Zimní dobrodružství v Česko-saském Švýcarsku

25. prosince jsem se sešel v Pardubicích s kamarádem, aby jsme svátky klidu, míru,
pohody a tradic oslavili naprosto netradičně. Místo užívání si pohodlí domova, cukroví
a čokolády a televizních pohádek jsme si sbalili batohy, teplý oblečení, pár polívek
a paštik, stan a už jsme se vezli směrem do České kamenice. Bylo už celkem pozdě,
když jsme po modré vyrazili směrem na Mezní louku. Co nás vcelku překvapilo bylo,
jak špatně se jde po turistických značkách po tmě. Ztratili jsme se asi po třech
kilometrech (prvních 2,5 vedlo po silnici). Hledat turistickou značku by bylo asi
jako hledat turistickou značku v kupce noci, tak jsme se uložili ke spánku, aby
jsme ověřili (zdaleka ne naposledy) heslo: ráno moudřejší večera.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

25. prosince jsem se sešel v Pardubicích s kamarádem, aby jsme svátky klidu, míru, pohody a tradic oslavili naprosto netradičně. Místo užívání si pohodlí domova, cukroví a čokolády a televizních pohádek jsme si sbalili batohy, teplý oblečení, pár polívek a paštik, stan a už jsme se vezli směrem do České kamenice. Bylo už celkem pozdě, když jsme po modré vyrazili směrem na Mezní louku. Co nás vcelku překvapilo bylo, jak špatně se jde po turistických značkách po tmě. Ztratili jsme se asi po třech kilometrech (prvních 2,5 vedlo po silnici). Hledat turistickou značku by bylo asi jako hledat turistickou značku v kupce noci, tak jsme se uložili ke spánku, aby jsme ověřili (zdaleka ne naposledy) heslo: ráno moudřejší večera.

Ráno jsme vstali asi v 9, ohřáli se u ohně, najedli a už (!) v 10 vyrazili. Čekalo nás necelých 7 hodin světla. Našli jsme naši modrou a ta nás bezpečně dovedla do Srbské Kamenice. Tam jsme se s ní až do večera (což v plánu rozhodně nebylo) rozloučili a po silnici jsme se napojili na žlutou, která vedla na Růžovský vrch. Ten se nám do plánů vetřel, když jsme viděli v mapě jeho vrstevnice. Takovou výzvu jsme museli přijmout. Trochu (dost!) nás zaskočilo, jak je ten kopec vlastně vysoký.

Kromě toho kopec byl narozdíl od okolní krajiny pokrytý sněhem, který při výstupu hrál proti nám. Vyčerpaní a poslední síly jsme dali těsně pod vrcholem, kde jsme míjeli skupinu odpoledních turistů, do nového vztyčení hlavy, úsměvů a masky svěžesti. A na vrcholu jsme se zhroutili. Ale vrchol stál za to. Všechny okolní stromy jsou listnáče, takže v létě výhledu brání, ale v zimě… Slunce svítilo a my přes zasněženou hranu sráze viděli hluboko pod námi obrovské a zelené plochy lesů. Mluvili jsme o tom, jak dlouho by se tam dalo asi bloudit. Nebudu vám zapírat, že jsme tam bloudili až do večera, než jsme octli na modré přesně tam, kde jsme ji opustili. Jak se to stalo. Z kopce jsme sestoupili druhou cestou po žluté, odkud jsme chtěli zkratkou přes les dojít zpět na modrou, která sledovala řeku nějakou soutěskou. Zde jsme zjistili nevýhody mapy z roku 1976. Že modrá dnes vede jinudy by ani nevadilo. Jenom jsme se asi neměli spoléhat na lesní cesty značené v mapě. Bloudili jsme, ale nelitujeme toho. Objevili jsme neznámé a neznačené soutěsky a kaňony, které nás vedli neznámo kam. A když nás náš konečně bezpečně správný směr dovedl na už známou velkou lesní křižovatku, přiznali jsme si, že asi nevíme kam jít.

Pak se Růžák objevil přímo před náma a nám se před očima rozsvítil nápis „nepropadejte panice“. My se zorientovali a šťastně (moc i když už v noci) došli na modrou. Nedalo to velkou práci a do půl hodiny jsme se opět zařizovali podle hesla: ráno moudřejší večera.

Druhý den ráno jsme hledali a po chvíli i našli naši starou známou modrou značku. Ta nás dovedla k Dolskému mlýnu. Krása okolí Dolského Mlýna nám nahnala slzy do očí a málem, moč do trenek. Tak jsme byli na měkko. Opravdu nádherné místo. Bohužel, díky nedostatku technického vybavení zůstalo toto místo nezdokumentováno. Prošli jsme Vysokou Lípou na červenou (myslím značku, protože tamnější dopravní situace semafor rozhodně nepotřebuje). Přes Loupežnický hrad na Malou Podepřenou Pravčickou bránu. Odtud jsme si to chtěli zkrátit až na Českou silnici směrem severovýchodním. Podle mapy tam měla být asfaltka a opravdu byla. Nicméně dlouhá jenom tak, aby nás zavedla dostatečně daleko na to, se vracet. Pak zmizela. A setmělo se. Dobrodružství mohlo začít. Tma, mokro, skály a srázy, mapa k ničemu a kompas doma. Lepší dobrodružství jsme si nemohli přát.

Na konec jsme zelenou šťastně našli a na českoněmecké hranici se do růžova vyspali. Předposlední den byl ve znamení dlouhého pochodu. Náš cíl byl jasný. Soví jeskyně. Nebudu Vás unavovat detaily únavného pochodu. V pět hodin jsme unaveni dosedli pod převis u Soví jeskyně. Pak jsme roztopili oheň, jenom tak jsme se do něj koukali a oddávali se každý svým myšlenkám. V deset jsme vlehli pod převis. Že ten převis propouští, jsem zjistil podle pravidelného kap, kap blízko mého pravého ucha a taky na celtě, kterou jsem měl přes sebe. Před tvrtou hodinou ranní koeficient vlhkosti v mém spacáku přesáhl únosnou mez, já odhodil mokrou celtu, rozepl mokrý spacák, ustrojil se a se zkřehlými prsty rozdělal oheň. S prvními plameny se objevil kamarád, který boj s vlhkostí prohrál stejně jako já. První jeho slova byla: „Doufal jsem, že to uděláš“.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Poselství minulosti

Milí příteli, již delší dobu mne trápí myšlenka, přicházející jakoby z jiného světa. Jakési poselství, vybízející mne oživit na okamžik ty, kteří nás již opustily. Snad je to způsobeno i tím, že mám stále před očima černou, kovovou skřínku, které se někteří oni dávní před léty dotýkali a cosi z nich na oné skřínce ulpělo. Snad proto, že byla darována z lásky a ještě z ní toto poselství nevyprchalo.

