Tváře Asie

Film Tváře Asie kombinuje portréty nejrůznejších lidí z Asie s občasnými
oddechovými krajinami. Původně byl vytvořen pro soutež Slideshow awards,
která proběhne 11. listopadu v Praze v rámci cestovatelského festivalu
www.setkanicestovatelu.cz. Film je dlouhý 5 minut a obsahuje 41
fotografií se speciálními prolínacími efekty. Krome přibližovacích
záběrů na lidi uvidíte například průlet mlžným pralesem. Záběry z filmu
je možné stáhnout třeba i jako šetřič obrazovky pro Windows.

RYCHLÁ REZERVACE LETU


Film Tváře Asie kombinuje portréty nejrůznejších lidí z Asie s občasnými oddechovými krajinami. Původně byl vytvořen pro soutež Slideshow awards, která proběhne 11. listopadu v Praze v rámci cestovatelského festivalu www.setkanicestovatelu.cz. Film je dlouhý 5 minut a obsahuje 41 fotografií se speciálními prolínacími efekty. Krome přibližovacích záběrů na lidi uvidíte například průlet mlžným pralesem. Záběry z filmu je možné stáhnout třeba i jako šetřič obrazovky pro Windows.

Tento krátký film si můžete stáhnout na adrese mafi.ucw.cz
RYCHLÁ REZERVACE LETU

Volně přístupné jeskyně Moravského krasu – Křtinské údolí

Jak historie kráčela obchodními stezkami vedoucími Křtinským údolím, zanechávala zde stopy, z nichž mnohé nemají obdoby na celém našem území. Kromě památek na lidské počínání je tu možno projít asi největší volně přístupné jeskyně v celém Moravském krasu.

Kaňonovitým údolím Křtinského potoka odedávna prochází cesta, která na své trase míjí několik pozoruhodných míst, z nichž každé by se mohlo stát námětem pro samostatný článek.

Na horním konci je to obec Křtiny, která byla již od počátku šíření křesťanství na Moravě jakýmsi duchovním centrem. Svědčí o tom i její název, který prý pochází od toho, že se zde někdy v dobách ranného středověku nechala pokřtít větší skupina místních pohanských obyvatel. Dnes je obec známá hlavně svým poutním kostelem Jména panny Marie postaveným podle návrhu slavného architekta Giovani Santiniho. Jednou z pozoruhodností tohoto kostela je před několika lety objevená a nedávno opravená a zpřístupněná krypta. Nález barokní kostnice by nebyl sám o sobě zas až tak ojedinělý, kdyby se zde nenašlo dvanáct lebek zdobených namalovanými věnci a písmenem T na čele. Takto zdobené lebky jsou známé především z německého prostředí a křtinský nález je jediný na našem území a nejsevernější ve střední Evropě.


Cesta, dnes (2006) nově opravená asfaltová silnice se od Křtin klikatí údolím dolů podél toku ponorného potoka, který celým údolím protéká svým povrchovým korytem jen za opravdu vysokých stavů vody. Postupně se údolí zařezává stále hlouběji do masivu devonských vápenců a ústí do horní části Josefovského údolí mířícího k Adamovu, které je známé především zbytky huti Františka a železářskou expozicí Technického muzea v Brně. Jakousi pomyslnou protiváhou křtinského poutního kostela na horním konci údolí je jeskyně Býčí skála na jeho spodním konci. Ta je proslulá především nálezem halštatského pohřbu snad dávného velmože. Co se zde vlastně stalo, patrně navždy zůstane zahaleno rouškou tajemství. Přeci jen k nálezu došlo v době, kdy archeologie byla teprve ve svých začátcích a dílo zkázy dokonalo stěhování nálezů mezi různými muzei a vybetonování vstupních prostor jeskyně při výstavbě německé podzemní továrny za druhé světové války. Svůj název dostala jeskyně podle bronzové sošky býčka, která je pozoruhodná náročností kovolitecké práce. Aby toho nebylo málo, tak nedávno byly v Býčí skále nalezeny nejstarší skalní malby na našem území. Další jeskyní, která ve Křtinském údolí stojí za zmínku, je Výpustek. Ve druhé polovině druhé světové války zde Němci začali budovt obrovskou podzemní továrnu, která měla vyrábět letecké motory. Po válce byl v jeskyni vybudován protiatomový kryt vybavený tak, že se do něj mohl v případě potřeby nastěhovat armádní štáb včetně pomocného personálu. Dohromady asi 250 lidí. Později kryt převzala civilní obrana. Nyní probíhá předávání dodnes funkčního krytu civilnímu sektoru. Počítá se s tím, že kryt ve Výpustku bude zpřístupněn veřejnosti. současně s předáváním zde probíhá ještě speleologický průzkum a hlavně likvidace starých ekologických zátěží pocházejících z dob působení armády.

Mohl bych pokračovat dál popisováním pozoruhodností a krás dalších rozsáhlých jeskyní, o které ve skalách lemujících Křtinské údolí není nouze. Mohl bych se sáhodlouze rozepisovat o vodním režimu a komplikovaných trasách vodních toků v podzemí. Tento článek má ale být o volně přístupných jeskyních. Našlo by se jich ve skalách víc, ale zmíním se jen o dvou z nich.


Asi půl kilometru od Býčí skály směrem ke Křtinám prochází modrá značka jeskyní Kostelík. Jedná se o tunelovitou jeskyni vytvořenou kdysi vodami Křtinského potoka, která je zbytkem rozsáhlejšího systému souvisejícího s Býčí skálou. Jeskyně připomíná gotický chrám. Povětšinou v čistotě udržované ohniště obsahující jen hromadu bělavého popela, které se nachází v hlavní prostoře, jen podtrhuje tajemnou a snad až trochu mystickou atmosféru tohoto místa. Na druhou stranu, tedy po proudu potoka a na protějším břehu a vlastně už na začátku Josefovského údolí, prochází značená cesta vedoucí do Adamova druhou volně přístupnou jeskyní. Je to jeskyně Jáchymka pojmenovaná podle místního poustevníka Joachyma, který zde žil v devatenáctém století. Jeskyni se někdy také říká Evina. Stejně jako Kostelík, ji pravděpodobně vymodeloval Křtinský potok. Z archeologických nálezů je možno vyčíst, že jeskyně byla lidmi využívána již od pravěku. Ve 13 století sloužila jako útočiště obyvatel při vpádu Tatarů na naše území. Počátkem dvacátého století se pak stala zdrojem fosfátů obsažených v kostech a netopýřím guanu obsažených v jeskynních hlínách. Při tom byly objeveny pozůstatky pravěkých zvířat a mezi nimi dvě kompletní kostry zvířete podobného vlku. V současné době je celá jeskyně volně přístupná a vezmete-li si baterku, můžete při troše opatrnosti nakouknout do docela slušně velkého jeskynního systému, který místy vytváří až tři patra.

