Sydney tak trochu jinak aneb co o Sydney nevíte

Na každém rohu cítíte, že jste poblíž pláže, lidé chodí ležérně
oblečení a zásadně všichni nosí žabky. Po ulicích pobíhají opálení
borci se surfařskými prkny, které můžete pozorovat z pláže, jak
sjíždějí vlny. Velmi rychle získáte pocit, že na Bondi každý sportuje a
udržuje se fit.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Podívat se do Sydney je snem mnoha turistů, ale jaké je Sydney z pohledu Čecha, který zde několik let žil?

Začněme několika fakty, Sydney leží na východním pobřeží ve státě Nový Jižní Wales a je největším městem Austrálie, žije zde téměř pět miliónů obyvatel. Fakt, že je největším městem ještě nezaručuje, že je také hlavním městem, tím je město Canberra. Opera v Sydney


A teď už k tomuto úžasnému městu samotnému. Každý z Vás zná slavnou budovy Opery, která je opravdovým skvostem architektury a úžasnou stavbou. Málokdo ví, že tato téměř 50 let stará budova byla několikrát jen o vlásek od zastavení stavby, ať už to bylo z důvodu mnohonásobného překročení rozpočtu (původní rozpočet byl osm miliónů dolarů a byl nakonec překročen více než desetkrát) anebo z důvodu toho, že přední stavební inženýři si dlouhé roky nevěděli rady s konstrukcí tolik známých oblouků Opery, to nakonec vyřešil sám architekt celé stavby Dán Utzon. Zajímavostí je, že on sám dokončenou stavbu Opery nikdy nespatřil na vlastní oči. Pro Australany není Opera jediným symbolem Sydney, tím je také sousedící most, monumentální Harbour bridge, který stojí oproti Opery a spoluvytváří údajně nejhezčí přístav světa. Tento most mimochodem nedávno oslavil svě 75. narozeniny a znát ho můžete ze záběrů novoročního ohňostroje ze Sydney. Musím říci, že pokud nechodíte kolem Opery každý den do práce, tak i po 5 letech je stále úžasné stát v tomto přístavu a kochat se nádherným výhledem.

Přístav Darling Harbour

Pro turisty méně známý je druhý přístav v centru města Darling Harbour, kde najdete spoustu vyhlášených barů a restaurací s rybími specialitami. Zajímavostí zde je největší promítací stěna kina Imax na světě, kde si můžete vychutnat 3D filmy v plné kráse. Turisté obdivují také místní Monorail (jednokolejový vlak), která se Vám elegantně prohání nad hlavami a lehce tak uniká dopravním zácpám. Ta byla vybudována při příležitosti Olympijských her 2000, které se konaly právě v Sydney. Darling Harbour bývá přeplněn k prasknutí při oslavách státního svátku Austrálie, který je zde oslavován zcela jinak než u nás v ČR, Australané jdou slavit do ulic a projevují svou národní hrdost, celé město pulsuje životem, na každém rohu jsou k vidění australské vlajky a vše je završeno úžasným ohňostrojem v Darling Harbour.

Papoušci v Sydney

V Sydney samotném určitě nečekejte klokany ani koaly (pokud nezavítáte do ZOO), ale zato Vás překvapí jinými zvířaty. Úplně běžně zde uvidíte v městských parcích létat papoušky různých druhů, kteří se většinou nebojí za Vámi přiletět na balkón nebo sednout na Váš stůl v restauraci. Opačným zážitkem jsou pavouci, kteří v Sydney žijí, ale běžně na ně nenarazíte, navíc většina z nich není jedovatých. Čeho je v Sydney bohužel hodně, tak to jsou „cocroaches“, obdoba našich švábů, kteří se množí zejména v létě. Abych Vás od Sydney neodradil tak zakončím část o zvířatech pozitivně. Co mne v Sydney vždy vezme dech je neskutečná fauna na pobřeží tohoto města. Nemusíte se vůbec vzdalovat z tohoto pěti miliónového města, stačí, když se projdete po městských plážích a s trochou štěstí můžete přímo z pláže pozorovat migrující velryby s mláďaty, často jsou k vidění delfíni, kteří se prohánějí kousek od pláže a nebojí se přítomnosti lidí a samozřejmě čas od času se dá narazit na žraloka či tučňáka. Pokud se vydáte na jednu z pláží určených pro šnorchlování, tak lehce narazíte na barevné rybky a rejnoky.


Pláže v Sydney a Bondi Beach

Čím je Sydney výjiměčným městem je určitě jeho pobřeží, místní pláže jako Bondi, Bronte a další jsou jen 30 minut vzdálené od samotného centra města, které se nazývá CBD. Zajímavostí je, že v Sydney ůžete běžně jako prostředek MHD využít loď (ferry), která se spolehlivě nedostane do dopravní zácpy. Možná si řeknete, že pláže v téměř pěti milionovém městě nebudou stát za moc, ale opak je pravdou. Sydney nabízí krásné pobřeží s průzračnou čistou vodou, čisté pláže s jemným pískem, které jsou dramaticky rozděleny skalními útesy. Procházka mezi plážemi po útesech se nesmí vynechat. Nabízí se krásné výhledy, při kterých můžete zahlédnout delfíny, rejnoky nebo třeba i velryby. Vůbec nehraje roli, že jste ve velkém městě, voda je tak čistá, že zde uvidíte velkou rozmanitost. Daní je samozřejmě to, že vody oceánu jsou po většinu roku studené a teplota vody se pohybuje v letních měsících kolem 20°C. A nemůžeme vynechat otázku jak je to se žraloky? Ti se zde pohybují také a může se stát, že zaútočí i na plážích, ale běžný turista se nemusí bát. Útoky žraloků jsou ojedinělé a napadenými jsou většinou surfaři, kteří se pohybují dále od břehu. Na nejznámější pláži Austrálie, Bondi Beach, při takové příležitosti spustí sirénu.

Bondi Beach určitě stojí za větší zmínku. Je to jedna z nejvyhledáva­nějších pláží Austrálie a jako taková nabízí jedno z nejlepších dopravních spojení do města, velké množství stylových barů a kaváren. Tato čtvrť si žije vlastním životem a lehce se může stát, že pohltí i Vás. Na každém rohu cítíte, že jste poblíž pláže, lidé chodí ležérně oblečení a zásadně všichni nosí žabky. Po ulicích pobíhají opálení borci se surfařskými prkny, které můžete pozorovat z pláže, jak sjíždějí vlny. Velmi rychle získáte pocit, že na Bondi každý sportuje a udržuje se fit. Minimálně to tak vpadá, každé ráno lidé běhají po pláži, cvičí v parku, serfují anebo plavou v oceánu. Na Bondi najdete také skate park anebo golfové hřiště, zde můžete hrát bez jakékoliv licence či registrace. Oblíbený je také místní bazén Ice Berg, který je zasazený do skály na hraně oceánu. Čas si můžete zpestřit také přilehlou saunou, která je z velké části proskleněná. Vidíte z ní přímo na oceán. Vyhlášené jsou místní kavárny, restaurace a stylové bary. Pro svůj životní styl je zde hodně mladých lidí, a to doslova z celého světa. Zejména pro našince je to opravdu zážitek žít téměř na pláži, což ale není zrovna levná záležitost, jelikož pronájem 2 pokojového bytu na Bondi vás vyjde přibližně na 35.000 Kč měsíčně (bez energie).

Pohodový život v Sydney

Samozřejmě život v Sydney není levná záležitost, především bydlení, restaurace a doprava vás stojí několikanásobně více než v ČR, ale pokud zde pracujete, tak se vám bude nejspíše žít lépe než doma. Veškeré práce (včetně řemeslníků, uklizečů apod.). Jsou zde velmi slušně placení a tak i průměrný člověk má slušné živobytí. Nemluvě o tom, že spousta věcí vás vyjde levněji nebo stejně jako u nás, přičemž průměrný plat v ČR a v Sydney porovnávat nelze (orientačně si člověk v průměru vydělá 60.000 Kč). Navíc ušetříte i na položkách jako je třeba benzín, jeden litr přijde na 25 Kč. Zajímavostí je, že se zde téměř nepoužívá centrální topení v domech. V zimě je teplota přes den kolem 14°C, což znamená, že místní ušetří za zimní pneumatiky na auto. I díky krásnému počasí a oceánu jsou asi místní lidé daleko příjemnější než na co jsme zvyklí doma a nejpoužívanější výraz je No worries (žádné obavy). V Sydney si každý najde svůj kousek ráje a k tomu přispívá určitě i blízkost krásných národních parků. Zmínit bych chtěl dva nejznámější a to Blue Mountains a Royal NP.

Royal National Park je druhým největším národním parkem na světě. Výhodou je, že se nachází jen 40km od města a rázem se tak ocitnete na opuštěných plážích a v divoké přírodě. Zato druhý národní park Blue Mountains se nachází 100km od Sydney ve vnitrozemí a oplývá naopak kaňony a vodopády, je zde nespočet treků všech obtížností a jeho návštěvu doporučuji všem vyznavačům horské turistiky. Sečteno podtrženo, Sydney je i přes své zvláštnosti, množství Asiatů v ulicích a dopravní zácpy, fantastickým městem a po právu považováno za jedno z nejlepších měst pro život. V Sydney najdete odlišnou kulturu, ta vás však velmi rychle pohltí a stane se drogou. Komu by se nelíbila představa každodenního života s výhledem na oceán a pláž zalitou sluncem?

  • Sydney má téměř pět milionů obyvatel
  • Je největším městem Austrálie, není však hlavním městem
  • V Sydney najdete nejznámější pláže Austrálie, jako je např. Bondi Beach
  • Více info o Sydney a zájezdech do Sydney najdete na www.viva-australie.cz

Podívat se do Sydney je snem mnoha turistů, ale jaké je Sydney z pohledu Čecha, který zde několik let žil?

Začněme několika fakty, Sydney leží na východním pobřeží ve státě Nový Jižní Wales a je největším městem Austrálie, žije zde téměř pět miliónů obyvatel. Fakt, že je největším městem ještě nezaručuje, že je také hlavním městem, tím je město Canberra. Opera v Sydney


A teď už k tomuto úžasnému městu samotnému. Každý z Vás zná slavnou budovy Opery, která je opravdovým skvostem architektury a úžasnou stavbou. Málokdo ví, že tato téměř 50 let stará budova byla několikrát jen o vlásek od zastavení stavby, ať už to bylo z důvodu mnohonásobného překročení rozpočtu (původní rozpočet byl osm miliónů dolarů a byl nakonec překročen více než desetkrát) anebo z důvodu toho, že přední stavební inženýři si dlouhé roky nevěděli rady s konstrukcí tolik známých oblouků Opery, to nakonec vyřešil sám architekt celé stavby Dán Utzon. Zajímavostí je, že on sám dokončenou stavbu Opery nikdy nespatřil na vlastní oči. Pro Australany není Opera jediným symbolem Sydney, tím je také sousedící most, monumentální Harbour bridge, který stojí oproti Opery a spoluvytváří údajně nejhezčí přístav světa. Tento most mimochodem nedávno oslavil svě 75. narozeniny a znát ho můžete ze záběrů novoročního ohňostroje ze Sydney. Musím říci, že pokud nechodíte kolem Opery každý den do práce, tak i po 5 letech je stále úžasné stát v tomto přístavu a kochat se nádherným výhledem.

Přístav Darling Harbour

Pro turisty méně známý je druhý přístav v centru města Darling Harbour, kde najdete spoustu vyhlášených barů a restaurací s rybími specialitami. Zajímavostí zde je největší promítací stěna kina Imax na světě, kde si můžete vychutnat 3D filmy v plné kráse. Turisté obdivují také místní Monorail (jednokolejový vlak), která se Vám elegantně prohání nad hlavami a lehce tak uniká dopravním zácpám. Ta byla vybudována při příležitosti Olympijských her 2000, které se konaly právě v Sydney. Darling Harbour bývá přeplněn k prasknutí při oslavách státního svátku Austrálie, který je zde oslavován zcela jinak než u nás v ČR, Australané jdou slavit do ulic a projevují svou národní hrdost, celé město pulsuje životem, na každém rohu jsou k vidění australské vlajky a vše je završeno úžasným ohňostrojem v Darling Harbour.

Papoušci v Sydney

V Sydney samotném určitě nečekejte klokany ani koaly (pokud nezavítáte do ZOO), ale zato Vás překvapí jinými zvířaty. Úplně běžně zde uvidíte v městských parcích létat papoušky různých druhů, kteří se většinou nebojí za Vámi přiletět na balkón nebo sednout na Váš stůl v restauraci. Opačným zážitkem jsou pavouci, kteří v Sydney žijí, ale běžně na ně nenarazíte, navíc většina z nich není jedovatých. Čeho je v Sydney bohužel hodně, tak to jsou „cocroaches“, obdoba našich švábů, kteří se množí zejména v létě. Abych Vás od Sydney neodradil tak zakončím část o zvířatech pozitivně. Co mne v Sydney vždy vezme dech je neskutečná fauna na pobřeží tohoto města. Nemusíte se vůbec vzdalovat z tohoto pěti miliónového města, stačí, když se projdete po městských plážích a s trochou štěstí můžete přímo z pláže pozorovat migrující velryby s mláďaty, často jsou k vidění delfíni, kteří se prohánějí kousek od pláže a nebojí se přítomnosti lidí a samozřejmě čas od času se dá narazit na žraloka či tučňáka. Pokud se vydáte na jednu z pláží určených pro šnorchlování, tak lehce narazíte na barevné rybky a rejnoky.


Pláže v Sydney a Bondi Beach

Čím je Sydney výjiměčným městem je určitě jeho pobřeží, místní pláže jako Bondi, Bronte a další jsou jen 30 minut vzdálené od samotného centra města, které se nazývá CBD. Zajímavostí je, že v Sydney ůžete běžně jako prostředek MHD využít loď (ferry), která se spolehlivě nedostane do dopravní zácpy. Možná si řeknete, že pláže v téměř pěti milionovém městě nebudou stát za moc, ale opak je pravdou. Sydney nabízí krásné pobřeží s průzračnou čistou vodou, čisté pláže s jemným pískem, které jsou dramaticky rozděleny skalními útesy. Procházka mezi plážemi po útesech se nesmí vynechat. Nabízí se krásné výhledy, při kterých můžete zahlédnout delfíny, rejnoky nebo třeba i velryby. Vůbec nehraje roli, že jste ve velkém městě, voda je tak čistá, že zde uvidíte velkou rozmanitost. Daní je samozřejmě to, že vody oceánu jsou po většinu roku studené a teplota vody se pohybuje v letních měsících kolem 20°C. A nemůžeme vynechat otázku jak je to se žraloky? Ti se zde pohybují také a může se stát, že zaútočí i na plážích, ale běžný turista se nemusí bát. Útoky žraloků jsou ojedinělé a napadenými jsou většinou surfaři, kteří se pohybují dále od břehu. Na nejznámější pláži Austrálie, Bondi Beach, při takové příležitosti spustí sirénu.

Bondi Beach určitě stojí za větší zmínku. Je to jedna z nejvyhledáva­nějších pláží Austrálie a jako taková nabízí jedno z nejlepších dopravních spojení do města, velké množství stylových barů a kaváren. Tato čtvrť si žije vlastním životem a lehce se může stát, že pohltí i Vás. Na každém rohu cítíte, že jste poblíž pláže, lidé chodí ležérně oblečení a zásadně všichni nosí žabky. Po ulicích pobíhají opálení borci se surfařskými prkny, které můžete pozorovat z pláže, jak sjíždějí vlny. Velmi rychle získáte pocit, že na Bondi každý sportuje a udržuje se fit. Minimálně to tak vpadá, každé ráno lidé běhají po pláži, cvičí v parku, serfují anebo plavou v oceánu. Na Bondi najdete také skate park anebo golfové hřiště, zde můžete hrát bez jakékoliv licence či registrace. Oblíbený je také místní bazén Ice Berg, který je zasazený do skály na hraně oceánu. Čas si můžete zpestřit také přilehlou saunou, která je z velké části proskleněná. Vidíte z ní přímo na oceán. Vyhlášené jsou místní kavárny, restaurace a stylové bary. Pro svůj životní styl je zde hodně mladých lidí, a to doslova z celého světa. Zejména pro našince je to opravdu zážitek žít téměř na pláži, což ale není zrovna levná záležitost, jelikož pronájem 2 pokojového bytu na Bondi vás vyjde přibližně na 35.000 Kč měsíčně (bez energie).

