Zámek Valeč

Zámek Valeč, nacházející se ve stejnojmenné obci v Karlovarském
kraji, kopíruje stavitelství z období vrcholného baroka
s krajinným urbanismem. První písemná zmínka o zámku Valeč
pochází z roku 1526 a je spojena se jménem Jakuba
Kyšperského.


Zámek Valeč, nacházející se ve stejnojmenné obci v Karlovarském kraji, kopíruje stavitelství z období vrcholného baroka s krajinným urbanismem. První písemná zmínka o zámku Valeč pochází z roku 1526 a je spojena se jménem Jakuba Kyšperského.

Původně se jednalo o hrad stojící na skalnatém návrší. Z této podoby se dochovalo pouze oválné tvrziště. Novověkými zásahy vznikl gotický hrad, následně byl potom přestavěný na zámek se čtyřhranným půdorysem. Zámek má čtyři dvoupatrová křídla. Uvnitř jsou situovány dva velké sály – jeden se zrcadlovou klenbou a druhý, větší s nástropní freskou. V zimním období se zde konají noční prohlídky s lucernou.

Součástí exteriérových prostorů zámku je park, který patří mezi nejkrásnější barokní zahrady v Čechách. V parku jsou dochované sochy z dílny umělce Matyáše Bernarda Brauna, za zhlédnutí stojí i skleník s vysokou kopulí nebo stará kovárna.

Plumlovská přehrada

Plumlovská přehrada vybudovaná na řece Hloučela, nacházející se
3 km západně od města Prostějov, je jednou z nejstarších
přehradních nádrží na území České republiky.


Plumlovská přehrada vybudovaná na řece Hloučela, nacházející se 3 km západně od města Prostějov, je jednou z nejstarších přehradních nádrží na území České republiky. Počátek výstavby se datuje do roku 1912 a byl spojený s častými záplavami v okolních vesnicích a městech. Vodní dílo o objemu přes 5,5 milionu metrů krychlových vody se rozprostírá na území 68 ha na území měst Mostkovice a Plumlov. Hlavní funkcí Plumlovské přehrady je ochrana přilehlého území před jarními záplavami. Kvalita vody v přehradě v poslední době oslabovala, s tím byl spojený i snížený zájem o rekreační využití jinak krásné krajiny. V roce 2010 však byla přehrada na několik roků vypuštěna a následně proběhla kompletní oprava dna s odstraněním škodlivých nánosů. Výsledkem je poměrně slušná kvalita vody po většinu roku.

Plumlovská přehrada nabízí na každé straně dvě hlavní pláže. Jedná se o pláž u Lázníčka a pláž U vrbiček, v její blízkosti je situován velký kemp. Kousek od přehrady je Plumlovský zámek.

Aquacentrum Agricola Jáchymov

Aquacentrum Agricola v Jáchymově nabízí vodní zábavu pro všechny
věkové kategorie v jakémkoliv ročním období.


Aquacentrum Agricola v Jáchymově nabízí vodní zábavu pro všechny věkové kategorie v jakémkoliv ročním období. Hlavním prostorem je 25 metrů dlouhý bazén se dvěma plaveckými drahami, zbylá část je určena k zábavním aktivitám. Součástí bazénu jsou boční masážní trysky, vodopád a tobogán. Návštěvníkům je k dispozici také finská sauna, parní box a venkovní terasa. Velkým lákadlem je pobyt v solné jeskyni či široké portfolio masážních služeb a wellness procedur – nabízí se masáže lávovými kameny, čokoládové masáže, baňkování nebo terapie prostřednictvím Garra rufa rybiček.

V lázeňském centru, které nabylo aktuální podoby v roce 2009, se lze ubytovat v útulném hotelovém komplexu Astoria. O něco dále je k mání hotel Resort Jáchymov. Rozhodnete-li se pouze pro krátkodobou návštěvu ve formě výletu, můžete počítat s každodenní otevírací dobou aquacentra v době od 10 do 21 hodin.

Dostat se na ostrov vyžaduje dobré načasování

Brzy ráno se vydáváme na autobus, jenž nás doveze ke Cramond Islandu,
malému ostrůvku poblíž Edinburghu, na který se dá za příznivých
podmínek dojít suchou nohou.

Brzy ráno se vydáváme na autobus, jenž nás doveze ke Cramond Islandu, malému ostrůvku poblíž Edinburghu, na který se dá za příznivých podmínek dojít suchou nohou. Ne vždy se to podaří za bílého dne, my máme ale štěstí, dle informací na internetu odliv tentokrát vychází na dopolední hodiny. Neprší, ale počasí tady ve Skotsku dokáže překvapit a během několika minut se změnit k nepoznání. Doufáme však, že nám dnes nepřipraví žádné nemilé překvapení. I přesto jsme raději vybaveni nepromokavými bundami s kapucemi, které nás před případným nevlídným počasím ochrání. Později se nám budou ještě hodit, nikoliv však kvůli dešti.


Od poslední autobusové zastávky procházíme kolem vysoké zdi, za kterou dle stromů a keřů odhadujeme park. Tato cesta je pravděpodobně méně obvyklá. Zvolili jsme ji ale, abychom nemuseli čekat na navazující autobus. Ten nám bohužel ujel přímo před nosem a další měl jet až za několik desítek minut. Jestli vůbec! Řidiči autobusů se v Edinburghu, jak jsme již několikrát zjistili, jízdními řády moc neřídí.

Zástavba lišící se od domů v centru

Přicházíme k prvním domkům. Tato čtvrť se zcela vymyká obvyklé edinburské kamenné zástavbě. Nízké domky, před kterými stojí drahé automobily, se nám líbí. Představujeme si tiše, že bydlíme v jednom z nich. Namísto toho si platíme pokojík v bytě s dalšími nájemníky. Jinak tady ani ti, kdo do Edinburghu nebo i kamkoliv jinam do Skotska či do Anglie, většinou zpočátku nebydlí. Nájmy jsou zde oproti Londýnu nebo jiným větším městům sice nižší, na české poměry však stále poměrně vysoké. Dva týdny ve sdílném bytě vyjdou dvě osoby na zhruba 300 liber, což je v přepočtu přes devět tisíc korun.

Suchou nohou až na ostrov

Přicházíme k místu, odkud už je vidět ostrůvek, na nějž jsme se vydali. Jsme plni očekávání. Dostat se na ostrov suchou nohou bez použití plavidla, v sobě nese nádech čehosi neobvyklého. Ranní slunce prosvítá skrz poslední stromy. Teď už nás čeká jen kamenitá cesta, která se v průběhu změní v betonový val. Jsme tu sami, nikde není vidět živáčka. Později ale přeci jen potkáme pár usmívajících se tváří.


Obklopuje nás vůně moře a křik racků. Kromě nich potkáváme také volavku stojící v mělké vodě vedle valu. Se zájmem pozorujeme odkryté dno moře. Ještě před chvílí tu byla všude kolem voda. Nyní je ale možné vidět obnažené mořské řasy, mušle, malé krabíky prchající do nejbližších úkrytů. Více než míli dlouhý val pomalu končí. Jsme na kamenitém břehu Cramond Islandu. Rozhlížíme se, kudy se dostaneme na vrcholek. Za jedním z nízkých keřů vidíme právě probuzené dobrodruhy, kteří i přes chladné skotské počasí na ostrově nocovali. Možná však jen nestihli odejít, než přišel příliv…


Zajímavosti ostrova

Na ostrově kromě polorozpadlé budovy a skotské fauny nic není. Neznamená to však, že by to místo bylo nezajímavé. Naopak. Ona nicota je pouze zdánlivá a bližší prozkoumání nás přesvědčuje o opaku. Pomalu se dostáváme na vrcholek ostrova. Je odsud opravdu zajímavý výhled. Větrné počasí nás donutí nasadit na hlavu kapuci. Ze silného větru nás začíná píchat v uších. Využíváme kamenité cestičky, okolo kterých jsou náhodně rozesety větší kamenité bloky. Obdivujeme houževnaté keříky nucené dennodenně bojovat s nepřízní počasí. Všude tady také roste vřes. V dáli vidíme další ostrov. Na ten se však bez použití lodě dostat nedá. Na druhé straně je možné zahlédnout část známého ForthRailBridge. I sem se možná vypravíme, budou-li nám okolnosti přát.