O Býčí skále se dočtete v našich článcích: Tajemná Býčí skála neustále přitahuje a Archeologická rekonstrukce obětiště v Býčí skále

V Křtinském údolí se samozřejmě nachází mnohem víc jeskyní, než jsou ty, které jsem zmínil v tomto článku. Většinou se ale jedná o poměrně rozsáhlé systémy, které nejsou veřejnosti přístupné a které jsou celkem oprávněně zabezpečené vraty a mřížemi. Mimo to se zde nachází i pár menších jeskyní, o kterých se zcela záměrně nezmiňuji. Svou velikostí nemohou Kostelíku a Jáchymce konkurovat a kromě toho je Křtinské údolí součástí CHKO Moravský kras a je zde tedy omezený pohyb návštěvníků mimo cesty, nehledě na to, že „černé“ lezení do podzemí s sebou nese nemalá rizika. Pokud byste přece jen někde v podzemí měli nehodu, volejte linku 150 a oznamte nehodu v jeskyni. Výrazně tím zkrátíte dobu nutnou k tomu, aby mohla zasáhnout Speleologická záchranná služba.

Pro návštěvu některé běžně nepřístupné podzemní prostory je ale nejlepší kontaktovat místní jeskyňáře. Bude-li to jen trochu možné, rádi vám vyhoví. Kontakty najdete na jejich webových stránkách. Odkazy hledejte nejlépe na stránkách České speleologické společnosti – www.speleo.cz

A na závěr ještě informace, jak se do Křtinského údolí dostat. Z Brna je to možné linkou IDS JMK 201 do Křtin. Tam se dá případně přestoupit na linku 157 z Vyškova do Adamova. Ta projíždí Křtinským a Josefovským údolím a mimo jiné zastavuje nedaleko jeskyně Býčí skála. Do Adamova se dá dojet vlakem z Brna nebo z opačné strany – od České Třebové.

Odkazy doporučujeme hledat nejlépe na stránkách České speleologické společnosti. http://www.speleo.cz/

Vysoké Tatry s lanem II.

Nastoupily jsme s Klárou Velkou zmrzlou dolinou a poté traverzovaly doprava do Malé zmrzlé doliny. Cíl – jakási varianta na jižní stěně Jastrabie veže. Vytáhly jsme nákresek a snažily jsme se zorientovat. Nějak to nešlo. Otáčely jsme papírem a pak jsem si všimla nadpisu „Žeruchová veža“… někde zřejmě nastala chyba.

4. července


Nastoupily jsme s Klárou Velkou zmrzlou dolinou a poté traverzovaly doprava do Malé zmrzlé doliny. Cíl – jakási Igorova varianta na jižní stěně Jastrabie veže (V). Vytáhly jsme nákresek a snažily jsme se zorientovat. Nějak to nešlo. Otáčely jsme papírem a pak jsem si všimla nadpisu „Žeruchová veža“… někde zřejmě nastala chyba. Vracet jsme se nechtěly a Rilkeho cesta (III) vypadala celkem jednoznačně. Čtyři délky samotného zářezu byly bezproblémové, potom jsme ale zjistily, že cesta dál nepokračuje a je tam pěšinka tvářící se jako sestup. Ale my jsme přeci nebyly ještě nahoře! Inu rozhodly jsme se, že na vrchol vystoupit musíme, jinak si přeci nemůžeme sníst vrcholové keksíky a zpátky je neponeseme. Rozhlížely jsme se, kudy to půjde. Mně se líbil SV vybíhající hřebínek, který vypadal členitě, ale Klára se zakoukala do asi 7 m vysoké stěnky na JV straně věže. Rozhodla jsem se, že Kláře udělám radost, a vydala jsem se do stěnky. Říkala jsem si, že ačkoliv to ze spodu vypadá kolmé, omešené, bez chytů a bez možnosti jištění, zřejmě to nebude tak zlé. Bylo. Stěnka byla kolmější, než jsme myslely, a flóra pokrývající skálu byla značně kluzká. Založit se nic nedalo – nebylo kam. Levitace na špičkách prstů. Bála jsem se. Rozhodla jsem se, že se nebudu zdržovat přemýšlením o pádu až na zem nebo o nerealizovatelném jištění, a raději jsem to rychle přelezla. Povedlo se. V další délce jsem si dopřála malou satisfakci a protáhla jsem Kláru dost nechutným koutem, nalézalo se do něj mírně převislou stěnkou a samotný kout tvořila jedna položená stěna úplně hladká a jedna převislá. Mezi nimi nebyla žádná spára ani na držení ani na zajištění, pouze dva travnaté drny. Navzdory svým etickým přesvědčením jsem se jednoho přidržela. Skoba v horní části koutku zmařila mé naděje na originální variantu. Ale stejně to byl poctivě dobytý vrchol a zasloužené keksíky.

Nahoře jsme si vychutnávaly pocit triumfu (a taky ty keksíky) a přemítaly jsme nad tím, proč vlastně lezeme. Mimo radost a pohybu a z fyzického kontaktu s přírodou jsme vymyslely ještě dva důvody. Jako horolezci se dostaneme na kouzelná, opuštěná místa, kam bychom se jako obyčejní turisté neměli nikdy šanci podívat. Druhý důvod je, že při lezení nám jde v podstatě neustále o život a tak nemáme prostor přemýšlet o našich starostech a ve srovnání s bojem o holý život se nám všechny naše problémy musí jevit jako malicherné, a tak lezení přináší jakýsi životní nadhled.

5. července

Klárce bylo zle, tak jsme se rozhodly pro odpočinkový den. Šly jsme se podívat do Doliny Bielych plies, ještě tam nikdo nebyl, tak jsme v klidu posvačily. Rozhlížela jsem se po zelených pláních lemovaných šedými štíty protkanými stříbrem sněhů, modrá obloha, jezera… Tak přesně tady bych si postavila svůj dům. Vydaly jsme se do Kopského sedla, tam jsme si zalezly za kleč a udělaly si siestu na vyhřáté voňavé tatranské louce. Klárka se vydala zpět stejnou cestou a já jsem šla po hřebínku na Jahňací štít. Oficiálně tam stezka nevede, takže jsem nikoho nepotkala a užívala jsem si krásné výhledy na Belianské Tatry.