Pohodový život v Sydney

Samozřejmě život v Sydney není levná záležitost, především bydlení, restaurace a doprava vás stojí několikanásobně více než v ČR, ale pokud zde pracujete, tak se vám bude nejspíše žít lépe než doma. Veškeré práce (včetně řemeslníků, uklizečů apod.). Jsou zde velmi slušně placení a tak i průměrný člověk má slušné živobytí. Nemluvě o tom, že spousta věcí vás vyjde levněji nebo stejně jako u nás, přičemž průměrný plat v ČR a v Sydney porovnávat nelze (orientačně si člověk v průměru vydělá 60.000 Kč). Navíc ušetříte i na položkách jako je třeba benzín, jeden litr přijde na 25 Kč. Zajímavostí je, že se zde téměř nepoužívá centrální topení v domech. V zimě je teplota přes den kolem 14°C, což znamená, že místní ušetří za zimní pneumatiky na auto. I díky krásnému počasí a oceánu jsou asi místní lidé daleko příjemnější než na co jsme zvyklí doma a nejpoužívanější výraz je No worries (žádné obavy). V Sydney si každý najde svůj kousek ráje a k tomu přispívá určitě i blízkost krásných národních parků. Zmínit bych chtěl dva nejznámější a to Blue Mountains a Royal NP.

Royal National Park je druhým největším národním parkem na světě. Výhodou je, že se nachází jen 40km od města a rázem se tak ocitnete na opuštěných plážích a v divoké přírodě. Zato druhý národní park Blue Mountains se nachází 100km od Sydney ve vnitrozemí a oplývá naopak kaňony a vodopády, je zde nespočet treků všech obtížností a jeho návštěvu doporučuji všem vyznavačům horské turistiky. Sečteno podtrženo, Sydney je i přes své zvláštnosti, množství Asiatů v ulicích a dopravní zácpy, fantastickým městem a po právu považováno za jedno z nejlepších měst pro život. V Sydney najdete odlišnou kulturu, ta vás však velmi rychle pohltí a stane se drogou. Komu by se nelíbila představa každodenního života s výhledem na oceán a pláž zalitou sluncem?

  • Sydney má téměř pět milionů obyvatel
  • Je největším městem Austrálie, není však hlavním městem
  • V Sydney najdete nejznámější pláže Austrálie, jako je např. Bondi Beach
  • Více info o Sydney a zájezdech do Sydney najdete na www.viva-australie.cz
RYCHLÁ REZERVACE LETU

Kopeme za lepší svět!

INEX-SDA v rámci projektu Fotbal pro rozvoj hledá šest
mladých lidí, kteří vytvoří společně s mladými lidmi
z keňské organizace MYSA jeden fotbalový tým.

Zapojte se do letní osvětové kampaně: Kopeme za lepší svět!

INEX-SDA v rámci projektu Fotbal pro rozvoj hledá šest mladých lidí (tři ženy a tři muže), kteří vytvoří společně s mladými lidmi z keňské organizace MYSA jeden fotbalový tým, který se vydá na letní měsíční osvětovou tour po několika regionech České republiky.

Více naleznete na:www.inexsda­.cz.


Zapojte se do letní osvětové kampaně: Kopeme za lepší svět!

INEX-SDA v rámci projektu Fotbal pro rozvoj hledá šest mladých lidí (tři ženy a tři muže), kteří vytvoří společně s mladými lidmi z keňské organizace MYSA jeden fotbalový tým, který se vydá na letní měsíční osvětovou tour po několika regionech České republiky.

Více naleznete na:www.inexsda­.cz.


Tanzánia tak, ako ju nepoznáte

Tanzánia, krajina Východnej Afriky, krajina prekrásnych prírodných
scenérií, rozmanitej fauny a flóry, miesto na Zemi, na ktorom sa čas akoby
zastavil. Krajina usmiatych a veselých ľudí… aj napriek chudobe,
v akej žijú.

Tanzánia, krajina Východnej Afriky, krajina prekrásnych prírodných scenérií, rozmanitej fauny a flóry, miesto na Zemi, na ktorom sa čas akoby zastavil. Krajina usmiatych a veselých ľudí… aj napriek chudobe, v akej žijú.


Keď sa povie Tanzánia, väčšina z nás si predstaví safari, stáda divokých zvierat, dobrodružstvo, exotiku, Masajov či Zanzibar. Ale Tanzánia nie je len Ngorongoro či Serengeti, slony či levy, nie je to len exotika a dobrodružstvo, čarovné zákutia Zeme dobre známe z turistických brožúr. Tanzánia sú predovšetkým ľudia. Ľudia, ktorí majú rovnaké základné potreby, ako aj iní ľudia na tejto Zemi, avšak…

…Tanzánia patrí medzi najchudobnejšie krajiny sveta. Mnoho obyvateľov Tanzánie, viac ako 80% populácie, žije na vidieku. Na vidieku, teda tam, kam Vás žiadna cestovná kancelária, žiadny turistický sprievodca nezavedie. V oblastiach, ktoré sú mnohokrát bez riadnych prístupových komunikácií, bez stáleho prísunu elektrickej energie, či úplne bez nej, v oblastiach, kde mnohí o pitnej vode (takej, ako ju poznáme my) vedia iba z počutia. Na miestach, kde sa ľuďom nedostáva potrebné vzdelanie, zdravotná starostlivosť, tam, kde sú ľudia živí prácou svojich rúk. V končinách, v ktorých by ste márne hľadali ubytovanie v hoteloch s vyberanou stravou, mäkkým lôžkom čí osviežujúcou sprchou.

Tanzánia na vlastnú päsť


…kontakt, nevyhnutné očkovania, rezervácia leteniek, plánovanie cesty, očakávania. A prišiel čas odletu. Z Viedne cez Dubaj do Dar es Salaam, najväčšieho mesta Tanzánie, ktoré je mnohými považované za jej hlavné mesto (oficiálnym hlavným mestom krajiny je Dodoma). Pristátie na medzinárodnom letisku, vyplnenie vstupného formuláru, splnenie si vízovej povinnosti, prehodenie pár slov a vymenenie úsmevov s colníkmi a mohli sme si vyzdvihnúť batožinu. V príletovej hale čakalo množstvo ľudí a medzi nimi aj náš „kontakt“. John Paul Ngotty, milý, ochotný a vždy usmiaty človek, ktorého sme vtedy videli po prvýkrát. Predtým, v rámci príprav našej cesty, sme si spoločne vymenili len pár krátkych mailov.

Prvé dva dni sme strávili v Dar es Salaam spoznávaním mesta a jeho okolia. Na tretí deň sme nasadli na autobus. Pred nami bola takmer 500 km dlhá cesta do vnútrozemia, nevediac, čo všetko nás na nej čaká. Cestou A7 cez Kibaha, Mlandizi, Morogoro, Chalinze, národný park Mikumi, Baobab Valley do osady pred dedinou Lugalu. Cesta ubiehala veľmi pomaly. Šofér autobusu bol skúsený a zručný, hlavná cesta bola v pomerne dobrom stave, no dopravné predpisy účastníkom cestnej premávky zrejme veľa nehovorili. O situácii na cestách sa dalo hovoriť ako o riadenom chaose, kde sa každý držal vlastných pravidiel alebo pravidla „ten s vyššou rýchlosťou a hlasnejším klaksónom má prednosť“. Táto skutočnosť nám pripravila nemálo vzrušujúcich chvíľ. Výhľad z okna autobusu na pomaly sa míňajúcu panorámu krajiny bol prekrásny. Mierne zvlnenú krajinu striedali stredne vysoké pohoria, prírodná rezervácia s divo žijúcimi zvieratami pokojne sa prechádzajúcimi pomedzi opatrne idúce vozidlá, hlboké, rozoklané údolia, od úpätia až po vrcholy porastené všade prítomnými majestátnymi baobabmi, prudké stúpania s početnými serpentínami a hlbokými roklinami. Na kráse krajiny neuberal ani fakt, že práve prebiehalo obdobie sucha – zima.


Po niekoľkých zaujímavých hodinách sme dorazili do cieľa našej cesty, teda takmer cieľa. V malej osade pred dedinou Lugalu už na nás čakal Fr. Romulo Mkongwa so svojím pomocníkom a vozidlom. Batožinu sme vyložili na strechu auta, nastúpili a vyrazili na poslednú časť cesty. Po pár desiatkach minút neupravenou, prašnou poľnou cestou, míňajúc niekoľko typických, skromných hlinených príbytkov so slamenými strechami, sme dorazili do cieľa cesty, nášho východiskového bodu, útočišťa, bývalej koloniálnej pevnosti a zároveň sídla katolíckeho kňaza, do Ilole Parish. Murovaný kostol, postavený v období kolonizácie, budova fary, škôlka a škola pre siroty, hospodárske budovy, pár skromných príbytkov a budovy slúžiace ako provizórna nemocnica (v skutočnosti pár malých stavieb s malými izbičkami) a nad tým všetkým pahorok s panoramatickým výhľadom na okolitú krajinu, na vrchole ktorého stála koloniálna pevnosť so strážnou vežou.

Očakávania

Milé, tak trochu váhavé privítanie s miestnymi obyvateľmi, neskrývajúcimi prekvapenie a očakávania. „Kto sú a čo tu vlastne hľadajú títo ľudia?“ bolo možné vyčítať z pohľadov prekvapených ľudí, vyrušených z každodenného stereotypu. Krátky, pár minútový oddych, doplnenie tekutín z vlastných zásob (vodu vhodnú na konzumáciu či hygienické potreby v miestnych zdrojoch nenájdete, dá sa kúpiť balená vo fľašiach, najčastejšie pochádza z oblastí pod Kilimandžárom). Na rad prišla krátka prehliadka miesta s Romulom a jeho pomocníkom.

Osobní stránky autorů: http://www.bao-bab.sk/


Ľudia tu žijú v skutočne skromných podmienkach. Ich najväčšou a jedinou starosťou je boj o každodenné prežitie. Vyžijú prevažne z toho, čo si dopestujú počas obdobia dažďov, z predaja prebytkov z úrody, z toho, čo dochovajú (sliepky, kozy, ošípané či hovädzí dobytok je pre mnohých najcennejším, možno jediným majetkom). V očiach mnohých bolo možné vyčítať očakávania… Chvíľu nám trvalo, kým sme Romulovi vysvetlili, že nie sme misionári, že nikto z nás nemá medicínske vzdelanie, v prípade, že ochorieme, tiež potrebujeme pomoc odborníka. Pomoc, ktorá je pre drvivú väčšinu z domácich finančne aj inak nedostupná, vzdialená (najbližší doktor je od miesta vzdialený niekoľko desiatok kilometrov, v meste Iringa, ktorý oblasť navštívi pre veľkú vyťaženosť zriedka). Aj preto mnoho zdravotných komplikácií, či úrazov, ktoré by inak bolo možné ľahko zvládnuť, pre nedostupnosť zdravotnej starostlivosti končí úmrtím. Preto je mnoho tunajších detí polosirotami či sirotami, mnoho rodín je neúplných. A naše pocity boli zmiešané. Títo ľudia čakali od nás pomoc, no nebolo v našich silách naplniť ich očakávania.


Nasledujúce dni sme strávili spoznávaním širokého okolia, života tunajších ľudí, sprevádzaní Romulom, jeho pomocníkom a ich autom, starou Toyotou, ktoré bolo široko-ďaleko jediným vozidlom a bolo až neuveriteľné, čo všetko zvládlo. Videli sme školy a škôlky, kde v jednej triede bolo aj viac ako 40 detí, tlačiacich sa plece pri pleci sediac na kamenných, v lepšom prípade drevených laviciach. Školy, kde jedinou učebnou pomôckou bola tabuľa a krieda. Školy a škôlky, kde sa na obed podávala kukuričná kaša s vodou pripomínajúcou kakao. Vystrašené a plačúce deti, ktoré po prvý krát v živote videli „muzungu“ – bieleho človeka. Školy a škôlky bez elektrickej energie, vody, bez sociálnych zariadení. Hlinené stavby so slamenou či plechovou strechou, s jednou miestnosťou, vchodom, oknami, lavicami a tabuľami.

No aj napriek tomu je Tanzánia krajinou usmievavých ľudí, plných optimizmu a dobrej nálady, ľudí pokojných, rozvážnych a hrdých. Krajinou, kde čas je len slovo a nemá praktický význam. Krajinou, kde bok po boku žije kresťan, moslim a vyznávač animizmu bez akýchkoľvek konfliktov. Krajinou bez náboženských či politických nepokojov.

Tanzánia, krajina Východnej Afriky, krajina prekrásnych prírodných scenérií, rozmanitej fauny a flóry, miesto na Zemi, na ktorom sa čas akoby zastavil. Krajina usmiatych a veselých ľudí… aj napriek chudobe, v akej žijú.


Keď sa povie Tanzánia, väčšina z nás si predstaví safari, stáda divokých zvierat, dobrodružstvo, exotiku, Masajov či Zanzibar. Ale Tanzánia nie je len Ngorongoro či Serengeti, slony či levy, nie je to len exotika a dobrodružstvo, čarovné zákutia Zeme dobre známe z turistických brožúr. Tanzánia sú predovšetkým ľudia. Ľudia, ktorí majú rovnaké základné potreby, ako aj iní ľudia na tejto Zemi, avšak…

…Tanzánia patrí medzi najchudobnejšie krajiny sveta. Mnoho obyvateľov Tanzánie, viac ako 80% populácie, žije na vidieku. Na vidieku, teda tam, kam Vás žiadna cestovná kancelária, žiadny turistický sprievodca nezavedie. V oblastiach, ktoré sú mnohokrát bez riadnych prístupových komunikácií, bez stáleho prísunu elektrickej energie, či úplne bez nej, v oblastiach, kde mnohí o pitnej vode (takej, ako ju poznáme my) vedia iba z počutia. Na miestach, kde sa ľuďom nedostáva potrebné vzdelanie, zdravotná starostlivosť, tam, kde sú ľudia živí prácou svojich rúk. V končinách, v ktorých by ste márne hľadali ubytovanie v hoteloch s vyberanou stravou, mäkkým lôžkom čí osviežujúcou sprchou.

Tanzánia na vlastnú päsť


…kontakt, nevyhnutné očkovania, rezervácia leteniek, plánovanie cesty, očakávania. A prišiel čas odletu. Z Viedne cez Dubaj do Dar es Salaam, najväčšieho mesta Tanzánie, ktoré je mnohými považované za jej hlavné mesto (oficiálnym hlavným mestom krajiny je Dodoma). Pristátie na medzinárodnom letisku, vyplnenie vstupného formuláru, splnenie si vízovej povinnosti, prehodenie pár slov a vymenenie úsmevov s colníkmi a mohli sme si vyzdvihnúť batožinu. V príletovej hale čakalo množstvo ľudí a medzi nimi aj náš „kontakt“. John Paul Ngotty, milý, ochotný a vždy usmiaty človek, ktorého sme vtedy videli po prvýkrát. Predtým, v rámci príprav našej cesty, sme si spoločne vymenili len pár krátkych mailov.

Prvé dva dni sme strávili v Dar es Salaam spoznávaním mesta a jeho okolia. Na tretí deň sme nasadli na autobus. Pred nami bola takmer 500 km dlhá cesta do vnútrozemia, nevediac, čo všetko nás na nej čaká. Cestou A7 cez Kibaha, Mlandizi, Morogoro, Chalinze, národný park Mikumi, Baobab Valley do osady pred dedinou Lugalu. Cesta ubiehala veľmi pomaly. Šofér autobusu bol skúsený a zručný, hlavná cesta bola v pomerne dobrom stave, no dopravné predpisy účastníkom cestnej premávky zrejme veľa nehovorili. O situácii na cestách sa dalo hovoriť ako o riadenom chaose, kde sa každý držal vlastných pravidiel alebo pravidla „ten s vyššou rýchlosťou a hlasnejším klaksónom má prednosť“. Táto skutočnosť nám pripravila nemálo vzrušujúcich chvíľ. Výhľad z okna autobusu na pomaly sa míňajúcu panorámu krajiny bol prekrásny. Mierne zvlnenú krajinu striedali stredne vysoké pohoria, prírodná rezervácia s divo žijúcimi zvieratami pokojne sa prechádzajúcimi pomedzi opatrne idúce vozidlá, hlboké, rozoklané údolia, od úpätia až po vrcholy porastené všade prítomnými majestátnymi baobabmi, prudké stúpania s početnými serpentínami a hlbokými roklinami. Na kráse krajiny neuberal ani fakt, že práve prebiehalo obdobie sucha – zima.


Po niekoľkých zaujímavých hodinách sme dorazili do cieľa našej cesty, teda takmer cieľa. V malej osade pred dedinou Lugalu už na nás čakal Fr. Romulo Mkongwa so svojím pomocníkom a vozidlom. Batožinu sme vyložili na strechu auta, nastúpili a vyrazili na poslednú časť cesty. Po pár desiatkach minút neupravenou, prašnou poľnou cestou, míňajúc niekoľko typických, skromných hlinených príbytkov so slamenými strechami, sme dorazili do cieľa cesty, nášho východiskového bodu, útočišťa, bývalej koloniálnej pevnosti a zároveň sídla katolíckeho kňaza, do Ilole Parish. Murovaný kostol, postavený v období kolonizácie, budova fary, škôlka a škola pre siroty, hospodárske budovy, pár skromných príbytkov a budovy slúžiace ako provizórna nemocnica (v skutočnosti pár malých stavieb s malými izbičkami) a nad tým všetkým pahorok s panoramatickým výhľadom na okolitú krajinu, na vrchole ktorého stála koloniálna pevnosť so strážnou vežou.

