Cestovatel.cz

Před budovou Hlavního, dříve Wilsonova nádraží, v prostoru mezi ulicemi Opletalova, Wilsonova, Bolzanova a Washingtonova leží park Vrchlického sady, dříve zvaný Velký park. Dnes už tak velký opravdu není, má výměru 6,1 hektaru v nadmořské výšce 198 až 208 metrů a je fragmentem parku původního.

Ve 30. letech 19. století byla na barokních hradbách zřízena sadová promenáda z podnětu hraběte Chotka nazvaná Na Hradbách. Promenáda vedla od ulice Žitné až k Poříčí a kolem ní byly vysazeny topoly a spousta keřů a květin. Mezi nimi bývaly kavárny. Když bylo postaveno nádraží Františka Josefa I. podle architekta Josefa Fanty, někdy se mu také říká Fantova budova, byl kolem něj roku 1876 založen Velký park, později pojmenován Městský velký park. Byl romantika sama, rybník s ostrůvkem, květinové partery, skály s umělým vodopádem… Roku 1884 byl park rozšířen o další plochu, která byla dle návrhu zahradního architekta, jednoho z nejlepších, Františka Thomayera, upravena a vyzdobena květinami.Nacházel se zde velký květinový útvar v podobě městského znaku. V čele tohoto květinového vzoru byl roku 1916 umístěn právě pomník botanika Presla. Začátkem 20. století byl park revitalizován, ale jen částečně podle Karla Skaláka. Roku 1913 byl park přejmenován na Vrchlického sady. Bylo to rok po úmrtí tohoto významného básníka a profesora všeobecné literatury na Karlově univerzitě. Jaroslav Vrchlický, vlastním jménem Emil Frída, vydal za 35 let své básnické tvorby celkem 270 svazků knih.

V letech 1972 až 77 byla na velké ploše parku postavena hala Hlavního nádraží, metro, jeho výstupy i výdechy. Tento zásah dovršuje vedení severojižní magistrály. Odbavovací hala je na místě dřívějšího překrásného místa s rybníkem, na rozsáhlých loukách směrem k Václavskému náměstí je dnes parkoviště pro auta. Z bývalé koncepce parku mnoho nezbylo, síť cest je podřízena vstupům do metra a nádraží. Přesto je dobře, že na takto dopravně frekventovaném a domy zhusta osazeném místě je alespoň kus zeleně, kde je dnes ještě zastoupeno kolem 50 druhů dřevin a umístěny lavičky pro odpočinek. Mnoho lidí se tady sice nezdržuje, dýchat výpary z nedaleké magistrály není to nejlepší. Ke „koloritu“ parku patří různá individua, která se obvykle drží okolo každého nádraží, především bezdomovci a běženci. Lidé, kteří použijí park jako průchozí se občas posadí na lavičky s občerstvením z několika zde rozmístěných stánků. Park je ale užíván především jako přístupová komunikace k nádraží.

Počátkem devadesátých let byly tyto sady nebezpečnou lokalitou pro každého, kdo se z nerozumu či neznalosti do těchto míst dobrovolně vydal. Mezi nejčastější oběti však patřila zejména nic netušící cestující veřejnost, která po opuštění cílové železniční stanice Hlavní nádraží musela projít kolem „Sherwoodu“, jak se tomuto prostranství začalo brzy přezdívat. Případů krádeží či brutálních loupeží tehdy valem přibývalo. Až rázná policejní opatření včetně neustálých preventivních kontrol nezvané hosty odehnala. Podsvětí „změnilo parket“, policejní dozor tím pádem postupně ustával. Narkomané a dealeři drog se roku 2007 znovu vraceli do obávaných Vrchlického sadů. Toto nepříliš vábné prostranství v těsné blízkosti Hlavního nádraží se tak po letech vrátilo ke staronovému životu pod taktovkou kriminálních živlů. Důvod je přitom víc než prostý – pražská čtvrť Nusle se totiž pro dealery a narkomany stala nepříjemně horkou půdou díky častým policejním čistkám. „Vrchlického sady jsme ze zřetele vlastně nikdy nepustili. Není vůbec vyloučeno, že náš zájem o veřejný pořádek v těchto místech bude opět ještě intenzivnější,“ sdělil loni novinářům policejní důstojník z prvního pražského obvodu. Uvidíme. V zimě je tu více méně prázdno, jen korzující lidé.

Přímo před odbavovací halou se nachází vyhlášený památný strom s velkým obvodem kmene. Je to pavlovnie plstnatá. Na jihu u parkoviště je vysoký a široký platan javorolistý s obvodem kmene kolem 350 cm. Hezčí část parku najdete kolem pomníku botanika Jana Svatopluka Presla, který se dodnes nachází na svém prapůvodním místě. Tento obdélníkový reliéf s ženskou alegorickou postavou je od sochaře Bohumila Kafky a architekta Josefa Gočára z roku 1909.

