Možná neznámý, nezvyklý, ale krásný jazyk. Jiné písmo, pro většinu
„rozsypaný čaj“, složitá gramatika, léta dřiny, a přesto nás nic
z toho neodradilo a vydáváme se dál na „cestu studií“. Ano, mluvím
o arabštině, o řeči u nás málo známé.
Možná neznámý, nezvyklý, ale krásný jazyk. Jiné písmo, pro většinu „rozsypaný čaj“, složitá gramatika, léta dřiny, a přesto nás nic z toho neodradilo a vydáváme se dál na „cestu studií“. Ano, mluvím o arabštině, o řeči u nás málo známé.
Mnoho lidí se mě za ty roky ptalo: „K čemu ti to bude? Proč se raději neučíš anglicky, německy,…?“
A i kdyby mě znalost arabštiny nepřinášela výhody, ať již osobní, či profesní, stejně bych nemohla studia zanechat. Stala se pro mě životním koníčkem. A nejenom pro mě, jak je patrné z našich sobot a nedělí strávených výukou v pronajaté třídě.
Já, Pavla a Markétka jsme se poznaly vloni v lednu. Spojila nás náhoda. Navštívila jsem v Praze dr. Bahbouha, dříve mě učil arabštinu na dálkovém studiu v Praze. Dal mi kontakt na Markétku, že dohromady připravují již zmíněné víkendové vyučování v Brně. Markétce jsem zavolala, vyměnily jsme si pár mailů a přátelství bylo na světě.
A když se pan Bahbouh zmínil o možnosti studia letního kurzu arabštiny v Damašku v místním jazykovém institutu, neváhaly jsme ani chvilku.
Zařizování bylo snadné. Stačilo pár telefonátů a mailů do jazykového institutu. Stačilo jen naplánovat cestu do Damašku. Jelikož Pavla i Markétka jsou studentky, rozhodování bylo rychlé. „Pojedeme autobusem!“ – zněla jasná odpověď od holek. A protože se přesedá v Istanbulu, který jsem chtěla již dlouho navštívit, nijak jsem se tomuto nápadu nebránila.
Na výběr byly dvě společnosti, které nabízejí pravidelné denní linky Brno – Istanbul, ceny i podmínky jsou podobné. Jedna z těchto společností nemá nejlepší ohlasy týkající se spolehlivosti, zašly jsme do kanceláře druhé a lístky koupily tam.
S vízem problém není. Pro žádost jen vyplníte formulář (možné stáhnout na internetových stránkách Syrské ambasády ), k němu přidáte své fotografie, doklad o studiu či zaměstnání. Vízum obdržíte do tří pracovních dnů.
V té době se k nám přidaly další dvě kamarádky – Veronika a Natálka – které se rozhodly s arabštinou začít. Tak a bylo nás pět.
Je pondělí, 25. června, půl hodiny před polednem. Pomalu se scházíme na Zvonařce. Odjezd neproběhl beze zmatků. Na dotaz, ze kterého nástupiště jede náš autobus, nám paní na informacích sděluje, že jediný autobus do Sofie odjel již před hodinou. Lehce jsme znervózněly. Zavolala jsem proto do kanceláře autobusové společnosti, a tam mě paní ujistila, že autobus vyjel ráno z Prahy a určitě je na cestě a míří rovnou do Brna. A opravdu, asi za půl hodiny přijel.
Takže se vydáváme na cestu, vybaveny nějakým tím vínkem, pivkem a samozřejmě nezbytně nutnou slivovicí. Když začala večer po autobuse kolovat, bulharští spolucestovatelé s obdivem koukali a pokyvovali hlavami, jaké silné a dobré pití jsme schopné pít. Ráno se pak smáli, když jsme spaly, … nechápali, že jsme si povídaly do brzkého rána, zatímco oni dřímali již od večera. Slivovice s tím neměla pranic společného.
Vzbudily jsme se v Srbsku. Musím říci, že po Maďarsku už bylo na co koukat. Tamější hory a příroda vůbec opravdu stojí za vidění. Přestávka v Sofii a vyzvednutí jízdenek do Istanbulu proběhla hladce, dokonce jsme stihly i kafe v místní restauraci.
Spolucestující se vystřídali, z Bulharů se stali Turci. Různorodost lidí a kultur po cestě v autobuse byla příjemná. Jak se měnila krajina a příroda, tím víc si člověk uvědomoval blížící se zážitky.
Na hranici s Tureckem začaly peripetie. Prohledávání autobusu a zavazadel zabralo více než dvě hodiny nesmyslného čekání. Tři mladíci z UK dokonce se stejným pasem EU jako byly ty naše, si museli koupit vízum do Turecka. Proč nikdo neví, ale možná je zbytečné se ptát a řešit to.
Konečně v osm hodin večer druhého dne jsme dorazily do Istanbulu. Chtěly jsme si rovnou koupit lístky do Damašku, zjistit vůbec možnosti a časy odjezdů a naplánovat návštěvu Istanbulu.
Na nádraží nás čekali „naši kamarádi“ – Guren a Barish. Tedy kamarádi… S Gurenem jsem v kontaktu díky své práci poměrně často. Pozvání k němu domů bylo tedy přijato bez problémů.
Kluci se nabídli, že nám pomohou najít nějakou kancelář, kde si budeme moci koupit zmíněné lístky do Damašku. V tuto večerní hodinu jsme však našli otevřenou pouze jednu – společnosti JET. Nastalo asi půl hodinové dohadování v turečtině, kterému jsme samozřejmě nerozuměly.
Nakonec vypadla nějaká částka a nabídka, že autobusy jedou dva, jeden v sedm večer, druhý v devět večer, a že by nám radili, abychom jely tím dřívějším a měly větší jistotu, že stihneme navazující autobus v Antakyi do Damašku.
Tak fajn, lístky máme, tak hurá do víru dění, vždyť je celý večer před námi. A můj první večer v Istanbulu.
BARAKA
Centrum pro kultury Blízkého východu a severní Afriky
Blízký východ i severoafrické státy jsou nejbližší sousedé Evropy. Své kořeny zde mají i tři velká náboženství – judaismus, křesťanství a islám – která tolik ovlivnila osud Evropy i západního světa. Je tak paradoxní, že dnes mnoho Evropanů na tyto regiony pohlíží spíš jen jako na nebezpečné a zaostalé. Občanské sdružení Baraka by tak chtělo nejen ony pozitivní věci připomenout, ale podílet se take na odstraňování předsudků a vzájemných nedorozumění, chce přispět k dialogu a porozumění mezi oběma regiony, zlepšení informovanosti a vzdělání Evropanů o Blízkém východě a severní Africe a povzbuzení vzájemné kulturní výměny. http://www.albaraka.cz/
(zleva Veronika, Marketka, Natalka, Pavla a Linda)
(zleva Pavla, Natalka, Veronika a Marketka)
(zleva Veronika, Marketka, Natalka, Pavla a Linda)
Kultúrna verejnosť považuje najväčší grécky ostrov Kréta, ležiaci
v Stredozemnom mori, za duchovnú vlasť Európy. A právom.
Dvetisícšesto rokov pred Kristom sa na ostrove zrodila jedna
z najstarších svetových civilizácií – minojská kultúra, ktorú
si vysoko cenili už starí Gréci. Za dejisko svojich mýtov a bájí si
nezvolili Peloponézsky poloostrov, lež Krétu. I samotný najmocnejší
boh gréckych bájí, Zeus, mal po zrodení matkou Gaiou nájsť útočište
v jaskyni na malom krétskom ostrove.
Kultúrna verejnosť považuje najväčší grécky ostrov Kréta, ležiaci v Stredozemnom mori, za duchovnú vlasť Európy. A právom. Dvetisícšesto rokov pred Kristom sa na ostrove zrodila jedna z najstarších svetových civilizácií – minojská kultúra, ktorú si vysoko cenili už starí Gréci. Za dejisko svojich mýtov a bájí si nezvolili Peloponézsky poloostrov, lež Krétu. I samotný najmocnejší boh gréckych bájí, Zeus, mal po zrodení matkou Gaiou (matka Zem) nájsť útočište v jaskyni na malom krétskom ostrove. Gaia chcela takto ochrániť Dia pred otcom Kronom, ktorý konzumoval vlastné deti, aby si uchoval moc nad svetom. Dia potom v jaskyni kŕmili svojím mliekom divé kozy kri-kri a vychovávali ho grécki bojovníci. Mimochodom, všetky spomínané subjekty možno na Kréte nájsť doteraz. Diov ostrov leží v Egejskom mori v tesnej blízkosti terajšieho hlavného mesta Heraklión, bojovníkov a bojov bolo na tomto ostrove nekonečného vzdoru v priebehu dejín požehnane, len kozy kri-kri, tieto endemické zvieratá, možno dnes uvidieť už iba v národnom parku – v rokline Samária, ktorá je jedinečným prírodným skvostom. Kritickí znalci Kréťanov tvrdia, že obyvatelia Kréty sú ako spomínané bledohnedé kozičky s charakteristickým čiernym pásikom vedúcim od nosa až na koniec chvosta. Ak im máte čo poskytnúť, vezmú si to od vás; keď z vás už nemajú úžitok, jednoducho odídu. Minimálne s kozami kri-kri, ktorých stav sledujú dokonca aj príslušné orgány Európskej únie, je to naozaj tak. Sú roztomilé, dajú sa kŕmiť priamo z ruky, nevezmú si však hocičo. Keď vyčerpajú vaše zásoby, zvrtnú sa na odchod. Neviem, aký úžitok mali kri-kri z Dia. Možno cítili rešpekt.
Na Kréte si prídu na svoje všetky kategórie turistov: tí, ktorí sa nevedia nasýtiť slnka a mora, prípadne turistiky ale aj tí, čo sú lační po historických pamiatkach a kultúrnych zaujímavostiach. Ostrov olivovníkových hájov, ktoré sú pozasekávané aj do príkrych svahov, bol obývaný od nepamäti. Najstaršia je už spomínaná minojská civilizácia. Výstavný šperk tejto kultúry bol a stále zostáva Knossos, len päť kilometrov vzdialený od hlavného mesta Herakliónu. V sezóne je Labyrint, ako volali starí Gréci palác v Knossose, neskutočne prepchatý turistami všetkých národností. Dá sa povedať, že kto nebol v Knossose, nebol vari ani na Kréte… Na niektoré pozoruhodnosti, napríklad megaron kráľovnej alebo trónny sál treba stáť dokonca i hodinu trpezlivo v rade a to všetko na prudkom slnečnom úpeku.
Palác v Knossose je dnes vyzdobený už len kópiami originálnych fresiek hýriacich fantastickými farbami a vyobrazeniami života Minojcov. Originály týchto fantastických malieb, napríklad chlapec s fialovými ľaliami, dámy v modrom, vyobrazenie hier s býkom, vybavenie paláca, šperky, zbrane a ďalšie vzácnosti z Knossosu, ktoré objavil začiatkom 20. storočia britský archeológ, sir Arthur Evans, sú dnes uložené v archeologickom múzeu v Heraklione. To sa v súčasnosti rekonštruuje, ale turista má i tak možnosť prezrieť si hlavné pamiatky aspoň v krátkom dejinnom priereze. Je zaujímavé, že turista si môže odfotografovať hoci všetky vystavené vzácne originálne pamiatky, ale v múzeu je zakázané fotografovať exponáty spolu s ľuďmi.
