Pražské zahrady, zastavení šedesáté druhé – zahrada Kramářovy vily

Vedle Letenských sadů, v místě kde stávaly pražské Mariánské
hradby leží pečlivě pěstěná zahrada. Obklopuje vilu, kterou nechal
postavit v roce 1914 první československý premiér Karel Kramář.
Od 18. prosince 1998 slouží jako oficiální rezidence českých
premiérů.

RYCHLÁ REZERVACE LETU


Vedle Letenských sadů, v místě kde stávaly pražské Mariánské hradby leží pečlivě pěstěná zahrada o výměře 1,06 hektarů, v nadmořské výšce 210 až 234 metrů. Obklopuje vilu, kterou nechal postavit v roce 1914 první československý premiér Karel Kramář. Od 18. prosince 1998 slouží jako oficiální rezidence českých premiérů. A tak se zde vystřídali již Karel Kramář, Miloš Zeman, Vladimír Špidla, Stanislav Gross, Jiří Paroubek a Mirek Topolánek. Někteří zde bydleli, jiní využívali prostory jen občasně.

Karel Kramář zakoupil pozemek roku 1911 a nechal zde postavit dům pro svou manželku Rusku Naděždu Nikolajevnu. Celkem pro ni nechal postavit tři vily, jednu na Krymu, druhou tuto a třetí ve svém rodišti ve Vysokém nad Jizerou. Při koupi se zavázal, že budova bude pouze jednopatrová, aby nenarušovala panorama Hradčan. Tyto pozemky včetně onoho inkriminovaného původně roku 1911 vykoupilo město a jeho plánem bylo udělat zde parkové úpravy a připojit ho k Letenským sadům. Změnu v záměrech obce prý způsobila velmi vysoká nabídka na koupi tohoto pozemku a to tehdejších 50 kč za 1m2. Po získání pozemku Kramář zadal projekt vídeňskému architektovi Friedrichovi Ohmannovi. Vilu pak postavili pražští stavitelé pan Čánský a pan Hošek. Zahrada byla svěřena roku 1913 našemu nejlepšímu zahradnímu architektovi Františku Thomayerovi. Jak dům tak zahrada byly ve vzájemné harmonii pojaty částí novobarokně a částí secesně. Došlo k dokonalému prolnutí.

Ve vile o rozloze 700 m2 bylo celkem 56 místností. Většina z nich sloužila od počátku reprezentačním účelům. Vybavení interiéru si vzala na starosti paní Kramářová ve spolupráci s předními českými výtvarníky. Autory výzdoby tak byli Češi – profesoři Umprum Celda Klouček a Jan Beneš, Karel Štipl a další. Součástí areálu jsou ještě dva menší domky pro personál. Stavba trvala 4 roky Není tajemstvím, že byla zařízena velmi luxusně. Například jen pracovna Karla Kramáře se stropem vysokým 7,5 metru měla pracovní stůl potažený pravou buvolí kůží.

Po smrti Kramářových spravovala vilu Společnost dr. Karla Kramáře. Ta později pronajala vilu Národní galerii. Po roce 1948 ale byla společnost rozpuštěna a vila se dostala do rukou státu. Od roku 1952 byla pod správou komunistického Úřadu předsednictva vlády a postupně ztrácela na své honosnosti, stárla a chátrala. Až v letech 1994 až 1998 proběhla rozsáhlá rekonstrukce. Po ní slouží vila jako rezidence předsedy vlády České republiky.

Zahrada obklopující Kramářovu vilu je upravena ve stylu francouzského parku, který je položen na severojižní ose. Cesta je z obou stran lemována impozantním stromořadím javorů mléčů s kulovitými korunami. Z jižní strany domu je situována terasa, ze které je úchvatný výhled na Prahu a její mosty. Odtud se dá dvouramenným schodištěm sejít o úroveň níže mezi opěrnou zeď terasy a opěrnou zeď někdejšího opevnění. Zahradě dává punc motiv mašle, který Thomayer rád používal. Do imaginární mašle jsou uzpůsobeny cesty v zahradě, které podporují intimitu východní části zahrady. Najdeme zde buky letní, duby letní, lísky, jeřáby, cedry i modříny. Krásné jsou i jedle ojíněná a jedle obrovská, které zahradu provoní spolu s dalším množstvím nižších dřevin a keřů. Široko daleko odtud na jaře voní šeříky.

Kramářova vila, rezidence českých a československých premiérů, byla 28. září 2006 zpřístupněna veřejnosti. Den otevřených dveří zahájil předseda vlády Mirek Topolánek, který sídlo vybudované prvním československým ministerským předsedou Karlem Kramářem využívá k pracovním schůzkách a jednáním. Zájemci se mohli do vily s jedinečným výhledem na Prahu podívat od 9 do 16 hodin a oslavit tak Den české státnosti připomínající svatého Václava. Poprvé tak byly veřejnosti zpřístupněny i místnosti, které obývají premiéři. Součástí prohlídky historicky i architektonicky zajímavé stavební památky byl výklad o historii vily a o jejím prvním majiteli Karlu Kramářovi. Roku 2006 vila přivítala dokonce zpěváka Karla Gotta, který zde vedl rozhovor s panem Paroubkem a téhož roku v říjnu zde byla na návštěvě MISS WORLD Taťána Kuchařová na setkání již s Mirkem Topolánkem. Je vidět, že v Kramářově vile probíhají i příjemná setkání, nejen závažná jednání. Úplně poprvé se ale lidé mohli podívat do části Kramářovy vily 28. října 2005, kdy byl premiérem Jiří Paroubek.


Rezidence českých premiérů se otevřela veřejnosti znovu první červnový týden 2007. Konala se zde výstava, která dokumentovala rodinný život prvního československého premiéra Karla Kramáře a jeho manželky Naděždy. Od Kramářovy smrti uplynulo sedmdesát let. Návštěvníci mohli shlédnout osobní předměty i archivní dokumenty. Nejcennějším předmětem k vidění byl diamantový náhrdelník Naděždy Kramářové. Jeho součástí je totiž jeden z největších zasazených diamantů ve střední Evropě. Návštěvníci se také dozvěděli, že za první republiky nesla vila nemilé přízvisko, a to „vzdorohrad“ . Bylo to kvůli napjatým vztahům mezi Kramářem a prezidentem Masarykem.

Ve vile bydlel naposledy Vladimír Špidla, jeho nástupci Stanislav Gross, Jiří Paroubek ani Mirek Topolánek se nastěhovat nechtěli, využívali však prostory ke schůzkám a jednáním.

Zahrada vily sice dýchá souhrou barev i vůní, ale nikdo si ten dům nezamiluje, protože pobyt v něm je vždycky jen na chvíli. Dobře to vystihla už paní Viktorie Špidlová, která brala místo jako přechodné a neměla při stěhování sebemenší náznak smutku. S tím, že jí Kramářova vila nikterak nepřirostla k srdci, se nikdy netajila. Dobře věděla, že jde o chvilkovou záležitost, a tak si slíbila, že se zde nebude na nic vázat. I tak si podle jejích slov v nádherné ale cizí vile nad Prahou našla koutek, kde ráda trávila volné chvilky. „V obývacím pokoji byl gauč, kam jsem si ráda lehla s knihou a naším Maximem,“ přiznala své oblíbené místo k relaxaci.

