Jak poskládat Gaudího mozaiku aneb Španělsko za 14 dní

Postup: Postupně dávejte jednotlivé úlomky Pyrenejského poloostrova
k sobě tak, aby do sebe perfektně zapadaly a vytvořily i se svými
vůněmi, chutěmi, atmosférou a temperamentem obdivuhodnou španělskou
mozaiku zážitků.

K poskládání mozaiky potřebujete: 4 páry zlatých českých ručiček, několik párů koní pod kapotou, 4× spací pytel, max 1.600 Eur (počet přímo úměrný počtu párů rukou) a nejdůležitější ingredienci Pyrenejský poloostrov.

Postup: Postupně dávejte jednotlivé úlomky Pyrenejského poloostrova k sobě tak, aby do sebe perfektně zapadaly a vytvořily i se svými vůněmi, chutěmi, atmosférou a temperamentem obdivuhodnou španělskou mozaiku zážitků.


Udělat si levnou dovolenou a přitom vidět mnoho už dnes není žádná věda. Proto jsme se k této možnosti přiklonili v září 2008 taky. S nízkonákladovou leteckou společností, která nelétá přímo do Barcelony, nás zpáteční letenka vyšla na 2.200 Kč (můžete letět i mnohem levněji, my však byli vázáni datem dovolené). Přistáli jsme na letišti v Gironě, vzdálené 92 km od Barcelony, což se nám vzhledem k záměru vidět také krásy Costa Bravy na severu hodilo. Z mnoha poboček autopůjčoven, nacházejících se v areálu letiště, jsme zvolili Goldcar Rental. Čtrnáctidenní půjčení Ford Fusion stálo 425 Eur (s plnou nádrží, pojištěním a příplatkem za druhého řidiče). Platit jsme museli kartou, ale kupodivu nevyžadovali žádný depozit. Největší výdaje byly za námi. S průvodci, poznámkami a několika tipy se naše 4000 km dlouhá trasa postupně vyrýsovala následovně: Girona – Costa Brava – Barcelona – Valencia – Costa Blanca – Granada – Siera Nevada (Mulhacén: 3478m) – Gibraltar – Ronda – Cordóba – La Macha – Toledo – Madrid – El Escorial – Segovia – Barcelona – Girona. Vzhledem k časovému presu a touze nasát atmosféru z co nejvíce míst jsme se samozřejmě nikde nemohli dlouze zdržovat – maximálně jeden den.

„English?“ – „NO!“

„English?“ odhodlala jsem se oslovit šlachovitého padesátníka obsluhujícího kasu u býčí arény. Rázná odpověď „NO“ (španělsky ne) na sebe nenechala dlouho čekat. Ještě že jsme v autě pořád poslouchali španělská rádia: „Ké ora start, por favór?“ (mělo znamenat: „V kolik hodin dnes začínají býčí zápasy, prosím?“) Primitivní španělština lepší než žádná španělština, prodavač zabral. Troufám si tvrdit, že hned po Francii, pocítíte jazykovou bariéru znatelně právě ve Španělsku. Bez slovníku nebo alespoň praktické slovníkové sekce v průvodci byste se mohli při komunikaci leckdy i pěkně zapotit (stejně jako my). Za celých 14 dní jsme potkali jen jednoho anglicky mluvícího Španěla (pracovníky turistických informací, kde by schopnost užívání anglického jazyka měla být samozřejmostí, nepočítám). Na obranu domorodců však nutno uvést, že pokusíte–li se použít pár španělských slovíček doplněných o mezinárodní posunky, budou se snažit vám porozumět a pomoci. My jsme při našem cestování vystačili v podstatě s frázemi Hola (ahoj), por favor (prosím), gracias (děkuji), adiós (na shledanou) a La cuenta por favor! (Účet, prosím.). Upřímně se ale přiznám, že když přede mě v restauraci naservírovali bagetu s kuřecím masem, místo mnou představované many ukrývající se pod lákavým názvem Superbocata Juno (pollo, ensalada), jsem si předsevzala, že se španělštinu opravdu naučím.

Láska prochází žaludkem

Chcete–li španělskou zemi dobře poznat, nesmíte se v žádném případě ochudit o zážitky gastronomické. My jsme se rozhodli, že ochutnáme, co nejvíce pravých španělských specialit, vyjma „rabo de toro“ neboli býčího ocasu (byť patří k největším andaluským lahůdkám, nás příliš neoslovil). Ze zbytku vám mohu doporučit opravdu všechno. Od krevet (gambas) na všechny způsoby přes studenou zeleninovou polévku gaspacho (v některých restauracích i jako nápoj ve skleničce), všeobecně známou paellu nebo tortillu espaňolu (bramborovou omeletu), jamón (sušenou šunku).


Rýžový pokrm paella se specifickou šafránovou chutí se připravuje na obrovské pánvi společně s plody moře, zeleninou a masem. Nejvyhlášenější je údajně paella valencijská, ale nám náramně chutnala i v Granadě. Jamón, specialita nevábně vypadající, vás bude bít do očí při každém nákupu. Enormní vepřové kýty s bílým povrchem by se lépe vyjímaly na kafilérii, ale omyl, je to delikatesa. V průvodci jeho jedinečnou chuť přisuzovali polodivokému pyrenejskému praseti, živícímu se žaludy, voňavými travinami a bylinami. Gurmánskou záležitostí je také queso manchego, nejznámější španělský sýr, který se speciálním způsobem vyrábí v donquijotské krajině Mancha. Veliký bochník ovčího sýra je převázán konopnými provazy, které černé kůře dávají svými otisky charakteristický vzhled. Podle doby zrání manchega si můžeme pochutnat na mladém (tierno) nebo zralém (veco) kousku.

Zkrátka nepřijdou ani milovníci vín. Severní části poloostrova, Katalánii, vévodí šumivá lehká cava. Pěstování vína v Jerezu, odkud pochází druhá španělská vinařská rarita – sherry, je doloženo už z dob Féničanů. Sherry, které nám chutí připomínalo portské, se vyrábí jedinečným postupem. Ve sklepech, tzv. bodegas, jsou naskládány obrovské dubové sudy až do 7 vrstev. V nejspodnější vrstvě se nachází nejzralejší víno, které se částečně odebírá ke spotřebě. Volné místo v sudu se ihned doplní z nejbližší vrstvy, čímž vinaři zabraňují ovlivnění kvality vína špatným počasím. Ve městech tzv. Sherry trojúhelníku (Jerez de la Frontera, Sanlúncar de Barrameda a El Puerti de Santa María) můžete typické bodegy (zřejmě největší jsou bodegy Osborne) také navštívit a vidět proces vinné produkce na vlastní oči. Kulinářské a vinařské dovednosti Španělů jen umocní vaši lásku ke Španělsku, která opravdu prochází žaludkem.

Barcelona nebo Madrid?… jedině Barcelona

Co je vlastně k vidění v hlavním městě Madridu? Královský palác Palacio Real dosahující 10× větších rozměrů než londýnský Buckingham Palace; největší aréna pro býčí zápasy Las Ventas; Muzeum moderního španělského umění, kde můžete vidět slavnou Picassovu Guernicu; a pro fotbalové nadšence Real Madrid Estadio. Navíc jsou pro metropoli typické věčně ucpané výpadovky, dálniční okruhy a průmyslové objekty. Pro naši výpravu byl tento profil pramálo atraktivní, takže se Madrid stal jen tranzitním městem v našem nabitém programu. Asi třikrát jsme objeli kolem stadionu Real Madrid Estadio a konečně zamířili ven z rušných ulic směrem k paláci El Escorial, ležícímu 45 km od hlavního města. Toto habsburské a bourbonské sídlo může velikostí směle konkurovat Versailles. Palác, který nechal postavit Filip II. po vítězství nad Francouzi, sloužil také jako klášter, katedrála, knihovna, muzeum a hrobka. Vstup pro studenty činí 3,5 Eura.


Zato v Barceloně jsme stavěli hned dvakrát a ještě nám to bylo málo. Architektonicky výjimečné město vděčí za své unikáty zejména Antonimu Gaudímu, který navždy vtiskl městu svůj osobitý rukopis. Geniální architekt postavil v Barceloně několik obdivuhodných domů jako Casa Vincenc, Casa Batló, nebo Casu Milá, přezdívanou La Pedrera (kamenolom). Poslední zmíněnou stavbu jsme navštívili (5,5 € / student) a mohli se tak na vlastní oči přesvědčit o Gaúdího jedinečnosti. La Pedrera stavěl Gaudí za obytným účelem. Velice důmyslně architekt zde vyřešil vytápění a větrání, a to pomocí četných komínů a cirkulace vody. Nápaditě Gaudí vyřešil také osvětlení. Obytné prostory jsou po celý den osvětleny denním světlem, díky půdorysu domu. La Pedrera se skládá ze dvou bloků domů s oddělenými vchody, které spojuje vnitřní atrium. Za již zmíněnými zlepšováky nezaostává ani opěrný systém domu. Gaudí místo klasických základů použil pilíře a údajně by mělo být možné vnitřní zdi přesunovat. Přístupná je podkrovní a střešní část domu. Na střeše si pak můžete prohlédnout systém 30 komínů se specifickou ornamentální podobou.


K nejznámějším Gaudího stavbám nesporně patří chrám Sagrada Familia a Parc Güell. Neogotickou Sagradu Familii Gaudí po bezmála 25 letech plánování a realizování projektu už nedokončil, protože ho v roce 1926 srazila tramvaj. Poslední úpravy by měly být provedeny do roku 2026 k 100. výročí architektovy smrti. Chrám je charakteristický bohatostí křesťanských symbolů. Například 18 věží katedrály bude znázorňovat 12 apoštolů, 4 věže evangelisty, Pannu Marii a nejvyšší z věží Ježíše Krista. Je dobré si památku dobře prohlédnout i zblízka, protože co kousek to nápaditý detail nebo další zajímavý symbol.

Když jsme po celkem dlouhé pěší túře od Sagrady Familie dorazili ke kopci s Parc Güell, byli jsme nadšeni. Park, původně zamýšlené zahradní město, Gaudí vybudoval za podpory svého mecenáše Eusebi Güella. Hned u vchodu (vstup je zadarmo) stojí 2 domy, v kterých tito muži bydleli, dnes slouží jako muzeum. Mozaiková směsice barev jednotlivých keramických střepů a skla dodává místu hřejivou a optimistickou atmosféru. Ani zde však nechybí Gaudího důmyslnost a cit pro detail. Vchod do parku tvoří široké schodiště s velkou sochou mozaikového mloka, jehož miniatrapa je obvyklým turistickým suvenýrem. Po schodech vystoupáte až k Síni sta sloupů, kde se například můžete zaposlouchat do koncertu pouličního kytaristy a nechat čas líně plynout. Sloupy slouží jako opora rozlehlé terasy lemované lavicemi s mozaikovým okrajem, odkud budete mít výhled do ulic Barcelony, i na věžičky Sagrady.


