Když se řekne zvláštní chování cizích kultur, představím si eskymáky, jak si třou nosy o sebe, nebo kanibaly někde v Tichomoří. Oboje je dost daleko na to, abych se tam jen tak na víkend zajela podívat. Evropa je blízko, ale zase tam většinou nějaké zvláštní chování nečekáme. A nečekají ho tam ani místní. A to je právě ono. Zvláštní kultura nemusí být jenom v jihoasijském pralese nebo na poušti někde v Africe. Může být kdekoli. Přivezeme si ji tam totiž s sebou. Nebude až tak zvláštní pro nás, ale pro domorodce, případně návštěvníky odjinud, určitě. Tak do toho.

Každý obyvatel České republiky zná starou známou pravdu, že co Čech, to muzikant. O něco méně známá, ne tak stará, ale o nic méně pravdivá je pravda, že co Čech, to vodák. Když se takový Čech-vodák vydá na cesty, samozřejmě na cesty po vodě nebo za vodou, případně za vodu, stává se z něho vodák-vandrák. Občas se stane, že takový Čech-vodák-vandrák zatouží po změně. Už sjel všechny české řeky čtyřikrát, rakouské a slovinské dvakrát a dvacetpětkrát se přitom cvaknul. Ne že by ho to nebavilo, to zase jo, ale chtělo by to něco nového. Něco neotřelého a třeba trošku bláznivého. V tu chvíli se vodák-vandrák podívá na mapu a najde tam Benátky. Ne ty nad Jizerou, ty nad Středozemním mořem. Mapa se tiše zasměje a zvědavě čeká, co se z toho vyvrbí.

Tento článek vychází jako autorčin druhý, v rámci již ukončené soutěže s internetovým obchodem http://www.scou­tdoor.cz/. Všechny články spojené se soutěží naleznete kliknutím na seriál Soutěž se Scoutdoorem.

Když se před nějakou dobou několik vodáků-vandráků vracelo odkudsi z východu a zkracovali si cestu přes Benátky, napadlo někoho: „Benátky… To ještě nikdo nejel, ne? A my máme lodě s sebou…“ O rok později, když se jiní vodáci-vandráci vraceli odjinud z východu a taky si zkracovali cestu přes Benátky, se s tím dokonce už přímo počítalo v plánu cesty. A tentokrát se jelo do Benátek právě kvůli tomu.

“…Jelikož se jedná o bláznivou akci, doporučuje se mírně výstřední oblečení. Obvykle bývá pojímáno tak trochu jako opereta,” hlásaly instrukce a dodávaly: “Kostým tučňáka už je moc…”

A tak se jedné listopadové soboty kolem osmé ráno na parkovišti hned vedle přístavu (měli jsme ho tam vyhlídnuté od léta), ze dvou aut vybatolilo osm nevyspaných, ale natěšených postav, které vypadaly, jako by právě utekly z operety. Sako, barevná šála, klobouk, svářečské brýle… všechno věci, které naprosto nutně potřebujete na vodu. Kromě nás, tedy posádek , se po parkovišti po chvíli povalovalo ještě několik pádel (do poslední chvíle jsme si nebyli jistí, jestli jich máme dost) a čtyři nafukovací kanoe. Místního policajta, který se na nás přišel podívat spíš ze zvědavosti, jsme uklidnili a odzbrojili pečlivě natrénovanou větou: „No parking, parking Tronketo.“ (Ne, opravdu tady nebudeme parkovat, za chvíli odjedeme na Tronketo jako všichni ostatní.) Nafoukli jsme lodě a vydali se do bludiště uliček, totiž kanálů.

V Benátkách se na vodě odehrává úplně všechno. My jsme se nalodili v době dopravní špičky, takže kromě vaporetti – místních autobusů – jsme měli možnost se potkat se zásobováním, to byly lodě naložené až po vrch zeleninou, ovocem, pitím, vším možným. Bohužel obchod na vodě tu zatím moc nefunguje, takže jsme byli na suchu. Kromě posádky kanoe, do které teklo. Potkali jsme stěhováky, popeláře, měli jsme tu čest zamávat svatbě, s tím rozdílem, že celá svatba se vešla na jednu loď. Tím pádem bylo jasné, kde je nevěsta, a nebylo potřeba přidělávat na příď bíle namaškařenou mořskou pannu. S šíleným řevem nás předjela záchranka a zabočila přesně do toho kanálu, kam jsme měli namířeno taky. Kdybychom tak dlouho neočumovali tu svatbu, asi bychom se pěkně pohoupali. Dvoumetrové vlny ve dva metry širokém kanále, to už je obtížnost, na kterou není Pálava stavěná. Když jsme pak na vodě potkali funebráky, přestali jsme se dívat po lodích a začali si konečně všímat architektury, jak se sluší na normálního návštěvníka Benátek.

Možná někoho napadne, jestli se to smí, vydat se takhle na vodu s vlastní lodí. Proč by se to nesmělo? Benátčani mají taky vlastní lodě a nám to nikdo nezakázal. Jediné co se musí dodržovat, jsou pravidla kanálního provozu. Psaná nebo nepsaná, my jsme se je dozvídali postupně metodou pokus, omyl, rada, sprduňk. Pokud jsme to pochopili správně, je to hrozně jednoduché. Funguje to stejně jako u nás na silnicích. Jezdí se vpravo, chodí se vlevo. Přičemž lodě s motorem jezdí, lodě bez motoru (rowing boats – tak jsme byli nazvaní a málem jsme se urazili, my přece nemáme žádná vesla!) jsou chodci. Takže v Benátkách na kánoi zásadně vlevo.

Benátky jsou krásné město. To je ostatně vidět z fotek, na které se každý může podívat kdekoli. Má atmosféru. Ta z některých dobrých fotek taky dýchá. A má zvláštní… čmuch. Charakteristický, nezaměnitelný a fotografiemi nesdělitelný. Čím užší byl kanál, do kterého jsme vjeli, tím intenzivnější čmuch Benátky měly. Nejen, že se tam na vodě odehrává úplně všechno, ale taky tam úplně všechno ve vodě plave. Potkali jsme věci, které jsme až tak úplně potkat nechtěli, a plně jsme si uvědomili význam slova kanalizace. Tu mají pravděpodobně v Benátkách jenom jednu.

