Více než milion lidí na celém světě dnes využívá komunikační
sítě, které jim umožňují sdílet po čas dovolené domov zdarma
s jinými nadšenci. Projektů, založených na konceptu bezplatného
sdílení ubytování a pohostinnosti, je několik, asi nejznámějším je
CouchSurfing.com. Proklamovanými cíly těchto projektů jsou – kromě
minimalizace cestovních nákladů – také navázání nových
přátelství, šíření tolerance a zlepšení mezikulturního
porozumění.
Více než milion lidí na celém světě dnes využívá komunikační sítě, které jim umožňují sdílet po čas dovolené domov zdarma s jinými nadšenci. Projektů, založených na konceptu bezplatného sdílení ubytování a pohostinnosti, je několik, asi nejznámějším je CouchSurfing.com. Proklamovanými cíly těchto projektů jsou – kromě minimalizace cestovních nákladů – také navázání nových přátelství, šíření tolerance a zlepšení mezikulturního porozumění.
CouchSurfing
CouchSurfing International je nezisková organizace, která vznikla v roce 2003 v USA za účelem zprostředkování bezplatného ubytování pro registrované uživatele. Služba je poskytována zdarma a umožňuje cestovatelům navázat kontakty s podobně smýšlejícími lidmi kdekoliv na světě. První webová prezentace projektu byla uvedena do provozu na počátku roku 2003, současná verze byla zprovozněna v červenci 2006. Od té doby se do projektu zapojilo přes 560 tisíc osob z 230 zemí světa. Největší zájem zaznamenali provozovatelé v první polovině roku 2008, kdy se počet uživatelů zvýšil o 30 % (v předchozích 5 letech se přihlásilo 400 tisíc osob).
Nápad se zrodil v hlavě zakladatele projektu Caseyho Fentona poté, co získal levně letenku na prodloužený víkend na Islandu. Uvědomil si, že jej nechce strávit v hotelu jako běžný turista; chtěl tuto zemi nedaleko severního pólu poznat se vším všudy. Obeslal proto tisícovku islandských studentů s prosbou, zda by nemohl „okupovat“ po několik nocí jejich gauč. Slovo dalo slovo a Casey strávil úžasný víkend v Reykjavíku ve společnosti místních. Od té doby uskutečnil tento nápad ještě několikrát. Projekt CouchSurfing byl na světě.
Provozovatelé na webových stránkách pravidelně aktualizují statistiky, z nichž vyplývá, že typickým uživatelem této služby je anglicky hovořící člověk ve věku mezi 18 a 29 lety (74 %). Nejvíce „surfařů“ pochází ze Spojených států amerických (1/4), odkud se tento fenomén postupně rozšířil do Evropy. V současné době se již polovina uživatelů nachází na starém kontinentě, zejména ve Francii, Německu a Velké Británii. Česká republika se v pomyslném žebříčku zemí pohybuje kolem 30. příčky s necelými 3 tisíci zaregistrovaných. Zajímavé je umístění Indie na 11. místě. Žebříček měst, kde lze vybírat z největšího počtu „gaučů“, vede Paříž, následována Londýnem, Montrealem a Berlínem.
CouchSurfing je v současnosti největší výměnná „hospitality“ síť na světě. Kromě ní však existuje ještě mnoho dalších, z nichž některé jsou specializované (např. „Warm Showers“ pro cyklisty či „Lesbian and Gay Hospitality Exchange International” určená čtyřprocentní minoritě). Druhou největší sítí, jež funguje na totožném principu jako CouchSurfing, je “The Hospitality Club”. Počet členů tohoto klubu, který vznikl již v roce 2000 v Německu, dosahuje 390 tisíc ve více než dvou stovkách zemí. V členské základně klubu převažují Evropané, počet registrovaných Čechů je 4,6 tisíc.
Jak to funguje?
Systém je založen na principu reciprocity – uživatelé získají přístup k informacím na základě poskytnutí svých vlastních. Každý zájemce se musí na zvoleném serveru zaregistrovat a uvést svou pravou identitu. Poté si může založit svůj profil a podle zájmů se zařadit např. do některé z diskusních skupin. Bezpečnost je zajištěna systémem referencí a osobních ručitelů. Další rada zní: „stýkat“ se jen s osobami, které poskytly maximum osobních dat nebo mají prověřené vztahy s dalšími členy. Pokud se člověk rozhodne vydat na cestu, stačí jen kontaktovat osoby ve vybrané destinaci a domluvit s nimi podmínky (délku pobytu atd.). Předpokladem pro úspěšné fungování principu sdílení je poskytnout vlastní přístřeší ostatním, není však nezbytnou podmínkou.
Výhody
Základním motivem pro využívání této služby je snížení nákladů na cestování, u delších cest (2 – 4 týdny) lze tímto způsobem náklady snížit až na polovinu. Kromě toho, že je tato forma cestování v souladu s principy udržitelného rozvoje cestovního ruchu a ekoturistiky, přispívá také k lepšímu poznání lokálních komunit a kultur. Cestovatelé mají možnost navázat nové vztahy a získat nová přátelství. Prostřednictvím svých hostitelů mohou prožít autentické okamžiky v cizí, ba dokonce exotické zemi.
Je to dost podivné, že? Pokud nás paměť nešálí, tak nás učitelé
vždycky napomínali za jakékoli projevy hvízdání a že by se teď na
školách hvízdat nejen mohlo, ale dokonce to bylo povinné? Tak tomu se dá
jen těžko uvěřit.
Je to dost podivné, že? Pokud nás paměť nešálí, tak nás učitelé vždycky napomínali za jakékoli projevy hvízdání a že by se teď na školách hvízdat nejen mohlo, ale dokonce to bylo povinné? Tak tomu se dá jen těžko uvěřit.
To je pravda. Alespoň u nás v Evropě tomu tak není a asi ani nikdy nebude. Ale představte si, že existují školy, které hvízdání vyučují. A nejen to. Dokonce se hvízdání stalo povinným vyučovacím předmětem na základních školách do věku 14 let a volitelným předmětem ve vyšších školských zařízeních. Já vím, zní to fakt neuvěřitelně, ale je to přesto všechno skutečnost.
a tak kde že se to vlastně děje: Na malém ostrově Gomera, který patří ke Kanárským, ostrovům ležícím v Atlantickém oceánu u západního pobřeží Afriky. Kanárské ostrovy patří administrativně ke Španělsku. A teď vás jistě napadla otázka: proč se tam ale žáci učí hvízdat? Hned vysvětlím.
Kdybyste se podívali na mapu ostrovy Gomera, zjistili byste, že je od svého středu rozbrázděný hlubokými údolími a strmými roklinami. Silnice, které se šplhají těmito roklinami, se neuvěřitelně kroutí a jsou nebezpečné a obtížně sjízdné. A když si člověk představí, že místní obyvatelé se tady museli před jejich výstavbou plahočit pěšky, musí konstatovat, že to byl obdivuhodný výkon. Aby si tedy ulehčili komunikací přes nekonečná úzká údolí a strmé propasti, vymysleli dávní Gomeřané jazyk, kterým se nemluví, ale kterým se píská.
Tento jazyk se nazývá El Silbo Gomero a vyvinul se pravděpodobně z pozdravu nebo bezpečnostního signálu. Jeho vyjadřování se stále vyvíjelo a dnes je to jazyk, který má čtyři samohlásky a čtyři souhlásky a i když chvílemi připomíná ptačí zpěv víc než lidskou mluvu, je to dobře propracovaný jazykový systém. Dá se s ním domluvit na velkou vzdálenost – je srozumitelný podle terénu do vzdálenosti čtyř až pěti kilometrů.
Ostrované s ním dokázali vyjadřovat i své myšlenky a názory, ale samozřejmě byl hlavně využíván pro krátké a jednoduché vzkazy. V případech nouze bylo možné vzkázat pro lékaře i pro kněze. Posíláním hvízdavých zpráv od souseda k sousedovi bylo možné vzkaz doručit na velkou vzdálenost. Místní lidé byli vlastně stále v dění události na ostrově aniž by k tomu potřebovali denní tisk. V době, kdy neexistovaly telefony, faxe, Internet ani mobily a kdy asfaltové silnice nespojily ostrov, to byl neuvěřitelně funkční jazyk.
