Rubrika: Parky a zahrady

Tuto pečlivě pěstěnou zahradu najdeme v Praze 5 na Smíchově v Mozartově ulici. Leží na ploše 0,56 ha v nadmořské výšce od 217 do 246 metrů.

Kdysi za hranicemi tehdejší Prahy vznikaly v pražském předměstí v místě vinic, polí, hájků potoků i rybníků předměstské vily, usedlosti a dvory. Tak také vznikla Bertramka, jako typická předměstská usedlost pod Černým vrchem s kartuziánskými vinicemi. Vdova po Kryštofu Kobrovi z Kobersberku, stavovském direktoru popraveném roku 1621 zakoupila místní chmelnice a připojila vinici Na Věnečku, později také vinice Prkýnka a Peňka (Bémka). Uprostřed rozlehlé zahrady s vinicemi kdysi stával malý dřevěný viniční domek. Kupní smlouva z roku 1699 ustavuje majitelem pozemků Jana Františka Pimsborna. Kolem roku 1700 viniční domek bohatý malostranský skládek Jan František Pimsborn přebudoval v barokní panské sídlo z lomové opuky zvané původně Cukrářka. Skončilo v dražbě.

Jméno uchované do současnosti se pojí s dalšími majiteli, kterými byli od roku 1743 manželé František Bertram z Bertramu (Bertrabu) a jeho žena Františka, kteří nechali starší usedlost upravit na předměstskou vilu. Vinice zůstaly. Proto je zde dodnes mohutný a rozlehlý sklep. Po majitelích Bertrámech se zde vystřídala plejáda šlechtických i měšťanských majitelů, například hrabě František Leopold Buquoy, či hrabata Klamové. Roku 1784 od manželů Dequaiových koupila za 3.525 zlatých Josefína rozená Hambacherová, nadaná a ve své době slavná pěvkyně přezdívaná „krásná Atalanta“ (v Ovidiových Proměnách se změní ve lvici). Užívala ho jako letní sídlo po svatbě se svým o 20 let starším mužem, pianistou a učitelem hudby ve šlechtických rodinách, Františkem Xaverem Duškem. Říkalo se, že stěhování na Bertramku zařídil její milenec Kristián Filip Clam Gallas, který měl v té době sídlo nedaleko na Klamovce. Dušek ale jako starší, rozvážný a tolerantní muž své ženě poskytl nejlepší podmínky a vynikající společenské postavení, ať už o milenci věděl či ne. Bertramka za Duškových byla brána za pohostinné milé místo, kde se pravidelně konaly společenské hudební dýchánky, na kterých vystupovali jak nadějní budoucí umělci tak slavní hudebníci.

Už na své svatební cestě se manželé Duškovi roku 1777 seznámili s Wolfgangem Amadeem Mozartem. Bylo to v Salcburku, kam manželé odjeli na návštěvu za Josefíniným dědečkem, který byl v tomto městě starostou. O deset let později, na podzim roku 1787 je Mozart údajně navštívil v jejich sídle na Bertramce a zde také údajně v milém a domácím a pohostinném prostředí u manželů Duškových komponoval předehru k opeře Don Giovanni.

Usedlost tenkrát bývala jednopatrovým stavením s průčelím otočeným do dvora. Jeho nejvýraznějším prvkem bylo předsunuté dvojramenné schodiště s lodžií. Naproti stála stodola, špýchar a seník. V čele nádvoří byla terasa, kde prý Mozart sedával s Josefinou Duškovou a pod ní klenutý prostor sloužící jako lis na víno a sklep k úschově mléka. Víno prý bylo výborným životabudičem k lehkosti v komponování. Samo stavení mělo v přízemí také kravín pro patnáct kusů dobytka a konírnu pro šest koní. V patře bylo dvanáct nákladně zařízených místností. Bertramka byla zkrátka pohostinná v každém ohledu. Dokonce byly tenkrát ve společnosti klevety, že Josefína je vůči Mozartovi pohostinná až moc, zlí jazykové tvrdili, že dokonce intimně.

Faktem zůstává, že Mozart na Bertramce napsal pro Josefinu árii Resta o cara (Zůstaň má milá) s recitativem Bella mia fiamma, addio (Sbohem můj krásný plameni). Josefina si vlastní skladbu od Mozarta velmi přála a byla velmi potěšena. Spolu s Mozartem Josefina i veřejně vystoupila, ve Vídni roku 1786 před celým císařským dvorem za přítomnosti Josefa II. a v Sasku roku 1789.

Naposledy byl Mozart u Duškových na návštěvě roku 1791, to zde uvedl operu La Clemenza di Tito na počest korunovace Leopolda II. Českým králem. Po smrti Mozarta svěřila vdova Constanze Mozartová na nějaký čas péči o své syny právě Duškovým, i ona k nim měla velmi vřelý vztah.

Roku 1799 i manžel Josefíny Duškové zemřel .Téhož roku musela Josefína zadluženou Bertramku prodat. Koupila jí Alžběta Ballabenová z frankfurtské bankéřské rodiny, po níž se dodnes jmenuje pražská Balabenka. Po té byla Bertramka majetkem velkoobchodníka Adolfa Popelky, který r.1856 navázal kontakt s Karlem Thomasem Mozartem, synem hudebního génia a rodina Popelkova obnovila Mozartovskou tradici. Roku 1871 ale celá usedlost vyhořela. Byla opravena ale po roce 1925 zase chátrala. Na plány zřídit zde Mozartovu památku nebyly finance až roku 1956 k 200. výročí Mozartova narození zde byl zřízen Památník W.A.Mozarta a manželů Duškových, celý objekt byl opraven včetně zahrady podle projektu architekta Benše. Byl obnoven i kamenný stůl u kterého Mozart prý komponoval. Nedaleko stolu je i kamenná lavice, na kterou jsem se posadila a dolů z kopce se dívala na Mozartovu bustu a Bertramku. Oko spočinulo na malém zahradním bazénku – fontáně obkroužené květinami. Zahrada i dům je odtud jako na dlani. Duše splývá se šuměním listů ve větru, původně viniční svahy dnes pokrývá lesní vzrostlý porost. Nejvíce duby letní i zimní, buk lesní, javor mléč a lípy malolisté i velkolisté. Najdeme zde ale i břízy a lísky nebo tis červený. Právě teď se po zemi při zadutí větru povalují kaštany a děti je sem chodí sbírat s maminkami do tašek a pytlíků do školy… I pan Mozart sice jen ze své busty postavené nahoře na kopci nad Bertramkou (vytvořil ji roku 1878 sochař Tomáš Seidan) má rozhled na krásnou opravenou v slunci bělostně zářící vilu Bertramka a její klidnou po staletí opečovávanou zahradu.

Přijďte sem i Vy a vychutnejte si posezení na kamenné lavičce za kamenným stolem pod vrchem Mrázovka, zaposlouchejte se do šumění listí ve větru a třeba i Vás tady napadne nějaká úžasná melodie. Prostředí je opravdu velmi inspirativní.

Černínská zahrada patří k Černínskému paláci čp. 101/ IV na Loretánském náměstí č.5, Praha 1 Hradčany. Zahrada má výměru 1,72 ha a leží ve výšce 231 až 233 m.n.m. Vzhledem k tomu, že je objekt využíván Ministerstvem zahraničních věcí ČR zahrada není veřejnosti přístupná. Dnes lze do ni nahlédnout mřížovím naproti od Lorety a veřejnosti je známo několik jejích dobových fotografií.

Protože mě oslovily její dějinné osudy i mimořádné architektonické řešení, zažádala jsem ministerstvo o povolení ke vstupu do paláce i zahrady abych je mohla nafotit. Zahrady prý nebyly nafoceny po mnoho let a tak jsem povolení přece jen dostala. Tímto článkem a fotografiemi bych moc ráda poděkovala za vstřícnost. Pojďte se tedy se mnou projít virtuálně palácem i zahradami…

Hrabě Humprecht Jan Černín (paradoxně) z Chudenic, jehož jméno palác i zahrada dosud nesou, byl jeden z nejbohatších šlechticů té doby. Procestoval celou Evropu, byl vzdělaný v architektuře a proslul především coby diplomat ve službách Habsburků, když sloužil jako vyslanec v Benátkách. Po třicetileté válce, roku 1669 začal v Praze na Pohořelci se stavbou paláce, a následně (roku 1693) se stavbou zahrady. Za architekta si zvolil jednoho z nejvýznamnějších, a to Francesca Carattiho. Vzniklo tak monumentální barokní dílo nadčasové jak prostorovým pojetím, tak urbanistickým řešením.

