Cestovatel.cz – 335. stránka – Cestovatelský portál

Paríž je pestrý

Paríž má veľa prívlastkov. Medziiným metropolu volajú aj „Mesto
svetiel“. Veď Paríž bol odpradávna centrom vzdelania a nových
myšlienok, parížsku Sorbonnu ako jednu z najstarších európskych
univerzít, založil v meste na Seine v roku 1257 spovedník
kráľa Ľudovíta IX, jediného svätého francúzskeho kráľa, Robert de
Sorbonne. Ako druhý dôvod pre spomínaný prívlastok môže byť
skutočnosť, že mesto malo ako jedno z prvých európskych miest
pouličné osvetlenie.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Hlavné mesto Francúzska, Paríž, má viac ako dva milióny obyvateľov (časť Ile-de-France, užší Paríž), s predmestiami temer desať miliónov obyvateľov. Paríž má veľa prívlastkov. Medziiným metropolu volajú aj „Mesto svetiel“. Veď Paríž bol odpradávna centrom vzdelania a nových myšlienok, parížsku Sorbonnu ako jednu z najstarších európskych univerzít, založil v meste na Seine v roku 1257 spovedník kráľa Ľudovíta IX, jediného svätého francúzskeho kráľa, Robert de Sorbonne. Ako druhý dôvod pre spomínaný prívlastok môže byť skutočnosť, že mesto malo ako jedno z prvých európskych miest pouličné osvetlenie. Osvetlenie tohto veľkomesta zostalo naozaj skvelé do dnešných dní. Návštevníkovi vychutnávajúcemu Paríž večerami a v noci, umožňuje získať jedinečné estetické dojmy. I staručká dôstojná dáma, Eiffelova veža, vyzerá úplne inak vo dne ako v noci. Vysvietená tisícami svetiel žiari naďaleko ako obrovský trblietavý šperk. Hneď v blízkosti veže môžete od pouličných predavačov získať za pár eur malú vysvietenú verziu veže.

Paríž niektorí volajú aj Mesto večnej lásky. Najmä ku sviatku svätého Valentína sem vo zvýšenej miere prúdia turisti z celého sveta a parížske hotely sú beznádejne obsadené. Turisti sa potulujú doslova všade: na nekonečných bulvároch pozdĺž Seiny, v blízkosti bývalého väzenia Conciergerie, v ktorom väznili aj Máriu Antoinettu, v okolí katedrály Notre Dame a vôbec pri všetkých magnetoch tohto mesta.

Parížania a turisti všetkých rás a farieb pleti, dopravné prostriedky najrozličnejšieho druhu, všetko je v tomto meste v neustálom chvatnom pohybe, ktorý neutícha ani v noci. Výnimkou nie je ani metro s celkovou dĺžkou viac ako dvesto kilometrov, má 380 staníc a 16 liniek. Mimochodom, parížske metro je jedno z najstarších v Európe, prvú trasu otvorili v roku 1900, poslednú v roku 1998. Dianie v metre, no nielen tam, je dôsledne monitorované bdelými očami videokamier. Ani to však miestami nebráni najmä vyšportovaným mladíkom tmavšej pleti obchádzať nie príliš dokonalý vstupný turniketový systém a zamieňať si východ za vchod. Tu sa však nikto nad tým príliš nepozastavuje, revízorov je v metre ako šafránu. Pre uponáhľané tempo života a ostrahu takmer na každom kroku by som Paríž týchto dní nazvala aj mestom neustáleho zhonu a možno aj strachu. Je to určite spôsobené celkovou situáciou vo svete.

Ak sa zaujímate o historické pamiatky, je potrebné doslova „obrniť sa svätou trpezlivosťou. Hoci vo februári okrem spomínaného sviatku svätého Valentína, je turistická sezóna ešte tak povediac za horami – za dolami, v Paríži boli dlhé rady pred vstupom azda do každej pamätihodnosti. Pred každým múzeom, galériou, ba i kostolmi sa stáčali nekonečné hady záujemcov. Obyčajne bolo potrebné vystáť dva rady. V prvom nám pracovníci bezpečnostných zložiek presondovali kabelky a akúkoľvek príručnú batožinu včítane vrchného ošatenia, prípadne i obuvi a prešli sme cez bezpečnostný detektor. Zažili sme aj trocha absurdnú situáciu, keď bdelým strážcom pod Eiffelovou vežou prekážalo, že jeden člen našej skupinky neniesol v rukách vôbec nič… Len potom sme mohli postúpiť do ďalšieho radu na nie práve lacné vstupenky. S čakaním sa musíte zmieriť, či pôjdete do dvojposchodovej Svätej kaplnky /Sainte Chapelle/, považovanej za najkrajší parížsky kostol, ktorý dal postaviť Ľudovít IX. pre nakúpené relikvie: Kristovu tŕňovú korunu a kvapky Kristovej krvi alebo do múzea múzeí – Louvru, alebo sa rozhodnete hoci vzdať hold technickému umu a schopnostiam človeka, ktoré stelesňuje Eiffelova veža. V stánkoch umenia vás tiež bude sledovať bdelé oko kamier, v niektorých inštitúciách je zakázané fotografovať. Našťastie, vo Francúzsku sa tento zákaz obchádza s gavalierskou nevšímavosťou, počínajúc kustódmi a končiac samotnými návštevníkmi.

A pravdaže, treba si zvyknúť na prítomnosť vojakov ovešaných samopalmi, obyčajne chodia v trojici. Vojaci sú v dnešnom Paríži azda všadeprítomní. Má to aj svoju výhodu. Už len svojou nenápadnou prítomnosťou vyčisťujú terén od bezdomovcov, drobných zlodejíčkov a podvodníkov. Ale zároveň je to daň našej dobe, ktorá neustále hlasno bubnuje na výstrahu proti terorizmu. Zažívajúc neustále kontroly a pri stretnutiach s vojakmi a policajtmi človeku napadne kacírska myšlienka, kam sme to až vo svojom vývoji dospeli… Trojice vojakov prečesávajú aj parížske stanice, ktoré sú síce čisté, ale svojím chladom a prievanom pripomínajú skôr polárne stanice. Žobrákov a bezdomovcov tu ťažko nájdete, ešte tak v metre.

Hliadkujúcich vojakov stretnete dokonca na chýrnom starobylom cintoríne Père-Lachaise, ktorý dal zriadiť v roku 1804 cisár Napoleon ako jeden z troch cintorínov mimo hradieb mesta. Od roku 1786 bolo totiž zakázané zriaďovať cintoríny vo vnútri mesta. Dnes leží cintorín Pére-Lachaise hlboko v srdci mesta a záujmu všadeprítomných turistov. Na cintoríne Père-Lachaise je vraj viac ako milión hrobov, usporiadaných do 65 divízií, je to naozajstné cintorínové mesto dokonca s nazvami ulíc. Na cintoríne našli posledný odpočinok mnohé známe svetové osobnosti, napríklad Moliér, La Fontaine, Edith Piaf, poľský skladateľ Frederik Chopin (Chopinov pomník je neustále obsypaný živými a umelými kvetmi), Miguel Angelo Asturias, zakladateľ magického realizmu a nositeľ Nobelovej ceny za literatúru z roku 1967, či z novších osobností tu odpočiva aj Jim Morrison, spevák skupiny The Doors. Najmä mladší návštevníci, keď nenájdu Morrisonov hrob, nepohrdnú ani odfotografovaním sa pri avantgardnom pomníku Oscara Wilda vo forme akéhosi mužského fénixa.

Cintorín Père-Lachaise je známy tým, že sa tu nachádza najviac pamätníkov 1. svetovej vojny. Aj my sme tu našli pamätník československým vojakom, ktorí padli v prvej svetovej vojne na francúzskej pôde. Neďaleko Múra komunardov postaveného na počesť tu zastreleným asi stopäťdesiatym komunardom, ktorí ako poslední bránili v roku 1871 robotnícku štvrť Belleville, stoja tiež pomníky obetiam koncentračných táborov 2. svetovej vojny. Pamätník československým vojakom nebola jediná pripomienka našej vlasti v srdci tejto skvelej uponáhľanej metropoly. Kúsok Slovenska leží neďaleko Eiffelovej veže v podobe Prešporskej ulice. K názvu ulice je pripojené vysvetlenie, že ide o historický názov hlavného mesta Slovenska, Bratislavy.

Paríž je mesto nesmierne bohaté na kultúrne a historické pamiatky, ukryté v múzeách, galériách či vystavené priamo na uliciach. Väčšina pamiatok, historických budov a pomníkov je vo výbornom stave, po ošarpanosti ani stopy. Turista by na dôkladnejšie spoznanie historických a kultúrnych lahôdok Paríža potreboval iste zopár týždňov.

Netreba sa však uzatvárať len do minulosti. Čas beží, doba postupuje. Paríž je živý organizmus so svojimi slabšími aj krásnymi miestami, a kráča s dobou. A ako naozajstná krásavica, mesto hýri rôznorodosťou po všetkých stránkach. Kto má rád modernú architektúru, rozhodne by si nemal nechať ujsť napríklad Námestie Bastilly a tiež najmodernejšiu parížsku administratívnu a obchodnú štvrť La Défense. Na Námestí Bastilly dávno niet ani stopy po obávanom väzení, do ktorého kedysi francúzski králi posielali svojich protivníkov. Spomínanému miestu dnes dominuje 52 metrov vysoký Júlový stĺp s pozlátenou sochou anjela slobody /ako pamiatka na tých, ktorí tu zomreli počas revolúcií v roku 1830 a 1848/ a moderná Opera Bastille, ktorá bola otvorená presne k dvojstému výročiu dobytia obávaného žalára, má vraj 2.700 rovnocenných diváckych miest. Budovu supermoderného stánku múz postavili za neuveriteľných päť rokov. Hraje sa tu klasický a aj moderný repertoár.

Za moderný Paríž alebo Paríž budúcnosti možno považovať štvrť La Défense. Táto časť veľkomesta leží viac na predmestí. La Défense je dnes jedno z najväčších administratívnych a obchodných centier na svete. Francúzska vláda ho začala stavať ešte v roku 1958. Nájdete tu čosi ako novodobý Víťazný oblúk s charakteristickou Veľkou archou, v ktorej sídli ministerstvo dopravy. Ďalej drahé hotely a moderné kiná a centrály najvýznamnejších francúzskych firiem, napríklad edf, Areva a iné, nekonečné obrovské vydláždené plochy a schody. La Défense je futuristický Paríž.

