Milý příteli, bezpochyby jsem se dopustil neodpustitelného prohřešku. Mám před sebou kousek kamene, který jsem zdvihl na cestě mezi zdmi budov na Machu Picchu. Kdyby každý návštěvník tohoto monumentu Inků zdvihl a odnesl pouhý jeden, malý kamínek, zely by v cestách a na terasách propasti.
Milý příteli, bezpochyby jsem se dopustil neodpustitelného prohřešku. Mám před sebou kousek kamene, který jsem zdvihl na cestě mezi zdmi budov na Machu Picchu. Kdyby každý návštěvník tohoto monumentu Inků zdvihl a odnesl pouhý jeden, malý kamínek, zely by v cestách a na terasách propasti. Naštěstí podobných hříšníků není mnoho, naprostá většina jich odnáší záběry fotoaparátů, videokamer a vzpomínku.
Mne ovšem provázel uzmutý kamínek do Cusca napříč jihoamerickým kontinentem, před Atlantik, Amsterodam do Prahy a domů. Tisíce kilometrů daleko od štítů And, z místa vysoko nad hučící Urubambou. Leží přede mnou, občas budí dojem, že byl součástí většího, opracovaného. Nepravidelný obdélník, plochý kvádřík, snad je úlomkem kamenné desky, z jakých byly postaveny stěny domů, jaké dnes tvoří panorama staveb bez střech.
Kousek kamene, svědek historie o které známe tak málo. Kousek skály, které se musely dotýkat ruce někdejších budovatelů města, které kdysi ožívalo hlasy jeho obyvatel. Kousek kamene, ve kterém zůstává zakleta doba kdysi živá.
Dnes není kouzla které by oživilo to, čeho byl kousek kamene kdysi svědkem. Účastníkem lidských osudů, jejich radostí i dnů všedních, zrodu nových generací, vzestupu i zániku, této výspy kultury Inků, která unikla chtivým dobyvatelům. To vše se zde kdysi mohlo odehrávat a nepochybně žádná fantazie nedokáže vykouzlit představu někdejšího života v Machu Pichu.
Není ale hranic, milý příteli, které by mohly omezit mé úvahy. Podstatnější ale je, že onen malý kousek kamene byl svědkem toho, o čem mohu dnes snít. Dávná minulost je v něm zakleta a já pouze neznám ono tajemné heslo, které by ono tajemství odkrylo. Snad je v něm zakleto i tajemností, kde jsou zde ukryty poklady, ukryté před dobyvateli. Kousek kamene má kouzelnou moc, vyvolává myšlenky, představy jako by uváděl mysl na cestu vedoucí do minulosti, ve které domy nebyly ještě bez střech, kdy se na terasách pěstovaly plodiny, na prostranstvích byly slouženy rituály, uctívající nám již neznámá božstva a postavy byly oděny v barevné zářící roucha. Všechna tajemství rozkvětu i zániku jsou uložena v nám nepoznané paměti kousku kamene, jehož sdělování se snažím zachytit.
Dnes na Machu Picchu převládá šedočerná barva zdí a zeleň porostů. Bílé mráčky občas zahalí pohled na pyramidu nad městem. Je v té proměně času spíše melancholie, než smutek — a hluboko dole v údolí stále hučí Urubamba, odnášející své poselství do Amazonie.
Ten den nepřálo počasí a tak je fotka dost dramatická, obloha deštivá a zamračená. V mracích je zahalený nejvyšší masiv okolí a to Tierberg ( 3 447m), za to je dobře vidět jezírko Steinsee, má hustou hnědou barvu. Z mraků se na chvíli i krásně ukázal detail ledovcového splazu…
Švýcarsko je země fotogenická. Když se člověk rozhlédne po krajině, má pocit, že jinde nejsou pastviny zelenější, kravičky spokojenější, ledovce majestátnější a čistota a řád jak krajiny tak měst přímo bije do očí. Je to kraj alpských štítů posetý sněhovými masivy a množstvím ledovců. Alpy tvoří okolo šedesáti procent plochy. A z jejich celkové rozlohy patří Švýcarsku zhruba 13 %. Mnoho cestovatelů tvrdí, že právě těch nejatraktivnějších. Často uvidíte i něco, co žádná fotografie nezprostředkuje. Pak i fotoaparát odložím, jen tak stojím a dívám se. Některé pocity pak utkví v člověku na celý život. V celých Alpách je okolo 140 ledovců. Právě v nejvíce zaledněné oblasti švýcarských Alp najdete největší a nejdelší evropský ledovec Grosser Aletschgletscher. Průvodce po evropských horách uvádí, že jeho délka je takřka 27 km (měřeno od sedla Jungfraujoch po strž Belalp), jeho šíře až 3 km a hloubka až 900 m.(jiné zdroje uvádí délku 24 km a šíři 2 km). Jeho stáří je odhadováno na 10 000 let. Podívejte se na fotky a sami posuďte, jak na vás tento zamrzlý veletok ledu působí. Je přirovnáván k ledovému hadu. Od štítů Jungfrau, Mönchu a Eigeru se vine 27 miliard tun ledu.
Oblast ledovce ročně navštíví miliony lidí, a aby ne, jeho magická krása je doslova magnetem pro turisty. Nad střediskem Bettmeralp a Riederalp je krajina doslova prošpikována turistickými cestami a každý si může zvolit podle náročnosti tu svou. Díky tomuto ledovci byla celá horská ledovcová oblast Jungfrau – Aletsch – Bietschhorn zařazena v roce 2001 do Seznamu přírodního dědictví UNESCO. Les a ledovec v této oblasti je ve Švýcarsku chráněn už od roku 1933, tedy dávno před zařazením do Seznamu. Je to proto, že v oblasti Riederalp a Bettmeralp částečně ledovec odtál a tím vytvořil přírodní podmínky pro vznik tzv. Aletschého lesa, který je v kategorii nejvýše položených lesů v Evropě ( 2 000 m.n.m.) a dává přímý příklad postupného zalesňování horských pustin. Rostou zde sosny tvrdosemenné a lokalita se nazývá přírodní rezervace Aletschwald. Vede tu množství stupňovitě poskládaných cest odkud je výhled na štíty Bernských Alp.
My jsme rozsáhlou oblastí podél ledovce chodili v létě a tak jsme si pak smočili nožky v jezírku Blausee a později v rekreačně užívaném jezeře Bettmersee u letoviska Bettmeeralp. Když chcete uvidět celý ledovec i vrcholky protilehlých hor, vyjděte na Eggishorn (2926 m). Pro lyžaře tento ledovec není vhodný pro letní lyžování, zimní sporty v klasickém zimním období si tu ale zájemci užijí skutečně bohatě. Jsou tu jak černé sjezdovky pro zkušené lyžaře ( Belalp) tak místa vhodná pro rodinnou dovolenou (Riederalp, Bettmeralp, Fiescheralp. Hlavní centrum celé oblasti a má 115 km sjezdovek na převážně jižních svazích kolem Brigu, lyžuje se ve výškách od 1050 do 2869 m.n.m.). Aletschý region je vhodný i pro jarní lyžování. Z Prahy je to sem 1020 km.
Další autorčiny fotky a nejen ze Švýcarska si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafilipova.ic.cz
Úžasný pohled se naskytuje také na ledovec Rhonegletscher. Ten stéká od Dammastocku v blízkosti sedla Furkapass. Furka ( 2431 m) spojuje městečko Andermatt s údolím Rhony a je jedním z nejvýše položených švýcarských sedel.. Zatím se ještě můžeme kochat majestátnou krásou ledovce Rhonegletscher, z něhož pramení řeka Rhona i pohledem do údolí na počátku jejího toku. O Rhonegletscheru se říká, že je nejrychleji tajícím ledovcem v celých Alpách. Každý rok zmizí několik desítek metrů. Jeho tání i tání ostatních ledovců začalo okolo roku 1850 a podle počítačového modelu do roku 2100 pravděpodobně zmizí okolo 80% alpských ledovců. Švýcarští geografové v 70. letech min. stol. zjistili, že v roce 1850 pokrýval ledovec plochu 2900 km2 z 5150 km2 celkové rozlohy Alp. Stav v 70. letech odpovídal o 35 % menší ploše a v dnešní době má již pouhou polovinu původní rozlohy. Geografové varovali, úbytek ledu se projeví na koloběhu vody, na zdrojích pitné vody, ve změně alpského ekosystému a negativně ovlivní i turismus, který je pro Alpy zdrojem financí…
Na fotkách v galerii je zachycen splaz a místo, kde ledovec končí a začíná jen holá skála, kde zatím nic neroste. Také si zřejmě všimnete, že sníh je místy až černý. Je to proto, že záběry jsou pořízené v létě a na ledu, který už hodně pamatuje je zachycena spousta špíny.
K čelnímu splazu ledovce se dá velmi lehce dostat , je nedaleko silnice. V tomto ledovci je uměle vyhloubená jeskyně, do které se jde po dřevěném můstku. Uvnitř je led zdánlivě modrý. Jste uprostřed ledového opojení. Smutnější je pohled na úplně holé a mrtvé skály v okolí ledovcového splazu. Ještě rok předtím byly pod ledem, který na nich ležel po tisíce let, dlouho bude trvat, než se objeví vegetace. Ještě smutnější pohled je na historické fotografie vystavené v areálu před vchodem, kde se kupuje vstupné. Je z nich jasně patrné jak rychle ledovce ubývá.
Další ledovec, na který jsme se dostali, je Steingletscher. Ten den nepřálo počasí a tak je fotka dost dramatická, obloha deštivá a zamračená. V mracích je zahalený nejvyšší masiv okolí a to Tierberg (3 447m) , za to je dobře vidět jezírko Steinsee, má hustou hnědou barvu. Z mraků se na chvíli i krásně ukázal detail ledovcového splazu.
Některé konkrétní informace byly čerpány z průvodce Švýcarské Alpy (autor Ivo Petr), další ze švýcarských prospektů, zeměpisné údaje z map
Břišní tanečnici v pavilonu A sice neuvidíte, ale i tak je na veletrhu na co koukat. Místo nabídky předražených a nenápaditých služeb se regiony snaží představit své pozoruhodnosti.