Hlavní průčelí má délku 140 metrů a skládá se z 29 okenních os. Palác má tři podlaží a jedno horní polopatro. V prvním patře byl zbudován velký sál, který měl neskutečnou výšku dvou a půl podlaží a pět slavnostních salónů. Nechyběla ani jídelna, byt pro hraběte a kaple. Ve druhém patře bývaly obytné místnosti pro všechny ostatní členy rodiny. První etapa stavby byla dokončena roku 1673 a teprve poté byly do paláce instalovány dlažby, dřevěné podlahy, dveře, krby i kamna, štukovalo se a zdobilo. Na stavbě se podíleli také architekti G. B. Maderna a G. B. Alliprandi a malíři D. E. Rossi a Santini Aichl. Giovanni de Capauli, Abraham Leuthner jako stavitel, kameníci Giovanni Battista Pozro, Domenico Semprice a štukatéři Giovanni Maderna, Giovanni Bartolomeo Cometa, Francesco Perri a Antonio Travelli.

Roku 1682 ale hrabě Jan Černín zemřel a dokončení veledíla nezažil. Další etapu budování překrásného paláce podle plánů F.M. Kaňky zrealizovali dědici, Heřman Jakub hrabě Černín a dokončil ji roku 1723 vnuk zakladatele, František Josef hrabě Černín. Stavba započala v českém ranném baroku a byla dokončena v době vrcholného baroka za přispění nejvýznamnějších umělců té doby, V. V. Reinera, P .J. Brandla, M. B. Brauna a F. O. Quittainera.

Sestava prostorů paláce a zahrady byla vybudována na dvou navzájem na sebe kolmých osách. Cardo (sever jih) a decumanno (východ západ). Terén zahrady klesal postupně k severu a měl dvouúrovňové dělení. Na prostorách ve vyšší úrovni byly koncipovány dvě kašny rozložené symetricky na hlavní osu, dále se zde nalézaly květinové části zahrady. Na nižší stinné části zahrady byly vytvořeny boskety ze sestříhaných stěn stromů. Na podobě zahrady a paláce se vystřídalo několik vlivných architektů své doby. Byli to Domenico E. Rossi, František M. Kaňka, s nímž na výzdobě spolupracovali mimo jiné malíři V. V. Reiner a P. J. Brandl, sochaři M. B. Braun, K. J. Hiernle či F. O. Quittainer, kameník D. A. Rappa či štukatér T. Soldati. Také Anselmo Lurago, který roku 1744 nejen že upravoval zdi ke Šlikovské zahradě ale stavěl i nový letohrádek. Na obnově spolupracoval se sochařem I. F. Platzerem, malířem S. Noseckým a štukatérem B. Spinettim.

V letech 1741 až 42 byla zahrada během války silně poničena a následně ještě znovu roku 1757 za obléhání Prusy. Její renovaci provedli sochař Jan Antonín Quitainer, malíř Josef Bartoloměj Kramer a zahradník Jan Paul. Po roce 1777 již nebyl palác dlouhodobě obýván. Roku 1791 zde ještě byly pořádány hostiny, koncerty i plesy u příležitosti korunovace Leopolda II. Na konci 18. století ale Černínové odešli do Vídně a palác zůstal prázdný. Ne nadlouho. V letech 1796 – 1819 se v Černínském paláci nacházela obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění, předchůdkyně dnešní Národní galerie. V následujících letech se zde vystřídal špitál, továrna na karty i skladiště chmele.

K zásadní změně ale došlo roku 1851, kdy Černínové palác i zahradu prodali ženijnímu ředitelství v Praze a vznikla zde kasárna a ze zahrady se stal dvůr plný stájí. Část palácové zahrady byla úplně zničena, další část zastavěna vojenskými budovami. Zahradní pavilon sloužil jako kovárna. Až roku 1928 převzal palácový komplex a zahradu stát a došlo k úplné rehabilitaci zahrady, kterou provedl roku 1929 architekt Pavel Janák pro novější část zahrad a architekt Otto Fierlinger pro část staré zahrady. Černínský palác prošel rekonstrukcí v letech 1928 až 1934 a poté k němu byla zbudována ještě samostatná přístavba další budovy pro administrativu také pod vedením architekta Pavla Janáka.

V letech 1939 – 1945 bylo v Černínském paláci sídlo říšského protektora pro Čechy a Moravu. Pamětní busta ve vestibulu připomíná, že zde 10. 3. 1948 za nejasných okolností zemřel ministr zahraničních věcí ČSR Jan Masaryk pádem z okna svého služebního bytu umístěného v paláci. 1. 7. 1991 byla ve velkém sále Černínského paláce zrušena Varšavská smlouva podepsáním protokolu o ukončení její platnosti představiteli tehdejšího Československa, Bulharska, Maďarska, Polska, Rumunska a Sovětského Svazu. Zásadní rozhodnutí zde vznikají dodnes.

Současná podoba zahrad je výsledkem generální rehabilitace z let 1994 až 1997 podle architektů Zdenka Kuny, Jaroslava Zdražila a zahradní inženýrky Vítězslavy Ondřejové. Obnovu provedla firma Lesoškolky s.r.o. z Řečan a vyšla na 2,2 milionu korun. Stará zahrada má tvar rovnoramenného trojúhelníka se čtyřmi terasami. Je lemována omítnutými vysokými zdmi, které jsou i kolem nové zahrady. Předěl mezi starou a novou zahradou tvoří opuková terasní zídka. Travnaté plochy se střídají se stříhanými buxusy, kvetoucí květinová výzdoba je střídána se stálezeleným zimostrázem. Nová zahrada má volnější kompozici a kromě keřové výsadby je zde množství stromů jako buky, liliovníky, javory, jinany. Mezi zahradami je nepřehlédnutelná lípa.

Černínský palác, který je uznán za největší barokní stavbu palácového typu v Praze, hledal svůj architektonický vzor ještě v manýristických palácových budovách severní Itálie, když se Caratti nechal výrazně ovlivnit především díly architekta A. Palladia. Palác je uzavřené dispozice a zaujímá obdélnou parcelu. Má čtyři obvodová křídla a na dvě části dvůr rozdělující příčné křídlo, přičemž východní a severní křídlo dosahují výšky tří pater, ostatní pouze patra jednoho. Fasády jsou zdobeny arkádami. Zahradnímu průčelí dominují v přízemí střední části dvě saly terreny s výraznými oblouky a dva třípatrové risality. Patra risalitů prostupují pilastry, ve zvýšeném přízemí se uplatňuje kvadratická a diamantová bosáž. Hlavní průčelí paláce směřuje na Loretánské náměstí.

Černínský palác jsem navštívila po dvanácti letech uzavření loni 8.5. 2006, kdy byl v rámci dne otevřených dveří znovu přístupný veřejnosti. Kdo se chtěl dostat do vnitřních prostor, musel vystát skoro hodinovou frontu, ale prohlídka rozhodně stála za to. Návštěvníci mohli nahlédnou do soukromé části bytu někdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka. Tento ministerský byt byl zbudován při přestavbě ve 30. letech 20. století, úplně využíván byl ale právě až prvním poválečným ministrem zahraničních věcí, synem prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, Janem Masarykem. Společenská část Masarykova bytu má dvě jídelny, Velkou a Malou, obě se využívají k obědům při oficiálních návštěvách. Bylo možno spatřit i pracovnu ministra zahraničních věcí Cyrila Svobody (ve funkci 15. července 2002 – 16. srpna 2006. Mohli jsme shlédnout konferenční velký sál, ve kterém byla v červnu 1991 oficiálně rozpuštěna Varšavská smlouva.

Proto jsem ani nedýchala, když jsem se v září 2007za doprovodu opět procházela patry paláce, nahlížela do salónků a zastavila se opět v předsálí Masarykova bytu s dřevěným stropem, který je celý zdobený malovaným ovocem. Málo kdo ví, že se neopakují kombinace ovoce, ale na každé větvičce se nacházejí čtyři různé kousky. Krásná byla zimní zahrada plná skel a slunce a samozřejmě květin. Vedle ní jsou hodovní síně a pořádají se zde rauty. Celý interiér budovy prochází všemi fázemi barokního slohu. Už při vstupu do budovy vás zaujme vstupní sloupový vestibul, prostor o třech lodích, klenutých raně barokně. Oblouk nad vyústěním schodiště mezi sallami zdobí sousoší Herkula se saní od I. F. Platzera. Socha znázorňuje Herkula, který zabíjí lernskou hydru. Tato socha byla ale původně vytvořena pro palácovou zahradu. Monumentální je i schodišťová hala s freskou Pádu Titánů od V. V. Reinera na její klenbě z roku 1718 kompletně zrestaurovaná v roce 2005 a sochami M. B. Brauna na schodišti. Současné Královské schodiště bylo nově vybudováno na místě původního P. Janákem ve 30. letech. Navštívíte –li Velký sál zaujme Vás svou mimořádnou rozlohou 472 metrů čtverečních a impozantní výškou. Po slavnostním sále Valdštejnského paláce je druhým největším pražským sálem. Tady kdysi proběhla korunovace Leopolda II. českým králem, tady byla rozpuštěna Varšavská smlouva, sem zavítala madam Madeleine Albrightová, tehdejší ministryně zahraničí USA, česká rodačka, nebo prezident George Bush, který letos v červnu přednesl projev na konferenci o demokracii a bezpečnosti, zde se konají různé přednášky a mezinárodní konference atp. Zde například letos 19. června předal ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg Ceny Gratis agit za šíření dobrého jména ČR v zahraničí. Jedním z obdarovaných byl i Miloš Forman (USA) – významný světový filmový režisér českého původu. Také nahoře nepřehlédnete tři okénka pro tlumočníky. Místnosti v přízemí a arkádová chodba si zachovaly raně barokní klenby. Jak jsem se dozvěděla od své průvodkyně palácem, z některých byla nedávno odstraněna lešení a byla dobově zrenovována.

