Každoročne rogalisti a paraglidisti známi ako „padáčkari“ otvárajú
oblohu prvými letmi. Inak tomu nebolo ani jedno slnečné sobotné popoludnie.
Bez foťáku ani na krok. A vyrazila som na neďalekú otvorenú trávnatú
plochu kúsok za centrom Myjavy, pre miestnych známu ako U Vankov.
Každoročne rogalisti a paraglidisti známi ako „padáčkari“ otvárajú oblohu prvými letmi. Inak tomu nebolo ani jedno slnečné sobotné popoludnie. Bez foťáku ani na krok. A vyrazila som na neďalekú otvorenú trávnatú plochu kúsok za centrom Myjavy, pre miestnych známu ako U Vankov.
Už po príchode ma zaujal veľký počet nadšencov tohto mierne adrenalínového športu. Sadnúc do slnkom vyhriatej trávy začala som pozorovať dianie okolo. Veľmi som bola zvedavá obzvlášť na padáčkarov, no tých nikde. Za to rogalisti stáli pri svojich rogalách pekne za sebou a každý sa venoval posledným úpravám a kontrole svojho stroja. Začala som ich obchádzať a robiť zábery pred prvými letmi. Čas utekal a na poli sa začali objavovať aj muži s veľkými vrtuľami a padákmi. Tak predsa.
Ako prví vzlietali toho roku rogalisti s veľkým hukotom motorov, ktoré však rýchlo utíchlo ako sa začali vzďaľovať za horizont strácajúc sa v oblakoch.
Čakanie. Nikto nevzlietol, nikto nepristál. Viac ma lákali padáčkari, ale akoby sa im hore ani nechcelo. Akoby čakali na rogalistov, ktorí im po návrate z prvého letu oznámia, či už sú vhodné podmienky alebo to tu zabalia. Padáky nachystané a nie a nie zapnúť motor a vyletieť. Asi z toho dnes nič nebude. Pomyslela som si. Prvé skúšobné fotky z takejto akcie. Keby som sa tak dostala hore.
Obďaleč ležali v tráve dvaja muži pri rozloženom padáku, ktorý sa mierne nafukoval v smere vetra. Isto sa chystajú na štart. Urobiť tak fotku ako sa paraglidista práve odráža zo zeme tesne nado mnou, to by bolo niečo. Kompozične som tú fotku úplne mala pred očami. Prakticky však nemožné ľahnúť si padáčkarovi s ťažkou motorovou vrtuľou na chrbte do cesty. Ak by padák nestačil včas zodvihnúť, odniesol by si to nielen môj foťák. Mysliac na toto riziko a blížiac sa k padáku som však stále kráčala po okraji vzletovej a zároveň pristávacej dráhy. Urobím aspoň pár detailných fotiek. Z mojich myšlienok ma prebudil jeden z ležiacich mužov. „Nechceš si zalietať?“ „A to vážne môžem?“ „Jasne, sadaj a pripútaj sa.“ Niekde v zmesi pocitov – prekvapenie, radosť, šťastie – som začula mužov hlas, ktorý zanikal v hukote štartujúceho motora. „Som Jožo, budem ti robiť inštruktora, poriadne si zapni vetrovku lebo hore je riadna z…“
Než som sa stačila spamätať, Jožo sedel predo mnou. Stroj sa pohol vpred. Na hrboľatom teréne som mala pocit ako by som sedela v nejakej minikáre. Tento pocit ale netrval dlho. Plynule sme sa odlepili zo zeme a vzlietnuť sa podarilo na prvýkrát. „Uau, to je úžasné!“ „Nebojíš sa?“ spýtal sa Jožo trochu neveriacky, opatrne letiac len tri – štyri metre nad zemou. „Nie, leťme vyššie!“ Ďalej sme sa dorozumievali už len posunkami, či je všetko v poriadku. Cez hučiaci motor to inak ani nešlo.
Začala som si vychutnávať výhľad. Nevedela som, na ktorú stranu sa pozrieť prv, až som zabudla fotiť. „A fotiť si nechcela?“ pripomenul mi po chvíli môj pôvodný zámer. Až potom, spamätajúc sa, opatrne som vytiahla foťák so skrehnutými prstami a kŕčovito ho držiac snažila som sa zdokumentovať tú nádheru z výšky – okolité kopce, srnky bežiace po poliach lemovaných pásmi lesov, Myjavu, zapadajúce slnko i ďalších padáčkarov, ktorých bola zrazu plná obloha. Páni, tu je ozaj riadna zima.
Vtom hučanie motora prestalo. Čo sa stalo? skúmavo som sa pozrela vpred. Až teraz som pocítila mierny strach. „Funguje to aj bez motora, ale dlho by sme si nezalietali. Chceš si vyskúšať riadenie? Je to jednoduché.“ To už motor opäť bežal a ja som v rukách držala až pochybne tenké lanká, pomocoou ktorých sa riadil padák. Začala som si viac všímať čo sa technicky deje okolo mňa. Veľká motorová vrtuľa stále nepríjemne hlučne hučala, nado mnou obrovský padák ktorý bol z nejakého tenkého materiálu, k nemu pripevnené tenké lanká… A riadenie celého tohto stroja, nevediac ako funguje, som mala v rukách ja. Doprava, doľava, povoliť, zatiahnuť… Začala som vnímať svoj pulz a tú zimu tu hore. Nadšenie, zážitok, adrenalín,… a hlavne rešpekt.
Slnko sa rýchlo blížilo k horizontu a tak riadenie prebral môj inštruktor. Z malých bodiek kdesi dolu na zemi som rýchlo začala rozpoznávať ľudí a ani neviem ako, hučanie motora stíchlo a my sme hladko pristali.
O týždeň neskôr, napriek tomu že teplomer ukazoval už takmer 25 ºC, ja som sedela doma s poriadnou nádchou a nadšene si pozerala rozmazané fotky z paraglidingu. Dnes, keď si spomeniem na svoj prvý let,… úžasný pocit slobody tam hore, hneď by som išla zase.
Z môjho pohľadu úplného amatéra je to oveľa jednoduchšie ako riadiť auto. Aj premávka je tam hore o čosi prehľadnejšia. Avšak viac ako len adrenalínový zážitok vo mne ostal pocit rešpektu.
Každoročne rogalisti a paraglidisti známi ako „padáčkari“ otvárajú oblohu prvými letmi. Inak tomu nebolo ani jedno slnečné sobotné popoludnie. Bez foťáku ani na krok. A vyrazila som na neďalekú otvorenú trávnatú plochu kúsok za centrom Myjavy, pre miestnych známu ako U Vankov.
Už po príchode ma zaujal veľký počet nadšencov tohto mierne adrenalínového športu. Sadnúc do slnkom vyhriatej trávy začala som pozorovať dianie okolo. Veľmi som bola zvedavá obzvlášť na padáčkarov, no tých nikde. Za to rogalisti stáli pri svojich rogalách pekne za sebou a každý sa venoval posledným úpravám a kontrole svojho stroja. Začala som ich obchádzať a robiť zábery pred prvými letmi. Čas utekal a na poli sa začali objavovať aj muži s veľkými vrtuľami a padákmi. Tak predsa.
Ako prví vzlietali toho roku rogalisti s veľkým hukotom motorov, ktoré však rýchlo utíchlo ako sa začali vzďaľovať za horizont strácajúc sa v oblakoch.
Čakanie. Nikto nevzlietol, nikto nepristál. Viac ma lákali padáčkari, ale akoby sa im hore ani nechcelo. Akoby čakali na rogalistov, ktorí im po návrate z prvého letu oznámia, či už sú vhodné podmienky alebo to tu zabalia. Padáky nachystané a nie a nie zapnúť motor a vyletieť. Asi z toho dnes nič nebude. Pomyslela som si. Prvé skúšobné fotky z takejto akcie. Keby som sa tak dostala hore.
Obďaleč ležali v tráve dvaja muži pri rozloženom padáku, ktorý sa mierne nafukoval v smere vetra. Isto sa chystajú na štart. Urobiť tak fotku ako sa paraglidista práve odráža zo zeme tesne nado mnou, to by bolo niečo. Kompozične som tú fotku úplne mala pred očami. Prakticky však nemožné ľahnúť si padáčkarovi s ťažkou motorovou vrtuľou na chrbte do cesty. Ak by padák nestačil včas zodvihnúť, odniesol by si to nielen môj foťák. Mysliac na toto riziko a blížiac sa k padáku som však stále kráčala po okraji vzletovej a zároveň pristávacej dráhy. Urobím aspoň pár detailných fotiek. Z mojich myšlienok ma prebudil jeden z ležiacich mužov. „Nechceš si zalietať?“ „A to vážne môžem?“ „Jasne, sadaj a pripútaj sa.“ Niekde v zmesi pocitov – prekvapenie, radosť, šťastie – som začula mužov hlas, ktorý zanikal v hukote štartujúceho motora. „Som Jožo, budem ti robiť inštruktora, poriadne si zapni vetrovku lebo hore je riadna z…“
Než som sa stačila spamätať, Jožo sedel predo mnou. Stroj sa pohol vpred. Na hrboľatom teréne som mala pocit ako by som sedela v nejakej minikáre. Tento pocit ale netrval dlho. Plynule sme sa odlepili zo zeme a vzlietnuť sa podarilo na prvýkrát. „Uau, to je úžasné!“ „Nebojíš sa?“ spýtal sa Jožo trochu neveriacky, opatrne letiac len tri – štyri metre nad zemou. „Nie, leťme vyššie!“ Ďalej sme sa dorozumievali už len posunkami, či je všetko v poriadku. Cez hučiaci motor to inak ani nešlo.
Začala som si vychutnávať výhľad. Nevedela som, na ktorú stranu sa pozrieť prv, až som zabudla fotiť. „A fotiť si nechcela?“ pripomenul mi po chvíli môj pôvodný zámer. Až potom, spamätajúc sa, opatrne som vytiahla foťák so skrehnutými prstami a kŕčovito ho držiac snažila som sa zdokumentovať tú nádheru z výšky – okolité kopce, srnky bežiace po poliach lemovaných pásmi lesov, Myjavu, zapadajúce slnko i ďalších padáčkarov, ktorých bola zrazu plná obloha. Páni, tu je ozaj riadna zima.
Vtom hučanie motora prestalo. Čo sa stalo? skúmavo som sa pozrela vpred. Až teraz som pocítila mierny strach. „Funguje to aj bez motora, ale dlho by sme si nezalietali. Chceš si vyskúšať riadenie? Je to jednoduché.“ To už motor opäť bežal a ja som v rukách držala až pochybne tenké lanká, pomocoou ktorých sa riadil padák. Začala som si viac všímať čo sa technicky deje okolo mňa. Veľká motorová vrtuľa stále nepríjemne hlučne hučala, nado mnou obrovský padák ktorý bol z nejakého tenkého materiálu, k nemu pripevnené tenké lanká… A riadenie celého tohto stroja, nevediac ako funguje, som mala v rukách ja. Doprava, doľava, povoliť, zatiahnuť… Začala som vnímať svoj pulz a tú zimu tu hore. Nadšenie, zážitok, adrenalín,… a hlavne rešpekt.
Slnko sa rýchlo blížilo k horizontu a tak riadenie prebral môj inštruktor. Z malých bodiek kdesi dolu na zemi som rýchlo začala rozpoznávať ľudí a ani neviem ako, hučanie motora stíchlo a my sme hladko pristali.
O týždeň neskôr, napriek tomu že teplomer ukazoval už takmer 25 ºC, ja som sedela doma s poriadnou nádchou a nadšene si pozerala rozmazané fotky z paraglidingu. Dnes, keď si spomeniem na svoj prvý let,… úžasný pocit slobody tam hore, hneď by som išla zase.
Z môjho pohľadu úplného amatéra je to oveľa jednoduchšie ako riadiť auto. Aj premávka je tam hore o čosi prehľadnejšia. Avšak viac ako len adrenalínový zážitok vo mne ostal pocit rešpektu.
Více než 10 000 km se během dvou let rozhodl ujít
devětadvacetiletý němec Stephan Meurisch. Myslíte si, že je to šílený
nápad? A to jste ještě neviděli jeho trasu – hodlá projít
například Iránem, či Pákistánem a v Číně propagovat svobodu
Tibetu.
Více než 10 000 km se během dvou let rozhodl ujít devětadvacetiletý Němec Stephan Meurisch. Myslíte si, že je to šílený nápad? A to jste ještě neviděli jeho trasu – hodlá projít například Iránem, či Pákistánem a v Číně propagovat svobodu Tibetu.
Koho by tohle napadlo?
Stephan sám říká, že má rád turistiku, a proto se také kdysi vydal na Svatojakubskou cestu z Francie do Santiago de Compostela. Po této zkušenosti se rozhodl, že potřebuje další výzvu, která by ho naplnila a zvolil si tedy o něco málo delší cestu a to rovnou až do Číny. Z Mnichova v Německu chce dojít až do Lhasy, hlavního města Tibetu. Podle jeho vlastních odhadů by měla cesta trvat asi dva roky s tím, že každých asi 400 km bude jeden odpočinkový den.
Stephan se rozhodl svoje dobrodružství sdílet se širokou veřejností, a proto si píše internetový deník, kde publikuje nejen svoje nápady, ale i mnoho dalších informací o Tibetu, různých kampaních za lidská práva, apod. Jeho blog je v angličtině, aby byl přístupný co nejvíce lidem. Mimo blog jej také můžete sledovat na Facebooku a Twitteru.
Kudy se vlastně Stephan chystá jít?
Při cestě po zemi do Tibetu existují vlastně dvě varianty, tzv. Severní stezka a Jižní stezka. Severní trasa znamená cestu přes Ukrajinu, Rusko a Kazachstán. Jižní varianta vede přes Irán, Pákistán, Indii a Nepál. Německý dobrodruh se rozhodl pro jižní variantu, která však skýtá několik problematických oblastí.
Během své pouti bohužel mine Českou republiku, ale pokud byste měli zájem, můžete se s ním potkat třeba v Bratislavě. Předběžný nástin cesty obsahuje tyto města: Linz, Vídeň, Bratislava, Budapešť, Bukurešť, Istanbul, Ankara, Teherán, Nové Dillí, Káthmándú, Darjeeling, Thimphu a Lhasa. Podrobnější trasu můžete vyčíst z mapky.
Co vše je potřeba před cestou?
Stephan přípravu nepodceňuje, je si velmi dobře vědom toho, že takto dlouhá výprava potřebuje 100 % nasazení. Mimo shánění sponzorů a partnerů se tedy vrhl i na osobní přípravu, ve které si vytyčil tři základní cíle.
Víza a očkování – během své cesty bude potřebovat vízum do Číny, Indie, Nepálu, Iránu a Pákistánu. Očkování na základní choroby je samozřejmostí.
Kurz přežití – Stephan se potřebuje naučit jak přežít sám v pustině, jak navigovat s kompasem, jak si vytvořit přístřešek, či jak se chovat v případě únosu.
Kurz dokumentární fotografie – Skvělé fotky budou základem mediálního úspěchu, proto základní kurz fotografie určitě nebude na škodu.
„Most mezi Evropou a Asii“
Během plánování se naskytly již první potíže a to v překročení pomyslné hranice mezi Evropou a Asií – úžinu Bospor. Město Istanbul je rozděleno na dvě části, jedna leží na Evropském kontinentu a druhá již na Asijském. Istanbulu se často říká „Most mezi Evropou a Asii“ a právě v tom je problém. Ve městě existují pouze dva mosty spojující oba břehy a ani jeden z nich není pro pěší.
Stephan plánuje jít celou cestu pěšky a již zde naráží na první problém. Jak se dostat přes most, když je pouze pro automobily? Existují dvě řešení. Každý rok v říjnu se běží Istanbulský maraton, což je jediný den v roce, kdy jsou mosty otevřené pro pěší. To by však musel Stephan svůj výlet odložit o několik měsíců, protože podle nynějšího plánu bude v Turecku v březnu. V tuto chvíli se Stephan snaží s Tureckou ambasádou v Německu vyjednat výjimku, která by mu povolila přechod přes most.
Zde se Stephanovi jeho plány vydaří, můžeme sledovat na jeho blogu.
Více než 10 000 km se během dvou let rozhodl ujít devětadvacetiletý Němec Stephan Meurisch. Myslíte si, že je to šílený nápad? A to jste ještě neviděli jeho trasu – hodlá projít například Iránem, či Pákistánem a v Číně propagovat svobodu Tibetu.
