Silnice a další radosti

Víte, kdo jsou nejmenší lidi na světě?
Silničáři, jak napadne deset centimetrů, už je není vidět.

Víte, kdo jsou nejmenší lidi na světě? Silničáři, jak napadne deset centimetrů, už je není vidět.

Přes výše uvedený a mnoho další vtipů, které o silničářích kolují to s našimi silnicemi není zas tak špatné. V létě 1999 jsme byli s kamarády na kolech v Pobaltí a naše silnice jsou docela dobré.

V bývalém Sovětském svazu se silnice stavěly rovné, jako když střelí. To se dělá tak, že se vezme jeden generál a postaví se na kopec. Generál vystřelí a na čáře, kterou letěla střela, se postaví silnice. Výsledkem těchto snah je, že nám v Kaliningradu dobří lidé řekli: „Pojedete padesát kilometrů rovně a pak odbočíte doleva“. Kdyby jen to, opravdu jsme jeli po krásné rovné silnici zmiňovanou dráhu a potom jsme odbočili doleva. Protože ruské silnice jsou rovné, je na nich každá sebemenší zatáčka vyznačena, Rusové totiž pravděpodobně ve svých autech používají autopiloty a značka zatáčky znamená pokyn k vypnutí autopilota.

Jak jsou dobré hlavní tahy, tak jsou mizerné silnice ve městech. Nejlepší kolo do Kaliningradu je pravděpodobně horské kolo s odpruženými vidlicemi. Když se totiž na ulici vytvoří díra, tak se opravuje tak, že se do ní nasypou cihly. Je to levné, než se cihly rozbijí, tak i účinné. Poté, co se ale kamarádovi povedlo spadnout s kolem do jedné z děr (asi 40 cm do hloubky), padla na adresu místních silničářů spousta jadrných českých nadávek.

Rusko jsme úspěšně minuli, další zaznamenáníhodné silnice jsou silnice v Estonsku. Při vjezdu do Estonska jsme zjistili, že nemáme mapu. To jsme napravili na první benzinové pumpě a začali ji podrobně studovat. Dozvěděli jsme se, že silnice se dělí na `žluté‘ a `červené‘. Protože na mapě byly červené silnice tenší než žluté, předpokládali jsme, že žluté silnice odpovídají našim silnicím I. a II.třídy, a červené že jsou naše okresky. Že jsme se spletli jsme pochopili až poté, co jsme sjeli na první červenou silnici, ta barva znamenala, že tam není asfalt, ale jenom prach.

Ale pozor, velice nerad bych byl nařčen z toho, že šířím klamavé informace, proto upozorňuji: žlutá barva neznamená to, že na silnici asfalt bude. V Estonsku se totiž silnice při opravách nezavírají, pouze se na začátek zapíchne značka „Oprava silnice“ s tabulkou 12km“. Když jsme to viděli poprvé, mysleli jsme, že někdo ukradl tečku mezi jedničkou a dvojkou. Když jsme po silnici, kde střídavě byl a nebyl asfalt jeli už pátý kilometr, došlo nám, že ta tečka tam opravdu nepatřila. Absolvovat dvanáct kilometrů po silnici, kde se jako povrch střídá asfalt, štěrk, kamínky, hlína a kdoví-co-ještě je zážitek jak na ruce, tak na kostrč.

Na druhé straně nás zase příjemně potěšilo, když jsme jeli podle mapy po červené silnici a najednou se před námi ukázala silnice, která měla na šířku 40 metrů. Když po třech kilometrech skončila, pochopili jsme, že šlo o tajné vojenské letiště a začali jsme přemýšlet, jestli nás pustí ven z Estonska. Nakonec ale vše dobře dopadlo a na hranicích byli rádi, že už se nás zbavili a tak vše proběhlo bez problémů.

Letos jedeme do Beneluxu, slyšel jsem, že předky inženýrů, kteří plánovali belgické silnice byly krajkářky a silnice podle toho vypadají. Tož se těším…

O osobním magnetismu

Už je to tak. Pokaždé, když vyrazím na nějakou akci, stane se nějaký průšvih, katastrofa či alespoň nepříjemná událost a většinou ne jen jedna…

Motto: Někteří lidé průsery přímo přitahují… (neznámý autor)

Už je to tak. Pokaždé, když vyrazím na nějakou akci, stane se nějaký průšvih, katastrofa či alespoň nepříjemná událost a většinou ne jen jedna…

Časem se tyto „veselé příhody z natáčení“ dávají k lepšímu při posezení s kamarády, kteří nás znají i s těmi, co nás ještě neznají. Například výše uvedenou větu z motta jsme zaznamenali při vaření na Mohelnickém dostavníku krátce po výbuchu vařiče (viz příběh o Krabovi), při vzpomínání na naše jiné slavné příhody.

Je možné, že opravdu patřím k lidem, kteří již pouhou svou existencí problémy a katastrofy všeho druhu přitahují. Domnívám se, že tuto vlastnost měla spousta vynálezců. Každý jistě ví, že I.Newton k formulování gravitační teorie dospěl až poté, co mu spadlo na hlavu jablko.

Je možné, že nikdo z osob se silným osobním magnetismem už nenapíše nic tak přitažlivého, jako je gravitační teorie, ale i přesto by nám lidstvo mělo být vděčno. Ne všichni mají dostatečně silnou náturu na to, aby snesli přízeň osudu a právě my si to za lidstvo „dokážeme slíznout“.

Na závěr jsem původně chtěl napsat nějakou z povedenějších příhod, ale jako na potvoru mne nic nenapadá. Možná, že i za to by mi lidstvo mohlo být vděčné.

