Biometrický pas aneb U nás v Kocourkově

Pro ty z vás, které by snad lákala možnost pořídit si nový výdobytek
civilizace, biometrický pas, mám několik rad a postřehů.

Rezervujte si na tuto operaci minimálně půl hodinky (čím menší obec, tím
více času procedura spotřebuje), já jsem strávila na pasovém oddělení
hodinu a podle toho, jak zručně paní s přístrojem zacházela, řekla bych,
že jsem byla první zájemce o tuto atrakci.

Pro ty z vás, které by snad lákala možnost pořídit si nový výdobytek civilizace, biometrický pas, mám několik rad a postřehů.

Rezervujte si na tuto operaci minimálně půl hodinky (čím menší obec, tím více času procedura spotřebuje), já jsem strávila na pasovém oddělení hodinu a podle toho, jak zručně paní s přístrojem zacházela, řekla bych, že jsem byla první zájemce o tuto atrakci („Co mám teď zmáčknout? Tady ten ‚Cancl‘?“).

Budou vás fotit! To je též dobré vědět. A platí se předem. Jediný doklad, který je k úkonu potřeba, je platný OP.

A jak to probíhalo? Nejprve byla potíž dorozumět se s počítačem, neboť odmítal komunikovat s kamerou. Po deseti minutách marných pokusů a několika restartech počítače („Teď to ale zhaslo, to budu muset zase zapnout?“ „Aha, už se to zaplo samo“) jsem paní upozornila, že na aparátu nesvítí zelené světýlko. Pak stačilo už jen poslední restartování PC a můžeme začít fotit!

Paní si mě naaranžovala, já se koukla pěkně do objektivu. Cvak. Paráda, ani jsem nemrkla! „Hlásí to, že se nedíváte přímo do objektivu“. Tak ještě jednou. Hypnotizovala jsem černý tunýlek. Cvak. „Nedíváte se přímo do objektivu“. Po dalších dvou pokusech jsem zjistila, že se musím dívat trochu dolů, aby měl aparátek pocit, že se dívám přímo. Cvak. „Není zaostřeno“. Cože?? Tak znovu. Cvak. „Příliš světlé pozadí“. Nevadí, upravíme. Cvak. „Příliš tmavé pozadí“. Nejmenuje se to tady náhodou Kocourkov? … Asi dvacátý pokus. Cvak. „Teď to žádnou chybu nehlásí“ paní byla očividně ještě překvapenější než já. Tak úporně jsem se snažila zírat přímo do objektivu, že mám sice pěkně vykulený výraz „jak žaba z kyšky“, ale za čtrnáct dní (v Brně měsíc, kyš kyš) si můžu vyzvednout kýžené veledílo.

Kavkaz, mohutná hradba hor II.

Ti dva dole vyfasovali nějakou krabicu s jídlem, my se taky těšíme, ale dostali jsme hovno. Asi mají zaplacenej nějakej nadstandard. Achich. Usínám. Ve dvě hodiny mě budí nějaká kontrola v civilu, průkazku drží jak gestapák, vypadá taky podobně, ale je to Rus. Vždycky se nás s Karafem na něco zeptá, podívá se na nás, zjistí že mu absolutně nerozumíme, mávne rukou a zeptá se na něco jinýho s naprosto stejným výsledkem. Toto se opakuje asi tak čtyřikrát, tak se aspoň podívá na pasy a jde otravovat jinam.

02.07.2005 sobota

Vlak je přistavenej, tak bereme lístky a jdeme zjistit, kde že to vlastně jedeme. Každej vagón tu má svýho dežurnyje, což je v podstatě průvodčí kterej se o ten svůj vagón stará. Ukazujeme mu lístky a posílá nás na naše spací místa. Fugas s Karafem je mají hned na začátku vagónu nad sebou, já na konci. No co, na ty tři hodiny jízdy to je jedno.

Lístek stál 44 hřiven, ještě platíme 11 hřiven příplatek za povlečení, který můžeme mít, nebo taky nemusíme. Jedeme na takzvanou plackartu, čili vleže. To je dobrý.


Vlak je dlouhej jak prase, vzhledem k širokorozchodnejm kolejím i širokej, což je dobrý v tom, že krom čtyř postelí v buňce, co je něco jako otevřený kupé, jsou ještě dvě postele nad sebou vždy naproti. Ty jsou otočený rovnoběžně s uličkou, která je mezi. Vymyšlený to je fikaně, ze spodní postele v uličce jde udělat stoleček a dvě sedátka a ještě je pod nima úložnej prostor, vrchní se sklopí nahoru a je místa habaděj. V buňkách stůl je, tak není potřeba těchto machinací, jenom se sklopí horní postel. Dohromady si tady lehne 54 lidí. Všude jsou repráčky a hraje tu rádio, člověk si to v tý buňce může i štelovat, teda jenom hlasitost, ale to se docela hodí.

Na konci vagónu má kukaň dežurnyj, naproti je samovar s horkou vodou, která je k dispozici. To jsem sice věděl, ale hrnek a kafe jsem si stejně nevzal. Je 1:25 a pomalu se dáváme do pohybu. Povlíkám si lehátko, moc teda nechápu, proč jsme to na tři hodiny vyfasovali a usínám. Hlavu mám proti směru jízdy. Probouzím se po pátý hodině a zjišťuju, že jedu hlavou ve směru jízdy a kolik že to jako vlastně je a že jsme jako už měli být vystoupení. Vzhledem k tomu, že mám nad hlavou Fugasův batoh vím, že mě tu nezapoměli, tak chrápu dál. Probouzím se někdy v devět, jdu zjistit co že se to děje. Načež zjišťuju, že teda v Charkově máme být v 4:25, ale až další den, tedy ne po třech hodinách jízdy, ale po sedmadvaceti. No jo, ona ta Ukrajina je docela dlouhá, to nám už ale nedošlo.


Fugas se v tu dobu, kdy jsme mysleli, že máme vystupovat, doopravdy probral, vlak stál v nějaký zastávce zahalené mlhou, tak letěl za dežurnyjem, začal s ním třást a říká mu:

„Charkov, je toto Charkov?“ „Zavtra…“

Jednoduchá odpověď na vysvětlení celé situace, ale dost výstižná na to, aby z nás udělala voly.

Ti dva ještě pospávají, Karaf si pro jistotu tu postel ani nepovlíkl, tak na zastávce vyskakuju a kupuju tři piva, ať se máme dobře. Po jejich konzumaci jdu s Fugasem do restauračního vozu, kde jsem teda ještě nikdy nebyl, proto radostně vítám fakt, že pivo tu maj za necelý 4 hřivny a hned si objednávám. Pije se líp než kafe, který je sice naplněný jen asi do dvou třetin hrnku, ale při drncání vlaku je nadlidskej úkol to vypít. Ale zase je za jednu hřivnu. Na jednom nádraží ještě kupujeme čaj, když už tu je zadarmo ta voda. Karaf si kupuje zase vodu, pro změnu zelenou, sladkou a hnusnou. Když vlak zastaví, tak se k němu hned nahrne hromada ženskejch co prodávaj piva, oříšky, vařený brambory, různý placky, pirohy, maliny, no všechno. Tahají to v taškách a po kapsách, no mazec. Ale systém to je dobrej.

