Cestovatel.cz

Vrch Vítkov je protáhlý kopec na pravém břehu Vltavy a tvoří od nepaměti přirozenou severní hranici Žižkova od Karlína. Patří ku Praze 3 Žižkov a leží mezi ulicí Husitskou a železniční tratí. Je velký. Jeho výměra je 14,93 hektarů se značnými výškovými rozdíly od 210 po 270 metrů nad mořem. Park je trvale celoročně přístupný a nyní je využíván k rekreačním procházkám i během své dlouhotrvající revitalizace.

Kdysi dávno byl vrch zcela zarostlý hustým lesním porostem. Při jeho osídlování byly lesy mýceny a jak jinak, Karel IV. zde nechal založit vinice a vymýtit většinu přírodních porostů. Hodně vinic patřilo duchovenstvu a měšťanstvu. Jedním z majitelů byl také pražský konšel Vítek z Hory. Právě po něm dostal tento vrch své jméno. Název obce Žižkov zase vzniknul díky vítězství husitů nad křižáckými vojsky Zikmunda Lucemburského 14. července 1420 podle jejich vůdce Jana Žižky z Trocnova. Na památku této bitvy v těchto místech se Vítkov začal nazývat Žižkův vrch – Žižkov. Dnes ho Pražané nazývají oběma přízvisky.

Během třicetileté války byla většina vinic zničena, protože docházelo k opevňování vrchu valy a ohradami. Ke zničení zbytku vinic a nemnoha původních porostů, které se zachovaly, došlo při vpádu pruských vojsk roku 1757 a od té doby až do 30. let 19. století zůstala celá severní strana vrchu úplně holá. Až roku 1824 došlo k prvnímu pokusu ji osadit ovocnými stromy. Nápad ale nebyl dobrý, severní strana jim nesvědčila a neudržely se zde. Od roku 1860 až do roku 1879 probíhaly další pokusy se zalesněním vrchu obyčejnými občany z okolí, kteří neměli žádný plán ani koncepci. V 90. letech byl oficiálně požádán František Thomayer, aby místo až k západní rovině přeměnil na městský sad.

Původně bylo plánováno, že k sadu budou připojeny další pozemky vykoupené kolem kamenitých strání nad tratí a zbytky pole. Plány přerušila první světová válka. Po ní byla rovinatá část pozemků využita pro stavbu sportovního areálu TJ Sokol Praha. V meziválečném období bylo také rozhodnuto vybudovat zde, na nejvyšším bodě vrchu Vítkov, v nadmořské výšce 270 metrů, národní památník. Od roku 1929 do roku 1938 došlo k přeměně dispozic parku. Byl budován památník k poctě účastníků boje za vznik Československé republiky (Památník Národního osvobození). Rovněž byly přeměňovány původní parkové úpravy a cesty, vysazovány okrasné dřeviny.

Architektura Národního památníku na Vítkově (NPV) realizovaného v letech 1929 až 1932, (symbolický výkop provedl prezident T. G. Masaryk 8. listopadu 1928) a rozšířeného v letech 1946 až 1948 markantně změnila vzhled vrchu Vítkov. Jezdecká socha Jana Žižky od Bohumila Kafky z roku 1950 je největší jezdeckou sochou v Evropě. Podstavec je obložen žulou.

Tato jedna z největších jezdeckých soch na světě je dokonalá i naprosto důsledným realistickým pojetím. Kafka neponechal náhodě žádný detail. Po odborných diskusích o typu koně se modelem nakonec stal norický ryzák Theseus z tlumačovského hřebčína. Sochař po té vypracoval mnoho studií koně, nechal ho fotografovat v klidu i pohybu, až po několika letech práce představil model koně v životní velikosti. Samotná socha koně je k vidění v parku zámku ve Slatiňanech u Chrudimi.

