Cestovatel.cz

Traverovi se vůbec nelíbí náš nápad jít na trojbod. Prý to jsou 4 hodiny tam a 4 zpátky a jestli si radši nechceme prohlídnout hnízdiště barevných ptáčků. Odmítáme a trváme na chůzi napříč stolovou horou. Průvodce souhlasí a už leze na kámen a chystá se nasedat na Tomáše. Nějak se mu to nošení zalíbilo. Dokonce mě někdy zkouší dvakrát svižně pobídnout patama, jestli se třeba nerozběhnu. Na trojbodě se dají zažít různý věci, jako třeba ležet v Brazílii, nohama být pevně ve Venezuele a myslí v Guyaně. Traver nezažívá nic vzrušujícího. Ten je myslí v Guyaně už od tý doby co nás potkal. Už aby byl doma, daleko od nás.

Na cestě zpátky dáváme koupačku v pohádkový laguně s čertovsky studenou vodou. Druhá noc na Roraimě byla podobná té první. Byla tma. Z hory a dále pak do Paraitepui se musí jít stejnou cestou. Odpočatý průvodce lehkými svižnými krůčky ukrajuje cestu z práce. On z práce nejde, on tančí. Svěží walz motýla, co poslední 3 dny lítal na zádech orlů dobrohlavých. Jsme zpět v San Francisku. Když byl průvodce na Roraimě při smyslech, prozradil nám, že se dá ve vesnici koupit pečené kuře – kus za 3000 Bolívarů, což je cena pro turisty a dá se srazit. Moc masa jsme s Tomášem neměli a den se těšíme na kuřata, která už tam pro nás rožní. Už z džípu jsme si všimli trhu a čmoudíku z pod roštu. Trhovnice je neústupná, ale trochu ji zmáčkneme a i ona se po půlhodině nekompromisního smlouvání a tlačení k vysušené hliněné zdi poddá, uzná svou prohru a prodá nám 2 kuřata po 4000 bolívarech za kus. Přejedli jsme se. Kosti dávám psovi se smutnýma očima, který je umí zahrát stejně dobře jako trhovnice, které beztak patří. Levně nám prodala, tak jí aspoň nakrmím mazlíčka.

Čeká nás cesta na západ Venezuely, do Meridy, městečka uprostřed místního výběžku And. My se na kopce tuze těšíme, autobus moc ne a tak radši píchne zadní vnitřní kolo. Jenže my máme naspěch a tak bereme situaci do vlastních rukou. Martina uklidňuje vyplašené cestující uvnitř busu, který GPS. Petr nadzvedává na postižené straně. Obouruč. Tomáš zuby povoluje zarezlé matky a já už žhavým liháč a nahřívám záplatu z elastické kůže capybary, která byla v nevhodném okamžiku na nevhodném místě. Jak se záplata na duši chytí, rychle s ní zpátky. Deseti mocnými nádechy v mládí nadějného trumpetisty hustím pneu, kterou samozřejmě dostatečně nenaplním, takže to dofoukne Tomáš a už ji kutálíme k autobusu. Když už máme kolo v ruce, ještě pro bezpečí všech, ostrou stehenní kostí hlodavce prohloubíme ojetý dezén. GPS. Petr zatím houpáním Scanie uspal cestující a ani nasazení kol a plynulý rozjezd je neprobudil.

