Mae Salong je vesnička položená ve výšce 1800 m n.m. Ačkoliv
leží na severu Thajska, v oblasti Chiang Rai, mluví se zde čínsky.
Vesnice vyrostla mezi čajovými plantážemi, bambusovými keři a opiovými
lány. Díky takovým scenériím se vyplatí cestovat až na samý okraj
světa.
Mae Salong je vesnička položená ve výšce 1800 m n.m. Ačkoliv leží na severu Thajska, v oblasti Chiang Rai, mluví se zde čínsky. Vesnice vyrostla mezi čajovými plantážemi, bambusovými keři a opiovými lány. Díky takovým scenériím se vyplatí cestovat až na samý okraj světa.
Krkolomná cesta s konečnou zastávkou na půli cesty
Dokud jsme neopouštěli Chiang Dao, nevěřila jsem, že nám cesta do Mae Salong zabere nějakou tu asijskou chvilku. Nejdříve šlo vše podle plánu. Z Chiang Dao jsme jeli autobusem do Tha Tonu. Cesta vyšla na pěkných 63 báhtů na osobu. Ovšem v půlce trasy se rozbil autobus. Popojeli jsme vždy tak 7 metrů, pak jsme slyšeli zachrochtání motoru a opětovné snažení řidiče, čtyřkolový autobus nastartovat. Ani po řidičově žalostném přemlouvání se dopravní prostředek neumoudřil, ba naopak urazil se natolik, že zůstal stát uprostřed asfaltky v té nejméně přehledné zatáčce, která snad v Thajsku existuje.
Trocha asijského komfortu: rybičky v konzervě
Inu nezbývalo než čekat na další spoj, do kterého jsme se nasardinkovali k již dosti dostatečnému počtu cestujících. Tenhle autobus nevypadal, že je na tom technicky lépe než náš odstavený uprostřed silnice, ale jel a to je v Asii podstatná realita. A opravdu jsem se při teplotě 32C cítila jako sardinka v konzervě. Na místo jedné hodiny jsme do Tha Tonu dorazili po čtyřech strastiplných hodinách. Bohužel se od Tha Tonu nedá moc čekat, tudíž jsme se rozhodli, že se odsud ještě dnes přemístíme do Mae Salong.
Tha Ton – siesta s báhtským podtextem
Odpolední hodiny přiměli řidiče v Tha Tonu k odpočinku. Dostáváme tedy „exkluzivní“ nabídku od taxikářů, kteří nejspíš tankují za karátové zlato. S úsměvem přes celou tvář po nás chtějí odsud do padesát kilometrů vzdáleného Mae Salong 1000 báhtů za osobu, což je ve srovnání zítřejšího místního pravidelného minibusu za 60 báhtů opravdu vehementní sumový rozdíl. Jsme sice „bílí“, ale nejsme padlí na hlavu. Sbíráme krosny a mažeme k okraji silnice s bambusovým odpočívadlem.
Flexibilní a vždy dostupný dopravní prostředek: Jdi na stopa.
Rozhodujeme se pro alternativní dopravu a stopujeme. Jelikož jsme celkem tři, tak se střídáme. Zbyněk má nejmenší úspěch, protože je na něm už opravdu znatelné, že nějakou chvíli neviděl sprchu. Jirka je zpruzený a nevědomky nahazuje na projíždějící řidiče evropský mračící obličej. Zbývá má půlhodinka, kterou ani nevyužiju celou.
Stoupání do 1800 m n.m., 90km/hod a s monzunovým doprovodem
Nakládáme krosny a naše zmožená těla na korbu pěkného terénního jeepu, kterého jsem stopla. Každou zatáčku si připadám jako pytel brambor a ačkoliv nedobrovolně, převaluju se z pravé na levou stranu, a že těch zatáček není málo. Do toho začíná jeden z prvních monzunových deštíků. V osmdesátikilometrové rychlosti horskými serpentýnami bolí každá dešťová kapka. Celí omlácení o plechovou korbu a mokří od megadeště vystupujeme z nákladového prostoru a ušmudlanýma rukama podáváme řidičovi ruku s vřelým díky na rozloučenou.
Mae Salong: čajová vůně s nádechem zeleného máku
Horská vesnička nedaleko tzv. „zlatého trojúhelníku“ se náramně vyjímá na horizontu mezi čajovými plantážemi a s dodnes ukrytými opiovými políčky s bambusovým překrytím. Ubytování jsme tu nehledali dlouho. Mae Salong je prťavý a tak z výběru tří guest housů bereme ten nejlevnější s tím, že si cenu vykompenzujeme u večeře. Vcházíme do našeho pokoje, který je jednoduchý a obyčejný. Já mám postel sama pro sebe a kluci spí na manželské, né o moc větší posteli. Sociální zařízení je společné pro celou chodbu. Turecký záchod se štětkou a hadicí na mytí zadní části těla, pak něco jako sprcha. Věřte nebo ne, ale i v koupelně může být špína. Navíc sem musíte jít bez bot, protože Mae Salong je vesnice s čínskými zvyky, kdy boty zůstávají před domem na zápraží.
Dívej se, kam šlapeš
Rizoto a palačinky s medem rozproudí po celodenním hladovění naše chuťové pohárky. Mimo jiné zaslepily Zbyňkovu mysl a ten si při cestě na WC bohužel spletl dveře a padá po betonových schodech do sklepa. Tento den završujeme jeho péčí, kdy leží na posteli a nechává na sebe lít peroxid. Snažíme se alespoň zčásti vydezinfikovat jeho sedřená lýtka, kolena a stehna.
A to byl teprve začátek naší cesty thajským severem…
Vltava na území hlavního města Prahy zabírá délku skoro čtyřicet
kilometrů. V délce jejího toku městem byly odjakživa ostrovy. Mnohé
z nich časem zanikly samy, jiné se staly pevninou rukou člověka a jiné
naopak lidské ruce dovedly k zániku. Jen některé z nich doposud
zbyly i naší generaci, nejen k obdivu, ale hlavně k zábavě a
sportům.
Vltava na území hlavního města Prahy zabírá délku skoro čtyřicet kilometrů. V délce jejího toku městem byly odjakživa ostrovy. Mnohé z nich časem zanikly samy, jiné se staly pevninou rukou člověka a jiné naopak lidské ruce dovedly k zániku. Jen některé z nich doposud zbyly i naší generaci, nejen k obdivu, ale hlavně k zábavě a sportům.
Tak, jak je proud Vltavy stále živý a po celé věky jemně mění své koryto během své cesty k soutoku s Labem, tak živé bývají přes léto ostrovy, které na Vltavě září dodnes a nabízí možnosti vyžití pro nás Pražany i návštěvníky Prahy. Na třech z nich, na Žofíně, Střeleckém ostrově a Císařské louce probíhají už tradičně hudební festivaly, kde je prezentována hudba velmi různých žánrů. Rok od roku se festival šíří na další ostrovy i pevninu a hudba se šíří jako lavina do dalších míst Prahy. Hudbou spojené pražské ostrovy rozezní koncerty pod širým nebem i pod stany. A nejen hudba zní Prahou a splývá s šumem Vltavy. Na Štvanici si můžete přijít třeba zabruslit, na Kampě bývají skvělé čarodějnice nebo vánoční trhy, na Císařské louce se můžete věnovat mnoha vodním sportům, Na Slovanský ostrov se chodí tančit, na Střelecký za tenisem, lukostřelbou a volejbalem či jen posedět do kavárny s výhledem na Národní divadlo. Různé celoroční akce vás nenechají na pochybách, že Pražané se snaží ostrůvků užít jak mohou. A proč by ne? Z jejich restaurací a kavárniček je romantický výhled na třpytící se vodu, kterou brázdí lodě a loďky všeho druhu, často podmalovaný hudbou a s rozbouřenými chuťovými buňkami podpořenými něčím dobrým k pití i k snědku. Některé restaurace tady jsou jen pro náročné, hodně z nich si ale může dovolit každý.
Dříve, když přes Vltavu nebývalo tolik mostů, jednotlivé ostrůvky spojovaly s pevninou hlavně přívozy. A divte se, na počátku 20. století jich bylo kolem padesáti. Dnes už tuhle romantiku na mnoha místech nezažijete, ale věřte že přece jen někde ano. Ráda se chodím koupat do ledové Vltavy a ta možnost je v Praze ve Žlutých lázních. Koncem srpna jsem se tady nechala převézt na protější stranu na Zlíchov právě přívozem.Jezdil velmi často a bylo to hodně příjemné, protože mi ušetřil spoustu času cestování přes most. A hlavně ten zážitek, i když krátký, stál za to. Dva břehy Vltavy v Praze letošní léto propojily celkem čtyři přívozy.
