Expedice VlaJaJaJi po Egyptě

Pokračujeme směrem na Alexandrii a celé pobřeží lemuje více či méně dokončená výstavba přímořských letovisek. Nikde není kousek pláže, kde bychom se vykoupali. Projíždíme tedy Alexandrií, míjíme nově postavenou knihovnu pod záštitou UNESCO a přijíždíme na Mamuru.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Píše se rok 2005, let Praha – Káhira se chýlí ke konci.

Patnáctimilionové město se pod námi rýsuje nejdříve jako sametová večerní toaleta se štrasovými sponami, později jako jemný a čím dále tím více orientálně tkaný brokát. Snažím se uvědomit si, zda vzpomínky na první cestu před 13 lety jsou obroušené časem nebo mé tehdejší vnímání bylo zastřené mimořádnými okolnostmi. Prvním letem v životě vůbec a prvním samostatným cestováním na takovou dálku. Ať tak či onak je vše kolem nás – tentokrát cestujeme ve čtyřech – velice ostré a dobře čitelné. Jen těžké vedro na letišti, ačkoli tehdy to bylo o měsíc dříve, se tentokrát nekoná. Velká část letiště je nová, ale východ je stejný a venku, přestože je 2. června, vane příjemný větřík. Odbavení, nákup trochy alkoholu ve freeshopu, setkání s naším agentem Baherem … .

A na tomto místě je nutné seznámit případné nezasvěcené čtenáře s aktéry a dlouhou přípravou Expedice Vlajajaji. K lepšímu pochopení dalšího průběhu cesty pomůže následující mapa.


Všechny díly:
Druhý díl naleznete zde
Třetí díl naleznete zde
Čtvrtý díl naleznete zde

Můj muž Vladimír pracoval v Egyptě několikrát po různě dlouhou dobu od roku 1981. O deset let později pobyl v Káhiře, odkud vyjížděl na různě vzdálené stavby rozvoden po celém Egyptě, půldruhého roku. Prostřední půlrok jsem tam pobývala s ním a prostřední měsíc – prázdninový, s námi trávili i naši synové.

Takový kousek života vyryje v člověku hlubokou brázdu vzpomínek na zážitky veselé i těžké, ale jak už je v lidské povaze, ta dává vyniknout jen a jen všemu úžasnému.

Pochopitelně jsme se o všechny tehdejší zážitky dělili často s našimi přáteli a ti nejbližší, také hodně zcestovalí, jednoho večera pronesli: Už dlouho máme touhu se tam podívat … . Co kdybychom podnikli společnou cestu? … . Tato památná věta byla pronesena možná před třemi, čtyřmi lety. A pak téměř při každém společném posezení, při společných silvestrovských oslavách, zkrátka kdykoli na to přišla řeč. A najednou to, co se zdálo příjemným konverzačním tématem, dostávalo stále konkrétnější podobu. Před loňskými Vánocemi si Vláďa pořídil internet a náš doposud imaginární výlet začal dostávat konkrétní podobu. Na obrazovce se objevovaly obrázky nabízených bytů, objednávky letenek, exkluzivní nabídky hotelů a bungalovů s bazénem i bez a nabídky na pronájem vhodného auta. Pro oba naše muže následoval šťastný půlrok e-mailů … . A při loňském Silvestru se již připíjelo na zdar expedice.

Vraťme se ale na parkoviště Káhirského letiště ve čtvrtek 2.června 2005 „v hodině mezi psem a vlkem“. Ukazuje se, že do najmutého auta (nasmlouvané Daewoo 1600 ccm) se naše expedice se zavazadly a dvěma „špindíry“ samozřejmě nevejde. Po delším dohadování je tedy najmut ještě taxík a směřujeme k prvnímu cíli naší cesty, ke káhirskému bytu. Ale pozor !! Adresa nesouhlasí, počet místností nesouhlasí a interiér podle fotografií z internetu také ne. Majitel bytu je ovšem patřičně hrdý na svůj majetek. Naše představy o úrovni bydlení a hygieně se samozřejmě trochu liší, takže jeho nadšení příliš nesdílíme. A k tomu ještě agent Baher nasazuje cenu, která je vyšší, než ta potvrzená v internetové dohodě. Všichni kromě Vládi padáme únavou, ale on vyzbrojen arabskými zkušenostmi, přivezenými výtisky internetových dohod a také vnitřní silou, válcuje tři a půl hodiny veškeré požadavky špindírů na pojištění, poplatky za služby a kauci, a v neposlední řadě i na náhradu za taxíka z letiště. Unaveni, leč vítězně, uléháme k šesté hodině ráno.

Dopoledne jdeme na pěší prohlídku okolí, ochutnáváme třtinovou štávu a kupujeme si grilované kuře k obědu. Po obědě přichází Baher dohodnout se o smlouvě na auto a také se stále se opakujícími požadavky. Trvá na svém, ale my také. Tyto nikam nevedoucí rozhovory se táhnou jako červená nit celým naším pobytem a posléze se stanou prostě nepostradatelným koloritem. Jedeme do centra, voňavkář vedle ČSA otravuje i po 13 letech a také vše ostatní se moc nezměnilo. Jen na zpáteční cestě k autu Vláďa zabloudil a protáhl naší pěší trasu asi o tři kilometry, k malé radosti své uťapané ženy.

Pátek 3.června:
Pyramidy v Gize stojí stále na stejném místě, ale okolní písečné duny byly podrobeny terénním úpravám, které stále pokračují. Také cesta podél kanálu je nahrazena novou asfaltkou.

V hospodě se na minutu přesně setkáváme s Podzimkovými, ozdobenými beduinskými šátky, kteří absolvovali přímo reportážní prohlídku celého areálu pyramid. Vyrážíme na opulentní oběd do motorestu jménem Omar Oasis, který je v polovině Alexandrijské pouštní dálnice a ke kterému máme z minulého období vřelý vztah. Pak hledáme nejdříve dost marně některý z kláštěrů (Bishop Makarius), ale po chvíli úsilí se nám to daří. Ovšem zpáteční cesta domů se nedaří po chvíli, ale až po několika hodinách, protože jsme se zamotali v káhirských ulicích a nemůžeme se strefit domů. Byt se totiž nachází v poměrně odlehlé, ale rozsáhlé lokalitě jménem Nasr City, ze které jsme si zapamatovali pouze památník – pyramidku – na místě atentátu na bývalého prezidenta Anvara Sadata. To nás nakonec zachránilo od dalšího bloudění. Domů přijíždíme až kolem 22,00 hod, t.zn. o dvě hodiny později na schůzku s Baherem, který přesto čekal, protože si přišel pro peníze za nájem auta a také sepsat nájemní smlouvu na auto. Samozřejmě že k tomu připojuje zase neúspěšně své požadavky na zaplacení pojistného, kauce a taxika v souvislosti s bytem. Smlouva je podepsána okolo půlnoci, takže máme nárok jít konečně spát.

Sobota 4. června:
Vláďa a já jdeme navštívit našeho starého přítele El Bendaryho do jeho kanceláře, kde se nám dostává srdečného přijetí a zároveň pozvání do jeho rodiny na úterní večeři pro všechny. Potom se vydáváme se slzičkou v oku po svých zavátých stopách na Dookki, Tahriru, Hassanu atd. Něco se změnilo, něco ne, zkrátka nevstoupíš dvakrát do stejné řeky… . V 17.00 vyzvedáváme Podzimkovy, nabité vědomostmi a zážitky z Egyptského muzea, kde jsme je ráno odložili. Domů jedeme tentokrát již téměř bez bloudění. Protože se nám nepodařilo vhodně zaparkovat auto, chce po nákupu v samoobsluze Vláďa zajet na lepší místo před dům, ale marně. Auto nereaguje. Po zjištění, že odešla baterie, následuje bezesná noc, kdy se přivolaný Baher snaží, po dolití kapaliny, z ní dostat trochu života. Nakonec kapituluje, je třeba koupit novou baterii a to je o půlnoci také marné. Ráno uvidíme.

Neděle 5. června:
Po noci plné obav se Vláďa v příslušném obchodě dovídá, že baterie vhodná do našeho auta stojí 180 LE. Avšak Baher od nás včera požadoval 300 LE a v tom smyslu informoval i našeho „bulaba – domovníka“, který ji s námi má jít koupit. Povinnost zaplatit baterii je podle smlouvy na nás, protože to souvisí s nízkým nájmem za auto a neomezeným kilometrovným. Při nákupu využíváme naši informaci a než se bulab dostane ke slovu, platíme správnou cenu i s namontováním. Bulab jen čučí a Baher „chudák“ opět přichází o svůj bakšiš.

Posíleni a rozjařeni morálním vítězstvím, vyjíždíme na prohlídku Old Caira. Kupujeme si velikonoční a vánoční papyry, Jiří obdivuje zlatý oltář svého patrona ve stejnojmenném chrámu.

My všichni si ještě prohlížíme nové vykopávky, k jejichž odhalení přispělo i zemětřesení v roce 1992. Prohlídku Old Caira končíme v typické hospůdce na kávě a čaji.

Pak pokračujeme na Nilometr. Je to prastaré zařízení na principu spojených nádob, kde dle stoupající hladiny Nilu byly vyměřovány zemědělské daně. Výše daní stoupala s výší hladiny životadárné řeky, protože čím více zatopené zemědělské půdy, tím více úrodného bahna a z toho vyplývající bohatší sklizeň. V podstatě hluboká studna je teď vkusně zasazena do budovy, obklopené parkem, kde se zřejmě konají kulturní akce. Před lety, v roce 1986 to tady navštívil Vláďa s dětmi a místní „kastelán“, tenkrát ještě v kalabě, Vláďu poznal po šesti letech v roce 1992, kdy tam přivedl mne. To už byl oblečen po evropsku. Tentokrát, v roce v roce 2005 zabezpečují vstup do areálu dva příslušníci turistické policie. Kde je našemu „kastelánovi“ konec? Jestlipak by nás ještě poznal?

