Jak se žije v Pákistánu

V posledních letech se situace přiostřila a málokdo se odváží do
Pákistánu vycestovat. Na stránkách ministerstva zahraničí je dokonce
varování pro české občany, aby do této země necestovali, pokud to není
nezbytně nutné. Sebevražedné útoky jsou tu na denním pořádku a tak se
stalo to, co všechny Pákistánce mrzí – turisté sem přestali
jezdit.

RYCHLÁ REZERVACE LETU


Pákistán – muslimská země, o které většina Čechů moc neví. Země, kam nejezdí moc turistů. Média ukazují jen jednu tvář: bombové útoky, spoustu mrtvých, nebezpečí, Taliban, zemětřesení. Pákistán je ráj pro horolezce, milovníky přírody a turisty, kteří hledají něco jiného než prosluněné pláže. V posledních letech se situace přiostřila a málokdo se odváží do Pákistánu vycestovat. Na stránkách ministerstva zahraničí je dokonce varování pro české občany, aby do této země necestovali, pokud to není nezbytně nutné. Sebevražedné útoky jsou tu na denním pořádku a tak se stalo to, co všechny Pákistánce mrzí – turisté sem přestali jezdit.

{{reklama()}}

I přesto všechno má Pákistán stále co nabídnout celému světu. Nejsou to jen nádherné hory v Gilgitu, velkolepé stavby v Láhauru, historie v Péšávaru, kosmopolitní Karáčí, melodická tradiční hudba, velmi chutná kuchyně, ale hlavně soudržnost pákistánských rodin, pospolitost, úcta, laskavost, srdečnost, pohostinnost.


Rodina je v Pákistánu na prvním místě. Lidé to tu berou vážně, není to jen fráze. Rodiny jsou tu velké, když to porovnáme s českou rodinou, která má většinou jedno nebo dvě děti. Tady se počty dětí v každé rodině pohybují okolo šesti a více. Ženy většinou nepracují, starají se o početné rodiny a dům. Je to celodenní směna, která začíná brzy ráno, když vstávají někteří členové rodiny do práce nebo do školy. Žena připravuje snídani, která se skládá většinou z chlebových placek „roti“, vajíček usmažených jako volská oka a čaje s mlékem. Snídaně stejně jako další jídla se servíruje na zemi, na igelitovém ubrusu. Všichni členové rodiny, případně návštěvy se sesednou kolem ubrusu a každý se obslouží. Když přijde na návštěvu další rodina, tak je to příprava jídla pro dalších cca deset lidí. Ženy v domě se musí postarat o to, aby pořád bylo dost jídla pro rodinu a případné příchozí. Nepodat příchozímu občerstvení je veliká hanba. Dcery v domě pomáhají se všemi domácími pracemi a většina rodin má ještě „pomocníky“. Jsou to většinou chlapci z vesnic, kteří nemají práci. Pomáhají v rodinách s vařením, úklidem, opravami, nákupy, někdy dělají rodině řidiče. To vše za stravu a ubytování a malou výplatu. Domů do své chudé vesnice jezdí třeba jen dvakrát do roka.


Rodinný systém v Pákistánu funguje trošku jinak než u nás. Děti bydlí v domě se svými rodiči po celý život. Když dospějí, rodiče nebo další příbuzní jim vybírají životní partnery. Doporučí někoho vhodného a když všichni zúčastnění souhlasí, začne se vyjednávat. V úvahu připadají i sestřenice a bratranci. Sňatky mezi příbuznými jsou tu velice časté. Rodina je vítá, protože do rodiny nepřijde někdo „cizí“. Další důležitá věc, kterou je třeba brát v úvahu je víra. Obvykle se nesmí vzít dva lidi jiného vyznání. I když jsou oba muslimové, mohou být z jiné větve Islámu, tzn. šííté a sunnité. Vládne mezi nimi nevraživost a toto spojení by vyvolalo nesváry. Stává se, že se zamilují dvojice, ale když pak zjistí, že jsou odlišného vyznání, musí na lásku zapomenout. Je to kruté, ale je to otázka cti. Lidé tu také hodně věří na magii. Chodí se radit s jasnovidci, vykladači karet a různými dalšími spiritualisty s nadpřirozenými schopnostmi. Ti mnohdy rozhodnou, jestli se k sobě dva lidé hodí nebo ne.


A jak probíhají námluvy? Rodiče syna jdou požádat o ruku nevěsty její rodiče. Ti si pak vezmou několik dní na rozmyšlenou. V těchto dnech si zjišťují všechny možné informace o ženichovi, aby se mohli rozhodnout. Pak rodině sdělí své ANO nebo NE. Když řeknou ANO, konají se zásnuby – nikah. Je to smlova mezi ženichem a nevěstou, podle islámských pravidel. Obvykle se uskuteční v mešitě, ale je možné podepsat nikah také doma za přítomnosti svědků a islámského učence z mešity tímto pověřeného. Od této chvíle může uplynout i několik let, než se koná svatba. Do té doby se nevěsta a ženich nemohou stýkat. Maximálně za přítomnosti rodičů.

Když se vdá dcera, následuje svého manžela do jeho rodiny, do jejich domu. Když se ožení syn, jeho manželka ho následuje do jeho rodiny, do jeho domu. Je to taková „výměna dcer“.

Samotná svatba je veliká událost, která trvá tři dny a účastní se jí stovky lidí. Jsou to opravdu stovky lidí, bez přehánění. Musí se pozvat všichni příbuzní, přátelé, kolegové, sousedé. Každý přijde s celou početnou rodinou a někdy si přivede ještě kamarády. Byla by velká urážka, kdyby se na někoho zapomnělo. První den se nazývá „mehandi“. Ženy a dívky z rodiny ženicha přijdou do domu novomanželky s hennou. Novomanželka připraví večeři pro hosty a pak jí hosté (ženy) zdobí hennou ruce. Poté se baví za doprovodu tradiční hudby a tančí. Druhý den se nazývá „rukhsati“. Novomanžel přijde se svou rodinou, přáteli a kolegy do rodiny novomanželky, která také pozve své příbuzné a přátele, aby se rodiny seznámily. Rodina novomanželky připraví oběd pro všechny a po obědě novomanžel pozve svou nastávající a všechny do svého domu, kde se podává večeře. Rodina předá své dceři dary do domácnosti jako nábytek, spotřebiče, šperky, nádobí, šaty. Toto všechno si odnese do svého nového domu. Poslední den svatby manžel pozve celou rodinu manželky na oběd nebo večeři. Tento závěrečný den se nazývá „waleema“. Pro každý den si nevěsta i celá rodina obléká speciální šaty bohatě zdobené. Ne bílé, ale v pestrých barvách jako červená, růžová nebo oranžová.

Pákistánci milují děti. Je jich všude plno a jsou nádherné. Mnohé z nich si bohužel neužijí své dětství kvůli chudobě. Musí pracovat a pomáhat rodičům. Spousta lidí žije na hranici chudoby. Sociální systém tady neexistuje. Nevyplácí se podpora v nezaměstnanosti nebo v nemoci. Zdravotnictví se musí platit. Nenajdete tu žádné pensiony pro seniory, protože nejsou potřeba. Když rodiče zestárnou, děti se o ně postarají doma. Rodina vše prožívá společně. Šťastné chvíle i bolesti. I přesto, že někdy to není lehké, jsou tu lidé šťastní. Užívají si život a doufají v lepší zítřky. Inshallah.


Pákistán – muslimská země, o které většina Čechů moc neví. Země, kam nejezdí moc turistů. Média ukazují jen jednu tvář: bombové útoky, spoustu mrtvých, nebezpečí, Taliban, zemětřesení. Pákistán je ráj pro horolezce, milovníky přírody a turisty, kteří hledají něco jiného než prosluněné pláže. V posledních letech se situace přiostřila a málokdo se odváží do Pákistánu vycestovat. Na stránkách ministerstva zahraničí je dokonce varování pro české občany, aby do této země necestovali, pokud to není nezbytně nutné. Sebevražedné útoky jsou tu na denním pořádku a tak se stalo to, co všechny Pákistánce mrzí – turisté sem přestali jezdit.

{{reklama()}}

I přesto všechno má Pákistán stále co nabídnout celému světu. Nejsou to jen nádherné hory v Gilgitu, velkolepé stavby v Láhauru, historie v Péšávaru, kosmopolitní Karáčí, melodická tradiční hudba, velmi chutná kuchyně, ale hlavně soudržnost pákistánských rodin, pospolitost, úcta, laskavost, srdečnost, pohostinnost.


Rodina je v Pákistánu na prvním místě. Lidé to tu berou vážně, není to jen fráze. Rodiny jsou tu velké, když to porovnáme s českou rodinou, která má většinou jedno nebo dvě děti. Tady se počty dětí v každé rodině pohybují okolo šesti a více. Ženy většinou nepracují, starají se o početné rodiny a dům. Je to celodenní směna, která začíná brzy ráno, když vstávají někteří členové rodiny do práce nebo do školy. Žena připravuje snídani, která se skládá většinou z chlebových placek „roti“, vajíček usmažených jako volská oka a čaje s mlékem. Snídaně stejně jako další jídla se servíruje na zemi, na igelitovém ubrusu. Všichni členové rodiny, případně návštěvy se sesednou kolem ubrusu a každý se obslouží. Když přijde na návštěvu další rodina, tak je to příprava jídla pro dalších cca deset lidí. Ženy v domě se musí postarat o to, aby pořád bylo dost jídla pro rodinu a případné příchozí. Nepodat příchozímu občerstvení je veliká hanba. Dcery v domě pomáhají se všemi domácími pracemi a většina rodin má ještě „pomocníky“. Jsou to většinou chlapci z vesnic, kteří nemají práci. Pomáhají v rodinách s vařením, úklidem, opravami, nákupy, někdy dělají rodině řidiče. To vše za stravu a ubytování a malou výplatu. Domů do své chudé vesnice jezdí třeba jen dvakrát do roka.


Rodinný systém v Pákistánu funguje trošku jinak než u nás. Děti bydlí v domě se svými rodiči po celý život. Když dospějí, rodiče nebo další příbuzní jim vybírají životní partnery. Doporučí někoho vhodného a když všichni zúčastnění souhlasí, začne se vyjednávat. V úvahu připadají i sestřenice a bratranci. Sňatky mezi příbuznými jsou tu velice časté. Rodina je vítá, protože do rodiny nepřijde někdo „cizí“. Další důležitá věc, kterou je třeba brát v úvahu je víra. Obvykle se nesmí vzít dva lidi jiného vyznání. I když jsou oba muslimové, mohou být z jiné větve Islámu, tzn. šííté a sunnité. Vládne mezi nimi nevraživost a toto spojení by vyvolalo nesváry. Stává se, že se zamilují dvojice, ale když pak zjistí, že jsou odlišného vyznání, musí na lásku zapomenout. Je to kruté, ale je to otázka cti. Lidé tu také hodně věří na magii. Chodí se radit s jasnovidci, vykladači karet a různými dalšími spiritualisty s nadpřirozenými schopnostmi. Ti mnohdy rozhodnou, jestli se k sobě dva lidé hodí nebo ne.


A jak probíhají námluvy? Rodiče syna jdou požádat o ruku nevěsty její rodiče. Ti si pak vezmou několik dní na rozmyšlenou. V těchto dnech si zjišťují všechny možné informace o ženichovi, aby se mohli rozhodnout. Pak rodině sdělí své ANO nebo NE. Když řeknou ANO, konají se zásnuby – nikah. Je to smlova mezi ženichem a nevěstou, podle islámských pravidel. Obvykle se uskuteční v mešitě, ale je možné podepsat nikah také doma za přítomnosti svědků a islámského učence z mešity tímto pověřeného. Od této chvíle může uplynout i několik let, než se koná svatba. Do té doby se nevěsta a ženich nemohou stýkat. Maximálně za přítomnosti rodičů.

Když se vdá dcera, následuje svého manžela do jeho rodiny, do jejich domu. Když se ožení syn, jeho manželka ho následuje do jeho rodiny, do jeho domu. Je to taková „výměna dcer“.

Samotná svatba je veliká událost, která trvá tři dny a účastní se jí stovky lidí. Jsou to opravdu stovky lidí, bez přehánění. Musí se pozvat všichni příbuzní, přátelé, kolegové, sousedé. Každý přijde s celou početnou rodinou a někdy si přivede ještě kamarády. Byla by velká urážka, kdyby se na někoho zapomnělo. První den se nazývá „mehandi“. Ženy a dívky z rodiny ženicha přijdou do domu novomanželky s hennou. Novomanželka připraví večeři pro hosty a pak jí hosté (ženy) zdobí hennou ruce. Poté se baví za doprovodu tradiční hudby a tančí. Druhý den se nazývá „rukhsati“. Novomanžel přijde se svou rodinou, přáteli a kolegy do rodiny novomanželky, která také pozve své příbuzné a přátele, aby se rodiny seznámily. Rodina novomanželky připraví oběd pro všechny a po obědě novomanžel pozve svou nastávající a všechny do svého domu, kde se podává večeře. Rodina předá své dceři dary do domácnosti jako nábytek, spotřebiče, šperky, nádobí, šaty. Toto všechno si odnese do svého nového domu. Poslední den svatby manžel pozve celou rodinu manželky na oběd nebo večeři. Tento závěrečný den se nazývá „waleema“. Pro každý den si nevěsta i celá rodina obléká speciální šaty bohatě zdobené. Ne bílé, ale v pestrých barvách jako červená, růžová nebo oranžová.

Pákistánci milují děti. Je jich všude plno a jsou nádherné. Mnohé z nich si bohužel neužijí své dětství kvůli chudobě. Musí pracovat a pomáhat rodičům. Spousta lidí žije na hranici chudoby. Sociální systém tady neexistuje. Nevyplácí se podpora v nezaměstnanosti nebo v nemoci. Zdravotnictví se musí platit. Nenajdete tu žádné pensiony pro seniory, protože nejsou potřeba. Když rodiče zestárnou, děti se o ně postarají doma. Rodina vše prožívá společně. Šťastné chvíle i bolesti. I přesto, že někdy to není lehké, jsou tu lidé šťastní. Užívají si život a doufají v lepší zítřky. Inshallah.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Afrikou od severu k jihu

Rozhodli jsme se projet celou Afriku vlastním autem od severu – Tunis,
přes státy východního pobřeží dolů na nejjižnější místo Cape
Agulhas v JAR. Protože celá trasa je cca 15 tisíc km přímo a se
všemi zajížďkami a návštěvami zajímavých míst, se tachometr přetočí
o možná i 35 tisíc km, k tomu nějaká prácička,
odhadujeme celý pobyt na 5–7 měsíců. Možná i déle.

Rozhodli jsme se projet celou Afriku vlastním autem od severu – Tunis, přes státy východního pobřeží dolů na nejjižnější místo Cape Agulhas v JAR. Samozřejmě náš výlet, expedice nebo jakkoliv to nazveme, začíná v Evropě, ve Vojkovicích u Karlových Varů, kde jsme se na celou cestu připravovali. Protože celá trasa je cca 15 tisíc km přímo a se všemi zajížďkami a návštěvami zajímavých míst, se tachometr přetočí o možná i 35 tisíc km, k tomu nějaká prácička, odhadujeme celý pobyt na 5–7 měsíců. Možná i déle. Záleží na okolnostech (víza, možnost vstupu atd.).

Toto je úvodní článek k seriálu z cesty po Africe. Sledujte další díly v seriálu Afrikou od severu k jihu!

Jedeme 2 lidi, 1 auto, spoustu věcí a hlavně energie a nadšení. Avšak musím přiznat, že posledních pár dnů příprav bylo energii kradoucích… Už je ale vše hotovo a my jsme na cestě. V době kdy budete číst tento článek, už budeme mít za sebou uvítací ceremonial tuniských celníků a budeme brázdit cesty černého kontinentu.


Proč vlastně Afrika?

