Rubrika: Cestování

Rozhodnutí odjet

Odstátnicovala jsem a rozhodla jsem se odjet na 5 měsíců do Ameriky na Work & Travel. Zvolila jsem jistotu a využila jsem služeb Student agency. Řekla jsem si, že předtím, než se konečně vrhnu do pracovního procesu, tak bych se ráda zdokonalila v angličtině, užila si zasloužené prázdniny, poznala nové lidičky a hlavně se poprvé konečně podívala za velkou louži. Můj záměr byl jasný. Prací si vydělat nějaké peníze a ty utratit za slasti, krásy a další vymoženosti, které skýtá poznávání neznámé země. Řídím se totiž heslem, že peníze byly, jsou a budou a vzpomínky a zážitky vám nikdo nikdy nevezme a obohatí vás na celý život.

Hledání spolucestovatelů

Nastalo září. Mé 3-měsíční pracovní soužení v restauraci a v hotelu skončilo a já si mohla začít užívat svých vydělaných penízek a cestovat. Věděla jsem, že téměř všichni moji noví známi po skončení léta odjíždějí domů. Nechtěla jsem cestovat sama. Proto jsem brouzdala internetem a na stránkách CESTOVATEL.CZ jsem našla Martina a Terku, ke kterým jsem se mohla při cestování přidat. Martin pracoval v Massachusetts, stejně jako já, ale jinde a Terka v Coloradu. Oba z Prahy. Půjčili auto v Denveru od společnosti Enterprise a cestovali 14 dní sami. Ve finále nás pak bylo 5. Přibrala jsem svou spolubydlící Rusku Ginu a přidal se k nám i můj kamarád Ondra, který už nějaký ten pátek žije ve Státech. Společně jsme toho viděli hodně a zažili ještě více.

Florida–Orlan­d–Disneyland (Disneyworld)

Začalo to Disneylandem v ORLANDU na FLORIDĚ, kde jsem strávila týden jen s Ginou. Bydlely jsme ve 4-hvězdičkovém hotelu Sheraton v Orlandu. V Massassuchetts na Cape Codu jsme v hotelu Sheraton 3 měsíce pracovaly, proto jsme si vyřídily zaměstnaneckou slevu. Musíte se ale zajímat a říct si. Nikdo ze zaměstnanců vám nic sám od sebe neřekne. Odlítaly jsme tam zrovna v době, kdy v USA řádily hurikány jako Henna a Ike. Každý nám říkal, že hazardujeme s životy, když letíme na Floridu. My se však na Disneyland moc těšily a žádný hurikán nás nemohl rozhodit. Přežily jsme. Počasí bylo luxusní a my si naplno užily všechny Disney parky, i když to stálo hodně prašulí. Nebojte se, v Disney parcích si užije fakt každý. 5-ti leté dítě i 65-ti letá babička s dědečkem. Nejlepší byl themepark (aqvapark) Disney´s Blizard Beach, ale ostatní parky byly taky boží. Doporučuji Magic Kindom, Epcot a Disney´s Hollywood studio.

Nevada – Las Vegas

Po týdnu, ještě rozdováděné z horských drah, kosmických lodí a dalších šílených atrakcí, jsme jumply do letadla a za pár hodin už jsme šlapaly po nevadské půdě v LAS VEGAS. Šťastně jsme se před hostelem shledali se zbytkem posádky Ondrou, Martinem a Terkou. Strávili jsme jednu noc v Toddshostelu. Vybavení pokoje standardní, resp. nic moc, ale na přespání pohodička. Cena byla velmi přijatelná, umístění vynikající – hned na začátku ulice Strip a k dispozici byl dokonce i bazén. V nabídce hostelu byla i doprava z letiště shuttle busem za 7 USD, což je velmi dobrá cena. Po lehkém osvěžení a občerstvení u hostelového bazénu jsme vyrazili do záře neonů a magického nočního Las Vegas, města plné kasin, nočních klubů, hotelů a nespoutané zábavy. Do města, které někteří milují a jiní nenávidí. Shlédli jsme oblíbenou pirátskou show Treasure Island. Vymetli snad všechny kasina (Kasino Center, Remont, Mirage, Paris, Riviera), která hustě lemují hlavní bulvár zvaný Strip. V kasinu Paris se na mě usmála štěstěna a já vyhrála 20 babek, avšak až poté, co jsem do automatů naházela 11 babek. Vypili jsme pár drinků a piv. Prohráli jsme nějaké dolary. Můj „nej“ zážitek z Las Vegas byl však tak trochu volný pád z 50 metrové kolotočové atrakce zvané „Big shot“, která je umístěna na samém vrcholu 350 metrové věže Kasina Stratosphera. Odtud je mimo jiné i nezapomenutelný výhled na zářící a třpytící se noční Las Vegas. Vřele doporučuji. Fakt to stojí zato.

Balení a opouštění Las Vegas směr Kalifornie

Pro prohýřené noci jsme asi 2 hoďky strávili balením a přemýšlením jak narvat bágly od 5 lidí a 5 lidí do našeho fakt malého vypůjčeného jeepa. Na chvilku jsme se stali Las Vegaskými celebritami a tak trochu i místní atrakcí. Chodili nás okukovat Američané, kteří bydleli ve stejném hostelu a někteří si nás dokonce i fotili. Nakonec jsme auto narvali až po střechu, kde jsme přivázali 3 největší bágly a už jsme si to frčeli směrem do KALIFORNIE, abychom navštívili několik zdejších národních parků.

Kalifornie – Národní park Death Valley (Údolí smrti)

Projížděli jsme Národním parkem Death Valley tzv. Údolí smrti. Pouštní krajina s písečnými dunami, která však překypuje nekonečně pestrou paletou terénních a skalnatých útvarů, barev a rostlin. Údolí smrti je údolí s nejníže položeným místem na celé západní polokouli. Jde o solné jezero Badwater, které leží 86 m pod úrovní moře. V roce 2001 zde byla naměřena nejvyšší teplota v USA; 57,1 °C. Můžu říct, že jsme se pěkně zapotili, protože teplota v půlce září byla 40 °C.

Kalifornie – Národní park Yosemite

Dalším národním parkem byl Yosemite. Vyšlápli jsme si na Half Dom 2 695 m. 10-ti hodinový výlet s převýšením cca 1600 m, kdy poslední úsek se leze téměř po svislé hladké skále za pomoci ocelových lan. Na vrcholu se nám naskytl úchvatný pohled na další skalní stěnu El Capitan. Cestou jsme potkali skupinku Čechů a taky jedno mlsné medvědí mládě, kterého jsme se báli stejně, jako ono nás. Následující den jsme autem zajeli na Glacier Point 2 199 m. Odtud je nádherný pohled na Yosemitské vodopády (upper a lower Yosemite falls), které se řítí téměř 1 km vysokou skalní stěnou do divoké bystřiny Yosemite Creek. Na

Kalifornie – Národní parky Kings Canyon a Sequoa

Z Yosemite naše cesta pokračovala do Kings Canyonu a Sequoii. V Giant forest village jsme se procházeli pod obrovskými sekvojemi, z nichž mnohé jsou více jak 3 000 let staré. Taky jsme absolvovali 1km dlouhou okružní stezku Congres Trail, která začíná u sekvoje General Sherman Tree, což je největší (do objemu) strom na světě. Tento gigant je 83 m vysoký, jeho obvod kmene činí 31m a stále ještě roste. Když stojíte pod ním, připadáte si malilinkatý jako ten nejmenší ze všech mravenečků.

Kalifornie – San Francisko

Po dostatečném nabažení z největších stromů naší planety, jsme už rovnou uháněli do fakt cool města SAN FRANCISKA, které se rozkládá na pahorcích a výšinách San Franciské zátoky. Přesně zde se monumentálně vyjímá největší pýcha SF – most zvaný Golden Gate. Je dlouhý 1 280 m, má červeno-hnědou barvu a většinou bývá opředen záhadnou až mystickou mlhou, která vám bere dech. Ve 30. letech se stavěl 4 roky a dnes trvá stejně dlouho jeho natření. Při procházce Chinatownem jsem na chvíli zapomněla, že jsem v USA. Připadala jsem si opravdu jako v Číně. Ulice, domy, obchody, lidé, zkrátka ze všech stran na mě dýchala čínská atmosféra a kultura. V downtownu jsme nasedli na speciální pozemní lanovku zvanou Cable car, kde jsme stáli na stupačkách a cestou jsme mávali kolemjdoucím. Cable Car stojí na každé křižovatce a šílenými, prudce stoupajícími a poté zase prudce klesajícími ulicemi nás asi po 20 minutové jízdě dovezl na Ghirardelli square, kde se nachází areál bývalé čokoládovny. Vyšplhali jsme se na Telegraph Hill, kde se tyčí mrakodrap Coit Tower, z něhož je velkolepý výhled na okolní pahorky. Budova byla vystavěna ve tvaru hasičské stříkačky na počest městských hasičů. Prošli jsme se nádherným Golden Gate parkem, ve kterém si každý přijde na své. Nakonec jsme si udělali výlet na Alcatraz. Alcatraz je ostrov, bez úrodné půdy, oddělený od pevniny dvěma kilometry ledově studené mořské vody se zrádnými proudy, žraloky a splašky z kanalizace, díky němuž se stal ideálním místem pro zřízení věznice. Svůj domov tu našel Al Capone a další nebezpeční vězni. V roce 1963 však byla věznice z finančních důvodů zrušena. Dnes je ostrov chráněn jako historická památka.

Další přírodní úkazy a konec společné cesty

Ze San Franciska jsme pak už uháněli po západním pobřeží směrem do Colorada. Vzali jsme to přes Mohavskou poušť, Monument Valley, Messa Verde, což jsou skalní indiánská městečka a Grand Canyon v ARIZONĚ. A pak už jsme byli v COLORADU a jeho hlavním městě Denveru, kde naše společná cesta skončila. Martin s Terkou odletěli domů a já strávila další úžasný týden u Ondry v Chicagu. To už by bylo ale na dlouhé povídání. Na závěr snad, že aniž jsme se předtím moc znali, tak naše společné cestování probíhalo v naprosté pohodě. Zkrátka jsem si to parádně užila.

