Na 1. máje na Petřín! Tradiční romantika
s netradičním programem!
Kouzelné, tiché a romantické jsou zahrady Petřína. Spousta zeleně,
stromů a vysoké trávy, spousta cestiček a zákoutí, spousta ticha, které
se tu prolíná se zpěvem ptáků a cinkotem tramvají projíždějících dole
Újezdem k Andělu nebo na Malou Stranu.
Pokud si někde chcete opravdu odpočinout, vychutnat ticho a krásný ničím nerušený výhled na hlavní město, doporučuji procházku a spočinutí právě na vrchu Petříně, který dosahuje výšky 327 metrů. Sice tady občas zakopnete o milence, kteří jsou vidět prakticky všude ale chovají se velmi tiše. A proč by tu nebyli právě milenci, když je tu sousoší Polibek od J. Mařatky z roku 1910. Proč by tu nehledali útočiště, když jsou tu pod ochranou sochy Panny Marie od neznámého autora. A tak jen zlehka pár kratičkých zpráv o tomto místě.
Den s Máchou na Petříně 2014
Ve čtvrtek 1. 5. 2014 bude v parku Petřínské rozhledny v době od 14 do 17 hodin připraven program pro všechny zamilované lidi, ale nejen pro ně.
Na programu bude show na skákacích botách, které si pak můžete obout a vyzkoušet si, jak se v nich chodí i skáče. Můžeš si také zkusit jízdu na jednokolce nebo slackline. Celé odpoledne bude moderovat kouzelník Grino, který předvede některá ze svých magických představení.
Večer akce vyvrcholí besedou s Danem Přibáněm o cestě žlutým trabantem do Jižní Ameriky v budově muzea na Florenci.
Právě z vrchu Petřína kdysi zazněla slova kněžny Libuše o městu, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Právě na vrchu Petříně byli zavražděni Slavníkovci (ti, které Přemyslovci nestačili vyvraždit už na Libici). Nedaleko kostela sv. Vavřince bylo popraviště až do dob stavby Hladové zdi…. Ta zde byla postavena za Karla IV. V letech 1360 – 62, snad aby stavba poskytla obživu pro chudé…. Délka zdi je dnes 1178 metrů, šířka je v průměru 170 cm a výška místy i 8 m.
Na mýtince mezi stromy najdete dřevěný pravoslavný kostel sv. Michala, který je též nazýván „Karpatský“. Byl postavený v 17. století a sem na Petřín převezen v roce 1929 z Medvědovců u Mukačeva. Je celodřevěný včetně 3 věží a jeho střecha je pokrytá šindeli….Stal se součástí sbírek Národopisného muzea.
Na Petříně najdete sloupové sluneční hodiny ze 17. století. Na stranách hodin jsou reliéfy ukřižovaného Krista, sv. Rocha, sv. Šebestiána a sv. Rozálie. Pokud budete mít čas na na občerstvení, navštivte restauraci Nebozízek, která byla postavena jako výletní restaurace už v roce 1763! Po té naštivte Letohrádek Kinských z roku 1827 až 1831, empírovou stavbu architekta Jindřicha Kocha. Velkou zajímavostí Petřína je, že po dlouhá léta lámala opuka, tedy kámen, z něhož je postavena velká část města Prahy.
Na Petřín jezdí pozemní lanovka, dlouhá 511 metrů, lanovka, která vznikla roku 1891. Lanovka má 3 stanice: Újezd – Nebozízek – Petřín. Petřínská rozhledna, stojící na vrcholku kopce pochází také z roku 1891. To proto, že byla stejně jako lanovka postavena pro Zemskou jubilejní výstavu a otevřena 20. 8. 1891 díky zakladatelům Klubu českých turistů V. Kurzovi a V. Pasovskému, kteří dali podnět k její výstavbě, byla navržena podle Eiffelovy věže v Paříži a 5 krát zmenšena.
Atrakcí nejen pro děti je již od roku 1893 Bludiště s křivými hravými zrcadly či od roku 1928 planetárium Štefánikova hvězdárna kousek od Hladové zdi. Mimochodem je v něm i knihovna přístupná veřejnosti s více než 10 000 knihami.
Na Petříně také najdete kouzelnou studánku, kterou napájí pramen s léčivými a prý afrodisiakálními účinky. A proč by tedy ti milenci nechodili právě sem… Možná k tomu mají i jiný důvod. Právě sem chodíval český básník Karel Hynek Mácha narozený pod Petřínem a od roku 1912 dodnes tu má svoji sochu, jejímž autorem je sám Myslbek.
Petřín je obklopen mnoha krásnými zahradami. Nechte se inspirovat na jarní procházku v dalším článku o Petříně Pražské zahrady – zahrady Petřína.
Svoji sochu zde má další český básník Jan Neruda, spisovatel a novinář, který se narodil také na úpatí Petřína. Jeho socha je zde od roku 1970 a jejím autorem je Jan Simota. Socha sedící postavy s dvěma génii u nohou představuje dalšího českého básníka, Jaroslava Vrchlického. Je z pískovce a pochází z rukou Josefa a Antonína Wagnera a Jana Sokola z roku 1960. Jsou tu ale ještě další sochy, socha hudebního skladatele Vítězslava Nováka, astronoma a politika Milana Rastislava Stefánika, houslového virtuosa Ferdinanda Lauba a české herečky, členky Národního divadla Hany Kvapilové. Socha sedící postavy s kyticí v klíně je umístěna vedle Letohrádku Kinských a pod pomníkem je uložena urna s hereččiným popelem. Socha je z bílého mramoru od Jana Štursy z roku 1913. Herečka zemřela roku 1907.
Vrch Petřín je nejen výrazným prvkem pražského panoramatu. Rozsáhlý park přitahuje rovněž pořadatele různých aktivit. Od osmdesátých let dvacátého sptoletí se zde například na počest dobytí nejvyšší hory světa jednou za čas pořádá Výstup na Mt. Everest Petřínskou cestou . Na to, aby účastníci vystoupali na pomyslný Everest, musí na kopec vyjít asi osmdesátkrát.
Nesmím opomenout nejnovější sochy na Petříně, jsou symbolem utrpení politických vězňů rané totality, pomník mučedníků 50. let z dílny sochaře Olbrama Zoubka, umístěný na úpatí Petřína na pražském Újezdě. Pomník obětem komunismu byl odhalen v roce 2002. Zoubek na něm spolupracoval s architekty Zdeňkem Hölzelem a Janem Kerelem.
Možná ale důvod, proč pražští milenci chodí právě na tato místa, je mnohem prozaičtější. Třeba tím správným důvodem jsou kouzelné, tiché a romantické zahrady Petřína. Spousta zeleně, stromů a vysoké trávy, spousta cestiček a zákoutí, spousta ticha, které se tu prolíná se zpěvem ptáků a cinkotem tramvají projíždějících dole Újezdem k Andělu nebo na Malou Stranu. Ale o zahradách zase příště……
Argondie
Spodní stanice petřínské lanovky
Budova zrcadlového bludiště
Síň smíchu – království křivých zrcadel
hladová zeď
Výhled na chrám sv. Víta
Velvyslanectví Spojených států amerických
Diorama z třicetileté války v prostorách zrcadlového bludiště na Petříně
Diorama z třicetileté války v prostorách zrcadlového bludiště na Petříně
Diorama z třicetileté války v prostorách zrcadlového bludiště na Petříně
Thajská kuchyně je nedostižná, ale o tom by se dala napsat spousta
samostatných článků. Chuťové buňky zaplesaly nad polosyrovými
ústřicemi s chilli a zeleninou, pečenými či vařenými rybkami
rozličných druhů s kari a kokosovým mlékem, grilovanými olihněmi
i smaženými krevetovými plackami. Kéž by byl žaludek nafukovací.
Na cestách mám ráda náhody. Přesný itinerář obvykle nevytvářím, občas tuším směr a další dění nechávám osudu. Jenže někdy je přece jen třeba vymyslet konkrétní plán v konkrétní čas, třeba když chcete navštívit dlouho neviděného kamaráda pracujícího pro blaho plážových povalečů na thajském Pukhetu. Mířím na dané místo v jakžtakž dohodnutý čas a ejhle, pár kilometrů před finální destinací zjišťuji, že cíl mého výletu právě odlétá do Čech. Zanadávám, návštěva jedné z nejturističtějších částí jižního Thajska ztrácí smysl. Tak co teď? Zabodnout prst do mapy a jet.
