Cestovatelský portál – rady a tipy na cestu
Ahoj lidičky!
Tak jsme po delší době udělali změnu designu… Trochu se změnily barvy a také celkové rozvržení bude méně chaotické. Ještě chvíli budou probíhat kosmetické úpravy, které se nebudou týkat pouze grafiky! Některé rubriky budou zrušeny, nebo nahrazeny novými. Starší články se dočkají drobných redakčních úprav a také budeme postupně přidávat fotografie i ve větším rozlišení.
Tak prázdniny jsou fuč. Zůstalo pár zážitků, vzpomínek a fotek. Moje fotky jsou teda dost mizerné a doufám, že alespoň Vy máte vše zachycené a podchycené lépe. Chystáme pro Vás několik malých změn. Jednou ze změn je upravená grafika.
Zřejmě nejrozšířenějším adrenalinovým sportem, který si vyzkoušel snad úplně každý je běh na vlak, autobus či jiný dopravní prostředek. Někteří lidé se po několika zkušenostech tomuto sportu snaží vyhýbat– vstávají nejméně o hodinu dříve a na nádraží se dostavují alespoň o půl hodiny před odjezdem. Druhým extrémem jsou lidé kteří chodí vždy na poslední chvíli – prostě ti správní adrenalinoví sportovci. V tomto sportu nejde o překonání sebe sama, ale o vítězství v závodě s časem. Padají zde neuvěřitelné rekordy, někdy snad i v rozporu s fyzikálními zákony.
Zřejmě nejrozšířenějším adrenalinovým sportem, který si vyzkoušel snad úplně každý je běh na vlak, autobus či jiný dopravní prostředek. Někteří lidé se po několika zkušenostech tomuto sportu snaží vyhýbat– vstávají nejméně o hodinu dříve a na nádraží se dostavují alespoň o půl hodiny před odjezdem. Druhým extrémem jsou lidé kteří chodí vždy na poslední chvíli – prostě ti správní adrenalinoví sportovci. V tomto sportu nejde o překonání sebe sama, ale o vítězství v závodě s časem. Padají zde neuvěřitelné rekordy, někdy snad i v rozporu s fyzikálními zákony.
Příprava na závod většinou začíná slovy „času dost”. V tom okamžiku se většinou naskytne nějaký problém, nebo série menších problémů. Zazvoní telefon, klíče se přestěhovali neznámo kam, tkanička v botě se naučila nový uzel&
Po letmém pohledu na hodinky sportovec pronese větu „to se stihne” a tím začíná další část závodu – běh na 100, 400, nebo i 1500 m, prostě tam kam někdo umístil nádraží. Tento člověk taky při běhu dostane spoustu nepublikovatelných jmen. Na trati se objevují další překážky – červená na semaforech, obzvláště hravý pes, nové výkopy a zákopy, tkanička protestující proti narychlo vyrobenému uzlu&
Finiš je většinou předčasně ohlášen větou „stihl jsem to” nedaleko nádraží. Ještě je potřeba koupit jízdenku! Pokladní vám nerozumí, nemůže zrovna najít stanici kam chcete jet, nebo se v tiskárně se zasekl papír& Konečně jste vlastníkem platné jízdenky! V okamžiku nádechu pro vítězný křik se čekárnou rozlehne „ehm, hmm, trr, vlak 750 bude na příjezdu ehmm, eee 15 minut opožděn”&
V roce 1904 nacházeli ve Fairbanksu zlatokopové zábavu ve 33 saloonech, které prosperovaly a odčerpávaly výtěžky z úsilí zlatokopů. Díky zlatu se stalo kdysi bezvýznamné místo pozdějším Golden Heart City of Alaska druhým největším městem této země.
Léto roku 1902. Felix Pedro je jedním z mnohých, které již nelákají potoky kolem kanadského Dawsonu. Tam již těžařské společnosti začínají vytlačovat zlatokopy z jejich claimů. Také v Nome již odezněl vrchol zlaté horečky. Tam v roce 1900 tábořilo ve stanech na pláži Beringova moře až 20 000 zlatokopů. Všechny zlaté horečky rychle odeznívaly. Ani nález největšího nugetu o váze 3 033,45 gramů neoživil příchod dalších dobrodruhů. Pověsti, že písečné pobřeží Beringova moře září zlatem byly přehnané.
Jako vždy i zpráva o tom, že v okolí Fairbankau bylo nalezeno zlato se rozšířila, jak v Nome, tak i na Klondiku u Dawsonu. Z obou míst se začali zlatokopové přesouvat do středu Aljašky. Zlatokopové často i s manželkami a dětmi. Z Dawsonu se do Fairbanksu rozhodla přemístit svůj podnik i známá „madam” Chu-chaco Lil, se svými „slečnami” – prostitutkami.
V roce 1904 nacházeli ve Fairbanksu zlatokopové zábavu ve 33 saloonech, které prosperovaly a odčerpávaly výtěžky z úsilí zlatokopů. Díky zlatu se stalo kdysi bezvýznamné místo pozdějším Golden Heart City of Alaska druhým největším městem této země.
