Město zalité sluncem pod zasněženými vrcholky Sierry Nevady uprostřed
krajiny olivových a mandlových sadů. Místo plné historie a památky
opředené legendami. Poslední sídlo maurských vládců na Pyrenejském
poloostrově a symbol dokončení reconquisty v roce 1492. Jedinečné
spojení elementů muslimské, křesťanské, židovské i romské
kultury.
Město zalité sluncem pod zasněženými vrcholky Sierry Nevady (Sněžných hor) uprostřed krajiny olivových a mandlových sadů. Místo plné historie a památky opředené legendami. Poslední sídlo maurských vládců na Pyrenejském poloostrově a symbol dokončení reconquisty v roce 1492. Jedinečné spojení elementů muslimské, křesťanské, židovské i romské kultury. Ulice plné umělců, kteří hrají tradiční hudbu španělských cigánů (Los Gitanos) i moderní rock a folk. Flamenco, rušný život v ulicích, zábava dlouho do noci. To všechno je Granada.
Ať přijíždíte k městu pojmenovanému po granátovém jablku z jakéhokoli směru, vždy si musíte všimnout dvou věcí. Vysokých zasněžených hor, kde sníh zčásti zůstává i v nejparnějším létě. A rozsáhlých olivových sadů uprostřed vyprahlé krajiny s pravidelně vysázenými stromy. Kromě samotného města je proto dobré navštívit i přilehlé kopce, ve kterých nalezne cestovatel nečekaně hluboké a divoké kaňony. Celé dny se tu dá toulat kolem malých říček, mezi opuštěnými i fungujícími farmami a více či méně udržovanými olivovníky. Vzhledem k vysokým teplotám je nejlepší se vypravit do zdejší přírody na jaře nebo na podzim.
Historie Granady
Granada na úpatí pohoří Sierra Nevada byla vždy přirozeným centrem pro okolní zemědělské vesnice i osamělé usedlosti, stejně jako strategickým opěrným bodem a pevností místních vládců. Archeologické památky svědčí o prvním Iberském osídlení ze sedmého století př. Kr. Své stopy tu samozřejmě zanechali staří Římané a Kartaginci. Po vytvoření Cordobského emirátu bylo město od osmého do desátého století po Kristu téměř opuštěno. Zbyla zde jen vojenská pevnost. Jedním z vrcholů rozvoje tohoto sídla bylo období po vzniku samostatného Granadského království, zejména za vlády rodu Násridů (1238 – 1492), kteří zde nechali postavit nejkrásnější části Alhambry. 2. ledna 1492 byla Granada dobyta Katolickými králi Isabelou Kastilskou a Ferdinandem Aragonským. Svůj otisk tu zanechal také jejich vnuk, císař Karel V., který zde nechal postavit palác, který je jednou z nejvýznamnějších renesančních památek ve Španělsku.
Palác nazývaný Alhambra, který byl pevností, sídlem králů, a vlastně takovým malým městem ve městě, patří mezi nejnavštěvovanější památky na světě. Míří sem i prakticky všechny poznávací zájezdy do jižního Španělska. Žádný cestovatel, který přijede do Granady, ji neopomene navštívit. A stojí to rozhodně za to! Její první dochované významnější stavby pochází z poloviny 13. století. V průběhu věků zde ale přibývalo paláců, opevnění, domů i zahrad. Dnes se jedná o komplex plný zahrad exotických květů, palem, fontán a chladivého stínu, starobylých hradeb a ukázek vrcholného období středověké arabské architektury. Především je to ale neuvěřitelně precizní výzdoba Násridských paláců, elegantní Nádvoří lvů a zahrady Generalife (Rajské zahrady), které ročně přitahují miliony návštěvníků do této unikátní historické stavby.
Albaycín a Sacromonte
Specifickou atmosféru Granady utváří dále dva kopce s rozdílnou kulturou i historií. Oba se podílí na typickém duchu místa a ukazují charakteristické spojení rozdílů, které ovlivňují způsob života zdejších lidí.
Prvním z nich je Albaycín, původně arabské město, v jehož spletitých a křivolakých uličkách, malých náměstích, typických bílých fasádách i bohatých zahradách k nám doznívají ozvěny arabské Afriky. Procházka po kamenném dláždění nám umožní nalézt nečekané výhledy na Alhambru i působivá zákoutí plná květin a andaluské keramiky.
Druhý kopec nazývaný Sacromonte (Svatá hora) je oblast jeskynních domů, a vlastně to bývala, a z velké části dodnes je, taková přilehlá čtvrť zdejších Gitanos. Lidé si tu dodnes hloubí svá obydlí do měkkých hornin a využívají tak v létě jejich chlad. Dnes tu bydlí také mnoho dredatých a svobodomyslných umělců, kteří hrají na ulici nebo prodávají své řemeslné výrobky.
V Granadě naleznete neuvěřitelnou spleť historických i současných kulturních vlivů. Město samotné připomíná živé umělecké dílo. Ve společné existenci a synergii rozmanitých pramenů vzniká neuvěřitelně tvůrčí atmosféra a jedinečný genius loci, který sem jezdí objevovat studenti i turisté z celého světa. Podmanivé kouzlo zdejšího života se pro většinu návštěvníků stává něčím nezapomenutelným.
Autorem článku je Roman Kouřil, spolupracovník CK Mundo, která pořádá poznávací zájezd Andalusie a Kastilie.
Město zalité sluncem pod zasněženými vrcholky Sierry Nevady (Sněžných hor) uprostřed krajiny olivových a mandlových sadů. Místo plné historie a památky opředené legendami. Poslední sídlo maurských vládců na Pyrenejském poloostrově a symbol dokončení reconquisty v roce 1492. Jedinečné spojení elementů muslimské, křesťanské, židovské i romské kultury. Ulice plné umělců, kteří hrají tradiční hudbu španělských cigánů (Los Gitanos) i moderní rock a folk. Flamenco, rušný život v ulicích, zábava dlouho do noci. To všechno je Granada.
Ať přijíždíte k městu pojmenovanému po granátovém jablku z jakéhokoli směru, vždy si musíte všimnout dvou věcí. Vysokých zasněžených hor, kde sníh zčásti zůstává i v nejparnějším létě. A rozsáhlých olivových sadů uprostřed vyprahlé krajiny s pravidelně vysázenými stromy. Kromě samotného města je proto dobré navštívit i přilehlé kopce, ve kterých nalezne cestovatel nečekaně hluboké a divoké kaňony. Celé dny se tu dá toulat kolem malých říček, mezi opuštěnými i fungujícími farmami a více či méně udržovanými olivovníky. Vzhledem k vysokým teplotám je nejlepší se vypravit do zdejší přírody na jaře nebo na podzim.
Historie Granady
Granada na úpatí pohoří Sierra Nevada byla vždy přirozeným centrem pro okolní zemědělské vesnice i osamělé usedlosti, stejně jako strategickým opěrným bodem a pevností místních vládců. Archeologické památky svědčí o prvním Iberském osídlení ze sedmého století př. Kr. Své stopy tu samozřejmě zanechali staří Římané a Kartaginci. Po vytvoření Cordobského emirátu bylo město od osmého do desátého století po Kristu téměř opuštěno. Zbyla zde jen vojenská pevnost. Jedním z vrcholů rozvoje tohoto sídla bylo období po vzniku samostatného Granadského království, zejména za vlády rodu Násridů (1238 – 1492), kteří zde nechali postavit nejkrásnější části Alhambry. 2. ledna 1492 byla Granada dobyta Katolickými králi Isabelou Kastilskou a Ferdinandem Aragonským. Svůj otisk tu zanechal také jejich vnuk, císař Karel V., který zde nechal postavit palác, který je jednou z nejvýznamnějších renesančních památek ve Španělsku.
Palác nazývaný Alhambra, který byl pevností, sídlem králů, a vlastně takovým malým městem ve městě, patří mezi nejnavštěvovanější památky na světě. Míří sem i prakticky všechny poznávací zájezdy do jižního Španělska. Žádný cestovatel, který přijede do Granady, ji neopomene navštívit. A stojí to rozhodně za to! Její první dochované významnější stavby pochází z poloviny 13. století. V průběhu věků zde ale přibývalo paláců, opevnění, domů i zahrad. Dnes se jedná o komplex plný zahrad exotických květů, palem, fontán a chladivého stínu, starobylých hradeb a ukázek vrcholného období středověké arabské architektury. Především je to ale neuvěřitelně precizní výzdoba Násridských paláců, elegantní Nádvoří lvů a zahrady Generalife (Rajské zahrady), které ročně přitahují miliony návštěvníků do této unikátní historické stavby.
Albaycín a Sacromonte
Specifickou atmosféru Granady utváří dále dva kopce s rozdílnou kulturou i historií. Oba se podílí na typickém duchu místa a ukazují charakteristické spojení rozdílů, které ovlivňují způsob života zdejších lidí.
Prvním z nich je Albaycín, původně arabské město, v jehož spletitých a křivolakých uličkách, malých náměstích, typických bílých fasádách i bohatých zahradách k nám doznívají ozvěny arabské Afriky. Procházka po kamenném dláždění nám umožní nalézt nečekané výhledy na Alhambru i působivá zákoutí plná květin a andaluské keramiky.
Druhý kopec nazývaný Sacromonte (Svatá hora) je oblast jeskynních domů, a vlastně to bývala, a z velké části dodnes je, taková přilehlá čtvrť zdejších Gitanos. Lidé si tu dodnes hloubí svá obydlí do měkkých hornin a využívají tak v létě jejich chlad. Dnes tu bydlí také mnoho dredatých a svobodomyslných umělců, kteří hrají na ulici nebo prodávají své řemeslné výrobky.
V Granadě naleznete neuvěřitelnou spleť historických i současných kulturních vlivů. Město samotné připomíná živé umělecké dílo. Ve společné existenci a synergii rozmanitých pramenů vzniká neuvěřitelně tvůrčí atmosféra a jedinečný genius loci, který sem jezdí objevovat studenti i turisté z celého světa. Podmanivé kouzlo zdejšího života se pro většinu návštěvníků stává něčím nezapomenutelným.
Autorem článku je Roman Kouřil, spolupracovník CK Mundo, která pořádá poznávací zájezd Andalusie a Kastilie.
Informace o blížícím se festivalu, který se odehrává
v Moravské metropoli. Jeho největším lákadlem je opět mezinárodní přehlídka ohňostrojůSTAROBRNO – IGNIS BRUNENSIS, která
probíhá od 25.5. do 8.6.
Hned na začátku musím podotknout, že i přesto, že jeden český film hlásá něco jiného, tak v Brně rozhodně nuda není. Tento rok to bude již po patnácté, co se sjedou lidé z celé české republiky a dokonce i ze zahraničí, aby se zúčastnili tradičního festivalu BRNO – MĚSTO UPROSTŘED EVROPY… festival zábavy pod hrady Špilberk a Veveří.
Festival trvá sedmnáct dní a užijete si během nich dostatek z divadla, hudby, sportu, ale i trošku jiné podívané. V období mezi 25. květnem a 10. červnem, kdy se festivaly konají, si z lákadel bohatého programu vybere opravdu každý.
Co tento rok bude opravdu stát za to (tak, jako každý rok) je mezinárodní přehlídka ohňostrojů STAROBRNO – IGNIS BRUNENSIS, která probíhá od 25. května do 8. června. Tento rok se zúčastní světové špičky ze Španělska, Austrálie, Číny a Rakouska.
Prelude se vrací zpátky na Kraví horu, přesně tam, kde to před patnácti lety začalo. Tento ohňostroj mají na starosti Theatrum Pyroboli (Česko) a uvidíme jej v pátek 25. Května, v 22.30 a celá tato podívaná bude věnována opatovi Gregoru Johannu Mendelovi k 190. Výročí jeho narození.
Soutěžní blok ohňostrojů, bude tradičně probíhat na hladině brněnské přehrady. Důležité také je, že tento rok jek olympijský a v tomto duchu se ponese úvodní povinná dvouminutová kompozice ode všech soutěžících. Jako hudba k této kompozici byla vybrána část skladby „THE OLYMPIC SPIRIT“ z tvorby Johna Williamse.
26. května uvidíme dílo od Flash Barrandov SFX (Česko), začátek bude (stejně jako u všech ohňostrojů) 22.30 hodin. 30. května, se nám představí Španělsko, které budou reprezentovat Pirotecnia Ricardo Caballer.
Další soutěžící, kteří se předvedou 2. Června přijedou až z daleké Austrálie. Foti international fireworks jsou světově uznávání a z jejich tvorby můžeme například uvést ohňostroj na olympiádě v Sydney.
Následovat budou 6. června soutěžící z Číny, kteří pro změnu dělali ohňostroj pro olympiádu v Pekingu. Panda fireworks budou poslední v soutěžním bloku.
Poslední co nás z ohňostrojů čeká, bude finále na hradě Špilberk. Design a produkci zajistí společnost Flash Barrandov SFX, která je několikanásobným účastníkem a vítězem brněnské přehlídky. Je nositelem prestižních ocenění z řady mezinárodních ohňostrojných festivalů v Evropě i zámoří. Ve spolupráci s renomovaným rakouským týmem PYROVISION (v soutěžní části se zúčastnil brněnské přehlídky ohňostrojů v roce 2009) předvedou mezinárodní „olympijské“ ohňostrojné finále.
V přehlídce ohňostrojů mohou diváci hlasovat ve veřejné slosovatelné anketě „Cena diváka STAROBRNO-IGNIS BRUNENSIS“. Ve dvou kategoriích mohou fotografové (amatéři i profesionálové) přihlásit své snímky ve festivalové fotosoutěži.
Pokud vás zajímá jak správně vyfotit ohňostroj, tak se můžete zúčastnit speciální fotokurzů a workshopů. Informace o nich naleznete na stránkách fotokurz.cz.
Další informace o tom co všechno můžete během festivalu vidět, slyšet a zažít se dočtete na stránkách Ignis brunensis.
Hned na začátku musím podotknout, že i přesto, že jeden český film hlásá něco jiného, tak v Brně rozhodně nuda není. Tento rok to bude již po patnácté, co se sjedou lidé z celé české republiky a dokonce i ze zahraničí, aby se zúčastnili tradičního festivalu BRNO – MĚSTO UPROSTŘED EVROPY… festival zábavy pod hrady Špilberk a Veveří.