„Město dvou moří“ leží na úzkém poloostrově mezi stejnojmenným jezerem a vodami Thajského zálivu. Je centrem provincie Songkhla vzdálené necelých 1 000 km jižně od Bangkoku. Dříve významný přístav hojně navštěvovaný indickými, perskými a arabskými obchodníky, dnes poklidné rybářské město na břehu Thajského zálivu. Do Malajsie bys odsud kamenem dohodil a zbytek dojel stopem, takže se nelze divit početné malajské muslimské menšině. Také Číňanů je v ulicích větší množství, vždyť i oni zde měli a mají nemalé obchodní zájmy. A bledé tváře? Spočítáš na prstech jedné ruky zvlášť, když se turistická sezóna chýlí ke konci.
Songkhla patří k větším sídlům (80 000 obyvatel), staré centrum však neztratilo atmosféru malého přístavního městečka. Starou zástavbou malebné čínské čtvrti sice prorostla řada nových budov jak jinak než ve stylu čím hustěji, tím lépe, ale celkový dojem z ulic je stále příjemný. Čínské chrámy, vonné tyčinky a nad hlavou se pohupující zářící lampiony. Kousek od starého města vyrůstá Khao Tang Kuan – Opičí hora, na níž se tyčí bílá pagoda. Nahoru se dá vyšplhat (anebo vyjet lanovkou za symbolických 30 bahtů) během pár minut a výhled rozhodně stojí za to. A když už se v odpoledním vedru nechce korzovat po ulicích, nasedněte do tramvaje. Vyjíždí několikrát denně od informačního centra poblíž národního muzea, během hodinky projede čínské město, obkrouží Opičí horu a proveze vás kolem liduprázdných pláží. Thajská průvodkyně vychrlí řadu informací a zajímavostí, ovšem neovládáte-li její rodný jazyk, máte stejně jako já smůlu a nezbývá než se spokojit s koukáním z okýnka. Mně to naprosto stačilo. Na závěr můžete a nemusíte přispět do kasičky na provoz tramvaje a výplatu komentátorky a řidičky.
V pátek, sobotu a neděli se koná večerní market. Ulice starého centra kolem národního muzea naplní desítky stánku s dobrotami, zvláště ty vylovené z moře stojí za to! Další sekci zaplní asijská hadrárna zánovního i obnošeného šatstva za nehorázně nízké ceny, což se hodí, zvlášť když se oděv dovezený z domoviny začne rozpadat. Pro milovnice sekáčů nebezpečné místo, mějte na paměti váhový limit zavazadel letících zpět do Čech. No a zbylý prostor zbývá pro pouliční umělce. V jednom rohu vyřvává karaoke, v dalším sedí starší pán s chraptícím rádiem, uprostřed dvojice teenagerů s kytarou… Máte-li sebou hudební nástroj, zkuste utrhnout kousek místa a zabrnkat, zapískat či zahudat. Thajci mají pouliční všeumělce rádi.
Thajská kuchyně je nedostižná, ale o tom by se dala napsat spousta samostatných článků. Když u moře, tak ryby, ryby, ryby a občas krab, kreveta či oliheň. Dary moře seženete u každého krmítka – stánkem na trhu počínaje a luxusní restaurací na pláži konče. Doporučuji experimentovat. Chuťové buňky zaplesaly nad polosyrovými ústřicemi s chilli a zeleninou, pečenými či vařenými rybkami rozličných druhů s kari a kokosovým mlékem, grilovanými olihněmi i smaženými krevetovými plackami. Kéž by byl žaludek nafukovací.
Ač byla návštěva Songkhly z hodiny na hodinu vymyšlená nouzovka, zůstali jsme čtyři dny a na plno užívali příjemně ospalou atmosféru přístavního městečka, večerní tržiště, koupačku v moři a hlavně naprostou absenci turistů. Po čtyřech měsících asijské cyklistiky přes hory, doly, města i divočinu ideální místo odpočinku.
Vysypávání mandal, indické tržiště nebo třeba přednáška
o zajímavých zákoutích Anglie, Skotska a Walesu. To vše přinesl
druhý ročník festivalu Culturea ve Zlíně.
Aktualizováno
Vysypávání mandal, indické tržiště nebo třeba přednáška o zajímavých zákoutích Anglie, Skotska a Walesu. To vše přinesl druhý ročník festivalu Culturea, který proběhl 8. a 9. dubna v prostorách zlínského 14|15 Baťova institutu. Letos představil veřejnosti kulturu Indie a Velké Británie.
Indický den
Indický den započal poklidným kurzem vysypávání mandal, do kterého se zapojily všechny generace. Poté již pokračoval na plné obrátky. Návštěvníci měli možnost navštívit například přednášky o cestování po Indii nebo o indických náboženstvích. Na vlastní kůži si pak mohli vyzkoušet zpívání manter a rozvlnit své tělo v rytmu bollywoodských tanců. Ducha i tělo uklidnil workshop jógy, o který byl již několik dnů před festivalem obrovský zájem.
V rámci indického dne se naskytla také příležitost nakoupit si na pravém indickém tržišti. Na venkovní platformě nabízeli stánkaři zboží dovezené z Indie, ručně vyráběné šperky, nechyběla ani indická restaurace. „Jídlo je výborné, asi se dám na indickou kuchyni,“ pochvaloval si Lubomír Dobrovolný ze Zlína. Program indického dne vyvrcholil českou premiérou oceňovaného filmu Cizí oběd, který se promítal ve Velkém kině a k němuž majitelé vstupenek dostali také chutnou indickou večeři.
Britský den
Druhý festivalový den odstartoval opravdu netradičně. Na zlínském Stadionu mládeže se totiž konal turnaj ve Famfrpálu, sportu známém z knih o mladém čaroději Harrym Potterovi. Všechny zúčastněné týmy hrály s obrovským nasazením, což s sebou přineslo zajímavou a hlavně dramatickou bitvu o celkové vítězství.
Dění festivalu se následně přesunulo zpět do 14|15 Baťova institutu, kde se návštěvníci mohli zúčastnit workshopu žonglování a přednášky o zajímavých místech Velké Británie.
Úderem šesté hodiny pak v zaplněné kavárně Šachmat odstartovala shakespearovská komedie Veselé paničky windsorské v podání břeclavského Divadla Bedřicha Kaněry.
Vyvrcholením festivalu pak byla večerní Culturea Indie Night Live ve zlínském klubu Golem. Velmi slušně zaplněný klub sledoval trojkoncert kapel hrajících nezávislý britský rock. Postupně vystoupili českoslovenští Sphere Trace následováni slovenskými bouřliváky z Funny Faces a Walter Schnitzelsson. Zhruba hodinu po půlnoci pak celý festival uzavřela dechberoucí ohnivá show v podání žonglérské skupiny Magnis pod taktovkou Michala Halačky.
Podrobnosti o programu a vstupenkách jsou dostupné na webových stránkách festivalu www.culturea.cz.
O minulém ročníku
Culturea 2014 by ráda navázala na úspěch prvního ročníku, který v dubnu 2013 představil Itálii a Japonsko. V rámci Italského dne byly k vidění živé šachy, které se uskutečnily na zlínském náměstí Míru. V univerzitní restauraci pak kuchař Riccardo Lucque účastníkům festivalu přiblížil italskou kuchyni a velkému zájmu se těšilo také divadelní představení. Japonský den se nesl v duchu sushi, origami a japonské kaligrafie. Prvnímu ročníku se dostalo i dvou příjemných ocenění. Na Konferenci projektového managementu 2013 nejprve získala Culturea cenu za nejsympatičtější studentský projekt. Následně uspěla také v celostátní soutěži Projektový manažer roku 2013, kde vyhrála 1. cenu týmu expertů a 2. místo v kategorii Neziskový a studentský projekt.
O organizátorech
Organizátory festivalu jsou studenti Fakulty multimediálních komunikací při UTB ve Zlíně. Culturea je jedním z projektů Komunikační agentury (KOMAG), což je jedinečný vzdělávací program, který studentům Fakulty multimediálních komunikací umožňuje propojit teorii s praxí. Veškeré aktivity v rámci projektu vykonávají studenti svépomocí. Od počátečního návrhu přes získávání finančních prostředků a propagaci až po samotnou realizaci. Mezi další projekty Komunikační agentury patří například Busfest, Cena Salvator nebo Miss Academia.
Sedíme a užíváme si krásného vlahého afrického večera, z poza
hlavy od záchodu slyšíme šramot: „To je asi nějaká drobná havěť.“
Bereme baterku a ve světle se nám objeví sloní samec. Ups, průšvih!