Na Nilometr se jde po nábřeží, odkud je vidět na obdělávané břehy Nilu. Na nich pěstují místní zahradníci na úrodné naplavené půdě spoustu květin a okrasných keřů pro hotely i soukromníky.

Vláďa je natolik zaujat jejich výpěstky a fotografováním, že přehlédl strom a přivodil si obrovskou krvavou bouli. Její nádheru s nadšením obdivovali na zpáteční cestě (to ještě trochu povyrostla) i místní „páni kluci“!

Pondělí 6. června:
El Alamein. Když jsem poprvé uviděla nekonečné řady pomníčků padlých vojáků spojeneckých vojsk, bylo našim synům 17 a 18 let. Proto jsem přičítala nezadržitelné slzy mateřským pocitům, aby už nikdy … . Teď jsme tu sami, kluci dostudovali a velmi úspěšně se postavili do života. Ale velké dojetí přichází znovu. Možná že teď víc nad rodiči, kteří nejen že nikdy neviděli své syny uprostřed jejich životů, ale mnozí nespatřili ani jejich hroby zde. Mám pocit, že i za ně musíme skropit písek slzami a zároveň obdivovat pietu, se kterou je hřbitov udržován a přeměňován v kvetoucí park bouganvilií, ibišků a mimoz. „Při východu ani západu slunce nezapomeneme“. V nekonečných řadách pomníčků hledáme česká jména, je tu Řezníček, Suchanek a asi ještě mnoho dalších, které jsme nenašli.

Další památníky i přes svou monumentálnost už v nás tak velké dojetí nevzbuzují. Německý – v podobě strohé teutonské pevnosti, italský, k němuž vede kouzelně rozkvetlá alej oleandrů a bouganvilií … . A všude tisíce jmen. Památníky protistran jsou za horizontem, aby ani po smrti neviděli na nepřítele. Pahorek mezi nimi je kóta, která pohltila tolik krve, aby rozhodla o výsledku války v Africe … . V zahrádce válečného muzea stojí v poušti nalezené zbytky vojenské techniky, která trochu působí dojmem hraček pro kluky, ale jsou tu i odhalené autentické zákopy.

Slyšela jsem vyprávění, že ne vždy ve válce mlčí můzy nebo alespoň věda. Podstatná část sbírek hmyzu v muzeu při Humboltově univerzitě v Berlíně prý pochází od vojáka – budoucího vědce, který se zúčastnil bojů o El Alamein a v přestávkách bojů se věnoval své zálibě… .

Pokračujeme směrem na Alexandrii a celé pobřeží lemuje více či méně dokončená výstavba přímořských letovisek. Nikde není kousek pláže, kde bychom se vykoupali. Projíždíme tedy Alexandrií, míjíme nově postavenou knihovnu pod záštitou UNESCO a přijíždíme na Mamuru. Tam jsme se kdysi často koupali. Po zbytečném zaplacení vstupu do této oblasti zjišťujeme, že ani zde není místečko pro obyčejného smrtelníka, neboť prezident Mubarak většinu oblasti údajně věnoval svým věrným policistům, vojákům a jejich rodinám. Pak už si jen prohlédneme Montázu, bývalé letní sídlo králů s krásnou, veřejně přístupnou zahradou a s trochou zklamání se vracíme do Káhiry.

Úterý 7. června:
Dnes je na programu Citadela. Vstup je komplikovaný, protože oproti „tehdá“ je dnes jenom jeden vstup, takže musíme dvakrát přeparkovat a pak jít v tom vedru do kopečka po svých. Vláďu to tak znavilo, že při „odborném výkladu“ Jiřího na koberci v mramorové mešitě, ulehl tam, kde všichni ostatní usedli. Po chvíli se objevil něco jako místní dozorce a s obavami o jeho zdraví chtěl volat sanitku. Tak jsme ho uklidnili.

Také jsme zavzpomínali na přítele Karla Kellera, který jako arabista dokázal v podobných mešitách přednášet výklady z koránu jako by se zde narodil. Po prohlídce mešity Mohameda Alího couráme po celé Citadele a fotografujeme panorama Káhiry. V jedné mešitě vidíme hroby rodiny …doplnit…………………. Jinde zase krásně zrestaurovanou kupoli místním studentem. Budova vojenského muzea je citlivě rekonstruována dokonce pomocí plátkového zlata na veřejích, ale expozice se nesou v socialistickém duchu. Vláďa je stále natolik psychicky narušen ranním složitým parkováním, že si návštěvu vojenského muzea nechal ujít. Je to krásné a zajímavé, ale přesto naše srdce jihnou při pohledu na hejno dudků, kteří si užívají siestu na stromech a trávnících parkové úpravy v areálu Citadely. Že by to bylo tím, že živá příroda je věčná a nám je bližší, než památky na vítězná tažení, nebo „kamenolomy“, byť mnohatisícileté? Ale kvůli památkám jsme přece do Egypta přijeli a tak pokračujeme v městské čtvrti pod Citadelou.

My prohlídkou mešity El Rifai, ve které je pohřben král Faruk s rodinou a iránský šach Réza Páhlaví. Stěny jsou pokryty sbírkou různých mramorů ze všech koutů světa a podlahy zase vzácnými „peršany“, z nichž i ten, který je použit při vstupu jako rohožka, by mohl být chloubou mnohého českého bytu. Podzimkovi dávají přednost mnohem starší mešitě Sultan Hassan.

Potom chceme navštívit Andersonovo muzeum, kde anglický lékař, cestovatel a sběratel, soustředil ve svém zdejším domě sbírky užitého umění i běžných předmětů z celého světa. Jelikož vstupné je vysoké a Vláďa už v muzeu byl, dávají nám muži přednost a věnují se odpočinku na lavičce. Z našeho ženského hlediska to ale i přes vysoké vstupné opravdu stálo za to i když průvodce byl trochu „přítulný“. Jsme brzy doma, abychom se hodili do gala a připravili se na návštěvu s večeří u našeho přítele Ahmeda El Bendaryho. Ke troše bloudění při hledání jeho bytu se přidává další Vláďův úraz–zakopnutí o vysoký okraj chodníku, které přináší rozbité koleno a trochu zašpiněné kalhoty. Přesto, že za to samozřejmě mohu já, obětavě ho ošetřuji.

Ještě než zazvoníme u rodiny Bendaryových, nemohu nevzpomenout na několik jiných návštěv, které se uskutečnily při našem minulém pobytu. Pozvání cizince do arabské rodiny je něco mimořádného a dochází k němu až po důkladném seznámení a ještě probíhá na naše poměry velmi neobyčejně. Vláďa sám, jako včelař, byl pozván k arabskému včelaři, aby si prohlédl, jak se včelaří v Egyptě. Zážitky byly přinejmenším zajímavé: Všude je nutno léčit včely z chorob celosvětově rozšířených, zejména od roztoče Varroa. Toto léčení u nás probíhá na podzim, kdy je stočen med a včelky nakrmeny, podáním léků proti této chorobě formou fumigace a aerosolu. Přes zimu, kdy není snůška, tyto léky působí a na jaře se zdravé včelstvo vrhá do práce a snáší pyl i nektar do čistého úlu už bez chemických příměsí. Těmito letitými zkušenostmi českého včelařství vybavený, zíral můj muž nevěřícně na léčení včelstev gabonovými pásky, které celoročně visí ve zdejších úlech. Tak je to ale ve všech jižních zemích, kde snůška probíhá celoročně a jedovaté chemické látky přecházejí z léčiv do medu. Je neštěstí, že levný med z těchto krajin je celosvětově vykupován a i u nás přimícháván do medu, který jde do spotřebitelské sítě.

Ale zpět k návštěvě arabské rodiny. I přes přátelské přijetí mužskými členy, květiny, které Vláďa přinesl paní domu, nebyly předány a uvadly odložené v koutě, protože hostitelka si mohla prohlédnout hosta jen škvírou ve dveřích. U stolu návštěvu obsluhovaly děti.

Jiné dvě návštěvy jsme absolvovali spolu. Jedna – městská se odehrála na sídlišti, kde jsem se při vystupování z auta vnořila i ve vysokých podpatcích nad kotníky do odpadků, které pokrývaly tamější ulice. Na předměstích Káhiry je to o trochu lepší, protože velkou část odpadků zde likvidují chovy kachen a jiných domácích zvířat. Po neomítnutém schodišti jsme přišli do bytu středně zámožného stavebního technika a jeho milé rodiny. Naše návštěva včetně pohoštění se nevymykala řadě podobných návštěv u nás doma nebo kdekoli v cizině. Má zvědavost ale přesto způsobila, že na tuto návštěvu mi zůstanou nezapomenutelné vzpomínky. Právě více ze zvědavosti než z nutnosti jsem požádala, abych mohla na toaletu. Paní domu, v tomto případě nezahalená a sedící s námi a s dětmi u společného stolu, mě uvedla do nevymalované místnosti s cementovou omítkou, letmo rozdělené částečnou stěnou, kde v „tureckém záchodě“ spočíval konec poměrně dlouhé gumové hadice. Její délka odpovídala tomu, že je používána k přívodu vody nejen na WC, ale i do umyvadla na mytí, škopku na mytí nádobí, k vaření jídla i na plnění konvice na kávu…… .