Cez ostrov sa v priebehu dejín prehnali najrozličnejší dobyvatelia: Dóri, Rimania, Gréci, Saracéni. Z novších Benátčania, Turci, za druhej svetovej vojny tu operovali Nemci, Briti a Austrálčania. Aj pri nepatrnom nahliadnutí do histórie Kréty v človeku vzniká pocit, akoby všetci menovaní „príšelci“, staršieho či novšieho vydania, chceli ostrov, podobne ako Maltu, len využiť na svoje momentálne strategické záujmy a pritom často ani nevedeli, akú budúcnosť mu nadeliť. Samozrejme, takmer všetok bojový virvar na Kréte prebiehal na účet bežného obyvateľstva. Na Kréte sa až do pripojenia ostrova ku Grécku v roku 1913 takmer neustále, najmä za tureckej nadvlády, bojovalo. Často priamo so zbraňou v ruke, a keď nie, tak aspoň na neistých poliach diplomacie… Iste, mnohí prišelci boli aj prínosom, na ostrove zanechali stopy svojej kultúry a pamiatky. Napríklad doteraz pobrežie ostrova lemujú majestátne benátske pevnosti. Pri prehliadke pamätihodností si však rýchlo všimnete aj boľavé rany na duši ostrova, ktoré tu stále sú a na ktoré sa nezabúda.
Asi najstrašnejšia bola pre Krétu turecká poroba, táto trvala viac ako dvestopäťdesiat rokov. Proti Turkom vzdorovalo nielen bežné obyvateľstvo. Do odporu sa zapojila i ortodoxná krétska cirkev, ktorá je doteraz autokefálna. Nad dverami kostolov na Kréte si možno všimnúť dvojhlavú zlatú orlicu držiacu jablko a cisársku korunu. Je to znak pravoslávnej cirkvi, naznačujúci, že pravoslávna cirkev sa orientovala na západ i na východ a zároveň, že krétska ortodoxná cirkev patrila pod carihradského patriarchu. Odpor Kréťanov voči Turkom nadobúdal často až absurdné rozmery, ale aj odplata bývala strašná.
V roku 1866 predstavený kláštora Moni Arkadi, Igoumenos Gavriel schválil, aby bola vyhodená do vzduchu pracháreň menovaného kláštora, v ktorej sa pred Turkami ukrývalo civilné obyvateľstvo, najmä ženy a deti a duchovné osadenstvo kláštora. Ukrývaní rozhodli o samovražednej explózii demokraticky, hlasovaním. Volili radšej istú smrť ako porážku, ale zároveň chceli do náručia smrti stiahnuť čo najviac nepriateľov. Podarilo sa. Výsledok bol strašný. Zomrelo sedemstopäťdesiat Kréťanov, Turkov však dvojnásobne toľko. Explóziu prežilo jedno jediné dievčatko, ktoré sa potom dožilo veku sto rokov. Deň vyhodenia prachárne kláštora Moni Arkadi do vzduchu, 9. november, sa doteraz oslavuje na Kréte ako štátny sviatok.
V blízkosti iného krétskeho kláštora, Moni Prevelli, neďaleko chýrnej Palmovej pláže na juhu ostrova, nájdete pozoruhodné súsošie. Súsošie znázorňuje vojaka a ortodoxného popa, obaja s puškou v ruke. Pamätník bol postavený ako pripomienka a znak vďaky zato, že opát kláštora Moni Prevelli za druhej svetovej vojny pomohol ukryť pred fašistami veľký počet britských a austrálskych vojakov. Opát umným presúvaním spojeneckých vojakov po blízkych osadách a horách dosiahol, že austrálskym a britským vojakom sa nakoniec podarilo nalodiť sa na britské lode a odplávať do Egypta. Nemci následne vykradli kláštor a poškodili krásny kláštorný dvojloďový kostol, v ktorom doteraz uchovávajú zlatý kríž s úlomkom dreva z Kristovho kríža. Podľa ústneho podania má tento relikviár pomáhať pri liečení očných chorôb. Pri kostole je múzeum starých ikon a bohoslužobných predmetov. Prekrásne.
Dnešní krétski mnísi na jednej strane zachovávajú tradície: ženy musia mať už pri vstupe do objektu zahalené plecia a nohy, nech je vonku ľubovoľne horúco; a na strane druhej veľmi zručne využívajú modernú techniku. Múzeum i kostol sú dôsledne monitorované kamerami. Mnísi kričia do svojich mobilných telefónov aj v kostole za prítomnosti modliacich sa veriacich.
Ale späť k nekonečnému utrpeniu ostrova. Utrpenie obyvateľov ostrova nepripomínajú len pomníky a tabule. Tých je, mimochodom, na Kréte veľmi veľa. Druhú svetovú vojnu na Kréte veľmi výrečne a nevtieravo pripomínajú aj početné domy bez striech. Takýchto budov možno vidieť veľa napríklad v druhom najväčšom meste ostrova, v Chánii, ktoré bolo do roku 1972 hlavným mestom Kréty. Tieto budovy sú akoby hlava bez pokrývky, otvorené memento. Vlastníci domov ponechali stavby v stave po druhej svetovej vojne. Niekde si na takto otvorených poschodiach zriadili terasovité záhrady.
Ťažké obdobie tureckej poroby sa stalo jedným z námetov pre tvorbu azda najznámejšieho krétskeho autora, Nikosa Kazantzakisa. Tureckou okupáciou rodnej Kréty sa spisovateľ zaoberá v diele Sloboda alebo smrť. Kazantzakis nezískal za svoju bohatú literárnu tvorbu Nobelovu cenu ako jeho rodák z Herakliónu, básnik Odysseas Elytis. Predsa len, keď sa spomenie grécka kultúra, mnohým sa okrem gréckych bájí a povestí vybaví v mysli film Grék Zorba s Anthonym Quinnom v hlavnej úlohe alebo film Martina Scorseseho Posledné pokušenie Ježiša Krista, oba natočené podľa Kazantzakisových románov. V tomto roku si Kréťania a znalá kultúrna verejnosť pripomína päťdesiate výročie smrti tohto do svojho ľudského konca hľadajúceho človeka a autora. Nie je pravdepodobne veľmi známe, ale Kazantzakis počas svojej pestrej životnej púte strávil v tridsiatich rokoch minulého storočia nejaký čas aj v Čechách, v osade Myslivny u Božího daru. Spisovateľ podľa vlastných slov prešiel náboženským fanatizmom, ateizmom, nadšením pre komunistické, národné a rôzne estetické ideály, a nič z toho ho nemohlo viac oklamať. Kazantzakis istý čas dokonca pracoval ako vysoký štátny úradník na ministerstve sociálnych vecí za čias chýrneho krétskeho štátnika, Eleftheriosa Venizelosa, ktorému Kréta vďačí za Enosis – pripojenie ostrova ku Grécku v roku 1913.
Kazantzakisov stav ducha na konci životnej púte presne vystihuje nápis v gréčtine na jeho jednoduchom hrobe na benátskej bašte Martinengo v rodnom Heraklione: „V nič nedúfam, ničoho sa nebojím, som slobodný.“ Duchu výrečného citátu zodpovedá i vzhľad spisovateľovho hrobu – jednoduchá betónová platňa a holý drevený kríž. Ale nakoniec, čo viac človeku v definitívnom štádiu života ostane? V blízkosti spisovateľa odpočíva jeho druhá manželka Elenis, ktorá zomrela v roku 2004 ako storočná. Nad oboma bdie jedna z posvätných krétskych hôr, hora Jouchtas. Jouchtas, hôrny spiaci bojovník s majestátnou bradou, je podľa miestnych samotný Zeus.
Ale život ide ďalej, z druhej strany bašty Martinengo, pod Kazantzakisovým hrobom sa na futbalovom štadióne odohrávajú futbalové boje mladých krétskych futbalových bojovníkov. Dúfajme, že na Kréte zostane už len pri futbalových potýčkach, pretože tento nádherný slnečný ostrov si dosiaľ veľa vytrpel akurát dosť. Mesto Heraklión venuje výročiu úmrtia svojho slávneho rodáka náležitú pozornosť. V Krétskom historickom múzeu má Kazantzakis stálu expozíciu, v tomto roku ju doplnili o ďalšiu expozíciu s názvom Nikos Kazantzakis – putovanie vo svetle i tme. Výstava sa zameriava na spisovateľove cesty do Číny, Sovietskeho zväzu, Palestíny, Egypta, Španielska a Talianska. Na výstave možno uvidieť Kazantzakisove fotografie z ciest a dokonca aj jeho fotoaparát. Rozličné podujatia pri príležitosti päťdesiateho výročia úmrtia Kazantzakisa sa konajú na Kréte a v Thessaloniki už od januára tohto roku. Do konca roku budú pokračovať koncertmi, divadelnými a baletnými predstaveniami inšpirovanými životom a dielami veľkého krétskeho rodáka.
Na Kréte, ako vo všetkých južanských krajinách, vládne dlho do noci čulý nočný život. Reštaurácie zvyknú priťahovať návštevníkov rôzne: kvalitným jedlom, nápojmi, výbornou zmrzlinou, ale i nainštalovanou obrovskou plazmovou obrazovkou a prenosom športových zápasov, živou hudbou alebo živou produkciou typického krétskeho tanca sirtaki. Sirtaki nie je pôvodne ľudový tanec, tento tanec iba zľudovel. Skomponoval ho hudobník Mikis Theodorakis pre preslávený film Grék Zorba. Theodorakis musel byť veru výborným znalcom Kréty a jej obyvateľov. Tanec Sirtaki je totiž ako Kréta sama – divý, vášnivý, stále rýchlejší a rýchlejší, vyzývajúci smrť i život, je to výraz krétskeho života. Pravdivo kričí mladý pastier oviec na muzikanta v románe Grék Zorbas: „Hraj, Fanurios, hraj! Na život! Tak, že i smrť musí zomrieť!“
Fotografie z finálového kola naší fotosoutěže Domov
objektivem cestovatelů zdobí cestovatelský festival Rajbas *
OUTDOOR * Kotlík který právě probíhá v Blansku. Snímky
můžete vidět v předsálí Velkého sálu Kulturního domu
v Blansku. Na festivalu je možné shlédnout i další fotografické
výstavy, promítání fotografií a také filmový festival Okem
dobrodruha.
Fotografie z finálového kola naší fotosoutěže Domov objektivem cestovatelů zdobí cestovatelský festival Rajbas * OUTDOOR * Kotlík který právě probíhá v Blansku. Snímky můžete vidět v předsálí Velkého sálu Kulturního domu v Blansku.
