Cestujete s dětmi, hledáme poklidnou dovolenou, relax nebo se chcete
naopak vydat na pořádně divokou jízdu? Spoustu skvělých tipů a
především kontaktů získáte 5. až 8. března v Pražském
veletržním areálu Letňany, kde se bude konat veletrh cestování FOR TRAVEL.
A pro velký úspěch ho bude i letos doprovázet
i Cestovatelský festival, který pořádá i časopis Travel
Digest!
Cestujete s dětmi, hledáme poklidnou dovolenou, relax nebo se chcete naopak vydat na pořádně divokou jízdu? Spoustu skvělých tipů a především kontaktů získáte 5. až 8. března v Pražském veletržním areálu Letňany, kde se bude konat veletrh cestování FOR TRAVEL. A pro velký úspěch ho bude i letos doprovázet i Cestovatelský festival, který pořádá i časopis Travel Digest!
Hledáte inspiraci na cesty? Vyrazte na FOR TRAVEL!
Tuzemské i zahraniční dovolenkové zájezdy, zajímavá místa a památky, wellness a relaxace, aktivní dovolená, zážitková dovolená, agroturistika, dovolená pro rodiny s dětmi či pro seniory… Zkrátka veškeré aktivity, na které si ve spojení s cestováním vzpomenete, se představí na veletrhu cestování FOR TRAVEL. Ten i letos spadá pod FOR FAMILY – soubor veletrhů pro rodinu, bydlení a volný čas, které pořádá společnost ABF.
Grand Prix mezi dovolenými
A ačkoliv se jedná teprve o druhý ročník For Travelu, mezi návštěvníky i vystavovateli už získal na popularitě. O tom svědčí počet zařízení zaměřených na pohodové trávení volného času, které se přihlásili do soutěže Grand Prix. Vítězem, který si odnese hodnotnou cenu, bude nejlepší produkt či služba a vy při vyhlašování můžete načerpat skvělou inspiraci pro dovolenou na příští rok!
Pestrou nabídku jistě poskytnou i sami vystavovatelé. Jen namátkou se můžete setkat například se zástupci Cestovní kanceláře HOŠKA – TOUR, Cestovní kanceláře DODO – Zbyněk Dokulil, společností INTERHOME, JAF – LIPNO, NOVASOL, Léčebných lázní Jáchymov a mnohých dalších. Nově se na veletrhu FOR TRAVEL představí unikátn cestovní kanceláře (např. AUTOTURIST), hotely (např. FRANKŮV DVŮR) či realitní společnosti (např. LEO REALITY GROUP).
Travel Digest doporučuje
Vám by však rozhodně neměl uniknout ani doprovodný program, který letos připravuje i tým časopisu Travel Digest. Obav spojených s cestováním vás zbaví přednášející na odborných přednáškách (vystoupí zde členové Asociace českých cestovních kanceláří a agentur a Asociace cestovních kanceláří České republiky). Jistě vám dají spoustu skvělých tipů a rad od aktuálních témat z evropské legislativy až po možnostmi dovolené pro seniory (více informací o veletrhu naleznete na www.for-travel.cz a www.traveldigest.cz
A co vás čeká letos na Cestovatelském festivalu?
Především spousta zajímavých přednášek doplněných unikátními fotografiemi či promítáním filmů. S cestovatelem Vladimírem Plešingerem se vydáte do Konga, Tomáš Peterka vás zavede do Kolumbie a Daniel Balcar na Papuu Novou Guineu. Můžete se však také těšit na povídání o gastronomických specialitách z Holandska a Flander, a pozor: dobroty se budou také ochutnávat!
Sedíme na palubě malé výletní lodě a kolem nás ubíhají vody
Tyrhénského moře. Mořské vlnky tiše šplouchají pod přídí, zatímco
sluneční paprsky se odrážejí v lehce zčeřené mořské hladině.
Sedíme na palubě malé výletní lodě a kolem nás ubíhají vody Tyrhénského moře. Mořské vlnky tiše šplouchají pod přídí, zatímco sluneční paprsky se odrážejí v lehce zčeřené mořské hladině. Nad hlavami blankytně modré nebe bez jediného mráčku a slunce rozpalující okolní vzduch do letních teplot i teď na konci září, dotváří lehce ospalou atmosféru tohoto dopoledne. Je konec září , jsme na Liparských ostrovech a před necelými dvěmi hodinami naše loď Ghibli opustila přístav na ostrově Porto di Levante na ostrově Vulcano a vyrazila za svým cílem – ostrovem Stromboli. I když je tento ostrov viditelný z Vulcana pouhým okem, přesto plavba na něj trvá téměř tři hodiny a tak máme dost času trochu si tento pozoruhodný ostrov, vyčnívající nad hladinu Tyrhénského moře jen pár desítek kilometrů od italského pobřeží, představit.
Na vlnách Tyrhénského moře
Ostrov Stromboli musíme vnímat jako součást Liparských ostrovů, jakkoliv je nejvýchodnější výspou celého souostroví. I když toto místo nikdy nedoznalo významnějšího osídlení, přesto bylo jako přírodní maják dychtivě vyhlíženo námořníky všech tudy proplouvajících lodí. Zvláště za bouřlivého počasí sloužil ostrov jako důležitý orientační bod v navigačně složité oblasti ostrovů a blízkého italského pobřeží. I teď, když proplouváme v blízkosti ostrova Panarea, dobře vidíme na navigační mapě, jak těžkou úlohu tu měli a mají posádky lodí. Jakkoliv se na mapě objevují veskrze uklidňující údaje o hloubce pohybující se kolem 50 až 100 metrů, přesto se najdou zvláště v blízkosti ostrova Panarea místa, kterým je lepší se za bouřlivého počasí vyhnout. Nebezpečím hrozí nejen skalnaté ostrůvky Basiluzzo, Datillo, Lisca Nera, Lisca Bianco, Bottaro, Dattilo či Panarelli, ale především zrádné podmořské útesy. Jedná se o vrcholky podmořských hor, které však nedosáhly takové výšky, aby vystoupaly až nad mořskou hladinu a v některých případech končí jen pár metrů pod ní. Zvláště obávaný je podmořský útes „Černí mravenci“, který je za hezkého počasí dobře viditelný pod hladinou průzračně čistého Tyrhénského moře.
Ostrov věčného ohně
Za názvem ostrova Stromboli musíme hledat generaci starých Řeků, kteří při hledání názvu vcelku logicky vyšli z jeho tvaru pravidelného kužele, v řečtině označovaného jako strombos.
I když je historie osídlení ostrova v průběhu staletí přerušována obdobími bez osídlení, přesto jsou lidé spojeni s tímto neklidným ostrovem už po tisíce let. Dnes na rozloze 12,6 kilometrů čtverečních žije na 660 stálých obyvatel v na severovýchodním pobřeží situované osadě Stromboli a v osadě Ginostra na opačné straně ostrova. Původní zdroj obživy zdejších obyvatel – rybolov a pěstování vína (známá odrůda malvasie) byl dnes povětšinou nahrazen příjmy z turistického ruchu. V letním období sem každodenně přijíždí desítky výletních lodí s turisty, toužícími spatřit na vlastní oči největší pozoruhodnost ostrova – aktivní vulkán ve svahu pod nejvyšším bodem ostrova – vrcholem Vancori.
Dříve než zamíříte do výšin
Za stejným cílem sem míříme i my a když okolo třetí hodiny odpolední přistáváme u osady Stromboli, vítá nás ostrov přívětivě a jen obláček kouře nad jeho vrcholkem dává vědět, že nahoře nás čeká něco pozoruhodného. Úzkými uličkami, kterými neprojede žádné auto, míříme do srdce osady, abychom se zaregistrovali u místní průvodcovské agentury a kromě svých osobních dat podepsali i prohlášení, že jsme byli obeznámeni s veškerými riziky výstupu na sopku. Při kontrole vybavení, náš průvodce Mario opravu důkladně prověřuje obutí, přítomnost teplého oblečení v batozích a hlavně funkčnost našich „čelovek“. Že nejsou tyto kontroly zbytečné, se brzy přesvědčujeme na vlastní kůži. Zbývá už jen vyfasovat ochranné přilby a naše skupina spolu s ještě několika dalšími vyráží ke zdolání devítisetmetrového převýšení.
Vzhůru na sopku
Pokud se rozhodnete k výstupu na Pizzo o Sopra la Fossa, měli by jste opravdu zodpovědně zvážit svou fyzickou kondici. Náročnost výstupu je vysoká a protože trasa výstupu není totožná se sestupovou trasou, tak každý problém „tam nahoře“ znamená velké komplikace. Z osady Stromboli vyrážíme za slunného podvečera.
První stovky metrů vedou nenáročným terénem po zvolna stoupající asfaltované cestě, která však končí na hranicích zdejší rezervace. A tady začíná i poslední test naší připravenosti na výstup. Dalších 300 výškových metrů poslouží našemu průvodci Mariovi k tomu, aby si otestoval, zda jsme všichni schopni vystoupit bez problémů až k samotnému kráteru a uchovat si přitom dostatek sil i na sestup zpět na pobřeží. Po úspěšném zvládnutí tohoto testu se cesta ve zhruba čtyřech stech metrech nad mořem stáčí doleva a my si můžeme na chvíli vydechnout při zhruba 400 metrovém traverzu s výhledem na stále ještě sluncem ozářenou osadu Stromboli hluboko pod námi. Po něm přichází závěrečná etapa výstupu. Po prudkém kamenitém svahu stoupáme dalších téměř 500 výškových metrů a pak přichází poslední krátká zastávka pod vrcholovým hřebenem, který nás teď chrání před silným větrem, který nahoře vane. Výrazně se ochladilo a o pár desítek metrů dále se už do nás opírá ledový vítr vanoucí od italských břehů a my se rychle oblékáme do teplého oblečení. Ještě rychle ochranné přilby na hlavu a ve skupině pod bedlivým dohledem Maria zdoláváme posledních 50 výškových metrů na vrcholek Pizzo o Sopra la Fossa.
