Něco ze zlatokopecké historie státu Colorado

Stát Colorado je pro milovníky Divokého západu, koltů zavěšených
proklatě nízko nebo slávy zlatokopů (i když nutno přiznat, že
v Coloradu se vždy těžilo spíše stříbro než zlato) tou pravou zemí
zaslíbenou…

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Stát Colorado je pro milovníky Divokého západu, koltů zavěšených proklatě nízko nebo slávy zlatokopů (i když nutno přiznat, že v Coloradu se vždy těžilo spíše stříbro než zlato) tou pravou zemí zaslíbenou. A památek není málo: nad Denverem sní svůj věčný sen William Cody, známý spíše pod přezdívkou Buffalo Bill. Náhrobní kámen nad nevalně udržovaným hrobem hledí na nedozírné planiny, kde dnes už bizona nenajdeme, spíše smogovým mrakem sužované město Denver.


Slavný je také úsek silnice č. 550 je mezi městy Silverton a Oumy nazýván Million Dolar Highway. Proč, to nechávají domorodci na fantazii turistů, pro jistotu jim ale nabízejí hned čtyři možná vysvětlení. Podle jedné verze cesta nabízí tak krásné podívání, že stojí za miliony dolarů, podle druhé je cesta vybudovaná z hlušiny zlatých dolů, ve které ještě zůstalo dost zlata, ta prozaičtější naráží na vysoké náklady nutné na vybudování této horské silnice, a ta snad nejpravděpodobnější ukazuje na miliony, které podnikavý majitel koncese vydělal na mýtném placeném majiteli dolů na zlato a stříbro.

Silverton

Samotné městečko Silverton prosperovalo až do čtyřicátých let minulého století a poslední důl byl zavřen až před 15 lety. Vypadalo to na rychlý konec, ale znovuotevření úzkokolejky z Duranga pomohlo úspěšně přežít. Dnes tato více než 100 let stará dráha přiváží několikrát denně v originálních vagónech stovky turistů. Chcete-li se také svézt, musíte lístky v turistické sezóně objednat měsíce dopředu. Američané při pohledu na parní lokomotivu hýkají posvátným nadšením a při snaze ukořistit co nejlepší záběry by se snad nechali i přejet.

Dvě dlouhé ulice zůstaly zachovány v téměř nedotčeném stavu, saloony vypadají jako dřív, zlaťoučký bourbon chutná při pohledu na prostřílený strop obzvláště sladce. Silverton měl i svůj díl vykřičených domů, ale i v té opravdu drsné době byly tyto neobyčejně prosperující podniky vykázány mimo hlavní třídu a jakkoliv byly místní dámy populární, z mravnostních důvodů nesměly své podniky opustit, takže si musely najímat někoho i na tak prozaickou úlohu jako nakoupení jídla.


Robert Ford

V okolí skutečně kráčela historie Divokého západu, jejíž milovníci si tady přijdou na své. V městě Creede žil Robert Ford, proslulý svým zabitím nebo vraždou, jak to kdo vezme, ještě mnohem proslulejšího psance Jesse Jamese, rejdila tu Martha Cannary, slavná pod jménem Calamity Jane, mezi zdejší pionýry patřili i Kit Carson a Jim Bridger. O sobě výmluvně vypovídá zápis z diáře, který si ctihodný Artemus Ward učinil v roce 1865: „Dnes jsem zaměstnal poháněče mezků jménem Edward Whitney, který nikdy nenadává a nekleje. To ho činí výjimečným v celém státě.“

Cestovat po hornických městečkách minulosti připomíná listování průvodcem po lyžařských střediscích současnosti. Keystone, Telluride, Breckenridge, Aspen, tady všude se dolovalo. Dnes jsou zde luxusní zimní střediska pro tu nejbohatší klientelu a jen málo připomíná konec 19. století, kdy se zde hemžilo prospektory, na které už nezbyl výhodný klejm v Leadvillu. Zdejší Pašerákův důl byl místem nálezu největšího stříbrného nugetu na světě, važícího rovnou tunu. Klasická je historie Aspenu – byl příliš daleko od civilizace, i po dnešní dálnici to trvá autem za dobrého počasí dobré dvě hodiny, a tak rozkvět města nebyl zrovna nejrychlejší. Změna nastala až poté, co se do Aspenu přestěhoval Jerome Wheeler, zakladatel známého newyorkského obchodního domu Macy’s, který hledal vhodné podnebí pro svou nemocnou manželku. Wheeler se rozhodl v Aspenu investovat, dokončil potřebnou drtičku rudy a prosadil prodloužení železnice do Aspenu. Najednou se sem dostaly potřebné peníze, doly začaly vynášet na tehdejší dobu závratných šest miliónů dolarů ročně. Na rozdíl od divokého Leadvillu ale v Aspenu přibývaly spíše kostely než bordely, v tomto ohledu byl Aspen vždy poněkud vyjímečným. Aspen se prostě od samotného začátku orientoval spíše na bohaté. Luxusní hotel Jerome byl na rok 1889 neuvěřitelně extravagantní, pyšnil se prvním výtahem Západu, měl vlastní skleník zajišťující stálý přísun čerstvé zeleniny. Na ples, přichystaný pro příležitost slavnostního zahájení provozu, se sjeli hosté až z Paříže. Jeho bar vypadá dnes přesně stejně, jako vypadal před sto lety. Na rozdíl od mnoha barů, ve kterých jsem měl to potěšení na Divokém Západě posedět a popít, zdejší barový pult neohladily drsné ruce zlatokopů, ale pěstěné dlaně boháčů.


Nezapomenutelný Leadville

Milovník historie zlaté horečky si ale nejvíce přijde na své v městě Leadville. To je opravdu město jako žádné jiné, jak ostatní potvrdil už hrdý výrok z roku 1916 – “Existuje jen jeden jediný Leadville, žádné podobné město nebude nikdy existovat.”

Když se Abe Lee v roce 1860 podíval na zlaté nugety lesknoucí se na dně jeho rýžovací pánve, nadšeně prohlásil: “Pánové, v téhle pánvi mám celou Kalifornii!” Svůj klejm nazval California Gulch a propukla horečka, která vynesla 10 miliónů tehdejších dolarů a dala vzniknout městu Oro City. Zlaté nálezy byly ale záhy vytěženy a město téměř zaniklo. O patnáct let později ale dva zkušení prospektoři rozhodli jinak. Prohlíželi vytěžený a opuštěný díl a rozhodli se prozkoumat těžké písky, které zlatokopům přidělávaly práci. Testy prokázaly téměř čistý olovnatan uhličitý plný stříbra. O pár let později bylo založeno město Leadville.

Sláva města doslova a do písmene stála a padala s barvitou a zemitou postavou Horace Austina Warnera Tabora, jehož životní příběh zní jako laciný román. Historie úspěchu a pádu rodiny tohoto majitele dolů na stříbro je opravdu pozoruhodná. Do Colorada přijel ze stepí dobytkářského Kansasu, v té době se mu celý majetek pohodlně vešel do jednoho krytého vozu. Brzy si za vypůjčené peníze koupil vůz zásob, dozadu přivázal dvě krávy, které s ním přišly až z Kansasu a vydal se do divočiny obchodovat. Postupně se usadil v několika táborech, nakonec pak v Leadville, které mu z neznámých důvodů učarovalo. Zbohatl celkem “jednoduše”, byl ochoten půjčovat ve svém krámě zásoby prospektorům za příslib podílu na budoucích nálezech. První výtěžky z obchodování mu umožnily koupit malý podíl v dole Discovery, který později prodal za tehdy závratných osm tisíc dolarů.


Tím získal peníze na další rozjetí úspěšného podnikání. Byla to riskantní politika, ale vyplatila se. V některém období měl v obchodních knihách vedeno až několik tisíc dolarů jako půjčky prospektorům. Dva z nich se jmenovali August Rische a George Hook. Tabor jim půjčil zásoby v hodnotě 64 dolarů, prospektoři za čtrnáct dnů našli v oblasti Little Pittsburg stříbro a důl do dvou měsíců vynášel osm tisíc dolarů týdně. Když Tabor později prodal svůj podíl, dostal více než milión. Sám nikdy nedoloval, ale tato obchodní politika mu brzo umožnila vlastnit ty nejvýnosnější doly na stříbro, které kdy v Coloradu existovaly.

Tabor měl vše

To ale neznamenalo, že byl pouze dravým obchodníkem. O jeho dobrém srdci svědčí vyprávění jistého A. V. Bohna, který se v roce 1878 dokodrcal do Leadvillu s třemi vozy plnými vajec a másla. Jak to tehdy dokázal, zůstává dodnes tajemstvím, protože nerozbít vajíčka a nenechat zmrznout máslo při minimálně mínus dvaceti stupních vyžadovalo nějakou zvláštní šikovnost. Tabor okoukl vajíčka, ochutnal máslo a pak od něj na fleku všechny zásoby koupil. Když se Bohn ráno probudil a viděl frontu před Taborovým krámem, šel se zvědavě podívat, co se to děje. S obrovským překvapením zjistil, že Tabor prodává vejce i máslo za přesně stejnou cenu, za jakou je koupil. Tabor vyděšenému Bohnovi tehdy odpověděl: “Proč bych to prodával dráž? Ti lidé tady neviděli máslo ani vejce řadu měsíců, zaslouží si je.”

Více než patnáct let chrlily jeho doly bohatství rychleji, nežli je rodina stačila utrácet. A snažila se poctivě, vždyť postavila hned dvě opery najednou, Tabor založil banku, postaral se o vodovod i rozvod plynu, což ve vesnici na konci světa tehdy něco znamenalo, byl hlavním pošmistrem, postaral se o chodníky, zaplatil hasičskou stříkačku, řídil místní noviny. Jak to všechno stihl, zůstává záhadou. Leadville byl tak známý, že se málem stal hlavním městem státu Colorado. V roce 1880 se jeho obyvatelé rozhodli oslavit úspěšné nálezy postavením největšího zimního paláce na světě a na rozloze dvou hektarů postavili z ledu obrovský palác s několika věžemi vysokými třicet metrů. Uvnitř paláce bylo obrovité kluziště a dokonce i řada soch vytesaných z ledu. Díky chladnému počasí přečkal zimní palác neuvěřitelných šestnáct let.

Když se Tabor v roce 1882 rozváděl, jeho majetek čítal více než 9 miliónů dolarů, což v té době bylo skutečné bohatství. Najednou ho opouští štěstí. Zhroucení cen stříbra v roce 1893 přivodilo nečekaný konec Taborova imperia. Přátelé, kteří se kolem něj točili ve chvílích slávy, ho najednou přestávali znát. Tabor pokračoval v riskantním podnikání, ale štěstí mu již nebylo nakloněno. Za poslední peníze koupil důl Matchless Mine, kde se sám pokoušel dolovat. Když Tabor v roce 1899 úplně bez peněz umírá, je mu šedesát devět let. Na prahu smrti přikázal Tabor své druhé ženě Baby Doe udržet za každou cenu poslední důl u města Leadville. Důl, o kterém věřil, že jí jednou vrátí ztracené bohatství. Kdysi pohádkově bohatá stříbrná královna si toto poslední přání vzala k srdci a v dřevěné chatrči držela třicet šest let svoji osamělou stráž u vchodu do opuštěného dolu. Dobří lidé z okolí jí občas přinesli nějaké zásoby, takže Baby Doe to vydržela nečekaně dlouho. Tento melodramatický příběh se posléze stal nesmrtelným v díle Balada o Baby Doe, kterou mnozí kritici považují za nejlepší americkou operu všech dob. Chajdu si můžeme prohlédnout i dnes, vedle rezavé postele je zde už jen vyviklaná židle, stěny jsou vytapetované novinami, Baby Doe se podle všeho ve zdejší samotě zbláznila.

V Leadville v dobách jeho největší slávy žilo téměř 30 000 obyvatel a mezi jeho obyvatele, kteří zde zbohatli, patřil i pozdější mecenáš umění Guggenheim, který zahynul na Titaniku. Mezi známé osobnosti tehdejšího života, kteří alespoň krátce žili v Leadvillu, patřil i stopař Kit Carson či slavní pistolníci Doc Holliday a Buffalo Bill. Po vyčerpání nálezů stříbra se Leadville téměř stal dalším z coloradských měst duchů, tentokát ho však nezachránili turisté, jak tomu povětšině bývá, ale molybdenový důl Climax, který byl po dlouhá léta největším dolem na molybden na světě. Teprve když tento důl zavřeli, začal mít Leadville skutečné potíže.

Jen opera, mimořádně impozantní stavba, chátrá. A byla to budova zatraceně slavná, své umění zde předváděl slavný Houdini, předčítat sem přijel i sám Oscar Wilde. Ten dokonce neodolal a sestoupil do jednoho z dolů, kde s horníky v družné zábavě poobědval. Oběd tehdy spočíval ze tří chodů, první byla whisky, druhý chod byla whisky, a třetím chodem byla pro změnu whisky. Horníci si prý tehdy moc pochvalovali, jaký má tento proslavený autor dobře fungující splávek.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Stát Colorado je pro milovníky Divokého západu, koltů zavěšených proklatě nízko nebo slávy zlatokopů (i když nutno přiznat, že v Coloradu se vždy těžilo spíše stříbro než zlato) tou pravou zemí zaslíbenou. A památek není málo: nad Denverem sní svůj věčný sen William Cody, známý spíše pod přezdívkou Buffalo Bill. Náhrobní kámen nad nevalně udržovaným hrobem hledí na nedozírné planiny, kde dnes už bizona nenajdeme, spíše smogovým mrakem sužované město Denver.


Slavný je také úsek silnice č. 550 je mezi městy Silverton a Oumy nazýván Million Dolar Highway. Proč, to nechávají domorodci na fantazii turistů, pro jistotu jim ale nabízejí hned čtyři možná vysvětlení. Podle jedné verze cesta nabízí tak krásné podívání, že stojí za miliony dolarů, podle druhé je cesta vybudovaná z hlušiny zlatých dolů, ve které ještě zůstalo dost zlata, ta prozaičtější naráží na vysoké náklady nutné na vybudování této horské silnice, a ta snad nejpravděpodobnější ukazuje na miliony, které podnikavý majitel koncese vydělal na mýtném placeném majiteli dolů na zlato a stříbro.

Silverton

Samotné městečko Silverton prosperovalo až do čtyřicátých let minulého století a poslední důl byl zavřen až před 15 lety. Vypadalo to na rychlý konec, ale znovuotevření úzkokolejky z Duranga pomohlo úspěšně přežít. Dnes tato více než 100 let stará dráha přiváží několikrát denně v originálních vagónech stovky turistů. Chcete-li se také svézt, musíte lístky v turistické sezóně objednat měsíce dopředu. Američané při pohledu na parní lokomotivu hýkají posvátným nadšením a při snaze ukořistit co nejlepší záběry by se snad nechali i přejet.

Dvě dlouhé ulice zůstaly zachovány v téměř nedotčeném stavu, saloony vypadají jako dřív, zlaťoučký bourbon chutná při pohledu na prostřílený strop obzvláště sladce. Silverton měl i svůj díl vykřičených domů, ale i v té opravdu drsné době byly tyto neobyčejně prosperující podniky vykázány mimo hlavní třídu a jakkoliv byly místní dámy populární, z mravnostních důvodů nesměly své podniky opustit, takže si musely najímat někoho i na tak prozaickou úlohu jako nakoupení jídla.


Robert Ford

V okolí skutečně kráčela historie Divokého západu, jejíž milovníci si tady přijdou na své. V městě Creede žil Robert Ford, proslulý svým zabitím nebo vraždou, jak to kdo vezme, ještě mnohem proslulejšího psance Jesse Jamese, rejdila tu Martha Cannary, slavná pod jménem Calamity Jane, mezi zdejší pionýry patřili i Kit Carson a Jim Bridger. O sobě výmluvně vypovídá zápis z diáře, který si ctihodný Artemus Ward učinil v roce 1865: „Dnes jsem zaměstnal poháněče mezků jménem Edward Whitney, který nikdy nenadává a nekleje. To ho činí výjimečným v celém státě.“

Cestovat po hornických městečkách minulosti připomíná listování průvodcem po lyžařských střediscích současnosti. Keystone, Telluride, Breckenridge, Aspen, tady všude se dolovalo. Dnes jsou zde luxusní zimní střediska pro tu nejbohatší klientelu a jen málo připomíná konec 19. století, kdy se zde hemžilo prospektory, na které už nezbyl výhodný klejm v Leadvillu. Zdejší Pašerákův důl byl místem nálezu největšího stříbrného nugetu na světě, važícího rovnou tunu. Klasická je historie Aspenu – byl příliš daleko od civilizace, i po dnešní dálnici to trvá autem za dobrého počasí dobré dvě hodiny, a tak rozkvět města nebyl zrovna nejrychlejší. Změna nastala až poté, co se do Aspenu přestěhoval Jerome Wheeler, zakladatel známého newyorkského obchodního domu Macy’s, který hledal vhodné podnebí pro svou nemocnou manželku. Wheeler se rozhodl v Aspenu investovat, dokončil potřebnou drtičku rudy a prosadil prodloužení železnice do Aspenu. Najednou se sem dostaly potřebné peníze, doly začaly vynášet na tehdejší dobu závratných šest miliónů dolarů ročně. Na rozdíl od divokého Leadvillu ale v Aspenu přibývaly spíše kostely než bordely, v tomto ohledu byl Aspen vždy poněkud vyjímečným. Aspen se prostě od samotného začátku orientoval spíše na bohaté. Luxusní hotel Jerome byl na rok 1889 neuvěřitelně extravagantní, pyšnil se prvním výtahem Západu, měl vlastní skleník zajišťující stálý přísun čerstvé zeleniny. Na ples, přichystaný pro příležitost slavnostního zahájení provozu, se sjeli hosté až z Paříže. Jeho bar vypadá dnes přesně stejně, jako vypadal před sto lety. Na rozdíl od mnoha barů, ve kterých jsem měl to potěšení na Divokém Západě posedět a popít, zdejší barový pult neohladily drsné ruce zlatokopů, ale pěstěné dlaně boháčů.


Nezapomenutelný Leadville

Milovník historie zlaté horečky si ale nejvíce přijde na své v městě Leadville. To je opravdu město jako žádné jiné, jak ostatní potvrdil už hrdý výrok z roku 1916 – “Existuje jen jeden jediný Leadville, žádné podobné město nebude nikdy existovat.”

Když se Abe Lee v roce 1860 podíval na zlaté nugety lesknoucí se na dně jeho rýžovací pánve, nadšeně prohlásil: “Pánové, v téhle pánvi mám celou Kalifornii!” Svůj klejm nazval California Gulch a propukla horečka, která vynesla 10 miliónů tehdejších dolarů a dala vzniknout městu Oro City. Zlaté nálezy byly ale záhy vytěženy a město téměř zaniklo. O patnáct let později ale dva zkušení prospektoři rozhodli jinak. Prohlíželi vytěžený a opuštěný díl a rozhodli se prozkoumat těžké písky, které zlatokopům přidělávaly práci. Testy prokázaly téměř čistý olovnatan uhličitý plný stříbra. O pár let později bylo založeno město Leadville.