Festival trvá sedmnáct dní a užijete si během nich dostatek z divadla, hudby, sportu, ale i trošku jiné podívané. V období mezi 25. květnem a 10. červnem, kdy se festivaly konají, si z lákadel bohatého programu vybere opravdu každý.
Co tento rok bude opravdu stát za to (tak, jako každý rok) je mezinárodní přehlídka ohňostrojů STAROBRNO – IGNIS BRUNENSIS, která probíhá od 25. května do 8. června. Tento rok se zúčastní světové špičky ze Španělska, Austrálie, Číny a Rakouska.
Prelude se vrací zpátky na Kraví horu, přesně tam, kde to před patnácti lety začalo. Tento ohňostroj mají na starosti Theatrum Pyroboli (Česko) a uvidíme jej v pátek 25. Května, v 22.30 a celá tato podívaná bude věnována opatovi Gregoru Johannu Mendelovi k 190. Výročí jeho narození.
Soutěžní blok ohňostrojů, bude tradičně probíhat na hladině brněnské přehrady. Důležité také je, že tento rok jek olympijský a v tomto duchu se ponese úvodní povinná dvouminutová kompozice ode všech soutěžících. Jako hudba k této kompozici byla vybrána část skladby „THE OLYMPIC SPIRIT“ z tvorby Johna Williamse.
26. května uvidíme dílo od Flash Barrandov SFX (Česko), začátek bude (stejně jako u všech ohňostrojů) 22.30 hodin. 30. května, se nám představí Španělsko, které budou reprezentovat Pirotecnia Ricardo Caballer.
Další soutěžící, kteří se předvedou 2. Června přijedou až z daleké Austrálie. Foti international fireworks jsou světově uznávání a z jejich tvorby můžeme například uvést ohňostroj na olympiádě v Sydney.
Následovat budou 6. června soutěžící z Číny, kteří pro změnu dělali ohňostroj pro olympiádu v Pekingu. Panda fireworks budou poslední v soutěžním bloku.
Poslední co nás z ohňostrojů čeká, bude finále na hradě Špilberk. Design a produkci zajistí společnost Flash Barrandov SFX, která je několikanásobným účastníkem a vítězem brněnské přehlídky. Je nositelem prestižních ocenění z řady mezinárodních ohňostrojných festivalů v Evropě i zámoří. Ve spolupráci s renomovaným rakouským týmem PYROVISION (v soutěžní části se zúčastnil brněnské přehlídky ohňostrojů v roce 2009) předvedou mezinárodní „olympijské“ ohňostrojné finále.
V přehlídce ohňostrojů mohou diváci hlasovat ve veřejné slosovatelné anketě „Cena diváka STAROBRNO-IGNIS BRUNENSIS“. Ve dvou kategoriích mohou fotografové (amatéři i profesionálové) přihlásit své snímky ve festivalové fotosoutěži.
Pokud vás zajímá jak správně vyfotit ohňostroj, tak se můžete zúčastnit speciální fotokurzů a workshopů. Informace o nich naleznete na stránkách fotokurz.cz.
Další informace o tom co všechno můžete během festivalu vidět, slyšet a zažít se dočtete na stránkách Ignis brunensis.
Aki Nabalu, „Svaté místo předků“, tak zní v jazyce
indonéského domorodého národa Kadazan Dusun jméno nejvyšší hory Bornea a
jihovýchodní Asie vůbec – mytického Mt. Kinabalu.
Aki Nabalu, „Svaté místo předků“, tak zní v jazyce indonéského domorodého národa Kadazan Dusun jméno nejvyšší hory Bornea a jihovýchodní Asie vůbec – mytického Mt. Kinabalu. Unikátní tropická lokalita Gunung Kinabalu, ležící v oblasti severního Bornea, malajském Sabahu, se vyznačuje ryzí nedotčenou přírodou s výskytem mimořádně ohromného množství endemických druhů rostlin a živočichů.
Tuto do široka rozeklanou horu, připomínající ohromné dračí hnízdo, s výškou 4095 m, prozkoumal jako první anglický botanik sir Hugh Low v roce 1851. Objevil zde četné druhy podivuhodných, dosud neznámých a nepopsaných rostlin, včetně rostlin hmyzožravých. V úspěšném botanickém bádání pak pokračovala r. 1910 britská botanička Lilian Gibbsová. Poté následovala Londýnská Královská společnost dvěma významnými vědeckými expedicemi v letech 1961 a 1694 vedenými britským botanikem E. J. H. Cornerem.
V roce 1964 byl založen národní park Kinabalu s rozlohou 754 km2, jenž se stal jednou z nejvýznamnějších biologických lokalit v celé Asii. V roce 2000 byl tento národní park Kinabalu zařazen do seznamu Světového dědictví UNESCO jako první lokalita v oblasti Malajsie.
Mt. Kinabalu a hmyzumilovné „konvice“
Tropická flora a fauna národního parku Mt. Kinabalu je nesmírně rozmanitá. Roste zde kolem 4500 druhů rostlin, z toho například orchidejí kolem 800 druhů, kapradin kolem 600 druhů, nechybí unikátní rudá Rafflesia s největším květem na světě a další stovky druhů epifytů. Mezi vzácné endemické druhy rostlin Starého světa patří především hmyzumilovné láčkovky. Celkově jich lze v oblasti národního parku nalézt kolem 30 druhů, z toho jen 16 druhů je horských. Hora Kinabalu je také domovem kolem 100 druhů savců žijících převážně v korunách stromů. Sluch potěší půvabné trylkování 320 druhů ptactva a dokonalá kakofonie zvuků stovek až tisíců druhů tropického hmyzu. V nížinách se nacházejí především dipterokarpové lesy s mohutnými tropickými stromy dosahujících až šedesátimetrových výšek.
Vegetační hustota na zdejší oblasti je dána především nadmořskou výškou horských svahů, dostupností vody a speciálním chemickým složením půdy, která sestává z ultramafických vulkanických hornin. Se stoupajícími svahy se mění druhové složení flory z ohromných dubů, kaštanů, eukalyptů, fíkovníků a jehličnanů na zakrslé druhy dubů, vavřínů, jehličnanů, čajovníků, myrt, bambusu, rhododendronů a stromových kapradin, které jsou hojně obaleny epifytickými rostlinami – nesčetnými druhy orchideí, zázvoru a bromelií. Větve hostitelských stromů se pod jejich množstvím ztrácejí a pod jejich váhou prohýbají. Ve výši nad 1000 m se deštný les promeňuje v tajuplně vyhlížející mlžný prales s nesčetnými, jako vlasy vlajícími druhy epifytů – mechů, lišejníků a kapradin, a vytvářejí tak bizarní scenerii hodnou pohádkově čarovných lesů. Vlhkost vzduchu je zde vysoká – 70–80%, stromy se ztrácejí v oblacích bílé vlhké mlhy.
Právě v této lokalitě jsme objevili pozoruhodné láčkovky horského rodu Nepenthes, které jsou endemity pouze této oblasti. Rostou jak epifytně tak na půdách nebo jako liány dlouhé až 20 metrů. Chladnomilné Nepenthes rostly ve výši 1200 m a výše ve velice divokém, obtížně dostupném terénu roklin, téměř úplně zahalené v tropické vegetaci z kapradin, mechu a tlejícího listí. Vyšplhat se k nim příkrým terénem nebylo snadné. Přesvědčili jsme se ale velice rychle „in vivo“, jak zázračně působí kouzelné řecké slůvko „nepenthes“- „nápoj tišící žal“, jenž si zapůjčil Carl Linné z Homérovy Odyssei a věnoval je tomuto unikátnímu druhu. Po spatření půvabných láčkovek jsou rázem zapomenuty všechny strázně náročného putování a nekonečného šplhání po strmých svazích. Duše botanikova jásá nad možností bádat tento nevšední druh v jeho přirozeném prostředí a obdiv nad ladným tvarem hmyzumilovných konvic nebere konce.
Během našeho putování po svazích hory Kinabalu jsme objevili dva druhy horské láčkovky rodu Nepenthes. Nepenthes villosa se nacházela v nepřístupných vegetačních zakoutích, na zastíněných místech skalisek ve výši kolem 2000 m. Baňaté rudé džbánky s víčkem ve tvaru srdce, dlouhé asi 20 cm, rostly při zemi v husté změti listoví, rašeliníku, větviček a lišejníků. Oku se téměř ztrácely. S fotoaparátem byla láčkovka dostupná poměrně obtížně, příkrý terén vyžadoval úchop oběma rukama. Balancování s optikou na skalách byla záležitost poměrně veselá. Tajemná Nepenthes villosa ale za riziko „dostižení na místě činu“ jistě stála. Láčkovku rodu Nepenthes tentaculata jsme objevili v hustém rašelinném podrostu mlžného pralesa ve stínu zakrslých stromů, kapradin a epifytů ve výši kolem 1500 m. Její elegantní, jemně zelené láčky s červeným žilkováním ve tvaru štíhlé konvice, s délkou kolem 12 cm, vábily nejen naše oči, ale i místní tropický hmyz, jenž se stává denně její potravou a výživou. Láčkovka tohoto druhu je malý horolezec, jež obtáčí okolní vegetaci podobně jako divoká réva. Některé její láčky visely nad sebou na stonku dlouhé liány jako průsvitné lampionky, jiné se pohupovaly jednotlivě na zakroucených úponcích konečků špičatých listů.
Mechanismus výživy těchto pozoruhodných rostlin, rostoucích na půdách chudých na živiny, stojí jistě za zmínku. Hmyz přilákaný nektarem, který se vytváří v nektarových žlázách kolem valovitého ústí láčky a na spodní straně víčka, se dostane na okraj láčkové pasti. Obústí pastí má většinou žebroví příčně pruhované, jež navede nektaruchtivý hmyz až ke kluzkému okraji. Po jeho hladkém, voskovém povrchu, jsa omámen alkaloidy obsaženými v nektaru, sklouzne. Propadá se do nitra „gravitačních pastí“ a utone. Uvnitř pasti je pod žláznatým kluzkým hrdlem zóna se zvláštními hrotitými buňkami, které umožňují pouze pohyb kořisti směrem do nitra „padací jámy“, nikoli však ven.
Veronika doporučuje využívat mezinárodní biologickou encyklopedii www.BioLib.cz, kam i sama aktivně přispívá. Jedná se o nekomerční vzdělávací projekty, který ve formě Encyklopedie nabízí jak taxonomický systém, tak i bohatou galerii fotografií, výkladový a překladový slovník, databázi odkazů, biotopů a chráněných území, diskuzní fórum a řadu dalších funkcí souvisejících s biologií. Chcete-li přesně pojmenovat rostliny nebo živočichy na vašich fotografiích, není nic jednoduššího.
Po zemi lezoucí hmyz, např. mravenci, je naváděn k hrdlu štětinatými lištami sbíhajícími po vnějších stěnách. Láčky tohoto druhu jsou vybaveny nepohyblivým víčkem, aby déšť nezředil trávicí tekutiny v baňce (navíc má úlohu jak nektarového vábidla pro hmyz tak „přistávací plochy“).
Trávicí tekutina uvnitř pasti obsahuje enzym na štěpení chitinu, z něhož má většina hmyzu vytvořen pevný krunýř. Enzym je schopen rozkládat živočišné bílkoviny a obsahuje konzervační látku, která uchovává kořist v původní podobě, dokud ji rostlina nezpracuje. Láčka je touto trávicí tekutinou naplněna minimálně do jedné třetiny. Není to vždy jen hmyz, kdo je váben vůní sladkého nektaru. Kořistí se mohou stát též drobní obratlovci, hlodavci, ještěrky či žabky. Některé druhy hmyzu však žijí s rostlinou v symbioze. Např. pavouk rodu Misumenops si spřádá lehkou pavučinu těsně pod obústím, což mu dovoluje pohybovat se po kluzkých stěnách. Při vyrušení skočí do tekutiny na dně, kde zůstává, dokud není návrat do pavučiny bezpečný. Rovněž larvy komárů a moskytů obývají tekutinu v láčce, díky své odolnosti vůči kyselému roztoku trávící tekutiny a trávicím enzymům. Místní domorodé obyvatelstvo využívá tento botanický druh zejména jako rostlinu léčivou, například odvar z lodyh či kořenů při léčbě horeček, kašle, infekci močových cest, vysokého krevního tlaku, úplavice či k utišení bolesti břicha. Travicí takutina z neotevřené láčky se užívá jako oční kapky či vlasový olej.
Džungle Bornea, které v sobě ukrývají tajemný svět unikátních láčkovek, jsou oblastí jejich původního vzniku. Odtud se rostliny rozšířily na četná souostroví Velkých Sund, do blízké Asie a Číny. Vyskytují se rovněž na Madagaskaru, Seychelách a Nové Kaledonii. Ostrov Borneo zůstává však pro tropické láčkovky původním pralesním rájem. Většina z nich je endemická a nevyskytuje se nikde jinde ve světě.
Cesta džunglí „Do nebes“
Pro milovníky „gravitačních pastí“ , chystajících se do lokality NP Mt. Kinabalu, nutno dodat pár podstatných informací. Národní park je velice významnou, jak botanickou, tak horolezeckou lokalitou, je proto bedlivě chráněn a hlídán strážci parku. Na čtyřtisícový vrchol vedou dvě stezky. My jsme vstupovali na horu velmi příkrou pralesní stezkou jménem Mesilau. Veliká cedule na počátku cesty hlásá výčet chorob a neduhů, se kterými se výstup vzhůru nedoporučuje.
Při vstupu do parku je nutná registrace a platba poplatku ve výši kolem 300 Kč na den. Brána parku se zavírá v 17 hod. odpoledne, v 18 hod. pak padá tma, návrat je tedy nutný v požadovaném čase. Dvoudenní výstup na vrchol hory s přespáním v horské chýši čítá kolem 1000 Kč a je nutno si najmout horského domorodého vůdce.