Budova je zkrátka impozantní, dýchá z ní historie a nádhera architektonické harmonie a preciznosti, dokonale sladěné zařízení, dobové koberce, gobelíny, obrazy, komody, stolky a křesla, překrásné křišťálové lustry z českého broušeného skla. Velmi cenná je tady sbírka pozdně renesančních a barokních tapisérií ze 17. a 18. století. Ani zahrada nemůže zůstat na pokraji zájmu, je krásně upravená, svěží, plná stromů i květin, dokonce i fontána chrlí vodu, jen růže touto dobou odkvétají… Použitá literatura: Božena Pacáková – Hošťálková, Pražské zahrady a parky Vilém Lorenz, Karel Tříska, Černínský palác v Praze Internet

Nepřehlédnutelná zahrada a dům pokud někdy pojedete autem nebo tramvají po Rašínově nábřeží v Praze a bude svítit slunce. Dům září svými kubistickými liniemi a svojí bílou fasádou do dáli. Přesně ho najdete na rohu Rašínova nábřeží a Vnislavovy ulice (Praha 2 – Vyšehrad, čp.49, Libušina ulice 3). Zadní trakt domu, úplně obyčejný a nezajímavý. Leží v Libušině ulici a ani by Vás nenapadlo co za nádherný skvost najdete na straně domu situovaného směrem k řece Vltavě.

Zahrada je umístěna na pozemku protáhlého pětiúhelníkového tvaru. Pětiúhelník je uzavřen severovýchodní stranou třípatrového domu v Libušině ulici. Netradiční kompozice otevírá interiér vily do průčelí a pojí jej přes terasu s přesně rozčleněnou zahradou. Opticky tak zvětšuje prostorové dispozice zahrady, která má výměru nevelkou 0,03 ha. Zahrada leží ve výšce 194 m.n.m. Objekt i zahrada prošly rekonstrukcí na konci tisíciletí a slouží privátním účelům firmy, která v objektu sídlí. Vila je také dobře viditelná z nedalekého železničního mostu. Dům je nazván podle svého tvůrce, stavitele Bedřicha Kovařovice, který vilu postavil v letech 1912– 13 na místě bývalé schwarzenberské cihelny. Architektonický návrh ale zpracoval jeden z nejvýraznějších a nejvýznamnějších architektů kubismu Josef Chochol (13. prosince 1880 Písek – 6. července 1956 Praha), český architekt, urbanista, návrhář nábytku a teoretik architektury. Josef Chochol studoval architekturu na ČVUT v Praze a na akademii ve Vídni (u O. Wagnera). Je významným představitelem kubismu a konstruktivismu.

Nutný soulad novostaveb a historické zástavby v okolí Vyšehradu byl uzákoněn dokonce jako právní norma. Už od roku 1911 se proto zvláště mezi architekty Gočárem, Janákem, Hofmanem a Chocholem začal formovat nový architektonický sloh. Právě v okolí Vyšehradu vznikly obě stěžejní koncepce Josefa Chochola – Kovařovicova vila (1912–13) a činžovní dům v Neklanově ulici (1913–14). Jak výrazně vystupující rizalit Kovařovicovy vily, tak kónický půdorys činžovního domu odkazují v duchu zásady Klubu na architekturu Vyšehradské citadely. Přesto však měl, dle historicky doložených odkazů, s fasádou činžovního domu v Neklanově ul. Chochol problémy. Kubistické prvky byly na přání městské rady omezeny na minimum. Mohutná římsa, podpíraná kónicky tvarovanými zalomenými lunetami, jež jsou mírně konkávně probrány, odkazuje na závěrečné římsy renesančních fasád. Kovařovicova vila oproti tomuto domu je kubistický skvost. To, že na Vyšehradě pracoval architekt nejpovolanější, dokládá už v roce 1910 publikovaný Chocholův článek v klubovém věstníku Za starou Prahu, kde se vyznává ze svého obdivu k Vyšehradu: „…sama veliká a prostá forma hradeb, ohromná, jednoduše a přísně formovaná masa cihlového zdiva bez malicherného členění…“

S kubismem je spojován i subjektivismus, ale nikoli v emocionálním, psychickém či niterním významu, jak tomu bylo u expresionistů, do jisté míry u fauvistů a symbolistů, ale jde o subjektivismus mentální, o rozumově čisté subjektivní překonání objektivity. Jde zde o snahu překonat trojrozměrný svět a najít a zobrazit rozměr čtvrtý. Ten je spatřován buď jako rozměr nekonečna, samotný prostor, který se zvětšuje všemi směry a obdařuje předměty plastičností. Kubismus vždycky zbavuje tvary jejich přechodné reality a ukazuje je v jejich geometrické čistotě.

Na první pohled vidíte trojrozměrnou rostoucí hmotu bez zbytečného členění a zdobných prvků, jak architektonický styl, tak bílá fasáda, dům je opravdu čistota sama. Český kubismus spatříte ve své nejčistší podobě právě tady na Rašínově nábřeží. To také díky tomu, že rekonstrukce a adaptace vily i zahrady probíhající v roce 1995, po té co zde od roku 1960 byla mateřská školka, uvedly vše do původního stavu. Dokonce byla i odstraněna garáž, která byla vestavěna v roce 1935 do východní části zahrady. I dnes všechny cesty a zahradu lemují živé ploty ze vždyzeleného zimostrázu. Jediné stromy v zahradě jsou sakury ozdobné. Pokud navštívíte Prahu, nenechte si tento zázrak kubismu ujít.

Nachází se na Vyšehradě u kostela sv. Petra a Pavla. Je ohraničen ulicemi K Rotundě a Štulcova. Najdeme ho ve výšce 227m.n.m. a jeho základní výměra je 0,78 ha. Není to mnoho, přesto je dnes na hřbitově pochováno přes 600 význačných osobností české národní kultury. Na hřbitov lze vstoupit hlavní branou vedle průčelí kapitulního chrámu sv. Petra a Pavla, ale i východní brankou, k níž dojdeme dříve, přicházíme-li od stanice metra Vyšehrad či z parkoviště turistického autobusu před renesanční Táborskou branou.

Původní farní hřbitov vyšehradské kapituly byl v sedmdesátých letech 19. století přeměněn v národní pohřebiště zásluhou vlasteneckých proboštů Václava Štulce a Mikuláše Karlacha, podle nichž jsou pojmenovány dva známé vyšehradské parky a sady. První náhrobky na národním pohřebišti vytvořil A. Barvitius, na nějž v letech 1891–1908 navázal A. Wiehl. Náhrobky na hrobech vytváří ojedinělou galérii hřbitovní plastiky s díly J. V. Myslbeka, F. Bílka, B. Kafky, O. Španiela, K. Lidického, J. Wagnera a mnoha dalších. Z nejvýznamnějších spisovatelů jsou zde pohřbeni Karel Čapek, Karel Hynek Mácha, Jan Neruda, Božena Němcová, Vítězslav Nezval, poslední odpočinek tu našli malíři Mikoláš Aleš, Antonín Chittussi, Julius Mařák, Karel Purkyně, Miloslav Holý, sochaři Václav Levý, Otakar Španiel, hudební skladatelé: Antonín Dvořák, Bedřich Smetana, Zdeněk Fibich, housloví virtuosové František Ondříček, Josef Slavík, z vědců pak fyziolog Jan Evangelista Purkyně a Jaroslav Heyrovský, nositel Nobelovy ceny v oboru polarografie.

Součástí hřbitova je známý Slavín, společná hrobka osobností českého národa. Byla postavena v letech 1889–1893 z podnětu probošta Karlacha a měštana Fischera podle projektu A. Wiehla. Hrobku bylo možno vybudovat díky velkému daru, který poskytnul vlastenecky smýšlející podnikatel a smíchovský starosta Petr Fischer. Po dokončení jej svěřil věnovací listinou do vlastnictví a péče spolku Svatobor – ideového původce této stavby. Tento spolek založil Otec národa, historik František Palacký roku 1862. Také on toužil po místě, kde by bylo možno koncentrovat hroby význačných osobností, jež se ve své době zasloužily o rozvoj české kultury, vzdělanosti, národního sebeurčení, státní samostatnosti.