Vraťme se ale ještě jednou zpět do července roku 1902. Felix Pedro, kterým toto povídání začíná se v červenci, kdy ve středu Aljašky jsou dlouhé, teplé letní dny, kdy slunce mizí o půlnoci jen nakrátko za obzorem, v těchto letních dnech, kdy Aljaška je zde zelená a pokud se nerojí moskyti, v této době se tento muž potuluje podhůřím White Mtns. s nadějí, že i zde je někde ukryto zlato.
To štěstí Felix Pedro měl. Na břehu Chatanika River se jeho pánvi zaleskl žlutý kov, jehož omamnému vlivu podlehly tisíce mužů i žen.
Bylo vždy téměř neuvěřitelné, jak rychle se zpráva o nálezu zlata šířila. To je ale dávná historie a my se musíme posunout do přítomnosti.
Vyjíždíme z Fairbanksu po Steese Hwy směrem k Yukonu, kde na konci cesty je tabule hlásající, že tam je End of the Road, že okolní osada s kostelíčkem se jmenuje Circle City – Město polárního kruhu. Městu, kterému se v roce 1896 začalo říkat Paříž severu, kde zlatokopové rozhazovali zlato po hrstech, kde byla dvě divadla, dancingy a saloony, škola a knihovna. To vše dávno zmizelo. Za onou tabulí na konci cesty je již jen tábořiště a teče Yukon, na jehož druhý břeh žádné mosty nevedou a po řece neplují lodě se zlatokopy.
My ale dnes nepojedeme tak daleko. Ujedeme z města jen asi 16 mile, pojedeme zvolna, abychom neminuli pomník na levé straně cesty. Pomník se zlatou deskou, s reliefem hlavy muže a s nápisem, že zde v červenci 1902 vyrýžovat Felix Pedro zlato. Na opačné straně silnice sjedeme k říčce. Nejsme zde sami. Až zde občas zastaví obytný camper s posádkou, kterou lákání dálek dovedlo až sem. Zajíždí sem ale i jedno, pak druhé osobní auto obyvatel Fairbanksu, které sem přilákalo totéž co mne.
Břeh Chatanika River, spíše většího potoka než říčky, je zde v šíři 2 – 3 claimů uvolněn k rýžování zlata bez úředního povolení.
A tak i já za chvíli sedí na bobku a ve studené vodě propírám zeminu z protějšího břehu. Krouživým pohybem pánvičky nechávám odplouvat zeminu a kamínky, až ve zbytku pátrám po záblesku žlutého kovu. Jednu hromádku zeminy za druhou, znova a znova. Mořím se hodinu, druhou, přecházím na jiná místa, nabírám zeminu z jiných částí břehu, neznalý zlatokopeckého řemesla, které by mi pomohlo lépe odhadnout, odkud zeminu brát.
Pozoruji dva muže opodál, jsou lépe vyzbrojeni, mají rýče, ale zeminu odebírají stejně jako já ze svahu nad říčkou. Sedět dlouho na bobku není snadné, po asi dvou hodinách mne bolí záda i kolena, ruce mám prokřehlé a výsledek je hubený. Pět nepatrných šupinek, tak lehkých, že pochybuji, že by se daly zvážit i na lékárnických vahách. Zato jsem pochopil, co je to zlatá horečka. Ono nutkání, pokoušet se znova a znova, bez ohledu na námahu, den za dnem. Tisíce mužů se dřelo za nelidských podmínek a počasí, poháněni vidinou zbohatnutí.
Má touha je skromnější, toužím vyrýžovat si aspoň malé množství zlata, o kterém bych mohl říci. „Zde vidíš, milí příteli, toto je ryzí zlato, které jsem si já sám vyrýžoval na Aljašce, na Chatanika River.”
Ale nejen na Chatanice, i na jiných říčkách na Aljašce jsem zkoušel štěstí. Na Birch Creek, cestou do Circle City, později i v Kanadě v Yukon Territory na Bonanze nedaleko Dawson City, kde na tehdejším Králičím potoce se v roce 1896 začínalo velké drama. Georg Washington Carmack se zde utábořil s manželkou Kate, dcerou indiánského náčelníka, s dcerou Grarliem a objevili nejbohatší naleziště zlata. To se pak stalo osudem i osudným pro více než 30 tisíc odvážných. Jen po Yukonu se vydalo do Dawsonu a cestou od jezera Bennet více 7 000 lodí na plavbu po Yukonu do Dawsonu a cestou nejedna posádka ztroskotala a zahynula.
Ani na Bonanze mně ale štěstí nepřálo, nebyl jsem ale sám, kdo zde neuspěl. A nejsem z těch turistů, kteří si u místa s občerstvením zakoupili za 5 dolarů možnost pokusit se vyrýžovat v dřevěném korytě šupinku či zrnéčko zlata.