A jak vlastně takové pískání vypadá? Je založeno na zvukovém ztvárnění jazyka, ale není spojeno s žádnou jazykovou skupinou nebo typem jazyka. Zvuk vytváří jazyk v ústech, jehož špička je opřena o zuby a pomocí malíčku jsou rty různě roztahovány. Druhá ruka slouží jako malý megafon, který usměrňuje zvuk. Intenzita zvuku se tvoří také čelistmi a pohybem rtů. I když to vypadá jednoduše, napodobit místní hvízdavý jazyk je téměř nemožné.
V polovině 20. století se hvízdavý jazyk na Gomeře téměř vytratil. Po Občanské válce ve Španělsku jej nejprve zakázal generál Franco a moderní telekomunikační technologie jej téměř vymýtily. Nyní představitelé Gomery vyvíjí obrovské úsilí na poli vzdělávání za záchranu tohoto unikátního jazyka. Od roku 1999 je na základních školách povinný a ve vyšších ročnících je volitelný. I když mají žáci relativně málo času na výuku – pouze 25 minut za týden, odborníci říkají, že je to dost, aby se naučily základům tohoto obdivuhodného jazyka, a jsou přesvědčeni, že pískací jazyk není pro budoucí generace ztracen a jisté je, že se gomerským učitelům Silba musíme obdivovat, protože jsou jen tři a vyučují 3 000 dětí po celém ostrově Gomera. A jejich obrovské úsilí za přežití jazyka Silbo je korunováno úspěchem už nyní. Stále více je prý slyše, jak na sebe děti hvízdají různé vzkazy. I když je konkurence mobilních telefonů velká, za odhvízdané zprávy se na rozdíl od mobilních nic neplatí.
Do současné doby bylo vytvořeno jen několik málo studií o tomto jazyku, jeho původu a historii, ale i tak o něj začíná být ve světě zájem. Že se věci daly už do pohybu, ukazuje i skutečnost, že v roce 2003 se na Gomeře konal První mezinárodní kongres o hvízdavých jazycích a další se uskutečnil v roce 2005. Na kongresu se sešlo mnoho odborníků z různých částí světa, aby informovali o svých studiích těchto jazyků. Podobné jazyky se totiž vyskytují na mnoha místech západní Afriky a také v Mexiku. Vyskytují se vlastně na všech kontinentech, i když někde jen v malých oblastech – v Nepálu, Barmě, Bolívii, Řecku, Turecku a dokonce i ve Francii. Žádný z těchto hvízdacích jazyků ovšem není tak výborně propracovaný jako el Silbo Gomero.
Je proto určitě na místě vyjádřit velkou poklonu těm třem učitelům i jejich žákům, kteří se tak usilovně snaží, aby se takováto unikátní věc jako je hvízdací jazyk Silbo, neztratila z našeho světa a aby byla naopak zachována i příštím generacím, které možné existenci Silba budou umět ocenit víc než my.
Pátečním grandfinále nad Špilberkem skončila brněnská soutěžní
přehlídka ohňostrojů. Protože festival Ignis Brunensis již dávno
přerostl národní úroveň, proběhne letos nultý ročník národní
přehlídky Vulkán 2008 společně s festivalem Léto nad Jordánem – Tábor 2008.
Pátečním grandfinále nad Špilberkem skončila brněnská soutěžní přehlídka ohňostrojů. Vítězové jsou známí, výsledky jsou vyhlášené a v současné době dobíhá hlasování o cenu diváka. Vraťme se ještě na chvíli k jednotlivým představením, která byla nad hladinou přehrady k vidění.
Čtyři roční období byl nazván ohňostroj japonské skupiny Marutamaya. Jako doprovod byla vybrána japonská hudba doplněná o ukázku japonské poezie waka. Pro přiblížení se evropskému divákovi byl hudební doprovod proložen úryvky Smetanovy hudby. Japoncům přálo počasí a umožnila vyniknout vypilované hře s odlesky na vodní hladině v jejich jinak místy až trochu přeorganizovaně působícím představení. Díky dobrému počasí i příslibu exotičnosti navštívlo tento ohňostroj okolo dvou set tisíc diváků.
Hlavní cenu přehlídky STAROBRNO – IGNIS BRUNENSIS získala skupina FLASH BARRANDOV SFX z České republiky. Cena Českého rozhlasu „Hudba mezi ohni“ byla udělena skupině FETES & FEUX z Francie a Cenu České televize „Scéna mezi ohni“ si odvezla skupina MARUTAMAYA z Japonska. Již nyní se můžeme těšit na příští ročník, který proběhne v termínu 22. 5. – 7. 6. 2009.
Přesným opakem byla středeční show francouzské skupiny Fêtes & Feux. Celému představení předcházela neslaná nemastná charakteristika uvedená v programech a ve srovnání s jinými skupinami Francouzi pustili předem i méně informací. O to výraznější byl ale jejich ohňostroj nazvaný Road Movies odpalovaný na směs filmové hudby. Nad přehradou se rozběhla plynule navazující emotivní show využívající poměrně velké množství originálních nízkých efektů. Zkrátka jeden z ohňostrojů, který utkví v paměti. Odhadovaný počet diváků byl stočtyřicet tisíc.
Nesoutěžní granfinále v podání Flash Barrandov SFX působilo jako příjemné svěží a lehce nezávazné žonglování barvami a světly za doprovodu klasického jazzu. I dopředu slibovaná duha se na závěr ohňostroje vrátila v odlehčené podobě.
Festival Léto nad jordánem – Tábor 2008 spojený s přehlídkou ohňostrojů Vulkán 2008 proběhne ve dnech 26. června – 29. června 2008. Informace najdete na stránkách města Tábor, kde si můžete stáhnout i program akce<.
Festival Ignis Brunensis již dávno přerostl národní úroveň a stal se jedním z prestižních světových ohňostrůjných festivalů. Díky tomu ale u nás začala chybět národní přehlídka. Pořadatelé brněnského festivalu se proto rozhodli založit národní soutěž Vulkán, jejíž nultý ročník proběhne letos společně s festivalem Léto nad Jordánem – Tábor 2008. Ti, kteří v Brně nestihli grandfinále nad Špilberkem, se mohou zajet podívat na Duhovou rapsodii do Tábora, kde budou mít druhou a u nás poslední příležitost spatřit tento ohňostroj, který pak bude odpálen už jen na festivalu v Cannes. Příznivci barevných prskavek se tedy mají na co těšit.
Park se nachází v blízkosti obory Hvězda a nedaleko Markétské
zahrady (zahrady kláštera v Břevnově) na Praze 6 podél ulice
Tomanova.
Areál volného času byl budován v celé rozloze pláně, která má
nyní síť pěších cest s in-line bruslařskou dráhou dlouhou
3 800 metrů. Najdeme zde dětská hřiště, volejbalové kurty,
posilovací stroje, travnaté plochy pro rekreační míčové hry, fotbalové
hřiště, plochu, na které modeláři létají s uměleckými modely
letadel. Rekonstrukce statku Ladronka byla oceněna titulem stavba roku
2006.
Park se nachází v blízkosti obory Hvězda a nedaleko Markétské zahrady (zahrady kláštera v Břevnově) na Praze 6 podél ulice Tomanova. Na území dnešní Ladronky se nacházely od 10. století lomy na opuku. Mezi nejstarší známé patřil opukový lom Johanitů, z něhož zůstal až do dnešních dob zachován fragment západně od barokní usedlosti Ladronka. Před první světovou válkou byly opukové lomy zasypány a vznikly tady cvičné zákopy a cvičiště vojáků. Areál volného času byl budován v celé rozloze pláně, která má nyní síť pěších cest s in-line bruslařskou dráhou dlouhou 3 800 metrů. Najdeme zde dětská hřiště, volejbalové kurty, posilovací stroje, travnaté plochy pro rekreační míčové hry, fotbalové hřiště, plochu, na které modeláři létají s uměleckými modely letadel.