V říši ohně
Čpavý zápach síry, kouře a spáleniny se nám dere do nosů a jsme proto rádi, že je nám bůh větru Aiol nakloněn a vítr odnáší kouř stoupající z kráterů mimo náš vyhlídkový bod. Zhruba o 200 metrů níže a nějakých 700 metrů dále se před námi červenají dva žhnoucí jícny – vstupy do podzemního pekla. Sopka na kterou jsme právě vystoupili, patří mezi pár sopek na celém světě u kterých dochází k sopečným erupcím pravidelně každých deset až dvacet minut. Díky tomu, že se mohutný tlak pravidelně uvolňuje formou menšich erupcí, je možno vystupovat až k samotnému kráteru a pozorovat jedinečné přírodní divadlo z bezprostřední blízkosti. Ačkoliv se pozornost naše i našich fotoaparátu a videokamer soustředí na rudooranžově žhnoucí krátery, k první erupci dochází nakonec ve škvárou pokrytém svahu nad oběma krátery. Z černé masy začínají v rychlém sledu za rachotu připomínající nízko letící stíhačku vyletovat v gejzírech kusy roztavené horniny, aby pak rychle chladnoucí dopadaly na tzv. „Cestu ohně“(Sciara del Fuoco) a po ní se kutálely až do vln Středozemního moře. Další erupce následují v pravidelných intervalech tu s menší, tu s větší intenzitou.
Se zapadajícím sluncem a houstnoucí tmou se efekt ohňových gejzírů zvyšuje, ale stejně tak rychle klesá i okolní teplota a roste síla větru. Na vyhlídkový bod vystupuje v sezóně celá řada skupin a tak je doba pobytu každé z nich vyměřena na přibližně 40 – 45 minut, kterou bedlivě kontrolují akreditovaní průvodci. O přibližně čtyřista metrů níže je možno pozorovat erupce od hospůdky Punta Labronzo hezky v závětří, ale tady nahoře už začíná být pěkná zima. Ani se nechce věřit, že dole vládne letní počasí a že z nás ještě před necelými třemi hodinami tekl pot při výstupu na vrchol! Teď jsme však i přes teplé oblečení celí zmrzlí a proto ochotně a rádi sestupujeme do relativního závětří sedla le Croci. Spíše jen tušit můžeme v temnotě vpravo nad námi 924 m vysoký vrchol Vancori.
Návrat z říše divů
Ve svitu čelovek svlékáme teplé oblečení protože nás čeká prudké a dlouhé klesání traverzem přes Rina Grande do nadmořské výšky 400 m.n.m., kde nejenže začíná pásmo vegetace, ale i přes pokročilou večerní hodinu vládne teplo. Sypký a neustále ujíždějící popel pod našimi nohami totiž neumožňuje výměnu oblečení někde po cestě a zmiňované sedlo je nadlouho jediným místem, kde se něco takového dá zrealizovat. Pravidelné oddechování ostatních členů skupiny, sypký popel ujíždějící pod nohami ve svitu čelovek a poziční světla lodí hluboko pod námi – to je to jediné co člověk po následujících třicet minut může vnímat. Teprve po půlhodině strmý sráz končí a my máme na dohled nejen světla blížící se osady, ale konečně můžeme pohlédnout nad naše hlavy. Na jasném nočním nebi se rozsvítily celé girlandy světel, které svou nádherou donutí k zastávce a ke zhasnutí svítilen snad každého. V nastalé tmě vyznívá nádhera nočního nebe ještě mohutněji.
Na shledanou, Stromboli!
Ještě později, když už sedíme na palubě naší lodě, jejíž příď prořezávala klidnou mořskou hladinu, přichází čas rozloučení.. Světla přístavu Stromboli jakoby se s námi loučila za celý ostrov. Záře sopečných erupcí teď zůstaly skryty našim očím na odvrácené straně ostrova a tak s očima upjatýma k noční obloze vzpomínáme na chvíle setkání se skutečně živou přírodou, s její ničivou silou, ale i s uchvacující krásou její divokosti. Na setkání s divem přírody jménem Stromboli.
Auta tu nepotkáte jen motorové tříkolky a motocykly.
Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydají na
východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku.
Vrcholky hor, skalní stěny, zrádné kamenné silnice, a v závěru cesty
podpora budoucích školáků v Mongolsku jsou cílem těchto tří
dobrodruhů.
Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydají na východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku. Vrcholky hor, skalní stěny, zrádné kamenné silnice a v závěru cesty podpora budoucích školáků v Mongolsku jsou cílem těchto tří dobrodruhů.
Když cestovat a poznávat svět, tak proč to nespojit s něčím užitečným. Jako cíl své cesty si tito tři přátelé zvolili Mongolsko a jeho hlavní město Ulánbátar. Ovšem to je pouze závěrečná meta. Skutečný cíl této výpravy se nalézá již na samotné cestě. Vydat se do východních krajů vozidlem, které již dávno vyšlo z módy – to už tu mockrát bylo. Pravda. Ovšem spojit toto nemalé motoristické dobrodružství s takovým, které skýtá horolezectví a dobývání několikatisícových vrcholů vlastními silami a ještě prospět dobré věci – to je plán, se kterým přišli dva přátelé z Brna.
Uzbekistán, Tádžikistán, Kyrgyzstán, Kazachstán a Mongolsko. To jsou jen některé ze zemí, kterými jejich cesta povede. A právě Mongolsko je asi nejzajímavější z hlediska počtu chystaných aktivit. Cestou chtějí členové expedice podrobit zkoušce horolezecký potenciál této oblasti. Jejich zájem v cíli cesty, v ajmaku (kraji) Bulgan, je pomoc při podpoře rozvoje zdejšího školství v rámci projektu humanitární podpory Charity České republiky.
Mongolské základní vzdělání prochází v současné době významnou změnou. Nástup do první třídy se posunul z 9 na 6 let věku. Malé děti z venkova jsou nuceny odcházet do internátních škol, což samo o sobě přináší mnohá rizika. Navíc tyto internáty jsou ve špatném stavu. Charita ČR ve spolupráci s Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR připravila projekt Cesta domů , který by měl umožnit těmto dětem zůstat doma a účastnit se vyučování prostřednictvím radiovysílání. Do projektu budou zapojeni studenti sociální práce, kteří již pracují na stávajícím projektu Charity v Ulánbátaru.
Iniciátoři akce se spojili s neziskovou organizací české Charity, aby dali síly dohromady a pokusili se o drobnou hmotnou, ale hlavně mediální podporu projektu, který Charita v Mongolsku v posledních letech rozpohybovala. Projekt, který je teprve v plenkách a který bude stát ještě před samotným odstartováním mnoho úsilí, by měl přinést jako výsledek pojednání ve formě časopiseckých článků o samotné cestě, o nástrahách, se kterými si jeho členové budou muset na cestě poradit a při zdárném dokončení i o výsledcích humanitární podpory, kterou se chystají tito lidé na východ dovézt. Dále jsou již nyní plánovány přednášky prezentující fotografické a případné filmové materiály z této cesty – jednak na cestovatelských festivalech, jednak na soukromé dráze.
Pokud máte zájem podpořit cestu, která není jen samoúčelným dobrodružstvím, ale vytkla si i další cíle, ozvěte se nám na adresu redakce (at) cestovatel.cz Rádi zprostředkujeme kontakt a dle našich možností dáme o Vaší podpoře vědět světu. Podrobnosti o průběhu expedice najdete na stránkách Žigulíkem do Mongolska
Před aktéry teď leží přehršel nelehkých úkolů. Detailní plánování samotné cesty. Podrobné rozebrání zemí z hlediska potenciálních sportovních aktivit. Jednání o možnostech podpory humanitárních akcí v Mongolsku a v neposlední řadě příprava vozidla, které bude podrobeno své nejtěžší životní zkoušce.
Aktéři připravované expedice zatím ještě na zasněžených pláních kdesi u Brna. Začátkem léta vyrazí do Mongolska.
Do šesti let vyrůstají děti na mongolském venkově v kruhu svých nejbližších. Pak se vydají do dalekých internátních škol a domů se vracejí jen na prázdniny. V odlehlých oblastech žije okolo 40% populace.
V červenci 2008 jsme se vydali do Černé Hory. Jedním
z cílů naší cesty byly zdejší řeky. Světoznámá Tara, Morača a
její přítok Mrtvica, Cijevna, která si vyhlodala miniaturní kaňonek…
Největším zážitkem výpravy ale byl kaňon Nevideo, který svou činností
vyhloubila Malá Komarnica. Je to kaňon, který se podařilo projít jako
poslední v Evropě a jeho prostoupení je řazeno k největším
úspěchům černohorského horolezectví.
Hlavní akci roku 2008 jsme začali připravovat už víc než půl roku dopředu. Jsme taková volná skupina „pálavistů“ a tohle byla naše zatím největší akce, už tradičně nejen čistě vodní. I přes to ale velká část našich aktivit nějak souvisela s černohorskými řekami. Samozřejmě jsem si nemohli nechat ujít populární Taru, sjeli jsme část Morači, prošli kaňon jejího přítoku Mrtvice, nahlédli do minikaňonu Cijevne a doslova proskákali tajemný kaňon Nevidio (Nevideo) protékaný říčkou Komarnicou. Černá Hora je nádherná země se spoustou nahuštěných krás, jen kdyby alespoň s odpadem nakládali lépe. My jsme ji navštívili ve druhé polovině července. To už platil zákaz dovozu potravin. Na přechodu Ščepan Polje jsme projeli bez problémů, ale vozit sebou větší zásoby je zbytečné. I ve vnitrozemí se dá v řekněme okresních městech bez problémů nakoupit plný sortiment za podobné, možná i nižší ceny jako u nás.
{{reklama()}}
Na vodě byla hlavním cílem Tara. Permit na splutí je opravdu krvavý (cca 70E/osobu) a to se ještě platí kemp na Radovan Luka. Tamní kuchyni jako jedinou nemůžeme doporučit. Kaňon Tary je hluboký, ale poměrně otevřený, málokde jdou skály až do vody. Za ty „prachy“ si na něj patří nechat celé dva dny, kochat se, nespěchat, zajít k vodopádům, nakouknout do bočních kaňonů. Vodácky jsou horní dvě třetiny ne příliš náročné peřeje, mezi kterými to příjemně teče (rychlost vychází cca 7km/hod ). Spodní úsek je zajímavější, dlouhé úseky vysokých vln, ale technicky jednoduché, přehledné, bez většího manévrování a bez složitější vody. Pro srovnání, rakouská Salza za stavu cca 180 byla technicky náročnější a více zalévala. Pokud si chcete aspoň trochu užít pocit, že jste jeli údajně druhým nejhlubším kaňonem světa (aspoň v průvodcích se to píše), vyzkoušejte si jen spodní úsek. Podle všeho se za něj neplatí permit.
Dalším naším cílem byla řeka Morača. Tam jsme řešili problém s nasedacím místem. Hledali jsme kilometr 34, výš jsme rozhodně na vodu nechtěli. Všechny zdroje prakticky opisují starou DKV, ale všudypřítomné silniční tunely jsou už jiné a čísla většinou nemají. Popisované dva domky tam jsou, ale z auta je neuvidíte. Naštěstí jsme měřili vzdálenost od soutoku s Mrtvicí. Pokud tedy pojedete shora, tak za novým dlouhým tunelem hodně zpomalte a dívejte se do leva. Tam je cosi s plotem, před tím je místo tak na tři auta, a pár desítek metrů dál je stezička dolů.
