Rubrika: Hrady a zříceniny

Nedávno mě v tisku zaujala poznámka jak v současné době opět vznikají nová království, spíše panství či monarchie nebo obdobné historické celky na území Čech. Představte si, že k dnešnímu dni jich je už dokonce osm. Mnozí z vás jistě znáte Valašské království a Podhorácké a Horácké knížectví. Někteří jste třeba něco zaslechli o Zemi děda Praděda, Prajském grofstvu, Družině knížete Václava či Republice Kraví hora. Netuším, zda znáte pojem Lašské markrabství a Tolštejnské panství. Většina z výše uvedených územních celků snad vzniká i proto, aby se v místě pěkně rozvíjel turistický ruch a jako určitý magnet přitáhl právě do těchto míst nejvíce zvědavců, cože ty názvy vlastně obnáší.

Dneska bychom si řekli něco o nejsevernějším místě české republiky, které zabírá celý Šluknovský výběžek. Abyste věděli úplně přesně, kde se budeme zeměpisně pohybovat jedná se o místa Dolního Podluží, Doubice, Horního Podluží, Chřibské, Jiřetína pod Jedlovou, Krásné Lípy, Rybniště a Varnsdorfu sloučených ve Svazku obcí Tolštejn za spoluúčasti Svazku obcí Sever, kam patří Dolní Poustevna, Jiříkov, Lipová, Lobendava, Mikulášovice, Staré Křečany, Šluknov, Velký Šenov, Vilémov a město Rumburk. Kdysi se právě tady v těchto místech skutečně nacházelo Tolštejnské panství.

V tomto půvabném kraji Čech vznikl netradiční projekt, jak místo propagovat. K tomuto projektu se připojilo více jak 60 hotelů, informačních center, restaurací ale i muzeí a za pomoci maskota, loupežníka Vildy všichni spojili své síly a stali se součástí tzv. Vandrování po Tolštejnsku. Na všech těchto místech si můžete říci o Vandrovní pas a vydat se nejen krásnou krajinou severních Čech, kterou mnozí mají mylně spojenou jen s průmyslem, ale naopak můžete cestovat skrz lesy Lužických hor po místních rozhlednách, muzeích i památkách nebo jen panenskou přírodou.

A pokud se chcete pořádně rozhlédnout do kraje a pokochat se, je nejlépe vylézt na mohutnou zříceninu bývalého hradu Tolštejn, dle které má celé dnešní i bývalé panství jméno. Jde totiž o dominantu celého kraje, která tady má své kořeny už od 13. století, kdy zde byl vybudován obranný hrad, který se již o sto let později stal nejdůležitějším místem celého kraje i panství. Původně prý měl bránit a ochraňovat tzv. obchodní Pražskou cestu, která spojovala vnitrozemí Čech s Lužicí. Zřícenina stojí 4 km jihozápadně od Varnsdorfu na výrazném znělcovém skalním suku ve výšce celých 670 m. Právě tato skála je další charakteristickou dominantou krajiny.

Z nejvyššího místa skalisek, které jsou přístupné po železném schodišti se zábradlím, je kouzelný výhled na okolní vrcholy Lužických hor a do údolí na Jiřetín, Horní a Dolní Podluží, Varnsdorf. Na obzoru za nimi je vidět Šluknovské pahorkatiny a Lužice. Na svazích pod hradem jsou známé rekreační osady Rozhled a Lesné, které patří k Jiřetínu pod Jedlovou. Je známo z historie, že v Míšeňském dole jihovýchodně pod hradem se za Šlejniců v 16. století pokusně dobývaly stříbrné a měděné rudy. Jihozápadně pod hradní skálou je možno spatřit rybníček, kde v tom správném období kvetou dokonce lekníny a kousek dál pod mohutnými stromy můžete dojít až ke studánce.

Původní německý název tohoto skalního útvaru byl Dohlenstein. To česky překládáme jako kavčí skála nebo kavčí kámen. Kdysi dávno rozsáhlé panenské državy na severu Čech postupně získávaly do svého vlastnictví dva mocné šlechtické rody, které zastávaly na královském dvoře Přemyslovců významné funkce. Zatímco Berkové z Dubé ovládali své državy z hradu Honštejna, pak vartemberská větev Markvarticů (vyprávěli jsme si o nich ve článku Krajem paní Zdislavy) vybudovala snad již v polovině 13.století jako své sídlo hrad Tolštejn. Co víme jistě je, že první historická zmínka o hradu pochází už z roku 1337, kdy Tolštejn dobylo vojsko hornolužických měst, protože zdejší posádka podnikala loupežné výpady na Žitavsko. Hrad drželi později Vartenberkové až do počátku 15. století, kdy jej získal Hynek Berka z Dubé, jeden z nejbohatších pánů v tehdejších Čechách, jehož rozsáhlé panství sahalo až na saský Hohnstein.

Od roku 1485 byl Tolštejn se Šluknovskem v majetku rodu Šlejniců, kteří pocházeli ze saské strany Krušných hor. Jindřich ze Šlejnic na počátku 16. století hrad dle záznamů opravil a rozšířil o severní bašty, které z něj znovu učinily pevnost. Zajímavé bylo, že využívali již dělostřelectva. Za autora změny hradu je pokládán zhořelecký stavitel Wendel Rosskopf, který se nejspíše inspiroval přestavbou hradu Rabí.