Sláva města doslova a do písmene stála a padala s barvitou a zemitou postavou Horace Austina Warnera Tabora, jehož životní příběh zní jako laciný román. Historie úspěchu a pádu rodiny tohoto majitele dolů na stříbro je opravdu pozoruhodná. Do Colorada přijel ze stepí dobytkářského Kansasu, v té době se mu celý majetek pohodlně vešel do jednoho krytého vozu. Brzy si za vypůjčené peníze koupil vůz zásob, dozadu přivázal dvě krávy, které s ním přišly až z Kansasu a vydal se do divočiny obchodovat. Postupně se usadil v několika táborech, nakonec pak v Leadville, které mu z neznámých důvodů učarovalo. Zbohatl celkem “jednoduše”, byl ochoten půjčovat ve svém krámě zásoby prospektorům za příslib podílu na budoucích nálezech. První výtěžky z obchodování mu umožnily koupit malý podíl v dole Discovery, který později prodal za tehdy závratných osm tisíc dolarů.


Tím získal peníze na další rozjetí úspěšného podnikání. Byla to riskantní politika, ale vyplatila se. V některém období měl v obchodních knihách vedeno až několik tisíc dolarů jako půjčky prospektorům. Dva z nich se jmenovali August Rische a George Hook. Tabor jim půjčil zásoby v hodnotě 64 dolarů, prospektoři za čtrnáct dnů našli v oblasti Little Pittsburg stříbro a důl do dvou měsíců vynášel osm tisíc dolarů týdně. Když Tabor později prodal svůj podíl, dostal více než milión. Sám nikdy nedoloval, ale tato obchodní politika mu brzo umožnila vlastnit ty nejvýnosnější doly na stříbro, které kdy v Coloradu existovaly.

Tabor měl vše

To ale neznamenalo, že byl pouze dravým obchodníkem. O jeho dobrém srdci svědčí vyprávění jistého A. V. Bohna, který se v roce 1878 dokodrcal do Leadvillu s třemi vozy plnými vajec a másla. Jak to tehdy dokázal, zůstává dodnes tajemstvím, protože nerozbít vajíčka a nenechat zmrznout máslo při minimálně mínus dvaceti stupních vyžadovalo nějakou zvláštní šikovnost. Tabor okoukl vajíčka, ochutnal máslo a pak od něj na fleku všechny zásoby koupil. Když se Bohn ráno probudil a viděl frontu před Taborovým krámem, šel se zvědavě podívat, co se to děje. S obrovským překvapením zjistil, že Tabor prodává vejce i máslo za přesně stejnou cenu, za jakou je koupil. Tabor vyděšenému Bohnovi tehdy odpověděl: “Proč bych to prodával dráž? Ti lidé tady neviděli máslo ani vejce řadu měsíců, zaslouží si je.”

Více než patnáct let chrlily jeho doly bohatství rychleji, nežli je rodina stačila utrácet. A snažila se poctivě, vždyť postavila hned dvě opery najednou, Tabor založil banku, postaral se o vodovod i rozvod plynu, což ve vesnici na konci světa tehdy něco znamenalo, byl hlavním pošmistrem, postaral se o chodníky, zaplatil hasičskou stříkačku, řídil místní noviny. Jak to všechno stihl, zůstává záhadou. Leadville byl tak známý, že se málem stal hlavním městem státu Colorado. V roce 1880 se jeho obyvatelé rozhodli oslavit úspěšné nálezy postavením největšího zimního paláce na světě a na rozloze dvou hektarů postavili z ledu obrovský palác s několika věžemi vysokými třicet metrů. Uvnitř paláce bylo obrovité kluziště a dokonce i řada soch vytesaných z ledu. Díky chladnému počasí přečkal zimní palác neuvěřitelných šestnáct let.

Když se Tabor v roce 1882 rozváděl, jeho majetek čítal více než 9 miliónů dolarů, což v té době bylo skutečné bohatství. Najednou ho opouští štěstí. Zhroucení cen stříbra v roce 1893 přivodilo nečekaný konec Taborova imperia. Přátelé, kteří se kolem něj točili ve chvílích slávy, ho najednou přestávali znát. Tabor pokračoval v riskantním podnikání, ale štěstí mu již nebylo nakloněno. Za poslední peníze koupil důl Matchless Mine, kde se sám pokoušel dolovat. Když Tabor v roce 1899 úplně bez peněz umírá, je mu šedesát devět let. Na prahu smrti přikázal Tabor své druhé ženě Baby Doe udržet za každou cenu poslední důl u města Leadville. Důl, o kterém věřil, že jí jednou vrátí ztracené bohatství. Kdysi pohádkově bohatá stříbrná královna si toto poslední přání vzala k srdci a v dřevěné chatrči držela třicet šest let svoji osamělou stráž u vchodu do opuštěného dolu. Dobří lidé z okolí jí občas přinesli nějaké zásoby, takže Baby Doe to vydržela nečekaně dlouho. Tento melodramatický příběh se posléze stal nesmrtelným v díle Balada o Baby Doe, kterou mnozí kritici považují za nejlepší americkou operu všech dob. Chajdu si můžeme prohlédnout i dnes, vedle rezavé postele je zde už jen vyviklaná židle, stěny jsou vytapetované novinami, Baby Doe se podle všeho ve zdejší samotě zbláznila.

V Leadville v dobách jeho největší slávy žilo téměř 30 000 obyvatel a mezi jeho obyvatele, kteří zde zbohatli, patřil i pozdější mecenáš umění Guggenheim, který zahynul na Titaniku. Mezi známé osobnosti tehdejšího života, kteří alespoň krátce žili v Leadvillu, patřil i stopař Kit Carson či slavní pistolníci Doc Holliday a Buffalo Bill. Po vyčerpání nálezů stříbra se Leadville téměř stal dalším z coloradských měst duchů, tentokát ho však nezachránili turisté, jak tomu povětšině bývá, ale molybdenový důl Climax, který byl po dlouhá léta největším dolem na molybden na světě. Teprve když tento důl zavřeli, začal mít Leadville skutečné potíže.

Jen opera, mimořádně impozantní stavba, chátrá. A byla to budova zatraceně slavná, své umění zde předváděl slavný Houdini, předčítat sem přijel i sám Oscar Wilde. Ten dokonce neodolal a sestoupil do jednoho z dolů, kde s horníky v družné zábavě poobědval. Oběd tehdy spočíval ze tří chodů, první byla whisky, druhý chod byla whisky, a třetím chodem byla pro změnu whisky. Horníci si prý tehdy moc pochvalovali, jaký má tento proslavený autor dobře fungující splávek.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Velhartice

Kdysi dávno, mezi roky 1290 až 1310, na pohádkově romantické
zalesněné stráni uprostřed neprostupných hvozdů si dva oblíbení
komorníci krále Karla IV. řekli, že právě zde nechají postavit vysokou
obvodovou hradbu s cimbuřím. Nejdříve byla dřevěná a hrázděná.
Až později zde začaly vznikat kamenné hradní paláce, nejprve jižní a
potom severní. Oba paláce byly propojené hradbami. Hrad byl původně
budován jako rodové sídlo pánů z Velhartic.


V lůně šumavských hvozdů leží středověký gotický hrad, zřícenina gotického paláce Rajský dům a pozdně renesanční zámek Velhartice, který byl k Rajskému domu připojen roku 1627. Zámek nese jméno Huertovo křídlo podle svého stavitele, Martina de Hoef Huerta. Komplex je chráněn romantickou kulisou lesů a Borkem.

Kdysi dávno, mezi roky 1290 až 1310, na pohádkově romantické zalesněné stráni uprostřed neprostupných hvozdů si dva oblíbení komorníci krále Karla IV. řekli, že právě zde nechají postavit vysokou obvodovou hradbu s cimbuřím. Nejdříve byla dřevěná a hrázděná. Až později zde začaly vznikat kamenné hradní paláce, nejprve jižní a potom severní. Oba paláce byly propojené hradbami. Hrad byl původně budován jako rodové sídlo pánů z Velhartic. Vzpomenete si na Nerudovu Romanci o Karlu IV.? Král Karel s Buškem z Velhartic ted‘ zasedli si k dubovému stolu, ti dva už mnohé víno pili spolu a zapěli si z plných plic. ,,Nuž dej sem zlaté číše, páže. Nalej vína, dolej výš! Dnes pane Bušku čehos zvíš!“ Král Karel vesel káže.

Na nejvyšším místě skály stojí severní palác, zvaný Rajský dům a jižní palác stojí na místě nižším. Hrad je budován jako dvoupalácová dispozice bezvěžového typu na skalnatém ostrohu. Později aby bylo lépe kryto severozápadní čelo hradu je zde přistavěna na konci 14. století hranolová obytná a obranná věž zvaná donjon a také Putna. Ze stejné doby pochází i velký a mohutný kamenný most se čtyřmi lomenými oblouky, který v tehdejší střední Evropě neměl obdoby. Z něj se po padacím můstku dá dostat jediným možným přístupem do věže. Je to zhruba úroveň druhého podlaží.

Stavbu započal Bohumil z Budětic, pokračoval Bušek starší a jeho syn Bušek mladší z Velhartic, oba oblíbení a věrní komorníci krále a císaře Karla IV. Pánové z Velhartic měli hrad v rukou do roku 1390, kdy tento majetek přešel sňatkem do vlastnictví Jana z Hradce. Často sídlil ve Velharticích i jeho syn Menhart a představte si, že právě zde na hradě byly schovány korunovační klenoty Království českého, v době kdy měl být korunován Jiří z Poděbrad. Klenoty zde byly uschovány od roku 1448 do roku 1453. V 15. stol. za pánů z Hradce bylo vystavěno nové opevnění s věžemi, baštami a vrátnicí. Na dolním nádvoří byl vybudován pivovar a vinopalna.


Koncem 15. století byl významným majitelem hradu Zdeněk Lev z Rožmitálu a tomu se podařilo získat pro oblast mnoho privilegií včetně práva těžit drahé kovy. Po třicetileté válce,v 17. století, kdy byl hrad v dost zoufalém stavu získal místo jako konfiskovaný majetek císařský generál Martin de Hoeff Huerta. Na jedné straně poddaným zrušil robotu, na druhé straně celý kraj rekatolizoval. Dodnes se vypráví hrůzostrašné zkazky, jak se svými třiceti jezdci tvrdě stál na svém. Byl to ale právě on, kdo velhartický hrad obnovil, přestavěl a nechal přistavět ve východní části horního nádvoří renesanční palác.

Posledním majitelem velhartického panství byl právník Josef Windischgrätz, který na Velharticích pobýval do roku 1946. Odtud byl nucen odejít do Rakouska, protože mu byl majetek zkonfiskován na základě Benešových dekretů. Zámecká část pak byla upravena jako rekreační objekt a od 1952 až do roku 1978 sloužila k rekreačním účelům ROH.

Dnes v areálu najdete ještě zbytky hradebních zdí, hospodářských objektů a rekonstruovanou budovu pivovaru vše ve velmi malebném hávu posečených trav a hlubokých lesů. Hradní i zámecká část Velhartice stojí v rekreační části oblasti Šumavy, proto je od roku 1978 ve správě Památkového ústavu Plzeň, který zde provedl záchrannou rekonstrukci jednotlivých budov a opevnění.

O historii a obnově hradu je možné na místě shlédnout ojedinělý audiovizuální pořad před prohlídkou hradu či zámku. Tento překrásný hradní i zámecký komplex najdete uprostřed lesů na skalním ostrohu, kolem kterého teče říčka Ostružná, místními nazývaná Pstružná. Místo je asi v polovině cesty mezi městy Klatovy a Sušice.

Auto lze nechat na parkovišti 350 metrů od hradu a v areálu je dostupné občerstvení. V září je hrad otevřený od 9 do 17 hodin kromě pondělí, v říjnu ale už jen o sobotách, nedělích a ve svátek a pouze do 16 hodin. Za příplatek 100 % ke vstupnému je možno ale hrad i zámek shlédnout celoročně mimo otevírací dobu i mimo sezonu.

Původní hrad si můžete prohlédnout na samostatné prohlídce. Setkáte se zde s tématickou expozicí o životě v 15.století podle středověkého autora Tomáše Štítného, který život jako takový přirovnává ke hře v šachy.


V renesanční zámeckém paláci je tématická expozice o každodenních zálibách šlechtické rodiny v 16. a 17.století na venkovském šlechtickém sídle. Procházíte renesančně zařízenými sály, kde jsou prezentovány i dobové hry a zábavy. Najdete tu například známé královské vrchcáby nebo ručně malované karty, domino a další.

Hned v první prohlídkové místnosti uvidíte na zemi medvěda s vypreparovanou hlavou. V zámku nechybí ani tehdejší zbraně dospělých mužů. Pokoje a činnosti jsou doplněny malovanými postavami na papírových kartonech v lidské velikosti, které znázorňují šlechtu i další obyvatele zámku při různých činnostech, při tanci, při hře na nástroje a podobně.

V ložnici uvidíte překrásnou postel s nebesy a dámské šaty z tmavě zeleného sametu, jejichž pořízení prý vyšlo na dnešních 50 000 korun. Šaty mají dvojité prý proto, že do vnitřního rukávu šlechtična smrkala. Na zemi pod šaty jsou nákresy a návrhy dalších dobových oděvů. V témže pokoji uvidíte obrovskou a krásně zdobenou šperkovnici, které v té době mívaly až 250 zásuvek a byly důmyslně dělány nejen pro šperky, ale měly tajnou skrýš i pro milostné dopisy šlechtičen. Ve vedlejším pokoji je dřevěná postel chůvy a dřevěná vyřezávaná kolébka pro malé dítě. Na zemi před kolébkou jsou umístěné tehdejší hračky malých rytířů. Jsou obvykle dřevěné a najdete tu nejen káči, ale i meče.

Na prostoru venku před zámkem najdete velké ručně vyřezávané šachy. To, co zdálky vypadá jako šibenice, se zblízka pak za stromy objeví jako velké dřevěné kuželky, které můžete specifickým kruhovým pohybem na laně zavěšené koule začít porážet. Tuhle zábavu využijí hlavně malé děti.

Já sama byla místem doslova okouzlená a to i přes velmi špatné počasí. Je to jeden z mála komplexů, který má mimořádný náboj i atmosféru a všem, kdo zde ještě nepobyli vřele doporučuji.


V lůně šumavských hvozdů leží středověký gotický hrad, zřícenina gotického paláce Rajský dům a pozdně renesanční zámek Velhartice, který byl k Rajskému domu připojen roku 1627. Zámek nese jméno Huertovo křídlo podle svého stavitele, Martina de Hoef Huerta. Komplex je chráněn romantickou kulisou lesů a Borkem.

Kdysi dávno, mezi roky 1290 až 1310, na pohádkově romantické zalesněné stráni uprostřed neprostupných hvozdů si dva oblíbení komorníci krále Karla IV. řekli, že právě zde nechají postavit vysokou obvodovou hradbu s cimbuřím. Nejdříve byla dřevěná a hrázděná. Až později zde začaly vznikat kamenné hradní paláce, nejprve jižní a potom severní. Oba paláce byly propojené hradbami. Hrad byl původně budován jako rodové sídlo pánů z Velhartic. Vzpomenete si na Nerudovu Romanci o Karlu IV.? Král Karel s Buškem z Velhartic ted‘ zasedli si k dubovému stolu, ti dva už mnohé víno pili spolu a zapěli si z plných plic. ,,Nuž dej sem zlaté číše, páže. Nalej vína, dolej výš! Dnes pane Bušku čehos zvíš!“ Král Karel vesel káže.

Na nejvyšším místě skály stojí severní palác, zvaný Rajský dům a jižní palác stojí na místě nižším. Hrad je budován jako dvoupalácová dispozice bezvěžového typu na skalnatém ostrohu. Později aby bylo lépe kryto severozápadní čelo hradu je zde přistavěna na konci 14. století hranolová obytná a obranná věž zvaná donjon a také Putna. Ze stejné doby pochází i velký a mohutný kamenný most se čtyřmi lomenými oblouky, který v tehdejší střední Evropě neměl obdoby. Z něj se po padacím můstku dá dostat jediným možným přístupem do věže. Je to zhruba úroveň druhého podlaží.

Stavbu započal Bohumil z Budětic, pokračoval Bušek starší a jeho syn Bušek mladší z Velhartic, oba oblíbení a věrní komorníci krále a císaře Karla IV. Pánové z Velhartic měli hrad v rukou do roku 1390, kdy tento majetek přešel sňatkem do vlastnictví Jana z Hradce. Často sídlil ve Velharticích i jeho syn Menhart a představte si, že právě zde na hradě byly schovány korunovační klenoty Království českého, v době kdy měl být korunován Jiří z Poděbrad. Klenoty zde byly uschovány od roku 1448 do roku 1453. V 15. stol. za pánů z Hradce bylo vystavěno nové opevnění s věžemi, baštami a vrátnicí. Na dolním nádvoří byl vybudován pivovar a vinopalna.


Koncem 15. století byl významným majitelem hradu Zdeněk Lev z Rožmitálu a tomu se podařilo získat pro oblast mnoho privilegií včetně práva těžit drahé kovy. Po třicetileté válce,v 17. století, kdy byl hrad v dost zoufalém stavu získal místo jako konfiskovaný majetek císařský generál Martin de Hoeff Huerta. Na jedné straně poddaným zrušil robotu, na druhé straně celý kraj rekatolizoval. Dodnes se vypráví hrůzostrašné zkazky, jak se svými třiceti jezdci tvrdě stál na svém. Byl to ale právě on, kdo velhartický hrad obnovil, přestavěl a nechal přistavět ve východní části horního nádvoří renesanční palác.

Posledním majitelem velhartického panství byl právník Josef Windischgrätz, který na Velharticích pobýval do roku 1946. Odtud byl nucen odejít do Rakouska, protože mu byl majetek zkonfiskován na základě Benešových dekretů. Zámecká část pak byla upravena jako rekreační objekt a od 1952 až do roku 1978 sloužila k rekreačním účelům ROH.

Dnes v areálu najdete ještě zbytky hradebních zdí, hospodářských objektů a rekonstruovanou budovu pivovaru vše ve velmi malebném hávu posečených trav a hlubokých lesů. Hradní i zámecká část Velhartice stojí v rekreační části oblasti Šumavy, proto je od roku 1978 ve správě Památkového ústavu Plzeň, který zde provedl záchrannou rekonstrukci jednotlivých budov a opevnění.

O historii a obnově hradu je možné na místě shlédnout ojedinělý audiovizuální pořad před prohlídkou hradu či zámku. Tento překrásný hradní i zámecký komplex najdete uprostřed lesů na skalním ostrohu, kolem kterého teče říčka Ostružná, místními nazývaná Pstružná. Místo je asi v polovině cesty mezi městy Klatovy a Sušice.

Auto lze nechat na parkovišti 350 metrů od hradu a v areálu je dostupné občerstvení. V září je hrad otevřený od 9 do 17 hodin kromě pondělí, v říjnu ale už jen o sobotách, nedělích a ve svátek a pouze do 16 hodin. Za příplatek 100 % ke vstupnému je možno ale hrad i zámek shlédnout celoročně mimo otevírací dobu i mimo sezonu.

