Rubrika: Cestopisy

Jen neradi jsme se loučili s velkorysostí a pohostinstvím sikhů, jejich několikasethlavými snídaněmi na kobercích ve stínu prostorného sloupoví i s pohledem na usínající město z terasy posvátné věže. Zahlceni množstvím zážitků a dojmů jsme se o ně hned zatepla telefonicky podělili s nejbližšími doma a pak už pospíchali na vlakové nádraží. Méně zhýčkaným turistům je tu – stejně jako na všech větších indických nádražích – k dispozici studená sprcha, a tak aspoň na chvilku osvěženi jsme se s novou vervou pustili do luštění jízdního řádu, po jehož tabulích v hale mrštně poskakovaly jakési exotické druhy ještěrek.

V nočním spoji do Bombaje přes Dillí jsme si v přeplněném vagónu mohli dovolit luxus spánku bez strachu, že nás v této chudé, ale nejnáboženštější zemi světa připraví někdo o zavazadla. Po trati s nejširším rozchodem na světě jsme pomalu za opravdu symbolické jízdné postupovali dál na východ přes indické státy Paňdžáb a Hariánu a někdy k ránu minuli Pánípat, blízko kterého bitva z roku 1761 mezi místními rivaly usnadnila britský koloniální výboj v této oblasti. Brzy po východu slunce pak dlouhé řady chatrčí z vlnitého plechu a hadrů napověděly že metropole Indické republiky a jedno z nejstarších měst Asie už není daleko.

Dillí! Již ve starověkých rukopisech připomínané sídlo má od 30.1et po výstavbě nových vládních čtvrtí (New Delhi) dvě tváře, my pochopitelně vystupujeme na nádraží mnohem lidnatějšího, podle sčítání z počátku 90.1et téměř devíti milionového Starého Dillí (Old Delhi). Pro většinu turistů cestujících vzduchem je právě ono prvním setkáním s Indií, ale náraz po cestě z Evropy nebo Ameriky je to příliš prudký: kromě úmorného vedra a pálivého vánku jsou to zvonky neustále naléhajících rikšů, při neexistenci metra chaos dopravy od dvoukoláků a potahů přes četné bicykly až po motorikši a auta nových značek, skvěle se vyhýbající posvátným kravám nebo opicím. Ulice lemuje množství odpadků a také kalu z otevřených záchodků, přes velké množství cyklistů je vzduch kolem plný smogu a pokud se s tím vším přece jen smíříte, těžko se vám budou hledat slova při pohledu na nezměrnou bídu. rodin žijících na přeplněných chodnících, slepce a žebrající děti, hledající u vás poslední útočiště.

Malí zaklínači hadů nám před novostavbou hinduistického chrámu zasvěcenému bohyni štěstí předvádějí své umění a netrpělivě očekávají, kolik rupií z nás za tu produkci vypadne. Stejné očekávání vzbuzujeme u prodavačů s velkými proutěnými mísami nařezaných bílých kokosů a jiného tropického ovoce, sympatická učitelka v elegantním zeleném sárí před námi za vlaječku Indie chřestí s pokladničkou příspěvků pro její školu a když před tím vším mizíme do stínu chrámu, hinduista – profik po nás po střelné vtíravé přednášce tvrdě vymáhá bakšiš. Dojem z esteticky barevného, oproti strohosti mešit až katolicky vyhlížejícího chrámu Lakšmínarájan s obrázky, soškami a sochami hinduistických božštev si však rozhodně nenecháváme zkazit -je to snad jen řada svastik na které tu evropské oko může hledět s nedůvěrou a snad i zachvěním.

Prastarým indickým symbolem štěstí, zneužitým pověrčivým vůdcem nacistů, je vykládána i brána na půdě z nejposvátnějších – při vstupu do parku Rádžghát. Opět naboso vychutnáváme posvátnou oázu klidu uprostřed hlučného města a pomalu se blížíme k prostému žulovému kameni s nápisem HÉ RÁM. V lednu roku 1948 tu milion zoufalých lidí očekával příchod průvodu s mrtvým Bápú – zavražděným apoštolem nenásilí Gándhím. Slovy zvěčněnými do podstavce – BOŽE – tento velikán 20. století a zřejmě lidských dějin vůbec předtím požehnal z posledních sil útočníkovi se stejnou láskou jakou choval i k Angličanům, které přitom silou své osobnosti a pravdy samé dokázal vypudit ze své země. Při natáčení filmu o tomto stále živém světci Indie sem na výzvu britského režiséra přišlo totéž množství zástupů jako před téměř padesáti lety…

U stánku s Mahátmovými spisy obouváme sandále a mlčky odcházíme. Návštěvou tohoto místa jsme do pestré mozaiky našeho putování zasadili jeden z posledních důležitých. kamínků. Nádherný obraz skládaný po pět úžasných týdnů se už rýsoval.