V Meridě jsou vzhůru všichni, protože spícím se špatně vystupuje. My hledáme hotel, nalézáme, využíváme a druhý den konečně odjíždíme do hor. Za vesničkou La Mucuy už je vše na našich nohou a plicích. Plánem je neuspěchat výstup a připravit krev pro množství kyslíku ve výškách nad 4500 metrů. Vše se daří a postupně přes Lagunu La Coromoto a Lagunu Verde dorážíme k Laguně El Suero, kde plánujeme dvě noci. Den mezi nimi je obětován Pico Humboldu – druhému nejvyššímu vrcholu Venezuely. GPS. Petr se chopí role přirozeného horského vůdce a vybírá jednu z nejtěžších cest skalní stěnou. Ve 4800 metrech dorážíme k ledovci. Protože není natátej a my nemáme mačky ani cepíny, volíme přechod progresivní metodou „teplá nožka, zkáza ledu”. Princip je jednoduchý. Zujete boty i ponožky a po ledovci se pohybujete velmi pomalými kroky. Při každém položíte nohu na led, ale v žádném případě, jel-li vám život milý, hned nepřenášejte váhu. Čekáte, až se obnažené chodidlo svým teplem vtaví do odolného ledovce a vaší novou pozici tak zafixuje proti skluzu. Vše se daří až na jednu maličkost. Ledové krystalky, které sem tam zdobí jinak hladké ledové zrcadlo, jsou dost ostré a než se nataví, prořezávají nám chodidla. Né že by nám vadila bolest, ale krvavé stopy a kousky masa rozhodně nepůsobí esteticky a hory tím trpí. Vracíme se, zašíváme nohy, obouváme boty a GPS. Petr hledá jinou cestu. Objevíme část ledovce s drsnějším povrchem, tvořícím nepravidelné schody, po kterých se dostáváme na hřeben. Po něm už je to jen kousíček na vrchol. GPS. Petr běží napřed. My se občas kocháme pohledy a navrchol dobíháme o něco později. Pro návrat volíme jednoduší cestu nepřátelským ledopádem.

Druhý den ráno opouštíme Lagunu El Suero a za zpěvu oblíbených árií z operet a muzikálů stoupáme do čtyř tisíc metrů na La Travesíu – cestu držící se zhruba této vrstevnice, směřující pod Pico Bolívara a dále pak na Pico Espejo. Pico Bolívar (5 007) se podle Lonely Planet dá vylézt jen s lanem, pouze z důkladnými horolezeckými zkušenostmi, nikdy však bez průvodce. Nic z toho nemáme, ale máme chuť. Zakládáme základní základnu asi ve 4 750 a ještě odpoledne se první část týmu GPS. Petr a GPS Jáchym vydává k vrcholu.

Problém je v tom, že ten je tvořen hned několika štíty a my nevíme, který je ten pravý. Z různých míst se zdá pokaždé jiný ten nejvyšší. Při drápání se na jeden, zahlédneme onu bustu pana Bolívara (ta opravdu vrchol hory zdobí) na kopci za námi. Teď nám trošku chybí ten průvodce, který by alespoň ukázal na kterou horu útočit. Dosahujeme sedla a tudíž i hřeben, který je tak ostrý, že nám začínají chybět lana. Kdybychom měli lana, stejně by chyběl horolezecký um. Pico Bolívar odolal a nikdo mu to nemá za zlé. Spíme u jezírka, ráno nás budí aerodynamický hluk na letkách křídel orlů. Chvíli zkoušíme bučet jako malá telátka, jestli nás dravci nevezmou na vyhlídkový let, ale asi nemáme tu správnou výslovnost nebo mají orli opravdu tak dobrý zrak jak se o nich povídá.

Dorážíme na Pico Espejo a nejdelší a nejvyšší lanovkou za dvě hodiny zničíme 3 100 metrů výškového náskoku nad Meridou, tedy to, co jsme čtyři dny pracně budovali. A v Meridě náš výlet více méně končí a sním končí i tento řádek, řádek, kterým končí toto vyprávění, vyprávění, které není nekonečné.

Nazdar.

Ale dost bylo pohádek, teď zase něco z tvrdého života výletníků. Jsem plachý a stydlivý hoch a normálně bych řekl, že jsem si chytil a přivezl pavoučka, ale chcete číst o dobrodružství, proto poodhalím trošku víc:

Je krásné ráno. Zatím. Jdu pro vodu. Už nevím jestli jsem šel pro ni, ocáknout nožky, umejt ešus nebo jen tak nevěřícně zírat na svůj odraz na její hladině. Důležité bylo, že jsem ji našel. Už zdálky na mě neúnavně mává prasátky slunečního svitu, možná abych zrychlil. Jenže já naopak zpomalím. Zvláštní zvuk načechral čistý horský vzduch. Že by bubny indiánských duchů? Ne, ne. Zní to spíš jako bych odněkud slyšel dusot koní. Ano, určitě, teď jsem si naprosto jistý: 4 páry těžkých nohou, osm koňských kopyt vibrují sedimenty stolové hory tak intenzivně, že i otrlým endemitním fytokulturám zvyklým na drsné podmínky Roraimy běhá mráz po lodyhách. A nejsou to jen silné půdní vzruchy, které jim kromě prokypřené půdy přinášejí i těžké křeče do konečků kořenů, ale i strach ze zvuku tak neznámého, tajemného, že i ozvěna ho nechce a vrací zpět. Rozhodně mi není do smíchu. Tanec barevných indiánských duchů kolem ohně co nepálí byl ten nejlegračnější, nejnestrašidelnější výjev, který jsem si s tímto zvukem dokázal spojit a nepřál jsem si vidět nic jiného než právě to. Připravil jsem se na nejhorší a najednou ticho. Ulevilo se mě, endemitům i viklanům v pokročilém stádiu. S úlevou přicházím k vodě. Poklekávám, shýbám se nad hladinu, abych orosil zpocené čelo, když v tom spatřím něco, co mému čelu rozhodně neuleví, něco, co mi vyjasní hned několik věcí během okamžiku. Na hladině se vedle nápadně pobledlé rostlinky odráží i půlmetrová hlava, která mi svým specifickým tvarem přivane do hlavy slovo sklípkan. Okamžitě následují stovky vět dalších. Z těch slušných vybírám: ten největší co jsem kdy viděl; viděl on mě?; bude to asi místňák; jsem tak maličký. Nemůžu tomu uvěřit. Znovu koukám na ohromnou chlupatou hlavu, počítám nohy, jestli to třeba není medvěd. Kéž by!!!! &..šest, sedm, osm. Není to medvěd!!!!!! Osm taky vysvětluje dusot dvou koní. Nesmí mě vidět. Jenže je těžké uniknout pozornosti něčemu, co má k hlavě přirostlý tzv. oční hrbolek, ze kterého se předobočně zvídavě koukají přední oči, zadobočně okolí zkoumají zadní oči a zadní střední šmírují dozadu a nahoru. Dva posledně zmíněné páry očí disponují ještě pro jistotu nočním viděním. Nevím co dělat. I pštros by si tady na pískovci rozbil hlavu. Bezobratlej se jen těžko přišel na sebe koukat do odrazu na hladině, když bez pohnutí hlavy vidí na všechny strany, možná i mezi své snovací bradavky. Šel se napojit, to je jasný. Znenadání usrkne, čímž nejen že sníží hladinu o 30 cm, ale ještě chelicerami vytvoří vlnu, která mi podráží nohy. Vidí mě, a ne zrovna v poloze důstojného protivníka. Teď jde o všechno. Boj je nevyhnutelný. Buď padnu jako hrdina nebo přivezu domů trofej, která způsobí krach jednoho muzea v Holicích. Je teda jasný, že už teď jsem vítěz, bez ohledu na závěrečné skóre. Jenže takhle noháč nepřemýšlí. Hrabu se z bláta a zaujímám bojové postavení. Pozdě. Pavouk hned tahá esa z rukávů. Má jich dost. Všimnul si nepoměru v počtu končetin na obou stranách a hned zkouší finty. Pro jednoduchost a přehlednost pojmenuju jeho končetiny od hlavy k zadečku jako: přední přední; přední zadní; zadní přední a zadní zadní. Ta liška ryšavá ke mně přiskočí, předními zadními znehybní mé ruce, zadními předními mě chytne za nohy, čímž jí ještě pořád zbývají volné přední přední, kterými mě střídavě fackuje a tahá za vlasy a zadní zadní, kterými mě systematicky lechtá na chodidlech a mezi prstama. Přiznávám, jsem trochu rozhozen. Vizuálně se zdá, že v souboji hraju druhý housle. Končetiny použít nemůžu, je to na mozku. Dostávám nápad, potřebuju jen trochu štěstí. Vydám ze sebe zvuk co možná nejpodobnější víření křídel pořádné, vykrmené mouchy, čímž k mé velké radosti iniciuju Pavlovovým reflexem tvorbu pavučinového vlákna u zadečku příšery. Ta zaskočena nečekanou komplikací provede několik zbytečných, nešikovných pohybů, kterými sváže svou levou zadní zadní s pravou přední zadní. Levými přední přední a přední zadní se snaží problém napravit. Tím se mi dostává volných rukou a tahám obludu za oči. V agónii se kácí do vody a bere mě s sebou. Ve vodě nestačím, souboj se přesouvá do vodních hlubin. Teď jde o to, kdo déle vydrží bez možnosti nádechu. A zase má ten mizera něco v rukávu. Chlupy. V srsti se mu drží stovky, možná tisíce, čirých vzduchových bublinek, které se nestydí polykat. Také zkouším zkusmo olíznout své lýtko, ale hlava se mi z kyslíku rozhodně nezatočí. Musím jednat rychle. Šikovným hmatem dostávám pavouka pod tlak a nasazuju páku. Držím jeho pravou zadní přední a volím lámání přes svou stehenní kost. Jenže lámejte nohu bezobratlýmu. Těžko přivedete pákou někoho k slzám bolesti, když má víc kloubů než očí ze kterých by se normálně řinuly. Když se noha bezbolestně neohne mezi nártem a zánártím, ohne se mezi zánártím a holení, holení a kolenem, kolenem a stehnem, stehnem a předkyčlím, případně mezi předkyčlím a kyčlí. Nehledě na to, že každá taková noha má 31 svalů na to, aby zachovala bezpečné kloubní úhly. Musím na to jinak. Znovu využívám jeho vlastních zbraní. Pod vodou bzučet nemůžu, musím šetřit vzduchem, tak alespoň vystavuju obrovské oči, vylezlé právě jeho nedostatkem a zuřivě mávám rukama. Vytvořený zjev obraz mouchy opravdu navodil. Přivazuju pavučinu tlustou jak jedenáctku lano ke kořenu u dna, pavoukovy štípačky zaklíním dobře rostlým krystalem a nekonečně dlouho stoupám k hladině. Nechávám srágorku u dna trochu vycukat a druhý den ráno se pro něho potápím. Jako Bivoj hodím bezvládné tělo chlupáče na záda a přiznávám, s několika odpočinky, přináším ke stanům. Jak Trevor slyšel, že donesu sklípkana, těšil se na siestu a oblíbenou pochoutku. Když ale osminožku viděl, přiznal, že by se mu i jeho kmeni i sklípkan po týdnu přejedl a radši mi poradil, jak ho vysušit. A to byla chyba. Pavouk schnul a schnul a byl menší a menší, takže jsem ho nakonec schoval do krabičky od Tic-tacu a dovezl domů. Až příště zase na výletě chytím nějaký hmyz, vyfotím si ho hned po boji. Lidi pořád potřebují důkazy.

