Cestovatel.cz

K atraktivitě Prahy přispívají velkou měrou právě městské a přírodní parky, historické zahrady, lesy, stromořadí, zvláště chráněná území i vodní toky, které vytvářejí ojedinělý kolorit města a dotvářejí jeho atmosféru.

Praha je také město typické svými městskými stromořadími. Ta byla vysazována už ve 14. století. Odjakživa se nejvíce používaly lípy a osazovaly se celé ulice. Dnes se na území města Prahy nachází přibližně 26.000 stromů jak v ulicích tak na plochách parků a zahrad. Od roku 1995, kdy hlavní město zahájilo projekt Praha stromům – stromy Praze, v jehož rámci započala systematická obnova uličních stromořadí, se přitom podařilo v ulicích města vysadit více než 2 500 nových stromů. Pravda je, že se také kácelo, zejména stromy přestárlé nebo ty, které braly světlo domácnostem. Na jejich místa byla ale obvykle vysazena nová alej.

Zelené plochy v Praze se ale také s časem mění. Mění nejen svoji podobu a tvář, ale mnohdy za svou historii ustupují jiným realizacím. Jejich plochy se zmenšují zejména díky budování nových komunikací, ustupují magistrálám, silničním obchvatům, železnicím, metru a stavbě mostů a tunelů. Nejednou zeleň nechráněná musela ustoupit stavbě obytných domů a rezidencí. Nikdy se v Praze nestavělo tolik jako dnes.

Podobný osud měly sady na smíchovském nábřeží, kde kdysi bývala velká botanická zahrada. V jejich dějinách se plochy zmenšovaly nejen kvůli novým zástavbám, stavbám silnic a Jiráskova mostu a řadě honosných domů ale dokonce a především působením vodního živlu při záplavách způsobených řekou Vltavou. Jedná se o sady v Praze 5 Smíchov na prostoru, který ohraničují ulice V Botanice, Matoušova a hlavně Janáčkovo nábřeží. Dnes plocha parku zabírá místo pouhých 0,6 hektarů a leží v nadmořské výšce 192 metrů. Dnešní podoba je zhruba stejná od roku 1932, plošně je ještě trochu zredukovaná obvodovými chodníky, které vznikly při rekonstrukci Jiráskova mostu v 80. letech 20. století. Park je veřejnosti přístupný stále, ale je jedním z méně využívaných parků Prahy k relaxaci. Nejspíš proto, že v jeho blízkosti najdeme jednu z dopravně velmi zatížených křižovatek. Kolem celého nevelkého parku jsou navíc silnice se silným provozem aut. Každopádně ale jsou sady dobře udržované a na několika místech je původní stromoví doplněno výsadbou mladých stromků.

Na tomto místě je doloženo první osídlení už od středověku, kdy zde byl dvůr Templa z Hory. Měl svá popluží, sady a vinice. Tento majetek vykoupil sám král Jan Lucemburský roku 1342 a daroval ho řádu Kartuziánů, kteří nově dorazili do Čech. Ti zde postavili klášter a kostel Panny Marie. Už za husitských válek ale stavby zanikly, zbyly jen písemné zmínky. Zajímavé je, že už kolem roku 1600 se tady pěstovaly léčivé byliny a cizokrajné rostliny. Pozemky totiž byly lékaře Rudolfa II. Hořčického, kterého zvali Sinapius. Miloval vůni bylin a cizokrajných rostlin, které pěstoval ze semen i cibulí a těšilo ho mít něco, co nemá v Čechách obdoby. V průběhu 17. století byly v okolí velmi honosné zahrady se skvělou architekturou a se sochami. Toto území darovala v té době Marie Manrique de Lara Perštýnová Jezuitům. I za nich zde byly bylinné zahrady, které se vymykaly honosnosti okolních zahrad. I v 18. století zde hospodařil jezuitský konvikt sv. Bartoloměje.

Když byl jezuitský řád roku 1773 zrušen, zahradu získal studijní fond. Od roku 1775 byla přeměněna na botanickou zahradu pražské univerzity. Byly tady postaveny nové skleníky, skalky, ale hlavně ochranná hráz proti povodním. Směrem k Vltavě byl v 19. století založen anglický park a na zbytku území byly pravidelné plochy sbírek konkrétních rostlin. V Dienzenhoferově pavilonu byl tehdy byt ředitele zahrady.

