Rubrika: Rubriky

aneb Ohlédnutí za hasičskou tradicí

Hasičská schůze bouřlivější víc než nedělní politický duel. Tradiční ples tančících hasičů a hasiček bezkonkurenčně trumfující fotbalové a myslivecké zábavy. Hasičské cvičení, kdy touha po vítězství předčí lecjakou sportovní olympiádu. Precizně nacvičená pořadovka, běh na 100 m s úctyhodnou zručností spojování hadic. Kolektivní útok, obecenstvo čekající na rychlý a bravurní trysk vody. Bleskurychle zamáčknuté stopky lichého počtu rozhodčích. Brigády a stavění máje, pořádání výletů a stmelování vesnice. To vše patří k profilu dobrovolného hasiče/hasičky.

Hasičský den zahajují farmářské trhy

Na prodejním stolečku se nesystematicky povalují kartonové lístečky „Ochutnejte zdarma“, „Ochutnávka“. A za nimi se na staročeských talířích klaní malé kousky, rozlomené podle osy jader a rozinek. Mladá slečna prodává napečené dobroty, aniž by k tomu musela přemlouvat. Její elegance mluví za ní. Sezamové tyčinky napravo lemují její štíhlost. Medové oválky jako by jí z oka vypadly. Dlouhé kakaové vlasy sepnuté sponou ji pomalu padají do tváře jako i mně čokoládové čtverečky semknuté půlkou vlašského jádra. Lidé nakukují do pekařského stánku a se stydlivým pohybem ruky ochutnávají celozrnné sladkosti.

Sousední dřevěný stánek se pyšní vůní koření od štiplavého kmínu až po skořicovou vůni Cejlonu. Bylinkové koření se pronáší vzduchem nad Masarykovým náměstím v Benešově jako by hledalo své kořínky. Když popojdu o pár metrů dále, připadám si jak na holandské půdě, protože stánek je zaplněný bílými dirkatými kolosy sýrů. Ale u pána se zeleninou se patriocky vracím k českému česneku. Návštěvníci farmářského trhu berou hlavičky naducané několikavrstvými stroužkami útokem. Prodavač se pilně ochomýtá kolem své červené váhy, kterou pamatujeme ještě, když se stávaly fronty na banány.

Zvednul se vítr a proutěný košík si odskočil ze svého prodejního místa po vydlážděném náměstí kolem sklenic s českým medem. Protáhl se kolem paní, která prodává keramiku z hrnčířského kruhu a zastavuje se u voňavých včelích svíček smotaných jako květy růží. Kdyby měly trhy soutěžit o nejmenší stánek, vyhrála by to dívka s ručně vyráběnou bižutérií, která sem úplně tak nezapadala. Chvílemi jsem si na trzích připadala spolu s jedním kloučkem v kočárku jako jedna z nejmladších účastníků. Asi proto, že atmosféru květnové soboty podtrhovala „Vlašimská sebranka“, která vystoupila s repertoárem dechovky za doprovodu zlatavých žesťových nástrojů.

Prvotní hlas hasičské sirény se z Masarykova náměstí přesouvá na Konopiště

A právě odtud vychází v 10 dopoledne hasičský slavnostní průvod s půvabem historické pýchy. Bohužel název „Hasičský den na Konopišti“ není natolik originální jako hasiči v historických sněhově bílých mundurech, kteří kráčí s kamenně chladným pohledem a rozvážným krokem. Ještě aby ne. Každý má tu čest, nést hasičský prapor, houpající se na bytelné dřevěné žerdi. Koňské povozy s nablýskanými hasičskými stříkačkami se hodnotí svým rokem výroby. Zlatavými medailonky a barevnými stuhami se ozdobení valaši bravurně proplétají mezi vozy obléknutými do rajčatového hasičského kabátu. Na mostě nad železničními kolejemi, které nechal zhotovit následník trůnu František Ferdinand d´Este průvod zpomaluje, aby měli hasiči čas pokynout nevěřícím řidičům a udiveným chodcům. Za doprovodu hasičského pištění sirén jede průvod dál po silnici vedoucí na Konopiště, kde od 13hod pokračuje program. Možná kvůli dlouhé časové odmlce se za hasičskou sirénovou kapelou vydalo jen několik málo nadšenců. Ostatní si doposud vychutnávali atmosféru farmářských trhů se snídaňovou klobáskou v ruce.