Podle dochovaných zpráv postavě jezdce stálo modelem několik typů mužů – zápasník, důstojník, písmák i architekt. Postupně tak byly zachyceny veškeré podrobnosti od posezu jezdce, po takový detail jako knír. Veškeré podrobnosti výzbroje a výstroje byly vytvořeny na základě dobrozdání historiků. Bohumil Kafka pracoval na soše 10 let, od roku 1932 až do své smrti roku 1942. Podařilo se mu kompletně dokončit model v sádře. Po válce byla socha odlita z bronzu a slavnostně odhalena až 14. července 1950. Její výška je devět metrů, délka 9,6 metru, šířka pět metrů a hmotnost 16,5 tuny.

Nápad postavit na Vítkově sochu vzniknul ale mnohem dříve. Někdy uprostřed druhé poloviny devatenáctého století v pražském hostinci U deklarace vznikl Spolek pro zbudování pomníku Jana Žižky na Vítkově. Pomník měl vzniknout na tehdy ještě pustém vrchu Vítkov. Léta běžela, k realizaci myšlenky nedošlo. Až roku 1904 se v materiálech Národního muzea můžeme dočíst výmluvné: „Po letech stagnace byla činnost Spolku obnovena.“ a myšlenka o obří soše tady zase létala prostorem jako výzva. Práce prostě čekala na Kafku víc jak půl století.

Budova NPV je konstruktivistická stavba podle projektu architekta Jana Zázvorky. Výška hlavní budovy je 31,5 metru, délka 143 metrů a šířka 27,6 metru. Hrubá stavba byla dokončena roku 1932. Vnitřní práce na interiérech pak pokračovaly dalších šest let. Na výzdobě se podíleli významní umělci, například Jakub Obrovský, Karel Pokorný, Max Švabinský, Jan Štursa, Jaroslav Horejc, Otakar Španiel či Josef Malejovský. V době okupace za druhé světové války sloužil památník jako sklad vojenského materiálu německé armády. Jako celek byl areál památníku dokončen až v roce 1950.

Hrob Neznámého vojína a vojenské kolumbárium pod pomníkem Jana Žižky bývalo místem piety a slavnostních aktů. V roce 1949 sem byly přeneseny ostatky neznámého bojovníka od Dukly. Hrob kryje žulová deska pro kladení věnců s nápisem „Sláva hrdinům padlým za vlast“. Nad hrobem je vytesán velký státní znak. V roce 2006 zde byly uloženy ostatky generála Aloise Eliáše a jeho manželky. Od roku 1962 je NPV národní kulturní památkou.

Babička mi vyprávěla o tom, že v Panteonu na Vítkově, kde měly být původně uloženy ostatky prezidenta Masaryka, i přes to, že se obecně vědělo, že sem po své smrti nechtěl, byly později vystaveny ostatky Klementa Gottwalda. Mauzoleum Klementa Gottwalda bylo otevřeno 5. prosince 1953. V podzemí památníku bylo kvůli tomu vybudováno rozsáhlé technické příslušenství. Gottwaldova mumie ale začala brzy ohnívat a to navzdory výkonné vzduchotechnice a dvěma směnám techniků, kteří vše dozorovali a starali se o to, aby vše bylo přesně podle norem. Roku 1962, aniž by se media touto záležitostí nějak zabývala, byla mumie zpopelněna, popel uložen v Ústřední síni a celé mauzoleum zrušeno.

I přes to, že zde byly uloženy ostatky Antonína Zápotockého, Ludvíka Svobody a dalších významných funkcionářů doby, význam památníku se počal vytrácet. Jen ke hrobu Neznámého vojína občas chodily delegace s věnci nebo pionýři. Generace moje, to jest tehdy malých dětí narozených v 60. a 70. letech, tady byla houfně pasována na pionýry a jako akt nám zde byl uvázán rudý šátek. To bylo vlastně moje první setkání s Vítkovem.