Ten den měli ostatní “normální” návštěvníci Benátek o atrakci navíc. Spouště fotoaparátů cvakaly docela často, možná častěji než při focení gondoliérů na černých naleštěných gondolách. Ty tam ostatně každý čeká, ale partičku vodáků odněkud ze severu, to se jen tak nevidí. Udivené a nechápavé výrazy shlížející na nás z mostků nám několikanásobně vynahradily probdělou noc i ta mokrá kolena.

Můj příběh se odehrál před více než 20 lety. Byla jsem tehdy studentka pedagogické fakulty a jedním z mých oborů byl ruský jazyk. Dnešním mladým lidem to asi mnoho říkat nebude, ale z mých vrstevníků snad každý tuší, co tenkrát znamenal půlroční studijní pobyt v „Zemi, kde zítra již znamená včera“. Nechci se v žádném případě této zemi nijak vysmívat, ale chci pouze naznačit, že na některé situace člověk ani nemohl být připravený.

Odjížděli jsme vlakem v lednu, červnový návrat v nedohlednu a před námi téměř pět měsíců vojny v pravém slova smyslu. Překvapovalo nás všechno na každém kroku. Tehdy jsme se nemohli poučit třeba na internetu, a tak nám nezbývalo než dát na rady starších a pokusit se přežít. Dopisy chodily v průměru dva až tři týdny, balíček z domova přišel rozebraný, mobilní telefony neexistovaly, dámské hygienické pomůcky a toaletní papír jsme si vezli na celou dobu pobytu…

Kromě nás zde studovali i mladí lidé z Etiopie, Kuby, Afghánistánu… Jejich přízvuk, když hovořili rusky, nás rozesmával, když něco chtěli, často jsme situaci pochopili úplně jinak.

Na zahájení celého pobytu nám hostitelé připravili Družební /přátelský/ večer, kde se představitelé jednotlivých zemí prezentovali se svým programem. Vše snímala televize a vše bylo na tu dobu na poměrně vysoké kulturní úrovni včetně pohoštění z krajových specialit. Na závěr večera se tančily skupinové tance a člověka ani nepřekvapilo, že se třeba se studentem jiné barvy pleti drží za ruku vlastně poprvé v životě.

Skončila oslava a následovala spousta všedních dní, naplněných především studijními povinnostmi, ale občas, zejména v sobotu večer se někteří studenti odvázali a zpestřovali si pobyt po svém.

U mě a mé spolubydlící jednoho podvečera zaklepali slušně dva studenti z Afghánistánu se slovy, že se chtějí „družit“. S kamarádkou jsme patrně byly až příliš naivní a pochopili jsme vše jako pouhé přátelské posezení, výměnu názoru o jiné kultuře a podobně. Domluvili jsme se tedy na další týden, že si popovídáme. Jaké bylo naše zděšení, když po týdnu přišli ve stylu „pozdějšího Mirečka z básníků“ a chtěli si vyměňovat informace úplně jiné… Vůbec jim to nebylo divné, protože se přece slušně objednali. My jsme je samozřejmě nechtěli nijak ranit, ale noc jsme s nimi trávit nehodlaly a teď „babo raď!“

Nejprve jsme svou lámanou českou ruštinou odmítli slušně, a oni zas svou afghánskou ruštinou dělali, že nepochopili. Najednou se z mírumilovných kolegů studentů stali rozzuření samci, kteří odmítali pochopit rozdílnost našich kultur. Noc byla velmi divoká, neboť jsme se v pokoji s kámoškou zamkli a pánové to zřejmě pochopili jako milostnou předehru a uměle vytvořenou překážku na cestě k cíli… Dobývali se do dveří, až musely kolegyně ze sousedních pokojů zavolat naši vedoucí, aby nás zachránila. Po zbytek pobytu jsme se obávali tyto „Donchuány“ potkat. Později nám bylo vysvětleno, že slovo „družiťsja“znamená kromě přátelení také erotické záležitosti a že pouze stačilo na začátku onoho prvního návrhu říci jednoznačné NE!

Že jsme ve svém nepochopení nebyly s kolegyní samy, nám potvrdila jedna událost, která nastala pět měsíců po našem návratu: Naše známá porodila miminko a jeho barva pleti byla trochu snědší, než kdyby ho měla s kolegou studentem z našeho ročníku…

Není to tak dávno, co výraz rumunská silnice byl v mém slovníku nahrazen výrazem albánská silnice. Příhoda, o které se chystám psát, se stala v době, kdy největší dobrodružství bylo jet po rumunské silnici a jezdit stopem bylo otázkou cti.

Po dvou týdnech strávených v horách jsme scházeli do údolí. Bylo to ten rok, co se v rumunských horách dalo pozorovat zatmění slunce a my jsme před davy okupujícími Paring utekli do hor Căpăţini – Nekonečných hor. Poslední noc na hřebeni nás obšťastňovala pořádná karpatská bouřka, nebyli jsme si úplně jistí, jestli je to jedna bouřka čtyřikrát nebo čtyři bouřky po sobě.

„…takovej psí čas, že do svojí boudy i náš vlčák Johny hned zalez‘ se skrejt…“ zpívali jsme si, protože spát jsme nemohli.

Náš vlčák se jmenoval Mučača a byla to fenka, která se k nám přidala někdy, nikdo přesně neví kdy, živila se sojovým masem a ovčími bobky a svým psím šarmem nás zachraňovala před ostatními rumunskými divokými psy. Její bouda bylo naše tropiko. Zalezla dovnitř a odmítala se posunout byť jen o deset centimetrů, takže noc byla veselá po všech stránkách. Následující den byl okořeněn prasením* mokrou trávou, mokrou kosodřevinou a bahnem, přelézáním padlých stromů a obcházením čvachtavých míst. To ale není ten způsob cestování nahánějící hrůzu, o kterém jsem chtěla psát. Už mě od něho dělí jen další propršená noc strávená na kraji cesty mezi kaluží a potokem, protože jinde nebylo místo. Po této noci jsme všichni byli krásně tečkovaní, protože pod tropiko sice nepršelo, ale kapky si našly svoji vlastní cestu. Inspirovaly se přitom kulečníkem, jenže po odrazu od země už to nebyly kapky vody ale kapky bláta.

