Máte už svého sponzora?

Přemýšlíte, že si na cestu seženete sponzora? Někoho, kdo vám
zaplatí kapesníčky nebo i víc? Že vás to nikdy ani nenapadlo? Jestli
vám to příjde jako dobrý nápad, Martin se tomuto tématu věnuje trochu
víc a vy si jeho postřehy můžete přečíst

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Možná se při čtení nadpisu tohoto článku sami sebe ptáte, co je to za zvláštní otázku. Jak bychom mohli mít sponzora. K čemu a proč my?

Docela nedávno, mne jeden zajímavý článek přivedl k malému zamyšlení. Rád bych se s Vámi podělil o jeho stručnou sumarizaci. Slovo sponzor znají všichni. Víme o těch, kteří druhé sponzorují, neboli podporují v jejich jakékoliv činnosti. A také známe ty, kteří jsou sponzorováni. Především sportovce. Obecně řečeno znamená sponzorství přijímání finanční a jiné hmotné podpory k tomu, abych se mohl naplno věnovat činnosti, kterou provozuji. A protože jsem v této oblasti dobrý, ba co víc, velmi dobrý a jsem mediálně známá osoba, sponzorovi se zcela evidentně tato investice vyplatí a vrátí ve zvýšeném zájmu o jeho výrobky, či jiné služby.

Platí tedy obecná zásada: je-li někdo známou osobností, je výhodné ho sponzorovat a podporovat, protože při každé zmínce o jeho úspěších, či neúspěších, se zviditelňuje i logo mé firmy.

I cestovatelé mají své sponzory. Fotoaparáty, kamery, outdoorové vybavení…to jsou pouze některé z položek, které jsou známým cestovatelům věnovány. Oni pak na oplátku při svých veřejných prezentacích a ve svých knihách uvedou čím fotí, v jakém stanu spí…atd. Na tom není nic špatného, je to v pořádku. Jen si tak říkám…když oni, proč ne my? Jaký je mezi námi rozdíl? Snad jen v tom, že my cestujeme pouze ve svém volném čase, za své a pokud vyprodukujeme nějaké výstupy v podobě fotografií a článků, nevychází většinou ve známých periodikách s cestovatelskou tématikou. Je to ale důvod domnívat se, že pomyslný vrchol sponzorského Olympu je pro nás nedostupný?

Tento článek píšu pro nás, nevrcholové sportovce, či vrcholové nesportovce, prostě pro obecně neznámé, anonymní poutníčky, kteří by se rádi nechali inspirovat dále popsanými radami. Naše šance na získání sponzora jsou jednoznačně pozitivní. Nakolik budou úspěšné, záleží jen a pouze na nás samotných. Troufám si tvrdit, že rady, které budete číst, jsou realizovatelné a mohou Vám přinést úspěch. Budu rád, pokud se z něho budete moci radovat.

Takže pusťme se do toho:

  1. Kam chci jet – nejprve je nutné si ujasnit, kterou zemi, nebo země, bych rád navštívil.
  2. Proč tam chci jet – dále je důležité si stanovit cíl cesty. Jde o to, abych byl schopen jasně a krátce formulovat čeho chci svojí cestou dosáhnout, čím je právě tento můj plán zajímavý a lišící se od ostatních.
  3. Mediální projekt – pokud jsem se dostal do této fáze, je dobré sepsat krátký projekt (jde o jednu, dvě stránky textu), ve kterém stručně popíšu kam, proč a s jakými cíly a úmysly se chci vydat.
  4. Mediální kontakty – tento projekt pak mohu zaslat, ale raději s ním navštívit osobně redakce nejrůznějších cestovatelských serverů, tištěných magazínů, případně rozhlasové stanice a zeptat se jich, zda by měli zájem informovat své posluchače a čtenáře před vlastní cestou o mém záměru a po jejím uskutečnění o splněných cílech. Vhodné je stejným způsobem navštívit čajovny a kulturní střediska o kterých víte, že svým klientům nabízejí v programové skladbě i přednášky z cest. Pokud by se Vám podařilo získat předběžný příslib pro zveřejnění vašeho článku, či uspořádání přednášky (nejlépe mailem, nebo písemně), máte z poloviny vyhráno. Zde podotýkám, že úspěšnost Vašeho projektu v mediální oblasti, bude dána nikoliv pouze exotičností a atraktivitou vybrané cílové země, ale především nápadem, proč ji chcete navštívit. Například v Bulharsku byl téměř každý, takže mediální projekt s názvem „Moje cesta do Bulharska“, asi nikoho dvakrát nenadchne. Téma musí být konkrétní a zajímavé. Třeba „Mýty versus realita zázračných uzdravení v Bačkovském monastiru“, který by reagoval na skutečně velmi překvapivá uzdravení v jednom malém, horském klášteru poblíž Plovdivu, do kterého se sjíždějí nepřehledné davy poutníků. Uvádím to pouze jako příklad. Také se připravte, že ne všude Vás budou vítat s otevřenou náručí a s poznámkou, že právě na Vás, už dlouho a netrpělivě čekali (i když tuto větu s nádechem lehkého sarkasmu nejspíš občas uslyšíte).
  5. Požadavky na sponzora – v tento okamžik nastává chvíle si ujasnit, co vlastně budete od sponzora, případně sponzorů chtít. Záleží to na tom čím jste, či nejste již vybaveni a kterou zemi se chystáte navštívit. Jiné vybavení budete potřebovat do Tibetu a jiné do Namibie. Takže může jít například o spacák (do kolika stupňů), stan (turistický, expediční…), vařič, oblečení, letenka či jízdenka. Seznam je velmi variabilní a vyplatí se důkladně si ho promyslet. Jakmile je hotov, zjistěte si nejlépe přes internet, které výrobce, by jste chtěli u které položky Vašeho seznamu oslovit. Podotýkám, že nemá cenu ztrácet čas s internetovými obchody, které pouze prodávají zboží nejrůznějších značek. Úspěch spočívá v oslovení výrobce, nikoliv prodejce. Až budete mít ke každé položce seznamu přiřazeny výrobce (jednoho, či více), přejděte do další fáze.
  6. Sponzorský projekt – jde o krátké shrnutí kam a proč chcete jet (obdoba mediálního projektu), které je rozšířeno o další dvě kapitolky. Jaké mediální prezentace a kde budou cestě předcházet a následovat po Vašem návratu. Zde je vhodný prostor pro uvedení všech předběžných příslibů Vámi oslovených médií. V tomto projektu uveďte, jakým způsobem budete chtít a mít možnost při přednáškách a v článcích prezentovat firmu, kterou oslovujete. V neposlední řadě přesně popište, o jaké jejich výrobky Vám jako o sponzorský dar jde. Samozřejmě můžete uvést, že pokud do určitého termínu od Vašeho návratu z cesty domluvené prezentace neuskutečníte, uhradíte výrobek, který jste od firmy převzali v plné finanční výši.
  7. Pro každou firmu je vhodné sepsat samostatný projekt a osobně kontaktovat jejich marketingové oddělení, případně zjistit kdo má na starosti (je-li tam vůbec někdo takový) problematiku sponzoringu.

Pokud budete mít čas, sílu a patřičné schopnosti, není od věci spustit před cestou vlastní webové stránky, kde budete zveřejňovat veškeré informace o plánované cestě. V neposlední řadě můžete tento prostor nabídnout sponzorům k umístění jejich reklamního banneru.

V červenci 2007 plánuji měsíční cestu do Norska. Patřím mezi ty, kteří těch položek na svém seznamu budou mít asi víc. Dlouho jsem přemýšlel jak na to a výsledek jsem Vám právě popsal. Udělám všechno pro to, abych nejen něco získal za kvalitní následné prezentace, ale abych se tímto způsobem také něco naučil. Rady jsou to z mého hlediska životaschopné a tak přeji sobě i Vám dostatek píle a vytrvalosti, abychom se i my malí, neznámí poutníčkové, mohli dotknout hory Olymp.

Jak to všechno dopadlo, se dozvíte tady:

http://www.ces­tovatel.cz/…-to-dopadlo/

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Rock of Cashel

Ďábel se svými mohutnými kusadly zakousl do skalisté hory. Kámen pod tlakem jeho čelistí pukal jako skořápka. Jedním mocným trhnutím vyrval z hory obrovský kus skály. Pozvedl tlamu k nebesům, napřímil se a rozevřel blanitá křídla. Mocně se jimi rozmáchl.

Ďábel se svými mohutnými kusadly zakousl do skalisté hory. Kámen pod tlakem jeho čelistí pukal jako skořápka. Jedním mocným trhnutím vyrval z hory obrovský kus skály. Pozvedl tlamu k nebesům, napřímil se a rozevřel blanitá křídla. Mocně se jimi rozmáchl. Proud vzduchu rozvířil množství prachu, jenž v mžiku zastínil krvavě rudé, zapadající slunce. Jeho obrovské, téměř dračí tělo se s mírným pohupováním vzneslo prachem nasyceným ovzduším. Několik mohutných máchnutí a bestie zamířila k obzoru. Po několika mílích těžkopádného, houpavého letu spatřil ďábel na travnaté zelené pláni člověka. „Co tu dělá ten lidský červ“ prolítlo mu hlavou a zamířil tím směrem.


