Geocaching – sport se srdcem GPS

Geocaching je celosvětová hra založená na využití technologie GPS a vlastní základně hledačů „pokladů“. Celá hra je závislá na vtipu a vynalézavosti jednotlivých hráčů, protože
právě oni vyrábí jednotlivé cache, umístí je na zajímavé místo někde v přírodě a jejich souřadnce či indicie vedoucí k jejímu nalezení zveřejní
na Internetu.


Geocaching je celosvětová hra založená na využití technologie GPS (Global Position System) a vlastní základně hledačů „pokladů“ (Cache). Členství v komunitě je zdarma a jedinou podmínkou k tomu, abyste mohli propadnout kouzlu geocachingu, je vlastnit přístroj GPS (GPS, PDA nebo mobilní telefon s GPS) a mít přístup k internetovému portálu společnosti Groundspeak www.geocaching.com. Celá hra je závislá na vtipu a vynalézavosti jednotlivých hráčů, protože právě oni vyrábí jednotlivé cache, umístí je na zajímavé místo někde v přírodě a jejich souřadnce či indicie vedoucí k jejímu nalezení zveřejní na Internetu. Vlastní přehledy a veškeré informace týkající se cachí obhospodařuje internetový portál www.geocaching.com.

Co je v pokladu?

Toho, kdo se domnívá, že poklad skrývá něco cenného, musím bohužel zklamat. Nicméně neskutečná touha zjistit, co na nás autor pokladu nachystal a radost z toho, že jsme na jeho lsti vyzráli je dostatečnou odměnou za to, že jsme na krásné místo v přírodě šli občas podstatně horší cestou než ostatní mudly (přezdívka pro lidi bez GPS v ruce). Obsah vlastní schránky se liší dle jejího typu či přesněji řečeno velikosti. Ty nejmenší jsou vybaveny pouze logbookem (srolovaný proužek papíru) a špačkem tužky se nazývají mikrocache (obvykle krabička od filmu). Ty větší – normální jsou o velikosti různých šroubovacích sklenic či potravinových plastových krabiček. V těchto cachích se již objevují nejrůznější předměty jako hračky z kindervajec a podobně, které obvzlášť nejmladší geokačeři vyměňují mezi poklady a jejich domácími sbírkami.

Jak legalizovat tuto hru doma?


V podstatě záleží na tom, zda je vaše milá polovička hravá a chodí ráda do přírody. V případě, že ano, je v podstatě po problému a rodinné štěstí má otevřené dveře. Stačí krátká zmínka o novém rozměru víkendových vycházek a během několika dnů se můžete mazlit s vaší novou high-endovou hračkou. Ovšem není-li tomu tak, doporučuji najít jakýkoliv dostatečně pádný důvod proč si GPS reciever pořídit. Kupříkladu já jsem si ho koupil na tůry skialpinismu (ale fakt ). A protože na skialpech člověk není každý týden, jen tak náhodou při hledání potřebného software na internetu narazíte na adresu WWW.GEOCACHING.COM. No a prostě si to zkusíte. A když máte děti ? To byste mohli chodit každý den….

O geocacherech

Jsou to většinou velice příjemní lidé s podobnou úchylkou. V přírodě se snadno poznají, protože nesmyslně krouží lesem s nějakým „divným mobilem“ v ruce a hrabou se v zemi, nebo prohlíží všechny keře a koruny stromů. Ale jakmile prohodíte pár slov naleznete společnou řeč. A komu to nestačí, může se zůčastnit tzv. Geoeventů, které se konají po celé republice i za jejími hrancemi.

Takže – let´s go geocaching !

Ještě pár užitečných odkazů

Začínáme na sněžnicích

Když se pohybuju po horách, většina lidí po mě pokukuje jako bych spadl někde z Marsu. A já si pokaždé říkám, proč? Co je na mě divného? Nebo jen nevědí co to mám připnuté na na nohou a proč se pohybuju jako kachna? Za všechno můžou sněžnice.


Když se pohybuju po horách, většina lidí po mě pokukuje jako bych spadl někde z Marsu. A já si pokaždé říkám, proč? Co je na mě divného? Nebo jen nevědí co to mám připnuté na na nohou a proč se pohybuju jako kachna? Za všechno můžou sněžnice.

Se sněžnicemi jsem začal poté, co jsem sebou říznul na běžkách s foťákem na prsou a zrušil objektiv, na který jsem dost dlouho šetřil. Naštěstí jej dokázali opravit. Při pomyšlení, že buď budu trnout hrůzou nebo nebudu v zimě fotit jsem hledal způsob, jak se pohybovat i v neupravených terénech a nemuset se po pás brodit čerstvým sněhem. Moje volba padla na sněžnice. Sněžnice jsou lidstvu známy již po několik tisíciletí, mnohem dříve než lyže a všechna jiná zimní přibližovátka. Postupem času jejich sláva upadala a v běžném životě je používají jen domorodci někde na severu. Klasické sněžnice jsou vyrobeny z přírodních materiálů a zabraňují propadání do hlubšího sněhu. V moderní době samozřejmě tato konstrukce nemohla obstát a sněžnice tak nahradily především běžky a skialpy. Ale časy se mění, doba si žádá stále nové podněty, aby se kšefty hýbaly. Je mezi námi i mnoho lidí, kteří lyžovat neumí, bojí se toho pocitu, kdy se jim rozjedou lyže a nevědí jak zastavit. Hodně lidí, také nelyžuje ze zdravotních důvodů. Ti všichni jsou odkázáni pouze na zimní aktivity, kdy se mohou pohybovat po vlastních dolních končetinách – po upravených cestách. Proto přišli výrobci s inovovanými typy sněžnic, které zachovávají funkčnost dávných typů a navíc přinášejí nové vlastnosti – nízkou váhu, pevné uchycení bot, trvanlivé materiály apod.

Jaké jsou výhody sněžnic: * nemusíte se nic učit, chůze je přirozenou dovedností člověka * nízké pořizovací náklady ve srovnání např. s lyžemi * možnost pohybu i ve velmi nepřístupném terénu * skladnost – můžete je mít stále v kufru auta * relativní nezávislost na sněhové pokrývce – neodřete si skluznici

Jaké jsou nevýhody sněžnic: * nejedou z kopce – to je největší handicap * nižší rychlost pohybu – stejně zdatná osoba je na běžkách přece jen rychlejší * je nutno přivyknout odlišné chůzi, ale to není většinou problém

A jak tedy začít? Nejjednodušší je zajít někam do půjčovny lyžařského vybavení a tam si sněžnice vypůjčit na jeden den nebo i půlden. V žádném případě nedoporučuji sněžnice s kovovým rámem a řemínkovým vázáním – bohužel většinou to jsou sněžnice českých výrobců. Uchycení boty je velmi problematické, bota nedrží směr, sněžnice nejsou moc stabilní. Naopak velmi vhodné jsou sněžnice s plastovou konstrukcí a pevným deskovým vázáním. Takové sněžnice mají na spodní části hroty a velmi dobře drží i na zledovatělém terénu. Výrobců je celá řada, u nás jsou velmi rozšířené sněžnice od firmy TSL a MSR. Důležité je zvolit správný typ podle Vaší váhy. Většina výrobců vyrábí více rozměrů. Velmi důležitým prvkem jsou boty. V žádném případě nepoužívejte jakékoliv typy sněhulí, kozaček apod. Nejvhodnější jsou vysoké trekové boty s voděodolnou membránou (např. Goretex). Boty by měly být vhodné i do zimního prostředí. V nejhorším případě dobře poslouží i kanady (ale pozor – hodně kloužou na sněhu).

Výbava: Kromě sněžnic budete potřebovat ještě trekové hole – pomáhají držet stabilitu, snižují námahu dolních končetin a zároveň se i částečně zatěžujete horní část těla, dále lehké oblečení – nebojte se, na sněžnicích se určitě zahřejete, pokud možno dvouvrstvé rukavice, abyste si mohli tu horní sundat – dobré pro focení, nebo když se opravdu zahřejete při stoupání. Nezapomeňte na návleky, aby vám nepadal sníh do bot. A nakonec … nezapomeňte na fotoaparát, snímky ze sněžnic jsou velmi zajímavé.

První tůra Vyberte si vhodnou trasu, buďte sebekritičtí ke své fyzičce a pohybovým aktivitám. Pro začátek stačí pro méně trénované lehký výlet v délce 6-8 km, s menším převýšením, pro ty zdatnější by neměl přesáhnout 12 km. Z vlastní zkušenosti vím, že na sněžnicích je pohyb náročnější než při běžné chůzi – koeficient náročnosti bych odhadl asi na 1,3. Počasí si asi moc nevybereme, pokud ale nebude pršet a vítr vás nesfoukne do údolí není důvod, proč nevyrazit. Při pohybu na sněžnicích nepospíchejte, zažijte si trochu širší postavení nohou, zvykněte si na zátěž. Aktivně používejte trekové hole a choďte vzpřímeně – není důvod se hrbit. Ozkoušejte si pohyb na ušlapané cestě i ve volném terénu. Jestliže Vás sněžnice uchvátily, není problém zajít do některé ze specializovaných outdoorových prodejen, kde vám poradí s výběrem vhodného typu sněžnic.

Na horách nejsme sami V horách se pohybuje hodně lidí různým způsobem – pěšky, na běžkách, na skialpech a v poslední době i čím dál tím více i na sněžnicích. Všichni se musíme nějak vzájemně srovnat. Nechoďte po upravených běžeckých stopách, jestliže to není možné, snažte se jít po straně nebo v časti určené pro bruslaře. Pohyb na tvrdých ušlapaných cestách není tak příjemný jako mimo stopu, využijte příležitost a nechte cesty pro pěší a pro běžkaře. Nakonec, proč se trápit kličkováním mezi bořícími se „pěškochodci“ a uskakovat řítícím se běžkařům, kteří se jen tak tak drží na nohou….  Velkou výhodou sněžnic je schopnost se pohybovat i v méně přístupném terénu mimo běžné trasy. Při nedostatku sněhu je pohyb mimo trasy nevhodný – zejména v chráněných oblastech byste se měli pohybovat po vyznačených trasách – můžete udělat hodně škody.


Bezpečnost Většinou se na sněžnicích pohybujeme v horském prostředí, proto na výlety vyrážíme především zdraví a ve skupině – minimum 2 lidi jsou nepsaným pravidlem. Pro sněžnice platí stejné zásady jako pro jiné aktivity v horách – vhodné oblečení – prodyšné, vodě a větru odolné, náhradní prádlo, ochranné prostředky – krém s UV faktorem min. 20, jelení lůj, mobil, dostatek tekutin, nějaké energetické potraviny. Mapa, případě navigační přístroj. Při delších tůrách je vhodná i čelovka. Dejte vědět svým přátelům, kam jdete a do kdy se vrátíte. Dnes už na horských chatách není oznamovací povinnost trasy tůr, ani neexistuje zákaz vycházení, ale to neznamená, že je vhodné podnikat tůry i za velmi nepříznivého počasí. Nepřeceňujte své síly, volte trasu podle nejslabších z vás, dopřejte si čas na odpočinek a občerstvení. Pravidelně a dostatečně pijte.