Po roce 1989 byl popel funkcionářů nabídnut rodinám. Ostatky, které vesměs nikdo nechtěl, odkoupila nakonec komunistická strana a včetně těch Gottwaldových je uložila ve společném hrobě na Olšanech. Další zajímavostí bylo, že Katolická církev provedla cosi jako vymítání ďábla, když prostory Památníku nechala vysvětit, prokropit svěcenou vodou – gesto snad v polistopadové euforii pro někoho pochopitelné, pro jiné nelogické či komické.

Ale zpět k parku. Vrcholová partie Vítkova je seříznutou plošinou velkého rozsahu, na kterou navazuje příjezdová komunikace v ose kopce. Na plošinu pak navazuje schodiště a rozsáhlý systém stezek k procházkám po svazích kopce Vítkova. V prostoru před památníkem dosahuje vrch nadmořské výšky 260,9 metrů, na severním konci pak 270,4 metrů. Plochy, které se nepodařilo účelově zalesnit, jsou porostlé vesměs trnovníkem akátem a náletovými dřevinami. Další porosty v parku tvoří hlavně javor mléč, jírovec maďal, duby, lípy, jeřáby, pajasam a mahalebky. V keřovitém porostu najdeme zimolezy, šeříky, bezy a tavolníky. Nechybí věncový pustoryl a v předjaří právě teď kvetou zlatice – Forsythie.

Od roku 2000 spravuje Národní památník na Vítkově Oddělení novodobých českých dějin Historického muzea Národního muzea. Generální ředitel muzea Michal Lukeš tehdy řekl: „Jisti jsme si tím, že Památník rozhodně nemůže být strnulou muzejní expozicí. Chceme, aby byl moderní, založený na multimediálních prezentacích, obměně dočasných výstav, pořádání kulturních akcí, aby byl v neposlední řadě příjemným místem k setkávání lidí.“ To mimo jiné podle předběžného projektu znamená dostavbu prosklené restaurace a otevření vyhlídky na střeše. O typu proměny a oživení lokality se diskutovalo dlouho především s památkáři. V lednu Roku 2006 byl schválen plán obnovy tohoto vrchu.

Celkové náklady na obnovu centrální části parku budou v desítkách milionů korun. Projekt předpokládá výstavbu nových cest, míst pro hru dětí i vyhlídkové restaurace s terasou a sociálním zařízením. Plánují se také úpravy zeleně, přibýt má mobiliář, například lavičky.

Vrch Vítkov by se měl stát pro lidi lépe přístupným. Zejména v části vrchu směrem ke Karlínu jsou některé cesty dávno zarostlé, další zcela zanikly. Měl by tam vzniknout nový velký parkový okruh, lidé by se dostali po hraně svahu pohodlnou cestou na různá atraktivní místa s vyhlídkami. V rozpočtu roku 2006 mělo město na obnovu Vítkova deset milionů korun. Práce budou postupné a potrvají několik let. Na založení vinice o rozloze 1000 metrů čtverečních žižkovská radnice vyčlenila tři miliony korun, magistrát záměr podpořil dalšími pěti miliony.

Spodní část Vítkova si na podstatnější zásahy bude muset počkat o něco déle. Pod vrchem se staví tunely pro novou železniční trať z Hlavního nádraží. Nynější trať potom bude zrušena, povede tam stezka pro cyklisty. Současný projekt obnovy vrchu také nezahrnuje hlavní cestu k památníku.