Brašny na kolo

Každý, kdo používá kolo jako dopravní prostředek, určitě přišel na to, že je mnohem lepší vozit věci esteticky uložené v brašnách, než je táhnout na zádech v batohu. Protože ne všechny brašny jsou stejně kvalitní a vhodné, dovolil jsem si shrnout (nejen) svoje zkušenosti s brašnami do krátkého článku.

připravujeme update


Každý, kdo používá kolo jako dopravní prostředek, určitě přišel na to, že je mnohem lepší vozit věci esteticky uložené v brašnách, než je táhnout na zádech v batohu. Protože ne všechny brašny jsou stejně kvalitní a vhodné, dovolil jsem si shrnout (nejen) svoje zkušenosti s brašnami do krátkého článku.

Cyklobrašny na nosič mohou být buď vcelku (obě dvě sešité pásem či popruhy přes nosič), nebo mohou být od sebe obě poloviny oddělitelné. Jsou-li vcelku, dají se nosit přes rameno, což je například při nastupování do vlaku výhoda k nezaplacení – člověk má obě ruce volné. Na druhé straně zase brašny, které se dají rozdělit na dvě poloviny (levou a pravou) jsou lehčí a lépe se s nimi manipuluje. Pokud jezdíte na kole třeba do školy či do práce, nemusíte si brát s sebou obě dvě, ale stačí jen jedna. Záleží na každém, jaký typ si vybere.

Nejzranitelnějším místem na brašnách jsou nejspíše zipy. Když člověk brašny správně napěchuje, visí na nich velká část zátěže a zipy odchází do věčných lovišť. Existují i brašny bez zipů, balí se podobně jako batoh, problém je v tom, že jsou citelně dražší – kdo ale jezdí více, investice se mu vyplatí.

Dnes už se pravděpodobně člověk nesetká s brašnou, která by neměla alespoň papundeklové vyztužení vnitřní strany, ale co kdyby – doporučuji zkontrolovat. Užitečnou věcí jsou i kapsy zboku na brašnách, vejde se tam nářadí, které člověk používá často, instantní nápoje, vařič, krém na opalování, slovník, toaletní papír. Výhodou je, že člověk nemusí lézt dovnitř a přehrabovat se v brašnách. Dobrý pocit přidávají i odrazné fólie našité zezadu, cyklista se hned cítí lépe. K některým brašnám se dodává i třetí díl, který se přidělává seshora na nosič, znamená zvýšení použitelného místa asi o třetinu.

Jako první jsem si zakoupil nejlevnější třídílné brašny Author. Ani ne za dva měsíce (cca po prvních pětistech kilometrech) povolil spoj v místě, kde je přišitá výztuha ke stěně brašny. Brašny jsem reklamoval a poté jsem si zakoupil jiné. Authorácké třídílné brašny jsou levné (600Kč), mají kapsičku i na třetím dílu, ale sypou se. Ptal jsem se později kamarádů, u kterých jsem viděl tytéž brašny a sypaly se všem. Možná, že už to Authoři opravili, raději doporučuji najezdit s nimi co nejvíc a pokud to nesnesou, tak reklamovat. Jsou z příjemného materiálu, na omak jemnější než brašny od Junka, promokají stejně.


Moje druhé brašny byly brašny od Junka, takové ty tvarované s dírou na nohu a dvěma bočními kapsami na každé straně (cca 550Kč). Třetí díl se prodává zvlášť – buď malý batůžek (150Kč), nebo velký čtverec (220Kč). Jediná jejich nectnost je, že nesnáší přetěžování. Po dvouapůl letech provozu (5000km s brašnami) se rozsypaly všechny zipy. Promokají, ale pokud se člověk naučí balit všechno do igelitu, tak je v pohodě. S třetím dílem jsou správně veliké pro dvoutýdenní akci mimo civilizaci. Rozumný poměr mezi výkonem a cenou. (A abych nezapoměl, tak mají tendenci se ztrácet – už je doma týden hledám a nemůžu si vzpomenout, kam jsem je dal.)

Kamarád (Adam) si pořídil baťohoidní brašny od Junka a nemůže si je vynachválit (cca 1000Kč). Nemají totiž žádné zipy, které by se mohly sypat. Problém je, že nemají ani kapsy, které by byly zvenku přístupné, pouze uvnitř je každá členěna na dvě části. Jsou už dostatečně veliké i bez třetího dílu (cca 250Kč). Nejsou tvarované, kolo má potom dost široký průjezdný profil.

Pěknou vymyšleností je brašna na řidítka – je-li dobře postavená, je přístupná i za jízdy, většinou se dá už i hodit přes rameno a vypadá jako taška. S brašničkou na řidítka jsem projel Pobaltí a Maďarsko (něco přes 2000km) a nemůžu si ji vynachválit. Mám sice jednu z nejmenších (malou od Junka), ale vejde se mi tam dost věcí – rekord mám, když jsem tam dal věci do školy – sešit A5, psací potřeby a převlečení na horolezeckou stěnu. Ceny se pohybují od 400Kč až k 900Kč, opět podle velikosti a způsobu upevnění.

Mohu-li posoudit známé značky, tak moje malá brašna Junk (formát A5, hloubka asi 20 cm) je za její cenu docela dobrá. Co by se jí dalo vytknout je nešikovně umístěný hlavní zip – je-li taštička plná, tak se strašně špatně otevírá. Další nectností je poněkud nebezpečné uchycení, pokud člověk jede bez brašny, tak zepředu z kola čouhají dva pevné dráty délky asi 20cm, což není estetické, a nepřipadá mi to ani bezpečné. Dodává se s ní pouzdro na mapy, do kterého se vejde osm Tatranek, nebo jedna mapa. Vepředu má kapsu, do které se dá dát blikačka, lepení a spousta dalších věcí. Za cenu něco málo přes 400Kč brašnu nepovažuji za špatnou koupi. Zatím mi nepromokla.