Pokračévání zase příště…

Tento text tu původně vůbec neměl být. O cestování po Venezuele už toho bylo na českých stránkách napsáno tolik, že mi připadalo zbytečné něco přidávat. Původní rozhodnutí nechat mluvit pouze fotky jsem nakonec změnil a přeci jenom pár řádků napíšu. Problém je v tom, že nechci psát kdy, odkud, kam jsme šli, jak nám to dlouho trvalo, protože to nikdo slyšet nechce. Asi se několika orientačním bodům nevyhnu, ale v popisu se zaměřím spíše na informace, po kterých čtenáři opravdu touží. Jestli nějakého znáte, zeptejte se, co očekává od příběhů, které se odehrály ve vzdálenosti dostatečně veliké, aby jim znemožnila slyšet či dokonce vidět popisované situace přímo v reálu. Dobrodružství, romantiku, kolize ohrožující životy skupiny lidí, hrdiny řešící kolize ohrožující životy skupiny lidí, adresy hrdinů řešící kolize ohrožující životy skupiny lidí, prvky nadpřirozena atd. Bohužel to funguje tak, že čím je příběh, který předáváte z větší dálky, tím od vás posluchači vyžadují dobrodružství dobrodružnější, romantiku romantičtější, kolize nebezpečnější, hrdiny statečnější. Obávám se, že s tím vzdálenost nijak přehnaně nesouvisí, ale pro ty, co takto přemýšlí, chtějí takové věci a Batličku už znají pozadu, je tato stránka. (Vy ostatní, kteří v některých pasážích zaváháte, nechte si to prosím pro sebe, nikdo není na vaše úsudky zvědavej.)