Morača moc vody neměla a směrem dolů jí snad ubývalo. Vodočtů jsme viděli několik, ale nepoužitelných. Na řece jsou stupně a peřeje a mezi tím skoro „olej“. Rychlost vycházela do 3km/hod včetně překonávání překážek. Pokud byste se chtěli na řeku vydat, tak vězte, že před oběma těžkými místy jsou lanové mostky. První místo jsme skoro koníčkovali vpravo. Před druhým místem těžili štěrk a zastavení zde nejspíš nebude vždy jednoduché. Trochu jsme uvažovali o sjetí, ale je to asi padesátimetrový úsek, kde by byla velmi obtížná pomoc. Přenášení vlevo je opravdu velmi namáhavé a proto doporučuji nasedat níž. Na více místech se těží štěrk a k řece se tudíž dá dostat. Kaňon ve spodní části připomíná Salzu. Tady byly navíc fíkovníky, cikády, spousta hadů, vraky aut a igelitky visící ze stromů. Bez větších záludností tok pokračoval až před Podgoricu, kde je na levém břehu šikovné místo i na nouzový bivak.
Kaňon Mrtvice je program na celý den. Stojí za to jej projít celý. Každá část má svoje kouzlo. Do Velje Duboko jsme šli 4,5hod, jak se běžně uvádí. Návrat stejnou cestou sice není nudný, ale když nevyšel původní plán přechodu z údolí Morače (z Dragoviča Polje), tak někteří z nás vyzkoušeli přístupovou cestu z Medurječe. Ta je v prostřední části obtížně sjízdná, od aut domorodců létaly jiskry a stop byl jen o něco rychlejší než chůze. I orientačně by to ze spodu nebylo úplně jednoduché. Při případném pokusu doporučuji směřovat (logicky) nahoru a spíše doleva.
Na Cijevnu jsme nasedali na začátku kaňonku z odbočky na Dinoše, vody se zdálo maličko, ale dál to bylo akorát. Rychlost vycházela do 1km/hod, ujeli jsme asi tři kilometry a překonávali čtyři problematická místa. Na krásný zážitek to úplně stačilo. Kaňonek má hloubku od hladiny cca 10 metrů. Když se do něj vydáte, počítejte s tím, že polezete několikrát nahoru a dolů, protože loď zde prostě nezatočí. Vezměte si tedy vhodné vybavení.
Největším zážitkem celé výpravy byl kaňon Nevideo. Je to údajně poslední projitý evropský kaňon. V podhůří Durmitoru ho vyhlodala říčka Komarnica, která se o pár kilometrů dál vlévá do Pivské přehrady. Jméno znamená něco jako „neviditelný“. Díky strmým až převislým stěnám není shora vidět jeho dno. Dnes je v jeho okolí spousta nových značených tras. Jedna z nich, která směřovala do spodnější části kaňonu, nebyla ani vyšlapaná. Průměrná hloubka kaňonu Nevideo je cca 150 m, maximální hloubka se pohybuje okolo 400 m, nejužší místo má asi metr. To byly první získané informace. Dál to bylo složitější. Na jedné straně je jeho prostoupení řazeno k největším úspěchům černohorského horolezectví, na druhé do něj chodí komerční výpravy. Popisy uvádějí nutnost potápěčské a horolezecké výbavy, ale na fotkách a videích není vidět nic potápěčského kromě neoprenu. Za to jsou tam vidět skoky a proplavání sifonů, které vypadají, že se dají obejít. Na netu nacházím odkaz na tištěného českého průvodce Nevideem s kontaktem na autora a získávám kontakty na lidi, co ho prošli. Vrací se mi ale jen oznámení „zobrazeno na počítači“. S Petrem Hnykem, který je z nás největší horolezec, sháníme dál informace a lámeme si hlavy. Všechny prameny se shodují, že je tam místo, odkud už se dá jít jen dopředu – ale po 50 nebo 500 metrech? Nakonec dáváme dohromady ještě informace od Piffa, který kdysi u Nevidea byl a prameny, přeložené Markem „Šamaničem“. Shrnutí dostupných informací zní: úsek je dlouhý 3 až 3,5 km, průchod trvá několik hodin, je obtížný a nebezpečný. Vyjasňujeme si, že s sebou vezmeme co nejvíc materiálu a na místě se rozhodneme, zda a jak do toho půjdeme. Tolik přípravy.
Smůlu s počasím v předchozí části výpravy nám vynahradilo štěstí při příjezdu k Nevideu. Těsně před námi sem dorazila komerční skupina. Od té pomoc neočekávám, ale znamená to, že průchod je možný. Obhlížíme jejich vybavení. Balí se zde ale i několik „amatérů“, kteří kaňon včera prošli, a ti jsou pro nás důležitější. Ověřujeme si nejdůležitější informace. Popisují nám výstupové místo. Sice znám fotku, ale pokračovat kaňonem dalších údajně 20km rozhodně nechceme. Odkazují nás na komerčního guida. Ten nás varuje, že je to nebezpečné. Před pár dny si tam někdo zlomil nohu. Nakonec slibuje mužika u výstupu. Neviděl jsem ho, ale prý řešili vlastní problém s vymknutým kotníkem.
Je rozhodnuto. Jdeme do toho s tím, že musíme projít. Máme kompletní vodácké vybavení (neopreny, vesty, helmy) a dva batohy materiálu. V desetičlenné skupině nám průchod trval skoro pět hodin, pak půl hodiny nahoru a hodinu zpět na tábořiště. Také jsem pochopil, proč mi nikdo na mé otázky neodpověděl. Obtížnost a nebezpečnost Nevidea se velmi špatně vysvětluje a možná ještě hůř chápe. Přesto se o to právě pokouším.
Nevideo není obtížné kvůli jednotlivým faktorům, které zde působí. Obtížnost a nebezpečnost způsobuje jejich souhrn, doba působení a nemožnost předčasného ukončení. Zkusím to postupně. Vše je mokré a kluzké, většinou se jde vodou, často i plave. Teplota je hodně nízká, uvádí se pod 10 stupňů. Světla se sem moc nedostane. Každý krok vyžaduje soustředění, protože může skončit pádem. Lezení po tak kluzkých skalách je skoro nemožné, jištění a slaňování by bylo neúměrně časově náročné. Proto se skáče do tůní z různě problematických míst, z různých výšek, někdy do hodně omezeného prostoru. Decimetry dělí od zranění. To vše s vědomím, že záchrana z těchto míst by byla velmi problematická. Několik hodin vypětí a napětí, chladu a vyčerpání. Zpátky to nejde, musíš dopředu. Skončit to nejde, musíš dopředu. Asi v polovině je trochu širší místo, možná 10 m. Kdyby se tady dalo skončit, tak by to bylo dobré. V druhé polovině cesty už jsme toužebně vyhlíželi konec. Asi nejen my. Drtivá většina fotek, které jsme našli a nakonec i těch našich je z první poloviny. Výstup se nedá přejít, je to opravdu první místo, které připadá v úvahu, velmi ostrý travnatý svah vpravo.
Skoky jsme nepočítali. První větší, kde se všichni fotí, má cca 4 m, největší skoro na konci možná 7 m. Na pár místech jsou nýty, někde jsou trámy ze spadlého mostu použity jako pomůcka. Na začátku kaňonu je vodočet. Při naší akci byl prakticky na nule a přitom vody bylo poměrně dost. Bylo také poměrně brzo (červenec). Jako nejvhodnější období se uvádí kvůli nižšímu stavu vody a stabilnímu počasí až srpen a září. Naštěstí se nám vyhnula vážnější zranění. I já jsem ocenil tlumící schopnosti vybavení, když mi ujela noha. Je to zkrátka životní zážitek, ale podruhé mne tam nikdo nedostane.
Neodpustím si dvě závěrečné poznámky. Mějte na paměti, že všechny kaňony jsou „živé“. Čerstvé sesuvy třeba po jarním tání mohou zásadně změnit podmínky. Tento text také nechce být pozvánkou do průšvihu, ale informací, která by měla pomoci se mu vyhnout.
První problematické místo
Vyjíždíme ze škvíry do místa, kde se úzké koryto na chvíli rozšiřuje
Brána Kamikadze
Konečně. Prošli jsme. Vpravo se vystupuje z kaňonu nahoru.
Začátek druhého problematického místa
Velmi obtížné přenášení druhého místa
Nasedání a poslední přípravy před vplutím do miniaturního kaňonu
Začátek kaňonu. Za chvíli se zúží tak, že místy bude obtížné proplout
První problém…
V úzkém korytě je potřeba místy překonávat vodopádky
Loď se nevejde a když ano, tak nezatočí. Je Potřeba ji vytáhnout nahoru a o kus dál zase spustit na vodu.
Zácpa…
Překonáváme další vodopádek. V létě je obtížné si představit, že při jarním tání říčka vystoupí z kaňonu a teče širokým korytem nad ním.
Čekání na prostrčení lodě další úžinou. Most v dáli dává tušit, jaký je rozdíl mezi hladinou v létě a při jarním tání sněhu.
Idylka někde uprostřed plavby. Na okraj kaňonu to není tak daleko, pár metrů průzračné vody pod lodí, …
Tady končíme
Taháme lodě nahoru
Na konci naší plavby. Řeka je schovaná v maličkém kaňonku, který z dálky není skoro vidět.
Vstup do kaňonu
První větší skok
Další skok. Jeden z mnoha
Kaňon se na chvíli rozšiřuje. Dopřáváme si krátký odpočinek na slunci
Jen pro štíhlé…
Žlábek a samozřejmě proud vody…
Pomáháme si lanem…
Jeden z posledních skoků…
Pohled zpět do kaňonu
Nevideo – pohled zhora. Kromě jednoho místa, není vidět na dno kaňonu.
Prošli jsme. Za námi je pokračování postupně se rozšiřujícího kaňonu Komarnice.
Inca Trail neboli Incká stezka je bezesporu nejznámější a
nejpopulárnější horskou túrou Jižní Ameriky. Během čtyř dnů si
můžete prohlédnout celou řadu zajímavých inckých ruin, projdete
údolími, překonáte vysokohorské průsmyky a skrz džungli mlžného
horského pralesa se dostanete k vytouženému cíli, ztracenému městu
Inků Machu Picchu, jednomu ze sedmi novodobých divů světa.
Inca Trail neboli Incká stezka je bezesporu nejznámější a nejpopulárnější horskou túrou Jižní Ameriky. Během čtyř dnů si můžete prohlédnout celou řadu zajímavých inckých ruin, projdete údolími, překonáte vysokohorské průsmyky a skrz džungli mlžného horského pralesa se dostanete k vytouženému cíli, ztracenému městu Inků Machu Picchu, jednomu ze sedmi novodobých divů světa.