I přes to, že nám cedule na budově nedoporučuje vstupovat dovnitř, zvědavost nám nedá. Výsledkem naší sondáže je ale drobné zklamání, v budově nic zajímavého není. Nejsme schopni ani rozeznat, k čemu dřív tyto zdi sloužily. Nevadí. Shledáváme, že hodina strávená průzkumem ostrovu nám stačí k tomu, abychom byli spokojeni. Vracíme se tedy zpět na pevninské pobřeží. To už ale potkáváme rodinu s dětmi a několik lidí venčících své psí miláčky. Udivuje nás, jak jeden ze skotských gentlemanů poctivě uklízí po psovi nepořádek. Později však zjišťujeme, že je to tady naprosto normální. Kdyby to majitelé psů nedělali, hrozila by jim obrovská pokuta. Kéž by něco takového platilo i u nás.


Cesta zpět

Na konci betonové cesty si ještě fotíme velkou dřevěnou ceduli. Je na ní fotografie ostrova, který je uvězněn ve vodě. Protože takový obrázek nemůžeme vidět na vlastní oči, fotíme si alespoň tento. V ústí malé říčky, kterou nedokážeme pojmenovat, kotví menší plachetnice a motorové loďky. Je to milý pohled. Skoti i Angličané jsou mořeplavci každým svým coulem. Přijde nám to velmi sympatické, ale možná jen proto, že v naší vlasti to není obvyklé.


Konečně dojdeme k autobusové zastávce. Autobus nás tam za několik okamžiků vyzvedne a odveze zpět do centra skotského hlavního města. Těšíme se, až si dáme horký čaj, nad kterým budeme plánovat další výlet. Možná že bude do Glasgow. Možná ale jinam, kdo ví…

Co si sbalit na dovolenou?

Představa o perfektní dovolené je pro každého z nás jiná.
Jedni milují aktivní dovolenou, a pro druhé je idea největšího odpočinku
pláž, lehátko a moře. Předtím než vyrazíte, buďte připraveni a
nezapomeňte si sbalit vše potřebné.

Představa o perfektní dovolené je pro každého z nás jiná. Jedni milují aktivní dovolenou, a pro druhé je idea největšího odpočinku pláž, lehátko a moře. Předtím než vyrazíte, buďte připraveni a nezapomeňte si sbalit vše potřebné.

Na dovolenou k moři budete potřebovat hlavně plavky, opalovací krém, ručník a sandály. V případě, že dáváte přednost aktivní dovolené, je potřeba věnovat balení větší pečlivost, protože toho budete potřebovat daleko více.

Pokud jste klasický baťůžkář, který si na třítýdenní dovolenou dokáže sbalit do jedné krosny, nezapomeňte na pár důležitých věcí, bez kterých se neobejdete. Mezi ty patří lékárnička, sirky, nůž, pláštěnka nebo nepromokavá bunda a mnoho dalších. Všechny potřebné pomůcky naleznete v eshopu huskycz.cz.


Čelovka

Tu využijete kdekoliv, ať budete cestovat v horách, lesích nebo podél moře. V letních měsících je sice dlouho světlo, ale až zajde slunce, velmi těžko se vám bude v batohu cokoliv hledat. To že vám čelovka chybí, si uvědomíte, až když ji nebudete mít. Může se totiž stát, že se někde zapomenete, zakoukáte se na výhled do údolí, zdržíte se koupáním v jezeře a najednou je skoro tma, cíl kde budete spát je daleko a terén je nepřehledný. Už jste někdy stavěli stan za tmy? S čelovkou tmu nezažijete, přibalte si ji.

Samonafukovací karimatka

Pokud nestihnete včas dojít do cíle a budete muset přečkat noc na nerovném skalnatém terénu, tak velmi oceníte samonafukovačku. Nejen, že se vyspíte skoro jako doma v posteli a nerovný terén pro vás nebude překážkou, ale samonafukovací karimatka je daleko skladnější než ty klasické, takže ušetříte místo v batohu. Nerozlámejte si za dobu dovolené zbytečně záda, se samonafukovací karimatkou se vyspíte do růžova.


Spacák

Bez spacáku by trampování, ani nebylo možné. Jestli už máte karimatku, tak tím dalším, co nutně musíte mít je spacák. Nabídka spacích pytlů je opravdu veliká, záleží na tom, do jakých podmínek ho potřebujete a mnoho dalších faktorů.

Termo triko

Klasickým bavlněným trikům odzvonilo. Pokud jste celý den venku na cestě, je to nejpříjemnější, co si můžete vzít na sebe – termo triko. To totiž odvádí pot a v létě dokonce i chladí. Budete díky němu po celý den v suchu.

Termo hrnek

Teplý čaj nebo studená voda, díky termo hrnku budou mít vaše nápoje stejnou teplotu po dlouhou dobu. Neváhejte si tak na cesty zabalit i ten.

Cestovní pojištění: Na co si dát pozor?

Vyrážíte-li za hranice naší republiky, měli byste mít řádné cestovní pojištění. Bez něj riskujete velké problémy, a to třeba i v podobě celoživotních dluhů v řádech milionů korun.

Vyrážíte-li za hranice naší republiky, měli byste mít řádné cestovní pojištění. Bez něj riskujete velké problémy, a to třeba i v podobě celoživotních dluhů v řádech milionů korun. Pokud si myslíte, že se vám nic nestane, jste na velkém omylu, nebezpečí číhá de facto na každém rohu. Do problémů se navíc můžete dostat i cizím zaviněním. Příjemnou skutečností u cestovního pojištění je, že si jej můžete sjednat už od několika korun na den. Buďte zodpovědní! Poradíme, na co vše si musíte dát pozor, a pro šetřílky máme tip, jak na cestovním pojištění ušetřit.

Co musí dobrá pojistka zahrnovat?

Cestovní pojištění musí odpovídat povaze vaší cesty. Pojišťovny aktuálně nabízí specifické pojistky pro aktivní či klasickou dovolenou, pro služební cesty apod. Důležité je, aby vás pojištění krylo ve všech aktivitách a pokrývalo všechny potencionální hrozby. Budete-li například sportovat, musí být součástí pojistky připojištění pro danou sportovní aktivitu apod.


Vždy je třeba sledovat hlavně výši pojistných limitů. Platí, že čím vyšší pojistné limity jsou, tím lépe pro vás. Pro běžné léčebné výlohy je ideální limit 3 000 000 Kč a vyšší, pro zubní ošetření minimálně 5 000Kč atd. Dobrá pojistka by měla zahrnovat i úrazové pojištění a vhodným doplňkem je i pojištění odpovědnosti. To je vaší jistotou v případě, pokud způsobíte škodu na zdraví či na majetku druhé osobě. Vyplatí se také mít pojištění zavazadel, vztahuje se na jejich poničení ztrátu i odcizení.

Rada: Pokud se v zahraničí dostanete do problémů, musíte vědět, jak se správně zachovat. Několik důležitých rad na toto téma najdete v tomto článku.


Neplaťte více, než musíte

Pokud nechcete platit více, než je třeba, nespoléhejte se v případě cestovního pojištění jen na jednu pojišťovnu. Určitě se vyplatí, pokud si provedete srovnání cestovního pojištění. Využít k tomu můžete online srovnávače. Proč to udělat? Jednoduše z toho důvodu, že se ceny u stejného typu pojištění mohou lišit i o stovky korun. Z hlediska ceny i časové úspory je výhodnější cestovní pojištění sjednat online. Pojišťovny nabízejí u online pojištění různé bonusy a slevy.

Neplaťte za cestovní pojištění více než je nutné

Cestovní pojištění pro ty zodpovědné a uvážlivé představuje nepostradatelný doplněk každé cesty. V článku najdete pár tipů a co jste možná nevěděli…

Cestovní pojištění pro ty zodpovědné a uvážlivé představuje nepostradatelný doplněk každé cesty do zahraničí, ať již cesty za prací, obchodem, studiem, poznáním, zážitky nebo odpočinkem. Často bývá zmiňováno v souvislosti s tradičními zimními pobyty na horách nebo naopak letní dovolenou u moře. Dovolená, volný čas a nové možnosti v oblasti sportu, adrenalinu a pohybových aktivitách totiž zvyšují pravděpodobnost vzniku nějakého úrazu a právě tehdy přichází na řadu i cestovní pojištění.