Koho by tohle napadlo?
Stephan sám říká, že má rád turistiku, a proto se také kdysi vydal na Svatojakubskou cestu z Francie do Santiago de Compostela. Po této zkušenosti se rozhodl, že potřebuje další výzvu, která by ho naplnila a zvolil si tedy o něco málo delší cestu a to rovnou až do Číny. Z Mnichova v Německu chce dojít až do Lhasy, hlavního města Tibetu. Podle jeho vlastních odhadů by měla cesta trvat asi dva roky s tím, že každých asi 400 km bude jeden odpočinkový den.
Stephan se rozhodl svoje dobrodružství sdílet se širokou veřejností, a proto si píše internetový deník, kde publikuje nejen svoje nápady, ale i mnoho dalších informací o Tibetu, různých kampaních za lidská práva, apod. Jeho blog je v angličtině, aby byl přístupný co nejvíce lidem. Mimo blog jej také můžete sledovat na Facebooku a Twitteru.
Kudy se vlastně Stephan chystá jít?
Při cestě po zemi do Tibetu existují vlastně dvě varianty, tzv. Severní stezka a Jižní stezka. Severní trasa znamená cestu přes Ukrajinu, Rusko a Kazachstán. Jižní varianta vede přes Irán, Pákistán, Indii a Nepál. Německý dobrodruh se rozhodl pro jižní variantu, která však skýtá několik problematických oblastí.
Během své pouti bohužel mine Českou republiku, ale pokud byste měli zájem, můžete se s ním potkat třeba v Bratislavě. Předběžný nástin cesty obsahuje tyto města: Linz, Vídeň, Bratislava, Budapešť, Bukurešť, Istanbul, Ankara, Teherán, Nové Dillí, Káthmándú, Darjeeling, Thimphu a Lhasa. Podrobnější trasu můžete vyčíst z mapky.
Co vše je potřeba před cestou?
Stephan přípravu nepodceňuje, je si velmi dobře vědom toho, že takto dlouhá výprava potřebuje 100 % nasazení. Mimo shánění sponzorů a partnerů se tedy vrhl i na osobní přípravu, ve které si vytyčil tři základní cíle.
Víza a očkování – během své cesty bude potřebovat vízum do Číny, Indie, Nepálu, Iránu a Pákistánu. Očkování na základní choroby je samozřejmostí.
Kurz přežití – Stephan se potřebuje naučit jak přežít sám v pustině, jak navigovat s kompasem, jak si vytvořit přístřešek, či jak se chovat v případě únosu.
Kurz dokumentární fotografie – Skvělé fotky budou základem mediálního úspěchu, proto základní kurz fotografie určitě nebude na škodu.
„Most mezi Evropou a Asii“
Během plánování se naskytly již první potíže a to v překročení pomyslné hranice mezi Evropou a Asií – úžinu Bospor. Město Istanbul je rozděleno na dvě části, jedna leží na Evropském kontinentu a druhá již na Asijském. Istanbulu se často říká „Most mezi Evropou a Asii“ a právě v tom je problém. Ve městě existují pouze dva mosty spojující oba břehy a ani jeden z nich není pro pěší.
Stephan plánuje jít celou cestu pěšky a již zde naráží na první problém. Jak se dostat přes most, když je pouze pro automobily? Existují dvě řešení. Každý rok v říjnu se běží Istanbulský maraton, což je jediný den v roce, kdy jsou mosty otevřené pro pěší. To by však musel Stephan svůj výlet odložit o několik měsíců, protože podle nynějšího plánu bude v Turecku v březnu. V tuto chvíli se Stephan snaží s Tureckou ambasádou v Německu vyjednat výjimku, která by mu povolila přechod přes most.
Zde se Stephanovi jeho plány vydaří, můžeme sledovat na jeho blogu.
Kdyby kdokoliv z Čechů dostal nabídku, že si může vybrat dovolenou
kdekoliv na světě, tak pravděpodobně uslyšíte názvy jako Egypt,
Španělsko, Itálie, Řecko, Spojené arabské emiráty, Seychely a další
oblíbené destinace českých turistů. Nejsem si jistá, zda by tam zazněl
Pákistán.
Ráj pro horolezce
Kdyby kdokoliv z Čechů dostal nabídku, že si může vybrat dovolenou kdekoliv na světě, tak pravděpodobně uslyšíte názvy jako Egypt, Španělsko, Itálie, Řecko, Spojené arabské emiráty, Seychely a další oblíbené destinace českých turistů. Nejsem si jistá, zda by tam zazněl Pákistán. Možná u vášnivých horolezců, pro které je Pákistán rájem. Každý z nich sní o pohoří Karakoram, Hindúkuš a o Himalájích. Vždyť tady se slézají nejvyšší hory světa. Pět ze čtrnácti nejvyšších hor světa naleznete právě tady. Takzvané osmitisícovky. A ten kdo je pokoří, je na to náležitě pyšný. Z těch nejznámějších je to K2, Nanga Parbat, Gasherbrum, Broad Peak. Nejpříhodnější čas vyrazit tam je od května do konce září.
Pákistán určitě nadchne všechny nádhernou přírodou, spoustou jezer, krásných údolí, pohostinnými lidmi, krásnými stavbami i dobrými cenami.
Hlavní město Islámábád
Po příletu do Pákistánu určitě stojí za to poznat hlavní město Islámábád, které působí velice upraveně a udržovaně. Je hlavním městem teprve několik desítek let. Předtím jím bylo Karáčí. Pákistánci říkají, že Islámábád má své dvojče Rawalpindi, které je téměř součástí Islámábádu. Je to vlastně dvojměsto. Rawalpindi jen nepůsobí tak uhlazeně. Je to spíše město plné bazarů. V Islámábádu je vidět, že se tu o vzhled města pravidelně starají zahradníci. Obrubníky jsou natřené bíločerně a všude je čisto. Nemusíte se bát, že zabloudíte, vše je tu velice srozumitelně označené, uvidíte spoustu směrovek. Na ulicích je v každou denní i noční dobu plno lidí, aut, taxíků, pouličních prodavačů, ale i žebrajících. Na silnicích je i dost policistů, kteří vás mohou kdykoliv zkontrolovat. Hlavně zastavují auta s otázkami, co vezou, kam jedou, kdo je v autě. Často se musíte prokázat dokladem totožnosti a ukázat náklad. Na druhou stranu jde přece o bezpečnost.
Islámábád je reprezentativní adresou. Bydlení je tu o mnoho dražší než v dalších městech Pákistánu. Je to úřednické město plné světoznámých bank, velvyslanectví, poboček a kanceláří slavných společností.
Místa, která určitě stojí za to navštívit, jsou Mešita šáha Fajsala, která je pojmenovaná po saúdskoarabském králi, který financoval její výstavbu. Bílá mešita se svými čtyřmi minarety působí opravdu velkolepě.
Dále stojí za zmínku prezidentské sídlo a budova parlamentu. Sami Pákistánci vám poradí, abyste nevynechali výhled na město z kopce, který se jmenuje Daman-E-Koh. Je to místo vhodné na piknik se zahradami a terasami.
Oázou klidu v Islámábádu je ZOO. Není velká, ale je pěkně zařízená a čistá. Zvířata tady mají dobré podmínky. Uvidíte slony, levharty, jeleny, opice, medvědy, pumy a hodně druhů ptáků.
Je tady spousta míst, kam si vyjít na oběd či večeři. Najíte se levně, ale i když si vyberete honosnější restauraci, pořád vás vyjde celkem přijatelně. V každé restauraci mě překvapilo, kolik lidí se tu uživí. Personálu je zdánlivě více, než je třeba. Všichni se však chovají velice uctivě a splní vám každé přání.
Úžasná pákistánská příroda
Pokud chcete odpočívat v přírodě, dýchat čistý horský vzduch, relaxovat, pak musíte navštívit místa, jako jsou GILGIT – území v severním Pákistánu. Kousek od města Gilgit najdete krásnou skalní rytinu Buddhy ze 7. století. Za zmínku stojí slavný visutý most přes řeku Gilgit, který je 182 metrů dlouhý. Nemůže přes něj projet víc než jeden džíp. Lidé tu rádi loví pstruhy, hlavně v překrásném údolí Naltar. Je to zelené a zalesněné údolí bohaté na srážky. Stejně tak Astore vás překvapí krásnou přírodou, jezery, pramenitou řekou, která je v létě hodně divoká. Řeky jsou tu nebezpečné, protože většina lidí tu neumí plavat.
Lidé v Astoru hodně jezdí na koních a koně zde chovají. Koně také potřebují pro tolik oblíbený sport v Pákistánu – polo. Největší světové hřiště pro polo hru je v Gizeru. Pořádají se tu velmi sledované zápasy v pólu, které jsou velmi oblíbené a hojně navštěvované. Jinak více než u nás fotbal je tu oblíbený kriket. Na ten se také hodně vsází. Gizer vám určitě učaruje svými překrásnými jezery. Jsou to místa stvořená pro piknik.
Velice oblíbené místo pro výlety je Hunza, krásné údolí obklopené horami, kde se nachází Baltit Fort, což je panovnická pevnost z 13. století. Průvodce vám vyloží velice zajímavé informace o historii, ukáže dochované nádobí, nábytek, koberce. Celá stavba je velice zajímavá a hlavně je z ní krásný výhled, protože k ní musíte vyšlapat pěkně strmý kopec.
Mini Švýcarsko v Pákistánu
Také v Pákistánu najdete oblast, které se říká mini Švýcarsko. Nachází se ve středu úpatí pohoří Hindúkuš a jmenuje se Swat. Najdete tu pohodlné hotely, čistou řeku, vodopády, jezera, pastviny, ledovce, svěží zelené hory a lesy.
V Pákistánu jsou na turisty připravení. Je tady spousta hotelů a restaurací. Restaurace jsou někdy na dost odlehlých místech, protože vše je tu od sebe vzdálené stovky kilometrů. Pokud jedete autem, je dobré natankovat plnou nádrž. Nejbližší benzínka nemusí být zrovna blízko:-). Jelikož rodiny jsou tady opravdu velké, bylo by dost drahé na každé jídlo navštívit restauraci. Často si lidé doma uvaří a vozí jídlo s sebou a v restauraci si ho nechají ohřát. Restaurace si pak účtuje poplatek za použití nádobí a servis.
Co říci na závěr? Cestu do Pákistánu mohu určitě doporučit. Budete mile překvapeni pohádkovou přírodou, přátelskými lidmi a velmi živou a veselou atmosférou, která panuje všude kolem. Nebudete se chtít vrátit!
Ráj pro horolezce
Kdyby kdokoliv z Čechů dostal nabídku, že si může vybrat dovolenou kdekoliv na světě, tak pravděpodobně uslyšíte názvy jako Egypt, Španělsko, Itálie, Řecko, Spojené arabské emiráty, Seychely a další oblíbené destinace českých turistů. Nejsem si jistá, zda by tam zazněl Pákistán. Možná u vášnivých horolezců, pro které je Pákistán rájem. Každý z nich sní o pohoří Karakoram, Hindúkuš a o Himalájích. Vždyť tady se slézají nejvyšší hory světa. Pět ze čtrnácti nejvyšších hor světa naleznete právě tady. Takzvané osmitisícovky. A ten kdo je pokoří, je na to náležitě pyšný. Z těch nejznámějších je to K2, Nanga Parbat, Gasherbrum, Broad Peak. Nejpříhodnější čas vyrazit tam je od května do konce září.
Pákistán určitě nadchne všechny nádhernou přírodou, spoustou jezer, krásných údolí, pohostinnými lidmi, krásnými stavbami i dobrými cenami.
Hlavní město Islámábád
Po příletu do Pákistánu určitě stojí za to poznat hlavní město Islámábád, které působí velice upraveně a udržovaně. Je hlavním městem teprve několik desítek let. Předtím jím bylo Karáčí. Pákistánci říkají, že Islámábád má své dvojče Rawalpindi, které je téměř součástí Islámábádu. Je to vlastně dvojměsto. Rawalpindi jen nepůsobí tak uhlazeně. Je to spíše město plné bazarů. V Islámábádu je vidět, že se tu o vzhled města pravidelně starají zahradníci. Obrubníky jsou natřené bíločerně a všude je čisto. Nemusíte se bát, že zabloudíte, vše je tu velice srozumitelně označené, uvidíte spoustu směrovek. Na ulicích je v každou denní i noční dobu plno lidí, aut, taxíků, pouličních prodavačů, ale i žebrajících. Na silnicích je i dost policistů, kteří vás mohou kdykoliv zkontrolovat. Hlavně zastavují auta s otázkami, co vezou, kam jedou, kdo je v autě. Často se musíte prokázat dokladem totožnosti a ukázat náklad. Na druhou stranu jde přece o bezpečnost.
Islámábád je reprezentativní adresou. Bydlení je tu o mnoho dražší než v dalších městech Pákistánu. Je to úřednické město plné světoznámých bank, velvyslanectví, poboček a kanceláří slavných společností.
Místa, která určitě stojí za to navštívit, jsou Mešita šáha Fajsala, která je pojmenovaná po saúdskoarabském králi, který financoval její výstavbu. Bílá mešita se svými čtyřmi minarety působí opravdu velkolepě.
Dále stojí za zmínku prezidentské sídlo a budova parlamentu. Sami Pákistánci vám poradí, abyste nevynechali výhled na město z kopce, který se jmenuje Daman-E-Koh. Je to místo vhodné na piknik se zahradami a terasami.
Oázou klidu v Islámábádu je ZOO. Není velká, ale je pěkně zařízená a čistá. Zvířata tady mají dobré podmínky. Uvidíte slony, levharty, jeleny, opice, medvědy, pumy a hodně druhů ptáků.
Je tady spousta míst, kam si vyjít na oběd či večeři. Najíte se levně, ale i když si vyberete honosnější restauraci, pořád vás vyjde celkem přijatelně. V každé restauraci mě překvapilo, kolik lidí se tu uživí. Personálu je zdánlivě více, než je třeba. Všichni se však chovají velice uctivě a splní vám každé přání.
Úžasná pákistánská příroda
Pokud chcete odpočívat v přírodě, dýchat čistý horský vzduch, relaxovat, pak musíte navštívit místa, jako jsou GILGIT – území v severním Pákistánu. Kousek od města Gilgit najdete krásnou skalní rytinu Buddhy ze 7. století. Za zmínku stojí slavný visutý most přes řeku Gilgit, který je 182 metrů dlouhý. Nemůže přes něj projet víc než jeden džíp. Lidé tu rádi loví pstruhy, hlavně v překrásném údolí Naltar. Je to zelené a zalesněné údolí bohaté na srážky. Stejně tak Astore vás překvapí krásnou přírodou, jezery, pramenitou řekou, která je v létě hodně divoká. Řeky jsou tu nebezpečné, protože většina lidí tu neumí plavat.
Lidé v Astoru hodně jezdí na koních a koně zde chovají. Koně také potřebují pro tolik oblíbený sport v Pákistánu – polo. Největší světové hřiště pro polo hru je v Gizeru. Pořádají se tu velmi sledované zápasy v pólu, které jsou velmi oblíbené a hojně navštěvované. Jinak více než u nás fotbal je tu oblíbený kriket. Na ten se také hodně vsází. Gizer vám určitě učaruje svými překrásnými jezery. Jsou to místa stvořená pro piknik.
Velice oblíbené místo pro výlety je Hunza, krásné údolí obklopené horami, kde se nachází Baltit Fort, což je panovnická pevnost z 13. století. Průvodce vám vyloží velice zajímavé informace o historii, ukáže dochované nádobí, nábytek, koberce. Celá stavba je velice zajímavá a hlavně je z ní krásný výhled, protože k ní musíte vyšlapat pěkně strmý kopec.
Mini Švýcarsko v Pákistánu
Také v Pákistánu najdete oblast, které se říká mini Švýcarsko. Nachází se ve středu úpatí pohoří Hindúkuš a jmenuje se Swat. Najdete tu pohodlné hotely, čistou řeku, vodopády, jezera, pastviny, ledovce, svěží zelené hory a lesy.
V Pákistánu jsou na turisty připravení. Je tady spousta hotelů a restaurací. Restaurace jsou někdy na dost odlehlých místech, protože vše je tu od sebe vzdálené stovky kilometrů. Pokud jedete autem, je dobré natankovat plnou nádrž. Nejbližší benzínka nemusí být zrovna blízko:-). Jelikož rodiny jsou tady opravdu velké, bylo by dost drahé na každé jídlo navštívit restauraci. Často si lidé doma uvaří a vozí jídlo s sebou a v restauraci si ho nechají ohřát. Restaurace si pak účtuje poplatek za použití nádobí a servis.