Kam vyrazit v Krkonoších V České republice je možno vyrazit téměř kamkoliv, kde je sníh. Já osobně se specializuji na Krkonoše, kde je celá řada tras vhodných pro sněžnice. Krkonoše svádějí k návštěvě velmi okrajových míst, ale uvědomte si, že některé letní cesty jsou v zimě uzavřeny nebo vedou jinou trasou. Neustále je nutno mít na paměti, že lavinové svahy nejsou žádným výmyslem Horské služby, proto studujte podrobně mapy. Pro začátečníky – okolí Špindlerovky, Černá hora, okolí Zlatého návrší, Horní Mísečky (zde pozor na běžecké trasy), okolí Pomezních bud, Harachov apod. Pro pokročilé a fyzicky zdatné – nebojte se delších tras s delšími nástupy na nejvyšší vrcholy – Sněžku, Vysoké kolo, Lysou horu, Černou horu a odtud do Pece pod Sněžkou – zapomeňte na lanovky a autobus. Pro mazáky – navštivte Polsko na sněžnicích. Polská krajina je krásná a v zimě opravdu kouzelná. Trasy jsou to vesměs dlouhé, s velkým převýšením. Krásná místa jsou např. Maly, Velky Staw a Pielgrzymy kousek nad Karpaczem, Czarny kociol Jagniatkovski, skalní útvary okolo Špindlerovky – Hutniczy grzbiet – Bazynove skaly , vrchol Sucha gora a další. Zapomeňte – na zimní výstup na Sněžku Obřím dolem, na cestu ze Špindlerova mlýna na Kozí hřbety starou Bucharovou cestou, cestu údolím Bílého labe na Luční boudu, cestu Labským dolem na Labskou boudu, dále na Krakonošovu cestu Kotlem na Dvoračky. Všechny tyto trasy vedou lavinovými poli a na sněžnicích není šance úniku (jako by na lyžích byla o hodně větší…)

Výběr některých tras v Krkonoších: * Trasa_1 – Okolo Špindlerovky – ideální terén pro začátečníky. V zimě velmi krásná a fotogenická krajina, nejbližší zajímavosti- Dívčí a Mužské kameny, Ptačí kámen, skalní útvary na polské straně. Délka tůru 4 – 10 km, převýšení do 300m. * Trasa_2 – Z Míseček na Vrbatovu boudu a Kotel – nenáročná trasa dlouhá asi 12-14 km, převýšení cca 400m. Kotel je nádherný hlavně při západu slunce. * Trasa_3 – Medvědín – Špindlerovka – Krásná celodenní tůra od horní stanice lanovky na Medvědín přes Vrbatovu boudu, Labskou boudu, Sněžné jámy, Vysoké kolo, Petrovku na Špindlerovku. Doporučuju dorazit na Špindlerovku do 17 hod, dýl se dostanete do Špindlu jen taxíkem nebo stopem. Délka tůry asi 15-17 km, agregované převýšení cca 600m. Tato trasa se dá jít i obráceně, ale je nutno počíta s tím ,že se trasa asi prodlouží asi o 4 km o sestup do Špindlerova mlýna po svých. * Trasa_4 – Okolo Luční boudy – celá řada tras, možno vyjet na Sněžku lanovkou a potom např. na Maly staw (Polsko), Studniční horu, ke Kozím hřbetům a zase zpět na Sněžku nebo dolu do Pece Modrým dolem. Tůry od 12 do 20 km, převýšení kolem 600 m. * Trasa_5 – Cesta Tří vrcholů – tři nejvyšší vrcholy – popsáno v samostaném článku. Modrým dolem postupně na Luční horu, Studniční horu a Sněžku. Dolů lanovkou. Celkové převýšení do 1200m, délka tůry 16 – 20 km. Celodenní tůra, navigace a čelovka vřele doporučena. * Trasa_6 – Za východem slunce na Vysoké kolo – nádherná, ale ne zrovna lehká tůra, zvláště když je pojata jako jednodenní. Doporučuji přespat buď na Martinovce nebo Labské boudě. Ideální čas – polovina března. Z Martinovky nebo Labské vyrazit cca hodinu před východem slunce na Vysoké kolo nebo Smielec – ten doporučuji – velmi krásné výhledy a východ slunce je zde opravdu skvostný. Dále možno podniknout cestu ke Sněžným jamám po úbočí Vysokoho kola a dále Polskem do Černého kotle Jagniatkovskeho a zpět do Čech po úbočí severního hřebene na Petrovku. Pouze pro zkušené a Krkonoš znalé nebo v doprovu průvodce. V tomto případě navigace s dobře navrženou trasou téměř nutností. Polsko je v zimě pusté. Stopy občas vedou jen do Sněžných jam. Pozor na zvýšené lavinové nebezpečí. Jedná se o skutečně skvostnou tůru, kdy se dostanete do míst, které nevypadají ani jako Krkonoše. V případě, že vycházíte ze Špindlerova mlýna, počítejte s tím, že se jedná opravdu o dlouhou a poměrně těžkou tůru s agregovaným převýšením kolem 1200 m a délkou trasy až 22 km. Cesta na Vysoké kolo trvá cca 2.5 – 3 hod. Za nepříznivého počasí a velmi špatné viditelnosti zásadně nepodnikat.

Martin Filip, * 1963, aktivně lyžuje od 6 let, na sněžnice se specializuje od roku 2005. V Krkonoších podnikl během dvou let kolem 20 tůr především do míst méně naštěvovaných nebo v zimě těměř pustých. Ke sněžnicím již přivedl řadu kamarádů a přátel.

Moje velká tlustá tatranská smůla

„Máte Alpenverein? Tak to je v poriadku“ povídal pán z Horské. Opravdu nechci vědět, jak vypadá, když to v pořádku není.


Část první – Podzimní Tatry

Náš podzimní výlet do Hor provázela neobvyklá tíseň. Možná tak působí hnědavá barva suché trávy, kterou jsou zbarveny kopce, protkaná sytou zelení kosodřeviny a šedozelenými pásy suti, mezi kterými se vine úzká Stezka. Možná to bude i tím, že slunce již postrádá svoji letní ostrost a jeho paprsky jsou slabé. Možná i tím, jak i za krásného dne, nyní na konci října, jsme si vědomi nebezpečí, které tu na nás může číhat. Dny jsou krátké, tma přichází brzy, počasí je nestálé a tak lehce a prudce se může změnit. Možná je to i tím, že Mišo Volf už není mezi námi a byly to Tatry, kdo ho vzal světu. Všechny tyto okolnosti na mě měly zvláštní vliv, cítila jsem podivný smutek, ale zároveň to byl krásný a vznešený pocit něčeho neobyčejného a hlubokého.

Večer byl nádherný západ slunce. Na Jihozápadě zářily zlatavé okraje temně fialových oblak na siluety Nízkých Tater, na Severu byly již modrošedé Chodské vrchy zahaleny v temnotě a na Severovýchodě Roháče a Kriváň, vrcholky světle nachové, úpatí v modravém stínu.

Vydali jsme se do Západních Tater, ze Žiaru údolím se sytě žlutými modříny a tmavě zelenými smrky.


Já jsem nedisciplinovaný chodec, lákají mě cestičky a stezičky, úzké, beze značek, přitahují mě větrem bičované vrcholky, bezejmenné, tajemné, neobjevené…

Zkouším, co vydržím, stoupám vzhůru ze Smutného sedla a zvedá se vítr, ale já stále jen v tenkém tričku a krátkých kalhotách, ještě chvilku, chvilinku překonávám nápor mrazivého chladu, ještě kousíček, na vrcholek, ať vidím, co je za ním… A jsem nahoře a otřásá mnou ledový vichr. Ale výhled je nádherný, okamžik ještě odolávám zběsilé vichřici. Přidávám dvě vrstvy oblečení a mířím na Plačlivé, hřebínek se mi líbí, připomíná to lezení. Nahoře se zabalím do bundy a čekám. Nepůjdu se schovat, líbí se mi sedět schoulená na hraně srázu v prudkém větru. Eli se Zdeňkem přišli a už je dost pozdě, na Roháč už to nestihneme. Dohodli jsme se, že se sejdeme na Baranci a já jdu, nechce se mi jíst.

Když už stoupám k hlavnímu vrcholu, zdá se mi, že slunce klesá příliš rychle a že to bude obtížné stihnout do setmění. Otočím se, abych se podívala, kde jsou moji Zamilovánci. Zdeněk na mě píská a Eli ukazuje pažemi směrem k dolině. „To znamená ústup“ povídám si a jelikož jsem od sedla hodně daleko, vydávám se z hřebene přímo dolů.

Travnatým úbočím se jde příjemně. Potom se ale sklon svahu stal příkřejší, a tak jsem zvolila nový způsob sestupu, sjížděla jsem trávou po zádech. Úbočí přecházelo v travnatý kuloárek a jak jsem jela dolů, přemítala jsem, co asi bude za tím zlomem dole… Ano, přesně to, čeho jsem se obávala – rozbitá, mokrá, kluzká suť. Opatrně jsem scházela kamenitým kotlem a několikrát už jsem skoro letěla do Doliny, když se mi pod botou uvolnila lavina kamení nebo když jsem se neměla zrovna čeho chytit a balancovala jsem na kluzké skále. Trvalo to celou věčnost. Slunce již osvětlovalo jen vrcholky okolních kopců a po mých kamarádech ani památky. Ale i já byla pořád hodně vysoko. Sestupovala jsem dál pokračováním komínku, z jehož nástrah jsem právě unikla. Chvíli to šlo celkem hladce. Pak stezka ústila do potoka, na jehož druhé straně jsem tušila Cestu. Ale skrze hustý porost kleče nebylo možno se prodrat a tak jsem šla dolů potokem. Slunce zapadlo a na krajinu se snášel soumrak. Zrychlila jsem, skákala jsem v potoce z kamene na kámen přidržujíc se okolních větví a kde to jen šlo, zkoušela jsem běžet po břehu. Plazila jsem se klečí, překonávala vodopádky, utíkala a bojovala s neproniknutelným porostem ze všech sil, necítila jsem únavu, ani bolest, ani vodu v pohorkách a chlad, pokrytá potem hnána jedinou myšlenkou – co nejrychleji Dolů. Když jsem zahlédla nějaké vyvýšené místo, vyběhla jsem naň, podívat se, zda neuvidím své přátele. Ale ti už jistě museli být někde dole, určitě se jim podařilo dostat se na cestu rychleji. Najednou se přede mnou objevila stezička a byla stále širší a širší a na druhé straně potoka za malou roklinkou prosvítala mezi stromy střecha. Hurá! Cesta! Zaradovala jsem se, uklouzla a zřítila se do rokle. Když jsem se vzpamatovala, zjistila jsem, že mimo naražené levé nohy jsem úplně v pořádku, a vyrazila jsem k Cestě. Střecha patřila bivaku, bohužel jsem se nemohla zdržovat jeho průzkumem. Našla jsem Cestu a běžela po ní dolů k Chatě. Ale tam na mě nikdo nečekal. Už byla tma, tak jsem šla po silnici.