Očakávania

Milé, tak trochu váhavé privítanie s miestnymi obyvateľmi, neskrývajúcimi prekvapenie a očakávania. „Kto sú a čo tu vlastne hľadajú títo ľudia?“ bolo možné vyčítať z pohľadov prekvapených ľudí, vyrušených z každodenného stereotypu. Krátky, pár minútový oddych, doplnenie tekutín z vlastných zásob (vodu vhodnú na konzumáciu či hygienické potreby v miestnych zdrojoch nenájdete, dá sa kúpiť balená vo fľašiach, najčastejšie pochádza z oblastí pod Kilimandžárom). Na rad prišla krátka prehliadka miesta s Romulom a jeho pomocníkom.

Osobní stránky autorů: http://www.bao-bab.sk/


Ľudia tu žijú v skutočne skromných podmienkach. Ich najväčšou a jedinou starosťou je boj o každodenné prežitie. Vyžijú prevažne z toho, čo si dopestujú počas obdobia dažďov, z predaja prebytkov z úrody, z toho, čo dochovajú (sliepky, kozy, ošípané či hovädzí dobytok je pre mnohých najcennejším, možno jediným majetkom). V očiach mnohých bolo možné vyčítať očakávania… Chvíľu nám trvalo, kým sme Romulovi vysvetlili, že nie sme misionári, že nikto z nás nemá medicínske vzdelanie, v prípade, že ochorieme, tiež potrebujeme pomoc odborníka. Pomoc, ktorá je pre drvivú väčšinu z domácich finančne aj inak nedostupná, vzdialená (najbližší doktor je od miesta vzdialený niekoľko desiatok kilometrov, v meste Iringa, ktorý oblasť navštívi pre veľkú vyťaženosť zriedka). Aj preto mnoho zdravotných komplikácií, či úrazov, ktoré by inak bolo možné ľahko zvládnuť, pre nedostupnosť zdravotnej starostlivosti končí úmrtím. Preto je mnoho tunajších detí polosirotami či sirotami, mnoho rodín je neúplných. A naše pocity boli zmiešané. Títo ľudia čakali od nás pomoc, no nebolo v našich silách naplniť ich očakávania.


Nasledujúce dni sme strávili spoznávaním širokého okolia, života tunajších ľudí, sprevádzaní Romulom, jeho pomocníkom a ich autom, starou Toyotou, ktoré bolo široko-ďaleko jediným vozidlom a bolo až neuveriteľné, čo všetko zvládlo. Videli sme školy a škôlky, kde v jednej triede bolo aj viac ako 40 detí, tlačiacich sa plece pri pleci sediac na kamenných, v lepšom prípade drevených laviciach. Školy, kde jedinou učebnou pomôckou bola tabuľa a krieda. Školy a škôlky, kde sa na obed podávala kukuričná kaša s vodou pripomínajúcou kakao. Vystrašené a plačúce deti, ktoré po prvý krát v živote videli „muzungu“ – bieleho človeka. Školy a škôlky bez elektrickej energie, vody, bez sociálnych zariadení. Hlinené stavby so slamenou či plechovou strechou, s jednou miestnosťou, vchodom, oknami, lavicami a tabuľami.

No aj napriek tomu je Tanzánia krajinou usmievavých ľudí, plných optimizmu a dobrej nálady, ľudí pokojných, rozvážnych a hrdých. Krajinou, kde čas je len slovo a nemá praktický význam. Krajinou, kde bok po boku žije kresťan, moslim a vyznávač animizmu bez akýchkoľvek konfliktov. Krajinou bez náboženských či politických nepokojov.

Hledáme dobrovolníky na léto do Himálají

Chcete jet v létě s Brontosaury do Himálají pomáhat jako
dobrovolník? Tak je právě nejvhodnější čas k přihlášení!

Chcete jet v létě s Brontosaury do Himálají pomáhat jako dobrovolník?

Tak je právě nejvhodnější čas k přihlášení. První přípravné setkání je první víkend v březnu. Na něm se můžete dozvědět, do čeho byste šli a seznámíte se s lidmi, kteří se na cestu chystají a rozhodnete se, jestli je dobrovolnictví v Himálajích pro vás to pravé.

Více informací zde: www.brontosau­rivhimalajich­.cz


Chcete jet v létě s Brontosaury do Himálají pomáhat jako dobrovolník?

Tak je právě nejvhodnější čas k přihlášení. První přípravné setkání je první víkend v březnu. Na něm se můžete dozvědět, do čeho byste šli a seznámíte se s lidmi, kteří se na cestu chystají a rozhodnete se, jestli je dobrovolnictví v Himálajích pro vás to pravé.

Více informací zde: www.brontosau­rivhimalajich­.cz


Zvířena Islandu aneb s čím se tu můžeme potkat

Ostrov ledu a ohně, jak bývá Island nazýván, je známý především
svojí unikátní krajinou vulkánů, lávových pouští, ledovců,
ledovcových řek a jezer. Ve srovnání s těmito úžasnými
geologickými fenomény se zdejší živá příroda zdá být poněkud méně
zajímavá. Možná už jen proto, že ta neživá tu bývá často až
příliš živá.

Ostrov ledu a ohně, jak bývá Island nazýván, je známý především svojí unikátní krajinou vulkánů, lávových pouští, ledovců, ledovcových řek a jezer. Ve srovnání s těmito úžasnými geologickými fenomény se zdejší živá příroda zdá být poněkud méně zajímavá. Možná už jen proto, že ta neživá tu bývá často až příliš živá. Nenechme se ale mýlit, svět rostlin a zvířat nás na zájezdu na Island bude provázet i na místech, kde bychom to vůbec nečekali.

Co tu tedy žije?

Začněme raději otázkou, která zvířata měla šanci se na ostrov ztracený v severním Atlantiku, mnoho set kilometrů vzdálený od břehů Evropy či Ameriky dostat? Předně to jsou ta zvířata, která sem pro svůj užitek dovezl člověk. A potom ta, kterým pomohla vlastní schopnost létání či plavání. A která z nich měla šanci ve zdejší subarktické krajině, kde zima je výrazně delší než léto, úspěšně přežít? Jen odolné druhy, které se dokázaly přizpůsobit.


Společníci a pomocníci člověka

Vikingové, kteří osídlili ostrov v průběhu 9. a 10. století, si s sebou ze svých domovů ve Skandinávii přivezli veškeré běžné druhy hospodářských zvířat. Ovšem klíčovými pro přežití zdejší lidské populace byly ovce a koně. Zvířetem, které cestovatel potkává nejčastěji, je jednoznačně ovce. Statisíce ovcí se přes léto samostatně, bez lidského dohledu pasou na rozsáhlých územích pobřeží i vnitrozemí. Jsou úplně všude. Na loukách, v horách, v lávových pouštích i na skalnatých srázech. Chráněny kvalitní hustou srstí odolávají větru a dešti po celé léto než jsou na zimu zahnány zpátky do vesnic. Islandské jehněčí je vyhlášené a typickým zdejším suvenýrem jsou oděvy a jejich součásti z ovčí vlny.

Zvířetem, které cestovatele nejvíc uhrane svojí krásou, je islandský kůň. Tito potomci původních vikingských koní až do začátku 20. století sloužili jako jediný zdejší dopravní prostředek. A nutno říct, že maximálně spolehlivý a navíc skromný a odolný s dobráckou povahou. Dokáží se perfektně pohybovat i v kamenitém, lávovém či bažinatém terénu a dokonce bývali používáni k překonávání ledovcových řek. Při cestách po Islandu budete míjet spoustu pastvin se stády těchto nádherných zvířat. Využijete-li nabídku k vyjížďce na hřbetě islandského koně, bude to patřit k vašim největším zážitkům z Islandu. A bát se nemusí ani naprostí začátečníci!

Zajímavostí východního Islandu je výskyt soba. Sobi tu nejsou původní, v době nejtěžších životních podmínek pod nadvládou Dánů a zároveň v období krize zemědělství, kdy silná sopečná činnost zničila pastviny a vyhubila velké procento dobytka, sem byli dovezeni z Laponska. Islanďané je chtěli chovat tradičním způsobem, nicméně úmysl se zcela nevydařil a sobi zde dnes žijí zcela volně. Osamělé kusy nebo menší stáda se často dají pozorovat přímo ze silnice. Také norci byli dovezeni s chovnými úmysly, ovšem zvířata uniklá z kožešinových farem dala vzniknout divoké populaci, která dnes ve velkém plení ptačí hnízda. Vzácně lze norka potkat v okolí vodních toků. Zejména v Reykjavíku je možné se setkat s potomky králíků uprchlých z chovů, kopec Öskjuhlíd s dominantou vodojemu Perlan se jimi po setmění jen hemží.

V okolí lidských sídel a rybářských přístavů se též daří myším, myšicím, krysám a potkanům, které sem člověk zavlekl nechtěně na lodích jako černé pasažéry. Pokud ještě přidáme polární lišku, která je považována za jediný druh suchozemského savce, který zde žil ještě před příchodem člověka, a ledního medvěda, který na ostrov tu a tam připluje na ledové kře ze severnějších oblastí a je poté okamžitě zlikvidován, tak jsme právě vyčerpali seznam zdejších volně žijících suchozemských savců.

Plavci – ryby, velryby a ploutvonožci

Nejjednodušší situaci mají živočichové schopní plavat. Ryb žije ve sladkých vodách ostrova i v okolním oceánu obrovské množství a právě ryby tvoří bohatství Islandu. Rybolov a zpracování ryb je klíčovým odvětvím zdejšího průmyslu, tvoří tři čtvrtiny domácího produktu. Kvůli rybolovu Islanďané vždy váhali vstoupit do Evropské unie, aby jim Unie nezačala diktovat podmínky a limity rybolovu, které by národní hospodářství mohly omezit. Nejdůležitějším z mnoha druhů lovených mořských ryb vždy byla treska, sportovními rybáři je ceněný losos.

Ve vodách kolem Islandu bývaly vždy hojné velryby a lov těchto mořských savců býval součástí živobytí Islanďanů. Ačkoliv se Islanďané snaží hájit své právo na tuto tradici, chápou, že větší ekonomický přínos jim poskytují dnes velmi oblíbené lodní výpravy za pozorováním velryb. Na takovou výpravu je možné se vydat z přístavů v hlavním městě Reykjavíku nebo Húsavíku na severu země. Pokud nebudete mít vyloženě smůlu, můžete se těšit až na čtrnáct druhů delfínů a velryb včetně plejtváka obrovského, největšího savce na Zemi, nebo třeba kosatky. Pozor! Tyto lodní výlety nelze doporučit lidem se sklonem k mořské nemoci, vody severního Atlantiku bývají divoké.

Především na severním pobřeží žijí poměrně velké kolonie tuleňů. Pokud nezamíříte až na sever, zkuste štěstí u populárního ledovcového jezera Jökulsárlón, šance na jejich spatření je vysoká.


Ptáci aneb ráj ornitologů

Jednoznačně nejhojnější skupinou zvířat na Islandu jsou ptáci. Během roku zde můžeme pozorovat téměř 350 ptačích druhů, z nichž ovšem většina sem zalétá jen v letním období kvůli hnízdění a na zimu se opět vrací do jižnějších oblastí. Proč sem vůbec létají, nebylo by jim dobře na jihu po celý rok? To, co je sem táhne jsou dlouhé letní dny. V oblasti rovníku jsou den a noc stejně dlouhé po celý rok, ale islandských téměř 24 hodin v období letního slunovratu je přesně to, co je sem láká. Díky dlouhým dnům mají více času na lov potravy pro sebe a své mladé a tedy větší šanci na úspěšné vyvedené další generace.

Ne všichni ptáci jsou ovšem schopni dlouhých přeletů přes oceán. Nejvíce sem ptáci létají přes Skotsko, což dělá 850 km přes otevřené moře, s minimální možností odpočinku na aspoň malém kousíčku pevniny. Proto se na Island nejlépe dostanou vodní ptáci, kteří zvládnou odpočívat na vodě, pro suchozemské druhy je cesta na Island přece jen dlouhá a riskantní. Není tedy divu, že polovinu zde pravidelně hnízdících druhů tvoří ptáci ze skupin vrubozubých, tj. labutě, husy a kachny, a bahňáků a dále rackové a alky.

Největším magnetem pro cestovatele jsou papuchalkové, kteří hnízdí v obrovských koloniích na strmých pobřežních útesech a jsou nezaměnitelní svým černobílým tělem s plochým barevným zobákem a nemotornou, tučňáky připomínající chůzí. Na celém Islandu a okolních ostrůvcích jich přes léto hnízdí milióny. Najít je ovšem můžeme i na jídelních lístcích mnohých restaurací a jejich podobu nesou i všemožné suvenýry.

Z dalších mořských ptáků zcela jistě uvidíme hojné buřňáky, příbuzné albatrosů, které si ale většina lidí plete s racky. Stejně tak si s racky mnoho lidí plete štíhlé rybáky se špičatými křídly a ocasními pery uspořádanými do tvaru vidlice. Jedná se o fantastické letce, z nichž rybák arktický přelétá pravidelně obrovskou vzdálenost mezi severní a jižní polární oblastí. Bezpečně je poznáte ve chvíli, kdy se dostanete na jejich hnízdiště. V tu chvíli se totiž stanete hrdiny hororu, kdy desítky a stovky těchto drobných, ale agresívních ptáků na vás začnou pořádat nálety doprovázené šílenými skřeky. Obranou může být dlouhý klacek, treková hůlka nebo třeba i stativ, kterými budete mávat nad sebou. Podobným způsobem si svá hnízda ochraňují i robustní chaluhy, které napadají jiné mořské ptáky.


Velmi pravděpodobně se setkáte i s labutí zpěvnou, která hnízdí jak na březích mořských zálivů, tak i na jezerech ve vnitrozemí. Hojné jsou též husy a kachny. Nejpopulárnějším místem k pozorování zdejší pestré populace kachen je proslulé jezero Mývatn, kam se sjíždějí ornitologové z celého světa pozorovat zdejší rarity. Například hohol severní a kačka strakatá v rámci Evropy hnízdí pouze na Islandu. Nejznámějším druhem kachny je ovšem kajka, jejíž lehké a přitom nesmírně kvalitní peří je vysoce ceněno a používáno pro výplně nejkvalitnějších spacáků a zimních bund.

Některé ptáky člověk spíš uslyší než uvidí. Kulík zlatý se ozývá všude, kde je nízký porost, svým smutným pípáním, ovšem lidem přináší každoročně radost jako posel jara, je totiž jedním z prvních ptáků, kteří na jaře přilétají. Bekasína patří spolu s kulíkem do skupiny bahňáků, která je druhově na Islandu velmi bohatě zastoupena. Bekasínu pravděpodobně nezahlédnete, je dokonale maskovaná a splývá s okolím, ale až ticho a klid prořízne kovově mečivý zvuk, který si nebudete umět ničím vysvětlit a skoro vám bude nahánět hrůzu, je to ona. Bahňákem, kterého budete nejčastěji potkávat i podél silnic, je ústřičník. Černobílý hlučný pták s jasně červenýma nohama a taktéž jasně červeným dlouhým úzkým zobákem.

Když budete dávat pozor při horských túrách, určitě uvidíte sněhokura, příbuzného koroptví, který je tradičním islandským vánočním pokrmem stejně jako u nás kapr nebo jinde krocan. A když budete opravdu pozorní a mít trochu štěstí, zahlédnete raroha, který býval dokonce ve znaku Islandu a po celý středověk ceněným darem pro dánské krále.

Pěvců na Island moc nezalétá. Jednak je oceán pro ně závažnou překážkou a hlavně tato skupina ptáků obvykle hnízdí na stromech, kterých na Islandu zrovna moc není. Z této skupiny nejsnáze uvidíte velkého krkavce, který společně s havranem patří mezi důležité postavy vikingských bájí a legend.

Nejen kameny a trolové

Při cestování po Islandu nebudete nikdy doopravdy sami, i když to tak bude mnohdy vypadat. A ačkoliv většina lidí sem jezdí za geologickými zajímavostmi, tichou mystickou krásu zdejší krajiny bude vždy zdobit bečení ovcí a radostný ptačí zpěv. A bonus navíc – nežijí tu žádní hadi, štíři ani jiní nebezpeční živočichové a dokonce i obtížný hmyz je velmi vzácný.

Autorem článku je Hana Tomsová, průvodkyně cestovní kanceláře Mundo, která pořádá na Island poznávací zájezdy.

Ostrov ledu a ohně, jak bývá Island nazýván, je známý především svojí unikátní krajinou vulkánů, lávových pouští, ledovců, ledovcových řek a jezer. Ve srovnání s těmito úžasnými geologickými fenomény se zdejší živá příroda zdá být poněkud méně zajímavá. Možná už jen proto, že ta neživá tu bývá často až příliš živá. Nenechme se ale mýlit, svět rostlin a zvířat nás na zájezdu na Island bude provázet i na místech, kde bychom to vůbec nečekali.

