Cestovatel.cz

Ostrov jen o něco málo větší, než bývalé Československo, s vlnícími se čajovými plantážemi, terasovitými rýžovými poli, majestátními sopkami, více než šedesáti procenty všeho obyvatelstva Indonésie, je nazýván úrodná „Zahrada Východu“. Takto stručně se dá popsat pohádkový ostrov Jáva, ležící uprostřed Indonéských ostrovů.

Universitní město Yogyokarta a Sultánský palác

Historické prameny říkají, že město a provincie Yogyakarta, v jejímž čele je sultán, Hamengku Buwono X. sahají do roku 1755. Yogy, jak jej místní nazývají, je městem universit a také zde najdete desítky uměleckých škol, hlavně zaměřených na voskované batiky. Nejlepší mistři tohoto oboru, svedou namalovat voskovou malbou neskutečné vzory a obrazy. Největší počet obchodů s batikou nabízí známá ulice Jalan Malioboro, která leží v historickém městě Kraton, najdete i sultánův palác, kde se zastavil čas.

Vstup do prostoru paláce střeží dva postříbření rákšové – chrámoví strážci. Ke Žlutému domu (Gedung Kuning), který obývá sultán se svoji ženou a pěti dcerami, jsme to měli pár kroků, ale dovnitř jsme se nedostali, zato oběd v honosné restauraci, při živé hudbě stál opravdu zato.

Bazény s fontánami sultán zbožňoval

K velmi zajímavému místu v tomto rajském místě, patřily fontány a hlavně spousta bazénku, na které v dávných dobách sultán shlížel z vysoké věže, jak v něm dovádí jeho harém. Když mu některá spoře oděná konkubína padla do oka, jejich společná cesta vedla do ložnice přímo pod věží. Do této části paláce, jeho žena přístup neměla.

Jen o kousek dál, jsem obdivoval výrobu loutek z buvolího pergamenu, které v konečné fázi zdobí pestré barvy a zlacené ozdoby. Figurky se poté používají při klasickém jávském divadelním představení wayang – „duch“ nebo „stín“.

Co jinde ve světě nenajdete – Bulvár Malioboro

Malioboro street, kdysi slavnostní třída a květinová ulice, po které se promenádovaly, královské průvody se proměnila na ulici plnou motorek, aut, becaků, kočárů s gumovými koly taženými koňmi – andong – a hlavně prodavačů. Kasina, hrací automaty, či „vykřičené“ domy s červenými lampičkami a srdíčky, tady nenajdete. Smůlu budou mít i ti, kteří budou hledat obchod s „hračkami“ pro dospělé.

Čemu jsme se ale nevyhnuli, byla všudy přítomná „mafie batikářů.“ Nespočet běhajících mladíků, nás stále obtěžoval, že právě oni mají tu nejlevnější a nejlepší batiku, a střepat se jich bylo veliké umění.

Dvoukilometrový bulvár, je jako tekoucí řeka. Někdy nás „odnesla“ i jinam, než jsme měli v úmyslu, protože proud lidí nepřetlačíte. Hlady tady trpět nebudete, celý dvoukilometrový bulvár, je jeden nekonečný bufet. Po obou stranách si stačí vybrat to, nač máte chuť. Jídla vám připraví přímo před očima, výborné husté polévky, rýže, jakou doma neuděláte a k tomu třeba kuře. Tam, kde se myje nádobí, se raději nedívejte. „Škopek“ s mastnou vodou je odporný, ve druhém je voda čistější a stačí „umyté“ nádobí opláchnout a talíř znova nabídnout dalšímu jedlíkovi.

Místní miluji sport a cvičení. Každou neděli ráno se chodníky zaplní chtivými cvičenci a oblíbené taj- či začíná. Po vstřebání všeho pochopitelného i toho méně, opouštím rušný bulvár začouzený motorkami a uvažuji, zda někde jinde na světě toto existuje. A jedna mladá slečna mi řekla „Nikde jinde na světě toto nenajdete.“

Svítání nad Borobodurem

Pokud chcete vidět východ slunce nad největší buddhistickou stavbou Borobodur – budete si muset přivstat. Při vstupu dostanete po zaplacení baterku a hurá po schodech nahoru. Nejdříve se dostanete na šest čtvercových teras a poté na tři terasy kruhové. Vše zdobí více jak čtyři sta Buddhových soch a sedmdesát kamenných zvonů (stúp), kterým místní neřeknou jinak než, jávské zvony. Jen pár kilometrů odsud střeží tuto stavbu, která se stala jedním ze symbolu Indonésie, stále činná sopka Merapi.