Také po známé barcelonské Ramble by se každý turista měl několikrát projít. Tato tepna města vedoucí vyschlým říčním korytem (rambles arabsky znamená řečiště) směřuje až k soše Kryštofa Kolumba a přístavu. Dlouhý bulvár je plný ruchu a pouličních bavičů či živých soch, které potkáváte běžně i v jiných metropolích. Ovšem ty španělské byly obzvlášť zábavné a promyšlené. Rambla se dělí na květinovou a ptačí – tu bych ovšem milovníkům ptactva radila projít poslepu. Nejen gurmáni musí navštívit zastřešenou tržnici Boquería umístěnou nalevo od Rably, protože její sortiment ihned nemilosrdně zaútočí na všechny vaše smysly. Absorbuje vás směsice vůní, barev, tvarů v zelenino – ovocné sekci plné čerstvých plodů úhledně vystavených. Stejně tomu je i s mořskými plody, masem nebo čokoládou. Oči by jedly. Rozhodli jsme se vyzkoušet čerstvý osvěžující ovocný koktejl, obsahující snad 110% ovocné složky a nelitovali jsme. Dáte-li se z Rambly nalevo, dostanete se do Barri Gótic neboli gotické čtvrti s uzoulinkými uličkami plnými kytaristů a malířů, gotickými katedrálami a poklidnou atmosférou.

Byl by hřích nechtít vidět olympijský areál, který hostil XXV. letní olympijské hry v roce 1992. Areál vystavěný na barcelonském vršku Montjuïc zahrnuje volně přístupný fotbalový stadion, plavecký stadion či halu. Vyfotit si můžete i pochodeň, v níž vzplál roku 1992 olympijský oheň. Cestou z Montjuïcu do centra Barcelony se vyplatí zastavit u Placa d´Espanya, tedy pokud je čtvrtek nebo víkend. V tyto dny se od 21 hodin do půlnoci můžete stát svědky hry barev a vody při světelné show fontány Font Magica.

Stop osmibokým věžím

Nevýhodou kočovného způsobu cestování, kdy jste každý den na jiném místě a prohlížíte nové památky, je, že ty nevýjimečné za chvíli přestanete vnímat. Byť by to i byla hlavní památka navštíveného města, nezbude pro ni v paměti místo, protože je to další z mnoha katedrál s osmibokou věží. Čtvrtý den už jsme ve Valencii neměli sílu je obdivovat. Jako rána z čistého nebe nám bylo sesláno valencijské Ciudad de la Artes y Scientes. Konečně zástupce moderní architektury.


Centrum sestávající ze 4 obřích staveb vybudovaných ve vyschlém říčním korytě, sloužící k umělecko – naučným účelům. Hlavním stavebním artiklem futuristických děl je bílý beton a sklo. Lehkost jim dodávají také vodní plochy, v nichž se stavby zrcadlí. V první budově připomínající vlašský ořech se pořádají koncerty, opery, balety nebo divadelní představení, jde totiž o Palác umění. Následující L´Hemisferic ve tvaru zorničky jakoby prozrazuje svůj účel – promítání outdoorových, ale hlavně astronomických projekcí v kinech IMAX uvnitř tohoto Planetária. Vědecké muzeum prince Filipa vypadající jako obří kostra dinosaura nabízí didakticky zaměřené výstavy věnované vývoji života. Nejvzdálenější z komplexu je Oceanárium s mnoha expozicemi a sektory věnovanými vodním živočichům jednotlivých kontinentů.

Po poznání Valencie, míříme na jih, aby na nás dýchla andaluská historie.

Nenechte si ujít druhou část španělské mozaiky

Karibik – ano nebo ne?

Současná globální krize se podepisuje i na cestování.
S několika vzácnými vyjímkami začínají padat ceny hotelových
pokojů, které ještě nedávno začínaly připomínat stratosférické
výše. I tak začínají některé oblíbené destinace být tak
prázdné, že procházky prázdnými městy začínají být depresivní.
Rozhodnutí, zda máme letět do Karibiku právě teď, je nejednoduché.

Současná globální krize se podepisuje i na cestování. S několika vzácnými výjimkami začínají padat ceny hotelových pokojů, které ještě nedávno začínaly připomínat stratosférické výše. I tak začínají některé oblíbené destinace být tak prázdné, že procházky prázdnými městy začínají být depresivní. Rozhodnutí, zda máme letět do Karibiku právě teď, je nejednoduché.


Podřezání větve

Ve chvíli, kdy turisté začínají šetřit, by logika či zdravý rozum doporučovaly turisty hýčkat. Dva karibské ostrovy, které z turistického ruchu žijí, však posledních šest týdnů jdou přesně opačným směrem. Martinik a Guadeloupe otřásají bouře, vyvolané nejdříve masivními stávkami, později i denními demonstracemi a rabováním. Turisté se neodvažují z hotelů, časté barikády opakovaně blokují cestu na letiště. Není divu, že oba ostrovy zažívají masivní vracení zájezdů a je tedy jasné, že se ekonomická situace (která sice pro část populace lehká nebude, ale oproti většině karibských ostrovů je stále ještě velice solidní) jenom zhorší.

Sázka na bohaté

Pokud nepočítáme St. Bart, který již od padesátých let vsadil na ultrabohatou klientelu a běžný turista tam dostane dříve infarkt nežli se v restauraci nají, tak na bohaté sází také ostrov St. Lucia. Ještě donedávna navíc znechucoval turisty řady zemí tvrdošíjným vyžadováním vstupního víza, které bylo obzvláště nesmyslné pro ty, kteří chtěli na ostrově trávil pár dnů, pokračovat na blízký Martinik a potom se přes St. Lucii vracet. Tihle nešťastníci totiž potřebovali víza dvě, protože běžným turistům úředníci vydávali jen vízum s jedním vstupem. To je naštěstí minulostí, i když celkem nedávnou.

Nicméně ostrov se od počátku turistického boomu orientoval na movité zákazníky, malé hotely se prakticky nestaví a většina hotelových pokojů existuje ve formě pětihvězdičkových „all-inclusive“, kde se cena pokoje pohybuje kolem 500 dolarů na osobu a noc. Až do minulého roku to fungovalo, i když si místní obchodníci začali uvědomovat, že turista přiletí, přejede do hotelu a už jej neopustí, takže mimo majitelů hotelu nevydělá nikdo. Turistický průmysl si to částěčně kompenzoval předraženými službami, kde platíme snad i za vánek od moře.

I tohle je ale minulostí, hotely se sice nezměnily, ale jejich ceny ano. Luxusní Sandals už láká zákazníky na dříve neuvěřitelnou 55 procentní slevu.


St. Martin

Bída přišla i na tento francouzsko-holandský karibský hybrid. Procházka hlavním městem Phillipsburgem ve chvíli, kdy u přístavního mola stály hned tři gigantické výletní lodě (což v praxi znamená nejméně 6 až 7 tisíc lidí) byla v nádherný den doslova a do písmene depresivní. Hrstka turistů, která vůbec z lodí vylezla, si v hrsti držela pytlík s lodní svačinou a promenáda plná hospůdek a barů byla liduprázdná. Chvilku jsem to hemžení pozoroval ze stoličky v oblíbeném baru, kde snad jen moje přítomnost zabránila sličné barmance v sebevraždě, po chvíli mi ale pohledy turistů, kteří mne kvůli orosené sklenici s ginem s tonikem považovaly za Rotschilda, otrávily.

Ulice Phillipsburgu se dříve ve chvíli zakotvení výletních lodí zaplnily lidmi jako Letná při derby, teď nebyl v ulicích nikdo a místo rumu turisté kupovali zlevněná trička. Pryč byly nájezdy bohatých Američanek, které v hrstech držely tlusté paklíky dolarů a nadšeně na ulici hýkaly o tom, jak je jdou utratit.

Byl jsem na tomto ostrově již počtvrté, ale nikdy se se mnou v hotelu neloučili jako se ztraceným synem a neslibovali při příští návštěvě slevu. Když jsem vracel pronajaté auto a loučil se běžnou větou „Uvidíme se zase za rok“, dostal jsem od šoféra dvojitého Chruščeva a třásl mi rukou tak dlouho, dokud jsem neslíbil, že přijedu dřív.

Cancun

Jediné místo v Karibiku, které zatím odolává, je mexický Cancun (pro šťouraly upozorňují, že vím, že se nejedná o ostrov). Tam se staví dál, takže pláž z Cancunu směrem k Tulum už bude brzy zastavěná, navíc ceny hotelových pokojů rozhodně neklesají. Až dosud Cancun drží nad vodou američtí turisté, kteří se ve zdejší zamerikanizované kultuře cítí jako doma a ještě k tomu to sem mají letadlem nejblíže. Drogové války z mexicko-amerického pohraničí již však začínají americké noviny plnit varováním a pokud se toho chopí rodiče studentů, kteří si z Cancunu udělali dubnové místo kam se po desetitisích jezdí opíjet, zmizí první slepice snášející zlatá vejce. A ve chvíli, kdy začíná být Cancun z celého Karibiku nejdražší destinací, zmízí slepice číslo dvě. Evropané, kteří tam cestují prostřednicvím mnohem levnějších cestovních kanceláří (nezapomenu na to, že mne poslední výlet do Cancunu stál jenom na letence víc než přítomné německé turisty celý pobyt), ty stovky megahotelů nad vodou neudrží.

Takže co?

Takže sáhnout do prasátka a letět nebo ne? Hlavní sezóna ve většině ostrovů je u konce, v Evropě je ale stále zima (nebo alespoň nevlídně), proto je teď pro Karibik ta optimální doba. Pokud vynecháme nepříjemnou možnost, že nám všem bude finančně ještě mnohem hůř, je teď asi dobrý doba na cestu za karibskou exotikou. Francouzské ostrovy ale asi tou nejlepší volbou nebudou.

Karavanky „natěžko“

Nápad jet do Slovinska vznikl totiž na poslední chvíli a příliš jsme
cestu neplánovali; podle toho to také vypadá. Tato země na pomezí Alp a
Jadranu nepatřila k našim velkým cestovatelským snům, avšak pouhý
týden času a jízdenky na vlak do Lublaně za 29 € nás přesvědčily.
Trochu předběhnu a rovnou prozradím, že jsme rozhodně nelitovali a do
Slovinska se rádi vracíme.


Vystoupíme teda v Lublani nebo v Celje? No, tak třeba v Celje… Tak rychle, už skoro zastavujeme!

Netušenou rychlostí vyskakujeme ze sedaček sklopených stylem „jedno velké letiště“, obouváme pohorky a uklízíme kupé, ve kterém jsme se půl dne zabydlovali. Nápad jet do Slovinska vznikl totiž na poslední chvíli a příliš jsme cestu neplánovali; podle toho to také vypadá. Tato země na pomezí Alp a Jadranu nepatřila k našim velkým cestovatelským snům, avšak pouhý týden času a jízdenky na vlak do Lublaně za 29 € nás přesvědčily. Trochu předběhnu a rovnou prozradím, že jsme rozhodně nelitovali a do Slovinska se rádi vracíme.