Ten člověk na pláni byl sv.Patrik, největší z Irských světců. Právě pozvedával velký dřevěný kříž. Přišel na toto místo před několika dny a při prvním východu slunce se mu zde natolik zalíbilo, že se rozhodl založit zde klášter. Jakmile to ďábel spatřil zarazil se. Jeho mohutné tělo zůstalo houpavě viset ve vzduchu. Na jeho tváři se objevil zmateně nechápavý výraz. S otevřenou tlamou nevěřícně zíral na Patrikovo počínání, až se skalní útvar v jeho tlamě uvolnil a padal k zemi. Pomalu mu začalo docházet, čeho je právě svědkem. Patrik vztyčil kříž. Stín kříže se rozprostřel po celé pláni. Jakmile ho ďábel spatřil, zprudka se otočil a krátkými rázovitými pohyby křídli prchal k obzoru. Dopadající kameny mocně otřásly zemí. Po několika minutách se vše uklidnilo, prach klesl k zemi a sv. Patrik si jako první prohlížel novou horu. Tak nám alespoň líčil legendu o založení Rock of Cashel při sklenici Guinnessu náš domácí.

Rock of Cashel se nachází v jižní části Irska v hrabství Tipperary a je to prakticky splněný sen cestovních kanceláří. Za jediný den můžete shlédnout téměř kompletní Irskou středověkou architekturu. Na jednom místě se zde totiž nachází věž z 11.století, románský kostel, monumentální katedrála, věžový hrad, zříceniny dvou klášterů atd.

Náhoda a hlavně moje nechuť odbočovat v Irsku autem doprava tomu chtěly, že jsme na konci městečka Cashel objevili příjemné, soukromé ubytování a s ním i osůbku našeho domácího. Prakticky ihned jsme si padli do oka. No, vlastně až po tom, co jsem si všiml, že ze dvora jeho domu je nádherný výhled na zříceninu kláštera Hore Abbey, jedné ze dvou zřícenin nacházejících se v okolí Rock of Cashel. Vběhnul jsem do dvora a v rychlosti, než si mě někdo všimne, jsem začal fotit. Během několika okamžiků, tedy je možné že to trvalo i několik minut, jelikož v takovéto chvíli naprosto nevnímám čas, jsem za zády uslyšel klapot bot. Otočil jsem se. V hlavě se mi proháněl anglická slovíčka výmluv, omluv a zapírání. „Co to máš za foťák, jó já taky fotím“ vyrážela mi dech postarší mužská postava. „Jo toto je hezké místo, ale když už u mě bydlíte, pojď si udělat fotku z podkroví, je tam mnohem lepší výhled“. Těmito slovy a hlavně fantastickým výhledem ze střechy jeho domu si mě naprosto získal. „Jo nejlepší je to tu na podzim a na jaro. Když tak ráno vstanete a je přízemní mlha. Celý klášter vystupuje z té mlhy a působí tajemně a strašidelně“ rozkládal rukama na střeše domácí, poté zvedl hlavu a pronesl „bude pršet, čas se schovat“. Jak jsem záhy zjistil, naznačil tím odchod do hospody.


Jedna z prvních věcí kterou shlédnete při vstupu do areálu Rock of Cashel je nesmírně zajímavá středověká budova Hall of Vickars. Jedná se o několik překrásných středověkých místností postavených pro osm chóristů starajících se o bohoslužby v katedrále. Postupem času však těchto osm privilegovaných získalo takovou moc a bohatství, že se lidé proti nim začali bouřit a úřad musel být zrušen. Vrchní část budovy sloužila jako obytná a byla opatřena velkým krbem. V přízemí této budovy určitě stojí za shlédnutí kříž sv. Patrika. Ten původně stál venku na nádvoří, ale vzhledem k jeho stavu byl přemístěn právě na toto místo. Na původním místě si nicméně můžete prohlédnout jeho kopii. Tento kříž patří mezi prosté kříže a svým tvarem se zcela vyniká klasickým irským křížům. Jeho levou stranu podepírá jakýsi sloupek a co je zvláštní, nemá tradiční kruh uprostřed jako většina irských křížů. Z největší pravděpodobností se dá předpokládat že podpírací sloupek měl být i na druhé straně, ale do dnešních dnů se bohužel nezachoval. Na jedné straně kříž zobrazuje Ježíše Krista v dlouhém rouchu a na straně protější opata či biskupa. Někteří tvrdí a odtud zřejmě jeho název, že jde o sv. Patrika. Podle velmi rozšířené legendy měl být podstavec kříže využíván jako korunovační kámen velekrále z Munsteru. Tato legenda se ale jeví jako velmi nepravděpodobná, jelikož dle výzkumů kámen podstavce a jeho opracování je totožné se samotným křížem.

Co mě vždy zarazí na místech jako je toto, je přítomnost desítek náhrobků, a to nejen okolo, ale i v uvnitř zřícených klášterů. Ne jinak je tomu i v případě Rock of Cashel. Prakticky kolem celé katedrály a taky i v ní se nacházejí desítky náhrobních kamenů či desek. Jak jsem byl poučen svým domácím, „jde o posvátnou půdu a proto je to čest být pohřben na takovém místě, bohužel už je to zakázané“ zesmutněl. Já osobně bych dal přednost klidnějšímu místu. Ono asi nebude nic příjemného, když se po vás denně projde tisícovka turistů. Částečně přilepena na katedrálu se na jižní straně nachází Cormakova kaple. Podle domácího nejkrásnější románská kaple v Irsku. Musím přiznat, že v této fázi našeho rozhovoru jsem mu už moc nevěřil, ale když jsem ji viděl na vlastní oči, musel jsem mu dát za pravdu. Cormakova kaple je jednou z nejstarších a nejzachovalejších románských staveb v Irsku. Skládá se z chrámové lodi, kněžiště a dvou věží vystupujících na jižní a severní straně ze zdí kněžiště. Je mnohem menší než vedlejší katedrála, ale její kamenná výzdoba je ohromující. Uvnitř kaple je temné přítmí, jen několik reflektorů osvětluje kněžiště. Hned u vstupních dveří se nachází fascinující, ornamentálně vyzdobený, kamenný sarkofág. Podle pověsti jde o sarkofág samotného krále Cormaka.


Vedlejší katedrála je o sto let mladší než Cormakova kaple. Byla postavena mezi lety 1230-1270. I když už se dnes jedná pouze o zříceninu, její velikost nám vzala dech. Na první pohled zaujme nebývale velké kněžiště v porovnání s chrámovou lodí. Tento zajímavý architektonický jev byl zapříčiněn v 15.stol., kdy arcibiskup Richard O’Hedian nechal přistavět rezidenční věž. Říká se, že arcibiskup chtěl postavit svou rezidenci „někde“ v areálu „Rocku“, ale nenašel dostatečně velké místo. Proto nechal vestavět věž do západní části chrámové lodi a tím ji o polovinu zkrátil.

Malá procházka kolem katedrály nás zavedla k nejstarší stavbě, kterou zde můžete nalézt. K válcové věži. Oficiálně je datována do 12.stol., nicméně dle jejího jehlanovitého tvaru je možné, že mohla být postavena již ve století desátém. U této věže se člověk prostě musí zastavit, rozhlédnout se po krajině a nechat se unášet tou středověkou atmosférou. Tedy pokud tu nenarazíte na davy turistů, kteří vás v proudu budou unášet směrem k východu.

Přes všechnu tu krásu staveb ale považuji za nejvýznamnější setkání s naším domácím a hlavně jeho tajemné noční vyprávění starých irských legend, jako například tu o irském trojlístku jetele. Právě zde totiž dle legendy utrhl sv. Patrik lístek jetele, aby na něm demonstroval princip svaté trojice – boha Otce, Syna a Ducha svatého jako tří osob vycházejících z jednoho stonku. Od těch dob je lístek jetele neoficiálním znakem Irska.

Laponsko, krajina jezer a komárů

Jak už to tak bývá, nejlepší nápady se rodí na Moravě u piva, a tak také vznikl nápad procestovat autem místo, které najdete na mapě Švédska pod názvem Laponsko. Je to bizarní a pro nás vskutku zajímavá krajina za polárním kruhem, kde slunce v létě nezapadá a v noci si můžete číst knihu, či prohlížet časopis s hambatými slečnami – protože tam o človíčka natož ženu nezavadíte.

Jak už to tak bývá, nejlepší nápady se rodí na Moravě u piva, a tak také vznikl nápad procestovat autem místo, které najdete na mapě Švédska pod názvem Laponsko. Je to bizarní a pro nás vskutku zajímavá krajina za polárním kruhem, kde slunce v létě nezapadá a v noci si můžete číst knihu, či prohlížet časopis s hambatými slečnami – protože tam o človíčka natož ženu nezavadíte.


Čím se tam budeme živit? Tuhle otázku jsem položil svým kolegům rybářům, ale ti se na mě jen pohrdavě podívali a řekli: „jen rybami“. Jak se později ukázalo, pravdu měli jen částečně. Další varianta byly hřiby, neboť jak je známo všude na severu je hřibů nadbytek. Bohužel tyto varianty jídla by byly pravdou, kdyby tou dobou nepanovalo v celém Švedsku neobyčejné sucho a teplo, což nesvědčí ani rybám ani hřibům. Ale nebojte se, hlady jsme neumřeli. Dokonce jsem zkusil i arktické maliny, o kterých jsem četl, že jsou vynikající pochoutkou, ale chutnaly asi jako jahody v motorovém oleji.

Cesta byla naplánována na přelom července a srpna, což – jak se nakonec ukázalo – byla dobře zvolená varianta kvůli teplu a dešti, skutečně pršelo jen vyjímečně, přes den se teplota vyšplhala dost přes 20°C, zato večer prudce klesala až na 5°C. Což byl důvod ke konzumování fermentovaných destilátů. Že je v noci světlo, vedlo záhy k tomu, že jsme nevěděli, jesti je ráno či večer a poznali to jen podle mračen komárů, kteří se na nás slétavali ve velikých formacích. Místní komáři jsou imunní proti všem prostředkům a dokonce se mi snažili propíchnout tubu s Offem. Nepomohlo ani vykuřování ohněm, klidně dělali přelety přes nejhustší dým.