Na úbočí Jahňacieho štítu jsem se na chvíli zastavila a nechala jsem volně přicházet myšlenky vyvolané překrásnými výhledy. Rukama jsem se dotýkala tatranské žuly a vychutnávala si pocit souznění s přírodou a horou. Nemám žádné právo soudit druhé, důležitá jsem já – jaká jsem a jaká budu – já jsem jediná osoba, o které mohu rozhodovat. Nemá cenu stěžovat si na druhé, jak mi ublížili, smysl má pouze pracovat na sobě a snažit se být lepším člověkem. To je mé poznání z Jahňacieho štítu.

Na Chatě nás přestěhovali „na Velkou“. Zabrala jsem si spodní postel u okna, abych hned po probuzení viděla Kežmarák. Večer dorazil horolezecký klub Bezuchov, sympatičtí chlapíci (a slečna). Našimi dalšími spolunocležníky byla maďarská dvojice, která zajistila večerní koncert „Noktourno“ v synchronním chrápání. Igor byl tak vzteklý, že jsme se báli, že dojde na Tatranský masakr horolezeckým cepínem.

6. července

Výprava na Kozí štít, cesta Fehér-Lehocký (V). Igor nám dal podmínku, že to musíme vylézt do 3,5 h jako on, jinak nás nepustí na Čierny štít. V první délce jsem se musela trošku vracet a vycvakávat friend, aby se nezaseklo lano (zrobila jsem si miništand a hlavou dolů se natahovala pod převísek k friendovi). To nás trošičku zdrželo, ale potom už jsme byly rychlé jak mamby. A čas? 2,5 h. Čierný štíte, těš se na nás!

Magická atmosféra kokořínských roklí

Po hodině a půl chůze, jsem došel k výchozímu bodu na Pokličky. Po úzkých, blízko sebe položených schodech vystoupíte k několika skalám, které Vás na první pohled, jen co se trochu vydýcháte, překvapí svým tvarem. Na vrcholu každé z nich totiž objevíte zvláštní úkaz ve tvaru klobouku, nebo jak jejich název prozrazuje, pokličku. Jde o to, že vrchní části těchto skal podléhají erozi pomaleji než ostatní a tak působí dojmem nesmeknutých čepiček. Úctou jsme přece povinováni my, kteří přicházíme.

Vystoupíte-li v městečku Mšeno, do kterého Vás dopraví z Mělníka motoráček „Hurvínek“, ani ve snu Vás nenapadne, že v jeho okolí můžete nalézt krajinu s téměř mystickým nádechem.


Snad až ve chvíli, kdy na náměstí stanete před rozcestníkem turistických tras budete překvapeni, kolika různými směry se můžete vydat. Hrad Kokořín, nejrůznější rokle s prazvláštními názvy, či skalní útvary připomínající výlet do zoologické zahrady, nebo za památkami starodávného Egypta.

Ať už se ale vydáte po modré, červené, žluté, nebo jiné barvě, zaručeně neprohloupíte. Odměnou Vám budou zážitky, které budete vstřebávat ještě celý následující týden.

Jedno sobotní ráno, jsem se tímto směrem v malé české kotlině vydal i já. Chvíli jsem s mapou v ruce meditoval, která trasa bude asi nejzajímavější, ale po zjištění, že se všechny více méně neustále prolínají, jsem vybral tu, o které Vám budu dnes vyprávět.

Po asi pěti minutách chůze městskou zástavbou, se mi za hradbou domů otevřela krajina, hodná malířova plátna. Prašná cesta porostlá svěží travou, lehounce zvlhlá ranní rosou, se vinula mezi podzimními loukami s alejí ovocných stromů, které poutníkovi ukazovaly směr. Opojen pocitem splynutí s přírodou, jsem téměř stydlivě svými kroky hladil půdu pod nohama a s přivřenýma očima, jak malé kotě vrnící blahem, plul okolní nádherou.


Najednou jsem stál před cestou, prudce se svažující směrem dolů do hluboké rokle uprostřed temného lesa. Močidla. Ale ano, čtete správně. Název sice prapodivný, vyvolávající nejrůznější asociace, ale je to oblast směrem ke skalnímu městu Pokličky. S pocitem, že vstupuji do hájemství loupeživých rytířů, jsem se ponořil do prostoru plného ticha a temnoty. Časem a vlhkem zjizvené skály, mechem porostlé obří balvany, strmé úbočí po obou stranách cesty, to vše dotvářelo tajemnou atmosféru, ve které bylo možné očekávat téměř vše. Potulné komedianty jedoucí na kymácejících se vozech k další štaci, bezohledné lapky v rozedraných šatech, či chudé venkovany kradoucí trochu dřeva v panském lese. Každý kout skrýval tajemství, která uchovává po staletí od dob, kdy tudy táhli drsní Švédové.

Po hodině a půl chůze, jsem došel k výchozímu bodu na Pokličky. Po úzkých, blízko sebe položených schodech vystoupíte k několika skalám, které Vás na první pohled, jen co se trochu vydýcháte, překvapí svým tvarem. Na vrcholu každé z nich totiž objevíte zvláštní úkaz ve tvaru klobouku, nebo jak jejich název prozrazuje, pokličku. Jde o to, že vrchní části těchto skal podléhají erozi pomaleji než ostatní a tak působí dojmem nesmeknutých čepiček. Úctou jsme přece povinováni my, kteří přicházíme. Chvíli jsem pozoroval malé jehličnaté stromky, které se na nich usadily a vytvářely scenérii krátce sestříhaných vlásků a pak jim poděkoval, že tak pečlivě uchovávají přírodu pod nimi pro každého z nás. Seběhnout tytéž schody dolů není sice fyzicky nijak náročné, ale prosím Vás, pozor na nohy, protože letět se dá kamkoliv, ale tímto směrem to rozhodně nedoporučuji.


Modrá značka pokračovala za silnicí dál a slibovala okruh dalším, podobným skalním městem s názvem Jestřebické pokličky. Vysloveně jsem si užíval cestu opuštěným údolím lemovanou skalami s téměř nedostupnými jeskyněmi. Kdo ví, snad v nich v minulosti nacházeli své úkryty poustevníci toužící po klidném rozjímání, stejně jako dnes nikoho a nijak nerušící trampové. V malé vesničce Jestřebice, s domky opravenými do starodávné podoby, jsem usedl do zahradní restaurace a velmi brzy ucítil vůni objednané kávy. Jediný provoz na blízké silničce obstarávali pouze cyklisté a tak klid a osvěžující ticho, byly mými jedinými společníky. Nedaleko sedící turisté s opřenými horskými koly hodnotili již ujetou trasu a zjevně byli spokojeni. Trochu, ale jen na opravdu malinkou chvilku mne zamrzelo, že nemohu vidět víc, než co mé nohy dovolí. Vnímám totiž jako dar možnost nejen krajinou projet, ale spřátelit se s ní, pomazlit se ve svém srdci s každým kamenem či stromem a dát prostor času, aby každý vjem pronikl co nejhlouběji do mého nitra. Vždyť už zítra budu opět obklopen civilizací, která Vám srdce spíš obrací, než naplňuje.