Roku 1528 převzal panství Jiří ze Šlejnic, o němž se ví, že podporoval v okolí těžbu stříbra a dalších kovů a pro saské horníky, které do míst pozval nechal založit roku 1554 městečko Jiřetín, dva kilometry od hradu. Sám ale v roce 1555 přesídlil z Tolštejna, který mu zdravotně nevyhovoval, na pohodlnější zámek v Rumburku. Ten není přístupný. Jeho přestavba v letech 1724 – 1726 odstranila většinu renesančních prvků, takže architektonicky není dnešní podoba nijak zajímavá. Cenné jsou pouze portály a štuková výzdoba některých místností. Budova proto brzy přestala sloužit reprezentativním účelům. Dříve zde sídlil soud, kde byli odsouzeni vůdci Rumburské vzpoury a dnes slouží potřebám školství. Podhradí nevyužívaného hradu bylo roku 1570 rozděleno na selské usedlosti. Šlejnicové se zde však už hospodářsky ani finančně neudrželi a jejich panství bylo rozprodáváno. Po roce 1587 se zde vystřídalo mnoho různých majitelů, mezi nimiž byl např. i Vilém Vchynský, zavražděný roku 1634 společně s Valdštejnem v Chebu.

Roku 1607 již hrad nesloužil svému účelu, ale ještě před třicetiletou válkou jej Radslav Vchynský stačil znovu opravit a dostavět. V roce 1642 byl hrad obsazen rakouským vojskem, které se odtud snažilo uzavřít cestu do nitra Čech Švédům. Ti hrad nejen oblehli a ohnivými střelami zapálili, ale i dobyli a zcela zničili. Vyhořelé torzo hradu už nikdy nebylo obnoveno. Od roku 1681 patřil hrad i s panstvím Lichtensteinům. Za Josefa Václava z Lichtensteina (1718–1771) se prý ve zříceninách hradu ukrývalo několik loupežníků, kteří se pokoušeli obnovit zašlou slávu středověkých loupeživých rytířů. Píše se, že naposled byl hrad vojensky využit rakouskou armádou v červenci 1757 při pronásledování ustupujících Prusů; v podhradí se bojovalo také v jedné ze šarvátek prusko-rakouské vojny roku 1778. V následujícím roce proto hrad při své inspekční cestě po severních Čechách navštívil i císař Josef II.

Zbytek hradního torza bral postupně za své i v 19. století, kdy místní odnášeli kamení a používali ho při stavbách. Jako by to nestačilo přidali se ještě hledači pokladů, kteří rozkopávali sklepy a bourali zbylé zdivo. Dělo se to proto, že se k této zřícenině vztahovala ta největší možná síla skazek a pověstí o bílé paní, loupežnících a hlavně o rozsáhlých pokladech, které by měly být schované v úkrytech ve zřícenině. Pověsti vyprávějí i o Vlaších, kteří v okolí hledali drahé kamení a stříbro, takže se dobrodruhů sjíždělo hojně. Samozřejmě existuje i pověst o tajné chodbě, která údajně vedla z hradu do jeskyně Míšeňského (Sýkořího) dolu, který nesl jméno podle míšeňských havířů, které sem v polovině 16. století povolal Jiří ze Šlejnic. Romantické a pověstmi opředené údolí se v 17. a 18. století vydávalo za naleziště drahokamů a staré štoly se zde skutečně našly. V říjnu 1886 jednu ze štol navštívilo několik varnsdorfských občanů, kteří pronikli až na konec chodby ve vzdálenosti 23 m, přitom ve druhé polovině chodby našli několikametrové hloubení, překryté starými kmeny. Kvůli bezpečnosti byly o století později štoly zasypány.

Ještě pár slov k Jiřetínu pod Jedlovou. Jak jsem se zmínila výše, byl založen roku 1548 jako hornické městečko, ve kterém byla těžena stříbrná ruda. Dodnes zbyla jedna štola, která je pro návštěvníky přístupná. Městečko je známé svou lidovou architekturou. Právě proto bylo roku 1992 vyhlášeno městskou památkovou zónou. Nejznámější je výjimečná křížová cesta s kaplí na Křížové hoře. Jednotlivé kapličky sestupují až k Božímu hrobu. Místním jeptiškám bylo líto, že křížová cesta chátrá, a tak započaly postavy svatých opravovat samy svépomocí. Nad jejich sice dobře myšleným dílem se památkáři zděsili a sestrám toto milosrdenství zakázali a donutili je svou již vykonanou práci pomocí kartáčků na zuby zase vrátit do původního stavu.

Drahokamem Tolštejnského panství je České Švýcarsko, náš úředně nejmladší národní park a jak místní ochránci přírody zdůrazňují, jediný vyhlášený zákonem. Tento známý ráj stromů a kapradin, který dokáže okouzlit členitými partiemi skalních a lesních komplexů je z 98% pokryt lesem. Ještě dnes zde žijí zvířata jako rys, vydra, sokol a tzv. černá zvěř. Na březích potoka Kamenice je vidět už málokde viditelný žlutý mech. Je to přímým důkazem toho, že je tady absolutně čisté prostředí. České Švýcarsko má rozlohu 79 km čtverečních a navazuje na sousední část v Německu.