Co je ale stále možné a bývalo odedávna, to jsou lodičky po Vltavě. Můžete si je pronajmout na jak dlouho chcete (nebo na jak dlouho peněženka dovolí) a toulat se tokem Vltavy třeba sami a třeba ve dvou. Nic romantičtějšího v Praze nenajdete, než večerní projížďku osvětlenou řekou a výhledem na zeleň ostrovů a na průčelí překrásných smíchovských nebo staroměstských domů. Lodičky na Vltavě to je její pražský kolorit.
Vltava, která se vyvíjela po tisíciletí a jejíž meandry se měnily s časem, je známa ostrovy zapomenutými, zmizelými a bezejmennými. Vltava a Praha, voda a město se vzájemně prolínají, žijí v symbióze po staletí, ovlivňují se a sžívají se, jak jen lidské mozky dovolují. Už kdysi dávno byly břehy i ostrovy Vltavy plné náplavek, pil, mlýnů, brusíren a barvíren a hlavně zařízení vodárenských, které byly životem pro mnoho pražských kašen, ale i paláců a domů, kam proudila voda z Vltavy. Voda s sebou přinášela povodně, při nichž vznikaly nové ostrovy. Některé, které voda stvořila, zůstaly, jiné si zase matka voda vzala zpět. Vystopovat dnes počty pražských ostrůvků je zhola nemožné, protože mnohé zůstaly bezejmenné, jiné měly naopak v každé epoše svého trvání jméno jiné. Velmi často se totiž jejich jména přepisovala a to podle jednoduchého klíče. Jmenovaly se totiž nejvíce po svých majitelích, a ti se často střídali tak rychle, jak voda plyne. Některé ostrovy se mlýnem mívaly dokonce jména podle nájemců těch kterých mlýnů a tak si jistě dovedete představit co záznamů některé kroniky, později katastry mají a jaký je v tom galimatyáš.
O pár ostrovech se zachovaly celkem věrohodné záznamy. Víme, že u dnešního Jiráskova mostu zbyla část ostrovu jménem Petržilkovský se stejnojmennou vodárenskou věží, nebo že další tři z ostrovů, Korunní, Jerusalémský a Primátorský, zanikly po roce 1908 zasypáním průtoku Vltavy v místech dnešního ministerstva zemědělství na Těšnově. Nejvíce ztracených ostrůvků se nacházelo kdysi poblíž dnešní Štvanice. Podle nákresů je vidět, že vznikaly z naplavenin, některé ze zachycených písků už po povodni roku 1432. Podle záznamů z kroniky pražské to vypadá, že tato povodeň mohla být stejně ničivá jako ta, kterou pamatuje naše generace v roce 2002. Po povodni roku 1432 tu zakotvilo pět ostrovů, Vrbový, Kamenský, Papírnický, Rohanský a jeden bezejmenný. Ostrovy zanikly po roce 1900 vybudováním koryta o 100 až 130 metrů užšího díky kamennému zpevnění nábřeží. Tak se ostrůvky staly pevninou. I Primátorský ostrov byl připojen k pevnině Nového Města. Na přelomu 19. a 20. století zanikl rozlehlý Holešovický ostrov, který byl spojen s trojským břehem.Definitivně zanikl stavbou trojského zdymadla.
Na oproti tomu dnes ještě existuje ostrov, který je bezejmenný a pokud byste pluli po toku řeky, narazíte na něj jako na první ze všech. Je přímo uprostřed vod mezi železničním mostem v Bráníku a Barrandovským mostem. Je sice úzký a dlouhý a velmi kamenitý, ale je tam a mezi kamením se tyčí šest nižších topolů a řada keřů a trav. Bývá útočištěm ptáků, proto mu já sama pro sebe říkám Ptačí ostrov. Je na něm klid a topoly vzpínají své větve jako ruce k nebi, aby na nich občas nějaký ten létající krasavec mohl spočinout. Z vody na něj vylézají kačeny a potápky a nikdo je tu neruší. Mají tu svoji oázu bezpečí na 50st1´53´´ severní šířky a 14st24´5´´ východní délky. Mezi Karlovým mostem a Novotného lávkou je další zatím nepojmenovaný maličký ostrůvek. Není veřejnosti přístupný, za to je dobře obehnán vysokou zdí.
Ostrovy na Vltavě můžete nejlépe spatřit z parníků. Ty patří ke koloritu Vltavy už od 40. let 19. století. Jestli si vzpomenete, tradice paroplavby v Čechách se započala už prvním pokusem Josefa Božka ve Stromovce. Úplně první parník na Vltavě byl ale ukázán Pražanům v květnu 1841. Nesl hrdé jméno BOHEMIA. Parník ale postavil Angličan John Joseph Ruston a majitelem této lodi byl John Andrews. Navíc parník Bohemia ale žil svůj život na Labi a jezdil po trase do Drážďan.
Na Vltavě v Praze je nejstarším parníkem parník se jménem Praha z roku 1865 a parník Vltava z roku 1866. Oba parníky byly majetkem Pražské společnosti pro paroplavbu na řece Vltavě založené 1865 Františkem Dittrichem, pozdějším primátorem Prahy. Jistě znáte i známé parníky jako restaurační salonní parník Vyšehrad, osobní lodě Lužnice a Hamburk nebo vyhlídkové lodě Visla a Odra. Na Vltavě jsou provozovány i linkové plavby z Prahy do Mělníka nebo na Slapy a nejvíce využívané okružní plavby Prahou, kterou jsem nedávno po mnoha letech absolvovala i já. Samozřejmě na lodích si můžete udělat i soukromý večírek nebo oslavit narozeniny či prožít svatební hostinu. Všechno je v Praze na vodě možné, jen na to mít.
Praha byla založena na řece. Právě ta řeka jí dodává punc a krásu ale zrovna tak řeka může být tím ničivým elementem, který přemění krásu na zkázu uprostřed bláta. Historie Vltavy je také historií povodní. Nejen ta zkázonosná roku 1432, výše zmíněná, ale i mnoho dílčích vod, charakterizované jako padesátiletá voda, nebo povodeň z roku 1890, která byla dokonce způsobena „pouze zvýšenými dešťovými srážkami“ odpovídajícími stoleté povodni. Ještě ničivější povodní byla ta ze 14. srpna 2002. Kulminační průtok 5160 m3/s byl opakován po 500 letech. Vyčíslené škody byly sečteny na 35 miliard Kč, nevyčíslené škody se odhadnout nedají a ty citové přetrvají po zbytek života. Po této povodni se stalo prioritou zajištění protipovodňové ochrany vnitřního města. Zatím byly vydány přibližně dvě miliardy a pokračuje se dále na Zbraslavi, v Radotíně a Troji. Celkové částky vyčleněné na stavby protipovodňových opatření jsou odhadovány na 3,24 miliardy Kč.
Sama jsem povodeň roku 2002 zažila, procházela městem se slzami v očích a nafotila přes 100 fotografií na film, které zachycovaly břehy Vltavy, ostrovy, Zbraslav, Libeň a další smutná místa. Snad nejemociálnější mojí fotografií je Invalidovna kolem hotelu Olympik, kde plula ulicemi mezi domy loď a z oken sbírala staré lidi a město v Karlíně a Libni vypadalo jako proslavené Benátky. Svíralo se mi srdce, když jsem fotila Kampu a Malou Stranu. K fotografiím jsem se už nikdy nevracela.
Nejvíce tehdy vzaly za své hlavně pražské ostrovy. Po povodních břehy Vltavy i ostrovy hodně mění svoji tvář a vlastně v současné době tu na nějaké období tvář současnou právě získávají. Ale o tom více až v jednotlivých dílech seriálu.
Každá skupinka patnácti lidí má dva průvodce. Oba jsou vyzbrojeni
větví (kayu cabamg) ve tvaru písmene Y, kterou průvodce použije pro
„uzemnění“ varana v případě útoku. Varan má v sobě až
šedesát látek nebezpečných životu.
Květinový mys Flores
Na východ od rovníkového ostrova Bali až k Nové Guineji leží dlouhý řetězec malých ostrovů zvaných Nusa Tenggara. K těm nejznámějším se řadí i ostrov Flores a stejně jako každý indonéský ostrov i on má mimo svého názvu ještě jeden. Na počátku šestnáctého století na ostrov připluli portugalští mořeplavci, kteří mu dali jméno Květinový mys.
K nejzajímavějšímu místu tohoto mysu patří tři různobarevná kráterová jezera na vrcholu sopky Kelimutu ve výšce 1620 metrů. Vyfotit všechna tři dohromady je možné pouze z ptačí perspektivy, ale dvě, která dělí úzká šíje, lze vyfotit na jeden obrázek i ze země.