Domov objektivem cestovatelů
Tuto úspěšnou soutěž uspořádala redakce Cestovatel.cz ve spolupráci s partnery. Soutěžící měli za úkol zaslat snímky s názvem, popisem a GPS souřadnicemi. Soutěžní snímky s popisy a další informace o fotosoutěži naleznete na webu http://fotosoutez.cestovatel.cz/domov/
Rajbas * OUTDOOR * Kotlík
Devátý ročník cestovatelsko-outdoorového festivalu RAJBAS – OUTDOOR – KOTLÍK je součástí akce 10 dnů turistiky, outdoooru a cestování v Blansku pod záštitou starostky města Jaroslavy Králové. Na festivalu je možné shlédnout i další fotografické výstavy, promítání fotografií a také filmový festival Okem dobrodruha. Program festivalu ve formátu PDF naleznete na webu sdružení Horizont. Prohlédněte si také seznam přihlášených filmů v PDF.
Zámecký park a zámek, bývalý konvent, rajský dvůr, bývalou prelaturu,
promenádní terasu, stodolu, kočárovnu a kostel sv. Jakuba najdeme
v Praze 5 na Zbraslavi. Václav II. v těchto místech založil
cisterciácký klášter, aby odčinil smrt Záviše z Falkenštejna,
kterého dal popravit. Určil také klášterní mariánský chrám
s kryptou za královské pohřebiště panující přemyslovské
dynastie.
Zámecký park a zámek, bývalý konvent, rajský dvůr, bývalou prelaturu, promenádní terasu, stodolu, kočárovnu a kostel sv. Jakuba najdeme v Praze 5 na Zbraslavi. Prostor zámeckého parku je vymezen slepým ramenem Berounky, ulicí ke Krňovu a ulicí U Národní galerie. Park má rozlohu 6 ha a leží v nadmořské výšce 192 až 205 metrů.
O vzniku osady Zbraslav nemáme spolehlivé informace. Roku 1115 byla Zbraslav poprvé uvedena v zakládací listině kladrubského benediktinského kláštera. Ve 13. století ve vsi jménem Zbraslav nechal vybudovat pražský biskup své sídlo, jehož se poté vzdal ve prospěch krále Přemysla Otakara II., který zde vybudoval královský lovecký dvůr. Jeho syn Václav II. v těchto místech založil cisterciácký klášter, aby odčinil smrt Záviše z Falkenštejna, kterého dal popravit. Klášter dostal jméno Aula Regia – Královská síň, což dokládalo značný vliv cisterciáků na Přemyslovce. Václav II. určil klášterní mariánský chrám s kryptou za královské pohřebiště panující přemyslovské dynastie a jako první zde byl roku 1305 pohřben. Po něm sem bylo uloženo i dalších 13 členů rodu Přemyslovců a Lucemburků včetně Václava III. a Elišky Přemyslovny, naposledy roku 1419 tělo Václava IV. Archeologický průzkum v 70. letech minulého století objevil základy chrámu s pohřebištěm v kryptě. Ostatky pochovaných jsou pod náhrobkem Přemyslovců v kostele sv. Jakuba Staršího na Zbraslavi, který se nachází hned vedle zámku.
Víme, že Zbraslavský klášter byl v první polovině 14. století na vrcholu svého rozkvětu, což dokládá Zbraslavská kronika, kterou sepisovali klášterní opati Ota a Petr Žitavský. Tak jako většina ostatních klášterů byl i tento za husitů a poté za třicetileté války zničen. Stavba nového klášterního konventu probíhala v letech 1709 až 1739 podle plánu předního architekta českého baroka Giovanni Santiniho Aichla. Po jeho smrti dokončoval stavbu architekt František Maxmilián Kaňka. Tři křídla konventu obklopující nádvoří s přízemní chodbou, patří k nepřehlédnutelným dílům českého baroka. K chodbě přiléhá refektář upravený v letech 1750 až 62. V patře je Královský sál s bohatou štukaturou, jejíž autoři jsou Martino a Tomasso Soldati a pěti freskami Václava Vavřince Reinera z r. 1728. V refektáři jsou fresky Františka Karla Balka.
Po téměř pěti stech letech dal roku 1785císař Josef II klášter zrušit. Posledním opatem tady byl Celestin Stoy. Objekty zakoupil belgický šlechtic de Souvaigne a ten zde zřídil první rafinerii cukru u nás. Cukrovar byl dalším majitelem Antonínem Richterem roku 1812 přeměněn na chemickou továrnu. Teprve počátkem 20. století začala obnova kláštera zásluhou nového majitele zbraslavského panství Cyrila Bartoně z Dobenína, který objekt zakoupil roku 1910 a celý klášter nechal v letech 1912 – 1925 zrestaurovat. Podle projektu Dušana Jurkoviče opravy prováděl stavitel J. Pacl. Bývalá rajská zahrada byla obnovena roku 1924. Budovu konventu dal majitel již v r. 1939 do užívání Národní galerie. Té patřila i celé poválečné období a představovala zde veřejnosti sbírku českého sochařství. Po restituci majetku byla roku 1995 obnovena smlouva mezi rodinou Bartoňů a Národní galerií o využití konventu pro galerijní sbírky. V současnosti ]2007) zde má Národní galerie expozici, která představuje islámskou kulturní oblast, umění jihovýchodní Asie, Číny, Indie a Tibetu.
Kromě budovy konventu byl součástí areálu kláštera kostel sv. Jakuba Staršího a budova bývalé prelatury přestavěná v 19. st. v pohodlné zámecké sídlo. V novém objektu byla prvním vzácným hostem Marie Terezie, když se v červnu roku 1743 vracela z korunovace v Praze. V letech 1911 – 12 architekt Dušan Jurkovič v budově opravil interiéry. V patře jsou místnosti s freskami od Václava Vavřince Reinera na náměty z dějin kláštera (cca 1739) a freska od Františka Xavera Balka Návštěva Marie Terezie na zámku (1762).
Zbraslavský zámek byl používán pro účely státních návštěv a jednání. Po revoluci v 90. letech 20. st. byl vrácen v restituci posledním majitelům Bartoňům z Dobenína a je jejich soukromým sídlem. Přístupná je jižní část areálu s anglickým parkem, přístupovými cestami, travnatými plochami. Co se týká stromoví jsou zde jak solitéry tak menší stromové skupiny. Mezi nimi vyniká galerie soch, která vznikala postupně od 50. let. V nádvoří zámku se nachází kruhová studna s kovanou mříží. V anglickém parku před zámkem, kde jsou rozmístěny různé sochy od známých autorů, je umístěn malý kruhový bazének s plastikou lachtana od Jana Laudy uprostřed. Stejná socha je umístěna i v jezírku v Kinského zahradě. Západní a severní část parku je privátní a nachází se tam socha sv. Jana Nepomuckého a Boží muka. Areál zbraslavského zámku a cisterciáckého kláštera je od r. 1995 národní kulturní památkou.
Krásná procházka parkem je tady právě nyní na podzim, kdy zlátne listí kaštanů, platanů, jírovců. Zahrada má jednu přírodní zvláštnost, napolo dutý strom, kam se rády schovávají malé děti. Ještě když byly mé dcery malé a do tohoto parku jsme chodívaly pravidelně každé léto jejich rozkmitané nožky zamířily bezpečně na tři místa. Do bunkru v dutém stromě, do jezírka k lachtanovi a nakonec si sedly na kovovou kašnu na nádvoří a kmitaly nožkama sem a tam… Park je i dnes vděčným útočištěm pro maminky s kočárky a pobíhajícími malými dětmi, ale i pro důchodce, kteří se sem aktivně přijdou projít. Lavičku k posezení totiž v celém areálu nenajdete.
Od poslední reportáže z přímořské Esperance uplynuly již
3 týdny. Mezitím jsme prožili mnoho zajímavého, našlapali stovky
kilometrů a rozloučili se s největším australským svazovým státem
Western Australia a překročili hranice do South Australia (Jižní
Austrálie).
Od poslední reportáže z přímořské Esperance uplynuly již 3 týdny. Mezitím jsme prožili mnoho zajímavého, našlapali stovky kilometrů a rozloučili se s největším australským svazovým státem Western Australia a překročili hranice do South Australia (Jižní Austrálie).
Na farmě u Moniky a Micka Liebeckových a neplánovaná zastávka na tři noci
Těsně za Esperance nás na silnici zastavilo auto a neznámá paní nám řekla, že má pro nás vzkaz od Moniky Liebeck. Jenže my žádnou Moniku neznali. Ona prý ale o nás ví a že máme dojet na blízké letiště kde pracuje. Tak jsme popojeli 5 km. Monika zrovna neměla službu. Její kolega se jí nejdřive nemohl dovolat. Na několikátý pokus se podařilo a Monika nás pozvala na návštěvu. Stmívalo se a začalo pršet a k Monice to byl ještě kus cesty. Neváhala a přijela pro nás džípem, kam jsme nacpali i kola. Z Monči se vyklubala příjemná mladá Česka, která v Austrálii trvale žije asi 18 let, je provdaná za australského farmáře Micka a mají dvě děti. Všichni byli tak přijemní a pohostinní, že se nám ani dál nechtělo. A protože následující den bylo velmi nevlídné počasí – lilo a byla vichřice, rozhodli jsme se zdržet. Nakonec jsme zůstali celkem tři noci. Nečekaně a neplánovaně jsme si tedy po mesíci a 2000 kilometrech udělali pár dní volno, během něhož nám hostitelé ukázali celou farmu – naháněli jsme ovce, ochutnali jsme pomeranč křížený s citrónem, servisovali kola. Také jsme se viděli jak se stříhají ovce, svezli se obrovským traktorem a zařádili si na terenních motorkách. Byly to úžasné dny, během kterých jsme měli možnost nahlédnout do běžného života australských farmářů na venkově. Navíc jsme zde přečkali hodně chladné dny. Dle Micka nejchladnější za posledních 20 let (bylo asi 10 stupňů) – dokonce studenější než v zimě. A jak že se o nás Monika dozvěděla? Od kamarádky Jackie Smith, u ktere jsme pobývali před pár dny.
Postelový týden
Ano, přesně tak. Skoro celý týden jsme spali v posteli. Nejdříve u Williamsových na farmě, dvě noci u Smithových v Esperance a hned nato tři noci u Moniky a Micka. Měli jsme se krásně – každý den teplá sprcha, mekká postel, domácí strava. Skoro se nám ani nechtělo odjíždět při představě konzervového jídla v ešusu, spaní ve stanu atd.