Plastická výzdoba je dílem Josefa Maudra a tvoří ji po stranách dvě sochy Vlasti jásající a truchlící, na vrcholu socha okřídleného Génia se sarkofágem. Před čelní stěnou Slavína nepřehlédnete bronzový krucifix od V. Levého. Do dnešního dne je zde pohřbeno přes 50 významných osobností. Jsou zde například spisovatelé Julius Zeyer, Jaroslav Vrchlický, Josef Hora, malíři Vojtěch Hynais, Alfons Mucha, Václav Špála sochaři J. V. Myslbek, Jan Štursa, Bohumil Kafka, Ladislav Šaloun, Jan Louda, architekti Kamil Hilbert, Josef Gočár, Jaroslav Fragner. Z hudebníků zde jsou pohřbeni housloví virtuosové Jan Kubelík, Jaroslav Kocián, klavíristé Jan Heřman, František Maxián, operní pěvci Ema Destinnová, Vilém Zítek, Zdeněk Otava. Z herců zde najdeme například Zdeňka Štěpánka nebo Eduarda Kohouta. Pohřben je zde i vynálezce František Křižík.

Vyšehradský hřbitov a Slavín nejsou však výlučným pohřebištěm všech význačných mužů a žen, kteří nejvíc utkvěli v paměti národa a veřejnosti. Mnozí, podle vlastní poslední vůle či přání rodiny, odpočívají někdy ve svém rodišti, jindy v místě, kde převážně působili a zemřeli. I v Praze samé jsou pochováni na řadě jiných míst, zejména na Olšanech či na Vinohradském hřbitově. Naopak v patnácti odděleních tohoto hřbitova oddělených soustavou cest je pochována i spousta lidí, kteří žili v této městské části po mnoho let zpět a neproslavili se ničím.

Něco málo k historii místa. První pohřbívání v místě dnešního hřbitova dokládají archeologické nálezy z 11. a 12. století. Současný hřbitov vznikl jako farní hřbitov u chrámu sv. Petra a Pavla roku 1660. Postupně během let se rozšiřoval.Během národního obrození vznikla myšlenka udělat zde národní pohřebiště pro význačné osobnosti českého kulturního a vědeckého dění. Součástí hřbitova je také devět řádových hřbitovů. Známé jsou hřbitovy pro voršilky, alžbětinky, maltézské rytíře atd.

Na tento hřbitov zavítají denně stovky návštěvníků nejen z Česka, ale i jiných zemí. Zejména zahraniční turisté nejčastěji chtějí vědět, kde je pochován spisovatel Franz Kafka, který jim je v turistických prospektech často představován jako jeden z nejpřednějších reprezentantů pražské kultury. Zaváhají, když se setkají se jménem Kafka nadepsaným na Slavíně. Jde ale pouze o shodu jmen. Franz Kafka je – podle svého vyznání – pochován na novém židovském hřbitově v sousedství Olšan, zatímco ve Slavíně leží sochař Bohumil Kafka. Jedno jeho dílo je světově proslulé. Je jím největší jezdecká socha na světě, která na vrchu Vítkov nad Prahou zpodobňuje slavného českého vojevůdce z husitských válek v první polovině 15. století Jana Žižku.

Když projdete kolem hřbitovní kaple,zjistíte, že v její kryptě jsou pochováni probošti a kanovníci Vyšehradské kapituly. Někteří sem byli přeneseni až po postavení kaple, např. Vojtěch Ruffer (1790–1870), přítel Františka Palackého, autor Historie Vyšehradské. Náhrobek z jeho původního hrobu je postaven na hřbitově u stěny chrámového závěru. Jsou zde i oba muži, kteří se zasloužili o povznesení Vyšehradu v 2. polovině 19. století, probošti Václav Štulc (1814–1887) a Mikuláš Karlach (1831–1911) a další, z nichž někteří vedle svého duchovního úřadu prosluli jako spisovatelé či pedagogové.

Park Karlachovy sady

Je pojmenován podle probošta Mikuláše Karlacha, z jehož podnětu založila roku 1889 vyšehradská kapitula tento park na místě polí. Tento původní park je v dnešní podobě součástí západní části dnešních sadů.

Probošt Mikuláš Karlach uspořádal knihovnu v Kapitule, čítající dnes 27.000 svazků, uspořádal rovněž nesmírně cenný kapitulní archiv a založil muzeum. Cílevědomou ekonomickou činností rozmnožil majetek kapituly přikoupením dvou velkostatků, jejichž výnosy využíval pro financování rozvoje Vyšehradu v národním duchu. Jako kanovník odpovědný za přestavbu kapitulního chrámu sv. Petra a Pavla, uskutečnil Štulcův záměr regotizace v duchu obnovení charakteru chrámu z doby Karla IV. Prosadil a rozšířil vyšehradský farní hřbitov, kde inicioval vybudování monumentální hrobky významných osobností českého národa – Slavína. Zemřel měsíc před svými 80. narozeninami, 5.11.1911. Zanechal po sobě nepřehlédnutelné dílo. V roce 2003, u příležitosti 100. výročí otevření regotizovaného chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, byla v těchto vyšehradských sadech, nesoucích Karlachovo jméno, odhalena Karlachova socha za účasti prezidenta republiky a dalších zástupců české veřejnosti.

Sady se nacházejí v Praze 2 na Vyšehradě mezi ulicemi K Rotundě a V Pevnosti, budovou kapitulního dvora a východní zdí hřbitova. Park má výměru 1,01 ha a je situován v nadmořské výšce 230 metrů. Je veřejnosti přístupný a je hojně využíván k procházkám a relaxaci v lipových alejích, které doplňují živé ploty z hlohu. Zajímavé jsou tady Čertovy sloupy, časový sloup ještě z pohanských dob, ve střední partii parku je od roku 1895 socha sv. Jana Nepomuckého a dominantou celé zahrady je novogotická studna.

Kdysi býval park neveřejný a oplocený,. Až roku 1948 byl odňat vyšehradské kapitule, roku 1954 bylo odstraněno původní oplocení a došlo k úpravám parku, byly obnoveny cesty i zatravněné plochy. Východní část parku byla přičleněna až po zrušení zahradnictví roku 1977, úpravy ploch po zahradnictví byly dokončeny roku 1989, ale hned roku 1999 byla zahájena celková rehabilitace parku, zde podle projektu architekta Otakara Kuči, která byla dokončena začátkem nového tisíciletí. Já jsem nejvíce času strávila ve východní části parku s novogotickou studnou, která mi přišla dnes nejmalebnější, je tam i velmi příjemné posezení na lavičkách a majestátné lípy (stříbrné a Moltkeovy) a jírovec pleťový místo umocňují. Musí tu být krásně i na podzim, kdy se stromy zabarví usychajícím listím.

Park Štulcovy sady

Park se rozkládá v severozápadní části vyšehradského areálu v těsném sousedství nového proboštství a u Štulcovy ulice, která spojuje ulici K rotundě se Štulovými sady a ulicí V pevnosti. Měří cca 250 m. Od roku 1888 je pojmenována po vyšehradském proboštovi Václavu Štulcovi. V letech 1961 – 1995 se jmenovala K rotundě, nyní opět Štulcova. Park je malý, nemá výměru ani půl ha a nadmořskou výšku 223–226 metrů. Jak se říká, co je malé, to je hezké. Park je oblíbeným místem k vycházkám a obohacuje malebnou vyhlídkou na Prahu.

Park byl původně založen v letech 1873–74 proboštem vyšehradské kapituly Václavem Štulcem a jeho původní název byl Svatováclavské sady. Patřily k novogotickému domu – novému proboštství podle F. Niklase z roku 1872–74. I tato zahrada byla neveřejná a oplocená. Dnes zde najdete pomník probošta Štulce, který nechal zhotovit probošt Karlach. Jeho autorem je akademický sochař Štěpán Zálešák. Roku 1954 byl park dán do vlastnictví tehdejšího národního výboru města Prahy, byl rehabilitován pro veřejnost téhož roku a to podle architekta Jiřího Novotného. Sady prošly během května a června 2002 rozsáhlou rekonstrukcí. Znovu zde rozkvetly záhony trvalek i letniček, síť cest získala nový povrch a vydlážděné obvodové chodníky lemují živé ploty, zelené koberce prospívají od té doby díky nově vybudovanému závlahovému systému. Tři desítky vzrostlých, více než padesát let starých dřevin zůstanou zachovány pro další generace. I tady najdeme převážně lípy, ale i akáty a jasany. Je tu i mnoho keřů, šeříky, forsytie, pustoryl. Dominantu Štulcových sadů tvoří socha sv. Václava, která až do roku 1879 stávala na Václavském náměstí, než ji vystřídalo monumentální sousoší J. V. Myslbeka. Po té stával originál sochy sv. Václava na koni od P. Bendla tady, nyní je v lapidáriu na Výstavišti a zde je umístěna kopie sochy sv. Václava od J. Nováka.

