Rubrika: Parky a zahrady

Karlovo náměstí, lidově Karlák, naše prababičky pamatují pod názvem Dobytčí trh. Vzniklo současně se založením Nového Města roku 1348. Bylo středem jeho jižní části a nazývalo se Velkým tržištěm (Forum Magnum). Východní částí náměstí vedla jedna z nejstarších pražských cest, Vyšehradská cesta, která původně spojovala Vyšehrad s Pražským hradem. Byla zároveň součástí původní Královské cesty. Podle dochovaných pramenů se říká, že na projektování náměstí se osobně podílel Karel IV. Prý bylo pojato tak velkoryse, že je až doposud největším náměstím v Evropě. Za panování Karla IV. zde byly každoročně vystavovány korunovační klenoty, jinak uložené na Karlštejně a konaly se tady při té příležitosti místní trhy.

Od svého vzniku náměstí sloužilo především jako tržiště. Obchodovalo se zde s obilím, uhlím, dřívím, rybami, dobytkem a s dalším zbožím. Od 15. století bylo toto náměstí monopolem obchodu s dobytkem pro celé město Praha. Právě tady se až do roku 1863 prodávaly i mořské ryby. Bohatí i chudí Pražané sem chodili nakupovat oblíbené slanečky na severní část náměstí, kde stávala tzv. slanečková bouda. Právě v ní se prodávaly sušené ryby, slanečci a sůl. Než byla bouda roku 1862 zbořena, byla pronajímána různým artistickým umělcům, cirkusům nebo ochotnickým divadelníkům.

Jednou z nejstarších budov je Novoměstská radnice postavená již v době Karla IV. a Faustův dům na protilehlé straně náměstí, který pochází ze 14. století. Současná podoba náměstí z roku 1905 je dílem architektů Kamila Hilberta a Antonína Wiehla. Park, který tvoří největší část náměstí byl založen v roce 1870 a na jeho dokončení se v letech 1884 – 1885 podílel zahradní architekt František Thomayer. Náměstí je pojmenováno po českém králi a římském císaři Karlu IV. od roku 1848. Do té doby neslo názvy Novoměstský rynk, rynk Hořejšího Města, Velké tržiště, či Dobytčí trh.

Rozloha Karlova náměstí je 80 550 m2. Park patří administrativně pod Prahu 2 do čtvrti Nové Město. Náměstí má dnes obdélníkový tvar jako kdysi s poměrem stran zhruba jedna ku dvěma. Na jeho ploše je zbytek sadu od 60. let 19. století. Náměstí je středem protnuto ulicí Ječnou s tramvajovou tratí. Další tramvajová trať prochází východní stranou náměstí. Tramvaje tudy jezdí už od konce 19. století, roku 1985 zde byla otevřena stanice metra. Když byla zrušena tramvajová trať na Václavském náměstí, které tak bylo proměněno v klidovou zónu, přesunul se hlavní uzel celé pražské tramvajové dopravy právě sem na Karlovo náměstí. Vede tudy nejvíce linek tramvají, které tak spojují většinu města.

Do roku 1789 se uprostřed náměstí nacházela vrcholně gotická církevní stavba, centrální svatyně hvězdicového půdorysu vybudovaná v letech 1382 až 1393 s názvem Kaple Božího těla. Ve věži, která stávala přímo před kaplí, byly každoročně v období velikonočních svátků vystavovány významné svátosti a korunovační klenoty. Tato tradice byla založena od roku 1354 a učinila z tehdejší Prahy jedno z nejvýznamnějších poutních míst křesťanské Evropy. Vedle stavby ležel malý hřbitov a na něm byl pochován i Jan Kampanus Vodňanský.

Význam náměstí potvrzovala i řada budov umístěných po jeho obvodu. Býval zde kdysi vězeňský špitál a třináct domků. Pověst praví, že u jednoho z nich ležel velký mramorový kámen s vytesaným křížem, umrlčí hlavou a letopočtem 1627. Kámen tak označoval místo, kde se v noci za měsíčního svitu tajně popravovali odsouzení. Říká se, že první poprava byla vykonána na protestantských kněžích, kteří se podíleli na spiknutí proti císaři. V polovině minulého století byly nedaleko od tohoto místa postaveny veřejné toalety, jejichž provoz byl ukončen během 80. let. Objekt byl dlouho opuštěn a strašil na náměstí kolemjdoucí až roku 2004, kdy byla provedena rekonstrukce a na místě veřejných záchodků byl v květnu 2004 otevřen Cafebar 02.

V polovině 19. století se náměstí přejmenovalo na Karlovo. O zlepšení tehdejšího vzhledu blátivého prostoru a první výsadby stromů se zasloužil hrabě Karel Chotek. Roku 1876 byly dokončeny práce na parkové úpravě náměstí v anglickém slohu podle plánu arch. Bedřicha Wünschera. Práce vedl přední český zahradník Josef Fiala. Podle tehdejších plánů byla ve střední části parku umístěna kruhová kašna, která zde stojí dodnes a zbylý prostor byl rozdělen cestami na 16 menších ploch stromů a křovin. Na okrajích parku pak bylo vysazeno několik řad stromů. Podle dochovaného soupisu stromů z roku 1886 jich bylo v celém parku 352 kusů. V 90. letech 19. století byl realizován plán nového ředitele pražských parků a zahrad F. Thomayera, který sjednotil celé náměstí a po jeho obvodu vysadil stromořadí odolných listnáčů. Během doby trvání parku se sice část dřevin vystřídala, ale ne co do druhů spíše nové stromy nahradily ty původní. Přibyl hlouček borovic a tisů. Roku 1970 až 72 byl pořízen soupis stromů a byl zde potvrzen výskyt 79 druhů dřevin. Nejstarší strom tady, ještě z doby předthomayerovské byl platan javorolistý a trnovník akát nedaleko pomníku Elišky Krásnohorské (od Karly Vobišové, 1931). Tento platan s dutým zakonzervovaným kmenem je zde dodnes a jeho postranní větve stále rostou. Za první světové války mnoho porostů zaniklo a za druhé světové války byly před Novoměstskou radnicí protipožární nádrže a protiletecké kryty. O nich mi, jak jinak, vyprávěla babička. Spojenecký nálet roku 1945 zasáhl Emauzy, Faustův dům, bývalé Novoměstské jezuitské koleje a v jižní části parku na Karlově náměstí první protiletecký kryt. Přímo do něj, když spustil nálet doběhla spousta lidí, takže kryt byl úplně plný. Další se tam již nevešli a tak utíkali do dalších domů v okolí, které nebyly uzamčeny. Všem těm, kteří tady našli útočiště a ještě mnoha kolemjdoucím se právě první protiletecký kryt zbudovaný v parku stal osudným. Bylo tenkrát mnoho zraněných i mrtvých. Kryt byl zasažen pumou přímo, následky odneslo i několik kolemjdoucích chodců. Tenkrát se prý pražské noviny nejvíce věnovaly úmrtí matky s dcerou, které se tam schoulily v posledním obětí. Po válce byl park postupně upravován a na místě vybombardovaných krytů bylo postaveno dětské hřiště.

Karlovo náměstí dnes je nejen největší pražské náměstí, ale také náměstí s největším množstvím plastik. Je to obchodní, společenské a dopravní centrum hlavního města. Díky svému parku je to i vyhledávané odpočinkové místo pro místní obyvatele, dospělé i děti. Park zároveň slouží jako průchozí pro mnoho Pražanů nebo jako nástupní část do stanice metra Karlovo náměstí z několika vchodů.

Připomeňme si ještě tři nejznámější budovy. Na náměstí nepřehlédneme novorenesanční Budovu vysokého učení technického, která byla postavena v roce 1867 architektem J. Ullmannem. Průčelí budovy je vyzdobeno sochami Práce a Věda od A. Poppa a plastikami géniů od J. V. Myslbeka, které jsou umístěny nad okny druhého poschodí. Sídlem Českého vysokého učení technického je od roku 1868. Na rohu Vodičkovy ulice a severního průčelí Karlova náměstí leží Novoměstská radnice, patří k nejvýznamnějším stavbám na Novém Městě pražském, jež byly vybudovány v době Karla IV. Jeho přáním bylo, aby se Karlovo náměstí stalo nejen významným obchodním střediskem, ale i důstojným protějškem náměstí Staroměstského. To byl také důvod, proč Novoměstská radnice měla vynikat výstavností.

To se podařilo. První částí stavby je východní křídlo (Vodičkova ulice), jeho stavba probíhala v letech 1377–1398. Po roce 1411 bylo pod vedením Martina Frička a mistra Kříže stavěno křídlo jižní s průčelím na Karlovo náměstí. Z těchto let (1411–1418) je v přízemí hlavního jižního křídla dochován dvojlodní sál o šesti klenutých polích. Obnoven je ve své původní renesanční podobě. Síň je 23 metrů dlouhá, 11 metrů široká a výška stropů síně je 7 metrů. Dominanta Novoměstské radnice, radniční věž, byla založena roku 1451 a je umístěna v jihovýchodním nároží (tvoří roh Vodičkovy ulice a Karlova náměstí). Věž byla stavěna v letech 1452–1456. Vysoká je 70 metrů a na její vrchol vede 212 schodů. Má šest podlaží. Přízemí věže sloužilo jako věznice. V prvním patře je umístěna gotická, později barokně upravená kaple Nanebevzetí Panny Marie a svatého Václava. Kaple sloužila také jako poslední útočiště odsouzeným na smrt. Na stěně je freska s námětem Práva a Spravedlnosti. Nejvyšší patro sloužilo jako byt hlásného. Střecha a ochoz věže jsou z let 1722–1725. V letech 1520–1526 bylo Benediktem Riedem renesančně upraveno jižní křídlo a hlavní průčelí (tuto podobu s vysokými štíty má průčelí dnes). Po požáru v roce 1559 bylo postaveno křídlo západní a severní a Bonifácem Wohlmutem renesančně upraveno i křídlo východní (Vodičkova ul.), v němž zůstala (v 1.patře) zachována původní rozsáhlá gotická síň. Po těchto rekonstrukcích a dostavbách vznikla budova se čtyřmi křídly, arkádovým dvorem a s věží v jihovýchodním nároží.

