Cestovatel.cz

Park na náměstí 14. října najdete v Praze 5 na Smíchově. V podstatě jde o plochu před smíchovským Národním domem a kdysi Smíchovskou tržnicí, dnes pobočkou Městské knihovny a okolo kostela sv. Václava. Park není velký, pouhých 0,36 hektaru a nachází se v nadmořské výšce 192 až 194 metrů. Veskrze jde o relaxační plochu obestavěnou z několika stran typickými smíchovskými domy, jejichž krásná okna, průčelí, sošky mi často berou dech.

Kostel sv. Václava na Smíchově je novorenesanční trojlodní basilika s dvěma padesátimetrovými věžemi z let 1881 až 1885 postavená podle Antonína Barvitiuse staviteli Linhartem a Mildem. Krytina obou věží je z měděného plechu s dvěmi báněmi a kříži. Postranní lodi jsou kryty černým štýrským plechem, krytina apsidy je také měděný plech a krytina hlavní lodi je z břidlice. Sochy před hlavním oltářem jsou od Čeňka Vosmíka. V průčelí vedou do svatyně tři vchody–; hlavní portál do hlavní lodi a dva do postranních lodí. Nad hlavním portálem je majolikový reliéf sv. Václava se dvěma anděly. Nad postranními portály reliéfy sv. Anežky a Hroznaty. Nad reliéfy jsou dva výklenky s kamennými sochami. Mezi nimi se nachází obraz na skle, který představuje Madonu s Ježíškem. V postranních lodích jsou umístěna figurální okna představující 12 apoštolů. Na každé straně jich je šest, a každá dvě okna jsou úzce spojena. Mezi nimi jsou nástěnné malby. Do hlavní lodi jde pod kazetovým stropem 14 jednoduše zdobených barevných oken. Zajímavá je také křížová cesta uvnitř chrámu vyznačená 14 dřevěnými kříži. Základy kostela sahají 7 m hluboko.

Roku 2007 proběhla obnova prostranství před kostelem dle návrhu akademického architekta Jakuba Cajthamla a to tak, aby se plocha okolo kostela co nejvíce přiblížila klasickému uspořádání odpovídajícímu náměstí. Proto byla celá plocha nově vydlážděna, přibyla zeleň a osvětlení. Byly odstraněny nevhodné asfaltové povrchy a nově vydlážděný prostor se více otevřel návštěvníkům. Na místo čtyř odumírajících stromů zde bylo nově vysazeno devět vzrostlých lip, které tak navazují na stávající výsadbu kolem kostela. Roku 2007 byla ještě obnovena zeleň u medvědí kašny. Byly odstraněny bujně rostoucí keře pustorylů – nepravých jasmínů. Místo nich byly vysazeny nižší kvetoucí keře, růže, tavolíny, spirei a řada trvalek. Obnoveny byly také travnaté povrchy.

Na úpravy nám. 14. října byla pro rok 2007 vyčleněna z rozpočtu částka 3,5 milionu korun. Plocha za kostelem sv. Václava byla revitalizována roku 2005 v souvislosti s obnovou a dostavbou fary kostela. V téže době byly odstraněny nevhodné úpravy uskutečněné v souvislosti s budováním metra v 80. letech 20. století a úpravy místa, kde byla v 90. letech provozovaná až do roku 2002 stánková tržnice. Nově tady byly osazeny chodníky, po obvodě parkové plochy bylo vysazeno stromořadí lip a květinové záhony uprostřed plochy.

Poslední etapou obnovy náměstí by měla být úprava promenádní zóny mezi ulicemi Štefanikova a Preslova. V nejbližších letech se také počítá s nočním osvícením budovy kostela sv. Václava.

Park je na prostranství mezi ulicemi Štefánikova, Pecháčkova, Zborovská. Na severu sousedí s Portheimkou. Tvoří tak společně zelené srdce Smíchova. Roku 2006 byla plocha směrem k Portheimce oplocena a po obvodě osazena živým plotem z rostlin ligustrum – ptačí zob. Celá tato etapa obnovy a dostavby probíhající v letech 2005 až 2006 stála cca 4,5 milionu korun.