Panteon českých legionářů, mauzoleum Klementa Gottwalda a sál pro večírky podnikatelů, tím vším už byl Národní památník na Vítkově. Nyní je na dva roky pod lešením a v říjnu 2009 nás překvapí zcela nový interiér. Národní muzeum v něm chce 28. října 2009 otevřít expozici dějin české a československé státnosti. „Česká republika trpí takovou ostudou, že nemá žádnou expozici moderních českých dějin. To bychom chtěli novou expozicí v Památníku napravit,“ řekl k tomu ředitel Národního muzea Michal Lukeš. Expozice, která v Památníku vznikne, se bude jmenovat Křižovatky české a československé státnosti ve 20. století. Představit by měla klíčové body českých dějin. V muzejní expozici je plánováno pět křižovatek, které se budou soustředit kolem roků 1918, 1938, 1948, 1968 a 1989. „Vždy to bude samozřejmě i s událostmi, které těmto zlomovým okamžikům předcházely i těmi, které následovaly po nich. V místnosti, kde byl mumifikovaný Gottwald, plánuje muzeum expozici k 50. létům minulého století. „Z toho místa dodnes běhá mráz po zádech, takže bychom jej chtěli do expozice zapojit,“ doplňuje historik Junek.

Kromě expozice má lidi na Vítkov dle definitivního rozhodnutí přilákat také nová kavárna a rozhledna. Panoramatická kavárna vyroste na jedné z bočních střech památníku, rozhledna bude na střeše hlavní. Kromě těchto dvou novinek nečeká Památník žádný jiný výrazný architektonický zásah. Podle slov architekta Petra Všetičky bude nově pouze zasklen podchod před vstupem do hrobu Neznámého vojína, aby nebylo narušeno pojetí autora stavby Jana Zázvorky.

Kromě Památníku čeká rekonstrukce také sochu Jana Žižky. Praha by dokonce měla načas o jednu ze svých dominant přijít. Socha je totiž v tak špatném stavu, že ji bude třeba rekonstruovat ve specializované dílně. V říjnu 2009, kdy se bude nový Památník otevírat pro veřejnost, by měl ze svého původního místa chrabrý Žižka už zase shlížet na Prahu i na svoje Pražany.

V současné době park i objekt odpovídá plánovaným přestavbám. Objekt je kvůli rekonstrukci pro veřejnost uzavřen a park zatím vypadá dost nehostinně. Jarní procházky s výhledy na mnohá místa Prahy jsou tady ale nijak neomezené.

Sama se ale těším až uteče pár let a všechny plány se stanou reálnou skutečností. Právě toto místo s neučesanou minulostí a nehostinnou syrovou přírodou by mohlo být skutečnou perlou Prahy obdobně jako Petřín. Výhledy na moře domů, kostelů a pražských věží jsou tady impozantní a Praha na Vás dýchá svojí nostalgií. Večer svítí až k oněmění. Pokud zde skutečně budou zbudovány všechny plánované vyhlídky na město byl by hřích nechat si to kouzlo noční Prahy odtud ujít. A co teprve atraktivní pohledy z panoramatické kavárny nebo rozhledny. No, myslím, že se máme opravdu nač těšit.

Na úpatí Vítkova v ulici U Památníku Národního osvobození se nachází Armádní muzeum Žižkov. A u něj tank. Že už jsem lakonická? Ani ne, informace o Armádním muzeu nechám povolanějším. Na tomto článku jsem strávila 24 hodin a je čas jít spát.

Tato čtvrť Prahy 3 plná kouzla, pavlačových domů, svých typických starousedlíků, hospod, pivnic, putyk, barů a heren, podnapilých Cikánů tančících a zpívajících po ulicích stejně tak jako bezdomovců a dalších nepřehlédnutelných postaviček sousedí přímo s královskými Vinohrady. Právě tady zhusta tepe život Prahy ve dne i v noci.

Při sčítání lidu v roce 1843 měla část nynějšího Žižkova pouhých 83 usedlíků. Ale již o sedm let později roku 1850 to byl více než dvojnásobek, přesně 197 osob. Za dalších sedm let přibylo 71 osob a v roce 1869 už bylo zapsáno 292 obyvatel. Tenkrát se ale ještě moc nestavělo a obyvatel i domků přibývalo pomalu. Spíš obyvatel než domků. Dětí se tu rodila spousta. Zatímco v letech šedesátých a sedmdesátých docházelo k osídlování spíš vyšších poloh za hradbami, v osmdesátých letech se už stavělo po celém území a Žižkov už se stal velkým městem s 21.212 obyvateli! Další sčítání obyvatel v roce 1890 už mělo ve výkazech 42.000 osob ve více než 750 domech! Rychlý to rozmach.