Druhou brašnou, kterou používá kamarád je větší bratr od Junka, podle údajů z obchodu se dovnitř vejde osm lahví piva. Také má pouzdro na mapy a kapsičku. Zapíná se podobně batohům, na šňůrku a přezky, uchycení má udělané bezpečněji než předchozí typ. Bohužel, její cena je okolo 900Kč.


Brašničky do rámu asi taky nejsou špatné – moc toho o nich napsat ale nemohu, protože jsem s brašničkou najel jenom 200 km a to na závodech. Tam se mi hodilo, že je malinkatá a přitom se mi dovnitř vešla tatranka a mobilní telefon. Za jízdy jsou poněkud hůře přístupné, ale jsou malé a lehké. Nejlevnější jsem viděl okolo 100Kč, cena rostla až ke 300Kč (podle velikosti). Nemám s nimi zkušenosti, nemohu posoudit. Přesto si myslím, že mnohem lepší investicí (z hlediska cena/výkon) je brašna na řidítka.

Na závěr bych chtěl upozornit, že všechny zkoumané modely brašen (i ceny) pocházejí z léta 1999, kdy jsme brašny pořádně zajížděli (cca 2000km). Výrobci od té doby mohli lecos změnit. Existuje i spousta modelů brašen, které jsme nezkoumali, protože je prostě nemáme (a nemáme na ně peníze).

Začalo jaro???

Ahoj lidi!

Mám takový pocit, že o víkendu začalo jaro. O víkendu u nás bylo docela teplo, navíc přes sobotu ještě pršelo – prostě ideální čas zalézt domů a pracovat. Silnice a chodníky připomínají kluziště, nebo malé potoky…

V neděli odpoledne jsem šel kolem řeky a co nevidím – spoustu vody. Teď mám dilema, jestli sedět u počítače a pracovat na úpravách serveru, nebo si konečně sjet Tichou Orlici bez drhnutí o dno a přenášení skorovyschlých úseků.

No nic, tento týden snad už dokončím úpravu stránek a skriptů. Mělo by to přinést hlavně zlepšení orientace. Také budete mít možnost přidávání krátkých zpráv na naše stránky. Už se na to docela těším.

Lidová moudra

I přes svou, na první pohled zřejmou, chatrnou fyzickou kondici jsem se rozhodl, že příjmu pozvání a pojedu na víkend na běhací lyže do Jizerských hor. Říkal jsem si, že něco vydržím a ten plánovaný celodenní horský výlet mě nemůže a nesmí vyvést z míry (a ani z petra, filipa, jardy, nebo kohokoli jiného). Že už jsem zažil něco akcí, které se tvářily drsně a slibovaly fyzické zruinování všech účastníků a nic z toho nebylo (teda jednou vlastně jo). Jestli teď někdo čeká, že napíšu jak jsem se trápil a plival krev, nikomu a ničemu nestačil, že jsem se ztratil v husté mlze, nebo že jsem sice dojel, ale někomu na mohutných zádech, nebo to bylo všechno, co jsem ten den (a následující měsíc) zvládl, toho zklamu, protože nic takového se nestalo…

I přes svou na první pohled zřejmou chatrnou fyzickou kondici jsem se rozhodl, že příjmu pozvání a pojedu na víkend na běhací lyže do Jizerských hor. Říkal jsem si, že něco vydržím a ten plánovaný celodenní horský výlet mě nemůže a nesmí vyvést z míry (a ani z petra, filipa, jardy, nebo kohokoli jiného). Že už jsem zažil něco akcí, které se tvářily drsně a slibovaly fyzické zruinování všech účastníků a nic z toho nebylo (teda jednou vlastně jo). Jestli teď někdo čeká, že napíšu jak jsem se trápil a plival krev, nikomu a ničemu nestačil, že jsem se ztratil v husté mlze, nebo že jsem sice dojel, ale někomu na mohutných zádech, nebo to bylo všechno, co jsem ten den (a následující měsíc) zvládl, toho zklamu, protože nic takového se nestalo. Pravda, trochu jsem to čekal. Stalo se však něco (naštěstí až v závěrečných kilometrech), co mě přinutilo skřípat zubama a vehnalo mi slzy bezmoci do očí (tak, jak by to fyzická námaha nedokázala). Nikdy mě nenapadlo, že široce uznávaná moudrost (se skutečně univerzálním používáním) „kdo maže, ten jede“ není vždycky úplně pravdivá. Nenamazat jsem si z respektu právě před touto moudrostí nedovolil. Namazal jsem a jel, jel, jel, jel a najednou nejel. Najednou jako kdyby mi někdo v nestřežené chvíli (po pádu by to asi šlo, to se sbírám dlouho) na skluznice nalepil tulení pásy, ale proti srsti. A tak jsem už jen šel, až do konce výletu. Ta moudrost by se asi měla upřesnit, aby si zalyžovali i ti v lidová moudra úplně důvěřiví jako jsem já.

Do Země čistých 6

Ještě před padesáti lety tudy hnali pastevci na istanbulský trh stáda ovcí, dnes nám díky kvalitní síti silnic maloasijská Anatolie ubíhá rychle před očima. Ztrácí se mořský záliv brzy i pruh lesů a luk a v suchém vnitrozemí se vzápětí o slovo hlásí nedohledné kamenité stepi. Při pohledu na téměř holou a vyprahlou oblast by na člověka padla deprese. Do Teheránu máme skoro stejně daleko jako z Prahy na Gibraltar – ale Orientálci nás jako obvykle berou za své. Dvacet cestujících v autobusu patří většinou k různým národům Íránu – někteří nám s potěšením nabízejí ochutnat svá bohatě kořeněná jídla – a příjemný stařík z Uzbekistánu se nám stává zvlášť ochotným průvodcem. „Pasmatritě, éto Fírat, Eufrat!“ volá na druhý den ráno a my ještě ospalýma očima mžouráme na neklidné vody horské říčky, u jejíž břehů o něco níže se před tisíciletími rodila civilizace.

