Představení Besídka divadla Sklep na Dobešce vidělo mnoho z nás.
Vávra, Hanák, Burda nebo Načeva a další, to jsou známe herecké tváře,
se kterými se na jevišti divadla Sklep určitě potkáte. S některými
se můžete setkat také ve Slavonicích v hotelu Besídka na
náměstí.
Představení Besídka divadla Sklep na Dobešce vidělo mnoho z nás. Vávra, Hanák, Burda nebo Načeva a další, to jsou známe herecké tváře, se kterými se na jevišti divadla Sklep určitě potkáte. S některými se můžete setkat také ve Slavonicích v hotelu Besídka na náměstí. Jejich jména resp. příjmení totiž nesou pokoje symbolizující 8 partnerů, kteří v 90. tých letech Besídku koupili a rekonstruovali. Na začátku jich bylo osm, a proto je v domě tolik pokojů. Protože každý z těch osmi je jiný, tak i pokoje jsou rozdílné, aby něco vypovídaly o svém duchovním majiteli.
Pokud chcete strávit v hotelu Besídka víkend, počítejte s tím, že musíte v rezervačním systému na www.besidka.cz hledat dlouho před termínem, který jste si pro romantický výlet vybrali. Čekací doby jsou opravdu dlouhé. Cena pokoje v sezóně je 1490 Kč, což je při posouzení kvalita vs. cena velmi přijatelné. Za tuto cenu obdržíte ubytování v pokojích s nápadem, krásným architektonickým řešením, vtipem a pohodlím; dále výbornou snídani v místní restauraci a příjemnou obsluhou. Každý s kým se v Besídce (myšleno hotelu i restauraci) setkáte je sympatický, má zvláštní kouzlo a tajemství, stejně jako celá Besídka a taky Slavonice a Česká Kanada a vůbec…
V kteroukoliv roční dobu si zde najdete náplň volného času. Můžete ležet v posteli a kochat se obložením stěn v pokoji Vávra nebo čímkoliv jiným v dalších pokojích, vyhlížet z mnoha okének pokoje Kušiak nebo ztrácet pojem o čase v kruhové posteli pokoje Kouťák. Když nemáte polehávání v krvi, tak si vezměte kolo. Celá oblast České Kanady je více než vhodná pro cyklistické výlety. Pokud počasí nepřeje cyklistice, tak obujte pohory a vydejte se na cestu po některé z turistických stezek. Zajímavá, malebná a naučná je třeba Graselova stezka. Díky ní poznáte, proč se tomuto místu říká Česká Kanada, navštívíte místa, kde se dříve těžilo dřevo pro místní železárny, projdete se kolem kaskády lesních rybníků a dozvíte se, jak vzniklo pojmenování grázl. Určitě se zastavíte před novogotickým zámkem přezdívaným Malá Hluboká, který je dnes bohužel v troskách. Ale blýská se na lepší časy a dnešní majitel Pragoprojekt, a.s. hodlá prý zámek zrekonstruovat do původní podoby pro rozvoj turistického ruchu a rozsáhlejší společenskou potřebu.
Z Českého Rudolce musíte pokračovat podél Bolíkovského potoka a vlakem po úzkokolejce z Dolního Bolíkova se vrátíte zpátky do Slavonic. Pak už nastane čas dát si osvěžující pivo a posilující večeři v restauraci hotelu Besídka a projít se malebným náměstím Slavonic kolem věže a pod podloubím.
Umělecký založeným osobám je doporučeno vzít si fotoaparát. Městečko a okolí je fotogenické a každá fotografie v sobě uchovává jistou míru tajemství, které nikdy nebude odhaleno. Těm, kteří rádi tvoří rukama se doporučuje navštívit místní keramickou dílnu. Ta je hned vedle hotelu Besídka nebo v blízké vesničce Maříž. Ano, tady opravdu vzniká známá Mařížská keramika. Kdo chce mít originál, tak si může hrníček na ranní kávu udělat vlastníma rukama. V dílně dostanete krátké proškolení, co a jak dělat, aby výtvor byl dokonalý, a pak už je vše na vás. S pomocí vlastní fantazie, vody, štětce, barev si vytvoříte hrníček, konvičku, talíř nebo vázu.
Po romanticky stráveném víkendu si domů povezete krásné vzpomínky, tajemné fotografie a vlastnoručně vytvořené umělecké dílo a spoustu nových nápadů, které se vám po dobu strávenou v Besídce určitě vylíhnou v hlavě.
Prohlédněte si autorčin blog věnovaný designu na www.tamatam.cz
Představení Besídka divadla Sklep na Dobešce vidělo mnoho z nás. Vávra, Hanák, Burda nebo Načeva a další, to jsou známe herecké tváře, se kterými se na jevišti divadla Sklep určitě potkáte. S některými se můžete setkat také ve Slavonicích v hotelu Besídka na náměstí. Jejich jména resp. příjmení totiž nesou pokoje symbolizující 8 partnerů, kteří v 90. tých letech Besídku koupili a rekonstruovali. Na začátku jich bylo osm, a proto je v domě tolik pokojů. Protože každý z těch osmi je jiný, tak i pokoje jsou rozdílné, aby něco vypovídaly o svém duchovním majiteli.
Pokud chcete strávit v hotelu Besídka víkend, počítejte s tím, že musíte v rezervačním systému na www.besidka.cz hledat dlouho před termínem, který jste si pro romantický výlet vybrali. Čekací doby jsou opravdu dlouhé. Cena pokoje v sezóně je 1490 Kč, což je při posouzení kvalita vs. cena velmi přijatelné. Za tuto cenu obdržíte ubytování v pokojích s nápadem, krásným architektonickým řešením, vtipem a pohodlím; dále výbornou snídani v místní restauraci a příjemnou obsluhou. Každý s kým se v Besídce (myšleno hotelu i restauraci) setkáte je sympatický, má zvláštní kouzlo a tajemství, stejně jako celá Besídka a taky Slavonice a Česká Kanada a vůbec…
V kteroukoliv roční dobu si zde najdete náplň volného času. Můžete ležet v posteli a kochat se obložením stěn v pokoji Vávra nebo čímkoliv jiným v dalších pokojích, vyhlížet z mnoha okének pokoje Kušiak nebo ztrácet pojem o čase v kruhové posteli pokoje Kouťák. Když nemáte polehávání v krvi, tak si vezměte kolo. Celá oblast České Kanady je více než vhodná pro cyklistické výlety. Pokud počasí nepřeje cyklistice, tak obujte pohory a vydejte se na cestu po některé z turistických stezek. Zajímavá, malebná a naučná je třeba Graselova stezka. Díky ní poznáte, proč se tomuto místu říká Česká Kanada, navštívíte místa, kde se dříve těžilo dřevo pro místní železárny, projdete se kolem kaskády lesních rybníků a dozvíte se, jak vzniklo pojmenování grázl. Určitě se zastavíte před novogotickým zámkem přezdívaným Malá Hluboká, který je dnes bohužel v troskách. Ale blýská se na lepší časy a dnešní majitel Pragoprojekt, a.s. hodlá prý zámek zrekonstruovat do původní podoby pro rozvoj turistického ruchu a rozsáhlejší společenskou potřebu.
Z Českého Rudolce musíte pokračovat podél Bolíkovského potoka a vlakem po úzkokolejce z Dolního Bolíkova se vrátíte zpátky do Slavonic. Pak už nastane čas dát si osvěžující pivo a posilující večeři v restauraci hotelu Besídka a projít se malebným náměstím Slavonic kolem věže a pod podloubím.
Umělecký založeným osobám je doporučeno vzít si fotoaparát. Městečko a okolí je fotogenické a každá fotografie v sobě uchovává jistou míru tajemství, které nikdy nebude odhaleno. Těm, kteří rádi tvoří rukama se doporučuje navštívit místní keramickou dílnu. Ta je hned vedle hotelu Besídka nebo v blízké vesničce Maříž. Ano, tady opravdu vzniká známá Mařížská keramika. Kdo chce mít originál, tak si může hrníček na ranní kávu udělat vlastníma rukama. V dílně dostanete krátké proškolení, co a jak dělat, aby výtvor byl dokonalý, a pak už je vše na vás. S pomocí vlastní fantazie, vody, štětce, barev si vytvoříte hrníček, konvičku, talíř nebo vázu.
Po romanticky stráveném víkendu si domů povezete krásné vzpomínky, tajemné fotografie a vlastnoručně vytvořené umělecké dílo a spoustu nových nápadů, které se vám po dobu strávenou v Besídce určitě vylíhnou v hlavě.
Prohlédněte si autorčin blog věnovaný designu na www.tamatam.cz
V dopoledním oparu spíše tušíme než vidíme daleko vlevo sicilskou
Etnu a před námi se otevírá pohled na náš dnešní cíl – ostrovy
Filicudi a Alicudi. Čeká nás tříhodinová plavba na ostrovy, které jsou
neprávem tak trochu stranou zájmu.
Liparské ostrovy, místo pro každého
Liparské ostrovy jsou svérázným a zároveň pestrým regionem, který musí uspokojit každého návštěvníka. Pro milovníky termálních lázní je tu ostrov Vulcano s jeho sirným jezírkem a geotermálními lázněmi. Kdo touží poznat na vlastní kůži sirnatý dech fumarolových par, rád se vyšplhá na Gran Cratere, nebo zamíří na ostrov Panarea. Úžasné divadlo má pro zájemce připraveno sopka na ostrově Stromboli a milovníky dalekých výhledů určitě uspokojí 962 metrů vysoký vrchol Monte Fossa delle Felci na ostrově Salina, či již zmiňovaný Gran Cratere na Vulcanu a Pizzo Sopra la Fossa na Stromboli. Pro romantické procházky se nabízí uličky města Lipari na stejnojmenném ostrově a do historie se můžete ponořit u archeologických vykopávek na ostrovech Panarea nebo Lipari.
Západním směrem
Zvláště v letním období přijíždí na ostrovy množství turistů. V té době je docela těžké zde nalézt klidný kout, který by splňoval představu klidné dovolené. Přesto tu takové místo najdete. Za oblačného dopoledne vyplouváme z přístavu Porto di Levante na ostrově Vulcano. Po obeplutí polostrova Vulcanello se před námi otevírá průliv mezi ostrovy Vulcano a Lipari. Pohled na jejich břehy dobře dokumentuje, jak rozdílný je každý ze zdejších ostrovů a jak výrazně se vzájemně odlišují. Zatímco břehy Vulcana vystupují z vody pozvolna, po naší pravé ruce vyrůstají z vody několik desítek metrů vysoké útesy. Přímo před námi ční z vody do výše 60 metrů ostrůvek Pietralunga a hned za ním se krčí poněkud skromnější Pietra Menalda. V dopoledním oparu spíše tušíme než vidíme daleko vlevo sicilskou Etnu a před námi se otevírá pohled na náš dnešní cíl – ostrovy Filicudi a Alicudi. Čeká nás tříhodinová plavba na ostrovy, které jsou neprávem tak trochu stranou zájmu.
Na obzoru Filicudi
Příď naší lodi vytrvale prořezává hladinu Tyrhénského moře a vpravo od nás se v plné kráse tyčí další z Liparkých ostrovů – Salina. Jeho dominanta – vrchol Monte Fossa delle Felci jakoby se shlížel v mořské hladině, ale jinak nic neruší poklidné zářijové dopoledne. Krátce po poledni přistáváme v romantickém a ospalým dojmem působícím přístavu Pecorini a Mare. Pálící slunko a průzračná mořská voda zve ke koupeli. Pohled na množství žahavých medúz u přístavního mola však chuť na ni rychle zahání. Již jsme měli možnost setkat se s nimi a vzpomínka na palčivou bolest, kterou dokážou způsobit, je stále živá.
Přistáli jsme na ostrově, který je považován za již vyhaslou sopku a také se jeho tvář výrazně odlišuje od toho, na co jsme byli na ostatních ostrovech zvyklí. Nejvyšším vrcholem je Fossa Felci (774 m), na jehož svazích se daří terasovitým políčkům, které jsou kromě rybolovu dalším zdrojem obživy pro zdejší obyvatele. Domečky rozeseté po bizarně rozeklaném pobřeží se shlížejí v klidné hladině, když opouštíme ostrov Filicudi a míříme na nejzápadnější výspu Lipar – ostrov Alicudi
Ostrov Alicudi
Tento nejodlehlejší Liparský ostrov, kde na rozloze 5,2 km čtverečních žije 330 stálých obyvatel, můžete nalézt na starých mapách pod označením Ericusa. Byl tak označován podle vřesu, který tu hojně roste na roztroušených skaliscích. I tento ostrov je již vyhaslou sopkou a proto se vzhledem i porostem velmi podobá svému nejbližšímu sousedovi. Jeho nejvyšší vrchol Filo dell Arpa dosahuje výšky 675 m. Zdejší život se soustřeďuje pouze do okolí přístavu, nad nímž jsou ve svahu roztroušeny jednotlivé domky. Neexistuje zde žádná jiná doprava než pěší, s výjimkou oslíka, který dopravuje turisty nebo jejich zavazadla do jediného zdejšího hotelu. Je zajímavé procházet se po vydlážděných cestičkách mezi domy a stoupat výše a výše do svahu. Nejen proto, že se Vám otevírají nové a nové výhledy na okolní ostrovy, ale i proto, že se tak můžete, byť velmi zběžně, seznamovat s nelehkým životem zdejších obyvatel. Jen představovat si můžeme, kolik lopoty a dřiny stálo za zbudováním jejich obydlí v tomto těžko přístupném terénu.
Při toulání po kamenných stezkách lze vysledovat určité specifikum v uspořádání zdejších domů. Všechny mají jednotlivé pokoje uspořádány v řadě vedle sebe, ale do všech se vchází z venkovní terasy, která je spojuje a stává se tak po většinu roku jakýmsi přirozeným centrem dění v domě. Snad jen v zimním období, kdy se vlády nad ostrovem ujme vítr a déšť, se rodinný život přesune do některé z místností uvnitř domu.
Jak se zde mohou lidé uživit? Na výběr toho moc není. Na ostrově se pěstují olivy a kapary a na okolní moře vyjíždějí rybářské loďky. Po několik měsíců v roce ožívá ostrov i skromným turistickým ruchem, ale jinak se stává spíše rájem pro romantiky, toužící po klidné dovolené. Od kostelíka., kde se slouží pravidelné bohoslužby, sestupujeme zpět do přístavu, který tvoří jen pár domků srocených kolem přístavního mola. Čas nezbývá ani na výstup na Filo dell Arpa (Struna Harfy) ani na skalní val Scollio della Galera na západní nehostinné straně ostrova. Odpustit jsme si museli i archeologické vykopávky s nálezy ze 4 stol. př. n. l., protože čas našeho odjezdu se přiblížil. V přístavu se setkáváme s lodním trajektem společnosti N.G.V., který sem pravidelně zajíždí a je takřka jediným pojítkem s okolním světem. Zvláště v zimním období se stává, že mu bouřlivé počasí znemožní vjezd do přístavu a ostrov zůstává i třeba po dobu dvou týdnů bez spojení.
Filicudi od severu
Příď lodi před sebou znovu rozhrnuje mořské vlnky, ve kterých se často objevují mohutné medúzy. Ostrov Filicudi tentokrát obeplouváme ze severní strany, která nám v postupujícím podvečeru a houstnoucích mracích připadá ponurá a nepřístupná. Několik minut se zdržíme u západního výběžku ostrova. Mohutná jeskyně s propadlým stropem na úrovni mořské hladiny Rotta del Bue Marino je toho příčinou. Plavba podél pobřeží s mohutnými erozními rýhami nás přivádí do přístavu Filicudi Porto. Ten už nám nepřipadá tak romantický, jako jeho „kolega“ na opačné straně ostrova. Snad za to může opuštěně vyhlížející hotel u přístaviště, pivo popíjející „dorost“ u přístavního mola a možná i blížící se večer a mraky kupící se nad ostrovem. A tak jen rychle zamíříme na vykopávky prehistorického sídliště na Capo Grazziano a kolem skromných vinic se vrátíme zpět do přístavu.
Zpět na ostrov Vulcano
S prvními dešťovými kapkami odrážíme z přístaviště a míříme na volné moře. Ostrov o rozloze 9,6 km čtverečních a se 600 obyvateli necháváme za zádí. Dešťové mraky jakoby se mezitím zarazily o mohutné vrcholy ostrova Salina a tak nás na posledním úseku dnešní plavby už déšť nedoprovází. U útesů ostrova Lipari, nás z letargie ještě vytrhne osamělý delfín, který jakoby symbolicky zakončuje naši cestu na odlehlé, pro někoho však snad právě proto půvabné ostrovy Filicudi a Alicudi.
Liparské ostrovy, místo pro každého
Liparské ostrovy jsou svérázným a zároveň pestrým regionem, který musí uspokojit každého návštěvníka. Pro milovníky termálních lázní je tu ostrov Vulcano s jeho sirným jezírkem a geotermálními lázněmi. Kdo touží poznat na vlastní kůži sirnatý dech fumarolových par, rád se vyšplhá na Gran Cratere, nebo zamíří na ostrov Panarea. Úžasné divadlo má pro zájemce připraveno sopka na ostrově Stromboli a milovníky dalekých výhledů určitě uspokojí 962 metrů vysoký vrchol Monte Fossa delle Felci na ostrově Salina, či již zmiňovaný Gran Cratere na Vulcanu a Pizzo Sopra la Fossa na Stromboli. Pro romantické procházky se nabízí uličky města Lipari na stejnojmenném ostrově a do historie se můžete ponořit u archeologických vykopávek na ostrovech Panarea nebo Lipari.
Západním směrem
Zvláště v letním období přijíždí na ostrovy množství turistů. V té době je docela těžké zde nalézt klidný kout, který by splňoval představu klidné dovolené. Přesto tu takové místo najdete. Za oblačného dopoledne vyplouváme z přístavu Porto di Levante na ostrově Vulcano. Po obeplutí polostrova Vulcanello se před námi otevírá průliv mezi ostrovy Vulcano a Lipari. Pohled na jejich břehy dobře dokumentuje, jak rozdílný je každý ze zdejších ostrovů a jak výrazně se vzájemně odlišují. Zatímco břehy Vulcana vystupují z vody pozvolna, po naší pravé ruce vyrůstají z vody několik desítek metrů vysoké útesy. Přímo před námi ční z vody do výše 60 metrů ostrůvek Pietralunga a hned za ním se krčí poněkud skromnější Pietra Menalda. V dopoledním oparu spíše tušíme než vidíme daleko vlevo sicilskou Etnu a před námi se otevírá pohled na náš dnešní cíl – ostrovy Filicudi a Alicudi. Čeká nás tříhodinová plavba na ostrovy, které jsou neprávem tak trochu stranou zájmu.