Vláčkem k amfiteátru

I přes nepřízeň počasí vyzývá zámecké prostředí k procházce přes konopišťský park nebo pěší cestičkou podél silnice. Ti znalejší odbočili z pěší cesty za Benešovem doleva a prošli vyšlapanou zkratkou ke Konopišti, kde se mohli pozdravit s medvědem Jiříkem. Chvílemi se množství stop vyrovnává benešovskému Pochodu za povidlovým koláčem. Našli se i tací, kteří čekali na vlakové zastávce historického vláčku, jezdícího z Benešova. Projede zajímavými místy města a pak vás mašinka doveze až k zámku. Ti, co přijeli autem, nechávají své vozidlo na placeném parkovišti. Úplnou náhodou se potkávám se zástupkyní kastelánky, která s lehkou stydlivostí ve tváři povídá: „Nevím, nevím, ale auto bych tu asi nenechávala. Nedávno jsme dostali dopis od jedné návštěvnice, že se jí prohlídka zámeckých komnat moc líbila. Netušila, že když je parkoviště hlídané a ona za něj zaplatí, že jí někdo může ukrást auto.“ Ano, vrátila se po pár hodinách na parkoviště a její Fabie byla fuč i s parkovacím lístkem.“

Zámecké komnaty ve stínu hasičské techniky

Do začátku hasičského dění zbývají dvě hodiny. Nejdříve se jen tak procházím parkem a vzhlížím na konopišťské věže od zámeckých skleníků. Uducané pěšiny mě vedou podél obory s lesní zvěří až k příkopu, kde bydlí medvěd. Jméno Jiřík mu bylo dáno do vínku nejspíše podle nebojácného bojovníka, který za dobro bojoval proti zlému drakovi. Přesouvám se na vydlážděné nádvoří a nechám se vést davem. Vystraší mě elektronická tabule s časy jednotlivých prohlídek, která svítí modře jako na vlakových nádražích odjezdy a příjezdy vlaků. Ale trasy s fotkami vedle na zdi vypadají poutavě. Z nabízených možností vybírám třetí okruh. Nejdříve mě paní pokladnice upozorní, že je ten okruh nejdelší, nejvíce historicky zaměřený a s omluvným pohledem dodává: „I nejdražší“. Naopak jsem mile překvapená. Je vidět, že paní za pokladnou odvádí skvělou práci. Nejde jí jen o prodej vstupenky, ale i o spokojenost návštěvníka. Za pár minut stojím se třemi lidmi a s průvodkyní na hlavním schodišti, vysázeném loveckými trofejemi. Hubeňoučká slečna v huňatém modrém svetru se představuje jako Hanka Kouklíková. Díky Hančinýmu poutavému vyprávění se přenáším o 126 let zpátky. Procházíme prvním zařízeným pokojem, ze kterého dýchá opečovávaná omšelá atmosféra. Dozvídám se o životě následníka trůnu, o jeho zálibě k lovu i o společensky kontroverzní svatbě s hraběnkou Žofií Chotkovou. Při popisu atentátu z 28. června 1914 mi naskakuje husí kůže. Z přemýšlení o tom, za jak podivných okolností vyhasíná život první oběti první světové války, mě vytrhne pohled na kabinu původního hydraulického výtahu. Srdíčko mi pookřálo i přes tu všudypřítomnou prokletou zimu a jinak tomu není ani venku. Po nasycení informací se rychlým krokem vydávám z nádvoří k amfiteátru.

Předkapela v rendlíku: pojízdná hasičská kuchyně se šesti a s gulášem

Před vkročením do letního divadla na mě čeká bojovné procpávání haldou návštěvníků. Mezi fandy hasičské techniky se proplétají rivalové sborů, kteří se rozpoznávají podle jednotlivých uniforem. Nepřeberné množství stánků sestavených z bakelitových tyček a potištěného pláště nabízí pochutiny, ze kterých si vybere i ten nejmlsnější jazýček. Dlouhá štangle dětí stojí před cukrovou vatou a heliovými balonky. Maminky vyčkávají na své „Coffee to go“ a mužské osazenstvo šmudlá v ruce mince na kelímek s točeným Hubertem a klobáskou za 45 Kč.