Milí příteli, již delší dobu mne trápí myšlenka, přicházející jakoby z jiného světa. Jakési poselství, vybízející mne oživit na okamžik ty, kteří nás již opustily. Snad je to způsobeno i tím, že mám stále před očima černou, kovovou skřínku, které se někteří oni dávní před léty dotýkali a cosi z nich na oné skřínce ulpělo. Snad proto, že byla darována z lásky a ještě z ní toto poselství nevyprchalo.

Skřínka dnes v sobě uchované okamžiky ze života postav z nichž najednou jsem poznal. Okamžiky – fotografie –některé již zažloutlé, starší než sto let.

Ptáš se, milí příteli, jaké poselství mi tyto tváře rodinných předků posílají? Bohužel, to je ona nejistota, která mně trápí. Každá tvář, úsměvná či vážná, není jen odrazem reality tehdejší ho okamžiku, ona chvíle zvěčnění byla vždy obklopena myšlenkou, poselstvím, nevysloveným, ale říkajícím, pohleď, to jsem JÁ. Má tvář je v klidu, můj pohled tě ale dostihne, nechť jsi kdekoliv, vždy když pohlédneš na moji tvář.

Mám zde, milý příteli, nejednou tutéž tvář, kterou navzájem dělí léta. Jaké myšlenky se skrývaly za jejich čelem ve vzdálených etapách jejich života? Je to vždy tatéř tvář a přece odráží cosi jiného, někdy moudrost, zkušenost, jindy rozmar, vzrušení či výzva říkající, pohleď to jsem já, až sem jsem dospěl, takový je můj úspěch.

Jak vidíš, příteli, je možné s těmito tvářemi i dnes rozmlouvat. Říkají nám víc, než na prvý pohled tušíš. Snad jen za dětské tváře hovoří někdo druhý, dospělý. Pohleď a ono děvčátko. Píše se asi rok 1910. Světová válka je ještě daleko a s děvčátka vyzařuje víc než její vlastní klidná pohoda. Odráží podobu své doby, kdy osoby i věci měly své místo a svůj řád. Tak byla připravena k zvěčnění.

Dne 2 května 1903 – usmívající se tvář patnáctileté dívky, kterou osud zavál do Vidně. Vkročila do života s úsměvem. Úsměv ji nepřestával provázet všemi peripetiemi života a úsměv je jejím poselstvím, které je nesmrtelné, dosahuje až k nám, aniž co vypovídá o jejím vážném handicapu. Její pohled hledí do budoucnosti, není ještě zatížen tíhou obtíží a přece se nemohu ubránit dojmu, že i v tomto úsměvném pohledu je míra odhodlání, se kterým později zvládala vzestupy i pády. Hledí později, bez ohledu na věk přímo, hrdě, nestáčí pohled stranou, vždy zasahuje diváka. V životě mnoho získávala i ztrácela, ale s jejich očí a úsměvu přichází poselství říkající, že jejím vědomím bylo, že nejdůležitější je žít.

Tři portréty jedné ženy, které navzájem dělí desítky let. Ne to není omyl, vskutku desítky let, vždyť třetí tvář má v sobě vrytu zkušenosti bez mála jednoho sta let. Všechny tři spojuje zasněný pohled, rozvážný klid, kterým neotřese žádný náraz osudu. Pohled mírný a otevřený a takové bylo její poslání.

Rok 1853 je rok narození muže, který na nás hledí v pěti etapách života. Zemřel dříve než jsem se narodil, jeho poselství je skryto pouze v jeho tváři a pohledu. Prvá, mladá tvář ve věku 22.let, poslední před smrtí ve věku 64.let. Klenuté obočí, oči hluboko vsazené, plné rty s mírně pokleslými koutky. Tvrdý, přísný pohled upřený pevně na bod v prostoru. Jeho očím bylo těžké vzdorovat, byla v nich síla osobnosti. Stačila ale síla ducha, intelekt a pevná vůle, k cestě vzhůru, vysvobození ze života na venkově? Střední léta vyzařují rozvážný klid, ale pohled je stále až příliš vážný a uzavřený. Na límci jeho uniformy jsou opět tři hvězdičky. Byly ale tím vším co očekával a toužil získat? Pak poselství jeho skoro tvrdého pohledu končí, začíná se nad ním vznášet zklidnění. Jaké vlivy na začátku století způsobily, že se mění výraz tváře, co mělo vliv na osud muže, snad nepohodlného národovce? Postavil dům, sedm dětí poslal na zkušenou do světa. Oči nepřestávají vyzařovat myšlenky rodící se za vysokým čelem. Z přísné tváře nelze vyčíst zklamání a přece je v pohledu více mírnosti. Co ještě, milý příteli, nacházíš v tomhle posledním, trochu zádumčivém pohledu? Máš pravdu, jeho pohled je již upřen do minulosti, k úvaze co bylo a nebylo splněno.

Není vždy snadné vyčíst z tváře a pohledů něco osudového. Mohou budit zdání a svést na nepravou stopu. Mohou zastírat skutečnost, ale zcela zalhat nemohou.

Osm portrétů muže jej zachycuje na křižovatkách života. Mladý muž v císařské Vídni v době, kdy tomuto městu vládly omamné melodie. Přišel do metropole na Dunaji s odhodláním, dobýt své místo na slunci. Vědom si svého lákavého zjevu vstupuje do života sebevědomě a trochu dandyovsky, pečlivě oblečen dle současné módy. Je jisté, že jeho zjev mu pomáhal, Evropa byla otevřená a možnost uplatnění přijatelná. Cesta jej vede přes Švýcarsko do Francie. Tato suchá fakta jsou nutná, neboť i pro něj nejsou bez významu. Prvá světová válka, společenský život skončil, je nutné se rozhodnout a o tomto kroku nemáme svědectví. Válka trvá, z mladíka je muž v uniformě, francouzskou vyměnil za legií a tvář je již jiná. A přece, přes zkušenosti z bojů a z dotyků ze smrtí a zmrzačením, v ní není napětí, ani tvrdost, spíše vědomí povinnosti. Konec války je návratem do klidných vod, ve tváři i v očích je mír. Svět je dobyt a přichází léta pohody.

Milý příteli, jsou tváře, z nichž bychom se sami pokoušeli vyčíst více než očekávání a odevzdanost tomu, co život přinese. Jsou některé tváře a oči, ze kterých se neodhodlám vypátrat tu nejmenší myšlenku. Netroufám si ani v nejmenším představit si tyto tváře v okamžicích, kdy je katané posílali na smrt. Také tyto tváře mne obklopují a smutná vzpomínka stahuje hrdlo…

Ukončeme tento náš výlet do minulosti, kterou jsme se pokusili vyčíst z očí a tváří na starých fotografiích. Chtěl jsem Ti jen ukázat, že staré portréty k nám mohou, až magicky vyprávět, věnujeme-li jim více, než běžný pohled. Jsem Ti vděčen, milý příteli, že jsi byl tak trpělivý, provázel mne a přispěl k poodhalení pohledu do minulosti. Rád s Tebou promlouvám, imaginární příteli, a těším se na některé další křižovatce potkáme.