Co říci na závěr? Cestu do Pákistánu mohu určitě doporučit. Budete mile překvapeni pohádkovou přírodou, přátelskými lidmi a velmi živou a veselou atmosférou, která panuje všude kolem. Nebudete se chtít vrátit!
„Měla jsem farmu v Africe na úpatí Ngong Hills…“, takto
začíná kniha Vzpomínky na Afriku od dánské spisovatelky Karen Blixen. Na
okraji Nairobi dodnes stojí dům, ve kterém strávila 18 let svého
života a kde se odehrává také příběh stejnojmenného oskarového filmu
s Meryl Streepovou a Robertem Redfordem v režii Sydnyho Pollacka.
„Měla jsem farmu v Africe na úpatí Ngong Hills…“, takto začíná kniha Vzpomínky na Afriku od dánské spisovatelky Karen Blixen. Na okraji Nairobi dodnes stojí dům, ve kterém strávila 18 let svého života a kde se odehrává také příběh stejnojmenného oskarového filmu s Meryl Streepovou a Robertem Redfordem v režii Sydnyho Pollacka.
Baronka Karen von Blixen-Finecke (1885 – 1962) je dánská spisovatelka, která publikovala především pod pseudonymem Isak Dinesen. V roce 1913 se vdala za svého bratrance a švédského barona Bror von Blixen-Finecke a spolu s ním se odstěhovala do Nairobi, kde založili kávovou farmu. Život v africké divočině popisuje v několika knihách, z nichž nejznámější je „Vzpomínky na Afriku“.
Pokud jste již v Nairobi a nechystáte se rychle z města do některého z národních parků, nebo na pobřeží, tak byste návštěvu domu, ve kterém spisovatelka žila, neměli vynechat. Přestože je muzeum složené pouze z několika místností, jedná se o jednu z nejstarších a nejzajímavějších staveb v Nairobi a jeho okolí.
K muzeu se dostanete pomocí matatu (mikrobusu) směrem čtvrť Karen, kde sídlí například i ministerský předseda. Když řidiči řeknete Karen Blixen Muzeum, tak Vám zastaví hned před vchodem. Cesta z centra trvá asi hodinu jízdy mikrobusem, pokud tedy nastoupíte do správného vozidla.
Návštěva muzea není na celý den, lze ji zvládnout prakticky do dvou hodin, takže pokud jste již na této straně Nairobi, můžete si výlet prodloužit o procházku v blízkých kopcích Ngong Hills, jejichž nejvyšší vrchol sahá do výše 2 460 m n. m., což není v Keni moc, ale pořád se jedná o pěkné kopečky.
Nejprve se musíte dostat do městečka Ngong Down vzdáleného asi 45 min jízdy v matatu z centra Nairobi. V Ngong town lze nakoupit zásoby a pokračovat ve výletu. Z městečka je možno podniknout asi 25 kilometrovou túru po okolních kopcích s výhledem na Riftové údolí, které tvoří přírodní rozdělení západní a jihovýchodní části Afriky. Cestou zpátky k matatu budete mít velkou šanci potkat paviány, kteří se zde prohánějí ve stádech o desítkách kusů.
Pokud se rozhodnete podnikat výlety z Nairobi, tak Ngong Hills je pěkná destinace pro jedno až dvou denní výlety.
„Měla jsem farmu v Africe na úpatí Ngong Hills…“, takto začíná kniha Vzpomínky na Afriku od dánské spisovatelky Karen Blixen. Na okraji Nairobi dodnes stojí dům, ve kterém strávila 18 let svého života a kde se odehrává také příběh stejnojmenného oskarového filmu s Meryl Streepovou a Robertem Redfordem v režii Sydnyho Pollacka.
Baronka Karen von Blixen-Finecke (1885 – 1962) je dánská spisovatelka, která publikovala především pod pseudonymem Isak Dinesen. V roce 1913 se vdala za svého bratrance a švédského barona Bror von Blixen-Finecke a spolu s ním se odstěhovala do Nairobi, kde založili kávovou farmu. Život v africké divočině popisuje v několika knihách, z nichž nejznámější je „Vzpomínky na Afriku“.
Pokud jste již v Nairobi a nechystáte se rychle z města do některého z národních parků, nebo na pobřeží, tak byste návštěvu domu, ve kterém spisovatelka žila, neměli vynechat. Přestože je muzeum složené pouze z několika místností, jedná se o jednu z nejstarších a nejzajímavějších staveb v Nairobi a jeho okolí.
K muzeu se dostanete pomocí matatu (mikrobusu) směrem čtvrť Karen, kde sídlí například i ministerský předseda. Když řidiči řeknete Karen Blixen Muzeum, tak Vám zastaví hned před vchodem. Cesta z centra trvá asi hodinu jízdy mikrobusem, pokud tedy nastoupíte do správného vozidla.
Návštěva muzea není na celý den, lze ji zvládnout prakticky do dvou hodin, takže pokud jste již na této straně Nairobi, můžete si výlet prodloužit o procházku v blízkých kopcích Ngong Hills, jejichž nejvyšší vrchol sahá do výše 2 460 m n. m., což není v Keni moc, ale pořád se jedná o pěkné kopečky.
Nejprve se musíte dostat do městečka Ngong Down vzdáleného asi 45 min jízdy v matatu z centra Nairobi. V Ngong town lze nakoupit zásoby a pokračovat ve výletu. Z městečka je možno podniknout asi 25 kilometrovou túru po okolních kopcích s výhledem na Riftové údolí, které tvoří přírodní rozdělení západní a jihovýchodní části Afriky. Cestou zpátky k matatu budete mít velkou šanci potkat paviány, kteří se zde prohánějí ve stádech o desítkách kusů.
Pokud se rozhodnete podnikat výlety z Nairobi, tak Ngong Hills je pěkná destinace pro jedno až dvou denní výlety.
Bylo vždy zajímavé toulat se malebnou, romantickou Šumavou. Ať už to
bylo za mých mladých let, kdy jsem se svými rodiči často zajížděl do
toho nádherného koutu naší zemičky, či v letech pozdějších, když
zmizely drátěné zátarasy, hraniční pásmo a nesmyslná omezení. Vždy tu
člověk našel něco zajímavého, krásného.
Bylo vždy zajímavé toulat se malebnou, romantickou Šumavou. Ať už to bylo za mých mladých let, kdy jsem se svými rodiči často zajížděl do toho nádherného koutu naší zemičky, či v letech pozdějších, když zmizely drátěné zátarasy, hraniční pásmo a nesmyslná omezení. Vždy tu člověk našel něco zajímavého, krásného.
Na toulkách Šumavou
Když se dnes potuluji Šumavou, stále častěji si uvědomuji, jak člověk rychle přivykl svobodě. Jak přivykl faktu, že může svobodně překročit bavorskou či rakouskou hranici a neméně snadno se zase vrátit – fakt, který byl ještě před nějakými 20 lety nemyslitelný. Je zajímavé, jak přirozeně a snadno se člověk sžívá s faktem nově nabyté svobody a jak s ještě větší lehkostí zapomínáme na časy minulé. I proto se při svých toulkách Šumavou dívám kolem sebe a hledám připomínky minulosti. Ne snad z nostalgie, ale z prosté zvědavosti, z pouhého zájmu nahlédnout do časů, kdy bavorská hranice byla ostře střeženou zónou, do které se dalo proniknout jen pod bedlivým dozorem pohraničníků a kdy se každý, kdo se byť jen přiblížil hraničnímu pásmu, dostal do hledáčku policie, pohraničníků nebo jejich pomocníků z řad obyvatel.
Ještě dnes tady může člověk najít dost připomínek na tu absurdní dobu. Nechce se mi však odsuzovat všechny ty, kteří zde žili trvale nebo tu trávili 2 roky svého vojenského života. Prostě na vojnu museli a přiděleni byli právě sem. Taková byla doba! Samozřejmě se tu našlo, především mezi důstojníky z povolání, dost „kovaných“ soudruhů. Přesto vím z vyprávění některých Šumaváků o rotách, které opravdu držely pohromadě, a kde se i v rámci tehdejších pokřivených vztahů dalo mluvit o opravdovém, chlapském kamarádství. Je logické, že tomu tak bylo především na odlehlých pohraničních rotách, které v zimním období zapadaly metry sněhu, a obyčejné zásobování potravinami se rázem stalo velkým problémem. Jen namátkou jmenujme třeba roty na Javoří pile, Polomu, Plešném jezeře, Březníku, Pramenech Vltavy, Knížecích Pláních, Žďárku, Novém Údolí, … Jen těžko si můžeme představit tu dřinu, kterou si vyžadovalo jak zajištění každodenního chodu útvaru, tak i samozřejmě nepřetržité zajišťované kontrolní činnosti na hranicích.
Když dnes člověk putuje Šumavou a zavítá do míst, kde v drsných podmínkách Šumavy sloužili lidé, mísí se v jeho mysli často protichůdné myšlenky. Na jednu stranu je to odpor k nesmyslnému politickému řádu, na druhou stranu obdiv k lidem, kteří za dlouhých zim, za podzimních vytrvalých dešťů vyráželi na dlouhé hodiny střežit státní hranici. Snad jen namátkou pár zastavení na místech, která byla ještě před pár lety obyčejnému smrtelníkovi zapovězena.
Po stopách pohraničních rot
Velmi krásnou polohu měla pohraniční rota, sídlící u Černého jezera. Její budovy by podle posledních zpráv měly být již zlikvidovány, ale pokud budete z hráze Černého jezera sledovat asfaltovou silničku, jež Vás po přibližně po 300 metrech dovede k bývalému vojenskému objektu, ještě tu naleznete místo, kde bývalá pohraniční rota sídlila. Po roce 1989 přešel celý objekt do vlastnictví NP Šumava, ale dalšího využití se již nedočkal. Co však snad ještě dosud stojí, je budova původní roty, která se tak trochu schovává v lese na pravém břehu jezera, vzdálena jen pár desítek metrů od vodní hladiny.
Jedním z mála míst, které nebyly po roce 1989 opuštěny, je (nebo lépe řečeno bývalo) sídlo bývalé pohraniční roty v Borových Ladách nedaleko Kvildy. Sloužilo jako sídlo Cizinecké policie, odkud vyrážely i nadále hlídky na pravidelné kontroly. Po roce 1989 už ale ve zcela jiné atmosféře. K jejím úkolům patřilo nejen střežení hranic, ale třeba i hledání zbloudilých turistů. Není to však jediný objekt, který zůstal zachován a nadále slouží svému účelu. V bývalých hraničářských objektech dnes sídlí Cizinecká policie například na Debrníku u Železné Rudy, v Českých Žlebech, v obci Prášily.
Jako mlčenlivé memento působí areál bývalého pohraničního praporu na Kvildě. Budovy i celý areál chátrá, zatímco se stále dokola vedou spory o způsobu jeho využití. Kolik už jen diskusí a sporů zavládlo kolem této problematiky. Od skromných plánů, uvažujících o vybudování malého muzea Šumavy, se došlo až k těm megalomanským, počítajícím se vznikem muzea „železné opony“ a s instalací obřích balistických raket z arzenálu americké a ruské armády. Nic z toho nebylo realizováno a dodnes v centru Kvildy zvolna chátrají objekty, připomínající neveselou minulost těchto míst.
Podstatně lépe dopadla budova stojící na jednom z nejnádhernějších míst Šumavy – v údolí Březníku. Tady, takřka na dohled bavorské hranice, s nádherným výhledem na vrch Luzný, stojí budova bývalé hájovny, která jediná připomíná existenci bývalé osady Březník (Pürstling). I ta byla v poválečných letech využívána jako sídlo pohraničníků. Nu, jediné co bylo možné těm chlapům závidět, byla nádherná, neporušená příroda všude okolo. To bylo ale asi tak jediné. Do civilizace daleko, dvaceti i třicetistupňové mrazy a metry sněhu v zimě, podzimní lijáky, letní bouře… Asi si oddychli, když jejich základna v rámci redislokace byla přesunuta přeci jen hlouběji do vnitrozemí. Dnes ve zrekonstruovaném objektu najdete informační středisko a terénní pracoviště správy NP Šumava.
Lepších časů se dožila i Klostermannova chata na Modravě, v jejíž prostorách pohraničníci také několik let sídlili. Soukromý vlastník v ní před několika lety provedl kompletní rekonstrukci a objekt teď nabízí ubytování těm movitějším návštěvníkům Šumavy. K vidění už naštěstí není dost obludná, železobetonová konstrukce budovy pohraniční roty, do které se vojáci přestěhovali z již zmiňované turistické chaty. Po roce 1989 zůstala nedostavěná třípatrová budova stát na svém místě jako problematická ekologická zátěž. A tak jako dar z nebes přišla nabídka podnikatele Bakaly na odkoupení tohoto objektu, a jeho přestavbu na soukromý rekreační objekt.
Z dochovaných objektů je třeba zmínit i Poledník, kde z bývalé vojenské radarové stanice zůstala zachována pouze původní odposlouchávací věž. Té se v roce 1998 dostalo pečlivé rekonstrukce a dnes spolu s vybudovaným zázemím a bufetem nabízí turistům nádherné výhledy nejen na podstatnou část Šumavy a Bavorského Lesa, ale za příznivého počasí i na Brdy, či dokonce alpský masív. Vše ostatní bylo srovnáno se zemí, zmizely betonové ohrady i ostnaté dráty a místo bylo navráceno přírodě.
Poslední zprávy hovoří i o tom, že srovnány se zemí byly i objekty v areálu bývalé jednotky protivzdušné obrany na Zhůří. Tady, nad údolím Vydry, na planině s nádherným výhledem na šumavské vrcholky, dlouhou dobu stálo a chátralo hned několik vojenských objektů. Když jsme tudy každoročně projížděli na běžkách, bylo dobře patrné, jak rychle zde zub času hlodal.
Vzpomínky, které odvál čas
Na Šumavě je však spousta míst, kde zmizely veškeré stopy po vojenské přítomnosti. Jako první byly samozřejmě zlikvidovány drátěné zátarasy a hlídkové věže, na jejichž existenci dnes už upozorňují již jen postupně zarůstající lesní průseky. Stopy po nich jsou dobře patrné pod Holubí Skálou, cestou z Kvildy na Bučinu nebo Prameny Vltavy, na trase z Tříjezerní Slatě k Javoří Pile, z již zmiňované Javoří Pily k Prášilům nebo u Černého jezera.
Srovnány se zemí byly objekty pohraničních rot na Knížecích Pláních, Žďárku, v Novém Údolí. Už jen holou pláň najdete u Plešného jezera, kde stála od roku 1911 Lucemburská chata, v letech padesátých přeměněná na ubikace pohraničníků. Bývalá Pešlova chata na Bučině při cestě z Kvildy do Finsterau, se dočkala svého znovuvzkříšení v podobě zrekonstruovaného pensionu, a jen pamětníci vědí, že i ona několik let sloužila pohraničníkům a zároveň i jako rušička vysílání Svobodné Evropy. Jen asfaltová cesta a kus rovné plochy připomíná existenci roty na Polomu, pár kilometrů od Železné Rudy. Zmizela pozorovatelna nad Kvildou a po lesních silničkách se už k signální stěně neřítí ani „gazíky“ s „poplachovkou“. Dochovaly se objekty v prostoru roty na úpatí Svarohu západně od Železné Rudy. Většinu z nich už zub času notně ohlodal, ale část slouží jako skautská turistická základna. Prakticky beze stopy zmizel objekt PS na březích jezera Laka a jen betonové základy a jednu dochovanou budovu naleznete z areálu pod Poledníkem.
Již dávno příroda zahladila stopy po rotě na Knížecích Pláních, která se v roce 1984 přestěhovala do nového objektu v Borových Ladách. S přibývajícími léty a oteplováním vztahů mezi Východem a Západem, došlo i k přeskupování pohraničních vojsk na Šumavě. Vznikly nové vojenské objekty v Nové Peci, Stožci, Strážném, do kterých se přestěhovali pohraničníci z tak odlehlých rot, jako byla například ta na Třístoličníku (rok 1951), Stoce nedaleko Plešného jezera nebo u Roklanské nádrže v srdci Modravských slatí. Snad by se daly tehdejším pohraničníkům závidět procházky nádhernou šumavskou přírodou a výhledy, které jiným zůstaly upřeny. Ale třeba na již zmiňované Stoce byl celý úsek pokryt nekonečnými lesy a z roty samotné se otevíral jediný výhled – vzhůru na nebe.