Ze 14. století také pochází obec Chřibská, jedna z nejstarších tady, kde se nacházelo původně staré slovanské sídliště, později tato farní ves. Dnes zde najdeme dodnes v provozu nejstarší sklárnu v Evropě, která je funkční již od neuvěřitelného roku 1414.

Známým poutním místem Šluknovského výběžku je také Loreta v Rumburku. Tato nejseverněji položená Loreta v Evropě je věrnou kopií italského originálu Casa Santa. Nástup baroka v Čechách totiž znamenal především budování Loret právě podle vzoru „svaté chýše“ postavené v Loretu u Ancony v Itálii. Rumburskou Loretu dal postavit v letech 1704–1709 majitel rumburského panství kníže Antonín Florián Lichtenštejn, přední feudál habsburské říše. Loreta je vzácné umělecké dílo stavitele Jana Lukase Hildebrandta. Pokud si prohlédnete Anconskou i Rumburskou Loretu a zažijete jejich atmosféru, zbývá je zaposlouchat se do zvuku jejich varhan a cítíte se jako v ráji. Jako v ráji na zemi.

Budete-li mít někdy cestu do okolí Liberce, nebo ještě lépe Hrádku nad Nisou, nenechte si ujít jednu z velmi zajímavých památek, která zde ukryta v hlubokých lesích, stojí již téměř osm století. Hrad Grabštejn. Od malého parkoviště se k němu dostanete úzkou cestou po úbočí kopce, až se před vámi znenadání otevře panoráma hradu ve své plné mohutnosti.

První zmínky o místních pánech jsou ze 2. poloviny 13. století a řeč je o rodu Donínů. V roce 1256 Přemysl Otakar II. odňal hrad, zvaný tehdy „Ulsicz“ či „Ulsytz“, neznámému šlechtici a udělil jej v léno Jindřichovi z Donína. Ti tomuto místu vtiskli neopakovatelnou atmosféru a často prováděli nejrůznější architektonické úpravy.

Za husitských válek, kdy na Frýdlantsku vypukly prudké boje, stáli Donínové na straně katolické šlechty a lužických měst. Poprvé zaútočili husité pod vedením Bočka z Poděbrad na Grabštejn v roce 1424, tehdy se však ještě hrad třítýdennímu obléhání ubránil. Nebezpečí pro Lužici a její spojence však rapidně vzrostlo, když se o pět let později v nedaleké Chrastavě usadil bojovný Mikuláš z Kaišperka, horlivý zastánce husitství. Roku 1430 zaútočil Mikuláš z Kaišperka na Grabštejn a dobyl ho. Z Chrastavy a Grabštejna pak bylo po následujících více než pět let intenzivně válčeno proti Lužici a Biberštejnům. Hrad byl v této době silně poškozen. Roku 1435 padl Kaišperk do lužického zajetí, avšak jeho nástupce na Grabštejně, husitský hejtman Jan Čapek ze Sán, v nájezdech proti lužickým městům pokračoval. Od roku 1437 seděl na Grabštejně Hlaváč z Donína, který z něj podnikal loupežné výpravy opět do Lužice. Situace se nakonec znovu vyhrotila do té míry, že roku 1450, za Václava z Donína, se před Grabštejnem objevilo spojené vojsko Lužičanů a Biberštejnů a hrad po třítýdenním obléhání dobylo. Ke smíru mezi Lužičany a Doníny došlo až v šedesátých letech 15. století. Přes mnohé snahy hrad dobýt udrželi Donínové tento hrad ve svém majetku až do poloviny 16. století, kdy ho z důvodu značných dluhů museli prodat.

Dalším majitelem hradu se tak stal dr. Jiří Mehl ze Střelic, zemský rada a místokancléř. Mehl sám oblíbeným pánem nebyl, takže roku 1569 vypuklo na grabštejnském panství povstání poddaných, které však bylo tvrdě potlačeno. Mehl v letech 1564 – 1569 hrad kompletně přebudoval na reprezentativní renesanční sídlo. Zejména vybudování kaple sv. Barbory (o ní bude ještě řeč) mezi starým palácem a věží, bylo počinem velmi prozíravým. Patří totiž k nejcenějším a zároveň nejohroženějším renesančním památkám v naší republice (v současné době v ní probíhají restaurátorské práce, ale část, především strop a jeho výmalbu lze spatřit). V roce 1586 Mehl hrad prodává, neboť se jeho postavení u dvora nástupem císaře Rudolfa velmi zkomplikovalo. Dalšími majiteli byli Černousové, Nosticové, Trauttmannsdorfové (hrabata z Trauttmannsdorfu nastolila na panství krutý útisk, na který odpověděli grabštejnští poddaní roku 1680 povstáním. ), až v roce 1706 sídlo zakoupil Jan Václav Gallas. V dalších letech vznikla v okolí rozsáhlá zahrada. Jedním z pozůstatků je tisíciletá lípa stojící před vstupem do hradu. V roce 1920 byla značná část panství nyní již Clam-Gallasů vyvlastněna a po druhé světové válce byl zámek konfiskován.

