Zlatý chrám v Amritsaru

Zlatý chrám leží uprostřed jakéhosi bazénu, který je obklopen ze
všech stran budovami z bílého mramoru. V areálu se chodí bez bot
a s pokrývkou hlavy. V celém komplexu projdou denně tisíce Sikhů,
Hinduistů, ale i křesťanů či bezvěrců.

Amritsar je více než milionové městečko ležící na severozápadě Indie, zhruba 30km od hranic s Pákistánem. Amritsar je známý jako spirituální centrum sikhského náboženství a turisticky vyhledávaný pro svůj Golden Temple (Zlatý chrám). Pro nás představuje Amritsar především neuvěřitelný a nezapomenutelný zážitek.


Návštěva Zlatého chrámu

Zlatý chrám leží uprostřed jakéhosi bazénu, který je obklopen ze všech stran budovami z bílého mramoru. V areálu se chodí bez bot a s pokrývkou hlavy. V celém komplexu projdou denně tisíce Sikhů, Hinduistů, ale i křesťanů či bezvěrců. Návštěvnost dokonce předčí i jeden ze sedmi novodobých divů světa – Taj Mahal. Jako důkaz sikhské pohostinnosti může chrám navštívit úplně kdokoliv a za nic se nemusí platit. Turisté se mohou vyspat pár metrů od Zlatého chrámu v jakési ubytovně nebo také najíst v obrovské jídelně. Obojí je skvělý zážitek. Na oplátku se samozřejmě očekávají příspěvky do společné sikhské kasy.


My se do Amritsaru dostáváme těsně po poledni. V průvodci se dočteme, že se v komplexu nachází speciální ubytovna, která je zřízena speciálně pro zahraniční turisty. Nacházíme ji až s pomocí Sikhy a ihned jsme uvedeni dovnitř. Hlavní část tvoří v podstatě chodba, po jejíž celé délce je postavena několik metrů dlouhá postel. V noci tedy ležíme vyskládáni jeden vedle druhého, my konkrétně vedle dvou izraelských rodinek s dětmi v batolecím věku.

Přes den se na přímém slunku příliš kolem chrámu korzovat nedá, proto se ven vydáváme až se západem slunce. Někteří Indové si zrovna dávají lázeň v bazénu kolem chrámu, většina z nich se už ale pomalu připravuje ke spánku a rozkládá své deky podél celého bazénu. My se vydáváme na prohlídku Zlatého chrámu.

Nekonečná fronta s rozcvičkou

Cesta po molu vedoucí přímo k němu je trochu strastiplná. I když se v průběhu celého dne snažíme vychytat okamžik, kdy bude trochu kratší než stometrová jako obvykle (v šestistupu), jsme neúspěšní. Ta fronta tam prostě stojí pořád. Jakmile padne tma, stavíme se tudíž na její konec a pomalu se po molu přibližujeme k chrámu. Po zhruba půlhodinovém čekání již vidíme na začátek fronty, z čehož máme poměrně velkou radost, to čekání nám připomnělo již dávno zapomenuté mačkanice ve školních jídelnách.


Najednou však všichni Sikhové kolem nás začnou zpívat jakousi modlitbu, při které se nikdo nesmí hýbat, fronta se tak na dalších 20 min zastavuje. Dokud všichni stojí, zdá se vše v pořádku. Ve chvíli, kdy se však součástí další modlitby stává sednutí na zem a její políbení, z nevinného čekání na prohlídku chrámu se stává trochu adrenalinová záležitost. Sedím na nohou nějakého Inda (tomu to evidentně nevadí, je plně pohroužen do modlitby), jiný Ind sedí na nohou mně (mně to trochu vadí, ale co mohu dělat?). Po 10 minutách vše utichá, my vstáváme a fronta se opět dává pomalu do pohybu.

V Chrámu

Návštěva Zlatého chrámu je zážitkem nejen z architektonického hlediska. Uvnitř chrámu sedí zasloužilý Sikha, který celé dny čte ze svaté knihy měřící na šířku asi dva metry, hmotnost si netroufáme odhadovat. Jiný Sikha nám nabízí svatou vodu nabranou před našimi zraky přímo z bazénu, ve kterém se i teď v noci koupe nejeden Ind. Máme strach, abychom neurazili, ale více se bojíme se vody napít. Zdvořile odmítáme.


Pak už si ale sedáme se zkříženýma nohama na okraj bazénu a pozorujeme dění a hluk kolem nás. Takovou atmosféru jsme nikde jinde v Indii nezaznamenali, prostě nádhera. Zanedlouho se k nám připojuje Ind, který si chce procvičit angličtinu (známý trik, jak se jednoduše dostat do kontaktu s turisty a pak je okrást). Tento se nám zdá být docela milý. Pak se ovšem stane něco, co dodnes nechápeme. Přijde pán s kopím (strážce chrámu), něco v hindi zakřičí a tento chlapec se ve vteřině zvedá a bleskem mizí v davu. Odpovědí onoho strážce na naši otázku, co se stalo, je střihnutí prsty. Všichni okolo se smějí, nikdo nám to nechce vysvětlit a my tomu nerozumíme. Vymýšlíme tedy několik vlastních teorií, které naši zvědavost sice částečně uspokojí, ale pokud někdo víte, napište nám to do komentářů pod článek. Děkujeme!

V největší jídelně na čaji

Ráno vstáváme na úsvit, což podle průvodce stojí za to, a průvodce opravdu neklame. Slunce vycházející přímo za Zlatým chrámem ukazuje úplně novou tvář celého komplexu. Jakmile se dostatečně nabažíme, necháme se zlákat další frontou Indů, tentokrát mířící do obří jídelny. U vstupu dostáváme misku a snažíme se zapadnout mezi místní. Po vlnách jsme vpouštěni do obrovské jídelny, odhadem pro 500 až 800 lidí, po jejíž celé šířce je nataženo několik koberců (takových těch na gymnastiku). Podle vzoru ostatních sedáme jeden vedle druhého na volné místo na koberci, nohy křížíme do tureckého sedu, misku pokládáme před sebe na zem.


