Todra – soutěska obklopená krajem palmárií

Co je vlastně tak skvělé na Maroku? Především to, že si často
připadáte jako uprostřed příběhů pohádek tisíce a jedné noci. Vůně
orientu na vás dýchá skrz naleštěné konvice na čaj, tajemné oči
místních žen, skrz hedvábné deky a šátky i skrz mohutné velbloudy,
líně se procházející po dunách Sahary.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Sedíme na barevných pokrývkách, které jsou ledabyle položené na širokých pohovkách. Na zemi leží ručně vyráběné koberce, které lemují chodby vedoucí do všech zdejších pokojů. Po kobercích se líně procházejí želvy a zkoumají všechny příchozí návštěvníky. Máme za sebou již několikadenní putování po Maroku, a tak si pohodlné lenošení v oblasti soutěsky Todra jaksepatří užíváme. Právě sedíme na malé terásce rodinného hotýlku, který patří našemu kamarádovi Hamouovi, kouříme vodní dýmku a pijeme mátový čaj.


Co je vlastně tak skvělé na Maroku? Především to, že si často připadáte jako uprostřed příběhů pohádek tisíce a jedné noci. Vůně orientu na vás dýchá skrz naleštěné konvice na čaj, tajemné oči místních žen, skrz hedvábné deky a šátky i skrz mohutné velbloudy, líně se procházející po dunách Sahary. Sama jsem v Maroku poněkolikáté a tuto atmosféru mám opravdu strašně ráda.

Doma u Maročanů

Sejdu dolů po točitých schodech, suterén hraje všemi barvami a na zdi naleznete fotky celé místní rodiny. Dveře hotelu vedou do malinké uličky, kde tak jako na mnoha místech Maroka dominuje krásně zbarvená oranžová zem, a kde s křikem běhají místní veselé děti. Zaslechnu řinčení hrnců a jdu se podívat do kuchyně na přípravu jídla. Marocká kuchyně patří bezesporu mezi nejlepší, co jsem během svých cest měla možnost ochutnat. Hamou obratně zadělává na placky, vytahuje čerstvě pečenou zeleninu a nakukuje pod nádobu tajinu (kameninový hrnec pro přípravu marockých pokrmů), zda už má kuřecí maso tu správnou medovou barvu. V tu chvíli celou místnost prostoupí nádherná vůně pomalu pečeného masa a čerstvé máty, která je vedle připravena na čaj. Mimochodem, tajin seženete i u nás a není tak problém si tento lahodný pokrm připravit i během našich dlouhých zim, což jedině doporučuji.



Nevěřícně koukám na všechny hrnce, nástroje a pomůcky na vaření. Možná si Maroko představujete jako nepříliš bohatou africkou zem … nicméně kuchyně Hamoua je několikrát větší než ta moje, přičemž množství hrnců, nádob, moderní lednička … mě nenechávají na pochybách, že lidé v Maroku jídlo milují a umějí si je vychutnat. Zanedlouho již sedíme na čerstvém vzduchu, rukou nabíráme kousky masa se šťávou a družně se bavíme.

Soutěsku uprostřed berberských vesnic

Během jídla plánujeme zítřejší výlet. Hotel stojí nedaleko vstupu do soutěsky Todra, a tak to máme do výchozího místa, co by kamenem dohodil. Samotnou soutěsku tvoří masivní puklina v náhorní plošině, kde vyvěrá křišťálově čistá řeka. V některých místech uvidíte až 300 metrů vysoké skalní stěny, které jsou také velmi oblíbené mezi horolezci. Ostatně, majestátností skal budete patrně ohromeni hned při vstupu do soutěsky. Todra však stojí za návštěvu také díky své poloze – je obklopena krajem palmárií a berberských vesnic. Když tedy vystoupáte na okolní plošiny, uvidíte pod sebou zelené oázy, děti jedoucí na oslíku či místní ženy nesoucí nůši na zádech.


I přes krásu místní krajiny je však na místě upozornění, které se týká paradoxně buď nedostatku, nebo nadbytku vody. Rada číslo 1. zní, nikdy se nevydávejte do okolních hor bez dostatečných zásob vody (toto pochybení by vás lehce mohlo stát život), a rada číslo 2. dejte si pozor na místní povodně. Po mohutném dešti se totiž občas stane, že se jejím dnem valí obrovské množství vody, s čímž mají místní bohaté zkušenosti. Jinak zde ale čas plyne krásně pomalu a bez starostí. Proto zde také mnoho cestovatelů končí tak, že se z plánovaného dne stane zastávka na týden.

Mnoho krásných zážitků během dovolené v Maroku přeje Hanka Dekojová, průvodkyně CK Mundo.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Severní část Islandu

Okružní cesta se konečně dostala na severní stranu ostrova. Cestou si
dosytosti užíváme místní silniční speciality: mosty jsou téměř vždy
výrazně užší nežli silnice. Sice nás předtím značka upozorní,
i tak je to ale nepříjemné zpomalení. A pokud máme smůlu,
protijedoucí auto potkáme právě zde. Sice platí známé „kdo dřív
přijede, ten dřív mele“, ale ani to nemusí být vždy pravdou.
Přesvědčil mne o tom snad nejdelší most na Islandu, na který jsem
sice vjel s vědomím, že jsem první, ale brzy mne protijedoucí audinka
donutila k zaváhání a zastavení.


Okružní cesta se konečně dostala na severní stranu ostrova. Cestou si dosytosti užíváme místní silniční speciality: mosty jsou téměř vždy výrazně užší nežli silnice. Sice nás předtím značka upozorní, i tak je to ale nepříjemné zpomalení. A pokud máme smůlu, protijedoucí auto potkáme právě zde. Sice platí známé „kdo dřív přijede, ten dřív mele“, ale ani to nemusí být vždy pravdou. Přesvědčil mne o tom snad nejdelší most na Islandu, na který jsem sice vjel s vědomím, že jsem první, ale brzy mne protijedoucí audinka donutila k zaváhání a zastavení. Audinka zastavila také a kousek couvla. Je to dobré, došlo jim, že jsou druzí, řekl jsem si a jel dál. V půlce mostu jsme se potkali. Chvilka gestikulování a bylo jasné – mladí Švédové nacpali audinku k prasknutí, přes nacpaná zadní sedadla neviděli a couvat podle postranních zrcátek si netroufali. Copak o to, ale za mnou stály tři další auta. A tak ven, těm za mnou vysvětlit, že blázniví Švéďáci neumí couvat a doufat v nejlepší. Naštěstí za mnou byli jen domorodci, takže se jen usmáli a začali couvat.