Byl to můj tak trochu tajný sen již od školních let, přečetla jsem spousty dostupné literatury, škoda, že o pravdivé historii a jednotlivých kmenech se téměř nikde v českých knihách či překladech nedočtete! Lidé by mohli a měli vědět víc. Pocity při sledování dokumentů, či čtení knih ani nevím jak popsat, lákalo mě to vše vidět a zažít… Ale vzhledem k celkem vysokým nákladům na cestu, jsem odsunula tento sen v hlavě někam dozadu a později ho vyměnila za podstatně dostupnější 1,5 roční pracovní a cestovní pobyt na Novém Zélandu, kde jsme se také s Reném poznali. Po návratu do vystresované, šedivé Evropy plné honbou za penězi a luxusem (který na Novém Zélandu není zvykem), africké bubny někde hluboko ve vnitru zesílily. A přes myšlenky o dobrovolné práci, za kterou nedostanete zaplaceno, a za Vaši snahu, kterou nabídnete musíte ještě platit i několik tisíc eur, které na tento kontinent do daného místa přes všechny ty agentury a úředníčky, kteří své obohacování za dobrovolnou činnost jen schovávají, ani nepřijdou, jsme se rozhodli procestovat tento kontinent a případnou práci (týkající se spíše zvířat, rezervací a národních parků) si najít na vlastní pěst.

Láká nás poznat krásy a bohatství jedinečné přírody, specifickou vůni a zvuky tohoto kontinentu se všemi různými národy a jejich jedinečnými kulturami, které pomalu, díky šílenství turistů, v budoucnu zůstanou jen vzpomínkami. Asi úplně nejvíc ze všeho se těšíme právě na zvířectvo a přírodu celkově, která je jedinečná a která je, jak mnozí již uznali, srdce a duši beroucí. Pro Afriku je jedno takové rčení: „Jednou Afrika navždy Afrika.” Tak uvidíme, jestli a proč je toto rčení ke slovu „AFRIKA“ tak připjaté.

Příprava na cestu


Na netu jsme objevili, že cestovat po tomto kontinentu jede nadšenců stejného smýšlení dost. Bohužel né z České republiky, což si myslím, je velká škoda, že lidi nemají zájem poznávat krajiny, kontinenty a národy, kteří by nám ukázali, kde je pravá hodnota a priorita lidského bytí a žití. Ne drahé auto, tučné konto a luxus kolem nás, ale zdraví, mezilidské vztahy, komunikace, umění relaxovat a těšit se s každého dne, který žijeme. Že s přírodou je třeba žít, ne ji ničit pro naše pohodlí, že příroda je to co my lidé potřebujeme k životu a je možno ji využívat ne zneužívat.

Toto je naše první cesta do Afriky a o výbavě jsme sbírali informace na všech dostupných místech. U lidí, kteří se z Afriky vrátili, na cestovatelských serverech, u některých ostřílených cestovatelů, na offroadfórech, od zkušených offroaďáků, na různých informačních serverech atd. Vzhledem k našemu rozhodnutí jet vlastním autem bylo potřeba kromě nás se spoustou očkování, prohlídek, víz, pasů a různých dokumentů, vybavit také auto. Našemu Nissan Patrol teréňáčku jsme dali spousta nových dílů, speciálně pro vyšší zátěže. Bratr a otec svými zkušenostmi a dovednostmi vyšlechtili karosérii pevnostními nárazníky s různými držáky na potřebné kanystry, naviják a rezervu. V teplých krajinách potřebnou lednici Engel vhodnou pro cestovatele, plachty a sítě proti slunci a pro safari a na Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení nám poskytli partneři naší cesty www.Dalix.cz, www.Humidor.cz a www.Drthiel.de, které naše cesta zaujala, a podpořili nás. Ostatní výbavu (najdete na našich stránkách v odkaze “vybavení”) jsme chystali víceméně svépomocí. Náklady, na které jsme si vydělávali téměř 3-letou prací ve Švédsku a v Anglii (tam jsme si samozřejmě i trochu z nich procestovali), jsou vyšší, ale jistě to stojí za poznání.

Něco málo o nás

Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na naše stránky www.ourwildjou­rney.com, Andrea Kaucká – 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer – 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig

Je zde i pár fotografií z některých našich ostatních cest, z Nového Zélandu, Anglie a Švédska. Každá země, každý kontinent má něco do sebe a všude je možno vidět spousta krásných míst, poznat skvělé pohodové lidi. Ale také je možno vidět chudoba, špína, nepořádek a lidé, kteří zrovna nejsou nadšeni Vaši návštěvou. Dobré je, že na to záporné se vždy po čase zapomene a ve vzpomínkách zůstanou ty krásné zážitky.

Rozhodli jsme se projet celou Afriku vlastním autem od severu – Tunis, přes státy východního pobřeží dolů na nejjižnější místo Cape Agulhas v JAR. Samozřejmě náš výlet, expedice nebo jakkoliv to nazveme, začíná v Evropě, ve Vojkovicích u Karlových Varů, kde jsme se na celou cestu připravovali. Protože celá trasa je cca 15 tisíc km přímo a se všemi zajížďkami a návštěvami zajímavých míst, se tachometr přetočí o možná i 35 tisíc km, k tomu nějaká prácička, odhadujeme celý pobyt na 5–7 měsíců. Možná i déle. Záleží na okolnostech (víza, možnost vstupu atd.).

Toto je úvodní článek k seriálu z cesty po Africe. Sledujte další díly v seriálu Afrikou od severu k jihu!

Jedeme 2 lidi, 1 auto, spoustu věcí a hlavně energie a nadšení. Avšak musím přiznat, že posledních pár dnů příprav bylo energii kradoucích… Už je ale vše hotovo a my jsme na cestě. V době kdy budete číst tento článek, už budeme mít za sebou uvítací ceremonial tuniských celníků a budeme brázdit cesty černého kontinentu.


Proč vlastně Afrika?

Byl to můj tak trochu tajný sen již od školních let, přečetla jsem spousty dostupné literatury, škoda, že o pravdivé historii a jednotlivých kmenech se téměř nikde v českých knihách či překladech nedočtete! Lidé by mohli a měli vědět víc. Pocity při sledování dokumentů, či čtení knih ani nevím jak popsat, lákalo mě to vše vidět a zažít… Ale vzhledem k celkem vysokým nákladům na cestu, jsem odsunula tento sen v hlavě někam dozadu a později ho vyměnila za podstatně dostupnější 1,5 roční pracovní a cestovní pobyt na Novém Zélandu, kde jsme se také s Reném poznali. Po návratu do vystresované, šedivé Evropy plné honbou za penězi a luxusem (který na Novém Zélandu není zvykem), africké bubny někde hluboko ve vnitru zesílily. A přes myšlenky o dobrovolné práci, za kterou nedostanete zaplaceno, a za Vaši snahu, kterou nabídnete musíte ještě platit i několik tisíc eur, které na tento kontinent do daného místa přes všechny ty agentury a úředníčky, kteří své obohacování za dobrovolnou činnost jen schovávají, ani nepřijdou, jsme se rozhodli procestovat tento kontinent a případnou práci (týkající se spíše zvířat, rezervací a národních parků) si najít na vlastní pěst.

Láká nás poznat krásy a bohatství jedinečné přírody, specifickou vůni a zvuky tohoto kontinentu se všemi různými národy a jejich jedinečnými kulturami, které pomalu, díky šílenství turistů, v budoucnu zůstanou jen vzpomínkami. Asi úplně nejvíc ze všeho se těšíme právě na zvířectvo a přírodu celkově, která je jedinečná a která je, jak mnozí již uznali, srdce a duši beroucí. Pro Afriku je jedno takové rčení: „Jednou Afrika navždy Afrika.” Tak uvidíme, jestli a proč je toto rčení ke slovu „AFRIKA“ tak připjaté.

Příprava na cestu


Na netu jsme objevili, že cestovat po tomto kontinentu jede nadšenců stejného smýšlení dost. Bohužel né z České republiky, což si myslím, je velká škoda, že lidi nemají zájem poznávat krajiny, kontinenty a národy, kteří by nám ukázali, kde je pravá hodnota a priorita lidského bytí a žití. Ne drahé auto, tučné konto a luxus kolem nás, ale zdraví, mezilidské vztahy, komunikace, umění relaxovat a těšit se s každého dne, který žijeme. Že s přírodou je třeba žít, ne ji ničit pro naše pohodlí, že příroda je to co my lidé potřebujeme k životu a je možno ji využívat ne zneužívat.

Toto je naše první cesta do Afriky a o výbavě jsme sbírali informace na všech dostupných místech. U lidí, kteří se z Afriky vrátili, na cestovatelských serverech, u některých ostřílených cestovatelů, na offroadfórech, od zkušených offroaďáků, na různých informačních serverech atd. Vzhledem k našemu rozhodnutí jet vlastním autem bylo potřeba kromě nás se spoustou očkování, prohlídek, víz, pasů a různých dokumentů, vybavit také auto. Našemu Nissan Patrol teréňáčku jsme dali spousta nových dílů, speciálně pro vyšší zátěže. Bratr a otec svými zkušenostmi a dovednostmi vyšlechtili karosérii pevnostními nárazníky s různými držáky na potřebné kanystry, naviják a rezervu. V teplých krajinách potřebnou lednici Engel vhodnou pro cestovatele, plachty a sítě proti slunci a pro safari a na Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení nám poskytli partneři naší cesty www.Dalix.cz, www.Humidor.cz a www.Drthiel.de, které naše cesta zaujala, a podpořili nás. Ostatní výbavu (najdete na našich stránkách v odkaze “vybavení”) jsme chystali víceméně svépomocí. Náklady, na které jsme si vydělávali téměř 3-letou prací ve Švédsku a v Anglii (tam jsme si samozřejmě i trochu z nich procestovali), jsou vyšší, ale jistě to stojí za poznání.

Něco málo o nás

Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na naše stránky www.ourwildjou­rney.com, Andrea Kaucká – 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer – 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig

Je zde i pár fotografií z některých našich ostatních cest, z Nového Zélandu, Anglie a Švédska. Každá země, každý kontinent má něco do sebe a všude je možno vidět spousta krásných míst, poznat skvělé pohodové lidi. Ale také je možno vidět chudoba, špína, nepořádek a lidé, kteří zrovna nejsou nadšeni Vaši návštěvou. Dobré je, že na to záporné se vždy po čase zapomene a ve vzpomínkách zůstanou ty krásné zážitky.

Trelleborg – město Vikingů

Přístavy mají svou neopakovatelnou atmosféru. Potkáte zde lidi všech
možných národností a směsice různých jazyků, doprovázená křikem
všudypřítomných racků, rybáků, kormoránů a dalšího pobřežního
ptactva dodává člověku zvláštní, neopakovatelnou náladu.


V minulých kapitolách jsem vás provedl po palubách trajektů a tak se nyní přesuneme z Polského přístavu Svinoujscie do Švédského Trelleborgu. Přístavy mají svou neopakovatelnou atmosféru. Ať už to jsou bizardní mračna, jako Asperatus na prvním snímku, nebo pohledy na lodě, vplouvající z volného moře do přístavních doků.

Potkáte zde lidi všech možných národností a směsice různých jazyků, doprovázená křikem všudypřítomných racků, rybáků, kormoránů a dalšího pobřežního ptactva dodává člověku zvláštní, neopakovatelnou náladu.

Poznal jsem mnoho přístavů a pobřežních měst. Trelleborg (vysvětlováno jako pevnost vystavěná otroky) s cca 40.000 obyvateli a bohatou historií, patří k mým nejoblíbenějším, proto se v něm zdržíme o něco déle.

Zavedu vás postupně do kostela S:t Nicolai a k pozůstatkům františkánského kostela z r. 829, podíváme se na hlavní náměstí s dračí fontánou. V samostatné kapitole nahlédneme do dávné historie tohoto krásného města a jeho původního osídlení Vikingy u doposud nejlépe zrekonstruované části kruhové pevnosti, obehnané palisádami. Součástí pevnosti je i vikinské muzeum, o něž se stará skupina místních nadšenců.


Prochodil jsem Trelleborg již mnohokrát, nafotil zde spoustu snímků, ale vždy jsem toužil prohlédnout ji jej také z ptačí perspektivy. Podařilo se mi to až po postupném, ročním poznávání tohoto města.

Trelleborg z pohledu racků

Je páteční ráno, před sebou mám celý víkend a čas, abych nafotil Trelleborg i z ptačí perspektivy.

Z přístavu mířím na kole rovnou k nejvyšší budově ve městě, kavárně z roku 1912. Vypadá to však, že mám smůlu. Věž je zavřená, obehnaná lešením a sítí a celá v rekonstrukci. Přemlouvám dělníky, aby mne nechali vylézt nahoru, ti o tom však nechtějí ani slyšet. Co dělat? Tolik času už mít dlouho nebudu a dnes je navíc nádherné počasí. Beru si tedy kontakt na stavbyvedoucího. Cestou k jeho kanceláři si připravuji řeč a modlím se, aby byl vstřícnější, než jeho podřízení.


Tentokrát byly obavy zbytečné. Příjemný, usměvavý chlapík koukl na novinářský průkaz, broukl „all right“, na hlavu mi narazil bezpečnostní přilbu a vydali jsme se k věži. Cesta nahoru nebyla zrovna nejpříjemnější, ale pohled na přístav z té výšky stál za to. Na přiložených snímcích můžete poznat Trelleborg z trošku širšího pohledu, i onoho sympaťáka. Šel se mnou ochotně až nahoru a rád i zapózoval.

Ve všech přístavech je vždy dosti povětrno, ale tady nahoře, na samém vrcholku věže, byl stativ téměř nepoužitelný. Panorama města bych bez něj však nenafotil a tak jsem musel poměrně dlouho čekat na trochu alespoň relativního klidu.

Na fotografiích vidíte kotvící i připlouvající trajekty, hlavní, čtvercové náměstí s dračí fontánou, přírodní divadlo v městském parku, sympatického šéfa stavby a věž, tyčící se vysoko nad městem.


Na dalších snímcích je část anglického parku, který zde nechal v roce 1896 vybudovat král Oscar II., nádherný kostel S:t Nikolaj s bohatými interiéry, jehož původ sahá až do r. 1210 a nedaleká oplocená zahrádka, v níž jsou pozůstatky františkánského kostelíka z r. 829. Prastaré stromy s obrovskými kmeny stojí v dalším parku, obklopujícím kostel S:t. Nikolai. K tomu se vrátíme později, nyní se půjdeme podívat na vikinskou tvrz a povíme si něco o jejich historii.


Vikinská tvrz v Trelleborgu

Trelleborg je jedním ze šesti míst, na kterých se nacházejí nejlépe zachovalé, nebo zrekonstruované tzv. kruhové pevnosti – dřevěné hrady.

Největší z nich je v Aggersborgu v Dánsku.

Hrad je umístěn nedaleko Aggersundu na sever od Limfjordu. Je složený z kruhového opevnění a je obklopen příkopem. Čtyři hlavní cesty se křižují v hradním centru a směřují do vnějšího kruhu. Cesty byly vykopány pod vnějším opevněním tak, aby struktura kruhů zůstala neporušená. V pevnosti se nacházelo 48 domů¨, každý z nich byl dlouhý 32 metrů.


Druhou pevností je Fyrkat.

Stojí na severovýchodě Jutského poloostrova a byl založen okolo roku 980. Leží blízko města Hobro, kousek od Mariager Fjordu v severním Jutlandu. Byl vybudován na úzkém kousku s řekou na jedné straně a bažinatou oblastí okolo, takže mohli jeho obyvatelé kontrolovat dopravu na hlavní cestě mezi Alborgem a Aarhusem. Pevnost byla široká 120 metrů. Bylo v ní 16 domů, každý z nich měřil 28.5 metrů.

Třetí z doposud objevených pevností je Nonnebakken

V překladu Sesterský kopec, nebo Kopec jeptišek. Je to jeden ze čtyř kruhových hradů v Dánsku, na vrchu, v městě Odense. Patří mezi čtyři pevnosti, postavené během vlády Svena Vidlího Vouse, syna krále Haralda Modrozuba. Sven svého otce vyhnal ze země a ten nalezl útočiště u Jomských Vikingů ve Wolini (oblast v severním Polsku) okolo roku 975. Jméno pevnosti odkazuje na Benediktinský klášter, který zde stál v dřívějších dobách. Na konci 12 století odtud jeptišky odešly a postavili si nový kostel v Dalumi na severovýchodě, v nynějším předměstí města Odense. Hrad má v průměru 120 m a datuje se k roku 980 až 1000, podobně jako ostatní kruhové hrady.