Pojištění na cesty je jakousi jistotou a oporou v tom, že negativní události, které se bohužel dějí i v rámci dovolenkových aktivit, nebudou mít dalekosáhlé finanční dopady. Takový úraz a s ním spojená zdravotní péče, ošetření, ale třeba i výjezd horské služby nebo zásah místních záchranářů mohou znamenat finanční náklady v řádech statisíců korun.

To vše jsou důvody pro sjednání cestovního pojištění. To navíc přináší i zabezpečení v případech krádeží, vandalismu, ztráty zavazadel apod. Díky různým připojištěním se dá doplnit i o úrazové pojištění nebo užitečné pojištění odpovědnosti, které kryje škody, které pojistník způsobí svoji vinou ostatním, třeba i nechtěně.

Při sjednání cestovního pojištění bohužel řada lidí spoléhá na svoji tradiční pojišťovnu či si sjednává již ověřené pojištění i v případě, že se do zahraničí chystá za jiným účelem než posledně. Právě účel cesty do ciziny (práce, obchod, studium, poznání, odpočinek, zážitky, adrenalin, sport aj.) je však základním faktorem pro výběr vhodného cestovního pojištění.

Při sjednávání pojištění do zahraničí si vždy nezapomeňte ověřit, jaká pojistná rizika dané pojištění kryje a srovnejte je s aktivitami, které se chystáte provozovat. Nestačí jenom cestovní pojištění, ale vyplatí se takové cestovní pojištění, které pokryje všechna možná rizika. Na druhé straně mohou být některá rizika i nadbytečná, například v případě, kdy se chystáte na odbornou konferenci na pár dnů, nepotřebujete připojištění rizikových sportů.

Vzhledem k široké nabídce cestovního pojištění vám může přijít vhod jejich automatické srovnání, např. prostřednictvím webu Srovnejto.cz. Zde si můžete jednoduše, během pár okamžiků vybrat z široké nabídky to nejlevnější cestovní pojištění. Z těch nejvýhodnějších nabídek si pak vyberete tu, která odpovídá vaší zahraniční cestě a plánovaným aktivitám v zahraničí. Za cestovní pojištění tak nezaplatíte více, než je nutné, přitom získáte adekvátní pojistnou ochranu.

Konopiště: Krůpěj fortele hasičského

Hasičská schůze bouřlivější víc než nedělní politický duel.
Tradiční ples tančících hasičů a hasiček bezkonkurenčně trumfující
fotbalové a myslivecké zábavy. Hasičské cvičení, kdy touha po
vítězství předčí lecjakou sportovní olympiádu.

aneb Ohlédnutí za hasičskou tradicí


Hasičská schůze bouřlivější víc než nedělní politický duel. Tradiční ples tančících hasičů a hasiček bezkonkurenčně trumfující fotbalové a myslivecké zábavy. Hasičské cvičení, kdy touha po vítězství předčí lecjakou sportovní olympiádu. Precizně nacvičená pořadovka, běh na 100 m s úctyhodnou zručností spojování hadic. Kolektivní útok, obecenstvo čekající na rychlý a bravurní trysk vody. Bleskurychle zamáčknuté stopky lichého počtu rozhodčích. Brigády a stavění máje, pořádání výletů a stmelování vesnice. To vše patří k profilu dobrovolného hasiče/hasičky.

Hasičský den zahajují farmářské trhy

Na prodejním stolečku se nesystematicky povalují kartonové lístečky „Ochutnejte zdarma“, „Ochutnávka“. A za nimi se na staročeských talířích klaní malé kousky, rozlomené podle osy jader a rozinek. Mladá slečna prodává napečené dobroty, aniž by k tomu musela přemlouvat. Její elegance mluví za ní. Sezamové tyčinky napravo lemují její štíhlost. Medové oválky jako by jí z oka vypadly. Dlouhé kakaové vlasy sepnuté sponou ji pomalu padají do tváře jako i mně čokoládové čtverečky semknuté půlkou vlašského jádra. Lidé nakukují do pekařského stánku a se stydlivým pohybem ruky ochutnávají celozrnné sladkosti.

Sousední dřevěný stánek se pyšní vůní koření od štiplavého kmínu až po skořicovou vůni Cejlonu. Bylinkové koření se pronáší vzduchem nad Masarykovým náměstím v Benešově jako by hledalo své kořínky. Když popojdu o pár metrů dále, připadám si jak na holandské půdě, protože stánek je zaplněný bílými dirkatými kolosy sýrů. Ale u pána se zeleninou se patriocky vracím k českému česneku. Návštěvníci farmářského trhu berou hlavičky naducané několikavrstvými stroužkami útokem. Prodavač se pilně ochomýtá kolem své červené váhy, kterou pamatujeme ještě, když se stávaly fronty na banány.

Zvednul se vítr a proutěný košík si odskočil ze svého prodejního místa po vydlážděném náměstí kolem sklenic s českým medem. Protáhl se kolem paní, která prodává keramiku z hrnčířského kruhu a zastavuje se u voňavých včelích svíček smotaných jako květy růží. Kdyby měly trhy soutěžit o nejmenší stánek, vyhrála by to dívka s ručně vyráběnou bižutérií, která sem úplně tak nezapadala. Chvílemi jsem si na trzích připadala spolu s jedním kloučkem v kočárku jako jedna z nejmladších účastníků. Asi proto, že atmosféru květnové soboty podtrhovala „Vlašimská sebranka“, která vystoupila s repertoárem dechovky za doprovodu zlatavých žesťových nástrojů.

Prvotní hlas hasičské sirény se z Masarykova náměstí přesouvá na Konopiště

A právě odtud vychází v 10 dopoledne hasičský slavnostní průvod s půvabem historické pýchy. Bohužel název „Hasičský den na Konopišti“ není natolik originální jako hasiči v historických sněhově bílých mundurech, kteří kráčí s kamenně chladným pohledem a rozvážným krokem. Ještě aby ne. Každý má tu čest, nést hasičský prapor, houpající se na bytelné dřevěné žerdi. Koňské povozy s nablýskanými hasičskými stříkačkami se hodnotí svým rokem výroby. Zlatavými medailonky a barevnými stuhami se ozdobení valaši bravurně proplétají mezi vozy obléknutými do rajčatového hasičského kabátu. Na mostě nad železničními kolejemi, které nechal zhotovit následník trůnu František Ferdinand d´Este průvod zpomaluje, aby měli hasiči čas pokynout nevěřícím řidičům a udiveným chodcům. Za doprovodu hasičského pištění sirén jede průvod dál po silnici vedoucí na Konopiště, kde od 13hod pokračuje program. Možná kvůli dlouhé časové odmlce se za hasičskou sirénovou kapelou vydalo jen několik málo nadšenců. Ostatní si doposud vychutnávali atmosféru farmářských trhů se snídaňovou klobáskou v ruce.


Vláčkem k amfiteátru

I přes nepřízeň počasí vyzývá zámecké prostředí k procházce přes konopišťský park nebo pěší cestičkou podél silnice. Ti znalejší odbočili z pěší cesty za Benešovem doleva a prošli vyšlapanou zkratkou ke Konopišti, kde se mohli pozdravit s medvědem Jiříkem. Chvílemi se množství stop vyrovnává benešovskému Pochodu za povidlovým koláčem. Našli se i tací, kteří čekali na vlakové zastávce historického vláčku, jezdícího z Benešova. Projede zajímavými místy města a pak vás mašinka doveze až k zámku. Ti, co přijeli autem, nechávají své vozidlo na placeném parkovišti. Úplnou náhodou se potkávám se zástupkyní kastelánky, která s lehkou stydlivostí ve tváři povídá: „Nevím, nevím, ale auto bych tu asi nenechávala. Nedávno jsme dostali dopis od jedné návštěvnice, že se jí prohlídka zámeckých komnat moc líbila. Netušila, že když je parkoviště hlídané a ona za něj zaplatí, že jí někdo může ukrást auto.“ Ano, vrátila se po pár hodinách na parkoviště a její Fabie byla fuč i s parkovacím lístkem.“