{{reklama()}}

Skalní drak

Po desítkách kilometrů celkem nezáživnou oblastí jsem se pustil do šíleného objezdu poloostrova, ze kterého se můžeme kochat nádhernými pohledy na úzký fjord Midfjodur. Šílenost je především ve více než sedmdesáti kilometrové zajížďce, navíc po úzké prašné silnici. Vedle hrstky farem navíc téměř nenarazíme na živáčka (pokud nepočítáme turisty). Cesta ale stojí za to, nejdříve si můžeme vychutnat skály, na kterých se vyhřívají tuleni (byť bez dalekohledu z toho moc mít nebudeme), o kus dál zase značku varující před zastavením, neboť v okolí hnízdí ptáci, kteří vyrušující turisty nemají v lásce. Hlavním tahákem je ale dvojitý skalní oblouk Hvitsekur, který z pobřežního útesu nabízí skutečně úchvatný pohled. Kdo není líný, může se v době odlivu dostat až k němu, projde se ale pořádně a bez gumáků to doporučit nelze. Fantazii se meze nekladou, podle některých průvodců skalní útvar připomíná pijícího draka, podle jiných zase trolla, který s prvním paprskem slunce zkameněl.


Hotely Eda

Turistická sezóna Islandu je krátká, dobrodruhů, kteří sem přijedou v zimě, je skutečně jen hrstka. A tak není divu, že se hotely snaží během krátké sezóny vydělat, co mohou. Ceny jsou proto často mastné, ale to mne teprve čeká. Druhým problémem je spíše nedostatek hotelů. V posledních letech se to společnosti, které mimo jiné patří také letecká společnost Island Air, podařilo vyřešit šikovným trikem – v létě jsou na hotely předělány místní internáty. Dnes jich takhle funguje již 13 a musím říct, že k všeobecné spokojenosti. Ceny jsou velice přívětivé, všechno funguje (někde se pravda musíme spokojit se sprchou či záchodem na chodbě) a součástí je vždy velice solidní restaurace, o internetu zdarma ani nemluvě. Jak přesně to funguje, to mi není jasné. Jestli hotely, známé pod jménem Eda, na letní sezónu najímají vlastní kuchaře nebo jestli se studenti dopřávají takto chutná jídla celý rok, nehodlám řešit. Pravdou je, že v okolí stejně jiná restaurace není.

Laugarbakki

A tak jsem v prvním hotelu Eda zakotvil i já. Ráno jsem z městečka Laugarbakki o pár domech vyjel a na prvním rozcestí začal fotografovat kameny pomalované do panáků. Zaujal mne i přijíždějící traktor s malebným dědkem za volantem. Můj zájem ho inspiroval, zastavil a začala dlouhá debata o kvalitách jeho traktoru, který s láskou a péčí šolíchá již od roku 1959.


Kostel s trávou

V blízkém okolí je také nejlépe zachovalý kostel se zdmi z trávy, což po dlouhá staletí býval tradiční způsob stavby islandských budov. Kostel ve Vidimyri byl postaven v roce 1834 místním tesařem Jonem Samsonarsonem. Při prohlídce interiéru, kde musíme pro Island celkem nečekaně vysolit několik euro na vstupné, si musíme dát pozor na hlavu, trámy jsou proklatě nízko. Přílišná demokracie však v kostele neexistovala – dodnes je jasné, kde seděly bohaté rodiny a kde se tísnila chudina. I když budova je z pohledu Evropana zmlsaného gotikou téměř nová, oltář z roku 1616 nám to bohatě vynahradí. Jen o pouhých 14 let mladší je pak kostelní zvon.

Směr východní

Silnice se začala prodírat na východ. Za zastávku rozhodně stál skanzen Glaumbaer, který ve vzorném stavu představuje několik propojených domů s tradičním zateplením trávou. Můžeme si je pěkně projít a přemýšlet nad tím, jaké to asi bylo prožívat zde dlouhou zimu, kdy slunce svítí jen několik hodin denně. Ovce byly uvnitř, lidé většinou spali nad stájí, aby si užili teplo. Dnešní okna pocházejí až z 19. století, dříve byla spíše symbolická. Muži i ženy pracovali uvnitř, jeden byl vyčleněn na četbu básní nebo ság. Jestli se při čtení střídali nebo jestli tuto funkci měli ti nejslabší či nejstarší, o tom se nikdo nezmiňuje.


Holfos

O kus dál je malinká rybářská vesnička Holfos, kde jsou překvapivě dvě muzea. Obě vybírají vstupné, ale stojí za to. Obě budovy natřené na černo jsou v prudkém slunci neobyčejně malebné, ale za krásu zaplatíme odpovídajícím pachem théru. Přístav rozhodně nevypadal nijak čiperně, pravdou je, že časné odpoledne není zrovna doba, kdy rybáři vyjíždějí na moře.

Za městem se v dálce krčí uprostřed louky další z pracně zachovalých zatravněných kostelů. Parkoviště nikde, nejdřív musíme otevřít bránu na soukromý pozemek, honem pečlivě zase zavřít, aby farmáři neutekli ovce a ten kilometřík dojet ke kostelíčku. Tentokrát v něm nikdo není, takže zdarma. Pozoruhodné, 300 let staré zvony lze asi těžko ukrást, ale více než 500 let starý oltář lze pohodlně strčit do kufru auta. To ale na Islandu asi nikoho ani nenapadne. Požehnaná to země.

Znovu koně

Mrak prachu mne nutí zastavit. Nejsem sám, provoz se zastavuje také v opačném směru. Vepředu cválá islandský kůň s jezdcem, za ním celé stádo. Kolonu uzavírá pastýřský pes, chudák to má celé na starosti. Zvířecí kolona naštěstí odbočila a mohlo se jet dál, ještě že jsem stačil vyskočit a ukořistit fotku. Islandští koně nemají podkovy, takže se většinou silnicím vyhýbají a chodí po okraji, mezi silnicí a plotem chránícím pastviny.


Biskupské sídlo

Na náboženské památky je tato oblast očividně bohatá. Na Island nepatrná zajížďka do vnitrozemí (a ostatně jediné autem sjízdné místo celého obrovitého poloostrova) mne dostala do místa se jménem Hólar. Dnes si těžko dovedeme představit, že bylo založeno již v roce 1106. Dalších šest set let bylo náboženským centrem severní části Islandu. Dnešní podoba kostela, poněkud honosně nazývaného katedrálou, pochází z roku 1763. Jelikož se mne ujal farář, který až toužebně toužil po nějakých dotazech, byl jsem informován skutečně detailně. Objasnění toho, jak těžký musel v ještě celkem nedávné minulosti být život na Islandu, je jasné i z toho, že v roce stavby poslední verze kostela nebyl na celém ostrově nikdo, kdo by dokázal postavit kamennou stavbu. Proto se kameník musel přivézt až z Německa. Kostel postavil, na Islandu se mu zalíbilo, oženil se zde a zůstal v Hólanu. Na jméno německého kameníka s polským jménem Sabinsky si vzpomeneme už u vchodu, ve zdi je totiž náhrobek jeho dvouměsíční dcery. Celá výzdoba stojí za to, mně osobně se nejvíce líbil oltář. Jako u všech předmětů v kostele, nikdo neví, jak je přesně starý. Ví se jen, kdo jej kostelu věnoval – někdy kolem roku 1520 to byl poslední katolický biskup Jon Arason. Samotný biskup pak nepřežil reformaci, což znamenalo úspěšný konec katolíků na Islandu.