Areál pro bruslení byl stavěn v letech 2002 až 2005, kdy byla též rekonstruována usedlost Ladronka. Ta má jméno po italském hraběti Filipu Ferdinandovi de la Croně, zjednodušeně Lagrone, lidově Ladrone. Ten byl pánem tohoto motolského panství v letech 1677 až 1700. Postavil zde tenkrát proslulý zájezdní hostinec. V roce 1713 zde propukl mor. Protože za čas při epidemii břevnovský hřbitov nestačil, mrtvé začali pohřbívat do společného hrobu právě zde u Ladronky. Usedlost tenkrát patřila maltézským rytířům, kteří ji měli v majetku až do roku 1922. Po té se stala majetkem hlavního města Prahy. Kdysi tudy vedla historická cesta, u které stával výletní hostinec.
Po odklonění cesty v běhu 19. století se původní hostinec změnil v hospodářskou usedlost. V počátcích 20. století byla upravena jako obytná na jednotlivé chudinské byty, po druhé světové válce tady měla sídlo organizace Sady lesy zahradnictví a teprve v té době se dá hovořit o počátcích vlastního parku, kdy bylo místo soustavně zvelebováno. Po odchodu firmy začal park pustnout. Od roku 1964 byl sice původní barokní statek památkově chráněn, ale trvale chátral. Objekt, který byl v majetku státu a sloužil jako sklad Státního statku hl. m. Prahy, poté Pražským silničním a vodohospodářským stavbám byl ve stavu stále žalostnějším. Z tisku z let 1994 až 2000 víme, že byl v této době obsazen squattery. Až 9. listopadu 2000 městská policie ve spolupráci se soukromou bezpečnostní agenturou objekt násilně vyklidila. A až od roku 2003 se Městské části Praha 6 podařilo jej začít rekonstruovat a zřídit zde restaurace, občerstvení, sociální zázemí, půjčovnu sportovního zboží – především in-line bruslí a čtyřdráhový bowling.
Statek Ladronka je položen na hraně náhorní plošiny a jižního svahu, který padá směrem k Motolu a Homolce a je srdcem celého místa. Východní a jižní strana statku nabízí krásné pohledy na jih Prahy. Hlavní pěší osy parku se křižují v těsné blízkosti usedlosti. Cílem architektonického řešení při rekonstrukci bylo zachovat stávající charakter a formu usedlosti Ladronka a zároveň umožnit v tomto souboru staveb sportovně rekreační a kulturně společenskou funkci požadovanou zadáním investora.
Architektonické řešení z provozních důvodů propojuje některé části stávajícího objektu mezi sebou a zároveň umožňuje větší optické i funkční otevření usedlosti směrem k okolnímu parku. Pro dosažení tohoto cíle obnovili autoři na původním místě západní a východní vjezdy a brány do areálu. Ve výtvarném scénáři rekonstrukce jsou vedle sebe vědomě postaveny stávající tradiční budovy s ponechanou křivostí zdí, nepravidelností okenních otvorů a rozmanitostí sedlových střech a nové prvky se zcela soudobým výrazem. Nové prvky jsou v kombinaci skla, oceli a obkladu z velkoformátových desek. V konstrukci skleněných výplní jsou použity ocelové prvky vycházející se zámečnického až kovářského zpracování válcovaných profilů. Skleněné výplně jsou lepeny přímo k těmto prvkům, aby bylo docíleno kontrastu moderní bezrámové zasklívací technologie a poměrně tradičního zámečnického řemesla. Konstrukční ocelové prvky lávky a venkovního schodiště jsou z válcovaných profilů. Toto řešení a informace o jeho realizaci podala tisku firma architekt: Šafer Hájek Architekti s. r. o. a autoři: Ing. arch. O. Hájek, Ing. arch. T. Pavlík, Ing. arch. L. Fecsu, Ing. arch. P. Čížková, Ing. arch. J. Šafer. Realizace stavby byla oceněna titulem „Stavba roku 2006“.
Prostředí je tady všude velmi inspirativní, čisté, plné prostoru a svobody. Lidi všech věkových kategorií jsem tady potkávala nejen na kolečkových bruslích, kolech a kovových koloběžkách. Na travnaté ploše se hrál fotbal, mamka s dcerou badminton, jiná rodina baseball. Nadšenci pouštěli ve vzduchu malá letadla na vysílačku. Po cestách, kudy se nejezdí chodili lidé se psy, maminky s kočárky, tátové učili syny a dcery jezdit na kole. I dvě dětská hřiště v krásném prostředí s novými herními prvky byla úplně plná. Rodiče se vyhřívali na sluníčku na spoustě laviček, které tu doslova roubí všechny cesty a děcka lítala na houpačkách až do nebe.
Jedno ze hřišť zvané Dětské hřiště Tomanova bylo zrekonstruováno v září 2006. Jeho dnešní podoba stála téměř 1 milion korun a bylo již vybudováno v souladu s požadavky na dětská hřiště v EU. Do budoucna je v plánu areál nadále rozšiřovat a to západním směrem. A je proč. Obliba celého areálu už dávno překročila lokální charakter i sezónnost.
Když sem vyrazíte za sportem nebo na procházku zjistíte, že parkem vede Poutní cesta výklenkových kaplí z Lorety do Hájku. Ta byla vybudována roku 1720. Kdysi to bývalo dvacet kaplí, jejichž výzdoba byla inspirována výjevy ze života svatého Františka a svaté Marie. Dodnes se dochovalo jedenáct kaplí. Jedna dokonce na zahradě u jedné vilky, kterou jsme cestou sem míjeli. Městská část Praha 6 je postupně nechává opravit. Uvnitř nich ale žádná freska není, alespoň u těch, které jsem viděla. Mají jednolitou béžovou omítku.
Ještě pro zajímavost. Ladronka je místem, kde se ráda schází pražská smetánka. Třeba loni, v červnu 2007 tady oslavila své šedesátiny známá česká zpěvačka, Helena Vondráčková. Krásný a originální dárek jí zařídil kolega Václav Neckář a to projížďku kočárem, který ji odvezl na nádvoří usedlosti Ladronka, v níž na ni čekalo na 300 hostů.
V parku Ladronka se také opakovaně pořádá akce in-line párty. Na podzim 2007 tady proběhlo již páté setkání nadšenců tohoto sportu. Na pořadu bylo samozřejmě bruslení, ale i pro nebruslící osazenstvo byla připravena spousta her a pro velký úspěch z minulých setkání proběhly opět nějaké soutěže o hodnotné ceny.
Na podzim nás zase čeká Ladronka 2008. Je to kulturní, sportovní a společenská akce realizovaná již sedmým rokem ve spolupráci s Městskou částí Praha 6. Akce je určena hlavně dětem, dospívající mládeži ale i nejširší veřejnosti. Hlavním cílem celodenního programu je zábava a poučení, v kontextu trávení volného času s důrazem na sportovní a kulturní vyžití, osvětu a nespecifickou drogovou prevenci. Nad akcí tradičně přebírají záštitu primátor HMP Pavel Bém a starosta MČ Praha 6 Tomáš Chalupa. O atraktivitě a kvalitě programu dlouhodobě svědčí vzrůstající návštěvnost, v roce 2007 již 12 000 návštěvníků, a zájem a podpora médií. Akce Ladronka 2008, která nás hned po prázdninách čeká, představuje unikátní nekomerční projekt. Během jednoho dne mají návštěvníci možnost vidět mnoho nových a zajímavých sportovních disciplín, exhibice našich reprezentantů, setkat se s známými osobnostmi, mohou sportovat, soutěžit, užít si koncert nebo jen tak relaxovat…to vše zdarma! Program je složen ze sportovních aktivit a exhibic, vystoupení hudebních skupin, tanečních vystoupení, autogramiád, prezentací neziskových subjektů, diskuzí, atrakcí a soutěží. Vzpomeňte si na Ladronku až bude léto za námi a přesto si budete chtít kvalitně zasportovat a užít si relaxace. Zkuste přijít právě sem.