Původní hrad si můžete prohlédnout na samostatné prohlídce. Setkáte se zde s tématickou expozicí o životě v 15.století podle středověkého autora Tomáše Štítného, který život jako takový přirovnává ke hře v šachy.


V renesanční zámeckém paláci je tématická expozice o každodenních zálibách šlechtické rodiny v 16. a 17.století na venkovském šlechtickém sídle. Procházíte renesančně zařízenými sály, kde jsou prezentovány i dobové hry a zábavy. Najdete tu například známé královské vrchcáby nebo ručně malované karty, domino a další.

Hned v první prohlídkové místnosti uvidíte na zemi medvěda s vypreparovanou hlavou. V zámku nechybí ani tehdejší zbraně dospělých mužů. Pokoje a činnosti jsou doplněny malovanými postavami na papírových kartonech v lidské velikosti, které znázorňují šlechtu i další obyvatele zámku při různých činnostech, při tanci, při hře na nástroje a podobně.

V ložnici uvidíte překrásnou postel s nebesy a dámské šaty z tmavě zeleného sametu, jejichž pořízení prý vyšlo na dnešních 50 000 korun. Šaty mají dvojité prý proto, že do vnitřního rukávu šlechtična smrkala. Na zemi pod šaty jsou nákresy a návrhy dalších dobových oděvů. V témže pokoji uvidíte obrovskou a krásně zdobenou šperkovnici, které v té době mívaly až 250 zásuvek a byly důmyslně dělány nejen pro šperky, ale měly tajnou skrýš i pro milostné dopisy šlechtičen. Ve vedlejším pokoji je dřevěná postel chůvy a dřevěná vyřezávaná kolébka pro malé dítě. Na zemi před kolébkou jsou umístěné tehdejší hračky malých rytířů. Jsou obvykle dřevěné a najdete tu nejen káči, ale i meče.

Na prostoru venku před zámkem najdete velké ručně vyřezávané šachy. To, co zdálky vypadá jako šibenice, se zblízka pak za stromy objeví jako velké dřevěné kuželky, které můžete specifickým kruhovým pohybem na laně zavěšené koule začít porážet. Tuhle zábavu využijí hlavně malé děti.

Já sama byla místem doslova okouzlená a to i přes velmi špatné počasí. Je to jeden z mála komplexů, který má mimořádný náboj i atmosféru a všem, kdo zde ještě nepobyli vřele doporučuji.

Holandské městečko Monnickendam se propadlo v čase

Holandské městečko Monnickendam leží u jezera IJselmeer nedaleko
Amsterdamu. Jako všechna městečka na pobřeží. je i toto starobylé a
jeho obyvatelé se vždy věnovali rybolovu. Pochoutkou je prý zde pečený
nebo uzený úhoř. Otvíráme cestovního průvodce a čteme si, jakými
zajímavostmi městečko oplývá. Toužíme toto městečko poznat, protože
i ze silnice je vidět, že se v něm něco děje? Ale co? To musíme
zjistit.

Holandské městečko Monnickendam leží u jezera IJselmeer nedaleko Amsterdamu. Jako všechna městečka na pobřeží. je i toto starobylé a jeho obyvatelé se vždy věnovali rybolovu. Pochoutkou je prý zde pečený nebo uzený úhoř. Otvíráme cestovního průvodce a čteme si, jakými zajímavostmi městečko oplývá. Toužíme toto městečko poznat, protože i ze silnice je vidět, že se v něm něco děje? Ale co? To musíme zjistit.

Propadli jsme bránou času?

Tak to je něco. Určitě jsme museli projít nějakou neviditelnou bránou času. Stojíme s otevřenou pusou a nevěřícně zíráme. Propadli jsme se do jiného století. Fakt. Kolem nás se hemží spousta lidí – mladí, staří, děti i batolata. A všichni mají oblečení naprosto odlišné od našeho. Udiveně kroutíme hlavou. Co se stalo? Bezpečně víme jen to, že jsme v městečku Monnickendam ve Flandrech.

Žebráci, služky a radost ze života

Potkáváme žebrající chlapce, nad kterými nám usedá srdce. Mají potrhané oblečení a jsou špinaví. Jistě dlouho nejedli. Žádají o almužnu a my jim s radostí dáváme. A tamhle kráčí nějaké urozené dámy doprovázené služkami. A tamti dva jsou jistě do sebe zamilovaní. A tahle šlechtická děvčátka jsou k zulíbání. Hlavou točíme na všechny strany, aby nám některá z postav neunikla. Všichni jsou živí a radují se ze života. A jak by také ne, vždyť oslavují výročí 400 let od založení městečka Monnickendam. Proto se rozhodli, že to oslaví jaksepatří. No, 400 let, to je už důvod k oslavě. A vypadá to, že obyvatelé tohoto ojedinělého středověkého městečka to vzali opravdu od podlahy.


Vůně, pivo a vínečko

Pro své grandiózní divadlo nepotřebují kulisy, protože téměř celé městečko je pečlivě zachováno ve středověkém rázu. Pyšné kamenné domy s vývěsními štíty, úzké malebné uličky s malými krámky, útulné hospůdky, starý přístav i středověké vůně. Linou se odevšad a jsou neuvěřitelné lákavé. Tamhle v přístavu na roštu pečou čerstvě nalovené ryby, na náměstí na otevřeném ohni opékají celé ovce, naložené jehněčí, malé vepřové karbanátky i lákavě se tvářící klobásy. Hostinští nestačí čepovat pivo a dolévat víno.

Přehlídka módy všech stylů

Jsme jak u vytržení. Nikde ani živá duše, která by připomínala 21. století. Tedy kromě nás. Všichni obyvatele přijali oslavy za své a buď si sami zhotovili nebo si nechali ušít nějaké oblečení z průběhu období 400 let. Nejčastěji je to ale gotické a renesanční, protože to byla období největšího rozkvětu města. Švadleny v městečku se rychle chopily příležitosti a nabídly místním občanům módní návrhy všech stylů. A každý si je mohl nechat zhotovit podle své představy o tom, jak by asi v té době žil. Tedy nechyběly zde ani ženy lehkých mravů, které se na urozené pány významně usmívaly. Sedláci, námořníci, pastevci, bohatí obchodníci, nuzáci – i ti byli jejich zákazníky.


Starobylá atmosféra

Z obrovského stanu u kostela se ozývá zpěv, to si místní chór připravil program středověkých písní. Neuvěřitelné. V tomto městečku se baví každý. Kromě nás tady není nikdo, kdo by kazil starobylou atmosféru. Ale místní se na nás usmívají a rádi a nadšeně se nechávají fotit.

Žádná komerce, jen zábava

Co nás nejvíce udivuje, je skutečnost, že tohle velkolepé představení není určené pro turisty jako nějaká show. Jedinými turisty jsme totiž my. Tyhle fantastické oslavy si připravili pro sebe obyvatelé městečka a prostě si jich užívají. Vychutnávají si je. Všichni. I stařenky s hůlečkou a staříci s třesoucí se bradou. Malé děti i batolata v kočárku jsou oblečena dobově. Nestačíme žasnout. V dnešní době všudypřítomné komerce je opravdu udivující, že se lidé rozhodli se bavit sami, ne na slavnosti vydělat.

Zmizelo 21. století

Místní lidé oslavy dotáhli i v maličkostech. Pomohli svému městečku, aby zmizely rušivé prvky dnešní doby. Zastavila se místní doprava a dopravní značky byly pečlivě ukryty do pytloviny. Barevné markýzy nad obchody přijaly pytlovinu také za svou. Ve venkovních restauracích nahradila plastové židle a stolky dřevěná prkna a mohutné dřevěné stoly. V přístavní krčmě je podlaha hliněná a stěny vyzdobeny jen snítkami stromů a malými věnečky z lučních květin. Na přístupových cestách do městečka jsou postaveny makety bran, které nesou na vrcholu korunu.


Starobylé městečko

Nádherný kostel z pálených cihel je Kostel svatého Mikuláše (St. Nicolaaskerk). Má vzácný starý mobiliář a také sbírku holandských kachlů. Kdo se chce podívat na Monnickendam z výšky, může vystoupat na 70 m vysokou věž. Hrací věž (Speeltoren) má jednu z nejstarších zvonkoher v Nizozemsku. Její zvuky skvěle ladí s atmosférou minulosti. Před gotickou Radnicí (Stadhuis) je plno veselých prostě oblečených venkovanů. Se sklenkou holandského piva v ruce klábosí se sousedy. Tady u renesanční budovy Váhy (Waag) se setkalo pár měšťanů, aby dámy mohly navzájem obdivovat své toalety a pánové nenápadně okukovat vnady vtěsnané do hlubokých dekoltů.

Rozloučení

Věřte, vůbec se nám nechtělo opustit tohle půvabné rybářské městečko, které se nachází 16 kilometrů severovýchodně od Amsterdamu. Zdobí romantickou lagunovou zátoku Gouwzee jezera IJsselmeer. A i když většina lodí nepřipomíná starobylé bytelné lodě, pro nás suchozemce jsou stejně atraktivní.

Ještě jeden pohled a už nám Monnickendam mizí z očí. I když za pár dní oslavy utichnou, romantická atmosféra městečka zůstane.

Holandské městečko Monnickendam leží u jezera IJselmeer nedaleko Amsterdamu. Jako všechna městečka na pobřeží. je i toto starobylé a jeho obyvatelé se vždy věnovali rybolovu. Pochoutkou je prý zde pečený nebo uzený úhoř. Otvíráme cestovního průvodce a čteme si, jakými zajímavostmi městečko oplývá. Toužíme toto městečko poznat, protože i ze silnice je vidět, že se v něm něco děje? Ale co? To musíme zjistit.

Propadli jsme bránou času?

Tak to je něco. Určitě jsme museli projít nějakou neviditelnou bránou času. Stojíme s otevřenou pusou a nevěřícně zíráme. Propadli jsme se do jiného století. Fakt. Kolem nás se hemží spousta lidí – mladí, staří, děti i batolata. A všichni mají oblečení naprosto odlišné od našeho. Udiveně kroutíme hlavou. Co se stalo? Bezpečně víme jen to, že jsme v městečku Monnickendam ve Flandrech.

Žebráci, služky a radost ze života

Potkáváme žebrající chlapce, nad kterými nám usedá srdce. Mají potrhané oblečení a jsou špinaví. Jistě dlouho nejedli. Žádají o almužnu a my jim s radostí dáváme. A tamhle kráčí nějaké urozené dámy doprovázené služkami. A tamti dva jsou jistě do sebe zamilovaní. A tahle šlechtická děvčátka jsou k zulíbání. Hlavou točíme na všechny strany, aby nám některá z postav neunikla. Všichni jsou živí a radují se ze života. A jak by také ne, vždyť oslavují výročí 400 let od založení městečka Monnickendam. Proto se rozhodli, že to oslaví jaksepatří. No, 400 let, to je už důvod k oslavě. A vypadá to, že obyvatelé tohoto ojedinělého středověkého městečka to vzali opravdu od podlahy.


Vůně, pivo a vínečko

Pro své grandiózní divadlo nepotřebují kulisy, protože téměř celé městečko je pečlivě zachováno ve středověkém rázu. Pyšné kamenné domy s vývěsními štíty, úzké malebné uličky s malými krámky, útulné hospůdky, starý přístav i středověké vůně. Linou se odevšad a jsou neuvěřitelné lákavé. Tamhle v přístavu na roštu pečou čerstvě nalovené ryby, na náměstí na otevřeném ohni opékají celé ovce, naložené jehněčí, malé vepřové karbanátky i lákavě se tvářící klobásy. Hostinští nestačí čepovat pivo a dolévat víno.

Přehlídka módy všech stylů

Jsme jak u vytržení. Nikde ani živá duše, která by připomínala 21. století. Tedy kromě nás. Všichni obyvatele přijali oslavy za své a buď si sami zhotovili nebo si nechali ušít nějaké oblečení z průběhu období 400 let. Nejčastěji je to ale gotické a renesanční, protože to byla období největšího rozkvětu města. Švadleny v městečku se rychle chopily příležitosti a nabídly místním občanům módní návrhy všech stylů. A každý si je mohl nechat zhotovit podle své představy o tom, jak by asi v té době žil. Tedy nechyběly zde ani ženy lehkých mravů, které se na urozené pány významně usmívaly. Sedláci, námořníci, pastevci, bohatí obchodníci, nuzáci – i ti byli jejich zákazníky.


Starobylá atmosféra

Z obrovského stanu u kostela se ozývá zpěv, to si místní chór připravil program středověkých písní. Neuvěřitelné. V tomto městečku se baví každý. Kromě nás tady není nikdo, kdo by kazil starobylou atmosféru. Ale místní se na nás usmívají a rádi a nadšeně se nechávají fotit.

Žádná komerce, jen zábava

Co nás nejvíce udivuje, je skutečnost, že tohle velkolepé představení není určené pro turisty jako nějaká show. Jedinými turisty jsme totiž my. Tyhle fantastické oslavy si připravili pro sebe obyvatelé městečka a prostě si jich užívají. Vychutnávají si je. Všichni. I stařenky s hůlečkou a staříci s třesoucí se bradou. Malé děti i batolata v kočárku jsou oblečena dobově. Nestačíme žasnout. V dnešní době všudypřítomné komerce je opravdu udivující, že se lidé rozhodli se bavit sami, ne na slavnosti vydělat.

Zmizelo 21. století

Místní lidé oslavy dotáhli i v maličkostech. Pomohli svému městečku, aby zmizely rušivé prvky dnešní doby. Zastavila se místní doprava a dopravní značky byly pečlivě ukryty do pytloviny. Barevné markýzy nad obchody přijaly pytlovinu také za svou. Ve venkovních restauracích nahradila plastové židle a stolky dřevěná prkna a mohutné dřevěné stoly. V přístavní krčmě je podlaha hliněná a stěny vyzdobeny jen snítkami stromů a malými věnečky z lučních květin. Na přístupových cestách do městečka jsou postaveny makety bran, které nesou na vrcholu korunu.


Starobylé městečko

Nádherný kostel z pálených cihel je Kostel svatého Mikuláše (St. Nicolaaskerk). Má vzácný starý mobiliář a také sbírku holandských kachlů. Kdo se chce podívat na Monnickendam z výšky, může vystoupat na 70 m vysokou věž. Hrací věž (Speeltoren) má jednu z nejstarších zvonkoher v Nizozemsku. Její zvuky skvěle ladí s atmosférou minulosti. Před gotickou Radnicí (Stadhuis) je plno veselých prostě oblečených venkovanů. Se sklenkou holandského piva v ruce klábosí se sousedy. Tady u renesanční budovy Váhy (Waag) se setkalo pár měšťanů, aby dámy mohly navzájem obdivovat své toalety a pánové nenápadně okukovat vnady vtěsnané do hlubokých dekoltů.

Rozloučení

Věřte, vůbec se nám nechtělo opustit tohle půvabné rybářské městečko, které se nachází 16 kilometrů severovýchodně od Amsterdamu. Zdobí romantickou lagunovou zátoku Gouwzee jezera IJsselmeer. A i když většina lodí nepřipomíná starobylé bytelné lodě, pro nás suchozemce jsou stejně atraktivní.

Ještě jeden pohled a už nám Monnickendam mizí z očí. I když za pár dní oslavy utichnou, romantická atmosféra městečka zůstane.

Co je to Canyoning?

Canyoning se u nás dostal do povědomí veřejnosti až
v polovině devadesátých let kvůli smutné události v Bernských
Alpách (Švýcarsko). Zde byla totiž při provozování canyoningu smetena
přívalovou vlnou skupina klientů vedená profesionálním průvodcem, který
podcenil předpověď počasí. Přívalová vlna, která se po letní bouřce
prohnala kaňonem, si vyžádala život hned několika lidí. Od té doby má
řada lidí dojem, že tento sport je nebezpečný a lidé, kteří ho
provozují, si neváží svého života. Pravda je však jiná…

Canyoning („kaňonink“) se u nás dostal do povědomí veřejnosti až v polovině devadesátých let kvůli smutné události v Bernských Alpách (Švýcarsko). Zde byla totiž při provozování canyoningu smetena přívalovou vlnou skupina klientů vedená profesionálním průvodcem, který podcenil předpověď počasí. Přívalová vlna, která se po letní bouřce prohnala kaňonem, si vyžádala život hned několika lidí. Od té doby má řada lidí dojem, že tento sport je nebezpečný a lidé, kteří ho provozují, si neváží svého života. Pravda je však jiná…


Co je to tedy canyoning?

Canyoning je relativně mladý přírodní sport, který vznikl ve Francii. Jedná se o prostup koryty horských říček, potoků a úzkých soutěsek a to vždy ve směru jeho toku, tedy shora dolů. Na dně kaňonu během staletí voda vymodelovala a připravila řadu překážek, jejichž překonávání je ta hlavní zábava a vzrušení. Při canyoningu se tedy kombinuje slaňování skalních stěn a vodopádů, plavávání tůněmi s křišťálově čistou vodou, prodírání se mezi obřími ohlazenými balvany, skákání do hlubokých tůní s ledovou vodou, sjíždění přírodních tobogánů a skluzavek, ale hlavně to celé je o nádherné přírodě a zákoutích, která jsou očím běžného turisty skryta. Každý kaňon je jiný a záleží i na nás, jaký způsob prostupu zvolíme. Při tomto pestrém vodním sportu se využívají prvky vodáctví, horolezectví a speleologie.

Trocha historie

Historie canyoningu se začala psát ve 2. polovině 19. století. Jedním z prvních lidí, který se o publicitu zasloužil, byl nadšený speleolog a hydrogeolog označovaný za otce francouzské speleologie – Edoard Alfred Martel. Tento speleolog, který se zabýval průzkumem jeskyní a podzemních řek, na konci 19. století poprvé sestoupil do celé řady do té doby neprozkoumaných kaňonů v Provensálsku a v oblasti Přímořských Alp. Byl prvním člověkem, jemuž se podařilo v roce 1905 během třídenní expedice prostoupit podstatnou částí kaňonu řeky Verdon v Horní Provence.


V prvopočátcích canyoningu byl prostup kaňony poměrně velmi náročnou a drsnou záležitostí. V té době neexistovaly takové technické vymoženosti, jako jsou např. expanzní nýty, horolezecké karabiny, slaňovací pomůcky, moderní lana z umělých vláken, horolezecké přilby, neoprenové obleky atd. V době těžkých konopných lan, provazových žebříků, železných kovaných skob, v době, kdy Hans Dülfer objevoval svůj způsob slaňování, později označovaný jako „Dülferův sed“ a v době, kdy nejlepší ochranou proti chladu bylo pouze vlněné oblečení, byl celodenní, nebo dokonce několikadenní prostup kaňonem skutkem opravdu obdivuhodným.

Canyoning jako specifická outdoorová sportovní aktivita, začal být vnímán zhruba před 30 lety – tzn. někdy kolem r. 1980. V té době nastal jeho prudký rozvoj. Bylo to především díky technickým vymoženostem, jako jsou neoprenové obleky, moderní horolezecká a speleologická lana, slaňovací pomůcky atd. Tyto technické prostředky umožňovaly zvládnout do té doby nepřekonatelné překážky a canyoning přestával být krajně rizikovou a obtížnou záležitostí. Začal si získávat širokou popularitu. Ve Francii, Španělsku, Itálii, Německu a v dalších státech začaly vznikat canyoningové asociace (Španělsko 1989, Francie 1992, Itálie 1999).