Jakmile se všichni usadí, vběhnou do jídelny desítky Sikhů a rozlévají extrémně sladký masala chai. Sikhové ho mají místo snídaně a je pravda, že po jeho vypití už ji nepotřebujeme ani my. Do stejné jídelny zavítáme na doporučení nějakého pána i na oběd. Kromě misky dostáváme i talíř na thalí (tuším, že i lžíci). Tentokrát se obsluha ještě rozrůstá, Sikhové s obřími kýbly a naběračkami obchází postupně celou jídelnu. Některý s rýží, jiný se sabdží, dalem, rýžovým pudinkem. Nesmí samozřejmě chybět chapatí a masala chai. Při jídle s nohama křížem z talíře na zemi se sice trochu pokydáme, ale o to větší a autentičtější zážitek z toho všeho potom máme. Během celého jídla jsme velkou atrakcí, zdá se, že mnoho zahraničních turistů se zde nestravuje. Na pochvalu jídla, které bylo opravdu vynikající, nám jeden milý Sikha odpovídá: „It’s a gift from the God.“ (je to dar od Boha).

My si uvědomujeme diametrální odlišnost tohoto světa od toho v Dillí, Agře nebo mimo areál Zlatého chrámu a konstatujeme, že Indie by potřebovala více takovýchto Sikhů.

Diashow turné „Madagaskar 2013“

Madagaskar je ostrov, který jako archa Noemova odrazil před
160 miliony let od afrického kontinentu a od té doby na své palubě veze
náklad unikátních zvířat i rostlin. Většina toho, co na tomto
pestrém ostrově roste, běhá, létá či plazí se, nenajdeme nikde jinde na
světě.

Ostrov Madagaskar je tématem letošního jarního turné cestovatele Martina Loewa. Během celovečerních živě komentovaných projekcí představí Loew v 22 městech ČR svou nejnovější digitální diashow. V té vypráví poutavý příběh dobrodružné cesty plný úžasných fotografií i veselých zážitků z ostrova lemurů, chameleonů i věkovitých baobabů. Více informací na www.promitani­.cz/madagaskar.


Madagaskar je ostrov, který jako archa Noemova odrazil před 160 miliony let od afrického kontinentu a od té doby na své palubě veze náklad unikátních zvířat i rostlin. Většina toho, co na tomto pestrém ostrově roste, běhá, létá či plazí se, nenajdeme nikde jinde na světě.

Ostrov Madagaskar vás uchvátí od prvního okamžiku: Spatříte rudé horské svahy s terasovitými políčky a skromnými hliněnými domky místních lidí. Najdete živá a barevná tržiště se zástupy domorodých žen, které svůj nákup ztepile nesou s neuvěřitelnou elegancí na hlavě. V úžasu zůstanete stát před tisíciletými baobaby. Bez hlesu budete sledovat roztomilé lemury, kteří jako opičky skotačivě skáčou z větve na větev. Napjatě si počkáte na každý další pomalý krok chameleona, kterého jen tak náhodou objevíte na keři u cesty.

Mezitím se na vás sesype roj dětí z nedaleké vesnice, protože všichni si potřebují sáhnout na vaší bílou kůži. A když dětem ukážete jejich fotku na displeji svého fotoaparátu, vybuchnou společně v hurónský smích a okamžitě se chtějí fotit znovu.

Večer pak dojedete na pobřeží Mosambického průlivu, usadíte se pod palmou na pláži, sledujete západ slunce a máte pocit, že jste v ráji.

Turné po 22 městech ČR, leden až duben 2013

„Rád bych tímto všechny pozval na svou nejnovější multimediální show. Je to pořad zcela nový nejen věkem, ale také po technické stránce. Kromě tradiční projekce fotografií doplněné autentickými zvuky, hudbou a mým živým vyprávěním, jsem tentokrát do diashow použil i záběry z videokamery. Je to vůbec poprvé, kdy se obraz během mého promítání na plátně také rozhýbe. Navíc v sálech, kde to technika umožňuje, budu promítat diashow ve vysoké kvalitě ve Full HD rozlišení. Úžasně barvený Madagaskar tak bude celý večer doslova na dosah. Přijďte se podívat.“, uzavírá svou pozvánku Martin Loew.

Kompletní program celého diashow turné „Madagaskar“ najdete na internetové stránce www.promitani­.cz/madagaskar

Indická doprava aneb co vám knížky nepoví

Strávíte-li v Indii určitou dobu, nevyhnete se styku s různými
dopravními prostředky. Některé jsou na evropské poměry standardní, jiné
trochu méně. A právě ty pro vás mohou připravit nejedno
překvapení.

Strávíte-li v Indii určitou dobu, nevyhnete se styku s různými dopravními prostředky. Některé jsou na evropské poměry standardní, jiné trochu méně. A právě ty pro vás mohou připravit nejedno překvapení.