Městská část Praha 5 patří rozlohou mezi největší městské části Prahy. Odbor městské zeleně (OMZ) se stará cca o 80 hektarů parků, dětských hřišť a ostatní veřejnou zeleň rozmístěnou po celé městské části. Patří sem významné parky (Portheimka, náměstí 14. října. Sacre Coeur, vrch Mrázovka, Klamovka, Bertramka , Santoška a mnoho dalších), 57 dětských hřišť a téměř 50 menších ploch zeleně. Velké množství z nich se nachází právě na Smíchově.

Původ pojmenování Smíchova se vykládá různě. Jisté je, že základním kmenem slova je“smích“. Pravděpodobným se zdá i výklad J. Pauliho v „Památníku Smíchova“ kde uvádí, že pojmenování pochází od slova „smíchati“ (smíchání obyvatelstva). Nejstarší historická zpráva o Smíchově pochází z roku 1297, kdy tu dne 2. června po korunování Václava II. byla podle zápisu skvělá hostina.

Kdysi, v první polovině 18. století, se toto místo nacházelo ve velkém komplexu barokních zahrad. Na smíchovském břehu Vltavy bylo součástí Dienzenhoferova letohrádku (dnes zvaný Portheimka podle posledních známých majitelů Porgesů z Portheimu) a zahrady. Pak se vlastníci střídali a počátkem 19. století byla původní zahrada oklešťována, stavěly se nové domy i průmyslová zástavba až do 80. let 19. století, kdy bylo rozhodnuto, že Smíchov jako samostatné město dostane darem své nové reprezentativní centrum. Proto zástavba hned v prvním desetiletí 20. století přinesla na toto místo skutečně reprezentativní náměstí, tehdy s názvem Svatováclavské a po jeho obvodu objekt Národní dům a tržnici, které projektoval význačný český architekt té doby, profesor pozemního stavitelství v České technice Alois Čenský. Právě on je také autorem projektu Vinohradského divadla v Praze a Městského divadla v Náchodě. Na všech stavbách si můžeme všimnout jeho čistého rukopisu, který nás nenechá na pochybách, že jde o stavby od téhož architekta. Někteří od něj možná znáte budovu záložny v Přerově, obchodní školy v Českých Budějovicích nebo sokolovnu ve Dvoře Králové a mnoho dalších po celé republice.

Jak jsem již nastínila, Národní dům na Smíchově je vrcholně secesní kulturní památkou České republiky. Byl postaven podle projektu Aloise Jana Čenského v letech 1906–8 jako dominanta hlavního náměstí samotného města Smíchova a po celou dobu byl a je společenským centrem nejenom Smíchova, ale dnes celé Prahy. Dokonalá vnitřní dispozice a architektonické řešení od suterénu přes přízemí, reprezentativní schodiště a první patro nabízí prostory pro akce všeho druhu pro téměř dvě tisícovky návštěvníků současně. Národní dům prošel od roku 1998 náročnou rekonstrukcí a nabízí zrekonstruované prostory, doplněné historickými prvky, kvalitní mobiliář a potřebné technické vybavení pro společenské akce, plesy, konference a pod.

V okolí vznikaly také reprezentativní činžovní domy, převážně od skvělého a všestranného českého architekta Josefa Fanty, který byl též malířem, návrhářem nábytku a autorem mnoha publikací. Výborně a čtivě psal a také se hojně věnoval ochraně památek. Byl velmi činorodý a od oslavy stých narozenin ho dělily pouhé dva roky, když zemřel. Mnozí z vás od něj znají novorenesanční lampu, která dodnes stojí před Národním divadlem v Praze, nebo budovu a halu Hlavního Wilsonova nádraží či Hlávkovy koleje a další stavby, jako budova Ministerstva obchodu a průmyslu v Praze.

