Rubrika: Historické památky a města

Ostrov Štvanice leží mezi Karlínem a Holešovicemi a má rozlohu zhruba 143.000 m2 v nadmořských výškách od 180 do 190 metrů a bývá nazýván Velké Benátky. Je dlouhý 1250 metrů. Býval tady brod a chatrče rybářů, zastavovala se tady vojska při svých taženích, bývali tu kupci, kteří se snažili udat zboží a celé toto územní po staletí vlastnilo Staré Město Pražské.

Traduje se, že ostrov Štvanice existoval už kdysi dávno, když kněžna Libuše věštila hvězdnou slávu města Prahy. Odedávna byl celý ostrov důležitým místem pro obyvatelstvo po obou stranách řeky, protože mezi ním a dnešním bubenským nábřežím byl jediný brod v dolejším toku Vltavy. Jen tudy vedla jediná a známá cesta od Vyšehradu a Starého Města do severních Čech. V 10. století byl Dvůr Týn ve Starém Městě Pražském hlavním střediskem českého obchodu s cizinou, protože se k němu mohli dostat kupci ze severu po levém břehu Labe a Vltavy. Do Prahy se dostali jen přes brod a převoz na pravém břehu u ostrova Štvanice. Ostrov tedy býval významný odedávna.

Právě tohoto brodu a ostrova bylo v historii celkem jedenáctkrát využito vojensky. Brodem a dále přes ostrov Štvanici k Praze nebo opačně procházela vojska německého císaře Jindřicha III. v roce 1041, v roce 1109 to byla vojska vévody Vladislava I., v roce 1142 ho užil znojemský kníže Konrád. Táhla těmi místy vojska krále Václava I., Ruprechta Falckého, Jana Žižky z Trocnova. Přes ostrov Štvanici se pokoušeli dostat i Pasovští v roce 1611, ale Pražané na ně pálili z ostrova tak silně, že se Pasovští v půlce řeky museli obrátit na ústup nebo přímo na útěk. Štvanice zažila i vpád Švédů. Při vpádu francouzského a saského vojska v zimě roku 1742 byly pokáceny a spáleny všechny stromy ostrova, stejně tak byla zničena všechna stavení a domy místních obyvatel. Poslední válečné zpustošení ostrova včetně obou dřevěných mostů na ostrov bylo při sedmileté válce v roce 1757, když Prusové utíkali z Prahy. V dobách míru se vždycky na ostrov vrátili rybáři a převozníci a postavili si tu nová obydlí. Zahradníci ze Špitálska , dnešního Karlína, znovu zakládali zelinářské zahrady, byly zde vysázeny nové stromy. Je známo, že v 17. století spolek Pražských lukostřelců opětně obnovil na ostrově svou střelnici pro střelbu do terčů.

Ve druhé polovině 17. století se v Praze rozmohla záliba v divadle. I ve šlechtických sídlech se provozovaly opery a balety. Mezi nižším měšťanstvem vzrostla nejen obliba různých představení, ale započaly i štvanice se zvířaty, které byly oblíbeny zejména ve Vídni. Protože původně určené prostranství u městských hradeb nedaleko Poříčské brány nebylo vhod okolnímu obyvatelstvu ve farnosti sv. Petra, propůjčil pro tyto štvanice Staroměstský Magistrát svůj ostrov Velké Benátky, jak se dříve Štvanice jmenovala.

Lidé se dívali na býky, medvědy, jeleny i srnce, ale nepohrdli ani divokými kanci či osly. Aréna měla dvě patra. Děti se mohly koukat za krejcar, jejich dospělí průvodci za dva krejcary. Štvanice se zvířaty byly pořádány s většími či menšími přestávkami až do roku 1802, kdy je císař František I. zakázal pro snižování mravů obyvatel. Jméno ostrova zůstalo dodnes a jméno Velké Benátky bylo postupně zapomenuto.

V 19. století tady probíhala příjemnější zábava. Od roku 1877, kdy tu byla pořízena aréna ze dřeva na východním cípu ostrova, byly v ní provozovány divadelní kusy. Eugenio Averino začal svým prvním představením roku 1877 a od té doby uváděl rozmanitý světový repertoár. Nezůstal jen u divadla. Pražané shlédli v červnu 1878 na Štvanici ohromný ohňostroj od pyrotechnika Stuwera. Prý ho sledovalo na 3000 diváků. Později zde tančili a předváděli svoji kulturu příslušníci domorodých černošských kmenů z Nubie. Používali i předvádění zvířat jako v šapitó. Aréna zanikla roku 1882. Stavební materiál z této arény byl v roce 1883 použit na stavbu novou a tou byla vltavská ledárna. Led z ní byl využíván hlavně na chlazení sudů s pivem v pražských hospůdkách.

Nad Štvanicí dodnes stojí Negrelliho viadukt, po Karlově mostě druhý nejstarší most přes Vltavu. Ve své době byl největší železniční stavbou v Evropě a stavěl se z české žuly a pískovcových obkladů. Na tři tisíce českých, německých a italských dělníků jej stavělo od jara 1846 do roku 1850, kdy po něm 1. června jel první vlak. Další most, který se klene přes dvě ramena Vltavy a nad Štvanicí vznikal ve dvou etapách mezi lety 1909 až 1912 a dostal jméno Hlávkův most. Má překrásnou sochařskou výzdobu od Bohumila Kafky a Ladislava Kofránka.

Na ostrově nepřehlédnete v západní části objekt vodní elektrárny podle návrhu architekta Dlabače. Byl postaven v letech 1913 až 1914 a byl funkční až do roku 1972. Roku 1984 byly zahájeny rekonstrukční práce a jeho provoz byl znovu zahájen v únoru 1988. Vznikl tady také areál pro vodní slalomáře.

Nejznámějším objektem na ostrově je ale už od roku 1930 zimní stadion s umělou ledovou plochou, který byl několikrát za svoji historii místem konání mistrovství světa a Evropy v hokeji i v krasobruslení. Původně byla plocha ledu pod širým nebem, až roku 1956 byl stadion zastřešen. Od roku 1962 ale stejně došlo k přesunutí téměř veškerých sportovních i kulturních akcí na nový stadion na Výstaviště do Holešovic. Dřevěný stadion byl vyhlášen národní kulturní památkou. Dnes v něm probíhá volné veřejné bruslení a ledy jsou nabízeny k pronájmu. Během 20. století bylo ve východní části ostrova oblíbené koupaliště s kabinkami. Povodeň v srpnu 2002 ho ale definitivně zničila a už nikdy nebylo obnoveno.

Ostrov štvanice ale nebyl zasvěcen jen hokeji a plavání, ale také tenisu a je mu zasvěcen dodnes. Sídlí zde ČEZ Koloseum a jeho krásný tenisový areál, který byl otevřen zkouškou 16. června 1986. U stadionu je umístěna na vysokém pylonu socha tenisty od L. Janoucha z roku 1986. Dnes je ostrov znám především svým in line bruslením, závody na kolech BMX a velkým zastřešeným a osvětleným skateparkem, kde se konají různé závody, dokonce světový závod Mystic Skate Cup.