Faustův dům je původně renesanční stavba z 2. poloviny 16. století. Ve 2. čtvrtině 18. století František Maxmilián Kaňka a kolem roku 1769 Antonín Schmidt dům přestavují do dnešní podoby. Nynější Faustův dům nese jméno od poloviny 19. století. Říká se, že tomuto jménu přispěl svojí výstředností poslední dost podivínský majitel, kaplan ze sousedního kostela, Karl Jaenig. Miloval pohřby, zajímala ho smrt a okultismus, prý vlastnil lebku a část šibenice a doma spával v rakvi, kde si ustlal na bílých poduškách. Pokoj měl prý vyzdobený černými pohřebními nápisy a hesly. Lidé z okolí ho znali a báli se ho. Roku 1902 tento dům zakoupila Všeobecná nemocnice a užívala ho. Do přízemí přestěhovala i svoji lékárnu, která tam samozřejmě v jiné podobě existuje dodnes. Jiné prameny uvádějí, že od r. 1590 dům vlastnil anglický alchymista Kelley a další majitel Mladota ze Solopysk zde prováděl chemické pokusy. Oba prý tak dali vzniknout pověsti o doktoru Faustovi. Dnes už skutečnost, proč vlastně tento dům získal Faustovo jméno, těžko zjistíme a důvodů konec konců mohlo být více. Spojenecký nálet dne 14. února 1945, jeho zápalná bomba tehdy prorazila střechu Faustova domu, propadla druhým a prvním patrem a vznikl rozsáhlý požár. Budovu se však podařilo zachránit. Dnes je součástí Fakultní nemocnice a dům je veřejnosti nepřístupný.

V roce 2005 Prahou otřásla událost při níž 13. září David Lubina obtěžoval v parku na Karlově náměstí mladou ženu. Všiml si toho Michal Velíšek, který byl na procházce s roční dcerou v kočárku. Ženy se zastal a útočník po něm dvakrát vystřelil. Velíšek zraněním podlehnul. Byl usmrcen nevinný člověk, který se postavil na obranu jiného člověka, s tímto příběhem si spojuje mnoho lidí mé generace park Karlovo náměstí stejně jako si generace mé babičky spojila park s tragédií smrti nevinných lidí v protileteckém krytu.

Všichni technici ocení, že České vysoké učení technické v Praze dne 12. prosince 2007 v 10.00 hodin slavnostně otevřelo nově zrekonstruované prostory na Karlově náměstí. Je zde nově zrevitalizovaný hlavní vestibul v budově A na Karlově náměstí a vznikly zde nové prosklené vchody, vrátnice a turnikety . Rovněž byl vybudován nový vchod přímo ze stanice metra Karlovo náměstí. Byly rekonstruovány i halové laboratoře Ústavu materiálového inženýrství Fakulty strojní ČVUT v budově B.V objektu E, který využívá Fakulta elektrotechnická ČVUT, byla zrekonstruována posluchárna K1. Jedná se o historickou posluchárnu z r. 1905, kde se i po této rekonstrukci dochovaly původní dekorativní a architektonické prvky, které byly skloubeny s nejmodernější audiovizuální technikou. Prostory budou sloužit pro výuku, pro slavnostní shromáždění a pro vědecké konference, které mohou být přenášeny pomocí internetu všude po světě.

Každá doba nese své události a všechny doby nedávné tady spojuje úžasný vykotlaný strom, platan javorolistý, zákonem chráněný, majordomus místa, který po generace zdobí park svojí neodolatelnou krásou a mohutnou rozložitostí, koukněte na jeho fotografie a potěšte své srdce.

A až někdy navštívíte hlavní město, nezapomeňte přijít na Karlovo náměstí a pohladit jeho drsnou kůru, běžné denní starosti pak připadají člověku nicotné. Lidé přicházejí a odcházejí, gigant zůstává a shlíží na to lidské mravenčení dole pod sebou.

Kdysi, koncem 19. století, bývaly Královské Vinohrady obcí s krásnými starými zahradami. Bylo to jedno z mála míst, které si v době velkého tlaku na nové parcelování starších původních zahrad, dokázalo uhájit prostory pro místa veřejná i navzdory razantnímu růstu cen pozemků určených pro výstavbu nových domů. Vznikaly tak zejména všem přístupné nové zahrady a parky. Na přelomu 19. a 20. století tak v Praze 3 Královských Vinohradech při parcelaci zahrad vznikl i park na Náměstí Jiřího z Poděbrad.

Tvar náměstí i parku vymezují jednotlivé domy do obdélníkového tvaru. Celková plocha parku dnes činí 2,3 hektaru a najdeme ho v nadmořské výšce 260 až 265 metrů. Jeho dominantou je farní kostel Nejsvětějšího Srdce Páně, který projektoval známý slovinský hradní architekt a Masarykův dvorní architekt Josip Plečnik. Sám byl hluboce věřící muž a celému objektu dokázal vdechnout spirituální atmosféru. Stavba byla zrealizována v letech 1928 až 1932 ve své jednodušší podobě. Původně měla být výrazně architektonicky složitější, inspirovaná řeckými chrámy, s výrazným vnějším sloupořadím. Plečnik zdarma a sám vytvořil tři projekty. Jelikož chyběly peníze na stavbu, dokázal Plečnik u vybrané varianty snížit předpokládané náklady zhruba na třetinu.Výstavbu financovala tzv. Beptovská nadace, spravující majetek novoměstského radního Karla Leopolda Bepty, který ho daroval na církevní účely. Tyto peníze však nestačily a tak sama farnost pomohla sbírkami, dary i pořádáním loterií.

Stavba je úžasná a atypická. Kostel je postaven ve stylu modernistického neoklasicismu, s velkým sálem (obdélníkový sál má rozměry 26 krát 38 metrů a je 14 metrů vysoký) a širokou věží se šesti zvony, která je zakončena třímetrovou měděnou bání se čtyři metry vysokým křížem a dosahuje výšky 42 metrů. Věž má rozměrné kulaté okno o průměru 7,6 metru, které zároveň plní funkci hodin.. Tento kostel v Praze na Vinohradech patří k architektonickým perlám Evropy a je navržen do seznamu UNESCO. Kostel byl nejen dokončen ale i vysvěcen v roce 1932 a to 8. května. Plečnik jasnozřivě vytvořil rozsáhlé zázemí pro farní společenství. Farnost Římskokatolické církve patří k nejživějším v Praze a tak kostel i přilehlé prostory jsou plně využívány. Kostel je situován téměř na středu parku. K zadní části stavby přiléhá soukromá veřejnosti nepřístupná farní zahrada.

Park byl časem značně okleštěn při budování dopravních sítí, nejdříve tramvají, později výstupů ze stanice metra. U jednoho ze vstupů do metra na jihozápadní části náměstí byla instalována kamenná fontána dle návrhu Hany Hübschmannové od sochaře P. Šedivého. V jejím okolí se dá posedět a odpočívat. I cesty směrem ke vchodu do kostela jsou roubeny lavičkami k odpočinku. Park je přístupný bez omezení a často využíván ke krátkodobé relaxaci. Je i pěší spojnicí mezi ulicemi Vinohradskou, Slavíkovou, Lucemburskou a Přemyslovskou do dalších ulic. Vstup do kostela Nejsvětějšího srdce Páně volně navazuje na Mánesovu ulici.

V parku jsou zachovalé starší stromy, zejména lípy stříbrné a javory mléče, další část stromového pláště je tvořena z lip malolistých a javorů klenů. V parku jsou již náhradní mladé dřeviny, které nahrazují původní výsadbu.

Tento park je poslední dobou známý jako výchozí bod velkých masopustních průvodů. Masky jdou za bujarého veselí Mahlerovými sady, přes Havlíčkovo náměstí až do parku Parukářka, kde průvod končí masopustním programem a ohňostrojem.

Masopustní veselice v únoru 2007 byla ve znamení 130. výročí narození slavného muže, který zasvětil svůj život spravedlnosti – policejního rady Vacátka alias Josefa Vaňáska (*1877 – †1938). Masopustní karneval proběhl v duchu nezapomenutelných příběhů, které se odehrávaly v ponurých žižkovských uličkách a dal možnost opětovnému oživnutí postaviček ze seriálu Četnických humoresek i neodmyslitelného policejního rady Vacátka z melodramatických příběhů ze seriálu Hříšní lidé města Pražského.

Letošní Žižkovský masopust 2008 vzdal poctu Jaroslavu Haškovi, světoznámému spisovateli, který v letošním roce pomyslnně slaví 125. výročí od svého narození a jeho příteli Frantovi Sauerovi, u kterého Hašek na Žižkově bydlel a vydával s ním první sešitové vydání světoznámé knihy, ale také hlavní postavě tohoto románu, dobrému vojákovi Švejkovi. Těm všem byl věnován 15. ročník Žižkovského masopustu 2008. Několikadenní akce, kterou tradičně pořádala radnice Prahy 3 zařadil britský list The Guardian letos na třetí místo desítky největších lákadel Prahy pro turisty. Barevný masopustní průvod pak tradičně vyrazil z náměstí Jiřího z Poděbrad v úterý před Popeleční středou. Masopustní průvod skončil opět na náměstí Jiřího z Poděbrad, kde byl program zakončen ohnivou show skupiny Palitchi.

Na náměstí Míru (dříve Purkyňovo náměstí) v Praze 2 v Královských Vinohradech. se nachází velmi exponovaný a provozem zatížený park, který slouží především jako průchozí prostor. Nadmořská výška parku je 241 až 248 metrů. V jihovýchodní části je výstup a vstup do metra a okolo jedné části vedou tramvajové tratě. Bývalé Purkyňovo náměstí bylo přejmenováno na Náměstí míru na paměť příměří mezi mocnostmi Dohody a Německem díky které byla 11.listopadu 1918 ukončena první světová válka. Svou současnou podobu park získal v letech 1928 až 9 po úpravě podle návrhu Josefa Kumpána.