Z Jestřebic se spouštím cestičkou mezi domky a netrvá to dlouho, kdy jsem opět v lese. Listnatý přítel, kterému Malíř na paletu vymačkal požehnaně z těch nejkrásnějších podzimních barev. Stojím a nemohu dál. Nechce se mi. Usedám do něžného mechu, prsty hladím kůru nemluvného spojence, aby věděl, že ho mám rád. Celý se zachvěl vzrušením a radostí a do hloubi lesa se nese jeho ševelící „děkuji“.


Jestřebické pokličky, špatně značené a jen málokým objevené. Cesta k jejich pokladům je nesnadná, ale na jejím konci Vás čeká odměna. Vysoko nad okolními hvozdy, se skalami na dosah, můžete strávit hodiny naprosté samoty a nechat promluvit ty, kteří tu byly již dávno před námi. Jen tiše seďte a naslouchejte. Uslyšíte slova, která budou určena jen Vám. Každý lístek Vás chce povzbudit. Nejste nikdy sami, nikdy nejste zbyteční a Váš život má svůj smysl a cíl. Ukaž druhým krásu barev svého srdce.

Cesta zpátky do Mšena, nabízející krátká zastavení u lesní studánky, skalní kapličky a míjející obrovskou skálu, v jejíž blízkosti se na okamžik ocitnete v amerických pouštích a rozsedlinách, uplynula přespříliš rychle. Ještě v zajetí nehybných přátel, ale za nejbližším cípem lesa již tušící okraj města. Teplý čaj v místní restauraci, půlhodina čekání na vlak zpestřená sluněním na nádražní lavičce a je tu okamžik loučení.

V srdci si odvážím každý lístek, či závan větru, ale vzpomínky na dlouho nevystačí. Moje ruka jakoby bez mého přičinění vytahuje z batohu mapu a já hledám námět, pro příští týden. Až teprve ve chvíli, kdy nalézám, se mi samovolně zavírají oči, monotónní drkotání vlaku se milosrdně vzdaluje a má duše se vrací tam, kde vlastně ještě stále je. Jak jí závidím, není vázána prostorem ani časem. Tak tam alespoň pozdravuj.

Zpráva o silnicích v Tibetu

100km úsek mezinárodní silnice „friendship highway“ spojující Čínu s Nepálem v Tibetu po dešti z července 2006. Bohužel v nejzajímavějších situacích jsem měl jiné starosti než focení, přecejen mám pud sebezáchovy, tak jsem měl občas foťák raději sbalený a připraven vystoupit.

Ta cesta byla tak v obdobi dešťů, ale monzun tam zasahuje jen malinko okrajově. Dobrodružství to určitě bylo, projel jsem úplně komplet Tibet z Kyrgystánu ze západu na východ bez jediného povolení, které bych měl předem.


100km úsek mezinárodní silnice „friendship highway“ spojující Čínu s Nepálem v Tibetu po dešti z července 2006. Bohužel v nejzajímavějších situacích jsem měl jiné starosti než focení, přecejen mám pud sebezáchovy, tak jsem měl občas foťák raději sbalený a připraven vystoupit. Při překonávání useků s více jak metrovou vodou hrozila stoupající voda v autě. Když jsme předjížděli vysoko naložené náklaďáky, kterým obsah korby začal padat na nás bylo bezpečnější projít kolem pěšky z větší vzdálenosti. Když hrozilo zapadnutí bylo lepší okamžitě pomáhat a když auto klouzá nekontrolovaně ze svahu je lepší se držet.

Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete informace a fotografie o dalších zemích, které autor procestoval. Jeho stránky najdete na adrese mafi.ucw.cz

Jak cestovat na Hawaii

Nocleh: Na Havaji platí zásada, že „všechny pláže patří lidem“. Proto se s vyjímkou Hanauma Bay je přístup k nim zdarma. Někdy potřebujete pro stanovaní permit vydávaný většinou „Department of State Parks & Forest“, v národních parcích v informačním centrech, či správcem pláže. Permit se vydává zdarma.

Cestování po Hawaii:

Mezi ostrovy


Mezi havajskými ostrovy se až na jednu výjimku – Maui-Molokai létá. Spojení zajišťují dvě letecké společnosti. Aloha Airlines a Hawaiian Airlines. Nejsnadnější je koupit si tzv. „kupóny“. Množstevní slevu jsem nedostal. Dle místních zdrojů se nejlevněji dají koupit v China Town v Honolulu. Nedávno podražily, takže kupón za $63 byl nejlevnější co jsem našel. Tyto letenky jsou jednosměrné, otevřené, nevratné a nepřenosné. Není třeba si místo rezervovat, protože při mých šesti letech jsem vždy odletěl do dvou hodin po příchodu na letiště. Kupóny pro Aloha byly k dostání téměř všude. Pro společnost Hawaiian Airlines jsem je sháněl obtížně. Potkal jsem Poláky co koupili kupón za $59, ale s pevným datem odletu.

Při přeletu na další ostrov jsem vždy přesedal v Honolulu. Jeden kupon ale stačil na oba lety.

Pro přesnost bych měl doplnit, že na některé ostrovy se dá letět i přímo z kontinentu a nemusíte tudíž přes ostrov O’ahu (Honolulu).

Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete informace a fotografie o dalších zemích, které autor procestoval. Jeho stránky najdete na adrese vlasta.org.

Po ostrovech

Většina turistů si půjčí auto. Půjčovny jsou hned na letišti. Kromě ostrova O’ahu jenž je nejosídlenější, se na ostatních třech hlavních ostrovech dá ale v pohodě cestovat stopem. Je to snadnější nežli v Evropě. Stopují i místní protože na ostrovech mimo O’ahu veřejná doprava téměř neexistuje. Celkem pětkrát se mi stalo, že mi zastavilo auto aniž bych stopoval. Někdy jsem kráčel i po druhé straně silnice….

Nocleh Na Havaji platí zásada, že „všechny pláže patří lidem“. Proto se s vyjímkou Hanauma Bay je přístup k nim zdarma. Někdy potřebujete pro stanovaní permit vydávaný většinou „Department of State Parks & Forest“, v národních parcích v informačním centrech, či správcem pláže. Permit se vydává zdarma.