Canyoning se také brzy stal sportem provozovaným komerčně a začala se mu věnovat celá řada lidí na profesionální úrovni. V roce 1995 proto vznikla asociace profesionálních průvodců canyoningu – Evropská komise canyoningu (C. E. C.).

Kam za canyoningem?

V České republice se bohužel nenacházejí vhodné terény pro provozování tohoto sportu. Nejbližší kaňony tak najdeme v sousedním Rakousku (Salzburg, Tyrolsko), nebo dále v Itálii (Lombardie, Piemonte, Furlansko) či Slovinsku (Julské Alpy). Mnoho kaňonů leží i kolébce canyoningu ve Francii a to především v oblasti Přímořských Alp a Horní Provence, kde jsou desítky zajištěných a popsaných kaňonů. Opravdová Mekka evropského canyoningu však leží ve španělské Sierra de Guaře jižně od Pyrenejí. A celosvětovým rájem canyoningu je potom tropický ostrov Réunion na kterém se nachází nejkrásnější a nejtěžší kaňony na světě.

Česká asociace canyoningu začala s přípravou expedice osmi českých a slovenských sportovců na tropický ostrov Réunion, kam chtějí vyrazit na přelomu dubna a května 2009. Účastníci expedice chtějí během tří týdnů uskutečnit prostupy řadou extrémně obtížných kaňonů. Plánované canyoningové túry patří k nejtěžším a nejnáročnějším na světě. Více informací naleznete na stránkách expedice Reunion 2009


V čem do kaňonu a co vzít s sebou

Neopren – který nás ochrání před ledovou vodou kaňonů. Ideální je neopren o tloušťce 5 mm a to buď celotělový, anebo dvoudílný oblek (kalhoty a bunda). Samozřejmostí jsou také neoprenové ponožky nebo speciální neoprenové boty. Velmi vhod přijdou také neoprenové rukavice.

Sedací úvazek – tzv. „sedák“ je nepostradatelný ve všech kaňonech, kde se musí slaňovat, což je naprostá většina. Speciální canyoningové úvazky jsou vyrobeny z nenasákavých voděodolných materiálů se zvýšenou odolností proti oděru. Další důležitou součástí je ochrana sedáku a neoprenového obleku (především na skluzavkách) pomocí plastové ochrany zadku, která se dá po opotřebení vyměnit. Tyto speciální sedáky u nás vyrábí například firma Singing Rock nebo Rock Empire. Neodmyslitelnou součástí každého úvazku je také dostatečně dlouhá odsedávací smyčka sloužící k sebejištění na nástupech do slanění.


Helma – by měla mít dostatek otvorů tak, aby jimi při skoku do vody mohla voda dostatečně protékat. Samozřejmostí pak je, aby helma splňovala normy UIAA pro lezení.

Boty – patří k nejchoulostivější části výstroje. Správná bota by měla být z robustního materiálu, přitom lehká s měkkou neklouzavou podešví, chránicí kotník a vniklá voda by měla mít jak odtéct. Používají se buď speciální boty, ale i jednoduché trekkingové pohorky nebo tenisky, do kterých použijeme neoprenovou ponožku. Speciální boty na náš trh dodává firma Cavex Club nebo přímo vyrábí firma Hiko.

Lano – při canyoningu se používají výhradně statická lana s maximálním průtahem 4–6%. Průměr lana bývá obvykle 9–10 mm. Doporučená délka závisí samozřejmě na délce slanění v konkrétním kaňonu, ale nejčastěji se používají lana o délce 30, 50, 75 a 100 metrů. Ideální je potom používat speciální lana pro canyoning, která mají minimální nasákavost, malou srážlivost a některé typy dokonce plavou. Tato lana u nás vyrábí firma Tendon. Na laně visí váš život a tak jej nezapomínejte pravidelně kontrolovat, neboť hrozí poškození jeho opletu při slaňování přes skalní hrany.

Batoh – by měl být jednoduchý (hladký povrch), aby nedocházelo k jeho zachytávání o skalní výběžky, měl by mít objem alespoň 50 l, aby se tam vešlo lano a další potřebné věci, měl by být odolný proti oděru a samozřejmě musí mít dostatek otvorů na rychlý odtok vody. Speciální canyoningové batohy na náš trh dodává firma Cavex Club

Slaňovací pomůcky a jištění – běžná slaňovací osma a nebo speciální osma Pirana od firmy Petzl. Dvě HMS karabiny s pojistkou, krátký prusík na sebejištění při slaňování obtížných vodopádů, blokant (jumar nebo Tibloc) pro případ nutnosti návratu po laně vzhůru nebo záchranné práce.


Vodotěsná nádoba – nejlépe 5–10 l plastový soudek se šroubovacím uzávěrem, kam se dají věci které nesmí přijít do kontaktu s vodou (lékárnička, fotoaparát, doklady, mobilní telefon, klíče od auta apod.)

Píšťalka – pro dorozumívání v místech, kde není vidět ani slyšet vlastního slova (složitější slanění, úzké soutěsky se zatáčkou apod. V případě nehody tak můžeme dávat znamení záchranářům.

Nouzové vybavení – lékárnička pro poskytnutí první pomoci, vodotěsná čelovka, izolační fólie, nůž.

Co udělat když si chci canyoning vyzkoušet?

Poprvé je asi nejlepší využít služeb některé z outdoorových agentur, které nám zapůjčí veškeré potřebné vybavení, pojistí nás a poskytnou nám zkušeného průvodce. Cena za jeden kaňon se pohybuje v rozmezí 40–80 € v závislosti na délce a obtížnosti kaňonu. Z vlastní zkušenosti mohu doporučit např. sportovní agenturu AlpiCenter, která provozuje český kemp v Julských Alpách a nabízí outdoorové sportovní aktivity v nejkrásnější Slovinské canyoningové oblasti. Nebo agentura Canraft působící na Slovensku, která vám nabídne canynoning po celé Evropě. Když se vám tento nádherný sport zalíbí a chtěli byste se mu více věnovat, dozvědět se více věcí z bezpečnosti a poznat další nadšence, můžete se stát členem České asociace canyoningu, která sdružuje České a Slovenské kaňonáře a pravidelně pořádá odborná školení, semináře a setkání svých členů, kde dochází k výměně informací o prostoupených kaňonech. Více informací se dozvíte na www.canyoning.cz, kde si můžete prohlédnout bohatou fotogalerii a můžete nás kontaktovat pro další informace.

Jestli by vás zajímalo jak taková canyoningová túra může vypadat, přečtěte si článek zde na cestovateli.cz Tři kaňony během jednoho dne.

Tak doufám, že už pro vás canyoning není jen zábavou šílenců, ale nádherný přírodní sport a že se třeba potkáme někde v kaňonu :-).

Autor je členem České asiciace Canyoningu

Canyoning („kaňonink“) se u nás dostal do povědomí veřejnosti až v polovině devadesátých let kvůli smutné události v Bernských Alpách (Švýcarsko). Zde byla totiž při provozování canyoningu smetena přívalovou vlnou skupina klientů vedená profesionálním průvodcem, který podcenil předpověď počasí. Přívalová vlna, která se po letní bouřce prohnala kaňonem, si vyžádala život hned několika lidí. Od té doby má řada lidí dojem, že tento sport je nebezpečný a lidé, kteří ho provozují, si neváží svého života. Pravda je však jiná…


Co je to tedy canyoning?

Canyoning je relativně mladý přírodní sport, který vznikl ve Francii. Jedná se o prostup koryty horských říček, potoků a úzkých soutěsek a to vždy ve směru jeho toku, tedy shora dolů. Na dně kaňonu během staletí voda vymodelovala a připravila řadu překážek, jejichž překonávání je ta hlavní zábava a vzrušení. Při canyoningu se tedy kombinuje slaňování skalních stěn a vodopádů, plavávání tůněmi s křišťálově čistou vodou, prodírání se mezi obřími ohlazenými balvany, skákání do hlubokých tůní s ledovou vodou, sjíždění přírodních tobogánů a skluzavek, ale hlavně to celé je o nádherné přírodě a zákoutích, která jsou očím běžného turisty skryta. Každý kaňon je jiný a záleží i na nás, jaký způsob prostupu zvolíme. Při tomto pestrém vodním sportu se využívají prvky vodáctví, horolezectví a speleologie.

Trocha historie

Historie canyoningu se začala psát ve 2. polovině 19. století. Jedním z prvních lidí, který se o publicitu zasloužil, byl nadšený speleolog a hydrogeolog označovaný za otce francouzské speleologie – Edoard Alfred Martel. Tento speleolog, který se zabýval průzkumem jeskyní a podzemních řek, na konci 19. století poprvé sestoupil do celé řady do té doby neprozkoumaných kaňonů v Provensálsku a v oblasti Přímořských Alp. Byl prvním člověkem, jemuž se podařilo v roce 1905 během třídenní expedice prostoupit podstatnou částí kaňonu řeky Verdon v Horní Provence.


V prvopočátcích canyoningu byl prostup kaňony poměrně velmi náročnou a drsnou záležitostí. V té době neexistovaly takové technické vymoženosti, jako jsou např. expanzní nýty, horolezecké karabiny, slaňovací pomůcky, moderní lana z umělých vláken, horolezecké přilby, neoprenové obleky atd. V době těžkých konopných lan, provazových žebříků, železných kovaných skob, v době, kdy Hans Dülfer objevoval svůj způsob slaňování, později označovaný jako „Dülferův sed“ a v době, kdy nejlepší ochranou proti chladu bylo pouze vlněné oblečení, byl celodenní, nebo dokonce několikadenní prostup kaňonem skutkem opravdu obdivuhodným.

Canyoning jako specifická outdoorová sportovní aktivita, začal být vnímán zhruba před 30 lety – tzn. někdy kolem r. 1980. V té době nastal jeho prudký rozvoj. Bylo to především díky technickým vymoženostem, jako jsou neoprenové obleky, moderní horolezecká a speleologická lana, slaňovací pomůcky atd. Tyto technické prostředky umožňovaly zvládnout do té doby nepřekonatelné překážky a canyoning přestával být krajně rizikovou a obtížnou záležitostí. Začal si získávat širokou popularitu. Ve Francii, Španělsku, Itálii, Německu a v dalších státech začaly vznikat canyoningové asociace (Španělsko 1989, Francie 1992, Itálie 1999).


Canyoning se také brzy stal sportem provozovaným komerčně a začala se mu věnovat celá řada lidí na profesionální úrovni. V roce 1995 proto vznikla asociace profesionálních průvodců canyoningu – Evropská komise canyoningu (C. E. C.).

Kam za canyoningem?

V České republice se bohužel nenacházejí vhodné terény pro provozování tohoto sportu. Nejbližší kaňony tak najdeme v sousedním Rakousku (Salzburg, Tyrolsko), nebo dále v Itálii (Lombardie, Piemonte, Furlansko) či Slovinsku (Julské Alpy). Mnoho kaňonů leží i kolébce canyoningu ve Francii a to především v oblasti Přímořských Alp a Horní Provence, kde jsou desítky zajištěných a popsaných kaňonů. Opravdová Mekka evropského canyoningu však leží ve španělské Sierra de Guaře jižně od Pyrenejí. A celosvětovým rájem canyoningu je potom tropický ostrov Réunion na kterém se nachází nejkrásnější a nejtěžší kaňony na světě.

Česká asociace canyoningu začala s přípravou expedice osmi českých a slovenských sportovců na tropický ostrov Réunion, kam chtějí vyrazit na přelomu dubna a května 2009. Účastníci expedice chtějí během tří týdnů uskutečnit prostupy řadou extrémně obtížných kaňonů. Plánované canyoningové túry patří k nejtěžším a nejnáročnějším na světě. Více informací naleznete na stránkách expedice Reunion 2009


V čem do kaňonu a co vzít s sebou

Neopren – který nás ochrání před ledovou vodou kaňonů. Ideální je neopren o tloušťce 5 mm a to buď celotělový, anebo dvoudílný oblek (kalhoty a bunda). Samozřejmostí jsou také neoprenové ponožky nebo speciální neoprenové boty. Velmi vhod přijdou také neoprenové rukavice.

Sedací úvazek – tzv. „sedák“ je nepostradatelný ve všech kaňonech, kde se musí slaňovat, což je naprostá většina. Speciální canyoningové úvazky jsou vyrobeny z nenasákavých voděodolných materiálů se zvýšenou odolností proti oděru. Další důležitou součástí je ochrana sedáku a neoprenového obleku (především na skluzavkách) pomocí plastové ochrany zadku, která se dá po opotřebení vyměnit. Tyto speciální sedáky u nás vyrábí například firma Singing Rock nebo Rock Empire. Neodmyslitelnou součástí každého úvazku je také dostatečně dlouhá odsedávací smyčka sloužící k sebejištění na nástupech do slanění.


Helma – by měla mít dostatek otvorů tak, aby jimi při skoku do vody mohla voda dostatečně protékat. Samozřejmostí pak je, aby helma splňovala normy UIAA pro lezení.

Boty – patří k nejchoulostivější části výstroje. Správná bota by měla být z robustního materiálu, přitom lehká s měkkou neklouzavou podešví, chránicí kotník a vniklá voda by měla mít jak odtéct. Používají se buď speciální boty, ale i jednoduché trekkingové pohorky nebo tenisky, do kterých použijeme neoprenovou ponožku. Speciální boty na náš trh dodává firma Cavex Club nebo přímo vyrábí firma Hiko.

Lano – při canyoningu se používají výhradně statická lana s maximálním průtahem 4–6%. Průměr lana bývá obvykle 9–10 mm. Doporučená délka závisí samozřejmě na délce slanění v konkrétním kaňonu, ale nejčastěji se používají lana o délce 30, 50, 75 a 100 metrů. Ideální je potom používat speciální lana pro canyoning, která mají minimální nasákavost, malou srážlivost a některé typy dokonce plavou. Tato lana u nás vyrábí firma Tendon. Na laně visí váš život a tak jej nezapomínejte pravidelně kontrolovat, neboť hrozí poškození jeho opletu při slaňování přes skalní hrany.

Batoh – by měl být jednoduchý (hladký povrch), aby nedocházelo k jeho zachytávání o skalní výběžky, měl by mít objem alespoň 50 l, aby se tam vešlo lano a další potřebné věci, měl by být odolný proti oděru a samozřejmě musí mít dostatek otvorů na rychlý odtok vody. Speciální canyoningové batohy na náš trh dodává firma Cavex Club

Slaňovací pomůcky a jištění – běžná slaňovací osma a nebo speciální osma Pirana od firmy Petzl. Dvě HMS karabiny s pojistkou, krátký prusík na sebejištění při slaňování obtížných vodopádů, blokant (jumar nebo Tibloc) pro případ nutnosti návratu po laně vzhůru nebo záchranné práce.


Vodotěsná nádoba – nejlépe 5–10 l plastový soudek se šroubovacím uzávěrem, kam se dají věci které nesmí přijít do kontaktu s vodou (lékárnička, fotoaparát, doklady, mobilní telefon, klíče od auta apod.)

Píšťalka – pro dorozumívání v místech, kde není vidět ani slyšet vlastního slova (složitější slanění, úzké soutěsky se zatáčkou apod. V případě nehody tak můžeme dávat znamení záchranářům.

Nouzové vybavení – lékárnička pro poskytnutí první pomoci, vodotěsná čelovka, izolační fólie, nůž.

Co udělat když si chci canyoning vyzkoušet?

Poprvé je asi nejlepší využít služeb některé z outdoorových agentur, které nám zapůjčí veškeré potřebné vybavení, pojistí nás a poskytnou nám zkušeného průvodce. Cena za jeden kaňon se pohybuje v rozmezí 40–80 € v závislosti na délce a obtížnosti kaňonu. Z vlastní zkušenosti mohu doporučit např. sportovní agenturu AlpiCenter, která provozuje český kemp v Julských Alpách a nabízí outdoorové sportovní aktivity v nejkrásnější Slovinské canyoningové oblasti. Nebo agentura Canraft působící na Slovensku, která vám nabídne canynoning po celé Evropě. Když se vám tento nádherný sport zalíbí a chtěli byste se mu více věnovat, dozvědět se více věcí z bezpečnosti a poznat další nadšence, můžete se stát členem České asociace canyoningu, která sdružuje České a Slovenské kaňonáře a pravidelně pořádá odborná školení, semináře a setkání svých členů, kde dochází k výměně informací o prostoupených kaňonech. Více informací se dozvíte na www.canyoning.cz, kde si můžete prohlédnout bohatou fotogalerii a můžete nás kontaktovat pro další informace.

Jestli by vás zajímalo jak taková canyoningová túra může vypadat, přečtěte si článek zde na cestovateli.cz Tři kaňony během jednoho dne.

Tak doufám, že už pro vás canyoning není jen zábavou šílenců, ale nádherný přírodní sport a že se třeba potkáme někde v kaňonu :-).

Autor je členem České asiciace Canyoningu

Gordes du Verdon – nejdelší kaňon v Evropě

Gordes du Verdon, nebo chcete-li Grand canon du Verdon, jak zní jeho druhé
jméno, je největším evropským kaňonem. Vyhloubila ho světle tyrkysová
řeka Verdon a na jeho konci vytvořila jezero. Kaňon je vskutku obdivuhodné
dílo a musela dát řece hodně zabrat. Vždyť jeho délka činí
25 kilometrů a hloubka od tří set do sedmi set metrů!

Gordes du Verdon, nebo chcete-li Grand canon du Verdon, jak zní jeho druhé jméno, je největším evropským kaňonem. Vyhloubila ho světle tyrkysová řeka Verdon a na jeho konci vytvořila jezero. Kaňon je vskutku obdivuhodné dílo a musela dát řece hodně zabrat. Vždyť jeho délka činí 25 kilometrů a hloubka od tří set do sedmi set metrů! Stěny kaňonu jsou buď zcela kolmé, nebo jen velmi strmé. Na těch velmi strmých rostou lesy, na těch kolmých pochopitelně nic. Když už se ve srázu objeví víceméně rovné místo, je buď nepřístupné, nebo po něm vede cesta. Těch cest tu vede několik a jsou učeny turistům. Dá se po nich dojít z vršku srázu až úplně na dno k řece.


My jsme tento sestup zvládli asi za hodinu. Výstup byl o něco delší. Tam na dně kaňonu se naskýtá krásný pohled nahoru. Při tom pohledu ztrácíte pojem o vzdálenosti a o výšce. Je támhleta skála vysoká sto nebo tři sta metrů? Nebo víc? Nebo méně? Těžko říct. V každém případě tenhle pohled zespoda není zdaleka tak děsivý jako pohled seshora z té skály. Dole, na dně kaňonu jsem se prošel po krásném závěsném můstku nad řekou. Hezky se houpal, když jsem po něm šel a krásně se z něj pozoroval dravý proud řeky pod mostem. Řeka je tam moc krásná, i balvany v řece a malé peřeje jimi vytvořené.