Ačkoli docházelo na místě k záplavám od řeky Vltavy i přes ochrannou hráz, právě tato botanická zahrada patřila k jedné z nejbohatších v tehdejší Evropě díky svým 12 tisícům druhů domácích i cizokrajných rostlin. Kdyby to tak doktor Sinapius věděl… Místo jakoby odjakživa po květinách a bylinách volalo. Tušili to i Jezuité, kteří v pěstování bylinek pokračovali a mnoho staletí pěstování bylin na tomto místě u Vltavy završila právě unikátní botanická zahrada. Vodní živel byl ale silnější. Z místa zbyly dnešní Dienzenhoferovy sady a ulice V Botanice. Po velké povodni 2. a 3. září 1890, která protrhla i několik oblouků Karlova mostu a zaplavila celé toto území, se zahrada přesunula roku 1898 do nové botanické zahrady Na Slupi. Právě sem byla přemístěna část sbírek ze Smíchova.

Na tomto místě býval také Jezuitský letohrádek, který Kilián Ignác Dienzenhofer, architekt, po němž mají sady jméno, postavil rovněž na Smíchově pro Jezuity roku 1735. Původně sloužil jako ubytovna pro dočasně uvolněné členy řádu. Byla to prý krásná budova. Jednopatrová, obdélníkového půdorysu 25 krát 12 metrů a měla mansardovou střechu. Budova však musela roku 1930 ustoupit vyústění Jiráskova mostu a její existenci dnes připomíná pouze název Dienzenhoferovy sady. Jezuitský barokní pavilon byl před stavbou Jiráskova mostu rozebírán a plánovalo se, že bude znovu postaven jinde. Nikdy však k jeho obnově a znovupostavení nedošlo. Původně se uvažovalo, že letohrádek bude přemístěn o pouhých 150 metrů proti proudu Vltavy. Byly ale jak technické problémy tak neochota pojišťovacích ústavů letohrádek po dobu převozu pojistit. V té době byl také již značně poničený a tak bylo jeho rozebírání přerušeno a nakonec byl doslova zbourán.

Málokdo pamatuje na to, že když byla stavěna nábřežní zeď, letohrádek ležel přímo v její linii. Ve zdi byl vytvořen výklenek aby se letohrádku uhnula. O tom vyprávěla babičce prababička, která se tam s manželem chodila dívat na to jak se staví nová ochranná zeď. Babička mi zase vyprávěla, jak byl 30 let na to kouzelný letohrádek likvidován. Jen výklenek po něm zůstal. Všem Pražanům ho bylo bezesporu líto. Ale brzy na něj zapomněli, když přes Vltavu stál dokonalý a úhledný železobetonový most dlouhý celých 310,6 metru. I jeho šíře 21 metrů byla úctyhodná.

Pět betonových návodních pilířů o šířce 4,6 metrů bylo obloženo žulovými kvádry. Most spojuje šest obloukových polí o rozpětí 45 – 51 m. Povrch vnějších ploch je z omítky z umělého kamene. Betonové zábradlí a osvětlovací stožáry mají terasový hlazený povrch. Na obou předmostích jsou 13,5 m vysoké osvětlovací pylony s dekorativními kašnami a obelisky, díla architekta Vlastislava Hofmana. Pražané pojali stejný obdiv k mostu jako měli dříve k letohrádku, na který se tak rychle zapomnělo. Lidská paměť je vrtkavá.

Dnes stojí na předmostí Jiráskova mostu v Dienzenhoferových sadech moderní fontána, která je situována poblíž rušné dopravní tepny. Dříve, v 80. letech 20. století bývala jiná. Zajímavé na ní bylo, že uprostřed fontány byl umístěn sloup veřejného osvětlení. V 90. letech ji firma Aquafont zrekonstruovala a sloup odstranila. Fontána na dvou čtvercových stupních s kruhovým soklem byla osazena novou konstrukcí. Ta svým tvarem odkazuje k Tančícímu domu na protilehlém břehu Vltavy. Do roku 2007 byla zajímavostí socha dívky z bílého mramoru, která má náruč květin a fontánu jakoby sledovala. Málokdo ale také ví, že socha byla na tomto místě už od roku 1932. Jmenuje se Jaro a vytvořil ji Ladislav Beneš. Málokdo také ví, že k fontáně vůbec nepatřila. Přesto se tyto dva zcela odlišné objekty krásně doplňovaly. A už téměř nikdo neví, že socha byla loni najednou po tolika letech odstraněna a zbyl po ní jen holý podstavec v zemi. Nyní se mramorová dívka s náručí květin nachází v interiéru letohrádku Portheimka .