Ještě před pár lety se dala Incká stezka absolvovat individuálně a velmi levně, ale v současnosti je vše jinak. Čtyřdenní výlet lze uskutečnit pouze s místními cestovními agenturami, avšak volná místa si musíte rezervovat již několik měsíců dopředu, protože zájem turistů z celého světa je obrovský. Navíc ceny každý rok prudce stoupají, v létě roku 2007 jsme platili 315 USD/os., ale dnešní nabídka (na rok 2009) se obvykle pohybuje kolem 400 USD/os. a pokud preferujete malou skupinu, osobního nosiče či další speciální služby, budete si muset připlatit mnohem více.
Navzdory vysoké ceně a širokému spektru omezení by byla rozhodně velká škoda Inckou stezku vynechat. Kromě čtyř dnů strávených v nádherném vysokohorském prostředí dorazíte na Machu Picchu brzy ráno, vyhnete se davům turistů a budete si moci vychutnat zdejší magickou atmosféru, kterou toto místo bezpochyby má.
Start na 82. kilometru
Vstávali jsme 5:30, dobalili batohy a nepotřebné věci ponechali v úschovně hostelu. V 6:15 pro nás přijel minibus cestovní agentury Puma´s Adventure a spolu s ostatními turisty i nosiči jsme kolem 7. hodiny opustili Cuzco.
Po třech hodinách jízdy do celkem slušné silnici jsme dorazili do vesničky Ollantaytambo, kde byla krátká přestávka na občerstvení a kdo chtěl, mohl si dokoupit výbavu potřebnou ke zdolání Inca Trail. Kromě incké pevnosti, kterou jsme však zahlédli pouze z dálky, jsme si prošli hezké náměstí se sochou nějakého slavného Inky, květinovými záhony a řadou stánků a obchůdků, kde se prodávalo všechno možné od látek, čepic a rukavic, přes bambusové hole až po jídlo.
Cesta z Ollantaytamba byla hrbolatá, prašná a místy příliš úzká na to, aby se dvě protijedoucí vozidla dokázala bez problémů vyhnout. V jednom bodě jsme strávili snad 15 minut, kdy se náš minibus opakovaně rozjížděl, zastavoval a couval, aby mohl pustit auta a autobusy jedoucí v protisměru. Nakonec jsme však do místa zvaného Piskacucho, které se nacházelo na 82. kilometru železnice vedoucí z Cuzca, úspěšně dojeli.
Seznámili jsme se s našimi dvěma průvodci a zbytkem turistické skupiny (Američanky, Španělky, Filipínec, Holanďané a Italové), celkově nás bylo čtrnáct. Po úpravě zavazadel jsme si vystáli frontu u vstupní kontroly, přes kterou musel projít bez výjimky každý. Správce v registrační budce všem zkontroloval pas, dostali jsme razítko s místem a datem začátku cesty, a když jsme měli tyto nezbytné formality za sebou, mohli jsme spokojeně vyrazit na první metry nejslavnější jihoamerické túry.
Pohodový první den
Přešli jsme ocelový most a následoval zhruba tříkilometrový nenáročný úsek údolím řeky Urubamba. Během cesty jsme mohli obdivovat nedaleké ruiny Q´anabamba nacházející se poblíž železniční trati a zasněžený vrchol hory Véronica (5 750 m), jež dostala své jméno podle horolezkyně, která ji pokořila jako první. V dalších 2 km přišla dvě stoupání, z nichž zvláště to druhé by se dalo označit za solidní „vrchařskou prémii“. Naštěstí nebylo dlouhé a za pár minut jsme se ocitli na vyhlídce, odkud byl krásný výhled na ruiny a rozsáhlé terasy Llactapata. Poblíž se nacházela i menší kamenná pevnost Willkarakay a jakási drobná pyramida porostlá zelení.
Sestoupili jsme dolů po písčitém svahu mezi malými stromky a keři a dostali se do údolí řeky Cusichaca. Po 15 minutách chůze jsme zastavili ve vesničce Tarayoq, kde byla naplánována hodinová přestávka na oběd. Dalších 5 km vedlo do mírného kopce, stezka byla lemována hustou vegetací a dokonce jsme spatřili i pár nádherně zbarvených kolibříků. Ani tento úsek nebyl extra náročný a za necelou hodinu a půl jsme úspěšně dorazili do osady Wayllabamba (3 000 m), kde naše dnešní pouť v 16:30 skončila. Spát jsme šli po večeři asi ve 20:30, abychom byli odpočatí na nejnáročnější den celé trasy.
Nezničitelní nosiči
Průvodci nás vzbudili v 5:45 ranním čajem, v 6:30 se podávala vydatná snídaně a v 7:15 jsme opustili Wayllabambu (ani jsme si nestačili pořádně prohlédnout nedaleké ruiny). Čekalo nás dlouhé nepříjemné stoupání s převýšením 1 200 metrů a po překonání nevyššího bodu celé trasy sestup do kempu Pacaymayo.
Nepostradatelnou součást naší výpravy tvořili nosiči. Vykonávali tu nejtěžší práci, za níž byli bohužel dost bídně placeni. Původním povoláním šlo především o zemědělce, kteří si tímto způsobem přivydělávali, aby mohli uživit své rodiny. K naší skupině jich patřilo asi osmnáct a každý z nich měl na starosti něco jiného – jeden vařil, druzí mu pomáhali, další myli nádobí, starali se o vodu, nosili a stavěli stany, jiní zase nosili židle, stoly, nádobí, potraviny a další potřebné věci. Ačkoli tito lidé neměli žádné vybavení do hor (chodili jen v jednom otrhaném tričku, starých kalhotách a univerzálních černých pantoflích) a na zádech tahali značnou zátěž, přesto dokázali v rychlém tempu, což znamená asi třikrát rychleji než drtivá většina turistů, zdolávat kopce ve výšce nad 4 000 metrů.
Systém fungoval následovně. My, turisté, jsme se nasnídali a vyrazili na cestu. Nosiči mezitím umyli nádobí, složili všechny stany, zabalili veškeré příslušenství do velkých těžkých batohů (odhaduji váhu mezi 20 a 30 kg) a vydali se rychlým tempem za námi. Po pár desítkách minut nás předešli a „pospíchali“ k dalšímu tábořišti, kde buď připravili oběd, nebo pro nás rovnou nachystali stany. My akorát přišli do kempu a zapadli do připravených stanů, kde jsme mohli nerušeně odpočívat. Nosiči šli mezitím vařit, a když bylo jídlo připraveno, vzbudili nás. Zatímco my jsme se najedli a šli spát, oni umyli nádobí a připravili se na zítřek, kdy vše začalo nanovo.
Stoupáme a stoupáme…
Hned za Wayllabambou jsme se napojili na další výpravy a v jakési „frontě“ postupovali ke kontrolnímu bodu, který naštěstí nebyl daleko. V následujícím stoupání, jež by se ještě dalo označit za mírnější, se startovní pole roztrhalo, což člověku umožnilo lépe vstřebávat nádhernou přírodní scenérii.
Po 2 km jsme narazili na můstek z klád přes řeku Llullucha a po chvilce prudšího stoupání došli na místo zvané Trés Piedras (Tři kameny), avšak místo avizovaných kamenů zde byla jen umývárna, záchody a plocha určená ke kempování. Dali jsme si zhruba půlhodinovou přestávku – nejlepší bylo sednout si do stínu stromů, kde nepražilo ostré slunce a v klidu čekat na zbytek výpravy.
Tříkilometrový úsek z Trés Piedras do dalšího tábořiště Llullucha Pampa by se co do obtížnosti terénu dal označit jako nejtěžší úsek z celé Inca Trail. Nejdříve nastalo prudší stoupání po prašné cestě, která byla lemována nízkými stromy a hustými keři. Po necelém půl kilometru se prudší stoupání změnilo na velmi prudké, prašnou cestu nahradily stovky kamenných schodů různého tvaru a velikosti (některé byly snad 60 cm vysoké) a nízké stromy a keře přešly doslova v džungli. Stezka vedla kolem kmenů padlých stromů, kličkovala mezi kořeny a vyhýbala se vodním tokům, ale i tak byly některé schody mokré a kluzké a výstup po nich žádná legrace. Nejen turisté, ale i zdatní nosiči toho měli plné zuby, těžce oddychovali, potili se a museli dělat přestávky.
Krajina v okolí Llullucha Pampa dostala oproti předchozímu úseku úplně jiný ráz – zelené stromy a keře vystřídaly holé rozeklané skály, jejichž úbočí byla pokryta hustými trsy vysušené žlutohnědé trávy, kterou pár desítek metrů od nás spásalo malé stádečko huňatých lam, a na mohutném horském masivu v dáli se bělal věčný sníh.
Průsmyk mrtvé ženy
Nejvyšší bod Incké stezky se nazývá Warmiwañusca (Průsmyk mrtvé ženy) a nachází se v nadmořské výšce 4 215 m. Stoupání o délce cca 2,5 km není extra prudké či technicky náročné, avšak nedostatek kyslíku udělá své. Musím uznat, že posledních 100 výškových metrů bylo poměrně krušných, musel jsem si dát několik povinných přestávek, při kterých jsem se v mírném předklonu a opřen o hůlky snažil nalézt ztracený dech. Nicméně za 45 minut jsem měl jako druhý z naší skupiny výstup zdárně za sebou a mohl se těšit z úchvatných výhledů do okolí.
V následující půlhodině dorazili téměř všichni členové výpravy, společně jsme se vyfotili, a protože v průsmyku nepříjemně foukalo, nastal čas pokračovat po kamenitém chodníčku dolů do kempu Pacaymayo (3 600 m). Krajina vypadala velmi podobně jako v posledním stoupání k Warmiwañusca, ale tato část byla rozhodně příjemnější – z mírného kopce se rozhodně chodí lépe a ve vysokých horách to platí dvojnásob.
Pár desítek metrů před kempem jsme uviděli jednoho nosiče s vlaječkou cestovní agentury Puma´s Adventure, který nás nasměroval přímo ke stanům. Stejným způsobem usměrňovaly své „ovečky“ i ostatní společnosti, čímž se zabránilo zmatenému bloudění turistů po tábořišti. Kolem 14. hodiny jsme se ocitli u stanů téměř všichni a na uvítanou dostal každý z nás hrneček sladkého teplého nápoje rudé barvy, který se nazýval „chicha“, což bylo něco mezi čajem a punčem s přibližně 2 % alkoholu – moc dobré.