Ještě před padesáti lety tudy hnali pastevci na istanbulský trh stáda ovcí, dnes nám díky kvalitní síti silnic maloasijská Anatolie ubíhá rychle před očima. Ztrácí se mořský záliv brzy i pruh lesů a luk a v suchém vnitrozemí se vzápětí o slovo hlásí nedohledné kamenité stepi. Při pohledu na téměř holou a vyprahlou oblast by na člověka padla deprese. Do Teheránu máme skoro stejně daleko jako z Prahy na Gibraltar – ale Orientálci nás jako obvykle berou za své. Dvacet cestujících v autobusu patří většinou k různým národům Íránu – někteří nám s potěšením nabízejí ochutnat svá bohatě kořeněná jídla – a příjemný stařík z Uzbekistánu se nám stává zvlášť ochotným průvodcem. „Pasmatritě, éto Fírat, Eufrat!“ volá na druhý den ráno a my ještě ospalýma očima mžouráme na neklidné vody horské říčky, u jejíž břehů o něco níže se před tisíciletími rodila civilizace.

Rozeklané skalnaté vrchy patří ke Kurdistánu stejně neodmyslitelně jako vojenské kontroly, které nás zastavují čím dál častěji. Kurdské vesničky z hlíny a kamení jsou rozsety všude kolem, ale muže v nich neuvidíme – třímají zbraně v horách kolem v houževnatém odporu proti turecké moci. Vyhýbáme se tankům, sem tam zpozorujeme i obrněný transportér. Fotografovat se nevyplácí, a tak při prohlídkách třídíme prospekty ještě z Istanbulu. Když jsem nalistoval obrázek byzantské mozaiky Svaté rodiny, jedna ze zahalených žen ho náhle s upřímnou islámskou zbožností vroucně políbila. „Ísa, Mirjam,“ šeptala s posvátnou bázní a hned svému malému potomkovi začala vypravovat. Bude o hlavních postavách křesťanství vědět víc než leckterý jeho evropský vrstevník.

Jako další připomínka biblických časů se na náhorní plošině brzy začíná rýsovat majestátný Ararat. Se svým ledovcovým čepcem na nás vyhaslý vulkán shlíží z výšky nesrovnatelné s kteroukoliv horou Evropy a svým chladem dýchá na vše kolem. Škoda, že nemůžeme vidět arménský Jerevan skrytý za ním, stejně tak se vyhneme i blízké enklávě Ázerbajdžánu. Jen několik okamžiků nás ale dělí od dlouho očekávané hranice s Íránem, kde bychom se podle našich představ měli setkat s jedním z nejfanatičtějších režimů světa. Jde z toho hrůza, ale Uzbek zatím nad našimi obavami nechápavě kroutí hlavou. Brzdíme.

Přísná velká tvář ajatolláha Chomejního shlíží zachmuřeně v tmavém lidmi přeplněném průchodu na protější stěnu, kde se pro změnu zase mračí turecký Atatürk. Tady na nejvýchodnější výspě NATO jsme svědky mlčenlivého dialogu obou tvrdých mužů, z nichž každý propůjčil své charisma boji za odlišné ideály: první za islámský stát, druhý za jeho potlačení. Jeden se postavil do čela toho, co druhý usiloval zničit.

Dojem z temných místností a špatně osvětlených hal umocňuje zástup žen, nyní už bez vyjímky skrytých pod černými závoji čádoru. Vyhýbáme se celým rodinám ležícím na kobercích nebo špinavé zemi a po formalitách se řadíme do jedné z dlouhých nehýbajících se front. Ubíhají hodiny. Kontrola je důkladná, ale korektní, přesně podle předpisů, a tak ani malý tuhý líh a sušené polévky na dně batohu neunikají pozornosti. „What is it? Dugs? To určitě, vézt sem alkohol a drogy je asi stejně dobrý nápad jako přibalit si na čtení Satanské verše. Petrovi dochází, jak odvážně tu musí působit jeho igelitová reklamní taška s dámou ve večerní toaletě, ale už je pozdě. Další celník zase nalistoval v jednom z mých průvodců fotografii dívky z tureckého nočního klubu a dlouho si ji prohlížel i se záběry z pánských lázní. Sorry víme dobře, že v Iránu považujete za pohoršující chodit i jen v tričku a kraťasech.

Neschopnost západních turistů přizpůsobit se zdejším zvyklostem vedla k drastickému omezení turistického ruchu, tak nadějně rozběhnutého po skončení války s Irákem a po Chomejního smrti v roce 1989. I naše opomenutí mohlo znamenat vyhazov a konec expedice. Naštěstí ale bylo oběma evropským hříšníkům odpuštěno a cesta do tajuplné země byla i pro ně volná.

Do Země čistých 5

Omámen silnými vůněmi bazaru s kořením jsem spíš jen náhodou stiskl za kliku nejbližších dveří. Hluk uliček starého města byl náhle tentam a pod kopulí jedné maličké mešity kam jsem mimoděk pronikl, mlčky seděli v kruhu muži v dlouhých pláštích. Dodatečně jsem se zul a z pohodlného tureckého sedu na starých kobercích pak poslouchal úžasný vokální „koncert“ staré mystické hudby. Bylo zřejmé, že se jedná o modlitební shromáždění jednoho ze súfijských řádů.