Takový samotář dokáže být pěkně nevrlý. Rychle se pakujeme, abychom
byli připraveni k odjezdu.
Přejíždíme přehradu Kariba vystavenou v padesátých letech, toho času to byla největší přehrada světa. Zvláštností je, že se můžeme zastavit a fotit a nikdo nás nevyhání ani nezatýká. V mnoha afrických zemích je zakázáno fotografování oficiálních, úředních a armádních budov a sídel. Sjíždíme od Kariby a první místo, kam se vydáváme je národní park Mana Pools. Název je odvozen od čtyř velkých jezer na území parku, které jsou „přežitkem“ více než tisíc let staré práce vodního živlu Zambezi, jež územím protékala, než později změnila směr. Mana znamená v místní řeči Shona „čtyři“. 2196km čterečních rozlehlé území příkrých břehů, bažin, plání, písčin, jezírek a ostrůvků lemovaných mahagony, divokými fíkovníky, ebeny a baobaby je jedním z nejméně vyvinutých parků v jižní Africe. Park je domovem mnoha druhů zvěře jednak díky malé návštěvnosti, divoké přírodě, ale i díky řece Zambezi, která je v období sucha nejlepším a jediným zdrojem vody pro veškerou zvěř. Obrovská populace hrochů, slonů a další zvěře včetně 350 druhů ptactva nasvědčuje výborné poloze a ideálnosti parku a také zaručuje nezapomenutelné safari.
Vstupné se nedá zaplatit na vstupní bráně, musíme tedy do kanceláře parku několik kilometrů od brány. Mezitím projíždíme kontrolou much CC. Platíme 15USD na osobu. Vstupné tady v Zim platí na 7 dní. Takže v porovnání s abnormálně předraženou Keňou (80USD osoba/den) je to vlastně zadarmo. Vedle vstupní brány cedule je „Zákaz vstupu s citrusovými plody a banány“. Důkladně schováváme všechny zásoby a pouštíme se hluboko do obrovské rezervace. Do samotného parku přijedeme až za tmy, na recepci již nikdo není. Ubytováváme se v hlavním kempu hned na břehu řeky Zambezi. To jsme ale ještě nevěděli, co nás v noci čeká. Kemp nemá plot, zvěř se zde pohybuje naprosto volně a pak to podle toho ráno vypadá. Pokud nenajdete lvem ožraného nezodpovědného turistu, zajisté najdete po okolí roztahané hrnce, chladicí boxy, zbytky balení od potravin atd. A noc? Neuvěřitelně hlučný orchestr africké divočiny. Z jedné strany výměna názorů skupiny hrochů, z druhé kvílení hyen, nebo hluboké mručení Impal, do toho vytí šakala, občas nějaký lev a to vše je podbarveno vůní čerstvě odloženého sloního bobku.
Park je divoký, leží na břehu řeky s přemnoženými krokodýly, velkými skupinami hrochů. V útrobách parku potkáte snad vše, co příroda nabízí a k tomu Vám bude zpívat symbol afrických vod – Orel jasnohlasý. Mana pools je jediné místo, kde je povoleno opustit auto a vydat se na pěší safari, ať už s rangerem nebo sami. Mně osobně vyhovuje safari v autě, nemusím si adrenalin v krvi zvyšovat setkáním tváří v tvář třeba s buvolem nebo masivním slonem. V parku zůstáváme několik dní, projíždíme po parku, je období sucha, zvěř se stahuje k napajedlům a řece a krajina je díky seschlé trávě a keřům prostupnější. Tady také potkáváme svého prvního lva, sice v hluboké trávě právě relaxujícího po páření, ale máme ho! Na pláních se pokojně pasou antilopy, zebry, buvoli, pobíhají prasata bradavičntá a mnoho dalších druhů ptactva a drobnějšího zvířectva. Na poslední dvě noci jsme se z hlavního kempu přesunuli do soukromých, kde je jen suchý záchod 100m od kempu a ohniště. Není nic krásnějšího, než pozorovat magický západ slunce, poslouchat hlas divočiny a uspokojovat své chuťové buňky dobrou večeří. K relaxu patří i trochu vína, a věřte, že v takovém romantickém večeru chutná obzvášť výtečně. Jenže takové pohody a klidu se v buši nemusí člověk ani dočkat a nebo netrvá věčně…
Sedíme a užíváme si krásného vlahého afrického večera, z poza hlavy od záchodu slyšíme šramot: „To je asi nějaká drobná havěť.“ Bereme baterku a ve světle se nám objeví sloní samec. Ups, průšvih! Takový samotář dokáže být pěkně nevrlý. Rychle se pakujeme, abychom byli připraveni k odjezdu. Vždy, když kempujeme někde na divoko, jak se říká, stavíme auto tak, aby byl předek nastaven na směr jízdy a my v případě potřeby mohli rychle odjet. Slon si vklidu spásá, co najde, až se dospásává až k nám, rovnou to ale bere pod strom, vedle ohniště. Téměř hodinu nám nerušeně dělá společnost, pak se tiše odplouží pryč. Druhý den zase sedíme nad řekou, když tu se za námi opět ozve šramot. Tentokrát si to slon žene rovnou pod strom vedle nás. Trochu, spíš trochu víc nás to zaskočilo, urychleně pakujeme věci okolo auta a čekáme zase za autem. Masivní samec si požírá cosi pod stromem a pak nás v klidu opouští. Teprve teď nám dochází, za čím že to přišel… Odpoledne jsme dělali pomerančo-banánový džem a Renda všechny slupky hodil jen pár metrů od auta. Proto mají na bráně tu velkou ceduli. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby ten slon dostal chuť na nějaký pomeranč ještě, když byl zavřený v autě. Ani nechceme domýšlet následky. Pro slony není problém udělat i z offroada plechový balíček.
„Nezastavuj na odstavném pruhu (je-li Ti život milý)“
Jedeme směr Harare, přepadl nás z toho ranního safari hlad, zastavujeme na odpočívadle a ohříváme oběd. Kolem prosvištěl pick up. Brzda, kvílení pneumatik a auto se řítí k nám! „ A jsme v háji,“ nenapadá nás nic jiného, než to nejhorší. Zim je zahalena do závoje zla, a i kdyby nám Colin vyprávěl do nekonečna, jaká paráda to u nich je, stejně máme hlavu naplněnou mediálními story. No co, co se má stát, ať se stane, už máme za sebou více jak polovinu trasy. Kdyby se něco stalo na začátku, asi bych byla hodně naštvaná, že jsem si ty těžce vydřené peníze investované v autě a celých přípravách na cestu, ani pořádně nemohla užít… Z auta vyskakuje pohledný běloch, podává nám ruku a s pusou od ucha k uchu, očima vyvalenýma na naší SPZ nás zpovídá. Podává nám vizitku a zve na akci offroad trialového závodu v Harare. V příštích dnech jsme upozorněni, že na odpočívadlech není bezpečné se vůbec zdržovat.
V Harare navštěvujeme Colinovu rodinu, projíždíme město křížem krážem, nacházíme zajímavé obchůdky, trh, opuštěné ulice a spousty lidí. Na Zim je, alespoň dle informací od několika lidí, uvaleno mediální embargo. Neradi provokujem a vždycky se snažíme respektovat pravidla země, kterou navštívíme. O víkendu začíná závod. Mezi závodníky jsou převážně běloši, jen jeden černoch, ale mezi návštěvníky je to skoro naopak. Nebo minimálně vyvážené. Super počasí, super zábava a k tomu poznáváme spousty fajn lidí. Kdo ví, možná někdy také zkusíme štěstí v tomto trialu. Něco takového jsme v zemi, která spadla na samé dno, nečekali.
