Tři kola nacpaná v autě. Museli jsme sundat přední i zadní,
mezi rámy nacpat nějaký hadry, ale vešlo se. Ono to po dálnici líp frčí,
když na střeše nic není. A že je před námi dlouhá cesta. Jedeme do
Dolomit, projet si známý okruh Sella Ronda.
Tři kola nacpaná v autě. Museli jsme sundat přední i zadní, mezi rámy nacpat nějaký hadry, ale vešlo se. Ono to po dálnici líp frčí, když na střeše nic není. A že je před námi dlouhá cesta. Jedeme do Dolomit, projet si známý okruh Sella Ronda.
Cyklo-lyžařský ráj Sella Ronda
Sella Ronda je okruh okolo užasného masivu Sella v Dolomitech, známý jak lyžařům (většinou v zimě), tak cyklistům (většinou v létě). A cyklistům silničním i horským. Okruh vede přes čtyři průsmyky (Gardena, Campolongo, Pordoi a Sella), do kterých se dá vyjet lanovkou a okruh tak zvládnou pohodlně za jeden den. Jednou ročně se tu pořádá tzv. Sella Ronda Bike Day kdy jsou silnice vyhrazené pouze pro cyklisty.
Ale to není to, proč se kvůli tomu ve třech mačkáme v autě my. Chceme projet Sella Ronda okruh na horských kolech, což je 65 km dlouhý okruh s celkovým převýšením skoro 4 tisíce metrů. Další den si to chceme dát opačně, po anitclockwise okruhu, který je dlouhý 55 km s převýšením přes tři tisíce.
Cestu máme pečlivě naplánovanou, i díky docela podrobné mapě cyklotras v oblasti Val di Fassa, kterou jsme nafassovali na turistických informací minule.
Základní tábor rozbalujeme v Canazei, v kempu. Vytahujeme kola, hadrová ochrana proti poničení úplně nezafungovala. Jarouš se směje, zažívá první zadostiučinění, že si nevzal svoje super karbonový a fakt hodně drahý kolo. My tomu nerozumíme, proč si ho kupoval, když si ho pak na nejlepší výlet sezóny nevezme proto, aby si ho náhodou nepoškrábal v autě, aby mu kolo někdo neukradl v kempu, případně aby svým naleštěným karbonovým rámem nespadl na ostrý dolomitský šutr. Jeho věc, říkáme si, my se o naše postarší celopéra tolik nebojíme, necháváme je uvázané u stromu a jdem někam na večeři.
Výjezd. Teda sjezd.
O samotném výletu není moc co psát. Úžasný zážitek, v úžasné krajině, poměrně těžké traily po kamenitých stezkách. Možnost vyjet si nahoru lanovkou je hrozně fajn, i když to vyjde na docela dost peněz. Sjezdy zvládáme ve zdraví, kolo jsme nikdo nerozbil, neztratil, ani nám je nikdo neukradl. A to je na horských boudách ani nezamykáme.
Okruh lze projet i se zaplaceným průvodcem, což by asi pomohlo v tom, že bychom tak často nemuseli čumět do mapy a nekufrovali. Zas tak dobře značený to nemají. Ale dá se, s dobrou přípravou a mapou. A s tím, že čas od času je potřeba nějaký ten kopeček vyšlápnout zpět.
Na Jaroušovi je po celou dobu vidět jeho rozpolcenost. Na svým starým kole se docela trápí, hrozně by chtěl mít svoje nové, ale zároveň je rád, že se tu o něj nemusí bát. My bychom to asi řešili nějakým pojištěním.
Výlet ještě nekončí, a už plánujeme, jak se sem vydáme znovu. V okolí je spousta dalších cyklo i pěších tras, takže bychom mohli vzít i naše holky, které naše adrenalinové střiky úplně nemusí.
Pár dat:
Praha – Canazei: Pohodlným tempem skoro pořád po dálnici 8 hodin, poplatek za Rakouskou dálnici, Brennerský průsmyk, Italskou dálnici.
Sella Ronda: Určitě to chce celoodpružené kolo a technickou zdatnost, není to pro začátečníky. Nástupní místa ideálně v Selva Gardena, Corvara, Arabba, Canazei nebo Campitello di Fassa.
Počasí: V Dolomitech je vetšinu dní v roce fakt pěkně, ale jsou to samozřejmě nepředvídatelné hory, takže stojí zato mrknout na předpověď.
Řím a křesťanství, Vatikán a papež František – to jsou cíle cest
pro dnešní křesťanské poutníky, stejně jako pro cestovatele obdivující
Vatikánský stát, město a zahrady. Rozlehlostí a noblesou starých časů
Vás ohromí náměstí sv. Petra, kde se vám zatají dech tváří
v tvář stejnojmenné bazilice, ve které můžete s pokorou
spočinout u hrobu prvního z papežů, apoštola Petra.
Řím a křesťanství, Vatikán a papež František – to jsou cíle cest pro dnešní křesťanské poutníky, stejně jako pro cestovatele obdivující Vatikánský stát, město a zahrady. Rozlehlostí a noblesou starých časů Vás ohromí náměstí sv. Petra, kde se vám zatají dech tváří v tvář stejnojmenné bazilice, ve které můžete s pokorou spočinout u hrobu prvního z papežů, apoštola Petra. Historií Vás prodchnou Vatikánská muzea a po srdci pohladí procházka Vatikánskými zahradami. Strávili jsme v Římě a Vatikánu jeden květnový týden. Prošli přes osmdesát památek během těch dní. Vycházeli jsme ráno na osmou a vraceli se večer na osmou a v noci šli fotit noční Řím. O Římě toho bylo napsáno mnoho a tak bych Vás v tomto článku ráda provedla Vatikánem.
Vatikán, s původním etruským názvem vatico, se rozkládá na pravém břehu Tibery. První záznamy o osídlení tohoto břehu Tibery jsou z konce období římské republiky. Už v 1. pol. 1. stol. po Kristu tam založila zahrady Agripina, manželka Germanikova a matka císaře Caliguly, a Dominicia Lepida, Neronova teta (později zahrady dostal právě Nero). Tehdy byl nejvýznamnější stavbou na této půdě cirk, postavený za císaře Caliguly a obnovený později Nerem. Po něm také dostal své jméno circus Gai et Neronis. Místu vévodil obelisk, který byl přivezen speciální lodí z Heliopole u Káhiry v Egyptě. Je až neuvěřitelné, že byl dopraven roku 37 n. l. a na náměstí sv. Petra jsem ho obdivovala nyní i já ve 21. století. Nikde jinde na světě jsem necítila tak dokonalé propojení s historií, s řetězcem generací přede mnou. Nikde jinde na mě nedýchaly skutečnosti časů dávno minulých jako právě zde. Kdysi v cirku byly pořádány právě Nerem ukrutné a krvavé nelidské hry se životem, vozatajské umění, které končívalo smrtí. Dnes zde křesťanům káže papež František lásku k Bohu a k bližním.
Na tomto místě bylo r. 67 umučeno mnoho křesťanů. Zde byl umučen i apoštol sv. Petr, který byl v cirku ukřižován hlavou dolů a vedle něj pohřben. Roku 324 zde byla postavena první bazilika, která byla zasvěcena právě sv. Petrovi. Papežský stát má své počátky vývoje v době římského vévodství. Roku 752 se stal hlavou vévodství papež. Roku 756 papež Štěpán III. dostal darem velká území mezi Apeninami a Jaderským mořem (na nich známá místa jako Ancona, Gubbio, Faenza, Bologna…) od franckého krále Pipina Krátkého.
Ale historie bylo už dost, přeneseme se do doby vzniku samostatného státu na území Říma, Stato della Cittá del Vaticano, který vznikl na základě lateránských dohod 11. 2. 1929 mezi tehdejší italskou vládou a Svatým stolcem na přání papeže Pia XI., který toužil po svobodném, nezávislém Svatém stolci.