Ostrava, třetí největší město České republiky, je s počtem
obyvatel přesahujícím 310 tisíc srdcem Moravskoslezského kraje. Leží
nedaleko slovenských a polských hranic na březích řeky Ostravice
s výhledem na krásné pohoří Beskyd. Výjimečný charakter oblasti je
dán tradicí těžby černého uhlí a těžkého průmyslu. V myslích
mnohých lidí stále přetrvává obraz „černé“ Ostravy, a to
i přesto, že těžba uhlí zde byla ukončena již v roce 1994.
Ostrava, třetí největší město České republiky, je s počtem obyvatel přesahujícím 310 tisíc srdcem Moravskoslezského kraje. Leží nedaleko slovenských a polských hranic na březích řeky Ostravice s výhledem na krásné pohoří Beskyd. Výjimečný charakter oblasti je dán tradicí těžby černého uhlí a těžkého průmyslu. V myslích mnohých lidí stále přetrvává obraz „černé“ Ostravy, a to i přesto, že těžba uhlí zde byla ukončena již v roce 1994. Přirovnání již ale neplatí, město prošlo velkou proměnou a vykvetlo do krásy. Mnoho návštěvníků je příjemně překvapeno rozsáhlou nabídkou turistických atraktivit a možnostmi trávení volného času. Zjistíte, že jeden den vám rozhodně stačit nebude.
Největší chloubou Ostravy jsou její technické památky, z nichž nejoblíbenější je areál Hornického muzea OKD. Toto největší hornické muzeum v České republice se rozprostírá na úpatí vrchu Landek, který je světově známou lokalitou z hlediska geologie, archeologie, historie, přírodovědy a hornictví. Proslul i unikátním nálezem Landecké Venuše, jediné štíhlé Venuše v Evropě. Dalším technickým klenotem města je Důl Michal, jehož historie sahá až do roku 1843. Nearanžovaná expozice má charakter „posledního pracovního dne“. Prohlídková trasa tak umožňuje návštěvníkům procházet stejnou cestou, jakou každodenně absolvovali horníci při nástupu do práce. Jedinečným industriálním areálem z 1. pol. 19. st. jsou „Ostravské Hradčany“ aneb Vítkovický areál – Důl Hlubina a Vysoké pece , od roku 2002 národní kulturní památka. Bezprostředně zde na sebe navazoval celý technologický tok těžby uhlí, koksovny a výroby železa, jenž nemá v České republice obdoby.
Pokud zavítáte do Ostravy, nesmíte si nechat ujít výšlap na zdejší jedinečnou a velmi oblíbenou haldu Emu. Vznikla navážením hlušin z dolu Trojice a dnes jich obsahuje přes 4 mil. m3. V 60. letech se halda uvnitř vznítila a hoří dodnes. Její vnitřní teploty dosahují až 1500° C a díky tomu kolem ní můžeme nalézt stepní druhy fauny a flóry. Tyto extrémní teploty mají rovněž za následek vznik vzácných nerostů uvnitř této přírodní kuriozity.
Za návštěvu jistě stojí i Slezskoostravský hrad postavený jako pohraniční pevnost v 2. pol. 13. st. opolskými a těšínskými knížaty z rodu Piastovců. Hrad je světovým unikátem, neboť vlivem důlní těžby poklesl o 16 metrů! V průběhu roku se zde konají lákavé kulturní a zábavní festivaly a jiné společenské akce, mimo jiné například Colours of Ostrava či Janáčkův máj.
Přímo v centru měst naleznete skvělou atrakci pro děti i dospělé – areál Miniuni. V tomto světě miniatur se můžete seznámit s modely budov významných evropských měst v měřítku 1:25, z nichž prim hraje 12 metrů vysoká Eiffelova věž. Opodál vás sklepní prostory výstaviště Černá louka vás přenesou do země pohádek a jeho strašidel.
Příjemný den naplněný zážitky můžete strávit v Zoo Ostrava, která patří k nejnavštěvovanějším rekreačním areálům města a je domovem pro téměř 300 druhů zvířat. Zejména děti si zde opravdu přijdou na své. V průběhu hlavní návštěvnické sezóny je možno zhlédnout komentované krmení zvířat. Lákadlem pro příchozí jsou také projížďky speciálním vláčkem s výkladem průvodce nebo nedávno otevřený Botanický park.
Milovníci tradičního českého moku jistě neopomenout zavítat do pivovaru Ostravar, kde se nejen seznámí s jednotlivými procesy vaření piva, ale samozřejmě ho na závěr prohlídkové trasy i ochutnají.
Tipem na skvělou večerní zábavu je návštěva Stodolní ulice s více jak 70 bary a restauracemi. Stala se fenoménem posledních let proslulým v celé zemi a na její atmosféru jen tak nezapomenete.
Je toho ale mnohem víc, co můžete navštívit: muzea (Hasičské muzeum, Ostravské muzeum, Muzeum citer), divadla (Národní divadlo Moravskoslezské, Divadlo Petra Bezruče, Komorní scéna Aréna, Divadlo Loutek), hvězdárnu a planetárium J. Palisy a tak dále a tak dále.
Návštěva Ostravy prostě stojí za to!
(Magistrát města Ostravy, Odbor ekonomického rozvoje)
Z Jiuzhaigou jsme vyjeli v pondělí 12.5. v 8 ráno.
Cesta byla velmi příjemná a užívali jsme si výhledů na okolní hory.
Více než polovina cesty byla za námi, když jsme přijeli k městečku
Wenchuan. Konečně jsme se dostali na krásnou novou silnici v údolí,
ale v tom se z ničeho nic vše i s autobusem mohutně zatřáslo
a před námi i za námi se začaly z prudkých okolních svahů valit
hromady kamenů a suti.
Naše měsíční putování po Číně se pomalu blížilo ke konci. Po Pekingu, Zhengzhou, Luoyangu, Xianu a Jiuzhaigou jsme měli před sebou poslední 10ti hodinový přejezd hornatou krajinou z národního parku Jiuzhaigou do hlavního města provincie Sichuan, Chengdu. Měl to být obyčejný přejezd úžasnou krajinou s hezkými výhledy na sedmitisícové vrcholy a nakonec se z toho stalo největší dobrodružství našeho života.
Záznam on-line rozhovoru s autorem reportáže v brněnské sekci iDNES.cz
Z Jiuzhaigou jsme vyjeli v pondělí 12.5. v 8.00 ráno. Cesta byla velmi příjemná a užívali jsme si výhledů na okolní hory. Více než polovina cesty byla za námi, když jsme přijeli k městečku Wenchuan (asi 3 hodiny od města Chengdu). Konečně jsme se dostali na krásnou novou silnici v údolí, ale v tom se z ničeho nic vše i s autobusem mohutně zatřáslo a před námi i za námi se začaly z prudkých okolních svahů valit hromady kamenů a suti. Řidič zakřičel jako o život, prudce zabrzdil a začal pomalu couvat. Měli jsme zde první velké štěstí, že hned za námi byl kousek silnice s domy a skály byly dál od silnice. Vystoupili jsme z autobusu a jen jsme sledovali, jak se okolní svahy řítí dolů po následných otřesech. Nikdy jsme nic podobného nezažili a neměli jsme ani tušení jak obrovskou sílu zemětřesení má. Při prvních otřesech, které jsme ucítili pod nohama (dosahovaly síly 7 až 8 stupňů Richterovy stupnice) jsme měli problémy udržet se na nohou. Snažili jsme se tento pocit k něčemu přirovnat, a napadá nás pouze velmi silné turbulence v letadle, při kterých nesedíte, ale snažíte se stát v uličce. Celé údolí se během několika minut zaplnilo hustými oblaky prachu a nebylo vidět ani na vlastní boty.
