Snídaně klasicky z marketu a k tomu dojezení včerejšího melouna. Balíme a jdeme platit ke kempové „centrále“. Odbíhám ještě doplnit vodu a kluci jsou vyřídit úřední věci. Když se k nim blížím, vidíme na jejich tvářích široký úsměv. Copak??? Oznamují mi, že namísto 20 eur platili jen 10. Tož za 2 noci (1 stan, 3 osoby) nás to vyšlo 1,5 eura na osobu za noc. NO, SUPER! Dobrá cena! Šlapeme si to do Budvy na autobus. Kupujeme lístky do Podgorice (4 eur + 0,5 eur za batožinu). Kupodivu přijíždí na čas, takže v 10:40 odjíždíme a začínáme se vzdalovat moři.
Jsme na místě!!! Sv. Stefan, luxusní letovisko (původně to bývala rybářská osada) je dnes určen pro vyšší kategorie, tzv. zazobance. Vstupné do pevnůstky – 6 eur. Tož to přepískli, takže tam nejdeme. Chceme si dát něco na jídlo. Buď nikde nic, nebo pro změnu šíleně drahé. Mám hladovou krizi, jsem protivná a naštvaná. Vracíme se do Bečiči, kde si na pláži dáváme burka (masového a sýrového). Byl odporně mastný, brrrr, ale hlad zahnal. Na dobré trávení ještě pivko. Já měla povoleno jen malé! To je ale zlej svět, coooo? Viď, Pájo! Prý po zkušenosti se mnou v Kotoru nemám na velké nárok a navíc prý nechtějí mít na svědomí moje utonutí ve vlnách Jaderského moře. Tak nevím, jestli to je starostlivost, nebo něco jiného…. 🙂
Ještě se chvílu smočíme v moři a pak návrat do kempu, převléct a vyrážíme do Budvy, vzdálené asi 3 km od Bečiči, na večeři. Cestou obdivujeme skákače bungee jumpingu. Vhodnou restauraci hledáme dlouho. Kluci chtějí zkusit rybu, mně je to celkem jedno. V první restauraci si dáváme jen pivo a kafčo. Kluci chtěli točené do půllitru, ale prý nemají sklenky, tak Pavel objednává točené do třetinky. (Teda aspoň si to myslí.) A výsledek – půllitrový lahváč :-o. No a mně donesli neoslazené kafe, brrrr, a ani jsem k němu nedostala sklenici vody, jak to správně má být. Nabídka jídla nic moc, takže budeme hledat dál. Bloumáme uličkama a asi po hodině courání se zastavujeme v restauraci Life. Mají lákavé venkovní cedule, ale „jelovnik“ na stole nic moc. Kluci mají zálusk na rybí masíčko. Číšník jim nakonec přinesl ukázat ryby ještě zmrazené, aby věděli, co si objednávají. Já si dám boloňské špagety (2,5 eur). Večeře (rybičky + brambory, chleba a malá zeleninová obloha) kluky přišla na 17,5 eur. Ryba prý byla místy dost přesolená, ale jinak vcelku dobrá. Zato moje špagety byly studené jako psí čumák. Po dobré (jak pro koho) večeři se couráme zpět do kempu. Cestou ještě koupíme meloun a uspořádáme večerní meloun party. Večer mám potíže se zapařenou zadnicí. Hrůza! To mám z těch mokrých plavek!
14. den – 12. 8. – čtvrtek
Snídaně klasicky z marketu a k tomu dojezení včerejšího melouna. Balíme a jdeme platit ke kempové „centrále“. Odbíhám ještě doplnit vodu a kluci jsou vyřídit úřední věci. Když se k nim blížím, vidíme na jejich tvářích široký úsměv. Copak??? Oznamují mi, že namísto 20 eur platili jen 10. Tož za 2 noci (1 stan, 3 osoby) nás to vyšlo 1,5 eura na osobu za noc. NO, SUPER! Dobrá cena! Šlapeme si to do Budvy na autobus. Kupujeme lístky do Podgorice (4 eur + 0,5 eur za batožinu). Kupodivu přijíždí na čas, takže v 10:40 odjíždíme a začínáme se vzdalovat moři.
V Podgorici jsme krátce po dvanácté a na vlakovém nádraží zjišťujeme vlak do Kolašinu. Jede ve 13:40 a také bez zpoždění. Roman šel zjistit cenu jízdenek, žena za přepážkou mu ji oznámila po zadání údajů do počítače, ale přišlo další překvapení. Když šel lístky asi po čtvrt hodině koupit, tak po zadání úplně stejných údajů mu jiná žena u jiné pokladny oznámila cenu asi o tři eura nižší – zajímavý systém :-). Dneska samá milá překvapení. Až na to, že nemůžu najít veřejné WC a zběsile běhám po celém nádraží, ale marně. Nakonec vběhnu do blízké restaurace, teda spíš putiky. Číšník je ňákej divnej. Dělá si ze mě legrácky, jenže vzhledem k jazykové bariéře moc nechápu. Vyznělo to, že tam sice toalety(u) mají, ale já tam nemůžu. Ale nakonec dostávám svolení, ruka ukazuje rovně. No ale ten úsměv při tom byl dost šibalský. Kupujeme ještě něco k jídlu, opět burek (0,80 eur), zeleninu a ovoce. Teď jenom nasednout do vlaku a vzhůru do Kolašinu. A už se zase kodrcáme ve vlaku, klasicky samý tunel, viadukt, most…. Vedle Romana sedí jakejsi pupkáč. Nejdříve Romana přesadí na protější sedačku, pak vyhodí nohy nahoru (i v botách) a lehne si na jeho bágl :-o.
V Kolašinu jsme kolem třetí hodiny. Míříme nakoupit do centra (asi 2 kiláky od nádraží). V městečku se snažíme zjistit, jak se nejlépe dostat do pohoří Komovi. Policajti nám radí, ať jdeme stopovat na Mojkovac, pak Berane a odtud na Adrijevicu. Cože??? To by byl pořádnej okruh! Tvrdí, že na vedlejší silničce směr Mateševo auta moc nejezdí a stop je beznadějný. Bohužel, měli pravdu. Během půlhodiny projeli jen tři auta a žádné nás nevzalo. V protisměru jede nějakej zazobanec. Zastavuje. Chceme ho přemluvit, aby nás hodil ke Komovům. Jenže on nechápe a pořád nám doporučuje místo k přespání u svých příbuzných. Odvézt nás nechce ani za peníze. Prý nemá čas. Po třičtvrtěhodinové chůzi a marném stopování rozhodujeme překopat plány. Najdeme si flek na spaní – tam někde na druhém břehu řeky a zítra budeme zdolávat kopečky kolem Kolašinu. Souhlasíme všichni. Brodíme řeku, nacházíme super plácek a utábořujeme se.
Vaříme OSUDNOU VEČEŘI – gulášovka s česnekem, salámem, těstovinami a jako chuťovku sýr koupený v Kotoru. Ta chuťovka byla velmi zrádná. Večer ještě hrajeme karty a se setměním jdeme spát. V noci mi je strašně zle a zvracím. Roman má zase silný průjem, že málem nestíhá doběhnout. Očista v řece to jistí. 😉
Je předvečer Vánoc a taky to tak vypadá. Už z dálky slyším
hlasitou muziku, cinkot láhví a petardy. Na náměstí si kupuji něco
k snědku u jednoho z mnoha stánků, sedám si a kochám se
rozdováděným mumrajem.
„Tak tady to je, tam dole je městečko Latacunga“. Vystupuji z autobusu a čekám, než mi pomocník řidiče shodí batoh ze střechy. Rozhlížím se po okolí. Jsem na odbočce z hlavní silnice, je tu hospoda, benzinová pumpa a pár dalších tmavých stavení. Je už tma, devět večer, 24. prosince. Autobus zavírá dveře a po prašné cestě mizí do tmy. Někdo se mne ptá, kam že to vlastně jdu. Říkám, že tu někde přespím a zítra půjdu na kráter Quilotoa. Trochu doufám v nabídku pohostinnosti, ale ten člověk mi jen řekne, že tady se nikde přespat nedá a že si mám dát pozor, aby mne neokradli. Děkuji a odcházím krokem, který má vypadat alespoň trochu sebevědomě, směrem dolů k vesnici.
Nejsem si úplně jistý, ale trochu tuším, že moje další cesta druhý den ráno povede právě z vesnice dole dál. Chlapsky přiznávám, že mám trochu strach – přijíždění v noci do neznáma nemám tak úplně rád. Potřebuju někde přespat, stačí mi ve stanu. Není to ale tak jednoduché, moc se mi nechce přijít v noci na nějakou louku a postavit si tam stan (tak jako jsme to vždycky dělali u nás). Mám v úmyslu zeptat se nějakých místních chalupářů, jestli mne nenechají přespat na zahradě. Teda, aby nedošlo k nedorozumění, mám na mysli udupaný dvorek za domem, kde pobíhají psi, slepice a jiná havěť. Pokračuji serpentinami dolů, míjím jedno stavení za druhým, v té tmě se zdají všechna nějaká nepřátelská. Nakonec si jedno osvětlené vybírám, místo zvonku hulákám na lidi uvnitř. Bohužel, jediné, čeho tím dosahuji, jsou rozzuření psi, kteří se mě snaží obklíčit. Navíc štěkají na celou vesnici a tak nečekám a pokračuji. Takhle si přátelské přijetí úplně nepřipravuji. Zkouším to ještě jednou, o kousek níž, ale paní domu není takhle na večer nijak extra vstřícná a navíc vůbec neví, o čem mluvím. Vzdávám to úplně a jdu až na náměstí s tím, že počkám, co bude dál.
Je předvečer Vánoc a taky to tak vypadá. Už z dálky slyším hlasitou muziku, cinkot láhví a petardy. Na náměstí si kupuji něco k snědku u jednoho z mnoha stánků, sedám si a kochám se rozdováděným mumrajem.
Ekvádorci jsou spořádaní a pracovití lidé, ale když slaví, tak slaví důkladně. Kdo nezažil ekvádorskou oslavu, neví, co je pořádná fiesta. Já bych za hlavní atributy jakékoliv ekvádorské oslavy jmenoval tyto: hudba, alkohol, petardy. Hudba bude drásat vaše nervy, když se budete ještě v osm ráno převalovat v posteli a snažit se usnout při stém opakování nejnovějšího hitu ze sousedního slavícího domu. Alkohol a jeho následky jsou všude na světě stejné, tady si jen dejte pozor na to, co a kdo pro vás přepaloval. Petardy, to je ale peklo. „My víme, že je to nebezpečné, ale je to naše tradice“ …Tak přesně toto vám řeknou na otázku, jestli je normální, že petardy nekontrolovatelně lítají mezi lidmi a proč děti na sebe míří ohnivými šipkami. Pro mě to tradice rozhodně není a tak jakmile proletělo něco ječícího kolem mého ucha, beru batoh i nohy na ramena a mizím pryč.
„Hledáš hotel?“ Zeptala se mne jedna panímáma. Vysvětluji ji, že hotel přímo ne, že na něj nemám peníze, ale že by mi stačilo místo na dvorku. Domlouváme se na přijatelné ceně jednoho USD a vede mě ke svému domku. Místo, které mi ukázala, než se vrátila zpět k bujaré vánoční veselici, se mi tak úplně nelíbí, protože je přímo u silnice. Drze lezu na plochou střechu domu a stavím si stan tam. Z dálky ke mně doléhá veselá hudba a rány petard, a já se konečně nechávám unášet vánoční atmosférou. Přemýšlím, co asi dělají u nás doma (i když vím, že díky časovému posunu je už kapr snědený, dárky rozbalené a všichni v posteli).
V Irsku se pro destilování používá tzv. „Pot still“, což je vlastně periodický destilační přístroj. Lze si to představit tak, že jsou tři destilační přístroje sériově zapojené za sebou, přičemž ten první destiluje původní tekutinu – tedy wash a další vždy destilují destilát z předešlé destilace. Tato trojitá destilace je jedním z hlavních rozdílů mezi skotskou a irskou whisky. Skotové totiž destilují svou whisky jen dvakrát. Když jsem se ptal, proč trojitá destilace, když skotům stačí pouze dvě, bylo mi odpovězeno, že si Irové „Musí být jisti, musí být jisti a musí být jisti, že tam opravdu alkohol je“.