{{reklama()}}

Ale zpátky do Celje, na nástupiště vystupuje z vlaku pět Čechů s velkými batohy a vydávají se do knihkupectví koupit mapy (v Praze nebyly k sehnání) a následně na autobusové nádraží s nadějí, že pojede autobus do Logarské doliny, kterou si (v právě zakoupené mapě) vyhlédli jako počátek své cesty. Smůla, dnes už tam nic nejede, jedině do Solčavy – vesnice osm kilometrů pod Logarskou. Co se dá dělat, jedeme tedy tam. Za soumraku se ocitáme v pěkné, rakousky vyhlížející vesničce sevřené v hlubokém skalnatém údolí a začínáme přemýšlet, kde přespat. Nakonec se z průvodce učíme větu: „Ali imate prostor za šotor?“ (nemáte místo na stan) a hned u první chalupy slavíme úspěch. Přátelští Slovinci nám s úsměvem dovolují utábořit se na měkoučkém anglickém trávníčku před svým domem, i když se tváří poněkud překvapeně. Uspává nás zurčení horské říčky a my spokojeně usínáme.


Logarská dolina

Ráno nás budí sluníčko, energii dodává porridge a radostně vyrážíme do Logarské doliny, kterou průvodce označují za nejkrásnější dolinu Slovinska. A nejspíše nepřehání – mezi strmými horami se rozkládá široké údolí a v něm kvetoucí louky, hájky, bystřiny, pasoucí se krávy a z okolních skal padá několik vodopádů, tedy opravuji se, „slapů“. Nejvíce se nám líbil slap Palenk, který je vlastně obrovskou kaskádou, po které se řítí voda až do jezírka lákajícího ke koupání. Asi po dvou hodinách přicházíme na konec doliny a je to závěr skutečně velkolepý – napříč údolím se rozkládá červenavá svislá skalní stěna přes kterou padá říčka – to je onen slap Rinka. Zde však už nemůžeme přehlížet stále se horšící počasí – nejdříve zmizely v mracích vrcholky hor, následně i svahy a nyní se spustil vytrvalý déšť.

Nu což, nejsme z cukru, přeci nás ten déšť nerozpustí. Vytahujeme ponča a strmým kopcem lezeme na hřeben jako by nechumelilo (to tedy pravda nechumelí, ale je tak hnusně, že by se člověk ani nedivil). Po pěti stech výškových metrech míjíme Frischaufov dom, kde končí jednak les, druhak lanovka, která sem vyváží turisty, kteří nad sklenicí piva obdivují výhled. Teď tu není pivo, turisté ani výhled, ale zato tu je mlha, déšť a lezavá zima. Zahřeje nás dalších šest stovek výškových metrů, které nás dělí od Savijského sedla. Stoupáme skalnatou roklí, občas se mraky roztrhnou a sluneční paprsky vykreslí na skalních štítech podivuhodné obrazce.


Kamnické Alpy

Konečně jsme v sedle, přesně dva kilometry nad mořem. Počasí se trochu umoudřilo, už neprší a vidíme před sebou hlavní hřeben a mezi skalami malé tečky – horské chaty, zde nazývané kočy. Nejblíže je Krajnska, o něco dále Češka koča. Ne, není to jen shoda slov, chatu před sto lety nechal postavit Klub českých turistů. Na Kranjskou koču přicházíme hodinu před soumrakem a ptáme se správce, zda stihneme dojít na Českou, která nás láká už jen svým jménem. Odpovídá: „Je to asi hodinu cesty a je tam krátký obtížný úsek.“ To zní optimisticky, vyrážíme tedy na českou kóču. Najednou pěšina končí. Po chvilce hledání nacházíme ocelové lano vedoucí dolů po skále, která mizí v mlze. S nadějí, že je to onen krátký těžší úsek, za kterým bude rovná cesta, slézáme dolů. Avšak naše naděje nebyla naplněna – pokračujeme v lezení po skalách a suťových polích, společnost nám dělají jen rezavějící lana a na hlavu nám padají vodopády i na místech, kde je jindy jen suchá skála. Rychlost pohybu v tomto počasí a terénu je téměř nulová, takže slunce se už dávno uložilo ke spánku a my máme přibližně jednu čelovku na dva lidi (obyčejná baterka je v noci na skále opravdu k ničemu). Asi dvě hodiny po setmění konečně před sebou vidíme světýlko, které nás těší asi tak jako maják loď bloudící po moři. Lidé na chatě nechápou, jak může někdo přijít v takový čas v takovém nečase, ale to je nám jedno, ubytováváme se ve společné noclehárně (za 10 EUR za osobu) a jsme rádi, že jsme došli a už nemusíme nic dělat. Jak jsme později zjistili, přehnaně optimističtí jsou všichni Slovinci (a i místní rozcestníky), ale pokud si jejich časy vynásobíte dvěma až třema, docela to vychází.


Probouzíme se s úmyslem zdolat bez batohů nejvyšší horu Kamnických Alp – Grintovec, ale správce chaty nás od toho odrazuje – prý přijde bouřka. Horalům je radno věřit, vzdáváme to tedy a jdeme dolů do Jezerska. Chceme pokračovat dále na hřeben Košuty, ale bohužel se to nepodařilo. Po dvou hodinách cesty po asfaltové silničce tato najednou končí a s ní i turistická značka zakreslená v mapě. Hledáme pokračování, ale po dlouhém snažení nalézáme jen několik vybledlých značek na starých stromech uprostřed mlází. Deset kilometrů podle buzoly nepůjdeme a už je pozdě, stavíme tedy stany u opuštěného rozpadlého stavení a rozděláváme oheň. Po setmění se najednou vynořují otázky: „Kdo tady kdy bydlel? A proč odešel a nechal dům spadnout?“ Oheň kreslí na stromech okolo strašidelné stíny a z nočního lesa se ozývá spoustu podivných zvuků. Divoká prasata? Prý tu žijí i medvědi. Nikdo nechce přiznat, že se bojí, ale všichni jsou zamlklí a každou chvíli se podezíravě koukají k lesu…


Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která Zájezdy na Slovinsko pořádá.

Storžič

Ráno nám včerejší obavy přijdou k smíchu, vaříme rýžovou kaši a operativně měníme plán. Vrátime se po známé cestě do Jezerska a půjdeme na Storžič. Radeji se ptáme místních na cestu, abychom se zase nedostali do slepé uličky. Údolím podle pěkné bystřiny a několika vodopádů přicházíme k úpatí hory a začínáme stoupat nahoru. Pod hranicí lesa potkáváme loveckou chatu, kde se dá vařit na verandě a postavit stany na rovném trávníčku před zápražím. Rozhodujeme se této možnosti využít a raději zítra vyrazit dříve. Díky naší vrozené šikovnosti se daří i zprovoznit vodovod, takže pohodlí máme zajištěno.

Dalšího dne nás vítá sluníčko a modrá obloha. Radostně balíme a vyrážíme na vrchol Storžiče. Tato hora se svou výškou 2 132 m nepatří k nejvyšším, ale stojí stranou hlavních hřebenů a působivě vystupuje nad okolí. V sedle Pašeljski preval obdivujeme skalní štíty vystupující nad nízké mraky a vyrážíme po ostrém skalnatém hřebeni vzhůru. Konečně nahoře! Na východě vidíme Kamniško-Savinjske Alpy, na severu Karavanky, na jihozápadě Julské Alpy a směrem na jihovýchod se táhne rovina až k Lublani. Potkáváme i spoustu slovinských turistů. Na rozdíl od nás mají jen maličké batůžky – vyráží na jednodenní tůry či jdou od chaty k chatě, zato však mají farratové úvazky. Nabaženi výhledu i vrcholové čokolády vyrážíme dále. Část z nás po zajištěné cestě po hřebeni s nádhernými výhledy, zbytek po turistické cestě o něco níže. Potkáváme se u opuštěné salaše a obědváme.

Pokračujeme v sestupu, ale opět nás zklamalo slovinské značení. Po bloudění ve strmých křovinatých svazích a kličkování po lesních stezkách se ocitáme ve vesničce Goriče. Během večera definitivně určujeme plán budoucích dní – Vlaďka a Vojta pojedou stopem do Piranu k moři a my ostatní přejdeme nejvyšší část hřebenu Karavanek.


Karavanky

Naše tříčlenná horská skupina vyráží před sedmou do městečka Tržič a popojíždíme asi deset kilometrů do Ljubeljského sedla. Nejdříve navštěvujeme památník nacistického koncentračního tábora, jehož vězni kopali tunel, který dodnes spojuje Slovinsko a Rakousko. Pouhé základy budov sevřené mezi horami na nás silně zapůsobily.

Od celnice vyrážíme po sjezdovce vzhůru a v poledním horku se škrábeme na Dom na Zelenci, ležící pět stovek výškových metrů nad námi. Rozcestník ukazuje čtyři hodiny na Stol, pod kterým se nachází náš cíl – Prešernova koča. Máme na to celé odpoledne, takže to působí celkem optimisticky.

Stále mírně stoupáme po úbočí Vrtači. Cestu lemují pokroucené horské smrky, kleč, občas keř rybízu. Nad námi se tyčí skalní stěna hraničního hřebene, přes údolí skalnatý masiv, ne náhodou nazvaný Velky Vrh. Výhledy působí úchvatně, kvůli všudypřítomným nízkým mrakům však šedě a nepříliš fotogenicky. O kus dál přicházíme do kotle, kde už není nic jiného než kamení, pouze sem tam žlutý kvítek ukazuje, že život se nevzdává. Lezeme nahoru. Pod nohama ujíždí šutry a jenom čokoláda nám dává energii nevzdat se…


Na Prešernově koče necháváme batohy a nalehko dosahujeme vrcholu Stolu. Jsme 2 236 metrů nad mořem, výš to už v Karavankách nejde. Počasí se na nás po rozpačitém dopoledni usmálo – svítí sluníčko a nízké mraky střídavě zahalují a odkrývají různé hory, což je nezapomenutelná podívaná. Okolo vrcholu se na ostrůvcích trávy pasou ovce a po kamenech okolo nás poskakují kavčata žlutozobá v naději, že nám od ruky upadnou nějaké drobečky. Vaříme čaj a kocháme se výhledem, který se neustále mění. Na severu vidíme rakouskými údolími až k Drávě, na východě dominuje hřeben Kladiva, při pohledu k jihu zaujmou hlavně ovečky okusující trávu na okraji skalní stěny a na západě slunce prozařující mraky vytváří obrazy jak z kýčovitého kalendáře. Po návratu na koču vaříme večeři a krom toho velké zásoby čaje, protože na chatě je pouze dešťová voda a tu nechceme pít přímo. Sledujeme krvavý západ slunce za masivem Triglavu a o chvíli později noční horský výhled. Je jasná obloha a úplněk osvětluje roztrhané mraky ležící v údolí; mezerami v této přikrývce vidíme světla vesnic a městeček a jedoucí vlaky. Nádhera, ale mrazivá. Dovnitř, do tepla! Uléháme ve společné noclehárně a po náročném dni rychle usínáme.

Po noci v dekách na měkké matraci se probouzíme vskutku osvěženi. Vaříme porridge, loučíme se a vycházíme po travnatém hřebeni Belšičica. Pod námi teče Sava Dolinka a za ní se tyčí Julské Alpy. Po dvou hodinách chůze po krásné hřebenovce se ocitáme v sedle Medvedjak, dáváme sváču a zahajujeme sestup s totálně vražedným převýšením 1 100 m (500 jsme dnes už zvládli). Kolena mě bolí už při samotné představě toho kopce, ale co naděláme. Scházíme Medvědím dolem a po chvíli přicházíme k hydroelektrárně Javorniški Rovt. Voda je čistá, ledově osvěžující (prý má celý rok jen 10 °C) a plavání v ni je nazapomenutelným zážitkem. Dál už klesáme po horské silničce do městečka Jesenice, odkud jedeme vlakem do Lublaně.