Když se potom vlak rozjede, chodí po vagónech různí prodejci plyšových hraček (ta baba měla snad sto padesát kilo a sotva se do tý uličky vlezla), řetízků, křížků, časopisů, karet, no zkrátka všeho. Mezi nima pobíhá dežurnyj s metlou a zametá, kolem něj chodí lidi s hrnkama do samovaru, no žije to tady. Zase jdeme s Fugasem atakovat jídelní vagón, tam si nás poměrně rychle všímá jeden připitej Ukrajinec a že se jmenuje Andrej a že si dáme vodečku. Po tomto Fugas bídně prchá a jde se vyměnit s Karafem, kterej zatím hlídá naše věci ve vagónu. S Andrejem proběhne nějaký to pivo, ten se pak někam odpotácí. Tak piju s Karafem. Po nějaký době se Andrej vrací, vyloženě se musel chvíli prospat, tak na to vypadal a pití pokračuje. V pokročilejší opilecké fázi, kdy už o něm víme všechno volá nastávající ženě, ale nějak mu to nemluví, tak telefon přebírá Karaf, tomu to zase mluví až moc, tak do chudáka holky něco hustí. Když jí voláme podruhý, tak tím telefonem praštila a je vymalováno.

Ve vagónu, obklopen samými Ukrajinci a Rusy čtu. Čtu všechno co mi přijde pod ruku, takže jsem si zase rozšířil obzory mé vzdělanosti. Azbuku už umím dokonale, trochu mám hokej v tvrdým a měkkým znaku, ale to je detail, v angličtině taky nepoužívám členy a jde to. Projíždíme Kijevem, je večer ale pořád hic. Proto jdeme před spaním ještě na pivo, kde potřetí potkáváme Andreje, kterej je nějakej střízlivej, nicméně si nás pamatuje. Je i vysprchovanej, to znamená, že to kam jsem vlezl v domnění, že jdu na záchod a viděl jsem tam sprchu nebyla halucinace ale fakt. No, proběhnou nějaký piva, něco platí Andrej, něco my, nakonec jsem rád, že jsem se dostal na svý lehátko.

03.07.2005 neděle


„Charkov, vstávat!“ budí nás dežurnyj. Jsou čtyři hodiny ráno a vstávat se mi tedy vůbec nechce. Nicméně Charkov je kousek, tak balím povlečení a jdu ho odevzdat. Trochu se dohadujeme, protože dežurnyj tvrdí, že jsme mu nevrátili kus nějakýho hadru, nakonec to špinavý povlečení rozbalujeme a ono to tam je. Dežurnyj je zahanben, zalýzá do toho svýho kutlochu a už jej nevidíme.

Do Charkova vjíždíme po dvaceti sedmi hodinách jízdy přes celou Ukrajinu na minutu přesně. A aby toho nebylo málo, tak přesně ve chvíli, kdy se vlak definitivně zastavil mi vteřinovka na hodinkách skočila na dvanáctku. Takže na vteřinu přesně. Pěkný.

V nádražní hale jsou všude policajti, tak nás hned legitimujou. Docela je zaujme Fugasův šátek s motivy lístků konopí.

„A canabis u vás ne?“
„To teda ne!“

Šátek je pro jistotu schován a jdeme se mrknout před nádraží, kde stejně nic není. Obcházíme jeden blok domů, potkáváme pár vagónů šalin, stejných jak v Brně, taky jsou od nás, jenomže ve Štatlu by si je postavili tak do Technickýho muzea, tak hrozně vypadaj. Mě se to ale líbí.

Vracíme se na nádraží. To je absolutně obrovský a krásný, fakt vymakaný. Lístky jsou koupený, tentokrát máme kupéčka, prej jediný co bylo, taky jsme tam museli asi čtyřikrát, než nám baba něco našla. A to jeden stál 250 hřiven, plackarta by byla za 100,-. Zase ale máme čísla 8, 10, 12. Takže budeme hodně pohromadě, aspoň něco. Pijeme čaj.

Vlak jede v 9:34, radši už předem běháme po nástupišti. Vlakem probíhají celníci, tak tam nemůžeme, což ovšem zjišťujeme až ve chvíli, kdy se Fugas hrne dovnitř a dežurnaja, taková malá ostrá baba, ho sprdla a vyrazila ven. Na nástupišti se zase prodává všechno. Pečený kuřata, který ti borci vždycky držej dvě v jedný ruce, takže to vypadá jak pečenej pes, pivo, který do vlaku podávaj dírou mezi dvěma vagónama, zmrzlina, bombóny, čokolády, porcelánový sady sklinek a váz, ovoce, zeleninu…

Dovnitř jsme se nakonec dostali, jsem v kupé s Fugasem, ale ten si to nakonec prohazuje s Karafem, ať je mládí pohromadě. Vlak to je zase luxusní, uzavřený kupéčka, který stejně nikdo nezavírá, lehátka v chodbičce už nejsou, zato tam je koberec a noviny, na dveřích přesnej jízdní řád i s mapkou (ten byl teda i v tom minulým vlaku), dokonce i záchod vypadá poměrně hygienicky, no supr.


S povlečením jsme vyfasovali i takovej balíček s mýdlem, ubrouskem na ksicht, hajzlpapírem, ubrouskem na zuby (fakt) a papírovou pokrývkou prkýnka na záchod. Karaf se rozvaluje na posteli a prohlašuje krásnou větu:

„Vůbec teď nezávidím těm, co to mají o dva a půl tisíce dražší.“

Totiž, jak jsme se nevešli do autobusu, respektive, my by jsme se tam vešli, protože jsme přihlášení docela dlouho, ale Odehnal potřeboval někoho do vlaku, tak zkusil nás dva, že nám dá 2500 Kč slevu každýmu, což se nedalo nevzít. Přišlo nám to formou sms na Hörnli hütte, a ke všemu mám z toho radost, protože poznáme ty dvě země daleko víc. Vlastně, lidi co jedou autobusem Ukrajinu nepoznají vůbec.

Pod náma je nějakej mladej klučina s ještě mladší holčičkou, asi sestrou. Ta je poměrně dost hyperaktivní, pořád nám rovná boty, smradlavý to pohorky, vždycky, když se sápu nahoru na postel mi připravuje takovej vysouvací žebříček, když mi něco spadne, tak než to zjistím už mi to podává, zkrátka, lepší spolucestující jsme si nemohli přát. A to spolu pojedeme nějakejch 18 hodin. Ve vlaku zase běhají prodejci všeho možnýho, od stříbrných křížků na krk přes jídlo všeho druhu až po elektrotechnický součástky.

Ti dva dole vyfasovali nějakou krabicu s jídlem, my se taky těšíme, ale dostali jsme hovno. Asi mají zaplacenej nějakej nadstandard. Achich. Usínám. Ve dvě hodiny mě budí nějaká kontrola v civilu, průkazku drží jak gestapák, vypadá taky podobně ale je to Rus. Vždycky se nás s Karafem na něco zeptá, podívá se na nás, zjistí že mu absolutně nerozumíme, mávne rukou a zeptá se na něco jinýho s naprosto stejným výsledkem. Toto se opakuje asi tak čtyřikrát, tak se aspoň podívá na pasy a jde otravovat jinam.

Boreček co spí pod Karafem nám s mírně vyděšeným obličejem podává krabici s jídlem, co nám u něj nechala dežurnaja, není to sice takovej objem jako co dostal on, ale je to alespoň něco. Nachází se tam džus, čokoláda, sušenky, paštika, bramborová kaše v kelímku, sýr, marmeláda, kafe, čaj, cukr a plastovej příbor s párátkem a ubrousky. Tak žereme.

Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz

Poblomcáváme po chodbičce, pijeme čaj s Kátinou slivovicí a je nám fajn. Když je možnost vystoupit na zastávce a chvíli jen tak běhat po pevné zemi, tak lezeme ven. Má to ovšem tu nevýhodu, že tady vlaky odjíždí podle nějaký intuice strojvedoucích či co, žádný zapískání, žádná výpravčí, žádný světlo, tak zpravidla naskakujeme už za jízdy. Naštěstí rozjet tak obrovskou mrchu není jen tak, takže se to daří i v rozvázanejch pohorkách. A jsme na Ukrajinskoruských hranicích Ilovaisk. Hodinky posunujeme zase o jednu hodinu dopředu. A už tu běhají celníci. Berou naše pasy.

