Karibské pobřeží Kolumbie

Po asi dvou až třech hodinách chůze jsme dosáhli vytouženého cíle.
Čekali nás dvě pláže obklopené palmami, krásnými kamennými útesy,
jemným pískem a teplou vodou. Tayrona je krásné místo, nenajdete zde
zaběhlou infrastrukturu, skvělé služby, ale krásnou přírodu ano.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Jaká je ta Kolumbie?

Při touze objevovat nové destinace jsem pomyslel na Kolumbii. Vždyť jsem o ní slýchával od svých přátel během života v Austrálii mnoho pochvalných slov a také mi vyvraceli slova o tom, jak nebezpečná tato země může být. V Česku si každý pod Kolumbií vybaví drogy, drogové kartely, násilí a střelné zbraně. Stejně tak komentovali můj nápad také mí rodiče a velký zástup mých známých. Nicméně už jsem něco procestoval a mám zkušenosti z Jižní Ameriky, tudíž vím, že nic není tak horké jak se říká, takže hurá do Kolumbie.


Tuto cestu jsem spojil s návštěvou mého oblíbeného Peru, kde se vždy oplatí zastavit. Příjemně naladěn pobytem v Peru jsem náhle seděl v letadle do Bogoty. Už samotné názvy míst, které jsem si vytyčil v Kolumbii, mi zněly v uších exoticky, no uznejte sami: Bogota, Santa Marta, Tayrona, Cartagena nebo Isla Margarita.

V Kolumbii nás přivítalo nevlídné a deštivé počasí a Bogota je město jako každé jiné,velké a plné domů a silnic. Pozitivní bylo, že předem domluvený Kolumbijec čekal na svém místě. V Bogotě jsme se moc nezdrželi a po velmi zevrubné návštěvě jsme letecky pokračovali dále do exotičtější části země, na její samý sever pobřeží Karibiku.

Karibik v Santa Martě

Přiletěli jsme do Santa Marty, město nikterak zajímavé, pokud by ale nesousedilo údajně s nejhezčím národním parkem Kolumbie Tayrona NP. Pokud se podíváte na fotky, tak budete uchváceni nádhernými plážemi, hustou zelenou vegetací, prostě přírodní ráj na březích Karibiku. A tak i jsme se i my vydali do téhle oblasti, která turisticky ještě není nikterak zkažená. Ale pěkně od začátku, celá oblast se nachází poměrně nedaleko Venezuely a jak již bylo řečeno na jižních březích Karibiku. Po příletu jsme okamžitě registrovali tropické klima, horko a vlhký vzduch. Kolumbijskou atmosféru jsme začali nasávat v místní hromadné dopravě, kdy jsme se rozhodli využít levného autobusu z letiště do města. Místní kluci visející za jednu ruku z autobusu a lákající k nastoupení mne naladili na jižanskou notu. Záhy jsem zjistil, že najít anglicky mluvícího člověka nebude tak lehký úkol. Po menších útrapách jsme se dostali až k našemu hotelu, místní horko ve mně spolehlivě vzbuzovalo touhu se ubytovat a hned vyrazit na pláž se osvěžit. Byli jsme ubytováni v centru města Santa Marta, jen pět minut od pláží. Jaké však bylo zklamání z místních pláží! Kalná voda, nelákavé a prázdné pláže. Takže koupání se nekonalo a velké očekávání tropického ráje se rozplývalo. Zavděk jsem vzal místní bohatou nabídkou tropického ovoce, čerstvých džusů a jiných pokrmů.


Pláž a příroda v NP Tayrona

Hned druhý den jsme vyrazili směr Tayrona NP, ani zde nebyla žádná nabídka CK, a tak jsme vyrazili na vlastní pěst. Jak se dalo čekat, cesta byla dobrodružná, přesedání na různé autobusy, proplétání se místními trhy, gestikulace ve španělštině a naděje, že uvidíme pláže jako na těch fotkách z počítače.

Po nějaké době jsme se dostali ke vstupní bráně do parku a vůbec nám nevadilo, že nás čekal lehčí trek k oněm plážím, procházka tropickým pralesem plným zvuků ptactva místních opic. Dali se zde najmout i koně, ale my si to chtěli vychutnat po svých.

První pláž co jsme zahlédli, byla výrazně hezčí než ve městě. Okolní příroda hustého zeleného porostu, stromů a palem nás uklidňovala a navozovala tu pravou tropickou atmosféru. Pláží jsme prošli několik, některé byly průměrné jinak naopak zastrčené a moc hezké, lidí kolem pomálu. Civilizace zde mnoho nebylo a vládl zde klid, po cestě pár domorodých osad či turistického ubytování. Našim cílem byla ta nejhezčí pláž, kterou jsme znali z obrázků. Po asi dvou až třech hodinách chůze jsme ji dosáhli a já si s úlevou mohl říci: „Ano, je to tu krásné, ty obrázky nelhali.“ Čekali nás dvě pláže obklopené palmami, krásnými kamennými útesy, jemným pískem a teplou vodou. Tayrona je krásné místo, nenajdete zde zaběhlou infrastrukturu, skvělé služby, ale krásnou přírodu ano.


Za kulturou a historií do Cartageny

Přeskočím pár dnů a vyberu to, co stojí za povídaní. Naše další kroky vedly do vyhlášeného města na pobřeží, do Cartageny. Ano, slavné město Cartagena de Indias, které se kdysi bránilo pirátům a bylo významným městem již v dobách dávno minulých. Doprava do Cartageny, přes místní službu objednaných minibusů, nakonec fungovala spolehlivě. Hned na začátek musím říci, že Cartagena nezklamala! Je to nádherné město se skvělou atmosférou. Najdete zde vše, co si přejete! Moderní hotely přímo na plážích, atmosféru místních Kolumbijců a tradiční kulturu a krásnou historickou část města, obehnanou působivými hradbami. Jako něco navíc působí možnost výletů na blízké tropické ostrovy Islas Margaritas a jejich krásné pláže, které vybízejí ke koupání. Takový výlet lodí jsme také vyzkoušeli, vždyť jde o koupání v Karibiku! Ostrůvky byly krásné, voda měla pěknou blankytně modrou barvu, ale pro člověka, který má srovnání s plážemi z celého světa to nic nového nebylo a pláže z parku Tayrona byly o notný kus působivější a krásnější. Celý tento výlet a i ostrovy samotné jsou holt daleko komerčnější. Navštívit můžete mořské otevřené aquarium, pohovořit si s místními Kolumbijci nebo se jen povalovat po pláži.


A zpět do historického centra Cartageny, které vřele doporučuji. Procházet se můžete křivolakými historickými uličkami, které jsou lemovány krásnými starobylými domy s dřevěnými balkóny a podloubími. Na jednom rohu Vás zaujmou nádherná historická vrata, na druhém zase balkón porostlý barevnými květy, jinde zůstanete stát při pohledu na krásný historický dvorek zdobený fontánou a bazénkem. Místy je to jako by se zastavil čas, kolem projíždí koňské povozy a z náměstíčka za rohem se ozývá tradiční hudba. Procházet se zde mohu celé hodiny a stále budu unesen místní atmosférou.

Celé historické centrum je lemovanou hradbami z dávných dob, kdy se Cartagena musela bránit pirátům, dnes se po hradbách můžete procházet a užít si krásné výhledy na moře, třeba z jedné z kaváren či restaurací. Celé centrum žije a v uličkách potkáte turisty, místní obyvatele nebo pouliční prodejce, kteří Vám nabídnou typické klobouky, doutníky nebo něco dobrého k snědku. Výbornou atmosféru dokreslují statné Kolumbijky oděné do pestrobarevných šatů, které jako by tančily po ulicích s mísami ovoce na hlavách, tyto tmavé ženy skvěle zapadají do místního koloritu a vy cítíte, že jste v Kolumbii. My jsme se navíc trefili do místních oslav a na ulicích byly k vidění různé taneční show a hudební skupiny s tradičními nástroji a krásnými tanečnicemi. Po prohlídce historického centra už jen stačí si vybrat jednu z krásných místních restaurací, dá se říci, že snad každá z nich působí útulným dojmem a vytváří dokonalou atmosféru tohoto jižanského města. Lidé jsou milí a vstřícní, město je nabyté jakousi energií a v uličkách můžete cítit tu podmanivou vůni. Jednou větou Cartagena byla přesně to, co jsem čekal od Kolumbie – vůně, barvy, atmosféra.