Z Lublaně domů

Na nádraží v hlavním městě potkáváme Vlaďku s Vojtou, vydáváme se do centra města a cestou si sdělujeme zážítky. Jako správný český turisti večeříme chleba s paštikou na kašně a pak se stavujeme v pizzerii na pivo. Následně se vydáváme do parku, kde plánujeme přespat. Je to takový rozlehlý lesopark, takže snadno nacházíme houští, ve kterém nás snad nikdo nenajde. Brzy ráno rychle mizíme, než na nás někdo přijde. Procházíme několik ospalých ulic a ocitáme se na rozsáhlém tržišti, kde pořizujeme různé dobroty pro naše mlsné jazýčky. Následně ještě procházíme centrem okolo řeky. Za denního světla vypadá Trojmostí, Dračí most i úzké uličky úplně jinak než v noci.

Na nádraží vidíme už z dálky vagóny Siemens s logem Českých drah a vydáváme se zabrat kupé. Místenky máme sice do dvou různých, ale dovedně přehazujeme rezervační kartičky, a tak obsazujeme nakonec jediné. Vybalujeme různé pochutiny a vyjíždíme. Opět obdivujeme alpské panorama i divoké řeky vedle trati a blížíme se domovu…

Cestování vlakem po kanadských horách

Kanada se pokládá za zemi rozprostřenou mezi dvěma oceány, za místo,
kde se lidem nejlépe žije. Nádherná příroda, nevyčerpatelné zásoby
pitné vody, až tisíc kilometrů široký pás velehor, nedozírné prérie
s nekonečnými obilnými lány, bohatá ložiska nerostů, množství
zvěře a především lidé, jejichž nejcharakteris­tičtějším rysem
je tolerance.

Kanada se pokládá za zemi rozprostřenou mezi dvěma oceány, za místo, kde se lidem nejlépe žije. Nádherná příroda, nevyčerpatelné zásoby pitné vody, až tisíc kilometrů široký pás velehor, nedozírné prérie s nekonečnými obilnými lány, bohatá ložiska nerostů, množství zvěře a především lidé, jejichž nejcharakteris­tičtějším rysem je tolerance. To všechno dohromady je Kanada. Vydejte se poznat její východní část po jedinečné železnici položené v průsmycích Skalistých hor.


Cestování s Rocky Mountaineer (skalním horolezcem) je nezapomenutelná zkušenost z úchvatné přírody Kanady. Romantická cesta vinoucí se mezi skalami od Vancouveru k Jasperu nebo do Calgary je jedinečným zážitkem z okolní přírody. Vyhlídkové jízdy se konají pouze přes den, a tím zajišťují kouzelné chvíle sledování skalních štítů, třpytících se jezer a peřejí divokých řek.

Společnost funguje trochu na jiném principu, než jiné luxusní vlakové společnosti světa. Jejím krédem je ukázat svým hostům krásy kanadské přírody z paluby vlaku. Vlaková souprava je přizpůsobena jízdě přes den a maximálnímu výhledu během cesty. Vlaky míjí monstrózní horské masívy a čistá jezera. Pokud se v okolí soupravy vyskytuje jakákoliv zajímavost, ochotný personál na něj hosty upozorní a vlak v některých případech zpomalí nebo i zastaví, aby bylo možné pořídit snímky. Během večerních hodin vlak dojíždí do jednoho z měst, kde je připraveno ubytování v hotelech (kategorii hotelu si sami zvolíte). Jediná změna je v případě trasy Trans-Canada, kdy vlak jede přes noc tři nebo čtyři noci. Protože vlakové soupravy vezou dva typy vagónů pro hosty, je tedy možné vybrat ze dvou kategorií služeb během cesty, a to z GoldLeaf a RedLeaf. Výhody varianty GoldLeaf spočívají v pohodlí sedaček, panoramaticky prosklenými okny a střechou, rozsáhlejším servisem, jídlem podávaným v restaurační části vozu, ubytováním v hotelech vyšší kategorie.


Ten koho tyto řádky trošku zaujaly, se určitě bude ptát: „A jaké programy mě budou čekat?“. Variant je bezpočet a lze je krásně kombinovat mezi Britskou Kolumbií a městy Vancouver, Whistler (město rekreace), Jasper, Lake Louise, Banff, Calgary a Alberta. Klasický okruh na 6 nocí, spojený okruh vlakem s plavbou na luxusní lodi směrem k Aljašce, vydat se na cestu skrz druhou největší zemi světa od Pacifiku k Atlantiku nebo jen se na dva dny projet jedním z nejzajímavějších vlaků světa. Program v Kanadě lze zpestřit vyhlídkovými lety, lyžováním, výletem za velrybami, medvědy, a to i ledními, prodloužením pobytu v jednom z měst, zapůjčením auta s rezervacemi hotelů. Možnosti jsou veliké, stačí jen projevit přání. Za úvahu stojí i spojení cesty s pobytem na Aljašce nebo výlet i Niagarským vodopádům během Transkontinentální cesty.

A co ceny? Vlakový program kupříkladu na 6 nocí Vás přijde od 38.000,– Kč v měsících nižší sezóny a v plné sezóně, která je během července až září je cena od 48.000,– Kč. Záleží vždy na výběru kategorie hotelu a třídy ve vlaku. Pro opravdové fajnšmekry je pak vlaková cesta s plavbou nebo transkontinentální cesta, zde je potřeba počítat s částkou od 80.000,– Kč. Ceny letenek do Kanady jsou pak dle aktuální nabídky na trhu (cca 30tis včetně tax).


Cestu Vám zabezpečí a pomůže naplánovat specializovaná cestovní kancelář pro vlakové cesty Dovolená Snů s.r.o. Kompletní příprava cesty zahrnuje rezervaci letenky, vlakový program včetně ubytování v hotelu, transfery, cestovní pojištění a další služby pro zpříjemnění dovolené. Podrobnosti o jednotlivých programech najdete na www.DovolenaS­nu.cz . Vaše dovolená bude přesně taková, jakou jste si vybrali.

Australský kaleidoskop

Nevím jak vy, ale já si často své sny ukládám do pomyslné krabičky,
ve které se pak ráda přehrabuji. Jeden jsem tam měla už několik roků a
aby mi náhodou nezplesnivěl, tak jsem se pevně rozhodla tohle nedopustit a
tento svůj dlouholetý cestovatelský sen si splnit.

Nevím jak vy, ale já si často své sny ukládám do pomyslné krabičky, ve které se pak ráda přehrabuji. Jeden jsem tam měla už několik roků a aby mi náhodou nezplesnivěl, tak jsem se pevně rozhodla tohle nedopustit a tento svůj dlouholetý cestovatelský sen si splnit. Konečně jsem se vypravila do země protinožců, do Austrálie. Musím říct, že jsem se za to dlouhé čekání odměnila tím, že jsem si svůj pobyt užila i s „chlupama“. Také jsem nasbírala pár postřehů, které nejsou možná tak známé, a ráda bych se o ně podělila.


Austrálie je v podstatě jednou velikou a kompaktní zemí plošin, plání, tabulí a rovin. Naprostá většina jejího území leží nevysoko nad mořskou hladinou a hor, kterých, pravda, není příliš mnoho. Jejich nadmořská výška nepřesahuje příliš přes dvoutisícovou hranici. Hory ale stoupají z nulové nadmořské výšky a jsou prořezaná toky řek, dozdobená vodopády, kaňony a hlubokými údolími, takže horám dodávají jakousi majestátnost. Mapa australského vnitrozemí v podstatě plynule přechází v rovinu, kterou jen občas vyplňují názvy pouští. Na poušti je písku na hraní dost a dost. Ale v tom horku kolem 40 stupňů Celsia si asi v rozpáleném písku hrát nebudete chtít. Během cesty si také nepustíte rádio, protože tu není signál. A také vám nezazvoní mobil, protože tu není signál. a tak uprostřed pouště, kde se vzdálenosti od farmy k farmě čítají na stovky kilometrů zažijete často pocit jakési odloučenosti, který v České republice určitě nikdy nepoznáte. Když zastavíte, pravděpodobně budete slyšet jen bublání vlastní krve a v tom horku se ani nebudete divit.

Na tuto plochu vnitrozemí by se vešlo 12 Českých republik vedle sebe. Protínají ji jen tři pochybné cesty určené pouze pro terénní vůz. a sem tam potkáte nějaký poledník. A to jsou zhruba všechny mapové prvky. Dokonce ani vrstevnice nemusí být zakresleny. Oni totiž nejsou. Je tu rovno. Možná takhle nějak může vypadat nekonečno. Zajímavé je, že když se někde v Austrálii podíváte na mapu světa, je vám na ní něco nápadné. Něco, co na naši mapách není. a, už je to jasné. Je úplně jinak zobrazena. My známe mapy, kde ve středu je zobrazena Evropa a Afrika, vpravo obě Ameriky a vlevo Asie a Austrálie. Jenže to nějak neodpovídá Australanům o důležitosti jejich země, a tak na jejich mapách světa trůní Austrálie namísto Evropy a Afriky uprostřed.


Australané mají výběr nejrůznějších obchodních řetězců, ale nejoblíbenějším je Woolworths. V každé volné chvíli si Australané pochutnávají na kávě, rádi se stravují ve fastfoodech, i když jídelníček Australanů je mnohem zdravější než náš. Základem je hlavně zelenina a také hodně ovoce. Jí se rozličné druhy ryb a maso, jako příloha brambory, rýže a v poslední době i těstoviny. Australané jsou přeborníci a specialisté v grilování, kterému se tady říká barbecue. Gril je nezbytnou součástí každé domácnosti – griluje se i ve městech na balkonech, ale najdete ho v každém parku i ve volné přírodě, aby si lidé na výletě do přírody mohli užít obojího. Nejčastěji se griluje z obchodu připravené ražniči, ale hodně oblíbené jsou i jehněčí kotlety, kuřata, klokaní steaky a samozřejmě nesmí chybět nejrůznější ryby.

Australané milují reality show, které v různých formách a časech vysílá australská televize na všech kanálech. Nepotkáte „ozzika“ (výraz pro Australana), pro kterého by něco nebylo „no worries“. Místo pozdravu na vás vychrlí své „Hey mate, how are you?“a určitě od vás očekávají zcela prostou konkrétní odpověď „Good, how are you?“

Pro nás Čechy je dost divné, že revizoři ve všech vlakových dopravních prostředcích (vlaky fungují místo metra) jsou vážení a respektovaní. Oni ale také mají větší pravomoci, a proto je i dost možné cestujícího, který odmítne zaplatit pokutu, vyvést v poutech. (Tak to si v České republice umím živě představit. Jen jestli by revizoři měli dost pout).


V západní Austrálii je úrodná půda, ale přesto zde žije více klokanů než lidí. Není žádnou výjimkou, že se kdekoli v Austrálii v noci před autem náhle vynoří k smrti vyděšený klokan, kterého reflektory magicky přitahují. Velcí rudí klokani si při skoku pomáhají robustním ocasem. Srážka není příjemná ani pro klokana ani pro už tak vyděšeného řidiče.