Na obzoru Filicudi
Příď naší lodi vytrvale prořezává hladinu Tyrhénského moře a vpravo od nás se v plné kráse tyčí další z Liparkých ostrovů – Salina. Jeho dominanta – vrchol Monte Fossa delle Felci jakoby se shlížel v mořské hladině, ale jinak nic neruší poklidné zářijové dopoledne. Krátce po poledni přistáváme v romantickém a ospalým dojmem působícím přístavu Pecorini a Mare. Pálící slunko a průzračná mořská voda zve ke koupeli. Pohled na množství žahavých medúz u přístavního mola však chuť na ni rychle zahání. Již jsme měli možnost setkat se s nimi a vzpomínka na palčivou bolest, kterou dokážou způsobit, je stále živá.
Přistáli jsme na ostrově, který je považován za již vyhaslou sopku a také se jeho tvář výrazně odlišuje od toho, na co jsme byli na ostatních ostrovech zvyklí. Nejvyšším vrcholem je Fossa Felci (774 m), na jehož svazích se daří terasovitým políčkům, které jsou kromě rybolovu dalším zdrojem obživy pro zdejší obyvatele. Domečky rozeseté po bizarně rozeklaném pobřeží se shlížejí v klidné hladině, když opouštíme ostrov Filicudi a míříme na nejzápadnější výspu Lipar – ostrov Alicudi
Ostrov Alicudi
Tento nejodlehlejší Liparský ostrov, kde na rozloze 5,2 km čtverečních žije 330 stálých obyvatel, můžete nalézt na starých mapách pod označením Ericusa. Byl tak označován podle vřesu, který tu hojně roste na roztroušených skaliscích. I tento ostrov je již vyhaslou sopkou a proto se vzhledem i porostem velmi podobá svému nejbližšímu sousedovi. Jeho nejvyšší vrchol Filo dell Arpa dosahuje výšky 675 m. Zdejší život se soustřeďuje pouze do okolí přístavu, nad nímž jsou ve svahu roztroušeny jednotlivé domky. Neexistuje zde žádná jiná doprava než pěší, s výjimkou oslíka, který dopravuje turisty nebo jejich zavazadla do jediného zdejšího hotelu. Je zajímavé procházet se po vydlážděných cestičkách mezi domy a stoupat výše a výše do svahu. Nejen proto, že se Vám otevírají nové a nové výhledy na okolní ostrovy, ale i proto, že se tak můžete, byť velmi zběžně, seznamovat s nelehkým životem zdejších obyvatel. Jen představovat si můžeme, kolik lopoty a dřiny stálo za zbudováním jejich obydlí v tomto těžko přístupném terénu.
Při toulání po kamenných stezkách lze vysledovat určité specifikum v uspořádání zdejších domů. Všechny mají jednotlivé pokoje uspořádány v řadě vedle sebe, ale do všech se vchází z venkovní terasy, která je spojuje a stává se tak po většinu roku jakýmsi přirozeným centrem dění v domě. Snad jen v zimním období, kdy se vlády nad ostrovem ujme vítr a déšť, se rodinný život přesune do některé z místností uvnitř domu.
Jak se zde mohou lidé uživit? Na výběr toho moc není. Na ostrově se pěstují olivy a kapary a na okolní moře vyjíždějí rybářské loďky. Po několik měsíců v roce ožívá ostrov i skromným turistickým ruchem, ale jinak se stává spíše rájem pro romantiky, toužící po klidné dovolené. Od kostelíka., kde se slouží pravidelné bohoslužby, sestupujeme zpět do přístavu, který tvoří jen pár domků srocených kolem přístavního mola. Čas nezbývá ani na výstup na Filo dell Arpa (Struna Harfy) ani na skalní val Scollio della Galera na západní nehostinné straně ostrova. Odpustit jsme si museli i archeologické vykopávky s nálezy ze 4 stol. př. n. l., protože čas našeho odjezdu se přiblížil. V přístavu se setkáváme s lodním trajektem společnosti N.G.V., který sem pravidelně zajíždí a je takřka jediným pojítkem s okolním světem. Zvláště v zimním období se stává, že mu bouřlivé počasí znemožní vjezd do přístavu a ostrov zůstává i třeba po dobu dvou týdnů bez spojení.
Filicudi od severu
Příď lodi před sebou znovu rozhrnuje mořské vlnky, ve kterých se často objevují mohutné medúzy. Ostrov Filicudi tentokrát obeplouváme ze severní strany, která nám v postupujícím podvečeru a houstnoucích mracích připadá ponurá a nepřístupná. Několik minut se zdržíme u západního výběžku ostrova. Mohutná jeskyně s propadlým stropem na úrovni mořské hladiny Rotta del Bue Marino je toho příčinou. Plavba podél pobřeží s mohutnými erozními rýhami nás přivádí do přístavu Filicudi Porto. Ten už nám nepřipadá tak romantický, jako jeho „kolega“ na opačné straně ostrova. Snad za to může opuštěně vyhlížející hotel u přístaviště, pivo popíjející „dorost“ u přístavního mola a možná i blížící se večer a mraky kupící se nad ostrovem. A tak jen rychle zamíříme na vykopávky prehistorického sídliště na Capo Grazziano a kolem skromných vinic se vrátíme zpět do přístavu.
Zpět na ostrov Vulcano
S prvními dešťovými kapkami odrážíme z přístaviště a míříme na volné moře. Ostrov o rozloze 9,6 km čtverečních a se 600 obyvateli necháváme za zádí. Dešťové mraky jakoby se mezitím zarazily o mohutné vrcholy ostrova Salina a tak nás na posledním úseku dnešní plavby už déšť nedoprovází. U útesů ostrova Lipari, nás z letargie ještě vytrhne osamělý delfín, který jakoby symbolicky zakončuje naši cestu na odlehlé, pro někoho však snad právě proto půvabné ostrovy Filicudi a Alicudi.
Divoký Západ zasáhl během své krátké historie celou řadu amerických
států, jenom Wyoming se ale chlubí tím, že Západem zůstane navždy.
A za návštěvu stojí i dnes, ať už se na kovboje díváme
nostalgickým pohledem Rodokapsů nebo nám honáci s koltem zavěšeným
proklatě nízko neříkají vůbec nic. Od svých nedozírných prérijních
plání až po vysoká pohoří, od příběhů hraničářské oblasti Unie až
po staletou historii indiánských kmenů, Wyoming rozhodně neztrácí své
kouzlo.
Wyoming a okolí
Divoký Západ zasáhl během své krátké historie celou řadu amerických států, jenom Wyoming se ale chlubí tím, že Západem zůstane navždy. A za návštěvu stojí i dnes, ať už se na kovboje díváme nostalgickým pohledem Rodokapsů nebo nám honáci s koltem zavěšeným proklatě nízko neříkají vůbec nic. Od svých nedozírných prérijních plání až po vysoká pohoří, od příběhů hraničářské oblasti Unie až po staletou historii indiánských kmenů, Wyoming rozhodně neztrácí své kouzlo.
Pokud patříme mezi ty první, budeme zde jako doma, stát je prakticky pustý a dodnes je zde více ovcí a dobytka nežli lidí. Stejně mnoho je zde rančů, i když těch pravých, používaných k zemědělství, je díky tvrdým zimám stále méně. O to více se mezi majiteli objevují nejrůznější boháči, toužící po samotě nebo ukázat, že na to mají. Zvlášť v oblibě je mají politikové, pro něž život na ranči nabízí šikovné pozadí pro fotograficky vděčné snímky. Příkladem může sloužit třeba bývalý americký viceprezident Chenney.
Ruku v ruce s tímto trendem roste i zájem Američanů o všechno spojené s životem honáků dobytka. Dallaský boutique Cowboy Cool přitahuje i Madonnu a časopis Cowboys & Indians má náklad, o jakém se mu ještě před lety ani nesnilo. Nadšení z Divokého Západu nezná mezí a kdo chce mezi smetánkou něco znamenat, musí tuto fantazii splnit. Vlastnit ranč je právě tou pravou trofejí.
Nedělní ranč
Na podobné ranče je mimořádně bohatá především oblast městeček Cody a Jackson Hole, kde ostatně podobné radovánky vznikly a v dvacátých letech se začaly prudce rozvíjet. Napomáhal tomu vliv takových autorů jako třeba byl Zane Gray, který nabídl romantický život na Západě miliónům čtenářů. Pobyt si můžeme dopřát i na ranči Willow Creek Ranch v šikovně ukrytém údolí zvaném Hole in the Wall – ano, milovníci filmů dobře reagují – ukrývali se tady Butch Cassidy a Sundance Kid. Znalci historie psanců pak vědí, že sem prchal i Jesse James.
Dnes je z podobných rančů dokonale připravený turistický průmysl, lákající zákazníky neustále opakovanými reklamními záběry mužů s ostře řezanými rysy, které se staly synonymem reklam na cigarety Marlboro (proto se také jednomu z okresů říká Okres Malboro), i desítky filmů, které se ve zdejších exteriérech s malebnými záběry na okolní vrcholy pohoří Grand Teton pravidelně natáčí. Situován zde byl i hollywoodský trhák Zkrocená hora – Brokeback Mountain (který byl ve skutečnosti natáčen v kanadské Albertě). Prohlídnout si můžeme i starobylý a věkem omšelý bar Mint Bar v městečku Sheridan, kde autorka Annie Prouixová dostala nápad na svojí povídku, která dala filmu základ. Když jsem se v městském informačním středisku ptal na cestu k baru, upozornili mne, ať mne ani nenapadne zeptat se místních pijáků, co si o filmu myslí. Wyoming patří mezi nejkonzervativnější státy dnešních Spojených států a zmínka o tom, že by zdejší ranče mohly být zdrojem homosexuálních kovbojů, by nepadla na nejúrodnější půdu.
Cestou do Yellowstone
Pokud městečkem Jackson Hole pouze projíždíme cestou do Yellowstonu, oknem auta město vypadá jako klasické honácké městečko období Rodokapsů. Ve chvíli, kdy vystoupíme, je iluze pryč. Vstup na náměstí sice stále hlídají brány sestavené z tisíců kusů paroží, ale průměrná mzda přes 60 tisíc dolarů ročně dělá z tohoto okresu jeden z 20ti nejbohatších okresů Ameriky. Když vstoupíme na zdejší dřevěné chodníky, kabelky Louis Vuitton a dámské boty Manolo Blahnik vystavené ve výlohách a ahi sashimi na jídelníčku dají brzy zapomenout na dobytkářskou minulost. Místní sice stále chodí ve Stetsonech a kovbojských botách, jedná se ale o boty Lucchece šité na míru za více než dva tisíce, a v restauraci si k jelenímu stejku objednáme lahev vína Petrus za 900. Občas jim to neobyčejně sluší, kolem motelu Alpine, kde jsem bydlel, pravidelně chodila bourbonem poněkud zmožená dívka, která ovšem nikdy neopomenula zdvořile máchnout kolem Stetsonu rukou a pípnout místní Howdy. Nikdy jsem nezjistil, jestli tam bydlela nebo jestli pracovala v místním baru, v jehož zadní části večer otevírali hampejz.
Odkaz z tohoto rámečku si zakoupila cestovní kancelář ESO Travel. Dovolená USA – to je nepřeberné množství zajímavých míst a zážitků.
A už jsme tam
A když už do těchto míst zavítáme, nelze vynechat slavný Yellowstonský park. Přispěji hned na úvod dobrou radou – slabší nátury by měly raději vynechat studium některého důkladnějšího průvodce, neboť ty často upozorňují na drobný detail, že se totiž budeme pohybovat nejen na jednom z geologicky nejméně stabilních místech zeměkoule, ale současně také na špičce obrovitého supervulkánu. Stejně tak je dobré ledabyle přehlédnout kapitolu o tom, jak v roce 1925 zemětřesení prolomilo hráz a příval utopil 6 lidí, jak v roce 1959 způsobilo další zemětřesení lavinu, která zasypala 28 lidí a donutila všech 300 gejzírů k současné erupci. A v žádném případě nedoporučuji číst o tom, že horu, která bývala v celém parku největší, dnes můžeme najít ve formě štěrku hned v osmi okolních státech, kam ji rozprášila gigantická sopečná erupce.
Indiánské legendy sem umísťují první osídlení Kiowů někdy kolem roku 1 400. Občas sem zavítali i Šošoni, později se zde usídlil kmen Vran. Běloši si o krásách Yellowstonu přečetli poprvé v poněkud mlhavém popisu Williama Clarka z počátku 19. století, ve kterém mluví o obrovském hluku a otřesech země. Známá expedice Lewise a Clarka, která mapovala tehdejší americkou divočinu, se celé oblasti raději vyhnula, nálezy expedice Johna Coltera byly zesměšněny jako vymyšlené a když bobří čepice přestaly být kolem roku 1840 v módě, bílý člověk oblast Yellowstonu opět opustil.
Pořádně do ruky to vzala až o třicet let později Haydenova expedice. Hayden si byl vědom pořekadla o tom, že jeden obrázek je lepší než tisíc slov a že pokud má Kongres přesvědčit, musí mu zdejší krásy ukázat, a tak mezi členy expedice zařadil i malíře Thomase Morana a fotografa Williama Henryho Jacksona. Po návratu pak byla překvapená veřejnost najednou konfrontována s nevyvratitelnými důkazy o téměř nadpřirozených krásách Yellowstonu. Haydenova 500 stránková zpráva o expedici vedla po roce urputných bojů k tomu, že celou oblast americký Kongres vyhlásil národním parkem.
Troška statistiky
Yellowstone National Park není v žádném případě nějaký drobeček, park zabírá 8 987 čtverečních kilometrů a pro lepší porovnání lze konstatovat, že je větší nežli dva nejmenší americké státy, Rhode Island a Delaware, dohromady. Ochrana samozřejmě prospívá zvířatům, vedle dvou druhů medvědů zde žije dalších 50 druhů savců, 311 druhů ptáků a 18 druhů ryb. Na své si ale přijdou i geologové, vedle aktivní sopky se zde každým rokem odehraje kolem 2 000 zemětřesení (naštěstí jen drobných), nalezneme zde více než 300 aktivních gejzírů a 290 vodopádů. Pro návštěvníky, a jejich počet v posledním desetiletí každoročně převyšuje 3 milióny, je zde uděláno maximum – celkem 9 návštěvnických center, 9 hotelů s 2 238 lůžky, 750 kilometrů silnic a 1 529 kilometrů turistických stezek. Tak, a statistiku máme za sebou.
Zvěře je zde více než dost, jen medvědů se zde toulá nejméně 600, takže pokud se někdo odhodlá opustit pohodlný gauč, dostane se do přírody, která může být divočejší než je v kraji zvykem. Bdělost a ostražitost je proto na místě, zvířata mají k ochočenosti daleko, takže o úrazy není nouze. Správa parku se proto do omrzení snaží vtlouct do tvrdohlavých turistů dvě magická čísla – 8 a 30, tj. na kolik metrů se člověk smí přiblížit ke zvířatům a na kolik k medvědovi. A zákaz krmení zvěře je zde brán skutečně seriózně, proto je také přísně zakázáno z Aljašky známé odhození ruksaku s jídlem v případě útoku medvěda. Bohužel často jsou tato varování marná a není možné si park prohlídnout, aniž bychom viděli nějakého troubu, jak se ve snaze ulovit co nejzajímavější záběr blíží k bizonům nebo medvědům na riskantní vzdálenost. Nebezpečí je ale v parku ještě víc, jednak zde dost často hoří, a potom každým rokem se nějaký šílenec zatouží vykoupat se v horkém pramenu a drobný fakt, že se teplota vody blíží varu, většinou zjistí až pozdě. Koupel v přírodě se tak stává koupelí zároveň první a poslední.
Park plný divů
Přírodních krás a divů je zde opravdu více než dost. Pozůstatky obrovité vulkanické exploze, která zde nastala zhruba před 600 000 lety, dodnes přináší to nejdůležitější – teplo. Působení horké vody plné minerálů za dlouhá tisíciletí vytvořilo dnešní oblast Mammoth Hot Spring, kde na terasách vytvořených usazeninami spolupracují vápencové plotny a praskliny v zemské kůře. A vedle těchto usazenin jsou zde samozřejmě gejzíry, spousta gejzírů. Nejznámější gejzír je dodnes zahalen rouškou legend, většinou nepravdivých. Rozhodně si podle něj hodinky nenařídíme, erupce nejsou pravidelné ani stejně dlouhé. Doba mezi erupcemi i jejich délka se v průběhu roku mění. Gejzír sice pracuje věrně, ostatně jeho název Starý věrný to naznačuje, nicméně doba mezi erupcemi se pohybuje od 40 do 106 minut a všechny časy erupcí, kterými Rangeři pohostinně vybavují turisty, jsou pouze přibližné a pokud se opozdíme, můžeme hodinu litovat. Řada Američanů je přesvědčena, že frekvence erupcí kontrolují správci parku sypáním mýdla, což je samozřejmě pustý nesmysl.
Na pořádnou prohlídku budeme potřebovat několik dnů, šílenci, kteří parkem proletí za den, z toho mít moc nebudou. Pokud si ale uděláme dost času a počasí bude alespoň trochu spolupracovat, odneseme si skutečně nezapomenutelné vzpomínky.
Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.
Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.
Wyoming a okolí
Divoký Západ zasáhl během své krátké historie celou řadu amerických států, jenom Wyoming se ale chlubí tím, že Západem zůstane navždy. A za návštěvu stojí i dnes, ať už se na kovboje díváme nostalgickým pohledem Rodokapsů nebo nám honáci s koltem zavěšeným proklatě nízko neříkají vůbec nic. Od svých nedozírných prérijních plání až po vysoká pohoří, od příběhů hraničářské oblasti Unie až po staletou historii indiánských kmenů, Wyoming rozhodně neztrácí své kouzlo.