Bahenní koupel v sopce Lodo Totumo


Celý pobyt v Kolumbii jsme zakončili netradičním výletem k takové menší bahenní sopce. Jak jinak nazvat asi 30 metrový bahenní kopec, z jehož nitra a z hloubky více než 100 m je vytláčeno ven teplé ozdravné bahno plné minerálů, ve kterém se můžete doslova koupat a válet. Toto místo leží na kraji jezera, daleko od města Cartagena, nedaleko jsou jen vesničky a příroda, takže máme možnost poznat další tvář Kolumbie. Samotná procedura koupání se v bahnu je docela vtipná. Každý jde do plavek a po hliněné malé „sopce“ jde až na její vrchol. Na vrcholu je v nitru „sopky“ vytvořen jakýsi bazének o velikosti asi 16 metrů čtverečních, ve kterém se lidé koupou. Ono slovo „koupou“ není asi správný výraz, ponoříte se do bahna a jakoby se vznášíte, protože pod sebou nemáte žádné dno, o které se můžete opřít. Je to zvláštní ale pod Vámi je minimálně 100 metrů tekutého bahna. Žádné strachy, bahno je tak husté, že Vás udržuje na hladině a každý Váš pohyb připomíná pohyb kosmonauta ve vesmíru. Máchat se tam můžete dostatečně dlouho, legrační pocit i pohled je na těla po vylezení z kráteru ven, bahno se drží všude, člověk je jako bahenní mumie.


Očista pak probíhá ve vedlejším jezeře. Žádné velké zázemí, sprchy a šatny nečekejte, stále jsme v Kolumbii. Ale to vůbec nevadí, jezero je mělké a voda je příjemně teplá. Vedle Vás nastoupí místní dívky a ženy a začnou z Vás (za menší finanční obnos) bahno smývat. Vůbec nevadilo, že začalo pršet, i tak to byl skvělý a velmi netradiční zážitek, který každému doporučuji. Sečteno podtrženo, viděl jsem z Kolumbie jen pár míst, ale Kolumbie je krásná země, která má svou atmosféru a stojí za to navštívit, každý si zde může najít to své a odnese si jen ty nejlepší zážitky.


Autorem článku je Karel Topič, specialista na exotické zájezdy na míru, z cestovní kanceláře dovolenánapřá­ní.cz.

Cestovní kancelář organizuje zájezd do Kolumbie Kolumbijské dobrodružství.

Dovolenou a zájezdy do Jižní Ameriky si můžete také vybrat na vivatravel.cz

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Cejlonský Adam’s Peak – po schodech k východu slunce

Vyšlapanou cestou se vydávám z Dalhousie tmou vstříc novému
dobrodružství a kupodivu nepotkáváme ani žádné turisty, což je pro mě
naprosto ideální. Míjíme sochu, která má připomínat Buddhu
z Aukany. Napojujeme se na most a dál pokračujeme po cestě. Procházíme
kolem voňavých čajových plantáží, drahocenně zdobených buddhistických
svatyň a obchůdků sbitých z toho, co bylo právě při ruce.

02.00 a.m., 5 000 schodů, 7 km, 2 243 m.n.m. a miliony barevných myšlenek a představ, které se během čtyř hodin výstupu nedokážou vyrovnat okamžiku nejfamóznějšího východu slunce z posvátné hory Adam´s Peak nebo-li po srílansku Sri Pady na ostrově Šrí Lanka.

Asijská doprava je bezkonkurenční

Naše putování se odvíjí od turisticky prosáklého města Kandy, kde s neznámým očekáváním nastupujeme do autobusu, mířícím do Hattonu. Třesoucí se plecháč zápasí nejen se strmým stoupáním plným ostrých zatáček, ale i s velkým množstvím cestujících. Tři hodiny jízdy trávím jak sezením, tak i stáním, protože vlastní vahou přidržuji naši bagáž, aby nevypadla z nikdy nezavírajících se zadních dveří autobusu. Narvaným drkotajícím se prostředkem na čtyřech kolech se protahuje výběrčí, který si ode mě bere 80 rupií za cestu z Kandy do Hattonu. Dokonce nepočítá ani bágl, což je překvapující, protože se nám často stávalo, že jsme za krosny připláceli extra částku kvůli místu.


V Hattonu chceme rychle přesednout na jiný autobus až do Dalhousie, ale na nádraží plném žebráků zjišťujeme, že už dnes žádný nejede. Nezbývá než si vzít tuk-tuka, z kterých já mám osypky, jen když to slovo někdo vysloví. Tuktukáře bych přirovnala k pražským taxikářům, kteří se snaží cizince odrbat a vytahat z nich co nejvíce peněz za nepoměr služeb. Přemlouvám své vlastní svědomí a nasedám do malého vozítka, chrchlajícího při stoupání strmými zatáčkami připomínající serpentiny u Benešova. Vedle mě sedí místní Srílančan, kterého jsme vzali s sebou, protože se k hoře vypravil tak jako my. Ovšem on v rámci své buddhistické víry. Řidič tuk-tuku má trasu projetou jako své boty a tak na různých místech zpomaluje a ukazuje nám divoké lišky, prasátka a vyhřívajícího se hada. I to mě nepřesvědčuje o tom, abych změnila názor. Když porovnám, že teď jedeme z Hattonu do Dalhousie 30 km za 1 hodinu a platíme 1500 rupií dohromady, tak budu opravdu raději preferovat autobusy a vlaky před „srílanskými taxikáři“.

Základna v Dalhousie – ještě že máme tolik párů ponožek


Ze silnice je v dálce vidět osvícená linka, která kopíruje cestu na posvátnou horu. Ale prvořadé je teď najít v Dalhousie ubytování, protože už se setmělo. Tentokrát zůstáváme hned v prvním přespávacím zařízení. Noc ve „White guesthouse“ nás stojí 1000 rupií/2 osoby. Dřevěná chatička má své mouchy, respektive v tuto chvíli své komáry a další drobný hmyz, protože mezi dřevěným obložením jsou díry, které se snažíme zacpat ponožkami. Jde alespoň o ten pocit, že jsme tam něco dali. Moskytiéra plní funkci okrasnou, takže asi hodinku uzlíkujeme než si konečně můžeme jít na pár hodin zdřímnout. Usnout se mi moc nedaří, začínám být nervózní z nadcházejícího treku, na který se tak dlouho těším. V dvě hodiny ráno vymačkávám nedočkavě budík. S nadšením vyskočím z postele a s radostí si na čelo upevňuji novou čelovku, zakoupenou speciálně pro tuhle příležitost. Možná bych měla ten můj elán produkovat pozvolněji. To ještě netuším, jak se mi pak bude hodit při výstupu posledních schodů.  

První kroky kolem čajových lístků

Vyšlapanou cestou se vydávám z Dalhousie tmou vstříc novému dobrodružství a kupodivu nepotkáváme ani žádné turisty, což je pro mě naprosto ideální. Míjíme sochu, která má připomínat Buddhu z Aukany. Napojujeme se na most a dál pokračujeme po cestě. Procházíme kolem voňavých čajových plantáží, drahocenně zdobených buddhistických svatyň a obchůdků sbitých z toho, co bylo právě při ruce. Ty, co mají plechové stříšky, jsou chráněné před monzuny, ale některá obydlí mají jen rákosový střešní povrch. Před chatrčemi plápolají plamínky z ohníčků, na kterých vře voda na čaj a ohřívá se nad nimi několik párů upracovaných rukou s hrubými čárami v dlaních.

Čaj na posilněnou a jde se dál

Láká nás ta atmosféra, a tak se u jedné horské boudičky zastavujeme a místní hubený horský dědoušek nám uvaří čaj. Ta jeho příprava trošku připomíná alchymii, takže z něj raději spouštím oči potom, co vyfoukává a vyklepává z hrnečků prach a drobnou havěť. Očima zabrousím na procesí místních poutníků, kteří už scházejí bosýma nohama z nejposvátnějšího a z nejuctívanějšího poutního místa Cejlonu. Mezi nimi jsou staří lidé, kteří se podpírají o nebytelné zábradlí a s každým krokem kontrolují cestu před sebou. Nejspíše víra a psychická síla jim přičarovala na pár hodin skvělou kondičku. Jak nám místní lámavou angličtinou vypráví: „náboženská víra je jedním z nepsaných pravidel, aby se každý Srí Lančan na Sri Padu minimálně 1× za 5 let vydal.“ Usrkávám z plecháčku obarvenou vodu s lehkým aroma čajových lístků a začínám si připouštět skutečnost, že výstup nebude asi taková brnkačka, jak jsem četla. Na druhou stranu tahle buddhistická Mekka je známa už mnoho století, a tak i stezka je více příznivější a lépe schůdnější než v minulosti. Když vezmu v potaz, jak se ve 12. století nahoru drápali světoznámí cestovatelé jako Fa-Sien, Ibn Battúta, Marco Polo a Robert Knox, tak si říkám, že to musím dokázat. Hlavou se mi dál promítá oprašovaný Adam´s Peak a jeho kořeny.