Takové byly symboly pro bývalou ošatku Afriky. Kdysi nejlepší a nejproduktivnější země Afriky v roce 2008 padá na samé dno. Prezident Mugabe místo aby byl pyšný, jak jeho země prosperuje, vzal vše za špatný, ten hamižný černošský, konec a v roce 2000 začal nekompromisně sbírat tvrdě vybudované farmy bílým farmářům. Používané způsoby vystěhovávání se vymykaly zdravému lidskému rozumu a nesly známky genocidy, která se stupňovala. Ze zhruba 350tisíc bělochů v zemi zůstalo něco okolo 20tisíc, kteří i přes krutost a nebezpečí nechtěli svou rodnou zemi opustit. Původní plán, respektive Mugabeho lež, odebírání farem špatným bělochům a navracení původním obyvatelům, nějak nefungoval. Farmy sice odebrané byly, ale byly rozdány všem bratrům, sestrám, kamarádům, soudcům a další havěti, která nebyla schopna farmu provozovat. Vše rozprodali, osivo snědli, stavby a pozemky zdevastovali. Stát je neproduktivní, hodnota peněz klesá, na bankovkách se objevuje i deset nul, inflace je nezřízenou střelou. Jeden den jdete pro chleba s igelitkou plnou bankovek, ale druhý den to jsou igelitky dvě. Nejsou pohonné hmoty, obchody jsou prázdné, lidé nemají práci, umírají hlady, cholera se mezi chudými šíří zemí. Nakonec koncem roku 2008 Zimbabwe padá na to nejhlubší dno. Není možné nic dovézt, na Zim jsou z každé strany uvalené sankce. Zim ztrácí i svou vlastní měnu. Počátkem roku se situace začíná zlepšovat, v oběhu je jenom americký dolar. Obchody se pomalu začínají plnit. Země je ale neskutečně drahá. Nemají představu o hodnotě dolaru a vše zaokrouhlují na celé.
Lidi, ať už bělochy, tak černochy z této země obdivujeme. Mnoho z nich jsou odpůrcem Mugabeho a díky tomu, čím si prošli, jsou schopni se stavit na své nohy. V Africe je zažité heslo „ We make a plan“ – to prostě k Africe patří, a nejen k Zimbabwe. A jak je u spousty bělochů vidět, dokáží se poprat s problémy a situacemi, které by Evropana položili. Mám k nim respekt a trochu jim i tu sílu závidíme. A nejen to, také jejich vstřícné a ochotné chování jeden k druhému. To se u nás poměrně rychle ztrácí.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web divokaafrika.cz, Andrea Kaucká a René Bauer propadli závislosti zvané cestování a lásce jménem Afrika.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Nepotkali jste krále zvířat? Netruchlete…
Po několika krásných dnech se loučíme, v lednici máme žirafí a pštrosí maso. Jenže co se nám nestalo… v Zimbabwe se platí dolary, ale v oběhu jich není tolik, aby byly zásobeny i bankomaty. „A jsme v pasti!“ Nemáme žádnou hotovost a před sebou ještě více než 1000km na další hraniční přechod. Nezbývá, než se slušně zeptat. Ross, zeť Colina, nám půjčuje 200USD, tak mu je hned posíláme na účet z naší banky. Zachránil nám, jak se říká, zadek.
Nyní konečně můžeme pokračovat dál v naší expedici. Jedeme na jih směr Bulawayo. Po cestě se zastavujeme v jedné safari lodge. Kempování tu není možné a mimo objekt, na divoko, to místní zrovna nedoporučují. Ne, že by Zimbabwané byli násilníci, ale přeci jen se po zemi motá dost krutých, bělochů nenávidících, válečných veteránů (ve věku okolo 20ti let) a ty by mohli způsobit hodně velké nepříjemnosti. Do objektu přijíždí Kevin, lovec a farmář. Přijíždí se svým synem, aby majiteli soukromého parku skolil nějakou impalu. Kevin zrovna neprochází nejšťastnějším obdobím, Mugabemu se zachtělo jeho farmy, a tak se potýká s krutostí a neskutečným rasismem, násilně je vystěhováván z jeho vlastního, po generace vybudovaného zázemí. Kevin nás bere do rezervace a my nocujeme mezi žirafami, buvoly a antilopami.
Ráno na nás čekají dva společníci na toulky bušem. Asi byste nikdy neuhádli, kdo nás doprovází, nebo spíš, koho doprovázíme my… Chaku a White man. To jsou zdvořilá jména 11-ti měsíčních lvů. Dvě hodiny se s nimi touláme bušem, je to zvláštní. To, na co se doma můžeme koukat jen v TV nebo přes silné mříže v ZOO, je nyní vedle mě. Otírá se nám o nohy jako pes a otrávěně čekají, až je dohoníme. Najednou si můžem osahat krále zvířat, který váží minimálně 4krát tolik co my, který kdyby se ohnal jeho „prackou“, srazil by nás k zemi jako mouchu. Dostáváme do ruky jen tenký klacík. A teď holka ukaž, co je v Tobě. Jenže mě po výcviku hyen v Harer v Etiopii nic nezaskočí… I když po informaci, že již několik dní nejedli, nás přelívá zvláštní horký i studený pot. Záměrně jsme si vybrali právě ranní procházku, predátoři, jak je známo, jsou více aktivní večer a v noci. K ránu už to flákají. Vedeme je zpět do výběhu a loučíme se s bezva partou.
Bulawayo je bývalé hlavní město státu Rhodesie, do roku 1981 bylo Zimbabwe Rhodesií, pojmenováno v roce 1888 po hlavním kolonizátorovi Johnu Rhodesovi, v roce 1981 získalo svou nezávislost a získalo zpět svůj název Zimbabwe. Dnes je hlavním městem pro jednoho ze dvou největších kmenů Zim – Ndebele. Kousek za městem je rozsáhlé a svou krajinou jedinečné pohoří zvané Matopos. Šestina oblasti je vyhlášená národním parkem již od roku 1926 – národní park Rhodes Matopos, zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO. John Rhodes má zde i svojí hrobku.
Kempujeme schovaní za skaliskem a konečně degustujeme žirafí maso. Není špatné, jen trochu tužší, možná chtělo více podusit. Ráno nás vyhání ze spacáků zima, vjíždíme do parku. Tvrdili nám, že je tu jedna z největší populace levhartů a nosorožců. Že nepotkáváme žádné levharty, není nic zvláštního. Umí se dobře maskovat a společnost člověka rozhodně nevyhledávají, tedy pokud si s ním nechtějí v korunách stromů pohrávat. Od zasvěcených osob jsme se jednou dozvěděli, že levhart je jediná kočkovitá šelma (v Africe), která na člověka zaútočí, i když není hladová. Na kolik je tato informace pravdivá, není jisté. Nicméně objevujeme mnoho stop nosorožců, gazel, leopardů a šakalů, ale nikde ani živáčka.
Projíždíme parkem s úžasnými kamennými formacemi, obrovskými balancujícími balvany a stromů mopane. Pouštíme si fantazii z uzdy a nacházíme například velblouda, matku a dítě a jiné siluety. Prostředí jako stvořené pro úkryty nebo zázemí. A nejsme daleko od pravdy. Před několika tisíci lety, zde žili původní obyvatelé jižní Afriky. Sanové. Zanechali zde po sobě zprávy. Matopos je obrovskou galerií jeskynních maleb Sanů. Některé jeskyně jsou lehce dostupné a známé, např. Silozwane a Nswatugi. Jsou položeny vysoko ve skalách s velmi pěknými a zachovalými jeskyními malbami Křováků. Zhruba 5 – 6 set let staré malby lidí, žiraf a nosorožců. V blízkém i dalekém okolí je jich stovky možná i tisíce. Opouštíme tuto krásnou oblast a pomalu se loučíme se Zim.
Se Zim, jak se této zemi říká, se loučíme u nejznámnějšího „highlightu“. Jedeme sem po škvárové cestě paralelně s přehradou Kariba. Již z dálky je slyšet dunivý zvuk a vidět je na desítky kilometrů. Myslím, že víte, kam vedou kroky návštěvníků Zimbabwe. Je škoda, že většina turistů jezdí pouze sem, že si lidé nenajdou čas tuto zemi poznat blíže. Nocujeme kdesi za městem za mrazivého kvílení hyen. Tady už nám tak pohodové nepřipadají. Vstáváme velmi brzy, abychom stihli východ slunce nad nádherným přírodním úkazem. Mluvíme o Viktoriiných vodopádech.
Platíme 20USD a spěcháme do parku Mosi-o-Tunya. Nádherný africký východ slunce nad vodopády opravdu stojí za to. Pocit se nedá popsat a do fotek se atmosféra také přenést nedá. Stojíme tváří v tvář té mase vody, která se řítí z 95metrové výšky. V tuto dobu jsou plné. 3 hodiny jsme bloumali v pralesním buši promočení permanentní sprchou neústupné Zambezi.
Poslední kroky, než nadobro opustíme tuto zemi, která nás nadchla a vlezla pod kůži, zajíždíme na farmu plnou krokodýlů. Né pro kůži, ale na ochutnávku masa. Obracíme se na Mika a ten nám za posledních 5 USD nakládá 3kg masa. Něco z krčku, něco z líček a kus ocasu. Lednice je narvaná až do poslední skulinky. Spokojení opouštíme zemi krutovládce a přes Zambii se vydáváme vstříc dobrodružství země sytě oranžových dun.