Pokud patříme mezi ty první, budeme zde jako doma, stát je prakticky pustý a dodnes je zde více ovcí a dobytka nežli lidí. Stejně mnoho je zde rančů, i když těch pravých, používaných k zemědělství, je díky tvrdým zimám stále méně. O to více se mezi majiteli objevují nejrůznější boháči, toužící po samotě nebo ukázat, že na to mají. Zvlášť v oblibě je mají politikové, pro něž život na ranči nabízí šikovné pozadí pro fotograficky vděčné snímky. Příkladem může sloužit třeba bývalý americký viceprezident Chenney.
Ruku v ruce s tímto trendem roste i zájem Američanů o všechno spojené s životem honáků dobytka. Dallaský boutique Cowboy Cool přitahuje i Madonnu a časopis Cowboys & Indians má náklad, o jakém se mu ještě před lety ani nesnilo. Nadšení z Divokého Západu nezná mezí a kdo chce mezi smetánkou něco znamenat, musí tuto fantazii splnit. Vlastnit ranč je právě tou pravou trofejí.
Nedělní ranč
Na podobné ranče je mimořádně bohatá především oblast městeček Cody a Jackson Hole, kde ostatně podobné radovánky vznikly a v dvacátých letech se začaly prudce rozvíjet. Napomáhal tomu vliv takových autorů jako třeba byl Zane Gray, který nabídl romantický život na Západě miliónům čtenářů. Pobyt si můžeme dopřát i na ranči Willow Creek Ranch v šikovně ukrytém údolí zvaném Hole in the Wall – ano, milovníci filmů dobře reagují – ukrývali se tady Butch Cassidy a Sundance Kid. Znalci historie psanců pak vědí, že sem prchal i Jesse James.
Dnes je z podobných rančů dokonale připravený turistický průmysl, lákající zákazníky neustále opakovanými reklamními záběry mužů s ostře řezanými rysy, které se staly synonymem reklam na cigarety Marlboro (proto se také jednomu z okresů říká Okres Malboro), i desítky filmů, které se ve zdejších exteriérech s malebnými záběry na okolní vrcholy pohoří Grand Teton pravidelně natáčí. Situován zde byl i hollywoodský trhák Zkrocená hora – Brokeback Mountain (který byl ve skutečnosti natáčen v kanadské Albertě). Prohlídnout si můžeme i starobylý a věkem omšelý bar Mint Bar v městečku Sheridan, kde autorka Annie Prouixová dostala nápad na svojí povídku, která dala filmu základ. Když jsem se v městském informačním středisku ptal na cestu k baru, upozornili mne, ať mne ani nenapadne zeptat se místních pijáků, co si o filmu myslí. Wyoming patří mezi nejkonzervativnější státy dnešních Spojených států a zmínka o tom, že by zdejší ranče mohly být zdrojem homosexuálních kovbojů, by nepadla na nejúrodnější půdu.
Cestou do Yellowstone
Pokud městečkem Jackson Hole pouze projíždíme cestou do Yellowstonu, oknem auta město vypadá jako klasické honácké městečko období Rodokapsů. Ve chvíli, kdy vystoupíme, je iluze pryč. Vstup na náměstí sice stále hlídají brány sestavené z tisíců kusů paroží, ale průměrná mzda přes 60 tisíc dolarů ročně dělá z tohoto okresu jeden z 20ti nejbohatších okresů Ameriky. Když vstoupíme na zdejší dřevěné chodníky, kabelky Louis Vuitton a dámské boty Manolo Blahnik vystavené ve výlohách a ahi sashimi na jídelníčku dají brzy zapomenout na dobytkářskou minulost. Místní sice stále chodí ve Stetsonech a kovbojských botách, jedná se ale o boty Lucchece šité na míru za více než dva tisíce, a v restauraci si k jelenímu stejku objednáme lahev vína Petrus za 900. Občas jim to neobyčejně sluší, kolem motelu Alpine, kde jsem bydlel, pravidelně chodila bourbonem poněkud zmožená dívka, která ovšem nikdy neopomenula zdvořile máchnout kolem Stetsonu rukou a pípnout místní Howdy. Nikdy jsem nezjistil, jestli tam bydlela nebo jestli pracovala v místním baru, v jehož zadní části večer otevírali hampejz.
Odkaz z tohoto rámečku si zakoupila cestovní kancelář ESO Travel. Dovolená USA – to je nepřeberné množství zajímavých míst a zážitků.
A už jsme tam
A když už do těchto míst zavítáme, nelze vynechat slavný Yellowstonský park. Přispěji hned na úvod dobrou radou – slabší nátury by měly raději vynechat studium některého důkladnějšího průvodce, neboť ty často upozorňují na drobný detail, že se totiž budeme pohybovat nejen na jednom z geologicky nejméně stabilních místech zeměkoule, ale současně také na špičce obrovitého supervulkánu. Stejně tak je dobré ledabyle přehlédnout kapitolu o tom, jak v roce 1925 zemětřesení prolomilo hráz a příval utopil 6 lidí, jak v roce 1959 způsobilo další zemětřesení lavinu, která zasypala 28 lidí a donutila všech 300 gejzírů k současné erupci. A v žádném případě nedoporučuji číst o tom, že horu, která bývala v celém parku největší, dnes můžeme najít ve formě štěrku hned v osmi okolních státech, kam ji rozprášila gigantická sopečná erupce.
Indiánské legendy sem umísťují první osídlení Kiowů někdy kolem roku 1 400. Občas sem zavítali i Šošoni, později se zde usídlil kmen Vran. Běloši si o krásách Yellowstonu přečetli poprvé v poněkud mlhavém popisu Williama Clarka z počátku 19. století, ve kterém mluví o obrovském hluku a otřesech země. Známá expedice Lewise a Clarka, která mapovala tehdejší americkou divočinu, se celé oblasti raději vyhnula, nálezy expedice Johna Coltera byly zesměšněny jako vymyšlené a když bobří čepice přestaly být kolem roku 1840 v módě, bílý člověk oblast Yellowstonu opět opustil.
Pořádně do ruky to vzala až o třicet let později Haydenova expedice. Hayden si byl vědom pořekadla o tom, že jeden obrázek je lepší než tisíc slov a že pokud má Kongres přesvědčit, musí mu zdejší krásy ukázat, a tak mezi členy expedice zařadil i malíře Thomase Morana a fotografa Williama Henryho Jacksona. Po návratu pak byla překvapená veřejnost najednou konfrontována s nevyvratitelnými důkazy o téměř nadpřirozených krásách Yellowstonu. Haydenova 500 stránková zpráva o expedici vedla po roce urputných bojů k tomu, že celou oblast americký Kongres vyhlásil národním parkem.
Troška statistiky
Yellowstone National Park není v žádném případě nějaký drobeček, park zabírá 8 987 čtverečních kilometrů a pro lepší porovnání lze konstatovat, že je větší nežli dva nejmenší americké státy, Rhode Island a Delaware, dohromady. Ochrana samozřejmě prospívá zvířatům, vedle dvou druhů medvědů zde žije dalších 50 druhů savců, 311 druhů ptáků a 18 druhů ryb. Na své si ale přijdou i geologové, vedle aktivní sopky se zde každým rokem odehraje kolem 2 000 zemětřesení (naštěstí jen drobných), nalezneme zde více než 300 aktivních gejzírů a 290 vodopádů. Pro návštěvníky, a jejich počet v posledním desetiletí každoročně převyšuje 3 milióny, je zde uděláno maximum – celkem 9 návštěvnických center, 9 hotelů s 2 238 lůžky, 750 kilometrů silnic a 1 529 kilometrů turistických stezek. Tak, a statistiku máme za sebou.
Zvěře je zde více než dost, jen medvědů se zde toulá nejméně 600, takže pokud se někdo odhodlá opustit pohodlný gauč, dostane se do přírody, která může být divočejší než je v kraji zvykem. Bdělost a ostražitost je proto na místě, zvířata mají k ochočenosti daleko, takže o úrazy není nouze. Správa parku se proto do omrzení snaží vtlouct do tvrdohlavých turistů dvě magická čísla – 8 a 30, tj. na kolik metrů se člověk smí přiblížit ke zvířatům a na kolik k medvědovi. A zákaz krmení zvěře je zde brán skutečně seriózně, proto je také přísně zakázáno z Aljašky známé odhození ruksaku s jídlem v případě útoku medvěda. Bohužel často jsou tato varování marná a není možné si park prohlídnout, aniž bychom viděli nějakého troubu, jak se ve snaze ulovit co nejzajímavější záběr blíží k bizonům nebo medvědům na riskantní vzdálenost. Nebezpečí je ale v parku ještě víc, jednak zde dost často hoří, a potom každým rokem se nějaký šílenec zatouží vykoupat se v horkém pramenu a drobný fakt, že se teplota vody blíží varu, většinou zjistí až pozdě. Koupel v přírodě se tak stává koupelí zároveň první a poslední.
Park plný divů
Přírodních krás a divů je zde opravdu více než dost. Pozůstatky obrovité vulkanické exploze, která zde nastala zhruba před 600 000 lety, dodnes přináší to nejdůležitější – teplo. Působení horké vody plné minerálů za dlouhá tisíciletí vytvořilo dnešní oblast Mammoth Hot Spring, kde na terasách vytvořených usazeninami spolupracují vápencové plotny a praskliny v zemské kůře. A vedle těchto usazenin jsou zde samozřejmě gejzíry, spousta gejzírů. Nejznámější gejzír je dodnes zahalen rouškou legend, většinou nepravdivých. Rozhodně si podle něj hodinky nenařídíme, erupce nejsou pravidelné ani stejně dlouhé. Doba mezi erupcemi i jejich délka se v průběhu roku mění. Gejzír sice pracuje věrně, ostatně jeho název Starý věrný to naznačuje, nicméně doba mezi erupcemi se pohybuje od 40 do 106 minut a všechny časy erupcí, kterými Rangeři pohostinně vybavují turisty, jsou pouze přibližné a pokud se opozdíme, můžeme hodinu litovat. Řada Američanů je přesvědčena, že frekvence erupcí kontrolují správci parku sypáním mýdla, což je samozřejmě pustý nesmysl.
Na pořádnou prohlídku budeme potřebovat několik dnů, šílenci, kteří parkem proletí za den, z toho mít moc nebudou. Pokud si ale uděláme dost času a počasí bude alespoň trochu spolupracovat, odneseme si skutečně nezapomenutelné vzpomínky.
Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.
Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.
Cornwall, nejjižnější cíp Britských ostrovů, je sice díky své poloze
a tím teplejšímu klimatu, nedotčené přírodě a unikátním památkám
neméně oblíbenou destinací, přesto však budí dojem tajemné
„neprobádanosti“, krajiny skryté a zapomenuté a tím nanejvýš
záhadné a pozoruhodné.
Londýnský Big Ben, náměstí Trafalgar, či katedrála sv. Pavla, to všechno jistě stojí za pozornost a patří mezi oblíbená lákadla cestovních kanceláří, ale co takhle zkusit to z jiného konce, vzít batoh na záda a vyrazit za poznáním na vlastní pěst. Anglie zdaleka není jen o Londýnu a jeho památkách či atrakcích, které každoročně odolávají tisícům turistů a o kterých jsme už všichni tolikrát slyšeli.
Cornwall, nejjižnější cíp Britských ostrovů, je sice díky své poloze a tím teplejšímu klimatu, nedotčené přírodě a unikátním památkám neméně oblíbenou destinací, přesto však budí dojem tajemné „neprobádanosti“, krajiny skryté a zapomenuté a tím nanejvýš záhadné a pozoruhodné. Říká se, že Cornwall byl bezpochyby domovem krále Artuše a tím i místem zrodu jeho nesmrtelné legendy, je proto příslibem mnoha nevšedních objevů a zážitků. První osídlení této bezmála samostatné části Velké Británie sahá až do doby bronzové. Podobně jako Wales nebo Skotsko, se ještě v nedávné minulosti nepovažovala za podřízenou anglické koruně.
Cornwall byl ještě donedávna poměrně chudou hospodářskou oblastí, lidé zde žili a doposud žijí převážně z rybolovu a zemědělství. Nemalým přínosem v současné době je jistě i cestovní ruch a turistika. Právě ta neuvěřitelná rozlehlost a zeleň krajiny, výhled na moře z nádherných útesů, písčité pláže, lesy a nekonečná pole ve všech zelenavých odstínech, to všechno je najednou kolem vás. Výhled je dechberoucí a vy si připadáte najednou mnohem menší, před vším tím prostorem, který se vám tu jako na dlani nabízí.
A na každém z těch kopců či v údolích jsou zasazena stavení s břidlicovými střechami, jako by se tu objevila z nějaké pohádky a kolem se pasou pestrobarevná stáda krav a ovcí. A vy to všechno sledujete tiše, se zatajeným dechem a myslíte si, jak je možné, že jsem tady dnes poprvé.
Ztracené zahrady Heliganské a Projekt Eden
Heliganské panství patřilo rodině Tremayneových, která je dříve spravovala. První zápis o vzniku Heliganských zahrad se datuje do roku 1603. V 18. století, přesněji kolem roku 1780, bylo celé prostranství zvětšeno do zhruba dnešních rozměrů a doba Viktoriánská byla dobou rozkvětu celého projektu.
Ve 20. století, od roku 1914 do roku 1991, však došlo k úpadku a celé místo bylo téměř opuštěno a zapomenuto. Vzácné dřeviny, traviny, stromy a kilometry cest byly zavaleny porostem křovin a pohřbeny pod tunami plevele a tlejících větví.
Teprve poté došlo na pokus vrátit Heliganské zahrady světu a začalo se s největším zahradnickým a restauračním projektem v Evropě. Tuny odpadu a spadaných křovin byly odvezeny a původní vzácné rostlinstvo se mohlo pomalu znovu obracet ke světlu. Restaurační práce trvají vlastně dodnes a již znovu velkolepé dílo se neustále vylepšuje a modernizuje.
Veřejnost dnes může obdivovat skleníky, italskou zahradu, vinohrady, subtropickou džungli a její samostatný fascinující svět, farmářské prostory a jeskyně. Bylo zasazeno přes pět tisíc nových stromů. Velkolepý a hodný obdivu je také konzervační projekt, kterým se chlubí zdejší provozovatelé a který slouží k ochraně divoké přírody a nutnosti jejího zachování. Vzhled Heliganských zahrad se od doby jejich vzniku liší jen nepatně – můžeme tedy obdivovat jejich původní podobu, jako ti, co stáli u jejich zrodu. Heliganské zahrady reprezentují umění botaniky a zahradnictví 19. století a jsou tedy zároveň jakousi živoucí a nevšední historickou památkou.
A byly to právě ztracené zahrady Heliganské, které inspirovaly a daly podnět ke vzniku jiného projektu, k naprosto unikátnímu a ve světě ojedinělému monumentu, jakémusi „vzdání holdu“ světu botaniky – Projektu Eden.
Projekt Eden je botanické veledílo, má vlastní výzkumný a vzdělávací biologický program. Ve třech skleníkových kopulích se můžete kochat exotickým rostlinstvem, na vlastní kůži okusit subtropické klima, můžete se tu dokonce dozvědět, jak se z tropických květů stávají parfémy. Uvidíte, jak žijí domorodé kmeny a za zmínku jistě stojí i mnohá malířská a sochařská díla moderních umělců, zdobící toto ojedinělé místo spolu s uměle vytvořenými vodopády. Projekt Eden je prý jedním z důvodů, proč jsou zdejší obyvatelé tolik pyšní na to, že patří právě sem.
Tintagel – kde se narodil král Artuš a legenda o Excalibru?
Ke Cornwallu, přesněji řečeno k místu zvanému Tintagel, se vztahuje většina příběhů a legend o králi Artušovi a jeho rytířích. Místní lidé prý věří, že král Artuš stále dlí v jedné z jeskyní a čeká, až ho jeho země bude potřebovat.
Hrad krále Artuše je dnes již v ruinách a rozvalinách, přesto nebo možná právě proto, má své kouzlo, půvab dávných věků. Místo se nachází na vrcholku útesu, samo o sobě tajemné, nehostinné, snad i trochu strašidelné. Pod ním se nabízí pohled na ostrá skaliska, o která se rozbíjí vlny tmavého, rozbouřeného moře, hnané silným větrem.
Legenda vypráví, že právě takové vlny vyhodily na břeh malého krále Artuše, před Merlinovou jeskyní. Existence krále Atuše je samozřejmě těžko prokazatelná a vše co o něm víme, se vztahuje k legendám a mýtům. Je jisté, že v té době žil na západoanglickém pobřeží velký bojovník, a podle vykopávek zde byl hrad již v pátém století. Tintagel je dnes ve správě Britského národního dědictví a hrad krále Artuše patří současným vévodům z Cornwallu.
Lydfordská rokle a tajemství břidlicových jeskyní
Lydfordská rokle už vlastně patří Devonu, oblasti těsně hraničící s Cornwallem. Nabízí se vám tu cca 6km dlouhá stezka, vroubená stržemi, propastmi s vřící vodou, vodopády, srázy a to vše víceméně na vlastní nebezpečí, s kovovým zábradlím zaraženým do skály. Zážitek z Lydfordské rokle je neopakovatelný. Neustálé vědomí blízkého nebezpečí dodává příchuť adrenalinových sportů, na druhé straně bublavá vřídla, měnící se v klidné, průzračné potůčky, vodou omílané skály, ohlušující vodopády a to všechno uprostřed pralesní zeleně, zanechá každého v tichém ohromení.
Cornwallské břidlicové jeskyně vypovídají o způsobu a tvrdých podmínkách života zdejších obyvatel před mnoha lety. Nyní představují něco jako muzeum. Dostane se vám i výkladu, ukázek výrobků, ale naprosto nezapomenutelná jsou jeskynní jezera, zrcadlově čistá a nebezpečně hluboká, která v tom tichu a temnotě podzemního světa působí nadmíru velkolepě.
Zahrady kolem vchodu do jeskyní jsou obohaceny soškami bronzových skřítků, nepochybně strážců jeskyně. Okřídlené postavičky jsou, od nejmenších až po ty v životní velikosti, k dostání i jako suvenýry. A pokud máte slabost pro cokoli nevšedního, nebo i výstředního, můžete mít přímo tady, obklopeni krásou břidlicové jeskyně, dokonce i svatbu.