Koho ještě zajímá historie osudu zaplaveného území, vězte, že roku 1899 začala parcelace pozemků na nábřeží a současně s ní výstavba nábřežních zdí. Hlavně kvůli nutnosti výstavby zdí byla botanická zahrada zrušena a od roku 1902 byla zahájena i její parcelace. Vzniklo tak mnoho hromadných veřejných protestních akcí a vlastně jen díky nim byla malá část zahrady zachována a roku 1905 zde vzniknul městský park. Nejdříve se mu říkalo V botanické zahradě, později V sadech, pak se jmenoval Ferdinandovy sady a lidově V lavoru. Až od roku 1920 má své současné jméno podle autora tehdy zde ještě stojícícho letohrádku.

Se jménem Kilián Ignác Dientzenhofer jste se v mých procházkách pražskými parky a zahradami setkali již mnohokrát. Mnozí z Vás víte, že jde o českého architekta a stavitele německého původu a především představitele vrcholného baroka. Své stavitelské nadání podědil po svém otci staviteli Kryštofu. Přes to, že původně vystudoval na pražské universitě filosofii a matematiku, rodinné dispozice zvítězily. Žil v letech 1689 až 1751 a zanechal po sobě taková díla jako stavbu hlavního průčelí pražské Lorety nebo kostel sv. Mikuláše jak na Staroměstském náměstí tak na Malé Straně (kněžiště a kupole) ale i Invalidovnu v Karlíně. Známá je vila, kterou postavil pro svoji rodinu pod jménem Portheimka a mnoho dalších skvostů církevních i světských.

Dnes je čtvrť Krč součástí Prahy 4. Jméno Krč (lat. Carrium) bylo uváděno v písemných památkách již r. 1222 jako majetek kapituly Vyšehradské. V Dolní Krči bývala r. 1293 tvrz probošta u sv. Víta, do níž „utíkali se poddaní za nebezpečenství“. Také v Horní Krči byla tvrz proboštova. O Krči se podruhé můžeme dočíst v dokumentech z roku 1273.

V květnu r. 1434 bylo Tábory a Sirotky při ústupu k Lipanům vypáleno celé zdejší okolí. R. 1448 u Krče byl slavnostně vítán papežský legát Jan Carvayala, odkud byl veden do Prahy pod nebesy. Během dalších století se majitelé i události Krče střídali. Až roku 1628 se Dolní Krč stala majetkem havelského kláštera. Na části území Horní Krče a v jejím okolí vznikla v 19. století nově ještě osada Jalové dvory se 152 obyvateli. Původní Horní Krč měla 823 obyvatel a obě obce byly v té době v okresu Královské Vinohrady.

Dolní Krč měla 1354 obyvatel. V roce 1900 byla vsí nuselského okresu a stál zde již zámek, pivovar a cihelna. Zámeček byl postaven v první polovině 19. století tam, kde předtím bývalo letní sídlo řádu Karmelitánů se jménem zámeček Svatý Havel. Roku 1860 byl novogoticky přestavěn a rozšířen o další křídlo jižně od kaple. Tehdejší vlastník baron JUDr. Karel Schlosser byl i stavebníkem této přestavby, kterou zrealizoval v tzv. winsdorském stylu. Před rokem 1989 měla v zámečku sídlo firma Agroprojekt se zemědělským učilištěm. Zámek prošel roku 2003 až 2007 kompletní rekonstrukcí, při níž byl přeměněn na hotel jménem Chateau St. Havel Součástí hotelu je i stylově zařízená restaurace pro 50 osob. Nabízí českou a mezinárodní kuchyni s širokým výběrem vín i dalších nápojů.

V zámeckých hotelových pokojích už byla například ubytována celá kapela Glenn Miller Orchestra a nebo syn Johna Lennona – Sean. Pokoje jsou zařízeny stylovým nábytkem, sladěny do atmosféry zámeckého pokoje. Prostředí novogotického zámku s rozlehlými rybníky a parkem se také stalo důstojným místem pro svatby v zámecké kapli. Letiště je odtud vzdáleno 24 km a Hlavní nádraží 6 km, Václavské náměstí 5 km. Je to tedy poloha k podnikání velmi výhodná.