Celková plocha státu je 0,44 km2, z toho 0,26 km2 zabírají budovy. Zbytek plochy patří Giardini Vaticani – Vatikánským zahradám a komunikacím. Vatikán je obehnán starobylými hradbami z let 1550–1640. Když navštívíte Vatikán, opustíte nejen hranice města Říma, ale i italské státní území. Jste v nejmenším státě na světě! Suverénní stát je uznán podle práva a udržuje vztahy se 145 zeměmi světa. Disponuje vlastními pořádkovými silami, má vysoce ceněné vlastní mince, vydává známky, má poštu, své telekomunikace. Vlastní žlutobílou vlajku se zkříženými klíči a tiárou a vlastní registrační značku vozidel (SCV, CV). Má svá tisková média a „Radio Vaticana“,.
Rozhlas z Vatikánu do celého světa
Vlastní rozhlasová činnost byla svěřena Tovaryšstvu Ježíšovu, tedy jezuitům, už od doby vzniku VR od 4. února 1931, kdy Pius XI. zahájil první vysílání. První vysílačku vybudoval vynálezce radia Guglielmo Marconi. Generace pamatující II. světovou válku ví, že tehdy bylo upuštěno od původního záměru vysílání pouze proslovů Svatého Otce, ale sloužilo okupovaným národům a také pronásledovaným místním církvím. České pravidelné vysílání se datuje už od 24. 12. 1947 v češtině i slovenštině, první vysílání proběhlo 22. 12. téhož roku a zasloužil se o ně pražský arcibiskup Josef Beran. Ne každý ví, že jako znělky se od počátku vysílání používalo úderů hodin baziliky sv. Petra. Po II. světové válce zněla melodie písně českého skladatele Jana Kunce „Kristus vítězí, Kristus kraluje“.
Dnes při přípravě a vysílání programů Vatikánského rozhlasu ustupují stále více tradiční analogové technologie technologii digitální. Každý den připravují různé redakce, vybírají a překládají zpravodajský materiál, nahrávají ho, stříhají digitální záznam a vybírají i hudbu. Při montážích často ještě spolupracují s techniky, kteří dokončují verbální i hudební tvorbu programů nebo asistují při přímém přenosu zpravodajských a kulturních pořadů. Při tvorbě, ukládání a vysílání programů je využívána kvalitní počítačová síť, která tvoří základ automatizovaného vysílacího systému. Profesionální software byl vytvořen speciálně pro potřeby rozhlasu a je instalován v systému výkonných serverů a umožňuje tak obsluhovat stále rostoucí masu dat. Každý den se odtud rozlétají do celého světa pořady ve 40 jazycích na krátkých vlnách, do Evropy a Itálie také na středních vlnách. Programy je možné poslouchat také na živo na internetových stránkách Svatého stolce a Vatikánského rozhlasu.
Piazza di San Pietro – náměstí sv. Petra s výše zmíněným obeliskem a monumentální bazilikou sv. Petra se celé nachází na území Vatikánu. Ohromená jsem byla elipsou monumentální kolonády a nástupním schodištěm do baziliky. Neméně jsou návštěvníci ohromeni frontou pro vstup do baziliky, která se táhne po celé elipse kolem dokola. Než tu frontu vystojíte, detailně se seznámíte s celou plochou, mistrovským dílem Berniniho (1598–1680). Bránu střeží Švýcarská garda v uniformách. Po smrti papežů se brána uzavírá a je opět otevřena po zvolení papeže nového. Při čekání zvedněte oči na horní římsu kolonády, po každé straně uvidíte sedmdesát světců. Nad středem barokní fasády je umístěna socha Ježíše Krista. Dole pod schodištěm upoutají zrak dvě monumentální sochy sv. Petra vlevo a sv. Pavla vpravo. Egyptský obelisk z dob císaře Nerona je uprostřed, sem byl obelisk přenesen roku 1586 dle příkazu papeže Sixta V. aby zde na očích všem připomínal Petrovo mučednictví a smrt. Po stranách obelisku jsou dvě kašny ze 17. století. Pravá je od Carla Maderny a vznikla za pontifikátu Pavla V. Levá, je od Carla Fontany z dob papeže Inocence XI. Zajímavostí tohoto místa je osazení kulatého kamene mezi každou kašnou a obeliskem. Když se právě sem postavíte, podívejte se na sloupy po šířce kolonády. Napovím, že vzniká dojem jediného sloupu u celé kolonády, sloupy jsou v zákrytu. Každou středu, pokud je to možné, se tu koná generální papežská audience a každou neděli ve 12 hodin pronáší papež modlitbu Anděl Páně a požehnání z okna své pracovny v Apoštolském paláci. Náměstí je tak plné lidí, dosahuje až 80 000 přítomných.
Impozantní interiér, 187 metrů délka baziliky, 11 kaplí, 45 oltářů. Dřevo a mramor, ze kterých dýchá dlouhá a bohatá historie. Láska zakletá v grandióznosti provedení, detailech a harmonii – množství uměleckých děl, na něž slova nestačí. Prolínání dob a generací. Jsou zde díla původem z první baziliky, jiná na objednávku v době pozdní renesance a baroka. Ohromující dílo Berniniho ze 17. století. Pod Michelangelovou nebetyčnou kopulí se sbíhají dvě boční lodě, které mají délku 76 metrů!!! Opět ohromující prostory, kde jako kapka v moři utonou ty stovky návštěvníků, kteří se jako had linou dovnitř a ven, postávající s němým úžasem pod papežským oltářem nebo pod Berniniho propracovaným baldachýnem mezi čtyřmi robustními pilíři či u mistrovského díla Michelangela, Pietá, kterou dokončil již ve svých 25 letech!!! Slavné mramorové sousoší je z roku 1499. I jiné mramorové sochy a sousoší působí svou velikostí a mohutností stejné pocity úcty. Pokud se rozhodnete navštívit Petrův hrob pod bazilikou v Nekropoli, vstup je vedle Ufficia Scavi, zvnějšku baziliky. Nekropole byla objevena roku 1939, když se osazoval náhrobek papeže Pia XI. a výzkum trval až do roku 1951. Bylo zde nalezeno celkem 18 mauzoleí a hrob sv. Petra. Než baziliku opustíte, můžete se pokochat výhledem na Řím z kopule.
Vatikánské zahrady
Vatikánské zahrady jsou ohraničeny na severu, západě a jihu hradbami, na východě basilikou sv. Petra a Vatikánskými muzei. V zahradách najdeme nejvyšší bod celého Vatikánu a to v 75 metrech nad mořem. Předzvěstí dnešních zahrad byl malý park ve 13. století, který si nechal vyrůst papež Mikuláš III., kolem svého sídla. Ale až v 16. – 17. století zahradní návrháři a architekti Ligorio, Bramante, Tempesta, Maggi a Falda počali budovat zahrady, které rozčlenili do teras propojených schodišti podle návrhu Bramanteho a v té době také vznikly první zahradní plochy osázené stromy, květinami, doplněné fontánami a sochami.
Tehdejší nunciové měli také za úkol posílat do Vatikánu semena a sazenice rostlin, které v Itálii nerostou. A tak se přes velvyslance u španělského krále Filipa II. dostal k papežovi tabák nebo feferonky. Podobným způsobem – darem dostal papež banánovník. Téměř od počátku své existence zajišťovaly Vatikánské zahrady také čerstvou zeleninu. Tradice darů pokračuje dodnes, ještě roku 2011 Izraelská vláda a nezisková asociace Keren Kayemeth LeIsrael (KKL), která se zabývá bonifikací a zalesňováním rozsáhlých území Izraele, věnovala do Vatikánských zahrad olivovník starý čtyři století.
