Tlaxcala – zapomenutý poklad

Tlaxcala je maličký státeček, tedy aspoň v porovnání
s většinou ostatních mexických států, ležící kousek od Puebly.
Přestože je Tlaxcala tak maximálně půl hodinky od Puebly mezi klasická
turistická místa nepatří. A upřímně je to škoda.

Na začátku září jsme se rozhodly s kamarádkou, také Češkou trvale žijící v Mexiku, vyrazit si na dámskou jízdu. Původně jsme plánovaly Tajín, ale vzhledem, k rozsáhlým záplavám v severním Veracruzu a pak také k mému těhotenství, při kterém by mohla být pěti a více hodinová cesta autobusem docela zajímavá, jsme se nakonec rozhodly pro něco bližšího. V centrálním Mexiku je mnoho turisticky atraktivních míst, ale většinu, už jsme projely. A tak nám padly oči na průvodce hodne podceňovanou Tlaxcalou.



Tlaxcala je maličký státeček, tedy aspoň v porovnání s většinou ostatních mexických států, ležící kousek od Puebly (střední Mexiko, cca 2 hodiny cesty od D.F.). [D.F. – Distrito Federal, synonymum pro Ciudad de México, neboli Mexico City, hlavní město Mexika. Poznámka redakce] Pueblu zmiňuji proto, že se nachází na klasické turistické cestě z hlavního města na jih do velmi atraktivních států jako je Oaxaca a pak Chiapas, v podstatě povinné zastávky každého turisty. Jenže přestože je Tlaxcala tak maximálně půl hodinky od Puebly mezi klasická turistická místa nepatří. A upřímně je to škoda.

Můj manžel a jeho rodina tvrdí, že Tlaxcala je jedno z nejnudnějších a nejméně zajímavých míst Mexika. Případ manžela mojí kamarádky byl dokonce ještě tragičtější, nejdřív se zamyslel a pak zakroutil hlavou a přiznal že ani neví jak by do Tlaxcaly jel a co by tam, pro boha, dělal. Tento názor na Tlaxcalu sdílí pravděpodobně většina Mexičanů, neboť když jsme se snažily vypátrat přímý autobus z D.F. podávaly si nás autobusové společnosti mezi sebou a žádného přímého spojení jsme se nedopátraly. Nakonec jsme pátrání vzdaly, ale ne však naši cestu, a vydaly se autem. Dodávám jen, že z Puebly určitě nějaké spojení najdete.

Ani v začátcích naší cesty nám štěstí nepřálo. Hned za výjezdem z hlavního města jsme byly zastaveny policií. Policista byl sice velmi milý a přátelský, podivil se co „pro boha jedeme do Tlaxcaly dělat“, a pak si nechal zaplatit menší „spropitné“ za to, že jsme ve zmatku nemohly najít povolení k cirkulaci vozu. K těmto zážitkům nemá smysl nic dodávat. Byla to naše vina a můžeme být rády, že jsme mohly pokračovat v cestě. V každém případě nemá smysl se s policií hádat. Naopak je lepší vše řešit v žertu a ochotně, neboť policie je prostě zákon a je úplně jedno jestli máte pravdu vy nebo oni. Pokud, ale máte hodně času, vysoko postavené známé a vynikající španělštinu tak štěstí zkusit můžete…Každopádně tímto incidentem se konečně prolomilo naše štěstí a do Tlaxcaly jsme dojely poměrně bez problémů.



Překvapilo nás jak je město Tlaxcala, hlavní město státu Tlaxcala, krásně čisté a dobře značené. Budovy dokonce i mimo historické centrum jsou opravené a krásně koloniální. Navíc v období před státním svátkem Mexika, který se slaví 15. září, byly ulice krásně zdobené a v nich prodavači nabízející mexické vlajky od těch miniaturních až po ty obrovské. Všude vládla milá nálada, obyvatelé jsou moc vstřícní a protože nejsou turisty přehlceni jsou k nim velmi milí.

Zaparkovaly jsme v uličkách v okolí historického centra a pokračovaly dál pešky. Na Zocalu jsme nejdřív naplnily žaludky v jedné příjemné restauraci se stolečky v podloubí. Ceny se ohybovaly logicky níž než v D. F. a jídlo bylo stejně úžasné. Nechaly jsme si doporučit místní speciality – Tlaxcaltéckou polévku a nopal („listy“ opuncie) zasypaný kukuřicí smaženou s klobásou, vše doplněno skvělými kukuřičnými tortillami. Můj názor je ale takový, že ať si objednáte cokoliv stejně budete žasnout nad tou úžasnou směsí prehispánské a moderní kuchyně, kterou je Mexiko proslavené po celém světě.


Po skvělém obědě jsme se konečně vypravily do místního stánku s informacemi a požádaly o doporučení. Dostaly jsme mapičku a zapsaly se do knihy návštěvníků. Před námi ten den byla jen jedna dvojice z Veracruzu. To, že Tlaxcala není moc zvyklá na mezinárodní turismus bylo zřetelné na první pohled. Jako dvě evropanky jsme vzbuzovaly docela pozornost, což v místech jako je třeba Oaxaca už dávno neplatí.

Pro zájemce přidávám ještě pár odkazů a pak šťastnou cestu, ať už do Tlaxcaly nebo někam úplně jinam.

oficiální stránky Státu Tlaxcala věnované turistice: http://www.tlax­cala.gob.mx/…o­/index.html

oficiální stránky mexického ministerstva turistiky: http://www.sec­tur.gob.mx/…_ho­me_sectur

stránky PNA (Ochránci zvířat nabízející program i pro zahraniční dobrovolníky): http://www.pna­mexico.com/ (stránky i v češtině)

No a konečně jsme prošly Tlaxcalu křížem krážem a byly jsme nadšené. Dokonce tak, že jsme se už nevypravovaly dál na plánovanou Cacaxtlu. Prostě nezbýval čas a tak máme aspoň důvod se sem v budoucnu vrátit a prohlédnout si budovy například i ze vnitř a poznat pak archeologické zóny v okolí, především slavnou Cacaxtlu a její úžasné nástěnné malby. Tlaxcala je totiž nespravedlivě pozapomenutá, protože v minulosti se jednalo o velmi významný region Mesoameriky. Vždyť Tlaxcaltécové byli zdatní bojovníci vždy odporující Mexicům (Aztékům). Těm se prý nikdy nepodařilo si je podmanit na rozdíl od většiny Centrálního Mexika. Právě těchto napjatých vztahů mezi dvěma mocnými národy využili Španělé pro dobytí Tencohtitlánu, hlavního města Mexiců. Že by právě proto, Mexičané na Tlaxcaltécy zanevřeli? Ale takových národů jako byly Tlaxcaltécové bylo spousta… A jednalo se vlastně o zradu vůči rase, když se prostě jen spojili proti odvěkému nepříteli? Historie je přeci úžasná právě proto, že nikdy není jen černobílá.


Jediné zklamání z naší cesty nastalo v okamžiku hledání suvenýrů, respektive klasické místní rukodělné výroby. Asi je to věc vkusu, ale nakonec jsme nekoupily nic víc než jednu mexickou vlajku, která má do indiánských výrobků daleko. Musím uznat, že s artesanálním zbožím z jiných států, hlavně z Oaxacy, Chiapasu a Yucatánu, je to tlaxcaltécké neporovnatelné. Pokud tedy tudy budete projíždět Tlaxcalou, raději peníze utraťte za jídlo nebo skvělé přírodní zmrzliny. Suvenýry kupujte až dál, na jihu a nebo v hlavním městě.

Autorka textu trvale žije v Mexiku. Další texty věnované nejen této úžasné zemi najdete na jejích osobních stránkách http://www.ta­mushf.com/

Spoluautorkou některých fotografií v galerii je Iva Koukalová z PNA Mexico

Záplavy ve státě Tabasco v Mexiku

V posledních několika dnech se na televizních obrazovkách i ve
zprávách zpravodajských serverů objevují dramatické záběry
z jižního Mexika. Jedna věc jsou záběry v televizi a druhá věc
je skutečnost. O střízlivé posouzení situace jsme požádali naší
spolupracovnici, která v Mexiku trvale žije. Její zprávu
s informacemi, které by se mohly hodit cestovatelům, kteří se buď
v Mexiku nacházejí, nebo se tam chystají, přinášíme v našem
mimořádném článku.