Vzpomenout a nezapomenout
Opona času jakoby milosrdně zatahovala oponu za tímto nevydařeným obdobím našich dějin. Za obdobím, kdy šumavské lesy nepatřily svobodymilovným turistům, ale bohužel fungovaly jako předmět nesmyslného ideologického boje. Až budete procházet šumavské končiny, vzpomeňte na fakt, že tomu tak nebylo vždy a važte si o to více dnešního stavu, kdy hranice jako kdyby přestala existovat a otevřela celou Šumavu opravdu pro všechny.
Bylo vždy zajímavé toulat se malebnou, romantickou Šumavou. Ať už to bylo za mých mladých let, kdy jsem se svými rodiči často zajížděl do toho nádherného koutu naší zemičky, či v letech pozdějších, když zmizely drátěné zátarasy, hraniční pásmo a nesmyslná omezení. Vždy tu člověk našel něco zajímavého, krásného.
Na toulkách Šumavou
Když se dnes potuluji Šumavou, stále častěji si uvědomuji, jak člověk rychle přivykl svobodě. Jak přivykl faktu, že může svobodně překročit bavorskou či rakouskou hranici a neméně snadno se zase vrátit – fakt, který byl ještě před nějakými 20 lety nemyslitelný. Je zajímavé, jak přirozeně a snadno se člověk sžívá s faktem nově nabyté svobody a jak s ještě větší lehkostí zapomínáme na časy minulé. I proto se při svých toulkách Šumavou dívám kolem sebe a hledám připomínky minulosti. Ne snad z nostalgie, ale z prosté zvědavosti, z pouhého zájmu nahlédnout do časů, kdy bavorská hranice byla ostře střeženou zónou, do které se dalo proniknout jen pod bedlivým dozorem pohraničníků a kdy se každý, kdo se byť jen přiblížil hraničnímu pásmu, dostal do hledáčku policie, pohraničníků nebo jejich pomocníků z řad obyvatel.
Ještě dnes tady může člověk najít dost připomínek na tu absurdní dobu. Nechce se mi však odsuzovat všechny ty, kteří zde žili trvale nebo tu trávili 2 roky svého vojenského života. Prostě na vojnu museli a přiděleni byli právě sem. Taková byla doba! Samozřejmě se tu našlo, především mezi důstojníky z povolání, dost „kovaných“ soudruhů. Přesto vím z vyprávění některých Šumaváků o rotách, které opravdu držely pohromadě, a kde se i v rámci tehdejších pokřivených vztahů dalo mluvit o opravdovém, chlapském kamarádství. Je logické, že tomu tak bylo především na odlehlých pohraničních rotách, které v zimním období zapadaly metry sněhu, a obyčejné zásobování potravinami se rázem stalo velkým problémem. Jen namátkou jmenujme třeba roty na Javoří pile, Polomu, Plešném jezeře, Březníku, Pramenech Vltavy, Knížecích Pláních, Žďárku, Novém Údolí, … Jen těžko si můžeme představit tu dřinu, kterou si vyžadovalo jak zajištění každodenního chodu útvaru, tak i samozřejmě nepřetržité zajišťované kontrolní činnosti na hranicích.
Když dnes člověk putuje Šumavou a zavítá do míst, kde v drsných podmínkách Šumavy sloužili lidé, mísí se v jeho mysli často protichůdné myšlenky. Na jednu stranu je to odpor k nesmyslnému politickému řádu, na druhou stranu obdiv k lidem, kteří za dlouhých zim, za podzimních vytrvalých dešťů vyráželi na dlouhé hodiny střežit státní hranici. Snad jen namátkou pár zastavení na místech, která byla ještě před pár lety obyčejnému smrtelníkovi zapovězena.
Po stopách pohraničních rot
Velmi krásnou polohu měla pohraniční rota, sídlící u Černého jezera. Její budovy by podle posledních zpráv měly být již zlikvidovány, ale pokud budete z hráze Černého jezera sledovat asfaltovou silničku, jež Vás po přibližně po 300 metrech dovede k bývalému vojenskému objektu, ještě tu naleznete místo, kde bývalá pohraniční rota sídlila. Po roce 1989 přešel celý objekt do vlastnictví NP Šumava, ale dalšího využití se již nedočkal. Co však snad ještě dosud stojí, je budova původní roty, která se tak trochu schovává v lese na pravém břehu jezera, vzdálena jen pár desítek metrů od vodní hladiny.
Jedním z mála míst, které nebyly po roce 1989 opuštěny, je (nebo lépe řečeno bývalo) sídlo bývalé pohraniční roty v Borových Ladách nedaleko Kvildy. Sloužilo jako sídlo Cizinecké policie, odkud vyrážely i nadále hlídky na pravidelné kontroly. Po roce 1989 už ale ve zcela jiné atmosféře. K jejím úkolům patřilo nejen střežení hranic, ale třeba i hledání zbloudilých turistů. Není to však jediný objekt, který zůstal zachován a nadále slouží svému účelu. V bývalých hraničářských objektech dnes sídlí Cizinecká policie například na Debrníku u Železné Rudy, v Českých Žlebech, v obci Prášily.
Jako mlčenlivé memento působí areál bývalého pohraničního praporu na Kvildě. Budovy i celý areál chátrá, zatímco se stále dokola vedou spory o způsobu jeho využití. Kolik už jen diskusí a sporů zavládlo kolem této problematiky. Od skromných plánů, uvažujících o vybudování malého muzea Šumavy, se došlo až k těm megalomanským, počítajícím se vznikem muzea „železné opony“ a s instalací obřích balistických raket z arzenálu americké a ruské armády. Nic z toho nebylo realizováno a dodnes v centru Kvildy zvolna chátrají objekty, připomínající neveselou minulost těchto míst.
Podstatně lépe dopadla budova stojící na jednom z nejnádhernějších míst Šumavy – v údolí Březníku. Tady, takřka na dohled bavorské hranice, s nádherným výhledem na vrch Luzný, stojí budova bývalé hájovny, která jediná připomíná existenci bývalé osady Březník (Pürstling). I ta byla v poválečných letech využívána jako sídlo pohraničníků. Nu, jediné co bylo možné těm chlapům závidět, byla nádherná, neporušená příroda všude okolo. To bylo ale asi tak jediné. Do civilizace daleko, dvaceti i třicetistupňové mrazy a metry sněhu v zimě, podzimní lijáky, letní bouře… Asi si oddychli, když jejich základna v rámci redislokace byla přesunuta přeci jen hlouběji do vnitrozemí. Dnes ve zrekonstruovaném objektu najdete informační středisko a terénní pracoviště správy NP Šumava.
Lepších časů se dožila i Klostermannova chata na Modravě, v jejíž prostorách pohraničníci také několik let sídlili. Soukromý vlastník v ní před několika lety provedl kompletní rekonstrukci a objekt teď nabízí ubytování těm movitějším návštěvníkům Šumavy. K vidění už naštěstí není dost obludná, železobetonová konstrukce budovy pohraniční roty, do které se vojáci přestěhovali z již zmiňované turistické chaty. Po roce 1989 zůstala nedostavěná třípatrová budova stát na svém místě jako problematická ekologická zátěž. A tak jako dar z nebes přišla nabídka podnikatele Bakaly na odkoupení tohoto objektu, a jeho přestavbu na soukromý rekreační objekt.
Z dochovaných objektů je třeba zmínit i Poledník, kde z bývalé vojenské radarové stanice zůstala zachována pouze původní odposlouchávací věž. Té se v roce 1998 dostalo pečlivé rekonstrukce a dnes spolu s vybudovaným zázemím a bufetem nabízí turistům nádherné výhledy nejen na podstatnou část Šumavy a Bavorského Lesa, ale za příznivého počasí i na Brdy, či dokonce alpský masív. Vše ostatní bylo srovnáno se zemí, zmizely betonové ohrady i ostnaté dráty a místo bylo navráceno přírodě.
Poslední zprávy hovoří i o tom, že srovnány se zemí byly i objekty v areálu bývalé jednotky protivzdušné obrany na Zhůří. Tady, nad údolím Vydry, na planině s nádherným výhledem na šumavské vrcholky, dlouhou dobu stálo a chátralo hned několik vojenských objektů. Když jsme tudy každoročně projížděli na běžkách, bylo dobře patrné, jak rychle zde zub času hlodal.
Vzpomínky, které odvál čas
Na Šumavě je však spousta míst, kde zmizely veškeré stopy po vojenské přítomnosti. Jako první byly samozřejmě zlikvidovány drátěné zátarasy a hlídkové věže, na jejichž existenci dnes už upozorňují již jen postupně zarůstající lesní průseky. Stopy po nich jsou dobře patrné pod Holubí Skálou, cestou z Kvildy na Bučinu nebo Prameny Vltavy, na trase z Tříjezerní Slatě k Javoří Pile, z již zmiňované Javoří Pily k Prášilům nebo u Černého jezera.
Srovnány se zemí byly objekty pohraničních rot na Knížecích Pláních, Žďárku, v Novém Údolí. Už jen holou pláň najdete u Plešného jezera, kde stála od roku 1911 Lucemburská chata, v letech padesátých přeměněná na ubikace pohraničníků. Bývalá Pešlova chata na Bučině při cestě z Kvildy do Finsterau, se dočkala svého znovuvzkříšení v podobě zrekonstruovaného pensionu, a jen pamětníci vědí, že i ona několik let sloužila pohraničníkům a zároveň i jako rušička vysílání Svobodné Evropy. Jen asfaltová cesta a kus rovné plochy připomíná existenci roty na Polomu, pár kilometrů od Železné Rudy. Zmizela pozorovatelna nad Kvildou a po lesních silničkách se už k signální stěně neřítí ani „gazíky“ s „poplachovkou“. Dochovaly se objekty v prostoru roty na úpatí Svarohu západně od Železné Rudy. Většinu z nich už zub času notně ohlodal, ale část slouží jako skautská turistická základna. Prakticky beze stopy zmizel objekt PS na březích jezera Laka a jen betonové základy a jednu dochovanou budovu naleznete z areálu pod Poledníkem.
Již dávno příroda zahladila stopy po rotě na Knížecích Pláních, která se v roce 1984 přestěhovala do nového objektu v Borových Ladách. S přibývajícími léty a oteplováním vztahů mezi Východem a Západem, došlo i k přeskupování pohraničních vojsk na Šumavě. Vznikly nové vojenské objekty v Nové Peci, Stožci, Strážném, do kterých se přestěhovali pohraničníci z tak odlehlých rot, jako byla například ta na Třístoličníku (rok 1951), Stoce nedaleko Plešného jezera nebo u Roklanské nádrže v srdci Modravských slatí. Snad by se daly tehdejším pohraničníkům závidět procházky nádhernou šumavskou přírodou a výhledy, které jiným zůstaly upřeny. Ale třeba na již zmiňované Stoce byl celý úsek pokryt nekonečnými lesy a z roty samotné se otevíral jediný výhled – vzhůru na nebe.
Vzpomenout a nezapomenout
Opona času jakoby milosrdně zatahovala oponu za tímto nevydařeným obdobím našich dějin. Za obdobím, kdy šumavské lesy nepatřily svobodymilovným turistům, ale bohužel fungovaly jako předmět nesmyslného ideologického boje. Až budete procházet šumavské končiny, vzpomeňte na fakt, že tomu tak nebylo vždy a važte si o to více dnešního stavu, kdy hranice jako kdyby přestala existovat a otevřela celou Šumavu opravdu pro všechny.
Bývalá radarová věž to je vše, co zbylo z areálu PVOS na Poledníku. Do práce to sem měli vojáci docela daleko, když dojížděli až ze vzdálených Kašperských Hor.
Plešné jezero tone v mlze, ale ani za jasného počasí byste tu už nenašli objekt bývalé pohraniční roty.
Bývalá Pešlova chata na Bučině se dočkala lepších časů. Na jejích základech vznikl nový pension s reaturací.
Sníh, závěje, vítr – s tím se setkávali pohraničníci na Javoří Pile po většinu roku.
Bývalá radarová věž to je vše, co zbylo z areálu PVOS na Poledníku. Do práce to sem měli vojáci docela daleko, když dojížděli až ze vzdálených Kašperských Hor.
Plešné jezero tone v mlze, ale ani za jasného počasí byste tu už nenašli objekt bývalé pohraniční roty.
Sníh, závěje, vítr – s tím se setkávali pohraničníci na Javoří Pile po většinu roku.
Havajské ostrovy mohou na neznalce působit jako monotónní místo
k cestování. Jen samé pláže a válení. Ale opak je pravdou. Hned
první ostrov, který jsme navštívili, nám nabídl výběr vskutku
různorodý. Na své si přijde milovník mořských aktivit či opalování a
povalování u moře, horský turista, ale i dobrodruh. Nejlepší je
ochutnat od všeho trochu.
Havajské ostrovy mohou na neznalce působit jako monotónní místo k cestování. Jen samé pláže a válení. Ale opak je pravdou. Hned první ostrov, který jsme navštívili, nám nabídl výběr vskutku různorodý. Na své si přijde milovník mořských aktivit či opalování a povalování u moře, horský turista, ale i dobrodruh. Nejlepší je ochutnat od všeho trochu.
Naše cestovatelská parta na tomto zeleném ostrově, strávila šest a půl dne. Kaua ´i je ostrov tak maličký, že autem objedete silnici, která lemuje ¾ ostrova, za necelé tři hodiny. Přesto bychom si zábavu našli i na více než šest dní. O adrenalinové zážitky se postarají vodopády Wailua Falls nebo Kipu Falls. Pohodové válení a krásné šnorchlování si můžete vychutnat na nádherných plážích Hanalei Beach, Tunnels Beach a Ke´e Beach na severu ostrova. Na jižní straně ostrova se zastavte na Poipu Beach. Součástí této pláže je totiž místo přezdívané „Tortugs“ – podle výskytu velkých želv, karet obrovských. Flegmatické želvy levitují v blízkosti břehu a líně okousávají plankton z korálů, při čemž je můžete pod vodou sledovat z bezprostřední blízkosti. Stejně tak si je můžete detailně prohlédnout i na břehu, když se želva rozhodne si chvíli odpočinout či se prospat. Na Kaua´i se můžete také vydat na cestu do pravěku. Alaka´i Swamp Trail vás po dřevěných chodníčcích zavede mezi orchideje, obří přesličky a kapradiny. Chcete-li si sejít do miniatury Grand-Canyonu, i to vám Kaua´i umožní. Waimea Canyon se od arizonského Velkého kaňonu liší svoji velikostí, zeleností ale také jasnějším výhledem (hlavně z Waimea Canyon Lookout) bez přítomnosti smogového oparu. Největší nadšení v nás ale vzbudily hory. Moc pěkná byla túra na Sleeping Giant nebo vyhlídky v Koke´e NP, ale nic se nevyrovná výletu po Na Pali Coast.
Dominantou zeleného ostrova je určitě Na Pali Coast – pohoří lemující severozápadní část ostrova. Rozeklané zelené pohoří vytváří nádhernou barevnou fantazii v kombinaci s azurovým mořem, které ho oblévá. Čím dále po „Kalalau Trail“, která pohořím vede, ujdete, tím krásnější výhledy se vám otevřou. Trek se rozděluje do třech částí. První dlouhé 2 míle (cca jedna hod chůze), druhá je dlouhá 4 míle (cca 2 hod chůze) a třetí je pětimílová (cca dvě a půl hod). K vydání se na tuto rajskou cestu potřebujete povolení a podle domorodců a průvodců alespoň 2 dny. Povolení se stejně jako permity na nocleh vydávají v hlavním městě Lihue. Kontrola je údajně přísná, obzvlášť ve státních parcích a hrozí pokuta až $150 (v případě povolení k noclehu). Povolení k vydání se na Kalalu Trail je bezplatné, nesmíte ovšem dojít dále než na konec druhé části (Hanakapi Valley). Chcete-li pohoří přejít celé, musíte si zakoupit permit k noclehu na konci Trailu v Kalalau Valley za $10/osoba. Když jsme odvážně požadovali toto povolení, že trasu zvládneme ujít v jednom dni, dostalo se nám pouze výsměšného:“You will never make it!“ („To nikdy nedáte!“). Potvrzení byla navíc na půlroku dopředu vyprodána. Letos by údajně jeho zakoupení mělo být možné i online. I když jsme nemohli jít „Kalalau Trail“ celou, udělala na nás obrovský dojem. Ochutnali jsme také místní tropické plody žluté kvajávy. Později jsme se od domorodců dozvěděli, že je to právě kvajáva, která má tak blahodárný účinek na naše vyměšování.