Co tu tedy žije?

Začněme raději otázkou, která zvířata měla šanci se na ostrov ztracený v severním Atlantiku, mnoho set kilometrů vzdálený od břehů Evropy či Ameriky dostat? Předně to jsou ta zvířata, která sem pro svůj užitek dovezl člověk. A potom ta, kterým pomohla vlastní schopnost létání či plavání. A která z nich měla šanci ve zdejší subarktické krajině, kde zima je výrazně delší než léto, úspěšně přežít? Jen odolné druhy, které se dokázaly přizpůsobit.


Společníci a pomocníci člověka

Vikingové, kteří osídlili ostrov v průběhu 9. a 10. století, si s sebou ze svých domovů ve Skandinávii přivezli veškeré běžné druhy hospodářských zvířat. Ovšem klíčovými pro přežití zdejší lidské populace byly ovce a koně. Zvířetem, které cestovatel potkává nejčastěji, je jednoznačně ovce. Statisíce ovcí se přes léto samostatně, bez lidského dohledu pasou na rozsáhlých územích pobřeží i vnitrozemí. Jsou úplně všude. Na loukách, v horách, v lávových pouštích i na skalnatých srázech. Chráněny kvalitní hustou srstí odolávají větru a dešti po celé léto než jsou na zimu zahnány zpátky do vesnic. Islandské jehněčí je vyhlášené a typickým zdejším suvenýrem jsou oděvy a jejich součásti z ovčí vlny.

Zvířetem, které cestovatele nejvíc uhrane svojí krásou, je islandský kůň. Tito potomci původních vikingských koní až do začátku 20. století sloužili jako jediný zdejší dopravní prostředek. A nutno říct, že maximálně spolehlivý a navíc skromný a odolný s dobráckou povahou. Dokáží se perfektně pohybovat i v kamenitém, lávovém či bažinatém terénu a dokonce bývali používáni k překonávání ledovcových řek. Při cestách po Islandu budete míjet spoustu pastvin se stády těchto nádherných zvířat. Využijete-li nabídku k vyjížďce na hřbetě islandského koně, bude to patřit k vašim největším zážitkům z Islandu. A bát se nemusí ani naprostí začátečníci!

Zajímavostí východního Islandu je výskyt soba. Sobi tu nejsou původní, v době nejtěžších životních podmínek pod nadvládou Dánů a zároveň v období krize zemědělství, kdy silná sopečná činnost zničila pastviny a vyhubila velké procento dobytka, sem byli dovezeni z Laponska. Islanďané je chtěli chovat tradičním způsobem, nicméně úmysl se zcela nevydařil a sobi zde dnes žijí zcela volně. Osamělé kusy nebo menší stáda se často dají pozorovat přímo ze silnice. Také norci byli dovezeni s chovnými úmysly, ovšem zvířata uniklá z kožešinových farem dala vzniknout divoké populaci, která dnes ve velkém plení ptačí hnízda. Vzácně lze norka potkat v okolí vodních toků. Zejména v Reykjavíku je možné se setkat s potomky králíků uprchlých z chovů, kopec Öskjuhlíd s dominantou vodojemu Perlan se jimi po setmění jen hemží.

V okolí lidských sídel a rybářských přístavů se též daří myším, myšicím, krysám a potkanům, které sem člověk zavlekl nechtěně na lodích jako černé pasažéry. Pokud ještě přidáme polární lišku, která je považována za jediný druh suchozemského savce, který zde žil ještě před příchodem člověka, a ledního medvěda, který na ostrov tu a tam připluje na ledové kře ze severnějších oblastí a je poté okamžitě zlikvidován, tak jsme právě vyčerpali seznam zdejších volně žijících suchozemských savců.

Plavci – ryby, velryby a ploutvonožci

Nejjednodušší situaci mají živočichové schopní plavat. Ryb žije ve sladkých vodách ostrova i v okolním oceánu obrovské množství a právě ryby tvoří bohatství Islandu. Rybolov a zpracování ryb je klíčovým odvětvím zdejšího průmyslu, tvoří tři čtvrtiny domácího produktu. Kvůli rybolovu Islanďané vždy váhali vstoupit do Evropské unie, aby jim Unie nezačala diktovat podmínky a limity rybolovu, které by národní hospodářství mohly omezit. Nejdůležitějším z mnoha druhů lovených mořských ryb vždy byla treska, sportovními rybáři je ceněný losos.

Ve vodách kolem Islandu bývaly vždy hojné velryby a lov těchto mořských savců býval součástí živobytí Islanďanů. Ačkoliv se Islanďané snaží hájit své právo na tuto tradici, chápou, že větší ekonomický přínos jim poskytují dnes velmi oblíbené lodní výpravy za pozorováním velryb. Na takovou výpravu je možné se vydat z přístavů v hlavním městě Reykjavíku nebo Húsavíku na severu země. Pokud nebudete mít vyloženě smůlu, můžete se těšit až na čtrnáct druhů delfínů a velryb včetně plejtváka obrovského, největšího savce na Zemi, nebo třeba kosatky. Pozor! Tyto lodní výlety nelze doporučit lidem se sklonem k mořské nemoci, vody severního Atlantiku bývají divoké.

Především na severním pobřeží žijí poměrně velké kolonie tuleňů. Pokud nezamíříte až na sever, zkuste štěstí u populárního ledovcového jezera Jökulsárlón, šance na jejich spatření je vysoká.


Ptáci aneb ráj ornitologů

Jednoznačně nejhojnější skupinou zvířat na Islandu jsou ptáci. Během roku zde můžeme pozorovat téměř 350 ptačích druhů, z nichž ovšem většina sem zalétá jen v letním období kvůli hnízdění a na zimu se opět vrací do jižnějších oblastí. Proč sem vůbec létají, nebylo by jim dobře na jihu po celý rok? To, co je sem táhne jsou dlouhé letní dny. V oblasti rovníku jsou den a noc stejně dlouhé po celý rok, ale islandských téměř 24 hodin v období letního slunovratu je přesně to, co je sem láká. Díky dlouhým dnům mají více času na lov potravy pro sebe a své mladé a tedy větší šanci na úspěšné vyvedené další generace.

Ne všichni ptáci jsou ovšem schopni dlouhých přeletů přes oceán. Nejvíce sem ptáci létají přes Skotsko, což dělá 850 km přes otevřené moře, s minimální možností odpočinku na aspoň malém kousíčku pevniny. Proto se na Island nejlépe dostanou vodní ptáci, kteří zvládnou odpočívat na vodě, pro suchozemské druhy je cesta na Island přece jen dlouhá a riskantní. Není tedy divu, že polovinu zde pravidelně hnízdících druhů tvoří ptáci ze skupin vrubozubých, tj. labutě, husy a kachny, a bahňáků a dále rackové a alky.

Největším magnetem pro cestovatele jsou papuchalkové, kteří hnízdí v obrovských koloniích na strmých pobřežních útesech a jsou nezaměnitelní svým černobílým tělem s plochým barevným zobákem a nemotornou, tučňáky připomínající chůzí. Na celém Islandu a okolních ostrůvcích jich přes léto hnízdí milióny. Najít je ovšem můžeme i na jídelních lístcích mnohých restaurací a jejich podobu nesou i všemožné suvenýry.

Z dalších mořských ptáků zcela jistě uvidíme hojné buřňáky, příbuzné albatrosů, které si ale většina lidí plete s racky. Stejně tak si s racky mnoho lidí plete štíhlé rybáky se špičatými křídly a ocasními pery uspořádanými do tvaru vidlice. Jedná se o fantastické letce, z nichž rybák arktický přelétá pravidelně obrovskou vzdálenost mezi severní a jižní polární oblastí. Bezpečně je poznáte ve chvíli, kdy se dostanete na jejich hnízdiště. V tu chvíli se totiž stanete hrdiny hororu, kdy desítky a stovky těchto drobných, ale agresívních ptáků na vás začnou pořádat nálety doprovázené šílenými skřeky. Obranou může být dlouhý klacek, treková hůlka nebo třeba i stativ, kterými budete mávat nad sebou. Podobným způsobem si svá hnízda ochraňují i robustní chaluhy, které napadají jiné mořské ptáky.


Velmi pravděpodobně se setkáte i s labutí zpěvnou, která hnízdí jak na březích mořských zálivů, tak i na jezerech ve vnitrozemí. Hojné jsou též husy a kachny. Nejpopulárnějším místem k pozorování zdejší pestré populace kachen je proslulé jezero Mývatn, kam se sjíždějí ornitologové z celého světa pozorovat zdejší rarity. Například hohol severní a kačka strakatá v rámci Evropy hnízdí pouze na Islandu. Nejznámějším druhem kachny je ovšem kajka, jejíž lehké a přitom nesmírně kvalitní peří je vysoce ceněno a používáno pro výplně nejkvalitnějších spacáků a zimních bund.

Některé ptáky člověk spíš uslyší než uvidí. Kulík zlatý se ozývá všude, kde je nízký porost, svým smutným pípáním, ovšem lidem přináší každoročně radost jako posel jara, je totiž jedním z prvních ptáků, kteří na jaře přilétají. Bekasína patří spolu s kulíkem do skupiny bahňáků, která je druhově na Islandu velmi bohatě zastoupena. Bekasínu pravděpodobně nezahlédnete, je dokonale maskovaná a splývá s okolím, ale až ticho a klid prořízne kovově mečivý zvuk, který si nebudete umět ničím vysvětlit a skoro vám bude nahánět hrůzu, je to ona. Bahňákem, kterého budete nejčastěji potkávat i podél silnic, je ústřičník. Černobílý hlučný pták s jasně červenýma nohama a taktéž jasně červeným dlouhým úzkým zobákem.

Když budete dávat pozor při horských túrách, určitě uvidíte sněhokura, příbuzného koroptví, který je tradičním islandským vánočním pokrmem stejně jako u nás kapr nebo jinde krocan. A když budete opravdu pozorní a mít trochu štěstí, zahlédnete raroha, který býval dokonce ve znaku Islandu a po celý středověk ceněným darem pro dánské krále.

Pěvců na Island moc nezalétá. Jednak je oceán pro ně závažnou překážkou a hlavně tato skupina ptáků obvykle hnízdí na stromech, kterých na Islandu zrovna moc není. Z této skupiny nejsnáze uvidíte velkého krkavce, který společně s havranem patří mezi důležité postavy vikingských bájí a legend.

Nejen kameny a trolové

Při cestování po Islandu nebudete nikdy doopravdy sami, i když to tak bude mnohdy vypadat. A ačkoliv většina lidí sem jezdí za geologickými zajímavostmi, tichou mystickou krásu zdejší krajiny bude vždy zdobit bečení ovcí a radostný ptačí zpěv. A bonus navíc – nežijí tu žádní hadi, štíři ani jiní nebezpeční živočichové a dokonce i obtížný hmyz je velmi vzácný.

Autorem článku je Hana Tomsová, průvodkyně cestovní kanceláře Mundo, která pořádá na Island poznávací zájezdy.

Perla Ponitria – Brodzany

V strede západného Slovenska, približne na pol ceste medzi mestami
Topoľčany a Partizánske, sa nachádza starobylá obec Brodzany. Leží
v malebnom údolí Tríbečskej hornatiny v povodí rieky Nitry.


V strede západného Slovenska, približne na pol ceste medzi mestami Topoľčany a Partizánske, sa nachádza starobylá obec Brodzany. Leží v malebnom údolí Tríbečskej hornatiny v povodí rieky Nitry. Brodzany patria k najstarším lokalitám na Slovensku. Dnes obec Brodzany, v ktorej žije približne osemsto obyvateľov, láka predovšetkým renesančným kaštieľom zo 17. storočia. Ten je od dopravnej tepny spájajúcej Topoľčany s Partizánskym chránený impozantným anglickým parkom. Kaštieľ patrí pod správu Matice slovenskej, nachádza sa v ňom Literárne múzeum Alexandra Sergejeviča Puškina. Okrem obdobnej inštitúcie v Moldavsku je to jediné múzeum na svete venované tomuto najväčšiemu ruskému básnikovi mimo územia Ruskej federácie. No brodziansky kaštieľ ponúka ešte oveľa viac.

Kaštieľ (zámek)

Predpokladá sa, že dnešný renesančný dvojposchodový kaštieľ zo 17. storočia bol postavený na starších základoch. Podľa prvej písomnej zmienky o obci z roku 1293 patrili Brodzany šľachtickej rodine Brogyánovcov, ktorí tu mali postaviť aj prvý hrádok. Brogyánovcov vo vlastníctve obce i miestneho panského sídla vystriedali Kvassayovci a Forgáchovci, no najvýznamnejšia etapa v živote obce ba aj celého Ponitria nastala, keď v roku 1844 brodzianske panstvo zakúpil rakúsky barón a diplomat Viktor Gustav Vogel von Friesenhof. Kaštieľ bol viackrát prestavaný a upravovaný. Dnes má dvojposchodový štvorkrídlový kaštieľ výrazné hranolové veže a romanticky upravené nádvorie s arkádami. Nádvorie kaštieľa, ktoré bolo ešte za čias Friesenhofovcov otvorené, uzatvorili v 80. rokoch 20. storočia presklenenou strechou. Dnes tomuto priestoru dominuje oproti vchodu zreštaurovaná dvesto rokov stará socha sv. Floriána a po boku moderné súsošie sv. Cyrila a Metoda. Na malom nádvorí, ba aj v celom kaštieli panuje intímna, až domácka, slnečnými lúčmi preteplená atmosféra.

Friesenhofovci a Oldenburgovci


Po zakúpení v roku 1844 barón Gustav Vogel von Friesenhof využíval brodziansky kaštieľ najmä v letných mesiacoch, zimy trávieval vo Viedni, kde vlastnil dom. Dlhé roky pôsobil ako diplomat Rakúsko-uhorskej monarchie najmä v Petrohrade, ale aj v Taliansku, Nemecku, Francúzsku a iných európskych krajinách. Najmä Rusko mu učarovalo a to aj z osobného hľadiska. Oženil sa dvakrát, zakaždým s ruskou šľachtičnou. Prvý krát si vzal za manželku šľachtičnú Natáliu Ivanovnu Ivanovovú, sesternicu Puškinovej manželky, s ktorou mal syna Gregora. Keď barón Gustav Vogel von Friesenhof ovdovel, po čase sa znova oženil s ruskou šľachtičnou, Alexandrou Nikolajevnou Gončarovovou, sestrou manželky básnika Puškina.

Návštevy Puškinovej rodiny v Brodzanoch, ako aj početné spomienkové predmety na veľkého ruského básnika, ktoré tu zostali z pozostalosti Alexandry Nikolajevny, dali vzniknúť puškinovskej tradícii. Literárne múzeum A.S.Puškina sídli v kaštieli od roku 1979. Pravda, mnohé predmety pripomínajúce básnika, resp. jeho švagrinu Alexandru Nikolajevnu /Azju/ boli presunuté po v 50. rokoch 20. storočia pod kuratelou profesora Isačenka do Puškinovho múzea v Moskve. Najvzácnejšie z expozície sú originálne listy z jednotlivých Puškinových rukopisov, obohatené o kresby básnika, Puškin si totiž písanie spestroval aj maľovaním.

Vari najpozoruhodnejšou a aj poslednou majiteľkou kaštieľa v Brodzanoch však bola Natália Vogelová von Friesenhof, dcéra Gustava Friesenhofa a jeho druhej ruskej manželky Alexandry Nikolajevny Gončarovovej. Narodila sa 8. apríla 1854 vo Viedni a zomrela 9. januára 1937 v Brodzanoch. Ako 22– ročná sa vydala za nemeckého vojvodu Elimara Oldenburgského. Natálii sa dostalo vynikajúceho vzdelania. Natália hrala výborne na klavír, spieval a namaľovala viacero veľmi pôsobivých portrétov svojich brodzianskych spoluobčano. Vojvodkyňa Oldenburgová tvorila a vydala hodnotné básne, niektoré aj so sociálnym podtextom, v štýle dekadencie, keď tento básnicky smer bol v Európe ešte len v plienkach..


Podnikateľská a spoločensko-prospešná činnnosť vojvodkyne Natálie von Oldenburgovej spočívala v tom, že priamo v Brodzanoch založila tehelňu, škrobáreň, pivovar ba aj pálenicu, sledovala cieľ, aby Brodzančania neodchádzali z obce za prácou. Založila a z vlastných prostriedkov prevádzkovala tiež ošetrovňu pre chudobných a nevládnych, kde sa aj sama podieľala na liečení. Natália spolu s bratom Gregorom založila v Brodzanoch Úverové družstvo a Potravné družstvo, dala postaviť gazdovské kasíno, ktoré slúžilo na slušné rozptýlenie a vzdelávanie Brodzančanov, zakúpila hudobné nástroje pre miestnu ľudovú hudbu a podporovala rôzne ľudomilné akcie v obci. Obyvatelia Ponitria a najmä Brodzian doteraz s láskou spomínajú na svoju pani Osvícenú alebo Hercočku, ako dobromyseľne nazývali Natáliu von Oldenburgovú.