Takto poučena, při návštěvě u bohatého farmáře, vlastnícího několik sadů citrusového ovoce, jsem se už tolik nerozhlížela. Kromě sadů vlastnil farmář pozlacenou sedací soupravu, provedenou v královsky modrém sametu, která trůnila v místnosti s hliněnou podlahou. Na krásně tepaný, mosazný stolek, byl prostřen denní tisk s Mubarakovým projevem a společná mísa s velmi chutnou krmí, která se jedla rukama. Moc pohodlné to nebylo, protože se jednalo o rýži s kousky masa a zeleniny. Už jsem nepátrala po tajích kuchyně, ale v duchu politovala manželku, protože její muž házel prázdné krabičky od cigaret z okna. Rozčarování na sebe nedalo dlouho čekat. Při pozvání na zahradu jsem na ploše asi 4×5 m spatřila jednu palmu a – pod oknem hromadu odpadků … .

KONEC I. ČÁSTI

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Jeseníky

Chtěl jsem původně napsat článek osobních zážitků z let minulých o putování po Jeseníkách doprovázený současnýma fotkama. Namísto toho jsem nabídl téma, které se mě od mládí drží:
„Jaké by to bylo v Jeseníkách, kdyby nebyl narušen přirozený vývoj?“


Oblast, geograficky nazývána Východními Sudety, zahrnuje v sobě horopisné celky jako Rychlebské hory, Sněžník, Hrubý Jeseník, Hanušovickou vrchovinu, Mohelnickou brázdu, Zlatohorskou vrchovinu, Nízký Jeseník a Sudetské podhůří.

Původní osídlení bylo slovanské, o čem svědčí poloha českých osad v úrodnějších částí Mohelnické brázdy až po Šumperk. Rovněž názvy středně velkých řek Branná, Krupá, Desná atd. dokazují, že na Šumpersku mají prvenství Čechové a Němci převzali názvosloví. Potom nastala známá vnější německá kolonizace pohraničí, v této oblasti od severozápadu (z Kladska) a též od severovýchodu (ze Slezska). Vznikla souvislá síť vesnic zasahující až hluboko do hor. Česká kolonizace probíhala od jihu. Toto společenství lidí – českých Němců a Čechů, sedm století spolu žilo a vytvářelo krajinu Východních Sudet.

V posledním období na konci Rakouska – Uherska a dále pak v meziválečné době se venkovské stavební prostředí vytvářelo více s ohledem na turistiku a ochranu přírody především u atraktivních lokalit. Staví se rozhledny, turistické chodníky, vyhlídky, zájezdní hostince a další drobná architektura. Nabízí se rozptýlené ubytování, mapy, knižní a živí průvodci. Vyrábí se turistické hole, lyže, suvenýry a bylinné likéry. Vyhnání – odsun českých Němců završilo neblahý politický vývoj ze začátku minulého století. A to byla tragédie pro tento kraj. Sedm století žili Češi a čeští Němci v jednom státě, ale 1. republika jim nedala šanci. Zmizeli lidé, krajina byla postižena změnou vztahů lidí k přírodě, k obci, majetku. Zmizela krajina lidské práce, protože jsme neuměli tuto práci zhodnotit.


Dnes se obraz krajiny pozvolna obnovuje. Už samozřejmě nevznikne krajina drobných políček zasahujících až do hor, a také nikdo nevyčistí zarostlé louky a cesty od náletů křovin a stromů. Pozitivní drobné působení vesměs neziskových občanských sdružení je patrno na některých kulturních památkách. A samozřejmě práce těch nových vlastníků, kteří pochopili duši tohoto kraje.

Masiv Mravenečníku byl rozsáhlým územím absolutního ticha a nekonečných lesů. Nevedly tudy turistické značky ani lesní cesty a skoro nikdo sem nechodil. Hluboké hvozdy křižovaly jenom lovecké chodníky, které musel člověk znát, aby nezabloudil… Jaká je však ochrana před současnými megalomanskými návrhy údolních přehrad převzatými beze změny z komunistických let? Tato bezohledná socialistická megalomanie se některým dnešním Čechům líbí. Nenarušuje a „krásně“ zapadá do krajiny…

Chtěl jsem původně napsat článek osobních zážitků z let minulých o putování po Jeseníkách doprovázený současnýma fotkama. Namísto toho jsem nabídl téma, které se mě od mládí drží: „Jaké by to bylo v Jeseníkách, kdyby nebyl narušen přirozený vývoj?“ Žili by zde více lidé, kteří mají citlivý vztah k horám? Byla by zde např. péče o běžkaře a sport v přírodě. A nebo bychom ztratili současnou oázu klidu Rychlebských hor či Masivu Orlíku?

Volné pokračování tohoto textu je v komentářích u jednotlivých fotografií.

Great Ocean Road, Velká Oceánská Cesta

V této oblasti se může člověk postavit snad kamkoliv a udělá „pěknou” fotku. Turistů zde bylo opravdu požehnaně. Většina z nich však na světlo nečeká, rychle nacvakají pár záběrů a mají hotovo.

V lednu minulého roku jsme se vydali na jih Austálie, abychom na vlastní oči mohli vidět jednu z nejkrásnějších a nejmalebnějších cest Austrálie – Great Ocean Road. Tato cesta se nachází asi 200km od města Melbourne, takže je nutností si někde obstarat auto. Různých půjčoven je v Melbourne celá řada, pronajmutí vozu i na několik dní tak není žádný velký problém.

Pak už stačí jen nasednout do auta a vyrazit vychutnávat jednu z nejkouzelnějších pobřežních cest světa. Musím říct, že my jsme nevěděli, kde zastavit dřív. Skoro za každou novou zatáčkou jsme měli možnost spatřit opravdu překrásné scenérie. Budete mít možnost spatřit nejen drsné útesy, překrásné pláže, ale také projíždět skrz deštné pralesy, které jsou plné vysokých eukalyptů. Úzká cesta, která z velké části kopíruje mořské pobřeží nabízí opravdu dechberoucí výhledy na oceán a útesy, které jej obklopují. V průběhu naší cesty, nám ale počasí vůbec nepřálo. Celou dobu, až na malé vyjímky bylo zataženo a my jsme v koutku duše tiše doufali, že se to protrhá a k večeru se ukáže Slunce.


Naší první větší zastávkou, která by určitě neměla zůstat nikomu bez povšimnutí je městečko Aireys Inlet, kde se nad místními útesy a světově proslulými surfrerskými plážemi majestátně tyčí bílý historický maják. Tento maják je za mírný poplatek volně přístupný i turistům a obhlídka je doprovázena milým komentářem strážců tohoto majáku. Samozřejmě jsme si tento zážitek nemohli nechat ujít. Na tomto místě je možné spatřit také jeden z mnoha nádherných útesů – Eagle Rock nebo-li Orlí skálu.

Dalším městem, které by určitě nemělo zůstat bez povšimnutí je Lorne. Lorne je jedno z nejvíce populárních měst ve statě Victoria a to zejména v době prázdnin. Pro surfery nabízí velké množství bezpečných pláží, pokud rybaříte tak si na své rozhodně přijdete taky. My, jakožto ani rybáři ani surfeři jsme hledali spíše nějaká zajímavá místa na fotografování, kterých je zde opravdu nad míru. Co je ale k focení nejvíce třeba, toho se nám stále nedostávalo. Světlo opravdu nepřálo a chvílemi dokonce i trošku pršelo.

Máte-li tedy času na zbyt, Lorne nabízí opravdu široké možnosti ke kempování a s velkým počtem značených přírodních stezek. Jedna z nich Vás přivede přímo ke známým vodopádům Erskine Falls, které bohužel v době naší návštěvy byly velmi málo rozvodněné. Je třeba mít štěstí na trochu toho deštivého počasí. Po několika propršených dnech tyto vodopády opravdu stojí za shlédnutí. V centru města je také velké množství různých obchodů, kaváren či historických restaurací, včetně asi nejznámější z nich The Arab otevřené roku 1956, ve které lze spatřit jeden z prvních automatů na kávu ve statě Victoria. Cesta z Lorne do Apollo Bay je pravděpodobně asi nejvíce členitým úsekem výletu. Z jedné strany lemují cestu velmi příkré útesy a z druhé je to Státní park Angahook-Lorne, kde se každoročně koná nespočet hudebních festivalů, které jsou turisty hojně navštěvovány. To už jsme se pomalu blížili k cílí našeho výletu městu Port Cambpell.

Poblíž tohoto města se nachází ono slavné kamenné seskupení útesů nazývající se Twelve Apostles nebo-li Dvanáct Apoštolů. Fotografie z tohoto místa jsme si vysnili už dávno před příletem do Austrálie a teď jsme k nim měli tak blízko. Srdce mi poskočilo radostí, když jako by mávnutím kouzelného proutku se počasí úplně obrátilo a vypadalo to, že to v podvečer to bude stát opravdu za to. Na místo jsme dorazili asi okolo 17:00. Do západu tedy stále ještě zbývaly nějaké tři hodiny. Ihned po vystoupení z auta se na každého člena naší výpravy nalepilo asi 40 otravných much, které prostě nemělo cenu odhánět. Jak jsme si všimli na lidech okolo, tak jsme se tímto problémem nepotýkali sami. Otravného hmyzu jsme si užili opravdu až nad hlavu. Doporučil bych každému minimálně lehčí mikynu s kapucí, která se i přes to horko opravdu vyplatí a taky repelent proti letajicimu hmyzu. Musím říct, že v této oblasti se může člověk postavit snad kamkoliv a udělá „pěknou” fotku. Turistů zde bylo opravdu požehnaně. Většina z nich však na světlo nečeká, rychle nacvakají pár záběrů a mají hotovo. Nám se čekání na západ slunce opravdu vyplatilo a byli jsme odměněni vskutku nádhernou podívanou. Za zmínku určitě stojí, že z tohoto proslulého symbolu Austrálie – 12 Apoštolů, jich dnes lze spatřit již pouze sedm. Drsný vítr, časté silné bouře a mořské vlny udělaly své a některé z útesů se již zřítily. Pokud tedy i Vy chcete na vlastní oči spatřit jedno z nejkrásnějších světových pobřeží, budete si muset pospíšit, než jej kruté přírodní podmínky panující v této oblasti rozemelou na písek a mělké pláže.