Zahrady jsou protkané historickými a uměleckými díly ze všech epoch lidského vývoje. Každá generace zde zanechává svou stopu, ať už ve stavbách, fragmentech antických sloupů a sarkofágů, sochách, fontánách, svatyních, kamenných lavičkách či jiných uměleckých dílech, především ale v práci zahradníků, kteří zahrady udržují krásné a svěží, plné květin, nejrůznějších rostlin, skalek, sestříhaných keřů či růžové zahrady po všechny uplynulé generace. Stíny dávají dnes už mohutné stromy všeho druhu. Prý je zde více než 6500 rostlin z různých míst světa, které reprezentují více jak 300 druhů. Známé jsou javory ze Severní Ameriky, libanonské cedry, tasmánské eukalypty nebo čínské jasmíny. I když se v zahradách žádní živočichové dnes cíleně nechovají, našli zde svůj domov ptáci, užovky, veverky, kuny a ježci a dokonce ve fontánách žáby.
Modlitby růžence ve Vatikánu
Každoročně se ve Vatikánských zahradách scházejí věřící k rozjímání a modlitbě růžence. Tradice modlitby růžence ve Vatikánských zahradách na svátek svaté Marty existuje od roku 1995 z iniciativy mons. Raffaella Lavagna, který tak chtěl reflektovat dva způsoby vztahu k Ježíši, způsob činný a kontemplativní, které Marta a Marie, tak jak je popisují evangelia, představují. Křesťany je vnímána jako duchovní srdce parku Lurdská jeskyně (La Grotta di Lurdes), možná i proto, že je právě věrnou kopií jeskyně v Lourdech. Byla věnována papeži Lvu XIII. biskupem Schoeperem a francouzskými katolíky roku 1902, medailony obou jsou umístěny v horních rozích čelní stěny. Uvnitř jeskyně je exponován originální oltář z Lurd, který byl darován Janu XXIII. Nedaleko této jeskyně je instalována bronzová socha Panny Marie z Fatimy a mramorová socha Zjevení panny Marie Guadalupské. Pod sochou je umístěna Žabí fontánka se čtyřmi bronzovými soškami žab, chrličů vody. V zahradách najdeme budovu Etiopského semináře a Italskou zahradu s fontánami, oleandry, granátovými jablky i banánovníky, která je vybudována ve stylu italské renesanční zahrady ale bez květin.
Procházka zahradami při pěkném počasí a dobrém světle člověka zklidní a zharmonizuje. I nám se zdálo, že nás Vatikán nabyl energií a láskou. Pokorou a příslibem. Řím byl pro nás jeden velký shon a ruch, přeplněné metro, občas ulice plné odpadků, smutek žebráků prakticky u každého menšího kostela. Odměnou nám bylo ticho a nevyslovitelná krása interiérů kostelů, kterých je v centru města na 350, mnohotvárná městská architektura složená ze všech časů lidského pokolení do jednoho celku a jednotlivé budovy jak kamínky zapadaly do mozaiky věčného města Říma a v magické síle se zapsaly do našich srdcí.
ROMA čtena pozpátku je AMOR. I pro nás se Řím stal láskou a už při odletu jsme plánovali návrat co nejdříve, protože přece: „Všechny cesty vedou do Říma”.
Zámek si oblíbila hlavně císařovna Alžběta, která sem utíkala před
nenáviděnými dvorními povinnostmi. Každodenní život tu byl mnohem
příjemnější než ve Vídni. Místní lidé ji milovali, zámecký personál
byl ochoten udělat pro ni první poslední.
„Nemám nyní žádné peníze. V těchto těžkých časech musíme šetřit. Prusové způsobili velké škody i na našem majetku. Bude trvat roky, než se zotaví. Téměř polovinu koní musíme prodat a žít skromně,“ napsal František Josef I. své manželce Alžbětě v roce 1866, jen pár týdnů po prohrané bitvě u Sadové.
Venkovský palác Gödöllő
Vojáky zraněné v bojích na Chlumu a dočasně ubytované v jízdárně zámku Gödöllő se tehdy císařovna chystala navštívit. Zároveň ale v dobách prusko-rakouské války hledala v Maďarsku útočiště pro své děti Rudolfa a Giselu. Pronajatou vilu v Budě považovala za příliš malou a na budínském hradě se jí v létě nelíbilo kvůli velkému horku. Toužila po paláci na venkově a Gödöllő jí padlo do oka. Císař ale palác kvůli špatné finanční situaci způsobené válkou kupovat nechtěl. Nakonec se však Alžběta dočkala. Přání jí splnila uherská vláda. František Josef I. byl totiž na základě korunovační přísahy z roku 1867 povinen trávit určitý čas v Uhersku. Vláda pro tyto příležitosti dala královskému páru k dispozici budínský hrad jako politický úřad a jako „dar lidu“ chtěla věnovat rezidenci na venkově, kde by mohli odpočívat. Volba padla na zámek v Gödöllő, městě asi 30 km severovýchodně od Budapešti, kam se dnes lze dostat z maďarské metropole autobusem nebo příměstským vlakem zhruba za 45 minut.
Jeden z nejkrásnějších maďarských zámků dal v první polovině 18. stol. postavit hrabě Antal Grassalkovich I., který se mohl pochlubit jednou z nejúžasnějších kariér své doby. Z pouhého advokáta se stal jedním z nejvlivnějších uherských magnátů a nejvyšším státním pokladníkem. Nashromáždil obrovský rodinný majetek a vybudoval několik paláců. Elegantní Gödöllő, postavené podle návrhu Andráse Mayerhoffera, patří ke skvostům barokní architektury. Navštěvovala ho i císařovna Marie Terezie, která měla pro svého důvěrníka Grassalkoviche slabost.
Antal Grassalkovich II. dal v 80. letech 18. stol. přistavět k nejjižnějšímu zámeckému křídlu divadlo, jež bylo první kamennou scénou s kulisami na území Maďarska. Hrálo se v něm ale jen tehdy, když pobývalo na zámku panstvo, což bylo jen několik týdnů v roce, protože většinu času trávil Grassalkovich ve Vídni. Rozlehlý zámek s více než stovkou pokojů doplňovaly kostel, oranžérie a lázně, na druhé straně stáje s jízdárnou. Po roce 1841, kdy Grassalkovichové vymřeli, noví majitelé na zámku téměř nepobývali, a tak chátral. V roce 1867 ho koupil uherský stát a po opravách vedených známým stavitelem Miklósem Yblem věnoval Františku Josefovi a Alžbětě jako korunovační dar.
Gödöllő v rukách císařovny Sissi
Na zámku trávili několik měsíců v roce, hlavně na jaře a na podzim. Císař zábavě a odpočinku příliš neholdoval. Dnešním slovníkem typický workoholik se silným smyslem pro povinnost pracoval od časného rána do pozdní noci s krátkými přestávkami na procházku nebo jídlo. Rád se ale zúčastňoval honů, hlavně na vysokou. Komnaty a schodiště v Gödöllő zdobily jeho trofeje. Zámek si oblíbila hlavně Alžběta, která sem utíkala před nenáviděnými dvorními povinnostmi. Každodenní život tu byl mnohem příjemnější než ve Vídni. Císařovna si mohla nikým nerušena číst, učit se jazyky, psát nebo se podle libosti procházet. Místní lidé ji milovali, zámecký personál byl ochoten udělat pro ni první poslední. Císařovna se naučila výborně maďarsky, milovala koně i uherskou aristokracii a byla považována za jednu z nejlepších jezdkyň v Uhrách i nejkrásnější dámu v zemi. Když „Sissi“ zatoužila po společnosti, uspořádala velkolepé koňské dostihy, chrtí závody nebo hon. Často ji navštěvoval zejména hrabě Gyula Andrássy. Sissi se stýkala i s místními cikány, obdivovala jejich tance, hudbu i vrozenou svobodu. Několikrát je na zámku hostila. František Josef I. to nerad viděl, všechny výstřelky ale musel tolerovat. Naposledy byla Sissi v Gödöllő v říjnu 1897. Po její smrti přijížděl císař na zámek již mnohem méně, naposledy v roce 1911. Rozpadem Rakouska-Uherska pak vstoupilo Gödöllő do nové, ve srovnání s idylickými časy královny Sissi velmi bouřlivé éry.
