Rubrika: Parky a zahrady

Jako malá holka jsem pochopitelně milovala pohádky, ale o to víc jsem dokázala hodiny večer před spaním poslouchat babiččiny zážitky. Vždycky, když se mě zeptala, jestli pohádku odpověděla jsem: „ Ani ne babi, raději zase něco ze života“. Několik generací naší rodiny prožilo svůj život v těsné blízkosti Královské obory. Byla takovou naší zelenou mámou, útočištěm radostí i bolestí, mládí i stáří. Kdysi jsem tu psala o řece Vydře a nazvala jsem jí svou srdeční záležitostí. Z pražských zahrad a parků je takovou mou opravdovou srdeční záležitostí obora Stromovka a tak bude mé vyprávění o ní poněkud delší než jsem původně plánovala.

První královská obora se rozkládá dnes vedle holešovického Výstaviště, mezi ulicemi Za elektrárnou, Nad Královskou oborou a slepým ramenem Vltavy, tzv. Malou říčkou. Její dnešní výměra je přibližně 90 ha a leží v nadmořské výšce 185 až 220 metrů. Pro všechny generace je od nepaměti čistým a rozsáhlým místem pro procházky, některé cesty umožňují dokonce jízdu na koni. Přístupná je z Letné, Bubenče a od Výstaviště. Do Stromovky se lze dostat i z Tróji, přes Trojskou lávku – pouze pro pěší. Po vyznačených trasách můžete jezdit na kole nebo kolečkových bruslích. Na rozlehlých travních plochách si můžete udělat piknik, projít se dá kolem jezírek a posedět na mnoha lavičkách.

Podle dochovaných zpráv založil oboru patrně již v 60. letech 13. století český král Přemysl Otakar II. (1253 – 1278) na území osady Ovenec. Víme ale, že první přímé písemné zmínky o ní pocházejí z roku 1319. V této době zde byla postavena první stavba a to tribuna pro rytířské turnaje. Na přelomu 15. a 16. století v ní z podnětu českého krále Vladislava II. Jagellonského (1471 – 1516) vyrostl lovecký hrádek. O oboru se zpočátku starali královští lovčí, později písaři a inspektoři Pražského hradu. Rozloha v roce 1536, po zaměření a po obehnání zdí, činila cca 84 ha. Přesně to bylo 1500 krát 1000 kroků – pro porovnání nyní po sloučení se štěpnicí a různých úbytcích ploch má cca 89 ha.

Vrcholu své existence obora dosáhla v 16. století za panování císaře Rudolfa II. (1576 – 1612), který nechal v 90. letech přestavět lovecký hrádek na vyhlídkový letohrádek. 1585 byla rozšířena západním směrem k „Císařskému mlýnu“, který byl přestavěn v roce 1583. V roce 1594 zde byla vybudována podle plánů Jana Gargioliho grotta s portálovým průčelím. Za galerií byla založena terasová zahrada s obdélným bazénem. Ve stejné době došlo k výraznému rozšíření stávajícího rybníka a vybudování dalších tří menších za účelem chovu pstruhů a vodního ptactva. Byla založena i bažantnice. Kvůli zásobování velkého rybníka vodou z Vltavy byla pod Letnou proražena štola, známá pod názvem Rudolfova, dlouhá 1097 metrů. Sloužila a opět slouží k napájení rybníků vodou z Vltavy. V roce 1598 byl ve východní části obory založen Zelený rybník.

V období třicetileté války (1618 – 1648) došlo ke zpustošení porostů i staveb obory. Po válce byly obnoveny oborní zdi, aby se zde koncem 17. století mohla chovat četná lovná zvěř. Od Prašného mostu vedla k oboře přímá alej, původně vysázená lípami, později jírovci Od roku 1664 je obora propojená s Hradem. V letech 1689 – 1691 byla u velkého rybníka zbudována Královská dvorana s velkým sálem, zdobeným freskami Jana Jakuba Stenifelse z roku 1691, představující Apollona na slunečném voze a další mytologické výjevy a mostek na ostrov. Dvorana – dolní letohrádek byl v roce 1791 upraven na zahradní restauraci. Ta byla 1855 architektem Bernardem Grueberem přestavěna v novogotickém stylu. Roku 1882 získal objekt do pronájmu Václav Šlechta, jehož rodina zde provozovala restauraci (původ lidového názvu „Šlechtova restaurace“). Byly to doby velké slávy restaurace i královské obory. V dnešní době je tzv. Šlechtova restaurace v katastrofálním stavu.

Do této zahradní restaurace chodívala moje prababička s manželem na pivo, které zde bývalo vyhlášené. Nosívala podle tehdejší módy hedvábné vycházkové šaty až na zem a velký klobouk zdobený ovocem nebo květinami. Když byla velká horka nad hlavou nosila bílý látkový slunečník s krajkou. Tyhle dobové fotky mám opravdu ráda. Časy dávno minulé. Na fotce jsem našla i moji babičku. Právě tam po Stromovce ji vozívali v proutěném kočárku s obrovskými kolečky. Později moje babička tam v těch stejných místech v doprovodu své chůvy vozívala v kočárku panenky a v bílých krajkových šatičkách až na zem poskakovala přes zablácené cesty, tenkrát tam prý bývala jen tráva a rozježděná hlína. Restaurace měnila své speciality, i babička vyrostla a chodívala do Stromovky na tajné vycházky s mládenci a vždycky se prý zastavila na krátké posezení právě v této restauraci. Nechodila na černé pivo, ale prý na vídeňskou kávičku. Po letech, když byla vdaná, pobíhal po Stromovce můj otec s bratrem a vůbec to prý nemívali lehké. Babička se sice zabavila s přítelkyněmi, ale oni chlapci byli pod bedlivým dohledem dvou babiččiných služek. Obzvlášť Nan bývala velmi přísná, ale uhlídat se je většinou stejně nepodařilo. Často prý v krátkých bílých sportovních kalhotách a bílé košili s kravatkou nebo v klasickém námořnickém oblečku skončili v některém z rybníků nebo na dně říčky obalení blátem. Když byla Nan dobře naladěná, dovolila jim vzít s sebou velké dřevěné koloběžky s ohromnými koly. To se pak rychle dalo dostat z dozoru a jezdit s větrem o závod.

V lednu 1950 zemřel majitel restaurace, která byla známá a hojně navštěvovaná takřka všemi Pražany. Šlechta zemřel na infarkt hned poté, co odmítl začlenit svůj podnik do podniku Hotely a restaurace hl. m. Prahy. Doby slávy a romantiky byly ty tam. Babička tenkrát i slzu uronila, protože tím skončila celá jedna další její životní epocha. Těch slz návazně uronila mnohem víc, protože vzápětí přišla i o svého manžela, mého dědečka, který jako akcionář všech velkých továren v republice přišel komplet o všechno, co celý svůj život budoval. Jediné, co dodnes zbylo byly výpisy tehdejších velkých bank s nulovými konty. Tenkrát jsem ještě nebyla na světě, příběhy lidských osudů spojených se Stromovkou a s rodinou znám z vyprávění, ale roztomilé na tom bylo, že Nan, tatínkova chůva ( jmenovala se Anna, ale tatínek jako maličký jméno neuměl pořádně vyslovit) k nám chodívala do svých 87 let dokud nezemřela, tedy v době, když jsem se sem na svět dostala i já, a tatínek jí celý život říkal Nan a ona mé babičce milostpaní. Nasmály se spolu a navyprávěly a taky navzpomínaly (mimo jiné i na Stromovku) a vídeňskou kávičku jsem jim k tomu vařila já. Vzpomínaly na krásné romantické písně a tancovačky pod širým nebem a na to jak se právě tady ve Stromovce scházela skoro celá Praha a místo koukání na televizi, se prý vedl čilý společenský život.

Restaurace pak byla v provozu do 70. let 20. století.To jsem tam občas zašla já se svými rodiči, kteří si dávali pivko na obyčejných dřevěných lavicích venku. Bylo to tam takové zkrátka prosté hospodské posezení pod stříškou. Žádné zahradní slavnosti nebo čaje o páté, žádné říhající koně na cestě, prostě samota u cesty z asfaltu. Vždycky jen pár lidí. V roce 1978 a 1980 objekt vyhořel, byla to dokonalá zkáza. Babičce bylo už přes 80 let a neváhala se vydat na cestu spolu s Nan, aby se na místo podívala. A nebyla by to babička, aby zase slzičku neuronila. Do roku 1989 byl objekt provizorně zastřešen. Královská dvorana byla v majetku ministerstva kultury a následně Státních restaurátorských ateliérů. Později přešla na Fond národního majetku, v roce 1995 na hl. m. Prahu. O rok později byla svěřena Praze 7.

Dnes je na toto místo velmi smutný pohled, posoudit můžete na fotografiích pod článkem. Na torzo Šlechtovy restaurace z boku navazuje oplocená plocha s jírovci maďaly, kdysi využívaná za mého dětství jako letní restaurace. Bývalé komunistické lavice a stoly s provizorním zastřešením o kus dál tam za plotem stojí opuštěné dodnes. Je tam i napůl zničený stánek pro rychlé občerstvení a skrz poničený plot můžete nahlédnout.