Článek budeme podle potřeby aktualizovat.

Mexiko je země, která má bez přehánění všechno. Neuvěřitelné přírodní bohatství je však kompenzováno také velkým počtem přírodních katastrof, které zemi čím dál častěji, sužují, ať už mají politici na klimatické změny jakýkoliv názor. Jistě si pamatujete na zničení Cancunu a okolí hurikánem Wilma. O katastrofální situaci po hurikánu Stan v Chiapasu už svět tolik nevěděl, přesto ale i o proti Quintana Roo chudý a převážně indiánský Chiapas se dočkal mezinárodní podpory a snad i částečně opravy komunikaci.

Tento rok (2007) nás asi všechny příjemně překvapil malým počtem poměrně slabých hurikánů. To však ale neznamená, že letos si Mexičané od boje s rozdováděnou přírodou odpočinou. Hurikány se sice nekonaly, ale tropické bouře a vůbec deště i tak dokázaly napáchat spoustu škod. Ještě než se dostanu k mediálně sledovaným záplavám ve státě Tabasco, zmíním například ty které postihly na začátku září sever státu Veracruz



Státy Tabasco a Chiapas Jak stát Veracruz tak stát Tabasco jsou jedny z mála mexických států, které nejen že netrpí nedostatkem vody, ale naopak velmi často bojují z rozvodněním řek, které tak často odříznou obyvatele měst a hlavně menších a chudých vesniček od světa. Osobně znám v tomto regionu vesničku do které když přejedete po mostku, musíte počítat s tím, že pokud stoupne voda nedostanete se z ní třeba také čtrnáct dní.

Ale teď už k aktuálním záplavám ve státě Tabasco. Tento stát, naštěstí není tolik turisticky atraktivní jako zmiňované Quintana Roo nebo Chiapas. Mezi hlavní atraktivity patří hlavně archeologický park La Venta, ve kterém se shromáždily památky na Olméckou kulturu, matku Mesoameriky. La Venta se nachází v hlavním městě Tabasca, jinak poměrně neatraktivní a velmi zmatené Villahermose. Tabasco je jeden z jižních státu Mexika jenž mají díky přístupu k Mexickému Zálivu a tím i k velkým ropným nalezištím značný vliv na mexickou ekonomiku. Jinak jsou, ale v tomto státě, většinou lidé chudí, zemědělci, rybáři a podobně. To znamená, že právě proto jsou pak přírodní katastrofy v těchto zónách daleko děsivější, neboť obyvatelé často nemají domy a vůbec přístřeší, které by takovou zátěž jako jsou bouře, velké deště a následně povodně přešly bez úhony. Logicky jsou pak ztráty na majetku i na životech větší, než v oblastech, kde obyvatelstvo disponuje prostředky na vystaveni odolných domů a hlavně střech.


Informace o doporučení či nedoporučení cesty do Tabasca nebo jiných regionů Mexika naleznete na Stránkách Velvyslanectví ČR v Mexiku. Informace můžete dostat v češtině. http://www.mzv­.cz/…/default­.asp?… nebo na telefonu: 0052–55–55312544 či 0052–55–55312777

Naštěstí pro mě, a škoda pro ty, kteří touží po objektivní informací, se nenacházím v blízkosti zaplavené oblasti, ale v „pohodlí“ hlavního města a tak budu čerpat informace především z portálu vlády státu Tabasco a také federální vlády Spojených státu mexických.

Situace v oblasti Podle těchto portálů, je situace opravdu vážná neboť postihla podle ministra vnitra více než 70 procent teritoria Tabasca a přibližně 700 tisíc osob. Podle ministrině místního rozvoje pak nejméně 69 tisíc osob muselo být umístěno v dočasných domovech. Podle zpráv guvernéra je sice jistý počet pohřešovaných, ale nebyly nalezena žádná mrtvá těla obětí. [Poznámka redakce: Aktuální informace o počtech obětí hledejte na velkých zpravodajských serverech.] Většina silnic vedoucích do Villahermosy je uzavřena, otevřené zůstávají jen dvě, jedna pro dopravu humanitární pomoci a druhá pro ostatní vozidla. Největším problémem je, jako při každé katastrofě, nedostatek pitné vody.

Podle zpráv Conagua (Národní komise pro Vodu) z 3. listopadu 2007 se situace začíná zlepšovat neboť hladina řek Carrizal a Teapa začíná klesat. Podle těchto zpráv měl být také obnoven přísun eletrické energie ve všech čtvrtích a stejně tak i pitné vody. Obyvatelstvo bylo uklidněno, že nehrozí protržení hrází u přehrady Peñitas. Avšak, situace zatím není v normálu. Autority naléhají, aby byl i nadále zachován klid, obyvatelstvo nekumulovalo prostředky získané z humanitární pomoci a nepřestávalo pracovat na obnově komunikaci a vůbec celého teritoria.

Bohužel meteorologové hrozí další studenou frontou, která pravděpodobně způsobí v blízkých dnech další srážky a může znovu situaci zhoršit [4.11.2007 17:40].

Objevily se také spekulace o možném přecházení takovýmto záplavám a tak snad dojde k řádnému prošetření stavu protipovodňových opatření a nápravě chyb, aby se situace neopakovala. I když k takovým slibům, dochází vždy po katastrofě, a často se na ne zapomíná jen co voda opadne.



Zdravotní situace O žádných přítomných a ani hrozících epidemiích se momentálně [4.11.2007] nehovoří na žádném z vládních portálů a vlastně ani v novinách. Logické ale je, že při takových situacích je poměrně těžké dodržovat hygienu a tak nemoce mohou lehce vzniknout. Každopádně v regionu je samozřejmě kromě vojska, armády a záchranářů přítomen taky velký počet lékařů a hygieniků, kteří krom pomoci postiženým situaci sledují.

Další užitečné odkazy, kde můžete získat potřebné informace:

vláda státu Tabasco: http://www.ta­basco.gob.mx/ vláda státu Chiapas: http://www.chi­apas.gob.mx/por­tada/ mexický Červený kříž: http://www.cruz­rojamexicana.or­g.mx/vus.cfm?… Ministerstvo sociálního rozvoje: http://www.se­desol.gob.mx/in­dex/index.php Ministerstvo zdravotnictví: http://portal­.salud.gob.mx/ Národní komise pro vodu: http://www.cna­.gob.mx/…Defau­lt.aspx

Nejsem sice žádná oficiální autorita, ale i tak si dovolím odvolat se na stránky Velyslanectvi ČR v Mexiku a tímto nedoporučit nikomu cestu do postižených regionů dokud se situace nejen nestabilizuje ale i nevrátí do normálu. Upřímně, a to i jako velký obdivovatel Mesoamerické a tím i Olmécké kultury matky, musím uznat, že La Venta a už vůbec Villahermosa za žádné riskování nestojí.

Pomoc oblasti Co se pomoci týče, je vždy lepší pro postižené organizovaná a profesionální pomoc než i dobře myšlena pomoc jednotlivců. Mexická vláda je v kontaktu s vládami jiných států, samozřejmě i s představiteli EU, a krom toho pořádá sbírky i mezi Mexičany. Především jde o finanční sbírky na speciální účty a pak také o sbírky potravin a potřebných surovin, které budou zasílány do oblasti. Nemám informace o tom, že by žádala neprofesionální dobrovolníky. V akci se angažuje především vojsko, armáda a profesionální záchranáři.

V oblasti se pravděpodobně jako při každé větší přírodní katastrofě vyskytnou konflikty s osobami, jenž propadnou rabování a jiným trestným činům, je tedy i z tohoto hlediska lepší počkat, až se situace uklidní a znormalizuje, a pak třeba vyjet do Tabasca pomoci tím, že jednoduše podpoříte místní turistiku.


Cestování do Mexika Každopádně Spojené státy mexické jsou obrovské a tak pokud sem v blízké době plánujete cestu neděste se. Vynecháním Tabasca a případně severovýchodu Chiapasu (kde deště sice také způsobily záplavy, ale ne takového rozsahu jako v Tabascu) se nic nestane, aspoň budete mít důvod se sem vracet. I tak máte možnost navštívit neuvěřitelně krásná místa této země a prožít nádhernou dovolenou… Vždyť mexických států je 31 a každý má něco do sebe.