Již po sedmnácté se na brněnském výstavišti koná veletrh cestovního ruchu GO doprovázený svým o dva roky mladším nerozlučným bratříčkem REGIONTOUR. Jaké vlastně oba veletrhy jsou? Nebudu zde házet počty vystavovatelů, množstvím tiskových konferencí a prezentačních akcí, ani počtem návštěvníků či předpokládaným objemem uzavřených obchodů. O tom napíší spoustu slov jiní. Zaměřím se spíš na dojem, kterým na mne zapůsobil veletrh jako celek.
Ve svých počátcích se cestovní ruch na brněnském výstavišti prezentoval na relativně malém, téměř rodinném jednom, později dvou veletrzích, kde i obyčejný sobotní návštěvník mohl získat poměrně dobrou inspiraci na cíl svých domácích či zahraničních cest a našel zde i cestovní kancelář, která ho tam doveze, kontakty na ubytovací možnosti a spoustu dalších užitečných věcí. Velká část prezentací byla koncipována hlavně jako pozvání a mnohde bylo cítit i určité nadšení lidí, kteří je připravovali. Prostě přijeďte k nám, u nás najdete, uvidíte, užijete si, … Postupem času se veletrhy rozrůstaly a měnil se i jejich charakter. Prezentace jednotlivých zemí či regionů začaly postupně překrývat stánky více či méně podezřelých cestovek a málo nápadité letáčky nabízející služby hospod a hotelů. Zhusta se jednalo o pozůstatky všelijakých megalomanských rekreačních center z dob socialismu. Nabídka najednou zněla jinak. Pojďte se k nám ubytovat, utraťte peníze v naší restauraci. Nějak se ale začala ztrácet informace o tom, proč zrovna na dané místo jezdit a co je k vidění v okolí. V žertu jsem prohlašoval, že až na tuniském stánku nebude břišní tanečnice, nebude vlastně ani proč na veletrh chodit.
Letos sice v pavilonu A tanečnici nenajdete, ale veletrh i tak působí docela svěžím dojmem. Áčko je tradičně věnováno veletrhu GO a nabídkám cestovních kancelářích vozících své klienty do zahraničí. Řekl bych, že celkem normální docela pestrý standard zpestřený prodejní výstavou velkoformátových fotografií, stánkem s jachtami, kde se nabízí kapitánské zkoušky na Jadranu a dalšími atrakcemi. Prezentace přímo jednotlivých zemí mi připadá chudší, než bývala před pár lety, kdy se zde vedle velkostánků Itálie, Rakouska a výše již zmíněného Tuniska daly najít i samostatné stánky zemí, jako je například Albánie, kde bylo někdy možné získat i docela zajímavé materiály pro cestování vlastními prostředky. S tím se asi nedá nic dělat, velký turistický průmysl směřuje někam jinam. Velice příjemně působí veletrh REGIONTOUR umístěný do celkem komorně působícího pavilonu V. V nápaditých expozicích jednotlivých regionů lze opět získat materiály o místních zajímavostech, zhusta jsou zde k sehnání miniprůvodce různými místními stezkami a turistickými okruhy zhusta obsahující i poměrně kvalitní mapy. Na expozice regionů z Česka často navazují stánky navazujících regionů z okolních zemí. Jako by se vystavovatelé opět soustředili na přilákání turistů na krásy a zajímavosti svých regionů a nutnou nudnou komerci nabízejí jako by mezi řečí stylem, když už se přijedete podívat do našeho krásného kraje, tak kdybyste potřebovali ubytování, tady máte adresář. Možná je to tím, že z různých rozvojových fondů proudí peníze do jednotlivých regionů, které je více či méně moudře používají i ke své propagaci, možná někomu došlo, že nabízet služby cestovního ruchu bez toho, že by se potencionální klient dozvěděl, proč že má navštívit zrovna ono konkrétní místo, je celkem nesmysl.
Rýžování zlata v expozici města Zlaté Hory
Eifelovku ze stavebnice Merkur najdete na stánku města Police nad Metují.
Strakoničtí dudáci a na pozadí dinosauři a pivo. Realita stánku Plzeňského kraje.
Cpeme se do vlaku, poprvý si můžeme sami vybrat místa. Beru hned buňku na začátku, u samovaru. Vlak jede z Moskvy. Naproti nám sedí taková otylá dvojka připomínající mi dinosaury. Ti žerou.
Dežurnaja je mladá, pěkná a pro změnu i příjemná. Čili pozitivní změna. Fasujeme u ní povlečení za deset hřiven. Poprvý ležím dole. Taky příjemná změna. Kupujeme piva.
23.07.2005 sobota
Chceme jít spát do chráněný čekárny, ale je tam plno. Stojí to 8 hřiven (jako brambora, sakra). Nakonec si jdeme lehnout na zem do rohu, mezi kytky vypadající jako malý palmičky. Lavičky jsou totiž taky plný.
Je jedna ráno. Pod sebe dávám hoptriko a smrdící flísku a usínám. Jsou dvě ráno a budí nás policajti. Klasicky jako všude jinde. Sedět se tu může, ležet ne. Spát už vůbec ne. Jdeme se zkusit vsomrovat do tý čekárny. Padla i varianta místnosti pro matky s dětmi, ale to nevyšlo.
Platíme požadovanej obnos, babka probudí tři, jí asi nejmíň sympatický, spáče, nutí je si sednout a vítězoslavně nám ukazuje místo.
Sedíme s Karafem vedle sebe, tak ho pouštím si lehnout a lehám si nahoru na opěradla dvou těch sedaček co jsou sražený zády k sobě. Je to moc příjemný a měkký, jenom šířka je asi 40 centimetrů, tak jestli se budu mlet, tak spadnu buď Karafovi na hlavu, nebo na břuch jednomu dědulovi.
Jsou čtyři hodiny a začíná tu vřískat nějaká stará hysterka, že chlap polosedící vedle ní strčil nohy do jejího teritoria. Je úplně blbá, chlap se choulí jak to jde. Toto nakonec vyřešila ženská co to tu hlídá, rozsvítíla, všechny probudila a pro jistotu i seřvala, všem přikázala sednout, ještě jednou nás sprdla a je po spaní. Po nějaký době se mi daří opět nepozorovaně zalehnout na opěradla, Karaf je tím pádem maskován, tak leží taky, Fugas má pololežící polohu se zaseknutejma nohama o protější stěnu. Toto trvá jenom chvíli, protože jak začnou všichni nenápadně lehat, změrčí to zas ta hlídačka a procedura světla a seřvání se opakuje. Pak to pro jistotu opakuje každou půlhodinu. Pro mě to má za následek, že než mě zmerčí musím rychle dolů, zpravidla přišlápnout Karafa, protože ta by mě asi přizabila.
O půl sedmý to nevydržím a jdu na prohlídku nádraží a fotit. To mě trvá hodinu a po návratu jdeme zase na bramboru a pivo. Jediný co tu chybí je ten vlak. Je to divný, ale má zpoždění. Hodinu a půl. Karafovi se aspoň daří hodit konečně pohledy.
Cpeme se do vlaku, poprvý si můžeme sami vybrat místa. Beru hned buňku na začátku, u samovaru. Vlak jede z Moskvy. Naproti nám sedí taková otylá dvojka připomínající mi dinosaury. Ti žerou. Dežurnaja je mladá, pěkná a pro změnu i příjemná. Čili pozitivní změna. Fasujeme u ní povlečení za deset hřiven. Poprvý ležím dole. Taky příjemná změna. Kupujeme piva.
Složil jsem básničku, dí Fugas:
„Ve vlaku pijem Slavotiče. Do piče.“
Pivo se totiž zove Slavotič, ale to asi všichni pochopili. Usínáme. Přece jen noc na nádru nebyla zrovna posilující.
Máme sladkou kaši, nic jinýho, tak se tím cpeme. Dinosauři se probudili a žerou salám a sejra a vajíčka a chleba. Oni vůbec celou dobu buď žerou nebo spí. Taky na to vypadaj.
„Vyhlašuju krizovej stav, musíme něco sežrat. To ovšem přímo souvisí s druhým krizovým stavem…“ „…není co.“
Správně to Karaf pochopil. Děláme teda ještě pokus o jeden pudink. Když to vidí Fugas odchází do jídeláku. My jsme ještě vyhrabali ruskou třešňovou kaši, Dr. Oetkera a müsli od Slávy. Tak to mixujem.
Za okny je už dost dlouho rovina. Tady když ti uteče pes, tak ho ještě tři dny vidíš. No mazec.
Vracející a lehající Fugas si rozlehl svůj slovutný Hillary hrnek. Tak teď už vypadá nejen, že by byl na Everestu, ale že spadl i z Čhogori, nejpravděpodobněji Česenovým pilířem.
Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz
V Ternopolu se vlak rozjede a nechá na nástupišti asi deset lidí. Všichni z našeho vagónu. Tak se cpou hlava nehlava do jediných dveří, naskakuju v rozvázanejch pohorách poslední. Co bych tady skoro nahej a bez peněz a dokladů dělal vážně nevím.
Ve Lvově Karaf mizí a vrací se s pivama, vajcama na tvrdo, chlebem a nějakejma pirohama. Já kupuju za poslední prachy na nástupišti od jednoho dědy piva. Karaf odněkud vytáhl kefír a mne napadá, že bych mohl zkontrolovat stav účtu. Osmdesát kopějek.
„Tak za to se tady doopravdy můžu jenom vysrat.“ „A to ještě jenom někde.“
Přijíždíme pomalu k Užhorodu.
„Užhorod. To už jsme skoro i doma. To už je jenom hodina na Slovensko.“ „A potom ještě celý Slovensko…“ „No, a já ještě půl Český republiky…“
Žereme tedy a jedeme do deště.
24.07.2005 neděle
Budí nás dežurnyj, co v noci vystřídal tu holku. Jsme v Užhorodě. Je před čtvrtou ranní a mašinfíra to zpoždění stáhl. Taky na to měl celej den. Dávám kafe a takovou malinkatou pizzu, kterou mi i dokonce ohřejou. Jdu se vysrat. Těším se, že po skoro měsíci sraní na tureckejch hajzlech, si budu moct sednout. A taky že jo. Tak si to pochvaluju, jenom mi nejde do hlavy, proč se tady ty použitý papíry nesplachujou, ale opět hážou do kýble. Na těch tureckejch to je jasný, ale tady byl instalatér pravděpodobně inspirován Niagarou, to by spláchlo i Zlatý Stránky. No co, oni to musej vynášet.