Poblíž hotelu je golfové hřiště zahrnující putting a chipping green, molo na hladině rybníka a 7 krytých odpališť s koši plných plovoucích balonů. Tento první Aqua range v naší republice byl slavnostně otevřen 20. září 2007. Vznikl díky majiteli hotelu Michalu Filipovi v odborné spolupráci s profesionálním trenérem Jiřím Zavázalem. Čtyři zakotvené jamky jsou ve vzdálenostech 30, 60 a, 80 a 110 metrů, a tak si může každý vyzkoušet různé velikosti holí. Rozsáhlý putting green se rozkládá na ploše cca 700 metrů čtverečních. Příjemná je možnost osvětlení celého drivingu a tudíž trénování i ve večerních hodinách. Na chipping greenu se dají trénovat i příhry z písku. Areál je nyní určený pro pořádání nejrůznějších rodinných, obchodních a hlavně golfových akcí včetně například závěrečného večírku našeho největšího golfového podniku Lady Paradise Golf Tour. TEn se tu konal v roce 2007. Aqua range v Praze – Krči je kompletně vybaven pro výuku golfu a zajištění kursů pro přípravu na ZK ve spolupráci s blízkými golfovými kluby.

Plány majitelů jsou velké, v blízké budoucnosti chtějí započít s výstavbou malého devítijamkového hřiště v prostoru přilehlého parku, kde jsou ještě dva další rybníky dosud volné a hotel v nich momentálně nabízí možnost rybaření se zajištěním rybářského náčiní i rybářského instruktora. Pokud se projekt podaří prosadit, procházky dříve divokým parkem plným vegetace, dnes o trochu přehlednějším, to tedy brzy omezí. Neomezí to ale návštěvnost areálu, protože do budoucna je plánováno, že nedaleko vznikne nadzemní stanice metra D s názvem Nádraží Krč. Měl by pak odtud být výhled nejen na zámek – hotel, golfová hřiště ale i celý zámecký park.

Park zabírá dnes plochu vymezenou ulicemi Vídeňská, Jižní spojka, Před nádražím. Poslední část parku odděluje kolejiště nádraží Praha Krč. Do areálu se dá dostat z několika stran a to buď z ulic Před nádražím, Vídeňská, ale i podchodem pod Jižní spojkou z ulice Za Obecním úřadem, i podchodem pod nádražním kolejištěm z ulice U Krčského nádraží.

Park byl rozsáhlý s výměrou 8,94 hektarů, založený v anglickém stylu v nadmořských výškách 212 až 221 metrů. Kdysi byl park spíše lesem, až roku 1998 tady došlo ke kácení a probírkám nejen stromů ale hlavně keřového podrostu. Tři rybníky sloužící dříve výhradně k chovu ryb představují 2,2 hektaru této plochy a je s nimi spojen systém kanálů. Ve východní části parku býval kdysi mlýn, od roku 1927 tady byla restaurační budova pivovaru Pragovar podle projektu architekla Stoklasy.

Plocha parku je obdélníková, orientovaná západ východ, přičemž východní část je rovinatá, západní skloněná k severu. Bývalý cestní systém dnes prezentuje jediná cesta ve směru západ východ, od bývalého zámku k bývalému hostinci. Projít se dá také po hrázi mezi dvěma rybníky nebo podél rybníku a zpět nahoru na asfaltovou cestu napříč parkem.

Po velké ploše parku rostou stromy a keře ještě i dnes hustě, takže park mnohde nevypadá přehledně, ne však v okolí hotelu. Zde se stromy nadále kácí. Ze stromů tady najdete hlavně javor mléč, dub letní, jasan ztepilý, lípy malolisté. Na březích rybníků olše. Na prostředním z rybníků krásnou vrbu a nyní začátkem dubna tady kvete spousta fialek v barvách lila, sytě fialová a čistě bílá. Na jižní straně dožívají topoly černé. Dnes má park rozlohu zhruba 5 hektarů díky vybudování golfového areálu a prostranství za hotelem, které je oploceno drátěným plotem. Rozloha se zmenšila, divoká takřka neprostupná krajina plná vegetace dostala řád a omezení a kdo je nejspokojenější jsou golfisté. Ti tady mají ráj.