Při vstupu do sadů z Opletalovy ulice najdeme dětské hřiště vybavené prolézačkou se skluzavkou, pružinovými houpačkami, pískovištěm, lanovkou, lanovou prolézačkou, můstky, lanovým mostem, závěsnými houpačkami a ještě domečkem a lodí. Je to asi nejhezčí místo tady.

7. listopadu 2007 byl zahájen 11. ročník výstavy „Budoucnost a přítomnost Prahy 1“. Téměř 70 výstavních panelů shrnulo realizované, probíhající či připravované projekty v již tradičních sekcích: Veřejná prostranství, Novostavby, Rekonstrukce a Interiéry. Ve stadiu projektu byla představena rehabilitace Vrchlického sadů. Takže kdo ví, třeba za pár let budou stejně krásné a romantické jako kdysi…

Havlíčkovy sady neboli Grébovka či Gröbovka je park anglického typu. Nachází se v Praze 2 na Královských Vinohradech. Ze severu je ohraničen ulicemi U Havlíčkových sadů a Rybalkovou a na jihu potokem Botič. Zahrada má výměru 11 hektarů. Z toho na 1,7 hektaru leží vinice. Tyto rozlehlé prostory jsou v nadmořské výšce 200 až 245 metrů, přičemž na nejvyšším místě se nachází vila Gröbovka s překrásnou vyhlídkovou terasou na Prahu. Hned pod ní je rozlehlá vinice propojená s terasou dvouramenným schodištěm, které je právě v rekonstrukci. Na úbočí vinice leží viniční pavilon ze dřeva. Zahrada je ohraničená ohradní zdí, pod svahem neširokým potokem Botič.

Tento park pochází z let 1871 až 1888. Už od počátku obklopoval vilu pražského průmyslníka Moritze Gröbeho. V parku se dnes vyskytuje kolem 120 druhů dřevin a žije zde 25 druhů ptáků. Téměř polovina z druhů zde i hnízdí. Jediné místo, které je i dnes úplně zchátralé je Grotta se skalkami ležící v severozápadní části zahrady. Před ní jsou fragmenty bývalé kašny, ve které kdysi stávala socha Neptuna. Do parku jsem vcházela ulicí Rybalkovou. Zde se nachází rozlehlé a krásné dětské hřiště se spoustou relativně nových herních prvků a dneska i se spoustou dětí, které ho při prvním vysvitnutí sluníčka využívají.

Ve druhé polovině 14. století Karel IV nechal založit na zdejších prosluněných stráních vinice. Později zde vznikly hospodářské usedlosti Horní a Dolní Landhauska. Roku 1870 koupil parcely i s usedlostmi pražský podnikatel Moritz Gröbe a na pozemku Horní Landhausky nechal vybudovat letní sídlo zvané tehdy „Villa Gröbe“.

Novorenesanční vila byla postavena v letech 1879–1881 podle projektu Antonína Barvitia. Autorem návrhů interiérů byl Josef Schulz. Stavbu prováděl stavitel František Havel. Autorem fresek na fasádě je vídeňský malíř Kugler. Plastická výzdoba interiérů je dílem sochaře Detema. Po smrti Gröbeho (v roce 1891) jeho dědicové areál neužívali, na jeho údržbu si vydělávali provozováním zahradnictví a zpřístupněním parku veřejnosti za poplatek. Na čas také prostor pronajali císařské rodině Habsburků. Z dochovaných materiálů víme, že zde pobývala princezna Alžběta, dcera korunního prince Rudolfa a vnučka císaře Františka Josefa I., se svým manželem Karlem Ottou Windischgrätzem.

Dědicové nakonec vilu i s pozemky odprodali v roce 1905 vinohradské obci a ta 16. května 1906 areál zpřístupnila pod názvem Havlíčkovy sady. V té době už v okolí stála nová činžovní zástavba a původní odlehlé letní sídlo se ocitlo v centru rezidenční čtvrti. Spojenecké bombardování v únoru 1945 poškodilo objekty i park. Budova vily byla roku 1953 opravena architektem Pavlem Smetanou. Po té byla využívána jako Dům pionýrů a mládeže. Současná obnova přišla po několika desetiletích chátrání. Na celou rekonstrukci bedlivě dohlíželi památkáři a projektanti využili i dobovou dokumentaci. V prvním podlaží odvedli hlavní práci restaurátoři, kteří obnovili původní štukové stropy. Ten nad schodištěm nesl stopu i po pionýrech, kteří ve vile sídlili. V jeho středu byl totiž umístěn srp a kladivo. Opravu za zhruba 200 miliónů korun zaplatila společnost CEELI Institut, která získává prostředky společnost z vládních dotací, nadací nebo příspěvků soukromých společností. Radnice druhé městské části přispěla ještě 12,6 miliónu na rekonstrukci Havlíčkových sadů. V současné době ale vila slouží hlavně jako školicí centrum pro právníky a soudce, příležitostně i jako kulturní centrum.