Omámen silnými vůněmi bazaru s kořením jsem spíš jen náhodou stiskl za kliku nejbližších dveří. Hluk uliček starého města byl náhle tentam a pod kopulí jedné maličké mešity kam jsem mimoděk pronikl, mlčky seděli v kruhu muži v dlouhých pláštích. Dodatečně jsem se zul a z pohodlného tureckého sedu na starých kobercích pak poslouchal úžasný vokální „koncert“ staré mystické hudby. Bylo zřejmé, že se jedná o modlitební shromáždění jednoho ze súfijských řádů.

Gigantické interiéry obřích mešit se svými mramorovými oltáři vykládanými perletí jsou na Bosporu přirozeným magnetem turistického zájmu, ale o současnosti Turecka mi víc řeklo toto malé, donedávna tvrdě zakazované řeholní společenství. Tato země, která v l.polovině našeho století prošla obdobím nekompromisního boje za laický stát (se zákazem oficiální výuky islámu a jeho zrušením jako státního náboženství), se dnes pomalu, ale vytrvale islamizuje. V čele svobodně zvolené vlády stojí od minulého roku muž, odsouzený po puči r.1980 za pokus o zavedení islámského režimu.

Pozorný turista si změny všimne i na ulicích: ještě před třemi lety – od té doby se mimochodem počet obyvatel Istanbulu zvýšil pravděpodobně o víc než půldruhého milionu – jsme v jeho ulicích zaznamenali jedinou skupinku zahalených žen, turistek z Iránu. Čím dál víc jich však skrývá své vlasy a odvrací oči při pokusu o rozhovor. Neustále přibývá nejen mešit, ale bohužel i projevů nesnášenlivosti a extremismu. V trestním zákoníku se objevil paragraf o trestu za urážku islámu nebo Proroka, stoupající počet obyvatel se vyslovuje pro zavedení šaríy islámského práva. V očích Evropana jsou to všechno kroky zpět, ale zdejší úhel pohledu je přece jen trochu odlišný.

Bludištěm uliček naštěstí neproniká jen aroma orientálního koření. Všude najdete množství stánků s výborným kebapem, tedy jemně nařezanými kusy skopového upečeného na rožni, občas vámi praští vůně kukuřice vanoucí z roštů podél ulic, leckde vám ochotně nabídnou silně oslazený tmavý čaj. Bez obav se nechte pozvat nebo si svou restauraci vyhledejte sami; obsluha je trysková, jídlo skvělé, ceny nízké a personál se nikdy nezapomene usmívat. Nám k tomu ještě nad hlavami kopala v televizi za marného povzbuzování všech přítomných turecká liga.

„Břídilové“, oklepal se nad výkonem obou mužstev kolega slávista. Sport se zde ovšem provozoval už dávno v době, kdy naši slovanští předkové nerozvážně bloumali mezi Vislou a Dněprem – alespoň na 400 m dlouhém Hipodromu vedle naší restaurace závodili vozatajové před zraky 100.000 diváků už od 3.století. Za 300 let tu pak bylo obklíčeno a zmasakrováno 30.000 císařových odpůrců, a přestože tu krev tekla proudem naposledy v minulém století, spěcháme raději nočními uličkami do bezpečí hotelu.

Hotel Orient přímo pod modrou mešitou v centru města je za své 4 dolary vděčným nocležištěm mladých nemajetných turistů z celého světa. Není tedy divu, že jediné volné místo je k dispozici na rovné střeše, což je ovšem přesně podle našich představ. Našli jsme tu skvělý výhled na noční město a na lodě brázdící vody průlivu, ale především bezvadnou partu studentů z Jižní Afriky, Austrálie, a šikmookého kolegu z Hongkongu, který se už ale domů nevrací. Společně obdivujeme do noci modře zářící Sultan Ahmedovu mešitu, do které bychom se vešli všichni od Hutvaldu až po Rybník.

V její blízkosti jsme na druhý den ráno poprvé na cestě zaslechli češtinu, ale kluci měli bohužel namířeno do Egypta. Tuto atraktivní a při tom velice lacinou cestu kolem Mrtvého moře a skalních měst jordánské Petry (známých ze série filmů Indiana Jonese) jsme zamýšleli absolvovat původně, ale po vlně útoků Džihádu u Nilu jsme si nechali zajít chuť. Pout do Mekky pro nás nemuslimy je vyloučená, a tak se fundamentalistům vyhneme na východě.

Na předním skle našeho luxusního autobusu se blýská nápis „naše kroky řídí Alláh“. Samozřejmě nás tedy veze do Íránu.

Krakonoš a …

Jistě si sami pohotově doplníte, kdo že tam patří. Děj tohoto zdařilého
filmu se odehrává u nás v Krkonoších. Tady se totiž ski, jak se lyže dříve
nazývaly, velice rychle uchytily a lidé si je oblíbili. Zásluhu na tom má
především náš tehdejší zámecký pán – hrabě Jan Harrach. Přivezl „ski“ ze
Skandinávie a zkusil jimi vybavit zdejší lesníky. To bylo pádů a modřin…

Jistě si sami pohotově doplníte, kdo že tam patří. Děj tohoto zdařilého filmu se odehrává u nás v Krkonoších. Tady se totiž ski, jak se lyže dříve nazývaly, velice rychle uchytily a lidé si je oblíbili. Zásluhu na tom má především náš tehdejší zámecký pán – hrabě Jan Harrach. Přivezl „ski“ ze Skandinávie a zkusil jimi vybavit zdejší lesníky. To bylo pádů a modřin. A vidíte nenechali jsme se odradit, lyže se uchytily a dnes na nich umí takřka každý a mnoho našich úspěšných lyžařů minulosti a dneška pochází z Jilemnice a okolí.