Jezero za kaňonem je také hezké a docela studené. Na jeho březích sídlí několik firem, které pronajímají loďky, aby se návštěvníci kaňonu mohli podívat i do míst pěším nepřístupných, protože kolmý sráz tam vede povětšinou od vody až vysoko nahoru. Pronajímají šlapadla, motorové čluny, kajaky, ale my jsme před tím vším dali přednost kánoi. Za dvacet sedm euro jsme si ji pronajali spolu s pádly, vestami a barelem na čtyři hodiny. Vyjeli jsme ráno kolen deváté, krátce po otevření půjčovny. Nejprve jsme vpluli mezi skalami do kaňonu. Při pohledu na ty skály z dálky by vás ve snu nenapadlo, že skrz ně teče řeka. Řeka se totiž hned za jezerem tak zatáčí, že není vidět a skály stojí tak, že opticky téměř splývají v jednu. Když jsme se dostali na řeku, plavili jsme se podle mapy proti proudu. Ale ve skutečnosti šlo o takový volej, že voda tekla tím směrem, kam foukal vítr.


Kaňon se sice jen takovou prasklinou v krajině, ale není natolik zase úzký, aby jím nefoukal vítr. O tom, že není natolik úzký, svědčí i stíhačky, které jím cvičně prolétávají. Můžu to dosvědčit, jednu jsme viděli. Ale vraťme se k naší plavbě. Tedy, plavili jsme se kupředu proti proudu, míjeli jsme strmé útesy, občas nějaký les, jeden vodopád a sem tam nějakou jinou loďku, ale těch bylo zatím poměrně málo. Až dost daleko od jezera konečně započal proud neřízený větrem a dokonce tak silný, že se nedal místy vůbec upádlovat. Museli jsme lodě táhnout. U nejužší části řeky, kterou jsme na trase pro splavování viděli, jsme se obrátili a jeli zpět. Když jsme se před jednou hodinou odpolední vraceli do půjčovny, pluly proti nám doslova davy kanoí, kajaků, motorových člunů i šlapadel. V devět je pro mnoho lidí moc brzo na vstávání, natožpak na plavbu po řece. A tak spousty lidí se vypravuje na cestu až odpoledne.

Jsou lidé, kteří jsou líní plout po řece ráno. Jsou lidé, kteří jsou líní plout po řece kdykoli. Jsou lidé, kteří jsou líní i chodit kaňonem pěšky. I pro ty kaňon nabízí své krásné pohledy. Na těch nejrovnějších místech na srázech vedou totiž silnice. Kaňon lze po kvalitních silnicích objet celý a je z nich skoro celý dobře vidět. Podél silnic se nalézají četné vyhlídky, kde lze zaparkovat a sledovat z nich třeba zákruty řeky, strmé skály i několik málo domů, které asi netrpí závratěmi, neboť jinak by tak těsně u hluboké strže těžko vydržely stát. Asi nejkrásnější, a také nejnavštěvovanější vyhlídka se jmenuje Point Sublime. Vede od ní také jedna z cest na dno kaňonu.

Gordes du Verdon, nebo chcete-li Grand canon du Verdon, jak zní jeho druhé jméno, je největším evropským kaňonem. Vyhloubila ho světle tyrkysová řeka Verdon a na jeho konci vytvořila jezero. Kaňon je vskutku obdivuhodné dílo a musela dát řece hodně zabrat. Vždyť jeho délka činí 25 kilometrů a hloubka od tří set do sedmi set metrů! Stěny kaňonu jsou buď zcela kolmé, nebo jen velmi strmé. Na těch velmi strmých rostou lesy, na těch kolmých pochopitelně nic. Když už se ve srázu objeví víceméně rovné místo, je buď nepřístupné, nebo po něm vede cesta. Těch cest tu vede několik a jsou učeny turistům. Dá se po nich dojít z vršku srázu až úplně na dno k řece.


My jsme tento sestup zvládli asi za hodinu. Výstup byl o něco delší. Tam na dně kaňonu se naskýtá krásný pohled nahoru. Při tom pohledu ztrácíte pojem o vzdálenosti a o výšce. Je támhleta skála vysoká sto nebo tři sta metrů? Nebo víc? Nebo méně? Těžko říct. V každém případě tenhle pohled zespoda není zdaleka tak děsivý jako pohled seshora z té skály. Dole, na dně kaňonu jsem se prošel po krásném závěsném můstku nad řekou. Hezky se houpal, když jsem po něm šel a krásně se z něj pozoroval dravý proud řeky pod mostem. Řeka je tam moc krásná, i balvany v řece a malé peřeje jimi vytvořené.

Jezero za kaňonem je také hezké a docela studené. Na jeho březích sídlí několik firem, které pronajímají loďky, aby se návštěvníci kaňonu mohli podívat i do míst pěším nepřístupných, protože kolmý sráz tam vede povětšinou od vody až vysoko nahoru. Pronajímají šlapadla, motorové čluny, kajaky, ale my jsme před tím vším dali přednost kánoi. Za dvacet sedm euro jsme si ji pronajali spolu s pádly, vestami a barelem na čtyři hodiny. Vyjeli jsme ráno kolen deváté, krátce po otevření půjčovny. Nejprve jsme vpluli mezi skalami do kaňonu. Při pohledu na ty skály z dálky by vás ve snu nenapadlo, že skrz ně teče řeka. Řeka se totiž hned za jezerem tak zatáčí, že není vidět a skály stojí tak, že opticky téměř splývají v jednu. Když jsme se dostali na řeku, plavili jsme se podle mapy proti proudu. Ale ve skutečnosti šlo o takový volej, že voda tekla tím směrem, kam foukal vítr.


Kaňon se sice jen takovou prasklinou v krajině, ale není natolik zase úzký, aby jím nefoukal vítr. O tom, že není natolik úzký, svědčí i stíhačky, které jím cvičně prolétávají. Můžu to dosvědčit, jednu jsme viděli. Ale vraťme se k naší plavbě. Tedy, plavili jsme se kupředu proti proudu, míjeli jsme strmé útesy, občas nějaký les, jeden vodopád a sem tam nějakou jinou loďku, ale těch bylo zatím poměrně málo. Až dost daleko od jezera konečně započal proud neřízený větrem a dokonce tak silný, že se nedal místy vůbec upádlovat. Museli jsme lodě táhnout. U nejužší části řeky, kterou jsme na trase pro splavování viděli, jsme se obrátili a jeli zpět. Když jsme se před jednou hodinou odpolední vraceli do půjčovny, pluly proti nám doslova davy kanoí, kajaků, motorových člunů i šlapadel. V devět je pro mnoho lidí moc brzo na vstávání, natožpak na plavbu po řece. A tak spousty lidí se vypravuje na cestu až odpoledne.

Jsou lidé, kteří jsou líní plout po řece ráno. Jsou lidé, kteří jsou líní plout po řece kdykoli. Jsou lidé, kteří jsou líní i chodit kaňonem pěšky. I pro ty kaňon nabízí své krásné pohledy. Na těch nejrovnějších místech na srázech vedou totiž silnice. Kaňon lze po kvalitních silnicích objet celý a je z nich skoro celý dobře vidět. Podél silnic se nalézají četné vyhlídky, kde lze zaparkovat a sledovat z nich třeba zákruty řeky, strmé skály i několik málo domů, které asi netrpí závratěmi, neboť jinak by tak těsně u hluboké strže těžko vydržely stát. Asi nejkrásnější, a také nejnavštěvovanější vyhlídka se jmenuje Point Sublime. Vede od ní také jedna z cest na dno kaňonu.

Kentucky: Stát provoněný bourbonem

Na první pohled je americký stát Kentucky příjemně zelený a
pohostinně pomalý a neuspěchaný. Po delším pobytu to začne být pro
Evropana až nepříjemně pomalé a na podivnou směs chudých vesniček
shluklých kolem božího kostelíka a okázalých sídel úspěšných
majitelů koní. A když k tomu přihodíme 15 palíren bourbonu
a trochu modré trávy, máme Kentucky v kostce.

Na první pohled je americký stát Kentucky příjemně zelený a pohostinně pomalý a neuspěchaný. Po delším pobytu to začne být pro Evropana až nepříjemně pomalé a na podivnou směs chudých vesniček shluklých kolem božího kostelíka a okázalých sídel úspěšných majitelů koní. A když k tomu přihodíme 15 palíren bourbonu a trochu modré trávy, máme Kentucky v kostce.


Díky té modré tráve má Kentucky přezdívku stát modré trávy. Tráva samozřejmě modrá není, to jen na jaře mají některé louky namodralý nádech. O tom, jak se tato tráva dostala právě do Kentuky, se historikové dodnes přou. Jednou z možných verzí je John Findley, který do sena z trávy balil flašky whisky, druhou pak truchlící Angličanka, doprovázející Daniela Booma.

Říká se, že pokud je Amerika tělem, pak je Kentucky jeho srdcem. Názvy měst a městeček jsou v mnoha případech odrazem minulosti a zároveň i určité naivity původních obyvatel. Relativně nevelké město Frankfort, dnes hlavní město státu, se původně nazývalo Frank’s Ford po Stephenu Frankovi, časem se ale přejmenovalo na Frankfort. Existuje pár slavných rodáků, často se zde pyšní narozením Abrahama Lincolna, jeho rodiče se však velmi záhy přestěhovali za řeku, takže pravdomluvný Abe si toho v Kentucky moc neužil. Z města Louisville pochází boxer Mohammed Ali a delší dobu zde žil Thomas Alva Edison, a to je tak asi všechno.

Již zmíněné největší město je Louisville, malebně ležící na břehu řeky Ohio a dýchající poklidnou pohodou, za návštěvu rozhodně stojí. Historie města je na americké poměry dlouhá, založil jej generál George Clark již v roce 1778 a pojmenoval jej po králi Francie. Samozřejmě nešlo o nic jiného nežli o skrytou prosbu o vojenskou pomoc proti Angličanům. To se samozřejmě nepovedlo a navíc stát Kentucky vznikl ve stejném roce, v jakém král Ludvík položil hlavu pod gilotinu.

Otevření říční dopravy až do New Orleansu pak město katapultovalo z provinčního městečka do pozice důležitého průplavu. A jelikož po řece se plavily i sudy s bourbonem, na dnešní slávu zlatavého nápoje bylo zaděláno. Ostatně i název bourbon pochází odsud – v tehdejší době pálil samohonku kdekdo, a protože ta kentucká byla nejlepší, začala se na sudech označovat původem, což byl právě okres Bourbon (očividně další úlitba bohaté Francii).

Kentucky sedí na masivním bloku vápencových skal, které filtrují horské potůčky a prameny. Výsledkem je čistá, na vápenec bohatá voda, přírodně zbavená železem, ideální pro pálení whisky.

Těch důvodů je víc, často si navíc zahrála náhoda. Řada usedlíků pocházela ze Skotska, a ti si pochopitelně s sebou přinesli i znalosti potřebné k destilaci whisky. Kukuřici se dařilo mnohem lépe nežli pšenici, ale chleba z kukuřičné mouky neupečete, takže otázku co s přebytkem kukuřice vyřešili tehdy šikovně – začali destilovat. A přebytky tehdy skutečně byly – tehdejší guvernér Virginie, Thomas Jefferson, nabízel každému 60 akrů půdy v Kentucky jen za to, že si tam postaví dům a začne pěstovat kukuřici. O další náhodě se dodnes vedou spory. Většina historických a odborných knih tvrdí, že kolem roku 1789 přišel baptistický farář Elijah Craig náhodou na to, že ze sudů uvnitř vypálených do černa vylil mnohem lepší bourbon nežli ze sudů obyčejných. Ostatní se toho chytli a počátky dnešního průmyslu byly na světě. Chris Morris, hlavní destilátor koncernu Brown and Forman, ale tvrdí, že pověst o ctihodném Craigovi je jej barvitou historkou a o tom, kdo objevil vypalování sudů, už dnes nikdo neví.

Jelikož je Kentucky na svůj bourbon patřičně pyšná, udělala ze svých destiloven turistickou atrakci v podobě Bourbonové stezky. Většinu z fungujících destiloven můžeme navštívit, jen málokterá ale stojí skutečně za to. Ty ve světě nejznámější destilovny, jako Jim Beam či Wild Turkey, jsou v podstatě velké průmyslové továrny na bourbon a nic mimořádného čekat nemůžeme. Heaven Hill Distilleries sice nabízí Centrum odkazu bourbonu, ale vedle prohlídky skladiště sudů se nic moc také nedozvíme. Nicméně destilovna je to pěkná a velice zajímavá, nejen tím, že produkuje bourbon se jménem „zakladatele“ Elijaha Craiga, ale je také jedinou samostatnou destilovnou v Kentucky. Navíc proslula požárem v roce 1996. Destilovna je totiž, přes název naznačující božský kopec, v údolí. Ničivý požár postupně zachvátil i všechny skladiště na okolních kopcích a na film, který v destilovně promítají, těžko někdo zapomene. Vzpomínka na lavinu hořícího bourbonu, která se valila z kopců na destilovnu, je pro milovníky tohoto nápoje skutečně bolestná. V destilovně nám navíc dají i cvaknout whisky, dokonce nabídnou i velice kvalitní 18ti letý bourbon. Mohou si to dovolit, ve skladištích stárne tolik sudů, že to odpovídá 16 procentům všeho bourbonu na světě.

Vedle whisky jsou dalším zlatým dolem koně (když už zmizel tabák). Jejich chod se sem původně dostal s aristokratickými farmáři z Virginie, dnes je zde několik stovek výtečně prosperujících farem. A šílensví kolem dostihů zde panuje dodnes. Hlavním magnetem je každoroční Kentucky Derby, slavná část dostihové Trojkoruny, trojice nejslavnějších dostihů Ameriky s tradicí sahající hluboko do 19. století. Derby do města každoročně přiláká přiláká dobrých půl miliónu nadšenců a není divu, že na tuto dobu můžeme na hotelový pokoj zapomenout. A jednoduché to nebude mít ani ten, který zatouží shlédnout dostihy na vlastní oči – pořádné lístky se dědí z otce na syna a pro většinu smrtelníků zbývá podřadná alternativa pozorovat dostihy z  louky uprostřed závodiště. O to jednodušší je však využít příležitosti a pořádně se opít oficiálním nápojen Kentuckého Derby, což je mint julep.

Kentucky jistě není americkým stáem, který by byl na prvním místě turistických bedekrů. Stát neomráčí ani divukrásnou přírodou (na to musíme na západ) ani velkoměsty překypujícími životem (to musíme zase na východ). O to příjemněji se zde žije, samozřejmě pokud se dokážeme smířit s místním dusným parnem, které zde panuje šest měsíců v roce.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Na první pohled je americký stát Kentucky příjemně zelený a pohostinně pomalý a neuspěchaný. Po delším pobytu to začne být pro Evropana až nepříjemně pomalé a na podivnou směs chudých vesniček shluklých kolem božího kostelíka a okázalých sídel úspěšných majitelů koní. A když k tomu přihodíme 15 palíren bourbonu a trochu modré trávy, máme Kentucky v kostce.


Díky té modré tráve má Kentucky přezdívku stát modré trávy. Tráva samozřejmě modrá není, to jen na jaře mají některé louky namodralý nádech. O tom, jak se tato tráva dostala právě do Kentuky, se historikové dodnes přou. Jednou z možných verzí je John Findley, který do sena z trávy balil flašky whisky, druhou pak truchlící Angličanka, doprovázející Daniela Booma.

Říká se, že pokud je Amerika tělem, pak je Kentucky jeho srdcem. Názvy měst a městeček jsou v mnoha případech odrazem minulosti a zároveň i určité naivity původních obyvatel. Relativně nevelké město Frankfort, dnes hlavní město státu, se původně nazývalo Frank’s Ford po Stephenu Frankovi, časem se ale přejmenovalo na Frankfort. Existuje pár slavných rodáků, často se zde pyšní narozením Abrahama Lincolna, jeho rodiče se však velmi záhy přestěhovali za řeku, takže pravdomluvný Abe si toho v Kentucky moc neužil. Z města Louisville pochází boxer Mohammed Ali a delší dobu zde žil Thomas Alva Edison, a to je tak asi všechno.

Již zmíněné největší město je Louisville, malebně ležící na břehu řeky Ohio a dýchající poklidnou pohodou, za návštěvu rozhodně stojí. Historie města je na americké poměry dlouhá, založil jej generál George Clark již v roce 1778 a pojmenoval jej po králi Francie. Samozřejmě nešlo o nic jiného nežli o skrytou prosbu o vojenskou pomoc proti Angličanům. To se samozřejmě nepovedlo a navíc stát Kentucky vznikl ve stejném roce, v jakém král Ludvík položil hlavu pod gilotinu.

Otevření říční dopravy až do New Orleansu pak město katapultovalo z provinčního městečka do pozice důležitého průplavu. A jelikož po řece se plavily i sudy s bourbonem, na dnešní slávu zlatavého nápoje bylo zaděláno. Ostatně i název bourbon pochází odsud – v tehdejší době pálil samohonku kdekdo, a protože ta kentucká byla nejlepší, začala se na sudech označovat původem, což byl právě okres Bourbon (očividně další úlitba bohaté Francii).

Kentucky sedí na masivním bloku vápencových skal, které filtrují horské potůčky a prameny. Výsledkem je čistá, na vápenec bohatá voda, přírodně zbavená železem, ideální pro pálení whisky.

Těch důvodů je víc, často si navíc zahrála náhoda. Řada usedlíků pocházela ze Skotska, a ti si pochopitelně s sebou přinesli i znalosti potřebné k destilaci whisky. Kukuřici se dařilo mnohem lépe nežli pšenici, ale chleba z kukuřičné mouky neupečete, takže otázku co s přebytkem kukuřice vyřešili tehdy šikovně – začali destilovat. A přebytky tehdy skutečně byly – tehdejší guvernér Virginie, Thomas Jefferson, nabízel každému 60 akrů půdy v Kentucky jen za to, že si tam postaví dům a začne pěstovat kukuřici. O další náhodě se dodnes vedou spory. Většina historických a odborných knih tvrdí, že kolem roku 1789 přišel baptistický farář Elijah Craig náhodou na to, že ze sudů uvnitř vypálených do černa vylil mnohem lepší bourbon nežli ze sudů obyčejných. Ostatní se toho chytli a počátky dnešního průmyslu byly na světě. Chris Morris, hlavní destilátor koncernu Brown and Forman, ale tvrdí, že pověst o ctihodném Craigovi je jej barvitou historkou a o tom, kdo objevil vypalování sudů, už dnes nikdo neví.

Jelikož je Kentucky na svůj bourbon patřičně pyšná, udělala ze svých destiloven turistickou atrakci v podobě Bourbonové stezky. Většinu z fungujících destiloven můžeme navštívit, jen málokterá ale stojí skutečně za to. Ty ve světě nejznámější destilovny, jako Jim Beam či Wild Turkey, jsou v podstatě velké průmyslové továrny na bourbon a nic mimořádného čekat nemůžeme. Heaven Hill Distilleries sice nabízí Centrum odkazu bourbonu, ale vedle prohlídky skladiště sudů se nic moc také nedozvíme. Nicméně destilovna je to pěkná a velice zajímavá, nejen tím, že produkuje bourbon se jménem „zakladatele“ Elijaha Craiga, ale je také jedinou samostatnou destilovnou v Kentucky. Navíc proslula požárem v roce 1996. Destilovna je totiž, přes název naznačující božský kopec, v údolí. Ničivý požár postupně zachvátil i všechny skladiště na okolních kopcích a na film, který v destilovně promítají, těžko někdo zapomene. Vzpomínka na lavinu hořícího bourbonu, která se valila z kopců na destilovnu, je pro milovníky tohoto nápoje skutečně bolestná. V destilovně nám navíc dají i cvaknout whisky, dokonce nabídnou i velice kvalitní 18ti letý bourbon. Mohou si to dovolit, ve skladištích stárne tolik sudů, že to odpovídá 16 procentům všeho bourbonu na světě.