Od roku 1953 sídlila v objektu vojenská posádka. Po roce 1989 se započalo s náročnou rekonstrukcí, která dosud není úplně dokončena, avšak nebrání prohlídce a poutavému výkladu. Kromě státu rekonstrukci hradu po roce 1989 hodně pomohly občanské iniciativy, na jeho obnově se podílel i Česko-německý fond budoucnosti. O jeho zvelebení bojují místní nadšenci bezmála 20 let. Například Luděk Vele, sólista opery Národního divadla a rodák z Chotyně, kde Grabštejn stojí, pořádá pravidelné benefiční koncerty na záchranu hradu. Ty se zde konají každoročně pravidelně již od roku 1993 a celkem vystoupilo kolem 60 umělců. Diváků zde bylo přítomno 10.308. Čistý výtěžek z 15 beneficí překročil 2 mil Kč.

Na začátku prohlídky vstoupíte nejprve do rozlehlé vstupní haly, jejíž současná podoba je dílem Mehlovy renesanční přestavby hradu. Původně však v tomto prostoru býval starý gotický palác. Dále budete moci spatřit místnosti, kde od 16. století byla hradní kuchyně. Její současná podoba je však z 19. století, kdy sloužila již pouze pro potřeby rodiny vrchního nadlesního, který v těchto místnostech bydlel. V minulosti však tato kuchyň vařila pro celý hrad. Jak již bylo řečeno výše, nejpůsobivějším místem na hradě, je renesanční kaple sv. Barbory. Dlouhá léta zde probíhaly restaurátorské práce na varhanách a v současné době se restaurují nástěnné malby. Dalším zajímavým místem je hlavní obytná místnost v prvním patře severního křídla, kde je ke zhlédnutí kamenný krb. Z tohoto krbu se malými dvířky přikládalo i do kachlových kamen, které byly umístěny v jiné místnosti.

V celých prostorách hradu jsou rovněž deponovány části sbírek Severočeského muzea v Liberci, aby se zde uchovala atmosféra jednotlivých epoch, které tento prostor tak významnou měrou utvářely. Je zde tedy místnost gotiky, baroka, renesance, klasicismu a secese a také empíru a panó. Panó byl styl, kdy obrazy nesloužily pouze jako doplněk výzdoby interiéru, ale pokrývaly komplet celou stěnu. Ty, které jsou zde umístěny, patřily k výzdobě v nějakém městském paláci Clam-Gallasů. Jsou na nich vyobrazeny rokokové scény ze zahrad šlechtických sídel s fontánami a zvěří. Lidské postavy byly zřejmě malovány podle členů Clam-Gallasovy rodiny.

Po prohlídce hradního interiéru se dostanete do sklepních prostor. Ty jsou velmi staré a je možné, že pochází z období stavby hradu ve 13. století. Jsou celkově rozloženy do třech podlaží s tím, že to nejspodnější je opředeno legendami o tajných chodbách. V současné době zde jsou instalovány nejrůznější výstavy u kterých se díky příjemnému chladu v letních měsících jistě rádi zdržíte. Zejména jde o výstavu drahých kamenů a dřevěné humorné plastiky.

Filmová pohádka o princi Bajajovi natočená v roce 1971 režisérem Antonínem Kachlíkem na motivy pohádky Boženy Němcové se stala klasikou objevující se pravidelně ve svátečních programech našich televizních stanic. Podstatná část filmu o statečném princi se natáčela na zámku Hrubá skála, na Kopicově statku a ve skalách mezi Hrubou skálou a Valdštejnem. Některé scény se natáčely v okolí Věžického rybníka a na dalších místech. Je to jeden z filmů, který patří do období české kinematografie, které by se s trochou nadsázky dalo nazvat pískovcovým. Schválně si všimněte, kolik zejména dětských filmů z období sedmdesátých a osmdesátých let bylo kompletně, nebo alespoň z velké části natočeno v pískovcových skalních městech – Princ Bajaja, Třetí princ, Přijela pouť, Nefňukej veverko, O princezně Jasněnce a létajícím ševci, S čerty nejsou žerty, Jak dostat tatínka do polepšovny a našlo by se jistě i pár dalších. Pak pro změnu pomalu nastalo již ne tak výrazné období vápencové.

Zámek Hrubá skála je jedním z nejčastějších východišť na naučnou stezku proplétající se mezi skalními útvary Hruboskalska. Současná barokní stavba s renesančními prvky a novogotickou úpravou, v jejímž areálu najdeme i anglický park a empírový kostel, stojí na místě hradu Skála, který byl postaven ve 14. století. Vlastní zámek je dnes s výjimkou nádvoří, na kterém filmový Bajaja vybojoval svůj souboj s černým princem a vyhlídkové věže, nepřístupný. Je přebudován na hotel. Naopak bez problémů se dá dostat na Prachovnu, která v době, kdy zde stával hrad, sloužila jako předsunuté opevnění západní strany hradu a později jako skladiště střelného prachu.

Nedaleké nejrozsáhlejší skalní město Českého ráje je od roku 1998 vyhlášeno přírodní rezervací. Jejím úkolem je chránit sklaní útvary, které vyvíjí již 18 až 20 milionů let. Voda zde nejen odplavuje zrníčka písku a vytváří skalní města s typickým voštinovým povrchem, ale také vyplavuje z nitra pískovcových bloků silikáty, které se po jejím odpaření usazují na povrchu a vytvářejí takzvané skalní laky, které povrch chrání a zpevňují. Proto není žádoucí jakékoli poškozování povrchu skal a i pískovcové horolozectví si časem vytvořilo svá pravidla zahrnující například zákaz lezení po mokré skále, nepoužívání pomůcek poškozujících skálu (vklíněnce, friendy a další), lezení bez použití „maglajzu“ a další. O tom, jak citlivý je povrch poškozené skály se můžete přesvědčit nejen na různých kamenech neustále okopávaných a oklouzávaných davy návštěvníků, ale také například v Zámecké rokli, kde k vytvoření voštinového reliéfu na skále porušené vytesáním průchodů stačilo pár století.