Užitečné informace a odkazy

Půjčovna automobilů Enterprise v Denveru – www.enterprise­.com/…ntal/ho­me.do

Disneyeworld – Ceník a podrobnější informace najdete na následujících stránkách http://disney­world.disney.go­.com/. Hotel Sheraton v Orlandu – www.starwoodsho­tel.com , hotel Toddshostel v Las Vegas – http://www.tod­dshostel.aaewor­ldhotels.com

Odkaz na NP v USA – http://www.nps­.gov/. Doporučuji koupit si roční pas na vstupy do všech NP v USA za 80 USD. Ubytování převážně v kempech. Většinou vycházelo i s autem 4–6 USD/os. Někde jsme museli extra platit 1–3 USD za sprchu s teplou vodou (6–10 minut).

Odkaz na weby, přes které je možné koupit letenky – www.cheapticket­.com, www.jetblue.com, www.kayak.com, www.priceline­.com, www.orbitz.com. Některé společnosti mají levnější letenky, než ostatní, ale pak při odbavení musíte zaplatit navíc 15–20 dolarů za odbavení zavazadla. Jedná se převážně o US Airways a United Airlines. Nejlevnější letenky jsou cca. 10–14 dní před plánovaným odletem!!! Ke koupi letenky potřebujete bankovní kartu. Doporučuji si zřídit Checking account v jakékoliv bance v USA. Je to zdarma.

Měsíční cestování nás vyšlo se vším všudy (letenky, půjčení auta, benzín, kempy, jiné ubytování, pas do NP, jídlo, vstupy) při 5 osobách cca 1500–2000 USD/osoba, podle toho jak kdo utrácel.

Rozhodnutí odjet

Odstátnicovala jsem a rozhodla jsem se odjet na 5 měsíců do Ameriky na Work & Travel. Zvolila jsem jistotu a využila jsem služeb Student agency. Řekla jsem si, že předtím, než se konečně vrhnu do pracovního procesu, tak bych se ráda zdokonalila v angličtině, užila si zasloužené prázdniny, poznala nové lidičky a hlavně se poprvé konečně podívala za velkou louži. Můj záměr byl jasný. Prací si vydělat nějaké peníze a ty utratit za slasti, krásy a další vymoženosti, které skýtá poznávání neznámé země. Řídím se totiž heslem, že peníze byly, jsou a budou a vzpomínky a zážitky vám nikdo nikdy nevezme a obohatí vás na celý život.

Hledání spolucestovatelů

Nastalo září. Mé 3-měsíční pracovní soužení v restauraci a v hotelu skončilo a já si mohla začít užívat svých vydělaných penízek a cestovat. Věděla jsem, že téměř všichni moji noví známi po skončení léta odjíždějí domů. Nechtěla jsem cestovat sama. Proto jsem brouzdala internetem a na stránkách CESTOVATEL.CZ jsem našla Martina a Terku, ke kterým jsem se mohla při cestování přidat. Martin pracoval v Massachusetts, stejně jako já, ale jinde a Terka v Coloradu. Oba z Prahy. Půjčili auto v Denveru od společnosti Enterprise a cestovali 14 dní sami. Ve finále nás pak bylo 5. Přibrala jsem svou spolubydlící Rusku Ginu a přidal se k nám i můj kamarád Ondra, který už nějaký ten pátek žije ve Státech. Společně jsme toho viděli hodně a zažili ještě více.

Florida–Orlan­d–Disneyland (Disneyworld)

Začalo to Disneylandem v ORLANDU na FLORIDĚ, kde jsem strávila týden jen s Ginou. Bydlely jsme ve 4-hvězdičkovém hotelu Sheraton v Orlandu. V Massassuchetts na Cape Codu jsme v hotelu Sheraton 3 měsíce pracovaly, proto jsme si vyřídily zaměstnaneckou slevu. Musíte se ale zajímat a říct si. Nikdo ze zaměstnanců vám nic sám od sebe neřekne. Odlítaly jsme tam zrovna v době, kdy v USA řádily hurikány jako Henna a Ike. Každý nám říkal, že hazardujeme s životy, když letíme na Floridu. My se však na Disneyland moc těšily a žádný hurikán nás nemohl rozhodit. Přežily jsme. Počasí bylo luxusní a my si naplno užily všechny Disney parky, i když to stálo hodně prašulí. Nebojte se, v Disney parcích si užije fakt každý. 5-ti leté dítě i 65-ti letá babička s dědečkem. Nejlepší byl themepark (aqvapark) Disney´s Blizard Beach, ale ostatní parky byly taky boží. Doporučuji Magic Kindom, Epcot a Disney´s Hollywood studio.

Nevada – Las Vegas

Po týdnu, ještě rozdováděné z horských drah, kosmických lodí a dalších šílených atrakcí, jsme jumply do letadla a za pár hodin už jsme šlapaly po nevadské půdě v LAS VEGAS. Šťastně jsme se před hostelem shledali se zbytkem posádky Ondrou, Martinem a Terkou. Strávili jsme jednu noc v Toddshostelu. Vybavení pokoje standardní, resp. nic moc, ale na přespání pohodička. Cena byla velmi přijatelná, umístění vynikající – hned na začátku ulice Strip a k dispozici byl dokonce i bazén. V nabídce hostelu byla i doprava z letiště shuttle busem za 7 USD, což je velmi dobrá cena. Po lehkém osvěžení a občerstvení u hostelového bazénu jsme vyrazili do záře neonů a magického nočního Las Vegas, města plné kasin, nočních klubů, hotelů a nespoutané zábavy. Do města, které někteří milují a jiní nenávidí. Shlédli jsme oblíbenou pirátskou show Treasure Island. Vymetli snad všechny kasina (Kasino Center, Remont, Mirage, Paris, Riviera), která hustě lemují hlavní bulvár zvaný Strip. V kasinu Paris se na mě usmála štěstěna a já vyhrála 20 babek, avšak až poté, co jsem do automatů naházela 11 babek. Vypili jsme pár drinků a piv. Prohráli jsme nějaké dolary. Můj „nej“ zážitek z Las Vegas byl však tak trochu volný pád z 50 metrové kolotočové atrakce zvané „Big shot“, která je umístěna na samém vrcholu 350 metrové věže Kasina Stratosphera. Odtud je mimo jiné i nezapomenutelný výhled na zářící a třpytící se noční Las Vegas. Vřele doporučuji. Fakt to stojí zato.

Balení a opouštění Las Vegas směr Kalifornie

Pro prohýřené noci jsme asi 2 hoďky strávili balením a přemýšlením jak narvat bágly od 5 lidí a 5 lidí do našeho fakt malého vypůjčeného jeepa. Na chvilku jsme se stali Las Vegaskými celebritami a tak trochu i místní atrakcí. Chodili nás okukovat Američané, kteří bydleli ve stejném hostelu a někteří si nás dokonce i fotili. Nakonec jsme auto narvali až po střechu, kde jsme přivázali 3 největší bágly a už jsme si to frčeli směrem do KALIFORNIE, abychom navštívili několik zdejších národních parků.

Kalifornie – Národní park Death Valley (Údolí smrti)

Projížděli jsme Národním parkem Death Valley tzv. Údolí smrti. Pouštní krajina s písečnými dunami, která však překypuje nekonečně pestrou paletou terénních a skalnatých útvarů, barev a rostlin. Údolí smrti je údolí s nejníže položeným místem na celé západní polokouli. Jde o solné jezero Badwater, které leží 86 m pod úrovní moře. V roce 2001 zde byla naměřena nejvyšší teplota v USA; 57,1 °C. Můžu říct, že jsme se pěkně zapotili, protože teplota v půlce září byla 40 °C.

Kalifornie – Národní park Yosemite

Dalším národním parkem byl Yosemite. Vyšlápli jsme si na Half Dom 2 695 m. 10-ti hodinový výlet s převýšením cca 1600 m, kdy poslední úsek se leze téměř po svislé hladké skále za pomoci ocelových lan. Na vrcholu se nám naskytl úchvatný pohled na další skalní stěnu El Capitan. Cestou jsme potkali skupinku Čechů a taky jedno mlsné medvědí mládě, kterého jsme se báli stejně, jako ono nás. Následující den jsme autem zajeli na Glacier Point 2 199 m. Odtud je nádherný pohled na Yosemitské vodopády (upper a lower Yosemite falls), které se řítí téměř 1 km vysokou skalní stěnou do divoké bystřiny Yosemite Creek. Na

Kalifornie – Národní parky Kings Canyon a Sequoa

Z Yosemite naše cesta pokračovala do Kings Canyonu a Sequoii. V Giant forest village jsme se procházeli pod obrovskými sekvojemi, z nichž mnohé jsou více jak 3 000 let staré. Taky jsme absolvovali 1km dlouhou okružní stezku Congres Trail, která začíná u sekvoje General Sherman Tree, což je největší (do objemu) strom na světě. Tento gigant je 83 m vysoký, jeho obvod kmene činí 31m a stále ještě roste. Když stojíte pod ním, připadáte si malilinkatý jako ten nejmenší ze všech mravenečků.

Kalifornie – San Francisko

Po dostatečném nabažení z největších stromů naší planety, jsme už rovnou uháněli do fakt cool města SAN FRANCISKA, které se rozkládá na pahorcích a výšinách San Franciské zátoky. Přesně zde se monumentálně vyjímá největší pýcha SF – most zvaný Golden Gate. Je dlouhý 1 280 m, má červeno-hnědou barvu a většinou bývá opředen záhadnou až mystickou mlhou, která vám bere dech. Ve 30. letech se stavěl 4 roky a dnes trvá stejně dlouho jeho natření. Při procházce Chinatownem jsem na chvíli zapomněla, že jsem v USA. Připadala jsem si opravdu jako v Číně. Ulice, domy, obchody, lidé, zkrátka ze všech stran na mě dýchala čínská atmosféra a kultura. V downtownu jsme nasedli na speciální pozemní lanovku zvanou Cable car, kde jsme stáli na stupačkách a cestou jsme mávali kolemjdoucím. Cable Car stojí na každé křižovatce a šílenými, prudce stoupajícími a poté zase prudce klesajícími ulicemi nás asi po 20 minutové jízdě dovezl na Ghirardelli square, kde se nachází areál bývalé čokoládovny. Vyšplhali jsme se na Telegraph Hill, kde se tyčí mrakodrap Coit Tower, z něhož je velkolepý výhled na okolní pahorky. Budova byla vystavěna ve tvaru hasičské stříkačky na počest městských hasičů. Prošli jsme se nádherným Golden Gate parkem, ve kterém si každý přijde na své. Nakonec jsme si udělali výlet na Alcatraz. Alcatraz je ostrov, bez úrodné půdy, oddělený od pevniny dvěma kilometry ledově studené mořské vody se zrádnými proudy, žraloky a splašky z kanalizace, díky němuž se stal ideálním místem pro zřízení věznice. Svůj domov tu našel Al Capone a další nebezpeční vězni. V roce 1963 však byla věznice z finančních důvodů zrušena. Dnes je ostrov chráněn jako historická památka.