I plážový volejbal opanoval tenisový ostrov! Od středy do neděle v květnu 2008 se na Štvanici uskutečnil třetí podnik Světové tour Swatch FIVB 2008. Nejlepší světoví plážoví volejbalisté v Praze bojovali o body do olympijské kvalifikace a sešla se skutečně celá světová špička. Objevilo se tam 32 týmů a vstup pro diváky byl volný. Štvanice se rázem změnila v písečnou pláž.

Na jižní straně ostrova stojí od roku 1913 dvě plavební komory široké 11 metrů, které začínají už pod Hlávkovým mostem. Téhož roku zde byl dokončen dům plavební správy. Nyní v něm má sídlo Povodí Vltavy – správa zdymadla ostrova Štvanice. Před touto budovou kdysi stávala porodnice, dnes je tam na travnaté ploše umístěna socha akt sedící dívky od Jaroslava Horejce.

Po dřívějších hudebních zábavách tady dodnes zůstal jeden z klasicistních objektů s číslem popisným 858 z roku 1824. Kdysi zde býval taneční sál na celém půdorysu přízemí a taneční zábavy tady bývaly proslavené. Na konci 20. století tu mívalo pár let sídlo ředitelství hudební firmy Bonton.

I ostrov Štvanice čekají změny k lepšímu. Měl by být především rekreačním areálem a do budoucna by měl být propojen s pevninou ještě třemi novými lávkami. Své místo tu budou mít i cyklisté, vodáci a hřiště pro děti.

Kuala Lumpur je jedno z nejmodernějších měst Jihovýchodní Asie – člověk se o tom může přesvědčit ihned po příletu na mezinárodní letiště KLIA (Kuala Lumpur International Airport). Vše je nové, čisté, upravené a dobře značené, takže problémy s orientací zde opravdu nejsou. Mezi technické vymoženosti letiště patří např. speciální automaticky řízený vlak, jenž vozí cestující mezi jednotlivými terminály. Letiště je vzdáleno 70 km od centra města, ale možností, jak se dopravit do města, je poměrně dost. Dá se jet buďto rychlodráhou za 35 ringgitů (RM), malým taxíkem (pro 3 osoby) za 66 RM, velkým taxíkem za 130 RM nebo obyčejným autobusem za 10 RM, což je cenově nejvýhodnější řešení. Co se týče směnného kurzu mezi malajskou a českou měnou, 1 RM odpovídá necelým 5 Kč (údaj je z července 2008).

V centru je celá řada zajímavých míst k vidění. Nejdříve se zmíním o náměstí Merdeka, kde byla 31. srpna 1957 vůbec poprvé vyvěšena malajská vlajka, což znamenalo konec britské nadvlády a vznik samostatné Malajsie. Jinak se tu každoročně konají přehlídky a oslavy Dne nezávislosti, kdy se na náměstí shromáždí tisíce lidí a vychutnávají si atmosféru. Místo dříve známé jako Selangor Club Padang vybudovali v roce 1884 britští kolonizátoři, aby jim alespoň trochu připomínalo rodnou zem. Travnatá plocha uprostřed byla oblíbeným místem pro společenské aktivity a příležitostně se používala i pro hraní kriketu. V rohu náměstí najdete fontánu z roku 1897 a zajímavostí je i 95 metrů vysoký stožár, který patří mezi největší na světě.

Asi 5 minut chůze od náměstí Merdeka se nachází mešita Masjid Jamek z roku 1909, která je jednou z hlavních turistických atrakcí ve městě. Je postavena z červených cihel a mramoru, čímž se podobá některým mešitám v Severní Indii. Vstup je zdarma, ale abyste vůbec mohli do areálu, musíte být zahalení. Dostanete dlouhý tmavomodrý „hábit“ a ženy samozřejmě i šátek na hlavu. Po pár minutách pobytu na prudkém slunci, navíc v kombinaci s vysokou vlhkostí vzduchu, si každý bude připadat jako v sauně. Nicméně mešita je to krásná a dalo by se říci, že patří mezi nejkrásnější v celé Malajsii.

Neměli byste vynechat ani čínskou čtvrť, kde najdete nespočetné množství stánků se sortimentem všeho druhu. Můžete nahlédnout do několika čínských chrámů nebo navštívit nejznámější hinduistický chrám ve městě, Sri Mahamariamman, jehož střechy a stěny jsou doslova přeplněny pestrobarevnými soškami nejrůznějších hinduistických božstev. Boty si musíte zout před vchodem, a poté již můžete dovnitř. Pokud budete mít štěstí, budete svědky náboženského obřadu zvaného púdža, kdy se přítomní Indové modlí ke svým božstvům a dávají obětiny, vše je doprovázeno hudbou a bubnováním. Obřad trvá zhruba 15 minut a pro Evropana je to opravdu zajímavý a barvitý zážitek. Když chrám opustíte, očekává se od vás symbolický příspěvek, ale je to jistě pro dobrou věc.

Na jih od čínské čtvrti narazíte na staré vlakové nádraží, které zde postavili Britové v roce 1911 a dodnes zde staví a projíždějí vlaky. Na první pohled však tato krásná bílá budova se špičatými věžičkami rozhodně nádraží nepřipomíná. Kousek odsud nalezneme národní mešitu Masjid Negara, která byla oficiálně otevřena v roce 1965. Je situována na 13 akrech, má 73 metrů vysoký minaret a může pojmout až 15 000 věřících. Bohužel, na ceduli u vstupní brány je napsáno, že nemuslimští turisté dovnitř nesmějí, takže vám nezbývá nic jiného, než se kochat její krásou pouze zvenčí.

Když už máte dost chození v únavném horku, dojeďte si jednou z linek městské dráhy do KLCC (Kuala Lumpur City Centre), kde můžete obdivovat hlavní atrakci a symbol města – Petronas Towers. Věže „dvojčata“ měří 452 metrů a v roce 1996 byly oficiálně uznány za největší budovy na světě. Prvenství hájily až do konce roku 2003, kdy je s 509 metry předstihl mrakodrap Taipei 101 na Taiwanu. Každá z věží Petronas Towers váží 300 000 tun a má 88 podlaží. Ve 41. patře (170 metrů nad zemí) je umístěn Skybridge, nebeský most, který umožňuje pohyb mezi oběma věžemi a v případě nebezpečí slouží jako úniková cesta. Díky své stavební konstrukci mohou věže odolat nárazům větru až o síle 180 km/h, přičemž maximální rychlost větru naměřená v Kuala Lumpur nedosahovala ani 60 km/h.

Jelikož jsou Petronas Towers hlavním lákadlem města, každý turista, který do Kuala Lumpur zavítá, je chce navštívit. Kromě pondělků se zde zdarma vydávají vstupenky na Skybridge, ale jejich počet je omezen. Takže si musíte ráno přivstat a čekat ve frontě až v 8:30 otevřou – to je jediná jistota, že se na vás dostane. Vedle výdeje lístků je místnost věnovaná výstavbě věží Petronas a dalším zajímavostem týkajících se výškových budov. Je zde například zařízení, které vás změří a po stisknutí tlačítka ukáže, kolikrát se svou výškou vejdete do věží Petronas, Menary a dalších výškových staveb.