Vlakem

Indické vlaky jsou velice rozmanité a na kratší vzdálenosti rozhodně nejpohodlnější. Máte na výběr z několika tříd, za většinu z nich by se nemuseli stydět ani čeští dopravci. První zkušenost s indickým nádražím však nemusí být úplně příjemná. Celé nástupiště osídlují na svých dekách Indky se svými nahými potomky, kteří se nezdráhají přímo před vašimi zraky čůrat a kakat do kolejiště pár metrů od vás. Ti nejroztomilejší, co již umí chodit, u vás žebrají peníze. Největší šok však přichází, kdy na nástupiště přijíždí vlak měřící na délku odhadem 5 kilometrů (samozřejmě pocitově, ve skutečnosti je to daleko méně). To již desítky Indů skáčou do jeho oken, popřípadě už visí za všechno možné i nemožné na brzdícím vlaku, a vy se nestačíte divit. Z údivu se stává malá obava, zvlášť pokud plánujete vyzkoušet jízdu druhou třídou, tj. bez rezervace, třídou pro nejchudší lid a dobytek (vyčteno z knížek).


Jakmile vlak zastaví a všechny davy se z nástupiště navalí do vlaku, nastoupíte a s překvapením zjistíte, že vlak je vevnitř poloprázdný a vy se pohodlně můžete usadit mezi místní. Nutno ještě dodat, že ony zmíněné rodinky mající deky roztažené po celém nástupišti nadále zůstávají na svých místech, pravděpodobně čekajíce, až hlava rodiny přinese něco k snědku. Nejchudší lidé v Indii vlakem necestují. Tedy obecně necestují. I v druhé třídě (kvalitou nejhorší) tudíž budete sedět s indickou smetánkou. Čeká vás pohodlná a příjemná cesta. Jediný problém nastává ve chvíli, kdy celý vagon zjišťuje, že sedíte pouze ve 3 na sedadle určeném pro 4 osoby (v ČR by to bylo tak pro 2). Nikdo nedokáže pochopit, že evropské zadky jsou holt trochu širší než ty asijské. Veškerý vztek rozzlobených cestujících vás však mine a padne na hlavu Indovi, který sdílí sedadlo s vámi.

Třídu „SLEEPER“ si mohou lajznout i uťáplí turisťáčci s úzkými rameny a bojácnou povahou. Dostanete místenku, své jméno dokonce najdete na seznamu cestujících vylepeném zvenčí na vlaku. K dispozici máte celou vlakovou postel. Nejlepší jsou ty úplně nahoře, kam si můžete zalézt hned a nemusíte čekat, až indičtí spolupasažéři budou svolní ke spánkovému režimu. V tomto typu vlaků občas podepíšete panu průvodčímu papír o tom, že jste byli seznámeni s riziky cestování turistů ve vlaku. Jsou tam poměrně zajímavá upozornění, která však každý alespoň trochu připravený turista vybavený průvodcem zná.


Kromě 2. třídy a třídy Sleeper existují ještě další třídy, luxusnější a dražší. S těmi osobní zkušenost nemáme. Většinou se týkají (alespoň třída nejlepší) turistů, kteří se kolem vás vyfiknutí a vyvonění mihnou na nástupišti. Následují šerpu, jež jim klestí cestu davy, nesouce přitom nad hlavou jejich obrovské kufry. V těch chvílích si připadáte hrozně dobře a současně trochu méněcenně.

Autobusem

Co se týče dopravy silniční, z té již tak nadšeni nejsme. V Indii asfaltovou silnici sice najdete, ale to, v jakém je stavu, odpovídá zhruba českým frekventovaným a nepříliš udržovaným silnicím v období časného jara. Často ovšem asfaltová silnice mezi městy vůbec nevede. Pokud je to cesta na delší vzdálenosti (například celodenní cesta z Lehu do Manalí, sedíte-li na 5sedadle úplně vzadu autobusu), vřele doporučujeme vzít si s sebou velké množství antidepresiv, Kinedrylů, popřípadě prášků proti mořské nemoci. V jedoucím autobuse je také dobré zavírat okýnko, Indové nejsou na Kinedryl zvyklí (a evidentně ani na cestování autobusem), o čemž vypovídají zneřáděné stěny autobusů.

V autobusech určených místním jsou navíc mezery mezi sedadly stavěny na míru typickým indickým rozměrům, měříte-li tudíž více než 160cm, nepočítejte s tím, že se tam vejdete. Ale věřte, že se vždycky najde nějaké řešení, kam s těma vašima ukrutně dlouhýma nohama. Autobusová doprava je každopádně tak neuvěřitelně levná, že snadno odpustíte všechny její nevýhody.

Rikšou


K popojíždění po městech jsou naprosto bezkonkurenční rikši, buď ty moto, nebo cyklo. Některé jsou pohodlné, jiné méně, některé vytuněné, jiné ne. Můžete narazit dokonce i na rikšu s audio výbavou, což dodá cestování po městě úplně jiný rozměr. S rikšáky si většinou moc nepopovídáte, umí jen pár naučených frází, ale bývají spolehliví. Spolehliví v tom, že vás oškubou (z 95%). Pokud se dáte (z 94%). A pokud se nedáte, může se vám stát, že vás uprostřed podivné čtvrti v Dillí vyhodí z rikši ven do monzunové průtrže, jakou jste ještě nezažili. Ale co vás nezabije, to vás posílí. A navíc máte dodnes dobrý pocit z toho, že jste se tenkrát nenechali ošidit.


Metrem

Za vyzkoušení stojí jistě i metro v Dillí, které je modernější a hezčí než to v Praze a které je pro pohyb po Dillí tím nejlepším možným řešením. Metro je neustále nacpané, ale pokud se před cestou metrem nebudete půl dne mýt, utvoří se kolem vás příjemný osobní prostor.

Letadlem

Letecká doprava funguje dobře, až na občasná zpoždění. Zpoždění, kvůli kterým na cestě domů zmeškáte navazující let z Bombaje do Evropy, kvůli kterým ztropíte na letišti nejednu scénu, protože vám řeknou, že si musíte koupit novou letenku (jste přece bohatý bílý turista). V takových chvílích si začnete vážit velkých leteckých dopravců, kteří vám bezplatně poskytnou nový let do Evropy, v takových chvílích řeknete francouzské stevardce, že ji milujete, a na takové chvíle potom doma nejraději vzpomínáte.