Dne 2. prosince 1996

Pobaltí na kolech: konečně Estonsko!

Asi od šesti hodin vyřvával nějaký kohout, proč
to netuším. Domnívám se, že byl špatně nařízený, nebo se předbíhal.
V sedm jsem to vzdal a vylezl jsem ze spacáku.
To zvíře bylo podlé hanba mluvit, jen co zjistil, že jsme venku,
tvářil se jakoby nic.

Dnes i s naučnou vložkou!

Neděle 4.7.

Ráno jsme jako obvykle vstali, neobvyklé bylo to, že jsme se probudili na seně. Asi od šesti hodin vyřvával nějaký kohout, proč to netuším. Domnívám se, že byl špatně nařízený, nebo se předbíhal. V sedm jsem to vzdal a vylezl jsem ze spacáku. To zvíře bylo podlé hanba mluvit, jen co zjistil, že jsme venku, tvářil se jakoby nic. „Já nic, já muzikant“ a byl zticha. Magie!

Asi tak hodinu po mně vstali i Damon s Adamem a začali se rozhlížet, co bude k snídani. U Maggi mají nějaké malé hrnce, polévka se jmenovala „Plný hrnec (2 litry)“, ale v kotlíku jí bylo sotva na dně. Magie podruhé!


Po zabalení kol jsme vyrazili na Tallinn. Čísla na směrovkách se pořád zmenšovala, ráno tam bylo okolo 283 km, večer už míň, ale nepředbíhejme.

Sypali jsme si to po silnici A1 směrem na Tallinn, za námi se zvedala oblaka prachu, ve kterých jsme mizeli a zase se objevovali a najednou z ničeho nic (romantik by napsal jako blesk z čistého nebe) se objevila na rovné silnici veliká budova. Nebyla sice na kuří nožce, ale stejně nás překvapila. Byla to celnice a hraniční přechod. Přešli jsme hranice, přesunuli se z Lotyšska do Estonska a vyjeli vstříc dalším dobrodružstvím.

Naučná vložka

Dovolím si malou vložku, která by se lépe hodila jinam, ale lépe teď, než nikdy:

<NAUČNÁ VLOŽKA>
  • Litva se litevsky píše LIETUVA, anglicky LITHUANIA
  • Lotyšsko – lotyšsky LATVIJA, anglicky LATVIA
  • Estonsko – estonsky EESTI KELES, anglicky ESTONIA

Zmatky s Latvija nás trošku zmátly, zejména na hraničních přechodech, když celníci měli na ramenou nápisy Latvija a byli z Lotyšska.

</NAUČNÁ VLOŽKA>

Protože jsme chtěli mít nějaké peníze (konečně rozumná země, používají koruny, 1 estonská koruna má 100 centů), začali jsme hledat místo, kde se mění marky za koruny. Dva pokusy byly neúspěšné, potřetí Damon zmizel za dveřmi s námpisem „Hotell“ s 50 DEM a objevil se se spoustou peněz, asi 400 EEK. Zaparkovali jsme před barem a Damon a Adamem se vydali do obchodu (o dvoje dveře vedle) nakoupit. Snědli jsme všechno, co donesli a vyrazili dál. Silnice byla patrně vzorkovnicí asfaltu pro nějaký místní asfaltový veletrh, tolik různých druhů povrchu jsem na tak krátkém úseku silnice ještě neviděl – na pěti kilometrech deset různých barev a vzorků.

Třetí zastávka byla před hospodou, tam jsme si vzali židle a snědli jsme pytlík zrní. Plánujeme vydat kuchařku „Zrní na 100 způsobů“. (hned po příručce „1000 neskautských způsobů rozdělávání ohně).

Ještě chvíli a dojeli jsme do Pärnu, u benzínové pumpy jsme doplnili zásoby tekutin, koupili jsme láhev kvasu, tady se mu říká jinak a koupili jsme mapu Estonska, kterou Jirka zapomněl v Brně. Projeli jsme bludištěm města a hledali pláž. Našli jsme směrovku, která byla estonsko-anglicky a bylo na ní napsané „beach“. Už jsem chtěl vyjet směrem, který naznačovala, ale Damon mě včas zarazil, že ji nějaký chuligán ohnul. Budiž za to blahořečen a vzdán mu dík. Nebýt jeho, možná bych do této chvíle bloudil po ulicích Pärnu a dělal turistickou atrakci „Bludný cyklista“. Bez cedulky jsme se tady vrhli za davem a na pláž dojeli taky. Damon zavelel, „Podřaď a jedem!“, ačkoliv jsme podřadil, uvízl jsem. V písku se prostě jezdit nedá, obzvlášť po jemné pískové pláži s plně naloženým kolem.

(Myslím, že rusky na té ceduli bylo azbukou napsáno „ženskyj plaž“, ale to jistě nevím a není to podstatné.) Jestli je pravda to co si myslím, dámy prominou.

Kola jsme dotlačili na pláž, položili a smočili se ve vlnách Baltu. Smočení jsme odjeli hledat ubytování. Asi se lepšíme, v prvním stavení nám nikdo neotevřel, ale už v druhém jsme měli úspěch. Povečeřeli jsme a šli spát. Toto píšu, když už ostatní spí. Já jdu spát taky

— Věroš


Pondělí 5.7.

Ráno jsme se postupně začali probouzet, slunko svítilo, vstávat se nám nechtělo. Věroš vstal a začal se živit sušeným mlíkem, já jsem se pustil do vaření snídaně. Když byla polívka hotová, tak jsme ji snědli, aniž bychom vylezli ze spacáku.