Niektoré vybrané pamiatky v Paríži

Sainte Chapelle – dvojposchodová gotická kaplnka, skôr menší kostol v našom ponímaní. Nachádza sa v blízkosti Ministerstva spravodlivosti. Je považovaná za najkrajší parížsky kostol. Francúzsky kráľ Ľudovít IX., svätý kráľ, jediný kanonozovaný francúzsky kráľ, dal kaplnku postaviť v 13. storočí, aby mal kde uschovať relikvie: Kristovu tŕňovú korunu, kus z Kristovho kríža a niekoľko kvapiek Kristovej krvi. Tieto relikvie nakúpil Ľudovít IX. od byzantského cisára Balduina II., boli údajne trikrát drahšie ako samotná kaplnka. Na prízemí je dvorana so stĺpmi na ktorých sa striedajú dva motívy: trojitá veža /kastílska veža ako pocta Blanke Kastílskej/ a ruža-charakteristická bourbonská ľalia. Na prvom poschodí kaplnky, vychádza sa po točitých schodoch, je 15 prekrásnych vitráží siahajúcich do výšky 15 metrov s námetmi zo Starého a Nového zákona. Počas Veľkej francúzskej revolúcie boli vitráže a sochy zničené, v roku 1840 tieto diela reštauroval Viollet-le Duc.

Eiffelova veža bola otvorená v roku 1889 pri príležitosti svetovej výstavy, dielo staviteľa Gustáva Eiffela. Vo svojej dobe to bola najvyššia veža na svete, váži viac ako desať tisíc ton a obsahuje údajne 2,5 milióna nitov. Na vrchole, vo výške 276 metrov je vyhliadková plošina. Odtiaľto ale aj z 2. a z 1. poschodia je za dobrého počasia vynikajúci výhľad na Paríž. Na vrchole sú dve miestnosti zariadené ako obývacia izba a pracovňa G. Eiffela, ktorý sa za stavbu veže stal dôstojníkom Čestnej légie. Vo veži stále funguje pôvodný výťah z roku 1889, ročne vraj najazdí až 100 tisíc kilometrov. Prvé poschodie je vo výške 57 metrov, možno vyjsť aj peši po 360 schodoch, 2. poschodie je vo výške 115 metrov, tiež ho možno zdolať aj peši. Vstupné zdola výťahom priamo až na vrchol je 11,5 E; polovičné len pre deti do určitého veku je 6, 5 E; žiadne iné zľavy oficiálne nedeklarujú. V pokladni dole nevisí ani oznam, že je možné zakúpiť si vstupenku na peší výstup na 1. alebo 2. poschodie. Keď sme sa na takúto možnosť pýtali/po francúzsky!/ nedostali sme ani odpoveď. Ale táto možnosť tu je, asi treba byť patrične neodbytný. Kto vyjde peši na 2. poschodie, môže si tu zakúpiť lístok na vrchol výťahom už len za 3,7 E /!/

Gotická katedrála Notre Dame nachádza sa na Ile de la Cité. Základný kameň položil pápež Alexander III. ešte v roku 1163, stavala sa 170 rokov. Katedrála bola počas Veľkej francúzskej revolúcie temer zničená. V rokoch 1841–1864 ju reštauroval architekt Viollet –le Duc. Je dlhá 130 metrov, stredná loď má výšku 35 metrov, bočné lode lemuje 37 kaplniek. V katedrále je inštalovaný najväčší organ vo Francúzsku. Na západnom priečelí stojí charakteristická dvojica veží /podobne ako v Remeši/ s prekrásnymi rozetovými oknami. Väčšina francúzskych kráľov bola korunovaná v katedrále Notre Dame v Remeši, len traja, medzi nimi Napoleon, boli korunovaní v Notre Dame v Paríži. Pred katedrálou je kruh- symbolický stred Paríža. Veľmi pekná stavba, za katedrálou je príjemný parčík s upravenými záhonmi a stromami, v blízkosti Seina.

Bazilika Sacre Coeur /Sväté srdce/ leží na najvyššom bode Paríža. Dá sa k nej vyjsť po schodoch alebo lanovkou. Bazilika je vlastne pomníkom pre 58 tisíc francúzskych vojakov, ktorí padli vo francúzsko-pruskej vojne v rokoch 1870–1871. Výstavba baziliky trvala 46 rokov, dokončená bola v roku 1923 a náklady činili 40 miliónov frankov. V bazilike sa nesmie fotografovať, kňazi sa tu modlia nocou – dňom za duše zomrelých. Vo svätyni je veľká mozaika Krista v byzantskom štýle z rokov 1912–1922, vytvoril ju Luc Olivier Merson. Mozaika má symbolizovať oddanosť Francúzska Kristovi. Kupola baziliky je po Eiffelovej veži druhá najvyššia vyhliadka v Paríži. Nad hlavným vchodom sú jazdecké sochy Jean de Arc a svätého Ľudovíta. V blízkosti baziliky Sacré Coeur je Montmartre. Vo februári tohto roku to bolo len obyčajné, nudné, takmer ničím nezaujímavé námestíčko s niekoľkými trocha dotieravými maliarmi, resp. karikaturistami, ktorí sa ponúkali maľovať turistov /ceny za desať eur a viac/.

Pár poznámok k metru: je veľmi prehľadné, rozľahlé, rýchle a pomerne čisté. Bezdomovci sa vyskytujú len miestami na plošinkách a akoby na medziposchodiach. Na nástupištiach a chodbách sú nainštalované videokamery, neviem ako je to vo vozňoch. V každom prípade treba byť opatrný, veľa sa hovorí o krádežiach priamo vo vozňoch. Jeden individuálny lístok stojí 1,5 EUR a možno ho používať, kým neopustíte systém metra. Pri viacdennom pobyte v Paríži sa oplatí kúpiť týždenný lístok za 19 EUR. Na železničných staniciach alebo pri vstupe do metra vám pracovníci v plexi- búdkach pri vstupných turniketoch vystavia potrebnú preukážku k takémuto lístku. My sme si kúpili tzv. carnet. To je desať lístkov- za 11 eur, t. j. jeden lístok za 1,1 E. Chcela by som upozorniť na nedokonalosť tohto systému a s tým spojené nepríjemnosti. Časť zakúpených lístkov carnetov bola navonok v poriadku, ale v skutočnosti nepoužiteľná-neplatná. Tieto nepoužiteľné lístky, hoci sme ich riadne zakúpili od zamestnancov v búdkach pri turniketoch boli síce navonok v poriadku, neboli orazené, ale časť lístkov carnetu /zaujímavé, že nikdy tie, ktoré boli navrchu/, boli poznačené na magnetickom pásku, ktorý viedol cez stred. Takže keď sme vložili takýto navonok čistý lístok do turniketu, systém nás nechcel prepustiť. Keď sme reklamovali, záležalo od ľubovôle zamestnancov, či nám reklamáciu uznali alebo nie. Niektorí uznali, opečiatkovali takéto lístky a dali nám nové, niektorí nie, museli sme kúpiť nové. Stalo sa, že nás stroj nepustil ani na nové lístky priamo „pod nosom“ predávajúceho zamestnanca. Jeden zamestnanec nám takéto sporné lístky najskôr skontroloval a skonštatoval, že sú v poriadku, turniket nás však nepustil. Potom nám tieto lístky opečiatkoval a poslal nás s nimi do metra. Samozrejme, turniket nás nepustil. Zo zúfalstva sme už potom turniket preskočili presne tak, ako sme videli miestami robiť Černochov. Zamestnanci metra si z danej záležitosti nerobia „ťažkú hlavu“, len vy míňate zbytočne peniaze… Pozor, keď si kúpite lístok na dráhu RER C napríklad z Paríža do Versailles /to je iný, drahší druh lístka, za 3,4 EUR/, označený lístok si treba uchovať do konca cesty a pri východe zo stanice vo Versailles ho treba vložiť opäť do turniketu. Ak ho stratíte, nezostáva iné, len preskočiť cez turniket. Na druhej strane, všadeprítomní zamestnanci v plexi-búdkach /vo Versailles/ z takejto veci nerobia žiadnu vedu.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Pražské zahrady, zastavení čtyřicáté první – Riegrovy sady, duše Vinohrad

V prostoru vymezeném ulicemi Polská, Italská, Chopinova, Vozová a
U Rajské zahrady leží už více než celé století park Riegrovy sady.
Místo s kouzelným výhledem na Hradčany a Malou Stranu, místo, které
je považováno za duši celých Vinohrad. Sady nesly od svého vzniku jméno
českého politika Františka Ladislava Riegra, jen během války byly dočasně
přejmenovány na Smetanovy sady. Pak se jim vrátil název původní.

V prostoru vymezeném ulicemi Polská, Italská, Chopinova, Vozová a U Rajské zahrady leží už více než celé století park Riegrovy sady. Místo s kouzelným výhledem na Hradčany a Malou Stranu, místo, které je považováno za duši celých Vinohrad. Místo, které je plné návštěvníků především na Silvestra, protože právě odtud lze sledovat ohňostroj na pozadí panoramatu Prahy se stovkami věží jako na dlani. Mimochodem víte kolik věží má stověžatá Praha? Prý něco přes pět set.

Park, který má výměru 11 hektarů leží v nadmořské výšce 237 až 270 metrů a výhledy na Prahu jsou odtud během celého roku impozantní, ať už na jaře a v létě kdy všechno kvete a přímo se tu noříte do zeleně, posedáváte po trávnících nebo na podzim s barevným listím stromů procházíte cestami, či v zimě, když se Vám lepí sníh na paty a s dětmi tady stavíte sněhuláky. Praha má odtud vždy své nezaměnitelné kouzlo a díváte se na ni z rámu tohoto parku jako na obrázek, a právě park mu k tomu dodá svůj specifický punc. Tyto pozemky jsou na východ od původních městských hradeb, kdysi tady byla obyčejná pole, později vinice a ještě později zahrady usedlostí.

Jako na mnoha dalších místech Prahy byly vinice i zde založeny na velkých plochách za vlády Karla IV. Až konec třicetileté války přinesl de facto i konec zdejších vinic. Postupně chátraly a pustly a nikdo se o ně nezajímal. Zašly spolu s časem nepozorovaně. Jen ty, které byly v rukách duchovních nebo měšťanů přetrvaly déle, podobně jako vinice Andělka. Jméno měla po lékárníkovi Angelu z Florencie a na jejím místě později vznikla tzv. Rajská zahrada.