Hawai´i neboli Big Island definují hlavně sopky. Z pěti přítomných jsou hned 3 mezi světovými „nej“. Nejvíce aktivní Kilauea, kolem které můžete jednoduše jet okružní cestou Crater Rim Drive. Další dvě sopky jsou havajské největší, a kdyby se jejich velikost měřila už od mořského dna, byly by také nejvyšší sopky světové (dosahovaly by cca 10000 m). Mauna Loa se 4170 m a Mauna Kea s 4205 m. Přístupné jsou oba vrcholy. My jsme se vydali na Maunu Lou. Přijeli jsme do výšky 3300 m, kde jsme strávili noc, abychom se aklimatizovali. Teplotní rozdíl oproti pláži byl tak obrovský, že jsme museli spát i obutí v pohorkách. Po dobu výšlapu jsme veškeré oblečení nesli v batozích, slunce do nás nemilosrdně pálilo. Je dobré jít středním tempem a mít dostatek odpočinku, přísunu energie i tekutin. Jinak by se mohly dostavit projevy výškové nemoci. Celá naše posádka, včetně jednoho astmatika, výstup díky dodržení bezpečnostních doporučení úspěšně zvládla. Odměnou nám byla kadibudka s výhledem do kráteru a spálené obličeje. Trasu Observatory Trail dlouhou celkem 12 km jsme šli 6,5 hod.
Hledá se Nemo
Kromě sopek mělo pro nás na ostrově Big Island prim také šnorchlování. Zajet se potápět k monumentu Cpt. Cooka je povinnost! Půjčili jsme si kajaky v ubytovacím zařízení Pineapple Park v Kealakekuu Bay za bezkonkurenční cenu $18/osoba na 4 hodiny a vyrazili jsme. Zátoku jsme po moři v půjčených dvojkajacích zdolali za 25 minut. U monumentu jsme si užili 90 minut opravdu nádherného šnorchlinku. Pestrobarevné rybky v hejnech, malé černé rybičky skákající nad hladinu, sasanky, havajská národní ryba „Humuhumunukunukuapua´a“ (název znamená „ryba s prasečím čumákem“) a mnoho dalších nejrůznějších druhů, až nám přecházel zrak. Šťastlivci tady můžou vidět i hejna delfínů „Spinner Dolphins“, ale my jsme bohužel žádné nepotkali.
Na třetím ostrově, který jsme navštívili, jsme už více odpočívali a nakupovali suvenýry. Maui má především dovolenkový potenciál. Zámožní lidé sem jezdí na dovolené a líbánky, čemuž odpovídají také četné luxusní hotelové komplexy podél pobřeží. Ta tam je neposkvrněnost Kaua´i a živelnost Big Islandu. Lenošivá atmosféra nás částečně ukonejšila a částečně zlákala. Rozhodli jsme se pro pohodlnější pobyt bez námahy. Zakoupili jsme výlet na sousední ostrov Molokini, jednu z desíti nejoblíbenějších šnorchlovacích destinací na světě. Ostrov má tvar měsíčního srpku, což způsobily pokusy amerického námořnictva za 2. světové války. Cena zájezdu ($52 /osoba) zahrnovala snídani, oběd, dopravu, zapůjčení výbavy a přejezd do zátoky Turtle Town, kde žijí karety obrovské. Za želvami nás sympatická posádka kvůli nepříznivým podmínkám ale nezavezla. Šnorchlování u Molokini, bez želví zátoky, pro nás pak bylo trochu zklamáním. U Cpt. Cooka na ostrově Big Island se nám potápění zamlouvalo více. Místo želv nám udělali poznávací plavbu s komentářem kolem sousedních ostrovů. Dozvěděli jsme se, že svatební veselku na ostrově Maui pořádal i Bill Gates, který si za tímto účelem pronajal všechny hotely i lodě, aby se do jeho blízkosti nedostal žádný paparazzi. Jednomu se to přece povedlo a Billa to nakonec stálo hodně peněz. To bychom radši viděli ty želvy…
Co na Maui ale nikdy nezklame, je východ Slunce nad místním kráterem Haleakalou. Přespali jsme v nejbližším kempu Hosmer Grove a autem ke kráteru vyrazili v pět ráno. Na chlup jsme stihli obsadit místa vhodná k fotografování barevné podívané. Na vyhlídce u Visitor Centra už se tísnily desítky lidí. Východ slunce uvedly odstíny tmavé fialové, modré, rudé, oranžové a žluté, až postupně kráter zalily světlé prameny slunečního svitu. Dalším nej na ostrově Maui je bezesporu Hana Road. Tuto 45 mil dlouhou cestu, čítající 600 zatáček a 54 jednosměrných mostů, má na seznamu top míst k vidění každý turista. Nutno podotknout, že od toho se odvíjí také průjezdnost cesty, která nakonec není tak výborným zážitkem, jaký vybásnili v průvodcích. Celkem nám projetí této opěvované silnice trvalo čtyři hodiny. Stojí za to se párkrát cestou zastavit (např. u Twin Falls – vodopády dva km od silnice s jezírkem, možnost koupání, ovocný stánek), ale rozhodně neposlouchat všechny tipy průvodce k zastávkám. Často vedly k vodopádu, který vypadal jak česká horská studánka. Za Hana Road jsme vjeli do národního parku Halekala. Za zmínku stojí túra po Pipiwai Trail, cca 2 míle dlouhá, vedoucí k Waimoku Falls s velmi působivou scenérií. Navíc při cestě procházíte kvajávovým, bambusovým a banyanovým lesem.
Na nejznámějším z ostrovů – Oahu, jsme pobyli už jen velmi krátce, 2 dny. Cestovnímu ruchu se tu daří nejlépe. Turisty lákají lekce surfování na známé Waikiki Beach, zdolání Diamond Head – pozůstatku vybuchlého kráteru, který byl svého času užíván pro vojenské účely a v neposlední řadě návštěva Pearl Harboru. Nejjednodušší způsob dopravy do Pearl Harboru je autem, ale jezdí tam i autobusy. V Pearl Harboru se nabízejí prohlídky USS Arizona Memorial (památníku potopené válečné lodi), ponorky USS Bowfin nebo památník válečné lodi Missouri Memorial. Vstupenky s určeným časem prohlídky do USS Arizona Monumentu si můžete bezplatně vyzvednout na pokladně. V celém objektu platí přísná bezpečnostní opatření, a proto s sebou nenoste kabelky ani větší fotoaparáty.
Prohlídka zahrnuje návštěvu Visitor Centra, součástí které je i třicetiminutový dokumentární film o Pearl Harboru, a posléze návštěva Památníku potopené válečné lodě USS Arizona. K památníku se z přístavu převáží kyvadlovou lodní dopravou. Část těla lodi Arizona je zrekonstruována přesně v místě, kde se 7. 12. 1941 po neočekávaném bombardování japonskými letadly potopila válečná loď pod hladinu moře i s 80% její posádky. Boční okna i průhledy v podlaze umožňují vidět pozůstatky válečné lodě a představit si, jakých rozměrů dosahovala. Součástí trupu lodi je také památeční síň s mramorovou deskou nesoucí 1177 jmen námořníku, kteří na lodi zahynuli. Zajímáte- li se o válečné události více, jistě si nenecháte ujít ani prohlídku ponorky USS Bowfin nebo památník válečné lodi Missouri. Obě tyto atrakce už jsou placené: Bowfin $10/osoba a Missuri $15/osoba. Nám už ale jejich návštěvu čas nedovolil. Nabrali jsme směr New York, abychom po téměř měsíci cestování políbili rodnou hroudu.
Havajské ostrovy mohou na neznalce působit jako monotónní místo k cestování. Jen samé pláže a válení. Ale opak je pravdou. Hned první ostrov, který jsme navštívili, nám nabídl výběr vskutku různorodý. Na své si přijde milovník mořských aktivit či opalování a povalování u moře, horský turista, ale i dobrodruh. Nejlepší je ochutnat od všeho trochu.
Naše cestovatelská parta na tomto zeleném ostrově, strávila šest a půl dne. Kaua ´i je ostrov tak maličký, že autem objedete silnici, která lemuje ¾ ostrova, za necelé tři hodiny. Přesto bychom si zábavu našli i na více než šest dní. O adrenalinové zážitky se postarají vodopády Wailua Falls nebo Kipu Falls. Pohodové válení a krásné šnorchlování si můžete vychutnat na nádherných plážích Hanalei Beach, Tunnels Beach a Ke´e Beach na severu ostrova. Na jižní straně ostrova se zastavte na Poipu Beach. Součástí této pláže je totiž místo přezdívané „Tortugs“ – podle výskytu velkých želv, karet obrovských. Flegmatické želvy levitují v blízkosti břehu a líně okousávají plankton z korálů, při čemž je můžete pod vodou sledovat z bezprostřední blízkosti. Stejně tak si je můžete detailně prohlédnout i na břehu, když se želva rozhodne si chvíli odpočinout či se prospat. Na Kaua´i se můžete také vydat na cestu do pravěku. Alaka´i Swamp Trail vás po dřevěných chodníčcích zavede mezi orchideje, obří přesličky a kapradiny. Chcete-li si sejít do miniatury Grand-Canyonu, i to vám Kaua´i umožní. Waimea Canyon se od arizonského Velkého kaňonu liší svoji velikostí, zeleností ale také jasnějším výhledem (hlavně z Waimea Canyon Lookout) bez přítomnosti smogového oparu. Největší nadšení v nás ale vzbudily hory. Moc pěkná byla túra na Sleeping Giant nebo vyhlídky v Koke´e NP, ale nic se nevyrovná výletu po Na Pali Coast.
Dominantou zeleného ostrova je určitě Na Pali Coast – pohoří lemující severozápadní část ostrova. Rozeklané zelené pohoří vytváří nádhernou barevnou fantazii v kombinaci s azurovým mořem, které ho oblévá. Čím dále po „Kalalau Trail“, která pohořím vede, ujdete, tím krásnější výhledy se vám otevřou. Trek se rozděluje do třech částí. První dlouhé 2 míle (cca jedna hod chůze), druhá je dlouhá 4 míle (cca 2 hod chůze) a třetí je pětimílová (cca dvě a půl hod). K vydání se na tuto rajskou cestu potřebujete povolení a podle domorodců a průvodců alespoň 2 dny. Povolení se stejně jako permity na nocleh vydávají v hlavním městě Lihue. Kontrola je údajně přísná, obzvlášť ve státních parcích a hrozí pokuta až $150 (v případě povolení k noclehu). Povolení k vydání se na Kalalu Trail je bezplatné, nesmíte ovšem dojít dále než na konec druhé části (Hanakapi Valley). Chcete-li pohoří přejít celé, musíte si zakoupit permit k noclehu na konci Trailu v Kalalau Valley za $10/osoba. Když jsme odvážně požadovali toto povolení, že trasu zvládneme ujít v jednom dni, dostalo se nám pouze výsměšného:“You will never make it!“ („To nikdy nedáte!“). Potvrzení byla navíc na půlroku dopředu vyprodána. Letos by údajně jeho zakoupení mělo být možné i online. I když jsme nemohli jít „Kalalau Trail“ celou, udělala na nás obrovský dojem. Ochutnali jsme také místní tropické plody žluté kvajávy. Později jsme se od domorodců dozvěděli, že je to právě kvajáva, která má tak blahodárný účinek na naše vyměšování.
Hawai´i neboli Big Island definují hlavně sopky. Z pěti přítomných jsou hned 3 mezi světovými „nej“. Nejvíce aktivní Kilauea, kolem které můžete jednoduše jet okružní cestou Crater Rim Drive. Další dvě sopky jsou havajské největší, a kdyby se jejich velikost měřila už od mořského dna, byly by také nejvyšší sopky světové (dosahovaly by cca 10000 m). Mauna Loa se 4170 m a Mauna Kea s 4205 m. Přístupné jsou oba vrcholy. My jsme se vydali na Maunu Lou. Přijeli jsme do výšky 3300 m, kde jsme strávili noc, abychom se aklimatizovali. Teplotní rozdíl oproti pláži byl tak obrovský, že jsme museli spát i obutí v pohorkách. Po dobu výšlapu jsme veškeré oblečení nesli v batozích, slunce do nás nemilosrdně pálilo. Je dobré jít středním tempem a mít dostatek odpočinku, přísunu energie i tekutin. Jinak by se mohly dostavit projevy výškové nemoci. Celá naše posádka, včetně jednoho astmatika, výstup díky dodržení bezpečnostních doporučení úspěšně zvládla. Odměnou nám byla kadibudka s výhledem do kráteru a spálené obličeje. Trasu Observatory Trail dlouhou celkem 12 km jsme šli 6,5 hod.
Hledá se Nemo
Kromě sopek mělo pro nás na ostrově Big Island prim také šnorchlování. Zajet se potápět k monumentu Cpt. Cooka je povinnost! Půjčili jsme si kajaky v ubytovacím zařízení Pineapple Park v Kealakekuu Bay za bezkonkurenční cenu $18/osoba na 4 hodiny a vyrazili jsme. Zátoku jsme po moři v půjčených dvojkajacích zdolali za 25 minut. U monumentu jsme si užili 90 minut opravdu nádherného šnorchlinku. Pestrobarevné rybky v hejnech, malé černé rybičky skákající nad hladinu, sasanky, havajská národní ryba „Humuhumunukunukuapua´a“ (název znamená „ryba s prasečím čumákem“) a mnoho dalších nejrůznějších druhů, až nám přecházel zrak. Šťastlivci tady můžou vidět i hejna delfínů „Spinner Dolphins“, ale my jsme bohužel žádné nepotkali.
Na třetím ostrově, který jsme navštívili, jsme už více odpočívali a nakupovali suvenýry. Maui má především dovolenkový potenciál. Zámožní lidé sem jezdí na dovolené a líbánky, čemuž odpovídají také četné luxusní hotelové komplexy podél pobřeží. Ta tam je neposkvrněnost Kaua´i a živelnost Big Islandu. Lenošivá atmosféra nás částečně ukonejšila a částečně zlákala. Rozhodli jsme se pro pohodlnější pobyt bez námahy. Zakoupili jsme výlet na sousední ostrov Molokini, jednu z desíti nejoblíbenějších šnorchlovacích destinací na světě. Ostrov má tvar měsíčního srpku, což způsobily pokusy amerického námořnictva za 2. světové války. Cena zájezdu ($52 /osoba) zahrnovala snídani, oběd, dopravu, zapůjčení výbavy a přejezd do zátoky Turtle Town, kde žijí karety obrovské. Za želvami nás sympatická posádka kvůli nepříznivým podmínkám ale nezavezla. Šnorchlování u Molokini, bez želví zátoky, pro nás pak bylo trochu zklamáním. U Cpt. Cooka na ostrově Big Island se nám potápění zamlouvalo více. Místo želv nám udělali poznávací plavbu s komentářem kolem sousedních ostrovů. Dozvěděli jsme se, že svatební veselku na ostrově Maui pořádal i Bill Gates, který si za tímto účelem pronajal všechny hotely i lodě, aby se do jeho blízkosti nedostal žádný paparazzi. Jednomu se to přece povedlo a Billa to nakonec stálo hodně peněz. To bychom radši viděli ty želvy…
Co na Maui ale nikdy nezklame, je východ Slunce nad místním kráterem Haleakalou. Přespali jsme v nejbližším kempu Hosmer Grove a autem ke kráteru vyrazili v pět ráno. Na chlup jsme stihli obsadit místa vhodná k fotografování barevné podívané. Na vyhlídce u Visitor Centra už se tísnily desítky lidí. Východ slunce uvedly odstíny tmavé fialové, modré, rudé, oranžové a žluté, až postupně kráter zalily světlé prameny slunečního svitu. Dalším nej na ostrově Maui je bezesporu Hana Road. Tuto 45 mil dlouhou cestu, čítající 600 zatáček a 54 jednosměrných mostů, má na seznamu top míst k vidění každý turista. Nutno podotknout, že od toho se odvíjí také průjezdnost cesty, která nakonec není tak výborným zážitkem, jaký vybásnili v průvodcích. Celkem nám projetí této opěvované silnice trvalo čtyři hodiny. Stojí za to se párkrát cestou zastavit (např. u Twin Falls – vodopády dva km od silnice s jezírkem, možnost koupání, ovocný stánek), ale rozhodně neposlouchat všechny tipy průvodce k zastávkám. Často vedly k vodopádu, který vypadal jak česká horská studánka. Za Hana Road jsme vjeli do národního parku Halekala. Za zmínku stojí túra po Pipiwai Trail, cca 2 míle dlouhá, vedoucí k Waimoku Falls s velmi působivou scenérií. Navíc při cestě procházíte kvajávovým, bambusovým a banyanovým lesem.