Ale zpět k historii. Roku 1689 – 1693 byl na břehu rybníka vybudován altán a současně na ostrově uprostřed rybníka byl zbudován malý pavilonek. Tehdejší modelace terénu je dodnes patrná. Jsou dodnes zachovány hráze velkého rybníka (ve tvaru podkovy) i ostrov (vyvýšenina – tzv. dubový pahorek) je patrný se svými vzrostlými duby dodnes. V průběhu 17. a 18. století se stávala obora častou obětí válek, její částečná obnova se uskutečnila v období po roce 1742. Roku 1792 při korunovaci Františka I. zde probíhala dožínková slavnost, kdy byl opraven letohrádek. Později se zde pořádaly ukázkové svatby dle národních zvyklostí. Z téhož roku je zmínka o vypuštění rybníka, na jehož dně byl zřízen taneční parket.

Stromovka se proslavila dnem 30. 10. 1790, kdy zde uskutečnili hrabata Blanchard a Šternberk první let balónem v Českých zemích. V roce 1804 pak byla Stromovka díky Rudolfu Chotkovi zpřístupněna veřejnosti. Připomínkou je deska osazená do nástavce vstupní brány z Gotthardské ulice. V letech 1805 – 1811 došlo k novogotické přestavbě rudolfínského letohrádku, který se následně stal letním sídlem královských místodržících, odtud název Místodržitelský letohrádek. Během 19. století prošla zeleň Stromovky změnami a byl vybudován krajinářský park (částečně podle projektu J. Braula a J. Wünschera), ve 2. polovině století byl vysušen rybník a upraveno jeho dno s parketem, vybudována restaurace, kočárová silnice a založeno rosárium podle zahradníka Karla Rozínka.

V letech 1840 – 1845 do parku zasáhla stavba železnice Praha – Drážďany, která jej rozdělila na dvě části, a stavba Buštěhradské dráhy v roce 1867, vedoucí po jižním okraji. V roce 1891 pak byla východní část obory vyhrazena pro pořádání Zemské jubilejní výstavy a získala zahradní úpravu, výrazně odlišnou od celku. Hlavními projektanty výstavy se stali Bedřich Münzberger a Antonín Wiehl, sadovou úpravu garantoval František Thomayer. Vyměřovací práce začaly v březnu 1890. Současně byl císař František Josef I. požádán, aby nad výstavou přijal protektorát. V květnu 1890 započala stavba výstavních budov. Začala se stavět Strojovna a vyrůstat konstrukce Průmyslového paláce. Na sklonku roku 1890 přišla do Prahy povodeň, která neměla obdoby. Pobořila Karlův most a staveniště pro budoucí výstavu v Královské oboře proměnila v ohromné jezero. Přesto dne 15. května 1891 byla výstava slavnostně zahájena za zvuků Dvořákových fanfár. Úvodní projev měl arcivévoda Karel Ludvík. Slavnostního otevření se zúčastnili ministři vídeňské vlády Gautsche, Pražák, Bacquehem, Záleský, místodržitel hrabě František Thun, maršálek kníže Jiří Lobkovic, poslanci zemského a říšského sněmu, představitelé české šlechty a podnikatelů, mimo jiné i moje prababička a pradědeček. Až do roku 1991 nám zůstal doma uschován certifikát, který opravňoval opět 2 návštěvníky k výstavě za celých 100 let zdarma. Tenkrát roku 1991 jsem ho ráda využila, akorát jsem se v tom roce vdávala a certifikát jsem použila se svým novomanželem a dodnes mě mrzí, že jsem o něj jako o raritu přišla, protože mě pořádající donutili jej skutečně odevzdat. Je jen škoda, že žádný certifikát pro rok 2091 pro svá pravnoučata jsem nedostala. Určitě bych ho stejně jako prababička a babička nosila jako oko v hlavě.

Ještě bych ráda připomněla, že Křižíkova fontána rozkládající se za Průmyslovým palácem byla tehdy největší technickou atrakcí výstaviště. Tenkrát tam byly barevné proudy vody nasvětleny a vrhány až do výšky 25 metrů. Teprve večer ožívala výstava zvláštní atmosférou, kterou s sebou přinášelo elektrické světlo. Byly to desítky žárovek a obloukovek rozmístěných po celém výstavišti. Ani parabolický reflektor neupoutal prababičku tolik jako elektrický vodotrysk. Světelná fontána, kašna plná barevných světel, která ožívala se setměním. Tento zážitek si pečlivě zapsala do deníčku.

O roce 1991 mohu vyprávět já, po sto letech. 15. května 1991, zažila fontána renesanci na svém původním místě. Pod vedením architektů Zdeňka Staška a Milana Honzíka realizoval Projektový a architektonický ateliér Praha novou fontánu. Dnes zabírá vodní plocha 1 500 m2 a světelný zážitek zajišťuje 1 248 světlometů. Před zraky veřejnosti je ukryto 24 čerpadel s výtlakem do dvaceti metrů. Celý systém je plně automatizován a řízen počítačem. I pro mě bylo první spatření hry vody a světel doprovázené hudbou a tmou jedním z nejkrásnějších životních zážitků. A věřte, že se nedalo nevzpomenout na prababičku, která na stejném místě stála před sto lety v němém úžasu jako já po boku svého muže.

Moje babička mi těsně před svými stými narozeninami vyprávěla příhodu, kterou znala od své maminky právě ze Zemské výstavy 1891. Prý po celou dobu výstavy denně putoval tady do výše s účastníky z obecenstva balon captif zvaný Kysibelka, který byl majetkem podnikatele Hoffmanna a velkou atrakcí tady, řízený nezkušeným kapitánem Wolffem . Jednoho dne s ním byla podniknuta první volná jízda, které se kromě dvou zřízenců podniku (bez kapitána) zúčastnil nadporučík p. Vondruška. Po krátkém letu ale tento balon nad Bubny (dnešní Bubeneč) praskl a spadnul s výše asi 700 m na továrnu Ant. Reissenzahna v Bubnech, a tam se vznítil a shořel. Šťastnou náhodou se prý nikomu z lidí v baloně nic moc nestalo a tak se lidé utvrdili v tom, že Bůh létání balonem přeje a další pokrok byl tady.

Roku 1850 došlo původně k částečné úpravě Královské obory, kdy byl v prostoru západně od hráze založen tzv. Tiergarten, dnes Starý park a roku 1886 zde bylo vysazeno více než 8 000 jehličnatých stromů. V roce 1896 došlo k záboru části obory při budování Akademie výtvarných umění.

Od roku 1898 zde stojí Maroldovo panorama s proslulým obrazem Luďka Marolda „Bitva u Lipan“ – nyní součást Výstaviště. Tam jsem byla také nejméně šestkrát. Bylo to takové místo určené k pravidelné návštěvě nás žáků a později studentů z Prahy 6.

Ve vlastnictví a správě hl.města Prahy je Stromovka od roku 1949. Podle projektu architekta Jaroslava Fragnera je tady od roku 1961 Planetárium, kam jsem jako holka chodila později pravidelně se školou. Bylo krásné zaklonit se a vidět stovky hvězd, programy pro školy tady pořádané byly vždy napínavé a hravé, seděli jsme ani nedutali. Roku 1968 došlo k dalšímu rozsáhlejšímu úbytku plochy Královské obory výstavbou zastupitelského úřadu Sovětského svazu. Ten tam také sídlí dodnes.

Královská obora – Stromovka je plochou zeleně I. významové kategorie v systému zeleně města tj. plochou mimořádného významu. Současně je Královská obora Zvláště chráněným územím dle zákona ČNR č. 114/92 Sb., o ochraně přírody a krajiny a podléhá také plánu péče o zvláště chráněné území. Chráněným územím prochází biokoridor lokálního Územního systému ekologické stability se dvěma biocentry. V těsném sousedství prochází nadregionální biokoridor „Vltava“. Tento historický park je rovněž chráněn dle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších změn a doplňků. Údržbu provádí firma Pavel Langmayer – zahradnické práce. Královská obora je ve vlastnictví Hl.m.Prahy, ve správě odboru životního prostředí Magistrátu hl.m.Prahy a Městské části Praha 7.

Pamatuji si, když jsem tady jezdívala na kole, jak roku 1974 vypouštěli rybníky a proběhla jejich rekonstrukce. Byly zvýšeny zaplavované plochy původního dna rybníka. Bylo mi v té době 10 let a na rybníky i dozadu na slepé rameno, na říčku jsme s holkama ze školy chodívaly bruslit. Říčky zamrzala jen část, ale pokud byla tuhá zima bruslilo se na dlouhé ploše úžasně. Jen těch modřin a boulí, když zamrzly do ledu kořeny stromů u vymletých břehů. Také si pamatuji na rok 1997, kdy byla zprovozněna po dokončené rekonstrukci Rudolfova štola, pro Prahu 7 to tenkrát byla velká sláva.

Vzpomínám, jak jsem v letech 1997 – 2000 chodívala do Stromovky se svýma dvěma malýma holčičkama, jezdily tady ještě na koloběžkách právě okolo těch rybníků, kde jsem kdysi bruslívala a zase probíhalo kompletní vyčištění všech rybníků s provedením obnovy břehů. Zase byly po 3 roky vypuštěné, blátivé a smutné. Kačeny běhaly po trávníku a nevěděly co si počít. Krmily jsme je a přitom jsem dětem vyprávěla jak je čistili, když mě bylo 10 let a jak ten čas nezadržitelně letí. Některé věci ale zůstávají po staletí stejné. Dneska sem zase jiné maminky s dětmi chodí krmit ptáky a hlavně všudypřítomné veverky, kterých je tu takřka bezpočet, od zrzek až po černé. Jenže dnes jsou plaché, sotva by přišly a posadily se na ruku jako dřív. Kdysi dávno jsem si jako copatá okatá holka sedla na bobek a natáhla do dáli ruku s rozloupnutým ořechem a tiše čekala. Vždycky přišly, opřely se packama o mé drobné prstíky a v klidu si vydolovaly pochoutku. Dneska si vezmou jen ořech hozený do dáli a rychle jak s větrem o závod s ním odběhnou.