Nullarbor plain
Vstupní branou do této nehostinné vyprahlé polopouště je pro nás zlatokopecké městečko Norseman. Zde jsme museli nakoupit zasoby jídla na následující 2–3 týdny, sehnat kanystr na vodu. Budou nás totiž čekat až 190 km dlouhé úseky bez možnosti nabrat vodu. Cela Nullaborská plošina, dlouhá necelých 1300 km, je známá hlavně díky nekonečným úsekům s minimální vegetací, spalujícím horkem a velmi drsným klimatem. Proto je také téměř neobydlena. Záchytnými místy jsou zde tzv. roadhousy – benzinové stanice často spojené s motelem či caravan parkem. Vzdálené jsou od sebe kolem 120 km. Proto je důležité si vše vždy dobře naplánovat a mít dostatek pitné vody pro případné problémy spojené s prodloužením trasy. Naše zásoby činily na dvojici vždy kolem 20 litrů vody. Prvních několik dní jsme měli nečekaně příznivé počasí pro cyklistiku. Bylo kolem 15–20 stupňů, vítr moc nefoukal a občas nás osvěžila i nějaká ta přeháňka. Všichni po cestě nám říkali, že to je velmi neobvyklé počasí pro Nullarbor. Druhá třetina Nullarbor Plain pro nás byla hodně drsná a náročná. Celé dny jsme tvrdě šlapali proti silnému čelnímu větru. Dosahovaná rychlost byla kolem 10–12 km/h, při poryvech nás občas úplně zastavila. Byly to velmi vypjaté dny. Naopak cyklista jedoucí z opačné strany fičel průmerně 30 km/h a urazil denně 200 a více kilometrů. O tom se nám mohlo jen zdát! Poslední část Nullarboru nás překvapila razantní změnou počasí. Z přijemných 20 stupňů se během noci rázem oteplilo na 35 stupnu a další dny až na 37 stupňů! Rychlý nástup veder nám dával dost zabrat. Ale museli jsme se s danou situací poprat. A poprali! Úspešně! Po 12,5 dnech a odšlapaných 1250 kilometrech jsme dorazili do Ceduny, východní vstupní brány do Nullarbor plain. Průmerně jsme denně našlapali polopouští 100 kilometrů, s čímž jsme naprosto spokojeni. Tolik jsme ani nečekali.
A čím nás Nullarbor zaujal? Určitě svojí drsnou a nedotčenou přirodou, nádhernými, ničím nerušenymi západy slunce, parádním nocováním v divočině atd. Za zmínku také stojí nejdelší, absolutně rovná silnice na kontinentu, ktera je dlouhá 146,6 km. Během této vzdálenosti neuhne ani o centimetr. Jeli jsme po ní celý den a opravdu, stacilo by jen zamknout řidítka, strčit ruce do kapsy a šlapat!
V té době se na Nullarbor Plain pohybovalo vice nám podobných cyklistů. Věděli jsme o nich a obcas se s nimi potkávali. Byly to dva páry z Holandska, jeden Angličan, jeden Skot, dva Němci a v opačném směru i jeden Australan a dvě Australanky. Během zastávek na roadhousech jsme se seznámili s mnoha lidmi z různých končin světa, kteří také projížděli Nullarbor. Většina z nich nechápala, proč jsme na kole a k čemu se vlastně tak trápíme. Pro nás to ale ovšem byla velká výzva, dosažení další mety, poznání noveho… A o trápení nemohla být ani řeč. Od zaměstnance jednoho roadhousu jsme se dozvědeli o ješte větších bláznech, než jsme my kolaři. Prý nekteří “idioti” to chodí pešky, běhají, dva nezmaři to jeli na kolečkových bruslích a jeden Číňan pres tuto polopustinu tlačil dokonce popelnici, ve ktere zároveň přespával! Jojo, lidé jsou blázniví a mívají šílené nápady.
Flora a fauna na Nullarboru se liší úsek od úseku. Na okrajích jsou stromy, po nich už jen buš a uprostřed kromě vyprahlé trávy vůbec nic. Výstižný název “Nullarbor” má totiž původ z latinského “žádný strom”. Často jsou k vidění klokani, občas králíci a v jednom míste i orli požírající mršiny sražených klokanů u cesty. Těch je na Nullarboru mnoho. Byly úseky, kdy na každých 10–20 metrech ležel mrtvý klokan. Byly to smutné, ale bohužel reálné pohledy. Jednou jsme dokonce zahlédli i psa dingo. Po oteplení na Nullarboru znatelně přibylo much. Bez moskytiéry nelze být! Jakmile zastavíte, hned se na vás sesypou. Otravuje nás také bodavý hmyz, něo jako ovád hovězí.
Zhruba v polovině Nullarboru je hranice mezi Western a South Australia. Hraničním místem je osada Borser Village a předchází ji o několik km vzdálená Eucla, která je největší osadou na Nullarbor Plain s asi 40 obyvateli. Mají tu roadhouse, kemp, meteorologickou stanici, autoservis, muzeum a miniobchod. Zde jsme dokoupili chléb. Paráda. Ten nám uz totiž došel a následující týden bychom museli jíst už jen nudle a rýži.
V Border Village nám odmítli dát vodu. To se nám stalo prvně a byli jsme velmi překvapeni. Naopak v Eucle byl personál o hodně příjemnější a vodu nám dali bez problémů. Rozloučili jsme se tedy definitivně s Western Australia, kde jsme najeli 2995 km. Tato část země nás velmi zaujala a zanechala v nás plno krásných vzpomínek a zážitků. Byla divoká, málo osídlená, plná přírody a zajímavostí, velmi příjemná na cykloturistiku. Uvidíme, co nám prinese South Australia a dalši svazové republiky, které budou následovat.
Jižní Austrálie
Nás přivítala velmi horkým počasím, hladším a užším asfaltovým povrchem s nulovým odstavným pruhem. To znamená větší nebezpečí při projíždění roadtrainu. Krajina i vegetace podobná předchozí trase. Narazili jsme na několik barelů s vodou s upozorněním, že voda v nich je nespolehlivá a její pití je na vlastní riziko. Používali jsme ji tedy jen na mytí a schlazení našich rozpálených těl. Nádherné osvěžení uprostřed polopouště! Nullarbor jsme zakončili v přímořském, hezky upraveném městečku Ceduna. Zašli jsme na večeři, koupili si džus a další dobroty, o kterých jsme na Nullarboru jen snili. Na benzince jsme se byli pořádně osprchovat, vyprat, oholit – tedy udělat ze sebe opět lidi. Divočinu máme přece za sebou a jsme zase v civilizaci.
Někdy to jede, někdy ne!
Jojo, přesně tak to je. Zatím máme denní rekord 160 km, přičemž už kolem 13. hodiny jsme měli ujeto 91 km. Jindy jsou zase dny, že dřete a dřete a protivítr vas ne a ne pustit. A když máte večer najeto 70 km, býváte rádi. Denní dávky jsou závislé na mnoha faktorech – počasí (vítr, horko), reliéfu, kvalitě asfaltu, délce přestávek, defektech, časnosti ranního vstávání, chuti, fyzické i psychické kondici i počtu zajímavostí k navštívení. Proto jsou naše kilometrové výkony v itineráři tak rozlišné.
Ztráty a zisky
Už máme bohužel několik věcí na seznamu, které se s námi domů nevrátí. Nejdříve jsem záhadně přišel o své oblíbené digitálky Casio. Zda mi spadly z ruky či to bylo jinak, nevím. Pár dní nato přišla Renča o sluneční brýle. Zapomněla je v internetové kavárně a druhý den tam už nebyly. Naštěstí jsme ale s sebou brali do Austrálie dvoje nahradní. To byl velmi dobrý tah. Neboť před pár dny při pauze u silnice smetl silný poryv větru dalši Renčiny brýle ze stolu na silnici. Když jsme si to uvědomili, bylo pozdě. Rozjel je kamion! Takže už máme každý jen jedny brýle a musíme někde koupit rezervní. Bez slunečních brýlí tu nelze existovat! Do zisku by se daly započítat nálezy drobných mincí. A hlavně, našel jsem hodinky. Velké, střibrné, náramkové. Což tedy není můj styl…
Venkovské školy
Na venkově projíždíme okolo mnoha škol. Jedná se vetšinou o jednotřídky. Jak jsme se dozvěděli, ve výuce pedagogům pomáhají i rodiče, kteří se střídají a chodí učitelům asistovat. Systém australského školství, tedy alespoň toho v Západní Austrálii, do něhož jsme mohli malinko nahlédnout, je poměrně odlišný od českého. Jednotlivé předměty zde nejsou tak razantně rozděleny do hodin jako v Česku. Děti se zde učí více chápat souvislosti, návaznosti skutečností a dějů. Neučí se nazpamět. Výuka je zaměřena na porozumnění a pochopení daného problému, nikoli na jeho biflovani. Škola začíná vetšinou v 9:00, první přestávka je kolem 10:30 a pak kolem 12:00. Poté následuje odpolední vyučování. Děti již 4 let navštěvují tzv. předškoly, kde se formou her učí trošku počítat a číst. Mnoho Australanů si jako cizí jazyk volí japonštinu. To kvůli velkému přívalu asijských turistů, propojení obou ekonomik a velkému vzájemnému zahraničnímu obchodu. Děti jsou z jednotlivých farem ráno svážené do škol autobusy a odpoledne vozeny zpět domů. Lichý týden jede autobus jedním směrem, sudý týden opačným. Tedy jeden týden tráví určítí žáci v autobuse více času než jejich spolužáci z jiné oblasti, druhý týden naopak. Velmi fairové! Většina škol má své uniformy. Oblékání není striktní jako třeba v Anglii, ale jednobarevné kalhoty a tričko s límečkem a emblémem školy je povinností. Jedna škola má tedy modré oblečení, jiná zase červené atp., což je velmi praktické, neboť nedochází ke střetům mezi žáky, zda ten má Nike, Adidas nebo neznačkové oblečení.
Australština
Australská angličtina se nám nezdá příliš rozdílnou od britské. Určité odlišné místní výrazy tu pochopitelně jsou. Tak třeba Australan neřekne nikdy “kilometers”, ale použije vždy výraz “kejs” (foneticky přepsáno). Další nevšední výraz je “no worries”, znamenající “není, zač, v pohode, rádo se stalo”. Renču zaujal australský výraz “danny” označující toaletu. Pro “kolo-bicykl” mají Australané výraz “push-bike”. Pokud totiž použjete jen “bike”, mnozí si mohou myslet, ze mluvíte o motorce.
Síla slunce
Jak jsme si hlavně na Nullarboru vyzkoušeli, záření slunce tady v Austrálii nezabrání ani oblečení. Sluníčko opaluje i pod tričkem a kalhotama. Je nutné se mazat i pod oblečením a dávat si pozor. Při šlapání na kole jsou nejvíce náchylná ramena, krk, uši, horní části rukou, kolena a stehna, a pokud jezdíte v sandálech, tak nohy. Už jsme si na sluneční žár dost zvykli, ale je třeba se stále mazat a mazat krémem s vysokým UV faktorem. My zatím používáme 30. Když jednou ochranu podceníte, jako já už dvakrát, ihned poznáte sílu slunce. Projevy jsou poněkud jiné, než jsem znal z Evropy. Tady přismahnutí hodně svědí což kvůli neustále potřebě škrabání může způsobit například problémy s usínáním.
Kvůli horkům jsme museli take upravit denní harmonogram. Vstáváme brzy, šlapeme co nejvíce do 12–14 hodin a pak se někde ve stínu snažíme prečkat ta největší vedra. Znova vyrážíme zase až navečer kolem 16:30–18:00 hodin a šlapeme do tmy. Teploty se ted pohybují mezi 36 a 39 stupni Celsia. Prý ale během pár dní přijdou i čtyřicítky. To se máme tedy na co těšit!