Že pobyt na Havaji může být relativně levný dokazuje fakt, že jsem za téměř měsíční pobyt neplatil ani jednou za nocleh a mimo O’ahu ani jednou za dopravu.

Přeji vám v „Aloha State“ jenom pěkné zážitky, jako jsem měl já …..

Arménská svatba

V radostné a veselé atmosféře vystupuje skupina po schodech ke kostelu. Zvědavě si mě prohlížejí, zvlášť když vidí jak fotím. Dalšího svatebního hosta už asi nečekali. Před vstupem do kostela téměř všichni, včetně ministranta odhazují cigaretové nedopalky a mlhou nikotinového oblaku vchází slavnostně k oltáři. Tam, oděn do fialově zbarveného ornátu se zvednutým límcem a krásnou mitrou na hlavě již čeká na snoubence kněz.

Svatba. Nejkrásnější den v životě dvou lidí. Do daleka znějící klaksony oznamující radost zamilovaného páru, okouzlující nevěsta zářící štěstím v kruhu nejbližších, chvějící se láskyplná „ano“, zlatem přislíbená věrnost a první manželský polibek prosycený něhou vzájemného odevzdání.


Svatba. Taková, jakou ji známe. Téměř vždy stejná. Téměř vždy vzrušující. Téměř vždy zasahující srdce kolemstojících. Možnost zdáli zahlédnout štěstí druhých, alespoň na chvíli znevšední naše vlastní životy.

Procházím uličkami starého Plovdivu, spalující žár poledního slunce zpomaluje mé kroky na minimum a tak vnímám typickou bulharskou architekturu do všech detailů. S obdivem prohlížím ručně malované ikony pouličních malířů a jsem vděčný za každý kout plný osvěžujícího stínu. Obklopen podmanivými tóny lidových písní unikajících z otevřených mehan, nechávám se unášet tímto romantickým prostorem jakoby z jiného času a víc srdcem, než očima, naslouchám starodávným kostelům, stromům a lidem.

Opojen krásou přicházím ke starým schodům stoupajícím pod korunami stromů ke krásně zdobené bráně. Památek už bylo dnes tolik, že klidné místo k odpočinku by v tuto chvíli bylo více než vítané. Za branou tuším vysněnou oázu a tak nutím své nohy pokračovat v chůzi směrem vzhůru. Zanedlouho se ocitám v jiném světě. Před turisty dobře schovaný mne svými bělostnými kameny vítá malý, arménský kostel. Na chvíli usedám na kamenné lavici před vstupem do jeho posvátného prostoru a vnímám pouze koncert cikád.


Nakonec vstupuji a jsem nemile překvapen. Starší žena za vstupními dveřmi mne upozorňuje, že z důvodu svatby, která zde za tři hodiny proběhne je zavřeno. Ale pokud prý mám zájem, mohu se na arménskou svatbu přijít podívat. Počáteční mírné zklamání vystřídala radost. Svateb jsem už viděl hodně a nejen u nás v Čechách, ale arménský svatební obřad ještě neznám.

Chvíli se motám okolo kostela a přemýšlím, jak strávím příští tři hodiny, ale nakonec mé kroky směřují do jedné maličké mehany a dopisuji deník.

V půl šesté odpoledne už ale nedočkavě stojím opět u kostela a vybírám si místo, odkud budu svatbu fotit. Jsem značně nervózní, protože jak se zdá, mezi okolní zástavbou ukrytý kostelík, není turisty téměř vůbec navštěvovaný a je velmi pravděpodobné, že tu kromě svatebních hostů budu pouze já.

Z mého zamyšlení mne vytrhuje sonáta svatebního troubení, která i když zatím v dálce, přesto oznamuje blížící se slavnostní kolonu. Nikde nikdo, pouze já, malý český človíček v oranžových krátkých kalhotách s batohem na zádech a důstojně vypadající arménský kněz, připravený požehnat mladému páru.

Už jsou tu! Velký Lincoln ladně přistál dole pod dlouhým schodištěm a z jeho útrob vyskakuje ženich v krátké košili a pomáhá vystoupit nevěstě. Tak nějak podvědomě se mi vybavují slova jedné písně:“…čistá víc než růže, bělejší než sníh, kdo krásnější být může, její půvab mít..“.

V radostné a veselé atmosféře vystupuje skupina po schodech ke kostelu. Zvědavě si mě prohlížejí, zvlášť když vidí jak fotím. Dalšího svatebního hosta už asi nečekali. Před vstupem do kostela téměř všichni, včetně ministranta odhazují cigaretové nedopalky a mlhou nikotinového oblaku vchází slavnostně k oltáři. Tam, oděn do fialově zbarveného ornátu se zvednutým límcem a krásnou mitrou na hlavě již čeká na snoubence kněz.


Ještě než stačili dojít k posvátnému světlu, oznamující Kristovu přítomnost, zastavil je kněz uprostřed chrámové lodi. Na dotaz, zda přistupují ke svatebnímu obřadu zcela dobrovolně, oba odpovídají téměř jednohlasně ano. Za zpěvu arménských modliteb jim oběma drží nad hlavou kříž. V tu chvíli přichází jeden z nejkrásnějších okamžiků. Oba snoubenci na pokyn kněze sklánějí k sobě své hlavy tak, že se vzájemně dotýkají. Nevěsta přitom zvedá své krásné hnědé oči ke svému milému a věnuje mu zamilovaný úsměv. On, celý rozechvělý bere její ruce do svých a něžně je tiskne. V tomto postoji, čelem k sobě a dotknuti hlavami, si slibují věrnost a lásku na celý život. Pak ženich nevěstě navléká zlatý prsten a oba se políbí. K mému překvapení nevěsta ženichovi prsten nedává. Jen doufám, že očekávanou věrností není vázána pouze ona. Pravděpodobně je to jen jeden z arménských zvyků.

Po obřadu všichni vychází před kostel, nechybí barevná rýže a šťastné úsměvy. Neustále cítím pohledy všech přítomných, jakési napětí visí ve vzduchu, ale protože všichni již odchází k autům, doufám že nebudu osočen ze špehování.

A víte jak to nakonec dopadlo? Těsně před usednutím do limuzíny ženich se svým svědkem přišel ke mně a začali se vyptávat kdo jsem, jak jsem se tam dostal a zdali vím, že to byla arménská svatba. Vyjádřili mi svoji radost, že jsem tam byl a mohl spolu s nimi sdílet jejich štěstí. Byl jsem z toho tak nervózní a překvapený, že jsem místo přání mnohého štěstí s nevěstou, popřál ženichovi šťastný nový rok. Ale z jejich reakcí jsem usoudil, že byli oba natolik zasaženi atmosférou okamžiku, že mé přeřeknutí ani nezaregistrovali.