Roku 1783 ale získal toto místo a ještě přilehlou část za Koňskou bránou (místo, kde je dnešní Národní muzeum) Josef Emanuel Canal de Malabaila a nechal zde vybudovat dvorec, kde se chovala ušlechtilá zvěř. Část zahrady, která tu vznikla místo vinic, získala podobu zelinářské zahrady, ze druhé části se pak stala zahrada okrasná. Byla tu také pokusná rostlinná stanice, pěstovaly se např. brambory tehdy ještě v českých zemích málo rozšířené. Na druhé straně v okrasné zahradě se nacházely cizokrajné dřeviny, miniaturní pavilonky v čínském stylu, jezírka, voliéry, bludiště, vodotrysky, dokonce i menší zoologická zahrada. Po majiteli se místo nazývalo Kanálka. Roku 1811 tu byl postaven také malý pokusný cukrovar a v parku byla založena posluchárna botanických věd. Přednášel tady známý přírodověděc, profesor zoologie a mineralogie na univerzitě v Praze, Jan Svatopluk Presl. Právě on vymyslel řadu pojmenování dodnes známých květin a rostlin, jako například kopretina, kukuřice nebo bledule a mnoho dalších. Zasloužil se také o rozpracování českého chemického názvosloví. Místo bylo veřejně přístupné a proslavené také svými zahradními slavnostmi. Po hraběti Canalovi vlastnil toto místo továrník a bankéř Mořic Zdekauer. Za něj byla tato zahrada stálým hospodářským výstavištěm. Zahrady byly zrušeny v letech 1901 až 1903 a jejich pozemky byly rozparcelovány. Zbytek byl roku 1895 darován obci.

Severozápadní část dnešního parku zabírala dříve největší z místních usedlostí zvaná Saracinka. Dnes je to prostor mezi Italskou a Vozovou ulicí. Pojmenována byla po jednom z majitelů, Italovi Sarracinovi. Dodnes ji připomíná kamenná vstupní brána ve spodní části Vozové ulice. Malebná brána je z opuky kombinované s ozdobnými koulemi symetricky umístěnými na obou zdech.

Švihanka, říkalo se jí také Švihovka i Marvánka, byla přibližně v místech dnešní restaurace a původně zde byla též vinice. V 15. století patřila Jeronýmu Šrolovi. Pak se po mnoho století majitelé střídali a až roku 1903 ji obec koupila od poslední majitelky Isabely Broscheové. Jihozápadní část sadů se sochou Františka Ladislava Riegra od Josefa Václava Myslbeka z roku 1913 leží na území bývalé zahrady Pštrosky. Tato zahrada majitele Eduarda Pštrosa byla po nalezení minerálních pramenů zastavěna lázeňskými objekty, které byly hojně využívány Pražany. Jak rychle se lázně proslavily, tak stejně rychle jejich věhlas pominul. Roku 1849 zde bylo otevřeno české divadlo, v němž působil i Josef Kajetán Tyl. Později zde hrálo letní německé divadlo jménem Heinovka, zatímco lázeňské období brzy skončilo.

Vlastní park byl po vykoupení všech pozemků vinohradskou obcí založen v letech 1904 – 08 vinohradským zahradním ředitelem Leopoldem Baťkem spojením bývalé zahrady Kanálka a zahrad usedlostí Saracinka, Pštroska, Švihanka a Kuchyňka. Všechny tyto zahrady a usedlosti dostaly společný ráz anglického přírodního parku. Jeho osázení novými dřevinami i cibulovinami nebylo ve svažitém terénu jednoduché, ale zdařilo se. Roku 1938 byla plocha sadů zmenšena výstavbou vinohradské sokolovny s hřištěm podle plánů architektů Františka Marka a Zbyňka Jirsáka. Jeden z největších sokolských areálů na světě za protektorátu zabral útvar SS.

Sady nesly od svého vzniku jméno českého politika Františka Ladislava Riegra, jen během války byly dočasně přejmenovány na Smetanovy sady. Pak se jim vrátil název původní. Právě 3. března jsme si mohli připomenout výročí 105 let od smrti této význačné osobnosti českého národního života. O Františku Ladislavu Riegrovi se hovoří jako o jedné z největších postav českého liberalismu 19. století. Ovlivňoval českou politiku po celá tři desetiletí tím, že se angažoval ve prospěch národa nejen v politice ale i na poli kulturním a hospodářském. Stal se miláčkem národa, nástupcem Františka Palackého, obdivovanou a uznávanou osobností, která přijatelně ztělesňovala představy Čechů o svém představiteli – svým mužným zevnějškem a přitažlivým vzhledem, svými rétorickými schopnostmi, kultivovaným vystupováním.

Po válce byl zdevastovaný park v roce 1947obnoven. Známým objektem je bývalý Šťastného hostinec, který byl přestavěn roku 1934 a kterému se podle nájemce říkalo Šretrova restaurace. Po válce zde byly vystavěny různé školní objekty zejména na prostoru bývalé Rajské zahrady – zásobní zahrady města Prahy založené Františkem Thomayerem. Dnešní hospoda Riegrovy sady leží uprostřed parku pod širým nebem oplocena jak živým tak drátovým plotem. Plocha hospody s lavičkami je na pohled obrovská a není mnoho stejně velkých zahrádek. Točí zde Plzeň a Gambrinus + jako bonus ledovou tříšť do které je možnost dát si vodku. Muži tvrdí, že pivo je zde dosti podprůměrné a i drahé což je ta nejhorší kombinace. Pro tak velkou hospodu je zde jen jeden výčep s dvoučlennou obsluhou, tudíž se zde tvoří velice často fronty. V tuto roční dobu (březen) ale byla ještě zavřená. V parku najdeme dodnes trojboký pískovcový obelisk z roku 1840. Údajně je to památka na souboj dvou důstojníků o dívku. Na obelisku v blízkosti Vozové ulice je reliéf ptáka s mláďaty.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafilipova.ic.cz

Park je známý svými prostornými loukami, harmonickými průhledy a nezapomenutelnou vyhlídkou na Prahu, ale i intimními zákoutími v téměř lesním prostředí. Připomínkou časů dávno minulých je také klasicistní rozhledna postavená ve 20. letech 19. století, rozhledna přezdívaná Mlékárna, která byla zrekonstruována a v současné době v ní funguje kavárna. I odtud je překrásný výhled z ptačí perspektivy na malebnost města.

Při vstupu do parku Riegrovy sady z Chopinovy ulice najdeme dětské hřiště s herními prvky: pískoviště, klouzačka, pružinové houpačky, závěsné houpačky, kolotoč, skluzavka s prolézačkou a stěnou na lezení, vše umístěné na slunci. Sedět se dá pod stromy v chládku. Místo je velmi příjemné. V centru Prahy, nedaleko parku se od roku 2006 stavěl komplex Rezidence Riegrovy sady. Krásné bydlení s výhledem na Prahu, pět pětipodlažních bytových domů se 151 byty. Na stavbě bylo použito více než 12.800 m3 betonových konstrukcí a 1.600 tun armatury. Ano, v Praze se stále více a více staví a staví. Poslední zbytky zeleně jsou vyrovnávány hladinou betonu. Ale to už je osud velkoměst.

Tibet aktuálně

Tibetský exilový duchovní vůdce dalajláma Tändzin Gjamccho 18. 3. 2008 na tiskové konferenci v Dharamsále vyzval k uklidnění situace v Tibetu. Zároveň zde pohrozil, že se vzdá funkce politického vůdce Tibetu, neuklidní–li se násilné protesty v Tibetu. Dalajláma také vyzval k uklidnění nepokojů a k pokusu o soužití těchto dvou odlišných národů. Zároveň se ohradil proti výrokům čínského premiéra Wen Ťia-pao, které pronesl na závěr výročního zasedání čínského parlamentu. Wen Ťia-pao obvinil dalajlámu z organizování tibetských nepokojů a také z toho, že se dalajlámovi stoupenci snaží podněcovat sabotáž olympijských her v Číně. Exilová tibetská vláda následně oznámila, že při násilném potlačování nepokojů v Tibetu dosud zemřelo nejméně 99 lidí.

Reklama: Informace o očkování a zdravotních rizicích vaši cesty vám poskytnou specialisté center Očkování a cestovní medicíny Avenier. Více informací najdete na www.ockovacicentrum.cz.

Odchod dalajlámy z pozice politického vůdce Tibetu, který byl více než 50 let symbolem odporu čínské okupace, by mohl představovat velký zlom. Již teď nemá dalajláma kontrolu nad několika nejmladšími tibetskými vůdci. Ti totiž nesdílí jeho názor na boj proti čínské vládě pouze nenásilnými prostředky, vidí je jako neúčinné.

Do roku 1951 byl Tibet fakticky nezávislý. S výhrou komunistické strany v Číně ve volbách v roce 1949 přišlo období změn, které se výrazně dotkly i Tibetu. Výhra komunistické strany v Číně v roce 1949 ale vše změnila. O rok později čínské ozbrojené jednotky zahájily invazi. Dobily město Čhamdo a pod hrozbou dalšího postupu vojsk byl Tibet donucen podepsat tzv. „Sedmnácti bodovou smlouvu“, která zbavila Tibet nezávislosti. Stupňující se napětí vyvrcholilo 10. března 1959 masivním povstáním v hlavním městě Lhase. Povstání bylo krvavě potlačeno (zemřelo při něm na 80 000 Tibeťanů) a 14. tibetský dalajláma spolu s celou tibetskou vládou uprchl do indického exilu.

Více o vztahu Tibetu a Číny a jeho obsazení naleznete v autorčině blogu: Obsazení Tibetu a následná okupace

Každý rok se proto 10. března vyvěšují vlajky Tibetu v mnoha zemích světa, i v mnoha městech České republiky. K letošnímu 49. výročí se ve Lhase sešlo několik tisíc lidí a konala se největší protestní akce za posledních 20 let. Čínská vláda proto zavřela tři největší kláštery ve Lhase a zatkla desítky demonstrantů. Řada mnichů proto zahájila hladovku. Hned první den americké rozhlasové studio Radio Free Asia oznámila nejméně dva mrtvé a desítky zraněných. Protestní akce ale neutichly a naopak se do nich zapojuje stále více lidí. Stovky demonstrantů podpálily ve Lhase několik obchodů a řadu aut. Násilné nepokoje rostou. Objevilo se několik případů rasistického útoku na čínské obyvatelstvo. Dalajláma proto vyzval k neútočení a snaze sžít se s čínským obyvatelstvem. Nejméně dva mniši se pokusili o sebevraždu a nyní jsou v kritickém stavu. Čínské vojenské jednotky prohledávají ulice a hledají skrývající se mnichy. Na největším náměstí Lhasy stojí několik čínských tanků, které mají rozhánět demonstranty a udržovat pokoj.