Místní lidé říkají, že do těchto jezer odchází duše zemřelých. Do mléčně tyrkysového odcházejí duše mladých, které jsou nevinné a nezkažené. Do rudého zase duše starších lidí a do černého všech, kteří byli po čas svého života zlí. Ať tak, či tak až dvanáctkrát za rok jezera změní svoji barvu, která je zelená, mléčně bílá, žlutá, černá, modrá a rudá jako krev. Měnící se barvy způsobují minerály, které se ve vodě rozpouštějí a hodně záleží na jejich množství. Pouze jezero černé svoji barvu nemění. Podívaná to byla kouzelná, zato cesta zpět už ne.
Po pozdní snídani se vydávám k městu Bajawa. K nejvýraznějším obyvatelům náhorní plošiny kolem tohoto města patří lidé z kmene Ngada. Většina obydlí v horách jsou velmi prostá. Moc pohodlí tady jejich obyvatelé určitě nemají. Zato o pár kilometrů dál u města Ende se nachází světová vzácnost v podobě modré kamenité pláže. Pastelově modré kameny jsou vyplavovány na černý písek. Podél cesty leží modrého kamení haldy. Než je místní vyexpedují na Lombok, Jávu nebo Bali, tak ho náležitě třídí. Tímto přírodním zázrakem se dláždí chodníky, obkládají bazény nebo podlahy a zdi luxusních hotelů. Lepší kousky se brousí a vkládají do náhrdelníků a dalších ozdob.
Z indonéských specialit si můžete dopřát víno moke s chutí připomínající denaturovaný líh. Dále bajawský arak, který je pálený z rýže.
Arak tady pálí doslova každá rodina. Destiluje se ze tří druhů palem. Připravený tekutý základ se nejméně třikrát destiluje ve velmi primitivních destilačních zařízeních. Chladící část – katalyzátor – tvoří dutá bambusová roura dlouhá šest metrů. Z jejího konce vytéká onen zázračný a chutný destilát. Jeho kvalita se kontroluje zapálením, a pokud hoří barvou, kterou mají výrobci „v oku“, je kořalka kvalitní a hlavně pitná. Slovo metylalkohol je všem cizí, stejně jako nějaká státní kontrola nebo zákony o zákazu pálení. Třikrát přepálený destilát jsme okusili a ihned ho koupili litrovou lahev.
Místo kuřecího tradiční psí maso?
Přestože konzumace psího masa není běžnou součástí našeho jídelníčku, v zemích Asie má svoji tradici, specialitou je například psí maso v kokosovém mléce. Tato pochoutka se připravuje ve psí krvi. Proč bych to neochutnal?
Psí pochoutky tady připravují zásadně ze svého vlastního chovu a ne z nějaké pouliční „směsky“. V jídelníčku nabízejí nejen dušené a grilované maso, ale také klobásky. Malí a středně velcí psi se tu pletou pod nohama nejen ve warungu (pouliční jídelna) ale také v kuchyni, kterou mi dovolili navštívit. Bylo mi to odporné. Mým spolucestovatelům Karlovi a Petrovi ne. Pochutnali si na dušeném chlupáči s rýží. Maso podle nich bylo hodně kořeněné a převládal v něm nejen česnek a čili papričky, ale i bobkový list a oříšky kešu. Je pravda, že na cestách člověk někdy něco slupne, aniž by věděl co.
Z Floresu odjíždíme lodí z přístavu Labuanbajo na ostrov Rinca, Komodo, Mojo a Lombok. První ostrov Rinco je místem, kde žijí největší varani na světě. Na lodi je nás mimo členy posádky třicet. Složení je mezinárodní: Australané, Irové, Dánové, Kanaďané, Angličané a jeden manželský pár ze Slovenska. Po dvou hodinách plavby otevíráme šampus a připíjíme si na Nový rok 2014. Doma je právě půlnoc, ale tady, díky časovému posunu, je z našeho nového roku „ukrojeno“ už sedm hodin.
Po výborné ovocné snídani na lodi vystupujeme na pevninu a míříme za potomky dinosaurů. Díky vlhkému období, které zde nyní panuje, není ostrov porostlý jen suchou hnědou trávou, ale je krásně zelený. Každá skupinka patnácti lidí má dva průvodce. Oba jsou vyzbrojeni větví (kayu cabamg) ve tvaru písmene Y, kterou průvodce použije pro „uzemnění“ varana v případě útoku. Varan má v sobě až šedesát látek nebezpečných životu. Pokud bodne například buvola, tak ten umírá teprve až po třech dnech. Pro varana je pak zdechlina zvířete potravou. Dnes už existují protilátky pro případ, kdyby varan napadl člověka.
Varani jsou líní tvorové. Žerou pouze jednou za měsíc. Většinou celou dobu leží a číhají na kořist. Na ostrově jich žije téměř tři a půl tisíce. Převážně to jsou samci. Páření se koná jednou ročně a trvá celé tři hodiny! Samci se nejdříve perou o samici. Vítěz pak má nárok ji oplodnit. Samice klade vajíčka do děr, které si před tím vyhrabe.
Vylíhnuté mládě – puntun, nejdříve žije tři roky na stromě, kde se živí hmyzem. Pokud nevyužívá bezpečí stromů, stává se rychle potravou pro starší varany. Váha dospělých kusů je okolo devadesáti kilo a délka do tří metrů. Délka ocasu tvoří polovinu délky těla. Největší ulovený varaní samec měřil více jak tři metry a vážil téměř sto sedmdesát kilo!
Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.
Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.
O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) seznam.cz.
Loď, na které jsme strávili tři dny mezi indonéskými ostrovy
Rádi zkoušíte nové neokoukané lyžařské areály, přitom máte rádi
jistotu perfektních služeb? Neriskujte a jděte na jistotu – tuhle zimu
prozkoušejte bavorský sníh a vyhlášenou německou preciznost.
Rádi zkoušíte nové neokoukané lyžařské areály, přitom máte rádi jistotu perfektních služeb? Neriskujte a jděte na jistotu – tuhle zimu prozkoušejte bavorský sníh a vyhlášenou německou preciznost.
I hory našich západních sousedů můžou nabídnout spoustu lyžařských radovánek: profesionálních sjezdovek, kde se odehrávají světoví lyžařské závody, ale i příjemných zákoutí, kde se vyřádí celá rodina. Přinášíme prověřené tipy na perfektní lyžování v Alpách na jihu Německa.
Bavorské Alpy
Pod nejvyšším vrcholem Německé spolkové republiky, slavným 2962metrovým Zugspitze, se nachází nejznámější lyžařský areál Bavorských Alp – Ga-Pa. V roce 2011 se zde odehrál světový šampionát v alpském lyžování a středisko má další velké plány. Za několik let chce hostit olympiádu – tedy vlastně opakovat dávnou historii, vždyť zimní olympijské hry se zde už jednou konaly, a to v roce 1936.
V Ga-pě si užijete luxusní lyžování na náhorní plošině přímo pod vrcholkem Zugspitze. Kromě ledovcové části na vás čekají 3 další střediska – Classic Gebeit se 40 kilometry sjezdovek, Wank s 18 km a miniareál Eckbauer Gebiet. Užijete si během lyžování i úchvatné výhledy na zasněžené vrcholky pohoří.
Velkou předností lyžování v Ga-pě je pak jeho základna – město Garmisch-Partenkirchen, které poskytuje širokou paletu ápres ski aktivit a příležitostí další večerní relaxace. Čtyřdenní balíčky lyžařských zájezdů pořídíte třeba už od 2800 Kč.
Allgäu
Toužíte po pořádně dlouhém sjezdu? Právě pro náročné lyžaře je tu nejdelší 7,5kilometrová sjezdovka v Německu v areálu Fellhorn-Kanzelwand, který je nejrozsáhlejším bavorským areálem vůbec.
Unikátem je také možnost lyžování jak na německé, tak na rakouské straně hory. Allgäu je proslulé nejen dobrým jídlem, ale i svou lázeňskou a wellness péčí. Pokud se chcete po lyžování pořádně rozmazlit, je Allgäu to pravé místo.
Berchtesgadener Land
Kolem vrcholu hory Jenner v Berchtesgadener Land se rozkládají velmi rychlé sjezdovky, které si užijí milovníci adrenalinového sjezdu. Na jeho úpatích si zase pohodového lyžování užívají rodiny s dětmi a začátečníci. Berchtesgadener s otevřenou náručí vítá i snowboardisty, a to v areálu Rossfeldu u Oberau.
Berchtesgadeneru je také tak trochu pohádkovým místem, skvělým pro návrat do dětství – půjčte si sáňky, pojďte si zabruslit na jezero, projeďte se na saních tažených koňmi nebo přijďte krmit do lesa zvěř.
V pralese roste liána zvaná yagé či také caapi, ze které se
vyrábí zázračný odvar zvaný ayahuasca. Proč mluvím o zázraku?
Nápoj ayahuasca připravovaný šamanem má mnoho magických účinků.
Nedílnou součástí Jižní Ameriky je nepochybně Amazonský prales! Amazonie je největší doposud zachovalý tropický deštný prales světa, kterým se neodmyslitelně klikatí řeka Amazonka. Rozkládá se na území několika států, největší částí samozřejmě v Brazílii a Peru.