Zahrada Nového proboštství

Vyšehrad čp. 89, Štulcova ulice. Tato zahrada je maličká, 0,12 ha ve výšce 226 m.n.m. Je privátní a patří Královské kolegiální kapitule, je využívána k privátním, meditačním a hlavně užitkovým účelům. Na fotce si můžete všimnout modrého dětského bazénku. Vidět je do ní z chodníku ke hřbitovu, odkud jsem také pořídila fotku. Po domluvě s vlastníkem je možno zahradu navštívit, ale sami vidíte, že k tomu ani není důvod. Jsou zde náhodně a nesourodě vysázeny jehličnany, hrušně a další ovocné stromky. Zahrada původně vznikla až po dostavění domu, budovy nového proboštství jižně od budovy. Kdysi měla reprezentativní pravidelné parterové členění, což je možno vidět na leteckém snímku z roku 1947.

Zahrada Nového děkanství

Nové děkanství čp. 100, ulice K Rotundě 10. Také malá zahrada o výměře 0,11 ha ve výšce 233 m.n.m. Po té co byla navrácena Královské kolegiální kapitule je privátním teritoriem jako zahrada Nového proboštství a je také používána k soukromým, meditačním a užitkovým účelům. Zahradu jsem nenavštívila, i když po domluvě s vlastníkem je to možné.

Park Pod Hradbami

Park o výměře 1,03 ha ležící na svahu Vyšehradu s vyhlídkou na Vltavu, Smíchov, Petřín a Hradčany. Jeho nadmořská výška se pohybuje od 196 do 226 metrů. Lemují jej ulice Na Libušince a Libušina.

Od roku 1993 probíhala mnoho let postupná rehabilitace parku, opravy cest a zídek i odpočívadel. Park je veřejně přístupný a slouží ke krátkodobé rekreaci. Kromě původního porostu akátů, které byly vysázeny už roku 1886 za probošta Karlacha se zde nyní nacházejí nové generace stromů z přirozeného náletu. Park místy prosvětlují travní plochy. Je vhodný ke krátkým vycházkám a romantickým pohledům na Prahu. Zaujme především panorama Pražského hradu s majestátní dominantou Chrámu sv. Víta. Krásná je na pohled také Vltava se spoustou lodí a lodiček, které z výšky vypadají jak malé modely na baterky.

Přijďte sem přivonět. V podrostu jsou skalničky, sem tam cibuloviny, ale hlavně barvínek menší, stálezelený po celý rok, na jaře kvetoucí malými modrými drobnými kvítky. Břečťan popínavý zase krásně místa ozelení a prodchne romantikou.

Už Jirásek ve svých Starých pověstech českých přisoudil Vyšehradu výjimečné postavení. Právě odsud nechal poslat kněžnu Libuši poselstvo za Přemyslem Oráčem, odsud skočil svůj proslulý skok bájný kůň Šemík rovnou do Vltavy…

Ve skutečnosti ale vznikl Vyšehrad jako opevněné Hradiště v 10. století. Archeologicky prokázané nejstarší osídlení tohoto místa je ale datováno do 4. tisíciletí př. n. l. Přesně roku 1000 n.l. byl Vyšehrad na architektonickém mocenském vrcholu a bojoval o výsadní postavení s Pražským hradem. To se mu podařilo roku 1067, kdy první český král Vratislav I. přesídlil na Vyšehrad a nechal jej přestavět na královské sídlo.Založil zde nový chrám, baziliku sv. Vavřince a samostatnou vyšehradskou kapitulu, církevní jednotku podřízenou přímo papeži. Z této doby také pochází nejstarší románská rotunda sv. Martina. Nadřazenost místa ale záhy skončila, roku 1140 byla vláda přenesena zpět na Pražský hrad. Od těch dob význam Vyšehradu upadal.

Význam Vyšehradu znovu vzrostl až za vlády Karla IV, který dal místo přestavět v kamennou pevnost, obehnat hradbami a připojit k Novému Městu Pražskému. Za Husitů se ale zdejší obyvatelé spojili se Zikmundem proti pražským husitům a když byl Zikmund poražen roku 1420 Pražané Vyšehrad svorně vyplenili a rozbořili a vyhnali jeho obyvatele. Roku 1437 se sem vrátila Kapitula a postupně se tady začali usazovat drobní řemeslníci, až roku 1476 vzniklo město hory Vyšehradu. Zajímavé je, že Vyšehrad byl po celou dobu své existence sevřen opevněním, které měnilo svou podobu až do roku 1700. Od poloviny 17 stol až do roku 1911 zde byli vojáci, pak vyšehradskou pevnost zakoupila od vojenského eráru obec a začala je postupně parkově upravovat.

O současnou tvář Vyšehradu se zasloužili zejména národně orientovaní probošti Václav Štulc a Mikuláš Karlach ve druhé polovině 19. století. Kostel sv. Petra a Pavla, od roku 1369 gotický, od 1723 barokní, byl přestavěn v novogotickém slohu podle návrhu J. Mockera a F. Mikše v letech 1885 až 1902, a respektoval dispozice gotické stavby Karla IV. V té době se zrodila myšlenka zřídit na Vyšehradě národní pohřebiště v místě farního hřbitova, tzv. Slavín. Výstavba Pantheonu trvala po mnoho let. Dnešní hřbitov vytváří osobitý výtvarný celek, který harmonicky ladí s lokalitou. Je současně jedinečnou galerií hřbitovní plastiky a odpočívá zde kolem 600 osobností našeho českého kulturního života.

V letech 1927 až 28 bylo upraveno místo po vyhořelé zbrojnici na území akropole. Architekt Arnošt Černovský zde nechal zbudovat centrální travnatý parter, kde jsou od roku 1948 umístěna sousoší podle Myslbekových modelů od bratrů Ducháčkových. Známá sousoší Lumír píseň, Záboj a Slavoj, Ctirad a Šárka zdobila až do náletu v roce 1945 pilíře Palackého mostu. Doplňuje je kopie sousoší Přemysl a Libuše, které je zde umístěno od roku 1977. Ještě jedna zajímavost, nejstarší vodovod v Čechách je zřejmě právě od 12. století na Vyšehradě. Vedl ze studánky Jezerky a zavlažoval rozsáhlé vinice. Stejně je to milé, ať kouknu do jakýchkoli historických pramenů o svazích Prahy nad Vltavou téměř všude byly zbudovány a udržovány vinice, zejména ve všech klášterních zahradách. Příroda a víno byly cesty krásy, kterými se Pražané přibližovali k Bohu.

Horečný rozvoj budování zahrad a zejména vinic nastal i mimo opevnění. Roku 1348 vydal Karel IV. nařízení o vzdělávání zahrad a vinic s ušlechtilou vinnou révou a roku 1358 toto nařízení ještě podpořil dvěma privilegii.Pro Prahu podstatné privilegium z února, přikázovalo vysazování vinic v okruhu 3 mil okolo města a to do 14 dnů od jeho zveřejnění. Na podporu a ochranu vinic vydal viniční práva a zavedl úřad perkmistra pražských viničních hor. Nejslibnější bonus byl ten, že po dobu 12 let byly všechny vinice osvobozeny od poplatků. Protože se rozhodnutí osvědčilo, byla od května 1358 tato ustanovení rozšířena na celou zemi. Proto nyní je řada parků z různých slohových období založena právě na místech středověkých vinic.

Od března 2006 je na Vyšehradě otevřena Nová stálá expozice, která představuje pražský Vyšehrad v jeho různých historických podobách. Známá lokalita na jižním okraji historických pražských měst si dodnes uchovala osobitý genius loci. Skála nad Vltavou s romantickou zříceninou Libušiny lázně a monumentálním dvojvěžím novogotického kostela láká k návštěvě každého z nás. Každý návštěvník má možnost dozvědět se přímo na místě více informací o proměnách této lokality, jejího určení a pochopení v čase. Za pozornost v těchto místech stojí nejen prostor knížecí a královské akropole, ale i chrám sv. Petra a Pavla, strážní vež, Libušina lázeň, rotunda sv. Martina, Leopoldova brána, cihelná brána, torzo gotické brány Špička, Táborská brána. V objektu se nalézá také Jedličkův ústav. Nejkrásnější a opět svěží a voňavé jsou ale i tady parky a zahrady. Je to park Karlachovy sady, park Štulcovy sady, tajemnem vás naplní Slavín, osloví Vás zahrada Nového děkanství a zahrada Nového proboštví i Park pod Hradbami. Ale to bude vděčné téma zase pro některý příští pátek.

Dnes se zastavíme v posledních palácových zahradách pod Pražským hradem.

Kolovratská zahrada leží na strmém svahu za Kolovratským palácem čp. 154, III, Valdštejnská ulice č.10, má rozlohu 0,07 ha.a je ve výšce 192–225 metrů. Od paláce je izolována nádvořím. Byla vybudována na parkánu někdejších středověkých hradeb zpevněném opěrnými zdmi. Původně byla terasou s ovocnými stromy. Osu zahrady tvoří úzké přímé schodiště na východní straně spojující sedm teras. Ve východní části naleznete barokní kašnu s hlavou chrliče. Na jednotlivých terasách jsou mišpule, hrušně a meruňky. Zahrada byla otevřena pro veřejnost 30. srpna 2000 poté, co proběhla její rehabilitace podle plánů architekta Václava Jirsy a Miloslava Hanzla a byly provedeny zahradnické úpravy architektky Ireny Bartošové, stejných architektů, kteří se postarali o obnovu Velké Pálffyovské zahrady zmíněné v předchozím zastavení.