Když se řekne Irsko, většina z nás si představí smragdově zelený ostrov, skalisté hory a samozřejmě zrzavé Iry popíjející whisky. Z vlastní zkušenosti vím, že jestli jsou Irové na něco skutečně hrdí, tak je to právě tento zlatavý mok. Za tuto zkušenost vděčím návštěvě jedné půvabné irské hospůdky v Gallway. Na otázku dvoumetrového barmana, co si dám, jsem pronesl „whisky“. V barmanově tváři se mihl letmý úsměv, který nicméně okamžitě ztvrdnul v kámen, když jsem mu vmetl do tváře mou oblíbenou značku „Glenfiddich“. „To musíte na protější ostrov, tady máme jen dobré pití“ zaburácel nevrle barman a postavil přede mne skleničku Bushmills. Znalci whisky již určitě vědí, jaké nehorázné drzosti jsem se dopustil. Glenfiddich je totiž skotská nikoliv irská whisky.
Tato příhoda mě přivedla k myšlence věnovat se fenoménu irské whisky poněkud hlouběji. A kde jinde by člověk získal více informací než v nejstarší oficiální palírně whisky na světě v Old Bushmills distillery.
Palírna Old Bushmills distillery se nachází v hrabství Antrim v Severním Irsku, jen pár kilometrů západně od světoznámého obřího chodníku Giant’s Causeway. Povolení k produkci whisky toto hrabství získalo od krále Jakuba I. již v roce 1608 a jednalo se o vůbec první udělené právo na výrobu tohoto alkoholu na světě.
Samotná vesnice Bushmills není velká a cestu do palírny se nám podařilo najít velmi rychle. Před palírnou se nachází velké parkoviště, takže pokud jedete autem tak jako my, odpadne vám problém s parkováním. Na první pohled nás již z parkoviště upoutala střecha jedné z palírenských budov, na které zářil velký bílý nápis, jenž nás nenechal na pochybách, že se nacházíme na to správném místě.
Z parkoviště jsme prošli vrátnicí přímo do areálu společnosti. Old Bushmills distillery je stále fungujícím a prosperujícím závodem a nikoliv muzeem, proto je potřeba k tomu i tak přistupovat, být opatrný a chodit jen po vyhrazených cestách. Touto instrukcí nás vybavil vrátný na vrátnici a zdvořile nás navedl na značený chodník vedoucí do informačního centra.
Informační centrum je velmi vkusně vybavená místnost s několika zajímavostmi zaměřenými jak jinak než na staletou historii výroby whisky. Mezi nejzajímavější vystavené exponáty patří láhev whisky vyrobené v roce 1882. Po zakoupení vstupenek, které na konci prohlídky slouží i jako poukázka na skleničku zdarma, jsme se skupinkou dalších, převážně německých zájemců vyrazili na objevnou cestu po tajemství výroby irské whisky.
Jak jsme procházeli jednotlivými pavilony, tak se nám postupně odhalovaly taje výroby tohoto moku. Pro výrobu irské whisky jsou nejdůležitější dvě věci, a to irský ječmen a velmi kvalitní voda. Old Bushmills distillery bere svou vodu z nedalekého pramene St. Columb’s což je jeden z přítoků říčky Bush.
Jako první operaci při výrobě je potřeba provést tzv. sladování ječmene. Ječmen se nechá po dobu čtyř až pěti dnů vyklíčit. Irové nazývají tato vyklíčená zrna green malt. Následně se vyklíčená zrna nechají ve speciálních pecích vysušit. Tímto se uvnitř každého z nich vytvoří enzym, který se přemění na zkvasitelný cukr. Následně jsou zrna rozemleta na hrubou mouku zvanou grit. Tento grit se máčí v horké vodě, do které se uvolňují cukry a vytvoří sladkou tekutinu zvanou wort. Tato tekutina je již připravena k fermentační přeměně na alkohol. Wort se přepumpuje do nádrže zvané „washback“, kde se spojí s kvasnicemi a tím fermentace započne. Samotná fermentace probíhá v nádržích asi dva dny a za tu dobu se wort změní na směs zvanou wash, která v sobě obsahuje cca 8,5% alkoholu. Po těchto dvou dnech je tekutina převezena do palírny, kde na ni čeká třístupňová destilace. Důvod destilace je jasný – separovat alkohol od vody. V Irsku se pro destilování používá tzv. „Pot still“, což je vlastně periodický destilační přístroj. Lze si to představit tak, že jsou tři destilační přístroje sériově zapojené za sebou, přičemž ten první destiluje původní tekutinu – tedy wash a další vždy destilují destilát z předešlé destilace. Tato trojitá destilace je jedním z hlavních rozdílů mezi skotskou a irskou whisky. Skotové totiž destilují svou whisky jen dvakrát. Když jsem se ptal, proč trojitá destilace, když skotům stačí pouze dvě, bylo mi odpovězeno, že si Irové „Musí být jisti, musí být jisti a musí být jisti, že tam opravdu alkohol je“.
Ani po destilaci ovšem ještě nevzniká whisky. Po třetí destilaci totiž dostaneme pouze alkohol zvaný spirit. Ten se musí nalít do speciálních dubových sudů, kde po několik let dozrává a mění se ve whisky tím, že nasává ze sudového dřeva hlavní složky své budoucí chuti. Pro výrobu whisky Bushmills se používají dva hlavní typy sudů, a to staré, tedy jednou použité, sudy od amerického bourbonu anebo stejně použité sudy od španělského sherry. Pro speciální a limitované série se pak používají i sudy od portského či rumu. Každý druh sudu totiž propůjčuje whisky jiný druh chuti. Sudy od bourbonu by měly přinést lehkou vanilkovou chuť, sudy od sherry bohatý ovocný nádech a portské by mělo dodat whisky vinný charakter.
V průběhu prohlídky člověk shlédne celý postup výroby – od sladování až po prostory, kde jsou uskladněny sudy se zrající whisky. Citlivé povahy ale musím varovat, výroba whisky není zrovna voňavá záležitost. Celým areálem je cítit nepříjemná nasládlá vůně, zřejmě sladujícího se ječmene. Konec prohlídky byl zpestřen návštěvou místní firemní restaurace, kde nám nabídli možnost ochutnat ze všech druhů whisky, co Bushmills produkuje. Na tomto místě ještě dnes mírně skřípám zuby, jelikož na mou otázku, co mi můžou nabídnout jako řidiči, jsem dostal odpověď, že kolu. Jedinou útěchou mi bylo, že ta nejdražší whisky, tedy 24letá single malt, již ten den došla. Ale i tak mě neskutečně dráždil pohled na mou ženu pochutnávající si na 16tileté whisce, zatímco jsem srkal svou lehkou coca-colu.
Při odchodu z restaurace se prochází obchůdkem se suvenýry. Je zde spousta věcí od otvíráků až po golfové hole, nicméně cenově v poněkud vyšší hladině. Z vlastní zkušenosti můžu doporučit, že je lepší si suvenýry koupit na letišti, kde budou o poznání levnější, i když sortiment nebude tak široký.
A ještě jedna rada na závěr. Nikdy se nepokoušejte s irským barmanem diskutovat o chuti, nedej bože hanit jejich whisky. Pamatujte, že kolem jednoho barmana se nachází nejméně dalších šest Irů.
Kolem nás lítaj žigulíci, co tu mají zase jednu Ruskou zvláštnost. Mají kouřový skla. Všechny. Čili včetně předního. Vypadá to dost vesele. Kouřový skla si dávaj i na Gazíky a Uazy. To vypadá ještě veseleji.
V Piatigorsku lítáme tři hodiny po tržnici kde mají všechno od sejrů, kazet, cívek až po televize a ledničky, myslím, že by tu šel sehnat i tank, sháním to námořnický triko, je poslední, je mi dlouhý jak sviňa, ale za 220 rublů se nedalo nevzít. Fugas kupuje policejní tílko (to má červený pruhy) za stovku.
Ještě kupuju tři flašky vodky, nějaký cigára – papirosy belomorky. Dáváme s Vlastou supr šašlik za 40,-. Vegetarián Karaf si kupuje chleba. Ještě beru pitnej režim do vlaku, čtyři flašky vody a jeden Sprite, jak to doma nepiju, tak tady mě to v tý lednici úplně nalákalo.
20.07.2005 středa
Po ránu kafe, vajca a v deset jdeme na trek k čelu ledovce Schelda. Neldelšího ledovce centrálního Kavkazu. Samozřejmě, pořád do kopce.
Po cestě zase jdeme pře vojenský ležení, tak se identifikujeme, ukážem hromadu papírů a razítek a po šutrech skáčeme k ledovci.
Je to hromada sněhu a ledu, z vrchu pokrytý vrstvou hlíny a kamení. Jak svítí slunce a odtává ten sníh, tak šutry s celkem slušnou kadencí zvrchu padají, tak se tu radši dlouho nezdržujeme.
Zase po šutrech zpět. Beru si skoro kilovej kámen jako těžítko do fabriky a nabírám z řeky Scheldy písek. Nevím proč, v mapě je psaná jako Shkhelda. Kousek před vojenskou kontrolou čekám na ostatní, akorát vidím dva vojáky jak s dalekohledem mizí za kamenem s cílem pozorovat nějaký ženský, co sem dorazily z tábora a teď se tam někde opalujou. Holt to maj kluci těžký. Ale ne nejhorší. Tak si ještě vyfotím housenku a vojáka. Toho tajně, oni nějak nechcou. Housenky jsem se taky neptal.
Sláva chvíli toho borce přemlouvá, ať mu jako zapózuje, ale ne. Asi se bojí, že by mu ukradl duši. Nebo spíš, že by dostal pojeb.
Nějak mi lupe v botě. Ta podrážka sice drží, ale ďoura se zvětšuje. Na funkci to vliv nemá. Ale sere mě to. Jinak, i přes to, že jsem sem táhl malou tubu s krémem a ani jednou je nekrémoval, tak mám furt sucho.
Jdeme se nažrat do šašlikárny, tentokrát si dávám pečenou Kuricu s fritovanejma bramborama. Konečně maso. Po dvaceti dnech. Ty vole. Neuvěřitelný… Kdosi si dává ten můj objev Žuljen, dokonce i Karaf, kterej houby normálně nejí. Pitomý je, že baba ho za stejný prachy udělala tak polovičku.
Protože je hic, tak se prolejváme pivama. Přichází osm ruských alpinistů a jedna alpinistka. V trati byli patnáct dní, taky na to vypadaj, stotřiceti litrový batohy, stavební helmy, no pohoda. Furt žerou a už po první sklince domácího vína se začnou motat a shazovat sklo ze stolu. Klasika.
V base campu se uz pomalu balím na zítřejší cestu, spát budu jen v tenkým cestovním spacáku. Karaf letí do Elbrusu koupit pohledy a vodku Prijut 11. Na etiketě je ten barák ještě než vyhořel, vypadá to jako z nějaký sci-fi. Nakonec bere těch vodek sedm. Baba už o pětku přidražila, tak má asi radost, potvora. Pavla dělá bramboráky z pytlíku, tak žereme. Sice to je zase něco instantního bramborovýho, ale tentokrát to má chuť.
Vrací se nám Mirka, která ten Elbrus nakonec dala. Takže je čtrnáctá. Jediná žena od nás. Takže 73,7 % úspěšnost. Pěkné. A ještě jsem dostal kámen. Nějaká vyvřelina nebo co to je za asfalt z 5500 m.n.m.
Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz
Poslední pochlastávání. Probíhá několik Putinek s percem a stává se tu z toho docela slušná kalba. Zevnitř řvou místní melodie a nějaká disco hudba. Nemůže to dopadnout jinak, než že tam končíme. Já tam jsem doslovat odvlečen Vlastou. Tam se maskuju v kuchyni, žeru jim tu nějaký pirohy a konzumuju vodku. Místní mládež má radost z technorytmů, my zase z místní hudby. Tak to Osman, kterej se vžil do role DJ, všelijak mixuje. Posilněn několika pivy a podobným množstvím vodky tancuju kozáčka. Už to není co bejvalo, dejchat nemůžu, ale úspěch to je plný. Radši se pakuju.
Potom se mě kdosi slovensky ptá, jestli tancuju v nějakým souboru.
„Ne, jenom když su ožralej…“
Karaf si našel novou kamarádku Renatu, tak se věnuje jí a já se tím pádem můžu věnovat jeho pivu. O půlnoci padám do komatu.
21.07.2005 čtvrtek
Vrací se Karaf. Jsou čtyři hodiny ráno. Nedopadl tak zle, páč docela dost lidí kalilo nonstop. Taky na to teď vypadaj. Vstáváme netradičně v sedm, dobalujeme, naposledy fotíme, poslední panák s Osmanem a cpeme se do busu, kterej nás vyhodí v Piatigorsku.
V 8:30 vyjíždíme. Je děsný vedro. Po cestě jedeme přes jednu policejní gajku, to je v pohodě, pak tři policejní kontroly. Prvnímu stačí čtyry piva, druhej je zmrd a chce úplatek 200 $, nebo že prej naloží řidiče a odveze do Nálčiku na krev. No zmrd, prostě. Poslední kontrola v pohodě, to nechcou dokonce ani ty piva. Jet přes rusko autobusem s jinou espézetkou než místní bych teda už nechtěl. Čůráci.