V jedenáct už jsme byli zase na silnici a šlapali směrem na Tallinn. Po cesě jsme nabrali vodu u prvního motorestu a pak jsme zastavili až u „létajícího talíře“, který byl u odbočky na Pärnu-Jagupi. Když dojel Adam a chvíli si odpočinul, chystali jsme se na odjezd. Věroš si s sebou ještě chtěl vzít cedulku, ale pán tam sekal trávu. Projeli jsme tedy městem a pokračovali po silnici č.4 na Tallinn. Kousek před Märjamaa jsme potkali cyklistu, který měl nabalené kolo, že ho skoro nebylo vidět (kolo, cyklistu vidět bylo docela dobře). Zamávali jsme mu a Věroš si všiml, že má nějaké povědomé brašny (měl ty samé co on) a když popojel ještě kousek, bylo vidět i nápis Czechia na blatníku. Věroš zařval: „To je Čech“ a on se otočil a přijel za náma. Pokecali jsme a dověděli se, že jede z Německa, že projel Švédsko a Finsko a že mu pršelo a že jezdí až 200 km za den a… že je taky z Brna. My mu vylíčili naše zážitky. Mezitím nás dohnal Adam a pokračovali jsme do Märjamaa, kde jsme zastavil ipřed obchodem. S Adamem jsme nakoupili vše k obědu (chleba, salám, sýr, kvas) a špek k večeři a čokoládu na pozdějc. Před obchodem jsme to všechno snědli včetně banánů, na které jsem předtím ve výčtu zapomněl – před výjetím jsme zapomněli zjistit, z které strany loupeme banány a jestli jsme banánově kompatibilní. Asi dva páni se nás ptali, odkud jsme.

Po bohatýrském obědě jsme se pomalu rozjeli dál. Po cestě jsme ještě nabrali vodu, snědli kus čokolády a dorazili jsme na začátek dálnice na Tallinn. Podle mapy jsme si našli, že chceme jen na městečko Keila, a tak jsme se vydali podle cedulek přes spoustu odboček. Věroš to označil za hlavolam. Vyplivlo nás to, ale špatně. Adam tvrdil, že jsme špatně odbočili asi 200 m zpátky. Tak jsme se začali nenápadně vracet jednosměrkou, abychom zjistili, že tam co si Adam myslel, nic nebylo. Zeptali jsme se tady pána a ten nás poslal zpátky, že tam je odbočka na Keila a opravdu asi o 200 m dál, než jsme to otočili byla ta správná odbočka.

Po ujetí asi 100 m (Nemyslíš náhodu 10 km Damone 🙂 ) jsme se začali rozhlížet po noclehu. Vydali jsme se do nejbližšího stavení, kde Věroš s Adamem domluvili spaní u jezírka na čerstvě posečené louce. Pán, který uměl i anglicky nám ukázal, kde si můžeme postavit stan. Postavili jsme tady stan, Adam a já jsme se šli vykoupat. Akorát jsme se chystali pustit se do vaření, přijel a přivezl nám litr mlíka přímo od krávy a 10 vajec a krabičku jahod. Chvíli jsme konverzovali a pak jsme se pustili do vaření. Plánovanou brkaši jsme vyměnili za čočku, do které jsme si udělali míchaná vajíčka. Po té, co se nám podařilo všechno sníst a že toho bylo dost, vlezli jsme do spacáků.

— Damon

Květy stromu ašokóvého

Opět se, můj milý příteli, vracím k bengálskému básníkovi Rabíndranáth Tagoremu. Byl pro mne před šedesáti léty velkým, literárním objevem. Ne jako významný spisovatel. Upoutala mne jeho milostná poezie, ve které jsem hledal odlesk vlastních pocitů, nálad, tužeb, vyjádření skrytých myšlenek, které jsem sám neuměl formulovat.

Opět se, můj milý příteli, vracím k bengálskému básníkovi Rabíndranáth Tagoremu. Byl pro mne před šedesáti léty velkým, literárním objevem. Ne jako významný spisovatel. Upoutala mne jeho milostná poezie, ve které jsem hledal odlesk vlastních pocitů, nálad, tužeb, vyjádření skrytých myšlenek, které jsem sám neuměl formulovat.

Čas ale nebylo možné zastavit, sny byly odváty, nebo se stávaly skutečností a přece cosi z Tagoreho poezie uvízlo v paměti nezapomenuto – květy stromu ašókového.

Nyní, více než na opačném konci života jsem zavítal do vlasti Tagoreho, do Bengálska a mohl začít pátrat po květech stromu ašóky.

Na mnoha místech kvetly červeně široké koruny stromů. Poptával jsem se zda ten či onen strom je ašóka. Někdo pokrčil rameny a nedokázal odpovědět, jindy mně bylo přitakáno, ale snad jen proto, abych byl uspokojen a ne proto, že by dotázaný znal správnou odpověď.

Červenými květy byla obsypána i koruna stromu v zahradě chrámu boha Hanumana, pod paprsky zapadajícího slunce zaplála koruna stromu jako by ji zachvátil požár. Mohlo to být poslední setkání s červeně kvetoucím stromem a s nerozluštěným tajemstvím a záhadou květů ašókových.

Cesta do hor za vymírajícím kmenem, žijícím kdesi v odlehlé oblasti lesní pustiny téměř přinesla rozluštění. Několik desítek lidí žije daleko od indické civilizace, se světem je spojuje rozbitá cesta, plná výmolů, přerušená kamenitými dny řečiště, přes které mohou přejet terénní jeepy jen v období sucha. Mosty se nestaví, strhly by je přívaly vod za období dešťů. V hustě zalesněném údolí stojí neuspořádaně rozhozené dřevěné chatrče kryté rákosem, před některými prostranství pokryté rozpůlenými plody jakýchsi ořechů. Před jednou chatrčí sedí na bobku muž, velkým nožem či spíše mačetou půlí zelené plody, které rozložené po zemi žloutnou do zlatova a ve skořápce usychá polovina hnědého oříšku. Snad je to ten, který se žvýká s betelovým listem? Pouhá domněnka.

Zde nelze s obyvateli navázat rozhovor, dospělí se tváří uzavřeně, děti jsou zvědavé, ale plaché. Nelze se k nim přiblížit, ustupují a udržují bezpečnou vzdálenost několik kroků, některé odvrací tvář při pokusu je vyfotografovat. Na stěně jedné chatrče je namalován srp a kladivo, často se opakující symbol komunistické strany na mnoha místech indického venkova.

Úzká, úvozová cesta stoupá strmě do zelených kopců. Po cestě se vrací dva muži, pak žena s košíkem zeleniny. Na svazích se objevují terasovitá políčka a několik banánových palem, asi vše co vypěstují musí stačit k chudé obživě. Vystupuji úvozem až na planinu, na sever se zdvíhají zelené svahy, na východ je průhled do dálky. Tam, již za hranicemi Indie se na území království Bhutan leskne hladina řeky Torsa. Teče v několika řečištích hustými lesy, ve kterých kralují tygři, divocí sloni a nosorožci.

Vracím se k dřevěným chatrčím, zůstávám na cestě, netroufám si narušovat soukromí obyvatel, ani se nijak přátelsky netváří, když je okukuje cizinec se vtíravým fotoaparátem v ruce.

Náhle ve vzduchu zavanula silná vůně, ne příliš rozložitý strom v plném květu a mnoho z nich již leží na cestě. Bílé květy, které jsem dosud nikde neviděl, šíří omamnou vůni. Hledám mezi spadlými květy jeden neporušený, neuvadající. Vybírám jeden a vdechuji jeho vůni. Je snad toto hledaný květ stromu ašókového?