Náměstí je téměř obdélník s křížovou parkovou úpravou. Středem kříže je kostel sv. Ludmily, jehož dominantou jsou dvě průčelní věže a příčná loď. Pod širokým schodištěm pod kostelem je do půl oblouku vymezený prostor s volnou plochou, na kterou navazují osově souměrné trávníkové plochy.

Náměstí míru, až do první republiky se jménem Purkyňovo, vzniklo souběžně s výstavbou Královských Vinohrad a to až v druhé polovině 19. století. Bylo vystavěno u staré silnice, která vedla do Vršovic. Dříve se na tomto místě nacházely sady Jakuba Wimmera. Dne 8. 11. 1888 byl schválen projekt farního kostela sv. Ludmily od architekta Josefa Mockera, který dostavil svatovítskou katedrálu. Hlavním světitelem byl pražský arcibiskup František de Paula kardinál Schönborn se dvěma biskupy. Na místě stavby kostela byly ještě v roce 1884 lány žita, později cirkus a zvěřinec. Slavnost položení základního kamene na sebe nenechala dlouho čekat a uskutečnila se 25. 11. 1888. Stavba pokračovala velmi rychle. Roku 1892 navštívil Královské Vinohrady a stavbu chrámu sám císař František Josef I a stavbu to ještě více urychlilo. Na chrám totiž přispěla i kabinetní kancelář z Vídně. Císařovu návštěvu zachycují i dobové fotografie.

Kostel je postavený z režných cihel a jeho věže jsou vysoké 60 m. Tympanon hlavního portálu zdobí reliéf Krista, sv. Václava a sv. Ludmily od J. V. Myslbeka. Nad hlavním portálem je dominantní růžicové okno. V jeho rozích jsou umístěné basreliéfní emblémy čtyř evangelistů, které vytvořil J. Čapek. Štíty hlavní a příční lodi jsou vyzdobeny sochami českých patronů. sv. Ludmily od L. Šimka, sv. Cyrila a Metoděje od B. Seelinga, sv. Prokopa od F. Hergesela a sv. Vojtěcha od A. Procházky. Okna kostela byla zhotovena podle návrhů F. Sequense, F. Ženíška, A. Libschera a F. Urbana. Interiér kostela je vyzdoben malbami od J. Jobsta. Slavnost na jeho posvěcení byla stanovena na 8. 10. 1893 a říká se, že byla velkolepá. Popsal to i zdejší farář Msgre. Ferdinand Lehner, významný historik umění.

V roce 1929 u příležitosti svatováclavského milénia tehdejší pražský arcibiskup Dr. František Kordač povýšil faru u sv. Ludmily na arciděkanství a tím se chrám stal arciděkanským. Zjara roku 1974 byl kostel – chrám kvůli stavbě metra uzavřen. Roku 1980 už se však znovu skvěl nově opravenou střechou a započaly opravy interiéru. Roku 1984 byla obnovena jižní loď a na poděkování jejího znovuotevření zde byla sloužena 24.12.1984 mše svatá. Celý kostel byl ale znovuotevřen až 16.9.1992, kdy byl zároveň posvěcen nový oltář čelem k příchozím. O rok později, 3.9. 1993 zde znovu po dlouhé době zazněly zvony na věži.

Dodnes je kostel dominantou náměstí, které je obestavěno ještě dalšími významnými stavbami, např. budovou radnice z roku 1878, která byla postavena při příležitosti 500. výročí úmrtí Karla IV. V letech 1893 až 1894 stavitel Troníček nechal postavit podle návrhu architekta Antonína Turka vinohradský Národní dům. Novorenesanční stavba na vinohradském náměstí Míru byla postavena v pouhých patnácti měsících. Národní dům byl slavnostně otevřen 10. 11. 1894. Stal se sídlem četných spolků a korporací – Měšťanské besedy, pěveckého spolku Hlahol, Matice školské, Vinohradského Sokola a dalších. V roce 1955 jej v havarijním stavu získaly Československé dráhy. Rekonstrukce pak trvala až do roku 1959 a o pár let později se název budovy změnil na Ústřední kulturní dům železničářů. Od prosince 1994 zajišťuje provoz tohoto kulturního domu soukromá společnost Národní dům – KDŽ, s.r.o.Od tohoto roku byla provedena řada oprav a rekonstrukcí vedoucích k obnovení věhlasu Národního domu. Byla obnovena fasáda, kompletně vyměněna střešní krytina, modernizováno sociální zařízení, zázemí stravovacích služeb a postupně restaurován interiér vrcholící obnovou Majakovského sálu. Po revoluci se Národnímu domu vrátil původní název.

Na severní straně náměstí je secesní budova Vinohradského divadla, která byla postavena v letech 1905 až 1909 podle návrhu Aloise Čenského. Bylo po Národním divadle druhým největším v Praze. Průčelí této secesní budovy je zakončeno pylony s plastikami Pravda a Skutečnost od M. Havlíčka z roku 1906. Terasu druhého poschodí zdobí hermovky od B. Kafky. Strop hlediště se honosí freskou Hold umění od F. Urbana. Sochařskou výzdobu proscénia a lóží vytvořil A. Mára a foyeru A. Popp. Opona divadla je dílem V. Županského vytvořeného v letech 1906 – 1909. V divadle je umístěna pamětní deska Anny Letenské, která zahynula v koncentračním táboře roku 1942. Portrétní busta divadelní a filmové herečky je dílem J. Jiříkovského.

Roku 1897 byla vybudována městská elektrická dráha Královských Vinohrad. Napájela ji rozšířená elektrárna, umístěná ve vinohradské vodárně (Nitranská), která původně sloužila pro osvětlení Národního domu. Na západní straně náměstí byla postavena budova školy.

Dnes najdeme na jižní ploše od kostela bronzovou sochu s holubicí od pana Kryštůfka z roku 1978 a na severní straně kamenný pomník pana Opočenského věnovaný bratřím Karlu a Josefu Čapkovi. Po obvodu náměstí jsou vysazeny stromy. Na bočních stranách kostela najdeme volně rozmístěné javory mléče, převislý buk lesní, břízy, javory stříbrné.

Park na Náměstí Míru je každoročně dějištěm různých akcí. Po létě roku 2007 to byly namátkou v září jarmark Diakonie, jehož stánky hrály různými barvami rukodělných výrobků chráněných dílen, a do toho všeho Žižkovská smršť spustila svoje největší pecky. O pár dní později o víkendu 21.-22. září se v Praze 2 konala hned dvě vinobraní, jedno na náměstí Míru, druhé v Havlíčkových sadech. Za zmínku stojí divadelníci na chůdách a pozdě večer ohňová show. Už od listopadu ožilo pak náměstí Míru tradičními vánočními trhy se stánky nabízejícími příjemný vánoční sortiment, navíc purpuru, staročeský trdelník, punč i cukroví. Dají se tady pořídit i krásné vánoční ozdoby. Loni 16. prosince 2007 v rámci zábavního programu, zde ale byla možnost nevídaná. Od 15 hodin se mohli občané zúčastnit zpívání spolu se zástupci zastupitelů druhého pražského obvodu. Ne každý pražský obvod se může pochlubit hudebně nadanými zastupiteli.

Kdysi se nazýval Městský sad. Najdeme ho na Královských Vinohradech mezi ulicemi Korunní, Kladská, U Vodárny, Slovenská, Francouzská. Je velký 2,94 ha v nadmořské výšce 238 až 276 metrů. Krom toho, že zde najdete veřejné dětské hřiště s houpačkou a kovovou prolézačkou, výše nepřehlédnete v severní části parku věž Vinohradské vodárny a modlitebnu Husova sboru s vysokou úzkou věží, dílo Pavla Janáka z roku 1933.

Park je ve tvaru dvou téměř obdélníků na sebe kolmých. Tam, kde se stýkají je velké hřiště. V části parku u ulice U Vodárny je uváděna socha Petra Bezruče, prvního barda z Beskyd, kterému osud lidí nebyl lhostejný a podle kterého jsou sady pojmenovány. Socha zde již dnes není. Každý si ze školy vzpomene na Slezské písně, nezapomenutelnou Maryčku Magdónovu nebo markýze Gera ale i na Stužkonosku modrou, můru, kterou básník toužil najít a podařilo se mu to až ve stáří. Zajímavé je, že podle slov jeho známých Petr Bezruč, původním jménem Vladimír Vašek, narozený v Opavě, byl velice plachý člověk, nerad se fotografoval a stýkal s cizími lidmi. Červenému domku, ve kterém žil v podnájmu u učitelky Trnkové, říkal jeskyně, protože sám sebe někdy nazýval starým ještěrem. Také jeho dvě místnosti, ve kterých bydlel prý připomínaly trochu jeskyni. Nebyl ženatý a neměl ani děti. Místo svého podpisu maloval ještěra. Prý to byl přírodní člověk, trochu podivín, který nikdy nenosil šálu, deštník ani nic teplého na sebe. Petr Bezruč zemřel v olomoucké fakultní nemocnici 17.2.1958. Pohřben byl v Opavě, ale jeho tělo bylo převezeno do Kostelce, aby se s ním i lidé z Kostelce mohli rozloučit. Na jeho pohřeb přišlo více než 2000 lidí. V den jeho pohřbu 21.2.1958, byl pověšen na Červeném domku černý prapor na znamení smutku. V Červeném domku v Kostelci je dodnes odlitek jeho pravé ruky.

Bezručova socha, která bývala tady v Praze v sadech je od Jaroslavy Lukešové a sem do parku byla instalována roku 1965. Musím se přiznat, že sochu jsem hledala a nenašla. Není také divu, když už tam není. Hledala jsem podstavec a bustu podle dobových fotografií. Podstavec jsem nakonec našla. Je stále na svém místě, ale bez busty Bezruče. Kolem podstavce je zbudován kruhový parter s lavičkami a květinami ve zcela nové úpravě. Proč byla odinstalována a kam socha Bezruče zmizela, netuším, jméno sadů ale zůstává stejné.V parku v Kostelci na Hané má ale Bezruč svůj velký pomník v nadživotní velikosti, bronzovou sochu od Karla Otáhala z roku 1967.