A tak se v domě střídají lidé i sny, naděje i touhy a skutečná realita.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz
RYCHLÁ REZERVACE LETU

Hruboskalsko, místo, kde Bajaja bojoval s drakem

Filmová pohádka o princi Bajajovi je jeden z filmů, který
patří do období české kinematografie, které by se s trochou nadsázky
dalo nazvat pískovcovým. Podstatná část filmu o statečném princi se
natáčela na zámku Hrubá skála, na Kopicově statku a ve skalách mezi
Hrubou skálou a Valdštejnem. Nejrozsáhlejší skalní město Českého ráje
je od roku 1998 vyhlášeno přírodní rezervací. Určitou protiváhu
Hrubé skále tvoří hrad Valdštejn, který je nejen jedním
z nejstarších hradů Českého ráje, ale také jednou z prvních
památek zpřístupněných veřejnosti. Zdejší měkké a dobře
opracovatelné pískovcové skály také ode dávna sváděly
k vytváření různých sochařských děl přímo v terénu.


Filmová pohádka o princi Bajajovi natočená v roce 1971 režisérem Antonínem Kachlíkem na motivy pohádky Boženy Němcové se stala klasikou objevující se pravidelně ve svátečních programech našich televizních stanic. Podstatná část filmu o statečném princi se natáčela na zámku Hrubá skála, na Kopicově statku a ve skalách mezi Hrubou skálou a Valdštejnem. Některé scény se natáčely v okolí Věžického rybníka a na dalších místech. Je to jeden z filmů, který patří do období české kinematografie, které by se s trochou nadsázky dalo nazvat pískovcovým. Schválně si všimněte, kolik zejména dětských filmů z období sedmdesátých a osmdesátých let bylo kompletně, nebo alespoň z velké části natočeno v pískovcových skalních městech – Princ Bajaja, Třetí princ, Přijela pouť, Nefňukej veverko, O princezně Jasněnce a létajícím ševci, S čerty nejsou žerty, Jak dostat tatínka do polepšovny a našlo by se jistě i pár dalších. Pak pro změnu pomalu nastalo již ne tak výrazné období vápencové.

Zámek Hrubá skála je jedním z nejčastějších východišť na naučnou stezku proplétající se mezi skalními útvary Hruboskalska. Současná barokní stavba s renesančními prvky a novogotickou úpravou, v jejímž areálu najdeme i anglický park a empírový kostel, stojí na místě hradu Skála, který byl postaven ve 14. století. Vlastní zámek je dnes s výjimkou nádvoří, na kterém filmový Bajaja vybojoval svůj souboj s černým princem a vyhlídkové věže, nepřístupný. Je přebudován na hotel. Naopak bez problémů se dá dostat na Prachovnu, která v době, kdy zde stával hrad, sloužila jako předsunuté opevnění západní strany hradu a později jako skladiště střelného prachu.


Nedaleké nejrozsáhlejší skalní město Českého ráje je od roku 1998 vyhlášeno přírodní rezervací. Jejím úkolem je chránit sklaní útvary, které vyvíjí již 18 až 20 milionů let. Voda zde nejen odplavuje zrníčka písku a vytváří skalní města s typickým voštinovým povrchem, ale také vyplavuje z nitra pískovcových bloků silikáty, které se po jejím odpaření usazují na povrchu a vytvářejí takzvané skalní laky, které povrch chrání a zpevňují. Proto není žádoucí jakékoli poškozování povrchu skal a i pískovcové horolozectví si časem vytvořilo svá pravidla zahrnující například zákaz lezení po mokré skále, nepoužívání pomůcek poškozujících skálu (vklíněnce, friendy a další), lezení bez použití „maglajzu“ a další. O tom, jak citlivý je povrch poškozené skály se můžete přesvědčit nejen na různých kamenech neustále okopávaných a oklouzávaných davy návštěvníků, ale také například v Zámecké rokli, kde k vytvoření voštinového reliéfu na skále porušené vytesáním průchodů stačilo pár století.

Kromě skalních útvarů vytvořených především působením vody na poměrně málo odolné pískovce, se zde nachází unikátní prostředí pro řadu živočichů a rostlin typických pro Český ráj. Vyskytují se tu ale nejen původní organismy. Na Bukovině je arboretum založené majitelem zdejšího panství Janem Křtitelem z Aerenthalu kolem roku 1860. Je to jedna z vůbec nejstarších sbírek dřevin a jedna z nejstarších pokusných ploch na pěstování severoamerických dřevin ve střední Evropě. Věkovité, původem severoamerické stromy, jsou nejen atraktivními exponáty arboreta, ale staly se i problémem pro původní borové porosty na vršcích skal. Místo původní místní borovice lesní se zde šíří severoamerická vejmutovka, jejíž příliš kyselé jehličí se špatně rozkládá a brání klíčení semen dalších druhů rostlin. Kromě borovic najdeme na extrémních stanovištích na skalách rovněž borůvku, brusinku a zejména koncem léta a na podzim barví vrcholky skal květy vřesu. Zastíněná místa a severní stěny skal porůstá často kapradina osladič. Jižní stěny bývají často úplně bez vegetace. Stanoviště s opačným extrémem jsou pak rokle mezi skalami. Trvale se zde udržuje studené a vlhké klima s minimem pronikajících paprsků světla, které vyhovuje zejména řasám, mechorostům a plavuním.


Převisy a skalní dutiny nejen na Hruboskalsku byly navštěvovány a využívány člověkem už odedávna. Archeologicky je lidská přítomnost doložená už z období 9 až 6 tisíc let před naším letopočtem. Skály sloužily zpočátku jako úkryt sběračsko loveckým společnostem, později zde vznikala sezónní sídliště pastevců a ještě později začaly být těžko přístupné skály využívány ke stavbě opevněných sídel. Velmi významné je i kultovní využití, ke kterému tajemná skalní bludiště přímo svádějí. Nejvýznamnější archeologická lokalita je Čertova ruka, na níž byly od roku 1935, kdy byla objevena, nalezeny stopy osídlení od neolitu až do období středověku.

Měkké a dobře opracovatelné pískovcové skály sváděly ode dávna nejen k budování obydlí a skalních hradů, ale i k vytváření různých sochařských děl přímo v terénu. Známou ukázkou z romantického období 19. století je Adamovo lože a Jeskyně lásky nacházející se nedaleko zámku Hrubá skála. Vzpomínáte, kde Bajaja ve skalách odpočíval? Bylo to právě na Adamově loži. Sochařská výzdoba je ale nejen vlivem povětrnostních vlivů už dost poničená. Dnes již obtížně rozeznatelné nahé sochy milenců v Jeskyni lásky prý dokonce krátce po jejich vzniku nechala trochu poupravit místní vrchnost, aby nepůsobily pohoršení. Za novodobý příklad může posloužit galerie reliéfů nedaleko Kopicova statku. Vojtěch Kopic, dřívější majitel této roubené chalupy pojizerského typu zde v letech 1940 až 1978 vytvořil galerii plastik s motivy z naší národní historie a okolní přírody. Současní majitelé chalupy se o reliéfy dodnes starají. Mimochodem, vzpomínáte si na souboj Bajaji se sluhy černého rytíře hned na začátku filmu? Ten se odehrával právě na Kopicově statku. Za sochařské dílo se dá považovat i symbolický hřbitov horolezců, který najdete mezi zdejšími skalami.