Průmyslová těžba zde zanechala haldy přetěžené zeminy.Vylézám na jednu z nich a hledám kus křemene, který bych si vzal na památku. Jeden o velikosti dětské pěstičky, se stopami červeně, která by mohla signalizovat někdejší přítomnost zlata odnáším, poputuje se mnou domů. Až po několika měsících zjišťuji, že v křemeni se cosi zalesklo, nepatrná ploška zlaté žluti, snad šupinka zlata, přivezená z Bonanzy.
Zlata je ale na Aljašce stále dost. Zlaté horečce podléhají i nyní jednotlivci, pokoušející se o štěstí. Mé cesty za zlatem tím měly končit. Abych se za své neúspěchy odškodnil, zakoupil jsem si za několik dolarů skleněnou ampulku naplněnou vodou a v ní plave a třpytí se pět větších šupinek aljašského zlata.
Ani tím ale má zlatá horečka neskončila. Potřetí, milý příteli, opět po několika letech se vracíme na Aljašku a znova sedím na bobku, nohy ve studené vodě, jen málo chráněné gumovými holinkami proti zimě, ruce zkřehlé. Co chvíli je musím s pánvičkou ponořit do vody. Potřetí se pokouším vyrýžovat šupinku zlata na Chatanice. Potřetí zkouším štěstí, ne s nadějí na neočekávané zbohatnutí. Na Chatanice denně několik pošetilců nabírá hlínu ze břehu a pak s očima upřenýma na poslední zbytek toho, co v pánvičce zůstalo.
Skupina chlapců a dívek instaluje v řečišti stupňovitý žlábek, ve kterém voda propírá více zeminy, než na pánvičce. Všichni sem přijíždějí s nadějí, že několik málo šupinek se zaleskne a odmění je za to, že v nich žije jiskra zlaté horečky a že neztratili smysl pro romantiku.
Vracím se po letech na Chataniku s týmiž pocity. Na mé pánvičce se stále neleskne ani ta nejmenší šupinka zlata. Putuji dále proti proudu podél zarostlých břehů a zkouším štěstí v nánosech, které jsou beznadějně jalové. Občas mne zmate stříbrný záblesk slídy, nebo nažloutlého kovu, který na suchu zbělá.
Zdá se, že ani letos se na mne štěstí neusměje. Zlatá horečka je mámivá, je to i pro mne volání dálek, romantika, kus mého mládí a odkaz mužů, kteří putovali za zlatem tak zarputile, že mnozí obětovali zdraví i život.
Vracím se od Chataniky bez lítosti nad neúspěchem. Jsou i jiná dobrodružství spojená se zlatem. Dobrodružství, která jsou historií osob a míst zlaté horečky. A tak usedám a oživuji si v duchu vzpomínky těchto událostí, o cestách odvážných za zlatem.
Uplynuly další tři roky.
Muž, který vlastní někde nedaleko Fairbanksu claim, nachází na svém pozemku dosti zlata, které stojí za to, být vytěženo. Zlatonosnou zeminu si odváží domů a zlato získává aniž mi řekl jak. Od něj připutují do Pardubic asi 2 kg. zeminy a má zlatá horečka opět vzplála.
Malá množství, ne více než vrchovatou kávovou lžičku propírám, odplavují šedou zeminu a drobné kamínky, mnohokrát opakuji, než na desertním talířku zůstane směs zlata a kamínků, které se již nedají odplavit. Pomocí silné lupy pak odděluji kamínky a nepatrné kousky žlutého kovu, se zarputilou trpělivostí. Každý den se několik hodin skláním nad talířky, s urputnou usilovností neustát, dokud dílo nedokončím. Snad za tří týdny jsem vyrýžoval hromádečku, která zaplňuje polovinu mé malé, skleněné ampulky. Měřeno penězi by to byl výdělek víc než skromný, měřeno ekonomicky obchod ztrátový.
V ampulce je ale mé zlato z Aljašky, byť vyrýžované doma u stolu. Jako bych do ampulky zaklel ducha dálek, sen o bohatství a o splnění snů o dobrodružné cestě na druhý konec světa, po stopách oněch tisíců, kteří také podlehli volání zlata.
Milý příteli, již nikdy nemohu zajet na Chataniku, ani na Aljašku. Má zlatá horečka ale zatím pouze dříme. Snad za rok, za dva, doputuje do Pardubic další dávka šedé zeminy, připravené pro mne dnes ještě na Aljašce. Pak opět zasednu a budu propírat jednu malou hromádku za druhou, vytrvale a zarputile, protože bude nutné, abych zlato vysvobodil a nechal ho třpytit se v mé malé, skleněné ampulce.
Dne 15. května 2000
Byl jsem se projet na kole a takhle mne zadek už dlouho nebolel.. Navštívil jsem tábor, kam jsem ještě nedávno pravidelně jezdil, moc pěkné to tam mají.. Po prázdninách bychom klidně mohli zveřejnit nějaké zážitky z těch prazvláštních akcí, zvaných tábory, přeci jen je to část našich životů, ne?..