V pralese roste liána zvaná yagé či také caapi, ze které se vyrábí zázračný odvar zvaný ayahuasca. Proč mluvím o zázraku? Nápoj ayahuasca připravovaný šamanem má mnoho magických účinků. Nápoj se připravuje jako odvar z liány a dalšího množství pralesních bylin, které způsobují léčivé účinky ayahuascy. Ayahuasca léčí tělo i duši. Odvar má psychoaktivní a farmakologické účinky, také se pije z náboženských rituálů.
I přes to, že ayahuasca je halucinogenní, paradoxně se jí léčí drogová závislost. Existuje mnoho studií o účincích ayahuascy, prokazujících naprosté vyléčení z drogové závislosti. Díky dlouhodobé kúře a čištění těla a duše, se drogové závislosti zbavilo velké množství lidí. Ayahuasca vám umožní náhled do vlastního nitra, pomůže vám vyřešit duševní bloky a traumata či bolest. Mnoha lidem ukazuje životní cestu a pomáhá k osobnostnímu růstu. Prohlubuje naše abstraktní vidění a myšlení, a díky tomu jsme schopni vidět svět v neskutečných barvách a tvarech.
Ayahuasca jako lákadlo pro turisty
Liána duše či smrti, tak se také mluví o endemitickém druhu liány peruánského pralesa, za kterou se do Peru začínají sjíždět zvědaví turisté z celého světa. Tento fakt nepochybně snižuje tradici samotné seance, kdy se ayahuasca pije za dozoru samotného šamana. Ayahuascu připravují v dnešní době nejen šamani, léčitelé, ale i různí lidé s vidinou rychlého zbohatnutí na turistech. Jistě, my jsme schopni za tento nevšední zážitek zaplatit nemalé peníze, ale měli bychom si dávat pozor, špatně připravený odvar může být i velmi nebezpečný!
Je důležité si uvědomit, že pokud přemýšlíme nad seancí s ayahuascou, měli bychom o tom být zcela přesvědčeni! Kdo má pochybnosti a nezná důvod, proč by se chtěl setkat se svým nitrem a fantazií, rozhodně by to neměl zkoušet. Výběr šamana či léčitele, také není zanedbatelný, je dobré se s ním předem sejít, popovídat si o průběhu seance, očekáváních a předchozím půstu. V Peru je ideálním výchozím místem pralesní město Iquitos, kam se dostanete například letadlem z Limy.
Příprava na seanci vám zabere minimálně týden. Je nutné dodržovat omezení potravinové, sexuální, ale i sociální. Tělo by se mělo uvést během týdne do určitého klidu a pročistit se.
Ayahuasca se pije v noci. Seance začíná vždy až po setmění. Každý účastník seance musí mít pohodlné místo ke svému blouznění a také soukromí. Šaman nejprve promlouvá k odvaru a vyvolává ducha liány, aby pouze čistil a pomáhal. Pije se pouze malé množství odvaru, které vám odměří sám šaman. Těsně před vypitím je důležité se pomodlit a myslet intenzivně na to, co byste rádi ve svých „snech“ viděli. Připravte se na velmi hořkou a nedobrou chuť tekutiny.
Ayahuasca nejprve léčí! Jak to vypadá? Ucítíte, jak vám prostupuje do žaludku a léčí. Ve chvíli kdy je tělo vyléčené, vyzvracíte vše špatné a nastupují halucinace. Vy sami si řídíte své halucinace, které po pár hodinách pomalu odezní a vy upadáte vyčerpáním do spánku či hlubokých myšlenek ze silného prožitku.
Doporučení z vlastní zkušenosti
Seanci nikdy nepodceňujte, ani místní lidé jí v mnoha případech z respektu nevyzkoušeli. Čím déle člověk ayahusascu užívá, tím menší dávky potřebuje. Šamani a někteří místní lidé tento rituál podstupují pravidelně, aby se očistili a prohloubili svůj osobní růst. Po samotné seanci je dobré mít ještě alespoň jeden či dva dny volné, protože celý zážitek je neskutečně emočně, ale i fyzicky náročný. Po seanci se doporučuje dlouhá sprcha pro spláchnutí všeho špatného. Nemůžete samozřejmě hned sníst guláš s pěti a vyrazit do víru nočního života, je potřeba pomalého návratu do normálního života. Ale po seanci s ayahuscou otázkou je, co je to vlastně normální život?
Rádi cestujete, nebojíte se pobytu v cizí zemi a chcete si zlepšit
angličtinu? Rádi byste jazykový kurz úspěšně zakončili jednou
z mezinárodně uznávaných zkoušek nebo si chcete dovolenou u moře
zpestřit pár hodinami s lektorem? Vyzkoušejte jazykové pobyty
v zahraničí.
Rádi cestujete, nebojíte se pobytu v cizí zemi a chcete si zlepšit angličtinu? Rádi byste jazykový kurz úspěšně zakončili jednou z mezinárodně uznávaných zkoušek nebo si chcete dovolenou u moře zpestřit pár hodinami s lektorem? Vyzkoušejte jazykové pobyty v zahraničí. Získáte mnoho výhod. Naučit se jazyk v místě, kde vznikl a hovořit s rodilými mluvčími, je totiž nejefektivnější způsob, jak dostat angličtinu do krve. Než ale zadáte do vyhledávače výrazy „jazykové pobyty angličtina“, přečtěte si pár tipů, které jsme pro vás připravili. Vycházejí z léty prověřených zkušeností s jazykovými kurzy angličtiny v zahraničí.
Na zkoušku vám 14 dní pravděpodobně nestačí
Pokud si chcete angličtinu zlepšit kvůli budoucímu zaměstnání a mít v životopisu i certifikát, lze se zaměřit na studium, při kterém můžete získat mezinárodně uznávané zkoušky. Angličtina v zahraničí se učí snadněji a výsledek vás tak může rázem posunout v kariéře. Můžete získat třeba First Certificate in English (FCE) nebo Certificate in Advanced English (CAE) a další. Kurzy se zkouškou ale vyžadují, abyste si na studium vyhradili minimálně deset týdnů. Důležitá je i vaše znalost jazyka, pokročilost v angličtině by měla odpovídat úrovni „pokročilý“.
Pokud je vám víc než 50, vydejte se na kurz pro seniory
Jazykové školy již vědí, že lidé nad 50 let chtějí trávit svou dovolenou aktivně, mají touhu se učit a zdokonalovat, jsou solventní a jejich děti odrostly a tráví volný čas samy. Jazykové kurzy v zahraničí pro věkovou skupinu 50+ je trend, který je nyní in. Ke všem specifikům chtějí klienti navíc ve vybrané destinaci vedle relaxace i poznávat kulturní památky a studovat. Nejčastějším jazykem, ve kterém se starší generace touží zdokonalit, je právě angličtina. Seniorské jazykové pobyty s výukou angličtiny jsou pro začátečníky i pokročilé a tempo výuky odpovídá věkové kategorii. Jazykové školy se snaží třídy sestavit ze skupin lidí stejné generace, aby si klienti se svými novými příteli měli o čem povídat. Škola také mnohdy pořádá pro své studenty speciálně připravený doprovodný program.
Studujte angličtinu a pracujte
Pokud chcete zároveň pracovat a studovat, naplánujte si pár týdnů nebo měsíců třeba na Novém Zélandu. Se statusem studenta zde můžete získat roční vízum Working Holiday Visa, které je určeno cestovatelům a studentům ve věku 18–35 let. Žádosti o speciální víza pro program Working Holiday Scheme, která zahrnují i pracovní povolení, se přijímají každý rok od 1. března. Při dlouhodobém jazykovém pobytu budete muset hovořit s rodilými mluvčími a procvičíte si angličtinu v běžných situacích. Můžete si zvolit typ kurzu, který odpovídá vašim znalostem a pokročilosti. Jazykový kurz se dá absolvovat například v Aucklandu nebo Wellingtonu.
Studujte angličtinu u moře
Jen si to představte: ráno se jdete svlažit do moře, potom pár hodin strávíte ve třídě studiem angličtiny a odpoledne relaxujete na pláži nebo se vydáte na výlet. Jazykové kurzy v zahraničí u moře jsou velmi vyhledávané všemi generacemi. Co třeba studium angličtiny na Maltě? Pokud máte rádi Středomoří a nechce se vám cestovat daleko, zvolte pobyt na tomto krásném ostrově, kde je angličtina druhým úředním jazykem. Kromě lekcí v jazykovém kurzu angličtiny se můžete toulat třeba v ulicích Valetty, nebo poznávat historii i přírodní krásy půvabného ostrova. Pobyty u moře s výukou angličtiny jsou vhodné například pro juniory. Děti jsou ve zdravém prostředí a zlepší se v cizím jazyce pod vedením zkušených lektorů a animátorů. Mohou tak zažít velmi nevšední prázdniny.