Cestu popisovat nebudu, ale jedno je jisté – je to pekelně daleko, najeli jsme přes 7000km. Cesta vede přes Německo, Dánsko a ještě asi 1500km přes celé Švédsko. Cestou se nic zvláštního nestalo, jen pár veselých chvilek, když si kolega (který vlastnil auto, kterým jsme jeli) u hranic s Německem uvědomil, že nemá doklady, řidičák, pojíštěni atp. Vracet se nechtělo a tak i my bezvěrci se modlili, aby přísný celník na hranici nechtěl vidět papíry od auta. Také míra alkoholu a kartonů s pivem, které jsme převáželi, by odpovídala, ale tak pro dva autobusy plné otrlých námořníků.

Další veselá příhoda se udála u automatu na výdej lístků na trajekt. Po zasunutí karty se ve švédštině, kterou nikdo z nás neovládal, rozsvítil panel. „Asi to chce tvůj pin,“ byla rada, která se ozvala z auta. „No jo, nejsem blbej,“ odvětil kolega a začal vyťukávat pin své karty. Když napsal své 4 místné číslo a zmáčknul knoflík, ozvala se další dobře míněná rada, že to možná nechtělo napsat pin, ale počet lidí v autě, všichni jsme se smáli – kromě Houby, který by nerad zasponzoroval 6000 lístků, ale zato by jsme byli na trajektu sami:-). Naštěstí i automat poznal, že se do našeho auta 6000 lidí nevleze a po několika pokusech nám vydal lístek.

Článek byl převzat s laskavým svolením autora ze stránek www.sigut.net


Na focení jsem používal svůj starý dobrý Sony F828, dále 4 gigovou kartu, polarizační filtr a filtr přechodový. Vše bylo v pevném pouzdře. Dále byl nezbytný stativ. Měl jsem 4 baterky a ještě měnič na 220V do auta. Cestou nás provázel „chlapík z krabičky“ – tak jsme říkali družicové navigaci GPRS. Byl sice užitečný, ale mnohdy ne zcela přesný. Nicméně celkově toto zařízení považuji za velice přínosné. Při projíždění odlehlých oblastí, kde jediným zpestřením byly varovné nápisy pozor medvědi a losi, jsem si uvědomil, že by možná nebylo dobré se v této divočině ztratit. Nejsou zde totiž žádné orientační body, jen nekonečná lesotundra, z které stoupá v noci pára – prostě strašidelné. Mobil je sice hezký vynález, ale při absenci signálu je vám tak na okrasu.

Ale zpět k rybám. Sen kluků o chycení lososa se rozplynul, když při jediném záběru losos, který měl určitě přes 10 kilo, během krátkého zápasu přetrhl 35mm vlasec jako papír. Lovit se tam dá jen v době největší tmy, to je kolem 23 až 1 hodiny, jinak vás ryby vidí a neberou. V divokých vodách Laponské divočiny je veliké množství obrovských ryb, ale ulovit je, je velice těžké, nám se to občas podařilo, ale mnohdy za velikého úsilí a přejezdů mnohdy i 100km přesunů. Lovili jsme hlavně lipany, pstruhy potoční a okouny. Nejsem rybář a těžko mohu posoudit velikost, ale 45cm potoční pstruh se mi zdál dosti veliký. Prostě uvařené brambory a lipani na prutu byla pochoutka, kterou by nám mohli závidět i v interhotelu. My spali sice jen ve stanech, ale pobyt v divočině u řeky je asi ten největší relax, který mohu doporučit každému. Snažili jsme se projít i národní parky, ale jen park Abisko u Norských hranic je dobře přístupný. Některé parky jsou těžce dosažitelné a lze se tam dostat jen na člunu, nebo vrtulníkem, na což mi mé chatrné úspory nestačily. Třebas jednou zbohatnu a vrátím se tam. Pokud byste měli nějaké dotazy a já na ně budu znát odpověď, klidně mi napište. Takže Laponsko ahoj a snad ještě někdy naviděnou.

Má srdeční záležitost – řeka Vydra

Jezdívala jsem na ni už jako malá holka a vesele a nespoutaně poskakovala z kamene na kámen. Byly hladké, bílé a horké, když se do nich opíralo slunce. Ráda jsem je hladila malýma buclatýma ručkama.


Jezdívala jsem na ni už jako malá holka a vesele a nespoutaně poskakovala z kamene na kámen. Byly hladké, bílé a horké, když se do nich opíralo slunce. Ráda jsem je hladila malýma buclatýma ručkama. Řeka se mi zdávala divoká, kameny mohutné a z okolních trampských osad býval slyšet zpěv a smích. Prostě vzpomínky krásné a romantické a tak jsem se tam vypravila po letech znovu jako dospělá s manželem a dětmi. Zjistila jsem, že řeka je stále divoká, vyčnívající kameny stejně monumentální, jen jako dítěti se mi zdávaly ještě větší a ty trampské osady zmizely.

Vydra je jedna ze šumavských řek. Není dlouhá. Její vody protečou 23 kilometrů a sto metrů, než se potkají s Křemelnou vznikne Otava. I tak plocha jejího povodí zabírá 146,2 km2 a průměrný roční průtok hned nad soutokem činí 4,13m3/s. Pramen Vydry najdeme u státní hranice s Německem na severozápadním svahu Luzného, 1215 m nad mořem (v Luzenském údolí jsou po obou stranách potoka velká rašeliniště). Na svém horním toku je nazývána Luzenský potok, po soutoku s Březnickým potokem Modravský potok a po soutoku s Roklanským potokem v osadě Modrava se teprve jmenuje Vydra.

Určitě stojí za pozornost také přítoky Vydry. Z přítoků horního toku (nad Modravou) je známý pravostranný 5,0 km dlouhý Ptačí potok, stékající ze severních svahů Malé Mokrůvky (1330 m) a Mrtvého vrchu (1254 m) a 4,1 km dlouhý Černohorský potok, pramenící v Černohorském močálu mezi Čertovým vrchem (1244 m) a Černou horou (1315 m). U Modravy ústí 4,5 km dlouhý Filipohuťský potok, který odvádí vody z Tetřevské slati. V Modravě ve výšce 978 m n. m. přijímá Vydra z levé strany svůj největší přítok – Roklanský (starší název Mlýnský) potok, dlouhý 13,9 km. Asi 2 km pod Modravou z Vydry odbočuje Vchynicko-tetovský plavební kanál. Pod Antýglem přitéká zprava 9,1 km dlouhý Hamerský potok. Tady jsem se tak na hodinku utábořila, poponášela stativ z místa na místo a cvakala záběr za záběrem, je to jedno z nejkouzelnějších míst na focení vody v Čechách vůbec. Hamerský potok pramení v Mezilesní slati, jeho cesta je krátká, ale vede překrásnými horskými rašelinnými loukami přes Kvildu. Ve středověku se na něm rýžovalo zlato.

U Turnéřské chaty ústí pravostranné přítoky Popelný potok (Povodňový, 3,1 km) a Zhůřský potok (3,6 km) – oba pramení na svazích Břemena (1156 m). Dalším pravostranným přítokem je krátký Luční potok (1,9 km). Posledním větším přítokem Vydry je zleva přitékající Hrádecký potok (7,2 km), který pramení na severovýchodních svazích Oblíku (1225 m) a propustí protéká přes Vchynicko-tetovský plavební kanál – stejně jako jeho největší přítok, levostranný Studený potok (3,9 km). Je známé, že pravostranné přítoky jsou prudké a krátké, levostranné přítoky mají menší sklon.


My jsme se pro začátek vydali naučnou stezkou Povydří, která se právem nazývá nejkrásnější a je proto nejnavštěvovanějším místem Šumavy. Šli jsme po červené turistické značce, která je pouze pro pěší a to od Antýglu do Čeňkovy pily. Cestu je ale možno jít i v opačném směru (parkoviště pro auta i stanice autobusů jsou na obou stranách) a trasu zvládnou bez problému i malé děti nebo starší lidé. Na trase je pro ně také několik míst pro odpočinek a po celé trase jsou zastavení s informačními tabulemi. Cesta od Antýglu k Čeňkově pile klesá a line se nádherným kaňonem řeky, která je známá svým velmi kamenitým korytem.

Antýgl, vzdálený asi 30 km od Sušice, má název původně od německého ein Tiegel – pánev, původně byla na tomto místě sklárna, kde se vyrábělo duté sklo a pateříky, skleněné korálky do růženců našich prababiček. Později byl původní královácký dvorec upraven na zájezdní hostinec a ještě později na autokemping. Jako autokemp a tábořiště slouží dodnes. V králováckém dvorci nepřehlédnete zvoničku a kapličku., bývalý dvorec je skupinou roubených i zděných stavení.

Zhruba 2 km za Antýglem jsme došli k rozcestí se žlutou značkou. Poznáte ho i podle můstku přes Vydru. Za ním jsou z druhé strany řeky ještě vidět zbytky nedávno zbořené Hálkovy chaty. Kdysi, před rokem 1938 to bývala jediná turistická chata v Povydří. Toto místo je zajímavé tím, že je zde možné vidět v řečišti Vydry právě ty největší balvany z celého jejího toku. Západně je viklan Panna. Kdo by chtěl jít po žluté, dojde přes Hrádky do Srní. My se ale vydali dál stále po červené a po zhruba dalším kilometru došli k Turnerově chatě, je asi tak v polovině naučné stezky a dá se tam nejen občerstvit, ale i ubytovat. Když tudy půjdete, tak pár desítek metrů před chatou nepřehlédněte upozornění na kamenné útvary, tzv. obří hrnce.