V sedle po divokém západě Bolívie

Krajina jako kdyby z oka vypadla scéně z amerických westernů:
vyprahlá step plná roztodivných, vodou vytvarovaných načervenalých skal,
úzkých kaňonů, říček, a kaktusů. Zkrátka ráj pro všechny, kteří kdy
milovali příběhy Old Shatterhanda nebo dalších hrdinů divokého
západu.

Krajina jako kdyby z oka vypadla scéně z amerických westernů: vyprahlá step plná roztodivných, vodou vytvarovaných načervenalých skal, úzkých kaňonů, říček, a kaktusů. Zkrátka ráj pro všechny, kteří kdy milovali příběhy Old Shatterhanda nebo dalších hrdinů divokého západu.


Náš cíl je jasný! Nazout kovbojské boty, nahodit sombrero, připnout bandasku s vodou a vyskočit do sedla jednoho z místních koní. A naše cesta napříč bolivijským divokým západem může začít. Jediné co nám na cestě bude chybět, jsou praví indiáni, ostré kolty, a dostavník převážející hromadu peněz, který bychom mohli přepadnout. Ale to vše si při troše vlastní fantazie můžeme krásně domyslet.

Čeká nás celý den v sedle po boku místního průvodce. Sám jsem zvědavý, jak toto vydrží nejen naše zadnice ale i trpělivost koní.


Dostáváme jednoho staršího a jednoho mladšího oře. Já se ujímám toho staršího a silnějšího a přítelkyně dostává toho mladšího. Vyjíždíme a projíždíme kolem ďábelské brány, probořené ve velké ploché vertikální skále. Tudy prý prošel samotný ďábel, aniž by se obtěžoval tuto stěnu obejít. Je vidět, že si s tím vskutku hlavu nedělal!

Projíždíme stále se uzavírajícím údolím a já si představuju, že tohle místo bych si určitě nevybral pro jízdu dostavníkem. Z každé strany na vás může seskočit bandita či indián a je jen otázkou času, kdo a kdy vás dostane. Ostatně nedaleko odtud našli smrt i známí bandité Butch Cassidy a Sundance Kid.

Po čase se začíná projevovat puberta našeho nejmladšího koně. Místo toho, aby se držel pokynů a naší společné cesty, začíná pošťuchovat toho mého. Jedeme ale dále a za chvíli míjíme potok. Koně pijí a ten nejmladší prochází potokem a zkoumá různá místa. Když je od nás vzdálen asi 30 metrů, využívá příležitosti a začíná prchat i s přítelkyní v sedle svým směrem. Hlava nehlava si to razí kolem keřů a přes potok a trvá asi minutu, než ho náš průvodce dostihne. Byl zcela neovladatelný, ale naštěstí z toho přítelkyně vyvázla jen s pár škrábanci od keřů. Asi se svému řemeslu ještě pořádně nenaučil.


Dochází k výměně koňů a toho pubertálního mladíka si bere sám průvodce. Pevně doufáme, že nezdrhne i s ním! Čas od času se pouštíme do cvalu a přijíždíme na místo oběda u menší říčky. Uvazujeme koně k jednomu ze stromů a soukáme do sebe sendvič. Příroda kolem je nádherná! Čas od času koukáme na koně, co že si to zase vymyslí.

Naštěstí nic a tak pokračujeme dále. Míjíme obrovskou rovinu podél řeky a v písku zapadlé auto. Překračujeme řeku a vydáváme se po stopách bývalé železnice. Je to unikátní pocit a cítíme se, jako bychom jeli hodně pomalým vláčkem skrze úzké kaňony. Jen doufáme a věříme průvodci, že tu již opravdu vlak nejezdí – zejména při průjezdu tunelem.

Čekají nás ještě tak 2 hodiny v sedle a naše zadnice začínají být cítit. Ještě, že jsme nakonec vyjeli jen na jeden den, i když první myšlenka vyjížďky na dva dny s přenocováním byla značně romantická. Náš pubertální kůň se trošku zklidnil únavou, i když čas od času s ním má problém i náš průvodce. Když přijíždíme zpět do vesnice tak jsme plni dojmů. Nejen ze zdejší nádherné westernovské přírody, která plně podporuje naši představivost. Ale i z celodenní jízdy na koni, která je opravdu náročná. Zvlášť v případě, kdy dostanete mladší koně nebo s nimi musíte déle cválat. Ale dostanete se s ním takřka všude a nehrozí, že s ním zapadnete. Platí ale, že i koně mají své dny a každý je jiný. A že ti starší jsou rozumnější!


Ať tak či tak, po celodenní projížďce budete rádi, že nemusíte sedět! I celodenní projížďka na koni dá totiž dost zabrat!

Tupiza je rovněž skvělým transportním bodem pro další nádherné destinace v okolí: 6ti-hodinová jízda autobusem úchvatným údolím kaktusů i po hřbetech kopců vás doveze do vesničky Uyuni, odkud můžete vyrazit na několika-denní offroad exkurzi džípem po největší solné poušti na světě a po měsíční krajině obrovské náhorní plošiny plné sopek, barevných jezer s pelikány, písečných a kamenných dun, gejzírů a horkých pramenů. Jen si dejte pozor na to, aby vám neujel autobus během přestávky na toaletu. Občas se stává, že na chybějící bělochy v autobuse místňáci příliš neupozorňují, a rovněž tak i svědomitost řidičů a případných hostesek není na stejné úrovni, na jakou jsme zvyklí.