Čtvrtým hradem je Trelleborg severozápadně od Slagelse na dánském ostrově Zealand.

Pevnost byla postavena na výběžku v bažinách mezi dvěma řekami. Byla spojena jezerem Velký Belt (prostřední z dánských úžin, které spojují Baltské moře a průliv Kattegat). Jezero Vikingové využívali k plavbě svých lodí, dokud nezmizelo. Dánský Trelleborg byl postaven také okolo roku 980. Vnitřní průměr je 136 metrů, bylo v něm 16 domů, každý dům měřil 29.42 metru.

Dalším místem je pevnost ve Švédském městě Borgeby

To se teprve chystám navštívit.

Konečně šestou pevností je Trelleborg v Trelleborgu

A právě z této pevnosti přináším aktuální fotografie. I tato byla postavena okolo roku 980, stejně jako Fyrkat a dánský Trelleborg. Je velmi pravděpodobné, že byly postaveny na popud jednoho krále. Průměr pevnosti je 125 metrů.


Zajímavé je využití volného prostoru uvnitř hradeb. V obdobích klidu či sucha vtahovali Vikingové své lodě, zbavené dračích hlav, branami do pevnosti. Poté je otočili dnem vzhůru, podepřeli kůly a využili je jako dočasná obydlí.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/


V minulých kapitolách jsem vás provedl po palubách trajektů a tak se nyní přesuneme z Polského přístavu Svinoujscie do Švédského Trelleborgu. Přístavy mají svou neopakovatelnou atmosféru. Ať už to jsou bizardní mračna, jako Asperatus na prvním snímku, nebo pohledy na lodě, vplouvající z volného moře do přístavních doků.

Potkáte zde lidi všech možných národností a směsice různých jazyků, doprovázená křikem všudypřítomných racků, rybáků, kormoránů a dalšího pobřežního ptactva dodává člověku zvláštní, neopakovatelnou náladu.

Poznal jsem mnoho přístavů a pobřežních měst. Trelleborg (vysvětlováno jako pevnost vystavěná otroky) s cca 40.000 obyvateli a bohatou historií, patří k mým nejoblíbenějším, proto se v něm zdržíme o něco déle.

Zavedu vás postupně do kostela S:t Nicolai a k pozůstatkům františkánského kostela z r. 829, podíváme se na hlavní náměstí s dračí fontánou. V samostatné kapitole nahlédneme do dávné historie tohoto krásného města a jeho původního osídlení Vikingy u doposud nejlépe zrekonstruované části kruhové pevnosti, obehnané palisádami. Součástí pevnosti je i vikinské muzeum, o něž se stará skupina místních nadšenců.


Prochodil jsem Trelleborg již mnohokrát, nafotil zde spoustu snímků, ale vždy jsem toužil prohlédnout ji jej také z ptačí perspektivy. Podařilo se mi to až po postupném, ročním poznávání tohoto města.

Trelleborg z pohledu racků

Je páteční ráno, před sebou mám celý víkend a čas, abych nafotil Trelleborg i z ptačí perspektivy.

Z přístavu mířím na kole rovnou k nejvyšší budově ve městě, kavárně z roku 1912. Vypadá to však, že mám smůlu. Věž je zavřená, obehnaná lešením a sítí a celá v rekonstrukci. Přemlouvám dělníky, aby mne nechali vylézt nahoru, ti o tom však nechtějí ani slyšet. Co dělat? Tolik času už mít dlouho nebudu a dnes je navíc nádherné počasí. Beru si tedy kontakt na stavbyvedoucího. Cestou k jeho kanceláři si připravuji řeč a modlím se, aby byl vstřícnější, než jeho podřízení.


Tentokrát byly obavy zbytečné. Příjemný, usměvavý chlapík koukl na novinářský průkaz, broukl „all right“, na hlavu mi narazil bezpečnostní přilbu a vydali jsme se k věži. Cesta nahoru nebyla zrovna nejpříjemnější, ale pohled na přístav z té výšky stál za to. Na přiložených snímcích můžete poznat Trelleborg z trošku širšího pohledu, i onoho sympaťáka. Šel se mnou ochotně až nahoru a rád i zapózoval.

Ve všech přístavech je vždy dosti povětrno, ale tady nahoře, na samém vrcholku věže, byl stativ téměř nepoužitelný. Panorama města bych bez něj však nenafotil a tak jsem musel poměrně dlouho čekat na trochu alespoň relativního klidu.

Na fotografiích vidíte kotvící i připlouvající trajekty, hlavní, čtvercové náměstí s dračí fontánou, přírodní divadlo v městském parku, sympatického šéfa stavby a věž, tyčící se vysoko nad městem.


Na dalších snímcích je část anglického parku, který zde nechal v roce 1896 vybudovat král Oscar II., nádherný kostel S:t Nikolaj s bohatými interiéry, jehož původ sahá až do r. 1210 a nedaleká oplocená zahrádka, v níž jsou pozůstatky františkánského kostelíka z r. 829. Prastaré stromy s obrovskými kmeny stojí v dalším parku, obklopujícím kostel S:t. Nikolai. K tomu se vrátíme později, nyní se půjdeme podívat na vikinskou tvrz a povíme si něco o jejich historii.


Vikinská tvrz v Trelleborgu

Trelleborg je jedním ze šesti míst, na kterých se nacházejí nejlépe zachovalé, nebo zrekonstruované tzv. kruhové pevnosti – dřevěné hrady.

Největší z nich je v Aggersborgu v Dánsku.

Hrad je umístěn nedaleko Aggersundu na sever od Limfjordu. Je složený z kruhového opevnění a je obklopen příkopem. Čtyři hlavní cesty se křižují v hradním centru a směřují do vnějšího kruhu. Cesty byly vykopány pod vnějším opevněním tak, aby struktura kruhů zůstala neporušená. V pevnosti se nacházelo 48 domů¨, každý z nich byl dlouhý 32 metrů.


Druhou pevností je Fyrkat.

Stojí na severovýchodě Jutského poloostrova a byl založen okolo roku 980. Leží blízko města Hobro, kousek od Mariager Fjordu v severním Jutlandu. Byl vybudován na úzkém kousku s řekou na jedné straně a bažinatou oblastí okolo, takže mohli jeho obyvatelé kontrolovat dopravu na hlavní cestě mezi Alborgem a Aarhusem. Pevnost byla široká 120 metrů. Bylo v ní 16 domů, každý z nich měřil 28.5 metrů.

Třetí z doposud objevených pevností je Nonnebakken

V překladu Sesterský kopec, nebo Kopec jeptišek. Je to jeden ze čtyř kruhových hradů v Dánsku, na vrchu, v městě Odense. Patří mezi čtyři pevnosti, postavené během vlády Svena Vidlího Vouse, syna krále Haralda Modrozuba. Sven svého otce vyhnal ze země a ten nalezl útočiště u Jomských Vikingů ve Wolini (oblast v severním Polsku) okolo roku 975. Jméno pevnosti odkazuje na Benediktinský klášter, který zde stál v dřívějších dobách. Na konci 12 století odtud jeptišky odešly a postavili si nový kostel v Dalumi na severovýchodě, v nynějším předměstí města Odense. Hrad má v průměru 120 m a datuje se k roku 980 až 1000, podobně jako ostatní kruhové hrady.


Čtvrtým hradem je Trelleborg severozápadně od Slagelse na dánském ostrově Zealand.

Pevnost byla postavena na výběžku v bažinách mezi dvěma řekami. Byla spojena jezerem Velký Belt (prostřední z dánských úžin, které spojují Baltské moře a průliv Kattegat). Jezero Vikingové využívali k plavbě svých lodí, dokud nezmizelo. Dánský Trelleborg byl postaven také okolo roku 980. Vnitřní průměr je 136 metrů, bylo v něm 16 domů, každý dům měřil 29.42 metru.

Dalším místem je pevnost ve Švédském městě Borgeby

To se teprve chystám navštívit.

Konečně šestou pevností je Trelleborg v Trelleborgu

A právě z této pevnosti přináším aktuální fotografie. I tato byla postavena okolo roku 980, stejně jako Fyrkat a dánský Trelleborg. Je velmi pravděpodobné, že byly postaveny na popud jednoho krále. Průměr pevnosti je 125 metrů.


Zajímavé je využití volného prostoru uvnitř hradeb. V obdobích klidu či sucha vtahovali Vikingové své lodě, zbavené dračích hlav, branami do pevnosti. Poté je otočili dnem vzhůru, podepřeli kůly a využili je jako dočasná obydlí.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Ranní probouzení Saint Malo

Stojím na přístavním molu ve francouzském městu Saint Malo, nad hlavou
mi ubíhají těžká dešťová mračna a kolem mne se pohupuje les stožárů
okolo stojících plachetnic. Je ráno, sice letní, v bretaňském kraji
však přesto chladné, které dokáže tak snadno přejít ze závoje deště
do paprsků slunce a opačně.


Stojím na přístavním molu ve francouzském městu Saint Malo, nad hlavou mi ubíhají těžká dešťová mračna a kolem mne se pohupuje les stožárů okolo stojících plachetnic. Je ráno, sice letní, v bretaňském kraji však přesto chladné, které dokáže tak snadno přejít ze závoje deště do paprsků slunce a opačně.

Přede mnou se tyčí mohutné hradby města, s jehož jménem je spjat slavný spisovatel Francois René de Chateaubriand, skladatel Louis Aubert, korzáři René Duguay – Trouin a Robert Surcouf, či herci Alain Cuny nebo Daiel Gélin. Město vybudované na přímořském skalisku se teď tváří chladně a neústupně. Jakoby chtělo návštěvníka odradit od návštěvy, jakoby ho nechtělo nechat proniknout do jeho uliček, nasát jeho atmosféru, zamilovat se do něho. Saint Malo vypadá nedobytně a nedobytné být muselo, když bylo za druhé světové války doslova rozbombardováno a z jeho pyšných hradeb a vznosných budov zůstaly jen trosky.

{{reklama()}}

Původně jsem sem přijel proto, abych obdivoval hradby ze 13 – 14. století. Abych z nich shlédl na romanticky skalnaté pobřeží i s jeho plážemi, kde se čára přílivu neustále pohybuje tu jedním, tu opačným směrem. Procházím se po hradbách, když si uvědomím jednu změnu. Necítím už touhu po poznání historie města, nechci ani teď objevovat jeho památky. Celé mé tělo, má duše, jakoby najednou vstřebávaly tu specifickou, pro nás nezvyklou atmosféru probouzejícího se města. Pro nás středoevropany snad o to zajímavější, že ji nedokážeme prožít, vychutnat. Snad právě proto nás zdejší rána tak okouzlují svou bezprostředností a klidnou atmosférou. Není tu ani stopy po uspěchanosti. Když kráčím svěžím jitrem, čím dále častěji se stáčí můj zrak k obytným domům na opačné straně hradeb. V tuto chvíli mě nezajímá výhled na moře, ani skalnatý ostrůvek Grande Bé, na kterém byl podle svého přání pohřben romantický spisovat Francois de Chateaubriand – tedy směrem k větru a moři.


To, co mě teď zajímá daleko více, je ukryto za zdmi a okny domů. Tam v útulných bytech obyvatelé Saint Malo teprve vstávají a uličky a hradby svého města ponechávají jen zahraničním turistům. Je třeba říci, že bretaňské snídaně, stejně jako francouzské, neoplývají příliš fantazií. Průměrný obyvatel tohoto kraje si vystačí s kávou, croissantem nebo bagetou. Přesto se mezi nimi však najdou i ti, kteří si ranní chvilku pohody před celodenním shonem zpestří nějakou tou crépes se sýrovou, rybí, nebo jinou slanou či sladkou náplní. Míchaná vajíčka a pečená slanina sem zřejmě dorazily s turisty z jiných částí Evropy a Ameriky. Bramborové koblížky, již zmiňované omelety, placky z kynutého těsta či „finisterský farsach“ se sušenými švestkami, jsou srdcím i jazykům roduvěrných bretonců jistě bližší.


A je tu ještě něco jiného, co se line z okolních oken. Kromě vůně ranní kávy a čerstvého pečiva Vás pohladí vlídnost a shovívavost těch, kterým s jistým ostychem a mírným studem nahlížíte do jejich soukromí. Pověstný bretaňský chlad a odstup, jakoby zde neplatil. Nejenže se Vám nedostane odmítavých posunků, ale naopak zamávání a vlídný úsměv je vám odpovědí na Vaši zvědavost. Spokojeně usazeni v pohodlných křeslech u doširoka otevřených oken si zdejší obyvatelé vychutnávají svůj ranní šálek kávy. Není tu místo na spěch, nervozitu, stres. Jakoby tím chtěli i věčně spěchajícím turistům naznačit, aby se na chvíli zastavili a vychutnali si tu vzácnou chvilku, kdy nový den vchází do zdejších uliček, ale nečiní tak násilně, ve spěchu.

Sestupuji do městských uliček a připadám, jako bych já byl tím ranním poslem. Jako kdyby všichni ti pekaři, prodavači, restauratéři čekali na můj pokyn, aby s rachocením rolet a cvakáním klíčů v zámcích otevřeli svá království. A činí tak s úsměvem, s radostí nad tím, že zase mohou přivítat své zákazníky, že se mohou radovat z nového dne. A tak i já nechávám unášet tou prostou atmosférou radosti, optimismu a přátelství, navzdory těžkým, dešťovým mračnům nad Saint Malo.

Spolu s bretoňci vám z deštěm skrápěného francouzského pobřeží přejeme krásný den.


Stojím na přístavním molu ve francouzském městu Saint Malo, nad hlavou mi ubíhají těžká dešťová mračna a kolem mne se pohupuje les stožárů okolo stojících plachetnic. Je ráno, sice letní, v bretaňském kraji však přesto chladné, které dokáže tak snadno přejít ze závoje deště do paprsků slunce a opačně.

Přede mnou se tyčí mohutné hradby města, s jehož jménem je spjat slavný spisovatel Francois René de Chateaubriand, skladatel Louis Aubert, korzáři René Duguay – Trouin a Robert Surcouf, či herci Alain Cuny nebo Daiel Gélin. Město vybudované na přímořském skalisku se teď tváří chladně a neústupně. Jakoby chtělo návštěvníka odradit od návštěvy, jakoby ho nechtělo nechat proniknout do jeho uliček, nasát jeho atmosféru, zamilovat se do něho. Saint Malo vypadá nedobytně a nedobytné být muselo, když bylo za druhé světové války doslova rozbombardováno a z jeho pyšných hradeb a vznosných budov zůstaly jen trosky.

{{reklama()}}

Původně jsem sem přijel proto, abych obdivoval hradby ze 13 – 14. století. Abych z nich shlédl na romanticky skalnaté pobřeží i s jeho plážemi, kde se čára přílivu neustále pohybuje tu jedním, tu opačným směrem. Procházím se po hradbách, když si uvědomím jednu změnu. Necítím už touhu po poznání historie města, nechci ani teď objevovat jeho památky. Celé mé tělo, má duše, jakoby najednou vstřebávaly tu specifickou, pro nás nezvyklou atmosféru probouzejícího se města. Pro nás středoevropany snad o to zajímavější, že ji nedokážeme prožít, vychutnat. Snad právě proto nás zdejší rána tak okouzlují svou bezprostředností a klidnou atmosférou. Není tu ani stopy po uspěchanosti. Když kráčím svěžím jitrem, čím dále častěji se stáčí můj zrak k obytným domům na opačné straně hradeb. V tuto chvíli mě nezajímá výhled na moře, ani skalnatý ostrůvek Grande Bé, na kterém byl podle svého přání pohřben romantický spisovat Francois de Chateaubriand – tedy směrem k větru a moři.


