Rubrika: Doprava

Na dovolenou se těšíme většinu pracovního roku, ale když přijde na balení cestovních zavazadel, nastanou muka, která nepřekoná ani ta nejnáročnější pracovní prezentace. Některé vědecké studie dokonce tvrdí, že stres z dovolené dokáže organismus vyčerpat stejně jako rozvod. Aby cestovní horečka byla jen z nedočkavosti po nových zážitcích a nikoliv z paniky, přinášíme několik chytrých cestovatelských tipů, které vám ulehčí přípravy i samotný pobyt.

1. Cestovní horečku berte s chladnou hlavou

Jedno z prvních základních pravidel zní: uklidněte se. Možná to vypadá jako učitelské klišé, ale tahle pravdivost by se měla tesat do kamene. Staré přísloví dvakrát měř a jednou řež totiž platí všude a u balení na cesty ještě jednou tolik. Takže místo zmateného pobíhání sem a tam udělejte pravý opak. Sedněte si. Zhluboka dýchejte. A s rozvahou a s chladnou hlavou si udělejte rozumný seznam věcí, který pak budete odškrtávat. Žádnou z věcí tak nezapomenete nebo omylem nepřibalíte dvakrát.

2. Balte se nalehko. Vážně, zkuste jen jeden kufr

Ostřílení světoběžníci tvrdí, že nejde dohromady cestovat levně, šťastně a s těžkými kufry. Vybrat si lze jen z kombinace dvou možností. Pokud se jednou rozhodnete místo několika tašek sbalit se jen do jednoho kufru, nikdy už nebudete chtít vycestovat jinak. Vaše mobilita se mnohonásobně zvýší a vy se tak bez větších omezení dostanete kamkoliv chcete. Krom ušetřených nákladů za přepravu má cestování jen s jedním zavazadlem další obrovskou výhodu. Zmenšujete totiž riziko, že jednu s tašek nakonec někde zapomenete nebo vám jí někdo v nestřeženém okamžiku ukradne. S jedním kufrem jste však pánem (o mnoho lehčí) situace.

3. Nebalte na nejhorší možný scénář, ale na ten nejlepší

Toto pravidlo má pouze jednu výjimku a ta se týká lékárničky. Teď se však pojďme zaměřit na věci, jako jsou oblečení, kosmetika a další “nezbytně” nutné přístroje a pomůcky. Než do zavazadla zkoušet mermomocí zabalit tlustý kožich, vezměte si radši vrstvy, zkrátka dvě mikiny či svetry, které můžete nosit na sobě. Kosmetika by vydala na samostatnou kapitolu sama o sobě, a to se týká jak dam, tak i mužů. Je až s podivem, kolik lidí je přesvědčeno (alespoň co se balení týče), že se v cizích krajích nedá koupit zubní pasta, sluneční brýle, holící potřeby, tělové mléko nebo šampon. Opravdu? A nechcete tohle dobrodružství alespoň vyzkoušet? Možná budete překvapeni. Také je dobré vzít v úvahu rozrůstající se počet veřejných prádelen, kde si můžete během chvíle a za pár drobných své oblečení kvalitně vyprat a vysušit. Kouzelné zaklínadlo všech světoběžníků při balení se nazývá trilogie aneb pravidlo tří kusů: tři páry ponožek, tři páry spodního prádla, tři trička. Jedno nosíte, druhé perete, třetí sušíte. Svůj šarmantní šatník tak nechte doma a vemte z něho opravdu jen to nejpohodlnější, ušetříte si síly a zbytečnosti. A hlavně ušetříte drahocenné místo v kufru, které pak můžete zaplnit třeba zakoupenými suvenýry na zpáteční cestě.

4. Vaše chytrá elektronika je chytřejší, než si myslíte

Většina moderní elektroniky jako jsou telefony nebo kamery umí dnes automaticky přepnout voltáž a přizpůsobit se i jinému napětí, které koluje v zástrčkách cizích zemí. Zkontrolujte, zda je na vaší elektronice napsáno “Input: 100–240V. Pokud ano (a dnes už tomu v 99% nové elektroniky bývá), máte nad komplikovanou technologií vyhráno. Což v praxi znamená, že veškeré těžké adaptéry a neskladné speciální redukce napětí můžete s klidem nechat doma.

5. Omrkněte půjčovny v okolí vaší destinace

Cestovní ruch se stává důležitým ekonomickým faktorem a místní firmy na něho samozřejmě reagují. Zkrátka tam, kde existuje poptávka, rychle roste i nabídka. Proto než se budete zoufale pokoušet nacpat do zavazadel potápěčskou výstroj i výzbroj, lyžáky, sportovní chrániče, tenisové rakety či volejbalovou síť, doporučujeme věnovat deset minut Googlu a prověřit nabídku místních půjčoven a sportovních středisek. Nabídka půjčoven se vyvíjí a roste stejně jako potřeby turistů a za rozumný peníz si dnes můžete půjčit opravdu kde co. Zbytečným cestováním tak nebudou trpět vaše sportovní potřeby ani vaše svaly.

6. Sbalte si s sebou i cestovní pojištění

Proč? Protože cestovní pojištění vás ochrání v případě, že se něco stane. Pokryje za vás léčebné výlohy, náklady v případě, že způsobíte škodu někomu jinému nebo třeba výdaje při zpoždění nebo zrušení letu. Je dobré udělat si přehled v nabídce na trhu a nevybírat jen podle ceny, ale podle rozsahu a kvality služeb. Například u AXA Assistance si můžete vybrat hned ze tří balíčků a zvolit si můžete buď krátkodobou, nebo dlouhodobou variantu. Zároveň s sebou v rámci pojištění máte i právní asistenci, která vám pomůže při řešení různých sporů, které člověk nechce řešit u nás doma, natož ještě v zahraničí v cizím jazyce. Takže určitě stojí za to krýt si záda týmem profesionálů. A navíc si všechno sjednáte online během pár kroků, takže neřešíte fronty nebo čekání. Všechny dokumenty máte u sebe hned. Ideální. A jak se rozhodnete vy? Riskovat nebo raději cestovat v klidu a bez starostí?

Už půl hodiny chodíme po autobusáku v Asunciónu, hlavním městě Paraguaje ve snaze zjistit, kdo a za kolik nás doveze do Bolívie. Možností není moc a ceny nejsou extra lákavé. Moje oblíbená taktika je zeptat se na cenu ve všech kancelářích, chvíli čekat až sami přijdou za námi a začnou slevovat, chytnout se toho a pořádně je skřípnout. Těmhle se ale slevovat nechce a na žádný skřípání taky nejsou zvědaví. Dokonce se ani neuráčili vyjít z kanceláře, nebo za námi někoho poslat. V takovém případě prostě vybereme nejlevnějšího prodejce a slušně poprosíme o slevu. Začíná se nám dařit, prodejce slevuje a my kupujeme lístek i když se nám zdá, že teprve tady jsme měli začínat. Ale levněji to prostě tentokrát nešlo.