Malá Fürstenberská zahrada(zvaná také Malá Černínská zahrada nebo Černínské terasy) patřila k malému Fürstenberskému, dříve Černínskému, domu čp. 155., Valdštejnská ulice číslo 2. Zahrada má rozlohu 0,09 ha a nadmořskou výšku 190–225 metrů. Vlastníkem je Státní ústav památkové péče.

První zmínky o místu pocházejí z roku 1528, kdy zde byla užitková zahrada s vinicí. V polovině 18. století se dle nákresu Prahy z roku 1769 v těchto místech nalézala barokní terasová zahrada italského typu. Když se stala majetkem hraběnky Marie Barbory Černínové rozené ze Schaffgotsche, provedl Ignác Jan Palliardi v letech 1784 – 88 přestavbu domu, která se zachovala až do doby současné a zároveň přestavěl starší barokní zahradu na vrcholně působivou rokokovou terasovou zahradu, která byla inspirována italskými vzory. Zahrada zabírá úzký ale dlouhý pruh, který je odstupňován do deseti teras. Osou je výrazné schodiště vedoucí od glorietu k vyhlídkovému altánu, jež přetínají opěrné zdi, terasy a balustrády. Gloriet, původně s lázní v přízemí, je vyzdoben grisaillovými motivy se středním žánrovým obrazem Houpačky v přírodě a s alegorickými obrazy čtyř ročních období. Podstatná část výzdoby interiéru lázně zůstala téměř zachována v původním stavu. Když zemřela Marie Barbora Černínová, majetek zdědil hrabě Arnošt ze Schaffgotsche. Roku 1866 zakoupil palác a zahradu majitel sousedních zahrad a paláců, kníže Maxmilián Egon z Fürstenberků. Za jejich doby došlo k mnoha různým drobným opravám a přestavbám.

Právě tato zahrada patří k nejkrásnějším a nejvýstavnějším terasovitým zahradám v Praze. Na druhé terase jsou symetricky umístěné oranžerie. Pod ohradní zdí Hradu zakončuje schodiště třídílná sala terrena, vyhlídková terasa s lodžií a s plastickým štukovým článkováním. Na jejím průčelí jsou erby černínský a schaffgotschský. Zábradlí je zdobeno postavami putti a dekorativními vázami. Odsud vede schodiště k vyhlídkovému altánu s válcovou věží, kde měla hraběnka Černínová svou koupelnu. V tympanonu je alianční znak připomínající hraběnku Marii Barboru Černínovou, která byla zakladatelkou této zahrady, která se v dochovala dle jejích přání dodnes.Celá zahrada je charakteristická pnoucími růžemi a v nejvyšším patře najdete i vinnou révu. Z poslední podesty schodiště u věže je přístup do zahrady Na Valech.

I tato zahrada byla rekonstruována v letech 1951 až 1953 Stavopro­jektem. A v letech 1997 – 2000 byla zahrada také rehabilitována podle návrhu arch. Václava Jirsy a Miloslava Hanzla, zahradní úpravy probíhaly dle arch. Ireny Bartošové. Je přístupná veřejnosti od 30. srpna 2000.

Pamatuji tyto zahrady na počátku 80. let 20. století, kdy byly téměř všechny na počátku zkázy, zpustlé a zubožené. Schodiště opadaná, pobořená, opěrné zdi teras v rozkladu, terasy zarostlé travou a popínavými rostlinami. Jen místy probleskovala koncentrovaná, člověkem i přírodou umocněná krása mimořádného místa, které volá po svém znovuzrození. A to se myslím podařilo a nadále daří.

Největší dík za obnovu těchto palácových zahrad patří především prezidentu Havlovi a jeho štědrému příspěvku z Prague Heritage Fund, který doplnil rozhodující podíl státních finančních prostředků uvolněných na rehabilitace právě těchto míst. Bohužel zub času pracuje stále, jak je možná patrné i z fotografií z dnešních dní (7/2007).

Jedny z nejúžasnějších a mému srdci blízkých pražských zahrad jsou jedinečné palácové zahrady pod Pražským hradem. Jedná se o soubor šesti zahrad: Ledeburská zahrada, Malá a Velká Pálffyovská, Kolowratská , Malá Fürstenberská zahrada a Velká Fürstenberská zahrada Poslední jmenovaná je momentálně (7/2007) v rekonstrukci a pro veřejnost je uzavřena už desítky let. Její spodní upravená část patří polskému velvyslanectví . V mnoha publikacích o Praze se do souboru ale započítává zahrad pouze pět (Malá a Velká Fürstenberská zahrada je uváděna společně pouze jako Fürstenberská).

Slunečný jižní svah byl od odnepaměti využíván k pěstování rozličných rostlin a především vína, které bylo ukryto za vysokou obrannou zdí. Pozemky si také pronajímali v dávných dobách dvořané a služebnictvo, kteří si tu budovali malé zahrádky. S rozšiřováním města a posouváním obranné hranice, již ve 13. století nebylo potřeba nechávat val přímo u Hradu. Přesunul se později na nedaleký vrh Petřín ( Hladová zeď zbudovaná v letech 1360 – 62) a původní zdivo se určilo k demolici. V bezprostřední blízkosti Hradu se tak uvolnily pozemky, které přešly do správy města. Jak se dá předpokládat, jejich cena nebyla nízká. Přesto byl o koupi velký zájem a všechny pozemky postupně skoupili bohatí šlechtici. Na jejich místě vznikaly renesanční zahrady, později přestavěné barokně. Šlechtici nešetřili okázalostí. Každá ze zahrad má prostorné balustrádové terasy s množstvím soch, honosná schodiště, kašny, vodotrysky, prostě všechno co u klasických šlechtických zahrad nesmělo chybět.Všechny zahrady mají jeden základní společný rys, jsou terasovité a z každé z teras je překrásný výhled na hlavní město. Desítky zorných úhlů mimořádných pohledů na Prahu. Zahrady jsou právě v posledních letech postupně opravovány.

Nejvýše položená zahrada nejblíže k Valdštejnskému náměstí je zahrada Ledeburská. Je to zahrada Ledeburského paláce (dům číslo 162/III, Valdštejnské náměstí 3). Zahrada leží na rozloze 0,18 ha v nadmořské výšce 205 až 230 metrů. Výškový rozdíl je tedy značný, celých 25 metrů.

Pamatuji si dobře doby, kdy byla osm let uzavřena, postupně rehabilitována a roku 1995 již v dokonalém a reprezentativním stavu znovuotevřena. Docházelo zde jak k pracím stavebně technickým tak k restaurátorským a v neposlední řadě i pěstebním. Zahrada je ve vlastnictví Státního ústavu památkové péče.

Zahradu lze rozdělit do dvou hlavních částí. Spodní z nich leží na rovině v šíři paláce. Tvoří ji parter s dekorativní salou terrenou, jejímž autorem byl pravděpodobně František Maxmilián Kaňka v 18. století (nevylučuje se ani autorství Jana Blažeje Santini Aichla nebo Giovanniho Alliprandiho, prostě není úplně jasno). Interiér saly terreny je vyzdoben nástěnnými malbami z antické mytologie a výjevy z pompejských vykopávek od V. V. Reinera. Celý prostor je skvělou kulisou pro koncerty a jiné společenské akce. Probíhají zde od nedávna i svatby.

Po členitém schodišti se vystupuje do druhé, terasovité části zahrady. Ta se skládá z celkem pěti teras. Na nejvyšší terase je umístěn patrový otevřený pětiboký pavilon, který nabízí jedinečný pohled na Malou Stranu. Byl postaven roku 1787 za Josefa Kolovrata. Odtud je možno projít do sousední Malé Pálffyovské zahrady. Terasy jsou až do nejvyšší části zahrady propojeny dvouramennými schodišti a jedním středovým schodištěm.Opěrné zdi jsou lemované dřevěnými trelážemi s vinnou révou a pnoucími růžemi.

Má se za to, že budování této zahrady bylo započato ještě před rokem 1710 stavebníky manželi Trautmannsdorfovi. V letech 1787 až 1797 prošla zahrada dalšími rozsáhlými úpravami po té co ji zdědil Josef Krakovský z Kolovrat. Ten pověřil přestavbou paláce i zahrady Ignáce Josefa Palliardiho. Právě tehdy byla pravděpodobně vybudována monumentální kulisová stěna s Herkulovou kašnou naproti salla terreně a mezi těmito bloky středová kašna s fontánou. Roku 1852 získal zahradu s palácem hrabě Adolf z Ledebouru (majitel všebořického panství a zámečku v Telnici). Po něm zůstalo jméno zahradě i paláci dodnes.