Pomocí Karafa a sms jsme zjistili nějaký spoje a jdeme na autobusák. Jak je nádraží krásný, autobusák, kterej je asi tři minuty chůze, je hroznej. Je tu lékárna, kde prodávají vodku, není to teda první případ, pak nějaká herna kde prodávájí vodku, stánek kde prodávají vodku a restauračka kde prodávájí vodku. Kupujeme lístek do Košic, pak ho chceme měnit za lístek do Prešova, ale bus je už plnej, tak čekáme do 7:40, kdy se cpeme do stařičkýho Ikarusu. Bez toho, abychom ten lístek komukoliv ukázali. Odjezd si řidič posunul na 8:05. A už to hrkáme na západ.
Je tu jeden děda, co se mermomocí domáhá místa kam si koupil místenku, dav ho ale očividně nebere vážně, bo tady se na místenky nehraje. Dědek je zpacifikován a zticha.
Hranice. Řidič zastavuje a ptá se, jestli chce někdo kupovat nějakou kartu, či co. Nechce nikdo.
Ukrajinci jsou nějací rychlí, taky sedíme v Ukrajinským autobuse. Slováci už nikoliv. Prvně chcou po dvou lidech tu kartu. Ti ji samozřejmě nemají a nechápou, proč si to mají jako kupovat. Je to nějaký pojištění či co a Slováci si tím asi hlídaj příliv Ukrajinců k Slovenským doktorům. Asi. Řidič koulí očima, lomí rukama, pokládá hlavu do dlaní. Celnice jim nadává do Maďarů. Poměrně veselá chvilka J.
Jeden to běží, zase přes Ukrajinskou celnici, koupit. Máme vyložit autobus, vzít osobní věci a jít to vyložit na pult. Pro nás, jelikož jsme Češi, to znamená přinýst věci na pult, pokecat si s celníkem, přiznat povolenou jednu flašku vodky místo sedmi, co jich každej má, nějaký Belomorky a jdem se válet k autobusu. Ukrajince propíraj fest. Dochází nám sms od Vlasty, že právě vylezl z vany a chystá se požírat jelení svíčkovou a od Slávy, že už jede do Třebíče a veze mi můj třicetikilový batůžek. Paráda, nebudu muset čekat v Brně do pondělí.
Zase hodinky o hodinu zpět. Čekáme na Ukrajince, řidič jedný holce vrazil do ruky kupu pasů čtyř národů, tak ta teď vyvolává jména, strašně je komolí a rozdává ty passporty. Vypadá to jako nějakej školní vejlet.
V 10:30 jsme v Košicích.
V 10:50 nám jede bus do Bratislavy.
Toto cestování mi připomíná jízdu na plachetnici proti větru. Na Ukrajině jsme začali na jihovýchodě a přes sever jsme se zase dostali na jihozápad. Na Slovači to samý. Zkrátka přibližování se k domovu v jakýkoliv podobě, jakýmkoliv stylem. Po cestě kupujeme dva bramboráky abychom totálně nezhynuli hladem. V Bratislavě jsme skoro na čas, a to v 18:25. Jdeme na pivo.
„Hele, tady maj utopence za čtrnáct korun.“ „Tak to si dáme dva, jo dva, ten třetí nežere maso.“ „No jo, ale došel chleba.“ „Ten máme vlastní, utopence sem!“ „Chcete k tomu chilli?“
Karaf je na tom asi už závislej. Ještě do sebe na zdar akce lupnem každej panáka Soberano, což je Španělský brandy a pít se to dá. Venku mi Fugas ještě kupuje nějakou žemlu, to je v pohodě a v 19:30 nám jede autobus do Brna. Za ten každej solíme 160 Sk, borec nemá pětku zpátky, tak si ji nechává jako sponzorský dar. Hranicema jenom projíždíme, celník se na ty pasy ani pořádně nedívá. Mažeme to po dálnici a v soumraku je pomalu vidět Brno.
Resumé: …asi by bylo férový vzpomenout na to, že celou tuto cestu jsme vykonali pod záštitou c.a. Rajbas z Brna, vše začalo zájezdovým stylem, kdy několik lidí jelo autobusem, my tři vlakem a nakonec ještě přiletělo myslím sedm lidí letecky. Co se mi líbilo, bylo vyřízení víz přes CK Rajbas bez nějakýho lítání a náš „Base Camp“ ve vesnici Elbrus, tam to fungovalo až na evropský úrovni 🙂 Taky jsme byli jedinej camp v okolí, kterej nebyl vykradenej, holt, Osman si to tam umí pořešit dobře. A bylo moc fajn, že jsme fungovali jako jedna parta, co se mi u ostatních cestovkek z ČR, který jsme tam potkali, zrovna nezdálo. Holt, všechno jde, když se chce…
V 21:10 jsme v Brně. Letím si koupit lístek na vlak, ti dva jdou do Padowetza předobjednat mi pivo. Potkávám je ale už před nádrem, tak to je organizace. Fugas zrovna vyřizuje telefonát, má nabídku letět na Špicberky. V září. Do prdele, a já budu hnít ve fabrice. Kurva fix! Zasedáme za stůl a prolíváme se Starobrnem. Lupnu do sebe tři, loučíme se a utíkám na vlak.
To je takovej motoráček mongoláček, ale jede ten prímovní průvodčí, takovej veselej mlaďoch. Toho mám rád. Je 22:46 a kupodivu přesně se to rozjíždí. Staví to i v Troubsku, neklamné znamení toho, že se vracím z dalekých cest. Totiž, do Brna víceméně pravidelně jezdím od podzimu 1994 a v Troubsku to nikdy pořádně nestavilo. Ale vždycky, když jedu odněkud zdaleka (zpravidla v noci a tokovouto mrchou), tak to tu zastaví.
Dívám se na měsíc co je krátce po úplňku a má stejně krvavě oranžovou barvu jako osvětlení mizejícího Brna.
25.07.2005 pondělí
V Třebíči jsem čtvrt hodiny po půlnoci. Po devadesáti hodinách jízdy. Jdu domů a tam se nemůžu dozvonit na Hanku. Ona je totiž nedozvonitelná. Zvoním z vrchu, zvoním ze spodu, lezu na balkón v mezipatře a po parapetě ručkuju k oknu abych zjistil, že je zavřený, tak zase ručkuju zpátky. 20 minut mám zvonek zablokovanej sirkou. Po tom, co jsem se vrátil z vedlejší stavby s hrstí plnou kamínků, že se jako pokusím strefovat do našich oken, což při mé střelbě na cíl nebude zrovna jednoduchý, ji ještě zkouším prozvonit a daří se mi dostat ji z pelechu. Heuréka.
Za pět hodin mám být ve fabrice, asi to nestihnu. I kdybych chtěl. A já ani nějak nechcu.
Potom! V práci jsem zase jak Alenka v říši divů, ale to je standard. Ráno mi přichází veselej mail od Karafa, kterej začal bydlet u tý kámošky. Totiž, on měl kde bydlet, měl u sebe i klíče, ale nevěděl, kde to je. Samozřejmě to nemohl najít, napsal si sms o adresu. Po telefonátu Ještěra mu klekla baterka v mobilu, tak to zkouší na slepo a zkouší klíč snad do všech dveří, co tu jsou. Pak ho zachránila stará dobrá budka na penízky.
Holt, ty návraty, to nebývá jednoduchý.
Sedím tady před tím komplem a do internetového vyhledávače začnu vyklepávat slovo – Grossglockner.
Před nedávnem se na tomto serveru objevil zajímavý článek, zpověď „Proč cestovat“. Autor v připojené diskuzi poznamenává: „…víš, mě třeba u různých cestopisů až tak nezajímá, kdo co viděl, to si mohu najít v kterémkoliv průvodci, ale spíš mě láká se dozvědět, co ten který člověk prožíval…“, což mě přimělo sepsat následující text, takové malé podobenství jedné galerie s jedním lidským životem.
Před nedávnem se na tomto serveru objevil zajímavý článek, zpověď „Proč cestovat“. Autor Martin Lejsal v připojené diskuzi poznamenává „…víš, mě třeba u různých cestopisů až tak nezajímá, kdo co viděl, to si mohu najít v kterémkoliv průvodci, ale spíš mě láká se dozvědět, co ten který člověk prožíval…“, což mě přimělo sepsat následující text, takové malé podobenství jedné galerie s jedním lidským životem.
V úterý 16. srpna 2006 jsem v Teheránu s mými přáteli Jirkou a Pavlem navštívil Muzeum soudobého umění. Už o rok dřív jsem si chtěl galerii prohlédnout, ale byla zavřená. Nemá žádnou stálou expozici, jednotlivé výstavy se mění přibližně po třech měsících, a předchozí rok jsem se trefil právě do doby mezi dvě výstavy. Expozice tohoto léta měla téma „Východní představy“. Většina obrazů byla abstraktních, proto jejich obsah nemohu snadno sdělit slovy.
V galerii jsou pohodlná křesla, takže se obrazy velmi příjemně prohlížely a mohl jsem nejen o nich v klidu přemýšlet…
Měl jsem dost času si uvědomit, že většinu plochy galerie (více jak 95%) tvoří bílé stěny. Ty mají pro chápání vystavených děl naprosto zásadní význam. Právě na jejich podkladu obrazy vnímáme. Jsou také pojítkem jednotlivých děl mezi sebou a vždy na nich byl i odlesk (stín) mne, pozorovatele. Vkládal jsem do nich představy, jaký obraz bude následovat a jaký to má všechno význam. Pokud by např. byly obrazy vystavené těsně vedle sebe nebo se dokonce překrývaly, člověk by byl zmatený a působivost obrazů by zcela zanikla. Bílé stěny jsou nutnou součástí, doslova základem galerie, základem každé galerie. Proč jen se na ně tak často zapomíná? Proč nemluvíme o jejich kráse? Snad proto, že se na ně nevztahují estetická měřítka? Dnešní obrazy již nemají mohutné rámy a jednotlivá díla hraničí s bílou stěnou bez výrazné hranice. Obrazy se tak stávají součástí stěn a společně vytváří jedno velké, společné dílo.