To, co mě teď zajímá daleko více, je ukryto za zdmi a okny domů. Tam v útulných bytech obyvatelé Saint Malo teprve vstávají a uličky a hradby svého města ponechávají jen zahraničním turistům. Je třeba říci, že bretaňské snídaně, stejně jako francouzské, neoplývají příliš fantazií. Průměrný obyvatel tohoto kraje si vystačí s kávou, croissantem nebo bagetou. Přesto se mezi nimi však najdou i ti, kteří si ranní chvilku pohody před celodenním shonem zpestří nějakou tou crépes se sýrovou, rybí, nebo jinou slanou či sladkou náplní. Míchaná vajíčka a pečená slanina sem zřejmě dorazily s turisty z jiných částí Evropy a Ameriky. Bramborové koblížky, již zmiňované omelety, placky z kynutého těsta či „finisterský farsach“ se sušenými švestkami, jsou srdcím i jazykům roduvěrných bretonců jistě bližší.


A je tu ještě něco jiného, co se line z okolních oken. Kromě vůně ranní kávy a čerstvého pečiva Vás pohladí vlídnost a shovívavost těch, kterým s jistým ostychem a mírným studem nahlížíte do jejich soukromí. Pověstný bretaňský chlad a odstup, jakoby zde neplatil. Nejenže se Vám nedostane odmítavých posunků, ale naopak zamávání a vlídný úsměv je vám odpovědí na Vaši zvědavost. Spokojeně usazeni v pohodlných křeslech u doširoka otevřených oken si zdejší obyvatelé vychutnávají svůj ranní šálek kávy. Není tu místo na spěch, nervozitu, stres. Jakoby tím chtěli i věčně spěchajícím turistům naznačit, aby se na chvíli zastavili a vychutnali si tu vzácnou chvilku, kdy nový den vchází do zdejších uliček, ale nečiní tak násilně, ve spěchu.

Sestupuji do městských uliček a připadám, jako bych já byl tím ranním poslem. Jako kdyby všichni ti pekaři, prodavači, restauratéři čekali na můj pokyn, aby s rachocením rolet a cvakáním klíčů v zámcích otevřeli svá království. A činí tak s úsměvem, s radostí nad tím, že zase mohou přivítat své zákazníky, že se mohou radovat z nového dne. A tak i já nechávám unášet tou prostou atmosférou radosti, optimismu a přátelství, navzdory těžkým, dešťovým mračnům nad Saint Malo.

Spolu s bretoňci vám z deštěm skrápěného francouzského pobřeží přejeme krásný den.

St. Wolfgang – perla Solné komory

Stojím na břehu Wolfgangského jezera a za svými zády mám jedno
z nejromantič­tějších městeček Salzkammergutu (Solná komora)
– St. Wolfgang. Toto místo je oblíbeným centrem letní i zimní
turistiky a množství návštěvníků sem přijíždí i v čase
adventním, kdy městečko získá neopakovatelnou vánoční atmosféru a na
hladinu jezera Wolfgangsee vypluje obří lucerna.


Stojím na břehu Wolfgangského jezera a za svými zády mám jedno z nejromantič­tějších městeček Salzkammergutu (Solná komora) – St. Wolfgang. Toto místo je oblíbeným centrem letní i zimní turistiky a množství návštěvníků sem přijíždí i v čase adventním, kdy městečko získá neopakovatelnou vánoční atmosféru a na hladinu jezera Wolfgangsee vypluje obří lucerna.

Je jedno, v jakém čase sem přijedete. St. Wolfgang Vás pokaždé pohladí svou neopakovatelnou atmosférou. Podmaní si Vás stejně dobře za horkých, letních dní, kdy se slunce odráží v lehce zčeřené hladině jezera, či za zimních dní, kdy se město i okolní masívy Höllengebirge, Dachstein, Totes Gebirge, Feuerkogel či Tennegebirge odějí do bělostného hávu a břehy jezera olemuje ledový příkrov.

Zabývat se historií městečka s oblíbenými lázněmi, znamená pohybovat se na rozhraní legendy a skutečnosti. Pokud se budeme držet legendy, dozvíme se, že základem St. Wolfgangu se stalo několik budov vybudovaných kolem kaple na břehu jezera. Ty měl znovu podle legendy nechat zbudovat biskup Wolfgang z Regensburgu, po němž nese dnes jméno i městečko. Jeho srdcem je již historicky doložený kostel na břehu jezera, který v 15. století nahradil zmiňovanou kapli a který vřele doporučujeme k návštěvě. Nejen pozdně gotický oltář z dílny Michaela Pachera, ale i nádherně dekorovaná kazatelna od Meinharda Guggenbichlera za pozornost stojí. Je jen spekulací, zda se městečko stalo významným poutním místem díky již zminovanému biskupovi Wolfgangovi, či zda bylo náhodou, že se o tom místě ve svém projevu zmínil v roce 1183, i tehdejší papež Lucius III.

{{reklama()}}

Trochu oslněn sluncem vycházím z přítmí kostela. Není to jen přemírou slunce, ale i nádherným pohledem na hladinu jezera, který se mi teď naskýtá. Svatostánek i naprostá většina městečka jsou takřka přilepeny na břehu jezera. Řada pensionů těží z této polohy a láká své hosty k ubytování v pokojích s romantickou vyhlídkou na jezero a na okolní vrcholy. Pochutnávat si na specialitách zdejší kuchyně si můžete na terasách, které Vám, jak jinak, znovu k jídlu nabízí jako doplněk nádherné panorama. Není se pak co divit tomu, že některé ze zdejších exteriérů posloužily k natáčení romantických seriálů.


Hlavní atrakcí městečka je bezesporu zubačková dráha na Schafberg – Shafbergbahn. Během 40 minut Vás dýmající lokomotiva o rozchodu 1000 mm za nemalý peníz „dohrkotá“ na horní stanici ve výšce 1190 m n. n., odkud se Vám v případě příznivého počasí nabídne neopakovatelný výhled na okolní vrcholky a jezera Wolfgangsee, Atersee, Mondsee,…. Zajímavý je i pohled na samotné lokomotivy a vagóny, které jsou již svou konstrukcí uzpůsobeny strmému srázu o průměrném sklonu 205 promile. Naprostá většina lokomotiv má parní pohon, s úpravou pro provoz na Abtově ozubnicovém systému. Ten je instalován po celé délce 5,86 km dlouhé tratě. Jen dvě lokomotivy, byť zvenku připomínají parní stroje, mají vlastně dieselový pohon. A tak když teď stojím na nádražíčku, kousek od pobřežní promenády, mísí se mi v nose charakteristický zápach páry, uhelného kouře a nafty.


Pomalu se vracím do městečka, které zalito podvečerním slunkem, vypadá ještě romantičtěji. Od přístavního mola odráží výletní loď na podvečerní vyjížďku po 10 km dlouhé, dva kilometry široké a 114 m hluboké vodní ploše. Od její přídě se ozývá cákání vody, z paluby se nese křik dětí, cestující mávají, jen jedno je jaksi v nepořádku. Lodní motor! Neslyším typické brumlání naftového motoru. Ten je tu totiž nahrazen elektrickým motorem. Ano i takovým detailům zde věnují pozornost, aby si zde, 50 km od Salzburgu, udrželo jezero svou čistotu a městečko St. Wolfgang s jeho 2 800 obyvatel, nádhernou atmosféru pohádkového místa. Jeho půvab ještě více vynikne ve chvíli, kdy se začnou v nadcházejícím soumraku rozžínat jeho první světla a vlády nad krajem se začne ujímat noc..

Co vidět: jezera Atersee, Mondsee a Wolfgangsee. Křídlový oltář, promenáda.


Stojím na břehu Wolfgangského jezera a za svými zády mám jedno z nejromantič­tějších městeček Salzkammergutu (Solná komora) – St. Wolfgang. Toto místo je oblíbeným centrem letní i zimní turistiky a množství návštěvníků sem přijíždí i v čase adventním, kdy městečko získá neopakovatelnou vánoční atmosféru a na hladinu jezera Wolfgangsee vypluje obří lucerna.

Je jedno, v jakém čase sem přijedete. St. Wolfgang Vás pokaždé pohladí svou neopakovatelnou atmosférou. Podmaní si Vás stejně dobře za horkých, letních dní, kdy se slunce odráží v lehce zčeřené hladině jezera, či za zimních dní, kdy se město i okolní masívy Höllengebirge, Dachstein, Totes Gebirge, Feuerkogel či Tennegebirge odějí do bělostného hávu a břehy jezera olemuje ledový příkrov.

Zabývat se historií městečka s oblíbenými lázněmi, znamená pohybovat se na rozhraní legendy a skutečnosti. Pokud se budeme držet legendy, dozvíme se, že základem St. Wolfgangu se stalo několik budov vybudovaných kolem kaple na břehu jezera. Ty měl znovu podle legendy nechat zbudovat biskup Wolfgang z Regensburgu, po němž nese dnes jméno i městečko. Jeho srdcem je již historicky doložený kostel na břehu jezera, který v 15. století nahradil zmiňovanou kapli a který vřele doporučujeme k návštěvě. Nejen pozdně gotický oltář z dílny Michaela Pachera, ale i nádherně dekorovaná kazatelna od Meinharda Guggenbichlera za pozornost stojí. Je jen spekulací, zda se městečko stalo významným poutním místem díky již zminovanému biskupovi Wolfgangovi, či zda bylo náhodou, že se o tom místě ve svém projevu zmínil v roce 1183, i tehdejší papež Lucius III.

{{reklama()}}

Trochu oslněn sluncem vycházím z přítmí kostela. Není to jen přemírou slunce, ale i nádherným pohledem na hladinu jezera, který se mi teď naskýtá. Svatostánek i naprostá většina městečka jsou takřka přilepeny na břehu jezera. Řada pensionů těží z této polohy a láká své hosty k ubytování v pokojích s romantickou vyhlídkou na jezero a na okolní vrcholy. Pochutnávat si na specialitách zdejší kuchyně si můžete na terasách, které Vám, jak jinak, znovu k jídlu nabízí jako doplněk nádherné panorama. Není se pak co divit tomu, že některé ze zdejších exteriérů posloužily k natáčení romantických seriálů.


Hlavní atrakcí městečka je bezesporu zubačková dráha na Schafberg – Shafbergbahn. Během 40 minut Vás dýmající lokomotiva o rozchodu 1000 mm za nemalý peníz „dohrkotá“ na horní stanici ve výšce 1190 m n. n., odkud se Vám v případě příznivého počasí nabídne neopakovatelný výhled na okolní vrcholky a jezera Wolfgangsee, Atersee, Mondsee,…. Zajímavý je i pohled na samotné lokomotivy a vagóny, které jsou již svou konstrukcí uzpůsobeny strmému srázu o průměrném sklonu 205 promile. Naprostá většina lokomotiv má parní pohon, s úpravou pro provoz na Abtově ozubnicovém systému. Ten je instalován po celé délce 5,86 km dlouhé tratě. Jen dvě lokomotivy, byť zvenku připomínají parní stroje, mají vlastně dieselový pohon. A tak když teď stojím na nádražíčku, kousek od pobřežní promenády, mísí se mi v nose charakteristický zápach páry, uhelného kouře a nafty.


Pomalu se vracím do městečka, které zalito podvečerním slunkem, vypadá ještě romantičtěji. Od přístavního mola odráží výletní loď na podvečerní vyjížďku po 10 km dlouhé, dva kilometry široké a 114 m hluboké vodní ploše. Od její přídě se ozývá cákání vody, z paluby se nese křik dětí, cestující mávají, jen jedno je jaksi v nepořádku. Lodní motor! Neslyším typické brumlání naftového motoru. Ten je tu totiž nahrazen elektrickým motorem. Ano i takovým detailům zde věnují pozornost, aby si zde, 50 km od Salzburgu, udrželo jezero svou čistotu a městečko St. Wolfgang s jeho 2 800 obyvatel, nádhernou atmosféru pohádkového místa. Jeho půvab ještě více vynikne ve chvíli, kdy se začnou v nadcházejícím soumraku rozžínat jeho první světla a vlády nad krajem se začne ujímat noc..

Co vidět: jezera Atersee, Mondsee a Wolfgangsee. Křídlový oltář, promenáda.

Žigulík se prodírá Asií

Brněnští studenti se vydali starou Ladou do Mongolska. Přinášíme
úryvky z cestovního deníku expedice. Tentokrát hlavně
z Tádžikistánu a Kyrgyzstánu. Cestovatelský tým má za sebou
nejvyšší silniční bod své cesty, sedlo Ak Baital 4655 metrů nad
mořem.


Z Uzbekistánu jsme vypadli načas. Hranice měla do šesti, my tam dojeli ve čtvrt na sedm. Hraničníci nás rychle odlifrovali, a nastal malinký problémek protože tádžická víza jsme měli až na 14.7. Místní plukovník nás uvítal a situaci jasně pochopil. Rozkaz jednomu vojákovi vyčistil pole od kravinců nás mile překvapil a noc strávená v zemi nikoho nás potěšila. Ráno na hranici vše ok, za auto jsme platili pouhých 25USD.

Dá se říci ze silnice v Tádžikistánu jsou v katastrofickém stavu. Totální hrůza, o tom se nám ani nezdálo. Třeba zrovna včera jsme jeli tunelem, kde se normálně pracovalo. Tunel cca 3000 metrů nad mořem, dlouhý snad 10km, celou cestu na jedničku, rychlost maximálně 10kmh. Díry, všude voda, no prostě brodit v tunelu řeku je fakt úlet. Potom, stejně jako před tím,následovalo po 60 km totálního hnoje. Zlatá polňačkaaaaaaaaaaa. Vzdálenost 200km jsme jeli devět hodin. {{reklama()}} Před Dušanbe je silnice hezčí než u nás, krásný asfalt, dál na východ do Pamíru je cesta prý pěkná. Činaní tady staví silnice, mosty, tunely, no jo to zboží se musí nějak dostat sem a dál na západ.

Nádherných šest dni jsme strávili ve Fanských horách. Výsledkem našeho snažení je zdolání vrcholu Energia 5102m.n.m. Plán do budoucna je jasný, večer odjíždíme směr Pamír, budeme se rvát zuby nehty se dostat do několikatisícových sedel a přejet do Kyrgyzstánu, do dalších hor.

Ladík jede pomalu ale jede. Proběhly už dvě odlehčovací kůry tak dál uvidíme. Porodili jsme druhý karburátor. Starý, se spotřebou 14 litrů na sto po rovině, byl špatný. Po 30 km vlítl opět pravý tlumič dovnitř. Dumal jsem, dumal a vydumal řešení. Pomocí tlusté trubky jsme s šikovným svářečem a pomocníkem nadstavili uchycení tlumiče. Zdá se, že to je řešení ok. Byli jsme moc těžcí a při vlítnutí do díry šel tlumič na doraz do kastle. Snad to bude ok.

Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydali na východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku. Vrcholky hor, skalní stěny, zrádné kamenné silnice a v závěru cesty podpora budoucích školáků v Mongolsku jsou cílem těchto tří dobrodruhů. Cestou se k nim přidal kameraman a když vše půjde dobře, vznikne i dokumentární film.

Stále žijeme a posíláme pozdrav ze stepi kazašské. Po návštěvě hlavního města Tádžikistánu Dušanbe jsme se vydali vstříc tádžickému pohoří Pamír. Zprvu se jednalo o celkem příjemnou jízdu, kterou znepříjemňovalo jen množství vojenských kontrolních stanic. Nicméně v tomto ohledu se vše obešlo bez větších problémů. Další ne příliš příjemnou okolností byl také stav zdejších silnic (dá-li se to tak vůbec nazvat). První polovina cesty spočívala v nezpevněné cestě skrze hory, kde jsme se dokonce jednou potýkali s příčně proudící říčkou bez mostu. Naši poněkud bezradnou situaci rozřešil až kolemjedoucí GAZ, který nás z té šlamastiky doslova „vytáhl“ (za pomoci tažného lana samozřejmě). Tak jsme uháněli rychlostí, kterou nám cesta dovolovala podél řeky, která tvořila hranici s Afghánistánem a mohli jsme tak aspoň zdálky vidět další odlišnou kulturu.


Cesta Pamírem skýtala i další svízele, mezi kterými byla kromě časté absence zpevněného povrchu také příkrá stoupání, která činila obzvlášť velký problém pro náš slabý motor. Problém jsme zdárně (a bohužel často) řešili obratným vyskakováním členů posádky (vyjma řidiče samozřejmě) z jedoucího vozidla těsně před kopcem. Tato naše neblahá činnost nabyla vrcholu těsně před hranicemi s Kyrgyzstánem, kde nám nakonec znepříjemnilo celou situaci i počasí, jelikož jsme se náhle ocitli uprostřed sněhové vánice. Za pomoci místních dobrodinců se nám však podařilo automobil dotlačit až do finálního sedla. Poté jsme se opatrně proklouzali až dolů k samotné hranici a vjeli do o něco teplejších nížin v Kyrgyzstánu.