Cesta vzhůru vede třemi vegetačními pásmy, tropickým deštným lesem, který se mění ve výši 1000 m na tropický mlžný prales, ve výši kolem 3000 m pak nastává subalpínské a skalnaté pásmo. Strmá stezka, klikatící se džunglí po svazích hory, je zarostlá v bujné tropické vegetaci a sestává ze stovek a tisíců schodů z kamení, bláta, kořenů stromů, skal a dřevců. Mnohdy jsou schody poničené vodou, obtížně schůdné, zborcené a rozbité, klouzavé. Často jejich výše přesahuje běžnou výšku schodu a chůze s koleny v úrovni brady se stává zanedlouho rutinou. Pro podkolenní vazy je nekonečně „schodovité“ putování poměrně velkou zátěží.
Místy se v nekonečném přírodním schodišti „Do nebes“ zjeví toužebně očekávaná desetimetrová rovinka, kde možno odpočinout a obdivovat krásu zelené záplavy tropů. Občas se ve světlince džungle radostně zjeví pomalu se přibližující majestátní relief Mt. Kinabalu. Během výstupu tropickým pralesem lze spočinout v jednoduchém přístřešku, ukrýt se zde před deštěm, pojíst a nabrat síly na další pouť vzhůru. Na horské stezce se nachází tři takovéto zastřešené oddychové chýšky. V poslední chýši Laban Rata (ve výši 3300 m) je možno přespat před ranním výstupem na vrchol. Je nutno počítat s tím, že v horském pásmu nad 3000 m se stoupání zpomalí v důsledku řidšího vzduchu a nutné aklimatizace (výšková nemoc).
Cesta zpět z pralesního ráje je vždy málo radostná. Nezapomenutelné zážitky však hřejí u srdce jasným plamínkem, jenž útěšně s nadějí šeptá „Na brzký návrat“…
Aki Nabalu, „Svaté místo předků“, tak zní v jazyce indonéského domorodého národa Kadazan Dusun jméno nejvyšší hory Bornea a jihovýchodní Asie vůbec – mytického Mt. Kinabalu. Unikátní tropická lokalita Gunung Kinabalu, ležící v oblasti severního Bornea, malajském Sabahu, se vyznačuje ryzí nedotčenou přírodou s výskytem mimořádně ohromného množství endemických druhů rostlin a živočichů.
Tuto do široka rozeklanou horu, připomínající ohromné dračí hnízdo, s výškou 4095 m, prozkoumal jako první anglický botanik sir Hugh Low v roce 1851. Objevil zde četné druhy podivuhodných, dosud neznámých a nepopsaných rostlin, včetně rostlin hmyzožravých. V úspěšném botanickém bádání pak pokračovala r. 1910 britská botanička Lilian Gibbsová. Poté následovala Londýnská Královská společnost dvěma významnými vědeckými expedicemi v letech 1961 a 1694 vedenými britským botanikem E. J. H. Cornerem.
V roce 1964 byl založen národní park Kinabalu s rozlohou 754 km2, jenž se stal jednou z nejvýznamnějších biologických lokalit v celé Asii. V roce 2000 byl tento národní park Kinabalu zařazen do seznamu Světového dědictví UNESCO jako první lokalita v oblasti Malajsie.
Mt. Kinabalu a hmyzumilovné „konvice“
Tropická flora a fauna národního parku Mt. Kinabalu je nesmírně rozmanitá. Roste zde kolem 4500 druhů rostlin, z toho například orchidejí kolem 800 druhů, kapradin kolem 600 druhů, nechybí unikátní rudá Rafflesia s největším květem na světě a další stovky druhů epifytů. Mezi vzácné endemické druhy rostlin Starého světa patří především hmyzumilovné láčkovky. Celkově jich lze v oblasti národního parku nalézt kolem 30 druhů, z toho jen 16 druhů je horských. Hora Kinabalu je také domovem kolem 100 druhů savců žijících převážně v korunách stromů. Sluch potěší půvabné trylkování 320 druhů ptactva a dokonalá kakofonie zvuků stovek až tisíců druhů tropického hmyzu. V nížinách se nacházejí především dipterokarpové lesy s mohutnými tropickými stromy dosahujících až šedesátimetrových výšek.
Vegetační hustota na zdejší oblasti je dána především nadmořskou výškou horských svahů, dostupností vody a speciálním chemickým složením půdy, která sestává z ultramafických vulkanických hornin. Se stoupajícími svahy se mění druhové složení flory z ohromných dubů, kaštanů, eukalyptů, fíkovníků a jehličnanů na zakrslé druhy dubů, vavřínů, jehličnanů, čajovníků, myrt, bambusu, rhododendronů a stromových kapradin, které jsou hojně obaleny epifytickými rostlinami – nesčetnými druhy orchideí, zázvoru a bromelií. Větve hostitelských stromů se pod jejich množstvím ztrácejí a pod jejich váhou prohýbají. Ve výši nad 1000 m se deštný les promeňuje v tajuplně vyhlížející mlžný prales s nesčetnými, jako vlasy vlajícími druhy epifytů – mechů, lišejníků a kapradin, a vytvářejí tak bizarní scenerii hodnou pohádkově čarovných lesů. Vlhkost vzduchu je zde vysoká – 70–80%, stromy se ztrácejí v oblacích bílé vlhké mlhy.
Právě v této lokalitě jsme objevili pozoruhodné láčkovky horského rodu Nepenthes, které jsou endemity pouze této oblasti. Rostou jak epifytně tak na půdách nebo jako liány dlouhé až 20 metrů. Chladnomilné Nepenthes rostly ve výši 1200 m a výše ve velice divokém, obtížně dostupném terénu roklin, téměř úplně zahalené v tropické vegetaci z kapradin, mechu a tlejícího listí. Vyšplhat se k nim příkrým terénem nebylo snadné. Přesvědčili jsme se ale velice rychle „in vivo“, jak zázračně působí kouzelné řecké slůvko „nepenthes“- „nápoj tišící žal“, jenž si zapůjčil Carl Linné z Homérovy Odyssei a věnoval je tomuto unikátnímu druhu. Po spatření půvabných láčkovek jsou rázem zapomenuty všechny strázně náročného putování a nekonečného šplhání po strmých svazích. Duše botanikova jásá nad možností bádat tento nevšední druh v jeho přirozeném prostředí a obdiv nad ladným tvarem hmyzumilovných konvic nebere konce.
Během našeho putování po svazích hory Kinabalu jsme objevili dva druhy horské láčkovky rodu Nepenthes. Nepenthes villosa se nacházela v nepřístupných vegetačních zakoutích, na zastíněných místech skalisek ve výši kolem 2000 m. Baňaté rudé džbánky s víčkem ve tvaru srdce, dlouhé asi 20 cm, rostly při zemi v husté změti listoví, rašeliníku, větviček a lišejníků. Oku se téměř ztrácely. S fotoaparátem byla láčkovka dostupná poměrně obtížně, příkrý terén vyžadoval úchop oběma rukama. Balancování s optikou na skalách byla záležitost poměrně veselá. Tajemná Nepenthes villosa ale za riziko „dostižení na místě činu“ jistě stála. Láčkovku rodu Nepenthes tentaculata jsme objevili v hustém rašelinném podrostu mlžného pralesa ve stínu zakrslých stromů, kapradin a epifytů ve výši kolem 1500 m. Její elegantní, jemně zelené láčky s červeným žilkováním ve tvaru štíhlé konvice, s délkou kolem 12 cm, vábily nejen naše oči, ale i místní tropický hmyz, jenž se stává denně její potravou a výživou. Láčkovka tohoto druhu je malý horolezec, jež obtáčí okolní vegetaci podobně jako divoká réva. Některé její láčky visely nad sebou na stonku dlouhé liány jako průsvitné lampionky, jiné se pohupovaly jednotlivě na zakroucených úponcích konečků špičatých listů.
Mechanismus výživy těchto pozoruhodných rostlin, rostoucích na půdách chudých na živiny, stojí jistě za zmínku. Hmyz přilákaný nektarem, který se vytváří v nektarových žlázách kolem valovitého ústí láčky a na spodní straně víčka, se dostane na okraj láčkové pasti. Obústí pastí má většinou žebroví příčně pruhované, jež navede nektaruchtivý hmyz až ke kluzkému okraji. Po jeho hladkém, voskovém povrchu, jsa omámen alkaloidy obsaženými v nektaru, sklouzne. Propadá se do nitra „gravitačních pastí“ a utone. Uvnitř pasti je pod žláznatým kluzkým hrdlem zóna se zvláštními hrotitými buňkami, které umožňují pouze pohyb kořisti směrem do nitra „padací jámy“, nikoli však ven.
Veronika doporučuje využívat mezinárodní biologickou encyklopedii www.BioLib.cz, kam i sama aktivně přispívá. Jedná se o nekomerční vzdělávací projekty, který ve formě Encyklopedie nabízí jak taxonomický systém, tak i bohatou galerii fotografií, výkladový a překladový slovník, databázi odkazů, biotopů a chráněných území, diskuzní fórum a řadu dalších funkcí souvisejících s biologií. Chcete-li přesně pojmenovat rostliny nebo živočichy na vašich fotografiích, není nic jednoduššího.
Po zemi lezoucí hmyz, např. mravenci, je naváděn k hrdlu štětinatými lištami sbíhajícími po vnějších stěnách. Láčky tohoto druhu jsou vybaveny nepohyblivým víčkem, aby déšť nezředil trávicí tekutiny v baňce (navíc má úlohu jak nektarového vábidla pro hmyz tak „přistávací plochy“).
Trávicí tekutina uvnitř pasti obsahuje enzym na štěpení chitinu, z něhož má většina hmyzu vytvořen pevný krunýř. Enzym je schopen rozkládat živočišné bílkoviny a obsahuje konzervační látku, která uchovává kořist v původní podobě, dokud ji rostlina nezpracuje. Láčka je touto trávicí tekutinou naplněna minimálně do jedné třetiny. Není to vždy jen hmyz, kdo je váben vůní sladkého nektaru. Kořistí se mohou stát též drobní obratlovci, hlodavci, ještěrky či žabky. Některé druhy hmyzu však žijí s rostlinou v symbioze. Např. pavouk rodu Misumenops si spřádá lehkou pavučinu těsně pod obústím, což mu dovoluje pohybovat se po kluzkých stěnách. Při vyrušení skočí do tekutiny na dně, kde zůstává, dokud není návrat do pavučiny bezpečný. Rovněž larvy komárů a moskytů obývají tekutinu v láčce, díky své odolnosti vůči kyselému roztoku trávící tekutiny a trávicím enzymům. Místní domorodé obyvatelstvo využívá tento botanický druh zejména jako rostlinu léčivou, například odvar z lodyh či kořenů při léčbě horeček, kašle, infekci močových cest, vysokého krevního tlaku, úplavice či k utišení bolesti břicha. Travicí takutina z neotevřené láčky se užívá jako oční kapky či vlasový olej.
Džungle Bornea, které v sobě ukrývají tajemný svět unikátních láčkovek, jsou oblastí jejich původního vzniku. Odtud se rostliny rozšířily na četná souostroví Velkých Sund, do blízké Asie a Číny. Vyskytují se rovněž na Madagaskaru, Seychelách a Nové Kaledonii. Ostrov Borneo zůstává však pro tropické láčkovky původním pralesním rájem. Většina z nich je endemická a nevyskytuje se nikde jinde ve světě.
Cesta džunglí „Do nebes“
Pro milovníky „gravitačních pastí“ , chystajících se do lokality NP Mt. Kinabalu, nutno dodat pár podstatných informací. Národní park je velice významnou, jak botanickou, tak horolezeckou lokalitou, je proto bedlivě chráněn a hlídán strážci parku. Na čtyřtisícový vrchol vedou dvě stezky. My jsme vstupovali na horu velmi příkrou pralesní stezkou jménem Mesilau. Veliká cedule na počátku cesty hlásá výčet chorob a neduhů, se kterými se výstup vzhůru nedoporučuje.
Při vstupu do parku je nutná registrace a platba poplatku ve výši kolem 300 Kč na den. Brána parku se zavírá v 17 hod. odpoledne, v 18 hod. pak padá tma, návrat je tedy nutný v požadovaném čase. Dvoudenní výstup na vrchol hory s přespáním v horské chýši čítá kolem 1000 Kč a je nutno si najmout horského domorodého vůdce.
Cesta vzhůru vede třemi vegetačními pásmy, tropickým deštným lesem, který se mění ve výši 1000 m na tropický mlžný prales, ve výši kolem 3000 m pak nastává subalpínské a skalnaté pásmo. Strmá stezka, klikatící se džunglí po svazích hory, je zarostlá v bujné tropické vegetaci a sestává ze stovek a tisíců schodů z kamení, bláta, kořenů stromů, skal a dřevců. Mnohdy jsou schody poničené vodou, obtížně schůdné, zborcené a rozbité, klouzavé. Často jejich výše přesahuje běžnou výšku schodu a chůze s koleny v úrovni brady se stává zanedlouho rutinou. Pro podkolenní vazy je nekonečně „schodovité“ putování poměrně velkou zátěží.
Místy se v nekonečném přírodním schodišti „Do nebes“ zjeví toužebně očekávaná desetimetrová rovinka, kde možno odpočinout a obdivovat krásu zelené záplavy tropů. Občas se ve světlince džungle radostně zjeví pomalu se přibližující majestátní relief Mt. Kinabalu. Během výstupu tropickým pralesem lze spočinout v jednoduchém přístřešku, ukrýt se zde před deštěm, pojíst a nabrat síly na další pouť vzhůru. Na horské stezce se nachází tři takovéto zastřešené oddychové chýšky. V poslední chýši Laban Rata (ve výši 3300 m) je možno přespat před ranním výstupem na vrchol. Je nutno počítat s tím, že v horském pásmu nad 3000 m se stoupání zpomalí v důsledku řidšího vzduchu a nutné aklimatizace (výšková nemoc).