Posledným majiteľom kaštieľa bol Natáliin vnuk, Juraj Welsburg, ten však kaštieľ opustil pred príchodom frontu na sklonku 2. svetovej vojny. Odvtedy brodziansky kaštieľ chátral až do 70. rokov 20. storočia, kedy prešiel do vlastníctva Slovenskej národnej knižnice v Martine.

Park

Kaštieľ je zo západnej strany obklopený a zároveň chránený impozantným anglickým parkom s rozlohou približne osem hektárov. O jeho zveľadenie a rozšírenie sa postarali najmä Friesenhofovci. V parku okrem cudzokrajných drevín návštevníka bezpochyby očaria umelo vytvorené kaskády na riečke Geradza, kde našli svoj prechodný domov divé kačky z okolia. V zákutiach parku si môže návštevník pri bustách osobností slovenskej a ruskej literatúry oprášiť svoje školské spomienky.

Babylon a Hôrka


V roku 1894 dala vojvodkyňa Natália von Oldenburgová postaviť nad dedinou letohrádok Babylon, ktorý jej slúžil ako letné sídlo. Babylon je v súčasnosti vo veľmi schátralom stave, no i tak sa vyplatí obetovať približne 15 minút chôdze do mierneho svahu a prezrieť si ho. Letohrádok je vo vlastníctve obce Brodzany, no tá nemá dostatočné finančné prostriedky na jeho obnovu. V okolí Babylonu vojvodkyňa zriadila cintorín pre svojich milovaných psíkov a kone, po cintoríne však dnes niet už ani stopy. Hroby jej miláčikov mali dokonca mramorové náhrobné kamene. Neďaleko Babylonu na Hôrke sa nachádza evanjelický kostolík, pod ktorým odpočívajú poslední majitelia brodzianskeho kaštieľa, medzi nimi aj vojvodkyňa Natália s manželom Elimarom, jej rodičia, deti, ba ja vnuk s manželkou.

Podmienky života neboli v minulosti a nie sú ani teraz ideálne, preto duch Natálie von Oldenburgovej nepochybne doteraz bdie nad milovanými Brodzančanmi v zmysle svojej básne Ó keby som mala moc:

Ó keby som mala moc a silu poraziť zlo, vyliečiť či aspoň zmierniť rany utrpenia, chrániť zneužívaných a slabých pred svojvôľou – vtedy želala by som si stať sa nesmrteľná!

Milovníci turistiky môžu obdivovať prekrásnu prírodu okolitých lesov s najvyšším kopcom Osečný s výškou 553 m ako aj panoramatický výhľad z malebnej lúky na štáloch Hlboké.

V kaštieli sa diali veci…

Šijací stroj

Nie vždy sa človeku všetko vydarí, no na druhej strane, nie je všetko len čierne či len biele. Zdá sa, že to platilo aj pre Natáliu Oldenburgovú. Hoci vynikala mnohými duševnými darmi, ba aj značnou fyzickou príťažlivosťou, ešte v roku 1905 ju americké noviny The New Times v súvislosti so súdne vznesenými nárokmi jej syna Alexandra na oldenburgský trón po otcovi spomínajú ako „belle od Vienna society“ (krásavica viedenskej spoločnosti), v rodinnom a osobnom živote kráčala často po tŕnistých chodníkoch. Ako 41– ročná ovdovela, o šesť rokov nato jej zomrela v mladom veku dcéra Friederike na vtedy zákernú tuberkulózu a syn Alexander sa neveľmi vydaril. Ani nie osemnásťročný sa zahľadel do 33– ročnej kaštielskej slúžky Kataríny Drobcovej a stal sa otcom. Slúžku odpratala majórdomka Rosa Wintersteinová do rodných Liešťan (obec pri Valašskej Belej) a konšpiratívne zariadila, aby sa okolie nedozvedelo, kde dotyčná slúžila a už vôbec nie meno otca. Alexander, hoci očividne ľahtikár, však nebol celkom tvrdého srdca. V príslušnom čase bol zvedavý na plod svojej náklonnosti a za pôrod matke poslal šijací stroj značky Singer. Písal sa rok 1897, pre chudobnejšie vrstvy šlo nepochybne o hodnotný dar. Alexander chcel týmto možno aj umožniť objektu svojho prechodného záujmu (lebo podobných záujmov mal vraj neskôr ešte viac ako dosť) určitý zdroj zárobku, lebo matka sa viac v kaštieli nemohla ukázať. Potomkovia Alexandrovho ľavobočka, Heleny Drobcovej, darovali pred niekoľkými rokmi „singerku“, mimochodom, stále ešte funkčnú, ako exponát do brodzianskeho kaštieľa. Natália zanedlho po tejto udalosti prijala od svojej oldenburgskej rodiny pre syna grófsky titul a umiestnila ho osobnej gardy pruského kráľa, aby sa naučil disciplíne a poriadku. Zo spomienok viacerých spriatelených rodín vyplýva, že ani tento krok mladému búrlivákovi veľmi nepomohol.

Sézam, otvor sa! aj v Brodzanoch

Po skončení 2. svetovej vojny bola na brodzianske panstvo aj so všetkými prevádzkami uvalená národná správa, keďže posledný majiteľ kaštieľa Juraj Welsburg, vnuk Natálie Oldenburgovej, Brodzany chvatne opustil pred príchodom frontu. Štátom dosadený správca aj s manželkou bývali v kaštieli. Istého dňa správca Prosek odišiel hneď ráno za povinnosťami a mal sa vrátiť až večer. Pani Proseková zostala doma- v kaštieli a venovala sa svojim činnostiam. Poobede si zdriemla v ktoromsi salóne na poschodí. Nie je jasné, či v polosne, či už priamo bdela, no podľa jej vlastného rozprávania zrazu zbadala, ako sa stena naproti nej otvorila. Do miestnosti začali vstupovať dámy v krinolínach s vysokými nakaderavenými účesmi a páni vo frakoch. Posledný šiel akýsi starší muž so šedivou bradou a monoklom na očiach. Zastal, poobzeral sa po miestnosti a povedal: „Zmenilo sa to tu, veľa toho prestavali, no stále je tu rovnako krásne.“ Potom podišiel k náprotivnej stene, poklopal na ňu paličkou, tá sa otvorila a defilé hostí zmizlo v jej útrobách. Ešte toho dňa rodina správcu opustila nielen kaštieľ no aj Brodzany.


V strede západného Slovenska, približne na pol ceste medzi mestami Topoľčany a Partizánske, sa nachádza starobylá obec Brodzany. Leží v malebnom údolí Tríbečskej hornatiny v povodí rieky Nitry. Brodzany patria k najstarším lokalitám na Slovensku. Dnes obec Brodzany, v ktorej žije približne osemsto obyvateľov, láka predovšetkým renesančným kaštieľom zo 17. storočia. Ten je od dopravnej tepny spájajúcej Topoľčany s Partizánskym chránený impozantným anglickým parkom. Kaštieľ patrí pod správu Matice slovenskej, nachádza sa v ňom Literárne múzeum Alexandra Sergejeviča Puškina. Okrem obdobnej inštitúcie v Moldavsku je to jediné múzeum na svete venované tomuto najväčšiemu ruskému básnikovi mimo územia Ruskej federácie. No brodziansky kaštieľ ponúka ešte oveľa viac.

Kaštieľ (zámek)

Predpokladá sa, že dnešný renesančný dvojposchodový kaštieľ zo 17. storočia bol postavený na starších základoch. Podľa prvej písomnej zmienky o obci z roku 1293 patrili Brodzany šľachtickej rodine Brogyánovcov, ktorí tu mali postaviť aj prvý hrádok. Brogyánovcov vo vlastníctve obce i miestneho panského sídla vystriedali Kvassayovci a Forgáchovci, no najvýznamnejšia etapa v živote obce ba aj celého Ponitria nastala, keď v roku 1844 brodzianske panstvo zakúpil rakúsky barón a diplomat Viktor Gustav Vogel von Friesenhof. Kaštieľ bol viackrát prestavaný a upravovaný. Dnes má dvojposchodový štvorkrídlový kaštieľ výrazné hranolové veže a romanticky upravené nádvorie s arkádami. Nádvorie kaštieľa, ktoré bolo ešte za čias Friesenhofovcov otvorené, uzatvorili v 80. rokoch 20. storočia presklenenou strechou. Dnes tomuto priestoru dominuje oproti vchodu zreštaurovaná dvesto rokov stará socha sv. Floriána a po boku moderné súsošie sv. Cyrila a Metoda. Na malom nádvorí, ba aj v celom kaštieli panuje intímna, až domácka, slnečnými lúčmi preteplená atmosféra.

Friesenhofovci a Oldenburgovci


Po zakúpení v roku 1844 barón Gustav Vogel von Friesenhof využíval brodziansky kaštieľ najmä v letných mesiacoch, zimy trávieval vo Viedni, kde vlastnil dom. Dlhé roky pôsobil ako diplomat Rakúsko-uhorskej monarchie najmä v Petrohrade, ale aj v Taliansku, Nemecku, Francúzsku a iných európskych krajinách. Najmä Rusko mu učarovalo a to aj z osobného hľadiska. Oženil sa dvakrát, zakaždým s ruskou šľachtičnou. Prvý krát si vzal za manželku šľachtičnú Natáliu Ivanovnu Ivanovovú, sesternicu Puškinovej manželky, s ktorou mal syna Gregora. Keď barón Gustav Vogel von Friesenhof ovdovel, po čase sa znova oženil s ruskou šľachtičnou, Alexandrou Nikolajevnou Gončarovovou, sestrou manželky básnika Puškina.

Návštevy Puškinovej rodiny v Brodzanoch, ako aj početné spomienkové predmety na veľkého ruského básnika, ktoré tu zostali z pozostalosti Alexandry Nikolajevny, dali vzniknúť puškinovskej tradícii. Literárne múzeum A.S.Puškina sídli v kaštieli od roku 1979. Pravda, mnohé predmety pripomínajúce básnika, resp. jeho švagrinu Alexandru Nikolajevnu /Azju/ boli presunuté po v 50. rokoch 20. storočia pod kuratelou profesora Isačenka do Puškinovho múzea v Moskve. Najvzácnejšie z expozície sú originálne listy z jednotlivých Puškinových rukopisov, obohatené o kresby básnika, Puškin si totiž písanie spestroval aj maľovaním.

Vari najpozoruhodnejšou a aj poslednou majiteľkou kaštieľa v Brodzanoch však bola Natália Vogelová von Friesenhof, dcéra Gustava Friesenhofa a jeho druhej ruskej manželky Alexandry Nikolajevny Gončarovovej. Narodila sa 8. apríla 1854 vo Viedni a zomrela 9. januára 1937 v Brodzanoch. Ako 22– ročná sa vydala za nemeckého vojvodu Elimara Oldenburgského. Natálii sa dostalo vynikajúceho vzdelania. Natália hrala výborne na klavír, spieval a namaľovala viacero veľmi pôsobivých portrétov svojich brodzianskych spoluobčano. Vojvodkyňa Oldenburgová tvorila a vydala hodnotné básne, niektoré aj so sociálnym podtextom, v štýle dekadencie, keď tento básnicky smer bol v Európe ešte len v plienkach..


Podnikateľská a spoločensko-prospešná činnnosť vojvodkyne Natálie von Oldenburgovej spočívala v tom, že priamo v Brodzanoch založila tehelňu, škrobáreň, pivovar ba aj pálenicu, sledovala cieľ, aby Brodzančania neodchádzali z obce za prácou. Založila a z vlastných prostriedkov prevádzkovala tiež ošetrovňu pre chudobných a nevládnych, kde sa aj sama podieľala na liečení. Natália spolu s bratom Gregorom založila v Brodzanoch Úverové družstvo a Potravné družstvo, dala postaviť gazdovské kasíno, ktoré slúžilo na slušné rozptýlenie a vzdelávanie Brodzančanov, zakúpila hudobné nástroje pre miestnu ľudovú hudbu a podporovala rôzne ľudomilné akcie v obci. Obyvatelia Ponitria a najmä Brodzian doteraz s láskou spomínajú na svoju pani Osvícenú alebo Hercočku, ako dobromyseľne nazývali Natáliu von Oldenburgovú.

Posledným majiteľom kaštieľa bol Natáliin vnuk, Juraj Welsburg, ten však kaštieľ opustil pred príchodom frontu na sklonku 2. svetovej vojny. Odvtedy brodziansky kaštieľ chátral až do 70. rokov 20. storočia, kedy prešiel do vlastníctva Slovenskej národnej knižnice v Martine.

Park

Kaštieľ je zo západnej strany obklopený a zároveň chránený impozantným anglickým parkom s rozlohou približne osem hektárov. O jeho zveľadenie a rozšírenie sa postarali najmä Friesenhofovci. V parku okrem cudzokrajných drevín návštevníka bezpochyby očaria umelo vytvorené kaskády na riečke Geradza, kde našli svoj prechodný domov divé kačky z okolia. V zákutiach parku si môže návštevník pri bustách osobností slovenskej a ruskej literatúry oprášiť svoje školské spomienky.

Babylon a Hôrka


V roku 1894 dala vojvodkyňa Natália von Oldenburgová postaviť nad dedinou letohrádok Babylon, ktorý jej slúžil ako letné sídlo. Babylon je v súčasnosti vo veľmi schátralom stave, no i tak sa vyplatí obetovať približne 15 minút chôdze do mierneho svahu a prezrieť si ho. Letohrádok je vo vlastníctve obce Brodzany, no tá nemá dostatočné finančné prostriedky na jeho obnovu. V okolí Babylonu vojvodkyňa zriadila cintorín pre svojich milovaných psíkov a kone, po cintoríne však dnes niet už ani stopy. Hroby jej miláčikov mali dokonca mramorové náhrobné kamene. Neďaleko Babylonu na Hôrke sa nachádza evanjelický kostolík, pod ktorým odpočívajú poslední majitelia brodzianskeho kaštieľa, medzi nimi aj vojvodkyňa Natália s manželom Elimarom, jej rodičia, deti, ba ja vnuk s manželkou.

Podmienky života neboli v minulosti a nie sú ani teraz ideálne, preto duch Natálie von Oldenburgovej nepochybne doteraz bdie nad milovanými Brodzančanmi v zmysle svojej básne Ó keby som mala moc:

Ó keby som mala moc a silu poraziť zlo, vyliečiť či aspoň zmierniť rany utrpenia, chrániť zneužívaných a slabých pred svojvôľou – vtedy želala by som si stať sa nesmrteľná!

Milovníci turistiky môžu obdivovať prekrásnu prírodu okolitých lesov s najvyšším kopcom Osečný s výškou 553 m ako aj panoramatický výhľad z malebnej lúky na štáloch Hlboké.

V kaštieli sa diali veci…

Šijací stroj

Nie vždy sa človeku všetko vydarí, no na druhej strane, nie je všetko len čierne či len biele. Zdá sa, že to platilo aj pre Natáliu Oldenburgovú. Hoci vynikala mnohými duševnými darmi, ba aj značnou fyzickou príťažlivosťou, ešte v roku 1905 ju americké noviny The New Times v súvislosti so súdne vznesenými nárokmi jej syna Alexandra na oldenburgský trón po otcovi spomínajú ako „belle od Vienna society“ (krásavica viedenskej spoločnosti), v rodinnom a osobnom živote kráčala často po tŕnistých chodníkoch. Ako 41– ročná ovdovela, o šesť rokov nato jej zomrela v mladom veku dcéra Friederike na vtedy zákernú tuberkulózu a syn Alexander sa neveľmi vydaril. Ani nie osemnásťročný sa zahľadel do 33– ročnej kaštielskej slúžky Kataríny Drobcovej a stal sa otcom. Slúžku odpratala majórdomka Rosa Wintersteinová do rodných Liešťan (obec pri Valašskej Belej) a konšpiratívne zariadila, aby sa okolie nedozvedelo, kde dotyčná slúžila a už vôbec nie meno otca. Alexander, hoci očividne ľahtikár, však nebol celkom tvrdého srdca. V príslušnom čase bol zvedavý na plod svojej náklonnosti a za pôrod matke poslal šijací stroj značky Singer. Písal sa rok 1897, pre chudobnejšie vrstvy šlo nepochybne o hodnotný dar. Alexander chcel týmto možno aj umožniť objektu svojho prechodného záujmu (lebo podobných záujmov mal vraj neskôr ešte viac ako dosť) určitý zdroj zárobku, lebo matka sa viac v kaštieli nemohla ukázať. Potomkovia Alexandrovho ľavobočka, Heleny Drobcovej, darovali pred niekoľkými rokmi „singerku“, mimochodom, stále ešte funkčnú, ako exponát do brodzianskeho kaštieľa. Natália zanedlho po tejto udalosti prijala od svojej oldenburgskej rodiny pre syna grófsky titul a umiestnila ho osobnej gardy pruského kráľa, aby sa naučil disciplíne a poriadku. Zo spomienok viacerých spriatelených rodín vyplýva, že ani tento krok mladému búrlivákovi veľmi nepomohol.