Král zvířat a symbol Afriky
Kempy v Mana Pools jsou bez plotu, zvěř se courá i kolem stanu
Africký západ slunce nad Zambezi
Napajedla v Mana Pools jsou často obsazená slony
Matabeleland – zdobené chatče a čisté dvorky
Publikum na offroad trailu bylo spíše černošské
Tragický konec produktivní země
Zambezi je plná hrochů a krokodylů – nejsou to ty nej společníci na koupaní
Lvíče Chaka je našim dobrým společníkem
Není co dodat, skvělí lví společníci
Balancující kameny v NP Matopos
Jeskynní malby v národním parku Matopos
Nekouzelnější je východ slunce nad vodopády
Ďáblův katarakt Viktoriiných vodopádů
Divoké Zambezi je v květnu plné vody
Dým, který hřmí – Viktoriiny vodopády
Jediný černý účastník offroad trialového závodu
Jeskyně v Matopos, po celé zemi jich je tisíce
Jen takto se můžete ubránit před dotěrnou hyenou a šakaly
Matabeleland – zdobené chatče a čisté dvorky
Nosorožec tuponosý v souromé rezervaci
Pod rukama za pomoci primitivních nástrojů se rodí třeba lev
S Kevinem v rezervaci
Vedle asfaltových hlavních silnic funguje take systém -one strip
Zábavy i adrenalinu je na závodech dost
Zambezi je plná hrochů a krokodylů – nejsou to ty nej společníci na koupaní
Zruční zimabwští domorodci ve stínu křoviska vyrábějí pěkné sošky
Cílem mého cestování po chorvatských ostrovech se tentokráte stal
kvarnerský velikán Krk. Spolu s ostrovem Cresem zaujímají krásné
první místo, co se do rozlohy týče. Krk se pyšní rozlohou 405,78 km2
a prestižním oceněním Modrá vlajka, které mu bylo uděleno za jedny
z nejkrásnějších a nejčistších pláží v Chorvatsku.
Cílem mého cestování po chorvatských ostrovech se tentokráte stal kvarnerský velikán Krk. Spolu s ostrovem Cresem zaujímají krásné první místo, co se do rozlohy týče. Krk se pyšní rozlohou 405,78 km2 a prestižním oceněním Modrá vlajka, které mu bylo uděleno za jedny z nejkrásnějších a nejčistších pláží v Chorvatsku. Já však nepřijel s cílem odpočinku na nejbližší pláži před hotelem, nýbrž s naprosto jiným záměrem – poznat zapomenuté památky tohoto překrásného piniemi a mořem vonícího ostrova.
Krk jako kolébka historie
Pokud patříte mezi milovníky historických památek, je vaše návštěva na Krku více než žádoucí. Památky, které se na ostrově nachází, svědčí o bohaté a poměrně pohnuté chorvatské historii a to z dob již dávno minulých. Krk lze označovat za středisko hlaholského písemnictví. Již ve 13. století zde totiž byly prováděny bohoslužby ve slovanském jazyce. Z této doby se na ostrově zachovalo mnoho hlaholských památek. Jako příklad můžeme uvést Baščanskou ploču (Bašskou desku), Statut vrbnički nebo Vrbnički misal, které byly nalezeny u menší obce Vrbnik. Další písemné vzácnosti jsou dnes uloženy v národopisném muzeu v obci Dobrinj.
Starobylé město Fulfinum Mirine
Tento architektonicky zajímavý komplex se nachází v zátoce v blízkosti obcí Njivica a Omisalj. Postaven byl již v prvním století našeho letopočtu a sloužit měl zejména veteránům císařů Flaviovců. Výhodnou námořní pozici zajistil nedaleký přístav, který ke komplexu náležel. V okolí se nacházelo mnoho úrodných polí a vodních ploch. Město Fulfinum Mirine, z jehož slávy se do dnešních dob bohužel mnoho nedochovalo, vás překvapí svou rozlehlostí i architektonickou výjimečností.
Jeskyně Biserujka
Překrásná jeskyně Biserujka se nachází nad Slivaňskou zátokou nedaleko osady Rudine. Objevena byla před více než 100 lety a své jméno (Biser = perla) si získala na základě nalezeného pokladu perel, který zde čirou náhodou objevili návštěvníci. Teplota v krápníkové jeskyni se pohybuje kolem 11 až 13 stupňů a vlhkost je zde takřka „hmatatelná“. Do jeskyně bylo nedávno instalováno elektrické osvětlení, což jí přidalo na ještě větší atraktivitě a také naději, že i vy naleznete nějaký ten zapomenutý poklad, jehož cenu nebude možno vyjádřit v penězích.
Tajemný hrad Frankopan
Mým favoritem mezi zapomenutými památkami je tajemný hrad na ostrově. O jeho výstavbu se zasloužil kníže Nikola Frankopan a to již v roce 1412. Hrad, jehož krása a důstojnost byla ve velké míře zachována také do dnešních dnů, se může pochlubit kruhovou věží, ve které se nacházejí dvě patra a rozlehlá půda. Věž byla postavena o něco později, přibližně ve 13. století. Hrad byl v průběhu 15. a 16. století restaurován a dnes představuje jednu z nejkrásnějších a nejzachovalejších památek na ostrově Krk.
Opatství svaté Lucie
Nedaleko Punatu, v malé vesničce Jurandvor se nachází překrásný kostel svaté Lucie, který zde byl vystavěn přibližně v roce 1100. Jak již bylo výše zmíněno, věhlasnou krčskou památkou je Bašská deska, jejíž replika byla umístěná právě v tomto kostele (originál je pak uložen v Chorvatské akademii věd a umění v Zagrebu). Jejím hlavním cílem bylo oddělení chóru od ostatních věřících. Kostel patří mezi raně románské stavby a o jeho výstavbu se zasloužil řád Benediktinů. Uvnitř kostela se nachází umělecké dílo ze 14. století – oltář s polyptichem na dřevě. Pokud se stejně jako já vydáte na prohlídku kostela (vstupné činí 15 kun), těšit se můžete kromě řady významných chorvatských památek také na krátký 10 minutový film, během kterého se dozvíte spoustu dalších zajímavostí. Pokud někdy na ostrov Krk zavítáte, udělejte si čas na jednu z těchto pěti zapomenutých památek. Mně pomohly poznat ostrov lépe, než ho zná běžný turista.
Vystupuji z terénního auta, které nás po klikaté cestě dovezlo
nejvýše pod horu Cotopaxi, co to šlo. Zítra, brzo ráno, máme naplánovaný
výstup na vrchol. Dnes nás čeká cesta na chatu, kde strávíme zbytek
dne.
Vystupuji z terénního auta, které nás po klikaté cestě dovezlo nejvýše pod horu Cotopaxi, co to šlo. Zítra, brzo ráno, máme naplánovaný výstup na vrchol. Dnes nás čeká cesta na chatu, kde strávíme zbytek dne.
Nepatřím k typickým českým hazardérům, kteří začínají po světě být docela známí tím, že bez vybavení, či dostatku zkušeností, často ignorují místní zákazy a bezpečnostní doporučení, na výstupy se vydávají na vlastní pěst, aby se vyhnuli organizovaným skupinám, a ještě se tím chlubí. Ale i mě štvou nehorázné ceny, které si “guidi” za své služby účtují, přestože zbytek obyvatel žije za pár dolarů denně, štve mě přehnaná bezpečnost (typicky v USA), kvůli které by turistu nejraději ani nepustili z auta.
A tak jsem vylezl na evropské třítisícovky v sandálích, na šestitisícovce jsem byl v riflích, Grand Canyon jsem, podobně jako další Češi, přes varování a strašidelné příběhy zahynuvších špičkových sportovců, zdolal dolů a zpět v jednom dni.
I když i tady jsou samozřejmě borci lezoucí na vlastní pěst, já znám svoje limity a Cotopaxi se pokusím zdolat s asistencí průvodce. Jak jsem řekl, nejsem úplný hazardér. Dokonce jsem nelenil a na tento výstup se přímo z Ekvádoru přes Internet připojistil na vysokohorskou turistiku a nebezpečné sporty.
Tip: V blízkém městečku Latacunga, velké dopravní křižovatce, se dá nejen posedět v dobré pizzerii, či koupit sladké mango na velikánském barevném trhu, ale taky domluvit cestu na Cotopaxi v jedné z několika cestovních kancelářích. Cena je hodně o vyjednávání, vybavení zánovní, ale lidé a služby fajn.