Nejprve se zde usadilo vedení jepičí Maďarské sovětské republiky, v roce 1920 se pak stal zámek sídlem zemského správce, admirála Miklóse Horthyho. Často sem přijížděl odpočívat i lovit, a tak se zde znovu objevovali zahraniční hosté a aristokraté. Za Horthyho byl v zahradě vybudován protiletecký kryt, propojený se zámkem podzemní chodbou. Během druhé světové války zámek neutrpěl žádné škody, až ho na podzim 1944 téměř kompletně vyloupili němečtí vojáci. Po válce je vystřídali sovětští osvoboditelé Maďarska, kteří tu zřídili polní nemocnici a v hospodářských budovách měli od roku 1950 kasárna. Obytné prostory sloužily jako domov důchodců.
Chátrání zámku skončilo až v polovině 80. let, kdy stát začal s rekonstrukcí, jež mu postupně vrací jeho někdejší lesk a noblesu. Návštěvníkům jsou zpřístupněny renovované sály středního křídla, slavnostní sál zdobený zlatobílým štukováním a část královských obytných prostor. Obrazy, zbraně, nábytek a řada obrazů představují prvních sto let zámecké historie a život Grassalkovichovy rodiny. Připomíná se i častá přítomnost císařovny Alžběty. Její pokoj byl zrenovován v původní fialové barvě, kterou měla ráda.
Časy, v nichž žila Sissi, oživuje také Jezdecký park v Domonyvölgy, jen pár kilometrů od Gödöllő. Vybudovali ho bratři Vilmos a Zoltán Lázárovi, kteří se věnují vozatajskému sportu a získali víc než tucet titulů z mistrovství světa. Několikrát denně se tu konají atraktivní vystoupení čikošů, někdejších honáků dobytka v maďarské pustě. Předvádějí své mistrné jízdy na koňských hřbetech vestoje, práskání bičem a další kousky. Na koni se také ukáže císařovna Sissi. Návštěvníci se mohou svézt na voze taženém koňmi, ale také si zkusit ovládat koně zapřažené do kočáru mezi překážkami tak, jak to dělají bratři Lázárovi na vozatajských soutěžích. Děti si mohou prohlédnout malou zoo s maďarskými domácími zvířaty.
V prosinci 2013 jsme se spolu s přítelem vydali na
pětiměsíční cyklistickou výpravu po zemích Jihovýchodní Asie. Do
Bangkoku a zpět jsme odlétli i s našimi dvoukolými kamarády a zbytek
cesty absolvovali až na malé výjimky s jejich pomocí. Najeli jsme
téměř 7000 km, navštívili Thajsko, Laos, Kambodžu, Vietnam a zase
Thajsko.
V prosinci 2013 jsme se spolu s přítelem vydali na pětiměsíční cyklistickou výpravu po zemích Jihovýchodní Asie. Do Bangkoku a zpět jsme odlétli i s našimi dvoukolými kamarády a zbytek cesty absolvovali až na malé výjimky s jejich pomocí. Najeli jsme téměř 7000 km, navštívili Thajsko, Laos, Kambodžu, Vietnam a zase Thajsko. Užili asfaltu, šotoliny i terénních zkratek a v dubnu se živí vrátili zpět do vlasti. O našem putování píšu v předchozích dílech seriálu a teď se pokusím shrnout, co asijská cesta dala a vzala.
Ochutnávka asijské kuchyně – největší motivace
Proč jsem se do Asie vlastně vydala? Protože v zimě je v Čechách zima a tu já nemám ráda. Protože jsem v Asii (vyjma Turecko) dosud nebyla a stejně jako ve spoustě dalších destinací i tady platí: Čím dřív, tím líp. Protože mě roky láká vyjet na delší cyklovýlet a poznávat cizí kraje ze sedla bicyklu. A taky proto, že miluji asijskou kuchyni a po pravdě řečeno jedním z hlavních důvodů cestování, je pro mě ochutnávání místních dobrot a toho jsem si v Asii užila do sytosti. I když ne vždy to byly dobroty…
Mnoho informací o cyklistice v jihovýchodní Asii se mi sehnat nepodařilo a na detailní plánování nebylo mnoho času, a tak jsme prostě sedli do letadla s mapami a průvodci v ruce a začali ze dne na den vymýšlet, kam vlastně pojedeme. Začátek v Bangkoku byl jasný a dál se děla vůle naše i Buddhova. Nedocenitelným pomocníkem se stala GPS vybavená open street maps staženými z internetu. V Thajsku, Vietnamu a Kambodže fungovaly mapy výborně, našli jsme v nich každou malou silničku a vyhnuli se tak nepříjemným hlavním tahů. V Laosu to s open street maps bylo o poznání horší, tahle část světa asi ještě nestála za detailní zmapování. Jenže na druhou stranu zde nejezdila téměř žádná vozidla, a tak jsme bez problémů brázdili hlavní tahy země. Jednou za čas jsme prostě sedli na internet, otevřeli google earth a naplánovali postup na dalších pár dnů. Samozřejmě, že občas došlo na prekérní situace provázené nadávkami na „terénní zkratky“ a proklínáním techniky, která nám dodala odvahu opustit jistotu asfaltu, ale to k cestování zkrátka patří. Zážitek nemusí být vždy pozitivní, hlavně když je intenzívní.
Jaká je asijská realita?
Co jsem od Asie očekávala? Úplně všechno. Rýži, usměvavé lidi, ušmudlané děti, bambusové chýše, džungli a hlavně bezčasí a pohodu, ve které nikdo nikam nespěchá. Popravdě řečeno, někdy toho bylo příliš. Rýží počínaje a pohodou a nespěcháním konče, zvlášť v Laosu byl často boj přesvědčit majitele bambusového stánku s rýží, aby vstal z hamaky a obsloužil hladového zákazníka. Ne nadarmo se zkratka Lao PDR (People’s Demoratic Republic ) překládá jako „please, don’t rush“. V každé zemi jsme podnikali mnohadenní jízdy mimo hlavní turistické oblasti. Patřily k nejkrásnějším etapám výletu. Rychlost pohybu na kole je ideální na kochání se krajinou, sledování života ve vesnicích a městech, užívání si divočiny v džungli, jenže občas přijde hlad a civilizace může být zatraceně daleko. Příjezd do Luang Prabang a první kuřecí bageta byl jeden z nejhezčích zážitků výletu. Omluvte mou povrchnost, ale hlad je prostě hlad.
Na domorodce jsme obecně působili jako šílenci. Když jsme rukama nohama a pár slovíčky popsali, co máme za sebou a co nás ještě čeká, chytali se za hlavu, váleli se smíchy a ukazovali na své motorky. Kde máme na těch našich kolech motor? Zkrátka jiný kraj, jiný mrav. S jazykem jsme se za celou dobu v Asii příliš nesžili, ale i „dobrý den, děkuji, bylo to dobré a nashle,“ kvitovali místní s radostným úsměvem, i když jsme možná říkali něco úplně jiného. V zemích, kde „Kááá“ znamená „blízko“, „daleko“ a „kuře“ to našinec nemá jednoduché.
