Cestovatel.cz

Kdyz jdete k nekomu na navstevu, zpravidla se rozhodnete pro hodinu odpoledni nebo podvecerni. Cil navstevy je taky vetsinou predem dan – popovidat si. I my tento stary zvyk zpravidla dodrzujeme, prestoze se nekdy navsteva protahne do pozdnich nocnich hodin. To jen nasi „hosi” obcas tradice trochu meni.

Nejprve casne vecer, kolem pul jedenacte, vyrazi do mesta podivat se, co se kde deje. Kdyz vsechno vyzjisti a pobavi se, casto se rozhodnou v party jeste pokracovat u nekoho doma. Celi rozjasani se vydaji zpet na koleje a tam stoji pred velikym zivotnim rozhodnutim – ke komu jit. Kdyz jsou vsichni tri pohromade – coz je vetsinou – snad si daji kamen-nuzky-papir. Tato volba se deje kolem hodiny druhe nebo treti v noci. Jestlize ocekavate, ze si chlapci budou jen vykladat, jste na omylu. Castecne. Chlapci hovor prokladaji „juchacimi vlozkami”. Pravdepodobne uz z Oktoberfestu si privezli, krome kryglu a fotek, jednu melodii. To nekdo zapeje tri noty a pak vsichni ostatni hekaji. Hosi se predhaneji v soutezi, kdo z nich umi lepe hekat. Jde o umeni spocivajici spravne polozit hlasivky do tohoto zvuku. Casto je tato cinnost zaujme natolik, ze naprosto ztrati nit hovoru a z pokoje se ozyva jen hekani.

Je zabavne cas od casu neco takoveho v noci poslouchat. Pokud se akce nekonaji trikat do tydne.

Na zaver pripojuji podekovani svym kamaradum, kteri mi ve tri hodiny v noci umoznili svou pritomnosti u souseda napsat tento pribeh.

Jelikoz druheho dne (viz Navstevni hodiny) hned z cerstva v sest hodin jsme odjizdeli na vylet do Mnichova, byla jsem tuze zvedava, s jakou prijdou. Sice se hosi dostavili vcas a moc nemluvili, ale jejich obliceje vykecaly vsechno. V autobuse si kazdy z nich obsadil jedno dvojsedadlo, jen Jean-Eric sedel s Tui, svou divkou, a usinal ji s hlavou na rameni nebo v kline. Obcas se vsak vymrstil, zapel kus nejake melodie a pak zase blazene upadl do naruce sve pritelkyne. Jen na J-E bylo videt, ze promile v nem jeste koluji. Zbyli dva kamaradi viditelne jeli na cukr a obcas to vypadalo, ze potrebuji infuzi. Zvlaste G-J. Karel se brzo otrepal, prohlasil, ze na kocovinu je nejlepsi pivo, ktere vzapeti vylovil ze sveho ruksaku. G-J pri pohledu na plechovku lehce zbledl.

Celou to jejich „predstaveni” jsme s Kasiou sledovaly se skodolibou radosti, jelikoz obe bydlime na stejnem patre jako Karel. Kasia navic tu noc nejak nemohla usnout a kdyz se ji to nakonec podarilo, probehli chodbou hosi. Kdyz opet upadla do lehke drimoty, hosi se s Karlem loucili a odchazeli do svych pokoju.

Uklidnovala jsem ji, ze ja od pul treti slysela radio a ze skutecne kazdou celou hodinu hlasili zpravy.

Az vam nekdo bude tvrdit, ze mlhave pocasi je hlavne ve Skotsku nebo vam bude povidat o anglickych mlhach, neverte mu. Tito lide nezazili bavorskou mlhu. S cistym svedomim vam mohu oznamit, ze behem celeho prozatimniho pobytu eviduji slunne dny. Tech nekolik malo dni si pamatuji i s datem. Navic rozlisuji dny celoslunne a dny, kdy slunce svitilo bud dopoledne nebo odpoledne.