„Až do Amritsaru se monzumu nemusíme bát“. Ták tahle věta zaslechnutá ještě doma se nám po týdnech připomněla znovu ve chvíli, kdy nad metropoli indické části Pandžábu rychle mohutněla temná mračna. Rikšáci šlápli do pedálů, motorizovaní na plyn a my dva si bezděčně uvědomili, že neviditelná hranice suchých a vlhkých tropů je už za námi. V příštích okamžicích jsme už mizeli pod střechu do ulice otevřené čajovny a vzápětí pochopi1i, že před vlnami rozráženými spěchajícími automobily a buvolími potahy se nezachráníme ani tam.

„Monzum“je slovo arabského původu a znamená prostě „sezónu“. Už na počátku června totiž pravidelně zasahuje pobřeží Káraly (jz. Indie) a v příštích dnech a týdnech zasahuje tento vítr přinášející blahodárnou vláhu Indického oceánu i další oblasti subkontinentu. Svými dešti ho bičuje až do poloviny září a přestože i v této periodě přijdou ke slovu chvíle sucha, jen málokdy klesá vlhkost vzduchu pod 90%. Vlhké parno sráží sice teploty někdy až na třicítku, ale od hlavy až k patě jste nyní propocení už za několik minut a nedýchá se vám o mnoho líp než předtím.

Pod proudem vody zmizela nejdřív vozovka, rychle po ní i chodníky a za chvíli se jedním velkým řečištěm stalo celé 600tisícové město. Necelou hodinu trvající liják však nikoho kromě motorizovaných příliš nezaskočil děcka brodící se špinavou a teplou vodou berou novou situaci vděčně jako příležitost k vodním hrám, ostatní se brodí po kolena ve vodě, ženy smáčejí sárí. Jen posvátné krávy zmizely spolu s odpadky ve kterých se ještě před chvílí s důstojným klidem přehrabovaly.

Jen s váháním se noříme do kalných vod také a naoko se zlobíme na nedostatky zdejší kanalizace a nad tropickým podnebím jako takovým. Kolemjdoucí živě gestikulují, odpovídají a se širokým úsměvem nás nejednou berou přátelsky kolem ramen. Jazyková bariéra není vůbec překážkou a znovu je nám dáno zažít, jak jsme na každém kroku obklopeni množstvím opravdových a pozorných přátel, pro které – stejně jako pro celou Indii – je monzum opravdovým požehnáním. Jako pravověrným sikhům jim na pravé ruce nechybí kovový náramek a na tváři strniště vousů – Amritsar je prý „nejfousatější“ město na světě.

S davem brodících se poutníků u Gándhího brány přidáváme do průvodu směřujícímu k proslulému Zlatému chrámu. Na jeho posvátné půdě je každý poutník jakéhokoliv vyznání upřímně vítán a pečováno je o něho tři dny a tří noci, samozřejmě zdarma. Šlechetné nabídky nemůžeme nevyužít, ale ještě před tím přijímáme pozvání jednoho našeho vrstevníka a kolegy domů na čaj. Voda neopadla ani navečer, bereme si tedy rikšu a se soumrakem se už pomalu blížíme bludištěm zatopených uliček ke chrámovému okrsku.

Na návštěvu nejposvátnějších míst sikhismu vzpomínám s odstupem téměř jednoho roku jako na výjev z pohádky. Dva hlídači s kopím v ruce, střežící přístup velkou branou, nám na hlavu vážou nezbytný šátek, o kousek dál odevzdáváme sandále a procházíme mělkým, mramorem vykládaným bazénkem se studenou vodou. Toto v očích turisty příjemné osvěžení je především symbolickým vyjádřením touhy očistit své tělo a svou duši od prachu všeho nedobrého a připravit se tak před vstupem na svatou půdu chrámového nádvoří, po němž se na znamení úcty podle Mojžíšova příkladu všichni pohybují pouze naboso.

Jakoby mávnutím kouzelného proutku je ruch ulice tentam a zmocňuje se nás majestátnost obrovského obdélníkového prostoru. Obklopen je věncem sněhobílých nízkých staveb s kupolovitými věžemi a věžičkami z bílého mramoru je i cesta lemující ze všech stran plochu nádvoří. Jeho zdaleka největší část však tvoří vody posvátného jezera a v jeho samém středu se jako perla skví důvod vší té nádhery kolem: Zlatý chrám, který v noční tmě zářil nepozemskou krásou a jehož jas se zrcadlil nejen na vodách jezera, ale naplňoval i celý prostor kolem.