„Vaše vízum.“
„Co? My přece na Ukrajinu vízum nemáme, to je zrušený.“ #8222;Tady rozkazuju já!“

Nutno dodat, že Ukrajinští celníci jsou ještě větší zmrdi než Ruští. Nakonec chtěl jenom tu tranzitní kartičku, co jsme vyplňovali před Užhorodem. Jedna půlka při vstupu do země, jedna při výstupu ze země.

Podobnou kartičku vyplňujeme i do Ruska. První Ruskej celník chce vidět naše batohy. Po spatření těch našich ranečků a po informaci, že míříme na Kavkaz se poněkud zarazí. „Good luck.“ Mávne rukou a jde radši pryč.

Chvíli prší, do toho svítí slunce, takže na nebi se dělá duha, obrovská, nekonečná. A nad ní se udělala ještě jedna, tož to je něco. Jedeme kolem Azovského moře co je v podstatě jezero, ale místní to mají za moře, nad ním ty duhy, no paráda. Toto všechno střídá bouřka jak sviňa. Mlátí blesky, světla je jak ve dne. Abychom zahnali chmurné myšlenky, družíme se s dvěma děvčaty, to je příjemný, i když si moc nerozumíme. Ti naši dva v tom kupé jsou víceméně potichu, maximálně se tak usmívají, to taky jde. Pak dokonce i chvíli komunikuju s dežurnajou, která si myslí že se jmenuju Ladimír, pak Vladimír a pak dochází na Roberta. Asi to vyčetla z tranzitní kartičky. Nevím proč, ale pořád nenápadně zkoumá tu moji bradku, asi to tu má nějakej význam.

Vaříme čaj se slivovicí, kombinujeme to přímo se slivovicí a najednou je flaška prázdná. No, naštěstí vjíždíme do země levný vodky.

Do uliček na koncích vlaku, kde jsou kuřárny, prší, teče to přes světlo, který je mimochodem červený, vlivem vody bliká a vypadá to tu jako v potápějící se ponorce.

Ještě pozřu kus sušenýho kuřecího masa co s sebou veze Fugas a jdu spát.

Kavkaz, mohutná hradba hor I.

Jdeme podél řeky, kde jsou nějací stávkující, stany mají na dlažbě a na trávě cedule. No, udělal bych to jinak. Naopak. Jejich boj. Vypadají, že tu stávkují už dlouho a že je to očividně baví. Vzhledem k tomu, že způsob protestu s čímsi vyjadřují hlavně v horizontální poloze.
Probíháme město, kde jsou buď bary nebo nějaký butiky. Neuchází mi jedna důležitá věc a to, že drtivá většina ženskejch je fakt pěknejch.
Ve starým městě Karaf kupuje nějakou žlutou brču s kombinací ananasu a kokosu, no zlatý pivo. Vcelku tu nic není, starý uličky a parčík, to je vše.
U řeky dáváme další pivo. Je pátek, v podstatě začátek prázdnin a podle všeho to tak vypadá. Mládež se vyvaluje na lavičkách kolem řeky a chlastá. Koneckonců, proč ne.

Předtím…

Kavkaz. Mohutná hradba hor, která se táhne od Černého moře k moři Kaspickému v délce asi 1500 kilometrů. Šířka tohoto mohutného horského pásma dosahuje necelých 200 kilometrů v oblasti centrálního Kavkazu. Na jihu je pak Kavkaz lemován Malým Kavkazem a Arménskou vysočinou. Nejvyšším vrcholem Kavkazu je Elbrus, jehož západní vrchol dosahuje výšky 5642 m. Další pětitisícovky pak musíme hledat východně od Elbrusu v oblasti Bezingi a Kazbek. Kavkaz se rozkládá na území tří zemí. Je to Ruská federace (včetně řady autonomních republik jako je Dagestán, Čečensko, Ingušsko, Severní Osetije, Kabardino-Balkarská republika, Karačajevo-Čerkesská republika a Adygea), Gruzie a Ázerbajdžán. V případě Malého Kavkazu jsou to pak Gruzie, Ázerbajdžán a Arménie. No to by byl jeden blbej, kdyby zůstal sedět doma, no ne? Kor když jsem se pro tuto cestu rozhodl už někdy v srpnu minulýho roku.

30.06.2005 čtvrtek

Takže to má za následek to, že jsem z práce utekl už v jedenáct a obtěžkán asi tak pětadvacetikilovým batohem a malým příručním batůžkem se dobelhal na Třebíčský nádraží. Dvě zavazadla mám nevšedně proto, že jsem se s Karafem nějako nevlezl do autobusu, kde jedou lidi od Kudrny a Rajbasu a pojedeme proto vlakem. Ještě se k nám přidá strýc Fugas, který jede jakožto hlavní průvodce, ale kterej už třídenní cestu autobusem absolvoval minulej rok a usoudil, že na to už nervy teda nemá.

Velkej batoh pošlu busem, malej, kde je flísa a letní spacák a flaška slivovice, kterou jsem mimochodem vyfasoval včera v hospodě od Káti, aby nám ta cesta jako teda proběhla v moravským duchu, beru s sebou. Je 16:30 a strašnej hic, když ověšen výše uvedenou bagáží vylízám v Brně a potácím se na Veveří do Hudy pro reklamovanou čelovku. Doufám, že ji vyfasuju, protože jinak jedu bez světla a to by mě trošku sralo. Jako teda, sralo by mě to dost. A asi i Karafa, kterej by mě musel dělat světlušku.


Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz

V Hudy to dopadá dobře, až na to, že jsem ve skrytu duše doufal, že dostanu výrobek zcela nový, tím pádem i s novejma bateriema, a oni to opravili. Mrchy. No, vzhledem k tomu, že reklamovat to šla Hanka, tak se stará Kysilková trochu cuká s vydáním, nicméně číslo řidičáku, všechny mý iniciály a podpis jí nakonec stačí.

Před Hudáčem mám sraz s Karafem a že jako půjdeme do Rajbas-Namche odevzdat batohy a hurá na pivo. Co je dobrý, je to, že Karaf přichází přesně, co je blbý, že ač batoh má, tak prázdnej. Tak u Honzy Odehnala necháváme jenom bágl můj, valíme do Moiry koupit vložky do rukavic a na Palečák na koleje sbalit Karafa. Ten tu je dneska poslední den, tak se ještě polostěhuje, na příští rok koleje nedostal. Co by taky chtěl, už to studuje deset let, jediný pozitivum co na tom vidím je, že už dva roky ho nedotuje stát, tudíž i já. Tak.

Karaf se snaží do Gemmy 60l narvat neuvěřitelnou hromadu věcí, já mezitím surfuju po netu.

„Kurva, jak já to tam všechno narvu … hek, hek … co vlastně všechno potřebuju … hek … jé, teď se mi rozjel zip, no do prdele … sakra, ještě lopatu … uf, uf, uf … no mě z toho mrdne, jdeme na pizzu.“

Poměrně dobrej nápad, vzhledem k tomu, že ta největší a nejdražší tady stojí 50 kaček, pivo za patnáct, člověk si to točí sám a když je rychlej, tak stíhá i upíjet a mlátit tam nadmíru a vůbec to maj ti študáci dobře vymyšlený. Po osmý hodině se konečně dostáváme do putiky Padowetz. Teď už to víceméně poběží podle standardního scénáře. Nalochčit se a šup do nějakýho dopravního prostředku, kterej nás odveze kamsi. Zpravidla na východ. U Padowetza už sedí Alda, Kecal a Zajda, který sem Karaf poslal už někdy na půl sedmou s tím, že to stihneme. Nestihli jsme.