Pokud vám to peněženka dovolí, zkuste si najmout průvodce jen pro vás, vyhnete se tomu, že se budete muset z výstupu vrátit, projeví-li se u kohokoliv dalšího ve vaší skupině horská nemoc.
Tato hora patří, z pohledu horolezce, mezi choďáky, přesto se vychází v noci, po sněhu, mezi puklinami a já jsem rád, že si mě na provázku vede místní chlapík. Ze začátku, dokud mi stačí dech, konverzujeme a já zjišťuji, jak moc má hory rád a jak moc má rád i svoji práci. Čím výš jsme, tím méně rozumím tomu, že někdo dobrovolně leze na podobnou horu víc než jednou za život. Kousek pod vrcholem přestávám rozumnět i tomu, že tam někdo chce vylézt i jednou.
Nakonec horu zdoláváme, rozednívá se a z Cotopaxi, 5.897 metrů vysoké sopky, se otvírá úžasný výhled do okolí.
Ať už patříte k hazardérům nebo cestovatelům spíše opatrným, ke srovnání různých cestovních pojištění můžete využít třeba portál srovnejto.cz.
Už jste někdy letěli do vzdálené destinace nebo cestovali mezi různými
časovými pásmy? A slyšeli jste o tzv. jet lagu nebo ho dokonce
zažili na vlastní kůži?
Už jste někdy letěli do vzdálené destinace nebo cestovali mezi různými časovými pásmy? A slyšeli jste o tzv. jet lagu nebo ho dokonce zažili na vlastní kůži? Pokud ano, určite víte, že se nejedná o nic příjemného. Jet lag dokáže pokazit první dny dovolené nebo proměnit zahraniční obchodní jednání v noční můru.
Co je to Jet lag?
Jet lag, v češtině pásmová nemoc nebo také desynchronóza, vzniká při rychlém překonání několika časových pásem najednou, často se proto stává nepříjemným vedlejším efektem cestování letadlem. Mezi hlavní příznaky se řadí únava, nespavost, dezorientace, bolest hlavy, deprese, nevolnost, podráždění či iracionální chování. Obtíže bohužel mohou přetrvávat i několik dní, než se organizmus aklimatizuje. Členové palubní posádky Emirates cestují napříč časovými pásmy i několikrát týdně, proto dobře vědí, jak se nepříjemným projevům jet lagu vyhnout a jak s nimi bojovat, pokud se objeví. Petr Dibon, člen palubní posádky Emirates, se s vámi podělí o několik zaručených tipů, díky kterým si budete moci svůj zahraniční pobyt užívat od prvního dne.
Nepodceňujte přípravu
Na dlouhý let se začněte připravovat několik dní dopředu, abyste připravili oragnizmus na změny, které ho čekají. Začněte spánkovým režimem. Cestujete-li z východu na západ, jděte spát a vstávejte o něco déle, než jste normálně zvyklí. Pokud naopak poletíte ze západu na východ, zkuste jít do postele dříve než obvykle a ráno si přivstaňte. Petr Dibon říká: „Před každým letem se snažím svůj organizmus připravit, základem je kvalitní a dlouhý spánek. Odchod do postele a vstávání se snažím alespoň částečně přizpůsobit cílové destinaci. Osvědčily se mi i pohybové aktivity. Zkuste si před letem zacvičit nebo jinak zasportovat a uvidíte, že se vám bude cestovat lépe. Nejen, že v letadle rychleji usnete, ale zároveň se budete cítit klidněji a uvolněněji.“
Během letu dodržujte základní pravidla
Na palubě letadla mějte na paměti několik základních pravidel. Nejdůležitější je dostatečný přísun tekutin. „Během letu se já i kolegové snažíme vypít maximální možné množství nealkoholických nápojů bez kofeinu, což doporučujeme i našim cestujícím. Ti nás o nápoje mohou požádat kdykoliv během letu,“ říká Petr Dibon a doplňuje, „abyste se v letadle cítili co nejlépe, nezapomeňte se před cestou pohodlně obléci. Účinné je také pravidelné osvěžování. Zkuste si během letu občas omýt obličej nebo vyčistit zuby. Cestujete-li první třídou, můžete se v našich letadlech osvěžit pomocí luxusní kosmetiky, kterou od nás dostanete jako pozornost. V novém Airbusu A380 mohou navíc pasažéři první třídy využít palubní spa a dát si třeba osvěžující sprchu.“
Cvičení pomáhá nejen před letem, ale také během cesty. Pravidelně se protahujte a čas od času se projděte uličkou. Stimulujete tak krevní oběh a vyhnete se nepříjemnému otékání chodidel. V neposlední řadě pamatujte také na přísun jídla a vitamínů. Během dlouhého letu byste se měli vyhnout těžkým jídlům a raději dát přednost lehké stravě bohaté na vitamíny a minerály. „Na palubě našich letadel cestujícím servírujeme širokou nabídku vysoce kvalitních jídel, včetně odlehčených variant. Naše menu je inspirováno cílovou destinací, takže už předem víte, na co se po přistání můžete těšit,“ říká Petr Dibon, „po příletu se nevyhýbejte pobytu na slunci, právě naopak. Slunce je přírodní lék na jet lag, takže pokud můžete, vyhraďte si nějaký čas, najděte si klidné místo, relaxujte a vychutnávejte sluneční paprsky. Uvidíte, že se váš organizmus přizpůsobí rychleji.“
7 základních tipů, jak zvítězit nad jet lagem
Vezměte si na cestu dvoje hodinky – jedny nastavte podle času v cílové destinaci, druhé nechte na čase domácím
Slaďte spánek v letadle s časovým pásmem v cílové destinaci
Během cesty si dejte lehké, výživné jídlo
Hodně pijte (ale zapomeňte na alkohol)
Udržujte se svěží – pravidelně si omývejte obličej, vyčistěte si zuby
Vyhněte se práškům na spaní, mohou narušit váš biorytmus
Po příletu pokud možno alespoň chvíli pobývejte na slunci
Článek vznikl ve spolupráci s Petrem Dibonem, členem palubní posádky letecké společnosti Emirates.
Mae Salong je vesnička položená ve výšce 1800 m n.m. Ačkoliv
leží na severu Thajska, v oblasti Chiang Rai, mluví se zde čínsky.
Vesnice vyrostla mezi čajovými plantážemi, bambusovými keři a opiovými
lány. Díky takovým scenériím se vyplatí cestovat až na samý okraj
světa.
Mae Salong je vesnička položená ve výšce 1800 m n.m. Ačkoliv leží na severu Thajska, v oblasti Chiang Rai, mluví se zde čínsky. Vesnice vyrostla mezi čajovými plantážemi, bambusovými keři a opiovými lány. Díky takovým scenériím se vyplatí cestovat až na samý okraj světa.
Krkolomná cesta s konečnou zastávkou na půli cesty
Dokud jsme neopouštěli Chiang Dao, nevěřila jsem, že nám cesta do Mae Salong zabere nějakou tu asijskou chvilku. Nejdříve šlo vše podle plánu. Z Chiang Dao jsme jeli autobusem do Tha Tonu. Cesta vyšla na pěkných 63 báhtů na osobu. Ovšem v půlce trasy se rozbil autobus. Popojeli jsme vždy tak 7 metrů, pak jsme slyšeli zachrochtání motoru a opětovné snažení řidiče, čtyřkolový autobus nastartovat. Ani po řidičově žalostném přemlouvání se dopravní prostředek neumoudřil, ba naopak urazil se natolik, že zůstal stát uprostřed asfaltky v té nejméně přehledné zatáčce, která snad v Thajsku existuje.
Trocha asijského komfortu: rybičky v konzervě
Inu nezbývalo než čekat na další spoj, do kterého jsme se nasardinkovali k již dosti dostatečnému počtu cestujících. Tenhle autobus nevypadal, že je na tom technicky lépe než náš odstavený uprostřed silnice, ale jel a to je v Asii podstatná realita. A opravdu jsem se při teplotě 32C cítila jako sardinka v konzervě. Na místo jedné hodiny jsme do Tha Tonu dorazili po čtyřech strastiplných hodinách. Bohužel se od Tha Tonu nedá moc čekat, tudíž jsme se rozhodli, že se odsud ještě dnes přemístíme do Mae Salong.