Cesta zpět z pralesního ráje je vždy málo radostná. Nezapomenutelné zážitky však hřejí u srdce jasným plamínkem, jenž útěšně s nadějí šeptá „Na brzký návrat“…
Epifytní druh Aeschynanthus speciosus
Mt. Kinabalu 4095m
Láčkovka Nepenthes villosa
Příkrý výstup na Mt. Kinabalu stezkou Mesilau
Rhododendron fallacinum
Hmyzumilovná konvice Nepenthes tentaculata
Láčkovka Nepenthes villosa
Láčkovka Nepenthes tentaculata
Schody do Nebes
Ve světlinkách džungle vykukuje vrchol Mt. Kinabalu
Cestou necestou vzhůru na Mt. Kinabalu
Divoká orchidea Cryptostyllis clemensii
Divoká orchidea Phaius subtrilobus
Divoká orchidea Trichotosia ferox
Gravitační past Nepenthes tentaculata
Hornaté vrcholky Bornea
Horská láčkovka Nepenthes tentaculata
Horská láčkovka Nepenthes villosa ukrytá v pralesním podrostu
Kmeny stromů jsou obaleny mechy, kapradinami, tropickou bujnou vegetací
Kmeny stromů obalují divoké orchideje
Liána se pne za světlem v půvabné spirále
Lokalita výskytu láčkovky Nepenthes villosa
Medinilla speciosa- rostlina Starého světa
Nepenthes tentaculata
Nepenthes tentaculata se pohupují jako štíhlé lampionky na lianě
Poesie mlžného pralesa
Pralesní orchidea Cryptostyllis clemensii
Pralesní orchidea Trichotosia ferox
Příčně pruhované obústí láčkovky navádí hmyz
Stezka Mesilau na Mt. Kinabalu
Stromové kapradiny dosahují až 15 m
Stromová kapradina Cyathea havilandii
Vysoká druhová rozmanitost v horském mlžném pralese Mt. Kinabalu
Argentinská Patagonie se rozkládá na ploché Patagonské tabuli, která
leží ve srážkovém stínu And a většinou má polopouštní a místy až
pouštní charakter. Ne že by tu nic nerostlo, ale kdeže je šťavnatá
travička Laplatské nížiny, na kterou jste se ještě včera dívali
z oken jedoucího autobusu; tady rostou jen suché keříky a půda je
písčitá či štěrkovitá.
Argentina je velká země. Stačí se podívat na mapu: ze severu Argentiny až na jih, do Ohňové země, je to přes 5000 kilometrů, což je vzdálenost asi jako z Prahy do Islámábádu, hlavního města Pákistánu. Pokud přes celou zemi poletíte, nemůžete si ty rozměry pořádně představit. Ale pojedete-li například z Buenos Aires na jih do Patagonie autobusem, uvědomíte si teprve, jak je Argentina obrovská. Celou dobu pojedete téměř úplně placatou krajinou. Zpočátku převažuje pampa, argentinská step, která je intenzívně zemědělsky využívána pro produkci obilí či jako pastvina pro dobytek. Ale někde za řekou Colorado je krajina čím dál tím sušší a nejenomže se tu nic pořádně nedá pěstovat, on ten místní porost ani krávy nežerou. Jen ovce, které jsou méně náročné, tu sem tam potkáte, proto je i tato pustina oplocená. Ploty uprostřed ničeho působí dost zajímavě.
Chilská a argentinská Patagonie se diametrálně liší. Zatímco chilská Patagonie je nesmírně hornatá a jsou zde mimořádně vysoké srážky, argentinská Patagonie se rozkládá na ploché Patagonské tabuli, která leží ve srážkovém stínu And (větry vanou převážně od západu) a většinou má polopouštní a místy až pouštní charakter. Ne že by tu nic nerostlo, ale kdeže je šťavnatá travička Laplatské nížiny, na kterou jste se ještě včera dívali z oken jedoucího autobusu; tady rostou jen suché keříky a půda je písčitá či štěrkovitá. V zimě tu je pořádný mráz – nejnižší teplota v Jižní Americe (-32.8°C) byla naměřena právě zde, ve městě Sarmientu. Ale v létě tu může být i slušné vedro, přes 30°C. Pravda, jenom přes den, protože ráno je i v létě obvykle docela chladno. A hlavně se po zdejších nedozírných pláních prohání vítr, který všechno vysušuje.
Krajina v Patagonii je fascinující. Ty rozměry! Jedete třeba celý den, tisíc kilometrů, a krajina je v podstatě úplně stejná. Pustina bez konce! Málokde na světě uvidíte něco tak obrovského a přitom tak prázdného, jako je argentinská Patagonie. Vydat se tady do hor, tomu se dá říkat skutečně aktivní dovolená.
V Patagonii nežije moc lidí. Není divu. Říček zde teče jenom pár a i ty, které naleznete v mapě, se v létě často mění v pouhé větší potoky, přičemž další takový vodní tok najdete třeba 500 kilometrů daleko. Významnější města leží hlavně na pobřeží. Ale po pravdě řečeno, zdejší města nejsou vůbec hezká. Kvůli architektuře do Patagonie prostě nejezděte.
Co je však v argentinské Patagonii nejhezčí, to je mořské pobřeží. To ostře kontrastuje s vnitrozemím, hlavně co se fauny týče. Neboť zde můžete vidět kvanta tučňáků, tuleňů a lachtanů, a pokud přijedete ve správném ročním období, spatříte téměř určitě i velrybu.
V následujícím přehledu krátce popíšu zajímavá místa, která jsem v argentinské Patagonii navštívil. Jen poslední poznámku: pokud do Patagonie pojedete, určitě navštivte její chilskou i argentinskou část. Takový kontrast, to se jen tak někde nevidí.
Město Puerto Madryn
Toto město je samo o sobě nehezké a nezajímavé, jako ostatně skoro všechna města v Patagonii. Avšak přesto ho navštěvuje mnoho turistů, neboť slouží jako výchozí bod pro výlety na poloostrov Valdés. Mimochodem, autobus z Buenos Aires sem jede pěkných 19 hodin.
Poloostrov Valdés (Valdés Peninsula)
Nejúžasnější místo na pobřeží argentinské Patagonie. Tento poloostrov je velice výrazný a s pevninou je spojen pouze uzoučkou šíjí. Zatímco vnitrozemí je suché, pobřeží je krásně zelené (rostou tu nějaké řasy či co), hlavně je ale osídleno bohatou faunou. Viděli jsme tu tučňáky magellanské, lachtany a tuleně a sem tam lze zahlédnout i lamu. A ovce, které se chovají i zde. Ty snad sežerou úplně všechno. Prý se tu někde ve vnitrozemí potulují i pumy, ale na ty jsme nenarazili. Jsou mimořádně plaché, protože zdejší farmáři je střílejí, aby jim nežraly ovce.
Co je však jednoznačně zdejší tahák číslo jedna, to jsou velryby jižní (Eubalaena australis). Tito kytovci, dorůstající až 18.5 metru, sem pravidelně připlouvají jen v sezóně, která začíná v červnu a končí kolem 15. prosince. Pak odplují zpět do Antarktidy, kde mají více potravy. Pokud sem ale přijedete ve správný čas, určitě velryby uvidíte! Neboť se vyskytují v zálivu Golfo Nuevo, který není velký. V městečku Puerto Pirámides, ležícím na úpatí poloostrova, se nalodíte na člun a jede se. Velryba je, jak známo, savec, a proto se musí občas nadechnout. Nemůže se tedy stát, že by se za celou dobu nevynořila. My jsme viděli velryby jen tři (samici a dvě mláďata), ale to bylo tím, že jsem zde byl až v půlce prosince a většina velryb už odplula na jih. Doporučuji sem tedy vyrazit nejpozději v listopadu, kdy velryb určitě uvidíte víc.
Opět docela velké a dost nepěkné město, ležící kousek na jih od Puerto Madryn. Přesto doporučuji sem zajet, protože tu mají krásné paleontologické muzeum. Patagonie je totiž jedním z největších světových nalezišť dinosaurů, jejichž kostry se ve zdejších sedimentech díky suchému podnebí skvěle zachovaly. Největší zdejší dinosaurus, Argentinosaurus, měřil na délku 35 metrů! To by i Brontosaurus zblednul závistí. Trelew je dále hlavním výchozím bodem pro výlety do rezervace Punta Tombo.
Rezervace tučňáků Punta Tombo
107 kilometrů na jih od Trelewu leží tučňáčí rezervace Punta Tombo. V létě (od září do dubna) tu hnízdí tučňák magellanský (Spheniscus magellanicus), který v chladnější části roku odplouvá do Brazílie. V Punta Tombo je největší kolonie tučňáků na světě mimo Antarktidu, najednou tu hnízdí až 500.000 tučňáků! Tolik jich tedy najednou určitě neuvidíte, protože jsou roztroušeni po celém pobřeží, a navíc se do všech částí rezervace nedostanete. Ale pár tisíc jich tu určitě potkáte. Turisté musí chodit jen po značených cestách, a pokud vám náhodou zkříží cestu tučňák, pak vězte, že na přechodu má přednost! V některých místech jsou pro tučňáky vybudovány i jakési podchody. Jinak jsou ale zdejší tučňáci na turisty zvyklí a klidně si je můžete vyfotit třeba ze dvou metrů.
Malebné městečko Gaiman
Výše jsem tvrdil, že města v Patagonii jsou nehezká a nezajímavá. Avšak Gaiman je významnou výjimkou. Toto malé historické městečko (žije tu 6000 obyvatel) bylo založeno roku 1874 přistěhovalci z Walesu a dodnes si uchovalo původní ráz. Argentinu to tu tedy moc nepřipomíná, spíše to vypadá, jako kdybyste se ocitli ve staré dobré Anglii. Nebo ve Walesu. Však i informační tabule jsou tu ve třech jazycích – ve španělštině, angličtině i waleštině. Část místního obyvatelstva opravdu stále walesky mluví a tento jazyk se tu dokonce vyučuje ve školách. A waleští draci tu jsou také hodně k vidění. A je tu také spousta čajoven, kde si můžete dát waleský čaj.
Dopravní uzel Rio Gallegos
Toto město leží dalších 16 hodin autobusem (přesně 1111 kilometrů) na jih od Trelewu. Sem nejezděte, není tu nic k vidění. Ale kdybyste tu přesto zkejsli jako já (neboť Rio Gallegos je poměrně důležitým dopravním uzlem), jděte se podívat na zdejší řeku Rio Gallegos. Ta tu vytváří široké estuárium, široké několik kilometrů. Toto místo je proslulé především mimořádně velkým přílivem: maximální výškový rozdíl hladin mezi přílivem a odlivem činí 18 metrů! Vyšší hodnotou se pyšní jen záliv Fundy v Kanadě (19.6 metru).
Autorem článku je Petr Daubner, spolupracovník CK Mundo, která pořádá zájezdy do Argentiny a Chile.
Argentina je velká země. Stačí se podívat na mapu: ze severu Argentiny až na jih, do Ohňové země, je to přes 5000 kilometrů, což je vzdálenost asi jako z Prahy do Islámábádu, hlavního města Pákistánu. Pokud přes celou zemi poletíte, nemůžete si ty rozměry pořádně představit. Ale pojedete-li například z Buenos Aires na jih do Patagonie autobusem, uvědomíte si teprve, jak je Argentina obrovská. Celou dobu pojedete téměř úplně placatou krajinou. Zpočátku převažuje pampa, argentinská step, která je intenzívně zemědělsky využívána pro produkci obilí či jako pastvina pro dobytek. Ale někde za řekou Colorado je krajina čím dál tím sušší a nejenomže se tu nic pořádně nedá pěstovat, on ten místní porost ani krávy nežerou. Jen ovce, které jsou méně náročné, tu sem tam potkáte, proto je i tato pustina oplocená. Ploty uprostřed ničeho působí dost zajímavě.
Chilská a argentinská Patagonie se diametrálně liší. Zatímco chilská Patagonie je nesmírně hornatá a jsou zde mimořádně vysoké srážky, argentinská Patagonie se rozkládá na ploché Patagonské tabuli, která leží ve srážkovém stínu And (větry vanou převážně od západu) a většinou má polopouštní a místy až pouštní charakter. Ne že by tu nic nerostlo, ale kdeže je šťavnatá travička Laplatské nížiny, na kterou jste se ještě včera dívali z oken jedoucího autobusu; tady rostou jen suché keříky a půda je písčitá či štěrkovitá. V zimě tu je pořádný mráz – nejnižší teplota v Jižní Americe (-32.8°C) byla naměřena právě zde, ve městě Sarmientu. Ale v létě tu může být i slušné vedro, přes 30°C. Pravda, jenom přes den, protože ráno je i v létě obvykle docela chladno. A hlavně se po zdejších nedozírných pláních prohání vítr, který všechno vysušuje.
Krajina v Patagonii je fascinující. Ty rozměry! Jedete třeba celý den, tisíc kilometrů, a krajina je v podstatě úplně stejná. Pustina bez konce! Málokde na světě uvidíte něco tak obrovského a přitom tak prázdného, jako je argentinská Patagonie. Vydat se tady do hor, tomu se dá říkat skutečně aktivní dovolená.
V Patagonii nežije moc lidí. Není divu. Říček zde teče jenom pár a i ty, které naleznete v mapě, se v létě často mění v pouhé větší potoky, přičemž další takový vodní tok najdete třeba 500 kilometrů daleko. Významnější města leží hlavně na pobřeží. Ale po pravdě řečeno, zdejší města nejsou vůbec hezká. Kvůli architektuře do Patagonie prostě nejezděte.
Co je však v argentinské Patagonii nejhezčí, to je mořské pobřeží. To ostře kontrastuje s vnitrozemím, hlavně co se fauny týče. Neboť zde můžete vidět kvanta tučňáků, tuleňů a lachtanů, a pokud přijedete ve správném ročním období, spatříte téměř určitě i velrybu.
V následujícím přehledu krátce popíšu zajímavá místa, která jsem v argentinské Patagonii navštívil. Jen poslední poznámku: pokud do Patagonie pojedete, určitě navštivte její chilskou i argentinskou část. Takový kontrast, to se jen tak někde nevidí.
Město Puerto Madryn
Toto město je samo o sobě nehezké a nezajímavé, jako ostatně skoro všechna města v Patagonii. Avšak přesto ho navštěvuje mnoho turistů, neboť slouží jako výchozí bod pro výlety na poloostrov Valdés. Mimochodem, autobus z Buenos Aires sem jede pěkných 19 hodin.
