V prvním díle seriálu jsme se snažili neztratit směr v lehkém nadhledu úvodu problematiky GPS. Dnes je na řadě téma jednodušší, svým způsobem představitelnější – stručný přehled jednotlivých typů GPS přijímačů. Výčet se nám technicky zjednoduší a zkrátí, budeme-li dělit GPeSky pouze z hlediska jejich způsobu použití.
V prvním díle seriálu jsme se snažili neztratit směr v lehkém nadhledu úvodu problematiky GPS. Dnes je na řadě téma jednodušší, svým způsobem představitelnější – stručný přehled jednotlivých typů GPS přijímačů. Výčet se nám technicky zjednoduší a zkrátí, budeme-li dělit GPeSky pouze z hlediska jejich způsobu použití.
Prudký rozvoj technologií GPS a jejich rozšíření v nejrůznějších oblastech lidského pátrání po užitečných informacích odvozených od přesného X a Y, případně X, Y a Z dalo vzniknout celé řadě více či méně odlišných přístrojů specializovaných na užší svazek úkolů.
Provedení GPS: Přijímač GPS může mít několik podob, v lepším případě v závislosti na potřebách uživatele, v horším případě třeba na jeho finanční situaci. Jednoduše řečeno, existují tři základní provedení přijímačů – přenosné, vestavěné a jako hardwarový doplněk k PC či PDA. Hlavní výhoda těch přenosných plyne z jejich názvu, stejně jako nevýhody – často menší velikost LCD a s ním snížená přehlednost a čitelnost dat, snížená kapacita zdroje napájení. Naopak vestavěný přijímač například v autě, lodi či letadle obvykle potěší velikostí zobrazovacího zařízení, zajistí stabilní přísun energie a anténa najde své místo na nejvýhodnějším místě exteriéru. Hardwarový doplněk k PC nebo PDA představuje anténu GPS, která po připojení a úspěšné spolupráci s příslušným softwarem zpříjemní služby GPS zejména velkou obrazovkou a vyšší kapacitou počítačem získané paměti.
{{reklama}}
Bez ohledu na provedení dělíme přijímače GPS podle aplikace na:
Outdoorové ručky
Přiznávám, že výraz outdoorové ručky může být trochu matoucí. Jak bylo řečeno v prvním díle seriálu, přijímače GPS potřebují k dosažení pracovního úspěchu výhled na oblohu. Nabízí se tedy připomínka, že všechny GPS, od kterých se vyžaduje odpovídající výsledek jejich stěžejní existenční podstaty, jsou tak trochu přirozeně outdoorové. Vysvětlením přítomnosti tohoto výrazu je jejich určení zejména pro činnosti v přírodě. Outdoorové ručky často vidíme připnuté k oděvu, jízdnímu kolu, mořskému kajaku apod. Slovo „ručka“ také tedy neznamená, že by se musely nezbytně držet v ruce, spíše naznačuje, že použití přístroje z ruky je vzhledem k jeho velikosti a váze možné. Přijímače tohoto typu jsou co do počtu jedny z nejrozšířenějších a vzhledem k příbuznosti jejich účelu a obsahu tohoto časopisu jim bude věnováno více pozornosti v třetím díle tohoto seriálu.
Navigační systémy v autech
Přenosné a dnes čím dál častěji v palubní desce automobilu vestavěné přijímače signálu družic GPS jsou v kombinaci s příslušnou elektronickou mapou velmi populárním a efektivním způsobem navigace. Mapy často obsahují databáze motoristům užitečných bodů, jako jsou čerpací stanice, motely, autoservisy, apod. Po zadání cílového bodu (např. města, ulice) navrhne GPS podle uživatelem zvolených kritérií nejlepší trasu, kterou nejen že zobrazí na svém LCD, ale pro snížení odvedení řidičovy pozornosti od dění v silničním provozu obvykle za pomocí zvukového zařízení typu audio soustavy vozidla či mobilního telefonu příjemným hlasem postupně za jízdy řidiči odhaluje.
Letecké
Dalším možným využitím GPS je letecká navigace. Pilot vybaven GPS s leteckou mapou má k dispozici poměrně zásadní informace jako kde právě je, kde jsou okolní letiště či letové trasy. Výhodou GPS je, že pokud jsou známé souřadnice cílového bodu, GPS k němu ukáže směr bez ohledu na vzdálenost onoho bodu od aktuální pozice, takže kličkování od jednoho pozemního majáku k druhému není úplně nezbytné a pilot tak ušetří čas i provozní náklady. Další výhodou GPS pro průměrné piloty (oproti některým jiným aplikacím systému) je nepřetržitá dostupnost družicového signálu od vzletu po přistání. Pilot, který nemá za letu GPS signál, neboť ho kryjí koruny stromů, výškové budovy, či dokonce žula tunelu, je buď hodně dobrý pilot, nebo hodně špatný pilot.
Námořní
Námořní GPS jsou upraveny k lodní navigaci a často pracují ve spolupráci s dalšími lodními zařízeními (lokátory rybích hejn a jiné sonary). Zobrazované námořní mapy obsahují podmořské výšky, navigační bóje, apod. Nepostradatelnou roli hraje v oblasti lodní dopravy GPS v případech lodních nehod, kdy znalost přesné polohy plavidla v ohrožení může zásadně zjednodušit záchranné akce.
Výškoměrné GPS
Výškoměrné GPS přijímače se za pomoci uspořádaného systému antén používají k vymezení přesné třírozměrné pozice objektu vzhledem k Zemi.
GPS pro mapování a sběr dat
Tyto GPS s přesností kolem 1 metru se používají ke sběru dat a jejich následnému exportu do databází. Přijímače často používají externí anténu (na batohu) a zdroj (v batohu).
Vesmírné
Vesmírné GPS slouží k navigaci a výškové lokaci družic. Jsou odolné nejrůznějším zářením a schopné pracovat ve vysokých relativních rychlostech.
Zeměměřické
Zeměměřiči používají nejpřesnější GPS, a to ke stanovení rozměrů spíše než k vymezení pozice. K těmto účelům jim slouží sada dvou přesných GPS přijímačů a porovnávání jejich vzájemných poloh.
Časoměrné a frekvenční
Časoměrné GPS mají jen jediný úkol – poskytnout přesný čas. Přijímače využívají atomových hodin instalovaných v družicích GPS (přesný čas z družic je pro přijímač zásadní, neboť pozice se zjišťuje z doby radiového signálu letícího rychlostí světla od družice k anténě). GPS tak nabízí čas s přesností na 150 miliardtin vteřiny. Přesné výkonné časoměrné GPS se používají k synchronizaci astronomických observatoří, digitálních telekomunikačních sítí, seismografů, apod.
V příštím díle už si konečně přestaneme všímat družic, signálů, atomových hodin a lokátorů rybích hejn a řekneme si, k čemu nám doopravdy je taková věc na palouku uprostřed hustého lesa. K čemu nám je uprostřed hustého lesa bez palouku by měl každý vědět už po prvním dílu.
Nálada na lodi je výborná, sice nic moc domluva, ale faktor pařby se celou cestu pohybuje tak mezi trojkou a čtyřkou. I když máme batohy pod houpacími sítěmi a po týdnu tam už není takový úplný pořádek, o kterém se zmiňuje nápis na brazilské vlajce, nikomu se nic neztratilo. Jsem vůbec celkem překvapený jak se všichni k sobě chovají přátelsky. Většinu společného času hrajeme britskou karetní hru s názvem „Shit Head“ nebo brazilskou oblíbenou „Domino“.
Takže tedy váhám jestli lístek na loď do Porto Velha koupit nebo ne. Když koupím, pojedu, když nekoupím, zůstanu v tomhle městě navěky. Nebo aspoň do té doby, než znova zprovozní patnáct let zavřenou silnici přes Amazonii. Prý můžu do zítra přečkat na lodi. Aspoň něco. Už mě vede uličkami do vedlejšího přístavu, posadí na motorový člun a šátečkem zamávám. Ujedeme asi pět set metrů, vysadí mne na palubě a natáhne ruku se slovy pět reálů. V tom moje nervy, tolika prohrami natažené a nesnesitelným vedrem vyšponované k prasknutí, povolily. To už je vážně moc! Obořím se na něj, co si to jako dovoluje, že nic neřekl předem a že jsem si myslel, že je to v ceně jízdenky a tak dál, no, stejně si nerozumíme, on portugalsky, já napůl španělsky, napůl anglicky. Nakonec odchází s jedním reálem a já mám dneska první dobrý pocit z první vyhraný bitvy.
Konečně se můžu pořádně rozhlédnout po lodi. Zatím jsem tu skoro sám. Loď je to jako každá jiná v přístavu, asi patnáctimetrová, tříposchoďová. Jak později uvidím, systém přepravy je tento: první poschodí se naláduje nákladem. Od zemědělských plodin po těžkou techniku (představovanou dvěmi motocykly značky Yamaha). Druhé podlaží se zaplní lidmi, kteří si na háčky u stropu připnou houpací sítě – hamaky a to tak na husto, že hamaky vytvoří naprosto neprostupnou pavučinu, zvláště nebezpečnou, když v noci spěcháte na záchod (zrovna v tom čase takhle na záchod spěchávám víc než často a častěji, než mi je příjemné). Vrchní patro, které je kryté jen z části se využívá na odpočinek a socializaci s ostatními cestujícími. Je tam pár kajut, bar, židle a podél zábradlí lavičky.
Pojedeme zítra. To je jediné, co jsem následných několik dní slýchám. Proč nejedeme a jestli skutečně zítra pojedeme zjistit nedokážu. Jak jsem napsal, oni portugalsky, já česky…
Jedinou společnost mi dělá černý kněz z Guayany, který taky neumí portugalsky, ale hovoří plynně anglicky, francouzsky, španělsky a kdo ví jak ještě. Bohužel, naše náhledy na fungování světa a vesmíru se rozcházejí natolik, že se po několika rozhovorech snažím frekvenci našich konverzací držet na jediné únosné míře, tedy nekonverzovat vůbec. Nechápu, jak takový vzdělaný člověk může tak neskutečně plýtvat svým potenciálem a místo, aby třeba učil děti psát, když už chce být v životě užitečný, vykládá nesmysly pramenící z jeho víry. Na druhou stranu, křesťanství tvoří důležitou součást jihoamerických kultur a člověk se po nějaké době naučí onu středověkou nemoc tolerovat.
Čtyři noci trávím na lodi, která se nehýbe, každé ráno doufám, že teď už konečně vyplujeme a pokaždé jsem zklamán. Pátý den situace vypadá mnohem lépe. Přichází na loď více a více lidí, dokonce nějací mladí turisti ze Španělska a Mexika. Dávám se s nimi do řeči, vděčný za jejich bohatou slovní zásobu, jejíž nejčastějším slovem není ani „bůh“ ani „Ježíš Kristus“. Chvíli to vážně vypadá, že vyplujeme, ale po pár hodinách si opět všichni začínají něco šuškat a několik osob odvazuje a balí hamaky. Vůbec je zajímavé, že z těch přibližně patnácti dvaceti Brazilců, kteří na vyplutí čekají stejně dlouho jako já, čiší taková pohoda a odevzdanost. Nikdo se nerozčiluje, nikdo nenadává, nikomu nevadí, že neplujeme. Jako by měli dost času. Nevím sice, jak to mají v Brazílii zařízené s dovolenýma, ale já z toho už začínám být lehce rozladěný. Tentokrát to ale byl planý poplach, loď odjela na nějakou inspekci či co a po třech hodinách se zas vrátila. Tak jsme zas navázali naše houpací sítě a čekali dál. Moji noví přátelé z mexicko španělské skupinky ale situaci chytají do rukou podstatně pevněji než já. Na večer už mají peníze nejen za svoje lístky zpět, ale po menších problémech i za lístek můj a odcházíme. Přespíme u jejich brazilského kamaráda a druhý den společně najdem jinou loď.