Kudy za Cornwallským dobrodružstvím?
Cornwall je vzdálen asi 430 km od Londýna a cesta autem trvá přibližně pět hodin. Letecky budete na místě asi za 1 hodinu a 45 minut. Cenově je Cornwall rozhodně přijatelný, v porovnání s cenami v okolí Londýna, nebo jiných větších měst. A navíc, ke všem už tolik lákavým atrakcím, pirožky z Cornwallu vám určitě zůstanou v paměti!
Londýnský Big Ben, náměstí Trafalgar, či katedrála sv. Pavla, to všechno jistě stojí za pozornost a patří mezi oblíbená lákadla cestovních kanceláří, ale co takhle zkusit to z jiného konce, vzít batoh na záda a vyrazit za poznáním na vlastní pěst. Anglie zdaleka není jen o Londýnu a jeho památkách či atrakcích, které každoročně odolávají tisícům turistů a o kterých jsme už všichni tolikrát slyšeli.
Cornwall, nejjižnější cíp Britských ostrovů, je sice díky své poloze a tím teplejšímu klimatu, nedotčené přírodě a unikátním památkám neméně oblíbenou destinací, přesto však budí dojem tajemné „neprobádanosti“, krajiny skryté a zapomenuté a tím nanejvýš záhadné a pozoruhodné. Říká se, že Cornwall byl bezpochyby domovem krále Artuše a tím i místem zrodu jeho nesmrtelné legendy, je proto příslibem mnoha nevšedních objevů a zážitků. První osídlení této bezmála samostatné části Velké Británie sahá až do doby bronzové. Podobně jako Wales nebo Skotsko, se ještě v nedávné minulosti nepovažovala za podřízenou anglické koruně.
Cornwall byl ještě donedávna poměrně chudou hospodářskou oblastí, lidé zde žili a doposud žijí převážně z rybolovu a zemědělství. Nemalým přínosem v současné době je jistě i cestovní ruch a turistika. Právě ta neuvěřitelná rozlehlost a zeleň krajiny, výhled na moře z nádherných útesů, písčité pláže, lesy a nekonečná pole ve všech zelenavých odstínech, to všechno je najednou kolem vás. Výhled je dechberoucí a vy si připadáte najednou mnohem menší, před vším tím prostorem, který se vám tu jako na dlani nabízí.
A na každém z těch kopců či v údolích jsou zasazena stavení s břidlicovými střechami, jako by se tu objevila z nějaké pohádky a kolem se pasou pestrobarevná stáda krav a ovcí. A vy to všechno sledujete tiše, se zatajeným dechem a myslíte si, jak je možné, že jsem tady dnes poprvé.
Ztracené zahrady Heliganské a Projekt Eden
Heliganské panství patřilo rodině Tremayneových, která je dříve spravovala. První zápis o vzniku Heliganských zahrad se datuje do roku 1603. V 18. století, přesněji kolem roku 1780, bylo celé prostranství zvětšeno do zhruba dnešních rozměrů a doba Viktoriánská byla dobou rozkvětu celého projektu.
Ve 20. století, od roku 1914 do roku 1991, však došlo k úpadku a celé místo bylo téměř opuštěno a zapomenuto. Vzácné dřeviny, traviny, stromy a kilometry cest byly zavaleny porostem křovin a pohřbeny pod tunami plevele a tlejících větví.
Teprve poté došlo na pokus vrátit Heliganské zahrady světu a začalo se s největším zahradnickým a restauračním projektem v Evropě. Tuny odpadu a spadaných křovin byly odvezeny a původní vzácné rostlinstvo se mohlo pomalu znovu obracet ke světlu. Restaurační práce trvají vlastně dodnes a již znovu velkolepé dílo se neustále vylepšuje a modernizuje.
Veřejnost dnes může obdivovat skleníky, italskou zahradu, vinohrady, subtropickou džungli a její samostatný fascinující svět, farmářské prostory a jeskyně. Bylo zasazeno přes pět tisíc nových stromů. Velkolepý a hodný obdivu je také konzervační projekt, kterým se chlubí zdejší provozovatelé a který slouží k ochraně divoké přírody a nutnosti jejího zachování. Vzhled Heliganských zahrad se od doby jejich vzniku liší jen nepatně – můžeme tedy obdivovat jejich původní podobu, jako ti, co stáli u jejich zrodu. Heliganské zahrady reprezentují umění botaniky a zahradnictví 19. století a jsou tedy zároveň jakousi živoucí a nevšední historickou památkou.
A byly to právě ztracené zahrady Heliganské, které inspirovaly a daly podnět ke vzniku jiného projektu, k naprosto unikátnímu a ve světě ojedinělému monumentu, jakémusi „vzdání holdu“ světu botaniky – Projektu Eden.
Projekt Eden je botanické veledílo, má vlastní výzkumný a vzdělávací biologický program. Ve třech skleníkových kopulích se můžete kochat exotickým rostlinstvem, na vlastní kůži okusit subtropické klima, můžete se tu dokonce dozvědět, jak se z tropických květů stávají parfémy. Uvidíte, jak žijí domorodé kmeny a za zmínku jistě stojí i mnohá malířská a sochařská díla moderních umělců, zdobící toto ojedinělé místo spolu s uměle vytvořenými vodopády. Projekt Eden je prý jedním z důvodů, proč jsou zdejší obyvatelé tolik pyšní na to, že patří právě sem.
Tintagel – kde se narodil král Artuš a legenda o Excalibru?
Ke Cornwallu, přesněji řečeno k místu zvanému Tintagel, se vztahuje většina příběhů a legend o králi Artušovi a jeho rytířích. Místní lidé prý věří, že král Artuš stále dlí v jedné z jeskyní a čeká, až ho jeho země bude potřebovat.
Hrad krále Artuše je dnes již v ruinách a rozvalinách, přesto nebo možná právě proto, má své kouzlo, půvab dávných věků. Místo se nachází na vrcholku útesu, samo o sobě tajemné, nehostinné, snad i trochu strašidelné. Pod ním se nabízí pohled na ostrá skaliska, o která se rozbíjí vlny tmavého, rozbouřeného moře, hnané silným větrem.
Legenda vypráví, že právě takové vlny vyhodily na břeh malého krále Artuše, před Merlinovou jeskyní. Existence krále Atuše je samozřejmě těžko prokazatelná a vše co o něm víme, se vztahuje k legendám a mýtům. Je jisté, že v té době žil na západoanglickém pobřeží velký bojovník, a podle vykopávek zde byl hrad již v pátém století. Tintagel je dnes ve správě Britského národního dědictví a hrad krále Artuše patří současným vévodům z Cornwallu.
Lydfordská rokle a tajemství břidlicových jeskyní
Lydfordská rokle už vlastně patří Devonu, oblasti těsně hraničící s Cornwallem. Nabízí se vám tu cca 6km dlouhá stezka, vroubená stržemi, propastmi s vřící vodou, vodopády, srázy a to vše víceméně na vlastní nebezpečí, s kovovým zábradlím zaraženým do skály. Zážitek z Lydfordské rokle je neopakovatelný. Neustálé vědomí blízkého nebezpečí dodává příchuť adrenalinových sportů, na druhé straně bublavá vřídla, měnící se v klidné, průzračné potůčky, vodou omílané skály, ohlušující vodopády a to všechno uprostřed pralesní zeleně, zanechá každého v tichém ohromení.
Cornwallské břidlicové jeskyně vypovídají o způsobu a tvrdých podmínkách života zdejších obyvatel před mnoha lety. Nyní představují něco jako muzeum. Dostane se vám i výkladu, ukázek výrobků, ale naprosto nezapomenutelná jsou jeskynní jezera, zrcadlově čistá a nebezpečně hluboká, která v tom tichu a temnotě podzemního světa působí nadmíru velkolepě.
Zahrady kolem vchodu do jeskyní jsou obohaceny soškami bronzových skřítků, nepochybně strážců jeskyně. Okřídlené postavičky jsou, od nejmenších až po ty v životní velikosti, k dostání i jako suvenýry. A pokud máte slabost pro cokoli nevšedního, nebo i výstředního, můžete mít přímo tady, obklopeni krásou břidlicové jeskyně, dokonce i svatbu.
Kudy za Cornwallským dobrodružstvím?
Cornwall je vzdálen asi 430 km od Londýna a cesta autem trvá přibližně pět hodin. Letecky budete na místě asi za 1 hodinu a 45 minut. Cenově je Cornwall rozhodně přijatelný, v porovnání s cenami v okolí Londýna, nebo jiných větších měst. A navíc, ke všem už tolik lákavým atrakcím, pirožky z Cornwallu vám určitě zůstanou v paměti!
Dny otevřených dveří na Býčí skále vypuknou v letošním roce
2009 netradičně již ráno v pátek 8. května, dále též
v sobotu a neděli 10. 5. Akce potrvá i následující dva
víkendy 16. – 17. 5. a 23. – 24. 5. Připravena bude
prohlídková trasa jeskyní ve skupinách s komentovaným doprovodem na
trase Stará a Nová býčí skála.
Dny otevřených dveří na Býčí skále vypuknou v letošním roce 2009 netradičně již ráno v pátek 8. května, dále též v sobotu a neděli 10. 5. Akce potrvá i následující dva víkendy 16. – 17. 5. a 23. – 24. 5.
Připravena bude prohlídková trasa jeskyní ve skupinách s komentovaným doprovodem na trase Stará a Nová býčí skála. Vstup a výstup z jeskyně bude poprvé dolní branou a dále německou štolou, zatímco Předsíň bude samostatnou galerií s doprovodnými programy. Jejich hlavní zacílení se odráží již samotném názvu akce „Býčí skála 2009. J. Wankel a K. Abslon, badatelé moravského krasu.“ Chystané jsou odborné přednášky o K. Absolonovi, objevu Svozilovy jeskyně ze dne 14. 2. 2009 mezi Předsíní Býčí skály a jeskyní Barovou, dále zoologická přednáška o jeskyni. Bude se promítat film Cestou Býčí skály nebo si návštěvníci mohou vychutnat hudební projekci Ozvěny minulosti a budoucnosti. Přichystány jsou další menší kulturní a umělecká překvapení.
Prohlídky v jeskyni budou prováděny od 9 do 16 hodin. Bližší informace o akcích na plakátu k akci a internetových stránkách www.byciskala.cz.
Dny otevřených dveří na Býčí skále vypuknou v letošním roce 2009 netradičně již ráno v pátek 8. května, dále též v sobotu a neděli 10. 5. Akce potrvá i následující dva víkendy 16. – 17. 5. a 23. – 24. 5.
Připravena bude prohlídková trasa jeskyní ve skupinách s komentovaným doprovodem na trase Stará a Nová býčí skála. Vstup a výstup z jeskyně bude poprvé dolní branou a dále německou štolou, zatímco Předsíň bude samostatnou galerií s doprovodnými programy. Jejich hlavní zacílení se odráží již samotném názvu akce „Býčí skála 2009. J. Wankel a K. Abslon, badatelé moravského krasu.“ Chystané jsou odborné přednášky o K. Absolonovi, objevu Svozilovy jeskyně ze dne 14. 2. 2009 mezi Předsíní Býčí skály a jeskyní Barovou, dále zoologická přednáška o jeskyni. Bude se promítat film Cestou Býčí skály nebo si návštěvníci mohou vychutnat hudební projekci Ozvěny minulosti a budoucnosti. Přichystány jsou další menší kulturní a umělecká překvapení.
Prohlídky v jeskyni budou prováděny od 9 do 16 hodin. Bližší informace o akcích na plakátu k akci a internetových stránkách www.byciskala.cz.
Pro většinu návštěvníků severozápadní části Francie se hlavním
magnetem jejich cesty nejčastěji stává magické a zároveň trochu drsné
mořské pobřeží. Někdo se naopak rád jen tak potuluje charakteristickými
bretaňskými městečky a vesnicemi a vstřebává jejich atmosféru. Jiného
zaujme třeba architektura Quimperu, starobylý půvab přístavu Concernau,
vzdorné Saint Malo či magický Saint-Michel v Normandii. Zamiřme však
do místa ne snad tolik známého, ale snad právě o to
romantičtějšího a půvabnějšího – do bretaňské vesničky Pont
Aven.
Pro většinu návštěvníků severozápadní části Francie se hlavním magnetem jejich cesty nejčastěji stává magické a zároveň trochu drsné mořské pobřeží. Někdo se naopak rád jen tak potuluje charakteristickými bretaňskými městečky a vesnicemi a vstřebává jejich atmosféru. Jiného zaujme třeba architektura Quimperu, starobylý půvab přístavu Concernau, vzdorné Saint Malo či magický Saint-Michel v Normandii. Zamiřme však do místa ne snad tolik známého, ale snad právě o to romantičtějšího a půvabnějšího – do bretaňské vesničky Pont Aven.
Malířská vesnička
Tuto malebnou vísku s necelými třemi tisícovkami stálých obyvatel nalezneme v regionu Bretaň, v departamentu Finiístére. Mluvit o Pont Aven a vyhnout se zmínce o Paulu Gaugainovi, který svůj život spojil s tímto místem hned několikrát, se dá opravdu jen těžko. Jeho pobyt v roce 1886 a následně i v roce 1888 je dodnes připomínán na každém kroku. Na padesát soukromých obrazových galerií prezentuje jeho působení v těchto místech. Při pohledu na romantická zákoutí na březích říčky Aven, člověk pochopí zájem malířů o zdejší kraj. Zvláště Gaugainův pobyt před jeho odjezdem na Tahiti, zpopularizoval Pont Aven v celé malířské obci. Hlavně díky němu sem brzy začali přijíždět za inspirací třeba Emil Bernard či Paul Sérusier, kteří se spolu s Gaugainem zasloužili na konci 19. století o vznik tzv. Pont Avenské malířské školy. Ale nejen francouzští malíři zde nacházeli polibky múzy. Dalším, koho tento kout Bretaně výrazně ovlivnil, byl například anglický malíř Robert Polhill Bevan, který za impuls ke vzniku svých litografických děl označil právě pobyt v Pont Aven.
Za klapotu mlýnského kola
Označení „město malířů“ není jediným přídomkem, kterým se tato víska může pyšnit. Stačí krátká procházka vesničkou a člověk pochopí, co spojuje Pont Aven a označení „město 14 domů a 15 mlýnů“. Jak idylicky musel znít veselý klapot mlýnů, které v dřívějších dobách lemovaly tok zdejší šumivé bystřiny.
Jen rámcovou představu nám dnes poskytuje jeden z mála dochovaných mlýnů s jeho typickým mlýnským kolem, který stojí pár desítek metrů od zdejšího přístavu. Kromě toho, že dotváří atmosféru a stylovost prosperující restaurace, stává se zároveň vděčným objektem fotografických objektivů, které jinde jen těžko pátrají po připomínce dřívějších mlýnů. Klapot otáčejícího se kola dnes už jen tvoří kulisu pro posezení návštěvníků restaurace. Jeho charakteristický zvuk naplňuje úzké údolí a proti proudu říčky Aven se nese stovky metrů daleko. I vy si jej můžete vychutnat při posezení nad některou z bretaňských specialit.
Za Pont Avenskou specialitou
Krámky s keramikou a textilními výrobky pochopitelně poutají pozornost návštěvníků. Výrazná vůně linoucí se z obchůdku nedaleko přístaviště, spolehlivě zaplaší myšlenky na cokoliv jiného. Máslové sušenky patří k tradici městečka stejně tak jako obrazové galerie, klapající mlýnská kola či žulový most, klenoucí se přes říčku, kterému vděčí městečko za svůj název (pont – most). Těžko můžete opustit toto místo, aniž byste si koupili zdobenou, smaltovanou krabici, která obsahuje tuto křehkou a voňavou dobrotu. Zhlédnout jejich výrobu nebo se jen tak potulovat obchůdkem provoněným jejich aroma patří jistě k těm příjemným zážitkům.
Z Pont Avenské kuchyně
K posezení v Pont Aven Vás zvou nejen restaurace, ale i v této oblasti velmi oblíbené crepérie, s bohatou nabídkou palačinek. Před jejich návštěvou snad jen stručnou informaci pro Vaši lepší orientaci. Ochotný personál Vám nabídne dva základní druhy zdejších palačinek. Vybrat si můžete z crepes (připravované z bílé pšeničné mouky), do kterých se přidávají sladké náplně. Zatímco tmavší galettes jsou připravovány z celozrnné mouky a jako jejich náplň se hodí rozličné slané směsi.
Tím o všem kulinářská nabídky nekončí. Na jídelních lístcích tu najdete různé druhy atlantických ryb – sardinkami počínaje a těmi velkými rybami konče. Na žádném stole nemohou pochopitelně chybět ani krevety. A pokud budete ochotni sáhnout hluboko do peněženky, bez problému najdete v jídelním lístku ústřice, uchovávané do poslední chvíle v mořské vodě a před samotnou konzumací zakápnuté citrónovou šťávou. Poněkud finančně náročné je menu v podobě několikapatrových talířů, kde jsou na ledové tříšti servírovány „dary moře“, mezi nimiž má nejčestnější místo oblíbený humr. Brzy pochopíte, že k nim přikládané sady nejrůznějších „dloubátek a páčidel“ jsou pro konzumaci nezbytné. Ani pokud nejste milovníky experimentů, nebudete se tu cítit ošizeni. Co třeba bretaňské fazole, bretaňské kuře nebo tuňák s rajčaty a bramborovou kaší? A pochoutkou může být docela obyčejný chléb se slaným máslem – pozůstatkem z dob, kdy o lednicích lidé neměli ani potuchy a nasolování másla bylo jediným způsobem jeho uchování. Bretaňská kuchyně Vás přesvědčí o své bohatosti. Co si dát jako malý dezert po dobrém jídle takový Farsach du Finistere – sladkost se švestkami? Příjemné je i posezení u cidre – 4–7% alkoholického jablečného moštu či pro něžnější pohlaví u sklenky likéru z mořských řas, které mají kromě jiného údajně i posilující účinek na ženskou potenci. Kdo ví?