Chorvatsko zná spousta z nás pouze z hotelů a přilehlých
pláží. Právě z tohoto důvodu jsem se rozhodl navštívit legendou
opředené Brijunské souostroví.
Chorvatsko zná spousta z nás pouze z hotelů a přilehlých pláží. Drtivá většina pravidelně se navracejících turistů si pod pojmem „Dalmácie“ vybaví čarokrásnou přírodu, azurově modré moře, bohatý podmořský život, tematické chorvatské taverny s příjemným personálem a hlavně cenově dostupnou dovolenou. Já jsem však chtěl tuto klasickou „myšlenkovou mapu“ obohatit o nové pojmy. Právě z tohoto důvodu jsem se rozhodl navštívit legendou opředené Brijunské souostroví.
Legenda o vzniku brijunského souostroví
Stará legenda, jež se k souostroví Brijuni váže, vypráví o záměru Boha, který chtěl přetvořit kus země k obrazu ráje. A tak vznikl jeden velký – nadpozemsky krásný ostrov. Takový ostrov, na kterém bylo všeho dosti, ostrov oplývající bohatou faunou a florou, ostrov, na kterém jednoduše vládl klid a mír. To však bohužel netrvalo dlouho. Když ďábel spatřil Boží dílo, vzedmula se v něm vlna závisti a žárlivosti. Proto na panensky krásný ostrov rozsypal hory a skaliska a rozdělil jej tak na několik malých ostrůvků. A to byl počátek brijunského souostroví – alespoň tak to vypráví dávná legenda, jež se předává z generace na generaci.
Vyrážíme si prohlédnout brijunské ostrovy na vlastní oči
Brijunské souostroví je tvořeno dvěma většími ostrůvky (Veli a Mali Brijuni) a početnou skupinkou menších ostrovů podél západního pobřeží Istrie. Od pevniny tajemné ostrovy odděluje Fažanský průliv. Nejbližší větší město je Pula, kde se dá pěkně zapotápět. V roce 1983 bylo souostroví Brijuni vyhlášeno národním parkem a to zejména díky bohatému zastoupení středomořské fauny. Právě tato skutečnost a zejména zvědavost pramenící z tajemné legendy mě přesvědčila k návštěvě národního parku Brijuni.
Zvolil jsem výletní okruh Veliki Brijun, který zahrnuje plavbu lodí z Fažany na ostrov shodující se s názvem tohoto okruhu a pak také 4 hodinovou projížďku elektrickým vláčkem včetně návštěvy několika archeologických zajímavostí. Jelikož jsem vyrážel během hlavní turistické sezóny, vyšla mě tato návštěva na 210 kun. Nutno podotknout, že turisté, kteří se ubytují v některém z hotelových komplexů nacházejících se na brijunských ostrovech, mohou využít 15% slevu z ceny vstupného.
První „brijunské“ setkání
Již během plavby se vás zmocní tajemný pocit plný očekávání. Po prvotních rozporuplných reakcích, se před vámi otevře kus země-nezemě. Divoká krajina porostlá macchií je sice místy narušena upravenými trávníčky a golfovými hřišti, která jsou součástí luxusních hotelových komplexů, ale i přesto zde naleznete celou spoustu rarit. Bohaté koruny stromů šplhající se k oblakům chrání mnohá tajemství, která jsou pro ostrovy Brijuni příznačná. Během čtyřhodinové projížďky občas nevíte, na co se dříve podívat – jestli na neznámé středomořské rostlinstvo, kamenité svahy pokryté květinovým kobercem, nebo archeologické zvláštnosti, kterých není na ostrově zrovna málo.
Projížďku ostrovních krás „narušuje“ prohlídka zdejšího safari i muzea, ve kterém na vás čekají fotografie a vzpomínkové předměty tehdejšího jugoslávského prezidenta Tita. Dojem z projížďky mi však trošku pokazily miniaturní vagónky a povykující turisté, kteří to s ohledem na ostatní zrovna dvakrát nepřeháněli.
Nebudete se chtít vrátit
Po prohlídce ostrovu Veliki Brijun jsem mohl dát dávné legendě plně za pravdu. Ostrov skutečně působí dojmem, že je tak trošku z jiného světa. Ne nadarmo se proto říká, že kdo jednou objevil krásu brijunských ostrovů, nebude ji chtít opustit. Brijunské ostrůvky se staly víkendovým sídlem řady světových celebrit, sportovců i vysokých státních hodnostářů. Nedivte se proto, pokud během prohlídky zahlédnete opalující se Cameron Diaz nebo golf hrajícího Brada Pitta. Já to štěstí bohužel neměl – tak snad příště…
Nikde nikdo, neobvyklý klid a čisto. Jedeme po hlavní silnici. Nádherný
asfalt, žádná stáda dobytka nebo dokonce divá zvěř. Tachometr stoupá a
my konečně zkoušíme, co z našeho Patrola můžeme vytáhnout.
„PRÁSK!“ ozve se obrovská rána, která nás probouzí z afrického
snění. Zastavujeme a zjišťujeme, že máme proraženou pneumatiku. Pár
kroků zpět a polívá nás horko.
Stojíme na hranicích Tanzánie – Zambie a čekáme frontu na vyřízení formalit. I přesto, že je víkend, tak je dost rušno. Byrokracie není v Zambii tak únavná jako v jiných zemích, ale přeci jen nastává malý problém. To by přeci nebyla Afrika, aby se alespoň malá překážka někde neobjevila. I tentokrát máme víza, respektive já mám víza již z ambasády. René je opět nějak nepotřebuje, Německo si umí pro své občany zjednat výhody.
Nastává jen ta potíž, že u okénka, kde se vybírá silniční daň, se platí v dolarech a tam, kde se zajímají o Carnet (doklad k autu) se platí v zambijských kwacha. Máme jen dolary a navíc je sobota, takže banky zavřené. Pouliční směnárníci jsou zloději, navíc černé směnárny jsou zakázané, evidentně to tu celníkům nevadí, neb směnárníků je tu celý zástup. Nakonec měníme, ale s našimi nasazenými pravidly a kurzem z oficiální směnárny. Platíme daň dovozovou i silniční a vyrážíme do srdce Zambie. Do sedmé země na dlouhé cestě k nejjižnějšímu mysu Afriky.
„Potholes“, že by se v nich dalo koupat
Nikde nikdo, neobvyklý klid a čisto. Jedeme po hlavní silnici. Nádherný asfalt, žádná stáda dobytka nebo dokonce divá zvěř. Tachometr stoupá a my konečně zkoušíme, co z našeho Patrola můžeme vytáhnout. „PRÁSK!“ ozve se obrovská rána, která nás probouzí z afrického snění. Zastavujeme a zjišťujeme, že máme proraženou pneumatiku. Pár kroků zpět a polívá nás horko. Obrovská díra přes celou šířku silnice od krajnice ke krajnici, zhruba metr široká a dobrých 30 centimetrů hluboká. „Jak jsi ji mohl přehlédnout?!“ ptám se Reného. „Na rovné silnici a hladkém asfaltu se člověk lehce nechá unést do světa snů,“ odpovídá se stékajícím potem po čele. Tak tohle snění nás stálo, jak jsme později zjistili, nejen opravu pneumatiky, ale i koupi nových ráfků – prasknutý ráfek se nedal opravit. Přehazujeme kolo a pokračujeme v domnění, že to je jen ta jediná a podivná „pothole“. Ale není! Přichází i druhá a třetí a další a další. Problém je, že díry jsou opravdu přes celou silnici a povrch silnice je o dost výše než okolí, není tedy nejvhodnějším a nejbezpečnějším řešením při rychlosti, kterou si na té krásné rovné silnici dovolíte a při hmotnosti, kterou máte na střeše auta, tu díru prostě objet kolem. Může se stát něco mnohem horšího, než jen proražená pneumatika. A při tom minimálním provozu, co tato silnice o víkendu má, je pravděpodobné, že tam na boku můžete ležet i pár dní. Dál už silnici nevěříme a bez snění se vracíme k obvyklé rychlosti, ke které nás Afrika naučila.
Když jsme byli v Keni a zjistili jsme, že plánovaná doba na celý výlet přes africký kontinent je už pryč a i finanční prostředky pro těch šest měsíců se pomalu a jistě ztrácí. Když jsme cestu plánovali a sledovali těch pár cizinců, co Afriku projeli napříč, byli jsme v domnění, že šest maximálně sedm měsíců je více než dost k návštěvě VŠECH východních zemí. Ale pokud se člověk nechá nakazit virem zvaným africký čas, je to více než nemožné. Přemýšleli jsme, jak a kudy pojedeme, abychom se na ten Střelkový mys vůbec dostali. Nějak nám ale nešlo vyškrtat země, které nebudeme moci navštívit. Ale museli jsme. Kvůli času, ale i penězům. Pokud by těch bylo dost, asi bychom se ještě dnes toulali někde třeba v Botswaně. Nicméně v září musíme být zpět v práci. Odnesla to tedy Uganda, Rwanda, Burundi, Malawi a Mozambik. S Malawi jsme trochu zachybovali, do Tanzánie jsme mohli vjet právě z Malawi. Plán se přeplánoval a my jedeme po zambijské dálnici k jedné z našich destinací, které jsme si pro Zambii určili.