Otřesy různé intenzity se nepravidelně opakovaly v menších či větších intervalech a svahy kolem nás padaly dolů jako na skluzavce. Vůbec jsme si v tu chvíli neuvědomovali co se děje. Byli jsme jediní cizinci v autobuse a podle pozdějších informací i v městě Wenchuan. Seděli jsme v autobuse bez hnutí a u každého většího otřesu někdo z Číňanů něco hlasitě zakřičel a všichni se hrnuli ven z autobusu. Bylo vidět, že mají strach. Po několika podobných úprcích z autobusu ven a dovnitř se již nikdo dovnitř nevracel. Poté co jsme zjistili, že se nacházíme na poměrně bezpečném místě, jsme se přestali bát a začali jsme sledovat popadané domy okolo nás a lidi, kteří zmateně pobíhali tam a zpět. V autobuse jsme zatím nikoho neznali. Jediné, co nám v té chvíli zbývalo, bylo sledovat co dělají ostatní kolem nás. Proto, když se několik lidí najednou sebralo a šlo směrem k domům nedaleko nás, napadlo nás jít s nimi. To se ukázalo jako dobrý tah. Došli jsme až k neoznačené garáži, která k našemu překvapení ukrývala větší množství balíků s pitnou vodou, instantními polévkami a čínskými arašídy na všechny způsoby (v oleji, v tomatové omáčce apod.). Zde na nás poprvé promluvili anglicky. „No you not pay. We will share“. Překvapilo nás to. Po cestě zpět stále ukazovali na krabici s instantními polévkami a snažili se nám říci, že to bude super jídlo. Až po chvíli jsme si uvědomili, že není žádná horká voda na zalití a že ty nudle budeme chroupat na sucho.
Autobus se stal našim útočištěm a pochopili jsme, že tu budeme trávit první noc. Neměli jsme ani potuchy o tom jak bylo zemětřesení velké a stále jsme si mysleli, že druhý den ráno nastoupí stovky dělníků, odklidí zasypanou silnici a my budeme pokračovat v cestě. S tím jsme usínali první noc, na sedadle v autobuse, které ani nešlo sklopit.
V noci začalo pršet a ráno se vše opakovalo. Otřesy půdy se pravidelně ozývaly, ale prachová oblaka již ustoupila. Začalo kolem nás jezdit stále více aut s pronikavým houkáním a spěchem. Měli jsme radost, že se konečně něco děje a že tu již dlouho nebudeme. Kvůli dešti jsme trávili většinu času v autobuse a sledovali okolní ruch. Pomalu jsme se pokoušeli zjistit kdo umí v autobuse anglicky. Snažili jsme se dopídit prvních zpráv o situaci, ale stále nám opakovali „Zemětřesení … budeme tady tak 2 až 3 dny…“. Nechtělo se nám tomu uvěřit. Neustále jsme si vyčítali, že jsme nejeli jedním ze dvou dřívějších autobusů, u kterých jsme si mysleli, že vše bezpečně projely. S tímto pocitem jsme se opět uložili ke spánku a popřáli si noc bez otřesů. (Až o pět dnů později jsme se dozvěděli, že jsme byli jediný autobus ze tří, který tuto katastrofu přežil).
Moc jsme se nevyspali. Pomalu jsme srovnali záda vytvarovaná podle sedačky a začali si uvědomovat, že kromě nudlových polévek (které jsme chroupali na sucho již včera) nemáme nic na jídlo. Stále odvážnější Číňané (ohledně angličtiny) nás postupně informovali o rozsáhlosti katastrofy a prvních odhadech obětí. Bylo nám řečeno, že jsme se dostali do největšího zemětřesení v Číně za posledních 32 let. K naší nelibosti začali také přehodnocovat dobu, kterou budeme muset strávit mezi horami v autobuse. Ze 2 až 3 dnů se najednou vyklubalo 5 až 10 a my začali s hrůzou přemýšlet, zda vůbec stihneme letadlo do Evropy. Tyto odhady se nám potvrdily z několika zdrojů a my vystřízlivěli. Naději nám dalo několik lidí z autobusu, kteří se rozhodli jít další den pěšky do 71km vzdáleného města Dujiangyanu. Asi bychom se v této chvíli pokusili o cokoli, ale šance, že bychom to se dvěma 20kg baťohy, taškou suvenýrů a brašnou se třemi fotoaparáty zvládli, byla mizivá. Přesto nás tato myšlenka uklidnila a s partou lépe anglicky mluvících jsme se poprvé vydali do centra města hledat nějaké jídlo. Město bylo opravdu těžce poškozené. Mnoho domů bylo zničených, obchody byly zavřené a nebo v nich nebylo skoro nic. A i na to, co tam zůstalo, stáli lidé dlouhé fronty. Vypadalo to jako za války při bombardování. Žádná elektřina, tekoucí voda ani signál mobilu. Byli jsme kompletně odříznuti v kopcích, bez možnosti komunikace s okolním světem, schovaní v malém autobusu na křižovatce u řeky Min.
Nakoupili jsme co se dalo (zbyl už jen balík Pepsi, mléko, žvýkačky a všudypřítomné cigarety). Místní lidé asi moc Evropanů ještě neviděli a tak nás neustále pouštěli dopředu před sebe ve frontě. Po návratu do autobusu se již atmosféra viditelně změnila. Všichni začali spolupracovat a většina věcí a potravin, které se podařilo nakoupit a sehnat se dělila na celý autobus.
Místní lidé z pobořených domů si mezitím postavili provizorní přístřešky kolem silnice a díky nim jsme si mohli poprvé zalít nudlovou polévku horkou vodou. Navečer se podařilo řidiči najít nějaký hrnec a tak jsme si mohli rozdělat vlastní ohniště. Jelikož jsme od místních lidí dostali pytel rýže a uzenou kachnu, bylo to první normální jídlo po dvou dnech… bez chuti ale lepší než suché nudle. Na jídlo jsme měli pouze jeden papírový kelímek od nudlové polévky a ten jsme se snažili dobře opatrovat. Nic jiného na teplé jídlo nebylo. Byl to krásný a slunečný den. Docela unaveni jsme usedli do sedačky a modlili se, aby se stal zítra zázrak a my ještě stihli všechny naše lety. Vůbec jsme si tehdy neuvědomovali, že zázrak je již to, že jsme naživu.
O noci už nebudu psát. Prostě hrůza. Ráno však začalo velkou „ponorkou“. Uvědomili jsme si, že nic nestíháme a připadalo nám, že na nás každý kašle. Nebylo jak se ozvat domů a stále nám říkali, že tu budeme ještě 10 dní. Trochu jsme se pohádali a došlo i na slzy. Pak jsme se ale rozhodli něco začít dělat. Požádal jsem 2 páry, které uměly anglicky, aby s námi šly do nedalekého stanoviště armády. Museli jsme již najít nějaký způsob, jak kontaktovat naši ambasádu v Pekingu. Mysleli jsme, že jediný kdo bude mít nějaký satelitní telefon bude armáda. Místní voják nás však odeslal do krizového centra místní vlády ve městě, kde by měl být jediný funkční telefon v oblasti. Vyhledali jsme tedy krizové centrum místní vlády ve městě. Zde nás zástupce místní vlády zavedl ke stanu, kde byl satelitní telefon. Neustále se u něj střídali lidé a my museli na svůj jediný pokus, co jsme dostali, nějakou dobu čekat. Jako prvni jsme vytočili číslo české ambasády v Pekingu, ale spojení se nepovedlo. Zkusili jsme ještě druhé číslo na český konzulát v Šanghaji a měli jsme štěstí, jelikož zde alespoň fungoval záznamník a my mohli nechat vzkaz. Naši průvodci také nepřišli zkrátka a jako jediní v autobusu mohli poprvé zavolat své rodině. Další hovor jsme ani po naléhání nedostali a tak jsme doufali, že si vzkaz někdo přečte a informuje naše rodiny v Čechách. Při odchodu z krizového štábu jsme ještě dostali jednu důležitou informaci… v noci by se mělo armádě podařit prorazit cestu na západ od města a místní vláda povolila autobusu odjezd z oblasti. To nás moc potěšilo a stejná radost vypukla, když jsme to oznámili v autobuse. Zbytek dne pak proběhl poměrně příjemně vařením rýže a teplé vody a také focením. Večer byl pak plný očekávání a také projevů. Celý autobus také daroval své skoro poslední potraviny pro jednu kompletně zničenou vesnici nedaleko v horách.