A nezapomeňte si udělat dostatek času. Celou Great Ocean Road lze sice projet za jediný den, ale pokud se necháte nasát poklidnou atmosférou přímořského žití, může vám cesta trvat i několik týdnů. A zaručuji Vám, že nudit se rozhodně nebudete.

Divokým Hindúkušem

Teprve pod několik set metrů vysokou vrcholovou pyramidou zjišťujeme, že výstup tak snadný nebude. Místo tvrdého firnu je jedna strana pyramidy zasypána metrem nového sněhu. Při každém došlápnutí spouštíme malou, ale stále se zvětšující lavinu. Tudy výstup nepůjde!

Po vybudování dvou postupových táborů vyrážíme v osm hodin ráno na vrchol Akademie (5 200 m n.m.) na severovýchodě Afghánistánu. Na základě více než 40 let starého popisu prvovýstupu i předběžné prohlídky výstupové trasy odhadujeme, že nám výstup nezabere víc než několik málo hodin.

Teprve pod několik set metrů vysokou vrcholovou pyramidou zjišťujeme, že výstup tak snadný nebude. Místo tvrdého firnu je jedna strana pyramidy zasypána metrem nového sněhu. Při každém došlápnutí spouštíme malou, ale stále se zvětšující lavinu. Tudy výstup nepůjde! Volíme tedy o něco bezpečněji vypadající lezení po zvětralých skalách pokrytých vrstvou ledu. Cestu po padajících kamenech raději fixujeme lany.

Po několika hodinách natahování a smotávání lan stojí všichni členové Humi Outdoor expedice Pamír a Hundúkuš 2006 konečně na vrcholu. Poprvé po čtyřiceti letech, kdy tam stanuli první lidé, členové první československé horolezecké expedice, stojí člověk na vrcholu. Po několika fotografiích si vychutnáváme neskutečné divadlo – západ slunce za několik kilometrů vzdálenými vrcholy ležícími v Pákistánu. Po západu slunce se prudce ochladilo. Na sestup oblékáme veškeré oblečení, které jsme si s sebou vynesli nahoru – péřovky, silné kukly, ale i péřové rukavice. Za svícení čelovek nás čeká ještě několikahodinový sestup zpět do třetího postupového tábora.


O expedici Humi Outdoor Pamír – Hindúkuš 2006

Cílem šestičlenné Humi Outdoor expedice Pamír – Hindúkuš 2006 bylo vystoupit na všechny tři sedmitisícové vrcholy v západní části Pamíru – Hindúkuše. Všichni členové expedice vystoupili na Pik Koržněvské (7105 m).

Přesto, že na Piku Lenina (7134 m) i Piku Komunizmu (7495 m) jsme vystoupili do výšky přes 6700 metrů, nepodařilo se nám vzhledem k nepříznivému počasí vystoupit až na vrchol.

Dva měsíce jsme strávili také ve výbušném Afghanistánu. Ve Vachánském koridoru na severu země, kde jsme podnikli několik výstupů, jsme byli po téměř čtyřiceti letech první česká expedice, která do oblasti zavítala.

Kromě horolezectví jsme se na expedici věnovali i natáčení a sbírání materiálu na několik reportáží. Během půl roku jsme procestovali naším expedičním vozem UAZ více než 22 000 kilometrů a navštívili sedm zemí.

Zatímco pákistánskou stranu hor začali v poslední době alpinisté a cestovatelé navštěvovat stále častěji, do afghánské části zavítá dnes pouze jedna až dvě skupiny alpinistů nebo cestovatelů ročně. Ještě více než zasněžené vrcholky, zelená údolí a pohostinnost místních lidí, láká tajemno dosud neprozkoumaného a neprobádaného. Jako jedno z mála míst na zemi nabízí Hindúkuš několik šestitisícových vrcholů, na kterých dosud nestál žádný člověk, a kterým dodnes nikdo nedal jméno. Vyrabované vraky sovětských tanků, oddanost svému náboženskému vůdci silnější než jakákoli víra, léčebné postupy stejné jako za středověku a konopná políčka v chudých vesnicích, to je také dnešní Hindúkuš.

Název pohoří znamená v překladu Požírač Indů a odkazuje do doby, kdy podhůřím procházela obchodní Hedvábná stezka, která spojovala východ se západem. Vysoké zaledněné průsmyky, sesuvy kamenní, ale i smrt mnoha indických otroků vlečených na trhy v Samarkandu a Buchaře dali pohoří nehezké jméno.

Právě Hindúkuš se stal cílem několika československých expedic v šedesátých a sedmdesátých letech. V roce 1965 se do Afghánistánu vypravila vůbec první oficiální československá expedice na vysoké hory. Vedle výprav z Polska, Japonska, Itálie a Velké Británie tak Češi a Slováci přidali v Hindúkuši české názvy několika vrcholům: Spartakiáda, Akademie nebo Pik Přátelství. Následovalo ještě několik dalších československých expedic. Jakékoli další objevování izolovaných hor přerušila sovětská okupace Afghánistánu a následující občanská válka. Přesto, že podhůří Hindúkuše nebylo nikdy dobyto ani Tálibánem, ani Sověty, jsou pozůstatky dvaceti pěti let bojů viditelné do dneška. Cestu do vstupní brány do Váchánu pohraničního městečka Iškašimu lemují červené kameny označující dosud nevyčištěná minová pole a vraky tanků a obrněných transportérů často použité pro zpevnění nestabilních břehů, nebo součást oplocení zahrady.

Ačkoli je Hindúkuš výškou svých vrcholů či krásou zelených údolí srovnatelný s dalšími pohořími Himálajské soustavy, odsouvá ho jeho poloha na okraj zájmu cestovatelů a horolezců. Divoké velehory na hranicích Afghanistánu a Pákistánu jsou pro cizince těžko dostupné. Nestabilní a výbušná oblast byla po několik desetiletí odříznuta od okolního světa, teprve v posledních několika letech se v podhůří Hindúkuše začaly objevovat první expedice.

Více o expedici zde
Hlavní partner Humi outdoor expedice Pamír a Hindúkuš 2006: Humi OUTDOOR
Partner Humi outdoor expedice Pamír a Hindúkuš 2006: Bavte.se

Hindúkuš je dnes ráj pro cestovatele a alpinisty toužící po objevování nových dosud neprozkoumaných oblastí. Téměř nepřetržitě padající kameny a laviny všeho druhu ale přiřadily horám v srdci Asie pověst jednoho z nejnebezpečnějších horolezeckých terénů světa.

Černá Hora – 16ti denní putování (díl 7.)

Ráno vaříme puding s extra dávkou kakaa a k tomu biscuity. Pomaloučku, polehoučku balíme. Už je mi celkem dobře, v břiše to sice pořád bouří, střeva bublají, ale jinak už zvládám i jiné aktivity než jen ležení a odpinkávání mravenců.

Kolašín a okolí

15. den – 13. 8. – pátek

Opravdu vydařený pátek třináctého! Ráno je mi ještě hůř než v noci. Stále zvracím a průjem už se také hlásí. Tento den nazývám krizovým. Pavel má rovněž běhavku. Moje celodenní aktivita spočívá v tom, že stále odbíhám do křoví a pak se k řece umýt. Jinak ležím jak lazar, odháním mouchy a mravence. Je mi totálně zle. Jsem hodně oslabená, potíže mi dělá se jen zvednout z karimatky. Nemůžu nic sníst, maximálně pár lžiček čaje. Ale kluci se o mě skvěle starají. Dopoledně mě hlídá Roman, zatímco Pavel jde na výpravu do Kolašinu – pro toaleťáky a vodu. Cestou tam i zpět chytl stopa, takže mu to trvalo jen hodinu. Pak se střídá s Romanem a ten vyráží na výlet po kolašinských kopečkách. Vrací se kolem šesté. Vyprávěl, že výlet byl super. Párkrát si cestou zdříml – prostě když na něj padla únava, tak zalehnul :-). Z Kolašinu nám přinesl černý čajík, čokoládu a pro mě k svátku tři oříšky :-). (prý tři oříšky pro poserku)

Blbě mi je pořád stejně. Pája mě nutí, ať něco sním, ale i když jsem se o to pokusila, výsledek nebyl dobrý :-o. Kluci si vaří tentokráte sami a zdá se, že si celkem pochutnávaj. Zkouším aspoň suchý chleba (tu jejich hnusnou bílou veku), čaj a trošinku sunaru. No, nebyl to dobrý nápad! Nic z toho se v mém tělesném ústrojí dlouho nezdrželo. Ale zato se mi ulevilo! Spát jdeme celkem brzo. Kluci hrají karty, já sloužím jako stoleček. Ve spacáku mě hnedle dvakrát kousnul mravenec a Romana zase nějaká potvora do hlavy. V noci je děsné vedro.

16. den – 14. 8. – sobota

Ráno vaříme puding s extra dávkou kakaa a k tomu biscuity. Pomaloučku, polehoučku balíme. Už je mi celkem dobře, v břiše to sice pořád bouří, střeva bublají, ale jinak už zvládám i jiné aktivity než jen ležení a odpinkávání mravenců. Pavla i mě stále trápí průjem, Roman je v pohodě. Během dopoledne se začínají honit mraky, tak to naše hrabošení se a balení urychlujeme.