Ještě přichází Chrasťa s Robinem, ti jsou hned využiti a fasujou Karafův bágl, že to jako zejtra dopoledne hoděj Rajbasovi a hotovo. Přicházející Dana fasuje ještě notebook, asi aby na Karafa nezapomněla, když s ním bude po návratu bydlet. Dál se už jenom chlasče. Naštěstí.

Před půlnocí se jdu podívat do hospody Na Cestě, která je u Kudrny, tudíž asi minutu chůze odtud. Tam jsou všichni sežraný jako hovada, protože dneska je pro Kudrnu Bílej čtvrtek, zítra Černej pátek, protože odjíždí hromada zájezdů. No a ti průvodci se musej nějak uklidnit, že jo, tak to tu vypadá jak to vypadá. Nejelegantněji jsou zlití Ivan s Rokem, shodou okolností ti dva, co jedou na Kavkaz s náma. Teda, za Kudrnu, ale busem pojedou s Rajbasákama. Roko nějako nemůže chodit a Ivan se pořád diví, že jako jedeme vlakem. Abych moc nevyčníval rychle do sebe leju nejbližší víno co nacházím na stole, beru Fugasa a potácíme se na autobus, kterej jede defacto za chvíli.

01.07.2005 pátek

„Já se na to vyseru, toto se může stát jenom v tých zajebaných Čechách, do prdele kurva hergot…“

Tak takto podobně se tu už deset minut rozčiluje nějakej nacionálně založenej Slovák, aniž by vzal na vědomí, že všech pět autobusů, který ho nevzaly byly výhradně Slovenští autodopravci. My už jsme taky poněkud napěnění, protože už máme bejt skoro hodinu na cestě a bus nikde.

„Hele, proč máme lístky jenom do Prešova, když ten bus jede až do Michalovců a tam my chceme?“ „Ta baba mi tvrdila, že to jede jenom do Prešova.“ „Ale tady jasně píšou Michalovce.“ „Třeba to stejně nepřijede…“ Načež přijíždí bus. Řidiči nasraní, Slováci derouc se dovnitř a následně vyhozeni ven jsou nasraní už totálně, my bereme v podstatě tři poslední místa, ještě že jsem donutil Karafa koupit ty místenky. Máme mít číslo kolem pětky, to že je před pětkou čtyřicítka Karaf taktně zamlčel, takže se mačkáme na zadní pětce co to jde.


Usínáme ale stejně a probouzí mne nějaká paní v šedé uniformě. Jéhe, hranice. Když ale vidí můj výraz zmateného opilce a snahu pravou rukou probudit Karafa a zároveň si levou vyndat pas, jenom mávne rukou, otočí se a odejde. Opět usínám. V Prešově se částečně dle předchozí domluvy a částečně kvůli zaspání nebudíme, takže vystupujeme stejně až v Michalovcích. Aspoň jsme něco ušetřili za cestu, a vůbec, jat načerno dálkovým autobusem není špatný. Tam sedáme do zahradní restauračky mezi vlakovým a autobusovým nádražím a pokračujeme v konzumaci piv.

Autobus, co jede do Užhorodu, přijíždí překvapivě přesně, suneme se tam a mažeme to směr Ukrajina. Tam na hranicích vyfasujeme jakejsi papír a že to máme vyplnit. Tak to dáváme dokupy a předáváme řidičovi, kterej běhá s pasama mezi autobusem a pohraničníkama, my ven nemůžeme. „Proč jste to sakra nevyplnili?“ „My jsme to vyplnili.“ „Ale jenom půlku, rychle, dopište to celý, ale rychle, rychle!“ Načež to teda dopisujeme, dáváme řidičovi, ten odbíhá zase přibíhá, dá nám oštemplovanou tu druhou půlku lejstra a valíme. Ještě si přeřídit hodinky o hodinu dopředu.

V Užhorodu jsme za chvilku. Mažeme na nádraží zjistit co a jak. Nádraží je velký, nádherný a zvenku vypadá spíš jak zámek. Jsou čtyři a vlak nám jede hodinu a půl po půlnoci. Tak kupujeme lístky, pro který se musí s pasem a jsou na jméno a jdeme do města. Předtím teda ještě do směnárny, jedna hřivna, což je místní platidlo dělá nějakých pět korun. Batohy hážem do úschovny a už teda konečně jdeme.

Prohlídku města začínáme na pivu v takový modrý plechový budce, jedno pivko stojí dvě hřivny což jde a je točený což taky jde. Trvá to teda hrozně dlouho, pak zjišťujeme, že svůj podíl na tom má fakt, že ta baba jednou rukou točí pivo a druhou rukou pomocí lžičky odhazuje kamsi pěnu. Nicméně piva se dočkáváme a jde to i pít. Pohoda.

Dochází konečně na to město. Co mě tu zaujalo jsou kruhový objezdy, přes který vede hlavní silnice. Není to tedy jako u nás, že přednost je na kruháku, není to ani jako kdysi u nás, že přednost měl přijíždějící. Tady je vždycky před vjezdem značka, která tu hlavní určuje. Což je docela zajímavý, chvílema je zajímavá i ta dopravní situace. Nezdá se mi, že by se těma značkama někdo nějak zabýval.

Jdeme podél řeky, kde jsou nějací stávkující, stany mají na dlažbě a na trávě cedule. No, udělal bych to jinak. Naopak. Jejich boj. Vypadají, že tu stávkují už dlouho a že je to očividně baví. Vzhledem k tomu, že způsob protestu s čímsi vyjadřují hlavně v horizontální poloze. Probíháme město, kde jsou buď bary nebo nějaký butiky. Neuchází mi jedna důležitá věc a to, že drtivá většina ženskejch je fakt pěknejch. Ve starým městě Karaf kupuje nějakou žlutou brču s kombinací ananasu a kokosu, no zlatý pivo. Vcelku tu nic není, starý uličky a parčík, to je vše. U řeky dáváme další pivo. Je pátek, v podstatě začátek prázdnin a podle všeho to tak vypadá. Mládež se vyvaluje na lavičkách kolem řeky a chlastá. Koneckonců, proč ne.


Vracíme se po druhý straně řeky a jdeme zase do naší budky na pivo. K tomu ještě přikusujeme topinky na který si sypeme Karafovo chilli, jenom mi je záhadou, proč toho vzal takovou krabicu, která se mu už mimochodem rozsypala do batohu. Že chilli krom pálení i docela slušně barví je všeobecně známo, ale Karaf působí dojmem, že je na tyto situace zvyklej, tak to ani moc nekomentuje. Na nádraží dáváme kafe, který je strašně malinkatý, ale brutálně silný, hážeme tam snad 5 kostek cukru a Fugas jde koupit do toho koňak. Ten je tu levnej. Ale jak žena za pultem viděla cizince vrazila mu ten nejdražší. Panák za třináct hřiven. To je do kafe skoro až škoda, nicméně tam nakonec končí. Letím na záchod kamsi do křá, ale vzhledem k přítomnosti dvou čoklů velikosti telat to vzdávám a potřebu jdu vykonat na udržovaný nádražní trávník. Proti vzteklině sice očkovanej jsem, ale nechci zrovna teď zkoušet nakolik to funguje. Potom běhám po nádraží a pořád čtu všechny nápisy co potkám, protože azbuku neumím a musím se ji naučit. Teda, nemusím, ale jestli si chci něco někde přečíst, tak bych teda sakra měl. Tak čtu.

Vysoké Tatry s lanem III.