Roky už probíhá revitalizace Stromovky, roku 1998 bylo založeno manžely Maurerovými a Martinou Navrátilovou občanské sdružení 3duby, které má v programu napomáhat při obnově Stromovky. Odvedli spoustu práce. Roku 1998 byly nainstalovány 3 nové dřevěné mostky přes odvodní kanál, jsou krásné a zapadají do prostředí.

Ještě bych se zmínila o některých unikátních stromech v oboře. Najdeme zde největší topol černý v Královské oboře a v Trojské kotlině. Unikátní exemplář roste v luhu u rybníčků. Jeho mimořádně pravidelná koruna převyšuje o kus všechny okolní stromy. Protože roste v zamokřeném místě, vyvinuly se u něj mimořádně mohutné kořenové pilíře, jejichž rozpětí dosahuje až 4 metrů. Výška stromů činí asi 40 metrů. Topol vyrostl v 60. až 70. létech 19. století. Jilm habrolistý u parkoviště za Výstavištěm je jeden z mála starých žijících stromů tohoto druhu v Praze. Jilmy habrolisté a jilmy drsné byly druhy nejvíce postižené tzv. grafiózou, chorobou vyvolávanou houbou Ceratocystis ulmi. Její epidemie vrcholila v 70. a na počátku 80. let a zahubila většinu starých jilmů téměř po celé Evropě. Nejstarší duby letní rostou na vyvýšenině uprostřed parku. Kdysi to býval ostrůvek uprostřed velkého rybníku; koncem 17. století byl upraven a na něm postaven gloriet, který později beze stopy zmizel. Za mého dětství bylo právě toto místo největším útočištěm veverek ve Stromovce, právě tady jsem natahovala tu ručku s oříšky.

Naposledy jsem se byla Stromovkou projít v říjnu 2007 s kamarády se serveru Photopost. Nebyla jsem v těchto místech už řadu let a byla jsem překvapena svěžestí a krásou. Nejen, že na podzim to tu hrálo všemi barvami, dokonalá paleta, ale všechno tady, zelené plochy, rybníky, vzrostlé stromy, dětská hřiště, lavičky, všechno mělo svůj řád a jevilo se to na správném místě. Prostě celá Stromovka byla harmonická, opravená a upravená co se týče zeleně a rybníků. Zase jsem tam potkala spousta ptáků i veverek, a nejen jich i krmítek. A nostalgicky jsem si zavzpomínala. Oboru jsem opustila po té, co jsem prošla okolo Místodržitelského letohrádku, který je hlavním bubenečským vstupním prostorem do obory. Je zde terasa s vyhlídkou na Královskou oboru, horizont Troje i Bohnic.

Tenhle park důvěrně znám. Navštěvuji ho pravidelně už skoro 17 let. Nachází se v Praze 9 Dolních Počernicích a jeho část je prodloužená hladinou Počernického rybníka. Má výměru 7,0 ha a leží v nadmořské výšce 224 až 230 metrů. Počernický zámecký park má rozsáhlé travnaté plochy. Mezi nimi jsou velmi vysoké statné stromy, vesměs duby letní, lípy malolisté, javor mléč, jasan ztepilý, najdeme tam ale i topoly, vrby, habry i olše. Také nemnoho jehličnanů. Před zámkem je jeden zajímavý vzrostlý strom, jerlín japonský. Nejširší průměr kmene má lípa malolistá na hrázi rybníka, a to celých 120 cm. Nedaleko zámku se nachází oranžérie z 60.let 19. století , která byla v 50. letech 20. století upravována. Velká část parku je veřejně přístupná. V zámku je dětský domov.

Tam, kde je dnes zámek stávala ve středověku tvrz. V letech 1857 – 1867 byla podle návrhu architekta Bělského vystavěna budova nového zámku v eklektickém slohu. V 70. letech 19.stol. byla budova přestavěna a byla zrušena původní struktura parku. Na jeho základu byl založen novokrajinářský park. Po maďarských Derczényích (zámek a park měli v držbě v letech 1857–1923) přešel majetek roku 1923 na pražskou obec. V letech 1988 až 1997 se po etapách realizovala obnova parku podle návrhu zahradního architekta Drahoslava Šonského a architekta Jaroslava Mayera.

Na tuto dobu dobře pamatuji. Chodívala jsem do parku na procházky se svými malými dětmi, vyřádily se vždycky na ohebném hadovi, který byl vytesán a opracován z jednoho obřího kmene a na konci se pohupoval. Na druhém konci byl jako samorost, plný propletených opracovaných kořenů, kde si holky prolézaly. Je tady v nezměněné podobě dodnes. Nedaleko od hada je také dodnes hrádek, který slouží dětem z jedné strany jako prolézačka s mnoha věžičkami a z druhé strany jako kamenná skluzavka, která jde jako jazyk z hlavy obří kočky. Když holky přestalo bavit houpání a prolézání zaručeně si zaběhly k Rokytce, na které je uměle vybudován vodní kanál s mlýnským náhonem. Celý park leží v přirozené nivě potoka, na kterém se nachází soustavy mostků. Některé jsou velmi krásné a zdobené.

Nejraději si ale dcery brávaly kolo a jezdily nejen parkem ale hlavně po promenádě na hrázi Počernického rybníka. Tam poměrně široká rovná cesta byla vždy lemovaná alejí věkovitých bizarních lip. Měly velmi široké kmeny plné různých boulí a výdutí a vypadaly k večeru velmi strašidelně. Na okraji rybníka byl u hráze odtokový koridor Rokytky. V něm se nacházelo původní zdivo a nad ním kamenný arkádový můstek. Toto místo nebylo běžně při procházkách parkem vidět, protože bylo pod jeho úrovní. Tam zlehka přepadávala voda z rybníka a holky si tady vyhrály úplně nejvíc. Každopádně vždycky byly pěkně zmáčené a celé rozzářené. Odtud jsme obvykle chodívaly rovnou domů.

Na Počernický rybník byl nádherný výhled přímo z hráze nebo mostku a dalo se v něm roky koupat. Ovšem od doby, co jsme v něm všechny tři chytly v roce 2003 sinice a tedy vyrážku, jsme do něj již nikdy neměly odvahu vlézt. Pravdou ale je, že se rybník kompletně celý před nedávnem restauroval včetně překrásného odtokového koridoru. Když jsem viděla jeho bourání a zkázu bylo mi smutno u srdce, ale do roka a do dne na jeho místě stál úplně nový téměř stejný koridor, jen nevím, co bylo důvodem k odstranění toho původního.

Protože mám ta místa za ta léta nafocená nesčetněkrát a to ve všech ročních obdobích , vybrala jsem záměrně fotky podzimní, právě na podzim má totiž zámecký park ten nejsytější barevný náboj a to nejtajemnější kouzlo.

K tomuto parku mám tak trochu osobní vztah. Chodívala jsem se tam toulat s dcerou Markétkou, když byla maličká a já na mateřské dovolené. Vždycky se mi moc líbil objekt pseudogotického tudorovského zámečku. Pamatuji ho v 90.letech opuštěný a prázdný, v době kdy byl odtud vystěhován Obvodní dům dětí a mládeže. Na stěnách prázdné tajuplné nemovitosti zůstaly viset jen obrázky od dětí a zahrada zámku byla tajemná, romantická a zarostlá.

Počátkem 90. let byl areál navrácen pražské Židovské obci v rámci restitucí a zároveň s tím začaly probíhat postupné rekonstrukce objektů. Krásně opraveno bylo celé nádvoří a přilehlé bývalé hospodářské budovy včetně zámku. Před patnácti lety (22. 5. 1992) tady zahájilo provoz GynCentrum. Důvěrně to tam znám, nachodila jsem se tam celé těhotenství s dcerou Karolínkou. Budovy byly jako nové, ale zahrada se žádných větších úprav krom občasného pokosení vzrostlé trávy mezi velmi vysokými stromy nedočkala. Při dnešní procházce tam jsem zavzpomínala, nafotila a zjistila, že se zahradou se celkem nic nezměnilo. Nejsou tam ani žádné lavičky pro ležící pacientky a jejich návštěvy k odpolední siestě. Je stejně zarostlá a divoká jako dřív. Stejně ale je to místo víc než krásné a inspirující.

Park je rozložen západně od zámku nad skalním ostrohem. Na jižní a západní straně parku jsou zbytky rozpadající se kamenné ohradní zdi. Pod ní je mírný sráz a tam pokračuje zeleň a cesty. Nahoře v parku směrem k severu více než polovinu zahrady zabírá ovocný sad. Sem tam jejich pravidelnost narušuje dospělý okrasný strom. Dodnes je tam malý dětský koutek.