Z jedné noci u brazilského programátora se staly noci tři. Žádná loď připravená k odplutí není. Byly to ale příjemnější dny, než na lodi. Poznal jsem město, čerstvé džusy z druhů ovoce, o kterém jsem ani nevěděl že existuje, křesťanský obřad podle indiánských tradic s magickým nápojem z džungle. Taky jsem zjistil, jak jsou v Brazílii vybaveni na hosty. V každém domě mají různě po místnostech háčky, na které v případě potřeby zavěsí houpací sítě. Praktické. Moji zachránci dost pospíchali, proto nakonec zvolili letadlo a já se naloďuji na loď, která je nejenže za poloviční peníze, a hlavně, která druhý den skutečně vyplouvá.
Čtyři dny. Přesně tolik dní má plavba do Porto Velha trvat. Samozřejmě, že trvá sedm dní. Vody v řece je málo a kapitán si netroufá plout v noci. Snažím se mu naznačit, že to za něj vemu, ale jde to těžko. Skoro nevychází z kabiny. Jednou dokonce jede před námi motorový člun a borci s tyčemi zkoušejí, jak je řeka hluboká. Na téhle lodi už nejsem tak sám. Jsou tu tři holčiny z Nového Zélandu, jeden Izraelec (nebo Izraelita???), tři Argentinci, jedna Francouzska a asi třicet Brazilců. Nálada na lodi je výborná, sice nic moc domluva, ale faktor pařby se celou cestu pohybuje tak mezi trojkou a čtyřkou. I když máme batohy pod houpacími sítěmi a po týdnu tam už není takový úplný pořádek, o kterém se zmiňuje nápis na brazilské vlajce, nikomu se nic neztratilo. Jsem vůbec celkem překvapený jak se všichni k sobě chovají přátelsky. Většinu společného času hrajeme britskou karetní hru s názvem „Shit Head“ nebo brazilskou oblíbenou „Domino“.
O jednu věc se z cesty musím podělit, a to je čistota, kterou posádka udržuje. Všechny odpadky, včetně PET láhví a plechovek od piva se schraňují ve velké plastové popelnici na horní palubě vedle baru a ta když se naplní, je vysypána do řeky. Když to vidím nezmůžu se na jedinou myšlenku. Nechápu. Prostě tomu nerozumím.
Pak, jednoho dne dopoledne, přirážíme k molu v Porto Velho. Balíme a je mi trochu smutno, že to končí. Byla to vážně prima jízda, úplně mimo čas a prostor. Házím batoh na záda a vyrážím přes město na autobusák. Odsud to do Bolívie už bude hračka, zbývá 200 kilometrů po silnici. S úsměvem si nakoupím takové ty malé sladké banány, s úsměvem přijdu na nádraží, s úsměvem požádám o jízdenku do Guayaramerin na brazilsko-bolivijské hranici a maník za přepážkou mi s úsměvem řekne, že žádný autobusy nejedou, že silnice je zavřená.
Čekáme na vyplutí. Zatím jen já a kněz z Guayany. Vybraná společnost.
Vstup Itálie do války v roce 1915 byl příslibem brzkého ukončení války, ale změnil se v dlouhou a vyčerpávající zákopovou válku, která na rozdíl od západní fronty procházela po Alpských hřebenech mnohdy vyšších než 3000 m.
V současné době je velké množství původních vojenských postavení zpřístupněno pomocí zajištěných cest (něm. Klettersteig) a mnoho z nich je přeměněno ve volně přístupná muzea. Cesty jsou různé délky a obtížnosti, proto si zde každý může přijít na své.
Vstup Itálie do války v roce 1915 na straně Trojdohody, byl příslibem brzkého ukončení války, ale změnil se v dlouhou a vyčerpávající zákopovou válku, která na rozdíl od západní fronty procházela po Alpských hřebenech mnohdy vyšších než 3000 m.
Před válkou byla Itálie spolu s Rakouskem a Německem členem tzv. Trojspolku – obranného uskupení. Podmínkou ovšem bylo, že Rakousko bude konzultovat s Itálií své kroky na Balkáně, což v okamžiku vyhlášení války Srbsku ze strategických důvodů neudělalo. Proto se Itálie cítila z Trojspolku vyvázána. Zpočátku zachovávala neutralitu, ale stále pomýšlela na možnost zisku jihorakouských provincií a města Terst. Přes diplomatickou snahu Rakouska a Německa vstupuje nepřipravená Itálie 23. května 1915 do války na straně Trojdohody.
Přes drtivou početní převahu se italským jednotkám nepodařilo dosáhnout rozhodujícího průlomu a provizorní fronta se stabilizuje na linii hřebenů Dolomit. Začíná zdlouhavá válka a každé sedlo a vrchol. Ve specifických podmínkách přichází na řadu nové způsoby boje, jako ražení minových štol a následné vyhození protivníkova postavení do povětří, budování kasáren a chodeb v ledovci (Marmolada) a nasazení speciálních horských jednotek, které dokázaly s plnou polní předvádět hrozivě vypadající horolezecké kousky.
Zvláště těžké boje probíhaly na jinak bezvýznamné vyvýšenině Monte Piana kolem které vedly přístupové cesty z Cortiny do jihorakouského Pustertalu. Na vrcholu se dnes nachází horský kanón vyrobený ve Škodových závodech a mnoho do skalního povrchu vysekaných postavení
O zdlouhavosti války svědčí i Italská postavení ukrytá před nepřátelskou palbou na Monte Cristalu. V zimním období umíralo více vojáků na následky zimy než vinou nepřítele. Nejvýznamnější minové chodby se nachází v blízkosti průsmyku passo Falzarego dlouhé více než 1 km.
Na jižní (italské) frontě proběhlo celkem 15 vojenských ofenziv z toho 12 italských. Válka v Dolomitech končí na podzim roku 1917, kdy Italové opouští svá postavení v důsledku pro ně se nepříznivě vyvíjející ofenzivy na řece Isonzo.
Konec války přichází až o rok později, kdy v důsledku naprostého hospodářského vyčerpání a vnitřního rozpadu kapituluje Rakousko – Uhersko. Jen pro zajímavost, průměrná váha rakouského vojáka na podzim 1918 byla méně než 50 kg.
V současné době je velké množství původních vojenských postavení zpřístupněno pomocí zajištěných cest (něm. Klettersteig) a mnoho z nich je přeměněno ve volně přístupná muzea Cesty jsou různé délky a obtížnosti, proto si zde každý může přijít na své.
Kdo z nás by neznal Adršpašsko-Teplické skály, nebo Broumovské stěny? Už malí školáci se v zeměpise učí, že je to pískovcový skalní masiv, táhnoucí se v délce několika desítek kilometrů podél česko-polských hranic. Ale věděli jste, že má svoji nádhernou tvář i na polské straně? Že ne? Tak přijměte pozvání k malé, virtuální prohlídce.
Kdo z nás by neznal Adršpašsko-Teplické skály, nebo Broumovské stěny? Už malí školáci se v zeměpise učí, že je to pískovcový skalní masiv, táhnoucí se v délce několika desítek kilometrů podél česko-polských hranic. Ale věděli jste, že má svoji nádhernou tvář i na polské straně? Že ne? Tak přijměte pozvání k malé, virtuální prohlídce.
Ještě temné a mlhavé náchodské ráno mne vytahuje z vyhřáté postele a láká do své zatím ne příliš přívětivé náruče. Včerejší radost z na dnes naplánovaného výletu je při pohledu z okna téměř na bodu nula, ale srdce se zatím nevzdává. Doufá a věří, že slunce, které svítí vždycky, byť někdy pouze nad mraky, přeci jen vyjde a hradbou zdánlivě neprostupné, těžké mlhy přinese teplo, světlo a radost..
Dobrá snídaně, šálek voňavé kávy, narychlo sbalená svačina a mé kroky již nedočkavě směřují k autu na parkovišti jednoho malého sídliště v Náchodě. Hraniční přechod do Polska je co by kamenem dohodil. Snaživě vytahuji svůj pas, ale celníci na obou stranách pouze apaticky mávnou rukou a já se tak ocitám na příjemné silnici, směřující do malebného městečka Kudowa Zdroj. Mým dnešním cílem je město Radków, vzdálené asi 20 km od hranic a ležící vysoko nad hraničním přechodem ukryté ve voňavých lesich mezi impozantními skalami. Alespoň takovou představu jsem si vytvořil na základě několika málo informací na internetu.
Daleko za sebou nechávám hustý, mlžný opar a s každým metrem, kterým stoupám nad Kudowu Zdroj, přibývá slunečních paprsků, až je celá obloha pokryta blankytnou modří. Věřit svému srdci a nevzdat se naděje. To mi blesklo hlavou, když jsem se blížil k Radkówu. Radost, že výlet do „Park narodowy gór Stolowych“ bude snad nakonec úspěšný, byla veliká. Ale jak už to tak bývá, s radostí chodí alespoň občas i zklamání. Radków je sice jistě nádherné město a okolní Stolové hory jsou určitě nádherné, nicméně pokud nevidíte ani na dva metry, panoramat si příliš neužijete.
Szczeliniec Wielki (Velká Hejšovina)
Szczeliniec Wielki je typická stolová hora obklopená ze všech stran kolmými stěnami. Spolu se sousedním podstatně širším a rozlehlejším Borem tvoří dominantu kraje. Na náhorní planině Velké Hejšoviny se rozkládá mohutná skalní plošina o rozměrech 600 x 300 metrů s krásným skalním městem ohraničeným téměř ze všech stran 60 metrů vysokými skalními stěnami. Na západě vystupuje menší plošina Szczeliniece M. (895 m.n.m), oddělená průsmykem ve výšce 867 m. Abychom mohli důkladně prozkoumat toto pozoruhodné dílo přírody, musíme zdolat 665 kamenných schodů, které vedou do průsmyku mezi Malou a Velkou Hejšovinou. Zde přecházíme na modrou tur.značku směřující dále nahoru k chatě PTTK, z jejichž severních teras jsou krásné panoramatické výhledy na polskou i českou stranu. Za chatou umístěnou na vysokém skalním srázu začíná placený prohlídkový okruh skalním městem v ceně 5 polských zlotých na osobu. Vedle hlubokých puklin a průrev (Piekielko, Diabelska Kuchnia), jsou tu labyrinty, tunely a ojedinělé skalní útvary, z nichž nejznámějším je Malpolud (Mamut), který je přímo symbolem Velké Hejšoviny. Po projití celého okruhu sestupujeme zpět po červené značce dolů ke vchodu do skalního města.
Co teď? Rezignovat na úžasné výhledy a přijmout s povděkem alespoň pobyt na čerstvém vzduchu? Tak to ne, nejsem tu tak často, abych si mohl dovolit mrhat časem. Zkusím se dostat zpět blíž k hranici, kde jsem projížděl sluncem prozářenou krajinou a skalní města byla dobře viditelná již z dálky.
Po zdolání několika set schodů a zaplacení vstupného v hodnotě padesáti korun českých /není třeba mít s sebou polskou měnu/ se nedočkavě nořím do labyrintu skal, těch nejbizarnějších tvarů. Velbloud, muflon, nebo opice, jsou pouhou částí z výčtu mnoha útvarů, které zde můžete nalézt. Pouze míra Vaší představivost je limitem, kolik jich objevíte.
Zastavuji v malé vesničce Karlów, které je v dálce obklopeno skalními útvary, zvídavě vykukující svými vrcholky nad špičky stromů. V místním Smíšeném zboží kupuji mapu a snažím se zorientovat. Nakonec se rozhoduji navštívit dvě skalní města. První se jmenuje Szczeliniec Wielki a druhé Bledne Skaly. Z malého karlówského náměstíčka se vydávám po žluté turistické značce a po chvilce stojím před červenou cedulí, oznamující „Park narodowy gór Stolowych“, jež je vstupem do prvního skalního města. Svižně vystupuji po schodech směřujících vysoko do skal a jako příjemné vnímám zrychlující se tep i dech. Slunce svými paprsky pronikajícími přes koruny stromů do nitra lesa vytváří kulisu, která nedává příležitost vnímat jakoukoliv počáteční únavu. Oči se sytí barvami, čich přemírou pestrých vůní a srdce jásá nad divem a nádherou, která se jmenuje tak obyčejně – příroda.