Všem přeji parádní užití prázdnin, dovolených volna, táborů, slunce, vody, hor, džunglí, komárů a tak….
..To zas byl týden.. Každý kdo mne zná ví, že jsem celkem klidný a nekonfliktní člověk. Problémy s učitely jsem měl naposledy na ZŠ, kde jsem si prožíval své rebelie. Až teď, jedné paní inženýrce jsem se malinko znelíbil. Přišla do třídy a hned na mne ukázala prstem a řekla, že mne vubec nezná (to, že jsme se už jednou viděli a to na prvním cvičení, mi jako vhodná poznámka nepřišla) a že jestli chci zápočet, že si mne (narozdíl od kolegů, které znala) prozkouší.. Na to jsem samozřejmě připraven nebyl (chtěl jsem jen ten započet, přeci) a tak jsem nemohl ukázat své vědomosti.. No, slovo dalo slovo a najednou se mě zvýšeným hlasem ptala, jestli je ještě něco, čím bych ji chtěl poučit. Od ZŠ jsem jaksi vyšel ze cviku a to, že na mne, stojícího před tabulí, vyučující křičel, mne zaskočilo. nevěděl jsem co dělat, řekl jsem, že není a vyklidil pozice.. Nu, zápočet potřebuji, čeká mne ještě legrace:o)
Dnešní příspěvek je (jako už téměř obvykle) od slovenského kolegy Martina Turčana. Jde o cestování na kole po Podkarpatské rusi. Dokonce se kvůli nám začal učit česky:o)) ..A celkem mu to i jde.
Povzbuzen výrokem Otta von Habbsburg, že Střední Evropa sahá tam, kde jsou ještě žlutě natřená gymnasia a budovy železničních stanic, sbalil jsem fotoaparát, spacák, opravil kolo a vyrazil z Vyšného Nemeckého přes hraniční přechod do Užgorodu. Ukrajinští celníci prudí vydatně a rádi, je zapotřeby veliké trpělivosti.
Povzbuzen výrokem Otta von Habbsburg, že Střední Evropa sahá tam, kde jsou ještě žlutě natřená gymnasia a budovy železničních stanic, sbalil jsem fotoaparát, spacák, opravil kolo a vyrazil z Vyšného Nemeckého přes hraniční přechod do Užgorodu. Ukrajinští celníci prudí vydatně a rádi, je zapotřeby veliké trpělivosti.
Hned za hranicí se cyklista střetne s překvapivou architekturou – Neuschwansteinský hrad křížený s byzantskou bazilikou – ještě nedokončený. Užgorod nepostrádá žádné vymoženosti našich měst – obchody, banky, směnárny, hotely, restaurace, služby vcelku uspokojí, ceny vyšší než ve vesnicích. Silnice směrem na Užocký pereval 889m (Perčin, Berezný) dobře vyasfaltovaná má železniční přechody s ručně ovládanými rampami. Vhodně je zdobí dámy (děžurnyje) sporadicky obsluhující archaické kliky. Vesnice jsou podobné našim, převládají murované domy ze šedesátých let. Po cestě je možnost nakoupit, najít nocleh, najíst se, natankovat. Čerpadla PHM postrádají kompresor na dohuštění vzduchu. Zvlášť dobrá je káva, kterou vaří všude velmi silnou a voňavou.
Pevnost nad vesnicí Kamjanica připomíná uherský středověk. Užovky masově drceny kolama „gruzavikú” dali jméno malebné říčce Užok.Ve vesnici Lug začínají železniční viadukty „Podkarpatoruského Semmeringu” – smělého překonání 900m prúsmyku vybudovaného Uherskými Královskými Státními Drahami (Magyar Királyi Államvasutak – MÁV) v roce 1905. Při kodrcavém výstupu k vesničce Šerbín (Csorbadomb) jsem dal zabrat mým úzkým ráfkúm. Pro vedlejší cesty Karpat je naprosto vhodnější MTB s tlustými pneu. Nejvyšší viadukt (39m) byl střežen vojáky, ti mě pozorovali triedrem a nereagovali na mé přátelské mávání. Fotografovat jsem si troufl jen ze zákrytu vegetace.