Zámecké komnaty ve stínu hasičské techniky

Do začátku hasičského dění zbývají dvě hodiny. Nejdříve se jen tak procházím parkem a vzhlížím na konopišťské věže od zámeckých skleníků. Uducané pěšiny mě vedou podél obory s lesní zvěří až k příkopu, kde bydlí medvěd. Jméno Jiřík mu bylo dáno do vínku nejspíše podle nebojácného bojovníka, který za dobro bojoval proti zlému drakovi. Přesouvám se na vydlážděné nádvoří a nechám se vést davem. Vystraší mě elektronická tabule s časy jednotlivých prohlídek, která svítí modře jako na vlakových nádražích odjezdy a příjezdy vlaků. Ale trasy s fotkami vedle na zdi vypadají poutavě. Z nabízených možností vybírám třetí okruh. Nejdříve mě paní pokladnice upozorní, že je ten okruh nejdelší, nejvíce historicky zaměřený a s omluvným pohledem dodává: „I nejdražší“. Naopak jsem mile překvapená. Je vidět, že paní za pokladnou odvádí skvělou práci. Nejde jí jen o prodej vstupenky, ale i o spokojenost návštěvníka. Za pár minut stojím se třemi lidmi a s průvodkyní na hlavním schodišti, vysázeném loveckými trofejemi. Hubeňoučká slečna v huňatém modrém svetru se představuje jako Hanka Kouklíková. Díky Hančinýmu poutavému vyprávění se přenáším o 126 let zpátky. Procházíme prvním zařízeným pokojem, ze kterého dýchá opečovávaná omšelá atmosféra. Dozvídám se o životě následníka trůnu, o jeho zálibě k lovu i o společensky kontroverzní svatbě s hraběnkou Žofií Chotkovou. Při popisu atentátu z 28. června 1914 mi naskakuje husí kůže. Z přemýšlení o tom, za jak podivných okolností vyhasíná život první oběti první světové války, mě vytrhne pohled na kabinu původního hydraulického výtahu. Srdíčko mi pookřálo i přes tu všudypřítomnou prokletou zimu a jinak tomu není ani venku. Po nasycení informací se rychlým krokem vydávám z nádvoří k amfiteátru.

Předkapela v rendlíku: pojízdná hasičská kuchyně se šesti a s gulášem


Před vkročením do letního divadla na mě čeká bojovné procpávání haldou návštěvníků. Mezi fandy hasičské techniky se proplétají rivalové sborů, kteří se rozpoznávají podle jednotlivých uniforem. Nepřeberné množství stánků sestavených z bakelitových tyček a potištěného pláště nabízí pochutiny, ze kterých si vybere i ten nejmlsnější jazýček. Dlouhá štangle dětí stojí před cukrovou vatou a heliovými balonky. Maminky vyčkávají na své „Coffee to go“ a mužské osazenstvo šmudlá v ruce mince na kelímek s točeným Hubertem a klobáskou za 45 Kč.

Nalevo za stánky se názorně předvádí průběh záchranné hasičské akce při autonehodě. Zmuchlané plechy věrohodně naznačují nebezpečné dopravní momenty, které se během chvíle mohou změnit v hrůzu. Kráčím trávou dál po louce a prohlížím si zaparkovaná hasičská auta. Chvílemi si připadám jako v muzeu. Jedno vypadá jako obytný přívěs, druhé připomíná teréňák do hor, třetí je takový brunclík na čtyřech kolech, ale jedno mají společné – barvu. Mezi červeňáky parkuje i vozidlo „VB“. Okolo se prochází lampasák v kožené bundě s plácačkou za opaskem. Zaujme mě kouř, který se hrne z hasičské pojízdné kuchyně. Umělohmotné talíře se prohýbají pod kolosy houskových knedlíků a staročeského guláše, který voní na míle daleko. Když jde o jídlo, tak jde soutěživost stranou. K hasičskému sboru chodí i hasiči jiných uniforem pro nášup. Všichni společně si pochutnávají na dřevěných lavičkách, kde se mačká jeden strávník vedle druhého. Historická i současná technika zkrášluje i provoňuje prostor před amfiteátrem spolu se vzpomínkou na pana Eberta, vynálezce hasičské stříkačky stejnojmenné značky. Škoda, že ohlédnutí nesahá až do počátků hasičství, které vzniklo už ve starověkém Římě a čítalo 500 otroků.

Plameny hasičství: Rozděláním ohně se vykřesaly hasičské sbory

Prvotní hasičské kořeny mají co dočinění s tím, jak rozdělat oheň, získat teplo, připravit jídlo. S mocí ohně se zapálila i lícová strana: umí škodit a je potřeba ho umět zkrotit. Velkým průkopníkem se stala Marie Terezie, která roku 1751 vydala „Řád k hašení ohně pro města zemská, městečka a dědiny markrabství moravského“. Listina radila, jak se zachovat při vzniku požáru. Marie Terezie, zvaná jako „Tchyně Evropy“ nejenom, že zavedla povinnou školní docházku, ale i povinnost vzájemné sousedské výpomoci při hašení požáru. Josef II. pokračoval ve šlépějích své matky a vydal nový požární řád, který zakazoval stavět domy ze dřeva. Stavby musely mít povinně postavený cihlový komín a požáry byly vyšetřovány s následným potrestáním viníků.

Hasičské sbory jako takové se začaly formovat v 19. století. Odborně vycvičené skupiny s potřebnými prostředky nahradily všeobecnou pomoc obyvatelstva. První český dobrovolný hasičský sbor vznikl ve Velvarech roku 1864 a postupně se přidávaly další: Benešov, Hořovice, Chrudim Klatovy, Kolín, Kroměříž, Kutná Hora, Mělník, Nové Město nad Metují, Tábor, Votice aj. Díky formování a vznikání dobrovolných hasičských útvarů se dochovaly historické stříkačky, které dnes můžeme vidět přímo v provozu. Vyblýskaností a elegancí přitahuje červená stříkačka z Pyšel, která předčí mnohé svou ladnou konstrukcí. Stojí vznešeně vedle pojízdné vývařovny a tváří se pyšnou odměřeností.

Největší útlum českého hasičství se zaznamenává za 1. a 2. světové války. Většina členů byla nedobrovolně odvedena do služby. Roku 1935 se do požárnické výzbroje zařadily plynové masky. Hasičská organizace byla jednou z mála spolků, která zůstala zachována i v protektorátu. Mozaiku vzpomínek uzavírá stánek před vstupem do amfiteátru: hasičské vybavení a doplňky.

Vlající praporová smršť

Napochodovaná barevná praporová řada se členy hasičských sborů připravuje pro návštěvníky jedinečný zážitek. Mladí statní hasiči svírají se ctí levou rukou vlající prapory na dřevěných žerdích. Po vyrovnání chlapců s prapory přistupuje pan Páv, starosta OSH ČMS okresu Benešov, a zdobí všechny hasičské vlajky ozdobnou stuhou. Není co dodat. Pocta a síla okamžiku je vidět v každém hasičském obličeji.

SDH Zderadice: bílé hasičské rukavice & sv. Florián

Pozornost mi sklouzává k chlapci se sněhově bílými hasičskými rukavicemi, jehož dlaň svírá prapor za SDH Zderadice. Pár minut předtím než nakročil do průvodu, mi díky focení praporu pověděl pár slov o jejich sboru. Martinovi bude 29 let a nést prapor je pro něj veliká čest. Vzpomíná, že sbor dobrovolných hasičů ve Zderadicích byl založen roku 1935 a od té doby se formuje dodnes. Se spikleneckým úsměvem prozrazuje, že nejvíce se vždycky těší na každoroční ples, díky němuž malinká dědina jednou v roce ožívá a návštěvnost ji tiše může závidět i vedlejší obec Maršovice. Ples je pro ně jediná větší příležitost, kdy si hasiči mohou vydělat a poté si dovolit lepší hasičské vybavení. Na Martinově tváři zpozoruji lítostivý tón v hlase. Prozrazuje, že větší hasičské sbory jsou sponzorovány naprosto jinak než malinký vesnický: „Když se účastníme hasičských soutěží, tak místo aby lidé ocenili, jak umíme vyjít se zastaralou technikou, stáváme se terčem posměchu sborů s novější technikou, kde už nejde o umění, ale o chloubu moderní doby. V průběhu vyprávění si prapor přendavá do pravé ruky se slovy: „No není to lehká záležitost.“ A rozpovídává se o robustním látkovém obdélníku: „ Velkou zásluhu na zhotovení měl bývalý starosta sboru Milan Vacek a paní Věra Rokytenská. Myšlenka starosty Milana byla zrealizována paní Věrou. SDH Zderadice pak hotové dílo financovalo ze společné pokladny. Martin se nadechuje a sděluje dál: “Vyšlo nás to na 20 tis Kč, což je pro malinký vesnický sbor opravdu veliká částka, ale nelitujeme toho. Následně jsme si prapor nechali vysvětit místním panem farářem a starosta ho předal mladým hasičům, ve kterých je teď zasazená jiskřička naděje, že budou vést sbor zodpovědně jako doposud.“