Park byl založen roku 1903 na pozemcích bývalé usedlosti Šafránka. Tenkrát se nazýval Městský sad, až roku 1928 byl přejmenován na Bezručovy sady. Park je plný laviček jak na slunci, tak ve stínu vzrostlých stromů, je volný a přístupný ze všech stran a zejména místními Pražany hojně využíván. Posezení zejména v kruhovém prostoru na dvou dřevěných lavičkách je velmi příjemné. Pod nohama máte kostky z žuly a okolo kruhu další kruh plný květin. V parku je velké množství starších stromů.V areálu Bezručových sadů se nachází i mateřská školka, je tady už od roku 1956.

Nedaleko od Vojanových sadů na Malé Straně leží mezi tokem Vltavy a jejím umělým ramenem Čertovkou park Kampa. Její celková rozloha je 2, 65 ha a leží v nadmořské výšce 190 metrů. Dnes už nikdo přesně neví, zda Kampa vznikla postupným zanášením meandru Vltavy či byl ostrov uměle oddělen náhonem pro malostranské mlýny.

Kampu zná dobře nejen každý Pražák, ale i mnoho návštěvníků města mimo jiné proto, že je používána jako spojnice mezi Karlovým mostem a mostem Legií. Každý, kdo se projde po Karlově mostě, většinou spočine po znavujícím cestování po historické Praze právě zde, kousek pod Karlovým mostem na Kampě.

Původ názvu Kampa je vykládán různě. Podle některých je toto slovo odvozeno z latinského campus (ploché pole, planina) nebo ze staročeského zákampí (stinné místo), druzí zase tvrdí, že souvisí se jménem měšťana Gangsela z Campu, který zde v 17. století vlastnil dům. Každopádně nejstarší písemné zmínky o Kampě jsou z roku 1169 kdy byla zmíněna v zakládací listině kostela maltézského řádu. Přirozené náplavy a navážky, především po velkém požáru Hradčan a Malé Strany roku 1541, ostrov časem navyšovaly. Břehy Vltavy byly zpevněny až v 17. století. Na místě Kampy vznikaly zahrady, ale už od 15. století zde byly stavěny mlýny a mlýnské zahrady, které byly nahrazovány honosnými zahradami šlechtickými. Podle dochovaných pramenů tady vznikla ze zahrad Huťské, Zlomkovské a Glauchovské největší barokní zahrada zvaná Michnovská nazvaná po hraběti Michnovi z Vacínova. Dalším známým vlastníkem této zahrady byli Schwarzenberkové, kteří ji zvelebili zatímco jejich další majitel Jan Borschein ji nechal úplně zpustnout, v tomto stavu ji zakoupil roku 1762 vojenský erár.

Ve 20.století byla Kampa využívána různými sportovními kluby a soukromým zahradníkem. Po 1. světové válce byly vykáceny dožívající stromy a pozemky byly majetkem pražské obce. Sjednocený „všelidový“ park vznikl ve čtyřicátých letech, kdy nejprve pro cvičiště a později i kvůli přístupu k řece pro požárníky byly zbourány zdi starých zahrad. Tak odešla do nenávratna důležitá a kouzelná část Malé Strany i půvabná křivolaká ulička U Sovových mlýnů. Tak zmizela celá kompozice zahrad, které v té době ještě patřily k blízkým palácům. Byl urovnán terén, vykáceny další stromy a ponechány jen ty významné a zdravé. Do novější podoby byl park uveden v letech 1947 až 48, kdy byl zvolen volnější anglický krajinářský sloh. Pozemek je rovinatý, hlavní průchozí cesty jsou podél Vltavy a podél Čertovky. Perlou prostorové kompozice je průhled na severojižní ose. Dodnes zde můžete najít tři stromy z původního osazení parku, platan javorolistý, tis červený a sloupovitý dub letní. V 80. a 90. letech 20. století byla v parku zavedena závlaha a ořetřeny a prořezány dřeviny a přemístěno dětské hřiště. Při záplavách roku 2002 byla celá Kampa pod vodou.

Sovovy mlýny jsou na Kampě od roku 1589. Jméno mají podle Václava Sovy z Liboslavě, který původní mlýn vlastnil. Kolem Sovových mlýnů se nachází Odkolkovská zahrada, jíž v 19. století obývala pekařská rodina Odkolků, která mlýn koupila a nechala novogoticky přestavět. Po požáru v roce 1896 pak nebyl provoz obnoven, ale došlo k adaptaci na dílny a byty. Po roce 1959 zde nějaký čas sídlila Československá akademie věd . Dnes v nich najdete Muzeum Kampa z nadace Jana a Medy Mládkových. V Muzeu moderního umění najdete abstraktní umění Františka Kupky ale i českého kubistického sochaře Otty Gutfreunda, Jana Koláře a dalších umělců. Celkově je zde celoročně vystaveno na 1200 děl.

Poslední rekonstrukce Sovových mlýnů na pražské Kampě probíhala v letech 2000 až 2001. Byla financována z prostředků daňových poplatníků a konečná částka, kterou město vložilo do této akce, činila sto dvacet milionů korun. V této sumě však nebyly náklady na nejdiskutovanější část, krychle ze skla a kovu. Jedná se o návrh sochaře prof. Mariana Karla, který je renomovaným umělcem, jehož návrhy již byly s úspěchem realizovány doma i v zahraničí. Nad původním renesančním zdivem umístil tvar vycházející z prostupu dvou vůči sobě pootočených krychlí. Takto se mu podařilo nejen prosvětlit schodiště, které je do věže vloženo, ale i vytvořit její funkční završení krytou vyhlídkovou plošinou. Tato kostka spolu s obří židlí Magdaleny Jetelové je ryze moderním architektonickým prvkem tady na Kampě. V protilehlé nízké konírně se střídají výměnné výstavy. Původně plánované otevření tohoto prostoru po rekonstrukci na konci léta 2002 se v důsledku povodní oddálilo o jeden rok. Před budovou galerie, ve dvoře kde jsou umístěny různé moderní plastiky, byl vytvořen moderní vodní prvek. Jedná se o svažující se vodní příkop. Voda přetéká z jedné strany příkopu přes mělký přechod překrytý mříží a po vlnité kaskádě stéká mezi budovami k Vltavě. V hlubší části je voda prosvětlena relfektory.

Také na Kampě, v sousedství Nostického paláce ve Zlomkovském domě, najdete ještě unikátní Centrum historie Praha XVII. Století, které je zde otevřeno od roku 2005. Nabízí ojedinělou a uměleckou expozici historických řemesel. Najdete zde šperky z kůže, mědi i stříbra, kovolitecké umění, zejména historické zvonky, spony i přezky, ale i nože, svíčky, hrnce a hrníčky, staré mince nebo brašny, to vše z éry panovníka Rudolfa II. Zástupci cechu cínařského vystavují dobové poháry a modely rytířů včetně jejich výzbroje. Jedním z vrcholů expozice je ukázka vojenské výzbroje z období třicetileté války s dobovými kostýmy a nábytkem. Vše je ruční práce, stejně jako výrobky z historického skla či keramiky. V Centru se rovněž nachází knihovna s historickými knižními tituly a informační koutek Moravskoslezského kraje. Specialitou objektu je občerstvení podávané dobově oděnou obsluhou.

Kampa je středem pestrého kulturního dění během celého roku. Pořádají se zde velké kulturní akce jako Velikonoce na Kampě, Čarodějnice na Kampě, Svatojánská pouť, Řecký a Kyperský den, Staropražská veselice. Proslavené jsou Mikulášské na Kampě a Předvánoční konané vždy 5. a 15. prosince.

Na Kampě také najdete jedno z nejkrásnějších posezení v Praze v restauraci Kampa Park na atraktivní terase u řeky Vltavy s překrásným výhledem na Karlův Most a Staré Město. Je to skvělý, dá se říci prvotřídní podnik, kde se setkávají velmi často známé osobnosti nejen z Česka, ale ze všech kontinentů světa. Tato restaurace byla otevřena již v létě 1994 a brzy proslula svým prostředím, vášní pro detail, skvělou obsluhou.

Dá se říci, že Kampa si na kulinářské umění potrpí. Dokonce i Sovovy mlýny zažily Prague Food Festival pořádaný Pavlem Kauterem a byl první svého druhu. Oficiální program slíbil jedinečnou „gourmetí zábavu“, která započala 7.9.2007. Po tři dny každý den úderem dvanácté hodiny až do večerní desáté probíhala gastronomická šou. Denně se prezentovalo dvanáct restaurací s předem specifikovanými pokrmy. Nicméně nejen jídlem je člověk živ, velká pozornost byla věnována i nápojům . Také proto, že partnerem festivalu byl Bohemia Sekt.

Roku 2005 byl dokončen úsek protipovodňové ochrany, který ochrání Kampu a Malou Stranu před dalšími případnými záplavami. Pak přišly na řadu kroky, jejichž účelem bylo celé toto území revitalizovat – a to včetně parku Kampa. Během roku 2006 došlo na řadu revitalizačních úprav většinového terénu včetně zkrášlení a zpevnění břehů Čertovky. Tato půvabná říčka je srdcem celé Kampy. Čertovka, navzdory nelaskavému jménu je kouzelným místem pro toho, kdo je jí schopen a ochoten naslouchat.

U vstupu do parku z náměstí Na Kampě je už od roku 1949 pomník Josefa Dobrovského. Babička mi kdysi vyprávěla, že před tím býval už od roku 1902ve Vrchlického sadech. Tuto sochu vytvořil roku 1902 z kararského mramoru sochař Ždárský dle návrhu profesora Tomáše Seidana.