Od Šerbínu jsem zhlédl první zasněženou poloninu Ostraja Gora 1405m. Poloniny (Boržava, Runa, Krásná, Stoj, Svidovec, Kobylecká…) jsou nezalesněné travnaté vrcholky osamocených horských masivú, na kterých se pasou ojedinělé koně nebo krávy. Na mnohých jsou instalovány antény komunikačních nebo radiolokačních zařízení. K těmto vedou cesty sjízdné UAZem nebo MTB. Přechod malebných větrných polonin na MTB je výzvou pro budoucí expedici. Kontrola vojákama na silnici za Volosjankou, prohlídka pasu a vyrážím do serpentin Užockého perevalu. Převýšení a sklon je možné porovnat s prúsmykem Čertovica přes Nízké Tatry na Slovensku. Na vrcholu se silnice zase sejde s železnicí a další vojenská kontrola pasu. Za vrcholem se krajina otevře – náhorní mírně zvlněná plošina Ľvivské oblasti má velmi odlišný charakter. Domy jsou vesměs dřevěné a velmi malé. Odbočil jsem s hlavní trasy a kvalita cesty prudce upadla. Kličkování mezi výmolama nepomáhalo, kola notně pozbyla na kruhovitosti a ohlásili se první píchnutí. S dobrým mužíkem Nikolou ve vesnici Vysockoje jsem se dohodl na „kvartýru”. Odňal mi hned kolo a pas, protože jsem u něj nevzbudil dostatečnou dúvěru. Po mém dotazu na mytí v řece mi v pitvoru poručil vstoupit do modré dětské plastikové vaňky a polévavše mě nahého teplou vodou, dotazoval se kde že leží ta Bratislava, ve které óblasti. Když pochopil, že jsem z jiné země, ptal se mě jestli je u nás charašo, jestli máme v Bratislavě krávy, koňe, hezké ženské. Odtušil jsem nečekaně že koní máme už málo. Na to se zamyslel a znovu se tázal jestli opravdu u nás je dobře. Bez koní si to ani nedokázal představit…
Návrat na hlavní trasu směřující k Latorskému perevalu 900m byl spásou pro mé zubožené kolo. Vzhledem k puchýřúm na sedací části, technickému stavu kola a sněhu na Poloninách jsem korigoval púvodní záměr po vedlejších cestách dosáhnout Lazeščinu a odtud pěšky na nejvyšší Hoverlu 2061m. Latorský pereval je novější variantou púvodního přechodu hřebene Vereckým perevalem 839m. Je to nejvýznamnější silniční komunikace mezi Moskvou a Střední Evropou. Řidiči kamionú jsou bezohlední, místo volantu vydatňe užívají klaksonu. Za okrajovou bílou čárou je asfalt méňe hladký – zase lepím duši – zato mnohem bezpečnější. Mířím přes prúsmyk Menčil na Volovec a nahoru přes Skotarskoje na prúsmyk Beskid. Mužík u kterého jsem si doplnil vodu, si posteskl za komunistami, práce prý že byla a už není, tak dojíždí za prací řidiče MHD až do Moskvy 1800km.
Železniční ráj podobně jak na Užockém, dráha však byla v osmdesátých létech zdvojkolejňena, čímž pozbyla na dramatičnosti. Poslední defekt zalepený, nezbytná kontrola pasu vojáky a ustupuji po dobré silnici přes Abranský prúsmyk k Mukačevu (Munkács). Město je velmi hezké, dominuje mu středověká pevnost na dokonale kuželovitém kopci. Postavena Árpádem byla residencí rodiny Koriatovič a tvořila nejvýznamnější fortifikaci v krajině, vybavena 164 kanony rúzných kalibrú a 60 sudy pušného prachu, obehnaná vysokou dřevěnou zdí – Palánkem, po kterém dostala i jméno. Byla centrem Rákóczyho povstání. 130 pevnostních staveb propojených dúmyslným systémem podzemních štol zaujme každého návštěvníka.
Dlouhý rad vozidel na Užgorodském hraničním přechodu a púldnové čekací doby osobních vozidel málem pokazili krásné dojmy z té milé, malebné a chudé země.
V posledních dvou letech se ve Východních Čechách objevila spousta nových vyznačených cyklostezek. Jedná se o první vlaštovky, které předcházejí zavedení sítě cyklostezek v celé republice. Zatím je však vyznačení těchto stezek velmi závislé na poloze. V určitých místech se s nimi roztrhl pytel, jinde byste je těžko hledali.
V posledních dvou letech se ve Východních Čechách objevila spousta nových vyznačených cyklostezek. Jedná se o první vlaštovky, které předcházejí zavedení sítě cyklostezek v celé republice. Zatím je však vyznačení těchto stezek velmi závislé na poloze. V určitých místech se s nimi roztrhl pytel, jinde byste je těžko hledali.
Jedním z míst, kde jsou tyto stezky již velmi dobře vyznačeny, je krásný kout Východních Čech – Broumovský výběžek. Dnes se chci zaměřit hlavně na samotné Broumovské stěny, kde vede dokonce 6 těchto cyklostezek. Cyklostezky jsou zde značeny pásovým značením, podobným značení pěších turistických značek. Od těch se však liší velikostí – jsou o něco větší, a zejména barvou krajních proužků, které jsou žluté (místo bílých u turistických značek). Už dnes jsou zde tyto cyklostezky opravdu velice dobře vyznačené a je těžké se na nich ztratit.