Nástup Velkou Zmrzlou dolinou pod Čierný štít. Po cestě jsme potkaly dva horolezce z Jablunkova. „Holky, kde máte chlapy?“ „Jo, vy jako lezete samy?“ úžas nebral mezí. Byly jsme pokřtěny na Tatranské ženy, neboli Tatranky.

7. července

Nástup Velkou Zmrzlou dolinou pod Čierný štít. Po cestě jsme potkaly dva horolezce z Jablunkova. „Holky, kde máte chlapy?“ „Jo, vy jako lezete samy?“ úžas nebral mezí. Byly jsme pokřtěny na Tatranské ženy, neboli Tatranky. V půlce cesty si Klára vzpomněla, že jsme nenabraly vodu, losování o to, kdo se pro ni vrátí, jsem samozřejmě jako vždy prohrála. Na Čierném štítu jsme chtěly jít Puškášův pilíř (V), ale netrefila jsem nástup a vzhledem k tomu že jsem po cestě nepotkala ani jeden štand, jsme asi lezly kdoví co. Bylo to ale krásné lezení v pevné skále. Vedle nás a částečně za námi (bloudili jsme všichni) lezly další dvě skupinky. Nahoře všichni zaštandovali na velkém lokru, ale my s Klárou jsme šly na vrchol, sníst vrcholovou čokoládu. Sestup byl trošku náročnější, ale mně se líbil.

Večer jsem skoro omdlela, protože Igor pravil, že lezeme jako draci a že už jsme rychlé. To jsem nečekala. Horolezecký klub Bezuchov si na chatu přinesl obrovský meloun a uspořádali rumovo-melounový večírek. Pavel (námi soukromě přezdívaný „Himalájský tygr“ díky jeho velehorským zkušenostem) nám ve veselé náladě slíbil, že když mu další den vyšlapeme stopu na Baranie sedlo, koupí nám na Téryně pivo. My jsme mu řekly, že to nebude tak levné, a nadiktovaly jsme si seznam dobrůtek co požadujeme jako revanš. Stejně už jsme několik dní tuhle túru plánovaly (Velká zmrzlá dolina – Baranie sedlo – Malá studená dolina – Téryho chata – Zámkovského chata – Skalnaté pleso – Velká Svišťovka – a domů).

8. července

Ráno se začala obloha zatahovat už kolem sedmé hodiny a nad Kežmarákem visela clona tmavě šedých mraků. Řekly jsme si, že pokud začne pršet, než dojdeme do Baranieho sedla, vracíme se zpět. Stoupaly jsme hodně rychle – žebro s řetězy, suť, mačky a hurá po sněhu nahoru. Vyšly jsme nad první sněhový práh a začalo pršet. Nad dolinou visela souvislá vrstva tmavých naducaných dešťových mraků. Rozhodly jsme se pro návrat, snědly své vrcholové prémie a ještě trochu dováděly na sněhu a fotily se, když tu náhle jsme spatřily zvláštní postavu stoupat sněhovým kotlem – kraťásky, pruhované tričko, červený šátek kolem krku a deštník. Podívaly jsme se na sebe – Himalájský tygr! Počkaly jsme na něj a nakonec nás přemluvil (moc práce mu to nedalo), že výlet přeci jen podnikneme. Horní část výstupu do sedla byla hodně strmá a chytila nás tam ta největší průtrž – déšť, vítr a krupobití, ale to já vůbec nevnímala a připadala jsem si jako Edmund Hillary na Everestu – linie zlomu sedla nahoře mě přitahovala jako magnet. Čím horší podmínky, tím víc se mi to líbilo, měla jsem pocit, že to není jen procházka, ale opravdový výstup. Nahoře se otevřel výhled do Malé studené doliny a v tu chvíli se mraky roztrhaly a vykouklo sluníčko. Dole na Téryně jsme se převlékli a Tygr nás pozval na buchty na pare, polévku a čaj (přesně jak nám včera slíbil). Pak jsme scházeli turistickou tepnou na Zámkovského chatu a zase nahoru na Skalnaté pleso a „traverzem“ na Velkou Svišťovku. A pak dloooouhýýý sestup ze Svišťovky. Celkem jednotvárný, tak jsem chvilku zaspala, zakopla a zaplula po hlavě do kleče. Tygr nás zkoušel z květeny. Byl to opravdu krásný výlet.

Maďarské chrápající duo vystřídalo polské sólo. Igor šel spát na půdu.

9. července

Pomalu jsme vstali, posnídali družně s Bezuchováky a vydali se na cestu dolů do Bielej vody. Zase jeden opravdu povedený výlet do Tater!

Tváře Asie

Film Tváře Asie kombinuje portréty nejrůznejších lidí z Asie s občasnými
oddechovými krajinami. Původně byl vytvořen pro soutež Slideshow awards,
která proběhne 11. listopadu v Praze v rámci cestovatelského festivalu
www.setkanicestovatelu.cz. Film je dlouhý 5 minut a obsahuje 41
fotografií se speciálními prolínacími efekty. Krome přibližovacích
záběrů na lidi uvidíte například průlet mlžným pralesem. Záběry z filmu
je možné stáhnout třeba i jako šetřič obrazovky pro Windows.


Film Tváře Asie kombinuje portréty nejrůznejších lidí z Asie s občasnými oddechovými krajinami. Původně byl vytvořen pro soutež Slideshow awards, která proběhne 11. listopadu v Praze v rámci cestovatelského festivalu www.setkanicestovatelu.cz. Film je dlouhý 5 minut a obsahuje 41 fotografií se speciálními prolínacími efekty. Krome přibližovacích záběrů na lidi uvidíte například průlet mlžným pralesem. Záběry z filmu je možné stáhnout třeba i jako šetřič obrazovky pro Windows.

Tento krátký film si můžete stáhnout na adrese mafi.ucw.cz

Volně přístupné jeskyně Moravského krasu – Křtinské údolí

Jak historie kráčela obchodními stezkami vedoucími Křtinským údolím, zanechávala zde stopy, z nichž mnohé nemají obdoby na celém našem území. Kromě památek na lidské počínání je tu možno projít asi největší volně přístupné jeskyně v celém Moravském krasu.

Kaňonovitým údolím Křtinského potoka odedávna prochází cesta, která na své trase míjí několik pozoruhodných míst, z nichž každé by se mohlo stát námětem pro samostatný článek.

Na horním konci je to obec Křtiny, která byla již od počátku šíření křesťanství na Moravě jakýmsi duchovním centrem. Svědčí o tom i její název, který prý pochází od toho, že se zde někdy v dobách ranného středověku nechala pokřtít větší skupina místních pohanských obyvatel. Dnes je obec známá hlavně svým poutním kostelem Jména panny Marie postaveným podle návrhu slavného architekta Giovani Santiniho. Jednou z pozoruhodností tohoto kostela je před několika lety objevená a nedávno opravená a zpřístupněná krypta. Nález barokní kostnice by nebyl sám o sobě zas až tak ojedinělý, kdyby se zde nenašlo dvanáct lebek zdobených namalovanými věnci a písmenem T na čele. Takto zdobené lebky jsou známé především z německého prostředí a křtinský nález je jediný na našem území a nejsevernější ve střední Evropě.


