Marocké hory – tajemný Ríf

O marockých horách už snad snil každý. Vysoké, pusté skály se
zelenými údolími, protkané malými pevnůstkami, kasbami. Atlas,
oddělující zelené pláně od nekonečných pustin Sahary, je Evropanům
známý už od starověku. Málokdo ale slyšel o jeho menším a
severnějším bratříčkovi, pohoří Ríf.

O marockých horách už snad snil každý. Vysoké, pusté skály se zelenými údolími, protkané malými pevnůstkami, kasbami. Atlas, oddělující zelené pláně od nekonečných pustin Sahary, je Evropanům známý už od starověku. Málokdo ale slyšel o jeho menším a severnějším bratříčkovi, pohoří Ríf.


Ríf v arabštině znamená venkov. V Maroku toto slovo značí rozlehlý region na severozápadě země, protkaný vyššími a nižšími horami a kopci, a obestřený tajemnou aurou. Od sedmdesátých let Ríf upadl v zapomnění. Bývalý král, Hassan II., neměl tyto hory rád, a tak jej prostě vyříznul z pomyslné mapy království. V regionu, kde nebyla takřka žádná infrastruktura – počínaje kvalitními cestami a konče lékaři a školami, a kde nebyl ani král, chopili se moci ti druzí. Na třicet let si moc nad Rífem rozdělili narkobaroni, mafie a různé náboženské skupiny s rozdílnou mírou radikalizace. A tak každý kout pohoří, každé jeho údolí, kvetlo v jiném duchu. Zatímco někde se kázala náboženská čistota, jinde se pěstoval hašiš na vývoz do Španělska. Ostatně, dodnes právě Ríf produkuje kolem 40 % celosvětové produkce hašiše. Což je zároveň obrovské turistické lákadlo.

Starý král je už šestnáct let mrtev a nový král má konečně sever rád. Poslal peníze a povolil otěže režimu. A tak, když se procházíte malebnými uličkami Chefchaouenu, je vám nabízen nejen odkup libovolného množství kuřiva, ale také návštěva plantáží a míst na sušení a skladování materiálu. Nikoho z místních to nepohoršuje a návštěvníci jsou nadšeni. Ne každé zákoutí je ale uzpůsobeno návštěvníkům. Do středního Rífu není radno jezdit – kolem silnic stojí prodejci, kteří skáčou před auta a řidiče, s nožem u krku, nutí k nákupu zboží. Kraj je to stále chudý a místní dělají, co mohou.



Ríf může nabídnout mnohé i pro ty, které nezajímá nákup ani produkce omamných látek. Magicky modrý Chefchaouen byl turisty objeven teprve nedávno a kruhové vodopády Akchour v jeho blízkostí jsou čerstvě odkrytým marockým tajemstvím. Národní park Hoceïma nabízí rozlehlé cedrové háje a květinová údolí, vedoucí k pobřeží a okolí španělské Ceuty jakoby místy vypadlo z filmu Avatar, vynecháte-li ty plachtící skály. Mou oblíbenou ale zůstane Taza.

Šest hodin jízdy vlakem od hlavního města Rabat stráží údolí mezi Atlasem a Rífem město Taza. Na rozdíl od jiných marockých měst, nemůže nabídnout velkolepé stavby ani nádherné monumenty. Dlouhé a vysoko položené hradby svírají malou medínu, ve které se těžko hledá hotel. Nové město se rozléhá pod ní. Ze všech stran Tazu obklopují hory, do kterých vás za pár korun odvezou místní velké taxíky. Můžete projít vesničky, navštívit hluboké rokle, nebo sledovat toky divokých řek. Když se ale rozhodnete pro cestu na jih od města, dorazíte k největšímu klenotu regionu, jeskyním Friouato.


Podle Maročanů se jedná o nejhlubší jeskynní systém severní Afriky. Více než pět stovek schodů vám umožní sestup podél kruhové díry v zemi, až na její dno, kde zírá malá, černá štěrbina. Když si zaplatíte průvodce, místní speleologové vás obléknou do kombinézy, na hlavu posadí helmu s baterkou a vpustí vás do hlubin země. Pro návštěvníky jsou zpřístupněné první tři kilometry komplexu. Po úzkých lávkách a železných žebřících se budete prodírat titěrnými otvory, brodit se podzemními jezery a opatrně přecházet nad černými spády. Tato zábava ale není pro každého. Řada těch, kteří se odváží udělat první krok do hlubin, z nich okamžitě zase vystupuje. Úzké prostory a tma dokáží nahnat strach i těm otrlým, kterým pak nezbývá, než počkat na zbytek skupiny na dně propasti, nebo před vstupem do jeskyní, které jako cenu útěchy nabízí aspoň krásný výhled do krajiny, nabízející zvláštní klid. A pak se mohou pomalu všichni vydat zpátky, přes cedrové lesy, kolem vodopádů a po ostrých serpentýnách, vedoucích do Tazy.

Tajemný a zapomenutý kout země, ve kterém se stále ještě pasou koně, kvetou mandlové stromy a ženy sbírají magické bylinky, které prodávají při cestách. Takový je Ríf a takový, doufám, ještě zůstane.

Autor: Lenka Hrabalová, CK Mundo

Ledovce a gejzíry Islandu

Islandská cesta se neúprosně blíží ke konci, takže honem vychutnat
maximum. Vík by bez hotelů za zastávku nestál, ale co můžu dělat.
Pobřeží je ale dramatické, severní Atlantik doráží s maximální
silou a chvílemi je obtížné udržet foťák. Dlouhá černá pláž si
o fotografie přímo prosí, na konci jsou Reynisdrangur, prsty čnící
z moře. K moři není radno se přibližovat, kdo zaváhá, je po
kolena mokrý.


Postupně jsem se začal vracet do Reykjavíku, dostal jsem se na jižní stranu ostrova a směřoval na západ. Místní středisko Hofn nestojí za zmínku, ale na ubytování stačí. Cesta ovšem není prostá zajímavostí. Tou největší jsou oblasti zvané „sandur“, což jsou planiny plné štěrkových zbytků po ustupujících ledovcích. Jedná se o desítky kilometrů štěrků protkaných stále se měnícími koryty řek. Právě proto byla tato oblast tou poslední, kde se podařilo dokončit okružní silnici. Navíc se občas probere sopka ukrytá pod ledovcem a pak se dějí věci. Naposled to bylo v roce 1996 a pod útoky řek a bahna zmizelo 1 600 metrů mostů. A nemusí se zlobit zrovna sopka, stačí pořádný vítr tím správným směrem a budeme se prodírat písečnou bouří, jejímž výsledkem bude nepříjemná debata při vracení auta.

Hlavní atrakcí celé oblast je samozřejmě gigantický ledovec Vatnajokul, který pokrývá 3 280 čtverečních kilometrů a v některých místech je vrstva ledu hluboká až kilometr. Líné turisty ovšem nejvíce zaujme ledovcová laguna Jokulsarlon, kterou jsme si mohli vychutnat hned ve dvou filmech s neprůstřelným špiónem Jamesem Bondem. Pro opravdové fandy je to tedy něco jako poutní místo. Za návštěvu opravdu stojí.


Jokulsarlon

Celá laguna vznikla vlastně náhodou, když se většina odtoku zasypala posunem půdy. Ještě před pár desítkami let navíc ledovec dosahoval téměř k moři, dnes vodu odvádí nejkratší islandská řeka Jokulsa a hrozí, že s sebou vezme i most. Po laguně se můžeme za celkem nevelký poplatek nechat povozit obojživelnou „kachnou“. Kupodivu nikde není žádná budka s prodavačem lístků, místní to mají promyšlené dokonale. Kolem vody se poflakuje chlapík v odrazové vestě a tomu stačí říct, že chci dva lístky na příští cestu. Pěkně na ksicht řekne čas odjezdu. Patřičný počet lidí se potom postaví do frontičky, dvě slečny je zkasírují a jede se. Slabší nátury blednou, protože laguna je až 160 metrů hluboká, kachna se naklání a po palubě se můžeme podle libosti procházet, takže náklon ještě zvětšujeme. Jako bonus nám dají cucnou ledu starého 1 000 let, no neocucejte to. Ale zážitek je krásný, z ledovce padají kusy, které se pomaloučku sunou směrem k moři, slunce dělá z ledu křišťálové kamínky, do toho nejrůznější odstíny modré. Nádhera.



Svartifoss

Součástí gigantického ledovce je i národní park Skaftafell, kde si můžeme dopřát řadu výprav. Ta nejpohodlnější je k vodopádu stejného jména. Po obou stranách vodopádu jsou černé čedičové sloupy, takže máme dojem varhan. Vedle toulání po parku se můžeme vydat i k ledovci. Ten může být pro někoho zklamáním, krásně bělostný je až pěkně daleko, špička připomíná spíše umouněného kominíka, v protisvětle se ale zajímavě třpytí. Můžeme si na něj vylézt, cesta to ale není z nejpohodlnějších a v případě uklouznutí čeká nepříjemná koupel v ledové říčce.