Na nástupiště přicházíme hodinu a půl předem, aby nám to neujelo. Když po dvou hodinách autobus stále nepřijíždí, lehce znervóznělí se jdeme zeptat do kanceláře. Tam se nám snaží vysvětlit, že autobus teprve přijede a že jede na čas. Nechápeme. Nechápeme do té doby, než zjistíme, že máme o hodinu víc. Nějak jsme si při přejezdu z Argentiny zapomněli přeřídit čas a nikde nám to nevadilo. Lístky na předchozí autobusy jsme kupovali těsně před odjezdem. Na zpáteční cestě si na to ale musíme pamatovat. Tam bychom se tomu nemuseli jen tak zasmát.

Během čekání na náš autobus se poblíž objevil jeden bolivijský expres a já se orientačně zeptal řidičů, kolik by cesta koštovala s nimi. Cenu říkají nižší, a my se utvrzujeme v tom, že cena byla trochu moc nadnesená. No nic, čekáme, až přijede náš autobus. Stále nic.

Po další půlhodině přichází chlapík z kanceláře a říká, že jejich autobus nepřijede, ale že nám sehnali náhradní. Ukazuje na bolivijský autobus, který tam pořád ještě stojí. Teď přichází naše příležitost, myslím si. Teď, když víme opravdovou cenu, tak je můžeme konečně skřípnout, maluji si. Ani náhodou, vrtí hlavou majitel kanceláře, taková cena je nesmysl. Ani náhodou, vrtí hlavou majitel autobusové dopravy z Bolívie, taková cena je nesmysl. Dohadujeme se, atmosféra houstne. Je jasné, že lepší cenu prostě nedostaneme, ale ustoupit nemůžeme. Požaduji vrácení lístků a vím, že jiný autobus nejede, alespoň ne za podobnou cenu. Odcházíme. Ještě než uděláme deset kroků, přitočí se úplně nový chlapík a jestli nechceme jet do Bolívie. ANO! Chceme! Sledujeme ho do kanceláře, znova musíme usmlouvat již jednou usmlouvanou cenu. Bere si naše pasy a prý máme jít za ním. Vycházíme z autobusáku, jdeme někam pryč. Trochu ztrácím jistotu. Vyžádám si naše pasy zpět. Chlapík nám je dává, ale to už vidíme v jedné boční uličce autobus. Přicházíme blíž a vidím, že je to onen bolivijský autobus, na který jsme se dívali asi hodinu na nástupišti. Začíná mi to docházet. Když v kanclíku vidím majitele dopravy z Bolívie, zatočí se mi hlava. Tak nás dostali.

„Byla to past, co?“ říkám rezignovaně s úsměvem. Chlapík se široce usměje a říká: „ano, trochu“. Nemá smysl dále bojovat, platíme původní, poprvé i podruhé usmlouvanou cenu a jdeme si sednou do autobusu.

Z pana majitele se vyklubal docela sympaťák, část cesty jede s námi, povídáme si, donesl nám jídlo. Máme před sebou třicet hodin. Je večer, všech asi deset cestujících se ukládá ke spánku. Posloucháme bujarý smích veselých řidičů. Dostali nás, ale necítíme se podvedeni. Byla to čistá hra.

Cesta ubíhá velice rychle, jak jen prašná cesta dovoluje. Někdy k ránu zastavujeme uprostřed naprosté pustiny, kde je Migración a my si jdeme pro paraguayské razítko. Nechápeme, co tu, uprostřed pustiny, ti úředníci dělají. Nechápeme, kde se tam vzali dva brazilští turisti. Formality proběhnou rychle a my pokračujeme pustinou dál. Jeden z řidičů nám na svém mobilu ukazuje strom ve tvaru ženského pozadí. Prý pojedeme okolo, kdo chce, může si vystoupit a strom vyfotit. Opravdu veselá kopa.

Netrvá to dlouho a stavíme na bolivijské straně. Pan celník je trochu nepřístupný a zdůrazní, že od mé minulé návštěvy se hodně změnilo. K lepšímu. Mrkne očkem na fotku prezidenta Eva Moralese. Nasedáme a drncáme dál, cestou vidíme opice a papoušky. Drncáme až do Santa Cruz.

Už jste někdy letěli do vzdálené destinace nebo cestovali mezi různými časovými pásmy? A slyšeli jste o tzv. jet lagu nebo ho dokonce zažili na vlastní kůži? Pokud ano, určite víte, že se nejedná o nic příjemného. Jet lag dokáže pokazit první dny dovolené nebo proměnit zahraniční obchodní jednání v noční můru.

Co je to Jet lag?

Jet lag, v češtině pásmová nemoc nebo také desynchronóza, vzniká při rychlém překonání několika časových pásem najednou, často se proto stává nepříjemným vedlejším efektem cestování letadlem. Mezi hlavní příznaky se řadí únava, nespavost, dezorientace, bolest hlavy, deprese, nevolnost, podráždění či iracionální chování. Obtíže bohužel mohou přetrvávat i několik dní, než se organizmus aklimatizuje. Členové palubní posádky Emirates cestují napříč časovými pásmy i několikrát týdně, proto dobře vědí, jak se nepříjemným projevům jet lagu vyhnout a jak s nimi bojovat, pokud se objeví. Petr Dibon, člen palubní posádky Emirates, se s vámi podělí o několik zaručených tipů, díky kterým si budete moci svůj zahraniční pobyt užívat od prvního dne.

Nepodceňujte přípravu

Na dlouhý let se začněte připravovat několik dní dopředu, abyste připravili oragnizmus na změny, které ho čekají. Začněte spánkovým režimem. Cestujete-li z východu na západ, jděte spát a vstávejte o něco déle, než jste normálně zvyklí. Pokud naopak poletíte ze západu na východ, zkuste jít do postele dříve než obvykle a ráno si přivstaňte. Petr Dibon říká: „Před každým letem se snažím svůj organizmus připravit, základem je kvalitní a dlouhý spánek. Odchod do postele a vstávání se snažím alespoň částečně přizpůsobit cílové destinaci. Osvědčily se mi i pohybové aktivity. Zkuste si před letem zacvičit nebo jinak zasportovat a uvidíte, že se vám bude cestovat lépe. Nejen, že v letadle rychleji usnete, ale zároveň se budete cítit klidněji a uvolněněji.“

Během letu dodržujte základní pravidla

Na palubě letadla mějte na paměti několik základních pravidel. Nejdůležitější je dostatečný přísun tekutin. „Během letu se já i kolegové snažíme vypít maximální možné množství nealkoholických nápojů bez kofeinu, což doporučujeme i našim cestujícím. Ti nás o nápoje mohou požádat kdykoliv během letu,“ říká Petr Dibon a doplňuje, „abyste se v letadle cítili co nejlépe, nezapomeňte se před cestou pohodlně obléci. Účinné je také pravidelné osvěžování. Zkuste si během letu občas omýt obličej nebo vyčistit zuby. Cestujete-li první třídou, můžete se v našich letadlech osvěžit pomocí luxusní kosmetiky, kterou od nás dostanete jako pozornost. V novém Airbusu A380 mohou navíc pasažéři první třídy využít palubní spa a dát si třeba osvěžující sprchu.“