Poloostrov Valdés (Valdés Peninsula)
Nejúžasnější místo na pobřeží argentinské Patagonie. Tento poloostrov je velice výrazný a s pevninou je spojen pouze uzoučkou šíjí. Zatímco vnitrozemí je suché, pobřeží je krásně zelené (rostou tu nějaké řasy či co), hlavně je ale osídleno bohatou faunou. Viděli jsme tu tučňáky magellanské, lachtany a tuleně a sem tam lze zahlédnout i lamu. A ovce, které se chovají i zde. Ty snad sežerou úplně všechno. Prý se tu někde ve vnitrozemí potulují i pumy, ale na ty jsme nenarazili. Jsou mimořádně plaché, protože zdejší farmáři je střílejí, aby jim nežraly ovce.
Co je však jednoznačně zdejší tahák číslo jedna, to jsou velryby jižní (Eubalaena australis). Tito kytovci, dorůstající až 18.5 metru, sem pravidelně připlouvají jen v sezóně, která začíná v červnu a končí kolem 15. prosince. Pak odplují zpět do Antarktidy, kde mají více potravy. Pokud sem ale přijedete ve správný čas, určitě velryby uvidíte! Neboť se vyskytují v zálivu Golfo Nuevo, který není velký. V městečku Puerto Pirámides, ležícím na úpatí poloostrova, se nalodíte na člun a jede se. Velryba je, jak známo, savec, a proto se musí občas nadechnout. Nemůže se tedy stát, že by se za celou dobu nevynořila. My jsme viděli velryby jen tři (samici a dvě mláďata), ale to bylo tím, že jsem zde byl až v půlce prosince a většina velryb už odplula na jih. Doporučuji sem tedy vyrazit nejpozději v listopadu, kdy velryb určitě uvidíte víc.
Opět docela velké a dost nepěkné město, ležící kousek na jih od Puerto Madryn. Přesto doporučuji sem zajet, protože tu mají krásné paleontologické muzeum. Patagonie je totiž jedním z největších světových nalezišť dinosaurů, jejichž kostry se ve zdejších sedimentech díky suchému podnebí skvěle zachovaly. Největší zdejší dinosaurus, Argentinosaurus, měřil na délku 35 metrů! To by i Brontosaurus zblednul závistí. Trelew je dále hlavním výchozím bodem pro výlety do rezervace Punta Tombo.
Rezervace tučňáků Punta Tombo
107 kilometrů na jih od Trelewu leží tučňáčí rezervace Punta Tombo. V létě (od září do dubna) tu hnízdí tučňák magellanský (Spheniscus magellanicus), který v chladnější části roku odplouvá do Brazílie. V Punta Tombo je největší kolonie tučňáků na světě mimo Antarktidu, najednou tu hnízdí až 500.000 tučňáků! Tolik jich tedy najednou určitě neuvidíte, protože jsou roztroušeni po celém pobřeží, a navíc se do všech částí rezervace nedostanete. Ale pár tisíc jich tu určitě potkáte. Turisté musí chodit jen po značených cestách, a pokud vám náhodou zkříží cestu tučňák, pak vězte, že na přechodu má přednost! V některých místech jsou pro tučňáky vybudovány i jakési podchody. Jinak jsou ale zdejší tučňáci na turisty zvyklí a klidně si je můžete vyfotit třeba ze dvou metrů.
Malebné městečko Gaiman
Výše jsem tvrdil, že města v Patagonii jsou nehezká a nezajímavá. Avšak Gaiman je významnou výjimkou. Toto malé historické městečko (žije tu 6000 obyvatel) bylo založeno roku 1874 přistěhovalci z Walesu a dodnes si uchovalo původní ráz. Argentinu to tu tedy moc nepřipomíná, spíše to vypadá, jako kdybyste se ocitli ve staré dobré Anglii. Nebo ve Walesu. Však i informační tabule jsou tu ve třech jazycích – ve španělštině, angličtině i waleštině. Část místního obyvatelstva opravdu stále walesky mluví a tento jazyk se tu dokonce vyučuje ve školách. A waleští draci tu jsou také hodně k vidění. A je tu také spousta čajoven, kde si můžete dát waleský čaj.
Dopravní uzel Rio Gallegos
Toto město leží dalších 16 hodin autobusem (přesně 1111 kilometrů) na jih od Trelewu. Sem nejezděte, není tu nic k vidění. Ale kdybyste tu přesto zkejsli jako já (neboť Rio Gallegos je poměrně důležitým dopravním uzlem), jděte se podívat na zdejší řeku Rio Gallegos. Ta tu vytváří široké estuárium, široké několik kilometrů. Toto místo je proslulé především mimořádně velkým přílivem: maximální výškový rozdíl hladin mezi přílivem a odlivem činí 18 metrů! Vyšší hodnotou se pyšní jen záliv Fundy v Kanadě (19.6 metru).
Autorem článku je Petr Daubner, spolupracovník CK Mundo, která pořádá zájezdy do Argentiny a Chile.
Velryba jižní u polostrova Valdés
Tučňák magellanský v rezervaci Punta Tombo, v pozadí typická krajina v argentinské Patagonii
Trelew dinosaurus v paleontologickém muzeu
Tučňák magellanský v rezervaci Punta Tombo, v pozadí typická krajina v argentinské Patagonii
Bournemouth je město na jihu Anglie čítající 160 000 obyvatel.
Bournemouth je známý jako letní letovisko pro Angličany, především
Londýňany, kteří sem jezdí za slunným počasím, plážemi a
přímořským životem.
Bournemouth je město na jihu Anglie čítající 160 000 obyvatel. Bournemouth je známý jako letní letovisko pro Angličany, především Londýňany, kteří sem jezdí za slunným počasím, plážemi a přímořským životem. O tom, že je Bournemouth skvělý cíl pro návštěvu svědčí i fakt, že se toto město nachází na Jurském pobřeží, 135 km dlouhém přímořském úseku, který byl dokonce zapsán do Světového dědictví UNESCO. Z Londýna to sem navíc není daleko, cesta trvá jen pár hodin.
Při své návštěvě Bournemouthu by měl každý navštívit Bournemouth Eye, vyhlídkový balón, který zároveň slouží jako rozhledna. Turisty vynese až do výšku 150 m, odkud je možné vidět 32 km dlouhé panorama okolí. Bournemouth si každý turista užije trochu jinak, jelikož toto město nabízí pro každého trochu něco jiného. Ti, kteří chtějí nasát tu pravou rekreační a letní atmosféru tohoto letoviska by mohli ocenit možnost pronajmout si malé plážové chatičky. Mladí lidé si zase zamilujou Bournemouth, jelikož to zde opravdu žije. Sídlí zde dvě univerzity a přes léto se sem vypraví spousta studentů na kurzy do jazykové školy. Ti si zde pak uživají především nejen nespočetné množství barů a typických anglických hospůdek, ale i výstavy, představení a koncerty ve vyhlášeném Bournemouth International Centre, ve kterém už vystoupilo nemálo světově známých celebrit.
Bournemouth se pyšní i nádherným okolím. Zajímavá jsou například blízká městečka Poole a Christchurch, město Salisbury nebo lázeňské město Bath. Bournemouth je i výhodné výchozí místo pro návštěvu vyhlášeného monumentu Stonehenge. A pokud vás zajímají raději přírodní skvosty, zalíbí se vám místa podél Jurského pobřeží, ke kterým patří například přírodní oblouk u Durdle Door, zátoka u Lulworth Cove nebo ostrav Isle of Portland. Dále na východ pak najdete i národní park New Forest National Park oblíbený k turistice a jízdě na kole.
Bournemouth je čím dál oblíbenější destinací pro krátkodobé i dlouhodobé pobyty cizinců. Spousta se jich sem vypraví na jazykové kurzy anglie. Takový pobyt je skvělou kombinací ke studiu angličtiny a prožití rekreační dovolené. Zdejší jazyková škola/jazykové školy se pyšní kvalitními lektory, skvělým vybavením a bohatým odpoedním programem. Dlouhodobě sem odjíždí nemálo Čechů za prací nebo studiem na jedné z univerzit.
Bournemouth si ale užijete i pokud máte na návštěvu jen pár hodin. Rozhodně na něj proto nezpomeňte při plánování vaší dovolené!
Bournemouth je město na jihu Anglie čítající 160 000 obyvatel. Bournemouth je známý jako letní letovisko pro Angličany, především Londýňany, kteří sem jezdí za slunným počasím, plážemi a přímořským životem. O tom, že je Bournemouth skvělý cíl pro návštěvu svědčí i fakt, že se toto město nachází na Jurském pobřeží, 135 km dlouhém přímořském úseku, který byl dokonce zapsán do Světového dědictví UNESCO. Z Londýna to sem navíc není daleko, cesta trvá jen pár hodin.
Při své návštěvě Bournemouthu by měl každý navštívit Bournemouth Eye, vyhlídkový balón, který zároveň slouží jako rozhledna. Turisty vynese až do výšku 150 m, odkud je možné vidět 32 km dlouhé panorama okolí. Bournemouth si každý turista užije trochu jinak, jelikož toto město nabízí pro každého trochu něco jiného. Ti, kteří chtějí nasát tu pravou rekreační a letní atmosféru tohoto letoviska by mohli ocenit možnost pronajmout si malé plážové chatičky. Mladí lidé si zase zamilujou Bournemouth, jelikož to zde opravdu žije. Sídlí zde dvě univerzity a přes léto se sem vypraví spousta studentů na kurzy do jazykové školy. Ti si zde pak uživají především nejen nespočetné množství barů a typických anglických hospůdek, ale i výstavy, představení a koncerty ve vyhlášeném Bournemouth International Centre, ve kterém už vystoupilo nemálo světově známých celebrit.
Bournemouth se pyšní i nádherným okolím. Zajímavá jsou například blízká městečka Poole a Christchurch, město Salisbury nebo lázeňské město Bath. Bournemouth je i výhodné výchozí místo pro návštěvu vyhlášeného monumentu Stonehenge. A pokud vás zajímají raději přírodní skvosty, zalíbí se vám místa podél Jurského pobřeží, ke kterým patří například přírodní oblouk u Durdle Door, zátoka u Lulworth Cove nebo ostrav Isle of Portland. Dále na východ pak najdete i národní park New Forest National Park oblíbený k turistice a jízdě na kole.
Bournemouth je čím dál oblíbenější destinací pro krátkodobé i dlouhodobé pobyty cizinců. Spousta se jich sem vypraví na jazykové kurzy anglie. Takový pobyt je skvělou kombinací ke studiu angličtiny a prožití rekreační dovolené. Zdejší jazyková škola/jazykové školy se pyšní kvalitními lektory, skvělým vybavením a bohatým odpoedním programem. Dlouhodobě sem odjíždí nemálo Čechů za prací nebo studiem na jedné z univerzit.
Bournemouth si ale užijete i pokud máte na návštěvu jen pár hodin. Rozhodně na něj proto nezpomeňte při plánování vaší dovolené!
Kolem ostrova na kole, dlouhé písečné pláže, rušná přímořská
letoviska, skvělé restaurace a mořské plody… to vše vám nabízí
ostrov Isle of Wight u jižního pobřeží Anglie.
V posledních sedmi letech našeho pobytu v Anglii jsme se vydali několikrát na ostrov Isle of Wight. Ostrov Wight leží u jižního pobřeží Anglie a je znám svými přírodními krásami, bílými útesy (hlavně na západním pobřeží), prázdninovými letovisky a dlouhými písečnými i oblázkovými plážemi. Celý ostrov se dá poklidnou 2–3 denní cyklotúrou objet, což vřele doporučujeme.
Pokud by se vám líbili přiložené fotografie a chtěli byste projet ostrov na kole v našich stopách, doufáme, že vám níže uvedený průvodce přijde vhod.
Východní pobřeží
Doporučujeme vyjet z Londýna do přístavního města Portsmouth. Cesta vlakem trvá přibližně 1h 40min. Zpáteční lístky nás stály okolo £30 na osobu, vlaková spojení je možno najít přes www.nationalrail.co.uk, pokud koupíte lístky s předstihem, získáte slevu.
Pokud máte v Portsmouth volnou chvíli, navštivte tamní rozhlednu ve tvaru plachty – Spinnaker Tower, www.spinnakertower.co.uk. Na Isle of Wight do letoviska Ryde se přepravíte lodí, která odjíždí přímo od nádraží, nebo unikátním vznášedlem. To doporučujeme, je to neopakovatelný zážitek (www.hovertravel.co.uk) a zpáteční lístek stojí £21.
Prozkoumávat východní pobřeží ostrova Wight je asi nejlepší na kole. Vypůjčte si ho u TAV Cycles (www.tavcycles.co.uk), pronájem stojí £12 na den. Cyklotrasa vede z města Ryde, kolem pláže přes letovisko Sandown do malého městečka u moře, Shanklinu. Tam si odpočinete na pláži a můžete zajít do jedné z restaurací např. na námi doporučované grilované sardinky na olivovém oleji.
Západní pobřeží
Na západní pobřeží doporučujeme vyjet z Londýna do vesničky Brockenhurst v New Forestu. Cesta vlakem trvá přibližně 1h 35min, zpáteční lístky nás stály okolo £20 na osobu. V Brockenhurstu si u Cyclexperience půjčte kolo (www.newforestcyclehire.co.uk, pronájem stojí £14 na den) a po cyklostezkách a málo frekventovaných silničkách přejedete k moři do městečka Lymington. Odtud jezdí na Isle of Wight, do malého přístavu Yarmouth, pravidelný trajekt.
Yarmouth je krásné městečko, kde stojí za to chvíli pobýt a zajít si na něco dobrého. Pak se již po cyklostezkách vydejte ke známým The Needles, což jsou bílé útesy ve tvaru jehel majestátně vyčnívající nad hladinu moře.
Doporučujeme se zastavit na večeři v restauraci The Water Front (www.thewaterfront-iow.co.uk) v Totland Bay. Kromě dobrého jídlo (mořských plodů) jsou tam úchvatné výhledy na moře při zapadajícím slunci, prostě ráj pro romantiky.
Mapy cyklostezek najdete na našem webu (viz odkaz níže) nebo na www.cyclewight.org.uk/routes.html. Pokud se tedy chystáte do Anglie, pokuste se ostrov Isle of Wight zařadit do vašeho cestovního plánu. Nebudete zklamáni.
Jakub a Eva přispívají do Nezávislého průvodce Londýnem, Anglií a Skotskem MINTY TRIPS. Najdete tam vše, co jste kdy potřebovali vědět při vašich cestách do Velké Británie. Průvodce je sestaven lidmi, kteří v Británii žijí, obdivují její krásy a místa, která doporučují, dobře znají.