Kolem nás lítaj žigulíci, co tu mají zase jednu Ruskou zvláštnost. Mají kouřový skla. Všechny. Čili včetně předního. Vypadá to dost vesele. Kouřový skla si dávaj i na Gazíky a Uazy. To vypadá ještě veseleji.
V Piatigorsku lítáme tři hodiny po tržnici kde mají všechno od sejrů, kazet, cívek až po televize a ledničky, myslím, že by tu šel sehnat i tank, sháním to námořnický triko, je poslední, je mi dlouhý jak sviňa, ale za 220 rublů se nedalo nevzít. Fugas kupuje policejní tílko (to má červený pruhy) za stovku. Ještě kupuju tři flašky vodky, nějaký cigára – papirosy belomorky. Dáváme s Vlastou supr šašlik za 40,-. Vegetarián Karaf si kupuje chleba. Ještě beru pitnej režim do vlaku, čtyři flašky vody a jeden Sprite, jak to doma nepiju, tak tady mě to v tý lednici úplně nalákalo.
V obchodech mají takovej systém, že člověku seberou tašku, dají do skříňky, člověk vyfasuje číslo a jde. Po zaplacení se to vrací. Zkrátka se tu krade co jde.
Jdeme ještě mrknout na sochu Lenina, ten je tady taky nesmrtelnej. Teď se podstavec hodí maximálně tak jako trenažer pro mládež na skateboardech, jeden si tu za chvilu rozbije držku s takovouto. Za Leninem hoří věčnej oheň z takový trubky, která by šla zakrýt víčkem od ešusu. A bylo by po ohni. To by mě ale asi popravili na místě. Do třetice tu je několik pamětních desek hrdinům boje, někteří ještě neumřeli, ale desku i s místem na datum úmrtí tu mají. Na procházku sem asi nechodí.
V 15:00 se loučíme s osazenstvem busu a ti odjíždí kamsi do prdele. Teda domů. A my jdeme na vogzal, neboli nádraží. Jde se furt rovně, každej koho se ptáme mává rukou, že jako rovně, sakra to je štreka, holt Rusko. Rusko je bolšoe. Rusko je velké. Karaf píše pohledy, já jdu ještě koupit šest litrů vody.
Máme lístky na plackartu do Charkova za 600 rublů jeden. Ve vlaku ještě platíme 40 rublů za povlečení. Dežurnaja je mladá pěkná holka, ostatně jako skoro všechny v týto soupravě, ale tváří se jak kakabus a nechce s námi komunikovat. Pojezd, neboli vlak odjíždí v 16:09, zase na čas. Konečná je v Minsku. Tentokrát jsme pohromadě a v jedný buňce, to je fajn. Jsme zkušenější, tak máme kafe, čaje, instantní věci co jsme posbírali po lidech v základním táboře, půjčil jsem si i hrnek a Karaf táhne ešus.
Fugas vybíhá pro pivo, baba ho sprdla jaký že chce, on že studený, ona jestli světlý nebo tmavý, on že tři stejný, ona tři stejný nemá, tak mu něco vrzla a bylo.
Ve vlaku je teplo, holý nohy trčí do uliček, jsme sice na kraji, ale protože se vylýzá jenom jedněmi dveřmi, musíme vždycky přes celej vagón. Když člověk vleze do druhýho vagónu a vyleze tam, tak ho dežurnaja sprdne. Moc se tu s tím neserou.
Fugas jde zase pro pivo, tentokrát se vrací s jeden a půl litrovou petkou, že chtěl velký J.
Mažeme to do noci. Vaříme pudink na ráno, aby stačil ztuhnout, drobíme do něj zbytky medovníku. Dojídáme chalvu. Nad námi je obrovskej brutální úplněk, nebo spíš něco, co bude brzy úplňkem.
22.07.2005 pátek
Třese se mnou dežurnaja, aspoň usmát by se mohla, že jsme jako na hranicích. Je půl sedmý. Velká hodinová ručička putuje o jednu otočku zpět, přejíždíme časový pásmo. Na Ukrajinu. Tak si tedy dáváme Ukrajinský časy, Karafův telefon si dává čas Kuvajtskej.
Celníci. Vyplňujeme tranzitní kartičky pro Ukrajinu a odevzdáváme ty ruský. Imrvére tu hraje rádio. Proboxovávám se na záchod, kterej je pořád blokovanej nějakejma hygieny chtivejma ženskejma. Pak zase kontrola. Borca zajímá hlavně kovová flaška na vodu a čelovka.
Snídáme ten pudink, kterej stejně neztuhl, oproti včerejšku jenom vystydl. Jako psí čumák. Vařím si caro. Naproti nám sedící bělorusi nám dávájí pirožky s kartopflem a okurku. Supr snídaně.
Jedeme Ukrajinou. Jedna baba se nám nenápadně sápe po Rexlexu, no čumí na to jak spadlá z višně. Za prvý na latinku, za druhý na ty fotky. Dobře jí tak. Já už mám přečtený všechno, co mi přišlo pod ruku, Reflex, Everest, Epocha, 21. století, všechno. Usínám.
A jsme v Charkově. Je 13:02, zase jsme přijeli na čas. Neuvěřitelný. Do Užhorodu už nic přímýho nejede. Tak bereme první vlak tím směrem. Na lístky jsou hrozný řady. Fugas to zkouší u různých okýnek, Karaf stojí frontu, já hlídám batohy. Když je Fugas u okýnka, tak to baba zavře a pošle ho vedle. Tak jde vedle, dostane se k okýnku a baba zavře zase. To už je dobře nasranej, jde ke třetímu a na řadu se dostává stejně s Karafem co stojí u čtvrtýho. Jedeme do Kyjeva. Expresem. První třídou. Za 200,-.
Jdeme nakoupit nějakou vodku. Nacházím Army shop, tak tam jdeme zkusit ty trika a pily. Nemaj, neznaj, netušej ale posílají nás do druhýho kšeftu. Jdeme na metro. To se sestává z díry do země, strašně rychlejch eskalátorů (ožralej bych z toho nevystoupil), okýnka, kde se prodávaj plastový kolečka, jedno kolečko, jeden vlez do placenýho protoru a dělej si tam co chceš a jak dlouho chceš. To je dobrý. Procházíme takovejma chytačema neplatičů, přesně jak bylo v seriálu Jen počkej, zajíci, kde to toho vlka vždycky chytlo za ocas. Dole ruský vagóny, jako kdysi v Praze, takže žádná změna. Je pátek, špička, tak to je masakr. Jedeme dvě zastávky, přestup, další dvě a jsme tu.
Army shop po chvíli doopravdy nacházíme, ale je to spíš takovej butik s maskovanejma hadrama, buzolou a americkou baterkou. To nás spíš zaujal krám s vodkou na protější straně ulice. Já kupuju flašu, Karaf tři a zase do metra. Po cestě Karaf vystupuje a jde mrknout na trh s nadějí, že to triko přece jen někde sežene. My jedeme na nádraží, kde končíme v krámě s vodkou.
Na nádraží si dávame pivo a kafe, kafe je zas takový malý, připravovaný v džezvě a silný jak sviňa. Vlak stojí na nástupišti, Karaf nikde, tak jdeme omrknout situaci. Před vagónem stojí dežurnyj, místo modrý uniformy má fialovou a zrovna ho drbe vedoucí soupravy za to, že je nedostatečně upravenej. Uvnitř jsou střídavě kupéčka po třech a po šesti lidech, pohodlný křesílka, uprostřed stůl, dvě televize, klimatizace, koberec, no hotovo. Sedíme rozházeně, ale nakonec se Fugas mění s jedním vojákem, tak jsme vedle sebe. Letím pro Karafa, ten tam už poměrně nervózně vyhlíží, na sobě pruhovaný námořnický tílko, v báglu ještě triko s dlouhým rukávem, no září spokojeností.
V tašce s pitným režimem nám zbyla už jen flaša vodky. Veselé… Do Kyjeva, hlavního města Ukrajiny, přijíždíme opět na čas, v 22:17. Je tu obrovský, moderní, upravený, čistý a pěkný nádraží. Vlak do Lvova bychom tak tak stihli, kdyby nebyly volný už jen dvě místa. Tak pojedeme zítra do Užhorodu. Máme 11 hodin čas. Ale zase máme plackartu, která stojí třetinu peněz na dvounásobnou vzdálenost. Jedeme za nějakejch 50 hřiven. Dřív než autobus od cestovky už ale v Brně nebudeme. Nevadí.
Ještě jsme zkoumali možnost jet do Čopu. Jenže si nemůžeme vybavit, kde je. Jsme tu tři. Jeden světaznalej, jeden evropyznalej, jeden něco mezi a ani jeden si nedokážeme uvědomit, kde je Čop. Kurva.
Tak jdeme na jídlo. Pečená brambora v alobalu, po rozříznutí nakydaná máslem a sejrem, rozmatlaná a se salátem za 8 hřiven. Ač to něčím připomíná ty naše kaše co jsme žrali tři tejdny, je to dobrý. Dávám si dvě. Karaf taky. Je tu na vybrání asi osm druhů salátů, tak si dávám jinej, a on to je nakrájenej párek s kečupem. Supr, mám maso.
Byli jsme zvědaví, jak vypadá země víc než dvacetkrát větší než Česko, kterou obývá čtyřikrát méně lidí, z nichž víc než čtvrtina žije v hlavním městě. I za krátkou dobu, po kterou trvala naše návštěva, jsme nasbírali množství nezapomenutelných zážitků. Přivezli jsme si vzpomínky na drsnou zemi kočovníků, na zemi, která patří všem a kde kromě několika málo míst není problém postavit stan na jednu noc nebo ger (jurtu) na celou sezónu kdekoli se vám zlíbí. Alespoň trochu jsme poznali lidi i přes svou drsnou povahu neskutečně přátelské a pohostinné. Bez obojího by ve zdejších podmínkách asi nepřežili.
Na ruzyňském letišti se schází celá naše devítičlenná skupina. Naši vedoucí Vláďa a Piff, Ostraváci Jarda a Radek, Katka a Petra (holky ze severu) a my z jihu republiky – Jitka, Michal a Jana. Neděláme si iluze o tom, že letištní personál bude s našimi batohy jednat v rukavičkách. Doladíme poslední detaily v balení, dotáhneme a zajistíme přezky, zamkneme zipy a pro jistotu si bágly necháme ještě zabalit do fólie. Jdeme se odbavit a po průchodu bezpečnostním filtrem už nic nebrání tomu, abychom se svěřili do péče Aeroflotu a odletěli do Moskvy. Zde musíme přečkat pět dlouhých hodin v nehostinném tranzitním prostoru, ale naštěstí se dočkáme a po dalších sedmi hodinách letu vystupujeme v ranních hodinách mongolského času na Čingischánově letišti. Razítka v pasech máme, zdá se, že naše kletry cestu taky přežily, takže můžeme směle vyrazit do Ulaanbaataru – důvěrně zvaného UB. Ujímá se nás Zoolo, naše průvodkyně a anděl strážný. Po celou dobu, co jsme si s ní mailovali, jsme si mysleli, že je to muž, a ona to zatím je drobná dívčina… Seznamuje nás s pestrým, leč velmi nabitým programem, ze kterého nakonec stihneme tak asi čtvrtinu. Nasedáme do aut a vyrážíme do města. Silnice jsou opravdu rušné a na evropské poměry by se dalo říci až nepředstavitelné. Jede ten, kdo má větší auto, blinkry jsou velkou neznámou a přednost zprava? Co to je? Ještě, že máme místní řidiče a v tom zmatku nemusíme řádit (ten překlep je schválně) sami. Jsme ubytováni v centru města v jednom z mnoha růžových, oprýskaných paneláků. Chvilku se rozkoukáváme a za chvíli vyrážíme vstříc dalším zážitkům.
Překvapení ale dnes není vskutku málo. Sotva vkročíme za brány monastiru Gandan, nastane zde ruch, který připadá neobvyklý i nám cizincům. Policisté, kteří chvílemi vypadají, jako že sami přesně neví, co se bude, vytyčují jakési nepříliš striktně dodržované volné koridory a postupně vytlačují návštěvníky z jedné části klášterního komplexu. Ani naši průvodci z počátku nevědí, co se bude dít. Za chvíli se od nich dozvídáme, že do Gandanu zavítá dalajláma, který je momentálně na návštěvě Mongolska. Pro věřící zajisté dlouho vyčkávaný a vytoužený zážitek, my jsme ohromeni… Nikdo by tomu před pár hodinami ještě nevěřil, ale je to tak…
Prohlídka UB pokračuje… Po obědě v čínské restauraci a návštěvě představení souboru, který převádí do jevištní podoby mongolský folklór, nás místní taxík odváží na „black market“, neboli tržnici, kde seženete čaj, sluneční brýle, značkovou bundu či nábytek do jurty a my se oddáváme poněkud hektickému a radostnému nakupování, smlouvání a dohadování o cenách …
Expedice začíná – naše nejsilnější zážitky
Naše expediční vozidlo, německý mercedes, na nás se zpožděním (řekla bych, že pro Mongoly zcela běžná věc) čeká před apartmánem. Do terénu s námi pojedou řidič Bata, jeho pomocník Alchabaatar a náš „ochránce a tlumočník“ Timur, jemuž tato cesta umožní první setkání s tím, co se ve skutečnosti skrývá za branami UB. Troufám si říci, že mnohdy kouká ještě více vyjeveně než my Evropani. Ale zajisté není sám. Jak se postupně dozvídáme, většina obyvatel UB nikdy neopustila město. Venkovský život je jim naprosto neznámý.