Po dlouhodobém přísném výběru vznikl konečně tým, ne vhodný, ale živý, tedy schopný expedice. Její cíle by se daly počítat na desítky. Jde však většinou jen o individuální, dílčí přání členů. Tomáš chce mimo jiné vidět kilovou žábu, GPS. Petr musí mimo jiné slézt něco, co má v názvu Pico, Martina jde mimo jiné po kytkách a já chci vidět, mimo jiné, kolibříka. Během 3 týdnů se plno cílů rozplynulo a mnohem více jich vzniklo právě jejich naplněním. Například potkat v savaně mravenečníka nebylo vysloveným přáním nikoho, ale ve skutečnosti jde o věc daleko reálnější než třeba magnet akce: Pico Bolivar bez lana a daleko zábavnější než být neustále unavován Tomášovou infantilní posedlostí koupit, ještě lépe směnit pravé indiánské pončo.

I když nešlo o expedici GPS (členové GPS nebyli ve většině), účast 3 geografů v čtyřčlenném týmu slibovala úrodnou půdu vědě a výzkumu. Mimochodem, Tom, ač není studovaným ani studujícím geografem, bezpochyby geograficky myslí a dokáže rozpoutat debaty na zajímavá témata. Ještě před odletem ho trápily věci jako: „A páni a dámo geografové, když je teda ta zeměkoule šišatá a na tom rovníku víc tý hmoty, není tam náhodou větší gravitace? To by totiž znamenalo, že tam budu mít těžší baťoh!” Sám si ovšem i takovéto otázky obhájí: „To je jasný, on by byl těžší, ale je tam i větší obvodová rychlost a proto větší odstředivá síla, takže baťoh bych měl unýst i tam. To jsem rád.” Dáváme mu poslední geografické rady, že kdyby opravdu cítil, že je na podobné jevy u rovníku citlivý, ať se při chůzi poledníkovým směrem radši trošku nakloní doleva, aby nám ho Coriolisova síla nesrazila k zemi a vyrážíme.

Prohlídku Caracasu a noční zvonění na zvonky v místních slumech necháváme na jindy a hned uháníme do Gran Sabany. Při přestupu v Ciudad Bolivaru trávíme dopoledne na břehu Orinoka. Jeho průtok v období sucha nám rozhodně nestojí za to, abychom vytáhli hydrometrickou vrtulku a cvičně si zahydrometrovali. Dlouhou chvíli nám krátí pohled na hravé ryby ve vodě, nudící se dravce na obloze a mega žábu mezi kameny. Nezdá se, že by obojživelník zrovna oplýval radostí z pohybu. Sedí tam jako nějaká mouchy snězte si mě. Asi proto, že ji jde o zažívací proces přesně opačný a soustředí se na lov. Vypadá tedy jako mouchy snězte si mě, ale ve skutečnosti je to prohnaná mouchy sním já vás. Tomáš otráveně poznamenává, že kilo rozhodně nemá, ale kdyby ji byl býval políbil, určitě by z ní byly aspoň dvě princezny.

Ve 4 hodiny ráno druhého dne začíná náš výlet na Roraimu. Vystupujeme v San Franciscu de Yuruaní a domlouváme průvodce . Do 25 km vzdáleného Paraitepui chceme jít ještě sami, takže sraz je až další den ráno, právě v indiánské vísce. Nabízíme ještě pro jistotu dělat po cestě značky, ale prý to snad najde. My jdeme na jisto. Ještě za tmy nám totiž orientaci ulehčuje Jižní kříž, který mě svoji přítomností na severní polokouli trošičku naštval, ale náladu mi zanedlouho vylepší roztomilý kolibřík, který nenechává svůj zobáček na pokoji a podtlaku v něm neunikne ani kapička sladké šťávy z jediného květu keře u cesty. Je tak hladový, že kdyby tady někoho přepadla velká potřeba, asi by se něco naoháněl, aby mu hbitý ptáček neprozkoumal vystavenou dutinu. Je pravda, že asi ani kolibřík by z nabídnutého lektvaru z květu se dvěma okvětními lístky neplakal radostí. Jinak se vlastně nic moc při přesunu do Paraitepui nestalo. Co víc, ještě se nám pod nohy pletl zmatený mravenečník.