Pak jsem uviděla vozidlo Horské. Ajajaj… povídám si. Zastavila jsem je. Ukázalo se, že je zavolala Eli. Vzali mě na stanici. Později přijeli Eli se Zdeňkem a vše se vysvětlilo. Když jsem se dlouho neobjevovala a na hřebeni mě nenašli, zavolali Horskou. Pak scházeli dolinou a na Chatě se sice dozvěděli, že jsem tam byla („Áno bežela tu taká športovkýňa, dlhé nohy“) ale vybila se jim baterie v telefonu, takže záchranáře už odvolat nemohli.

Nakonec všechno dobře dopadlo. U Masárů jsme dostali pořádný guláš, tři panáky na zahřátí a narozeninový dort a v Zanzibaru jsme oslavili šťastný návrat. Miro z Horské nám tam povídal, že to vlastně není tak zlé, protože může pařit až do rána a ženě říct, že měli výjezd.

Část druhá – Tatranská bleskovka

Domluvily jsme se s Evičkou, že v sobotu vylezeme Kuttovy platne na Batizovský štít a v neděli, na mé narozeniny, Gerlach.

V pátek večer jsme se vydaly z Vyšných Hágov hore kopcom k Batizovskému plesu. Jelikož nás vícero zdrojů děsilo historkami o krvelačných medvědech, vzali jsme si do ruky karabinky a celou cestu vytrvale štěrchaly. Cesta byla příjemná, lesem, bylo to zvláštní jít do hor nocí, kolem zela černočerná tma a všechno bylo tiché a strnulé. Hodně jsme spěchaly. Pak jsme se dostaly ven z lesa, neviděla jsem sice dál než na pár metrů, ale najednou jsem kolem sebe cítila prostor a taky vítr, kterému nic nestojí v cestě. Vedle stezky jsem tušila sráz, podívala jsem se tam, ale světlo se ztrácelo v bezedné propasti.


Podařilo se nám bez problémů dojít k plesu a začala obtížnější část – hledání bivaku. Nakonec jsme cosi objevily a s tím, že se potřebujeme co nejdéle prospat, jsme vzaly za vděk dostatečně velkým avšak značně hrbolatým přístřeškem. Z lan a batohů jsme si zrobily lůžka (i Robinson by byl na takový výkon hrdý), naaranžovaly se do nich, zalezly do spacáků, snědly něco malého a sladkého, chvilku si povídaly a s pohledem na nebe plné hvězd se pokoušely usnout.

Bivak byl průchozí na obě strany a foukal jím vítr, který rozhýbal moji karimmatku a ta škrábala a skřípala o skálu a mně se zdálo, že si pro mě přišel medvěd a vytáhl mě zezadu ven…

Probudily nás divné zvuky. No to snad ne!! Ono prší?? Ne nepršelo… Padaly kroupy!! Ráno už bylo jasné, že z lezení nic nebude, mlha tak hustá, že by se dala krájet a mrholilo. A na Horské mi řekli, že má být pěkně! Sbalily jsme své vlhké batohy a aniž bychom naši Stěnu vůbec zahlédly, scházely jsme dolů do Tatranské Polianky. Ale veselá nálada nás neopustila – hory neutečou. Cesta byla kluzká a několikrát jsme se každá rozplácly (kvůli těžkým batohům bychom se samy asi nezvedly, no jo, konzervy a friendy se zase jednou povozily po Tatrách). Ve chvíli, kdy jsme nasedly do autobusu, se oblaka rozestoupila a nad masívem Tater se objevilo čistě modré nebe bez jediného mráčku. Rozhodly jsme se tedy, že v neděli půjdeme alespoň na Kriváň, ale samozřejmě lilo jako z konve.

Každá zkušenost má pro člověka jistý význam, tento výlet sice zdaleka neprobíhal tak, jak bych si představovala, ale ukázal mi, že si musím umět i ledasco odříci, že telefon ležící doma u postele mi v horách nepomůže a že skutečnost, že mám narozeniny, mi nezaručuje pěkné počasí… Ale skrze takové zkušenosti, se člověk nejvíc naučí. Nechť jsou mé chyby poučením pro ostatní.


Část třetí – Pojistná událost aneb Boj s větrnými mlýny

„Máte Alpenverein? Tak to je v poriadku“ povídal pán z Horské. Opravdu nechci vědět, jak vypadá, když to v pořádku není. Volá mi bráška: „Ty, ségra, táta už je trochu nervózní z toho dopisu vod Horský co ti tu už tejden leží“. Donutím ho dopis otevřít. „Píšou tu, žes byla podchlazená a vyčerpaná a bude tě to stát 80 Euro“. Volala jsem na centrálu AF v Praze (777 600 997 či 257 328 388) a paní povídala, že mi všechno proplatí. Na tento typ záchrany se ani nevztahuje žádný poplatek za spoluúčast (ten se platí v případě odborného ošetření a činí 70 Euro). Ale všechny dokumenty je nutné zaslat v originále a v angličtině či němčině plus vyplnit formulář na stránkách AF. Horská služba sice požaduje platbu v Eurech (ručně přeškrtnuté Sk a propiskou dopsané EUR), ale fakturu dodala ve Slovenštině (další telefonát na Slovensko, paní tvrdí, že fakturu v angličtině po ní ještě nikdy nikdo nechtěl, ale prý udělá, co bude v jejích silách). Aby mi pojišťovna vrátila také poplatky za bankovní transakci (a to se ještě uvidí), můžu zkusit poslat výpis z účtu nebo potvrzení, které mě bude stát dalších 75 Kč a ty už ničím nedoložím (leda dalším potvrzením v hodnotě 75 Kč atd.). Ano, pojištění je super, ale čas ztracený vyřizováním a psaním formulářů mi už nikdo nevrátí… už NIKDY ale telefon zřejmě doma nenechám.

Cueva Ojos de Cristal – Jeskyně Krystalové oči

Hustý déšť hnaný studeným větrem bičuje černou pustinu za převisem, pod kterým se krčí malý speleologický basecamp. Guayanští bohové se dnes opět rozlobili a rozhodli se vyprázdnit své nádoby plné vody nabrané kdesi v neproniknutelných, amazonských pralesích. Prší vytrvale! V obrovském kotli pod hranou Roraimy vřou bílé mraky. Zanedlouho se převalí na vrcholové plató a vše se zahalí do husté neprůstupné mlhy, bránící dalšímu povrchovému průzkumu. Hrstka na kůži promoklých jeskyňářů ze starého světa zalézá do nově objevené kvarcitové jeskyně, aby prozkoumala a zaměřila poslední metry v nepříjemných a nebezpečných polosifonech.

Koncový vodní labyrint nízkých chodeb se ukazuje stále komplikovanější. Přesto, že jeskyni průběžně zaměřujeme, z naší 5-ti členné skupiny není nikdo, kdo by stoprocentně poznal prozkoumaný podzemní systém celý. Po týdnu expediční práce jsme se do syta nabažili překrásných rozměrných chodeb v růžovém křemenci. Do nízkých zvodnělých puklin se teď nikomu moc nechce. Nejmladší Lukáš si srdnatě lehá do 8°C teplé, červenohnědé vody a pokračuje desítky metrů plazením. Jeho nadšené volání: „Jde to dál!“ provází celou letošní expedici. Pomaleji za ním pečlivě odvíjí nit topofilu Braňo, hlavní měřič výpravy.


Fotodokumentační skupina vylézá pozdě v noci. Vítr přehlušuje rachot benzinových vařičů. Jako každou noc se vyjasňuje. Měsíc je dnes v úplňku. Svítí tak silně, že v mracích nad guayánskou savanou pozorujeme noční duhu.

Po půlnoci se konečně vrací i měřičská dvojka. Radost z očí jím září víc, než zkomírající světlo karbidek. Na naše otázky co našli, odpovídá Braňo hádankou: „Jedna jeskyně skončila, druhá se zvětšila.“ Krystalové oči se spojily s Mischel. Objevili jsme jednu z nejdelších horizontálních křemencových jeskyní světa!


Vchod do Mišel našel Lukáš hned druhý den po našem příchodu na Roraimu. Na konci slepého údolí kilometr od vstupu do Krystalových očí měl jako jediný štěstí, protáhl se škvírou mezi skalními bloky. Jeskyně měla po zaměření necelý kilometr. Další pokračování uzavíral nebezpečný a dlouhý zával. Z obrovských zaklíněných bloků dul silný a chladný průvan. Bylo jasné, že jeskyně musí jít dál. Další postup nám však z této strany připadal riskantní. Vždyť nepočítám-li brazilskou skupinu turistů bloumající dnes kdesi na opačné straně tepuy, nejbližší civilizace je vzdálena 2 dny pěšky. Jakýkoliv i malý úraz by mohl být vážný problém. Ranní slunce prohřívající náš El Hotel (několik metrů hluboký převis) naznačuje, že by snad mohlo být dnes lepší počasí. „Hotelů“ je na Roraimě několik. Všechny jsou situovány nedaleko jediné výstupové cesty. Ten náš, El Hotel Guacharo je nejvysunutější, největší a také nejkrásnější. Vešlo by se sem i deset stanů. Za deště stéká ze střechy převisu voda, která zavlažuje pestrou zahrádku endemických rostlin. Ta lahodí oku a odděluje domácí prostředí suchého tábora od černé pustiny deštné pouště, jak je někdy povrch tepuy nazýván. Dřív než bivak provoní čerstvá káva setkáváme se svými slovenskými kamarády. Narozdíl od nás sem necestovali přes revolucí a hlavně benzínovou krizí zasažený Caracas, ale výlet si zpestřili návštěvou několika národních parků v Brazílii. Naplánované setkání klaplo téměř na minuty. Počasí náš hlavní vůdce – velí rychle na povrchovku, než začne zase pršet. Skáčeme přes tisíce kaluží, miliony modrých zrcátek, 10 kilometrů po délce stolové hory, ke třem největším místním atrakcím. První je El Foso – Jáma nebo spíš studna. Malý potůček na konci slepého údolí se propadá do 6 metrů hluboké propasti. Na dně je krásné čisté jezero krvavě zbarvené vody. K jezeru na dně propasti lze dojít boční chodbou. Malebný krasový útvar jsme zběžně zdokumentovali. Další zajímavost leží jen pár set metrů od El Fosa. Je to na bílo nalíčený hraniční kámen, tzv. Punto Triple. Roraima je pro Venezuelu jakýmsi Třístoličníkem. Ve velmi atraktivním prostředí věží skalního města se tu sbíhají hranice tří států: Venezuely, Brazílie a Guayany. Guayanské území na Roraimě však Venezuela neuznává a uvádí je jako Zónu reklamación.