Projíždíme celou zemí z východu do středu a pak rovnou na sever ke konžským hranicím. Tam kdesi dál od civilizace je zajímavý útulek, „šimpanzí útulek“. A tam vedou naše kroky.
V roce 1983, aniž by měli pořádně ponětí, britský pár žijící v Zambii založil tento domov pro poraněné, opuštěné a ukradené šimpanze. V tomto roce ranger přinesl těžce poraněné šimpanzí mládě na farmu Davida a Sheily, ty se o něj dobře postarali a šimpanze odchovali. Zpráva, jak je v Africe zvykem, se rychle roznesla a farmáři se nejadnou ocitli obklopení rozrůstající se skupinou šimpanzů. Mnoho jich byla zabavena pytlákům, kteří je do Zambie pašovali k prodeji jako domácí mazlíčky. Ale téměř stejný počet pochází z chátrajících zooparků a dokonce i cirkusů z Asie, Evropy i Ameriky. Útulek nabírá na popularitě. Rozrůstající se šimpanzí rodina obývá téměř 700 hektarů volného výběhu. Černé ovce, agresivní jednotlivci jsou odděleni od ostatních.
Siddleovi se věnují každému jednotlivci s láskou, respektem a mateřským citem. Jejich pečlivá a perfektní práce jim přinesla mnohá ocenění a úctu okolního světa. Mnoholetá práce a zájem o tento druh jim přinesly mnohé poznatky a zkušenosti, které dnes předávají dál v různých projektech na podporu záchrany zvěře, i projektech vzdělávacích (v době publikování článku mají za sebou již 30leté výročí). Dnes je to největší šimpanzí azyl na světě.
Ze zvířecího světa je právě šimpanz nám nejpříbuznější. Více než z 95 % je jeho genetika totožná s genetikou člověka. Lidoopi se od opic odlišují z různých důvodů – jsou větší, chodí vzpřímeně po delší dobu, nemají ocasy a mají mnohem větší a rozvinutější mozek. Jsou to společenští tvorové, žijící v minimálně 25ti členném společenství, rozdělené do několika menších skupin. Jsou vynalézavý a efektivní lovci. Používají a vyrábějí si nástroje a náčiní ulehčující jejich život. Šimpanzi jsou všežravci, živí se především ovocem, ořechy, semínky a hmyzem. Příležitostně i loví a pojídají maso. Vykazují emoce, které kdysi byly přisuzovány výlučně člověku, jakými jsou žárlivost, lenost, soucit, ale i závist, chamtivost, lakomství a zloba. Samice porodí jedno mládě kdykoliv v roce každých 5–6 let, to pak nosí dva roky na zádech a celkem s matkou zůstává maximálně 10 let. Dorůstají až 1,7 m, o váze až 60 kg. Ve volné přírodě se mohou dožít, pokud je nepotká zranění, nemoc nebo pytláci, věku 45 let. Což je úctyhodný věk.
Tito roztomilí primáti pochází z rovníkové Afriky, kde se jich před 50ti lety toulalo napříč západní, střední a východní Afrikou zhruba 5 milionů. Každým rokem jsou tisíce šimpanzů, spolu s gorilami a dalšími druhy zabiti za účelem prodeje. Dospělí jedinci jsou poraženi a naporcováni na masný trh a mláďata prodávána jako domácí mazlíčci mnohokrát i do velmi podivných rodin nebo do zoo a cirkusů. Mláďata se však v zajetí stávají apatickými a bez matky umírají. Díky tomu se populace šimpanzů zmenšila, dnes jich žije méně než 150 tisíc ve čtyřech zemích a jsou vedeni na červeném seznamu ohrožených druhů. Existují pouze omezené právní předpisy v několika zemích na ochranu těchto druhů. Projekty, jakými je právě Šimpanzí útulek v Zambii, jsou nadějí na záchranu těchto druhů a nejen těch. Po celém světě se nachází mnoho různých projektů na záchranu přírody a zvěře, jež jsou pro člověka důležité. Bez nich by tu nebyl! Bohužel pro velkou většinu obyvatel planety jsou důležitější peníze a vlastní blahobyt na úkor toho nejdražšího co máme. Mnoho dalších je lhostejných k tomu, co se kolem děje a velká většina si myslí, že nejdůležitější je pomáhat a zachraňovat lidi, kteří by si v mnoha případech mohli pomoci sami. Jenže takové zvíře nebo deštný prales si proti chamtivému člověku, jeho pušce a motorové pile, jistě nepomůže! Pokud chceme žít v pohodě, štěstí i blahobytu, musíme se zamyslet, kam se populace ubírá a co po ní zůstává. Největším nepřítelem přírody a nejhorším predátorem je člověk!
Ježíš, to jsem se zase nechala unést. Ale pokud člověk cestuje, cestuje rád a s otevřenýma očima. Navíc cestuje proto, aby poznal svět, jeho kultury, krajiny, bohatství, ale i nástrahy. Nenechají ho situace, které při setkání tváří v tvář, mají na člověka mnohem silnější vliv než neúplné nebo zkreslené informace z médií, v klidu a když už nic jiného, alespoň přemýšlí o tom, co zažil či viděl a změní svůj vlastní přístup. Je ovšem pravdou, že v mnohém je následně outsiderem, neboť většina společnosti získává informace právě jen z médií, která organizují, kam a jak se společnost bude ubírat, a tím je jejich smýšlení opačné.
K bráně útulku se prodíráme po rozmočené cestě plné hlubokých kaluží. Je právě období dešťů a v Zambii pršelo nějak extrémně. Vítá nás překvapená Sylvie. Vzhledem ke vzdálenosti od Lusaky a ostatních turstických destinací, je návštěvnost oblasti Chingola minimální. Provádí nás po útulku. Potkáváme obrovskou hrošici Billy, domácího mazlíčka, která si každý den líně chodí pro svou láhev s teplým mlékem. Dříve pospávala na gauči, dnes je na něj přerostlá, tak nocuje jako ostatní zvířata. Rendu si oblíbil malý kočkodan, který byl ohromen jeho neudržovanou kšticí. Hned jí začal dávat dohromady a Rendovi to evidentně dělalo dobře. O šimpanzech bychom rádi věděli víc, a tak čekáme na ráno a vydáme se se skupinkou na dvě hodiny do buše. I když se to zdá jako turistická atrakce, která mimo jiné není vůbec levná, dvě hodiny v buši vyjdou na 100 USD za osobu, tak je to i způsob finanční podpory útulku, který nikdy nemá peněz dost. Podpořit tyto projekty můžete i jako dobrovolníci při práci přímo na místě nebo si nějaké zvířátko adoptovat.
Kemp si rozbalujeme v malém útulném kempu na břehu říčky. Dojídáme zbytky z předešlého dne a za zvuku v ohni praskajícího dřeva pozorujeme rybáře až do sytého afrického západu slunce. Není nic krásnějšího než pozorovat západ slunce doprovázený koncertem afrického divočiny. Když opomenu otravné komáry a moje snad tisíckrát seštípané nohy i ruce, tak to je romantika. Noc je chladnější.
Vyprázdnit kapsy, overal na sebe, chytit se za ruce a jdeme!
Vstáváme brzy, ještě je šero. V kanceláři dostáváme modrý overal, všechno musíme vyndat z kapes, sundat všechny ozdoby včetně mé gumičky na vlasy. Prolézáme malým okénkem do výběhu, kde se na nás hned sesypou čtyři nádherní šimpanzi všech věkových kategorií. Ve výběhu jich je pět, ale ten jeden se s námi nechtěl vůbec družit. Uhhhh! Jsme nedočkaví a vzrušení, co nás čeká a jací tihle společníci budou. Dodnes jsme je viděli pouze na obrázku, v televizi nebo zoo. Přichází ranger a vyrážíme na túru. Hned na začátku se projevili jako pěkní lenoši. Nejmladšímu tříletému Dominikovi a o rok starší DeeDee se prostě nechce chodit, lepší je se nechat nosit jako mimčo v náručí. Je to také mnohem pohodlnější pro šacování kapes. Neuvěřitelní „kleptomani“, jeden jim tu ručku nestačí uhlídat. Vytáhnete ji z kapsy a šup, už je zase za knoflíkama. Nenudíme se. 12letá Cindy je velmi klidná a přátelská a ráda se s někým vede za ruku. Přeci jen u ní by se člověk prohnul, než by ji poponesl o pár metrů.