V případě jiného ledovce se zase dostávám do naplavených štěrků, takže procházka připomíná něco mezi kamenolomem a pískovnou. Sice si nabírám do bot, ale poctivě se brodím dál a dál. Ve chvíli, kdy to pode mnou zarachotí a o pár metrů vedle se propadne sloupec hlíny a štěrku a ukáže se, že se procházím dobrých 70 metrů nad ledovcovou říčkou, která si v náplavě udělala solidní jeskyni, zalapám po dechu a svižným pochodem se vydávám zpět.



Dyrhólaey a Papuchálek severní

Nejdříve musíme minout řeku Fúlilaekur. Tu není možné přehlédnout, díky sírovým pramenům sopky Katla patřičně páchne po pukavcích. Výrazně zajímavější je ale chráněná oblast Dyrhólaey, kde si při procházce pláží z černých oblázků můžeme prohlídnout nejen čedičová skaliska, ale také přírodní oblouk. Pokud máme štěstí, bývá to také jedno z nejlepších míst na fotografování papuchálků severních. Ty jsou něco jako kříženec papouška a kachny, ale stejně tak jsou i symbolem Islandu a najdeme je všude, od pohlednic přes plyšové hračky až po vycpané exempláře. Já ale štěstí neměl.

Skógafoss

Tento vodopád bývá turistickými průvodci vyhlašován za nejvíce fotogenický vodopád na celém Islandu. Není mi jasné, jak na se na to přišlo. Vodopád je to krásný, o tom nijak nepochybuji, ale ať se k němu postavíme jakkoliv, vodní tříšť bude kazit záběr. A nekonečné schody, které na pravé straně lákají k expedici, v podstatě nevedou nikam a námahu si můžeme odpustit.



Gejzír

Teď se konečně dostáváme ke gejzírům. Ten pravý, který dal všem světovým gejzírům jméno, si bohužel nevychutnáme. Již delší dobu nefunguje, a pokud opravdu trváme na tom, že jej chceme spatřit, musíme počkat na islandský státní svátek, kdy se jej někdy podaří k erupci přesvědčit mýdlem. Ani to ale není jisté, takže vyfotografovat jezírko a kámen s nápisem a honem dál. Mnohem spolehlivější je blízký Strokkur, který oslní 20 metrovým sloupcem vody každých pár minut.

Podařilo se vyfotografovat a pak jsem měl čas i klid na pozorování ostatních. A stálo to za to. Díky blízkosti hlavního města sem jezdí každý autobus s turisty. Jeden vyplivne německé babičky, druhý francouzské venkovany a třetí americké turisty, které nenadchne nic. Všichni se hrnou ke gejzíru. Díky provazu okolo do něj naštěstí nemohou spadnout, tak alespoň stojí kolem dokola. Že díky větru bude někde návětrná strana, která nutně dostane sprchu, to nikoho nezajímá. Každý vytáhne foťák a postaví se do pozoru. Po dvou minutách střídavě opadne pozornost nebo se foťák automaticky vypne. Třetina turistů tak dále hlídá gejzír, třetina začne mačkat čudlíky na foťáku a třetina dá fotoaparát k pasu. V tom se gejzír probudí, ale než se podaří nastartovat levné digitály, je po erupci. Část zmáčených turistů znechuceně odchází a stěžuje si průvodci, že je nevarovat. Část ulovila snímek a jde spokojeně do autobusu, zbytek si nadává a čeká na další erupci.


Ještě honem obejít všechny bahenní minikrátery a potůčky s okraji zažlucenými sírou, nafotit všechno možné, pochopit proč sem staří Islanďané jezdili jako do prádelny a kraj gejzírů, který turističtí průvodci prodávají jako to nejdůležitější na celém ostrově je za námi. Ale konečně nejsme sami, turistů jsou hordy a až do konce pobytu se jich už nezbavíme.

Svatý Kopeček u Olomouce – tip na výlet

Poutní chrám Navštívení Panny Marie byl při návštěvě papeže Jana Pavla II. roku 1995 prohlášen za baziliku minor. Každoročně se zde konají velké poutě, protože místo je srdcem římskokatolické farnosti, kde se odehrávají ta nejcennější tajemství víry… V kostele je nutné zachovávat klid, je to dům modlitby a usebrání.

*Milí čtenáři, vítám vás mezi řádky miniseriálu o větších a známých poutních místech po České republice.* Svatý Kopeček (382 m. n. m.) je historické město, městská čtvrť na severovýchodě statutárního města Olomouce a to od roku 1974. Jde o významné moravské poutní místo, basilika Minor Navštívení Panny Marie, barokní chrám, který patří svou architekturou a interiérem k velmi významným barokním stavbám s nesmírnou církevní, historickou a kulturní hodnotou.

Svatý Kopeček je využíván jako rekreační i jako poutní místo s dlouhou tradicí. Na Svatém Kopečku najdeme množství zákonem chráněných druhů rostlin. Byl roku 1946 vyhlášen botanickou rezervací, od roku 1992 přírodní rezervací. Na vrcholu Svatého kopečku jsou dodnes ve stepním společenstvu původní rostlinné druhy. Na jižní straně roste kosatec nízký, kavyl Ivanův, ožanka horská a je zde k nalezení mnoho druhů teplomilného hmyzu. Východní strana je plná hlohu, severní svahy jsou zalesněny. Dominantou jsou výři velcí, kteří hnízdí v opuštěném lomu.

Procházky a výlety po okolí Svatého Kopečku

Pokud jedete na Svatý Kopeček s dětmi, určitě navštivte zoologickou zahradu, která svou historii datuje až do roku 1952. Od května 1952 započala těžba lesního porostu, byly budovány cesty, stavby, oplocení jednotlivých objektů a budov. Ve výbězích byli prvotně především zástupci české a evropské fauny. Zoologická zahrada byla slavnostně otevřena 3. června 1956. Nyní je tam k shlédnutí kolem 300 druhů zvířat, např. výběhy opic nebo jelenů, vivárium, pavilon kočkovitých šelem, voliéra dravců s jedinečnou zajímavou konstrukcí, zimoviště africké zvěře, kolekce akvárií a terárií, chov velkých afrických kopytníků, pavilon hyen, pavilon žiraf, obří akvárium pro žraloky o objemu 17 000 litrů. V centru areálu zoologické zahrady se nachází dvaatřicetimetrová tříboká ocelová věž z roku 1975 od architekta J. Navrátila, rozhledna, která se tyčí do výšky 32 metrů. Asi 100 metrů za východem ze ZOO radost dětem i dospělým udělá pobyt v Lanovém parku Veverák. Tam můžete na třech trasách vyzkoušet 47 překážek umístěných v lese a často v korunách stromů při aktivním sportovním vyžití.


Turistika a cykloturistika v okolí Svatého Kopečku

Nabízí se tu výšlapy po různých stezkách, které vedou přes Svatý Kopeček. Pro každého je zajímavá zdejší naučná stezka dlouhá 7,1 km, kde. jsou informace jak ze současnosti Svatého Kopečku, tak z jeho historie. I z cyklostezek je na výběr. Vybudované trasy mají různou náročnost, různou délku a navazují na Jantarovou stezku, jednu z evropských základních cyklostezek. Zkuste se po památkách projet elegantně na elektrokole.  

Dominanta Svatého Kopečku – Bazilika Navštívení Panny Marie

Počátky poutního místa jsou spojeny se jménem Jan Andrýsek (1595 – 1673), významný obchodník s vínem, který nechal postavit na kopci nad Olomoucí mariánskou kapli. Ta byla vysvěcena r. 1633 a postavena na pozemku premonstrátského opatství Klášterní Hradisko u Olomouce. Protože poutníků sem chodilo hojně a říkalo se o něm, že je místem vyslyšení modliteb a odevzdání trápení lidí, kteří je sem přicházeli ve víře vypovědět (mnohá jsou dokumentována, ale většina zůstává skryta), navíc v průběhu dějin věhlas zdejšího místa stoupal, až časem byla Panna Maria na Svatém Kopečku vzývána a uctívána jako Královna Moravy a kaple navíc byla později zničena švédskými vojsky při obléhání Olomouce, byl dle návrhu vlašského architekta Giovanniho Pietra Tencalla vybudován na popud premonstrátů v letech 1669 – 79 nový kostel, chrám navštívení Panny Marie. V letech 1714 – 1721 byla podle projektu D. Martinelliho vybudována dnešní rezidence a celý komplex byl doplněn o ambit a kapli P. Marie. Již když přijíždíte silnicí a stoupáte do vrchu z mnoha míst je vidět, jak Basilika Minor Navštívení Panny Marie vytvořila spolu s bočními křídly, hospodářských a obytných budov kláštera a čtyřřadou lipovou alejí zdaleka viditelný kříž v krajině. Chrámové průčelí s bočními křídly má bohatou sochařskou výzdobu a je dobře vidět z dalekého okolí.