Cestou Povydřím uvidíte jak viklany, tak obří hrnce a kamenné moře, tak spousty fotografů se stativy, protože místo je jedním z nejkrásnějších pro focení zasněných a pohádkových obrázků vody pořízených na dlouhý čas. Taky určitě potkáte plno dětí radostně poskakujících po kamenech, protože hravost mládí zůstává neměnná víc jak majestátné kamenné moře. Kamenné moře je rozsáhlé suťoviště, které vzniklo postupným mrazovým zvětráváním skal a sesouváním zvětralých bloků do údolí a můžete ho vidět na okolních svazích. Obří hrnce zase vznikaly činností písku a štěrku v žule a rule. Různé skalní útvary zde mají svá jména, např. Panna, Baba,Mnich…

Další autorčiny fotky a nejen z povodí řeky Vydry, si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafilipova.ic.cz

Divoká hravost Vydry, jejíž vody, které jsou napájené z horských slatí a uhánějí tu a kličkují mezi obřími vyhlazenými kameny Vás chytne u srdíčka. Málokdo odolá nesmočit si nohy v její ledové osvěžující vodě, sednout si na břeh a vnímat její odvěkou sílu a spěch. Já si prohlédla hodně zblízka spoustu detailů řeky a jejích romantických zákoutí, vybavila se jak stativem tak filtrem Hoya ND4 a nezměrnou dávkou trpělivosti a cestou tady pořídila stovky fotografických záběrů. Pro Vás jsem vybrala ta místa, která mi utkvěla v srdíčku na zbytek života.


Konec naučné stezky je u elektrárny v Čeňkově pile. Kdysi ji na soutoku řeky Křemelné a Vydry postavil pražský obchodník s dřívím Čeněk Bubeníček ( jako dítěti mi nikdy nešlo do hlavy, proč se tedy nejmenuje Bubeníčkova ale Čeňkova, pak jsem si to vysvětlila tím, že ho tu asi lidi měli rádi a familiérně ho nazývali křestním jménem). Zpracovávalo se tady dřevo hlavně z lesních kalamit. V létě roku 1867 navštívil pana Bubeníčka dokonce Bedřich Smetana spolu s tehdejším dirigentem Národního divadla. Prý tu spolu zasadili sazenice smrčků a prý je tu Smetanův strom k vidění dodnes, jen nevím, který to je, nehledala jsem ho. Pila prošla v roce 1908 modernizací, ale stejně v roce 1912 byla přebudována na hydroelektrárnu využívající vodu z Vychnicko-tetovského kanálu a napájela energií město Kašperské Hory. Dnes je objekt národní technickou památkou a elektrárna je součástí výstavy, která je umístěná v areálu. Čeňkova Pila – obec slouží jako rekreační osada stejně jako obec Srní, odkud jsou krásné výhledy do kraje.

Naučná stezka Povydří je dlouhá 7 km. Podle starých záznamů vede po bývalé svážní cestě, vybudované po lesní kalamitě roku 1870.

Na fotkách v galerii si můžete prohlédnout záběry z Hamerského potoka, ale hlavně se můžete pokochat zákoutími řeky Vydry. Jsou zde jak detaily jednotlivých kamenů a jejich rozličných tvarů, tak pohled na strhující peripetie vodního živlu v cestě za svobodou. Mnohé z nich mě nechaly stát v němém úžasu než jsem nastavila foťák, umístila stativ na optimální místo a našla tu správnou kompozici pro zastavení času na fotografii i ve svém srdci.

Civita di Bagnoregio: místo, kde se zastavil čas

Jsou také vzácná místa, kde čas snad neplyne vůbec, kde se čas zastavil. Místa, kde ztratíme vědomí střídání dne a noci, kde pět minut trvá stejně dlouho jako dvě hodiny, místa, kde historie, přítomnost a budoucnost nejsou oddělené, ale splývají v jedno, v prostou věčnost.


Při cestování vnímáme úžasně rozdílně běh času. Někdy čas plyne neuvěřitelně rychle – množstvím zážitků, setkání a rozmanitých zkušeností (v takových chvílích se občas zapomínám najíst, nebudu se přece takovou zbytečností zdržovat…). Někdy naopak zažíváme smrtelnou nudu, když čekáme na vlak, který s největší pravděpodobností nikdy nepojede, anebo když třeba stojíme na hranicích, kde se ale opravdu nic neděje.

Jsou také vzácná místa, kde čas snad neplyne vůbec, kde se čas zastavil. Místa, kde ztratíme vědomí střídání dne a noci, kde pět minut trvá stejně dlouho jako dvě hodiny, místa, kde historie, přítomnost a budoucnost nejsou oddělené, ale splývají v jedno, v prostou věčnost. Jedním z takových míst může být i Civita di Bagnoregio (čti ´čívita dy báňorédžo´), opuštěná vesnice mezi Viterbem a Orvietem ve střední Itálii, asi 120 km severně od Říma. Jde vlastně o dvě blízké obce, Bagnoregio, kde čas plyne normálně, a Civitu, kde se čas zastavil…

Civita leží uprostřed geologicky nestabilní oblasti, krajiny plné bývalých vulkánů a sopečných jezer. Okolí je pokryté mohutnou vrstvou sopečného prachu, který snadno podléhá erozi a vytváří typ krajiny badlands (it. calanchi), ve které nedochází ke vzniku půdy a která tak může připomínat povrch měsíce (nebo třeba tureckou Kappadokii, pro ty, kdo na měsíci nebyli). Erozi (zvětrávání) podléhá i skalnatý ostroh, na kterém bylo ve středověku městečko postaveno. Hrozící zkáza obce byla patrná už před více než pěti sty lety, první domy postavené na okraji útesu se zřítily do údolí v patnáctém století. Vývoji nezabránily ani rozmanité obecní vyhlášky – jako např. zákaz hloubení jeskyní z roku 1373 nebo zákaz pasení dobytka z roku 1730. Přirozenému vývoji přírody ani tentokrát člověk nezabránil a v roce 1819 se místní obyvatelé vystěhovali do nedaleké, dvacet minut vzdálené osady Bagnoregio, která je postavená na stabilnějším podkladu.


I v současnosti se ale vědci snaží zbytek původní obce zachránit, kolem roku 1960 se pokusili elektro-geo-chemicky zpevnit podloží pomocí elektrického proudu a změnit tak fyzikálně-chemickou strukturu erozi snadno podléhajících vrstev sopečného prachu. (Předchozí věta je trochu komplikovaná, já vím, o podobné metodě jsem také slyšel poprvé, svědčí to jen a jen o marné snaze zvrátit krutý osud, který tady příroda člověku přichystala). Lidské úsilí o záchranu obce ale čas od času hatí četná zemětřesení, sesuvy půdy a povodně.

V Civitě dnes žije asi 20 stálých obyvatel, jedinou přístupovou cestou je úzká lávka ze 60. let, (původní most se zřítil při sesuvu půdy v roce 1901, nový kamenný most z 20. let pak zničili nacisté během druhé světové války, jako by chtěli přirozenému vývoji pomoci). Přestože řada turistů, cestovatelů, poutníků a hlavně umělců postupně objevuje kouzlo tohoto místa, Civita stále stojí za návštěvu, obzvlášť pokud si chceme odpočinout od davů v Římě, Florencii nebo Orvietu. A dát si skleničku místního slavného bílého vína „Est Est Est“ a přemýšlet o tom, že příroda má nad člověkem ještě stále moc a že jejím záměrům člověk nedokáže zabránit…

I když já zde doporučuji ochutnat raději víno červené…


Praktické info

Doprava: Do Bagnoregia se dá v pracovní dny snadno dostat autobusem z Orvieta, ležícím na hlavní železniční trati mezi Florencií a Římem. Jízdní řád autobusů je na webu (PDF). Autobusem se sem dostanete i z Viterba a Montefiascone u Bolsenského jezera. V neděli je spojení zajištěno pouze třikrát denně s Viterbem. Nejbližším výjezdem z hlavní italské dálnice A1 je Orvieto.

Ubytování: Ceny za nocleh se snídaní se zde pohybují pro jednu osobu kolem 25 až 45 Euro (info). Ti, kteří více šetří, mohou využít jeden z mnoha kempů kolem jezera Lago di Bolsena (web kempu) nebo, jako já, mládežnickou ubytovnu v Amelii (web ubytovny).

Zkrátka nepřijdou ani milovníci pěších výletů – v okolní krajině je relativně hustá síť turistických stezek.

Soutěž o ceny, sponzoruje internetový outdoorový obchod SCOUTDOOR

Soutěž je uzavřena, v článku najdete
výsledky

Zabloudili jste na dalekém severu a před jistou smrtí v závěji vás
osvobodila velmi osamělá samička ledního medvěda? Zapadli jste někde
takovým způsobem, že jste museli v závěji počkat na jaro, abyste se
dostali ven? Líbaly vás osoby stejného pohlaví a přitom tím nic nemyslely?
Slíbili vám cestu luxusním parníkem a přijela kocábka z dob Toma
Sawyera?

Výsledky:

Děkujeme za účast a za vaše články, myslím, že všechny byly zajímavé. Řekl bych, že soutěž dopadla dobře a že nám to pomůže při pořádání dalších podobných soutěží. Připravujeme i velkou fotografickou soutěž, která vyvrcholí až v září.

Každý článek byl hodnocen přesně týden, podle složitého vzorce beroucí v úvahu unikátní návštěvu, kliknutí na karmu a čas. Dovolíme si zveřejnit pár statistických zajímavostí:

  • našli hlasovači, co klikali pravidelně jednou za hodinu na jeden čtvereček (asi celej den neměl nic jiného na práci :-) ).
  • pak někteří hlasovači nejspíš nevěřili tomu, že se jejich kliknutí projeví, tak pro jistotu klikali víckrát – jeden rekordman klikl na článek asi devětkrát v průběhu 15ti sekund
  • soutěž také přitáhla rychločtenáře, kteří klikli na „líbí se mi“ asi tři sekundy po načtení stránky – přečíst celý článek za 4 sekundy je docela výkon.