Pohled z nejvyšších míst labyrintu do krajiny bere dech. Hledím směrem do Čech i do Polska. To je však ukryto pod přikrývkou bělostných mraků a já se tak nemohu ubránit dojmu, že letím v letadle a pod mraky, v hloubce několika kilometrů pouze tuším pevnou zem. Zpočátku svým fotoaparátem fotím téměř vše co vidím, taková krása se mi v každém kamenném zákoutí, či za každou skalou naskýtá. Chvíli pobíhám po kamenech a skalách, chvíli sedím a zasněně vnímám krajinu pode mnou. Osvěžující vítr hladí moji tvář a slunce vytahuje z přírody kolem, ty nejkrásnější barvy. Sem tam potkávám dalšího, okolím nadšeného človíčka, ale jinak jsem v zajetí kamenné samoty. Pro někoho nepřijatelný způsob pobytu v přírodě, pro mne vítaná cesta k vnitřní očistě a přiblížení se hlouběji sobě samému.
Procházím Piekielkem (Peklíčko) a Ďáblovou kuchyní, které jsou hlubokými skalními stržemi s vlhkými a chladnými stěnami. Poněkud se rozplývají mé představy o žhavých a rozpálených místech pekelných. Pokud je v okolní krajině kolem 30 stupňů Celsia, jsou tato místa dozajista shromaždištěm návštěvníků, kteří odtud jen tak nepospíchají.
Nakonec přicházím ke konci okružní cesty po Szczeliniec Wielki a zanedlouho již stojím u auta a přemýšlím o další části cesty.
Já jsem se rozhodl pro variantu číslo tři. Nejet, ani nejít po silnici, ale zvolil jsem cestu lesem po modré turistické značce. Listnatý les mne přivítal záplavou podzimních barev.Zvuk aut se k mé radosti vzdaloval poměrně rychle, až nakonec bylo slyšet pouze šumění stromů a sem tam rozeseté bublající potůčky. Zpěv ptáků se nesl lesním chrámem všem příchozím na pozdrav. Lidi mám rád, ale hodinová cesta vzhůru nádherným lesem bez zástupu štěbetajících turistů, byla skutečně nesmírně osvěžující. Přicházím k malému obchůdku a pokladně u vstupu do skalního města. Před zakoupením lístku za standardní cenu, si ještě dávám dobrou kávu a seznamuji se skupinou českých učitelek z Nového Boru. Využily pár dní volna a vydaly se na společný výlet. Když jsem jim prozradil, že mám za sebou půlroční učitelskou zkušenost a od té doby si vážím každého kantora, byl jsem jejich. Protože prohlídku měly už za sebou, nakonec se loučíme a zatímco ony nastupují do autobusu, já se ztrácím v kamenném království.
Bledne skaly (Bludné skály)
Jsou tvořeny rozsáhlou, téměř pravidelnou sítí částečně klenutých průchodů a rozsedlin o hloubce 6-8 m mezi mohutnými skalními bloky. Putování v bludišti uzoučkých skalních chodeb plném tajuplných zákoutí a temných skrýší je nezapomenutelným zážitkem jen těžko srovnatelným se zážitky z jiných skalních měst ve Střední Evropě.
Opouštím Karlów a vydávám se směrem Kudowa Zdroj. Prudkým stoupáním po silnici kroutící se lesem jako had, se asi po 5 km dostávám k velkému travnatému parkovišti , které slouží jako výchozí bod cesty na Bledne skaly. Většina turistů dává přednost dosáhnout vrcholu vlastními vozy, které jsou pracovníky národního parku pouštěny pouze jednou za hodinu. Tím se provoz po komunikaci směrem ke skalnímu městu stává minimálním a pokud se některý turista rozhodne jít pěšky, není příliš obtěžován výfukovými splodinami, či hlukem, který do tak krásného prostředí opravdu nepatří.
Ne nadarmo se toto místo nazývá Bludné skály. Je skutečným labyrintem. Spletí uzounkých uliček mezi skalními masivy pomalu postupuji vpřed. Cesta vede po dřevěném chodníku a občas přemosťuje i malé jezírko, které zde ani v největších vedrech nevysychá. Nejednou jsem musel projít skalním tunelem, jehož tvar mne přinutil se sklonit téměř do podřepu. Obyčejná turistika zde pomalu ustupuje před gymnastickými výkony.
Nakonec, žel i zde přicházím k východu z labyrintu skalního ráje a čeká mne již pouze sestup k parkovišti . Cestu lesem volím naprosto automaticky a ani na chvíli nezvažuji možnost zkusit se vrátit po silnici. Byť malý kousek asfaltu připomínající civilizaci, mé srdce získat nedokáže.
Sedím v autě. Otevřenými dveřmi ke mně proniká lesní vzduch, pozdě odpoledne již docela chladný, ale neztrácející nic ze své vůně. Nechce se mi startovat, protože to znamená opustit tato krásná místa a vrátit se zpět do spleti domů, továren a obchodů. Ale rozum nakonec vítězí nad city a posílen vidinou dalších výletů na zatím neznámá místa, se pomalu spouštím sluncem zaplavenou silnicí směrem k hranicím.
Náchod. Auta, domy, ulice. Oči sice vnímají to lidské hemžení, ale srdce zatím stále vidí les, skály, cítí vůni vlhkého listí a slyší zvuky, kterých je mezi lidmi tak málo. Smutek doprovází každý návrat. Jen co duši dopřejeme vjemy po kterých touží, než se jich stačí byť poskrovnu nasytit, už se jí vzdalují. Tak snad brzy opět nashledanou, přírodo kdekoliv.
Chain of Craters Road na 30 kilometrů dlouhá silnice vede kolem několika lávových polí a kolem Pu’u Loa Petroglyphs – geometrické obrazce, zvířata i lidé ztvárnění v lávě. Hlavní atrakce je ale na „pohyblivém“ konci této silnice. Pohyblivém protože toto místo se vlivem proudící lávy neustále mění. Silnice je přerušena lávou. Pod černošedou hmotou bizardních tvarů se několika proudy teče láva do moře.
Haleakala
Haleakala NP se od Hawaii Volcanoes NP oddělil 1. července 1961. Dnes ho tvoří především kráter přibližně dvanáct kilometrů dlouhý a široký čtyři kilometry. Tento obří kráter vznikl erozí původně asi 4 000m vysoké sopky. Nikdo neví, kdy sopka vybuchla naposledy. Téměř jistě však vybzchne v příštích sto či dvěstě letech. Kombinace vody, větru, střídání teplot postupně vytvořila ve stěnách sopky dvě obří údolí – Ke’anae a Kaupö. Jak se údolí více a více zařezávala do hory, časem se spojila a vytvořila tak dnešní kráter. Dnes nejvyšší bod – 3 307m může být v zimě i pokrýt sněhem. Průměrná nadmořská výška dna kráteru činní 2 211m.
V průběhu času se sopka několikrát probudila a její exploze byly dokonce silnější nežli při jejím původním vzniku. Na dně velkého kráteru se vytvořily nádherné sopečné kužele. Také obě údolí, jež vytvořily kráter byla částečně naplněna černou lávou. Především ve východní části kráteru je povrch dna pokryt rozsáhlými lávovými poli. Východní stěny kráteru kde se často vyskytují mlhy a více prší, jsou pokryty pralesním porostem. Zde se nachází mnoho ojedinělých druhů ptactva. Západní část je více poznamenána erozí a barevně bohatší. Často připomíná povrch na Měsíci.
Kráter je zpravidla ráno obklopen oblaky jenž jsou zadržovány vně kráteru jeho stěnami. V odpoledních hodinách s oteplující se atmosférou se oblaka zvedají a především v oblastech Paliku (havajsky – vertikální útes) a Holua se provalují do kráteru v podobě hustých mlh. Počasí je ale těžko předpovídatelné a mění se každým okamžikem.
V těchto specifických podmínkách vzniklo několik ojedinělých druhů rostlin jenž nežijí nikde jinde na světě. Mezi nejznámější patří silversword. Tato rostlina žije čtyřicet až padesát let nežli jednou vykvete a pak zahyne.
Od visitor center vede do kráteru asi nejčastěji používaná stezka – „Sliding Sands“.
Kempy – v samotném kráteru jsou celkem tři místa, kde se dá přenocovat. V Paliku, Holua a Kapalaoa jsou postavené chatky. O místa se pro velký zájem pořádá loterie a za permit se platí. Kempy Paliku a Holua jsou určeny i pro stanování. Zde je nutný permit vydávaný zdarma v informačním centru. Celkem je povoleno v kráteru nocovat třikrát. Na všech třech místech je voda která se ale před použitím musí upravit.
V dalších dílech seriálu se dočtete o sopce Mauna Loa, Diamond Head a nějaké informace o dopravě na Hawaii, takže vydržte.
Mimo kráter jsou další dva kempy. Povolení není vyžadováno. Zde mohu jenom doporučit přespat dvakrát v kempu Holua, třetí den se přesunou k Paliku a vyšlápnout si neudržovanou stezku vedoucí na severní okraj kráteru. Další den sejít po 11,5 kilometrů dlouhé stezce skrze Kaupo Gap k popbřeží na jihovýchodě ostrova. Při tomto sestoupení překonáte 2 013m výškového rozdílu. Na konci stezky je malinký obchod. Litr vody zde stál $2. Odtud můžete stopovat do pobřežní části parku zvané Kipahulu. Ačkoliv jde o několik kilometrů nezpevněné cesty, provoz zde byl docela velký (jde o jedinou silnici kolem ostrova, takže kdo se nechce vracet musí projet).
Kipahulu – část Haleakala National Park ležící vně kráteru na návětrné straně ostrova se od barevně pestrého vnitřku kráteru velmi odlišuje. Srážky zde dosahují až 1 570mm. Svahy jsou porostlé bujným nepůvodním pralesem.
Přímo u silnice vedoucí kolem ostrova se nachází Ohe’o Gulch – několik bazénků lemovaných černou lávou vytvořených potokem a kaskádovitými vodopádky. Tyto bazénky přímo vybízejí k osvěžení. Koupel uvítáte o to více protože se pro častý výskyt žraloků a nebezpečných proudů, nedoporučuje koupat v moři. Hned v sousedství na břehu je také jeden ze dvou kempů u kterých se nevyžaduje povolení. Kemp ale není vybaven zdrojem pitné vody. Voda z potoka údajně není pitná ani po úpravě pomocí tablet, filtru či varu.
Na svazích kráteru se vyskytuje mnoho vodopádů. Aby se člověk k některým dostal, musel by podniknout náročnou túru. K jiným jako k Waimoku Fals (120m) a Makahiku Falls (55m) vede již pohodlná tři kilometry dlouhá stezka. Již samotná stezka je plná zajímavostí. Např.vede skrze hustý bambusový les, či kolem pro mne neznámeho druhu stromu jenž má vodorovné větve rozprostírající se do velké dálky a vyrůstající z prapodivného kmene připomínající svazek prutů.
Hawaii Volcano
Mnoho lidí, stejně jako já, je při prvním setkání se sopkami v tomto národním parku překvapeno. Nejde o žádné strmé kuželovité kopce jako Mt. Rainier či Mt. Fuji ale o velice pozvolna se od hladiny oceánu zvedající si se kopce jenž jsou na svém vrcholu zakončeny obrovskými krátery zvanými caldera – kotel. Taková rozměrná rokle vznikla propadnutím vrcholu hory pod kterým se láva smrštila či odplavila do okolí. Erupce havajských sopek mají většinou pomalý ale dlouhotrvající průběh. Proto lze relativně bezpečně a z blízka pozorovat tekoucí lávu.
Přímo v centru parku se nachází Kilauea Caldera (Chrlící kotel). Kráter dlouhý 4 a široký 3,2 kilometry je ohraničen na 120 metrů vysokými stěnami. V době, kdy jej navštívil Mark Twain byl vyplněn rozžhavenou lávou a představoval lávové jezero hluboké až 400m. Postupem času se dno kráteru zaplňovalo další lávou až se vyzdvihlo na dnešní úroveň.
Procházka kráterem představuje neopakovatelný zážitek. Z trhlin stoupají k nebi sloupce dýmu a vy můžete cítit horký dech sopky….Kam se podíváte najdete surealistické útvary vytvořené lávou. V jihozápadní části se nachází současný domov Pele (Bohyně ohně) Halema’uma’u – kráter v kráteru hluboký na 90 metrů s kilometrovým průměrem.