Věděli jste že?:

  • Zhruba 100km SZ od Tupizy, v osadě San Vicente, byli údajně nalezeni a zastřeleni známí bandité Butch Cassidy a Sundance Kid?
  • Zatímco v okolí Tupizy se běžně setkáte s 5ti-metrovými kaktusy, ty největší kaktusy obecně dorůstají i 10–20 metrové výšky a dožívají se několika set let?
  • Relativně blízko Tupizy se nachází i nejsušší poušť na světě Atacama, kde se natáčela část jednoho z posledních dílů Jamese Bonda, Quantum of Solace
  • Blízko městečka Uyuni leží i slavný hřbitov vlaků, kam se odložily vlaky, které kdysi vozily minerály do Chile?
  • Potosí je v 4100 metrech nad mořem nejvýše položeným městem na světě?
  • Bolívie má domorodého prezidenta?

3 nejlepší evropské destinace pro lyžování

Ať už jste zkušení kosmopolitní lyžaři, kteří se rádi prohánějí
po zahraničních prvotřídních a hlavně mnohakilometrových sjezdovkách,
nebo jste tzv. tuzemský lyžař, který chce konečně vyzkoušet mnohými
opěvované velehory, přečtěte si následující tipy na lyžařské
destinace se skvělým zázemím a přátelskými obyvateli.

Ať už jste zkušení kosmopolitní lyžaři, kteří se rádi prohánějí po zahraničních prvotřídních a hlavně mnohakilometrových sjezdovkách, nebo jste tzv. tuzemský lyžař, který chce konečně vyzkoušet mnohými opěvované velehory, přečtěte si následující tipy na lyžařské destinace se skvělým zázemím a přátelskými obyvateli.

Francouzské Val Cenis


Savojské Alpy a středisko Val Cenis na hranici Itálie a Francie okouzlí milovníky krásné přírody a profesionálního servisu. Středisko se nachází na okraji národního parku Vanoise a místní údolí lemují malebná městečka s kamennými domky a zvonicemi.

Široká možnost cenově přijatelného i luxusního ubytování a variace sáhodlouhých sjezdovek činí z Val Cenis vyhledávanou lokalitu, ale i v plné sezóně se v rozsáhlém areálu skoro nepotkáte s ostatními lyžaři. Nadmořská výška až 2800 m. n. m činí z tohoto idylického místa jistotu, co se týče sněhové nadílky, od prosince do dubna. Val Cenis uspokojí jak náročné tak začínající zimní sportovce.

Rakouský ledovec Kaunertal

Ti Rakušané se ale mají, že? Takové možnosti lyžařského vyžití na ledovcích v jiných zemích jen tak nenajdete. Kdo vyzkoušel jízdu na nadýchaném sněhu a přitom si v tričku opaloval vybledlou kůži, většinou nechce zkoušet už nic jiného. Ovšem i v teplejších měsících nebo při předsezónním lyžování si na ledovec přibalte kvalitní prodyšné outdoorové oblečení. Letos vyrazte na méně známý ledovec Kaunertal, kde znalci oceňují menší „profláklost“ a tudíž minimální fronty.

Kaunertal patří k těm ledovcům s nejvyšší nadmořskou výškou. Je pouhých 600 km od Prahy a proto stojí za to objevit jeho sjezdovky a impozantní výhledy. Ze stanice osmisedačkové kabinové lanovky ve výšce 3160 m. n. m. pohlédnete na švýcarské Alpy i italské Dolomity.

Středisko se stále rozvíjí a momentálně zde naleznete 40 km tratí spíše pro pokročilé sjezdaře. Návštěvníci si vychvalují i spoustu freeridových možností, snowparky a přívětivé prostředí pro rodiny, jejichž ratolesti do sedmi let lyžují zdarma.

Italské Trentino

Oblast Trentina nabízí 13 rozsáhlých lyžařských areálů, pohodlně propojených do větších celků, mezi kterými lze přejíždět, a nemusíte se tedy uvazovat striktně na jedno místo. Při volbě jakéhokoliv střediska nešlápnete vedle. Nadstandartní vyžití zde najdou i běžkaři.

Italské Dolomity jsou rovněž ideálním prostředím k vyzkoušení skialpinismu, který má v této oblasti dlouhou tradici. Dnes už se na běžné lyže nenatahují tulení pásy, ale používá se moderní vybavení – tedy speciální skialpové boty a lyže. Můžete vyrazit se zkušenými horskými vůdci na tematické okruhy např. po pevnostech z 1. světové války nebo po nejznámějších vrcholech.

Příjemným bonusem, který dokoná bezchybný zážitek z lyžování, je místní gastronomie a alternativní aktivity jako túry na sněžnicích, projížďky na saních a psích spřeženích, stejně jako wellness centra a lezecké sněhy pro případ špatného počasí.

Skořice? Tak tu v Česku nemáme!

Srí Lanka je zemí čaje. To ví každý. Ale je ještě jeden, možná
zajímavější, srílanský produkt, který stojí za poznání. Skořice. Už
jen proto, že u nás skořici vlastně vůbec neznáme. Ale o tom
později.

Srí Lanka je zemí čaje. To ví každý. Ale je ještě jeden, možná zajímavější, srílanský produkt, který stojí za poznání. Skořice. Už jen proto, že u nás skořici vlastně vůbec neznáme. Ale o tom později.


Čajové plantáže s čajovými továrnami patří k neodmyslitelným turistickým zastávkám. Najít výrobnu skořice je o něco málo obtížnější, ale s pomocí místních stojíme před malou rodinnou továrnou. Ujímá se nás sympatický mladík, který společně s otcem továrnu provozuje.