Další přírodní úkazy a konec společné cesty

Ze San Franciska jsme pak už uháněli po západním pobřeží směrem do Colorada. Vzali jsme to přes Mohavskou poušť, Monument Valley, Messa Verde, což jsou skalní indiánská městečka a Grand Canyon v ARIZONĚ. A pak už jsme byli v COLORADU a jeho hlavním městě Denveru, kde naše společná cesta skončila. Martin s Terkou odletěli domů a já strávila další úžasný týden u Ondry v Chicagu. To už by bylo ale na dlouhé povídání. Na závěr snad, že aniž jsme se předtím moc znali, tak naše společné cestování probíhalo v naprosté pohodě. Zkrátka jsem si to parádně užila.

Užitečné informace a odkazy

Půjčovna automobilů Enterprise v Denveru – www.enterprise­.com/…ntal/ho­me.do

Disneyeworld – Ceník a podrobnější informace najdete na následujících stránkách http://disney­world.disney.go­.com/. Hotel Sheraton v Orlandu – www.starwoodsho­tel.com , hotel Toddshostel v Las Vegas – http://www.tod­dshostel.aaewor­ldhotels.com

Odkaz na NP v USA – http://www.nps­.gov/. Doporučuji koupit si roční pas na vstupy do všech NP v USA za 80 USD. Ubytování převážně v kempech. Většinou vycházelo i s autem 4–6 USD/os. Někde jsme museli extra platit 1–3 USD za sprchu s teplou vodou (6–10 minut).

Odkaz na weby, přes které je možné koupit letenky – www.cheapticket­.com, www.jetblue.com, www.kayak.com, www.priceline­.com, www.orbitz.com. Některé společnosti mají levnější letenky, než ostatní, ale pak při odbavení musíte zaplatit navíc 15–20 dolarů za odbavení zavazadla. Jedná se převážně o US Airways a United Airlines. Nejlevnější letenky jsou cca. 10–14 dní před plánovaným odletem!!! Ke koupi letenky potřebujete bankovní kartu. Doporučuji si zřídit Checking account v jakékoliv bance v USA. Je to zdarma.

Měsíční cestování nás vyšlo se vším všudy (letenky, půjčení auta, benzín, kempy, jiné ubytování, pas do NP, jídlo, vstupy) při 5 osobách cca 1500–2000 USD/osoba, podle toho jak kdo utrácel.

K poskládání mozaiky potřebujete: 4 páry zlatých českých ručiček, několik párů koní pod kapotou, 4× spací pytel, max 1.600 Eur (počet přímo úměrný počtu párů rukou) a nejdůležitější ingredienci Pyrenejský poloostrov.

Postup: Postupně dávejte jednotlivé úlomky Pyrenejského poloostrova k sobě tak, aby do sebe perfektně zapadaly a vytvořily i se svými vůněmi, chutěmi, atmosférou a temperamentem obdivuhodnou španělskou mozaiku zážitků.

Udělat si levnou dovolenou a přitom vidět mnoho už dnes není žádná věda. Proto jsme se k této možnosti přiklonili v září 2008 taky. S nízkonákladovou leteckou společností, která nelétá přímo do Barcelony, nás zpáteční letenka vyšla na 2.200 Kč (můžete letět i mnohem levněji, my však byli vázáni datem dovolené). Přistáli jsme na letišti v Gironě, vzdálené 92 km od Barcelony, což se nám vzhledem k záměru vidět také krásy Costa Bravy na severu hodilo. Z mnoha poboček autopůjčoven, nacházejících se v areálu letiště, jsme zvolili Goldcar Rental. Čtrnáctidenní půjčení Ford Fusion stálo 425 Eur (s plnou nádrží, pojištěním a příplatkem za druhého řidiče). Platit jsme museli kartou, ale kupodivu nevyžadovali žádný depozit. Největší výdaje byly za námi. S průvodci, poznámkami a několika tipy se naše 4000 km dlouhá trasa postupně vyrýsovala následovně: Girona – Costa Brava – Barcelona – Valencia – Costa Blanca – Granada – Siera Nevada (Mulhacén: 3478m) – Gibraltar – Ronda – Cordóba – La Macha – Toledo – Madrid – El Escorial – Segovia – Barcelona – Girona. Vzhledem k časovému presu a touze nasát atmosféru z co nejvíce míst jsme se samozřejmě nikde nemohli dlouze zdržovat – maximálně jeden den.

„English?“ – „NO!“

„English?“ odhodlala jsem se oslovit šlachovitého padesátníka obsluhujícího kasu u býčí arény. Rázná odpověď „NO“ (španělsky ne) na sebe nenechala dlouho čekat. Ještě že jsme v autě pořád poslouchali španělská rádia: „Ké ora start, por favór?“ (mělo znamenat: „V kolik hodin dnes začínají býčí zápasy, prosím?“) Primitivní španělština lepší než žádná španělština, prodavač zabral. Troufám si tvrdit, že hned po Francii, pocítíte jazykovou bariéru znatelně právě ve Španělsku. Bez slovníku nebo alespoň praktické slovníkové sekce v průvodci byste se mohli při komunikaci leckdy i pěkně zapotit (stejně jako my). Za celých 14 dní jsme potkali jen jednoho anglicky mluvícího Španěla (pracovníky turistických informací, kde by schopnost užívání anglického jazyka měla být samozřejmostí, nepočítám). Na obranu domorodců však nutno uvést, že pokusíte–li se použít pár španělských slovíček doplněných o mezinárodní posunky, budou se snažit vám porozumět a pomoci. My jsme při našem cestování vystačili v podstatě s frázemi Hola (ahoj), por favor (prosím), gracias (děkuji), adiós (na shledanou) a La cuenta por favor! (Účet, prosím.). Upřímně se ale přiznám, že když přede mě v restauraci naservírovali bagetu s kuřecím masem, místo mnou představované many ukrývající se pod lákavým názvem Superbocata Juno (pollo, ensalada), jsem si předsevzala, že se španělštinu opravdu naučím.

Láska prochází žaludkem

Chcete–li španělskou zemi dobře poznat, nesmíte se v žádném případě ochudit o zážitky gastronomické. My jsme se rozhodli, že ochutnáme, co nejvíce pravých španělských specialit, vyjma „rabo de toro“ neboli býčího ocasu (byť patří k největším andaluským lahůdkám, nás příliš neoslovil). Ze zbytku vám mohu doporučit opravdu všechno. Od krevet (gambas) na všechny způsoby přes studenou zeleninovou polévku gaspacho (v některých restauracích i jako nápoj ve skleničce), všeobecně známou paellu nebo tortillu espaňolu (bramborovou omeletu), jamón (sušenou šunku).

Rýžový pokrm paella se specifickou šafránovou chutí se připravuje na obrovské pánvi společně s plody moře, zeleninou a masem. Nejvyhlášenější je údajně paella valencijská, ale nám náramně chutnala i v Granadě. Jamón, specialita nevábně vypadající, vás bude bít do očí při každém nákupu. Enormní vepřové kýty s bílým povrchem by se lépe vyjímaly na kafilérii, ale omyl, je to delikatesa. V průvodci jeho jedinečnou chuť přisuzovali polodivokému pyrenejskému praseti, živícímu se žaludy, voňavými travinami a bylinami. Gurmánskou záležitostí je také queso manchego, nejznámější španělský sýr, který se speciálním způsobem vyrábí v donquijotské krajině Mancha. Veliký bochník ovčího sýra je převázán konopnými provazy, které černé kůře dávají svými otisky charakteristický vzhled. Podle doby zrání manchega si můžeme pochutnat na mladém (tierno) nebo zralém (veco) kousku.

Zkrátka nepřijdou ani milovníci vín. Severní části poloostrova, Katalánii, vévodí šumivá lehká cava. Pěstování vína v Jerezu, odkud pochází druhá španělská vinařská rarita – sherry, je doloženo už z dob Féničanů. Sherry, které nám chutí připomínalo portské, se vyrábí jedinečným postupem. Ve sklepech, tzv. bodegas, jsou naskládány obrovské dubové sudy až do 7 vrstev. V nejspodnější vrstvě se nachází nejzralejší víno, které se částečně odebírá ke spotřebě. Volné místo v sudu se ihned doplní z nejbližší vrstvy, čímž vinaři zabraňují ovlivnění kvality vína špatným počasím. Ve městech tzv. Sherry trojúhelníku (Jerez de la Frontera, Sanlúncar de Barrameda a El Puerti de Santa María) můžete typické bodegy (zřejmě největší jsou bodegy Osborne) také navštívit a vidět proces vinné produkce na vlastní oči. Kulinářské a vinařské dovednosti Španělů jen umocní vaši lásku ke Španělsku, která opravdu prochází žaludkem.

Barcelona nebo Madrid?… jedině Barcelona

Co je vlastně k vidění v hlavním městě Madridu? Královský palác Palacio Real dosahující 10× větších rozměrů než londýnský Buckingham Palace; největší aréna pro býčí zápasy Las Ventas; Muzeum moderního španělského umění, kde můžete vidět slavnou Picassovu Guernicu; a pro fotbalové nadšence Real Madrid Estadio. Navíc jsou pro metropoli typické věčně ucpané výpadovky, dálniční okruhy a průmyslové objekty. Pro naši výpravu byl tento profil pramálo atraktivní, takže se Madrid stal jen tranzitním městem v našem nabitém programu. Asi třikrát jsme objeli kolem stadionu Real Madrid Estadio a konečně zamířili ven z rušných ulic směrem k paláci El Escorial, ležícímu 45 km od hlavního města. Toto habsburské a bourbonské sídlo může velikostí směle konkurovat Versailles. Palác, který nechal postavit Filip II. po vítězství nad Francouzi, sloužil také jako klášter, katedrála, knihovna, muzeum a hrobka. Vstup pro studenty činí 3,5 Eura.