Pouze jedné skupině z deseti, kterou zde už deset let, týden co týden vodím, se podaří východ slunce vyfotit. Snad budete ta desátá, říká s úsměvem jim vrozeným, náš průvodce. Buddha se smiloval a počasí opravdu vyšlo. Chrám, jehož stavba trvala třicet let, byl postaven v roce 880 našeho letopočtu, jenže po sopečné erupci zcela zmizel z povrchu zemského na dlouhých tisíc let. Až po této době, jej v rámci restaurátorského programu znova vyzdvihli na světlo světa.

Začalo svítat a svit vycházejícího slunce nám otvírá pohled na obrovskou džungli, kde uprostřed ní stojí tento monument a nedaleko už vidíme kouřící sopku Merapi. Fotím a fotím, nemůžu se nabažit té krásy a už brzo, zavítám k dalšímu skvostu, hinduistickému Prambananu a hlavně uvidím z blízka javánské sopky.

Indonéský ostrov Sulawesi, který protíná rovník, je se svoji rozmanitostí, krásou a mystickou atmosférou, velmi zajímavý. Při jeho návštěvě vás stále nutí přemýšlet, jak zvláštní lidé tu žijí, jaké mají zvyky a tradice. Ostrov ve tvaru exotické orchideje, omývají z jihu teplé vlny Indického oceánu a ze severovýchodu Tichý oceán.

Mořští cikáni a nejlepší stavitelé lodí

Nedaleko pobřeží ve středu ostrova leží málo známé Togianské ostrovy, které se pyšní průzračným mořem, korálovými útesy i třiceti ostrovy. Sto dvaceti kilometrový pás ostrůvků obydlují lovci perel a skvělí rybáři Bajové, kterým se přezdívá mořští cikáni. Elektrickou síť, stejně jako běžnou silnici pro motorová vozidla na Togianech neznají. Jak jinak, než s mořem, je spjat život i dalších dvou kmenů – Makasarů a Bugiů. Bugisové jsou nejpočetnější etnickou skupinou na ostrově. Pyšní se stavbou nákladních škunerů, dosahující délku téměř čtyřiceti metrů a patří jim přední příčka námořníků celé Indonésie.

Zemřelý bude uložen tam, kde se bude mít lépe než na zemi

Oblast Tanah Toraja uprostřed ostrova, je obydlena kmenem Torajů. Jejich domy (tongonany) připomínají svým tvarem lodě a jsou vyzdobeny buvolími rohy, které jsou znakem bohatství.

Panuje zde kult smrti, který má svá propracovaná pravidla, do poslední maličkosti. Nákladné pohřební rituály s obětováním stovky zvířat – prasat a hlavně buvolů, můžete vidět na vlastní oči. Postačí k tomu zakoupit karton hřebíčkových cigaret (kretek), případně menší kanistr palmového vína (baloku), obléci se do smutečního a obřadník tomaladu s vdovou – jak tomu bylo v mém případě – vás přivítá, pohostí a smuteční obřad (Rambu Solo), „je váš“. Obávat se pláče, či nářku netřeba, na poslední cestě nebožtíka se netruchlí. Jeho ostatky poražení buvoli a prasata odnesou do vytesané skály, kde mu bude lépe, než na zemi.

Zato obrnit se budete muset, při pohledu, jak zruční řezníci zabíjí jedno zvíře za druhým i jak je umě opálí od štětin a následně porcují, jen tak na zemi pokryté palmovým listím. Hygiena se tu nenosí. Tekoucí voda k vidění není, pouze ta, která vře v kotli, kde se maso vaří. Dozvíte se, že člověk, když umře, vlastně neumřel – je nemocný a s celou rodinou sdílí pokoj, dostává jídlo. Umírá, až když je zabito první zvíře!

Důležitou roli mají hostesky a hostesové, obsluhující hosty, kteří nejsou jen ze zdejšího ostrova, případně z jiného ostrova, ale i z Austrálie i Nového Zélandu a všichni mají své místo ve vystavěných bambusových přístřešcích s pořadovým číslem od jeničky, po šedesátku. Celé to pohřební divadlo, jsem sledoval více, jak dvě hodiny, kde se tančilo, zpívalo a přibývalo krve, z poražených zvířat, která už kdysi dala tomuto ostrovu přívlastek krvavý. Tělo zemřelého, jak skonal, bývá natřeno formalínem a u skalního hrobu – to pande batu – nebude chybět figurka tau – tau v jeho velikosti a podobě. Tu oblečou do oděvu, který rád nosíval a bude shlížet z „balkónu“ na zdejší svět.