Cejlonská kněžna – Sri Pada

S horou je spojena spousta legend a mýtů. Favoritem v pověstech je údajný otisk nohy Buddhy, o který požádal místní bůh Saman. Zvláštní vyhloubenina na vrcholu je tedy nazývána jako tzv. „Posvátná šlépěj“. Pro buddhistické věřící znamená otisk Buddhovi nohy. Podle hinduistů patří otisk Šivovi. Muslimové jsou přesvědčeni, že šlépěj tu zanechal Adam, jenž se ocitl v ráji poté, co na vrcholu stál na jedné noze tisíce let v pokání, dokud nebyly smazány všechny jeho hříchy. Jak je vidět, každé náboženství má své vysvětlení a nelze nikomu tvrdit opak. Ale hlavní gró hory je buddhistické, tudíž když na Srí Lance řeknete „Sri Pada“, tak i malé dítě ví, že jde o hlavní srílanský buddhistický symbol, který monumentálně přerůstá sousedící úpatí hor a skal.

Se „Stopičkou“ za stopou

Čaj mě zahřál na těle i na duši a pokračuji opět směrem, kudy vede schodová cesta. Docela dlouhou dobu mě doprovází jeden pejsek, kterých se jak tady, tak po celé Srí Lance potuluje spousty. Jelikož běhá od stopy ke stopě, přičuchává k nim a vrtí při tom ocáskem, tak ho pojmenovávám „Stopička“ a trávíme spolu několik hodin. „Stopička“ mi dělá milou a příjemnou společnost. Vesele s trošku vysmívajícím pohledem poskakuje ze schodu na schod jako by to byla brnkačka a udiveně se podívá, když zpomaluju nebo se dokonce zastavím. Ale mojí pozornost vzbuzují dřevěné stánky a chýšky podél cestičky, kde horští starousedlíci přebývají. Nenápadně nakukuji, jak jednoduše jsou jejich příbytky zařízené. Spí na dřevěných podestách. Před svým „domečkem“ mají jednoduše zařízené krámky s několika druhy vystaveného zboží. Top a nejspíše i nejprodávanější je americká limonáda Coca Cola. Nechybí ani lahve s vodou, sladké sušenky a v některých hrncích se připravují jednoduché placičky pálivé chuti.


Mimo sezónu s čelovkou a tatrankou

Podstatnou roli výšlapu je i vhodná doba, protože Asie je známá svými monzunovými obdobími. Proto i poutní období je zakotveno do suchých měsíců. Kroky prvních poutníků se do prachu vyryjí za úplňku v prosinci, dále pak v lednu a pokračují až do května. Ale nikdo nemůže zaručit, že se ani v těchto měsících neobjeví déšť, snad jen vy sami, když si tu možnost nebudete připouštět. Udělat si poutní trek mimo sezónu je možné, ale musíte počítat, že budou zavřené stánky s čaji a sušenkami a že stezka nebude osvícená, tudíž budete odkázání pouze na vaše čelovky, ruční baterky a vlastní zásoby. Ale i to má své kouzlo.

Krok za krokem, schod za schodem

Schody vytesané ze skály jsou nejdříve dost daleko od sebe s nízkou výškou, po chvíli se mění na pár vyšších stupínků s menším rozestupem. Později se stoupá nenáročně schůdkovou křivkou. Jindy jsou schůdky příkré a nesympatické už zdálky. Některé jsou nerovné, a proto jsem ráda za trekové boty a s mým „štěstím“ se mi nepodařilo špatně šlápnout nebo si vymknout kotník jako málem parťákovi Tomášovi. Posvátná hora sčítá 5000 schodů. Nemusíte je počítat, protože podél cesty jsou rozmístěné lampy s nápisy, kolik schodů máte ještě před sebou. Ale já osobně to raději moc nesleduju, protože by mě to spíš znervózňovalo. Lampy podél usnadňují výšlap, ale doporučuji, vzít si s sebou přeci jen čelovku. Někdy totiž svítí jen některé z osvětlení, a tak jsou některé bloky pokryté tmou. Buddhistická poutní hora se vzpíná do výšky 2 243 m.n.m., což je sice pátý nejvyšší vrchol Srí Lanky, ale jedno z prvních nejbáječnějších přírodních krás na světě. To, že vycházíte v plné síle noci a tmy, šlapete celou cestu do schodů a nevíte, zda východ slunce stihnete, je součástí kouzla okamžiku.


Neodmítej podanou ruku

Místní se vydávají za svou vírou bez očividného pocitu dálky nebo únavy, turisté za východem slunce v podobě sedmikilometrového treku. I já si uvědomuji mou myšlenku a zrychluji své kroky, protože je pět hodin ráno a rozednívání ničím neobelstím. Vím, že mi zbývá posledních „pár“ schodů. Cítím, že mi ale ubývají síly i nadšení. Co se děje? Vždyť už tam skoro jsem. Přeci to teď nevzdám. Každý schodový krok mě nutí ke zpomalování. Nohy jakoby zdřevěněly a nechtěly poslouchat. I „Stopička“ se odpojuje. Zavaluje mě nepříjemné napětí. Oběma nohama stojím na jednom z vysokých schodových stupínků. Otáčím se k hoře zády. Rukou se dotknu zábradlí, které je na trase po pár kilometrech vybudováno jako ochranné. Právě od místa, kdy se k němu dostanete, tak si můžete být jisti, že vám zbývá vyjít 1500 schodů. Dívám se k obrysovým úpatím vrcholků. V průzračné tmě jsou vidět hrubé náčrty vlnek, tak jako jsem na základní škole nemotorně malovala při geometrii na místo rýsovaných úseček. Z mého duševního útěku mě vytrhne postava v pomerančově obmotaném rouše. Mé oči se zastaví na jeho klidném pohledu, ze kterého jiskří úsměv a pohoda. Tak tiché a klidné seznámení zažívám poprvé v životě. Za jeho ústa mluví oči, které sledují, jak zadýchaně vydýchávám a pohrávám si s myšlenkou, že to vzdám. Když si po pár minutách přečte mou mysl, podá mi jemně hřejivou dlaň a otáčíme se zpět k hoře. Stoupáme po schodech, které se s mnišským doprovodem opticky zmenšily. Pomyslně otevírám nový šuplík napěchovaný energií a elánem. Nohy se začínají vítězně prodírat mými vzdávajícími pocity a dlaň mi hoří touhou po zdolání výstupu.

Juchů, díky pane mnichu


Tak jako přestávám doufat, že tahle hora má vrchol, tak se přede mnou vytahují poslední tři schody. Favoritní krok a nejšťastnějším pohledem se dívám na mnicha, který mě pomáhá najít vnitřní sílu a dokázat sama sobě, že to dám. Pouští mou dlaň, semknu ruce a udělám jemné děkovné pukrle, pak euforicky vyskakuju do vzduchu. Užívám si minutu mého vlastního vítězství a výhry toho nejcennějšího – splnění snu. Boty jsou mi najednou malé a těsné, chci cítit horu plnými doušky. Zouvám se a bosými chodidly došlapuji na studené úpatí hory. Hlavou se otočím ke zlatavému prosakování zpoza obrysů hor. Právě to začíná. Nadechnu se svěžího horského vzduchu, který prochlazuje mé tělo od holých nohou až po husí kůži na rukou. Bohužel jsem nepomyslela na náhradní tričko a tak mě teď studí propocené oblečení. Ale ani to neznepříjemní atmosféru chvíle. Představení v hlavním obsazení mě bere dech z úst. Stěží polykám a nechávám se unášet pronikajícím slunečním světlem, které prosvětluje černou tmu. Stín hory, na které stojím, zahaluje vrcholky pod námi. A svůj kabát svléká Adam´s Peak 20 minut, čímž osvobodí ze své mocnosti menší horské sourozence. Stín zůstává tajemstvím již pro spousty generací, protože je naprosto elegantně trojúhelníkový, čemuž vůbec neodpovídá hrbolatý tvar hory. Slunko se vyhupuje o stupínek výš a s ním se vynořují zpočátku slaboučké, později silnější sluneční paprsky a zasahují svou září skály pod námi. Prostupují mlhou směrem do údolí. Opona se otevírá chvilku před šestou hodinou ranní. Skály ukazují svá ladná těla a křivky vrcholků se předvádí v plné kráse. Přidávají se zvukové kulisy. Místní se modlí, sinhálština do mikrofonu pohltí předešlé ticho a bubnování umocňuje přítomnost buddhismu. Při každém dopadu paličky na povrch bubnu se upíná můj pohled na zářivou sluneční kouli. Sluneční oválek jako by se odrážel na trampolíně a každou chvilku povyskočí o píď výš. Když se mu podaří vyhoupnout se tam, kam potřebuje, začíná být cítit síla paprsků, které už nejen že září, ale i hřejí a zklidňují mé zimoutřesoucí se tělo. Ranní světlo upozorňuje na krásu kolem a famózně představuje skály, stěny, vrcholy, údolí kolem sebe. Slunce bizarně a mocensky upozorňuje na svou jedinečnost skloubenou s kamarádstvím přírody pod sebou.