Plán byl splněn na 167 % a možná ještě víc. Proti původnímu itineráři Thajsko – Laos -Kambodža jsme se trochu utrhli a zvládli k tomu ještě Vietnam a Malajsii. Radost nám nemůže zkazit ani to, že jsme do Malajsie dojeli z Bangkoku stopem a strávili tam pouhých 10 minut.
Thajsko: Coby klady jednoznačně vyzdvihujeme pohodové Thajce, jídlo, večerní tržnice a autostop (když bylo nejhůř, naložili nás i s bicykly). Coby zápory hodnotíme sklony silnic ve stylu: Když už do kopce, tak převis! Nepotěšil větší provoz na některých cestách a vyšší cena piva. Ale všeobecně je Thajsko nejpříjemnější země, co jsme v jihovýchodní Asii navštívili.
Laos: Potěšil nás minimální provoz na všech silnicích, plavba po Mekongu, několik překrásných horských oblastí, koloniální městečko Luang Prabang a laoské pivo. Jinak jsme tu zažívali spíš zklamání a pocit bezútěšnosti z chudé země plné zaprášených bambusových chýší u rozbitých cest, kde nikdo nic nemá a o nic se nestará. Pár turistických lokalit ukazuje Laos v úplně jiném světle než venkovská realita.
Vietnam: Jsem pivař, takže obrovské vietnamské plus je točené pivo z tanku za pár korun. Cyklistika získala zcela nový rozměr, k tomu nádherná hornatá krajina, nejlepší káva na světě, kouzelné městečko Hoi An i motorkářská metropole Saigon. Měsíc byl na Vietnam málo, ještě se sem někdy vrátím. Jen někteří Vietnamci a hlavně Vietnamky často lezli krkem, šidili nás, kde mohli a to jsme si vážně dávali bacha. Každodenní hádání o ceně litru vody či suché bagety unavovalo, ale celkový dojem ze země nezkazilo.
Kambodža: Cyklistický omyl. V druhé polovině března, kdy jsou obrovská horka, jsme tam na kolech vážně neměli co dělat. Zažili jsme si pár týdnů utrpení v prachu a potu a rozhodli se, že příště do Kambodži jedině na motorce. Vůči této zemi cítím dluh, přes to vedro jsem neměla sílu prožít si ji se vším všudy. Ale není všem dnům konec. Lidé jsou zde milí a o poznání příjemnější, než v sousedním Vietnamu a Angkor Wat si ráda projedu ještě jednou.
Skóre defektů je: 4 (partner) + 11 (já, jeden nedobrý trnitý keř mi způsobil 8 najednou). K tomu jeden přetržený řetěz, jeden prasklý ráfek a jeden drobný karambol bez větších následků. Celkem ujeto cca 6 700 km. Fyzické zdraví jen lehce nalomeno infekcí z komářích bodnutí, na která rychle zabrala antibiotika. A těch pár střevních potíží k Asii patří. Duševní zdraví kupodivu vydrželo, ponorka se dostavila v únosné míře a na kolo jsme také nezanevřeli. Za pár let jedem zas, třeba do Jižní Ameriky .
Neváhejte se mi ozvat. Ráda poskytnu podrobnější informace. Sama jsem při jejich hledání strávila hodiny na internetu a mnoho použitelného na mne nevypadlo. Jihovýchodní Asie stojí za to a projet ji na kole doporučuji všemi deseti. Kontakt je v redakci Cestovatele.
Autorka je průvodkyní horských a cyklistických zájezdů. Vedle toho píše cestopisné články a pořádá cestovatelské přednášky a promítání. Více informací o Dominičiných aktivitách najdete na jejím webu.
Chutná drůbež na asijský způsob
Netradiční kambodžská snídaně – steak s bramborovou kaší
V Thajsku na slonech na konci cesty
Kambodžské silnice
Zarostlý Mekong
Chrám Bayon v Kambodži
Kambodžské silnice
Netradiční kambodžská snídaně – steak s bramborovou kaší
Zážitky z autobusů, kdy natřásající a drncající rachotina
několik hodin poskakuje po rozbité silnici, zatímco vy pomalu prohráváte
svůj boj s močákem, jistě zná většina z vás.
Zážitky z autobusů, kdy natřásající a drncající rachotina několik hodin poskakuje po rozbité silnici, zatímco vy pomalu prohráváte svůj boj s močákem, jistě zná většina z vás.
Já jsem pro svůj močák oblíbeným soupeřem a tento duel si dáváme pravidelně. Většinou to začne tak, že rychle naskočím na pomalu odjíždějící autobus a nestihnu jít před jízdou na záchod. To se zkombinuje s kombinací nepravdivé informace o době jízdy, chybějících zastávek, hrbolatých cest a promítaného filmu Divoká řeka (a není to Meryl Streep, která by na mě tak působila). Výsledkem bývá něco mezi extází, agónií a posledním dervišůvým tancem. Duel vrcholí, když už notně orosený hledám PET láhev, zvracecí pytlík, případně otvírám okno ke skoku ven. Když autobus konečně zastaví na vymodlenou čůrpauzu, je vítězství moje.
Co dělat před cestou – Jít před cestou na záchod. Základní pravidlo. Nepřekročitelné. Fundamentální. – Protože pít se musí, je dobré to rozložit do více menších dávek na celý den – Vyhnout se močopudnostem – meloun, kafe, kola, pivo. – Neptat se na to, jak dlouho cesta trvá, jak často se staví a jestli má autobus záchod. Odpovědi jsou většinou stejně zavádějící a vedou k podcenění přípravy.
Co dělat během cesty – Nemyslet na to! Nemyslet na to! Je to jasné? Ne? Nemyslet na to! – Nevynechat ani jednu čůrpauzu, pokud se náhodou vyskytne. Je jedno, jak hnusné záchodky si řidič vybral. – Pít jen tolik, kolik dokáže tělo zpracovat. – Nehlasovat pro filmy jako je Divoká řeka, Tajmená řeka, Prokletá řeka, Červená řeka nebo Čelisti.
Musím, říct, že zatím všechny tyto duely jsem vyhrál. Docela nedávno, když jsem opět jednu z podobných historek dával k dobru, mi někdo řekl, že je fajn, že mám šanci takový duel ještě vyhrát. Že jsou lidi, kteří do toho jdou s tím, že prohrají. Vždycky. A že je pak cestování docela na hovno. A tak jsem se dozvěděl, co znamená inkontinence, a že to může od cestování docela odrazovat.
Cestování s inkontinencí
Protože mi to přišlo jako zajímavé téma (ano, kdo ví, jak dlouho ještě dokážu vzdorovat), trochu jsem si o tom přečetl ve wikipedii a trochu se dovzdělal. Není to totiž záležitost pouze našich babiček a dědečků.
Inkontinence je samovolný únik moči, který má různé příčiny a po konzultacích s lékařem je v některých případech možné jej léčit. Dozvěděl jsem se také, že existují i různé Inkontinenční pomůcky (různé vložky a pleny), které mohou, obzvláště na delších cestách autobusem, pomoct. Nejčastějším problémem tedy bývá stud, který lidem neumožňuje svůj zdravotní stav efektivně řešit, a proto já tu veřejně přiznávám, že problém s inkontinencí zatím nemám, ale až jej začnu mít, poznáte to snadno. Už žádnou veselou záchodovou historku z autobusu ode mne neuslyšíte. Budu jako hrob.
Reklama: Doporučujeme inkontinenční pomůcky TENA, které jsou komfortní a přizpůsobitelné pro všechny typy postav i věkové kategorie.
New York, to je největší, a podle mnohých také nejkrásnější město
Spojených států amerických. Najdete tam opravdu všechno, na co si
vzpomenete. V následujícím článku doporučuji deset věcí, bez
kterých se návštěva The Big Apple, jak se americké metropoli přezdívá,
neobejde.