Zastavuje se u nás houf slovenského mužstva v červených tričkách a ptají se na praporovou výzdobu. Martin jim ukazuje, že na lícu je na modré ploše velký znak Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska se čtvrceným státním znakem ČR. V něm první a čtvrté pole představuje stříbrného dvouocasého lva ve skoku se zlatou korunkou a zbrojí na červeném podkladě. Ve druhém modrém poli je vyšita stříbro-červeně šachovaná orlice se zlatou korunkou a zbrojí. Ve třetím zlatém obrazci je červená orlice se stříbrným půlměsícem zakončeným trojlístky a s křížem uprostřed, se zlatou korunkou a červenou zbrojí. Načež dodává: „Kolem znaku máme věnec šesti lipových listů s řapíky směřujícími do středu a pod ním dva zkřížené dvouhákové žebříky. Přes ně pak ve svislé ose sekyrka s ostřím nahoře. Nad znakem je do oblouku vyšitý zlatavý nápis „Sbor dobrovolných hasičů“ a pod znakem je opět do oblouku slovo „Zderadice“. Nechybí rok založení a celý obdélník rámují zlatavé třásně.“ Mladý hasič otáčí prapor na stranu rubu a pokračuje v popisu: „Tady na červenou plochu jsme nechali vyšít patrona hasičů, kterého ze shora chrání nápis „Hasič ke cti“ a zezdola se zlataví písmenka „Obci k ochraně“. Tak jako na lícu i tady jsme Floriánka orámovali lipovými lístečky. Je to naše hasičské miminko, na které jsme pyšní. Proto si velmi ceníme, že jsme byli pozváni na hasičský den Středočeského kraje.

Zderadice: Malinká vesnička, která čítá něco kolem 100 obyvatel. Nemají radnici, obchod ani kostel, ale skoro každý je ve sboru dobrovolných hasičů. Postavili si svojí hasičárnu, vybavili se nezbytnou výzbrojí, pořádají každoročně tradiční akce a drží pospolu.

Tradiční útok s vodou a netradiční veselou náladou

Pro velký zájem soutěžních družstev je klání koňských stříkaček rozděleno do dvou bloků. Všech devět českých týmů se na přehlídku s původními hasičskými stříkačkami vyfešákovalo do vyžehlených papírově bílých uniforem. Dneska odhodili titul hasiče a propůjčili si roli dřívějšího „požárníka“. Dva zahraniční týmy budou předvádět své výkony až v úplném závěru soutěže. Všechna družstva mají stejný úkol. Přijet s koňskou stříkačkou pod podium, nasát vodu z připravené kádě, správně spojit hadice a uhasit červený plamínek. Každé mužstvo má na to ovšem jiný grif.


Za tým Dubějovice nastupují staří pardálové, kteří se nenechají ničím rozhodit. S klidným počínáním nandavají vodu ručně z přistavené kádě. Navícekrát startují stříkačku z roku 1914. Ležérně rozmotávají hadice a s ohnivým klidem hasí naaranžovaný plamínek. Tým z Prčic nechtěně oddaluje moment uhašení ohýnku, protože se vodě nechce do hadic. Nakonec se Prčičákům podaří vodu přemluvit a i oni vítězí nad živlem.

Následuje pauza propojená s představením soutěže v hasičské kráse. Poté se opět vrací k předvádění hasičského umění. Mužstva z Potroupimy a z Dubějovic zahajují svou ukázku tradičním požárnickým zvoláním: „Stříkačku k hašení pohotově.“, „Vodu vpřed.“ Zdislavice se na útok pojistili lahví Fernetu a před fyzicky náročným výkonem si každý člen dává frťana. Poté se věnují uhašení rádoby plazícího se plamínku. Na divácké zvolání: „No, vy byste toho teda uhasili!“, s olíznutím rtů konstatují: „Co má shořet, shoří.“

Všichni účastníci berou útok s nadhledem a s úsměvem. Ouštice se nechtějí moc zapotit, tak zapojují k hasičskému útoku i diváky. Dva tatíci z předních řad „musí“ přispět rukou k dílu a pomoci týmu s nasáváním vody. Mnozí z hlediště jim závidí nejen spoluúčast, ale i domácí makové koláčky, které si potom odnáší plnými hrstmi ze scény.

S největší vervou a vážností vystupují poslední dva zahraniční sbory. Slovenský sbor z Košic (Matějovu nad Hornádou) berou útok tak rychle, že diváci nestihnou průběžně sledovat práci strojníka u mašiny a mladíka v útoku. Maďarští hosté z Budapešti ze 13. okrsku si zapůjčují koňskou stříkačku od Slováků. S ní nevědomky přebírají rychlost a šikovnost. Předvádí famózní výkon.

Holky ze sborů: Miss hasička a Miss sympaťačka

Stejně důležitou soutěží jako jsou koňské stříkačky, je i volba Miss hasička a Miss sympaťačka. Z 6 nominovaných mladých dívek bude zvolena jen jedna, která si odnese titul Miss hasička a Miss sympatie. Dívky podstupují 3 disciplíny. Nejdříve je promenáda v hasičské uniformě. Následuje volná scénka s hasičskou tématikou: slečny zpívají v doprovodu s harmonikou, předvádí scénku hasiček, jedoucích na hasičskou soutěž, tančí, učí hasičskou vlastivědu a galantně točí modrou stuhou. Třetím úkolem krásných hasiček je nenáročné několikaminutové povídání s každou nominovanou. Jak diváci, tak porodci se dozvídají, že hasička může být nadšenou fotbalistkou nebo jak je jednoduché stát se hasičkou už v šesti letech. Soutěž o nejkrásnější hasičku středočeského kraje uzavírá promenáda ve společenských šatech s oficiálním vyhlášením, na kterém se podílejí jak organizátoři, tak sponzoři.


Oheň spláchneš vodou, plamínky radosti nech plápolat!

Hasičský den je opepřen doprovodným hudebním programem. Pozvaní zpěváci zpívají na živo a jejich hlasy se rozléhají v přírodním zámeckém prostoru. Tím dnešní den nekončí. Je to jeden ze dnů dobrovolných hasičských sborů, kdy se snaží stmelovat kolektiv a s vtipem a osobní nápomocí vést k rozkvětu své vesnice. Na hasičských tvářích se usadilo kouzlo dobrovolnosti. Nechodí stereotypně přes týden do práce, o víkendu do posilovny a do kina. Svou hasičskou odpovědnost odvádí ať je pondělí nebo sobota. Snaží se obnovit požárnickou tradici a lidem připomenout smysl života: Uhasit oheň soudružností.

Tunis – cesta za sluncem

Mnozí z nás znají Tunisko z pohledu přímořských destinací,
z perspektivy hotelových komplexů a bohatých švédských stolů.
Cestujeme na sever Afriky, aniž bychom si všímali její bohaté historie a
tajuplných a mnohdy divokých městských zákoutí, která tato země
skýtá.

Mnozí z nás znají Tunisko z pohledu přímořských destinací, z perspektivy hotelových komplexů a bohatých švédských stolů. Cestujeme na sever Afriky, aniž bychom si všímali její bohaté historie a tajuplných a mnohdy divokých městských zákoutí, která tato země skýtá. Za pouhé dvě hodinky letadlem jste na místě. Miliónové hlavní město Tunis hoří neutěšeným životem. Přijmete pozvání?