Vedle whisky jsou dalším zlatým dolem koně (když už zmizel tabák). Jejich chod se sem původně dostal s aristokratickými farmáři z Virginie, dnes je zde několik stovek výtečně prosperujících farem. A šílensví kolem dostihů zde panuje dodnes. Hlavním magnetem je každoroční Kentucky Derby, slavná část dostihové Trojkoruny, trojice nejslavnějších dostihů Ameriky s tradicí sahající hluboko do 19. století. Derby do města každoročně přiláká přiláká dobrých půl miliónu nadšenců a není divu, že na tuto dobu můžeme na hotelový pokoj zapomenout. A jednoduché to nebude mít ani ten, který zatouží shlédnout dostihy na vlastní oči – pořádné lístky se dědí z otce na syna a pro většinu smrtelníků zbývá podřadná alternativa pozorovat dostihy z  louky uprostřed závodiště. O to jednodušší je však využít příležitosti a pořádně se opít oficiálním nápojen Kentuckého Derby, což je mint julep.

Kentucky jistě není americkým stáem, který by byl na prvním místě turistických bedekrů. Stát neomráčí ani divukrásnou přírodou (na to musíme na západ) ani velkoměsty překypujícími životem (to musíme zase na východ). O to příjemněji se zde žije, samozřejmě pokud se dokážeme smířit s místním dusným parnem, které zde panuje šest měsíců v roce.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Skalní hrad a zámek Sloup v Čechách

Známý „skalní hrad“ byl vybudován na úplně odděleně stojící
30 metrů vysoké pískovcové skále na jižní straně obce Sloup
nedaleko České Lípy. Skála je nejen vysoká, ale také 100 metrů
dlouhá a 60 metrů široká a je v plochém údolí
nepřehlédnutelná.

Hrabě Jan Josef Maxmilián Kinský, potřeboval ke svému pobytu ve Sloupu
objekt hodný jeho osobnosti. Nechal tedy postavit v blízkosti kostela
zámek. Stavba byla původně barokní, později ji pak hrabě Karel Kinský
nechal upravit empírově.


Známý „skalní hrad“ byl vybudován na úplně odděleně stojící 30 metrů vysoké pískovcové skále na jižní straně obce Sloup nedaleko České Lípy. Skála je nejen vysoká, ale také 100 metrů dlouhá a 60 metrů široká a je v plochém údolí nepřehlédnutelná.

Opevnění tady bylo už kdysi dávno ve středověku. Skála je rozčleněna na patra, hlavně z jižní strany, kam se opírá sluníčko. Ale i uvnitř je vykutána, jsou v ní vyhloubené chodby a chodbičky a podél ní je řada schodišť z kamene. Dokonce je v ní vytesán prostor pro kostel, který má svou věž. Do skály byl kdysi udělán sedm metrů hluboký prostor ve tvaru džbánu, kde se uskladňovalo v zimě a chladu zrno, později paradoxně právě v tomto místě vznikla hladomorna, kde v zimě a chladu umírali lidé hlady. Jeden prostor může být buď zásobárnou životadárných potravin a naopak může týrat člověka hladem až k smrti. Dnes se do bývalé sýpky a hladomorny dostanete z boku.

A další paradox. V hradu bývalo buď útočiště lidí před bitkami a válkami. Jiní odtud naopak jako ze sídelního místa vyráželi do lesů a polí na loupeživé výpravy jako známý Mikeš Pancíř. Místo je zkrátka vějířem paradoxů.

Skála nestřídala majitele tak často, jako jiné objekty. Od počátku 14. do počátku 17. století byla v držení Berků z Dubé. V 15. století se zde krátce mihli Hanuš Welfl, Pancířové ze Smojna, a Vilém Ilburk.

Nejdříve bylo místo využíváno skoro jako vojenský objekt, opevnění, bitky, války. Během třicetileté války byl majitelem Zdeněk Lev Libštejnský z Kolovrat. Po válce bylo místo značně zdevastované, opevnění rozbořené. Svojí originalitou a spiritualitou přitáhlo až za doby baroka zraky svého nového majitele. Nábožensky silně cítící Ferdinand Hroznata Kokořovec z Kokořova zde začal budovat v od počátku magií opředených prostorách nová místa a roku 1690 se pustil do přestavby původních staveb. Nejvyšším cílem jeho ambic měl být klášter a vybudování poutního místa v kraji. Z jeho snů se mnoho nevyplnilo. Zemřel a místo pompézního kláštera na skále zde v komůrkách vytesaných ve skále žilo šest poustevníků. Chudě a pokorně v 18. století obývali svoji zapomenutou poustevnu. Nicméně hlavně díky Ferdinandu Hroznatovi je „hrad“ barokním sakrálním objektem, který přišel o romantiku rádoby rytířských schodů, obranných ochozů či hladomoren.

Později, od roku 1710 do roku 1940, místo vlastnili šlechtici, hrabata Kinští z Vchynic a Tetova. Ti vodili na kuriózní místo své přátele a významné hosty. Na konci 18. století poustevnu zrušili a místo se stalo stále vyhledávanějším a více se ukazovalo. Již roku 1827 se stalo veřejnosti přístupným jako velká kuriozita kraje. Posledním šlechtickým majitelem byl August František Kinský. Dnes je provozovatelem skalního hradu a poustevny kastelán a nájemce Ivan Volman, který zde jako kastelán pracoval od roku 1977. V roce 1998 se stal nájemcem hradu.

Objekt je jeden z nejkurióznějších v republice a svoji romantiku určitě má. „Skalní hrad, klášter a poustevna“ se od roku 1998 vydala svojí vlastní cestou a ještě kurióznější je, že se snaží na svůj provoz, opravy a další existenci vydělat z vlastních příjmů. Její životnost financujete přímo vy, návštěvníci místa.


Hrabě Jan Josef Maxmilián Kinský, potřeboval ke svému pobytu ve Sloupu objekt hodný jeho osobnosti. Nechal tedy v letech 1730 až 1733 postavit v blízkosti kostela zámek. Stavba byla původně barokní, až roku 1828 ji pak hrabě Karel Kinský nechal upravit empírově. To se projevilo hlavně ve výzdobě interiérů, ale to dnes už nezjistíte. V zámku sídlí domov důchodců. Pouze v portálu zámku jsou dodnes umístěny tři sochy od Matyáše Brauna, Atlas, Diana a Ceres. V chodbě zámku v přízemí jsou ve výklencích v průchodu směrem k zahradě umístěny sochy Merkura a Argose a naproti nim je Královna Omfale a Herkules. Všechny také od Brauna. Od místního sochaře Antonína Maxe najdete v zahradě uvnitř kašny s vodotryskem postavu Neptuna s delfínem.

Zámek dlouho, až do roku 1945, patřil rodu Kinských, respektive Preysingům. Pak se v něm vystřídala ozdravovna, škola v přírodě, ústav sociální péče a dnes domov důchodců. Zámek byl přístupný během dnů Evropského dědictví letos (2008) v září a tak jsem se tam dostala na prohlídku i já. Běžně přístupný není.

Myslím, že místo srší pozitivní energií, je v něm klid a mír a co důležitějšího si dědečkové a babičky na sklonku svého života mohou přát. Po většinu roku mohou sedět v překrásné zahradě a vyhřívat se na sluníčku, když počasí dovolí. Zahradu založil již hrabě Jan Josef Maxmilián Kinský. Roku 1750 pak byla rozšířena na anglický park, který byl v roce 1828 přeměněn na francouzský park. Podle dostupných informací by zde mělo být 15 druhů jehličnanů a 40 druhů listnáčů. Z mnoha vzácných dřevin se do dnešní doby zachovaly červený buk, pyramidální dub, zerav řasnatý, jalovec obecný, skupina habrů a tis červený. Pravdou ale je, že dnešní vzhled parku neodpovídá žádné klasické parkové úpravě. Přesto je tady velmi příjemně.

A co v okolí určitě nepřehlédnete? Je to překrásná lipová alej vysázená mezi kaplí a zámkem již od roku 1740, kdy zde stromy nechal zasadit Jan Josef Maxmilián Kinský. Alej je dlouhá celých 320 metrů a najdeme v ní osmdesát lip. Tato skvostná dominanta okolí byla roku 1996 registrována jako významný krajinářský prvek. Lípy jsou pro obec Sloup typické a mají tady dokonce jednu víc než „stoletou“. U bývalého statku v ulici Ke Hradu je lípa s obvodem šest metrů a výškou nad dvacet metrů. I tento strom je státem chráněný pro své stáří dokonce několika set let.


Známý „skalní hrad“ byl vybudován na úplně odděleně stojící 30 metrů vysoké pískovcové skále na jižní straně obce Sloup nedaleko České Lípy. Skála je nejen vysoká, ale také 100 metrů dlouhá a 60 metrů široká a je v plochém údolí nepřehlédnutelná.

Opevnění tady bylo už kdysi dávno ve středověku. Skála je rozčleněna na patra, hlavně z jižní strany, kam se opírá sluníčko. Ale i uvnitř je vykutána, jsou v ní vyhloubené chodby a chodbičky a podél ní je řada schodišť z kamene. Dokonce je v ní vytesán prostor pro kostel, který má svou věž. Do skály byl kdysi udělán sedm metrů hluboký prostor ve tvaru džbánu, kde se uskladňovalo v zimě a chladu zrno, později paradoxně právě v tomto místě vznikla hladomorna, kde v zimě a chladu umírali lidé hlady. Jeden prostor může být buď zásobárnou životadárných potravin a naopak může týrat člověka hladem až k smrti. Dnes se do bývalé sýpky a hladomorny dostanete z boku.

A další paradox. V hradu bývalo buď útočiště lidí před bitkami a válkami. Jiní odtud naopak jako ze sídelního místa vyráželi do lesů a polí na loupeživé výpravy jako známý Mikeš Pancíř. Místo je zkrátka vějířem paradoxů.

Skála nestřídala majitele tak často, jako jiné objekty. Od počátku 14. do počátku 17. století byla v držení Berků z Dubé. V 15. století se zde krátce mihli Hanuš Welfl, Pancířové ze Smojna, a Vilém Ilburk.

Nejdříve bylo místo využíváno skoro jako vojenský objekt, opevnění, bitky, války. Během třicetileté války byl majitelem Zdeněk Lev Libštejnský z Kolovrat. Po válce bylo místo značně zdevastované, opevnění rozbořené. Svojí originalitou a spiritualitou přitáhlo až za doby baroka zraky svého nového majitele. Nábožensky silně cítící Ferdinand Hroznata Kokořovec z Kokořova zde začal budovat v od počátku magií opředených prostorách nová místa a roku 1690 se pustil do přestavby původních staveb. Nejvyšším cílem jeho ambic měl být klášter a vybudování poutního místa v kraji. Z jeho snů se mnoho nevyplnilo. Zemřel a místo pompézního kláštera na skále zde v komůrkách vytesaných ve skále žilo šest poustevníků. Chudě a pokorně v 18. století obývali svoji zapomenutou poustevnu. Nicméně hlavně díky Ferdinandu Hroznatovi je „hrad“ barokním sakrálním objektem, který přišel o romantiku rádoby rytířských schodů, obranných ochozů či hladomoren.

Později, od roku 1710 do roku 1940, místo vlastnili šlechtici, hrabata Kinští z Vchynic a Tetova. Ti vodili na kuriózní místo své přátele a významné hosty. Na konci 18. století poustevnu zrušili a místo se stalo stále vyhledávanějším a více se ukazovalo. Již roku 1827 se stalo veřejnosti přístupným jako velká kuriozita kraje. Posledním šlechtickým majitelem byl August František Kinský. Dnes je provozovatelem skalního hradu a poustevny kastelán a nájemce Ivan Volman, který zde jako kastelán pracoval od roku 1977. V roce 1998 se stal nájemcem hradu.

Objekt je jeden z nejkurióznějších v republice a svoji romantiku určitě má. „Skalní hrad, klášter a poustevna“ se od roku 1998 vydala svojí vlastní cestou a ještě kurióznější je, že se snaží na svůj provoz, opravy a další existenci vydělat z vlastních příjmů. Její životnost financujete přímo vy, návštěvníci místa.


Hrabě Jan Josef Maxmilián Kinský, potřeboval ke svému pobytu ve Sloupu objekt hodný jeho osobnosti. Nechal tedy v letech 1730 až 1733 postavit v blízkosti kostela zámek. Stavba byla původně barokní, až roku 1828 ji pak hrabě Karel Kinský nechal upravit empírově. To se projevilo hlavně ve výzdobě interiérů, ale to dnes už nezjistíte. V zámku sídlí domov důchodců. Pouze v portálu zámku jsou dodnes umístěny tři sochy od Matyáše Brauna, Atlas, Diana a Ceres. V chodbě zámku v přízemí jsou ve výklencích v průchodu směrem k zahradě umístěny sochy Merkura a Argose a naproti nim je Královna Omfale a Herkules. Všechny také od Brauna. Od místního sochaře Antonína Maxe najdete v zahradě uvnitř kašny s vodotryskem postavu Neptuna s delfínem.

Zámek dlouho, až do roku 1945, patřil rodu Kinských, respektive Preysingům. Pak se v něm vystřídala ozdravovna, škola v přírodě, ústav sociální péče a dnes domov důchodců. Zámek byl přístupný během dnů Evropského dědictví letos (2008) v září a tak jsem se tam dostala na prohlídku i já. Běžně přístupný není.

Myslím, že místo srší pozitivní energií, je v něm klid a mír a co důležitějšího si dědečkové a babičky na sklonku svého života mohou přát. Po většinu roku mohou sedět v překrásné zahradě a vyhřívat se na sluníčku, když počasí dovolí. Zahradu založil již hrabě Jan Josef Maxmilián Kinský. Roku 1750 pak byla rozšířena na anglický park, který byl v roce 1828 přeměněn na francouzský park. Podle dostupných informací by zde mělo být 15 druhů jehličnanů a 40 druhů listnáčů. Z mnoha vzácných dřevin se do dnešní doby zachovaly červený buk, pyramidální dub, zerav řasnatý, jalovec obecný, skupina habrů a tis červený. Pravdou ale je, že dnešní vzhled parku neodpovídá žádné klasické parkové úpravě. Přesto je tady velmi příjemně.

A co v okolí určitě nepřehlédnete? Je to překrásná lipová alej vysázená mezi kaplí a zámkem již od roku 1740, kdy zde stromy nechal zasadit Jan Josef Maxmilián Kinský. Alej je dlouhá celých 320 metrů a najdeme v ní osmdesát lip. Tato skvostná dominanta okolí byla roku 1996 registrována jako významný krajinářský prvek. Lípy jsou pro obec Sloup typické a mají tady dokonce jednu víc než „stoletou“. U bývalého statku v ulici Ke Hradu je lípa s obvodem šest metrů a výškou nad dvacet metrů. I tento strom je státem chráněný pro své stáří dokonce několika set let.

Poslední díly španělské mozaiky

Naše dosavadní zážitky už tvořily polovinu španělské mozaiky, když
jsme dorazili na jih, do Andalusie. Ta je opravdovou perlou mezi španělskými
autonomními společenstvími. Pyšní se městem Granada, masivem Sierry Nevady
a není to z ní ani daleko na britský Gibraltar.

Nejlepší časy v Andalusii

Naše dosavadní zážitky už tvořily polovinu španělské mozaiky, když jsme dorazili na jih, do Andalusie. Ta je opravdovou perlou mezi španělskými autonomními společenstvími. Pyšní se městem Granada, masivem Sierry Nevady a není to z ní ani daleko na britský Gibraltar.

K návštěvě Granady neodmyslitelně patří maorský palác Alhambra, bývalá residence dynastie Nasrovců. Chcete-li se vyhnout mimořádně dlouhým frontám, přivstaňte si a buďte před vchodem už před otevírací dobou. My si díky tomu vystáli jen 45minutovou frontičku, zaplatili 9 Euro se studentskou slevou a vrhli se do rozlehlého paláce. Komplex je chráněn mohutným opevněním, jehož jádro tvoří Alcazaba. U této pevnosti i dalších věží nás trochu zklamala strohost a pražádná honosnost, kterou bychom od maurského stylu očekávali. Alhambra ale velmi utrpěla křesťanským dobýváním a přestavbou pod taktovkou křesťanského panovníka Karla V. Kvůli enormní návštěvnosti se při prohlídce Palacios Nazaríes musí dodržovat čas, který vám vytisknou v pokladně na vstupenku. V jiném čase už nebo ještě nemáte nárok. Přece jen tu na nás ale dýchnul orient. V palácích jsme obdivovali mnoho fresek, mozaik a maorských sloupků. Osvěžující tečkou nám pak byla procházka k Palaci Generalife v zahradách Alhambry (Jardínes del Partal) plných leknínových jezírek, vodotrysků, fontánek a okrasných tropických květin.


Samotná Granada není o nic méně atraktivní než slavná pevnost. Okouzlila nás zejména stará čtvrť Albaicín s výhledem na Alhambru, který v nočním osvětlení doslova bral dech. Protože jsme chtěli nasát španělskou atmosféru se vším všudy, nemohli jsme vynechat ani flamenco, tradiční prvek španělské kultury spojující velmi procítěný tanec, zpěv a hru na kytaru. Za 12 Eur jsme se s drinkem Tinto de Vero (směs vína, citronové fanty a citronu –ve Španělsku velmi oblíbená) usadili v malinkém nudlovitém klubu ve stylu jeskyně. Na malém podiu se ve dvou 40 minutových setech postupně představovali: kytarista, houslistka, zpěvák a jedna tanečnice (paradoxně asijského původu). Představení trvající do pozdních nočních hodin bylo plné emocí. Zejména z tanečnice vyzařovalo celkové pohlcení hudbou a tancem v úctyhodném tempu. Opravdu zajímavý zážitek, který plný klub náležitě ocenil.


Další den v Andalusii jsme vyrazili do Zasněženého pohoří, neboli Sierra Nevady. Bylo spíše suťovité, zasněžené ani náhodou. Razíce motto „když už, tak už“ jsme se rozhodli pokořit nejvyšší vrchol Mulhacén a udělat si tak s 3478 m nový vrcholový rekord. Díky lyžařským centrům vybudovaným v pohoří jsme autem vyjeli až do výšky 2080 m. Po 2,5 hodinovém výstupu do kopce jsme se dostali pod druhý nejvyšší vrchol Pico Veleta. Po cestě nahoru po kamenité stezce se nám moc pěkných výhledů nenabízelo. Jen šedé vyprahlé suťovité kopce. Zkratkou přes kopec, kterou nám poradil první a poslední anglicky mluvící domorodec, jsme se už v poloviční sestavě (jen holky) za 2 hodiny dostaly k bivaku Caldera. U tohoto kamenného příbytku jsme se posilnily na závěrečnou prudkou lahůdku. Odměnou nám byly unikátní výhledy z 3.478 m, kdy jsme převyšovaly i líně se povalující mraky. Zpáteční cesta se vlekla a vzala nám více sil, než bychom čekaly. Když jsme spálené a unavené konečně došly k autu, ani trochu jsme dobytí Mulhacénu nelitovaly.