A jak je to s celým životem? Netvoří i ten z více jak 95% bílé, prázdné stěny, které jsou podobně prosvětleny obrazy událostí tvořících třeba jen 5% našeho času?
Připojená fotografie je sice z jiné galerie v Teheránu, ale snad to nevadí.
Snídaně klasicky z marketu a k tomu dojezení včerejšího melouna. Balíme a jdeme platit ke kempové „centrále“. Odbíhám ještě doplnit vodu a kluci jsou vyřídit úřední věci. Když se k nim blížím, vidíme na jejich tvářích široký úsměv. Copak??? Oznamují mi, že namísto 20 eur platili jen 10. Tož za 2 noci (1 stan, 3 osoby) nás to vyšlo 1,5 eura na osobu za noc. NO, SUPER! Dobrá cena! Šlapeme si to do Budvy na autobus. Kupujeme lístky do Podgorice (4 eur + 0,5 eur za batožinu). Kupodivu přijíždí na čas, takže v 10:40 odjíždíme a začínáme se vzdalovat moři.
Jsme na místě!!! Sv. Stefan, luxusní letovisko (původně to bývala rybářská osada) je dnes určen pro vyšší kategorie, tzv. zazobance. Vstupné do pevnůstky – 6 eur. Tož to přepískli, takže tam nejdeme. Chceme si dát něco na jídlo. Buď nikde nic, nebo pro změnu šíleně drahé. Mám hladovou krizi, jsem protivná a naštvaná. Vracíme se do Bečiči, kde si na pláži dáváme burka (masového a sýrového). Byl odporně mastný, brrrr, ale hlad zahnal. Na dobré trávení ještě pivko. Já měla povoleno jen malé! To je ale zlej svět, coooo? Viď, Pájo! Prý po zkušenosti se mnou v Kotoru nemám na velké nárok a navíc prý nechtějí mít na svědomí moje utonutí ve vlnách Jaderského moře. Tak nevím, jestli to je starostlivost, nebo něco jiného…. 🙂
Ještě se chvílu smočíme v moři a pak návrat do kempu, převléct a vyrážíme do Budvy, vzdálené asi 3 km od Bečiči, na večeři. Cestou obdivujeme skákače bungee jumpingu. Vhodnou restauraci hledáme dlouho. Kluci chtějí zkusit rybu, mně je to celkem jedno. V první restauraci si dáváme jen pivo a kafčo. Kluci chtěli točené do půllitru, ale prý nemají sklenky, tak Pavel objednává točené do třetinky. (Teda aspoň si to myslí.) A výsledek – půllitrový lahváč :-o. No a mně donesli neoslazené kafe, brrrr, a ani jsem k němu nedostala sklenici vody, jak to správně má být. Nabídka jídla nic moc, takže budeme hledat dál. Bloumáme uličkama a asi po hodině courání se zastavujeme v restauraci Life. Mají lákavé venkovní cedule, ale „jelovnik“ na stole nic moc. Kluci mají zálusk na rybí masíčko. Číšník jim nakonec přinesl ukázat ryby ještě zmrazené, aby věděli, co si objednávají. Já si dám boloňské špagety (2,5 eur). Večeře (rybičky + brambory, chleba a malá zeleninová obloha) kluky přišla na 17,5 eur. Ryba prý byla místy dost přesolená, ale jinak vcelku dobrá. Zato moje špagety byly studené jako psí čumák. Po dobré (jak pro koho) večeři se couráme zpět do kempu. Cestou ještě koupíme meloun a uspořádáme večerní meloun party. Večer mám potíže se zapařenou zadnicí. Hrůza! To mám z těch mokrých plavek!
14. den – 12. 8. – čtvrtek
Snídaně klasicky z marketu a k tomu dojezení včerejšího melouna. Balíme a jdeme platit ke kempové „centrále“. Odbíhám ještě doplnit vodu a kluci jsou vyřídit úřední věci. Když se k nim blížím, vidíme na jejich tvářích široký úsměv. Copak??? Oznamují mi, že namísto 20 eur platili jen 10. Tož za 2 noci (1 stan, 3 osoby) nás to vyšlo 1,5 eura na osobu za noc. NO, SUPER! Dobrá cena! Šlapeme si to do Budvy na autobus. Kupujeme lístky do Podgorice (4 eur + 0,5 eur za batožinu). Kupodivu přijíždí na čas, takže v 10:40 odjíždíme a začínáme se vzdalovat moři.
V Podgorici jsme krátce po dvanácté a na vlakovém nádraží zjišťujeme vlak do Kolašinu. Jede ve 13:40 a také bez zpoždění. Roman šel zjistit cenu jízdenek, žena za přepážkou mu ji oznámila po zadání údajů do počítače, ale přišlo další překvapení. Když šel lístky asi po čtvrt hodině koupit, tak po zadání úplně stejných údajů mu jiná žena u jiné pokladny oznámila cenu asi o tři eura nižší – zajímavý systém :-). Dneska samá milá překvapení. Až na to, že nemůžu najít veřejné WC a zběsile běhám po celém nádraží, ale marně. Nakonec vběhnu do blízké restaurace, teda spíš putiky. Číšník je ňákej divnej. Dělá si ze mě legrácky, jenže vzhledem k jazykové bariéře moc nechápu. Vyznělo to, že tam sice toalety(u) mají, ale já tam nemůžu. Ale nakonec dostávám svolení, ruka ukazuje rovně. No ale ten úsměv při tom byl dost šibalský. Kupujeme ještě něco k jídlu, opět burek (0,80 eur), zeleninu a ovoce. Teď jenom nasednout do vlaku a vzhůru do Kolašinu. A už se zase kodrcáme ve vlaku, klasicky samý tunel, viadukt, most…. Vedle Romana sedí jakejsi pupkáč. Nejdříve Romana přesadí na protější sedačku, pak vyhodí nohy nahoru (i v botách) a lehne si na jeho bágl :-o.
V Kolašinu jsme kolem třetí hodiny. Míříme nakoupit do centra (asi 2 kiláky od nádraží). V městečku se snažíme zjistit, jak se nejlépe dostat do pohoří Komovi. Policajti nám radí, ať jdeme stopovat na Mojkovac, pak Berane a odtud na Adrijevicu. Cože??? To by byl pořádnej okruh! Tvrdí, že na vedlejší silničce směr Mateševo auta moc nejezdí a stop je beznadějný. Bohužel, měli pravdu. Během půlhodiny projeli jen tři auta a žádné nás nevzalo. V protisměru jede nějakej zazobanec. Zastavuje. Chceme ho přemluvit, aby nás hodil ke Komovům. Jenže on nechápe a pořád nám doporučuje místo k přespání u svých příbuzných. Odvézt nás nechce ani za peníze. Prý nemá čas. Po třičtvrtěhodinové chůzi a marném stopování rozhodujeme překopat plány. Najdeme si flek na spaní – tam někde na druhém břehu řeky a zítra budeme zdolávat kopečky kolem Kolašinu. Souhlasíme všichni. Brodíme řeku, nacházíme super plácek a utábořujeme se.
Vaříme OSUDNOU VEČEŘI – gulášovka s česnekem, salámem, těstovinami a jako chuťovku sýr koupený v Kotoru. Ta chuťovka byla velmi zrádná. Večer ještě hrajeme karty a se setměním jdeme spát. V noci mi je strašně zle a zvracím. Roman má zase silný průjem, že málem nestíhá doběhnout. Očista v řece to jistí. 😉
Je předvečer Vánoc a taky to tak vypadá. Už z dálky slyším
hlasitou muziku, cinkot láhví a petardy. Na náměstí si kupuji něco
k snědku u jednoho z mnoha stánků, sedám si a kochám se
rozdováděným mumrajem.
„Tak tady to je, tam dole je městečko Latacunga“. Vystupuji z autobusu a čekám, než mi pomocník řidiče shodí batoh ze střechy. Rozhlížím se po okolí. Jsem na odbočce z hlavní silnice, je tu hospoda, benzinová pumpa a pár dalších tmavých stavení. Je už tma, devět večer, 24. prosince. Autobus zavírá dveře a po prašné cestě mizí do tmy. Někdo se mne ptá, kam že to vlastně jdu. Říkám, že tu někde přespím a zítra půjdu na kráter Quilotoa. Trochu doufám v nabídku pohostinnosti, ale ten člověk mi jen řekne, že tady se nikde přespat nedá a že si mám dát pozor, aby mne neokradli. Děkuji a odcházím krokem, který má vypadat alespoň trochu sebevědomě, směrem dolů k vesnici.
Nejsem si úplně jistý, ale trochu tuším, že moje další cesta druhý den ráno povede právě z vesnice dole dál. Chlapsky přiznávám, že mám trochu strach – přijíždění v noci do neznáma nemám tak úplně rád. Potřebuju někde přespat, stačí mi ve stanu. Není to ale tak jednoduché, moc se mi nechce přijít v noci na nějakou louku a postavit si tam stan (tak jako jsme to vždycky dělali u nás). Mám v úmyslu zeptat se nějakých místních chalupářů, jestli mne nenechají přespat na zahradě. Teda, aby nedošlo k nedorozumění, mám na mysli udupaný dvorek za domem, kde pobíhají psi, slepice a jiná havěť. Pokračuji serpentinami dolů, míjím jedno stavení za druhým, v té tmě se zdají všechna nějaká nepřátelská. Nakonec si jedno osvětlené vybírám, místo zvonku hulákám na lidi uvnitř. Bohužel, jediné, čeho tím dosahuji, jsou rozzuření psi, kteří se mě snaží obklíčit. Navíc štěkají na celou vesnici a tak nečekám a pokračuji. Takhle si přátelské přijetí úplně nepřipravuji. Zkouším to ještě jednou, o kousek níž, ale paní domu není takhle na večer nijak extra vstřícná a navíc vůbec neví, o čem mluvím. Vzdávám to úplně a jdu až na náměstí s tím, že počkám, co bude dál.