Roku 1920 bylo náměstí přejmenováno a nese dnešní název Náměstí 14. října podle význačné historické události vyhlášení Československé republiky roku 1918. Ve stejné době, kdy pokračovala městská zástavba Smíchova bylo náměstí parkově upraveno. Po 2. světové válce bylo náměstí rozšířeno o zbourané domy a jejich dvory, které byly za kostelem svatého Václava.

Roku 1948 byla do parku přemístěna dnešní dominanta, barokní pískovcová fontána zvaná Medvědí. Sochu Neptuna a část kašny vytvořil dvorní český sochař Jeroným Kohl, známý též pod jménem Hieronymus Kohl, tvořící v druhé polovině 17. století. Tři medvědi podpírají širokou mísu nad kterou je umístěn Neptun (Triton) s pozlaceným trojzubcem, který si užívá vítězství nad mořskou obludou. Kohl toto sochařské dílo původně vytvořil pro zahradu nedalekého letního sídla Jana Jiřího Slavaty. Dnes se na jejím místě tyčí rozlehlý blok domů mezi Smetanovou a Švandovou ulicí.

Areál míval výrazný vstupní barokní portál s rodovými znaky. Ten byl zachráněn, stejně jako fontána, a umístěn do pražského lapidária. Za zdí se rozkládal překrásný park, plný rozmanitých květin, keřů a košatých stromů. Později zvaná Slavatova zahrada, Krásná zahrada, jak byla původně nazývána, byla vybudována roku 1673. Jejím prvním majitelem byl Jan Jiří Slavata, tajný císařský rada a nejvyšší zemský soudce, vnuk defenestrovaného místodržícího. Medvědi jsou na fontáně proto, že právě medvěd byl heraldickým zvířetem rodu Slavatů. Když člověk trochu pátrá historií zjistí, že vždycky všechno souvisí se vším a historie všech věcí a míst má dokonalý řád a logiku. I tato fontána s medvědy má svoji logiku a zajímavou historii k ní. Po úplném zániku zahrady Slavatů roku 1899 byla kašna přestěhována na náměstí Kinských před Justiční palác do malého parčíku a teprve odtud dne 18.3. 1948 sem.

Pro zajímavost před Justičním palácem vedle Medvědí fontány stával od roku 1945 do roku 1948 tank č. 23. Tehdejším soudruhům se kombinace tanku a fontány nelíbila stejně jako nesoudruhům a tak ji v zájmu vybudování trolejbusové zastávky nechali přemístit. Tank zde zůstal od roku 1945 (nakonec přemalovaný na růžovo) až do doby, kdy byl po listopadovém převratu 1989 později odstraněn. V době po povodních (13.8.2002) zde bylo započato s budováním nové fontány s názvem „Propadliště času“, která byla slavnostně odhalena 17. října 2002 večer. Byla postavena podle projektu ing. arch. Jana Laudy, vnuka akademického sochaře Jana Laudy. Nová fontána je tvořena šedesáti čtyřmi tryskami a čtyřiceti světly, vše řízené počítačovým programem. Puklá skála, dvě žulové desky z libereckého lomu, symbolizují propadliště času, který pohltí veškeré lidské počiny.

Na 33. zasedání Rady MČ Praha 5 byl schválen záměr opravy a restaurování Medvědí fontány na náměstí 14. října. Opravu a restaurování Medvědí fontány v I.etapě zadala MČ akademickému sochaři a restaurátorovi Petrovi Dufkovi za celkovou částku 496. 000,– Kč. Během roku 2005 tak nechala smíchovská radnice restaurovat veškeré reliéfy kašny i dvě mísy a nechala doplnit trojzubec, který kamennému Neptunovi kdosi ukradl. Roku 2006 byla opravena v další etapě spodní velká mísa a dno fontány. Vybourány byly i nevhodné betonové bloky, do kterých byla tato památka zasazena.