Posílení duše v Indii

Bylo to v polovině září a už začínala být pořádná zima.
Možná na zahřátí mi mniši tajně nosili piva, které vozili s Kazy
– blízkého městečka, kde je široko daleko jediný Internet. Tajně proto,
aby to neviděl hlavní láma kláštera, který byl na tyto věci velice
přísný.

Strávil jsem v roce 2014 více než půl roku v Indii. Nejdelší část pobytu – zhruba 4 měsíce – jsem věnoval výuce malých mnichů v klášteře Key v údolí Spiti. Dostal jsem se do tohoto odlehlého místa díky spolupráci s obecně prospěšnou společností MOST.


MOST pomáhá při studiu tibetským dětem a ladackým mníškům formou adopce na dálku. Projektů má více a mnoho informací lze najít na jejich stránkách www.protibet.cz. Můžete je podpořit třeba drobností – zasláním darovací esemesky za 30 korun ve tvaru DMS PROTIBET na číslo 87 777.

Pokud bych měl určit nejsilnější moment mého pobytu v Indii, tak bych rozhodně musel říct “loučení s mnichy”. Nedovedete si představit, jakou lásku a úctu mi prokázali a jak hluboce se mě to dotklo. Myslím, že tibetský buddhismus je něco nesmírně cenného a já jej vidím jako ohromnou sílu dobra, která dokáže svým jemným působením zbavit člověka utrpení a přinést mu…no, co myslíte?

Ale nepředbíhejme. Rád bych popsal i pár posledních dní před mým odjezdem, které byly rovněž velice zajímavé. Bylo to v polovině září a už začínala být pořádná zima. Možná na zahřátí mi mniši tajně nosili piva, které vozili s Kazy – blízkého městečka, kde je široko daleko jediný Internet. Tajně proto, aby to neviděl hlavní láma kláštera, který byl na tyto věci velice přísný. Samozřejmě, že mniši nemohou alkohol pít a ani jej nepijí, ale věděli, že já mám pivo rád a tak mi tím chtěli udělat radost. Ovšemže se jim to povedlo :-).

Další vtipnou příhodou bylo natáčení bolywoodského filmu, které se v klášteře v mých posledních dnech uskutečnilo. Neměl jsem vůbec tušení, že se něco takového chystá, a tak mě velice překvapilo, když jsem na hlavním nádvoří kláštera našel kamery a produkční tým s vysílačkami, pomocí kterých komunikovali i na poměrně malé vzdálenosti. Role mnichů v tomto filmu spočívala v předvedení tradičního tance s názvem “Cham”, který slouží jako forma meditace a kterým se rovněž prokazuje úcta bohům. Zatímco mniši tančili svůj tradiční tanec, proplétala se mezi nimi svůdná, západně vypadající Indka, beze slov zpívající tak, aby se přes celou scénu mohla později dát nějaká jímavá indická melodie.


Nakonec se točilo až do pozdního večera a natáčení se dokonce zúčastnilo i pár západních turistů, kteří zrovna v Key byli (dokonce dva z nich byli Češi). Já jsem se bohužel zúčastnit nemohl, jelikož jsem měl výuku. Škoda, třeba jsem se mohl stát slavným :-). I tak jsem měl ale fajn večer, jelikož když se tito západní komparzisti konečně z natáčení vrátili, strávil jsem s nimi super čas na standardním potkávacím místě – v klášterní kuchyni. Po dlouhé době jsem slyšel češtinu a po dlouhé době jsem měl možnost zahrát si šachy s Izraelcem jménem Lior.

No ale teď už k poslednímu dni, kdy proběhlo samotné rozloučení. Byl to hezký den hned od rána. Od devíti do desíti jsem si mohl užít svou poslední hodinu s malými mníšky. Vyprávěl jsem jim příběh s obrázky o málem africkém chlapci, který rád bubnuje a tím zachrání svou rodinu před podivnou příšerou z temných jeskyní. Příšeře se totiž chlapcovo bubnování zalíbí natolik, že místo sežrání jeho rodičů a tety začne tančit, až je nakonec tak unavená, že se sotva odplazí zpátky do své jeskyně. Mimo jiné tímto skutkem přesvědčí svou tetu, že je opravdu dobrým chlapcem a ta už na něj od té chvíle nikdy nehubuje. Sklidil jsem za toto vyprávění od malých mníšků potlesk, tak hádám, že to nebylo nejhorší.

Čas do oběda jsem strávil v kuchyni vyhříváním se u kamen, což byla v těchto dnech jedna z mých nejoblíbenějších činností. No a pak to začalo. Nejdřív jsem měl společně oběd s hlavním lámou kláštera a dalšími mnichy, které jsem už teď mohl s čistým svědomím nazývat opravdovými přáteli. Po obědě následovalo tradiční focení na tisíc způsobů snad s každým s mnichem v dosahu 1km. Měl jsem na sobě super skoro-mnišskou róbu, kterou jsem od mnichů dostal darem, takže mě to vlastně i docela bavilo.


No a po focení se odehrál asi nejemotivnější moment v mém životě – rozloučení se studenty. Bylo jich několik desítek a představte si, každý jeden z nich měl připravenou bílou šálu tzv. katak – symbol čistoty a soucítění. Tu mi posléze každý jeden z nich dal na krk a já cítil slzy hrnoucí se mi do očí z té nesmírně čisté energie, která mě obklopovala. Přál bych to zažít každé bytosti na této planetě, jelikož některé věci jsou nepopsatelné a přesto jsou tak ohromně cenné. Od té doby, co jsem zpátky doma, svádím každodenní souboj se svým egem. Je to velký pokrok, protože před Indií jsem byl sám sebou hluboce utlačovaný, bez šance postavit se na odpor. Teď jsem schopen aspoň na krátké chvíle otevřít svou duši a splynout se všudypřítomnou energií tekoucí ve vztazích s lidmi, stromy, zvířaty, i věcmi. A věřte mi, je to mocný pocit, mocný a poddajný zároveň.

Možná, že je jen iluzí, ale pak kdo ví, co je pravda. Pro mě je pravdou to, co člověku prospívá. Takže děkuju mnichům z kláštera Key v údolí Spiti za to, že jsem teď tím, čím jsem – sám o sobě nikým.