Park na Kampě je spojen můstkem přes Čertovku s Nosticovou zahradou. Ta je maličká, pouhých 0,38 ha a patří k Nosticovu paláci. Stejně jako Kampa se nachází v nadmořské výšce 190 metrů. Zahrada je volně přístupná a je využívána především jako průchozí mezi náměstím Na Kampě a Karmelitskou ulicí. Dá se tudy dojít až k lanové dráze na zahrady Petřína. Po jejím obvodu je rozmístěno pár laviček ke krátkodobé relaxaci. Tuto zahradu založil hrabě František Antonín Nostic. Pozemky koupil jeho otec František Václav už roku 1765. Ví se, že rod Nosticů vlastnil zahradu téměř dvě stě let. Zahradní domek čp. 501 a kousek zahrady daroval Jan Bedřich Nostic svému učiteli Josefu Dobrovskému, který zde žil v letech 1798 až 1803. Dnes je Nostický palác sídlem Ministerstva kultury. Z můstku přes Čertovku, která dělí park na Kampě a Nosticovu zahradu uvidíte mlýnský náhon Čertovka i dřevěné kolo známé z Pražských pohlednic.

Vojanovy sady, dříve zvané zahrada anglických panen najdeme v ulici U Lužického semináře na Malé Straně v Praze 1, takřka v srdci města. Je to prostor uzavřený a schovaný uprostřed budov a zdí, nedaleko Karlova Mostu, na místě, kudy chodila historie. Celá zahrada má výměru 2,4 ha, takže prostoru na trávení volného času habaděj. Nadmořská výška místa je 190 metrů. Prostor je členěný pravidelnými plochami a přímkovými cestami. V sadech najdete také vlastní budovu původního kláštera.

Celý prostor leží východně od bývalých klášterních budov a už sám vstup do sadů je romantický. Vcházíte starou branou s mřížemi, která je umístěna v ohradním zdivu z východní strany. Vstoupíte a před vámi se rozevře dlouhý prostor lemovaný stromy a lavičkami a vy jdete a jdete a máte pocit, že cesta nemá konce… Když tak přemýšlím o tom, kdy jsem nejvíce ve svém životě navštěvovala pražské zahrady a parky zjistila jsem, že to bylo v období mé mateřské dovolené. Co jsem k smrti nesnášela, bylo posedávání na sídlišti na dětském hřišti na lavičkách, kde nebyl jediný vzrostlý strom a slunce pálilo jak o život a kde děti vejdouc na pískoviště s kyblíčkem a lopatičkou udělaly bábovičku spíš ze psího hovínka než z písku. Zkusily jsme to poprvé a naposledy a pak celých mých dlouhých osm let mateřských dovolených jsem s dcerami jezdila za romantickou zelení, za přírodou skloubenou s architekturou starobylého města. Tak jsme také znovuobjevily právě Vojanovy sady. Chodívaly jsme často k Vltavě krmit labutě a to ve všech ročních dobách. Nedaleko místa, kde jich je na Vltavě nejvíce jsou právě Vojanovy sady. Když jsme ptáky nakrmily, skončily jsme tady. I tady bylo odpradávna dětské hřiště, pravda, ne tak krásné jako dnes. Právě tady bylo množství vzrostlých ovocných stromů a v severní části zahrady upravený prostor s jezírkem.

Píše se, že osídlení na území Malé Strany je známo již z 8. století. Byly tady samostatné osady, jako například Obora, Nebovidky nebo Úvoz. Město v těchto místech založil roku 1257 král Přemysl Otakar II. Kdysi se dnešní Malá Strana nazývala Novým Městem pražským, později Menší Město pražské a ležela na daleko menším území. Malá Strana byla rozšířena v letech 1360 – 1362, kdy byla celá jižní hranice posunuta až k Hladové zdi, kterou nechal postavit císař Karel IV. Velký význam pro rozvoj Malé Strany měl nejdříve Juditin a později Karlův most. Ten pojil Malou Stranu se Starým Městem a navíc tudy vedla Královská cesta. Církevní instituce a správní instituce, řády, kupci, řemeslníci, ti všichni se od počátku koncentrovali právě na území Malé Strany. Proto právě toto místo mělo tak podstatný vliv na celou historii Prahy. Malá Strana byla ku Praze oficiálně připojena 1.5.1784. Dnes zde sídlí obě komory Parlamentu České republiky a další významné státní, společenské a církevní organizace. Krom toho právě toto místo dýchá historií, zahradami, architektonickými skvosty a láká největší množství návštěvníků Prahy, především cizinců.

Vojanovy sady, oáza klidu v centru velkoměsta, byly kdysi součástí někdejší ovocné zahrady, která vznikla současně se založením biskupského dvorce v roce 1248. Právě proto jsou uznány za část nejstarší částečně zachovalé zahrady v Praze. Dříve měla také názvy Pytlíkovská nebo Flavínovská podle svých vlastníků. Původní stavbu tady postavil biskup Mikuláš. Hrad byl rok na to vypálen při sporu krále Václava I. se svým synem Přemyslem Otakarem II. Po té byly postaveny a obnoveny stavby na místě původního hradu, které sloužily až do roku 1420 církvi. Roku 1410 zde byly spáleny knihy dle kterých učil Mistr Jan Hus a roku 1420 byly stavby i zahrady zničeny husity. Objekt byl vypálen a ze zahrad vykáceny všechny stromy, aby se mezi nimi nemohlo skrývat Zikmundovo vojsko. Arcibiskupský dvůr byl natolik zničen, že k jeho obnově již nedošlo a jeho majitelé zůstali na Pražském hradě. Následně byla zahrada rozparcelována a rozprodána měšťanům podobojí. Roku 1653 koupil pozemky císař Ferdinand III., zcelil je a daroval klášterubosých karmelitek. Ty zpočátku sídlily ve Valdštejnském paláci. Klášter s kostelem sv. Josefa zde vybudovaly karmelitánky v letech 1673 – 90, nová zahrada byla zřízena kolem r. 1670 a sloužila jim jako užitková. V 17. století mezi zahradou a klášterem vybudovaly arkádovou zeď s výklenky, která je zde dodnes. Prostor byl touto zdí pevně uzavřen, severní část zahrady byla vyplněna barokním glorietem, který vystupuje z klauzurní zdi a byla zde ještě postavena kaple sv. Eliáše v podobě krápníkové jeskyně s nástěnnými malbami, které zobrazovaly výjevy ze světcova života, zmrtvýchvstání duší a očistce. Původně pod touto kaplí bylo roku 1663 pohřbeno tělo první převorky pražských karmelitek sv. Elekty, dnes jsou její mumifikované ostatky uloženy v kostele sv. Benedikta na Hradčanech. Psalo se, že její tělo bylo nalezeno po mnoha letech téměř neporušené. Bohužel k dnešnímu dni je Kaple sv. Eliáše v desolátním stavu a jedinou fresku má na stropě.

V 18. století byla postavena kaple sv. Terezie z Ávily, která má prvky barokních staveb a je doplněná půlkruhovou alejí lip a vyhlídkovou terasou s nikou. Až do roku 1782 sloužila zahrada podle doložených pramenů skutečně jako užitková a ovocná. V roce 1783 přešel klášter do majetku anglických panen a na začátku 19. století byl původní sad částečně upraven do podoby anglického parku s umělým jezírkem a jehličnany. V roce 1919 se zahrada stala majetkem státu a jižní část jí byla zabrána pro přístavby ministerstva financí. Zahrada byla zpřístupněna veřejnosti v roce 1954 a byla nazvána po významném českém herci Eduardu Vojanovi.

Tento herec se narodil v květnu 1853 v rodině úředníka právě na Malé Straně. Moje prababička ho pamatovala jako jednoho z nejlepších českých herců stojícího od roku 1888 na prknech Národního divadla. Jeho začátky tady u konzervativního publika byly krušné, on chtěl být realistickým hercem, který zakládá své divadelní umění na hlubokém psychologickém prožitku, na vcítění se do hrané osoby, zatím co publikum bylo zvyklé na deklamování a nadnesený přednes. Až roku 1894 se proslavil jako Francek v Maryše, kde odvedl mistrovský výkon. V Národním divadle pak odehrál 309 postav ve 278 divadelních hrách. Partnerkou mu nejčastěji byla Hana Kvapilová, kterou později nahradila Leopolda Dostálová nebo Marie Hübnerová. Babička mi vyprávěla , jak s prababičkou v letech 1900 až 1915 velmi rády chodily do Národního divadla na dramatické kusy jako Hamlet (toho hrál ve svých 52 letech), Othello, Macbeth, kde hrál hlavní roli právě Vojan s velmi realistickým projevem. Babička říkala, že nezapomenulý byl v dramatu Tři sestry v roli Veršinina, vyhaslý, filosofující manžel, který ukázal lidem jak se dá žít a nežít, až zamrazilo. Vojan si svoje poslední bydliště našel v domě u Starých zámeckých schodů, dodnes je na něm Vojanův bronzový reliéf. Zemřel v květnu roku 1920 a právě pro generaci mé prababičky a babičky byl velikánem divadelního umění, Pražané ho zbožňovali a ženy zejména.

Já jsem nejvíce navštěvovala Vojanovy sady v letech 1992 až 2000. Přirostly mi k srdci a jejich okolí pod Karlovým mostem též. Moje nejlepší kamarádka bydlela v Saské ulici, takže s hejnem dětí jsme tady pobyly mnoho hezkých dnů. Na procházku sem chodili jak Pražané tak cizinci, nejvíce se korzovalo okolo jezírka a štěbetalo se tady mnoha řečmi světa.

Jaká pak přišla lítost v srpnu roku 2002. Tyto sady byly během povodně 12. srpna 2002 hodně poničeny. V parku, chráněném vysokou zdí a budovami ministerstva financí, dosahovala voda místy do výšky až 3,8 metru. Ještě po létě se zde držely bakterie, které spálil až zimní mráz. Rekonstrukce se ale podařila a dnes je park stejně krásný jako býval před povodní, jen hřiště pro děti je ještě mnohem hezčí. Obnoven je i skleník. Na jedné ze stěn jsou velmi zdařile zrekonstruované sluneční hodiny. Hlavním námětem fresky je žehnající představená kláštera Bosých karmelitánek, převorka ct. Marie Elekta á Jésu. Hodiny vznikly patrně ve druhé polovině 17. století a v devadesátých letech 20. století byly restaurovány.