Australská příroda vůbec připravuje svým obyvatelům řadu nepříjemných překvapení jako jsou několikaletá sucha, časté požáry, i záplavy. Příroda si ale svůj běh života chce regulavat sama. A někteří ochránci přírody se tomu zarputile brání. A tak se stalo, že ochránci tak zarputile bránili tomu, aby se každý rok v zimě v buši vypalovalo spadané listí, protože se tím čistí les, že se kvůli jejich protestům čtyři roky nezapalovalo listí, které následkem toho dosáhlo metrové výše a výsledkem byl tak obrovský požár, který se dostal až do nebezpečné blízkosti Sydney a často jsme ho mohli spatřit i ve zprávách v naší televizi

Velmi důležitou roli v životě Australanů hraje sport. A to nejen pasivní, kdy sledují utkání v rugby, kriketu, turnaje v tenise, dostihy koní nebo závody F. Blízkost moře a nádherných pláží láká spoustu Australanů k surfování, teplé počasí vybízí k toulkám v nádherné přírodě a na písečných plážích se lidé nejen na písku opalují, ale hraje se tu spousta sportovních her. Všichni cestují nebo chtějí cestovat. Životní styl je tady klidnější, vyrovnanější a člověku dává dost možností věnovat se rodině, sportu a zálibám. To vše má za následek pohodovou náladu většiny lidí, kteří jsou přátelští a srdeční. Hodně lidí z USA a západní Evropy se tady usadilo, aby uniklo hektickému tempu života ve svých zemích.


Na fungování australské ekonomiky se výrazně podílí také vzdělávání. Každý rok totiž do Sydney, Melbourne, Adelaide, Perthu nebo Cairnsu přijíždí mnoho studentů, aby se naučili nebo si procvičili angličtinu, případně aby vystudovali některý z odborných kurzů. Má to velké výhody pro obě strany. australská ekonomika roste a sílí a studenti si kromě skvěle připravených kurzů užívají exotiky, úžasné přírody, osobní svobody i notné dávky poznání.

Zajímavý je rozdíl mezi australskou přírodou, tamní faunou a flórou, a moderními městy jako jsou Sydney a Melbourne. Zatímco venkov je plný nám neznámých rostlin a zvířat, města jsou vzhledem a architekturou velice podobná velkoměstům v USA, Kanadě a na jiných místech. I přes tuto podobnost tady najdeme mnohem více zeleně a volného prostranství. Sydney a Melbourne jsou také dobrým příkladem rozmanitosti městské architektury a volné krajiny, protože se rozkládají mezi plážemi a strmými svahy pobřeží. Zatímco využíváte veškerý luxus městského života, zabere vám to pouze 20 minut autobusem nebo vlakem a jste na písčitých plážích obklopených palmami, kde si můžete užívat průzračně modrého oceánu. To vám umožní najít rovnováhu mezi rušným městským životem a pocitu volnosti v přírodě.

Návrat do našeho mírného pásu na začátku prosince je tak trochu „o hubu“. Na jižní polokouli vrcholí jaro, všechno bujně kvete a rozkvétá a sluníčko o překot svítí, zatímco na naší severní polokouli je to opačné. Vlezlá zima, šedo, brzy tma a hlavně holé stromy mohou i otrlejším povahám přivodit na pár depresi.

Tonga – dobrodružství na moři

Asi po půl hodině, co se opět změnilo proudění a nikdo již nic
nechytil, jsme se rozhodli zajet na otevřené moře, kde by šance na úlovek
měla být vyšší. Na otevřeném moři jsme kromě dvou menším
„Snapperů“ nechytli nic. Zato jsme však zažili další neobyčejný
zážitek. V dálce asi 30 metrů od lodi jsme zahlédli pověstnou
žraločí hřbetní ploutev…

Během pobytu na ostrově Tongatapu v Tonžském království (Kingdom of Tonga), který leží asi 4 hodiny letu severně od Nového Zélandu, jsme se seznámili s jedním místním rybářem. Nejednalo se o žádného velkého rybáře, ale spíše jen o jednoho místního obyvatele, který vlastnil malou loď a čas od času vyjel zkusit štěstí na moře. Na naše naléhání, které bylo samozřejmě podpořeno i finančním obnosem, jsme se domluvili, že jakmile bude vhodné počasí, tak společně vyrazíme na moře a pokusíme rybářské štěstí. Příznivé podmínky byly hned druhý den, takže nám nic nebránilo v našem plánu, vyzvedli jsme rybáře, jeho pomocníka a potřebné vybavení a jeli k lodi. Nutno zmínit, že pod pojmem „rybářské vybavení“ byly myšleny především prázdné skleněné lahve, na které byl navázán a následně navinut silon na konci zakončen samozřejmě zátěží a háčkem. Vzhledem k „rybářskému vybavení“ spočívalo rybaření v roztočení zátěže a háčku s návnadou s odhozením co nejdále od lodi, poté následovalo pozvolné namotávání silonu na lahev. Druhý a jednodušší způsob spočíval pouze v ponoření návnady ke dnu a čekání. Pak stačilo jen čekat, co se na připravenou návnadu chytne. Jako návnada se nejčastěji používají kousky malých sépií, které se dají sehnat prakticky v každém místním obchůdku.


První úlovky

K našemu překvapení jsme však nemuseli čekat nijak dlouho a už jsme z nehlubokého moře tahali rybu. V prvním případě se jednalo o velmi malého Snappera (ryba s velmi chutným masem, se kterou jsme se setkávali i při rybaření na Novém Zélandu), kterého jsme pustili nazpět. Druhá ryba již byla o dost větší, neměla však více jak 3 kg. Bohužel se však jednalo o neznámou a podle rybáře i jedovatou rybu. A protože nikdo z nás nechtěl riskovat a zkoušet zda je ryba jedlá či opravdu jedovatá, tak jsme ji pustili také zpět do oceánu.

Nutno říci, že v okamžiku kdy jsme rybu vytáhli z vody, tak to rybáře dosti znepokojilo a ihned začal zvýšeným hlasem upozorňovat na to, že tato ryba je jedovatá a ať mu ji v žádném případě nedáváme do jeho lodi. Náš výlet tedy začal hned dvěma „nezdary“, které nám však pouze ukázali, že v blízké laguně můžeme chytnout téměř cokoliv a s každým zaškubnutím o háček jsme byli v očekávání, co to bude tentokrát. Postupem času se změnilo proudění a po delší dobu jsme nic nechytli. To byl impuls pro změnu místa. Nastartovali jsme motor a popojeli asi o kilometr více směrem k otevřenému moři, kde jsme zakotvili poblíž většího korálového útesu. Zde nám však štěstí také moc nepřálo a krom pár menších „Snapperů“ jsme nechytli nic.


Úspěch jiných

O poznání více štěstí měl rybářův pomocník, který měl hned 3 slušné úlovky. První rybu, co vytáhl z vody, byla dle rybářových slov „rockfish“, která se zdržuje poblíž korálů. Jedná se spíše o menší rybu, která bývá pestře zbarvená (pravděpodobně aby splynula s barevným prostředím korálových útesů) a která má vzhledem ke svému tělu neúměrně velkou tlamu, která je opatřena silnými zuby.

Dalším úlovkem rybářova pomocníka byla tzv. „Leatherfish“. Tuto rybu se nám podařilo chytnout také ve vodách Marlborough sounds na Novém Zélandu. Je to ryba co nedorůstá větší velikosti, ale všeobecně je považována za pěknou rybu s kvalitním a dobrým masem.


Hned při dalším nahození se na rybářova pomocníka opět usmálo štěstí. Závaží s háčkem a návnadou ještě ani nekleslo ke dnu a už měl úlovek. Spodní proud odnesl návnadu asi na 20 metrů od lodi a při přitahování úlovku bylo již v dálce vidět, jak ryba čas od času vyskočí nad hladinu. Tentokrát to byl opravdu pěkný kousek. Nedověděli jsme se přesný název ryby, ale podle rybáře se jednalo o tzv. „frostfish“, což byla ryba s dlouhým válcovitým tělem a špičatou tlamou, která byla vyplněna opravdu ostrými a dlouhými zuby, nebezpečí skýtaly i její tvrdé a ostré ploutve. Vzdáleně se mohla podobat barakudě. Název „frostfish“ byl patrně odvozen od ledově namodralé a lesklé barvy kůže. Ryba byla asi jeden metr dlouhá a byla rozhodně nejlepším úlovkem dne. Bohužel však ne naším.

Setkání se žraloky

Asi po půl hodině, co se opět změnilo proudění a nikdo již nic nechytil, jsme se rozhodli zajet na otevřené moře, kde by šance na úlovek měla být vyšší. Na otevřeném moři jsme kromě dvou menším „Snapperů“ nechytli nic. Zato jsme však zažili další neobyčejný zážitek. V dálce asi 30 metrů od lodi jsme zahlédli pověstnou žraločí hřbetní ploutev, která vyčuhovala nad hladinu. Naše a rybářovi reakce byly naprosto odlišné. Já s kamarádem jsme se spíše zalekli a v obavách onu žraločí ploutev sledovali. Rybář reagoval úplně jinak, okamžitě navázal návnadu a nahazoval ji směrem před žraloka v naději, že jej chytne. Zajistil by si tak dostatek masa a peněz z prodeje na trhu. Ani jeden pokus však nevyšel a žraloka jsme nechytli. Po chvíli se objevila i druhá žraločí ploutev, která směřovala směrem k naší lodi. I na tento podnět reagoval rybář snahou o chycení žraloka, avšak opět neúspěšně. Pro nás to byl opravdu nezvyklý a velký zážitek, i když se nejednalo o lidožravé žraloky. I přes to, že jsme kromě jedovaté ryby a pár Snapperů nechytli nic, tak jsme výletu s domorodým rybářem ani v nejmenším nelitovali a velmi rádi bychom si jej ještě zopakovali.

Onemocnění z pitné vody a prevence

Kontaminovaná pitná voda je nejčastějším zdrojem infekcí našeho organizmu na cestách. Příčinou problému je skutečnost, že pitná voda s níž přicházíme při cestování do styku, pochází z neznámých zdrojů, které mohou být kontaminovány malými nebezpečnými mikroorganizmy jako jsou bakterie, viry a prvoci.

Kontaminovaná pitná voda je nejčastějším zdrojem infekcí našeho organizmu na cestách. Příčinou problému je skutečnost, že pitná voda s níž přicházíme při cestování do styku, pochází z neznámých zdrojů, které mohou být kontaminovány malými nebezpečnými mikroorganizmy jako jsou bakterie, viry a prvoci. Žádná povrchová voda (ani voda proudící ve vysokých nadmořských výškách) není vhodná k pití a vaření bez předchozího vyčištění.


To platí jak při cestování v našich zeměpisných šířkách, tak při cestách do exotických destinacích, kde je riziko podstatně vyšší v důsledku neexistence nebo nedostatečné údržby veřejné vodovodní sítě. Nejčastější příčinou kontaminace vody bývají zvířecí nebo lidské exkrementy, jejichž stopy proniknou do zdrojů pitné vody. Kromě mikrobů může voda z povrchových zdrojů obsahovat také nebezpečné mechanické nečistoty, úlomky hornin, apod.