Až někdy zavítáte do Krkonoš, přijďte k nám do Jilemnice „pobejt“, jak se „kérkonošsky poudá“. Máme totiž u nás něco, co jinde hned tak nemají – Muzeum lyžování. To budete panečku koukat, na čem všem se dřív sjížděly meze a jezdily závody. Expozice je přístupná po celý rok a je umístěna v jilemnickém zámku. Samozřejmě si můžete prohlednou i ostatní expozice, které v muzeu jsou. Takový mechanický betlém Jáchyma Metelky je taky unikát. Muzeum je otevřeno od úterý do neděle vždy od 8,00-12,00 a od13,00-16,00. Je toho zkrátka docela dost k vidění.

Sportovní a kulturní možnosti v Jilemnici

Sport

upravené běžecké tratě (večerní lyžování možné za umělého osvětlení na místním stadionu) – sjezdovka (noční lyžování, vhodná spíše pro začátečníky a děti) – plavecký bazén se saunou (otevřeno je každý den, většinou do 22,00 hod.) – Kuželna (na Sokolovnou) – Sokolovna a tělocvičny na ZŠ (po dohodě je možno si je pronajmout) – minigolf – tenisové a volejbalové kurty – koupaliště – cykloturistika – atletický stadion

Kultura

  • Městské kulturní středisko (kino, divadlo)
  • Hudební klub ZIPP (každý víkend diskotéky)
  • Krkonošské muzeum v zámku (muzeum lyžování, expozice aj.)

Možnosti ubytování a stravování

  • Hotel Cedron
  • Hotel Česká bouda
  • Hotel ABX
  • Penzion Labuť
  • Penzion Na Kováně
  • Penzion v Jilmu
  • Sokolovna (vhodné pro méně nároční turisty, skauty apod., cena za lůžko 80,- Kč., více zde

Každý návštěvník Jilemnice může využít k občerstvení některou z malých hospůdek či restaurací. Přímo v centru města na náměstí je jich hned několik.

Polským pohraničím na lyžích

Na tento výlet si budete muset vzít pas, vede totiž po území Polska. Ve Východočeském kraji je
dost přechodů do Polska pro pěší, lyžaře a cyklisty, kterými se můžeme dostat do sousední země, kde
se však nachází mnoho krásných turistických partií. Vhodná doba pro návštěvu polského pomezí je
například v zimě. Jsou zde nádherné lyžařské terény a to jak na našem území u Náchoda, tak v Polsku.

Na tento výlet si budete muset vzít pas, vede totiž po území Polska. Ve Východočeském kraji je dost přechodů do Polska pro pěší, lyžaře a cyklisty, kterými se můžeme dostat do sousední země, kde se však nachází mnoho krásných turistických partií. Vhodná doba pro návštěvu polského pomezí je například v zimě. Jsou zde nádherné lyžařské terény a to jak na našem území u Náchoda, tak v Polsku.

Výlet je pro svou délku trochu náročnější a proto je vhodný spíše pro ty zdatnější turisty. Ty nejzdatnější se mohou podívat například i na Hejšovinu, kam je však výstup v zimě trochu nebezpečný.

Tento výlet začíná na nádraží v Polici nad Metují, kde přestoupíme na autobus, který nás doveze až do Machovské Lhoty. Ti nejzdatnější si mohou dojít i tento úsek pěšky, ale celkem to je skoro 10 kilometrů. V Machovské Lhotě můžeme vidět bývalou tzv. Kubičkovu evangelickou faru (dům čp.54 s patrovou komorou na sloupech). Nachází se zde také známý hostinec „U Lindmanů“. Samotný výlet vlastně začíná až zde, kde po vystoupení z autobusu půjdeme po modré turistické značce až na hraniční přechod, kde se dostaneme do Polska.

Za hranicemi, kde se dříve nacházela polská vesnice, se dáme cestou doleva po zelené turistické značce do velkého kopce, kde je skoro lepší lyže sundat a kousek nést. Po této značce se dostaneme do vesničky Pasterka. Cestou půjdeme kolem Pasterske Góry, vrcholem se skupinkou malebných skal. Do jeho úbočí se zařezává skalní soutěska Pieklo. Tato vesnice byla založena v 13.-14. stol. českými kolonisty. Na kraji vesnice se nachází centrum PTTK – turistická chata. Nachází se zde také barokní kostel sv. Jana Křtitele z roku 1786 s barokním oltářem, kazatelnou a varhanami.

Odtud se můžeme dát dál po žluté turistické značce, která vede do sedla pod Hejšovinou a odtud po modré turistické značce až na chatu na Hejšovině (Polsky nazývané Szczeliniec). Cesta sem je opět náročná a dokonce na stromě je jakýsi polský nápis, nejspíše zakazující vstup na Hejšovinu v zimním období (ovšem kdo tomu má rozumět, že?). Samozřejmě nahoru se po skalách těžko vyšplháme s lyžemi na nohou a je lepší je zde sundat. Odměnou za výstup nám však bude krásný výhled z vyhlídky u zdejší polské chaty, a poté také vyhlídkový okruh skalním městem, které naskýtá pohledy na krásné skalní útvary.

Malý altán na vyhlídkové plošině naproti chatě na Hejšovině Hejšovina je se svým nejvyšším vrchem (919 m.n.m), nejatraktivnější částí Stolových hor. Je tvořena skalní plošinou 600×300 metrů. Skoro ze všech stran je ohraničena až 60-ti metrovou skalní stěnou. Na západě vystupuje též Malá Hejšovina. Na samotnou Hejšovinu vede 665 schodů, které ústí u chaty PTTK, vybudované jako turistickou atrakci již roku 1846 (od roku 1815 zde stál altán). Hejšovinu navštívili dokonce i pruský král Bedřich Vilém II. nebo J.W.Goethe, který zde má i pamětní desku. Podle popisu v mapě se zde platí vstupné a samotný okruh je přístupný po značené trase. Ovšem v zimě se určitě nic neplatí, dokonce když jsem navštívil tento vrchol na konci roku 1999 byla tato chata opuštěná a část dokonce otevřená a vyrabovaná (mimochodem dalo by se zde spát, zbylo zde vevnitř i několik postelí).