Po okolí Pont Aven
Po dobré večeři, zvláště za letních večerů, není na škodu příjemná procházka proti proudu říčky Aven. Po necelém kilometru dojdete k „Lesu lásky“ (Bois D´Amour), k místu, kde často své malířské stojany rozestavovali již zmiňovaní malíři pont avenské školy.
A pokud se zdržíte déle, je možné doporučit Vaší pozornosti kapli Trémalo v prudkém svahu nad vesnicí. Ani tady se nevyhnete setkání s malířskou minulostí Pont Aven. Krucifix ve zmiňované kapli se stal inspirací pro vznik obrazu „Žlutý Kristus“ a zde používaná technika zploštělých barev a zjednodušených tvarů se promítla i do dalšího díla – „Bretaňské venkovanky“ (Paysonnes Bretonnes).
Adieu Pont Aven
Nízké životní náklady a možnost inspirace Pont Aven svého času lákaly francouzské malíře k letním pobytům. Zatímco dnes životní náklady i zde znatelně stouply, možnost inspirace tu stále čeká na každého z nás. Nechte se i vy inspirovat a okouzlit tímto kouzelným místem. Navštivte Bretaň, navštivte Pont Aven!
Pro většinu návštěvníků severozápadní části Francie se hlavním magnetem jejich cesty nejčastěji stává magické a zároveň trochu drsné mořské pobřeží. Někdo se naopak rád jen tak potuluje charakteristickými bretaňskými městečky a vesnicemi a vstřebává jejich atmosféru. Jiného zaujme třeba architektura Quimperu, starobylý půvab přístavu Concernau, vzdorné Saint Malo či magický Saint-Michel v Normandii. Zamiřme však do místa ne snad tolik známého, ale snad právě o to romantičtějšího a půvabnějšího – do bretaňské vesničky Pont Aven.
Malířská vesnička
Tuto malebnou vísku s necelými třemi tisícovkami stálých obyvatel nalezneme v regionu Bretaň, v departamentu Finiístére. Mluvit o Pont Aven a vyhnout se zmínce o Paulu Gaugainovi, který svůj život spojil s tímto místem hned několikrát, se dá opravdu jen těžko. Jeho pobyt v roce 1886 a následně i v roce 1888 je dodnes připomínán na každém kroku. Na padesát soukromých obrazových galerií prezentuje jeho působení v těchto místech. Při pohledu na romantická zákoutí na březích říčky Aven, člověk pochopí zájem malířů o zdejší kraj. Zvláště Gaugainův pobyt před jeho odjezdem na Tahiti, zpopularizoval Pont Aven v celé malířské obci. Hlavně díky němu sem brzy začali přijíždět za inspirací třeba Emil Bernard či Paul Sérusier, kteří se spolu s Gaugainem zasloužili na konci 19. století o vznik tzv. Pont Avenské malířské školy. Ale nejen francouzští malíři zde nacházeli polibky múzy. Dalším, koho tento kout Bretaně výrazně ovlivnil, byl například anglický malíř Robert Polhill Bevan, který za impuls ke vzniku svých litografických děl označil právě pobyt v Pont Aven.
Za klapotu mlýnského kola
Označení „město malířů“ není jediným přídomkem, kterým se tato víska může pyšnit. Stačí krátká procházka vesničkou a člověk pochopí, co spojuje Pont Aven a označení „město 14 domů a 15 mlýnů“. Jak idylicky musel znít veselý klapot mlýnů, které v dřívějších dobách lemovaly tok zdejší šumivé bystřiny.
Jen rámcovou představu nám dnes poskytuje jeden z mála dochovaných mlýnů s jeho typickým mlýnským kolem, který stojí pár desítek metrů od zdejšího přístavu. Kromě toho, že dotváří atmosféru a stylovost prosperující restaurace, stává se zároveň vděčným objektem fotografických objektivů, které jinde jen těžko pátrají po připomínce dřívějších mlýnů. Klapot otáčejícího se kola dnes už jen tvoří kulisu pro posezení návštěvníků restaurace. Jeho charakteristický zvuk naplňuje úzké údolí a proti proudu říčky Aven se nese stovky metrů daleko. I vy si jej můžete vychutnat při posezení nad některou z bretaňských specialit.
Za Pont Avenskou specialitou
Krámky s keramikou a textilními výrobky pochopitelně poutají pozornost návštěvníků. Výrazná vůně linoucí se z obchůdku nedaleko přístaviště, spolehlivě zaplaší myšlenky na cokoliv jiného. Máslové sušenky patří k tradici městečka stejně tak jako obrazové galerie, klapající mlýnská kola či žulový most, klenoucí se přes říčku, kterému vděčí městečko za svůj název (pont – most). Těžko můžete opustit toto místo, aniž byste si koupili zdobenou, smaltovanou krabici, která obsahuje tuto křehkou a voňavou dobrotu. Zhlédnout jejich výrobu nebo se jen tak potulovat obchůdkem provoněným jejich aroma patří jistě k těm příjemným zážitkům.
Z Pont Avenské kuchyně
K posezení v Pont Aven Vás zvou nejen restaurace, ale i v této oblasti velmi oblíbené crepérie, s bohatou nabídkou palačinek. Před jejich návštěvou snad jen stručnou informaci pro Vaši lepší orientaci. Ochotný personál Vám nabídne dva základní druhy zdejších palačinek. Vybrat si můžete z crepes (připravované z bílé pšeničné mouky), do kterých se přidávají sladké náplně. Zatímco tmavší galettes jsou připravovány z celozrnné mouky a jako jejich náplň se hodí rozličné slané směsi.
Tím o všem kulinářská nabídky nekončí. Na jídelních lístcích tu najdete různé druhy atlantických ryb – sardinkami počínaje a těmi velkými rybami konče. Na žádném stole nemohou pochopitelně chybět ani krevety. A pokud budete ochotni sáhnout hluboko do peněženky, bez problému najdete v jídelním lístku ústřice, uchovávané do poslední chvíle v mořské vodě a před samotnou konzumací zakápnuté citrónovou šťávou. Poněkud finančně náročné je menu v podobě několikapatrových talířů, kde jsou na ledové tříšti servírovány „dary moře“, mezi nimiž má nejčestnější místo oblíbený humr. Brzy pochopíte, že k nim přikládané sady nejrůznějších „dloubátek a páčidel“ jsou pro konzumaci nezbytné. Ani pokud nejste milovníky experimentů, nebudete se tu cítit ošizeni. Co třeba bretaňské fazole, bretaňské kuře nebo tuňák s rajčaty a bramborovou kaší? A pochoutkou může být docela obyčejný chléb se slaným máslem – pozůstatkem z dob, kdy o lednicích lidé neměli ani potuchy a nasolování másla bylo jediným způsobem jeho uchování. Bretaňská kuchyně Vás přesvědčí o své bohatosti. Co si dát jako malý dezert po dobrém jídle takový Farsach du Finistere – sladkost se švestkami? Příjemné je i posezení u cidre – 4–7% alkoholického jablečného moštu či pro něžnější pohlaví u sklenky likéru z mořských řas, které mají kromě jiného údajně i posilující účinek na ženskou potenci. Kdo ví?
Po okolí Pont Aven
Po dobré večeři, zvláště za letních večerů, není na škodu příjemná procházka proti proudu říčky Aven. Po necelém kilometru dojdete k „Lesu lásky“ (Bois D´Amour), k místu, kde často své malířské stojany rozestavovali již zmiňovaní malíři pont avenské školy.
A pokud se zdržíte déle, je možné doporučit Vaší pozornosti kapli Trémalo v prudkém svahu nad vesnicí. Ani tady se nevyhnete setkání s malířskou minulostí Pont Aven. Krucifix ve zmiňované kapli se stal inspirací pro vznik obrazu „Žlutý Kristus“ a zde používaná technika zploštělých barev a zjednodušených tvarů se promítla i do dalšího díla – „Bretaňské venkovanky“ (Paysonnes Bretonnes).
Adieu Pont Aven
Nízké životní náklady a možnost inspirace Pont Aven svého času lákaly francouzské malíře k letním pobytům. Zatímco dnes životní náklady i zde znatelně stouply, možnost inspirace tu stále čeká na každého z nás. Nechte se i vy inspirovat a okouzlit tímto kouzelným místem. Navštivte Bretaň, navštivte Pont Aven!
Do Seattlu, největšího město státu Washington na severozápadním
pobřeží Spojených států, nesmíme přijet a očekávat příjemné
počasí. Proti němu totiž vypadá pověstné anglické počasí jako
procházka rájem. Místní deště si užijí zvláště plešatí. Jeden
kamarád, který ze Seattlu uprchl, mi líčit, že procházka po městě mu
připomínala, jakoby mu na hlavě tančili plameňáci.
Do Seattlu, největšího město státu Washington na severozápadním pobřeží Spojených států, nesmíme přijet a očekávat příjemné počasí. Proti němu totiž vypadá pověstné anglické počasí jako procházka rájem. Místní deště si užijí zvláště plešatí. Jeden kamarád, který ze Seattlu uprchl, mi líčit, že procházka po městě mu připomínala, jakoby mu na hlavě tančili plameňáci.
Město se může pyšnit nesčíslnými pouličními bary a kavárničkami, které unaveného pocestného lákají opravdu na každém kroku. O poutače na voňavou kávu, která je zde pravděpodobně nejlepší v celé Americe, lze zakopnout doslova kdekoliv. Snad také proto zde začínala známá firma Starbucks, která se snaží Američanům připomenout, že pořádný šálek kávy nemusí obsahovat nahnědlou vodu. Firma sice ukazuje první kavárnu v blízkosti trhu Pike Place, ale babička původního zakladatele již předtím prodávala kávu v blízkosti místní univerzity. Její expanze do světa už má logiku poněkud překroucenou, neboť každá solidnější evropská kavárna bez potíží zvládne připravit lahodnější kávu, než nad kterou zákazníci Starbucksu piští nadšením. Nicméně svět si žádá pokrok a tak dnes kavárnu s logem Starbucku, mimochodem název inspirovalo jméno námořníka z Mervillova Moby Dicka, najdeme v 25ti zemích světa.
Boeing a Microsoft
Seattle je samozřejmě po světě proslavený i jinak než pouhou kávou, na jednom předměstí má své obrovité haly a vlastní letiště firma Boeing, další předměstí Redmond je zase domovem známého softwarového giganta Microsoftu. Výrobce letadel se ale z města postupně stahuje.
Microsoft je v Seattlu kapitola sama pro sebe. Softwarová společnost založená průměrným programátorem Billem Gatesem, se agresivní a často podpásovou strategií stala nejbohatší softwarovou firmou celého světa. Úctyhodný obrat 33 miliard dolarů a 50 000 zaměstnanců jsou hlavními důvody, proč je v Seattlu největší koncentrace vysokoškoláků z celých Spojených států. To, že Bill Gates městu vládne, je vidět i z toho, že v „jeho“ předměstí zákony neplatí a když si usmyslí, že firemní stavby budou vyšší, nežli předepisuje stavební řád, dostane obratem výjimku. A nad tím, že mu město vystavělo mnohoproudou dálnici končící v lese jen proto, že sliboval, že tam postaví pobočku, kterou si nakonec zase rozmyslel, se nikdo v městě ani nepodiví. Dnes zase tahá federální dotace na to, aby mu město postavilo most spojující dvě části kampusu.
Pohodlný život?
Žít v Seattlu je sice pohodlné, do krásné přírody je to jen pár kilometrů, ne vždy je to však jednoduché, prostě musíme na to mít peníze. Seattle patří ve Spojených státech mezi ta nejdražší města a za cenu skromného baráčku v Seattlu mám v Louisvillu pohodlný třípatrový dům. Díky několika jezerům a řadě zálivů je město dopravní katastrofou, mostů je málo (jeden je dokonce pontonový a ve větším větru jej musí zavírat) a aut hodně.
Okolní příroda je sice krásná, může být ale nepříjemně nebezpečná – není to tak dávno, kdy městem otřáslo zemětřesení, které jen shodou šťastných náhod neskončilo katastrofou. V relativní blízkosti je navíc činná sopka Mt. Rainier a o možnosti dalšího ničivého zemětřesení, dost možná vylepšeného přílivovou vlnou a výbuchem Mt. Rainieru, raději v Seattlu nechtějí ani mluvit.
Pike Market
Nejen softwarem, letadly a kávou je ale živ Seattle. Na ryby bohaté pobřežní vody jej tvoří Mekkou milovníků ryb a ostatních mořských pochoutek. Proto je Seattle jedním z center rybářského průmyslu na západním pobřeží, sídlí zde firmy jako Trident či American Seafoods. Vody jsou tady zdrojem téměř všeho, na co si vzpomeneme, od divokého lososa a hejka až po tuňáka a sardinky. A ryby si můžeme i vychutnat, vedle nepřeberné nabídky rybích restaurací stojí za prohlídku i trh Pike Market, kdysi místo, kde rybáři nabízeli své úlovky. Stánky s rybami sice dnes vytěsňují spíše prodavači kdejakého haraburdí, pořád je to ale místo, kde si můžeme koupit ten den ulovené ryby a kraby a prodavači, kteří po sobě pro zábavu přihlížejících házejí celé lososy, se objevili v nesčetných filmech o Seattlu.
V parku pod rozhlednou je vedle dalších atrakcí také poněkud procovské museum hudby, v jehož vzniku má Microsoft prsty i peníze. Samotná expozice je značně zmatená, návštěvníci s velkým humbukem vyfasují údajný zázrak moderní techniky, bedničku se sluchátky a senzorem, které nutno namířit na čidla v blízkosti jednotlivých panelů a ve sluchátkách se má ozvat patřičná informace. Jak je tomu s výrobky Microsoftu časté, systém pracuje jen někdy, bedýnka tíží a systém občas samovolně konvertuje do španělštiny. Zhruba kolem třetí expozice již má většina návštěvníků bedýnku v ruce, sluchátka nonšalantně přes rameno a je po zázraku.
Alki
Severozápadní pobřeží Ameriky má jedinou slavnou pláž v podobě pláže Alki, a tu najdeme právě ve městě Seattlu. Jak už jsem říkal, počasí městu příliš nepřeje a Seattle je proto pověstný spíše neustálým mrholením nežli počasím ke koupání. Nedostatek slunce potom žene obyvatele na pláž ve chvíli, kdy se teplota přehoupne přes 24 stupňů.
Alki je pláž z mnoha pohledů zajímavá, ve vzácný teplý den je široký chodník plný lidí na kolech či kolečkových bruslích, lidé se procházejí s kočárky nebo se svými chlupatými čtyřnohými kamarády. Místní policie dokonce nosí na pláž misky s čerstvou vodou, aby se psi na procházce mohli pořádně občerstvit. I silnice je plná pomalu jedoucích aut, neboť když už místní nemají čas se po pláži procházet, jedou se na ní alespoň podívat z auta. Pláži vévodí několik metrů vysoká replika sochy Svobody, kterou tomuto místu věnovala bohatá Reginalda Parsonsová, toužící povzbudit místní skauty. Poté, co jsem v San Francisku pozorovat sochu Kryštofa Kolumba, jak nadšeně pozoruje opačný oceán, nežli po kterém do Ameriky připlul, se už ale v Americe ničemu nedivím.
Alki slouží svojí délkou 2.5 míle především k procházkám a odpovídá tak maloměstské promenádě dob našich tatínků a dědečků. Pláž začíná v místě nazvaném Alki Point a končí u ústí řeky Duwamish River, na čemž je zajímavý spíše fakt, že název pochází ze slova duwamish, čímž Indiáni kmene Chinook označovali mnohobarevnou řeku a které bylo opakovaně navrhováno jako název budoucího města. Co se názvu týče, mohl na tom tedy Seattle být výrazně hůře. Alki je ale slavná již velmi dlouho, dokonce v roce 1902 si její pověst vynutila stavbu tramvaje, která sem vedla „až z dalekého Seattlu“, jak se tehdy vyjádřily místní noviny.
Při pohledu ze silnice na pláž se nám navíc ukáže centrum Seattlu v plné kráse, a zvláště západy slunce zde patří k nezapomenutelným. Celé nábřeží navíc patří mezi nejoblíbenější místa na bydlení, takže pokud můžeme na adrese uvést Alki beach, každý v Seattlu ví, že naše hotovost se pohybuje někde od miliónu dolarů výš. Proto je celá pláž lemovaná domy nabízejícími luxusní byty s nádherným výhledem na pláž a centrum města. Když jsem se na Alki procházel loni, průměrná cena bytu se pohybovala kolem miliónu dolarů, letos v červnu již nabízely byty pouze od půldruhého miliónu výš. Mezi luxusními domy pro majetné však občas nacházíme i otlučené chajdy lidí, kteří zde bydlí již celá desetiletí a domy si postavili ještě v době, kdy o dnešním boomu trhu s nemovitostmi neměl nikdo ani tušení. A tak procházka po pláži současně slouží jako porovnání toho, jak vypadal Seattle před třiceti lety a jak vypadá dnes. Někteří majitelé skromných domků prostě po změně bydlení nijak netouží, ostatní jednoduše kalkulují, že čím déle budou s prodejem vyčkávat, tím vyšší částku nakonec utrží.
Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.
Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.
Do Seattlu, největšího město státu Washington na severozápadním pobřeží Spojených států, nesmíme přijet a očekávat příjemné počasí. Proti němu totiž vypadá pověstné anglické počasí jako procházka rájem. Místní deště si užijí zvláště plešatí. Jeden kamarád, který ze Seattlu uprchl, mi líčit, že procházka po městě mu připomínala, jakoby mu na hlavě tančili plameňáci.
Město se může pyšnit nesčíslnými pouličními bary a kavárničkami, které unaveného pocestného lákají opravdu na každém kroku. O poutače na voňavou kávu, která je zde pravděpodobně nejlepší v celé Americe, lze zakopnout doslova kdekoliv. Snad také proto zde začínala známá firma Starbucks, která se snaží Američanům připomenout, že pořádný šálek kávy nemusí obsahovat nahnědlou vodu. Firma sice ukazuje první kavárnu v blízkosti trhu Pike Place, ale babička původního zakladatele již předtím prodávala kávu v blízkosti místní univerzity. Její expanze do světa už má logiku poněkud překroucenou, neboť každá solidnější evropská kavárna bez potíží zvládne připravit lahodnější kávu, než nad kterou zákazníci Starbucksu piští nadšením. Nicméně svět si žádá pokrok a tak dnes kavárnu s logem Starbucku, mimochodem název inspirovalo jméno námořníka z Mervillova Moby Dicka, najdeme v 25ti zemích světa.