Je to hodnotný zážitek se spoustou informací a děsně prima. Carla se neustále upřednostňuje, zamilovala se do Reného. Cindy se se mou dělí i o výtečnou, dobře rozžvýkanou, trávu a připadá jí divné, že se po ní nevrhám stejně jako ostatní. Dee Dee skotačí a favorit Dominik vydává za všechny a vyvádí spoustu lumpáren. Mrzí nás, že jsme museli nechat vše, včetně fotoparátu v kanceláři. A nyní nemůžeme zaznamenat ty veselé okamžiky v jejich společnosti. A nejen ty veselé. Carla představuje neuvěřitelnou sílu primátů. Objevuje Rendovo tetování a musí ho prostě mít taky. Pokouší se ho seškrábat. Nejde to, což jí děsně rozčiluje a tak mu jednu „ubalí“. René se sbírá ze země. „To byla rána! Myslím, že vydala za všechny.“ Carla s námi chvilku nemluví, ale pak se zase začíná vnucovat. Evidentně jí ten náš nezájem činil smutnou. Dominik šacuje vše, na co přijde. Je sice nejroztomilejší, stále se svou světlou tvářičkou ale také nejdrzejší. I žvýkačku z pusy se mi snaží ukrást. Dvě hodiny jsou pryč.
Ještě jdeme se Sylvií nakrmit problémové, většinou starší, šimpanze. Napadají ostatní a jsou agresivní, bylo třeba je oddělit a zavřít odděleně. Jeden se mi snaží projevovat svou náklonnost, neustále mě sleduje, hází na mě banány a ostatní ovoce, které od ošetřovatele právě dostal k večeři. Mezi tím přihazujee neodolatelný pohled a srolovanými pysky i jakýsi opičí polibek. Asi mám velké štěstí, že je za silnými mřížemi, nejspíš bych jeho svádění neunikla.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web divokaafrika.cz, Andrea Kaucká a René Bauer propadli závislosti zvané cestování a lásce jménem Afrika.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Vše jednoou končí. Vydáváme se zpátky na hlavní silnici do Lusaky. Již po cestě na sever jsme zahlédli na krajnici pod stříškou posedávat několik místních mladíků. Teď se u nich i zastavujeme. Likalatu z kmene Luvali s pár jeho přáteli zde vyrábí masky, obrazy z přírodních materiálů, misky a další sošky. Kupujeme masky hned dvě a třetí měníme za, pro nás nepotřebné nářadí, dláto.
V Zambii ještě nakukujeme do národního parku Kafue a Blue Lagoon. Převážná část je kvůli povodním zavřená, tak se točíme jen poblíž hlavní silnice, která park protíná. Nikde ani živáčka. Za celou cestu jsme nepotkali jediné cestovatele, jediného turistu. Lidem se asi do Zambie moc nechce. Policie je tu maximálně zkorumpovaná. Dodržování pravidel vyžaduje především od bělochů. Také tady máme tu čest se přesvědčit, že „v Africe máte buď peníze, nebo čas“. Nejspíš také proto se nám naše cesta napříč kontinentem tak protahuje.
Lusaka je poslední destinací v téhle zemi. Do hlavních měst se vždy vydáváme především pro vyřízení formalit. Zajištění víz do následujících zemí, kam je samozřejmě především potřebuji já jako Češka. Renda má cestu levnější. Namibijská víza jsou hotová přes víkend a Botswana (v době naší cesty jsou stále potřeba si o víza žádat) nám dělá starosti. Vyřízení víz trvá několik dní, je třeba přesný itinerář cesty, rezervace veškerých parků a ubytování, a také zpáteční letenka. Obtloustlý černoušek si nenechává vysvětlit, že nemáme a nebudeme mít žádné letenky, když do Botswany jedeme vlastním autem dovezeným z Evropy. A tím také z Botswany vyjedeme do Namibie. No hádat se nám s ním nechce, měníme plán. Botswana počká, až bude v kanceláři ambasády sedět vstřícnější úředník.
Ale pobyt v Lusace přeci jen přináší ovoce. Potkáváme Colina, bývalého farmáře ze Zimbabwe, kterému v roce 2001 vláda odcizila velkou komerční farmu. Zimbabwe byla na našem itineráři od počátku, jen jsme nevěděli, jak to bude s dostatečnou zásobou paliva a potravin, když v zemi nic není. V příjemném kempu hned na okraji Lusaky, za dohledu žiraf, podupávání stáda buvolů a hýkání mezi chatkami pasoucích se zeber, nás Colin u dobrého zambijského piva a hamburgeru zasvěcuje do tajů „Zimbabwe dnes“. A my následující ráno spokojeně míříme k jejím hranicím.
Dominik a tajemství žvýkačky v mé puse
Příjezdová cesta do útulku šimpanzů
Asi to nebyl příjemný pohled
Šimpanz Carla
Rybář na odpoledním lovu
Magický východ slunce v Zambii
Líná hrošice Billy
Antilopa koňská v Zambii
Dominikova akce – krádež žvýkačky
Ruka v ruce – Renda se svou vyvolenou
Likalatu s kamarádem
Na cestě do Zimbabwe
Šimpanz Dominik
Rendu si evidentně oblíbila
Baobab – ikona nejen Madagaskaru ale celé Afriky
Dominika bylo všude dost
Dominikova akce – krádež žvýkačky
Likalatu – šikovný zambijský řezbář
Malý pozorovatel u Viktoriiných vodopádů
Národní park Kafue
Relaxace se zebrami v kempu v Lusace
Rendova nová kamardáka
Romantická snídaně v africké buši
Ruka v ruce – Renda se svou vyvolenou
Trošku nám zapršelo i tady
Všude podél cesty domorodci vyrábějí různé suvenýry
Udělejte si výlet do Paříže tak, aby vám zbyl ještě dostatek času na
návštěvu Versailles. Je to koneckonců po Paříži druhé
nejnavštěvovanější místo Francie a navíc – kde jinde ve světě najdete
jezdce na koních označované za umělce a jejich seskupení pak za jedinečný
taneční soubor?
Udělejte si výlet do Paříže tak, aby vám zbyl ještě dostatek času na návštěvu Versailles. Je to koneckonců po Paříži druhé nejnavštěvovanější místo Francie a navíc, kde jinde ve světě najdete jezdce na koních označované za umělce a jejich seskupení pak za jedinečný taneční soubor?
Král Slunce a jeho pýcha
Název Versailles většinou všichni známe. Máme jej spojený s Králem Slunce, tedy Ludvíkem XIV., jehož byl zámek i přilehlé zahrady velikou chloubou. Rezidence, vybudovaná z původního loveckého zámečku, se stala symbolem jeho vlády i absolutistické moci. Zámecké zahrady, které jsou uspořádané do pravidelných obrazců, jsou potom místem klidu a relaxace. A přestože o novodobé historii nemám v plánu psát, je třeba zmínit, že po první světové válce zde probíhala mírová jednání s Německem a dne 28. 6. 1919 byl v Zrcadlovém sále podepsán Versailleský mír, jímž byla ukončena 1. světová válka. Tolik to podstatné, co nesmíme opomenout – nyní se však vraťme zpět k osobě Ludvíka XIV.
Koně byly jednou z vášní Krále Slunce. Když se zámek ve Versailles stal hlavním sídlem francouzských vládců, nechal zde postavit budovy, kde mohl ustájit svých 600 koní. Vznikly koňské paláce – Velká a Malá stáj. Velká stáj své jméno získala nikoli kvůli rozlehlosti, ale kvůli přítomnosti hlavního štolby – ten měl na starosti bezchybný výcvik koní pro krále. Vzdělávali se zde ti nejlepší jezdci a pořádaly se honosné hostiny. Prosperita, moc a luxus. A pro Ludvíka splněný sen. Žádná sláva ale není věčná – v roce 1751 bylo místo poničeno požárem a od té doby už jen chátralo. O nápravu se ještě pokusil Napoleon I., avšak bezúspěšně. Že by konec příběhu?
Založení Akademie jezdeckého umění
Kopyta lusitánského koně dopadají v pravidelných intervalech na zem a odhazují kousky povrchu stranou. Silný krk, dlouhá hříva, jiskra v oku a silné zadní nohy, s perfektním odrazem. Elegance, kmih a krása. Otěže jsou pevně napjaté a v rukou je třímá sotva 30letá žena sedící v sedle jako přikovaná. Skvělý a bezchybný sed. Kolem pracuje dalších šest jezdců na koních a je to jednoduše radost pohledět. Krásný sál, kterým se rozléhají pokyny hlavního cvičitele, jen občas přerušené vysvětlením z reproduktorů, co jsou prováděné cviky zač.