New York, to je největší, a podle mnohých také nejkrásnější město Spojených států amerických. Najdete tam opravdu všechno, na co si vzpomenete. V následujícím článku doporučuji deset věcí, bez kterých se návštěva The Big Apple, jak se americké metropoli přezdívá, neobejde.
Město New York tvoří čtyři velké čtvrti – černošský Brooklyn, kde vedle krásných pláží naleznete také celou řadu klasických hip hopových klubů, luxusní Manhattan s pověstnými mrakodrapy, údajně nebezpečný Bronx v severní části města a Queens plný přátelských přistěhovalců především z Asie.
Jižně od Manhattanu na Ostrově Svobody se nachází snad nejvyhledávanější památka celých Spojených států – Socha Svobody. Tu zde koncem devatenáctého století postavili Francouzi jako symbol podpory a přátelství. Málokdy však ví, že autorem Sochy Svobody je Gustave Eiffel, který mimo jiné stojí také za výstavbou neméně slavné Eiffelovy věže v Paříži. Oproti Eiffelovy věži je však Socha Svobody výrazně menší – měří pouhých 46 metrů, s podstavcem pak 93 metrů.
Při cestě k slavnému symbolu Ameriky je však potřeba obrnit se trpělivostí. Fronty před nástupem na trajekt, který na Ostrov Svobody vozí turisty, jsou velmi dlouhé a výjimkou není ani několikahodinové čekání. Samozřejmostí jsou i velmi přísné bezpečnostní kontroly, téměř totožné s kontrolou před nástupem do letadla.
Výrazně jednodušší, levnější i rychlejší, je však vstup do druhé nejvyšší budovy města – manhattanské Empire State Building. Zhruba za dvacet dollarů se můžete projet ultra rychlým výtahem až do 102. patra a pořídit jedinečné snímky panoramatu města. Na rozdíl například o vyhlídek v Sydney, je zde výhodou otevřená terasa, takže nefotografujete přes sklo.
3. Noční život na Times Square
Nedaleko zmiňované druhé nejvyšší budovy New Yorku se nachází snad nejrušnější místo města – pověstné Times Square. Návštěva zde má své kouzlo především v noci, kdy obrovské barevné reklamní plochy září a vytvářejí dojem moderního velkoměsta. Zajímavostí je, že v této turisticky preferované oblasti, naleznete i celou řadu restaurací s přijatelnými cenami. A pro pány se právě v okolí tohoto místa nachází i vyhlášené striptýzové kluby.
4. Památník WTC – National September 11 Memorial & Museum
Snad nejpůsobivější místo, které můžete v kosmopolitním New Yorku navštívit, je muzeu postavené na počest obětem po 11. září nedaleko samotného World Trade Center. V jižní části Manhattanu, prakticky v ulici vedle nově postaveného „dvojčete“ se nachází muzeum, v němž uvidíte nejen celou řadu fotografií ze známé tragédie, ale i artefakty přímo z místa neštěstí, jako například kusy letadla, dámské kabelky, které v centru zůstaly či třeba žárem do betonu zatavenou pistoli pracovníka ochranky. Kromě turistů sem chodí také mnoho Američanů.
5. Nákupy na „páté avenue“
Pro milovníky nákupů bude nejzajímavější částí města pravděpodobně slavná „Pátá Avenue“, kde se nachází celá řada obchodů s luxusními značkami, zejména pokud jde o kosmetiku a módu. Ačkoli se jedná o vyhlášenou třídu, cenově se stále vyplatí nakupovat spíše zde, než třeba v Praze. New York je totiž městem módy, což je patrné nejen ze široké nabídky obchodů, ale i při pohledu na běžné Newyorčany na ulicích!
6. Chinatown v srdci New Yorku
Trochu jinou formu nákupů, a především netradiční zážitek, nabízí čtvrť Chinatown. Ta se nachází v samém srdci New Yorku a člověk zde má skutečně pocit, jako by se přesunul na druhou stranu zeměkoule do Číny. Nápisy na ulicích i menu v restauracích jsou většinou psané pouze čínsky. Dokonce není ani překvapením, když si zde zastavíte na ulici taxikáře, který neumí ani slovo anglicky. A v obchodech nebudete zhruba o polovině věcí ani tušit, co to vlastně je.
7. České restaurace v New Yorku – Bohemian Hall & Beer Garden
A protože o New Yorku skutečně platí, že tam koupíte úplně všechno, nelze nezmínit české restaurace. Je jich tam hned několik. Největší a neznámější z nich se nachází v Queensu, přesněji v oblasti zvané Astorie. Restaurace s obrovskou zahradou (nikoli zahrádkou, protože sem se skutečně vejde více než sto padesát hostů) nabízí vše, na co jste doma zvyklí, od klasické svíčkové, přes smažený sýr (nelogicky zařazený v předkrmech) až po tradiční české nápoje jako je třeba Becherovka či Kofola. Mezi obsluhou pracuje hodně turistů z Čech a Slovenska. Zajímavostí však je, že před čtyřmi lety byl vedoucím hospody Američan, který se dosud nikdy do České republiky nepodíval.
8. Koupání na Coney Island Beach
Vzhledem k tomu, že se město nachází u pobřeží, dá se poměrně snadno užívat i sluníčka na pláži. Jednou z nejvyhlášenějších je Coney Island v Brooklynu. Vedle koupání je zde i celá řada dalších atrakcí, ať už je to obří lunapark, množství restaurací či třeba některý z mnoha festivalů, jež se zde pravidelně pořádají. Pokud se zde člověk rozhodně strávit celý den, rozhodně se nudit nebude. Navíc díky velkému množství policistů, kteří zde hlídkují, se i ženy v podvečer v těchto místech mohou cítit bezpečně.
Pro zážitek ze skvělého hudebního čísla není třeba chodit na koncerty. V Brooklyn Museum se vedle výstav, z nichž část je přístupna bez vstupného, pořádá také pravidelné večerní karaoke. Zábava je spojená s popíjením drinků, případně i grilování a atrakcemi pro děti. To, co ovšem každého turistu musí uchvátit, je talent některých místních obyvatel. Především černošské ženy v domácnosti a maminky od rodin, to umí rozjet a zapívat tisíckrát čistěji než ledajaký finalista našich slabých českých talentových soutěží.
10. Metrem po New Yorku
Každý, kdo navštíví New York, bez ohledu na to, jak moc je movitý či pohodlný, by měl povinně nastoupit do tamního metra. Ačkoli se nejedná o nejčistší „podzemku“ na světě, je tamní systém velmi dobře propracovaný a skutečně šetří čas. Navíc je levné. Tou hlavní záležitostí je však jisté osobité kouzlo, které slavná americká „podzemka“ má. Pokud chce někdo skutečně ochutnat život Newyorčanů, byť jen na okamžik, musí zkrátka do metra.
Jsou pláže, hlavně v USA, kam nechcete přijít v plavkách bez
nohaviček. Pružné triko může posloužit jako záložní kraťasy. Jen vám
nemusí ochránit zadek tak komplexně, jak jste původně doufali.
Funkce první: Došla vám voda a ve studánce se hemží něco, co vypadá jako maličký vetřelci? Před napitím stačí přetáhnout triko přes hlavu tak, aby obličej zůstal zakrytý. A dát si z plnýho hrdla. K filtrování menších nečistot, špíny a prachu tričko přehněte před pusou nadvakrát, u vysloveně kontaminované vody natřikrát.
Funkce druhá: Je vám v hromadném dopravním prostředku těsno? Stačí vytáhnout umělé funkční triko, ve kterém jste trávili posledních čtrnáct dní v horách. Bohužel, zabírá jen v Evropě. Západní.
Funkce třetí: Jsou pláže, hlavně v USA, kam nechcete přijít v plavkách bez nohaviček. Pružné triko může dobře posloužit – otočit hlavou dolů, nohy strčit do rukávků a záložní kraťasy jsou na světě. Jen vám nemusí ochránit zadek tak komplexně, jak jste původně doufali.