Pokud vy sami máte k soutěži nějaké poznámky, připomínky a rady, rádi si je vyslechneme, aby to příště bylo lepší.

Pořadí tedy je (tamtadadá):

1. Michael Doležal Šílený tuk-tuk s týdenní karmou 23.61
2. Radka Zounková Rumunské podhorské stopování s týdenní karmou 23.45
3. Ondra Němeček Autostopem přes Bulharsko s týdenní karmou 20.83

Soutěž byla velice vyrovnaná, další karmy byly 19.82, 18.64 a v průběhu jednotlivých dnů se průběžné pořadí velmi měnilo, ještě šestý den byla vítězná trojka v jiném složení.

Mimo soutěž uděluje redakce cenu Věře Slavíčkové, za netradiční a zajímavý příběh.

Soutěž byla na tato témata:

  • „sníh – tichý nepřítel”
  • „zvláštní chování jiných kultur”
  • „způsob dopravy, který mi nahnal nejvíce strachu”

Zabloudili jste na dalekém severu a před jistou smrtí v závěji vás osvobodila velmi osamělá samička ledního medvěda? Zapadli jste někde takovým způsobem, že jste museli v závěji počkat na jaro, abyste se dostali ven? Líbaly vás osoby stejného pohlaví a přitom tím nic nemyslely? Slíbili vám cestu luxusním parníkem a přijela kocábka z dob Toma Sawyera? Ano? Pak se zúčastněte naší soutěže o tyto ceny:

batoh Skialpový batoh návleky Luxusní návleky termotriko Termotriko
Napište nám nějakou svou veselou nebo naopak vážnou příhodu na daná témata a tři nejlepší články budou ohodnoceny bezva cenou z internetového obchodu scoutdoor.cz

Podmínky soutěže:

  1. Každý účastník soutěže musí poslat dva (2) články na různá témata. Soutěže se zúčastní pouze jeden vybraný článek. Účastník může označit preferenční článek, ale redakce má právo použít ten, který se jí bude více líbit. Druhý článek vyjde někdy později, použijeme ho k propagaci na další soutěže.
  2. Každý účastník se může soutěže zúčastnit kolikrát bude chtít, na každou účast jsou však povinné dva články.
  3. Do soutěže budou přijaty všechny články, které zatím nebyly nikde publikovány.
  4. Článek musí být v rozsahu jedna až dvě strany A4 a obsahovat 2–4 fotografie
  5. Redakce bude mít právo článek nepřijmout, pokud bude obsahovat něco, co se redakci nebude líbit.
  6. Autor souhlasí s tím, že redakce bude moci s oběma články dále nakládat podle svých potřeb, ale zároveň se redakce zavazuje, že nepoužije články tak, aby autorovi článku způsobila újmu a o každém dalším použití bude autora informovat
  7. Redakce si v případě malého zájmu nebo nekvalitních příspěvků vyhrazuje nárok na takovou změnu pravidel soutěže, která vylepší hratelnost soutěže

Uzávěrka soutěže bude týden po obdržení příspěvků desátého autora, takže rychle pište, ať návleky nenosíte v létě. Příspěvky posílejte na adresu redakce @ ces­tovatel.cz

Expedice VlaJaJaJi po Egyptě

Pokračujeme směrem na Alexandrii a celé pobřeží lemuje více či méně dokončená výstavba přímořských letovisek. Nikde není kousek pláže, kde bychom se vykoupali. Projíždíme tedy Alexandrií, míjíme nově postavenou knihovnu pod záštitou UNESCO a přijíždíme na Mamuru.

Píše se rok 2005, let Praha – Káhira se chýlí ke konci.

Patnáctimilionové město se pod námi rýsuje nejdříve jako sametová večerní toaleta se štrasovými sponami, později jako jemný a čím dále tím více orientálně tkaný brokát. Snažím se uvědomit si, zda vzpomínky na první cestu před 13 lety jsou obroušené časem nebo mé tehdejší vnímání bylo zastřené mimořádnými okolnostmi. Prvním letem v životě vůbec a prvním samostatným cestováním na takovou dálku. Ať tak či onak je vše kolem nás – tentokrát cestujeme ve čtyřech – velice ostré a dobře čitelné. Jen těžké vedro na letišti, ačkoli tehdy to bylo o měsíc dříve, se tentokrát nekoná. Velká část letiště je nová, ale východ je stejný a venku, přestože je 2. června, vane příjemný větřík. Odbavení, nákup trochy alkoholu ve freeshopu, setkání s naším agentem Baherem … .

A na tomto místě je nutné seznámit případné nezasvěcené čtenáře s aktéry a dlouhou přípravou Expedice Vlajajaji. K lepšímu pochopení dalšího průběhu cesty pomůže následující mapa.


Všechny díly:
Druhý díl naleznete zde
Třetí díl naleznete zde
Čtvrtý díl naleznete zde

Můj muž Vladimír pracoval v Egyptě několikrát po různě dlouhou dobu od roku 1981. O deset let později pobyl v Káhiře, odkud vyjížděl na různě vzdálené stavby rozvoden po celém Egyptě, půldruhého roku. Prostřední půlrok jsem tam pobývala s ním a prostřední měsíc – prázdninový, s námi trávili i naši synové.

Takový kousek života vyryje v člověku hlubokou brázdu vzpomínek na zážitky veselé i těžké, ale jak už je v lidské povaze, ta dává vyniknout jen a jen všemu úžasnému.

Pochopitelně jsme se o všechny tehdejší zážitky dělili často s našimi přáteli a ti nejbližší, také hodně zcestovalí, jednoho večera pronesli: Už dlouho máme touhu se tam podívat … . Co kdybychom podnikli společnou cestu? … . Tato památná věta byla pronesena možná před třemi, čtyřmi lety. A pak téměř při každém společném posezení, při společných silvestrovských oslavách, zkrátka kdykoli na to přišla řeč. A najednou to, co se zdálo příjemným konverzačním tématem, dostávalo stále konkrétnější podobu. Před loňskými Vánocemi si Vláďa pořídil internet a náš doposud imaginární výlet začal dostávat konkrétní podobu. Na obrazovce se objevovaly obrázky nabízených bytů, objednávky letenek, exkluzivní nabídky hotelů a bungalovů s bazénem i bez a nabídky na pronájem vhodného auta. Pro oba naše muže následoval šťastný půlrok e-mailů … . A při loňském Silvestru se již připíjelo na zdar expedice.

Vraťme se ale na parkoviště Káhirského letiště ve čtvrtek 2.června 2005 „v hodině mezi psem a vlkem“. Ukazuje se, že do najmutého auta (nasmlouvané Daewoo 1600 ccm) se naše expedice se zavazadly a dvěma „špindíry“ samozřejmě nevejde. Po delším dohadování je tedy najmut ještě taxík a směřujeme k prvnímu cíli naší cesty, ke káhirskému bytu. Ale pozor !! Adresa nesouhlasí, počet místností nesouhlasí a interiér podle fotografií z internetu také ne. Majitel bytu je ovšem patřičně hrdý na svůj majetek. Naše představy o úrovni bydlení a hygieně se samozřejmě trochu liší, takže jeho nadšení příliš nesdílíme. A k tomu ještě agent Baher nasazuje cenu, která je vyšší, než ta potvrzená v internetové dohodě. Všichni kromě Vládi padáme únavou, ale on vyzbrojen arabskými zkušenostmi, přivezenými výtisky internetových dohod a také vnitřní silou, válcuje tři a půl hodiny veškeré požadavky špindírů na pojištění, poplatky za služby a kauci, a v neposlední řadě i na náhradu za taxíka z letiště. Unaveni, leč vítězně, uléháme k šesté hodině ráno.

Dopoledne jdeme na pěší prohlídku okolí, ochutnáváme třtinovou štávu a kupujeme si grilované kuře k obědu. Po obědě přichází Baher dohodnout se o smlouvě na auto a také se stále se opakujícími požadavky. Trvá na svém, ale my také. Tyto nikam nevedoucí rozhovory se táhnou jako červená nit celým naším pobytem a posléze se stanou prostě nepostradatelným koloritem. Jedeme do centra, voňavkář vedle ČSA otravuje i po 13 letech a také vše ostatní se moc nezměnilo. Jen na zpáteční cestě k autu Vláďa zabloudil a protáhl naší pěší trasu asi o tři kilometry, k malé radosti své uťapané ženy.

Pátek 3.června:
Pyramidy v Gize stojí stále na stejném místě, ale okolní písečné duny byly podrobeny terénním úpravám, které stále pokračují. Také cesta podél kanálu je nahrazena novou asfaltkou.

V hospodě se na minutu přesně setkáváme s Podzimkovými, ozdobenými beduinskými šátky, kteří absolvovali přímo reportážní prohlídku celého areálu pyramid. Vyrážíme na opulentní oběd do motorestu jménem Omar Oasis, který je v polovině Alexandrijské pouštní dálnice a ke kterému máme z minulého období vřelý vztah. Pak hledáme nejdříve dost marně některý z kláštěrů (Bishop Makarius), ale po chvíli úsilí se nám to daří. Ovšem zpáteční cesta domů se nedaří po chvíli, ale až po několika hodinách, protože jsme se zamotali v káhirských ulicích a nemůžeme se strefit domů. Byt se totiž nachází v poměrně odlehlé, ale rozsáhlé lokalitě jménem Nasr City, ze které jsme si zapamatovali pouze památník – pyramidku – na místě atentátu na bývalého prezidenta Anvara Sadata. To nás nakonec zachránilo od dalšího bloudění. Domů přijíždíme až kolem 22,00 hod, t.zn. o dvě hodiny později na schůzku s Baherem, který přesto čekal, protože si přišel pro peníze za nájem auta a také sepsat nájemní smlouvu na auto. Samozřejmě že k tomu připojuje zase neúspěšně své požadavky na zaplacení pojistného, kauce a taxika v souvislosti s bytem. Smlouva je podepsána okolo půlnoci, takže máme nárok jít konečně spát.