Ukládám květ do krabičky a pokusím se jej převést do daleké Evropy, ale marně. Květ zhnědl a vůně vyprchala a já stále nevím, jak vyhlíží květy stromu ašókového. Nevím, zda veliký císař Ašóka dal jméno stromu, po kterém jsem pátral, marně. A tak i toto tajemství, druhé po tibetské bohyni Chepamay, zůstává nadále neodkryto.

Psáno dne 22. června 1998

Nákup v Affekt.cz

Přibližně v polovině ledna 2006 jsme vybírali stan Jurek MIDI 2 Duo v nejrůznějších virtuálních i kamenných obchodech. Nakonec jsme využili služeb internetového obchodu Affekt.cz se sídlem v Havlíčkově Brodě.

Přibližně v polovině ledna 2006 jsme vybírali stan Jurek MIDI 2 Duo v nejrůznějších virtuálních i kamenných obchodech. Nakonec jsme využili služeb internetového obchodu Affekt.cz se sídlem v Havlíčkově Brodě. Konečná cena i s poštovným zůstala na 5065 korunách, což je přibližně o 500 až 900 korun méně než konkurence. Přiobjednání doplňků ke stanu i jeho dodání proběhlo bez problémů, dle ujednaného časového plánu. Cenu i služby hodnotíme 5 z 5.

Pobaltí na kolech: Riga – sháníme duši

V obchodě opravdu měli právě jeden plášť 32×622. Duše už ne.
A neměli ani duše do současného pláště.
V Rize jsme se vydali na tržiště, o tom, že tam ten stánek s koly stojí, nepochybuji, ale najít se nám ho nepodařilo.


Pátek 2.7.

Ráno nás probudil v sedm Jirkův budík, nikomu se nechtělo vstávat a Jirka ho jen posunul o půl hodiny později. O půl osmé jsme doopravdy vstali a začali se rychle balit. V osum přijel majitel chaty a odvezl Jirku k nim domů, kde jsme včera nechali Jirkovo kolo. Než jsme se na místo přepravili my na kolech, Jirka dostal instrukce, kde má v Jelgavě nakupovat, kde vyměnit peníze a nevylučuji, že možná i instrukce, koho zdravit a s kým se nebavit.

Vyrazili jsme tedy vyměnit peníze. Po další úspěšné transakci, při které jsme za 50 DEM získali 12,30 místních zlaťáků (LVL – Latvijas lat), jsme vyrazili do místního obchodu s velocipedy. Jirka se rozhodl, že přezuje z pláště 25×622 na plášť 32×622 (to znamená z velmi tenkého pláště na tenký – je podivuhodné, že se mu s tím povedlo dojet až do Jelgavy. Taky se tomu s odstupem času dost divíme).

V obchodě opravdu měli právě jeden plášť 32×622. Duše už ne. A neměli ani duše do současného pláště. Tak jsem to vzdali, Jirku poslali napřed a dojeli na nádraží (v 9:45 místního času). Po chvíli bádání se nám podařilo pochopit tabule na kterých bylo napsáno, kdy nám jede vlak. (10:10) Jirka si stoupl k okénku a požádal o čtyři lístky do Rigy pro lidi a pro čtyři kola. Paní nám po dvaceti minutách bušení do počítače za asistence dvou dalších pokladních vydala lístky za dva a něco LVL, kde 2 osoby byly za 1,04 a kolo 0,10. Neseděl nám ani součet, natož vrácené peníze (bylo jich víc :-), ale už jsme paní nechtěli trápit a šli jsme na peron. Lístky nám paní vydávala tak dlouho nejspíš proto, abychom se nenudili. Po chvilce přijel „sibiřský plašič medvědů“ a čtyři vagony.

Paní v pokladně nám výslovně řekla vagón číslo 4, dokonce to několikrát napsala na papír, abychom si byli jisti, a tak jsme vyrazili na konec vlaku. Na konci vlaku byl vagon číslo 3, vagón číslo 4 byl před ním, tedy předposlední. Když jsme se přesunuli ke dveřím vagonu č.4, dveře sice byly označeny, ale nešly otevřít. Po chvilce lomcování dveřmi jsme pochopili o co jde. Každý cestující měl konkrétní vagon, do kterého měl nastoupit. Každý vagon měl svou průvodčí, která trhala lístky u jedněch dveří vagonu a druhý byly zamčený. Nechali jsme všechny nastoupit a začali nakládat kola do vysokých a úzkých dveří. Naštěstí původní sovětské vagony jsou o dost širší než naše, a tak jsme to jakžtakž zvládli. Vlak nikde nestavěl, až v Rize. Naštěstí. V Rize jsme se vykutáleli za nádraží, kde jsme obědo-snídali. A vyrazili jsme do víru metropole. Hodní domorodci z Jelgavy nám poradili jednu trafiku, kde prodávali místo novin kola. Na jeho kolo tam stejně nic neměli, ale aspoň nás poslali na tržiště. Vydal jsem se s Jirkou na tržiště. O tom, že tam ten stánek s koly stojí, nepochybuji, ale najít se nám ho nepodařilo. Koupili jsme akorát kvass (už ne giru) a kilo jahod. Sežrali jsme jahody a Jirka, tentokrát s Adamem, se vydal na další lov do džungle lidí, tramvají, aut a ulic. Po hodině se vrátili, pořídili tři duše a Věrošovi lepení. Jirka si ještě v trafice s kolama koupil krásný nový zelený plášť, po přezutí s předním červeným a zadním zeleným pláštěm vypadal jako semafor a vyrazili jsme na prohlídku města.

Prohlédli jsme si starobylý střed s dómem, zkonrolovali WC u McDonalda a Jirka ještě vyměnil přední duši. Vyrazili jsme z Rigy ven. Na první pokus jsme sice našli místní Park Kultury a oddechu, ale uspokojil nás až druhý pokus, když jsme vyjeli směrem na Carnikavu.

Už bylo odpoledne, tak jsme v Carnikavě začali shánět spaní. Za čtyř domů nás vyhodili, v páté chatě nám dovolili postavit si stan na trávníku téměř anglickém. Postavili jsme tedy stan, uvařili polívku, a zalezli spát. Za zmínku ještě stojí, že Jirka hned vedle našeho stanu objevil několik rostlinek konopí. 🙂 Snad ho nikdo v noci nepřijde sklidit.

— Damon

Sobota 3.7.