Už znám tvář mého genius loci

Říká se, že z Adam´s Peak nabízí nejkrásnější východ na světě. Osobně můžu říct, že tohle posvátné místo má své kouzlo a umí s ním příjemně zacházet. Cestou jsem zvědavá, zda to opravdu vyšlápnu. Na vrcholku jsem sama na sebe pyšná, že jsem to dala. Při východu slunce sklouzávám očima po paprscích až do těch nejmenších údolí. Když se vyrobilo ráno, tak mě obklopuje hřejivý pocit štěstí. A pak sestupuji se spokojeným srdíčkem. Až teď za denního světla zjišťuji, že se kolem mě rozprostírá mlžný prales se spoustou horských ptáků. Mám štěstí a na větvi vidím kruhovku, o pár metrů níže i kosy. Kroky dolů mi přeci jen nedají klid a často se za paní Horou otáčím. Tak jak se vzdaluju, nevěřím vlastním očím, že jsem tam vylezla. Ještě, že jsme tam šli přes noc a neviděli jsme, co nás čeká. Protože teď přes den vypadá cesta na vrchol dost daleko a téměř nereálně. Proti mně se vynořují starousedlíci. Každý z nich nese na zádech plný pytel zásob. Tím se i vysvětluje, jak nahoru ty zásoby dostávají. Příroda se probouzí a já jsem ráda, že jsem nešla spát a nepropásla tuhle skvělou noc a úžasné ráno.

Okořeňte si dovolenou v Chorvatsku

Chorvatsko. Nejoblíbenější destinace Čechů. Během sezóny se stačí
zařadit do kolony aut a otevřít oči až ve Splitu. Nebo Dubrovníku. Pláž
a grilovaný ryby. Ale co si takhle Chorvatsko trochu připepřit třeba….
Bosnou a Hercegovinou?

Chorvatsko. Nejoblíbenější destinace Čechů. Během sezóny se stačí zařadit do kolony aut a otevřít oči až ve Splitu. Nebo Dubrovníku. Pláž a grilovaný ryby. Ale co si takhle Chorvatsko trochu připepřit třeba…. Bosnou a Hercegovinou?

Opravdu Chorvatsko? Jasně!


Chorvatsko je, přeci jen, trochu profláklá destinace. Spoustě lidí se vybaví úmorná jízda autem, kličkovaná přes Slovinsko, přeplněné kempy i pláže a mořští ježci. Jaký si to kdo udělá, takový to má. Já na Chorvatsko vzpomínám jako na hrozně příjemnou, slunnou zemi, s městy z bílého kamene, chlazeným pivem s vyhlídkou na moře, teplými večery a hromadou pěkných holek v bikinách.

Je k tomu potřeba nenechat se strhnout davem, v klidu se vydat dál, než k plotu ohraničující kemp. Změna je často ohromná.

14 dní? Ani náhodou!

Vypnout, trochu se zrelaxovat u moře, vosmahnout kancelářský tělo do růžova. Jo, to jo. K tomu má každý hromadu příležitostí v podstatě kdekoliv po celé délce pobřeží. Od miniaturních kempů, až po ty největší letoviska, kde už člověk úplně neví, jestli je ve městě nebo ještě v kempu.

Jasně, projít se po historických městech, zažít nějakou tu romantiku, k tomu je vhodný Rovinj, Dubrovník, Split, nebo třeba Poreč. Koupat se a potápět v křišťálově čisté vodě na jednom z četných ostrovů nebo poloostrovů stojí určitě za to.

Vyrazit od pobřeží do vnitrozemí, a nejen na Plitvická jezera, to už asi pár lidí taky napadlo. Ale co takhle skočit do auta a zajet si do Bosny a Hercegoviny?


Bosna a Hercegovina – tip na výlet

Překročit hranice na jihu Chorvatska, u města Metkovič, trvá pár hodin. Po pár kilometrech už uvidíte první mešity a dojde vám, že tahle země je opravdu jiná. Smutná historie hledání společného místa k životu pro křesťany a muslimy je občas připomínána dírami po střelách v některých fasádách starších domů. Naštěstí je to snad už skutečně historie.

Turistů trochu ubyde a silnice jsou trochu horší oproti Chorvatsku, ale cestovat se dá stejně pohodlně a lidi jsou stejně milí. Navíc, je tu levněji. Dojeďte až do kouzelného města Mostar. Obrázek mostu, ze kterého při zkoušce dospělosti skáčou kluci, určitě znáte. Ze Splitu je to sem 200 kilometrů a tři hodiny jízdy. Tam si dejte čaj, kafe, zmrzlinu. Město je to parádní a hodně fotogenické.



Budete-li mít chuť na vícedenní výlet, zkuste strávit jednu, dvě noci v Sarajevu. Tak poklidnou atmosféru historického centra, ohraničeného mešitami, čajovnami a stánky s kebabem nikde blíž nezažijete.

Dovolenou, a to nejen v Chorvatsku, můžete zkusit najít na specializovaném webu www.travelpor­tal.cz.

Údolí Göreme – magická krajina turecké Kappadokie

V kraji zvaném Kappadokie v dnešním středním Turecku se
nalézá jedna z nejznámějších turistických destinací této oblasti:
údolí Göreme, které bylo díky svým malebným tufovým skalám
s unikátní jeskynní architekturou zapsáno na seznam UNESCO.

Dar dávné sopky


V kraji zvaném Kappadokie v dnešním středním Turecku se nalézá jedna z nejznámějších turistických destinací této oblasti: údolí Göreme, které bylo díky svým malebným tufovým skalám s unikátní jeskynní architekturou zapsáno na seznam UNESCO. Mezi turecké divy patří Göreme rozhodně na první příčky a i ve světovém srovnání jde o památku nepřehlédnutelnou. Na rozdíl od řady jiných méně známých tureckých destinací je proto v Göreme i slušná turistická infrastruktura.

Za svou současnou slávu vděčí Göreme pravěkým erupcím sopky Erciyes, která zaplavila své široké okolí lávou. Jak postupem doby sopečné tufy zvětrávaly, lidé začali využívat místní jeskyně, které dále upravovali a rozšiřovali, až v měkké hornině vytvořili celá skalní a podzemní města. Igor Možejko v knize Poselství mrtvých měst napsal o Göreme: „Tak vzniklo město, přesněji celý fantastický svět, připomínající současně měsíční pohoří, sbírku gigantických termitišť, provokující výtvory avantgardního sochaře a lože obřího fakíra, poseté hřeby odpovídající velikosti. Jsou tu domy připomínající houby, pyramidy, obelisky, kupole, hradby, cukrové homole, a dokonce rakety.”

Historie s otazníky

Klasická historie praví, že historie osídlení Göreme nebo Koramy (jak se jmenovalo ve starověku) je dlouhá několik tisíciletí. Kolem 4. století po Kristu tu začaly vznikat první kláštery, zdejší křesťanská komunita se rozrostla a bohatla. V podzemních městech, která si tu křesťané vyhloubili, úspěšně přečkali různé dějinné zvraty. Postupem doby křesťanů však ubývalo, nebo přecházeli na islám, a poslední křesťanští Řekové opustili Göreme roku 1923 na základě lausannské smlouvy o výměně obyvatelstva, kterou mezi sebou podepsalo Turecko a Řecko.


Alternativní historie praví, že podzemní města jsou mnohem starší a kromě toho mohla sloužit k dosti netradičním účelům. Podle Ericha von Dänikena sloužila jako úkryty před létajícími stroji mimozemšťanů, které tu ve starověku brázdily oblohu. Arnošt Vašíček předkládá teorii, podle níž podzemní architektura v Göreme je dílem Chetitů. Ti prý do Anatolie připutovali ze severní Indie, kde byli svědky výbuchů jaderných bomb mimozemšťanů. Podzemní města v Kapadocii měla tedy Chetitům sloužit jako obří protijaderné kryty.