Při dávných procházkách do těchto míst jsem milovala malý zahradní pavilon v jihozápadním rohu zahrady. Byl umístěný úplně nahoře nad srázem skalního ostrohu. Stavba byla kdysi motivovaná středověkým opevněním a býval z ní krásný výhled. Dnes se na ni prakticky nedá dostat. Gotická hradní věžní hláska bývala ze zahrady přístupná ze dvou stran dvěma schodišti. Dnes je vše zadrátováno a zarostlé kopřivami a planým černým bezem. I přes zákaz jsem polorozpadlými rozlámanými schody vylezla na vyhlídku a nakonec zjistila, že přes vzrostlé divoce rostoucí stromy není výhled ani na zámek ani do kraje. Je vidět jen silnice s proudícím hadem aut. Jediné co z celé stavby ještě drží pohromadě a nedrobí se, jsou nárožní věžičky s jehlancovými stříškami. Jinak je celý tento malý objekt doslova v havarijním stavu. Lépe na tom není ani pískovcová socha Flóry na pravé straně západního schodiště. Je bohužel také značně poškozená, ale zahradu pečlivě hlídá se svým historickým odkazem.

Park se nachází v Hloubětínské ulici č. 3, má rozlohu 0,87 ha a nadmořskou výšku 218–227 metrů. Zámecký park částečně sousedí s kostelem sv. Jiří a jeho přilehlým hřbitovem. Kdysi v tomto místě stávala usedlost, jejímž majitelem byl od roku 1788 Jan Zeman. Vystřídal ho v roce 1841 hloubětínský sedlák Svoboda a roku 1870 přešla nemovitost do rukou pražského advokáta Linharta. Právě ten tady postupem času vybudoval sídlo nové připomínající zámek. Dnešní vzhled tudorovského zámečku nechal vytvořit továrník Židlický. Ten jej nakonec prohospodařil a prodal v roce 1911 továrníku Salomonovi, který zde chtěl zřídit továrnu na chemické výrobky ale nedostal povolení a tak zámek postoupil Židovské obci, která z něj udělala útulek pro slabomyslné.

Tento park není určen veřejnosti, měl by být využíván v režimu soukromých zdravotnických zařízení. Aby ale mohl být využíván k odpočinku pacientů nebo jejich návštěv je nutná jeho rehabilitace. Protože místo je to beze sporu velmi krásné.

Dnes je zámek v dobrém stavu, navazuje na něj hospodářský dvůr, okolo něhož je zástavba opravených hospodářských budov se sedlovými střechami. Středu nádvoří dominuje kašna, okolo nádvoří jsou plastové bílé stolky a židle pro personál. V budově za kulatým průjezdem, už mimo areál funguje lékárna a na stěně do areálu je umístěn Baby box. Byl to první Baby box v České republice a zachránil život už několika odloženým dětem. Z historie i současnosti Baby boxů pro vás bude možná zajímavá skutečnost, že existovaly již v 9. století v Itálii. Tehdy měly podobu otočného zařízení ve dveřích nebo zdech nalezinců, klášterů či nemocnic. Matka, která dítě odložila jej otočením přemístila do objektu a zazvoněním na zvonek upozornila personál.

Zámecký park a zámek, bývalý konvent, rajský dvůr, bývalou prelaturu, promenádní terasu, stodolu, kočárovnu a kostel sv. Jakuba najdeme v Praze 5 na Zbraslavi. Prostor zámeckého parku je vymezen slepým ramenem Berounky, ulicí ke Krňovu a ulicí U Národní galerie. Park má rozlohu 6 ha a leží v nadmořské výšce 192 až 205 metrů.

O vzniku osady Zbraslav nemáme spolehlivé informace. Roku 1115 byla Zbraslav poprvé uvedena v zakládací listině kladrubského benediktinského kláštera. Ve 13. století ve vsi jménem Zbraslav nechal vybudovat pražský biskup své sídlo, jehož se poté vzdal ve prospěch krále Přemysla Otakara II., který zde vybudoval královský lovecký dvůr. Jeho syn Václav II. v těchto místech založil cisterciácký klášter, aby odčinil smrt Záviše z Falkenštejna, kterého dal popravit. Klášter dostal jméno Aula Regia – Královská síň, což dokládalo značný vliv cisterciáků na Přemyslovce. Václav II. určil klášterní mariánský chrám s kryptou za královské pohřebiště panující přemyslovské dynastie a jako první zde byl roku 1305 pohřben. Po něm sem bylo uloženo i dalších 13 členů rodu Přemyslovců a Lucemburků včetně Václava III. a Elišky Přemyslovny, naposledy roku 1419 tělo Václava IV. Archeologický průzkum v 70. letech minulého století objevil základy chrámu s pohřebištěm v kryptě. Ostatky pochovaných jsou pod náhrobkem Přemyslovců v kostele sv. Jakuba Staršího na Zbraslavi, který se nachází hned vedle zámku.

Víme, že Zbraslavský klášter byl v první polovině 14. století na vrcholu svého rozkvětu, což dokládá Zbraslavská kronika, kterou sepisovali klášterní opati Ota a Petr Žitavský. Tak jako většina ostatních klášterů byl i tento za husitů a poté za třicetileté války zničen. Stavba nového klášterního konventu probíhala v letech 1709 až 1739 podle plánu předního architekta českého baroka Giovanni Santiniho Aichla. Po jeho smrti dokončoval stavbu architekt František Maxmilián Kaňka. Tři křídla konventu obklopující nádvoří s přízemní chodbou, patří k nepřehlédnutelným dílům českého baroka. K chodbě přiléhá refektář upravený v letech 1750 až 62. V patře je Královský sál s bohatou štukaturou, jejíž autoři jsou Martino a Tomasso Soldati a pěti freskami Václava Vavřince Reinera z r. 1728. V refektáři jsou fresky Františka Karla Balka.

Po téměř pěti stech letech dal roku 1785císař Josef II klášter zrušit. Posledním opatem tady byl Celestin Stoy. Objekty zakoupil belgický šlechtic de Souvaigne a ten zde zřídil první rafinerii cukru u nás. Cukrovar byl dalším majitelem Antonínem Richterem roku 1812 přeměněn na chemickou továrnu. Teprve počátkem 20. století začala obnova kláštera zásluhou nového majitele zbraslavského panství Cyrila Bartoně z Dobenína, který objekt zakoupil roku 1910 a celý klášter nechal v letech 1912 – 1925 zrestaurovat. Podle projektu Dušana Jurkoviče opravy prováděl stavitel J. Pacl. Bývalá rajská zahrada byla obnovena roku 1924. Budovu konventu dal majitel již v r. 1939 do užívání Národní galerie. Té patřila i celé poválečné období a představovala zde veřejnosti sbírku českého sochařství. Po restituci majetku byla roku 1995 obnovena smlouva mezi rodinou Bartoňů a Národní galerií o využití konventu pro galerijní sbírky. V současnosti ]2007) zde má Národní galerie expozici, která představuje islámskou kulturní oblast, umění jihovýchodní Asie, Číny, Indie a Tibetu.

Kromě budovy konventu byl součástí areálu kláštera kostel sv. Jakuba Staršího a budova bývalé prelatury přestavěná v 19. st. v pohodlné zámecké sídlo. V novém objektu byla prvním vzácným hostem Marie Terezie, když se v červnu roku 1743 vracela z korunovace v Praze. V letech 1911 – 12 architekt Dušan Jurkovič v budově opravil interiéry. V patře jsou místnosti s freskami od Václava Vavřince Reinera na náměty z dějin kláštera (cca 1739) a freska od Františka Xavera Balka Návštěva Marie Terezie na zámku (1762).

Zbraslavský zámek byl používán pro účely státních návštěv a jednání. Po revoluci v 90. letech 20. st. byl vrácen v restituci posledním majitelům Bartoňům z Dobenína a je jejich soukromým sídlem. Přístupná je jižní část areálu s anglickým parkem, přístupovými cestami, travnatými plochami. Co se týká stromoví jsou zde jak solitéry tak menší stromové skupiny. Mezi nimi vyniká galerie soch, která vznikala postupně od 50. let. V nádvoří zámku se nachází kruhová studna s kovanou mříží. V anglickém parku před zámkem, kde jsou rozmístěny různé sochy od známých autorů, je umístěn malý kruhový bazének s plastikou lachtana od Jana Laudy uprostřed. Stejná socha je umístěna i v jezírku v Kinského zahradě. Západní a severní část parku je privátní a nachází se tam socha sv. Jana Nepomuckého a Boží muka. Areál zbraslavského zámku a cisterciáckého kláštera je od r. 1995 národní kulturní památkou.

Krásná procházka parkem je tady právě nyní na podzim, kdy zlátne listí kaštanů, platanů, jírovců. Zahrada má jednu přírodní zvláštnost, napolo dutý strom, kam se rády schovávají malé děti. Ještě když byly mé dcery malé a do tohoto parku jsme chodívaly pravidelně každé léto jejich rozkmitané nožky zamířily bezpečně na tři místa. Do bunkru v dutém stromě, do jezírka k lachtanovi a nakonec si sedly na kovovou kašnu na nádvoří a kmitaly nožkama sem a tam… Park je i dnes vděčným útočištěm pro maminky s kočárky a pobíhajícími malými dětmi, ale i pro důchodce, kteří se sem aktivně přijdou projít. Lavičku k posezení totiž v celém areálu nenajdete.