Roraimu pro svět první objevil r. 1838 Robert Schomburgk. Němec a geograf, vyslaný anglickým dvorem (Royal Geographical Society) Na vrcholové plató Roraimy se však podařilo vystoupit až v r. 1884 Sr. Everardu Im Thurn a Harry Perkinsovi. Jejich přednášky v Londýně inspirovaly spisovatele Artura Conana Doila k napsání populárního románu Ztracený svět.

Článek byl převzat s laskavým svolením autora ze stránek audy.speleo.cz. Na těchto stránkách můžete mimo jiné najít kromě dalších fotografií i mapy jeskyně Krystalové oči.

Místem, které turisté nejvíce vyhledávají je bezesporu Údolí krystalů. Překrásné, až několik metrů veliké drúzy křišťálových krystalů se táhnou v zhruba osmimetrovém pásu, v délce 50-ti metrů. Mezi nádhernými čistými krystaly rostou červené masožravé drosery, rostliny podobné našim šumavským rosnatkám. Údolí krystalů jsou na Roraimě dvě. Snadno dostupné jižní a zachovalejší vzdálené severní. Tato základní informace nám při prvním výletu na stolovku chyběla. Hledali jsme tehdy údolí blízko El Hotelů ale špatným směrem. Růžová sotva znatelná pěšina nás zavedla do zvláštního amfiteátru. Potůček mizel v mělkém jezírku, jehož břehy byly porostlé vějíři „sary“. Sara je taurepánský název pro endemickou rostlinu Stegolepis guyanensis. Její mladé výhonky jsou jedlé. Za syrova chutná podobně jako pórek. Na vrcholových platech stolových hor je velmi hojná. V kosmicky vyhlížejícím zákoutí nám tehdy bleskla hlavou jediná myšlenka. Kam teče voda dál? Musí tam být jeskyně! Fyzikální jev trumfoval geologickou poučku, že v křemencích jeskyně nevznikají. Hradba obrovských skalních bloků a nízkých bonetií za jezírkem ukrývala černý nenápadný otvor. Vzpomínám si jak Zolo vytáhl z batohu dvě čelovky se slovy: „Ideme“ Zprvu nízká chodba se stále zvětšovala, míjeli jsme „stovky“ odboček. Baterky slábly. Někde před námi šuměl vodopád. V mohutném dómu s rudě zbarveným hlubokým jezerem jsme si uvědomili naši nicotnost a zároveň obrovský význam objevu. Oba jsme zkušení jeskyňáři a tuto vlastnost jsme dali najevo tím, že jsme se obrátili k východu. Cestou zpátky nalézáme v hladkém skalnatém dně dva vykrojené otvory, které vypadají jako oči. Zabořil jsem ruku až po loket do chladné červenavé vody a vytáhl hrst čistých, průhledných do leskla vyhlazených křišťálových kuliček.



Tak byly objeveny Krystalové oči, 2. nejdelší (2003), horizontální jeskyně v křemencích na světě. Účastníci expedice: Z. Ágh, M. Audy, M. Griflík, E. Kapucian, M. Majerčák, B. Šmída, L. Vlček

Chorvatsko – Plitvická jezera

Podle pověsti jezera vznikla v době velkého sucha, kdy se všichni obyvatelé modlili byť i o jedinou kapku vody. Nad lidem se tehdy slitovala Černá královna.. Informativní článek o Plitvických jezerách, hezkého to koutu chorvatské přírody, který si oblíbil i Vinnetou

V Chorvatsku se nachází jeden z nejkrásnějších a nejproslulejších národních parků – Plitvická jezera, součást světového dědictví UNESCA.


Pověst
Podle pověsti jezera vznikla v době velkého sucha, kdy se všichni obyvatelé modlili byť i o jedinou kapku vody. Nad lidem se tehdy slitovala Černá královna a spolu s větrem a hromy přivolala vytoužený déšť. Ten pak trval mnoho dní, dokud se nevytvořila jezera.

Park
Národním parkem bylo toto místo vyhlášeno již v roce 1949 a je také součástí světového dědictví UNESCO. Tato oblast jistě patří k nejkrásnějším místům Evropy. Rozkládá se v horské krajině v nadmořské výšce kolem 600 m obklopená hustými bukovými a jedlovými lesy, zčásti i pralesy a můžeme zde nalézt na 16 větších i menších jezer s křišťálově čistou vodou modrozelené barvy. Celý vodní systém je zásobován vodou z mnoha malých říček a potůčků a jezera jsou vzájemně provázána soustavou mnoha kaskád a vodopádů, které vznikly nárůstem krápníkové hmoty. V průběhu mnoha tisíciletí tak voda postupně utvářela tuto krajinu, omílala skály a vytvářela nádherné přírodní scenérie. Postupným usazováním vápence zde pak vznikaly překážky dotvářející celkový ráz krajiny. Tyto usazeniny pak postupně pokrývají i dna jezer a dávají vodě její jiskřivou krásu. Celý park se rozkládá na území téměř 30 000 hektarů a vyskytuje se zde velké množství různých druhů zvířat i rostlin, včetně hnědého medvěda a vlka.

Chorvatsko je tradiční a oblíbenou prázdninovou destinací českých turistů, odhaduje se, že letos tuto zemi navštíví opět kolem 850 000 Čechů. Chorvatsko však není jen nejoblíbenější destinací českých turistů, patří k celosvětově nejlepším místům pro dovolenou. Bylo nejen doporučeno jako cíl dovolenkových cest prestižním deníkem New York Times, vyhlášeno nejzajímavější destinací pro rok 2006 a také nejžádanější destinací National Geographic Adventure, navíc za svůj vztah k životnímu prostředí získalo ocenění Etický turista a dle uznávaného průvodce Lonely Planet patří mezi nejlepší destinace světového cestovního ruchu.


Výlet
V případě, že se rozhodnete park navštívit, je možné se tam dostat magistrálou spojující chorvatské hlavní město Záhřeb s Dalmácií a díky významnosti tohoto místa jsou příjezdové cesty velice dobře značené. Ubytování je možné v řadě soukromých objektů i hotelů. Park je možné navštívit v průběhu celého roku, přičemž v zimě se Vám naskytne jedinečný pohled na zamrzlá jezera a vodopády vytvářející poutavé ledové kreace. Pro návštěvníky jsou pořádány okružní jízdy ve speciálních vyhlídkových vozidlech a loďmi na elektrický pohon. Nejprve jste lodí přepraveni přes jezero a ocitnete se tak ve vodním království, kde přímo mezi stromy, ale i všude kolem Vás tečou zurčící potůčky. Po parku se pohybujete pěšky po upravených dřevěných chodníčcích a stezkách a ocitáte se tak přímo mezi říčkami a jezery. V případě, že už se budete cítit zmoženi, je možné dopravit se ke vchodu speciálními vyhlídkovými autobusy, které Vás zdarma odvezou od zastávek nacházejících se v blízkosti jezer. Délku prohlídky je možné upravit podle Vašich možností od několika hodin po i několik dní. Park je otevřený denně od 8 do 18 hodin a cena vstupného se pohybuje pro dospělého v závislosti na sezóně od 50 do 95 kun (1 kuna je zhruba 4 Kč). V okolí pak můžete navštívit například lyžařské sjezdovky (v zimě), jeskyně, starodávny mlýn, vyzkoušet si rafting a mnohé další.

Užitečné odkazy:
Oficiální stránka Národního parku Plitvická jezera (anglicky)
Článek poskytl provozovatel UBYTOVANIvCHORVATSKU.cz

Na nejvyšší vrcholy Krkonoš

Večer kontroluji předpověď, není to 100%, ale sluníčko by mělo být a mraky jsou na focení taky fajn. Už se těším na parádní fotky, balím stativ, moji D200 a tři objektivy, nějaké náhradní prádlo, do navigace zadávám trasy a orientační body, přece jen Krkonoše dokážou být tam nahoře prevít a chodit v mlze stále dokola není zas takový problém. Trochu jídla a pití, přibaluji sněžnice… no 16 kg není přece žádná váha.

Letošní zima je divná, je to spíš taková nezima, sněhu i na horách poskrovnu, o nějakém mrazu si můžeme nechat jen zdát. Když konečně trochu nasněžilo a i počasí se zdálo nakloněno výletům, rozhodl jsem se podniknout první letošní výlet na sněžnicích do Krkonoš. Volba nakonec padla na zajímavou tůru na tři nejvyšší vrcholy Krkonoš – Luční horu (1.547 m.n.m.), Studniční horu (1.554 m.n.m.) a Sněžku (1.603 m.n.m.) Tůra sama o sobě není nikterak náročná, za dobrého počasí a viditelnosti je vhodná i pro ty, kteří Krkonoše moc neznají a bojují s fyzičkou. Nicméně, zvolená trasa nabízela důstojnou porci jak kilometrů, tak i výškových metrů.
Já jsem se rozhodl, že půjdu spíše cestou, kde vychutnám ten krásný pocit ticha a samoty, kde je sníh panensky netknutý lidskou činností a nebo jen minimálně. Plánovaná trasa tedy vedla Obřím dolem do dolu Modrého na Výrovku, Luční horu a dále ke Kozím hřbetům, které jsou v zimě opravdu famózní, zpět na Luční boudu, trochu občerstvení a nahoru na Studniční a podél Úpské jámy na Sněžku a lanovkou dolu. Celková délka této trasy je asi 18 km, s připočtením různého pobíhání sem a tam to je většinou o trochu víc.