V 80. letech 20. století v parku přibyla nasávací část vzduchotechniky metra. Pnou se po ní liánovité vistárie. V okolí jsou lavičky a místo vypadá upraveně. Je odděleno silnicí od hlavní části parku s fontánou. V té době byla také plocha v důsledku výstavby trasy metra B nově upravena dle návrhu zahradního architekta Jana Šteflíčka. Od té doby jsou v rohových parterech pnoucí růže na konstrukcích.

Roku 2004 byla dokončena rozsáhlá rekonstrukce bývalé Smíchovské tržnice a byla v ní umístěna pobočka Městské knihovny. Historická secesní budova dostala novou fasádu a byla jí opravena střecha. Postarala se o to firma NOVIS, s.r.o. a cena zakázky se pohybovala kolem10 milionů korun. Rekonstrukce počítala s využitím podstřešního prostoru a tím umožnila prostorovou, architektonickou a stavebně technickou rehabilitaci zajímavé stavby industriální architektury. Na základě zvolené koncepce vznikl jedinečný vnitřní prostor knihovny s horním osvětlením a zvýšenými galeriemi, přístupnými jednoramennými schodišti otevřenými do volného prostoru centrální haly pod obloukovými vazníky. Celková užitná plocha pro uživatele knihovny je 1033 m2, kapacita knihovního fondu 80 000 knihovních jednotek, provozní doba 43 hodin týdně.

Ráda bych poděkovala za spolupráci při tvorbě tohoto článku zástupci starosty městské části Prahy 5, ing. Petru Horákovi.

K atraktivitě Prahy přispívají velkou měrou právě městské a přírodní parky, historické zahrady, lesy, stromořadí, zvláště chráněná území i vodní toky, které vytvářejí ojedinělý kolorit města a dotvářejí jeho atmosféru.

Praha je také město typické svými městskými stromořadími. Ta byla vysazována už ve 14. století. Odjakživa se nejvíce používaly lípy a osazovaly se celé ulice. Dnes se na území města Prahy nachází přibližně 26.000 stromů jak v ulicích tak na plochách parků a zahrad. Od roku 1995, kdy hlavní město zahájilo projekt Praha stromům – stromy Praze, v jehož rámci započala systematická obnova uličních stromořadí, se přitom podařilo v ulicích města vysadit více než 2 500 nových stromů. Pravda je, že se také kácelo, zejména stromy přestárlé nebo ty, které braly světlo domácnostem. Na jejich místa byla ale obvykle vysazena nová alej.

Zelené plochy v Praze se ale také s časem mění. Mění nejen svoji podobu a tvář, ale mnohdy za svou historii ustupují jiným realizacím. Jejich plochy se zmenšují zejména díky budování nových komunikací, ustupují magistrálám, silničním obchvatům, železnicím, metru a stavbě mostů a tunelů. Nejednou zeleň nechráněná musela ustoupit stavbě obytných domů a rezidencí. Nikdy se v Praze nestavělo tolik jako dnes.

Podobný osud měly sady na smíchovském nábřeží, kde kdysi bývala velká botanická zahrada. V jejich dějinách se plochy zmenšovaly nejen kvůli novým zástavbám, stavbám silnic a Jiráskova mostu a řadě honosných domů ale dokonce a především působením vodního živlu při záplavách způsobených řekou Vltavou. Jedná se o sady v Praze 5 Smíchov na prostoru, který ohraničují ulice V Botanice, Matoušova a hlavně Janáčkovo nábřeží. Dnes plocha parku zabírá místo pouhých 0,6 hektarů a leží v nadmořské výšce 192 metrů. Dnešní podoba je zhruba stejná od roku 1932, plošně je ještě trochu zredukovaná obvodovými chodníky, které vznikly při rekonstrukci Jiráskova mostu v 80. letech 20. století. Park je veřejnosti přístupný stále, ale je jedním z méně využívaných parků Prahy k relaxaci. Nejspíš proto, že v jeho blízkosti najdeme jednu z dopravně velmi zatížených křižovatek. Kolem celého nevelkého parku jsou navíc silnice se silným provozem aut. Každopádně ale jsou sady dobře udržované a na několika místech je původní stromoví doplněno výsadbou mladých stromků.