Cvičení pomáhá nejen před letem, ale také během cesty. Pravidelně se protahujte a čas od času se projděte uličkou. Stimulujete tak krevní oběh a vyhnete se nepříjemnému otékání chodidel. V neposlední řadě pamatujte také na přísun jídla a vitamínů. Během dlouhého letu byste se měli vyhnout těžkým jídlům a raději dát přednost lehké stravě bohaté na vitamíny a minerály. „Na palubě našich letadel cestujícím servírujeme širokou nabídku vysoce kvalitních jídel, včetně odlehčených variant. Naše menu je inspirováno cílovou destinací, takže už předem víte, na co se po přistání můžete těšit,“ říká Petr Dibon, „po příletu se nevyhýbejte pobytu na slunci, právě naopak. Slunce je přírodní lék na jet lag, takže pokud můžete, vyhraďte si nějaký čas, najděte si klidné místo, relaxujte a vychutnávejte sluneční paprsky. Uvidíte, že se váš organizmus přizpůsobí rychleji.“

Článek vznikl ve spolupráci s Petrem Dibonem, členem palubní posádky letecké společnosti Emirates.

Mae Salong je vesnička položená ve výšce 1800 m n.m. Ačkoliv leží na severu Thajska, v oblasti Chiang Rai, mluví se zde čínsky. Vesnice vyrostla mezi čajovými plantážemi, bambusovými keři a opiovými lány. Díky takovým scenériím se vyplatí cestovat až na samý okraj světa.

Krkolomná cesta s konečnou zastávkou na půli cesty

Dokud jsme neopouštěli Chiang Dao, nevěřila jsem, že nám cesta do Mae Salong zabere nějakou tu asijskou chvilku. Nejdříve šlo vše podle plánu. Z Chiang Dao jsme jeli autobusem do Tha Tonu. Cesta vyšla na pěkných 63 báhtů na osobu. Ovšem v půlce trasy se rozbil autobus. Popojeli jsme vždy tak 7 metrů, pak jsme slyšeli zachrochtání motoru a opětovné snažení řidiče, čtyřkolový autobus nastartovat. Ani po řidičově žalostném přemlouvání se dopravní prostředek neumoudřil, ba naopak urazil se natolik, že zůstal stát uprostřed asfaltky v té nejméně přehledné zatáčce, která snad v Thajsku existuje.

Trocha asijského komfortu: rybičky v konzervě

Inu nezbývalo než čekat na další spoj, do kterého jsme se nasardinkovali k již dosti dostatečnému počtu cestujících. Tenhle autobus nevypadal, že je na tom technicky lépe než náš odstavený uprostřed silnice, ale jel a to je v Asii podstatná realita. A opravdu jsem se při teplotě 32C cítila jako sardinka v konzervě. Na místo jedné hodiny jsme do Tha Tonu dorazili po čtyřech strastiplných hodinách. Bohužel se od Tha Tonu nedá moc čekat, tudíž jsme se rozhodli, že se odsud ještě dnes přemístíme do Mae Salong.

Tha Ton – siesta s báhtským podtextem

Odpolední hodiny přiměli řidiče v Tha Tonu k odpočinku. Dostáváme tedy „exkluzivní“ nabídku od taxikářů, kteří nejspíš tankují za karátové zlato. S úsměvem přes celou tvář po nás chtějí odsud do padesát kilometrů vzdáleného Mae Salong 1000 báhtů za osobu, což je ve srovnání zítřejšího místního pravidelného minibusu za 60 báhtů opravdu vehementní sumový rozdíl. Jsme sice „bílí“, ale nejsme padlí na hlavu. Sbíráme krosny a mažeme k okraji silnice s bambusovým odpočívadlem.

Flexibilní a vždy dostupný dopravní prostředek: Jdi na stopa.

Rozhodujeme se pro alternativní dopravu a stopujeme. Jelikož jsme celkem tři, tak se střídáme. Zbyněk má nejmenší úspěch, protože je na něm už opravdu znatelné, že nějakou chvíli neviděl sprchu. Jirka je zpruzený a nevědomky nahazuje na projíždějící řidiče evropský mračící obličej. Zbývá má půlhodinka, kterou ani nevyužiju celou.

Stoupání do 1800 m n.m., 90km/hod a s monzunovým doprovodem

Nakládáme krosny a naše zmožená těla na korbu pěkného terénního jeepu, kterého jsem stopla. Každou zatáčku si připadám jako pytel brambor a ačkoliv nedobrovolně, převaluju se z pravé na levou stranu, a že těch zatáček není málo. Do toho začíná jeden z prvních monzunových deštíků. V osmdesátiki­lometrové rychlosti horskými serpentýnami bolí každá dešťová kapka. Celí omlácení o plechovou korbu a mokří od megadeště vystupujeme z nákladového prostoru a ušmudlanýma rukama podáváme řidičovi ruku s vřelým díky na rozloučenou.

Mae Salong: čajová vůně s nádechem zeleného máku

Horská vesnička nedaleko tzv. „zlatého trojúhelníku“ se náramně vyjímá na horizontu mezi čajovými plantážemi a s dodnes ukrytými opiovými políčky s bambusovým překrytím. Ubytování jsme tu nehledali dlouho. Mae Salong je prťavý a tak z výběru tří guest housů bereme ten nejlevnější s tím, že si cenu vykompenzujeme u večeře. Vcházíme do našeho pokoje, který je jednoduchý a obyčejný. Já mám postel sama pro sebe a kluci spí na manželské, né o moc větší posteli. Sociální zařízení je společné pro celou chodbu. Turecký záchod se štětkou a hadicí na mytí zadní části těla, pak něco jako sprcha. Věřte nebo ne, ale i v koupelně může být špína. Navíc sem musíte jít bez bot, protože Mae Salong je vesnice s čínskými zvyky, kdy boty zůstávají před domem na zápraží.

Dívej se, kam šlapeš

Rizoto a palačinky s medem rozproudí po celodenním hladovění naše chuťové pohárky. Mimo jiné zaslepily Zbyňkovu mysl a ten si při cestě na WC bohužel spletl dveře a padá po betonových schodech do sklepa. Tento den završujeme jeho péčí, kdy leží na posteli a nechává na sebe lít peroxid. Snažíme se alespoň zčásti vydezinfikovat jeho sedřená lýtka, kolena a stehna.

A to byl teprve začátek naší cesty thajským severem…

Je zajímavé, že lidé sní o dovolené v divoké přírodě a místo toho si koupí letenku do New Yorku. Vysvětlení je snadné – říká se, že kdo se aspoň jednou neproběhl v jednom z newyorských parků, jako by toto město ani nenavštívil.