Večer kontroluji předpověď, není to 100%, ale sluníčko by mělo být a mraky jsou na focení taky fajn. Už se těším na parádní fotky, balím stativ, moji D200 a tři objektivy, nějaké náhradní prádlo, do navigace zadávám trasy a orientační body, přece jen Krkonoše dokážou být tam nahoře prevít a chodit v mlze stále dokola není zas takový problém. Trochu jídla a pití, přibaluji sněžnice… no 16 kg není přece žádná váha.
Ráno v 8 hod vyrážím z Pece, teplota lehce pod nulou, to zas bude pařák… Hory jsou zamračené, to je teda přivítání! Kde je to vytoužené sluníčko? Náladu si zkazit nenechám, svižně vykračuji směr Obří důl, zapínám navigaci, abych měl zaznamenanou trasu na příště. A přichází první problém, garminek nepřijímá signál, hm… kde udělali soudruzi z USA chybu? Že by popadaly všechny družice je dost nepravděpodobné, v takovém dolíku, aby byl signál nedostupný, taky nejsem….takže jdeme bez navigace, důkaz o „dobytí“ vrcholů nebude. Škoda. Za Boudou v Obřím dole uhýbám doleva a stoupám do Modrého dolu, cesta ubíhá poklidně, stezka je prošlapaná, v Modrém dolu nasazuji sněžnice, začíná probleskovat sluníčko, trable s navigací je zapomenuta. Stoupám vzhůru, míjím tabuli s upozorněním, že vstupuji do lavinového prostoru, ale sněhu málo, je umrzlý, obavy tentokrát nejsou na místě. Stop ubývá, pouze pár jich vede k chatě Děvín, která stojí v Modrém dole až na konci. Podél tyčového značení postupuji nahoru, nakonec nevydržím a uhýbám kolmo do kopce, je zbytečné vystoupat až k Výrovce. Sníh se sice neboří, ale kopec dostává grády, funím jak lokomotiva. „Hm, to máš za to Martine, že flákáš přípravu….“ Připadám si jako v Alpách, 20 kroků, odpočinek, 20 kroků…., fyzičko, kde si……tiše si zoufám. Začíná se zatahovat, mraky jdou rychle dolů, musím si pospíšit, abych byl co nejdříve na cestě z Výrovky na Luční boudu. Za 5 minut ještě vidím sice na krásných 30 m, ale kde jsem? … „Proč mi to děláš navigace!!!“ Nefunguje, jsem naštvaný, nesnáším, když mi něco nejde. Trasa je jasná, stále nahoru, dokud nenarazím na cestu. „Ne, tolik doprava se nestočím, abych vlezl až do laviňáku“, jsem v klidu, stoupám nahoru, funím, odpočívám. Dodávám tekutiny. Sklon svahu se narovnává a za chvíli jsem na cestě u Památníku obětem hor. „No, to ses teda Martine na leváka pěkně stočil doprava…“ říkám si. Jak jsem se mohl takto uhnout? Že by ta snaha stoupat kolmo vzhůru? Když ono je to nejlehčí, nebolí kolena, nekloužou sněžnice. Co teď?

Mám hodinu zpoždění, vidět sice je, ale stojí to za kulový. Z focení nic nebude, není co fotit. Zklamaně obracím směr Výrovka, to se to moc nepovedlo. Před Výrovkou dávám gáblík, sedím a tupě zírám do Modrého dolu. „Tak ses těšil Martine na fotky a zase nic“ Tak snad příště. Balím, okukuji okolí, od Liščí hory se to protrhává, že by….? Nakonec to přece jen obracím původním směrem, začíná svítit sluníčko, je krásně teplo. Mám sice zpoždění 2 hodiny, ale i tak se to dá dohnat, v nejhorším případě pojedu lanovkou dolu až v 18 hod. Těším se na závěr dne, jestli to vydrží, budou krásné fotky ze Sněžky. Jak je život krásný! „Dobývám“ první vrchol – Luční horu – je to placatý kopec, kde jen tušíte nejvyšší bod. Aby bylo něco vidět , je potřeba trochu popojít směrem k Dlouhému dolu. Postupně přecházím po celém hřebenu k Železné hoře, obloukem obcházím sedýlko Hrazeného dolu směrem ke Kozím hřbetům Čeká mě první fotografický vrchol dne. Ten hřeben je v zimě opravdu fantastický. Sice letos není tolik sněhu, ale i tak je vidět tu ostrou hranu, převěje, sluníčko jen prokresluje tu nádheru. Ještě mi zbývá tak 7-10 minut a konečně si to vyfotím. Přesto dělám pár zajišťovacích fotek, na horách jeden nikdy neví. Sbalím foťák, sluníčko mizí…. To je k vzteku… „To máš za to, žes to chtěl obrátit…“ řve na mě to moje druhý zlomyslný já. Byla to chyba, já vím. Počasí se s konečnou platností zhoršuje, přicházejí mraky, všechno je šedivý. V dáli vidím Luční boudu. Na Studniční horu už nemyslím, nemá cenu tam lézt, stejně bych nic neviděl. Míjím Luční boudu, ani se nezastavuji. Viditelnost se horší na nějakých 60 m, ale cesta ke Sněžce je dobře značená. Na polské boudě pod Sněžkou dělám druhou zastávku, balím sněžnice, ty už potřebovat nebudu, trochu se občerstvím a vyrážím na poslední porci kilometrů a výškových metrů. Stoupání je mizerné, je to hodně klouzavé. Skupina Poláků při cestě dolu názorně demonstruje, jak se do hor opravdu nemá chodit. V keckách nebo městských zimních botách padají jako švestky, jen díky řetězům se slaňují dolu jako lidi. Se divím, že je na tomto úseku tak málo úrazů… Za půl hodiny jsem opravdu couravým krokem nahoře. Počasí stále nepřeje, sice je teplo, ale viditelnost mizerná, hory šedivé, sluníčko nikde. Ani se nazastavuji na České poštovně na výbornou teplou medovinu a jedu rovnou dolů.

Mám radost z absolvované tůry, rozhodně nezklamala moje představy. Sice jsem nezdolal všechny tři vrcholy, nenafotil co jsem chtěl, ale i tak to stálo za to. Určitě tento trip podniknu ještě jednou, až bude jisté počasí a budou lepší podmínky pro focení. Stojí to za to.


Shrnutí: Trasa se vyhýbá pokud možno velmi frekventovaným místům: Pec pod Sněžkou – Obří důl – Modrý důl – (pouze přejít cestu na Luční boudu) – Luční hora – Kozí hřbety – Luční bouda – Studniční hora (při časovém skluzu možno vynechat) – Polská bouda pod Sněžkou – Sněžka – lanovkou do Pece. Délka 16-19 km, podle zvolené trasy. Převýšení 800 m, agregované převýšení cca 1200 m.

Občerstvení:
Chata na Výsluní v Modrém dole, Výrovka, Luční bouda, Polská bouda pod Sněžkou – pozor, za Zloté, českou měnu berou a ve zlodějském kurzu, Česká poštovna na Sněžce, bufet u lanovky a Polská bouda na Sněžce – za zloté.

Vybavení:
Kvalitní sněžnice, trekové hole, mapa, pokud možno navigační přístroj s vyznačenou trasou – do zhoršených podmínek – přece jen se pohybujeme na hranici lavinových pásem, dostatek pití – cca 2 l na osobu, náhradní prádlo a teplé oblečení, sluneční brýle, opalovací krém min. faktor 20.

Čas:
Celá tůra se dá pohodlně zvládnout za 8 hodin. Poslední lanovka ze Sněžky jede v 18 hodin, pokud vyjdete ráno po osmé hodině, je dostatek času jak na odpočinek, tak i na případné pokochání se zimními Krkonošemi a nějaké to pivečko na Luční boudě 🙂

Vhodná doba:
Leden – březen (duben) – podle stavu sněhové pokrývky. Je potřeba si uvědomit, že jak Luční tak i Studniční hora jsou porostlé klečí a jen dostatečná sněhová peřina zabrání poničení vegetace.

Horám zdar a sněžnicím zvlášť

Martin Filip, * 1963, aktivně lyžuje od 6 let, na sněžnice se specializuje od roku 2005. V Krkonoších podnikl během dvou let více kolem 20 tůr především do míst méně naštěvovaných nebo v zimě těměř pustých. Ke sněžnicím již přivedl řadu kamarádů a přátel.

Expedice VLAJAJAJI po Egyptě, druhý díl

Přinášíme druhý díl ze čtyřdílného seriálu o cestování po Egyptě. Pokud se do Egypta chystáte, určitě v něm najdete spoustu zajímavých tipů. Minimálně se při jeho četbě naučíte smlouvat…

Ale teď už nás konečně vítají obyvatelé bytu téměř evropského. Mr. El Bendary, zástupce několika evropských firem, jeho žena, lékařka imunoložka, která se teď jako maminka dvou dcerek věnuje pedagogické činnosti na univerzitě. Holčičky zhruba 4½ a 2½ roku. Ty nás udivují především obrovským nadšením z předaných dárků – plyšáků. Vypadá to, že na rozdíl od našich rodin, kde je hračkami přecpán celý byt, pro tyto holčičky, ač z velmi dobře situované rodiny, je takový dárek mimořádný.

Je zde přítomen i bratr a zároveň společník Mr. El Bendaryho a také 13 letý synek jejich setry.

V prostorném obývacím pokoji je běžné evropské zařízení, na rozdíl od našeho nájemního bytu, nikoli divadelně efektní, ale příjemné. Na stěnách jsou převážně rodinné fotografie, s mírou prostřídané zarámovanými citáty z koránu. Několik pěkných kousků českého broušeného skla, i váza, do které paní domu pěkně naaranžuje přinesené květiny. Ani nízké stolky, ani sklo a jiné ozdoby nejsou kupodivu nijak ohrožovány tak malými dětmi, které jsou na arabské poměry docela vychované.

Všechny díly:
První díl naleznete zde
Třetí díl naleznete zde
Čtvrtý díl naleznete zde

Jelikož pán domu a můj muž mají mnoho společných zážitků a známých a paní domu organizuje pohoštění, na Jarunku, vládnoucí slušnou angličtinou, se zaměřuje 13 letý Mohamed. Ten mluví anglicky nejen velmi dobře, ale i v širokých tématech. Mimo angličtiny má na gymnáziu, které navštěvuje, také francouzštinu, jízdu na koni a jiné efektní aktivity. Jsme jím nadšeni, ovšem jen do doby, kdy jsme pozváni ke stolu.

Na orientálním brokátovém ubruse je prostřen český porcelán a paní domu s pomocí fatimy (služka) servíruje „dary moře“. Několik druhů ryb, kalamary, „šrimsy“ …

Stolujeme společně s dětmi a jsme obsluhováni nejen hostitelkou ale i hostitelem, což je v muslimské rodině také mimořádné. Pak zažíváme u stolu překvapení – téměř šok. K našemu údivu vzdělaný a jinak velmi dospělý hošík vrší přímo na ubrus okolo sebe skořápky „šrimsů“, kosti z ryb a další odpadky. A jelikož zdaleka nejí skromně, je po večeři jeho místo naprosto zdevastované. Třebaže ostatní stolují disciplinovaně, chování zpovykaného chlapečka asi pohoršuje jenom nás…

Večer pokračuje kávou a velmi sladkými moučníky, nikoli domácími, a srdečnou atmosférou. Paní doktorka nám vypráví o cestách do Paříže, do Karlových Varů, zajímá ji naše další putování po Egyptě, obdivuje naši odvahu a samostatnost. Odcházíme k půlnoci a loučíme se i za samozřejmé přítomnosti obou holčiček, jak je to v arabských domácnostech zvykem.