I v této noční hodině se z něho ozývaly motlitby a hymny díkůvzdání a indickými tradicemi podbarvená hudba, která před desetiletími inženýrům Zikmundovi a Hanzelkovi připadala jako „nejmazlivější a nejněžnější chrámová hudba, jakou jsme kdy slyšeli“. Skupiny poutníků volně procházeli kolem podloubí a jejich had se vinul i po kamenném můstku, směřujícím přes jezero ke Vznešenému dvoru, jak svému chrámu říkají. Promodlený, posvátnou bázní prostoupený a do meditace ponořený prostor už v ničem nepřipomínal dramatické okamžiky z roku 1984, kdy za cenu velkých obětí nádvoří obsadila a poškodila indická armáda, podezírající sikhy ze snahy vytvořit nezávislý Chálistán. Neuvážený krok stál v zápětí život tehdejší předsedkyni vlády Indíru Gándhíjovou…

Přitáčí se k nám sympatický mladý sikh, oslovuje perfektní angličtinou a stává se naším (na rozdíl od Arabů nezištným) průvodcem po areálu i po dějinách svých souvěrců. Dějiny sikhů (= učedníků) se začaly psát v 1. pol. 16. století, kdy v době evropských reformačních snah i zde vyklíčila zčásti podobná touha po opravdovosti duchovního života a nápravě některých společenských křivd. Tak jako křesťanství vzešlo ze židovství, tak první sikhové byli hinduisty, kteří se 450 let před Ghándím pokusili rozbít mechanické kastovnictví a stejně odvážně přistoupili i ke zrovnoprávnění žen a zákazu upalování bohatých vdov. Podle příkladu muslimů začali oslavovat a chválit jediného, živého Boha a přitom se vystříhali tehdy u muslimů (i u nás křesťanů) běžné netolerance. Svým životem jejich prvotní obec vlastně naplnila slova sv. Pavla „všechno poznávejte, co je dobré, toho se držte“, stálo je to ale vyloučení ze středu hinduistického společenství.

Jemný hlásek našeho průvodce nás provází i do samotného, zlatem a mramorem vykládaného chrámu. Nemusím se tu jako u marockých Arabů vydávat za muslima, je mi sem umožněn přístup jako křesťanovi i mému kolegovi bez vyznání, i když jeho ateismus je pro mentalitu zdejších lidí zjevně nepochopitelný – až trochu exotický. Mnohokrát jsme se pokoušeli přebít kulisu břevnovského pokoje a přiblížit atmosféru dálek pomocí vonných tyčinek, ale tady uprostřed kouře aromatických kadidel cítíme Indii konečně doopravdy. Pomalu se zástupem ostatních míjíme velký originál ručně psané posvátné síkhské Knihy počátků, neustále ovíjený vějířem z ocasu jaka. „Vaší jedinou zbraní budiž jazyk“, stojí tu mezi jinými moudry a není vinou staletí svým okolím tvrdě pronásledovaných sikhů, že tomu tak zdaleka vždy nebyla. Úlevu nepřináší jen u stropu vrnící lopatky ventilátorů. Ale i chvíle hlubokého rozjímání, kterým tu žije celé společenství.

Vzpomněl jsem si na jednu z nejsilnějších scén filmu „Ghándí“ tak se ptám po náměstí, kde v osudném roce 1919 vojáci vedení britským velitelem města stříleli až do úplného vyčerpání střeliva do davu 20 000 lidí. V muzeu jsem pochopil, proč jsem neuspěl – krev sikhů tu tekla příliš často. Nejedna dynastie se je pokusila zcela vyhladit. A přesto tu dnes žijí jako jedna z nadějí, že nenávist a zloba nebudou mít poslední slovo.

Sikhové pro mne dlouho byli jen zajímavou veličinou, jedním faktem z indických dějin, položkou ve slovníku. Nyní je považuji za své přátele a bratry ve víře, protože se dotkli mého srdce.

Po nádheře a svěžesti velehor v jejichž příjemném zajetí jsme nakonec díky stávce autodopravců zůstali o něco déle, už zase polykáme láhaurský smog a potíme se jako soumaři. V noci nad i námi v YWCE na chvilku vypíná ventilátor a vzápětí už jen těžko lapáme po dechu což se nám při další cestě Indoganžskou nížinou ještě stane nejednou. Zážitek všudypřítomného letního tropického dusna je nepřenosný, nesdělitelný nedá se vyčíst z knih.