Rána jsou chladná, každodenním rituálem se stává, že nám přes noc zamrzne voda, a tudíž jsme odkázáni na kamarády a jejich zásoby vody prozíravě ukryté ve stanu. Tam je přece jen trochu tepleji. Budíček je vždy spojen s přátelským bušením na stan „denních vůdců“. Následuje rychlá snídaně, nastrkání věcí do kletrů a balení od ranní rosy mokrých stanů, které po celou dobu naší expedice nedostanou šanci úplně uschnout.
Po několika dnech strávených zběsilou jízdou v přeplněné dodávce plné jemného prachu, rozlitého kumysu, svištího masa, spatříme opět větší město. A ne ledajaké. Pokud bychom se vrátili do dávné historie, octli bychom se v hlavním městě Mongolska. Nyní je z Kharkhorinu jen ošklivé stepní hnízdo plné malých chudých domků obehnaných, po ruském vzoru, dřevěnou ohradou. Jedinou zajímavostí je klášter Erdene Zuu nesoucí status prvního mongolského budhistického kláštera, z jehož krásy a vznešenosti toho po pár desetiletích komunistického režimu zbylo žalostně málo.
Cestou kolem překrásného Orchonského vodopádu se stále hlouběji noříme do druhého nejvyššího pohoří Mongolska – Khangai. Všude kolem nás jen rozlehlá step, masivy hor vrhající za soumraku hrozivé stíny, stáda jaků brodící řeku… Každou chvíli kolem nás proběhne Mongol ženoucí své stádo na koni. Jezdci jsou skvělí, to uznal každý z nás. Nikomu by zpočátku nepřišlo, jak může být zkrocení koně a samotná jízda obtížná. Po hodinové projížďce, kdy jsme se proháněli stepí a užívali si kouzelného pocitu svobody, téměř každý z koně slezl a měl velké problémy s udržením se na vlastních nohách. Chybí nám trénink, evropská sedla a znalost mongolských povelů. Projížďky na koňském hřbetu nás velice bavily, možná ale ještě víc naše mongolské přátele, kteří nás vždy pobaveně pozorovali. Možná i právě proto nám koně často ochotně na chvíli svěřili třeba jen za pár bonbonů či tatranku.
Při našem putování stepí, kdy jsme natěžko procházeli kolem obydlí místních venkovanů, jsme se nemohli vyhnout nahlédnutí do tamější kultury a způsobu života. Pozvání do jurty a s ním spojené popíjení kumysu a ochutávání domácího tvarohu nelze odmítnout. Kumys (mongolsky ajrak), bílá nakyslá tekutina vzniklá kvašením kobylího mléka, jenž je velmi obvyklým a oblíbeným nápojem, okamžitě rozdělil členy naší expedice na vyznavače a odpůrce místních mléčných výrobků. Stali jsme se svědky veselých i útrpných pohledů něterých z nás – nikdo však nechtěl urazit hostitele. Popíjení mírně alkoholického kumysu, kterého jsou Mongolové schopni vypít neuvěřitelné množství, je často provázeno hraním mongolských tradičních her. Ani nyní naši členové nezůstali stranou. Vyzkoušeli jsme si, co se dalo.
Ani s naším pěším putováním to nebylo tak úplně jednoduché. Hory jsou sice prakticky nezalesněné a terén je tudíž přehledný. O mapách vhodných k něčemu jinému, než snad letecké navigaci si můžeme nechat jen zdát. Když už ale díky domorodcům známe přibližnou trasu cesty, vydáme se na trek rozlehlou planinou a nahlédneme i do kopců. Sem tam brodíme řeku či zastavujeme u skupinek dětí, se kterými za sladkosti děláme drobný výměnný obchod. Při navigaci často přichází na řadu intuice. Ne vždy se ale názor jednoho shodne s druhými. Naštěstí se nenecháme zdejším terénem zmást natolik, abychom v kopcích museli zůstat.
Našich vrstevníků (kolem dvaceti let) jsme na konci prázdnin moc nepotkali. Dalo by se říci, že téměř žádné. Jsou internátních školách poblíž měst a domů se vracejí jen zřídka.
Dny plynuly, konec stepi stále v nedohlednu…Orientace není zcela jednoduchá. Ne vždycky se dá navigovat metodou dva dny rovně a pak doleva. Někdy je potřeba v místních nekonečných prostorách trefit konkrétní cestu nebo most a to je někdy trochu problém. Proto každou chvíli stavíme u jurty a sledujeme naše průvodce, jak se dohadují s místními lidmi, kteří se nám snaží ukázat tu pravou cestu. Nemyslete si, jízda v tomto terénu by byla velkým oříškem i pro zkušeného řidiče. Místní prašné cesty, které vypadají, jako by jen tak nazdařbůh protínaly step, se zdají být jakž takž rovné, ale stačí chvilka nepozornosti, větší výmol a auto nejede… I to se nám přihodilo. Naštěstí jsme zanedlouho celí vyplašení dojeli k městečku, kde si i s naším autem dokázali alespoň provizorně poradit a opravit jej. S půldenním zpožděním se přibližujeme k jezeru Terkhiin Tsaagar. Počasí nás velmi překvapilo, na zimu už jsme si zvykli, ale sníh nás opravdu zaskočil. Celí zachumlaní a promrzlí se snažíme postavit stany, náhle se u nás však objeví mongolská copatá slečna nabízející nám nocleh v jurtě. To zcela mění situaci. Popadneme všechny sbalené i nesbalené věci a uháníme do tepla.
Vulkán, jenž se vypíná nad jezerem, se stane naším cílem hned následující den. Dlouhá cesta přes lávové pole je ohromným zážitkem pro nás všechny. Když už nám zbývá asi jen 300 metrů převýšení, zastavujeme se u óva (hromada větví s modrými šátky a tím, co každý přihodí). Po vzoru našich průvodců jej třikrát kolem dokola po směru hodinových ručiček obcházíme a přihazujeme kamínky nalezené v těsné blízkosti. Pokud bychom tak neučinili, s velkou pravděpodobností by následující dny mohly být dramatické. Po výstupu nahlédneme do kráteru nyní již po staletí neaktivní sopky Khorgo. Při sestupu v dálce vidíme vesnici, kam máme namířeno… Jelikož step velmi zkresluje vzdálenosti, ještě se pěkně projdeme a pak budeme ještě nějakou dobu čekat, než Bata dojede s autem, které jel před cestou zpět do UB nechat zkontrolovat a opravit.
Čas zde mimo civilizaci ubíhá rychleji než voda, a tudíž si nikdo z nás neuvědomuje, že nás čeká poslední večer v divočině. Díky zastávce na trhu si místo standardní instantní pochoutky, případně občasných pokusů v místních občerstvovnách, dáváme tradiční mongolský pokrm, chorchog. Celé kouzlo spočívá v tom, že se do hliníkové konve dají rozžhavené kameny, na ně skopové maso, zelenina a to vše se zaleje vodou a nechá v ohni. Po necelé hodině jsme se dočkali. Samotné servírování pokrmu do našich ešusů bylo zážitkem. Smrákalo se, ale kosti obalené lojem se nedaly ignorovat. Kupodivu si ale větší část naší expediční skupiny pochutnávala a ti, kteří mají radši libové a ochucené maso se skryli i se svou porcí do tmy. Nejednou mě napadl citát, který jsem si přečetla před naší cestou. „Mongolská strava není pestrá ani chutná. Dalo by se říci, že je až nechutná .“ No, zas taková hrůza to není, jen našinec nesmí být moc velká citlivka. Dlouho do noci jsme opět seděli či postávali u ohně a užívali si zpěvů našich mongolských přátel…
Na přelomu srpna a září 2006 navštívila Mongolsko skupina sedmi mladých lidí z různých koutů Česka, kteří zde pod vedením dvou vedoucích a místních průvodců plnili podmínky programu Edie.
Program Edie (v plném znění Program pro mládež, Cena vévody z Edinburghu) je mezinárodní nesoutěžní program určený mladým lidem od 14 do 26 let, kteří chtějí pracovat na svém zdokonalení. Program založil v roce 1956 manžel britské královny princ Filip, vévoda z Edinburghu. V současné době je do něj u nás zapojeno okolo čtyř stovek lidí.
Sotva se před námi objeví vysoké tovární komíny, je zřejmé, že UB máme nadosah. Čeká nás civilizace, voda, jídlo… A také plánované setkání s mongolským centrem pro mládež. Seznamujeme se s jejich programem, obdivujeme ruční práce holčiček a alespoň částečně se jim snažíme představit ČR. Zdá se, že vše se zaujetím sledují. Není divu, tolik stromů, kolik je na pohlednicích, které jsme dovezli, asi v UB nebudou mít šanci nikdy spatřit.
Odpoledne zamíříme i s naší průvodkyní do české restaurace, kde si po dlouhé době dopřejeme pravý vepřový řízek i s bramborovým salátem. Chvílemi si opravdu připadáme jako doma. Číšník k nám promlouvá češtinou s úsměvnou intonací, na stěně visí obraz s českou hymnou. Jídelní lístek nabízí pravou česnečku, svíčkovou, moravského brabce… Jako doma!
UB – Praha
Sněhové vločky a ranní mráz nás doprovází celou cestu na letiště. Jurty i socialistické budovy jsou pokryty bílým popraškem. Nejspíš sníh překvapil i místní – začátkem září by zde mělo být nejstabilnější počasí. Taxík pro nás přijel včas, ale… Řidič pravděpodobně přecenil své schopnosti a výdrž vozu, a tudíž je třeba vyměnit kolo. S malým zpožděním ale přijíždíme na letiště. Z letadla pozorujeme rozlehlé stepi a stále se vzdalující prašné cesty a jurty… V Moskvě opět musíme dlouho čekat, ale všichni jsme tak nabyti dojmi, že to nikomu ani nepřijde. Zvlněná barevná krajina a pražské letiště nás vítá ve večerních hodinách…
Obzvlášť „útulné“ místo na dlouhé čekání na letadlo
I přes chladný vítr bylo večer celkem teplo. Do rána nám zamrzla voda.
S naším jezdeckým „uměním“ jsme byli zdrojem zábavy místních. Možná i proto nebyl problém na chvíli si koníka půjčit.
Maso a zelenina se dají do konve společně s rozžhavenými kameny, zalije se to vodou a tak asi hodinku se okolo toho topí
Návrat do civilizace. Taky příležitost ke společné fotce.
Cestu je někdy potřeba upravit, aby projela i naše Mercedeska stavěná spíš na německé dálnice
Vodopády – ideální pozadí pro fotku typu „byli jsme tu“
Kluky strašně zajímaly naše stany. Nakonec si je zkusili i postavit
Khangai Nuruu – druhé nejvyšší pohoří Mongolska
Chvilka nepozornosti a poloosa je v … prasklá. Nakonec jsme ale šťastně dojeli.
V popředí náš expediční vůz, v pozadí expediční Tatrovka Francouzů, které jsme potkali.
Vlečeme se pořád vzhůru, před náma hopká Petr s kamerou, kterej chytl druhej dech, čili laplo mu to pod kotlem jak on říká.
Když si tak konečně sedíme na ledovým platu na šutrech, ozve se rana jak z děla a nad našimi hlavami vyprskne z hřebene kamenná lavina. Rotující šutry letící tak stokilometrovou rychlostí kolem našich hlav jsou zajímavou podívanou, radši se ale skrčím za ten největší šutrák co tu je.
17.07.2005 neděle
V osm ráno stále ještě prší. V noci tu mlátily blesky, lítalo to horizontálně z jedný morény na druhou, do toho řezaly hromy, jednu chvíli jsme se nacházeli v epicentru bouřky jak prase. Tuším, že se dnes nikam nepude.
„Dneska se nikam nejde, prší.“
Jak kdybych to nevěděl. Vstávám v deset a leje. Vstávám ve dvanáct a leje.