Vozový park
V Austrálii je vidět nejvíce aut asijského původu. Hlavně značky Toyota, Nissan, Mitsubishi, Subaru atd. Z evropských značek tu jednoznačně vede Opel, prodávají se tu pod jménem Holden. Ostatní německá auta jako VW, Audi, Mercedes ci BMW tu téměř neuvidíte, pokud nejste ve velkomestě. Škodovku jsme tu ješte nezahlédli, zato ale dvě nebo tři Lady Niva. Tak aspoň neco slovanského! Typově tu jednoznačně vedou džípy, pick-upy a velké combi vozy. Malinká auta nám dobře známá z Evropy jako Clio, Peugeot 106, Toyota Yaris zde téměř nespatříte. Od místních jsme se dozvěděli, že velké terénní vozy jsou zde cca o 20–30% levnější než v Evropě, zato třeba za velike limuzíny Mercedes ci BMW tady zaplatíte mnohem více než na starém kontinentě.
Skalní útvary
U městečka Minnipa a Wuddina na severu poloostrova Eyre Penninsula se nachází několik zajímavých skalních útvarů. Všechny jsou z krásné načervenalé žuly. Nejvíce nás zaujala skála Pildappa Rock, ve tvaru zkamenělé vlny. Zajímavé útvary jsou také Tcharkulda Rock. Jedná se o kamenné balvanovité koule různě “poházené” na žulovém návrší. Zapomenout nesmíme na Mt. Wuddina, což je po slavném Ayers Rock (Uluru) druhý největší monolit v Austrálii. Na tento monolit se mi podařilo dostat kolo a sjet si ho dolů. Opravdu zážitek jet takový kus po jedné celistvé skále!
Závěrem
Z Ceduny pokračujeme Jižní Austrálií dále směrem do Port Augusty. V obci Kimba míjíme důležitý geografický bod. Jsme práve v polovine transkontinentální silniční trasy mezi Sydney a Perthem. Na konci Nullaboru tachometr ukázal 3500 km a teď před Port Augustou už 4000 km. Rychle to přibývá, ale hodně nás ještě čeká. Malinko upravujeme plány vzhledem k dobrým radám místních obyvatel. Každou chvilku nám někdo něco doporučí, poradí a navrhne. Původní plán jet na kole z Port Augusty 1300 km na sever na Ayers Rock asi nepodnikneme. Z více důvodů. Díky zajížďce 1500 km navíc po zajímavostech Západní Austrálie jsme tu časove později a ve vnitřní Austrálii budou šílená zdrcující vedra. Navíc celých 1300 km snad kromě Cooper Pedy není nic k vidění. Ušetříme raději čas i kilometry podíváme se někam jinam. Třeba neplánovaně do úžasného pohoří Flinders Ranges, na faunou přecpaný ostrov Kangaroo Island nebo na všemi opěvovanou Tasmánii. Ayers Rock (Uluru) ale úplne vzdát nechceme. Pokusíme se tam dostat busem či stopem a ušetřit si asi 2 týdny nezáživného šlapání. Zda se nám zadaří je zatím ve hvězdách. Už teď ale víme, že i bez Ayers Rocku na kole se do 6000 km nevejdeme. Nynější odhad i se všemi doporučenými odbočkami k zajímavostem je cca 7500 km. Je tedy třeba přestat psát a šlápnout do pedálů.
Postřehy a zajímavosti
V Austráli pračky perou převážně ve studené vodě
Farmáři nedostávají vůbec žádné dotace
Lidé jsou velmi pohostinní, nápomocní a přátelští
V poslední době se tu rozmáhá výnosné hornictví – zlato, nikl, uran, opaly, zirconium…
V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocestovani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.
Cyklocestovatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!
V neděli 2. prosince uplyne 202 let ode dne, kdy se
u jihomoravského Slavkova (ve světě známého jako Austerlitz) střetla
Napoleonova vojska s rusko-rakouskou armádou. Během několika hodin bylo
vše rozhodnuto a bitva tří císařů dodnes patří mezi nejvýznamnější
mezníky vojenské historie…
V neděli 2. prosince uplyne 202 let ode dne, kdy se u jihomoravského Slavkova (ve světě známého jako Austerlitz) střetla Napoleonova vojska s rusko-rakouskou armádou. Během několika hodin bylo vše rozhodnuto a bitva tří císařů dodnes patří mezi nejvýznamnější mezníky vojenské historie. Od 30. listopadu do 2. prosince 2007 si můžete slavné události roku 1805 ve Slavkově a okolí připomenout i vy.
Rozhodující bitva se strhne na bojišti pod kopcem Santon v sobotu 1. prosince (www.austerlitz.org). Inspirací pro letošní bitevní ukázku bude střet sboru maršála Lannese a koaličního předvoje pod vedením generála Bagrationa. Ukázce bude předcházet půlhodinová „demonstrace zbraní“. Ta návštěvníkům přiblíží způsob boje pěchoty, dělostřelectva i jezdectva a současně představí uniformy zúčastněných armád. Samotné akce se pak zúčastní na 800 nadšenců v uniformách armád Francie, Rakouska, Ruska a Varšavského velkovévodství. Zájemci budou moci v tento den navštívit také burzu militarií a jarmark nebo nahlédnout do vojenského ležení. Při sobotním večerním programu ve Slavkově u Brna (www.slavkov.cz) předvedou dobové uniformy i zbraně příslušníci všech armád a celý večer završí slavnostní ohňostroj. V neděli 2. prosince budou vzpomenuti a uctěni padlí při pietním aktu na Mohyle Míru.
Jak brzy zjistíte, události roku 1805 nepřipomíná v okolí Slavkova jen každoroční rekonstrukce bitvy. Stanoviště jednotlivých armád a bojiště spojuje naučná stezka Bitvy tří císařů. Slavkovské bitvě je věnována také expozice Bitva tří císařů. Slavkov/Austerlitz 1805, kterou v Památníku Mohyla míru připravilo Muzeum Brněnska (www.muzeumbrnenska.cz). Cílem nové multimediální expozice je co nejvěrněji přiblížit dobovou atmosféru, ale nechybí ani komentáře v pěti jazycích a dotykové obrazovky s databází textů, ilustrací a filmových scén.
Při putování po stopách napoleonské historie na jižní Moravě určitě nezapomeňte na zámek ve Slavkově u Brna (www.zamek-slavkov.cz). Těšit se můžete na kostýmované prohlídky s Napoleonem či řemeslný jarmak. Na zámku můžete rovněž navštívit výstavu replik zbraní z 16.–18. století nebo expozici Virtuální bitva 1805, která 200 let staré události přibližuje moderní 3D formou.
Krátké, třičtvrtěhodinové vyprávění o ostrovech, které jsou běžnou turistickou destinací spousty českých rodin. Skvělé fotky a skvělé postřehy z úžasných letních ostrovů. Vypráví a fotky promítá Mafi – Martin Bělocký (Mafi.UCW.cz)
15:00 Laponsko
Netradiční tip na výlet do chladivého Laponska. Země tak blízko a přitom tak daleko. Skvělé fotky polární záře. Vypráví a fotky promítá Mafi – Martin Bělocký (Mafi.UCW.cz)
16:00 – Kyrgyzstánod Pamíru do Tian-Šanu pod Chan Tengri
Tian-Šan je pro všechny české horaly pojem, není to zas tak daleko, je to hodně vysoko a je to něco úplně jiného. Přijďte si poslechnout vyprávění o dobývání této drsné krajiny. Vypráví a fotky promítá Mafi – Martin Bělocký (Mafi.UCW.cz)
18:00 – Bolívie
Bolívie je zaslíbenou zemí cestovatelů. Jen se neptejte, kde je nejbližší pláž. Fotky z magického prostředí Lagunas Coloradas přinutí o cestě do Bolívie přemýšlet každého. Vypráví a fotky promítá Tomáš Peterka (www.cestovatel.cz)
19:30 – Dokumentární film o pěstování kakaa v Bolivií
Víte, že základem čokolády není mléko z čisťoučkých a zdravých krav z Alp, ale kakao, které v drsných podmínkách pěstují a sklízí jihoamerčtí indiáni?
Tento film zároveň propaguje “Spravedlivý obchod – Fair Trade”, což je obchodní partnerství, jehož cílem je přímá a účinná podpora znevýhodněných výrobců z rozvojových zemí. Autorem dokumentu je Tereza Reichová, studentka FAMU
20:30 – Sýrie – Jordánsko 2007
Veselé vyprávění o putování Sýrií a Jordánskem očima studentek Arabštiny o studiu, cestování, zkušenostech, zážitcích a o neskutečně milých lidech.
Vyprávět a podiskutovat nejen o fotografiích přijde Linda Vrátničková (sdružení Baraka). Právě začíná vycházet seriál o této cestě.
BARAKA
Centrum pro kultury Blízkého východu a severní Afriky
Blízký východ i severoafrické státy jsou nejbližší sousedé Evropy. Své kořeny zde mají i tři velká náboženství – judaismus, křesťanství a islám – která tolik ovlivnila osud Evropy i západního světa. Je tak paradoxní, že dnes mnoho Evropanů na tyto regiony pohlíží spíš jen jako na nebezpečné a zaostalé. Občanské sdružení Baraka by tak chtělo nejen ony pozitivní věci připomenout, ale podílet se take na odstraňování předsudků a vzájemných nedorozumění, chce přispět k dialogu a porozumění mezi oběma regiony, zlepšení informovanosti a vzdělání Evropanů o Blízkém východě a severní Africe a povzbuzení vzájemné kulturní výměny.
V Praze v kulturním domě Ládví se ve dnech 10.-11. listopadu
2007 konal již 9. Cestovatelský festival. Přečtěte si zprávu
o tom, jak to vlastně probíhalo.
Stručný komentář účastníka
Na cestovatelském festivalu jsem se byl podívat také a tak si dovolím několik mých postřehů. Podotýkám, že jsem tam nebyl po celou dobu, neberte tedy můj komentář za příliš objektivní.
Program byl různorodý a zajímavý, ve třech sálech si oblasti svého cestovatelského zájmu mohl najít každý. Organizace byla výborná a celý festival na mne působil dojmem precizní přípravy. Zájemců o návštěvu festivalu bylo tolik, že příště by se možná hodilo přesunutí do Kongresového centra.
Jediná má negativní poznámka se váže k úrovni některých promítání. Na takto velké akci bych čekal výhradně promítání na maximální, profesionální úrovni. A to se týká jak fotografií, tak mluveného slova.
Chcete-li však dostat dvakrát ročně koňskou dávku zážitků z cest a přežijete-li občas slabší fotky nebo slabší komentář, určitě festival doporučuji. Akce tohoto formátu je u nás naprosto jedinečná.
Podrobná zpráva Karla Wolfa:
V Praze v kulturním domě Ládví se ve dnech 10.-11. listopadu 2007 konal již 9. Cestovatelský festival (www.setkanicestovatelu.cz). Více než 40 předních českých cestovatelů a fotografů vystoupilo v širokém programu festivalu, který se konal paralelně ve třech tématicky rozdělených sálech. Ve velkém sále s kapacitou 500 míst k sezení a dalších 200 míst k stání probíhaly projekce z exotických krajin a další dva malé sály byly tématicky zaměřeny na Evropu a na expedice.