V této zemi byl v plánu výstup na pár vrcholku v pohoří Ala-Archa. Konkrétně pak čtyřtisícové hory Peak Koróna a Peak Učitel. Výpravy se účastnili jen dva členové, neboť třetí (Ondřej) náhle ochořel. Tak čekal v táboře a odpočíval, zatímco se ostatní dva zdárně domohli vrcholu a za pár dní se vrátili aby se všichni tři opět vydali směrem k další zemi, tentokrát ke Kazachstánu.

Pokud máte zájem podpořit cestu, která není jen samoúčelným dobrodružstvím, ale vytkla si i další cíle, ozvěte se nám na adresu redakce (at) ces­tovatel.cz Rádi zprostředkujeme kontakt a dle našich možností dáme o Vaší podpoře vědět světu. Podrobnosti o průběhu expedice najdete na stránkách Žigulíkem do Mongolska


Po průjezdu kazašským městem Almaty a vyřízení potřebných formalit ke vstupu do čínsko-kyrgyzsko-kazašské pohraniční oblasti, Chystali jsme se zdolat jeden z našich hlavních cílů a to Peak Bayancol v pohoří Tian-Shan. Už od začátku nám příliš nebylo přáno, avšak i přes veškerou nepřízeň (zejména počasí) jsme se vydali vstříc nelítostné hoře. Podmínky byly ne příliš přátelské. Každý den déšť či sníh a na kopci byla cesta ztěžována velmi silnou vrstvou právě napadlého sněhu. To vše mělo za následek nezdar naší výpravy za bezmála šestitisícovým vrcholem. V inkriminovaný den plánovaného výstupu na vrchol nás na cestě stihly skutečně nežádoucí podnební podmínky a byli jsme nuceni vrátit se zpět do výškového tábora a další den až dolů do tábora základního. Vrchol tedy zdolán nebyl a my se dostali pouze cca 300m pod něj do výšky pěti a půl kilometrů nad mořem. Nicméně jsme vše přežili ve zdraví fyzickém. Utrpělo pouze psýché naším nezdářeným pokusem.

Nyní míříme směr Rusko a šup šup do Mongolska, kde máme v plánu pomoct místním dětem a to materiálními dary, na které přispěli i někteří z našich čtenářů.


Z Uzbekistánu jsme vypadli načas. Hranice měla do šesti, my tam dojeli ve čtvrt na sedm. Hraničníci nás rychle odlifrovali, a nastal malinký problémek protože tádžická víza jsme měli až na 14.7. Místní plukovník nás uvítal a situaci jasně pochopil. Rozkaz jednomu vojákovi vyčistil pole od kravinců nás mile překvapil a noc strávená v zemi nikoho nás potěšila. Ráno na hranici vše ok, za auto jsme platili pouhých 25USD.

Dá se říci ze silnice v Tádžikistánu jsou v katastrofickém stavu. Totální hrůza, o tom se nám ani nezdálo. Třeba zrovna včera jsme jeli tunelem, kde se normálně pracovalo. Tunel cca 3000 metrů nad mořem, dlouhý snad 10km, celou cestu na jedničku, rychlost maximálně 10kmh. Díry, všude voda, no prostě brodit v tunelu řeku je fakt úlet. Potom, stejně jako před tím,následovalo po 60 km totálního hnoje. Zlatá polňačkaaaaaaaaaaa. Vzdálenost 200km jsme jeli devět hodin. {{reklama()}} Před Dušanbe je silnice hezčí než u nás, krásný asfalt, dál na východ do Pamíru je cesta prý pěkná. Činaní tady staví silnice, mosty, tunely, no jo to zboží se musí nějak dostat sem a dál na západ.

Nádherných šest dni jsme strávili ve Fanských horách. Výsledkem našeho snažení je zdolání vrcholu Energia 5102m.n.m. Plán do budoucna je jasný, večer odjíždíme směr Pamír, budeme se rvát zuby nehty se dostat do několikatisícových sedel a přejet do Kyrgyzstánu, do dalších hor.

Ladík jede pomalu ale jede. Proběhly už dvě odlehčovací kůry tak dál uvidíme. Porodili jsme druhý karburátor. Starý, se spotřebou 14 litrů na sto po rovině, byl špatný. Po 30 km vlítl opět pravý tlumič dovnitř. Dumal jsem, dumal a vydumal řešení. Pomocí tlusté trubky jsme s šikovným svářečem a pomocníkem nadstavili uchycení tlumiče. Zdá se, že to je řešení ok. Byli jsme moc těžcí a při vlítnutí do díry šel tlumič na doraz do kastle. Snad to bude ok.

Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydali na východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku. Vrcholky hor, skalní stěny, zrádné kamenné silnice a v závěru cesty podpora budoucích školáků v Mongolsku jsou cílem těchto tří dobrodruhů. Cestou se k nim přidal kameraman a když vše půjde dobře, vznikne i dokumentární film.

Stále žijeme a posíláme pozdrav ze stepi kazašské. Po návštěvě hlavního města Tádžikistánu Dušanbe jsme se vydali vstříc tádžickému pohoří Pamír. Zprvu se jednalo o celkem příjemnou jízdu, kterou znepříjemňovalo jen množství vojenských kontrolních stanic. Nicméně v tomto ohledu se vše obešlo bez větších problémů. Další ne příliš příjemnou okolností byl také stav zdejších silnic (dá-li se to tak vůbec nazvat). První polovina cesty spočívala v nezpevněné cestě skrze hory, kde jsme se dokonce jednou potýkali s příčně proudící říčkou bez mostu. Naši poněkud bezradnou situaci rozřešil až kolemjedoucí GAZ, který nás z té šlamastiky doslova „vytáhl“ (za pomoci tažného lana samozřejmě). Tak jsme uháněli rychlostí, kterou nám cesta dovolovala podél řeky, která tvořila hranici s Afghánistánem a mohli jsme tak aspoň zdálky vidět další odlišnou kulturu.


Cesta Pamírem skýtala i další svízele, mezi kterými byla kromě časté absence zpevněného povrchu také příkrá stoupání, která činila obzvlášť velký problém pro náš slabý motor. Problém jsme zdárně (a bohužel často) řešili obratným vyskakováním členů posádky (vyjma řidiče samozřejmě) z jedoucího vozidla těsně před kopcem. Tato naše neblahá činnost nabyla vrcholu těsně před hranicemi s Kyrgyzstánem, kde nám nakonec znepříjemnilo celou situaci i počasí, jelikož jsme se náhle ocitli uprostřed sněhové vánice. Za pomoci místních dobrodinců se nám však podařilo automobil dotlačit až do finálního sedla. Poté jsme se opatrně proklouzali až dolů k samotné hranici a vjeli do o něco teplejších nížin v Kyrgyzstánu.

V této zemi byl v plánu výstup na pár vrcholku v pohoří Ala-Archa. Konkrétně pak čtyřtisícové hory Peak Koróna a Peak Učitel. Výpravy se účastnili jen dva členové, neboť třetí (Ondřej) náhle ochořel. Tak čekal v táboře a odpočíval, zatímco se ostatní dva zdárně domohli vrcholu a za pár dní se vrátili aby se všichni tři opět vydali směrem k další zemi, tentokrát ke Kazachstánu.

Pokud máte zájem podpořit cestu, která není jen samoúčelným dobrodružstvím, ale vytkla si i další cíle, ozvěte se nám na adresu redakce (at) ces­tovatel.cz Rádi zprostředkujeme kontakt a dle našich možností dáme o Vaší podpoře vědět světu. Podrobnosti o průběhu expedice najdete na stránkách Žigulíkem do Mongolska


Po průjezdu kazašským městem Almaty a vyřízení potřebných formalit ke vstupu do čínsko-kyrgyzsko-kazašské pohraniční oblasti, Chystali jsme se zdolat jeden z našich hlavních cílů a to Peak Bayancol v pohoří Tian-Shan. Už od začátku nám příliš nebylo přáno, avšak i přes veškerou nepřízeň (zejména počasí) jsme se vydali vstříc nelítostné hoře. Podmínky byly ne příliš přátelské. Každý den déšť či sníh a na kopci byla cesta ztěžována velmi silnou vrstvou právě napadlého sněhu. To vše mělo za následek nezdar naší výpravy za bezmála šestitisícovým vrcholem. V inkriminovaný den plánovaného výstupu na vrchol nás na cestě stihly skutečně nežádoucí podnební podmínky a byli jsme nuceni vrátit se zpět do výškového tábora a další den až dolů do tábora základního. Vrchol tedy zdolán nebyl a my se dostali pouze cca 300m pod něj do výšky pěti a půl kilometrů nad mořem. Nicméně jsme vše přežili ve zdraví fyzickém. Utrpělo pouze psýché naším nezdářeným pokusem.

Nyní míříme směr Rusko a šup šup do Mongolska, kde máme v plánu pomoct místním dětem a to materiálními dary, na které přispěli i někteří z našich čtenářů.

Neuschwanstein – bavorská perla

Cáry těžkých mraků a mlha vystupující z promočených lesů nás
vítají, když vstáváme v uplakaném sobotním ránu v bavorské
vesničce Schwangau. Čeká nás setkání hned se dvěma podobami
rozporuplného panovníka Ludvíka II. Bavorského. Na zámku Hohenschwangau
totiž prožil své mládí, zatímco na sousedním Neuschwansteinu působil
již v roli vládce a panovníka.


Cáry těžkých mraků a mlha vystupující z promočených lesů nás vítají, když vstáváme v uplakaném sobotním ránu v bavorské vesničce Schwangau. Čeká nás setkání hned se dvěma podobami rozporuplného panovníka Ludvíka II. Bavorského. Na zámku Hohenschwangau totiž prožil své mládí, zatímco na sousedním Neuschwansteinu působil již v roli vládce a panovníka. Právě tady je patrně možno nejlépe porozumět jeho myšlenkám a cílům. Pokusit se pochopit osobu, která byla svým okolím oslavována i odsuzována. Muže, jenž po celý život šokoval své okolí podivínským chováním a svérázným oblečením, který na konci svého života propadl šílenství, ale který také v pouhých 18 letech nastoupil na panovnický trůn.

{{reklama()}}

Hohenschwangau

V mlžném jitru se zastavujeme na zámku Hohenschwangau, tyčícím se přímo nad obcí. Objekt samotný má za sebou pohnutou historii. Od 12. století, ze kterého pochází první zmínka o hradu Schwanstein, byl toto sídlo několikrát zničen a znovu vybudováno. O jeho dnešní podobu se zasloužil císař Maxmilián II., jenž povolal v roce 1832, uměleckého architekta Domenica Quaglianiho k vybudování zámku v novogotickém slohu. Po architektově předčasné smrti celou stavbu dokončil mnichovský architekt Josef Ohlmüller. Nás však mnohem více než to, že je zámek vybaven ve stylu Beidermeiera, zajímá to, že zde své mládí prožil právě Ludvík II. Bavorský spolu se svou matkou Marií Bavorskou. Ta svého syna přežila o tři roky a na zámku Hohenschwangau také skonala.


Neuschwanstein – bavorská perla

Cesta na výše položený a známější zámek Neuschwanstein vede po lesní silničce, vinoucí se hustým lesem. Jako každý zámek je i tento turistickým lákadlem a tak jistě nepřekvapí obchůdky, které cestou k zámku míjíme. První pohled na zámek je ohromující. Jakoby až do nebes se strmě zvedají jeho stěny. Práce spojené s jeho výstavbou nebyly vůbec jednoduché. Trosky dvou středověkých hradů nechal bavorský panovník odstřelit a na vzniklé plošině, začali dělníci budovat jeho sen. Ludvík byl nyní vladařem a získal tím přístup k moci i penězům, čehož bohatě využíval. Přes veškeré vrtochy a zvláštnosti to byl panovník veskrze pokrokový, což se projevovalo i při stavbě tohoto sídla. Na jednu stranu se tu během stavby vystřídalo hned několik stavbyvedoucích, na druhou stranu je třeba zmínit to, že se tu používaly moderní konstrukce se železnými nosníky a palác ve své finální podobě byl vybaven ústředním topením! Ve vladařových komnatách nechyběl ani splachovací záchod či telefon!


Pohádkový zámek

Jakkoliv při pohledu zvenku působí stavba pohádkovým dojmem, uvnitř nás čeká doslova změť architektonických stylů. Maurské prvky se tu střídají s barokem i gotikou asi stejně rychle, jako počasí venku. Dešťové kapky občas pokropí zámecké věže, vítr přivane dešťové mraky, aby mezi nimi vzápětí vysvitlo slunko. A se stejnou rychlostí se kolem Vás střídají stavební i umělecké styly Většina architektů označuje za otřesný i trůnní sál v byzantském stylu. Jako kdyby se tu už projevoval vliv Ludvíkových záchvatů šílenství. Přesto však vzápětí nacházíme prostorný a dobře osvětlený Pěvecký sál. Snad fakt, že byl určen pro wágnerovská představení, přiměl vladaře k tomu, aby dal na dobré rady svých architektů. Co působí velmi atypicky, je malá napodobenina krápníkové jeskyně v sousedství Ludvíkovy ložnice.


Perla Bavorska

Od roku 1886 zde stojí stavba stejně tak zajímavá rozporuplná, jako její duchovní otec – Ludvík II. Bavorský. Snad nejkrásnější pohled na ni, se nabízí z můstku nad hlubokou soutěskou Pöllat, jen pár desítek metrů od zámeckých zdí. Právě odtud můžeme spatřit zhmotněný sen panovníka, který nám však i přes své osobní problémy, zanechal celou řadu děl, z nichž se budou moci těšit celé generace.

Sbohem, Ludvíku

A jak skončila životní pouť bavorského vladaře? Špatně! V posledních letech své vlády začal ztrácet i poslední zbytky smyslu pro realitu a věnoval se jen plánům na budování dalších zámků. Pověstným hřebíčkem do jeho rakve se stal příkaz ministrovi financí k prodeji Bavorského království a nákupu blíže nespecifikované země v tropické oblasti. To už bylo na bavorskou vládu opravdu moc. A tak byl Ludvík II. prohlášen nesvéprávným a 10. června 1886 zbaven trůnu. Pak už následovalo jen zatčení, smutná cesta na malý zámek Berg u Starnberského jezera, v jehož vodách 12. června 1886 nalezl Ludvík II. za dosud nevyjasněných okolností, i svou smrt. Smutný konec podivínského muže, který však po sobě zanechal mnoho zajímavého.


Cáry těžkých mraků a mlha vystupující z promočených lesů nás vítají, když vstáváme v uplakaném sobotním ránu v bavorské vesničce Schwangau. Čeká nás setkání hned se dvěma podobami rozporuplného panovníka Ludvíka II. Bavorského. Na zámku Hohenschwangau totiž prožil své mládí, zatímco na sousedním Neuschwansteinu působil již v roli vládce a panovníka. Právě tady je patrně možno nejlépe porozumět jeho myšlenkám a cílům. Pokusit se pochopit osobu, která byla svým okolím oslavována i odsuzována. Muže, jenž po celý život šokoval své okolí podivínským chováním a svérázným oblečením, který na konci svého života propadl šílenství, ale který také v pouhých 18 letech nastoupil na panovnický trůn.

{{reklama()}}

Hohenschwangau

V mlžném jitru se zastavujeme na zámku Hohenschwangau, tyčícím se přímo nad obcí. Objekt samotný má za sebou pohnutou historii. Od 12. století, ze kterého pochází první zmínka o hradu Schwanstein, byl toto sídlo několikrát zničen a znovu vybudováno. O jeho dnešní podobu se zasloužil císař Maxmilián II., jenž povolal v roce 1832, uměleckého architekta Domenica Quaglianiho k vybudování zámku v novogotickém slohu. Po architektově předčasné smrti celou stavbu dokončil mnichovský architekt Josef Ohlmüller. Nás však mnohem více než to, že je zámek vybaven ve stylu Beidermeiera, zajímá to, že zde své mládí prožil právě Ludvík II. Bavorský spolu se svou matkou Marií Bavorskou. Ta svého syna přežila o tři roky a na zámku Hohenschwangau také skonala.