Kromě skalních útvarů vytvořených především působením vody na poměrně málo odolné pískovce, se zde nachází unikátní prostředí pro řadu živočichů a rostlin typických pro Český ráj. Vyskytují se tu ale nejen původní organismy. Na Bukovině je arboretum založené majitelem zdejšího panství Janem Křtitelem z Aerenthalu kolem roku 1860. Je to jedna z vůbec nejstarších sbírek dřevin a jedna z nejstarších pokusných ploch na pěstování severoamerických dřevin ve střední Evropě. Věkovité, původem severoamerické stromy, jsou nejen atraktivními exponáty arboreta, ale staly se i problémem pro původní borové porosty na vršcích skal. Místo původní místní borovice lesní se zde šíří severoamerická vejmutovka, jejíž příliš kyselé jehličí se špatně rozkládá a brání klíčení semen dalších druhů rostlin. Kromě borovic najdeme na extrémních stanovištích na skalách rovněž borůvku, brusinku a zejména koncem léta a na podzim barví vrcholky skal květy vřesu. Zastíněná místa a severní stěny skal porůstá často kapradina osladič. Jižní stěny bývají často úplně bez vegetace. Stanoviště s opačným extrémem jsou pak rokle mezi skalami. Trvale se zde udržuje studené a vlhké klima s minimem pronikajících paprsků světla, které vyhovuje zejména řasám, mechorostům a plavuním.

Převisy a skalní dutiny nejen na Hruboskalsku byly navštěvovány a využívány člověkem už odedávna. Archeologicky je lidská přítomnost doložená už z období 9 až 6 tisíc let před naším letopočtem. Skály sloužily zpočátku jako úkryt sběračsko loveckým společnostem, později zde vznikala sezónní sídliště pastevců a ještě později začaly být těžko přístupné skály využívány ke stavbě opevněných sídel. Velmi významné je i kultovní využití, ke kterému tajemná skalní bludiště přímo svádějí. Nejvýznamnější archeologická lokalita je Čertova ruka, na níž byly od roku 1935, kdy byla objevena, nalezeny stopy osídlení od neolitu až do období středověku.

Měkké a dobře opracovatelné pískovcové skály sváděly ode dávna nejen k budování obydlí a skalních hradů, ale i k vytváření různých sochařských děl přímo v terénu. Známou ukázkou z romantického období 19. století je Adamovo lože a Jeskyně lásky nacházející se nedaleko zámku Hrubá skála. Vzpomínáte, kde Bajaja ve skalách odpočíval? Bylo to právě na Adamově loži. Sochařská výzdoba je ale nejen vlivem povětrnostních vlivů už dost poničená. Dnes již obtížně rozeznatelné nahé sochy milenců v Jeskyni lásky prý dokonce krátce po jejich vzniku nechala trochu poupravit místní vrchnost, aby nepůsobily pohoršení. Za novodobý příklad může posloužit galerie reliéfů nedaleko Kopicova statku. Vojtěch Kopic, dřívější majitel této roubené chalupy pojizerského typu zde v letech 1940 až 1978 vytvořil galerii plastik s motivy z naší národní historie a okolní přírody. Současní majitelé chalupy se o reliéfy dodnes starají. Mimochodem, vzpomínáte si na souboj Bajaji se sluhy černého rytíře hned na začátku filmu? Ten se odehrával právě na Kopicově statku. Za sochařské dílo se dá považovat i symbolický hřbitov horolezců, který najdete mezi zdejšími skalami.

Určitou protiváhu Hrubé skále tvoří hrad Valdštejn. Stojí na skále na opačném konci skalního města a je to jeden ze skalních hradů, kterými je Český ráj přímo nabit. Je považovaný za nejstarší hrad Českého ráje. Byl založen kolem roku 1260 Jaroslavem z Hruštice z rodu Markvarticů, předků pánů v Valdštejna. Od roku 1380 až do husitských válek jej měli v držení páni z Vartemberka a od 15. století hrad střídal jednoho majitele za druhým. Poslední majitelkou, která hrad skutečně používala jako rezidenci, byla milenka Hynka, syna krále Jiřího z Poděbrad, Kateřina ze Strážnice a ze Štítar. Pak byl hrad opuštěn a na čas se dokonce stal doupětem lapků. Během let byl dokonce rozdělen na dva hrady. K nové slávě jej pozvedli v 18. století opět Valdštejnové, kteří zde vybudovali poutní místo. Další majitelé, Lexové z Aehrenthalu, pak v první polovině 19. století začali v okolí budovat vyhlídky a turistické stezky, vybudovali lázně Sedmihorky a Valdštejn se stal jednou z prvních památek zpřístupněných veřejnosti. V současnosti je Valdštejn v majetku města Turnova. Vyplatí se sem zajít. Můžete volně procházet prostorami hradu, prohlédnout si kapli Jana Křtitele, o které se říká, že obraz na oltáři byl malován podle skutečné podoby Karla Hynka Máchy, nebo při troše štěstí natrefit na zkoušku pěveckého sboru v místním poutním kostelíku sv. Jana Nepomuckého. V kostele jsou také uloženy originály soch, které zdobí vstupní most do hradu. Sklepní prostory jsou upravené jako výstavní síň. Ve zbytcích hradního středověkého hradního paláce a ve slavnostním sále klasicistního domu se od průvodců dozvíte něco o historii hradu a posledních majitelů Lexů z Aehrenthalu. Mimo to si samozřejmě můžete užívat výhledy, které tento skalní hrad nabízí.