Boeing a Microsoft
Seattle je samozřejmě po světě proslavený i jinak než pouhou kávou, na jednom předměstí má své obrovité haly a vlastní letiště firma Boeing, další předměstí Redmond je zase domovem známého softwarového giganta Microsoftu. Výrobce letadel se ale z města postupně stahuje.
Microsoft je v Seattlu kapitola sama pro sebe. Softwarová společnost založená průměrným programátorem Billem Gatesem, se agresivní a často podpásovou strategií stala nejbohatší softwarovou firmou celého světa. Úctyhodný obrat 33 miliard dolarů a 50 000 zaměstnanců jsou hlavními důvody, proč je v Seattlu největší koncentrace vysokoškoláků z celých Spojených států. To, že Bill Gates městu vládne, je vidět i z toho, že v „jeho“ předměstí zákony neplatí a když si usmyslí, že firemní stavby budou vyšší, nežli předepisuje stavební řád, dostane obratem výjimku. A nad tím, že mu město vystavělo mnohoproudou dálnici končící v lese jen proto, že sliboval, že tam postaví pobočku, kterou si nakonec zase rozmyslel, se nikdo v městě ani nepodiví. Dnes zase tahá federální dotace na to, aby mu město postavilo most spojující dvě části kampusu.
Pohodlný život?
Žít v Seattlu je sice pohodlné, do krásné přírody je to jen pár kilometrů, ne vždy je to však jednoduché, prostě musíme na to mít peníze. Seattle patří ve Spojených státech mezi ta nejdražší města a za cenu skromného baráčku v Seattlu mám v Louisvillu pohodlný třípatrový dům. Díky několika jezerům a řadě zálivů je město dopravní katastrofou, mostů je málo (jeden je dokonce pontonový a ve větším větru jej musí zavírat) a aut hodně.
Okolní příroda je sice krásná, může být ale nepříjemně nebezpečná – není to tak dávno, kdy městem otřáslo zemětřesení, které jen shodou šťastných náhod neskončilo katastrofou. V relativní blízkosti je navíc činná sopka Mt. Rainier a o možnosti dalšího ničivého zemětřesení, dost možná vylepšeného přílivovou vlnou a výbuchem Mt. Rainieru, raději v Seattlu nechtějí ani mluvit.
Pike Market
Nejen softwarem, letadly a kávou je ale živ Seattle. Na ryby bohaté pobřežní vody jej tvoří Mekkou milovníků ryb a ostatních mořských pochoutek. Proto je Seattle jedním z center rybářského průmyslu na západním pobřeží, sídlí zde firmy jako Trident či American Seafoods. Vody jsou tady zdrojem téměř všeho, na co si vzpomeneme, od divokého lososa a hejka až po tuňáka a sardinky. A ryby si můžeme i vychutnat, vedle nepřeberné nabídky rybích restaurací stojí za prohlídku i trh Pike Market, kdysi místo, kde rybáři nabízeli své úlovky. Stánky s rybami sice dnes vytěsňují spíše prodavači kdejakého haraburdí, pořád je to ale místo, kde si můžeme koupit ten den ulovené ryby a kraby a prodavači, kteří po sobě pro zábavu přihlížejících házejí celé lososy, se objevili v nesčetných filmech o Seattlu.
V parku pod rozhlednou je vedle dalších atrakcí také poněkud procovské museum hudby, v jehož vzniku má Microsoft prsty i peníze. Samotná expozice je značně zmatená, návštěvníci s velkým humbukem vyfasují údajný zázrak moderní techniky, bedničku se sluchátky a senzorem, které nutno namířit na čidla v blízkosti jednotlivých panelů a ve sluchátkách se má ozvat patřičná informace. Jak je tomu s výrobky Microsoftu časté, systém pracuje jen někdy, bedýnka tíží a systém občas samovolně konvertuje do španělštiny. Zhruba kolem třetí expozice již má většina návštěvníků bedýnku v ruce, sluchátka nonšalantně přes rameno a je po zázraku.
Alki
Severozápadní pobřeží Ameriky má jedinou slavnou pláž v podobě pláže Alki, a tu najdeme právě ve městě Seattlu. Jak už jsem říkal, počasí městu příliš nepřeje a Seattle je proto pověstný spíše neustálým mrholením nežli počasím ke koupání. Nedostatek slunce potom žene obyvatele na pláž ve chvíli, kdy se teplota přehoupne přes 24 stupňů.
Alki je pláž z mnoha pohledů zajímavá, ve vzácný teplý den je široký chodník plný lidí na kolech či kolečkových bruslích, lidé se procházejí s kočárky nebo se svými chlupatými čtyřnohými kamarády. Místní policie dokonce nosí na pláž misky s čerstvou vodou, aby se psi na procházce mohli pořádně občerstvit. I silnice je plná pomalu jedoucích aut, neboť když už místní nemají čas se po pláži procházet, jedou se na ní alespoň podívat z auta. Pláži vévodí několik metrů vysoká replika sochy Svobody, kterou tomuto místu věnovala bohatá Reginalda Parsonsová, toužící povzbudit místní skauty. Poté, co jsem v San Francisku pozorovat sochu Kryštofa Kolumba, jak nadšeně pozoruje opačný oceán, nežli po kterém do Ameriky připlul, se už ale v Americe ničemu nedivím.
Alki slouží svojí délkou 2.5 míle především k procházkám a odpovídá tak maloměstské promenádě dob našich tatínků a dědečků. Pláž začíná v místě nazvaném Alki Point a končí u ústí řeky Duwamish River, na čemž je zajímavý spíše fakt, že název pochází ze slova duwamish, čímž Indiáni kmene Chinook označovali mnohobarevnou řeku a které bylo opakovaně navrhováno jako název budoucího města. Co se názvu týče, mohl na tom tedy Seattle být výrazně hůře. Alki je ale slavná již velmi dlouho, dokonce v roce 1902 si její pověst vynutila stavbu tramvaje, která sem vedla „až z dalekého Seattlu“, jak se tehdy vyjádřily místní noviny.
Při pohledu ze silnice na pláž se nám navíc ukáže centrum Seattlu v plné kráse, a zvláště západy slunce zde patří k nezapomenutelným. Celé nábřeží navíc patří mezi nejoblíbenější místa na bydlení, takže pokud můžeme na adrese uvést Alki beach, každý v Seattlu ví, že naše hotovost se pohybuje někde od miliónu dolarů výš. Proto je celá pláž lemovaná domy nabízejícími luxusní byty s nádherným výhledem na pláž a centrum města. Když jsem se na Alki procházel loni, průměrná cena bytu se pohybovala kolem miliónu dolarů, letos v červnu již nabízely byty pouze od půldruhého miliónu výš. Mezi luxusními domy pro majetné však občas nacházíme i otlučené chajdy lidí, kteří zde bydlí již celá desetiletí a domy si postavili ještě v době, kdy o dnešním boomu trhu s nemovitostmi neměl nikdo ani tušení. A tak procházka po pláži současně slouží jako porovnání toho, jak vypadal Seattle před třiceti lety a jak vypadá dnes. Někteří majitelé skromných domků prostě po změně bydlení nijak netouží, ostatní jednoduše kalkulují, že čím déle budou s prodejem vyčkávat, tím vyšší částku nakonec utrží.
Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.
Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.
V poslední době přibylo několik zajimavých zápisků na našem
cestovatelském blogu. Tři upoutávky vám nyní přinášíme: Cesty po
Albánii, Nepál a Indie
V poslední době přibylo několik zajímavých zápisků na našem cestovatelském blogu. Tři upoutávky vám nyní přinášíme.
Cesty po Albánii
Michal Setnička je náš nejnovější „bloger“. Svůj zápisník věnuje cestám na Balkán.
…Asi po hodině prodírání konečně vylézáme z bukového pralesa a přicházíme na náhorní planinu plnou ostrých škrapů a krasových závrtů. Cestu zde však bohužel opět nevidíme. Posíláme výzvědnou skupinu na obhlídku okolí a nalezení cesty, ale bohužel nic. Vyšplháme se tedy všichni na jeden z vršků, kocháme se zdejší pro nás nezvyklou krajinou a přemýšlíme kudy nejlépe dál.
Po dlouhém koukání do mapy, do GPSky a do terénu kolem nás pomalu vyrážíme touto bezvodou krajinou. Chvíli se snažíme jít po jakémsi falešném hřebenu, abychom měli přehled a viděli na „cestu“, ale po několika minutách jsme nuceni krkolomně slézat do jednoho ze závrtů na jehož dně Vojta potkává první, zatím malou, zmiji růžkatou.
Zmije růžkatá – Vipera ammodytes je malý had, termín „růžkatá“ pochází z výběžku malých šupin umístěných na špičce jeho nosu. Tato zmije je odpovědná za mnoho smrtelných uštknutí. Její jed je hemotoxický, způsobuje kruté bolesti a masivní poškození tkáně. Šance na přežití se zlepšuje při včasné lékařské pomoci.)
Když se propleteme hustým porostem, který je na dně každého závrtu opět šplháme nahoru, abychom v zápětí spadli do dalšího a tak dále.
Takovouto krajinou jdeme až do odpoledne, kdy přicházíme pod vysoké sedlo, v němž již zezdola jasně rozeznáváme kamenného mužíka, který nás utvrzuje, že jdeme správně. Plni radosti z toho, že jdeme správně a očekávání, že za sedlem již nebude takováto bezútěšná krajina, téměř běžíme po travnatém svahu nahoru. Když se vydrápeme asi o 120 metrů výše do sedla, zjišťujeme, že se vlastně o žádné sedlo nejedná (sedla jsou v krasu většinu falešná za nimi je závrt a další sedlo) a i krajina není zelenější, ale naopak. Ještě více ubylo zeleně a stromů a závrty s travnatým dnem vystřídaly jako břitva ostré škrapy…
Michal ve svém blogu Cesty na východ popisuje zážitky ze svých cest, jak je asi zřejmé, na východ. Mimo jiné, je vášnivým vyznavačem Canyoningu a právě se nachází na expedici Reunion 2009
Po horách v Nepálu
…Už tradičně vstávání v 7:11, a musím říct, že dnes v noci jsem se poprvé přioblékal do teplých kalhot a mikiny a pak mi bylo fajn. Snídani jsme pořešili polévkou a čajem. Záchod byl slámový, ale upgradovaný na dvě díry, ta druhá je asi pisoár.
Záchod tu vůbec procházel zajímavým vývojem. V Káthmándú začínáte tlačit na pěkných porcelánových mísách jako u nás, ale stačí popojet kousek do hor a uz se klátíte nad tureckým hajzlíkem někde v hotýlku a nad temnou dírou u někoho doma. A ta už se nesplachuje, ale spíš jen zalévá ze sudu. No a pak už příjde jen chybějící prkno v podlaze a zametání vašeho výtvoru loňským listím. A tím se stáváte součástí krajiny, protože vás určitě použijí k hnojení.
Jen co jsme vyšli, narazili jsme na zmrzlý potok, takže se vyjasnilo proč jsem se musel v noci doobléct. Čekal nás výstup na 3071m vysoký kopec, takže jsme zákonitě stoupali. Dokonce jsme správně odbočili u mani zídky k lesu. Normálně se kolem mani zídek chodí vlevo, ale v tomhle případě je dobré udělat vyjímku, protože jinak můžete překročit bludnej kořen a cestu si pořádně zkomplikovat. Konečně jsme se zase napojili na šerpskou cestu tak přestal být klid a potkávali jsme šerpy a lidi s jejich zvířecím doprovodem.
Z čista jasna se z jedné zatáčky vynořila starobylá, kamená gompa, opět s pozadím zasnežených hor a vytvářela jedno z monha nezapomenutelných magických míst. Chvíli jsme vyčkávali na přibližující se cinkání jaků či oslů a doufali v úžasné fotky, ale ukázalo se, že se nic nepřibližuje a jednoduše se jentak flákáme. Lesem plným pasoucích se jaků (to bysme se načekali) jsme vyšli na vrchol vyzdobený chortenem (čorten- zjednodušeně gompa s relikvii) bránou ověšenou praporky a obrovským kamenem popsaným mantrou. Jen baterka mě nepotěšila a začla signalizovat konec radovánek. Dal jsem ji do kapsy a poctivě zahříval.
A pak už následoval jen strašně nudný sestup. Akorát jsme si vyprali a naobědvali v Nhutala s komunistickým altánkem kde Maoisté svolávají své rudé bratry. Aspoň tak si to představuji já. Poprvé jsme si nedali rýži a obětovali pár peněz navíc za špagety se sýrem a zeleninou a bylo to něco delikatesního. A zase jsme klesali a dostal jsem údolní nemoc. Klesání z 3000m. do 1500m. během pár hodin s váma může pěkně zamávat. Možná je to uplně nová nemoc tak vylíčím pár postřehů. Příznaky: obličej vám sála jak starosta Varšavy těsně před vznícením, chcete se vykoupat v každém zaplivaném potoku, špatně se vám dýchá hustý vzduch a spáleniny, nespáleniny musíte si obléct nejmenší kus oblečení co máte v batohu. Léčba: hodně píjte, nestydtě se vykoupat, pokud máte čas vystoupejte opět výš a aklimatizujte se, při silných příznacích omezte dýchání.
Tomášův blog se jmenuje CikCak. Nepál je fotogenické místo a Tomáš tam ulovil pár hodně podařených fotek.
S Vojtou v Indii
…Nás hned po příjezdu oslovila jedna postarší Němka a doporučila nám ubytování, kde je ona, v rodinném domku, za příjemnou cenu. Tak jsme se ubytovali a celý týden příjemně proflákali na pláži. Večer nám ta Němka vyprávěla o tom, jak tu byla v 70. letech, když tu na pláži žili stovky hipíků, všichni chodili nahatí, kouřili trávu, brali LSD a užívali si svobodu. Živili se prodejem věci na marketu a měli všechno dohromady. Říkala že někteří tu ještě jsou, vyprávěla nám o jednom, kterému je už 80, a pořád si jezdí do Nepálu prodlužovat víza. Čekali jsme tam na Anju, která měla po meditačním týdnu přijet do Arambolu, ale pak se rozhodla, že tam zůstane, a tak dál pojedeme už bez ní.
Měli jsme to štěstí shlédnout každoroční arambolský karneval pořádaný turisty, moc hezká podívaná, už si jen říkám, jaké to asi musí být v Riu, když už i tady dokáže poměrně malá skupina udělat úžasnou atmosféru.
Pokračujte ve čtení na Vojtově blogu Do Indie a dál. Vojta je v Indii už docela dlouho a jeho zápisky mohou posloužit i jako dobrá inspirace pro další cestovatele.
Zaregistrujte se jako uživatel a napište nám do redakce (redakce (at) cestovatel.cz) vaše uživatelské jméno a název blogu. Vše připravíme a můžete volně tvořit.
V poslední době přibylo několik zajímavých zápisků na našem cestovatelském blogu. Tři upoutávky vám nyní přinášíme.
Cesty po Albánii
Michal Setnička je náš nejnovější „bloger“. Svůj zápisník věnuje cestám na Balkán.
…Asi po hodině prodírání konečně vylézáme z bukového pralesa a přicházíme na náhorní planinu plnou ostrých škrapů a krasových závrtů. Cestu zde však bohužel opět nevidíme. Posíláme výzvědnou skupinu na obhlídku okolí a nalezení cesty, ale bohužel nic. Vyšplháme se tedy všichni na jeden z vršků, kocháme se zdejší pro nás nezvyklou krajinou a přemýšlíme kudy nejlépe dál.
Po dlouhém koukání do mapy, do GPSky a do terénu kolem nás pomalu vyrážíme touto bezvodou krajinou. Chvíli se snažíme jít po jakémsi falešném hřebenu, abychom měli přehled a viděli na „cestu“, ale po několika minutách jsme nuceni krkolomně slézat do jednoho ze závrtů na jehož dně Vojta potkává první, zatím malou, zmiji růžkatou.
Zmije růžkatá – Vipera ammodytes je malý had, termín „růžkatá“ pochází z výběžku malých šupin umístěných na špičce jeho nosu. Tato zmije je odpovědná za mnoho smrtelných uštknutí. Její jed je hemotoxický, způsobuje kruté bolesti a masivní poškození tkáně. Šance na přežití se zlepšuje při včasné lékařské pomoci.)
Když se propleteme hustým porostem, který je na dně každého závrtu opět šplháme nahoru, abychom v zápětí spadli do dalšího a tak dále.
Takovouto krajinou jdeme až do odpoledne, kdy přicházíme pod vysoké sedlo, v němž již zezdola jasně rozeznáváme kamenného mužíka, který nás utvrzuje, že jdeme správně. Plni radosti z toho, že jdeme správně a očekávání, že za sedlem již nebude takováto bezútěšná krajina, téměř běžíme po travnatém svahu nahoru. Když se vydrápeme asi o 120 metrů výše do sedla, zjišťujeme, že se vlastně o žádné sedlo nejedná (sedla jsou v krasu většinu falešná za nimi je závrt a další sedlo) a i krajina není zelenější, ale naopak. Ještě více ubylo zeleně a stromů a závrty s travnatým dnem vystřídaly jako břitva ostré škrapy…
Michal ve svém blogu Cesty na východ popisuje zážitky ze svých cest, jak je asi zřejmé, na východ. Mimo jiné, je vášnivým vyznavačem Canyoningu a právě se nachází na expedici Reunion 2009
Po horách v Nepálu
…Už tradičně vstávání v 7:11, a musím říct, že dnes v noci jsem se poprvé přioblékal do teplých kalhot a mikiny a pak mi bylo fajn. Snídani jsme pořešili polévkou a čajem. Záchod byl slámový, ale upgradovaný na dvě díry, ta druhá je asi pisoár.
Záchod tu vůbec procházel zajímavým vývojem. V Káthmándú začínáte tlačit na pěkných porcelánových mísách jako u nás, ale stačí popojet kousek do hor a uz se klátíte nad tureckým hajzlíkem někde v hotýlku a nad temnou dírou u někoho doma. A ta už se nesplachuje, ale spíš jen zalévá ze sudu. No a pak už příjde jen chybějící prkno v podlaze a zametání vašeho výtvoru loňským listím. A tím se stáváte součástí krajiny, protože vás určitě použijí k hnojení.