Na nejznámějším z ostrovů – Oahu, jsme pobyli už jen velmi krátce, 2 dny. Cestovnímu ruchu se tu daří nejlépe. Turisty lákají lekce surfování na známé Waikiki Beach, zdolání Diamond Head – pozůstatku vybuchlého kráteru, který byl svého času užíván pro vojenské účely a v neposlední řadě návštěva Pearl Harboru. Nejjednodušší způsob dopravy do Pearl Harboru je autem, ale jezdí tam i autobusy. V Pearl Harboru se nabízejí prohlídky USS Arizona Memorial (památníku potopené válečné lodi), ponorky USS Bowfin nebo památník válečné lodi Missouri Memorial. Vstupenky s určeným časem prohlídky do USS Arizona Monumentu si můžete bezplatně vyzvednout na pokladně. V celém objektu platí přísná bezpečnostní opatření, a proto s sebou nenoste kabelky ani větší fotoaparáty.
Prohlídka zahrnuje návštěvu Visitor Centra, součástí které je i třicetiminutový dokumentární film o Pearl Harboru, a posléze návštěva Památníku potopené válečné lodě USS Arizona. K památníku se z přístavu převáží kyvadlovou lodní dopravou. Část těla lodi Arizona je zrekonstruována přesně v místě, kde se 7. 12. 1941 po neočekávaném bombardování japonskými letadly potopila válečná loď pod hladinu moře i s 80% její posádky. Boční okna i průhledy v podlaze umožňují vidět pozůstatky válečné lodě a představit si, jakých rozměrů dosahovala. Součástí trupu lodi je také památeční síň s mramorovou deskou nesoucí 1177 jmen námořníku, kteří na lodi zahynuli. Zajímáte- li se o válečné události více, jistě si nenecháte ujít ani prohlídku ponorky USS Bowfin nebo památník válečné lodi Missouri. Obě tyto atrakce už jsou placené: Bowfin $10/osoba a Missuri $15/osoba. Nám už ale jejich návštěvu čas nedovolil. Nabrali jsme směr New York, abychom po téměř měsíci cestování políbili rodnou hroudu.
Bouchání do plechové cisterny, pokřikování dětí, mečení koz
spásajících vše co se válí po ulicích a stoupající teplota, tradiční
budíček, jež nás budí každé ráno. Každé ráno mladík prochází
ulicemi, na trakaři taženým oslem má velkou plechovou cisternu plnou pitné
vody ze studny, kterou za poplatek nabízí domácnostem.
Bouchání do plechové cisterny, pokřikování dětí, mečení koz spásajících vše co se válí po ulicích a stoupající teplota, tradiční budíček, jež nás budí každé ráno. Každé ráno mladík prochází ulicemi, na trakaři taženým oslem má velkou plechovou cisternu plnou pitné vody ze studny, kterou za poplatek nabízí domácnostem. Máme čas, posnídáme čerstvý súdánský chléb a čaj a jdeme se toulat po městě, znovu zabloudíme na trh koupit něco na zub, tentokrát to však nejsou súdánské čipsy – restované kobylky, tentokrát si pochutnáváme na „tameeya“ (smažené placičky z mletého zeleného hrášku). Zastavujeme se ještě na malé kávě u naší kávové Lady, kde posedávají i naši kamarádi. Sedí tu s námi i jeden blázen. Bohužel si moc nepokecáme, anglicky totiž neumí, nicméně v této oblasti je více takových bláznů, jsou postiženi, utrpěli nejen psychickou újmu v období nekonečné krvavé války.
Dle domluvy dorážíme do vesnice přesně v poledne. Ženy se už klepou nedočkavostí, pod velkým stromem je prostřeno. Ženský průvod přivádí Andreu z hliněné chatrče. Zpívají a tančí. Pod strom se již seběhla část vesnice. V běžném životě nemají muži na tento Henna kávový ceremoniál přístup, René je jediný mužský a je to jen výjimečně. Andrea sedí na angrebu-dřevěné posteli s lýkovým výpletem, okolo spousty zvědavých dětí a žen. Vše je připraveno, voňavá káva, čerstvé ovoce na občerstvení a kerkadah na osvěžení. Fatima, mladá slečna převzala funkci překladatele. Nejprve se hmota z rozmělněných listů nanese na chodidla, špičky prstů u nohou a na špičky prstů na rukou, nechá se působit, mezitím se může začít malovat na jiných místech.
Typické svatební Henna zdobení nevěst je z vrchu od prstů k předloktí a přes oba kotníky na obou nohách směr ke kolenům. Jak hodně, hustě a kam záleží na každé nevěstě. Ženich má také zdobení, avšak pouze jen na jedné ruce. K předsvatebnímu ceremoniálu také patří různé zkrášlovací masky a saunování „dukhan“ a kompletní holení. Žena má být pro svého muže krásná s hedvábnou kůží a nádherným zdobením. Pro jemnou kůži a vůni se ženy saunují. Zapálí dřevo zvané Taleh (druh akácie) speciální pro tyto účely. Sednou si pod velkou nejlépe kravskou kůži a nechají se tzv. udit. Kůže získá sametovou hebkost a barvu.
Pro ženské je velká zábava zdobit světlou kůži, každá si chce zkusit aspoň kousek, igelitovým pytlíkem s malou dírkou v rohu, naplněným barvící hmotou malují ornamenty i tam, kde se běžně nemaluje.
Po zdárném dokončení nás pouze ženy berou místním minibusem na pravou nefalšovanou předsvatební dámskou párty. Opět jsme středem zájmu, Andrea s hennou ještě více místní mate. Děti se opět zdráhají, dospělí se radostně seznamují, tančí se, zpívá se i trochu legrace se daří. Malý chlapec s jednou rukou plnou dobrot, se omýlá okolo našeho křesla, nevědomky s hlavou otočenou na jinou stranu se chytá Andreiné ruky, otočí se za svou rukou a už je vidět jen obrovské vytřeštěné oči, úskok, otevřená pusa a upuštěné dobroty na zem. Chudinka malá ve svém životě neviděl bělocha a teď mu tady v jeho domku sedí hned dva a ještě s Hennou. Chvíli stojí opodál a pak se pomalu plíží blíž, aby nás spolu s ostatními dětmi mohl škádlit. Nádherná atmosféra, veselí, vůně kávy, kerkadah a čerstvého ovoce navozuje příjemnou náladu. Ve městě se lidé za Andreou otáčí, usmívají se a obdivují výraznost zdobení na kůži. Rodina nevěsty nás zve na druhý den na svatební obřad, sice přijímáme, ale nakonec se ho bohužel neúčastníme.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjourney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Zlé mocnosti se zlobí.
Po jednom odpočinkovém dni jdeme konečně navštívit Jabirovo rodinu a kmen Kadja. Maminka nám servíruje kisru a „balilu“, což jsou ve vodě uvařené rozemleté arašídy a čirok. Chvíli si s námi i povídá, tedy mluví na nás svým jazykem Rotana a její dcera nám to překládá, ale má nějakou práci, tak nás po chvilce opouští. Abychom o něco nepřišli, Jabir nás bere do místního baru. V jedné místní chatrči jedné malé vesničky si slečna vybudovala vlastní soukromí bar, uprostřed je malý stůl okolo rozestavěné angreby a plastové židle, po stěnách se pnou rostliny, servíruje se zde domácky vyrobené pivo „Marisa“ ze sorgam (vykvašený čiruk) a „Araki“ (silná pálenka z kukuřice, čiruku nebo datlí). René s Jabirem si dávají nějakou tu sklenku a Andrea radši zůstává jen u čaje a smažené ryby, po cestě zpět k Jabirovo rodině se zastavujeme na kávu a mléko u kávové lady, před ulehnutím si na rozloučení prohlédneme pár fotek Jabirovo rodiny a přátel a jak vypadá okolí po období dešťů. Na druhý den plánujeme odjezd.
V noci se ale vše mění. Andrea dostává horečku, potí se a žaludeční a střevní potíže ji nenechají odpočinout. Žaludek nic nebere, ani vodu a jídlo už vůbec ne. Druhý den do ní kluci ládují aspoň banány, nedaří se, vše jde ven. Teplota okolí stoupá, v noci je aspoň chladněji, ale přes den je asi 42 ve stínu a to se velmi špatně marodí. Jabirovo rodiče nám vymlouvají odjezd, v takovém stavu nelze cestovat. Nezabírají ani léky, ani čaje. Zůstáváme tedy další noc. Druhý den je o trochu lépe, René jako zdravá část výpravy se loučí se všemi, večer se opět Andrey zdravotní stav zhoršuje, opět těžká noc. Následné ráno je lépe, v lepším zdravotním stavu a plni úžasných zážitků vyjíždíme se zastávkou u Tahovo sestry Ishan v El Obeid směr Chartúm.
Do Chartúmu jsme se vraceli jen vyřídit potřebné a vydat se dál na jih Afriky, avšak Andree stále není dobře, jak jsme napsali, v takových vedrech, jaké jsou tady,se velmi těžko udělá lépe. Naše súdánská rodinka nás ubytovává v části domu pro hosty a pro jistotu volá svého rodinného doktora. Andrea dostává antibiotika. Víza nám bohužel končí, předposlední den na místním trhu nakupujeme čerstvé mléko, domácí máslo, nějakou zeleninu a ovoce, paní domu a maminka našeho kamaráda Tahy nám na cestu balí nějaké dobroty, lunch box a její výbornou domácí mangovou zmrzlinu. Naštěstí máme lednici, kam hned ty dobrůtky uložíme. Sice neradi, ale loučíme se a po hlavní asfaltové silnici pokračujeme na hraniční přechod Gallabat.
Bouchání do plechové cisterny, pokřikování dětí, mečení koz spásajících vše co se válí po ulicích a stoupající teplota, tradiční budíček, jež nás budí každé ráno. Každé ráno mladík prochází ulicemi, na trakaři taženým oslem má velkou plechovou cisternu plnou pitné vody ze studny, kterou za poplatek nabízí domácnostem. Máme čas, posnídáme čerstvý súdánský chléb a čaj a jdeme se toulat po městě, znovu zabloudíme na trh koupit něco na zub, tentokrát to však nejsou súdánské čipsy – restované kobylky, tentokrát si pochutnáváme na „tameeya“ (smažené placičky z mletého zeleného hrášku). Zastavujeme se ještě na malé kávě u naší kávové Lady, kde posedávají i naši kamarádi. Sedí tu s námi i jeden blázen. Bohužel si moc nepokecáme, anglicky totiž neumí, nicméně v této oblasti je více takových bláznů, jsou postiženi, utrpěli nejen psychickou újmu v období nekonečné krvavé války.
Dle domluvy dorážíme do vesnice přesně v poledne. Ženy se už klepou nedočkavostí, pod velkým stromem je prostřeno. Ženský průvod přivádí Andreu z hliněné chatrče. Zpívají a tančí. Pod strom se již seběhla část vesnice. V běžném životě nemají muži na tento Henna kávový ceremoniál přístup, René je jediný mužský a je to jen výjimečně. Andrea sedí na angrebu-dřevěné posteli s lýkovým výpletem, okolo spousty zvědavých dětí a žen. Vše je připraveno, voňavá káva, čerstvé ovoce na občerstvení a kerkadah na osvěžení. Fatima, mladá slečna převzala funkci překladatele. Nejprve se hmota z rozmělněných listů nanese na chodidla, špičky prstů u nohou a na špičky prstů na rukou, nechá se působit, mezitím se může začít malovat na jiných místech.
Typické svatební Henna zdobení nevěst je z vrchu od prstů k předloktí a přes oba kotníky na obou nohách směr ke kolenům. Jak hodně, hustě a kam záleží na každé nevěstě. Ženich má také zdobení, avšak pouze jen na jedné ruce. K předsvatebnímu ceremoniálu také patří různé zkrášlovací masky a saunování „dukhan“ a kompletní holení. Žena má být pro svého muže krásná s hedvábnou kůží a nádherným zdobením. Pro jemnou kůži a vůni se ženy saunují. Zapálí dřevo zvané Taleh (druh akácie) speciální pro tyto účely. Sednou si pod velkou nejlépe kravskou kůži a nechají se tzv. udit. Kůže získá sametovou hebkost a barvu.
Pro ženské je velká zábava zdobit světlou kůži, každá si chce zkusit aspoň kousek, igelitovým pytlíkem s malou dírkou v rohu, naplněným barvící hmotou malují ornamenty i tam, kde se běžně nemaluje.
Po zdárném dokončení nás pouze ženy berou místním minibusem na pravou nefalšovanou předsvatební dámskou párty. Opět jsme středem zájmu, Andrea s hennou ještě více místní mate. Děti se opět zdráhají, dospělí se radostně seznamují, tančí se, zpívá se i trochu legrace se daří. Malý chlapec s jednou rukou plnou dobrot, se omýlá okolo našeho křesla, nevědomky s hlavou otočenou na jinou stranu se chytá Andreiné ruky, otočí se za svou rukou a už je vidět jen obrovské vytřeštěné oči, úskok, otevřená pusa a upuštěné dobroty na zem. Chudinka malá ve svém životě neviděl bělocha a teď mu tady v jeho domku sedí hned dva a ještě s Hennou. Chvíli stojí opodál a pak se pomalu plíží blíž, aby nás spolu s ostatními dětmi mohl škádlit. Nádherná atmosféra, veselí, vůně kávy, kerkadah a čerstvého ovoce navozuje příjemnou náladu. Ve městě se lidé za Andreou otáčí, usmívají se a obdivují výraznost zdobení na kůži. Rodina nevěsty nás zve na druhý den na svatební obřad, sice přijímáme, ale nakonec se ho bohužel neúčastníme.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjourney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Zlé mocnosti se zlobí.
Po jednom odpočinkovém dni jdeme konečně navštívit Jabirovo rodinu a kmen Kadja. Maminka nám servíruje kisru a „balilu“, což jsou ve vodě uvařené rozemleté arašídy a čirok. Chvíli si s námi i povídá, tedy mluví na nás svým jazykem Rotana a její dcera nám to překládá, ale má nějakou práci, tak nás po chvilce opouští. Abychom o něco nepřišli, Jabir nás bere do místního baru. V jedné místní chatrči jedné malé vesničky si slečna vybudovala vlastní soukromí bar, uprostřed je malý stůl okolo rozestavěné angreby a plastové židle, po stěnách se pnou rostliny, servíruje se zde domácky vyrobené pivo „Marisa“ ze sorgam (vykvašený čiruk) a „Araki“ (silná pálenka z kukuřice, čiruku nebo datlí). René s Jabirem si dávají nějakou tu sklenku a Andrea radši zůstává jen u čaje a smažené ryby, po cestě zpět k Jabirovo rodině se zastavujeme na kávu a mléko u kávové lady, před ulehnutím si na rozloučení prohlédneme pár fotek Jabirovo rodiny a přátel a jak vypadá okolí po období dešťů. Na druhý den plánujeme odjezd.
V noci se ale vše mění. Andrea dostává horečku, potí se a žaludeční a střevní potíže ji nenechají odpočinout. Žaludek nic nebere, ani vodu a jídlo už vůbec ne. Druhý den do ní kluci ládují aspoň banány, nedaří se, vše jde ven. Teplota okolí stoupá, v noci je aspoň chladněji, ale přes den je asi 42 ve stínu a to se velmi špatně marodí. Jabirovo rodiče nám vymlouvají odjezd, v takovém stavu nelze cestovat. Nezabírají ani léky, ani čaje. Zůstáváme tedy další noc. Druhý den je o trochu lépe, René jako zdravá část výpravy se loučí se všemi, večer se opět Andrey zdravotní stav zhoršuje, opět těžká noc. Následné ráno je lépe, v lepším zdravotním stavu a plni úžasných zážitků vyjíždíme se zastávkou u Tahovo sestry Ishan v El Obeid směr Chartúm.