Na tohle místo jsem se s dcerami najezdila! Hlavně když byly malé a především proto, že nedaleko odtud je Pražská zoologická zahrada. Tam jsme hodiny běhaly od jedné klece ke druhé, od zvířátka ke zvířátku až jsme si nakonec po totálně vysilujícím celodenním maratónu obvykle vždy šly svorně odpočinout právě do této exkluzivní a doslova monumentální a velmi fotogenické zahrady. Jen škoda, že jsem po celý život fotila na analog a tudíž dnes už není v mých silách v těch stovkách filmů najít historii této zahrady. Určitě by to stálo za to.

Stálo by to za to i proto, že právě tato zahrada byla jedna z těch, kde probíhaly kompletní rekonstrukce velmi dlouhou dobu a celkem radikálně. Zahrada byla mimo provoz v letech 1977 až 1989, přičemž byl opravován nejen zámek a jeho výzdoba, ale i celá zahrada. Myslím, že nejen podle mého názoru vždycky byl a po rekonstrukci zůstal tento barokní zámeček ve stylu římských předměstských vilek největším a nejkrásnějším zámečkem v Praze. Právě u něj totiž platí dvojnásob než kdekoli jinde ta absolutní symbióza a harmonie živých a neživých složek, kde se normálně naopak staví proti sobě stabilní stavba určitého slohového výrazu a neustále se měnící tvář zahrady, která je živá, vyvíjející se v prostoru a čase. Dochází k různým obměnám vegetace, která živelně roste a mění se a jen dobří zahradníci v potu své tváře dokáží udržet tak úžasnou harmonii a řád, pevnou strukturu odpovídající slohovým formám stavby také ve slohu zdejší zahrady. Je to tady prostě pastva pro oči. Nádherné místo, desítky kompozic a úhlů pohledů a ve všech harmonie až k oněmění. Symbióza díla lidské ruky a přírody, která se dá dotvářet a spoutat do specifických celků udržovaných průběžně v letícím čase.

Zahrada s vilou se nalézá v ulici U Trojského zámku č.4. Severně od Trojské ulice leží vinice s kaplí sv. Kláry. Výměra zahrady je 3,35 ha, štěpnice 4,32 ha a vinice 3,5 ha. Zahrada a štěpnice leží v nadmořské výšce 180–185 metrů. V místě bývalé obory je nyní ZOO Praha. Původně zde byla ves se jménem Zadní Ovenec. Její význam se naprosto změnil v momentě, kdy zde bylo započato s výstavbou původně letního a reprezentačního sídla šlechtice Václava Vojtěcha ze Šternberka a jeho ženy Clary Maltzamu. Budování celého komplexu započalo v roce 1678 podle návrhu architekta Jeana Baptisty Mathese. Zahradu a štěpnici vybudoval umělecký zahradník Jiří Seman. Vila i zahrada, štěpnice, vinice a obora, vše bylo pojato ve vyspělém římském baroku.

Václav Vojtěch, hrabě ze Šternberka podobné vily viděl na své bohémské cestě po římských předměstích a rozhodl se kousek té nádhery vybudovat i u nás doma. Chtěl, aby jeho římská vila na předměstí byla vždy oázou radosti a odpočinku. Krásné předsevzetí. Chtěl něco monumentálního, co jeho návštěvám vezme dech a to se mu jistě podařilo. Už samotné velkolepě navržené zahradní průčelí vily s neméně monumentálním schodištěm s grottou a sousoším boje olympských bohů s Titány je impozantní. Množství soch na něm vytvořili sochaři Jan Jiří Herman a Pavel Herman z Drážďan. Za autory později vytvořených děl jsou označeni Jan Josef a Ferdinand Brokofové.

Po smrti hraběte Šternberka přešla zámecká vila do rukou hraběnky z Pötingů, za dalšího vlastníka se místo neubránilo vpádu pruských vojsk, ale roku 1757 byla zahrada dle původního nákresu opravena. Roku 1763 majetek koupila císařovna Marie Terezie a věnovala ho Ústavu šlechtičen. Pak se majitelé dost měnili, až posledním soukromým vlastníkem byl Alois Svoboda a ten jej roku 1920 daroval státu. Od roku 1963 se majitelem stala Galerie hlavního města Prahy, která se postarala o poslední opravy dokončené roku 1989. Zahrada byla kreativně rehabilitována dle návrhů Otakara Kuči z roku 1977. Tento architekt navrhoval opravy i mnoha jiných pražských zahrad v té době.

Zahradě zůstaly zachovány dvě výškové úrovně, horní terasa s letohrádkem, z jižní a východní strany je dominantní opěrná zeď s terakotovými vázami a dolní paterová část s fontánou. Na východě sousedí se zahradou štěpnice, kde je kruhový labyrint ze stříhaného habru. V kružnicích jsou tam vysazeny ovocné stromy. Sousoší Paridův soud umístěné v zahradě vytvořil sochař Stanislav Hanzlík.

A teď jednu vzpomínku z mého mládí. Bydlela jsem nedaleko Stromovky a tak jsem se svými kamarádkami ze základky často jezdívala na projížďky na kole právě do Stromovky a když nás nožky nebolely, ještě do Troji nahoru nad vinice ke kapli sv. Kláry. Na její obezděné terase jsme spočinuly, kývaly zmoženými nožkami, byl to celkem kopec, a dívaly se do kraje. Právě odtud byl nádherný výhled na celou zahradu, štěpnici i Šternberskou vilu. Na svazích vinice se od nepaměti pěstovala vinná réva, i za komunistů a tak jsme jednou úplně znavené bez pití vlezly na tyto pozemky a neodolaly svěžímu voňavému vínu z této vinice. Když jsme ho nedočkavě trhaly a zvedaly k ústům kde se vzalo tu se vzalo krásné malé děvčátko a křičelo z plna hrdla: „Holky ne, nejezte to! To se nesmí!!!!“ Ale co, když už jsme ho utrhly! Přece ho nevyhodíme. Holčička na nás žalostně koukala a říkala“ „Měly jste mě poslechnout, vím co říkám!!!“ A nešťastná odběhla. No věděla, co říká. Jen co jsme k večeru dojely domů měly jsme takové křeče v břiše, horečku a zvracení, že jsme nemohly ani pít ani jíst ani sedět ani spát. Prostě víno bylo asi nějak chemicky ošetřené a ta malá potvůrka to už měla nejspíš taky za sebou. Bylo to pro mě natolik poučující, že od té doby jsem si už nikdy nevzala nic co mi nepatří. A když se po letech ještě sejdeme s holkama ze základky zjistíme, že na tuhle příhodu žádná z nás nezapomněla. Dneska se tomu už můžeme smát.

Překrásná vinice dominující celému kraji a z daleka viditelná je v těch stejných místech dodnes. Dokonce je i krásně opravena kaple sv. Kláry, původně klasicistní. Celá lokalita je ale od silnice oddělena velmi vysokou opravenou zdí se stříškami a dnes se tam už kdejaký malý lupič hned tak nedostane.

Kostelík je asi výletním místem, protože dnes jsem ze zahrady viděla spoustu lidí, kteří si udělali výšlap mezi vinnou révou až na samý vrchol kopce ke kapli. Všem, kdo mají rádi krásu a harmonii vřele doporučuji udělat si výlet právě sem.

Zahrada Santoška

Tuto zahradu najdete na Smíchově, Praha 5, na severním a severovýchodním svahu Pavího vrchu. Má výměru 5,64 ha v nadmořské výšce 200 až 266 metrů. Dolní partie parku jsou svažité, vstup je z ulice U Rantošky branou, kterou zdobí barokní putti. Brána se zde plně dochovala. Dominantou zahrady je pískovcové sousoší bohyně Flóry. Ze stromů zde najdete javory, jasany a jírovce. Park je veřejností využíván jak rekreačně tak jako pěší trasa mezi Malvazinkami a Smíchovem. Jeho součástí je hřiště pro menší děti s velkou herní sestavou, prolézačkami a kolotočem. Hřiště, které se nachází uprostřed zeleně na okraji parku Santoška, je hůře přístupné veřejnou dopravou. Vede k němu velmi příjemná procházka z autobusového nádraží na Knížecí přes park Sady na Skalce a celý park Santoška. Procházku mohu jen doporučit, z východního okraje parku jsou krásné výhledy na Prahu, na smíchovské údolí, Nové Město a Vinohrady.

Jako ostatní vyvýšená místa v Praze ve středověku tak i Paví vrch pokrývaly vinice, u kterých byla roku 1654 vybudována raně barokní usedlost. Tuto dostal darem za právnické služby doktor F. W. Sonntag od knížete Adama Schwarzenberga. Právě on Santošku rozšířil přikoupením dalších přilehlých pozemků. Pikantností z roku 1768 je, že studniční voda z usedlosti byla prodávána jako minerální a léčivá v lékárně U černého orla na Malé Straně. Roku 1813 koupila usedlost rodina Doubků, která přikoupila sousední drobné usedlosti Klavírku, Březinku a Václavku, které stávaly v severní části dnešního parku. Doubkové dali také přestavět budovy v novogotickém stylu a zahradu oddělili od okolí ohradní zdí.

Usedlost přeměněnou na vilu zakoupila roku 1907 smíchovská obec, otevřela ji pro veřejnost. Z obytného domu se stala restaurace a ze zahrady městský park. Ve 30. letech zabrala severní část parku stavba církevního sboru a vodojemu a jižní hranici změnila komunikace Nad Santoškou. Investice byly do parku vloženy už v letech 1933 až 1935. Zásobní zahrada, její část, byla přeměněna na dětské hřiště, byly zbourány správní budovy, restaurace byla přeměněna na učňovský domov a později na mateřskou školku, která je zde dodnes.