Jen co jsme vyšli, narazili jsme na zmrzlý potok, takže se vyjasnilo proč jsem se musel v noci doobléct. Čekal nás výstup na 3071m vysoký kopec, takže jsme zákonitě stoupali. Dokonce jsme správně odbočili u mani zídky k lesu. Normálně se kolem mani zídek chodí vlevo, ale v tomhle případě je dobré udělat vyjímku, protože jinak můžete překročit bludnej kořen a cestu si pořádně zkomplikovat. Konečně jsme se zase napojili na šerpskou cestu tak přestal být klid a potkávali jsme šerpy a lidi s jejich zvířecím doprovodem.
Z čista jasna se z jedné zatáčky vynořila starobylá, kamená gompa, opět s pozadím zasnežených hor a vytvářela jedno z monha nezapomenutelných magických míst. Chvíli jsme vyčkávali na přibližující se cinkání jaků či oslů a doufali v úžasné fotky, ale ukázalo se, že se nic nepřibližuje a jednoduše se jentak flákáme. Lesem plným pasoucích se jaků (to bysme se načekali) jsme vyšli na vrchol vyzdobený chortenem (čorten- zjednodušeně gompa s relikvii) bránou ověšenou praporky a obrovským kamenem popsaným mantrou. Jen baterka mě nepotěšila a začla signalizovat konec radovánek. Dal jsem ji do kapsy a poctivě zahříval.
A pak už následoval jen strašně nudný sestup. Akorát jsme si vyprali a naobědvali v Nhutala s komunistickým altánkem kde Maoisté svolávají své rudé bratry. Aspoň tak si to představuji já. Poprvé jsme si nedali rýži a obětovali pár peněz navíc za špagety se sýrem a zeleninou a bylo to něco delikatesního. A zase jsme klesali a dostal jsem údolní nemoc. Klesání z 3000m. do 1500m. během pár hodin s váma může pěkně zamávat. Možná je to uplně nová nemoc tak vylíčím pár postřehů. Příznaky: obličej vám sála jak starosta Varšavy těsně před vznícením, chcete se vykoupat v každém zaplivaném potoku, špatně se vám dýchá hustý vzduch a spáleniny, nespáleniny musíte si obléct nejmenší kus oblečení co máte v batohu. Léčba: hodně píjte, nestydtě se vykoupat, pokud máte čas vystoupejte opět výš a aklimatizujte se, při silných příznacích omezte dýchání.
Tomášův blog se jmenuje CikCak. Nepál je fotogenické místo a Tomáš tam ulovil pár hodně podařených fotek.
S Vojtou v Indii
…Nás hned po příjezdu oslovila jedna postarší Němka a doporučila nám ubytování, kde je ona, v rodinném domku, za příjemnou cenu. Tak jsme se ubytovali a celý týden příjemně proflákali na pláži. Večer nám ta Němka vyprávěla o tom, jak tu byla v 70. letech, když tu na pláži žili stovky hipíků, všichni chodili nahatí, kouřili trávu, brali LSD a užívali si svobodu. Živili se prodejem věci na marketu a měli všechno dohromady. Říkala že někteří tu ještě jsou, vyprávěla nám o jednom, kterému je už 80, a pořád si jezdí do Nepálu prodlužovat víza. Čekali jsme tam na Anju, která měla po meditačním týdnu přijet do Arambolu, ale pak se rozhodla, že tam zůstane, a tak dál pojedeme už bez ní.
Měli jsme to štěstí shlédnout každoroční arambolský karneval pořádaný turisty, moc hezká podívaná, už si jen říkám, jaké to asi musí být v Riu, když už i tady dokáže poměrně malá skupina udělat úžasnou atmosféru.
Pokračujte ve čtení na Vojtově blogu Do Indie a dál. Vojta je v Indii už docela dlouho a jeho zápisky mohou posloužit i jako dobrá inspirace pro další cestovatele.
Zaregistrujte se jako uživatel a napište nám do redakce (redakce (at) cestovatel.cz) vaše uživatelské jméno a název blogu. Vše připravíme a můžete volně tvořit.
Když se vydáte autobusem z Kuala Lumpur směrem na jih, po
2 hodinách jízdy (cca 150 km) se ocitnete v Melace, která
patří k nejkrásnějším, nejzajímavějším a nejnavštěvovanějším
místům v celé Malajsii.
Když se vydáte autobusem z Kuala Lumpur směrem na jih, po 2 hodinách jízdy (cca 150 km) se ocitnete v Melace, která patří k nejkrásnějším, nejzajímavějším a nejnavštěvovanějším místům v celé Malajsii.
Pro pořádek trocha historie – počátkem 15. století sem přišel hinduistický princ Paramešvára z království Sri Vijaya na Sumatře, po přijetí islámu získal titul Rádža Iskandar Šáh a stal se prvním vládcem nového království, které bylo prvopočátkem melackého sultanátu. V době, kdy mělo město význačné postavení jako námořní obchodní centrum, prahlo po něm hned několik cizích mocností. Portugalci vedení Alfonsem d´Albuquerquem ho obsadili v roce 1511, v roce 1641 přišli Holanďané a roku 1824 byli vystřídáni Brity, kteří zde vládli až do doby, kdy Malajsie získala nezávislost (1957).
Koloniální stavby
Dnešní Melaka láká turisty z celého světa především svými krásnými koloniálními stavbami v centru města. Pokud přicházíte od východu ulicí Jalan Laksamana, narazíte nejdříve na kostel sv. Františka Xavera, který byl postaven v roce 1849 na místě, kde původně stál ženský klášter Dominikánek. Budova byla navržena podle vzoru katedrály sv. Petra ve francouzském Montpellier a vznikla na počest Františka Xavera, jezuitského misionáře narozeného ve Španělsku, který se neúnavně snažil o propagaci římskokatolické církve.
Ulice Jalan Laksamana vás dále dovede na hlavní náměstí, kde mají krásnou kašnu, tradiční stánky se suvenýry a květinami vyzdobené cyklorikši, jejichž majitelé vás budou ihned přemlouvat k projížďce. Najdete zde nejen Kristův kostel s červenou fasádou z roku 1753 a Uměleckou galerii, kde si můžete prohlédnout např. malou výstavku předmětů, které v minulosti vyplavilo moře (staré láhve, mince, keramika či podobné věci), ale hlavně městskou radnici Stadthuys, jež je symbolem a největší chloubou Melaky.
Radnice byla postavena v roce 1650 jako oficiální sídlo holandských guvernérů a jejich úředníků. Budova byla holandským správním centrem až do roku 1824, poté ji ke stejnému účelu začali využívat Britové. Měla původně bílou barvu, ale ve 20. letech 19. století byla změněna na červenou a od té doby je známá jako tzv. „Červená budova“. Uvnitř se nachází Muzeum historie, etnografie a vzdělávání věnované nejen ukázkám z malajské historie a válečným konfliktům, ale i systému výuky ve školách či obyčejnému životu venkovských obyvatel. Návštěva muzea rozhodně není ztrátou času, ale v šíleném vedru, které tu panuje, je detailnější prohlídka vystavovaných věcí a v podstatě jakýkoli druh pohybu nadlidským úkolem. Většina vnitřních prostor je sice vybavena ventilátory, ale ty vám od horka rozhodně nepomohou. Opravdu se zchladíte pouze v pár místnostech s klimatizací, kde mají snad o 20°C méně než venku, což také není ideální stav.
Stadthuys stojí na úpatí kopce, na jehož vrcholu naleznete kostel, přesněji řečeno zbytky kostela sv. Pavla. Původně se jednalo o malou kapli, kterou nechal postavit portugalský kapitán Duarto Coelho v roce 1521 a postupně byla rozšířena o druhé podlaží a věž. Když Holanďané převzali Melaku od Portugalců, pojmenovali budovu jako „kostel sv. Pavla“ a používali ho až do roku 1753, kdy byl dokončen jejich vlastní křesťanský kostel. V době britské nadvlády se už toto místo nevyužívalo k modlitbám, sloužilo jen jako sklad střelného prachu. Před kostelem uvidíte maják z britské éry a sochu sv. Františka Xavera z roku 1952, která měla připomínat jeho zdejší pouť. Uvnitř ruin však nenaleznete nic převratného, pouze pár starých kamenných náhrobků s erby, nápisy či lebkami se zkříženými hnáty.
Zbytky portugalské pevnosti a sultánův palác
Až se pokocháte hezkým výhledem na město, seběhněte po schodech dolů a dostanete se k portugalské bráně Porta de Santiago, která byla pravděpodobně jednou ze čtyř hlavních bran do portugalské pevnosti A´Famosa postavené v roce 1511 portugalským admirálem Alfonsem d´Albuquerquem. Pevnost byla na počátku 19. století téměř zničena a zachovala se z ní pouze již zmíněná brána, v jejíž těsné blízkosti je vystaveno několik menších pojízdných děl na kamenných podstavcích.
Naproti bráně Porta de Santiago uvidíte pomník nezávislosti Malajsie. Není to však pomník v pravém slova smyslu, jde v podstatě o celou budovu, poblíž které stojí obrněné vozidlo a krásný zachovalý veterán.
Přibližně 200 m odsud se nachází replika paláce malajského sultána z Melaky, vstup stojí 2 RM. Uvnitř tohoto převážně dřevěného komplexu uvidíte obrazy, historické zbraně, vzácné šperky, šaty a tradičně oblečené figuríny znázorňující sultánův život a obyčeje v sultanátu. K paláci patří i tzv. „Zakázaná zahrada“, kde mají krásně upravené chodníky, mnoho druhů rostlin, stromů a několikametrový monument v podobě zlatého turbanu.
Vyhlídková věž a námořní muzeum
Pokud byste si chtěli prohlédnout Melaku z ptačí perspektivy, určitě neodoláte návštěvě moderní vyhlídkové věže. Základ tvoří masivní sloup, na kterém se pohybuje a zároveň rotuje vyhlídková prosklená plošina nebo lépe řečeno prstenec, jenž vás za pár okamžiků vyveze do výše 80 metrů a máte tak celé město i přístav jako na dlani. Cena 20 RM za sedmiminutový pobyt nahoře je poměrně vysoká, ale odměnou vám bude pěkný a netradiční zážitek.
Z věže zahlédnete i zajímavě řešené Námořní muzeum, které má tvar staré portugalské galeony „Flora de la Mar“. Muzeum ukazuje námořní historii Melaky během sedmi období: slavnou éru malajského sultána od počátku 15. století do roku 1511, portugalské období 1511–1641, holandské období 1641–1795, britské období 1795–1941, japonské období 1941–1945, znovu britské období 1945–1957 a období malajské nezávislosti od roku 1957. Ve vnitřních prostorách lodi spatříte např. staré mapy, texty a obrázky týkající se středověkého přístavu Melaka a pirátství. Mají zde i několik soch pirátů, makety truhel a dobové kanóny.
Jízda cyklorikšou a noční Melaka
Naproti muzeu se nalézá tržnice s mnoha těsně sousedícími stánky a obchůdky se suvenýry, oblečením či jinými doplňky – rozhodně tam však nekoupíte nic úžasného nebo netradičního. Pokud by vás spíše zajímala pohodová vyhlídková jízda čínskou čtvrtí Chinatownem, využijte služeb některého z místních řidičů cyklorikši. Na zdobené sedátko vozíku se vedle sebe pohodlně vejdou dva lidé drobnější postavy, avšak ti větší se ale musí více či méně zmáčknout. Na vysloužilé kolo bez přehazovačky, které je spojené s vozíkem, nasedne starý řidič a už se jede. Pokud nepatříte zrovna mezi nejmenší a nejlehčí jedince, bude minimálně jeden z vás muset při sebemenším převýšení seskočit a pomáhat starému pánovi jeho zdroj obživy tlačit. Projížďka městem je na jednu stranu zajímavým zpestřením dne, ale při pohledu na unaveného, oddychujícího a zpoceného řidiče se chvílemi necítíte zrovna příjemně.
Den v Melace vám uběhne velmi rychle, ale město má své neopakovatelné kouzlo i v noci. Většina ulic v centru je červeně, žlutě či bíle osvětlená, což dotváří nádhernou atmosféru a např. domky na nábřeží řeky Sungai Melaka jsou v tento čas rozhodně hezčí než za denního světla. Můžete se toulat klidnými poloprázdnými uličkami bez davů turistů a nasávat příjemnou zdejší atmosféru. Pokud budete mít chuť, odskočte si na večeři nebo do některého z mnoha barů na výborné míchané nápoje a v klidu vstřebávejte dojmy z celého dne.
Když se vydáte autobusem z Kuala Lumpur směrem na jih, po 2 hodinách jízdy (cca 150 km) se ocitnete v Melace, která patří k nejkrásnějším, nejzajímavějším a nejnavštěvovanějším místům v celé Malajsii.
Pro pořádek trocha historie – počátkem 15. století sem přišel hinduistický princ Paramešvára z království Sri Vijaya na Sumatře, po přijetí islámu získal titul Rádža Iskandar Šáh a stal se prvním vládcem nového království, které bylo prvopočátkem melackého sultanátu. V době, kdy mělo město význačné postavení jako námořní obchodní centrum, prahlo po něm hned několik cizích mocností. Portugalci vedení Alfonsem d´Albuquerquem ho obsadili v roce 1511, v roce 1641 přišli Holanďané a roku 1824 byli vystřídáni Brity, kteří zde vládli až do doby, kdy Malajsie získala nezávislost (1957).
Koloniální stavby
Dnešní Melaka láká turisty z celého světa především svými krásnými koloniálními stavbami v centru města. Pokud přicházíte od východu ulicí Jalan Laksamana, narazíte nejdříve na kostel sv. Františka Xavera, který byl postaven v roce 1849 na místě, kde původně stál ženský klášter Dominikánek. Budova byla navržena podle vzoru katedrály sv. Petra ve francouzském Montpellier a vznikla na počest Františka Xavera, jezuitského misionáře narozeného ve Španělsku, který se neúnavně snažil o propagaci římskokatolické církve.
Ulice Jalan Laksamana vás dále dovede na hlavní náměstí, kde mají krásnou kašnu, tradiční stánky se suvenýry a květinami vyzdobené cyklorikši, jejichž majitelé vás budou ihned přemlouvat k projížďce. Najdete zde nejen Kristův kostel s červenou fasádou z roku 1753 a Uměleckou galerii, kde si můžete prohlédnout např. malou výstavku předmětů, které v minulosti vyplavilo moře (staré láhve, mince, keramika či podobné věci), ale hlavně městskou radnici Stadthuys, jež je symbolem a největší chloubou Melaky.
Radnice byla postavena v roce 1650 jako oficiální sídlo holandských guvernérů a jejich úředníků. Budova byla holandským správním centrem až do roku 1824, poté ji ke stejnému účelu začali využívat Britové. Měla původně bílou barvu, ale ve 20. letech 19. století byla změněna na červenou a od té doby je známá jako tzv. „Červená budova“. Uvnitř se nachází Muzeum historie, etnografie a vzdělávání věnované nejen ukázkám z malajské historie a válečným konfliktům, ale i systému výuky ve školách či obyčejnému životu venkovských obyvatel. Návštěva muzea rozhodně není ztrátou času, ale v šíleném vedru, které tu panuje, je detailnější prohlídka vystavovaných věcí a v podstatě jakýkoli druh pohybu nadlidským úkolem. Většina vnitřních prostor je sice vybavena ventilátory, ale ty vám od horka rozhodně nepomohou. Opravdu se zchladíte pouze v pár místnostech s klimatizací, kde mají snad o 20°C méně než venku, což také není ideální stav.
Stadthuys stojí na úpatí kopce, na jehož vrcholu naleznete kostel, přesněji řečeno zbytky kostela sv. Pavla. Původně se jednalo o malou kapli, kterou nechal postavit portugalský kapitán Duarto Coelho v roce 1521 a postupně byla rozšířena o druhé podlaží a věž. Když Holanďané převzali Melaku od Portugalců, pojmenovali budovu jako „kostel sv. Pavla“ a používali ho až do roku 1753, kdy byl dokončen jejich vlastní křesťanský kostel. V době britské nadvlády se už toto místo nevyužívalo k modlitbám, sloužilo jen jako sklad střelného prachu. Před kostelem uvidíte maják z britské éry a sochu sv. Františka Xavera z roku 1952, která měla připomínat jeho zdejší pouť. Uvnitř ruin však nenaleznete nic převratného, pouze pár starých kamenných náhrobků s erby, nápisy či lebkami se zkříženými hnáty.
Zbytky portugalské pevnosti a sultánův palác
Až se pokocháte hezkým výhledem na město, seběhněte po schodech dolů a dostanete se k portugalské bráně Porta de Santiago, která byla pravděpodobně jednou ze čtyř hlavních bran do portugalské pevnosti A´Famosa postavené v roce 1511 portugalským admirálem Alfonsem d´Albuquerquem. Pevnost byla na počátku 19. století téměř zničena a zachovala se z ní pouze již zmíněná brána, v jejíž těsné blízkosti je vystaveno několik menších pojízdných děl na kamenných podstavcích.
Naproti bráně Porta de Santiago uvidíte pomník nezávislosti Malajsie. Není to však pomník v pravém slova smyslu, jde v podstatě o celou budovu, poblíž které stojí obrněné vozidlo a krásný zachovalý veterán.
Přibližně 200 m odsud se nachází replika paláce malajského sultána z Melaky, vstup stojí 2 RM. Uvnitř tohoto převážně dřevěného komplexu uvidíte obrazy, historické zbraně, vzácné šperky, šaty a tradičně oblečené figuríny znázorňující sultánův život a obyčeje v sultanátu. K paláci patří i tzv. „Zakázaná zahrada“, kde mají krásně upravené chodníky, mnoho druhů rostlin, stromů a několikametrový monument v podobě zlatého turbanu.