Proč se vydat do hlavního města

Tunis, ležící na severozápadním pobřeží Tuniska, patří mezi nejstarší města na světě. Již na počátku 9. století před naším letopočtem založili Féničané v těchto místech první osadu zvanou Kartágo. Dnes patří Kartágo k severnímu předměstí Tunisu a je archeologickým klenotem zdejšího kraje. Z Tunisu se k němu krásně dostanete.

Tunis v sobě snoubí jak historii, tak i moderní architekturu. A to je na něm právě to výjimečné. Město se skládá z mediny, tedy starého města a ze středověkých čtvrtí, které takřka splývají s historickým jádrem. Rozmanitou atmosféru města doplňuje rozsáhlé moderní předměstí s přístavem. Na chuť si zde zkrátka přijde každý.

V celém Tunisku nemusíte v ruce obracet každou korunu (ani dinár). Tunisko se stále řadí mezi rozvojové země, a tak nemusíte dlouho spořit, abyste si mohli koupit arabské koberce nebo vodní dýmky. Mají tu docela levno, zvlášť pokud si uvědomíme, že Tunisané jsou ochotni s vámi dlouho smlouvat a rádi dostávají například propisky. Atmosféra tuniské vstřícnosti vás určitě vtáhne do víru, někdy trochu komediálního, arabského vyjednávání.


Vzhůru do mediny!

Pokud se vyžíváte v rušném životě města, zavítejte nejprve do mediny. Staré město bylo založeno již v 8. století za vlády Arabů, což je znát dodnes. Medinu bych nedoporučila ani tak kvůli zajímavým památkám jako spíš kvůli impozantním úzkým uličkám, kterým osobně říkám „ohnivé uličky“. Proč ohnivé? Ze všech stran se na vás line křik a hluk z okolních obchodů či tržišť. Každý Tunisan vás žoviálně zve do svého obchodu, přičemž hádá, z jaké země jste, a lámanou angličtinou se s vámi pokouší domlouvat za pochodu. Rozhodně je to skvělá zkušenost, možná si tak vysmlouváte pěknou lampu nebo pouštní růži.

V „ohnivých“ uličkách se setkáte s malými krámky, kavárnami a krčmami, v kterých je o zábavu postaráno. Dříve nebo později ještě narazíte na rozdělená tržiště podle toho, co se kde prodává. Hrnčíři, tkalci, zámečníci nebo kováři, dále pak obchody s rybami, ovocem nebo kořením vás na cestě medinou neminou.

Za pohodovějším prostředím do moderních čtvrtí

Moderní předměstí s přístavem je o poznání uvolněnější. V moderních čtvrtích je i patrná francouzská architektura, takže se tu dočkáte zase trochu jiného života. Celkově se zdá předměstí čistší a upravenější i díky zavlažovaným zahradám, které podporují až nezvyklou pohodu v této oblasti.


Za zmínku i návštěvu (tomu se určitě nevyhnete) stojí bulvár Habiba Bourguiby (nebo-li bulvár 7.listopadu, ale takový název asi neuslyšíte, všichni říkají Habiba Bourguiby). Bulvár jde od přístavu ke starému městu. Čeští turisté se shodují, že bulvár funguje podobně jako náš Václavák, s čímž se nedá než souhlasit. Veprostřed se procházíte na pěší zóně a po okrajích vedou dva automobilové pruhy. 1,5 kilometrová ulice platí zčásti jako středobod místního života. Bulvár Habiba Bourguiby vám nabídne i luxusnější obchůdky, zahrádky a kavárničky vyšší kategorie na rozdíl od starého města.

Kousek od Tunisu vzpomínka na antické město – Kartágo

Starověké Kartágo, ze kterého můžeme vidět dnes už jen trosky, bývalo symbolem severní Afriky, obchodním centrem, ale také ohniskem několika válek. Kartágo je opředeno mnoha legendami o jeho založení. Zřejmě bylo založeno na začátku 9. století před naším letopočtem Féničany. Vykopávky najdete především z vrcholného římského období.

Nejnavštěvovanější a nejzajímavější jsou nepochybně Antoniovy lázně, chrám a divadlo Svatého Cypriána nebo římské vily. Poblíž ruin najdete muzeum, ve kterém mj. dostanete odpovědi na otázky ohledně některých historických událostí týkajících se Kartága. Kromě historických vykopávek si všimněte krásných zahrad. Cypřiše, eukalypty ani pepřovníky vás tu nepřekvapí.

Kartágo dnes spadá do severního předměstí Tunisu. Oblast je poměrně rozlehlá. Podle vlastní zkušenosti vím, že jeden den na prohlídku celého Kartága bohužel nestačí. Během jednoho dne zřejmě stačíte navštívit jen ty „nejprofláklejší“ památky. Vyrazte do Kartága na dvakrát anebo brzo ráno, pak máte šanci, že si všechno projdete.

Tento článek jsme připravili ve spolupráci s CK EXIM Tours, která zájezdy do Tuniska organizuje.

Jak se dostanete do Kartága z Tunisu? Je to jednoduché. Vlakem zvaným TGM (Tunis-Goulette-Marsa) se do Kartága dostanete zhruba za půl hodiny. Cesta vás bude stát v přepočtu maximálně 20–25 korun (v Kartágu je jinak celkem šest zastávek, takže ho určitě neminete).

Co dodat závěrem? Snad už jen to, že ideálním časem pro poznávání Tunisu a jeho okolí je duben až květen. Teploty jsou rozhodně snesitelnější než v hlavní letní sezóně. Tak teď už jen sbalte kufry a leťte vstříc novým cestovatelským výzvám!

Mnozí z nás znají Tunisko z pohledu přímořských destinací, z perspektivy hotelových komplexů a bohatých švédských stolů. Cestujeme na sever Afriky, aniž bychom si všímali její bohaté historie a tajuplných a mnohdy divokých městských zákoutí, která tato země skýtá. Za pouhé dvě hodinky letadlem jste na místě. Miliónové hlavní město Tunis hoří neutěšeným životem. Přijmete pozvání?


Proč se vydat do hlavního města

Tunis, ležící na severozápadním pobřeží Tuniska, patří mezi nejstarší města na světě. Již na počátku 9. století před naším letopočtem založili Féničané v těchto místech první osadu zvanou Kartágo. Dnes patří Kartágo k severnímu předměstí Tunisu a je archeologickým klenotem zdejšího kraje. Z Tunisu se k němu krásně dostanete.

Tunis v sobě snoubí jak historii, tak i moderní architekturu. A to je na něm právě to výjimečné. Město se skládá z mediny, tedy starého města a ze středověkých čtvrtí, které takřka splývají s historickým jádrem. Rozmanitou atmosféru města doplňuje rozsáhlé moderní předměstí s přístavem. Na chuť si zde zkrátka přijde každý.

V celém Tunisku nemusíte v ruce obracet každou korunu (ani dinár). Tunisko se stále řadí mezi rozvojové země, a tak nemusíte dlouho spořit, abyste si mohli koupit arabské koberce nebo vodní dýmky. Mají tu docela levno, zvlášť pokud si uvědomíme, že Tunisané jsou ochotni s vámi dlouho smlouvat a rádi dostávají například propisky. Atmosféra tuniské vstřícnosti vás určitě vtáhne do víru, někdy trochu komediálního, arabského vyjednávání.


Vzhůru do mediny!

Pokud se vyžíváte v rušném životě města, zavítejte nejprve do mediny. Staré město bylo založeno již v 8. století za vlády Arabů, což je znát dodnes. Medinu bych nedoporučila ani tak kvůli zajímavým památkám jako spíš kvůli impozantním úzkým uličkám, kterým osobně říkám „ohnivé uličky“. Proč ohnivé? Ze všech stran se na vás line křik a hluk z okolních obchodů či tržišť. Každý Tunisan vás žoviálně zve do svého obchodu, přičemž hádá, z jaké země jste, a lámanou angličtinou se s vámi pokouší domlouvat za pochodu. Rozhodně je to skvělá zkušenost, možná si tak vysmlouváte pěknou lampu nebo pouštní růži.

V „ohnivých“ uličkách se setkáte s malými krámky, kavárnami a krčmami, v kterých je o zábavu postaráno. Dříve nebo později ještě narazíte na rozdělená tržiště podle toho, co se kde prodává. Hrnčíři, tkalci, zámečníci nebo kováři, dále pak obchody s rybami, ovocem nebo kořením vás na cestě medinou neminou.