Problémy se získáním nezávadné pitné vody při cestování je možné předvídat. Je proto otázkou vyspělosti a zodpovědnosti cestovatele, jak je na takovou nouzovou situaci připraven. Stále větší počet cestovatelů si uvědomuje tato zdravotní rizika a tak k základnímu cestovnímu vybavení dnes patří cestovní vodní filtry a chemické dezinfekční prostředky, které umožňují rychlé a bezpečné ošetření pitné vody. Kvalitní cestovní filtry dokáží z pitné vody odstranit jak houževnaté patogenní prvoky (Entamoeba histolytica, Giardia intestinalis, Cryptosporidumparvum) tak i rychle se množící bakterie (Escherichia coli, Salmonella typhimurium, Shigella, Legionella, Pseudomonas aeruginosae, Campylobacter, Vibrio cholerae). Právě tyto nebezpečné mikroorganizmy mohou být původci těžkých onemocnění jako je břišní tyfus, úplavice, legionela, cholera, kryptosporidióza nebo giardióza.

Jak řešíte problémy s pitnou vodou na cestách vy? Napište nám v diskuzi své názory, zkušenosti, tipy a doporučení!

Náš tip: Nikdy nezapomínejte na kvalitní cestovní pojištění.

Alcatraz – postrach všech zločinců

Představte si, že se klepete zimou ve vlhkém mlhavém ránu, ocelové
okovy vám mačkají zápěstí a kotníky, díky čemuž je těžké udržet
rovnováhu. Hýbete se jen z donucení, děláte první krok z lodi na
„váš“ ostrov, rychle se rozhlížíte po tom, co se brzy stane
vaším domovem v mlhavém zálivu… Vaši spolubydlící jsou
považováni za nejdrsnější zločince v Americe, jejichž trestní
rejstříky obsahují záznamy od únosů, přes bankovní loupeže až po
nemilosrdné vraždy…

Představte si, že se klepete zimou ve vlhkém mlhavém ránu, ocelové okovy vám mačkají zápěstí a kotníky, díky čemuž je těžké udržet rovnováhu. Hýbete se jen z donucení, děláte první krok z lodi na „váš“ ostrov, rychle se rozhlížíte po tom, co se brzy stane vaším domovem v mlhavém zálivu… Vaši spolubydlící jsou považováni za nejdrsnější zločince v Americe, jejichž trestní rejstříky obsahují záznamy od únosů, přes bankovní loupeže až po nemilosrdné vraždy. Vylodíte se za pomoci důstojníka, kterému se na tváří zračí škodolibý úsměv, podívá se nahoru k budově s celami a mezi zuby procedí pár slov, které se vám budou neustále vracet: „Vítej doma, vítej na Alcatrazu.“


Každý rok více než milion turistů navštíví molo 41 a zakoupí si výlet lodí do tohoto světově proslulého bývalého vězení, které bylo kdysi považováno za nejtvrdší Federální věznici v USA. Poctí tak svojí návštěvou jeden ze nejznámějších symbolů San Francisca.

Prehistorie

Ostrov získal své jméno v roce 1775, kdy španělský objevitel Juan Manuel de Ayala mapoval San Franciský záliv, a pojmenoval tento kousek země „La Isla de los Alcatraces“, což znamená „Ostrov Pelikánů.“ Ovšem malý neobydlený ostrov neměl nic k nabídnutí – rychlé proudy, minimum vegetace a holou zem. O 72 let později, v roce 1847, si strategické polohy „Skály“ všimla americká armáda a postavila si zde pevnost. Alcatraz se tehdy stal symbolem síly armády na západě USA. V nové pevnosti se nacházela dalekonosná a čtyři obrovská děla (18t, průměr 45 cm), která byla schopna potopit obrovské nepřátelské lodě. Zbraně na Alcatrazu byly schopné vypálit téměř 3,5 tuny střeliva v jedné salvě. Nicméně po několika desetiletích obranná role ostrova začala ztrácet smysl a výbava pevnosti se stala zastaralou.

Alcatraz se kvůli své přírodní izolaci a faktem, že je obklopen ledovými vodami a nebezpečnými proudy, stal pro armádu ideálním místem pro držení zajatců. V roce 1861 začal přijímat vězně z Občanské války. Po katastrofálním zemětřesení v San Franciscu v roce 1906 byly na ostrov převezeny stovky civilních vězňů. Tak začala historie věznice na Alcatrazu.


Věznice a její vězni

„Ostrov pelikánů“ se uvedl do povědomí svými drsnými podmínkami a železnou disciplínou. Vězni byli rozděleni do tří tříd podle spáchaných zločinů a chování. Každá skupina měla odlišný stupeň privilegií. Například trestancům třetí třídy nebylo dovoleno půjčovat si knihy z knihovny nebo mít návštěvy a dostávat dopisy od příbuzných. Všichni pak museli přísně dodržovat pravidlo mlčení. Kdo se provinil proti tomuto pravidlu, musel počítat s trestem, který mohl znamenat těžkou práci, připoutání šestikilové koule řetězem ke kotníku, nebo zavření na samotku, s čímž se pojilo snížení přídělů chleba a vody.

Veřejnosti se nelíbil pohled na bezbarvý bod uprostřed krásného San Franciského Zálivu, a tak armáda navezla na ostrov hlínu a několik trestanců začalo pracovat jako zahradníci a pěstovali různé rostliny, aby ostrov dostal hezčí vzhled při pohledu z pevniny.

Během let se tvrdý režim postupně uvolňoval a na konci 20. let 20. století bylo vězňům dokonce povoleno postavit si hřiště na baseball a nosit i své dresy. V pátek večer armáda pořádala „Alcatrazské boje“, jejichž náplní byly zápasy v boxu mezi vězni.

Kvůli rostoucím provozním nákladům se armáda rozhodla věznici v roce 1934 zavřít a převedla ji na Ministerstvo spravedlnosti. Hospodářská krize pomohla vytvořit novou éru organizovaného zločinu. Éra gangsterů byla v plném proudu a národ byl svědkem strašného násilí, zčásti způsobeného prohibicí. Americký lid ve strachu pozoroval, jak gangy využívají svého vlivu ve velkoměstech i jejich úřadech. Policejní složky byly velice špatně vybavené, aby se vypořádaly s takovým prudkým náporem a často se v přestřelkách jen krčily před lépe vybavenými gangy.


Nová éra věznice

Veřejnost se tak dočkala zrození unikátního vězeňského zařízení tak odpudivého, že bylo přezdíváno „Ďáblův ostrov Strýčka Sama.“ Alcatraz byl ideálním řešením, a tak v dubnu 1934 začaly práce, které měly dát věznici nový vzhled a novou identitu. Staré mříže byly nahrazeny novými, do každé cely byla zavedena elektřina, údržbové tunely byly zabetonovány, aby se odstranila jakákoli možnost, že by se do nich mohli vězni dostat a schovat se. Všechna místa, kde se trestanci pohybovali, byla opatřena železnými mřížemi. Byly postaveny speciální střelecké ochozy, kde byly uloženy všechny klíče. Byly zvýšené a mimo dosah vězňů, což umožňovalo dozorcům nosit zbraně a vidět veškerou činnost vězňů.

Na stropě v jídelně byly instalovány nádoby se slzným plynem, které mohly být aktivovány ze střeleckých ochozů. Strážní věže byly strategicky umístěny po obvodu a nová techonolgie umožnila použití detektorů kovů, které byly umístěny u východu z jídelny a na přístupových cestách k pracovním místům vězňů. Hlavní budova obsahovala téměř 600 cel, ze kterých ani jedna nepřiléhala k obvodní zdi, což znamenalo, že i kdyby se někomu podařilo vykopat si tunel z cely, ještě by stejně musel najít cestu ven z budovy. Bylo naplánováno, že vězni budou umístěni v blocích B, C, nebo D, přičemž počet vězňů v hlavní věznici nepřesáhne 300. Zavedením těchto opatření spolu s ledovými vodami Zálivu se „Skála“ stala připravenou i na ty nenapravitelné zločince USA.

Do čela nové věznice byl jmenován James A. Johnston, který dosáhl věhlasu svým vedením věznice v San Quentinu. Bylo stanoveno, že vězni si svůj převoz do Alcatrazu musí „zasloužit“, že nikdo nebude odsouzen přímo do Alcatrazu, že právo na návštěvu si vězeň bude muset zasloužit, že nebudou dovoleny žádné návštěvy první tři měsíce pobytu na ostrově, že všechny návštěvy bude muset schválit správce sám, a ty že budou limitovány na jednu návštěvu za měsíc, že vězni budou mít omezený přístup do knihovny, avšak nebudou dovoleny noviny a rádia ani jiné čtivo, že posílání a dostávání pošty bude výsada a všechny dopisy budou po cenzuře přepsány na stroji, a že na základě chování bude přidělena i práce. Každému vězni byla přidělena cela a měl právo jen na minimum osobních věcí. Rutina byla neměnná, den za dnem, rok za rokem. Každé velké věznici bylo umožněno poslat na Alcatraz své nejhorší zločince, a tak se na „Skále“ objevili i ti nejznámější zločinci Ameriky té doby, jako Al Capone, George „Machine gun“ Kelly, Robert „Birdman z Alcatrazu“ Stroud a Floyd Hamilton (člen gengu a řidič pro známou dvojici Bonnie and Clyde).

Den pro vězně začínal budíčkem v 6.30. V 6.55 odešli do jídelny a po dvaceti minutách odcházeli na svá pracovní místa. Tato nemilosrdná rutina se neměnila a byla spolehlivá jako hodinky. Hlavní chodba bloku cel byla vězni pojmenována „Broadway“ a cely na této chodbě byly neoblíbené, protože byly chladnější a bez soukromí, protože kolem nich pořád někdo chodil. Na Alcatrazu na každého dozorce připadali 3 vězni, ve srovnání s poměrem 1:12 v jiných věznicích. Strážci měli díky střeleckých ochozům dokonalý přehled o vězních, k čemuž jim pomáhalo i počítání vězňů dvanáctkrát za den.

V počátcích pokračoval správce Johnston v politice ticha, což mnoho vězňů považovalo za ten vůbec nejhorší trest, a objevily se i zprávy o tom, že několik vězňů z tohoto pravidla zešílelo. Toto pravidlo bylo později zmírněno, jako jedna z mála změn, která se v pravidlech na Alcatrazu udála.

Ve věznici byla jedna cela známá jako „Orientální“ – temná, uzavřená, bez záchodu nebo umyvadla. Jen v podlaze byla díra, a dokonce splachování bylo ovládáno od strážných. Vězni byli do cely umístěni bez šatů, mříže a ocelové dveře nechávaly vězně v černočerné tmě. Cela byla chladná a matrace na spaní se přes den odnášela. Tato cela byla považována za nejdrsnější trest pro závažné porušení a vězni sem byli posíláni jen na jeden nebo dva dny.

Přezdívku „Díra“ si vysloužily podobné cely, ovšem tyto měly umyvadlo i záchod a také slabou žárovku. Trestanci tu mohli strávit až 19 dní, což bylo také považováno za těžký trest, protože museli čas trávit v neustálé nudě.