Na tomto místě je doloženo první osídlení už od středověku, kdy zde byl dvůr Templa z Hory. Měl svá popluží, sady a vinice. Tento majetek vykoupil sám král Jan Lucemburský roku 1342 a daroval ho řádu Kartuziánů, kteří nově dorazili do Čech. Ti zde postavili klášter a kostel Panny Marie. Už za husitských válek ale stavby zanikly, zbyly jen písemné zmínky. Zajímavé je, že už kolem roku 1600 se tady pěstovaly léčivé byliny a cizokrajné rostliny. Pozemky totiž byly lékaře Rudolfa II. Hořčického, kterého zvali Sinapius. Miloval vůni bylin a cizokrajných rostlin, které pěstoval ze semen i cibulí a těšilo ho mít něco, co nemá v Čechách obdoby. V průběhu 17. století byly v okolí velmi honosné zahrady se skvělou architekturou a se sochami. Toto území darovala v té době Marie Manrique de Lara Perštýnová Jezuitům. I za nich zde byly bylinné zahrady, které se vymykaly honosnosti okolních zahrad. I v 18. století zde hospodařil jezuitský konvikt sv. Bartoloměje.

Když byl jezuitský řád roku 1773 zrušen, zahradu získal studijní fond. Od roku 1775 byla přeměněna na botanickou zahradu pražské univerzity. Byly tady postaveny nové skleníky, skalky, ale hlavně ochranná hráz proti povodním. Směrem k Vltavě byl v 19. století založen anglický park a na zbytku území byly pravidelné plochy sbírek konkrétních rostlin. V Dienzenhoferově pavilonu byl tehdy byt ředitele zahrady.

Ačkoli docházelo na místě k záplavám od řeky Vltavy i přes ochrannou hráz, právě tato botanická zahrada patřila k jedné z nejbohatších v tehdejší Evropě díky svým 12 tisícům druhů domácích i cizokrajných rostlin. Kdyby to tak doktor Sinapius věděl… Místo jakoby odjakživa po květinách a bylinách volalo. Tušili to i Jezuité, kteří v pěstování bylinek pokračovali a mnoho staletí pěstování bylin na tomto místě u Vltavy završila právě unikátní botanická zahrada. Vodní živel byl ale silnější. Z místa zbyly dnešní Dienzenhoferovy sady a ulice V Botanice. Po velké povodni 2. a 3. září 1890, která protrhla i několik oblouků Karlova mostu a zaplavila celé toto území, se zahrada přesunula roku 1898 do nové botanické zahrady Na Slupi. Právě sem byla přemístěna část sbírek ze Smíchova.

Na tomto místě býval také Jezuitský letohrádek, který Kilián Ignác Dienzenhofer, architekt, po němž mají sady jméno, postavil rovněž na Smíchově pro Jezuity roku 1735. Původně sloužil jako ubytovna pro dočasně uvolněné členy řádu. Byla to prý krásná budova. Jednopatrová, obdélníkového půdorysu 25 krát 12 metrů a měla mansardovou střechu. Budova však musela roku 1930 ustoupit vyústění Jiráskova mostu a její existenci dnes připomíná pouze název Dienzenhoferovy sady. Jezuitský barokní pavilon byl před stavbou Jiráskova mostu rozebírán a plánovalo se, že bude znovu postaven jinde. Nikdy však k jeho obnově a znovupostavení nedošlo. Původně se uvažovalo, že letohrádek bude přemístěn o pouhých 150 metrů proti proudu Vltavy. Byly ale jak technické problémy tak neochota pojišťovacích ústavů letohrádek po dobu převozu pojistit. V té době byl také již značně poničený a tak bylo jeho rozebírání přerušeno a nakonec byl doslova zbourán.