Za 11 Euro se můžete lanovkou vyvézt na vyhlídku na gibraltarské skále. Antické báje pojednávají o Gibraltaru jako o jednom z Herkulem postavených sloupů podpírajících nebeskou klenbu. Vždyť také skála ční až nad samotné mraky a za dobré viditelnosti můžete vzdušnou čarou navštívit i Afriku. Největší atrakcí jsou ale bezesporu makaci, obývající Apes Den (Opičí skálu). Domorodí obyvatelé si je hýčkají, neboť podle legendy dokud budou makaci živi, bude také Gibraltar patřit Británii. Opice jsou přidrzlé a není dobré je krmit, natož na ně sahat. Ale stejně našimi hruškami neopovrhly. Poté, co jedna z nich suverénně seskočila ze zídky a hnala se na naši igelitku s jídlem, začali jsme preferovat dostatečnou vzdálenost.

Když je v Barceloně veselo

Při návratu zpět na sever nám ve výčtu pravých španělských zážitků chyběla už jen fiesta. Utěšovali jsme se, že jsme viděli alespoň flamenco a jedli paellu, když se na nás opět usmálo štěstí. Protože fiesta vypukla v samotné Barceloně.

A když je fiesta, konají se samozřejmě i býčí zápasy. Ihned jsme s mírnými komunikačními obtížemi zakoupili vstupenky (druhé nejlevnější za 25 Eur do 5. řady od shora), i když s obavami, jak tuto krutou tradici budeme snášet. Ale zvědavost zvítězila. Zápasy začínaly v 18 hodin, tak nám zbývalo dost času na barcelonskou veselici. Ve městě se to jen hemžilo lidmi, stánkaři a zábavou. V Barri Gotic jsme dokonce byli svědky sardany, kdy staví jednotlivé týmy co nejvyšší živou věž, za kterou by se ani artisté v cirkuse nestyděli. Španělé se na svých ramenech udrželi až v 8 vrstvách. Základní kámen také tvořilo bezmála 25 mužů. Když se na samou špici vyšplhal prťavý chlapec s helmou na hlavě, celé náměstí začalo bujaře aplaudovat.


U přístavu na nás čekaly řady stánků, na jedné straně vinných, na druhé plné specialit kulinářských. Po zakoupení tiketů jsme se zařadily mezi degustátory a brzo se i na našich tvářích rozlil libý výraz. S miskami s delikatesní španělskou rybou v bešamelu a skleničkou šumivé cavy jsme sedíce na samém břehu přístavu poslouchali pouličního kytaristu a nic víc si nemohli přát.

V 18 hodin byla zaplněná opravdu celá aréna, zápasů se totiž účastnil jeden z předních matadorů. Španělé svými tradicemi a zejména corridou žijí. My jsme se s tímto postojem ovšem ztotožnit nedokázali a vydrželi jsme půlku této drsné podívané a místo matadorovi jsme celou dobu fandili býkům (za jednu corridu mělo být skoleno 6 býků). Opravdu nejde o vyrovnaný souboj, býk je provokován nejdříve matadory s pláštěnkami, pak pikadory na koních, postupně slábne a krvácí po zabodnutí jejich kopí. Až je na pokraji sil a vykrvácení, přijde hlavní matador a uštědří mu poslední zásah. Oceňován je pak máváním bílých kapesníků diváků za figury, které s muletou předvedl. Na obranu tohoto zvyku je uváděn fakt, že býci jsou na farmách chováni v podstatě pro corridu (a pro jejich maso), mají prý spokojený život. K pochopení nám ale asi chyběl dostatek temperamentu. Zvědavosti bylo učiněno zadost a my se v půlce corridy odporoučeli.

Nenechte si ujít první část Jak poskládat Gaudího mozaiku


Adiós

I když poslední díl mozaiky na sobě nesl malé červené krůpěje, přece jen do mozaiky patřil, aby byla opravdově španělská. Poznat Španělsko ze všech jeho stránek se nám rozhodně podařilo. Nezůstali jsme mu nic dlužni ani v kultuře, ani v tradicích, ani v gastronomických specialitách. Snad jen tu španělštinu si příště budeme muset prostudovat lépe.

Nejlepší časy v Andalusii

Naše dosavadní zážitky už tvořily polovinu španělské mozaiky, když jsme dorazili na jih, do Andalusie. Ta je opravdovou perlou mezi španělskými autonomními společenstvími. Pyšní se městem Granada, masivem Sierry Nevady a není to z ní ani daleko na britský Gibraltar.

K návštěvě Granady neodmyslitelně patří maorský palác Alhambra, bývalá residence dynastie Nasrovců. Chcete-li se vyhnout mimořádně dlouhým frontám, přivstaňte si a buďte před vchodem už před otevírací dobou. My si díky tomu vystáli jen 45minutovou frontičku, zaplatili 9 Euro se studentskou slevou a vrhli se do rozlehlého paláce. Komplex je chráněn mohutným opevněním, jehož jádro tvoří Alcazaba. U této pevnosti i dalších věží nás trochu zklamala strohost a pražádná honosnost, kterou bychom od maurského stylu očekávali. Alhambra ale velmi utrpěla křesťanským dobýváním a přestavbou pod taktovkou křesťanského panovníka Karla V. Kvůli enormní návštěvnosti se při prohlídce Palacios Nazaríes musí dodržovat čas, který vám vytisknou v pokladně na vstupenku. V jiném čase už nebo ještě nemáte nárok. Přece jen tu na nás ale dýchnul orient. V palácích jsme obdivovali mnoho fresek, mozaik a maorských sloupků. Osvěžující tečkou nám pak byla procházka k Palaci Generalife v zahradách Alhambry (Jardínes del Partal) plných leknínových jezírek, vodotrysků, fontánek a okrasných tropických květin.


Samotná Granada není o nic méně atraktivní než slavná pevnost. Okouzlila nás zejména stará čtvrť Albaicín s výhledem na Alhambru, který v nočním osvětlení doslova bral dech. Protože jsme chtěli nasát španělskou atmosféru se vším všudy, nemohli jsme vynechat ani flamenco, tradiční prvek španělské kultury spojující velmi procítěný tanec, zpěv a hru na kytaru. Za 12 Eur jsme se s drinkem Tinto de Vero (směs vína, citronové fanty a citronu –ve Španělsku velmi oblíbená) usadili v malinkém nudlovitém klubu ve stylu jeskyně. Na malém podiu se ve dvou 40 minutových setech postupně představovali: kytarista, houslistka, zpěvák a jedna tanečnice (paradoxně asijského původu). Představení trvající do pozdních nočních hodin bylo plné emocí. Zejména z tanečnice vyzařovalo celkové pohlcení hudbou a tancem v úctyhodném tempu. Opravdu zajímavý zážitek, který plný klub náležitě ocenil.


Další den v Andalusii jsme vyrazili do Zasněženého pohoří, neboli Sierra Nevady. Bylo spíše suťovité, zasněžené ani náhodou. Razíce motto „když už, tak už“ jsme se rozhodli pokořit nejvyšší vrchol Mulhacén a udělat si tak s 3478 m nový vrcholový rekord. Díky lyžařským centrům vybudovaným v pohoří jsme autem vyjeli až do výšky 2080 m. Po 2,5 hodinovém výstupu do kopce jsme se dostali pod druhý nejvyšší vrchol Pico Veleta. Po cestě nahoru po kamenité stezce se nám moc pěkných výhledů nenabízelo. Jen šedé vyprahlé suťovité kopce. Zkratkou přes kopec, kterou nám poradil první a poslední anglicky mluvící domorodec, jsme se už v poloviční sestavě (jen holky) za 2 hodiny dostaly k bivaku Caldera. U tohoto kamenného příbytku jsme se posilnily na závěrečnou prudkou lahůdku. Odměnou nám byly unikátní výhledy z 3.478 m, kdy jsme převyšovaly i líně se povalující mraky. Zpáteční cesta se vlekla a vzala nám více sil, než bychom čekaly. Když jsme spálené a unavené konečně došly k autu, ani trochu jsme dobytí Mulhacénu nelitovaly.

Za 11 Euro se můžete lanovkou vyvézt na vyhlídku na gibraltarské skále. Antické báje pojednávají o Gibraltaru jako o jednom z Herkulem postavených sloupů podpírajících nebeskou klenbu. Vždyť také skála ční až nad samotné mraky a za dobré viditelnosti můžete vzdušnou čarou navštívit i Afriku. Největší atrakcí jsou ale bezesporu makaci, obývající Apes Den (Opičí skálu). Domorodí obyvatelé si je hýčkají, neboť podle legendy dokud budou makaci živi, bude také Gibraltar patřit Británii. Opice jsou přidrzlé a není dobré je krmit, natož na ně sahat. Ale stejně našimi hruškami neopovrhly. Poté, co jedna z nich suverénně seskočila ze zídky a hnala se na naši igelitku s jídlem, začali jsme preferovat dostatečnou vzdálenost.

Když je v Barceloně veselo

Při návratu zpět na sever nám ve výčtu pravých španělských zážitků chyběla už jen fiesta. Utěšovali jsme se, že jsme viděli alespoň flamenco a jedli paellu, když se na nás opět usmálo štěstí. Protože fiesta vypukla v samotné Barceloně.

A když je fiesta, konají se samozřejmě i býčí zápasy. Ihned jsme s mírnými komunikačními obtížemi zakoupili vstupenky (druhé nejlevnější za 25 Eur do 5. řady od shora), i když s obavami, jak tuto krutou tradici budeme snášet. Ale zvědavost zvítězila. Zápasy začínaly v 18 hodin, tak nám zbývalo dost času na barcelonskou veselici. Ve městě se to jen hemžilo lidmi, stánkaři a zábavou. V Barri Gotic jsme dokonce byli svědky sardany, kdy staví jednotlivé týmy co nejvyšší živou věž, za kterou by se ani artisté v cirkuse nestyděli. Španělé se na svých ramenech udrželi až v 8 vrstvách. Základní kámen také tvořilo bezmála 25 mužů. Když se na samou špici vyšplhal prťavý chlapec s helmou na hlavě, celé náměstí začalo bujaře aplaudovat.


U přístavu na nás čekaly řady stánků, na jedné straně vinných, na druhé plné specialit kulinářských. Po zakoupení tiketů jsme se zařadily mezi degustátory a brzo se i na našich tvářích rozlil libý výraz. S miskami s delikatesní španělskou rybou v bešamelu a skleničkou šumivé cavy jsme sedíce na samém břehu přístavu poslouchali pouličního kytaristu a nic víc si nemohli přát.

V 18 hodin byla zaplněná opravdu celá aréna, zápasů se totiž účastnil jeden z předních matadorů. Španělé svými tradicemi a zejména corridou žijí. My jsme se s tímto postojem ovšem ztotožnit nedokázali a vydrželi jsme půlku této drsné podívané a místo matadorovi jsme celou dobu fandili býkům (za jednu corridu mělo být skoleno 6 býků). Opravdu nejde o vyrovnaný souboj, býk je provokován nejdříve matadory s pláštěnkami, pak pikadory na koních, postupně slábne a krvácí po zabodnutí jejich kopí. Až je na pokraji sil a vykrvácení, přijde hlavní matador a uštědří mu poslední zásah. Oceňován je pak máváním bílých kapesníků diváků za figury, které s muletou předvedl. Na obranu tohoto zvyku je uváděn fakt, že býci jsou na farmách chováni v podstatě pro corridu (a pro jejich maso), mají prý spokojený život. K pochopení nám ale asi chyběl dostatek temperamentu. Zvědavosti bylo učiněno zadost a my se v půlce corridy odporoučeli.

Nenechte si ujít první část Jak poskládat Gaudího mozaiku


Adiós

I když poslední díl mozaiky na sobě nesl malé červené krůpěje, přece jen do mozaiky patřil, aby byla opravdově španělská. Poznat Španělsko ze všech jeho stránek se nám rozhodně podařilo. Nezůstali jsme mu nic dlužni ani v kultuře, ani v tradicích, ani v gastronomických specialitách. Snad jen tu španělštinu si příště budeme muset prostudovat lépe.

Nový Zéland: NP Abel Tasman

Národní park Abel Tasman je nejmenším a jedním z nejnovějších
národních parků na území Nového Zélandu. NP Abel Tasman se nachází na
severu Jižního ostrova, poblíž města Nelson. Je oblíbeným místem
zejména pro mořský kayaking, a to především díky svému pobřeží, kde
se střídají zlatavé písčité pláže se skalními útvary a bujnou
vegetací.

Národní park Abel Tasman je nejmenším a jedním z nejnovějších národních parků na území Nového Zélandu. NP Abel Tasman se nachází na severu Jižního ostrova, poblíž města Nelson. Je oblíbeným místem zejména pro mořský kayaking, a to především díky svému pobřeží, kde se střídají zlatavé písčité pláže se skalními útvary a bujnou vegetací.


Zimní návštěva

Spolu s mým kamarádem jsme NP Abel Tasman navštívili v polovině zimy, tedy v měsíci srpnu. Návštěva národního parku v zimním období má své výhody, ale i nevýhody. Hlavní výhodou pro nás byl minimální turistický ruch, který je zde v letních měsících značný. Po celou dobu naší návštěvy, která trvala 3 dny, jsme zde, asi až na 8 výjimek, nepotkali prakticky žádné další turisty. Další výhodou návštěvy během zimních měsíců je často fascinující kontrast moře, zelené vegetace a zasněžených vrcholků nedalekých hor, ten v létě nezažijete. Nutno také podotknout, že po celou dobu našeho pobytu na území národního parku bylo jasné počasí a přes den se teploty pohybovaly kolem 15 stupňů. Náročnější turista může hlavní nevýhodu zimní návštěvy spatřovat v často malé nabídce služeb, protože jich je většina (jako půjčovny kajaků, různé druhy ubytování či stravování, atrakce, atd.) v provozu pouze přes sezónu.

Split apple rock

Na hranici národního parku jsme dorazili v pátek večer a naši velkou výhodou bylo to, že jsme cestovali dodávkou (tzv. „vanem“), která měla lůžkovou úpravu, tudíž jsme nemuseli řešit nocleh. Jakmile jsme projeli městečkem Kaiteriteri, které je jednou ze vstupních bran do parku, tak jsme začali vyhledávat nějaké příjemné místečko, kde bychom mohli zaparkovat a přenocovat. Nakonec jsme dojeli na konec vedlejší silnice, kde bylo malé parkoviště a tam přenocovali. Brzy ráno jsme vstali a vydali se rekognoskovat okolí. Po chvilce jsme narazili na úzkou stezku, která vedla malým údolím směrem k moři, a ihned jsme se po ni vydali. Ani ne za 10 minut rychlé chůze jsme se ocitli na krásné písčité pláži, kde byla všude kolem hustá vegetace a kousek od nás v moři bylo vidět Split Apple rock, což je skalní útvar v moři, který připomíná rozpůlené jablko. Po několika minutách začal východ slunce, které se brzy objevilo přímo uprostřed „Rozpůleného jablka“, a vzniklo tak krásné ranní panorama, které bylo ještě dokresleno hnízdícími ptáky na vrcholu skály.


Awaroa Bay

Z malého střediska Anatimo jsme se vydali po úzké silnici k východnímu pobřeží NP Abel Tasman. Po chvíli se změnil povrch a z původně asfaltové silnice se stala cesta s nezpevněným povrchem a některé úseky se stávaly pro auto velmi těžko zdolatelné, hlavně se jednalo o časté brody a prudké stoupání a klesání. Po několika kilometrech náročné jízdy se cesta rozdvojovala a uprostřed byl rozcestník a také nádherný výhled na moře a okolí. Z rozcestníku bylo jasné, že pokud bychom jeli doprava, tak se po 4 kilometrech náročné cesty dostaneme do zátoky Aweroa Bay, a pokud bychom jeli doleva tak po 4 kilometrech stejně náročné cesty dorazíme do Tataranui, což jsme ani pořádně nevěděli, co vlastně je. Proto jsme se napoprvé rozhodli jet doprava. Aweroa Bay je velkou a velmi mělkou zátokou uprostřed NP Abel Tasman. Dění v této zátoce je ovlivněno jen a pouze slapovými jevy. Pokud do této zátoky dorazíte během odlivu, tak mořskou vodu prakticky ani nenarazíte a zátoka vám bude připadat spíše jako velká zátoka bahna a písku, přičemž se při okrajích zátoky na tomto bahně a písku povalují loďky. Pokud však navštívíte Aweroa Bay během přílivu, tak budete příjemně překvapení její krásou. Velká plocha čisté vody s klidnou hladinou, na které se pozvolna pohupují různé kocábky, kolem dokola bohatě zelená vegetace a v dálce pouze úzký průliv, který tak spojuje Aweroa Bay s Tichým oceánem.

Totaranui

Z Aweroa Bay vede zpět pouze ta samá cesta jako tam, proto jsme se ocitli opět na rozcestníku, kde jsme se rozhodli pro směr na Aweroa Bay. Tentokrát nám však nezbývalo nic jiného než druhá možnost, tedy Totaranui. Sami jsme byli zvědaví co to vlastně to Totaranui je. Po 4 kilometrech cesty jsme konečně dorazili do malého střediska, kde byl kromě pár chatek a parkoviště také menší kemp. Největším lákadlem tohoto místa byla dlouhá a široká pláž ze zlatého písku. A jelikož bylo zimní období, tak jsme v tomto místě a i na celé pláži byly kromě dvou Poláků úplně sami.


Byl zrovna krásný a teplý den, obloha bez mráčku a teplota mohla dosahovat až k dvaceti stupňům, takže si člověk připadal skoro jako v létě. Příjemné počasí a krásná písečná pláž nás tak nepřímo nutili ke koupeli v moři. Já jsem neodolal a pozvolna kráčel do moře. Z počátku to bylo celkem příjemné osvěžení, ale více jak minutu se v moři nedalo vydržet. Na Jižním ostrově je moře relativně studené i v letním období, natož pak v zimě. Po koupeli jsme se chvíli sušili a ohřívali na pláži a poté vyrazili zpět. Mohu konstatovat, že NP Abel Tasman mne opravdu příjemně překvapil a ačkoliv jsem očekával krásné pláže a pobřežní scenérie, tak jsem byl uchvácen více, než jsem čekal.

Národní park Abel Tasman je nejmenším a jedním z nejnovějších národních parků na území Nového Zélandu. NP Abel Tasman se nachází na severu Jižního ostrova, poblíž města Nelson. Je oblíbeným místem zejména pro mořský kayaking, a to především díky svému pobřeží, kde se střídají zlatavé písčité pláže se skalními útvary a bujnou vegetací.