Zato v Barceloně jsme stavěli hned dvakrát a ještě nám to bylo málo. Architektonicky výjimečné město vděčí za své unikáty zejména Antonimu Gaudímu, který navždy vtiskl městu svůj osobitý rukopis. Geniální architekt postavil v Barceloně několik obdivuhodných domů jako Casa Vincenc, Casa Batló, nebo Casu Milá, přezdívanou La Pedrera (kamenolom). Poslední zmíněnou stavbu jsme navštívili (5,5 € / student) a mohli se tak na vlastní oči přesvědčit o Gaúdího jedinečnosti. La Pedrera stavěl Gaudí za obytným účelem. Velice důmyslně architekt zde vyřešil vytápění a větrání, a to pomocí četných komínů a cirkulace vody. Nápaditě Gaudí vyřešil také osvětlení. Obytné prostory jsou po celý den osvětleny denním světlem, díky půdorysu domu. La Pedrera se skládá ze dvou bloků domů s oddělenými vchody, které spojuje vnitřní atrium. Za již zmíněnými zlepšováky nezaostává ani opěrný systém domu. Gaudí místo klasických základů použil pilíře a údajně by mělo být možné vnitřní zdi přesunovat. Přístupná je podkrovní a střešní část domu. Na střeše si pak můžete prohlédnout systém 30 komínů se specifickou ornamentální podobou.

K nejznámějším Gaudího stavbám nesporně patří chrám Sagrada Familia a Parc Güell. Neogotickou Sagradu Familii Gaudí po bezmála 25 letech plánování a realizování projektu už nedokončil, protože ho v roce 1926 srazila tramvaj. Poslední úpravy by měly být provedeny do roku 2026 k 100. výročí architektovy smrti. Chrám je charakteristický bohatostí křesťanských symbolů. Například 18 věží katedrály bude znázorňovat 12 apoštolů, 4 věže evangelisty, Pannu Marii a nejvyšší z věží Ježíše Krista. Je dobré si památku dobře prohlédnout i zblízka, protože co kousek to nápaditý detail nebo další zajímavý symbol.

Když jsme po celkem dlouhé pěší túře od Sagrady Familie dorazili ke kopci s Parc Güell, byli jsme nadšeni. Park, původně zamýšlené zahradní město, Gaudí vybudoval za podpory svého mecenáše Eusebi Güella. Hned u vchodu (vstup je zadarmo) stojí 2 domy, v kterých tito muži bydleli, dnes slouží jako muzeum. Mozaiková směsice barev jednotlivých keramických střepů a skla dodává místu hřejivou a optimistickou atmosféru. Ani zde však nechybí Gaudího důmyslnost a cit pro detail. Vchod do parku tvoří široké schodiště s velkou sochou mozaikového mloka, jehož miniatrapa je obvyklým turistickým suvenýrem. Po schodech vystoupáte až k Síni sta sloupů, kde se například můžete zaposlouchat do koncertu pouličního kytaristy a nechat čas líně plynout. Sloupy slouží jako opora rozlehlé terasy lemované lavicemi s mozaikovým okrajem, odkud budete mít výhled do ulic Barcelony, i na věžičky Sagrady.

Také po známé barcelonské Ramble by se každý turista měl několikrát projít. Tato tepna města vedoucí vyschlým říčním korytem (rambles arabsky znamená řečiště) směřuje až k soše Kryštofa Kolumba a přístavu. Dlouhý bulvár je plný ruchu a pouličních bavičů či živých soch, které potkáváte běžně i v jiných metropolích. Ovšem ty španělské byly obzvlášť zábavné a promyšlené. Rambla se dělí na květinovou a ptačí – tu bych ovšem milovníkům ptactva radila projít poslepu. Nejen gurmáni musí navštívit zastřešenou tržnici Boquería umístěnou nalevo od Rably, protože její sortiment ihned nemilosrdně zaútočí na všechny vaše smysly. Absorbuje vás směsice vůní, barev, tvarů v zelenino – ovocné sekci plné čerstvých plodů úhledně vystavených. Stejně tomu je i s mořskými plody, masem nebo čokoládou. Oči by jedly. Rozhodli jsme se vyzkoušet čerstvý osvěžující ovocný koktejl, obsahující snad 110% ovocné složky a nelitovali jsme. Dáte-li se z Rambly nalevo, dostanete se do Barri Gótic neboli gotické čtvrti s uzoulinkými uličkami plnými kytaristů a malířů, gotickými katedrálami a poklidnou atmosférou.

Byl by hřích nechtít vidět olympijský areál, který hostil XXV. letní olympijské hry v roce 1992. Areál vystavěný na barcelonském vršku Montjuïc zahrnuje volně přístupný fotbalový stadion, plavecký stadion či halu. Vyfotit si můžete i pochodeň, v níž vzplál roku 1992 olympijský oheň. Cestou z Montjuïcu do centra Barcelony se vyplatí zastavit u Placa d´Espanya, tedy pokud je čtvrtek nebo víkend. V tyto dny se od 21 hodin do půlnoci můžete stát svědky hry barev a vody při světelné show fontány Font Magica.

Stop osmibokým věžím

Nevýhodou kočovného způsobu cestování, kdy jste každý den na jiném místě a prohlížíte nové památky, je, že ty nevýjimečné za chvíli přestanete vnímat. Byť by to i byla hlavní památka navštíveného města, nezbude pro ni v paměti místo, protože je to další z mnoha katedrál s osmibokou věží. Čtvrtý den už jsme ve Valencii neměli sílu je obdivovat. Jako rána z čistého nebe nám bylo sesláno valencijské Ciudad de la Artes y Scientes. Konečně zástupce moderní architektury.

Centrum sestávající ze 4 obřích staveb vybudovaných ve vyschlém říčním korytě, sloužící k umělecko – naučným účelům. Hlavním stavebním artiklem futuristických děl je bílý beton a sklo. Lehkost jim dodávají také vodní plochy, v nichž se stavby zrcadlí. V první budově připomínající vlašský ořech se pořádají koncerty, opery, balety nebo divadelní představení, jde totiž o Palác umění. Následující L´Hemisferic ve tvaru zorničky jakoby prozrazuje svůj účel – promítání outdoorových, ale hlavně astronomických projekcí v kinech IMAX uvnitř tohoto Planetária. Vědecké muzeum prince Filipa vypadající jako obří kostra dinosaura nabízí didakticky zaměřené výstavy věnované vývoji života. Nejvzdálenější z komplexu je Oceanárium s mnoha expozicemi a sektory věnovanými vodním živočichům jednotlivých kontinentů.

Po poznání Valencie, míříme na jih, aby na nás dýchla andaluská historie.

Království Tonga se řadí k nejchudším státům ve svém regionu (jižní Pacifik). Hlavním zdrojem obživy jsou plantáže, a to především kokosové a banánové, pěstuje se však i vanilka, taro či kasava. Místní lidé ve většině případů nemají stálou práci a živí se jak umí – většinou zemědělstvím, rybářstvím, na tržišti či využívají místního zvyku, který udává povinnost poskytnutí pomoci sousedovi, pokud o ni požádá.

Život Tongánců je velmi jednoduchý. Denní náplň většiny obyvatel vypadá nějak takto: ráno dlouho spát většinou tak do 9 hodin ráno, pak jít nakoupit, popřípadě nějak jinak sehnat věci na oběd, kolem poledne se začíná připravovat oběd, většinou se jedná o maso (rybí, jehněčí, vepřové či hovězí) s kasavou či tarem dušené v zemi na žhavých kamenech a zakryté listy banánu. Po obědě je polední oddych, který se často protáhne až do večerních hodin, kdy teprve začíná život. Večer se lidé často scházejí a popíjejí alkohol (nejraději whisky s colou nebo pivo) či kavu (regionální nápoj) a pozdě v noci jdou spát.

Výjimkou je neděle, kdy chodí většina do kostela. Vzhledem k tomu, že obyvatelé Tongy většinu dne tráví ve vodorovné poloze a většinu doby, kdy jsou na nohách, věnují jídlu, je zcela logické, že nadváha je zde považována za jeden ze symbolů krásy. Proto je velmi obtížné narazit na ženu, pro nás, s ideální postavou. A když už se setkáte s mladou a štíhlou ženou, tak od ní uslyšíte jak je nehezká, protože nemůže přibrat. Prostě v tomhle ohledu to zde mají ženy asi o dost jednodušší.

Na oběd na Tongu

Vzhledem k tomu, že lidé na Tonze jsou velmi milí a přátelští, tak není naprosto žádným problémem navázat přátelství prakticky s kýmkoliv a kdekoliv. To se také brzo povedlo i nám, a za to, že jsme si zahráli s pár místními obyvateli ping pong a plážový volejbal, nás pozvali na oběd. Samotná příprava oběda a oběd samotný je pro většinu obyvatel nejvýznamnější událostí všedního dne a podle toho to také vypadá. Pokud je dostatek času, což je prakticky pořád, tak má ve většině případů přednost tradiční tongánský způsob přípravy oběda. Jak již bylo zmíněno, tak tradiční způsob je značně pracný.

Nejprve je třeba rozdělat oheň a v něm rozžhavit kameny. Než se kameny pořádně rozpálí, tak se nachystá jídlo, respektive maso či masová směs a přílohy (kasava, taro, maniok). Vše se zabalí do alobalu, a to většinou dle jednotlivých porcí (kasavu lze pouze přikrýt banánovým listem). Poté se odkryje díra v zemi, která je k tomu určena (většinou je kvůli písku vyztužena plechem), a na dno se vloží do červena rozpálené kameny. Ty se následně v malé vrstvě přikryjí bylinkami a banánovými listy. Na tuto vrstvu se položí jednotlivé jídlo zabalené v alobalu a znovu přikryje bylinkami a banánovými listy. Vše se pak zasype pískem a dobře utěsní.