Jen v trenkách letím na záchod, hrozná zkušenost. Jsou dvě a leje. Všechno jsme sežrali, teda kromě tří kaší, protože vařit v apsidě plný cepínů, maček a lan se nám teda moc nechce. Nechce se nám vůbec. Jsou tři a začíná nám hrabat.
„Už neprší.“ „Jak jsi na to přišel?“ „To jenom kape ze stromů.“ „Tady žádný nejsou.“ „To neznemaná, že z nich nemůže kapat.“ „Ale zpívaj ptáci.“ „Tady jsou ptáci?“ „Jo, kafky.“ „Kafčata, vole.“ „To jsou malý kafky.“ „To jsou zase kafkátka vole.“
Je pět a leje. Svítí slunce a leje. Začíná hřmít. Řešíme podstatu čtyřiašedesátkový soustavy. Porůznu taky spíme a máme hlad. A leje. Kdybych ráno nešel na ten záchod, tak jsem se odtud ještě nedostal.
„Vidím modro! 2 x 3 metry. A vedle toho modra je mrak, z kterýho na nás prší.“ „Mám rád modro. Šmoulové. To jsou svině.“ „Mám kamaráda a ten neměl rád lečo a ninja želvy.“ „Lečo je dobrý.“ „Ninja želvy byly taky v pohodě.“
No, hrabe nám už docela dost.
„Myslíš, že Leonardo měl něco společnýho se šmoulama?“ „Kterej Leonardo. Di Caprio nebo Da Vinci?“ „Ne vole, želva!“ „Tak to nevím, ninja želvy jsem viděl jen jednou a nějak to ve mně nezanechalo nějaký citový zachvění.“ „Kristepane. Citový zachvění…“
Komunikace s inženýry je věc složitá. Kor, když jim hrabe. Svítí slunce a prší. Už 21 hodin. Teda, 21 hodin prší, slunce do toho svítí stěží pět minut.
„To už je lepší v lágru, tam máš aspoň ty svý 2 x 3 metry.“ „Nebo v nemocnici. Tam máš chleba.“
Večeříme. Žvýkačky.
„Na, dám ti dvě. Ať se pořádně najíš.“ „Kurva, to je bez cukru!“ „Kolik je hodin?“ „Šest.“ „Tý jo, to za chvilu půjdem spát.“ „Mám plnou hubu žvýkaček a hlad mám furt.“ „To jo, nemáš ještě jednu?“ „Když je sežereme teď, tak nebudeme mít co žrát další dva dny.“ „Máme ještě kaši.“ „No právě…“
Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz
Načež lezeme ven a děláme kaši s chilli. Čaj. Karaf vysomroval vitacit, tak v čaji plavou mezi kusy rozkašených instantních brambor ještě kusy vitacitových hrudek. Začíná pršet. Teda, ono ani pořádně nepřestalo.
Přichází na pokec Rusáci, baba zmalovanej ksicht jak kdyby šla na námluvy, druhá jde v lezečkách, no skvadra jak cip a že jdou zítra na Jantugan. Tihle? Lezeme do stanu a zase se bavíme o jídle. Vysnívám si řízek velikosti lopaty. Tuto představu mi trochu degraduje přítomnost vegetariána, tak nakonec chci cokoliv. Hlavně velikosti lopaty! Asi uškrtím toho kamzíka.
18.07.2005 pondělí
V osm ráno je modroha. Taky to je, po pětatřicetihodinovým dešti, žádoucí. I přes noční slejvák byla pořád slyšet kytara. Buď už mám halucinace, nebo to jsou fanatici. Letím se vysrat k takový srací skalce. Když zaujmu polohu ozve se za mnou:
„Je tu ale nasráno, co?“
A on tu kousek za mnou sere maskovanej Goráč. He he. To má štěstí, že jsem nezačel srát před něj, protože jsem ho absolutně nezaregistroval.
V 9:30 odcházíme do sedla Koiavganaush. Tím ladně přejdeme do doliny Adyr-su. Jantuganští Rusi ještě nevyrazili, pitomci. Teď jsme někde v 2600 metrech. Sedlo má 3572 metrů. Už nástup na morénu dává tušit, že to veselohra nebude. Dole otáčí Goráč, kterej se ještě necítí úplně v pořádku a Richard. Ten to otáčí i s půlkou Slávova stanu a jídlem.
Moréna je fakt brut. To co jsem uviděl na vrcholu snad ani radši popisovat nebudu. Sodoma.
Vlečeme se pořád vzhůru, před náma hopká Petr s kamerou, kterej chytl druhej dech, čili laplo mu to pod kotlem jak on říká.
Když si tak konečně sedíme na ledovým platu na šutrech, ozve se rana jak z děla a nad našimi hlavami vyprskne z hřebene kamenná lavina. Rotující šutry letící tak stokilometrovou rychlostí kolem našich hlav jsou zajímavou podívanou, radši se ale skrčím za ten největší šutrák co tu je.
Potom po ledě, to už jsme pod sedlem, poslední výšvih, dost dlouhej. Neberu si mačky, nicméně to byla chyba, protože sníh zvolna přešel v led. Tak traverzuju na skálu, to je zase spíš hromada šutrů, která u sebe drží jenom na dobrý slovo. Lezu doslova jak laňka (dá-li se toto říct o pětasedmdesáti kilovým chlapovi s pětadvaceti kilama na zádech), bojím se, že to se mnou celý ujede. Tím pádem by to docela solidně pohřbilo většinu naší výpravy co leze pode mnou. Ti si vesele ťapkaj v mačkách.
V sedle jsme na brutální převěji, která jde bohužel obejít, takže žádný akční slaňování nebude. Dolů jdeme za sebou, křižujeme svah, kterej má dobrejch 65° sklon. Nácvik brždění cepínem si prodělala jenom Pavla, která nějako ujela a třicet metrů se to snažila zastavit.
Potkáváme pár Rusů horolezců. Po sněhu po prdeli a později po nohách po trávě se dostáváme na takovou nakloněnou rovinu, kde budeme spát. Jsme zase v cca 2600 metrech. Tož veselej den to byl.
Slunce se schovává a začíná foukat. Bude s námi spát i Sláva, jehož polovina stanu je teď už někde v base campu.
Vaříme kaši kterou jsme ušetřili z rána, protože nám Vlasta daroval polívku a Fugas rozinky. Teď jsme ještě dostali tatranku a od Pavly chleba se sejrem z nějaký tuby, tak to jde. Co je férový, že ani ostatní už nemaj co žrat. No, je to na houby, protože tím pádem nejde od nikoho somrovat. Dneska jsme už měli být v základním táboře, ale ten propršenej den nám to holt natáhl.
Děláme litry čaje což má za následek to, že v noci chodím pořád chcát.
19.07.2005 úterý
Budí mne Karaf se Slávkem fotící ranní inverzi. Brzo ráno nás opouští Mirka s Vlastou. Mirka se chce ještě jednou pokusit o zdolání Elbrusu. Vlasta z toho moc nadšenej není, ale nakonec udělá vše pro to, aby ji to nějak usnadnil. Začíná tím, že jí to dovolil. A teď ještě ji bude dělat společnost do base campu a pak se asi ještě zúčastní transportu pod stěnu. Mě se nechce vstávat vůbec. Vymrčuju si čaj do stanu a posléze i úplně poslední jídlo. Kaši s chilli. Pod námi se v několika patrech povalují mraky, tož si teda taky něco nakonec vyfotím. By se neřeklo, že nemám smysl pro umění, pche.
Potom balíme a valíme z kopca dolů, do údolí Adyr-su. Mezi krávama s chlupatejma ušima, bejkama, kolem tábora na cestu a podél řeky údolím. Během dvouhodinové poměrně rychlé chůze míjíme pět takových dřevěných přístřešků zvláštních jenom tím, že by šly eventuelně použít jako bivak při výstupu či sestupu. Jsou po cestě po čtvrtinovejch úsecích, dobrý. Cesta jinak poměrně nudná, hory vidět nejsou, jsme v lese, je hic a už abychom tam byli. Cestou pokouším stopovat i bez toho, že bych měl u sebe nějaký prachy, ale ty tři auta co kolem projely na mne totálně pečou.
Docházíme k výtahu pro auta. Silně mi to připomíná výtah na hrázi Orlické přehrady pro lodě. Tady by byla ta cesta tak příkrá, že sem radši hodili dvě kolejnice, plošinu a lano a ono to funguje.
Kontrola povolení a jdeme vedle po schodech. Napočítal jsem jich 321 plus nějaký upadnutý, nějaký skalní výstupky, prkna a tak.
Docházíme na hlavní silnici u Baksanu. Shodou okolností celý naše lanový družstvo jde do obchodu, ostatní na stopa. Kupujeme klasicky chleba, vajíčka, piva, sýr a chalvu. Když sedím před magazinem a piju pivo vidím, jak ostatní nastupují na korbu Gruzavika. Honza se rozhoduje taky pro nákup chalvy, tak jde dovnitř a hned na babu spustí:
„Kolik stojí kilo?“
Babě zazáří oči a začne to rvát na váhu.
„Ne, ne, chcu vědět za kolik je kilo.“
Baba pokračuje. Vkládá se do toho Sláva.
„Skolko kilo?“
Baba pochopila.
„Třicet ruble.“ „Dvě kila!“
Domlouváme cenu s jedním borcem s Uazem do Elbrusu, rveme se tam dozadu čtyři a jedeme. Mladej je nějakej nevybouřenej závodník, zatáčí vždycky až v momentě, kdy se skoro převracíme do škarpy, no, vůbec s tím dělá psí kusy. V kempu stavíme stan, žereme a vegetujem. Přichází šest Čechů který nevíme kam zařadit.
„Jdete z Elbrusu?“ „To vypadáme tak euforicky?“ „Ne, spíš zklamaně.“ „To jsme unavení z vlaku.“ „Nekecej, vždyť tam se tři dny jenom leží…“
Si asi mysleli, že jsme sem byli dopraveni busem, nebo co. Másla.
Vyměňujeme ještě 50 $, ať můžem v Piatigorsku nakupovat. Zálusk máme hlavně na ty pruhovaný vojenský trika, kapesní pily a ty šátky co nosí místní vojáci. A když už jsme při penězích, dáváme chičin a pivo. Pro pivo si jdeme, na chičin čekáme hodinu.
Pro změnu přijíždí pět Slováků na motorkách. To je veselá parta. Aspoň. Zjišťujeme, že z Kudrnovců na Elbrus nevylezl nikdo. Tak to otočili a jeli na trek co jsme šli teď my, ale z druhý strany. V dešti nechrápali, ale šli, načež promokli, zmrzli, vzbouřili se a vymohli ještě jeden pokus o Elbrus. Na treku zůstal jenom Roko se čtyřma babama. Ze zbytku to napodruhý dala tak polovina lidí. Zbytek teď nasraně sedí v hospodě a hledá neexistující viníky svých neúspěchů.
Dáváme druhej chičin, každej po dvou, a na ty čekáme 75 minut. No hotovo, todlencto. Kus těsta ze sejrem a člověk na to čeká celej večer. Všude v baru se válej sušený ryby, ostatně jako kdekoliv tady. Líbí se mi ale, že když člověku nerozumí, pustí ho klidně do kuchyně, aby rukama nohama ukázal co chce. Takže za barem je každou chvíli někdo a Ivan teď v kuchyni dělá langoše. Jsem přežrán, je mi blbě, je půlnoc, jdu spát.
Stavíme stan. Je to samej hrbol, jsme z toho pěkně rozlámaní. K večeři kuchtíme rajskou omáčku s kolínkama, kečupem a paprikama. Jeden místní týpek nám dokonce nabízí použití svého sporáku. Povídá: „Slobodno.“ Ale my to zvládli na naší plynové bombičce 😉 A po výborné večeři probíhá důkladná očista ve sprchách! Dosti akutní! Bylo to totální blaho. Sice tekla vlažnější, jen tak jemně kropila a pořád jsem musela držet ruku na páčce, ale i tak to bylo úžasný ;-). Hupky do stanu a spát.
Nasoukat do sebe vločky, sbalit se a vyrážíme na stopa směr Podgorica. V noci trochu zapršelo, tak čekáme až oschne stan. Po půl hodině stopování nám zastavuje autobus. Platíme 2 EUR na osobu. Cesta je pohodová, jen v Podgorici sedostáváme do dopravní zácpy a dlouho trvá, než se dokodrcáme na autobusák. Vlečeme se v koloně aut asi třičtvrtě hodiny.