Cestovatelský festival stále získává na oblibě u široké veřejnosti a pravidelně se zvyšuje návštěvnost asi o 10 – 15% po každé akci. Letos v listopadu přišlo přes 1800 návštěvníků a předpokládáme další nárůst v příštích letech. Současné malé sály s kapacitou 70 míst k sezení byly navštíveny téměř neustále až 130 diváky. Nelze tedy ani specifikovat, o které programy v malých sálech byl větší a nebo menší zájem. Z programu ve velkém sále byl největší zájem o nejnavštěvovanější destinace jako např. Keňa, Patagonie, Írán, Thajsko, Austrálie, Venezuela, Indie, Nepál a Indonésie. Všichni vystupující cestovatelé se na závěr své projekce podělili o své zkušenosti i formou diskuse s diváky. Fotografie z festivalu si můžete prohlédnout zde.
Jako překvapení připravili organizátoři ve spolupráci s Indonéskou ambasádou v Praze vystoupení indonéského tance, který předvedla Jana Vozábová. Tato česká tanečnice studovala jeden rok balijský tanec na univerzitě v Indonésii. Její fantastické taneční kreace byly odměněny bouřlivým potleskem všech diváků. V předsálí KD Ládví se konal také miniveletrh příležitostí pro cestovatele, kde se prezentovalo přes 30 vystavovatelů. Hlavními subjekty byly cestovní kanceláře, turistické centrály, vydavatelé časopisů a knih s cestovatelskou či fotografickou tématikou, neziskové organizace pomáhající v zahraničí a nebo firmy vyrábějící sportovní vybavení pro turistiku a outdoor. Generálními partnery byly letecká společnost Emirates a Evropská cestovní pojišťovna.
V sobotu a v neděli se konalo i slosování anketních lístků, kde byli vylosovaní návštěvníci odměněni mnoha dárky, kteří poskytli jednotliví partneři festivalu. Nedělní slosování vyvrcholilo soutěží o dvě letenky od společnosti Emirates, která probíhala v průběhu října na webových stránkách HedvabnaStezka.cz. Ve spolupráci s výše zmíněným cestovatelským portálem proběhlo i vyhodnocení Expedičního fondu, ze kterého budou v příští měsících financovány zajímavé expedice po celém světě.
Do programu festivalu byla zařazena i „cestovatelská seznamka“, která byla určena pro všechny cestovatele hledající kamaráda/ku na cesty. Ve vyhrazeném časovém prostoru 45 minut se mohli přítomní cestovatelé v malém expedičním sále osobně představit a sdělit ostatním, kam mají namířeno. V sále se sešlo asi 30 individuálních cestovatelů různého věku a ke konci již vzniklo několik spřátelených dvojic, které se rozhodly spolu vyrazit na cestu.
Poslední zajímavostí festivalu byla soutěž Slideshow Awards 2007, do které mohli cestovatelé a fotografové přispět tříminutovým snímkem složeným z hudby a obrazu. Vítěz byl zvolen přítomnými návštěvníky pomocí hlasovacích lístků. Stal se jím Lukáš Synek, který obdržel poukázku v hodnotě 5 000 Kč na nákup sportovního zboží Warmpeace. Vítěznou slideshow je možné shlédnout zde Všichni cestovatelé jsou již nyní zváni na jarní Cestovatelský festival v Praze, který se bude konat ve dnech 15.-16. března 2008.
Soutěže Slideshow Awards 2007 se se svými příspěvky zúčastnili tito cestovatelé a fotografové: Marian Béreš, Kamil Fógel, David Hainall, Jan Haken, Jan Hodač, Martin Krajíček, Martina Křenová s Františkem Červinkou, Vít Kršul, Martin Pluhař a Lukáš Synek.
Celkové pořadí příspěvků je následující: 1/ Lukáš Synek, 2/ Martin Krajíček, 3/ Kamil Fogel, 4/ Martin Pluhař, 5/ Jan Haken, 6/ Vít Kršul, 7/ David Hainall, 8/ Marian Béreš, 9/ Martina Křenová a František Červinka, 10/ Jan Hodač.
…dojít na vrchol je celkem dost fyzicky i psychicky
náročné, ale opravdu stojí za to projít si od pralesa až po ledové
království během čtyř dnů. Pro mne to byl krásný zážitek a mohu to jen
doporučit, ale s pořádnou přípravou a dostatkem informací.
Ráno vstáváme (já, Míra a Vladimír) natěšení. Pokusíme se pokořit nejvyšší sopku na Zemi a zároveň nejvyšší horu Afriky – Kilimandžáro – Uhuru Peak. Ráno si dáme ještě snídani v hotelu Meru Inn, kde zároveň sídlí i cestovní kancelář Victoria Expeditions, se kterou jsme se domluvili, že nám výpravy zajistí dopravu, tj. nosiče, kuchaře a průvodce. Ještě necháváme nepotřebné věci v cestovní kanceláři a už nám berou bágly přímo do auta, malého mikrobusu „dala dala“. Vyjíždíme s pár lidmi na okružní cestu po Arushi, kde průvodce sháněl všechny potřebné věci – plynovou bombu, hořák, ovoce, potraviny a bereme ještě pár lidí. Nakonec nás jede v minibuse kupodivu 14. Konečně vyjíždíme z města a řidič nás přesvědčuje, že i v Africe se spěchá! Usilovně se snaží na silnici dohnat zpoždění s několika nebezpečnými předjetími a skoky přes zpomalovací prahy. U nás by dlouho řidičák neměl.
Konečně se nám představil i průvodce – Sabas Myji, vypadající jako Bob Marley. Od té doby jsme mu neřekli jinak než Rasta, ale jak zjišťujeme je to i jeho přezdívka.
Cestou přeci jen ještě jednou zastavujeme nakoupit vodu a „ohnivou“ vodu na klidné večery. Sjíždíme z dobré asfaltové cesty, do cesty plné výmolu, která vede parku. Míjíme banánové plantáže a malé vesničky. V jedné z nich ještě jdeme nakupovat čerstvé maso v maličkém řeznictví. Pak dojedeme konečně k bráně „MACHAME GATE“. Už jsme konečně zde, vylézáme z auta i s bagáží. Pochvíli zmatků se jdeme zapsat a vyřídit všechny potřebné papíry a formality. Dostali jsme malou svačinku s pitím a sledujeme další zmatky. Kluci ještě nakoupili pláštěnky na malé batohy. Deštík v pralese prostě přijde každý den. Procházíme druhou malou branku, kde Rasta vyřizuje další papíry a kde kontrolují váhu všech báglů, co nesou nosiči – max. povolených 20kg.
Tento článek nám poskytl výrobce outdoorového oblečení Humi OUTDOOR
Jeden z nosičů nás dostal na starost a můžeme vyrazit. Konečně jsme za druhou brankou a po první zatáčce jsme v deštném pralese. Koukáme všichni, jak vyjevení, na obrovské kmeny neskutečně vysokých stromů. Krásné pohledy do pralesa. Fotíme co to jde a je toho k focení opravdu mnoho. Nádherný pohled do korun stromů, které jsou poskládány jako puzzle. Kmeny a větve jsou porostlé různými rostlinami a mechy, v podrostu šplhají za světlem velké kapradiny. Neskutečně příjemný pocit z té zeleně. Po chvilce pochodu se během chvíle udělalo dusno. Nebe se zatáhlo a spustil se prudký déšť, který trval zhruba půl hodinku. Je cítit krásný čerství vzduch po dešti, příjemné vlhko, jen cesta byla trochu složitější. Naštěstí jsme dobře naladěni, je nám fajn, pořad nechtěně utíkáme Laďovi. Kameraman to má přeci jen složitější v lovení obrázků. Rasta nám vypraví o květeně Kilimandžára. Míjíme krásné květiny – lilie a orchideje barev bílé, žluté, oranžové, červené, modré i fialové, a malé houby. Přesto jsme neviděli ani pírko, je znát, že se zvěř této cestě vyhýbá. Dáváme si přestávku na oběd a doplnění tekutin, kdy máme nějaký ten kilometr za sebou. Pěkně se z nás páří vlhkost.
Po chvíli vyrážíme. Cesta už je strmější a mokrý povrch není příjemný k chůzi. Prales o něco výše není tak vysoký. Rostou tu jiné stromy a nejsou už tak bujně porostlé. Pomalu se otevírají i nějaké výhledy. Rasta nám neustále opakuje: “pole,pole“ – tzn. „pomalu, pomalu“, abychom zbytečně nespěchali a uslyšíme to ještě mnohokrát. Dáváme si tedy malé klidné pauzy na vydýchaní, doplnění tekutin a nějakou tu sladkost. A postupně vycházíme z deštného pralesa. Příroda se mění rychle. Stromy už nejsou vysoké a připomínají kosodřeviny, které mají kolem 3–7m výšky. Jsou porostlé lišejníky ve zvláštních chomáčích, které vlají ve větru jak prapory. Občas zahlédneme krásné lilie a další druhy květin. Jsou čtyři hodiny odpoledne, konečně dojdeme do kempu Machame. Jen se musíme zapsat a jdeme stavět stan. Máme toho tak akorát. Přeci jen ušli dost kilometrů a tělo má dost, jen z toho šoku, že je v Africe a plní si dětský sen.
Tábor je 3000m n.m. Dáváme si čaj a praženou kukuřici. Mezitím se pomalu stmívá, když jsme přišli do tábora, byly vidět jen dřeviny do vzdálenosti 300 m, ale mlha pomalu mizela. V táboře jsme snad jediní, kdo sledoval, jak z mraků vystupuje Kilimandžáro. Kuchař nám mezitím připravil večeři, připadali dme si jako v nějakém hotelu, až to bylo trochu nepříjemné. Jen jsme si ještě řekli o slánku. V Dar es Salámu se nám stalo, že jsme se dokonale odsolili, ani jsme necítili sůl ze slánky na jazyku. Večeře byla výborná – zeleninová polévka, omáčka s hovězím masem a kolínky, ovoce, káva a čaj. Mezi tou hostinou zmizela mlha úplně, tak jsme pokračovali ve focení a natáčení. Objevila se nad námi neskutečně nádherná hvězdná obloha. S Mírou si dáme ještě panáka na dobrou noc a jdeme v klidu spát.