Během dvou hodin se pak jen čeká, což je přesně to, co je přes horký polední čas potřeba. Po dvou hodinách odpočívání ve stínu je ten správný čas vytáhnout připravenou pochoutku, která je díky alobalu plná šťávy. Samotný oběd trvá obyčejně dlouhou dobu, nikam se pochopitelně nepospíchá a jídlo se vychutnává. Během oběda se také hojně popíjí pivo (Ikale). Není výjimkou, když se oběd protáhne až do setmění a plynule přejde do večeře.

Návštěva místní školy

Krom toho, že jsme byli pozváni ke společnému stolu na tradiční oběd, jsme mohli navštívit i základní školu ve městečku Kanokupolli, kde nás přivítalo spoustu opravdu roztomilých dětí. Školu jsme navštívili právě v době, kdy měli děti něco jako tělesnou výchovu a pobíhali všude, kde se dalo.

Naše první cesta ovšem vedla za ředitelem školy, který zapískal, a všechny děti ihned přiběhly a postavily se do pozoru. Dětem jsme vysvětlili, odkud jsme a jak jsme se dostali až k nim, také jsme jim ukázali Českou republiku na mapě. Děti nám pak na oplátku zazpívali tongánskou hymnu i s modlitbou. Zároveň nás také ředitel slušně požádal o příspěvek na provoz školy. Pro zájemce, kteří by chtěli poslat příspěvek této školy, se jedná o školu s adresou: Goverment primary school, Kanokupolli, Nukualofa, Kingdom of Tonga, South Pacific.

Nezvyklá orientace

Již během pobytu na Novém Zélandu jsem dospěl k názoru, že se v těchto končinách vyskytuje nezvykle vysoké procento mladých mužů, jejichž sexuální orientace směřuje jinam než k ženám. Většinou se jedná o homosexuály a transsexuály.

Na Tonze pak toto procento rozhodně neklesá, spíše ještě roste. Homosexualita a transsexualita je zde naprosto normální věcí. Přímo s jedním transsexuálem jsme se setkávali prakticky každý den, neboť pracoval(a) v resortu, kde jsme byli ubytovaní. Jednalo se o mladého muže, který se oblékal jako žena, myslel jako žena, sexuálně byl orientován na muže a jeho hlavním cílem bylo podstoupit v USA operaci, která by z něj „ženu“ i udělala. Muži – transsexuálové jsou také dost poptáváni majiteli resortů a hotelů neboť vykonají více práce než žena a dobře zastanou i čistě „mužské“ práce. Na Tonze se dokonce každoročně koná oblíbená a významná přehlídka transsexuálů a právě poslední vítěz této přehlídky pracoval(a) v „našem“ resortu. Dokonce jsem byl poctěn tím, že mne tento mladík během posledního večera požádal o tanec.

Když přijíždíte do Monaka vidíte jen samé paneláky a říkáte si, kdo to tady jen mohl postavit? Slibovali nám bohaté knížectví, daňový ráj a ne komunistickou enklávu v západní Evropě! Jedete po silnici, sleduje značení, Monako rovně, Nice rovně, Cannes rovně… Říkáte si, už by tu to Monako mělo být, snad není zase tak malé, abychom ho jen tak bez povšimnutí přejeli! A navíc na cedulích píší, že Monako je ještě před vámi. Chcete se podívat jak daleko to ještě má být, ale kolem silnice momentálně žádné cedule není. Rozhlížíte se, hledáte případný nápis „Welcome in Monaco!“, ale pak si vzpomenete, že tady se mluví francouzsky, tak raději hledáte „Bienvenue en Principatué de Monaco!“ a v tu ránu spatříte ceduli: Monte Carlo doleva, Monaco-ville a La Condamine rovně. Vzpomínáte si, že jste v průvodci četli, že Monako, ačkoli nemá ani dva kilometry čtvereční, rozděluje se na šest měst. Na té tabuli jsou napsány tři z nich. A v tu chvíli vás to trkne. Už jsme v Monaku! Hledáte nejbližší z dvaceti pěti parkovišť (přesněji podzemních garáží), abyste mohli zaparkovat a trochu se po této zemi poohlédnout.

K poohlédnutí velmi napomůže fakt, že při východu každého parkoviště (vlastně podzemní garáže) si můžete zdarma opatřit mapu celé země. Jsou na ní, kromě již zmíněných šesti částí, tři přístavy, spousty parků a museí a na druhé straně máte zakresleno i šest linek místních autobusů. Země je to sice malá, ale kdybychom chtěli navštívit všechna musea a parky a spočítat všechny hotely (to jsou právě ty paneláky, které jste viděli při příjezdu. Nejsou zdaleka tak nevkusné jako ty u nás, ale z dálky mi to opravdu připadalo jako jedno velké sídliště), zabralo by to určitě mnoho času. Navštivme tedy jen některá místa a to rovnou ta nejzajímavější a nejznámější. Konec konců, po jiných místech v Monaku vás ani provést nemohu, poněvadž jsem v jiných místech, než které vám ukážu, ani nebyl.

Hlavní město z několika uliček

Začněme rovnou hlavním městem Monaco-ville. Nevím jak vy, ale my jsme zaparkovali kousek od tohoto města. Hned přes ulici jsme spatřili veřejný výtah (další část monacké dopravy) a vyvezli jsme se jím nahoru (Monaco-ville je na kopci) a vystoupili ve dlouhém tunelu. Ten tunel nás dovedl do místního komerčního centra (kde mimochodem nechybí ani Mc Donald). Do hlavního města se stejně muselo jít dál pěšky. Část cesty však vede po eskalátorech a vedle ní potkáte poměrně velký park, zoologickou zahradu nebo třeba sochu medvěda. Jde to sice trochu do kopce, ale za to je tu krásný výhled na celou zemi.

Až vylezete nahoru, zjistíte, že ta země není tak úplně jen jedno velké ošklivé sídliště. Monaco-ville je nejen na kopci, ale také na poloostrově. Ze severní jeho strany je vidět Monte Carlo, přístav Port Hercule a město La Condamine. Z jeho jižní strany Fontvielle a přístav Port de Fontvielle. Ve Fontvielle jsou zase hotely a kromě nich i třeba heliport (to asi když se nějaký boháč začne nudit na své plachetnici plachtící na volném moři, aby nemusel čekat, až se loď vrátí do přístavu a mohl se vrátit domů co nejdřív), ale i stadion pro formule 1, na kterých se jezdí Velká cena Monte Carla. Takže celý tenhle závod je tak trochu podvod, protože se jezdí sice v zemi Monako, ale již ne ve městě Monte Carlo, ale ve městě Fontvielle, takže se vlastně jedná o Velkou cenu Fontvielle. Při pohledu na tuto zemi rychle poznáte, kde jsou její hranice, které jste při cestě sem tak trochu postrádali, a to velmi jednoduše, zkrátka tam končí zástavba, začíná holý kopec.

To jsem se trochu zakecal o tom, co jest možno vidět z Monaco-ville, ale nic jsem vám neprozradil, co uvidíte v něm. Je tu několik uliček, ve kterých sídlí všechny státní úřady. Dále pak Museum oceánografie s akváriem. To je prý úžasné, ale to nemohu potvrdit, protože jsem ho viděl jen zvnějšku. Potom je tu několik parků tak slušných, že marně byste hledali špinavé zákoutí na vykonání potřeby. Není ani třeba, na každém druhém rohu najdete neplacené toalety. Kromě záchodů tu také doslova na každém rohu potkáte policajty (kdo není v Monaku milionář, je policajt, je jich tu opravdu strašně moc a místa, která nehlídají policajti, sledují bezpečnostní kamery). Pak je tady katedrála s hroby příslušníků vládnoucí knížecí rodiny a od ní je to už kousek na náměstí Place Princier. Zrovna ten den, co jsme tam byli se v oněch místech konal nějaký středověký trh a po náměstí se procházeli všelijací řemeslníci a ježibaby a baviči turistů (teda jen těm francouzsky rozumějícím, protože ti baviči cosi povídali, a potom se všichni smáli a já nevím proč).

Stráže byly nejvtipnější

Na Place Princier stojí knížecí palác. Vedle něj poskládané dělové koule, hezky připečené k sobě, aby se nerozkutálely, a před palácem prázdné prostranství pro hradní stráž. Snad vše, co jsme zatím z této zemi viděli a o ní slyšeli, mi přišlo vtipné. Šest měst a šest autobusových linek na dva kilometry čtvereční, veřejné výtahy i hranice zastavěné plochy odpovídající hranicím Monaka… Ale ty stráže byly ze všeho nejvtipnější. Po tom prázdném prostoru pochodoval vojenským rovnoměrným přímočarým krokem tam a zpátky jeden voják, a druhý byl ve stínu pohodlně opíral o zídku. V pravé poledne pak nastala výměna stráží. Před ní tam ale musel do strážní boudičky přijít ten druhý voják, jinak by tam chyběl do počtu. Samotná výměna stráží vypadala tak, že přišli asi čtyři vojáci, podle rozkazů se chvíli otáčeli sem a tam a pak zůstali stát v řade vedle sebe. Potom hráli nějakou hudbu a přišli další vojáci, strašně moc dalších vojáků, a stoupli si do řady naproti těm prvním čtyřem. Následoval dlouhý proces, při kterém vojáci zcela synchronizovaně chodili sem a tam, otáčeli se za řvaní nesrozumitelných rozkazů a bouchali pistolemi o zem. Nakonec zahrála hudba, vojáci odešli a zůstali tam zase jenom dva. To se ale nedá dobře popsat, to prostě musíte vidět.

Zvenčí jsme si palác prohlédli. Je hezký, ale zdaleka ne tolik, jako zevnitř. Když vejdete do paláce, obdržíte telefonoidní věc, která vám po zmáčknutí správných tlačítek začne vyprávět o tomto paláci, jeho obyvatelích a historii a vy procházíte krásnými salonky, oficiálními místy a audienčními prostory a už ani neposloucháte tu telefonu podobnou věc, ale jen se rozhlížíte a trochu litujete, že v těchto prostorách je zakázáno fotiti. Když projdete všechny místnosti, ta mluvící věc se s vámi rozloučí a jménem knížecí rodiny vám popřeje krásnou další procházku Monakem.