Místo se původně mělo jmenovat podle rakouského korunního prince a následníka trůnu Rudolfov. To se ale místním obyvatelům nelíbilo. A protože staré „prohnilé“ Rakousko nebylo zřejmě tak absolutistické a zkostnatělé, jak se dodnes domníváme, mínění obyvatelstva bylo akceptováno, přestože k českému válečníkovi Janu Žižkovi určitě mnoho sympatií pociťováno nebylo. Název Žižkov byl pak úředně potvrzen 7. srpna 1877.

Rozvoj místa s sebou nesl i potřebu městského vybavení, například škol. A tak původní Olšanská – Volšanská škola velice záhy přestala stačit přílivu místních dětí. Další škola, budova s č.p. 190 stála naproti Žižkovské radnici, ale ani ta nestačila a město Žižkov záhy rozhodlo o výstavbě další velké školy. Škola Komenského byla první z velkých školních budov na Žižkově a stavěl jí stavitel Karel Hartig (mimochodem také 22. března 1876 byl zvolen prvním starostou Žižkova). Po ní následovala škola na tehdejším Basilejském náměstí, další škola se otevřela v Cimburkově ulici, další na Palackého třídě, nynější Vlkově ulici a Žižkov se rozrůstal dál. I když nové školy byly velké, jejich kapacita byla zaplněna. Otevíraly se další školy měšťanské.

Město Žižkov mělo pět zdravotních obvodů, v každém s jedním i více městskými lékaři. Na území Žižkova působila i záchranná zdravotní služba! Když se navrátíte k historii Žižkova, zjistíte, kolik mnohých spolků a sdružení obyvatel tady vzniklo a působilo! Spolků pěveckých, divadelních, sportovních a profesních cechů.

Historie Žižkova od osmnáctého do devatenáctém století byla pestrá. Jen z několika usedlostí za městskými hradbami vyrostlo město, které se zařadilo mezi největší města v Čechách. Konec jeho samostatnosti se blížil díky zboření městských hradeb Prahy. Jako samostatné město Žižkov existoval 45 let. Postupné sbližování obou měst vedlo ke splynutí zástavby i přes oddělující prostor obou velkých pražských nádraží. Protože Praha byla pochopitelně silnější, stalo se jednoho dne město Žižkov součástí města Prahy. Bylo to v roce 1922, kdy byl podle zákona č. 114/1920 Sb. připojen Žižkov ku Praze a spolu s Hrdlořezy a Malešicemi se stal Prahou XI. To už byla Praha hlavním městem nového státu – Československa a být jeho součástí přinášelo zajímavé výhody. Po novém dělení města v roce 1949 se Žižkov změnil v Prahu 11 a od roku 1960 je spolu s částí Královských Vinohrad součástí Prahy 3.

Vlastní jádro Žižkova ve dvacátém století utržilo velký zásah do své svébytnosti. Přestavba Žižkova se svojí plošnou asanací nahradila mnoho historických domů panelovou výstavbou. Pod paneláky skončila i první Volšanská škola, Bezovka, Güttlingův dvůr a další historické budovy.