Kmen palmy ukrývá zemřelé, až poté odejdou do ráje

Zcela jinak se Torajové loučí s dítětem, které umře, do půl roku a nemá ještě zuby. Při pohřebním obřadu Passilliram, malé tělíčko zabalí do tílka otce a vloží do vysekané díry ve staré palmě staré tři sta i více let.

Zesnulé dítě ve stromě stojí, jelikož pozůstalí věří, že dítko bude růst, tak jak poroste strom. Míza stromu, je pro něj mlékem, které tak může žít a teprve až opadne první list, dítě odchází do ráje. Jedinou obětinou, které dostává, je vařené vajíčko. Díra se zakryje kůrou palmy a zacelí hlínou.

Sulaweské děti zpívaly česky

Kete Kesu je malá vesnička, kde vysoko ve skále, kam se dostanete po strmých schodech, jsou uloženy rakve. Některé z nich jsou ve tvaru různých zvířat. Dříve než se vyšplháte nahoru, všude kolem uvidíte nejen povalující se lebky, ale snad každou lidskou kost. Při mé návštěvě, mě zde doslova přepadla skupina školáků, která se stále chtěla fotit. Fotka s bílým člověkem a navíc z daleké Evropy, je něco, co se hned tak někomu nepodaří. Děti byly na výletě z nedalekého Makale, kde také navštěvují hudební školu.

Po několikerém vyfocení se a krátkém „osmělení“, říkám si fajn a nyní jsem na řadě já. Dětem jsem zazpíval: Skákal pes přes oves… a nabádal je, aby slova po mně opakovaly. K mému údivu děti okamžitě pochopily a už „to jelo“. Jako přídavek, nemohlo chybět, „Kdo neskáče, není Čech“. Celé to příjemné setkání zakončil jejich učitel, pozváním druhý den k němu do domů, vysoko do hor. Říci ne? Tak to bych musel být blázen.

Na snídani jím hady Eel

Byl přesný a my mohli vyrazit. Žádná asfaltová, či dlážděná cesta k němu nevedla, zato návštěva vysoko v horách, byla neskutečná. Pravé torajské koláče, palmové víno, na uvítanou a na večeři jsem pomáhal, při zabíjení čtyř opeřenců Vše se poté dalo spolu, s nakrájenou zeleninou do, metr dlouhého bambusu. Celá tato pochoutka se připravovala na ohni a byla vynikající.

Horší byla ranní snídaně. Snídat rýži a hady – Eel, mi z počátku moc nešlo. Tito červení úhoři, žijí společně s tzv. červenými rybkami v rýžovém poli a po sklizni, je to nejlepší pochoutka místních. Učitel uměl vždy překvapit. Nyní mi sdělil, že dříve než odletím na Bali, se jen krátce zastavíme ve škole, kde učí.

Třídu „zdobila“ hliněná podlaha

Po pohřbu a přenocování v torajské rodině jsem neodmítnul ani třetí nabídku, která byla do místní základní školy. Srovnávat naší s tamní školou se jednoduše nedá. Je to nebe a dudy. Budovy jsou převážně přízemní baráčky, někdy na jedno patro. Bývají postaveny do tvaru „U“ s hřištěm uprostřed, na kterém stále pobíhají školáci. Vybavení tříd je chudé, ale chvíle posezení ve sborovně a ředitelně stála zato.

Prošel jsem všechny třídy i s ředitelem, který se pyšnil, že právě tato škola je v Makale nejlepší. Selamat datang – Dobrý den, mě v každé třídě přivítal pozdrav dětí.

Vidět ty ostatní dvě školy, musí být tedy zážitek, když tady – v té „nejlepší“ – měli ve třech třídách, pouze hliněnou podlahu. Popisovat čistotu toalet nehodlám, jen vím, že nebyly rozděleny na holky a kluky. Celá škola, kterou navštěvovalo přibližně 300 dětí, měla tři malé záchodky.

Zhruba po hodinové návštěvě mi ředitel, učitelé i školáci popřáli Salamat jalan – šťastnou cestu a neopomenuli dodat, klidný let na Bali a jak znova přiletím na jejich ostrov, mám se zase přijít podívat.

Cesta z hornaté Torajské oblasti do města Sengkangu, které leží u jezera Tempe, se nám protáhla až do pozdního odpoledne. Jsou čtyři hodiny a naše snaha najít říční přístav na řece, která „napájí“ jezero Tempe stále marně hledáme. Domluva s domorodci je velmi obtížná. Anglicky, ani německy neumí stejně, jako my neumíme indonésky. Nakonec se vše vyřešilo pomocí mapy a trošku chápajícího becaka, který usedl na svojí šlapací rikšu a uháněl k „převozníkovi“. Malý už starší chlápek, nejenže uměl řadu světových jazyků, ale znal řadu našich sportovců a také věděl, kde leží naše i Slovenská republika. O tom, že vyjedeme ihned na jezero, nechtěl ani slyšet, a doporučil nám slušný hotel.

