Do Argentiny jsem se vydal na konci února ne jako běžný turista na pár týdnů , ale jako člověk, který má možnost strávit v Argentině více než čtvrt roku a tak poznat důkladně místní kulturu, zvyky, přírodu jak ve velkoměstě, tak i na venkově.
Protože mě letenka z Prahy do Mendozy jako studenta finančně značně vyčerpala, musel jsem si již po několika málo týdnech pobytu hledat práci. První otázka, kterou jsem řešil byla, co tady můžu dělat, když španělštinu ovládám jen tak, že se domluvím jen v základních situacích. Protože je Mendoza v oblasti vinic a hrozny zrovna dozrávaly, domluvil jsem se s argentinským přítelem (u něhož jsem dočasně bydlel), že bych zkusil práci na vinici. V tom už mám i menší praxi u mých známých z Modry, tak snad to zvládnu i tady.
Příbuzný mého přítele Damian má domek na venkove nedaleko městečka La Consulta a ten by mi snad mohl poradit. S Damianem jsme se nakonec domluvili, ze není problém u něho par dnů přespávat, když občas s něčím pomůžu nebo koupím něco ke společnému jídlu. Následující týden jsme vyrazili do nedaleké asi 120 km vzdálené vesničky. Cesta ubíhala velmi rychle, ale nebyla moc záživná. Jen nekonečná rovina s jediným menším městečkem. Domeček, který jsem měl v následujících dnech obývat, se nacházel v poslední vesničce pod Kordilierami. Dojet se tam dalo jen po polní cestě, vysušené tak, že když po ní projelo auto, nebylo následujících deset minut kvůli zvířenému prachu vidět nic. Domeček byla novostavba a měl, jako ostatně většina domků nejen na vesnici ale i v Mendoze, jen dvě místnosti. To jsem ještě nevěděl, ze nás tam nakonec bude žít pět a že tam neteče teplá voda. Což se nějaký čas dá vydržet, ale opravdu jsem se velmi těšil na neděle, kdy jsem se vracel do Mendozy a mohl se pořádně osprchovat v teplé vodě.
Hned ráno následující den po příjezdu jsme se byli na jedné vinici zeptat na práci. Řekli, že dnes bohužel ne, ať přijdeme zítra. Nechtěl jsem ztrácet celý den čekáním a šel jsem se zeptat na další. Tam to dopadlo o poznání lépe. Že když si seženu nůžky, tak mohu hned začít sbírat. Nastoupil jsem v jednu hodinu odpoledne. Jak má práce probíhala? Do výbavy každého sběrače hroznů „cosechadora“ patří „tach“, což je nejčastěji plechová nádoba obdélníkového tvaru, do níž se vejde asi dvacet kilogramů hroznů, nůžky, láhev pitné vody (i na začátku jihoamerického podzimu tu bývá v poledne více než 30 °C) a nějaké starší oblečení, u kterého nevadí, když se potřísní šťávou z hroznů. Když je tach plný, což v mém případě ze začátku trvalo téměř tři čtvrtě hodiny, umístí se na rameno a jde se vyklopit do připravených nádob, nebo častěji do kamionu. U kamionu čekají jeden nebo dva pomocníci „segundos“, kteří kontrolují kvalitu hroznů a dávají dělníkům „fecha“. Fecha je plíšek na němž je vyražen název vinného sklepu, který se později, nejčastěji v pátek odpoledne, vymění za peníze. Jeho hodnota se pohybuje kolem jednoho argentinského pesa ( 1ARS = asi 10 SK). Můj první výdělek za celé odpoledne byl 5,40 ARS, za což se dalo koupit třeba 2,5 kg chleba, nebo 2 sáčky mléka, případně 20 dkg salámu.