Na čelní zdi kolem vchodu jsou umístěny sochy představující božské ctnosti, víru, naději a lásku od J. Winterhaltera, v nikách průčelí jsou sochy Panny Marie s Ježíškem, sv. Štěpána, sv. Augustina a sv. Norberta. Boční křídla chrámu nesou sochy dvanácti apoštolů a sv. Šebestiána a sv. Rocha. Baziliku tvoří hlavní a příčné lodi s kopulí a osmi bočními kaplemi. Dominantou interiéru je zdobení chrámová kopule, která je podpírána čtyřmi sloupy a zdobena freskovými obrazy s výjevy ze života šesti biblických starozákonních žen – Abigail, Betsabé, Ester, Judith, Rebeky a Sáry. Klenba interiéru je bohatě zdobena plastickou štukou a velkými freskovými obrazy s tématy Nejsvětější Trojice, Boží oslavy a nanebevzetí Panny Marie. Poutní chrám Navštívení Panny Marie byl při návštěvě papeže Jana Pavla II. roku 1995 prohlášen za baziliku minor. Každoročně se zde konají velké poutě, protože místo je srdcem římskokatolické farnosti, kde se odehrávají ta nejcennější tajemství víry… V kostele je nutné zachovávat klid, je to dům modlitby a usebrání. V průběhu konání bohoslužeb není dovoleno konat prohlídky ani jinak narušovat průběh bohoslužeb. Moje fotografie u článku jsou staršího data, protože nyní fotografovat interiér je možné pouze se souhlasem Strahovského kláštera a duchovní správy. Na místo jsem se ráda vracela v průběhu času a vždy jsem si našla něco nového, co jsem ještě neviděla a ráda si také upamatovala na místa nebo pocity mě již důvěrně za ta navštívení známá.

Hlavní poutě na Svatý Kopeček

– na svátek Navštívení Panny Marie (31. 5.) – neděle po svátku Nanebevzetí Panny Marie (15. 8.) a následující pondělí a úterý, poslední neděle v říjnu – novinka: Od 23. 4. 2015 do 30. 9. 2015 probíhá v kostele v rámci projektu Statutárního města Olomouce průvodcovská služba. Průvodce je přítomen každý týden od úterý do soboty mezi 10 a 17 hod.

Kdo byl s místem bytostně spjat?

Je to např. rodiště Karla Svolinského, malíře, národního umělce, pobýval tady Jiří Wolker, který napsal roku 1921 báseň se stejnojmenným názvem Svatý kopeček, roku 1955 zde zemřel jiný malíř, Jindřich Lenthart na jehož hrobě jsou slova „Zde zemřel malíř, jenž miloval tento kraj“, roku 1975 zde zemřel spisovatel Oldřich Králík, bydlel zde spisovatel a překladatel O. F. Babler. Místo samé bylo pro ně inspirací k vlastní tvorbě, k vyjádření svých citů i pocitů ať už kresbou, malbou, básní nebo prózou. Je plné duchovna, klidu a míru v duši.

A co na závěr? Pivovar na Svatém Kopečku!

Svatokopecké pivo, možná již vyplývá z názvu, se vaří přímo v pivovaru na Svatém Kopečku. Pivovar vznikl v červnu 2009, kdy byla uvařena první domácí „hrncová“ várka, ale komerčním pivovarem, třetím v Olomouci, se stal až 3. 1. 2012. Při Vašem výletu nebo poutní cestě jistě osvěží a vy můžete zjistit, jakou má chuť. Jestli stejně zemitou jako tento kraj.

K vodopádům na Islandu

Ještě, než jsem se dostal k hlavnímu městu severu, spokojeně jsem
minul záliv s ostrůvkem Drangey. O něm se říká, že kdo chce
být skutečným Islanďanem, musí být schopen k němu doplavat.
A aby to bylo složitější, musí být přitom nahý, mít v ruce
hořící pochodeň a ještě nahlas zpívat islandskou hymnu.

Ještě, než jsem se dostal k hlavnímu městu severu, spokojeně jsem minul záliv s ostrůvkem Drangey. O něm se říká, že kdo chce být skutečným Islanďanem, musí být schopen k němu doplavat. A aby to bylo složitější, musí být přitom nahý, mít v ruce hořící pochodeň a ještě nahlas zpívat islandskou hymnu.

{{reklama()}}

Akureyri

Z pohledu Islanďanů je Akureyri velkoměsto a po Reykjavíku největším městem Islandu. Z pohledu Evropana je to s nějakými 17 tisíci obyvateli prcek. I když je pouhých 100 km od polárního kruhu, je zde jedno z nejteplejších podnebí na celém ostrově, což okamžitě poznáme ze záplavy (na Island) květin na ulicích. Příliš se v něm nenajíme, všichni se totiž hrnou do restaurace Bautinn, vyhlášené po celém ostrově jak levnými cenami, tak gigantickými porcemi. Výsledkem je fronta před vchodem a mizerná nabídka všude jinde.


Místní obyvatelé jsou po celém Islandu vyhlášení nerudové a mrzouti. Při procházce hlavní ulicí to tak nevypadalo. Při fotografování místních oplechovaných domů z 18. století mne zastavila parta místní omladiny a požádala mne o fotografii. Prckové (očividně fotbalová jedenáctka) se fofrem seřadili, já je cvaknul a potom mi jeden po druhém na znamení poděkování potřásli rukou.

Godafoss

O pár kilometrů dál je nejdostupnější z islandských velkých vodopádů, Godafoss. Řeka Skjalfandaflot si udělala cestu lávovým polem a úchvatný vodopád je výsledkem. Svůj název „Vodopád bohů“ si vysloužil již před 1 000 lety, kdy se tehdejší vykladač zákonů Porgeir vracel ze zasedání sněmu, které právě přijalo křesťanství. Porgeir usoudil, že vodopád bude to pravé místo, kam zahodit své pohanské bůžky.


Pravdou je, že z islandského pohledu je vodopád skutečně nejen u silnice, ale přímo u parkoviště. Návštěva ale není pro slabé nátury, dojít si můžeme až k naprostému kraji a kdo chce, namočí si do padající vody ruku. Bohové přející fotografování jsou turistům pravidelně nakloněni a vítr strhává vodní tříšť opačným směrem, takže se může fotografovat do libosti. A že se nejedná jen o jeden šťastný den, je jasné z toho, že protější strana kaňonu je krásně zelená, zatímco na té naší najdeme jen pár kvítků.

Myvatn

Oblast kolem jezera Myvatn patří mezi vulkanicky nejaktivnější. Celá oblast je stále v soukromých rukách a i když se vlastně jedná o národní park, je to podivná, nicméně fungující symbióza mezi státním a soukromým vlastnictvím. Můžeme prakticky kamkoliv, omezený počet hotelů a prakticky nejoblíbenější místo pro domorodce znamená, že ceny za pokoj jsou nejvyšší na celém ostrově.


Samotné jezero je mělké, což sice prospívá ptactvu, takže ornitologové si přijdou na své, ale také nejrůznějším muškám, takže pokud máme smůlu, potkáme jich tolik, že budeme mít pocit, že nás nadnášejí. K vidění je toho tolik, že bychom tady mohli s klidem pobýt celý týden. Tak snad jen namátkou: čedičové městečko Dimmuborgir, kde můžeme 2 000 let starým lávovým polem chodit hodiny, kužel kráteru Hverfjall nebo sopečný komplex Krafla. Ten zrovna nevypadá jako sopka z učebnic, o to je ale čipernější. Vedle procházky po vrcholu sopečného kuželu sopky s příznačným jménem Peklo je zde také termální elektrárna a několik bahenních kráterů. Tady se šťourání do sopky nevyplatilo – pokusné vrty Kaflu dopálily a po téměř 300 letech začala znovu soptit. Série výbuchů jí trvala téměř 11 let.

Dettifoss

Cesta se stále více točí na západ. Nejdřív jsem si dopřál jeden z mnoha kostelíčků, o kterých se vypráví, že když ho nejvíce ohrožoval lávový proud, místní pastor zachránil kostel i celou vesnici svým ohnivým kázáním. Láva opravdu těsně před kostelem končí, ale soudě podle toho, kolikrát jsem se s podobným povídáním na Islandu setkal, musejí být zdejší duchovní mimořádně účinní. Brzy ale přede mnou byl národní park s těžko vyslovitelným názvem Jokulsárgljúfur. Značná část je ale přístupná jen těm, kteří jsou ochotni za unikátní vyhlídkou propotit tričko či dvě. V tomhle ohledu jsem zůstal mastňákem a dopřál si pouze vodopád Dettifoss.


Cesty k němu vedou dvě, ale tu západní lze doporučit jen majitelům čtyřkolek a ještě k tomu pořádných. I tak se budou ploužit rychlostí splašeného hlemýždě. Já se vydal cestou východní a po pravdě řečeno ani ta za moc nestála. Pokud přijedeme z východní strany, jsme navíc na závětrné straně, takže nám nebude vlhnout objektiv.