Vstáváme velmi brzy a po krátké hygieně se plni očekávání vydáváme na dlouhou cestu. Čeká nás velkou objížďkou na západ asi 600 km do města Chengdu a cesta co normální cestou trvá 4 hodiny nám zabere 3 dny. Vyjíždíme na západ od Wenchuanu směrem na město Lixian a dále na Ma’arkant. Vojáci nás sice na silnici pustili, ale daleko jsme se nedostali. Každý nebezpečný úsek cesty znamená dlouhé, několikahodinové čekání. Přes většinu nebezpečných míst musíme z autobusu vystoupit a celý úsek proběhnout kolem padajících skal. Stačí jeden otřes a je po nás. Doufali jsme, že to půjde rychle, ale po pár kilometrech bylo jasné, že je to nadlouho. Do toho se občas otřásla země a několik úseků před námi se zase zavalilo a my museli čekat dokud nebude cesta zase průjezdná. Večer (po jednom dni jsme urazili asi 20km) jsme dorazili asi na nejnebezpečnější místo naší cesty. Cesta byla jen lehce projetá bagrem a neustále se ze svahu valily kameny. Autobus se jevil jako snadný cíl. Tři muži stáli pod svahem na cestě, uhýbali letícím kamenům a čekali na vhodný okamžik. Po chvíli začali hrozně křičet a řidič se rozjel jak nejrychleji to šlo. Nechápu jak jsme projeli, ale kameny proletěly před námi i za námi. Na konci tohoto nebezpečného úseku jsme píchli pneumatiku a měli jsme štěstí, že zde ležel vojenský tábor, kde jsme požádali o pomoc. První, co vojáci udělali, bylo to, že probrali všechny naše fotografie, co byly zrovna na kartě, a na které ukázali, jsme museli vymazat. Poté nás pečlivě oddělili od vojenského tábora. Pozdě večer se ukázala armáda ve velmi dobrém světle a přinesla pro nás i všechny ostatní lidi okolo rýžovou kaši a horkou vodu. Docela rádi jsme se najedli, jelikož jsme již neměli žádné jídlo. Za dnešek jsme urazili jen asi 20 km. Snad to zítra bude lepší.
Ráno se poměrně snadno dostáváme do města Lixian. Zde nás řidič a jeden voják z našeho autobusu zavedli k místní vládě a využili nás jako dobrý důvod pro získání poukázky na benzín, kterou jsme potřebovali pro další cestu. Prý že vezou turisty do bezpečí. Po úspěšné misi s názvem benzín jsme šli do města a nakoupili co šlo. Moc toho nebylo, ale byla alespoň voda, sladkosti a ponožky. Bohužel cesta před námi byla po posledním otřesu znovu zasypaná. Zařadili jsme se do dlouhé fronty čekajících aut a nastaly hodiny čekání. Jediné vzrušení nám skýtal sesuv protějšího kopce do řeky po dalším menším otřesu. Po dlouhých hodinách jsme se konečně rozjeli. Trvalo až do večera než jsme projeli dalších 10 km. Pak se cesta zlepšila a brzy řidič hlásil, že jsme se úspěšně dostali z nejhorší oblasti. Podle plánu jsme měli ve městě Ma’arkant, kam jsme přijeli až pozdě v noci, najít hotel a po šesti dnech spát v posteli. Vysnili jsme si také sprchu, o které se nám zdálo již několik dnů. Sedm dnů jsme se totiž nemyli. Všechny hotely ve městě byly ale obsazené a nám nezbylo nic jiného, než náš oblíbený autobus a o sprše opět jen snít… zase.
Den 7. 18.5.
Tento den jsme ujeli asi 550 km horským údolím. Po cestě se postupně objevovala civilizace a čím dál častěji také pomoc. Kolem silnice stály skupiny mladých dobrovolníků s jídlem, vodou a léky.
Do města Chengdu jsme dorazili v noci. Na nádraží nastalo velké loučení, slzy a focení. Nikdo nevěřil, že tam opravdu jsme, že jsme to dokázali. Za tu dobu, co jsme byli společně v autobuse, jsme se opravdu všichni spřátelili a vytvořili tým. Bez toho bychom nepřežili.
Pravdou je, že až po návratu domů nám došlo, jak velké štěstí jsme měli. Na celé cestě autobusem jsme dojeli zrovna na jediné místo, které bylo poměrně bezpečné. Přitom 50 km za námi a 70 km před námi zmizela silnice. Dnes je to pro nás vzpomínka a rozhodně velký zážitek, ale stále si musíme připomínat jak blízko jsme byli smrti.
Ještě bychom moc rádi poděkovali české ambasádě v Pekingu, která nám moc pomohla s následným přesunem domů a tím, že informovala naši rodinu.
Tato fotografie byla vyfocena asi 30 vteřin po prvním a také nejsilnějším otřesu 12.5 … necelých 50 metrů před autobusem se z ničeho nic zřítil kopec … první z mnoha chvil kde jsme měli velké štěstí
foceno z okýnka autobusu .. okamžitě po otřesu se začaly valit skály a sesouvat celé kopce všude kolem nás a města Wenchuan a zdvihla se oblaka prachu, která na několik hodin plně zaplnila celé údolí, že nebylo vidět na pár metrů před sebe
v samotném městě Wenchuan a v okolí zase tolik domů na první pohled nespadlo … většina zřícených staveb se týkala hlavně chudších čtvrtí, které byly srovnány se zemí .. jako např. na této fotografii
potraviny se sháněly jen velmi těžce .. takovéto fronty lidé stáli i přesto, že v obchodě skoro nic nebylo
první 2 dny jsme chroupali suché nudle ze sáčků s nudlovou polévkou a až třetí den se podařilo najít hrnec a začít si vařit vlastní horkou vodu .. měli jsme jen jeden papírový kelímek od polévky s kterým jsme jedli polévky, občasnou rýžovou kaši i pili čaj
v okolí bylo mnoho zničených automobilů a ty co to přestály vypadaly často podobně jako tento
při čekání ve městě Lixian se po menším otřesu zřítila část kopce
je až úžasné sledovat jak si místní lidé poradí a i za tak strašných okolností jsou milí a usměvaví
byli jsme v obyčejném linkovém autobuse a musím říci, že po 8 společných dnech jsme se s některými velmi spřátelili
otřesy přicházely velice často … větší i menší ale čas od času se po některém z nich utrhla část kopce a s velkým rachotem se svalila dolů .. jako např. na této fotografii se uvolnila velká část kopce a svalila se přímo zezadu na vesnici … naštěstí už lidé v té chvíli bydleli ve stanech u silnice a nic se nikomu nestalo
první 2 dny jsme chroupali suché nudle ze sáčků s nudlovou polévkou a až třetí den se podařilo najít hrnec a začít si vařit vlastní horkou vodu .. měli jsme jen jeden papírový kelímek od polévky s kterým jsme jedli polévky, občasnou rýžovou kaši i pili čaj
jak jsem se již zmínil … spousta domů stála a zdálo se, že je zemětřesení nějak neponičilo, ale při bližším ohledání byla většina z nich těžce poškozená
… a pak tu bylo mnoho aut, která to štěstí neměla
pátý den se podařilo vojákům uvolnit jedinou cestu ven směrem na města Lixian a Maarkant … takto nějak vypadala cesta a za 1 den jsme ujeli asi 20km
podobné vraky byly všude kolem cesty
na naší cestě ven jsme míjeli mnoho zničených vesnic a domů
nebezpečných míst bylo hodně, ale byla některá, kam i lidé v autobuse a řidiči měli velký strach vjet
toto je zbytek stromů po závalu .. jako tyčky od plotu
Při napouštění přehradní nádrže Švihov na řece Želivce zanikl
městys Zahrádka u Ledče nad Sázavou. Zůstal zachován jen umělecky
cenný kostel a čtyři další účelově využité objekty. Kostel je možné
navštívit pouze dvakrát ročně při akcích občanského sdružení
Přátelé Zahrádky.