Neuschwanstein – bavorská perla

Cesta na výše položený a známější zámek Neuschwanstein vede po lesní silničce, vinoucí se hustým lesem. Jako každý zámek je i tento turistickým lákadlem a tak jistě nepřekvapí obchůdky, které cestou k zámku míjíme. První pohled na zámek je ohromující. Jakoby až do nebes se strmě zvedají jeho stěny. Práce spojené s jeho výstavbou nebyly vůbec jednoduché. Trosky dvou středověkých hradů nechal bavorský panovník odstřelit a na vzniklé plošině, začali dělníci budovat jeho sen. Ludvík byl nyní vladařem a získal tím přístup k moci i penězům, čehož bohatě využíval. Přes veškeré vrtochy a zvláštnosti to byl panovník veskrze pokrokový, což se projevovalo i při stavbě tohoto sídla. Na jednu stranu se tu během stavby vystřídalo hned několik stavbyvedoucích, na druhou stranu je třeba zmínit to, že se tu používaly moderní konstrukce se železnými nosníky a palác ve své finální podobě byl vybaven ústředním topením! Ve vladařových komnatách nechyběl ani splachovací záchod či telefon!


Pohádkový zámek

Jakkoliv při pohledu zvenku působí stavba pohádkovým dojmem, uvnitř nás čeká doslova změť architektonických stylů. Maurské prvky se tu střídají s barokem i gotikou asi stejně rychle, jako počasí venku. Dešťové kapky občas pokropí zámecké věže, vítr přivane dešťové mraky, aby mezi nimi vzápětí vysvitlo slunko. A se stejnou rychlostí se kolem Vás střídají stavební i umělecké styly Většina architektů označuje za otřesný i trůnní sál v byzantském stylu. Jako kdyby se tu už projevoval vliv Ludvíkových záchvatů šílenství. Přesto však vzápětí nacházíme prostorný a dobře osvětlený Pěvecký sál. Snad fakt, že byl určen pro wágnerovská představení, přiměl vladaře k tomu, aby dal na dobré rady svých architektů. Co působí velmi atypicky, je malá napodobenina krápníkové jeskyně v sousedství Ludvíkovy ložnice.


Perla Bavorska

Od roku 1886 zde stojí stavba stejně tak zajímavá rozporuplná, jako její duchovní otec – Ludvík II. Bavorský. Snad nejkrásnější pohled na ni, se nabízí z můstku nad hlubokou soutěskou Pöllat, jen pár desítek metrů od zámeckých zdí. Právě odtud můžeme spatřit zhmotněný sen panovníka, který nám však i přes své osobní problémy, zanechal celou řadu děl, z nichž se budou moci těšit celé generace.

Sbohem, Ludvíku

A jak skončila životní pouť bavorského vladaře? Špatně! V posledních letech své vlády začal ztrácet i poslední zbytky smyslu pro realitu a věnoval se jen plánům na budování dalších zámků. Pověstným hřebíčkem do jeho rakve se stal příkaz ministrovi financí k prodeji Bavorského království a nákupu blíže nespecifikované země v tropické oblasti. To už bylo na bavorskou vládu opravdu moc. A tak byl Ludvík II. prohlášen nesvéprávným a 10. června 1886 zbaven trůnu. Pak už následovalo jen zatčení, smutná cesta na malý zámek Berg u Starnberského jezera, v jehož vodách 12. června 1886 nalezl Ludvík II. za dosud nevyjasněných okolností, i svou smrt. Smutný konec podivínského muže, který však po sobě zanechal mnoho zajímavého.

Trabantem napříč Afrikou 09

6.září 2009 vyráží pětice cestovatelů dvěma trabanty napříč
Afrikou. S minimálním technickým zázemím hodlají urazit přes
20 000 kilometrů od severu k jihu a vzdát tak hold českým
předválečným motonomádům.

Nepotřebujeme offroadový speciál, nemusíme mít na palubě satelitní
navigaci ani satelitní telefon. Naopak. Je možné, že nedojedeme? Ano, je.
Opravdové dobrodružství jde však najít jen tam, kde máte naději na
neúspěch. A my hodláme ukázat, že když se chce, tak to jde. (Už
podruhé.)


6.září 2009 vyráží pětice cestovatelů dvěma trabanty napříč Afrikou. S minimálním technickým zázemím hodlají urazit přes 20 000 kilometrů od severu k jihu a vzdát tak hold českým předválečným motonomádům. V první řadě Františku Vladimíru Foitovi a Jiřímu Baumovi, prvním Čechům, kteří automobilem projeli černý kontinent odshora dolů. Automobilem poháněným pouhými čtrnácti koňskými silami, automobilem bez jakékoli terénní úpravy, automobilem, kterému se mohlo o náhonu na všechna kola jen zdát a který byl rád, že měl na všech kolech brzdy.

Právě proto Trabant. Jediné auto, které se v běžném provozu dochovalo do dnešních dní a primitivností své konstrukce se podobá vozům prvních českých dobrodruhů na čtyřech kolech. {{reklama()}} Putování z Prahy do Kapského města bude trvat dva měsíce a povede jedenácti africkými zeměmi. Dan Přibáň, Jan Martin Kozel, Aleš Jungbauer, Pavel Šimek a Klára Handrejchová projedou za pomoci dvakrát šestadvaceti koňských sil a s minimální podporou současné techniky Tunis, Libyi, Egypt, Súdán, Etiopii, Keňu, Tanzanii, Zambii, Botswanu, Namibii a Jihoafrickou republiku. Podniknou velkou cestu malými auty.

Podrobnosti o celém projektu a postup cesty najdete na stránkách Transtrabant Afrika 09

Cílem v pořadí již druhé výpravy v tomto duchu je potvrdit, že i na začátku jednadvacátého století je možné cestovat s malým autem, jež se technickým vybavením blíží předválečným vozům. První expedice Trans National Trabant 2007, neboli Trabantem Hedvábnou stezkou, dlouhá 15 422 km, vedoucí do zapomenutých končin střední Asie, ukázala, že to možné je. Afrika je však skutečnou výzvou.

Výpravu Trans National Trabant 2009, tedy Trabantem napříč Afrikou, připravuje stejný tým v čele s Danem Přibáňem, vozy Trabant 601 kombi z roku 1986 však tentokrát pojedou dva. Asijskou pouští zběhlý veterán Egu a nováček Babu, který nejprve poslouží dětem z afrických škol a chráněných dílen jako malířské plátno a po návratu se stane předmětem charitativní aukce pořádané ve spolupráci s Člověkem v tísni. Výtěžek aukce bude věnován na podporu jejich afrických projektů.

Nepotřebujeme offroadový speciál, nemusíme mít na palubě satelitní navigaci ani satelitní telefon. Naopak.

Je možné, že nedojedeme? Ano, je. Opravdové dobrodružství jde však najít jen tam, kde máte naději na neúspěch. A my hodláme ukázat, že když se chce, tak to jde.

Dan Přibáň


6.září 2009 vyráží pětice cestovatelů dvěma trabanty napříč Afrikou. S minimálním technickým zázemím hodlají urazit přes 20 000 kilometrů od severu k jihu a vzdát tak hold českým předválečným motonomádům. V první řadě Františku Vladimíru Foitovi a Jiřímu Baumovi, prvním Čechům, kteří automobilem projeli černý kontinent odshora dolů. Automobilem poháněným pouhými čtrnácti koňskými silami, automobilem bez jakékoli terénní úpravy, automobilem, kterému se mohlo o náhonu na všechna kola jen zdát a který byl rád, že měl na všech kolech brzdy.

Právě proto Trabant. Jediné auto, které se v běžném provozu dochovalo do dnešních dní a primitivností své konstrukce se podobá vozům prvních českých dobrodruhů na čtyřech kolech. {{reklama()}} Putování z Prahy do Kapského města bude trvat dva měsíce a povede jedenácti africkými zeměmi. Dan Přibáň, Jan Martin Kozel, Aleš Jungbauer, Pavel Šimek a Klára Handrejchová projedou za pomoci dvakrát šestadvaceti koňských sil a s minimální podporou současné techniky Tunis, Libyi, Egypt, Súdán, Etiopii, Keňu, Tanzanii, Zambii, Botswanu, Namibii a Jihoafrickou republiku. Podniknou velkou cestu malými auty.

Podrobnosti o celém projektu a postup cesty najdete na stránkách Transtrabant Afrika 09

Cílem v pořadí již druhé výpravy v tomto duchu je potvrdit, že i na začátku jednadvacátého století je možné cestovat s malým autem, jež se technickým vybavením blíží předválečným vozům. První expedice Trans National Trabant 2007, neboli Trabantem Hedvábnou stezkou, dlouhá 15 422 km, vedoucí do zapomenutých končin střední Asie, ukázala, že to možné je. Afrika je však skutečnou výzvou.

Výpravu Trans National Trabant 2009, tedy Trabantem napříč Afrikou, připravuje stejný tým v čele s Danem Přibáňem, vozy Trabant 601 kombi z roku 1986 však tentokrát pojedou dva. Asijskou pouští zběhlý veterán Egu a nováček Babu, který nejprve poslouží dětem z afrických škol a chráněných dílen jako malířské plátno a po návratu se stane předmětem charitativní aukce pořádané ve spolupráci s Člověkem v tísni. Výtěžek aukce bude věnován na podporu jejich afrických projektů.

Nepotřebujeme offroadový speciál, nemusíme mít na palubě satelitní navigaci ani satelitní telefon. Naopak.

Je možné, že nedojedeme? Ano, je. Opravdové dobrodružství jde však najít jen tam, kde máte naději na neúspěch. A my hodláme ukázat, že když se chce, tak to jde.

Dan Přibáň

Po stopách krále Šumavy

Již několikrát jsem četl o lidech, kteří tady, před desítkami
let, za každého počasí přecházeli státní hranici. Snad každý
z nich měl svou převaděčskou trasu, svůj kanál, z nichž
většina měla své vlastní číslo v evidenci Státní bezpečnosti.
Byla to celá řada mužů, kteří povětšinou pocházeli z oblasti
Šumavy a již v předválečném období si přivydělávali nějaký ten
peníz pašováním povětšinou sacharinu přes „zelenou“ hranici.


Je pošmourné ráno, mraky se válejí po vrcholcích šumavských kopců a hrozí, že se z nich každou chvílí vysype řádný příděl dešťových kapek. Člověku se vůbec nechce ven, do té sloty. Přesto si ale říkám, že bych přeci jen měl vyrazit. Teple se obléci, nahoru přihodit nepromokavou bundu, na nohy nazout stejně nepromokavé boty a hlavně si připomenout, že za mnohdy ještě horšího počasí, ztraceni v nočních temnotách, odkázáni na orientační smysl, znalosti a poctivost převaděče tudy prchali lidé před komunistickou zvůlí. A teď tudy kráčím já, obklopen šumavským deštěm, s možností kdykoli odbočit z trasy a zamířit do některého z vytopených a suchých šumavských pensionů.

Již několikrát jsem četl o lidech, kteří tady, před desítkami let, za každého počasí přecházeli státní hranici. Snad každý z nich měl svou převaděčskou trasu, svůj kanál, z nichž většina měla své vlastní číslo v evidenci Státní bezpečnosti.

{{reklama()}}

Byla to celá řada mužů, kteří povětšinou pocházeli z oblasti Šumavy a již v předválečném období si přivydělávali nějaký ten peníz pašováním povětšinou sacharinu přes „zelenou“ hranici. Protože byli vesměs německé národnosti, nevyhnuli se v hektických poválečných letech odsunu do Německa. Tady je nelehká poválečná situace přiměla k oprášení starého „řemesla“. A tak brzy za temných nocí začali ožívat šumavské lesy temnými siluetami mužů, které většinou doprovázely skupinky převáděných osob.


Snad nejznámějším převaděčem poválečných let na Šumavě se stal Franz Nowotny, později přezdívaný „Kilián“, jenž měl to štěstí, že při žádném z přechodu hranic nepadl do rukou pohraničníků nebo příslušníků Státní bezpečnosti, kteří se často zátahů na převaděče zúčastňovali. Kráčím teď v „Kiliánových“ stopách. Jeho převaděčský kanál začínal v lesích nad Vimperkem, poblíž křižovatky „U Sloupu“, kde odbočuje silnice na Nové Hutě. Tady převáděné osoby čekaly na svou chvíli, na svou cestu za novou nadějí… Skrýš jim nejčastěji poskytoval místní hostinec, který vlastnili manželé Soukupovi, nebo nedaleké obydlí Josefa Peka. Většinou u něho si „Král Šumavy“ přebíral skupinky lidí, pro něž byl odchod za hranice jedinou možností a pro které byl převaděč osobou, do jejíchž rukou svěřovali osud svůj a leckdy i svých rodin…


Cesta za svobodou vedla pochopitelně lesnatým terénem, který minimalizoval možnost setkání s pohraniční hlídkou. Za tmavých nocí a plískanic vedl zkušený převaděč svou skupinu po úbočí kopce Vilmová směrem na Medvědí potok. Na vrcholu Kamenného skupina poprvé překonala nadmořskou výšku 1100 m n. m. a zamířila k Novému Světu. Prostor u zmiňované osady, kde trasa přetínala silnici spojující Nové Hutě a Borová Lada, byl prvním krizovým místem celé cesty. Zde se sice na krátkou chvíli, ale přesto, musela skupina vynořit z lesa a překonat několik desítek metrů volného prostoru. Když jim přálo štěstí, všichni vzápětí zmizeli v porostu Chalupské slatě. Jedno nebezpečí měla skupina za sebou, další na ni čekalo. Měkký, zrádný terén pod nohama, nebyl sice tak hrozivý, jak ho zpodobnil své době poplatný, ale přesto působivý film Král Šumavy, ale přesto bylo třeba se mít na pozoru.. Franz Nowotny tato místa znal dokonale. Narodil se a dlouhá léta žil na nedalekých Nových Hutích. Když bylo pásmo bažin zdárně překonáno, začala cesta stoupat do kopců, směrem ke Františkovu. Cesta znovu vedla hlubokým lesem, který je v tuto chvíli ochráncem bědných. Ti ani neví, že míjí Janovu Horu a blíží se k nejnebezpeč­nějšímu místu na cestě za svobodou. Bylo třeba překonat tok Teplé Vltavy a jediným místem, kde to bylo možné, byl právě Františkov. Tady byl zbudován můstek, po kterém se dala řeka překročit. Pak už zbývalo překonat přískoky několik desítek metrů nechráněného volného prostoru, a znovu se svěřit pod ochranu lesa. A právě tady, v roce 1950, Kiliánova převaděčská živnost skončila.


O jednom z chystaných přechodů se dozvěděla Státní bezpečnost a její příslušníci se spolu s pohraničníky chystali celou skupinu zastavit právě u Františkova. V okamžiku, kdy muži přebíhali louku u lesa, zahájili pohraničníci palbu z vrcholu skaliska zvaného Pivní Hrnec. Mezi těmi, kteří byli kulkami zasaženi, byl i samotný „Kilián“ ale zatímco ostatní byli buď zatčeni, nebo se rozprchli do okolních lesů, zkušený převaděč i přes své zranění pokračoval ke stále ještě dosti vzdálené bavorské hranici. Táhlým a prudkým stoupáním vystoupal vysoko nad údolí Vltavy, aby kolem Stolové hory a Stolového hřbetu zamířil ke hranici. K té se přiblížil v prostoru bývalé osady Bučina, a tady se naposledy pokusil zmást pronásledovatele. Nechtěl riskovat vstup do otevřeného prostoru, který by skýtal jeho pronásledovatelům znatelnou výhodu a raději se pustil po okraji lesa přímo na západ. Hranice už nebyla daleko, ale zamířit k ní v tuto chvíli, by znamenalo příliš riskovat. Bohaté zkušenosti mu radily, zvolit raději delší trasu a hranici přejít teprve v blízkosti pramene Vltavy, což se mu nakonec podařilo.