Island – země ohně i ledu

Island láká tři skupiny turistů – samozřejmě skalní cestovatele,
ochotné vydat se s krosnou na zádech na nekonečné pochody. Do druhé
skupiny patří ti, co si půjčí auto a Island poctivě objedou.
A třetí, bohužel nejpočetnější skupinu, tvoří mastňáci, kteří
doletí na Island, ubytují se a během tří dnů objedou autobusem hrstku
nejbližších atrakcí na jihu ostrova. Do té třetí skupiny naštěstí
nepatřím, na tu první už zase nemám věk, takže jsem ostrov objel
autem.

Island se rychle stává zajímavou turistickou destinací.


Láká tři skupiny turistů – samozřejmě skalní cestovatele, ochotné vydat se s krosnou na zádech na nekonečné pochody. Sem patří i ti, co se rozhodnout vydat se do vnitrozemí a překonat Island napříč. Do druhé skupiny patří ti, co si půjčí auto a Island poctivě objedou. A třetí, bohužel nejpočetnější skupinu, tvoří mastňáci, kteří doletí na Island, ubytují se a během tří dnů objedou autobusem hrstku nejbližších atrakcí na jihu ostrova. Do té třetí skupiny naštěstí nepatřím, na tu první už zase nemám věk, takže jsem ostrov objel autem. Ale zase tak úplná procházka sadem to nebyla, najezdil jsem téměř 3 500 km, o tom co jsem nachodil, ani nemluvě.

{{reklama()}}

Pár pověr

Hned na počátku bych chtěl vyvrátit pár pověr. Tou nejzákladnější je fáma o tom, že je Island nejdražší evropskou zemí. Vím, že nedávná finanční krize ceny snížila, ale i tak se nad běžnou evropskou cenou drží jen cena za pronájem auta, zbytek se od evropského průměru nijak neliší. Alkohol se hledá špatně, v restauracích sice je, ale od jeho větší konzumace neodrazuje ani tak vysoká cena jako to, že za danou valutu dostaneme víno prachmizerné kvality. A třetí pověra mluví o tom, že je všude obsáhlá síť benzínových čerpadel. Není tomu tak. Speciálně v oblasti severu je to od pumpy k pumpě pěkně daleko. A ty sice jsou otevřeny 24/7, ale povětšinou jsou bez obsluhy. Peníze do nich strkat nelze, takže si musíme pomoci kreditní kartou. Pokud ale k ní neznáme PIN (a ten u pravé kreditky často neznáme), můžeme mít příštích 300 km smůlu.


Začínáme v Reykjavíku

Ostatně kde jinde, přestože je letiště v Keflavíku, odkud je to do centra poctivých 45 kilometrů. Při cestě navíc dostaneme první varování (nebo lákání, to podle nátury) o tom, co nás na cestě čeká. Samotný Reykjavík je do určité míry zklamáním, ještě nedávná léta blahobytu udělala z barevně zajímavého centra částečně staveniště, částečně ulice plné nezajímavých, byť jistě pohodlných, domů. I tak si ale něco zajímavého najdeme, od místa, kde sušil seno Ingólfur Arnarson, první doložený osadník celého Islandu, až po sídlo ministerského předsedy nebo dům, kde se v minulosti uskutečnilo slavné setkání Reagana s Gorbačovem. Nedaleko od něj je jedna z nejvíce fotografovaných atrakcí – stylizovaná vikingská loď od Jóna Gunnara Arnasona.


Směr severozápad

Kvůli hlavnímu městu jsem stejně nepřijel, takže honem pryč. Možná z trucu jsem se vydal po směru hodinových ručiček, většina zájezdů jezdí opačným směrem. A tak jsem našel silnici č. 1, která v posledních letech konečně obkroužila ostrov, a vyjel.

Nejdříve jsem si ale odskočil do Pingvelliru, který je zajímavý hned ze dvou důvodů: geology potěší, že je to místo, kde se setkávají (či spíše rozestupují) evropské a severoamerické kontinenty. Zájemci o historii zase ocení, že právě zde existoval nejstarší světový parlament. Zástupci jednotlivých klanů se zde každoročně scházeli, jedním z tradičních kroků bylo i recitování všech zákonů. Tuto povinnost měl mluvčí, navíc vše pěkně spatra. Mnoho toho nezůstalo, nicméně je to místo pro všechny Islanďany téměř posvátné. Za prohlídku stojí kostelíček, v jedné ze tří skromných budov těsně u kostela má své letní sídlo ministerský předseda. Milovníci kuriozit okouknou i jezírko Oxará, kde se od roku 1564 topily ženy obžalované téměř z čehokoliv. Dnes se to nezdá, ale prý dřív bylo jezírko mnohem hlubší.


První vodopád

Neodolal jsem a vypravil se k prvnímu pořádnému vodopádu. A hned stál za to, Glymur je nejvyšší vodopád. To jsem ještě netušil, že se k němu budu dvě hodiny drápat, a protože s nějakým valným značením se zde příliš netrápili, byla to cesta plná omylů. A hned napoprvé jsem si okusil to, co se potom pravidelně opakovalo – na nějaké zábradlí si Islanďané nepotrpí. Kdo nebude opatrný, tak prostě spadne a bude to. Že je to v některých případech dobrých 100 metrů rovnou dolů, to už nikoho nezajímá. A tak vidíme děti i starce, jak balancují na posledních centimetrech nad srázem, ať už se jedná o kluzké balvany, sypký sopečný prach nebo zvětralé lávové kameny.

A potom již opravdu na západ. Na konci poloostrova je městečko Akranes, ale to jsem si mohl odpustit, jeho hlavní dominantou jsou komíny cementárny. Při procházce městem mi dlouho vrtalo hlavou, proč je téměř každý zrzavý, teprve později jsem zjistil, že většinu obyvatel tvoří emigranti z Irska.


Ještě kousek

Slunce nezapadalo, tak jsem pokračoval ještě o kousek dál. Město Borganes (a když říkám město, nemůžeme si představit něco jako Brno, na Islandu si tento název zaslouží i vesnice velikosti větší Lhoty) je mezi islandskými městy poněkud zvláštní – je snad jediné, které není závislé na rybolovu. Jelikož sem patří jedna z nejslavnějších ság, najdeme zde i mohylu, která je údajně pohřební mohylou několika hrdinů ságy. I přes značné pochybnosti o pravosti je zde i muzeum, kde se nejenže detailně seznámíme s dotyčnou ságou, ale také o tom, jak vlastně probíhalo osidlování Islandu. S jídlem to bude o něco složitější, restaurace jsou zde přesně dvě, navíc těsně vedle sebe. Hotelová poněkud připomínala drahotu, tak jsem vzal za vděk klubovnou místního golfového klubu. A protože bylo stále světlo, prošel jsem si město ještě jednou.