Východními předměstími Láhauru si náš neskutečně přeplněný mikrobus razí na druhý den cestu k blízké indické hranici. Jméno satelitního Batapuru je povědomé – vybudován byl ve 30.1etech firmou Baťa a dodnes je střediskem pákistánského obuvnického průmyslu. V téže době se tu také hrálo Čapkovo R.U.R. a na blízké univerzitě přednášeli naši orientalisté, ale dnes už tu jméno Československa takřka nikomu nic neříká.

Křečovitě brzdíme, další pneumatika je v tahu. Poslední pákistánský rolník na buvolím potahu si při pohledu na naše nepojízdné vozidlo o technice asi myslí své… Kdysi jedna z nejfrekventovanějších cest Britské Indie je o kousek dál přetnuta poválečnou hranicí, která dala roku 1947 do pohybu 17 – 20 milionů lidí a znamenala tak jeden z největších exodů lidských dějin. Na místě dříve kypícím životem a pak poznamenán neslýchanými masakry mezi hinduisty a muslimy (milion obětí) je dnes ponurý klid a ostražité napětí. Masivně opevněná hranice je jakoby z oka vypadlá té, která nám všem dlouhých 40 let znemožňovala poznávat svět.

Stojíme na jediném hraničním přechodu mezi 130milionovým Pákistánem a dnes už asi 960milionovou Indií. Čeká tu jediný rodinný vůz (ze Stuttgartu) a brzy dorážejí na kolech (!) dva uřícení a propocení studenti z Oxfordu. Tím veškerý provoz končil a indický pasový úředník s fialovým turbanem na hlavě si nás tak u svého stolečku pod širým nebem mohl „vychutnat“. Zkušenou rukou zalovil v hromadě razítek a lejster a jedním nám vzápětí začal šermovat před očima: pod trestem vězení je od toho a toho dne zakázáno do Indické republiky dovážet indické rupie. Tečka šmytec a našich 400 peněz propadá státu (a jemu).

Zbytkový, i tak vysoký obnos je nám milostivě ponechán, jenže v sousední hale probíhá přísná osobní prohlídka včetně zavazadel. Potíme se ještě víc, Petr mizí na WC nacpat naše drahocenné živobytí do sandálů. Od Višny až po Šivu stála snad indická božstva na naší straně, protože prohledáno bylo vše – až na ty sandále.

Podle vyprávění Tomáše Halíka z jeho indického přednáškového turné (mimochodem snad jen díky jeho požehnání na cestu se mi zcela vyhnula metla průjmu, podle sdílnějších cestopisů „jediná jistota na cestě po souši do Indie“) jeho prvním zážitkem na bombajském letišti bylo setkání s neuvěřitelně vlezlou a bakšišchtivou ochotou místní „mafie“. Dva takoví chlápkové stojí i tady neodbytně se nabízejí coby nosiči a dál okořeňují naše první dojmy z Indie. Další se už rojí kolem svých autíček a křičí: „To Amritsar, Mister? Only 100 rupies, Mister!!“ Přehlížíme je jako vzduch a nalézáme do prázdného autobusu, se kterým se máme za 8 rupií octnout v hlavním městě svazového státu Pandžáb a především v posvátném hlavním městě sikhů – Amritsaru.

Zvědavě si z okna prohlížíme první kilometry země, ve které už žije víc obyvatel než v Africe, Jižní Americe a Austrálii dohromady a která se ozývá hlasem sedmi set jazyků. Která se v prvním nebo druhém desetiletí 2l. století stane nejlidnatější zemí světa. Takový kolos nelze pochopit, nelze poznat, je možné se ho jen zlehka dotknout.

Znovu se propadáme do minulých časů, a protože jsme ještě týden před odjezdem asistovali coby komparsisté při natáčení „Zdivočelé země“, připadáme si jako na scéně historického filmu. Živnosti provozované přímo na ulicích omšelého města, zvonky rikšů vyhýbajících se dobytku, turbany, pěstěné vousy a dýky sympatických sikhů. Ale hlavní překvapení na nás v Amritsaru teprve čekalo.