Východně od kráteru se nachází Thurston Lava Tube – tunel který vznikl prouděním lávy pod již zpevněnou vrstvou vrchní části lávy jež vychladla dříve. Jak láva postupně odteče vznikne tunel. V okolí je ukázka původního pralesa jenž se již téměř nikde jinde nevyskytuje.
Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete informace a fotografie o dalších zemích, které autor procestoval. Jeho stránky najdete na adrese vlasta.org
Pouze necelý kilometr od Kilauea Caldera je u silnice #11 postaven Namakani Paio kemp. V tomto kempu můžete týden stanovat zdarma. Je zde pitná voda. Okolí kráteru tvoří řídká vegetace, keře porostlé mechem, poušť ale i hustý deštní prales. Takto pestrému okolí umožnil vzniknout fakt, že jednotlivé oblasti byly pokryty vytékající lávou v jinou dobu a tak i vegetace měla v různých místech jiný časový prostor se usadit.
Chain of Craters Road na 30 kilometrů dlouhá silnice vede kolem několika lávových polí a kolem Pu’u Loa Petroglyphs – geometrické obrazce, zvířata i lidé ztvárnění v lávě. Hlavní atrakce je ale na „pohyblivém“ konci této silnice. Pohyblivém protože toto místo se vlivem proudící lávy neustále mění. Silnice je přerušena lávou. Pod černošedou hmotou bizardních tvarů se několika proudy teče láva do moře. Místo kontaktu lávy s mořem lze identifikovat pomocí plynů jež se zde uvolňují. Budete-li mít štěstí spatříte vytékající lávu. Byl jsem překvapen, jak během pouhých několika málo minut žlutočervená žhavá láva (až 1 160°C) změní vzhled a splyne s okolní černošedou. I na starší lávě jsem vnímal sálající žár a teplo. Pohyb v oblasti aktivní sopky stejně jako na lávou tvořených plážích znamená určité riziko. Doporučuji shlédnout info.
Západní okraj národního parku je tvořen vrcholem nejmohutnější (měříme-li ode dna oceánu) sopky světa – Mauna Loa.
Vstupuji na brazilské imigrační. Moderně zařízená, leč stará a
oprýskaná budova, vybavená dvěma psacími stroji, třemi úředníky,
četníkem s nablýskanou brokovnicí a přísným výrazem a brazilskou
vlajkou na stěně. „Nemáte v pasu vízum, vraťte se zpátky do
Santa Eleny“ říká s přimhouřenýma očima úředník, zatímco
si četník láskyplně přejíždí konečky prstů po brokovnici. No to víte,
taková situace nepotěší.
Napříč Amazonií
Sedím na náměstíčku v Santě Eleně, kousek od hranic s Brazílií. Zvažuju co dál. Můj původní plán zůstat ve Venezuele, najit si tam nějakou práci a učit se španělsky je v troskách už po 14ti dnech. Ne, že by Venezuela nebyla pěkným místem, mají tam hory, džungle, moře, litr benzínu za par korun, pěkný holky, vlastně všechno, co si můžete přát. Ale taky vysokou kriminalitu a celkově takovou nervózní atmosféru. Když i místňáci, u kterých jsem pobýval, se setměním zavřou na dveřích u domu mříž a začnou ukazovat starou, rezavou, ale tutově funkční pistoli, člověk si na dovolené moc nepřipadá. Ani to, že tu pistoli ukazuje padesátiletá paní domu v kostkované zástěře oblečené na ostro, člověka vůbec neuklidní. Přesto neodjíždím ze strachu, až tak horké to tu není, jen mi nesedí ta neuvolněná atmosféra. Možná jsem se nezdržoval na těch správných místech, možná je to rozdíl mezi tím, když ve Venezuele cestuju po venkově a tím, když chci ve Venezuele dlouhodobě pobývat, čili tak nějak krátkodobě žít.
Santa Elena je nudné městečko s vlhkým, horkým klimatem, trochou tradičních odpadků v příkopech, nefunkčními telefonními budkami, pod mostem uprostřed města v zarostlým potoce povalujícím se krokodýlem a s přejetým červeno černo bílým hadem na silnici (ne, nezjišťoval jsem, jestli to byl ten super jedovatý druh, nebo ten vychcánek, co ho imituje, jen jsem se od té doby držel dál od houští).
Můj nový plán přejet Brazílii a pobýt nějaký čas v Bolívii nabýval s každým ujitým metrem k Brazilské hranici jasnějších kontur. O Bolívii jsem slyšel samé pěkné věci a začínám se tam těšit.
Hranice s Brazílií byla dál než jsem čekal a tak jsem použil místní MHD. Už když otřískaná dodávka zastavovala, byla k prasknutí plná. Maminka s dětma, starší pán a já s velkým batohem jsme se však dovnitř nějakým záhadným způsobem vsublimovali. Ještě se mi nikdy nestalo, že bych zůstal na chodníku. Dopravu totiž zajišťuje nespočet soukromých společnůstek a ty si nenechají ujít žádný kšeftík. Veřejnou dopravou jsem se po Jižní Americe něco nacestoval a musím říct, že jsem se nikdy nesetkal s takovou nevraživostí mezi cestujícími jako v pražské tramvaji. Když už někdo vycení zuby (nebo oblast, kde normálně zuby bývají), je to vždy v přátelském úsměvu a ne proto, že vám chce ukousnout ucho. Tady za mne ona maminka s dětma dokonce zaplatila jízdné. Brazilská hranice. Hranice neznáma. První nenavštívená země latinské ameriky do které vstupuju sám. Navíc je Brazílie zemí, kde mluví portugalsky. Portugalština sice zní jako když se opilý Francouz snaží mluvit španělsky a já jim nerozumím ani slovo. Fakt. Přitom se říká, že je to španělštině velmi podobné. Není. I rodilý španělský mluvčí má s portugalštinou problémy. Ale naopak s Italem si Španěl povykládá téměř plynule. Pche. Ale ono to zas až tak nevadí. Oni se ti Brazilci baví stejně jen o fotbale a o tom českým vědí i tak víc než já a nepotřebují mne tedy kvůli novinkám v klubech. Vstupuji na brazilské imigrační. Moderně zařízená, leč stará a oprýskaná budova, vybavená dvěma psacími stroji, třemi úředníky, četníkem s nablýskanou brokovnicí a přísným výrazem a brazilskou vlajkou na stěně. „Nemáte v pasu vízum, vraťte se zpátky do Santa Eleny“ říká s přimhouřenýma očima úředník, zatímco si četník láskyplně přejíždí konečky prstů po brokovnici. No to víte, taková situace nepotěší. Chvilku si to však vysvětlujeme, až druhý úředník vytáhne stoh papírů, ze kterých se vyklube nejnovější aktualizace vízové povinnosti. Prý jak dlouho se hodlám zdržet. „jen přejíždím do Bolívie, takže pár dní“ odpovídám rozšafně. Mám ale velké štěstí, jak se teprve ukáže, že tentokrát se mým doporučením úředník s přimhouřenýma očima neřídí a mně v pasu zasychá razítko s měsíční platností.
Jako každé hraniční město, i tady to žije trhovci a obchodem. Já si jen měním venezuelské Bolívary do brazilských Realů a jdu na autobusák. Podle mé mapy v učebnici Španělštiny odhaduji cestu na hranici s Bolívií tak na tři, maximálně čtyři dny. Ze začátku ubíhá cesta pěkně, superluxusním autobusem do Boa Visty, přestup na další pěkný autobus do Manausu, klimatizace, za okny krajinka s výrazným zemědělským motivem a holandští spolucestující, kteří, když jim říkám o pověsti Nizozemců v ČR, ve který hraje v hlavní roli karavan, s úsměvem obracejí oči v sloup a odpovídají: „ach ne, tak u vás taky?“
Město Manaus je neuvěřitelné tím, že se jedná běžné velkoměsto, které je však uprostřed amazonské džungle. Žijí tu přibližně dvě třetiny všech obyvatel brazilského státu Amazonie, který má okolo 2,8 miliónu obyvatel. Město bylo založeno 1669 jako malá pevnost São José da Barra, jako obrana proti Španělům. V roce 1832 bylo přejmenováno na Manaós, což v jazyce místních obyvatel znamená Boží matka. Mezi roky 1890 a 1920 zažilo město obrovský rozvoj díky kaučuku. Zlaté období skončilo vynálezem syntetické gumy. Město se rozkládá téměř na rovníku, takže den je tu přibližně stále stejně dlouhý jako noc a hlavně slunce vám v poledne smaží přímo na pleš, což je dokázáno tím, že stojíte svému stínu na hlavě. Další zajímavostí je to, že slunce po obloze skutečně pospíchá. To je dáno vaší vyšší obvodovou rychlostí na rovníku.
Chci si v Manaosu na autobusáku koupit lístek do města Porto Velho, odkud je to do Bolívie co by kamenem dohodil. Ó, jak jsem narazil. Prodavač mi vysvětluje, že autobusy do Porto Velha nejezdí, že silnice je už 15 let zavřená a že mám jet lodí. Házím batoh na záda a přes všechny rady ohledně MHD jdu do přístavu pěšky. Vedro. Lepkavo. Nekonečné město. Vedro. Lepkavo. Jdu hodinu a scenérie se nemění. Rušná ulice, domy, takový paneláky. Jdu dvě hodiny. Ruce se mi kvůli batohu už ani neprokrvují, dávám odpočinky čím dál častěji, tričko můžu ždímat. Rozhoduju se přeci jen pro tu MHD. Né že bych to nedošel, to zas né, ale asi bych zdechnul vedrem a naprostým vyčerpáním.
Nejhorší na MHD je to, že v každém státě, někdy i v každém městě mají jiný systém přepravy. Kupují se tady lístky dopředu jako u nás? Nebo mně skásne řidič? Nebo pomocník? Leze se do autobusu předními dveřmi, nebo zadními? Zastavuje autobus na zastávkách, nebo na něj stačí mávnout? V Manausu lezu do autobusu zadními dveřmi, koupím si u sympaticky nevrlé paní s obočím jako Brežněv lístek a prolezu turniketem si sednout. Jednoduché. Jen v tom mrňavém turniketu, který sahá až po strop, si připadám s obrovským batohem jako ježek v kleci. Zašprajcnu se a už už začínám vzlykat. Ale po chvilce si vzpomenu na poučku „když nastavíme nejdelší osten tak…….“ a s úspěchem si sedám na židle.
Autobusem jedu ještě dlouho, proklatě dlouho, než se dostanu do centra do přístavu. Koupit lístek si člověk může na dvou místech. Jedno je oficiální, v klimatizované hale a druhé je sice taky oficiální, ale v sousední části přístavu, u různých obchodníčků a překupníčků. Ale o tom zatím nevím. Lístky v hale jsou proklatě drahé, ale ani se nestihnu pořádně porozhlídnout a už mě má ve spárech nahaněč a ptá se, kam jedu. Zavede mne ke „kapitánovi“ a ten hodí cenu 150 Realů (jeden Real v té době asi 14 Kč). To se mi zdá skutečně hodně a tak poděkuji a vyrazím hledat něco levnějšího do města. Centrum se rozkládá hned u přístaviště a já sázím na cestovky v okolí. Bezúspěšně. Nic. Nada. Jak zpráskaný pes se vracím do přístavu a před halou vyhledám kapitána. Vysázím 150 reálů a v duchu pláču. Ještě víc začnu plakat, když se dozvím, že loď vyplouvá až zítra. Zítra! To je přímo nehoráznost, takového času ztratit tady, uprostřed Brazílie. Jen ještě nevím, že dobrodružství právě začíná.
Centrum Manaosu, věřil by někdo, že jsme uprostřed džungle?
Na přelomu srpna a září 2006 jsme měli během dvou týdnů, po které trvala expedice uskutečněná v rámci programu Edie, příležitost maličko nakouknout do centrální části Mongolska. Kromě mnoha zážitků jsme si z této krásné země odváželi také plné karty fotografií. Jak už to tak bývá, některé se povedly, jiné ne. Práce na úpravě vlastních fotek a prohlížení úlovků dalších účastníků naší expedice mě přiměly k zamyšlení nad tím, co a jak se dá fotit v nejvnitrozemštější zemi světa.