Objevila se řada protestů a otázka, zda by se neměly Olympijské hry (které se v Pekingu konají právě tento rok) bojkotovat. Olympijské výbory jednotlivých zemí se na společné schůzi dohodly pokračovat v přípravách a žádost o bojkot označily za předčasnou. Ještě stále jsme se nepoučili z Olympiády v roce 1936.

O Tibetu pro nás dříve napsal Zdeněk Tamchyna tyto články: Tibet – Lhasa – Potala o cestě v roce 1994 a Nepál – Tibet 2006 kde popisuje změny…

„Z návštěvy Tibetu či jenom Lhasy se stal pro Číňany výnosný byznys, cesty jen organizovaně, na letišti Hongat převezme do své péče čínský průvodce na celou dobu pobytu.“

Aarau – město štítů

Dost bylo filozofických úvah. Před námi se náhle objevuje další historické město, město Aarau. Po krátkém „motání se“ zdárně zamíříme do centra a zaparkujeme téměř v něm. Jen co vyjdeme z podzemního parkoviště, uvidíme velký poutač na informační centrum. A to je pro nás „to pravé ořechové.“ I tady nejsme zklamáni. Nabídka je bohatá, slečny či paní příjemné, poradí a vůbec nedají najevo pohoršení nad naší mizernou němčinou. Že nám hned stoupne sebevědomí, to snad nemusíme dodávat.

Aarau leží na řece Aare, má prý krásné historické centrum, postavené ve stylu, jenž naznačuje, že na jeho architekturu mělo rozhodující vliv období, kdy toto území kontroloval Bern. Pro svou jednotnou výstavbu s řadou pozdně gotických a barokních domů je nazýváno „městem štítů.“ Bylo založeno ve 13. století a patřilo k habsburskému majetku. Od roku 1415 bylo ovládáno již zmíněným Bernem, roku 1803 se stalo správním střediskem nově zřízeného kantonu. Dnes sice patří s osmnácti tisíci obyvatel k malým městům, ale o to by podle informačních materiálů mělo být půvabnější. Takže hurá za poznáním jeho krás.

Hned vedle informačního centra se majestátně do výšky tyčí Horní brána s Horní věží. Její základy byly položeny kolem roku 1270, v 16. století byla přistavěna další tři patra. Od paty ke špičce prý věž měří 61,24 m, čas města zde odměřují hodiny z roku 1532.

Městský kostel září do dáli svou bělostí, neomylně k něm směřujeme ulicí lemovanou starobylými domy. Jejich štíty se široce převislými římsami upoutají naši pozornost dříve, než samotný kostel. Ten je trojlodní bazilikou z let 1471 – 1478 a byl postaven Sebastianem Giselem. Barokní věž ho zdobí od 17. století. Varhany byly původně sestaveny pro francouzský kostel v Bernu, později je „vzácní muži z Bernu“ darovali do Aarau. Okna v kostele jsou sice moderní, ale velice dobře zapadají do středověkého interiéru. Chvíli se uvnitř kostela zasníme, potom pokračujeme dál.

Po schodech seběhneme mezi další starobylé domy do části nazývané Halde. Vpravo, ve stráni pod kostelem, stojí věž, tzv. Turm Rose, což je pozůstatek původního malého městského hradu. V roce 1515 přešel hrad do rukou města a byl přebudován na radnici. Kamenná masa věže je dosud výmluvnou výpovědí o jeho někdejší slávě. Rozhlížíme se vpravo i vlevo, dopředu i dozadu a v každém pohledu nalézáme něco nového, čeho jsme si dosud nevšimli. Ale právě o tom je přece poznávání neznámého.

I naše další cesta vede kolem domů, které by mohly dlouze vyprávět o tom, co se událo v jejich útrobách i v jejich nejbližším okolí. Kolem radnice, jejíž střední část je pozdně gotická, dojdeme k historickému obchodnímu domu, který provokuje kolemjdoucí červenou barvou omítky. Nahlédneme i k tzv. Schlössli, dnes muzeu, jinak nejstarší stavbě ve městě, pocházející z 11. století.

Kolem moderních obchodů se vrátíme na parkoviště, kde jsme zanechali svého čtyřkolového miláčka. První den našeho švýcarského pobytu se pomalu chýlí ke konci. Můžeme říci, že se vydařil. Ještě alespoň přes sklo auta oceníme krásu malebného města Aarburgu, jehož klid střeží mohutná pevnost (mimochodem právě v opravě), a pak se už soustředíme na hledání kempu. Je sice teprve pět hodin odpoledne, ale cítíme se dost unavení.

Při sjezdu k jezeru Sursee nás zve poutač do kempu Sursee – Waldheim. Neváháme, zastavíme a na terase rodinného domu objevíme „pana ubytovatele.“ Jeho usměvavá tvář a vstřícnost nás nenechává na pochybách, že tady je pro nás to pravé místo pro strávení dnešní noci. Vyplníme dotazník, dostaneme písemné rady pro pobyt v kempu dokonce v češtině, postavíme stan, provedeme hygienu, uvaříme večeři. A po ní „padneme.“ Měli jsme sice představu, že se projdeme k jezeru, po večeři však tuto možnost zavrhneme a raději si užíváme poklidnou siestu. Jen co ulehneme, přemůže nás úvaha a my se ocitáme v objetí posilujícího spánku.

Semana Santa – Velikonoce v Mexiku

Dřív než začnu cokoliv psát o prozívání Velikonočních svátků v Mexiku, je potřeba si uvědomit, že Mexico, stejně jako většina „latino“ národů je extrémně katolická země. Náboženství tu často hraničí s fanatismem a ještě časteji brání v rozvoji jinak moderní společnosti. Nehodlám se pouštět na tenký led a polemizovat nad vírou a její užitečnosti, pouze chci poukázat, že v zemi, kde se podle posledního provedeného sčítání hlásí celých 88 procent obyvatel ke katolickému náboženství, by bylo naprosto nesmyslné očekávat, že Velikonoční svátky budou mít něco společného s vítáním jara jako je tomu v ČR (přestože v roce 2005 proběhlo v Mexiku rozsáhlé sčítání obyvatel, našla jsem na portálu INEGI – statistický úřad – tabulku věnovanou tématu pouze do roku 2000).

První rozdíl můžeme zaznamenat již v tom, že několik týdnů před začátkem Velikonoc, které se v Mexiku nazývají Semana Santa nebo-li Svatý týden, je ve čtvrtích s menším počtem cizinců nebo v menších městech a vesnicích, v pátek nemožné koupit maso. Masny a taquerías mají zavřeno, protože se předpokládá, že řádný katolík drží půst nazývající se Cuaresma (vigilie). Jedná se o půst, jenž má samozřejmě katolický původ. Každopádně kapitalistické myšlení je většinou ještě silnější než náboženské zvyky a tak se nevěřicí a po masu toužící obyvatel Mexika může v tyto pátky vydat do nadnárodních supermarketů nebo jednoduše do restaurací ve velkých městech.

Druhý rozdíl je v rozdělení svátků. Respektive ve dnech volna, protože vlastně i v ČR jsou krásné původně pohanské Svátky jara rozděleny na Popeleční středu, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílou sobotu. V Mexiku, ostatně jako i v dalších katolických zemích se ve skutečnosti začíná slavit právě na Popeleční středu (Miércoles de ceniza). Volno uznané zákonem připadá na následující čtvrtek a pátek. Velikonoční pondělí, které my slavíme s pomlázkou v ruce, už Mexičani prožívají na svých pracovištích. To znamená, že letos připadají Velikonoční svátky v Mexiku na 20. – 23. března, kdežto v ČR je svátkem pondělí 24. března.

Troufám si tvrdit, že vzhledem k sjednocenému pohledu Mexičanů na náboženství, se Semana Santa slaví, až na maličké odchylky, po celých Spojených státech mexických velmi podobně. Každopádně nejznámější a největší oslavy, které Vám doporučí každý katolík, probíhají v hlavním městě Mexiku v jinak poměrně nehostinné městské části Iztapalapa.

Velikonoční oslavy v Iztapalapě lákají návštěvníky domácí i zahraniční od roku 1843. Letos tedy slaví 165. výročí. Během těchto oslav se 8 ze čtvrtí městské části Iztapalapa promění v obrovské divadelní jeviště pod širým nebem na němž se postupně odehrávají obrazy z Ježíšova života, utrpení, smrti a vzkříšení. Představení má bezpočet herců, kteří jsou buď pečlivě vybraní (v případě hlavních rolí) mezi obyvateli zúčastněných čtvrtí a nebo role dědí v rodinách. V obou případech je participace na tomto divadelním představení a jeho přípravě vůbec obrovskou ctí.

Autorka textu trvale žije v Mexiku. Další texty věnované nejen této úžasné zemi najdete na jejích osobních stránkách http://www.tamushf.com/

Mezi každoročně přehrávanými obrazy z Ježíšova života můžete shlédnout například jak vybraný herec táhne tři kilometry kříž vážící 75 kilogramů až k vrcholu Cerro de la Estrella, kde se odehraje ukřižování a také předkolumbovský rituál Nového ohně. Právě tyto paradoxy jako je míšení přísné katolické víry s předkolumbovskými rituály, dělá z těchto oslav barevné a okouzlující představení. Je také velmi zajímavé pozorovat tváře herců s typicky mexickými rysy (které jsou samozřejmě velmi vzdálené tvářím, jenž si představíme jako ty z bible), jak přestrojeni za Ježíše, Marii a ostatní zapáleně citují verše určené jejich biblickým postavám. Krom hlavního procesí existují ještě další, ve kterých zúčastnění doprovází Ježíšovo utrpení svým vlastním. Můžete vidět osoby táhnoucí vlastní kříže, osoby jenž jdou bosy nebo po kolenou a tím se snaží smýt své vlastní hříchy. V některých případech dochází dokonce na propichování kůže a bičování. Jistě, jde o zajímavost, ale jinak zamyšlení nad smyslem těchto „obětí“ nechám raději na někom jiném…

Jinak už jen dodatek, pro ty co se chystají v budoucnu Mexiko v době Velikonoc navštívit. První rada je mít rezervaci v hotelu. Mexičané mají na rozdíl od Evropanů velmi málo dní dovolené a tak využívají k cestám do turistických destinací a k návštěvám příbuzných právě všechna státem uznaná volna. To znamená, že ceny zájezdů, letenky a ubytování v tomto období šplhají až na dvoj nebo dokonce trojnásobek obvyklé ceny. Nehledě na to, že se vám opravdu může stát, že nenaleznete ani ubytování a ani dopravní prostředek. Přeci jen má Mexiko podle posledního sčítání více než 103.000.000 obyvatel a ti, když se jen z části začnou přemisťovat, přestává veškerá legrace…

Rada druhá je pro cestovatele, kteří touží po neopakovatelném zážitku, kterým je návštěva hlavního města Mexika beze stresu, bez dopravní zácpy a bez poloviny jeho obyvatel v ulicích. Je opravdu neuvěřitelné jak se nepřetržitě bublající město změní a je rázem téměř oázou klidu. Jen pro příklad v době mimo Velikonoce mi trvala cesta do práce 40 – 60 minut místní MHD. O Velikonočních svátcích jsem úplně stejnou vzdálenost ujela za 15 minut. To jen pro představu. Na druhou stranu je nutno počítat s tím, že mnoho menších obchodů, restaurací a především bank a státních institucí může být po dobu státem uznaného volna zavřeno a tak v případě jakéhokoliv problému se situace mírně komplikuje. Ale já sama bych pohled na neuvěřitelně krásně opravené historické centrum a jeho koloniální kouzlo, které si v těchto dnech můžete vychutnat aniž byste byli unášeni davem někam kam vůbec nechcete, klidně vyměnila za trošku rizika.