Určitou protiváhu Hrubé skále tvoří hrad Valdštejn. Stojí na skále na opačném konci skalního města a je to jeden ze skalních hradů, kterými je Český ráj přímo nabit. Je považovaný za nejstarší hrad Českého ráje. Byl založen kolem roku 1260 Jaroslavem z Hruštice z rodu Markvarticů, předků pánů v Valdštejna. Od roku 1380 až do husitských válek jej měli v držení páni z Vartemberka a od 15. století hrad střídal jednoho majitele za druhým. Poslední majitelkou, která hrad skutečně používala jako rezidenci, byla milenka Hynka, syna krále Jiřího z Poděbrad, Kateřina ze Strážnice a ze Štítar. Pak byl hrad opuštěn a na čas se dokonce stal doupětem lapků. Během let byl dokonce rozdělen na dva hrady. K nové slávě jej pozvedli v 18. století opět Valdštejnové, kteří zde vybudovali poutní místo. Další majitelé, Lexové z Aehrenthalu, pak v první polovině 19. století začali v okolí budovat vyhlídky a turistické stezky, vybudovali lázně Sedmihorky a Valdštejn se stal jednou z prvních památek zpřístupněných veřejnosti. V současnosti je Valdštejn v majetku města Turnova. Vyplatí se sem zajít. Můžete volně procházet prostorami hradu, prohlédnout si kapli Jana Křtitele, o které se říká, že obraz na oltáři byl malován podle skutečné podoby Karla Hynka Máchy, nebo při troše štěstí natrefit na zkoušku pěveckého sboru v místním poutním kostelíku sv. Jana Nepomuckého. V kostele jsou také uloženy originály soch, které zdobí vstupní most do hradu. Sklepní prostory jsou upravené jako výstavní síň. Ve zbytcích hradního středověkého hradního paláce a ve slavnostním sále klasicistního domu se od průvodců dozvíte něco o historii hradu a posledních majitelů Lexů z Aehrenthalu. Mimo to si samozřejmě můžete užívat výhledy, které tento skalní hrad nabízí.

Krajinou Hruboskalska prochází hustá síť turistických stezek budovaných zde již od 19. století, jejichž páteří je Zlatá stezka Českého ráje spojující většinu významných míst. Po turistických cestách je vedená okružní naučná stezka Hruboskalsko s východištěm na Hrubé skále a dětská naučná stezka z nedalekých Sedmihorek, která do značné míry kopíruje trasu vycházkové cesty po pramenech a studánkách, která byla původně vybudována pro zdejší lázeňské hosty.

Cestování letadlem: balení zavazadel a cesta na letiště

Letenku máme dávno zakoupenou, čas odletu se nekompromisně blíží a
zavazadla jsme již zabalili. Pojďme si povědět pár informací o tom co
mít a nemít v zavazadlech, abychom se vyhnuli nepříjemnostem.
O vhodném čase příchodu na letiště – aby nám nezavřeli před
nosem odletovou bránu a podobně.

Letenku máme dávno zakoupenou, čas odletu se nekompromisně blíží a zavazadla jsme již zabalili. Pojďme si povědět pár informací o tom co mít a nemít v zavazadlech, abychom se vyhnuli nepříjemnostem. O vhodném čase příchodu na letiště – aby nám nezavřeli před nosem odletovou bránu a podobně.

Při balení zavazadel bychom neměli zapomínat na to, že na palubu letadla nepatří nebezpečné předměty, kupříkladu nůžky, manikúrová sada a větší množství tekutin. Co to přesně znamená? Jakákoliv tekutina, kterou chcete vzít na palubu letadla nesmí přesáhnout objem 100 ml a je potřeba ji mít zabalenou v průhledném pytlíku o objemu max. 1 litr na osobu.

Myslete proto na to, že je potřeba mít takto zabalenou vodu či jiné pití, polévky, sirupy, ale i kosmetiku čili sprchové gely, šampóny, parfémy či krémy. Kdyby se stalo, že si do příručního zavazadla vezmete svůj oblíbený flakón parfému a bude mít víc než 100 ml, můžete se s ním rovnou rozloučit. Páni v rukavičkách a uniformách na bezpečnostní kontrole k vám nebudou shovívaví a o svou oblíbenou vůni byste přišli.

Kufry máme zabalené tak šup na letiště. Kdy je ten správný čas přijet k odletu? Doporučený čas je vždy 2 hodiny před plánovaným odletem. V mnoha evropských destinacích vám často stačí hodina. Zbytečně neriskujte a ty 2 hodinky si najděte. Mnoho opozdilců si myslí, že s letenkou v ruce se jim nemůže nic stát. Check–in se většinou zavírá 40 minut před odletem a pak už vám nepomůžou žádné prosby ani slzy. Do rezervace dostanete tzv. „No show“, co značí, že jste nepřišli k odletu a letenka Vám propadá bez nároku na jakoukoliv náhradu a změnu. Pouze byznys letenky mají tu výsadu možnosti změnit datum a čas v případě, že jste se na odlet nedostavili.


Sérii článků přináší vyhledávač letenek Pelikán. Jako jediný zobrazuje kompletní nabídku aktuálních cen letenek se všemi poplatky od víc než 800 leteckých společností a všech dostupných lowcostů zároveň.

Věřím ale, že jste to všechno stihli. Koupili si s předstihem svoji letenku, zabalili si všechnu kosmetiku do zavazadel určených do zavazadlového prostoru a zbytečně jste nepřišli na poslední chvíli. Pak již vám přeji šťastný let třeba i s letenkou od www.pelikan.cz

Vlakem po Evropě

Vlakem do zahraničí? Proč platit víc za to, že se tam dostanu pomaleji,
než čímkoliv jiným? Podobné reakce jsou docela časté. V tomto
článku vás rozhodně nebudu přesvědčovat, že cestování vlakem je tou
nejlepší a jedinou správnou možností přesunu, pouze se s vámi chci
podělit o zkušenosti s cestováním železnicí, lokality, kam mohu
cestu vlakem doporučit a tipy, jak neutratit za jízdenky více, než je
nutné.

Vlakem do zahraničí? Proč platit víc za to, že se tam dostanu pomaleji, než čímkoliv jiným? Podobné reakce jsou docela časté. Chci se s vámi podělit o zkušenosti s cestováním železnicí, lokality, kam mohu cestu vlakem doporučit a tipy, jak neutratit za jízdenky více, než je nutné.


Výhody železnice

Mezi jednu z hlavních výhod bych zařadil to, že většinou není nutné kupovat jízdenky příliš dopředu, takže není problém, když pár dní před odjezdem někdo onemocní či se naopak někdo další chce přidat do party. Mezinárodní jízdenky navíc mají platnost měsíc či dva, je tedy možné posunout odjezd či návrat dle libosti.

Že i v normálním kupé se vyspíte výrazně lépe, než v autobuse, není nutné zdůrazňovat. Snad přibývá i lidí, kteří dopravu volí s ohledem na životní prostředí, v tomto ohledu železnici předčí snad jen cesta pěšky či koňmo.

Nakonec nutno podotknout, že cestování vlakem má své kouzlo. Nasajete atmosféru zemí, kterými projíždíte, potkáte zajímavé lidi…

Vyhledání spojení

Český IDOS zná snad každý. Pro hledání vlaků v rámci Evropy se mi nejvíce osvědčil vyhledávač německých železnic, který má větší databázi spojů i často navrhuje smysluplnější spojení. Detaily, které potěší, je zobrazení trasy na mapě a porovnání ceny a doby jízdy s cestou autem.