A teď to přijde. Uplakané dopoledne, všichni jsou unavení, bolí je kolena od včerejšího sestupu a před sebou máme vyhlídku na několik desítek kilometrů po rumunské silnici do nejbližší civilizace. Silnice je to ovšem luxusní. Široká víc než jeden náklaďák, žádné velké kameny ale poctivá šotolina, za každou zatáčkou čekáme ten buldozer, který ji právě opravuje. Najednou řev motoru, uhýbáme do svahu po pravé straně silnice, někteří skáčou po hlavě doleva do řeky. Po pár desítkách metrů náklaďák zastavuje, vysoko nad našimi hlavami (tak vysoko to zas být nemohlo, ale znáte to, i kopce byly dřív prudší) se otevírají dveře a takový snědší pán se nám pravděpodobně rumunsky pravděpodobně snaží vysvětlit, že nás jako vezme. Kolik marek za to bude chtít, tomu už rozumíme. Odmítli jsme. Dál šlapeme pěšky, znovu začíná pršet, a pan řidič to dobře ví. Čeká na nás za zatáčkou. Tentokrát je nabídka poloviční. Prší víc. Cena se ustaluje na přijatelných dvaceti markách za devět lidí a Mučaču. Lezeme jsme na korbu, šéf výpravy se usazuje na sedadle vedle řidiče. V téhle chvíli mu ještě závidíme, že na něho pršet nebude. Auto se pomaličku rozjíždí, motor řve, párkrát to poskočí, motor řve ještě víc, a jedem. Chvílemi sedíme na batozích, chvílemi skáčeme půl metru vysoko a snažíme se při dopadu trefit na korbu. Silnice se klikatí. Jak už to u takových silnic v horách bývá, po jedné straně je kolmá stěna nahoru, po druhé sráz dolů a dole řeka. A přes řeku most. Za mostem zatáčka a stoupání. Jak už to u takových aut bývá, nemá tohle úplně v pořádku převodovku. Do třetice jak už to u takových řidičů bývá, nemá tenhleten až tak úplně v pořádku hladinu alkoholu v krvi. Přejíždíme most. Vjíždíme do zatáčky, začínáme stoupat. Řidič se pokouší zařadit jedničku. Převodovka řve, nedaří se. Zastavujeme. Další pokus, couváme pár metrů zpátky k mostu. Ještě jednou. Řidič úspěšně zatáčí na most, řadí dál. Couváme, točíme. Už jsme na mostě, točíme dál. Jenže most už je rovně!

Stojíme u druhého kraje korby a hlavou nám běží: Skočit či neskočit? Marťas v kabině zoufale hledá kličku, kterou se otvírají dveře. Zadní kola jsou asi tak půl metru od kraje mostu značeného jen několika vyvalenými patníky. A pod mostem dobrých patnáct metrů… Teď! Převodovka si to rozmyslela a zabrala. Na korbě hlasitě zadunělo osm šutrů z hercny** a Mučača začala zuřivě štěkat. Nepřestala, dokud jsme v nebližší vesnici neseskákali z korby a nevysvětlili panu řidiči, že on si klidně může dát čtyři piva, ale my že dál nejedem. Zbytek cesty jsme šlapali přes nízký hřeben zahalený párou, co se po dešti začala vypařovat ze země a z lesů, a labužnicky si užívali bolest každého svalu a puchýře.

Na začátku městečka Baile Olanesti jsme prošli bránou do lázeňského parku – jakousi vrátnicí se závorou a domečkem. Znovu začínalo pršet. Pomalu nás to přestávalo bavit, těšili jsme se domů, do sucha. Mučača pochopila, že tady už další práci mít nebude, zalezla do domečku a odmítala vylézt. Snad se o ni pan závorník dobře postará, než si najde další vandráky, se kterými se „sveze“ přes hory zpátky. Škoda, už se s námi nemohla podívat, jak v parku po schodech teče vodopád.

První autobus nás odváží k nejbližší vlakové stanici ve městě Vilçea. Vzpomínka na korbu náklaďáku pomalu bledne, jen při zaskřípění převodovky všichni nadskočíme a naježí se nám chlupy na zádech. Některým z nás to ježení už zůstalo…

Ve svém nepoměrně krátkém cestovatelském životě jsme měl tu čest poznat mnoho tradičních i netradičních dopravních prostředků a různých samohybů, ať již byly poháněny lidskou či zvířecí silou, motory všech typů či jenom gravitací po nějaké nakloněné ploše. Osobně si také myslím, že mám pro strach uděláno a kontrolovatelná míra nebezpečí je pro mě výzvou – nicméně vzpomínka na šíleného řidiče řinčícího tuk-tuku, kterému jsme byli vydáni na milost a nemilost, se mi občas vrací.

Pro nezasvěcené – tuk-tuk je zcela typický dopravní prostředek používaný v Thajsku, jehož název je odvozen od zvuku motoru, který vydává. Dvoutaktní tříkolové vozítko má zpravidla „sic“ pro řidiče, za kterým se nachází různě vymezený prostor pro několik cestujících, jejichž maximální počet je přímo úměrný jejich vlastní skladností, schopností udržet se při nečekaných manévrech majitele řidítek a nutností se dostat na dané místo. I laik s minimem technických znalostí zaváhá při pohledu na kouřící obludu, která vyluzuje celou plejádu srdceryvných kovových zvuků – stejnou důvěru zpravidla vzbuzuje i výfukovými plyny ošlehaný řidič tohoto technického zázraku. Nicméně komisařů STK po Bankogu běhá málo a policistů, kteří by kontrolovali oprávnění „pilota“, ještě méně, takže srdnatě nastoupí. Tak jsem učinil i já a moji čtyři kamarádi před 8 lety po čas pobytu v thajském hlavním městě.

První dojem nebyl nikterak špatný, relativně pohodné sedadlo a dostatek prostoru pro celou partičku. Než jsem však mohl své pocity sdělit kamarádům, majitel „nakopnul“ mašinu a pekelný hluk utnul jakoukoliv snahu o konverzaci. Následně jsme se vnořili do provozu a začali se dít věci nevídané: notně odrbaná spojka způsobuje, že pohyb při rozjezdu není zdaleka plynulý, taktéž brždění na poslední chvilku by žádného instruktora české autoškoly radostí nenaplnilo – výsledkem je to, že osádka je smýkána po prostoru a členové do sebe neočekávaně narážejí.