Abychom nepřinášeli jen negativní zprávy, přidali jsme do galerie i několik fotografií zachycující hlavní město státu Tabasco Villahermosa a park La Venta za normálního stavu.

Soutěž na víkend: poznejte místo – osel

Říká se jim kývající osli. Komu? Čerpadlům na ropných vrtech.

Říká se jim kývající osli. Komu? Čerpadlům na ropných vrtech.

Zkrátka jsem se rozhodl, že po kulišárně z minulého týdne, u té ropy ještě chvilku zůstaneme. Takováto zařízení by většina z nás asi čekala někde na Arabském poloostrově uprostřed rozpálených pouští. Tam samozřejmě jsou. Na našem území je ale najdete také. Tiše si předou, donekonečna kývají hlavami a když jdete po cestě z ničeho nic na vás vykouknou.


Vaším úkolem, milí čtenáři, je, napsat nám, kde že se u nás kývající osli vyskytují. Stačí oblast. Je jich tam víc a GPS souřadnice toho na obrázku už jsem určitě někam zašantročil.

V neděli zase, jako obvykle, zveřejníme správnou odpověď.


Ano, jedná se o jižní Moravu. Konkrétně o oblast mezi obcemi Ždánice, Bučovice a Koryčany. Je to taková celkem málo známá vrchovinka nazývaná Ždánický les. Když si patřičně zvětšíte letecký snímek dané oblasti, tak tam těch těžních plošin najdete požehnaně.

Není zas tak nezajímavé se okolím oslů projít, nebo projet na kole. Tak to třeba někdy zkuste.


Milí čtenáři, máte-li ve svém archivu zajímavé a hlavně neobvyklé pohledy na známá místa, o které byste se chtěli podělit s ostatními, zašlete nám je prosím se stručným komentářem do redakce. Zkusíme z nich vybrat podklady pro tuto nepravidelnou minisoutěž.

Pražské zahrady, zastavení dvacáté prvé – Cibulka

Původně zde byl hospodářský dvůr, podle prvních dokladů
pocházejících ze 14. století, v majetku Náze, písaře Karla IV. Roku
1415 tento dvorec dostal od Václava IV. dvořan Vok z Valdštejna. Od
té doby se na tomto rozsáhlém hospodářství s vinicí, ovocnou
zahradou i poli vystřídala řada majitelů. Jedním z nich byl
i staroměstský měšťan Blažej Cibulka z Veleslavína jehož
příjmení dodnes označuje celou tuto oblast na vršcích Košíř.

Rozkládá se na území Prahy 5 v Košířích, park i zahrady jsou součástí bývalé usedlosti čp. 114. Výměra parku včetně zahrad je 20 ha. Je to tedy jedna z největších zelených ploch v Praze. Areál se nachází v nadmořské výšce mezi 255 až 315 metry.


Původně zde byl hospodářský dvůr, podle prvních dokladů pocházejících ze 14. století, v majetku Náze, písaře Karla IV. Roku 1415 tento dvorec dostal od Václava IV. dvořan Vok z Valdštejna. Od té doby se na tomto rozsáhlém hospodářství s vinicí, ovocnou zahradou i poli vystřídala řada majitelů. Jedním z nich byl i staroměstský měšťan Blažej Cibulka z Veleslavína jehož příjmení dodnes označuje celou tuto oblast na vršcích Košíř.

Třicetiletá válka přinesla Cibulce značnou devastaci. V roce 1681 ji pak koupil profesor Karlovy univerzity Johann Georg von Funcke jako pustou a zničenou. Profesor se zasloužil o její znovuzrození, přikoupil polnosti, vysázel nový ovocný sad a vybudoval statek s hospodářskými budovami. Další zvelebení a rozšíření usedlosti se připisuje pokladníkovi berního úřadu Karlu Schönfeldovi. Z barokní přestavby realizované v té době se dochovaly stáje zaklenuté valenou klenbou s lunetami. Jedna z vinic Cibulky patřila okolo roku 1714 měšťanu Vojtěchovskému. Tehdy se zde scházelo na 200 evangelíků pronásledovaných jezuity. Měli zde uschovaný kalich a pořádali tajně bohoslužby. V rámci války o rakouské dědictví přešla územím spojená vojska Bavorů, Sasů a Francouzů (1741) a Cibulka stejně jako celé Košíře byla opět poničena. Roku 1758 zakoupil Cibulku pro svůj úřad pražský purkrabí Filip Krakovský Kolovrat. Od něj pak roku 1815 zakoupil Cibulku pasovský biskup Leopold Linhart Thun-Hohenštejn za 112 000 zlatých a dal v letech 1817 až 1826 celý areál upravit a opravit v romantickém duchu. Přibyly sochy a stavby na pozemcích a v místě byl vytvořen klasický anglický park značné rozlohy. Návštěva císaře Františka I. s rodinou v roce 1824 svědčí o významu, který tenkrát Cibulka měla. K poctě císaře byl při zámečku postaven toskánský sloup tzv. Práchnerova stéla.

Park byl zkrášlen drobnou zahradní architekturou. Dříve byste zde našli čínský pavilon, půlkruhovou zahradní terasu s plastikami čtyř Číňanů, čínskou psí boudu, zahradní altány, rozhlednu koncipovanou jako umělou zříceninu, hájovnu, poustevnu s mechanickými figurami mnichů, fiktivní náhrobky a několik soch od Václava Práchnera, Josefa Berglera, Josefa Malínského a Václava Nedomy. Dochovala se Diana se psem, Jupiter, Škrtič a na samém okraji Cibulky sv. Jan Nepomucký. Do dnešních dob se naopak nedochovaly plastiky Laokonta, několika Číňanů, Kerbera, dřevěného rysa a žádná z dřevěných mechanických soch. U většiny z nich není známá ani jejich podoba. V lapidáriu je uschován Zahradník, Mandarín z čínského pavilonu, thunovský znak z brány a zřejmě i Thunův památník. Pro další majitele byl ale park a usedlost spíše přítěží a po dlouhou dobu opět chátral.


V 70. letech 19. století byl výstavbou železnice areál Cibulky značně zmenšen a hranice parku končila podél trati. Ve 20. letech 20. století koupila od majitele J. Hyrouse Cibulku , která měla v té době celkovou výměru 58 ha, pražská obec za 1 milion korun. Park dostal na starost lesní odbor a ten provedl nové výsadby. Zejména na zamokřených plochách byly zasázeny mladé jasany. 1929 až 30 byl opraven i zámeček. Po roce 1929 obec povolila vykácení mnoha staletých dubů. A místo chátralo opět, znovu a dál do roku 1957. To došlo během dvou let v akci Z k realizaci některých drobných prací a oprav. Roku 1972 byly zrestaurovány některé sochy.

Roku 2005 byly vareálu uskutečněny první práce na jeho současnou obnovu. Oprava jezírka pod Dianou byla dokončena v červnu 2006 a jezírko je jednou z kouzelných dominant místa, obzvlášť na podzim, kdy se v jeho vodě odráží koruny stromů s barevným listím. Došlo i k výstavbě nové hráze, přelivu a stavidla. Jezírko dostalo nový oválný tvar. Okolí jezírka je opraveno tak, že dochází ke krásnému průhledu od cesty přes dřevěný altán a přes hráz a jezírko až na sochu Diany. Zajímavé je, že veškeré kamenné konstrukce byly vystaveny z křemitého porfyru, který je strukturou i barvou podobný pískovci, který je původním kamenem této lokality. Vodní plochy Cibulky tvoří dnes toto jezírko, potok a tři studánky.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz


Procházka podzimním parkem tady je příjemná, dlouhá. Chodí sem především mladí lidé s kočárky nebo lidé se psy. Terén je členitý, kopcovitý, proto tu nebývají lidé starší. Dá se jít ale také po rovině a to od tramvaje č. 9 a 10, stanice Poštovka po asfaltové cestě spodní rovinatou částí parku okolo sochy sv. Jana Nepomuckého, po levé straně nahoře na kopci spatříte polorozpadlý čínský pavilon, ve kterém má své věci zde bydlící bezdomovec. Momentálně se tam nezdržoval, tak jsem pořídila fotku jeho životního vybavení a bot, poskakoval nedaleko odtud po trávě bosýma nohama a užíval si poslední paprsky podzimního slunce venku v parku. Nedaleko čínského pavilonu na protilehlém kopci je obytný dům a hospodářské objekty. Je tam výstražná cedule zakazující vstup a opravdu se ve dvoře pracuje. Na ceduli si přečtete, že je zde soukromý majetek. Za tímto soukromým objektem se nachází východní zahrádka se vstupními pavilony a Prachnerovou stélou, vedle objektu severní zahrádka s válcovým sloupem a terasou (původně bývala zdobená sochami číňánků). Za úplně rozpadlou kamennou zdí, z níž zbyl jen vchod bez vrátek a dva polorozpadlé sloupy je západní, původně růžová, zahrádka se zahradnickým domkem.