Na Manhattanu se odehrává seriál Sex ve městě, hraje se tu tenisový US OPEN a New York považuje za ideální místo k životu třeba režisér Woody Allen.

Jak nejlépe cestovat na trase Praha–New York a zároveň ušetřit? Pokud chcete levné letenky do New Yorku, doporučujeme do online formuláře napsat termín cesty co nejdříve. Podle zkušených cestovatelů je ideální dobou pro návštěvu New Yorku babí léto nebo jarní měsíce.

Na tuto dobu se dají sehnat i akční letenky za dobrou cenu. Nejdražší jsou naopak letenky v létě a o vánočních svátcích. Letenkáři doporučují rezervaci letenky v atraktivním termínu minimálně tři měsíce dopředu.

Jak dlouho trvá let?

Kolik času strávíte na trase z Prahy do New Yorku na palubě letadla? Let s mezipřistáním trvá zhruba 10–13 hodin, přímý let není většinou delší než 10 hodin. Pokud letíte z Prahy, běžná cena letenky do USA a zpět startuje zhruba u 12 tisíc korun (údaj ze září 2013). Pokud budete mít štěstí, můžete letět i o několik tisíc levněji.

Doprava z letiště

Když si koupíte letenku do New Yorku, pravděpodobně přiletíte na Letiště Johna F. Kennedyho nebo Newark.

Do centra „Velkého jablka“, jak se New Yorku přezdívá, se můžete dopravit vlakem, autobusem i taxíkem. Doporučujeme vlak AirTrain, který vás odveze z letiště až na metro – nejčastěji se jezdí na Jamaica Station, kde se dá přestoupit na metro E. Vlak staví na všech terminálech a doprava po letišti je zdarma. Cesta z letiště na nejbližší stanici metra vás bude stát zhruba 5 dolarů. Přečtete si více o dopravě v New Yorku.

Schongoloo znamená v řadě jazyků jihoafrických kmenů housenka. Když byla tamní železnice v plenkách a domorodci uviděli, jak krajinou uhání první vlaky, které se kroutily v neskutečných serpentýnách, považovali je za obrovité stonožky a volali „schongoloo“.

Cestovat na jihu Afriky se dá několika způsoby. Z Johannesburgu do Kapského Města se můžete přepravit letecky, autobusem, autem, ale i po železnici. A právě poslední možnost jsme si zvolili, přestože nebyla nejlevnější a navíc i časově nejdelší. Více jak šestadvaceti hodinová jízda začíná ve tři odpoledne, v Kapském Městě vystoupíte druhý den krátce po šestnácté hodině. Přestože část trasy projíždíte v noci, tu nejkrásnější krajinu Jižního kříže máte právě následující den.

Luxusních vlaků jezdí v JAR několik. Abychom měli jistou, že se svezeme tím „naším“ Shosholoza Meyl Train – Premier Classe, bylo nutné si s předstihem zakoupit jízdenku.

Na palubu!

Hodinu před odjezdem jsme byli pozvání do nádražního salonku na přivítání a občerstvení. Kufry do vlaku nám odnesl poslíček a druhý nás zase zavedl až k naší dvojmístné „kajutě“ označené našimi jmény. Na stolku ležela obálka s jízdenkami, mapou kde pojedeme a jízdní řád. Když se vlak s téměř dvacítkou vagonu dal do pohybu, pozvali nás do luxusního barového salonku. Připili jsme si šampaňským, dostali každý talíř vynikajících sýrů, oříšky kešu i sušené maso, kávu, čaj, džus, zákusky a zmrzlinu.

V kupé nechybělo pod stolkem u okna umyvadlo, telefon, povlečení, bílý župan a stejné barvy i pantofle a ve všech vagonech byl čistý koberec. Toalety byly neustále vzorně uklizené, stejně jako sprchovací kout.

Krajina do setmění byla z Johannesburgu lemována pyramidami hlušiny z místích šachet i dlouhými ghetthy a teprve později nádhernou krajinou. Večeře i oběd v jídelním voze byly typické pro tuto část země. Veškeré pohoštění bylo v ceně jízdného. Po večeři jsme měli povlečené „hnízdečko“ k spánku. Kuřáci měli možnost vychutnat si cigaretu v jednom z vagonových barů. Před ulehnutím do postele, jsme si zazpívali společně s černošskou skupinkou lidí z kmene Svazijského. Oni afrikánsky a my česky.

Zastávka ve Worcestru

Worcestr, bylo jedno z mála míst, kde vlak zastavil. Celou cestu nikdo nevystupuje, ani nenastupuje. Po dvacetiminutové přestávce se dal vlak do pohybu, aby ukrajoval další kilometry své cesty. Kolem samá vinice a neskutečná krajina plošiny Karroo, v dálce pohoří Langeberg i Outeniqua. Kolem tratě se na oplocených polích pásli koně, krávy, ale i pštrosi, opice, ovce a kozy.

Jedno z nejkrásnějších měst na světě, Kapské Město, i se Stolovou horou, máme na dohled. Vlak výrazně zpomalil, i když ani celou cestu nijak „nepelášil“. Nejdříve projíždíme tounshipy – předměstími a černošskými ghetty, které nejde přehlédnout. Jsou to oplocené plochy, kde vidíte nejnuznější domky ztlučené z různého materiálu, který byl zrovna po ruce. Střechy jsou z vlnitého plechu, zatěžkané starými pneumatikami i velikými kameny. Ovšem příjezd k nádraží, které je v centru města spolu s nákupním centrem Golden Acre, vás udiví čistotou, která je všude v Jihoafrické republice.

Strávíte-li v Indii určitou dobu, nevyhnete se styku s různými dopravními prostředky. Některé jsou na evropské poměry standardní, jiné trochu méně. A právě ty pro vás mohou připravit nejedno překvapení.

Vlakem

Indické vlaky jsou velice rozmanité a na kratší vzdálenosti rozhodně nejpohodlnější. Máte na výběr z několika tříd, za většinu z nich by se nemuseli stydět ani čeští dopravci. První zkušenost s indickým nádražím však nemusí být úplně příjemná. Celé nástupiště osídlují na svých dekách Indky se svými nahými potomky, kteří se nezdráhají přímo před vašimi zraky čůrat a kakat do kolejiště pár metrů od vás. Ti nejroztomilejší, co již umí chodit, u vás žebrají peníze. Největší šok však přichází, kdy na nástupiště přijíždí vlak měřící na délku odhadem 5 kilometrů (samozřejmě pocitově, ve skutečnosti je to daleko méně). To již desítky Indů skáčou do jeho oken, popřípadě už visí za všechno možné i nemožné na brzdícím vlaku, a vy se nestačíte divit. Z údivu se stává malá obava, zvlášť pokud plánujete vyzkoušet jízdu druhou třídou, tj. bez rezervace, třídou pro nejchudší lid a dobytek (vyčteno z knížek).