Za pohodovějším prostředím do moderních čtvrtí

Moderní předměstí s přístavem je o poznání uvolněnější. V moderních čtvrtích je i patrná francouzská architektura, takže se tu dočkáte zase trochu jiného života. Celkově se zdá předměstí čistší a upravenější i díky zavlažovaným zahradám, které podporují až nezvyklou pohodu v této oblasti.


Za zmínku i návštěvu (tomu se určitě nevyhnete) stojí bulvár Habiba Bourguiby (nebo-li bulvár 7.listopadu, ale takový název asi neuslyšíte, všichni říkají Habiba Bourguiby). Bulvár jde od přístavu ke starému městu. Čeští turisté se shodují, že bulvár funguje podobně jako náš Václavák, s čímž se nedá než souhlasit. Veprostřed se procházíte na pěší zóně a po okrajích vedou dva automobilové pruhy. 1,5 kilometrová ulice platí zčásti jako středobod místního života. Bulvár Habiba Bourguiby vám nabídne i luxusnější obchůdky, zahrádky a kavárničky vyšší kategorie na rozdíl od starého města.

Kousek od Tunisu vzpomínka na antické město – Kartágo

Starověké Kartágo, ze kterého můžeme vidět dnes už jen trosky, bývalo symbolem severní Afriky, obchodním centrem, ale také ohniskem několika válek. Kartágo je opředeno mnoha legendami o jeho založení. Zřejmě bylo založeno na začátku 9. století před naším letopočtem Féničany. Vykopávky najdete především z vrcholného římského období.

Nejnavštěvovanější a nejzajímavější jsou nepochybně Antoniovy lázně, chrám a divadlo Svatého Cypriána nebo římské vily. Poblíž ruin najdete muzeum, ve kterém mj. dostanete odpovědi na otázky ohledně některých historických událostí týkajících se Kartága. Kromě historických vykopávek si všimněte krásných zahrad. Cypřiše, eukalypty ani pepřovníky vás tu nepřekvapí.

Kartágo dnes spadá do severního předměstí Tunisu. Oblast je poměrně rozlehlá. Podle vlastní zkušenosti vím, že jeden den na prohlídku celého Kartága bohužel nestačí. Během jednoho dne zřejmě stačíte navštívit jen ty „nejprofláklejší“ památky. Vyrazte do Kartága na dvakrát anebo brzo ráno, pak máte šanci, že si všechno projdete.

Tento článek jsme připravili ve spolupráci s CK EXIM Tours, která zájezdy do Tuniska organizuje.

Jak se dostanete do Kartága z Tunisu? Je to jednoduché. Vlakem zvaným TGM (Tunis-Goulette-Marsa) se do Kartága dostanete zhruba za půl hodiny. Cesta vás bude stát v přepočtu maximálně 20–25 korun (v Kartágu je jinak celkem šest zastávek, takže ho určitě neminete).

Co dodat závěrem? Snad už jen to, že ideálním časem pro poznávání Tunisu a jeho okolí je duben až květen. Teploty jsou rozhodně snesitelnější než v hlavní letní sezóně. Tak teď už jen sbalte kufry a leťte vstříc novým cestovatelským výzvám!

První stopování

Bylo mi 18 let a strašně jsem chtěl udělat něco šíleného,
neobvyklého a být mezi svými vrstevníky něčím výjimečný. S mým
kamarádem Martinem jsme se rozhodli dobýt Dolomity. V tomto věku moc
peněz nemáte a stopování se jevilo jako nejlevnější a taky
nejdobrodružnější varianta.

Další článek jsem se rozhodl věnovat problematice a zážitkům ze stopování. Když se vrátím úplně na začátek své cesty za poznáváním světa, slovo, které se nejvíce tlačí na povrch je „stopování“. Bylo mi 18 let a strašně jsem chtěl udělat něco šíleného, neobvyklého a být mezi svými vrstevníky něčím výjimečný. Dnes už to tak samozřejmě nevnímám, cestování beru jako snahu o pochopení něčeho nového. S mým kamarádem Martinem jsme se rozhodli dobýt Dolomity. V tomto věku moc peněz nemáte a stopování se jevilo jako nejlevnější a taky nejdobrodružnější varianta.


Teď už se trochu posunu v čase, vidím sebe a Martina, jak naivně stojíme na vídeňské dálnici a držíme karimatku s nápisem München / Klagenfurt. Bylo to naše první velké cestování. Každé v dálce se objevené auto pro nás znamenalo naději, že už budeme konečně „na cestě“. Pořád jsme ještě nic zvláštního neudělali, kromě toho, že jsme lhali rodičům o tom, jakým způsobem budeme cestovat. A každé z těch aut nám sráželo sebevědomí níž a níž. Byl jsem tak ostýchavý, že vždy, když nás auto minulo, jsem se nemohl na šoféra podívat.

Stopovali jsme asi 15 minut, ale mně se zdálo, jako by to byla věčnost. Začínal jsem mít pesimistické myšlenky. Jak už jsem psal, bylo to naše první stopování a já jsem si myslel, že nám budou všichni zastavovat jako bychom měli koupené jízdenky. Teď už vím, že stopovat hodinu či dvě není nic neobvyklého. Další z mnoha barevných, plechových vozítek projíždělo kolem nás, ale značně pomaleji než ostatní, až najednou stálo. Bylo to jako facka euforie. Postarší černé Volvo stálo asi 15 m od nás.


Jeden z nás se za ním rozběhl, aby zjistil, co bude dál. Když jsme se ujistili, že nás vezme, konečně mohla vypuknout radost v její nejčistší dětské podobě. Zmohl jsem se jen na slovo „jo“, které jsem opakoval stále dokola. S každým zakřičeným „jo“ jsem ze sebe uvolňoval tu radost, která mě tlačila pod kůží.

Jízda byla skvělá, bylo to staré prostorné Volvo, které mělo najeto 180 000 km, ale to na jeho komfortu nic neměnilo. Na rovinu vám řeknu, že i kdybych jel na korbě plné hnoje, stejně bych se v tu chvíli cítil jako král. Krásná plynulá letní jízda mě uspávala, sem tam jsem se podíval, kde jsme a letargicky jsem zíral na míhající se svodidla, od kterých se odráželo slunce. Martin už tak klidný nebyl, nemá rád rychlou jízdu a auto frčelo 200–220 km/h a u toho si náš řidič sem tam hrál s notebookem, který byl na sedadle spolujezdce. Jel do Německa, byl na služební cestě ve Vídni. Dodnes na toho člověka vzpomínám, zajel si k vůli nám asi 200 km navíc, a když jsme mu tlačili do rukou nějaká eura, odpověděl jen: “ I like driving“ usmál se a odjel.

Byli jsme uprostřed Mnichova a nutně jsme se potřebovali dostat na cestu, která vedla do Itálie. Na benzínce jsme prozkoumali mapu a vydali se nadzemkou k cestě, která otvírala cestu k horským velikánům.


Náš další cíl byla Itálie nebo přinejmenším Innsbruck. Zastavil nám mladý pár, který jel ve třídveřovém Peugeotu 206 (velmi malé autíčko), navíc měl plný kufr, takže jsme se nějak nasoukali dovnitř a vezli se asi 50 km. Vysadili nás kdesi uprostřed dálnice a my jsme v poklidu stopovali asi půl hodiny, když nám zastavilo černé BMW. Pobrali jsme všechny věci a jako o život jsme utíkali k autu, ale místo usměvavého řidiče se na nás za okýnkem smál odznak dálniční policie. Když jsme si nasedli, zjistili jsme, že se na dálnici nesmí stopovat. Naše výmluvy typu „My jsme to nevěděli“ nebo „U nás se to může“ nebrali moc na vědomí. Museli jsme předložit občanky, zapsali si nás do databáze a naštěstí se to obešlo jen s napomenutím bez pokuty. V tu chvíli jsme zjistili, že cestování je jako sex, jednou jsi nahoře a jednou dole. Zavezli nás na nejbližší odpočívadlo.

