Černá Hora – 16ti denní putování (díl 1.)

Sledujeme z okna okolní krajinu. Samá kukuřice, viadukt, most a tunel. Nabíráme zpoždění, protože v jedné díře čekáme hodinu. Netušíme proč, ale asi si Černohorci dali pauzu na oběd. Bylo právě poledne. Vlak zastavil, několik lidí vyskákalo ven a pokuřovalo a za hodinu jsme se zase rozjeli. Podle „tradice“ na této trati (Beograd – Bar) „musí“ mít každý vlak aspoň několikahodinové zpoždění. Další půlhodinku jsme nabrali před tunelem, kde vlak zastavil a my jsme si mysleli, že čeká na nějaký protijedoucí. Po půlhodině jsme se však rozjeli, aniž by projel jakýkoliv jiný vlak :-).

Katev: Mašína něrabotajet

V autobusech se normálně nekouří. Tedy v normálních autobusech. Bulharská společnost Katev k nim ovšem nepatří.

V autobusech je normálně povolené konzumovat vlastní stravu. Tedy v normálních autobusech. I když igelitové sáčky na opěradlech sedadel dávaly tušit, že svačiny lze vybalit, jejich pouhé zahlédnutí vymrštilo delegátku do pozoru a chraplavým hlasem s důraznou intonací Vám zkazila jakoukoliv chuť k jídlu. Pět vymezených minut každé tři hodiny Vám prostě musí stačit na vykonání potřeby a jídlo.

Kavkaz, mohutná hradba hor II.

Ti dva dole vyfasovali nějakou krabicu s jídlem, my se taky těšíme, ale dostali jsme hovno. Asi mají zaplacenej nějakej nadstandard. Achich. Usínám. Ve dvě hodiny mě budí nějaká kontrola v civilu, průkazku drží jak gestapák, vypadá taky podobně, ale je to Rus. Vždycky se nás s Karafem na něco zeptá, podívá se na nás, zjistí že mu absolutně nerozumíme, mávne rukou a zeptá se na něco jinýho s naprosto stejným výsledkem. Toto se opakuje asi tak čtyřikrát, tak se aspoň podívá na pasy a jde otravovat jinam.

Biometrický pas aneb U nás v Kocourkově

Pro ty z vás, které by snad lákala možnost pořídit si nový výdobytek
civilizace, biometrický pas, mám několik rad a postřehů.

Rezervujte si na tuto operaci minimálně půl hodinky (čím menší obec, tím
více času procedura spotřebuje), já jsem strávila na pasovém oddělení
hodinu a podle toho, jak zručně paní s přístrojem zacházela, řekla bych,
že jsem byla první zájemce o tuto atrakci.

Kavkaz, mohutná hradba hor I.

Jdeme podél řeky, kde jsou nějací stávkující, stany mají na dlažbě a na trávě cedule. No, udělal bych to jinak. Naopak. Jejich boj. Vypadají, že tu stávkují už dlouho a že je to očividně baví. Vzhledem k tomu, že způsob protestu s čímsi vyjadřují hlavně v horizontální poloze.
Probíháme město, kde jsou buď bary nebo nějaký butiky. Neuchází mi jedna důležitá věc a to, že drtivá většina ženskejch je fakt pěknejch.
Ve starým městě Karaf kupuje nějakou žlutou brču s kombinací ananasu a kokosu, no zlatý pivo. Vcelku tu nic není, starý uličky a parčík, to je vše.
U řeky dáváme další pivo. Je pátek, v podstatě začátek prázdnin a podle všeho to tak vypadá. Mládež se vyvaluje na lavičkách kolem řeky a chlastá. Koneckonců, proč ne.

Tváře Asie

Film Tváře Asie kombinuje portréty nejrůznejších lidí z Asie s občasnými
oddechovými krajinami. Původně byl vytvořen pro soutež Slideshow awards,
která proběhne 11. listopadu v Praze v rámci cestovatelského festivalu
www.setkanicestovatelu.cz. Film je dlouhý 5 minut a obsahuje 41
fotografií se speciálními prolínacími efekty. Krome přibližovacích
záběrů na lidi uvidíte například průlet mlžným pralesem. Záběry z filmu
je možné stáhnout třeba i jako šetřič obrazovky pro Windows.

Vysoké Tatry s lanem II.

Nastoupily jsme s Klárou Velkou zmrzlou dolinou a poté traverzovaly doprava do Malé zmrzlé doliny. Cíl – jakási varianta na jižní stěně Jastrabie veže. Vytáhly jsme nákresek a snažily jsme se zorientovat. Nějak to nešlo. Otáčely jsme papírem a pak jsem si všimla nadpisu „Žeruchová veža“… někde zřejmě nastala chyba.