Je předvečer Vánoc a taky to tak vypadá. Už z dálky slyším hlasitou muziku, cinkot láhví a petardy. Na náměstí si kupuji něco k snědku u jednoho z mnoha stánků, sedám si a kochám se rozdováděným mumrajem.
Ekvádorci jsou spořádaní a pracovití lidé, ale když slaví, tak slaví důkladně. Kdo nezažil ekvádorskou oslavu, neví, co je pořádná fiesta. Já bych za hlavní atributy jakékoliv ekvádorské oslavy jmenoval tyto: hudba, alkohol, petardy. Hudba bude drásat vaše nervy, když se budete ještě v osm ráno převalovat v posteli a snažit se usnout při stém opakování nejnovějšího hitu ze sousedního slavícího domu. Alkohol a jeho následky jsou všude na světě stejné, tady si jen dejte pozor na to, co a kdo pro vás přepaloval. Petardy, to je ale peklo. „My víme, že je to nebezpečné, ale je to naše tradice“ …Tak přesně toto vám řeknou na otázku, jestli je normální, že petardy nekontrolovatelně lítají mezi lidmi a proč děti na sebe míří ohnivými šipkami. Pro mě to tradice rozhodně není a tak jakmile proletělo něco ječícího kolem mého ucha, beru batoh i nohy na ramena a mizím pryč.
„Hledáš hotel?“ Zeptala se mne jedna panímáma. Vysvětluji ji, že hotel přímo ne, že na něj nemám peníze, ale že by mi stačilo místo na dvorku. Domlouváme se na přijatelné ceně jednoho USD a vede mě ke svému domku. Místo, které mi ukázala, než se vrátila zpět k bujaré vánoční veselici, se mi tak úplně nelíbí, protože je přímo u silnice. Drze lezu na plochou střechu domu a stavím si stan tam. Z dálky ke mně doléhá veselá hudba a rány petard, a já se konečně nechávám unášet vánoční atmosférou. Přemýšlím, co asi dělají u nás doma (i když vím, že díky časovému posunu je už kapr snědený, dárky rozbalené a všichni v posteli).
V Irsku se pro destilování používá tzv. „Pot still“, což je vlastně periodický destilační přístroj. Lze si to představit tak, že jsou tři destilační přístroje sériově zapojené za sebou, přičemž ten první destiluje původní tekutinu – tedy wash a další vždy destilují destilát z předešlé destilace. Tato trojitá destilace je jedním z hlavních rozdílů mezi skotskou a irskou whisky. Skotové totiž destilují svou whisky jen dvakrát. Když jsem se ptal, proč trojitá destilace, když skotům stačí pouze dvě, bylo mi odpovězeno, že si Irové „Musí být jisti, musí být jisti a musí být jisti, že tam opravdu alkohol je“.
Když se řekne Irsko, většina z nás si představí smragdově zelený ostrov, skalisté hory a samozřejmě zrzavé Iry popíjející whisky. Z vlastní zkušenosti vím, že jestli jsou Irové na něco skutečně hrdí, tak je to právě tento zlatavý mok. Za tuto zkušenost vděčím návštěvě jedné půvabné irské hospůdky v Gallway. Na otázku dvoumetrového barmana, co si dám, jsem pronesl „whisky“. V barmanově tváři se mihl letmý úsměv, který nicméně okamžitě ztvrdnul v kámen, když jsem mu vmetl do tváře mou oblíbenou značku „Glenfiddich“. „To musíte na protější ostrov, tady máme jen dobré pití“ zaburácel nevrle barman a postavil přede mne skleničku Bushmills. Znalci whisky již určitě vědí, jaké nehorázné drzosti jsem se dopustil. Glenfiddich je totiž skotská nikoliv irská whisky.
Tato příhoda mě přivedla k myšlence věnovat se fenoménu irské whisky poněkud hlouběji. A kde jinde by člověk získal více informací než v nejstarší oficiální palírně whisky na světě v Old Bushmills distillery.
Palírna Old Bushmills distillery se nachází v hrabství Antrim v Severním Irsku, jen pár kilometrů západně od světoznámého obřího chodníku Giant’s Causeway. Povolení k produkci whisky toto hrabství získalo od krále Jakuba I. již v roce 1608 a jednalo se o vůbec první udělené právo na výrobu tohoto alkoholu na světě.
Samotná vesnice Bushmills není velká a cestu do palírny se nám podařilo najít velmi rychle. Před palírnou se nachází velké parkoviště, takže pokud jedete autem tak jako my, odpadne vám problém s parkováním. Na první pohled nás již z parkoviště upoutala střecha jedné z palírenských budov, na které zářil velký bílý nápis, jenž nás nenechal na pochybách, že se nacházíme na to správném místě.
Z parkoviště jsme prošli vrátnicí přímo do areálu společnosti. Old Bushmills distillery je stále fungujícím a prosperujícím závodem a nikoliv muzeem, proto je potřeba k tomu i tak přistupovat, být opatrný a chodit jen po vyhrazených cestách. Touto instrukcí nás vybavil vrátný na vrátnici a zdvořile nás navedl na značený chodník vedoucí do informačního centra.
Informační centrum je velmi vkusně vybavená místnost s několika zajímavostmi zaměřenými jak jinak než na staletou historii výroby whisky. Mezi nejzajímavější vystavené exponáty patří láhev whisky vyrobené v roce 1882. Po zakoupení vstupenek, které na konci prohlídky slouží i jako poukázka na skleničku zdarma, jsme se skupinkou dalších, převážně německých zájemců vyrazili na objevnou cestu po tajemství výroby irské whisky.
Jak jsme procházeli jednotlivými pavilony, tak se nám postupně odhalovaly taje výroby tohoto moku. Pro výrobu irské whisky jsou nejdůležitější dvě věci, a to irský ječmen a velmi kvalitní voda. Old Bushmills distillery bere svou vodu z nedalekého pramene St. Columb’s což je jeden z přítoků říčky Bush.
Jako první operaci při výrobě je potřeba provést tzv. sladování ječmene. Ječmen se nechá po dobu čtyř až pěti dnů vyklíčit. Irové nazývají tato vyklíčená zrna green malt. Následně se vyklíčená zrna nechají ve speciálních pecích vysušit. Tímto se uvnitř každého z nich vytvoří enzym, který se přemění na zkvasitelný cukr. Následně jsou zrna rozemleta na hrubou mouku zvanou grit. Tento grit se máčí v horké vodě, do které se uvolňují cukry a vytvoří sladkou tekutinu zvanou wort. Tato tekutina je již připravena k fermentační přeměně na alkohol. Wort se přepumpuje do nádrže zvané „washback“, kde se spojí s kvasnicemi a tím fermentace započne. Samotná fermentace probíhá v nádržích asi dva dny a za tu dobu se wort změní na směs zvanou wash, která v sobě obsahuje cca 8,5% alkoholu. Po těchto dvou dnech je tekutina převezena do palírny, kde na ni čeká třístupňová destilace. Důvod destilace je jasný – separovat alkohol od vody. V Irsku se pro destilování používá tzv. „Pot still“, což je vlastně periodický destilační přístroj. Lze si to představit tak, že jsou tři destilační přístroje sériově zapojené za sebou, přičemž ten první destiluje původní tekutinu – tedy wash a další vždy destilují destilát z předešlé destilace. Tato trojitá destilace je jedním z hlavních rozdílů mezi skotskou a irskou whisky. Skotové totiž destilují svou whisky jen dvakrát. Když jsem se ptal, proč trojitá destilace, když skotům stačí pouze dvě, bylo mi odpovězeno, že si Irové „Musí být jisti, musí být jisti a musí být jisti, že tam opravdu alkohol je“.
Ani po destilaci ovšem ještě nevzniká whisky. Po třetí destilaci totiž dostaneme pouze alkohol zvaný spirit. Ten se musí nalít do speciálních dubových sudů, kde po několik let dozrává a mění se ve whisky tím, že nasává ze sudového dřeva hlavní složky své budoucí chuti. Pro výrobu whisky Bushmills se používají dva hlavní typy sudů, a to staré, tedy jednou použité, sudy od amerického bourbonu anebo stejně použité sudy od španělského sherry. Pro speciální a limitované série se pak používají i sudy od portského či rumu. Každý druh sudu totiž propůjčuje whisky jiný druh chuti. Sudy od bourbonu by měly přinést lehkou vanilkovou chuť, sudy od sherry bohatý ovocný nádech a portské by mělo dodat whisky vinný charakter.
V průběhu prohlídky člověk shlédne celý postup výroby – od sladování až po prostory, kde jsou uskladněny sudy se zrající whisky. Citlivé povahy ale musím varovat, výroba whisky není zrovna voňavá záležitost. Celým areálem je cítit nepříjemná nasládlá vůně, zřejmě sladujícího se ječmene. Konec prohlídky byl zpestřen návštěvou místní firemní restaurace, kde nám nabídli možnost ochutnat ze všech druhů whisky, co Bushmills produkuje. Na tomto místě ještě dnes mírně skřípám zuby, jelikož na mou otázku, co mi můžou nabídnout jako řidiči, jsem dostal odpověď, že kolu. Jedinou útěchou mi bylo, že ta nejdražší whisky, tedy 24letá single malt, již ten den došla. Ale i tak mě neskutečně dráždil pohled na mou ženu pochutnávající si na 16tileté whisce, zatímco jsem srkal svou lehkou coca-colu.
Při odchodu z restaurace se prochází obchůdkem se suvenýry. Je zde spousta věcí od otvíráků až po golfové hole, nicméně cenově v poněkud vyšší hladině. Z vlastní zkušenosti můžu doporučit, že je lepší si suvenýry koupit na letišti, kde budou o poznání levnější, i když sortiment nebude tak široký.
A ještě jedna rada na závěr. Nikdy se nepokoušejte s irským barmanem diskutovat o chuti, nedej bože hanit jejich whisky. Pamatujte, že kolem jednoho barmana se nachází nejméně dalších šest Irů.
Kolem nás lítaj žigulíci, co tu mají zase jednu Ruskou zvláštnost. Mají kouřový skla. Všechny. Čili včetně předního. Vypadá to dost vesele. Kouřový skla si dávaj i na Gazíky a Uazy. To vypadá ještě veseleji.