Tady jsme se dali do řeči s jedním mladým Němcem, který stopoval do Říma. S policajty už měl své zkušenosti a řekl nám, ať to moc neřešíme a prostě se máme ptát lidí, kteří odjíždějí z odpočívadla, jestli nás někam po cestě nehodí. Stálo při nás štěstí. Asi po 2 hodinách jsme našli odvoz v podobě mladé Němky. Dodnes se divím, že vzala dva takové otrhance.


Svezli jsme se s ní do Innsbrucku. Tady nás nabrali dva studenti, byl to pár. Hudba jim hrála naplno a cestu si užívali stejně jako my. Vezli jsme se až do Bolzána (Itálie), odtud to bylo už jen pár kilometrů do Cortiny.

Stopování v Dolomitech už bylo o mnoho jednodušší, tady vám zastaví skoro každý. Jediný větší stres jsme měli, když nás nabral postarší pár a řidič měl na volantu napsáno kde je pravá a levá strana. Při stopování poznáte opravdu spoustu lidí a každý je úplně jiný, záleží jen na vás, co si z toho setkání odnesete. Je to prostě náhoda, jaká osobnost a člověk vám zastaví. Myslím, že o tom, jestli vás právě dotyčný člověk nabere, rozhodují maličkosti, třeba barva trička, způsob držení palce atd.

Cestou zpět jsme tak tak ujeli italské policii, provinili jsme se stejným způsobem jako v Německu, strávili asi 4 hodiny stopováním v Innsbrucku, zažili nejhorší bouřku v životě a dali si skvělý hamburger v Brně. Po této cestě jsem zásadně změnil názor na stopaře, nemusí to být jen lidé bez peněz, kteří vám nemají co předat.

Stopování je kouzelná věc, někdy máte pocit, že můžete chodit po vodě, jindy jste psychicky dole a ani nevěříte v návrat domů, ale vždy jste naplněni novými pocity a zážitky a to je na něm to nádherné.

Další článek jsem se rozhodl věnovat problematice a zážitkům ze stopování. Když se vrátím úplně na začátek své cesty za poznáváním světa, slovo, které se nejvíce tlačí na povrch je „stopování“. Bylo mi 18 let a strašně jsem chtěl udělat něco šíleného, neobvyklého a být mezi svými vrstevníky něčím výjimečný. Dnes už to tak samozřejmě nevnímám, cestování beru jako snahu o pochopení něčeho nového. S mým kamarádem Martinem jsme se rozhodli dobýt Dolomity. V tomto věku moc peněz nemáte a stopování se jevilo jako nejlevnější a taky nejdobrodružnější varianta.


Teď už se trochu posunu v čase, vidím sebe a Martina, jak naivně stojíme na vídeňské dálnici a držíme karimatku s nápisem München / Klagenfurt. Bylo to naše první velké cestování. Každé v dálce se objevené auto pro nás znamenalo naději, že už budeme konečně „na cestě“. Pořád jsme ještě nic zvláštního neudělali, kromě toho, že jsme lhali rodičům o tom, jakým způsobem budeme cestovat. A každé z těch aut nám sráželo sebevědomí níž a níž. Byl jsem tak ostýchavý, že vždy, když nás auto minulo, jsem se nemohl na šoféra podívat.

Stopovali jsme asi 15 minut, ale mně se zdálo, jako by to byla věčnost. Začínal jsem mít pesimistické myšlenky. Jak už jsem psal, bylo to naše první stopování a já jsem si myslel, že nám budou všichni zastavovat jako bychom měli koupené jízdenky. Teď už vím, že stopovat hodinu či dvě není nic neobvyklého. Další z mnoha barevných, plechových vozítek projíždělo kolem nás, ale značně pomaleji než ostatní, až najednou stálo. Bylo to jako facka euforie. Postarší černé Volvo stálo asi 15 m od nás.


Jeden z nás se za ním rozběhl, aby zjistil, co bude dál. Když jsme se ujistili, že nás vezme, konečně mohla vypuknout radost v její nejčistší dětské podobě. Zmohl jsem se jen na slovo „jo“, které jsem opakoval stále dokola. S každým zakřičeným „jo“ jsem ze sebe uvolňoval tu radost, která mě tlačila pod kůží.

Jízda byla skvělá, bylo to staré prostorné Volvo, které mělo najeto 180 000 km, ale to na jeho komfortu nic neměnilo. Na rovinu vám řeknu, že i kdybych jel na korbě plné hnoje, stejně bych se v tu chvíli cítil jako král. Krásná plynulá letní jízda mě uspávala, sem tam jsem se podíval, kde jsme a letargicky jsem zíral na míhající se svodidla, od kterých se odráželo slunce. Martin už tak klidný nebyl, nemá rád rychlou jízdu a auto frčelo 200–220 km/h a u toho si náš řidič sem tam hrál s notebookem, který byl na sedadle spolujezdce. Jel do Německa, byl na služební cestě ve Vídni. Dodnes na toho člověka vzpomínám, zajel si k vůli nám asi 200 km navíc, a když jsme mu tlačili do rukou nějaká eura, odpověděl jen: “ I like driving“ usmál se a odjel.

Byli jsme uprostřed Mnichova a nutně jsme se potřebovali dostat na cestu, která vedla do Itálie. Na benzínce jsme prozkoumali mapu a vydali se nadzemkou k cestě, která otvírala cestu k horským velikánům.


Náš další cíl byla Itálie nebo přinejmenším Innsbruck. Zastavil nám mladý pár, který jel ve třídveřovém Peugeotu 206 (velmi malé autíčko), navíc měl plný kufr, takže jsme se nějak nasoukali dovnitř a vezli se asi 50 km. Vysadili nás kdesi uprostřed dálnice a my jsme v poklidu stopovali asi půl hodiny, když nám zastavilo černé BMW. Pobrali jsme všechny věci a jako o život jsme utíkali k autu, ale místo usměvavého řidiče se na nás za okýnkem smál odznak dálniční policie. Když jsme si nasedli, zjistili jsme, že se na dálnici nesmí stopovat. Naše výmluvy typu „My jsme to nevěděli“ nebo „U nás se to může“ nebrali moc na vědomí. Museli jsme předložit občanky, zapsali si nás do databáze a naštěstí se to obešlo jen s napomenutím bez pokuty. V tu chvíli jsme zjistili, že cestování je jako sex, jednou jsi nahoře a jednou dole. Zavezli nás na nejbližší odpočívadlo.

Tady jsme se dali do řeči s jedním mladým Němcem, který stopoval do Říma. S policajty už měl své zkušenosti a řekl nám, ať to moc neřešíme a prostě se máme ptát lidí, kteří odjíždějí z odpočívadla, jestli nás někam po cestě nehodí. Stálo při nás štěstí. Asi po 2 hodinách jsme našli odvoz v podobě mladé Němky. Dodnes se divím, že vzala dva takové otrhance.


Svezli jsme se s ní do Innsbrucku. Tady nás nabrali dva studenti, byl to pár. Hudba jim hrála naplno a cestu si užívali stejně jako my. Vezli jsme se až do Bolzána (Itálie), odtud to bylo už jen pár kilometrů do Cortiny.

Stopování v Dolomitech už bylo o mnoho jednodušší, tady vám zastaví skoro každý. Jediný větší stres jsme měli, když nás nabral postarší pár a řidič měl na volantu napsáno kde je pravá a levá strana. Při stopování poznáte opravdu spoustu lidí a každý je úplně jiný, záleží jen na vás, co si z toho setkání odnesete. Je to prostě náhoda, jaká osobnost a člověk vám zastaví. Myslím, že o tom, jestli vás právě dotyčný člověk nabere, rozhodují maličkosti, třeba barva trička, způsob držení palce atd.

Cestou zpět jsme tak tak ujeli italské policii, provinili jsme se stejným způsobem jako v Německu, strávili asi 4 hodiny stopováním v Innsbrucku, zažili nejhorší bouřku v životě a dali si skvělý hamburger v Brně. Po této cestě jsem zásadně změnil názor na stopaře, nemusí to být jen lidé bez peněz, kteří vám nemají co předat.

Stopování je kouzelná věc, někdy máte pocit, že můžete chodit po vodě, jindy jste psychicky dole a ani nevěříte v návrat domů, ale vždy jste naplněni novými pocity a zážitky a to je na něm to nádherné.