Západ

Cesta vedla na západ a obtáčela potoostrov Snaefellsnes. Atlantický oceán zde naráží s plnou vervou, takže moc nepřekvapí, že lidí je tu pomálu. To, že na jižní straně jsou sice pobřežní pláně, ale žádný solidní přístav, osídlení nepomáhá a tak míjíme jen pár roztroušených farem, po islandsku označených modrou cedulkou. To aby se všichni dobře našli. Turisté sem samozřejmě jezdí s touhou vidět sopku Snaefellsjokull. Budou ale muset mít štěstí, 1 446 metrů vysoká sopka je přikrytá ledovcem a většinu času je ukrytá v mracích. Kdo má skutečnou kliku, může ji za jasného dne zahlédnout až z Reykjavíku, což je dobrých 100 km daleko. Já byl pod ní a neviděl jsem nic. Zkusil jsem se k ní dostat mastňácky autem, ale po 13 kilometrech cesta končila ledovcem, takže nezbylo než kilometr potupně couvat.


Lávové jeskyně

Těch je cestou několik, ale raději jsem si je odpustil. Ta nejdelší, Surtshellir, ukrytá pod lávovým polem Hallmundarhraun, je dlouhá skoro půl druhého kilometru, ale bez baterky je návštěva k ničemu. Mnohem zajímavější a pro lenocha samozřejmě také mnohem dostupnější je Budir. Kdysi zde byla prosperující rybářská vesnice, dnes z ní zbyly jen prolákliny na kraji lávového pole. Místní zajímá stejnojmenný hotel, vybudovaný znovu po ničivém požáru v roce 2001, turisty spíše malebný kostel natřený načerno.


Skály a ptáci

Do těchto míst umístil Verne vstup do podzemí ve své knize Cesta do středu země. Nutno ale přiznat, že to místní dojí jen velmi decentně. Vedle malé restaurace, která je současně i prvním setkáním s místní klasikou – dřevěným domkem, který má po straně i na střeše (tam méně) vrstvu drnů kvůli izolaci, je v zemi propadlina a vedle ní cedule připomínající verneovku. Co vedlo autora zrovna k této podivné kombinaci jazyků, není světové vědě známo. To je ale atrakce poněkud vedlejší, vždyť kdo dnes čte verneovky. U cedule se zastavuji jen já.

Větší atrakcí je kombinace ptačích hnízd a zajímavých skalních atrakcí. Polorozpadlý oblouk čedičové skály nad mořskou zátokou láká k fotografování ze všech stran. Ještě nedávno byly oblouky dva a bylo možno dojít až na vrchol, část zvětralé skály ale spadla a tak si podle fotografie můžeme zkontrolovat, jak moderní či zastaralý je knižní průvodce, kterého používáme.

Většinu ostatních skal obsadili hnízdící ptáci. Jelikož dobře vědí, že na ně turisté nemají fousy, nenechají se na hnízdech nijak rušit. Výrazně jiná situace ale nastane ve chvíli, kdy se drzí turista rozhodne, že cesta po silnici na parkoviště je moc dlouhá a že to vezme zkratkou přes louku. Z trávy se najednou vznese kolonie racků a vydá hlasité varování. Pokud narušitel ustoupí, ptáci se zase vrátí na hnízdo. Kdo ale nepochopí a tvrdohlavě pokračuje, dočká se okamžitého protiútoku.


Olafsvik

Kdo si chce vyzkoušet sílu v pravé islandské tradici, může se projít od vesnice Dritvik k Djupalonu. Na pobřeží najde čtyři odvážené kameny, které se tradičně zvedaly do výšky pasu. Místní museli být opravdu junáci, nejtěžší kámen váží 155 kg. Na podobné silácké kousky jsem neměl ani chuť ani čas, tak jsem pokračoval dál a dostal se na severní stranu poloostrova. Tam už přístavy jsou. A protože už jsem toho měl ten den dost, našel jsem si hotel v Olafsvíku. Tedy pokud se to dalo hotelem nazývat. Zvenku sice vypadal moderně, jako v každém islandském hotelu navíc výtečná restaurace, ale to bylo tak asi všechno. Pokoj na úrovni hotelu českého okresního města sedmdesátých let, nefungující televize, zásuvka visela na dvou drátech, zeď lehce oplesnivělá. Rozum by radil pryč, v městečku ale jiný hotel není.


Ráno v Olafsvíku bylo poněkud kalné, stejně jako moje nálada po probuzení v hotelu. Ještě honem doběhnout ke kostelu, který nemá jediný pravý úhel, a honem pryč.

Snaefellsnes

Majestátní sopka i s ledovcem se ukáže jen málokdy, přece jenom je vysoká téměř 1 500 metrů, takže většinu času je ukrytá v mracích. Přístupy k ní jsou dva, jeden těsně za Olafsvíkem, druhý naopak z jihu. Doporučit nemohu ani jeden, v zimním období tam sice existuje lyžařský vlek, z toho ale v létě žádnou radost mít nebudeme. Cesta za Olafsvíkem je sice pěkná, ale nevalné kvality. Po dvanácti kilometrech nekompromisně končí sněhovým závalem. Další možnosti jsou dvě – auto nechat na kraji a vydat se na ledovec, nebo kus couvat a cestu vzdát. Cesta k vrcholu trvá nejméně čtyři hodiny a bez cepínu se nedoporučuje, navíc v mlze nemá valnou cenu. A tak zase zpět a pokračovat v okružní cestě.


Ovce

Kvůli ovcím jsme nemuseli zrovna k ledovci, na Islandu se s nimi setkáváme všude. Vedle toho, že připomínají známou skutečnost, že v každé rodině je nějaká černá ovce, mají také oprávněný pocit, že jim patří silnice. Takže pokud je uvidíme a nebudou za plotem, je nutná bdělost a ostražitost, neboť jejich chuť přecházet se blíží sebevraždě. Zatímco beran popojde na silnici a zastaví se, ovečky rychle přeběhnou. Beran se mezitím chvilku dívá řidiči do očí a nakonec krokem rozvážným odkráčí na druhou stranu. Ovce se pasou volně až do září, to je seženou do speciálních zařízení a podle toho, kolik jich farmáři potřebují na zimu, jsou zahnány buď do stájí nebo na jatka. Pomstou pro řidiče pak mohou být večeře, neboť mimořádně kvalitní jehněčí nabízí prakticky každá restaurace.