Zato vodopád za nějaký ten prach rozhodně stál. Po islandském zvyku si dojdeme až k místu, kde se voda láme a padá dolů a můžeme si do ní klidně hrábnout rukou. Slabší nátury sice dostávají ve chvíli, kdy vidí živitele rodiny, či majitele klíčků od auta, stát 20 cm od vody padající do propasti, infarkt, ale trocha adrenalinu neškodí. Prohlížet si vodopád můžeme buď přímo z úrovně vody (kde se navíc dočkáme nádherné duhy), nebo si můžeme vylézt „o patro“ výš a pěkně vše kontrolovat ze skal.


Překonat poušť

Další cesta znamená překonání pouště, a pokud nemáme nervy či čas na pravou cestu do vnitrozemí, tady budeme tomuto zážitku nejblíže. Musíme překonat velkou vzdálenost, ve které nás mimo více či méně dobré silnice budou doprovázet jen pole sopečného prachu a ledovcové splazy. Na rostlinu narazíme jen velmi zřídka. Za krásného počasí má cesta svoji divokou přitažlivost, ale pokud máme smůlu a prší, je to cesta nekonečná a značně depresivní. Prakticky jediné místo, kde uvidíme živáčka, je Modruhalur, s 459 metry pravděpodobně nejvýše situovaná farma na celém Islandu. V podstatě se jedná o zastávku autobusů, takže mimo potřebných záchodů a teplého jídla máme na velmi dlouho dobu jedinou možnost načerpat benzín. A že ty pumpy stojí za to. Dalším lákadlem je i kostel (bohužel zamčený), který v roce 1949 postavil místní farmář na památku své ženy.

Egilsstadir

Toto město je skutečným centrem, i když teprve nedlouho. Dokud totiž nebyla dokončena okružní silnice, muselo se sem buď letecky nebo objet celý ostrov. Možnost ubytování a jídla je příjemná, jinak město nic moc. Prakticky vše postaveno někdy v padesátých letech a určitý prefabrikovaný pocit zůstal. Výrazně hezčí pohled na město je ale z druhé strany, zájemcům o fotografii připomínám, že to musí udělat ráno, jinak to mají proti slunci.


I tak se ale oblast může pochlubit dvěma specialitami – v jezeře Logurinn žije islandská obdoba lochnesky, o kus dál je zase jediný les na Islandu hodný svého jména.

Mnohem zajímavější je ale prodloužit si cestu až do Seydisfjorduru, což je město, kam dodnes jezdí ferry, takže je pro řadu lidí prvním kouskem Islandu, který uvidí. A jsme opět u okružní silnice – před jejím dostavením musel každý, kdo přijel na ferry, objet Island severní cestou.

Todra – soutěska obklopená krajem palmárií

Co je vlastně tak skvělé na Maroku? Především to, že si často
připadáte jako uprostřed příběhů pohádek tisíce a jedné noci. Vůně
orientu na vás dýchá skrz naleštěné konvice na čaj, tajemné oči
místních žen, skrz hedvábné deky a šátky i skrz mohutné velbloudy,
líně se procházející po dunách Sahary.

Sedíme na barevných pokrývkách, které jsou ledabyle položené na širokých pohovkách. Na zemi leží ručně vyráběné koberce, které lemují chodby vedoucí do všech zdejších pokojů. Po kobercích se líně procházejí želvy a zkoumají všechny příchozí návštěvníky. Máme za sebou již několikadenní putování po Maroku, a tak si pohodlné lenošení v oblasti soutěsky Todra jaksepatří užíváme. Právě sedíme na malé terásce rodinného hotýlku, který patří našemu kamarádovi Hamouovi, kouříme vodní dýmku a pijeme mátový čaj.


Co je vlastně tak skvělé na Maroku? Především to, že si často připadáte jako uprostřed příběhů pohádek tisíce a jedné noci. Vůně orientu na vás dýchá skrz naleštěné konvice na čaj, tajemné oči místních žen, skrz hedvábné deky a šátky i skrz mohutné velbloudy, líně se procházející po dunách Sahary. Sama jsem v Maroku poněkolikáté a tuto atmosféru mám opravdu strašně ráda.

Doma u Maročanů

Sejdu dolů po točitých schodech, suterén hraje všemi barvami a na zdi naleznete fotky celé místní rodiny. Dveře hotelu vedou do malinké uličky, kde tak jako na mnoha místech Maroka dominuje krásně zbarvená oranžová zem, a kde s křikem běhají místní veselé děti. Zaslechnu řinčení hrnců a jdu se podívat do kuchyně na přípravu jídla. Marocká kuchyně patří bezesporu mezi nejlepší, co jsem během svých cest měla možnost ochutnat. Hamou obratně zadělává na placky, vytahuje čerstvě pečenou zeleninu a nakukuje pod nádobu tajinu (kameninový hrnec pro přípravu marockých pokrmů), zda už má kuřecí maso tu správnou medovou barvu. V tu chvíli celou místnost prostoupí nádherná vůně pomalu pečeného masa a čerstvé máty, která je vedle připravena na čaj. Mimochodem, tajin seženete i u nás a není tak problém si tento lahodný pokrm připravit i během našich dlouhých zim, což jedině doporučuji.



Nevěřícně koukám na všechny hrnce, nástroje a pomůcky na vaření. Možná si Maroko představujete jako nepříliš bohatou africkou zem … nicméně kuchyně Hamoua je několikrát větší než ta moje, přičemž množství hrnců, nádob, moderní lednička … mě nenechávají na pochybách, že lidé v Maroku jídlo milují a umějí si je vychutnat. Zanedlouho již sedíme na čerstvém vzduchu, rukou nabíráme kousky masa se šťávou a družně se bavíme.

Soutěsku uprostřed berberských vesnic

Během jídla plánujeme zítřejší výlet. Hotel stojí nedaleko vstupu do soutěsky Todra, a tak to máme do výchozího místa, co by kamenem dohodil. Samotnou soutěsku tvoří masivní puklina v náhorní plošině, kde vyvěrá křišťálově čistá řeka. V některých místech uvidíte až 300 metrů vysoké skalní stěny, které jsou také velmi oblíbené mezi horolezci. Ostatně, majestátností skal budete patrně ohromeni hned při vstupu do soutěsky. Todra však stojí za návštěvu také díky své poloze – je obklopena krajem palmárií a berberských vesnic. Když tedy vystoupáte na okolní plošiny, uvidíte pod sebou zelené oázy, děti jedoucí na oslíku či místní ženy nesoucí nůši na zádech.


I přes krásu místní krajiny je však na místě upozornění, které se týká paradoxně buď nedostatku, nebo nadbytku vody. Rada číslo 1. zní, nikdy se nevydávejte do okolních hor bez dostatečných zásob vody (toto pochybení by vás lehce mohlo stát život), a rada číslo 2. dejte si pozor na místní povodně. Po mohutném dešti se totiž občas stane, že se jejím dnem valí obrovské množství vody, s čímž mají místní bohaté zkušenosti. Jinak zde ale čas plyne krásně pomalu a bez starostí. Proto zde také mnoho cestovatelů končí tak, že se z plánovaného dne stane zastávka na týden.

Mnoho krásných zážitků během dovolené v Maroku přeje Hanka Dekojová, průvodkyně CK Mundo.

Severní část Islandu

Okružní cesta se konečně dostala na severní stranu ostrova. Cestou si
dosytosti užíváme místní silniční speciality: mosty jsou téměř vždy
výrazně užší nežli silnice. Sice nás předtím značka upozorní,
i tak je to ale nepříjemné zpomalení. A pokud máme smůlu,
protijedoucí auto potkáme právě zde. Sice platí známé „kdo dřív
přijede, ten dřív mele“, ale ani to nemusí být vždy pravdou.
Přesvědčil mne o tom snad nejdelší most na Islandu, na který jsem
sice vjel s vědomím, že jsem první, ale brzy mne protijedoucí audinka
donutila k zaváhání a zastavení.


Okružní cesta se konečně dostala na severní stranu ostrova. Cestou si dosytosti užíváme místní silniční speciality: mosty jsou téměř vždy výrazně užší nežli silnice. Sice nás předtím značka upozorní, i tak je to ale nepříjemné zpomalení. A pokud máme smůlu, protijedoucí auto potkáme právě zde. Sice platí známé „kdo dřív přijede, ten dřív mele“, ale ani to nemusí být vždy pravdou. Přesvědčil mne o tom snad nejdelší most na Islandu, na který jsem sice vjel s vědomím, že jsem první, ale brzy mne protijedoucí audinka donutila k zaváhání a zastavení. Audinka zastavila také a kousek couvla. Je to dobré, došlo jim, že jsou druzí, řekl jsem si a jel dál. V půlce mostu jsme se potkali. Chvilka gestikulování a bylo jasné – mladí Švédové nacpali audinku k prasknutí, přes nacpaná zadní sedadla neviděli a couvat podle postranních zrcátek si netroufali. Copak o to, ale za mnou stály tři další auta. A tak ven, těm za mnou vysvětlit, že blázniví Švéďáci neumí couvat a doufat v nejlepší. Naštěstí za mnou byli jen domorodci, takže se jen usmáli a začali couvat.