Ačkoli prosadil o další úpravy, propadala zahrada postupně od této doby své zkáze. Jako první se zřítily balustrády (v roce 1930, jejich oprava v roce 1932) a částečně i opěrná zeď (z menší části se zřítila roku 1940, opravovala se během roku 1942). V letech 1950 až 1960 byla zahrada částečně rekonstruována s množstvím novodobých vkladů, např.schodiště terasové části bylo doplněno cihlovými přístavky, nově byla vysázena vegetace. Do té doby uzavřená zahrada byla propojena se sousedící Malou Pálffyovskou. V roce 1977 byla zahrada úplně uzavřena v havarijním stavu. Finální plány rekonstrukce, které braly ohled na historickou hodnotu místa a oprostily se od zásadních moderních zásahů, byly realizovány počátkem devadesátých let 20. století. Ledeburská zahrada byla otevřena pro veřejnost 14. června 1995.

Tehdy jsem ji byla navštívit a její krásou jsem byla ohromena. Když svítilo slunce, celé její čistě bílé jižní terasy pod Hradem svítily svou čistotou a mezi nimi bělobu umocňovaly ještě červené cihlové plochy. Na balustrádách byly umístěny terakotové květináče a v nich pestré pelargónie. Před tím jsem se naposledy v této zahradě procházela právě roku 1976, rok před jejím uzavřením a pohled na ni byl tehdy velice smutný. Nezájem majitelů zahrad ve 20. století většinu z nich odsoudil. Zahrady se proměnily v ruiny, na jejichž obnovu nikdo neměl finance. S městským majetkem to bylo stejné. Palácových zahrad se po restitucích ujal Státní ústav památkové péče a s jejich obnovou započal právě u Ledeburské zahrady, následovala rekonstrukce Malé Pálffyovské.

Dnes probíhají mohutné a velmi rozsáhlé rekonstrukce poslední z nich a to Velké Fürstenberské zahrady, která je momentálně nadále uzavřena. Zahájení prací na obnově Velké Fürstenberské zahrady pod Pražským hradem proběhlo dne 2.10.2006. Společnost INGBAU CZ s.r.o. zde vystupuje jako subdodavatel stavebních prací pro společnost SKANSKA a.s. Fürstenberská zahrada čeká na svou obnovu. Termínem dokončení se předpokládá prosinec roku 2007.

Tato zahrada je součástí Fürstenberského paláce čp. 153/III ve Valdštejnské ulici č.8 a je položena nejvýchodněji ze zahrad. Je složena z rovinné části u Valdštejnské ulice a ze svažité části, která dosahuje až ke Starým zámeckým schodům. Rovinná část je ve standardním stavu a užívá ji polské velvyslanectví pro reprezentační i obytné účely. Svažitá část zahrady patří hlavnímu městu Praze a nyní se renovuje. Všude je zatím jen hlína v jednotlivých terasovitých celcích. Zahrada má celkovou výměru 1,5 ha a nadmořská výška se pohybuje od 190 do 230 m.n.m.

Jsem přesvědčená, že v létě 2008 se do těchto míst zase vrátím, abych zjistila jakou budoucnost udusaná hlína má.

Vedle Ledeburské zahrady leží nad hospodářským křídlem Pálffyovského paláce čp.158/ III, Valdštejnská ulice číslo 14 Malá Pálffyovská zahrada.Má rozlohu 0,07 ha a leží v nadmořské výšce 195 až 225 metrů.

Vznikla na místěkde bývaly původně vinice, později renesanční zahrady italského typu. Terasovitá zahrada, která se uchovala dodnes, pochází z roku 1751 a vznikla díky stavebním aktivitám Marie Anny z Fürstenberku. Od roku 1883 měli obě zahrady i palác Pálffyové. V letech 1950 – 1953 byly zahrady zrekonstruovány pražským Stavoprojektem. Od roku 1988 do roku 1995 probíhala další rekonstrukce, při níž bylo vše z 50. let zase odstraněno a shledáno nevhodným. Tentokrát byla zahrada zrekonstruována podle původních plánů v dobovém provedení a stala se opět užitkovou zahradou s ovocnými stromy, hrušněmi, jabloněmi a višněmi. Zahrada byla rehabilitována podle architekta Josefa Lešetického a inženýra Václava Píny. Návrh výsadeb řešila Božena Mackovičová s Karlem Červenkou. Zahrada má celkem sedm teras, na východní straně vede prudké schodiště, které všechny terasy propojuje. Na nejvyšší terase v nice opěrné zdi je umístěna červená plastika Václava Nejdka. Nejnižší a nejvyšší terasa je průchozí se sousedícími zahradami.

Sousedící zahradou z východní strany je Velká Pálffyovská zahrada. Ta se rozkládá na svahu nad Pálffyovským palácem. Výměra zahrady je 0,2 ha, leží se výšce 195–225 metrů stejně jako Malá Pálffyovská zahrada.

Historie zahrad je téměř společná až do roku 1995, kdy zde proběhla během dvou let rozsáhlá rehabilitace řešená dle architektů Václava Girsy a Miloslava Hanzla. Zahradních úprav se ujala architektka Irena Bartošová. Byly jinak řešeny hlavně partie schodišťových útvarů na třetí terase a v horní části zahrady. Cílem bylo dát zahradu po obnově do původního stavu. Znovu postavena byla i zaniklá opěrná zeď.

Tato zahrada má celkem osm úrovní – teras, které jsou propojeny jedním středovým schodištěm. To má střídavě tunelový charakter, který poskytuje zajímavé průhledy. Spodní terasa navazuje na zahradní průčelí paláce. Nahoru vede široké schodiště, kde je další terasa, na níž se nachází kruhový bazén s litinovou soškou Tritona. Do tunelového schodiště je možno vstoupit hned za bazénkem a to předsazeným barokním portálem se slunečními hodinami. Stuha hodin je zdobena nápisem: „Claret in orbe dies,ac teatra, hora pete umbras“ (Probuď se světe, jasný den a temné zaplašuj stíny“). Červená písmena sestaví letopočet 1751, pokud jsou čtena jako římské číslice, je to známý chronogram. V rohu zahrady je stůl s masívními dřevěnými židlemi. Obě spodní terasy mají charakter zahradního parteru.

V místě původního propojení s prostorami Pražského hradu je oválná mramorová deska, na které je napsáno, že rehabilitace palácových zahrad proběhla za přispění Nadace Prague Heritage Fund pod patronací prezidenta Václava Havla a Jeho královské výsosti prince Charlese. Velká Pálffyovská zahrada byla slavnostně otevřena 9. 9. 1997

Když se projdete všemi palácovými zahradami dnes, opět se potvrdí staré rčení, že zub času je nemilosrdný. Od rekonstrukce této palácové zahrady letos uběhne celých deset let.

Byli jsme svědky dob, kdy docházelo k zázračným proměnám a stále k nim dochází, zahrady dostávají nový háv, nové květiny i chodníky. Jejich rekonstrukce jsou nákladné, zahradníci pilní, je dbáno zákonů přírody a výsledkem jsou vůně vetkané do jemných ornamentů květin a půvab zachovaný světu přes všechna předchozí strádání.

Rajská zahrada

Tuto zahradu nechal založit arcivévoda Ferdinand v 16. století, kdysi zde byla lázeň, voliéra a letohrádek, který je zde dodnes. V 18. století byla zahrada jako mnoho jiných zbarokizována. V 19. století opět jako mnoho jiných pražských zahrad ani ji neminula anglická úprava a v 19.století byla opětně upravena společně se zahradou NaValech.

Dnešní vzhled zahrady Rajské a zahrady Na Valech je ale ze 20. let 20. století opětně podle Josipa Plečnika jako i některé z ostatních hradních zahrad. Pod výrazným masivním schodištěm zaujímá velkou plochu trávník, v jehož středu se nachází obří kruhová mísa z mrákotínské žuly, polovina nedokončeného Plečnikova projektu. Slovinský architekt totiž chtěl do zahrad zakomponovat spojení mužského a ženského principu. Mísa prý měla být reprezentantem ženského lůna a kontrast k ní měl dotvářet vysoký sloup či obelisk, symbol mužství.

Vpravo kousek pod ní najdeme Matyášův altánek z roku 1614 s výzdobou interiéru od J.Navrátila. Nepřehlédneme ani barokní kašnu z roku 1703 a Dobrého pastýře z roku 1922 od J.Kalvody. Mezi běžnými stromy zde dominuje jerlín japonský, loubinec trojlaločný a křivouš kořenující.

Rajská zahrada má výměru 0,38 ha a najdeme ji v nadmořské výšce od 239 do 249 metrů. My jsme se tam dostali obejitím Hradu přes Hradčanské náměstí, ale dobře tam dojdete také po Nových zámeckých schodech. Zahrada je krásná a reprezentativní, v sezoně otevřená denně jako ostatní hradní zahrady. V červenci je otevřená od 10 do 21 hodin, v srpnu od 10 do 20 hodin a v září od 10 do 19 hodin.