Nejzajímavější částí zahrady, nahoře na kopci, je dnes rozhledna a pod ní jeskyně Dantovo peklo se sochou Jitro. Na rozhlednu se dá vyjít až nahoru, okolo jsou ale vzrostlé stromy. Dole pod jeskyní se dá posadit na lavice, kde jsou dřevěné půlky kmenů stromů na posezení. Dole v údolí můžete shlédnout sochu Jupitera.

Při odchodu z rozlehlého areálu mě zaujala jedna opuštěná lavička plná podzimního žlutého listí, znak toho, že na ní už dlouho nikdo neseděl. Právě proto tento i dnes ještě rozlehlý park doporučuji k navštívení, přijďte někdo to listí smést a právě sem si sednout, určitě nebudete litovat.

List z Malty – Jeden deň na Malte

Ani neviem, ako som sa ocitla v Paole. Vlastne viem, ale nie celkom
presne. Bola som tri dni na Malte a stále som sa ešte nenasýtila tohto
svojrázneho ostrova, presiaknutého starobylosťou. Malta je nepochybne perla
Stredozemného mora, ktorou Poseidón obdaroval nymfu Kalypsó za jej pôvaby.
Ostrov či skupina ostrovov je rozlohou len o čosi väčšia ako polovica
Bratislavy s mestskými časťami. Nájdete tu nekonečné množstvo
historických pamiatok zo všetkých období ľudskej histórie ale aj
nepreberné množstvo prírodných skvostov.

Ani neviem, ako som sa ocitla v Paole. Vlastne viem, ale nie celkom presne. Bola som tri dni na Malte a stále som sa ešte nenasýtila tohto svojrázneho ostrova, presiaknutého starobylosťou. Malta je nepochybne perla Stredozemného mora, ktorou Poseidón obdaroval nymfu Kalypsó za jej pôvaby. Ostrov či skupina ostrovov je rozlohou len o čosi väčšia ako polovica Bratislavy s mestskými časťami. Nájdete tu nekonečné množstvo historických pamiatok zo všetkých období ľudskej histórie ale aj nepreberné množstvo prírodných skvostov.


V to ráno som sa vybrala do Vittoriosy, najkrajšej časti tzv. Trojmestia: Senglea, Vittoriosa, Conspicua, ktoré je vzdialené od Valetty sotva desať km. Mesto Vittoriosa, Viťaznú, vybudovali johaniti na pobreží Stredozemného mora ako svoje prvé sídlo na Malte, keď sem prišli v roku 1530 z Rhodosu. Z autobusu som vystúpila v ten deň tiež pri mori, ale úplne na opačnom konci ostrova, v Marsaxlokku. More je tu všade blízko, vzdialenosti krátke a doprava maltskými autobusmi trochu svojrázna . Ospalá rybárska osada Marsaxlokk mi ukázala všetko, čo mala. Čarovné pobrežie kúpajúce sa v slnečných lúčoch a roztrúsené rybárske člny s unavenými rybármi, ktorí vraj v noci nič nechytili a ešte aj museli opravovať siete pre ďalšiu nočnú smenu. Bolo sa treba pobrať ďalej, ak som len nechcela ísť s rybármi na nočnú rybačku.

Kto niečo počul o svojráznej autobusovej doprave na Malte, vie, o čom hovorím. Ak však chcete rýchlo a lacno cestovať po krajine, sú autobusy najlepšou voľbou. Posledný vlak šiel na Malte v roku 1931. Autobusy tu majú trocha kratšiu ale zato pestrejšiu históriu. Prvé autobusy sa na ostrove objavili v roku 1905. Spoločnosti, ktoré zabezpečovali tento druh prepravy striedavo zanikali a vznikali. Až v roku 1977 vznikla štátom podporovaná Asociácia verejnej dopravy, ktorá zabezpečuje centrálne autobusovú dopravu na Malte doteraz. Každý deň od skorého ráno takmer do polnoci križuje ostrov viac ako 250 šarmantných oranžových veteránov zo sedemdesiatich rokov minulého storočia. Treba dodať, že za ľudové cestovné. Za dvadsať, resp. päťdesiat maltských centov sa dostanete z hlavného mesta Valetty na všetky podstatné miesta na ostrove. Pri potulkách ostrovom je pre vás ako cudzinca vhodné, ak požiadate mladého či staršieho šoféra staručkého oranžového povozu, aby vás upozornil, keď máte prísť k cieľu svojej cesty. S istotou a pokojom tu všetkým zoslaným snáď z nebies na vás zabudne. A tak na Malte spoznáte aj to, čo ste pôvodne neplánovali. V maltských autobusoch sa vetrá prirodzeným spôsobom cez večne rozškľabené dvere alebo jednoducho dverí niet. Okná sa nedajú otvoriť a ak nestihnete zatiahnuť za šnúru od zvonca v pravú chvíľu, veziete sa jednoducho ďalej. Cesta autobusom si vyžaduje od cudzinca určitú dávku pohotovosti a ostražitosti. Nie preto, že by vás azda chceli okradnúť. V autobusoch i na uliciach je bezpečno aj v neskorých nočných hodinách. Mimochodom, žobranie je tu zakázané. Ale ak len stojíte na zastávke a nesignalizujete šoférovi v dostatočnom predstihu svoj záujem o zvezenie sa, pokojne vás ponorený do hluku hudby a rozkoše z pofajčievania, prehliadne. Na druhej strane šoféri ale i ostatní cestujúci majú nekonečnú trpezlivosť so staršími a handikepovanými cestujúcimi, ktorí tiež hojne využívajú túto možnosť prepravy. Napriek všetkému je cestovanie maltskými autobusmi príjemný zážitok. Ostrov je husto osídlený a jazdí sa po ľavej strane. Darmo, sto rokov britskej nadvlády tu vyrylo hlbokú brázdu. Posledný britský vojak opustil Maltu síce v roku 1979, ale britský vplyv a britských turistov stretnete na Malte všade. Tabule označujúce obce či mestá buď nie sú alebo sú na pravej strane. Jednoducho nestačíte hladkať pohľadom žltavé domy z vápencových kameňov s patinou staroby, kroviny šťavnatých zeleno-červených muškátov, porasty paliem prepletených s kaktusmi a zároveň sledovať, kade hrkotá váš povoz. Čas tu nikoho príliš netrápi. Ste v južanskej krajine, kde je všetko tak trochu relatívne, ale špinu a neporiadok tu nenájdete. Okrem hustej autobusovej dopravy maltská vláda finančne podporuje aj dopravu trajektami. Malta vlastní spolu šesť moderných trajektov, ktoré zabezpečujú spojenie hlavného ostrova najmä s Gozom, nazývaným aj večne zelený ostrov.

Pri výpočte dopravných prostriedkov na Malte treba ešte spomenúť ľahké koče ťahané koníkom, ktoré sú určené najmä pre turistov. Mimochodom, na dobre udržiavaných hlavných cestách ale tiež vedľajších cestách, ktoré sú väčšinou v žalostnom stave, zazriete autá všetkých značiek, dokonca aj Škody a Lady zo 70. rokov. Mnohé z týchto štvorkolesových tátošov by u nás asi nikdy nedostali povolenie na prevádzku.


Ale vrátim sa späť k Paole. Ospanlivé mestečko Paola vlastní dve zvláštnosti. Je tu jediná väznica na Malte a najväčší cintorín na Malte. Väznica je napodiv hneď v centre akoby priam súčasť mesta. Sotva som zastala pri zamrežovanej bráne a začala uvažovať, či je toto naozaj väznica alebo len ďalšia citadela, podišiel k bráne ostražitý alebo možno iba zvedavý strážnik. Po zistení odkiaľ som, ma príjemne prekvapil znalosťami o zemepisno-spoločenských súvislostiach týkajúcich sa mojej vlasti. Vedel dokonca aj o rozdelení Česko-Slovenska.