Krátce před jedenáctou vyrážíme do Kolašinu, odkud nám ve 20:58 hod jede vlak do Bělehradu – srbochorvatsky: voz za Beograd. Brodíme řeku a pak tři kiláky po silnici. Začínají padat kapičky deště, kapky, kapice, už prší, už lije a už je to totální slejvák. Pro zpestření lítají blesky a burácí hromy. Během třičtvrtě hodiny jsme v Kolašinu, a to jsem stihla i několikráte odběhnout do křoví ;-). Na venkovní kryté zahrádce v malé hospůdce se schováváme před deštěm – byl vytrvalý, lilo celé dvě hodiny. Pak vylézá slunko a začíná pařák. Sedáme do parku, sušíme se a obědváme. Kluky jsem poslala do tzv. „pekary“ na zákusek, aby dodatečně oslavili můj svátek. Dali si roládu jménem koláč na papírovém tácku s ubrouskem, prý asi týden starou. 😉

Poněvadž se moje střevní potíže opět ozývají, volíme následující řešení. Sedneme do Select baru, dáme si něco k pití a já mezitím využiju zdejších toalet. Kluci volí pivko, ale moc jim nejede, já mátový čaj. Mé první kroky poté, co shodím bágl na zahrádce hospůdky, směřují… hádejte kam? Jenže! Dveře, který byly minule otevřené, jsou tentokráte zavřeny. Zrada! Začínám s nimi lomcovat dopředu dozadu a nic. Polívá mě horko! Situaci zachraňuje číšník, položí mi ruku na rameno a ukáže, že dveře jsou zašupovací ;-)). Dopijeme pivka čaje a vyrážíme na nákupy – jídlo, ovoce, zelenina, dárečky…. Během naší nákupní horečky začíná pršet, tak zapadáváme do další hospůdky. Objednáváme čaje (mají pouze bylinkové) a kafe (bylo to spíše mini-pidi kafíčko – asi šetří vodou :-o) Silný slejvák nás vyhání z polokryté zahrádky dovnitř do hospůdky. Žgrundáme čajík či kafčo a mastíme karty. To jsme panečku udělali tržbu: třikrát 0,30 eur! Poznámka: záchod je úděsný, světlo svítí jen na chodbičce, takže nechcete-li být na WC zcela potmě, je nutné nechat pootevřené dveře. Platíme a opouštíme lokál.

Poslední nákupní záchvaty. Umytí zeleniny a přesun na nádraží. Je něco po sedmé hodině večerní. V čekárně vaříme francůzsků polévku, sledujeme projíždějící vlaky a tipujeme, jak velké zpoždění bude mít ten náš. V půl osmé chceme koupit 3 karte (to jako jízdenky), ale je nám řečeno, že nám to prodají až „posle“, tedy za půlhodiny. Krátce po osmé na nás pán za kasou pokyvuje, že můžeme přistoupit blíže. Platíme jako minigrupa (3 osoby) 27,3 eur z Kolašinu směr Novi Beograd. V prvopočátku jsme cenou šokováni. Čučíme na jízdenku a říkame „cožéééé????“ Kamarádi přeci jeli z Baru do Beogradu za 8 eur. Hm, jenže oni zřejmě uplatnili studentskou slevu. No, ale před dvěma dny nám tady jeden nádražák tvrdil, že jízdenka stojí 11 eur. Uvědomili jsme si, jak jsme blbí. On určitě myslel cenu za jednu osobu, kdežto my mysleli za tři! 😮 Nezbývá než udělat v peněženkách vítr a vyskládat na dřevo 27 euráčů. Logicky vzato – vzhledem k tomu, že ujetá vzdálenost bude více než 400 km, tak je cena OK. Pro sebe si tak představujeme, že vlak bude určitě poloprázdný a počítáme s minimálně hodinovým zpožděním.

A je tu!!! Pozitivní je, že má zpoždění jen čtvrt hodiny. Negativní – že je nacpaný k prasknutí! Nevešli jsme se skoro ani do uličky, natož do kupéčka. Takže máme „úžasné vyhlídky“. Šest hodin stání v uličce namísto chrupkání si v kupé. Během drkocání se „rychlovlakem“ nikdo z cestujících neubyl, naopak přistoupili další. Stojíme v uličce nasáčkovaní jeden na druhém, kufr vedle kufru, bágl vedle báglu…. Dostat se k WC je nadživotní výkon. Ještě štěstí, že jsem nadopovaná lékama proti průj…. Nabíráme zpoždění. Cesta se protahuje na osm hodin. Chvílemi postáváme opřeni lokty o okno, pak pokládáme do uličky srolovanou karimatku a sedíme na ní v malém prostoru mezi bágly a dveřmi kupéčka. Kdykoliv však někdo prochází, musíme stoupnout. Vypadá to následovně: 2 minuty sedíme, vztyk, 3 minuty sedíme, vztyk, 5 minut a vztyk, 1 minuta vztyk, výjimečně se poštěstilo 10 minut a pak zase vzhůru. S nachýlením se večera v noc procházejících aktivistů ubývá a my konečně můžeme v této nepohodlné pozici klimbat. Vedle nás stojí paní s dědouškem (on má berli a umělou ruku), naproti se v kupéčku vyvaluje obtloustlá rozežraná rodinka. Říkáme si, jak jsou bezohlední, že ho nepustí sednou, ale později si všímáme, že dědoušek nechtěl. Cesta je úmorná, zdlouhavá a ještě to znepříjemňuje uječenej přiopilej Srb. Snaží se zpívat! Příšernej zážitek!! Takové vytí! Úplně se mi z toho rolují uši! Kéž by mu vyplivly hlasivky. 😉

17. den – 15. 8. – neděle

Kolem páté hodiny ranní vystupujeme v Novem Beogradu a tramvají sedmičkou (za 12 jugoš dinárů/osobu) se přesouváme na hlavní železniční stanici. Sedm zastávek a jsme na místě. Rychlý útok na místní toalety a poté do parku, kde pořádáme snídaňový piknik. Jak dokonalé socky! 😉 Ale i čajík jsme si uvařili. No a holubi nám ho chtěli vysrkat, spíš vyzobat. Pája obdarovává žebračku, která mu moc a moc děkuje. Už jen utratit poslední dináry za pití, dobrůtky či toalety (samozřejmě, že se to týká zejména mě), zacálovat 70 dinárů za vpuštění k autobusům a kolem čtvrt na osm stojíme na stanovišti číslo 37, kde čekáme na příjezd naší Lasty. Už se řítí. Klasicky platíme 1,5 eur nebo 50,- Kč za bágl a nasedáme. Jsou trochu zmatky, neboť někteří Jugoši mají rezervačku. Nám nikdo nic takového nenabídl, takže jsme to ani nezařizovali. Naštěstí sedíme na fleku, o který se nikdo další nepokouší.

Začíná nám dalších čtrnáct hodin jízdy busem. Vyhrávají šílené balkánské hity. Jednou zastavujeme v Srbsku (asi na 20 minut), hodinu a čtvrt čekáme na srbsko-maďarských hranicích, následuje zastávka v Maďarsku (10minutová), další čůrací pauza nedaleko Komárna, na maďarsko-slovenských hranicích dalších 40 minut čekání. Hrůza. Největší zdržováci jsou Jugoši, české pasy nechtěli, kdežto jugoslávské si celníci vybrali a odešli s něma na delší dobu pryč.

Ve 20 hodin jsme na benzince v Bratislavě a už nás čeká jen slovensko-česká hranice v Břeclavi. Zde vystupuje Roman. Máváme a říkáme zdar naší expedici. Do Brna přijíždíme ve 22 hodin. Takže vystupovat! KONEČNÁ!!!

Kámen z Machu Picchu

Milý příteli, bezpochyby jsem se dopustil neodpustitelného prohřešku. Mám před sebou kousek kamene, který jsem zdvihl na cestě mezi zdmi budov na Machu Picchu. Kdyby každý návštěvník tohoto monumentu Inků zdvihl a odnesl pouhý jeden, malý kamínek, zely by v cestách a na terasách propasti.

Milý příteli, bezpochyby jsem se dopustil neodpustitelného prohřešku. Mám před sebou kousek kamene, který jsem zdvihl na cestě mezi zdmi budov na Machu Picchu. Kdyby každý návštěvník tohoto monumentu Inků zdvihl a odnesl pouhý jeden, malý kamínek, zely by v cestách a na terasách propasti. Naštěstí podobných hříšníků není mnoho, naprostá většina jich odnáší záběry fotoaparátů, videokamer a vzpomínku.


Mne ovšem provázel uzmutý kamínek do Cusca napříč jihoamerickým kontinentem, před Atlantik, Amsterodam do Prahy a domů. Tisíce kilometrů daleko od štítů And, z místa vysoko nad hučící Urubambou. Leží přede mnou, občas budí dojem, že byl součástí většího, opracovaného. Nepravidelný obdélník, plochý kvádřík, snad je úlomkem kamenné desky, z jakých byly postaveny stěny domů, jaké dnes tvoří panorama staveb bez střech.

Kousek kamene, svědek historie o které známe tak málo. Kousek skály, které se musely dotýkat ruce někdejších budovatelů města, které kdysi ožívalo hlasy jeho obyvatel. Kousek kamene, ve kterém zůstává zakleta doba kdysi živá.

Dnes není kouzla které by oživilo to, čeho byl kousek kamene kdysi svědkem. Účastníkem lidských osudů, jejich radostí i dnů všedních, zrodu nových generací, vzestupu i zániku, této výspy kultury Inků, která unikla chtivým dobyvatelům. To vše se zde kdysi mohlo odehrávat a nepochybně žádná fantazie nedokáže vykouzlit představu někdejšího života v Machu Pichu.

