Ještě naposledy uhýbáme pohledem před bílou zdí s velkými tvářemi Chomejního a jeho nástupce Chameneího, ale to se nám nad hlavami už třepotá zelená vlajka Pákistánu a pod ní malá slavobrána s nezbytným VELCOME. Pár zděných domků uprostřed pouště vytváří vskutku jen symbolickou hranici, kde z ničeho začíná jednokolejka mizící na obzoru v pustinách pákistánské části Balúčistánu. Protože se tu vlak objeví jen jednou týdně a z pouště k nám rychle mířil vysoký sloup písku v podobě tornáda, mizíme pro jistotu v přistaveném autobusu. „Pojedeme brzy po poledni,“ překřikuje majitel zvedající se vichr.
Z hloučku čekajících u celnice se náhle vylupují dvě bledé tváře – Ferry a Zolly, dva studenti z Budapešti. Spojenectví je uzavřeno rychle, naše výpravy dočasně a prozíravě sloučeny a vzápětí společně vzdorujeme zužujícímu se kruhu veksláků s kalkulačkami v kapsách svých hábitů. Protože autobus se nepohnul ani ve čtyři a čas hrál tudíž pro nás, podařilo se nám vyšroubovat kurs z 30 na 37 rupií za dolar. Za své Jeffersony tak dostáváme spoustu Džinnáhů s důvěrně známým portrétem muže, protihráče Gándhího, z jehož vůle se „Země čistých“ před téměř padesáti lety za tragických okolností zrodila.
K půl páté už autobus konečně vyrazil, ale z 600kilometrové trasy do Kvéty se mu nepodařilo ujet ani desetinu. S motorem se porouchala i klimatizace, a tak jsme si mohli jen blahopřát, že rychle přicházející večer srazil teplotu alespoň na 40 stupňů ve stínu (kde by se tu ovšem stín vzal, že). Když navečer přijíždí náhradní starší stroj – tentokrát bez klimatizace a s úložným prostorem na střeše -jsou všichni čtyři Středoevropané vyřízení a z noční jízdy bezodtokou Cháranskou páňví si už nepamatují vůbec nic.
Zato ráno nás budí nárazy a křik cestujících – na silnici plné výmolů pod námi praskla pneumatika. Právě včas, abychom spatřili hru světla a stínu slunce vycházejícího nad opravdu úchvatnými písečnými dunami podél cesty. Na opačné straně horizontu se z pouště rovné jako stůl zvedají skalní hřebeny a nápadně tak připomínají scenérii Vesterál a Lofot, tyčících se majestátně z vod zapolárního Atlantiku. Tam jsme ovšem, před lety coby autostopaři zmírali zimou a deštěm, tady se nám zas Slunce snaží dokázat, čeho je schopno v létě kolem obratníku Raka.
Při nejbližší zastávce máme ve stínu oázy možnost blíž poznat své spolucestující. Ženám však nesmíme vidět ani oči – od hlavy až k patě skryté pod černou burkou zůstaly sedět v autobusu – a tak tu s námi sedí jen muži a děti. S Maďary jsme pro ně stejní exoti jako oni pro nás. Na rozdíl od převážně evropského oblečení v Íránu zde už všichni bez výjimky nosí tradiční islámské až po kolena dlouhé košile, sandále a někdy i fez na hlavách. Většinou jsou to Balúčové, které v jednom státě sjednocuje jediná společná věc: islám a úřední urdština, mateřský jazyk pouhých 7% obyvatel země. Muž s vizáží indického svatého muže nám z ní během dne uděluje malé lekce.
Autobusu občas docházejí při stoupání síly a místy jedeme přes mohutné povzbuzování dětí takřka krokem. Když se pomalu rozjíždíme, je z toho malá oslava, když stojíme, tak se venku bezstarostně hoduje. Thomas Merton jednou uvažoval, oč šťastnější je neuspěchaný život tradičně trpělivého Asiata vedle našeho západního zanícení pro okamžité výsledky.
Rezerva nám odešla další večer. Domorodce napadne: Nevadí, stejné byl čas na modlitbu; podle Gándhího životního stylu ostatně „bránu dne a závoru večera“. Poodešel jsem dál do tmy pouště pod noční oblohou a teprve tehdy překvapeně zpozoroval její jiskření. Od obzoru k obzoru zářil neskutečně jasný pás hvězd – jedna z nesčetných spirál naši galaxie tu naplno rozehrála svou vesmírnou symfonii a svým jasem jako by se dotýkala země. Neslyšné a přesto jakoby se vzdáleným duněním se obtáčela kolem nebeské klenby připraven odhalit všechna dosud skrytá tajemství. V tak nadčasové chvíli pod propastným nekonečnem kosmu se chvěje i evropská duše, i sekularizovaný Evropan cítí bázeň a potřebu… snad komusi děkovat….