Hneď oproti väznici v Paole je v súvislej šnúre domcov bar. Dnu ma vlákala vidina horúceho voňavého capuccina s obláčikom škorice. Na Malte pripravujú skvelé capuccino. Z potemnelej prázdnej miestnosti pristúpil ku mne akýsi muž. Keď ma uvidel, oči mu zasvietili. Keď zistil, po čom túžim, oči sa mu zúžili od smiechu. Ochotne ma prepustil počerným kolegom, ktorí prevádzkovali kiosk s občerstvením na námestí. V baroch na Malte predávajú väčšinou len tvrdý alkohol alebo ešte tak víno, všetko na priamu konzumáciu. Opúšťajúc bar som usúdila, že tento podnik by mohol byť poslednou alebo prvou zástavkou chovancov z ustanovizne oproti. Podľa toho, odkiaľ a kam vedú ich kroky.

Zostávalo ešte navštíviť najväčší maltský cintorín, ktorý je tiež tu v Paole. Ako povedal istý známy slovenský spisovateľ, ak chceš, človeče, spoznať časť kultúry národa, choď na cintorín a do krčmy. Krčiem takých, ako u nás tu niet, tak zostával ešte cintorín. Cintorín sa v Paole rozkladal, ako je to všade bežné, kúsok ďalej od centra, na malom vŕšku. Akoby to bola pevnosť, pevnosť mŕtvych ponorená v rozkošatenom parku. K cintorínu som sa blížila po príjemnej zatônenej cestičke, ktorú lemovali olivovníky a pomarančovníky. Cesta akoby viedla k nejakému gotickému hradisku. Pred cintorínom sa nachádzali diskrétne ale jasne vyznačené toalety. Našinca musí doslova zaraziť, že na Malte aj v tom najmenšom mestečku, ale aj vo všetkých múzeách, kostoloch a iných verejných ustanovizniach sú k dispozícii verejné toalety. Fungujú 24 hodín, sú zadarmo a sú čisté.

Náhrobné kamene boli úctyhodnej veľkosti a tvarov, takmer všetky z vápenca, jediného nerastu, ktorým Malta oplýva. Mimochodom, vápenec využívajú Malťania aj na stavbu svojich kostolov a domov. V oboch musí v lete príjemne chladiť, ale v tuhšej zime, aká bola v tomto roku, je situácia zložitejšia. Tak v kostoloch ako i v domoch nie je totiž žiadne vykurovanie. Cintorín bol posiaty obrovským množstvom najrôznejších náhrobných pomníkov a hrobiek. Mnohé mali podobu a veľkosť jednoizbových domov. Nápisy na hroboch prezrádzali najmä taliansky pôvod zosnulých.

Nadviazať rozhovor s Malťanom nie je vôbec ťažké, ani na takom mieste ako je cintorín. Malťania vlastnia veľa južanských prvkov tak genotypu ako i fenotypu. Takmer všetci radi a veľa a hlasno rozprávajú. Stačí im len dať podnet a už ich ťažko zastavíte. Často stačí len mapa vo vašich rukách a sami vám ochotne ponúknu pomoc. Zasypú vás informáciami, opýtajú sa na vašu domovinu. Zabudnete, čo ste chceli samy povedať. Tak aj môj nový známy tu na cintoríne. Odhadujem, že predkovia mu prišli z Talianska. Starší, drobnejší, s holou hlavou, väčší mäsitý nos a pravdaže, modré oči. Je mi nápadné, koľko ľudí na Malte a koľko potmavších ľudí tu má modré oči. Muž sa spytuje na moje vierovyznanie a potom ma zavedie do rodinnej hrobky. Keď už spomínam vierovyznanie, to je tu pomerne jednoznačná záležitosť. Deväťdesiatosem percent obyvateľstva Malty sa hlási ku katolíckemu náboženstvu. Malta patrí k najstarším kristianizovaným krajinám na svete. Podľa legendy obyvateľov Malty pokresťančil okolo roku 60 po Kristovi apoštol sv. Pavol, ktorý mal stroskotať spolu s ďalšími 274 zajatcami na dnešnom ostrove sv. Pavla. Za slnečného počasia sa možno z členitého zálivu sv. Pavla pokochať pohľadom na spomínaný ostrov, ktorému dominuje doďaleka socha sv. Pavla so vztýčenou pravicou ako symbol víťazstva kresťanstva.

Opúšťam Paolu, ale nie Maltu. Ostrov mi nevydal ešte ani časť zo svojich tajnokrásnych pozoruhodností. Dovolím si tvrdiť, že kto raz navštívil tento skvost Stredozemia, musí sa na Maltu vracať minimálne v mysli.

Sázavský klášter – místo, kde byl ďábel poražen

Pokud vás některé víkendové ráno přepadne neumlčitelná touha
zaslechnout i jiné zvuky, než jsou jen auta, tramvaje či trolejbusy,
zkuste se vydat tímto směrem. Můžete jet autem a z dálnice D1 odbočit
u exitu Sázava, nebo vláčkem, který coby Posázavský Pacifik vás do
těchto míst dopraví stejně pohodlně.


Řeka Sázava je motivem mnoha trampských písní a nejeden tulák s romantickou duší zde tráví chvíle, jejichž ozvěna v srdci mu pak pomáhá přežívat zcela opačnou atmosféru moderních měst. Od dávných věků se lidé uchylovali k řekám, jako zdroji životodárné vody a prožívali zde své životy více či méně v klidu a ústraní.

Pokud vás některé víkendové ráno přepadne neumlčitelná touha zaslechnout i jiné zvuky, než jsou jen auta, tramvaje či trolejbusy, zkuste se vydat tímto směrem. Můžete jet autem a z dálnice D1 odbočit u exitu Sázava, nebo vláčkem, který coby Posázavský Pacifik vás do těchto míst dopraví stejně pohodlně. Sázava je sice také město, ale skýtá mnoho krásných míst a ačkoliv se vám pak velkoměsto bude zdát ještě ošklivější, vaše srdce bude alespoň naplněno něčím krásným.

Město Sázava má nejen řeku, podél jejíž břehů se můžete hodiny a hodiny toulat, ale také klášter, jemuž se dnes budeme věnovat zejména. Jeho historie je spjata se jménem, které je nám Čechům více než drahé. Sv. Prokopem. Že nevíte o koho se jedná? No, možná jste tehdy ve škole chyběli, když se v dějepise tato postava probírala, ale nevadí, malé zopakování nikomu neuškodí.

Prokop se narodil kolem roku 970 v Chotouni na zemanské tvrzi, jakémusi Vítovi a Boženě. Vzdělání získal ve slovanské škole na Vyšehradě a stal se knězem. Jelikož tehdy se kněží ještě ženit směli, měl se svojí manželkou syna Jimrama. Po určitých životních údobích se rozhodl pro asketický a poustevnický život právě v lesích Posázaví. Zde žil velmi prostě, mýtil les a obdělával půdu. Legenda praví, že místní obyvatelé ho spatřili jak zapřáhl ďábla do pluhu a popoháněl ho křížem. Je to jedno z vysvětlení brázdy mezi Chotouní a Sázavou. Ať už legendy říkají cokoliv a jejich pravdivé jádro je sebenepatrnější, jistě to byl člověk velmi silného ducha. Cílevědomý, houževnatý a laskavý.


Díky knížeti Oldřichovi zde mohl založit poustevnickou osadu pro své žáky a později, roku 1032 dokonce klášter, jehož se stal za panování Oldřichova syna Břetislava prvním opatem. Díky vlivu bratří Cyrila a Metoděje na našem území, i zde se slavila a pěstovala slovanská liturgie ve staroslověnštině a vzdělanost. Sázavský klášter je znám především tím, že byl právě posledním místem v českém království, kde se udržela nejdéle, než byla bezezbytku vytlačena latinským obřadem. Roku 1204 byl Prokop prohlášen papežem Inocencem III za svatého jako první Čech. Patří tak společně se sv. Václavem, Ludmilou a Vojtěchem k patronům naší země. A jeho specialitou je ochrana horníků, zemědělců a vinařů.