Nalevo za stánky se názorně předvádí průběh záchranné hasičské akce při autonehodě. Zmuchlané plechy věrohodně naznačují nebezpečné dopravní momenty, které se během chvíle mohou změnit v hrůzu. Kráčím trávou dál po louce a prohlížím si zaparkovaná hasičská auta. Chvílemi si připadám jako v muzeu. Jedno vypadá jako obytný přívěs, druhé připomíná teréňák do hor, třetí je takový brunclík na čtyřech kolech, ale jedno mají společné – barvu. Mezi červeňáky parkuje i vozidlo „VB“. Okolo se prochází lampasák v kožené bundě s plácačkou za opaskem. Zaujme mě kouř, který se hrne z hasičské pojízdné kuchyně. Umělohmotné talíře se prohýbají pod kolosy houskových knedlíků a staročeského guláše, který voní na míle daleko. Když jde o jídlo, tak jde soutěživost stranou. K hasičskému sboru chodí i hasiči jiných uniforem pro nášup. Všichni společně si pochutnávají na dřevěných lavičkách, kde se mačká jeden strávník vedle druhého. Historická i současná technika zkrášluje i provoňuje prostor před amfiteátrem spolu se vzpomínkou na pana Eberta, vynálezce hasičské stříkačky stejnojmenné značky. Škoda, že ohlédnutí nesahá až do počátků hasičství, které vzniklo už ve starověkém Římě a čítalo 500 otroků.

Plameny hasičství: Rozděláním ohně se vykřesaly hasičské sbory

Prvotní hasičské kořeny mají co dočinění s tím, jak rozdělat oheň, získat teplo, připravit jídlo. S mocí ohně se zapálila i lícová strana: umí škodit a je potřeba ho umět zkrotit. Velkým průkopníkem se stala Marie Terezie, která roku 1751 vydala „Řád k hašení ohně pro města zemská, městečka a dědiny markrabství moravského“. Listina radila, jak se zachovat při vzniku požáru. Marie Terezie, zvaná jako „Tchyně Evropy“ nejenom, že zavedla povinnou školní docházku, ale i povinnost vzájemné sousedské výpomoci při hašení požáru. Josef II. pokračoval ve šlépějích své matky a vydal nový požární řád, který zakazoval stavět domy ze dřeva. Stavby musely mít povinně postavený cihlový komín a požáry byly vyšetřovány s následným potrestáním viníků.

Hasičské sbory jako takové se začaly formovat v 19. století. Odborně vycvičené skupiny s potřebnými prostředky nahradily všeobecnou pomoc obyvatelstva. První český dobrovolný hasičský sbor vznikl ve Velvarech roku 1864 a postupně se přidávaly další: Benešov, Hořovice, Chrudim Klatovy, Kolín, Kroměříž, Kutná Hora, Mělník, Nové Město nad Metují, Tábor, Votice aj. Díky formování a vznikání dobrovolných hasičských útvarů se dochovaly historické stříkačky, které dnes můžeme vidět přímo v provozu. Vyblýskaností a elegancí přitahuje červená stříkačka z Pyšel, která předčí mnohé svou ladnou konstrukcí. Stojí vznešeně vedle pojízdné vývařovny a tváří se pyšnou odměřeností.

Největší útlum českého hasičství se zaznamenává za 1. a 2. světové války. Většina členů byla nedobrovolně odvedena do služby. Roku 1935 se do požárnické výzbroje zařadily plynové masky. Hasičská organizace byla jednou z mála spolků, která zůstala zachována i v protektorátu. Mozaiku vzpomínek uzavírá stánek před vstupem do amfiteátru: hasičské vybavení a doplňky.

Vlající praporová smršť

Napochodovaná barevná praporová řada se členy hasičských sborů připravuje pro návštěvníky jedinečný zážitek. Mladí statní hasiči svírají se ctí levou rukou vlající prapory na dřevěných žerdích. Po vyrovnání chlapců s prapory přistupuje pan Páv, starosta OSH ČMS okresu Benešov, a zdobí všechny hasičské vlajky ozdobnou stuhou. Není co dodat. Pocta a síla okamžiku je vidět v každém hasičském obličeji.