Psal se rok 2003 a na scéně se objevil jistý mistr Barnabáš, který zde založil versailleskou Akademii jezdeckého umění (Academie du spectacle équestre). Ta sice není tak známá jako škola Vídeňská, ale i tak je vysoce ceněná. Hlavním kladem je náhled na žáky jako na opravdové umělce. Neučí se totiž jen jezdit, ale také tančit, zpívat a šermovat. Jezdectví je zde považováno za druh tance a jejich seskupení za taneční soubor – jediný svého druhu na světě. Výcvik je zde velmi náročný a žáci procházejí pečlivým výběrem. Musí být starší 22 let, mít zájem vzdělávat a rozvíjet se ve všech disciplínách a v neposlední řadě – už v den svého nástupu musí být pokročilými drezúrními jezdci. Za své výkony pak i dostávají dohodnutou odměnu, přičemž výcvik mají zdarma. Dnes jich tam jezdí asi 11, z toho převážná většina žen.
Pro nás návštěvníky je zajímavá především možnost, se na hodiny jezdectví podívat. Většinu koní tvoří lusitáni barvy cremello, dovezení z Portugalska. Šest dní v týdnu se zde odehrává neobvyklé představení – můžete se na ranní práci koní podívat (za poplatek) a jezdce sledovat i v zrcadlech, jimiž je sál vybaven. Prostor náhle přeřízne zaržání a zadupání koně. Jeden složitý cvik střídá druhý. Na pořad dne ještě přijde šermování, případně prohlídka stájí. A perlička na závěr – několikrát do roka akademie připravuje různá vystoupení – nazdobení koně, barokní kostýmy, hudba a neskutečné jezdecké umění. Zážitek. Pokud vás tedy koně lákají, nenechte si to ujít. Zbytek dne pak můžete strávit v zahradách, procházka je na několik hodin. Navíc když budete mít štěstí, potkáte čtyřnohé krasavce i tam – koně tam chodí na vyjížďky. A tip závěrem: Lístky na ranní představení můžete koupit i rezervovat na internetu a na místo je pak lepší se dostavit v dostatečném předstihu.
Risoul je jedním z nejčastěji navštěvovaných středisek ve
Francii. Čeští milovníci hor jej mají v oblibě především díky
kvalitním sněhovým podmínkám, ubytování na sjezdovkách a velmi
příjemným cenám.
Risoul je jedním z nejčastěji navštěvovaných středisek ve Francii. Čeští milovníci hor jej mají v oblibě především díky kvalitním sněhovým podmínkám, ubytování na sjezdovkách a velmi příjemným cenám.
Risoul k vašim službám
Jedno z nejblíže položených francouzských dvojstředisek Risoul/Vars (pouze 90 km za italskými hranicemi), nabízí více než 180 km sjezdových tratí s převahou modré barvy a jistotu sněhu od prosince do dubna. Právě dubnové termíny jsou díky levným skipasům ideálním zakončením zimní sezóny pro mnoho Čechů.
Pokud do tohoto resortu míříte, pak vězte, že vás rozhodně nečeká žádný luxus. Lanovky i ubytovací kapacity, především v Risoulu, patří mezi ty starší. Cena tedy odpovídá nabídce, i když najdou se zde i čytřhvězdičkové hotely.
Samotný Risoul je čistě zimním střediskem, kde žije necelých 500 stálých obyvatel a ve kterém je vše podřízeno turismu. Kromě hotelů, apartmánů, restaurací, barů a obchůdků tu prakticky nic nenajdete, ale co byste také více potřebovali. Velice příjemná je vzdálenost z jakéhokoliv ubytování k veškerým službám. Ať už půjdete pro čerstvé bagety, budete potřebovat poštu, nakoupit nebo lékaře, vše bude ležet do 200 m.
Na co se na svahu těšit?
Zimní středisko Risoul – Vars nabízí skutečně nepřeberné množství sjezdovek, včetně opravdu grandiózních možností pro freeride i freeskiing. Ve spodních částech obou středisek se nacházejí mírné svahy pro děti a začínající lyžaře. Oba resorty disponují i oddělenými dětskými světy s atrakcemi, vleky a instruktory. Horní pasáže jsou o poznání prudší, ale vždy se těm nejstrmějším částem sjezdovek dá vyhnout po příjemných modrých tratích.
Milovníci freeskiingu určitě zamíří spíše do Vars, kde se nachází celá řada snowparků, včetně prostoru pro začátečníky, ženy (ano je tu skutečně výhradně ženský snowpark). Také zd najdete jeden z nejlépe hodnocených a nejdelších big air snow parků v Evropě. To Risoul kromě konvenčních lyžařů a snowboardistů, kteří najdou útočiště vlastně všude, zabaví na dlouhé hodiny spíše freeridery, kteří zde mohou bezpečně brázdit široké planiny, jako stvořené pro jízdu ve volném terénu.
Tip na celodenní výlet z Pte de Razis
Během vašeho týdenního pobytu určitě nezapomeňte absolvovat perfektní, téměř celodenní výlet napříč celou oblastí. Začněte jej u nástupní stanice na osmisedačkovou lanovku Clos du Vallon v Risoulu. Následně sjeďte k další sedačce, Platte de la Nonnte a odtud se vydejte na jeden z nejvyšších vrcholků v oblasti – Pte de Razis. Po výstupu minete restauraci, kolem které odbočíte doleva, do krásného údolí, odkud vedou dvě pomy. Ty vás ale nemusí zajímat, protože vy budete pokračovat po modrém traverzu až k lanovce Tsd Peyrol. Zde si mimochodem můžete vyzkoušet skijeering, tedy jízdu na psím spřežení.
Vyjeďte nahoru a kochejte se výhledem do údolí směrem do Vars. Uvidíte téměř celý zbytek střediska a nad vámi se bude ve výšce 2 750 m tyčit váš cíl – Pic de Chabrieres. Než tam ale dorazíte, uběhne ještě minimálně hodina a půl v případě, že si po cestě nedopřejete žádný relax. Z vrcholku La Mayat, na kterém právě stojíte, se dejte libovolnou cestou do údolí Vars a pojezděte pár jízd na místních jednoduchých svazích.
Následně se dostaňte na sedačku, nacházející se úplně vpravo – Tsd Sibiéres a sjeďte pak doprava na Ts Crevoux. Jde o lanovku, pod kterou se nachází zmiňovaný snowpark. Při jízdě nahoru se tak můžete zabavit pohledem na mladé letce na obřích skocích. A věřte, že je na co koukat. Nezapomeňte však nahoře na Col´de Crevoux vystoupit.
Odtud už je to jenom kousek stařičkou pomou na Pic de Chabrieres, odkud mimo jiné vede sjezdovka, která je určená speciálně pro rychlostní lyžování. Nahoře je nádherná vyhlídká a při jasné obloze je bez problémů vidět i Mont Blanc. Dejte si pauzu a pak opět dopněte svá vázání a užívejte si parádní sjezd do údolí po červené sjezdovce Clos Chardon. Odtud zbývá vyjet už jen jednou lanovkou, abyste se opět ocitli na Pte de Razis, kde už to budete dobře znát. Sjeďte pod restauraci a směřujte doprava, po traverzu se dostanete úplně mimo hluk vleků, kde si můžete užít nerušenou jízdu po spojovací sjezdovce, která vás vyplivne u horní stanice TS Melezete, podél které vede báječná modro-červena sjezdovka až do Risoulu.
Ochutnávka místních specialit
Jelikož středisko již znám jako své boty, mohu vám doporučit hned několik míst, která byste měli navštívit, pokud budete ubytování v Risoulu. Jsou jimi pekárna na hlavni nákupní uličce Les Chalps, najdete ji po levé straně, hned vedle jedné z restauraci. Mají zde výborný francouzský slaný koláč Cuche v šesti příchutích a není ani drahý. Na stejné ulici, hned za rohem je drobná, zato velmi útulná restaurace, stojí vpravo od lékárny, kde mají za dobré peníze raclette. Na pivo můžete do jediného Irish Pubu nebo do legendární Annapurny, kde to žije už od brzkých odpoledních hodin. Annapurnu (nebo diskotéku La Grotte du Yetti) hledejte přímo na svahu. Během dne na oběd zamiřte do restaurace u nástupní stanice lanovky Tsd Peyrefolle a dejte si hamburger nebo lasagne. Pro lehčí, zato příjemnější oběd směřujte do údolí, ze kterého vybíhají pouze dvě lanovky (Ts Razis a Ts Clos Chardons). Je zde restaurace s velkou terasou, servírují tu výborné saláty a víno, které si vychutnáte v naprosto klidné atmosféře.
Snad vás tato doporučení přesvědčí, že Risoul je jedním ze středisek, které stojí za to navštívit a absolvovat cestu do Francie.
Skiservis Dako Sport nabízí profesionální péči o vaše zimní vybavení – servis lyží a snowboardů včetně běžek, půjčovna a prodej nového i bazarového zboží. Navštivte naše stránky nebo stylovou prodejnu v Brně.