{{reklama()}}

Skalní drak

Po desítkách kilometrů celkem nezáživnou oblastí jsem se pustil do šíleného objezdu poloostrova, ze kterého se můžeme kochat nádhernými pohledy na úzký fjord Midfjodur. Šílenost je především ve více než sedmdesáti kilometrové zajížďce, navíc po úzké prašné silnici. Vedle hrstky farem navíc téměř nenarazíme na živáčka (pokud nepočítáme turisty). Cesta ale stojí za to, nejdříve si můžeme vychutnat skály, na kterých se vyhřívají tuleni (byť bez dalekohledu z toho moc mít nebudeme), o kus dál zase značku varující před zastavením, neboť v okolí hnízdí ptáci, kteří vyrušující turisty nemají v lásce. Hlavním tahákem je ale dvojitý skalní oblouk Hvitsekur, který z pobřežního útesu nabízí skutečně úchvatný pohled. Kdo není líný, může se v době odlivu dostat až k němu, projde se ale pořádně a bez gumáků to doporučit nelze. Fantazii se meze nekladou, podle některých průvodců skalní útvar připomíná pijícího draka, podle jiných zase trolla, který s prvním paprskem slunce zkameněl.


Hotely Eda

Turistická sezóna Islandu je krátká, dobrodruhů, kteří sem přijedou v zimě, je skutečně jen hrstka. A tak není divu, že se hotely snaží během krátké sezóny vydělat, co mohou. Ceny jsou proto často mastné, ale to mne teprve čeká. Druhým problémem je spíše nedostatek hotelů. V posledních letech se to společnosti, které mimo jiné patří také letecká společnost Island Air, podařilo vyřešit šikovným trikem – v létě jsou na hotely předělány místní internáty. Dnes jich takhle funguje již 13 a musím říct, že k všeobecné spokojenosti. Ceny jsou velice přívětivé, všechno funguje (někde se pravda musíme spokojit se sprchou či záchodem na chodbě) a součástí je vždy velice solidní restaurace, o internetu zdarma ani nemluvě. Jak přesně to funguje, to mi není jasné. Jestli hotely, známé pod jménem Eda, na letní sezónu najímají vlastní kuchaře nebo jestli se studenti dopřávají takto chutná jídla celý rok, nehodlám řešit. Pravdou je, že v okolí stejně jiná restaurace není.

Laugarbakki

A tak jsem v prvním hotelu Eda zakotvil i já. Ráno jsem z městečka Laugarbakki o pár domech vyjel a na prvním rozcestí začal fotografovat kameny pomalované do panáků. Zaujal mne i přijíždějící traktor s malebným dědkem za volantem. Můj zájem ho inspiroval, zastavil a začala dlouhá debata o kvalitách jeho traktoru, který s láskou a péčí šolíchá již od roku 1959.


Kostel s trávou

V blízkém okolí je také nejlépe zachovalý kostel se zdmi z trávy, což po dlouhá staletí býval tradiční způsob stavby islandských budov. Kostel ve Vidimyri byl postaven v roce 1834 místním tesařem Jonem Samsonarsonem. Při prohlídce interiéru, kde musíme pro Island celkem nečekaně vysolit několik euro na vstupné, si musíme dát pozor na hlavu, trámy jsou proklatě nízko. Přílišná demokracie však v kostele neexistovala – dodnes je jasné, kde seděly bohaté rodiny a kde se tísnila chudina. I když budova je z pohledu Evropana zmlsaného gotikou téměř nová, oltář z roku 1616 nám to bohatě vynahradí. Jen o pouhých 14 let mladší je pak kostelní zvon.

Směr východní

Silnice se začala prodírat na východ. Za zastávku rozhodně stál skanzen Glaumbaer, který ve vzorném stavu představuje několik propojených domů s tradičním zateplením trávou. Můžeme si je pěkně projít a přemýšlet nad tím, jaké to asi bylo prožívat zde dlouhou zimu, kdy slunce svítí jen několik hodin denně. Ovce byly uvnitř, lidé většinou spali nad stájí, aby si užili teplo. Dnešní okna pocházejí až z 19. století, dříve byla spíše symbolická. Muži i ženy pracovali uvnitř, jeden byl vyčleněn na četbu básní nebo ság. Jestli se při čtení střídali nebo jestli tuto funkci měli ti nejslabší či nejstarší, o tom se nikdo nezmiňuje.


Holfos

O kus dál je malinká rybářská vesnička Holfos, kde jsou překvapivě dvě muzea. Obě vybírají vstupné, ale stojí za to. Obě budovy natřené na černo jsou v prudkém slunci neobyčejně malebné, ale za krásu zaplatíme odpovídajícím pachem théru. Přístav rozhodně nevypadal nijak čiperně, pravdou je, že časné odpoledne není zrovna doba, kdy rybáři vyjíždějí na moře.

Za městem se v dálce krčí uprostřed louky další z pracně zachovalých zatravněných kostelů. Parkoviště nikde, nejdřív musíme otevřít bránu na soukromý pozemek, honem pečlivě zase zavřít, aby farmáři neutekli ovce a ten kilometřík dojet ke kostelíčku. Tentokrát v něm nikdo není, takže zdarma. Pozoruhodné, 300 let staré zvony lze asi těžko ukrást, ale více než 500 let starý oltář lze pohodlně strčit do kufru auta. To ale na Islandu asi nikoho ani nenapadne. Požehnaná to země.

Znovu koně

Mrak prachu mne nutí zastavit. Nejsem sám, provoz se zastavuje také v opačném směru. Vepředu cválá islandský kůň s jezdcem, za ním celé stádo. Kolonu uzavírá pastýřský pes, chudák to má celé na starosti. Zvířecí kolona naštěstí odbočila a mohlo se jet dál, ještě že jsem stačil vyskočit a ukořistit fotku. Islandští koně nemají podkovy, takže se většinou silnicím vyhýbají a chodí po okraji, mezi silnicí a plotem chránícím pastviny.


Biskupské sídlo

Na náboženské památky je tato oblast očividně bohatá. Na Island nepatrná zajížďka do vnitrozemí (a ostatně jediné autem sjízdné místo celého obrovitého poloostrova) mne dostala do místa se jménem Hólar. Dnes si těžko dovedeme představit, že bylo založeno již v roce 1106. Dalších šest set let bylo náboženským centrem severní části Islandu. Dnešní podoba kostela, poněkud honosně nazývaného katedrálou, pochází z roku 1763. Jelikož se mne ujal farář, který až toužebně toužil po nějakých dotazech, byl jsem informován skutečně detailně. Objasnění toho, jak těžký musel v ještě celkem nedávné minulosti být život na Islandu, je jasné i z toho, že v roce stavby poslední verze kostela nebyl na celém ostrově nikdo, kdo by dokázal postavit kamennou stavbu. Proto se kameník musel přivézt až z Německa. Kostel postavil, na Islandu se mu zalíbilo, oženil se zde a zůstal v Hólanu. Na jméno německého kameníka s polským jménem Sabinsky si vzpomeneme už u vchodu, ve zdi je totiž náhrobek jeho dvouměsíční dcery. Celá výzdoba stojí za to, mně osobně se nejvíce líbil oltář. Jako u všech předmětů v kostele, nikdo neví, jak je přesně starý. Ví se jen, kdo jej kostelu věnoval – někdy kolem roku 1520 to byl poslední katolický biskup Jon Arason. Samotný biskup pak nepřežil reformaci, což znamenalo úspěšný konec katolíků na Islandu.

Posílení duše v Indii

Bylo to v polovině září a už začínala být pořádná zima.
Možná na zahřátí mi mniši tajně nosili piva, které vozili s Kazy
– blízkého městečka, kde je široko daleko jediný Internet. Tajně proto,
aby to neviděl hlavní láma kláštera, který byl na tyto věci velice
přísný.

Strávil jsem v roce 2014 více než půl roku v Indii. Nejdelší část pobytu – zhruba 4 měsíce – jsem věnoval výuce malých mnichů v klášteře Key v údolí Spiti. Dostal jsem se do tohoto odlehlého místa díky spolupráci s obecně prospěšnou společností MOST.


MOST pomáhá při studiu tibetským dětem a ladackým mníškům formou adopce na dálku. Projektů má více a mnoho informací lze najít na jejich stránkách www.protibet.cz. Můžete je podpořit třeba drobností – zasláním darovací esemesky za 30 korun ve tvaru DMS PROTIBET na číslo 87 777.

Pokud bych měl určit nejsilnější moment mého pobytu v Indii, tak bych rozhodně musel říct “loučení s mnichy”. Nedovedete si představit, jakou lásku a úctu mi prokázali a jak hluboce se mě to dotklo. Myslím, že tibetský buddhismus je něco nesmírně cenného a já jej vidím jako ohromnou sílu dobra, která dokáže svým jemným působením zbavit člověka utrpení a přinést mu…no, co myslíte?

Ale nepředbíhejme. Rád bych popsal i pár posledních dní před mým odjezdem, které byly rovněž velice zajímavé. Bylo to v polovině září a už začínala být pořádná zima. Možná na zahřátí mi mniši tajně nosili piva, které vozili s Kazy – blízkého městečka, kde je široko daleko jediný Internet. Tajně proto, aby to neviděl hlavní láma kláštera, který byl na tyto věci velice přísný. Samozřejmě, že mniši nemohou alkohol pít a ani jej nepijí, ale věděli, že já mám pivo rád a tak mi tím chtěli udělat radost. Ovšemže se jim to povedlo :-).