Protoze vylet do Mnichova se konal v sobotu a jiz dlouho dopredu se pripravoval, jiste pochopite, jakeho pocasi se nam dostalo. V autobuse to tak veliky problem nebyl, ve filmovem studiu jsme prechazeli z atelieru do atelieru, ale primo v Mnichove …

Rozhodli jsme se podivat se na olympijsky stadion. Kdyz jsme dorazili na misto, ponekud nas prekvapila hojna ucast policejnich hlidek pred a okolo stadionu. Vzapeti jsme se dozvedeli, ze se nikam nedostaneme, neb se toho vecera hraje fotbalovy zapas a stadion je z bezpecnostnich duvodu do vecera uzavren.

Vydali jsme se tedy do sportovni haly. Ta uzavrena nebyla, ale vstup stal padesat marek, nebot se konal tenisovy turnaj. Tak jsme alespon nakoukli do pavecke haly. Zde jsme uz neplatili zadny vstup, zato se nam brejlovcum zamlzily bryle a moc jsme toho nevideli.

V arealu stoji jeste televizni vez s vyhlidkovou restaurci. Skutecne tam stoji, protoze jsem ji videla na obrazcich. Na vlastni oci jsem videla pouze kulatou stavbu, podobnou tovarnimu kominu, ktera se po padesati metrech ztracela v mlze.

V prilehlem parku jsem teda aspon vyfotila nekolik kacenek a labut. Ty se mi nastesti v mlze neztracely.

Tady jsem se vam rozhodla trochu priblizit nasi skupinku a vybrala dva nase cleny.

Elena – kdyz jsme si pri vyucovani v letnim kurzu povidali, co je typicke pro tu kterou zemi a jejich obyvatele, Elena nam casto opakovala, ze Finove jsou pomerne uzavreni. To bylo tehdy vse, co jsme se o finskem narodu dovedeli. Elena i chovanim davala svym slovum zapravdu – co Fin, to introvert. Ja doufala, ze se casem uvolni, vice zazije nemecky jazyk a bude hovornejsi. Po dvou mesicich sice pokrok nastal, ne vsak tak razantni. Mluvi, jestlize jeji spolecnost necita vice nez dva lidi, nebo je-li tazana. Sedime-li cela skupina u nekoho na pokoji a kecame, Elena sedi nehnute treba tri hodiny (nejvetsi aktivitu vyvine, kdyz se chce napit), diva se na nas, jak mluvime nebo pred sebe a mlci.

Nejvice se bavim ve skole, pri spolecnem vyucovani. Elena absolutne ignoruje jakekoliv dotazy vyucujiciho. Polozi-li ji nejaky profesor dotaz ale neoslovi ji primo, Elena mlci a v zadnem pripade neodpovida. Ma na to svou taktiku. Za prve, nediva se profesorovi do tvare, ale upira pohled az pres zed nekde do dalsi tridy. Za druhe, sedi nehnute. Zatimco ja se vrtim, prehazuji nohu pres nohu, lovim prupisku pod lavici apod., vedle me sedi socha. Mene prijemne a mene zabavne je, ze se od Eleny odrazeji vsechny otazky primo na mne. Jelikoz skoro vzdy nevim, co ode me chteji slyset, krcim rameny a mimikou obliceje vysvetluji, ze nic nevyklopim. Rozdil je v tom, ze Elena vypada zajimave, zatimco ja jako blbec.

Dalsi zajimavou postavou nasi skupiny je Jean-Eric, Francouz, ktery sice neumi moc nemecky, ale o to vice se snazi ji naucit. Pokud se s nim bavite a on vam na dve po sobe jdouci vety odpovi souhlasne „hm“, muzete si byt jisti, ze uz vam nerozumi. Proto je lepe vse znovu zopakovat, popr. pouzit jina slova. Vyslovite-li ale pred nim slovo „hospoda“, reaguje prekvapive velmi rychle, hned se pta kdy a kde, co a jak.