Málokdo pamatuje na to, že když byla stavěna nábřežní zeď, letohrádek ležel přímo v její linii. Ve zdi byl vytvořen výklenek aby se letohrádku uhnula. O tom vyprávěla babičce prababička, která se tam s manželem chodila dívat na to jak se staví nová ochranná zeď. Babička mi zase vyprávěla, jak byl 30 let na to kouzelný letohrádek likvidován. Jen výklenek po něm zůstal. Všem Pražanům ho bylo bezesporu líto. Ale brzy na něj zapomněli, když přes Vltavu stál dokonalý a úhledný železobetonový most dlouhý celých 310,6 metru. I jeho šíře 21 metrů byla úctyhodná.

Pět betonových návodních pilířů o šířce 4,6 metrů bylo obloženo žulovými kvádry. Most spojuje šest obloukových polí o rozpětí 45 – 51 m. Povrch vnějších ploch je z omítky z umělého kamene. Betonové zábradlí a osvětlovací stožáry mají terasový hlazený povrch. Na obou předmostích jsou 13,5 m vysoké osvětlovací pylony s dekorativními kašnami a obelisky, díla architekta Vlastislava Hofmana. Pražané pojali stejný obdiv k mostu jako měli dříve k letohrádku, na který se tak rychle zapomnělo. Lidská paměť je vrtkavá.

Dnes stojí na předmostí Jiráskova mostu v Dienzenhoferových sadech moderní fontána, která je situována poblíž rušné dopravní tepny. Dříve, v 80. letech 20. století bývala jiná. Zajímavé na ní bylo, že uprostřed fontány byl umístěn sloup veřejného osvětlení. V 90. letech ji firma Aquafont zrekonstruovala a sloup odstranila. Fontána na dvou čtvercových stupních s kruhovým soklem byla osazena novou konstrukcí. Ta svým tvarem odkazuje k Tančícímu domu na protilehlém břehu Vltavy. Do roku 2007 byla zajímavostí socha dívky z bílého mramoru, která má náruč květin a fontánu jakoby sledovala. Málokdo ale také ví, že socha byla na tomto místě už od roku 1932. Jmenuje se Jaro a vytvořil ji Ladislav Beneš. Málokdo také ví, že k fontáně vůbec nepatřila. Přesto se tyto dva zcela odlišné objekty krásně doplňovaly. A už téměř nikdo neví, že socha byla loni najednou po tolika letech odstraněna a zbyl po ní jen holý podstavec v zemi. Nyní se mramorová dívka s náručí květin nachází v interiéru letohrádku Portheimka .

Koho ještě zajímá historie osudu zaplaveného území, vězte, že roku 1899 začala parcelace pozemků na nábřeží a současně s ní výstavba nábřežních zdí. Hlavně kvůli nutnosti výstavby zdí byla botanická zahrada zrušena a od roku 1902 byla zahájena i její parcelace. Vzniklo tak mnoho hromadných veřejných protestních akcí a vlastně jen díky nim byla malá část zahrady zachována a roku 1905 zde vzniknul městský park. Nejdříve se mu říkalo V botanické zahradě, později V sadech, pak se jmenoval Ferdinandovy sady a lidově V lavoru. Až od roku 1920 má své současné jméno podle autora tehdy zde ještě stojícícho letohrádku.

Se jménem Kilián Ignác Dientzenhofer jste se v mých procházkách pražskými parky a zahradami setkali již mnohokrát. Mnozí z Vás víte, že jde o českého architekta a stavitele německého původu a především představitele vrcholného baroka. Své stavitelské nadání podědil po svém otci staviteli Kryštofu. Přes to, že původně vystudoval na pražské universitě filosofii a matematiku, rodinné dispozice zvítězily. Žil v letech 1689 až 1751 a zanechal po sobě taková díla jako stavbu hlavního průčelí pražské Lorety nebo kostel sv. Mikuláše jak na Staroměstském náměstí tak na Malé Straně (kněžiště a kupole) ale i Invalidovnu v Karlíně. Známá je vila, kterou postavil pro svoji rodinu pod jménem Portheimka a mnoho dalších skvostů církevních i světských.