Krajinou Hruboskalska prochází hustá síť turistických stezek budovaných zde již od 19. století, jejichž páteří je Zlatá stezka Českého ráje spojující většinu významných míst. Po turistických cestách je vedená okružní naučná stezka Hruboskalsko s východištěm na Hrubé skále a dětská naučná stezka z nedalekých Sedmihorek, která do značné míry kopíruje trasu vycházkové cesty po pramenech a studánkách, která byla původně vybudována pro zdejší lázeňské hosty.

I když jsem to neměl v úmyslu, rozhoduji se pro návštěvu nejnavštěvova­nějšího místa v Jižní Americe – Machu Picchu. Mám strach, že tam bude příliš turistů a že mne to bude všechno stát příliš peněz, ale být v Peru a nenavštívit Cuzco a Machu Picchu, to si netroufám.

Cuzco

Cuzco je definitivně zajímavým a fotogenickým městem. Možná bych řekl, že je i svým způsobem městem atmosférickým, ale to nevím, protože nemám šanci si někde sednout a atmosféru vychutnat. V několika sekundách někdo přichází a něco chce. Ano, počítám s tím, že když jedu do chudé země, budu přicházet s chudými lidmi do styku. Nekritizuji tedy samotné lidi, ale systém, jakým to v Peru, a obzvláště v Cuzcu a okolí, chodí. Cuzco je velmi, velmi bohaté město. Z turismu mu plynou obrovské příjmy, přesto jen minimum peněz zůstane lidem, co tu žijí. Zvykl jsem si, že turistická města mají pozitivní vliv na své obyvatele. Obvykle je zaveden nějaký systém, který pomáhá přivážené bohatství rozdistribuovat, i když samozřejmě bohatí bohatnou rychleji. V Cuzcu to takhle nefunguje, lidé tam jsou opravdu chudí, a navíc jsou více nešťastní nežli ti, co bydlí někde v horách. Diskuzi na toto téma bych však nechal pod článek.

Cuzco je opravdu hezké město s bohatou historií. Je zajímavé poznat a pochopit co se tu všechno v historii dělo. Cuzco bylo svého času jedno z nejdůležitějších měst Jižní Ameriky. Město má na poměry v Jižní Americe bohatou architekturu související s jeho historií, která se točí okolo původních obyvatel a Španělů.

Sedím na hlavním náměstí a chci si promyslet, jak to tu všechno provedu, ale když odmítnu vyprání svého prádla mužem, který nemá kde bydlet a o svou dcerku se stará tak, že ručně v řece pere turistům oblečení, když odmítnu pozvání do restaurací, klubů, když odmítnu nabídky na Inca Trail a sjezdy na horském kole, vstávám a svoje myšlenky si hodlám utřídit za chůze. Cuzco totiž není jen Machu Picchu, ale v jeho okolí je spousta dalších ruin, některých stejně rozsáhlých, ale asi desetkrát levnějších. V okolí samotného Cuzka je několik zajímavostí, kam se dá pohodlně dojít pěšky. Poté, co jsem absolvoval prohlídku města, vyběhl se podívat na zdi nad městem, seskládané z přesně opracovaných kamenů. Když nám kdysi na vysoké profesor promítal diáky těchto staveb, zdály se mi tak vzdálené, že chvilku stojím a uvědomuji si, že uběhlo jen několik let a vidím to, co pro mne tehdy bylo někde v oblasti bláznivých snů.

Okolí Cuzca

V hostelu vytahám z batohu několik zbytečných věcí, nechám si je tam schované a další den se vydávám na prohlídku Incké observatoře, solných dolů a Machu Picchu. Po okolí se dá pohodlně jezdit veřejnou dopravou a kde ne, tam čeká taxikář a nabídne okružní jízdu za docela rozumnou cenu. Já takhle cestoval s mladým párem právníků z Chile. Na cestě zpět taxikář zastavil skupince lidí a vzal jakousi nemocnou holku dozadu do kufru.

Loučím se s právníky, se kterými jsme důkladně rozebrali socioekonomickou situaci jak u nás, tak v Chile a už mávám na bílou dodávku. Na Machu Picchu se může jet vlakem, nebo jít pěšky tzv. Inca Trail. Oba způsoby jsou docela drahé, já volím vlak. Chvilku koketuji s myšlenkou jít přes noc po kolejích do Aguas Calientes a ušetřit tak, ale nakonec vítězí pohodlnost a já kupuji jízdenku na vlak. Ten je samozřejmě plný turistů a já ani nemám moc chuť se s nimi vybavovat. Přijíždíme do Aguas Calientes, beru saky paky a po chvilce neúspěšného smlouvání v místním kempu měním svůj plán přespat a brzo ráno vyšlápnout na Machu Picchu a vyrážím nahoru ještě večer.