Funkce čtvrtá: Vracíte se z Argentiny a chcete si vzít stejk jako svačinu? Nechte udělat na grilu z jedný, z druhý strany a pěkně za horka zabalit do trička. Funguje lépe než smršťovací fólie na chlebu s řízkem. Jen jde hůř rozbalit.
Funkce pátá: Klacík, trocha cviku a z funkčního trika je parádní moskytiéra. Nebo hamaka. Pro vaši cestovní čivavu.
Funkce šestá: Když se někde dostanete na místní pohřeb, můžete zkusit trochu uvolnit atmosféru středoevropským vtipem, který nezklame snad nikdy. Přehodíte přes nebožtíka funkční tričko, usmějete se a řeknete: „Dejchá“.
Funkce sedmá: Znáte to, sedíte v autobusu na druhou stranu Himalájí, veškerý prostor vyplněný lidskými těly, slepičími tělíčky a horkým vzduchem. Motor právě naskočil a všechno se zahalilo do černého kouře. Na střeše bečí menší stádo koz. Najednou to ve vás zabublá, zavrčí, a vy víte, že včerejší mléčný koktejl právě dokončil transformaci, a že váš svěrač možná bude potřebovat týlové zabezpečení. Hodně savé.
První nesmělé setkání s Kambodžany je příjemné. Mávají,
volají „hello“, občas přibrzdí motorkář a zeptá se, kam
jedeme. Do Bangkoku, pane, do Bangkoku. Po měsíci vietnamské školy
smlouvání se v krámu opatrně tážeme, kolik že nám naúčtují za
litr vody, připraveni klepat si na čelo a shodit cenu aspoň na polovinu.
Vietnam opouštíme jen neradi. Po měsíci v zemi strýčka Ho jsme si zvykli na točené pivo a bagety se smaženými vajíčky, vychytali provozuprosté silnice, vyzráli na šidící báby a už zase musíme balit brašny. Oslavili jsme 3 měsíce na cestě, 5000 kilometrů, 300 hodin v sedle a na tělech, na duších i na pláštích je znát kapka únavy. Takto naladěni vyjíždíme vstříc kambodžské rovině.
První nesmělé setkání s Kambodžany je příjemné. Mávají, volají „hello“, občas přibrzdí motorkář a zeptá se, kam jedeme. Do Bangkoku, pane, do Bangkoku. Po měsíci vietnamské školy smlouvání se v krámu opatrně tážeme, kolik že nám naúčtují za litr vody, připraveni klepat si na čelo a shodit cenu aspoň na polovinu. Skoro se zastydím. Jsme v jiné zemi jiných mravů. Kambodžský venkov zatím v bledých tvářích nespatřuje chodící bankomaty, příjemná to změna. Taky jsme zpátky ve světě buddhistických chrámů. Nic proti betonovým památníkům, budovatelským plakátům a válečným artefaktům Vietnamu, ale v buddhistickém chrámu se spí lépe než v tanku. Další body pro Kambodžu. V Laosu na nás nezletilí mniši s cigárem u koutku volali policajty, ve Vietnamu žádní mniši nebyli a v Kambodži nabízejí rohož v kuchyňském přístřešku. S díky přijímáme. Okun!
Rovina, prach, pot a slzy
Kambodža je placka a v březnu navíc pekelně rozpálená. Nadáváme si, že jsme se sem dostali až teď, kdy většina místních tráví dny v houpací síti se sklenicí ledové cukrové třtiny a turisté se zde pohybují výhradně v klimatizovaných autokarech. Cyklistika začíná být očistcem. Šlapeme od ledové kávy, přes studenou plechovku piva k cukrové třtině s ledem a takhle pořád do kola. Na kilometry nemá smysl koukat, neubývají. Zato asfalt, ten tady snad žerou, a tak víříme v prachu a k zastávkám u ledových pochutin přidáváme stále častější pauzy u hadic s vodou. Je fajn vidět aspoň pár metrů na cestu, pak se oči zalepí oranžovým prachem a zase nevím, kam jedeme. Doufám, že na Angkor.
Ani nevím jak, ale benzínky a hadice s vodou najednou mizí, města nakreslená na mapě ve skutečnosti neexistují nebo se před námi schovala. Večer se blíží, ale výheň neubývá. Máme dvě možnosti: spát v poli (snad ne minovém) pokryti několikacentimetrovou vrstvou prachu nebo prostě jet dál. Dochází na lámání rekordů. Překonáváme 150 km/den (doufám, že poprvé a naposledy), poslední dvacku se akorát modlím a prosím nohy, ať ještě párkrát šlápnou. Zažívám jeden z nejextrémnějších zážitků asijského putování. Večerní spása v podobě sprchy a větráku a bezesná noc plná rotování na matraci a cukání ve spodních končetinách.
Dobýváme hlavní město Phnom Penh, ale namísto objíždění této „asijské perly“ (National Geographic) lezeme rovnou pod sprchu a větrák. Perlu lze vzhledem k teplotě ovzduší prohlížet pouze v brzkých ranních a pozdních večerních hodinách. Vyrážím za svítání. Ledová káva na artdecové tržnici, prolézání uliček, čím dál od turistického ghetta, tím asijštější (rozuměj větší smrad a bordel). Po pár blocích vyměknu a utíkám zpět do turistické čtvrti guesthousů. Krátce se zastavím před muzeem krutovlády Rudých Khmérů, ale na návštěvu neseberu odvahu. Den příjemně utíká v malé samoobsluze u točeného piva značky Anchor. Kotvíme zde i příští den a kotvili bychom snad dodnes, nebýt posledního velkého lákadla – chrámového komplexu Angkor.
Angkor, velkolepé dílo khmérských králů, jedna z nejvýznamnějších světových památek 9. – 15. století. Rozlehlé chrámové město Angkor Wat, chrám Bayon s více než dvěma sty tvářemi boha Avalokitéšvary, symbióza džungle a kamene v lesním chrámu Ta Prohm a další stovky staveb, které stojí za zastavení. Nevěřila jsem, že zvládnu tři dny jezdit od chrámu k chrámu, ale zvládla bych to i tři týdny. Angkor je slovy nepopsatelný, každý chrám dokáže svou atmosférou pohltit a vtáhnout tak, že člověk přestane vnímat čas, horko, žízeň, chlad a teprve když vás začne otravovat partner, zjistíte, že tuhle bránu a tamten strom fotíte už půl hodiny.
V těsné blízkosti Angkoru vyrostlo turistické městečko Siem Reap, kde se ubytovává drtivá většina návštěvníků chrámů. Místo je to značně neasijské, plné obchůdků, luxusních restaurací a pokřikujících taxikářů. Jak jsme ráda, že většinu času sedím na kole. „No taxi, no tuk tuk.“ Najít si levnou pouliční jídelnu dá pár kilometrů kroužení, ale ani tady nás nezklame šestý smysl a hned první den objevujeme ideální místo mezichrámového odpočinku s točeným pivem za 8 Kč.
Akvária s ďobacími rybičkami
Ještě jedna atrakce Siem Reapu stojí za zmínku. Akvária s „ďobacími rybičkami“. Za dolar ponoříme unavená kopyta do nádrže a pozorujeme a cítíme stovky rybiček nejrůznějších velikostí, jak oďobávají z chodidel vše, co tam nepatří. Oďobávaly neskutečně dlouho. A pak už jen celí oďobaní vyrážíme zpět do Bangkoku. Čeká nás dalších pár dnů roviny, kilogramy prachu, litry potu a sílící thajský provoz. Ale taky těšení do domoviny a trocha smutku z toho, že asijská cyklojízda končí.