Další vtipnou příhodou bylo natáčení bolywoodského filmu, které se v klášteře v mých posledních dnech uskutečnilo. Neměl jsem vůbec tušení, že se něco takového chystá, a tak mě velice překvapilo, když jsem na hlavním nádvoří kláštera našel kamery a produkční tým s vysílačkami, pomocí kterých komunikovali i na poměrně malé vzdálenosti. Role mnichů v tomto filmu spočívala v předvedení tradičního tance s názvem “Cham”, který slouží jako forma meditace a kterým se rovněž prokazuje úcta bohům. Zatímco mniši tančili svůj tradiční tanec, proplétala se mezi nimi svůdná, západně vypadající Indka, beze slov zpívající tak, aby se přes celou scénu mohla později dát nějaká jímavá indická melodie.


Nakonec se točilo až do pozdního večera a natáčení se dokonce zúčastnilo i pár západních turistů, kteří zrovna v Key byli (dokonce dva z nich byli Češi). Já jsem se bohužel zúčastnit nemohl, jelikož jsem měl výuku. Škoda, třeba jsem se mohl stát slavným :-). I tak jsem měl ale fajn večer, jelikož když se tito západní komparzisti konečně z natáčení vrátili, strávil jsem s nimi super čas na standardním potkávacím místě – v klášterní kuchyni. Po dlouhé době jsem slyšel češtinu a po dlouhé době jsem měl možnost zahrát si šachy s Izraelcem jménem Lior.

No ale teď už k poslednímu dni, kdy proběhlo samotné rozloučení. Byl to hezký den hned od rána. Od devíti do desíti jsem si mohl užít svou poslední hodinu s malými mníšky. Vyprávěl jsem jim příběh s obrázky o málem africkém chlapci, který rád bubnuje a tím zachrání svou rodinu před podivnou příšerou z temných jeskyní. Příšeře se totiž chlapcovo bubnování zalíbí natolik, že místo sežrání jeho rodičů a tety začne tančit, až je nakonec tak unavená, že se sotva odplazí zpátky do své jeskyně. Mimo jiné tímto skutkem přesvědčí svou tetu, že je opravdu dobrým chlapcem a ta už na něj od té chvíle nikdy nehubuje. Sklidil jsem za toto vyprávění od malých mníšků potlesk, tak hádám, že to nebylo nejhorší.

Čas do oběda jsem strávil v kuchyni vyhříváním se u kamen, což byla v těchto dnech jedna z mých nejoblíbenějších činností. No a pak to začalo. Nejdřív jsem měl společně oběd s hlavním lámou kláštera a dalšími mnichy, které jsem už teď mohl s čistým svědomím nazývat opravdovými přáteli. Po obědě následovalo tradiční focení na tisíc způsobů snad s každým s mnichem v dosahu 1km. Měl jsem na sobě super skoro-mnišskou róbu, kterou jsem od mnichů dostal darem, takže mě to vlastně i docela bavilo.


No a po focení se odehrál asi nejemotivnější moment v mém životě – rozloučení se studenty. Bylo jich několik desítek a představte si, každý jeden z nich měl připravenou bílou šálu tzv. katak – symbol čistoty a soucítění. Tu mi posléze každý jeden z nich dal na krk a já cítil slzy hrnoucí se mi do očí z té nesmírně čisté energie, která mě obklopovala. Přál bych to zažít každé bytosti na této planetě, jelikož některé věci jsou nepopsatelné a přesto jsou tak ohromně cenné. Od té doby, co jsem zpátky doma, svádím každodenní souboj se svým egem. Je to velký pokrok, protože před Indií jsem byl sám sebou hluboce utlačovaný, bez šance postavit se na odpor. Teď jsem schopen aspoň na krátké chvíle otevřít svou duši a splynout se všudypřítomnou energií tekoucí ve vztazích s lidmi, stromy, zvířaty, i věcmi. A věřte mi, je to mocný pocit, mocný a poddajný zároveň.

Možná, že je jen iluzí, ale pak kdo ví, co je pravda. Pro mě je pravdou to, co člověku prospívá. Takže děkuju mnichům z kláštera Key v údolí Spiti za to, že jsem teď tím, čím jsem – sám o sobě nikým.

Island – země ohně i ledu

Island láká tři skupiny turistů – samozřejmě skalní cestovatele,
ochotné vydat se s krosnou na zádech na nekonečné pochody. Do druhé
skupiny patří ti, co si půjčí auto a Island poctivě objedou.
A třetí, bohužel nejpočetnější skupinu, tvoří mastňáci, kteří
doletí na Island, ubytují se a během tří dnů objedou autobusem hrstku
nejbližších atrakcí na jihu ostrova. Do té třetí skupiny naštěstí
nepatřím, na tu první už zase nemám věk, takže jsem ostrov objel
autem.

Island se rychle stává zajímavou turistickou destinací.


Láká tři skupiny turistů – samozřejmě skalní cestovatele, ochotné vydat se s krosnou na zádech na nekonečné pochody. Sem patří i ti, co se rozhodnout vydat se do vnitrozemí a překonat Island napříč. Do druhé skupiny patří ti, co si půjčí auto a Island poctivě objedou. A třetí, bohužel nejpočetnější skupinu, tvoří mastňáci, kteří doletí na Island, ubytují se a během tří dnů objedou autobusem hrstku nejbližších atrakcí na jihu ostrova. Do té třetí skupiny naštěstí nepatřím, na tu první už zase nemám věk, takže jsem ostrov objel autem. Ale zase tak úplná procházka sadem to nebyla, najezdil jsem téměř 3 500 km, o tom co jsem nachodil, ani nemluvě.

{{reklama()}}

Pár pověr

Hned na počátku bych chtěl vyvrátit pár pověr. Tou nejzákladnější je fáma o tom, že je Island nejdražší evropskou zemí. Vím, že nedávná finanční krize ceny snížila, ale i tak se nad běžnou evropskou cenou drží jen cena za pronájem auta, zbytek se od evropského průměru nijak neliší. Alkohol se hledá špatně, v restauracích sice je, ale od jeho větší konzumace neodrazuje ani tak vysoká cena jako to, že za danou valutu dostaneme víno prachmizerné kvality. A třetí pověra mluví o tom, že je všude obsáhlá síť benzínových čerpadel. Není tomu tak. Speciálně v oblasti severu je to od pumpy k pumpě pěkně daleko. A ty sice jsou otevřeny 24/7, ale povětšinou jsou bez obsluhy. Peníze do nich strkat nelze, takže si musíme pomoci kreditní kartou. Pokud ale k ní neznáme PIN (a ten u pravé kreditky často neznáme), můžeme mít příštích 300 km smůlu.


Začínáme v Reykjavíku

Ostatně kde jinde, přestože je letiště v Keflavíku, odkud je to do centra poctivých 45 kilometrů. Při cestě navíc dostaneme první varování (nebo lákání, to podle nátury) o tom, co nás na cestě čeká. Samotný Reykjavík je do určité míry zklamáním, ještě nedávná léta blahobytu udělala z barevně zajímavého centra částečně staveniště, částečně ulice plné nezajímavých, byť jistě pohodlných, domů. I tak si ale něco zajímavého najdeme, od místa, kde sušil seno Ingólfur Arnarson, první doložený osadník celého Islandu, až po sídlo ministerského předsedy nebo dům, kde se v minulosti uskutečnilo slavné setkání Reagana s Gorbačovem. Nedaleko od něj je jedna z nejvíce fotografovaných atrakcí – stylizovaná vikingská loď od Jóna Gunnara Arnasona.


Směr severozápad

Kvůli hlavnímu městu jsem stejně nepřijel, takže honem pryč. Možná z trucu jsem se vydal po směru hodinových ručiček, většina zájezdů jezdí opačným směrem. A tak jsem našel silnici č. 1, která v posledních letech konečně obkroužila ostrov, a vyjel.

Nejdříve jsem si ale odskočil do Pingvelliru, který je zajímavý hned ze dvou důvodů: geology potěší, že je to místo, kde se setkávají (či spíše rozestupují) evropské a severoamerické kontinenty. Zájemci o historii zase ocení, že právě zde existoval nejstarší světový parlament. Zástupci jednotlivých klanů se zde každoročně scházeli, jedním z tradičních kroků bylo i recitování všech zákonů. Tuto povinnost měl mluvčí, navíc vše pěkně spatra. Mnoho toho nezůstalo, nicméně je to místo pro všechny Islanďany téměř posvátné. Za prohlídku stojí kostelíček, v jedné ze tří skromných budov těsně u kostela má své letní sídlo ministerský předseda. Milovníci kuriozit okouknou i jezírko Oxará, kde se od roku 1564 topily ženy obžalované téměř z čehokoliv. Dnes se to nezdá, ale prý dřív bylo jezírko mnohem hlubší.