Blízkost čínské hranice nám nedává spát, a tak při dalším výjezdu svištíme minibusem po vysokohorské „Karakoram Highway“ na sever k příhraniční oblasti kolem Sustu. Půldenní jízda překonává všechna očekávání a jedinečné pohledy znovu berou dech. Mohutné ledovcem obtékané horstvo chvílemi připomíná majestát Dolomit nebo scenerie ze severoamerických Skalistých hor, ale stejně jako vesničky přilepené na strmých svazích s věncem terasovitých políček nemá snad tento fantastický kout světa na planetě obdoby. Beru za slovo mnohem povolanějšího a cituji z cestovního deníku již zmíněné expedice „Tatra kolem světa“: „Pákistán je naše padesátá, jubilejní krajina, ale něco podobně úchvatného jsme ještě neviděli nikde na světě.“

Dojem nekazí ani četné vojenské kontroly bdící nad bezpečností cizinců, a tak v dobré náladě dorážíme navečer až do Sustu, poslední osady na pákistánské straně hor. Malá celnice, rudé vlajky a několik šikmých očí už bezpečně signalizují, že někdejší mocná Čingischánova „Říše středu“ a druhá vlast Marca Pola už není daleko. Prozatím skládáme své kosti v kamenném domku prostinkého hotelu, platíme po třiceti rupiích a při svíčce si před spaním sdělujeme své dojmy.

Na druhý den najímáme za nekřesťanských – vlastně islámských – tisíc rupií otevřený džíp a se zkušeným řidičem vyrážíme na 85 km dlouhou cestu k hranici. Přes dvě hodiny šplháme po odvážných serpentinách vzhůru a pohledem měříme stabilitu skalnatých převisů nad našima hlavama. Za každým ohybem soutěsky řeky Hunzy se otevírají nové výhledy. Jednou dokonce šofér zastavuje kvůli setkání se zástupcem zdejší Fauny – horským jakem – a chvilku nás ze svých děr pozoruje i rodinka svišťů. S člověkem ještě nemají zkušenost, ostatně během naší cesty vzhůru jsme nepotkali téměř nikoho.

Ve výšce 4 850 metrů nás dostihuje na první srpnový den slušná zima a naše srdce je rozechvělé nostalgickými vzpomínkami: po sedmi letech opět v lidové demokracii! Fotografická vášeň velí podat si pragmaticky ruku s Číňanem v uniformě sovětského střihu a taktně mlčet o našem podpisu proti porušování lidských práv v Číně před jejich ambasádou v Praze. Soudruh má pochopení a i bez víza nás vpouští kousek na území Ujgurské autonomní oblasti. Číňané ji okupují a asimilují už od začátku svého experimentu s komunismem, tedy téměř padesát let.

Skupinka čínských turistů se fotografuje před bělostným velkým patníkem s výsostnými znaky Pákistánu a my zase prožíváme chvíli vytržení před modrou tabulí v obrázkovém písmu, upozorňující motorizované na změnu jízdního pruhu: Čas dávno odvál doby kdy tímto průsmykem vedla jedna z vedlejších cest napojujících se na severu v Kášgaru na proslulou Hedvábnou stezku. Tehdy tu tekla krev obchodníků i jejich karavan velbloudů trpících výškovou nemocí, dnes jsou jí potoky prolévány v bojích jen několik kilometrů vzdáleného Afghánistánu a Tádžikistánu. Slunce nad tou podívanou jen tak rychle nezapadá tady až po půlnoci, protože centrálně spravovaná Čína je povinna měřit všude svůj čas podle hodinek v Pekingu…

V bílé kráse ledovcových masívů a údolí řek se nám tak zalíbilo, že do Gilgitu jsme, se vrátili až na vánoce. Tedy na islámské „vánoce“, na oslavu narozenin Proroka, která podle pohyblivého lunárního kalendáře připadla tentokrát na první dekádu srpna. Nebyli jsme z toho příliš nadšeni – oslava Mohamedových narozenin v této oblasti s velkou menšinou. šíitů se neodehrává vždy bez srážek a na konci 80.1et přinesla podle našeho průvodce v Gilgitu tragickou bilanci desítek mrtvých – ale o to užasleji jsme ze svého dobrovolného domácího vězení v areálu hotelu pozorovali dění krátce po soumraku.

Pomalu ožívaly i zdánlivě nepřístupné svahy okolo městečka a s přibývající tmou začaly plápolat ohně. Brzy vytvořily pestrou mozaiku slov vět i obrazců, vysoko v dálce kolem celého letoviska, a toto zářící divadlo bylo doplněno tichým zpěvem modliteb a súr. Byla to demonstrace víry tak pevné, jako jsou skály všude kolem.