V Piatigorsku lítáme tři hodiny po tržnici kde mají všechno od sejrů, kazet, cívek až po televize a ledničky, myslím, že by tu šel sehnat i tank, sháním to námořnický triko, je poslední, je mi dlouhý jak sviňa, ale za 220 rublů se nedalo nevzít. Fugas kupuje policejní tílko (to má červený pruhy) za stovku.
Ještě kupuju tři flašky vodky, nějaký cigára – papirosy belomorky. Dáváme s Vlastou supr šašlik za 40,-. Vegetarián Karaf si kupuje chleba. Ještě beru pitnej režim do vlaku, čtyři flašky vody a jeden Sprite, jak to doma nepiju, tak tady mě to v tý lednici úplně nalákalo.
20.07.2005 středa
Po ránu kafe, vajca a v deset jdeme na trek k čelu ledovce Schelda. Neldelšího ledovce centrálního Kavkazu. Samozřejmě, pořád do kopce.
Po cestě zase jdeme pře vojenský ležení, tak se identifikujeme, ukážem hromadu papírů a razítek a po šutrech skáčeme k ledovci.
Je to hromada sněhu a ledu, z vrchu pokrytý vrstvou hlíny a kamení. Jak svítí slunce a odtává ten sníh, tak šutry s celkem slušnou kadencí zvrchu padají, tak se tu radši dlouho nezdržujeme.
Zase po šutrech zpět. Beru si skoro kilovej kámen jako těžítko do fabriky a nabírám z řeky Scheldy písek. Nevím proč, v mapě je psaná jako Shkhelda. Kousek před vojenskou kontrolou čekám na ostatní, akorát vidím dva vojáky jak s dalekohledem mizí za kamenem s cílem pozorovat nějaký ženský, co sem dorazily z tábora a teď se tam někde opalujou. Holt to maj kluci těžký. Ale ne nejhorší. Tak si ještě vyfotím housenku a vojáka. Toho tajně, oni nějak nechcou. Housenky jsem se taky neptal.
Sláva chvíli toho borce přemlouvá, ať mu jako zapózuje, ale ne. Asi se bojí, že by mu ukradl duši. Nebo spíš, že by dostal pojeb.
Nějak mi lupe v botě. Ta podrážka sice drží, ale ďoura se zvětšuje. Na funkci to vliv nemá. Ale sere mě to. Jinak, i přes to, že jsem sem táhl malou tubu s krémem a ani jednou je nekrémoval, tak mám furt sucho.
Jdeme se nažrat do šašlikárny, tentokrát si dávám pečenou Kuricu s fritovanejma bramborama. Konečně maso. Po dvaceti dnech. Ty vole. Neuvěřitelný… Kdosi si dává ten můj objev Žuljen, dokonce i Karaf, kterej houby normálně nejí. Pitomý je, že baba ho za stejný prachy udělala tak polovičku.
Protože je hic, tak se prolejváme pivama. Přichází osm ruských alpinistů a jedna alpinistka. V trati byli patnáct dní, taky na to vypadaj, stotřiceti litrový batohy, stavební helmy, no pohoda. Furt žerou a už po první sklince domácího vína se začnou motat a shazovat sklo ze stolu. Klasika.
V base campu se uz pomalu balím na zítřejší cestu, spát budu jen v tenkým cestovním spacáku. Karaf letí do Elbrusu koupit pohledy a vodku Prijut 11. Na etiketě je ten barák ještě než vyhořel, vypadá to jako z nějaký sci-fi. Nakonec bere těch vodek sedm. Baba už o pětku přidražila, tak má asi radost, potvora. Pavla dělá bramboráky z pytlíku, tak žereme. Sice to je zase něco instantního bramborovýho, ale tentokrát to má chuť.
Vrací se nám Mirka, která ten Elbrus nakonec dala. Takže je čtrnáctá. Jediná žena od nás. Takže 73,7 % úspěšnost. Pěkné. A ještě jsem dostal kámen. Nějaká vyvřelina nebo co to je za asfalt z 5500 m.n.m.
Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz
Poslední pochlastávání. Probíhá několik Putinek s percem a stává se tu z toho docela slušná kalba. Zevnitř řvou místní melodie a nějaká disco hudba. Nemůže to dopadnout jinak, než že tam končíme. Já tam jsem doslovat odvlečen Vlastou. Tam se maskuju v kuchyni, žeru jim tu nějaký pirohy a konzumuju vodku. Místní mládež má radost z technorytmů, my zase z místní hudby. Tak to Osman, kterej se vžil do role DJ, všelijak mixuje. Posilněn několika pivy a podobným množstvím vodky tancuju kozáčka. Už to není co bejvalo, dejchat nemůžu, ale úspěch to je plný. Radši se pakuju.
Potom se mě kdosi slovensky ptá, jestli tancuju v nějakým souboru.
„Ne, jenom když su ožralej…“
Karaf si našel novou kamarádku Renatu, tak se věnuje jí a já se tím pádem můžu věnovat jeho pivu. O půlnoci padám do komatu.
21.07.2005 čtvrtek
Vrací se Karaf. Jsou čtyři hodiny ráno. Nedopadl tak zle, páč docela dost lidí kalilo nonstop. Taky na to teď vypadaj. Vstáváme netradičně v sedm, dobalujeme, naposledy fotíme, poslední panák s Osmanem a cpeme se do busu, kterej nás vyhodí v Piatigorsku.
V 8:30 vyjíždíme. Je děsný vedro. Po cestě jedeme přes jednu policejní gajku, to je v pohodě, pak tři policejní kontroly. Prvnímu stačí čtyry piva, druhej je zmrd a chce úplatek 200 $, nebo že prej naloží řidiče a odveze do Nálčiku na krev. No zmrd, prostě. Poslední kontrola v pohodě, to nechcou dokonce ani ty piva. Jet přes rusko autobusem s jinou espézetkou než místní bych teda už nechtěl. Čůráci.
Kolem nás lítaj žigulíci, co tu mají zase jednu Ruskou zvláštnost. Mají kouřový skla. Všechny. Čili včetně předního. Vypadá to dost vesele. Kouřový skla si dávaj i na Gazíky a Uazy. To vypadá ještě veseleji.
V Piatigorsku lítáme tři hodiny po tržnici kde mají všechno od sejrů, kazet, cívek až po televize a ledničky, myslím, že by tu šel sehnat i tank, sháním to námořnický triko, je poslední, je mi dlouhý jak sviňa, ale za 220 rublů se nedalo nevzít. Fugas kupuje policejní tílko (to má červený pruhy) za stovku. Ještě kupuju tři flašky vodky, nějaký cigára – papirosy belomorky. Dáváme s Vlastou supr šašlik za 40,-. Vegetarián Karaf si kupuje chleba. Ještě beru pitnej režim do vlaku, čtyři flašky vody a jeden Sprite, jak to doma nepiju, tak tady mě to v tý lednici úplně nalákalo.
V obchodech mají takovej systém, že člověku seberou tašku, dají do skříňky, člověk vyfasuje číslo a jde. Po zaplacení se to vrací. Zkrátka se tu krade co jde.
Jdeme ještě mrknout na sochu Lenina, ten je tady taky nesmrtelnej. Teď se podstavec hodí maximálně tak jako trenažer pro mládež na skateboardech, jeden si tu za chvilu rozbije držku s takovouto. Za Leninem hoří věčnej oheň z takový trubky, která by šla zakrýt víčkem od ešusu. A bylo by po ohni. To by mě ale asi popravili na místě. Do třetice tu je několik pamětních desek hrdinům boje, někteří ještě neumřeli, ale desku i s místem na datum úmrtí tu mají. Na procházku sem asi nechodí.
V 15:00 se loučíme s osazenstvem busu a ti odjíždí kamsi do prdele. Teda domů. A my jdeme na vogzal, neboli nádraží. Jde se furt rovně, každej koho se ptáme mává rukou, že jako rovně, sakra to je štreka, holt Rusko. Rusko je bolšoe. Rusko je velké. Karaf píše pohledy, já jdu ještě koupit šest litrů vody.
Máme lístky na plackartu do Charkova za 600 rublů jeden. Ve vlaku ještě platíme 40 rublů za povlečení. Dežurnaja je mladá pěkná holka, ostatně jako skoro všechny v týto soupravě, ale tváří se jak kakabus a nechce s námi komunikovat. Pojezd, neboli vlak odjíždí v 16:09, zase na čas. Konečná je v Minsku. Tentokrát jsme pohromadě a v jedný buňce, to je fajn. Jsme zkušenější, tak máme kafe, čaje, instantní věci co jsme posbírali po lidech v základním táboře, půjčil jsem si i hrnek a Karaf táhne ešus.
Fugas vybíhá pro pivo, baba ho sprdla jaký že chce, on že studený, ona jestli světlý nebo tmavý, on že tři stejný, ona tři stejný nemá, tak mu něco vrzla a bylo.
Ve vlaku je teplo, holý nohy trčí do uliček, jsme sice na kraji, ale protože se vylýzá jenom jedněmi dveřmi, musíme vždycky přes celej vagón. Když člověk vleze do druhýho vagónu a vyleze tam, tak ho dežurnaja sprdne. Moc se tu s tím neserou.
Fugas jde zase pro pivo, tentokrát se vrací s jeden a půl litrovou petkou, že chtěl velký J.
Mažeme to do noci. Vaříme pudink na ráno, aby stačil ztuhnout, drobíme do něj zbytky medovníku. Dojídáme chalvu. Nad námi je obrovskej brutální úplněk, nebo spíš něco, co bude brzy úplňkem.
22.07.2005 pátek
Třese se mnou dežurnaja, aspoň usmát by se mohla, že jsme jako na hranicích. Je půl sedmý. Velká hodinová ručička putuje o jednu otočku zpět, přejíždíme časový pásmo. Na Ukrajinu. Tak si tedy dáváme Ukrajinský časy, Karafův telefon si dává čas Kuvajtskej.
Celníci. Vyplňujeme tranzitní kartičky pro Ukrajinu a odevzdáváme ty ruský. Imrvére tu hraje rádio. Proboxovávám se na záchod, kterej je pořád blokovanej nějakejma hygieny chtivejma ženskejma. Pak zase kontrola. Borca zajímá hlavně kovová flaška na vodu a čelovka.