Ceny jízdenek aneb jak nenaletět ČD


Dovolím si trochu teoretické omáčky na úvod. Ceny mezinárodních jízdenek v celé Evropě se počítají z TCV tarifu, který ovšem nízkými cenami nevyniká a proto vznikla celá řada slev a nabídek. Některé slevy nabízí i České dráhy, jiné platí pouze mezi určitými zeměmi, mezi které Česko nepatří (například na Slovensku koupíte jízdenky do Maďarska levněji, než u nás). A úplně jiné ceny jsou u vnitrostátních tarifů, alespoň ve východní Evropě bývají výrazně nižší. Nejlevnější variantu – dojet k hranici za vnitrostátní tarif, přejít ji pěšky a zakoupit další jízdenku uplaťňují pouze někteří nadšenci při cestách do Rumunska, naštěstí jsou i jiné, relativně levné, možnosti.

Výhodnou nabídkou je třeba zpáteční jízdenka City Star, která je určena pro 1–5 osob. Podmínkou je strávit v cíli cesty alespoň jednu noc ze soboty na neděli a jízdenku zakoupit alespoň tři dny předem. Platná je kdykoliv v průběhu jednoho měsíce.

Pokud přijdete k mezinárodní pokladně na nádraží s dotazem: „Jak se nejlevněji dostaneme do  … v  … lidech?“, nejspíše se dočkáte naučené odpovědi: „Nejlevnější je City Star / skupinová sleva, stojí  … Kč“, což může být pravda, ale často také není. Není výjimkou ani situace, že zakoupením dvou jízdenek pro 4 lidi místo jedné pro 8 lze ušetřit třetinu ceny.

Nebo můžete nejlevnější variantu najít sami a pak u mezinárodní pokladny jen diktovat jakou jízdenku odkud kam…


Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím

Kde hledat inspiraci

„Jak se v tom má někdo vyznat?“, říkáte si určitě po přečtení předchozího odstavce. Výborným zdrojem inspirace je stránka vlakem.net, kde si můžete vyhledat spojení a nejlevnější kombinaci jízdenek pro cesty do třiceti měst v Evropě ve skupině 1–5 osob. Pokud jste našli svůj cíl a je vás méně než pět, máte vyhráno – levnější variantu než autor tohoto webu vymyslí asi málokdo.

V případě, že je vás více než pět, avšak váš cíl je v nabídce, zkuste návod upravit pro větší skupinu. Slevy City Star, které jsou pro maximálně pět osob, můžete zakoupit dvě nebo nahradit skupinovou jízdenkou, u jiných jízdenek se zpravidla nic nemění.

A pokud návod pro váš cíl na tomto webu není, můžete se alespoň inspirovat, jak se dá dostat do města ve stejné zemi či podobným směrem.

Obecné rady


Pokusím se formulovat alespoň pár rad, jak dospět k co nejlevnější jízdence. Často je výhodné koupit mezinárodní jízdenku až z hraničního bodu (Kúty Gr., Zebrzydowice Gr. apod.) a na český úsek uplatnit některou ze slev „Českých drah“http://w­ww.cd.cz/.

Pro úsek v zahraničí bývá nejvýhodnější City Star či skupinová sleva, avšak ne vždy až do cílové stanice. Například při cestě do Bulharska (či na Ukrajinu) se vyplatí koupit jen do poslední Srbské (Slovenské) stanice a ještě jednu jízdenku z tohoto místa do cíle cesty.

Relační slevy

Do některých evropských měst se prodávají takzvané relační jízdenky. Jsou určeny na konkrétní spoj a vydává se jich jen omezené množství, takže pokud chcete mít jistotu, musíte si je zakoupit v předstihu. Tyto jízdenky jsou za stejnou cenu, ať cestujete sami či ve skupině, v ceně je i místenka či lehátko u nočních spojů. Často se vyplatí i pokud daným spojem nejedete až do cílové stanice, například pro cestu do Mariboru je nejvýhodnější zakoupit jízdenku do Lublaně. Jen pro představu, za cestu z Prahy do Lublaně zaplatíte 29 €, lehátko z Chebu do Košic pořídíte od od 17 €.


Dále je možné koupit do Německa, Rakouska a Maďarska výhodné jízdenky do přímých vlaků Euro City. Například za cestu z Brna do Vídně zaplatíte 9 €, z Prahy do Štýrského Hradce 19 €. Míst do každého vlaku je jen omezený počet a podmínkou je nákup po internetu (či telefonem) alespoň tři dny předem a zaplacení platební kartou. Podrobnosti jsou taktéž na stránkách ČD.

Jak si to spočítat

Máte už vymyšlených pár variant, jak jízdenky koupit, ale jak zjistíte, která je nejvýhodnější? Vystát frontu na nádraží kvůli jednomu dotazu určitě není nejlepší…

Je možné zavolat na infolinku Českých drah (telefon 840 112 113).

Další možností je internetový kalkulátor jízdného na adrese jizdenka.cz, pokud překonáte jeho poněkud chaotické ovládání. Je možné zadat i skupinovou slevu napsáním např. „r 8“ (pro 8 lidí) do kolonky počet osob, jak se zadávají děti najdete v nápovědě.

Další možnosti cestování vlakem

Na závěr zmíním zajímavou jízdenku Inter Rail. Ve variantě Global Pass umožňuje neomezené cestování po železnicích celé Evropy, platnost může být 5 vybraných dní z 10 po sobě jdoucích, 10 dní z 22, 22 dní nebo 1 měsíc; ve variantě One Country Pass po železnicích dané země, platnost je 3, 4, 6 či 8 vybraných dní během jednoho měsíce. Například cestující mladší 26 let zaplatí za tři týdny neomezeného cestování Evropou 309 €.

Jeden příklad

Pro představu, jak výsledná kombinace jízdenek může vypadat, uvedu jaké jízdenky jsme použili pro cestu do Sofie.

úsek jízdenka cena
Praha → Kúty (Gr) ČD NET (5 lidí) 880 Kč 880 Kč
Praha → Kúty (Gr) 3× LÉTO –26 3×199 Kč 597 Kč
Kúty (Gr) ↔ Dimitrovgrad City Star – 5 osob 318 € 7791 Kč
Kúty (Gr) ↔ Dimitrovgrad City Star – 3 osobu 212 € 5194 Kč
Dimitrovgrad ↔ Sofia Mnohostranná dohoda – skupina 8 osob 64 € 1568 Kč
Kúty (Gr) → Praha ČD NET (5 lidí) 880 Kč 880 Kč
Kúty (Gr) → Praha 3× LÉTO –26 3×199 Kč 597 Kč
Celkem 17 507 Kč
Cena na osobu 2 188 Kč

Oproti tomu skupinová zpáteční jízdenka na celou trasu by stála 24 030 Kč, čili 3 004 Kč každého.

Užitečné odkazy

Aplikací pro cestování vlakem:

Nejzáhadnějším turistickým místem v Česku zvolen hrad Houska

Na www.kudyznudy.cz návštěvníci
hlasovali o nejzáhadnější, nejmystičtější a pověrami nejvíce
opředené místo v ČR. S přehledem zvítězil pověstmi opředený
hrad Houska, následován čarodějnickými Petrovými kameny v Hrubém
Jeseníku a Starým Městem pražským.

V další anketě na oblíbeném turistickém serveru www.kudyznudy.cz měli návštěvníci možnost hlasovat o nejzáhadnější, nejmystičtější a pověrami nejvíce opředené místo v České republice. S přehledem zvítězil pověstmi opředený hrad Houska, následován čarodějnickými Petrovými kameny v Hrubém Jeseníku a Starým Městem pražským.