Samotný proces není tak složitý a technologicky sofistikovaný jako v továrnách vyrábějících čaj. Jedná se převážně o ruční práci spočívající v odkornění, sušení, přípravu ruliček, ošetření a balení. Přibližně dvacet dělníků sedí na podlaze a zpracovávají klacky a kůru. Poznámka, že jsou to zkušení pracovníci s dvacetiletou praxí, mě trochu děsí. Představa, že nastoupím jako mladý člověk a moje perspektiva spočívá v tom, že budu deset let sbírat zkušenost s nožíkem, na betonové podlaze, než se zařadím mezi zkušené, je docela strašidelná. Nicméně Srí Lanka je poměrně chudá země a práce zas tolik na výběr není.


Mladík vypráví o skořici se zaujetím. Seznamuje nás se svými plány a exportní strategií. Vysvětluje, jakým problémům musí čelit, že vývoz pro něj znamená nutnost implementace norem ISO, takže bude muset postavit nové záchody pro zaměstnance, nakoupit jim uniformy a ochranné pomůcky. Tím se mu zvýší náklady s sníží už tak nízká marže.

Během procesu vidíme skořici v různé fázi výroby a čekáme, kdy skořice seschne a namísto světle hnědé barvy získá barvu tmavě hnědou. Takovou, jakou známe z domu. Nic takového se ovšem nestane. Když se pak dozvídáme, že srílanská skořice čelí na mezinárodním trhu desetinásobně levnější indické a čínské náhražce, která se v angličtině ani nenazývá cinnamon, ale cassia, všechno nám to do sebe najednou zapadá. V Česku nemáme skořici, ale jen lacinou náhražku.


Jak se pozná pravá skořice? Válečky jsou silné přibližně jeden centimetr a nejedná se o jeden stočený kus, ale uvnitř jsou nacpané další, menší kousky. Barva skořice je světle hnědá a má výraznější sladkou chuť.

Skořice má pozitivní účinky na organizmus. Využívá se, mimo jiné, při vyšším cholesterolu.






Více o skořici na stránce wikipedie (anglická verze nabízí více informací, česká se tématu věnuje jen velmi obecně).

10 nejlepších článků za rok 2012

Náš sofistikovaný počítač karmy u jednotlivých článků vybral
deset nejlépe hodnocených článků za rok 2012. Články vám pro
připomenutí přinášíme v malém souhrnu.

Náš sofistikovaný počítač karmy u jednotlivých článků vybral deset nejlépe hodnocených článků za rok 2012. Články vám pro připomenutí přinášíme v malém souhrnu.

Díky všem autorům (nejen těm z vybraných článků) za prima spolupráci v roce 2012 a díky i všem čtenářům.

Vybrané články v abecedním pořadí:

Albánie: Prokleté Alpy

Albánií se od severu k jihu táhne pás hor. Ty nejvyšší jsou v severní části země na hranicích s Černou Horou. Albánci jim říkají Albánské Alpy, ale používá se pro ně i jiný název – Prokletije. Obě jména mají své opodstatnění.

Celý článek


Borneo – pralesní domov trpasličích slonů

Sabah, „Země pod větry“, tak zní název jedinečného domova slona trpasličího (Elephas maximus borneensis), území státu Malajsie, který se nachází na severu Bornea, a často ho protínají tajfuny zuřící v oblasti blízkých Filipín.

Celý článek


Do Jižní Afriky na zkušenou

Jako asi každý člověk podléhám tu a tam všelijakým trendům a nejsilnějším vlivům okolí. Dnes se kupříkladu já i moji vrstevníci ze všech stran dovídáme, že bez vynikající znalosti cizího jazyka/jazyků a bez zkušenosti s pobytem v zahraničí jsme v budoucnu zcela jistě ztracení. Proto jsem se před časem rozhodla, že opráším svou angličtinu a vycestuji na stáž ještě před dokončením studií.

Celý článek


Indonésie, svět sám pro sebe

Indonésie je největší souostrovní republika, kterou tvoří tisíce ostrovů, kde můžete najít všechno, o čem jste v dětství četli v dobrodružných knížkách. Navštívit všechny rovníkové ostrovy od Sumatry, až po Irian Jaye, je zcela nemožné. Stejně tak vybrat ty nejpřitažlivější, které po staletí obdivují cestovatelé celého světa.

Celý článek


Jak se cestovalo dříve

Přenášíme se o více něž třicet let zpátky, na konec sedmdesátých let minulého století. Svět byl rozdělen takzvanou železnou oponou na kapitalistický Západ a socialistický Východ. Navzdory všemu, co tato doba přinášela, lidé v tehdejší ČSSR rádi cestovali.

Celý článek


Maslenica – moskevský masopust

Je neděle 26. března odpoledne, poslední den jednoho z nejživějších svátků v Rusku. Maslenica je v plném proudu. Lidé tančí na hudbu, která roztančí snad každého. Mrznou ve frontách na medovinu a bliny, hrají volejbal na sněhu a v parku u stolečků hrají šachy, jako by se nechumelilo.

Celý článek


Tanzánia tak, ako ju nepoznáte

Tanzánia, krajina Východnej Afriky, krajina prekrásnych prírodných scenérií, rozmanitej fauny a flóry, miesto na Zemi, na ktorom sa čas akoby zastavil. Krajina usmiatych a veselých ľudí… aj napriek chudobe, v akej žijú.

Celý článek


Tanzanie: viděno dvojíma očima

Přistáváme večer na letišti v Nairobi. Na základě informací z webu sleepinginair­ports.net by se zde mělo dát přespat. K mému drobnému překvapení příletová hala není větší než vlakové nádraží na maloměstě a protože je otevřené, je tu nepříjemná zima.

Celý článek


Třídenní přechod Nízkých Tater v zimě

Pokud patříte mezi milovníky hor, ale nějaké pěti- a vícedenní túry po rozeklaných hřebenech s těžkým batohem na zádech vám nejsou přímo po chuti, je pro vás tenhle pohodový výlet na dvě noci ideální.