Dále zjišťujeme, že držet se rámu kabiny je sázka do loterie, protože tuk-tuk míjí ostatní vozidla o milimetry a i moje hubené prsty prostě „přečuhují“. Vystrčit hlavu a fotit nejde vůbec, to je přímo vstupenka do krematoria, udělal jsem to jednou a téměř okamžitě jsme pochopil „kolik uhodilo“, když jsem jen o fous minul tuk-tuk projíždějící v protisměru. K mému překvapení však tento dopravní systém, kde platí evidentně právo rychlejšího, silnějšího a agresivnějšího, nezpůsobuje domorodcům velké problémy a celou dobu v Bankogu jsme nezaznamenali nějakou závažnou dopravní nehodu. Úseky šíleného sprintu jsou často střídány nehybnou zácpou, kdy odspodu vozidla vzlíná trabantovský zápach a škrábe nás v nose – to už pohyb vpřed je lepší, dá se alespoň dýchat. Aby naše dojmy z cestování tuk-tukem byly opravdu trvalé, tak se od majitele samohybu dozvídáme, že má jakousi smlouvu s majitelem konfekčního obchodu a že nás tam zdarma doveze. Protože máme čas a na takové nabídce nemůžeme prodělat, řidič s námi peláší na zcela opačný konec velkoměsta, než jsme původně zamýšleli. Seriózní majitel obchodu s oděvy nám představí celou škálu nejnovějších obleků (bylo by to přijatelné i pro naši kapsu), nicméně nakonec přijme naše vysvětlení, že šortky, tričko a páskové boty jsou k cestování po parné zemi vhodnější a milostivě nás propustí. Mezitím majitel tuk-tuku provedl „údržbu“, jak jsem skrz výlohu zaregistroval, což spočívalo v tom, že hadrem otřel olej vzlínající na mnoha místech a přihnul jakousi páčku ovázanou drátem. Povzbuzeni tímto láskyplným aktem péče o ocelového oře jsme si opět nalodili a pokračovali v přerušené cestě za památkami. Nakonec jsme bez úhony dorazili na dohodnuté místo, pár drobných báthů (místní platidlo) změnilo majitele a my pokračovali dál po svých.

Konečně zase v Rumunsku! Jenže jsme se s kamarádem špatně domluvili. V domnění, že podniknem Retezat od Cabany Gura Zlata, vystupujeme z vlaku už v Subcetate. V plánu je však začít od Cabany Pietrele, takže jsme měli jet ještě chvilku a vystoupit až v Ohaba de sub Piatră. Než se na nádraží dohodneme, co tedy vlastně chceme, obskakuje nás chlapík se stařičkou Dacií. Zbavit se jej, je stejně nemožné, jako se zbavit čokla, co jsme mu dali kousek salámu.

Za 200 lei nás všecky nadvakrát odveze pod Pietrela do vísky Nucşoara. Nejsme blbý a víc než stovku mu nehodláme dát. Abychom se zbavili toho čokla, dohodneme nakonec 150 a první parta odjíždí. Scházíme se na návsi, náš milovaný taxikář odjíždí a nechává nás napospas dešti. Až sem vedla asfaltka. K samotě Cârnic vede polní cesta. Bojujeme s deštěm 2 a půl hodiny, abychom si na dveřích Cabany Cârnic přečetli, že třikrát denně jezdí terénní autobus až sem z Ohaba de sub Piatră jen za 10 lei. Taxikář byl zloděj, nojo, jenže my se chtěli zbavit toho čokla

V cabaně mají dobrý čajíček, nabízí k němu sejreček, míchaný vajíčka, mamaligu. Všecko asi za 2 lei, mňam, mňam. Jenže lei k lei a tak za tu trochu žvance nechávám 10 lei. Za stejnou cenu bychom se tady mohli i ubytovat, ale místní moc podnikatelé nejsou, ubytování nám nevnucují a nechají nás jít ven do deště. Na cestu nám však dávají dobrou radu. Prý tam nahoře v horách sněží. Nojo, léto,a ono tady bude sněžit. Ta troška snížku nám neuškodí, ale ten slejvák už docela, slušně řečeno, štve.

Tento článek vychází v rámci soutěže s internetovým obchodem http://www.scou­tdoor.cz/. Všechny články spojené se soutěží naleznete kliknutím na seriál Soutěž se Scoutdoorem.

Po jeden a půl hodince chůze, kdy jsme už ani nevnímali déšť se mačkáme na recepci Cabany Pietrele. Mají tu pro nás osmilůžkový pokoj, kde jsme v suchu a zimě. Prý nemají dřevo, topí se tu až od poloviny září. A teď je teprve konec srpna. Ale jsou na nás hodní a boty si můžeme vysušit pod pecí v kuchyni. Dokonce večer přibližně na hodinu šel elektrický proud. Jaký to luxus. Další den je počasí zas divné. Přespíme tedy opět na Pietrele a přes den si uděláme výlet k hlavnímu hřebeni. Kousek nad chatou leží v lese trošinka sněhu, takový jemný poprašek. Místní měli pravdu. Asi tu fakt chumelilo. Stoupáme pořád vzhůru, většinu času v mlze. V jednu chvíli koukáme před sebe, mezi stromy vidíme hřeben přikrytý sněhem. Ale moc ho není, šlápneš na něj, a on pod botou taje. Cestičku však křižuje nesčetné množství potůčků, začínám se obávat o sucho v našich botičkách.

Stojíme před metr dva širokým potokem. Cesta vede na druhý břeh, kamsi do mlhy. Navrhuji ústup zpět na cabanu, přeci jenom v ní je sucho a tady se mi dál máčet boty nechce. Ale ne, pokračujeme dál. Suchou nohou jsme překonali potok. Cesta už nevede lesem a je na ní stále více sněhu. Několikrát jsem zapadl až po kolena do závěje. Dyť je léto, tak proč je tady tolik sněhu?! Boříme se čím dál tím víc a po chvíli raději volíme ústup nazpět. K jezeru Stânişoara (1990 m) se fakt přes sníh nedostaneme. No napadlo by nás to tam dole v dešti, že tady nahoře fakt může sněžit? Na Cabaně Pietrele (1480 m) po sněhu ani památky, ale naše boty jsou mokré, a totálně! Fajn, já to říkal, otočíme to už před potokem, ale ne, my museli jít dál.