Ještě než začne samotná prohlídka Skybridge, zhlédnete v malém kinosále propagační 3D film o petrochemické společnosti Petronas. Po vstupní kontrole nastoupíte s průvodkyní do speciálního vysokorychlostního výtahu (rychlost cca 6 m/s) a za chvíli už zastavujete ve 41. patře u Skybridge, kde máte asi 10 minut volno na fotky a užívání si pohledu na město z ptačí perspektivy. Bohužel se přes most do druhé věže nedostanete, ale i tak jde o zajímavý zážitek.

V Kuala Lumpur najdete ještě jednu zajímavou stavbu, která rozhodně stojí za návštěvu. Jedná se o televizní věž Menara, která je postavena na malém kopci jménem Bukit Nanas (1,5 km od věží Petronas) a se svými 421 metry je pátou nejvyšší věží světa. K věži dojdete pěšky nebo speciálním taxíkem – jízda je zdarma. U pokladny zaplatíte 20 RM a výtah vás vyveze do výšky 276 metrů, kde se nachází prosklená kruhová vyhlídka pro veřejnost, ze které je nádherný výhled do všech světových stran. Někteří lidé si zde nechávají udělat fotografii s Petronas Towers, ale cena je asi 30 RM. Můžete navštívit i otočnou restauraci, která je umístěna ve výšce 282 metrů, takže zatímco čekáte na jídlo, můžete se kochat panoramatickým výhledem na město.

Pokud si chcete zpříjemnit zpáteční cestu do centra trochou přírody, lesní rezervace Bukit Nanas je docela dobrým místem. Na značených stezkách a dřevěných chodníčcích uvidíte mnoho zajímavých tropických rostlin a při troše štěstí i pár zvířat – ptáky, veverky a opice. Zaručeně však narazíte na hejna dotěrných štípajících komárů, takže je dobré mít po ruce pořádný a účinný repelent.

Co se týče stravování ve městě, největší výběr restaurací a jídelen je v čínské nebo v indické čtvrti, v KLCC mnoho restaurací nenajdete, snad jen uvnitř Petronas Towers. Ochutnat můžete kuchyni malajskou, čínskou, indickou, evropskou nebo dát přednost rychlému občerstvení. Není třeba se obávat typických asijských jídel – vše je velmi chutné (rovněž i velmi ostré) a nezávadné, takže případné žaludeční či střevní potíže by vás neměly ohrozit.

Pokud máte centrum Kuala Lumpur již prochozené, udělejte si půldenní výlet k Batu Caves, nejvýznamnější hinduistické svatyni v Malajsii. Již od roku 1890 jsou tyto jeskyně dějištěm hinduistického svátku Thaipusam, kdy si někteří oddaní stoupenci boha Murugana nechávají probodnout tváře a jazyk ostrou jehlicí a na sobě nesou konstrukci zvanou „kavadi“, jež je zakončena háčky, které mají dotyční zabodnuty v zádech. Tato třídenní náboženská slavnost, během níž navštíví Batu Caves přes milion lidí, se odehrává každoročně na konci ledna nebo na začátku února (samozřejmě i v jiných částech roku stojí návštěva jeskyní za to). Na místo se dostanete městským autobusem č.11, který má nástupní zastávku poblíž čínské čtvrti. Jednosměrná jízdenka stojí 2 RM na osobu a po necelé hodině jízdy jste u cíle.

Když projdete zdobenou vstupní branou, na první pohled vás upoutá obrovská zlatá socha boha války Murugana, největší svého druhu na světě. Hned vedle se nachází poměrně příkré schodiště se 272 schody vedoucími do chrámové jeskyně Gua Kecil. Každý schod má své číslo, aby člověk během namáhavého výstupu věděl, kolik mu ještě zbývá. Uvnitř se nachází několik stánků se suvenýry, malé hinduistické chrámky, největší z nich je umístěn v zadní části jeskyně. Tradičními obyvateli těchto prostor jsou skupinky makaků dlouhoocasých, kteří vybírají odpadkové koše a nechávají se krmit od turistů.

Další významnou jeskyní je Gua Galleri nacházející se v dolní části schodiště. Vstupné do této „jeskynní galerie“ činí 15 RM na osobu. Nejdříve přejdete lávku vedoucí přes rybníček s oranžovými rybkami, a poté se dostanete ke vstupu do jeskyně. Uvnitř na stěnách můžete vidět obrazy a popisky z hinduistické mytologie, dále několik soch a sousoší hinduistických božstev, např. Šiva, Ganéša, Hanuman atd. V zadních chodbách jeskyně je i miniaturní zoologická zahrada, kde mají krokodýla, pár hadů a bezobratlé živočichy. V areálu Gua Galleri je i malý parčík s několika voliérami (opice, ptáci), pódiem a restaurací. Pro turisty se zde konalo i čtvrthodinové představení indických tanců v podání místních umělců, a kdo chtěl, mohl si to také zkusit.

V dolní části areálu jsou umístěny stánky se suvenýry a několik hinduistických chrámů, z nichž jednomu např. dominuje velká zelená socha opičího boha Hanumana.

Co říci závěrem? Kuala Lumpur patří k nejzajímavějším městům v celé Malajsii a nabízí turistům široké spektrum nevšedních zážitků: hinduistické či čínské chrámy s tradičními rituály, krásné mešity, moderní výškové budovy, skvělou místní kuchyni a samozřejmě širokou možnost nákupů. Pokud zde strávíte alespoň 2 nebo lépe 3 dny, rozhodně nebudete litovat.

Jen těžko se hledají vhodná slova, kterými lze vyjádřit hrůzy páchané v největším nacistickém vyhlazovacím táboře. Statistiky pracují s milionovými čísly a to má za následek jakési otupění ve vnímání jednotlivce. Je však nutné si uvědomit, že v každém statistickém milionu se skrývá milion skutečných osob, které měly rodiny, pracovaly, cítily, toužily…

Tématika koncentračních táborů mě vždy zajímala, přečetla jsem o nich spoustu knih. Jako završení mého soukromého „vzdělávání“ jsem se rozhodla navštívit Osvětim. Myslela jsem, že mě zde nemůže nic překvapit. To byl ale hluboký omyl! Něco jiného je o tom číst knihu, něco jiného pak stát vlastníma nohama na místě, kde vylétlo komínem milion a půl lidských duší.

Koncentrační tábor Osvětim-Březinka leží v jižním Polsku, asi 60km západně od Krakowa. Název dostal podle přilehlého města Osvětim (německy Auschwitz) a vesnice Březinka (německy Birkenau). Oba tábory jsou jako památková rezervace zpřístupněny návštěvníkům. Většina objektů se dochovala, některé objekty zničené příslušníky SS byly rekonstruovány z původních dílů, např. pece v krematoriu. Některé objekty byly však zničeny nenávratně ve snaze zamést stopy zločinů. Státní muzeum v Osvětimi, jenž má tábor ve správě, několik z nich rekonstruovalo a umístilo tam, kde se nacházely v době existence. Jedná se o tzv.popravčí zeď a hromadnou šibenici na shromaždišti.