Za majákem


Městečko Stykkisholmur má atrakcí hned několik. Tu pravděpodobně nejzajímavější, v podobě kopce Helgafell, jsem si odpustil. Místní folklór je sice zajímavý, údajně platí, že kdo se na kopec vydrápe poprvé, má právo na tři přání. Existuje ale řada omezení, cestou se musí mlčet a nesmí se podívat zpět, přání nutno vyslovit směrem na východ a ještě k tomu musí být jen příjemná. Raději jsem se podíval na zajímavý kostel, ze kterého je krásný pohled na město a zátoku. Tak úplně jsem se ale plazení do kopce nevyhnul – nad přístavem je na skále zajímavě vypadající maják, a tak jsem neodolal. Místo nějakého strmého kopce jsou tam sice schody, zato jich je požehnaně. Výhled ale stojí za to.

Nejužitečnější sluha


Tak na Islandu nazývají své koně. Jedná se o zvláštní plemeno, které se za tisíc let, co jej na ostrov přivezli norští osadníci, nijak nezměnilo. Elegantní asi nebude to pravé slovo, které nás při pohledu na menší, zavalité a svalnaté koníky napadne. Jsou ale ideálně připraveni na drsnou islandskou přírodu i zimu, experty navíc potěší skutečnost, že zvládnou pět způsobů chůze, o čemž se běžnému koni může jen zdát.

Domorodci jsou na své plemeno patřičně pyšní a dělají doslova všechno proto, aby bylo zachováno i pro příští generace. Samozřejmě platí naprostý zákaz importu koní na Island, dokonce i koně, které ostrov opustí, se nesmí vrátit. Stáje k jízdě nabízejí prakticky v každém městečku. Má to ale pár háčků – jednak tvrdí ostrované jsou ochotni pustit i naprostého začátečníka na sólovou jízdu, jednak přísné předpisy trvají na tom, aby byl jezdec oblečen buď ve zcela novém ošacení (a farmář zkontroluje igelitový obal i cedulku z obchodu) nebo mít islandským veterinářem vydané potvrzení o tom, že oděv prošel desinfekcí. Naštěstí nám každá farma oblečení půjčí.

Další pokračování cesty po Islandu zas příště. Čeká na nás drsný sever.

Paraguayská smlouvačka

Znáte příběh jak dědeček měnil až vyměnil? Tak já jsem tak
smlouval, až jsem usmlouval. A taky chci napsat trochu
o nezapomenutelné cestě z Paraguaye do Bolívie.

Už půl hodiny chodíme po autobusáku v Asunciónu, hlavním městě Paraguaje ve snaze zjistit, kdo a za kolik nás doveze do Bolívie. Možností není moc a ceny nejsou extra lákavé. Moje oblíbená taktika je zeptat se na cenu ve všech kancelářích, chvíli čekat až sami přijdou za námi a začnou slevovat, chytnout se toho a pořádně je skřípnout. Těmhle se ale slevovat nechce a na žádný skřípání taky nejsou zvědaví. Dokonce se ani neuráčili vyjít z kanceláře, nebo za námi někoho poslat. V takovém případě prostě vybereme nejlevnějšího prodejce a slušně poprosíme o slevu. Začíná se nám dařit, prodejce slevuje a my kupujeme lístek i když se nám zdá, že teprve tady jsme měli začínat. Ale levněji to prostě tentokrát nešlo.


Na nástupiště přicházíme hodinu a půl předem, aby nám to neujelo. Když po dvou hodinách autobus stále nepřijíždí, lehce znervóznělí se jdeme zeptat do kanceláře. Tam se nám snaží vysvětlit, že autobus teprve přijede a že jede na čas. Nechápeme. Nechápeme do té doby, než zjistíme, že máme o hodinu víc. Nějak jsme si při přejezdu z Argentiny zapomněli přeřídit čas a nikde nám to nevadilo. Lístky na předchozí autobusy jsme kupovali těsně před odjezdem. Na zpáteční cestě si na to ale musíme pamatovat. Tam bychom se tomu nemuseli jen tak zasmát.

Během čekání na náš autobus se poblíž objevil jeden bolivijský expres a já se orientačně zeptal řidičů, kolik by cesta koštovala s nimi. Cenu říkají nižší, a my se utvrzujeme v tom, že cena byla trochu moc nadnesená. No nic, čekáme, až přijede náš autobus. Stále nic.


Po další půlhodině přichází chlapík z kanceláře a říká, že jejich autobus nepřijede, ale že nám sehnali náhradní. Ukazuje na bolivijský autobus, který tam pořád ještě stojí. Teď přichází naše příležitost, myslím si. Teď, když víme opravdovou cenu, tak je můžeme konečně skřípnout, maluji si. Ani náhodou, vrtí hlavou majitel kanceláře, taková cena je nesmysl. Ani náhodou, vrtí hlavou majitel autobusové dopravy z Bolívie, taková cena je nesmysl. Dohadujeme se, atmosféra houstne. Je jasné, že lepší cenu prostě nedostaneme, ale ustoupit nemůžeme. Požaduji vrácení lístků a vím, že jiný autobus nejede, alespoň ne za podobnou cenu. Odcházíme. Ještě než uděláme deset kroků, přitočí se úplně nový chlapík a jestli nechceme jet do Bolívie. ANO! Chceme! Sledujeme ho do kanceláře, znova musíme usmlouvat již jednou usmlouvanou cenu. Bere si naše pasy a prý máme jít za ním. Vycházíme z autobusáku, jdeme někam pryč. Trochu ztrácím jistotu. Vyžádám si naše pasy zpět. Chlapík nám je dává, ale to už vidíme v jedné boční uličce autobus. Přicházíme blíž a vidím, že je to onen bolivijský autobus, na který jsme se dívali asi hodinu na nástupišti. Začíná mi to docházet. Když v kanclíku vidím majitele dopravy z Bolívie, zatočí se mi hlava. Tak nás dostali.

„Byla to past, co?“ říkám rezignovaně s úsměvem. Chlapík se široce usměje a říká: „ano, trochu“. Nemá smysl dále bojovat, platíme původní, poprvé i podruhé usmlouvanou cenu a jdeme si sednou do autobusu.


Z pana majitele se vyklubal docela sympaťák, část cesty jede s námi, povídáme si, donesl nám jídlo. Máme před sebou třicet hodin. Je večer, všech asi deset cestujících se ukládá ke spánku. Posloucháme bujarý smích veselých řidičů. Dostali nás, ale necítíme se podvedeni. Byla to čistá hra.

Cesta ubíhá velice rychle, jak jen prašná cesta dovoluje. Někdy k ránu zastavujeme uprostřed naprosté pustiny, kde je Migración a my si jdeme pro paraguayské razítko. Nechápeme, co tu, uprostřed pustiny, ti úředníci dělají. Nechápeme, kde se tam vzali dva brazilští turisti. Formality proběhnou rychle a my pokračujeme pustinou dál. Jeden z řidičů nám na svém mobilu ukazuje strom ve tvaru ženského pozadí. Prý pojedeme okolo, kdo chce, může si vystoupit a strom vyfotit. Opravdu veselá kopa.