Ještě se musím zmínit, že k jídlem bohaté tabuli byla podána jen jedna láhev balené vody jako aperitiv a k dalšímu jídlu už jen džbány nepříliš chladné vody, natočené v kuchyni. Alkohol v této, i v jiných muslimských domácnostech, nesmí přes práh.


Středa 8. června:

Dnes je na programu Sakkara, Memfis a Dašhúr.

Sakkara se zas tak příliš nezměnila od naší poslední návštěvy, i když zde již dlouho probíhají archeologické vykopávky pod záštitou Unesca. Týkají se hlavně rekonstrukce chrámu, který je postupně – velice pomalu – dostavován do původní podoby. Přestože jsme Podzimkům slibovali Serapeum – se sargofágy posvátných býků Apisů, jsme všichni zklamáni, protože je prý již několik let zavřené. Vzhledem k roční době tu všude panuje pěkné vedro. Ale Vláďa neustále opakuje, že kdo chce poznat Afriku, musí ji poznávat v létě!

V Memfisu všichni obdivují ležícího Ramsese, ale já hlavně kamenného baculatého trpaslíka, kterému sice chybí hlava, leč jiné části těla jsou podivuhodně zachovalé.

Alabastrová sfinga na nádvoří nám poskytuje po třinácti letech zase pozadí k manželské fotografii Vlaja.

Při pohledu na fotku si nemůžeme ujasnit, zda je po těch letech omšelejší sfinga nebo my.

Dašhúr byla oblast až do roku 2002 nepřístupná, protože se jednalo o vojenské pásmo. Tedy i my sem jedeme poprvé. Podle mapy i značení se nalézá za Sakkarou směrem k Memfisu. I policista na hlavním tahu nám směr potvrdil a my se dostali do ryze arabské vesnice. Podél velmi zanedbané silničky jsou natlačena roztodivná obydlí v arabském pojetí, rozuměj polorozpadlé kůlny, které kromě bydlení poskytují prostor ke všemožnému podnikání.

Od prodeje ovoce a potravin, přes krejčí a ševce, konče „autodílnami“. Ty jsou určitě velmi prosperující, protože cesta je plná ostrého kamení, slepic, hus a kachen a také školních dětí. Pokud jsme se jim chtěli (a museli) vyhnout, zajížděli jsme za okraje cesty, které, jak jsme později zjistili, byly plné hřebíků a ostrých šroubků. Cesta se klikatila vesnicí asi 3 kilometry a každým metrem situace houstla a nám se stále více rosila čela.

Zdálo se, že konec cesty je v nedohlednu a husí a dětí bylo čím dál víc. Dodnes podezíráme místní majitele pneuservisů, že si takto nechávají obstarávat zákazníky. Konečně jsme z toho romantického děsu a hrůzy vyjeli do volné krajiny, leč ani Červená ani Lomená pyramida, hlavní atrakce Dašhúru, nebyly v dohledu. Po kostrbatém rozhovoru se dvěma místními staříky se konečně dostáváme dost složitou objížďkou k Červené pyramidě.


Obhlížíme ji zvenku i zevnitř a to dost podrobně. Další pyramida – Lomená se nachází v terénu naším autem nesjízdném a tak se musíme spokojit s fotem. Příběh Lomené pyramidy je takový, že stavba byla zahájena v příliš ostrém úhlu, podloží se začalo propadat a tak v polovině museli stavbu přehodnotit, změnit úhel a pokračovat k mírnějšímu vrcholu. Tak vlastně chybou vzniklo dílo naprosto originální.

Večer pakujeme a jdeme brzy spát, protože zítra vyrážíme na dlouhou okružní cestu Egyptem přes Západní oázy.

Čtvrtek 9. června:


Chceme vyrazit hned ráno, ale po příchodu k autu zjišťujeme ušlé pneumatiky. A tak první zastávkou je pneuservis na výpadovce z Káhiry, kde nám bravurně spravují „americkou metodou“ pomocí jakýchsi provázků různé síly asi 11 děr, způsobených Dašhúrskými hřebíky. Po zaplacení 110 EL dostáváme hřebíky jako suvenir a jsme připraveni vyrazit do pouště.

Po dlouhé cestě hustě prošpikované policejními kontrolami a s jednou zastávkou na výborném čaji s mátou v první oáze – Baháryi, končíme den v maličké vesničce Faráfra, která znamená druhou oázu. Tu jsme vlastně projeli až k benzinové pumpě a odtud se teprve vracíme do hotýlku, kde nás už čekají, protože mají hlášku od policie.

Po deseti dnech v Orientu nás naleštěné dlaždice a nažehlená prostěradla uvádějí v úžas. A což teprve nádvoříčko s bazénem a bouganviliemi. Cena ovšem odpovídá luxusu. Děláme malý výlet k sirným pramenům, potom večeříme z vlastních zdrojů a naše z Káhiry přivezené pivo, které pijeme v bazénu, je vrcholem blaženosti.

Než padl večer, místní personál povečeřel míchaná vajíčka a věnuje se na terase modlitbám v předvečer pátečního svátku. Ještě před tím nás ale obsloužili kávou a rozsvítili večerní iluminaci bazénu. Sedíme s kávou na střeše hotýlku, obdivujeme orientálně ležatý měsíc a pak si jdeme ještě zaplavat. Zdá se to vše úžasné. Ovšem noc už tak úžasná není, protože přes snahu ventilátoru i naši snahu o průvan, toho pod moskytiérou moc nenaspíme.


Pátek 10. června:

Ráno opouštíme Faráfru kolem zvláštních skulptur, kterými místní sochař prý prorazil až do Paříže. No nevím … Charakter začátku cesty je – hrozná silnice, povozy, lidi.

Ale za čas se to zlepší a stále hustěji jsou policejní stanice „ … arbá czech ?“ Na první z nich za Faráfrou jsme museli podepsat prohlášení, že nepožadujeme policejní doprovod. Jak později zjistíme, udělali jsme velice dobře !

Kolem poledne přijíždíme do Dakhly, unavení a hladoví. Proto první poutač restaurace s internetem nás zastavuje a rádi se skládáme do relativního stínu ke dlouhému stolu u Abu Ahmeda, později přejmenovaného na „drahého dědka“. Má vychlazené pivo a vřelé přijetí. Zanedlouho se dlouhý stůl prohýbá pod několika chody dobrých arabských jídel – pečený lilek, orientální rýže, dobře upravené maso a dokonce moučník. Nasyceni a spokojeni se naši mužové odebírají k internetu. Lebedíme si až do chvíle, kdy nám „drahý dědek“ předloží účet. Škoda, že jsme jeho památníky, se zápisky turistů z celého světa, nemohli pročíst před jídlem. I my jsme tedy ve svém příspěvku varovali další návštěvníky před neuvěřitelnou drahotou jídla i internetu. Snad si to naši následovníci přečtou dříve než my.

Další dlouhá cesta pouští, která střídá barvy od bílé přes žlutou až k černé, uvádí Jirku v nadšení, a to nejen barvami, ale i skalními útvary. Neváhá opustit naše příjemně klimatizované autíčko a vyhledává i vzdálené kopečky, odkud pořizuje „žánrové fotografie“.


Stejně jako včera, po absolvování zhruba pětiset kilometrů, přijíždíme večer do poslední ze čtyř oáz – Khargy. I zde jsme očekáváni policejní eskortou, která je informována o našem příjezdu. Po nezbytném dotazu, zda jsme „čtyři Češi“, nás od posledního „check pointu“ doprovázejí policisté až před hotel.

Hotel značně připomíná naše socialistická léta a tak jen po nutném zrelaxování vyrážíme opět s policejním doprovodem na malý výlet. Policisté zůstávají, po našem ujištění, že se za chvíli vrátíme, na kontrolním stanovišti.

Když po levé straně vidíme krásnou zříceninu, opevněný chrám Ptolemájovců, jedeme na jeho prohlídku. Je už zavřeno, ale „špindíra“, když nás zdáli uviděl, přiklusal a dal se umluvit na poloviční vstupné. Chrám je velmi krásný a v opevnění zajímavý. Odtud jedeme ke zdejším sirným pramenům, kde Jirka okoupe své tělo a my ostatní jen nohy.

Výlet se protáhl, protože ještě projíždíme místními vesnicemi s krátkou zastávkou u jiných zřícenin. Čekající policisté už značně znervóznili a tak nás doprovázejí i na nákup Barak, které ve zdejším obchodě stojí 1,5 EL, kdežto v hotelu při příjezdu za ni Jaru zaplatila 10 EL. Když za námi zapadly dveře hotelu, policejní sbor si nahlas oddychl.

Spolupráca slovenských a českých jaskyniarov pri prieskume podzemia

Je málo míst, kde můžete zažívat pocity, které poznali Cook, Kolumbus a další. Překvapivě však taková místa nemusejí být příliš vzdálená od našich domovů. Je možné vydat se za nimi pod zem a začít odhalovat tajemství a skrytou krásu jeskyní.


Vo Vlastivednom múzeu v Šumperku sa od 16.2. do 31.3.2007 uskutoční výstava pripravená P. Holúbkom zo Slovenského múzea ochrany prírody a jaskyniarstva v Liptovskom Mikuláši v spolupráci s G. Lešinským, J. Sýkorom, M. Marušinom, T. Mátém, J. Novotnou, J. Kadlecom, P. Bosákom, M. Slukom a ďalšími členmi Českej a Slovenskej speleologickej spoločnosti.