Jakmile vlak zastaví a všechny davy se z nástupiště navalí do vlaku, nastoupíte a s překvapením zjistíte, že vlak je vevnitř poloprázdný a vy se pohodlně můžete usadit mezi místní. Nutno ještě dodat, že ony zmíněné rodinky mající deky roztažené po celém nástupišti nadále zůstávají na svých místech, pravděpodobně čekajíce, až hlava rodiny přinese něco k snědku. Nejchudší lidé v Indii vlakem necestují. Tedy obecně necestují. I v druhé třídě (kvalitou nejhorší) tudíž budete sedět s indickou smetánkou. Čeká vás pohodlná a příjemná cesta. Jediný problém nastává ve chvíli, kdy celý vagon zjišťuje, že sedíte pouze ve 3 na sedadle určeném pro 4 osoby (v ČR by to bylo tak pro 2). Nikdo nedokáže pochopit, že evropské zadky jsou holt trochu širší než ty asijské. Veškerý vztek rozzlobených cestujících vás však mine a padne na hlavu Indovi, který sdílí sedadlo s vámi.

Třídu „SLEEPER“ si mohou lajznout i uťáplí turisťáčci s úzkými rameny a bojácnou povahou. Dostanete místenku, své jméno dokonce najdete na seznamu cestujících vylepeném zvenčí na vlaku. K dispozici máte celou vlakovou postel. Nejlepší jsou ty úplně nahoře, kam si můžete zalézt hned a nemusíte čekat, až indičtí spolupasažéři budou svolní ke spánkovému režimu. V tomto typu vlaků občas podepíšete panu průvodčímu papír o tom, že jste byli seznámeni s riziky cestování turistů ve vlaku. Jsou tam poměrně zajímavá upozornění, která však každý alespoň trochu připravený turista vybavený průvodcem zná.

Kromě 2. třídy a třídy Sleeper existují ještě další třídy, luxusnější a dražší. S těmi osobní zkušenost nemáme. Většinou se týkají (alespoň třída nejlepší) turistů, kteří se kolem vás vyfiknutí a vyvonění mihnou na nástupišti. Následují šerpu, jež jim klestí cestu davy, nesouce přitom nad hlavou jejich obrovské kufry. V těch chvílích si připadáte hrozně dobře a současně trochu méněcenně.

Autobusem

Co se týče dopravy silniční, z té již tak nadšeni nejsme. V Indii asfaltovou silnici sice najdete, ale to, v jakém je stavu, odpovídá zhruba českým frekventovaným a nepříliš udržovaným silnicím v období časného jara. Často ovšem asfaltová silnice mezi městy vůbec nevede. Pokud je to cesta na delší vzdálenosti (například celodenní cesta z Lehu do Manalí, sedíte-li na 5sedadle úplně vzadu autobusu), vřele doporučujeme vzít si s sebou velké množství antidepresiv, Kinedrylů, popřípadě prášků proti mořské nemoci. V jedoucím autobuse je také dobré zavírat okýnko, Indové nejsou na Kinedryl zvyklí (a evidentně ani na cestování autobusem), o čemž vypovídají zneřáděné stěny autobusů.

V autobusech určených místním jsou navíc mezery mezi sedadly stavěny na míru typickým indickým rozměrům, měříte-li tudíž více než 160cm, nepočítejte s tím, že se tam vejdete. Ale věřte, že se vždycky najde nějaké řešení, kam s těma vašima ukrutně dlouhýma nohama. Autobusová doprava je každopádně tak neuvěřitelně levná, že snadno odpustíte všechny její nevýhody.

Rikšou

K popojíždění po městech jsou naprosto bezkonkurenční rikši, buď ty moto, nebo cyklo. Některé jsou pohodlné, jiné méně, některé vytuněné, jiné ne. Můžete narazit dokonce i na rikšu s audio výbavou, což dodá cestování po městě úplně jiný rozměr. S rikšáky si většinou moc nepopovídáte, umí jen pár naučených frází, ale bývají spolehliví. Spolehliví v tom, že vás oškubou (z 95%). Pokud se dáte (z 94%). A pokud se nedáte, může se vám stát, že vás uprostřed podivné čtvrti v Dillí vyhodí z rikši ven do monzunové průtrže, jakou jste ještě nezažili. Ale co vás nezabije, to vás posílí. A navíc máte dodnes dobrý pocit z toho, že jste se tenkrát nenechali ošidit.

Metrem

Za vyzkoušení stojí jistě i metro v Dillí, které je modernější a hezčí než to v Praze a které je pro pohyb po Dillí tím nejlepším možným řešením. Metro je neustále nacpané, ale pokud se před cestou metrem nebudete půl dne mýt, utvoří se kolem vás příjemný osobní prostor.

Letadlem

Letecká doprava funguje dobře, až na občasná zpoždění. Zpoždění, kvůli kterým na cestě domů zmeškáte navazující let z Bombaje do Evropy, kvůli kterým ztropíte na letišti nejednu scénu, protože vám řeknou, že si musíte koupit novou letenku (jste přece bohatý bílý turista). V takových chvílích si začnete vážit velkých leteckých dopravců, kteří vám bezplatně poskytnou nový let do Evropy, v takových chvílích řeknete francouzské stevardce, že ji milujete, a na takové chvíle potom doma nejraději vzpomínáte.

Kufry jsou zabaleny, pasy nachystány a vy už se těšíte, jak si užijete dovolenou daleko od domova a každodenních starostí. K dokonalé idylce schází jen jedno, zorganizovat přesun na pražské letiště. Kodrcat se vlakem do Prahy a pak ještě letištním autobusem, to se chce málokomu. A sehnat někoho známého, kdo vás odveze autem, je také někdy oříšek. Zvláště pokud odlétáte z druhého konce republiky, v pracovní den a navíc uprostřed noci.

Přitom řešení je jednodušší, než by se zdálo. Na hlavní příjezdové komunikaci Chomutov-Slaný-Praha jen 5 minut od letiště Václava Havla se nachází parkování firmy Parkování R7. Jeďte pohodlně vlastním autem a nechte ho na tomto hlídaném parkovišti. Parkování R7 se vám o něj během vaší dovolené postará a váš vůz bude v naprostém bezpečí a komplexní služba vás vyjde levněji než cesta taxíkem. Nechat auto nehlídané před domem třeba na dva týdny je holé šílenství.

Parkování R7 je rodinná firma, která se ke svým zákazníkům a jejich motorovým miláčkům chová jako k vlastním. Auto bude umístěno při domu na hlídaném důmyslně oploceném parkovišti, nonstop střeženo a monitorováno kamerovým systémem a navíc kryto komplexním pojištěním. Zatím, co vy budete třeba na druhém konci světa, váš plechový miláček na vás bude čekat na parkovišti, bude o něj spolehlivě pečováno. Po návratu si nemusíte plánovat pěší túru nebo shánět drahého taxíka. Přímo k terminálu po vašem zavolání pro vás přijedou a dopraví vás zpět k vašemu autu.