Kde sehnat monackou měnu?

Pojďme se tedy podívat do Monte Carla. Cesta vede přes La Condamine kolem přístavu Port Hercule. Když vidíte ty lodě v přístavu (žádné bárky smrdící rybinou, jen moderní luxusní jachty), si uvědomujete čím dál více, jak moc je Monako bohaté. Stejně tak při pohledu na místní turistické atrakce pouťového charakteru pochopíte, kde bere Monako stále tolik peněz. Nikoli v kasinu, ale v turistickém ruchu.

Na to kasino by však byla škoda zapomenout. Před je veliký park a parkoviště, kde parkují samá drahá auta. Také jsou tu ty nejdražší hotely v zemi. Třeba hotel Paříž, sousedící přes ulici s kasinem. Je tu spoustu lidí, bohatých lidí. V Monte Carlu jsou také hlavní statní turistické informace. V nich jsem se byl zeptat, kde by šlo sehnat místní monackou měnu, protože normálně se tu platí v eurech. Odkázali mě na jeden obchod na cestě k parkovišti a tak jsme se tam vydali.

Cestou jsme potkali most, pod kterým stojí kostel. Inu Monako je mrňavá země a musí se tu spořit místem. Kousek od kostela je socha sv. Jeanne Juan-patronky Monaka. Něco tam o ní ještě psali, ale psali to po francouzsku (i když prý existuje i monačtina), takže jsem si to nepřeložil. Než jsme došli k obchodu s penězi, stavili jsme se v trafice pro známku na pohled. Když jsem pak pohled házel do schránky, všiml jsem si toho, že je rozdělena na dvě části. Část pro dopisy do Monaka a část pro dopisy do ostatních částí světa. Teda nevím, kdo může posílat tolik dopisů po tak malé zemi, kde se dá všude dojít pěšky (nebo dojet autobusem), aby na to potřeboval polovinu tak velké poštovní schránky. Následně jsme potkali i zřejmě jediný autosalon v této zemi. Patřil značce Ferrari. Pak jsme konečně došli k obchodu, kde prý prodávají monacké peníze. Ale byla sobota a měli zavřeno. Monako má vlastní měnu, ale získáte ji jen (podle turistických informací v Monte Carlu) v jediném obchodě a jen od pondělí do pátku. Monako je prostě mrňavá a vtipná země.

Způsobů, jak se dostat do Íránu, je přemnoho. Vzduchem, pro vytrvalé po zemi, pro dobrodruhy i po vodě. My volili kombinovaný způsob – půlku letět a zbytek dojet autobusem. Konkrétně jsme letěli z Vídně do Istanbulu a odtud jsme s íránskou společností jeli 35 hodin autobusem. Do Íránu jsme vstoupili (opravdu vstoupili) hraničním přechodem Bazargan. Je odtud krásný pohled na biblický Ararat.

Přechod přes hranice byl pro nás, české turisty, naprosto bezproblémový. Jen jsme se museli zahalit (dlouhé kalhoty pro pány, dlouhý rukáv a šátek pro dámy), mít v pořádku víza do Iránu (ta jsme vyřizovali v ČR, pouhá formalita a tahání peněz). Celý autobus musel ven i se všemi věcmi. Vzali jsme si batohy a prošli jsme do Iránské islámské republiky. Prohlídka ostatních a autobusu trvala cca tři hodiny. No, ale byli jsme tam!

První dojmy: jak to, že se s námi všichni bez okolků baví? Jak to, že některé slečny nosí šátky dost ležérně? To my jsme byly víc zahalené. Na chodníku pořádek, na silnici neuvěřitelný zmatek. Lidé jsou zvídaví, někteří si s námi povídají (tady snad každý mluví anglicky?), jiní se jen zastavují a pozorují nás méně či více nápadně. Zdá se, že i když sem jezdí turistů relativně hodně, ještě pořád je baťůžkář pro Iránce novinkou. Lidé jsou moc příjemní, každý nám chce pomoci. Dokonce tak moc, že přesto že vůbec neví, co chceme, nebo neví kde je to, co chceme, vše vám odkývají, jen aby vám udělali radost. Ještě, kromě několika taxikářů, tu nejsou zkažení a nesnaží se turisty podvádět a vytřískat z nich peníze.

Lidé: Mužští tu chodí oblíkaní naprosto normálně, přímo evropsky. Jediné, co musí mít, jsou dlouhé kalhoty. Jinak nagelovaná číra, uplá trička… Musím dodat, že tady je každý druhý homosexuál… A je to dost vidět. A chovají se tak, že vám bez ostychu nabídnou cokoliv… Musím říct, že mi ta země na znásilnění připadne víc nebezpečná pro mužský než pro holky. A to beze srandy…

Ženy tu chodí většinou v černém. Tak dvě třetiny z nich opravdu nosí čádor, černý obří závoj, do kterého se celé halí. A jsou tu i extrémistky, které mají jen průzor na oči. Pod čádorem nosí již téměř cokoliv. Mohou mít i kalhoty, jen blůza s dlouhým rukávem musí být přes boky volná a zakrývat zadek. Zkrátka nemají být vidět ženské tvary. Kdo nenosí čádor, má buď kuklu nebo šátek. Rebelky nosí barevné šátky a to jen tak, aby se neřeklo, a s ním sladěné botky. Většinou používají křiklavé barvy, aby to bylo vidět, aby se odlišily. No, občas jsou to zajímavé modely… Ale my, dámské zastoupení naší výpravy, jsme nevypadaly o moc lépe. Doslechli jsme se totiž, že kdyby nebylo mravnostní policie, která kontroluje oblékání, hodně dívek by už šátek nenosilo… Jako holky jsme si pro jistotu vzaly ještě prstýnek, jakože jsme vdané. A to fungovalo skvěle. Oslovovali nás „paní“ a zprostili jsme se tím obtěžování.

Země je to pro nás v současné době laciná. Ubytování zhruba 5 dolarů, přesun klimatizovaným autobusem na 600 km taky 5 dolarů, jídlo na ulici kolem dolaru a půl, jídlo v restauraci pro turisty kolem 8 dolarů.

Írán je velmi suchá země. Je unavující dívat se stále na vybledlou až šedou barvu. Zato na městské zeleni si dávají záležet až přespříliš. Ve městech jsou mezi silnicemi krásné aleje stromů s čerstvou trávou, kde je místo, je umístěný parčík s fontánou. Podle toho, jak to vše neustále kropí proudy vody, jejím nedostatkem nejspíš netrpí. Tato zelená místa slouží k odpočinku a k večerním piknikům, ale hlavně jako zvlhčovadla a čističe vzduchu. Jinak je tu horko, sucho, prašně a je tu hrozný smog, protože každý jezdí v autě nebo na motorce. Takovou dopravu jsem ještě neviděla a to si myslím, že jsem viděla hodně.

Zdá se, že všichni zde pracují. Na ulici skoro nepotkáte žebráka. To na procházce Brnem jich vás osloví několikanásobně víc. Je pravda, že některá povolání jsou taková skoro nepracovní. Lidská práce je zde velmi levná, takže lidé dělají všechno. Jsou tu ale taková legrační zaměstnání. Třeba v lékárně jsme se setkali s podavačem a pokladníkem. Ti dva jsou od sebe asi metr a půl. Ale podavač vám dá zboží, pak vám na jméno vytiskne lístek, který vyjede pokladníkovi, vy se otočíte od pultu k pultu, pokladník se vás ještě třikrát zeptá, jestli je to opravdu váš lístek a pak teprve platíte. A nemůžete-li se s pokladníkem domluvit na ceně, odněkud se objeví radič – překladatel. A tak je to téměř všude.

Domluvení se na ceně a placení komplikuje snaha zjednodušit počítání škrtáním nul. Íránskou oficiální měnou je riál. (10 000 riálů je asi 16 Kč). Oni jsou tam prostě milionáři, akorát ty nuly nemají žádnou cenu. To jsme byli v pěkným balíku. No ale snaží se ty nuly škrtat, takže když Vám někdo řekl 1000 tumanů, znamená to totéž, jako 10 000 riálů. Škrtli jen jednu nulu. Aby toho nebylo málo, tak tu mají ještě 1 chomejný = 10 000 riálů. Nemají na to speciální bankovky, funguje to jenom ústně. Takže musíte dávat sakramentsky pozor, co Vám prodávající říká. Oni sami občas neví, co vlastně chtějí, mají problém i s tou jednou škrtnutou nulou.

A kde jsme všude byli? První zastávka byla v předhůří pohoří Elborz. Tam jsme chtěli udělat přechod ke Kaspickému moři, ale museli jsme se podřídit většině… takže se bohužel nedokončil. Přes noc jsme se dopravili do horské vesničky Reynek. Odtud se jelo na schelter 1, první výchozí bod na Damavand (5671 mn.m.). Další tři dny jsme zdolávali toho jejich obra. Podařilo se. Z hor jsme přes Teherán zamířili na jih. Drželi jsme se jen průvodce Lonely Planet a jak bylo demokraticky rozhodnuto, co nebylo v průvodci, nebylo zajímavé… Isfahán, tady jsme zůstali kvůli obřímu náměstí s největší iránskou mešitou, jednou menší mešitou, královským palácem. Kolem náměstí je docela hezký bazar s místními výrobky. Pak tu mají pět historických mostů. Ty opravdu stály za to. Dále je tu arménská čtvrť s křesťanskými kostely. Také tu jsou Shaking minarets, hrobka, se dvěma minarety. Když jeden rozhoupete tím, že se do něj opíráte, začne se kymácet i ten druhý. Opravdu jsme to viděli! Akorát lidí, co chtěli kymácet s minarety bylo tolik, že hrozilo spadnutí minaretů, tudíž se dnes kývá jednou za hodinu a činí tak osoba pověřená a nejspíš i k tomu to účelu vyškolená.