Celý komplex se skládá z několika budov. Především je to klášter samotný, přebudovaný na zámek. Expozice Staroslověnská Sázava Vás zde uvede do časů Velké Moravy, prvního slovanského státu v Čechách. Stanete se svědky velkého kulturního vzestupu našich předků především díky slovanským apoštolům sv. Cyrilovi-Konstantinovi a Metodějovi. Setkáte se s Konstantinovým „vynálezem“, prvním slovanským písmem – hlaholicí. Můžete se pokusit číst ve starých rukopisech psaných slovanským spisovným jazykem – staroslověnštinou. Nakouknete do atmosféry 9. a 10. století, do doby rostoucí moci rodu Přemyslovců, budoucích vladařů celých Čech, ale i do života jejich konkurentů Zličanů a Slavníkovců. Dobu raného středověku Vám přiblíží další středověké latinské i staroslověnské rukopisy, které byly napsány v Čechách, nebo přímo na Sázavě.

V barokním refektáři kláštera s nástropní freskou známého Jana Karla Kováře na téma založení kláštera se potkáte s jeho zakladatelem a prvním opatem sv. Prokopem, dozvíte se o dramatu jeho svatořečení v roce 1204 Římem. Seznámíte se také i s téměř tisíciletými dějinami kláštera od dob první poustevnické osady až do dneška. V dalších sálech si připomenete některé ze zázraků sv. Prokopa tak, jak jsou sepsány v románských i gotických legendách a letopisech. A dozvíte se jakou souvislost má Sázavský klášter s pražským klášterem Emauzy, založeným císařem Karlem IV.

Skutečnou perlou prohlídky bude překrásná gotická kapitulní síň ze 14. století s unikátními malbami na téma života Panny Marie. Nechybí Madona v naději (Madona těhotná), Madona Sázavská (Madona kárající) ani šestnáct andělů na nebeské klenbě, každý s jiným klanějícím se gestem rukou. Nádhernou práci středověkých malířských mistrů podtrhuje neméně krásná architektura místnosti s křížovou klenbou, kterou podpírá unikátní bohatě zdobený střední pilíř s bazilišky, vytesanými v dolní polovině pilíře neznámými mistry kameníky. Není bez zajímavosti, že v 70. letech 14. století zde započala přestavba kláštera a zejména kostela, ale díky vleklým husitským válkám nebylo dílo nikdy dokončeno. Ze zamýšleného chrámu Panny Marie a sv. Jana Křtitele tak zůstalo až do dnešních časů jen torzo, které však působí natolik magickou atmosférou, že od něho nebudete moci odtrhnout zrak. V roce 1785 byl klášter zrušen a přešel do soukromých rukou. Jeden z majitelů Jan z Neuberku upravil klášter na zámek ve stylu novorenesance. Přistavěl věž s terasou, upravil interiéry a vytvořil pohodlné zámecké bydlení. Další zajímavostí v areálu kláštera je barokní kostel sv. Prokopa s milostným obrazem tohoto světce. V období baroka a také v roce 2006 údajně prodělal nevysvětlitelné, až zázračné proměny v jeho tváři.


Jako místo vysloveně odpočinkové, kde budete moci vstřebat vše co spatříte, je klášterní zahrada, jejíž kouzlo schované za zídkou a dřevěnými vraty, vás jistě překvapí. V samém středu zahrady s několika vzrostlými stromy se nacházejí základy kostela sv. Kříže z 11. století odkryté archeoložkou dr. Květou Reichertovou v 70. letech 20. století. V místě dnešní zahrady pravděpodobně již od počátků kláštera žila bok po boku sázavských mnichů malá osada laiků. Mnichové sloužili jí a ona jim. Archeologické průzkumy odhalili příbytky těchto lidí i řemeslné dílny. Pozoruhodný je půdorys kostela v podobě řeckého rovnoramenného kříže (centrála se čtyřmi apsidami). Jeho pravzorem byl kostel Anastasis neboli chrám Božího hrobu v Jeruzalémě. Zdá se, že sázavští mnichové se pro jeho stavbu inspirovali byzantskými kostely, se kterými se setkali během svého vyhnanství. Po zrušení kláštera Josefem II. (1785) upravili světští majitelé sázavského panství prostor na francouzskou zahradu a posléze v park. Časem se však o něj nikdo nestaral a postupně zarůstal v divokou pustinu. Té se však dnes již obávat nemusíte. Divoké doby jsou tytam a vás uvítá skutečně klidný a k meditaci i odpočinku nanejvýš vhodný prostor.

A až se pak budete branou kláštera vracet dějinami zpět, jistě mi dáte za pravdu, že Sázava, řeka i toto místo, si nevydobyli zájem trampů jen tak náhodou. A zasteskne-li se vám v týdnu po romantických zákoutích, nevěšte hlavu, takových nádherných míst je v naší zemi snad nepřeberné množství. Do dalšího víkendu jistě nějaké další objevíte.

Vítězové fotosoutěže Domov objektivem cestovatelů

Fotosoutěž Domov objektivem cestovatelů skončila
v sobotu na výstavě Invex, kde bylo divákům představeno
30 finálových snímků. Z těchto snímků redakční porota vybrala
3 vítěze. Dalšího vítěze jste zvolili zvyšováním karmy vy –
návštěvníci Cestovatele. Vytištěné finálové snímky zdobily stánek
Zoneru a mezi návštěvníky stánku o ně byl velký zájem.

Fotosoutěž Domov objektivem cestovatelů skončila v sobotu na výstavě Invex, kde bylo divákům představeno 30 finálových snímků. Z těchto snímků redakční porota vybrala 3 vítěze. Dalšího vítěze jste zvolili zvyšováním karmy vy – návštěvníci Cestovatele.

Vytištěné finálové snímky zdobily stánek Zoneru a mezi návštěvníky stánku o ně byl velký zájem. V soukromé sbírce neskončil žádný z nich, ale připravuje se z nich putovní výstava, kterou budete moci spatřit na akcích a prodejnách sponzorů a Cestovatele a také ve výstavních prostorách v ČR (snad i SR) po celý příští rok.

1. místo

Tomáš Kypta – větrný mlýn Vrátno

Autor zaslal nejen velice efektní snímek, ale navíc jej doplnil podrobným popisem.


Větrný mlýn holandského typu stojí poblíž Vrátna v polích asi 800 metrů na severovýchod. Postaven byl roku 1870 místním statkářem Václavem Marečkem. Roku 1878 vyrostla vedle mlýna ještě další budova, v níž se nacházely stoupy - dnes již téměř zapomenuté technické zařízení na drcení a likvidaci odpadu. Opuštěn byl vrátenský větrník roku 1923. Co se s ním dělo krátce poté, vystihuje nejlépe článek z dobové literatury:
...cizí lidé jej kus po kuse vykrádali a vnitřní zařízení rozbíjeli, tuláci a různá nekalá čeládka tu přespávali a pálili, co ještě zbylo...“.
iž roku 1934 stály jenom holé zdi, roku 1973 se uvádí pobořené zdivo sahající do výše prvního patra.
Nedávno prošel mlýn kompletní rekonstrukcí. Je ale i nadále obětí vandalů a v současnosti je volně přístupný, bohužel opět zdevastovaný. Z dálky vypadá stále krásně. Keywords: příroda;jaro,léto

2. místo

Petra Slámová – Svítání na Svatém kopečku

Snímek velice zajímavě vystihuje místo. Porotu zaujalo zejména zvládnutí poměrně obtížných světelných podmínek.


3. místo

David Alessi – Slunečnice před bouří

O tomto snímku se porota chvíli radila. Nezobrazuje sice pohlednicově popisným způsobem místo, kde byl pořízen, ale jedná se o kvalitní snímek, který obstojí nejen jako časopisecká ilustrace, ale i jako samostatná fotografie na stěně.


Cena diváka

Ivana Filipová – Oravské louky

Již v prvním kole úspěšný snímek celkově úspěšné autorky obhájil svoji diváckou oblibu i zde. Náladu jednoho z krásných koutů Slovenska vystihuje velice dobře.


Hlavní partner:

Zoner Photo Studio

Další parneři:

IDIF Humi OUTDOOR Zoner Press ... jednoduše dobré knihy Tiskárna a vydavatelství OFTIS Ústí nad Orlicí

Partneři výstavy

Putovní výstava fotografií bude vytištěna na kvalitní fototiskárně a papírech firmy EPSON. Adjustaci fotografií na desky provede firma MMC, s.r.o. Plzeň

Od eukalyptových lesů k poušti

Od poslední zprávy vedla naše cesta z eukalyptových lesů
v okolí Pembertonu přes městečka Northcliffe, Walpole a Denmark až do
přímořského letoviska Albany. Odtud jsme pokračovali na sever do
vnitrozemí do pohoří Stirling Range a znova k pobřeží do Esperance.
Zde se naše cesta otočí na sever do vnitrozemského Norsemanu, okraje
pouště Nullarbor plain.