Tha Ton – siesta s báhtským podtextem
Odpolední hodiny přiměli řidiče v Tha Tonu k odpočinku. Dostáváme tedy „exkluzivní“ nabídku od taxikářů, kteří nejspíš tankují za karátové zlato. S úsměvem přes celou tvář po nás chtějí odsud do padesát kilometrů vzdáleného Mae Salong 1000 báhtů za osobu, což je ve srovnání zítřejšího místního pravidelného minibusu za 60 báhtů opravdu vehementní sumový rozdíl. Jsme sice „bílí“, ale nejsme padlí na hlavu. Sbíráme krosny a mažeme k okraji silnice s bambusovým odpočívadlem.
Flexibilní a vždy dostupný dopravní prostředek: Jdi na stopa.
Rozhodujeme se pro alternativní dopravu a stopujeme. Jelikož jsme celkem tři, tak se střídáme. Zbyněk má nejmenší úspěch, protože je na něm už opravdu znatelné, že nějakou chvíli neviděl sprchu. Jirka je zpruzený a nevědomky nahazuje na projíždějící řidiče evropský mračící obličej. Zbývá má půlhodinka, kterou ani nevyužiju celou.
Stoupání do 1800 m n.m., 90km/hod a s monzunovým doprovodem
Nakládáme krosny a naše zmožená těla na korbu pěkného terénního jeepu, kterého jsem stopla. Každou zatáčku si připadám jako pytel brambor a ačkoliv nedobrovolně, převaluju se z pravé na levou stranu, a že těch zatáček není málo. Do toho začíná jeden z prvních monzunových deštíků. V osmdesátikilometrové rychlosti horskými serpentýnami bolí každá dešťová kapka. Celí omlácení o plechovou korbu a mokří od megadeště vystupujeme z nákladového prostoru a ušmudlanýma rukama podáváme řidičovi ruku s vřelým díky na rozloučenou.
Mae Salong: čajová vůně s nádechem zeleného máku
Horská vesnička nedaleko tzv. „zlatého trojúhelníku“ se náramně vyjímá na horizontu mezi čajovými plantážemi a s dodnes ukrytými opiovými políčky s bambusovým překrytím. Ubytování jsme tu nehledali dlouho. Mae Salong je prťavý a tak z výběru tří guest housů bereme ten nejlevnější s tím, že si cenu vykompenzujeme u večeře. Vcházíme do našeho pokoje, který je jednoduchý a obyčejný. Já mám postel sama pro sebe a kluci spí na manželské, né o moc větší posteli. Sociální zařízení je společné pro celou chodbu. Turecký záchod se štětkou a hadicí na mytí zadní části těla, pak něco jako sprcha. Věřte nebo ne, ale i v koupelně může být špína. Navíc sem musíte jít bez bot, protože Mae Salong je vesnice s čínskými zvyky, kdy boty zůstávají před domem na zápraží.
Dívej se, kam šlapeš
Rizoto a palačinky s medem rozproudí po celodenním hladovění naše chuťové pohárky. Mimo jiné zaslepily Zbyňkovu mysl a ten si při cestě na WC bohužel spletl dveře a padá po betonových schodech do sklepa. Tento den završujeme jeho péčí, kdy leží na posteli a nechává na sebe lít peroxid. Snažíme se alespoň zčásti vydezinfikovat jeho sedřená lýtka, kolena a stehna.
A to byl teprve začátek naší cesty thajským severem…
Když se v Indii koná Holi, hinduistický festival vítající jaro,
jdou všechny předsudky stranou. Lidé vyrážejí do ulic vybaveni bezednými
zásobami barev a lásky.
Když se v Indii koná Holi, hinduistický festival vítající jaro, jdou všechny předsudky stranou. Lidé vyrážejí do ulic vybaveni bezednými zásobami barev a lásky. Obě suroviny pak bezprostředně rozhazují na všechny a všechno kolem sebe. Na kasty se nehraje. Přítel nebo nepřítel, chudý nebo bohatý, muž nebo žena, dítě nebo dospělý – všichni jsou si rovni…
Pro „láskyplné války“ se používají práškové i tekuté barvy. Nechybí plněné balonky, kterými se přece jen lépe míří. Indové se navzájem vůbec nešetří a nešetří ani turisty. Takže se jedná spíše o zábavu pro otrlejší, ale za ten zážitek to jistě stojí. No ne? Jen malé upozornění pro ženy, Indové si rádi sáhnou. Pokud tedy chcete Holi zažít na vlastní kůži, však ne doslova, vybavte se svalnatým partnerem nebo notnou dávkou trpělivosti a tolerance.
Kromě barev a lásky je ve vzduchu cítit také kouř. Ohně hoří všude možně a výjimkou tak není ani vatra uprostřed křižovatky.
Plameny symbolicky připomínají příběh z indické mytologie, který vypráví o Prahladovi, následníku boha Višnu. Prahlad neměl lehký život – chtěl jej zavraždit vlastní otec. Zkoušel to všemožnými způsoby, ale bezúspěšně. Nakonec ho napadlo, že by mohl syna upálit na hranici. Aby Prahlad z hranice nepláchl, držela jej tam jeho teta Holika, která byla díky božskému daru vůči ohni imunní. Ale co se nestalo… Prahlad díky své pevné víře přežil a z ohně vyšel nedotčen. Uhořela naopak Holika, která zneužila dar bohů k nepěknému účelu.
Festival Holi
Odtud vychází i podstata i název festivalu Holi. Je to oslava okamžiku, kdy něco špatného končí a něco lepšího začíná (končí zima, přichází jaro). Holi je indickým státním svátkem a Indové volna využívají naplno. Veselí se, zpívají, tancují, rozpravují, smějí se, navzájem se navštěvují a hostí.
Datum konání Holi není stálé. Připadá na březnový úplňkový den.
Holi v České republice
Holi už dnes není pouze výsadou hinduistických národů. Pestrobarevných bojů se můžete zúčastnit například i v České republice. Pokud si však tuhle zábavu s radostí necháte ujít, ale přesto byste rádi nasáli indickou atmosféru v poklidnějším tempu, máte i tak možnost.
Multikulturní festival Culturea, jehož druhý ročník se uskuteční ve Zlíně, nabídne návštěvníkům kromě Indie také kulturní tradice a zajímavosti z Velké Británie. Připraveny jsou dva dny plné zábavy, poznání a kulturních zážitků.
Festival se koná 8. a 9. dubna v prostorách 14|15 Baťova institutu. Pro více informací navštivte www.culturea.cz.
Vltava na území hlavního města Prahy zabírá délku skoro čtyřicet
kilometrů. V délce jejího toku městem byly odjakživa ostrovy. Mnohé
z nich časem zanikly samy, jiné se staly pevninou rukou člověka a jiné
naopak lidské ruce dovedly k zániku. Jen některé z nich doposud
zbyly i naší generaci, nejen k obdivu, ale hlavně k zábavě a
sportům.
Vltava na území hlavního města Prahy zabírá délku skoro čtyřicet kilometrů. V délce jejího toku městem byly odjakživa ostrovy. Mnohé z nich časem zanikly samy, jiné se staly pevninou rukou člověka a jiné naopak lidské ruce dovedly k zániku. Jen některé z nich doposud zbyly i naší generaci, nejen k obdivu, ale hlavně k zábavě a sportům.
Tak, jak je proud Vltavy stále živý a po celé věky jemně mění své koryto během své cesty k soutoku s Labem, tak živé bývají přes léto ostrovy, které na Vltavě září dodnes a nabízí možnosti vyžití pro nás Pražany i návštěvníky Prahy. Na třech z nich, na Žofíně, Střeleckém ostrově a Císařské louce probíhají už tradičně hudební festivaly, kde je prezentována hudba velmi různých žánrů. Rok od roku se festival šíří na další ostrovy i pevninu a hudba se šíří jako lavina do dalších míst Prahy. Hudbou spojené pražské ostrovy rozezní koncerty pod širým nebem i pod stany. A nejen hudba zní Prahou a splývá s šumem Vltavy. Na Štvanici si můžete přijít třeba zabruslit, na Kampě bývají skvělé čarodějnice nebo vánoční trhy, na Císařské louce se můžete věnovat mnoha vodním sportům, Na Slovanský ostrov se chodí tančit, na Střelecký za tenisem, lukostřelbou a volejbalem či jen posedět do kavárny s výhledem na Národní divadlo. Různé celoroční akce vás nenechají na pochybách, že Pražané se snaží ostrůvků užít jak mohou. A proč by ne? Z jejich restaurací a kavárniček je romantický výhled na třpytící se vodu, kterou brázdí lodě a loďky všeho druhu, často podmalovaný hudbou a s rozbouřenými chuťovými buňkami podpořenými něčím dobrým k pití i k snědku. Některé restaurace tady jsou jen pro náročné, hodně z nich si ale může dovolit každý.