No a řada třetí, pokud naopak toužíte po lidském teple velmi z blízka není nic jednoduššího než se vydat do Iztapalapy a shlédnout celé vystoupení. Jen upozorňuju, že je opravdu potřeba dávat si pozor. Dav je obrovský a stát se může cokoliv. Každoročně se někteří z návštěvníků nevyhnou zranění, omdléváni a také drobné kriminalitě. Na druhou stranu si určitě odnesou pro Evropana neopakovatelný zážitek, obzvlášť pokud jsou katolického vyznání.

Z hlavního města do největšího města Austrálie

Několik dní v hlavním městě Austrálie

Po předchozích deštivých dnech ve Sněžných horách se rozhodujeme zůstat několik dní u našich fantastických litevských hostitelů Mindaugase a Rasy na okraji Canberry. Během prvního dne provádíme nutnou údržbu kol, pereme prádlo, sušíme promočené věci z předchozích dní a zbytek času odpočíváme. Venku je stejně šeredně, tak toho aspoň využíváme. Snažím se také sehnat nové pláště na mé kolo. Rád bych si koupil ty speciální expediční Schwalbe Marathon XR, ale v celé Canbeřře je nikde nemají. Ani na australském internetu nejsem úspěšný. A tak mi nezbývá nic jiného než koupit obyčejnější, ale přesto dobré pláště s kevlarovým protiprůrazovým plátkem značky Maxxis. Není to přesně to, co bych chtěl, ale lepší než ty trosky plášťů, na kterých jsem dojížděl přes celé Snowy Mountains až sem do Canberry.

Následující dny trávíme prohlídkou města. Canberra rozhodně stojí za navštívení. Jedná se o nově vybudované město na zelené louce, které bylo zbudováno jako kompromis po nekonečných sporech mezi Sydney a Melbourne, které z nich bude hlavním městem státu. Canberra je vlastně taková síť několika satelitních městeček, která obklopují lesy a louky uprostřed nichž se nachází malé centrum samotné Canberry. My jsme se nejdříve vydali do Národního muzea, které nás velmi zaujalo svojí rozmanitostí, interaktivností a komplexním stylem uspořádání. Další, co jsme navšívili, byla budova nového parlamentu. Jedná se o velmi netradiční stavbu se 4 500 místnostmi, 17 nádvořími, 10 km chodeb a 2800 nastěnnými hodinami. Za zmínku třeba ještě stojí, že v parlamentu jsou na plný pracovní úvazek zaměstnáni tři lidé, kteří se strají výhradně jen o výměny žárovek!!! Nad parlamentem se tyčí cca 80 m vysoká stožárovitá konstrukce, na které vlaje australská vlajka velikosti kamionu.

Jeden večer máme sraz také s Milanem Buškem z české komunity v Canbeřře. Bere nás do československého klubu, kde se seznamujeme s dalšimi Čechy, mimojiné také s konzulkou Hankou. Všichni pak společně večer sedíme a povídáme.

Asi jednou z nejzajímavějších atrakcí v Canbeřře je tzv. War memorial neboli válečný památník. Jedná se o jedinečné vojenské muzeum dokumentující účast australských vojaků v různých válkách. Muzeum je také interaktivní, takže si můžete nasednout do vrtulníku a virtuálně se proletět Vietnamem nebo v obrovské hale Anzac se zúčastnit letecké bitvy mezi stíhačkami a bombardéry. I pro nás, kteří se o vojenské věci nezajímáme, to byl velmi jedinečný a zajímavý zážitek, který by rozhodně návštěvník Canberry neměl opominout.

Celá Canberra na nás nechala velmi dobrý dojem. Je to krásné zelené město plné parků, potoků, vodních nádrží a hlavně nekonečné sítě stezek pro cyklisty. Někde jsme se dočetli, že na území Canberry se nachází neuvěřitelných 700 km cyklostezek. Opravdový ráj pro cyklisty a bruslaře na kolečkových bruslích.

Posledních pár dní v sedle bicyklu

Bohužel čas letí a my musíme vyrazit dále. Nechce se nám! Citíme totiž blížící se konec expedice. V Canbeřře se nám zalíbilo. Mindaugas, Rasa a Vilkis nám byli skvělými kamarády, ale nedá se nic dělat, musíme dál.

Hned po startu nás ale opět trápí smůla. Na benzince se snažím dofouknout Renčino kolo. A najednou: bááác! Bouchla duše. To snad není možné! V životě se mi to ještě nikdy nestalo a teď během asi týdne už potřetí. Musíme tedy dát novou duši, koupit další rezervní a konečně opouštíme Canberru. Směrem na Bungendore. Ještě týž den máme další tři defekty. Já dvě píchlá kola a Renča jedno. A to i přes nové pláště! Ách jo!

Další den je velmi zajímavé počasí, silné bouřky a průtrže mračen. Nás to ale vždy míjí. Jen se o tom dozvídáme, když nás někdo dojede či mi někam přijedeme. Honí se to všude kolem nás, ale my máme konečně jednou štěstí a nemokneme.

Předposlední den je trasa celkem nudná. Až v samotném závěru dne se před námi objevuje nečekaný a dlouhý sjezd národním parkem dolů k oceánu k městečku Wollongong, za nimž kousek nocujeme. Ještě před klesáním jsme narazili na jednu neuvěřitelnou věc. Objevili jsme celkem velké plochy plné sněholedu. Něco jako kroupy, ale takové netradiční. Byly to asi 10 cm tlusté nánosy. Vůbec jsme nechápali, co to tam na pobřeží dělá. Muselo to tam být už ale mnoho dní, neboť led byl zašpiněný od prachu atd. Byli jsme z toho hodně překvapeni. Vždyť jsme byli u moře, kde je v té době normální teplota mezi 35 a 40 stupni Celsia. Dobré překvapení v závěru horké Austrálie.

Podél pobřeží a skrz národní park Royal až do Sydney

Je tu poslední den expedice, blížíme se k cíli. Vyrážíme od Wollongongu podél pobřeží na Stanley Park a po cestě projíždíme po zajímavém pulkruhovitém mostě lemujícím pobřežní útesy. Opravdu velmi netradiční stavba. Dále nás čeká krátké, ale prudké stoupání na nádherný vyhlídkový útes na okraji Royal NP. Tady se setkáváme s dalšími krajany ze Sydney, kteří tu jsou na výletě. Zde se také cesty dělí, jedna vede vnitrozemím do Sydney a druhá blíže k pobřeží středem národního parku Royal. My samozřejmě volíme variantu B. A udělali jsme dobře. Ubylo aut a je stále se na co dívat. Projíždíme příjemným deštným lesem a krásně se nám dýchá. Najednou narážíme na turistickou stezku a zjišťujeme, že se po ní dá jet na kole po rovince podél říčky a že bysme si tím ušetřili tak 10 km. Není co řešit, jedeme! Tohle byl fakt super nápad. Parádní šotolinová stezka nás vede přímo středem divočiny, kolem potůčku a na několika místech také skrz skály. I když to bylo jen 9 km, tak stálo určitě za to. Pak už se jen napojujeme zpět na asfaltku, stoupáme prudce do kopce a opuštíme tento zajímavý, hned na okraji Sydney ležící národní park. V podstatě několik set metů za hranicí NP se najíždíme na hlavní tah do Sydney z jihu. Jedná se o osmiproudovou Princess Highway, která nas povede až do centra. To bude ale trvat ještě asi 25 km. Cyklistika na této megasilnici není nic příjemného, ale zažili jsme už i horší. Řidiči jsou celkem ohleduplní a dávájí na nás pozor. V jednu chvíli projíždíme dlouhým tunelem přímo pod letištní přístávací plochou. Taky dobrá raritka.

Poslední kilometry a jsme v cíli…

Závěrečný úsek vede už jen nacpaným centrem této čtyřmiliónové metropole. Rozhodujeme se zakončit expedici symbolicky kde jinde než u Opera house a Harbour Bridge. Najít cestu k těmto symbolům Sydney není nic težkého. Počasí nám moc nepřeje, je zataženo. Cílové fotky super nebudou. Ale to nevadí. Na posledních metrech mi hlavou problikávají střípky z celé expedice. A najednou jsme tam, u opery a před slavným mostem… . Aha, tak my jsme fakt už v cíli. Jéje…tohle je ale opravdu už konec. Nechceme tomu uvěřit. Teď teprve si pořádně tuhle realitu uvědomujeme. Pět měsíců šlapání, stanování, někdy velké dřiny, občas i trošku strádání a naopak tisiců krásných chvil…. tak tohle všechno už je pryč. Pocity nadšení a euforie z úspěšného dokončení expedice a dosažení vysněného cíle, to vše se misí se smutkem, že už je všemu konec. Opravdu zajímavé myšlenky a pocity se honí v našich hlavách… . Těžko to popisovat. To se musí zažít. A kdo to zažil, ten ví, o čem mluvíme. A kdo neměl to štěstí, tak tomu přejeme, aby si něco podobného mohl někdy prožít… .

Poznámka: příště se těšte na poslední reportáž z Austrálie, která bude o tom, jak se jezdí na kole po Sydney, co vše lze zde vidět, kam na pláže a na surfing a také o tom, jak nás na své residenci mile přivítal generální konzul České republiky pan Vít Kolář.

Dachstein bez pláštěnky

Loni byl na Dachsteinu Věroš. Měli s sebou skialpy. Ale až nahoru kvůli špatnému počasí nevylezli. Já se mezitím pokoušela v Brně vytáhnout z internetu stupeň lavinového nebezpečí na Dachsteinu a bála se i za něj. Po této zkušenosti jsem se rozhodla, že letos pojedu na Dachstein sama. Vybrala jsem akci DISu, pod kterou byli podepsáni Pavel Kosmák (Kosmič) a Dalibor Taibl.