Mezi agenty hotelů, útočícími na naše smysly tentokrát uprostřed vysokohorského letoviska Gilgitu, chyběl snad jen zástupce „Medina Guesthouse“. Medina totiž reklamu nepotřebuje. Získala si srdce zahraničních turistů přinejmenším od chvíle, kdy dvě Novozélanďanky zasvětily personál do tajů evropské kuchyně, a od té doby se kolem bombastické večeře o několika chodech podávané večer co večer pod hvězdnatým nebem lze zaposlouchat do několika světových jazyků: vedle angličtiny a němčiny tu pochopitelně nemohla chybět ani japonština a – nevěříme vlastním uším ani čeština.

Nečekali jsme, že se s krajany potkáme právě v horách Kašmíru. Lucka z naší fakulty a její dva společníci jsou právě na cestě kolem světa – odjíždějí nyní na cestu křížem krážem po Indii, pak procestují exotické země jihovýchodní Asie a někde v Austrálii doufají najít prací na farmě obživu pro další cestu. Ta je zavede přes souostroví Pacifiku do jihoamerických zemí a odtud až do Kanady, kam dorazí už v době sklizně severní polokoule… Připadáme si vedle nich jako na nedělním výletu a navíc v sobě skrýváme pocity jistého francouzského malíře, který v touze po dalekých krajích namaloval mnoho obrazů Pekingu. Jenže když se tam jednou konečně dostal, ozvalo se v něm brzy volání domova a on začal malovat zase Paříž…

S medinskou večeří v útrobách a se zásobou chlebových placek, müsli, sušeného ovoce a polívek odjíždíme na několik dnů do hor. Naši noví známí z Vídně a Kalifornie volí drahé horské túry s průvodcem pod masív Nangá Parbatu, my s Maďary se smiřujeme s méně exkluzivní, ale snad o nic méně nádhernou cestou bez průvodce k severněji položenému Rakapoši: Za obcí Gulmit vylézáme v soutěsce řeky Hunzy z autobusu a pod bílými štíty Karakoramu jsme s Petrem skoro naměkko. Tím spíš, že právě tady někde v řece vyhasl r. 1989 život Františka Jeniše, člena expedice „Tatra kolem světa“ a vlastně o generaci staršího kolegy z albertovské přírodovědecké fakulty…

Velehory Karakoram jsou trochu ve stínu zájmu o sousední Himaláj, ale podle názoru mnoha horolezců jsou ve skutečnosti daleko pozoruhodnější a krásnější. Svou průměrnou nadmořskou výškou ho ostatně převyšují – jen vrcholů převyšujících 6 500 m je tu na stodvacet – a navíc je to na plochu nejvíce zaledněné pohoří světa, ledovce zde pokrývají území o velikosti Čech. Mohutným pásem dlouhým 900 km se z Hindúkuše a z pamírského uzlu nasouvají na Himaláj, od kterého je oddělují strhující kaňony Indu…

Cesta do srdce hor vede vesničkami domorodců, kteří většinou patří k etnicky i jazykově záhadnému kmenu Hunzů. Míjíme jejich příbytky z plochých, volně na sebe naskládaných kamenů a osvěžujeme se vodou přiváděnou z úbočí hor důmyslnou soustavou kanálků, rozvádějích vláhu do políček a sadů podél cesta. Zejména ženy se na nás dívají s nedůvěrou, ale školáci v růžových košilích a červených kravatách se už seřazují a vyžadují kromě fotografie i pero na psaní. V horách potkáváme i jejich vrstevníky v méně slušivém oblečku coby pastevce koz a ovcí. „Giv mí pen!“ uslyšíme často.

Namáhavý, ale technicky nepříliš náročný výstup nás druhý den konečně přivádí do základního tábora ve výšce 3 500 metrů. V Alpách už: této úrovní vládne království mrtvých pouští, ledu a sněhu, ale zde jsme „bivakovali“ v pohodlí svěží louky a na úbočí nižších hor se nad námi vedle keřů zelenaly i koruny stromů. Opuštěná tabule upozorňující na tragédii jedné japonské výpravy však jako by umocňovala dojem z přírodního amfiteátru, rozevírajícího se jižním směrem: sedmitisícové skalnaté štíty Dračího hřbetu (=Rakapoši) směle soupeřící s krásou alpských velikánů, hluboko pod nohama pak morénami zasutěný ledovcový val a jeho splazy razící si cestu hluboko do údolí, o něco níž vodopád tajícího ledovce a nakonec burácející divotok křížící nejednou cestu všem příchozím. Tak velkolepý chrám přírody bude pro člověka znovu a znovu výzvou k hledání a nacházení Boha i sebe sama.