Cesta, dnes (2006) nově opravená asfaltová silnice se od Křtin klikatí údolím dolů podél toku ponorného potoka, který celým údolím protéká svým povrchovým korytem jen za opravdu vysokých stavů vody. Postupně se údolí zařezává stále hlouběji do masivu devonských vápenců a ústí do horní části Josefovského údolí mířícího k Adamovu, které je známé především zbytky huti Františka a železářskou expozicí Technického muzea v Brně. Jakousi pomyslnou protiváhou křtinského poutního kostela na horním konci údolí je jeskyně Býčí skála na jeho spodním konci. Ta je proslulá především nálezem halštatského pohřbu snad dávného velmože. Co se zde vlastně stalo, patrně navždy zůstane zahaleno rouškou tajemství. Přeci jen k nálezu došlo v době, kdy archeologie byla teprve ve svých začátcích a dílo zkázy dokonalo stěhování nálezů mezi různými muzei a vybetonování vstupních prostor jeskyně při výstavbě německé podzemní továrny za druhé světové války. Svůj název dostala jeskyně podle bronzové sošky býčka, která je pozoruhodná náročností kovolitecké práce. Aby toho nebylo málo, tak nedávno byly v Býčí skále nalezeny nejstarší skalní malby na našem území. Další jeskyní, která ve Křtinském údolí stojí za zmínku, je Výpustek. Ve druhé polovině druhé světové války zde Němci začali budovt obrovskou podzemní továrnu, která měla vyrábět letecké motory. Po válce byl v jeskyni vybudován protiatomový kryt vybavený tak, že se do něj mohl v případě potřeby nastěhovat armádní štáb včetně pomocného personálu. Dohromady asi 250 lidí. Později kryt převzala civilní obrana. Nyní probíhá předávání dodnes funkčního krytu civilnímu sektoru. Počítá se s tím, že kryt ve Výpustku bude zpřístupněn veřejnosti. současně s předáváním zde probíhá ještě speleologický průzkum a hlavně likvidace starých ekologických zátěží pocházejících z dob působení armády.

Mohl bych pokračovat dál popisováním pozoruhodností a krás dalších rozsáhlých jeskyní, o které ve skalách lemujících Křtinské údolí není nouze. Mohl bych se sáhodlouze rozepisovat o vodním režimu a komplikovaných trasách vodních toků v podzemí. Tento článek má ale být o volně přístupných jeskyních. Našlo by se jich ve skalách víc, ale zmíním se jen o dvou z nich.


Asi půl kilometru od Býčí skály směrem ke Křtinám prochází modrá značka jeskyní Kostelík. Jedná se o tunelovitou jeskyni vytvořenou kdysi vodami Křtinského potoka, která je zbytkem rozsáhlejšího systému souvisejícího s Býčí skálou. Jeskyně připomíná gotický chrám. Povětšinou v čistotě udržované ohniště obsahující jen hromadu bělavého popela, které se nachází v hlavní prostoře, jen podtrhuje tajemnou a snad až trochu mystickou atmosféru tohoto místa. Na druhou stranu, tedy po proudu potoka a na protějším břehu a vlastně už na začátku Josefovského údolí, prochází značená cesta vedoucí do Adamova druhou volně přístupnou jeskyní. Je to jeskyně Jáchymka pojmenovaná podle místního poustevníka Joachyma, který zde žil v devatenáctém století. Jeskyni se někdy také říká Evina. Stejně jako Kostelík, ji pravděpodobně vymodeloval Křtinský potok. Z archeologických nálezů je možno vyčíst, že jeskyně byla lidmi využívána již od pravěku. Ve 13 století sloužila jako útočiště obyvatel při vpádu Tatarů na naše území. Počátkem dvacátého století se pak stala zdrojem fosfátů obsažených v kostech a netopýřím guanu obsažených v jeskynních hlínách. Při tom byly objeveny pozůstatky pravěkých zvířat a mezi nimi dvě kompletní kostry zvířete podobného vlku. V současné době je celá jeskyně volně přístupná a vezmete-li si baterku, můžete při troše opatrnosti nakouknout do docela slušně velkého jeskynního systému, který místy vytváří až tři patra.

V Křtinském údolí se samozřejmě nachází mnohem víc jeskyní, než jsou ty, které jsem zmínil v tomto článku. Většinou se ale jedná o poměrně rozsáhlé systémy, které nejsou veřejnosti přístupné a které jsou celkem oprávněně zabezpečené vraty a mřížemi. Mimo to se zde nachází i pár menších jeskyní, o kterých se zcela záměrně nezmiňuji. Svou velikostí nemohou Kostelíku a Jáchymce konkurovat a kromě toho je Křtinské údolí součástí CHKO Moravský kras a je zde tedy omezený pohyb návštěvníků mimo cesty, nehledě na to, že „černé“ lezení do podzemí s sebou nese nemalá rizika. Pokud byste přece jen někde v podzemí měli nehodu, volejte linku 150 a oznamte nehodu v jeskyni. Výrazně tím zkrátíte dobu nutnou k tomu, aby mohla zasáhnout Speleologická záchranná služba.

Pro návštěvu některé běžně nepřístupné podzemní prostory je ale nejlepší kontaktovat místní jeskyňáře. Bude-li to jen trochu možné, rádi vám vyhoví. Kontakty najdete na jejich webových stránkách. Odkazy hledejte nejlépe na stránkách České speleologické společnosti – www.speleo.cz

A na závěr ještě informace, jak se do Křtinského údolí dostat. Z Brna je to možné linkou IDS JMK 201 do Křtin. Tam se dá případně přestoupit na linku 157 z Vyškova do Adamova. Ta projíždí Křtinským a Josefovským údolím a mimo jiné zastavuje nedaleko jeskyně Býčí skála. Do Adamova se dá dojet vlakem z Brna nebo z opačné strany – od České Třebové.

Odkazy doporučujeme hledat nejlépe na stránkách České speleologické společnosti. http://www.speleo.cz/

Vysoké Tatry s lanem II.

Nastoupily jsme s Klárou Velkou zmrzlou dolinou a poté traverzovaly doprava do Malé zmrzlé doliny. Cíl – jakási varianta na jižní stěně Jastrabie veže. Vytáhly jsme nákresek a snažily jsme se zorientovat. Nějak to nešlo. Otáčely jsme papírem a pak jsem si všimla nadpisu „Žeruchová veža“… někde zřejmě nastala chyba.

4. července


Nastoupily jsme s Klárou Velkou zmrzlou dolinou a poté traverzovaly doprava do Malé zmrzlé doliny. Cíl – jakási Igorova varianta na jižní stěně Jastrabie veže (V). Vytáhly jsme nákresek a snažily jsme se zorientovat. Nějak to nešlo. Otáčely jsme papírem a pak jsem si všimla nadpisu „Žeruchová veža“… někde zřejmě nastala chyba. Vracet jsme se nechtěly a Rilkeho cesta (III) vypadala celkem jednoznačně. Čtyři délky samotného zářezu byly bezproblémové, potom jsme ale zjistily, že cesta dál nepokračuje a je tam pěšinka tvářící se jako sestup. Ale my jsme přeci nebyly ještě nahoře! Inu rozhodly jsme se, že na vrchol vystoupit musíme, jinak si přeci nemůžeme sníst vrcholové keksíky a zpátky je neponeseme. Rozhlížely jsme se, kudy to půjde. Mně se líbil SV vybíhající hřebínek, který vypadal členitě, ale Klára se zakoukala do asi 7 m vysoké stěnky na JV straně věže. Rozhodla jsem se, že Kláře udělám radost, a vydala jsem se do stěnky. Říkala jsem si, že ačkoliv to ze spodu vypadá kolmé, omešené, bez chytů a bez možnosti jištění, zřejmě to nebude tak zlé. Bylo. Stěnka byla kolmější, než jsme myslely, a flóra pokrývající skálu byla značně kluzká. Založit se nic nedalo – nebylo kam. Levitace na špičkách prstů. Bála jsem se. Rozhodla jsem se, že se nebudu zdržovat přemýšlením o pádu až na zem nebo o nerealizovatelném jištění, a raději jsem to rychle přelezla. Povedlo se. V další délce jsem si dopřála malou satisfakci a protáhla jsem Kláru dost nechutným koutem, nalézalo se do něj mírně převislou stěnkou a samotný kout tvořila jedna položená stěna úplně hladká a jedna převislá. Mezi nimi nebyla žádná spára ani na držení ani na zajištění, pouze dva travnaté drny. Navzdory svým etickým přesvědčením jsem se jednoho přidržela. Skoba v horní části koutku zmařila mé naděje na originální variantu. Ale stejně to byl poctivě dobytý vrchol a zasloužené keksíky.