Ty prastaré domy s pavlačemi jsou pamětí dob dávno minulých a jsou zajímavé nejen pro mnohého turistu, ale i Pražany z jiných částí Prahy, které tyto doslova skvosty s nenahraditelnou atmosférou neznají. Nemohla jsem se odtrhnout a vynadívat na mnohá zákoutí domů s namrzlým prádlem, uschlýma kytkama v květináčích po letošní zimě a spoustě věcí na balkonech. Roztomilé haraburdí mi připomínalo proslavené Benátky. Atmosféra opravdového tepajícího života, každodenního ruchu je tady nezaměnitelná. Obzvlášť když za vámi ještě hrčí tramvaje a cinkají jak o život, lidé si tu chodí po ulicích jak chtějí, nějaké přechody nebo semafory jsou zbytečným luxusem. A těch lehkonohých děvčat a bordýlků po okolí. Nikde jejich koncentrace v Praze není taková jako právě tady, nikde tolik nafintěných a zmalovaných slečen v minisukních po ulicích nepotkáte tolik co tu. Co se týká pavlačí, můžeme si jen přát konec bourání. Jen citlivé rekonstrukce můžou zachovat z historického Žižkova maximum. Co se týká děvčat, tak ta k Žižkovu prostě nějak patří stejně jako ty putyky, pivnice a čilý noční život.

Když se vymotáte z žižkovských uliček, dostanete se na opačnou stranu ráje. Na tu ještě krásnější. Do srdce Žižkova, zeleně pražské. Stezkou můžete vystoupat na Vrch svatého Kříže, místo spíše známé pod obecným názvem Parukářka. Žižkováci to tady jednu dobu nazývali přízviskem Na Křížku. Údajně tu kdysi bývalo popravčí místo, ale tuto nedoloženou informaci někteří historici popírají. Nyní tu stojí svérázná hospoda s výhledem na starou Prahu, s jakým se může chlubit málokterý lokál v hlavním městě. V okolí hospůdky i přilehlém parku je spousta laviček.

Je to kus krásné přírody s travnatým parkově upraveným návrším přesně uprostřed čtvrti Žižkov na kopci. Vrch svatého Kříže leží zhruba v prostoru mezi vrchem Žižkov (Vítkov) a Olšanskými hřbitovy a z jeho temene je netušený výhled na centrum Prahy od Vinohrad přes Petřín a Hradčany až po památník na Vítkově a na jezdeckou sochu Žižky, která dominuje širokému okolí.

Vede tu Stezka, která popisuje tento vrch ve všech podobách historických i současných, flóru i faunu. Informační panel na vrcholu zobrazuje viditelné panorama s vyznačením významných staveb. Trasa je vedena po asfaltovém chodníku rozděleným na část pro chodce a pro cyklisty, jinak není značena. Je cca 1 kilometr dlouhá a jsou na ní tři informační panely. Na jednom z nich je popsán výhled nejen na Vítkov a Žižkovskou televizní věž, kterou rozhodně nepřehlédnete, ale i na Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad , telefonní ústřednu, Hotel Olšanka, ZŠ Chelčického, kostel sv. Rocha, sv. Rozálie a sv. Šebestiána, na ZŠ Lupáčova a na Neumannovu vilu a na mnoho dalších významných staveb Prahy v okolí. Mimochodem ona zmíněná televizní věž je nejvyšší věží v Česku a ve výšce 66 metrů nad zemí je v ní i restaurace. Stezka je věnována žižkovské patriotce Jiřině Polanecké, a RNDr. Věře Toběrné, které se obě podílely i na její tvorbě.

Z panelů se dozvíte, že geologický podklad tohoto parku, stejně jako většina území Prahy 3 je tvořen břidlicemi s jílem, drobami a křemenci, usazenými horninami, které vznikly v prvohorách. Prvohorní křemence byly od pradávna důležitou stavební surovinou a proto se na několika místech těžily. Opracované kameny známé pod pojmem kočičí hlavy se často používaly na dláždění ulic. Na počátku 20. století byl jeden z lomů provozován i na úpatí tohoto kopce. Těžil se tady štěrk a vyráběly dlažební kostky, kterými se dláždil Žižkov. Ještě dnes jejich pozůstatky můžeme vidět například v Krásově ulici.