1. Hrad Houska – průrva do pekla

V prostorách hradu byla průrva do pekla. Obyvatelé hradu chtěli vědět, jak takové peklo vypadá. Jednoho dne se rozhodli, že to zjistí a nabídli odsouzenému na smrt milost, pokud se do pekla vydá a řekne, co tam viděl… Tak začíná nejznámější pověst, která se k hradu váže. Je jich však mnohem více. Hrad se nachází v Máchově kraji nedaleko České Lípy.

2. Petrovy kameny – slety čarodějnic

Za čarodějnických procesů v 17. století byly Petrovy kameny v Hrubém Jeseníku označovány jako místo sletů čarodějnic. Podle pověsti dostaly Petrovy kameny jméno po mladém kováři, který se zde ukryl se svou dívkou, dcerou správce sovineckého panství, když prchal před jejím otcem.

3. Staré Město pražské – Golem

Na půdě Staronové synagogy je údajně ukryt Golem – mohutná bytost z hlíny, která byla podle legendy stvořena rabi Löwem, aby ochraňovala židovské město. Golem je neodmyslitelně spjat s tajuplnou atmosférou pražského Josefova.

4. Hora Velký Blaník – spící blaničtí rytíři

Velký Blaník je národním symbolem naděje a víry v lepší budoucnost. Tato hora je opředená spoustou zajímavých pověstí. Nejznámější je pověst o bájných blanických rytířích, kteří odpočívají uvnitř hory. Až českému národu bude nejhůře, vyjedou prý rytíři z hory a českému národu pomohou.

5. Zámek Velké Losiny – čarodějnické procesy

Zámek je smutně proslulý čarodějnickými procesy. Na konci 17. století zde působil inkvizitor Jindřich Boblig, povolaný ze Šumperka. V důsledku čarodějnických procesů zde bylo upáleno téměř šest desítek lidí.

6. Kounov – záhadné řady kamenů

Na rovné pláni, v nejvyšších partiích Džbánu na Rakovnicku, se v lese mezi stromy táhnou řady naskládaných balvanů o hmotnosti několika metráků až tun v celkovém počtu více než 2500. Kdo tyto Kounovské kamenné řady poskládal a k čemu sloužily, se dosud nepodařilo objasnit.

7. – 8. zámek Jindřichův Hradec – bloudící Bílá paní

Se všemi vítkovskými hrady a zámky je spojena postava Bílé paní Perchty z Rožmberka. Žila mezi lety 1429 až 1476. Svým otcem byla provdána za Jana z Lichtenštejna, manželství však nebylo šťastné. Podle pověsti je příčinou zjevování Bílé paní Perchty z Rožmberka kletba jejího manžela.

7. – 8. Menhir u Klobuk – záhadný stojící kámen

Asi v polovině cesty z Klobuk směrem do Telec (u města Slaný) stojí v poli kamenný menhir zvaný „Kamenný pastýř“ nebo „Zkamenělý slouha“. Je to největší český menhir, který má údajně schopnost dodávat pozitivní energii. Podle pověsti postoupí kámen za rok o krok jako zrnko písku ke kostelu ve vsi.

9. Panenský Týnec – místo pozitivní energie

Torzo gotického chrámu v Panenském Týnci stojí údajně na velmi silné pozitivní zóně, které je přisuzovaná schopnost odstraňovat depresivní stavy, přinášet optimismus, dobrou náladu, elán a radost ze života. Chrám nebyl nikdy dostavěn.

10. Klášter Rosa Coeli v Dolních Kounicích

Rozvaliny kláštera Rosa Coeli (Růže nebeská) působí velmi tajemně. Stavba se řadí k nejvýznamnějším středoevropským církevním stavbám vrcholné gotiky. Klášter premonstrátek byl definitivně ponechán svému osudu po ničivém požáru na počátku 19. století.

Mezi dalšími tipy se objevily např. jihlavské podzemí se záhadnou světélkující chodbou, hrad Helfštýn, Vyšehrad či podzemní chodby v Josefově.

Zpracovala: Lenka Šindelářová

Pražské zahrady, zastavení šedesáté první – park na náměstí Svatopluka Čecha

Náměstí leží mezi ulicemi Moskevská, Tolstého, Madridská a Slovinská
v Praze 10 ve Vršovicích. Park na náměstí Svatopluka Čecha je
veřejnosti přístupný bez omezení. Lidé ho využívají často jako
spojnici pro pěší stejně tak jako shromaždiště před kostelem, ale
i k běžné relaxaci na lavičkách a k procházce mezi zelenými
plochami v celém okolí kostela.


Náměstí leží mezi ulicemi Moskevská, Tolstého, Madridská a Slovinská v Praze 10 ve Vršovicích. Jeho výměra je 1,78 hektaru a nachází se v nadmořských výškách 213 až 226 metrů.

Málo kdo ví, že toto náměstí stojí na pozemku bývalého hřbitova již od roku 1910. Svůj název dle básníka, prozaika, novináře a cestovatele, který se proslavil svými krásně fantastickými příběhy pana Broučka, nese od počátku svého založení. Podle Čecha bylo vůbec pojmenováno mnoho ulic po celém Česku. Má svůj Čechův most a v Praze dokonce dva parky. Jeden na stejnojmenném náměstí a k tomu ještě pražské Sady Svatopluka Čecha v Praze Vinohradech. Hodně Pražanů si je pletlo.

Roku 1929 až 1930 byl v horní třetině náměstí vybudován kostel sv. Václava, zcela jistě nepřehlédnutelná dominanta jak náměstí, tak celého okolí. Byla realizována dle projektu architekta Josefa Gočára, který spolupracoval s Aloisem Wachsmanem . Právě tento kostel je spolu se souborem rodinných vil na Babě (1929 až 1930) jeho nejlepším konstruktivistickým dílem. Vitráže v kostele jsou od Josefa Kaplického, křížová cesta od Bedřicha Stefana. Plastiky pro postranní oltáře udělal Josef Kubíček, Karel Pokorný a Václav Vosmík. Kříž hlavního oltáře Čeněk Vosmík.


Gočárův návrh zvítězil až v druhém kole soutěže. Převzal užití prosklené stěny od Wachsmana a Smetany v závěru presbytáře a parabola ovládla celý kónický, lehce se sbíhající prostor. Tento motiv umožnil Gočárovi logicky zasadit všech pět oltářů na pohledové osy interiéru. Nakonec ještě architekt obohatil siluetu kostela o svůj oblíbený prvek stupňovité pyramidy jak v úrovni podlahy, tak ve sféře střechy. Stupňovité uspořádání mělo zdůraznit aktivitu ducha. Vzniká tak ojedinělá železobetonová, stupňovitě komponovaná stavba kostela sv. Václava s průčelní věží vysokou 80 metrů.

Katolický konstruktivistický neboli funkcionalistický kostel nic nepředstírá, nic nevnucuje, je strohý, bez zdobení, čistě duchovní. Otvírá se duši stejně jako světlu. Má mohutné prosklené plochy oken, které až téměř divadelně osvětlují presbytář. Pro věřící je tady široký prostor, který stoupá do výšin, představuje svobodu a volnost. Kostel sám je na vrchu náměstí, pod ním několikero schodišť a níž sestupující prostranství. Kostel jakoby otevírá náruč věřícím. Dílo mělo být podle původních Gočárových plánů ještě monumentálnější. Nikdy nedošlo k jeho úplnému dokončení podle původního návrhu. Původně měla být za kostelem další budova, před kostelem monumentální schodiště s bazénem pod ním, výrazným vodním prvkem a další schodiště. Kvůli nedostatku financí bylo ale zbudováno jen dočasné schodiště a až v letech 1980, kdy se nástupem ke kostelu zabýval architekt Pazderka, byla zbudována dvě paralelní schodiště. Místo vodní plochy je ale plocha vegetační. Svažitý terén je členěn terasou. Systém cest je veden tak aby se sbíhaly k vyústění schodišť.