Nahoře jsme si vychutnávaly pocit triumfu (a taky ty keksíky) a přemítaly jsme nad tím, proč vlastně lezeme. Mimo radost a pohybu a z fyzického kontaktu s přírodou jsme vymyslely ještě dva důvody. Jako horolezci se dostaneme na kouzelná, opuštěná místa, kam bychom se jako obyčejní turisté neměli nikdy šanci podívat. Druhý důvod je, že při lezení nám jde v podstatě neustále o život a tak nemáme prostor přemýšlet o našich starostech a ve srovnání s bojem o holý život se nám všechny naše problémy musí jevit jako malicherné, a tak lezení přináší jakýsi životní nadhled.

5. července

Klárce bylo zle, tak jsme se rozhodly pro odpočinkový den. Šly jsme se podívat do Doliny Bielych plies, ještě tam nikdo nebyl, tak jsme v klidu posvačily. Rozhlížela jsem se po zelených pláních lemovaných šedými štíty protkanými stříbrem sněhů, modrá obloha, jezera… Tak přesně tady bych si postavila svůj dům. Vydaly jsme se do Kopského sedla, tam jsme si zalezly za kleč a udělaly si siestu na vyhřáté voňavé tatranské louce. Klárka se vydala zpět stejnou cestou a já jsem šla po hřebínku na Jahňací štít. Oficiálně tam stezka nevede, takže jsem nikoho nepotkala a užívala jsem si krásné výhledy na Belianské Tatry.

Na úbočí Jahňacieho štítu jsem se na chvíli zastavila a nechala jsem volně přicházet myšlenky vyvolané překrásnými výhledy. Rukama jsem se dotýkala tatranské žuly a vychutnávala si pocit souznění s přírodou a horou. Nemám žádné právo soudit druhé, důležitá jsem já – jaká jsem a jaká budu – já jsem jediná osoba, o které mohu rozhodovat. Nemá cenu stěžovat si na druhé, jak mi ublížili, smysl má pouze pracovat na sobě a snažit se být lepším člověkem. To je mé poznání z Jahňacieho štítu.

Na Chatě nás přestěhovali „na Velkou“. Zabrala jsem si spodní postel u okna, abych hned po probuzení viděla Kežmarák. Večer dorazil horolezecký klub Bezuchov, sympatičtí chlapíci (a slečna). Našimi dalšími spolunocležníky byla maďarská dvojice, která zajistila večerní koncert „Noktourno“ v synchronním chrápání. Igor byl tak vzteklý, že jsme se báli, že dojde na Tatranský masakr horolezeckým cepínem.

6. července

Výprava na Kozí štít, cesta Fehér-Lehocký (V). Igor nám dal podmínku, že to musíme vylézt do 3,5 h jako on, jinak nás nepustí na Čierny štít. V první délce jsem se musela trošku vracet a vycvakávat friend, aby se nezaseklo lano (zrobila jsem si miništand a hlavou dolů se natahovala pod převísek k friendovi). To nás trošičku zdrželo, ale potom už jsme byly rychlé jak mamby. A čas? 2,5 h. Čierný štíte, těš se na nás!

Magická atmosféra kokořínských roklí

Po hodině a půl chůze, jsem došel k výchozímu bodu na Pokličky. Po úzkých, blízko sebe položených schodech vystoupíte k několika skalám, které Vás na první pohled, jen co se trochu vydýcháte, překvapí svým tvarem. Na vrcholu každé z nich totiž objevíte zvláštní úkaz ve tvaru klobouku, nebo jak jejich název prozrazuje, pokličku. Jde o to, že vrchní části těchto skal podléhají erozi pomaleji než ostatní a tak působí dojmem nesmeknutých čepiček. Úctou jsme přece povinováni my, kteří přicházíme.

Vystoupíte-li v městečku Mšeno, do kterého Vás dopraví z Mělníka motoráček „Hurvínek“, ani ve snu Vás nenapadne, že v jeho okolí můžete nalézt krajinu s téměř mystickým nádechem.


Snad až ve chvíli, kdy na náměstí stanete před rozcestníkem turistických tras budete překvapeni, kolika různými směry se můžete vydat. Hrad Kokořín, nejrůznější rokle s prazvláštními názvy, či skalní útvary připomínající výlet do zoologické zahrady, nebo za památkami starodávného Egypta.

Ať už se ale vydáte po modré, červené, žluté, nebo jiné barvě, zaručeně neprohloupíte. Odměnou Vám budou zážitky, které budete vstřebávat ještě celý následující týden.

Jedno sobotní ráno, jsem se tímto směrem v malé české kotlině vydal i já. Chvíli jsem s mapou v ruce meditoval, která trasa bude asi nejzajímavější, ale po zjištění, že se všechny více méně neustále prolínají, jsem vybral tu, o které Vám budu dnes vyprávět.

Po asi pěti minutách chůze městskou zástavbou, se mi za hradbou domů otevřela krajina, hodná malířova plátna. Prašná cesta porostlá svěží travou, lehounce zvlhlá ranní rosou, se vinula mezi podzimními loukami s alejí ovocných stromů, které poutníkovi ukazovaly směr. Opojen pocitem splynutí s přírodou, jsem téměř stydlivě svými kroky hladil půdu pod nohama a s přivřenýma očima, jak malé kotě vrnící blahem, plul okolní nádherou.


Najednou jsem stál před cestou, prudce se svažující směrem dolů do hluboké rokle uprostřed temného lesa. Močidla. Ale ano, čtete správně. Název sice prapodivný, vyvolávající nejrůznější asociace, ale je to oblast směrem ke skalnímu městu Pokličky. S pocitem, že vstupuji do hájemství loupeživých rytířů, jsem se ponořil do prostoru plného ticha a temnoty. Časem a vlhkem zjizvené skály, mechem porostlé obří balvany, strmé úbočí po obou stranách cesty, to vše dotvářelo tajemnou atmosféru, ve které bylo možné očekávat téměř vše. Potulné komedianty jedoucí na kymácejících se vozech k další štaci, bezohledné lapky v rozedraných šatech, či chudé venkovany kradoucí trochu dřeva v panském lese. Každý kout skrýval tajemství, která uchovává po staletí od dob, kdy tudy táhli drsní Švédové.

Po hodině a půl chůze, jsem došel k výchozímu bodu na Pokličky. Po úzkých, blízko sebe položených schodech vystoupíte k několika skalám, které Vás na první pohled, jen co se trochu vydýcháte, překvapí svým tvarem. Na vrcholu každé z nich totiž objevíte zvláštní úkaz ve tvaru klobouku, nebo jak jejich název prozrazuje, pokličku. Jde o to, že vrchní části těchto skal podléhají erozi pomaleji než ostatní a tak působí dojmem nesmeknutých čepiček. Úctou jsme přece povinováni my, kteří přicházíme. Chvíli jsem pozoroval malé jehličnaté stromky, které se na nich usadily a vytvářely scenérii krátce sestříhaných vlásků a pak jim poděkoval, že tak pečlivě uchovávají přírodu pod nimi pro každého z nás. Seběhnout tytéž schody dolů není sice fyzicky nijak náročné, ale prosím Vás, pozor na nohy, protože letět se dá kamkoliv, ale tímto směrem to rozhodně nedoporučuji.