První koncert pro veřejnost pořádal ve středu 7. července 2004 v částečně zrekonstruované Gröbeho vile v Havlíčkových sadech její nájemce, CEELI Institut, který vilu od roku 2003 rekonstruoval a má ji od městské části pronajatu na 50 let. Vystoupil zde Barokní soubor ‘Accento’. V Gröbeho vile by se kulturní a společenské akce měly konat pravidelně. Jak vyplývá ze smlouvy o rekonstrukci a pronájmu, městská část bude mít možnost pořádat koncerty na terase, a to nejméně šestkrát ročně. Hlavní konferenční místnost vily bude mít šestkrát do roka k dispozici pro přednášky či zasedání zastupitelstva a v přístupných prostorách se každý rok budou moci konat dvě výstavy. Všechny akce mají být koordinovány tak, aby nebyl narušen provoz Gröbeho vily, současného pražského sídla CEELI Institutu o.p.s. První akcí pro veřejnost, která tady proběhla po úplném dokončení pak bylo zářijové vinobraní.

Další dominantou místa je Dolní Landhauska, novorenesanční vila ve spodní části parku, postavená roku 1871. Stojí pod členěnými terasovitými zahradami u břehu Botiče. V rámci rekonstrukce v roce 2007 získala novou střechu a fasádu. Do soukromých rukou byl objekt prodán dříve, než byly Havlíčkovy sady svěřeny Městské části Praha 2.

Na místě bývalých „Hor viničných“ je dnes památkově chráněná vinice. V současné rozloze byla založena při stavbě areálu v příkrém svahu navýšeném navážkou z vinohradského tunelu. Mezi válkami se jmenovala Primátorská. Na konci druhé světové války byla hodně poškozena a pak nadále pustla. V letech 1992–1993 byla obnovena na náklady Městské části Praha 2. Nyní má rozlohu 1,7 ha a ročně produkuje 4000 litrů vína. Jsou zde pěstovány odrůdy Müller Thurgau, Ryzlink rýnský, Dornfelder, Rulandské šedé a Rulandské modré a od roku 1997 se zde každoročně koná „Vinohradské vinobraní“. „Víno z Gröbovky” v místě vypěstované je možno zakoupit i v přilehlém Viničním altánu.

Viniční altán je překrásná chráněná kulturní památka, která byla obnovena v letech 2002–2004 v nákladu 20 milionů korun. Při rekonstrukci byla vytvořena replika dřevěné historické konstrukce altánu včetně dekorativních prvků, byly opraveny zděné části, schodiště s vyhlídkou za altánem a obnovena břidlicová střecha. Přistaven byl viniční sklípek zahloubený do svahu. Altán funguje jako kavárna a vinný šenk, jsou tady provozovány svatby i různé společenské akce. V rozlehlém sále s prosklenou stěnou najdete i spoustu krásných a zdařilých obrazů. Nechybí ani květiny, které navodí atmosféru přírody. Na přírodu v parku můžete koukat prosklenou stěnou a při tom si dávat třeba zrovna místní vínko.

Podle podnikatelského záměru provozovatele Viničního altánu, slouží zrekonstruovaný objekt především jako místo příjemného posezení u kvalitního vína a různých chuťovek a delikates od vídeňských uzenářů a výrobců sýra z různých částí Rakouska. Ty se podávají v proslulých rakouských vinných výčepech nazývaných „Heurige“. Altán o ploše 125 metrů čtverečních pojme podle charakteru použité stolové úpravy kolem šedesáti hostů. V létě na okolních plochách pochopitelně víc. Plochu altánu kromě toho zvětšují i terasy. Vrchní terasa má 37 metrů čtverečních a je z ní úchvatný výhled na Prahu mezi krajkovím dřevěných vyřezávaných ornamentů, a čelní terasa má dokonce asi sto metrů čtverečních

Hostům je ale především nabízeno originální víno z hroznů, které na vinici Gröbovka již řadu let fundovaně pěstuje vinohradník Antonín Tureček. A tak zde můžeme vychutnat jeho Rýnský ryzlink, Müller Thurgau, Rulandské modré a šedé nebo na Modrý Portugal. Pokud přes den nemáte zrovna chuť na víno můžete si tady dát i řadu různých výborných káviček nebo čokolád. Já jsem zvolila horkou a hořkou čokoládu se zmrzlinou a šlehačkou a byla naprosto vynikající a hlavně na začátku února opravdu zahřála i přes rozpouštějící se zmrzlinu.