SDH Zderadice: bílé hasičské rukavice & sv. Florián

Pozornost mi sklouzává k chlapci se sněhově bílými hasičskými rukavicemi, jehož dlaň svírá prapor za SDH Zderadice. Pár minut předtím než nakročil do průvodu, mi díky focení praporu pověděl pár slov o jejich sboru. Martinovi bude 29 let a nést prapor je pro něj veliká čest. Vzpomíná, že sbor dobrovolných hasičů ve Zderadicích byl založen roku 1935 a od té doby se formuje dodnes. Se spikleneckým úsměvem prozrazuje, že nejvíce se vždycky těší na každoroční ples, díky němuž malinká dědina jednou v roce ožívá a návštěvnost ji tiše může závidět i vedlejší obec Maršovice. Ples je pro ně jediná větší příležitost, kdy si hasiči mohou vydělat a poté si dovolit lepší hasičské vybavení. Na Martinově tváři zpozoruji lítostivý tón v hlase. Prozrazuje, že větší hasičské sbory jsou sponzorovány naprosto jinak než malinký vesnický: „Když se účastníme hasičských soutěží, tak místo aby lidé ocenili, jak umíme vyjít se zastaralou technikou, stáváme se terčem posměchu sborů s novější technikou, kde už nejde o umění, ale o chloubu moderní doby. V průběhu vyprávění si prapor přendavá do pravé ruky se slovy: „No není to lehká záležitost.“ A rozpovídává se o robustním látkovém obdélníku: „ Velkou zásluhu na zhotovení měl bývalý starosta sboru Milan Vacek a paní Věra Rokytenská. Myšlenka starosty Milana byla zrealizována paní Věrou. SDH Zderadice pak hotové dílo financovalo ze společné pokladny. Martin se nadechuje a sděluje dál: “Vyšlo nás to na 20 tis Kč, což je pro malinký vesnický sbor opravdu veliká částka, ale nelitujeme toho. Následně jsme si prapor nechali vysvětit místním panem farářem a starosta ho předal mladým hasičům, ve kterých je teď zasazená jiskřička naděje, že budou vést sbor zodpovědně jako doposud.“

Zastavuje se u nás houf slovenského mužstva v červených tričkách a ptají se na praporovou výzdobu. Martin jim ukazuje, že na lícu je na modré ploše velký znak Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska se čtvrceným státním znakem ČR. V něm první a čtvrté pole představuje stříbrného dvouocasého lva ve skoku se zlatou korunkou a zbrojí na červeném podkladě. Ve druhém modrém poli je vyšita stříbro-červeně šachovaná orlice se zlatou korunkou a zbrojí. Ve třetím zlatém obrazci je červená orlice se stříbrným půlměsícem zakončeným trojlístky a s křížem uprostřed, se zlatou korunkou a červenou zbrojí. Načež dodává: „Kolem znaku máme věnec šesti lipových listů s řapíky směřujícími do středu a pod ním dva zkřížené dvouhákové žebříky. Přes ně pak ve svislé ose sekyrka s ostřím nahoře. Nad znakem je do oblouku vyšitý zlatavý nápis „Sbor dobrovolných hasičů“ a pod znakem je opět do oblouku slovo „Zderadice“. Nechybí rok založení a celý obdélník rámují zlatavé třásně.“ Mladý hasič otáčí prapor na stranu rubu a pokračuje v popisu: „Tady na červenou plochu jsme nechali vyšít patrona hasičů, kterého ze shora chrání nápis „Hasič ke cti“ a zezdola se zlataví písmenka „Obci k ochraně“. Tak jako na lícu i tady jsme Floriánka orámovali lipovými lístečky. Je to naše hasičské miminko, na které jsme pyšní. Proto si velmi ceníme, že jsme byli pozváni na hasičský den Středočeského kraje.

Zderadice: Malinká vesnička, která čítá něco kolem 100 obyvatel. Nemají radnici, obchod ani kostel, ale skoro každý je ve sboru dobrovolných hasičů. Postavili si svojí hasičárnu, vybavili se nezbytnou výzbrojí, pořádají každoročně tradiční akce a drží pospolu.

Tradiční útok s vodou a netradiční veselou náladou

Pro velký zájem soutěžních družstev je klání koňských stříkaček rozděleno do dvou bloků. Všech devět českých týmů se na přehlídku s původními hasičskými stříkačkami vyfešákovalo do vyžehlených papírově bílých uniforem. Dneska odhodili titul hasiče a propůjčili si roli dřívějšího „požárníka“. Dva zahraniční týmy budou předvádět své výkony až v úplném závěru soutěže. Všechna družstva mají stejný úkol. Přijet s koňskou stříkačkou pod podium, nasát vodu z připravené kádě, správně spojit hadice a uhasit červený plamínek. Každé mužstvo má na to ovšem jiný grif.