Po okrajích náměstí jsou vysoké staré stromy, buky lesní a platany javorolisté. Na obou stranách parku jsou kruhové prostory pod stromy osazeny lavičkami. Lavičky k odpočinku se nachází také ve středové části mezi schodišti. Po větší části parku na jeho obvodu je alej z lip malolistých.

Zajímavý je důvod, proč jsou tu zrovna červené buky malolisté. Gočárovým záměrem totiž bylo přenést červenou barvu nejen do interiéru kostela, do jeho presbyteria, ale také do exteriérů v parku, proto tu jsou právě buky se svojí lesní až vínově červenou barvou listí.

Kostel u sv. Václava má svoji farní kroniku, v ní mimo seznamu bohoslužeb a dalších akcí zde konaných, najdete i fotografie všech kněží od sv. Václava, kteří zde sloužili od jeho založení dodnes. V neděli 27.1. 2008 sloužil v tomto kostele mši dokonce kardinál Miloslav Vlk. Na tuto mši přijal pozvání i starosta Prahy 10, MGr. Vladislav Lipovský.

Park na náměstí Svatopluka Čecha je veřejnosti přístupný bez omezení. Lidé ho využívají často jako spojnici pro pěší stejně tak jako shromaždiště před kostelem, ale i k běžné relaxaci na lavičkách a k procházce mezi zelenými plochami v celém okolí kostela.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Dark Tourism – temné cestování na místa katastrof a neštěstí

„Dark Tourism“ neboli v překladu temný turismus přivádí
návštěvníky na místa, kde se v minulosti – ať již dávné či
poměrně nedávné – udála nějaká tragédie, neštěstí.

Místa spojená se smrtí či utrpením mají zvláštní schopnost
přitahovat davy turistů.

„Dark Tourism“ neboli v překladu temný turismus přivádí návštěvníky na místa, kde se v minulosti – ať již dávné či poměrně nedávné – udála nějaká tragédie, neštěstí.

Místa spojená se smrtí či utrpením mají zvláštní schopnost přitahovat davy turistů. John Lennon, profesor glasgowské univerzity a spoluautor knihy “Dark Tourism – The attraction of death and disaster” míní, že lidskou motivaci je složité odhalit: “Je to směs úcty, voyerismu, a snad i vzrušení z toho, že se dostáváme tak blízko smrti.” Profesor Lennon také upozorňuje na to, že se nejedná o novodobý fenomén. V roce 1815 sledovala šlechta z uctivé vzdálenosti bitvu u Waterloo a jedno z bitevních polí z počátku americké občanské války bylo prodáno hned následující den po bitvě jako turistická atrakce.

Termín „dark tourism“ byl poprvé použit v roce 1996, kdy na rozšíření tohoto fenoménu upozornili badatelé Malcolm a Lennon. Někdy bývá používáno také spojení „Grief Tourism“ (grief = zármutek). Zájem o místa spojená s násilnou smrtí se nazývá „Thanatourism“ (z řeckého slova thanatos, personifikace smrti).

Tento typ turismu je pravděpodobně produktem postmoderní doby, kdy se společnost odklání od masového turismu a spíše vyhledává nové destinace a autentické zážitky. Častým znakem je také důraz na poznávání a vzdělávání se během cestování. Přesto je fascinace temnými místy považována mnohými přinejmenším za kontroverzní. Zpřístupnění míst postižených lidským neštěstím či katastrofou by proto mělo jít ruku v ruce se vzděláváním a pietou, nikoliv s prostou motivací zisku. Rozdíl mezi tím, co je a není možné akceptovat jako turistickou atrakci je často věcí kulturních hodnot a časového odstupu. Procházky po stopách Jacka Rozparovače v Londýně dnes již nikoho nepohorší. Naopak okružní jízdy Paříží kolem místa, kde při autonehodě zemřela princezna Diana, jsou stále tabu.

Častými objekty zájmu „dark“ turistů jsou hřbitovy, místa konfliktů, věznění, mučení, zabíjení, ale také místa postižená přírodními katastrofami. Např. New Orleans se krátce po vyrovnání se s následky ničivých povodní muselo vypořádávat s nájezdy zvědavých turistů. Konečně do kategorie „dark“ turismu spadají i místa spojená se smrtí slavné osoby nebo zábavní centra hrůzy jako je londýnský Dungeon. Jde o atrakce, jejichž základních cílem je pobavit, prezentují však smrt na základě skutečných historických událostí či fikce. Podobná centra se nachází také v Amsterdamu, Hamburku a Edinbourgu.

Mezi nejnavštěvovanější památky v Evropě patří dům v Amsterdamu, v němž se během nacistické okupace skrývala rodina Anny Frankové. Kolem půl milionu turistů navštíví každý rok bývalý nacistický koncentrační tábor Osvětim-Březinka v Polsku. Asi „nejpopulárnějším“ místem současnosti je Ground Zero v New Yorku, pietní místo připomínající útok na World Trade Centre z 11. září 2001.

Poměrně rozšířeným rozptýlením pro turisty v rozvojových zemích jsou dnes prohlídky chudinských čtvrtí s průvodcem. Navštívit slumy a poznat opravdový život lidí na samém sociálním dně lze v Brazílii, Mexiku, Jihoafrické republice či Indii. Organizátoři těchto prohlídek se brání nařčení z neetického výdělku tím, že většina z nashromážděných prostředků jde na obnovu slumů, do zdravotnictví či vzdělání místních dětí.

Nejznámější místa „dark“ turismu na světě:

Muzeum Anne Frank, Amsterdam

Auschwitz-Birkenau, Polsko

Ground Zero, New York

Arlingtonský hřbitov, USA

Vražedná pole v Kambodži

Památník Hiroshima, Japonsko

Černobyl, Ukrajina

Hrad Bran, Rumunsko

London Dungeon, Velká Británie

Pearl Harbour, Havaj

Zdroj:

The Observer

Wikipedia

http://www.dark-tourism.org.uk/

http://www.grief-tourism.com/

Zpracovala: Lenka Šindelářová

Vodárenské muzeum ve Vrutici

Jeden z výkladů odvozuje název obce Vrutice od staročeského slova
označující vření nebo víření. Tento výklad by odkazoval na silné
prameny, kterými byla tato obec odedávna proslulá. Největší zajímavostí,
kterou ve Vrutici najdete, je vodárenské muzeum Severočeské vodárenské
společnosti. Ve své době byl vodovod zásobující Litoměřice vrutickou
vodou natolik významnou stavbou, že byl se svolením císaře Františka
Josefa I. pojmenován jeho jménem „Franz Josef Wasserleitung“.


Není zcela jisté, jaký je původ názvu obce Vrutice. Podle jednoho z výkladů se jedná o obec lidí „vrtkých“, tedy nestálých a vrtkavých. Jiný výklad odvozuje název od staročeského slova označující vření nebo víření. Tento výklad by odkazoval na silné prameny, kterými byla tato obec odedávna proslulá. Jeden z nich se prý nachází přímo na návsi nedaleko pozdně barokní kapličky sv. Antonína Padoánského z roku 1766.