Už se jistě těšíte, až vás hotelový personál ve vysněné destinaci bude rozmazlovat. Nepřidělávejte si zbytečně starosti s dopravou k vašim odletům a užívejte si dovolenou v klidu a pohodě. Stejnou péči, můžete zatím dopřát svému plechovému příteli. Můžete také využít některé z nadstandardních služeb Parkování R7 a necháte si auto umýt, vyčistit interiéry nebo dohustit pneumatiky.

Pokud jste slyšeli, že parkování u ruzyňského letiště je drahé a máte hrůzu, že váš rozpočet dostane pořádnou ránu, nepodléhejte panice. Není důvod k obavám. I když svůj vůz u firmy Parkování R7 necháte několik týdnů, vaše peněženka si rozhodně stěžovat nebude. Spíše naopak. Ceny za parkování jsou podstatně nižší než byste zaplatili za auto odstavené hned vedle letištních terminálů a za stejnou dobu vás na letiště dopraví i se zavazadly a přímo k odletové hale. Proč tedy necestovat pohodlněji a ještě ušetřit.

Obavy a noční můry, jestli vám automobil někdo neukradl nebo závistivě neobjel klíčem, nechejte s klidným svědomím ostatním. Vy můžete krátce po příletu nasednout do vlastního auta a pohodlně, s novou energií v žilách a bez starostí se v klidu vydat směrem k domovu.

Umíte si představit návštěvu Paříže bez prohlídky Eiffelovky? Nebo prohlídku New Yorku bez pohledu na sochu svobody? Asi těžko. Podobně si musí připadat každý cestovatel v Jižní Americe, který alespoň část své cesty neprojel autobusem. Troubení všech možných stylů a výšek před ostrou zatáčkou, několikeré výměny píchlých či zcela sjetých pneumatik, či hrůzostrašně pohledy z okénka při průjezdu úzké prašné cesty se srázem do údolí na jedné straně a nezpevněném výřezu krajiny na straně druhé totiž patří k pravým jihoamerickým zážitkům, na které se nezapomíná.

Opravdu, autobus v kterékoliv jeho formě, vzhledu a věku je zážitkem par excelence sám o sobě. A není to jen to, co se děje venku. Autobus je mnohdy jedinou možností dopravit se z místa na místo nejen pro turisty, ale i pro místní lidi, a tak na palubě můžete vidět všemožnou sortu lidiček. Od pouličních prodavačů čehokoliv, přes kázající až po sofistikované obchodní agenty se zdravotnickými produkty.

Ať už jste kdekoliv v Jižní Americe, jednu věc mají všechny cesty společnou. Připravte se na dlouhou cestu; všechny vzdálenosti jsou totiž několikanásobně větší než v Evropě. Zbytek je ale velmi rozdílný a tak je dobré znát, jak to kde chodí.

Kolumbie – je dobré býti řidičem

To, že se dá cena usmlouvat, bylo jasné dopředu. Že se ale dá usmlouvat až na polovinu první nabídky, jsme nečekali. Důvod je jednoduchý: pro turisty se většinou ceny automaticky zdvojnásobují, a tak vlastně nesmlouváte o slevě, ale o tom kolik navíc zaplatíte oproti místním lidem. Smlouvat ale jde velmi jednoduše, a to i díky tomu, že se o vás přetahuje několik prodejců té samé společnosti, kteří si tak sami krátí provize. Jde tak vlastně o vtipnou hru pevných nervů a trpělivosti, kterou vyhrajete tím snáze, čím blíže času odjezdu o ceně posledních volných míst smlouváte.

Při prvních pár minutách v autobuse, či většinou v přestavěném mikrobuse, je vám zcela jasné, že být řidičem autobusu v Kolumbii je jedna z nejlepších pracovních možností. Nejen že si na celý autobus, stejně jako v mnoha dalších jihoamerických zemích, pustí svou oblíbenou muziku, ale záhy i zastavují prvním pouličním prodavačům, kteří na chvíli naskočí do autobusu, aby nabídli své pamlsky a výrobky cestujícím. Je jasné, že jsou to řidiči, kteří jako první a zdarma obdrží svůj pamlsek, a tak po pár zastávkách už přes všechny dary není vidět ani do kabiny. Zkrátka žádný stres, spousty dobrot, a oblíbená muzika, co víc si přát?

Ekvádor – není třeba spěchat

V Ekvádoru již nic neusmlouváte, ceny jsou tady jednoduché: co hodina jízdy to jeden dolar. Autobusy jsou zde delší, s mikrobusy se již moc nesetkáte a to s sebou přináší další problém. Je třeba čekat na zaplnění autobusu. Rozhodně se tedy nespoléhejte na časy odjezdů, které vám řeknou, ale spíše si jen ověřte, kam se autobus zrovna chystá, a nastupte do toho, který má již více lidí vevnitř.

Stejně jako v Kolumbii se zde setkáte spíše se starými autobusy, již dříve vyřazenými na západě, a tak nečekejte žádné velké pohodlí. Autobus je tu ziskovým faktorem, a tak tu jsou především rodinné podniky otce a synů. Každý řidič a každá rodina si ale svoji mašinu umí dostatečně nazdobit a tak se po cestě setkáte s mnoha různými designy i zvuky trubky. Nemusíte si ale na cestu nic chystat, pouliční prodavači vám stejně jako v Kolumbii zajistí dostatečný přísun pamlsků a nápojů.

Peru – luxus za bůra

Ať přijedete do Peru odkudkoliv, překvapí vás 2 věci: neskutečná kvalita dálkové dopravy a organizace práce. Nejen že si můžete vybírat z několika variant pohodlí, od ekonomické třídy (u nás standardní lehce sklápěcí sedačky) přes postelovou až k superpostelové, ale dají vám i najíst, napít, pustí vám film, a ještě k tomu vám dají pro noční jízdy polštářek a deku, a tak po dlouhé noční jízdě mnohdy vystupujete s více energií, než byste měli, kdybyste spali ve vlastní posteli. Není to ideální? A za superpostelovou třídu si každý těch pár korun navíc rád připlatí.

Navíc se vám postarají o zavazadla jako na letišti a všechny cestující si z bezpečnostních důvodů natočí na kameru. Díky moderní flotile a pohodlí se tak při cestě můžete soustředit na příjemné věci, i když samotný kontrast k chudým městům a vyprahlé krajině je k zamyšlení. Co je ovšem pro Peru výjimečné je to, že každá společnost má většinou svoje vlastní autobusové nádraží, a tak si nejdříve musíte ověřit, kdo a kam jezdí, a pak se podle toho vydat na správné místo.