Sady na Skalce

Park se nachází kousek pod Santoškou v prostoru ohraničeném ulicemi Na Skalce, Ostrovského, Kováků a Bieblova a i zde najdete hřiště pro menší děti s pískovištěm a houpačkami ve velmi pěkném prostředí parku, skryté pod vzrostlými stromy v blízkosti jezírka. Park Sady na Skalce je vzdálen přibližně 500 m od autobusového nádraží Na Knížecí. Je nedlouho po rekonstrukci. Při rekonstrukci zde bylo vybudováno jezírko, byla opravena cestní síť a opěrná zeď do ulice Kováků a byl doplněn nový mobiliář. Plocha parku je 2,2 ha a leží v nadmořské výšce 206 až 228 metrů. Je přístupný veřejnosti bez omezení pro krátkodobou rekreaci.

Kdysi byla na tomto území usedlost nazývaná Skalka, čp. 183. V 19. století byl nedaleko usedlosti lom. V podzemí parku je první smíchovský vodojem. Vstup do něj je ve svahu z ulice Kováků a je zajímavou technickou památkou. Po roce 1813 získala toto území spolu se Santoškou rodina Doubků. Roku 1889 daroval rytíř Eduard Daubek pozemek obci a park, který tam dříve zbudoval, dále zušlechťoval. Roku 1890 byl park přestavěn podle návrhu Františka Thomayera, roku 1894 byla dokončena rekonstrukce a byl předán veřejnosti. Krátce po dokončení díla dala smíchovská obec postavit litinový altán, který zde stojí dodnes a je na nejvyšším bodu parku. Další rehabilitace parku na přelomu tisíciletí probíhala podle projektu zahradního inženýra Jana Šteflíčka.

Park je umístěn na vyvýšeném ostrohu oproti ulicím, terén kolem jezírka se měkce modeluje, na vrcholu návrší je umístěn pamětní obelisk z roku 1894. V severní části parku najdeme sochu Mladého bojovníka za svobodu od sochařky Konstantinové, z 60. let 20. století. Ze stromů zde dominují lísky turecké, červenolistý buk lesní,mohutný exemplář topolu bílého, ale i sloupovité duby letní.

Rozkládá se na území Prahy 5 v Košířích, park i zahrady jsou součástí bývalé usedlosti čp. 114. Výměra parku včetně zahrad je 20 ha. Je to tedy jedna z největších zelených ploch v Praze. Areál se nachází v nadmořské výšce mezi 255 až 315 metry.

Původně zde byl hospodářský dvůr, podle prvních dokladů pocházejících ze 14. století, v majetku Náze, písaře Karla IV. Roku 1415 tento dvorec dostal od Václava IV. dvořan Vok z Valdštejna. Od té doby se na tomto rozsáhlém hospodářství s vinicí, ovocnou zahradou i poli vystřídala řada majitelů. Jedním z nich byl i staroměstský měšťan Blažej Cibulka z Veleslavína jehož příjmení dodnes označuje celou tuto oblast na vršcích Košíř.

Třicetiletá válka přinesla Cibulce značnou devastaci. V roce 1681 ji pak koupil profesor Karlovy univerzity Johann Georg von Funcke jako pustou a zničenou. Profesor se zasloužil o její znovuzrození, přikoupil polnosti, vysázel nový ovocný sad a vybudoval statek s hospodářskými budovami. Další zvelebení a rozšíření usedlosti se připisuje pokladníkovi berního úřadu Karlu Schönfeldovi. Z barokní přestavby realizované v té době se dochovaly stáje zaklenuté valenou klenbou s lunetami. Jedna z vinic Cibulky patřila okolo roku 1714 měšťanu Vojtěchovskému. Tehdy se zde scházelo na 200 evangelíků pronásledovaných jezuity. Měli zde uschovaný kalich a pořádali tajně bohoslužby. V rámci války o rakouské dědictví přešla územím spojená vojska Bavorů, Sasů a Francouzů (1741) a Cibulka stejně jako celé Košíře byla opět poničena. Roku 1758 zakoupil Cibulku pro svůj úřad pražský purkrabí Filip Krakovský Kolovrat. Od něj pak roku 1815 zakoupil Cibulku pasovský biskup Leopold Linhart Thun-Hohenštejn za 112 000 zlatých a dal v letech 1817 až 1826 celý areál upravit a opravit v romantickém duchu. Přibyly sochy a stavby na pozemcích a v místě byl vytvořen klasický anglický park značné rozlohy. Návštěva císaře Františka I. s rodinou v roce 1824 svědčí o významu, který tenkrát Cibulka měla. K poctě císaře byl při zámečku postaven toskánský sloup tzv. Práchnerova stéla.

Park byl zkrášlen drobnou zahradní architekturou. Dříve byste zde našli čínský pavilon, půlkruhovou zahradní terasu s plastikami čtyř Číňanů, čínskou psí boudu, zahradní altány, rozhlednu koncipovanou jako umělou zříceninu, hájovnu, poustevnu s mechanickými figurami mnichů, fiktivní náhrobky a několik soch od Václava Práchnera, Josefa Berglera, Josefa Malínského a Václava Nedomy. Dochovala se Diana se psem, Jupiter, Škrtič a na samém okraji Cibulky sv. Jan Nepomucký. Do dnešních dob se naopak nedochovaly plastiky Laokonta, několika Číňanů, Kerbera, dřevěného rysa a žádná z dřevěných mechanických soch. U většiny z nich není známá ani jejich podoba. V lapidáriu je uschován Zahradník, Mandarín z čínského pavilonu, thunovský znak z brány a zřejmě i Thunův památník. Pro další majitele byl ale park a usedlost spíše přítěží a po dlouhou dobu opět chátral.

V 70. letech 19. století byl výstavbou železnice areál Cibulky značně zmenšen a hranice parku končila podél trati. Ve 20. letech 20. století koupila od majitele J. Hyrouse Cibulku , která měla v té době celkovou výměru 58 ha, pražská obec za 1 milion korun. Park dostal na starost lesní odbor a ten provedl nové výsadby. Zejména na zamokřených plochách byly zasázeny mladé jasany. 1929 až 30 byl opraven i zámeček. Po roce 1929 obec povolila vykácení mnoha staletých dubů. A místo chátralo opět, znovu a dál do roku 1957. To došlo během dvou let v akci Z k realizaci některých drobných prací a oprav. Roku 1972 byly zrestaurovány některé sochy.

Roku 2005 byly vareálu uskutečněny první práce na jeho současnou obnovu. Oprava jezírka pod Dianou byla dokončena v červnu 2006 a jezírko je jednou z kouzelných dominant místa, obzvlášť na podzim, kdy se v jeho vodě odráží koruny stromů s barevným listím. Došlo i k výstavbě nové hráze, přelivu a stavidla. Jezírko dostalo nový oválný tvar. Okolí jezírka je opraveno tak, že dochází ke krásnému průhledu od cesty přes dřevěný altán a přes hráz a jezírko až na sochu Diany. Zajímavé je, že veškeré kamenné konstrukce byly vystaveny z křemitého porfyru, který je strukturou i barvou podobný pískovci, který je původním kamenem této lokality. Vodní plochy Cibulky tvoří dnes toto jezírko, potok a tři studánky.

Procházka podzimním parkem tady je příjemná, dlouhá. Chodí sem především mladí lidé s kočárky nebo lidé se psy. Terén je členitý, kopcovitý, proto tu nebývají lidé starší. Dá se jít ale také po rovině a to od tramvaje č. 9 a 10, stanice Poštovka po asfaltové cestě spodní rovinatou částí parku okolo sochy sv. Jana Nepomuckého, po levé straně nahoře na kopci spatříte polorozpadlý čínský pavilon, ve kterém má své věci zde bydlící bezdomovec. Momentálně se tam nezdržoval, tak jsem pořídila fotku jeho životního vybavení a bot, poskakoval nedaleko odtud po trávě bosýma nohama a užíval si poslední paprsky podzimního slunce venku v parku. Nedaleko čínského pavilonu na protilehlém kopci je obytný dům a hospodářské objekty. Je tam výstražná cedule zakazující vstup a opravdu se ve dvoře pracuje. Na ceduli si přečtete, že je zde soukromý majetek. Za tímto soukromým objektem se nachází východní zahrádka se vstupními pavilony a Prachnerovou stélou, vedle objektu severní zahrádka s válcovým sloupem a terasou (původně bývala zdobená sochami číňánků). Za úplně rozpadlou kamennou zdí, z níž zbyl jen vchod bez vrátek a dva polorozpadlé sloupy je západní, původně růžová, zahrádka se zahradnickým domkem.

Nejzajímavější částí zahrady, nahoře na kopci, je dnes rozhledna a pod ní jeskyně Dantovo peklo se sochou Jitro. Na rozhlednu se dá vyjít až nahoru, okolo jsou ale vzrostlé stromy. Dole pod jeskyní se dá posadit na lavice, kde jsou dřevěné půlky kmenů stromů na posezení. Dole v údolí můžete shlédnout sochu Jupitera.

Při odchodu z rozlehlého areálu mě zaujala jedna opuštěná lavička plná podzimního žlutého listí, znak toho, že na ní už dlouho nikdo neseděl. Právě proto tento i dnes ještě rozlehlý park doporučuji k navštívení, přijďte někdo to listí smést a právě sem si sednout, určitě nebudete litovat.