Tradičně zemědělská obec Vrutice nacházející se nedaleko Litoměřic patří stejně jako celé Polabí mezi nejstarší trvale osídlená místa na našem území. Její existence je doložená od roku 1088 jako majetek Vyšehradské kapituly. Většina staveb, které se na jejím území nachází však pochází z devatenáctého století. Jedná se zejména o statky s empírovými prvky. Jsou postavené povětšinou z v tomto kraji oblíbených opukových kvádříků a u mnohých z nich jsou dochována tradiční vrata se sluncovým motivem. Nejstarší dochovanou obytnou stavbou je pak patrový roubený dům. Zachoval se zde i empírový formanský hostinec pocházející z roku 1869.


Pravděpodobně největší zajímavostí, kterou ve Vrutici najdete, je vodárenské muzeum Severočeské vodárenské společnosti. Jedná se o čerpací stanici, která byla v roce 1902 vybudována jako dominantní stavba vodovodu, který zásoboval Litoměřice z vrutických podzemních zdrojů. V září roku 1898 litoměřické zastupitelstvo pověřilo vybudováním vodovodu Ing. Aloise Niklase. Vlastní stavba pak začala 28. listopadu 1901 a byla včetně čerpací stanice slavnostně uvedena do provozu 3. května 1903. Ve své době byl vodovod natolik významnou stavbou, že byl na žádost města Litoměřice se svolením císaře Františka Josefa I. pojmenován jeho jménem „Franz Josef Wasserleitung“.

Od čerpací stanice se nedochovala kromě dvou fotografií z roku 1903 žádná dokumentace. Zachoval se pouze pravděpodobně první návrh projekční kanceláře Adolf Niklas, který nebyl později realizován. Původní návrh předpokládal pohon čerpadel pomocí dvou poměrně robusních parních kotlů. Navrhovaný parní pohon byl zaměněn za plynový. Soustrojí, jehož dodávka byla zadána 17. června 1902 Škodovým závodům v Plzni, bylo nakonec poháněno motory na technický plyn, který se v objektu čerpací stanice vyráběl z koksu.

V roce 1930 byla pak původní pohonná jednotka nahrazená moderním dieselovým agregátem dodaným firmou Deutz z Kolína nad Rýnem. Tento stroj je dosud součástí expozice a po rekonstrukci je plně funkční. Pravděpodobně v souvislosti se změnou technologie byla provedena i stavební rekonstrukce budovy čerpací stanice, při které přibyl trámový strop, který vytvořil nad částí objektu druhé nadzemní podlaží. Při této rekonstrukci byla vyměněna i okna, zbourány komíny a byly přistavěny vikýře. Při stavebních zásazích, ke kterým došlo v průběhu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, byl objekt čerpací stanice značně zdevastován. V polovině sedmdesátých let byla v těsném sousedství postavena nová čerpací stanice a stará byla po vyřazení z provozu příležitostně využívána jen jako sklad a garáž a byla ponechána více méně svému osudu.


Obec Vrutice leží na silnici číslo 261 spojující Litoměřice a Štětí. Dostanete se sem i vlakem po trati 072, nejbližší stanice jsou Polepy. Okolí neoplývá značenými turistickými cestami, po místních silničkách je však nvyznačeno množství cyklotras. Vodárenské muzeum najdete v areálu čerpací stanice vedle mateřské školy. Návštěva je možná zdarma, je však nutno domluvit se alespoň den předem. Kontaktní osobou je pan Rudolf Wlodárek, který vás ochotně provede areálem. Telefon: 416 73 30 57, ČOV Litoměřice Aktuální informace najdete na stránkách Severočeské vodárenské společnosti

Čerpací stanice byla rekonstruována v období od srpna 2002 do dubna 2003 na náklady vlastníka, tedy Severočeské vodárenské společnosti, a. s. a byla přeměněna na muzeum s expozicí věnovanou vodárenství na Litoměřicku. Rekonstrukce stála 5,4 milionu korun. Do parčíku před budovou muzea byla z jiného ísta ve Vrutici přenesena socha svatého Floriána. Vodárenské muzeum těsně sousedící s moderní čerpací stanicí, která stejně jako před sto lety zásobuje část Litoměřic vodou z vrutických pramenů je důstojnou připomínkou řemeslné dovednosti našich předků.

Vodárenské muzeum Vrutice je zapsáno do katalogu památek a akcí, který byl vydán u příležitosti Dnů evropského dědictví (European Heritage Days 2003). Je jen škoda, že dosud vázne propagace turistiky zaměřené na drobné technické památky, kterých je v naší dlouhodobě poměrně hustě osídlené zemi poměrně velké množství.

Cestování letadlem: Objednáváme letenku

Po předcházejících dílech již máme úspěšně vybranou letenku, víme
kdy a za kolik chceme letět. Nyní je ale potřeba letenku rezervovat a proto
si projdeme rezervačním procesem a zároveň si uvedeme časté chyby, které
se při rezervacích stávají.


Po předcházejících dílech již máme úspěšně vybranou letenku, víme kdy a za kolik chceme letět. Nyní je ale potřeba letenku rezervovat a proto si projdeme rezervačním procesem a zároveň si uvedeme časté chyby, které se při rezervacích stávají.

Prvním krokem je vložení jména. Často se stává, že cestující v rychlosti přehodí jméno a příjmení, případně v rezervaci najdeme místo Zbyňka Zlatého „Ybzňka Ylatého“. Je také vhodné dát si pozor na to, aby pan Zbyněk nebyl v rezervaci označen jako „žena“, tedy přiřadit správné pohlaví všem cestujícím.

Většina leteckých společností totiž nedovoluje měnit jméno pasažéra v dokončené rezervaci, výjimkou mohou být lowcostové aerolinie, které to povolují za poplatek. Pokud se stane, že jméno je zkomoleno nebo dokonce úplně nesprávně a letecká společnost neumožní změnu, je nutné provést novou rezervaci a ne vždy je možné najít stejná místa za tu samou cenu. Pokud však letecká společnost na letišti zjistí, že jméno na rezervaci se neshoduje s cestovním dokladem, může odmítnout cestujícího přepravit a to už pro nás může být velice nepříjemné.

Jméno máme správně, co dál? Stačí nám vyplnit kontaktní údaje a už jsme témeř na konci. Nechce-li se vám tyto údaje vkládat a vyplníte je neúplně, zbytečne riskujete. Vaše rezervace po uložení zpracovávají agenti jednotlivých agentur a když nemají správné kontaktní údaje, nemají vám kam poslat nebo zavolat informace o případných změnách, zrušených a posunutých letech. Letecké společnosti takovéto kroky občas dělají a tak by se vám lehce může stát, že příjedete na letiště a vaše letadlo již bude rolovat k runway.

Posledním krokem v rezervaci bývá výběr způsobu platby a doručení.

Opatrnosti není nikdy dost, proto před samotnou platbou je vhodné celou rezervaci ještě jednou zkontrolovat. Tato kontrola je velice jednoduchá. V závislosti podle toho kde ste si rezervaci dělali tak můžete udělat na www.viewtrip.com, nebo www.checkmytrip­.com. Stačí vyplnit příjmení bez diakritiky a rezervační kód – ten Vám sdělí váš vyhledávač. Kvalitní vyhledávače mají tyto kontrolní stránky již implementované.

Po kontrole rezervace už zbývá „pouze“ zaplatit. Obvykle si můžete vybrat mezi platbou platební kartou přes Internet, platbou převodem z účtu a někdy i platbou v hotovosti – pak se budete muset namáhat dojít až na pobočku cestovní agentury, kde zaplatíte na přepážce. Záleží jen na vás, kterou možnost budete preferovat.