Vstup do táborů je zdarma, připlatíte si za průvodce. V muzeu můžete v kinosále shlédnout dobový dokument o táboře. Ručím vám za to, že už na něho nikdy nezapomenete.

KL Auschwitz I /Konzentration­slager-pozn.aut./

Nad vstupní branou do tábora vás uvítá nápis: Arbeit mach frei. Práce osvobozuje. Tento cynický výsměch vyčerpaným vězňům, kteří jej denně četli při návratu z práce, je typickým příkladem nacistické zvrhlosti.

Tábor v Osvětimi byl založen r.1940 na Himmlerův rozkaz. Velitelem tábora se stal Rudolf Höss. Po rozšíření bývalých kasáren a přístavbách celkem tábor čítal 28 poschoďových obytných budov plus hospodářské budovy a kuchyně. Průměrně zde bylo vězněno asi 16 000 osob. Vězni, převážně muži, byli ubytovaní v blocích. V nich je umístěna stálá expozice představující dějiny koncentračního tábora. Vedle spousty fotografií a dokumentů se zde nachází velmi působivé expozice původních předmětů zabavených transportovaným lidem. Uvnitř bloků se samozřejmě nesmí fotografovat, ale ty hromady kufrů, bot, kartáčků apod. si budu pamatovat do smrti. Uvidíte zde také kolekci děl vytvořenou bývalými vězni, která ukazuje různé scény z táborového života. Velmi mě zasáhly expozice přibližující denní život vězňů – kde a jak spali, co a jak jedli, tzv.lékařskou péči, způsoby trestů…Nachází se zde také modely plynové komory a krematoria II.

Blok 11– blok smrti, je izolován od zbytku tábora. Dvůr mezi bloky 10 a 11 je obehnán vysokou zdí. Uprostřed je popravčí zeď, kde nalezly smrt tisíce vězňů. V expozici zde uvidíte původní nástroje k mučení a popravám. V podzemí se nacházela táborová věznice. Zde lze vidět tři druhy kobek, jedna děsivější než druhá. V první z nich se umíralo vyhladověním, v druhé – temnici – udušením. Třetí cela se dělí na 4kobky o rozměrech 90×90cm, kde si vězni odpykávali zvláštní tresty.

Táborové shromaždiště – apelplac. Během apelů se zjišťoval početní stav vězňů.Trvaly několik hodin, během kterých museli všichni nehybně stát. Při trestných apelech museli celou dobu třeba klečet, dřepět apod. Na apelplacu stála také hromadná šibenice. Prováděly se zde také veřejné popravy.

Krematorium a plynová komora byly v provozu v letech 1940–1943. V plynové komoře, vytvořené z bývalé márnice, byli vražděni sovětští váleční zajatci a Židé z ghett v Horním Slezsku. V krematoriu se nacházejí dvě pece, původně zde byly tři. Denně v nich bylo spáleno přibližně 350 těl. Spravedlnost alespoň jednou nebyla slepá, na šibenici před vchodem zde byl v roce 1947 oběšen sám Rudolf Höss.

KL Auschwitz II -Birkenau Přesunuli jsme se asi 3 km a stanuli před hlavní branou do koncentračního tábora Březinka. Jeho budování začalo v roce 1941. Rozloha činila asi 175ha, na kterých bylo postaveno na 300 baráků pro 100000 lidí. Dochovalo se však jen 45 zděných a 22 dřevěných baráků. Z ostatních zbyly jen komíny nebo obrysy rozvalin. Území bylo rozděleno na několik sektorů, které tvořily samostatné tábory.

Hned na začátku tábora je železniční rampa, kam přijížděly transporty a kde se konaly tzv.selekce. O tom, kdo bude dále živořit, a kdo půjde rovnou do plynu, rozhodoval často Dr.Mengele. Tento lékař se také „proslavil“ svými nelidskými pokusy na dětech, těhotných ženách apod.

Tábor v Březince byl vybudován jako vyhlazovací. Proto zde byla postavena zařízení pro hromadné vraždění – čtyři krematoria s plynovými komorami (na konci rampy), další dvě plynové komory v bývalých selských domech, spalovací jámy a hranice. V plynových komorách se vraždilo Cyklonem B. Ze dvou krematorií jsou sice trosky, lze v nich však zřetelně rozlišit plynové komory i kremační pece. Nepodařilo se tak nacistům zlikvidovat důkazy, přestože krematoria vyhodili do povětří a baráky s vězni zapálili. Krematorium IV bylo poničeno vězni během vzpoury v roce 1944.

Mezi krematorii č. II a III stojí Mezinárodní pomník obětem nacismu v Osvětimi. Slavnostně byl odhalen v roce 1967.

Zděné baráky byly vystavěny bez základů přímo na bahnité půdě. Uvnitř byly třípatrové palandy se shnilou slámou. Na každém poschodí spalo asi 8 osob. Údiv i odpor budí pohled na toalety a umývárny. Dřevěné baráky byly původně stáje pro 52 koní. Nyní zde žilo až 1000 vězňů. Celý barák vytápěl pouze rozvod komínu, kterým procházel kouř. To bylo samozřejmě naprosto nedostačující a tak vězni krutě trpěli zimou.

Životní podmínky v koncentračním táboře byly nelidské. Kdo přežil otřesný transport do tábora a měl štěstí při selekci, toho čekalo jen utrpení, hladovění, vyčerpávající práce a mučení. V Osvětimi-Březince zahynulo celkem asi 1,1 – 1,5 milionu osob. Dodnes není přesné číslo známo. Tábor byl osvobozen Rudou armádou 27.ledna 1945. Našli zde asi 2800 zubožených vyhladovělých osob, hromady mrtvol, balíky vlasů…

Říká se, že kdo Osvětim-Březinku jednou navštíví, je navždy poznamenán. Můžu to jen potvrdit. Tato místa jsou prosycena atmosférou smrti. Myslím si ale, že by to měl každý vidět na vlastní oči. Neboť: „Národ, který nezná svou minulost, je odsouzen ji prožít znovu.“

Informace čerpány z tištěného průvodce Auswitz-Birkenau a z www.holocau­st.cz.

Lázně bývají synonymem osvobození z rodinných a manželských stereotypů. Lidé bez ohledu na svůj věk a mnohdy i zdravotní stav se pokouší zavzpomínat na nevázaná období svých životů. A tak v lázních praskají ve švech taneční parkety i restaurace a na lavičky v parcích by se téměř vyplatilo vydávat rezervační lístky. Ne všechna lázeňská místa však takovou míru vyžití umožňují. Patří mezi ně rozhodně i severočeská Libverda. Oč méně taškařic zde lázenští hosté mají příležitost prožít, o to více zde načerpají blahodárného klidu a osvěžení (nutno podotknout, že i zde se v jednom lázeňském domě taneční večery pořádají).