Celý článek


Tušetie – pohádkový kraj na Kavkaze

Tušetie je pro mne probuzení se v rozkvetlé louce. Východ slunce za skalními štíty a hra světel a stínů na strmých svazích hor. Dusot koňských kopyt a mihnutí jezdce cválajícího kamsi do neznáma. Zvonky ovcí a štěkot ovčáckého psa. Pozvání do skromného obydlí na mateřídouškový čaj.

Celý článek


Za poznáním i relaxací do exotických krajin

Sychravé dny tuzemského podzimu můžete vyměnit za prohřátý tropický
vzduch jen po několika hodinách letu. Co takhle spojit Srí Lanku a Maledivy
v jeden zájezd a poznat ostrov, jehož chuť k vám možná každé
ráno promlouvá z šálku cejlonského čaje?

Nádherná příroda, bohaté kulturní dědictví, zajímavá současnost a luxusní zázemí. Do těchto několika bodů se dá shrnout to, co nabízí pro našince dovolená na Maledivách nebo dovolená na Srí Lance.


Sychravé dny tuzemského podzimu můžete vyměnit za prohřátý tropický vzduch jen po několika hodinách letu. Co takhle spojit Srí Lanku a Maledivy v jeden zájezd a poznat ostrov, jehož chuť k vám možná každé ráno promlouvá z šálku cejlonského čaje?

Během osmi dnů načerpáte zážitky i informace, za což si zasloužíte odměnu v podobě relaxace v luxusním resortu na Maledivách. Zní to jako pohádka? Vězte, že ji můžete prožít během zájezdu na Srí Lanku s pobytem na Maledivách.

Tam, kde se sklízí cejlonský čaj

Ostrov čajovníkových plantáží a nádherných památek – Srí Lanka – patří právem k místům, kam stojí za to se vypravit. Srí Lanka – v překladu Krásná země – je známá rozmanitostí přírody i zachovalým kulturním dědictvím buddhismu a hinduismu. Zkušení průvodci vás pozvou k navštívení čtyř památek UNESCO. Patří k nim Polonnaruwa, nejstarší královské město, jeskynní chrámy v Dambulle i město sinhálských králů Kandy. Ani osmý div světa – zbytky paláce Sigiriya, nelze vynechat. Být na Srí Lance a minout tento překrásný komplex zahrad, fontán a vodních nádrží na Lví skále by bylo trestuhodné.


Hmotné památky jsou však jen částí bohatství, jež je možné na Srí Lance poznat. K ostrovu, jak už bylo naznačeno v úvodu, patří neodmyslitelně čaj. Způsob jeho pěstování a výroby místní odborníci poutavě vysvětlují zájemcům přímo při exkurzi v továrně. A vynechat ochutnávku? To by byl hřích. Zastávka v ajurvédské zahradě koření patří také k tradicím, které nelze vynechat, stejně jako návštěvu nejposvátnějšího buddhistického místa Srí Lanky, chrámu Dalada Maligawa, taktéž nazývaného podle uchovávané relikvie – Buddhova zubu.

Kouzlo tropické přírody


Úchvatné rostliny deštných lesů vás okouzlí, podobně jako pozorování volně žijících slonů, opic, pelikánů či pestrobarevných papoušků – třeba v národním parku Minneriya.

Atraktivní výčet je jen náznakem toho, co vás nadchne pod hladinou oceánu na další štaci, Maledivách. Souostroví, kam je výhodné se ze Srí Lanky přesunout, je známé úchvatnými písčitými plážemi, které lemují palmové háje. Pravá nádhera se však skrývá v moři. Korálové útesy jsou útočištěm řady pozoruhodných živočichů. Čtyři dny na atolu South Malé Kaafu jsou pro každého cestovatele správnou tečkou za zájezdem, na který se nezapomíná. Koupání v průzračném Indickém oceánu a relaxace na bílých plážích je před návratem do české kotliny více než žádoucí.

Parkování u letiště nemusí být noční můrou

Představení cenově přijatelné varianty dlouhodobého parkování
nedaleko Letiště Václava Havla.


Kufry jsou zabaleny, pasy nachystány a vy už se těšíte, jak si užijete dovolenou daleko od domova a každodenních starostí. K dokonalé idylce schází jen jedno, zorganizovat přesun na pražské letiště. Kodrcat se vlakem do Prahy a pak ještě letištním autobusem, to se chce málokomu. A sehnat někoho známého, kdo vás odveze autem, je také někdy oříšek. Zvláště pokud odlétáte z druhého konce republiky, v pracovní den a navíc uprostřed noci.

Přitom řešení je jednodušší, než by se zdálo. Na hlavní příjezdové komunikaci Chomutov-Slaný-Praha jen 5 minut od letiště Václava Havla se nachází parkování firmy Parkování R7. Jeďte pohodlně vlastním autem a nechte ho na tomto hlídaném parkovišti. Parkování R7 se vám o něj během vaší dovolené postará a váš vůz bude v naprostém bezpečí a komplexní služba vás vyjde levněji než cesta taxíkem. Nechat auto nehlídané před domem třeba na dva týdny je holé šílenství.

Parkování R7 je rodinná firma, která se ke svým zákazníkům a jejich motorovým miláčkům chová jako k vlastním. Auto bude umístěno při domu na hlídaném důmyslně oploceném parkovišti, nonstop střeženo a monitorováno kamerovým systémem a navíc kryto komplexním pojištěním. Zatím, co vy budete třeba na druhém konci světa, váš plechový miláček na vás bude čekat na parkovišti, bude o něj spolehlivě pečováno. Po návratu si nemusíte plánovat pěší túru nebo shánět drahého taxíka. Přímo k terminálu po vašem zavolání pro vás přijedou a dopraví vás zpět k vašemu autu.