Dřívější Parukářka bývala v minulosti viničnou a zemědělskou usedlostí. Až do roku 1804 se jmenovala Hejtmanovská. Když usedlost koupil parukář Jan Hrabánek začalo se jí říkat po jeho profesi. V roce 1825 zde francouzští podnikatelé Sellier a Bellot zavedli výrobu střelných zápalek. Byly zde vyráběny zápalky pro lovecké náboje, později i pro náboje vojenské. Od roku 1827 továrna zvaná Kapslovna vyráběla zapalovadla z bílého střelného prachu. Byl to tovární objekt s několika domky, které byly od sebe z bezpečnostních důvodů odděleny už od prvopočátku silnou zdí. Poslední zbytky této zdi jsou vidět ještě dnes asi 100 metrů odsud při cestě do kopce. Bylo tady prý vyráběno až 60 milionů zápalek ročně zejména pro Rakousko a dále pro export do USA, Anglie, Brazílie a východní Indie. Bylo zde zaměstnáno kolem sto zaměstnanců, dívky ve věku 12 až 14 let třídily kapsle. Celá výroba byla podle zachované dokumentace dost nebezpečná. Roku 1832 utrpěl sám Bellot vážné poranění při explozi třaskaviny. Skla z brýlí, která se rozprskla mu poškodila oči. Pro větší bezpečnost výroby pak nechal přistavět domy na přípravu třaskavé směsi. V roce 1872 ale dle dochovaných zpráv došlo k velkému výbuchu, kdy bylo usmrceno 14 lidí a řada jich byla vážně popálena. Trpkou ironií osudu to byly právě Bellotovy náboje, které v pruských flintách způsobily porážku rakouského vojska v bitvě u Hradce Králové roku 1866. Víme, že ve třicátých letech 19. století pracovalo v žižkovské kapslovně již přes tisíc dělníků. Dalšímu rozkvětu továrny však zabránilo její umístění. V době založení ležela Parukářka daleko za branami města, ale později stavební rozvoj Žižkova způsobil, že obytné domy byly stavěny až v blízkosti kapslovny. To bylo důvodem, aby byla roku 1936 výroba přestěhována do Vlašimi.

Na Vrchu svatého Kříže, který leží mezi horou Vítkov a Olšanským náměstím je několik pivních deštníků u zdejšího kiosku, který nabízí k občerstvení nejen pivo, víno a různé druhy destilátů ale taky nakládaný hermelín nebo výborné klobásy . O pár desítek metrů níže, respektive v podzemí jednoho z mnoha bývalých protiatomových bunkrů, které byly zbudovány během „studené“ války v 50. až 60. letech minulého století, najdeme zábavně relaxační centrum – bunkr Parukářka. Že se tenkrát na bezpečnosti pro zasloužilé soudruhy nešetřilo, dokazují mohutné podzemní prostory s na svoji dobu precizním technickým zázemím. Zdejší „Bunkr“ sloužil hlavně pro zajištění bezpečnosti funkcionářů z nedalekého hotelu Olšanka. Dnes je tu malý bárek a pódium, kde hrají kapely. Díky starým nápisům, různému potrubí a elektroinstalaci, ze které dýchají staré časy, je tady navozena působivá atmosféra. Byla tady spojena minulost a současnost a vznikl prostor, kde se vše potkává a souzní. Vystupovat tady je pro kapely věc prestiže. Je zde zájem o cokoli moderního z taneční hudební scény, reggae, punk, rock nebo experiment, jen ne o heavy metal. Do klubu je osobám mladším 18 let vstup zakázán.

Hospoda Parukářka ani podzemní protiatomový kryt nemají adresu. Není zde žádná ulice, protože obě stavby jsou umístěny na okraji parku Parukářka, na Vrchu svatého Kříže. Dostanete se sem tramvají č. 5, 9, 26 nebo autobusem č. 136 když vystoupíte na Olšanském náměstí. Za hotelem Olšanka se musíte dát nad nadchod. Kopec, na němž hospůdka stojí, je sevřen ulicí Olšanskou, Lupáčovou a Jeseniovou.