Yazd, pouštní město na okraji se dvěma věžemi ticha. Je to město, kde bylo dříve rozšířeno zoroastriánství, druh náboženství, postavené na uctívání čtyř základních živlů. Na věžích ticha pohřbívali své mrtvé tím způsobem, že je tam posadili a nechali je sežrat dravci…To aby neznesvětili posvátnou půdu, vzduch, vodu a oheň. Samotné městečko se mi líbilo ze všech navštívených měst nejvíce. Je splácané z bláta. Doslova a do písmene. Ale mešity tu mají klasické kachličkové. Krásné, ale všechny jsou stejné, jen jinak veliké a trochu jinak uspořádané.

Z Yazdu jsme se přesunuli do Shirazu. Toto město je známé hlavně kvůli Šeherezádině zahradě a pomerančové zahradě. Pak je tu citadela a ta je vlastně to jediné, co jsme zde navštívili. Hlavní důvod, proč jsme jeli do Shirazu byl ten, že je to výchozí místo pro návštěvu Persepolis.

Persepolis byla tedy naše další zastávka. Vstupné byl půl dolaru. Co mám psát? Krásné. Vůbec si nedokážu představit původní velikost těch staveb. Alexandr Veliký prý potřeboval 3000 velbloudů, jen aby odnesl bohatství z Xerxovy pokladny, když Persepolis raboval…

Kousek od Persepolis je Nekropolis, jsou to čtyři hrobky, vytesané do skály, údajně je v jedné z nich pohřben právě sám Xerxes. Monumentální dílo. Obrovské… A té práce… A na tomto místě stojí také zoroastriánská věž, kde hoříval věčný oheň.

Islámská republika Írán (Jomhuri-ye Islāmi-ye Irān) Počet obyvatel: asi 68 mil. Hlavní město: Teherán (asi 7,8 mil obyv.) Rozloha: 1 648 000 km2 Hustota obyvatel: 41 / km2 (ČR – 154 / km2) Úřední jazyk: Perština (fársí) Gramotnost: 80% Měna: Íránský rijál (IRR) Časové pásmo: + 3:30 Národnostní složení: Íránci (51%), Ázerové (25%), Kurdové (8%), Arabové (4%), Turkmeni, Lúrové, Baličové, Židé, Asyřané Náboženství: muslimové (99%), z toho 91 % šíité a 8 % sunnité, křesťané, zoroastrijci, židé Nejvyšší bod: Damávand – 5671 m n. m. Nerostné suroviny: asi 15% prokázaných světových zásob zemního plynu, 11,5% prokázaných světových zásob ropy

No a už bylo na čase cestovat zase zpátky. Přes Teherán, o němž nestojí za to psát. Je tam sice spousta krásných muzeí, jako Muzeum šperků, ale půldenní zastávka v Teheránu nás odradila od jakéhokoliv delšího pobytu. Tolik smogu, lidí, aut…to se nedalo. Takže se pokračovalo směrem na západ do Tabrízu.

Samotné město je nic moc, nic k vidění. Je proslulé akorát svým bazarem, který má údajně dvacet kilometrů chodeb. Abych objasnila pojem bazar – je to místo spletené z úzkých uliček, které je zastřešené, v tomto případě klenbou, která se podobala gotické. Mysleli jsme, že to bude alespoň částečně tradiční bazar, s místními věcmi, malovanými miniaturami, kořením, čajem, tabákem, koberci… Oni z toho udělali normální hadrárnu, jako u nás u ťamanů… To bylo veliké zklamání. Ještě že jsme si dýmku koupili už v Shirazu.

Asi 50 km o Tabrizu je k vidění městečko Chandovan. Jestli vám to něco říká, je v podobném stylu jako turecká Kapadocie. Je to maličké, na prohlídku nepotřebujete ani hodinu, ale posedět se tam dá samozřejmě déle. Tady se člověk krásně schová před těmi smradlavými velkoměsty. Celé městečko je vytesané do skály, která je z nějakého sopečného tufu, relativně měkkého materiálu. Všechno je tu do kopce, má to takový flinstounovský ráz. A lidé tu dodnes opravdu žijí! A není to žádná habaďura. Alespoň prozatím. Věřím, že až se do Iránu požene více turistů, už to bude jinak…

Všechna místa jsou od sebe Zhruba 500 – 600 kilometrů, přesouvali jsme se v noci. Zbytek se dospával v nádražním parčíku. Když jsme někde zůstávali víc jak den, samozřejmě jsme spali v místním hotelu. Ale byly i takové přesuny, kdy se přes noc jelo, přes den město a v noci se zase jelo. No a to by bylo z naší cesty Iránem v kostce vše. Je to jen takový náčrt, jak to v Iránu teď vypadá. Zážitky se sem nevešly.

„Dark Tourism“ neboli v překladu temný turismus přivádí návštěvníky na místa, kde se v minulosti – ať již dávné či poměrně nedávné – udála nějaká tragédie, neštěstí.

Místa spojená se smrtí či utrpením mají zvláštní schopnost přitahovat davy turistů. John Lennon, profesor glasgowské univerzity a spoluautor knihy “Dark Tourism – The attraction of death and disaster” míní, že lidskou motivaci je složité odhalit: “Je to směs úcty, voyerismu, a snad i vzrušení z toho, že se dostáváme tak blízko smrti.” Profesor Lennon také upozorňuje na to, že se nejedná o novodobý fenomén. V roce 1815 sledovala šlechta z uctivé vzdálenosti bitvu u Waterloo a jedno z bitevních polí z počátku americké občanské války bylo prodáno hned následující den po bitvě jako turistická atrakce.

Termín „dark tourism“ byl poprvé použit v roce 1996, kdy na rozšíření tohoto fenoménu upozornili badatelé Malcolm a Lennon. Někdy bývá používáno také spojení „Grief Tourism“ (grief = zármutek). Zájem o místa spojená s násilnou smrtí se nazývá „Thanatourism“ (z řeckého slova thanatos, personifikace smrti).

Tento typ turismu je pravděpodobně produktem postmoderní doby, kdy se společnost odklání od masového turismu a spíše vyhledává nové destinace a autentické zážitky. Častým znakem je také důraz na poznávání a vzdělávání se během cestování. Přesto je fascinace temnými místy považována mnohými přinejmenším za kontroverzní. Zpřístupnění míst postižených lidským neštěstím či katastrofou by proto mělo jít ruku v ruce se vzděláváním a pietou, nikoliv s prostou motivací zisku. Rozdíl mezi tím, co je a není možné akceptovat jako turistickou atrakci je často věcí kulturních hodnot a časového odstupu. Procházky po stopách Jacka Rozparovače v Londýně dnes již nikoho nepohorší. Naopak okružní jízdy Paříží kolem místa, kde při autonehodě zemřela princezna Diana, jsou stále tabu.

Častými objekty zájmu „dark“ turistů jsou hřbitovy, místa konfliktů, věznění, mučení, zabíjení, ale také místa postižená přírodními katastrofami. Např. New Orleans se krátce po vyrovnání se s následky ničivých povodní muselo vypořádávat s nájezdy zvědavých turistů. Konečně do kategorie „dark“ turismu spadají i místa spojená se smrtí slavné osoby nebo zábavní centra hrůzy jako je londýnský Dungeon. Jde o atrakce, jejichž základních cílem je pobavit, prezentují však smrt na základě skutečných historických událostí či fikce. Podobná centra se nachází také v Amsterdamu, Hamburku a Edinbourgu.

Mezi nejnavštěvovanější památky v Evropě patří dům v Amsterdamu, v němž se během nacistické okupace skrývala rodina Anny Frankové. Kolem půl milionu turistů navštíví každý rok bývalý nacistický koncentrační tábor Osvětim-Březinka v Polsku. Asi „nejpopulárnějším“ místem současnosti je Ground Zero v New Yorku, pietní místo připomínající útok na World Trade Centre z 11. září 2001.

Poměrně rozšířeným rozptýlením pro turisty v rozvojových zemích jsou dnes prohlídky chudinských čtvrtí s průvodcem. Navštívit slumy a poznat opravdový život lidí na samém sociálním dně lze v Brazílii, Mexiku, Jihoafrické republice či Indii. Organizátoři těchto prohlídek se brání nařčení z neetického výdělku tím, že většina z nashromážděných prostředků jde na obnovu slumů, do zdravotnictví či vzdělání místních dětí.

Nejznámější místa „dark“ turismu na světě:

Muzeum Anne Frank, Amsterdam

Auschwitz-Birkenau, Polsko

Ground Zero, New York

Arlingtonský hřbitov, USA

Vražedná pole v Kambodži

Památník Hiroshima, Japonsko

Černobyl, Ukrajina

Hrad Bran, Rumunsko

London Dungeon, Velká Británie

Pearl Harbour, Havaj

Zdroj:

The Observer

Wikipedia

http://www.dark-tourism.org.uk/

http://www.grief-tourism.com/

Zpracovala: Lenka Šindelářová

Pád železné opony a rozšíření Evropské unie směrem na východ měly za následek zvýšený pohyb obyvatel do zemí západní Evropy. Lidé, kteří kdysi emigrovali, se vracejí do svých mateřských zemí jako turisté. Tento trend nese název „Diaspora tourism“ a projevuje se i v České republice.

Na trend upozornila již zpráva „World Travel Market Global Trends Report 2007“, která byla vypracována ve spolupráci se společností Euromonitor International. Termín „Diaspora tourism“ vysvětluje ředitel agentury na podporu cestovního ruchu CzechTourism Rostislav Vondruška: „Emigranti či jejich potomci si dnes díky dobré ekonomické situaci a rozvoji levné letecké dopravy mohou dovolit navštěvovat častěji své rodné země, cestovat a poznávat je z pohledu dneška.“

Podle motivu návštěvy se tito turisté dají zařadit do tří kategorií. Jedni cestují za poznáním kulturního dědictví, druzí přijíždějí za investicemi do realit a třetí pak na sváteční návštěvy.

Turisté první kategorie se vracejí domů, aby lépe poznali zemi svých předků, její kulturu a památky. Často se také zajímají o jazykové nebo kulinární kurzy. Tito turisté patří spíše ke starší generaci a střední třídě. Jejich dovolená trvá obvykle 1 – 2 týdny.