Sézam, otvor sa! aj v Brodzanoch

Po skončení 2. svetovej vojny bola na brodzianske panstvo aj so všetkými prevádzkami uvalená národná správa, keďže posledný majiteľ kaštieľa Juraj Welsburg, vnuk Natálie Oldenburgovej, Brodzany chvatne opustil pred príchodom frontu. Štátom dosadený správca aj s manželkou bývali v kaštieli. Istého dňa správca Prosek odišiel hneď ráno za povinnosťami a mal sa vrátiť až večer. Pani Proseková zostala doma- v kaštieli a venovala sa svojim činnostiam. Poobede si zdriemla v ktoromsi salóne na poschodí. Nie je jasné, či v polosne, či už priamo bdela, no podľa jej vlastného rozprávania zrazu zbadala, ako sa stena naproti nej otvorila. Do miestnosti začali vstupovať dámy v krinolínach s vysokými nakaderavenými účesmi a páni vo frakoch. Posledný šiel akýsi starší muž so šedivou bradou a monoklom na očiach. Zastal, poobzeral sa po miestnosti a povedal: „Zmenilo sa to tu, veľa toho prestavali, no stále je tu rovnako krásne.“ Potom podišiel k náprotivnej stene, poklopal na ňu paličkou, tá sa otvorila a defilé hostí zmizlo v jej útrobách. Ešte toho dňa rodina správcu opustila nielen kaštieľ no aj Brodzany.

Tušetie – pohádkový kraj na Kavkaze

Tušetie nás vítá s otevřenou náručí. Mladí manželé nás zvou
do svého domku na čaj. Dozvídáme se, že paní je zde jediná lékařka a
její manžel je agrotechnik a chová dvě desítky krav. Stejně jako většina
lidí zde i oni mají druhý domek v nížině pod horami, kam
odchází na zimu.

Tušetie je pro mne probuzení se v rozkvetlé louce. Východ slunce za skalními štíty a hra světel a stínů na strmých svazích hor. Dusot koňských kopyt a mihnutí jezdce cválajícího kamsi do neznáma. Zvonky ovcí a štěkot ovčáckého psa. Pozvání do skromného obydlí na mateřídouškový čaj. Sytě zelené louky a husté lesy rostoucí na neuvěřitelně strmých svazích. Závratně vysoké kamenné věže, které v dávných dobách kdosi vyskládal z kamenů. Vojáci, kteří tě vyzvou na volejbalový zápas a věnují ti svůj poslední bochník chleba. Kraj, kde se sny prolínají s realitou, kraj, na který se nezapomíná.


Cesta přes hory

Jsem rád, že jsme v Gruzii zamířili právě do Tušetie. Pro Gruzínce je to země za horami, kam se člověk dostane jen od května do října, když roztaje sníh v kavkazských průsmycích. Ale ani tehdy to není jen tak. Tísníme se ve starém teréňáčku, motor řve a auto se škrábe vzhůru po balvanité cestě. Řidič pouští na autorádiu gruzínské hity, zapaluje si jednu cigaretu za druhou a u toho s jistotou drží vůz mezi svislou skalní stěnou na jedné straně a propastí končící v hučících vodách horské řeky na straně druhé. Po několika hodinách vyjíždíme do sedla s výhledem na hřebeny Kavkazu všude okolo. Cesta dolů je ještě zběsilejší, neboť řidič jede mnohem rychleji. S úlevou přijíždíme do cíle.

Tušetie nás vítá s otevřenou náručí. Mladí manželé nás zvou do svého domku na čaj. Dozvídáme se, že paní je zde jediná lékařka a její manžel je agrotechnik a chová dvě desítky krav. Stejně jako většina lidí zde i oni mají druhý domek v nížině pod horami, kam odchází na zimu. Jen pár lidí tu zůstane, aby byli půl roku odříznutí od světa. A krávy? Krávy jdou také přes hory do nížiny, dva dny jim to trvá…


Podél ledovcové řeky

Tři dny putujeme proti proudu řeky s prapodivným jménem Pirikiti Alazani. Někdy nás vede cestička vysoko ve svahu a řeku tušíme ve skalních průrvách, kam by ani kamzík nelezl, jindy kráčíme těsně vedle hučících peřejí. Řeka skáče přes kameny, syčí ve vírech, ani jedno klidné místo jsme nespatřili. A nevídaná věc – ledová voda má ocelově šedou barvu, pod hladinu nevidíš. Nebojíš-li se zimy a ponoříš se do proudu, zůstanou ti na kůži šupinky černé břidlice.

Zvedni však hlavu, bílé tečky vysoko ve svahu nejsou kameny, ale ovce, které si vychutnávají rozličné kavkazské květy. Vidíš, že celý svah je posetý vodorovnými pěšinkami, které za mnoho let vyšlapaly svými kopýtky. Na druhé straně údolí křivé borovice a větrem ošlehané břízky pokrývají skalnatý svah neproniknutelným pralesem.

Na skalních ostrozích se tyčí vysokánské kamenné věže. I urostlá jedle by se hravě schovala do jejich stínu. Kdysi, když kraj sužovali nájezdníci z Mongolska, Dagestánu a Čečenska, v nich Tušetové bydleli. Když se nepřátelé přiblížili, vytahali nahoru i dobytek a ze střílen poslali drzým cizincům, co jim patřilo. Jen těžko pochopíme, jak už od 13. století dokázali stavět tak mohutné a elegantní stavby. Navíc bez malty a cementu, jen z plochých kamenů.


Pohostinnost hrdých jezdců a jezdkyň

Přicházíme do malebné vesničky, kde stojí jak tradiční malé domky z kamenů se střechou z břidlicových desek, tak novější dřevěné a zděné. Hned z prvního domu na nás mávají dvě ženy a zvou nás dovnitř. Ocitáme se ve spoře osvětlené místnosti zařízené jako malinké etnologické muzeum. Naše (sestry) hostitelky zde přes léto provozují malý penzion. I to je příkladem toho, že se Tušetie v posledních letech otevírá turistům. Zdá se, že to jde i bez zřeknutí se tradic po předcích, ničení krásné přírody a nenasytné touhy po penězích.

Ptáme se našich hostitelek i na všudypřítomné koně. Nejsou tu jen nejpraktičtějším dopravním prostředkem, ale i známkou bohatství a jezdecké umění je ceněnou vlastností. „A vy umíte jezdit na koni?“ ptáme se paní. „Samozřejmě,“ odpovídá tónem jako by sdělovala, že si umí zavázat tkaničky. „A máte koně?“ pokládáme další hloupý dotaz. „Jo, sedmnáct,“ říká s hrdostí v hlase. Loučíme se s hrdými jezdkyněmi a i přes naše protesty dostáváme na cestu tašku okurek, rajčat a dalších dobrot. Místní pohostinnost nezná meze.


Shodou okolností jsme zavítali i na dva festivaly v horských vesničkách. Jakožto omezení středoevropané jsme předpokládali, že se budou točit okolo hudby a tanců. Avšak tyto byly stranou pozornosti, ústředním okamžikem festivalu byl závod na koních. Jezdci byli kluci tak do sedmnácti let, starší by byli příliš těžcí. Náročnou trať jeli bez sedel a do cíle dorazila sotva polovina závodníků. Vítěz se stal rázem místní celebritou a vyhrál živého berana, mobil a peníze. Neobvyklá kombinace, ale charakterizuje současnou Tušetii. A dále bylo na festivalu nejdůležitější skvělé jídlo a setkání s přáteli. Na náš naivní dotaz: „Můžeme si tu někde koupit něco k jídlu?“ odpověděl mluvčí jedné skupinky trochu dotčeně: „Ne! Tady není nikde nic na prodej. Ale můžete si sednout k nám a být našimi hosty.“ Tato věta možná nejlépe vystihuje ducha Tušetie.

Autor článku navštívil gruzínský Národní park Tušetie v rámci Expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz 2011.

Tušetie je pro mne probuzení se v rozkvetlé louce. Východ slunce za skalními štíty a hra světel a stínů na strmých svazích hor. Dusot koňských kopyt a mihnutí jezdce cválajícího kamsi do neznáma. Zvonky ovcí a štěkot ovčáckého psa. Pozvání do skromného obydlí na mateřídouškový čaj. Sytě zelené louky a husté lesy rostoucí na neuvěřitelně strmých svazích. Závratně vysoké kamenné věže, které v dávných dobách kdosi vyskládal z kamenů. Vojáci, kteří tě vyzvou na volejbalový zápas a věnují ti svůj poslední bochník chleba. Kraj, kde se sny prolínají s realitou, kraj, na který se nezapomíná.


Cesta přes hory

Jsem rád, že jsme v Gruzii zamířili právě do Tušetie. Pro Gruzínce je to země za horami, kam se člověk dostane jen od května do října, když roztaje sníh v kavkazských průsmycích. Ale ani tehdy to není jen tak. Tísníme se ve starém teréňáčku, motor řve a auto se škrábe vzhůru po balvanité cestě. Řidič pouští na autorádiu gruzínské hity, zapaluje si jednu cigaretu za druhou a u toho s jistotou drží vůz mezi svislou skalní stěnou na jedné straně a propastí končící v hučících vodách horské řeky na straně druhé. Po několika hodinách vyjíždíme do sedla s výhledem na hřebeny Kavkazu všude okolo. Cesta dolů je ještě zběsilejší, neboť řidič jede mnohem rychleji. S úlevou přijíždíme do cíle.

Tušetie nás vítá s otevřenou náručí. Mladí manželé nás zvou do svého domku na čaj. Dozvídáme se, že paní je zde jediná lékařka a její manžel je agrotechnik a chová dvě desítky krav. Stejně jako většina lidí zde i oni mají druhý domek v nížině pod horami, kam odchází na zimu. Jen pár lidí tu zůstane, aby byli půl roku odříznutí od světa. A krávy? Krávy jdou také přes hory do nížiny, dva dny jim to trvá…


Podél ledovcové řeky

Tři dny putujeme proti proudu řeky s prapodivným jménem Pirikiti Alazani. Někdy nás vede cestička vysoko ve svahu a řeku tušíme ve skalních průrvách, kam by ani kamzík nelezl, jindy kráčíme těsně vedle hučících peřejí. Řeka skáče přes kameny, syčí ve vírech, ani jedno klidné místo jsme nespatřili. A nevídaná věc – ledová voda má ocelově šedou barvu, pod hladinu nevidíš. Nebojíš-li se zimy a ponoříš se do proudu, zůstanou ti na kůži šupinky černé břidlice.

Zvedni však hlavu, bílé tečky vysoko ve svahu nejsou kameny, ale ovce, které si vychutnávají rozličné kavkazské květy. Vidíš, že celý svah je posetý vodorovnými pěšinkami, které za mnoho let vyšlapaly svými kopýtky. Na druhé straně údolí křivé borovice a větrem ošlehané břízky pokrývají skalnatý svah neproniknutelným pralesem.

Na skalních ostrozích se tyčí vysokánské kamenné věže. I urostlá jedle by se hravě schovala do jejich stínu. Kdysi, když kraj sužovali nájezdníci z Mongolska, Dagestánu a Čečenska, v nich Tušetové bydleli. Když se nepřátelé přiblížili, vytahali nahoru i dobytek a ze střílen poslali drzým cizincům, co jim patřilo. Jen těžko pochopíme, jak už od 13. století dokázali stavět tak mohutné a elegantní stavby. Navíc bez malty a cementu, jen z plochých kamenů.


Pohostinnost hrdých jezdců a jezdkyň

Přicházíme do malebné vesničky, kde stojí jak tradiční malé domky z kamenů se střechou z břidlicových desek, tak novější dřevěné a zděné. Hned z prvního domu na nás mávají dvě ženy a zvou nás dovnitř. Ocitáme se ve spoře osvětlené místnosti zařízené jako malinké etnologické muzeum. Naše (sestry) hostitelky zde přes léto provozují malý penzion. I to je příkladem toho, že se Tušetie v posledních letech otevírá turistům. Zdá se, že to jde i bez zřeknutí se tradic po předcích, ničení krásné přírody a nenasytné touhy po penězích.

Ptáme se našich hostitelek i na všudypřítomné koně. Nejsou tu jen nejpraktičtějším dopravním prostředkem, ale i známkou bohatství a jezdecké umění je ceněnou vlastností. „A vy umíte jezdit na koni?“ ptáme se paní. „Samozřejmě,“ odpovídá tónem jako by sdělovala, že si umí zavázat tkaničky. „A máte koně?“ pokládáme další hloupý dotaz. „Jo, sedmnáct,“ říká s hrdostí v hlase. Loučíme se s hrdými jezdkyněmi a i přes naše protesty dostáváme na cestu tašku okurek, rajčat a dalších dobrot. Místní pohostinnost nezná meze.


Shodou okolností jsme zavítali i na dva festivaly v horských vesničkách. Jakožto omezení středoevropané jsme předpokládali, že se budou točit okolo hudby a tanců. Avšak tyto byly stranou pozornosti, ústředním okamžikem festivalu byl závod na koních. Jezdci byli kluci tak do sedmnácti let, starší by byli příliš těžcí. Náročnou trať jeli bez sedel a do cíle dorazila sotva polovina závodníků. Vítěz se stal rázem místní celebritou a vyhrál živého berana, mobil a peníze. Neobvyklá kombinace, ale charakterizuje současnou Tušetii. A dále bylo na festivalu nejdůležitější skvělé jídlo a setkání s přáteli. Na náš naivní dotaz: „Můžeme si tu někde koupit něco k jídlu?“ odpověděl mluvčí jedné skupinky trochu dotčeně: „Ne! Tady není nikde nic na prodej. Ale můžete si sednout k nám a být našimi hosty.“ Tato věta možná nejlépe vystihuje ducha Tušetie.

Autor článku navštívil gruzínský Národní park Tušetie v rámci Expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz 2011.

Třídenní přechod Nízkých Tater v zimě

Pokud patříte mezi milovníky hor, ale nějaké pěti- a vícedenní túry
po rozeklaných hřebenech s těžkým batohem na zádech vám nejsou
přímo po chuti, je pro vás tenhle pohodový výlet na dvě noci ideální.
Jedná se o zimní přechod vyšší části hřebene Nízkých Tater
(Donovaly – Chopok).


Pokud patříte mezi milovníky hor, ale nějaké pěti- a vícedenní túry po rozeklaných hřebenech s těžkým batohem na zádech vám nejsou přímo po chuti, je pro vás tenhle pohodový výlet na dvě noci ideální. Jedná se o zimní přechod vyšší části hřebene Nízkých Tater (Donovaly – Chopok). Zimní, protože jsme po vlastních zkušenostech už nechtěli v horách čelit nevyzpytatelným letním bouřkám a hlavně jsme doufali, že tento termín nám zaručí klid naprosté osamělosti a krásu výhledů na zasněžené vrcholy většiny slovenských pohoří. A měli jsme pravdu.

Stan není nutný (první noc v přístřešku v Hiadeľskom sedle a druhá v Útulni pod Chabencom), takže stačí pouze teplý zimní spacák a karimatka, a jelikož tuto zimu moc nenasněžilo, nemuseli jsme si brát ani sněžnice nebo skialpy. Kvůli možným námrazám jsme se ale vybavili trekovými hůlkami a nesmeky, které se nám později velice hodily.


Jedeme ve dvou (Tomáš a já). Vlakem do Ružomberoku, dále autobusem do Donoval, a už vyrážíme. Jak je naším dobrým zvykem, ztrácíme asi hodinu hledáním, nalézáním, opuštěním a znovu shledáním se se značkou. Nakonec ji nacházíme a můžeme se vydat směrem k našemu dnešnímu nejvyššímu vrcholu, Kozímu chrbátu (1130 m). Cesta k němu vede nejdříve lesem a potom malým holým hřebenem, ze kterého se naskytne úchvatný výhled na Velkou fatru. Z Kozího chrbátu sklouzneme strmý svah dolů přímo do Hiadeľského sedla, kde dnes ukončíme naše putování. Tábořiště v sedle je vybaveno kontejnerem, latrínou, pramenem a hlavně přístřeškem pro přenocování s ohništěm, kterého ihned s radostí využíváme. Potkáváme dva dobrodruhy ve středních letech, kteří se honosí běžkami připnutými na zádech. Po dobře mířeném vyptávání nakonec přiznávají, že terén na běžkování moc není, tím pádem je za pět dní použili snad jenom dvakrát. Po rozloučení hasíme těžce rozdělaný oheň, protože jsme si jím chytře zakouřili podkroví určené k přespání, a ukládáme se do hajan. Kombinace spacáku –10°C extrém a venkovní teplota –13°C není zrovna nejlepší, takže se do jasného dne doslova proklepeme.