Batohy dáváme za 1 euro do úschovny a vzhůru do víru velkoměsta – na jídlo a na pivo. Bohužel prší. Chvíli zmateně bloumáme centrem hlavního města, než zabloudíme do jedné z mnoha uliček, kde narazíme na mini jídelničku. Roman nás zve (slaví svátek), tak zkoušíme místní pizzu, k tomu kafe, limču a pivo. Limonáda mě opravdu překvapila! Byla to jen voda s vymačkaným citronem a k tomu cukřenka. Zato pizza (velikost „strednaja“) byla skvělá a jen za 2 eura. Pavel si tradičně objednal pizzu, u které se domníval, že bude pálivá (vybral si tzv. Vesuv). Jenže nepálila ani náhodou a navíc ji omylem dali Romanovi.
Ještě chvíli couráme po městě, uděláme pár fotek a už je čas jít na autobus. Tam se odehraje pro nás docela nemilá situace. Než jsme vyrazili do města, zjistili jsme si z rukou psané tabule odjezdů, jak to jezdí. Každou půlhodinu. Což je pohoda! Koupili jsme si lístek (za 6 EUR) a šli na prohlídku města. Vracíme se s dostatečným předstihem a odsunujeme se k nástupišti. Vtom se k nám žene chlápek pracující u autobusové služby a chce ukázat lístky. V klidu je vytahujeme. Klid nás však přejde, když nám ukazuje, že náš lístek je na 16. hodinu a teď už je 16:10 hod. No, tak to je teda gól. Ani ve snu nás nenapadlo, že je na lístku nějaký časový údaj, kdy máme odjíždět. Co teď? Mává na nás řidič transitu, kam že to chceme jet. „Do Kotoru?“ tak to ať nasedneme k němu. Pavel jde vyměnit lístky a my zatím soukáme bágly to vozidla. Jenže se vrací s tím, že podle informací báby z pokladny už je transit plný a tím pádem jím nemůžeme jet. Začínáme rezignovat. Řidič nás však vyloženě chce. Bere situaci do svých rukou. Lístky vymění. Pokyne, ať si nastoupíme a už jedem. No, takhle se to řeší!
Vzhůru do Kotoru, frčíme přes Budvu, takže během jízdy uvidíme moře :-). Přijíždíme tam kolem půl sedmé. Protože máme obrovskou chuť na meloun, tak rozhodujeme, že si ňáký malý koupíme. No! Má 5 a půl kila! Kluci se melouňáka ujali a střídavě ho nesou. Kdyby tak tušili, kolik se s ním ještě nachodí!!! (To by asi od nákupu upustili ;-)) Hledáme vhodný plácek na stan, ale marně. Původně zamýšlíme, že si stan postavíme u někoho na zahradě, ale jsme odkázáni na kemp. Tak jo, rychle do kempu. Prý to jsou dva kiláky. Ujdeme kus cesty a radši se znovu ptáme, zda jdeme správným směrem. Ejhle. Prý to jsou tři kiláky! Po dalším úseku se ptáme znovu. Prý tady žádný kemp není. „Cožeeeeee?“ Hlavně vydržat a nevzdávat se. Jdeme dál. Dozvídáme se pro změnu, že kemp tu je, a že je to dva kiláky. (Dva kiláky????? To už nám přeci říkali kdesi tam….) Už jdem jen tak ze setrvačnosti. Chudáci kluci, pořád si přehazují ten meloun! Povzbuzením pro nás je chlápek, který tvrdí, že do kempu je to 300 metrů. Jupííííí. Jenže brzo nás to jupíííí přejde. Bylo to ještě další kilák. Tak nevím, co se týká odhadu vzdálenosti, nejsou na tom Černohorci právě nejlíp.
Konečně náš „vysněný“ kemp. Ale aby toho dneska nebylo málo, tak nás čeká ještě další překvapení. Onen kemp v obci Dobrota fungoval tak před 10 – 20 lety. Teď už z něho zbyly jen jakási torza. Došli jsme na pobřeží a ptáme se místního (snad už posté), kde je tady „campsite“? Zvedne prst a ukáže na křoví hned vedle: „Myslím, že toto je kemp?“ Co??? Zíráme nevěřícně. Náhle se z křoví ozve česky: „Jóóó, tady je kemp.“ Byli to dva kluci z Rožnova. Nezbývá nám nic jiného – po pětikilometrové procházce s pětapůlkilovým melounem a vzhledem k tomu, že už je tma – než se ubytovat tady. Večeříme na molu. Jak romantické. A „třešínkou na dortu“ je…, co jiného než meloun! :-). Unaveni usínáme. Kluci říkali, že tu místní měli dlouho do noci párty, takže dělali pořádný rachot. Já nic neslyšela. Spala jsem jak zabitá.
K ránu už tradičně prší, ale brzy přestává. Vaříme si pudink s biscuity a snídáme na molu. Krátce kecáme s klukama z Rožnova a pak jen čekáme až oschne stan, abychom mohli vypadnout z tohoto příšerného místa. Odcházíme až v půl jedenácté. Jeden Černohorec přišel k nám a ukazuje, že tam naproti jsou sprchy a toalety. No, pěkně děkujem. Ale do takovýho humusu ani omylem. Stejně už to tam nefunguje.
Šlapem zpět do Kotoru (oněch slavných 5 kilometrů). Batohy dáváme do úschovny na autobusáku (1 euro za batoh) a vyrážíme zkouknout hradby. Je šílený vedro. Totální pařák. Slunko praží jako blázen. Rožnováci nám poradili, jak se dostat k hradbám bez placení, tak si to šlapeme boční stezkou (kupodivu značenou) a ušetříme euráč, za který si pak dáme pivo. Jdeme po klikatých serpentinách na vyprahlém kopci. Pavel zase viděl hada. Ten na ně má ňáké „štěstí“. Původně jsme plánovali, že se vypravíme na Jezerski vrh k mauzoleu. Ptali jsme se v infocentru, jak se tam dostat. Slečna byla velmi udivena, kam to chceme jít, prý to je daleko a pěšky se to tam ani nedá…
Cestou k hradbám potkáváme rozbořený kostelík sv. Dorde a o kousíček výš prolézáme okýnkem v hradbách na pevnost sv. Ivana. Jsou tam pěkné výhledy. Pevnost oživuje ve větru třepotající se černohorská vlajka. Ale horko je jak ludra! Vracíme se ke kostelíku sv. Dorde, kde si dáváme pauzu na oběd a krmíme sebe i mravence :-). Čeká nás výstup na vyhlídku. Procházíme kolem malého domečku, venku visí prádlo, vedle se pase kráva a štěká pes. Cesta se stále neuvěřitelně klikatí – tam sem, sem tam…. Zdá se to nekonečné, občas to střihneme zkratkou, ale i tak je to dlouhé a navíc jsme totálně uvaření ;-). Šlapeme víc jak hodinu a čtvrt po vyschlém kopci s téměř žádnou vegetací, a když už, tak úplně suchou. Samé kamení, bodláky, kraví lejna, kozí bobky a velcí pavouci. Brrrrr. Na vršku fotíme a říkáme si, že to stálo za to. Výhled na záliv je krásný. Chvílu se kocháme a pak hupky dupky dolů. Je to rychlejší než nahoru, občas využijeme zkratky mezi kamením a ani se nenadějeme a jsme u domku s krávami. Dvě z nich (velmi urostlého vzrůstu 😉 se však rozhodly, že půjdou na výlet a zatarasily nám cestu. Lezeme přes kameny, roštím a trním, jen abychom se s něma nemuseli střetnout tváří v tvář. Roman to bere spodem přes „chýši Inků“.
Dole v Kotoru si dáváme pivko za ušetřený euráč (stálo sice 1,3 eur, ale nevadí) Pořádně mi stouplo do hlavy a taky kleslo do nohou, tak je mám celé domotané :-). Podél pobřeží jdeme na autobusák, kde vyzvedneme batohy (pokud tam teda ještě budou – nemáme o uložení žádné potvrzení :-o) Naštěstí jsou… Chceme si koupit lístky, což se mírně zkomplikuje. Paní tvrdí, že lístky si máme koupit až přímo v autobuse, který pojede do Budvy. Tak obíháme všechny busy a tranzity, které přijíždí na nádraží. Zatím bezúspěšně. Po nějaké době se opět ptáme na informace o lístkách a místní kápo (neustále mobilující) nás odkazuje na pokladnu. Coooo???? „Vždyť tam nám přece říkala….“ No, zkoušíme to znova a k našemu překvapení nám jsou prodány lístky (2 eur + 0,50 eur za bágl) na bus jedoucí v půl sedmé. Klasicky zpoždění, ale jen 20 minut. Jedeme přes Tivat a pak se stáčíme do Budvy, kam dorážíme něco po půl osmé. V úložném prostoru měli pořádnej svinčík. Pavel si tam zašpinil bágl a pak i svoju „sváteční“ košili a kraťasy. Nepřála bych vám slyšet ho, jak nadával ;-).
Začínáme pátrat po kempu. Radí nám taxikář, tak vyrážíme do městečka Bečiči, kempu Avala. Je to asi 3 km podél silnice. Opět se stmívá, ale naštěstí jsme to stihli ještě před kempovou zavíračkou. Ubytovávají do 21. hodiny. Zjišťujeme cenu; 13,5 eur za noc se nám zdá příliš. Zkoušíme smlouvat, třeba aspoň studentskou slevu. Ptají se, zda jsme Češi nebo Poláci a po naší pohotové odpovědi dostáváme cenu 10 eur za noc a berou si do zástavy Romanův pas. Místo pasu dostává kus papíru. Platit budeme až při odchodu z kempu.
Stavíme stan. Je to samej hrbol, jsme z toho pěkně rozlámaní. K večeři kuchtíme rajskou omáčku s kolínkama, kečupem a paprikama. Jeden místní týpek nám dokonce nabízí použití svého sporáku. Povídá: „Slobodno.“ Ale my to zvládli na naší plynové bombičce 😉 A po výborné večeři probíhá důkladná očista ve sprchách! Dosti akutní! Bylo to totální blaho. Sice tekla vlažnější, jen tak jemně kropila a pořád jsem musela držet ruku na páčce, ale i tak to bylo úžasný ;-). Hupky do stanu a spát.
V údolí Baksan, kousek od base campu jdeme do muzea přírody, horolezectví a Vladimíra Vysockého. Je vyřešený stylem, že tu nikdo není, zvoníme tedy, přibíhá takovej klučina, beze slova nám prodá lísty, jeden za dvacku a jsme uvnitř. Celý muzeum je jedna místnost s cepínem, mačkama, fotkama, kusem lana, pár vycpanejma turama (tady všechno co má rohy je tur a hotovo) a obrovským obrazem, kde je Putin na lyžích.
Pak kupujeme pár piv, nějaký sladký tyčky a mezi krávama co si tu tak ležérně přešlapují po silnici jdeme de tábora.
14.07.2005 čtvrtek
Karaf se přimotává ve 3:30 a smrdí tak, že vím, že dneska nás nevybere nikdo. Ale pozitivum to je jediný. Já se dusím.
V 9:00 startuje Karosa, že poveze Kudrnovce na pokus o Elbrus. Výfuk nám čudí přímo do stanu. Takže po ránu doslova vybíhám. Chvíli po mně i přidušenej opilec Karaf.
V 10:00 startujeme my a jdeme na jednodenní trek do sedla Becho. Podél řeky Yusengi. Je docela hezky, tak jdeme furt do kopce. Tam trochu kape, tak to otáčíme a jdeme zase z kopce. Nevím co bylo horší.
V údolí Baksan, kousek od base campu jdeme do muzea přírody, horolezectví a Vladimíra Vysockého. Je vyřešený stylem, že tu nikdo není, zvoníme tedy, přibíhá takovej klučina, beze slova nám prodá lísty, jeden za dvacku a jsme uvnitř. Celý muzeum je jedna místnost s cepínem, mačkama, fotkama, kusem lana, pár vycpanejma turama (tady všechno co má rohy je tur a hotovo) a obrovským obrazem, kde je Putin na lyžích.
Pak kupujeme pár piv, nějaký sladký tyčky a mezi krávama co si tu tak ležérně přešlapují po silnici jdeme de tábora.
„Ta kráva je ještě větší tele než tele. Kráva je vůl.“
Abychom si spestřili jídelníček, tak ke kaši jíme ty vařený vajca.
„Kurva, nemáme sůl.“ „Ty sis ještě nezvyk‘?“ „Ne.“
Karaf kdesi sehnal kefír, tady se tomu říká ajran, tak to do sebe lejem. Je dobrej, je to skoro jídlo a od českýho se liší tím, že je z mlíka J. Mezitím przníme Edmundův hrnek. Totiž, Fugas si z Novýho Zélandu dovezl hrnek, přesnou kopii toho, co měl v třiapadesátým Hillary s sebou na Everestu. Nedbaje toho o jakou úžasnou věc se jedná mu tam Pavla rtěnkou dopisuje Clintonová a ještě šup obtisk pusy. Fugas to zjišťuje asi po dvaceti minutách a skoro to nepřežil. He, he.
Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz
Sbíráme na sebe maily, protože tři letci už musí zítra zmizet, aby se doma mohli zdárně zapojit do pracovního procesu. Karaf je odvlečen Osmanem a dělá tam překladatele jakýmusi Němcovi, co přijel sólo autem. Karaf tedy mluví anglicky, ale už to neumí převýst do Ruštiny, Osman to má přesně naopak. Do toho ten Němec. A víno. Tuším, že se Karaf před půlnocí do stanu nedostane.
My luštíme černobílou kopii mapy a zkoumáme co jako zejtra.
15.07.2005 pátek
Je krátce po půlnoci, když se přimotává Karaf. Tak jsem se trefil. Smrdí zase jak včera, asi mu ty ponožky spálím, čímž sice způsobím krátkodobou ekologickou havárii, ale z dlouhodobějšího hlediska zachráním lidstvo.
Vstáváme zase kolem osmý, dnes už naštěstí bez přispění autobusu. V deset vyrážíme na čtyřdenní trek na jih ke Gruzii.
V jedenáct dobýváme šašlikárnu, čili tři takový šopy, kde se nejen šašliky dělají a hodláme jíst. Já si dávám žuljen, aniž bych tušil co to je. Karaf se cpe salátem a medovníkem, co tu relativně levně prodávají za rohem. Kolem mě se zápasí s borščem, šašlikem, chičinem, někdo si donesl větrníky, ke všemu se lemcá pivo, no konečně něco dle našich představ.
Tak, žuljen jsou houby s brynzou, je toho hodně a je to dobrý jak sviňa. Plave to v mastným a bez chleba to žrat nejde, ale to by bylo poslední, co by mi vadilo. Je to supr.
Potom vyrážíme na předlouhou cestu prašnou silnicí stále do kopce, dolinou Adyl-su. Slávův hloubkoměr, nebo co to na tý ruce má ukazuje 35°C, stín neexistuje, ke všemu táhnu zase lano, no na umření. V očích pot a výraz vraha, jak se tak dívám, nejsem sám.
Tak se aspoň fotím s buldozerem, ať se trochu rozptýlím, moc to ale nepomáhá. Konečně se vnořujeme do lesa. Mý brutálně rozpraskaný rty zalejvaný tím slaným potem signalizujou cosi ve smyslu, že se na to tady můžou vysrat. Jejich boj. Docházíme k celnici, či co to je. Plátěnej hangár obestavěnej valem z kamenů a ostnatýho drátu, vepředu mladíček v maskáčích, sandálích a Kalašnikovem. Ukazujeme povolení ke vstupu do týto oblasti a pasy, všechno si pečlivě zapisuje a tváří se věru studovaně.
Maj tu ti vojáci takový dobrý převlečňáky, vypadá to jako maskovaný pyžamo XXXL. Ale co je supr, tak taková hadra na hlavu se špagátem na uvázání vzadu. Kanady co mají nafasovaný nosili asi už i jejich otcové, tak rozpadlý boty jsem v životě neviděl. Proto taky většina z nich chodí v takovejch modrejch gumovejch trepkách, ty zase pro změnu vypadají jako z nějaký akce v Hypernově, ale vzhledem k tomu, že je má většina tak to asi fakt fasujou.
A zase jdeme. A zase do kopce. Překonáváme řeku, potkáváme pořád vojáky, jednoho s pytlem brambor na hrbě, asi nějakej nováček, ostatní spíš tak lelkující na šutrech.
Docházíme na camp Zelenaja Gostinica, tady budeme dvě noci bydlet. Je to tu supr, už tu je několik táborů a hromada odpadků. Jsou to prasata. Flek to je dobrej, lidí, respektive stanů se sem vejde hodně, je do podkovy chráněnej skálama a z boků ještě ledovcovýma morénama. Na několika místech tu vyvěrá ze země voda, ke všemu se filtruje přes písek a je fakt dobrá. Ne jak ta destilka z ledovce.
Žereme vajca na tvrdo, chleba a sejra. A dožíráme žluklou chalvu. Což ovšem znamená, že nám zbyly zase už jenom kaše.
Slunce se střídá s mraky, Karaf z toho všeho flegmaticky usíná před stanem, já vařím čaj. Strava horolezce je čaj. Kousek vedle nás se tyčí Jantugan, jinak taky Kavkazský Matterhorn, suprovej kopec 3991 metrů vysokej. Nevím jestli to bude lezitelný.
Večer se bavím tím, že s Fugasem se snažím o spravení benzínového MSR což se nám i daří. Postup stejnej jak u toho plynovýho. Rozebrat a složit. A funguje to. Potom poměrně dlouho řešíme problémy typu, jestli Helvetica je nebo není produkt Adobe a že Corel je na hovno. To jsem v těchto končinách doopravdy nečekal. A že někomu budu dělat referáty o výrobě nasávané kartonáže a jejím následným potisku, to už tuplem ne.
Už lezu do stanu, když nás přišli omrknou tři kamzíci, jsou kousek od nás, takový kozy, zkrátka. Z Ruského tábora zní do noci kytara. Děsně falešně. Za půl hodiny mne budí Karaf:
„Ty vole, oni hrajou Visáče…“
A taky že jo. Chvíli poslouchám, nakonec zase usínám a cestou do snů mne provází melodie Visacího Zámku. Jede traktor, je to Zetor, jede do hor…
16.07.2005 sobota
Ráno v osm se nám klepe stan. To nás budí Fugas. Vaříme, jak jinak, bramborovou kaši s chilli. Nebo spíš chilli s kaší. Po moréně supíme nalehko nahoru na Jankuatský ledovec. Tam lezeme do úvazků, na lano vážeme uzly a posléze i sebe. Já vážu z jednoho konce lana, Karaf z druhýho a když se setkáváme uprostřed zjišťuju, že zatímco já jsem ty suky dělal po metru a půl, Karaf to tam nabouchal po dvou metrech. Tak to ještě trocha upravuju a jakožto vedoucí lanovýho družstva, který jsou tři po čtyřech lidech, vyrážíme na led. Potkáváme jednoho Rusa, nenavázanýho a v teniskách, kterej nám povídá cosi o trhlinách a nezadržitelně postupujeme vpřed. Cesta to je dlouhá, svítí slunce, sníh taje, nabaluje se na mačky až to pěkný není. Překonáváme trhliny. Po nějaký době docházíme pod trhlinu jednoho z vrcholů Jantugan, který tu jsou samozřejmě tři. Tam jdeme podél obří trhliny, ale nacházíme most, tak ji překonáváme. Padá mi mačka, tak ji beru na těch posledních padesát metrů do ruky a jsme na hranici Ruska a Gruzie. Evropy a Asie. Do Gruzie se táhne Jantuganské plato, jako kdyby tady těch Jantuganů bylo málo.
Tady je konec dnešní cesty. Teda, polovička cesty. Ještě dolů. „Hele, vylezeme na to Gumachi, když jsme tady.“ Slávek je taky pro, tak Karafův návrh akceptujeme. „Musíme ale valit, už je dost pozdě.“
Jdeme nenavázaní, začátkem po skále potom po ledovci a sněhu, tak po 55° svahu, no jdeme, lezeme. Pohybujeme se už v Gruzii, z Ruský strany to tudy dost dobře nejde. Je to dřina, ale daří se mi držet jakejs takejs náskok. Jsem v sedle o něco dřív, zbývá asi tak třicetimetrové lezení po skále. V mačkách, kdy chvílemi stojím jen na předních hrotech a s cepínem v jedný ruce to je moc veliká dobrota. Lezení bych typnul tak za 3 UIAA, Ruská stupnice udává 2A. Ze spoda slyším Slávu.
„Tady to je trochu do kopce.“
Asi právě dolezli na závěrečnej 70° strmej výšvih. Ale to už jsem na vrcholu. Jsou tři hodiny. Dělám tedy rychle foto na samospoušť, buď mám vyfocený nohy nebo půl hlavy, foťák zatíženej kamenem, aby neabsolvoval půlkilometrovej let do údolí, nakonec se ale fotodokumentace daří. Jsem v 3805 metrech nad mořem, pěknej vrchol. Jméno hory Gumachi Turkicky znamená: hora potažená bílým plátnem. Dole vidím ostatní jak pomalu odcházejí, jeden človíček na nás čeká, jen nejsem schopnej identifikovat, kdo to je.
Otáčím se, v sedýlku, odkud je mimochodem nádhernej výhled na dalšího velikána Chegettau-Chat, kterej trčí do 4102 metrů, sbírám Karafa se Slávou a klapeme dolů. Dole poznávám Petra, kterej se kochá Gruzií.
Navazujeme se, i přes to, že jsem už sundal prsák jsem vpředu, on ho koneckonců teď nemá nikdo, a mažeme to dolů. Stíháme to za hodinu a půl, je tedy něco před pátou, odvazujeme se, Karaf motá lano i s uzlama a vracíme se do tábora.
Tam si za odměnu, nebo spíš za trest, vaříme kaši s chilli. Žeru Marsku určenou na zítřejší výstup. Kolem nás pobíhají mladí Rusáci a učí se zatloukat skoby, to je docela veselý. Mají na prdeli takový pěnový destičky, to jsem tu viděl snad u každýho místního. Když si sednou tak jsou v suchu, na měkkým a v teple. Někdo to transportuje na batohu, někdo to z tý prdele nesundává ani u toho zatloukání skob.
Lezu na druhou morénu fotit ledovcový Bashkarinskoye jezero a Jantugan s měsícem. Tím pádem nacházím i supr flek tak na tři čtyři stany i s pitnou vodou. Škrábe se za mnou Karaf, usedá na šutr a čeká na příhodný světelný podmínky. Na druhý straně je dobrá dvojka. Borec v helmě (samozřejmě že stavební, tady nic jinýho nefrčí), s cepínem a vysokohorsky oblečen a obut fotí na ledovci jistou slečnu v sandálích a šatičkách. No to je kombinace J.
V táboře je pořád odkudsi slyšet kytara. Vrací se Goráč, kterej pro střevní problémy typu sračka jak řemen, s námi na ledovec nešel.
„Kam jsi šel?“„Nahoru.“„A kde jsi byl?“„Nahoře.“
Zkrátka voják. Ten žádný tajemství neprozradí.
Kolem nás zase běhají ti kamzíci, tentokrát jenom dva. Hodně lidí odchází na morénu fotit západ slunce, Karaf tam sedí už hodinu bez hnutí. Třeba umřel. Toto zří i Fugas.
„Jen foťte, foťte, já už na to seru. Mám pořád první film a to myslím, že kdybych šestnáctkrát nevyfotil sebe tak tam nemám vůbec nic.“
Karaf je nahoře už dvě hodiny. Ale už se dvakrát pohnul. Spát jdu po devátý a začíná pršet.
V našem bazaru se objevuje dost inzerátů na nákup a prodej antimalarik. Stanovisko naší redakce je takové, že nebudeme tyto inzeráty nijak řešit, ale upozorňujeme, že se jedná o přípravky na lékařský předpis, s poměrně velkým vlivem na tělo. Doporučujeme vhodnost daných antimalarik vždy konzultovat s lékařem.
Obecné informace o malárii
Malárie je závažné a někdy až fatální onemocnění způsobené parazity. Rozlišují se 4 druhy malárie, které mohou postihnout člověka: Plasmodium falciparum, Plasmodium vivax, Plasmodium ovale, Plasmodium malariae.
V našem bazaru se objevuje dost inzerátů na nákup a prodej antimalarik. Stanovisko naší redakce je takové, že nebudeme tyto inzeráty nijak řešit, ale upozorňujeme, že se jedná o přípravky na lékařský předpis, s poměrně velkým vlivem na tělo. Doporučujeme vhodnost daných antimalarik vždy konzultovat s lékařem.
Obecné informace o malárii Malárie je závažné a někdy až fatální onemocnění způsobené parazity. Rozlišují se 4 druhy malárie, které mohou postihnout člověka: Plasmodium falciparum, Plasmodium vivax, Plasmodium ovale, Plasmodium malariae.
Kde se malárie vyskytuje? Malárie se vyskytuje ve více než 100 zemích světa. Více než 40% obyvatel celého světa je vystaveno riziku malárie. Velké oblasti střední a Jižní Ameriky, Afriky a Jižní Asie a Středního východu, Oceánie jsou považovány za oblasti s rizikem malárie.
Informace do tohoto článku byly převzaty s laskavým svolením RNDr. Marka Petráše, na jehož serveru vakciny.net najdete další informace o očkování a cestovní medicíně
Jak běžně se malárie vyskytuje? Podle odhadů SZO se ročně vyskytuje 300-500 miliónů případů malárie a více než 1 milión obyvatel každý rok umírá na malárii. Jen asi 1200 případů malárie je každoročně zaznamenáván ve Spojených státech. Nejvíce případů ve Spojených případů a Evropě bývá importováno přistěhovalci nebo cestovateli z malarických oblastí, většinou ze subsaharní Afriky a Indického subkontinentu.