Zážitky všeho druhu


Dnešní Göreme návštěvníkům nabízí řadu zážitků – levných i drahých, případně příjemných i nepříjemných. Do kategorie těch drahých bezesporu patří vyhlídkový let horkovzdušným balónem, který stojí 120 eur. Návštěvník, který stráví noc v kempu, bude ráno zřejmě probuzen hlučným sykotem pocházejícím od desítek balónů, které zde každé dopoledne zaplňují oblohu. Krajina s rojem balónů, vznášejících se nad bizarními tufovými skalami, tak získává až surrealistický nádech.

Levnějším zážitkem je túra po údolí. Návštěvníci tak mohou shlédnout jeskynní architekturu, která zde vznikala přinejmenším půldruhého tisíciletí a stále je často dobře zachovaná, což platí i o freskách ve zdejších křesťanských kostelech vytesaných v nitru měkkých tufových skal. Památek tohoto druhu je v celé oblasti nepřeberně. Příjemnost tohoto zážitku může však komplikovat místní podnebí, neboť teploty zde i koncem září přes den stoupají přes 30 °C.

O zážitky není ochuzen ani takový návštěvník, který trpí kupříkladu silným průjmem, což je typický neduh, kterým jsou zde sužováni Zápaďané. Svaly mu jistě nezakrní, neboť je nucen v nepříliš dlouhých intervalech odbíhat na toaletu, což může být v závislosti na topografii terénu v kempu adrenalinová disciplína, připomínající překážkový běh. Na rozdíl od jiných destinací hlavně na východ odtud je však v Göreme možné využívat pohodlí záchodů západního typu, tj. záchodové mísy i s prkýnkem a funkčním splachováním. Tento výdobytek západní civilizace jistě ocení každý, kdo učinil zkušenost s balancováním nad dírou do podlahy, což je obvyklá podoba tureckých WC.


„O.k.! Time to go!”

Přestože jsem si z výše uvedených typů zážitků užil hlavně ten třetí, podařilo se mi zhlédnout aspoň jeden z význačnějších divů Göreme spolu s ostatními účastníky poznávacího zájezdu, kteří se odpoledne do kempu vrátili z túry po údolí. Po zhruba patnácti kilometrech pochodu ve vedru a bez možnosti doplnit vodu (a v kombinaci s nevalným zdravotním stavem řady z nás) bylo rozhodnuto, že na poslední prohlídku v Göreme – návštěvu skalního „hradu“ Uçhisar – se nepůjde pěšky, nýbrž pojede dvěma najatými dolmuši (mikrobusy), což je poměrně levný způsob dopravy pro turistické skupiny v celém Turecku.

V podvečer jsme se všichni nechali odvést k Uçhisaru, připomínajícímu termitiště, ze kterého se naskýtá pěkný výhled na okolní krajinu. Na vrcholu jsme hodlali sledovat západ slunce doprovázený zpěvem muezzinů. Zatímco první fenomén se dostavil, druhý nikoliv. Místo toho přiběhl agilní chlapec, který zde už nějakou dobu pobíhal s plastovým samopalem, a byl zřejmě v příbuzenském vztahu se správou této památky či zdejšími prodavači předražených nápojů (nabízeli „Big Tea” za 5 lir, tj. asi 60 Kč). A tak jsme si místo muezzinského zpěvu „Alluhu akbar!” vyposlechli jeho volání: „O.k.! Time to go!”

Autorem článku je Václav Kozina, spolupracovník CK Mundo, která pořádá letecký zájezd do Turecka.

Zdraví a prevence na cestách

Na co si dát při cestování pozor, aneb pár základních informací
o tom, co nás na cestách může potkat.

AVENIER | Očkování a cestovní medicína • www.ockovacicen­trum.cz

Na co si dávat při cestování pozor:

Stravování – Při cestách do exotických krajů je lépe vyhnout se stravování na ulici. Hygienická úroveň pouličních kuchařů a místního obyvatelstva je ve většině případů velice nízká a ani jejich zdravotní stav nemusí být zcela uspokojivý. Vyhýbejte se nedostatečně tepelně upraveným pokrmům, zvláště z masa, ryb a mořských živočichů. Některé ryby (ulovené v blízkosti přístavu) mohou být nositeli parazitů a žloutenky A.

Pozor dávejte i na ovoce a zeleninu: co lze loupat, oloupejte, ostatní řádně omyjte. Pozor na listovou zeleninu a saláty z ní připravené (může být nedobře očištěná nebo omytá v nekvalitní vodě). Při nákupech dávejte přednost kvalitním dovozovým potravinám z rozvinutých zemí. Nepijte vodu z neznámého zdroje, používejte pokud možno balenou pitnou vodu (kontrolujte těsnost a perforaci uzávěrů).

Koupání – Při pobytu v exotických zemích se vyhýbejte koupání v povrchových stojatých vodách s bohatou vegetací. Upřednostněte koupání v tekoucí vodě. Při koupání v moři a potápění nepřeceňujte své síly (při dlouhém plavání může dojít k vyčerpání, křečím a podchlazení). Pozor na velké vlny, víry a spodní proudy. Nepodceňujte vliv alkoholu.

Při koupání a potápění v moři hrozí riziko setkání s nepříjemnými, dravými i jedovatými tvory – mořskými ježky, medúzami, rybami. Mějte s sebou pinzetu, dezinfekci, účinný prostředek. Používejte boty do vody.

Zvířata a hmyz – Při cestách nepodceňujte kontakt se zvířaty. Zvlášť nebezpeční mohou být toulaví psi a kočky, opice, netopýři – mohou být zdrojem životu nebezpečné vztekliny. Divoce žijící zvířata jsou většinou plachá.

Pozor na štíry, pavouky a hady – používejte kvalitní pevnou vyšší obuv. Nejjedovatější hadi žijí v tropické Asii, Jižní Americe a v Austrálii. Při soumraku narůstá aktivita komárů přenášejících malárii, žlutou zimnici a horečku dengue. Používejte vhodné oblečení s dlouhými rukávy a nohavicemi, kvalitní repelenty. V rizikových oblastech použijte po poradě s odborníky na cestovní medicínu vhodnou antimalarickou profylaxi. Mnohé oblasti a země rovníkové Afriky a Jižní Ameriky vyžadují povinné očkování proti žluté zimnici. Na spaní používejte impregnované moskytiéry. Mouchy mohou být aktivním i pasivním zdrojem infekcí, jako jsou například spavá nemoc nebo průjmová onemocnění.

Průjmy a poranění – Průjem patří mezi nejčastější onemocnění cestovatelů, postihuje až 80 % cestovatelů do exotických zemí. Průjem bývá často provázen bolestmi břicha, teplotou, zvracením, přítomností krve a hlenu ve stolici. Postiženi bývají častěji individuální turisté, terénní pracovníci, zdravotníci nebo geologové.

Nepřeceňujte ani pobyt v 5hvězdičkovém hotelovém resortu – neznáte zázemí, úroveň ubytování ani zdravotní stav personálu, který s vámi nebo vaší potravou přichází do kontaktu.

Na cestách může snadno dojít k lehčím poraněním i k těžším úrazům. Mějte proto na paměti platné očkování proti tetanu!

Pohyb ve skupině lidí – Necestujte zcela sami, raději se skupinou přátel. Při pobytu v rozvojových zemích se při kontaktu s místním obyvatelstvem vyhýbejte přeplněným hromadným dopravním prostředkům. Především v přeplněných prostorech hrozí riziko nákazy – hlavně vzdušné kapénkové nákazy, jako je chřipka, meningokoková meningitida, tuberkulóza atd.

Očkování a cestovní lékárnička – Před plánovanou cestou navštivte v časovém předstihu očkovací centrum, kde vám zajistí doporučená či povinná očkování. Některé země vyžadují povinné očkování proti žluté zimnici (státy centrální rovníkové Afriky a Jižní Ameriky). Běžným standardem pak je očkování proti žloutence typu A i B.

Nezapomeňte na vybavení cestovní lékárničky, kde by neměly chybět léky proti průjmům, teplotě, kvalitní repelent, analgetika, léky proti alergiím, obvazy, náplasti, dezinfekce. Nezapomeňte na léky, které užíváte pravidelně.

Očkování do zahraničí je ve vlastním zájmu každého cestovatele. Pokud si nejste jistí, jaká rizika vám hrozí ve vaši cílové destinaci, nabízíme vám přehled zdravotních rizik a povinných i doporučených očkování při cestování do všech zemí (dle kontinentů a krajin)
Evropa,
Asie,
Afrika,
Jižní Amerika,
Severní a Střední Amerika,
Austrálie a Oceánie.

Pro více informací o možnosti zdravotní prevence na cestách kontaktujte lékaře z center Očkování a cestovní medicíny Avenier. Infolinka 800 123 321 | www.ockovacicen­trum.cz

JAR – Stonožka na kolejích

Schongoloo znamená v řadě jazyků jihoafrických kmenů housenka.
Když byla tamní železnice v plenkách a domorodci uviděli, jak krajinou
uhání první vlaky, které se kroutily v neskutečných serpentýnách,
považovali je za obrovité stonožky a volali „schongoloo“.