Na dotaz pri vyucovani pry reaguje yes ci no. Zpocatku se jeste obcas zeptal souseda sediciho vlevo nebo vpravo, o co vlastne jde. Dotazem vsak narusil jejich soustredene naslouchani a jeste k tomu upoutal pozornost profesora, ktery mu ihned polozil nejakou otazku. Dnes uz se J-E radeji nikoho nepta. Ne tak profesor. Ten mu dotazy klade ctyrikrat za hodinu, nejcasteji, zda rozumi, na coz J-E odpovi(a anglicky yes. )

Profesorova snaha pomoci svemu studentovi je tak silna, ze posledni vyucovani prednasel ve trech jazycich najednou, pricemz prevladala francouzstina a anglictina. Ostatni studenti, neznali vsech tri svetovych jazyku, vsak museli byt neustale ve strehu. K jejich naprostemu zdeseni a zoufalsti profesor poskladal jednu vetu ze vsech tri jazyku.

Nevim, zda se toho historicke a vycerpavajici vyucovani bude v budoucnu jeste opakovat, v myslich vsech zucastnenych vsak zanechalo hlubokou stopu.

„Kde se tak dlouho couráte?” řekl na místo pozdravu kamarád, na sjednaném místě, kdesi uprostřed Slovenského ráje. Chytli fakt dobrého stopa a přijeli o den dřív. Trošičku se tedy nudili a kdo se nudí, nesmí do lesa, protože je nervózní. Schylovalo se k večeru a já lehce nadhodil, kde budeme asi spát. Nedivte se, byl jsem vystrašen všemi historkami o cikánských vesnicích, kde jedí psy, kočky a nepohrdnou ani turistou z Čech a taky nehoráznou sumou za přespání v kempu (pravda, tu cenu jsem sice neviděl, ale všechny ceny za přespání v kempu jsou podle mě nehorázné).

„Nebojte se, už jsme tu jednu noc spali a máme vyhlídnuté místečko hodné alespoň tří hvězdiček” říkal kamarád. Cestou nám vyprávěli o nedalekém srubu, kde každý znavený poutník může složit hlavu, v míru a pokoji, o místě s úchvatným výhledem do kraje a s romantickým výjevem zobrazujícím švarného baču jak za rozbřesku žene své chundelaté běloučké ovečky na pastvu a přitom píská na svou píšťalku z lipového dřeva.

Nemůžu říct, že by kecali, to zas prrr. Ta autobusová zastávka skutečně z dálky vypadala jako srub. No, rozdělali jsme ležení na betonové podlaze a oddali se zaslouženému odpočinku. Já osobně se těšil na ty ovečky a baču. Opravdu mi to přišlo velice romantické a v našem přetechnizovaném světě, kdy se nám samy otevírají i dveře, zavazují tkaničky u bot a vytírají zadnice, téměř pohádkové.

Ráno v osm hodin nás probudily zvonky. Nasadil jsem brýle a čekal, kdy se objeví první ovce. Zvonce cinkaly a cinkaly a já čekal a čekal až jsem zase usnul. Probudil jsem se když už zvonce byly hodně blízko. Brýle jsem měl už nasazené a tak jsem opět číhal. A opravdu, za chvíli se objevila první ovečka a pak další a nejednou jich bylo& moc. Jako v pohádce. Přešli všechny a já čekal na baču. Trochu jsem mu to povolání záviděl (asi jsem byl pomotaný tou písničkou o hlídači krav), jak celý den leží na prosluněné louce a hraje svým ovečkám na fujaru. Bača nešel, místo něho se však objevily další ovce. Ty už nešly ve stádu, ale jak která mohla. Byla to totiž parta válečných veteránu z polního lazaretu. A bača stále nikde.

Půl hodiny po tom, co se prokulhala poslední a my se již nasnídali, konečně bača přišel. Kdybych měl říct jak vypadal, řekl bych: „jděte se podívat do prahy na Hlavní nádraží v noci, je to tam samý bača”. V jedné ruce hůl, v druhé flašku a zvolna se motal za ovcemi. Tomu říkám romantika