Snídáme ten pudink, kterej stejně neztuhl, oproti včerejšku jenom vystydl. Jako psí čumák. Vařím si caro. Naproti nám sedící bělorusi nám dávájí pirožky s kartopflem a okurku. Supr snídaně.
Jedeme Ukrajinou. Jedna baba se nám nenápadně sápe po Rexlexu, no čumí na to jak spadlá z višně. Za prvý na latinku, za druhý na ty fotky. Dobře jí tak. Já už mám přečtený všechno, co mi přišlo pod ruku, Reflex, Everest, Epocha, 21. století, všechno. Usínám.
A jsme v Charkově. Je 13:02, zase jsme přijeli na čas. Neuvěřitelný. Do Užhorodu už nic přímýho nejede. Tak bereme první vlak tím směrem. Na lístky jsou hrozný řady. Fugas to zkouší u různých okýnek, Karaf stojí frontu, já hlídám batohy. Když je Fugas u okýnka, tak to baba zavře a pošle ho vedle. Tak jde vedle, dostane se k okýnku a baba zavře zase. To už je dobře nasranej, jde ke třetímu a na řadu se dostává stejně s Karafem co stojí u čtvrtýho. Jedeme do Kyjeva. Expresem. První třídou. Za 200,-.
Jdeme nakoupit nějakou vodku. Nacházím Army shop, tak tam jdeme zkusit ty trika a pily. Nemaj, neznaj, netušej ale posílají nás do druhýho kšeftu. Jdeme na metro. To se sestává z díry do země, strašně rychlejch eskalátorů (ožralej bych z toho nevystoupil), okýnka, kde se prodávaj plastový kolečka, jedno kolečko, jeden vlez do placenýho protoru a dělej si tam co chceš a jak dlouho chceš. To je dobrý. Procházíme takovejma chytačema neplatičů, přesně jak bylo v seriálu Jen počkej, zajíci, kde to toho vlka vždycky chytlo za ocas. Dole ruský vagóny, jako kdysi v Praze, takže žádná změna. Je pátek, špička, tak to je masakr. Jedeme dvě zastávky, přestup, další dvě a jsme tu.
Army shop po chvíli doopravdy nacházíme, ale je to spíš takovej butik s maskovanejma hadrama, buzolou a americkou baterkou. To nás spíš zaujal krám s vodkou na protější straně ulice. Já kupuju flašu, Karaf tři a zase do metra. Po cestě Karaf vystupuje a jde mrknout na trh s nadějí, že to triko přece jen někde sežene. My jedeme na nádraží, kde končíme v krámě s vodkou.
Na nádraží si dávame pivo a kafe, kafe je zas takový malý, připravovaný v džezvě a silný jak sviňa. Vlak stojí na nástupišti, Karaf nikde, tak jdeme omrknout situaci. Před vagónem stojí dežurnyj, místo modrý uniformy má fialovou a zrovna ho drbe vedoucí soupravy za to, že je nedostatečně upravenej. Uvnitř jsou střídavě kupéčka po třech a po šesti lidech, pohodlný křesílka, uprostřed stůl, dvě televize, klimatizace, koberec, no hotovo. Sedíme rozházeně, ale nakonec se Fugas mění s jedním vojákem, tak jsme vedle sebe. Letím pro Karafa, ten tam už poměrně nervózně vyhlíží, na sobě pruhovaný námořnický tílko, v báglu ještě triko s dlouhým rukávem, no září spokojeností.
V tašce s pitným režimem nám zbyla už jen flaša vodky. Veselé… Do Kyjeva, hlavního města Ukrajiny, přijíždíme opět na čas, v 22:17. Je tu obrovský, moderní, upravený, čistý a pěkný nádraží. Vlak do Lvova bychom tak tak stihli, kdyby nebyly volný už jen dvě místa. Tak pojedeme zítra do Užhorodu. Máme 11 hodin čas. Ale zase máme plackartu, která stojí třetinu peněz na dvounásobnou vzdálenost. Jedeme za nějakejch 50 hřiven. Dřív než autobus od cestovky už ale v Brně nebudeme. Nevadí.
Ještě jsme zkoumali možnost jet do Čopu. Jenže si nemůžeme vybavit, kde je. Jsme tu tři. Jeden světaznalej, jeden evropyznalej, jeden něco mezi a ani jeden si nedokážeme uvědomit, kde je Čop. Kurva.
Tak jdeme na jídlo. Pečená brambora v alobalu, po rozříznutí nakydaná máslem a sejrem, rozmatlaná a se salátem za 8 hřiven. Ač to něčím připomíná ty naše kaše co jsme žrali tři tejdny, je to dobrý. Dávám si dvě. Karaf taky. Je tu na vybrání asi osm druhů salátů, tak si dávám jinej, a on to je nakrájenej párek s kečupem. Supr, mám maso.
Byli jsme zvědaví, jak vypadá země víc než dvacetkrát větší než Česko, kterou obývá čtyřikrát méně lidí, z nichž víc než čtvrtina žije v hlavním městě. I za krátkou dobu, po kterou trvala naše návštěva, jsme nasbírali množství nezapomenutelných zážitků. Přivezli jsme si vzpomínky na drsnou zemi kočovníků, na zemi, která patří všem a kde kromě několika málo míst není problém postavit stan na jednu noc nebo ger (jurtu) na celou sezónu kdekoli se vám zlíbí. Alespoň trochu jsme poznali lidi i přes svou drsnou povahu neskutečně přátelské a pohostinné. Bez obojího by ve zdejších podmínkách asi nepřežili.
Na ruzyňském letišti se schází celá naše devítičlenná skupina. Naši vedoucí Vláďa a Piff, Ostraváci Jarda a Radek, Katka a Petra (holky ze severu) a my z jihu republiky – Jitka, Michal a Jana. Neděláme si iluze o tom, že letištní personál bude s našimi batohy jednat v rukavičkách. Doladíme poslední detaily v balení, dotáhneme a zajistíme přezky, zamkneme zipy a pro jistotu si bágly necháme ještě zabalit do fólie. Jdeme se odbavit a po průchodu bezpečnostním filtrem už nic nebrání tomu, abychom se svěřili do péče Aeroflotu a odletěli do Moskvy. Zde musíme přečkat pět dlouhých hodin v nehostinném tranzitním prostoru, ale naštěstí se dočkáme a po dalších sedmi hodinách letu vystupujeme v ranních hodinách mongolského času na Čingischánově letišti. Razítka v pasech máme, zdá se, že naše kletry cestu taky přežily, takže můžeme směle vyrazit do Ulaanbaataru – důvěrně zvaného UB. Ujímá se nás Zoolo, naše průvodkyně a anděl strážný. Po celou dobu, co jsme si s ní mailovali, jsme si mysleli, že je to muž, a ona to zatím je drobná dívčina… Seznamuje nás s pestrým, leč velmi nabitým programem, ze kterého nakonec stihneme tak asi čtvrtinu. Nasedáme do aut a vyrážíme do města. Silnice jsou opravdu rušné a na evropské poměry by se dalo říci až nepředstavitelné. Jede ten, kdo má větší auto, blinkry jsou velkou neznámou a přednost zprava? Co to je? Ještě, že máme místní řidiče a v tom zmatku nemusíme řádit (ten překlep je schválně) sami. Jsme ubytováni v centru města v jednom z mnoha růžových, oprýskaných paneláků. Chvilku se rozkoukáváme a za chvíli vyrážíme vstříc dalším zážitkům.
Překvapení ale dnes není vskutku málo. Sotva vkročíme za brány monastiru Gandan, nastane zde ruch, který připadá neobvyklý i nám cizincům. Policisté, kteří chvílemi vypadají, jako že sami přesně neví, co se bude, vytyčují jakési nepříliš striktně dodržované volné koridory a postupně vytlačují návštěvníky z jedné části klášterního komplexu. Ani naši průvodci z počátku nevědí, co se bude dít. Za chvíli se od nich dozvídáme, že do Gandanu zavítá dalajláma, který je momentálně na návštěvě Mongolska. Pro věřící zajisté dlouho vyčkávaný a vytoužený zážitek, my jsme ohromeni… Nikdo by tomu před pár hodinami ještě nevěřil, ale je to tak…
Prohlídka UB pokračuje… Po obědě v čínské restauraci a návštěvě představení souboru, který převádí do jevištní podoby mongolský folklór, nás místní taxík odváží na „black market“, neboli tržnici, kde seženete čaj, sluneční brýle, značkovou bundu či nábytek do jurty a my se oddáváme poněkud hektickému a radostnému nakupování, smlouvání a dohadování o cenách …
Expedice začíná – naše nejsilnější zážitky
Naše expediční vozidlo, německý mercedes, na nás se zpožděním (řekla bych, že pro Mongoly zcela běžná věc) čeká před apartmánem. Do terénu s námi pojedou řidič Bata, jeho pomocník Alchabaatar a náš „ochránce a tlumočník“ Timur, jemuž tato cesta umožní první setkání s tím, co se ve skutečnosti skrývá za branami UB. Troufám si říci, že mnohdy kouká ještě více vyjeveně než my Evropani. Ale zajisté není sám. Jak se postupně dozvídáme, většina obyvatel UB nikdy neopustila město. Venkovský život je jim naprosto neznámý.
Rána jsou chladná, každodenním rituálem se stává, že nám přes noc zamrzne voda, a tudíž jsme odkázáni na kamarády a jejich zásoby vody prozíravě ukryté ve stanu. Tam je přece jen trochu tepleji. Budíček je vždy spojen s přátelským bušením na stan „denních vůdců“. Následuje rychlá snídaně, nastrkání věcí do kletrů a balení od ranní rosy mokrých stanů, které po celou dobu naší expedice nedostanou šanci úplně uschnout.