První vodopád

Neodolal jsem a vypravil se k prvnímu pořádnému vodopádu. A hned stál za to, Glymur je nejvyšší vodopád. To jsem ještě netušil, že se k němu budu dvě hodiny drápat, a protože s nějakým valným značením se zde příliš netrápili, byla to cesta plná omylů. A hned napoprvé jsem si okusil to, co se potom pravidelně opakovalo – na nějaké zábradlí si Islanďané nepotrpí. Kdo nebude opatrný, tak prostě spadne a bude to. Že je to v některých případech dobrých 100 metrů rovnou dolů, to už nikoho nezajímá. A tak vidíme děti i starce, jak balancují na posledních centimetrech nad srázem, ať už se jedná o kluzké balvany, sypký sopečný prach nebo zvětralé lávové kameny.

A potom již opravdu na západ. Na konci poloostrova je městečko Akranes, ale to jsem si mohl odpustit, jeho hlavní dominantou jsou komíny cementárny. Při procházce městem mi dlouho vrtalo hlavou, proč je téměř každý zrzavý, teprve později jsem zjistil, že většinu obyvatel tvoří emigranti z Irska.


Ještě kousek

Slunce nezapadalo, tak jsem pokračoval ještě o kousek dál. Město Borganes (a když říkám město, nemůžeme si představit něco jako Brno, na Islandu si tento název zaslouží i vesnice velikosti větší Lhoty) je mezi islandskými městy poněkud zvláštní – je snad jediné, které není závislé na rybolovu. Jelikož sem patří jedna z nejslavnějších ság, najdeme zde i mohylu, která je údajně pohřební mohylou několika hrdinů ságy. I přes značné pochybnosti o pravosti je zde i muzeum, kde se nejenže detailně seznámíme s dotyčnou ságou, ale také o tom, jak vlastně probíhalo osidlování Islandu. S jídlem to bude o něco složitější, restaurace jsou zde přesně dvě, navíc těsně vedle sebe. Hotelová poněkud připomínala drahotu, tak jsem vzal za vděk klubovnou místního golfového klubu. A protože bylo stále světlo, prošel jsem si město ještě jednou.



Západ

Cesta vedla na západ a obtáčela potoostrov Snaefellsnes. Atlantický oceán zde naráží s plnou vervou, takže moc nepřekvapí, že lidí je tu pomálu. To, že na jižní straně jsou sice pobřežní pláně, ale žádný solidní přístav, osídlení nepomáhá a tak míjíme jen pár roztroušených farem, po islandsku označených modrou cedulkou. To aby se všichni dobře našli. Turisté sem samozřejmě jezdí s touhou vidět sopku Snaefellsjokull. Budou ale muset mít štěstí, 1 446 metrů vysoká sopka je přikrytá ledovcem a většinu času je ukrytá v mracích. Kdo má skutečnou kliku, může ji za jasného dne zahlédnout až z Reykjavíku, což je dobrých 100 km daleko. Já byl pod ní a neviděl jsem nic. Zkusil jsem se k ní dostat mastňácky autem, ale po 13 kilometrech cesta končila ledovcem, takže nezbylo než kilometr potupně couvat.


Lávové jeskyně

Těch je cestou několik, ale raději jsem si je odpustil. Ta nejdelší, Surtshellir, ukrytá pod lávovým polem Hallmundarhraun, je dlouhá skoro půl druhého kilometru, ale bez baterky je návštěva k ničemu. Mnohem zajímavější a pro lenocha samozřejmě také mnohem dostupnější je Budir. Kdysi zde byla prosperující rybářská vesnice, dnes z ní zbyly jen prolákliny na kraji lávového pole. Místní zajímá stejnojmenný hotel, vybudovaný znovu po ničivém požáru v roce 2001, turisty spíše malebný kostel natřený načerno.


Skály a ptáci

Do těchto míst umístil Verne vstup do podzemí ve své knize Cesta do středu země. Nutno ale přiznat, že to místní dojí jen velmi decentně. Vedle malé restaurace, která je současně i prvním setkáním s místní klasikou – dřevěným domkem, který má po straně i na střeše (tam méně) vrstvu drnů kvůli izolaci, je v zemi propadlina a vedle ní cedule připomínající verneovku. Co vedlo autora zrovna k této podivné kombinaci jazyků, není světové vědě známo. To je ale atrakce poněkud vedlejší, vždyť kdo dnes čte verneovky. U cedule se zastavuji jen já.

Větší atrakcí je kombinace ptačích hnízd a zajímavých skalních atrakcí. Polorozpadlý oblouk čedičové skály nad mořskou zátokou láká k fotografování ze všech stran. Ještě nedávno byly oblouky dva a bylo možno dojít až na vrchol, část zvětralé skály ale spadla a tak si podle fotografie můžeme zkontrolovat, jak moderní či zastaralý je knižní průvodce, kterého používáme.

Většinu ostatních skal obsadili hnízdící ptáci. Jelikož dobře vědí, že na ně turisté nemají fousy, nenechají se na hnízdech nijak rušit. Výrazně jiná situace ale nastane ve chvíli, kdy se drzí turista rozhodne, že cesta po silnici na parkoviště je moc dlouhá a že to vezme zkratkou přes louku. Z trávy se najednou vznese kolonie racků a vydá hlasité varování. Pokud narušitel ustoupí, ptáci se zase vrátí na hnízdo. Kdo ale nepochopí a tvrdohlavě pokračuje, dočká se okamžitého protiútoku.


Olafsvik

Kdo si chce vyzkoušet sílu v pravé islandské tradici, může se projít od vesnice Dritvik k Djupalonu. Na pobřeží najde čtyři odvážené kameny, které se tradičně zvedaly do výšky pasu. Místní museli být opravdu junáci, nejtěžší kámen váží 155 kg. Na podobné silácké kousky jsem neměl ani chuť ani čas, tak jsem pokračoval dál a dostal se na severní stranu poloostrova. Tam už přístavy jsou. A protože už jsem toho měl ten den dost, našel jsem si hotel v Olafsvíku. Tedy pokud se to dalo hotelem nazývat. Zvenku sice vypadal moderně, jako v každém islandském hotelu navíc výtečná restaurace, ale to bylo tak asi všechno. Pokoj na úrovni hotelu českého okresního města sedmdesátých let, nefungující televize, zásuvka visela na dvou drátech, zeď lehce oplesnivělá. Rozum by radil pryč, v městečku ale jiný hotel není.


Ráno v Olafsvíku bylo poněkud kalné, stejně jako moje nálada po probuzení v hotelu. Ještě honem doběhnout ke kostelu, který nemá jediný pravý úhel, a honem pryč.

Snaefellsnes

Majestátní sopka i s ledovcem se ukáže jen málokdy, přece jenom je vysoká téměř 1 500 metrů, takže většinu času je ukrytá v mracích. Přístupy k ní jsou dva, jeden těsně za Olafsvíkem, druhý naopak z jihu. Doporučit nemohu ani jeden, v zimním období tam sice existuje lyžařský vlek, z toho ale v létě žádnou radost mít nebudeme. Cesta za Olafsvíkem je sice pěkná, ale nevalné kvality. Po dvanácti kilometrech nekompromisně končí sněhovým závalem. Další možnosti jsou dvě – auto nechat na kraji a vydat se na ledovec, nebo kus couvat a cestu vzdát. Cesta k vrcholu trvá nejméně čtyři hodiny a bez cepínu se nedoporučuje, navíc v mlze nemá valnou cenu. A tak zase zpět a pokračovat v okružní cestě.


Ovce

Kvůli ovcím jsme nemuseli zrovna k ledovci, na Islandu se s nimi setkáváme všude. Vedle toho, že připomínají známou skutečnost, že v každé rodině je nějaká černá ovce, mají také oprávněný pocit, že jim patří silnice. Takže pokud je uvidíme a nebudou za plotem, je nutná bdělost a ostražitost, neboť jejich chuť přecházet se blíží sebevraždě. Zatímco beran popojde na silnici a zastaví se, ovečky rychle přeběhnou. Beran se mezitím chvilku dívá řidiči do očí a nakonec krokem rozvážným odkráčí na druhou stranu. Ovce se pasou volně až do září, to je seženou do speciálních zařízení a podle toho, kolik jich farmáři potřebují na zimu, jsou zahnány buď do stájí nebo na jatka. Pomstou pro řidiče pak mohou být večeře, neboť mimořádně kvalitní jehněčí nabízí prakticky každá restaurace.

Za majákem


Městečko Stykkisholmur má atrakcí hned několik. Tu pravděpodobně nejzajímavější, v podobě kopce Helgafell, jsem si odpustil. Místní folklór je sice zajímavý, údajně platí, že kdo se na kopec vydrápe poprvé, má právo na tři přání. Existuje ale řada omezení, cestou se musí mlčet a nesmí se podívat zpět, přání nutno vyslovit směrem na východ a ještě k tomu musí být jen příjemná. Raději jsem se podíval na zajímavý kostel, ze kterého je krásný pohled na město a zátoku. Tak úplně jsem se ale plazení do kopce nevyhnul – nad přístavem je na skále zajímavě vypadající maják, a tak jsem neodolal. Místo nějakého strmého kopce jsou tam sice schody, zato jich je požehnaně. Výhled ale stojí za to.