Zahrada letohrádku čp. 68 ve Štefánikově ulici je další z pražských smíchovských usedlostí a zahrad. Rozkládá se mezi ulicemi Matoušova a náměstím 14. října.

Dnes má zahrada plochu pouze 0,69 ha a leží v nadmořské výšce 192 až 194 metrů. Ze zahrady je dnes spíš malý park, sloužící jako průchozí část pro pěší. Pro Pražany je tady klidné spočinutí ponejvíc v zahradní kavárně, která tady má již po mnoho let ve vnitřní části parku letní zahrádku a je úplně stranou pouličního ruchu od Anděla. Provoz kavárny je spojen s nabídkou mnoha různých druhů káv, čajů, džusů i zákusků. Na druhé straně parku je příjemná pivnice U Věstonického Venouše. Z barokního letohrádku, který zde byl vybudován, se do dnešní doby dochovala jen bývalá střední část, spojovací krček a severní křídlo.

Kdysi dávno na místě současného letohrádku, či v jeho bezprostřední blízkosti stával nejstarší kartuziánský klášter v českých zemích, který založil Jan Lucemburský roku 1342. Klášter nesl jméno Zahrada Panny Marie a žilo v něm 24 mnichů. Den po smrti krále Václava IV. v srpnu roku 1419 vnikl rozvášněný dav do kláštera, vyhnal řeholníky a následujícího dne budovu vypálil. Pobořený a vypálený klášter byl za husitství rozebrán, a tak v polovině 15. století byla v místě zase planina.

Pozemky ležely na půdě několika jurisdikcí, jádro se někdy na počátku 18. století dostalo pod správu jinonicko-butovického statku. Roku 1719 získal část Johann Michael Schäfler. Tehdy na pozemcích zvaných Na kartouze žádný dům nestál. V roce 1722 prodal Schäfler tento majetek Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi, významnému a vůdčímu architektu českého baroka. Podle smlouvy se jednalo o „před Újezdskou branou ležící zahradu a kousek pole a k tomu náležející domeček. Dientzenhofer zde roku 1722 nechal postavit předměstské sídlo podle vlastního návrhu. Pro místo a dobu, ve které žil bylo typické skupovat pozemky hned za branou Prahy a stavět předměstské vily a letohrádky právě tady na Smíchově. Jelikož v té době byla stavba pouze jeho záležitostí, nepodléhala vyššímu schválení a stavebník i stavitel si tedy zhotovili plán, který mohl být pak klidně zničen. Nedochovaly se proto žádné plány ani jiné doklady ke stavbě. Přesto víme, že vznikla dvoupatrová budova s bohatým zahradním průčelím. Měla hlavní sál oválného půdorysu, kde byla zvěčněna freska Bakchanálie, kterou mu zde vytvořil Diezenhoferův přítel V. V. Reiner a to hned po dokončení stavby roku 1729. Monumentální freska představuje Baccha na kozlu, který vede krajinou skupiny tančících satyrů a nymf, hráče na flétnu a na bubínek a další tančící postavy. U Reinerova podpisu je datum dokončení fresky 1729 dodnes. V letech 1964 – 65 byla freska citlivě zrestaurována. K domu, renomovaného dvorního architekta, který měl velkou kulturní úroveň, tehdy přiléhala překrásná barokní rozlehlá zahrada táhnoucí se až k Vltavě. Roku 1753 zdědily letohrádek Dientzenhoferovy děti a manželka, pro neshody mezi dědici jej prodaly paní Felicitě Nellové z Nellenberku. Od té po pěti letech vlastnictví roku 1758 koupil zahradu s letohrádkem Franz Leopold hrabě Buquoy de Longueval et Vaux, zahradu zvětšil přikoupením dalších pozemků a již v té době se zde začalo říkat Buquoyka (Bukvojka). Právě za jeho vlastnictví dosáhla zahrada svého vrcholu. Byla rokokově přebudována, vybavena skleníky pro cizokrajnou flóru, měla velkou oranžerii i fíkovnu. Právě zde se provozovaly proslavené letní slavnosti panstva.

Roku 1767 zdědil sídlo i zahradu Johann Nepomuk Buquoy a při té příležitosti byl sepsán inventář, který obsahoval bohatý výčet nábytku, lustrů, závěsů, mědirytin, hodin, obrazů, knih a dalšího mobiliáře. Johann Nepomuk Buquoy pronajal zahradu v roce 1801 manželům Ticháčkovým i s obydlím využívaným do té doby pro hospodského (dva pokoje, kuchyň, sklep, stáj pro 4 krávy). Buquoy měl k dispozici horní patro středu letohrádku, zbytek sloužil pro významné hosty.

Již o tři roky později získali Buquoyskou zahradu s obytnou budovou, oranžérií a skleníkem Ferdinand a Anna Delormovi (říkalo se tam tehdy Delormova zahrada) a využili budovy jako továrnu na cikorku. Roku 1827, po Ferdinandově smrti, přišel celý majetek do dražby, ve které jej získali bratři Porgesové z Portheimu, majitelé továrny na plátno a karton, která stála na dnešním náměstí 14. října. Tato kartounka byla v roce 1844 svědkem stávky proti snížení mezd a proti perrotinám, strojům na potisk látek, které dělníci rozbíjeli.

Roku 1855 byla Portheimka prodána Josefovi, Heinrichovi, Wilhelmovi a Eduardovi Porgesům z Portheimu. Jaký byl jejich příbuzenský vztah k předchozím majitelům není známo. V roce 1884 bylo zbouráno jižní křídlo budovy v souvislosti se stavbou sousedního kostela sv. Václava, který má dnes celé průčelí pod lešením a renovuje se. Zbytek stavby dále upadal tak, že mu po roce 1910 hrozila demolice. Po ubourání jednoho klasicistního křídla (navíc přišel o polovinu pozemku zahrady) ztratil letohrádek souměrnost i krásu. V roce 1919 byla další část zahrady prodána smíchovské obci pro výstavbu domů s malými byty. Roku 1932 žádali Portheimové o povolení odbourat boční severní křídlo. Nemohli si dovolit majetek udržovat. V tomtéž roce se jednalo o exekutivním prodeji, který ale nebyl uskutečněn a Portheimka dostala nuceného správce. Při dražbě roku 1937 se nenašel nikdo, kdo by měl o poničenou usedlost a zahradu zájem, pak přišla válka a vše upadalo dál.

Po válce se Portheimka dostala pod národní správu , byla nájemním domem. Roku 1947 byly započaty první opravy. Spočívaly v rekonstrukci střešního patra, vikýřů a komínů. Od roku 1954 užívalo prostory SÚRPMO. Velkou rekonstrukcí prošla budova v 60. letech. To byla upravena pro Krajskou odborovou radu a Československý svaz mládeže. Až do roku 1990 byla ve správě OPBH Praha 5, nebytové prostory měli v užívání nájemci. Letohrádek využívala začátkem 90. let firma PORGES, která zde měla rozhlasovou stanici Radio Classic FM, televizní výrobu, designérské studio a galerii s kavárnou Apostrof. Tomuto využití předcházela generální rekonstrukce objektu za projekčního vedení architekta Tomáše Zetka. Poté co společnost dostala výpověď z nájmu, získal Portheimku nový nájemce, Národní dům Praha. Dnes zde probíhají výstavy.

Portheimka je nyní majetkem hlavního města Prahy, ve správě městské části Prahy 5. V roce 1992 byl zrekonstruován park. Byl obnoven povrch cest a doplněno jírovcové stromořadí. Roku 2006 získal park Portheimka umělou závlahu a nový travní koberec. Rozhodla o tom Rada městské části Praha 5. Park Portheimka byl zhodnocen jako jeden z nejdůležitějších parků v centru Smíchova. „Travnaté plochy jsou tu využívány jako pochozí, k posezení na trávníku i k volnému pobíhání psů“ a tak dostal do celé travní plochy výsuvné postřikovače.

Čekají nás ale další změny. Dočetla jsem se, že Náměstí 14. října na Smíchově by mělo podle plánů radnice být spojeno s parkem Portheimka. Do roku 2010 by tak měla vzniknout rozsáhlá zelená plocha. Štefánikova ulice bude z části pěší zónou. U letohrádku Portheimka se má odkrýt navážka a zlepšit přístup do budovy. Obyvatelé Smíchova určitě souhlasí s plánovanými změnami a těší se na více zeleně, krásnější parky a celkově klidnější prostředí, v němž žijí.

Další velkou smíchovskou zahradou je Klamovka. Rozkládá se na území 5,2 ha a leží v nadmořské výšce 230 až 250 metrů. Stejně jako v širokém okolí se ve 14. století i zde, na místě Klamovky, rozkládala vinice. Tato patřila klášteru Kartuziánů. Jak vinice, tak klášter a později usedlost měla mnoho majitelů, kteří se rychle střídali. Místní vinaři si zde v polovině 17. století postavili kapličku Nanebevzetí Panny Marie. Její kněžiště bylo zakomponováno do stavby malého barokního kostelíka z roku 1752. Stál na návsi původních Košíř a je považován za nejstarší košířskou svatyni. Mše zde sloužili duchovní z okolních farností až do vybudování kostela Nejsvětější trojice a zřízení vlastní košířské farnosti r.1856. Kaple byla restaurována a znovuobnovena v roce 1999. Dnes v ní probíhají bohoslužby, mše svaté každé pondělí a úterý od 7,30 hod.