Bolívie – všehomix

V Bolívii vás čeká mix všeho dříve popsaného. Najdete zde jak komfortní noční autobusy, tak i staré vysloužilé autobusy s hromadou věci na střeše jezdící v těch nejhorších terénech. Zvuk klaksonů, dobré brzdy a postřeh řidiče zde opět zajímají důležité místo v bezpečnosti jízdy. V zastoupení krkolomných silnic a prašných cest je na tom Bolívie velmi podobně jako Peru či Kolumbie. Při přejezdu z jedné strany And na druhou si raději dříve ověřte, jak je to s bezpečností cesty, a při či po deštích se těmto úsekům radši vyhněte.

V Bolívii se opět díky velké konkurenci ceny sjednávají, a tak si můžete vyzkoušet své obchodní jednání, které bude tím více úspěšnější, čím blíže k odjezdu busu přijdete a čím více informací zjistíte od místních lidí.

Chile a Argentina – nudný standard

V Chile a Argentině se již nesetkáte s domácky vytuněnými starými autobusy, hudbou nahlas, různorodou směsicí cestujících, a prodavači či přednášejícími jako v Kolumbii, Ekvádoru či Bolívii, ale čekají na vás moderní autobusy se spoustou funkcí. Škoda je jen ta, že řidiči zde vesměs pracují jen s volantem, a tak se vám většinou stane, že o zavazadlo se vám stará někdo jiný, film vám pustí jen, když je k tomu donutíte, klimatizaci v autobuse bez otevíratelných okýnek většinou zapomenou spustit, a píchlou pneumatiku už vyměnit neumí. Tím se stává cesta o to nudnější.

Dobré alespoň je, že silnice jsou zde v tak dobrém stavu, že cestu téměř necítíte a plujete tak na vlně bezpečí i při přejezdu And. A to včetně tradičního maté, pro jehož přípravu je každý autobus vybaven automatem na horkou vodu.

---

10 podivuhodných cest, na které nikdy nezapomenete:

1. Moccoa – Pasto (Kolumbie): Jedna z tradičních cest smrti z jednoho konce And na druhý. Na jedné straně hluboké ostré údolí plné kolumbijské džungle a na straně druhé příkré stěny And. Obousměrný provoz, ale jen jednomístná prašná cesta. Jen pro otrlé příznivce toho nejtužšího adrenalinu.

2. Ambato – Guaranda (Ekvádor): Průjezd měsíční krajinou kolem vulkánu Chimborazo na vás zanechá ojedinělý pocit prázdnoty a síly přírody

3. Pativilca – Huaraz (Peru): Vychutnejte si stoupání cik-cak údolím až do sedla, odkud budete mít úchvatný pohled na nejvyšší vrcholky And

4. Cusco – Santa María – Santa Teresa (Peru): Další z oblíbených přejezdů And, tentokráte po stopách dávných Inků. Suchý začátek a o to vlhčí a nebezpečnější konec. Po cestě smrti jen poslední půlhodina.

5. La Paz – Rurrenabaque (Bolívie): Vyražte z 4000m ještě výše a poté klesejte až rovnou do džungle. Jedna z nejdelších cest trvajících 18 hodin, a plná dostatečně adrenalinových srázů a zatáček.

6. Tupiza – Uyuni (Bolívie): Kde jinde se můžete projet krásným kovbojským údolím plným kaktusů a kaňonů a posléze si vychutnávat cestu po hřebenech kopců?

7. Salta – Cafayate (Argentina): Posledních 50 km na vás čeká neskutečné údolí plné roztodivných skalních útvarů. Vhodné pro cyklistiku.

8. Ruta 40 (Argentina): Nejslavnější silnice v Argentině, po které kdysi brázdil i samotný Che Guevara. Vine se nekonečnou pustinou zejména na jihu a její průjezd vám přinese pocit nekonečné odlehlosti a prázdnoty.

9. Carretera Austral, Ruta 7 (Chile): Nejslavnější silnice v Chile, kterou nechal vybudovat diktátor Pinochet. Přes tisíc kilometrů, ale jen několik málo vesniček a velmi nízký provoz. Krásné řeky, hory, údolí a spousta srážek, které vám čekání na další z málo spojů dostatečně znepříjemní.

10. Neuqen – Bariloche (Argentina): Posledních 50 km vás zcela uchvátí průzračnými jezery,

Umíte si představit návštěvu Paříže bez prohlídky Eiffelovky? Nebo prohlídku New Yorku bez pohledu na sochu svobody? Asi těžko. Podobně si musí připadat každý cestovatel v Jižní Americe, který alespoň část své cesty neprojel autobusem. Troubení všech možných stylů a výšek před ostrou zatáčkou, několikeré výměny píchlých či zcela sjetých pneumatik, či hrůzostrašně pohledy z okénka při průjezdu úzké prašné cesty se srázem do údolí na jedné straně a nezpevněném výřezu krajiny na straně druhé totiž patří k pravým jihoamerickým zážitkům, na které se nezapomíná.

Opravdu, autobus v kterékoliv jeho formě, vzhledu a věku je zážitkem par excelence sám o sobě. A není to jen to, co se děje venku. Autobus je mnohdy jedinou možností dopravit se z místa na místo nejen pro turisty, ale i pro místní lidi, a tak na palubě můžete vidět všemožnou sortu lidiček. Od pouličních prodavačů čehokoliv, přes kázající až po sofistikované obchodní agenty se zdravotnickými produkty.

Ať už jste kdekoliv v Jižní Americe, jednu věc mají všechny cesty společnou. Připravte se na dlouhou cestu; všechny vzdálenosti jsou totiž několikanásobně větší než v Evropě. Zbytek je ale velmi rozdílný a tak je dobré znát, jak to kde chodí.

Kolumbie – je dobré býti řidičem

To, že se dá cena usmlouvat, bylo jasné dopředu. Že se ale dá usmlouvat až na polovinu první nabídky, jsme nečekali. Důvod je jednoduchý: pro turisty se většinou ceny automaticky zdvojnásobují, a tak vlastně nesmlouváte o slevě, ale o tom kolik navíc zaplatíte oproti místním lidem. Smlouvat ale jde velmi jednoduše, a to i díky tomu, že se o vás přetahuje několik prodejců té samé společnosti, kteří si tak sami krátí provize. Jde tak vlastně o vtipnou hru pevných nervů a trpělivosti, kterou vyhrajete tím snáze, čím blíže času odjezdu o ceně posledních volných míst smlouváte.

Při prvních pár minutách v autobuse, či většinou v přestavěném mikrobuse, je vám zcela jasné, že být řidičem autobusu v Kolumbii je jedna z nejlepších pracovních možností. Nejen že si na celý autobus, stejně jako v mnoha dalších jihoamerických zemích, pustí svou oblíbenou muziku, ale záhy i zastavují prvním pouličním prodavačům, kteří na chvíli naskočí do autobusu, aby nabídli své pamlsky a výrobky cestujícím. Je jasné, že jsou to řidiči, kteří jako první a zdarma obdrží svůj pamlsek, a tak po pár zastávkách už přes všechny dary není vidět ani do kabiny. Zkrátka žádný stres, spousty dobrot, a oblíbená muzika, co víc si přát?