Další noci jsme strávili na Cabaně Pietrele a Cabaně Genţiana a přes den zkoumali okolí. Když bylo konečně hezky, žádný déšť, žádná mlha, ale modrá obloha a slunko, naší výpravě se podařilo vyšplhat až na hlavní hřeben, do sedla Curmatura Bucurei a přes vrchol Retezat se po bočním hřebení vrátit na chatu. Výprava viděla krásy Retezatu a všude zbytky sněhu. A já, já o to všecko přišel. První a poslední den krásného počasí jsem proležel v posteli a proseděl nad záchodem. K čemu mám tu dezinfekci v batohu, když ji nepoužívám?! Odteď nedezinfikovanou vodu nepiji. (To jsem ty potíže nemohl mít předešlý den jako všichni ostatní?)

Už nějak moc dlouho jsme se motali v tom prapodivném počasí stále na stejném místě – na severní straně Retezatu, takže nakonec jsme se rozhodli přejít přes sedlo v hlavním hřebeni, sestoupit kolem jezera Bucura do údolí, dotrmácet se na opačný konec Retezatu a usídlit se na Cabaně Buta.

K jezeru Bucura před námi vyhnala jedna česká cestovka plnej autobus turistů (plnej autobus = cca 40 lidí), takže tu nebylo skoro žádný volný místo na táboření. Původně jsme tu také chtěli tábořit a podnikat hvězdicové výlety do okolí. Jenže cestou jsme potkali skupinku Čechů, která od Bucury utíkala přes Pietrela z hor. Ti nám vyprávěli, jak v noci lehli do stanů a ráno se z nich ven prohrabávali přes dvacet čísel sněhu.

Hromada Čechů u jezera, silnej vítr odnášející stany kamsi do údolí a jěště možnost dalšího sněžení, ne, ne, my u Bucury letos tábořit nebudem. I když teď zrovna tady sníh už není. Ale počasí je divné, ošklivé a sníh se zas může vrátit. Na Cabaně Buta nám bude určitě líp!

Líp nám bylo, to jo, ale hlavně jsme měli fantastické výhledy na hlavní hřeben Retezatu a k jezeru Bucura – nad ním modrá obloha a zářící sluníčko. No, a nám vlastně také nic nechybělo. Na Cabaně Buta prodávají dobré pivo a Malý Retezat, ve kterém se Buta nachází, je úžasný. Všude samý vápenec, no přesně jako v Dolomitech. K tomu nádherné počasí, co víc, si přát. Asi určitě den navíc, abychom stihli i soutěsku Scorota a aby nám takřka před čumákem ze salaše neodvezli sýr k prodeji do města. Holt se sem musíme vrátit. A snad se s námi nevrátí i sníh, to bych se fakt už vážně zlobil.

Říká se, že dostat se přes hranice posledního totalitního státu v Evropě není jen tak. Zatím jsme ještě ani neopustili Vilnius a už jsme si ověřili, že na tom něco bude. Dnes jsme se vydali na Velvyslanectví Běloruské republiky, které sice leží v centru hlavního města Litvy, ale hned za dveřmi na vás čeká jiný svět. Návštěvě ambasády předcházelo několik zajímavých kroků, jedním z nich bylo uzavření pojištění. Bělorusko podle všeho leží na jiném kontinentě, takže si musíte zařídit speciální pojistku, protože smlouva s platností (pouze) pro celou Evropu vám stačit nebude. Číslo pojistky vpisujeme do poslední prázdné kolonky a vydáváme se na úřad.

Jsme celkem tři – Martin, Michal a já. Lidí, kteří by se rádi přidali, by se našlo více, ale my si rezervovali pravděpodobně jediný pokoj v jediném hostelu v Minsku. Podle informací na internetu by nás noc měla stát 20 dolarů, ale jak to bude ve skutečnosti, uvidíme až na místě. Budovu velvyslanectví nacházíme celkem snadno, docela obyčejnými dveřmi vejdeme dovnitř a najednou se ocitneme v jiném světě. Překvapeně se rozhlížíme kolem sebe a nechápeme, co je v té malé místností tak zvláštního. Lidé vypadají stejně jako na ulici, přepážky jako na každém jiném úřadě… Jen atmosféra je tu úplně jiná.

Přistoupíme k okénku a já spustím litevsky, ale dočkám se odpovědi v ruštině. Zkusím to ještě jednou dvakrát, ale neuspěju. Vypadá to, že přichází čas na šest lekcí, které mám zatím za sebou. Našeho váhání a podivných pasů si všimne pán, který tu dohlíží na pořádek, zmocní se všech formulářů a začne nás zpovídat – odkud jsme, co chceme a hlavně – kdy jsme přišli. Plácnu něco ve smyslu, že před pěti minutami, což ho uklidní. Jsou totiž tři hodiny a dvě minuty a v pátek se na velvyslanectví smí vcházet jen do třetí odpolední.

Po přednášce o tom, že se nehodí obtěžovat úředníky v pátek, nám sdělí, že musíme počkat na pana ambasadora, který se nám bude věnovat osobně. Moc tomu nerozumíme, ale nedá se nic dělat. Dveře jsou zamčené, takže nám nezbývá než počkat. Připadáme si jako zajatci státu, kde pevnou rukou vládne poslední evropský diktátor. Ze začátku je nám z toho trošku úzko, ale pak se rozhodneme, že to budeme brát jako součást výletu a že si to pořádně užijeme.

Po několika minutách napjatého čekání přichází velvyslanec, páni kluci usoudili, že konverzaci nechají na mě a jen přihlížejí. Nejsem si právě jistá, jakým jazykem mluvím, když mi nestačí moje chabá slovní zásoba, prostě něco povím česky a doufám, že si to ten důležitý pán domyslí. Nechová se právě přívětivě, docela ho rozčílí, že hned nepochopím jeho přátelské rady. Prý pro nás bude nejlepší zajít do agentury, která zajišťuje víza, že je tam dostaneme levněji. Je to pro mě opravdový zážitek – vůbec poprvé mluvím rusky mimo školu a rovnou s velvyslancem.