Výstava približuje výsledky dlhoročnej spoločnej práce slovenských a českých jaskyniarov. Mapy, fotografie, správy, články či knihy tu prezentujú širokú oblasť spolupráce. Azda jej predzvesťou bol nápis na stene Jasovskej jaskyne z roku 1452, ktorý dokumentuje zrážku vojsk Jána Jiskru z Brandýsa a Jána Huňadyho. Básnik Ján Kollár, spisovateľka Božena Němcová, alebo kňaz Jan Nepomuk Soukup sú podpísaní pod prvými opismi jaskýň spájajúcimi české a slovenské jaskyniarstvo. V roku 1921 sa moravský učiteľ Alois Král zaslúžil o objav jednej z najkrajších slovenských jaskýň v Demänovskej doline. Toto bol významný počin majúci značný vplyv na praktický speleologický výskum. V histórii Važeckej jaskyne, Domice, Jasovskej jaskyne či najhlbšej slovenskej jaskyne, takmer 500 metrov hlbokého Starého hradu a mnohých ďalších sa prepletajú osudy mnohých výskumníkov z dvoch susedných krajín. Výstižne výstavu charakterizoval predseda Českej speleologickej spoločnosti M. Piškula, ktorý poslal pri jej otvorení v roku 2003 v Beroune zdravicu:

Vážení kolegové, velmi mne mrzí, že se nemohu zúčastnit akce tak významné pro československou speleologii, jako je zahájení výstavy „Spolupráce českých a slovenských jeskyňářů při výzkumu podzemí“. Chci alespoň touto cestou pozdravit všechny, kteří se na přípravě této výstavy podíleli a poděkovat jim jménem České speleologické společnosti za to, že tímto způsobem připomněli jeden z nejdůležitějších fenoménů naší i slovenské speleologie – vzájemnou spolupráci jeskyňářů při výzkumech jeskyní a krasu v Čechách, na Moravě a především na Slovensku. Tato výstava je nejen připomínkou toho, co se za mnoho let společně podařilo udělat, důkazem užitečnosti takové spolupráce, ale i výzvou do budoucnosti. Jsem přesvědčen, že jak naši tak i slovenští jeskyňáři budou v příštích letech „vytvářet“ nová a nová témata pro další prezentace naší vzájemné spolupráce. „Zdař Bůh“

Kniha pro inspiraci: SCULPTURAE NATURAE – Sochy přírody

Vydavatelství ZonerPress přineslo unikátní fotografickou publikaci Jiřího Tillera, zachycující přírodní kamenné sochy šumavského příhraničí od Slavonic/Fratres až po řeku Vydru a Bayerischer Wald. Kniha obsahuje 123 tajuplných fotografií, které textem doprovází PhDr. Luděk Jirásko, CSc.
Na přiloženém mapovém CD je ukázáno přesné umístění těchto „soch přírody“, cyklotrasy a turistické stezky česko-rakousko-německého příhraničí.

Vydavatelství ZonerPress přineslo unikátní fotografickou publikaci Jiřího Tillera, zachycující přírodní kamenné sochy šumavského příhraničí od Slavonic/Fratres až po řeku Vydru a Bayerischer Wald. Kniha obsahuje 123 tajuplných fotografií, které textem doprovází PhDr. Luděk Jirásko, CSc. Na přiloženém mapovém CD je ukázáno přesné umístění těchto „soch přírody“, cyklotrasy a turistické stezky česko-rakousko-německého příhraničí. S laskavým svolením vydavatele nabízíme našim čtenářům ukázku z úvodního slova a několik fotografií z této publikace, kterou ocení každý kdo rád cestuje po krásných a tajemných místech. Kniha je důkazem, že za krásnými přírodními scenériemi nemusíte jezdit na druhý konec světa, stačí se jen dívat kolem sebe a objevovat.

„…kamenům se klaní“


Hlubinné žulové vyvřeliny třetihor, hrátky přírody s tvárnou hmotou, nebo snad čertovy či boží kameny rozsypané po návrších, úbočích zalesněných kopců, v úžlabinách vodních toků i na otevřených rovinách. Množství kamenných sestav i obrovitých balvanů samotářů – „jezbin“, jak je nazývala starší romantická literatura, ať již jako přírodních menhirů a dolmenů – vysokých a stolových kamenných útvarů, či jako zbytnělá torza připomínající dávné megalitické svatyně, obětní stolce, umělé jeskyně a kamenné brány. Jedny jakoby zbloudilé, jiné co pozůstatky zvětralých výčnělků ztracených skal. Oblé i hranaté, hranoly, jehlany, plotny navršené v několika vrstvách, viklany i kotle s hlubokými prohlubněmi, mísami pravidelných tvarů i brázděné povrchovými žlábky, v pitoreskních formách i fantaskních seskupeních. Již od pradávna probouzejí lidskou představivost opřádající jejich sošné zjevy mýtickou rouškou dávných věků nebo přisuzující jim zvláštní magickou energii, ať již s funkcí blahodárnou nebo varující.

Setkáváme se s nimi na mnoha místech Evropy – v Anglii, Skotsku a Irsku, Francii, Švýcarsku i ve skandinávských zemích, od druhé poloviny 19. století se jako pravěké upomínky minulosti, zejména ty s prohlubněmi na povrchu, začaly popisovat i v Americe a Indii. Kameny víl, pohanské, obětní, oltářní, druidské, posvátné, čertovy i božské, ale i obří hrnce, strážci pokladů a ochránci cest, nebo významné orientační body a hraniční mezníky, jak je zaznamenávají písemnosti vrcholného středověku. Ty námi sledované od rozbřesku dějin jsou rozesety na území starého slovanského Doudlebska, dnes z větší části jižních Čech s přilehlou pomezní oblastí rakouského Waldviertlu a Mühlviertlu na jihu, na západě na rozhraní Šumavy a Bavorského lesa, na východě pak v okolí moravských Slavonic. Nacházíme je obvykle na místech méně dostupných, většinou jen zřídka navštěvovaných a až donedávna lidskou rukou téměř nedotčených, v přízračných krajinách nejrozmanitějších krás, obepnuté kulisami vrchů, zalesněných strání i prosvětlených údolí s mokřinami, modrými stuhami řek a oky jezírek. Po celá staletí den co den otevřená přírodní galerie nevšedních objemů i tvarů z říše rostlinné i živočišné. Tu homole cukru, přerostlý hřib, torzo dívčího těla, obří dělové koule, jinde lesní trpaslík, pyramida, chýše poustevníka. Probouzené v ranním úsvitu ptačím chórem a chladivou rosou, odpočívající přes horké poledne smáčené letní bouřkou až po konejšivé záblesky rudého slunce prodírajícího se z posledních sil dřímajícím stromovím, choulící se před nočním chladem v mechových pláštích.


Sochy přírody a lidská fantazie v odvěké symbióze. Co paměť sahá, měly své horlivé obdivovatele i příkré odpůrce oživující tak či onak jejich němé, leč výmluvné tváře. Kolik paměti se tají v jejich mlčenlivých siluetách, které dráždí nevědomé a odkrývají svou duši jen v rovině esoterické pouze zasvěceným? Co kámen to příběh. Jaký ten náš? Kdo ví… Snad pastevce, co vypásával svými stády trávu a z dlouhé chvíle tesal misku na dešťovou vodu k osvěžení, či pohanského kněze, jenž mísil vodu s krví pro usmíření bohů při obětním rituálu, nebo snad venkovana z blízké osady, kladoucího kus potravy a květy k patě kamenného oltáře za uzdravení dítěte, možná i příběh naděje zbožného poutníka, omývajícího nemocné oči v zázračné tekutině.

Luděk Jirásko

Informace a další ukázky z knihy naleznete v internetovém obchodě vydavatelství ZonerPress.cz

Expedice Sacha 2006

Po společné expedici do Mongolska za Olgojem Chorchojem v roce 2004 jsme se dohodli s Ivanem Mackerlem na cestě do severských lesů ruské tajgy, kde podle legend vyprávěných jakutskými lovci se nachází podivná obydlí – kotle z neznámého velice tvrdého načervenalého kovu.

Po společné expedici do Mongolska za Olgojem Chorchojem v roce 2004 jsme se dohodli s Ivanem Mackerlem na cestě do severských lesů ruské tajgy, kde podle legend vyprávěných jakutskými lovci se nachází podivná obydlí – kotle z neznámého velice tvrdého načervenalého kovu, přístupných buď z boku či shora po sestupném schodišti. Teplota uvnitř kotle je prý konstatntní a i v zimě je zde teplo. Lovci, kteří zde přespali, měli příznaky nemoci z ozáření (vypadání vlasů, obočí apod.).


Ivan se svým týmem (Dan Mackerle a Jiří Skupien) kontaktuje ruské záhadology a ufology, počítají zásoby a nutný expediční materiál. Já mám na starosti leteckou část expedice. Na start a přistání s motorovým rogalem tam nejsou vhodné podmínky. Kontaktuji Pavla Březinu alias Břízu, známého výrobce PPG (padák s krosnou) a MPG (padák s motorovou tříkolkou) v Evropě (firma Nirvana), a ten mi čtyři měsíce před odjezdem dodal motorovou krosnu s padákem. Krosnu je možné velice rychle připnout k lehké tříkolce a tak je to PPG i MPG v jednom. Při tréninku jsem zjistil, že to až taková legrace nebude. Byl jsem proto velice rád, že moje pozvání do expedice přijal i Pavel Štěpán alias Stoupa.

Týden před odjezdem jsme dostali konečně od Ajty z Mirného rozpočet. 300 000 Kč za pronájem auta, člunu a elektrocentrály, přechodné ubytování než vyjedeme do tajgy a po návratu a průvodce s puškou. Půl roku nás vodila za nos. Okamžitě kontaktuji všechny známé z Ruska i Čech. Podařilo se nám vše zajistit, ale elektrocentrálu a člun musíme vézt od nás (80 kg nadváhy navíc).

V Moskvě se setkáváme s Alexandrem Gutěněvem, záhadologem, který se též o kotle zajímá. Saša se vyjadřuje dost nadějně o možnosti nálezů anomálií v tajze. Sám plánuje expedici s leteckým průzkumem z vrtulníku. To by bylo ovšem vysoko nad našimi finančními možnostmi.

Pošmourný den, konec května, letiště Mirnyj, díváme se na obrovskou hromadu věcí a „malý“ Land rover Slávy Pastuchova, usměvavého padesátníka s prošedivělými kudrnami a kulatým úsměvem: „No co, lidi děti dělají, co by se to nevešlo.“ Dokonce se vlezla i Ajta, třiatřicetiletá Jakutka s kobylí hlavou a objemným bříškem. Věci vykládáme u Slávy v garáži.


Tento článek byl poskytnut zástupcem HUMI outdoor. Autor článku, Jiří Zítka, touto cestou děkuje sponzorům za pomoc při realizaci expedice:
HUMI outdoor
Aeroflot
Nirvána s.r.o.
Agentuře Morávia
a dalším

Po dvoudenní přípravě a nákupu potravin, holínek a vodky, noční poradě nad mapami s místním ufologem Sergejem Makarovem, vytáhlým rozcuchaným blonďatým děckem s dědičnou chutí na vodku a touhou už nás v životě neopustit, odjíždíme náklaďákem a jedním osobákem do tajgy. Cíl cesty říčka Olgudach (jakutsky kotlová řeka) 250 km na sever směr Ajchal. Po malém incidentu u hráze Viljujského vodochraniliště (byli jsme zatčeni při focení hráze bez pasů a s podivným přízvukem) vykládáme obrovskou hromadu věcí z náklaďáku pod mostem přes Olgujdach. Sláva vzal naštěstí ještě jeden člun, který vlečeme za sebou, ale i tak jsme silně přeloženi. Proto nás ani nepřekvapilo, že jsme v první peřeji ztratili pytel brambor.

Je kolem půlnoci, vybíráme místo na první tábor. Tajga kolem nás je řídká a smutná. Stromy suché nebo ohořelé. Jen hromady sobích hoven dosvědčují, že tu život je. Stavíme tábor u dvou objemných ohořelých kmenů. Terén je hrbolatý a zarostlý hustými křovisky kočiček. Okolo bažinatá blata a voda. Na létání nic moc.