Od poslední písemně zprávy vedla naše cesta z eukalyptových lesů v okolí Pembertonu dále přes městečka Northcliffe, Walpole a Denmark až do přímořského letoviska Albany. Odtud jsme pokračovali na sever do vnitrozemí do pohoří Stirling Range a dále znova k pobřeží do Esperance. Zde se naše cesta otočí na sever do vnitrozemského Norsemanu, okraje pouště Nullarbor plain.

Profil trasy


Ač se to člověku nezdá, jízda na kole po Austrálii není zase až tak lehká. I kdyžtu v podstatě v západní části země žádné hory nejsou, cyklistů tu čekají nekonečné stovky kilometrů pořád nahoru a dolů, nahoru a dolů, nahoru a dolů… My tomu říkáme „hupy“. Jedna se vždy o tak 200–500 metrů dlouhá stoupání a hned zase klesání a tak se to mnohdy opakuje celé hodiny. Průměrná rychlost tu tedy je poměrně nízká. Když udržíme 15 km/h, býváme rádi. Vyskytují se tu ale občas i rovinky. Nejdelší absolutně rovný úsek bez sebemenší změny směru jsme zaznamenali u Perthu. Jednalo se o 15 km dlouhou rovinku, která končila kdesi v dái a my ji museli zdolat. Zatím si vůbec nedovedu představit Nullarbor plain. Tam je totiž jeden rovný úsek neuvěřitelných 155 kilometrů!!! Silnice prý za tu doby neuhne ani neklesne o centimetr! Jsme tedy zvědaví na tuto raritu.

Fauna


O klokanech už jsme psali. Vídáváme je v podstatě denně. Jsou to krásná roztomilá zvířátka. Narazili jsme už i na několik hadů různých druhu. Sami neútočí, ale i tak je třeba mít se na pozoru a při procházkách buší se dívat pod nohy. Viděli jsme také želvu se strašně dlouhým krkem. Vypadala hrozně srandovně. Z ptáci říše tu žijí různé druhý papoušků, kormoráni, pelikáni, bílí čápi, emu,… Z domácích zvířat jsou asi nejčastější ovce, dobytek a koně. Kozy nebo prasata jsme tu ještě neviděli. Při projíždění kolem jedné z farem se za námi rozběhl rozzuřený rotvajler. Měli jsme co dělat, abysme mu ujeli. Pořádně jsme se při tom zapotili. Bylo to taktak!

Tingle Tree

Tento fantastický strom, jeden z několika druhu eukalyptů, dorůstá obrovských rozměrů, hlavně co se kmene týče. Těchto stromů jsme viděli desítky a byly se podívat i na ten největší, jmenuje se Giant tingle tree („velikán, obr“). Jeho podstava, tedy dolní část kmene má obvod neuvěřitelných 20 metrů! Uvnitř je kmen vykotlaný, ale strom jinak žije. Dá útrob kmene se dalo zajet s kolama a postavit i stan. Jeho stáří se odhaduje na 400 let.

Tree Top Walk


Jedná se o australskou raritu, kdy máte možnost pohybovat se po kovových mostech v korunách vysokánských eukalyptů ve výškách 40 m nad zemí. Celá procházka v říši ptáků je dlouhá asi 600 metrů a můžete tak pozorovat život, který byste jinak nikdy že země neměli šanci vidět.

Zima, vítr, déšť a kroupy

Tak takovéto počasí nás teď provázelo několik posledních dní. Přišla velmi studená fronta od JV a znepříjemňovala nám tak šlapání. Bohužel jsme zrovna projížděli minimálně obydlenými oblastmi a tak nezbývalo nic jiného, než navléknout pláštěnku, zatnout zuby, opřít se do pedálu a šlapat. Některé dny jsme jeli mnoho hodin v dešti. V jedné chvíli, když jsem zrovna píchnul kolo a spravoval to, přišlo k tomu všemu ještě kroupy! Jak na potvoru! Ale co, i to k tomu patří. Vítr, to je kapitola sama pro sebe. Hodně se tu mění a bývá hodně silný. Jsou hodiny, kdy tvrdě šlapáte proti silnému větru a i když jste na rovince, jedete maximálně 10 km/h. No a někdy i z kopce musíte šlapat. A to už je opravdu maximálně nepříjemné.

Voda

Určitě jedna z nejdůležitějších věci, které tady cyklista a v podstatě kdejaký cestovatel potřebuje. Zatím jsme s obstaráváním tekutin problémy neměli. Byly sice úseky kolem 50 km, kde voda nebyla, ale na to jsme se vždy připravili a nějakou tu rezervu s sebou vozili. Ve všech městečkách je voda z vodovodu strašně moc chlorovaná. Jiná ale bohužel není. Na farmách to funguje jinak. Vodovod nikde nemají a tak sbírají dešťovou vodu do obrovských plechových či plastových nádrží. Prostě to, co steče že střechy domů, stáje či stodoly, je svedeno do nádrží a to se pak používá jako pitná voda. Nijak se to už chemický neošetřuje. Není ani proč. Průmysl tady v podstatě nikde nemají. Hustota obyvatelstva je minimální a tak i ovzduší a tím pádem i deště jsou čistě. Rádi si tedy od farmářů „dešťovku“ na pití bereme. Brzy nás čekají dlouhé úseky až 190 km bez vody. Bude to v poušti Nullabor plain a právě tady budeme muset tahat vodu i na více dní. Je nutné mít zde rezervu. Voda je to nejdůležitější. Počítáme tedy s dalším zatížením na osobu okolo 10–12 litrů určitě.

Komáři a mouchy

Na komáry jsme si už nějak zvyklí. Otravují hned po západu slunce. Někdy jich jsou tisíce a je to strašně nepříjemné, až utrpení. Je nutné se namazat repelentem, vzít moskytiéru nebo ještě lépe už před setměním postavit stan a úkryt se v něm. To se ale vždy nedaří. Mouchy nás začaly otravovat až na jižním pobřeží. Do té doby nebyly. Kolem nádherných bílých pláži u Esperance je much mraky. Lezou nám všude – do uši, nosu, oči atd. Jsou strašně dotěrné. Otravují i za jízdy, když jedeme pomaleji než 16 km/h. Nejhorší to je tedy při stoupání do kopce. Někdy nezbývá nic jiného než zase převléknout moskytiéru přes helmu.

Pláže na jižním pobřeží


V okolí městeček Denmark a hlavně Esperance se nacházejí úžasné pláže s bílým pískem, blankytně modrou vodou a krásnými kamennými útesy. Je to jak v pohádce. Nejvíce nás zaujala skaliska Elephants Rock. Voda tu je ale studená po celý rok a ani v létě se nepřehoupne přes 18–19 °C. I tak je to ráj pro surfaře. Vlny tu bývají pro ne ideální.

Setkání

Kousek od Denmark nás k sobě pozval farmář Charlie, jehož praděda se do Austrálie do Austrálie jako anglicky trestanec v řetězech za ukradení kusů látky. Bylo mu pouhých 13 let. Těžký to osud, ale taková byla doba. Charlie byl velmi milý chlapík a i ve svých 75 letech velmi aktivní. Staví si nový dům, maluje obrazy a ukázal nám i malé zlaté nugety, které hledá v písku. Další zajímavé setkání, vlastně pozvání bylo od farmářů Williamsových, ti nás vzali k sobě domů na noc, pohostili a obdarovali teplou sprchou. Podobně pohostinnosti se nám dostali i od Smithových z Esperance, u kterých jsme nakonec strávili dvě noci a udělali síť u den volná a prohlídli si tak nádherné okolí Esperance. Potkali jsme dalšího dálkového cyklistů. Tentokráte Angličana George, byl to velmi bujarý a zábavný chlapík kolem padesátky. Nevozí brašny na nosičích, ale nezvykle za sebou táhne místo toho vozík.