Modrá značka pokračovala za silnicí dál a slibovala okruh dalším, podobným skalním městem s názvem Jestřebické pokličky. Vysloveně jsem si užíval cestu opuštěným údolím lemovanou skalami s téměř nedostupnými jeskyněmi. Kdo ví, snad v nich v minulosti nacházeli své úkryty poustevníci toužící po klidném rozjímání, stejně jako dnes nikoho a nijak nerušící trampové. V malé vesničce Jestřebice, s domky opravenými do starodávné podoby, jsem usedl do zahradní restaurace a velmi brzy ucítil vůni objednané kávy. Jediný provoz na blízké silničce obstarávali pouze cyklisté a tak klid a osvěžující ticho, byly mými jedinými společníky. Nedaleko sedící turisté s opřenými horskými koly hodnotili již ujetou trasu a zjevně byli spokojeni. Trochu, ale jen na opravdu malinkou chvilku mne zamrzelo, že nemohu vidět víc, než co mé nohy dovolí. Vnímám totiž jako dar možnost nejen krajinou projet, ale spřátelit se s ní, pomazlit se ve svém srdci s každým kamenem či stromem a dát prostor času, aby každý vjem pronikl co nejhlouběji do mého nitra. Vždyť už zítra budu opět obklopen civilizací, která Vám srdce spíš obrací, než naplňuje.

Z Jestřebic se spouštím cestičkou mezi domky a netrvá to dlouho, kdy jsem opět v lese. Listnatý přítel, kterému Malíř na paletu vymačkal požehnaně z těch nejkrásnějších podzimních barev. Stojím a nemohu dál. Nechce se mi. Usedám do něžného mechu, prsty hladím kůru nemluvného spojence, aby věděl, že ho mám rád. Celý se zachvěl vzrušením a radostí a do hloubi lesa se nese jeho ševelící „děkuji“.


Jestřebické pokličky, špatně značené a jen málokým objevené. Cesta k jejich pokladům je nesnadná, ale na jejím konci Vás čeká odměna. Vysoko nad okolními hvozdy, se skalami na dosah, můžete strávit hodiny naprosté samoty a nechat promluvit ty, kteří tu byly již dávno před námi. Jen tiše seďte a naslouchejte. Uslyšíte slova, která budou určena jen Vám. Každý lístek Vás chce povzbudit. Nejste nikdy sami, nikdy nejste zbyteční a Váš život má svůj smysl a cíl. Ukaž druhým krásu barev svého srdce.

Cesta zpátky do Mšena, nabízející krátká zastavení u lesní studánky, skalní kapličky a míjející obrovskou skálu, v jejíž blízkosti se na okamžik ocitnete v amerických pouštích a rozsedlinách, uplynula přespříliš rychle. Ještě v zajetí nehybných přátel, ale za nejbližším cípem lesa již tušící okraj města. Teplý čaj v místní restauraci, půlhodina čekání na vlak zpestřená sluněním na nádražní lavičce a je tu okamžik loučení.

V srdci si odvážím každý lístek, či závan větru, ale vzpomínky na dlouho nevystačí. Moje ruka jakoby bez mého přičinění vytahuje z batohu mapu a já hledám námět, pro příští týden. Až teprve ve chvíli, kdy nalézám, se mi samovolně zavírají oči, monotónní drkotání vlaku se milosrdně vzdaluje a má duše se vrací tam, kde vlastně ještě stále je. Jak jí závidím, není vázána prostorem ani časem. Tak tam alespoň pozdravuj.

Zpráva o silnicích v Tibetu

100km úsek mezinárodní silnice „friendship highway“ spojující Čínu s Nepálem v Tibetu po dešti z července 2006. Bohužel v nejzajímavějších situacích jsem měl jiné starosti než focení, přecejen mám pud sebezáchovy, tak jsem měl občas foťák raději sbalený a připraven vystoupit.

Ta cesta byla tak v obdobi dešťů, ale monzun tam zasahuje jen malinko okrajově. Dobrodružství to určitě bylo, projel jsem úplně komplet Tibet z Kyrgystánu ze západu na východ bez jediného povolení, které bych měl předem.


100km úsek mezinárodní silnice „friendship highway“ spojující Čínu s Nepálem v Tibetu po dešti z července 2006. Bohužel v nejzajímavějších situacích jsem měl jiné starosti než focení, přecejen mám pud sebezáchovy, tak jsem měl občas foťák raději sbalený a připraven vystoupit. Při překonávání useků s více jak metrovou vodou hrozila stoupající voda v autě. Když jsme předjížděli vysoko naložené náklaďáky, kterým obsah korby začal padat na nás bylo bezpečnější projít kolem pěšky z větší vzdálenosti. Když hrozilo zapadnutí bylo lepší okamžitě pomáhat a když auto klouzá nekontrolovaně ze svahu je lepší se držet.

Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete informace a fotografie o dalších zemích, které autor procestoval. Jeho stránky najdete na adrese mafi.ucw.cz

Jak cestovat na Hawaii

Nocleh: Na Havaji platí zásada, že „všechny pláže patří lidem“. Proto se s vyjímkou Hanauma Bay je přístup k nim zdarma. Někdy potřebujete pro stanovaní permit vydávaný většinou „Department of State Parks & Forest“, v národních parcích v informačním centrech, či správcem pláže. Permit se vydává zdarma.

Cestování po Hawaii:

Mezi ostrovy


Mezi havajskými ostrovy se až na jednu výjimku – Maui-Molokai létá. Spojení zajišťují dvě letecké společnosti. Aloha Airlines a Hawaiian Airlines. Nejsnadnější je koupit si tzv. „kupóny“. Množstevní slevu jsem nedostal. Dle místních zdrojů se nejlevněji dají koupit v China Town v Honolulu. Nedávno podražily, takže kupón za $63 byl nejlevnější co jsem našel. Tyto letenky jsou jednosměrné, otevřené, nevratné a nepřenosné. Není třeba si místo rezervovat, protože při mých šesti letech jsem vždy odletěl do dvou hodin po příchodu na letiště. Kupóny pro Aloha byly k dostání téměř všude. Pro společnost Hawaiian Airlines jsem je sháněl obtížně. Potkal jsem Poláky co koupili kupón za $59, ale s pevným datem odletu.

Při přeletu na další ostrov jsem vždy přesedal v Honolulu. Jeden kupon ale stačil na oba lety.

Pro přesnost bych měl doplnit, že na některé ostrovy se dá letět i přímo z kontinentu a nemusíte tudíž přes ostrov O’ahu (Honolulu).

Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete informace a fotografie o dalších zemích, které autor procestoval. Jeho stránky najdete na adrese vlasta.org.

Po ostrovech

Většina turistů si půjčí auto. Půjčovny jsou hned na letišti. Kromě ostrova O’ahu jenž je nejosídlenější, se na ostatních třech hlavních ostrovech dá ale v pohodě cestovat stopem. Je to snadnější nežli v Evropě. Stopují i místní protože na ostrovech mimo O’ahu veřejná doprava téměř neexistuje. Celkem pětkrát se mi stalo, že mi zastavilo auto aniž bych stopoval. Někdy jsem kráčel i po druhé straně silnice….

Nocleh Na Havaji platí zásada, že „všechny pláže patří lidem“. Proto se s vyjímkou Hanauma Bay je přístup k nim zdarma. Někdy potřebujete pro stanovaní permit vydávaný většinou „Department of State Parks & Forest“, v národních parcích v informačním centrech, či správcem pláže. Permit se vydává zdarma.

Že pobyt na Havaji může být relativně levný dokazuje fakt, že jsem za téměř měsíční pobyt neplatil ani jednou za nocleh a mimo O’ahu ani jednou za dopravu.

Přeji vám v „Aloha State“ jenom pěkné zážitky, jako jsem měl já …..