Mongolsko je země krásná a veliká. Středoevropanovi zvyklému na to, že při ujetí pár desítek kilometrů krajina několikrát změní svůj charakter, může zdejší krajina připadat tak nějak pořád stejná. Vzdálenosti jsou zde zkrátka trochu jiné. Pro fotografa je to ale země příjemná.
Hlavní město Ulánbátar je místo fotograficky těžko uchopitelné. Zvlášť pro turistu batůžkáře, který se zde nehodlá příliš dlouho zdržet a spěchá do terénu.
Poněkud ošuntěle působící chaotické město obklopené nekonečnými jurtovišti pokryté prachem přinášeným větry z okolních stepí na první pohled lehce ohromí, ale člověk ho musí nejdřív prochodit a pochopit, což přece jen nějakou dobu trvá. Nejsnadnější fotografovou kořistí se tak nejspíš stane klášterní komplex Gandan, případně tržiště na jižním konci města. Na těchto místech je focení celkem bezproblémové. V hlavním templu v Gandanu je potřeba počítat s nutností zaplatit za fotografování a filmování velmi slušně a mile, leč nekompromisně vymáhaný drobný obulus. Chlapík nás nakonec donutil smazat kus videozáznamu, pár fotek jsme díky včasné výměně karty zachránili. S poplatkem za fotografování je potřeba počítat také v muzeích.
Každopádně focení v hlavním městě vyžaduje alespoň drobnou přípravu a prochození terénu. Provoz na ulicích je asijsky chaotický jak na silnicích, tak na chodnících. Celkem zajímavou kořistí pro fotografa mohou být místní veřejní telefonisté a další lidičkové snažící se všemožně uživit, počítejte ale s tím, že často buď utečou ze záběru, nebo si řeknou o nějaký bakšiš. V noci zas potkáte na ulicích různé týpky, kteří dokáží být spíš nepříjemní, než přímo nebezpeční.
Na přelomu srpna a září 2006 navštívila Mongolsko skupina sedmi mladých lidí z různých koutů Česka, kteří zde pod vedením dvou vedoucích a místních průvodců plnili podmínky programu Edie.
Program Edie (v plném znění Program pro mládež, Cena vévody z Edinburghu) je mezinárodní nesoutěžní program určený mladým lidem od 14 do 26 let, kteří chtějí pracovat na svém zdokonalení. Program založil v roce 1956 manžel britské královny princ Filip, vévoda z Edinburghu. V současné době je do něj u nás zapojeno okolo čtyř stovek lidí.
Co se týče fotografování na mongolském venkově, tak se mi skoro chce souhlasit s autorem jedné knihy o fotografování, který tvrdí, že pro pořízení kvalitní krajinářské fotografie je nutné mít mimo jiné i auto s náhonem na všechna čtyři kola s pochůznou střechou. Mongolsko (alespoň ve své střední části) je povětšinou mírně zvlněná step s horami kdesi v dálce a vyloženě svádí k pořizování panoramatických fotografií. Na to je ale často výhodné mít trochu nadhled. Není problém požádat řidiče, aby vyjel někam na mírně vyvýšené místo, případně je dobré použít auto jako rozhlednu a fotit ze střechy. Velice příjemná je i skutečnost, že se zde nachází minimální množství různých krajinohyzdných prvků, takže se povětšinou do záběru téměř nepletou různé sloupy, dráty, potrubí, atomové elektrárny a jiné smetí, nehledě na to, že nebe není počmárané množstvím stop po letadlech.
Nejen panoramaty je živ fotograf. Kdo nemá na fotce alespoň jednoho koně, krávu, jaka, velblouda, ger (jurtu), ve stepi volně pohozenou kostru velkého zvířete, ovoo (posvátné místo), ten jako by v Mongolsku nikdy nebyl. Samozřejmě i různé další zajímavosti a pozoruhodná místa se najdou, jen vzdálenosti mezi nimi bývají holt o trochu větší, než na co jsme zvyklí od nás.
Při focení lidí na venkově taky obvykle nenarazíte na zásadní problém. Občas se stane, že někdo před foťákem uteče, jako třeba holky, které na tržišti v Tsetserlegu prodávaly piniové oříšky, častěji ale se fotografovaní začnou „stavět do pozoru“. Foťák se tak může stát i docela dobrým komunikačním mostem. Nespornou výhodou digitálů je možnost okamžitého zobrazení pořízeného snímku. Při komunikaci s místními tuto vlastnost oceníte za předpokladu dostatku baterek. Kdesi na Internetu jsem narazil na doporučení vzít si s sebou polaroid a použít okamžitou fotku jako drobný dárek při výměnném obchodu. Když o tom tak přemýšlím, tak to není špatný nápad. Pro živé fotky je někdy dobré použít fígl focení ve dvojici, kdy pomocník fotografovaného zabaví a fotograf má pak dostatek času a klidu na práci.
Pokud byste chtěli dotyčnému poslat fotku a zapomněli jste jej požádat o adresu, naskýtá se teoretická možnost doručení využívající zajímavé vlastnosti místní pošty. Jak jsme se dozvěděli, tak v kočovnických oblastech bývá problém s udáváním nějaké stálé adresy. Pošta to řeší tak, že se na adresu uvede jméno a oblast, ve které se adresát naposledy vyskytoval. Jednou za čas do dané oblasti vyrazí pošťák v gazíku a adresáty prostě dohledá. Úspěšnost prý je poměrně velká. Vzhledem k tomu, že lidé na venkově se mezi sebou (prý) poměrně dobře znají, naskýtá se možnost poslat fotku jako pohlednici a do adresy uvést, „doručte člověku na fotografii v obasti té a té“. Osobně jsem to ale nezkoušel.
Na konci léta, kdy jsme byli v Mongolsku my, je počasí celkem stálé a pěkné. Zamračeno a deštivo bylo podle zákona schválnosti jen v době, kdy jsme byli v Charchorinu a chtěli fotit místní klášter.
Dle mého subjektivního dojmu je světlo o něco méně ostré, tedy měkčí, než při srovnatelném počasí ve stejném období u nás.
V Mongolsku si přijdou na své fotografové ptáků. Zejména všelijakých dravců, volavek a jeřábů jsme viděli nepočítaně.
Rozhodně se vyplatí mít s sebou polarizační a přechodový filtr, dostatek baterií a hlavně štěteček, ofukovací balónek a utěrku na optiku. Prach je všudypřítomný.
Všelijakých kostí a koster je na stepi nepočítaně.
Charchorin, klášter Erdene Zuu.
Jezdí už od malička
Vzdálenosti tu nejsou pro lidi, ale tak akorát pro koně.
Tržiště v Tsetserlegu. Ještě před tím, než si holky všimly foťáku. Pak s chichotáním zmizely.
Charchorin, klášter Erdene Zuu. Zákon schválnosti zapracoval. Zrovna tady pršelo. Aspoň je obloha trochu dramatická.
Ovoo – posvátné místo. Doporučuje se třikrát obejít ve směru hodinových ručiček a při každém kole něco přihodit. Toto je největší ovoo, které jsme viděli.
Ulánbátar, klášter Gandan. Měli jsme štěstí. Přichomýtli jsme se k návštěvě dalajlámy.
Ulánbátar, tržiště. Seženete tady všechno možné od tradičních výrobků po čínský textil a solární panely.
Ulánbátar, tržiště. Seženete tady všechno možné od tradičních výrobků po čínský textil a solární panely.Některé zboží se dodělává přímo na místě. V tomto případě dveře geru (jurty).
Auto jako rozhledna a stanoviště fotografa.
Mongolsko je krajina panoramatická. „Popsané skály“
Fotograf se stává středem zájmu, zvlášť, když obrázky jsou na digitálu hned vidět.
Kdo nemá na fotce ger (jurtu), jako by v Mongolsku nikdy nebyl. V tomto případě ger v rozloženém stavu těsně před postavením.
Včí kůže.
Ulánbátar, klášter Gandan. Jeden z mála, který přežil komunisty.
Ulánbátar, tržiště. Seženete tady všechno možné od tradičních výrobků po čínský textil a solární panely.
Venkovská města
Na písečných dunách
Ulánbátar, klášter Gandan. Příležitost porozprávět s mnichy. Tedy v tomto případě mníšky.
Najednou auto zastavuje. Řidič a jeho pomocník nasazují holínky, do ruk berou lopaty a začínají jeden kužel soli přehazovat na korbu. V tu chvíli mi dochází váhavé přikývnutí řidiče, že jede na Salar. Co budu dělat? Na korbě zůstat nemůžu, pomáhat házet sůl nejdu, leda bych měl holínky a stovku na hodinu. Sundávám boty, hážu batoh na záda a vyrážím na cestu zpátky. Jde se blbě, ta sůl je taková ostrá a do mých zhýčkaných nožiček dost píchá. Ale aspoň mi to ty nohy umeje.
Bolívie – Salar de Uyuni
Po chvilce hledání konečně stojím na výpadovce z Uyuni směrem na Colchani a solná jezera. Nikde nikdo. Vytahuju avokádo a jen tak na sucho ho do sebe láduju. Dojídám první půlku a přicházi ženská, přibobkne do stínu a čeká. Dojídám druhou půlku a přijíždí pickup. Máváme, naskakujem na korbu. Tam už jsou dva lidi. Jeden chlapík se se mnou dává do řeči. Taky jede na Salar, naplnit PET láhev slanou vodou. Prý je léčivá.
Já si myslím, že může pomoct jen v případě zácpy, ale nic mu neříkám a už vůbec mu to nehodlám dokazovat. I když zácpu mám. Ale protože na cestách mám buď zácpu nebo průjem, nemám zrovna chuť se té mé zácpy zbavovat.
V Colchani platíme 5 pesos řidiči pickupu a obratem, již jako kamarádi naskakujem na náklaďák, jehož řidič, na dotaz, jestli jede na salar, váhavé přikyvuje. Náklaďák je celý od soli, na korbě nějaké to nářadí. Jedem. Nechávám se unášet příjemným pocitem toho, jak krásně mi to všechno vychází. Rozhlížím se po krajince a sleduji, jak se mění z pouštní barvy na barvu bílou. Najednou náklaďák lehce hodí a my sjedem do vody. Brodíme se asi dvaceticentimetrovou vrstvou vody a „pevnina se vzdaluje“. Obrázky to jsou parádní, modré nebe, modré jezero, bílé kužely natěžené soli.
Najednou auto zastavuje. Řidič a jeho pomocník nasazují holínky, do ruk berou lopaty a začínají jeden kužel soli přehazovat na korbu. V tu chvíli mi dochází váhavé přikývnutí řidiče, že jede na Salar. Co budu dělat? Na korbě zůstat nemůžu, pomáhat házet sůl nejdu, leda bych měl holínky a stovku na hodinu. Sundávám boty, hážu batoh na záda a vyrážím na cestu zpátky. Jde se blbě, ta sůl je taková ostrá a do mých zhýčkaných nožiček dost píchá. Ale aspoň mi to ty nohy umeje. Jdu asi deset minut, když tu zastaví turistická Toyota a z jezera mně vysvobodí zpět na okraj poblíž Colchani. Nabídku komerční cesty na jezera odmítám. Přece musí být cesta! Vracím se zpátky do Colchani. Nikde nikdo. Spása ve formě německých turistů s vlastním offroadem jedoucí na jezera se nekoná.
Salar de Uyuni je se svými 10 582 čtverečními kilometry největší solné území na světě. Nachází se v Departmento de Potosí na jihozápadě Bolívie, v blízkosti 3650 metrů vysokého hřebenu And. Hlavní minerály, které se na Salaru těží je kamenná sůl a sádrovec. Před čtyřiceti tisíci lety byla celá oblast součástí obrovského prehistorického jezera Minchin. Když jezero vyschlo, zanechalo za sebou dvě dnešní jezera, Poopó a Uru Uru a dvě hlavní solné pouště, Salar de Coipasa a větší Uyuni. Uyuni je přibližně pětadvacetkrtát větší než mnohem známější Bonneville Salt Flats v USA. Salar de Uyuni obsahuje 10 miliard tun soli, ze kterých je téměř 25 tisíc tun ročně těženo. Každý listopad se Salar de Uyuni stává hnízdištěm třech druhů jihoamerických plameňáků – Čilského, Jamesova a Andského. Je to také častá turistická destinace lákající hlavně hotelem ze soli a několika tzv. ostrovy.(Zdroj: Wikipedia)
Přicházím k městečku, ta cesta se v té absolutní rovině neuvěřitelně vlekla, a vidím autobus. Věřte nebo ne, ten autobus jede na druhou stranu jezer!