Svojí polohou ve stejnojmenném údolí Jizerských hor v nadmořské výšce 424 metrů jsou přímo předurčeny k relaxaci a uvolnění. Ale i toto zajímavé místo, byť tak trochu stojící mimo ruch dnešních středisek, má zajímavou historii svého vzniku. A jak jinak, než že vše začalo krásnou legendou. Podle pověsti se na místě dnešní obce usadil salikvarda, neboli hajník, který střežil pohraniční stezku a pěším strážcům hranic poskytoval občerstvení a lože k odpočinku. Na svém pozemku pěstoval nejrůznější zvířata a mezi nimi i kohouta. Ten ale nechodil pít tak jako ostatní zvířata do potoka, ale na nepřístupné místo blízkého mokřadu. Bylo mu to divné, ale k jeho překvapení kohout kypěl zdravím a přibýval na váze. Když nakonec uhynul, salikvarda ho rozřízl a zjistil, že má mimořádně vyvinuté vnitřní orgány. Byl přesvědčen, že je to vodou, kterou kohout pil a tak se vydal na průzkum. Nakonec nalezl nedaleko ležící studánku, která na povrchu bublala velkými bublinami. Začal tedy vodu sám pít a po čase již nedokázal před ostatními utajit její posilující účinky. Lidé ze širokého okolí proto počali přicházet a vodu pít ve velkém.

První oficiální zmínka o Libverdě se objevuje roku 1381 v písemných zprávách v urbáři frýdlantského panství, který je zachován ve státním archivu v Děčíně. Pověsti o uzdravujících vlastnostech libverdského pramene se časem donesly až na drážďanský dvůr saského panovníka a kurfiřta Augusta I., který si roku 1583 nechal z Libverdy dovézt několik soudků léčivé vody. V roce 1593 zkoumal vlastnosti libverdského pramene Paul Luther, syn známého náboženského reformátora a jeho osobní lékař. Sám Luther uznal léčivé schopnosti a nechal vodu pravidelně do Drážďan dovážet. Později si tuto zázračnou vodu nechal posílat také syfilidou trpící Albrecht z Valdštejna (dokonce ji s sebou vozil i na svá vojenská tažení), od roku 1622 majitel Frýdlantského panství.

Vznik lázní je však spojen se šlechtickou rodinou Clam-Gallasů. Původní rod Gallasů (který vymřel v polovině 18. století po meči a přechodem majetku na synovce Kristiána Filipa Clama a s příslibem, že navždy uchová erb i jméno Gallas, vzniklo jméno Clam – Gallas) získala roku 1636 Frýdlantské panství od císaře Ferdinanda II. jako odměnu za věrnost císaři v tažení proti Albrechtu z Valdštejna. A právě za vlády Kristiána Filipa hraběte Clam – Gallase začaly kolem roku 1760 vznikat první lázeňské stavby. Další lázeňské budovy, o kterých máme písemné zmínky, byly postaveny zhruba po dvaceti letech. Ke konci 18.století Kristián Filip vybudoval lázeňský park v anglickém stylu, kde byl 22. července roku 1790 odhalen pomníček zakladatelům lázní a i sedlákům, kteří postoupili pro zřízení lázní své pozemky. Kolem roku 1800 nechal Kristián Filip pro sebe zbudovat promenádu a empírový zámeček s Clam-Gallasovským erbem, v němž v letních měsících pobýval. Všechny postavené budovy z té doby jsou v klasicistním či empírovém slohu.

V roce 1836 byl lázním udělen zemským výborem statut Státních léčivých lázní. Na přelomu 18. a 19. století se staly natolik věhlasnými, že zde pobývali mnohé významné osobnosti. Pobýval zde nejen císař Josef II., ruská princezna a velkokněžna Anna Fjodorovna, ale také například slavný německý skladatel Carl Maria von Weber o kterém se traduje, že právě zdejší okolí ho inspirovalo k napsání opery Čarostřelec. V lázních ale trávili čas i další významní hosté, mimo jiné spisovatel Franz Kavka, německý přírodovědec a spoluzakladatel geografie jako empirické vědy, Alexander von Humbold, dále český historik a profesor Karlovy univerzity Josef Vítězslav Šimák, syn zakladatele českého státu a pozdější ministr zahraničních věcí Jan Masaryk a v neposlední řadě světoznámý dirigent Václav Talich.

V roce 1868 se vývoj lázní zastavil, protože lidé začali dávat přednost nově vzniklým Teplicím a dalším, zejména západočeským lázním. Libverda ale i přesto zůstává překrásným místem. Okolní malebné kopce přímo lákají k procházkám a pozorování vší krásy, která je zde nabízena plnými hrstmi a zdarma. Na co lázeňský turista narazí především, je restaurace a hotel Obří sud, jehož stavba byla započata v roce 1930 a je jedinou svého druhu v České republice.

Okolí města Duchcov asi jen málokdo pokládá za rajské území. Obrovský povrchový důl, který se zde nachází, stále ještě vyvolává dojem, že v těchto místech prostě nic krásného nalézt nelze. Ti, kteří sem někdy z jakýchkoliv důvodů zabloudili se mnou jistě budou souhlasit, že pravý opak je pravdou. Jen asi 6 km od Duchcova, totiž leží malebná obec Osek. Pokud by zde bylo k vidění pouze malebné náměstí, uličky a překrásně obnovené historické domy, i tak by stálo za to sem zavítat. Ale Osek vám ze svého bohatství nabídne mnohem víc. Objevíte starobylý cisterciácký klášter, jehož historie sahá o rovných 800 let zpět.

Kdo vlastně byli cisterciáci a kým jsou dnes? Jejich základním řeholním pravidlem je heslo sv. Benedikta z Nursie Ora et labora, nebo-li modli se a pracuj. A ve svém každodenním životě se jím řídili a řídí beze zbytku. Cisterciácký řád vznikl z reformního hnutí mezi benediktiny koncem 11. století v Citeaux ve Francii. Zakladatelem prvního kláštera řádu byl sv. Robert z Molesme a k prvním klášterům založeným ze Citeuax patří Clairvaux, jehož opatem se stal sv. Bernard z Clairvaux.

Členové řádu se osvědčili zejména jako osídlovatelé nehostinných a zalesněných území, kde před jejich příchodem povětšinou ještě nikdo natrvalo nežil. Vysušovali mokřiny a bažiny, zakládali polnosti a stavěli klášterní domy. Vždy byli řádem soběstačným, který nežil z plodů práce druhých. Stávali se tak průkopníky, na jejichž činnost později navazovali další osadníci, kteří zakládali rodiny, obce a města. Nelze pominout, že kromě tvrdé manuální práce byli také tichými duchovními rádci a za celé své okolí se vždy usilovně modlili a oblast, ve které působili prosycovali ovzduším úcty k Bohu. A právě takové nehostinné místo nalezli cicsterciáci i v Krušnohoří u Oseka.

20. června roku 1196 byla potvrzena světskými panovníky fundace cicterciáckého kláštera v Maštově u Kadaně a v letech 1197–99 velmož Slavek Veliký, předek Hrabišiců, jinak pánů z Riesenburka a nejvyšší komoří v českém království a purkrabí v Bílině, usídlil řeholníky na svém oseckém panství. Mezi roky 1206 až 1221 započala stavba opatského románského kostela Panny Marie (již v roce 1209 byl vysvěcen hlavní oltář a byla to trojlodní bazilika na půdorysu latinského kříže, která podle řádových pravidel nesměla mít věž, pouze malý sanktusník. Chrám o celkové délce 76 metrů patřil ve své době k největším řádovým stavbám v Čechách a stal se rodovým pohřebištěm (tj. nekropolí) pánů z Riesenburka. )a konventních budov, jejichž sloh byl pochopitelně ovlivněn i nastupující gotikou.