Čtvrtek

Před brněnským Tescem jsme se sešli večer o půl šesté. Bylo nás celkem 14 (Volkswagen Transporter a jedno „obyčejné auto“). Cestou do Rakouska jsem se prokecla, že nemám pláštěnku. Kosmič s Daliborem na mě koukali dost vyjeveně a odpověď na otázku, zda mám alespoň pořádnou bundu je zjevně moc neuspokojila. (Měla jsem pertexku.) Moje chybějící pláštěnka se postupně stala oblíbeným tématem hovoru. Při představování měl dokonce každý dodat, kdy naposledy pořádně zmokl. Většina lidí tvrdila, že počasí na internetu předpovídá víkend s nepřetržitým deštěm (proč jsme tam tedy jeli?). Neodvažovala jsem se namítnout, že můj počítač ukázal polojasno i když s deštěm a sněžením. Přesto mě docela vyplašili a začalo mi být líto, že jsem ten příšerný kus igelitu nazývaný pláštěnka, pod kterým se člověk stejně jen zpotí, nevzala. (Pončo či jinou pořádnou pláštěnku zatím nevlastním.)

Spali jsme na parkovišti u Vorderer Gosausee. Na mě vyšla třetí řada sedadel v Transporteru. Spalo se docela dobře, jen když jsem si chtěla natáhnout nohy, musela jsem je dávat na strop. Poslouchala jsem, jak déšť bubnuje na střechu auta a slibovala si, že do příští akce si pláštěnku určitě koupím.

Pátek

Ráno jsme přebalili batohy, seřídili mačky, připnuli na batohy sněžnice a za

drobného poprchávání vyrazili směrem k Hinterer Gosausee a pak dál nahoru k Adamekhütte. Cestou přestalo pršet a já si libovala, jak jsem na tom dobře, že se nemusím zdržovat sundáváním pláštěnky. Stoupání bylo dost vytrvalé (však jsme také během dne měli nastoupat 1200 výškových metrů). Nejhorší bylo, že jezero pod námi vypadalo stále podezřele blízko. Počasí se o něco vylepšilo a občas mezi mraky vykouklo i sluníčko. V 1800 metrech jsme poprvé uviděli chatu. Vypadalo to, že už zbývá jen kousek. Jenže ten kousek jsme šli ještě další dvě hodiny. Musela jsem se čím dál častěji zastavovat, poslední malé odpočinutí jsem udělala 50 metrů od chaty.

Zimní místnost byla otevřená, prázdná a velmi komfortní. Večeři jsme vařili u dřevěných stolů na terase, kluci se se mnou podělili o skvělé rizoto. Spát jsme šli brzy a já se těšila na zítřek.

Sobota

V pět začal Martinův mobil hrát nějakou příšernou melodii a my se pomalu a neochotně vybatolili za spacáků. Jen co jsme se oblékli, přišel Kosmič z venkovní pochůzky se zprávou, že venku nasněžilo, není nic vidět a můžeme tedy klidně spát dál. Podruhé jsme se probudili před osmou. Venku nádherně svítilo sluníčko. Ometli jsme sníh z terasy, nasnídali se a okolo deváté vyrazili. Chůze na sněžnicích mě nijak nenadchla. Na ledovci jsem byla navázaná na laně s pěti klukama a ačkoliv Dalibor vpředu prošlapával cestu, jejich tempu jsem sotva stačila. Sníh se na sněžnice strašně lepil, každá vážila nejméně tunu a já poprvé začala uvažovat, že jet na Dachstein byl pěkně blbej nápad, a že až přejdeme ledovec, dál už nepolezu. Přišlo mi, že celou naši skupinu zdržuji a počasí se pomalu kazilo. Nakonec mě napadla ta skvělá myšlenka sněžnice sundat. A ejhle – skoro se to nebořilo a nohy byly najednou krásně lehké. Přesto mi dalo ještě zabrat, než jsme došli pod vrchol. Vyměnili jsme sněžnice za mačky a začali lézt nahoru.

Sněžnice nenávidím, ale mačky jsou skvělé. Samotný výstup nebyl nijak náročný. Protože jsme byli celkem velká skupina, postupovali jsme pomalu a člověk měl dost času na odpočinek. Kde to šlo, jistili jsme se, ale ocelové lano feratty bylo v některých místech pod sněhem a vlastní jsme nenatahovali. S mačkami to ve sněhu nijak zvlášť neklouzalo. Přesto jsem byla ráda, když jsme konečně dolezli k vrcholovému kříži. Ale žádná euforie se nekonala. Docela fičelo a přes mlhu nebylo vůbec nic vidět. Jedinou dobře viditelnou věcí byl vrcholový kříž, který jsem si ovšem zapomněla prohlédnout.

Cesta dolů nám ale vše vynahradila. Trochu se vyčasilo a výhledy byly nádherné. Sestup po ledovci jsme si vysloveně užívali. Klouzali jsme se po sněhu, pořizovali spousty fotek a radost z povedeného výstupu byla znát. Zpátky u Adamekhütte jsme byli chvilku po páté.

Neděle

V noci pršelo a ani ráno nebylo počasí úplně ideální. Přesto se Kosmič s několika dalšími lidmi rozhodl že sestoupí k Hallstätter See, místo rovnou k autu. Měli jsme je tam pak vyzvednout. Vyrazili jsme asi dvě hodiny po nich. Padla mlha a ve vzduchu bylo hodně vlhko. Ti, kteří měli, natáhli pláštěnky, aby je po pár stech metrech opět sundavali. Bylo pod nimi vedro a vlastně ani nepršelo. Tohoto manévru jsem byla opět ušetřena. Najít cestu v mlze nebylo úplně snadné, všechna sněhová pole s vyčnívajícími kameny vypadala úplně stejně. Nakonec jsme se trefili a dole byli za chvilku. (Tedy pokud se třem hodinám dá říkat chvilka.) U Hinterer Gosausee začalo opět pršet, ale pertexka s moirou to hravě zvládly. Mezitím přišla SMS od Kosmiče, že bloudí v mlze, a že se také vrací ke Gosausee, ať na ně počkáme. Přišli asi hodinu po nás, docela mokří. Ptala jsem se, jestli neměli pláštěnky. Měli. Ale nechtělo se jim je oblékat, stejně se pod nimi člověk jen potí.

A dál?

Úplně bez pláštěnky jsem vlastně nebyla. Kosmič mi půjčil svou úplně novou pláštěnku na batoh (děkuji, pomohla) a kompostovatelné Emergency pončo, které jsem neotevřené vrátila. (Takové jsem s sebou také vozívala, ale když jsem ho během pěti let neotevřela, usoudila jsem, že je to zbytečné.)

PS: když jsem se chlubila kamarádkám v práci, znělo to všechno hrozně drsně a i ty fotky vypadají nějak akčněji, než to ve skutečnosti bylo…

Pražské zahrady, zastavení čtyřicáté – Čelakovského sady

Čelakovského sady leží těsně vedle Národního muzea, mezi ulicemi
Vinohradská, Mezibranská a Škrétova na Praze 1 Nové Město. Rozloha
původní zeleně byla značně omezena stavbou metra a magistrály, která sady
lemuje z východní a ze západní strany. Právě díky stavbě metra a
magistrály byl park rozdělen na dvě části, jeho původní koncept změněn
a z původní kompozice parku se nezachovalo prakticky nic.

Čelakovského sady leží těsně vedle Národního muzea, mezi ulicemi Vinohradská, Mezibranská a Škrétova v Praze 1 Nové Město. Park je relativně malý, má výměru 1,3 hektaru, leží na svažující se ploše v nadmořských výškách 215 až 226 metrů.

Sady vyprojektoval a začal budovat již v roce 1885 pražský zahradní architekt František Thomayer na místě zbouraných městských hradeb na horním konci Koňského trhu. Rozloha původní zeleně byla později značně omezena stavbou metra a magistrály, která sady lemuje z východní a ze západní strany. Právě díky stavbě metra a magistrály byl park rozdělen na dvě části, jeho původní koncept změněn a z původní kompozice parku se nezachovalo prakticky nic.

Části parku jsou spojeny podchodem a sítě cest zde jsou přizpůsobeny vchodům do metra. Volně umístěné dřeviny reprezentují na 30 druhů. Nejvíce zde najdeme lípy malolisté a jerlíny japonské. Je známo, že dva stromy byly v parku vysazeny známými osobnostmi. Po levé straně muzea v ploše chodníku roste od roku 1990 lípa svobody, kterou zde zasadili Václav Havel a Alexander Dubček. Po pravé straně muzea najdeme také lípu malolistou od hudební skupiny ELÁN a souboru tanců Lúčnica. Lípa byla vysazena na paměť česko – slovenského přátelství.

Po pravé straně muzea najdeme pomník z bílého mramoru dramatické umělkyně Otýlie Sklenářové Malé od sochaře Ladislava Šalouna. Socha byla odhalena roku 1933. Mimo jiné slavná herečka Otýlie Malá učila v dramatické škole Národního divadla později neméně tak slavnou Emmu Destinovou.

Sady jsou pojmenovány po českém vědci, básníkovi a literátovi Františku Ladislavu Čelakovském, který byl znám především díky svým charakteristickým výrazovým prostředkům lidové epiky i lyriky v dílech Ohlas písní ruských a Ohlas písní českých. Politické a společenské otázky řešil prostřednictvím epigramatických cyklů. Navíc si ze školy jistě pamatujete jeho básnickou sbírku Růže stolistá, kterou završil své bohaté dílo.

Podle statistik v roce 2005 projelo pražskou magistrálou pod Národním muzeem okolo Čelakovského sadů kolem 85 000 aut denně. V roce 2006 už kolem 100 000. Toto je maximální zatížení pro okolní zeleň i stavby v okolí a proto začal magistrát jednat a připravil radikální změnu současné podoby horní části Václavského náměstí. Studie počítá s přeložením jednoho ramene magistrály za Národní muzeum a s propojením náměstí s Vinohradskou třídou bulvárem pro pěší. Václavské náměstí by tak znovu dostalo vzhled, do kterého výstavba magistrály nešetrně zasáhla. Mohlo by se tak stát již za několik let. Vznikly návrhy vrátit na Václavské náměstí tramvaje. Ty mají své příznivce stejně jako odpůrce. Tramvaje zde přestaly jezdit v sedmdesátých letech minulého století, projíždějí pouze Jindřišskou ulicí napříč Václavským náměstím. Uvidíme, co nás v budoucnu čeká.