2.den
Ráno nás budí pomocník kuchaře a ihned podává horký čaj. Hned se lépe stává a cítím se odpočatě. Jediná špatná zpráva je, že mám začínající potíže na WC. Ráno krásně svítí sluníčko a je vidět Kilimandžáro. Balíme stan a bágly. Dáme si malou snídani a můžeme vyrazit. Míra ještě fotí nějaké žluté ptáčky v křoví. Postupujeme cestou do příkrého kopce, Která se mění v klikatou cestu mezi velkými balvany. Nízký les pokračuje s krásnou výzdobou lišejníků. Les stále více řídne a mění se tu i malé rostliny. V pozadí za našimi zády je vidět krásné panorama Mt. Meru, vyhaslé sopky, ale mi koukáme hlavně dopředu na náš zasněžený cíl. Kolem cesty se objevují první starčeky, rostliny, jejichž kmeny ochraňují uschlé listy, a také vidíme lobélie. Slunko zvyšuje intenzitu, večer to poznám na obličeji a hlavně na nose. Moc jsem se nenamazal. Doháníme ostatní skupiny, které vyrazily dříve. Je mi fajn, hlídám si dostatek vody a občas zobnu nějakou sladkost. Krajina se opět mění. Stromy rostou osamoceně, ale často někde ve skrytu a rostliny mají ochranu proti chladu, který taky pocítíme. Dohnala nás mlha.
Po poledni jsme dali pozdní oběd, který jsme vyfasovali už ráno. Náhle máme návštěvu. Je to krkavec bělokrký. Krásný pták, neskutečně krotký, ale před jeho velkým zobákem má respekt každý. Zahlédli jsme i neohroženou myšku s pruhy na zádech. Po jídle se dáváme do pohybu. Během krátké přestávky se do nás pustila zima. Šlapeme celkem v těžkém terénu. Rasta nám říká, že tu byl před šesti lety požár, ale už to nebylo ani vidět. Pouze na pár zčernalých pahýlech je to vidět a daří se tu především lobéliím – tzv. Kilimandžárský ananas. Po zdolání stěny malinko klesáme, ale to už máme kemp na dohled.
Cestou nad námi přelétají krkavci i plno malých ptáčků. Konečně docházíme do kempu. Láďovi je dost zle a tak s Jaromírem stavím stan. Dostáváme do sebe nějaké tekutiny, ovoce a praženou kukuřici. Koukáme na Shira Plateau, na Mt. Meru a opět hlavně na náš zasněžený kopec. Rasta nám ukáže prý ještě jeskyni. Těšil jsem se na pár desítek metrů, ale byla to pouhá výduť, takže nic moc. Výlet byt proto krátký a tak sedíme před stanem a klábosíme. Pak nás zavolají, že je večeře hotová. Jdeme jíst. Je nám všem fajn, počasí se umoudřilo, mlha zmizela a vítr už nefouká. Večer vidíme krásný západ slunce. Sedíme na židličkách a fotíme ze stativu. V zádech máme Kilimandžáro a před námi slunce zapadá za Mt. Meru, kolem kterého plují mraky. Měsíček je v kolíbce a nádherně svítí hvězdy. Láďa jde spát a já si s Mírou a Rastou dám panáka na dobrou noc.
3.den
Ráno nás opět vzbudí kluk s čajem. Venku je vše promrzlé. V noci už poklesla teplota dostatečně pod nulu, aby byl na zemi led. Dneska jsme spali ve 3 800 m n.m. Přesto jsem odpočinutý, jen mě zlobí zažívaní, ale to už je normální. Dáváme si snídani a pořadně se mažeme krémem. Sbalíme stan a předáme bágly nosičům. Mírovi je fajn a Láďa je lepší než večer. Jdeme, dnes už stromy nevidíme. Je to pustá krajina pouze na první pohled. Vegetace je v zavětří balvanů – mechy, alpské květiny a lišejníky, které však rostou i na kamenech. Lišejníky jsou neskutečně barev od bílé, nažloutlé, zelenkavé, červené až po černou. Fotíme tu krásu s pozadím Kilimandžára. Procházíme kolem skalních útvarů a s Jaromírem řešíme cestu na útesy.
Dopoledne je pěkné počasí s nádhernými výhledy, ale po poledni už nás opět dohnala mlha a chlad. Dáváme si oběd. Těžko ho do sebe soukám a pít se mi taky moc nechce, ale přinutím se k tomu. Základem je pít a pít a samozřejmě i dostatek jídla. Sedíme na rozcestí (zhruba 4300 m n. m.) rozhodujeme se jestli jít rovnou do tábora – klesat dolů a přímo do kempu, nebo vyjít do výškového kempu Lava Tower (4600 m n.m.). Rozhodujeme se stoupat. Ztěžka se dáme do pohybu. Jdeme po kamenité alpínské poušti. Jsme v dost husté mlze a viditelnost se každou chvíli mění. Projdeme několik koryt někdy až 5m hlubokých a 10m širokých, které připomínají cesty vzhůru do oblak. V kempu Lava Tower dáváme pauzu. Láďa nevypadá dobře, nám zrovna taky není do skoku. Je opravdu cítit výška. Hůře se dýchá a silně tluče srdce.
Kilimandžáro je nad mlhou, ale je vidět už sněhové pásmo, které začíná zhruba 200m výškových nad námi. Rasta nám vypraví o rychlostních rekordech. Tak se s Jaromírem hecujeme, jestli to nevezmeme rovnou přímo nahoru. Láďa se nám směje, tak si z něj děláme srandu. Tváří se, jako kdybychom ho mučili. Jsou tu nádherné skalní útvary. Hned jsem si připomenul jednu část Dolomit. Odcházíme z kempu šupem dolů, překračujeme další koryta a pomalu klesáme níže. Míjíme alpínské louky porostlé travami. O trochu níže postupujeme lesem obrovských, jak sloup vysokých, starčků a Kilimandžáro. Člověk si připadá, jak v cestě do pravěku. Vše umocňuje mlha. Je tak hutná, že se na nás sráží a jsme celý mokrý. Začíná mi být celkem zle a cítím každý krok při sestupu. Každý krok má ozvěnu až v hlavě.
Cesta je těžká a kamenitá a vede přímo do Barranco kempu (3950 m.n.m.). Nikomu z nás nebylo dobře, tak ani nestavíme stan. Při záklonu je člověk rád, že se u nezamotala hlava. Láďa šel spát, já s Jaromírem si povídáme venku na sedačce a pijeme. Večer ani moc nevtipkujeme. Sledujeme a vyfotíme Kilimandžáro v posledních paprscích slunce. Spočítali jsme si dnešní spotřebu vody a už víme, kde se stala chyba. Málo jsme pili. Po západu slunce začala být zima, tak jdeme radši spát. Jsme ve výšce 3950 m n. m.
4.den
Ráno nás opět budí horkým čajem, po kterém následuje ranní očista. Po snídani sbalíme stan a baťohy. Vyrážíme do Breach wall. Je to nejtěžší část terénu na Kilimandžáru. Jedná se o příkrou stěnu o celkové výšce cca 400m. Přede mnou uklouzne jeden z nosičů v louži a od té doby si dávám pozor. Stěna je mokrá a uklouznutí hrozí na každém kroku. Sem trochu napřed před klukama. Stačí udělat pár rychlých kroků a srdce buší jak o život. Cesta na stěně je ucpaná, lidi se předbíhají, hlavně nosiči předbíhající turisty. Zpětným pohledem je vidět pět nádherných vodopádů a koukám na lidi dole jak na mravence.
Cestou sleduji akrobacii nosičů se svými náklady. Nahoře je krásný výhled do krajiny. Po pauze jdeme zas o trochu níž klikatou cestou. Jdeme dlouhou trasu nahoru a dolu. Napadá mě, že snad oběhneme celou tu horu kolem dokola. Zas mi začíná být zle. Dohnala nás mlha a dáváme si oběd za velkým kamenem na závětrné stěně. S velkou obtíží do sebe nasoukám oběd, pít můžu v klidu. Mám chuť zvracet, bolí mě hlava. Láďovi se spustí krev z nosu. Na Rastovi je vidět, že si dělá starosti a hlídá Láďu. Tak vyrážíme do kopce, viditelnost je mizivá. Pouze když člověk hledá místo na záchod mlha se rozfouká. Jdeme pomalým tempem, dáváme si malé pauzy. Jdeme po kamenech, které vypadají jako destičky.
Konečně vidíme v dáli tábor, vypadá jak orlí hnízdo. Sluníčko opět vyšlo a je zas pohoda. V táboře dlouho hledáme stan, jsme utahaní. Opět nechci ani pít. Je tu krásný výhled, koukáme, jak se odkrývá Mwavenzi, krásná to hora jako v Alpách (5 211 m n. m.). Zlobí mě zase zažívaní, ale ze záchodu je na oplátku krásný výhled. Dohadujeme se, kdy půjdeme nahoru. Láďova teorie byla nakonec správná, že půjdeme o půlnoci. Rasta nám to potvrzuje, že dnes v noci je den výstupu. Láďa si jde odpočinout, každý si připravujeme věci na večer. Po nějaké době také zjišťuji, že už mi je celkem fajn, ale dnes už tady nenaberu moc sil. S Mírou fotím, pak se k nám připojí Láďa a už je hotová večeře. Kilimandžáro už je bez mračků, tak pár fotek a jdeme spát. Spíme v Barafu campu (4550 m n.m.). Dnes se mi těžko usínalo, probudil jsem dokonce nechtěně kluky.
5.den
O půlnoci nás probudil přímo Rasta, takže vstáváme a vylézáme ze stanu do tmy. Dostaneme ještě čaj a sušenky a vyrážíme. Čeká nás velký výškový rozdíl už v tak vysoké nadmořské výšce, bude to těžký den. Celkem se těším, ale nepřipadám si moc při síle. On si člověk v té nadmořské výšce moc neodpočine. Ještě zkontrolovat batohy a můžeme vyrazit cestu do příkrého kopce plného lávového štěrku s velkými balvany.
Máme na hlavě každý čelovku. Je tu kouzelná atmosféra, pohledem dolů vidím mnoho svítících čelovek a rozsvícené město Moshi. Při pohledu vzhůru vidím také malá světélka čelovek a nad sebou krásně svítící hvězdy. Chůze začíná být těžká a srdce bije zrychleně. Prostě chybí kyslík. Vnímám ještě zpívaní afrických průvodců, kteří se tak snaží motivovat své lidi na postupu vzhůru. Po nějaké době už zpěv utichá, vidíme utahané lidi, kteří odpočívají a sedí přímo na cestě a je pracné je obcházet. Dáváme si také pauzy na jídlo a hlavně pití, které nám v PET lahvích zamrzá. Tepová frekvence se nám zvyšuje a tlak v hlavě taky narůstá. Začíná se nám kazit počasí. Fouká silný vítr. Kolem cesty je stále více sněhu a pod nohami se nám občas objeví ledová krusta. Začíná mi být zima od nohou a na obličeji.
Procházíme klikatou cestou mezi balvany, na které usedají stále unavenější lidé. My samozřejmě také. Cítím se dost utahaný, klesá mi sebevědomí. U kluků je to podobné, hlavně u Láďi, který nám poprvé říká, že to chce vzdát. Vyndám termosku z batohu a zjišťuji, že mám pouze horkou vodu místo čaje, ale je taky dobrá. Rasta se o mě začíná bát, prý jsem bílý jak stěna a mám fialové rty. Dávám si medovou tyčinku a naštěstí Láďu přemluvíme k dalšímu postupu. Nad ránem nás začínají zlobit naše čelovky. Pokračujeme dál, ale tempo se snižuje. Začínám tuhnout a promrzat. Už to, co ostatní vidí, já začínám na sobě cítit. Už spolu nemluvíme, není čas ani energie.