V ruce jsem držel bonboniéru, když se v odjíždějící limuzíně stáhlo kouřové okénko, ze kterého se vyklonila usměvavá nevěsta a zamávala mi na rozloučenou. Stál jsem tam jako přikovaný, neschopen pohybu. Nohy sice byly v pořádku, ale srdce přetékalo emocemi. Daleko od domova, sám na cestě, jsem se stal součástí něčeho natolik osobního a soukromého, že veškeré mé smutky a stesk se rázem ztratily a zůstal jen pocit sounáležitosti s několika lidmi. Ještě před hodinou jsme si byli naprosto cizí, ale nyní nás spojil mystický okamžik společného prožitku.

Už je nikdy neuvidím, ale nikdy na ně nezapomenu. Občas se přistihnu při myšlence, jak jim to asi spolu klape, zda si stále rozumí a jsou šťastni.

A snad právě pro tyto zážitky, ty krátké, ale nezapomenutelné chvíle stojí za to cestovat. Někde v srdci víte, že všude jsme jedna rodina a ani rozdílné zvyklosti a kultura nemohou být překážkou cítit vzájemnou blízkost. Už to není ten Armén, Čech, nebo Bulhar, je to člověk. A v tento okamžik ten nejbližší, který Vám je dán.

Už jsem dávno doma, ale stále se nemohu zbavit malé nostalgie z toho, jak lehce se na cestě navazují přátelství. Uprostřed velkoměsta, mezi lidmi stejného jazyka je někdy člověk více sám, než tisíce kilometrů na kteroukoliv světovou stranu. Tak snad zase někdy příště, kdekoliv, zjistím, že jsem i tam docela snadno doma.

Turecko – závěr

Malebné skalní útvary prazvláštních tvarů, v nichž jsou vytesané tisíce obydlí, někdy nad zemí, někdy hluboko pod zemí. Můžete tam strávit týden a pořád byste objevovali něco nového, nikdy se nenabažíte.

Kapadocie, dva dny


Malebné skalní útvary prazvláštních tvarů, v nichž jsou vytesané tisíce obydlí, někdy nad zemí, někdy hluboko pod zemí. Můžete tam strávit týden a pořád byste objevovali něco nového, nikdy se nenabažíte. Kapadocie je sice turisty hojně navštěvovaná lokalita, ale ti se v ní ztratí jako jehla v kupce sena.

Bydleli jsme v Goreme v penzionu Kookaburra, který můžu za cenu 5 YTL/os.noc jedině doporučit. Nejvíc se nám líbila návštěva nějakého bezejmenného kostela v okolí Goreme (pravděpodobně Aynili nebo Firkatan, vstupné 1 YTL) a procházky v nesčetných liduprázdných údolíčkách. Hrad v Ushisaru byl slabší, i když se skvělým výhledem, podzemní město Derinkuyu za 10 YTL byl drahý špás. Pravda, sedm pater pod zem se člověk jen tak nedostane.


Malatya a Nemrut, dva dny

Vzhůru na Nemrut, horu bohů! Jenže jak? Jinak než krkolomně to nešlo. Tranzitem z Goreme do Kaysieri, odtud nočním busem do Malatye. Tu jsme prošli a kromě obřího trhu se sušenými meruňkami jsme neshledali nic zajímavého. Tedy kromě naprosté absence turistů – což je velké plus. Když jsme před šestou ráno procházeli probouzejícím se městem, všichni na nás koukali jako na zjevení a zvali nás na čaj. To se ví, že jsme neodmítli.

Z Malatye jsme vyrazili místním tranzitem už přímo na Nemrut. Kapacita devíti lidí byla dvojnásobně překročena, ale nikomu to nevadilo. Chlapík nás po přemlouvání a malému doplatku dovezl až téměř pod vrchol. Stihli jsme tak akorát západ Slunce, ale byl pro nás velkým zklamáním. Na Nemrut se totiž večer sjíždí turisté z širokého okolí, proto si to člověk moc nevychutná. Přespat pod širákem u vrcholu Nemrutu není problém, jen se musíte domluvit s místní vojenskou posádkou.

Ráno už to bylo mnohem veselejší – celý Nemrut jsme měli jen a pouze pro sebe! Byli jsme jak u vytržení, fotili jsme ostošest, a vychutnávali nádherné výhledy. Atatürkova přehrada v dáli připomínala zatopený Železný pas. Přešli jsme Nemrut na druhou stranu a předraženým tranzitem se nechali zavést do Şanliurfy, téměř milionového města asi 50 km od syrských hranic. Po cestě jsme zastavili u několika pamětihodností (římský most, římské nápisy, chrám z dob mithraismu = stometrový tunel ve skále) a nakonec i u Atatürkovy přehrady, jejíž hráz překonala všechna naše očekávání. Hjúdž.

Şanliurfa a Harran, dva dny


Hned po příjezdu jsme vzali hotel s klimatizací (bylo už celkem teplo, přes poledne skoro 45°C ve stínu) a vyrazili do města. Uprostřed města je významné poutní místo spojené s prorokem Abrahámem, Gölbaşi, které obklopuje nádherný park plný muslimských poutníků, jezírka s kapry a pevnost na skále. Zamířili jsme i do blízkých čtvrtí, kde nemůžete čekat nic než obyčejné obyvatele. Z místního bazaru už je cítit východ, dobře se tu smlouvá a na Evropana prakticky nenarazíte. Hlavně masná ulička je celkem maso, slabším žaludkům doporučuji vyhnout se jí širokým obloukem (stejně tak pracovníkům hygienické kontroly).

Druhý den jsme se vypravili do nedalekého Harranu, který je známý hned z několika důvodů. Žil zde prorok Abrahám, je to místo s jedním z nejstarších kontinuálních osídlení na světě, stojí zde ruiny nejstarší islámské univerzity na světě a v neposlední řadě tu jsou domečky podobající se včelím úlům. V okolí Harranu už začiná poušť, a taky pekelné vedro, ve kterém se bez vody nedá dlouho vydržet. Nakonec jsme navštívili ještě zdejší polorozpadlou pevnost, a pak to otočili. Jakože úplně. Harran, Şanliurfa, Istanbul a vzhůru k Černému moři.


Pár tisíc km v autobusech a v tranzitech, dva týdny v Turecku, pět dní na Pirinu, tři dny u Černého moře a cesta z/do ČR. Celkové výdaje asi 13 000 Kč na jednoho, po odečtení výdajů na Bulharsko asi 10 000 Kč.