Není ale hranic, milý příteli, které by mohly omezit mé úvahy. Podstatnější ale je, že onen malý kousek kamene byl svědkem toho, o čem mohu dnes snít. Dávná minulost je v něm zakleta a já pouze neznám ono tajemné heslo, které by ono tajemství odkrylo. Snad je v něm zakleto i tajemností, kde jsou zde ukryty poklady, ukryté před dobyvateli. Kousek kamene má kouzelnou moc, vyvolává myšlenky, představy jako by uváděl mysl na cestu vedoucí do minulosti, ve které domy nebyly ještě bez střech, kdy se na terasách pěstovaly plodiny, na prostranstvích byly slouženy rituály, uctívající nám již neznámá božstva a postavy byly oděny v barevné zářící roucha. Všechna tajemství rozkvětu i zániku jsou uložena v nám nepoznané paměti kousku kamene, jehož sdělování se snažím zachytit.

Dnes na Machu Picchu převládá šedočerná barva zdí a zeleň porostů. Bílé mráčky občas zahalí pohled na pyramidu nad městem. Je v té proměně času spíše melancholie, než smutek — a hluboko dole v údolí stále hučí Urubamba, odnášející své poselství do Amazonie.

Švýcarské ledovce

Ten den nepřálo počasí a tak je fotka dost dramatická, obloha deštivá a zamračená. V mracích je zahalený nejvyšší masiv okolí a to Tierberg ( 3 447m), za to je dobře vidět jezírko Steinsee, má hustou hnědou barvu. Z mraků se na chvíli i krásně ukázal detail ledovcového splazu…


Švýcarsko je země fotogenická. Když se člověk rozhlédne po krajině, má pocit, že jinde nejsou pastviny zelenější, kravičky spokojenější, ledovce majestátnější a čistota a řád jak krajiny tak měst přímo bije do očí. Je to kraj alpských štítů posetý sněhovými masivy a množstvím ledovců. Alpy tvoří okolo šedesáti procent plochy. A z jejich celkové rozlohy patří Švýcarsku zhruba 13 %. Mnoho cestovatelů tvrdí, že právě těch nejatraktivnějších. Často uvidíte i něco, co žádná fotografie nezprostředkuje. Pak i fotoaparát odložím, jen tak stojím a dívám se. Některé pocity pak utkví v člověku na celý život. V celých Alpách je okolo 140 ledovců. Právě v nejvíce zaledněné oblasti švýcarských Alp najdete největší a nejdelší evropský ledovec Grosser Aletschgletscher. Průvodce po evropských horách uvádí, že jeho délka je takřka 27 km (měřeno od sedla Jungfraujoch po strž Belalp), jeho šíře až 3 km a hloubka až 900 m.(jiné zdroje uvádí délku 24 km a šíři 2 km). Jeho stáří je odhadováno na 10 000 let. Podívejte se na fotky a sami posuďte, jak na vás tento zamrzlý veletok ledu působí. Je přirovnáván k ledovému hadu. Od štítů Jungfrau, Mönchu a Eigeru se vine 27 miliard tun ledu.

Oblast ledovce ročně navštíví miliony lidí, a aby ne, jeho magická krása je doslova magnetem pro turisty. Nad střediskem Bettmeralp a Riederalp je krajina doslova prošpikována turistickými cestami a každý si může zvolit podle náročnosti tu svou. Díky tomuto ledovci byla celá horská ledovcová oblast Jungfrau – Aletsch – Bietschhorn zařazena v roce 2001 do Seznamu přírodního dědictví UNESCO. Les a ledovec v této oblasti je ve Švýcarsku chráněn už od roku 1933, tedy dávno před zařazením do Seznamu. Je to proto, že v oblasti Riederalp a Bettmeralp částečně ledovec odtál a tím vytvořil přírodní podmínky pro vznik tzv. Aletschého lesa, který je v kategorii nejvýše položených lesů v Evropě ( 2 000 m.n.m.) a dává přímý příklad postupného zalesňování horských pustin. Rostou zde sosny tvrdosemenné a lokalita se nazývá přírodní rezervace Aletschwald. Vede tu množství stupňovitě poskládaných cest odkud je výhled na štíty Bernských Alp.

My jsme rozsáhlou oblastí podél ledovce chodili v létě a tak jsme si pak smočili nožky v jezírku Blausee a později v rekreačně užívaném jezeře Bettmersee u letoviska Bettmeeralp. Když chcete uvidět celý ledovec i vrcholky protilehlých hor, vyjděte na Eggishorn (2926 m). Pro lyžaře tento ledovec není vhodný pro letní lyžování, zimní sporty v klasickém zimním období si tu ale zájemci užijí skutečně bohatě. Jsou tu jak černé sjezdovky pro zkušené lyžaře ( Belalp) tak místa vhodná pro rodinnou dovolenou (Riederalp, Bettmeralp, Fiescheralp. Hlavní centrum celé oblasti a má 115 km sjezdovek na převážně jižních svazích kolem Brigu, lyžuje se ve výškách od 1050 do 2869 m.n.m.). Aletschý region je vhodný i pro jarní lyžování. Z Prahy je to sem 1020 km.

Další autorčiny fotky a nejen ze Švýcarska si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafilipova.ic.cz

Úžasný pohled se naskytuje také na ledovec Rhonegletscher. Ten stéká od Dammastocku v blízkosti sedla Furkapass. Furka ( 2431 m) spojuje městečko Andermatt s údolím Rhony a je jedním z nejvýše položených švýcarských sedel.. Zatím se ještě můžeme kochat majestátnou krásou ledovce Rhonegletscher, z něhož pramení řeka Rhona i pohledem do údolí na počátku jejího toku. O Rhonegletscheru se říká, že je nejrychleji tajícím ledovcem v celých Alpách. Každý rok zmizí několik desítek metrů. Jeho tání i tání ostatních ledovců začalo okolo roku 1850 a podle počítačového modelu do roku 2100 pravděpodobně zmizí okolo 80% alpských ledovců. Švýcarští geografové v 70. letech min. stol. zjistili, že v roce 1850 pokrýval ledovec plochu 2900 km2 z 5150 km2 celkové rozlohy Alp. Stav v 70. letech odpovídal o 35 % menší ploše a v dnešní době má již pouhou polovinu původní rozlohy. Geografové varovali, úbytek ledu se projeví na koloběhu vody, na zdrojích pitné vody, ve změně alpského ekosystému a negativně ovlivní i turismus, který je pro Alpy zdrojem financí…

Na fotkách v galerii je zachycen splaz a místo, kde ledovec končí a začíná jen holá skála, kde zatím nic neroste. Také si zřejmě všimnete, že sníh je místy až černý. Je to proto, že záběry jsou pořízené v létě a na ledu, který už hodně pamatuje je zachycena spousta špíny.


K čelnímu splazu ledovce se dá velmi lehce dostat , je nedaleko silnice. V tomto ledovci je uměle vyhloubená jeskyně, do které se jde po dřevěném můstku. Uvnitř je led zdánlivě modrý. Jste uprostřed ledového opojení. Smutnější je pohled na úplně holé a mrtvé skály v okolí ledovcového splazu. Ještě rok předtím byly pod ledem, který na nich ležel po tisíce let, dlouho bude trvat, než se objeví vegetace. Ještě smutnější pohled je na historické fotografie vystavené v areálu před vchodem, kde se kupuje vstupné. Je z nich jasně patrné jak rychle ledovce ubývá.

Další ledovec, na který jsme se dostali, je Steingletscher. Ten den nepřálo počasí a tak je fotka dost dramatická, obloha deštivá a zamračená. V mracích je zahalený nejvyšší masiv okolí a to Tierberg (3 447m) , za to je dobře vidět jezírko Steinsee, má hustou hnědou barvu. Z mraků se na chvíli i krásně ukázal detail ledovcového splazu.

Některé konkrétní informace byly čerpány z průvodce Švýcarské Alpy (autor Ivo Petr), další ze švýcarských prospektů, zeměpisné údaje z map

Brněnské veletrhy GO a REGIONTOUR se vracejí ke svým dobrým začátkům

Břišní tanečnici v pavilonu A sice neuvidíte, ale i tak je na veletrhu na co koukat. Místo nabídky předražených a nenápaditých služeb se regiony snaží představit své pozoruhodnosti.


Již po sedmnácté se na brněnském výstavišti koná veletrh cestovního ruchu GO doprovázený svým o dva roky mladším nerozlučným bratříčkem REGIONTOUR. Jaké vlastně oba veletrhy jsou? Nebudu zde házet počty vystavovatelů, množstvím tiskových konferencí a prezentačních akcí, ani počtem návštěvníků či předpokládaným objemem uzavřených obchodů. O tom napíší spoustu slov jiní. Zaměřím se spíš na dojem, kterým na mne zapůsobil veletrh jako celek.

Ve svých počátcích se cestovní ruch na brněnském výstavišti prezentoval na relativně malém, téměř rodinném jednom, později dvou veletrzích, kde i obyčejný sobotní návštěvník mohl získat poměrně dobrou inspiraci na cíl svých domácích či zahraničních cest a našel zde i cestovní kancelář, která ho tam doveze, kontakty na ubytovací možnosti a spoustu dalších užitečných věcí. Velká část prezentací byla koncipována hlavně jako pozvání a mnohde bylo cítit i určité nadšení lidí, kteří je připravovali. Prostě přijeďte k nám, u nás najdete, uvidíte, užijete si, … Postupem času se veletrhy rozrůstaly a měnil se i jejich charakter. Prezentace jednotlivých zemí či regionů začaly postupně překrývat stánky více či méně podezřelých cestovek a málo nápadité letáčky nabízející služby hospod a hotelů. Zhusta se jednalo o pozůstatky všelijakých megalomanských rekreačních center z dob socialismu. Nabídka najednou zněla jinak. Pojďte se k nám ubytovat, utraťte peníze v naší restauraci. Nějak se ale začala ztrácet informace o tom, proč zrovna na dané místo jezdit a co je k vidění v okolí. V žertu jsem prohlašoval, že až na tuniském stánku nebude břišní tanečnice, nebude vlastně ani proč na veletrh chodit.