Na anglickém trávníčku u pána v Carnikavě se pěkně spalo. Probudilo mě, když pán říkal klukům, že až budeme odcházet, tak máme zavřít branku. Já jsem spal dál. Když jsem se probudil, tak jsme šli uklohnit polívku od Blitany. Jirka nechtěl, s tím, že je mu blbě a má průjem. Když jsme se nasnídali, tak nám Jirka oznámil, že jede dom. Nelíbilo se nám to, ale když si postavil hlavu, tak se nedalo nic dělat. Po vzoru české armády jsme použitelné součástky z Jirkova kola a výbavy rozebrali a vyměnili s našimi – zejména Damon dostal po letech pořádný hliníkový nosič výměnou za ten vyztužený ruským prkýnkem (snad ho Jirka nevyhodí), Věroš dostal plnou bombu a já jsem čočku. Na oplátku jsme Jirkovi věnovali pytel smetí, rozloučili v vyrazili směrem na Tallin.

Jirkova poznámka: Cesta domů byla rychlá a snadná. Přes noc z Rigy do Vilniusu, přes den Vilnius – Šeštokai – Warszawa, noc ve Warszawie, ráno pak Warszawa – Wroclaw – Klodzko, na kole do Lichkova a courákama přes Letohrad do Brna. Přijel jsem 5.7. asi v deset večer)

V prvním menším městečku (větší vesnici) jsme se zastavili na oběd. Začalo pršet, a tak jsme zaujali výhodná místa v přístřešku od lékárny. S Damonem jsme šli za 0,34 peněz místní měny (víc nám Jirka nenechal) koupit chleba. Koupili jsme dva bochníky po 0,17 penězích. Damon někde vykouzlil paštiku ještě od března, a tak jsme chleba neměli suchý. Přestalo pršet a my osedlali bicykly a s prázdnou kapsou a plnými žaludky jsme vyrazili dále. Do večera už nezapršelo. K večeru jsme dorazili do Salačgriva, malého městečka u moře. Zde jsme se jali hledat ubytování. Probíhala tady zrovna místní obdoba olympijských her, ale přesněji to nevíme, bylo tam moc lidí a nedalo se tam projet. Raději jsme jeli kousek dál. Hodná paní nás nechala spát na seně a dala nám mléko. Ještě dlouho do noci byl slyšet řev z nedaleké slavnosti k těm „jako“ olympijským hrám.

P.S.: K večeři byla rýže a rajská omáčka a česnek a pepř (který jsem „jen“ trochu vysypal)

Adam

Bóbr – vodákuprostá polská řeka

Popisy na

www.raft.cz hovořily o nenáročné řece s pěknou přírodou. Co je na
Bóbru oproti českým řekám výhodou, je naprostá vodákuprázdnost.
Za celou dobu jsme spatřili jedinou cizí loď. Se spaním také nejsou
problémy, dá se zastanovat kdekoli v přídodě, stačí najít vhodnou
louku. +fotogalerie


Popisy na www.raft.cz hovořily o nenáročné řece s pěknou přírodou. Podrobné mapy oblasti se u nás sehnat nedaly, vytiskli jsme tedy aspoň dvě internetové kilometráže, jednu českou a jednu polskou.

Z Brna jsme se s kamarády z Hnutí Brontosaurus vypravili ve čtyřech autech, protože cesta vlakem by byla dražší a delší. Ve vesnici Pilchowice jsme nafoukli pálavy a vypluli na řeku. Bóbr je opravdu nenáročná řeka, jinak a vodácky řečeno "volej," navíc mnoho jezů bylo nesjízdných. Užili jsme si ale pěkné přírody, vyskytují se zde například vzácní ptáci morčáci. Nejhezčí úseky jsou kolem města Boleslawiec, stojí zato také projet písečné lomy, které se táhnou dále směrem ke Szprotawě. Naše cesta končila u vesnice Malomice.


Co je na Bóbru oproti českým řekám výhodou, je naprostá vodákuprázdnost. Za celou dobu jsme spatřili jedinou cizí loď. Se spaním také nejsou problémy, dá se zastanovat kdekoli v přídodě, stačí najít vhodnou louku. Poláci jsou nám hodně podobní, ale pozor, když hledáte obchod, ptejte se na „sklep“. Zaujalo nás také, že všude kolem se volně pasou koně a krávy.

Podle české kilometráže jsme za pět dní ujeli asi 80 kilometrů, její polská varianta nám jich ale přisoudila 110. Pořádnou mapu jsme sehnali až v Boleslawci. Tento krátký článek sice moc nezaplní české informační vakuum o Bóbru, ale třeba aspoň navnadí další vodáky, aby tuto pěknou řeku zkusili. Jde to v pohodě i bez mapy.

Polsko – Bóbr – vodácký průvodce na serveru RAFT.CZ

Islámský Jeruzalém

Po židovském a křesťanském je ještě třetí Jeruzalém, muslimský. Pro vyznavače islámu je Jeruzalém po Mekkce a Medině třetím nejsvětějším místem na zemi. Zde, ze skály na hoře vystoupil Mohammad na nebesa a vrátil se do Mekky.

Po židovském a křesťanském je ještě třetí Jeruzalém, muslimský. Pro vyznavače islámu je Jeruzalém po Mekkce a Medině třetím nejsvětějším místem na zemi. Zde, ze skály na hoře vystoupil Mohammad na nebesa a vrátil se do Mekky.

Dojít až sem, k Dómu na skále (Omarově mešitě), by mělo být poutí, jakou má jednou za život vykonat každý muslim do Mekky. Já sám se do Mekky a Mediny nikdy nebudu moci vydat. Mojí poutí je tedy cesta, kterou jsem již vykonal zeměmi a místy islámu, po Maroku, Egyptu, Turecku a částečně Indii a pokračuji po ní Syrií, Jordánskem, abych ji podruhé zakončil v Izraeli, u mešity El-Agsa a Dómu na skále.

Na poutí mají být zastavení a nyní je prvé v Edirne u Selimovy mešity. V záři nočních reflektorů se zdají být čtyři vysoké minarety a osmnáct malých kopulí, obklopující ústřední velikou, jako by byly korábem z kosmu.

V Istambulu vyhledávám v parku místo, ze kterého mám pohled na obě, Agyu Sofii, stále ještě růžovou na jedné straně, na Modrou mešitu na druhé. Bohatá a pohnutá historie prvé, nazývané též chrámem sv. Moudrosti, druhá s mozaikovou výzdobou a barevnými okny, obě přitahují zástupy turistů. V prostorách těchto mešit není atmosféra klidu na rozjímání a vzývání Alláha. Neustálý pohyb jednotlivců a skupin, šepot hlasů, znemožňující soustředění.

Snad dále ve vnitrozemí najdu více klidu v Allaettonově mešitě v Konyi. Klášter „tančících dervišů „ vyvolává představu mystických obřadů. Začátkem 13. století sem přivedl sultán Allaetin Kaykobata nejvýznačnější umělce islámského světa a nechal vyzdobit mešitu, medresu (školu ismámu) a mauzolea. Všude je patrné vzácné spojení myšlenek koránu s uměním a řemeslnou zručností stavitelů.