Kromě zemědělské činnosti, se zde cisterciáci zapojili společně s rodem Hrabišiců i do těžby stříbra a cínu. Podle smlouvy mezi opatem Gerviciem a Borešem III. z 22. března 1302, připadla polovina vytěžené rudy klášteru a polovina Hrabišicům z Rýzmburka. Tak začala historie dobývání rudy v této oblasti, která poskytovala místním obyvatelům obživu a pánům bohatství.

Celý klášter je obehnán nepříliš vysokou hradbou, za kterou jsou umístěny konventní budovy a samotný klášterní chrám. Ten v sobě ukrývá překrásnou barokní výzdobu, se kterou se setkáte skutečně jen málokde. Z kostela se můžete postranním portálem ze 13. století dostat do prostor kláštera a jeho chodeb. Ve východním křídle je slavná kapitulní síň, kterou zbudoval opat Slavek z Hrabišic, který se jako vnuk zakladatele kláštera stal jeho prvním opatem. Velikou vzácností a raritou kapitulní síně je čtecí pult, který je z jednoho kusu kamene a otáčecí. Dále je zde také gotická socha Madony z poloviny 14. století.

Po obvodu chodeb je velké množství obrazů zachycujících legendy ze života místních opatů a cisterciáckých svatých. Jeden z opatů jménem Konrád, je zde vyobrazen sedící nad knihou a s hořícími prsty. Legenda praví, že natolik prahnul po četbě a vzdělání, že navzdory nedostatku světla se nad ním Bůh smiloval a zažehnutím jeho prstů mu umožnil pokračovat ve studiu.

Za husitských bouří byl klášter zpustošen a boje přežilo jen několik mnichů (1421, 1429). V dalších letech se klášter potýkal s hospodářským úpadkem, takže byl v roce 1580 zrušen a nakonec se stal na 46 let letním sídlem pražských arcibiskupů. Teprve roku 1626 byl opět vrácen cicterciákům. Velkého rozkvětu se klášter dočkal až po skončení třicetileté války, v průběhu které byl dobyt a zpustošen švédskými žoldnéři.

Tehdy v letech 1691 až 1726, byla za opata Benedikta Littweriga provedena barokní přestavba a výzdoba kláštera, která je pro něj charakteristická do dnešních dnů. Rovněž byly založeny a vybudovány mnohé klášterní zahrady s pro cisterciáky charakteristickým vodním systémem. Již od počátku zde byly zahrady ovocné, zelinářské a bylinkářské, ale za opata Jeronýma Besneckera vznikají od roku 1726 opatská, konventní a noviciátní zahrada, bohatě vybavené pavilony vodními nádržemi, fontánami, partery a sochařskou výzdobou. Veliká ovocná zahrada dodnes zásobuje opatství čerstvým ovocem. V roce 1995 byl klášter se svými zahradami prohlášen za národní kulturní památku České republiky. Jejich stav je však v současnosti značně devastovaný a je důležitou výzvou k jejich obnově a záchraně.

Opat Benedikt Littwerig se do dějin zapsal i dalším významným počinem. Zřídil textilní manufakturu na výrobu punčoch, jejímž vedením byl pověřen Johan Paul Röthing ze Saska. Povolán byl dokonce i přes to, že byl protestantského vyznání. Během tří let bylo na oseckém panství padesát vyučených punčochářů, rychle se stavěly manufaktury a ke konci 18. století zaměstnávaly kolem 760 osob. Jako jeden z mála klášterů unikl Osek dekretu Josefa II. o jejich zrušení. Díky obratnému jednání opata Mauritia Elbela byl Osek zachován a 20. listopadu 1786 Josef II. potvrdil všechna řádová privilegia.

V roce 1811 převzal klášter dřívější jezuitské gymnázium v Chomutově a intenzivně vyvíjel vzdělávací činnost. Založil a podporoval například dívčí školy s povinou docházkou. Opatem Klementem Zahrádkou byl roku 1844 založen klášterní hospitál. Po druhé světové válce museli klášter opustit všichni němečtí mniši a nadále zde byli salesiáni až do roku 1950. Pak přišlo zrušení klášterů a ten v Oseku sloužil jako internační tábor pro řeholní kněze a řeholnice. Návrat cisterciáků přišel až po Sametové revoluci, kdy se 45. oseckým opatem stal Bernhard Thebes. Ačkoliv v současné době zde žije pouze jeden řeholní bratr (opat Bernhard Thebes je na dlouhodobém léčení mimo území ČR), rozhodně toto místo není pusté a prázdné.

Miluji cestování všeho druhu, ať už jde o výpravy do dalekých krajin, nebo o obyčejné, každodenní dojíždění do zaměstnání. Ovšem ze všeho nejraději sednu do auta, pokusím se uvést ho do chodu a pak už se jen kochám. Ano, jsem prostě kochací typ. Milovníky českého filmu „Vesničko má středisková“ ubezpečuji, že já i mé vozítko jsme zatím v pořádku.

Jedním z míst, kde jsem se rovněž náležitě pokochal a kde si na své přišlo nejen mé oko toužící po kráse, ale lecjaké pamlsky nalezla i má duše, byla severočeská Hejnice. V malebném údolí Jizerských hor, osvěžované říčkou Smědá, na vás čeká Mezinárodní centrum duchovní obnovy, které v sobě ovšem skrývá zajímavou a nepřehlédnutelně dávnou historii. Jako takové bylo zřízeni litoměřickým biskupstvím v místním bývalém františkánském klášteře (přilehlém k baroknímu chrámu Navštívení Panny Marie) a slouží k pořádání seminářů, duchovních cvičení, ale neopomíná ani programy setkávání a poznávání kultur národního trojmezí (Čech, Německa a Polska), které v sobě Hejnice svojí geografickou polohou spojuje. Ale jak to vlastně všechno v minulosti vzniklo? Nuže vydejme se proti proudu času do dob tak vzdálených, že jejich události dnes nazýváme pouhými legendami.

Již od 13. století bylo toto místo čile vyhledáváno všemi, kteří toužili po pomoci a uzdravení. Jejich cílem byl malý gotický kostelík, který v sobě ukrýval dřevěnou sošku Madony s Dítětem. Čím bylo toto místo tak zvláštním, že se mnozí uchylovali do jeho náruče? A jak vzniklo? O tom právě vypráví legenda.