Pod Vrchem sv. Kříže byly vybudovány v letech 1950 – 1955 další podzemní stavby, protiatomové kryty s kapacitou asi 2500 osob. Pro porovnání, pražské metro je v současné době schopno pojmout asi 300 tisíc osob. Systém štol je napojený na Ochranný systém metra a má pět vstupů z různých stran kopce a dvě věže, které zajišťují větrání a mohou sloužit i jako nouzové vstupy. Kryt je také vybaven vlastním zdrojem elektrického proudu a vodní nádrží. V současné době slouží jako sklady. Kromě toho zde mají České radiokomunikace nouzové vysílací studio, které bylo prý použito v roce 1968.

Nemyslete si ale, že Žižkov je jen stará zástavba, bunkry, paneláky a místní kolorit, to ne. Díky své dobré dostupnosti, na Václavské náměstí jen čtyři stanice tramvají, je to lokalita vyhledávaná k nové zástavbě. Hned pod Parukářkou, oddělen jen zahrádkou, vzniká momentálně obrovský komplex novostaveb, jižně orientovaný bytový dům PIANO HOUSE v Jeseniově ulici. Záměrem architektů je vytvořit nadčasový a elegantní designe s dynamikou a nábojem moderního životního stylu. Velké prosklené plochy Vás nenechají na pochybách, že uvnitř je dostatek slunečního svitu. Ještě že garáže jsou koncipovány především jako podzemní a zbytek aut bude mít parkovací místa v Jeseniově ulici. Stačí, že do místního parku a na Vrch svatého Kříže brzy přibude invaze nových majitelů bytů ať už na projížďku na kole, nebo pejskařů či lidí, kteří si sem půjdou jen tak na vycházku mezi starobylé stromy, keře, květiny a další zeleň.

Jsou tady především spousty druhů keřů jako bez černý, růže šípková, šeřík obecný, pustoryl obecný, meruzalka alpská, zlatice převislá, netvařec křovitý a žanovec měchýřník. Najdeme tady i zajímavé liány jako přísavník pětilistý či plamének plotní. Plamének kvete bíle na konci léta a zajímavé je, že chomáče semen opatřené bílými chlupy zůstávají na rostlině po celou zimu. Na Vrchu svatého Kříže se vyskytují jak pěvci, tak druhy tažných ptáků, které zde pobudou jen několik měsíců. Zkrátka, můžete zde najít poslední zbytky přírody, které vám nechají zapomenout, že se nacházíte téměř v centru Prahy.

A čemu vlastně vděčí vrch za své jméno? Podle některých pověstí tady bylo na čas popraviště, na kterém byl umístěn kříž se šibenicí. Původní popraviště ale prokazatelně bylo na Šibeničním vrchu. Ten stával na místě dnešní křižovatky U Bulhara. Tady bylo popraviště zcela prokazatelně a sloužilo Starému městu. Podle pověsti byl právě tady také zakopán Golem. Protože toto popraviště bylo příliš blízko hradeb a hlavně blízko obytných domů a lidé z nich už nechtěli koukat na tolik násilí, bylo v letech 1817 a 1836 opakovaně přesunuto do dalších lokalit. Bylo to dál od města, do oblasti dnešních Olšan. Má se za to, že nějakou dobu mohlo být i na Vrchu svatého kříže, ale historicky to podloženo není. Je však známo, že jeho poslední poloha byla na Židovských pecích.

Podle jiné pověsti nechali na tomto místě postavit dřevěný kříž František Xaver Šefl a jeho žena Eva roku 1822. Roku 1825 se tento dřevěný kříž podle dochovaných zpráv rozpadl působením přírodních sil. Na kopci byl vítr a hojně pršelo. Co ale doložené je, že majitelka Olšanského dvora, Amálie Eckhardová tyto pozemky koupila roku 1829 a nechala na vrchu postavit kříž nový, který byl roku 1846 vysvěcen jako symbol ochrany a víry tohoto místa.