Překračuji hranice Syrie, další země islámu. Nedaleko Damašku našla místo svého posledního odpočinku Zejnab, vnučka Muhammada. Obdivoval jsem již mnoho mozaik v nádvořích i uvnitř mešit, vždy ochoten usoudit, že ta či ona byla nejpůsobivější. Spravedlivější bude považovat mnohé, i zdejší za mistrovské dílo a obdivovat fantazii ornamentů a barev.

Zcela jiné, ojedinělé je mauzoleum vnučky Zejnab, broušený křišťál, v jehož ploškách se násobí odlesky okolí. Spíše křišťálová komnata z pohádky, než komnata. Přísný zákaz fotografování nenápadně porušují, nemohu neodnést si odtud památku.

V muslimských mešitách se mi zdá, že přebývá jiný duch, jiná atmosféra než v evropských katedrálách. Vzepjaté gotické stavby dávají věřícímu pocítit jeho malost. Prostory mešit skýtají pocit volnosti. Koberce jsou květinové louky a barevné mozaiky v kopulích jsou nebesa.

Jeruzalém a Dóm na skále jsou poslední zastavení na cestě islámem. Síla islámu je mocná. V průběhu staletí zmizela jeho výtvarná schopnost, nevznikají nové, veliké mešity (mimo Casablanka), které by udivovaly svět. Síla islámu má dnes jinou tvář.

Má cesta a můj obdiv ale patří tomu, co nám islám ve svých dílech zanechal. Španělskou Granadu, perské básníky a miniatury, ručně psané a zdobené korány, mešity s mozaikami, ale i současnou keramiku.

Na konci této cesty je Jeruzalém a místo, jehož historie sahá do daleké minulosti. Chrámová hora spojená se životem Krista, který zde v chrámu, ve svých dvanácti letech diskutoval s kněžími a později vyhnal z chrámu kupce a penězoměnce.

Historie tohoto místa je ale starší. Kdysi v 18. století před Kristem, když Abraham putoval nedaleko Eufratu, západně od města Ur, nařídil mu Bůh, obětovat jeho syna Izáka. Abraham se vydal na 85 km dlouhou cestu do Jeruzaléma, aby na hoře vykonal, co mu Bůh přikázal. Izák ale nezemřel, v poslední chvíli mohl býti obětován beran a nadále byla obětována pouze zvířata.

O 800 let později postavil na hoře David oltář a umístil archu úmluvy. Davidův syn Šalamoun zde postavil první chrám, který stál téměř 400 let, kdy byl zbořen Nabuchadnezarem. Po návratu Židů z babylonského zajetí byl z trosek postaven druhý chrám. Ten byl za makabejského povstání silně poškozen a znova postaven. Za krále Herodesa zvětšen, byl vyzdoben bílým mramorem, chrámová vrata ze zlata a uvnitř velké sedmiramenné svícny. Vnitřní stěny byly pokryty zlatem, takže svatostánek zářil jako slunce.

Tento třetí chrám padl za oběť ve válce s Římany, kteří chrám a Jeruzalém proměnili v trosky.

Přešla další staletí, v roce 638 po Kr. dobyli Jeruzalém Arabové a Omar prohlásil Abrahammovu skálu za svatou pro všechny muslimy. Na paměť Muhammadova vystoupení na nebesa nechal postavit chrám, který je od té doby jednou z dominant Jeruzaléma. Chrám byl v roce 1948 v bojích s Araby o samostatnost Izraele poškozen, znova opraven a po roce 1958 z darů Jordánska, Egypta a Saudské Arábie opatřen kopulí ze zlata. Ale teprve po vyhrané Šestidenní válce byla celá tato oblast, Dóm na skále, mešita a Západní val s celým okolím zpřístupněna všem, bez ohledu na vyznání.

Zdá se mi, že zde osud sehrál jednu ze svých zlomyslných her. Nesmiřitelní vyznavači, Židé a Arabové zde mají svá svatá místa. Pravověrní židé nemohou vystoupat na místa, kde stávaly všechny tři chrámy, archa úmluvy, kde stanul Abraham, král David, Šalamoun. Muslimové zde mají Dóm a mešitu. Židé nemohou postavit na hoře nový chrám a muslimové jsou obklopeni ze všech stran hlavním městem Izraele.

Psáno dne 3. prosince 1998

Inspirace pro cestování v letošním roce

Tento čtvrtek začínají na brněnském Výstavišti dva veletrhy s cestovatelskou tématikou: Regiontour a GO. Na Regiontouru se představují nejen města, obce, kraje, ale i turistické regiony s ucelenou nabídkou služeb. Veltrh GO slouží nejen k prezentaci nabídek cestovních kanceláří, ale vystavují zde i turistické centrály atraktivních zemí, které vám podají informace o možnostech pobytu. Velmi zajímavý doprovodný program tvoří nedílnou součást veltrhů.

Tento čtvrtek začínají na brněnském Výstavišti dva veletrhy s cestovatelskou tématikou: Regiontour a GO. Na Regiontouru se představují nejen města, obce, kraje, ale i turistické regiony s ucelenou nabídkou služeb. Veletrh GO slouží nejen k prezentaci nabídek cestovních kanceláří, ale vystavují zde i turistické centrály atraktivních zemí, které vám podají informace o možnostech pobytu. Veletrh má i velmi zajímavý doprovodný program.

Na Regiontouru lze sehnat opravdu mnoho nejrůznějších materiálů, od kontaktů na hotely, půjčovny vybavení, přes pohlednice, mapy až po kompletní průvodce turistickými regiony, které vznikly teprve nedávno. Všichni vystavovatelé také nabízejí i přehledy akcí, které se u nich v letošním roce uskuteční. Pokud tedy na letošek neplánujte dlouhou zahraniční expedici a chcete se jen tak toulat po České republice, rozhodně si nenechte ujít tuto jedinečnou příležitost k získání inspirace i aktuálních informací.

Veletrh GO potěší sběrače katalogů cestovních kanceláří, ale kromě nich tu lze najít i přímá zastoupení států, nebo jejich centrál pro cestovní ruch, které nabízejí obecné informace vhodné pro naplánování individuálního pobytu.

Pokud vás omrzí, nebo unaví chození kolem stánků, můžete zajít na některou z doprovodných akcí. V pavilonu A2 vystavuje fotografie známý brněnský cestovatel Jiří Kolbaba a sdružení Camera Incognita. V Kongresovém centru můžete navštívit přednášku 9. festivalu cestovatelských filmů, fotografií a publikací GO KAMERA 2006. Kromě toho bude v pavilónu V probíhat zábavný program.