Konec

Avšak jak už to bývá, všechno končí. Ledové vody San Franciského zálivu, které byly nepřekonatelnou překážkou pro útěk z věznice, se ukázaly jako zkáza. Korozivní účinky slané vody způsobující postupné chátrání budov společně s velkými provozními náklady ($10 za trestance a den, oproti $3 ve věznici v Atlantě; a odhadovaná cena rekonstrukce $5 mil), vedly k uzavření nápravného zařízení. A tak 21. března 1963 byla věznice na Alcatrazu uzavřena po 29 letech provozu. Objevily se plány na přeměnu ostrova, například na „Sochu svobody západního pobřeží“, nákupní centrum nebo hotelový komplex.

V roce 1969 začala ostrov okupovat skupina Indiánů. Snažili se tak o znovunabytí ostrova, přičemž hnutí citovalo dohody, ve kterých bylo stanoveno, že veškerá nevyužitá federální půda automaticky přechází do rukou původních vlastníků. Vláda využila veškerých právnických kliček, na které se zmohla, a nakonec je v roce 1971 odtud vypudila, když tvrdila, že funkční maják na ostrově ji kvalifikuje coby aktivní.

Útěky

I Alcatraz zažil několik pokusů o útěk, konkrétně 14. Téměř všichni, co se pokusili o útěk, byli zabiti nebo chyceni. Nicméně nejznámější pokus o útěk se odehrál v roce 1962, kdy trio trestanců uskutečnilo svůj několik měsíců připravovaný plán. Z nejrůznějších pracovních míst ukradli různé věci, s jejichž pomocí postavili figuríny, aby ošálili dozorce při počítání, postavili si i člun a obstarali si nafukovací vesty na cestu vodami Zálivu. Skutečná genialita plánu spočívala v tom, že dokázali skrýt vydlabaný beton tak, že nikdo nic netušil. Za pomoci mýdla, betonové drtě a barvy vytvořili hlavy figurín, které potom ozdobili vlasy ukradenými z holičství věznice. V noci 11. června 1962 začali uskutečňovat svůj plán. Vydlabanou dírou kolem ventilátoru vylezli údržbovou šachtou až na střechu, sešplhali po potrubí dolů, překonali 7m vysokou zeď a u břehu nafoukli svůj člun a vesty. Dostali se až do chladivých vod Zálivu, a pak už je nikdy nikdo neviděl. Neví se, jestli se dostali až na pevninu, utopili se, nebo je sežrali žraloci, zkrátka zmizeli.

Současnost

V současné době je Alcatraz společně s Golden Gate Bridge, funkční městskou lanovkou a rybářským přístavem Fisherman’s Wharf především turistickou atrakcí San Francisca. Pokud se chcete vydat na toto historické místo, vězte, že je nutné zamluvit si lístek na loď pár dní dopředu, protože v kteroukoli roční dobu pluje na Alcatraz obrovské množství turistů dychtících ochutnat trošku z jeho historie. Při vstupu na hlavní prohlídku dostanete malý přehrávač a sluchátka – takového svého vlastního průvodce. Nespornou výhodu to má v tom, že nemusíte šponovat uši přes dav dalších lidí, abyste něco slyšeli. Při takovém počtu turistů to snad jinak ani nejde. Další výhodou je, že k vám mluví i bývalí vězni, dozorci, kteří popisují skutečnou situaci, která na ostrově panovala, když byla věznice ještě v provozu. Na ostrově máte volnost, můžete se tu procházet jak dlouho se vám chce, jen nezapomeňte, kdy odjíždí poslední loď na pevninu. V létě se zde organizují i noční prohlídky, za které je ale nutné si trošku připlatit. Na opravu budov přispějete také nákupem nějakého toho suvenýru – pohledy, knihy o historii věznice, trička, hrníčky, videokazety – to vše je k dostání v obchůdku se suvenýry, který je v doku. Chystáte-li se navštívit toto magické místo s nesporně zajímavou historií, pak nezbývá než vám popřát pěkný zážitek!

Vídeň – malá Praha

Dnešní Vídeň je, jako ostatně celé Rakousko, poklidným a sebevědomým
velkoměstem, které z pohledu turisty žije svým neuspěchaným životem
hlavního města. Všechno funguje jak má, nikdo nikam nespěchá, jakoby duch
starého Rakouska ještě žil. Nabídnou toho ale Víděń může opravdu
hodně, po stránce architektonické, speciálně pokud se zajímáme
o baroko a rokoko, je skutečným skvostem.

Původně keltské osídlení, později vojenský tábor Římanů (odtud pochází známé jméno Vindobona), dnešní Víděň má historii opravdu bohatou. Poloha na kraji uherských plání byla z pohledu obrany poněkud nešťastná, proto byla také častým terčem vojenských útoků, které na čas přerušilo vítězství nad Turky v roce 1683. Nicméně historie zaznamenala i Napoleonovu okupaci, a na okupaci sovětskými vojsky najdeme ve Vídni architektonické památky dodnes. Není jich mnoho, ale vydařily se.


Sebevědomé velkoměsto

Dnešní Vídeň je, jako ostatně celé Rakousko, poklidným a sebevědomým velkoměstem, které z pohledu turisty žije svým neuspěchaným životem hlavního města. Všechno funguje jak má, nikdo nikam nespěchá, jakoby duch starého Rakouska ještě žil. Nabídnou toho ale Víděń může opravdu hodně, po stránce architektonické, speciálně pokud se zajímáme o baroko a rokoko, je skutečným skvostem. A není divu, Vídeň nebyla náhodou sídelním místem císařství. Pokud si chceme všechny přístupné paláce a kostely důkladněji prohlédnout, budeme zde muset nějaký den pobýt. A to nemluvím o hudbě, na nejrůznější koncerty abychom měli extra dny.

Většinou se začíná prohlídkou císařského letního paláce Schonbrunn, kde si můžeme dopřát elektronického průvodce i v češtině. Striktní symetrie je doplněna přepychovou zahradou, a pokud nebudeme líní vyšlápnou si do kopce (po pravdě řečeno zase tak strašný krpál to není), tak po prohlídce Neptunovy fontány se dostaneme až do letohrádku Gloriette, kde nám bude odměnou nejen odpočinek u nějakého vídeňského kávy nebo u sklenky šampaňského, ale také velice zajímavý a neotřelý pohled na zámek s městem v pozadí.


Stephansdom

Samému centru města vévodí majestátní katedrála Stephansdom, která se dočkala nejrůznějších přestaveb a dostavování až do dnešní doby. Jak tomu bývá, najdeme zde celou přehršel stavebních stylů, od původního románského kostela ze 13. století přes vlivy gotiky až po barokní přestavbu. Koncem 2. světové války byla katedrála těžce poškozena a pečlivá renovace trvala opravdu dlouho. Rozlišit opravy od originálu však dokáže jen opravdový znalec.

Neuvěřitelná směs

Vynechat nelze ani Karlskirche, postavený jako dík za překonanou morovou epidemii. Jedná se o skutečně nečekanou směs architektonických stylů. Monumentální barokní styl se neobvykle inspiroval řeckými a orientálními vzory, byť minaret připomínající věže ve skutečnosti kopírují trojanské sloupy z Říma. Dvě vstupní brány po obou stranách zase připomínají čínský pavilon. Když to tak píšu, je jasné, že z tohoto suchého popisu se jedná spíše o kombinaci architektonické všehochuti a zlého snu, z blízka však kostel vypadá mnohem zajímavěji a zůstává nečekaným architektonickým skvostem.


Ve Švarcenberském paláci, před kterým se ve své ohyzdnosti tyčí monumentální pomník sovětské armádě, je dnes luxusní hotel, takže bez plné peněženky si ho neprohlídneme. Nicméně o kus dál dojdeme ke komplexu Belvedere, což původně bylo letní sídlo prince Evžena Savojského. Ve dvou palácích jsou zajímavá muzea, mnohem příjemnější, zvláště v létě, je však prohlídka dvou obrovských zahrad tvořících příjemnou oázu klidu a pohody.

Milovníci soudobé architektury si jistě nenechají ujít slavný dům Hundertwasser Haus. Ten je od centra poněkud vzdálen a mimo stanice metra, takže cesta k němu se zdá být zarubaná, nicméně za trochu toho hledání určitě stojí. Komplex domů z roku 1995 boří všechny konvence, a od svého vzniku rozdělil domácí na dvě poloviny, jedni jej vychvalují, druzí by v něm nebydleli ani za nic. Jelikož ale získat zde byt je prakticky nemožné, asi těch milovníků bude víc.

Pro Čechy je procházka ulicemi Vídně obzvláště zajímavá. Na jedné straně si tu připadáme jako doma, neboť podoba se starou Prahou je opravdu veliká, navíc i kulturně jsme si blízcí, řada nápisů v centru pak česká jména silně připomíná. Nemůžeme se proto zbavit myšlenek na to, že by Praha takhle nějak vypadala bez 50 let experimentování se socialismem.

Nejznámější jezera NP Huascarán

Když se z peruánské metropole Limy vydáte cca 400 km na sever,
ocitnete se ve městě Huaráz a šestitisícové zasněžené vrcholy pohoří
Cordillera Blanca máte doslova na dosah ruky.

Když se z peruánské metropole Limy vydáte cca 400 km na sever, ocitnete se ve městě Huaráz a šestitisícové zasněžené vrcholy pohoří Cordillera Blanca máte doslova na dosah ruky. Tato oblast je součástí NP Huascarán, jehož název vznikl podle nejvyšší hory Peru, 6768 m vysokého Huascaránu. Kromě úchvatných hor a vzácné vysokohorské flory a fauny zde spatříte až neskutečně zbarvená ledovcová jezera, která rozhodně stojí za to vidět.

Přes Yungay

Snad každá cestovní agentura v Huarázu vám nabídne jednodenní výlet k jezerům Chinancocha a Orconcocha, kterým se dohromady říká Lagunas Llanganuco. Jelikož se jednalo o jednu z oblíbených a nejsnáze přístupných destinací v okolí , usoudili jsme, že se na místo dopravíme sami – nejlépe colectivem.


První část trasy, padesátikilometrový úsek z Huarázu do Yungay zvládlo námi vybrané colectivo za hodinu a čtvrt. Na rozdíl od ostatních cestujících jsme se nemuseli ve vozidle mačkat, protože jsme seděli v kabince vedle řidiče a měli i dostatek místa na nohy. Kromě okolní krajiny bylo zajímavé sledovat, jaká zavazadla Peruánci převážejí – kromě tašek či pečlivě zavázaných ranců chtěla jedna Indiánka odvézt i se dvěma ovcemi! Colectivo zastavilo, pomocníci řidiče popadli ovce, strčili je do kufru a mohlo se vesele pokračovat dál.

Vystoupili jsme na hlavní křižovatce poblíž rušného tržiště, kde se prodávalo zkrátka všechno: ovoce a zelenina, oblečení, látky, suvenýry či živá zvířata, jako např. vypasená strakatá morčata ve velkých síťovaných pytlích. Škoda, na pořádnou prohlídku bohužel nebyl čas, potřebovali jsme se co nejdříve dostat k jezerům Llanganuco.

Hned jsme se ocitli v zajetí taxikářů, ale jejich ceny byly jako obvykle natažené. Když se nám konečně podařilo usmlouvat částku 15 solů za oba, museli jsme čekat na další dvě osoby – řidiči by se jinak taková jízda nevyplatila, alespoň nám to tvrdil. Čas rychle plynul, žádná dvojice se neukázala a my začínali být s trpělivostí u konce.