Už se jistě těšíte, až vás hotelový personál ve vysněné destinaci bude rozmazlovat. Nepřidělávejte si zbytečně starosti s dopravou k vašim odletům a užívejte si dovolenou v klidu a pohodě. Stejnou péči, můžete zatím dopřát svému plechovému příteli. Můžete také využít některé z nadstandardních služeb Parkování R7 a necháte si auto umýt, vyčistit interiéry nebo dohustit pneumatiky.

Pokud jste slyšeli, že parkování u ruzyňského letiště je drahé a máte hrůzu, že váš rozpočet dostane pořádnou ránu, nepodléhejte panice. Není důvod k obavám. I když svůj vůz u firmy Parkování R7 necháte několik týdnů, vaše peněženka si rozhodně stěžovat nebude. Spíše naopak. Ceny za parkování jsou podstatně nižší než byste zaplatili za auto odstavené hned vedle letištních terminálů a za stejnou dobu vás na letiště dopraví i se zavazadly a přímo k odletové hale. Proč tedy necestovat pohodlněji a ještě ušetřit.

Obavy a noční můry, jestli vám automobil někdo neukradl nebo závistivě neobjel klíčem, nechejte s klidným svědomím ostatním. Vy můžete krátce po příletu nasednout do vlastního auta a pohodlně, s novou energií v žilách a bez starostí se v klidu vydat směrem k domovu.

Do země hradů a zámků na jeden den

Vydáte-li se na sever Čech, pak už je to jen co by kamenem dohodil na
česko-německou hranici, a do jednoho ze spolkových států republiky Německo
– Saska.

Vydáte-li se na sever Čech, pak už je to jen co by kamenem dohodil na česko-německou hranici, a do jednoho ze spolkových států republiky Německo – Saska. Náš hraniční soused vyniká mnohými krásami, mezi ty největší (z hlediska rozlohy a výšky) však patří hrady a zámky, které zde můžete potkat takřka na každém druhém kroku. Putovat po nich lze pěšky či na kole, pokud jste zdatní sportovci, pokud chcete stihnout více, pak je doporučováno auto, vlak či autobus.


Kromě rozličných architektonických stylů, podmanivých přírodních scenérií kolem a samotného interiéru zámků a hradů se můžete dozvědět i mnoho o bohaté společné historii s Českem – ať už se jedná o majetek, provdané princezny nebo přímo rody, kterým, dnes už většinou státní nebo soukromé zámky, patřily.

Zámek Augustusburg, na dohled Česka

My budeme tentokrát cestovat autem (na kolo je už přece jen chladno) – vydáme se na zámek Augustusburg a do známé kolébky evropského porcelánu – Míšňě (Meissen). Jak je vše daleko? Na Augustusburg z Prahy nejdále – 150 km (2,5 hodiny). Z Ústí je cesta o hodinu kratší a například Cheb je co by kamenem dohodil – pouze 59 km.


Koruna Krušných hor, neboli Augustusburg, se rozkládá na východ od města Chemnitz – při dobrém počasí a troše štěstí je ze zámku vidět až k nám do Čech – konkrétně na hraniční oblast v Krušných horách. Původně lovecký zámek z druhé poloviny 16. století dnes nabízí mnoho atrakcí a zajímavostí. Kromě raritní opravdu hluboké studny (65m k hladině), která dlouhou dobu jako jediná zajišťovala přívod vody na zámek, lze obdivovat jak krátkodobé výstavy, tak trvalé expozice motorek a kočárů a samozřejmě celý zámek zevnitř i zvenčí.

Veškeré doprovodné materiály k výstavám a prohlídce zámku jsou v češtině, což je příjemně vstřícný krok vůči českým návštěvníkům. Pokud se chcete na Augustusburg vydat v listopadu či prosinci, pak můžete návštěvu zámku spojit i s tradičními trhy v podzámčí – ve stejnojmenném městečku.

Za míšenským porcelánem.


Druhým cílem na našem putování po Sasku je na Labi ležící Míšeň, od Augustusburgu hodinu jízdy, a nacházejí se zde hned dvě památky. Zámek Albrechtsburg a Míšeňská katedrála. Míšeň je proslulá především porcelánem – v roce 1710 zde vznikla první továrna na jeho výrobu (přímo v zámku!) a od roku 1720 zná svět slavnou značku – dva zkřížené meče. Mimochodem, víte, proč říkáme „cibulák“? A proč je pravý porcelán modrý?

Výstava pouze o porcelánu se může zdát nudná, ale není to tak – kromě vystavených exponátů je vše maximálně interaktivní a zabaví i děti. Kdo by měl všudypřítomného porcelánu už dost, může se porozhlédnout po další zábavě, kterou Míšeň nabízí. Od katedrály (kde opravdu žádný porcelán není), až po krásné procházky podél Labe a městečku obecně. A stejně jako na Augustusburgu – i zde naleznete vánoční trhy – se vším všudy.

Na obou místech najdete množství restaurací i německých „Kneipen“, kde se můžete občerstvit, abyste měli sílu na další cestu. Kdybyste se přece jen cítili moc unaveni na cestu domů, či si chtěli prodloužit výlet do Saska až do druhého dne, pak můžete přenocovat například v klášteře Altzella. Magické místo – z části ruiny, z části zachovalé budovy prastarého cisterciánského kláštera. Pro ranní procházku doporučuji místní důmyslně vytvořenou zahradu z 19. století, o které by na první pohled nikdo neřekl, že jí vytvořila lidská ruka.

Doufám, že ať už se necháte inspirovat doslova nebo si vytvoříte vlastní program, bude se Vám v Zemi hradů a zámků líbít !