Po vystavení platebních údajů dostanete i informaci o době do kdy je rezervace platná. Mnoho lidí tento údaj podceňuje a tak se často stává, že úhrady přicházeji, až když je rezervace zrušena. Letecké společnosti nechtějí držet rezervované nezaplacené místo obvykle delší dobu okolo tří dnů, což bývá i termín splatnosti letenky.

Pokud vše proběhlo v pořádku – rezervace je potvrzena a ve své e-mailové schránce najdete elektronickou letenku. Papírové letnky jsou od 1.června 2008 minulostí a tak si stačí vytisknout tu elektronickou a všechno jsme skvěle zvládli.


Sérii článků přináší vyhledávač letenek Pelikán. Jako jediný zobrazuje kompletní nabídku aktuálních cen letenek se všemi poplatky od víc než 800 leteckých společností a všech dostupných lowcostů zároveň.

Příště můžete čekat informace o tom, co dělat na letišti tak aby váš let proběhl ůplně bez problémů.

Cesty do pouště

Prodloužený víkend nám naservíroval žhavé letní počasí a já to
páteční ráno měla chuť vyrazit někam do přírody. Vjíždíme do
nejstaršího státního parku v Kalifornii a druhého nejstaršího
v celých USA vůbec – Anza Boreggo Desert State Park. Po pár
mílích zastavujeme. Jsme ve výšce 2.000 stop a před námi se
rozprostírá kalifornská poušť v celé své kráse.


Na Den Nezávislosti počasí vybízelo spíše ke koupání v oceánu, ba ještě lépe, zůstat v příjemně klimatizovaných domovech. Prodloužený víkend nám naservíroval žhavé letní počasí a já to páteční ráno měla chuť vyrazit někam do přírody.

Pojedeme do Palm Springs, řekla jsem manželovi a ten jen nevěřícně zakroutil hlavou. Tak do hor, říkám a jdu pro cestovní ledničku. Nezbytný foťák, kameru, sluneční brýle, krém na opalování a vyrážíme. Teploměr ukazuje příjemných 30 stupňů Celsia ve stínu, je 10 hodin ráno.

Z Escondida vjíždíme na East 78 Highway, protínáme St. Pasqual Valley s alejemi pomerančovníku a avokád, jež za několik minut střídají porosty kaktusu. Odbočka vlevo avizuje velikou atrakci Escondida, Vild Animal Park, jež tentokrát míjíme. Držíme se stále naší cesty, převýšení narůstá, cestu lemují opětovné kaktusy střídavě s piniemi. Ve výšce něco málo přes 2.000 stop se před námi otvírá městečko Ramona, neblaze proslulé loňskými ničivými požáry. Ještě dnes vidíme stopy po řádění ohně. Kolem cesty prořídly stromy a objevujeme pásma hor a kopců, dříve bezpečně skrytá.

Projíždíme kolem řady farem a rančů, míjíme pastviny s ušlechtilými koňmi, jenž jsou chloubou této oblasti. Ramona je pyšná na svou historii, patří mezi nejpůvabnější westernová městečka. Naše auto vytrvale stoupá po silnici, pastviny s koňmi střídají ještě svěží louky nijak nepoznamenané žhavými slunečními paprsky.

Vjíždíme do malebného Santa Ysabel Valley, kde také v městečku Santa Ysabel zastavujeme. Tohle místo je pro našince i širší okolí přitažlivé hned dvakrát. Výtečným chlebem a vynikajícími jablečnými koláči. Bohužel, 45 let oslavující Dudley’s Market má dnes zavřeno, naštěstí je tomu naopak v případě Julien Pie Company. Výrobna své produkty dodává nejen do marketů v celé Kalifornii, ale máte také možnost ochutnávky přímo na místě. Čerstvé, lahodné a voňavé. Sliny se sbíhají už při pohledu a vůně se line nejen v krámku, ale v celém prostranství kolem dokola. Ochutnávám jablečný koláč s karamelem a šlehačkou a řeknu vám – mňam.

Po téhle sladké přestávce je čas na protáhnutí, krátkou procházku a pár fotek v okolí. Údolí, jak už jsem předeslala, je velmi hezké, louky a pastviny okupují krávy a nad námi panorama vzdálených hor a kopců. Obloha jen září svou jasnou modrou tváří.

A jedeme dál… Odbočujeme na silnici 79, zpovzdálí se napravo rýsuje Lake Hencha a my se dáváme doprava na silnici S2. Protínáme pásmo hor, jež mění barvu jako duha. Zprvu šedivé, hnědé, dožluta, červené. Obrovské kameny, kdy máte pocit, že se už, už musí utrhnout… Touto scenérií vjíždíme na S22, míjíme větrnou Ranchitu a míříme do Borrego Springs, cíle našeho dnešního putování.

Vjíždíme do nejstaršího státního parku v Kalifornii a druhého nejstaršího v celých USA vůbec – Anza Boreggo Desert State Park. Po pár mílích zastavujeme. Jsme opět ve výšce 2.000 stop a před námi se rozprostírá kalifornská poušť v celé své kráse. Při pohledu dolů, ve světelném, horkém oparu je vidět pár rozmazaných bodů – oáza této pouště, Boreggo Springs. Celé údolí je obklopeno barevnými horami, přímo před námi ční Santa Rosa Mountains. Půda je vyprahlá dohněda a teplota vzduchu je asi 45 stupňů Celsia.

Sedáme znovu do auta a po několika minutách jízdy parkujeme auto v Hellhoe Canyon Area. Je čas se znovu protáhnout a doplnit tekutiny. Odsud vede jedna z turistických cest hlouběji do pouště. Informační cedule upozorňuje na co si dát pozor. V této oblasti se můžeme setkat s kojoty, pouštními lvy, místy se dá narazit na pumu. V parku žije také na 80 druhů ptáků a když nebudete opatrní, můžete šlápnout i na chřestýše. Platí zde stejná pravidla jako všude ve volné přírodě, je třeba si pamatovat, že zvířata vás vidí.


Stoupáme po svých nahoru mezi kameny a kaktusy, hledáme co nejlepší místo na fotografování tohoto pouštního království. Někde tady se natáčely i scény nekonečného seriálu Akta X. Po dvaceti minutách, totálně promočeni, lijeme do i na sebe studenou vodu a pokračujeme v jízdě dolů do údolí. Vítejte v Borrego Springs hlásá tabule a my míříme do centra této oázy. Městečko má jen 3.000 stálých obyvatel. V sezóně – na jaře, pozdní podzim a v zimě, se sem stěhují návštěvníci ze všech koutů Ameriky i Kanady. V tomto období zde žije 10.000 lidí. Státní park, komfortní ubytování, skvělé možnosti sportovního a rekreačního vyžití, příjemné počasí, to vše dělá z tohoto místa velmi lukrativní a zajímavou lokalitu. Toto však ani náhodou neplatí v létě.

V Palm Canyon Resort, což je území hotelů, restaurací a sportovních areálů, potkáváme pár archeologů. Dnes jsou to také jediní živí tvorové, na které po celou dobu našeho působení v této oblasti narážíme. Obklopuje nás tady neuvěřitelné ticho…..skoro jsme zapomněli, jak odlišné od všech míst, která jsme kdy navštívili. Škoda, že dnes nemůžeme koukat na krásnou noční oblohu, zde prý nejjasnější na světě vůbec.

Ještě se jdeme podívat na místo, kde mezi svěžími palmami prosvítají tři malebné bílé kostelíky – jako v pohádce. Je pozdní odpoledne, čas návratu. Za několik hodin celou zemi pohltí obrovské ohňostroje. Je přece Den Nezávislosti.