Při napouštění přehradní nádrže Švihov na řece Želivce budované jako zásobárna pitné vody pro Prahu a část Středočeského kraje zanikl městys Zahrádka u Ledče nad Sázavou. Skutečně zatopena byla sice jen dolní část této dříve střediskové obce, z důvodu hygienické ochrany však byli vysídleni všichni obyvatelé a z dvou set čísel popisných zůstal zachován jen historicky a umělecky cenný kostel a čtyři další účelově využité objekty.
První písemná zmínka o obci Zahrádka pochází z roku 1219, kdy tuto ves daroval král Přemysl Otakar I. Vyšehradské kapitule. V roce 1928 měla 1187 obyvatel. Oficiální tečkou za životem městečka Zahrádky bylo slavnostní a poslední zasedání Místního národního výboru, které se uskutečnilo 10. září 1976.
V roce 2008 se tradiční Zahrádecká pouť uskuteční 14. června a 25. října vždy od 14 do cca 16 hodin.
V sobotu 14.6. bude v kostele sloužena mše svatá, následovat bude kulturní program, příležitostná výstava o historii městečka a zajištěna bude i možnost občerstvení. V sobotu 25.10. se uskuteční „Dušičkové setkání“ s výstavou a kulturním programem.
Městečko leží na silnici II/130 mezi městy Ledeč nad Sázavou a Humpolec u odbočky na Kaliště.
Většina z obyvatel Zahrádky našla nový domov na pro ně vybudovaném sídlišti Plácky v Ledči nad Sázavou, ve Světlé nad Sázavou nebo v Humpolci. Někteří odešli za svými příbuznými do vzdálenějších měst a obcí. Na své městečko však nezapomněli. Stále se sem vracejí a ukazují svým potomkům, kteří již obec Zahrádka nezažili, kde stával jejich dům, zahrada, obchod…
V kostele sv. Víta v bývalém městečku Zahrádka u Ledče nad Sázavou je možno shlédnout unikátní nástěnné malby z let 1340 – 1350, které jsou jedním z mála dochovaných vyobrazení genealogie českého vládnoucího rodu Přemyslovců. Tři pásy výzdoby v presbytáři kostela po ikonografické stránce navazují na nástěnné malby v románské kapli sv. Kateřiny ve Znojmě. Malby jsou v původním stavu a čekají na restaurování, které bude možné provést spolu s opravou interiéru kostela až po celkovém vysušení stavby.
Dalšími stavebně historickými prvky kostela vybudovaného po roce 1219 jsou jižní románský portál, gotická křížová klenba a středověká dlažba zákristie, gotická střílnová okénka ve věži a kamenné zdobené kropenky u obou vchodů.
Občanské sdružení pro oživení paměti města Zahrádka – Přátelé Zahrádky bylo založeno v roce 2001. Sdružení je dobrovolným, nevládním, neziskovým sdružením občanů a právnických osob, které spojuje zájem na zachování kulturních a historických památek zatopené obce Zahrádka u Ledče nad Sázavou. Základními cíli sdružení jsou chránit kulturní a historické památky obce Zahrádka, zejména kostel Sv. Víta s nástěnnými malbami, jako součást kulturní paměti regionu i symbol oživení zatopené obce, vrátit obci Zahrádka jméno, jejím jménem publikovat a pořádat kulturní akce. Členové sdružení budou rádi, pokud jim zapůjčíte k využití jakékoli fotografie, plánky, texty či předměty vážící se k městečku Zahrádka u Ledče nad Sázavou a jejím obyvatelům. Kontakty a další podrobnosti najdete na www.zahradka.euweb.cz
Objekt se nachází v I. ochranném pásmu vodárenské nádrže a je možné jej navštívit pouze dvakrát ročně při akcích občanského sdružení Přátelé Zahrádky za laskavého svolení Národního památkového ústavu a Povodí Vltavy.
Občanské sdružení „Přátelé Zahrádky“ pořádá od roku 2001 pravidelně kulturní vzpomínkové akce v kostele v Zahrádce. Tradiční „Zahrádecká pouť“ je pořádána zpravidla nejbližší sobotu ke svátku Sv. Víta (15.6.). Druhou tradiční akcí je, rovněž sobotní, vzpomínkové setkání ke svátku Všech Svatých (1.11.).
Pohlednice z první poloviny XX. století vydaná Pardubickou Fotobromkou,
Historicky cenné nástěnné malby v kostele býbvalého městyse Zahrádka čekají na restaurování. Malby jsou jedním z mála dochovaných vyobrazení genealogie českého vládnoucího rodu Přemyslovců.
Mše v zahrádeckém kostele v roce 1975. Archivní snímek zapůjčený paní
Čermákovou ze Zahrádky
Pohled na bývalé městečko Zahrádka pořízený Ing. Křivánkem v roce 2001
Premiéra pyrotechnické show na motivy hudby z filmu Piráti
z Karibiku byla posledním soutěžním vystoupením skupiny Flash
Barrandov SFX na festivalu Ignis Brunensis. Belgická Fireworks Show skupiny
Hendrickx Fireworks odpálená v sobotu večer měla smůlu. Ztratila se
v dýmu, který se kvůli počasí nestačil rozptylovat.
Premiéra pyrotechnické show na motivy hudby z filmu Piráti z Karibiku byla posledním soutěžním vystoupením skupiny Flash Barrandov SFX na festivalu Ignis Brunensis. Inspirací k výběru tématu bylo nejen samotné prostředí brněnské přehrady, které svádí k uspořádání historické lodní bitvy. To se sice zorganizovat nepodařilo, ale na přehradě se pořádají závody dračích lodí a letos se pořádá aspoň bitva leteckých a lodních modelů.
Zdrojem inspirace byla i samotná hudba, která podle vyjádření autora ohňostroje Jaroslava Štolby vyžaduje širokou scénu, kterou Brněnská přehrada poskytuje. Celá show byla pojatá jako představení pro oko diváka bez skrytých uměleckých záměrů. V působivém ohňostroji neseném jako by v lehce ironickém a hravém duchu se dynamicky střídaly klidné i dramatické pasáže a zejména dětské diváky určitě potěšila ohnivá pirátská loď, která se objevila mezi nízkými efekty. Mezi letošními soutěžními ohňostroji byl tento jediný premiérový.
Flash Barrandov SFX jsme letos viděli v roli soutěžícího naposledy proto, že brněnská přehlídka si již získala ve světě takový kredit, že není vhodné, aby dál vystupovala v roli soutěžícího skupina, která pak všem ostatním zajišťuje technický servis a vidí jim tudíž pod pokličku. Na mnohých mezinárodních přehlídkách ve světě bývá dokonce zvykem, že domácí skupiny vůbec nevystupují. S barrandovskými ohněstrůjci se budeme v dalších ročnících setkávat jako s poskytovateli zázemí a servisu pro soutěžící a jejich umění uvidíme při grandfinále a dalších ohńostrojích odpalovaných při doprovodných akcích.
Belgická Fireworks Show skupiny Hendrickx Fireworks odpálená v sobotu večer měla smůlu. Inzerovaná alchymistická proměna charakterizovaná v upoutávce jako nečekané střídání přítomnosti a absence se naplnilo způsobem, jaký asi nikdo nečekal. Po odeznení belgické hymny a znělky Ignis Brunensis se chvíli nedělo nic. S odpálením ohňostroje se muselo počkat, než se podaří vypnout obří obrazovku, která oslňovala diváky v Rakovecké zátoce.