Stirling range and Dutch windmill

Pohoříčko Stirling range byly první hory, které jsme viděli. Jedna se o skalnaté hory vysoké kolem tisíce metro, ale přesto velmi dominantně vystupující nad okolní krajinou. Na okraji pohoří stojí replika nádherného holandského mlýnů, který je plně funkční.

Mořská akvárium v Esperance


Fantastická atrakce a koníček nadšence Markuse. Na ukázku zde jsou stovky ryb, korálů, mořských koníků a dalších živočichů že všech australských moři. Zlatým hřebem všeho je, že si můžete za Markusovy asistence pohladit žraloka, rejnoka, mořské ježky a další živočichy. Opravdový a velmi nevšední zážitek. Markus je odborník a nadšenec, který Vám s radosti vše předvede, vysvětlí a ukáže.

Závěrem

Nyní nás čeká 200 km dlouhý přesun z Esperance do Norseman a potom už dlouho očekávaná 1300 km dlouhá poušť Nullabor plain. Po dobu 2–3 týdnu budeme tedy mimo mobilní signál i internet. Čeká nás smažení se na absolutně rovných cestách, kde vůbec nic neroste a není tady žádný stín. Úseky bez vody tu měří až 190 km! Bude to zabiracka. Je to ale velká výzva. Držte nám palce, ať vše dopadne dobře.

Postřehy, zajímavosti, nevšednosti

  1. Australané mají hodně pih, je to dáno silným zářením slunce
  2. Pokladní Vám v obchodech vše automaticky naskládají do tašky – velmi příjemné!
  3. Každý supermarket zaměstnává 1–3 sběrače nákupních košíku a ti pobíhají po parkovišti a koše hned uklízejí.
  4. Když si chcete koupit jedno mýdlo, máte smůlu. Prodávají se jen balení po 3–5 kusech.
  5. Velké množství aut tady má automatickou převodovku.
  6. Právě v těchto dnech obnovuje po mnoha letech česká Škoda prodej svých vozů v Austrálii.
V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocesto­vani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Napříč austrálií na kole

Cyklocesto­vatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

Jak se pozná pohostinnost

Pokud si marně lámete hlavu nad tím, jak vypadá skutečná pohostinnost,
nechte si ode mne vyprávět jeden příběh.

Článek ze soutěže o vstupenky na Cestovatelský festival
v Praze, 10.-11. listopadu 2007

Pokud si marně lámete hlavu nad tím, jak vypadá skutečná pohostinnost o které jste doposud jen slýchávali od cestovatelů, kteří navštívili země Blízkého východu, nechte si ode mne vyprávět příběh, který je jen jedním z mnoha, které jsem jako dar prožil v tolik zatracovaném a „nebezpečném“ Íránu.

Ať už cestujete kdekoliv, vždy vás bude zajímat jen několik málo důležitých věcí, které pro své přežití nezbytně potřebujete. Musíte spát, jíst a pít, mít se jak přepravit na další plánované místo a sem tam, podle vašich vrozených dispozic, budete nuceni vyhledat docela nepatrný prostor, kde vaše ledviny párkrát za den prožívají stav rajské blaženosti.


Moje ledviny jsou zdravé jako řípa a díky jejich pracovitosti jsem častěji než bych si přál postaven před otázku, kam s tím. Írán není země, kde v případě nouze nejvyšší se lze bez obav přimknout k ledajakému stromu a dělat jako by nic. Je třeba hledat a nalézt. Víte, já jsem typ cestovatele, za kterým když se v autobuse zavřou dveře a ví, že na palubě je k dispozici toaleta, nemá potřebu se dlouhé hodiny zvednout ze sedadla. Jakmile však tato možnost není, uzavření dveří a rozjezd autobusu ve mně vyvolají dramatické procesy, které si nutně žádají řešení.

V krásném a líbezném Mašadu, jsem prožil něco obdobného. Po prohlídce několika úchvatných památek jsem se ploužil ulicí v náležitém předklonu, který mi zabezpečuje v případě potřeby nějaký ten čas navíc. Mladý turista ze západu a jak už je shrbený, no podívejte se na něho. Rychlými kroky jsem zamířil do nejbližší internetové kavárny, protože to je v takovém případě nejjistější místo, kde lze odeslat nejen e-mailovou poštu, ale i nějaká ta deka navíc, která už rozhodně potřebovat nebudete.

Jakmile jsem vešel dovnitř, majitel mi okamžitě jak mne spatřil zkrouceného, nabídl židli a čaj. Proboha ne, žádné pití, prosím vás, máte zde toaletu? Áááá…tuvalet…no, sir…tuvalet nemáme, odpověděl s úsměvem a zklamáním zároveň. Ale pohled na mě byl asi natolik skličující, že se obrátil ke svému známému, se kterým do té doby něco nerušeně a v klidu siesty živě rozebíral. Ten zakroutil hlavou a oba se shodli na tom, že v blízkém okolí žádný tuvalet není.

Ale tady právě začíná příběh pohostinosti, který se dá zažít jen málokde. Oba se shodli na faktu, že nic potřebného v dosahu není a tím to pro ně mohlo skončit. Ale tak to zde nechodí. Váš problém se rázem stává i jejich problémem a s ubíhajícím časem do něho zapojují stále víc lidí, až se nakonec najde někdo, kdo zná řešení. A tak se stalo, že během asi dvou minut diskutovalo o existenci toalety zhruba pět mužů, kteří byli náhodně osloveni majitelem kavárny u otevřených dveří. Nakonec jeden z nich prohlásil, že mi pomůže a abych ho prý následoval. Ačkoliv jsem nebyl schopen s ním držet krok, přesto jsem se ho držel jako klíště. Asi po dvaceti metrech jsme na rušné, několika proudé ulici dorazili k jakémusi autobusu městské dopravy. Jak se ukázalo, byl jeho řidičem.

Když jsem se pokusil protestovat, že nepotřebuji svézt, ale najít záchod, odměnil mne širokým úsměvem a zavelel k nástupu. Asi měl přestávku, nebo mu skončila služba, nevím, v každém případě jsem byl v autobuse sám. Ačkoliv jsem nevěděl co mne čeká, nezbývalo než důvěřovat. Po pěti minutách složitého proplétání se chaosem městské dopravy, jsme přibrzdili u chodníku a on mi přátelsky ukázal na budovu zhruba třicet metrů před námi. Když jsem ji spatřil, to jediné, co upoutalo moji pozornost a stalo se v tu chvíli pro můj zrak dražším, než jakákoliv památka, byl velký bílý nápis v perštině s přepisem v latince – WC.

Ani nevím, zda jsem náležitě poděkoval, protože magická přitažlivost tabule mne vytáhla z otevřeného autobusu rychleji, než bych si dokázal představit. Mé překvapení však ještě nebylo u konce. Když jsem opustil onu nezapomenutelnou místnost, k mému údivu na mne onen řidič čekal a zavezl zpět do internetové kavárny. Bylo to pro něho něčím tak samozřejmým, jako kdyby mi na uvítanou podával ruku.

Už víte, jak se pozná pohostinnost? Když jste v nouzi a nevíte si rady, tak lidé, které neznáte a nejsou vám ničím zavázáni pro vás udělají to, co by vás nenapadlo ani v nejdivočejších snech. Cestujte, prožívejte okamžiky bezmoci a věřte mi, že v pravou chvíli poznáte hodnotu otevřených a přátelských lidských srdcí.

Soutěž na víkend: poznejte místo – bažinka

Člověk se občas nestačí divit, co všechno může být chráněné a
jaké zajímavosti se ve střední Evropě nachází.

Člověk se občas nestačí divit, co všechno může být chráněné a jaké zajímavosti se ve střední Evropě nachází.


Ano, vidíte dobře, cedule „prírodná památka“ na snímku se nachází u jakési malé nevzhledné bažinky.



Čím je místo unikátní, proč je bažinka chráněná a kde byl snímek pořízen se dozvíte opět v neděli.



Je to Korňanský ropný pramen. Nachází se v Kysucích (slovenská strana Beskyd) mezi Turzovkou a Klokočovem a je to středoevropský unikát. Jedná se o samovolný vývěr lehké ropy skrz propustné karpatské flyše.


Milí čtenáři, máte-li ve svém archivu zajímavé a hlavně neobvyklé pohledy na známá místa, o které byste se chtěli podělit s ostatními, zašlete nám je prosím se stručným komentářem do redakce. Zkusíme z nich vybrat podklady pro tuto nepravidelnou minisoutěž.