V posledních sedmi letech našeho pobytu v Anglii jsme se vydali několikrát na ostrov Isle of Wight. Ostrov Wight leží u jižního pobřeží Anglie a je znám svými přírodními krásami, bílými útesy (hlavně na západním pobřeží), prázdninovými letovisky a dlouhými písečnými i oblázkovými plážemi. Celý ostrov se dá poklidnou 2–3 denní cyklotúrou objet, což vřele doporučujeme.
Pokud by se vám líbili přiložené fotografie a chtěli byste projet ostrov na kole v našich stopách, doufáme, že vám níže uvedený průvodce přijde vhod.
Východní pobřeží
Doporučujeme vyjet z Londýna do přístavního města Portsmouth. Cesta vlakem trvá přibližně 1h 40min. Zpáteční lístky nás stály okolo £30 na osobu, vlaková spojení je možno najít přes www.nationalrail.co.uk, pokud koupíte lístky s předstihem, získáte slevu.
Pokud máte v Portsmouth volnou chvíli, navštivte tamní rozhlednu ve tvaru plachty – Spinnaker Tower, www.spinnakertower.co.uk. Na Isle of Wight do letoviska Ryde se přepravíte lodí, která odjíždí přímo od nádraží, nebo unikátním vznášedlem. To doporučujeme, je to neopakovatelný zážitek (www.hovertravel.co.uk) a zpáteční lístek stojí £21.
Prozkoumávat východní pobřeží ostrova Wight je asi nejlepší na kole. Vypůjčte si ho u TAV Cycles (www.tavcycles.co.uk), pronájem stojí £12 na den. Cyklotrasa vede z města Ryde, kolem pláže přes letovisko Sandown do malého městečka u moře, Shanklinu. Tam si odpočinete na pláži a můžete zajít do jedné z restaurací např. na námi doporučované grilované sardinky na olivovém oleji.
Západní pobřeží
Na západní pobřeží doporučujeme vyjet z Londýna do vesničky Brockenhurst v New Forestu. Cesta vlakem trvá přibližně 1h 35min, zpáteční lístky nás stály okolo £20 na osobu. V Brockenhurstu si u Cyclexperience půjčte kolo (www.newforestcyclehire.co.uk, pronájem stojí £14 na den) a po cyklostezkách a málo frekventovaných silničkách přejedete k moři do městečka Lymington. Odtud jezdí na Isle of Wight, do malého přístavu Yarmouth, pravidelný trajekt.
Yarmouth je krásné městečko, kde stojí za to chvíli pobýt a zajít si na něco dobrého. Pak se již po cyklostezkách vydejte ke známým The Needles, což jsou bílé útesy ve tvaru jehel majestátně vyčnívající nad hladinu moře.
Doporučujeme se zastavit na večeři v restauraci The Water Front (www.thewaterfront-iow.co.uk) v Totland Bay. Kromě dobrého jídlo (mořských plodů) jsou tam úchvatné výhledy na moře při zapadajícím slunci, prostě ráj pro romantiky.
Mapy cyklostezek najdete na našem webu (viz odkaz níže) nebo na www.cyclewight.org.uk/routes.html. Pokud se tedy chystáte do Anglie, pokuste se ostrov Isle of Wight zařadit do vašeho cestovního plánu. Nebudete zklamáni.
Jakub a Eva přispívají do Nezávislého průvodce Londýnem, Anglií a Skotskem MINTY TRIPS. Najdete tam vše, co jste kdy potřebovali vědět při vašich cestách do Velké Británie. Průvodce je sestaven lidmi, kteří v Británii žijí, obdivují její krásy a místa, která doporučují, dobře znají.
Cornwall je proslulý svojí nádhernou přímořskou scenérií,
dramatickým pobřežím a velmi mírným klimatem. Můžete si tam zaplavat
v průzračně modrém moři, navštívit historická města
i malebné rybářské vesničky. Pak si můžete odpočinout na malých
romantických plážích, ochutnat mořské speciality a třeba se
i naučit surfingu.
V posledních sedmi letech našeho pobytu v Anglii jsme se vydali několikrát do Cornwallu (www.visitcornwall.com), nejzápadnějšího cípu Anglie. Cornwall je proslulý svojí nádhernou přímořskou scenérií, dramatickým pobřežím a velmi mírným klimatem. Můžete si tam zaplavat v průzračně modrém moři, navštívit historická města i malebné rybářské vesničky. Pak si můžete odpočinout na malých romantických plážích, ochutnat mořské speciality a nezapomeňte ani na sport (cykloturistika, turistika nebo se naučte surfovat – Cornwall je tímto sportem vyhlášen).
Pokud by se vám líbili přiložené fotografie a chtěli byste jít v našich stopách, doufáme, že vám níže uvedený průvodce přijde vhod.
Naše cesta do Cornwallu začíná v Londýně na nádraží Paddington. Vlakem jedeme do města Penzance (www.pznow.co.uk), kde budeme po celou dobu ubytováni v Backpackers hostel, ceny jsou od £16 za osobu a noc).
Cesta trvá dlouhých šest hodin, nicméně je velice komfortní. Můžete se kdykoliv občerstvit v bufet voze a protáhnout se. Navíc vlak jede kolem krásného pobřeží, takže je na co se koukat a cesta tak ubíhá rychle. Vlaková spojení je možno najít přes www.nationalrail.co.uk, pokud koupíte lístky s předstihem, můžete získat výraznou slevu. My jsme zpáteční lístky měli za přibližně £45 na osobu.
Po příjezdu do Penzance jsme se ubytovali, poobědvali tradiční Cornish pasty, což je zapečená taštička s náplní dle vašeho přání, a vydali se na první procházku do nedaleké rybářské vesničky Mousehole (viz mapka na našem webu – odkaz níže). V Mousehole si zajděte do hospůdky The Ship Inn, pokud budete mít štěstí, bude tam i živá hudba. Kupte si pak k večeři tradiční fish and chips (rybu s hranolky) a snězte ji na pláži při západu slunce.
Land‘s End je nejzápadnější cíp Cornwallu a celé Anglie. Můžete z něj, i pouhým okem, dohlédnout na souostroví Isle of Scily. Z Penzance jsme se tam dopravili autobusem číslo 300. Kromě kaváren a prodejen suvenýrů zde najdete i informační centrum. Můžete se tam také nechat vyfotit u rozcestníku, kam vám na požádání přidají i Českou Republiku a vzdálenost mezi Land‘s End a ČR.
Po ranní kávě na „konci světa“ jsme se pak už vydali na cestu. Stezka (viz mapka na našem webu – odkaz níže) vede celou dobu kolem pobřeží a nabízí opravdu úchvatné pohledy na moře a impozantní útesy. Cesta neustále stoupá a klesá k malým romantickým plážím, kde je potřeba se samozřejmě zastavit na malý odpočinek. Naše výprava končila u nejznámější pláže Porthcurno Beach a divadla Minack Theatre.
Určitě vám doporučujeme navštívit Minack Theatre (www.minack.com), je to skrytý poklad Cornwallu. Divadlo s otevřeným hledištěm i pódiem je postaveno na útesech s impozantním výhledem na moře. Ještě více zajímavé je to, že nebylo postaveno Římany, jak se mnozí domnívají, ale ženou s velkou vizí, odhodláním a silou, Rowenou Cade. Pokud budete mít čas dostat se tam na večerní hru, určitě to udělejte. Bude to zážitek na celý život. Od Porthcurno Beach jsme se pak vrátili autobusem číslo 300 zpět do Penzance.
Pokud jste někdy ve Francii navštívili Mont Saint-Michel, bude se Vám zdát, že máte „déjà-vu“. Anglický St Michael’s Mount je ostrůvek s hradem a přístavem a s jeho francouzským větším bratříčkem si je velmi podobný. Samozřejmě pokud se zeptáte Angličana, tak vám určitě řekne, že právě ten jejich je nejkrásnější a největší a že ten francouzský je určitě jen nějaká napodobenina. St Michael’s Mount se stává ostrůvkem jen při přílivu, při odlivu je možno se na něj dostat suchou nohou.
St Michael’s Mount je z Penzance velmi dobře vidět, doporučujeme si k němu udělat procházku po pobřeží – viz mapka na našem webu (odkaz níže). Odpoledne si pak můžete prohlédnout Penzance a večer vyrazit zpět do Londýna.
Pokud se tedy chystáte do Anglie, pokuste se Cornwall zařadit do vašeho cestovního plánu. Nebudete zklamáni.
Jakub a Eva přispívají do Nezávislého průvodce Londýnem, Anglií a Skotskem MINTY TRIPS). Najdete tam vše, co jste kdy potřebovali vědět při vašich cestách do Velké Británie. Průvodce je sestaven lidmi, kteří v Británii žijí, obdivují její krásy a místa, která doporučují, dobře znají.
V posledních sedmi letech našeho pobytu v Anglii jsme se vydali několikrát do Cornwallu (www.visitcornwall.com), nejzápadnějšího cípu Anglie. Cornwall je proslulý svojí nádhernou přímořskou scenérií, dramatickým pobřežím a velmi mírným klimatem. Můžete si tam zaplavat v průzračně modrém moři, navštívit historická města i malebné rybářské vesničky. Pak si můžete odpočinout na malých romantických plážích, ochutnat mořské speciality a nezapomeňte ani na sport (cykloturistika, turistika nebo se naučte surfovat – Cornwall je tímto sportem vyhlášen).
Pokud by se vám líbili přiložené fotografie a chtěli byste jít v našich stopách, doufáme, že vám níže uvedený průvodce přijde vhod.
Naše cesta do Cornwallu začíná v Londýně na nádraží Paddington. Vlakem jedeme do města Penzance (www.pznow.co.uk), kde budeme po celou dobu ubytováni v Backpackers hostel, ceny jsou od £16 za osobu a noc).
Cesta trvá dlouhých šest hodin, nicméně je velice komfortní. Můžete se kdykoliv občerstvit v bufet voze a protáhnout se. Navíc vlak jede kolem krásného pobřeží, takže je na co se koukat a cesta tak ubíhá rychle. Vlaková spojení je možno najít přes www.nationalrail.co.uk, pokud koupíte lístky s předstihem, můžete získat výraznou slevu. My jsme zpáteční lístky měli za přibližně £45 na osobu.
Po příjezdu do Penzance jsme se ubytovali, poobědvali tradiční Cornish pasty, což je zapečená taštička s náplní dle vašeho přání, a vydali se na první procházku do nedaleké rybářské vesničky Mousehole (viz mapka na našem webu – odkaz níže). V Mousehole si zajděte do hospůdky The Ship Inn, pokud budete mít štěstí, bude tam i živá hudba. Kupte si pak k večeři tradiční fish and chips (rybu s hranolky) a snězte ji na pláži při západu slunce.
Land‘s End je nejzápadnější cíp Cornwallu a celé Anglie. Můžete z něj, i pouhým okem, dohlédnout na souostroví Isle of Scily. Z Penzance jsme se tam dopravili autobusem číslo 300. Kromě kaváren a prodejen suvenýrů zde najdete i informační centrum. Můžete se tam také nechat vyfotit u rozcestníku, kam vám na požádání přidají i Českou Republiku a vzdálenost mezi Land‘s End a ČR.
Po ranní kávě na „konci světa“ jsme se pak už vydali na cestu. Stezka (viz mapka na našem webu – odkaz níže) vede celou dobu kolem pobřeží a nabízí opravdu úchvatné pohledy na moře a impozantní útesy. Cesta neustále stoupá a klesá k malým romantickým plážím, kde je potřeba se samozřejmě zastavit na malý odpočinek. Naše výprava končila u nejznámější pláže Porthcurno Beach a divadla Minack Theatre.
Určitě vám doporučujeme navštívit Minack Theatre (www.minack.com), je to skrytý poklad Cornwallu. Divadlo s otevřeným hledištěm i pódiem je postaveno na útesech s impozantním výhledem na moře. Ještě více zajímavé je to, že nebylo postaveno Římany, jak se mnozí domnívají, ale ženou s velkou vizí, odhodláním a silou, Rowenou Cade. Pokud budete mít čas dostat se tam na večerní hru, určitě to udělejte. Bude to zážitek na celý život. Od Porthcurno Beach jsme se pak vrátili autobusem číslo 300 zpět do Penzance.
Pokud jste někdy ve Francii navštívili Mont Saint-Michel, bude se Vám zdát, že máte „déjà-vu“. Anglický St Michael’s Mount je ostrůvek s hradem a přístavem a s jeho francouzským větším bratříčkem si je velmi podobný. Samozřejmě pokud se zeptáte Angličana, tak vám určitě řekne, že právě ten jejich je nejkrásnější a největší a že ten francouzský je určitě jen nějaká napodobenina. St Michael’s Mount se stává ostrůvkem jen při přílivu, při odlivu je možno se na něj dostat suchou nohou.
St Michael’s Mount je z Penzance velmi dobře vidět, doporučujeme si k němu udělat procházku po pobřeží – viz mapka na našem webu (odkaz níže). Odpoledne si pak můžete prohlédnout Penzance a večer vyrazit zpět do Londýna.
Pokud se tedy chystáte do Anglie, pokuste se Cornwall zařadit do vašeho cestovního plánu. Nebudete zklamáni.
Jakub a Eva přispívají do Nezávislého průvodce Londýnem, Anglií a Skotskem MINTY TRIPS). Najdete tam vše, co jste kdy potřebovali vědět při vašich cestách do Velké Británie. Průvodce je sestaven lidmi, kteří v Británii žijí, obdivují její krásy a místa, která doporučují, dobře znají.
Život Jihoafričanů je sice značně odlišný od toho našeho,
evropského, při bližším zkoumání je mu ale také v lecčem podobný.
Určitě třeba oceníte, že se dá všude bez problémů domluvit anglicky –
angličtina je jedním z jedenácti úředních jazyků. Úroveň všech
základních služeb je velmi dobrá, počítejte však také
s odpovídající cenou. Ono vůbec v Jižní Africe není nijak
zvlášť levno.