Dva týdny v zemi s odlišnou kulturou, ale rozhodně ne v zemi zaostalé. Turecko je vyspělejší než jsme čekali, a přitom skrývá spoustu míst, kam se turisté moc nevydávají. Na každém kroku čeká nějaké překvapení, a když ne zrovna chrám nebo hora, tak příjemní a pohostinní lidé. Věřte nebo ne, stačí se tam jen vydat.

Šťastnou cestu!

PS: Za fotky děkuju především Cihlářovi, dále Pasinovi, Kubáčovi a Gazovi.

Hawaii: Dlouhá hora a Diamantová hlava

U chatky je opět sud s vodou. Teče pěkně žlutá – rezavá. Ale jinou bohužel nemám. Škoda že mám jen tablety a ne filtr….Noční obloha je fascinující….škoda jen že mrzne :)… Na horu jsem se škrábal s veškerou výbavou abych mohl sestoupit jinou stezkou. Dolů jsem šel po Observatory Trail dlouhé od Mauna Loa Cabin 10 kilometrů. Je o něco prudší ale pohodové to je. Od observatoře (3 399m) vede až zpět do civilizace zpevněná cesta. Problém ale je, že zde není žádný provoz. Musel jsem ujít celou třetinu z tohoto 30 kilometrového úseku, nežli mi zastavilo druhé auto co tu jelo. Ani zde není po cestě jediný zdroj vody.

Mauna Loa

S přezdívkou „dlouhá hora“ je nejmasivnější sopkou světa. Vrchol sopky je na západní straně kráteru 4 169m. Bereme-li velikost sopky ode dna oceánu, dosahuje 18 480m a byla by po Mauna Kea druhou nejvyšší horou světa. Objem hmoty tvoří 19 000 mil3.


Na vrchol vedou tři stezky. Nejméně známá a používaná je Ainapo Tril. Já jsem se vydal po nejvíce doporučované Mauna Loa Trail jenž začíná u Mauna Loa Lookout ve výšce 2 031m. Problémem může být fakt, že tento „začátek“ je vzdálen od frekventované silnice 21,7 kilometrů. Ráno můžete mít štěstí jako já když jsem si stopnul místní starší manžele. Ti si jeli na vycházku. Jinak se může stát, že celou vzdálenost budete muset ujít pěšky. Tím hrozí další problém – pitná voda. Na začátku stezky žádná voda není.

Stezka neustále mírně stoupá. Během první etapy dlouhé 12,1 kilometrů se dostávám do 3 059m kde je Red Hill Cabin neboli Pu’u ‚Ula’ula. Je to první místo, kde se do sudu odchytává dešťová voda. Nevypotřeboval-li někdo vodu od posledního deště předemnou, mám šanci že se po úpravě vody budu moci napít. Během cesty totiž není žádný zdroj vody. Žádný pramínek. Ani kapka. Po prvním kilometru se keříky rychle vytrácejí a obklopuje mě již jen láva. Ten pocit je fascinující – láva mění barvu, tvar, vytváří různé útvary. Doposud jsem nenašel další obdobné místo, které by v člověku vyvolávalo obdobné pocity. V této kabince (vyžaduje se permit vydávaný zdarma ve visitor centre) přespím první noc. Ráno vstávám s úsvitem a vychutnávám si tu nádheru.

Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete informace a fotografie o dalších zemích, které autor procestoval. Jeho stránky najdete na adrese vlasta.org

Od Red Hill Cabin je také poprvé možno spatřit Mauna Kea – nejvyšší horu státu Hawaii. Druhá etapa je nejdelší. Na vrchol hory to je 19,5 kilometrů neustálého stoupání.

Krajina je opět velice zajímavá. Za celý den nepotkávám ani živáčka. Zde již nejsou ani ptáci. Oblaka po celý den obepínají horu dole pod vámi, takže krom rozsáhlých lávových polí, modrého nebe a slunce nad vámi nic jiného nevidíte. Provází mě naprosté ticho přerušované pouze zvuky vznikající třením mých bot o lávu. Podle složení plynů a hlavně podle teploty vznikají různé formy lávy. Jeli láva žhavá, pak teče rychleji, její povrch je hladší a jmenuje se Pahoehoe. Naproti tomu „‚a’a“ láva je velice hrubá, drsná jako brusivo. A to se stává osudné mým trekovým botám. Postupně se podrážka více a více opotřebovává. K okraji North Pit, tedy prvních 15,3 kilometrů, mi to trvá 5:20. Po půl hodince odpočinku se vydávám skrz část kráteru a pak podél východního okraje k Mauna Loa Cabin (4 039m) Poslední dvě údajné míle mi připadají jako věčnost. Přestávky na tomto krátkém úseku dělám dvě. Láva je po většinu stezky náročná na chůzi. Celkem mi cesta k této kabince trvala 7 hodin. Připadám si tu jak na vrcholu světa: na západ kráter a za kráterem nebe, v ostatní směry jen mírně se snižující lávové pole a oblaka. Za oblaky širý oceán a zaoblení Země…..naprosté ticho jen tu a tam přerušené vánkem….

U chatky je opět sud s vodou. Teče pěkně žlutá – rezavá. Ale jinou bohužel nemám. Škoda že mám jen tablety a ne filtr….Noční obloha je fascinující….škoda jen že mrzne :)… Na horu jsem se škrábal s veškerou výbavou abych mohl sestoupit jinou stezkou. Dolů jsem šel po Observatory Trail dlouhé od Mauna Loa Cabin 10 kilometrů. Je o něco prudší ale pohodové to je. Od observatoře (3 399m)vede až zpět do civilizace zpevněná cesta. Problém ale je, že zde není žádný provoz. Musel jsem ujít celou třetinu z tohoto 30 kilometrového úseku, nežli mi zastavilo druhé auto co tu jelo. Ani zde není po cestě jediný zdroj vody.

Diamond Head


Díky klidným vodám a pěkným plážím nese přezdívku „Shromažďovací Ostrov“. Tři milióny let starý ostrov tvoří ekonomické, kulturní i vzdělávací centrum celého státu. Žije zde na 75% všech obyvatel Havaje. Nejvíce turistů navštěvuje tento ostrov ale na ostatních ostrovech turisté tráví více času. Důvodem k tomu je jejich větší přírodní rozmanitost. Dalším důvodem může výt fakt, že velká část ostrova slouží vojenským účelům. Armáda je také jeden z největších zaměstnavatelů obyvatel ostrova. Mezi nejrozšířenější pěstované zemědělské plodiny patří ananas.