Zimní návštěva

Spolu s mým kamarádem jsme NP Abel Tasman navštívili v polovině zimy, tedy v měsíci srpnu. Návštěva národního parku v zimním období má své výhody, ale i nevýhody. Hlavní výhodou pro nás byl minimální turistický ruch, který je zde v letních měsících značný. Po celou dobu naší návštěvy, která trvala 3 dny, jsme zde, asi až na 8 výjimek, nepotkali prakticky žádné další turisty. Další výhodou návštěvy během zimních měsíců je často fascinující kontrast moře, zelené vegetace a zasněžených vrcholků nedalekých hor, ten v létě nezažijete. Nutno také podotknout, že po celou dobu našeho pobytu na území národního parku bylo jasné počasí a přes den se teploty pohybovaly kolem 15 stupňů. Náročnější turista může hlavní nevýhodu zimní návštěvy spatřovat v často malé nabídce služeb, protože jich je většina (jako půjčovny kajaků, různé druhy ubytování či stravování, atrakce, atd.) v provozu pouze přes sezónu.

Split apple rock

Na hranici národního parku jsme dorazili v pátek večer a naši velkou výhodou bylo to, že jsme cestovali dodávkou (tzv. „vanem“), která měla lůžkovou úpravu, tudíž jsme nemuseli řešit nocleh. Jakmile jsme projeli městečkem Kaiteriteri, které je jednou ze vstupních bran do parku, tak jsme začali vyhledávat nějaké příjemné místečko, kde bychom mohli zaparkovat a přenocovat. Nakonec jsme dojeli na konec vedlejší silnice, kde bylo malé parkoviště a tam přenocovali. Brzy ráno jsme vstali a vydali se rekognoskovat okolí. Po chvilce jsme narazili na úzkou stezku, která vedla malým údolím směrem k moři, a ihned jsme se po ni vydali. Ani ne za 10 minut rychlé chůze jsme se ocitli na krásné písčité pláži, kde byla všude kolem hustá vegetace a kousek od nás v moři bylo vidět Split Apple rock, což je skalní útvar v moři, který připomíná rozpůlené jablko. Po několika minutách začal východ slunce, které se brzy objevilo přímo uprostřed „Rozpůleného jablka“, a vzniklo tak krásné ranní panorama, které bylo ještě dokresleno hnízdícími ptáky na vrcholu skály.


Awaroa Bay

Z malého střediska Anatimo jsme se vydali po úzké silnici k východnímu pobřeží NP Abel Tasman. Po chvíli se změnil povrch a z původně asfaltové silnice se stala cesta s nezpevněným povrchem a některé úseky se stávaly pro auto velmi těžko zdolatelné, hlavně se jednalo o časté brody a prudké stoupání a klesání. Po několika kilometrech náročné jízdy se cesta rozdvojovala a uprostřed byl rozcestník a také nádherný výhled na moře a okolí. Z rozcestníku bylo jasné, že pokud bychom jeli doprava, tak se po 4 kilometrech náročné cesty dostaneme do zátoky Aweroa Bay, a pokud bychom jeli doleva tak po 4 kilometrech stejně náročné cesty dorazíme do Tataranui, což jsme ani pořádně nevěděli, co vlastně je. Proto jsme se napoprvé rozhodli jet doprava. Aweroa Bay je velkou a velmi mělkou zátokou uprostřed NP Abel Tasman. Dění v této zátoce je ovlivněno jen a pouze slapovými jevy. Pokud do této zátoky dorazíte během odlivu, tak mořskou vodu prakticky ani nenarazíte a zátoka vám bude připadat spíše jako velká zátoka bahna a písku, přičemž se při okrajích zátoky na tomto bahně a písku povalují loďky. Pokud však navštívíte Aweroa Bay během přílivu, tak budete příjemně překvapení její krásou. Velká plocha čisté vody s klidnou hladinou, na které se pozvolna pohupují různé kocábky, kolem dokola bohatě zelená vegetace a v dálce pouze úzký průliv, který tak spojuje Aweroa Bay s Tichým oceánem.

Totaranui

Z Aweroa Bay vede zpět pouze ta samá cesta jako tam, proto jsme se ocitli opět na rozcestníku, kde jsme se rozhodli pro směr na Aweroa Bay. Tentokrát nám však nezbývalo nic jiného než druhá možnost, tedy Totaranui. Sami jsme byli zvědaví co to vlastně to Totaranui je. Po 4 kilometrech cesty jsme konečně dorazili do malého střediska, kde byl kromě pár chatek a parkoviště také menší kemp. Největším lákadlem tohoto místa byla dlouhá a široká pláž ze zlatého písku. A jelikož bylo zimní období, tak jsme v tomto místě a i na celé pláži byly kromě dvou Poláků úplně sami.


Byl zrovna krásný a teplý den, obloha bez mráčku a teplota mohla dosahovat až k dvaceti stupňům, takže si člověk připadal skoro jako v létě. Příjemné počasí a krásná písečná pláž nás tak nepřímo nutili ke koupeli v moři. Já jsem neodolal a pozvolna kráčel do moře. Z počátku to bylo celkem příjemné osvěžení, ale více jak minutu se v moři nedalo vydržet. Na Jižním ostrově je moře relativně studené i v letním období, natož pak v zimě. Po koupeli jsme se chvíli sušili a ohřívali na pláži a poté vyrazili zpět. Mohu konstatovat, že NP Abel Tasman mne opravdu příjemně překvapil a ačkoliv jsem očekával krásné pláže a pobřežní scenérie, tak jsem byl uchvácen více, než jsem čekal.

Cestování a pitná voda

Ať už cestujeme kvůli povolání, dovolené nebo příjemným zážitkům,
neměli bychom zapomínat na své zdraví. Při cestování totiž vždy
podstupujeme vyšší riziko onemocnění. Nejčastější příčinou akutních
zdravotních komplikací na cestách je podle Světové zdravotnické organizace
(WHO) tzv. cestovatelský průjem, který postihuje přibližně polovinu
cestovatelů.


Ať už cestujeme kvůli povolání, dovolené nebo příjemným zážitkům, neměli bychom zapomínat na své zdraví. Při cestování totiž vždy podstupujeme vyšší riziko onemocnění. Nejčastější příčinou akutních zdravotních komplikací na cestách je podle Světové zdravotnické organizace (WHO) tzv. cestovatelský průjem, který postihuje přibližně polovinu cestovatelů. Tímto pojmem je označována řada infekčních onemocnění, které mají nejčastěji příčinu v závadné pitné vodě nebo potravinách.

Většina přechodných obtíží i těžkých nemocí (bacilární úplavice, salmonela) z vody má bakteriologický původ (enterotoxické bakterie). Jen málo původců průjmů je virových. V povrchové vodě, rekreační vodě (a v kontaminovaných zdrojích pitné vody) se nicméně vedle bakterií poměrně často vyskytují i odolné cysty a oocysty prvoků jako Cryptosporidium nebo améba Entamoeba histolytica, které vždy představují velké nebezpečí pro lidské zdraví.

{{reklama()}}

Neupravená voda v přírodě nebo i z čerstvě kontaminovaných zdrojů pitné vody může mít za následky břišní tyfus, choleru, úplavici, střevní otravu a mnoho jiných, někdy dokonce smrtelných nemocí. Gastrointestinální infekce z vody se vyskytují po celém světě a mají za následek přibližně 2,2 mil. úmrtí ročně, především v rozvojovém světě. Nejhorší situace je v subsaharské Africe, Oceánii a jihovýchodní a jižní Asii.

Také v České republice a dalších vyspělých zemích je podle informací Státního zdravotního ústavu každý rok zaznamenána řada epidemií z pitné vody. Závadným zdrojem bývají ve většině případů domovní, veřejné a neveřejné studny, ale též veřejný vodovod nebo podnikový vodovod. Nejjednodušší a nejpohodlnější, jak se při cestování těmto zdravotním rizikům vyhnout, je pochopitelně koupit si vodu balenou. Kupovaná voda však může být poměrně drahá. V odlehlých oblastech, kam většinou směřují kroky dobrodružných cestovatelů, se balená voda často nedá vůbec sehnat. V některých případech může být i balená voda při výrobě nebo skladování kontaminována.

Podle OSN existuje u balené vody zejména v rozvojových státech riziko chemické kontaminace – např. olovo, arzen, benzen, přítomnosti patogenních činitelů – nejčastěji bakterie Vibrio Cholerae, viry Hepatitis A, protozoa Cryptosporidium a mechanického znečištění – nejčastěji úlomky skla a kovů. Je tedy třeba najít ještě jiný způsob získávání pitné vody.


Osvědčené převaření vody bývá dobrým řešením pro zahubení mikroorganizmů, kterými se to v neupravené vodě jenom hemží. Dostatečně dlouhým převařením většinu mikroorganizmů zahubíme, nicméně jejich mrtvé schránky ve vodě i nadále zůstanou. Vodu nevyčistíme a nezbavíme ji ani zákalu ve formě mechanických nečistot. Měli bychom mít také na paměti, že chladnoucí voda je náchylná k sekundární kontaminaci a rozhodně není doporučeníhodné urychlovat chlazení ledem neznámého původu.

Při cestování je ale především vhodné uvážit akceschopnost při získání bezpečné pitné vody a náročnost na energii. Vzhledem ke skutečnosti, že se převařování vody nedá uplatňovat vždy a všude, doporučují Světová zdravotnická organizace i státní instituce z oblasti veřejného zdraví ještě alternativní způsoby přípravy pitné vody prostřednictvím kvalitních a dobře udržovaných cestovních filtrů a otestovaných dezinfekčních prostředků. Běžné dezinfekční přípravky dokáží po aplikaci do čiré (nezakalené) vody zneškodnit bakterie i viry, ale nejsou většinou účinné proti prvokům (např. Cryptosporidium, Lamblie, Améba).

Nejvyšší dezinfekční účinek mají přípravky na bázi chloru s koagulačním účinkem (např. Micropur), které spolehlivě likvidují viry, bakterie a také protozoa. Prvoky a bakterie lze ale spolehlivě odstranit také kvalitními přenosnými filtry. Pro odstranění Cryptosporidium jsou doporučovány filtry s keramickou membránou a velikostí pórů nejméně 1mm.

Pokud není voda převařována, měl by cestovatel v nejistých podmínkách připravovat pitnou vodu (ale i vodu k omytí tváře a k čištění zubů) vždy filtrací s následnou chemickou dezinfekcí (běžné filtry neodstraní viry). Možné je také použití vysoce účinných filtrů s jodidovým zásobníkem. Některé cestovní filtry navíc využívají aktivní uhlík (známý například z iontoměničových filtrů BRITA), který zlepšuje chuť a snižuje množství dezinfekčních látek přítomných po dezinfekci ve vodě.

Kvalitní cestovní filtr by měl disponovat přesnou filtrační membránou (obvykle menší než 0,3 μm = 0,0003 mm), která brání průniku bakterií (o velikosti 0,3 – 5 μm) a prvoků (o velikosti 1–15 μm) do přefiltrované vody. Dalšími kritérii jsou nízká hmotnost, malý počet dílů, pohon čerpadla mechanickou silou nezávislou na elektrické či jiné energii, rychlost filtrace a dlouhá životnost (filtry s omyvatelnou keramickou membránou mohou přefiltrovat až 50 000 litrů vody).

Při výběru dezinfekčního přípravku na cesty bychom měli uvážit především typ dezinfekční látky a praktičnost, tedy způsob balení a dávkování přípravku. Z pohledu snadnosti dávkování, životnosti i ochrany před mechanickým poškozením vedou tablety. V účinnosti vedou přípravky založené na jodu a chloru s koagulačním efektem (viz. doporučení Světové zdravotnické organizace). Chemická dezinfekce vody nicméně není ani při použití sebekvalitnějšího přípravku všemocná. I mírný zákal může způsobit, že voda nebude dostatečně vydezinfikována. Malé nerozpuštěné částice, jejichž přítomnost se projevuje zákalem vody, mohou být uvnitř kontaminovány patogeny, ke kterým se dezinfekční prostředek nemusí dostat. Popřípadě se dezinfektant deaktivuje s částicí zákalu a není ho dostatek k eliminaci patogenu. Z tohoto důvodu by do výbavy zodpovědného cestovatele měl vedle cestovní lékárničky patřit i malý přenosný filtr. Při cestování bychom měli mít na paměti především to, že nejdražší na celém zájezdu nebo cestování je naše zdraví a nikdy bychom s ním neměli hazardovat. Prevence je vždy levnější než léčba.

Jak řešíte problémy s pitnou vodou na cestách vy?

Napište nám své názory, zkušenosti, tipy a doporučení!

Pište v diskuzi pod prvním dílem


Ať už cestujeme kvůli povolání, dovolené nebo příjemným zážitkům, neměli bychom zapomínat na své zdraví. Při cestování totiž vždy podstupujeme vyšší riziko onemocnění. Nejčastější příčinou akutních zdravotních komplikací na cestách je podle Světové zdravotnické organizace (WHO) tzv. cestovatelský průjem, který postihuje přibližně polovinu cestovatelů. Tímto pojmem je označována řada infekčních onemocnění, které mají nejčastěji příčinu v závadné pitné vodě nebo potravinách.

Většina přechodných obtíží i těžkých nemocí (bacilární úplavice, salmonela) z vody má bakteriologický původ (enterotoxické bakterie). Jen málo původců průjmů je virových. V povrchové vodě, rekreační vodě (a v kontaminovaných zdrojích pitné vody) se nicméně vedle bakterií poměrně často vyskytují i odolné cysty a oocysty prvoků jako Cryptosporidium nebo améba Entamoeba histolytica, které vždy představují velké nebezpečí pro lidské zdraví.

{{reklama()}}

Neupravená voda v přírodě nebo i z čerstvě kontaminovaných zdrojů pitné vody může mít za následky břišní tyfus, choleru, úplavici, střevní otravu a mnoho jiných, někdy dokonce smrtelných nemocí. Gastrointestinální infekce z vody se vyskytují po celém světě a mají za následek přibližně 2,2 mil. úmrtí ročně, především v rozvojovém světě. Nejhorší situace je v subsaharské Africe, Oceánii a jihovýchodní a jižní Asii.

Také v České republice a dalších vyspělých zemích je podle informací Státního zdravotního ústavu každý rok zaznamenána řada epidemií z pitné vody. Závadným zdrojem bývají ve většině případů domovní, veřejné a neveřejné studny, ale též veřejný vodovod nebo podnikový vodovod. Nejjednodušší a nejpohodlnější, jak se při cestování těmto zdravotním rizikům vyhnout, je pochopitelně koupit si vodu balenou. Kupovaná voda však může být poměrně drahá. V odlehlých oblastech, kam většinou směřují kroky dobrodružných cestovatelů, se balená voda často nedá vůbec sehnat. V některých případech může být i balená voda při výrobě nebo skladování kontaminována.

Podle OSN existuje u balené vody zejména v rozvojových státech riziko chemické kontaminace – např. olovo, arzen, benzen, přítomnosti patogenních činitelů – nejčastěji bakterie Vibrio Cholerae, viry Hepatitis A, protozoa Cryptosporidium a mechanického znečištění – nejčastěji úlomky skla a kovů. Je tedy třeba najít ještě jiný způsob získávání pitné vody.


Osvědčené převaření vody bývá dobrým řešením pro zahubení mikroorganizmů, kterými se to v neupravené vodě jenom hemží. Dostatečně dlouhým převařením většinu mikroorganizmů zahubíme, nicméně jejich mrtvé schránky ve vodě i nadále zůstanou. Vodu nevyčistíme a nezbavíme ji ani zákalu ve formě mechanických nečistot. Měli bychom mít také na paměti, že chladnoucí voda je náchylná k sekundární kontaminaci a rozhodně není doporučeníhodné urychlovat chlazení ledem neznámého původu.

Při cestování je ale především vhodné uvážit akceschopnost při získání bezpečné pitné vody a náročnost na energii. Vzhledem ke skutečnosti, že se převařování vody nedá uplatňovat vždy a všude, doporučují Světová zdravotnická organizace i státní instituce z oblasti veřejného zdraví ještě alternativní způsoby přípravy pitné vody prostřednictvím kvalitních a dobře udržovaných cestovních filtrů a otestovaných dezinfekčních prostředků. Běžné dezinfekční přípravky dokáží po aplikaci do čiré (nezakalené) vody zneškodnit bakterie i viry, ale nejsou většinou účinné proti prvokům (např. Cryptosporidium, Lamblie, Améba).

Nejvyšší dezinfekční účinek mají přípravky na bázi chloru s koagulačním účinkem (např. Micropur), které spolehlivě likvidují viry, bakterie a také protozoa. Prvoky a bakterie lze ale spolehlivě odstranit také kvalitními přenosnými filtry. Pro odstranění Cryptosporidium jsou doporučovány filtry s keramickou membránou a velikostí pórů nejméně 1mm.

Pokud není voda převařována, měl by cestovatel v nejistých podmínkách připravovat pitnou vodu (ale i vodu k omytí tváře a k čištění zubů) vždy filtrací s následnou chemickou dezinfekcí (běžné filtry neodstraní viry). Možné je také použití vysoce účinných filtrů s jodidovým zásobníkem. Některé cestovní filtry navíc využívají aktivní uhlík (známý například z iontoměničových filtrů BRITA), který zlepšuje chuť a snižuje množství dezinfekčních látek přítomných po dezinfekci ve vodě.

Kvalitní cestovní filtr by měl disponovat přesnou filtrační membránou (obvykle menší než 0,3 μm = 0,0003 mm), která brání průniku bakterií (o velikosti 0,3 – 5 μm) a prvoků (o velikosti 1–15 μm) do přefiltrované vody. Dalšími kritérii jsou nízká hmotnost, malý počet dílů, pohon čerpadla mechanickou silou nezávislou na elektrické či jiné energii, rychlost filtrace a dlouhá životnost (filtry s omyvatelnou keramickou membránou mohou přefiltrovat až 50 000 litrů vody).

Při výběru dezinfekčního přípravku na cesty bychom měli uvážit především typ dezinfekční látky a praktičnost, tedy způsob balení a dávkování přípravku. Z pohledu snadnosti dávkování, životnosti i ochrany před mechanickým poškozením vedou tablety. V účinnosti vedou přípravky založené na jodu a chloru s koagulačním efektem (viz. doporučení Světové zdravotnické organizace). Chemická dezinfekce vody nicméně není ani při použití sebekvalitnějšího přípravku všemocná. I mírný zákal může způsobit, že voda nebude dostatečně vydezinfikována. Malé nerozpuštěné částice, jejichž přítomnost se projevuje zákalem vody, mohou být uvnitř kontaminovány patogeny, ke kterým se dezinfekční prostředek nemusí dostat. Popřípadě se dezinfektant deaktivuje s částicí zákalu a není ho dostatek k eliminaci patogenu. Z tohoto důvodu by do výbavy zodpovědného cestovatele měl vedle cestovní lékárničky patřit i malý přenosný filtr. Při cestování bychom měli mít na paměti především to, že nejdražší na celém zájezdu nebo cestování je naše zdraví a nikdy bychom s ním neměli hazardovat. Prevence je vždy levnější než léčba.

Jak řešíte problémy s pitnou vodou na cestách vy?

Napište nám své názory, zkušenosti, tipy a doporučení!

Pište v diskuzi pod prvním dílem