Zbytek dne se odehrával především ve znamení jídla a odpočinku – v 15:00 oběd, následovala zasloužená relaxace, v 17:30 se podával čaj a malá svačina (při té příležitosti jsme se dozvěděli plán na další den) a před večeří, která byla naplánována na 19:30, jsme si s ostatními členy výpravy krátili dlouhou chvíli hraním společenských her. Po vynikajícím jídle jsme zalezli do stanů a sbírali síly na zítřek.
Ruiny Runkuraqay v mlze
Na noc se obloha zatáhla a začalo pršet, což nás příliš nepotěšilo. Déšť trval několik hodin, k ránu však naštěstí ustal. Naši průvodci říkali, že na tomto místě prší snad každý den v roce, období sucha nevyjímaje. Nebylo se čemu divit, nedaleko od kempu začínalo pásmo horského pralesa, ze kterého stoupala hustá mlha přímo k nám.
V 7:30 jsme opustili tábořiště Pacaymayo a vydali se opět do kopce k tzv. „Druhému průsmyku“, který se nacházel v nadmořské výšce 3 998 metrů. Stoupání sice nebylo náročné jako včera, ale i tak jsme museli překonat čtyřsetmetrové převýšení. Situaci nám navíc komplikovala nejen mlha a mokro, ale především mračna dotěrných malinkatých mušek, kterým ošklivé počasí vyloženě vyhovovalo, a jejich štípnutí byla dost bolestivá – naštěstí zafungovalo kouzlo repelentu.
Kamenná stezka se místy měnila ve velmi strmé a úzké schodiště, ale po 40 minutách jsme byli za námahu odměněni ruinami Runkuraqay (3 780 m) neboli „Domem ve tvaru košíku“, ale průvodce nám říkal, že správný název by prý měl být Runturaqay. Tato stavba okrouhlého tvaru kdysi bývala inckou pevností a strategickým pozorovacím bodem, prohlédli jsme si ji i zevnitř a na závěr si vychutnali pohled na průsmyk Warmiwañusca a mlžný prales pod námi.
Zbývající části výstupu vedla serpentinami až k planině se dvěma malými jezírky a odsud už chyběl jen kousek nejvyššímu bodu dnešní trasy. Nahoře měla být hezky vidět zasněžená Cordillera Vilcabamba, ale jelikož bylo sychravo a mlha, zůstalo vše skryto za bílou clonou. Alespoň jsme se tedy porozhlédli po nejbližším okolí, spatřili jednoho kolibříka a dali si svačinu.
Čnící město Sayacmarca a horský mlžný prales
Sestupovou cestu do údolí tvořil kamenný chodníček lemovaný vysokou a suchou trávou, poté jsme míjeli jezero pokryté velkým množství zelených řas a pokračovali mezi nízkými stromy a keři až k rozlehlým ruinám Sayacmarca (3 580 m) neboli „Čnícímu městu“. Přístup na skalní ostroh, kde se zachovalý komplex staveb nalézal, umožňovalo dlouhé a strmé kamenité schodiště, a proto bylo nejlepší vylézt sem nalehko bez batohů.
Sayacmarca nebyla jen další z řady strategicky umístěných pevností, které měly inckou říši chránit před vpádem nepřátel, ale měli zde např. i obřadní místo s kamenným oltářem, kde se konaly náboženské rituály, prostory s astronomickým významem a důmyslný systém inckých vodovodů. A jelikož se hustá bílá oblaka protrhala a mlha opadla, naskytly se nám úžasné výhledy do všech světových stran.
Vrátili jsme se pro batohy, prošli kolem menších ruin Qonchamarca a pokračovali pásmem horského mlžného pralesa, což byl opravdu nevšední zážitek. Obrovské množství rostlin (např. bambus či orchideje), keřů a stromů vytvářelo dohromady neprostupnou zelenou hradbu často zasahující i nad kamennou stezku, a tak si člověk místy připadal jako v zeleném tunelu. Chvíli nato jsme stanuli na planině s tábořištěm, kde už na nás čekali nosiči s připraveným jídelním stanem a vzápětí se podával oběd.
Najedení a trochu odpočatí jsme se vydali na další pouť krásným horským pralesem. Znovu začalo pršet, ale to v žádném případě nemohlo pokazit úžasný prožitek z okolní krajiny – řeka Urubamba, zalesněné hory, strmé srázy a hluboká údolí, ve kterých stále ležela mlha. Tato část cesty nebyla nijak náročná a vedla převážně po vrstevnici. Zpestřením byl incký tunel vytesaný do skály, kde se však s velkým batohem na zádech nedalo pořádně projít.
Phuyupatamarca a 2500 schodů
Po necelých 4 km jsme opustili prales a ocitli se na menším tábořišti poblíž krásného a zachovalého inckého naleziště Phuyupatamarca (3 620 m), což v překladu znamená „Město nad mraky“. Skutečnost by však odpovídala spíše označení „Město pod mraky“, protože kromě několika krátkých okamžiků byly ruiny neustále zahaleny neproniknutelným závojem husté mlhy.
Dolů k Phuyupatamarce vedlo prudké kamenné schodiště a po jeho úspěšném zdolání jsme si mohli v klidu prohlédnout kaskádovité obřadní lázně a zemědělské terasy. V následujících několika kilometrech pralesa nás čekalo nepříjemných 2 500 schodů různé výšky, šířky a délky. Člověk se musel pohybovat velmi obezřetně, protože drtivá většina schodů měřila sotva 20 cm, což přibližně odpovídalo polovině trekové boty bílého turisty.
Asi za hodinu jsme přišli k rozcestí, odkud byly vidět nedaleké terasy Intipata, ale pohled z dálky nám bohatě stačil. Počkalo se na zbylé členy výpravy a všichni společně jsme zahájili čtvrthodinový sestup serpentinami do kempu, poblíž kterého se nacházely i další ruiny Wiñaywayna.
V 16:30 jsme byli konečně na místě a už jsme se nemohli dočkat, až se po třech dnech osprchujeme, a navíc v teplé vodě. Dostat se do sprchy byl poměrně složitý proces – každý musel nejdříve navštívit recepci hostelu, kde si za 5 solů koupil lístky, poté si šel stoupnout do své fronty a nezbývalo mu než trpělivě čekat (i přes půl hodiny), až na něj přijde řada.
Večeře byla naplánována na 19:30 a při té příležitosti jsme se dozvěděli plán na poslední den, kterého jsme se už nemohli dočkat. Mělo se vstávat před 4. hodinou ranní, abychom byli včas u kontrolní brány a dostali se na Machu Picchu za svítání. Následovalo poděkování všem našim nosičům – průvodce nám je po jednom představil, oni řekli, co dělají a my jim zatleskali. Jelikož tady jejich práce skončila (na Machu Picchu s námi už nešli), dostali od každého z nás nějaký ten finanční obnos, který byl alespoň malou odměnou za jejich tvrdou a namáhavou práci.
Poslední kilometry
Alarm na hodinkách nás probudil ve 3:50, sbalili jsme si věci, nasnídali se a v půl páté byli připraveni vyrazit, bohužel jako jedni z mála. Zatímco některé výpravy byly již na odchodu, my museli čekat na ostatní. Tábořišti jsme dali sbohem až ve 4:50, následoval přesun za svitu baterek ke strážní budce, kde jsme se zařadili do fronty za ostatní turisty.
Před půl šestou se závora strážnice konečně otevřela a my se mohli vydat na poslední kilometry, které nás dělily od vytouženého Machu Picchu. Stezka vedla mlžným pralesem téměř po vrstevnici, takže jsme nemuseli překonávat žádné velké převýšení. Zpočátku byla ještě tma, ale po 20 minutách se za zpěvu ptáků začalo rozednívat a i přes poměrně hustou mlhu se dalo spatřit údolí řeky Urubamba a světla městečka Aguas Calientes.
Jediný obtížnější úsek přišel po hodině a půl cesty. Čekalo nás velmi prudké, asi padesátimetrové schodiště, které vedlo k Intipunku (2 650 m) neboli „Sluneční bráně“. Když jsme se sem všichni úspěšně doplazili, hodinky ukazovaly 7:15.
Zasloužená odměna
Intipunku mělo být místem, odkud poprvé uvidíme Machu Picchu, ale okolí bylo zahaleno do mlhy husté tak, že by se dala krájet, takže jsme neviděli nic. Pokračovali jsme husím pochodem po kamenité stezce, u které jsme narazili na údajně největší orchideu celé Jižní Ameriky. Měla růžovou barvu a její květ měřil v průměru cca 20 cm. Za dalších 10 minut jsme se ocitli u obřadního místa s kamenným oltářem, a když jsme se podívali dolů, zmocnily se nás pocity štěstí.
Mlha, která do té doby halila celé údolí, se pozvolna začala zvedat a za pár okamžiků jsme s úžasem hleděli na Machu Picchu v celé své kráse. Pohled na ztracené město Inků obklopené mlžným oparem, zalesněnými horami a neprostupným pralesem byl prostě ohromujícím, úžasným a nepopsatelně silným zážitkem, na který se zkrátka nezapomíná.
„Ná, vitajte! Neokúňajte sa a pojte bližej. Šak ket uš ste tu.“
Takto nejako by Vás privítali na myjavských kopaniciach ešte pred pár rokmi
kopaničiari v krojoch. Dnes už ľudia nie sú takí bezprostrední ako
kedysi a bežne kroje nenosia. Avšak svojské nárečie, ktoré má svoje
nezameniteľné charakteristické črty, tu možno počuť i dnes a to bez
ohľadu na vek, pohlavie či dokonca povolanie.
Kraj vŕškov, slivkových sadov a stále žijúcich tradícií.
Na úvod
„Ná, vitajte! Neokúňajte sa a pojte bližej. Šak ket uš ste tu.“ Takto nejako by Vás privítali na myjavských kopaniciach ešte pred pár rokmi kopaničiari v krojoch. Dnes už ľudia nie sú takí bezprostrední ako kedysi a bežne kroje nenosia. Avšak svojské nárečie, ktoré má svoje nezameniteľné charakteristické črty, tu možno počuť i dnes a to bez ohľadu na vek, pohlavie či dokonca povolanie.
Kto je to kopaničiar
Škriepky, ženská závisť, bitky v krčme, ale i spoločné dožinky, fašiangy, krstiny a svadby. Správanie kopaničiara je nevyspitateľné. Nečudo. Veď jeho povahu dlhé stáročia formoval tvrdý život medzi kopcami. Pytlikári, mlynári, kožkári i obyčajní roľníci žijúci vo svojich malých domčekoch ukrytých medzi vŕškami museli tvrdo pracovať, aby v tomto kraji prežili.Dnes už to majú podstatne ľahšie, ale svojej tvrdej povahy sa nevzdali.