Schongoloo znamená v řadě jazyků jihoafrických kmenů housenka. Když byla tamní železnice v plenkách a domorodci uviděli, jak krajinou uhání první vlaky, které se kroutily v neskutečných serpentýnách, považovali je za obrovité stonožky a volali „schongoloo“.


Cestovat na jihu Afriky se dá několika způsoby. Z Johannesburgu do Kapského Města se můžete přepravit letecky, autobusem, autem, ale i po železnici. A právě poslední možnost jsme si zvolili, přestože nebyla nejlevnější a navíc i časově nejdelší. Více jak šestadvaceti hodinová jízda začíná ve tři odpoledne, v Kapském Městě vystoupíte druhý den krátce po šestnácté hodině. Přestože část trasy projíždíte v noci, tu nejkrásnější krajinu Jižního kříže máte právě následující den.

Luxusních vlaků jezdí v JAR několik. Abychom měli jistou, že se svezeme tím „naším“ Shosholoza Meyl Train – Premier Classe, bylo nutné si s předstihem zakoupit jízdenku.

Na palubu!


Hodinu před odjezdem jsme byli pozvání do nádražního salonku na přivítání a občerstvení. Kufry do vlaku nám odnesl poslíček a druhý nás zase zavedl až k naší dvojmístné „kajutě“ označené našimi jmény. Na stolku ležela obálka s jízdenkami, mapou kde pojedeme a jízdní řád. Když se vlak s téměř dvacítkou vagonu dal do pohybu, pozvali nás do luxusního barového salonku. Připili jsme si šampaňským, dostali každý talíř vynikajících sýrů, oříšky kešu i sušené maso, kávu, čaj, džus, zákusky a zmrzlinu.

V kupé nechybělo pod stolkem u okna umyvadlo, telefon, povlečení, bílý župan a stejné barvy i pantofle a ve všech vagonech byl čistý koberec. Toalety byly neustále vzorně uklizené, stejně jako sprchovací kout.

Krajina do setmění byla z Johannesburgu lemována pyramidami hlušiny z místích šachet i dlouhými ghetthy a teprve později nádhernou krajinou. Večeře i oběd v jídelním voze byly typické pro tuto část země. Veškeré pohoštění bylo v ceně jízdného. Po večeři jsme měli povlečené „hnízdečko“ k spánku. Kuřáci měli možnost vychutnat si cigaretu v jednom z vagonových barů. Před ulehnutím do postele, jsme si zazpívali společně s černošskou skupinkou lidí z kmene Svazijského. Oni afrikánsky a my česky.


Zastávka ve Worcestru


Worcestr, bylo jedno z mála míst, kde vlak zastavil. Celou cestu nikdo nevystupuje, ani nenastupuje. Po dvacetiminutové přestávce se dal vlak do pohybu, aby ukrajoval další kilometry své cesty. Kolem samá vinice a neskutečná krajina plošiny Karroo, v dálce pohoří Langeberg i Outeniqua. Kolem tratě se na oplocených polích pásli koně, krávy, ale i pštrosi, opice, ovce a kozy.

Jedno z nejkrásnějších měst na světě, Kapské Město, i se Stolovou horou, máme na dohled. Vlak výrazně zpomalil, i když ani celou cestu nijak „nepelášil“. Nejdříve projíždíme tounshipy – předměstími a černošskými ghetty, které nejde přehlédnout. Jsou to oplocené plochy, kde vidíte nejnuznější domky ztlučené z různého materiálu, který byl zrovna po ruce. Střechy jsou z vlnitého plechu, zatěžkané starými pneumatikami i velikými kameny. Ovšem příjezd k nádraží, které je v centru města spolu s nákupním centrem Golden Acre, vás udiví čistotou, která je všude v Jihoafrické republice.



Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.

Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.

O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) sez­nam.cz.

Pražské zahrady – zahrady Petřína

Petřín, ten dobře zná každý rodilý Pražák. Petřín a jeho zahrady
to je romantika mládí a vzpomínky stáří. Petřín a láska jedno jest.
A to bez nadsázky, pro každou generaci.

Krásný k procházkám ruku v ruce jak stvořený je tady Sad na Nebozízku, místo, které se rozprostírá mezi Hladovou zdí a lanovou dráhou až k vrcholu pod Štefánkovu hvězdárnu. Stejně kouzelná je i Seminářská zahrada. Je to ovocná zahrada založená v 17. století na východním svahu Petřína. Sousedí přímo s Nebozízkem na straně jedné a s Schönbornskou a Lobkovickou zahradou na straně druhé. Právě v ní je studánka Petřínka, kam milenci chodí pít za horkých letních dnů, a nedaleko je i restaurace Petřínské terasy, kam se dá schovat za náhlých dešťů. Zahrada je dodnes plná ovocných stromů.



Schönbornská zahrada je terasovitá barokní zahrada, která se rozprostírá nad Vrtbovskou zahradou. Kousek z ní odtud možná zahlédnete. Jinak je veřejnosti nepřístupná. Patří od roku 1924 Spojeným státům americkým spolu s palácem, který je využíván jako velvyslanectví. Z různých částí Petřína je ale z dálky vidět bílý vyhlídkový pavilon s vlajkou USA v horní části zahrady. Palác i zahrada byly založeny kolem roku 1650.

Lobkovická zahrada (někdy zvaná Přehořovská zahrada) rovněž patřící k paláci. Vznikla v roce 1696, kdy F. Karel Přehořovský začal s budováním palácového komplexu na místě domu U Tří mušketýrů s pivovarem a pěti vinicemi. Roku 1723 přešel palác do rukou Antonie Černínové, od roku 1753 byl majitelem Augustin Josef Lobkovic. Za jeho éry došlo v paláci a zahradě k rozsáhlým úpravám, při kterých vznikla barokní zahrada italského typu osově provázaná na palác. Další úpravy byly až po roce 1790 v anglickém krajinářském slohu. V paláci se dnes nachází velvyslanectví Spolkové republiky Německo a část zahrady k ní patří a je nepřístupná veřejnosti. Zbývající část zahrady je na severním svahu Petřína bujně zarostlá vegetací.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz Máte-li zájem, můžete si stáhnout ozvučenou prezentaci vytvořenou z vybraných fotografií z galerie.

Prezentace upravená jako video ve formátu wmv (11MB).

Strahovské zahrady a zahrady kláštera jsou v klášterním komplexu řádu premonstrátů. Leží jižně od ulic Pohořelec a Úvoz. Byly založeny spolu s kostelem roku 1140 knížetem Vladislavem II. jako užitkové. To znamená, že zde byly především vinice, zelinářské zahrady a zahrady potřebné k pěstění léčivých rostlin a koření. Jedná se o zahrady Konventní, Opatskou, Velkou strahovskou zahradu a Vyhlídku s vinicí.

Konventní zahrada přiléhá k jižní fasádě konventu, je maličká 0,27 ha, rozkládá se v nadmořské výšce 290 – 295 metrů na Strahovském nádvoří č.1. Je to jedna z mála dobře opečovávaných zahrad a není běžně přístupná veřejnosti.


Opatská zahrada je dnes využívána komerčně, a to pro účel letní restaurace s překrásnou vyhlídkou na Prahu. Zahrada leží na Strahovském nádvoří č.1 a přiléhá přímo ke zdi konventu. Rozkládá se na velmi malé ploše a to 0,2 ha v nadmořské výšce 285 m.V zahradě je umístěna v kruhovém půdorysu kašna s vodotryskem. Pamatuji se na 80. léta, kdy byla zahrada pro svůj neutěšený stav nepřístupná veřejnosti. Až roku 1991 započala její obnova dle plánů architekta Kuči. Její plná obnova není dokončena dodnes, proto je v ní provizorně letní restaurace a dětské hřiště s velkými plastovými hračkami. Výhled na Prahu je tady ale opravdu skvostný a zahrada bývá plná cizinců, kteří si sem jdou posedět přímo po procházce po hradních nádvořích.

Přímo pod touto zahradou, označovanou také jako Strahovské nádvoří č.1, se nachází vyhlídka s vinicí, která má výměru 306 metrů čtverečních a nadmořskou výšku 276–284 m. Pečlivě obdělávaná vinice je oddělená plotem. Vinná réva se zde pěstuje na čtyřech sestupných terasách. Jsou tu lavice, stolky a židle a překrásný výhled na Prahu. Zahrada je velmi mladá, vznikla až v letech 1991–1995 podle návrhu architekta Kuči na místě tehdejší části Velké strahovské zahrady.