V roce 2006 bylo kvůli Vojanovým sadům v Praze rušno. V lednovém čísle Pražanu byli Pražané informováni o záměru MČ Praha 1 propojit Valdštejnskou zahradu s Vojanovými sady přes zahradu mateřské školy v Letenské ulici. Místní obyvatelé ale tvrdili, že propojení by znamenalo konec klidu v posledním uzavřeném parku centra a zničení zahrady školky. Musím říct, že jsem s nimi plně souhlasila, protože měli naprostou pravdu. V pondělí 24. 4. 2006 rozhodlo zastupitelstvo Městské části Praha 1 o zastavení tohoto záměru. Občany zastupoval Čestmír Horák, zastupitel strany Věci veřejné., který předložil návrh na zachování uzavření Vojanových sadů podpořený peticí více než 1200 občanů Prahy, kteří se stihli podepsat během pouhých dvou týdnů. Organizátory petice byla za maminky z Kampy Karolína Peake a předseda strany Věci veřejné Jaroslav Škárka. Udělali a prosadili dobrou věc a za to jim dík. Zahrada zůstala uzavřenou oázou klidu a bezpečí před vnějším ruchem ulic. Na kobercích jejich trávníků dál rostou sedmikrásky a do nebe vzpínají své větve starobylé aleje hrušní, slivoní, jabloní i ořešáků. Zahradě dominuje vzrostlý buk nachový, najdeme zde tisy, jalovce a převislé zeravy. A krásné voňavé lípy chrání Vojanovým sadům jejich minulost i budoucnost.

Otevřeno bývá celoročně od 8 hodin do 17 hod. v zimě, zavírací doba se mění podle setmění, v létě bývají sady otevřené až do 19 hodin.

Dříve park u Písecké brány, Praha 6, Hradčany. Výměra parku je 2,49 ha, nadmořská výška jednotná 236 metrů. Je to jeden z městských veřejných stále přístupných parků. Písecká brána, dominanta parku byla postavena roku 1721 v době Karla VI. Celá dispozice parku se odvíjí od Písecké brány a původních obvodových opěrných zdí.

Cesta vedoucí k bráně rozděluje park pomyslně na dvě části, východní a západní. Na západní straně parku je umístěn kámen s pamětními deskamidvou obětí z Pražského povstání roku 1945. V letech 2003 až 2006 došlo k rehabilitaci tohoto parku, zejména úpravy cest. V tomto parku jsou dochované topoly černé, platany javorolisté, topol bílý.

Park je v bezprostřední blízkosti zahrady Bílkovy vily. Ta se nachází v Mickiewiczově ulici č.1, má výměru 845 metrů čtverečních a leží v nadmořské výšce 230 až 233 metrů. Tato zahrada je přístupná v rámci Galerie hlavního města Prahy, která má právě tady rozsáhlou expozici sochařské tvorby Františka Bílka(1872–1941). Tento významný secesní umělec, mystik, sochař, architekt, autor užitého umění, grafik, ilustrátor a náboženský myslitel byl hlavním představitelem symbolismu. Bílkova tvorba podle slov historiků vyrůstala z náboženské výchovy a z osobní bolesti, způsobené nepochopením jeho raných prací. Bílkova vila patří k význačným stavbám, kterými bylo v Praze završeno období secese. Je řešena v tzv. geometrickém stylu secesní architektury, který chápal budovu především jako tektonický organismus a nepoužíval již na fasádách rostlinný dekor ani lidské figury, ale kladl důraz na silně stylizované symboly. Z dalších výjimečností Bílkovy vily stojí za zmínku první fungující systém teplovzdušného topení.

Bílkova vila vznikla podle vlastního návrhu sochaře roku 1912, zahrada byla dobudována roku 1926 a její koncepce byla završena instalací kamenného sousoší Komenský se loučí s vlastí. Tento dům má plochou střechu a konkávní zaoblení, byl první pražskou vyjímečnou stavbou tohoto druhu. I navržení zahrady bylo dokonalým doplňkem stavby. Sám autor hovořil o své zahradě jako o secesním náhrdelníku, který je položen na podušku. Zahrada kdysi mívala kolem 50 stromů. Dodnes se jich však mnoho nedochovalo. Jsou zde hlavně borovice černé a vpravo od sousoší javor babyka, mnoho květnatých keřů a drobné afrikány.

Fotografie je v tomto období beze světla už velmi těžké pořídit, jsou pouze ilustrativní pro rámcovou představu. Uveřejňuji je spíše proto, že Bílkova vila bude uzavřena od října 2007 až do září 2009. Projde rekonstrukcí a po jejím znovuotevření zde vznikne Centrum Františka Bílka, které představí novou expozici a nabídne možnost soustředěného studia materiálů z jeho pozůstalosti. Po dva roky už tedy žádné další fotografie zahrady nepořídím a není tedy možno čekat na dobré světlo.

Park volně navazuje na Chotkovy sady. Najdete ho na Letné, Praha 7, Holešovice. Na severu jej vymezuje Letenská pláň a Kostelní ulice, na východě ulice Františka Křížka, na západě bývalá hradební zeď bašty sv. Tomáše a ulice Badeniho, na jihu svah k nábřeží Edvarda Beneše. Je to velmi rozlehlý park, cca 25 ha v různých nadmořských výškách, od 192 do 230 metrů. Současný název pochází z roku 1919. Je odvozen od slova Leteň, což znamená Sluneční vrch.

Park je celoročně a celodenně (i v noci) přístupný veřejnosti. Je využíván lidmi všech věkových kategorií jak k promenádním procházkám, tak ke sportovnímu vyžití. Je zde i hřiště pro malé děti a dvě restaurace. Jedna je v zámečku a druhá, spíše komorní v Hanavském pavilonu. Místo od nepaměti sloužilo jako tábořiště vojsk. Kdysi zde byly také vinice, ale i kamenolomy. Později zde proběhly slavnosti – korunování Přemysla Otakara II. Místo jakoby bylo začarováno, mnoho staveb zde realizovaných vzalo za své v dalším běhu času a tak zde již nenajdeme ani kapli sv. Máří Magdalény, ani viničný zámeček Belvedér, ani Stalinův pomník.

Ještě něco k historii místa. Začátkem 19. století většinu pozemků na Letné nakoupil Jakub Wimmer. Došlo k rozkvětu vinic, byla založena vinárna s belvedérským vínem a moštem. V 60. letech 19. století ale pozemky začala vykupovat pražská obec a přeměňovat ve veřejný park. Holé letenské svahy se započaly zalesňovat. Nakonec byla postavena novorenesanční restaurace podle architekta Vojtěcha Ullmanna a to roku 1863. Podle historických dokumentů bylo vysázeno na 150.000 stromů a jejich pořízení stálo obec 12.000 zlatých.

Roku 1891 při příležitosti Jubilejní výstavy byla ve svahu zřízena lanová dráha. Ta navazovala na Křižíkovu tramvaj směřující na Výstaviště. Když výstava skončila, bylo na Letnou převezeno několik staveb. Dodnes zde stojí pouze novobarokní litinový Hanavský pavilon. V historii se opakovaně uvažovalo a uvažuje o zastavění Letenské pláně. Starší ročníky si jistě pamatují na architektonické soutěže už od první republiky až dodnes. Jednou z impozantních budov své doby je restaurace Praha. Budova je je dílem architektů Josefa Hrubého, Zdeňka Pokorného a Františka Zubra a jedná se o jeden ze dvou československých pavilonú ze světové výstavy Expo 58 v Bruselu, který byl na hranu Letenských sadů instalován roku 1960. Roku 1962 byl odstřelen Stalinův pomník, který v devadesátých letech minulého století nahradil metronom. V nejbližší budoucnosti by zde měla stát budova Národní knihovny. Jestli bude realizován médii tolik propíraný projekt Jana Kaplického, nebo se najde jiné řešení, je zatím ve hvězdách. Kdo ví, zda zde nebude zase umístěna dočasná stavba, jako tomu již tady bylo v minulosti. To asi nejspíš ukáže čas.

Letenské sady působí svěže a krásně nejen z místa kudy se procházíte, ale i z dálky, kdy je celý dlouhý horizont zelený. Park má podélnou kompozici, která je řešena na ose dvou promenádních tras. Právě z nich se nabízí mnoho bonbónků, úchvatných pohledů na mnohé části hlavního města Prahy. Zejména od Hanavského pavilonu je výhled na množství pražských mostů. Bohužel je i řada atraktivních výhledů místy zarostlá bujnou vegetací, ale pokud půjdete promenádní cestou na okraji stráně jistě ještě mnohé překrásné výhledy najdete. Opravdu úžasný třpytivý dárek dostanete večer a v noci, kdy Praha září barvami neonů a žlutých světel mezi nimiž probleskují špičky věží. Právě tady pochopíte, proč se jí odedávna říká stověžatá. Od Hanavského pavilonu vidíte nejen mosty, ale i mohutnou zeď, opevnění u Kramářovy vily. Východ do Gogolovy ulice je olemován cihelnou branou.

Největším zásahem do parku je dodnes patrný pravidelný útvar bývalého Stalinova pomníku. Ten dělí místo na několik malých hájů, v nichž jsou zejména duby a buky. Podesta pomníku má rám z jehličnanů.

Dnes je na vrcholu umístěn podle expertů měřítkově neadekvátní skoro pětadvaceti metrový metronom, který váží 7 tun. Jeho kyvadlo bylo poprvé rozkýváno v květnu 1991. Metronom tenkrát na Letnou osadila obří helikoptéra, protože statici měli obavy z možnosti porušení statiky okolního prostoru. Nevím, zda měřítko má něco společného s jeho funkčností, ale pokud je v provozu, je to pro Pražany svátek. Většinou kdykoli jedu kolem, nefunguje.

V parku nepřehlédnete mohutné exempláře platanů. Jsou zde i topoly jimž se ve větru mihotavě chvějí listy, smutné schýlené vrby a mnoho keřů plných barev, i pěstěné a vysazované květiny. Nejkrásnější a zejména na podzim, je dvojitá alej platanů javorolistých, břízy, modříny a tisy, které Vás dovedou až k jinanu dvoulaločnému.