Slivovivca
A tak ako sa nemožno zbaviť povahy a zvykov, pravý kopaničiar sa nemôže vzdať svojho každodenného „tekutého chlebíka“ v podobe páleného. Reč nie je o ničom inom ako o mjavskej slivovici, jabĺčkovici či hruškovici. V kraji slivkových sadov to inak ani nejde. Pálenice sa pred neúprosnými očami richtárov schovávali takmer v každej domácnosti. Mládenci si dajú kalíšok – dva aby boli silní, dievčence zasa pre krásu. Nemožno sa diviť. Veď ide o životodarnú tekutinu, ktorou bol každý kopaničiar odkojený. Tekutinu, bez ktorej sa nekoná žiadna svadba, jarmok, zabíjačka či pohreb.
Tí, na ktorých se nezabúda
Kraj opradený povesťami sa rozprestiera medzi Veľkou Javorinou a Bradlom. V minulosti patril striedavo braneckému a čachtickému panstvu. Z hradov sú dnes už len zrúcaniny. Ale povesti o nich a ich pánoch stále žijú a nedajú spať nejednému historikovi. Veď kto by nepoznal čachtickú pani Alžbetu Báthoryovú ako „krvavú grófku“, ktorá sa kúpavala v krvi mladých panien, či Mórica Beňovského, z ktorého sa stal kráľ Madagaskaru. Kraj, ktorý odchoval svetu osobnosti ako boli generál Milan Rastislav Štefánik, architekt Dušan Samuel Jurkovič, primáš Samko Dudík, spisovateľka Ľudmila Podjavorinská a iní. Z tých súčasných možno spomenúť napríklad veľkého dobrodruha a horolezca Petra Ondrejoviča z Beckova, ktorý splavil africkú rieku Omo či zlanil stolovú horu Venezuely a ďalších mladých úspešných športovcov.
Stopy minulosti
„Hore, za česť, slobodu, slovenskému národu!“ Pokrik, ktorý v meruôsmych rokoch, v čase maďarského útlaku, znel z úst dobrovoľníkov z radov Myjavčanov, Turolúčanov, Vrbovčanov,… Na čele tohto zápasu za národnú slobodu stáli ako inak Ľudovít Štúr, Jozef Miloslav Hurban a Michal Miloslav Hodža. Tí sa tajne stretli v Dome pani Kolényovej (dnes súčasť SNM Múzea SNR v Myjave), kde sa ukrývali a celé povstanie naplánovali. Okrem múzeí sa na myjavských kopaniciach nachádza nespočetne mnoho pamätníkov dokumentujúcich bohatú históriu utláčaných, ale vzdorovitých a nebojácnych sedliakov.
Bohatstvo přírody
Nielen bohatstvo histórie, ale najmä na mnohých miestach ešte stále nedotknutej prírody môže očariť nejedného návštevníka kopaníc. Hustá sieť turistických a cykloturistických trás ponúka jedinečné zážitky na čerstvom vdzuchu. Chodníky vedú na zaujímavé miesta, k pomníkom, kultúrnym pamiatkam, naprieč chránený-mi oblasťami Bielych i Malých Karpát či na vrcholky kopcov, odkiaľ je nezabudnuteľný výhľad. Ak sa lepšie rozhliadnete, určite neprehliadnete množstvo chránených druhov rastlín. Takisto si nemožno nevšimnúť lesnú zver, ktorá pred Vami nečakane prebehne k najbližšej skupinke stromov či jastrabi, ktoré počas výletu v prírode neustále krúžia nad hlavami.
Agroturistika
Bezrohý americký Charolais, škótske plemeno Hailander, Muránsky Norik, Belgický ardénsky chladnokrvník, Lipicana, Furióza. Okrem poznávania kopaničiarskeho spôsobu života, či týchto pre tento kraj nezvyčajných zvierat, sa na Biofarme v Podkylave ponúka neopakovateľný zážitok v podobe jazdy na voze ťahanom koňmi naprieč touto krajinou (v zime je to jazda na saniach), prvotriedny jazdecký výcvik pod dohľadom profesionálnych inštruktorov v krytej jazdiarni i pokojná jazda v konskom sedle voľne v prírode po poliach, ktoré striedajú pásy lesov. A veľa ďalších aktivít spojených s vidiekom.
Podujatia počas celého roku
„Tu bratia vždy sa stretať budú.“ To prehlásili štúrovci a platí to dodnes. Každoročne sa na najvyššom vrchu Bielych Karpát – na Veľkej Javorine koná spoločné Stretnutie Čechov a Slovákov. Každodenný život tu domácim i hosťom spestrujú i ďalšie pravidelné podujatia ako sú akcie v rámci Kultúrneho leta, Michalský jarmok, Vianoce v divadle, Rodeo Lubina v štýle divokého západu, megakoncerty spevákov i skupín súčasnej scény, ale i príležitostné akcie, kedy napr. na trati Myjava – Veselí nad Moravou premávala parná lokomotíva s historickou súpravou.
Medzinárodný folklórny festival a festival európskej tradičnej kultúry
V júni 2009 sa bude konať už 50. ročník MFF a 5. toho európskeho. Ak ste z tých, ktorým slovo folklór nič nehovorí, skúste sa raz prekonať, prísť na trojdňový festival, ktorý sa koná v Myjave a nebudete vedieť, čo fotografovať skôr. Začína sprievodom všetkých účinkujúcich cez mesto, pokračuje oficiálnym otvorením v prírodnom amfiteátri uprostred príjemného prostredia a následným programom všetkých súborov. Účinkujú tu nielen domáce súbory zo Slovenska a Európy, ale i z ďalekej Ázie, čiernej Afriky i temperamentnej Južnej Ameriky. Veď nie pre nič za nič sa tento festival koná pod hlavičkou C.I.O.F.F., ktorá je súčasťou UNESCO. Vidieť toľko rôznorodých etník na jednom mieste skutočne stojí za to!
Zvyky a tradície všade, kam se pozrieš
Fašiangy, ručné stavanie mája, dožinky, dupanie humna, čepčenie nevesty, pravá kopaničiarska svadba, tradičná zabíjačka, priadky, driapanie peria, varenie lekváru, koštovka páleného, kopaničiarske majstrovstvá v jedení slivkových gulí, vystúpenia domácich folklórnych súborov Kopaničiarik a Kopa. To všetko a mnoho ďalšieho možno zažiť na kopaniciach. Stačí sa len lepšie poobzerať okolo seba a zistíte, že v Gazdovskom dvore v Turej Lúke či na námestí v Myjave sa stále niečo deje.
Adrenalín stúpa
Ak si myslíte, že tento kraj je len pre rodiny s deťmi či seniorov, ste na veľkom omyle. Mladí ľudia a nadšenci športu si tu každoročne merajú sily v rôznych športoch od cyklistiky cez futbal až po orientačné behy. Každoročne sa tu tiež konajú Majstrovstvá Slovenska v motocrosse. A kto nechce byť len ďalšou hlavou v dave divákov, nič mu nebráni zobrať si výstroj a zlaniť skaly, rozbehnúť sa z kopca a voľne obdivovať krajinu z vtáčej perspektívy ako rogalista či nechať sa voľne unášať v balóne počas vyhliadkového letu. Pre tých, ktorí radi riskujú, no predsa sa radšej držia pri zemi, je tu možnosť využitia vleku na Starej Myjave či Veľkej Javorine. Lyže, snowboard či bežky v zime i crossové bicykle v lete v kvalitnom lesnom teréne dajú zabrať aj tomu najväčšiemu športovcovi. Jedinou nevýhodou týchto športov je fakt, že kopanice zatiaľ, bohužiaľ, nie sú vybavené požičovňami tohto športového vybavenia a profesionálnymi inštruktormi. Takže ak nemáte vlastnú výstroj, zážitok v podobe adrenalínu sa nekoná.
Niečo málo pre podnikatelov
Kongresové centrá miestnych hotelov v Myjave či Starej Turej ponúkajú klasické kvalitné služby na vysokej úrovni. Keďže ubytovacie zariadenia sa ešte len budujú či sú práve novootvorené, nemožno povedať, že myjavské kopanice sú stálou destináciou v tejto oblasti. Avšak plná obsadenosť týchto zariadení naznačuje, že kongresy, školenia, zasadnutia či rokovania sa tu bežne konajú, a je teda len otázkou času, kedy sa dostanú do povedomia firiem.
Filmy
Pokojný kraj kopcov si ako miesto natáčania vybrali viacerí režiséri. Filmy, ktoré sa tu natočili: Bathory, Štúrovci, Sváko Ragan z Brezovej, Bičianka z Doliny a ďalšie.
Sice trochu se spožděním, ale o to radostněji oznamujeme výherce
finálového kola fotosoutěže Domov objektivem cestovatelů
Sice trochu se spožděním, ale o to radostněji oznamujeme výherce finálového kola fotosoutěže Domov objektivem cestovatelů. Vítězný fotograf získává dvě letenky do Dubaje, kde si může třeba zalyžovat a všech šest fotografů získává Zoner Photo Studio.
Pro nejlepší fotografy HUMI Outdoor připravil dohromady 4000 Kč v poukázkách na nákup vybavení.
S HUMI Outdoor máme dlouholeté, velmi dobré vztahy a věříme, že se vám nějaká ta voděodolná výbava, až budete na čekat na ten správný fotografický okamžik někde v dešti, bude hodit.
Lukáš z LevnéPrůvodce.cz věnuje každé kolo slevový kupón na nákup jakéhokoliv zboží (turistické průvodce, mapy, cestopisy, GPS atd.). V každém kole to bude 700 Kč, ve finále pak 1000 Kč.
Krásné slunečnice čekaly v deštivém dni na svit slunce.
Porada u náčelníka: porady se může zúčastnit každý. Chce to jen trošku pevné vůle při zdolávání kopce Velký Manín.
při výletu do Ivančic ( rodiště V. Menšíka ) se po dešti kolem kostela objevila malá vodní zrcadla…
Ubytujete se v kempu na Jinolických rybnících a pak už stačí ráno přivstat a dojít asi 1km na vyhlídku pržského pěveckého sboru „Křížovský“ do Prachovských skal.