Do Chartúmu jsme se vraceli jen vyřídit potřebné a vydat se dál na jih Afriky, avšak Andree stále není dobře, jak jsme napsali, v takových vedrech, jaké jsou tady,se velmi těžko udělá lépe. Naše súdánská rodinka nás ubytovává v části domu pro hosty a pro jistotu volá svého rodinného doktora. Andrea dostává antibiotika. Víza nám bohužel končí, předposlední den na místním trhu nakupujeme čerstvé mléko, domácí máslo, nějakou zeleninu a ovoce, paní domu a maminka našeho kamaráda Tahy nám na cestu balí nějaké dobroty, lunch box a její výbornou domácí mangovou zmrzlinu. Naštěstí máme lednici, kam hned ty dobrůtky uložíme. Sice neradi, ale loučíme se a po hlavní asfaltové silnici pokračujeme na hraniční přechod Gallabat.
Ve skutečnosti tyto stromy nejsou nejvyšší, nýbrž nejmohutnější
z hlediska množství dřevní hmoty. Sekvojovce byly v minulosti
káceny za účelem těžby dřeva, ale po určité době byl proces zastaven,
neboť kvalita dřeva nebyla pro zpracovatelské využití příliš
vhodná.
Máme před sebou celou jihozápadní část Spojených států amerických a tři týdny dovolené. Právě jsme na cestě horkou Kalifornií, míjíme sady s ovocnými stromy, vyprahlé pastviny s dobytkem a čas od času nějaký ranč nebo usedlost. Krajina se zdá pustá a nekonečně rozsáhlá, jen občas se dostaneme na křižovatku cest s nezbytným supermarketem a benzínkou. Z autorádia posloucháme příznačnou country muziku a těšíme se na dobrodružství, které nám tato rozlehlá země přichystala.
Stoupáme z horké kotliny do prudkého kopce a cítíme, jak se s přibývajícími metry nadmořské výšky výrazně ochlazuje. Právě míjíme hranice vytyčeného cíle Sequoia Kings Canyon National Parku. Tyto dva parky ležící v těsné blízkosti jeden vedle druhého, jsou vzdáleny přibližně 350 km od San Francisca a jižním směrem nedaleko od známého pohoří Sierra Nevada. Národní park má dlouholetou historii, neboť byl založen již v roce 1890. Rozkládá se na území 1600 km2.
Nejmohutnější stromy světa
Vysoké hory, hluboké kaňony, velké množství návštěvnicky nepříliš známých jeskyní s endemickým jeskyním životem a hlavně největší atrakce parku – nejmohutnější stromy světa. Dovolte, abych vám představila jeho veličenstvo sekvojovec obrovský Sequoiadendron giganteum neboli Giant sequoia patřící do rodiny cypřišovitých stromů.
Ve skutečnosti tyto stromy nejsou nejvyšší, nýbrž nejmohutnější z hlediska množství dřevní hmoty. Sekvojovce byly v minulosti káceny za účelem těžby dřeva, ale po určité době byl proces zastaven, neboť kvalita dřeva nebyla pro zpracovatelské využití příliš vhodná. Tento pozoruhodný druh roste přirozeně pouze v úzkém horském pásmu v rozmezí 1700 – 2500 m n. m. a to výhradně na západním úbočí pohoří Sierra Nevada. V muzeu zasvěceném fylogenezi a biologii sekvojovců se dozvídáme, že tito obři vyžadují velice zvláštní podmínky růstu, jako je vysoká vzdušná vlhkost a specifické složení půdy. Mnohé ze sekvojovců rostoucí v parku jsou i několik tisíc let staré.
Samostatnou kapitolou je rozmnožování sekvojovců obrovských. Dospělý strom vyprodukuje až tisíce šišek a ještě více semen, která velmi dlouhou dobu dozrávají. V těchto horských končinách dochází poměrně často k silným bouřkám doprovázených blesky. Ty způsobují vznik četných požárů. V dřívějších dobách se přírodovědci snažili ohňům zabránit, aby uchránili vzácné stromy. Zmíněné opatření, však následně způsobilo pokles množství semenáčků. Posléze se zjistilo, že je oheň nebytný pro vyklíčení semen, jednak jako iniciační faktor klíčení a dále k likvidaci konkurence v okolí vlastních semen tak, aby se k nim dostalo co nejvíce světla, výživy a vody. Navíc sekvojovce produkují malá semena, která pokud nejsou v přímém kontaktu s půdním povrchem, tak nemohou vyklíčit. Oheň je tedy také důležitý k odstranění zaschlých rostlinných zbytků. Na druhou stranu se přišlo na to, že dospělým stromům oheň nevadí, protože jsou chráněny silnou vrstvou kůry. Zrzavě zbarvená borka je složena ze tří vrstev, které dokonale chrání strom nejen před požáry, ale i parazitickými houbami a škůdci. Díky chladným zimám, které v těchto končinách panují, jsou kmeny sekvojovců v některých částech lesa bohatě porostlé lišejníkama.
Mezi nejmonumentálnější stromy v parku patří General Grant Tree, jenž je absolutně nejmohutnějším stromem světa. Jeho míry jsou následující: výška 84 m, objem dřeva 1500 m3, stáří úctyhodných 2500 let! Tento drobeček roste na planině Grant Grove v Kings Canyon Parku. V jeho blízkosti je vytvořeno ochranné pásmo, okolo něhož vede stezka. První setkání s těmito jedinečnými stromy pocházejícími už z druhohor, na nás zanechalo velký dojem. Pod jejich korunami jsme si připadali doslova jako mravenečci.
Po předešlé procházce v Grant Grove (Grantovém háji) jsme se vydali do nedalekého tábořiště. Jelikož v nadmořské výšce bezmála dvou tisíc metrů není až zas tak velké teplo, rozdělali jsme si oheň a při té příležitosti připravili skvělé barbecue v americkém stylu. V polovině května, kdy jsme celý výlet uskutečnili, jsou sice baribalové vzdáleni v méně přístupných končinách a probouzejí se ze zimního spánku, ale samo sebou jsme uložili veškeré potraviny, kosmetiku a další „voňavé“ záležitosti do kovové skříňky, k tomuto účelu speciálně nainstalované ke každému místu na stan.
Jelikož jsme se ještě vyrovnávali s časovým posunem, tak jsme následující den velmi časně ráno zamířili směrem k druhému nejmohutnějšímu stromu světa General Sherman Tree, sídlícímu v Giant Forest neboli Obřím lese. Obě lokality Grant Grove – Giant Forest jsou mezi sebou propojeny komfortní silnicí Generals Highway. V Giant Forest jsme následovali delší z turistických chodníků, který vede okolo význačných mamutích stromů. Příjemná lesní cesta vedoucí po úbočí svahu, nás přivedla až k Senátu. Takto je označeno husté seskupení několika desítek vzrostlých sekvojovců, připomínající politické seskupení mocných v horní sněmovně Parlamentu. Při troše fantazie, zajímavá to podívaná…
Kromě opěvovaných gigantů je v sekvojovém háji možné spatřit i jiné obdivuhodné dřeviny. Jedněmi z nich je borovice lambertova Pinus lambertiana v angličtině Sugar pine. Tento druh je považován za vůbec největší borovici, běžně dorůstající výšky 80 – 100 m. Borovice lambertova roste převážně v horských areálech Severní Ameriky. Je charakteristická velmi dlouhými šiškami okolo 30 cm a jedlými nasládlými semeny.
Ze zvířecí říše lze v Sequoia parku bez problémů spatřit mnohé bezobratlé živočichy, zejména roztodivné brouky, drobné ptactvo, neohrožené dravce, čiperné veverky, lišky a vysokou zvěř. Určité šance na setkání, takzvaně z očí do očí, se naskýtá i s medvědem baribalem Ursus americanus. Tento druh medvěda je v USA nejčastěji zastoupen. Jedná se o menšího, převážně býložravého medvěda černé barvy, dosahující živé hmotnosti až 150 kg.
Tak jako mnozí, jsme neodolali populární atrakci nazvané Tunnel Log, což je strom položený přes silnici. K incidentu došlo již v roce 1937, kdy strom z přirozených příčin spadl a zatarasil cestu. Aby byla opět provozuschopná, byl posléze vybudován v kmeni otvor tak, že jím může bezproblémově projet osobní automobil.
Nedaleko tohoto místa se nachází i další zajímavé místo Crescent Meadow. Po zaparkování na přilehlém parkovišti jsme se vydali na průzkum louky nacházející se uprostřed gigantického háje. Louka je posetá rozličnými rostlinami včetně typicky horských kýchavic. Uprostřed palouku vede potok, kde jsme se zastavili, abychom obdivovali hbité pstruhy lovící poletující hmyz nad hladinou vody. Výhodou Crescent Meadow je, že odsud lze podniknout řadu pěších výletů do okolních sekvojových lesů. Taktéž jsme se tedy vydali vstříc štěstí trochu hlouběji do lesa, kam zavítá méně návštěvníků. Po chvíli chůze jsme spatřili typického savce žijícího v tomto biotopu – jelence ušatého. Samice se v poklidu pásla pod bezmála stometrovými sekvojovci a nenechala se příliš rušit naší přítomností. Místní zvěř je zjevně aklimatizována na každodenní nával turistů, zejména pak v letních měsících, kdy vrcholí turistická sezóna.
Pokračovali jsme v obhlídce centrální části Sequoia parku a zanedlouho dorazili na místo nazývající se Mono Rock. Jedná se o granitovou skálu, na jejíž vrchol vede nedlouhá cesta. Na nejvyšším bodě v nadmořské výšce 2050 m se našinci naskýtá úchvatné panorama jak na údolí San Joaquin, tak na pohoří Sierra Nevada s vrcholy dosahující výšky až 4000 m n. m., včetně nejvyššího bodu USA Mount Whitney 4417 m n. m. (počítáno bez území Aljašky).
Nespornou předností národních parků USA je fakt, že ke vstupu je možné použít celoročně platnou permanentku, jejíž cena v době našeho pobytu nepřesahovala 80 dolarů a je platná pro čtyři dospělé osoby a jedno auto.
Sequoia Kings Canyon National Park je místo, které by nemělo chybět v itineráři žádného cestovatele pohybujícího se po jihozápadních USA. Možná se zdá, že je tato lokalita příliš známá a často navštěvovaná, nicméně určitě se sem vyplatí zajet.
Máme před sebou celou jihozápadní část Spojených států amerických a tři týdny dovolené. Právě jsme na cestě horkou Kalifornií, míjíme sady s ovocnými stromy, vyprahlé pastviny s dobytkem a čas od času nějaký ranč nebo usedlost. Krajina se zdá pustá a nekonečně rozsáhlá, jen občas se dostaneme na křižovatku cest s nezbytným supermarketem a benzínkou. Z autorádia posloucháme příznačnou country muziku a těšíme se na dobrodružství, které nám tato rozlehlá země přichystala.
Stoupáme z horké kotliny do prudkého kopce a cítíme, jak se s přibývajícími metry nadmořské výšky výrazně ochlazuje. Právě míjíme hranice vytyčeného cíle Sequoia Kings Canyon National Parku. Tyto dva parky ležící v těsné blízkosti jeden vedle druhého, jsou vzdáleny přibližně 350 km od San Francisca a jižním směrem nedaleko od známého pohoří Sierra Nevada. Národní park má dlouholetou historii, neboť byl založen již v roce 1890. Rozkládá se na území 1600 km2.
Nejmohutnější stromy světa
Vysoké hory, hluboké kaňony, velké množství návštěvnicky nepříliš známých jeskyní s endemickým jeskyním životem a hlavně největší atrakce parku – nejmohutnější stromy světa. Dovolte, abych vám představila jeho veličenstvo sekvojovec obrovský Sequoiadendron giganteum neboli Giant sequoia patřící do rodiny cypřišovitých stromů.
Ve skutečnosti tyto stromy nejsou nejvyšší, nýbrž nejmohutnější z hlediska množství dřevní hmoty. Sekvojovce byly v minulosti káceny za účelem těžby dřeva, ale po určité době byl proces zastaven, neboť kvalita dřeva nebyla pro zpracovatelské využití příliš vhodná. Tento pozoruhodný druh roste přirozeně pouze v úzkém horském pásmu v rozmezí 1700 – 2500 m n. m. a to výhradně na západním úbočí pohoří Sierra Nevada. V muzeu zasvěceném fylogenezi a biologii sekvojovců se dozvídáme, že tito obři vyžadují velice zvláštní podmínky růstu, jako je vysoká vzdušná vlhkost a specifické složení půdy. Mnohé ze sekvojovců rostoucí v parku jsou i několik tisíc let staré.
Samostatnou kapitolou je rozmnožování sekvojovců obrovských. Dospělý strom vyprodukuje až tisíce šišek a ještě více semen, která velmi dlouhou dobu dozrávají. V těchto horských končinách dochází poměrně často k silným bouřkám doprovázených blesky. Ty způsobují vznik četných požárů. V dřívějších dobách se přírodovědci snažili ohňům zabránit, aby uchránili vzácné stromy. Zmíněné opatření, však následně způsobilo pokles množství semenáčků. Posléze se zjistilo, že je oheň nebytný pro vyklíčení semen, jednak jako iniciační faktor klíčení a dále k likvidaci konkurence v okolí vlastních semen tak, aby se k nim dostalo co nejvíce světla, výživy a vody. Navíc sekvojovce produkují malá semena, která pokud nejsou v přímém kontaktu s půdním povrchem, tak nemohou vyklíčit. Oheň je tedy také důležitý k odstranění zaschlých rostlinných zbytků. Na druhou stranu se přišlo na to, že dospělým stromům oheň nevadí, protože jsou chráněny silnou vrstvou kůry. Zrzavě zbarvená borka je složena ze tří vrstev, které dokonale chrání strom nejen před požáry, ale i parazitickými houbami a škůdci. Díky chladným zimám, které v těchto končinách panují, jsou kmeny sekvojovců v některých částech lesa bohatě porostlé lišejníkama.
Mezi nejmonumentálnější stromy v parku patří General Grant Tree, jenž je absolutně nejmohutnějším stromem světa. Jeho míry jsou následující: výška 84 m, objem dřeva 1500 m3, stáří úctyhodných 2500 let! Tento drobeček roste na planině Grant Grove v Kings Canyon Parku. V jeho blízkosti je vytvořeno ochranné pásmo, okolo něhož vede stezka. První setkání s těmito jedinečnými stromy pocházejícími už z druhohor, na nás zanechalo velký dojem. Pod jejich korunami jsme si připadali doslova jako mravenečci.
Po předešlé procházce v Grant Grove (Grantovém háji) jsme se vydali do nedalekého tábořiště. Jelikož v nadmořské výšce bezmála dvou tisíc metrů není až zas tak velké teplo, rozdělali jsme si oheň a při té příležitosti připravili skvělé barbecue v americkém stylu. V polovině května, kdy jsme celý výlet uskutečnili, jsou sice baribalové vzdáleni v méně přístupných končinách a probouzejí se ze zimního spánku, ale samo sebou jsme uložili veškeré potraviny, kosmetiku a další „voňavé“ záležitosti do kovové skříňky, k tomuto účelu speciálně nainstalované ke každému místu na stan.
Jelikož jsme se ještě vyrovnávali s časovým posunem, tak jsme následující den velmi časně ráno zamířili směrem k druhému nejmohutnějšímu stromu světa General Sherman Tree, sídlícímu v Giant Forest neboli Obřím lese. Obě lokality Grant Grove – Giant Forest jsou mezi sebou propojeny komfortní silnicí Generals Highway. V Giant Forest jsme následovali delší z turistických chodníků, který vede okolo význačných mamutích stromů. Příjemná lesní cesta vedoucí po úbočí svahu, nás přivedla až k Senátu. Takto je označeno husté seskupení několika desítek vzrostlých sekvojovců, připomínající politické seskupení mocných v horní sněmovně Parlamentu. Při troše fantazie, zajímavá to podívaná…
Kromě opěvovaných gigantů je v sekvojovém háji možné spatřit i jiné obdivuhodné dřeviny. Jedněmi z nich je borovice lambertova Pinus lambertiana v angličtině Sugar pine. Tento druh je považován za vůbec největší borovici, běžně dorůstající výšky 80 – 100 m. Borovice lambertova roste převážně v horských areálech Severní Ameriky. Je charakteristická velmi dlouhými šiškami okolo 30 cm a jedlými nasládlými semeny.