Jako asi každý člověk podléhám tu a tam všelijakým trendům a nejsilnějším vlivům okolí. Dnes se kupříkladu já i moji vrstevníci ze všech stran dovídáme, že bez vynikající znalosti cizího jazyka/jazyků a bez zkušenosti s pobytem v zahraničí jsme v budoucnu zcela jistě ztracení. Proto jsem se před časem rozhodla, že opráším svou angličtinu a vycestuji na stáž ještě před dokončením studií.
Netradičně příznivá volba – JAR
Nebylo jednoduché si vybrat cílovou zemi. Lákaly mě Amerika, Kanada i daleká Austrálie. Nechtěla jsem však být v cizině obklopena Čechy (popřípadě našimi Slovenskými bratmi), čímž by se celý výlet za zdokonalením angličtiny stal sice jistě zajímavým, ale poněkud promrhaným létem. Raději jsem chtěla do země, kde na našince hned tak nenarazím, abych byla nucena mluvit anglicky pokud možno pořád. V tomto ohledu byla Jižní Afrika skvělou volbou. Možná tou nejlepší možnou. I když jsme národ cestovatelů a dobrodruhů, Kapskému Městu se (možná kvůli obavám o bezpečnost) zatím vyhýbáme. A tak na jižním cípu Afriky natrefíte na spoustu Němců, Holanďanů, Australanů ale třeba i Indů a dalších asiatů, Češi se tam však vyskytují spíše vzácně. Tím se také tato destinace liší od ostatních běžně vyhledávaných míst, kam mladí lidé nejčastěji jezdí za pracovními zkušenostmi.
Kromě každodenního využití angličtiny byla mou další podmínkou i práce alespoň vzdáleně blízká mému studijnímu oboru. Díky správné volbě agentury jsem pak dostala zajímavou práci v malé poradenské firmě přímo v centru Kapského Města. Přípravy na cestu mi vyplnily celé jaro. Nákup letenky, pojištění, hledání vhodného bydlení, očkování (žádná nejsou povinná) a samozřejmě i střádání finančních prostředků. S prací to v JAR máte složité. Stážisty firmy rády uvítají, obzvláště na pozice, které jsou z různých důvodů poněkud zanedbávány. Šikovný student z Evropy zvládne práci levou zadní a firmu to nestojí nic. Jelikož jsou pozitivně diskriminováni místí obyvatele (hlavně ti původní), cizinec skutečně nemůže jet do Jižní Afriky s představou, že si něco vydělá. Občas vám sice za vaši námahu zaplatí, bylo by však s podivem, kdyby to pokrylo běžně požadovaný vysoký nájem.
Život ve stínu Table Mountain
Když pominete všechno to negativní, co se o Jihoafrické republice říká, je to doslova ráj na zemi. Jenže je těžké odmyslet si všudypřítomné nebezpečí, jemuž jsou zde lidé denně vystavováni. Těžko si vám bude zvykat na to, že nemůžete v noci vystrčit paty z domu. A když už se tedy jó chcete někam zajít pobavit, tak jedině autem a s větší skupinou lidí. Zajisté vás také na první pohled zaujmou robustní ploty s elektrickým vedením kolem domů. Je to nezbytnost. Celkem běžné jsou také různé alarmové systémy a nonstop hlídací služba u některých objektů. Prostě jiný kraj, jiná míra kriminality. S jistotou mohu říci, že se těžko budete smiřovat s tamějším pojetím vzdáleností. Jihoafričan řekne „Je to co bys kamenem dohodil,“ vy pak strávíte půlden za volantem a cíl stále v nedohlednu. Je to skutečně obrovská země, a jestli ji chcete důkladně propátrat, bez auta se neobejdete. Ve městech se připravte na mírný chaos na silnicích a trochu zběsilý styl řízení některých domorodců. Jezdí se vlevo, takže pokud v tomto ohledu máte již zkušenosti, přijdou určitě vhod.
Život Jihoafričanů je sice značně odlišný od toho našeho, evropského, při bližším zkoumání je mu ale také v lecčem podobný. Určitě třeba oceníte, že se dá všude bez problémů domluvit anglicky – angličtina je jedním z jedenácti úředních jazyků. Úroveň všech základních služeb je velmi dobrá, počítejte však také s odpovídající cenou. Ono vůbec v Jižní Africe není nijak zvlášť levno. Z tohoto pohledu vám bude pobyt v kterékoliv Jihoafrické metropoli připadat stejný, jako pobyt v některém ze Západoevropských velkoměst. Také tam mají stejný kulturně-národnostní mix a podobně uspěchanou atmosféru. Jihoafričané si ale ve spěchu příliš nelibují. Snaží se co nejlépe a nejpohodověji využít svůj volný čas. Aby o víkendu nemuseli myslet na úklid domácnosti, většina z nich (za pár randů měsíčně) zaměstnává služebnou. U nás je takovýto životní styl spojován s luxusem, v JAR to nikomu divné nepřijde. Z našeho pohledu je ale více než divná absence centrálního vytápění domů – věřte mi, že i přes mírnou Africkou zimu by se některé večery náramně hodilo.
Informace o životě v Jižní Africe a tipy na výlety v okolí Kapského Města. Rady a zajímavosti pro cestovatele i zájemce o stáž či jazykový pobyt v JAR. Vše přehledně, stručně a čtivě najdete na internetových stránkách jinastaz.cz.
Příroda, kam oko dohlédne
Dosti ale městského života. Do Afriky se jezdí především za přírodou, která tam oplývá pro nás nevídanou pestrostí a rozmanitostí. V okolí Kapského Města mne uchvátily majestátně se tyčící skály vystupující rozpustile přímo z oceánu (ať už Atlantského či Indického). Pokud se budete dívat na Stolovou horu z vrcholku Lion’s head (Lví hlava), všimněte si několika kopců stojících v řadě po její pravici. A schválně se je pokuste spočítat. Jestli vám vyšlo dvanáct, tak srdečně blahopřeji. Pohoří se totiž příznačně jmenuje Twelve Apostels (tedy Dvanáct apoštolů). Výšlap na samotnou Table mountain naplánujte na teplotně průměrný slunečný den. A dejte si pozor na všudypřítomné paviány. Bohužel až na tyto dotěrné opičky, pár volně pobíhajících zeber na úpatí Ďáblova vrcholku, Afrických tučňáků po cestě k mysu Dobré naděje či mlsných veverek v parku si zvířat v Kapském Městě příliš neužijete. Za Velkou pětkou musíte trochu dál od civilizace.
Ve Waterberg Game Reserve na severu JAR jsem strávila jeden červencový týden. Zima v tamních končinách není nijak zvlášť vlhká ani teplotně nesnesitelná, úpal ani popáleniny od sluníčka však také nehrozí. V tomto parku narazíte na lvy, nosorožce i buvoly, slony byste rozhodně neměli minout a leoparda tam údajně také mají, jen já jsem bohužel neměla tu čest. O leopardovi místní vtipně říkají, že je ninjou Africké buše – znenadání se vynoří a rychle také mizí. Už ale jen samotné pátrání po divokých zvířatech v členité a rozsáhlé buši je veliký zážitek. Trpělivost a všímavost bývají odměněny nepopsatelnými výjevy. A když už nablízku žádného živočicha zrovna nevidíte, můžete se jen kochat krásnou nedotknutou přírodou v celé její Africké kráse.
Jako asi každý člověk podléhám tu a tam všelijakým trendům a nejsilnějším vlivům okolí. Dnes se kupříkladu já i moji vrstevníci ze všech stran dovídáme, že bez vynikající znalosti cizího jazyka/jazyků a bez zkušenosti s pobytem v zahraničí jsme v budoucnu zcela jistě ztracení. Proto jsem se před časem rozhodla, že opráším svou angličtinu a vycestuji na stáž ještě před dokončením studií.
Netradičně příznivá volba – JAR
Nebylo jednoduché si vybrat cílovou zemi. Lákaly mě Amerika, Kanada i daleká Austrálie. Nechtěla jsem však být v cizině obklopena Čechy (popřípadě našimi Slovenskými bratmi), čímž by se celý výlet za zdokonalením angličtiny stal sice jistě zajímavým, ale poněkud promrhaným létem. Raději jsem chtěla do země, kde na našince hned tak nenarazím, abych byla nucena mluvit anglicky pokud možno pořád. V tomto ohledu byla Jižní Afrika skvělou volbou. Možná tou nejlepší možnou. I když jsme národ cestovatelů a dobrodruhů, Kapskému Městu se (možná kvůli obavám o bezpečnost) zatím vyhýbáme. A tak na jižním cípu Afriky natrefíte na spoustu Němců, Holanďanů, Australanů ale třeba i Indů a dalších asiatů, Češi se tam však vyskytují spíše vzácně. Tím se také tato destinace liší od ostatních běžně vyhledávaných míst, kam mladí lidé nejčastěji jezdí za pracovními zkušenostmi.
Kromě každodenního využití angličtiny byla mou další podmínkou i práce alespoň vzdáleně blízká mému studijnímu oboru. Díky správné volbě agentury jsem pak dostala zajímavou práci v malé poradenské firmě přímo v centru Kapského Města. Přípravy na cestu mi vyplnily celé jaro. Nákup letenky, pojištění, hledání vhodného bydlení, očkování (žádná nejsou povinná) a samozřejmě i střádání finančních prostředků. S prací to v JAR máte složité. Stážisty firmy rády uvítají, obzvláště na pozice, které jsou z různých důvodů poněkud zanedbávány. Šikovný student z Evropy zvládne práci levou zadní a firmu to nestojí nic. Jelikož jsou pozitivně diskriminováni místí obyvatele (hlavně ti původní), cizinec skutečně nemůže jet do Jižní Afriky s představou, že si něco vydělá. Občas vám sice za vaši námahu zaplatí, bylo by však s podivem, kdyby to pokrylo běžně požadovaný vysoký nájem.
Život ve stínu Table Mountain
Když pominete všechno to negativní, co se o Jihoafrické republice říká, je to doslova ráj na zemi. Jenže je těžké odmyslet si všudypřítomné nebezpečí, jemuž jsou zde lidé denně vystavováni. Těžko si vám bude zvykat na to, že nemůžete v noci vystrčit paty z domu. A když už se tedy jó chcete někam zajít pobavit, tak jedině autem a s větší skupinou lidí. Zajisté vás také na první pohled zaujmou robustní ploty s elektrickým vedením kolem domů. Je to nezbytnost. Celkem běžné jsou také různé alarmové systémy a nonstop hlídací služba u některých objektů. Prostě jiný kraj, jiná míra kriminality. S jistotou mohu říci, že se těžko budete smiřovat s tamějším pojetím vzdáleností. Jihoafričan řekne „Je to co bys kamenem dohodil,“ vy pak strávíte půlden za volantem a cíl stále v nedohlednu. Je to skutečně obrovská země, a jestli ji chcete důkladně propátrat, bez auta se neobejdete. Ve městech se připravte na mírný chaos na silnicích a trochu zběsilý styl řízení některých domorodců. Jezdí se vlevo, takže pokud v tomto ohledu máte již zkušenosti, přijdou určitě vhod.
Život Jihoafričanů je sice značně odlišný od toho našeho, evropského, při bližším zkoumání je mu ale také v lecčem podobný. Určitě třeba oceníte, že se dá všude bez problémů domluvit anglicky – angličtina je jedním z jedenácti úředních jazyků. Úroveň všech základních služeb je velmi dobrá, počítejte však také s odpovídající cenou. Ono vůbec v Jižní Africe není nijak zvlášť levno. Z tohoto pohledu vám bude pobyt v kterékoliv Jihoafrické metropoli připadat stejný, jako pobyt v některém ze Západoevropských velkoměst. Také tam mají stejný kulturně-národnostní mix a podobně uspěchanou atmosféru. Jihoafričané si ale ve spěchu příliš nelibují. Snaží se co nejlépe a nejpohodověji využít svůj volný čas. Aby o víkendu nemuseli myslet na úklid domácnosti, většina z nich (za pár randů měsíčně) zaměstnává služebnou. U nás je takovýto životní styl spojován s luxusem, v JAR to nikomu divné nepřijde. Z našeho pohledu je ale více než divná absence centrálního vytápění domů – věřte mi, že i přes mírnou Africkou zimu by se některé večery náramně hodilo.
Informace o životě v Jižní Africe a tipy na výlety v okolí Kapského Města. Rady a zajímavosti pro cestovatele i zájemce o stáž či jazykový pobyt v JAR. Vše přehledně, stručně a čtivě najdete na internetových stránkách jinastaz.cz.
Příroda, kam oko dohlédne
Dosti ale městského života. Do Afriky se jezdí především za přírodou, která tam oplývá pro nás nevídanou pestrostí a rozmanitostí. V okolí Kapského Města mne uchvátily majestátně se tyčící skály vystupující rozpustile přímo z oceánu (ať už Atlantského či Indického). Pokud se budete dívat na Stolovou horu z vrcholku Lion’s head (Lví hlava), všimněte si několika kopců stojících v řadě po její pravici. A schválně se je pokuste spočítat. Jestli vám vyšlo dvanáct, tak srdečně blahopřeji. Pohoří se totiž příznačně jmenuje Twelve Apostels (tedy Dvanáct apoštolů). Výšlap na samotnou Table mountain naplánujte na teplotně průměrný slunečný den. A dejte si pozor na všudypřítomné paviány. Bohužel až na tyto dotěrné opičky, pár volně pobíhajících zeber na úpatí Ďáblova vrcholku, Afrických tučňáků po cestě k mysu Dobré naděje či mlsných veverek v parku si zvířat v Kapském Městě příliš neužijete. Za Velkou pětkou musíte trochu dál od civilizace.
Ve Waterberg Game Reserve na severu JAR jsem strávila jeden červencový týden. Zima v tamních končinách není nijak zvlášť vlhká ani teplotně nesnesitelná, úpal ani popáleniny od sluníčka však také nehrozí. V tomto parku narazíte na lvy, nosorožce i buvoly, slony byste rozhodně neměli minout a leoparda tam údajně také mají, jen já jsem bohužel neměla tu čest. O leopardovi místní vtipně říkají, že je ninjou Africké buše – znenadání se vynoří a rychle také mizí. Už ale jen samotné pátrání po divokých zvířatech v členité a rozsáhlé buši je veliký zážitek. Trpělivost a všímavost bývají odměněny nepopsatelnými výjevy. A když už nablízku žádného živočicha zrovna nevidíte, můžete se jen kochat krásnou nedotknutou přírodou v celé její Africké kráse.