Sobota 4. června:
Vláďa a já jdeme navštívit našeho starého přítele El Bendaryho do jeho kanceláře, kde se nám dostává srdečného přijetí a zároveň pozvání do jeho rodiny na úterní večeři pro všechny. Potom se vydáváme se slzičkou v oku po svých zavátých stopách na Dookki, Tahriru, Hassanu atd. Něco se změnilo, něco ne, zkrátka nevstoupíš dvakrát do stejné řeky… . V 17.00 vyzvedáváme Podzimkovy, nabité vědomostmi a zážitky z Egyptského muzea, kde jsme je ráno odložili. Domů jedeme tentokrát již téměř bez bloudění. Protože se nám nepodařilo vhodně zaparkovat auto, chce po nákupu v samoobsluze Vláďa zajet na lepší místo před dům, ale marně. Auto nereaguje. Po zjištění, že odešla baterie, následuje bezesná noc, kdy se přivolaný Baher snaží, po dolití kapaliny, z ní dostat trochu života. Nakonec kapituluje, je třeba koupit novou baterii a to je o půlnoci také marné. Ráno uvidíme.

Neděle 5. června:
Po noci plné obav se Vláďa v příslušném obchodě dovídá, že baterie vhodná do našeho auta stojí 180 LE. Avšak Baher od nás včera požadoval 300 LE a v tom smyslu informoval i našeho „bulaba – domovníka“, který ji s námi má jít koupit. Povinnost zaplatit baterii je podle smlouvy na nás, protože to souvisí s nízkým nájmem za auto a neomezeným kilometrovným. Při nákupu využíváme naši informaci a než se bulab dostane ke slovu, platíme správnou cenu i s namontováním. Bulab jen čučí a Baher „chudák“ opět přichází o svůj bakšiš.

Posíleni a rozjařeni morálním vítězstvím, vyjíždíme na prohlídku Old Caira. Kupujeme si velikonoční a vánoční papyry, Jiří obdivuje zlatý oltář svého patrona ve stejnojmenném chrámu.

My všichni si ještě prohlížíme nové vykopávky, k jejichž odhalení přispělo i zemětřesení v roce 1992. Prohlídku Old Caira končíme v typické hospůdce na kávě a čaji.

Pak pokračujeme na Nilometr. Je to prastaré zařízení na principu spojených nádob, kde dle stoupající hladiny Nilu byly vyměřovány zemědělské daně. Výše daní stoupala s výší hladiny životadárné řeky, protože čím více zatopené zemědělské půdy, tím více úrodného bahna a z toho vyplývající bohatší sklizeň. V podstatě hluboká studna je teď vkusně zasazena do budovy, obklopené parkem, kde se zřejmě konají kulturní akce. Před lety, v roce 1986 to tady navštívil Vláďa s dětmi a místní „kastelán“, tenkrát ještě v kalabě, Vláďu poznal po šesti letech v roce 1992, kdy tam přivedl mne. To už byl oblečen po evropsku. Tentokrát, v roce v roce 2005 zabezpečují vstup do areálu dva příslušníci turistické policie. Kde je našemu „kastelánovi“ konec? Jestlipak by nás ještě poznal?

Na Nilometr se jde po nábřeží, odkud je vidět na obdělávané břehy Nilu. Na nich pěstují místní zahradníci na úrodné naplavené půdě spoustu květin a okrasných keřů pro hotely i soukromníky.

Vláďa je natolik zaujat jejich výpěstky a fotografováním, že přehlédl strom a přivodil si obrovskou krvavou bouli. Její nádheru s nadšením obdivovali na zpáteční cestě (to ještě trochu povyrostla) i místní „páni kluci“!

Pondělí 6. června:
El Alamein. Když jsem poprvé uviděla nekonečné řady pomníčků padlých vojáků spojeneckých vojsk, bylo našim synům 17 a 18 let. Proto jsem přičítala nezadržitelné slzy mateřským pocitům, aby už nikdy … . Teď jsme tu sami, kluci dostudovali a velmi úspěšně se postavili do života. Ale velké dojetí přichází znovu. Možná že teď víc nad rodiči, kteří nejen že nikdy neviděli své syny uprostřed jejich životů, ale mnozí nespatřili ani jejich hroby zde. Mám pocit, že i za ně musíme skropit písek slzami a zároveň obdivovat pietu, se kterou je hřbitov udržován a přeměňován v kvetoucí park bouganvilií, ibišků a mimoz. „Při východu ani západu slunce nezapomeneme“. V nekonečných řadách pomníčků hledáme česká jména, je tu Řezníček, Suchanek a asi ještě mnoho dalších, které jsme nenašli.

Další památníky i přes svou monumentálnost už v nás tak velké dojetí nevzbuzují. Německý – v podobě strohé teutonské pevnosti, italský, k němuž vede kouzelně rozkvetlá alej oleandrů a bouganvilií … . A všude tisíce jmen. Památníky protistran jsou za horizontem, aby ani po smrti neviděli na nepřítele. Pahorek mezi nimi je kóta, která pohltila tolik krve, aby rozhodla o výsledku války v Africe … . V zahrádce válečného muzea stojí v poušti nalezené zbytky vojenské techniky, která trochu působí dojmem hraček pro kluky, ale jsou tu i odhalené autentické zákopy.

Slyšela jsem vyprávění, že ne vždy ve válce mlčí můzy nebo alespoň věda. Podstatná část sbírek hmyzu v muzeu při Humboltově univerzitě v Berlíně prý pochází od vojáka – budoucího vědce, který se zúčastnil bojů o El Alamein a v přestávkách bojů se věnoval své zálibě… .

Pokračujeme směrem na Alexandrii a celé pobřeží lemuje více či méně dokončená výstavba přímořských letovisek. Nikde není kousek pláže, kde bychom se vykoupali. Projíždíme tedy Alexandrií, míjíme nově postavenou knihovnu pod záštitou UNESCO a přijíždíme na Mamuru. Tam jsme se kdysi často koupali. Po zbytečném zaplacení vstupu do této oblasti zjišťujeme, že ani zde není místečko pro obyčejného smrtelníka, neboť prezident Mubarak většinu oblasti údajně věnoval svým věrným policistům, vojákům a jejich rodinám. Pak už si jen prohlédneme Montázu, bývalé letní sídlo králů s krásnou, veřejně přístupnou zahradou a s trochou zklamání se vracíme do Káhiry.

Úterý 7. června:
Dnes je na programu Citadela. Vstup je komplikovaný, protože oproti „tehdá“ je dnes jenom jeden vstup, takže musíme dvakrát přeparkovat a pak jít v tom vedru do kopečka po svých. Vláďu to tak znavilo, že při „odborném výkladu“ Jiřího na koberci v mramorové mešitě, ulehl tam, kde všichni ostatní usedli. Po chvíli se objevil něco jako místní dozorce a s obavami o jeho zdraví chtěl volat sanitku. Tak jsme ho uklidnili.

Také jsme zavzpomínali na přítele Karla Kellera, který jako arabista dokázal v podobných mešitách přednášet výklady z koránu jako by se zde narodil. Po prohlídce mešity Mohameda Alího couráme po celé Citadele a fotografujeme panorama Káhiry. V jedné mešitě vidíme hroby rodiny …doplnit…………………. Jinde zase krásně zrestaurovanou kupoli místním studentem. Budova vojenského muzea je citlivě rekonstruována dokonce pomocí plátkového zlata na veřejích, ale expozice se nesou v socialistickém duchu. Vláďa je stále natolik psychicky narušen ranním složitým parkováním, že si návštěvu vojenského muzea nechal ujít. Je to krásné a zajímavé, ale přesto naše srdce jihnou při pohledu na hejno dudků, kteří si užívají siestu na stromech a trávnících parkové úpravy v areálu Citadely. Že by to bylo tím, že živá příroda je věčná a nám je bližší, než památky na vítězná tažení, nebo „kamenolomy“, byť mnohatisícileté? Ale kvůli památkám jsme přece do Egypta přijeli a tak pokračujeme v městské čtvrti pod Citadelou.

My prohlídkou mešity El Rifai, ve které je pohřben král Faruk s rodinou a iránský šach Réza Páhlaví. Stěny jsou pokryty sbírkou různých mramorů ze všech koutů světa a podlahy zase vzácnými „peršany“, z nichž i ten, který je použit při vstupu jako rohožka, by mohl být chloubou mnohého českého bytu. Podzimkovi dávají přednost mnohem starší mešitě Sultan Hassan.

Potom chceme navštívit Andersonovo muzeum, kde anglický lékař, cestovatel a sběratel, soustředil ve svém zdejším domě sbírky užitého umění i běžných předmětů z celého světa. Jelikož vstupné je vysoké a Vláďa už v muzeu byl, dávají nám muži přednost a věnují se odpočinku na lavičce. Z našeho ženského hlediska to ale i přes vysoké vstupné opravdu stálo za to i když průvodce byl trochu „přítulný“. Jsme brzy doma, abychom se hodili do gala a připravili se na návštěvu s večeří u našeho přítele Ahmeda El Bendaryho. Ke troše bloudění při hledání jeho bytu se přidává další Vláďův úraz–zakopnutí o vysoký okraj chodníku, které přináší rozbité koleno a trochu zašpiněné kalhoty. Přesto, že za to samozřejmě mohu já, obětavě ho ošetřuji.