Naskakuji, platím dvacku a už se vezu na Isla de Pescado (který se tak nejmenuje, ale o tom později). Mám jistotu, že druhý den můžu jet zpátky do Colchani, nebo pokračovat na druhou stranu jezera. Skvělé. Autobus míjí místo, kde těží sůl málomluvní chlapíci a pokračuje vodou dál a dál. Řikám si, že není možné, že v té soli autobus vydrží tak dlouho. VŽdyť nejedu nějakým retrotvarovaným novým strojem, ale poctivým třicet, čtyřicet let starým autobusem. Neuvěřitelné. Po chvíli se krajina změní. Končí mokrá část jezera a my vjíždíme na vyschlou, zářivě bílou, nekonečnou pláň. Pochvaluji si, jaká je výhoda cestovat mezi suchým a mokrým obdobím. V suchým totiž, je jezero vysušené a bíle, s modrou oblohou zatímco mokré období má sice zataženou oblohu, ale je pokryto několikacentimetrovou hladinou vody a vypadá jako nekonečně velké zrcadlo. Frčíme si to ještě nějaký ten kilometr, když se v dálce objěví ostrov. Vystupuji a kochám se. Tohle se nedá popsat slovy a dokonce i fotografie mají problémy s výrazovými prostředky.
Ostrov je celý porostlý kaktusy, které rostou centimetr za rok. Dávám se do řeči se správcovou a dozvídám se spoustu zajímavých věcí o ostrově. Mimo jiné i to, že ostrov se jmenuje Inka wasi a název Isla de pescado nebo pescadero je nesprávný, ale zažitý. Dovoluje mi na ostrově přespat. Je to výsada pro ty, kteří tam přijedou autobusem, nebo na kole. Účastníci zájezdu na ostrově spát nesmí. Západ a východ slunce patří k nepopsatelným věcem a tak je popisovat nebudu. Zajeďte se na to podívat sami.
Paní správcová, taková mladá paní, udělala pro ostrov tolik, že by měla dostat nějakou medaili. Vymezila jen jedno místo na parkování pro turistické ofroady, dříve prý parkovali a dělali piknik kde je napadlo, zřídila chodníčky kvůli ochraně kaktusů a odpadkové koše, zavedla solární panely atd. V Bolívií se s ochranou příroy moc cavyků nedělá a tak doufám, že tohle je první kapka moderní ochrany přírody této nádherné země. Velice rád jsem zaplatil vstupenku na ostrov, protože vím, že ty peníze jsou použity na správnou věc.
Přemýšlím co dál. Projet Salar MHDčkem asi nepůjde. Můžu se zítra vrátit zpět, anebo zkusit odchytnout nějakou cestovku, která by měla volné místo v Toyotě a zkusit získat dobrou cenu. Druhá varianta vyhrává.
Ráno mně vzbudila správcová, abych nezaspal východ slunce, který byl skutečně parádní, pak jsem si šel ještě lehnout a na chvíli usnul, no a teď oplenduju na místě, kam přijíždějí turistické Toyoty. Za den přijede tak padesát aut. Turisti se vyhrnou, proběhnou ostrov, průvodce jim zatím udělá něco k snědku, najedí se, naskládají se do auta a jedou dál. Z jednoho z aut vylezly holky z Holandska, se kterýma jsem se potkal v Potosí. To bylo radostné shledání!
Jeden chlapík, dokonce sám majitel cestovky, mi nabízí místo v druhém autě za 50 USD. Říká, že mám brát nebo nechat, že smlouvat nebude. Tak to beru a rozhodně nelituju. Ta cesta stojí za to. Dokonce bych řekl i za víc. A jsou to končiny, kam se prostě jinak nedostanete.
Řidič druhého auta přivazuje batoh na střechu k ostatním zavazadlům, já se nasoukám dozadu, seznámím se s párečkem z Argentiny, dvěma bezva Italkama ve středních letech a jednou starší Němkou s českými kořeny, která si neustále na něco stěžuje a můžem jet.
Solná jezera, kam až oko dohlédne
Kupky soli, připravené na odvoz
Linkový autobus odjíždí a já zůstávám na „ostrově“ Inkahuasi
Výhled do slaného okolí
Západ slunce všechno takhle zbarví
Hlavní tepna do Uyuni, na pár hodin zablokovaná protestujícími
Kaktus vyroste o jeden centrimetr za rok. Za jak dlouho vyroste na dvanáct metrů?
Za všechno může manželčina záliba ve vaření a moje touha zas někam vyjet. Jednoho krásného dne jsme nasedli do auta a vyrazili na okružní cestu Maďarskem, kterou jsme nazvali „Gastronomickou miniexpedicí Paprika“.
Za všechno může manželčina záliba ve vaření a moje touha zas někam vyjet. Jednoho krásného dne jsme nasedli do auta a vyrazili na okružní cestu Maďarskem, kterou jsme nazvali „Gastronomickou miniexpedicí Paprika“.
Předem jsme si vytipovali místa, kde se zastavíme a co hlavně okusíme. Hlavní cíl miniexpedice však byla návštěva Paprikového muzea v městě Kalocsa.
Je pět hodin ráno a vyrážíme z Ostravy směrem na jih. Slovenská republika je pojímána jako zrychlený přesun a na hraničním přechodu Medveďov, asi třináct kilometrů na jihovýchod, začínáme být vtahováni do maďarské atmosféry. Ne tím, že přejíždíme řeku Dunaj, ale maďarským jazykem, který nás obklopuje ze všech možných nápisů kolem silnice. Než se stačíme zorientovat jsme v městě Györ, první krátká zastávka naší cesty, kde si prohlížíme historické centrum města, které je významné především tím, že je centrem biskupským. Vedle významných budov jako například Biskupský palác či nejstarší kaple Dóczy z 15. století míříme na široko daleko největší květinový trh s tím, že si přejeme, aby byl otevřen i dnes ve čtvrtek. Zjišťujeme, že trh je v provozu skutečně pouze v sobotu.
Asi po hodině odjíždíme na nedalekou Martinovu horu v Pannonhalmě, kde se stkví nejstarší klenot maďarského stavitelského umění, svatostánek všech Maďarů, sídlo arciopatství benediktinů, zapsaného v roce 1956 do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. K jeho tisíciletému výročí sem zavítal i papež Jan Pavel II.
V Pannonhalmě jsou soustředěny neocenitelné hodnoty: gotická klenba basiliky, klášter s jedinečnou nepoškozenou středověkou křížovou chodbou a knihovna s 360.000 svazky, která patří mezi tři největší knihovny světa. Dnes se však nic zvláštního nekoná krom silničních uzavírek pro opravu silnice a stavby dalšího parkoviště. A tak místo opouštíme a přejíždíme do jedny z nejstarší rekreační obce Velence u stejnojmenného jezera, kde začneme s naší degustační činností.
Než jsme však dojeli do požadovaného místa, museli jsme projet městem Székesfahérvár a to tak abychom při výjezdu z města nevjeli na dálnici směřující do Budapešti, neboť pak bychom museli dost kilometrů najíždět. Když už jsme se asi po desáté ocitli na stejné křižovatce, rozhodl jsem se konečně zeptat na cestu ven z města a obsluha na benzínové pumpě mi skutečně cestu ukázala. Podotýkám ale, že k vysvětlení byl použit pouze ukazováček prvé ruky a místní podrobná mapa. Počítáme projeté světelné křižovatky a odbočujeme vlevo. Míjíme supermarket Tesco a již na pravé straně registruji modrou plochu jezera. Vjíždíme do Velence přitom již vyhledáváme vhodné ubytování. Hotel Juventus nás nějak podvědomě nutí zastavit, že by v tom měl prsty Pavel Nedvěd. Po obvyklé proceduře v recepci a ubytování vyrážíme do czárdy (čárda – typická maďarská hospůdka). Vítá nás milá dámská obsluha, která patrně měla větší radost z novorozeněte své známé, které podle mě nemělo víc jak dva měsíce. Skutečně to bylo hodně malé mimino.
Usedáme a manželka si objednává první typicky maďarské jídlo, které není nic jiného než halászlé – rybí polévka. Dále uzenou rybu s těstovinami a tvarohem. Já dávám přednost kuřecímu špízu. Výborně si pochutnáváme a navíc jsme překvapeni velikostí porcí, což nemělo být poprvé, ale to jsme zatím nevěděli. To nejsou porce pro jednoho, ale tak minimálně pro dva jedlíky. Jídlo zapíjíme maďarským pivem, které je lehčí než to naše české, ale při současných tropických teplotách takový mok je jistě vhodnější.
Slunce již pomalu se blíží ke svému západnímu horizontu hory Bence a my se po prvním příjemným kulinářském zážitku rozhodujeme schladit těla ve vodě místního jezera. Cestou obdivujeme střechy domů z rákosů. Schladit se v jezeře se nepovedlo. Voda měla snad 35 stupňů. Až když jsem odplaval asi dvě stě metrů od břehu a ponořil se, pak bylo možné hovořit o nějaké chladnější vodě.
Jezero Velence je možné pro názornost přirovnat k nádrží Olešná u Frýdku-Místku a to pro svoje břehy rákosí, tmavěhnědou vodu, ale ne bahnitou a především spoustou návštěvníků. Tak říkajíc hlava na hlavě.
Ještě nebylo tak pozdě a proto jsme se usadili na terase jednoho rychlého občerstvení. Zde nás zaujala nabídka smaženého hejka. Ryba ne delší jak 25 cm s jednou páteřní kostí vskutku byla vynikající. Sněhově bílé maso lahodilo pohledu i jazyku.
Mezitím s postupem večerního času zábava vodních her se přesunula na pevninu do místních restaurací a diskoték. Zem sálající teplo nám pak až pozdě v noci umožnila usnout a nabrat síly na další cestu.
Po snídani, která nesla styl klasické evropské kuchyně, snad jen s výjimkou upečené maďarské klobásy a místního pečiva, se vydáváme dále na jihovýchod. Právě dnes je ten den s velkým „D“. Čeká nás muzeum papriky – feferónů. Zásadně se vyhýbáme dálnicím a pak všem hlavním silničním tahům. Ocitáme se na jedné z vedlejších cest a hned oceňuji, že máme terénní auto. Zuza, jak říkáme naší Suzuki Grand Vitara hravě zvládá většinu nerovností. Zároveň najíždíme na „pusztu“ Velkou maďarskou nížinu. Uvědomuji si, že ještě ráno jsme viděli horu Bence, která nebyla vyšší jak 300 m a teď budeme jen na rovině do doby než se před námi objeví vinařské městečko Tokaj, ale to nebude dřív jak za dva dny.
Kukuřice, samá kukuřice. Potom lány slunečnic a zas jen slunečnic. Po dvou hodinách jízdy se nacházíme v oblasti, kde se pěstuje převážně paprika. Věnuji se řízení i navigaci a manželka vyhledává domy, kde pod okapy se sučí červené zlato, jak se paprikám zde obecně říká. Tak to aspoň v dřívějších dobách bývávalo. Dnes je však všechno jinak. Paprika se suší ve speciálních velkosušárnách, pokud bychom to tak mohli nazvat. Již parkujeme blízko centra městečka Kalocsa a hledáme ulici Szent István király číslo 6, což je právě muzeum papriky. Ulici záhy nacházíme, ale podle orientačního čísla je nám jasné, že se projdeme pěkný kus cesty, abychom se dostali na její druhý konec, kde se právě muzeum nachází. Přecházíme na druhou stranu ulice, to proto abychom se tak vyhnuli pálicím slunečním paprskům, ale moc to nepomáhá, horko je všude. To jsme ale ještě netušili co nás čeká v muzeu. Konečně stojíme u vchodu číslo 6 v dlouhé řadě stojících domů a hned stoupáme pod střechu velké půdy, kde dominuje červená barva všudypřítomné papriky. Vlhkost i teplota ukazuje nad čtyřicet. Je tu pekelné teplo, ale stojí to za to. Paprika sladká, paprika štiplavá. Paprika v malém balení, paprika ve velkém balení. Paprika v sáčku, paprika v keramice.