Krč byla ku Praze připojena roku 1922. V té době žilo na území Horní a Dolní Krče a Jalových Dvorů celkem přes 3.700 obyvatel v 323 domech. Roku 1960 se Krč stala součástí nového obvodu Praha 4 a o třicet let později, od roku 1990 je součástí městské části Praha 4. Nedaleko zámeckého parku, stačí přejít jedinou silnici a ocitnete se v přírodním ráji. Najdete zde dva souvislé dalekosáhlé lesní porosty Michelský les a Kunratický les, můžete se projít chráněným územím, údolím Kunratického potoka. Botanicky cenné jsou proslulé skalky na prosluněných svazích nad potokem. Najdeme tady vzrostlé smrky, borovice, modříny a duby červené. Přírodní památka údolí Kunratického potoka byla vyhlášena roku 1988 na katastrálním území Krče, Kunratic a Michle a má rozlohu 152 hektarů.

Kunratický les je velmi příjemným místem pro relaxaci, vstup do lesa je možný od zastávky autobusů „Michelský les“ (jedna stanice z Kačerova) nebo přímo lze navázat procházkou od třetího rybníka v zámeckém parku přejitím komunikace a hned dojdete k dalšímu rybníku, který je plný kachen a tam navážete na další cestu vedoucí kolem rybníka směr buď Michelský nebo Kunratický les, nebo se vydáte údolím podél Kunratického potoka.

Pokud zvolíte trasu na nejvyšší vrcholek skály, otevře se vám do několika světových stran pohled na velkou část Prahy 4. Nepřehlédnete ohromný areál Thomayerovy nemocnice a kulatou přistávací plochu pro vrtulníky. Z té výšky tam paneláky, které převažují v širokém dalekém okolí, vypadají jak krabičky od sirek.

Turistické trasy jsou vedeny po dobře udržovaných lesních cestách a slouží jak pro pěší, tak i pro cykloturistiku. Rezervací prochází podél Kunratického potoka žlutá turistická značka. Trasa začíná u stanice metra Roztyly a vede Kunratickým lesem, kolem rybníka Labuť, studánky Habrovka, Kunratické hájovny až do Kunratic (Kostelní náměstí, zast. autobusu č.114, 165). Po této trase je možno dojít ke zřícenině hradu Nový hrádek. Žlutá turistická značka navazuje na modrou a zelenou značku. Modrá turistická značka začíná u stanice metra Roztyly a vede Kunratickým lesem kolem tří dubů a zříceniny až na Zelené Domky. Zelená značka prochází centrální části lesa.

Značná část Kunratického lesa je tvořena přírodní památkou Údolí Kunratického potoka, která zahrnuje svahy v údolí Kunratického potoka o celkové rozloze 152 hektarů. V luhu podél Kunratického potoka většinou dominují porosty olší, vrb, topolů a jasanů. Pokud dojdete až do jihozápadní části nedaleko ulice Vídeňské narazíte na zříceninu gotického Nového hradu, který zde byl postaven mezi lety 1411-1412 na rozkaz krále Václava IV., který na hradě také 16. srpna 1419 zemřel. Zbytky hradu jsou volně přístupné a přímo v lese můžete posedět v některé z tamějších stylových restaurací, U krále Václava IV., Na zelené louce nebo v restauraci U Labutě.

Kunraticko – Michelský les, jak jsou dnes lesy často společně nazývány (Pražané jim také ještě častěji říkají jednoduše Krčský les), má celkovou rozlohu 285 hektarů. Najdeme v něm skutečnou raritu – stádo muflonů. Z obratlovců zde žije srnčí zvěř, zajíc a bažant. Z ptáků je zde zastoupen strakapoud prostřední, datel černý, žluna šedá i několik druhů sov. V lese převažují porosty dubu a smrku – smrkové monokultury jsou však postupně přeměňovány na smíšené porosty blížící se původnímu přirozenému složení porostů v oblasti Prahy.

V lese jsou v rámci obnovy lesních porostů prováděny prořezávky, probírky a výsadby stromků. Ve vhodných lokalitách je podporována obnova lesa přirozeným zmlazením. Kdo z vás se při dlouhé procházce dostane až do západní části Kunratického lesa, uvidí hájovnu a výběhy pro srnčí a daňčí zvěř.

Další zajímavá místa v Praze můžete najít na stránkách Tripduck.com. Každý turista se tam vyhledá ke své cestě velké množství aktivit co mu zanechají krásné vzpomínky.