Pětipatrová rozhledna na Čantoryji. Uprostřed ničeho, uprostřed temnoty a přesto okolní lidská sídla září deítky kilometrů daleko.
pohled z lodičky na Vltavě na známé pražské nábřeží
Zoner Press je vydavatelství odborné literatury zaměřené na oblast fotografie, grafiky, webdesignu, programování a bezpečnosti. Nechybí ani zájmové publikace pro děti a mládež
Institut digitální fotografie si v oblasti digitální fotografie u nás již vydobyl pevnou pozici a jeho publikační aktivity, semináře, workshopy, kurzy a konference patří k tomu nejlepšímu, co můžeme dostat
HUMI Outdoor je česká společnost, která se zabývá vývojem, výrobou a distribucí oblečení a vybavení pro náročné sportovní aktivity i volný čas
Firma Levnepruvodce.cz vznikla v roce 2007 jako reakce na vysoké ceny průvodců a map jak v kamenných obchodech tak i často na Internetu. Nabízí komplexní výběr průvodců do zahraničí i po Česku (např. Lonely Planet, Rough Guides, Jota, Freytag & Berndt, Ikar, Rother, Soukup a David a dalsi), turistických map a GPS navigací. V současné době nabízí výběr z více než 4000 ks zboží, přičemž nabídka se neustále rozšiřuje
Tiskněme velkoformátově! On-line sběrna pro (nejen) velkoformátový tisk
Nakladatelství původní encyklopedické literatury, připravilo od svého založení na přelomu roku 1992/93 téměř dvě stě původních titulů, z nichž mnohé se dočkaly opakovaných vydání. Hlavní pozornost věnuje především humanitním oborům, které byly v minulosti zanedbávány a zkreslovány marxistickou či nacionalistickou ideologií
Mnoho lidí si plete ostrov Císařská louka na jihu Prahy a
nejsevernější z pražských ostrovů, ostrov Císařský. Ten je stále
častěji místo Císařský nazýván Trojský. Aby těch nejasností ale
nebylo málo, tak Trojský ostrov kdysi bývalo území v dnešní spodní
části ZOO Praha, která v pozůstatcích ramene kanálu vybudovala tůně
pro vodní ptactvo a krásně jej využila.
Trojský ostrov kdysi bývalo území v dnešní části ZOO Praha. Ta v pozůstatcích ramene kanálu vybudovala tůně pro vodní ptactvo a krásně jej využila. Území bývalo odděleno odpadním ramenem Trojského mlýna, který byl roku 1845 přestavěn na sýpku a dnes je v soukromých rukách.
Císařský ostrov (někdy nazývaný také Trojský) je nejsevernějším a tedy posledním pražským ostrovem a se svou rozlohou 29 hektarů také ostrovem největším. Najdeme ho mezi Bubenčí a Trójou. V minulosti se nazýval též Císařský a Purkrabský.
Mnoho lidí si plete ostrov Císařská louka (na jihu Prahy) a ostrov Císařský (na severu Prahy). Proto je stále častěji místo Císařský nazýván Trojský. Přesto na mapy.cz se Trojský ostrov nenajde. Jen ostrov Císařský, což je jeho oficiální pojmenování.
Pro nás Bubeňáky a Dejvičáky byl ostrov odjakživa jednoduše Troja a často býval výletním místem a také Stromovka – Královská obora , která se rozkládá hned za ním. Obzvlášť romantická místa byla zezadu od vody jak od Vltavy, tak od Malé říčky, slepého ramena. Ještě tady dodnes zbyly pozůstatky luk a palouků, kde bývalo za doby Rudolfa II. místo pro jeho rozlehlou bažantnici. Dodnes tam u Malé říčky stojí staré vrby a osiky, plave spousta kačen a dalších ptáků.
Kdysi tu byly rozsáhlé louky a palouky a v 17. století byl velký zájem o pronájem těchto pozemků. V té době byl ostrov rozparcelován, protože právě na něm se stýkaly majetky tří vrchností a měly zde své malé pozemky i další držitelé. V 18. století naproti ostrovu Troja voda naplavila další tři ostrovy s názvem Císařské Bubenečské ostrovy, které časem byly spojeny v jeden ostrov. Právě tento ostrov leží na nejkrásnějším místě Prahy. Sám je obestřen krajinou s kouzelnou přírodní scenérií. A jak by ne, když jižně leží rozsáhlá Královská obora a severně od ostrova Drahaň – Troja, chráněné území přírodního parku, na který za Klecany navazuje přírodní park Střední Povltaví. Přírodní park Drahaň-Troja leží na pravém břehu Vltavy od Pelc-Tyrolky v Troji až po Drahaňské údolí, na východě a severovýchodě jej bezprostředně ohraničují městské části Dolní Chabry, Čimice a Bohnice. Místo je cenné jak ekologicky, tak biologicky, geomorfologicky a z velké části také historicky. Z přírodních hodnot je to řada zvláště chráněných území: Zámky, Čimické údolí, Bohnické údolí, Podhoří, Salabka, Havránka, Velká skála, Trojská a Jabloňka chránící unikátní biotopy vzácných rostlin a živočichů.
Najdete nedaleko odtud Pražskou zoologickou zahradu, Botanickou zahradu v Troji a překrásný barokní zámek Troja s dokonalou zahradou a kapli sv. Kláry s rozlehlou vinicí. Místa, o kterých jsem tady na cestovateli v minulosti již psala. Dokážete si tedy už dobře představit jakým koloritem a čistou krásou je tato oblast Prahy opuncována. Korunu jí dává jižní špička ostrova, kde je umístěn Trojský jez, za nímž ostrov Vltava obtéká zprava. Na regulovaném toku u břehu je známá umělá vodní slalomová dráha jak pro tréninky slalomářů, tak pro závody. Zleva Vltava teče plavebním kanálem Podbaba, který pochází z let 1899 až 1902 a je zakončen zdymadlem.
V roce 1927 byl na ostrově vybudován parkurový stadion. Koně dodnes na ostrově jsou, i když povodeň roku 2002 přinesla mnoho problémů a proud odnesl mnoho postrojů, sedel… Koně naštěstí byly včas v bezpečí. Stáje pak musely projít velkou rekonstrukcí. Dnes mají ustájeno 18 koní, které se připravují na policejní akce. Nedaleko od policejních koní je další jezdecký areál TJ Žižka Praha, který byl po povodních také obnoven. Povodně vydržela také jezdecká hala IN-EXPO GROUP, kde bývají závody v parkuru i drezuře.
Počátkem 20. století na ostrově vznikla také rozsáhlá zahrádkářská kolonie. Ta dopadla při povodních 2002 nejhůře. Na tři sta chatiček vzala voda a pouhých deset, které vydržely nápor živlu muselo být stejně strženo pro narušenou statiku. Stejně tak do nenávratna zmizelo cvičiště pro psy a již nebylo obnoveno. Severní část ostrova je známa Ústřední čistírnou odpadních vod, která je od roku 1991 nemovitou kulturní památkou, ve které je umístěno Ekotechnické muzeum.
V současnosti je ostrov využíván pro sportovní a rekreační účely a všechna místa na ostrově i v širokém okruhu kolem něj doporučuji od srdce navštívit. A nečekejte, že byste všechno dokázali stihnout za jediný den.
Nenechte se zmást sychravými fotografiemi místa, které je zachyceno za ranních mlh a končícího podzimu, kdy je všechno studené a syrové a nevzhledné a beze světla. Jaro a léto je tady naprosto kouzelné. Zkuste také někdy vyjít na skalní srázy nad údolím Vltavy. Z výšky okolo 200 metrů nad hladinou řeky jsou odtud okouzlující výhledy přímo na Trojský ostrov a na téměř celou Prahu.
Čistička odpadních vod na Císařském ostrově, pohled z Baby.
Největší sportovní podnik roku 2009 v České republice – to
je FIS mistrovství světa v klasickém lyžování
v Liberci. Od 18. 2. do 1. 3. 2009 se tu na
běžeckých tratích a skokanských můstcích střetne světová lyžařská
špička.
Největší sportovní podnik roku 2009 v České republice – to je FIS mistrovství světa v klasickém lyžování v Liberci. Od 18. 2. do 1. 3. 2009 se tu na běžeckých tratích a skokanských můstcích střetne světová lyžařská špička.
Mistrovství světa v klasickém lyžování se koná každé dva roky, v Česku přitom bude úplně poprvé (www.liberec2009.com). Pro soutěže ve skocích na lyžích byly upraveny dosavadní skokanské můstky na úpatí vrcholu Ještěd, pro běžecké lyžování byl vybudován zbrusu nový areál ve Vesci u Liberce.
Mistrovství představí také atraktivní premiéru: poprvé se totiž na skokanských můstcích utkají také ženy, pro které byla tato soutěž dosud uzavřena. Na to, jak se jim bude ve vzduchu dařit, se diváci mohou přijít podívat 20. února. Oproti tomu disciplína skoků pro muže už je dobře zavedená. Hlavní boje na velkém můstku se svedou 27. 2., soutěž týmů pak 28. 2. Do Liberce dorazí loňský vítěz světového poháru Rakušan Thomas Morgenstern, legendární Adam Malysz z Polska či vítězka kontinentálního poháru žen Ulrika Grässler hájící barvy německého týmu.
Nový běžecký areál ve Vesci přivítá závodníky na dvou okruzích dlouhých 3,75 km, jejichž kombinací vzniknou tratě o délce 5 a 7,5 km. Závodit se tu bude hned od začátku šampionátu, finálové závody ve sprintu, štafetě a maratonu mužů a žen se odehrají od 24. 2. do 1. 3. České publikum vkládá své naděje v loňského vítěze světového poháru Lukáše Bauera, který si dobré umístění v Liberci stanovil jako prioritu letošní sezony. Česká běžkyně Kateřina Neumannová byla na posledním mistrovství v Sapporu zlatá, na tom nynějším bude jako jeho prezidentka fandit rovněž svým bývalým soupeřkám Norce Kirstin Steiraové nebo Italce Follisové.
Vstupenky je možné koupit v předprodeji v síti TICKETPRO (www.ticketpro.cz). Na zahajovací ceremonii stojí od 300 do 750 Kč, na finále od 250 až do 1500 Kč. Nabídku hotelů, penzionů a ubytování v soukromí najdete na portálu www.liberechotels.com.
Město Liberec (www.infolbc.cz) divákům a sportovcům nabídne také jiné než sportovní vyžití. K jeho atrakcím patří symbol kraje, televizní vysílač a hotel Ještěd, botanická zahrada či zábavní a relaxační komplex Centrum Babylon.
Matka talianskych riek, rieka Pád, vydala v priebehu stáročí mnoho
skvostov. Starobylých a jedinečných. K nim sa určite radí aj mesto
Turín, metropola regiónu Piemont, prvé hlavné mesto zjednoteného
Talianska.
Matka talianskych riek, rieka Pád, vydala v priebehu stáročí mnoho skvostov. Starobylých a jedinečných. K nim sa určite radí aj mesto Turín, metropola regiónu Piemont, prvé hlavné mesto zjednoteného Talianska.