České dráhy připravili na čtvrtek a na sobotu slevu na jízdenku VLAK+ a možnost přijet až na Výstaviště parním vlakem. Více informací se dozvíte na stránkách pořadatele.

Pobaltí na kolech: Bivak u řvoucí krávy

Ráno nás vzbudil zvuk, jako když někdo mlátí železným
kladivem do kovové helmy. To jenom pán s kosou zrovna
přeparkovával krávu.

Středa 30.6. – děti doma dostaly vysvědčení (a v Litvě možná taky)

Ráno nás vzbudil zvuk, jako když někdo mlátí železným kladivem do kovové helmy. To jenom pán s kosou zrovna přeparkovával krávu.

Než jsem se vzbudil do vzhůru, Adam s Jirkou už byli pryč. Než se vrátili, Damonovi bylo špatně, a to tak, že hodně. Posnídali jsme, Jirka s Adamem vlezli do rybníčka a Damon mezitím spolkl prášek a něco jídla. Odpočívali jsme, já jsem se zatím rozhodl, že vyměním šlapátka (trošku se sypala) za nová, která jsem si vezl z Brna a propašoval je přes troje hranice. Problémové levé šlapátko nešlo povolit ani po použití menšího množství magie, takže jsme vyměnili jenom pravé. Pravé šlapátko bylo sice v pořádku, ale když už jsem se na tom kole rozhodl něco opravit, tak se alespoň něco opravit musí.

Zabalili jsme nepořádek a vydali se nakoupit a sníst oběd.

Před obchodem jsme zastavili, domluvili se, že půjdeme do jiného obchodu, zvedli se a jeli do jiného obchodu. Tam jsme nakoupili makový chleba, zjistili, že je to spíš vánočka a Jirka prohásil něco v tom smyslu, že od příště nakupujeme v samoobsluze, tam že prý ze sebe neděláme blbce.

Jirkova myšlenka: Samoobsluhu jsem po dlouhém hledání nenašel ani ve Vilniusu, asi v Litvě nejsou a nejlepší bude naučit se litevsky.)


Zlikvidovali jsme zbytek turisty a dostali chuť na něco k pití. Do obchodu jsme teď vyrazili já s Adamem a koupili jsme limonádu v pohodě, paní ukazovala na láhve a stačilo jen kývnout a zaplatit a láhev byla naše. Obsah pochopitelně taky. Venku jsme láhev prozkoumali zvenku a zevnitř a zjistili jsme že:

  • na etiketě je dřevěný panáček (asi jako Pinochio)
  • ze dřeva se limonáda dělá špatně
  • etiketě nerozumíme
  • limonáda je asi bonbónková, kdyby se ve vodě rozpustily bonbóny, chutnalo by to stejně.
  • ze složení jsme moc chytří nebyli, co je to angliarügšte to teda nevím. Pravděpodobně anglický angrešt.

Pak už jsme jen jeli a jeli a jeli až jsme dojeli do Këlmë. Tam jsme koupili limonádu s obrázkemi nějakého ovoce, abychom věděli z čeho je. A pak jsme zase vyrazili a jeli dál. Cestou jsme přibrzdili, abychom se naučili nějaká slovíčka: autoservices, agroservices, plomykva (myčka). Bylo to i s obrázkem.

Pak jsme zase jeli a po zastavení udělali veliký objev. V Litvě mají kvas, ale píše se Gira a čte se to gira. Chutná stejně dobře jako v Rusku – zažehnali jsme tedy největší problém výpravy. Na další cestě jsme potkali cyklostezku, začala asi 10 km před Šiauliai a vedla až tam. Po cyklostezce jsme jechali skoro až k městu a k jezeru, kde jsme chtěli původně přenocovat. Bylo tam nepočítaně komárů a tak jsme nakonec rozbili stan u jednoho dobrého pána.

Ještě večer nám donesl mléko, my si uvařili rýžovou pochoutku s rýží a šli spát.

Ještě předtími jsme se naučili dvě nová slova: pienas – mléko, cašenai – špek. Jak zpívá Pavel Dobeš, když není špeku – nejsou ani výkony.

— Věroš

Čtvrtek 1.7.

Vstali jsme celkem rozumně. Hodný starý pán nám přinesl pienas, zeleninu do polífky, chleba, cašenai a vodu na umytí. Takže jsme snědli všechno kromě chleba a špeku, umyli se a vyrazili do Šiauliai.

Tam jsme našli hlavní třídu, projeli ji tam, postáli zamyšleně na jejím konci, projeli ji zpátky, vyměnili si dalších 20 DEM za 42 LTL (lietuvas lit), dali si kvas, zmrzlinu a vyrazili dál. Ještě jsme si prohlídli kostel a sehnali mapu města a dali si meloun. Nějaká paní se nám litevsko-polsko- rusky snažila vysvětlit, že za městem je křížová hora, a tu že musíme vidět. Asi tam fakt je, je napsaná v katalogu Kudrny. Pak jsme pokračovali po úplně rovné silnici. Na jednom přejezdu na mě někdo volal: „Ahój“. Byli to stěhováci z Brna, jeli do Tallinnu jak my. Ještě se pak vpředu bavili s Věrošem a Damonem, ve stylu:“Šlapej, je to ještě daleko.“

Poznámka: Minout Křížovou horu byla kravina. Ale to jsme tehdy nevěděli. –Věroš

Takže jsme dojeli až do Joniškisu, dali si opět kvas a omylem baltik kolu a vyrazili na hranici. Kontrola byla klasická, dostali jsme bumážky, razítko do pasu, několikrát prohásili, že nevezem nic, co by stálo za řeč, posunuli si hodinky, neb co hranice, to posun času a vjeli do Lotyšska.

V první vesnici jsme zjistili, že jsme minuli poslední banku. Pak se jedlo jako vždycky dál, chtěli jsme dojet za Jelgavu a tam někde přenocovat. Ale já jsem píchl, takže jsme do Jelgavy třikrát lepili, já byl nervozní jak sáňky v létě.

Rozhodlo se, že ráno tam zkusíme sehnat duši a teď večer spaní. Obešli jsme tři lidi. První nás poslal, ať si lehneme na louku. Další by nás vzal, ale ukecali ho příbuzní či co, aby se s náma nebavil. Tak nás aspoň poslal k sousedům. Tam se s námi bavili anglicky a nabídli nám zahradní domek. Kluci tam dojeli na kole, já autem. Zahradní domek byl I.A třídy, vykoupali jsme se v řece, vařili jsme brrr-kaši s česnekem a špekem, pak přijel Ervin (ten hodný človíček) a přivezl buřtíky a pivo a byla „international party“, pilo se pivo, mluvilo o všem možném, dokud neodjeli a my nešli spát. Ještě jsem se chvíli oháněl proti komárům, bzučeli mi do ucha, několik (set) jsem jich pobil a usnul.

— Jirka