Netrvá to dlouho a stavíme na bolivijské straně. Pan celník je trochu nepřístupný a zdůrazní, že od mé minulé návštěvy se hodně změnilo. K lepšímu. Mrkne očkem na fotku prezidenta Eva Moralese. Nasedáme a drncáme dál, cestou vidíme opice a papoušky. Drncáme až do Santa Cruz.

Indonésie – Jáva

Jáva je i přes velký počet obyvatel stále velice pěkné místo
s krásnými přírodními scenériemi a historickými místy. Jelikož
leží v zóně atlantického zlomu, dost často se zde příroda ukazuje
v nejhorší podobě. Zemětřesení a následné tsunami jsou zde častým
jevem. I já sám jsem měl možnost během dvou měsíců jedno
zemětřesení zažít.

Jakarta, hlavní město 240 milionové Indonésie, je místem s obrovským sociálním kontrastem bohatství a chudoby, megalomanských projektů a jejich nezdárné realizace. Centrum moderní metropole je vázané na tři ulice, propojené do trojúhelníku, zvaného „Golden triangle“ a okolí památníku „Monas“. Historická Batávie ovládaná Holanďany již od 16. Století je spíše centrem pro turisty.


Ve Zlatém trojúhelníku jsou zastoupeny asi všechny významné společnosti podnikající v Indonésii, hotely a luxusní rezidence. Kolem Monasu, obrovském, 134 metrů vysokém památníku s rozhlednou na vrcholu jsou rozloženy vládní budovy. Monas nechal postavit ve své éře panování Soharto, nechvalně proslulý skandály s korupcí a úplatky. Konec jeho funkčního období je znát i na městě, kde jsou vidět nedostavěné mrakodrapy, které on, nebo jeho rodinní příslušníci nechali budovat.

Kolem těchto luxusních staveb se rozprostírá jiná Jakarta. Jakarta chudoby a každodenního shonu obyčejných lidí za prací. I přímo na plotech a jen pár metrů od mrakodrapů může člověk na méně frekventované ulici vidět malé přístřešky z igelitů, fólií nebo prken, ve kterých se tísní lidé.

I díky těmto kontrastům je zájezd na ostrov Jáva velmi zajímavou volbou a nevšedním zážitkem. Kontrast mezi chudobou a relativním bohatstvím je vskutku fascinující.

Policie se však snaží tyto lidi z ulice vytlačovat, takže se spíše shrocují na okraji města ve slumech. Tito lidé přijíždějí do Jakarty z celé Indonésie s vidinou práce a lepšího života. Realita je však jiná a dík

Spontánně do Karibiku

Sedím v kavárně v Bogotě. Je docela zima, venku prší. Na
Karibik myslím čím dál víc. Hamaka, v ruce knížka a po ruce rum.
Pěkná klidná pláž někde, kde to neznám. Takže ani Santa Marta, ani
Cartagena.

Sedím v kavárně v Bogotě. Je docela zima, venku prší. Na Karibik myslím čím dál víc. Hamaka, v ruce knížka a po ruce rum. Pěkná klidná pláž někde, kde to neznám. Takže ani Santa Marta, ani Cartagena.


“Perfektní to bylo na San Andrés”, doporučuje mi kámoš, Peruánec, který v Kolumbii žije. “Ale tobě by se tam nelíbilo, jsou tam velký hotely”. Velký hotely jsou všude, stačí zajít kousek za město, kam chodí všichni s batohem, říkám si a klapu do počítače číslo karty. Let na Isla de San Andrés, včetně levného pojištění, je v akci. Přesto je to i tak docela drahé.

O dva dny později a dvanáct set kilometrů severněji:

Sedím v kavárně na San Andrés. Je vedro, venku praží slunce. Žádná hamaka, knížka ani rum. Město plné velkých hotelů a turistů válejících se na pláži. Karibská malebnost vesniček na pobřeží se nekoná, Boba nikde neslyším, okružní jízda hrkající dodávkou byla spíš zklamání. To jsou ty spontánní rozhodnutí. Namísto karibského ráje kolumbijská obdoba Chorvatska. Jen místo Chorvatů jsou tu Kolumbijci. Místo Čechů taky Kolumbijci, místo Němců taky. I místo Holanďanů a Italů. Všechno střední vrstva. Pozná se to snadno, podle podkožního tuku.


O další dva dny později:

Kupuju si okružní jízdu loďkou po korálových útesech. Do loďky se nás vejde pět. Těším se na šnorchlování trochu dál od turistické pevniny. Přijíždíme na maličký ostrov, pár botníků a dvě dřevěné restaurace. Pár lodí ještě asi přijede, ale zatím tu jsem sám.

Potápění je fajn, po chvilce si jdu odpočinout. Přijíždí další loďky. A další. A větší a víc. Začíná něco, co bych přirovnal k vylodění v Normandii. Jen je tepleji a místo střelby se připravuje Coco loco.

Na přeplněné pláže, hlučné sousedy a nepohodlnou postel se sice cestovní pojištění nevztahuje, ale i takhle spontánní nákup letenek, kdesi v bogotské kavárně, je možné snadno doplnit zřízením cestovního pojištění online. Což je super.



Ten stejný den, ale odpoledne, zpět ve městě:

Sedím na pláži, místo dobrého seviche dojídám kousek nedobrého kuřete a jsem trochu naštvaný. Na sebe. Ze všech karibských pobřeží Kolumbie jsem si vybral to nejdál a nejvíc turistické. Ani se mi už moc nic nechce dělat. Vzpomínám na lidi, co asi dělají doma a najednou mi to dochází, ty vole, vždyť oni jsou teď v práci a po venku chodí ve svetru a v bundě!

Centrum EDEN v Bystřici nad Pernštejnem – ráj zábavy, poznání a inspirace na Vysočině

Vyrazte na Vysočinu do ráje. Centrum EDEN je vhodným místem pro rodinné
výlety či školní exkurze. Během roku můžete navštívit i několik
tematických víkendových akcí, jako třeba Slavnosti moravského
uzeného nebo Slavnosti brambor a další.

Vyrazte na Vysočinu do ráje. Centrum EDEN je vhodným místem pro rodinné výlety či školní exkurze. Během roku můžete navštívit i několik tematických víkendových akcí, jako třeba Slavnosti moravského uzeného nebo Slavnosti brambor a další.

Centrum EDEN je rozděleno do několika částí, všechny spojuje linka minulost-přítomnost-budoucnost.


V Horácké vesnici poznáte život našich předků, lidová řemesla, která si budete moci vyzkoušet i Vy sami.