Dominantní stavbou v této části Václavského náměstí je Národní muzeum Na jeho budovu byl 15. 11. 1883 vypsán veřejný konkurs na předběžné skicy pro novou stavbu. Zvítězil Schulzův projekt, který zaujal tím, že obohatil stavební program o ideu ústředního slavnostního Panteonu. Prof. Schulz vypracoval rychle nové definitivní plány upravené po připomínkách muzejních kustódů a vídeňských odborníků. Následně byl jmenován ředitelem stavby, která měla být hotova za čtyři roky. Schulzův honorář za celou práci měl činit 3 % veškerých plánovaných nákladů na stavbu, tedy 53 500 zl. Stavební náklady byly odhadovány (bez architektova honoráře, vnitřní umělecké výzdoby a mobiliáře) na 1 740 000 zlatých. Ve skutečnosti pak dosáhly výše asi 2 miliónů zlatých.

Dne 27. června 1885 bylo místodržitelstvím vydáno povolení ke stavbě. V roce 1888 byla dokončena stavba hlavní kopule, bylo osazováno hlavní schodiště, prováděly se práce štukatérské a malířské a na balustrády byly usazeny sochy. Roku 1888 měla být stavba dobudována, ale zdržela se díky nepříznivému počasí. V témže roce se začalo s přípravou vnitřního zařízení budovy, na něž zemský sněm schválil rozpočet do výše 300 000 zlatých. Dokončovací práce trvaly až do počátku r. 1890. Zahajovací slavnost České akademie, uspořádaná v Panteonu 18. května 1891, se stala současně slavnostním zpřístupněním nové budovy Muzea Království českého. Akademii byla propůjčena část levého přízemního traktu budovy. Počátkem 90. let se upravovalo bezprostřední okolí budovy na veřejný park.

Národní muzeum dnes shromažďuje sbírky hmotných dokladů české i zahraniční provenience týkající se vývoje přírody i historie, zejména v oborech mineralogie, geologie, petrologie, paleontologie, hydrobiologie, mykologie, botanika, entomologie, zoologie, antropologie, prehistorie a protohistorie, středověká archeologie, klasická archeologie, české dějiny, národopis, numismatika včetně mimoevropské, dějiny divadla, dějiny tělesné výchovy a sportu, pravěk a starověk Přední Asie a Afriky, mimoevropská etnografie, asijské kultury, muzikologie a knihověda. V hlavní budově na Václavském náměstí najdete přírodovědecké muzeum se zoologickou expozicí, antropologickou expozicí, mineralogicko – petrologickou expozicí, osteologickou expozici a paleolontologickou expozici.

Děti tady nejraději koukají na vycpaná zvířátka a motýly. Pražané jsou zvyklí ať s dětmi či bez nich tiše procházet sály a vnímat okolní krásu, ze které se tají dech a sálá monumentálnost prostor, které vyvolávají řadu emocí a návratů do historie. Po načerpání informací, zážitků i síly a po procházce patry a mnoha místnostmi impozantní budovy je hezké sednout si na některou z laviček v půlkruhu kolem trávníku v Čelakovského sadech, které celou budovu Národního muzea obklopují.

Před Národním muzeem je dnes přímo do dlažby zasazen pomník – kříž dvěma studentům, kteří zde spáchali své protestní sebevraždy. Pomník Jana Palacha a Jana Zajíce. Když jsem fotila park, kde toho mimochodem v zimě k focení mnoho není, míjela jsem tento zasazený kříž plný právě rozsvícených svíček. Stálo nad ním několik mladých lidí a zapalovali svíčky další. Nejdříve jsem měla cukání je tam vyfotit, jak se sklání ke kříži s hořící svíčkou v ruce, začínalo se stmívat a já si uvědomila, že nechci tuhle chvíli rušit blesknutím fotoaparátu.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafilipova.ic.cz

Z Basileje k hradu Habsburg

Dnes je Basilej živým, pulsujícím, moderním městem. Řeka Rýn ho
rozděluje na Malou a Velkou Basilej, ta Velká je právě zmiňovaná Bezilia.
Turistům nabízí nejen „materiální“ potravu, ale i potravu
„duchovní.“ I když preferujeme tu druhou zmíněnou, určitě se
nebudeme bránit ani té první.

Dnes je Basilej živým, pulsujícím, moderním městem. Řeka Rýn ho rozděluje na Malou a Velkou Basilej, ta Velká je právě zmiňovaná Bezilia. Turistům nabízí nejen „materiální“ potravu, ale i potravu „duchovní.“ I když preferujeme tu druhou zmíněnou, určitě se nebudeme bránit ani té první.

Zaparkujeme a okamžitě se ocitáme mezi novostavbami. Jejich vzdušná krása nás ale provází jen na první ulici, kterou procházíme. Během deseti minut nás obklopí budovy výrazně staršího data, došli jsme totiž do oblasti tzv. Klosterbergu. Staré domy na malém půdorysu se vyšplhaly do výšky dvou až tří podlaží, dvě řady oken jsou často i ve štítových zdech. O duchovní záležitosti zdejších obyvatel se staral a stará kostel Elisabeten von Basilea, jehož základy jsou gotické. Starobylost zdejších míst dokreslují lampy pouličního osvětlení. Ty jsou ale určitě o nějaké to desetiletí či století mladší, jen vhodně provedené.

Jen co opustíme přítmí kostela, zůstaneme stát „s pusou otevřenou.“ Dlouhá zeď v jeho blízkosti má neobvyklou výzdobu. Jsou na ní nalepeny talíře, mísy a misky všech možných tvarů a velikostí. Mezi barvami ale jednoznačně převládá bílá. Prohlížíme toto „umělecké“ dílo a uznáváme, že lidská fantazie nezná mezí. Seběhneme po schodech a opět žasneme. To, co náš úžas vyvolalo, je kašna Jeana Tinguelyho, vybudovaná v roce 1977. Vodní nádrž v parku je oživena kovovými „stroji“ nepopsatelných tvarů. Ty tady jen tak zbůhdarma netrůní ve vodě, ale pohybují se. Tady velké naběračky nabírají a vylévají vodu, tam se otáčí kolo a vedle „chrlič“ vodu chrlí. Tato originální dílka sestavil Tinguely z desítek kusů již nepotřebných a navzájem si zcela cizích předmětů. Že tato neobvyklá podívaná přitahuje pozornost turistů i „domácích,“ o tom není pochyb. Kolem nádrže není ani chvilku klid, na lavičce u bazénku se dají tato neumdlévající perpetua sledovat nekonečně dlouho.

Na náměstí Barfüsserplatz panuje čilý ruch. Na zdejším trhu se prodává všechno možné, dnes zde převládá nabídka květin. K návštěvě zve Historické muzeum s bohatými sbírkami, umístěné v budově ze 14. století, která dříve sloužila jako františkánský kostel.

Návštěvu žádného z basilejských muzeí nemáme tentokrát v plánu a tak nahlížíme do mapy, abychom se rozhodli, kam budou mířit naše další kroky. Váhání nad mapou zaregistruje kolem procházející starší paní a okamžitě se nás francouzsky ptá, zda nepotřebujeme poradit. Naší mizernou němčinou jí odpovíme, že bohužel francouzsky nemluvíme. Ona se jen pousměje a okamžitě přejde k němčině. Doporučuje nám návštěvu radnice, hlavního chrámu, muzeí i dalších pamětihodností. Je milá, viditelně má „své“ město ráda a dobře ho zná. A tak nás v tuto chvíli napadá otázka, kolik obyvatel kteréhokoliv našeho města by bylo schopno o tom „svém“ městě takto zasvěceně vyprávět.

Náměstí Marktplatz vévodí již zmíněná radnice. Její reprezentativní, bohatě zdobená budova je nepřehlédnutelná a asi každý návštěvník Basileje ji zařadí do programu své procházky po městě. Hlavní část rumělkově červené, zlatem bohatě zdobené, budovy se třemi oblouky v průčelí je nejstarší, postavil ji v letech 1508 – 14 městský architekt Jerg Rouber ve stylu burgundské pozdní gotiky. Na počátku 17. stol. byla radnice renovována a na konci 19. stol. byla přistavěna její levá část a věž na pravé straně. Hodiny jsou dílem mistra Wilhelma z let 1511 – 12, malby na stěnách od samotného Hanse Holbeina byly bohužel zničeny. Zachovány zůstaly fresky z dílny H. Bocka ze 17. století ve vnitřním dvoře ve stylu burgundské gotiky i socha zakladatele města Munatia Planka ze 16. století, umístěná na podstavci u vnějšího schodiště.

Také nedalekým náměstím nazývaným Rybí trh (Fischmarkt) jdou dějiny již několik století. Jejich němými svědky jsou domy i krásná kašna. Ta je ozdobena sochami Panny Marie a sv. Petra a Pavla a převládá na ní též červená barva, nechybí zde i zlaté zdobení. To, na co se díváme, je kopie, originál gotické kašny je v muzeu.

Vystoupáme po schodišti a úzkou uličkou dojdeme ke kostelu sv. Petra, nově postavenému v době konání známého koncilu. Podle písemností zde byla již v 9. století modlitebna. Nejstarší části kostela, které dnes můžeme vidět, byly postaveny ve 13. století, hlavní budova byla dokončena ke konci 14. století a kostelní věž pochází z roku 1430. Uvnitř kostela jsou zachovány nástěnné malby ze 14. století zobrazující události ze života a smrti Ježíše Krista.

Z teras dohlédneme k Rýnu. Přejdeme na jeho druhý břeh, odkud se nám otevře pěkný pohled na staré město. Vrátíme se zpět a zastavíme se až u nejznámější basilejské církevní stavby, u chrámu zvaného münster. Jeho pestrobarevná střecha a dvě štíhlé, 64 a 62 m vysoké, věže vévodí celému městu, stavba zaujme tmavě červenou barvou pískovcových kvádrů, z nichž je postavena. Bohužel právě prochází generální opravou a tak nám její vnější krása zůstává téměř celá utajena.

Po léta stávalo v tomto prostoru několik kostelů. V 11. století, když moc nad městem získal biskup, rozhodl se vystavět katedrálu. Byla postavena v románském slohu z růžového pískovce. Obnovy se stavba dočkala v gotickém slohu a tehdy byly přistavěny i dvě věže. Zemětřesení v roce 1356 ji vážně poškodilo, její rekonstrukce trvala až do roku 1500. V letech 1431 – 1438, kdy zde zasedal církevní sněm, měla románsko – gotická katedrála již dnešní podobu. Po nástupu reformace katedrála změnila své pány. Zatímco dosud byla biskupským chrámem, teď se stala svatostánkem protestantů. Za reformačních bouří byly však zničeny hlavní oltář i větší část výzdoby.