Zahrada Na Valech

Je to zahrada mnoha tváří. Navazuje na Rajskou zahradu a táhne se podél jižní části Hradu. Má výměru 1,43 ha a nachází se ve výšce 235 – 245 metrů. Má dvě významná propojení. Jedním se dostaneme na III. nádvoří Pražského hradu a druhé vede do jižních palácových zahrad Hradu, přímo do Velké Pálffyovské zahrady.

V době turistické sezony je tato krásná reprezentativní zahrada plná lidí. Nejen cizinců, kteří obdivují neznámé krásy Prahy ale i Čechů a zejména Pražanů, kteří se mají chuť a náladu pokochat kouzelným výhledem na město jako na dlani. V zahradě je na jednu stranu neustálý ruch, spousty korzujících lidí se mění před očima během chvíle, na druhou stranu tu posedávají i polehávají po lavičkách jiní, zmožení vedrem a únavou. Jsou klidní a uvolnění a okolní ruch a spěch jde mimo ně. Nevnímají nic, jen šumění větru a zpěv ptáků.

V zahradě Na Valech je také možno vidět známé umělce, pořádají se tu čas od času koncerty a divadelní představení. Žijeme v klidné a civilizované době, alespoň v Praze na Hradě. V 17. století tady byly jiné produkce. Např. létali lidé z oken. Roku 1618 se zahrada stala němým svědkem defenestrace císařských místodržících.

V 60. letech 19. století bylo po mnoho let místo anglikanizováno, ale konečnou úpravu a zcela jinou navrhnul opět architekt Josip Plečnik. Ve 20. letech 20. století byly návrhy zrealizovány. Zůstala zachována osová promenádní cesta a výhledy na panoramata Prahy. Skrz Malý altán lze pergolou sejít dolů na vinici a do alpina, které bylo zrekonstruováno roku 1997. Pod budovou Ústavu šlechtičen najdete pavilon Velké Bellevue s dech beroucí vyhlídkou na město. V zahradě lze nalézt velké množství plastik. Jejich dominantou je opukový jehlan nad polokruhovou vyhlídkou. Zajímavý je empírový domek zahradníka nedaleko.

Hartigovská zahrada

Výměra zahrady je 757 metrů čtverečních, nachází se v nadmořské výšce 250 – 262 metrů

Zahrada byla založena Isabelou Švihovskou, rozenou ze Salmu po roce 1670 a patřila k paláci. Hartigovskému v době, kdy jej hrabě Josef Hartig kolem roku 1720 nechal přestavět.

Dnes je zahrada složena ze dvou malých teras, které se rozkládají nad opěrnou zdí zahrady Na Valech, ze které se sem dá také dostat. Terasy jsou propojené schodištěm a hudebním pavilonkem. Najdete zde pět plastik antických božstev z dílny Matyáše Brauna, ale tvořil je jeho synovec. Čtyři plastiky jsou umístěné podél zdiva, pátá, Bůh Bakchus známý též jako Dionýsos, syn Dia a dcery krále Kadma Semely, je uvnitř hudebního pavilonku. Krásu a romantiku místa vychutnají především ti, kteří jako já milují pnoucí rostliny. Těch si tady opravdu užijete. Celé obvodové zdivo porůstá břečťan popínavý a loubinec trojlaločný a zahrada je díky nim snivá a zelená. Zajímavé na této zahradě je, že tu nejsou žádné trávníkové plochy. Jsou nahrazeny bloky břečťanu v zemních partiích. I tady, na klidném uzavřeném prostoru schovaném před očima nahoře korzujících Pražanů a cizinců, se kdysi pořádaly koncerty a divadlo.

Současná podoba zahrady vznikla roku 1965 podle návrhu architektů Adolfa Benše a Richarda Podzemného. Letos v červenci (2007) zde ale probíhá rekonstrukce. Mezi sochami jsou složené cihly a vstup do prostoru za hudební pavilon je zahrazen pásem a nepřístupný. Pronikla jsem na ta místa s fotoaparátem jen na malou chvíli a pořídila několik záběrů. I tady budeme svědky zázračné proměny. Žijeme v době, kdy dříve nemožné se stává možným a každá ze zahrad dostává nový šat a odkrývá nově své osobité půvaby. I tahle zahrada brzy ožije a v hudebním altánku snad znovu zazní struny hudebních nástrojů… A osamělý Dionýsos se imaginárně pousměje.

Než si dnes povíme něco o dalších hradních zahradách dovolila bych si zacitovat Nezvala: „Zakleté město dívali jsme se na tebe dost dlouho jako slepci Hledali jsme tě v dálce Praho dnes to uznávám Jsi temná jak oheň v hloubi skal a jak má fantazie Tvá krása vytryskla z jeskyň a z podzemních achátů Jsi stará jak prérie z níž se vznáší píseň Když bijí Tvé orloje jsi temná jak ostrovní noc Vznešená jako hrob jak čelenka etiopských králů Jsi jakoby z jiného světa jak zrcadlo imaginace Jsi krásná jak tajemství lásky…

Kouzelné zahrady a poezie, kouzelná Praha a my, uspěchaní lidé… My slepci, kteří se stále někam ženeme a nemáme stání. Kdo z nás se zastaví, aby uslyšel bít Orloj, kdo z nás se zasní a popustí uzdu své fantazii…kdo z nás přitom bloudí hradními zahradami v polosnu a dokáže vnímat poklady historie… Kdo z nás hledá a nachází? Kdo opravdu hledá najde. Pražské zahrady poskytují barvy, vůně, krásno i tajemství…

Zahrada Na terase Jízdárny

Je nejmladší hradní zahradou. Najdete ji na adrese Praha 1 Hradčany, vstup je z ulice U Prašného mostu. Když byla vybudována Jízdárna koncem 17. století plocha kolem ní se začala využívat k provádění koní a k jezdeckým účelům. Od konce 18. století místo sloužilo vojsku. V dalších letech zde bydlel zámecký hejtman a hrad tady měl hospodářské zázemí. Po roce 1948 byly vybudovány na místě bývalé letní jízdárny garáže. Zajímavé bylo, že na střeše nově zbudovaných garáží vyprojektoval architekt Pavel Janák ojedinělou zahradu , kterou dokončil jiný architekt, Vladimír Tintěra.

Výměra terasy je 3452 m čtverečních a dvora 2241 metrů čtverečních. Rozkládá se ve výšce 260 m.n.m. Nyní je v rekonstrukci a není přístupná veřejnosti. Tady za zavřenými dveřmi a zábranou pro vstup ucítíte tajemství. Jaká asi bude po té?

Zahrada Na Baště

Nachází se v západním křídle Pražského hradu a její výměra je 2720 metrů čtverečních. Je o 10 metrů níž, než předchozí zahrada, tedy ve 250 metrech. Jako většina dalších návštěvníků hradních prostor jsme šly s dcerou Kájou cestou přes Prašný most a prošly právě zahradou Na Baště na Hradčanské náměstí.

Tato zahrada vznikla podle návrhu architekta Josipa Plečnika a byla zrealizována na přelomu 20. a 30. let 20. století. V roce 1984 došlo ke stavebním úpravám kruhového schodiště, které je dominantou zahrady. V nevelké zahradě najdete zahradní pavilon, ve kterém je hospůdka. Pavilon byl dokončen roku 1958, ale pergola pochází až z rekonstrukce podle Plečnikových úprav z roku 1998. Zahrada je na vyvýšeném prostoru, od IV. hradního nádvoří je oddělena právě kruhovitým schodištěm. Na travnaté obdélníkové ploše je zde vysázeno množství akátů. Místy jsou solitéry, místy skupiny dřevin a lavičky k odpočinku. Lavičky pro vás.

Lumbeho zahrada

Nad severní částí Horního Jeleního příkopu západně od Jízdárny byla zřízena za vlády Rudolfa II. bažantnice a postaveny hospodářské objekty. Nachází se tu zahrada Lumbeho, nazvaná podle jejího majitele, pražského chirurga Karla Lumbeho, který v roce 1852 tyto pozemky zakoupil. Roku 1925 je od dědiců odkoupila Kancelář prezidenta republiky. Dnes je zde zahradní hospodářství Správy Pražského hradu, zahrada je střežena vojskem a není přístupná veřejnosti. Přes vysokou bránu a kovové hrazení je vidět obrovský prostor, středová cesta a záhony růží. Tady má fantazie pré, protože skutečnost je nedostupná.

To pravé krásno s výhledy na Prahu, na město plné poezie a místa hodná poetů si ale přiblížíme až příště, to přijde řada na jižní zahrady Hradu, na Rajskou zahradu, zahradu Na Valech a Hartigovskou zahradu. Teprve odtud je jak na dlani vidět město, půvabné město, na něhož se mnozí z nás dívají jako slepci. A je možná proto nejvyšší čas projít se zahradami pražského Hradu, od severu až na jih, podívat se, uvidět a prohlédnout. Hledat tě v dálce Praho a nacházet tvou krásu. Co příjemnějšího může být než obdivovat tě právě ze tvých zahrad a psát o Tobě a o tvých zahradách slovy básníkovy duše.