Hlavním městem je Honolulu s oblíbenou pláží Waikiki lemovanou hotely. Se západem slunce se nejen podél pláže rozhoří louče jenž navozují nádhernou romantickou atmosféru.Na pláž navazuje sopečný kráter Diamond Head s nádherným výhledem na město.

Na jihovýchodní pobřeží ostrova je vyhlášené místo pro snorklování Hanauma Bay. Bohužel dnes již s ne příliš živými korály.

V dalším, už posledním díle z našeho seriálu o Hawaii, se dočtete o dopravě na ostrovech a mezi ostrovy, takže vydržte


Jen několik kilometrů od Honolulu lze nalézt klid a pohodu panenské přírody. Nedaleko od University of Hawaii začínájí stezky vedoucí bambusovým lesem, pralesem k vodopádům. Vodopády jsou kaskádovité. K těm hořením vede strmá stezka ale oficiálně tam je vstup zakázán. Při šplhání se člověk drží kořenů plazících se po skálách. Dalším nebezpečím může být déšť. To pak může hladina vody prudce stoupnout. Pokud vás rovnou nespláchne, tak vám může znemožnit cestu zpět. Vodopády vytvářejí u svých úpatí tůňky, kde se dá koupat.

Na severním pobřeží ostrova se vyskytují největší vlny a proto je Northern shore oblíbeným místem surfařů.

Mezi další atrakce tohoto ostrova patří Polynesian Cultural Center jenž má být pěkně udělané ale drahé. V Pearl Harbor se nalézá památník USS Arizona Memorial kde započala 7. 12. 1941 válka mezi US a Japonskem. Prohlídka je zdarma. Pouze sto metrů odsuď se nalézá Mighty Mo – loď, na které se 2.9. 1945 podpisem válka ukončila. Platí se za prohlídku válečné lodi Missouri a za museum v ponorce USS Bowfin.

Vysoké Tatry s lanem

Již bez lan a jídla jsem měla ze svého batohu pocit, že jsem se balila až příliš velkoryse (zejména láhev vína od Martina, který mi ji daroval se slovy „Tu máš vínko do Tater“, se ukázala být darem danajským). Ani při nákupu jídla jsem se příliš nekrotila (kilo krupice, kilo vloček) a když jsem pak nesla pět tesco igelitek k autu, říkala jsem si, že výstup nahoru na Brnčalovu chatu možná nebude úplně zadarmo.

1. července


Příprava na toužebně očekávané první letošní letní lezení v Tatrách byla hektická. V pátek večer jsem ještě vezla domů autíčko, což byla napínavá záležitost, jelikož právě probíhala jedna z oblíbených policejních akcí Kryštof, a při zběžné prohlídce vozidla jsem odhalila alarmující skutečnost, že termín následující technické prohlídky byl již před půl rokem.

V sobotu ráno jsem jela vlakem na sraz s Igorem a Bárou. Již bez lan a jídla jsem měla ze svého batohu pocit, že jsem se balila až příliš velkoryse (zejména láhev vína od Martina, který mi ji daroval se slovy „Tu máš vínko do Tater“, se ukázala být darem danajským). Ani při nákupu jídla jsem se příliš nekrotila (kilo krupice, kilo vloček) a když jsem pak nesla pět tesco igelitek k autu, říkala jsem si, že výstup nahoru na Brnčalovu chatu možná nebude úplně zadarmo. „Ále co“, povídám si, „vždyť to nemůže být zas tak daleko a beztak to bude skoro po rovince a aspoň si budu připadat jako šerpa“. Když jsem si svůj pečlivě sbalený „batůžek“ nasoukala v Doline Bielej vody na záda a s vydatnou pomocí Báry se postavila, připadala jsem si spíš jako blázen hazardující se svým zdravím. To jsem netušila, že od Chaty mě dělí cca 600 výškových metrů. Naštěstí, protože ta moje bestie vážila asi 40 kilo. Asi po 100 m chůze už mě tak bolely záda, že moje „šerpovská“ nálada velmi rychle vyprchala. Naštěstí receptory bolesti po chvíli trochu otupěly. Začalo pršet. Asi v půlce cesty se nade mnou Igor smiloval a půjčil mi teleskopické hole.

I přes déšť a tíhu na zádech jsem si užívala krásu okolní přírody, svěží horská bystřina lemovala moji křížovou cestu. Pak se ukázala Dolina Zeleného plesa v plné kráse. Nádherné magické místo. Tatry mě přijaly a okouzlily, znovu mě chytily do sevření úzkých kotlinek a vysokých štítů. Byla jsem zase tam, kde navždy zůstává mé srdce, v horách. Nepřišla jsem dobývat, přišla jsem poprosit o přijetí do jejich kamenné náruče. Pokaždé když tam přijdu, jako by znovu ožila stará láska. Nebála jsem se jich, protože v mém srdci nebyla pýcha, ale pokora. Na chatě Igor při vybalování zahlédl mou 4 cm tlustou knihu a láhev vína a skoro omdlel.

2. července

Po snídani jsme vyrazili směr Jastrabia veža. Vystoupali jsme do Jastrabieho sedla a mně se poprvé otevřel pohled do Malé zmrzlé doliny ze severu – příkré stěny pokryté sněhem a vzadu… Čierny štít, zatím tajemný a nedostupný. Šli jsme hřebenovku (III) na Jastrabiu vežu. Potkali jsme horského vůdce s klienty, šli nahoru sestupovkou a házeli na nás laviny kamení. Po sestupu zpět do Červené doliny jsme na sněhovém políčku nacvičovali chůzi v mačkách a brždění cepínem, běhala jsem nahoru a dolů a čekala, až nečekaně spadnu. Nepovedlo se. Celý den bylo zamračeno, ale večer se mraky roztrhaly a já se vyhřívala před chatou a s úžasem pozorovala poslední paprsky zapadajícího slunce tančící na vrcholu Kežmarského štítu.

3. července

Nástup Červenou dolinou pod Žeruchovú vežu. Cesta Cez Knihu (V) s Igorem a Bárou byla pěkná, počasí též. Při sestupu jsem si lehce pospíšila a dole jsem si užila chvilku samoty a klidu v hřejivých paprscích odpoledního sluníčka. Bylo mi dobře. Pojedla jsem před chatou a dívala se přitom na největší skalní stěnu v Tatrách – Malý Kežmarský štít – skoro jsem zapomínala žvýkat. Přišla Klára a povečeřely jsme dole s výhledem na pleso. Brnčalka je kouzelná chata, co plní přání, ta co má člověk zasunutá hluboko v sobě.