V rámci celorepublikového číslování cyklostezek mají tyto cyklostezky čísla 4000 až 4005, kde trasy 4000 a 4001 jsou středně obtížné okruhy. Cyklostezky č.4002 až 4005 jsou spíše spojky, které mohou zkrátit celkový okruh. Tyto spojky však vedou převážně po nezpevněných, či starých cestách, zpevňovaných velkými pískovcovými kvádry, po kterých se jezdí velmi obtížně. Pro silniční kola jsou tyto čtyři spojky skoro nesjízdné a pro jejich využití je zapotřebí velké zkušenosti, hlavně s ohledem na nebezpečí při cestě z kopce.
Abych však začal popořádku. Cyklostezka č.4000 je značená červeným pásovým značením. Zabíhá i na polskou stranu Stolových hor, kde je také mnoho krásných míst, které stojí za shlédnutí. Cyklostezka vede převážně po silnicích třetí kategorie a jen v malé části po zpevněných lesních cestách. Přesto je však tento okruh spíše středně obtížný, protože přece jenom vede dosti kopcovitou krajinou. Okruh je dlouhý zhruba 52,5 kilometrů. Pokud si ho však chcete projet celý, nezapomeňte si přibalit pas.
Trasa nezasahuje přímo až do nejvyšších partií Broumovských stěn. Poskytuje však nádherné výhledy nejen na samotné Broumovské stěny, ale i na stolové hory v okolí, jako je Ostaš a Bor na České straně a Hejšovina či Bledné skaly na straně polské.
Cyklostezka začíná v Polici nad Metují. V Polici se například nachází správa CHKO, dále je zde muzeum, bývalý benediktínský klášter a nádherné náměstí. Odtud se vydáme do Suchého dolu, přímo k Brou-movským stěnám. Zde odbočíme doleva, přes Hlavňov, kde odbočíme na zpevněnou lesní cestu, po které dojedeme až na silnici z Police do Broumova. V Hlavňově si můžeme po neznačené odbočce zajet na turistickou chatu Hvězda na hřebenu Broumovských stěn s kaplí P.Marie Sněžné, která má půdorys hvězdy. Až k chatě vede asfaltová cesta, je sem však pěkné stoupání. Po silnici se vydáme doprava až na vrchol – tzv.Pasa. Odtud sjedeme pod Honský Špičák, kde opět zahneme doprava po zpevněné cestě, kolem kaple sv.Huberta a křížové cesty až na letovisko Amerika nad Křinicemi s možností občerstvení. Odtud sjedeme již po silnici do Křinic, které projedeme až k Broumovu, kde se vydáme opět doprava. Z křižovatky za Křinicemi je to však už jenom skok do Broumova – metropole Broumovského výběžku. Asi největší zajímavostí je broumovský Benediktínský klášter ze 14.století s klášterním kostelem sv.Vojtěcha. Z řady dalších zajímavostí stojí asi za zmínku Muzeum Broumovska umístěné v klášteře. Z křižovatky za Křinicemi pak můžeme pokračovat dále přes Martínkovice do Božanova, kde můžeme vidět barokní kostel. sv.Máří Magdalény, či Mariánskou studánkou s poutní kaplí P.Marie. Z Božanova pak pokračujeme přes kopec na hraniční přechod, odkud naše pouť bude pokračovat Polskem. Od hraničního přechodu sjedeme do Radkowa. V tomto polském městečku můžeme vidět například renesanční radnici či několik kostelů. Z Karlowa budeme opět stoupat, pěkně dlouhým kopcem až do Karlowa – turistické osady ve Stolových horách na úpatí Hejšoviny. Zde je nejlepší místo pro výstup na Hejšovinu. Přes nutnost nechat kola pod Hejšovinou, určitě doporučuji si na Hejšovinu zajít. Nahoře se nachází nádherné skalní město, odkud jsou při dobrém počasí překrásné výhledy na okolí. Z Karlowa již sjedeme na turistický hraniční přechod v Machovské Lhotě a přes Machovskou Lhotu budeme pokračovat do Machova. V Machově můžeme vidět barokní kostel, několik roubených domů nebo památný strom "Šrůtkova Lípa". Z Machova už přejedeme přes kopec přes obec Bělý a pak už přes menší kopeček sjedeme do Police nad Metují, kde tento okruh končí.