Musím se přiznat, že jsem ze začátku měl problém i s tím, jak dostat plný tach na rameno a během cesty ke kamiónu nic nevysypat. Postupně jsem se sice zlepšoval, ale stejně jsem dosahoval jen o něco více než polovičních výkonů s porovnání s nejlepšími sběrači. Ti nejrychlejší z nás si vydělali až 40 ARS za den, kolik jsem si vydělal já je zřejmé. Pracovalo se od východu Slunce, což v polovině března je kolem půl osmé, až do 16 až 17 hodin odpoledne. Podle potřeby se ale práce někdy protáhla až do setmění, někdy se šlo sbírat i v sobotu. Na poli se mnou pracovalo ještě dalších asi šedesát dělníků. Mezi nimi byli třeba i kluci a holky, kterým nebylo ani 15 let. Z části jsem je obdivoval, jak všechno hravě zvládají, ale na druhou stranu i litoval, že už musejí takhle dřít. Pracovali zde také dělníci z jiných provincií, kteří se každý měsíc stěhují na jiné místo podle toho, kde je pro ně zrovna práce. Tito dělníci často živí celé rodiny a tak i s celými rodinami putuji od severu, kde je nejtepleji a ovoce i vino dozrává nejdříve, až po jižní nebo horské oblasti Argentiny, kde je klima chladnější. Pracuji obvykle jen v létě a na podzim a s penězi, které ušetří, musí vyjit i po zbytek roku. Já jsem se hned první den na poli setkal s partou mladíků z provincie Tucuman, která je více než 1000 km severně od místa, kde jsme pracovali. Parta s Tucumanu měla to štěstí, že jim majitel vinice nabídl ubytování. Sice v ubytovně, kde všichni spali společně v jedné místnosti, ale pořád to je lepší, než spát pod stanem. A stan není zase tak neobvyklé obydlí pro zemědělské dělníky. Většina majitelů vinic je sice ubytovává ve svých ubytovnách, ale já jsem potkal při jedné ze svých cyklistických projížděk po okolí i dělníky z Bolivie, kteří bydlí pod stanem celý rok.
Bolivie je daleko chudší země než Argentina a mnoho Bolivijců jezdí právě do Argentiny za prací. Bydlí celý rok ve stanech, před kterým mají většinou jednu káď s vodou, která se používá na praní, mytí nádobí i osob a také na pití a vaření. Děti těchto dělníků se teprve ve škole (ta je tu povinná již od 5 let) učí mluvit španělsky (většina z nich ovládá jen kečuánštinu), učí se používat záchod a seznamují se se základními hygienickými návyky, které pro většinu z nás jsou samozřejmostí.
Druhý pracovní den jsem vstal kolem sedmé a chystal se do práce. Tentokrát na to pole, kde včera neměli práci, ale které bylo o něco blíže od mého dočasného domova. Cesta mi trvala asi tři čtvrtě hodiny a měl jsem štěstí. Tato vinice patří argentinskému výzkumnému ústavu INTA, který se zabývá inovacemi a výzkumem nových metod pěstovaní zemědělských produktů. Kromě vinné révy se v okolí starali o pole s cibulí, mrkví, řepou a dalšími druhy zeleniny. V budově ústavu jsem si připadal jak ve škole na katedře biologie. Všude obrazy a schematické nákresy rostlin, které se zde pěstují a vylepšují. Seznámil jsem se nejen s novými spolupracovníky, ale i s výzkumníky, což byli většinou zemědělští inženýři. Zvláště příjemné bylo, když jsem zjistil, že rodiče jednoho z nich pocházejí z Polska a mohli jsme si polsky i popovídat. Jen mi bylo divné, že se stále nejde na pole. Teprve po nějaké době pobytu tady jsem pochopil, že v Argentině se nespěchá. Tak to bylo i tady. „Půl hodiny tě nezabije“, řekl mi můj nový zaměstnavatel a v zápětí se zeptal: „Máš raději čaj nebo mathé“. Dal jsem si mathé, protože je naprosto vynikající a za tu krátkou dobu tady jsem si na ně zvyknul. Mathé je velmi populární napoj hlavně v Argentině a pije se ze zvláštních hrníčků, které se jmenují stejně jako nápoj mathé. Jsou nejčastěji ze dřeva, ale mohou být i z jiného materiálu. Naplní se asi do tří čtvrtin yerbou, což jsou lístky rostliny Ilex paragueyensis. Ty se zalijí nejprve studenou vodou, později se dolévá voda asi 80 °C teplá. Z jednoho mathé piji všichni společně tzv. „bombiou“ což je věc vzdáleně připomínající brčko. Ta je buď ze dřeva, nebo kovová. Dopili jsme mathé a konečně jsem se dostal na pole, kde už všichni ostatní dělníci pracovali. Po zhruba 4,5 hodinách práce jsme měli přestávku na oběd. Ta nebyla jako většinou u nás půl hodiny, ale hodinu až hodinu a půl. To se řídilo tím, kam dělníci šli, nebo kde si připravovali oběd a jak se stihli vrátit zpět. Někteří bydleli a jezdili pro oběd na kole až 6 km daleko. Kolo je vůbec jedním z místních hlavních dopravních prostředků. Já jsem měl výhodu v tom, že jsem si mohl oběd připravit a sníst přímo v budově výzkumného ústavu a v ušetřeném čase se seznámit s tím, co dělají.