Na ploše na severní straně, která bývala používána jako vojenské cvičiště se v letech 1895, 1901, 1907, 1912 a 1920 konaly všesokolské slety. O těch mi opět vyprávěla babička. Prý to byla společenská událost, na které se scházela celá Praha. Letná prý zářila barvami a elánem cvičenců, kteří dokázali sladit choreografii s pohybem a energií a vytvořili tak neutuchající atmosféru vlastenectví. Češi na sebe v těch chvílích bývali velmi hrdí. Jak ti co cvičili, tak i ti, co se jen zpovzdálí dívali. Prý bývali všichni nějak úžasně spojení nějakou neviditelnou nitkou, kterou cítili pevně jako vnitřní syntonní vlnu, která letí prostorem i časem. Babičce při vyprávění jiskřilo v očích. A bylo to mnoho, mnoho let po té. Také mi vyprávěla jak ji jako malou (narodila se v roce 1897), když rodiče chodívali na nedělní korzo buď na Letnou nebo do Stromovky, nechávali povozit na nádherném vyřezávaném kolotoči.

Zjistila jsem, že Pavilon nedaleko Letenského zámečku skrývá skutečně tuto ojedinělou perlu. Je to novorenesanční dvanáctistěnný, barevný a vyřezávaný kolotoč, který má na své podestě dřevěné koníky ve skutečné velikosti a modely aut. Zajímavá kombinace pojící čas. Unikátní na dřevěných koních je, že jsou potaženi pravou koňskou kůží a to bez spojů od kopyt až po hlavu. Koně jsou dokonce osedláni pravým sedlem. Uprostřed kolotoče je umístěno několik rytířů v dobových brněních. Jedná se o nejstarší dochovaný podlahový kolotoč v Evropě a na jeho záchranu byla v roce 2007 vypsána Národním technickým muzeem sbírka. Kdysi tento unikátní kolotoč stával u zájezdní hospody Na Kravíně v Královských vinohradech a byl sem převezen na konci 19. století. Kolotoč vytesal a vyřezal vinohradský tesař Matěj Bílek. Do provozu na Letné byl uveden roku 1894. V začátcích jeho fungování jím točil chudák sluha, později jeho úmornou stále se opakující a monotónní dřinu nahradil stroj. Dnes kolotoč odpočívá a čeká na lepší časy. Byl stvořen k pohybu a nečinnost jej tíží. Snad dobří lidé pomohou.

K Letné jako takové bych jen dodala: Kdo chce poznat krásu a poezii, kdo chce odhalit tajemství velké Prahy, shlédněte na ni ze sadů Letenských. Ožije Vám srdce.

Zveřejnit po zámeckých parcích a Královských oborách

Nachází se jižně od ulice Mariánské hradby v oblouku Chotkovy ulice na Hradčanech, Praha 1. Můžete odtud přejít lávkou přímo do navazujícího parku s názvem Letenské sady. Projít do něj lze rovnou z Královské zahrady zadním traktem okolo letohrádku královny Anny. Park má nyní výměru 3,7 ha, je situován v nadmořské výšce 230 až 245 metrů a neuzavírá se. Můžete jej navštívit kdykoli, i v noci.

Tyto zeleně a místa se nazývají Chotkovy sady po svém zakladateli, nejvyšším purkrabím, hraběti Karlu Chotkovi, který dal k výstavbě tohoto parku popud roku 1833. Jejich původní název byl Lidová zahrada. Park byl přejmenován až roku 1841. Byl založen původně na zčásti pastvině a zčásti ploše, kde se skladovalo dříví, z části místo sloužilo jako hospodářské zázemí Pražského hradu.Zajímavé je, že v minulosti se zde konávaly rytířské turnaje i jezdecké soutěže.

Založení parku navázalo přímo na Chotkovu silnici, která nahradila příkrou úvozovou cestu roku 1831 až 32. Již roku 1833 byl park otevřen přímo pro veřejnost. Je to výjimečné. Většina dnešních parků a zahrad byla po mnoho staletí soukromým majetkem panstva. Toto místo však bylo od počátku upraveno pro procházky pro běžný lid. Chotkovy sady byl tehdy první veřejný park tohoto typu na území Prahy. Autorem plánu zahrady byl Josef Fuks a práce zajišťoval Jiří Braul, který též navrhl osadit park stromovím. Veškeré práce byly financovány z obecních prostředků. Od roku 1887 podle návrhu Františka Thomayera najdeme v místech novoromantické jezírko a partie kolem něj. Ty byly dotvořeny podle pomníku Julia Zeyera od Josefa Maudra z roku 1913. Musím říci, že jako dítě mě socha nad rybníčkem uprostřed husté zeleně a skály děsila a park jsem neměla ráda. zdaleka ne tak jako sousední Královskou zahradu se zpívající fontánou, kterou jsem naopak milovala. Připadala jsem si tam jako na Olšanském hřbitově u hrobky svých praprarodičů. Ještě že v sedmdesátých letech minulého století byla zřízena v ohradní zdi pod letohrádkem průchozí branka, kterou se dalo rychle přeběhnout do prostor daleko krásnějších.

Dnes to vnímám jinak. Zahrada je plná velmi vzrostlých stromů. Připisuje se jí přibližně 55 kusů dřevin, z toho 27 listnáčů. Tedy na podzim ráj pro oko. Dva exempláře platanu javorolistého mají ve výšce 130 cm nad zemí obvod kmene nad 330 a 340 cm. Z jižní strany jsou impozantní duby zimní, největší z nich má obvod kmene také nad 330 cm. Najdeme tady ale i borovice, smrky, v partiích u jezírka je mohutný topol kanadský. Ve výšce 130 cm od země má obvod kolem 5 metrů. Nazvala bych ho majordomem zahrady, ale nelze. Dočetla jsem se, že kdysi tady stával skutečný strom majordomus, byl u vstupu z Mariánských hradeb, jilm horský (Ulkus glabra) a po něm prý žádný jiný strom roli majordoma nepřevzal. Topol kanadský na to tedy alespoň aspiruje, je statný a zdravý.

Dneska jako na dospělou už na mě sousoší z bílého mramoru nepůsobí tak depresivním dojmem. Objekt má podobu umělého skalnatého výstupu s jeskyní, v němž jsou mramorové sochy, představující nejznámější postavy ze Zeyerových děl. Jezírko pod nimi je opravdu romantické, obzvlášť, když se v něm zrcadlí barevné listí stromů. Z okrajů parku jsou výhledy na Malou stranu a Kramářovu vilu. Kdysi byla součástí veřejného parku Lidová zahrada i zahrada Kramářovy vily. Napravo od vchodu do parku z Chotkovy silnice je umístěn pamětní kámen s datem 4. listopadu 1841, který nese nápis Chotkova silnice – Chotkovy sady. V 60. letech byla postavena nová lávka spojující Letenské sady s Chotkovými podle návrhu arch. Jaroslava Fragnera. Od r. 1997 jsou sady ve Správě Pražského hradu a byly znovu propojeny s Královskou zahradou. V r. 1998 nahradila péčí Nadace Václava a Olgy Havlových Fragnerovu lávku novou lávkou podle návrhu arch. Bořka Šípka. Lávka tady ale v mnoha podobách existuje už od založení parku, hned po dobudování silnice nad Myší dírou. Podél silnice existuje zkratka, příkrá cesta z Malé strany nahoru na Hradčanskou, která se dodnes Pražany nazývá Myší díra. Nejedny podpatky jsem na ní poničila a poztrácela, když jsem se tudy jako mnoho jiných Pražanů vracela pozdě v noci domů nestihnouc poslední metro. Právě jsem si uvědomila jak dlouho jsem tudy nešla a o kolik romantiky noční Prahy přicházím. Možná to někdo z Vás stihne za mě.

Ještě bych doporučila tomu, kdo má rád pražské zahrady a parky a má dostatek času na opravdu dlouhou procházku, projít si trasu počínající Jelením příkopem, vystoupat nahoru do Královské zahrady, projít Chotkovými sady a lávkou do Letenských sadů, dát si kafíčko v Hanavském pavilonu, pokochat se opravdu úchvatným výhledem na pražské mosty, vzít to kolem metronomu procházkou až do restaurace Letenský zámeček. U něj si nezapomeňte prohlédnout zahradní altán a nedaleko pod ním Pavilon Expo 58. Ale o těchto místech blíže až následující pátek.

Obora, která je kusem krásné zušlechtěné přírody na okraji Prahy, se rozprostírá mezi ulicemi Ruzyňská, Na Vypichu a Moravanů v nadmořské výšce 320 až 370 metrů. Zřídil ji Ferdinand I. na místě bývalého lesa Malejov, který vykoupil od kláštera v Břevnově. Právě tam dal v letech 1555 až 8 na své náklady a podle svého návrhu arcivévoda Ferdinand Tyrolský vystavět ojedinělé dílo, letohrádek vystavěný na půdorysu šesticípé Davidovy aneb Šalamounovy hvězdy. Základem stavby jsou dva protínající se pravoúhlé trojúhelníky. Říká se, že jeden z nich značí pozitivitu a lásku, druhý je negativní. Říká se, že v tomto hexagramu, na překrytí dvou rovnostranných trojúhelníků dokáží citliví lidé pocítit přívaly energie, říká se, že na středu protínajících se trojúhelníků se vychýlí virgule… Půdorys má průměr 40 metrů stejně jako výška budovy. Sám Ferdinand I. dokonce položil základní kámen k letohrádku 27. června 1555 . Ani tento rok zřejmě nebyl náhodou. Šlo o 311. lustrum po narození Ježíše, tj. pětileté období (311×5), po němž se ve starém Římě konaly očistné oběti. Na této stavbě ve stylu renesance se podíleli italští stavitelé pražského královského dvora Giovanni Maria Aostalli a Giovanni Lucchese pod vedením Hanse Tirola, později Bonifáce Wohlmuta. Po poslední rekonstrukci, která probíhala v letech 1995 až 2000 Hvězda patří Památníku národního písemnictví a výstavní činnosti.