Jak známo, nemoci nechodí po horách, ale po lidech, kteří na hory a do
exotických končin cestují. Odborná zdravotnická pomoc obvykle není
dostupná, navíc si často můžeme nechat jen zdát o standardech
obvyklých v Evropě.
Jak známo, nemoci nechodí po horách, ale po lidech, kteří na hory a do exotických končin cestují. Odborná zdravotnická pomoc obvykle není dostupná, navíc si často můžeme nechat jen zdát o standardech obvyklých v Evropě. Dokážeme-li si pomoci sami, ušetříme si nejeden traumatizující zážitek. Spektrum možných akutních zdravotních problémů na cestách je velmi široké a závisí od mnoha faktorů. K nejrizikovějším formám cestování patří pobyt mimo větší města a turistické oblasti, individuální cestování, stravování se v pouličních restauracích, nedostatek balené pitné vody, první návštěva dané země bez místních kontaktů, pobyt na venkově a v přírodě, delší doba pobytu, intenzivní kontakt s místními obyvateli nižších sociálních vrstev a rizikové aktivity.
Hostem Alpského klubu Brno je dne 21. března 2012 opět Doc. MUDr. Rastislav Maďar Ph. D., který naváže na svou předchozí přednášku, v níž se hovořilo o prevenci zdravotních rizik na cestách. Bohužel ani sebepečlivější příprava či opatrné chování při návštěvě cizích krajů někdy nezabrání zdravotním komplikacím. Mnohdy si při těchto akutních obtížích mohou cestovatelé pomoci poměrně snadno sami. Autor přednášky poskytne přehlednou formou praktické rady outdoorovým nadšencům týkající se první pomoci a pohotovostní samoléčby různých zdravotních problémů, od výškové nemoci a úrazů přes zvládání infekčních nemocí až po poranění zvířetem.
Termín: 21.března 2012
Začátek: 18:00 hod.
Místo konání: školicí středisko Lipka, Kamenná 20, Brno
Rezervace vstupenek a další informace na www.alpklub.cz.
Jak známo, nemoci nechodí po horách, ale po lidech, kteří na hory a do exotických končin cestují. Odborná zdravotnická pomoc obvykle není dostupná, navíc si často můžeme nechat jen zdát o standardech obvyklých v Evropě. Dokážeme-li si pomoci sami, ušetříme si nejeden traumatizující zážitek. Spektrum možných akutních zdravotních problémů na cestách je velmi široké a závisí od mnoha faktorů. K nejrizikovějším formám cestování patří pobyt mimo větší města a turistické oblasti, individuální cestování, stravování se v pouličních restauracích, nedostatek balené pitné vody, první návštěva dané země bez místních kontaktů, pobyt na venkově a v přírodě, delší doba pobytu, intenzivní kontakt s místními obyvateli nižších sociálních vrstev a rizikové aktivity.
Hostem Alpského klubu Brno je dne 21. března 2012 opět Doc. MUDr. Rastislav Maďar Ph. D., který naváže na svou předchozí přednášku, v níž se hovořilo o prevenci zdravotních rizik na cestách. Bohužel ani sebepečlivější příprava či opatrné chování při návštěvě cizích krajů někdy nezabrání zdravotním komplikacím. Mnohdy si při těchto akutních obtížích mohou cestovatelé pomoci poměrně snadno sami. Autor přednášky poskytne přehlednou formou praktické rady outdoorovým nadšencům týkající se první pomoci a pohotovostní samoléčby různých zdravotních problémů, od výškové nemoci a úrazů přes zvládání infekčních nemocí až po poranění zvířetem.
Termín: 21.března 2012
Začátek: 18:00 hod.
Místo konání: školicí středisko Lipka, Kamenná 20, Brno
Rezervace vstupenek a další informace na www.alpklub.cz.
Radost a veselí čiší snad z každého. A tak to má být. Kdo
dobře oslaví týden maslenice, bude šťastný a úspěšný celý rok,
říká staré přísloví. Taková je atmosféra oslav maslenice, kterou
prožívá Moskva a Podmoskví.
Je neděle 26. března odpoledne, poslední den jednoho z nejživějších svátků v Rusku. Maslenica je v plném proudu. Lidé tančí na hudbu, která roztančí snad každého. Mrznou ve frontách na medovinu a bliny, hrají volejbal na sněhu a v parku u stolečků hrají šachy, jako by se nechumelilo. Všude okolo létají sněhové koule, roste jeden sněhulák za druhým a mezi tím vším se na saních a bobech prohánějí malé i větší děti. Radost a veselí čiší snad z každého. A tak to má být. Kdo dobře oslaví týden maslenice, bude šťastný a úspěšný celý rok, říká staré přísloví. Taková je atmosféra oslav maslenice, kterou prožívá Moskva a Podmoskví.
Maslenica je svátkem jara, probouzením přírody ze zimního spánku, začátkem práce na polích a vyjádřením naděje, že i v dalším roce bude bohatá úroda. Slaví se po celý týden před Velkým půstem, tedy sedm týdnů před Velikonocemi. Avšak už v době maslenice lidé nejedí maso. Poslední den, kdy jej smí jíst, je na tzv. Masnou neděli (Мясное воскресенье), poslední neděli před maslenicí, obdobou našeho masopustu. Stejně jako masopust i maslenica je pohanský svátek a uchoval se i po přijetí křesťanství v 10. století. Avšak samotné pojmenování svátku je docela mladé, „maslenica“ se mu říká teprve od 19. století.
V dnešní době si obyvatelé Moskvy užívají, že už zase mohou svobodně slavit příchod jara. Po celých 85 let byl tento svátek oficiálně zakázán, ale to už patří historii. Od roku 2002 je maslenica ruským oficiálním svátkem a slaví se stejně jako kdysi. Prý už sice nemá tak mytický charakter, je uspěchaná, ale jedno přetrvává: všichni se baví, tancují a cpou se bliny. Přitom neváhají počkat si třeba půl hodiny na tuto pochutinu v teplotách hluboko pod nulou a v typických moskevských frontách, které jsou tu snad na všechno, a zaplatit za jeden blin a dvě dcl medoviny v přepočtu pět eur.
Jídlem spojeným s maslenicí jsou bezesporu bliny, řekněme něco jako palačinky mnoha chutí. Najdeme bliny naplněné jak marmeládou, tak i houbami, lososovou pastou nebo třeba kaviárem. Dozlatova propečené, kulaté a horké bliny symbolizují slunce, bohatou úrodu, šťastná manželství a zdravé děti. Maslenica je tedy obdobím hodování, návštěv a je svátkem všech: bohatých, chudých, zdravých, nemocných, ale hlavně mladých lidí. Vždyť již od dávných dob byl tento svátek se spoustou tradic a zvyků jedinečnou příležitostí seznámit se a po Velikonocích, po Velkém půstu vystrojit svatbu! „Dnes už bohužel není čas na takové návštěvy jako kdysi,“ říká obyvatelka Moskvy, „vzdálenosti v Moskvě jsou obrovské a čas je drahý. Rusové to alespoň dohánějí tím, že si zavolají.“
Od pondělí do neděle
Oslavy trvají týden. Každý den má své jméno i smysl a prováděly se na něj jiné obyčeje. Pondělí (Встреча, „Den uvítání“) patřilo dětem, na vesnicích děti vytvořily ze slámy strašáka Maslenici, pořádně ho vyparádili a pak obcházeli dům od domu a hospodyně je vítaly s tácy plnými blinů. Pak přišla na řadu další oblíbená zábava: sáňkování a závodění o to, kdo dojede dál. Tomu, kdo dojede nejdál, vyroste nejdelší len. V úterý (Заигрыш) přišla řada se sáňkováním převážně na novomanžele a ve středu (Лакомки) na nezadané. Mladí muži také ve středu chodili „k tchýni na bliny“.
Čtvrtkem (Разгул) začínaly hlavní oslavy. V těchto dnech se mělo jíst alespoň tolikrát, kolikrát pes zavrtí ocasem nebo kolikrát vrána zakráká. Vždyť po masopustu, v období 40 denního Velkého půstu, pořádně vyhládne! A doplňovat energii bylo třeba i ve čtvrtek, kdy se sváděly nejrůznější bitvy třeba o dobytí ledových hradů. Možná v nejhorším vnitřním boji museli obstát mladí zeťové v pátek (тёщины вечёрки): teď byla řada na nich, aby na oplátku pozvali své tchýně, jak jinak než na bliny.
Sobota (проводы) se stala osudnou pro strašáka Maslenici. Na nosítkách a s pánvičkou v ruce, na které se pekly bliny, byla dovlečena na kraj vesnice a na hranici upálena. Někde ji ještě obřadně pohřbili, jinde z ní zbyla jen hromádka popela. V neděli, v „Den odpuštění“ (Прощённое воскресенье), měl ještě každý jedinečnou šanci omluvit se za vše, co kdy provedl svým blízkým a nezapomínalo se ani na zesnulé, kterým na hrob lidé přinášeli opět bliny. Po týdnu radovánek, hodování a křepčení je třeba připravit se na půst. Všechno začíná nanovo. Zima je u konce, jaro, vítej!
Je neděle 26. března odpoledne, poslední den jednoho z nejživějších svátků v Rusku. Maslenica je v plném proudu. Lidé tančí na hudbu, která roztančí snad každého. Mrznou ve frontách na medovinu a bliny, hrají volejbal na sněhu a v parku u stolečků hrají šachy, jako by se nechumelilo. Všude okolo létají sněhové koule, roste jeden sněhulák za druhým a mezi tím vším se na saních a bobech prohánějí malé i větší děti. Radost a veselí čiší snad z každého. A tak to má být. Kdo dobře oslaví týden maslenice, bude šťastný a úspěšný celý rok, říká staré přísloví. Taková je atmosféra oslav maslenice, kterou prožívá Moskva a Podmoskví.
Maslenica je svátkem jara, probouzením přírody ze zimního spánku, začátkem práce na polích a vyjádřením naděje, že i v dalším roce bude bohatá úroda. Slaví se po celý týden před Velkým půstem, tedy sedm týdnů před Velikonocemi. Avšak už v době maslenice lidé nejedí maso. Poslední den, kdy jej smí jíst, je na tzv. Masnou neděli (Мясное воскресенье), poslední neděli před maslenicí, obdobou našeho masopustu. Stejně jako masopust i maslenica je pohanský svátek a uchoval se i po přijetí křesťanství v 10. století. Avšak samotné pojmenování svátku je docela mladé, „maslenica“ se mu říká teprve od 19. století.
V dnešní době si obyvatelé Moskvy užívají, že už zase mohou svobodně slavit příchod jara. Po celých 85 let byl tento svátek oficiálně zakázán, ale to už patří historii. Od roku 2002 je maslenica ruským oficiálním svátkem a slaví se stejně jako kdysi. Prý už sice nemá tak mytický charakter, je uspěchaná, ale jedno přetrvává: všichni se baví, tancují a cpou se bliny. Přitom neváhají počkat si třeba půl hodiny na tuto pochutinu v teplotách hluboko pod nulou a v typických moskevských frontách, které jsou tu snad na všechno, a zaplatit za jeden blin a dvě dcl medoviny v přepočtu pět eur.
Jídlem spojeným s maslenicí jsou bezesporu bliny, řekněme něco jako palačinky mnoha chutí. Najdeme bliny naplněné jak marmeládou, tak i houbami, lososovou pastou nebo třeba kaviárem. Dozlatova propečené, kulaté a horké bliny symbolizují slunce, bohatou úrodu, šťastná manželství a zdravé děti. Maslenica je tedy obdobím hodování, návštěv a je svátkem všech: bohatých, chudých, zdravých, nemocných, ale hlavně mladých lidí. Vždyť již od dávných dob byl tento svátek se spoustou tradic a zvyků jedinečnou příležitostí seznámit se a po Velikonocích, po Velkém půstu vystrojit svatbu! „Dnes už bohužel není čas na takové návštěvy jako kdysi,“ říká obyvatelka Moskvy, „vzdálenosti v Moskvě jsou obrovské a čas je drahý. Rusové to alespoň dohánějí tím, že si zavolají.“
Od pondělí do neděle
Oslavy trvají týden. Každý den má své jméno i smysl a prováděly se na něj jiné obyčeje. Pondělí (Встреча, „Den uvítání“) patřilo dětem, na vesnicích děti vytvořily ze slámy strašáka Maslenici, pořádně ho vyparádili a pak obcházeli dům od domu a hospodyně je vítaly s tácy plnými blinů. Pak přišla na řadu další oblíbená zábava: sáňkování a závodění o to, kdo dojede dál. Tomu, kdo dojede nejdál, vyroste nejdelší len. V úterý (Заигрыш) přišla řada se sáňkováním převážně na novomanžele a ve středu (Лакомки) na nezadané. Mladí muži také ve středu chodili „k tchýni na bliny“.
Čtvrtkem (Разгул) začínaly hlavní oslavy. V těchto dnech se mělo jíst alespoň tolikrát, kolikrát pes zavrtí ocasem nebo kolikrát vrána zakráká. Vždyť po masopustu, v období 40 denního Velkého půstu, pořádně vyhládne! A doplňovat energii bylo třeba i ve čtvrtek, kdy se sváděly nejrůznější bitvy třeba o dobytí ledových hradů. Možná v nejhorším vnitřním boji museli obstát mladí zeťové v pátek (тёщины вечёрки): teď byla řada na nich, aby na oplátku pozvali své tchýně, jak jinak než na bliny.
Sobota (проводы) se stala osudnou pro strašáka Maslenici. Na nosítkách a s pánvičkou v ruce, na které se pekly bliny, byla dovlečena na kraj vesnice a na hranici upálena. Někde ji ještě obřadně pohřbili, jinde z ní zbyla jen hromádka popela. V neděli, v „Den odpuštění“ (Прощённое воскресенье), měl ještě každý jedinečnou šanci omluvit se za vše, co kdy provedl svým blízkým a nezapomínalo se ani na zesnulé, kterým na hrob lidé přinášeli opět bliny. Po týdnu radovánek, hodování a křepčení je třeba připravit se na půst. Všechno začíná nanovo. Zima je u konce, jaro, vítej!