Chrám má pět lodí, je dlouhý 65 m a široký 32 m. Zvýšený chór obepíná ochoz, v dlažbě východně od chóru jsou naznačeny obrysy krypty z 9. století. Před kazatelnou se dochovala část pozdně románské dlažby ze 12. stol., v severní boční lodi je pohřben Erasmus Rotterdamský. Na prohlídku interiéru máme jen málo času – za půl hodiny budou zavírat – a tak chrám doslova proletíme. Do dvojité křížové chodby z 15. století, postavené na románských základech, se už nedostaneme.

Projdeme dalšími ulicemi, občas se ještě zastavíme před zajímavým domem, umlčíme kručící žaludek kebabem, nabereme informační materiály v turistickém centru a míříme k autu. Bez problémů vyjedeme z centra starého města, najedeme na dálnici směr Luzern a Zurich, ale – ouha. Jednolitý proud vozidel zpomaluje a zpomaluje, až zastaví. A pak už pokračujeme jen „přískokem vpřed.“ Je pátek odpoledne a je jasné, že „město přesedlalo na kola.“ Nic jiného jsme přece v čase dovolených nemohli čekat.

Po téměř hodinovém hlemýždím přesunu objevíme i důvod pomalé jízdy. Není to vysoký počet vozidel na silnici, jak jsme si původně mysleli, ale stažení dopravy ze tří do dvou jízdních pruhů. Jakmile kritické místo mineme, rychlost stoupá až na povolených sto dvacet. Ujíždíme k jihovýchodu za naším dalším cílem. Tím je hrad Habsburg, hrad, z něhož vzešel rod, jenž výrazně ovlivnil i české dějiny.

Projíždíme mírně zvlněnou krajinou. Z ní se najednou „vyloupne“ vrcholek Wülpelsberg a na něm zbytky Habsburgu postaveného kolem roku 1020. Z dálky vypadají velice skromně, rozeznáváme jen věž, nevelký palác a vlajku, s níž si pohrává vítr. Jsme zvědaví, jak vypadalo sídlo tak mocného rodu, rodu, který začínal svou dějinnou pouť jako bezvýznamný, který se však díky především sňatkové politice stal evropskou panovnickou dynastií vládnoucí v největším počtu zemí.

Teorií o původu rodu Habsburků je mnoho, někteří genealogové – pro zvýšení prestiže rodu – tvrdili, že jejich prapředky lze hledat až v antické době, dokonce u samotného Caesara. Pomineme – li legendu, narazíme v dějinách na jistého Guntrama, řečeného Bohatý. Někteří historikové ho ztotožňují se stejnojmenným hrabětem, který byl v roce 952 císařem Otou I. potrestán za zradu odejmutím statků v alsaském Nordgau. Pokud tomu tak opravdu bylo, Guntramův syn Lancelin si to vynahradil. Silou zbraní se zmocnil kraje Muri v dnešním severošvýcarském kantonu Aaragau. Lancelinův potomek Ratbod, snad jako pokání za otcovo násilnictví, založil v Muri klášter, který se pak na čas stal habsburskou rodovou hrobkou. Ratbod měl tři syny – Ottu, Albrechta a Wernera. Nejvýznamnější z nich byl ten nejmladší, který někdy kolem roku 1020 založil na soutoku řek Aary a Reussy ve zmíněném švýcarském kantonu Aaragau hrad Habichtsburg (Jestřábí hrad). Zkomoleně se mu začalo říkat Habsburg a Wernerův syn Otta II. se začal jako první titulovat jako hrabě z Habsburgu.

Pravdou je, že v době rozdrobenosti země se Habsburkové měli ze všech šlechtických rodů nejvíce k světu. Jejich panství se rozšiřovalo tak nebezpečně, že jim císař Jindřich v roce 1231 odňal kanton Uri (posléze i Schwyz a Unterwalden). Roku 1273 však Habsburkové získali římskoněmeckou korunu a hodlali své rodové panství obnovit. Ony tři „lesní“ kantony se proti nátlaku vzbouřily a roku 1291 vytvořily tzv. Věčný spolek neboli Spříseženstvo, jímž se zavazovaly ke vzájemné vojenské pomoci v případě intervence. Den přísahy – 1. srpen – je švýcarským státním svátkem, protože tato událost položila základy pozdějšího Švýcarska.

Když vystoupáme z nedalekého parkoviště k hradu, uznáme, že jsme se zmýlili v odhadu jeho velikosti. Zastřešen je skutečně jen palác a věž, ale odkryté zbytky základů dalších budov svědčí o výrazně větší rozloze tohoto raně středověkého sídla. Nejprve prohlédneme zastřešené prostory, potom podle informačních tabulí se snažíme odhadnout podobu hradu, rozhlížíme se po okolí a nakonec „jsme v šoku.“ Když totiž sejdeme na parkoviště, objevíme u schůdků pod stříškou vzorně srovnané deštníky. Na pohodu návštěvníků se prostě myslí i v tomto případě, přece nebudou při návštěvě kulturní památky moknout, kdyby snad neměli deštník svůj. Až na tuto raritu narazíme příště – a nutno říci, že za naši letošní cestu jsme se s připravenými deštníky setkali několikrát –, tak už určitě se nebudeme bezmezně divit.

Jedeme dále a pomalu „trávíme“ zážitky z hradu. Je celkem obyčejný, ale pro nás významný. A tak vedeme hlubokomyslné filozofické úvahy o tom, „co by, kdyby,“ tedy kdyby na náš bohatý trůn tehdy nedosedli bezvýznamní Habsburkové. Jenže kdyby je kdyby a skutečnost byla a často je i v současnosti jiná. Zcela jiná. A co my, malí pozorovatelé, můžeme učinit pro změnu událostí. Namítnete možná, že každý má možnost cosi změnit. Ale co je to cosi? Nechť si každý odpoví sám.

Brána Čech

Na exkurse sem chodí studenti i poučení chtiví laici z řad
botaniků, zoologů i geologů. Romantiku a krásné rozhledy na sluncem
prohřátých skalách tady nalézají milenecké dvojice. Já osobně jsem se
ke třem křížům vysápal s lahvinkou vína z místních vinohradů
a foťákem. Porta Bohemica má totiž své kouzlo takřka pro každého.

Na exkurse sem chodí studenti i poučení chtiví laici z řad botaniků, zoologů i geologů. Romantiku a krásné rozhledy na sluncem prohřátých skalách tady nalézají milenecké dvojice. Já osobně jsem se ke třem křížům vysápal s lahvinkou vína z místních vinohradů a foťákem. Porta Bohemica má totiž své kouzlo takřka pro každého.

… bohemica

Začněme něčím méně známým. Porta Bohemica, tedy Brána Čech, je místem, kde se nachází jeřáb český (Sorbus bohemica). Jeřáby obecně jsou dřeviny, jejichž některé druhy patří mezi velmi vzácné, byť ten nejběžnější z nich – jeřáb ptačí Sorbus aucuparia pozná skoro každý. Zrovna ten „český“ je špatně rozlišitelný od svých blízkých příbuzných. To znamená, že musíte být buď odborník nebo velmi dobře poučený laik. K tomu, abyste ho našli to chce mít v baťůžku přibalené trochu štěstí. Jedná se totiž o endemit Českého středohoří takže šance, že jej naleznete mimo tento region je v podstatě nulová. Jde o druh hybridogenní, tedy vzniklý křížením, kde rodiče jsou jeřáb dunajský (Sorbus danubialis) a jeřáb břek (Sorbus torminalis). K „českým“ druhům rostlin ještě přidejme žlutě kvetoucí křivatec český (Gagea bohemica). To jen na okraj, protože vždycky je zajímavé vědět o něco víc, než vám nabídne běžný průvodce. Možná to vypadá, že je tady příliš „českého“ na jednom místě. Ale to zdaleka není všechno. Jeden ze symbolů české státnosti, česká vlajka, neustále vlaje nad údolím Labe. Pokaždé, když jedu, tak se divím, že ji ještě nikdo neukradl. Asi se zlodějům a vandalům nechce lézt do kopců. Přitom Kalvárie není nijak vysoko – pouhých 239 m.n.m.

Žerno – seky

Žernoseky (Velké na pravé straně Labe a Malé na protějším břehu) mají sekání v názvu. Ale pointu pochopí jen ten, kdo ví, co jsou to žernovy. V okolí, zejména na druhé straně Labe u Malých Žernosek, se nachází kamenolomy s kvalitním tvrdým křemenný porfyrem (např. kamenolom Kubo). Ten se tady získával už v neolitu – mladší době kamenné. Vytěžený kámen byl zpracováván na žernovy, tedy mlýnské kameny. Jejich kvalita byla velmi vysoká a tak není divu, že se díky labské vodní cestě dostávaly zdejší žernovy dál do západní Evropy. A název obcí? Je jasné, že zpracování žernovů bylo záležitostí vysekávání, tedy žernov – seky. Zůstaňme ale na pravé straně Labe (na druhou stranu do Opárenského údolí se podíváme v jiném příspěvku), které v sobě ukrývá obrovský kus historie.

Keltové, Slované a jim podobní

Místo, dnes na mapách označované jako Hrádek, je zalesněným pahorkem s výškou 268 m. n. m. Jedná se o hradiště z mladší doby bronzové, později jej jako hradiště využili Keltové. Během několika století je vystřídali Slované. Ti tu fungovali v 8 – 12.stol. Dnes tady milovníci historie najdou zalesněné valy o výšce několika metrů. Čas od času se zde potulují i milovníci záhad a s pohledem skloněným k zemi tu hledají místa síly. Amatérští archeologové taky koukají do země. Co kdyby náhodou narazili na artefakt, jenž by dodal lesku jejich sbírkám. Já osobně bych doporučil zcela jiný typ poznání této oblasti. Bezprostředně na rulový skalní ostroh Kalvárie, jenž je „ozdobený“ třemi kříži, navazují vinice a ve Velkých Žernosekách nezaváhejte s ochutnávkou místního vynikajícího vína. Dopřejte si ho a uvidíte, že zdejší kraj má skutečně každému co nabídnout.

A tip nakonec. Turistickou známku č.488 můžete získat mimo jiné u přívozu (pozor, v zimě nefunguje) u Labe pod v obcí Malé Žernoseky. Geografické koordináty přívozu jsou 50°32’42.09″N, 14°3’3.677″E a přívoz se nachází mezi Kalvárií a Velkými Žernoseky.

autor je šéfredaktorem magazínu Travelfocus