Nad zasněženým průsmykem pomalu vycházel měsíc.

30. září jsem v 21.10 h nasedla do rychlíku č .223 Vihorlat, který z Prahy odjíždí v 19.05h a mířila do Košic. Zde jsme byli v 5.30 h a hned pokračovali do Plešivce rychlíkem Sitno s odjezdem z Košic v 6.05h. V Plešivci jsme byli kolem půl osmé a jen jsme se stačili porozhlédnout po kráse ranní Plešivecké planiny a dojít přes říčku Slanou na autobusové nádraží. Autobus směrem na Silicu a Gombaseckou jeskyni odjížděl v 7.50h. Pak už skončilo naše cestování veřejnými dopravními prostředky a my jsme vešli do přírody. Gombasecká jeskyně patří mezi zpřístupněné jeskyně a je proslavena dlouhými krápníky, kterým se říká brčka. První vstup je 9.30h a je potřeba aspoň čtyř osob. Naštěstí přijíždějí polští turisté a tak o trochu překračujeme minimální počet. Prohlídka jeskyně trvá asi 45 minut stojí 60 Sk a opravdu je na co se dívat. Vycházíme okouzleni podzemní krásou na povrch, kde se mezitím vyklubal kouzelný podzimní den. Ještě v místní směnárně měníme peníze, kupujeme pohledy a vydáváme se po žluté turistické značce směr Silica. Silice je vesnice na Plešivecké planině, kde končí silnice a dál pouze po turistických cestách. Než dojdeme do vesnice zastavujeme v Silické ledové jeskyni. Tato jeskyně patří mezi malé ledové jeskyně, kde je možno spatřit zbytky ledopádů. Víc než ledem je však známa archeologickými vykopávkami, které jsou umístěny v muzeu Slovenského krasu v Liptovském Mikuláši. Po prohlídce jeskyně jdeme ještě asi dva kilometry do vesnice. je zde obchod, hostinec a žije zde maďarská národnostní menšina, takže veškeré nápisy jsou dvojjazyčné. Na verandě hostince si dáváme pivo, kávu, limonádu a pozorujeme čilý ruch vesnice. Před odchodem ještě navštívíme místní obchod, abychom doplnili zásoby, hlavně chleba a dobrot.

Po žluté turistické značce pokračujeme směr Silická Jablonica, ale po kilometru se zastavujeme na místě kde kdysi stával lovecký zámeček zvaný slovensky Silička a maďarsky Kisfál. Zastavujeme zde proto, že je to jedno z mála míst na celé Silické planině, kde je možno nejen příjemně přespat (pod širákem, či stanem), ale hlavně je zde studánka s pitnou vodou. Počasí je stále nádherné a tak se nám ani nechce do spacích pytlů. Hvězdy nad hlavou a nádherné ticho. Ráno se vracíme k Silici po cestě míjíme nejen tabulky s informací, že státní hranice je 100m, ale i Májkovu jeskyni, kterou protéká potok a má pěknou krápníkovou výzdobu. Není však zpřístupněna. Ze Silice míříme po červené turistické značce do Silické Brezové. Opět jedna vesnička, kde končí silnice. Procházíme nádhernou krajinou krasové planiny a sluníčko stále připaluje. I v Silické Brezové navštěvujeme místní pohostinství za účelem občerstvení. Pak pokračujeme po červené až k jeskyni Milada a Matylda, ani jedna není zpřístupněná tak přecházíme přes kouzelné Kečovské luky do Kečova. Cesta vede kouzelnou krajinou mírně z kopce, nemůžem se vynadívat na západ slunce a tak skládáme batohy a odpočíváme, vychutnáváme krásnou idylickou přírodu, krajinu i počasí. Před Kečovem opět potkáváme vodu a to tu, která teče z Kečovského vyvěrání. Prohlížíme ho, děláme celkovou očistu těla. Do hostince docházíme už se setměním, ale „svařák“ nám chutná a tak do posledního úseku cesty vycházíme už za tmy. Do Domice je to necelých pět kilometrů a my si steleme nedaleko lovecké chaty kousek nad vchodem do jeskyně. Už jsme po večeři a zalézáme do spacáku, když přichází návštěva. Dva celníci se samopalem, chtějí na nás doklady. A proč ne. Opouštějí nás a my můžeme již nerušeně spát. Ráno brzký budíček a do jeskyně na prohlídku. První vstup je v 9.00 ale opět podmínka aspoň čtyři osoby. Tentokrát nás zachraňují Maďaři. Vstupné na Velký okruh je 100 Ks a je v něm zahrnuta i jízda na člunech po podzemní říčce Styx . Opět jsme okouzleni mocnou čarodějkou přírodou, která dokáže vykouzlit takovou krásu a navíc na nás padá pocit malosti při informacích o stáří některých útvarů. Prohlídka trvá víc než hodinu, ale nám to uteklo velice rychle. Opět na povrchu a opět sluníčko. Čeká nás nejslabší článek našeho třídenního putování. Do Plešivce totiž jede autobus až odpoledne a nám odjíždí vlak v 11.24 h. Ale nic není tak horké jak se uvaří. Hned první auto nás bere a nejenom, že nás dovezlo až na nádraží, ale řidič je nám nápomocen při výměně peněz. Na nádraží jsme včas těch 11 kilometrů takto ani moc nebolelo a tak si krátíme dlouhou chvíli hraním karet o zbylé dobroty. Vlakem č. 802 Gemeran jedeme do Zvolena a odtud již českým Detvanem domů. Ve Vrůtkách připojili i jídelní vůz a tak již nám opravdu nic nechybí. Já přijíždím do České Třebové ve 21.00h.