Naopak ti, kteří emigrovali za prací a lepšími příležitostmi až po pádu železné opony či po vstupu do EU, patří k mladší generaci. V zemi, z níž pocházejí, se zajímají o nemovitosti, investují do nich a někteří si připravují půdu pro případný návrat.

Sváteční turisté navštěvují „starou“ zemi při zvláštních příležitostech jako jsou vánoční a velikonoční svátky, slavnosti a rodinné oslavy. Tito návštěvníci jsou ochotni více utrácet za nákupy a zábavu, neboť náklady na ně jsou mnohem nižší než v jejich nové domovině.

Zdroj

www.wtmlondon.com

Zpracovala: Lenka Šindelářová

Dovolená pro někoho představuje především odpočinek, pro jiného poznávání či dobrodružství. Někteří lidé však o dovolené hledají možnost, jak rozbít stereotypy, které ovládly jejich všední život. Zažít nedostatek, deprivaci nebo dokonce bolest může být pro ně osvobozující.

S pojmem „asketická dovolená“ se ve slovnících cestovního ruchu ani v encyklopediích ještě nesetkáte. Co není, však může brzy nastat. Termín „asketismus“ je charakterizován jako životní styl, který se vyznačuje odpíráním určitých rozkoší a požitků. Askeze je většinou spojována s náboženskou praxí a původně znamenala jakékoliv cvičení, jímž se upevňuje disciplína. Dovolenou v asketickém stylu lze pořídit velmi lacino nebo naopak pořádně draho. Jak se zdá, někteří lidé neváhají zaplatit tisíce za vzorně zorganizovaný týden plný tělesného vyčerpání, ponižování a jiného trýznění.

Radikální fitness

Budíček v půl šesté, ranní rozcvička, lehká snídaně, půldenní pochod, dietní oběd a zbytek dne v sedle horského kola… Tak vypadá den v luxusním resortu Body & Soul v Irsku, kde si klient sáhne až na dno svých sil. „Lidé, kteří v životě všeho dosáhli, chtějí také všechno zkusit a jsou ochotni kvůli tomu projít třeba peklem“, cituje časopis Newsweek odborníka na cestovní ruch z americké univerzity. V USA představuje extrémní fitness a „Detox spa“, kde hosté dobrovolně podstoupí drsný dietní a abstinenční režim, asi 5 % trhu. Analytici z oboru však očekávají, že tento podíl nadále poroste, neboť lidé si stále více uvědomují hodnotu vlastního zdraví. Tento trend se do celého světa rozšířil pravděpodobně z kalifornského resortu Ashram, který byl založen již v 70. letech minulého století. Za posledních pět let se však síť podobných služeb neuvěřitelně rozrostla.

Jóga

Pro ty, kteří chtějí uniknout každodennímu stresu a věnovat se meditaci a očistě duše, je jóga jednoznačnou volbou. Jóga znamená spojení, obnovení původního vztahu individuálního já s Bohem skrze asketické praktiky. Centra jógy se nachází po celém světě, není však nadto strávit prázdniny v buddhistickém kláštere mezi opravdovými mnichy. Vyhledávanými destinacemi pro tento druh střídmé dovolené jsou tradičně Indie a Srí Lanka.

Ruský trh

Zdá se, že největší rozkvět zažívá tento typ turistiky v Rusku, kde úspěšně funguje několik bizarních projektů. Je libo zažít pocit zelenáče, projít náročným armádním výcvikem a nechat se přitom komandovat veterány čečenské války? Upoutávka na další atrakci by zase mohla znít: „Máte už dost přepychu? Chcete vědět, jak se cítí lidé na pokraji bídy?“. Odpověď je jednoduchá: přijďte a zkuste si to sami – jako žebráci na některé z rušných moskevských ulic. Vše potřebné včetně ošuntělého ošacení zajistí agentura, která tento zážitek zájemcům zprostředkovává. Že to přece není možné? Ruští oligarchové to prý milují. Ale to už jsme, zdá se, trochu odbočili od tématu.

Hotel jinak

Velmi populární jsou dnes hotely, které dříve sloužily jako věznice. Některé byly přeměněné na luxusní resorty, jinde si ale může host stále vyzkoušet, jaké to je spát na pryčně v místnosti o čtyřech čtverečních metrech a se zamřížovaným výhledem. Jedním z nich je např. hostel v australském Mount Gambier. V bývalé věznici KGB v lotyšském městě Liepaja, která funguje jako muzeum a ubytovna zároveň, k tomu ještě zdarma přidají pokřik a šikanování stráží. Podle pracovnice objektu je toto zařízení vyhledáváno zejména školními skupinami, ale v poslední době také agenturami a firmami organizujícími netradiční team-buildingy.

Zdroje:

http://www.new­sweek.com/id/1374­87

http://www.ka­rostascietums­.lv/

Wikipedia

Zpracovala: Lenka Šindelářová

Léčebný turismus, z anglického „Medical Tourism“, je spojení původně vytvořené cestovními kancelářemi a sdělovacími prostředky. Nejlépe vystihuje účel podniknuté cesty, kterým je podstoupení léčebného či zkrášlovacího zákroku v jiné zemi, než v té, v níž je turista rezidentem. Jde o fenomén 21. století, své kořeny má však, stejně jako poutní turistika, již ve starověku, kdy Řekové a poté Římané putovali stovky kilometrů za léčivými vodami či zázračnými léčiteli.

Nejčastěji pacienti cestují za neakutními chirurgickými zákroky jako jsou náhrady kloubů, kardiochirurgic­kými, ortodontickými a stomatologickými zákroky, léčbou neplodnosti a nadstandardní lékařskou péčí jako je plastická chirurgie, aj. estetické zákroky. Motivací bývá většinou nízká cena či nedostupnost požadovaného zákroku doma. A když už podniknout dalekou a nákladnou cestu za znovunabytím zdraví, proč to nespojit s poznáváním či odpočinkem v exotické zemi?

Turista má na výběr, může se buď svěřit do péče některé z renomovaných specializovaných cestovních kanceláří, která mu zajistí nejen provedení potřebného zákroku, ale i dopravu, ubytování, případně doprovodný program, nebo vyrazí přímo za nabídkou konkrétního zdravotnického zařízení. Kliniky v Indii nebo Thajsku specializované na „medicínskou turistiku“ totiž mají zvláštní oddělení, která zajistí klientovi fakultativní výlet, dopravu na letiště a další potřebný servis. Pacient přijede do Dillí na provedení srdečního bypassu a jen tak mimochodem shlédne Tádž Mahal. Nebo je to naopak?

Největší boom tohoto typu cestování zažívají ve Spojených státech amerických, kde je cena lékařské péče a zdravotního pojištění tradičně velmi vysoká. Populace stárne a zdravotnická péče se pro ni stává nedostupnou. V roce 2007 vycestovalo z USA z důvodu léčby přes 150 000 občanů. Jejich počet každoročně stoupá o 15 – 20 %. Cílem se stávají nemocnice s kvalifikovaným personálem a dobrým zázemím v Latinské Americe, Asii i východní Evropě.

Léčebná turistika je na vzestupu i v Evropě. Když Němci potřebují ošetření chrupu nebo jinou zdravotní péči, cestují stále více do východní Evropy. Top „dentistickou destinací“ je např. Maďarsko. Ošetření v zahraničí je stále lákavější i proto, že německé zdravotní pojišťovny pokrývají náklady zdravotního ošetření v celé EU. Lékařská zařízení se z této situace pokoušejí vytěžit co nejvíce a organizují hromadné zájezdy pro „zdravotní“ turisty. Známou destinací léčebné turistiky je i Belgie, která je snadno dostupná a relativně levná zejména pro občany Velké Británie. Do Německa zase míří britští a norští občané kvůli dlouhým čekacím dobám a nedostatečným kapacitám u nich doma. V roce 2007 vycestovalo za zdravotní péčí kolem 50 tisíc Britů, odhaduje se, že letos to bude 75 tisíc a toto číslo by mohlo do roku 2010 vzrůst až na 200 tisíc. Z šetření, které provedl server www.treatmenta­broad.net, vyplývá, že motivem 83 % dotázaných bylo ušetřit. Častěji za léčbou cestují muži (60 %) a 98 % žen podstoupí zkrášlovací zákrok, zatímco mezi muži je to jen 8 %. Spokojenost se pohybuje kolem 97 % a většina pacientů se vrací za další léčbou na stejné místo.

Celosvětově podnikli zdravotní turisté 19 milionů cest v roce 2005 a do roku 2010 by mohlo dojít k zdvojnásobení tohoto počtu. Odhaduje to zpráva Tourism Research and Marketing. Světovou velmocí je Thajsko, kam vloni přijelo za zdravotní péčí 1,4 milionů turistů.

Některé země cíleně podporují rozvoj tohoto typu turistiky na svém území, příkladem může být Indie, Singapur nebo Jižní Korea. Ta zřídila radu pro propagaci korejského zdravotnictví v zahraničí (Council for Korean Medicine Overseas Promotion) a první výsledky se již dostavily. V roce 2007 ošetřily přidružené nemocnice kolem 16 000 turistů, zatímco v roce 2005 to bylo jen 750. Korea doufá, že toto číslo do roku 2012 vzroste až na 100 tisíc.

Agentura CzechTourism dlouhodobě podporuje léčebné lázeňství jako jeden z hlavních národních turistických produktů. Do českých lázní zamíří ročně přes 300 tisíc zahraničních hostů. Více než polovina jich přijíždí z Německa. Kolik turistů podstoupí v Česku lékařský či estetický zákrok není přesně známo.

Portál Forbestravel.com zveřejnil v lednu 2008 žebříček deseti nejlepších destinací léčebného turismu na světě. Česká republika se v něm umístila na 4. místě za Singapurem, Mexikem a Kostarikou. Podle agentury Forbes je Česká republika, a zejména Praha, vyhledávána pro cenově dostupnou plastickou a estetickou chirurgii. Zákroky v Česku vyjdou přibližně dvakrát levněji než ve Velké Británii. Do Česka se cestuje také za operacemi očí, ortopedickými a stomatologickými zákroky či léčbou neplodnosti.

Zdroje informací

www.forbestra­vel.com

www.treatmenta­broad.net

www.meditravel­s.org

Lenka Šindelářová, CzechTourism