Při další z mnoha zastávek se spustila Láďovi krev, rozhodl se, bohužel, skončit. V tu chvíli mi to zrovna moc psychicky nepomůže. Přepadají mě špatné myšlenky, ale naštěstí je vyženu z hlavy. Bereme si od Ládi kameru a dáváme mu termosku s horkou vodou. Ještě si popřejeme dobrou cestu. Láďa odchází dolů s pomocníkem průvodce.
Po hodině dalšího výstupu nevidíme stále vrchol. Rasta nám domlouvá, že se vrátíme až z vrcholu, to znamená, že se už nikdo sám vrátit nemůže. Je to na nás. Buď nikdo, nebo všichni. Rasta nám udá tempo – krátké přestávky s dlouhými úseky chůze. Po půl hodině konečně přestává silně foukat a začíná se rozednívat. Pomáhá to po psychické stránce. Tak šlapeme, vidíme konečně plošinu, odkud se dá fotit východ slunce nad Mwavenzi. Je to nádhera. Rasta mi pomáhá na vyvýšeninu. Vidí, že fyzicky nemohu, ale oči chtějí. Na plošině si zajásám. Vím, že to zvládnu.
Já fotím a Míra natáčí na kameru východ slunce. Po chvíli dál pokračujeme na vrchol, jdeme po sněhu a je vidět do dalekého okolí. Slunce svítí, fotím ledovce a sněžnou planinu a okolí kráteru. Fotím bez rukavice a pomrzá mi spálená ruka. Má neskutečnou červeno-fialovou barvu. Celkem se děsím.
Jdeme dál do kopce a už konečně vidíme vrchol. Na chvíli Jaromírovi utíkám, asi chvilkový psychicky stav, ale za chvíli toho mám dost. Konečně jsme došli na vrchol. Je to tady. Na vrcholu 5 895 m n. m. jsme v 7:25 ráno. Dáme si pár vrcholových fotek a vrcholového panáka. Pobudem tu zhruba 20 minut a jdeme zpátky. Fotím ještě ve sněhové části Kilimandžára a už jen pomalu scházíme. Jdeme zpátky po stejné cestě a konečně vidíme co jsme překonávali. Cesta trvá mnohem kratší dobu. Jdeme do tábora, odkud jsme v noci vyšli. Setkáváme se smutným Láďou a je rád, že jsme to zvládli. Po obědě vycházíme a pokračujeme dál dolů. Jdeme celý zbytek dne do dalšího kempu (3 100 m n. m.). Cesta je tak akorát zralá na vyvrknutí kotníku. Dojdeme až na hranici pralesa. Po večeři domlouváme „úplatek“ pro nosiče a průvodce. Nakonec se domluvíme a jdeme spát.
6.den
Ráno vstáváme na snídani a balíme věci. Dáme s kluky společné foto a jdeme dál. Cesta je mnohem kratší, ale nedá se říct, že schůdná. Dopoledne jsme už byli na hranici parku. Za branou nás čekal odvoz do Arushi.
K závěru sem chtěl říct, že dojít na vrchol je celkem dost fyzicky i psychicky náročné, ale opravdu stojí za to projít si od pralesa až po ledové království během čtyř dnů. Pro mne to byl krásný zážitek a mohu to jen doporučit, ale s pořádnou přípravou a dostatkem informací.
Zahrada byla mimo provoz v letech 1977 až 1989, přičemž byl
opravován nejen zámek a jeho výzdoba, ale i celá zahrada. Myslím,
vždycky byl a po rekonstrukci zůstal tento barokní zámeček ve stylu
římských předměstských vilek největším a nejkrásnějším zámečkem
v Praze. Právě u něj totiž platí dvojnásob než kdekoli jinde ta
absolutní symbióza a harmonie živých a neživých složek.
Na tohle místo jsem se s dcerami najezdila! Hlavně když byly malé a především proto, že nedaleko odtud je Pražská zoologická zahrada. Tam jsme hodiny běhaly od jedné klece ke druhé, od zvířátka ke zvířátku až jsme si nakonec po totálně vysilujícím celodenním maratónu obvykle vždy šly svorně odpočinout právě do této exkluzivní a doslova monumentální a velmi fotogenické zahrady. Jen škoda, že jsem po celý život fotila na analog a tudíž dnes už není v mých silách v těch stovkách filmů najít historii této zahrady. Určitě by to stálo za to.
Stálo by to za to i proto, že právě tato zahrada byla jedna z těch, kde probíhaly kompletní rekonstrukce velmi dlouhou dobu a celkem radikálně. Zahrada byla mimo provoz v letech 1977 až 1989, přičemž byl opravován nejen zámek a jeho výzdoba, ale i celá zahrada. Myslím, že nejen podle mého názoru vždycky byl a po rekonstrukci zůstal tento barokní zámeček ve stylu římských předměstských vilek největším a nejkrásnějším zámečkem v Praze. Právě u něj totiž platí dvojnásob než kdekoli jinde ta absolutní symbióza a harmonie živých a neživých složek, kde se normálně naopak staví proti sobě stabilní stavba určitého slohového výrazu a neustále se měnící tvář zahrady, která je živá, vyvíjející se v prostoru a čase. Dochází k různým obměnám vegetace, která živelně roste a mění se a jen dobří zahradníci v potu své tváře dokáží udržet tak úžasnou harmonii a řád, pevnou strukturu odpovídající slohovým formám stavby také ve slohu zdejší zahrady. Je to tady prostě pastva pro oči. Nádherné místo, desítky kompozic a úhlů pohledů a ve všech harmonie až k oněmění. Symbióza díla lidské ruky a přírody, která se dá dotvářet a spoutat do specifických celků udržovaných průběžně v letícím čase.
Zahrada s vilou se nalézá v ulici U Trojského zámku č.4. Severně od Trojské ulice leží vinice s kaplí sv. Kláry. Výměra zahrady je 3,35 ha, štěpnice 4,32 ha a vinice 3,5 ha. Zahrada a štěpnice leží v nadmořské výšce 180–185 metrů. V místě bývalé obory je nyní ZOO Praha. Původně zde byla ves se jménem Zadní Ovenec. Její význam se naprosto změnil v momentě, kdy zde bylo započato s výstavbou původně letního a reprezentačního sídla šlechtice Václava Vojtěcha ze Šternberka a jeho ženy Clary Maltzamu. Budování celého komplexu započalo v roce 1678 podle návrhu architekta Jeana Baptisty Mathese. Zahradu a štěpnici vybudoval umělecký zahradník Jiří Seman. Vila i zahrada, štěpnice, vinice a obora, vše bylo pojato ve vyspělém římském baroku.
Václav Vojtěch, hrabě ze Šternberka podobné vily viděl na své bohémské cestě po římských předměstích a rozhodl se kousek té nádhery vybudovat i u nás doma. Chtěl, aby jeho římská vila na předměstí byla vždy oázou radosti a odpočinku. Krásné předsevzetí. Chtěl něco monumentálního, co jeho návštěvám vezme dech a to se mu jistě podařilo. Už samotné velkolepě navržené zahradní průčelí vily s neméně monumentálním schodištěm s grottou a sousoším boje olympských bohů s Titány je impozantní. Množství soch na něm vytvořili sochaři Jan Jiří Herman a Pavel Herman z Drážďan. Za autory později vytvořených děl jsou označeni Jan Josef a Ferdinand Brokofové.
Po smrti hraběte Šternberka přešla zámecká vila do rukou hraběnky z Pötingů, za dalšího vlastníka se místo neubránilo vpádu pruských vojsk, ale roku 1757 byla zahrada dle původního nákresu opravena. Roku 1763 majetek koupila císařovna Marie Terezie a věnovala ho Ústavu šlechtičen. Pak se majitelé dost měnili, až posledním soukromým vlastníkem byl Alois Svoboda a ten jej roku 1920 daroval státu. Od roku 1963 se majitelem stala Galerie hlavního města Prahy, která se postarala o poslední opravy dokončené roku 1989. Zahrada byla kreativně rehabilitována dle návrhů Otakara Kuči z roku 1977. Tento architekt navrhoval opravy i mnoha jiných pražských zahrad v té době.
Zahradě zůstaly zachovány dvě výškové úrovně, horní terasa s letohrádkem, z jižní a východní strany je dominantní opěrná zeď s terakotovými vázami a dolní paterová část s fontánou. Na východě sousedí se zahradou štěpnice, kde je kruhový labyrint ze stříhaného habru. V kružnicích jsou tam vysazeny ovocné stromy. Sousoší Paridův soud umístěné v zahradě vytvořil sochař Stanislav Hanzlík.
A teď jednu vzpomínku z mého mládí. Bydlela jsem nedaleko Stromovky a tak jsem se svými kamarádkami ze základky často jezdívala na projížďky na kole právě do Stromovky a když nás nožky nebolely, ještě do Troji nahoru nad vinice ke kapli sv. Kláry. Na její obezděné terase jsme spočinuly, kývaly zmoženými nožkami, byl to celkem kopec, a dívaly se do kraje. Právě odtud byl nádherný výhled na celou zahradu, štěpnici i Šternberskou vilu. Na svazích vinice se od nepaměti pěstovala vinná réva, i za komunistů a tak jsme jednou úplně znavené bez pití vlezly na tyto pozemky a neodolaly svěžímu voňavému vínu z této vinice. Když jsme ho nedočkavě trhaly a zvedaly k ústům kde se vzalo tu se vzalo krásné malé děvčátko a křičelo z plna hrdla: „Holky ne, nejezte to! To se nesmí!!!!“ Ale co, když už jsme ho utrhly! Přece ho nevyhodíme. Holčička na nás žalostně koukala a říkala“ „Měly jste mě poslechnout, vím co říkám!!!“ A nešťastná odběhla. No věděla, co říká. Jen co jsme k večeru dojely domů měly jsme takové křeče v břiše, horečku a zvracení, že jsme nemohly ani pít ani jíst ani sedět ani spát. Prostě víno bylo asi nějak chemicky ošetřené a ta malá potvůrka to už měla nejspíš taky za sebou. Bylo to pro mě natolik poučující, že od té doby jsem si už nikdy nevzala nic co mi nepatří. A když se po letech ještě sejdeme s holkama ze základky zjistíme, že na tuhle příhodu žádná z nás nezapomněla. Dneska se tomu už můžeme smát.
Překrásná vinice dominující celému kraji a z daleka viditelná je v těch stejných místech dodnes. Dokonce je i krásně opravena kaple sv. Kláry, původně klasicistní. Celá lokalita je ale od silnice oddělena velmi vysokou opravenou zdí se stříškami a dnes se tam už kdejaký malý lupič hned tak nedostane.
Kostelík je asi výletním místem, protože dnes jsem ze zahrady viděla spoustu lidí, kteří si udělali výšlap mezi vinnou révou až na samý vrchol kopce ke kapli. Všem, kdo mají rádi krásu a harmonii vřele doporučuji udělat si výlet právě sem.