Další možností je projet si okruh přímo pod Broumovskými stěnami. Částečně vede po výše popsané cyklostezce č.4000. Okruh začíná v Suchém Dole, odkud vede po výše zmíněné červené cyklostezce. Po té projedeme až do Křinic. U výletní restaurace Amerika odbočíme z červené cyklostezky a dáme se po modré cyklostezce č.4001. Ta vede kousek po lesní cestě, kde navazuje horší asfaltka, která sjíždí do Martínkovic. Odtud trasa pokračuje po lesní cestě náročnějším stoupáním přes rozcestí Pod Velkou Kupou a rozcestí Pod Špičákem až na Pánův Kříž. Tento úsek cesty je asi nejobtížnější z celého okruhu, protože trasa dost stoupá a vede po horší cestě. Cestou je několik míst s krásným výhledem na Broumovský výběžek i na přilehlé skály. Mimo to občas můžeme narazit na odpočívadlo se stolem a lavicemi. Na rozcestí u Pánova kříže si můžeme oddechnout. I zde je upraveno krásné odpočívadlo dokonce i s malým altánem, kde se můžeme schovat při nepřízni počasí. Odtud je také možno projít si přilehlé skály. U Pánova kříže se nacházíme na hřbetu Broumovských skal, kde můžeme vidět mnoho krásných skalních útvarů. Od Pánova kříže nám už zbývá pouze sjet přes Slavný do Suchého Dolu. Nad Slavným můžeme vidět překrásné výhledy, tentokráte na západ – Ostaš, Krkonoše a další pohoří. Celý okruh je dlouhý 27 kilometrů. Samotná modrá cyklostezka měří 15,9 kilometrů.
Kromě těchto dvou hlavních cyklostezek vedou přes Broumovské stěny též další tři propojky. První – modrá cyklostezka č.4002 vede z Machova, odkud stoupá přes Řeřišný důl a rozcestí U Zabitého na Machovský kříž. Stoupání je dost obtížné i vzhledem ke špatné cestě. Z Pánova kříže pak vede dál prudkým klesáním po velkých pískovcových kostkách až na rozcestí U Božanova, odkud pokračuje až dolů do Božanova. Tato propojka se hodí pro zkrácení prvního okruhu, pokud se nám nechce přes Polsko. Tato cyklostezka je dlouhá 8 kilometrů. Další propojka – zelená cyklostezka č.4003 vede z Křinic (osady Amerika) přímo přes hřeben Broumovských stěn Kovářovou roklí a napojuje se na červenou cyklostezku mezi Hlavňovem a Suchým dolem. Toto je jedna z nejobtížnějších tras. Vede převážně prudce do kopce, takže je nutná velká opatrnost, hlavně při sjezdu. Kromě cesty od kravína k rozcestí U sv. Václava, vede trasa po nezpevněné cestě nebo po cestě zpevněné velkými pískovcovými kostkami, po které se jede velmi obtížně. Tuto stezku bych doporučil pouze zkušeným cyklistům, kteří mají horská kola. Stezka však prochází přímo srdcem skal, takže poskytuje krásné pohledy na okolní skály. V údolí u Hlavňova cesta projíždí kolem nádherného srubu se spoustou krásných totemů. Určitě také stojí za shlédnutí. Tato cyklostezka je dlouhá 3,8 kilometrů.
Zelená cyklostezka č.4004 začíná na rozcestí U Božanova. Vede krásnou přírodou, nejdříve kus po nezpevněné lesní cestě. Pak najíždí na zpevněnou cestu a vede kolem chaty pod Korunou až na rozcestí s modrou cyklostezkou Pod Velkou kupou. Až sem cesta jen mírně stoupá. Odtud cyklostezka pokračuje do velkého kopce až na hřbet Broumovských stěn. Výstup je obtížný, stejně jako u předchozí cyklostezky, kdy je obtížné nejen stoupání, ale i povrch. Cyklostezka nakonec ústí na asfaltku pod Pánovým křížem na rozcestí Pelovka. Propojka je dlouhá 6 kilometrů.
Poslední propojka je zelená cyklostezka č.4005. Ta spojuje Machovský kříž s modrou cyklostezkou č.4001 a je díky tomu dlouhá jen půl kilometru. Vede však kus po dlažbě, ale ještě větší kus po písčité cestě, která je opravdu velmi obtížně sjízdná.
Díky všem těmto cyklostezkám jsou Broumovské hory opravdu pěkně prošpikovány různými cyklostezkami. Určitě stojí za to projet si alespoň část těchto cyklostezek. Kromě krásné přírody, kterou tu můžeme potkat na každém kroku, můžeme na cestě potkat spoustu krásných ukázek lidové architektury, od vesnických statků po krásné venkovské roubené chalupy. Mimoto je Broumovský výběžek plný krásných kapliček a božích muk, které můžeme potkat skoro na každém kroku.
Kromě těchto cyklostezek vede celými Stolovými horami 126 kilometrů dlouhá cyklostezka č.4020 značená silničním značením. O této cyklostezce však zase někdy příště.
Hodně krásných zážitků v Broumovských horách a hlavně žádné nehody.
PS.: Po dopsání tohoto příspěvku jsem zjistil, že se v roce 2002 plánuje vyznačení několika dalších spojek v oblasti Broumovska, kdy jedna kupříkladu vede pod Ruprechtický Špičák. O těch však snad někdy jindy.
http://home.cestovatel.cz/netopyr/
Byli jsme na vodě, sjížděli jsme Divokou Orlici. Počasí bylo parádní, spousta turistů jdoucích přes tři hrady, stánky s občerstvením.. Škoda jen, že s touto akcí jsou poslední roky problemy. Někdo mocny se rozhodl, že se mu tato akce nelíbí a rád by toto každoroční pouštění Pastvinské přehrady zatrhl. Letos bylo puštěno celkem málo vody a na těch kamenech to bylo jak na kamanech.. Třeba za rok přijede těch otravných vodáků méně..