Máte-li problém se čtením slovenštiny, zkuste stránku přeloženou do češtiny pomocí automatického překladače od Googlu (a není to vůbec zlé):
Pre súčasníkov je Turín predovšetkým významným priemyselným centrom, v ktorom sa vyrábajú autá značky Fiat a Lancia. Ďalej mestom futbalu, sídlia tu až dva známe futbalové kluby: Juventus Turín a FC Turín. Na štadióne posledne menovaného sa v roku 2006 otvárali a ukončovali zimné olympijské hry. Supermoderný štadión je známy tým, že diváci vychutnávajú dianie na otvorenej hracej ploche spod zastrešených priestorov a tiež dômyselným zabezpečením štadióna pred výtržnosťami fanúšikov. V blízkosti štadióna stojí, možno ako istý druh amuletu, stavba Metafyzický tieň. Ide o otvorený kváder s dvoma radmi okien na všetkých stenách s tou vlastnosťou, totiž nevrhá v žiadnu dennú dobu tieň. Rovnako ako nepadol ani najmenší tieň na spomínané olympijské zápolenie v Turíne.
Pre istý druh milovníkov toho lepšieho v našom živote je Turín európskym hlavným mestom čokolády. Koncom 18. storočia tu istý vynaliezavý konštruktér menom Doret zostrojil stroj na výrobu čokolády v pevnej forme. Každý rok koncom októbra mesto Turín organizuje dvojtýždňový festival čokolády. Milovníci daru Mayov si môžu zakúpiť špeciálny čokoládový pas, s ktorým ochutnajú vo vybraných zariadeniach až päťdesiat druhov čokolády vyrábaných v regióne.
Hoci v Taliansku vládne prísna odluka štátu od cirkvi, 95% Talianov sa hlási ku katolíckej viere. Mesto Turín je baštou viacerých katolíckych cirkevných rádov, najmä však je kolískou rádu svätého Don Bosca, tzv. Saleziánov. Spomínaný rád, v ktorom vychovávajú aj slovenských Saleziánov, tu má päť kostolov a viacero viacúčelových zariadení, ktoré sa orientujú na teraz tak prepotrebnú prácu s mládežou.
Najmladší a najmodernejší zo všetkých turínskych kostolov, je kostol Svätej tváre, dielo švajčiarskeho architekta Mária Bottu, dokončený tiež v roku 2006. Moderný a nanajvýš originálny kostol bol postavený, tak povediac, ekologicky. Z klasického materiálu: tehál a dreva, ktoré sa využili zo starších budov priemyselnej turínskej štvrte Thorn 3. Za obetným stolom sa skromne a nič si nenárokujúc vynára tvár trpiaceho Bohočloveka. Moderná pripomienka známeho Turínskeho plátna je vytvorená z dômyselne zošikmených tehál a s pomocou umne vedených lúčov svetla. Tento skvost modernej sakrálnej architektúry príznačne zapadá do priemyselnej časti Spina 3. Z jednej strany kostol obklopuje klasický štrnásťposchodový obytný činžiak s obitými balkónmi, z druhej strany múr s kresbami grafitti, za ktorým sa rozkladá odstavená ale nie zbúraná továreň premenená na múzeum v prírode. Nič príliš vzdialené, všetko prvky našej doby.
Turín sa právom hrdí minimálne ešte jedným prvenstvom. V meste je najmladšie a určite najmodernejšie metro v Európe a možno aj vo svete. Prvá línia turínskeho metra, Metropolitana di Torino, bola otvorená krátko pred zahájením spomínaných Zimných olympijských hier v roku 2006. Jazda turínskym metrom, v ktorom vlakovú súpravu neriadi vodič, ale počítač, vozne sú obuté v gumených kolesách a pohybujú sa na betónových koľajniciach, je pôžitkom pre milovníkov výdobytkov techniky. V turínskom metre umne zamedzili možnosť znesvätiť tento stánok technickej moderny spáchaním samovraždy. Vstup na koľajiská metra a do samotných vozňov vymedzuje stena z plexiskla, ktorá sa otvorí len keď na zastávke zastane vlaková súprava.
Mnohí predstavitelia našich miest ba aj štátu by si mohli vziať príklad z nápaditosti otcov mesta Turína, ako v dobrom zmysle spropagovať svojeť a udržať mesto stále na pulze času. V roku 2008 napríklad vyhlásili mesto Turín za hlavné mesto svetového dizajnu, na znak toho na kandelábroch hlavných tepien doteraz vlajú charakteristické zeleno-čierne zástavky s príslušným nápisom. Predtým, v roku 2006 organizácia UNESCO vyhlásila Turín po Alexandrii, Madride, Antverpách a Montreale za hlavné mesto svetovej knihy.
Kniha, dizajn, alebo iné produkty, ktoré jedinec sprostredkúva iným, úzko súvisia s médiami. Mesto Turín sa právom nazýva aj metropolou médií. Okrem iných periodík, vydávajú tu aj jeden z najstarších talianskych denníkov, dodnes mienkotvorný denník La Stampa s celoštátnym rozšírením.
Každý súdny človek uzná, že veľmi silným médiom je kinematografia. A to už viac ako sto rokov. Ešte v 20. rokoch 20. storočia vyjadril ruský revolucionár Trockij nádej, že kiná pomôžu vyprázdniť kostoly, že pritiahnu ľudí lákavejším prostredím a oblečením ako občania nachádzajú v kostoloch. Celkom tak sa síce nestalo, no i tak sa kinematografickému priemyslu podarilo vytvoriť báječný fantastický svet, ktorý premieňa ľudské predstavy na realitu, hoci často len podenkovú. Mýty, príbehy, sny, najrozličnejšie fantázie, to všetko film úplne demokraticky poskytuje miliónom. Vďaka kinematografickým technológiám sa vysnívané aj nadprirodzené stáva reálnym. A práve kinematografii je v Turíne zasvätený v prenesenom význame a doslova chrám – Múzeum kinematografie, ktoré sa nachádza v budove Mole Antonelliana. Budova Múzea kinematografie sa vyznačuje takou originalitou a impozantnosťou, že sa stala nielen symbolom mesta, ale Taliani Mole Antonelliana umiestnili aj na svojich dvojcentových eurominciach. Upomienka na chrám nie je márna, architekt Alessandro Antonelli naprojektoval budovu v 60. rokoch 19. storočia ako synagógu. Neskôr, keď turínska židovská obec pre neustále rastúce náklady a megalomanské vízie architekta odstúpila od stavby, budovu získalo mesto Turín. V čase dokončenia v roku 1889 bola Mole Antonelliana so svojimi viac ako 167 metrami najvyššou tehlovou budovou na svete. Nielen budova, v ktorej múzeum od roku 2000 sídli, je impozantná. Tiež ráz a vnútorné stvárnenie budovy ohromuje. Vnútro múzea tvorí jedna celistvá výstavná plocha rozdelená len podlažiami. Expozície múzea dávajú návštevníkovi možnosť nahliadnuť do sveta kinematografie od počiatkov až k najsofistikovanejším prvkom tohto žánru, ako ich poznáme dnes. Pozostávajú z častí: vývoj kinematografie od prvopočiatkov, dejiny fotografie, plagáty k filmom, počiatky filmových záznamov: zbierka a ukážky nemých a zvukových filmov, najrozličnejšie filmové kulisy a rekvizity. Súčasťou múzea je knižnica a archív.
Autori výstavy sú toho názoru, že žáner filmu sa zrodil zo snahy človeka zabaviť druhých. Prvé obrazy človek vytvoril a poskytoval pomocou rúk, svetla a tieňa. O kúsok ďalej vo vývoji sa už nachádzalo poskytovanie obrazov cez jednoduché a zložitejšie okuláre. Na ceste k dnešnej kinematografii nasledovali rôzne optické schránky na prezeranie obrázkov. Na konci 18. a začiatkom 19. storočia dobyla svet zábavy laterna magica. Mimochodom, múzeum vlastní okolo stovky týchto zariadení, starších či novších, stále funkčných a asi 2000 obrázkov na prezeranie. Cesta vývoja potom viedla k fotografickému zachyteniu pozitívneho obrazu na kovových doskách – k dagerotypii a ešte neskôr k prvým fotografickým aparátom. Návštevník sa môže pokochať staručkými fotografickými prístrojmi zo začiatku 20. storočia spolu s kompletným vybavením na vyhotovenie fotografií, azda ani netreba spomínať bohaté ukážky vyhotovených starých fotiek. Čo všetko, ako detailne a v akej kvalite vedeli zachytiť priekopníci filmovania v rokoch 1880–1902, si uvedomí návštevník, až keď sa posadí v jednej z okrúhlych sál na prvom poschodí a zahľadí sa na ukážky nemých filmových snímok, ktoré zachycujú napríklad let muchy, pohyb svalov na nohe pri behu, pohyb svalov na tvári pri vyslovení pozdravu, chôdzu kozy, ovce a podobne.
Sála na druhom poschodí múzea kinematografie sa volá jednoducho chrám. Všetko a všetkých v chráme sleduje obrovský byvol so svetielkujúcim tretím okom na hlave a Božím okom uprostred Dávidovej hviezdy na hrudi, ktorý sedí na tróne. Žeby boh kinematografie? Alebo azda symbol toho, že podaktorí túžia urobiť z kinematografie božstvo, ktoré kontroluje naše mysle a vtláča nám cez pohybujúce sa obrázky do podvedomia svoje predstavy? Tak či onak alebo úplne ináč, božstvo je k svojmu trónu symbolicky pripútané reťazami. Určite však pozorne sleduje všetkými štyrmi očami aj dianie na dvoch veľkých filmových plátnach, na ktorých bežia paralelne rôzne filmy. A tiež divákov pohodlne ležiacich v leňoškách pred nimi. Do polovice septembra bol chrám zasvätený tvorbe všestranného talianskeho umelca a režiséra Uga Nespola. Jeho expozícia Čas po čase, ktorá dáva nahliadnuť do umelcovej tvorby od roku 1967 do súčasnosti, sa nesie v duchu umelcovej myšlienky, že umenie má zobrazovať všetky aspekty reálneho života. Súčasťou výstavy sú fotografické zábery z filmov, plagáty k Nespolovým filmom, videoprojekcie a časti filmových exteriérov z tvorby režiséra. Nespolo je známy tým, že rád využíva aj v nových filmoch už použité exteriéry a tých je po bokoch chrámu nepreberné množstvo. Mimochodom, Ugo Nespolo víta návštevníka už z plagátu pri vchode do samotného múzea.
Návštevník, ktorý sa nasýtil pozlátkom sveta kinematografie, môže sa nechať preskleným výťahom vyviesť na vrchol veže Mole Antonelliana a vychutnať reálny Turín z vtáčej perspektívy.