Po necelém měsíci práce skončila. Hrozny byly sklizené a já jsem mohl ještě několik dní zůstat na vesnici. Jeden den jsem chtěl věnovat prohlídce vzdálenějšího okolí. Půjčil jsem si opět od Damiana kolo a vydal se na cesty a silničky různé kvality. Dojel jsem až k řece Tunuyan, která tvoří hranici mezi departamentem San Carlos a Tunuyan a pak dál až ke kempu Dijo de Uva, který leží těsně pod úpatím hor. Dal jsem si svačinu a chtěl se vrátit zpátky. Zadní kolo ale bylo prázdné. Pumpičku jsem samozřejmě neměl, nikde nikdo, musel jsem pěšky. Cesta do nejbližšího městečka mně trvala více než tři hodiny. Tam jsem naštěstí potkal kamarády, se kterými jsem se seznámil ve výzkumném ústavu. Od nich jsem dostal radu, že tu všude existuji tzv. „bicikleterie“, kde mi jakoukoliv závadu na kole na počkání opraví. Duše kola byla propíchnutá na pěti místech, oprava trvala skoro půl hodiny a stála mě jen 2 ARS (cca 20 SK).
Na další dva dny jsem měl úplně jiný program. Využil jsem toho, ze jsem se seznámil s Laurou, učitelkou první třídy z jedné z místních základních škol. Ta mě pozvala, abych se jako student pedagogické fakulty přišel podívat na vyučování. Školu v Campo de los Andes tvoří dvě docela udržované přízemní budovy a hřiště. Výuka je rozdělená na dopolední pro druhý stupeň a odpolední pro stupeň první a školku. S Laurou jsme měli sraz po dvanácté hodině. Škola začíná každý den tím, že všichni nastoupí na chodbě a pozdraví se s učitelským sborem. Pak jde každý do své třídy a začíná výuka. První hodinu jsem se byl podívat na tělocvik první třídy. Děti si vzaly taštičku s ručníkem a mýdlem, které si položily vedle hřiště a pak už hrály různé hry, z nich jedna se velice podobala naší hře na vlky a ovce, kdy vlk stojící uprostřed hřiště chytá ovce přebíhající na druhou stranu. Koho se vlk dotkne, ten se pro příští kolo stává také vlkem. V dalších hodinách jsem dětem v několika třídách nejprve vyprávěl o naší zemi. Na globusu jsem ukazoval, kde se v Evropě nacházíme. Zjistil jsem, že i učitelky si nás často pletou s bývalou Jugoslávii. Dětem jsem ukázal pohledy z rodného Podkrkonoší, z Českého ráje a pár pohledů z Prahy, které jsem měl s sebou.
Děti byly velice zvídavé, nejen že se ptaly na to, jaké je to u nás, ale na oplátku mi zase ukazovaly sešity a knížky a předváděly hry, které znají. Za hodinu a půl výuku přerušil školník, který přišel s mlékem, jogurtem a alfajorem (čokoládová oplatka nejčastěji uprostřed naplněná místní specialitou dulce de leche) pro všechny děti. Během přestávek si děti hrály na hřišti. Jedna přestávka je určena i pro občerstvení učitelů, které mají připravené venku na stolečku. Při tom mají i čas probrat důležité školní záležitosti. Výuka končí po páté hodině tím, že všichni nastoupí na hřiště. Zarecitují společně báseň s národními motivy a spustí argentinskou vlajku. Tu opět vyvěsí ráno žáci druhého stupně.
Do školy jsem šel ještě jednou a to do třídy, kde učitelka Suzana probírala cely den matematiku. Ve třídě stály stoly různých velikostí natřené různými barvami. U většiny stolů sedělo a společně pracovalo třeba i pět dětí. K jedné skupině jsem se přidal i já. Pomáhal jsem dětem rýsovat tabulku, zapojil jsem se i do řešení slovních úloh, které učitelka zadávala. A jako předešlý den jsem musel alespoň chvíli dětem vyprávět o České republice.
Můj pobyt na argentinském venkove se blížil konci. Ještě rozloučení s mnoha novými přáteli musel jsem se vrátit do Mendozy. Na prostředí a hlavně na lidi, které jsem tu poznal, hned tak nezapomenu. Snad se mi podaří se sem ještě někdy vrátit a snad zůstanou stále tak milí a přátelští.