Capsicun annum ve svých různých tvarech i barvách je bohatší na vitamin C než citrusové plody. Tento vitamín během svých pokusů poprvé izoloval dr. Albert Szent-György ze Segedu, který získal Nobelovu cenu v oboru lékařství.
Je až neuvěřitelné, že roční produkce tohoto koření je okolo 10.000 tun a tak proč ne část této úrody přenést do naší kuchyně. Prohlídka byla u konce a také batůžek byl řádně zatěžkán patřičným množstvím papriky v jejích různých formách a chutích. Duši už má moje manželka na místě, jak by řekla, teď zbývalo, abych duši na místě měl i já. Startujeme a přejíždíme 18 km do vesnice Hájos, která byla založena Marií Terezií v 18 století a která vypadá, že se skládá jen a pouze ze samostatných vinných sklípků. Celkem asi 1200 lisoven hroznů vína je architektonickou kuriozitou Evropy. Byla vybudována německými osadníky z krajiny kolem Ulmu a Freiburgu. Víno je ohnivě aromatické. Je tím na vině paprika? No to už nechám na vás.
Dnes však je tady pusto a prázdno. Do vinobraní zbývá ještě alespoň jeden měsíc a všichni vinaři jistě pracují ve vinicích. Zastavuji u jedné z vinic, abych se podíval jakým způsobem zde pěstují vinnou révu, zda na jeden nebo dva tažně. Na jeden. Je mi to jasné. Našim skoro jižním sousedům se jedná především o kvalitu vína, než o jeho kvantitu.
Manželka nervózně sedí v Zuze a očima mě tahá z vinice pryč a to jen proto, abych náhodou od ostrahy neschytal nějaké ty broky do zadnice. „Buď v klidu“ utěšuji ženu a dál vyrážíme na východ do míst, kde se konalo První zákonodárné stavovské shromáždění maďarských kmenů, do Ópusztaszer , které se datuje před rokem 896 a které je asi 30 km severně od města Seged.
Nejenom navštívit nejvýznamnější místo maďarských dějin, ale také ochutnat všemi tak chválený guláš v Szerdi Csárdě, hned vedle kempu. Jenže pokud jsme se nasytili historií s gulášem to tak snadné nebylo. V pět hodin odpoledne na jídelníčku snad nezůstalo nic co by bylo typicky maďarské, protože návštěvníci tohoto místa, a bylo tu skutečně hodně zájezdních autobusů, všechno vyjedli. Neváháme a nacházíme další csárdu, kde na jídelníčku mají také maďarský guláš, který si objednává manželka, už jenom proto, aby porovnala své kuchařské umění s maďarským.
Guláš je skutečně přinášen v malém smaltovém hrnci s naběračkou a jako příloha typický bílý chleba. Stačilo už jen nabrat a jíst. Guláš byl velmi dobrý, ani nebyl nijak zvlášť ostrý, jak by si našinec mohl myslet. Jeho obsah po celodenním putování však záhy zmizel. Zbývalo už jen opět najít nějaké ubytování. I když jsme sebou měli potřeby pro stanování v kempu, vedle cesty nás upoutala pozvánka do penziónu Marika s bazénem ve vedlejší obci Baks.
Chvíli nám trvalo, než jsme jej našli, ale s pomocí místního občana všechno dobře dopadlo. Po obvyklé proceduře ubytování odcházím si koupit tekuté občerstvení a usedám do židle u místního bazénu, ve kterém si hrají děti. Když tak sedím a vybavují se mi okamžiky, které jsme doposud zažili, po nějaké době si uvědomuji, že mě vůbec neláká vyzkoušet jak je voda v bazénu studená. Nebo naopak teplá?
Za čas přichází manželka a míří přímo k bazénu, aby si schladila svoje nohy, které ji trochu natekly. Varuji ji, aby to nedělala, protože děti, které si hrály v bazénu tam podle mě byly jistě celé odpoledne a nepociťovala doposud žádný chlad. Přesto usedá na kraj bazénu a jedem kotník noří do vody. Hned je noha ven s konstatováním, že to není voda, že to je teplé jak cacao. Přemísťujeme se na terasu restaurace penziónu a objednáváme si výborně vychlazené bílé víno Muškát Otonel a začíná večer a noc, na kterou jen tak brzy nezapomeneme.
Sedíme ve stínu a rozhovor se po nějaké chvíli stáčí na konstatování, že je tady cítit nějaký smrad. „Jo“, říkám, „tady jsme na vesnici a asi je nízký tlak“. S tím tlakem to byla velká hloupost při takovém slunečném tropickém počasí. Za chvíli se tato antivůně někam vytratila. Za to nás začínají čím dál tím víc otravovat mouchy. „Kde se tady berou?“ sebe se ptám a rozhlížím se po okolí. Všímáme si, že u vedlejšího stolu právě večeří nějaký mladý pár, ale to co jím lítá kolem talířů by mě jistě od jídla odradilo. V tu chvíli se pronikavý smrad vrací zpátky. Je to strašné, ale co se dá dělat. Manželka mi ukazuje na velkou bílou stěnu a pobízí mě, abych si uvědomil co je na stěně namalované. Najednou oba víme co nám tady tak smrdí. Prasečák. Za stěnou je pracečák. Tím se vysvětlují i ty mouchy. Pomalu se stmívá, obsah láhve muškátu už doznal úbytku. Přes to všechno je pohoda. Najednou moje oči zaregistrovaly nějaký nepatrný pohyb. A další. Zaměřuji pohled na betonovou plochu před terasou a co nevidím. Všude skáčou malé zelené žabičky. Je jich čím dál tím víc. Upozorňuji manželku ať se neleká, ale je to marné. Žáby nebo myši. Koukáme nevěřícně na sebe. „Myslíš, že nás ještě může něco překvapit?“ ptá se mně. Mohlo a bylo to hned vzápětí. Do dvora přiletěli dva netopýři. Je pravdou, že velká většina much zmizela, ale my jsme také zmizeli, na pokoj.
Jak proběhla noc nevím, ale ráno kolem páté nás vzbudilo neskutečně hlasité kvičení prasat. Ve čtvrt na šest jsme již ujížděli vstříct novým zážitkům.
Opět rovina, opět rovná cesta, opět kukuřice a slunečnice. Jedeme celkem svižnou rychlostí a vůbec nám nevadí horší kvalita silnice. Zuza nerovnosti celkem lehce zvládá. V dálce vidím nějaký násep asi tři metry vysoký. To bude železniční přejezd. Když ale jsme na jeho vrcholu koleje tady nejsou. „Co to mám znamenat“ říkám si. „Že by nějaká ochrana před vodou?“ No a už brzdím. Před námi se objevil tok řeky Tisza. Když jsme se ráno dívali do mapy, tak jsme ji přehlédli, protože byla schovaná v ohybu papírové mapy. Naštěstí vidíme převozníka jak k nám míří, aby nás převezl na druhou stranu. Platíme v přepočtu asi 30,– Kč a překonáváme 50-ti metrové řečiště. Dobře to dopadlo a my míříme dál do města Gyula u maďarsko-rumunských hranic na kávičku a krémeš.
V městě Gyula totiž provozuje cukrárna svoji živnost už celých 166 let. Cukrárna Szávés na Erkel tér 1 založená v roce 1840 je druhou nejstarší cukrárnou v zemi. V jejím Malém a Velkém salónu s Biedermaeierovým nábytkem se podávají vybrané speciality a ve vitrínách si lze prohlédnou staré předměty používané k pečení.
Když jsme vešli do cukrárny, ani jsme nechtěli věřit svým očím, jak je cukrárna pěkná. Skutečně je nám dovoleno se usadit v jednom ze sálů a je nám podávána kávička a sladký krémeš . Není možno opsat to příjemné prostředí a proto doporučuji si zde na zákusek a kávu zajet. Dřív než jsem se oddávali příjemným prostředím cukrárny, manželka narazila na obyčejné železářství, které ji na dveřích vítalo velkou sadou barevných nálepek různých platebních karet. No a já věděl co bude následovat. První co bylo v košíku byl hrnec na sádlo. Když na každý podzim je u nás zabíjačka, uznal jsem, že tu věc potřebujeme. Pak v košíku přistál obrovský pekáč s poklopem. Než jsem chtěl svůj tázavý pohled slovně podpořit, bylo vysloveno jen jedno slovo. Husa. „Ta do tohoto pekáče vleze a ještě ji přikryji“ nekompromisně konstatovala a dodala, že já nevařím. Rezignoval jsem. Pak manželku vidím jak se dívá na pravé maďarské kotlíky. Smaltové, kovové, ale také měděné. Malé, střední, větší, největší. Jen tak mimochodem podotýkám, že to nemá přenosné kovové ohniště, které se dává pod kotlík a pak se může vařit všude a všechno. Kotlík se v tuto chvíle nekupuje. Ještě nějaké drobnosti a spojením pokladny s platební kartou odčerpává bankovní účet.
Nakládáme nádobí, nakládáme sebe a naše cesta se stáčí na sever. Tím směrem se vlastně začínáme vracet. Ještě projíždíme kolem gotického hradu z 15. století, který je jediný cihlový ve střední Evropě. Cílem naší další zastávky je Hortobágyi, asi čtyřicet kilometrů západně od Debrecenu. Tato vesnice je centrem hortobáďské oblasti, která byla dříve známa honáky dobytka, hospodami a cikánskými kapelami. Leží uprostřed puszty, která je jednou z největších travnatých stepí Evropy.
Je kolem šesté hodiny odpolední a vjíždíme do vesnice přes most s devíti oblouky. Zastavujeme. Vidíme muzeum pastýřů, kde se můžete seznámit jak ovčáci a ostatní pastevci žili, kde spali, jak vařili, co si oblékali a jaké ozdobné předměty si zhotovovali. Hortobágyská kruhová stodola ukazuje jedinečný svět zvířat a rostlinstva puszty, lidové umění a řemeslné nářadí zdejších cechů. Pořádají se zde Mezinárodní jezdecké dny. Dny folklóru a trhy. Trhy tady jsou snad pořád. Jenže už je pozdě a trhovci začínají všechno své zboží schovávat, aby je zas ráno vystavili a prodávali.Rozhodujeme se, že se ubytujeme v místním hotelu a na nákupy půjdeme zítra, než se vydáme na další cestu.
Proti včerejšímu ubytování se dnes cítíme jako v prezidentském apartmá. Všechno ve dřevě, nábytek působí starodávným dojmem, personál je milý a snaží se nám ve všem vyjít vstříct. Protože ještě nebylo tak pozdě a hotel byl od turistického centra necelé dva kilometry, rozhodujeme se, že si ještě uděláme procházku. Ještě než jsme chtěli vyrazit, zadržela nás hudba, která se linula z místní zahradní restaurace. Nebylo možné tam nejít. Temperamentní cikánská muzika nás přinutila jít blíž a pak jsme shlédli celé vystoupení jedné cikánské skupiny, která hrála a tančila tak energicky, že se místní návštěvníci oddávali zpěvu i tanci spolu s nima.
Produkce skončila a já ukazuji zkratku mezi hotelem a centrem obce, kterou se vydáme, ale která zkratkou nebyla. Přesto se nám do centra navigačních diskusích podařilo dojít.
Zde se ještě musím zmínit, že jsme v ten večer již neměli dost peněz na hotovosti. Nějak se v průběhu dne zapomnělo najít bankomat a později už žádný bankomat na cestě nebyl a do Debrecenu se nám nechtělo. Navíc byla sobota odpoledne a to žádná banka není otevřená.