Velká strahovská zahrada se nachází jižně až východně od klášterních budov. Má rozlohu 11 ha a rozprostírá se v nadmořské výšce 225–320 metrů. Je to tedy velmi rozlehlé a krásné území z velké části přístupné veřejnosti, místy polodivoké s velkou plochou ovocných stromů podél Hladové zdi a s nezanedbatelnou plochou lesnatých porostů (duby a habry obecné) nad vyhlídkovou cestou. Podle návrhu Milana Bubenky a Luboše Gaudníka byla v letech 1996–1998 značná část ploch rehabilitována.



Na úplném vrcholu, náhorní plošině Petřína, okolo Petřínské rozhledny se nachází Park u rozhledny. Jeho výměra je 2,5 ha, nadmořská výška 300–326 m. Park je celý přístupný pro veřejnost. Jeho dominantou je právě Petřínská rozhledna a kostel sv. Vavřince. Známá je nejen již zmíněná Hladová zeď, Bludiště ale i kaple Křížové cesty.

Na náhorní plošině Petřína, jihozápadně od Hladové zdi , na výměře 5,6 ha, v nadmořské výšce 320–328 m leží park Petřína a to Růžový sad. Ten je nejkrásnější v létě, od června do srpna. Dá se sem vyjet lanovkou a tak je jedním z nejvíce navštěvovaných míst Petřína. Skutečné rozárium zde vzniklo až po roce 1932 až 1943. Květnice, která navazuje na Růžový sad z jihu vznikla v letech 1935 až 1937. Prostory parku vymezují zdi barokního opevnění a Hladové zdi s vyhlídkovou věží. Zahradní cesty mají kompozici rozevřeného vějíře a kruhu. V Květnici je kompozice čtvercová a obdélníková.


Pamatuji, že v letech 1992 – 1997 probíhala rozsáhlá obnova sadu a porostů a vegetace. Kromě nových odrůd růží a vybudování jiných rozvodů vody, byly také nahrazeny ošklivé asfaltové cesty cestami z dekorativně barveného betonu a byly instalovány nové konstrukce pro pnutí růží.

Jo, Petřín, ten dobře zná každý rodilý Pražák. Petřín a jeho zahrady to je romantika mládí a vzpomínky stáří. Petřín a láska jedno jest. A to bez nadsázky, pro každou generaci.

Na Srí Lance na kole s kokosem v ruce

Nikdy jsem si nemyslela, že se budu prohánět Asií na kole,
s košíkem před řídítky a s kokosem v ruce. A vidíte,
tady jsem. Jedeme v proudu aut, tuk-tuků, autobusů a jiných dopravních
prostředků. Všude je prach, smog a slunce nás nemilosrdně pálí do zad.
Pod kola se nám motají psi a naše hrdla každou chvíli díky obrovskému
horku vysychají.


Nikdy jsem si nemyslela, že se budu prohánět Asií na kole, s košíkem před řídítky a s kokosem v ruce. A vidíte, tady jsem. Jedeme v proudu aut, tuk-tuků, autobusů a jiných dopravních prostředků. Všude je prach, smog a slunce nás nemilosrdně pálí do zad. Pod kola se nám motají psi a naše hrdla každou chvíli díky obrovskému horku vysychají. Ale přesto je to obrovská zábava! Možná díky tomu, že na nás ve vesnicích mávají děti a vesničané. Možná díky tomu, že nás na křižovatce staví policisté a s úsměvem se s námi chtějí seznámit. A možná právě proto, že je strašně fajn sundat kravaty, košile a lodičky, a namísto nich narazit slamák, sluneční brýle a vyrazit na rozvrzaném kole do asijských ulic. Nevěříte?

Anurádhapura a hotel s domácí atmosférou

Když jsme večer před tím dorazili do bývalého královského města Anurádhapura v severní části Srí Lanky, byli jsme po šestihodinové cestě horkým autobusem k smrti unavení. Už se nám nechtělo hledat žádné ubytování, a tak jsme jednoduše stopli řidiče tuk-tuku a požádali, jestli nám může něco levného doporučit. Hned nás vzal a během pár minut jsme přijeli před polorozpadlý hotel (barák). Oprýskané zdi, spadlá střecha a rozvrzané židle nás naštěstí neodradily, a my se za více než slušné peníze ubytovali v „luxusním“ apartmá na břehu jezera, které, samozřejmě, v tu chvíli nebylo vidět. Kolem kvákaly žáby, zpívali ptáci a byly slyšet další prapodivné zvuky. Kouzlo tohoto místa, kde jste mohli ležet v houpací síti a pozorovat jezero, jsme objevili až druhý den ráno. Pohostinnost místních ale ještě týž večer. Hotel patřil místní rodině, která nám během chvíle připravila skutečně vynikající karí s rýží. Zatímco jsme se hladově vrhli na jídlo, sedl si Upali, majitel hotelu, k nám a dobrou angličtinou se zajímal, odkud jsme a co chceme na Srí Lance vidět. Kolem běhaly děti a s poťouchlými úsměvy si nás měřily, zatímco jejich matka se na nás ostýchavě usmívala. Kdyby bylo tohle místo v katalogu cestovní kanceláře, hned bych k němu připsala „hotel s domáckou atmosférou“.

Ještě ten večer jsme probírali všechny naše plány a na doporučení Upaliho se rozhodli půjčit na druhý den kola. Noc byla klidná a ráno už jsme snídali ve společnosti rybářů, kteří chodili v jezeře a holýma rukama chytali do sítí ryby. Paní domu nám připravila tradiční jídlo pittu. To se dělá z rýžové mouky a kokosu, směs se potom dusí v bambusové formě. A pokud do toho zamícháte ještě čerstvě rozmačkané ovoce, např. mango, je to opravdová lahůdka. Pak už zbývalo jediné, osedlat naše oře a vyrazit vstříc dobrodružství.


Kouzla královského města

Za půl hodiny jízdy přijíždíme k nádhernému jezeru. Tyrkysová voda nás okamžitě láká ke koupání a voda je tak příjemná, že skoro nemůžeme odejít. Když se konečně odhodláme a vydáme na cestu podél severního břehu, naskýtá se nám skoro až kýčovitý pohled na mnicha v hnědočerveném oděvu, jak s deštníkem kráčí podél břehu. Taková procházka sice zní lákavě, a pokud si město chcete doopravdy prohlédnout, lze kolo nebo tuk-tuk více než doporučit.


Anurádhapura má pověst jednoho z nejvýznamnějších kulturních měst na Srí Lance. Najdete tu nespočet památek, chrámů a jezer. Její paláce byly svědky jak vlád sinhálských králů, tak příležitostných jihoindických vetřelců. Svého času byla také nejrozlehlejším a nejdůležitějším královským hlavním městem Srí Lanky. Za návštěvu stojí především její starobylá část, která je poměrně rozlehlá a neuvěřitelně zajímavá. Obdivovat můžete mnoho památek, jako je Srí Mahá Bodhi (posvátný strom buddhistů), Dágoba (stúpa, obvykle jednoduchá kupolovitá stavba), Ruvanvelisaya, Dágoba Thuparama, Mosazný palác nebo Issarasamana Vihára (vihára je označení buddhistického kláštera).Až se budete večer vracet z vašeho výletu, s největší pravděpodobností budete stejně unavení, jako jsme byli my. Zatímco ráno vyjížděli na výlet dva energičtí mladí lidé, večer se vrátili dva ušmudlaní, unavení a hladoví jedinci. Co je však důležité, stálo to za to!

Na stole už voní opět domácí karí s několika druhy omáček. Nasajeme libou vůni a beze slov sedáme ke stolu. Jak říkala naše hostitelka: „Srí Lanka lasanai,“ (Srí Lanka je nádherná) a to měla pravdu.

Autorkou článku je Hana Dekojová, průvodkyně CK Mundo, která pořádá poznávací zájezd Srí Lanka a také další letecké exotické zájezdy.

Čeští cestovatelé v zahraničí zbytečně riskují

Přitažlivé exotické země Jižní Ameriky, Afriky i Asie lákají
mnoho Čechů. Poslední jmenovaný kontinent působí na České cestovatele
jako magnet. „Nejvíc českých cestovatelů míří do Asie.
K nejoblíbenějším destinacím patří Thajsko, Bali, Indie, Srí Lanka,
Čína a Vietnam říká docent Rastislav Maďar, specialista na cestovní
medicínu a odborný garant center Očkování a cestovní medicíny
Avenier.