Najednou se objevilo další taxi jedoucí k jezerům a zrovna do něj nastupovalo několik místních. Ptali jsme se řidiče na cenu – 20 solů a usmlouvat nešlo nic. Po zvážení možných alternativ jsme si radši připlatili 5 solů, než abychom trávili další dlouhé minuty v nejistotě. Taxikářovi se jízda náramně vyplatila, auto měl slušně zaplněné již od začátku, ale přesto během jízdy dokázal do svého vozu vmáčknout i další pasažéry. V jednu chvíli nás sedělo v autě dvanáct – řidič, dva lidé na sedadle spolujezdce, tři na zadním sedadle a dalších šest v kufru.

Lagunas Llanganuco

Jezera Llanganuco jsou vzdálena 28 km východně od Yungay a nedá se k nim dostat jinak než po prašných a velmi hrbolatých serpentinách, kde musíte občas projet kamenitými strouhami, anebo se vyhnout velkým volně ležícím balvanům. Byla to spíše cesta určená pro off-roady, ale náš taxikář to se svou Toyotou kombi skvěle zvládl, aniž by ho zastihl nějaký defekt.

Po zaplacení jednodenního vstupného (5 solů/os.) u brány NP Huascarán jsme projeli kolem spodního jezera Chinancocha a v 10:30 se nechali vysadit u horního jezera Orconcocha lemovaného vysokými a strmými skalními masívy. Vodní plocha měla zvláštní nazelenalou barvu a poblíž jednoho jejího břehu se nacházela ptačí rezervace, kde jsme mohli pozorovat husy, kachny, racky či jiné vodní ptáky.

Vzhůru do hor

Při pohledu na hodinky nás napadlo, že bychom mohli zkusit trek k jezeru „Laguna 69“ a uvidíme, jak na tom budeme fyzicky i časově. Vyrazili jsme po prašné silnici a zanedlouho potkali jednoho ze správců parku. Ukázali jsme mu vstupenku a on nám na oplátku dal schématickou mapku, kde byla zakreslena i trasa k jezeru.

Prošli jsme kolem stanového tábora a pokračovali dále údolím. Cesta nebyla zpočátku náročná, mírně jsme stoupali mezi malými stromy a keři k úbočí hor. Po třech kilometrech přišel o něco obtížnější úsek, kde jsme museli zdolat několik klikatých serpentin. Při výstupu jsme se kochali šumícími vodopády a vysokými zasněženými velikány, mezi kterými nechyběly oba vrcholy nejvyšší peruánské hory – Huascarán Norte (6654 m) a Huascarán Sur (6768 m).


Následovalo prudší stoupání zakončené průsmykem, za kterým, jak jsme si naivně mysleli, spatříme Lagunu 69. Místo toho nás stezka zavedla k nějakému malinkému jezírku a pokračovala na rozlehlou travnatou planinu rovnou jako stůl. Potkali jsme jednoho osamoceného turistu a zeptali se ho, jak je to k jezeru 69 ještě daleko. Jeho odpověď nezněla příliš optimisticky – prý nás čekají minimálně dvě hodiny chůze a ukázal na vysoký protější svah. Na závěr přišel s alternativou, že se můžeme jít podívat k jinému bližšímu jezeru, které se však kráse jezera 69 rozhodně vyrovná.

Za pár minut jsme došli na rozcestí, kde byly směrovky se vzdálenostmi k oběma jezerům. Tady jsme se střetli s další malou skupinkou turistů, kteří nás naopak velmi potěšili informací, že jezero 69 je odsud „pouhých“ 30 minut chůze do kopce. Zmobilizovali jsme všechny síly a vydali se do posledních nepříjemných serpentin. Na konci náročného stoupání nás uvítal pouze kamenitý val a místo vytouženého jezera jsme spatřili akorát pěšinku kroutící se dále do hor. Nic moc.

Tyrkysová Laguna 69

Když jsme se vyškrábali na vršek valu, ocitli jsme se na kamenité cestě a po několika krocích přišla vytoužená odměna. Před námi se objevila velká, průzračná a neuvěřitelně modrá Laguna 69. Byli jsme velmi šťastní, že jsme to dokázali. Nacházeli jsme se v nadmořské výšce 4 500 metrů, nikde ani živáčka, klid, kolem dokola zářivě bílé hory a před námi pohádkově modré jezero s vodopádem. Takovou přírodní scenérii člověk mockrát za život neuvidí.

Škoda, že jsme neměli více času – hodinky ukazovaly 14:50, a tak jsme se museli probudit z desetiminutového „snu“ a vrátit se dolů do reality. Zpáteční cesta byla o poznání snazší a hlavně rychlejší. Šlo se nám oběma velmi dobře, mohli jsme si opět prohlédnout Huascarán a další hory ze všech možných úhlů. Za hodinu a půl jsme se dostali zpět do kempu, kde jsme si odpočinuli a dali si pořádnou svačinu (během celého výletu jsme totiž pořádně nejedli).


Dopravo, dopravo, kde jsi?

V 16:40 jsme vyrazili k hlavní silnici v naději, že nebude problém chytit si autobus nebo colectivo do Yungay či Huarázu. Šeredně jsme se spletli, protože poslední colectivo jezdí ve dvě hodiny odpoledne a na taxíky či autobusy se rovněž nedalo spoléhat. Takže jsme šli a šli opuštěnou krajinou a doufali, že se něco objeví. Ušli jsme přibližně 3 km a ocitli se u horního jezera Llanganuco.

Slunce začalo pozvolna zapadat a nám připadalo, že jsme v parku snad sami. Bylo úplné ticho, nikde nikdo. Jediný, kdo nám dělal společnost, byla divoká zvířata – viděli jsme opět husy, racky a zajímavě zbarvené kachny. Pár metrů od nás jsme zahlédli i několik vzácných andských hlodavců, kterým se říká „viskača“. Byla to velmi roztomilá, ale plachá zvířátka, která svým vzezřením připomínala velkého šedohnědého králíka s dlouhým huňatým ocasem.

Po dalších minutách rychlé chůze nás ovládla mírná nervozita, přeci jen se začalo stmívat a my neměli žádné teplé oblečení ani věci na spaní pro případ, že bychom museli nocovat v parku. Veškeré jídlo jsme už dávno snědli, měli jsme jen pár loků Coca Coly. Navíc k hranici parku zbývalo 7 km a dalších 28 km do Yungay. Vymýšleli jsme různé varianty, jako např. dojít k hlavní bráně, odtud si zavolat taxíka nebo přespat v nějaké horské vesničce.

I přes katastrofické vize jsme tajně doufali a modlili se, aby nám peruánské nebe seslalo autobus nebo auto. Naše přání a motlitby byly naštěstí vyslyšeny, okolo 17:50 jsme zahlédli v dálce autobus a tušili jsme, že bychom mohli být zachráněni. Očima jsme neustále sledovali vzdálenou silnici v horách a těšili se na moment, až budeme moci nastoupit. Měli jsme ohromnou radost, že nezůstaneme uvězněni v parku, a nezkazilo nám ji ani jízdné s turistickou přirážkou; průvodčí si řekl nejdříve o 15 solů a vzápětí ještě o dalších 5 – tudíž celková cena byla 20 solů za osobu. Ale co, hlavně že se odsud dostaneme živí a zdraví.

Návrat do Huarázu

Jízdu autobusem jsme si jaksepatří užili. Předpotopní vrzající stroj poskakoval po hrbolaté silnici jak čamrda a občas nás vymrštil několik centimetrů nad sedadlo. Jedinou věcí, kterou jsme na této „vrzající piksle“ ocenili, byly funkční brzdy. Dokodrcali jsme se do Yungay a pokračovali po asfaltové silnici, což byla v porovnání s předchozím úsekem hotová idylka.

Potemnělý Huaráz nás přivítal krátce před 20. hodinou a po výborné večeři nastal čas návratu do hostelu. Konečně jsme si mohli po velmi náročném výletu náležitě odpočinout a vymyslet plán na zbývající dny.

Caraz a taxislužba

Před 7. hodinou ranní jsme se vydali colectivem do 76 km vzdáleného Carazu, kam jsme přibližně po dvou hodinách mačkání úspěšně dorazili. První postupný cíl byl tedy splněn, ale horší část cesty nás ještě čekala – potřebovali jsme se dostat k 32 km vzdálenému a o 2 km výše položenému jezeru s názvem Laguna Parón.

Vytáhli jsme plánek města a vydali se směrem k hlavnímu náměstí. Cestou nás oslovil taxikář, který chtěl za odvoz k jezeru 80 solů, což jsme rezolutně odmítli. Neměli jsme však ponětí o cenách a možnostech místní dopravy, a tak jsme se šli radši zeptat do turistické informační kanceláře sídlící na zmíněném náměstí. Majitel byl velmi ochotný a vysvětlil nám, že colectiva jezdí jen sporadicky a končí ve vesnici vzdálené 9 km od jezera. Jediný dopravní prostředek, který za daných podmínek přicházel v úvahu, byl tedy taxík s pevně stanovenými cenami – 80 solů za 2 osoby, 90 solů za 3 osoby a 100 solů za 4 osoby.

Po deseti minutách pátrání jsme našli místo, odkud prý měly jezdit taxíky k jezeru. Zanedlouho se odněkud jeden vůz skutečně vynořil, a tak jsme ho hned odchytli. Uvnitř seděli dva polští turisté, takže jsme se s nimi mohli podělit o náklady na zpáteční cestu – 100 solů na 4 osoby, ideální řešení.

Laguna Parón, jezero jako malované

Krkolomné serpentiny z Carazu byly věrnou kopií cesty k jezerům Llanganuco – samý prach, díry, hrboly a kameny různých velikostí. Po bezmála dvou hodinách, které jsme si krátili konverzací s našimi polskými spolucestujícími, otřesná silnice skončila, taxikář zastavil na malém parkovišti a my konečně spatřili modrozelenou Lagunu Parón (4170 m) obklopenou nádhernými a sněhem pokrytými vrcholky, mezi kterými dominoval pravidelný jehlan Pyramide (5885 m). Měli jsme dvě hodiny času na to, abychom si udělali malou procházku a pokochali se úchvatnými „panoramaty“.


Jezero se na první pohled zdálo o dost menší, než ve skutečnosti bylo; na délku měřilo přibližně 3 km, což je mnohem více než obě jezera Llanganuco. Hned za parkovištěm jsme narazili na stezku, která vedla pouze po levém břehu jezera, muselo se jít tam i zpátky stejně. Udělali jsme několik desítek fotek, z nichž některé byly až kýčovité – azurově modrá obloha bez jediného mráčku, pod ní třpytící se hory, písčitá pláž a zvláštní modrozelená hladina, která vypadala jak namalovaná. Úchvatné přírodní scenérie jsme si mohli navíc v klidu vychutnat, nebyli zde totiž žádní turisté, jen my a hory.

Na druhou stranu jezera jsme nakonec nedošli, protože dvě hodiny uběhly jako voda a my se museli vrátit na parkoviště k taxíku. Zpáteční dvouhodinová jízda do Carazu byla opět otřesná, ale v žádném případě nám nemohla pokazit nádherný a neopakovatelný zážitek z výletu.