Nejužitečnější sluha


Tak na Islandu nazývají své koně. Jedná se o zvláštní plemeno, které se za tisíc let, co jej na ostrov přivezli norští osadníci, nijak nezměnilo. Elegantní asi nebude to pravé slovo, které nás při pohledu na menší, zavalité a svalnaté koníky napadne. Jsou ale ideálně připraveni na drsnou islandskou přírodu i zimu, experty navíc potěší skutečnost, že zvládnou pět způsobů chůze, o čemž se běžnému koni může jen zdát.

Domorodci jsou na své plemeno patřičně pyšní a dělají doslova všechno proto, aby bylo zachováno i pro příští generace. Samozřejmě platí naprostý zákaz importu koní na Island, dokonce i koně, které ostrov opustí, se nesmí vrátit. Stáje k jízdě nabízejí prakticky v každém městečku. Má to ale pár háčků – jednak tvrdí ostrované jsou ochotni pustit i naprostého začátečníka na sólovou jízdu, jednak přísné předpisy trvají na tom, aby byl jezdec oblečen buď ve zcela novém ošacení (a farmář zkontroluje igelitový obal i cedulku z obchodu) nebo mít islandským veterinářem vydané potvrzení o tom, že oděv prošel desinfekcí. Naštěstí nám každá farma oblečení půjčí.

Další pokračování cesty po Islandu zas příště. Čeká na nás drsný sever.

Paraguayská smlouvačka

Znáte příběh jak dědeček měnil až vyměnil? Tak já jsem tak
smlouval, až jsem usmlouval. A taky chci napsat trochu
o nezapomenutelné cestě z Paraguaye do Bolívie.

Už půl hodiny chodíme po autobusáku v Asunciónu, hlavním městě Paraguaje ve snaze zjistit, kdo a za kolik nás doveze do Bolívie. Možností není moc a ceny nejsou extra lákavé. Moje oblíbená taktika je zeptat se na cenu ve všech kancelářích, chvíli čekat až sami přijdou za námi a začnou slevovat, chytnout se toho a pořádně je skřípnout. Těmhle se ale slevovat nechce a na žádný skřípání taky nejsou zvědaví. Dokonce se ani neuráčili vyjít z kanceláře, nebo za námi někoho poslat. V takovém případě prostě vybereme nejlevnějšího prodejce a slušně poprosíme o slevu. Začíná se nám dařit, prodejce slevuje a my kupujeme lístek i když se nám zdá, že teprve tady jsme měli začínat. Ale levněji to prostě tentokrát nešlo.


Na nástupiště přicházíme hodinu a půl předem, aby nám to neujelo. Když po dvou hodinách autobus stále nepřijíždí, lehce znervóznělí se jdeme zeptat do kanceláře. Tam se nám snaží vysvětlit, že autobus teprve přijede a že jede na čas. Nechápeme. Nechápeme do té doby, než zjistíme, že máme o hodinu víc. Nějak jsme si při přejezdu z Argentiny zapomněli přeřídit čas a nikde nám to nevadilo. Lístky na předchozí autobusy jsme kupovali těsně před odjezdem. Na zpáteční cestě si na to ale musíme pamatovat. Tam bychom se tomu nemuseli jen tak zasmát.

Během čekání na náš autobus se poblíž objevil jeden bolivijský expres a já se orientačně zeptal řidičů, kolik by cesta koštovala s nimi. Cenu říkají nižší, a my se utvrzujeme v tom, že cena byla trochu moc nadnesená. No nic, čekáme, až přijede náš autobus. Stále nic.


Po další půlhodině přichází chlapík z kanceláře a říká, že jejich autobus nepřijede, ale že nám sehnali náhradní. Ukazuje na bolivijský autobus, který tam pořád ještě stojí. Teď přichází naše příležitost, myslím si. Teď, když víme opravdovou cenu, tak je můžeme konečně skřípnout, maluji si. Ani náhodou, vrtí hlavou majitel kanceláře, taková cena je nesmysl. Ani náhodou, vrtí hlavou majitel autobusové dopravy z Bolívie, taková cena je nesmysl. Dohadujeme se, atmosféra houstne. Je jasné, že lepší cenu prostě nedostaneme, ale ustoupit nemůžeme. Požaduji vrácení lístků a vím, že jiný autobus nejede, alespoň ne za podobnou cenu. Odcházíme. Ještě než uděláme deset kroků, přitočí se úplně nový chlapík a jestli nechceme jet do Bolívie. ANO! Chceme! Sledujeme ho do kanceláře, znova musíme usmlouvat již jednou usmlouvanou cenu. Bere si naše pasy a prý máme jít za ním. Vycházíme z autobusáku, jdeme někam pryč. Trochu ztrácím jistotu. Vyžádám si naše pasy zpět. Chlapík nám je dává, ale to už vidíme v jedné boční uličce autobus. Přicházíme blíž a vidím, že je to onen bolivijský autobus, na který jsme se dívali asi hodinu na nástupišti. Začíná mi to docházet. Když v kanclíku vidím majitele dopravy z Bolívie, zatočí se mi hlava. Tak nás dostali.

„Byla to past, co?“ říkám rezignovaně s úsměvem. Chlapík se široce usměje a říká: „ano, trochu“. Nemá smysl dále bojovat, platíme původní, poprvé i podruhé usmlouvanou cenu a jdeme si sednou do autobusu.


Z pana majitele se vyklubal docela sympaťák, část cesty jede s námi, povídáme si, donesl nám jídlo. Máme před sebou třicet hodin. Je večer, všech asi deset cestujících se ukládá ke spánku. Posloucháme bujarý smích veselých řidičů. Dostali nás, ale necítíme se podvedeni. Byla to čistá hra.

Cesta ubíhá velice rychle, jak jen prašná cesta dovoluje. Někdy k ránu zastavujeme uprostřed naprosté pustiny, kde je Migración a my si jdeme pro paraguayské razítko. Nechápeme, co tu, uprostřed pustiny, ti úředníci dělají. Nechápeme, kde se tam vzali dva brazilští turisti. Formality proběhnou rychle a my pokračujeme pustinou dál. Jeden z řidičů nám na svém mobilu ukazuje strom ve tvaru ženského pozadí. Prý pojedeme okolo, kdo chce, může si vystoupit a strom vyfotit. Opravdu veselá kopa.

Netrvá to dlouho a stavíme na bolivijské straně. Pan celník je trochu nepřístupný a zdůrazní, že od mé minulé návštěvy se hodně změnilo. K lepšímu. Mrkne očkem na fotku prezidenta Eva Moralese. Nasedáme a drncáme dál, cestou vidíme opice a papoušky. Drncáme až do Santa Cruz.

Indonésie – Jáva

Jáva je i přes velký počet obyvatel stále velice pěkné místo
s krásnými přírodními scenériemi a historickými místy. Jelikož
leží v zóně atlantického zlomu, dost často se zde příroda ukazuje
v nejhorší podobě. Zemětřesení a následné tsunami jsou zde častým
jevem. I já sám jsem měl možnost během dvou měsíců jedno
zemětřesení zažít.

Jakarta, hlavní město 240 milionové Indonésie, je místem s obrovským sociálním kontrastem bohatství a chudoby, megalomanských projektů a jejich nezdárné realizace. Centrum moderní metropole je vázané na tři ulice, propojené do trojúhelníku, zvaného „Golden triangle“ a okolí památníku „Monas“. Historická Batávie ovládaná Holanďany již od 16. Století je spíše centrem pro turisty.


Ve Zlatém trojúhelníku jsou zastoupeny asi všechny významné společnosti podnikající v Indonésii, hotely a luxusní rezidence. Kolem Monasu, obrovském, 134 metrů vysokém památníku s rozhlednou na vrcholu jsou rozloženy vládní budovy. Monas nechal postavit ve své éře panování Soharto, nechvalně proslulý skandály s korupcí a úplatky. Konec jeho funkčního období je znát i na městě, kde jsou vidět nedostavěné mrakodrapy, které on, nebo jeho rodinní příslušníci nechali budovat.

Kolem těchto luxusních staveb se rozprostírá jiná Jakarta. Jakarta chudoby a každodenního shonu obyčejných lidí za prací. I přímo na plotech a jen pár metrů od mrakodrapů může člověk na méně frekventované ulici vidět malé přístřešky z igelitů, fólií nebo prken, ve kterých se tísní lidé.

I díky těmto kontrastům je zájezd na ostrov Jáva velmi zajímavou volbou a nevšedním zážitkem. Kontrast mezi chudobou a relativním bohatstvím je vskutku fascinující.

Policie se však snaží tyto lidi z ulice vytlačovat, takže se spíše shrocují na okraji města ve slumech. Tito lidé přijíždějí do Jakarty z celé Indonésie s vidinou práce a lepšího života. Realita je však jiná a dík