Jsme zase tam, kde jsme asi před hodinou projížděli autem. Ještě jsou tu poslední trhovci, kteří balí své zboží, ale už to tady více méně zeje prázdnotou. Procházím kolem posledních proutěných košíků a co za nima na, vlastně ve stěně nevidím. Bankomat. Oba jsme se radovali jako malé děti, které dostanou bombón. Vkládám kartu, vyťukávám PIN a bankomat mi sděluje, že moji VISA kartu neakceptuje. Karta manželky všechno zachraňuje. Ještě dobře, že jsme nechali udělat k účtu různé karty, když jsme účet zakládali.
„To se musí oslavit“ zvolala žena a už jsme mířili do místní Hortobágyi Csárda. Jako aperitiv objednáváme Barack pálinku – meruňkovici. Na náš vkus byla až moc ostrá. Pak si vybíráme jídlo pro dva. Co to přesně bude, nevíme, ale jsme si jisti, že tam bude ryba, husí játra a klobása. Za nějakou dobu nám přinášejí obrovskou mísu plnou jídla. Nevěřícně na to koukáme a uvědomujeme si, že to nemůžeme sami sníst. Ale co: „Pane vrchní, pivo. A ne jedno“ objednávám a začali jsme hodovat. Nejdřív sundáváme z jehlic opečené kousky klobásy. Pak postupně podle chuti pomalu, ale jistě mizí opečený špek, husí játra, vepřové medailonky, kuřecí přírodní řízek velký jako ta mísa, pečená ryba. K tomu nějaká ta zelenina, mezi kterou je i smažený květák. Hranolky a rýži už necháváme.
Protože je už kolem osmé hodiny večerní a všichni, i turisté jsou doma, jsme v czárdě skoro sami. Sedíme pod stříškou na terase a při tom celém degustačním procesu k nám začínají doléhat něžné, vábivé tóny houslí. Tu melodii známe. Tu tklivou, táhlou melodii oba poznáváme. Pochází však trochu více z jihu. Z jihu, ze země oliv a vína. Z ostrova Sicílie, z vesničky Corleone, kde začal příběh Kmotra tak, jak jej nám popsal Mário Puzzo. V tu chvíli není snad nic krásnějšího než sedět právě zde, když ještě celou atmosféru dokreslila tichá hudba vánku, který si pohrával s květy lípy spadlými všude kolem nás.
Je ráno, jsme po snídani a odjíždíme ještě dokončit to co jsme včera večer nestihli. Hortobágyiský trh začíná žít. Nejdřív se zastavujeme i bičů. Každý z nich je jiný a trhovec nám vysvětluje jejich funkci a jejich rozdílnost. Je to až neuvěřitelné, jak se s trhovcem domlouváme. S maďarštinou, angličtinou, němčinou, trochu češtinou, ale hlavně polštinou. Vybíráme si jeden pěkný bič. Je nám také ukázáno, že je i funkční. Práskání bičem se mi zprvu zdá dost nebezpečné, ale po prvních pokusech zjišťuji, že i já dokážu pořádně prásknou bičem. Licitujeme cenu, ale než dojde k dohodě ukazuji manželce kotlíky i přenosným ohništěm. Vybíráme velikost, přejeme si měděný a licitování začíná znovu. Po nějaké chvíli dohadování jsme se shodli a všichni jsme spokojeni. Korunu všemu dává trhovec, když nám umožňuje platit českou korunou. Dokonce nám i v českých vydává zpět.
Tokaj, středisko vinařské oblasti je vlastně oficiálním cílem našeho putování Maďarskem. Z Hortobágyi jedeme cestou necestou. Kvůli rozestavěné dálnici musíme na objížďku. Po čtyřech dnech perného slunce, obloha je zatažená a místy prší. Voda, bláto a prach změnily stříbrnou karosérii Zuzy na odporně hnědošedou hmotu. Konečně vidíme něco jiného než rovinu. Když se blížíme k Tokaji rostou před námi Zemplénské vrchy. Vyjíždíme z vesnice Tiszalök a zažíváme stejnou příhodu jako když jsme třetí den mířili z Bakse do Gyuly. Z ničeho nic a před námi je řeka Tisza a most nikde. Kompa nás převáží na protější břeh a už pouhých deset kilometrů nás dělí od ráje vinařů.
Parkujeme v samotném centru, hned vedle mostu přes námi tak známou řeku. I tady je znát, že doba ještě nedospěla do vinobraní. Procházíme celým centrem Tokaje, zatím jen navštěvujeme jednotlivé vinotéky a obdivujeme různorodost tokajských vín a všeho co k němu patří. Při zpáteční cestě se v jedné takové vinotéce zastavujeme a kupujeme několik láhví tokajského vína. Tokaj šesti putonový, rok 1997, Tokajské cuvé 2000, Tokaj pěti putnový ročník 1999. Pěkně se budou vyjímat v mém malém vinném sklípku.
Vystupujeme po schodech do místní czardy, ale personál nás upozorňuje, že otevírají až v jedenáct. Škoda. Tím tak skončila naše malá expedice Paprika.
Nasedáme do Zuzy a začíná přesun domů, do Ostravy.
V Maďarsku jsme toho prožili hodně a jistě bychom toho prožili více, kdybychom tam byli déle. V paměti nám zůstaly, slunečnice, kukuřice, vinná réva a hlavně paprika, vlastně feferóny. Nekonečná rovina, nekonečně rovné, ne však kvalitní cesty. Na náš vkus přespříliš teplé vody jezer a bazénů. Nezapomenutelný zážitek z agroturistiky. Spoustu kvalitního jídla. Spousty nádobí, které nám bude doma často připomínat naši cestu. Ale hlavně spoustu dobrých a příjemných lidí.
Mark Twain nazval na kilometr hluboký kaňon „Grand Canyon of the Pacific“. Stěna dávného vulkánu se během geologického pohybu sesula a umožnila řece Waimea River během pěti miliónů let vytvořit dnešní na 16 kilometrů dlouhý a jeden kilometr široký kaňon. Voda na dně kaňonu je zbarvena do červena díky velkému obsahu železa a hlíny a lávy způsobené erozí.
Na Pali Coast
Na Pali – Útesy – nádherné útesové pobřeží severozápadní části ostrova Kauai je z velké části nepřístupné. Útesy se rozprostírají po délce 24 kilometrů podél pobřeží. Dosahují výšky až 1300 metrů a to na pouhých třech kilometrech od pobřeží. Vyskytují se zde často ojedinělé rostliny i živočichové.
Do parku vede podél pobřeží jediná stezka dlouhá 17 kilometrů – Kalalau Trail. Stezka byla vybudována na stezce původních obyvatel koelm 1800, částečně upravena v roce 1930. Havajci osídlili údolí a založili farmy již kolem r.1200. Toto na první pohled nehostinné území poskytuje vše základní k životu – pitnou vodu, úrodnou půdu v údolích a bohatství ryb. Poslední obyvatelé odešli v roce 1919. Dnes jsou v této oblasti četná archeologická naleziště. Na stezce existují dva kempy. Pro nocování je vyžadováno povolení. K vodopádům v Hanakoa Valley, Hanakapi’ali Valley a Kalalau Valley vedou odbočky. Stezka je náročnější a není horizontální ale kopcovitá. Nejvyšší místo na stezce je v 244 m. Ojediněle stezka klesá k hladině oceánu.
Na pobřeží je několik pláží. Kvůli nebezpečným proudům se ale koupání příliš nedoporučuje. Několik společností ale půjčuje kajaky či přímo organizuje projížďky. Na jachtách se pořádají párty při zapadajícím slunci.
Jde o nejmagičtější útesové pobřeží jaké jsem zatím spatřil. Bohužel pro nedostatek času zatím pouze z vyhlídek z Koke’e State Park. Člověka akorát moc netěší nad hlavou stále kroužící vyhlídkové helikoptéry. To se týká všech oblastí ostrova.
Natáčelo se zde mnoho filmů např. Jurassic Park, King Kong The Thorn Birds či část filmu South Pacific.
Waimea Canyon
Mark Twain nazval na kilometr hluboký kaňon „Grand Canyon of the Pacific“. Stěna dávného vulkánu se během geologického pohybu sesula a umožnila řece Waimea River během pěti miliónů let vytvořit dnešní na 16 kilometrů dlouhý a jeden kilometr široký kaňon. Voda na dně kaňonu je zbarvena do červena díky velkému obsahu železa a hlíny a lávy způsobené erozí.
Na dno vedou pouze dvě stezky. První začíná ve městečku Waimea. Prvních několik kilometrů má podobu polní cesty, později se přidá prudké stoupání a klesání. Asi po 12 kilometrech, u malé vodní elektrárny, se cesta proměňuje v úzkou pěšinku. Až k tomuto místu se musí celkem osmkrát přebrodit řeku protékající kaňonem. Není to ale velký problém, protože v řece není nikdy moc vody. Druhá stezka – Kukui je dlouhá pouze asi 4 kilometry ale představuje pokles 660m. Začíná na 12. kilometru silnice vedoucí po západním okraji kaňonu – Waimea Canyon Road.
V dalších dílech seriálu se dočtete o Haleakala National Park, Hawaii volcanos, sopka Mauna Loa, Diamond Head a nějaké informace o dopravě na Hawaii, takže vydržte
V kaňonu je několik primitivních kempů. Vyžaduje se povolení. Voda je pouze v potocích a řekách a nedoporučuje se příliš pít ani po úpravě. Podél 5,6 kilometrů dlouhé stezky Koai’e lze spatřit několik starodávných kamenných zdí. Stezka není moc užívaná a několikrát jsem si připadal jak „stopař“ objevující a ztrácející starodávné stezky. Převážnou dobu jste ve stínu husté vegetace. Nejlepší místo na kempování je až na konci stezky. Zde je v řece několik míst vhodných pro osvěžení. Za dva dny jsem na dně kaňonu potkal tři lidi. O víkendech a zvláštních sezónách je zde povoleno lovit.
Koke’e
Koke’e State Park se rozprostírá na ploše 4345 akrů v nadmořské výšce mezi 1056-1386m. Tento chladnější region byl stvořen před šesti milióny lety ohnivým splanutím Bohyně ohně Pele, která poté, co zde nenašla vhodné místo k usazení, opustila tento ostrov. Legenda tvrdí, že zanechala své stopy na Pu’u Ka Pele podél kaňunu Waimea Canyon. A ostěhovala se na sousední sotrov O’ahu.
Tento park nabízí při procházkách na některých z mnoha stezek prohlídku několika druhů stromů. Od redwoods a japosnkých sugi cedr zasazených C.C.C již v třicátých letech minulého století, tak původních maile a mokihana. Časné ranní procházky umožňují spatření některých z nepočetných původních ptáků. Kvalita a náročnost stezek se mění od snadných až po středně náročné. Některé vedou do olbastí s povoloným rybařením a lovením. V západní části vedou stezky k nádherným výhledům na pobřeží ostrova. Toto pobřeží je jinak težko dostupné. Severozápadní část tvoří vyhlášené Na Pali Coast.
Velmi ochotná paní v Koke’e Museu mi nejen sama nabídla pohlídání mého baťohu ale i doporučila nejzajímavější stezky a místa. A to i co se týče kempování v sousedním Waimea Canyon.
Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete informace a fotografie o dalších zemích, které autor procestoval. Jeho stránky najdete na adrese vlasta.org
Tři stezky dlouhé celkem cca 16 kilometrů Nu’alolo Trail, Nu’alolo Cliff Trail a Awa’awapuhi Trail tvoří s částí silnice okruh s dvěma nádhernýma vyhlídkami na pobřeží. Po cestě nikde není možnost získat vodu. Směrem k pobřeží stezky klesají, k silnici stoupají. Rozdíl je asi 300m. Stezka začíná nedaleko již zmiňovaného musea.
Nejvíce stezek protíná tropický prales, některé s výhledem do severní části Waimea Canyon. Na stezky navazuje několik málo cest do oblasti Alaka’i Swamp – bažinaté oblasti ležící na lávovém základě. Nadmořská výška 1 300m zde zabraňuje moskytům šířit nemoci. Proto je oblast bohatá na ptactvo. Podivné klimatické podmínky umožnily jen několika málo druhům rostlin se tu usadit a přizpůsobit. Snaha o zpřístupnění oblasti vybudováním silnice ztroskotala. Východní okraj tvoří nejmokřejší místo na Zemi a zároveň nejvyšší hora na ostrově – Mt. Wai’ale’ale (1 730m).