Po dalším proslovu o tom, že není vhodné se tu objevovat v pátek, s plánkem v ruce opouštíme výsostné území Běloruské republiky a podle šipek se vydáváme k několik set metrů vzdálené kanceláři. Sedí tam několik dam – samé Rusky – ale najde se mezi nimi jedna, která je ochotná s námi mluvit litevsky. Zdá se, že naší cestě do skutečné východní Evropy nic nebrání, pojistku máme, dostat vízum není nic obtížného. Jedna věc nás ovšem značně překvapí. Předem jsme si nastudovali ceny víz, ale ceník, kterým nám paní mává před očima, se od oficiálních informací značně liší. Vůbec nechápeme, proč bychom měli platit několikanásobně víc, než je uvedeno na stránkách Ministerstva zahraničních věcí. Chvíli se dohadujeme a po telefonátu na velvyslanectví se zjistí, že pro občany ČR jsou zvláštní ceny a dotyčná dáma nám to jednoduše chtěla zatajit. Náhle je k dispozici jiný ceník, z něhož se dozvíme, že konzulární oddělení běloruského státu dělí občany celého světa na čtyři skupiny – Litevce, Američany, Čechy a ostatní. Litevci mají víza velmi levná, Američané naopak hodně drahá. Nás vízum vyjde na 100 litů, obyvatele dalších zemí na 200. Na seznamu nejsou uvedeny „svobodné a vyspělé“ státy, pro které neplatí vízová povinnost – jako například Kuba. Vůbec nechápu, čím jsme si zasloužili takové výsadní postavení, vždyť Václav Klaus po zmanipulovaných volbách v Bělorusku zaslal Lukašenkovi oficiální nótu, ve které vyjádřil svůj nesouhlas s podobnými praktikami v jinak demokratické Evropě.

Zpráva, že máme zaplatit jen polovinu, potěší pouze dva z nás. Martin má slovenské občanství, takže se ho přátelská smlouva mezi Českou a Běloruskou republikou netýká. Rozhodně odmítá zaplatit 200 litů, úřednice se ale nevzdávají a nabízejí mu speciální studentskou slevu. I přesto je částka stále o hodně vyšší než jsme očekávali. Chvíli diskutujeme, poté se dohodneme, že si to Martin ještě rozmyslí a já s Michalem tu svoje pasy necháme rovnou.

Slováci jsou ovšem nezdolní a zvídaví, takže se Martin nevzdává a zamíří přímo k internetu. Když se večer setkáme na kolejích, tak má ve všem jasno. Majitel cestovní agentury je kamarád velvyslance, který k němu posílá nejisté cizince a těm nezbývá než zaplatit mnohem vyšší částku než je obvyklé. Tím se vysvětluje i ona „studentská sleva“ Dámy prostě pochopily, že by pro ně bylo lepší přivydělat si alespoň něco. Celá záležitost by se totiž dala velmi snadno vyřídit přímo u jedné z dam sedící za přepážkou na velvyslanectví. Na kolejích pak vcelku sklesle sedíme v kuchyňce a máme ze všeho velice smíšené pocity. Naši večerní debatu uzavřeme tím, že přeci chceme podniknout cestu o několik desítek let zpátky, takže se musíme připravit na ledacos.

Poznámka autora – 1 lit = 8 Kč

Že je Bulharsko zvláštní země, to potvrdí asi každý, kdo tam byl, nebo minimálně, kdo o tomto státě něco četl či slyšel. A právě nic se však nevyrovná vlastní zkušenosti.

V Bulharsku je naše parta, skládající se ze 7 členů, již více než 14 dní, za sebou máme trek v pohoří Rila (s dobytím nejvyšší hory Bulharska – Musaly) a rovněž pochod přes pohoří Pirin (dobyta 2. nejvyšší hora Bulharska – Vichren). Z vnitrozemské hornaté krajiny pak odjíždíme vlakem přes celé Bulharsko k Černému moři, kde hodláme strávit celý týden.

Pro mě a Honzu bylo však moře tak trochu utrpením, několik dní se jenom válet a jíst prostě není nic pro nás, jsme děti dobrodružství a adrenalinu, a proto se po pár dnech pobytu u moře rozhodujeme, že odjíždíme – pojedeme cestu, kterou jsme přijeli vlakem, zpět (tzn. +- 420 km Bulharskem) autostopem a na zbytek party počkáme v hlavním městě – v Sofii -, dokud nám jede za několik dní autobus zpátky do naší rodné vlasti. Návrh prošel, ostatní konstatovali, že nám nemůžou řídit životy a ať si děláme, co chceme. Nás už však nic nepřesvědčí, balíme si věci, některé odevzdáváme, jiné nabíráme a hlavně – bereme karton na cedule pro řidiče a lihovou fixu, kterou jsme za draho koupili v jednom obchodě. Loučíme se a odjíždíme ze slunného pobřeží Černého moře, v kapse máme poslední peníze, které si šetříme na vlak, kdyby se něco nepovedlo a museli jsme do Sofie dojet narychlo.

Procházíme kousek přímořským městečkem, stavíme se na příhodné místo a začínáme stopovat. Naším prvním záchytným bodem je velkoměsto Burgas. Po půl hodince stopování nás bere mladý kluk svým novým Nisanem. Pro jistotu mu nefunguje tachometr, takže se nedozvíme, jak rychle jel. Bylo však vidět, že auto neřídí poprvé, a tak jsme byli podělaní jenom trochu. Když udělal ze dvou jízdních pruhů tři a projížděl mezi dvěma autobusy, tak jsem opravdu chtěl vystoupit, ale cesta naštěstí trvala jenom asi 10 minut (=20 km). Šťastni vystupujeme v Burgasu na benzínce, máváme mu, děkujeme a pokračujeme na výpadovku do Sofie (cedule ukazuje už jenom 397 km). Otáčíme náš karton, tvoříme ceduli s nápisem COФЯ (čti SOFIJA) a stopujeme kousek za benzínkou dál.

Sluníčko je dost silné a navíc za 2 hodiny nezastavilo ani jedno auto. Honza odchází poprosit na benzínku a po chvíli na mě mává, že nás někdo vezme. Super! Pán dokonce umí česky (studoval češtinu) a má auto s klimatizací, ve kterém je nám po chvíli dokonce zima. Bohužel nás bere jenom 10 km na další benzínku. Děkujeme, on nám ještě dává rady a píše na papír něco pro Bulhary, aby pochopili situaci, protože přeci jenom naše azbuka není tak dobrá. Loučíme se.