Ještě než zazvoníme u rodiny Bendaryových, nemohu nevzpomenout na několik jiných návštěv, které se uskutečnily při našem minulém pobytu. Pozvání cizince do arabské rodiny je něco mimořádného a dochází k němu až po důkladném seznámení a ještě probíhá na naše poměry velmi neobyčejně. Vláďa sám, jako včelař, byl pozván k arabskému včelaři, aby si prohlédl, jak se včelaří v Egyptě. Zážitky byly přinejmenším zajímavé: Všude je nutno léčit včely z chorob celosvětově rozšířených, zejména od roztoče Varroa. Toto léčení u nás probíhá na podzim, kdy je stočen med a včelky nakrmeny, podáním léků proti této chorobě formou fumigace a aerosolu. Přes zimu, kdy není snůška, tyto léky působí a na jaře se zdravé včelstvo vrhá do práce a snáší pyl i nektar do čistého úlu už bez chemických příměsí. Těmito letitými zkušenostmi českého včelařství vybavený, zíral můj muž nevěřícně na léčení včelstev gabonovými pásky, které celoročně visí ve zdejších úlech. Tak je to ale ve všech jižních zemích, kde snůška probíhá celoročně a jedovaté chemické látky přecházejí z léčiv do medu. Je neštěstí, že levný med z těchto krajin je celosvětově vykupován a i u nás přimícháván do medu, který jde do spotřebitelské sítě.

Ale zpět k návštěvě arabské rodiny. I přes přátelské přijetí mužskými členy, květiny, které Vláďa přinesl paní domu, nebyly předány a uvadly odložené v koutě, protože hostitelka si mohla prohlédnout hosta jen škvírou ve dveřích. U stolu návštěvu obsluhovaly děti.

Jiné dvě návštěvy jsme absolvovali spolu. Jedna – městská se odehrála na sídlišti, kde jsem se při vystupování z auta vnořila i ve vysokých podpatcích nad kotníky do odpadků, které pokrývaly tamější ulice. Na předměstích Káhiry je to o trochu lepší, protože velkou část odpadků zde likvidují chovy kachen a jiných domácích zvířat. Po neomítnutém schodišti jsme přišli do bytu středně zámožného stavebního technika a jeho milé rodiny. Naše návštěva včetně pohoštění se nevymykala řadě podobných návštěv u nás doma nebo kdekoli v cizině. Má zvědavost ale přesto způsobila, že na tuto návštěvu mi zůstanou nezapomenutelné vzpomínky. Právě více ze zvědavosti než z nutnosti jsem požádala, abych mohla na toaletu. Paní domu, v tomto případě nezahalená a sedící s námi a s dětmi u společného stolu, mě uvedla do nevymalované místnosti s cementovou omítkou, letmo rozdělené částečnou stěnou, kde v „tureckém záchodě“ spočíval konec poměrně dlouhé gumové hadice. Její délka odpovídala tomu, že je používána k přívodu vody nejen na WC, ale i do umyvadla na mytí, škopku na mytí nádobí, k vaření jídla i na plnění konvice na kávu…… .

Takto poučena, při návštěvě u bohatého farmáře, vlastnícího několik sadů citrusového ovoce, jsem se už tolik nerozhlížela. Kromě sadů vlastnil farmář pozlacenou sedací soupravu, provedenou v královsky modrém sametu, která trůnila v místnosti s hliněnou podlahou. Na krásně tepaný, mosazný stolek, byl prostřen denní tisk s Mubarakovým projevem a společná mísa s velmi chutnou krmí, která se jedla rukama. Moc pohodlné to nebylo, protože se jednalo o rýži s kousky masa a zeleniny. Už jsem nepátrala po tajích kuchyně, ale v duchu politovala manželku, protože její muž házel prázdné krabičky od cigaret z okna. Rozčarování na sebe nedalo dlouho čekat. Při pozvání na zahradu jsem na ploše asi 4×5 m spatřila jednu palmu a – pod oknem hromadu odpadků … .

KONEC I. ČÁSTI

Jeseníky

Chtěl jsem původně napsat článek osobních zážitků z let minulých o putování po Jeseníkách doprovázený současnýma fotkama. Namísto toho jsem nabídl téma, které se mě od mládí drží:
„Jaké by to bylo v Jeseníkách, kdyby nebyl narušen přirozený vývoj?“


Oblast, geograficky nazývána Východními Sudety, zahrnuje v sobě horopisné celky jako Rychlebské hory, Sněžník, Hrubý Jeseník, Hanušovickou vrchovinu, Mohelnickou brázdu, Zlatohorskou vrchovinu, Nízký Jeseník a Sudetské podhůří.

Původní osídlení bylo slovanské, o čem svědčí poloha českých osad v úrodnějších částí Mohelnické brázdy až po Šumperk. Rovněž názvy středně velkých řek Branná, Krupá, Desná atd. dokazují, že na Šumpersku mají prvenství Čechové a Němci převzali názvosloví. Potom nastala známá vnější německá kolonizace pohraničí, v této oblasti od severozápadu (z Kladska) a též od severovýchodu (ze Slezska). Vznikla souvislá síť vesnic zasahující až hluboko do hor. Česká kolonizace probíhala od jihu. Toto společenství lidí – českých Němců a Čechů, sedm století spolu žilo a vytvářelo krajinu Východních Sudet.

V posledním období na konci Rakouska – Uherska a dále pak v meziválečné době se venkovské stavební prostředí vytvářelo více s ohledem na turistiku a ochranu přírody především u atraktivních lokalit. Staví se rozhledny, turistické chodníky, vyhlídky, zájezdní hostince a další drobná architektura. Nabízí se rozptýlené ubytování, mapy, knižní a živí průvodci. Vyrábí se turistické hole, lyže, suvenýry a bylinné likéry. Vyhnání – odsun českých Němců završilo neblahý politický vývoj ze začátku minulého století. A to byla tragédie pro tento kraj. Sedm století žili Češi a čeští Němci v jednom státě, ale 1. republika jim nedala šanci. Zmizeli lidé, krajina byla postižena změnou vztahů lidí k přírodě, k obci, majetku. Zmizela krajina lidské práce, protože jsme neuměli tuto práci zhodnotit.


Dnes se obraz krajiny pozvolna obnovuje. Už samozřejmě nevznikne krajina drobných políček zasahujících až do hor, a také nikdo nevyčistí zarostlé louky a cesty od náletů křovin a stromů. Pozitivní drobné působení vesměs neziskových občanských sdružení je patrno na některých kulturních památkách. A samozřejmě práce těch nových vlastníků, kteří pochopili duši tohoto kraje.

Masiv Mravenečníku byl rozsáhlým územím absolutního ticha a nekonečných lesů. Nevedly tudy turistické značky ani lesní cesty a skoro nikdo sem nechodil. Hluboké hvozdy křižovaly jenom lovecké chodníky, které musel člověk znát, aby nezabloudil… Jaká je však ochrana před současnými megalomanskými návrhy údolních přehrad převzatými beze změny z komunistických let? Tato bezohledná socialistická megalomanie se některým dnešním Čechům líbí. Nenarušuje a „krásně“ zapadá do krajiny…

Chtěl jsem původně napsat článek osobních zážitků z let minulých o putování po Jeseníkách doprovázený současnýma fotkama. Namísto toho jsem nabídl téma, které se mě od mládí drží: „Jaké by to bylo v Jeseníkách, kdyby nebyl narušen přirozený vývoj?“ Žili by zde více lidé, kteří mají citlivý vztah k horám? Byla by zde např. péče o běžkaře a sport v přírodě. A nebo bychom ztratili současnou oázu klidu Rychlebských hor či Masivu Orlíku?

Volné pokračování tohoto textu je v komentářích u jednotlivých fotografií.

Great Ocean Road, Velká Oceánská Cesta

V této oblasti se může člověk postavit snad kamkoliv a udělá „pěknou” fotku. Turistů zde bylo opravdu požehnaně. Většina z nich však na světlo nečeká, rychle nacvakají pár záběrů a mají hotovo.

V lednu minulého roku jsme se vydali na jih Austálie, abychom na vlastní oči mohli vidět jednu z nejkrásnějších a nejmalebnějších cest Austrálie – Great Ocean Road. Tato cesta se nachází asi 200km od města Melbourne, takže je nutností si někde obstarat auto. Různých půjčoven je v Melbourne celá řada, pronajmutí vozu i na několik dní tak není žádný velký problém.

Pak už stačí jen nasednout do auta a vyrazit vychutnávat jednu z nejkouzelnějších pobřežních cest světa. Musím říct, že my jsme nevěděli, kde zastavit dřív. Skoro za každou novou zatáčkou jsme měli možnost spatřit opravdu překrásné scenérie. Budete mít možnost spatřit nejen drsné útesy, překrásné pláže, ale také projíždět skrz deštné pralesy, které jsou plné vysokých eukalyptů. Úzká cesta, která z velké části kopíruje mořské pobřeží nabízí opravdu dechberoucí výhledy na oceán a útesy, které jej obklopují. V průběhu naší cesty, nám ale počasí vůbec nepřálo. Celou dobu, až na malé vyjímky bylo zataženo a my jsme v koutku duše tiše doufali, že se to protrhá a k večeru se ukáže Slunce.


Naší první větší zastávkou, která by určitě neměla zůstat nikomu bez povšimnutí je městečko Aireys Inlet, kde se nad místními útesy a světově proslulými surfrerskými plážemi majestátně tyčí bílý historický maják. Tento maják je za mírný poplatek volně přístupný i turistům a obhlídka je doprovázena milým komentářem strážců tohoto majáku. Samozřejmě jsme si tento zážitek nemohli nechat ujít. Na tomto místě je možné spatřit také jeden z mnoha nádherných útesů – Eagle Rock nebo-li Orlí skálu.