Letos sice v pavilonu A tanečnici nenajdete, ale veletrh i tak působí docela svěžím dojmem. Áčko je tradičně věnováno veletrhu GO a nabídkám cestovních kancelářích vozících své klienty do zahraničí. Řekl bych, že celkem normální docela pestrý standard zpestřený prodejní výstavou velkoformátových fotografií, stánkem s jachtami, kde se nabízí kapitánské zkoušky na Jadranu a dalšími atrakcemi. Prezentace přímo jednotlivých zemí mi připadá chudší, než bývala před pár lety, kdy se zde vedle velkostánků Itálie, Rakouska a výše již zmíněného Tuniska daly najít i samostatné stánky zemí, jako je například Albánie, kde bylo někdy možné získat i docela zajímavé materiály pro cestování vlastními prostředky. S tím se asi nedá nic dělat, velký turistický průmysl směřuje někam jinam. Velice příjemně působí veletrh REGIONTOUR umístěný do celkem komorně působícího pavilonu V. V nápaditých expozicích jednotlivých regionů lze opět získat materiály o místních zajímavostech, zhusta jsou zde k sehnání miniprůvodce různými místními stezkami a turistickými okruhy zhusta obsahující i poměrně kvalitní mapy. Na expozice regionů z Česka často navazují stánky navazujících regionů z okolních zemí. Jako by se vystavovatelé opět soustředili na přilákání turistů na krásy a zajímavosti svých regionů a nutnou nudnou komerci nabízejí jako by mezi řečí stylem, když už se přijedete podívat do našeho krásného kraje, tak kdybyste potřebovali ubytování, tady máte adresář. Možná je to tím, že z různých rozvojových fondů proudí peníze do jednotlivých regionů, které je více či méně moudře používají i ke své propagaci, možná někomu došlo, že nabízet služby cestovního ruchu bez toho, že by se potencionální klient dozvěděl, proč že má navštívit zrovna ono konkrétní místo, je celkem nesmysl.

Kavkaz, mohutná hradba hor, závěr

Cpeme se do vlaku, poprvý si můžeme sami vybrat místa. Beru hned buňku na začátku, u samovaru. Vlak jede z Moskvy. Naproti nám sedí taková otylá dvojka připomínající mi dinosaury. Ti žerou.
Dežurnaja je mladá, pěkná a pro změnu i příjemná. Čili pozitivní změna. Fasujeme u ní povlečení za deset hřiven. Poprvý ležím dole. Taky příjemná změna. Kupujeme piva.

23.07.2005 sobota

Chceme jít spát do chráněný čekárny, ale je tam plno. Stojí to 8 hřiven (jako brambora, sakra). Nakonec si jdeme lehnout na zem do rohu, mezi kytky vypadající jako malý palmičky. Lavičky jsou totiž taky plný.

Je jedna ráno. Pod sebe dávám hoptriko a smrdící flísku a usínám. Jsou dvě ráno a budí nás policajti. Klasicky jako všude jinde. Sedět se tu může, ležet ne. Spát už vůbec ne. Jdeme se zkusit vsomrovat do tý čekárny. Padla i varianta místnosti pro matky s dětmi, ale to nevyšlo.

Platíme požadovanej obnos, babka probudí tři, jí asi nejmíň sympatický, spáče, nutí je si sednout a vítězoslavně nám ukazuje místo.

Sedíme s Karafem vedle sebe, tak ho pouštím si lehnout a lehám si nahoru na opěradla dvou těch sedaček co jsou sražený zády k sobě. Je to moc příjemný a měkký, jenom šířka je asi 40 centimetrů, tak jestli se budu mlet, tak spadnu buď Karafovi na hlavu, nebo na břuch jednomu dědulovi.

Jsou čtyři hodiny a začíná tu vřískat nějaká stará hysterka, že chlap polosedící vedle ní strčil nohy do jejího teritoria. Je úplně blbá, chlap se choulí jak to jde. Toto nakonec vyřešila ženská co to tu hlídá, rozsvítíla, všechny probudila a pro jistotu i seřvala, všem přikázala sednout, ještě jednou nás sprdla a je po spaní. Po nějaký době se mi daří opět nepozorovaně zalehnout na opěradla, Karaf je tím pádem maskován, tak leží taky, Fugas má pololežící polohu se zaseknutejma nohama o protější stěnu. Toto trvá jenom chvíli, protože jak začnou všichni nenápadně lehat, změrčí to zas ta hlídačka a procedura světla a seřvání se opakuje. Pak to pro jistotu opakuje každou půlhodinu. Pro mě to má za následek, že než mě zmerčí musím rychle dolů, zpravidla přišlápnout Karafa, protože ta by mě asi přizabila.

O půl sedmý to nevydržím a jdu na prohlídku nádraží a fotit. To mě trvá hodinu a po návratu jdeme zase na bramboru a pivo. Jediný co tu chybí je ten vlak. Je to divný, ale má zpoždění. Hodinu a půl. Karafovi se aspoň daří hodit konečně pohledy.


Cpeme se do vlaku, poprvý si můžeme sami vybrat místa. Beru hned buňku na začátku, u samovaru. Vlak jede z Moskvy. Naproti nám sedí taková otylá dvojka připomínající mi dinosaury. Ti žerou. Dežurnaja je mladá, pěkná a pro změnu i příjemná. Čili pozitivní změna. Fasujeme u ní povlečení za deset hřiven. Poprvý ležím dole. Taky příjemná změna. Kupujeme piva.

Složil jsem básničku, dí Fugas:

„Ve vlaku pijem Slavotiče. Do piče.“

Pivo se totiž zove Slavotič, ale to asi všichni pochopili. Usínáme. Přece jen noc na nádru nebyla zrovna posilující.

Máme sladkou kaši, nic jinýho, tak se tím cpeme. Dinosauři se probudili a žerou salám a sejra a vajíčka a chleba. Oni vůbec celou dobu buď žerou nebo spí. Taky na to vypadaj.

„Vyhlašuju krizovej stav, musíme něco sežrat. To ovšem přímo souvisí s druhým krizovým stavem…“ „…není co.“

Správně to Karaf pochopil. Děláme teda ještě pokus o jeden pudink. Když to vidí Fugas odchází do jídeláku. My jsme ještě vyhrabali ruskou třešňovou kaši, Dr. Oetkera a müsli od Slávy. Tak to mixujem.

Za okny je už dost dlouho rovina. Tady když ti uteče pes, tak ho ještě tři dny vidíš. No mazec.

Vracející a lehající Fugas si rozlehl svůj slovutný Hillary hrnek. Tak teď už vypadá nejen, že by byl na Everestu, ale že spadl i z Čhogori, nejpravděpodobněji Česenovým pilířem.

Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz

V Ternopolu se vlak rozjede a nechá na nástupišti asi deset lidí. Všichni z našeho vagónu. Tak se cpou hlava nehlava do jediných dveří, naskakuju v rozvázanejch pohorách poslední. Co bych tady skoro nahej a bez peněz a dokladů dělal vážně nevím.

Ve Lvově Karaf mizí a vrací se s pivama, vajcama na tvrdo, chlebem a nějakejma pirohama. Já kupuju za poslední prachy na nástupišti od jednoho dědy piva. Karaf odněkud vytáhl kefír a mne napadá, že bych mohl zkontrolovat stav účtu. Osmdesát kopějek.

„Tak za to se tady doopravdy můžu jenom vysrat.“ „A to ještě jenom někde.“

Přijíždíme pomalu k Užhorodu.

„Užhorod. To už jsme skoro i doma. To už je jenom hodina na Slovensko.“ „A potom ještě celý Slovensko…“ „No, a já ještě půl Český republiky…“

Žereme tedy a jedeme do deště.

24.07.2005 neděle

Budí nás dežurnyj, co v noci vystřídal tu holku. Jsme v Užhorodě. Je před čtvrtou ranní a mašinfíra to zpoždění stáhl. Taky na to měl celej den. Dávám kafe a takovou malinkatou pizzu, kterou mi i dokonce ohřejou. Jdu se vysrat. Těším se, že po skoro měsíci sraní na tureckejch hajzlech, si budu moct sednout. A taky že jo. Tak si to pochvaluju, jenom mi nejde do hlavy, proč se tady ty použitý papíry nesplachujou, ale opět hážou do kýble. Na těch tureckejch to je jasný, ale tady byl instalatér pravděpodobně inspirován Niagarou, to by spláchlo i Zlatý Stránky. No co, oni to musej vynášet.

Pomocí Karafa a sms jsme zjistili nějaký spoje a jdeme na autobusák. Jak je nádraží krásný, autobusák, kterej je asi tři minuty chůze, je hroznej. Je tu lékárna, kde prodávají vodku, není to teda první případ, pak nějaká herna kde prodávájí vodku, stánek kde prodávají vodku a restauračka kde prodávájí vodku. Kupujeme lístek do Košic, pak ho chceme měnit za lístek do Prešova, ale bus je už plnej, tak čekáme do 7:40, kdy se cpeme do stařičkýho Ikarusu. Bez toho, abychom ten lístek komukoliv ukázali. Odjezd si řidič posunul na 8:05. A už to hrkáme na západ.