Na dojmu z ohňostroje se pak negativně podepsalo počasí. Po celodenním vedru se nad přehradou usadil příkrov teplého vzduchu. Ten nejenom, že byl asi příčinou nedobrovolného přistání dvou balónů do vody do dráhy závodů dračích lodí, ale večer při ohňostroji také zabránil rozptylování kouře. Vše dovršil větřík který prakticky znemožnil sledování efektů ve střední výšce divákům na tribuně a hlavně porotě. Tečkou za smůlou provázející show pak byla osamělá raketa, která vylétla z pontonu pár vteřin po velkém finále.
Tak a je to tady. Od 1. června 2008 můžete posílat fotografie do
prvního kola fotosoutěže Domov objektivem cestovatelů.
Tak a je to tady. Od 1. června 2008 můžete posílat fotografie do prvního kola fotosoutěže Domov objektivem cestovatelů.
Fotosoutěže se mohou zúčastnit všechny fotografie, které jsou z Česka a Slovenska a splní pravidla soutěže. Připravili jsme pro vás formulář k nahrávání fotografií, GPS souřadnic a popisků fotek, protože právě tím je naše fotosoutěž zajímavá a jiná. Díky tomu budou fotografie přiřazeny na mapu (viz minulý ročník) a poutavé popisky navnadí ostatní k návštěvě zajímavých míst naší země.
Veškeré aktuální informace hledejte v úvodním článku, nebo na hlavní stránce fotosoutěže
Oproti loňskému roku jsme vyhlásili tři témata, ve kterých můžete soutěžit (viz níže). Další změnou je hodnocení fotografií, které bude nově více v rukou odborné komise. Na čtenáře jsme ale nezapomněli a i oni se budou moci vyjádřit a hlasem lidu zvolit favorita.
Téma soutěže:
Na snímku musí být zachyceno jedno z těchto témat na území Česka a Slovenska:
Fototip na výlet – památka nebo přírodní zajímavost z České nebo Slovenské republiky (fotka a popis tipu na výlet)
Umělecká fotografie – památka nebo přírodní zajímavost z České nebo Slovenské republiky uměleckým pohledem fotografa
Dobrodružství – outdoorová aktiva v Česku nebo na Slovensku – lezení, divoká voda, skok na laně, atd.
Fotografie můžete nahrávat přes administrační rozhraní:
Soutěž bez cen by nebyla soutěží, ale ztrátou času. Proto jsme pro vás společně s partnery připravili následující ceny. Připomínáme, že fotosoutěž má pět kol, v každém oceníme nejlepší fotografie. Ty se pak dostanou do finálového kola na podzim, kde vyhlásíme celkové vítěze.
Partneři, bez kterých by fotosoutěž nemohla probíhat:
Pro nejlepší fotografy HUMI Outdoor připravil dohromady 4000 Kč v poukázkách na nákup vybavení.
S HUMI Outdoor máme dlouholeté, velmi dobré vztahy a věříme, že se vám nějaká ta voděodolná výbava, až budete na čekat na ten správný fotografický okamžik někde v dešti, bude hodit.
Lukáš z LevnéPrůvodce.cz věnuje každé kolo slevový kupón na nákup jakéhokoliv zboží (turistické průvodce, mapy, cestopisy, GPS atd.). V každém kole to bude 700 Kč, ve finále pak 1000 Kč.
Teď už nezbývá než popřát hodně štěstí a pevnou ruku při focení. V prvním kole bylo loni velmi málo fotek, protože chvilku trvalo, než se soutěž rozběhla. Pokud to bude letos podobné, je první kolo zároveň kolem s největší šancí na výhru
Zoner Press je vydavatelství odborné literatury zaměřené na oblast fotografie, grafiky, webdesignu, programování a bezpečnosti. Nechybí ani zájmové publikace pro děti a mládež
Institut digitální fotografie si v oblasti digitální fotografie u nás již vydobyl pevnou pozici a jeho publikační aktivity, semináře, workshopy, kurzy a konference patří k tomu nejlepšímu, co můžeme dostat
HUMI Outdoor je česká společnost, která se zabývá vývojem, výrobou a distribucí oblečení a vybavení pro náročné sportovní aktivity i volný čas
Firma Levnepruvodce.cz vznikla v roce 2007 jako reakce na vysoké ceny průvodců a map jak v kamenných obchodech tak i často na Internetu. Nabízí komplexní výběr průvodců do zahraničí i po Česku (např. Lonely Planet, Rough Guides, Jota, Freytag & Berndt, Ikar, Rother, Soukup a David a dalsi), turistických map a GPS navigací. V současné době nabízí výběr z více než 4000 ks zboží, přičemž nabídka se neustále rozšiřuje
Tiskněme velkoformátově! On-line sběrna pro (nejen) velkoformátový tisk
Nakladatelství původní encyklopedické literatury, připravilo od svého založení na přelomu roku 1992/93 téměř dvě stě původních titulů, z nichž mnohé se dočkaly opakovaných vydání. Hlavní pozornost věnuje především humanitním oborům, které byly v minulosti zanedbávány a zkreslovány marxistickou či nacionalistickou ideologií
Co je malé, to je milé. To platí i o blankytně modré pomněnce,
která vešla nejen do říkanec a herbářů, ale i do divadelní hry.
Odkaz na zapomínání najdeme nejen v její slovenském názvu nezábudka
(zabudnout – zapomenout), ale i „cimrmanovském“ Vyšetřování
ztráty třídní knihy…
Český název: Pomněnka lesní
Latinský název: Myosotis sylvatica
čeleď: brutnákovité (Boraginaceae)
Co je malé, to je milé. To platí i o blankytně modré pomněnce, která vešla nejen do říkanec a herbářů, ale i do divadelní hry. Odkaz na zapomínání najdeme nejen v její slovenském názvu nezábudka (zabudnout – zapomenout), ale i „cimrmanovském“ Vyšetřování ztráty třídní knihy: „Po letech učitelského působení ve Struku udělal Cimrman namátkovou prověrku vědomostí svých bývalých žáků. Výsledek byl skličující. Zjistil, že si všichni pamatují jen asi jednu desetinu toho, čemu je ve škole učil. Devět desetin poznatků bylo průtokových – laicky řečeno: šly jedním uchem dovnitř a druhým ven. Cimrman se proto rozhodl udělat v procesech pamatování a zapomínání jednou provždy pořádek. Přímo určil, kterou látku si mají žáci zapamatovat a kterou zapomenout. Látka pro zapamatování zabírala 1/10 a látka pro zapomenutí 9/10 učební doby, přesně jak to odpovídalo statistickému průzkumu. Pro tyto dvě oblasti učiva zavedl Cimrman dva názvy: pomněnka a zapomněnka – v němčině Vergissmeinnicht und Nichtvergissmeinnicht. Žáci se učili obojímu, ovšem jen pomněnku si směli pamatovat. Cimrman pak velice rafinovanými chytáky zkoušel, zda si nepamatují i zapomněnku.“ Pomněnka je tedy nejen krásné, v češtině bohatě využitelné slovo (což ostatně dvojice Smoljak – Svěrák ve své hře nádherně dokumentují), ale i krásná kytka.
Rod pomněnka – Myosotis – obsahuje celkem asi 80 druhů, takže je možná záměna s blízce příbuznými druhy. Pomněnka lesní je jedna z nejčastějších a už samotný název naznačuje, jakému prostředí bude dávat přednost. Dokáže vystoupat až do nadmořské výšky cca 1400 m n.m. Jedná se o druh poměrně horný a nemá žádný vliv na počasí. Existuje totiž pověra, že když kvetou pomněnky, přijde bouřka. Je to asi stejně pravděpodobné, jako že šumění vodopádu vyvolává potřebu močení. Stát se to může, ale rozhodně to není pravidlem. To by totiž louky s pomněnkami musely být neustále promáčené a okolí vodopádů promočené.