Slunce zapadá o půl jedné a vychází o půl šesté, přesto jsme ve spacáku vydrželi do deseti hodin. Kolem nás jen suchá ohořelá tajga. Mrtvá země, nad kterou krouží jestřábi a stráží nový život. Pod hnízdem rozervaná zem ukrývá mechy a lišejníky, ze kterých jako bílý a fialový klenot vykukují květy petrklíčů a koberce jahod. Nakonec to nebude tak špatné.


Je dost vody. Proud je rychlý a tak jsme někde propásli přítok potoka Onuk – Sione. První dobré místo i na létání je na soutoku s říčkou Argachstach. Na břehu první známky civilizace polorozpadlé těplušky, zemljanky. Útočiště lovců. Kolem i uvnitř nepředstavitelný bordel. Sekyry, pily, kastroly, kotlíky, oblečení, válenky, spacáky, rozpadlá kamna, vše něžně prosypáno rozbitými lahvemi, konzervami a obaly z potravin. Rozbalujeme tábor o půl km níž po proudu. Fouká silný vítr, ale je slunečno a relativně teplo 10°C.

Připravujeme a zkoušíme motor našeho létajícího stroje. Navečer se vítr nad zemí utišuje i když mraky nad námi spěchají stále stejnou rychlostí. Rozkládáme padák po vrcholcích keřů a připravujeme Pavlovi cestu pro start. Po kočičích hlavách drnů, po pás v keřích bříz se Pavel rozbíhá. Dívám se přes hledáček kamery a slyším jen rachot větví narážejících do rámu krosny. Skláním kameru, ale on letí. Při silném větru stoupá až do 1 km. Natáčí široké okolí. Je úžasná dohlednost. Proti větru letí 6 až 15 km za hod., po větru 100 km za hodinu. Sláva nadšeně vykřikuje „né vírník, tohle si koupím“. Po hodině, promrzlý ale šťastný, Pavel sedá. Převádíme údaje z jeho GPS (družicový navigační systém) do letecké mapy na Googlu a vyznačujeme polohu objektů k bližšímu prozkoumání.

Ač jsme měli souřadnice podivného kruhového útvaru, chodili jsme kolem něj a nemohli ho najít. Listy bříz a jehličky modřínů teprve rašily, přesto dohlednost v hustém porostu byla pár metrů. Teprve druhý den jsme ho našli. Do rána napadlo 10 cm sněhu a prudce se ochladilo. Podivný útvar bylo jezírko ve tvaru oka. Na kopci v prohlubni o průměru 200 m, obkroužené kanálem širokým 10 m a hlubokým 70 cm, byla bílá plocha s čočkou jezera uprostřed o průměru 12 m. Přes bělmo oka jsme se bořili pouze do 20 cm a v jezeru jsme naměřili hloubku 280 cm. Podivné, když uvážíme, že je tady půda věčně zamrzlá již od 60 cm. Bohužel k prozkoumání jezírka nám chybělo potápěčské vybavení.


Ani další tři zkoumané objekty nepřinesly žádné překvapení. Zato ryb a divokých kachen přibývá. Natrvalo se uhnízdily v našem jídelníčku. Jen nesmíme nechat vařit Slávu, ten má rád všechno polosyrové. I když jeho syrová nasolená štika byla skvělá. Potkali jsme lovce z Ajchalu a ti nám tvrdí, že vojáci na severu provedli několik podzemních jaderných výbuchů a proto se zvěř z horního toku Olgujdachu stáhla.

Řeka stoupla o 80 cm. Naše loď tajgou přímo letí. Počasí je opět slunečné, sníh na březích mizí a stromy zdařile pučí. Je výjimečně klidno, a tak Pavel zkouší startovat. Za bezvětří to je ještě těžší. Nakonec se mu start podařil a mohl prozkoumat široké okolí i další cestu před námi. Na soutoku Olgujdachu a Allachu objevil pravidelný kruh. Nacházíme ho poměrně snadno podle jeho záznamu z kamery. Precizně pravidelný kruh ve středu pokrytý ledem, po okraji hloubka 60 cm. Dno dokonale hladké. Nikomu se nechce nořit do ledové vody. Ivan marně hledá cestu pod zem do nitra kotle.


Pokračujeme dál na Savinovy Izby. Savinov ještě žije (105 let) a kotle údajně viděl na vlastní oči. V dešti přirážíme ke břehu u kapličky se čtyřmi hroby. Dva dětské jsou rozebrány a znesvěceny. Na chvíli přestalo pršet, a tak rychle stavíme tábor. Savinovovo království muselo být rozlehlé. Ještě nacházíme pozůstatky budov, stájí, ohrad a velkého hřbitova. Nedaleko odtud stála celá jakutská vesnice. V budovách i na hřbitově jsou čerstvě vykopané jámy, jakoby tu někdo něco hledal. Pavel odstartoval na obhlídku okolí. Spousta jezer, ale život žádný. O kus níž začínají peřeje, některé dost ostré.Opět se potkáváme s ruskými lovci na loďkách. Každý má jen pušku, náboje a sůl. Varují nás před peřejemi. Naše plavidlo se jim zdá příliš velké a přetížené. Jejich varování se nevyplnilo, ale splnilo se jiné z Čech. Jasnovidka „teta Jaruš“ nás varovala před problémy s Ivanem. Bude prý v ohrožení života. Ráno mě budí Danyho hlas, volá do Čech. Tátovi se udělalo špatně, zvrací a má ztrátu rovnováhy. Sláva volá vrtulník. Teplota kolem nuly a mrznoucí mrholení. Viditelnost téměř žádná. Těžko přiletí. Cena 200 000 Kč. Celý den se do něj pokoušíme vpravit utišující léky a živočišné uhlí. Marně. Vše vyzvrátí. Dehydruje. O půlnoci balíme tábor. Ivana ve spacáku a igelitovém pytli přivazujeme na příď a vyrážíme. Naštěstí na severu není v noci úplná tma, ale i tak se vyčnívající balvany z peřejí v šeru těžko rozeznávají. Nejtěžší a nejkrásnější úseky projíždíme v noci. Brbláme, že nemůžeme fotit. Jsme všichni ukrutně promrzlí, usínáme v sedě, ale pádlujeme. Odpoledne přirážíme ke břehu v opuštěném městečku Olgujdach. Tady nás čeká náklaďák. Přehazujeme věci a ujíždíme na Mirnyj. Večeříme v teple. Ivan se jakoby zázrakem uzdravuje. Přesto druhý den přebukováváme letenky a Ivan s Danem a Jirkou odlétají domů. Ještě ten den se Ivan dostal do péče svých lékařů.

Po několika dnech v Mirném opět vyrážíme do tajgy. Sláva nás odvezl do městečka Světlyj k řece Viljuj. Musíme si vyžádat specielní povolení k průjezdu hydroelektrárnou k řece. Tady nás čeká náš lodivod Voloďa. Kouří papyrosy, vyzařuje z něj pohoda a klid. Jeho „motorka“ je plechový člun s motorem vzadu. Ujížíme po proudu do vesnice Sjuldjukar, kde žije Savinov.

Pár domků na vysokém břehu nenaznačuje, že je to vesnice s 350 obyvateli. Většinou starší lidé a hejna mladých a malých dětí. Jsou prázdniny. Vesnice žije přípravou svátku jara Vesnach. Jakutský Nový rok. Naše průvodkyně Larisa nás ubytovala u rodičů. Velmi příjemní lidé, oba na penzi.


Nikolaj Profimovič Savinov bývalý aleňovod, průvodce po tajze a lovec lidí žije v malém domku o jedné místnosti. Starají se o něj jeho dcera Sofie Nikolajevna Ivanova a vnučka Natálie. V místnosti je příšeří. Nikolaj Profimovič leží skrčený na boku v posteli. Sofie mu pomáhá se posadit na židli. Je mi líto rušit klid starého muže. Jedním okem potaženým zákalem sleduje podlahu a druhým nás. Sofie mu na krk zavěšuje mohutný stříbrný řetěz posázený diamanty, který Nikolaj Profimovič dostal ke 100 narozeninám od prezidenta Putina. Nacpává si čibuk machorkou. Jediný zlozvyk, který mu zůstal. V 80 letech měl mrtvici, ochrnul na pravou polovinu těla. Díky příbuzným se z toho dostal. „Nikdy jsem žádný kotel neviděl“, tvrdí, „ale slyšel jsem o nich vyprávět. Jsou to legendy.“ Skoro hodinové interview se točí kolem života v tajze, zvycích a životosprávě. Mluví pouze jakutsky, Sofie překládá a Larisa ji kontroluje. Loučíme se. Tisknu tu starou ruku a nevím, co si mám myslet. Je to muž, který jistě prožil hodně utrpení i radosti. Ve válce nebyl, přesto považuje roky 1941 až 1947 za nejtěžší ve svém životě. Ženu pochoval před pár lety, bylo jí 95 let. Má spoustu vnuků od svých čtyřech dcer a jak jsem viděl při odchodu i energie, vyrazil si zadem ven na procházku.

Druhý den ve 12 hodin začal svátek jara. Zápasy, zpěvy, tance, přehlídka krojů Jakutů, Evenů a Koriaků, kumys a přehlídka hostů. Musíme vyfotit celou vesnici. Chudák Larisa jim pak z vypáleného CD nadělá fotky. Jako VIP hosté jsme pozváni na pozdní oběd s místní i cizí honorací. Bohatá tabule, proslovy a písně. I já jsem musel říci příspěvek a zazpívat. A tak se do jakutské tajgy nesly tóny písně Karla Kryla „Pod tmavočervenými jeřabinami…“

Geolog Viktor Bolanev v měsíčníku Viljujské hory 11/2004 popisuje naleziště útvarů z magnetitu: „Magnetit v divoké tajze jsem viděl poprvé u vrchních přítoků řeky Olgujdach, u říčky Argachstach (naše expedice ho objevila také, naleziště tvořilo kotel o průměru 200 m). Tentokrát se prodíráme tajgou u Viljujské přehrady. Uprostřed hustých modřínů jsem narazil na kolmou stěnu výšky okolo 1 m, celou z magnetitu. Stěna z venku vypadala jako kovová a po 30–40 metrech mizí v zemi. Bylo vidět, že obtáčí celou severní část hory. Teď si představte domorodého lovce či pastevce sobů, co si o tom mohl myslet.“

Naší expedici se díky roční době (neolistěná tajga) a leteckému průzkumu podařilo v relativně krátké době (20 dní) objevit několik lokalit vhodných k pozdějšímu důkladnému prozkoumání. Kotle ať už památka po dávných pozemských civilizacích, či pozůstatcích kosmické lodě, která tu kdysi přistála budou dál lákat milovníky záhad z celého světa.