Tento článek vychází v rámci soutěže s internetovým obchodem http://www.scou­tdoor.cz/. Všechny články spojené se soutěží naleznete kliknutím na seriál Soutěž se Scoutdoorem.

Je zhruba 14,00 a dáváme oběd (rychlý oběd..). Začínám stopovat a ani nestihneme vytáhnout ceduli s nápisem a zastavuje nám mladý pán s bílým starým Oplem. První borec, který mluví anglicky, takže je domluva úplně v pohodě. Chceme jet aspoň do Ajtosu (další záchytné město na trase Černé moře – Sofie), ale raději mu ukazujeme plán naší cesty a když dochází na konec seznamu, kde je napsaná Sofie, říká, že se tam teď vrací, ba dokonce, že tam bydlí! Asi 3× se ho ptáme pro ujištění, ale odpověď byla vždy stejná – YES! S Honzou si plácneme, nastupujeme do auta a těšíme se na 5 hodinovou jízdu. Cestou se bavíme úplně o všem – zjišťuji, že zná fotbalový tým Levskij Sofia, který letos postoupil do Ligy Mistrů a navíc dělá bookmakera a podobné funkce. Docela si rozumíme a pořád je o čem se bavit, on mi navíc děkuje, že aspoň neusne a těch několik strašných hodin v autě se nenudí.

Projíždíme Ajtos, míříme na Starou Zagoru a navazujeme na dálnici přes Plovdiv a směr Sofia. Cestou stavíme na kávě, pán už pro nás není „Ten pán, co nám zastavil auto“, ale už je to prostě Georg, náš přítel. Naše společnost ho očividně baví. Pořád se bavíme a bavíme, a tak cesta utíká.

Čím blíže jsme však Sofii, tím horší je počasí. Cestou si také všímám dodržování pravidel na silnici – nikdo nebliká, nedodržuje rychlost, směr jízdy apod. Značení je také super – např.: značka červený trojúhelník s krávou ve znaku, která je náhle v rozdělovacím trávníku mezi dálnicemi může opravdu leckoho zmást. Pár kilometrů před hlavním městem začalo slušně pršet, ale po několika hodinách vydatné jízdy v autě je studený vzduch velice příjemný. Máme 19,00 a my vysedáme KDESI v Sofii. Georg, nám píše na kus papíru, který mám náhodou u sebe, linkové autobusy, kterými se dostaneme k hlavnímu vlakovému nádraží, kde už to s Honzou známe skoro jako vlastní boty. Dostávám od něho také mejl na důkaz přátelství, podáváme si ruku a bílý Opel mizí kdesi mezi paneláky a my jsme opět sami se sebou. Po chvíli stání na dešti nám je pěkná zima, a tak se na zastávce MHD převlékáme do suchých věcí (a hlavně teplých! – rozuměj: z kraťasů od moře do kalhot do města) a jakýsi bar naproti nám nám velí jasně: u piva toho vyřešíme nejvíce.

Ujet přes 400 km autostopem není asi zase tak zvláštní, pokud tuto trasu nezvládne člověk skoro naráz a za 6 hodin. Inu, dobrodružství to bylo, nevěděli jsme, do čeho jdeme, koho potkáme v této zvláštní zemi, jak to vůbec dopadne, ale byli jsme odhodláni podat stoprocentní výkon – povedlo se, a to dokonce tak, že jsme byli o 2 dny rychlejší, než jsme čekali (i když to pak byly dva dny utrpení a čekání..). Jak tak o tom zpětně přemýšlím, byl to jeden ze způsobů dopravy v mém životě, který mi nahnal nejvíce strachu, ale zároveň mi přinesl hodně radosti a spokojenosti, že se zase něco povedlo a dobře dopadlo…

Červnová sněháňka v Krkonoších

(Jak mě na Medarda převezlo počasí)

Je 8. června 2005 a já vstávám poměrně brzo ráno. Nedávno v televizi hlásali, že v Krkonoších cestu na Luční boudu lemují několikametrové závěje sněhu. A já to rozhodně musím vidět na vlastní oči. Nedávno jsem si koupil nové trekové botičky, takže to bude i bezva příležitost, jak si je otestovat.

Autobusy mě dovezly až do Pece pod Sněžkou. Vítá mě tady zamračená nevlídná obloha. Vypadá to, že dneska asi svítit slunko nebude, což je teda škoda. Pomalu vycházím do kopce, směrem na Výrovku. Před budkou Krnapu stojí zajímavá rolba, neodolám a okukuji ji. Koukám, koukám a on mě pozoruje krnapáckej dědeček. Dává se se mnou do řeči. Díví se, že v tomhle počasí vůbec někam jdu. Chvíli tlacháme o ničem a zas stoupám do vršku.

Začíná pršet, zatím mi to je v celku jedno. Schválně jdu korýtkem u cesty, ve kterém teče voda, abych vyzkoušel botičky, jak moc odolají vodě. V botičkách sucho, asi s nimi budu spokojený. Na sobě mám nepropo bundu i kalhoty, jako bych to hnusné počasí čekal. Prší, výš už drobounce chumelí a pod Výrovkou chumelí a všude je docela dost nového sněhu. To je teda ale ošklivé počasí. To z focení těch metrových závějí sněhu na mapě republiky asi nic nebude. Škoda. Na Výrovku jsem dorazil docela brzo, vypadá to, že bouda je asi ještě zavřená. Přemýšlím, co dál. Čekat se mi nechce, tak to tedy zkusím projít až na Luční. Hned za Výrovkou stojí podél silnice několik zasněžených aut. Jejich majitelé asi také nečekali sníh.

Tento článek vychází v rámci soutěže s internetovým obchodem http://www.scou­tdoor.cz/. Všechny články spojené se soutěží naleznete kliknutím na seriál Soutěž se Scoutdoorem. Zatím tam ale žádný není

Přicházím do míst, kde by měli začínat ty ohromné závěje sněhu, ještě včera skrz ně prý vedla vyfrézovaná silnice, dnes ji však marně hledám. Je zavátá a zafoukaná novým sněhem. Najednou se všude kolem válí hustá mlha, nevidím na krok, nevím, kam vlastně jdu. Mám se vrátit, nemám se vrátit? A hele, lidi, nejsem sám cvok. To potěší! Aha, oni jsou od horský. Prý jestli to tu znám, kam jdu a jestli se nechci náhodou vrátit, abych prý nezabloudil. Nojo, nojo, to jsou řeči. Dyť východní Krkonoše znám jak svý boty. Ti dva mizí v mlze a co já. No, já to tu přeci znám, ale cesta není nějak vidět,… hm, tak se teda vrátím na Výrovku.