V dalším článku od našeho slovenského přispivatele se podíváme do Transylvanie z kabiny teréního vozidla.
A Roman Nosek – Dotóro nám dává zajímavý tip na cestu na kole
Cestu pre konvoj staviame korytom potoka. Kameňov je dosť, obutí v gumených čižmách sa oháňame čakanmi, lopatami, motorovou pílou, používame gurtne, mechanický zdvihák aj vzdorovitý, nevyspytateľný, iskriaci a zasekávajúci sa elektrický naviják oceľového lana. Napriek nášmu vzopätému úsiliu bivakujeme na severnej strane hrebeňa.
Český offroadklub odložil dvakrát termín odchodu, autá vyžadovali vážne opravy do poslednej chvíle. Odlepili sme sa od Bratislavy až večer a povečerali na brehu Váhu v Šali. Nočnými cestami južného Slovenska nejazdí veľa áut, náš konvoj sa pohyboval zhruba osemdesiatkou. Za pomalosť mohli hlavne obrovské profilové pneumatiky MT (mud/terrain). Oslepená srna vbehla pod vedúce vozidlo. Strašné kolesá ju zošrotovali napadrť a autom to ani nezatriaslo… Krátky spánok po prekročení maďarskej hranice a za vidna cez splavnú Tisu pri Tokaji k Satu Mare. Navigačný prístroj GPS je výborný pomocník po transylvánskych vedľajších a poľných cestách a celá spoločnosť výdatne konverzovala občianskymi rádiostanicami CB inštalovanými vo všetkých vozidlách. Dunajská secesia satmárskeho námestia a žobrajúce deti na svetelných križovatkách, dámy pri cestách ponúkajú lásku na predaj. Fotografovaním rómskej kočovnej spoločnosti sme sa trochu zdržali, lebo modely neustále zvyšovali svoju taxu. Konzervy ich nakoniec uspokojili. Naklonené stĺpy telefónnych vedení, dobre značené hlavné cesty a vzorne udržované kostoly charakterizujú transylvánsky vidiek.
Na benzínovom čerpadle meníme EUR na Lei. Vedľa trasy zrušenej úzkokoľajnej lesnej železničky mierime k oblúkovému priehradnému múru Baraj Dragan v pohorí Muntii Vladeasa. Večer autom dosahujeme vysoké trávnaté planiny nad hranicou lesa. Bivak nad priehradou s nádherným výhľadom. Ráno Veľkonočného pondelka je slnečné, tak sa pokúšame prekonať hlavný hrebeň smerom k obci Padis. Cestu pre konvoj staviame korytom potoka. Kameňov je dosť, obutí v gumených čižmách sa oháňame čakanmi, lopatami, motorovou pílou, používame gurtne, mechanický zdvihák aj vzdorovitý, nevyspytateľný, iskriaci a zasekávajúci sa elektrický naviják oceľového lana. Napriek nášmu vzopätému úsiliu bivakujeme na severnej strane hrebeňa. Ďalší deň je podobný, len sme sa okúpali v potoku a trochu poblúdili. To však k offroadu, podobne ako k horolezectvu patrí. Konečne na tretí deň po nekonečnom vyhrabávaní auta zo snehu na južnej strane hrebeňa, dôkladnom prieskume krasovej jaskyne s opálmi, prekračujeme hrebeň.
Pojedáme rumunské lahôdky v motoreste. Transylvánska kuchyňa má samozrejme tradičné maďarské prvky hrdých Székelyov, nechýba však ani kukuričná kaša mamaliga.Venujeme sa návšteve fortifikácie Vaubanovho typu v Alba Iulia a teatrálne krásneho hradu Hunedoara (Vajdaunyad), ktorý pripomína skôr kulisu z operety. Škoda len, že jeho okolie ako by z oka vypadlo Ostrave alebo Kladnu – železné mesto. Mierime do pohoria Muntii Retyezatului. Úchvatným údolím ku krkolomne vysokej sypanej hrádzi priehrady Barajul Tomeasa. Ďalej kamenitá cesta vedie k chate Cabana Rotunda, ale snehu je v týchto dvojtisícových nadmorských výškach priveľa aj pre naše zdvihnuté rámové podvozky a diferenciály so ”špérami(diff-lock). Volíme ústup, veď treba jedno z vozidiel opraviť. Zlomenú remenicu alternátora odnímame sťahovákom a po navŕtaní otvorov a provizórnom spojení skrutkami akumulátor znovu dobíja. Veru, vo výbave na offroad nechýba vŕtačka, sťahovák a zváračka s meničom elektrického prúdu. Po desiatich hodinách dosahujeme po dobrých cestách Bratislavu.