Je tu jeden děda, co se mermomocí domáhá místa kam si koupil místenku, dav ho ale očividně nebere vážně, bo tady se na místenky nehraje. Dědek je zpacifikován a zticha.

Hranice. Řidič zastavuje a ptá se, jestli chce někdo kupovat nějakou kartu, či co. Nechce nikdo.

Ukrajinci jsou nějací rychlí, taky sedíme v Ukrajinským autobuse. Slováci už nikoliv. Prvně chcou po dvou lidech tu kartu. Ti ji samozřejmě nemají a nechápou, proč si to mají jako kupovat. Je to nějaký pojištění či co a Slováci si tím asi hlídaj příliv Ukrajinců k Slovenským doktorům. Asi. Řidič koulí očima, lomí rukama, pokládá hlavu do dlaní. Celnice jim nadává do Maďarů. Poměrně veselá chvilka J.

Jeden to běží, zase přes Ukrajinskou celnici, koupit. Máme vyložit autobus, vzít osobní věci a jít to vyložit na pult. Pro nás, jelikož jsme Češi, to znamená přinýst věci na pult, pokecat si s celníkem, přiznat povolenou jednu flašku vodky místo sedmi, co jich každej má, nějaký Belomorky a jdem se válet k autobusu. Ukrajince propíraj fest. Dochází nám sms od Vlasty, že právě vylezl z vany a chystá se požírat jelení svíčkovou a od Slávy, že už jede do Třebíče a veze mi můj třicetikilový batůžek. Paráda, nebudu muset čekat v Brně do pondělí.

Zase hodinky o hodinu zpět. Čekáme na Ukrajince, řidič jedný holce vrazil do ruky kupu pasů čtyř národů, tak ta teď vyvolává jména, strašně je komolí a rozdává ty passporty. Vypadá to jako nějakej školní vejlet.

V 10:30 jsme v Košicích.

V 10:50 nám jede bus do Bratislavy.

Toto cestování mi připomíná jízdu na plachetnici proti větru. Na Ukrajině jsme začali na jihovýchodě a přes sever jsme se zase dostali na jihozápad. Na Slovači to samý. Zkrátka přibližování se k domovu v jakýkoliv podobě, jakýmkoliv stylem. Po cestě kupujeme dva bramboráky abychom totálně nezhynuli hladem. V Bratislavě jsme skoro na čas, a to v 18:25. Jdeme na pivo.

„Hele, tady maj utopence za čtrnáct korun.“ „Tak to si dáme dva, jo dva, ten třetí nežere maso.“ „No jo, ale došel chleba.“ „Ten máme vlastní, utopence sem!“ „Chcete k tomu chilli?“

Karaf je na tom asi už závislej. Ještě do sebe na zdar akce lupnem každej panáka Soberano, což je Španělský brandy a pít se to dá. Venku mi Fugas ještě kupuje nějakou žemlu, to je v pohodě a v 19:30 nám jede autobus do Brna. Za ten každej solíme 160 Sk, borec nemá pětku zpátky, tak si ji nechává jako sponzorský dar. Hranicema jenom projíždíme, celník se na ty pasy ani pořádně nedívá. Mažeme to po dálnici a v soumraku je pomalu vidět Brno.

Resumé:
…asi by bylo férový vzpomenout na to, že celou tuto cestu jsme vykonali pod záštitou c.a. Rajbas z Brna, vše začalo zájezdovým stylem, kdy několik lidí jelo autobusem, my tři vlakem a nakonec ještě přiletělo myslím sedm lidí letecky. Co se mi líbilo, bylo vyřízení víz přes CK Rajbas bez nějakýho lítání a náš „Base Camp“ ve vesnici Elbrus, tam to fungovalo až na evropský úrovni 🙂 Taky jsme byli jedinej camp v okolí, kterej nebyl vykradenej, holt, Osman si to tam umí pořešit dobře.
A bylo moc fajn, že jsme fungovali jako jedna parta, co se mi u ostatních cestovkek z ČR, který jsme tam potkali, zrovna nezdálo. Holt, všechno jde, když se chce…

V 21:10 jsme v Brně. Letím si koupit lístek na vlak, ti dva jdou do Padowetza předobjednat mi pivo. Potkávám je ale už před nádrem, tak to je organizace. Fugas zrovna vyřizuje telefonát, má nabídku letět na Špicberky. V září. Do prdele, a já budu hnít ve fabrice. Kurva fix! Zasedáme za stůl a prolíváme se Starobrnem. Lupnu do sebe tři, loučíme se a utíkám na vlak.

To je takovej motoráček mongoláček, ale jede ten prímovní průvodčí, takovej veselej mlaďoch. Toho mám rád. Je 22:46 a kupodivu přesně se to rozjíždí. Staví to i v Troubsku, neklamné znamení toho, že se vracím z dalekých cest. Totiž, do Brna víceméně pravidelně jezdím od podzimu 1994 a v Troubsku to nikdy pořádně nestavilo. Ale vždycky, když jedu odněkud zdaleka (zpravidla v noci a tokovouto mrchou), tak to tu zastaví.

Dívám se na měsíc co je krátce po úplňku a má stejně krvavě oranžovou barvu jako osvětlení mizejícího Brna.

25.07.2005 pondělí

V Třebíči jsem čtvrt hodiny po půlnoci. Po devadesáti hodinách jízdy. Jdu domů a tam se nemůžu dozvonit na Hanku. Ona je totiž nedozvonitelná. Zvoním z vrchu, zvoním ze spodu, lezu na balkón v mezipatře a po parapetě ručkuju k oknu abych zjistil, že je zavřený, tak zase ručkuju zpátky. 20 minut mám zvonek zablokovanej sirkou. Po tom, co jsem se vrátil z vedlejší stavby s hrstí plnou kamínků, že se jako pokusím strefovat do našich oken, což při mé střelbě na cíl nebude zrovna jednoduchý, ji ještě zkouším prozvonit a daří se mi dostat ji z pelechu. Heuréka.

Za pět hodin mám být ve fabrice, asi to nestihnu. I kdybych chtěl. A já ani nějak nechcu.

Potom! V práci jsem zase jak Alenka v říši divů, ale to je standard. Ráno mi přichází veselej mail od Karafa, kterej začal bydlet u tý kámošky. Totiž, on měl kde bydlet, měl u sebe i klíče, ale nevěděl, kde to je. Samozřejmě to nemohl najít, napsal si sms o adresu. Po telefonátu Ještěra mu klekla baterka v mobilu, tak to zkouší na slepo a zkouší klíč snad do všech dveří, co tu jsou. Pak ho zachránila stará dobrá budka na penízky.

Holt, ty návraty, to nebývá jednoduchý.

Sedím tady před tím komplem a do internetového vyhledávače začnu vyklepávat slovo – Grossglockner.

Důvod je jasný:

„Only mountain can be better that the mountain!“

Je mi eumoiricky…

Muzeum soudobého umění v Teheránu

Před nedávnem se na tomto serveru objevil zajímavý článek, zpověď „Proč cestovat“. Autor v připojené diskuzi poznamenává: „…víš, mě třeba u různých cestopisů až tak nezajímá, kdo co viděl, to si mohu najít v kterémkoliv průvodci, ale spíš mě láká se dozvědět, co ten který člověk prožíval…“, což mě přimělo sepsat následující text, takové malé podobenství jedné galerie s jedním lidským životem.

Před nedávnem se na tomto serveru objevil zajímavý článek, zpověď „Proč cestovat“. Autor Martin Lejsal v připojené diskuzi poznamenává „…víš, mě třeba u různých cestopisů až tak nezajímá, kdo co viděl, to si mohu najít v kterémkoliv průvodci, ale spíš mě láká se dozvědět, co ten který člověk prožíval…“, což mě přimělo sepsat následující text, takové malé podobenství jedné galerie s jedním lidským životem.


V úterý 16. srpna 2006 jsem v Teheránu s mými přáteli Jirkou a Pavlem navštívil Muzeum soudobého umění. Už o rok dřív jsem si chtěl galerii prohlédnout, ale byla zavřená. Nemá žádnou stálou expozici, jednotlivé výstavy se mění přibližně po třech měsících, a předchozí rok jsem se trefil právě do doby mezi dvě výstavy. Expozice tohoto léta měla téma „Východní představy“. Většina obrazů byla abstraktních, proto jejich obsah nemohu snadno sdělit slovy.

V galerii jsou pohodlná křesla, takže se obrazy velmi příjemně prohlížely a mohl jsem nejen o nich v klidu přemýšlet…

Měl jsem dost času si uvědomit, že většinu plochy galerie (více jak 95%) tvoří bílé stěny. Ty mají pro chápání vystavených děl naprosto zásadní význam. Právě na jejich podkladu obrazy vnímáme. Jsou také pojítkem jednotlivých děl mezi sebou a vždy na nich byl i odlesk (stín) mne, pozorovatele. Vkládal jsem do nich představy, jaký obraz bude následovat a jaký to má všechno význam. Pokud by např. byly obrazy vystavené těsně vedle sebe nebo se dokonce překrývaly, člověk by byl zmatený a působivost obrazů by zcela zanikla. Bílé stěny jsou nutnou součástí, doslova základem galerie, základem každé galerie. Proč jen se na ně tak často zapomíná? Proč nemluvíme o jejich kráse? Snad proto, že se na ně nevztahují estetická měřítka? Dnešní obrazy již nemají mohutné rámy a jednotlivá díla hraničí s bílou stěnou bez výrazné hranice. Obrazy se tak stávají součástí stěn a společně vytváří jedno velké, společné dílo.

A jak je to s celým životem? Netvoří i ten z více jak 95% bílé, prázdné stěny, které jsou podobně prosvětleny obrazy událostí tvořících třeba jen 5% našeho času?