Za tým Dubějovice nastupují staří pardálové, kteří se nenechají ničím rozhodit. S klidným počínáním nandavají vodu ručně z přistavené kádě. Navícekrát startují stříkačku z roku 1914. Ležérně rozmotávají hadice a s ohnivým klidem hasí naaranžovaný plamínek. Tým z Prčic nechtěně oddaluje moment uhašení ohýnku, protože se vodě nechce do hadic. Nakonec se Prčičákům podaří vodu přemluvit a i oni vítězí nad živlem.

Následuje pauza propojená s představením soutěže v hasičské kráse. Poté se opět vrací k předvádění hasičského umění. Mužstva z Potroupimy a z Dubějovic zahajují svou ukázku tradičním požárnickým zvoláním: „Stříkačku k hašení pohotově.“, „Vodu vpřed.“ Zdislavice se na útok pojistili lahví Fernetu a před fyzicky náročným výkonem si každý člen dává frťana. Poté se věnují uhašení rádoby plazícího se plamínku. Na divácké zvolání: „No, vy byste toho teda uhasili!“, s olíznutím rtů konstatují: „Co má shořet, shoří.“

Všichni účastníci berou útok s nadhledem a s úsměvem. Ouštice se nechtějí moc zapotit, tak zapojují k hasičskému útoku i diváky. Dva tatíci z předních řad „musí“ přispět rukou k dílu a pomoci týmu s nasáváním vody. Mnozí z hlediště jim závidí nejen spoluúčast, ale i domácí makové koláčky, které si potom odnáší plnými hrstmi ze scény.

S největší vervou a vážností vystupují poslední dva zahraniční sbory. Slovenský sbor z Košic (Matějovu nad Hornádou) berou útok tak rychle, že diváci nestihnou průběžně sledovat práci strojníka u mašiny a mladíka v útoku. Maďarští hosté z Budapešti ze 13. okrsku si zapůjčují koňskou stříkačku od Slováků. S ní nevědomky přebírají rychlost a šikovnost. Předvádí famózní výkon.

Holky ze sborů: Miss hasička a Miss sympaťačka

Stejně důležitou soutěží jako jsou koňské stříkačky, je i volba Miss hasička a Miss sympaťačka. Z 6 nominovaných mladých dívek bude zvolena jen jedna, která si odnese titul Miss hasička a Miss sympatie. Dívky podstupují 3 disciplíny. Nejdříve je promenáda v hasičské uniformě. Následuje volná scénka s hasičskou tématikou: slečny zpívají v doprovodu s harmonikou, předvádí scénku hasiček, jedoucích na hasičskou soutěž, tančí, učí hasičskou vlastivědu a galantně točí modrou stuhou. Třetím úkolem krásných hasiček je nenáročné několikaminutové povídání s každou nominovanou. Jak diváci, tak porodci se dozvídají, že hasička může být nadšenou fotbalistkou nebo jak je jednoduché stát se hasičkou už v šesti letech. Soutěž o nejkrásnější hasičku středočeského kraje uzavírá promenáda ve společenských šatech s oficiálním vyhlášením, na kterém se podílejí jak organizátoři, tak sponzoři.

Oheň spláchneš vodou, plamínky radosti nech plápolat!

Hasičský den je opepřen doprovodným hudebním programem. Pozvaní zpěváci zpívají na živo a jejich hlasy se rozléhají v přírodním zámeckém prostoru. Tím dnešní den nekončí. Je to jeden ze dnů dobrovolných hasičských sborů, kdy se snaží stmelovat kolektiv a s vtipem a osobní nápomocí vést k rozkvětu své vesnice. Na hasičských tvářích se usadilo kouzlo dobrovolnosti. Nechodí stereotypně přes týden do práce, o víkendu do posilovny a do kina. Svou hasičskou odpovědnost odvádí ať je pondělí nebo sobota. Snaží se obnovit požárnickou tradici a lidem připomenout smysl života: Uhasit oheň soudružností.