V nedaleké vesničce Lužec bydlel se svou nemocnou ženou a dítětem jakýsi řemeslník. Ten chodíval přes hejnické lesy za prací a na skalním ostrohu nad říčkou Smědá pod voňavou lípou si vždycky odpočinul. Podle tradice tak jednoho dne v roce 1159 pod lípou usnul a zdál se mu podivný sen, který ovlivnil život jeho i celého okolí. Ve snu uviděl lípu jak zalitá nebeskou září, hostí ve své koruně sbor andělů, kteří k němu promluvili. „Jsi na zázračném místě, na kterém se zalíbilo Otci. Jdi domů a vrať se s obrázkem Matky Boží, aby každý, kdo v budoucnu půjde kolem, se mohl zastavit a mít účast na milosti. Tobě se pak za odměnu uzdraví žena i dítě.“ A jelikož není sen jako sen, našemu řemeslníkovi to nedalo a usilovně o něm přemýšlel. Nakonec usoudil, že není výplodem jeho fantazie, ale Božím vnuknutím. Rozhodl se tedy, že jakmile se při své další cestě dostane do Žitavy a prodá zboží, koupí za utržené peníze sošku Panny Marie a přinese ji sem. Jeho radost byla ještě větší, když na cestě nalezl groš, který chápal jako pomoc nebes ke splnění svého poslání. Jaké však bylo jeho zklamání když zjistil, že mu peníze na novou sošku nestačí. Řezbářova žena si ale vzpomněla, že mají jednu starou a tak koupil tuto a vrátil se s ní k lípě. Do jejích dutých útrob sošku vložil a prosil se vší vroucností o uzdravení své milované ženy. Dalšího dne ji na povoze i s jejich dítětem k lípě přivezl a prosili společně znovu. A stalo se tak, jak mu bylo ve snu přislíbeno. Jeho žena byla uzdravena.

Ačkoliv tehdy neexistovaly žádné sdělovací prostředky, snad s výjimkou upovídaných sousedek, přesto se zpráva o této události roznesla do širokého okolí. Tak lidé začali se svými slabostmi a starostmi putovat k lípě s usměvavou Madonkou a zde pokorně prosili o pomoc. Aby se zde mohla sloužit mše pro poutníky, rozhodli se lípu pokácet, na její pařez postavili madonku a nad ní roku 1211 postavili dřevěnou kapličku. Ani to pro množství poutníků nestačilo a roku 1252 byla postavena nová, kamenná kaple s gotickým klenutím, které lze spatřit dodnes.

Zajímavé události však toto místo neopustily ani v pozdějších letech. Když frýdlantské panství získali po Bibrštejnech protestantští Redernové, okamžitě se řídili podle tehdejšího panského práva cuius regio eius religio (koho vláda toho náboženství) a změnili všechny kostely na svém panství na protestantské. Pouze mariánský poutní kostel v Hejnicích nemohl být kvůli četným poutím z okolních katolických panství změněn. Byl tedy uzavřen. Ačkoliv byly činěny nejrůznější pokusy a prosby i z nejvlivnějších míst, pan Melchior z Redernu se přesvědčit nenechal. Dokonce jeho žena Kateřina poručila převézt poklad hejnického chrámu i slavnou sošku na jejich liberecký zámek. Ten však lehl 2. května 1615 popelem. Jako zázrakem nebyla milostná hejnická soška zničena. Mezi lidmi se vyprávělo, že to byl Boží trest za Kateřininu zpupnost. Ta ještě téhož dne vrátila sošku zpět do hejnického kostela, kam patřila. Svých původních práv se hejnický kostel dočkal až po bitvě na Bílé hoře roku 1620. Ta znamenala porážku i pro rod Redernů, jehož členové proto prchají z Čech. Roku 1622 získal koupí frýdlantské panství, do jehož správy Hejnice patřily, vojevůdce Albrecht z Valdštejna. Brána toužícím poutníkům byla opět otevřena a zázračná soška mohla opět slýchávat výkřiky vděčné radosti uzdravených věřících.

Když byl roku 1634 vévoda zavražděn, jeho manželka Isabela Valdštejnová darovala hejnickému kostelu gotický křídlový oltář z roku 1500, který dnes stojí na původním místě zjevení. Ten je tzv. křídlový, tedy uzavíratelný, aby byl schopen převozu. Albrecht si o bral na svá válečná tažení a je tedy někdy nazýván jako „Valdštejsnký polní oltář“.

Roku 1636 získali panství Gallasové, za jejichž přítomnosti dosáhl věhlas poutí svého vrcholu. Příliv poutníků byl zejména o mariánských svátcích, kdy se jich nezřídka sešlo i šest až sedm tisíc. Mnozí z nich vážili dlouhou cestu se skromnou postní stravou a radovali se, když mezi stromy zahlédli věže kostela. Proto se hrabě František Ferdinand Gallas a jeho žena Emerenciána rozhodli zastřešit obvod kostela ambity, které by poutníkům poskytli přístřeší a klid pro odpočinek po cestě. Ty kolem gotického kostela zbudoval v roce 1676 A. Leutner. Ambity slouží dodnes jako křížová cesta, jsou zde krásné dřevěné zpovědnice a malé kaple věnované patronům. Protože již nešlo takový nával zvládnout pouze s klasickou duchovní správou, povolali Gallasové bratry františkány. Dne 9. ledna 1691 píše František Ferdinand Gallas provinciálu františkánů P. Antonínu Hartmannovi, aby vyslal do Hejnic několik páterů. Těm se Gallasové zavázali hradit náklady spojené s topením a stravou. Za to měli sloužit jednou týdně mši za všechny zemřelé členy rodu a to na věčné časy.

Stavba kláštera byla dokončena v roce 1696 a o něco později byla započata stavba barokního chrámu, který byl vysvěcen 1. července 1725 v předvečer svátku Navštívení Panny Marie. Dodnes jsou v kostele označena žehnací křižma na stěnách po obvodu vnitřku kostela. Chrám mohl pojmout na 1.000 poutníků. Podle františkánské kroniky v letech 1699–1725 putovalo do Hejnic 1 381 176 poutníků se svými prosbami o přímluvu Panny Marie. Pod místem zjevení nechali Gallasové postavit tři hrobky. Jedna sloužila jejich rodu, druhá rodu Clam – Gallasů (roku 1757 vymírá rod Gallasů po meči a veškeré jmění dědí synovec Kristián Filip Clam, ovšem pod podmínkou, že rodové jméno Gallas a rodový erb budou nadále zachovány. Tak vzniká nová rodová větev (Clam-Gallas) a poslední otcům františkánům.

Budoucí léta tomuto místu připravila ještě nejednu krušnou chvilku. V období panování Marie Terezie a jejího syna Josefa II., byla zakázána všechna procesí (kromě Božího Těla) a poutě. Rovněž veškeré cennosti z chrámu byly odvezeny do Vídně. Opravy chrámu a nové zvony byly použity pro potřeby 1. sv. Války a stejný osud se opakoval ve válce další.

Nevím jaké události ještě Hejnice čekají, ale je možné říci, že v současné době prožívá renesanci a rozkvět. Zřízení Mezinárodního duchovního centra a rozsáhle opravy chrámu tomu jedině nasvědčují. Přestože se proud poutníků nezastavil ani dnes, pravděpodobně už nikdy nedosáhne takových rozměrů jako v období rodu Gallasů. Ale to nebrání tomu, abyste zde prožili nejednu krásnou chvilku ve stínu stromové aleje, nebo alespoň na okamžik poseděli v tichu chrámu. Kdo ví, možná i vy budete osloveni jako kdysi dávno onen řemeslník. Ztište proto svá srdce a naslouchejte.