To co se zdařilo převaděči, se však nepoštěstilo zbývajícím členům skupiny. Postupně byli pozatýkáni, a s nimi i jejich pomocníci. V rukou bezpečnosti skončili nejen přímí organizátoři, ale bohužel i lidé, kteří se ničím neprovinili. Příkladem je nešťastný osud rodiny lesního dělníka Possla ze samoty u Zlaté Studny nedaleko Horské Kvildy. Stačilo jen, že poskytli prchajícím mužům jídlo a to tehdejšímu režimu stačilo. Zmiňovaný Possl byl nakonec odsouzen k deseti letům žaláře, zatímco osud jeho rodiny se vypátrat nepodařilo. Dramatické okamžiky na šumavské hranici se tedy nedotýkaly jen jednotlivců, ale svou nelítostnou rukou zasáhly do životů řady zdejších obyvatel.


Franz Nowotny – alias „Kilián“ se už po této zkušenosti nikdy do Čech nevrátil a spokojeného důchodu se dožil v Rohrnbachu na bavorské straně hranice. Hranici už mezitím neprodyšně uzavřelo hraniční pásmo a drátěné zátarasy, což znamenalo konec převaděčského řemesla na Šumavě. A tak jen bajky o podzemních chodbách spojujících obě strany hranice a zkazky o „Králi Šumavy „ ožívaly jen ve fantazii zdejších obyvatel.

Kráčím teď opuštěnými loukami u Bučiny a jen mimoděk pohlédnu k okraji lesa. Jako bych doufal, že tam zahlédnu siluetu muže, který stovkám lidí přinesl novou naději. Ne! Samozřejmě tam nemohl být. Přesto však jako by mě ovanul závan staré Šumavy. Otočím se, a odcházím do mlhy a deště, ve které jakoby znovu ožíval svět pašeráckých stezek i staré dobré Šumavy.


Je pošmourné ráno, mraky se válejí po vrcholcích šumavských kopců a hrozí, že se z nich každou chvílí vysype řádný příděl dešťových kapek. Člověku se vůbec nechce ven, do té sloty. Přesto si ale říkám, že bych přeci jen měl vyrazit. Teple se obléci, nahoru přihodit nepromokavou bundu, na nohy nazout stejně nepromokavé boty a hlavně si připomenout, že za mnohdy ještě horšího počasí, ztraceni v nočních temnotách, odkázáni na orientační smysl, znalosti a poctivost převaděče tudy prchali lidé před komunistickou zvůlí. A teď tudy kráčím já, obklopen šumavským deštěm, s možností kdykoli odbočit z trasy a zamířit do některého z vytopených a suchých šumavských pensionů.

Již několikrát jsem četl o lidech, kteří tady, před desítkami let, za každého počasí přecházeli státní hranici. Snad každý z nich měl svou převaděčskou trasu, svůj kanál, z nichž většina měla své vlastní číslo v evidenci Státní bezpečnosti.

{{reklama()}}

Byla to celá řada mužů, kteří povětšinou pocházeli z oblasti Šumavy a již v předválečném období si přivydělávali nějaký ten peníz pašováním povětšinou sacharinu přes „zelenou“ hranici. Protože byli vesměs německé národnosti, nevyhnuli se v hektických poválečných letech odsunu do Německa. Tady je nelehká poválečná situace přiměla k oprášení starého „řemesla“. A tak brzy za temných nocí začali ožívat šumavské lesy temnými siluetami mužů, které většinou doprovázely skupinky převáděných osob.


Snad nejznámějším převaděčem poválečných let na Šumavě se stal Franz Nowotny, později přezdívaný „Kilián“, jenž měl to štěstí, že při žádném z přechodu hranic nepadl do rukou pohraničníků nebo příslušníků Státní bezpečnosti, kteří se často zátahů na převaděče zúčastňovali. Kráčím teď v „Kiliánových“ stopách. Jeho převaděčský kanál začínal v lesích nad Vimperkem, poblíž křižovatky „U Sloupu“, kde odbočuje silnice na Nové Hutě. Tady převáděné osoby čekaly na svou chvíli, na svou cestu za novou nadějí… Skrýš jim nejčastěji poskytoval místní hostinec, který vlastnili manželé Soukupovi, nebo nedaleké obydlí Josefa Peka. Většinou u něho si „Král Šumavy“ přebíral skupinky lidí, pro něž byl odchod za hranice jedinou možností a pro které byl převaděč osobou, do jejíchž rukou svěřovali osud svůj a leckdy i svých rodin…


Cesta za svobodou vedla pochopitelně lesnatým terénem, který minimalizoval možnost setkání s pohraniční hlídkou. Za tmavých nocí a plískanic vedl zkušený převaděč svou skupinu po úbočí kopce Vilmová směrem na Medvědí potok. Na vrcholu Kamenného skupina poprvé překonala nadmořskou výšku 1100 m n. m. a zamířila k Novému Světu. Prostor u zmiňované osady, kde trasa přetínala silnici spojující Nové Hutě a Borová Lada, byl prvním krizovým místem celé cesty. Zde se sice na krátkou chvíli, ale přesto, musela skupina vynořit z lesa a překonat několik desítek metrů volného prostoru. Když jim přálo štěstí, všichni vzápětí zmizeli v porostu Chalupské slatě. Jedno nebezpečí měla skupina za sebou, další na ni čekalo. Měkký, zrádný terén pod nohama, nebyl sice tak hrozivý, jak ho zpodobnil své době poplatný, ale přesto působivý film Král Šumavy, ale přesto bylo třeba se mít na pozoru.. Franz Nowotny tato místa znal dokonale. Narodil se a dlouhá léta žil na nedalekých Nových Hutích. Když bylo pásmo bažin zdárně překonáno, začala cesta stoupat do kopců, směrem ke Františkovu. Cesta znovu vedla hlubokým lesem, který je v tuto chvíli ochráncem bědných. Ti ani neví, že míjí Janovu Horu a blíží se k nejnebezpeč­nějšímu místu na cestě za svobodou. Bylo třeba překonat tok Teplé Vltavy a jediným místem, kde to bylo možné, byl právě Františkov. Tady byl zbudován můstek, po kterém se dala řeka překročit. Pak už zbývalo překonat přískoky několik desítek metrů nechráněného volného prostoru, a znovu se svěřit pod ochranu lesa. A právě tady, v roce 1950, Kiliánova převaděčská živnost skončila.


O jednom z chystaných přechodů se dozvěděla Státní bezpečnost a její příslušníci se spolu s pohraničníky chystali celou skupinu zastavit právě u Františkova. V okamžiku, kdy muži přebíhali louku u lesa, zahájili pohraničníci palbu z vrcholu skaliska zvaného Pivní Hrnec. Mezi těmi, kteří byli kulkami zasaženi, byl i samotný „Kilián“ ale zatímco ostatní byli buď zatčeni, nebo se rozprchli do okolních lesů, zkušený převaděč i přes své zranění pokračoval ke stále ještě dosti vzdálené bavorské hranici. Táhlým a prudkým stoupáním vystoupal vysoko nad údolí Vltavy, aby kolem Stolové hory a Stolového hřbetu zamířil ke hranici. K té se přiblížil v prostoru bývalé osady Bučina, a tady se naposledy pokusil zmást pronásledovatele. Nechtěl riskovat vstup do otevřeného prostoru, který by skýtal jeho pronásledovatelům znatelnou výhodu a raději se pustil po okraji lesa přímo na západ. Hranice už nebyla daleko, ale zamířit k ní v tuto chvíli, by znamenalo příliš riskovat. Bohaté zkušenosti mu radily, zvolit raději delší trasu a hranici přejít teprve v blízkosti pramene Vltavy, což se mu nakonec podařilo.

To co se zdařilo převaděči, se však nepoštěstilo zbývajícím členům skupiny. Postupně byli pozatýkáni, a s nimi i jejich pomocníci. V rukou bezpečnosti skončili nejen přímí organizátoři, ale bohužel i lidé, kteří se ničím neprovinili. Příkladem je nešťastný osud rodiny lesního dělníka Possla ze samoty u Zlaté Studny nedaleko Horské Kvildy. Stačilo jen, že poskytli prchajícím mužům jídlo a to tehdejšímu režimu stačilo. Zmiňovaný Possl byl nakonec odsouzen k deseti letům žaláře, zatímco osud jeho rodiny se vypátrat nepodařilo. Dramatické okamžiky na šumavské hranici se tedy nedotýkaly jen jednotlivců, ale svou nelítostnou rukou zasáhly do životů řady zdejších obyvatel.


Franz Nowotny – alias „Kilián“ se už po této zkušenosti nikdy do Čech nevrátil a spokojeného důchodu se dožil v Rohrnbachu na bavorské straně hranice. Hranici už mezitím neprodyšně uzavřelo hraniční pásmo a drátěné zátarasy, což znamenalo konec převaděčského řemesla na Šumavě. A tak jen bajky o podzemních chodbách spojujících obě strany hranice a zkazky o „Králi Šumavy „ ožívaly jen ve fantazii zdejších obyvatel.

Kráčím teď opuštěnými loukami u Bučiny a jen mimoděk pohlédnu k okraji lesa. Jako bych doufal, že tam zahlédnu siluetu muže, který stovkám lidí přinesl novou naději. Ne! Samozřejmě tam nemohl být. Přesto však jako by mě ovanul závan staré Šumavy. Otočím se, a odcházím do mlhy a deště, ve které jakoby znovu ožíval svět pašeráckých stezek i staré dobré Šumavy.

Příjemné Rakousko

Je pochopitelné, že turistický boom zažívá celá oblast především
v zimě, kdy se sem hrnou turisté po desetisících. Chybu ale neuděláme
ani v případě, že se sem vypravíme uprostřed léta. Sníh sice
uvidíme jen na špičkách těch nejvyšších hor a za lyžováním se budeme
muset vypravit na ledovec, ale i letní Tyrolsko toho může nabídnout
víc než dost.

Město Innsbruck, založené na soutoku řek Sill a Inn, bylo důležitým centrem obchodu již za středověku, a pokud chceme hrábnout do historie skutečně hluboko, tak zde tábořili již staří Římané.


Pravého rozkvětu se ale město dočkalo až v době, kdy zbohatlo z místních dolů na stříbro. Dnes je Innsbruck poklidným sídelním městem tyrolské provincie, a přítomnost alpských velikánů, na jejichž 2 500 vysoké vrcholky se můžeme dívat téměř z každého okna, umožnila spolu s dokonalou infrastrukturou zimního střediska městu pořádat hned dvoje olympijské hry. Je pochopitelné, že turistický boom zažívá celá oblast především v zimě, kdy se sem hrnou turisté po desetisících. Chybu ale neuděláme ani v případě, že se sem vypravíme uprostřed léta. Sníh sice uvidíme jen na špičkách těch nejvyšších hor a za lyžováním se budeme muset vypravit na ledovec, ale i letní Tyrolsko toho může nabídnout víc než dost.

Nejdříve samozřejmě na náměstí

Největším turistickým lákadlem je samozřejmě symbol Innsbrucku Goldenes Dachl, což je něco mezi arkýřem a balonem, lesknoucí se 2 657 pozlacenými taškami, což nechal v roce 1500 postavit Maximilian I. Celé náměstí plné pohostinných zákoutí a terásek je opravdu nádherné, jednotlivé domy se předhánějí ve výzdobě a v létě nenajdeme okno, které by nebylo vyzdobené truhlíkem s muškáty.

Sportovně zdatnější se vyšplhají na městskou věž ze 14. století, dnešní renesanční vzhled samozřejmě nemá s původní gotikou nic společného, pohled z 56 metrové výšky na město i okolní Alpy rozhodně za trochu námahy stojí.

O kus dál

Barokní katedrála Dom St. Jakob se pyšní obrazem Madony s dítětem od Lukáše Cranacha staršího, snad právě proto je jedním z mála kostelů v Tyrolsku, který vybírá vstupné. Ujít si nemůžeme nechat ani prohlídku rokokového Hofburgu, což je pompézní rezidence, kterou si v polovině 15. století nechal postavit arcivévoda Sigismund. Za vlády Marie Teresie se původně gotický hrad dočkal barokní přestavby a zachovaný rokokový interiér okouzlí každého návštěvníka. Pokud budeme mít štěstí, můžeme snad v nejkrásnějším Sále obrů vyslechnout nějaký z mnoha místních koncertů.


Milovníci hradů a zámků si určitě vychutnají návštěvu blízkého zámku Ambras na kraji města, kam nás pohodlně doveze místní veřejná doprava nebo ještě pohodlněji turistický autobus, pravidelně pendlující mezi těmi nejdůležitějšími atrakcemi města. Ambras býval symbolem tyrolské moci a slávy a jako hrad sloužil již od 12. století, dnešní podoba dvojhradu pochází ze 16. století. Obě poloviny hradu spojuje renesanční Španělský sál. Z původního muzea, které založil arcivévoda Ferdinand, se sice příliš nezachovalo a sbírky jsou roztroušeny po vídeňských muzeích, ale i tak jsou místní sbírky zajímavé.

Turistický ráj

Innsbruck si naši letní návštěvu rozhodně zaslouží. Díky relativně kapesním rozměrům máme pocit maloměsta a většinu památek zvládneme pohodlně pěšky. Pokud toužíme po nějakém sportovnějším vyžití, stovky kilometrů dokonale značených stezek pro turisty nebo cyklisty nám nabídnou víc, než dokážeme zvládnout. Potom nám ale týden stačit nemusí, protože k dispozici jsou doslova tisíce kilometrů stezek. Sportovně zdatní si je mohou vychutnat všechny. Ale ostatní se bát nemusí, aby ta námaha byla o něco příjemnější, podnikaví obchodníci mají po trase pohostinné podniky, kde si u skleničky veltlínského můžeme příjemně odpočinout.


Směr Salzburg

Také krajina mezi městy Salzburg a Innsbruck je známá spíše milovníkům zimní dovolené, ti jí ale většinou profičí v autě či autobusu a nemohou se dočkat, kdy konečně zaparkují v některém zimním středisku. Pořádně si ji vychutnáme spíše v létě. Vedle divukrásných pohledů na Alpy si můžeme prohlížet jednotlivé horské vesničky, ve kterých se jednotlivé domy předhánějí v tom, kdo bude mít více muškátů v oknech.

Pokud budeme mít zájem o architektonické památky, potom bude naše cesta prakticky nekonečná, neboť v každé vesnici je kostel nejméně ze 16. století, takže budeme neustále zastavovat a daleko nedojedeme, proto se zmíním jen o několika zajímavostech.


Za zastavení stojí městečko Wattens, kde je továrna známé sklářské velmoci Swarovski i s muzeem, do kterého lákají všechny turistické prospekty. Ale zpátky k architektuře. Pozoruhodné je město Hall in Tirol, kde zůstala většina památek zachována. Symbolem města je dvanáctistranná věž hradu Hasegg, původního sídla tyrolských vládců. Ujít si nesmíme ani gotickou radnici z roku 1406 a kostel Nikolauskirche ze 14. století.

Havlíčku Havle

Cestou z Innsbrucku do Salzburgu se můžeme zastavit i v městečku Brixen, ze kterého jsou dnes slavné lázně. Slunce pálilo, okolní kopce připomínaly reklamní pohlednice a jen těžko bylo ubránit se pochybám o tom, jestli ten Havlíček Borovský skutečně trpěl nebo jestli nebyl spíš kverulantem. Město se dnes chlubí středověkým jádrem, které doplňují malebné vilky na kopcích. Navštívit můžeme i luxusní hotel Elefant, ve kterém byl Havlíček původně ubytován. Zachoval se i domek s rozlehlou zahradou, ve kterém Havlíček několik let bydlel i se svojí rodinou. Těžko říci, jak to tehdy bylo.


Město Schwaz bývalo v 16. století druhým největším městem celých Tyrol, bitva v roce 1808 však město pobořila a se slávou centra obchodu byl konec. I tak zde je ale dost zajímavých památek, od kostela z 15. století Pfarrkirche až po dvojitou kostelní kapli s dřevěným oltářem v prvním patře. Na minulost těžby stříbra vzpomíná jeden z místních dolů Silverbergwerg, který si můžeme prohlédnout.