Machu Picchu

Je tma a přiznávám se, docela se bojím. Podle toho, co se říká, je okolí Machu Picchu plné banditů čekajících na turisty. Cesta se kroutí s neuvěřitelnou vytrvalostí vzhůru, míjím setmělé autobusy čekající na ranní dávku turistů, dávám sbohem posledním zábleskům civilizace a pokračuji do legendárního města Inků. Samozřejmě to zas tak neprožívám, nicméně přeci na mne doléhá jakési vzrušení. Ať se tomu bráníme jak chceme, Machu Picchu je pojem pro každého, komu voní dálky. Pokračuji a cestou se dostávám na docela dobré výhledy do okolních kopců. V údolí je mlha. Přemýšlím však nad něčím jiným. Ještě nebylo žádné místo, kde bych mohl přespat. Prašná cesta olemovaná hustým porostem, do které bych v noci rukou nesáhl. Když projdu poslední zatáčku a v dálce vidím bránu k památce, rozhoduji se postavit stan rovnou na cestě. Našel jsem místo, kde je cesta trochu širší a protože nečekám, že tu pojede něco dříve než ranní autobus, asi v jednu v noci uléhám.

V noci asi dvě auta projela, ale ani jedno mne nepřejelo a ani jedno nezastavilo, aby mi komplikovalo spánek. Vstávám velmi časně, na místě chci být první, kdo projde branou. Dřív, než se to zaplní davy turistů. To se mi nedaří, protože hned u brány je luxusní hotel a tito lidé jednoznačně vyhrávají. Naštěstí jich není zas až tak moc a celý areál je docela velký, takže to jde. Machu Picchu má jedno místo, ze kterého jde fotit. Kdo vyfotí Machu Picchu z jiného pohledu, aby vypadalo stejně dobře a zároveň to bylo originální, měl by dostat nějakou cenu. A tak stojím na místě s několika dalšími lidmi a fotím, kochám se a říkám si, že Machu Picchu je fakt úžasné, jen je škoda, že ten pohled člověk zná natolik dobře, že jej nepřekvapí.

Druhý, neméně zajímavý pohled se naskytne z druhé strany areálu, právě z vrcholu jehlanovitého kopce, který dělá Machu Picchu tak fotogenickým. Cesta vzhůru je namáhavá, ale docela dobře ubíhá. I když jsem si nechal batoh dole v jakémsi informačním stánku, nedostává se mi dechu, je mi trochu špatně a výstup mne netěší. Když se doškrábu nahoru, posadím se na výhled a prostě jen sedím a dívám se do okolí. Nemám ani sílu jít na prohlídku ruin na vrcholku, které, ač se to zespoda nezdá, jsou docela rozsáhlé. Nedostatek jídla, tekutin, spánku a dlouhá doba na pobřeží, si bere svou daň. Jsem opravdu unavený. Když sejdu dolů, nevěřím svým očím. Areál se zaplnil davy turistů, kteří všude fotí, výskají, přebíhají tak, že se mi zamotá hlava tak, až si musím lehnout. Vím, že se potřebuji nutně napít, ale nemám sílu se zvednout. Je poledne a já už na Machu Picchu nechci být. Nakonec se zvedám, vyploužím se po schodem ke vchodu / východu a jdu si dát do restaurace něco k pití. Peru je levná země a tak mne částka za dvě deci fanty docela omračuje. Nemůžu jinak a platím, co se zaplatit musí. Voda a cukr mi dělají dobře, zvedám se a chci sejít dolů do Aguas Calientes.

Zkratka

„Tudy ne!“ pokřikují na mne kluci v inckých kostýmech. Nechtějí, abych šel po silnici a ukazují mi zkratku přímo dolů. Děkuji jim a pozoruji, čím se to živí. Když projíždí autobus s turisty, zpívají a mávají na osádku. Turisti jim samozřejmě také mávají. Když autobus projede, zkratkou seběhnou na další úsek klikaté cesty, po které autobusy jezdí a vše opakují. A pak znova a znova. Dole turisty samozřejmě kasírují. Já nicméně neběžím, jdu tak, abych si neublížil. Cítím se už mnohem lépe. Chvilková slabost je ta tam.

Proč není Machu Picchu v Peru

Úplně dole sedí stařenka a prodává nějaké buchty. Zeptá se i mne, jestli nechci koupit buchtu, cena není vysoká, ale můj rozpočet mi ani těch pár korun neumožňuje utratit. Povídám jí, že je mi to hrozně líto, ale že opravdu nemám peníze, že jsem musel nahoře zaplatit spoustu peněz za limonádu a že bych ty peníze o moc raději dal jí než majiteli zařízení nahoře, ale že jsem prostě musel pít. Stařenka se usměje a buchtu mi podá se slovy, že je to dárek.

Odcházím od stařenky, jím kakaovou buchtu a je mi opravdu smutno. Opravdové Peru je tady dole. Chudí a milí lidé, kteří vás pohostí i když sami mnoho nemají. Machu Picchu, Cuzco a podobně, to prostě není Peru. Moc bych si přál, aby jednou z peněz, které tady utratíte, alespoň nějaká část opravdu došla k lidem, kteří je potřebují.