Dříve, když přes Vltavu nebývalo tolik mostů, jednotlivé ostrůvky spojovaly s pevninou hlavně přívozy. A divte se, na počátku 20. století jich bylo kolem padesáti. Dnes už tuhle romantiku na mnoha místech nezažijete, ale věřte že přece jen někde ano. Ráda se chodím koupat do ledové Vltavy a ta možnost je v Praze ve Žlutých lázních. Koncem srpna jsem se tady nechala převézt na protější stranu na Zlíchov právě přívozem.Jezdil velmi často a bylo to hodně příjemné, protože mi ušetřil spoustu času cestování přes most. A hlavně ten zážitek, i když krátký, stál za to. Dva břehy Vltavy v Praze letošní léto propojily celkem čtyři přívozy.
Co je ale stále možné a bývalo odedávna, to jsou lodičky po Vltavě. Můžete si je pronajmout na jak dlouho chcete (nebo na jak dlouho peněženka dovolí) a toulat se tokem Vltavy třeba sami a třeba ve dvou. Nic romantičtějšího v Praze nenajdete, než večerní projížďku osvětlenou řekou a výhledem na zeleň ostrovů a na průčelí překrásných smíchovských nebo staroměstských domů. Lodičky na Vltavě to je její pražský kolorit.
Vltava, která se vyvíjela po tisíciletí a jejíž meandry se měnily s časem, je známa ostrovy zapomenutými, zmizelými a bezejmennými. Vltava a Praha, voda a město se vzájemně prolínají, žijí v symbióze po staletí, ovlivňují se a sžívají se, jak jen lidské mozky dovolují. Už kdysi dávno byly břehy i ostrovy Vltavy plné náplavek, pil, mlýnů, brusíren a barvíren a hlavně zařízení vodárenských, které byly životem pro mnoho pražských kašen, ale i paláců a domů, kam proudila voda z Vltavy. Voda s sebou přinášela povodně, při nichž vznikaly nové ostrovy. Některé, které voda stvořila, zůstaly, jiné si zase matka voda vzala zpět. Vystopovat dnes počty pražských ostrůvků je zhola nemožné, protože mnohé zůstaly bezejmenné, jiné měly naopak v každé epoše svého trvání jméno jiné. Velmi často se totiž jejich jména přepisovala a to podle jednoduchého klíče. Jmenovaly se totiž nejvíce po svých majitelích, a ti se často střídali tak rychle, jak voda plyne. Některé ostrovy se mlýnem mívaly dokonce jména podle nájemců těch kterých mlýnů a tak si jistě dovedete představit co záznamů některé kroniky, později katastry mají a jaký je v tom galimatyáš.
O pár ostrovech se zachovaly celkem věrohodné záznamy. Víme, že u dnešního Jiráskova mostu zbyla část ostrovu jménem Petržilkovský se stejnojmennou vodárenskou věží, nebo že další tři z ostrovů, Korunní, Jerusalémský a Primátorský, zanikly po roce 1908 zasypáním průtoku Vltavy v místech dnešního ministerstva zemědělství na Těšnově. Nejvíce ztracených ostrůvků se nacházelo kdysi poblíž dnešní Štvanice. Podle nákresů je vidět, že vznikaly z naplavenin, některé ze zachycených písků už po povodni roku 1432. Podle záznamů z kroniky pražské to vypadá, že tato povodeň mohla být stejně ničivá jako ta, kterou pamatuje naše generace v roce 2002. Po povodni roku 1432 tu zakotvilo pět ostrovů, Vrbový, Kamenský, Papírnický, Rohanský a jeden bezejmenný. Ostrovy zanikly po roce 1900 vybudováním koryta o 100 až 130 metrů užšího díky kamennému zpevnění nábřeží. Tak se ostrůvky staly pevninou. I Primátorský ostrov byl připojen k pevnině Nového Města. Na přelomu 19. a 20. století zanikl rozlehlý Holešovický ostrov, který byl spojen s trojským břehem.Definitivně zanikl stavbou trojského zdymadla.
Na oproti tomu dnes ještě existuje ostrov, který je bezejmenný a pokud byste pluli po toku řeky, narazíte na něj jako na první ze všech. Je přímo uprostřed vod mezi železničním mostem v Bráníku a Barrandovským mostem. Je sice úzký a dlouhý a velmi kamenitý, ale je tam a mezi kamením se tyčí šest nižších topolů a řada keřů a trav. Bývá útočištěm ptáků, proto mu já sama pro sebe říkám Ptačí ostrov. Je na něm klid a topoly vzpínají své větve jako ruce k nebi, aby na nich občas nějaký ten létající krasavec mohl spočinout. Z vody na něj vylézají kačeny a potápky a nikdo je tu neruší. Mají tu svoji oázu bezpečí na 50st1´53´´ severní šířky a 14st24´5´´ východní délky. Mezi Karlovým mostem a Novotného lávkou je další zatím nepojmenovaný maličký ostrůvek. Není veřejnosti přístupný, za to je dobře obehnán vysokou zdí.
Ostrovy na Vltavě můžete nejlépe spatřit z parníků. Ty patří ke koloritu Vltavy už od 40. let 19. století. Jestli si vzpomenete, tradice paroplavby v Čechách se započala už prvním pokusem Josefa Božka ve Stromovce. Úplně první parník na Vltavě byl ale ukázán Pražanům v květnu 1841. Nesl hrdé jméno BOHEMIA. Parník ale postavil Angličan John Joseph Ruston a majitelem této lodi byl John Andrews. Navíc parník Bohemia ale žil svůj život na Labi a jezdil po trase do Drážďan.
Na Vltavě v Praze je nejstarším parníkem parník se jménem Praha z roku 1865 a parník Vltava z roku 1866. Oba parníky byly majetkem Pražské společnosti pro paroplavbu na řece Vltavě založené 1865 Františkem Dittrichem, pozdějším primátorem Prahy. Jistě znáte i známé parníky jako restaurační salonní parník Vyšehrad, osobní lodě Lužnice a Hamburk nebo vyhlídkové lodě Visla a Odra. Na Vltavě jsou provozovány i linkové plavby z Prahy do Mělníka nebo na Slapy a nejvíce využívané okružní plavby Prahou, kterou jsem nedávno po mnoha letech absolvovala i já. Samozřejmě na lodích si můžete udělat i soukromý večírek nebo oslavit narozeniny či prožít svatební hostinu. Všechno je v Praze na vodě možné, jen na to mít.
Praha byla založena na řece. Právě ta řeka jí dodává punc a krásu ale zrovna tak řeka může být tím ničivým elementem, který přemění krásu na zkázu uprostřed bláta. Historie Vltavy je také historií povodní. Nejen ta zkázonosná roku 1432, výše zmíněná, ale i mnoho dílčích vod, charakterizované jako padesátiletá voda, nebo povodeň z roku 1890, která byla dokonce způsobena „pouze zvýšenými dešťovými srážkami“ odpovídajícími stoleté povodni. Ještě ničivější povodní byla ta ze 14. srpna 2002. Kulminační průtok 5160 m3/s byl opakován po 500 letech. Vyčíslené škody byly sečteny na 35 miliard Kč, nevyčíslené škody se odhadnout nedají a ty citové přetrvají po zbytek života. Po této povodni se stalo prioritou zajištění protipovodňové ochrany vnitřního města. Zatím byly vydány přibližně dvě miliardy a pokračuje se dále na Zbraslavi, v Radotíně a Troji. Celkové částky vyčleněné na stavby protipovodňových opatření jsou odhadovány na 3,24 miliardy Kč.
Sama jsem povodeň roku 2002 zažila, procházela městem se slzami v očích a nafotila přes 100 fotografií na film, které zachycovaly břehy Vltavy, ostrovy, Zbraslav, Libeň a další smutná místa. Snad nejemociálnější mojí fotografií je Invalidovna kolem hotelu Olympik, kde plula ulicemi mezi domy loď a z oken sbírala staré lidi a město v Karlíně a Libni vypadalo jako proslavené Benátky. Svíralo se mi srdce, když jsem fotila Kampu a Malou Stranu. K fotografiím jsem se už nikdy nevracela.
Nejvíce tehdy vzaly za své hlavně pražské ostrovy. Po povodních břehy Vltavy i ostrovy hodně mění svoji tvář a vlastně v současné době tu na nějaké období tvář současnou právě získávají. Ale o tom více až v jednotlivých dílech seriálu.