Hrad jak z pohádky

Nejvíce na mne ale zapůsobila návštěva hradu Tratzberg strážícího údolí řeky Inn. Na hradě dodnes bydlí rodina původních majitelů, takže hrabě Ulrich Goess-Enyenberg uvolnil návštěvníkům k dispozici pouhou polovinu hradu, ale i ta stojí rozhodně za to. Původně gotický hrad byl později přestavěn v renesančním stylu a dodnes je patrné, jak byl hrad stavěn ve dvou fázích. Velice zajímavě a nápaditě provedený komentář, ve kterém nás jednotlivými místnostmi provádějí hlasy „původních“ obyvatel, přispívají k příjemnému dojmu, a místnosti jsou vybaveny nejen původním gotickým nábytkem, ale také detaily jako jsou umyvadla nebo zbytky ručníků, s čímž se při běžné prohlídce ostatních hradů rozhodně nesetkáme. O historické přesnosti některých informacích jsem si sice nebyl tak dokonale jistý, ale třeba měli pravdu. Pokoje mají zachovanou původní výzdobu včetně obrazů, které se na stejných místech zachovaly před 400 let. A to nemluvím o vyhlídce z oken, při které si můžeme prohlédnout překrásné údolí mezi Innsbruckem a Kufsteinem.


Perla jménem Solnohrad

Za návštěvu samozřejmě stojí i Salzburg. Podle legendy byl společně založen biskupem Rupertem a irským biskupem Virgilem, ale současná sláva i krása může děkovat spíše pozdějším biskupům ze 16. století. Zapomenout nemůžeme ani na otce rakouského baroka Johanna Bernharda Fischera, který svoji kariéru zahájil právě tady, a samozřejmě ani na Wolfganga Amadea Mozarta, se kterým se budeme setkávat na každém kroku, od pomníků až sladké delikatesy. Zapomenout nesmíme ani na Mozarteum, což je monument, který svému rodákovi postavilo vděčné město. Vedle nejrůznějších památek na dobu, kdy Mozart v městě žil, je zde i dřevěný domek, ve kterém skladatel složil Magickou flétnu. Domek byl ale převezen z Vídně. V ulici Getreidegasse si zase můžeme prohlédnout dům Hagenauerhaus, ve kterém se Mozart narodil.

Z pohledu turistů je samotné město rozděleno na tři zajímavé oblasti – stará část s těmi nejkrásnějšími kostely je na levém břehu, oblast Nového města se zámkem Mirabell je na pravém břehu řeky Salzach, a třetí oblast tvoří masivní pevnost Hohensalzburg.

Turista se v městě nachodí, navíc většinou do kopce. Vrch Kapucinerberg má na svém vrcholu sice památky relativně vzato málo zajímavé, zato jsou z něj překrásné pohledy na řeku a staré město s hradem. Mnohem zajímavější jsou zahrady zámku Mirabell, který původně vybudoval v roce 1606 arcibiskup Dietrich jako sídlo své milenky Salome, se kterou měl 16 dětí. S utajováním milenky se čiperný biskup očividně nijak nenamáhal. Nicméně nutno dodat, že původní podoba byla podstatně méně vznešená a za dnešní vzhled vděčí Mirabell pozdějšímu majiteli hraběti Harrachovi.


Staré město patří díky rozhodnutí UNESCO mezi Světové kulturní dědictví a je z velké míry postaveno v barokním stylu. Krásné kostely jsou postaveny prakticky vedle sebe, takže nadšený turista neví kam dřív, jestli si prohlédnout Franciskanerkirche, katedrálu Dom, jejíž základy pocházejí již z 8. století, nebo univerzitní kostel Kollegienkirche. Samozřejmě nejvíce impozantní budovou je bývalé arcibiskupské sídlo Residenz, očividně postavené na efekt, aby o majetku a moci zdejších arcibiskupů nikdo nepochyboval již na první pohled.

Když v Salzburgu, tak nahoru

Mezi místní stavební unikáty patří samozřejmě také pevnost Hohensalzburg. Sportovně nadaní kopec vyšlápnou pěšky, ti línější použijí služeb lanovky. Dnešní vzhled pochází ze 16. století, ale první pevnost hlídala okolí již o 500 let dříve. K prohlídce je toho zde opravdu dost a dost, od Goldene Stube přes starou školu až po mučírnu ve věži Reckturm.

Mimořádně zajímavá je i prohlídka benediktýnského kláštera Stift Nonnberg, kde zůstaly zachovány románské fresky z roku 1150. Z původního kláštera z roku 714 již zůstal jen hrob původní matky představené, pozdější svaté Erentrudy.

Návštěva Salzburgu rozhodně stojí za to. Barokních památek je zde více, než stačí oko turisty za pár dnů strávit, současně ale překvapuje, jak dobře se barokní ráz města dokáže skloubit s modernějšími budovami. Z obou kopců jsou nádherné pohledy na staré město v údolí, a zelená voda řeky Salzbach tvoří krásný protiklad vápencovým štítům Alp, které jsou z některých míst dobře vidět.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Město Innsbruck, založené na soutoku řek Sill a Inn, bylo důležitým centrem obchodu již za středověku, a pokud chceme hrábnout do historie skutečně hluboko, tak zde tábořili již staří Římané.


Pravého rozkvětu se ale město dočkalo až v době, kdy zbohatlo z místních dolů na stříbro. Dnes je Innsbruck poklidným sídelním městem tyrolské provincie, a přítomnost alpských velikánů, na jejichž 2 500 vysoké vrcholky se můžeme dívat téměř z každého okna, umožnila spolu s dokonalou infrastrukturou zimního střediska městu pořádat hned dvoje olympijské hry. Je pochopitelné, že turistický boom zažívá celá oblast především v zimě, kdy se sem hrnou turisté po desetisících. Chybu ale neuděláme ani v případě, že se sem vypravíme uprostřed léta. Sníh sice uvidíme jen na špičkách těch nejvyšších hor a za lyžováním se budeme muset vypravit na ledovec, ale i letní Tyrolsko toho může nabídnout víc než dost.

Nejdříve samozřejmě na náměstí

Největším turistickým lákadlem je samozřejmě symbol Innsbrucku Goldenes Dachl, což je něco mezi arkýřem a balonem, lesknoucí se 2 657 pozlacenými taškami, což nechal v roce 1500 postavit Maximilian I. Celé náměstí plné pohostinných zákoutí a terásek je opravdu nádherné, jednotlivé domy se předhánějí ve výzdobě a v létě nenajdeme okno, které by nebylo vyzdobené truhlíkem s muškáty.

Sportovně zdatnější se vyšplhají na městskou věž ze 14. století, dnešní renesanční vzhled samozřejmě nemá s původní gotikou nic společného, pohled z 56 metrové výšky na město i okolní Alpy rozhodně za trochu námahy stojí.

O kus dál

Barokní katedrála Dom St. Jakob se pyšní obrazem Madony s dítětem od Lukáše Cranacha staršího, snad právě proto je jedním z mála kostelů v Tyrolsku, který vybírá vstupné. Ujít si nemůžeme nechat ani prohlídku rokokového Hofburgu, což je pompézní rezidence, kterou si v polovině 15. století nechal postavit arcivévoda Sigismund. Za vlády Marie Teresie se původně gotický hrad dočkal barokní přestavby a zachovaný rokokový interiér okouzlí každého návštěvníka. Pokud budeme mít štěstí, můžeme snad v nejkrásnějším Sále obrů vyslechnout nějaký z mnoha místních koncertů.


Milovníci hradů a zámků si určitě vychutnají návštěvu blízkého zámku Ambras na kraji města, kam nás pohodlně doveze místní veřejná doprava nebo ještě pohodlněji turistický autobus, pravidelně pendlující mezi těmi nejdůležitějšími atrakcemi města. Ambras býval symbolem tyrolské moci a slávy a jako hrad sloužil již od 12. století, dnešní podoba dvojhradu pochází ze 16. století. Obě poloviny hradu spojuje renesanční Španělský sál. Z původního muzea, které založil arcivévoda Ferdinand, se sice příliš nezachovalo a sbírky jsou roztroušeny po vídeňských muzeích, ale i tak jsou místní sbírky zajímavé.

Turistický ráj

Innsbruck si naši letní návštěvu rozhodně zaslouží. Díky relativně kapesním rozměrům máme pocit maloměsta a většinu památek zvládneme pohodlně pěšky. Pokud toužíme po nějakém sportovnějším vyžití, stovky kilometrů dokonale značených stezek pro turisty nebo cyklisty nám nabídnou víc, než dokážeme zvládnout. Potom nám ale týden stačit nemusí, protože k dispozici jsou doslova tisíce kilometrů stezek. Sportovně zdatní si je mohou vychutnat všechny. Ale ostatní se bát nemusí, aby ta námaha byla o něco příjemnější, podnikaví obchodníci mají po trase pohostinné podniky, kde si u skleničky veltlínského můžeme příjemně odpočinout.


Směr Salzburg

Také krajina mezi městy Salzburg a Innsbruck je známá spíše milovníkům zimní dovolené, ti jí ale většinou profičí v autě či autobusu a nemohou se dočkat, kdy konečně zaparkují v některém zimním středisku. Pořádně si ji vychutnáme spíše v létě. Vedle divukrásných pohledů na Alpy si můžeme prohlížet jednotlivé horské vesničky, ve kterých se jednotlivé domy předhánějí v tom, kdo bude mít více muškátů v oknech.

Pokud budeme mít zájem o architektonické památky, potom bude naše cesta prakticky nekonečná, neboť v každé vesnici je kostel nejméně ze 16. století, takže budeme neustále zastavovat a daleko nedojedeme, proto se zmíním jen o několika zajímavostech.


Za zastavení stojí městečko Wattens, kde je továrna známé sklářské velmoci Swarovski i s muzeem, do kterého lákají všechny turistické prospekty. Ale zpátky k architektuře. Pozoruhodné je město Hall in Tirol, kde zůstala většina památek zachována. Symbolem města je dvanáctistranná věž hradu Hasegg, původního sídla tyrolských vládců. Ujít si nesmíme ani gotickou radnici z roku 1406 a kostel Nikolauskirche ze 14. století.

Havlíčku Havle

Cestou z Innsbrucku do Salzburgu se můžeme zastavit i v městečku Brixen, ze kterého jsou dnes slavné lázně. Slunce pálilo, okolní kopce připomínaly reklamní pohlednice a jen těžko bylo ubránit se pochybám o tom, jestli ten Havlíček Borovský skutečně trpěl nebo jestli nebyl spíš kverulantem. Město se dnes chlubí středověkým jádrem, které doplňují malebné vilky na kopcích. Navštívit můžeme i luxusní hotel Elefant, ve kterém byl Havlíček původně ubytován. Zachoval se i domek s rozlehlou zahradou, ve kterém Havlíček několik let bydlel i se svojí rodinou. Těžko říci, jak to tehdy bylo.


Město Schwaz bývalo v 16. století druhým největším městem celých Tyrol, bitva v roce 1808 však město pobořila a se slávou centra obchodu byl konec. I tak zde je ale dost zajímavých památek, od kostela z 15. století Pfarrkirche až po dvojitou kostelní kapli s dřevěným oltářem v prvním patře. Na minulost těžby stříbra vzpomíná jeden z místních dolů Silverbergwerg, který si můžeme prohlédnout.

Hrad jak z pohádky

Nejvíce na mne ale zapůsobila návštěva hradu Tratzberg strážícího údolí řeky Inn. Na hradě dodnes bydlí rodina původních majitelů, takže hrabě Ulrich Goess-Enyenberg uvolnil návštěvníkům k dispozici pouhou polovinu hradu, ale i ta stojí rozhodně za to. Původně gotický hrad byl později přestavěn v renesančním stylu a dodnes je patrné, jak byl hrad stavěn ve dvou fázích. Velice zajímavě a nápaditě provedený komentář, ve kterém nás jednotlivými místnostmi provádějí hlasy „původních“ obyvatel, přispívají k příjemnému dojmu, a místnosti jsou vybaveny nejen původním gotickým nábytkem, ale také detaily jako jsou umyvadla nebo zbytky ručníků, s čímž se při běžné prohlídce ostatních hradů rozhodně nesetkáme. O historické přesnosti některých informacích jsem si sice nebyl tak dokonale jistý, ale třeba měli pravdu. Pokoje mají zachovanou původní výzdobu včetně obrazů, které se na stejných místech zachovaly před 400 let. A to nemluvím o vyhlídce z oken, při které si můžeme prohlédnout překrásné údolí mezi Innsbruckem a Kufsteinem.


Perla jménem Solnohrad

Za návštěvu samozřejmě stojí i Salzburg. Podle legendy byl společně založen biskupem Rupertem a irským biskupem Virgilem, ale současná sláva i krása může děkovat spíše pozdějším biskupům ze 16. století. Zapomenout nemůžeme ani na otce rakouského baroka Johanna Bernharda Fischera, který svoji kariéru zahájil právě tady, a samozřejmě ani na Wolfganga Amadea Mozarta, se kterým se budeme setkávat na každém kroku, od pomníků až sladké delikatesy. Zapomenout nesmíme ani na Mozarteum, což je monument, který svému rodákovi postavilo vděčné město. Vedle nejrůznějších památek na dobu, kdy Mozart v městě žil, je zde i dřevěný domek, ve kterém skladatel složil Magickou flétnu. Domek byl ale převezen z Vídně. V ulici Getreidegasse si zase můžeme prohlédnout dům Hagenauerhaus, ve kterém se Mozart narodil.

Z pohledu turistů je samotné město rozděleno na tři zajímavé oblasti – stará část s těmi nejkrásnějšími kostely je na levém břehu, oblast Nového města se zámkem Mirabell je na pravém břehu řeky Salzach, a třetí oblast tvoří masivní pevnost Hohensalzburg.

Turista se v městě nachodí, navíc většinou do kopce. Vrch Kapucinerberg má na svém vrcholu sice památky relativně vzato málo zajímavé, zato jsou z něj překrásné pohledy na řeku a staré město s hradem. Mnohem zajímavější jsou zahrady zámku Mirabell, který původně vybudoval v roce 1606 arcibiskup Dietrich jako sídlo své milenky Salome, se kterou měl 16 dětí. S utajováním milenky se čiperný biskup očividně nijak nenamáhal. Nicméně nutno dodat, že původní podoba byla podstatně méně vznešená a za dnešní vzhled vděčí Mirabell pozdějšímu majiteli hraběti Harrachovi.


Staré město patří díky rozhodnutí UNESCO mezi Světové kulturní dědictví a je z velké míry postaveno v barokním stylu. Krásné kostely jsou postaveny prakticky vedle sebe, takže nadšený turista neví kam dřív, jestli si prohlédnout Franciskanerkirche, katedrálu Dom, jejíž základy pocházejí již z 8. století, nebo univerzitní kostel Kollegienkirche. Samozřejmě nejvíce impozantní budovou je bývalé arcibiskupské sídlo Residenz, očividně postavené na efekt, aby o majetku a moci zdejších arcibiskupů nikdo nepochyboval již na první pohled.

Když v Salzburgu, tak nahoru

Mezi místní stavební unikáty patří samozřejmě také pevnost Hohensalzburg. Sportovně nadaní kopec vyšlápnou pěšky, ti línější použijí služeb lanovky. Dnešní vzhled pochází ze 16. století, ale první pevnost hlídala okolí již o 500 let dříve. K prohlídce je toho zde opravdu dost a dost, od Goldene Stube přes starou školu až po mučírnu ve věži Reckturm.

Mimořádně zajímavá je i prohlídka benediktýnského kláštera Stift Nonnberg, kde zůstaly zachovány románské fresky z roku 1150. Z původního kláštera z roku 714 již zůstal jen hrob původní matky představené, pozdější svaté Erentrudy.

Návštěva Salzburgu rozhodně stojí za to. Barokních památek je zde více, než stačí oko turisty za pár dnů strávit, současně ale překvapuje, jak dobře se barokní ráz města dokáže skloubit s modernějšími budovami. Z obou kopců jsou nádherné pohledy na staré město v údolí, a zelená voda řeky Salzbach tvoří krásný protiklad vápencovým štítům Alp, které jsou z některých míst dobře vidět.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.