V Panském dvoře se dozvíte, jak se vaří pivo, vyrábí mošt nebo bylinkové mýdlo, anebo se stanete na chvíli kovářem a řezbářem. Expozice Příběh půdy Vás pak provede nejen světem zemědělství.


Svět živlů – to je Ekopavilon. Najdete zde mnoho aktivit, třeba si zkusíte vyrobit elektřinu na elektrokole.

A také tu je připravena jízdárna, kde Vás rádi naučí jezdit na koni, a obchůdek s produkty z místní farmy.

Neváhejte toto místo plné zážitků navštívit. Více informací na internetových stránkách edencentre.cz.


Bernské Alpy – tip na prodloužený víkend

Začátek cesty je v městečku Kandersteg. Je tam i kempík, kde
se dá za celkem normální ceny spát. Cesta vede k jezeru Oeschinensee a
to buď pěšky nebo lanovkou. Vystoupáte až k jezeru, dáte odpočinek a
vyrázíte ještě dál a ještě výše…

Na začátku července krásně vyšly dva svátky na čtvrtek a pátek, se sobotou a nedělí to dělalo rovné čtyři dny volna. Už ve středu navečer jsme naskákali do auta a jeli do Švýcarska. Cíl vysublimoval v průběhu cesty: Bernské Alpy.

První zastávka byl Bern. Zaparkovali jsme v centru na hlídaném parkovišti, stálo to pár korun a šli na procházku. Bern je pěkné, malé město, s mostem vysoko na čistou horskou řekou.


Druhá a další zastávky už byly horské. Já vám tu popíšu tip na jeden výborný výlet. Začátek cesty je v městečku Kandersteg. Je tam i kempík, kde se dá za celkem normální ceny spát. Cesta vede k jezeru Oeschinensee a to buď pěšky nebo lanovkou.Vystoupáte až k jezeru, dáte odpočinek a vyrázíte ještě dál a ještě výše. Vše směrem na horskou boudu na hřebeni – Blümlisalphütte. Nejprve vylezete do jezera na další výškovou úroveń, kde je pár chatiček. Odtud vede cesta zpět do Kanderstegu po vrstevnici nad jezerem Oeschinensee, což je naprosto úžasná cesta.


Pokud ještě máte dost sil, vyplatí se pokračovat dále na hřeben, do šílenýho kopce až k ledovcům. Úžasná scenérie pro fotografy. Odtud se můžete vrátit stejnou cestou k chatičkám, nebo pokračovat až na horskou boudu Blümsalphüte. Ta je na hřebeni a vás opět bude čekat rozhodnutí, vrátit se stejnou cestou k chatičkám a pak po vrstevnici nad jezerem do Kanderstegu, nebo překročit hřeben a sejít do Griesalpu, v sousedním údolí. Půjdete-li do Griesalpu, doporučuji jít delší cestou přes Gamchi podél řeky Gamchibach. Spektakulární.


My to udělali tak, že jeden den jsme šli z Grisalpu k hřebeni a přes Gamchi zpět a druhý den to samé z Kanderstegu.

Samozřejmě, že v oblasti bude takových tipů na výlety spousta. Je to prostě parádní krajina. Našemu výletu bych dal pět hvězdiček z pěti. Ještě jsem zapomněl jeden údaj: cesta trvala 10 hodin.

Festival ProTibet 2015 se blíží

Velkoplošné malování tibetské vlajky, originální tibetský příběh
nebo setkání s legendou českého horolezectví, to vše nabídne
letošní ročník Festivalu ProTibet. Smyslem přehlídky, která
v Ostravě začne 2. 3. a skončí 5. 4., je podpořit malé
mnichy v indickém klášteře Diskit. Peníze ze vstupného jsou určeny
na jejich vzdělávání a lékařskou péči.

Velkoplošné malování tibetské vlajky, originální tibetský příběh nebo setkání s legendou českého horolezectví, to vše nabídne letošní ročník Festivalu ProTibet. Smyslem přehlídky, která v Ostravě začne 2. 3. a skončí 5. 4., je podpořit malé mnichy v indickém klášteře Diskit. Peníze ze vstupného jsou určeny na jejich vzdělávání a lékařskou péči.

“Čtrnáctý ročník festivalu se letos koná ve více jak 30 městech, kromě Ostravy například i v Olomouci nebo Brně. Tam všude se budou moci návštěvníci během měsíce seznámit s tradicemi a kulturou Tibetu,” říká ředitelka obecně prospěšné společnosti MOST Ing. Jana Neboráková.


Největší akce toho druhu každým rokem seznamuje návštěvníky s lidmi, kteří působili v Indii či Tibetu. Letos bude vyprávět o svých zkušenostech Dina Štěrbová, besedu s projekcí připravil režisér a scénárista Viliam Poltikovič, konat se bude výstava ilustrací k Himalájským pohádkám Lenky Jasanské nebo přednáška o stopování v Tibetu Kateřiny Mandulové.

Do Tibetu z počátku minulého století zavede návštěvníky večer s hercem Národního divadla moravskoslezského Vladimírem Polákem. Zájemci mohou shlédnout i několik filmových projekcí: světově unikátní dokument Vladimíra Síse Cesta vede do Tibetu. Autor snímku dostal příležitost natáčet stavbu silniční magistrály vedoucí z Tibetu přes nejvyšší hory světa do vnitrozemí Číny. Snímek nás reprezentoval na přehlídce Biennale 1956, kde mu bylo uděleno čestné uznání.

„Tashi Delek neboli přeji vše dobré lidem České republiky a děkuji mnohokrát za Vaši podporu,“ vzkazuje režisér filmu Drapchi Arvind Iyer. „Jsme velmi rádi, že jsme do letošního programu získali snímek Drapchi. Jedná se o vězeňské drama režiséra Arvinda Iyera, v němž hlavní roli ztvární Namgyal Lhamo, se kterou měli ostravští diváci možnost se setkat v roce 2012,“ říká k další filmové projekci Petr Ďásek, zakladatel festivalu.

Každým rokem se v rámci Festivalu ProTibet připomíná 10. března výročí násilného potlačení povstání v Tibetu. V Ostravě se při této příležitosti bude malovat tibetská vlajka. Podrobný program nadete na webových stránkách protibet.cz.


MOST, o. p. s. podporuje od roku 2004 vzdělávání a zlepšuje životní podmínky lidí žijících indických Himálajích a v Tibetu. Pomáhá tisícům dětí, tibetským uprchlíkům, mnichům a mniškám, nomádům a starým lidem bez rodin. Realizuje projekty na podporu tamních škol a pomáhá Tibeťanům zakládáním chráněných dílen.

Festival se koná díky přispění městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz.

Pro Více informací kontaktujte:

Ing. Petr Ďásek

Koordinátor Festivalu ProTibet Ostrava 2015

MOST, o.p.s.

Email: petr (at) pro­tibet.cz