Po několika dnech strávených zběsilou jízdou v přeplněné dodávce plné jemného prachu, rozlitého kumysu, svištího masa, spatříme opět větší město. A ne ledajaké. Pokud bychom se vrátili do dávné historie, octli bychom se v hlavním městě Mongolska. Nyní je z Kharkhorinu jen ošklivé stepní hnízdo plné malých chudých domků obehnaných, po ruském vzoru, dřevěnou ohradou. Jedinou zajímavostí je klášter Erdene Zuu nesoucí status prvního mongolského budhistického kláštera, z jehož krásy a vznešenosti toho po pár desetiletích komunistického režimu zbylo žalostně málo.
Cestou kolem překrásného Orchonského vodopádu se stále hlouběji noříme do druhého nejvyššího pohoří Mongolska – Khangai. Všude kolem nás jen rozlehlá step, masivy hor vrhající za soumraku hrozivé stíny, stáda jaků brodící řeku… Každou chvíli kolem nás proběhne Mongol ženoucí své stádo na koni. Jezdci jsou skvělí, to uznal každý z nás. Nikomu by zpočátku nepřišlo, jak může být zkrocení koně a samotná jízda obtížná. Po hodinové projížďce, kdy jsme se proháněli stepí a užívali si kouzelného pocitu svobody, téměř každý z koně slezl a měl velké problémy s udržením se na vlastních nohách. Chybí nám trénink, evropská sedla a znalost mongolských povelů. Projížďky na koňském hřbetu nás velice bavily, možná ale ještě víc naše mongolské přátele, kteří nás vždy pobaveně pozorovali. Možná i právě proto nám koně často ochotně na chvíli svěřili třeba jen za pár bonbonů či tatranku.
Při našem putování stepí, kdy jsme natěžko procházeli kolem obydlí místních venkovanů, jsme se nemohli vyhnout nahlédnutí do tamější kultury a způsobu života. Pozvání do jurty a s ním spojené popíjení kumysu a ochutávání domácího tvarohu nelze odmítnout. Kumys (mongolsky ajrak), bílá nakyslá tekutina vzniklá kvašením kobylího mléka, jenž je velmi obvyklým a oblíbeným nápojem, okamžitě rozdělil členy naší expedice na vyznavače a odpůrce místních mléčných výrobků. Stali jsme se svědky veselých i útrpných pohledů něterých z nás – nikdo však nechtěl urazit hostitele. Popíjení mírně alkoholického kumysu, kterého jsou Mongolové schopni vypít neuvěřitelné množství, je často provázeno hraním mongolských tradičních her. Ani nyní naši členové nezůstali stranou. Vyzkoušeli jsme si, co se dalo.
Ani s naším pěším putováním to nebylo tak úplně jednoduché. Hory jsou sice prakticky nezalesněné a terén je tudíž přehledný. O mapách vhodných k něčemu jinému, než snad letecké navigaci si můžeme nechat jen zdát. Když už ale díky domorodcům známe přibližnou trasu cesty, vydáme se na trek rozlehlou planinou a nahlédneme i do kopců. Sem tam brodíme řeku či zastavujeme u skupinek dětí, se kterými za sladkosti děláme drobný výměnný obchod. Při navigaci často přichází na řadu intuice. Ne vždy se ale názor jednoho shodne s druhými. Naštěstí se nenecháme zdejším terénem zmást natolik, abychom v kopcích museli zůstat.
Našich vrstevníků (kolem dvaceti let) jsme na konci prázdnin moc nepotkali. Dalo by se říci, že téměř žádné. Jsou internátních školách poblíž měst a domů se vracejí jen zřídka.
Dny plynuly, konec stepi stále v nedohlednu…Orientace není zcela jednoduchá. Ne vždycky se dá navigovat metodou dva dny rovně a pak doleva. Někdy je potřeba v místních nekonečných prostorách trefit konkrétní cestu nebo most a to je někdy trochu problém. Proto každou chvíli stavíme u jurty a sledujeme naše průvodce, jak se dohadují s místními lidmi, kteří se nám snaží ukázat tu pravou cestu. Nemyslete si, jízda v tomto terénu by byla velkým oříškem i pro zkušeného řidiče. Místní prašné cesty, které vypadají, jako by jen tak nazdařbůh protínaly step, se zdají být jakž takž rovné, ale stačí chvilka nepozornosti, větší výmol a auto nejede… I to se nám přihodilo. Naštěstí jsme zanedlouho celí vyplašení dojeli k městečku, kde si i s naším autem dokázali alespoň provizorně poradit a opravit jej. S půldenním zpožděním se přibližujeme k jezeru Terkhiin Tsaagar. Počasí nás velmi překvapilo, na zimu už jsme si zvykli, ale sníh nás opravdu zaskočil. Celí zachumlaní a promrzlí se snažíme postavit stany, náhle se u nás však objeví mongolská copatá slečna nabízející nám nocleh v jurtě. To zcela mění situaci. Popadneme všechny sbalené i nesbalené věci a uháníme do tepla.
Vulkán, jenž se vypíná nad jezerem, se stane naším cílem hned následující den. Dlouhá cesta přes lávové pole je ohromným zážitkem pro nás všechny. Když už nám zbývá asi jen 300 metrů převýšení, zastavujeme se u óva (hromada větví s modrými šátky a tím, co každý přihodí). Po vzoru našich průvodců jej třikrát kolem dokola po směru hodinových ručiček obcházíme a přihazujeme kamínky nalezené v těsné blízkosti. Pokud bychom tak neučinili, s velkou pravděpodobností by následující dny mohly být dramatické. Po výstupu nahlédneme do kráteru nyní již po staletí neaktivní sopky Khorgo. Při sestupu v dálce vidíme vesnici, kam máme namířeno… Jelikož step velmi zkresluje vzdálenosti, ještě se pěkně projdeme a pak budeme ještě nějakou dobu čekat, než Bata dojede s autem, které jel před cestou zpět do UB nechat zkontrolovat a opravit.
Čas zde mimo civilizaci ubíhá rychleji než voda, a tudíž si nikdo z nás neuvědomuje, že nás čeká poslední večer v divočině. Díky zastávce na trhu si místo standardní instantní pochoutky, případně občasných pokusů v místních občerstvovnách, dáváme tradiční mongolský pokrm, chorchog. Celé kouzlo spočívá v tom, že se do hliníkové konve dají rozžhavené kameny, na ně skopové maso, zelenina a to vše se zaleje vodou a nechá v ohni. Po necelé hodině jsme se dočkali. Samotné servírování pokrmu do našich ešusů bylo zážitkem. Smrákalo se, ale kosti obalené lojem se nedaly ignorovat. Kupodivu si ale větší část naší expediční skupiny pochutnávala a ti, kteří mají radši libové a ochucené maso se skryli i se svou porcí do tmy. Nejednou mě napadl citát, který jsem si přečetla před naší cestou. „Mongolská strava není pestrá ani chutná. Dalo by se říci, že je až nechutná .“ No, zas taková hrůza to není, jen našinec nesmí být moc velká citlivka. Dlouho do noci jsme opět seděli či postávali u ohně a užívali si zpěvů našich mongolských přátel…
Na přelomu srpna a září 2006 navštívila Mongolsko skupina sedmi mladých lidí z různých koutů Česka, kteří zde pod vedením dvou vedoucích a místních průvodců plnili podmínky programu Edie.
Program Edie (v plném znění Program pro mládež, Cena vévody z Edinburghu) je mezinárodní nesoutěžní program určený mladým lidem od 14 do 26 let, kteří chtějí pracovat na svém zdokonalení. Program založil v roce 1956 manžel britské královny princ Filip, vévoda z Edinburghu. V současné době je do něj u nás zapojeno okolo čtyř stovek lidí.
Sotva se před námi objeví vysoké tovární komíny, je zřejmé, že UB máme nadosah. Čeká nás civilizace, voda, jídlo… A také plánované setkání s mongolským centrem pro mládež. Seznamujeme se s jejich programem, obdivujeme ruční práce holčiček a alespoň částečně se jim snažíme představit ČR. Zdá se, že vše se zaujetím sledují. Není divu, tolik stromů, kolik je na pohlednicích, které jsme dovezli, asi v UB nebudou mít šanci nikdy spatřit.
Odpoledne zamíříme i s naší průvodkyní do české restaurace, kde si po dlouhé době dopřejeme pravý vepřový řízek i s bramborovým salátem. Chvílemi si opravdu připadáme jako doma. Číšník k nám promlouvá češtinou s úsměvnou intonací, na stěně visí obraz s českou hymnou. Jídelní lístek nabízí pravou česnečku, svíčkovou, moravského brabce… Jako doma!
UB – Praha
Sněhové vločky a ranní mráz nás doprovází celou cestu na letiště. Jurty i socialistické budovy jsou pokryty bílým popraškem. Nejspíš sníh překvapil i místní – začátkem září by zde mělo být nejstabilnější počasí. Taxík pro nás přijel včas, ale… Řidič pravděpodobně přecenil své schopnosti a výdrž vozu, a tudíž je třeba vyměnit kolo. S malým zpožděním ale přijíždíme na letiště. Z letadla pozorujeme rozlehlé stepi a stále se vzdalující prašné cesty a jurty… V Moskvě opět musíme dlouho čekat, ale všichni jsme tak nabyti dojmi, že to nikomu ani nepřijde. Zvlněná barevná krajina a pražské letiště nás vítá ve večerních hodinách…
Obzvlášť „útulné“ místo na dlouhé čekání na letadlo
I přes chladný vítr bylo večer celkem teplo. Do rána nám zamrzla voda.
S naším jezdeckým „uměním“ jsme byli zdrojem zábavy místních. Možná i proto nebyl problém na chvíli si koníka půjčit.
Maso a zelenina se dají do konve společně s rozžhavenými kameny, zalije se to vodou a tak asi hodinku se okolo toho topí
Návrat do civilizace. Taky příležitost ke společné fotce.
Cestu je někdy potřeba upravit, aby projela i naše Mercedeska stavěná spíš na německé dálnice
Vodopády – ideální pozadí pro fotku typu „byli jsme tu“
Kluky strašně zajímaly naše stany. Nakonec si je zkusili i postavit
Khangai Nuruu – druhé nejvyšší pohoří Mongolska
Chvilka nepozornosti a poloosa je v … prasklá. Nakonec jsme ale šťastně dojeli.
V popředí náš expediční vůz, v pozadí expediční Tatrovka Francouzů, které jsme potkali.