Výzdoba celého letohrádku je úzce přimknuta k významu jednotlivých pater. Podzemí je sama země, přízemí voda, první patro je zasvěceno vzduchu a druhé poschodí patří ohni. Druhé poschodí je běžně veřejnosti skryto, jen občas se využívá pro společenské akce. Tady je krásná mozaiková glazurovaná podlaha v tzv. Hodovním sále, která pokrývá nad 500m2 a vzor, který vytváří odpovídá geometrii stavby. Také určitě zaujme štuková výzdoba stropů s klenbou, kterou zdobí 334 polí s motivy z řecké mytologie, řeckých i římských dějin. Ostatní patra je možno si běžně prohlédnout.

Málo kdo ale ví, že letohrádek dal zbudovat velmi zamilovaný Ferdinand Tyrolský, druhorozený syn Ferdinanda I., pro svoji vzdělanou a úchvatně krásnou milenku Filipinu Welserovou. Nebyla urozeného původu ač pocházela z velmi bohaté bankéřské rodiny a nemohla tedy dlít na Hradčanech. Snažil se jí tedy toto příkoří vynahradit vzácnou výzdobou letohrádku, mytologickými postavami a alegorickými výjevy. Ona se mu odvděčila láskou a tajným sňatkem na zámku v Březnici roku 1557 a povila mu syny Andrease a Karla. Žila s ním také po mnoho let na hradě Křivoklát. Jejich manželství uznal papež za právoplatné až roku 1576 a jejich synové získali svá práva. Štěstí Filipiny ale netrvalo dlouho, roku 1580 zemřela. Ferdinand Tyrolský měl vzor ve svém otci, který nechal zbudovat pro svoji manželku Annu Jagellonskou Letohrádek královny Anny a založil Královskou oboru, dnes známou jako Stromovka. Snad se mu snažil vyrovnat a sám také budoval mimořádné sídlo pro svoji lásku. Sem si ji přivedl hned po svatbě .

Původně sloužila obora ke královské honitbě, často byla využívána při slavnostních příležitostech, jako byly korunovace nebo diplomatické návštěvy . Během doby své dlouhé a dramatické minulosti vývoj královské obory zahrnoval nejen období slávy a lesku, ale často krušná období válek, ničení cizími i vlastními vojsky, válečná loupení i pálení a místní i velkoplošná kácení stromů. Jako by opravdu po celou historii v tomto místě proti sobě působily dvě energie, dobro a zlo z půdorysu hexagramu.

Letohrádek ve svém nitru hostil císařská vojska z Moravy a Slezska roku 1603, byl svědkem velkolepé slavnosti Rudolfa II roku 1610, roku 1611 zde pobyl krátce král Matyáš, roku 1619 zde byl uvítán Fridrich Falcký, který se neslavně proslavil jako zimní král a v roce 1620 postavil svá vojska proti přesile habsburské armády. Tato bitva, tehdy v neděli 8. listopadu byla první bitvou třicetileté války a zpečetila osud českého stavovského povstání. Dopadla proti očekávání císařské strany porážkou českých stavů. Ze zhruba 21 000 mužů v bitvě padlo a bylo zraněno na 5 000, zatímco z protivníkovy armády, která čítala téměř 26 000 mužů padlo a bylo zraněno pouhých 700 lidí. Král Fridrich Falcký hned následující den uprchl ze země.

Hvězda ale zažila i příjemné radovánky, např. hostinu císaře Ferdinanda III roku 1637 ale i roku 1647 a 1648 pompézní císařské hony. Velké hony zde následovaly po korunovaci krále Leopolda, ale i v letech 1723 a 1734 zde byly uspořádány proslavené a velkolepé hony doplněné hostinou a zpěvy.

Od roku 1740 zde působila negativa. Nejdříve bavorský král Albrecht se svým vojskem pobil všechnu zvěř a zpustošil celou oboru. Její ničení pokračovalo i v roce 1742, kdy zde francouzská vojska hledala vojenský materiál. Do roku 1757 se zbytky obory změly takřka v mýtinu. Střídala se zde vojska Karla Lotrinského a Bedřicha II. Právě za Bedřicha II .bylo dřevo ze stromů v oboře použito pro vaření piva pro pruské vojáky v Břevnovském klášteře. Při jejich ústupu pak padlo přímo v oboře přes 1 200 Prusů. Jejich hromadné hroby, prý téměř dvoumetrových vojáků, byly objeveny v roce 1938, když probíhala úprava prostranství okolo letohrádku.

Osud letohrádku zpečetilo nadlouho rozhodnutí Josefa II , který v letohrádku roku 1779 nechal umístit střelný prach. Počátkem 19. století pak místo oživilo pořádání tzv. svatomarkétských poutí, které ale bývaly příliš hlučné a hojně navštěvované a pro časté výtržnosti brzy zakázané. Po mnoha letech roku 1850 zde byla obnovena výsadba stromů a obora nově z 86 % zalesněna. Zablýsklo se na lepší časy. Roku 1867 byla obora krátkodobě zpřístupněna pro veřejnost a roku 1874 byla s konečnou platností zrušena prachárna. Během první světové války se ale časy nehostinnosti opět navrátily. Docházelo k nekontrolovatelné těžbě dřeva. Lidé si zde za úplatu mohli těžit dřevo dokonce podle vlastního výběru. Samozřejmě spousta řemeslníků této nabídky využila a obora byla opět pustošena. Oboru pokrývaly náletové dřeviny, cesty byly i travnaté plochy zarostlé a zpustošené. Až po válce, roku 1918, se obora dostala do rukou správy pražského hradu. Její první rekonstrukce započala roku 1929 ve vlastní oboře a byla dokončena roku 1938 dokonalou úpravou plochy před letohrádkem podle návrhů architekta Josefa Sokola.

Obnovených prostor si ale návštěvníci dlouho neužili, protože opět armáda využila plochy obory při mobilizaci roku 1938. Nejdříve tady měl cvičení telegrafní prapor a pak následoval odvod koní z celé republiky. Táboření vojska i koní poškodilo celou oboru, nejvíce trávníky. Záhy přišla druhá světová válka 1939 až 1945 a místo se stalo opravnou vojenských vozidel a navíc zde probíhala stavba krytů pro oddíly SS.

Od května 1945 zde pobývaly osvoboditelské armády. Nejdříve rudá armáda s několika tisíci koní a velkým počtem hovězího dobytka, který byl určen pro její zásobování. Tuto armádu záhy vystřídala motorizovaná divize československého vojska z anglické armády a samotný letohrádek obsadil následně vozatajský oddíl generála Svobody. Vojáci jakoby byli pro tato místa po celou historii prokletím. Po válce byly částečně opraveny opět trávníky i cesty.

Podle projektu architekta Pavla Janáka byl v letech 1949 až 51 letohrádek rekonstruován. Až období let 1952 až 1996 přineslo místu klid v podobě muzea Aloise Jiráska. Od roku 1964 byla expozice rozšířena o díla Mikoláše Alše. Rok 1996 přinesl další pozitiva. Obnovu a rekonstrukci letohrádku, aby v květnu 2000 mohl být opět slavnostně zpřístupněn veřejnosti. Na přelomu tisíciletí byla také opravena mozaiková podlaha v Hodovní síni. Roku 2004 proběhlo další zušlechtění cest a plochy před letohrádkem. Podle projektu architekta Josefa Dubského byla pak postupně opravena opuková zeď kolem obory a bran.

Celá obora je dnes obehnána kamennou zdí se dvěma vchody, bránami Libockou a Břevnovskou a je prakticky zcela zalesněna. Porost ve Hvězdě má nejspíše návaznost na původní lesy severozápadního okolí Prahy. Bohužel v minulosti byl mnohokrát zcela zničen. Později byly lesní porosty obnoveny dubem, bukem a habrem, pak bohužel i jehličnatými dřevinami, smrkem a borovicí. Přesto jsou v Oboře Hvězda zachovány všechny rekonstrukční geobotanické jednotky. V porostech existují dosud některé unikátní staré exempláře dubů a buků. Keřové a bylinné patro se skládá převážně z nitrofilních druhů jako je bez černý, ostružiník, kuklík městský, kerblík lesní.Díky tomu je Hvězda refugiem pro velké množství živočichů, především ptáků. Ve Hvězdě bylo v roce 2002 vytipováno na 40 starých stromů, které jsou a budou ponechány až do svého úplného rozpadu. Mnohé z nich jsou stromy doupné a v nich hnízdí druhy dutinových ptáků. Pro ptáky je příznivé, že na Hvězdu navazuje i stará původní zástavba plná zahrad. Celkem se ve Hvězdě vyskytuje až na 46 druhů ptáků. Nejznámější z nich jsou pěnkava obecná, drozd zpěvný, kos černý, červenka obecná, pěnice černohlavá, sýkory a budníčci. Pravidelně zde hnízdí strakapoud velký a obě žluny. Ze savců se tu můžete potkat s ježkem západním, rejskem obecným, žijí tu ale i netopýři, bělozubka šedá, veverky obecné, zajíc polní, plšík lískový, plch velký.

Dokonce i šelmy zde mají své zástupce v podobě lišky obecné, kuny skalní a lasice kolčavy. Z plazů je tady zastoupena ještěrka obecná, vyjímečně slepýš křehký. Kdo se ale rád pokochá něhou motýlích křídel na loukách zde najde okáče Lasiommata maera, můru Dichonia aprilina a motýlka Fabiola pokornyi. Žije zde i několik druhů brouků, z nichž nejvzácnější je Eutheia scydmaenoides orientalis, který žije právě v dutých stromech. Najdeme zde množství cest a cestiček už původních vedoucích a sbíhajících se přímo u letohrádku nebo volně vyšlapaných neoficiálních cest a cestiček od náruživých návštěvníků obory. Po cestách se dá nejen procházet, ale i jezdit na kole a běhat. V zimě tu najdete i běžkaře.V létě se dá v poklidu relaxovat na nově zatravněných plochách s kvalitním trávníkem vhodným k piknikům a dlouhodobému odpočívání. V roce 2006 zde dokonce proběhnul orientační závod vozíčkářů, na jaře 2007 tréning ve cvrnkání kuliček, 7.7. 2007 zde proběhla soutěž 30. ročník Běhu oborou Hvězda. Místo je velmi často užíváno k různým sportovním akcím. Letohrádek byl roku 1962 zařazen na seznam národních kulturních památek.