V klatovském okrese, severozápadně od Sušice najdete zříceninu gotického hradu Rabí. Je to největší hradní zřícenina v Čechách a pochází z počátku 14.tého století. Za husitských válek zde při jeho obléhání roku 1421 přišel Jan Žižka z Trocnova o druhé oko. Koncem 15.tého století byl hrad rozšířen, ale už o dvě století později byl opuštěn. Od této chvíle hrad chátral a jeho velkou část rozkradli obyvatelé okolních vesnic jako stavební materiál. Nyní je hrad postupně rekonstruován a památkáři se snaží zachovat zříceninu alespoň v takovém stavu, v jakém je dnes.

Hrad můžete navštívit od května do září každý den mimo pondělí od 9,00 do 17,00 hodin. V dubnu a říjnu je otvírací doba pouze o víkendech a svátcích od 9,00 do 16,00. Vstupné je 20 Kč (pro děti a studenty 10,-). Samotná prohlídka hradu s průvodcem trvá okolo 1,5 hodiny. Kromě hradních místností a nádherné vyhlídky z věže na vás čeká expozice kachlí a v jedné ze sklepních prostor bývají výstavy moderního umění nebo fotografií. Rozhodně si ale nenechte ujít prohlídku bývalého hradního vězení. Při sestupu po schodech uvidíte nad hlavou spoustu malinkých krápníků, na které jsou nynější „hradní páni“ velice pyšní. Ke krápníkům se také váže menší pověra – pokud vám z některého z nich kápne na hlavu, do roku se budete vdávat či ženit. V prostorách vězení najdete kamenný sloup s železnými okovy a říká se, že pokud se sloupu dotknete a pošeptáte nějaké přání, zaručeně se splní (a opravdu to funguje).

V hradním areálu se konají příležitostné koncerty a divadelní představení a v rámci prohlídky jsou už zmiňované umělecké výstavy. Pokud vás více než kamenné památky zajímají živé exponáty, pak ani neplaťte vstupné, obejděte hrad z levé strany a narazíte na výstavu dravých ptáků. Za nějaký drobný peníz (tuším že asi 10 Kč) můžete obdivovat takové kousky jako sokoly, orli, poštolky a dokonce i kondora. Prohlídka je i s ukázkami jejich „výcviku“ a trvá okolo půl hodiny.

Hrad Rabí leží jak jinak ve vesničce Rabí, která celá žije turistickým ruchem. Najdete tady spoustu obchůdků a stánků se vším možným = od pohledů, knížek, videokazet, přes zmrzlinu až po kožené nesmysly. A pokud byste náhodou urgentně potřebovali…tak veřejné záchodky jsou v uličce směrem k hradu po levé straně.

Jestliže patříte k motorizové menšině, tak zaparkovat můžete přímo ve vesnici (což je cca 200m od vstupní brány do hradu). Zde taky staví autobusy ze všech směrů (Sušice, Horažďovice,…). Jste-li dobrodružnější povahy, tak nejbližší vlakovou zastávku najdete ve vesnici Žichovice. Odtud půjdete po silnici po značkách a jen co přejdete Otavu nahoru do kopce borovicovým lesem až do Rabí. Je to hezká procházka na 15 – 20 minut (přibližně 2km).

Fotit doporučuji ze Žichovic (malý hrad a velký zalesněný kopec) nebo pak přímo v areálu hradu.