Dalším městem, které by určitě nemělo zůstat bez povšimnutí je Lorne. Lorne je jedno z nejvíce populárních měst ve statě Victoria a to zejména v době prázdnin. Pro surfery nabízí velké množství bezpečných pláží, pokud rybaříte tak si na své rozhodně přijdete taky. My, jakožto ani rybáři ani surfeři jsme hledali spíše nějaká zajímavá místa na fotografování, kterých je zde opravdu nad míru. Co je ale k focení nejvíce třeba, toho se nám stále nedostávalo. Světlo opravdu nepřálo a chvílemi dokonce i trošku pršelo.

Máte-li tedy času na zbyt, Lorne nabízí opravdu široké možnosti ke kempování a s velkým počtem značených přírodních stezek. Jedna z nich Vás přivede přímo ke známým vodopádům Erskine Falls, které bohužel v době naší návštěvy byly velmi málo rozvodněné. Je třeba mít štěstí na trochu toho deštivého počasí. Po několika propršených dnech tyto vodopády opravdu stojí za shlédnutí. V centru města je také velké množství různých obchodů, kaváren či historických restaurací, včetně asi nejznámější z nich The Arab otevřené roku 1956, ve které lze spatřit jeden z prvních automatů na kávu ve statě Victoria. Cesta z Lorne do Apollo Bay je pravděpodobně asi nejvíce členitým úsekem výletu. Z jedné strany lemují cestu velmi příkré útesy a z druhé je to Státní park Angahook-Lorne, kde se každoročně koná nespočet hudebních festivalů, které jsou turisty hojně navštěvovány. To už jsme se pomalu blížili k cílí našeho výletu městu Port Cambpell.

Poblíž tohoto města se nachází ono slavné kamenné seskupení útesů nazývající se Twelve Apostles nebo-li Dvanáct Apoštolů. Fotografie z tohoto místa jsme si vysnili už dávno před příletem do Austrálie a teď jsme k nim měli tak blízko. Srdce mi poskočilo radostí, když jako by mávnutím kouzelného proutku se počasí úplně obrátilo a vypadalo to, že to v podvečer to bude stát opravdu za to. Na místo jsme dorazili asi okolo 17:00. Do západu tedy stále ještě zbývaly nějaké tři hodiny. Ihned po vystoupení z auta se na každého člena naší výpravy nalepilo asi 40 otravných much, které prostě nemělo cenu odhánět. Jak jsme si všimli na lidech okolo, tak jsme se tímto problémem nepotýkali sami. Otravného hmyzu jsme si užili opravdu až nad hlavu. Doporučil bych každému minimálně lehčí mikynu s kapucí, která se i přes to horko opravdu vyplatí a taky repelent proti letajicimu hmyzu. Musím říct, že v této oblasti se může člověk postavit snad kamkoliv a udělá „pěknou” fotku. Turistů zde bylo opravdu požehnaně. Většina z nich však na světlo nečeká, rychle nacvakají pár záběrů a mají hotovo. Nám se čekání na západ slunce opravdu vyplatilo a byli jsme odměněni vskutku nádhernou podívanou. Za zmínku určitě stojí, že z tohoto proslulého symbolu Austrálie – 12 Apoštolů, jich dnes lze spatřit již pouze sedm. Drsný vítr, časté silné bouře a mořské vlny udělaly své a některé z útesů se již zřítily. Pokud tedy i Vy chcete na vlastní oči spatřit jedno z nejkrásnějších světových pobřeží, budete si muset pospíšit, než jej kruté přírodní podmínky panující v této oblasti rozemelou na písek a mělké pláže.

A nezapomeňte si udělat dostatek času. Celou Great Ocean Road lze sice projet za jediný den, ale pokud se necháte nasát poklidnou atmosférou přímořského žití, může vám cesta trvat i několik týdnů. A zaručuji Vám, že nudit se rozhodně nebudete.

Divokým Hindúkušem

Teprve pod několik set metrů vysokou vrcholovou pyramidou zjišťujeme, že výstup tak snadný nebude. Místo tvrdého firnu je jedna strana pyramidy zasypána metrem nového sněhu. Při každém došlápnutí spouštíme malou, ale stále se zvětšující lavinu. Tudy výstup nepůjde!

Po vybudování dvou postupových táborů vyrážíme v osm hodin ráno na vrchol Akademie (5 200 m n.m.) na severovýchodě Afghánistánu. Na základě více než 40 let starého popisu prvovýstupu i předběžné prohlídky výstupové trasy odhadujeme, že nám výstup nezabere víc než několik málo hodin.

Teprve pod několik set metrů vysokou vrcholovou pyramidou zjišťujeme, že výstup tak snadný nebude. Místo tvrdého firnu je jedna strana pyramidy zasypána metrem nového sněhu. Při každém došlápnutí spouštíme malou, ale stále se zvětšující lavinu. Tudy výstup nepůjde! Volíme tedy o něco bezpečněji vypadající lezení po zvětralých skalách pokrytých vrstvou ledu. Cestu po padajících kamenech raději fixujeme lany.

Po několika hodinách natahování a smotávání lan stojí všichni členové Humi Outdoor expedice Pamír a Hundúkuš 2006 konečně na vrcholu. Poprvé po čtyřiceti letech, kdy tam stanuli první lidé, členové první československé horolezecké expedice, stojí člověk na vrcholu. Po několika fotografiích si vychutnáváme neskutečné divadlo – západ slunce za několik kilometrů vzdálenými vrcholy ležícími v Pákistánu. Po západu slunce se prudce ochladilo. Na sestup oblékáme veškeré oblečení, které jsme si s sebou vynesli nahoru – péřovky, silné kukly, ale i péřové rukavice. Za svícení čelovek nás čeká ještě několikahodinový sestup zpět do třetího postupového tábora.


O expedici Humi Outdoor Pamír – Hindúkuš 2006

Cílem šestičlenné Humi Outdoor expedice Pamír – Hindúkuš 2006 bylo vystoupit na všechny tři sedmitisícové vrcholy v západní části Pamíru – Hindúkuše. Všichni členové expedice vystoupili na Pik Koržněvské (7105 m).

Přesto, že na Piku Lenina (7134 m) i Piku Komunizmu (7495 m) jsme vystoupili do výšky přes 6700 metrů, nepodařilo se nám vzhledem k nepříznivému počasí vystoupit až na vrchol.

Dva měsíce jsme strávili také ve výbušném Afghanistánu. Ve Vachánském koridoru na severu země, kde jsme podnikli několik výstupů, jsme byli po téměř čtyřiceti letech první česká expedice, která do oblasti zavítala.

Kromě horolezectví jsme se na expedici věnovali i natáčení a sbírání materiálu na několik reportáží. Během půl roku jsme procestovali naším expedičním vozem UAZ více než 22 000 kilometrů a navštívili sedm zemí.

Zatímco pákistánskou stranu hor začali v poslední době alpinisté a cestovatelé navštěvovat stále častěji, do afghánské části zavítá dnes pouze jedna až dvě skupiny alpinistů nebo cestovatelů ročně. Ještě více než zasněžené vrcholky, zelená údolí a pohostinnost místních lidí, láká tajemno dosud neprozkoumaného a neprobádaného. Jako jedno z mála míst na zemi nabízí Hindúkuš několik šestitisícových vrcholů, na kterých dosud nestál žádný člověk, a kterým dodnes nikdo nedal jméno. Vyrabované vraky sovětských tanků, oddanost svému náboženskému vůdci silnější než jakákoli víra, léčebné postupy stejné jako za středověku a konopná políčka v chudých vesnicích, to je také dnešní Hindúkuš.

Název pohoří znamená v překladu Požírač Indů a odkazuje do doby, kdy podhůřím procházela obchodní Hedvábná stezka, která spojovala východ se západem. Vysoké zaledněné průsmyky, sesuvy kamenní, ale i smrt mnoha indických otroků vlečených na trhy v Samarkandu a Buchaře dali pohoří nehezké jméno.

Právě Hindúkuš se stal cílem několika československých expedic v šedesátých a sedmdesátých letech. V roce 1965 se do Afghánistánu vypravila vůbec první oficiální československá expedice na vysoké hory. Vedle výprav z Polska, Japonska, Itálie a Velké Británie tak Češi a Slováci přidali v Hindúkuši české názvy několika vrcholům: Spartakiáda, Akademie nebo Pik Přátelství. Následovalo ještě několik dalších československých expedic. Jakékoli další objevování izolovaných hor přerušila sovětská okupace Afghánistánu a následující občanská válka. Přesto, že podhůří Hindúkuše nebylo nikdy dobyto ani Tálibánem, ani Sověty, jsou pozůstatky dvaceti pěti let bojů viditelné do dneška. Cestu do vstupní brány do Váchánu pohraničního městečka Iškašimu lemují červené kameny označující dosud nevyčištěná minová pole a vraky tanků a obrněných transportérů často použité pro zpevnění nestabilních břehů, nebo součást oplocení zahrady.

Ačkoli je Hindúkuš výškou svých vrcholů či krásou zelených údolí srovnatelný s dalšími pohořími Himálajské soustavy, odsouvá ho jeho poloha na okraj zájmu cestovatelů a horolezců. Divoké velehory na hranicích Afghanistánu a Pákistánu jsou pro cizince těžko dostupné. Nestabilní a výbušná oblast byla po několik desetiletí odříznuta od okolního světa, teprve v posledních několika letech se v podhůří Hindúkuše začaly objevovat první expedice.

Více o expedici zde
Hlavní partner Humi outdoor expedice Pamír a Hindúkuš 2006: Humi OUTDOOR
Partner Humi outdoor expedice Pamír a Hindúkuš 2006: Bavte.se

Hindúkuš je dnes ráj pro cestovatele a alpinisty toužící po objevování nových dosud neprozkoumaných oblastí. Téměř nepřetržitě padající kameny a laviny všeho druhu ale přiřadily horám v srdci Asie pověst jednoho z nejnebezpečnějších horolezeckých terénů světa.