Trevor, náš průvodce, se už asi nemohl dočkat a přijíždí džípem ve dvě v noci. V osm se dáváme do pohybu. Ještě je potřeba sjednotit komunikační kanál pro následujících 5 dní. Vedoucí výletu je z Guyany, takže mluví anglicky, španělsky a jazykem svého kmene. Martina je pro angličtinu, Tomáš a já pro latinsko-americkou španělštinu a GPS. Petr právě pro Trevorův rodný jazyk z Guyansko-Venezuelského pohraničí. Nevím proč, ale končíme u angličtiny. Cíl tohoto týdne, stolová hora Roraima, se nedá přehlédnout a zdá se, že i Trevor si ji všimnul a budí dojem, že ví kde je a kam jde. To je pro začátek povzbuzující. Co nás ale trošku zaráží je jeho tempo. Má sice kratší nohy, ale když na těch zádech nic nemá, tak by s nima mohl trošku stříhat. Taky mě děsí jeho obuv. Jdu v sandálech a nohy slzí vedrem. Ano, jsou to ty slzy co neobsahují tolik soli a svérázně voní. Trevor nasadil žluté holínky, které mu končí těsně pod koleny, přesně tam , kde vyčuhují vlněné, zeleno-černě pruhované ponožky. Jen se na to podívám a potím se až za nehtama.

Jdeme půl dne a už jsme si zvykli, že hora je pořád stejně veliká a stejně daleko. Po cestě utěšujeme Trevora, že už je to jenom kousek. Taky ho učím nová španělská slovíčka. Vůbec třeba nevěděl, kluk jeden jihoamerickej, tak běžný výrazy, jako je třeba jején. Což je vlastně jenom jiné označení pro puri puri (Volně bych si do češtiny dovolil přeložit jako: muška muška.) Navečer docházíme do základního tábora. Trevor se ještě zmohl na postavení svého stanu a větu: Zítra v osm jdeme dál., a vyčerpáním usnul tak rychle, že kdybych byl prevít, napsal bych popravdě: omdlel.

Ráno v osm dáváme baťohy na záda a všimneme si, že Trevorův stan ještě stojí. Nejen, že se courá, ale ještě mu tady budem dělat maminku a říkat v kolik musí vstávat, aby nebyl pořád posledňáček. Zdržuje teď, bude muset přidat v kopci. Jenže to se zanedlouho ukázalo jako naprostý nesmysl. Stoupáme po římse 700 metrů vysoké stěny a je jasné, že průvodce opouštějí všechny síly kromě té gravitační, která ho čím dál častěji válí v prachu. Už se na to nemůžeme dívat. Martina bere brzdě mošnu a GPS. Petr, Tomáš a já se o indiána střídáme. Můžete si doma kolikrát chcete říkat: neber zbytečný věci, ať to nemáš těžký a pak se najdete ve skalní stěně s dvěma průvodci na zádech: s Lonely Planet a chlapcem s Guyany. Výstup je jinak ale okouzlující. Zkrápějí nás kapky deště, který byl ještě o 300 metrů výše k nerozeznání od bujarého potoka. Větřík pod, před i nad námi hraje s mráčky na honěnou. Narozdíl od nás, čím více udýchán, tím rychlejší. Mráčkům dochází síly a radši se schovají mezi stolovými horami, kde oblékají závoje z mlhy a tančí načechrané vílí tance do nepravidelných rytmů perkusí ranního, rozespalého pralesa. Kocháme se, fotíme a GPS. Petr předává Trevora na koně Tomášovi. Na vrcholu pod převisem stavíme stany, vaříme a dáváme spáče do hajan. GPS. Petr se neudrží a pohádkou O tapírovi, tukanovi a kousku papáye, v libozvučném nářečí Trevorova rodného jazyka vtipně obohaceného o slangové, neformální výrazy kmene z druhého břehu řeky, sametovým přízvukem přivede chlapce k sladkému spánku a ostatní k upřímnému, neškodnému pláči.

Pokračování příště se bude týkat získávání loveckých trofejí&