Jarní sluníčko nás tentokrát vytáhlo na hrad Bouzov. Trochu nás překvapuje, že hrad nestojí osamoceně na vrcholu kopce a není zdálky vidět. Vynořuje se z lesíka uprostřed obce Bouzov, ale to nijak nezmenšuje jeho krásu. Po cestě plné výmolů, na kterých jsme mimochodem ztratili poklici z kola auta, jsme byli na místě. Placené parkoviště je kousek od hradu, takže stačí pár desítek metrů a jsme u pokladny. Tady si každý může vybrat z několika prohlídek. My volíme základní okruh /100kč/os./ a tzv.hrad z ptačí perspektivy /50kč/os./. Procházíme na nádvoří a všichni musíme konstatovat, že zvenčí je to nejhezčí hrad, na kterém jsme byli. A že jsme jich už pár viděli! Máme asi dvacet minut čas a tak si prohlížíme výstavu všech dosud vydaných turistických známek. Pak už se nás ujímá milá průvodkyně a vyrážíme na prohlídku.

Hrad Bouzov byl založen na počátku 14.století. Postupně jej vlastnilo mnoho českých a moravských rodů. Na konci 17.století jej kupuje Řád německých rytířů, kterým je po druhé světové válce zkonfiskován. V jeho architektuře se prolíná několik slohů, zejména gotika a renesance.

Podrobné informace: http://www.hrad-bouzov.cz/

Hrad je velice hezký i uvnitř. Shodujeme se na tom, že by se v něm dalo hned bydlet. Je vybaven krásným nábytkem, vše je čisté, upravené, každému z pokojů dominují barevná kachlová kamna, ovšem pokaždé jinak zdobená, žádný vzor se neopakuje. Všichni se společně zasmějeme pokaždé, když si musíme povinně obout nazouváky, určené do místností s parketami. Boty jsou totiž velké, takže všem padají. Stoupat s nimi do schodů je nadlidský úkol. Velmi se nám také líbí bohatě zdobená studna, u které si vyslechneme seznam pohádek, které se na hradě Bouzov natáčely.

Po hodině prohlídka končí, přidává se k nám jiný průvodce, tentokrát je to nerudný mladík, a už stoupáme nahoru po točitých schodech v hlavní věži. V každém patře je zastávka, kde můžeme shlédnout např. soudní síň nebo výstavu sádrových odlitků. Všichni se už ale těšíme na ochoz, kde se natáčela pohádka O princezně Jasněnce a létajícím ševci. A už jsme tady!

Sice je trochu pod mrakem, ale výhled je přesto krásný. Pobíháme kolem dokola za veselého povolávání Jíro! Jasněnko! Když se celá skupina vydováděla a nafotila spoustu snímků, sestupujeme dolů a prohlídka hradu končí.

Po pár minutách pěší chůze pod hradem objevujeme dřevěnou napodobeninu trójského koně vysokého 15 metrů. Samozřejmě se jdeme všichni podívat dovnitř. Sice začíná pršet, přesto ještě shlédneme výstavu středověkých válečných zbraní a vyslechneme si zajímavý výklad od střelmistra i s praktickou ukázkou střelby. Nyní sice plní dojmů ale s prázdným žaludkem utíkáme v dešti do nejbližší hospody na oběd.

Musíme se totiž posilnit, než vyrazíme vyzkoušet minikáry, pro něž je na nedalekém kopečku upravena dráha. Než jsme poobědvali, vysvitlo sluníčko, takže hurá na to! Závod všichni přežili, tak můžeme vyrazit na cestu.

jedno nejznámějších ojediněle dochovaných dvojhradí v zemích českých

Hrad Žebrák si na jižním okraji lesního masivu přemyslovského loveckého hvozdu na konci 13. století postavili příslušníci mocného rodu Buziců. V polovině 14.století se stal královským majetkem. Sídlil zde Jan Jindřich bratr Karla IV. Nejvýznamější etapu vývoje hradu představovala vláda Václava IV, syna Karla IV, který jej podstatně rozšířil. Václav, velký český „nádherymil“, se nespokojil se starým hradem a nechal si postavit nádherný a architektonicky velmi zdařilý hrad Točník o němž jsou první zmínky z roku 1398. Tak praví odborné prameny

Kde hrady leží?

Na historické Norimberské stezce asi 20km jihozápadně od Berouna.

Jak se k hradům dostanete?

Vlakem do stanice Praskolesy a pak pěkně pěšky po modré turistické značce přes obec Chustina a městečko Žebrák až k úpatí hřebenu, na kterém výsostně trůní hrad Točník a o něco níže hrad Žebrák, cca 4.5km. Automobilem přímo do městečka Žebrák cca 1.5km příjemné procházky nebo přímo do vesnice Točník. Odkud to je již co by kamenem dohodil k Žebráku a o kousek kousek dál na Točník.

Co uvidíte?

Již z dálky nezaměnitelnou siluetu zříceniny hradu Žebrák, rekonstruovanou hladomornu, naskytne se vám z jeho hlavní věže překrásný výhled nejen do okolí, ale i na sousední Točník. Zde se již zdržíte asi déle. Když přejdete hradní příkop, ve kterém se líně procházejí dva medvědi brtníci – Babeta a Jarda, zaplatíte vstup třeba i s průvodcem, tak je to skvělé místo na fantazírování o tom, jak to tu asi vypadalo několik století nazpět. Část hradu je zrekonstruovaná.

Co vás může překvapit?

V pondělí mají zavřeno, ostatně jako na většině hradů a zámků. Poměrně velké stoupání od Žebráku na Točník. Kouzlo nečekaného.