Vyhlídková věž a námořní muzeum
Pokud byste si chtěli prohlédnout Melaku z ptačí perspektivy, určitě neodoláte návštěvě moderní vyhlídkové věže. Základ tvoří masivní sloup, na kterém se pohybuje a zároveň rotuje vyhlídková prosklená plošina nebo lépe řečeno prstenec, jenž vás za pár okamžiků vyveze do výše 80 metrů a máte tak celé město i přístav jako na dlani. Cena 20 RM za sedmiminutový pobyt nahoře je poměrně vysoká, ale odměnou vám bude pěkný a netradiční zážitek.
Z věže zahlédnete i zajímavě řešené Námořní muzeum, které má tvar staré portugalské galeony „Flora de la Mar“. Muzeum ukazuje námořní historii Melaky během sedmi období: slavnou éru malajského sultána od počátku 15. století do roku 1511, portugalské období 1511–1641, holandské období 1641–1795, britské období 1795–1941, japonské období 1941–1945, znovu britské období 1945–1957 a období malajské nezávislosti od roku 1957. Ve vnitřních prostorách lodi spatříte např. staré mapy, texty a obrázky týkající se středověkého přístavu Melaka a pirátství. Mají zde i několik soch pirátů, makety truhel a dobové kanóny.
Jízda cyklorikšou a noční Melaka
Naproti muzeu se nalézá tržnice s mnoha těsně sousedícími stánky a obchůdky se suvenýry, oblečením či jinými doplňky – rozhodně tam však nekoupíte nic úžasného nebo netradičního. Pokud by vás spíše zajímala pohodová vyhlídková jízda čínskou čtvrtí Chinatownem, využijte služeb některého z místních řidičů cyklorikši. Na zdobené sedátko vozíku se vedle sebe pohodlně vejdou dva lidé drobnější postavy, avšak ti větší se ale musí více či méně zmáčknout. Na vysloužilé kolo bez přehazovačky, které je spojené s vozíkem, nasedne starý řidič a už se jede. Pokud nepatříte zrovna mezi nejmenší a nejlehčí jedince, bude minimálně jeden z vás muset při sebemenším převýšení seskočit a pomáhat starému pánovi jeho zdroj obživy tlačit. Projížďka městem je na jednu stranu zajímavým zpestřením dne, ale při pohledu na unaveného, oddychujícího a zpoceného řidiče se chvílemi necítíte zrovna příjemně.
Den v Melace vám uběhne velmi rychle, ale město má své neopakovatelné kouzlo i v noci. Většina ulic v centru je červeně, žlutě či bíle osvětlená, což dotváří nádhernou atmosféru a např. domky na nábřeží řeky Sungai Melaka jsou v tento čas rozhodně hezčí než za denního světla. Můžete se toulat klidnými poloprázdnými uličkami bez davů turistů a nasávat příjemnou zdejší atmosféru. Pokud budete mít chuť, odskočte si na večeři nebo do některého z mnoha barů na výborné míchané nápoje a v klidu vstřebávejte dojmy z celého dne.
Liparské ostrovy jsou ostrovy u pobřeží Sicílie, a tak se doprava
mezi nimi nemůže obejít bez lodí. Pojďme se nyní podívat na to, jakým
způsobem se můžete mezi ostrovy Vulcano, Lipari, Salina, Filicudi, Alicudi,
Panarea, Stromboli a samozřejmě přístavy Neapol a Milazzo na italské
pevnině, dopravovat.
Kudy na Liparské ostrovy?
Liparské ostrovy jsou ostrovy u pobřeží Sicílie, a tak se doprava mezi nimi nemůže obejít bez lodí. Pojďme se nyní podívat na to, jakým způsobem se můžete mezi ostrovy Vulcano, Lipari, Salina, Filicudi, Alicudi, Panarea, Stromboli a samozřejmě přístavy Neapol a Milazzo na italské pevnině, dopravovat.
Pomalu a levněji, nebo rychle a draho?
Na vybranou máme mezi poněkud robustnějšími levnějšími, ale pomalejšími trajekty a rychlejšími, ale dražšími plavidly – aliscafy. V každém případě je třeba si ujasnit, kolik hodláme utratit, zda cestujeme svým dopravním prostředkem či ne a nakolik je pro nás důležitý čas strávený na cestě.
Vzhůru na trajekt
V případě, že cestujeme vlastním vozidlem, tak je věc jasně daná. O vaši dopravu se postarají velké osobní trajekty, které pravidelně pendlují mezi všemi ostrovy Liparského soustroví. Společnost Siremar tu provozuje kromě jiných i na zdejší poměry obří trajekt Isla di Stromboli, který nabízí dostatek prostoru jak pro osobní vozidla, tak i prostorné paluby pro pasažéry. I otázka ceny vyznívá jednoznačně příznivěji pro tento způsob dopravy, a tak snad jediným mínusem tohoto druhu přepravy se jeví časové hledisko.
Kdy, jak a s kým na Liparské ostrovy
Druhou lodní společností, která provozuje trajektovou přepravu v oblasti Lipar, je společnost N. G. I. (Navigazione Generale Italiana) se sídlem v Mesině, která na pravidelné spoje nasazuje hned trojici plavidel. Zatímco lodě Bridge a Ulisse dosahují shodné délky 94 m a pyšní se výtlakem 1396 tun, o něco menší Helga nabízí délku 76 m při výtlaku 999 tun. Je třeba říci, že čas, který u těchto tří lodí rozhodně nehraje významnou roli. Pokud někam spěcháte, rozhodně pro Vás nebudou tím ideálním dopravním prostředkem. Svou kolébavou a rozvážnou plavbou ze všeho nejvíce připomínají velkou kačenu doprovázenou malými káčaty, která zdobí boky lodě jménem Bridge. Je to velmi působivý pohled, když vidíte plout po hladině Tyrhénského moře kačenu v nadživotní velikosti, vyvedenou v zářivých barvách s dorostem v závěsu, a vše doprovázené brumláním lodního motoru.
Když čas není naším pánem
Za všeobecně spolehlivější pro plavbu v tomto regionu jsou považovány trajekty. Jejich robustnost a lepší stabilita jim umožňuje plavbu i za bouřlivého počasí. Přesto jsou dny, kdy se ani oni nedostanou do všech přístavů. My jsme to osobně zažili na ostrovu Vulcano, kde se po jedné noční bouři moře natolik rozvlnilo, že neumožnilo přistát v přístavu Porto di Levante ani tomu největšímu ze zdejší flotily trajektů – Isola di Stromboli. Přesto ani u nich si nemůžete být jisti přesnou dobou odjezdu a dodržením jízdního řádu během plavby. Jsme v Itálii, kde se předpisy ani jízdní řády neberou až tak moc vážně. My jsme měli možnost seznámit se s volnějším pojetím jízdního řádu hned při naší první plavbě ze Sicílie na ostrov Vulcano. Plánovaný odjezd spoje už dávno vypršel, přesto kolem trajektu Idoly di Vulcano vládl klid, který narušovaly jen skupinky cestujících čekajících na odjezd. Teprve po půlhodině čekání se ukázala pravá příčina čekání. S mohutným troubením se přihnala cisterna, která teprve přivezla palivo pro obří loď. Ta toho spolyká opravdu hodně, a tak se tankování protáhlo skoro na celou hodinu a my jsme s dvouhodinovým zpožděním odrazili od břehů Sicílie. V rámci objektivity je třeba říci, že podobné problémy nevládnou pouze v Milazzu, ale i ve vzdálené Neapoli, kam se tento kolos dostane po celonoční plavbě. Není výjimkou, že z tohoto přístavu vyplouvají lodě i s jednodenním zpožděním, což některé cestovní kanceláře odradilo od dopravy svých klientů na ostrovy právě tímto lodním spojem.. Přes všechna zmiňovaná rizika se můžeme spolehnout na to, že nás zmiňované lodě dopraví do cíle celkem spolehlivě. Někdy snad za cenu určitého zdržení, ale určitě bezpečně.
Na Lipary snadno a rychle
Podstatně rychlejší způsob dopravy nabízejí rychlolodě – aliscafy, které denně pendlují mezi ostrovy. Jejich hlavní nevýhodou je znatelně vyšší cena v porovnání s trajektovou dopravu, naopak velkou devízou je rychlost, kterou zákazníkům nabízejí. K porovnání nám může posloužit třeba úsek mezi přístavem Milazzo a ostrovem Vulcano, kterou trajekt zdola za hodinu a třičtvrtě, zatímco aliscaf jím „proletí“ za 40 minut. Samozřejmě záleží na vzdálenosti, kterou potřebujete zdolat. Časová úspora je minimální, pokud hodláme cestovat třeba z Vulcana na sousední ostrov Lipari. Do diametrálně odlišné situace se však ale dostaneme, pokud cestujeme na některý z odlehlejších Liparských ostrovů, kdy časová úspora roste geometrickou řadou. Provoz rychlých lodních spojů zajišťují obě již zmiňované společnosti Siremar a N. G. I. , k nimž se ještě přidává společnost Ustica Lines a SNAV, které s podobnými typy lodí nabízejí stejné služby. Mezi nejexponovanějšími přístavy jezdí tyto spoje prakticky každé dvě hodiny. Provozované lodě vypadají při pohledu z venku poměrně zachovale, jejich interiér už však roky služby nezapře. Ty se nejmarkantněji projevují ve chvíli, kdy se motory rozbíhají do vyšších obrátek a loď nabírá cestovní rychlost. V tu chvíli se za nimi v délce několika set metrů rozvine mrak černočerného kouře, který se nad mořskou hladinou jen pomalu rozplývá.
Na shledanou Liparské ostrovy
Při pohledu na síť lodních linek spojujících jednotlivé ostrovy, lze za hlavní trasu považovat tu, která začíná v přístavu Milazzo a přes přístavy Porto di Levante, Lipari, Panarea, Ginostra a Stromboli míří až do Neapole. Za optimálních podmínek loď vyplouvá v 15 hod a do Neapole připlouvá v 8hod ráno druhého dne. Znovu připomínám za optimálních podmínek! Tedy v případě, že přeje nejen počasí, ale že se dobře vyspal nejen kapitán, ale i pracovníci čerpacích stanic, řidiči cisteren, … Nepravidelné spojení mají ostrovy i s Palermem a Messinou, ale v těchto případech se jedná spíše o příležitostné plavby. Lodní provoz mezi ostrovy utichá zhruba kolem desáté hodiny večerní s tím, že první spoje vyjíždí kolem páté hodiny ranní. Povětrnostní podmínky mají zásadní vliv na provoz lodních linek a zatímco přístavy jako Lipari, Rinella či Stromboli přerušují svůj provoz jen výjimečně, u těch vzdálenějších (Alicudi, Filicudi) může být přístav uzavřen třeba i dva týdny (zvláště v zimních měsících). Ať už se za svého pobytu na Liparských ostrovech rozhodnete pro ten či onen způsob lodní dopravy, vězte, že Vás pokaždé na konci Vaší cesty bude čekat malý přírodní ráj – Liparské ostrovy.
Kudy na Liparské ostrovy?
Liparské ostrovy jsou ostrovy u pobřeží Sicílie, a tak se doprava mezi nimi nemůže obejít bez lodí. Pojďme se nyní podívat na to, jakým způsobem se můžete mezi ostrovy Vulcano, Lipari, Salina, Filicudi, Alicudi, Panarea, Stromboli a samozřejmě přístavy Neapol a Milazzo na italské pevnině, dopravovat.
Pomalu a levněji, nebo rychle a draho?
Na vybranou máme mezi poněkud robustnějšími levnějšími, ale pomalejšími trajekty a rychlejšími, ale dražšími plavidly – aliscafy. V každém případě je třeba si ujasnit, kolik hodláme utratit, zda cestujeme svým dopravním prostředkem či ne a nakolik je pro nás důležitý čas strávený na cestě.
Vzhůru na trajekt
V případě, že cestujeme vlastním vozidlem, tak je věc jasně daná. O vaši dopravu se postarají velké osobní trajekty, které pravidelně pendlují mezi všemi ostrovy Liparského soustroví. Společnost Siremar tu provozuje kromě jiných i na zdejší poměry obří trajekt Isla di Stromboli, který nabízí dostatek prostoru jak pro osobní vozidla, tak i prostorné paluby pro pasažéry. I otázka ceny vyznívá jednoznačně příznivěji pro tento způsob dopravy, a tak snad jediným mínusem tohoto druhu přepravy se jeví časové hledisko.
Kdy, jak a s kým na Liparské ostrovy
Druhou lodní společností, která provozuje trajektovou přepravu v oblasti Lipar, je společnost N. G. I. (Navigazione Generale Italiana) se sídlem v Mesině, která na pravidelné spoje nasazuje hned trojici plavidel. Zatímco lodě Bridge a Ulisse dosahují shodné délky 94 m a pyšní se výtlakem 1396 tun, o něco menší Helga nabízí délku 76 m při výtlaku 999 tun. Je třeba říci, že čas, který u těchto tří lodí rozhodně nehraje významnou roli. Pokud někam spěcháte, rozhodně pro Vás nebudou tím ideálním dopravním prostředkem. Svou kolébavou a rozvážnou plavbou ze všeho nejvíce připomínají velkou kačenu doprovázenou malými káčaty, která zdobí boky lodě jménem Bridge. Je to velmi působivý pohled, když vidíte plout po hladině Tyrhénského moře kačenu v nadživotní velikosti, vyvedenou v zářivých barvách s dorostem v závěsu, a vše doprovázené brumláním lodního motoru.
Když čas není naším pánem
Za všeobecně spolehlivější pro plavbu v tomto regionu jsou považovány trajekty. Jejich robustnost a lepší stabilita jim umožňuje plavbu i za bouřlivého počasí. Přesto jsou dny, kdy se ani oni nedostanou do všech přístavů. My jsme to osobně zažili na ostrovu Vulcano, kde se po jedné noční bouři moře natolik rozvlnilo, že neumožnilo přistát v přístavu Porto di Levante ani tomu největšímu ze zdejší flotily trajektů – Isola di Stromboli. Přesto ani u nich si nemůžete být jisti přesnou dobou odjezdu a dodržením jízdního řádu během plavby. Jsme v Itálii, kde se předpisy ani jízdní řády neberou až tak moc vážně. My jsme měli možnost seznámit se s volnějším pojetím jízdního řádu hned při naší první plavbě ze Sicílie na ostrov Vulcano. Plánovaný odjezd spoje už dávno vypršel, přesto kolem trajektu Idoly di Vulcano vládl klid, který narušovaly jen skupinky cestujících čekajících na odjezd. Teprve po půlhodině čekání se ukázala pravá příčina čekání. S mohutným troubením se přihnala cisterna, která teprve přivezla palivo pro obří loď. Ta toho spolyká opravdu hodně, a tak se tankování protáhlo skoro na celou hodinu a my jsme s dvouhodinovým zpožděním odrazili od břehů Sicílie. V rámci objektivity je třeba říci, že podobné problémy nevládnou pouze v Milazzu, ale i ve vzdálené Neapoli, kam se tento kolos dostane po celonoční plavbě. Není výjimkou, že z tohoto přístavu vyplouvají lodě i s jednodenním zpožděním, což některé cestovní kanceláře odradilo od dopravy svých klientů na ostrovy právě tímto lodním spojem.. Přes všechna zmiňovaná rizika se můžeme spolehnout na to, že nás zmiňované lodě dopraví do cíle celkem spolehlivě. Někdy snad za cenu určitého zdržení, ale určitě bezpečně.
Na Lipary snadno a rychle
Podstatně rychlejší způsob dopravy nabízejí rychlolodě – aliscafy, které denně pendlují mezi ostrovy. Jejich hlavní nevýhodou je znatelně vyšší cena v porovnání s trajektovou dopravu, naopak velkou devízou je rychlost, kterou zákazníkům nabízejí. K porovnání nám může posloužit třeba úsek mezi přístavem Milazzo a ostrovem Vulcano, kterou trajekt zdola za hodinu a třičtvrtě, zatímco aliscaf jím „proletí“ za 40 minut. Samozřejmě záleží na vzdálenosti, kterou potřebujete zdolat. Časová úspora je minimální, pokud hodláme cestovat třeba z Vulcana na sousední ostrov Lipari. Do diametrálně odlišné situace se však ale dostaneme, pokud cestujeme na některý z odlehlejších Liparských ostrovů, kdy časová úspora roste geometrickou řadou. Provoz rychlých lodních spojů zajišťují obě již zmiňované společnosti Siremar a N. G. I. , k nimž se ještě přidává společnost Ustica Lines a SNAV, které s podobnými typy lodí nabízejí stejné služby. Mezi nejexponovanějšími přístavy jezdí tyto spoje prakticky každé dvě hodiny. Provozované lodě vypadají při pohledu z venku poměrně zachovale, jejich interiér už však roky služby nezapře. Ty se nejmarkantněji projevují ve chvíli, kdy se motory rozbíhají do vyšších obrátek a loď nabírá cestovní rychlost. V tu chvíli se za nimi v délce několika set metrů rozvine mrak černočerného kouře, který se nad mořskou hladinou jen pomalu rozplývá.
Na shledanou Liparské ostrovy
Při pohledu na síť lodních linek spojujících jednotlivé ostrovy, lze za hlavní trasu považovat tu, která začíná v přístavu Milazzo a přes přístavy Porto di Levante, Lipari, Panarea, Ginostra a Stromboli míří až do Neapole. Za optimálních podmínek loď vyplouvá v 15 hod a do Neapole připlouvá v 8hod ráno druhého dne. Znovu připomínám za optimálních podmínek! Tedy v případě, že přeje nejen počasí, ale že se dobře vyspal nejen kapitán, ale i pracovníci čerpacích stanic, řidiči cisteren, … Nepravidelné spojení mají ostrovy i s Palermem a Messinou, ale v těchto případech se jedná spíše o příležitostné plavby. Lodní provoz mezi ostrovy utichá zhruba kolem desáté hodiny večerní s tím, že první spoje vyjíždí kolem páté hodiny ranní. Povětrnostní podmínky mají zásadní vliv na provoz lodních linek a zatímco přístavy jako Lipari, Rinella či Stromboli přerušují svůj provoz jen výjimečně, u těch vzdálenějších (Alicudi, Filicudi) může být přístav uzavřen třeba i dva týdny (zvláště v zimních měsících). Ať už se za svého pobytu na Liparských ostrovech rozhodnete pro ten či onen způsob lodní dopravy, vězte, že Vás pokaždé na konci Vaší cesty bude čekat malý přírodní ráj – Liparské ostrovy.