Z Hejšoviny sejdeme prudkým a namáhavým sestupem až do Karlowa. Samozřejmě ti méně zdatní lyžaři mohou Hejšovinu objet z Pasterky po zelené turistické značce, ovšem ochudí se o krásný zážitek. Karlow je turistickým centrem Stolových hor. Byl založen v roce 1730. Z Karlowa se dáme po červené turistické značce, která jde nejdříve trochu do kopce, ale potom mírně klesá až na zadní konec Blednych Skal.

Bledne skaly (česky Bludné) si nic nezadají se svým jménem. Je to přírodní rezervace, která chrání nádherné skalní město, ukrývající labyrint rozsedlin o hloubce 6-8 metrů mezi mohutnými skalními bloky. Tyto bloky tvoří téměř pravidelnou síť částečně klenutých průchodů. Toto skalní město je dost odlišné od těch, které známe z naší strany hranic. Nedoporučuji však jeho návštěvu těm obéznějším, kteří by radši měli skalní město obejít po zelené turistické značce, protože jinak by zde mohli ostatním zatarasit cestu, možná že navždy, neboť některé průřezy jsou zde opravdu uzoulinké.

Z Blednych skal se můžeme vrátit po zelené zpět k přechodu v Machovské Lhotě a odtud po červené do Hronova na zastávku. Tento tip však vede z parkoviště u vstupu do skal po zelené příkrým svahem do osady Bukowina Klodzka, původně česká osada, odkud je pěkný výhled na Čechy (stojí zde i jakýsi vyhlídkový altán). Pokud nechcete jít z prudkého kopce radši pěšky, doporučuji objet na lyžích prudké klesání po silnici, která je v zimě zasněžená. Po zelené budeme pokračovat dále až do Pstražne (založena opět českými osadníky ve 14. nebo 15. století) a odtud dále z kopce, až narazíme na silnici, podél které zelená vede. Jedno z prvních stavení (čp.172) po pravé straně cesty v sobě ukrývá nádherný pohyblivý betlém, usazený v krásné místnosti s krásnou výzdobou (hlavně v době vánoc) a dřevěnými varhany. Tento betlém vyrobil kdysi předek dnešních obyvatelů, který byl Čech. Pokud si zde řeknete, místní vás jistě pustí na tento betlém podívat. Vstupné je dobrovolné.

Chalupa skrývající skvost - pohyblivý betlém Nyní ještě projdeme krajem Czermne, původně českou vsí s novodobě upraveným kostelem sv. Bartoloměje s proslulou kostnicí z roku 1776. U kostela se nachází také zděná zvonice z roku 1603 se bedněným patrem. Při cestě je též mnoho kapliček. Pokud jste z blízkého okolí hranic, můžete použít hraniční přechod pro malý pohraniční styk v Čermné, odkud je to jen kousek do Poříčí. Ostatní musí jít přes Kudowu Zdroj vesničku Slone až na přechod v Bělovsi. Doporučuji zde jít právě přes vesničku Slone, abychom se vyhnuli rušné silnici, která vede přímo na přechod. Pokud bude dost sněhu, můžeme to vzít mimo všechny cesty rovnou přes pole a louky.

Kudowa Zdroj je lázeňské město s minerálními prameny (9 zřídel). Léčí se zde nemoci krevního oběhu, látkové výměny a neurózy. Již v 15. stol. tu byla česká vesnice. Z dalších pamětihodností je zde také evangelický kostel Ježíše Krista z roku 1798, dřevěná zvonice z poloviny 19. stol. V centru je mnoho krásných lázeňských domů.

Tato trasa je dlouhá celkem asi 30 kilometrů, ovšem to se může dosti zkrátit, pokud nenavštívíme Hejšovinu, ale i prodloužit, když pár prudkých srázů raději objedeme. Přesto si myslím, že trasa není až tak náročná, na to, kolik krásných míst můžeme navštívit. Náročnější je opravdu jen pár výstupů do skal, o kterých jsem se již zmiňoval (např. výstup na Hejšovinu).

Je zajímavé srovnat české a polské pomezí. Nevím, zda to je opravdu jen můj pocit, ale připadá mi, že si to nemyslím jen já. Domy v polských vesnicích se mi zdály daleko zanedbanější než u nás. Pouze v okolí Kudowy Zdroje jsou vidět upravené domy, mimo pár světlých vyjímek. Jinak návštěvu Hejšoviny a Bledných skal opravdu doporučuji, neboť obojí jsou nádherné skály. Určitě však stojí za shlédnutí i v letních měsících, kdy nejsou přikryté sněhem, ovšem to už asi bude něco stát návštěva vyhlídkových okruhů.

Přeji krásné počasí a hodně sněhu, abyste si mohli vychutnat krásu přírody.

Odsouzen za neznalost

Jsem obyčejný člověk, žádný hrdina a nedělá mi problémy mluvit o svém strachu.
Jsem obyčejný člověk, chodím na záchod a občas tam mám existenční problémy.
Po dlouhých hodinách ve vlaku projíždíme předměstím cílové Sofie…

Jsem obyčejný člověk, žádný hrdina a nedělá mi problémy mluvit o svém strachu. Jsem obyčejný člověk, chodím na záchod a občas tam mám existenční problémy. Po dlouhých hodinách ve vlaku projíždíme předměstím cílové Sofie.