Druhý den časně vstáváme, vaříme do termosek čaj a jdeme si rozproudit krev v promrzlých a ztuhlých nohou do krpálu na Prašivou (1652m). Po zřejmě nejnáročnějším stoupání celého výletu nás čeká zasloužený impozantní výhled na táhnoucí se hřeben Nízkých Tater. Od Prašivé už postupujeme vlnicím se reliéfem okrášleným nádhernými panoramaty na Velkou a Malou Fatru, Roháče a Vysoké Tatry. Největším důkazem velké viditelnosti je čnící se vrchol Kráľovy hoľy (1946m) daleko ve východní části pohoří. Asi za 7 hodin dorážíme do Útulny pod Chabencom, která zeje prázdnotou. Dokonce i chatár uvážil svou přítomnost za zcela bezpředmětnou, a tak po zanechání lístečku na stole odešel dolů do vesnice za společností. Po večeři a těžkém rozhodování, která z 33 volných matrací (v případě chatárovi přítomnosti oceněných 5 Euro/noc) bude nejpohodlnější, usínáme díky probdělé noci a celodennímu pochodu opravdu rychle.


Po sladkém probuzení vyrážíme vstříc oslepující záři třpytivého sněhu. Čeká nás pětihodinová trasa po nejexponovanější části celého hřebene. Místy je terén docela zledovatělý a prudký, takže pro klid duše vytahujeme nesmeky a můžeme se úplně bezstarostně oddat úchvatným panoramatům. Na konci cesty nás mlčky vítají dvě dvoutisícovky Dereše (2003) a Chopok (2023), u kterého si v Kamenné chatě dopřáváme gurmánskou tečku naší výpravy – výborný guláš a pivo. Dále už pouze scházíme pár set metrů k lanovce, kterou se svážíme zadarmo (po domluvě s provozním) do Demänovké Doliny na autobus a hurá domů.


Pokud patříte mezi milovníky hor, ale nějaké pěti- a vícedenní túry po rozeklaných hřebenech s těžkým batohem na zádech vám nejsou přímo po chuti, je pro vás tenhle pohodový výlet na dvě noci ideální. Jedná se o zimní přechod vyšší části hřebene Nízkých Tater (Donovaly – Chopok). Zimní, protože jsme po vlastních zkušenostech už nechtěli v horách čelit nevyzpytatelným letním bouřkám a hlavně jsme doufali, že tento termín nám zaručí klid naprosté osamělosti a krásu výhledů na zasněžené vrcholy většiny slovenských pohoří. A měli jsme pravdu.

Stan není nutný (první noc v přístřešku v Hiadeľskom sedle a druhá v Útulni pod Chabencom), takže stačí pouze teplý zimní spacák a karimatka, a jelikož tuto zimu moc nenasněžilo, nemuseli jsme si brát ani sněžnice nebo skialpy. Kvůli možným námrazám jsme se ale vybavili trekovými hůlkami a nesmeky, které se nám později velice hodily.


Jedeme ve dvou (Tomáš a já). Vlakem do Ružomberoku, dále autobusem do Donoval, a už vyrážíme. Jak je naším dobrým zvykem, ztrácíme asi hodinu hledáním, nalézáním, opuštěním a znovu shledáním se se značkou. Nakonec ji nacházíme a můžeme se vydat směrem k našemu dnešnímu nejvyššímu vrcholu, Kozímu chrbátu (1130 m). Cesta k němu vede nejdříve lesem a potom malým holým hřebenem, ze kterého se naskytne úchvatný výhled na Velkou fatru. Z Kozího chrbátu sklouzneme strmý svah dolů přímo do Hiadeľského sedla, kde dnes ukončíme naše putování. Tábořiště v sedle je vybaveno kontejnerem, latrínou, pramenem a hlavně přístřeškem pro přenocování s ohništěm, kterého ihned s radostí využíváme. Potkáváme dva dobrodruhy ve středních letech, kteří se honosí běžkami připnutými na zádech. Po dobře mířeném vyptávání nakonec přiznávají, že terén na běžkování moc není, tím pádem je za pět dní použili snad jenom dvakrát. Po rozloučení hasíme těžce rozdělaný oheň, protože jsme si jím chytře zakouřili podkroví určené k přespání, a ukládáme se do hajan. Kombinace spacáku –10°C extrém a venkovní teplota –13°C není zrovna nejlepší, takže se do jasného dne doslova proklepeme.


Druhý den časně vstáváme, vaříme do termosek čaj a jdeme si rozproudit krev v promrzlých a ztuhlých nohou do krpálu na Prašivou (1652m). Po zřejmě nejnáročnějším stoupání celého výletu nás čeká zasloužený impozantní výhled na táhnoucí se hřeben Nízkých Tater. Od Prašivé už postupujeme vlnicím se reliéfem okrášleným nádhernými panoramaty na Velkou a Malou Fatru, Roháče a Vysoké Tatry. Největším důkazem velké viditelnosti je čnící se vrchol Kráľovy hoľy (1946m) daleko ve východní části pohoří. Asi za 7 hodin dorážíme do Útulny pod Chabencom, která zeje prázdnotou. Dokonce i chatár uvážil svou přítomnost za zcela bezpředmětnou, a tak po zanechání lístečku na stole odešel dolů do vesnice za společností. Po večeři a těžkém rozhodování, která z 33 volných matrací (v případě chatárovi přítomnosti oceněných 5 Euro/noc) bude nejpohodlnější, usínáme díky probdělé noci a celodennímu pochodu opravdu rychle.


Po sladkém probuzení vyrážíme vstříc oslepující záři třpytivého sněhu. Čeká nás pětihodinová trasa po nejexponovanější části celého hřebene. Místy je terén docela zledovatělý a prudký, takže pro klid duše vytahujeme nesmeky a můžeme se úplně bezstarostně oddat úchvatným panoramatům. Na konci cesty nás mlčky vítají dvě dvoutisícovky Dereše (2003) a Chopok (2023), u kterého si v Kamenné chatě dopřáváme gurmánskou tečku naší výpravy – výborný guláš a pivo. Dále už pouze scházíme pár set metrů k lanovce, kterou se svážíme zadarmo (po domluvě s provozním) do Demänovké Doliny na autobus a hurá domů.

Autobusem přes Turecko do Iráku

V létě jsem vyrazil na jihovýchod s cílem dojet do Iráku a dle
možností si projet jeho severní kurdskou autonomní část, v Iráku
oficiálně pojmenovanou Kurdistan region. V plánu mám návštěvu měst
Duhok, Erbíl a snad i Sulejmánii.

V létě 2011 jsem vyrazil na jihovýchod s cílem dojet do Iráku a dle možností si projet jeho severní kurdskou autonomní část, v Iráku oficiálně pojmenovanou Kurdistan region. V plánu mám návštěvu měst Duhok, Erbíl a snad i Sulejmánii.


Rád bych viděl i vykopávky ležící jižně od města Mosúl, ale to je již arabské území a zřejmě bude problém se tam dostat. Lístek mám do Sofie (BG) za 1300 Kč, bus na nádraží přijíždí s hodinovým zpožděním a vyrážíme 1. 7. před půlnocí. Jedeme přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, a 2. 7. v 22.30 místního času (SEČ+1) vystupuju v bulharské Sofii.

Mám štěstí –za půl hodiny jede bus do Istanbulu (za 25 Eu), kde bychom měli být kolem sedmé ranní. Bus je komfortní, v ceně jsou nabízené teplé nápoje, voda a sušenky. Ráno dorážíme na istanbulské autobusové nádraží zvané OTOGAR, měním 200 Eu ( 1 Eu= 2,28 Tureckých Lir) a pozoruju život okolo. Nádraží je třípatrové, v přízemí jsou výstupní prostory a nepřehledné parkoviště, v prostředním patře jsou garáže a sklady, nahoře pak odjezdová stání a kanceláře (tj. prodejny jízdenek) různých přepravců, obchody, služby, hotely, středem projíždí nezastřešené metro. Obcházím kanceláře a hledám ty, které mne dovezou do Diyarbakiru nebo Batmanu. Okolo je pro Středoevropana stěží uvěřitelný mumraj, lidé – často celé rozvětvené rodiny- cestují s velkými zavazadly od pytlů po přepravky plné různých věcí, drogistického zboží, textil, hračky, i třeba zemědělské produkty. Vypadá to, jako by se celé Turecko někam stěhovalo; odtud se dá dostat kamkoliv v rámci regionu – do Iránu, Gruzie, ale i třeba Albánie. Také do Iráku odtud jede bus, ale zdá se mi dost drahý a tak kupuju za 90 TL lístek do Diyarbakiru, neoficiálně hlavního města kurdské části Turecka na jihovýchodě země, asi 160 km nad syrskou hranicí.


Procházím se po Istanbulu v uličkách poblíž otogaru, žádné turistické památky neplánuju. Potřebné WC nacházím v umývárně před mešitou. V čajovně ochutnávám gyrosové tousty (1 za 1TL, čaj za polovic), na otogaru před odjezdem se přejídám skopovým masem s rýží i bramborem a zeleninou, k tomu limonádu a čerstvou ovocnou šťávu (za 15 TL). Ještě kupuju na cestu nějaké sušenky a nápoje a v 13 hodin odjíždím. V buse je opět v ceně malé občerstvení servírované z pojízdného stolku stewardem a v obrazovkách umístěných před každým cestujícím do opěrek na hlavu si můžu zvolit různé programy, filmy, či hudbu. Často zastavujeme na otogarech jiných měst, i na pauzu v motorestech. Navečer si v jednom dávám to, co jiní z “mého“ autobusu – kuřecí špalíčky s rýží- ale cena 20 TL už je na mě opravdu moc – motoresty jsou dosti předražené. Během jízdy spím, koukám z okna, občas poslouchám nějakou muziku – co taky dělat jiného, že?

Osazenstvo autobusu se na stanicích obměňuje, v jedné přistupuje rodina –4 dospělí a 4 děti, na autobus evidentně nejsou zvyklí a během cesty průběžně zvrací do pytlíků k tomu určených, které jsou v každém buse. Občas mě jejich dávivé zvuky probudí i v noci a pohled na jejich zmučené tváře mě vrací do reality. Chlapec sedící vedle mě bleje několikrát, tak se mu cestu snažím ulehčit laděním programů na jeho televizi, což se mu samotnému nedařilo. Ale radost z toho nemá, útrpně kouká před sebe, čas se vleče, ráno v nedohlednu a v ruce pytlík s nevábným obsahem.

Do Diyarbakiru dorážíme 4.7 před 11 H, za půl hodiny odtud jede autobus do Iráku (za 55 TL), což mi výrazně ulehčuje plány; někdo na internetu tvrdil, že dostat se do IRQ z D-bakiru., nebo Batmanu je dost složité a já myslel, že se zde zdržím dva-tři dny, abych zjistil za 1) jak se dostat na hranici, a za 2) jak přes ni. Tak problém č. 1 je vyřešený a já jedu busem do Zakho, iráckého příhraničního města. Cesta je hodně zajímavá, tady se naplno ukazuje suchá kopcovitá krajina s minimem zeleně. Té je naopak hodně kolem řek a působí velmi kontrastně, vzhledem k okolí.

Za Batmanem ve starobylém městečku Hasankeyf přejíždíme řeku Tigris, pak stoupáme do hor, cesta občas vede po kraji srázu a odhaluje se krásná podívaná dolů do údolí. Za městem Silopi zastavujeme v motorestu, všichni dostáváme pečené maso (nevím jaké, připomíná mi chutí vepřové, ale to je tady – ve světě muslimů – nesmysl….), rýži, salát, k tomu kořeněné zálivky a vodu –za 13 TL. V nabídce jsou i jiné pokrmy, ale mě vyhovuje jíst to samé, co ostatní.


Blížíme se k hraničnímu přechodu a osazenstvo autobusu je tak nějak živější; steward vysvětluje ostatním co a jak, já nerozumím a tak čekám, co se bude dít. Na turecké straně hranice si všichni jdou pro potvrzení a kolek do pasu – chci ho taky, ale Turek mluvící anglicky mne uklidňuje, že tohle se týká pouze Tureckých občanů – on sám je z Diyarbakiru a jede do Erbílu, kde studuje. Vyzvídám, zda je pro mě v iráckém Kurdistánu bezpečno – ano, je, ale nesmím do měst Mosúl a Kirkúk, což jsou města obývaná kdysi Kurdy, dnes tam žije hodně Arabů a Turkmenů.

Kirkúk a okolí na jaře 2011 obsadili kurdské milice, což situaci ještě vyhrotilo. Ze zpráv vím, že právě v Kirkúku 19. května 2011 vybuchly 3 bomby. V Mosúlu v prosinci 2010 opět nastaly velké rozepře mezi muslimy a iráckými křesťany, po zavraždění několika křesťanů začali tito houfně utíkat na sever pod ochranu Kurdů.

Následuje turecká kontrola, obvyklé čekání na něco – nikdo neví co a přejezd přes hraniční most. Nad iráckou celnicí vlají červeno-bílo-černá irácká vlajka se zeleným arabským nápisem a vlajka Kurdistánu – vodorovné pruhy červené, bílé a zelené, a uprostřed přes pruhy žluté slunce. I tady vládne docela chaos, vojáci kontrolují pasy při vstupu na celnici, na celnici samotné i při opuštění hranice do vnitrozemí tak, aby všichni prošli příslušnými kontrolami, ale i tak mám pocit, že ten kdo se vyzná, by možná prošel chaosem bez kontrol. Já mám ovšem dost závažný problém – moje fotka v pase mi není vůbec podobná; zatímco z pasu se na celníky zubí veselý vlasatý hubeňour, v reálu na ně kouká tělnatý plešoun – fotka je stará asi dvanáct let (již při vstupu do Srbska jsem s místními tento problém řešil). Probírají to s nadřízenými, shodují se, že jsem to kdysi asi byl já a od kurdských úřadů dostávám spásné razítko Republic of Iraq – Kurdistan Region s vízem na deset dnů pobytu. Platí jen pro Kurdistán, a nelze se s ním pohybovat na arabském území jižně od dříve zmíněných měst Mosúl a Kirkúk, kde je třeba mít vízum iráckých úřadů. Tím zřejmě odpadá možnost navštívit vykopávky Aššúr a Hatra ležících asi 100 km jižně od Mosúlu.


Erbílský student mě navíc ujišťuje, že na jih by nejel ani on a mě zcela jasně vysvětluje, že já –Evropan – tam budu ve velmi reálném nebezpečí, zatímco mezi Kurdy mi nic nehrozí. Já to chápu a jeho ujištění se shoduje s informacemi, které jsem pobral ještě před odjezdem do této neklidné země.

O půl deváté večer opouštím autobus v Zakho. Místo malého romantického městečka nad řekou stojím na periferii aglomerace, která připomíná jedno velké příhraniční překladiště; špína, prach a silný provoz. Ptám se místní omladiny na centrum, kde bych sehnal levný hotel a kráčím podél městské dálnice kamsi do neznáma. Dobíhá mě jeden místní mladík s tím, že jde taky do centra a doprovodí mě. Z rozhovoru vyplývá, že on –Dilbrin- je nejstarším mužem v rodině a tudíž živitelem, i když by chtěl studovat. Otec mu před rokem zemřel a je na vše sám. Do centra dorážíme až po hodině chůze, nacházíme hotel, kde po mě chtějí 40 USD. No to je moc, tady v Zakho by měly stát kolem 10 dolarů. Odcházím, ale hoteliér mě ujišťuje, že jinde zaplatím stejně nebo víc a má pravdu – i v dalším hotelu chtějí 40 dolarů za místnost se čtyřmi postelemi a menší nemají.

Venku je již tma a já vzdávám hledání jiného noclehu, či smlouvání. Za danou cenu je pokoj hnusný, rozbité skříně, oprýskaná omítka, ale po 3 nocích a 3 dnech strávených v autokarech je i sprcha vyvedená přímo nad turecký záchod vítaným luxusem. První noc v Iráku sem prospal jak nemluvně až na malé probuzení ráno ještě za tmy, kdy muezzín vyvolával k první motlitbě.

V létě 2011 jsem vyrazil na jihovýchod s cílem dojet do Iráku a dle možností si projet jeho severní kurdskou autonomní část, v Iráku oficiálně pojmenovanou Kurdistan region. V plánu mám návštěvu měst Duhok, Erbíl a snad i Sulejmánii.


Rád bych viděl i vykopávky ležící jižně od města Mosúl, ale to je již arabské území a zřejmě bude problém se tam dostat. Lístek mám do Sofie (BG) za 1300 Kč, bus na nádraží přijíždí s hodinovým zpožděním a vyrážíme 1. 7. před půlnocí. Jedeme přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, a 2. 7. v 22.30 místního času (SEČ+1) vystupuju v bulharské Sofii.