Přitažlivé exotické země Jižní Ameriky, Afriky i Asie lákají mnoho Čechů. Poslední jmenovaný kontinent působí na České cestovatele jako magnet. „Nejvíc českých cestovatelů míří do Asie. K nejoblíbenějším destinacím patří Thajsko, Bali, Indie, Srí Lanka, Čína a Vietnam říká docent Rastislav Maďar, specialista na cestovní medicínu a odborný garant center Očkování a cestovní medicíny Avenier.

Cestovatelé, kteří podceňují prevenci a odmítají se chránit před svoji cestou, vystavují svůj imunitní systém v exotice obrovskému náporu. Než člověk sbalí kufr či batoh na cestu do exotiky, měl by se vypravit na konzultaci rizik za specialistou na cestovní medicínu. Infekční nemoci jsou totiž v rozvojových zemích, které zabírají převážnou část tropů a subtropů, stále nejčastější příčinou úmrtí.

Čistá hotelová restaurace ani upravený pracovní oděv recepčního, číšníka nebo pokojské negarantují, že nemohou být přenašeči nejrůznějších infekcí. Způsob bydlení a minimální hygienické návyky těchto lidí jsou na hony vzdáleny luxusu, ve kterém pobývají turisté. Zejména v Asii se nelze spolehnout na to, že i na první pohled čistá restaurace dodržuje hygienické zvyky Evropanů, že seženete ubytování, kde bude použitelná toaleta. I když se ti lidé snaží, nikdy nevíte, v jakém prostředí žije kuchař a číšník a s jakými nemocemi přichází do styku.

Ze studie center Avenier vyplynulo, že výskyt zdravotních problémů u cestovatelů je v cizině poměrně častý. Nejrizikovější jsou individuální cesty s improvizovaným stravováním v pouličních restauracích a poznávací formy zájezdu, kdy cestovatel často mění ubytování i stravování.

Žloutenka

Alespoň základní ochranu pro všechny cestovatele představuje očkování proti žloutence typu A a B. Očkování probíhá 3 dávkami a chrání až doživotně! Importovaná nemoc z dovolené může Vás i vaše blízké vystavit karanténě.

Akce a příspěvky zdravotních pojišťoven na očkování proti žloutence A+B

Pojišťovna Infolinka   Výše příspěvku
VZP 844 117 777   1 300 Kč
ČPZP 810 800 000   1500 Kč
VOZP 222 929 199   500 Kč
OZP 261 105 555   500 – 1 000 Kč
ZZP 800 209 000   1 000 Kč
ZPMV ČR 844 211 211   300 – 500 Kč
RBP 800 213 213   1 000 Kč

Příspěvky jsou aktuální od 1. března 2013. Informace o příspěvcích jsou pouze orientační – pro kompletní znění podmínek kontaktujte svoji pojišťovnu.

Sezónní sleva navíc

Kromě příspěvku zdravotní pojišťovny můžete využít aktuální slevu na očkování proti žloutence A+B, kterou nabízí centra Avenier. Sleva 700,– Kč se poskytuje na nákup všech 3 dávek najednou. Například pojištěnci VZP tak můžou získat toto očkování s konečným zvýhodněním až 2 000,– Kč, což je sleva téměř 40%.

Konzultace rizik a očkování

Všem cestovatelům doporučujeme objednat se před cestou do nejbližšího centra Očkování a cestovní medicíny. Seznam naleznete ZDE.

Výskyt žloutenky typu A ve světě


Výskyt žloutenky typu B ve světě


Norské sněhové království Hardangervidda

Konečně hromada sněhu. Vypadá to tu jako v pohádce. Jen pár chalup
a kolem rozsáhlá bílá masa zamrzlých jezer a zasněžených rovin.
Půjčujeme si sněžnice a vydáváme se přes zamrzlá jezera. Večer
zjišťujeme, že tu zítra startuje adrenalinový závod týmů na běžkách
se sáněmi přes náhorní plošinu Hardangervidda. Je pojmenovaný na počest
legendárního norského polárníka Amundsena.

Je konec února, čas kdy se v Norsku slunce ukazuje opět na více než jen pár hodin denně. Balíme teplé oblečení a vyrážíme busem do Osla na týdenní zimní sněhový exkurz. Očekáváme zimu a spoustu sněhu. Chceme vyrazit na běžky a sněžnice. Naším cílem je okruh přes kraj Telemark a kolem náhorní plošiny Hardangervidda až do Bergenu a zpět.


Začínáme městem Drammen, asi hodinu jihozápadně od Osla. Vítá nás neskutečné jaro. Jasno, teploty kolem 10 stupňů a ve městě po sněhu ani vidu. Ach ten Golfský proud! Vyrážíme z údolí na protější kopce a vítá nás nejen panoramatický výhled, ale i obrovská síť připravených běžkařských tratí. Ale ani tady zas tak moc sněhu není. Na běžky to stačí jen tak tak. Doma v ČR jsme ho měli daleko více. Výlet si tedy užíváme v jarním bez lyží a alespoň zkoušíme místní síť cvičebních bodů, která tu protíná síť tras na běžky či běhání. Takto má za městem takřka každé norské město.

Temné městečko Rjukan

Další zastávkou je městečko Rjukan, na jižní straně největší náhorní plošiny zvané Hardangervidda. Město je známé dvěma věcmi. Za prvé svou vodní elektrárnou, která byla předmětem boje a partyzánských válek během 2. světové války, a za druhé svým umístěním v úzkém hlubokém údolí, kam slunce takřka celý den nenakoukne. Aby místní pracovníci nešíleli z temnoty, nechalo jim vedení elektrárny vybudovat lanovku, která je doveze během chvilky na vrchol údolí zdarma, tak aby mohli ze slunce načerpat sílu a psychickou pohodu. Dole v údolí je tedy temno a chladno, kdežto na kopcích kolem teplo a krásně slunečno. Využíváme lanovku za sluncem taky a vydáváme se pěšky po náhorní plošině. Příšerně fouká. Občas sníh vůbec není a občas zapadáváme po pás. To ten vítr. Chůze je díky němu značně obtížná a tak se po pár hodinách rádi vracíme dolů do temnoty údolí.

Na sněžnicích a běžkách Hardangerviddou


Pokračujeme dále na západ kolem jižní části Hardangerviddy. Přijíždíme do osady Haukelisaeter. Konečně hromada sněhu. Vypadá to tu jako v pohádce. Jen pár chalup a kolem rozsáhlá bílá masa zamrzlých jezer a zasněžených rovin. Půjčujeme si sněžnice a vydáváme se přes zamrzlá jezera. Večer zjišťujeme, že tu zítra startuje adrenalinový závod týmů na běžkách se sáněmi přes náhorní plošinu Hardangervidda. Je pojmenovaný na počest legendárního norského polárníka Amundsena. Ráno tedy nazouváme běžky a volíme výlet tak, abychom zčásti sledovali trasu závodu. Hnedka na úvod mají perný výstup do kopců, který jim opravdu nezávidím. Volíme objížďku přes sedlo a škrábeme se na okraj široké roviny a přes pár dalších kopců. Je to nádhera projíždět si vlastní cestu. Tady totiž žádné upravené stopy nenajdete. Je to taková kombinace skialpu a běžek. Po pár hodinách nám závodníci mizí z očí a začíná přicházet mlha. Radši se proto rychle obracíme a nabíráme kurz chata, abychom se tu v té směsici bílých ploch a mlhy neztratili. Pozdní odpoledne již trávíme v teple chaty sledováním kitařů, kteří se nechávají se svým padákem a prknem unášet přes zamrzlé jezero.


Z Haukelisaeter, kde jsme zažili tu pravou norskou zimu, projíždíme dlouhatánským tunelem, na jehož druhé straně nás opět vítá jaro. Po několika hodinách jízdy dorážíme k moři do Bergenu. Prý je tu krásně slunečno tak šest až sedm dní v roce. Máme neskutečné štěstí, a tak se kocháme výhledem na záliv, krásné domečky i přístav.

Mystickou krajinou vlakem

Po dvou dnech sedáme na vlak a objíždíme Hardangerviddu druhou stranou jednou z nejznámějších vlakových tras světa přes Dale i Geilo. Opět přijíždíme do sněhové říše snů a míjíme obrovské zasněžené plošiny s pár rozesetými chalupami. I z vlaku to působí mysticky a dojemně. Škoda, že už musíme zpět. I z této strany by to určitě stálo za to.


Náš zimní exkurz do sněhového království Norska nás tedy zaskočil poněkud jarním počasím a nedostatkem sněhu. Ale i tak jsme si našli krásné partie a osady zejména v okolí Hardangerviddy, kde bylo sněhu kvanta a kde jsme si mohli užít se vším všudy zimní radovánky. A to zejména na běžkách napříč zasněženými obrovskými pláněmi. To opravdu nemá chybu!