Název Klamovka se dodnes udržel po rodu Clam-Gallasů. Posledním Clam Gallasem byl jejich syn František, který měl sedm dcer, ale nedočkal se dědice rodu. Zemřel roku 1930 ve Frýdlantu v Čechách. Jeho dcery byly provdány za šlechtice z rodu Schwarzenberků, Auerspergů, Lichtensteinů atp. V Čechách se jejich rodiny objevovaly až do roku 1945. O Klamovku však ztratili Clam-Gallasové zájem už před koncem 19.století. V druhé polovině 19. století patřila k dnešní Klamovce ještě Dolejší Klamovka (na protilehlé straně Plzeňské ulice). Tam býval ovocný sad s rybníkem. Tenkrát tam pracoval jako zahradník syn spisovatelky Boženy Němcové, Karel.

Roku 1894 zakoupil Klamovku V. Uher a hned za rok na to košířský starosta Matěj Hlaváček. Došlo k úpravě zahrady a na místě tehdejšího rokokového letohrádku dal postavit velkou restaurační budovu. Roku 1932 zde v těchto prostorách tělovýchovná jednota postavila sokolovnu a cvičiště. Od roku 1992 má park ve správě Městská část Praha 5. Park je upravený, využívaný pro krátkodobou rekreaci. Na půdorysu zahrady je výrazná síť cest, často je lidé využívají jako průchozí přes zahradu. Jako mnoho jiných zahrad má i tato svůj strom majordomus. Je to nejstarší jinan dvoulaločný v Praze, který má ve výšce 130 cm nad zemí obvod kmene 230 cm. Výška stromu je lehce nad 20 metrů. V zahradě Klamovky dnes rostou duby, buky, javory, jírovce, jasany i tisy a borovice.

U vstupu z Plzeňské ulice je zrekonstruovaný dům ze třetí čtvrtiny 18. století. Jednou z mála dochovaných staveb v zahradě je chrámek Noci z roku 1790. Je to nevelká klasicistní stavba, která má v kupoli zasklené otvory. Zevnitř působí jako noční hvězdná obloha. Malou, drobnou, ale za to nejvýraznější stavbou parku je novogotický altán postavený na počátku 19. století. Je také umístěn u vstupu z Plzeňské a Podbělohorské třídy. Smíchovská radnice nechala roku 2004 v hojně navštěvovaném parku opravit právě tento altán a část opěrné zdi. Na jaře 2005 dala opravit v parku i schodiště. Oprava schodiště stála více než 360.000 korun. Schodiště opravila firma Nefrit-Ex podle projektu, který schválil odbor památkové péče pražského magistrátu. Dnes je v Altánu provozována galerie.Svou výstavní činnost zahájila Galerie Altán Klamovka v září 2004 výstavami mladých fotografů Přemysla Havlíka, Markéty Bendové a Hany Kalvachové . Výstavní plán je zaměřený na mladou a střední generaci výtvarníků a chce obsáhnout všechny výtvarné techniky od designu, přes fotografii, nová média až po klasickou malbu a sochu. Klade se důraz na aktuálnost vystaveného tématu, ale není to hlavní kritérium výběru. Na různé výstavy je vstupné do Altánu dobrovolné.

Nikdo v parku nepřehlédne sousoší s názvem Rodina od K. Velického. Posadit se lze na mnoho laviček instalovaných podél sítě cest, ale i na dětské hřiště. V budově sokolovny se nachází restaurace, která přes léto funguje i jako venkovní terasová. Mají zde naprosto vynikající půlku kachny s dvěma druhy knedlíků a super zelím za na Prahu neskutečně nízkou cenu. Tentokrát zvu tedy nejen do parku na procházku, ale i na výstavu do Altánu a nakonec na dobrou „baštu“ do místní restaurace!

Zámek Sychrov se nachází u stejnojmenné obce v Libereckém kraji, 16 km jižně od Liberce a 6 km severozápadně od Turnova. Stavba je typickým příkladem šlechtického sídla druhé poloviny 19. století. Kromě zámecké budovy s původním mobiliářem k areálu zámku patří i rozsáhlý park. Právě teď, v období podzimu vynikne jeho bohatá květena, popínavé listy září červeně a žlutě, je to pastva pro oči, harmonie barev.

Zámecký park byl kdysi uspořádaný na trojici hlavních prostorových os, které se rozvíjí od parkového průčelí zámku. Centrální osa parku je ukončena zdobným portikem vzdálené oranžerie a je celkově koncipována jako široce rozvolněný luční průhled, lemovaný množstvím okrasných dřevin při okrajích prostor ohraničujících bosketů povětšině místních dřevin. Parkové cesty navazující na příčné boční průhledy a jsou vedeny v terénních prohlubních, aby svými liniemi nerušily hladinu lučních ploch. Z těch vyčnívají jen osově položené bazény s fontánami. Druhou základní osu parku tvoří unikátní příjezdová cesta lemovaná alejí pyramidálních dubů. Třetí osa parku se odvíjí v prostoru nalevo od centrální louky, i když v současné době se vzhledem k mohutnosti převislých a stříhanolistých buků pohledově téměř neuplatňuje. Je ukončena romantickou stavbou Arturova hradu. Je to umělá zřícenina, která je koncipována jako brána do krajiny a optický přechod k dálkovým pohledům přes údolí řeky Mohelky.

Současný zámek stavitelé vybudovali na místě původní pozdně gotické tvrze zničené v dobách třicetileté války. V letech 1690–1693 si na jejím místě tehdejší majitelé Sychrova Lamottové z Frintroppu postavili dvoupatrový barokní zámek. Když zámek v roce 1820 koupila původem francouzská knížecí rodina Rohanů, přestal starý barokní zámek Sychrov jako hlavní sídlo vyhovovat, protože nesplňoval nároky náročných Rohanů na pohodlné bydlení, Kníže Karel z Rohanu jej proto nechal ve 20. letech 19.století rozšířit ve stylu pozdního klasicismu. Další přestavbu uskutečnil kníže Kamil z Rohanu, který jej nechal v letech 1847 až 1862 přestavět ve stylu romantické gotiky. Rovněž všechny zámecké interiéry dostaly podobu novogotickou. Ani zahrada nezůstala na pokraji zájmu. Zámecký park byl zušlechtěn výsadbou mnoha nových vzácných cizokrajných dřevin. Zahrada byla obohacena i novými stavbami jako vyhlídka korunního prince Rudolfa nebo slavnostní brána zvaná Arturův hrad v podobě romantické zříceniny.

Se sychrovským zámkem je spojen i český hudební skladatel Antonín Dvořák, který zámek a přilehlou obec sedmkrát navštívil. Říká se, že mu doslova učaroval. Dojížděl sem za svým dlouholetým přítelem, sychrovským správcem Aloisem Göbelem. Krása zámeckého parku, kde se prý často procházel, jej inspirovala k řadě skladeb, například k houslovému koncertu A moll, opus 53. Skladateli je na zámku věnovaná pamětní síň.

Každý kdo má rád nejen procházky barevnými podzimními zahradami, ale i starobylé obrazy, zejména portréty, si tady přijde na své. Kromě původního zámeckého mobiliáře se v zámeckých sbírkách nachází pozoruhodná kolekce francouzské portrétní malby, tzv. Rohanská portrétní galerie. Čítá 248 portrétů členů rohanského rodu, spřízněných rodů i členů francouzské královské dynastie Bourbonů (včetně portrétů králů Ludvíka III., Ludvíka XIV. a Ludvíka XV.). Jedná se o největší sbírku francouzského portrétního malířství ve střední Evropě. To si opravdu nenechte ujít.

Naprostá většina zámeckých místností vyniká bohatou řezbářskou výzdobou z dílny Petra Buška. Pokoje jsou zařízeny původním nábytkem, obrazy, porcelánem a nepřeberným množstvím dalších drobností. Základní prohlídka především zpřístupňuje celé první patro ve všech čtyřech včetně části Bretaňské věže. Okrajově vede i přízemím. O prázdninách 2007 bylo navíc zpřístupněno pro veřejnost druhé patro zámku. Prohlídka tohoto patra trvá zhruba hodinu a výtěžek bude použit na restauraci tapet v zámku. Celkem zde můžete projít dvaačtyřiceti místnostmi zámku.

Interiéry byly reinstalovány v letech 1990 až 1999. Prohlídková trasa prochází nejprve pokoji kněžny – matky v jižním křídle. Skrz předpokoj, ložnici a salon vede trasa do loveckého pokoje plného trofejí. Předměty v rodovém muzeu připomínají vlast Rohanů, Francii. Za pozornost stojí rovněž portréty předků v životní velikosti na chodbě jižního křídla. V západním křídle prochází trasa tzv. parohovou chodbou a interiéry Královského apartmá. V severním křídle jsou pak soukromé pokoje knížete, pracovna, toaletní pokoj, ložnice, salon a malá jídelna. Dalších pět pokojů východního křídla tvoří apartmá kněžny. Tady najdete holandská květinová zátiší a portréty z rodové galerie. Krásná je kolekce skla, fajáns, porcelánu ale i cínů. Velmi reprezentačním interiérem je salon s vyřezávaným stropem, rozsáhlá je zámecká knihovna, která čítá 7209 svazků. Nejhonosnější interiér najdete na konci východního křídla zámku. Jedná se o velice krásnou jídelnu.