„Jdu se ještě vychcat“, říkám Tomášovi a opouštím kupé. Vědět v jaké situaci se za několik krátkých minut ocitnu, nejen že bych mluvil slušnějc, ale podal bych mu ruku a možná ho i objal.

Záchod (místnost) nacházím prázdnou, záchod (malé kruhové plátno pro film s železniční tématikou) bohužel nikoliv. Nejsem žádná citlivka a otočením kliky ve tvaru koule zamykám okolní svět a ulevuji tělu. Jsem relativně mladý, problémy mám pouze se stabilitou. Vlak se probíjí bludištěm výhybek předznamenávajících velké nádraží.

„Musíš jít, už jste skoro na místě“, popoháním sám sebe a otevírám. Otočím klikou a táhnu za ni. Nic. Operaci opakuji. Pohyb klikou stejný, jenom měním proslov. Něco o Sezamu a o tom, že jsem asi někde úplně jinde. Zase nic. Navzdory mé duševní přípravě nepropadat panice v situacích ohrožení života, cítím, že můj život je vážně ohrožen a propadám panice. Čím déle lomcuji dveřmi, tím méně něžnosti se ode mě dočkávají. Vagón se roztančil do nevídaného tanga přes dilatační spáry a odchylky v měření bulharských drážních inženýrů. Celou situaci zhoršuje neprůhlednost bílého okna, které odřezává poslední kontakt se světem. Kde asi sem? Co asi Tom udělá? Všimne si, že někdo chybí? SEŽERE MOJE BON PARI? „Néééééééééééé!!!!!“, propadám v hysterický křik. Řešení, musí být nějaké řešení. Okno je ještě bytelnější, ano musím dveřmi. V tom přichází strážný anděl. Smradlavé vězení, mířící do neznáma a ještě dál sice neotevře, ale napoví, že v kapse mám nůž. Zámek není zdoben jakýmikoliv šroubky a tak zbývá použít nůž jako páčidlo. Páčím u kliky, páčím nahoře, páčím dole. Celá má snaha nezůstane bez efektu. Pořezávám si ruce. Základ je vyzrát nad tančící místností, pořádně se zapřít a páčit do doby než vysílením upustím nůž, pádem na zem proříznu těžký vzduch mé cely a v nehygienickém prostředí s krvavýma rukama důstojně opustím krutý svět. Opírám pravé chodidlo ve výši ramen o zrcadlo, levou nohu na jednom z mála čistších míst asi metr od dveří, levá ruka držící pravou kličku okna zajišťuje stabilitu a pravá ruka, držící nůž, ničící imitaci dřeva v okolí kliky, zachraňuje život zoufalého člověka. Všimnu si, že mé končetiny vyplňují místnost na neuvěřitelných místech, v neuvěřitelném rozpětí. Být sochař, nazval bych svou autosochu „Pavouk v krabičce od sirek“. Poloha svůj účel splňuje a dosahuji stabilní stability. Páčím, škrábu, bodám, ničím. Stále nic. Situace se stává kritickou. Umřu v pekle Depo kolejových vozidel Sofie. Síly ubývají, víra se ztrácí, napadá mě, jestli to bílé okno není nakonec ono pověstné světlo na konci dlouhého, tmavého tunelu. Jsem na sebe přísný. „Takhle chceš skončit, srabe? Dělej něco, zemři jako hrdina!“ V minutce soustředění žádám poslední zbytky duševních i fyzických sil o pomoc. Začínám poslední souboj s monstrem na dvou pantech. Nůž se nekompromisně zařezává pod železná futra, levá ruka potem orosí naleštěný chrom kliky a drtícím stiskem ničící křeče s ní srůstá v jeden objekt. Mozek vyšle povel k poslednímu útoku. Praskot dřeva a nelidské vzdechy přehlušují nárazy kol o koleje. Jako věčnost zdá se 10 sekund odsouzenci. Déle nemůže vydržet. Do poslední vteřiny nasazuje svaly o kterých do té doby neměl ani ponětí a vypětím všeho krčního, mimického a očního svalstva neuvěřitelnou grimasu, které se ještě těsně před prudkým nárazem otevírajících se dveří stihnul krátkým, náhodným pohledem do zrcadla k smrti vyděsit.

Radost z otevřených dveří a křeč v očích na chvíli zkreslila výhled a já si myslel, že přišel opravdový anděl. Stojí tu přede mnou, zlaté vlasy halící obličej plný úsměvu a radosti, oči plné mládí hledí na někoho kdo se právě znovu narodil, otevřel mi dveře, zachránil mi život. Dočasný optický klam způsobený selháním očí střídá realita. Stojí tu přede mnou, šedé čtyři vlasy uvězněny ve vráskách na nose obličeje, jehož oko hledí na neuvěřitelnou polohu hadího může a na kudlu v jeho pravé ruce, obličeje zmítajícího se v traumatickém zděšením stařeny ztrácející vědomí, otevřela dveře, chtěla na záchod. Otřesný pohled z mé strany zkrášluje vysvobození natolik, že kdyby byla stařenka alespoň o 80 let mladší, byl bych jí i políbil. Takhle jen úlevou pronesu: „Děkuji babičko.“ což ji vzhledem k jazykovým znalostem potěší daleko méně, než to, že schovám nůž a odejdu.

Ještě ten den zjistím, že dveře na záchod (i ze záchodu, občas) se v těchto vagónech otevírají a zamykají ne otočením kulové kliky, ale jejím posunem doleva či doprava. Ano, to znamená, že jsem celou dobu bojoval o holý život s otevřenými dveřmi. Ovšem nemrzí mě, že zachránkyně přišla trochu později, neboť to taky znamená, že kdyby přišla a otevřela nezajištěné dveře o něco dříve, nedržel bych v ruce nůž, ale úplně něco jinýho, a její reakce mohla být i daleko dramatičtější.