Ekvádor – není třeba spěchat

V Ekvádoru již nic neusmlouváte, ceny jsou tady jednoduché: co hodina jízdy to jeden dolar. Autobusy jsou zde delší, s mikrobusy se již moc nesetkáte a to s sebou přináší další problém. Je třeba čekat na zaplnění autobusu. Rozhodně se tedy nespoléhejte na časy odjezdů, které vám řeknou, ale spíše si jen ověřte, kam se autobus zrovna chystá, a nastupte do toho, který má již více lidí vevnitř.

Stejně jako v Kolumbii se zde setkáte spíše se starými autobusy, již dříve vyřazenými na západě, a tak nečekejte žádné velké pohodlí. Autobus je tu ziskovým faktorem, a tak tu jsou především rodinné podniky otce a synů. Každý řidič a každá rodina si ale svoji mašinu umí dostatečně nazdobit a tak se po cestě setkáte s mnoha různými designy i zvuky trubky. Nemusíte si ale na cestu nic chystat, pouliční prodavači vám stejně jako v Kolumbii zajistí dostatečný přísun pamlsků a nápojů.

Peru – luxus za bůra

Ať přijedete do Peru odkudkoliv, překvapí vás 2 věci: neskutečná kvalita dálkové dopravy a organizace práce. Nejen že si můžete vybírat z několika variant pohodlí, od ekonomické třídy (u nás standardní lehce sklápěcí sedačky) přes postelovou až k superpostelové, ale dají vám i najíst, napít, pustí vám film, a ještě k tomu vám dají pro noční jízdy polštářek a deku, a tak po dlouhé noční jízdě mnohdy vystupujete s více energií, než byste měli, kdybyste spali ve vlastní posteli. Není to ideální? A za superpostelovou třídu si každý těch pár korun navíc rád připlatí.

Navíc se vám postarají o zavazadla jako na letišti a všechny cestující si z bezpečnostních důvodů natočí na kameru. Díky moderní flotile a pohodlí se tak při cestě můžete soustředit na příjemné věci, i když samotný kontrast k chudým městům a vyprahlé krajině je k zamyšlení. Co je ovšem pro Peru výjimečné je to, že každá společnost má většinou svoje vlastní autobusové nádraží, a tak si nejdříve musíte ověřit, kdo a kam jezdí, a pak se podle toho vydat na správné místo.

Bolívie – všehomix

V Bolívii vás čeká mix všeho dříve popsaného. Najdete zde jak komfortní noční autobusy, tak i staré vysloužilé autobusy s hromadou věci na střeše jezdící v těch nejhorších terénech. Zvuk klaksonů, dobré brzdy a postřeh řidiče zde opět zajímají důležité místo v bezpečnosti jízdy. V zastoupení krkolomných silnic a prašných cest je na tom Bolívie velmi podobně jako Peru či Kolumbie. Při přejezdu z jedné strany And na druhou si raději dříve ověřte, jak je to s bezpečností cesty, a při či po deštích se těmto úsekům radši vyhněte.

V Bolívii se opět díky velké konkurenci ceny sjednávají, a tak si můžete vyzkoušet své obchodní jednání, které bude tím více úspěšnější, čím blíže k odjezdu busu přijdete a čím více informací zjistíte od místních lidí.

Chile a Argentina – nudný standard

V Chile a Argentině se již nesetkáte s domácky vytuněnými starými autobusy, hudbou nahlas, různorodou směsicí cestujících, a prodavači či přednášejícími jako v Kolumbii, Ekvádoru či Bolívii, ale čekají na vás moderní autobusy se spoustou funkcí. Škoda je jen ta, že řidiči zde vesměs pracují jen s volantem, a tak se vám většinou stane, že o zavazadlo se vám stará někdo jiný, film vám pustí jen, když je k tomu donutíte, klimatizaci v autobuse bez otevíratelných okýnek většinou zapomenou spustit, a píchlou pneumatiku už vyměnit neumí. Tím se stává cesta o to nudnější.

Dobré alespoň je, že silnice jsou zde v tak dobrém stavu, že cestu téměř necítíte a plujete tak na vlně bezpečí i při přejezdu And. A to včetně tradičního maté, pro jehož přípravu je každý autobus vybaven automatem na horkou vodu.

---

10 podivuhodných cest, na které nikdy nezapomenete:

1. Moccoa – Pasto (Kolumbie): Jedna z tradičních cest smrti z jednoho konce And na druhý. Na jedné straně hluboké ostré údolí plné kolumbijské džungle a na straně druhé příkré stěny And. Obousměrný provoz, ale jen jednomístná prašná cesta. Jen pro otrlé příznivce toho nejtužšího adrenalinu.

2. Ambato – Guaranda (Ekvádor): Průjezd měsíční krajinou kolem vulkánu Chimborazo na vás zanechá ojedinělý pocit prázdnoty a síly přírody

3. Pativilca – Huaraz (Peru): Vychutnejte si stoupání cik-cak údolím až do sedla, odkud budete mít úchvatný pohled na nejvyšší vrcholky And

4. Cusco – Santa María – Santa Teresa (Peru): Další z oblíbených přejezdů And, tentokráte po stopách dávných Inků. Suchý začátek a o to vlhčí a nebezpečnější konec. Po cestě smrti jen poslední půlhodina.

5. La Paz – Rurrenabaque (Bolívie): Vyražte z 4000m ještě výše a poté klesejte až rovnou do džungle. Jedna z nejdelších cest trvajících 18 hodin, a plná dostatečně adrenalinových srázů a zatáček.

6. Tupiza – Uyuni (Bolívie): Kde jinde se můžete projet krásným kovbojským údolím plným kaktusů a kaňonů a posléze si vychutnávat cestu po hřebenech kopců?

7. Salta – Cafayate (Argentina): Posledních 50 km na vás čeká neskutečné údolí plné roztodivných skalních útvarů. Vhodné pro cyklistiku.

8. Ruta 40 (Argentina): Nejslavnější silnice v Argentině, po které kdysi brázdil i samotný Che Guevara. Vine se nekonečnou pustinou zejména na jihu a její průjezd vám přinese pocit nekonečné odlehlosti a prázdnoty.

9. Carretera Austral, Ruta 7 (Chile): Nejslavnější silnice v Chile, kterou nechal vybudovat diktátor Pinochet. Přes tisíc kilometrů, ale jen několik málo vesniček a velmi nízký provoz. Krásné řeky, hory, údolí a spousta srážek, které vám čekání na další z málo spojů dostatečně znepříjemní.

10. Neuqen – Bariloche (Argentina): Posledních 50 km vás zcela uchvátí průzračnými jezery,