Nejezdit do Kambodži v březnu. Ale pokud už tu jste, projeďte si na kole Angkor. Dostanete se bez problémů k odlehlým chrámům, kde narazíte na minimum turistů. Máte-li horské kolo, nebojte se zkoušet pěšiny v džungli, dříve či později vás zase zavedou k některému z chrámů a jsou mnohem zábavnější než asfaltky. Kola je možné za pár dolarů půjčit v Siem Reapu.
Dnes 26. 6. navštíví 14. vesnici Mulbekh Jeho Svatost 14. dalajláma.
K této příležitosti bude uspořádána oslava k otevření nových
školních tříd a nového školního internátu, které budou uvedeny do
provozu v průběhu roku 2014.
Dnes 26. 6. navštíví 14. vesnici Mulbekh Jeho Svatost 14. dalajláma. K této příležitosti bude uspořádána oslava k otevření nových školních tříd a nového školního internátu, které budou uvedeny do provozu v průběhu roku 2014. Oslavy k otevření nových školních budov se zúčastní také zástupci Brontosaurů v Himálajích.
Nové školní třídy jsou dvoupatrová budova se 6 třídami, ve které bude studovat 150 dětí a její stavba je financována 14. Dalajlámou. Nový školní internát je dvoupatrová budova kde se ubytuje přibližně 40 dětí a její stavba je financována převážně Brontosaury v Himálajích.
Škola ve vesnici Mulbekh byla založena v roce 1992 obyvateli z vesnice Mulbekhu, aby zajistila dobré vzdělání dětem v jejich rodném prostředí. V roce 2008 nastoupil do školy nový ředitel se jménem Norboo, který se jako první začal obracet k zahraničním neziskovým organizacím k zajištění rozvoje školy. Brontosauři v Himálajích pomohli řediteli vypracovat komplexní rozvojový plán tamní školy, který má za cíl v průběhu let 2011 a 2021 rozšířit školní prostory a zkvalitnit vzdělávání. Brontosauři v Himálajích podporují rozvoj školy finanční prostředky (doposud 3,6 mil Kč), zajišťují odborníky pro plánování a realizaci školního rozvoje (desítka odborníků) a zajišťují finanční pomoc od českých dobrovolníků (například David Kraus, Světlana Nálepková, Martin Bursík, Kateřina Jacques, Ivana Jirešová).
Nové školní budovy mají zajištěn ohřev vody, výrobu elektrické energie a vytápění pomocí solární energie. Díky solárnímu vytápění bude v místnostech v průběhu zimy 15°C, což je značný komfor oproti běžným 0°C. Obě budovy jsou postaveny tradičními stavebními technikami, které jsou inovovány o nové technologické a materiálové možnosti. Inovací tradičních stavebních technik, jsme si přáli, aby si tamní obyvatele odnesli z původního kulturního dědictví to nejlepší. Nový školní internát je dvoupatrová budova, která umožní vzdělání 30 dětem. V budově nových školních tříd je 8 tříd, v kterých se bude učit 180 dětí. Budovy nového školního internátu a tříd jsou první dvě budovy nového školního kampusu.
Malý Tibet je posledním místem na světě, kde zůstává tibetská kultura nepotlačena, a proto je Malý Tibet pro Tibeťany velmi významný. V Mulbecké škole dbají na zachování tradičních tibetských kulturních hodnota a tradic a proto je pro 14. dalajlámu důležité, aby škola v Mulbekhu dobře prosperovala a rozhodl se ji financovat.
…a dovez mi nějaké koření! bývá častá věta na
rozloučenou, když někam odjíždím. Vzhledem k tomu, o jaké
destinace se jedná, většinou tím myslí nějaké pekelně pálivé čili,
kari a ty sofistikovanější požadavky jsou pak na kardamom nebo třeba
šafrán.
„…a dovez mi nějaké koření!“ bývá častá věta na rozloučenou, když někam odjíždím. Vzhledem k tomu, o jaké destinace se jedná, většinou tím myslí nějaké pekelně pálivé čili, kari a ty sofistikovanější požadavky jsou pak na kardamom nebo třeba šafrán.
Cestování s kořením je spjaté odjakživa, karavany a lodě naložené kořením brázdily svět několik století před Kristem. Nejčastější trasy jsou známé jako Kadidlová a Hedvábná stezka. No a nejen díky požadavkům mých kamarádů, mám i já pár zážitků s kořením na cestách a z cest.
Venezuelské ají
Ají je v Latinské Americe pojem. Jedná se o původně peruánskou pálivou omáčku, která slouží jako univerzální příloha k většině jídel. Region od regionu, a možná i rodina od rodiny, se ají liší recepturou, konzistencí, chutí i stupněm pálivosti. Nejčastěji se skládá z rajčatové omáčky, koriandru, papriček, cibule a vody.
Je to už fakt hodně roků, když jsem byl poprvé ve Venezuele, to byl ještě Hugo Chávez plný síly a začínal budovat svůj ráj na zemi. První pořádná restaurace po několika dnech trmácení horkými nebo naopak ledově vychlazenými autobusy. Objednávka, klasicky, kuře s rýží. A otázka, chcete k tomu ají? Claro, zní naše odpověď, aniž tušíme, co to je. Vrchní se rychle otočí a na stůl položí misku, s tmavě hnědou kaší, ve které je zapíchnutá lžička velikosti poloviční, než kávová.
Nabírám hmotu a rovnou míchám do rýže. Pak předávám kamarádovi. Ten nabere jen na špičku, přibližně pikomilimetr krychlový, ochutná a říká: „Sis tam dal celou lžičku? Seš hrdina!“
Zbytek večeře si moc nepamatuji, jen to, že jsem to dojedl, měl totálně propocené tričko, škytavku a jazyk, který jsem necítil.
To bylo moje první ají. Postupně jsem se naučil dávkovat mnohem více defenzivím způsobem, objevil i pár chuťově velmi dobrých variant, hlavně z domácích podmínek, ale i tak má pro mne ají využití hlavně jako maskování nepříliš chutného jídla.
Marocké trhy
Perfektní vizuální prezentaci koření jsem viděl na jakémkoliv trhu v Maroku. Na různobarevné koření vysypané do úžasných pyramid, vyhlazenějších než tvář televizní rosničky, narazí člověk na každém kroku. Neodolal jsem a pár vzorků jsem nakoupil. Čím míň jsem rozuměl, co mi prodavač říká, tím větší exotiku jsem si myslel, že kupuju.
Doma se z toho ukázaly být druhy jako je paprika červená, méně červená, více červená. Jako dárky teda žádný rajc. Nejvíc jsme používali přivezené čili, bylo silné, bylo dobré, a kdyby se ve skleničce, ve které jsme to skladovali, nevylíhla kolonie cizokrajně vypadajících broučků, používali bychom snad dodnes. Kolonie broučků to mimochodem dotáhla do druhé generace, pak už asi bylo čili moc i na ně a vyhynuli.
Dneska už není nutné pro dobré čili kupovat velbloudy a brát několika měsíční dovolenou. Existuje spousta fajn obchodů, my rádi třeba Rojikovo koření.
Věděli jste, že Kari původně vůbec není koření, ale druh pokrmu? A že koření, které se k přípravě těchto pokrmu používá, takto začali nazývat až Britové, během koloniální epochy v Indii? Věděli jste se, že kari se míchá třeba i z dvaceti druhů koření?
Já tohle všechno nevěděl. Myslel jsem si, že kari je prostě nažloutlý prášek, který nechybí v žádné české kuchyni a že to určitě bude dobrý dárek z cest. Objev, že kari je typ pokrmu, dost často výtečného, pokaždé trochu jiného, mě šokoval. Takže namísto koření kari jsme si dovezli hromadu inspirace a obohatili náš domácí jídelníček.
.