Po řece až na jezero

Ráno jsme nasedli do vratké lodě a vyjeli po řece Sungai Wallanae k jezeru. Přestože voda v ní nebyla průzračná, oba břehy byly plné lidí, kteří právě vykonávali ranní hygienu. Ženy se myjí oblečené a naše přítomnost a zvědavost, je nechává v naprostém klidu. Stejně zajímavé, jak sledování těchto lidí, bylo vidět jejich bugijské domy na kůlech. Obydlí si umí parádně vyzdobit, hlavně střechy, které mají filigránské ornamenty ze dřeva. Na řece je čilý ruch rybářských lodí, které stejně jako auta po silnicích, jezdí vlevo. Čím blíže k jezeru, tím je řeka více a více porostlá vodními rostlinami a ubývá obydlí domorodců. Jen úzkým „průplavem“ mezi rostlinami se dostáváme na jezero.

Jezero Tempe a plovoucí vesnice

Rybáři, plovoucí ostrovy (rákosové pontony), na kterých vidíme troj, či spíše čtyrnožky z bambusových kůlů zakotvené do mělkého jezera, obrostlé vodním rostlinstvem, je první, co na jezeře vidíme. Dozvídáme se, že ve vodě, pod rákosovými pontony, jsou natažené sítě a za tropického vedra, které už je i nyní, se ryby schovávají, do vytvořeného stínu a hlavně si zde připlouvají pro potravu. Po určitém čase, postačí kůly odstranit a sítě s tučným úlovkem dopravit ku břehu. Ryby jsou hlavním zdrojem obživy zdejších obyvatel.

V dálce již vidíme, první domy plovoucí vesnice Salo Tengah („uprostřed řeky“). Navštívit některý dům, pokud se vůbec domem nazvat dá, bývá vzácnou příležitostí. Vystoupit z lodě a mít štěstí nahlédnout do něj, bývá pouze na pozvání. Snad jej i my budeme mít! Konečně jsme v těsné blízkosti prvního obydlí, které stojí na bambusovém voru a na něm je postavený dřevný dům, podobný spíše kůlně. „Vodní obydlí“, jsou k sobě vždy svázána dvě, nebo tři, směsicí provazů a ke kůlu zaraženého do dna jezera, z důvodu bouřky a větru i častého přemístění z důvodu záplav. Jezero má hloubku do tří metrů a s dalším o mnoho menším jezerem Sidenreng, je propojeno jako pupeční šňůrou malou říčkou.

A jak to vypadá uvnitř?

Do jednoho z domu na vodě, jsme díky našeho „převozníka“ pozvání. Zastřešená veranda je největší a nejvyužívanější prostor domu, ze kterého se vchází do chodby. Vlevo je ložnice s manželskou postelí, za kterou je prosklená skříň a přímo naproti je dětský pokojík. V kuchyňce stojí plynový sporák a stěny jsou ověšeny naběračkami, pánvemi a jiným potřebným nádobím. Toaletu, pokud se to dá tak nazvat mají z druhé strany domu. Je bez střechy a její tři strany, jsou z plechu, dřeva, případně jen z kartonu. Potřeba se vykonává do jezera, kde se myjí, koupou, umývají nádobí. Určitě je to ale lepší, jako titěrné místnůstky se šlapkami, nad temnou páchnoucí dírou, kde v růžku je betonová nádrž s vodou, kde plave plastový hrníček. Snadná a jednoduchá věcička, která eliminuje ucpání páchnoucí, špinavé díry toaletním papírem. Muži pokud nejsou na lovu, opravují náhradní motory, zpracovávají úlovek a ryby také suší.

Paní domu nám připravuje čaj, kávu, balenou vodu a pečené banány s čokoládou. Sedíme na verandě a vše se servíruje na zem. Dozvídáme se, že už takhle žijí třicet let. Jejich dvě děti, které chodí do školy, bydlí s babičkou a dědou zhruba o čtyři kilometry dále na souši, kde mají pole dům i malé hospodářství. Plovoucí vesnice má přibližně čtyřicet domů, ve kterých skromně žije okolo dvě stě lidí. Mají rádio i barevnou televizi a hlavně jezero, které je pro tyto lidi vším – toaletou, koupelnou, myčkou nádobí a hlavně jim poskytuje obživu.

Po klidné hladině jezera se vracíme zpět do přístavu. Slunce se už vyšplhalo vysoko na oblohu a na jezeře není k vidění ani jediného rybáře. Ryby jsou stejně schované v rostlinném porostu.