Mám štěstí –za půl hodiny jede bus do Istanbulu (za 25 Eu), kde bychom měli být kolem sedmé ranní. Bus je komfortní, v ceně jsou nabízené teplé nápoje, voda a sušenky. Ráno dorážíme na istanbulské autobusové nádraží zvané OTOGAR, měním 200 Eu ( 1 Eu= 2,28 Tureckých Lir) a pozoruju život okolo. Nádraží je třípatrové, v přízemí jsou výstupní prostory a nepřehledné parkoviště, v prostředním patře jsou garáže a sklady, nahoře pak odjezdová stání a kanceláře (tj. prodejny jízdenek) různých přepravců, obchody, služby, hotely, středem projíždí nezastřešené metro. Obcházím kanceláře a hledám ty, které mne dovezou do Diyarbakiru nebo Batmanu. Okolo je pro Středoevropana stěží uvěřitelný mumraj, lidé – často celé rozvětvené rodiny- cestují s velkými zavazadly od pytlů po přepravky plné různých věcí, drogistického zboží, textil, hračky, i třeba zemědělské produkty. Vypadá to, jako by se celé Turecko někam stěhovalo; odtud se dá dostat kamkoliv v rámci regionu – do Iránu, Gruzie, ale i třeba Albánie. Také do Iráku odtud jede bus, ale zdá se mi dost drahý a tak kupuju za 90 TL lístek do Diyarbakiru, neoficiálně hlavního města kurdské části Turecka na jihovýchodě země, asi 160 km nad syrskou hranicí.


Procházím se po Istanbulu v uličkách poblíž otogaru, žádné turistické památky neplánuju. Potřebné WC nacházím v umývárně před mešitou. V čajovně ochutnávám gyrosové tousty (1 za 1TL, čaj za polovic), na otogaru před odjezdem se přejídám skopovým masem s rýží i bramborem a zeleninou, k tomu limonádu a čerstvou ovocnou šťávu (za 15 TL). Ještě kupuju na cestu nějaké sušenky a nápoje a v 13 hodin odjíždím. V buse je opět v ceně malé občerstvení servírované z pojízdného stolku stewardem a v obrazovkách umístěných před každým cestujícím do opěrek na hlavu si můžu zvolit různé programy, filmy, či hudbu. Často zastavujeme na otogarech jiných měst, i na pauzu v motorestech. Navečer si v jednom dávám to, co jiní z “mého“ autobusu – kuřecí špalíčky s rýží- ale cena 20 TL už je na mě opravdu moc – motoresty jsou dosti předražené. Během jízdy spím, koukám z okna, občas poslouchám nějakou muziku – co taky dělat jiného, že?

Osazenstvo autobusu se na stanicích obměňuje, v jedné přistupuje rodina –4 dospělí a 4 děti, na autobus evidentně nejsou zvyklí a během cesty průběžně zvrací do pytlíků k tomu určených, které jsou v každém buse. Občas mě jejich dávivé zvuky probudí i v noci a pohled na jejich zmučené tváře mě vrací do reality. Chlapec sedící vedle mě bleje několikrát, tak se mu cestu snažím ulehčit laděním programů na jeho televizi, což se mu samotnému nedařilo. Ale radost z toho nemá, útrpně kouká před sebe, čas se vleče, ráno v nedohlednu a v ruce pytlík s nevábným obsahem.

Do Diyarbakiru dorážíme 4.7 před 11 H, za půl hodiny odtud jede autobus do Iráku (za 55 TL), což mi výrazně ulehčuje plány; někdo na internetu tvrdil, že dostat se do IRQ z D-bakiru., nebo Batmanu je dost složité a já myslel, že se zde zdržím dva-tři dny, abych zjistil za 1) jak se dostat na hranici, a za 2) jak přes ni. Tak problém č. 1 je vyřešený a já jedu busem do Zakho, iráckého příhraničního města. Cesta je hodně zajímavá, tady se naplno ukazuje suchá kopcovitá krajina s minimem zeleně. Té je naopak hodně kolem řek a působí velmi kontrastně, vzhledem k okolí.

Za Batmanem ve starobylém městečku Hasankeyf přejíždíme řeku Tigris, pak stoupáme do hor, cesta občas vede po kraji srázu a odhaluje se krásná podívaná dolů do údolí. Za městem Silopi zastavujeme v motorestu, všichni dostáváme pečené maso (nevím jaké, připomíná mi chutí vepřové, ale to je tady – ve světě muslimů – nesmysl….), rýži, salát, k tomu kořeněné zálivky a vodu –za 13 TL. V nabídce jsou i jiné pokrmy, ale mě vyhovuje jíst to samé, co ostatní.


Blížíme se k hraničnímu přechodu a osazenstvo autobusu je tak nějak živější; steward vysvětluje ostatním co a jak, já nerozumím a tak čekám, co se bude dít. Na turecké straně hranice si všichni jdou pro potvrzení a kolek do pasu – chci ho taky, ale Turek mluvící anglicky mne uklidňuje, že tohle se týká pouze Tureckých občanů – on sám je z Diyarbakiru a jede do Erbílu, kde studuje. Vyzvídám, zda je pro mě v iráckém Kurdistánu bezpečno – ano, je, ale nesmím do měst Mosúl a Kirkúk, což jsou města obývaná kdysi Kurdy, dnes tam žije hodně Arabů a Turkmenů.

Kirkúk a okolí na jaře 2011 obsadili kurdské milice, což situaci ještě vyhrotilo. Ze zpráv vím, že právě v Kirkúku 19. května 2011 vybuchly 3 bomby. V Mosúlu v prosinci 2010 opět nastaly velké rozepře mezi muslimy a iráckými křesťany, po zavraždění několika křesťanů začali tito houfně utíkat na sever pod ochranu Kurdů.

Následuje turecká kontrola, obvyklé čekání na něco – nikdo neví co a přejezd přes hraniční most. Nad iráckou celnicí vlají červeno-bílo-černá irácká vlajka se zeleným arabským nápisem a vlajka Kurdistánu – vodorovné pruhy červené, bílé a zelené, a uprostřed přes pruhy žluté slunce. I tady vládne docela chaos, vojáci kontrolují pasy při vstupu na celnici, na celnici samotné i při opuštění hranice do vnitrozemí tak, aby všichni prošli příslušnými kontrolami, ale i tak mám pocit, že ten kdo se vyzná, by možná prošel chaosem bez kontrol. Já mám ovšem dost závažný problém – moje fotka v pase mi není vůbec podobná; zatímco z pasu se na celníky zubí veselý vlasatý hubeňour, v reálu na ně kouká tělnatý plešoun – fotka je stará asi dvanáct let (již při vstupu do Srbska jsem s místními tento problém řešil). Probírají to s nadřízenými, shodují se, že jsem to kdysi asi byl já a od kurdských úřadů dostávám spásné razítko Republic of Iraq – Kurdistan Region s vízem na deset dnů pobytu. Platí jen pro Kurdistán, a nelze se s ním pohybovat na arabském území jižně od dříve zmíněných měst Mosúl a Kirkúk, kde je třeba mít vízum iráckých úřadů. Tím zřejmě odpadá možnost navštívit vykopávky Aššúr a Hatra ležících asi 100 km jižně od Mosúlu.


Erbílský student mě navíc ujišťuje, že na jih by nejel ani on a mě zcela jasně vysvětluje, že já –Evropan – tam budu ve velmi reálném nebezpečí, zatímco mezi Kurdy mi nic nehrozí. Já to chápu a jeho ujištění se shoduje s informacemi, které jsem pobral ještě před odjezdem do této neklidné země.

O půl deváté večer opouštím autobus v Zakho. Místo malého romantického městečka nad řekou stojím na periferii aglomerace, která připomíná jedno velké příhraniční překladiště; špína, prach a silný provoz. Ptám se místní omladiny na centrum, kde bych sehnal levný hotel a kráčím podél městské dálnice kamsi do neznáma. Dobíhá mě jeden místní mladík s tím, že jde taky do centra a doprovodí mě. Z rozhovoru vyplývá, že on –Dilbrin- je nejstarším mužem v rodině a tudíž živitelem, i když by chtěl studovat. Otec mu před rokem zemřel a je na vše sám. Do centra dorážíme až po hodině chůze, nacházíme hotel, kde po mě chtějí 40 USD. No to je moc, tady v Zakho by měly stát kolem 10 dolarů. Odcházím, ale hoteliér mě ujišťuje, že jinde zaplatím stejně nebo víc a má pravdu – i v dalším hotelu chtějí 40 dolarů za místnost se čtyřmi postelemi a menší nemají.

Venku je již tma a já vzdávám hledání jiného noclehu, či smlouvání. Za danou cenu je pokoj hnusný, rozbité skříně, oprýskaná omítka, ale po 3 nocích a 3 dnech strávených v autokarech je i sprcha vyvedená přímo nad turecký záchod vítaným luxusem. První noc v Iráku sem prospal jak nemluvně až na malé probuzení ráno ještě za tmy, kdy muezzín vyvolával k první motlitbě.

Z ČZU do exotické INDIE

Vzdělání je důležitá věc, vysoká škola je potřeba pro nabytí
vědomostí a získání studijních návyků, ale zkušenost se počítá
třikrát tolik. Jsem studentkou ČZU magisterského oboru Economics and
Management a dostala jsem se na stáž do Evropského parlamentu v Bruselu
a vzápětí na stáž přes AIESEC do Indie.

Vzdělání je důležitá věc, vysoká škola je potřeba pro nabytí vědomostí a získání studijních návyků, ale zkušenost se počítá třikrát tolik. Jsem studentkou ČZU magisterského oboru Economics and Management a dostala jsem se na stáž do Evropského parlamentu v Bruselu a vzápětí na stáž přes AIESEC do Indie.


Evropský parlament si klade vysoké požadavky pro přijetí stážistů, stejně jako ostatní evropské instituce, úspěšnost přijetí je asi 3 %. Pracovala jsem ve Výboru pro zemědělství a regionální rozvoj. Je zajímavé vidět, jak taková instituce funguje a jak se kují politické pikle na úrovni EU, člověk dostane mnohem větší rozhled a dostane se do blízkosti velkých hráčů.

Nicméně politici jsou taky jenom lidi, mají svoje přednosti i chyby. Zkušenost v Bruselu pro mě byla taková hořko sladká, některé věci a postupy mi připadaly absurdní, zdlouhavé řízení ve všech směrech, překlady každé i menší změny do všech jazyků, přesuny do Štrasburku. Ale videla jsem i pozitivní proslovy některých politiků a názory, které mají budoucnost. Zkušenost to byla více než hodnotná a získala jsem kontakty na skvělé lidi.

Už během stáže v Bruselu jsem si začala hledat stáž přes AIESEC na dalších půl roku tak, abych si vyplnila celý akademický rok. Dostala jsem se na stáž do Indie, do města Hyderabad, což je cca. uprostřed Indického subkontinentu, do společnosti Surana Ventures Ltd., která vyrábí solární články a solární moduly. Moje práce je mezinárodní marketing a prodej solárních panelů do Evropy.


Indie není země pro lehčí povahy, člověk se musí připravit na těžší podmínky a obrnit se trpělivostí. Nicméně si myslím, že obecný názor Evropanů o Indii je úplně jiný něž realita a je pokřivený médii. Ano, životní podmínky jsou těžší, je tu hodně lidí, tak člověk musí trochu více bojovat o svoje místo na slunci. Ale Indie je bohatá země, problém je, že v lidech je ještě stále zakořeněný systém kast, takže bohatství se prostě nepřerozděluje.

Jsou však věci, ve kterých vidím, že jsou Indové dále než Evropané. Je to jejich mentalita, lidé jsou tu obecně šťastnější, ať jde o člověka, který žije bídně nebo o člověka z vyšší kasty, dokážou být více spokojení se svým životem. Také mají větší respekt jedem k druhému a dokážou lépe akceptovat náboženské a kulturní rozdíly. Jenom v naší kanceláři pracuji společně hinduisté s muslimy a křesťany. Všichni se vzájemně respektují, po práci si nasadí třeba i burku a odejdou domů praktikovat zvyky jim vlastní. Máme se v tomto ohledu, co učit.

Na tomto tématu spolupracujeme se studentskou organizací AIESEC, která pomáhá studentům, poznávat cizí kultury, aktivně se zapojit v dobrovolnických programech, či získávat profesionální zkušenosti v zahraničí.

Práce ve firmě je zajímavá a zároveň perfektně sedí k tématu mé diplomové práce o obnovitelných zdrojích energie. Můj šéf mi dává docela volnou ruku, co se týče organizace mé práce mezinárodního marketingu, ale to zároveň vyžaduje více úsilí z mé strany. Pracovni doba je v naší firmě i v sobotu, na to se zvyká hůře. Nicméně mám dohodu, že občas vyrazím na víkend výletovat po okolí. Má stáž v Indii není ještě ani v polovině a já už vím, že nepřijedu domů stejná, jako když jsem odjížděla.

Možnost mezinárodní stáže je podle mě nenahraditelná zkušenost, není to jen o poznání kultur, či pracovní zkušenosti, ale dodá to člověku mnohem větší rozhled, člověk vidí mnohem více možností, jak si poradit v různých situacích. Vyžaduje to ale hodně úsilí a vlastní iniciativy, „Strech yourself to the limits!“ Kateřina Jirková Hyderabad, Indie 38° Celsia (ve stinu)

Vzdělání je důležitá věc, vysoká škola je potřeba pro nabytí vědomostí a získání studijních návyků, ale zkušenost se počítá třikrát tolik. Jsem studentkou ČZU magisterského oboru Economics and Management a dostala jsem se na stáž do Evropského parlamentu v Bruselu a vzápětí na stáž přes AIESEC do Indie.


Evropský parlament si klade vysoké požadavky pro přijetí stážistů, stejně jako ostatní evropské instituce, úspěšnost přijetí je asi 3 %. Pracovala jsem ve Výboru pro zemědělství a regionální rozvoj. Je zajímavé vidět, jak taková instituce funguje a jak se kují politické pikle na úrovni EU, člověk dostane mnohem větší rozhled a dostane se do blízkosti velkých hráčů.

Nicméně politici jsou taky jenom lidi, mají svoje přednosti i chyby. Zkušenost v Bruselu pro mě byla taková hořko sladká, některé věci a postupy mi připadaly absurdní, zdlouhavé řízení ve všech směrech, překlady každé i menší změny do všech jazyků, přesuny do Štrasburku. Ale videla jsem i pozitivní proslovy některých politiků a názory, které mají budoucnost. Zkušenost to byla více než hodnotná a získala jsem kontakty na skvělé lidi.

Už během stáže v Bruselu jsem si začala hledat stáž přes AIESEC na dalších půl roku tak, abych si vyplnila celý akademický rok. Dostala jsem se na stáž do Indie, do města Hyderabad, což je cca. uprostřed Indického subkontinentu, do společnosti Surana Ventures Ltd., která vyrábí solární články a solární moduly. Moje práce je mezinárodní marketing a prodej solárních panelů do Evropy.


Indie není země pro lehčí povahy, člověk se musí připravit na těžší podmínky a obrnit se trpělivostí. Nicméně si myslím, že obecný názor Evropanů o Indii je úplně jiný něž realita a je pokřivený médii. Ano, životní podmínky jsou těžší, je tu hodně lidí, tak člověk musí trochu více bojovat o svoje místo na slunci. Ale Indie je bohatá země, problém je, že v lidech je ještě stále zakořeněný systém kast, takže bohatství se prostě nepřerozděluje.

Jsou však věci, ve kterých vidím, že jsou Indové dále než Evropané. Je to jejich mentalita, lidé jsou tu obecně šťastnější, ať jde o člověka, který žije bídně nebo o člověka z vyšší kasty, dokážou být více spokojení se svým životem. Také mají větší respekt jedem k druhému a dokážou lépe akceptovat náboženské a kulturní rozdíly. Jenom v naší kanceláři pracuji společně hinduisté s muslimy a křesťany. Všichni se vzájemně respektují, po práci si nasadí třeba i burku a odejdou domů praktikovat zvyky jim vlastní. Máme se v tomto ohledu, co učit.

Na tomto tématu spolupracujeme se studentskou organizací AIESEC, která pomáhá studentům, poznávat cizí kultury, aktivně se zapojit v dobrovolnických programech, či získávat profesionální zkušenosti v zahraničí.

Práce ve firmě je zajímavá a zároveň perfektně sedí k tématu mé diplomové práce o obnovitelných zdrojích energie. Můj šéf mi dává docela volnou ruku, co se týče organizace mé práce mezinárodního marketingu, ale to zároveň vyžaduje více úsilí z mé strany. Pracovni doba je v naší firmě i v sobotu, na to se zvyká hůře. Nicméně mám dohodu, že občas vyrazím na víkend výletovat po okolí. Má stáž v Indii není ještě ani v polovině a já už vím, že nepřijedu domů stejná, jako když jsem odjížděla.

Možnost mezinárodní stáže je podle mě nenahraditelná zkušenost, není to jen o poznání kultur, či pracovní zkušenosti, ale dodá to člověku mnohem větší rozhled, člověk vidí mnohem více možností, jak si poradit v různých situacích. Vyžaduje to ale hodně úsilí a vlastní iniciativy, „Strech yourself to the limits!“ Kateřina Jirková Hyderabad, Indie 38° Celsia (ve stinu)