V restauraci si popíjím čajíček s rumíčkem, suším se a čekám, kdy se konečně ukáže sluníčko. O jednom čajíčku asi v hospůdce dvě hodiny být nemůžu, tak platím a venku zas přemýšlím, co dál. Proč jsem musel jet na výlet zrovna dneska ?! Když si pospíším, stihnu dřívější bus domů. Ale co doma, no, co vlastně tady v mlze, že jo? Takže hurá dolů. Chvíli jdu pomalu, chvíli zas utíkám a nějak ani nevnímám, že už neprší.

Opět mě zastavuje dědeček krnapáček a zve mě k sobě do budky. Má v ní teplíčko, čajíček (bez rumíčku), a tak si povídáme a povídáme. Po delší době se s ním loučím a mířím pár posledních kroků k busu. Samozřejmě, že mi ujel. Hnal jsem se na něj zbytečně. A jaká to změna na obloze?! Obloha je modrá a slunko svítí. Tady po sněhu ani památky, všude jen krásně kvetoucí zelená travička. Koukám směrem na hřeben. Taky je tam hezky, a jak hezky! Že já slézal dolů. Měl jsem zůstav v hospůdce na Výrovce ještě nějakou dobu a mohl jsem se tam teď slunit v závěji sněhu. Jaká škoda. Potvora počasí, zas mě dostalo. Ale já se tam nahoru vrátím!

Uplynulo deset dní a já jsem zpátky na Výrovce. Dneska se nebrodím korýtkem s vodou, žádná voda v něm totiž není. Neprší, ani nechumelí, zato slunko svítí na plné pecky. Marně hledám sníh, který při mé poslední návštěvě zavál auta zaparkovaná u cesty. Sníh už roztál, auta odjela. Snad tu ale ještě budou o kousek dále ty několikametrové závěje sněhu kolem cesty. Opravdu, jsou tu. Část cesty z Výrovky na Luční je lemována po obou stranách sněhovou hradbou. Takže televize měla pravdu. Užívám si sněhu, snažím se na něj vylézt. A nejsem jediný blázen. Tolik lidí tu je, všichni jsou těmi závějemi uneseni. Prostě senzace.

Jen je škoda, že se mi ten kousek sněhu nepovedlo zdolat na první pokus. Holt i Krkonoše jsou hory, kterým ani Trautenberk neporučí.

Výsledky:

Děkujeme za účast a za vaše články, myslím, že všechny byly zajímavé. Řekl bych, že soutěž dopadla dobře a že nám to pomůže při pořádání dalších podobných soutěží. Připravujeme i velkou fotografickou soutěž, která vyvrcholí až v září.

Každý článek byl hodnocen přesně týden, podle složitého vzorce beroucí v úvahu unikátní návštěvu, kliknutí na karmu a čas. Dovolíme si zveřejnit pár statistických zajímavostí:

• našli hlasovači, co klikali pravidelně jednou za hodinu na jeden čtvereček (asi celej den neměl nic jiného na práci ).
• pak někteří hlasovači nejspíš nevěřili tomu, že se jejich kliknutí projeví, tak pro jistotu klikali víckrát – jeden rekordman klikl na článek asi devětkrát v průběhu 15ti sekund
• soutěž také přitáhla rychločtenáře, kteří klikli na „líbí se mi“ asi tři sekundy po načtení stránky – přečíst celý článek za 4 sekundy je docela výkon.

Pokud vy sami máte k soutěži nějaké poznámky, připomínky a rady, rádi si je vyslechneme, aby to příště bylo lepší.

Pořadí tedy je (tamtadadá):

Soutěž byla velice vyrovnaná, další karmy byly 19.82, 18.64 a v průběhu jednotlivých dnů se průběžné pořadí velmi měnilo, ještě šestý den byla vítězná trojka v jiném složení.

Mimo soutěž uděluje redakce cenu Věře Slavíčkové, za netradiční a zajímavý příběh.

Soutěž byla na tato témata:

• „sníh – tichý nepřítel”
• „zvláštní chování jiných kultur”
• „způsob dopravy, který mi nahnal nejvíce strachu”

Zabloudili jste na dalekém severu a před jistou smrtí v závěji vás osvobodila velmi osamělá samička ledního medvěda? Zapadli jste někde takovým způsobem, že jste museli v závěji počkat na jaro, abyste se dostali ven? Líbaly vás osoby stejného pohlaví a přitom tím nic nemyslely? Slíbili vám cestu luxusním parníkem a přijela kocábka z dob Toma Sawyera? Ano? Pak se zúčastněte naší soutěže o tyto ceny:

Skialpový batoh

Luxusní návleky

Termotriko

Podmínky soutěže:

1. Každý účastník soutěže musí poslat dva (2) články na různá témata. Soutěže se zúčastní pouze jeden vybraný článek. Účastník může označit preferenční článek, ale redakce má právo použít ten, který se jí bude více líbit. Druhý článek vyjde někdy později, použijeme ho k propagaci na další soutěže.
2. Každý účastník se může soutěže zúčastnit kolikrát bude chtít, na každou účast jsou však povinné dva články.
3. Do soutěže budou přijaty všechny články, které zatím nebyly nikde publikovány.
4. Článek musí být v rozsahu jedna až dvě strany A4 a obsahovat 2–4 fotografie
5. Redakce bude mít právo článek nepřijmout, pokud bude obsahovat něco, co se redakci nebude líbit.
6. Autor souhlasí s tím, že redakce bude moci s oběma články dále nakládat podle svých potřeb, ale zároveň se redakce zavazuje, že nepoužije články tak, aby autorovi článku způsobila újmu a o každém dalším použití bude autora informovat
7. Redakce si v případě malého zájmu nebo nekvalitních příspěvků vyhrazuje nárok na takovou změnu pravidel soutěže, která vylepší hratelnost soutěže

Uzávěrka soutěže bude týden po obdržení příspěvků desátého autora, takže rychle pište, ať návleky nenosíte v létě. Příspěvky posílejte na adresu redakce @ ces­tovatel.cz