Znalci díla Járy Cimrmana jistě velmi dobře znají jeho převratný objev tzv. „akustické konstatnty“, kterou obohatil nepřehledné a mnohdy nudné operetní texty. Uplatnila se především v památném mistrově díle O kuplířce z Frýdlantu. Jeho slavné „dýjadýjadá“ snad není třeba naší kulturní veřejnosti nijak zvlášť připomínat.

S veselým popěvkem na rtech, jsem onoho památného dne upíjel kávu a spokojeně se rozhlížel po nádherném náměstí města Frýdlant v Libereckém kraji. Počasí bylo více než krásné, atmosféra příjemně maloměstská a k mé radosti se z útrob místní historické radnice ozvala netušeně melodická zvonkohra. Opakovala se každou hodinu a k mému překvapení zazněla pokaždé jiná melodie. Kdo ví, zda tuto atrakci nevěnoval městu sám český velikán.

Pokud zavítáte do těchto kouzelných míst, jistě nezůstanete u pouhé kávy, nebo dobrého piva. Vaši pozornost bezesporu upoutá hrad – zámek. Naleznete ho nedaleko centra města a dojdete k němu pohodlně pěšky z náměstí. Jak bývalo v minulosti zvykem, stojí na vysokém čedičovém ostrohu nad říčkou Smědou, jejíž břehy byly slovanským obyvatelstvem osídlovány již velmi záhy v ranném středověku.

Hrad měl na tomto místě nesmírně významnou úlohu, neboť střežil obchodní stezku do Žitavy. Není bez zajímavosti, že dle archeologických nálezů, zde probíhal čilý obchod již za dob Římanů. Prvními nám známými vlastníky Frýdlantska a Žitavska byl rod Ronovců. Kdy založili náš hrad, a který z nich to byl, však není přesně známo. Přídomek „z Frýdlantu“ užíval už v r. 1257 příslušník tohoto rodu Častolov. Je-li tím míněn tento Frýdlant, spadaly by jeho počátky nejspíše do doby kolem r. 1241, kdy české země byly ohroženy vpádem Tatarů a kdy přechody přes pohraniční hory zajišťovaly nově postavené hrady.

Poněkud jistější datum, je rok 1278, kdy podle latinské listiny ze 7.2. od krále Přemysla Otakara II., koupil hrad za 800 hřiven stříbra do dědičného držení jakýsi Rudolf z Bibrštejna (pochází z rodového sídla Biberstein na řece Bobritsch nedaleko Freibergu v Sasku, kde se uvádějí již v l. 1218 a 1228). V tehdejší době byl poměrně známým válečníkem a král jeho služby potřeboval pro blížící se střetnutí s Rudolfem Habsburským. Rod Bibrštejnů zde pak vládl až do roku 1551. Bibrštejnové byli zajímaví tím, že své Frýdlantské panství nikdy nedělili mezi členy rodu, ale uchovávali ho vždy v plné celistvosti. V českých dějinách patřil tento rod k předním zástupcům panského stavu a často vystupovali v popředí tehdejších událostí. Tak se v r. 1344 setkáváme při založení pražského arcibiskupství s Bedřichem I., který pak v r. 1348 provázel Karla IV. do Braniborska, v r. 1354 ke korunovací do Říma a r. 1357 s ním byl v Bělé pod Bezdězem.

V době husitského povstání zaujímali jednoznačně katolický postoj a také z toho důvodu se jejich hrad a i město Frýdlant stal nejednou terčem husitských nájezdů, zejména v r. 1427 a v listopadu 1428, kdy bylo vypáleno. Zdá se však, že hrad nedobili, jinak by dobové prameny uvedly, že zde husité ponechali vojenskou posádku. V pohusitském období stáli dokonce proti Jiřímu z Poděbrad, který v roce 1466 držel v zajetí na Karlštejně Václava z Bibrštejna. Po tomto bouřlivém období se Biberštejnové ve zbývajících desetiletích 15. století zaměřili na hospodářské využití své državy a na počátku 16. století k ní získali ještě panství Kost, Trosky a Děvín. To však již byla závěrečná fáze biberštejnské vlády na Frýdlantě, protože v r. 1551 jejich frýdlantská větev Kryštofem z Biberštejna vymřela.

V roce 1558 se hrad dostal do majetku císařskému radovi Bedřichu z Redernu, pocházejícímu ze Slezska. Ačkoliv zde tento rod sídlil pouhých 70 let, bylo to období velkého rozkvětu. Nejvýznamnější postavou rodu byl Melichar z Redernu (1555 – 1600), který na svých cestách navštívil všechny významné země pevninské Evropy a účastnil se celkem jedenácti válečných výprav. Jeho vojenská kariéra vyvrcholila tažením proti Turkům v době, kdy již byl prezidentem císařské vojenské rady a polním maršálem. V době, kdy zde vládl tento rod, byla započata přestavba gotického hradu ve šlechtické, renesanční sídlo. Z významných umělců je třeba vedle stavitele Spazzia jmenovat Ambrosia Fritsche a Bartoloměje Sprangera, kteří se podíleli na výzdobě kaple.

Rederny na zámku vystřídal Albrecht z Valdštejna, který o toto místo usiloval s nezměrnou energií. Po jeho zavraždění v Chebu v únoru 1634 se stal majitelem frýdlantského panství hrabě Matyáš Gallas (na přípravě odstranění Albrechta z Valdštejna se Matyáš aktivně podílele, byl dokonce pověřen zakročit proti spiknutí, které připravoval a díky tomu pak následně obdržel i toto Valdštejnovo sídlo). Jím se dostal na Frýdlant rod, s jehož jménem je spojen až do r. 1945. Clam – Gallasové již v roce 1801 zpřístupnili veřejnosti sbírky, které zde uchovávali. Když byl hrad převzat do majetku státu, byly ještě doplněny a rozšířeny. Dnes jsou ke shlédnutí nejen v prostorách hradu, ale i v komnatách zámku. Kromě nábytku, zámeckého zařízení, skla a porcelánu, obsahují především bohatou sbírku zbraní od doby husitské, přes renesanci, dobu Albrechta z Valdštejna až do období baroka. Velmi zajímavá je i zámecká obrazárna, v níž jsou díla V. V. Reinera, K. Škréty, P. Brandla, zajímavý dobový portrét Albrechta z Valdštejna pocházející údajně od Christiána Kaulfersche z r. 1626 a množství portrétů Gallasů a Clam-Gallasů. Zdejší knihovna zahrnuje přes 13 000 svazků většinou cizojazyčné literatury.

Na prohlídku hradu a zámku si vyčleňte dostatek času. Trvá totiž 1,5 – 2 hodiny. Osobám s dobrými ledvinami vřele doporučuji navštívit nejprve toaletu v předhradní restauraci. Až vejdete do prostor hradu, budete žasnout na jeho nesmírnou rozmanitostí. Snoubí se zde nejen prvky původní gotiky, ale i zámecké renesance. Dohromady tak tvoří zajímavý celek, ve kterém vám každý jeho kout přinese stále nová překvapení. Hrad působí velmi impozantně a mohutně. Nejlépe si to uvědomíte, když po prohlídce odbočíte u Pokladny vlevo a vydáte se kolem jeho hradeb.