Jak se člověk malárií nakazí? Člověk se malárií nakazí po pokousání moskytů nebo komárů infikovaných tímto parazitem. Pokud komár pokousá (poštípá) infikovanou osobu, sáním krve přijme mikroskopické částice parazita malárie od infikované osoby, a tím se komár infikuje a stává se potenciálním přenašečem. Parazit malárie se v těle komára musí nejprve rozmnožit (obvykle k tomu potřebuje 1 týden), než se stává rizikem pro další neinfikovanou osobu. Jestliže takto infikovaný komár po zhruba jednom týdnu poštípe další osobu, parazit se z komára přenese krví do nového hostitele (člověka). Parazit pak putuje do lidských jater, kde napadá jaterní buňky, roste a množí se. Během tohoto období infikovaná osoba nepociťuje žádné klinické příznaky. Následně parazit opouští jaterní buňky a napadá červené krvinky. K tomu dochází v průběhu 8 dní až několika měsíců. Jakmile se parazit nachází v červených krvinkách, opět roste a množí se. Zvětšené červené krvinky prasknou, uvolní se parazit, který může snadno napadat další červené krvinky, Přitom se do krve uvolňuje parazitární toxin, který způsobuje klinické projevy malarického onemocnění. Pokud komár poštípe již infikovanou osobu, dostává se parazit do komára a infikuje ho. Takový komár opět po týdnu může znovu infikovat další zdravou osobu.
Jaké jsou příznaky a symptomy malárie? Mezi symptomy malárie patří horečka a chřipce podobné projevy, včetně zimnice, bolesti hlavy, bolesti svalů a únavy. Dále se mohou objevit nausea, zvracení a průjmy. Malárie může zapříčinit chudokrevnost a žloutenku (žluté zabarvení kůže a očí) díky ztrátě červených krvinek. není-li okamžitě zahájena léčba malárie s typem P.falciparum, může dojít k vážnému selhání ledvin, k záchvatu, k neurologickému postižení, bezvědomí až k úmrtí.
Kdy nejdřív člověk pocítí, že byl pokousán infikovaným komárem (nebo moskytem)? U většiny lidí se první symptomy objeví po 10 dnech až 4 týdnech po nákaze, i když jsou známy případy, kdy pacient první příznaky pozoroval již 8. den a nebo po 1 roce. Dva druhy malárie: P.vivax a P.ovale, mohou recidivovat: takový parazit se může ukrýt do jaterních buněk po dobu několika měsíců (až 4 let) po pokousání infikovaným komárem, aniž by došlo k jeho aktivní fázi.
Jak je malárie diagnostikována? Malárie se diagnostikuje v krvi infikované osoby, pod mikroskopem, s předchozím barvením parazita (pro snadnější odlišení). Ten, kdo cestoval do rizikových oblastí s malárií, a objeví-li se u něj horečka do 1 roku, by měl vyhledat lékařskou pomoc a vždy upozornit na to, že navštívil takovou oblast.
Jak se malárie léčí? Malárii lze léčit přípravky na předpis. Volba léku a způsobu léčby je závislá na druhu malárie a oblasti, kde se pacient mohl nakazit, dále na věku pacienta a na závažnosti onemocnění.
Jak se lze bránit před nákazou malárie? Pro správné zvážení prospěchu a rizika je třeba následující: a) Zjistit příslušné údaje o zemi, ve které cestovatel plánuje pobyt: Je v cílové zemi původce malárie? Pokud je, působí zde celoročně nebo jen sezónně? A vyskytuje se v celé zemi nebo jen ve vybraných lokalitách? Původce malárie je parazitární? Rezistentní?
b) Od cestovatele je třeba zjistit: Plánovou dobu pobytu, a v jakém období cestovatel chce do oblasti odjet? Cestovní styl: – pobyt ve městech, rekreačních turistických centrech, na venkově? – ubytování v hotelu nebo lacinější ubytování? – pobyt na jednom místě nebo turistické cestování po celé zemi? Zvláštní aktivity (např. pracovní pobyt, odpočinek)? Je cestovatel zdravý nebo trpí chronickým onemocněním? Užívá pravidelně léky? Trpí např. alergií? Zvláštní skupinou jsou děti, těhotné ženy, starší lidé a osoby s postižením imunitního systému.
Antimalarická profylaxe spočívá na dvou principech: 1) Expoziční profylaxe Ochrana před přenašeči – komáry je téměř bez rizika. I dnes má tento způsob velký význam. Jedná se o jednu z typických ochran před malárií. Navíc vede k ochraně nejen před malárií, ale také před dalšími infekcemi přenášenými tímto hmyzem.
DALŠÍ informace o EXPOZIČNÍ PROFYLAXI najdete ZDE.
2) Chemoprofylaxe Zda-li je chemoprofylaxe podáváním léčiv pro cestovatele důležitá, musí zvážit lékař na základě její prospěšnosti a rizika s ohledem na okolnosti místa pobytu cestovatele. A jaké léčivo se užívá pro danou profylaxi, souvisí mimo jiné i s místní rezistencí původce malárie. Toto platí i pro případné naléhavé užívání léčiv v místě pobytu při výskytu malárie (tzv. „stand-by“). Od dubna pro Vás rozšíříme informace v rubrice „Očkování do jednotlivých států“ o další údaje týkající se konkrétní profylaxe pro danou zemi či jen její oblast. Tyto údaje pramení z informací WHO (SZO) a CRM. Cestovatel musí být poučen před cestou, že antimalarická profylaxe neposkytuje absolutní jistotu ochrany před touto nákazou. I když jen snižují riziko nákazy, bývá riziko málárie po této profylaxi minimální. Pokud se navíc malárie rozpozná na počátku, je téměř vždy vyléčitelná. Dojde-li u cestovatele v tropech ke vzniku horečnatého stavu, existuje vždy určitá možnost nákazy malárie, a proto se doporučuje za všech okolností vyhledat lékaře. Stejné pravidlo platí i po návratu domů a to zejména během prvních tří měsíců. Pozdější manifestace malárie se objeví zřídka kdy. Recidiva terciární malárie se může náhodně objevit: její léčba je téměř nemožná, ale není smrtelná.
DALŠÍ informace o CHEMOPROFYLAXI najdete ZDE a o CHEMOPROFYLAXI dětí ZDE.
Kdy se poradit s lékařem – podle WHO a) Objasnění problematiky malárie – obecně b) Informace o příznacích (speciálně o M.tropica) malárie, o nutnosti její profylaxe, o potřebnosti případného zahájení profylaxe v místě pobytu, o způsobu užívání léčiv apod. c) Vysvětlení jak provést profylaxi léčivy u alergických osob, těhotných žen a dětí mladší 5 let (těhotným ženám a dětem mladším 5 let se nedoporučuje navštěvovat oblasti s malárií) d) Dotazy týkající se plánované aktivity během cesty, např. potápění, horolezectví e) Informace o přípravcích k ochraně před napadením komárů nebo jiného bodavého hmyzu f) Informace o zásadách profylaxe léčivy: Upozornění o – regulérní profylaxi před cestou do oblastí s malárií nebo naléhavém užívání léčiv/profylaktik v místě s malárií; – profylaxe se provádí do 4 týdnů po odjezdu z malarických oblastí; – možnosti nákazy malárií i přes provedenou profylaxi léčivy; – vysvětlení možných nežádoucích účinků; g) Písemné informace o malárii h) Příznaky malárie (nebo jakékoli podezření) po návratu z cesty, kde se malárie vyskytuje.
Tušíc poklady skryté před chodci putujícími po cestách vyznačených, pustil jsem se přímo do nitra vojenského prostoru. Nejprve míjím polorozpadlou vojenskou nemocnici, kterou už odcházející sovětská armáda nestačila dokončit. Za ní mizím v lese a ztrácím se v zajetí stromů a vysokých křovin. Slunce přes mrazivý vzduch nemá sílu zahřát zkřehlého poutníka, ale svým jasem mu dodává radost a chuť pokračovat dál. Občas mám pocit, že nejsem v Čechách, ale někde uprostřed širé Rusi. Nevím zda je to možné, ale jakoby krajina přejímala ráz a charakter, který si přivezli ve svých srdcích vojáci srpu a kladiva.
Ve světě je mnoho míst, která nás dokáží nadchnout svojí nádherou. Mnohdy cestujeme stovky, tisíce kilometrů, abychom spatřili místo, které jsme tak dlouho a s takovou dychtivostí laskali ve svých snech a fantaziích a pak býváme překvapeni když zjistíme, že docela blízko nás, vlastně téměř za humny jsou zákoutí, která se těm „světovým“ přinejmenším vyrovnají. Není sice možné je označit nálepkou „exotika“ a vyprávění o nich asi nevzbudí dychtivý zájem posluchačů, ale není ani tak podstatné jak reagují druzí, důležitá je naplněnost našeho vlastního srdce.
Bydlím v malém městečku kousek od Prahy. Dříve to byla zakázaná zóna, protože sto tisíc sovětských vojáků s rodinami a především veškerou vojenskou techniku bylo třeba chránit před imperialistickými špehy a temnými silami. Když poslední z nich před patnácti lety opustil Českou republiku, původně životem kypící město, se stalo téměř místem duchů. Milovice byly opět svobodné, ale pusté a prázdné.
Dnes je to rychle se rozvíjející obec s krásně rekonstruovanými domy, které jak hříbky v lese vykukují z masivu zeleně a stromů. Blízkost Prahy však způsobuje, že pro většinu lidí zde žijících se stává pouhým místem k přespání. A tak mnozí snad ani netuší, jaké oázy klidu ve svém okolí mají.
Je krátce před vánocemi, domácnosti povětšinou voní cukrovím a v oknech stojí mnohá hospodyňka, statečně bojující proti špíně. Nemám hospodyňku ani cukroví, zato dobré boty, teplé oblečení a touhu podívat se o kousek dál, než vedou každodenní cesty z domova na vlak a do obchodu.
V roce 1904 zde z několika malých vesnic a přilehlých polností vznikl vojenský výcvikový prostor pro rakousko-uherskou armádu. Obyvatelé byli přesídleni, náležitě vyplaceni a novými usedlíky, se na dlouhá desetiletí stali vojáci. Po armádě císařské zde byli čechoslováci, pak němci, po druhé světové válce opět naše armáda a odsunem vojsk sovětských pobyt vojáků jakýchkoliv nadobro skončil. A protože téměř sto let nikdo do zdejší přírody nezasahoval, vznikla zde jedinečná oblast mnoha endemických živočichů i rostlin. Jsou zde hluboké lesy, krajina připomínající ruské stepi a mnohé další přírodní útvary.
Tušíc poklady skryté před chodci putujícími po cestách vyznačených, pustil jsem se přímo do nitra vojenského prostoru. Nejprve míjím polorozpadlou vojenskou nemocnici, kterou už odcházející sovětská armáda nestačila dokončit. Za ní mizím v lese a ztrácím se v zajetí stromů a vysokých křovin. Slunce přes mrazivý vzduch nemá sílu zahřát zkřehlého poutníka, ale svým jasem mu dodává radost a chuť pokračovat dál. Občas mám pocit, že nejsem v Čechách, ale někde uprostřed širé Rusi. Nevím zda je to možné, ale jakoby krajina přejímala ráz a charakter, který si přivezli ve svých srdcích vojáci srpu a kladiva.
Procházím okolo nádherně vzrostlých stromů a občas mne napadne zda najdu cestu z té pustiny, o které jsem neměl ani tušení. Když tu najednou zůstanu stát a nemohu věřit vlastním očím. Do kůry jednoho stromu je vyryt v azbuce nápis, který je tu již téměř dvacet let. Tak tady někde pilovali obranu socializmu, tady vzpomínali na domov a snad ani nechápali, jak daleko od něho jsou. O kousek dál se proti mně vyřítí z lesa dvě mladé srny. Nejprve mne nevidí a klidně, nic zlého netušíc jdou přímo ke mně. Když už nás dělilo snad pouhých deset metrů, zvednou své hlavy a upřeně mě pozorují. Nevím, snad si mě skenují a projíždějí databázi lesních zvířátek. A protože jsem se zapomněl zaregistrovat, bleskurychle se na svých hbitých nohách otáčí a tak jak znenadání se objevily, stejně rychle jsou pryč.
Nějak se nemohu nabažit pocitu naprostého uvolnění a klidu. Tak blízko domova a takové nádherné místo. Jak úžasné to tu musí být v létě, když příroda voní a vydává tisíce zvuků. Určitě budu jezdit i tisíce kilometrů za objevováním světa, ale tady mne čeká tolik pokladů, že znovu se sem vydám určitě dříve než zase za rok.