Ze zvířecí říše lze v Sequoia parku bez problémů spatřit mnohé bezobratlé živočichy, zejména roztodivné brouky, drobné ptactvo, neohrožené dravce, čiperné veverky, lišky a vysokou zvěř. Určité šance na setkání, takzvaně z očí do očí, se naskýtá i s medvědem baribalem Ursus americanus. Tento druh medvěda je v USA nejčastěji zastoupen. Jedná se o menšího, převážně býložravého medvěda černé barvy, dosahující živé hmotnosti až 150 kg.
Tak jako mnozí, jsme neodolali populární atrakci nazvané Tunnel Log, což je strom položený přes silnici. K incidentu došlo již v roce 1937, kdy strom z přirozených příčin spadl a zatarasil cestu. Aby byla opět provozuschopná, byl posléze vybudován v kmeni otvor tak, že jím může bezproblémově projet osobní automobil.
Nedaleko tohoto místa se nachází i další zajímavé místo Crescent Meadow. Po zaparkování na přilehlém parkovišti jsme se vydali na průzkum louky nacházející se uprostřed gigantického háje. Louka je posetá rozličnými rostlinami včetně typicky horských kýchavic. Uprostřed palouku vede potok, kde jsme se zastavili, abychom obdivovali hbité pstruhy lovící poletující hmyz nad hladinou vody. Výhodou Crescent Meadow je, že odsud lze podniknout řadu pěších výletů do okolních sekvojových lesů. Taktéž jsme se tedy vydali vstříc štěstí trochu hlouběji do lesa, kam zavítá méně návštěvníků. Po chvíli chůze jsme spatřili typického savce žijícího v tomto biotopu – jelence ušatého. Samice se v poklidu pásla pod bezmála stometrovými sekvojovci a nenechala se příliš rušit naší přítomností. Místní zvěř je zjevně aklimatizována na každodenní nával turistů, zejména pak v letních měsících, kdy vrcholí turistická sezóna.
Pokračovali jsme v obhlídce centrální části Sequoia parku a zanedlouho dorazili na místo nazývající se Mono Rock. Jedná se o granitovou skálu, na jejíž vrchol vede nedlouhá cesta. Na nejvyšším bodě v nadmořské výšce 2050 m se našinci naskýtá úchvatné panorama jak na údolí San Joaquin, tak na pohoří Sierra Nevada s vrcholy dosahující výšky až 4000 m n. m., včetně nejvyššího bodu USA Mount Whitney 4417 m n. m. (počítáno bez území Aljašky).
Nespornou předností národních parků USA je fakt, že ke vstupu je možné použít celoročně platnou permanentku, jejíž cena v době našeho pobytu nepřesahovala 80 dolarů a je platná pro čtyři dospělé osoby a jedno auto.
Sequoia Kings Canyon National Park je místo, které by nemělo chybět v itineráři žádného cestovatele pohybujícího se po jihozápadních USA. Možná se zdá, že je tato lokalita příliš známá a často navštěvovaná, nicméně určitě se sem vyplatí zajet.
Rčení „To je ale Havaj!“ nabírá po pobytu na tomto
„pohodářském“ souostroví vše vysvětlující rozměr. Člověk si tady
opravdu může užít božskou pohodičku, pokud ovšem nezatouží vytěžit
z havajského menu co nejvíce. Stejně jako naše šestičlenná
posádka.
Rčení „To je ale Havaj!“ nabírá po pobytu na tomto „pohodářském“ souostroví vše vysvětlující rozměr. Člověk si tady opravdu může užít božskou pohodičku, pokud ovšem nezatouží vytěžit z havajského menu co nejvíce. Stejně jako naše šestičlenná posádka.
Dopravní maratón
Chcete-li letět na Havaj přímým spojením z New Yorku, musíte vyrazit pouze z newyorského Newark Liberty International Airport, z jiných letišť se na Havaj nelétá. Je proto výhodné tomu přizpůsobit také odlet domů do ČR, abyste se vyhnuli zdlouhavým a nákladným transferům mezi letišti. My jsme přesun z Newarku na letiště JFK absolvovali – zdlouhavou variantu, při které jsme za 2,5 hodiny vystřídali autobus, vlak, metro a air train za cenu $11.
Máte fobii z létání? Vezměte jed na to, že se jí snadno zbavíte. Letadlo se na čas stane vaším druhým domovem. Naše posádka celkem za toto léto nastoupila do letadla, počítám-li také dopravu z ČR do USA a zpět, patnáctkrát! Zvyknete si na neustále se opakující check-in, sundávání bot a pásků, monotónní kolovrátek stevardek i přetlak v uších. V porovnání s obrovskými boeingy dopravujícími cestující z Evropy do USA, jsou letadýlka, zajišťující přesun mezi jednotlivými ostrovy, opravdu malinkatá. Pojmou maximálně 30 lidí a přistávají někdy i za 20 minut, skoro ve stejné době, kdy zadýchaná letuška teprve končí svůj výklad.
Které společnosti se vyhnout? Při letu z USA do Honolulu se vyhněte United Airlines (odbavení zavazadla na letišti za $20 a jídlo na palubě od $10), raději vyberte společnost Continental Airlines (neplatí se za odbavení zavazadla a jídlo na palubě dostanete zdarma).
V meziostrovních transferech se nám neosvědčila Go! Messa Airlines (zpoplatněné zavazadlo za 10$ a velmi častá zpoždění, nebo dokonce zrušení letů). Budete-li mít na vybranou, leťte s Hawaiian Airlines (bez poplatků a spolehlivý spoj).
Kolik stojí cesta do ráje?
Přesun z USA na Hawaii a zpět stál jednu osobu $571 a meziostrovní přelety vyšly na $334, celkem se tedy výdaje za dopravu vyšplhaly na $905. Zpáteční letenka do USA zakoupená na jaře 2009 stála 12 600 Kč.
Cestujete-li na Hawaii sami nebo ve dvou, můžete ušetřit a projet si jednotlivé ostrovy stopem. Ovšem často za cenu toho, že neuvidíte z časových důvodů vše, co byste si přáli. Naše posádka čítala 6 osob, půjčovali jsme si tedy na každém ostrově auto. Využili jsme služeb společnosti Enterprise Car Rental . Jednak jde o společnost s velmi solidním jednáním, a auto si můžete zabukovat přes internet dopředu, což u lokálních havajských společností nejde.
Havajské ostrovy nabízejí opravdu peprné speciality. Hned první den na zeleném ostrově Kaua´i jsme jednu ochutnali. U silniční vyhlídky na Wailua Falls (četnost vodopádů na havajských ostrovech určitě přispěla k tomu, že se Havaji říká „perla Pacifiku“) jsme si nechali poradit od místního prodavače náramků a i přes varovnou značku „Danger Do Not Go Beyond This Wall“ (Nebezpečí, nechoď ze tuto zeď) jsme se vydali až dolů k vodopádům. Ze silniční vyhlídky jsme se pomocí lan navázaných v pralesovém porostu dostali na úroveň vodopádu. Wailua Falls neboli „Dvě vody“ se s obrovským šumem valí z výšky 52 metrů do hlubokého jezírka. Naši chuť hltat adrenalin plnými doušky jsme hodlali uspokojit cestou pod vodopády, přímo za valící se proudy vody. Balancujíc na oslizlých kamenech za stěnou vodopádů, jsme pak plnými doušky hltali taky přívaly vody, které nás současně oslepovaly. Když jsme nacuclí jak houby vylévali vodu z pohorek, živí a zdraví, domorodec se uznale usmíval.
Adrenalin ale můžete podstoupit i nedobrovolně. Například, když se letadla zpozdí o 5 hodin (Go!Messa Airlines) a nevratně vám pozmění časový harmonogram, jak se to stalo nám. Půjčovna Enterprise na dalším ostrově už byla zavřená, takže jsme půjčili auto u jiné společnosti – havajské, což se odrazilo na ceně a přístupu k pojištění vozu. Také krádeže nejsou na Havaji ničím neobvyklým. Ani my jsme nezůstali ušetřeni. Do auta se nám vloupali zadním oknem a odnesli elektroniku a cigarety – věk zlodějíčků je tedy zřejmý. Přivolaný policista byl empatický. Ovšem vůči zlodějům. „Víte je krize, tady na ostrově není práce a je tu tak draho.“ Grifem profesionála sejmul otisky prstů, vždyť to taky na stejném parkovišti už dělal toho dne potřetí. Vyplynulo pro nás jednoznačné poučení – poslouchat varování o nebezpečích v průvodci.
Třetí injekci adrenalinu vám může připravit počasí a příroda. Změny počasí jsou docela běžné. Dvakrát jsme vyšli vstříc úžasným vyhlídkám a výhledům a dočkali jsme se jen husté mlhy, co by se dala krájet, v horším případě jsme u toho ještě řádně promokli. Zahrávat si nelze ani s lávovým povrchem. Na ostrově Big Island jsme podnikli výšlap k vyhlídce na Napau Crater a bohužel jsme sešli z bezpečné cesty značené mohylkami z kusů lávy. V praxi to znamenalo pár jizev, které nám na holeních září dodnes. Láva „pahoehoe“ (má větší tekutost a hladkost povrchu po zatuhnutí než „´a´a“ láva, která je hrubější a nedoteče daleko) je totiž tak zkřehlá, že se snadno prolomí a dá vám okusit své ostrosti. Na lehkou váhu by se neměla brát ani varování před leptospirozou, která se přenáší z hlodavců, potulných psů, nebo divokých prasat stykem s infikovanou vodou. Oblasti s výskytem jsou označeny varovnými cedulemi a taky zmíněny v průvodcích. Voda by se neměla nejen pít, ale ani dostat do kontaktu s otevřenými ranami či sliznicemi. Naše posádka se snažila v daných oblastech vodu nepít, ale například brodění se vodou jsme přečkali bez infikování.
Havaj vás nepřestane překvapovat. Chcete-li kempovat, je to možné, ale s permitem (povolením), které vám vystaví na příslušných místech v hlavních městech a to ve všedních dnech a v předem určené době. Plni pochopení jsou vám ovšem ochotni vypsat permit i na místě noclehu. Jednalo se o $5/ osoba na noc a kontrolovali a vybírali opravdu poctivě, ale párkrát jsme přece jen měli štěstí. Naším druhým nočním domovem bez poplatků se tak stal Lydgate Park na ostrově Kaua´i a Papalua Beach Park na ostrově Mau´i. První noc na Kaua´i byla výjimečná taky budíčkem, o který se v brzkých ranních hodinách postaralo hejno slepic a kohoutů. Hned jsme pochopili, proč je tento ostrov spojován se symbolem kohouta. K přemnožení divoké drůbeže tu došlo hned z několika důvodů – vypuštění bojových kohoutů do přírody v období hurikánu, jejich přemnožení a nepřítomnost hadů nebo šelem, kteří by udržovali jejich počet v limitu. Proto vás klidně i o půlnoci může vzbudit nehorázné skřehotání kohoutů, prohánějících se kolem vašich hlav a hledajících svůj správný dospělý kohoutí hlas. Ale ani na Big Islandu nemáte se spánkem vyhráno. Hejna kohoutů tu střídají hejna žab „coqui“. Puertorické žabky velikosti čtvrťáku tady nenacházejí predátora, který by je ohrozil. Proto se jejich árie dosahující hlasitosti až 100 decibelů (ekvivalentní hlasitosti např. vysavače) mohou „poklidně“ rozléhat do noci.
Vyber si svůj havajský sendvič
Když roku 1778 Havaj pro Evropany objevil britský cestovatel James Cook, pojmenoval souostroví „Sandwich Islands“ na počest svého sponzora Johna Montana IV., hraběte ze Sandwiche. Z nabídky „sendvičových ostrovů“ si musí vybrat opravdu všichni. Bohaté menu nabízí tyto speciality:
Kaua´i – Svěží sendvič s čerstvým nebeským salátem
I když se havajské souostroví skládá z 8 hlavních ostrovů a ten devátý už pomalu vzniká pod mořským dnem, k návštěvě jsou nejvíce doporučovány právě 4 zmíněné ostrovy. Jak jsme si je naservírovali jeden po druhém, si můžete přečíst v dalším dílu.
Rčení „To je ale Havaj!“ nabírá po pobytu na tomto „pohodářském“ souostroví vše vysvětlující rozměr. Člověk si tady opravdu může užít božskou pohodičku, pokud ovšem nezatouží vytěžit z havajského menu co nejvíce. Stejně jako naše šestičlenná posádka.
Dopravní maratón
Chcete-li letět na Havaj přímým spojením z New Yorku, musíte vyrazit pouze z newyorského Newark Liberty International Airport, z jiných letišť se na Havaj nelétá. Je proto výhodné tomu přizpůsobit také odlet domů do ČR, abyste se vyhnuli zdlouhavým a nákladným transferům mezi letišti. My jsme přesun z Newarku na letiště JFK absolvovali – zdlouhavou variantu, při které jsme za 2,5 hodiny vystřídali autobus, vlak, metro a air train za cenu $11.
Máte fobii z létání? Vezměte jed na to, že se jí snadno zbavíte. Letadlo se na čas stane vaším druhým domovem. Naše posádka celkem za toto léto nastoupila do letadla, počítám-li také dopravu z ČR do USA a zpět, patnáctkrát! Zvyknete si na neustále se opakující check-in, sundávání bot a pásků, monotónní kolovrátek stevardek i přetlak v uších. V porovnání s obrovskými boeingy dopravujícími cestující z Evropy do USA, jsou letadýlka, zajišťující přesun mezi jednotlivými ostrovy, opravdu malinkatá. Pojmou maximálně 30 lidí a přistávají někdy i za 20 minut, skoro ve stejné době, kdy zadýchaná letuška teprve končí svůj výklad.
Které společnosti se vyhnout? Při letu z USA do Honolulu se vyhněte United Airlines (odbavení zavazadla na letišti za $20 a jídlo na palubě od $10), raději vyberte společnost Continental Airlines (neplatí se za odbavení zavazadla a jídlo na palubě dostanete zdarma).
V meziostrovních transferech se nám neosvědčila Go! Messa Airlines (zpoplatněné zavazadlo za 10$ a velmi častá zpoždění, nebo dokonce zrušení letů). Budete-li mít na vybranou, leťte s Hawaiian Airlines (bez poplatků a spolehlivý spoj).
Kolik stojí cesta do ráje?
Přesun z USA na Hawaii a zpět stál jednu osobu $571 a meziostrovní přelety vyšly na $334, celkem se tedy výdaje za dopravu vyšplhaly na $905. Zpáteční letenka do USA zakoupená na jaře 2009 stála 12 600 Kč.
Cestujete-li na Hawaii sami nebo ve dvou, můžete ušetřit a projet si jednotlivé ostrovy stopem. Ovšem často za cenu toho, že neuvidíte z časových důvodů vše, co byste si přáli. Naše posádka čítala 6 osob, půjčovali jsme si tedy na každém ostrově auto. Využili jsme služeb společnosti Enterprise Car Rental . Jednak jde o společnost s velmi solidním jednáním, a auto si můžete zabukovat přes internet dopředu, což u lokálních havajských společností nejde.
Havajské ostrovy nabízejí opravdu peprné speciality. Hned první den na zeleném ostrově Kaua´i jsme jednu ochutnali. U silniční vyhlídky na Wailua Falls (četnost vodopádů na havajských ostrovech určitě přispěla k tomu, že se Havaji říká „perla Pacifiku“) jsme si nechali poradit od místního prodavače náramků a i přes varovnou značku „Danger Do Not Go Beyond This Wall“ (Nebezpečí, nechoď ze tuto zeď) jsme se vydali až dolů k vodopádům. Ze silniční vyhlídky jsme se pomocí lan navázaných v pralesovém porostu dostali na úroveň vodopádu. Wailua Falls neboli „Dvě vody“ se s obrovským šumem valí z výšky 52 metrů do hlubokého jezírka. Naši chuť hltat adrenalin plnými doušky jsme hodlali uspokojit cestou pod vodopády, přímo za valící se proudy vody. Balancujíc na oslizlých kamenech za stěnou vodopádů, jsme pak plnými doušky hltali taky přívaly vody, které nás současně oslepovaly. Když jsme nacuclí jak houby vylévali vodu z pohorek, živí a zdraví, domorodec se uznale usmíval.
Adrenalin ale můžete podstoupit i nedobrovolně. Například, když se letadla zpozdí o 5 hodin (Go!Messa Airlines) a nevratně vám pozmění časový harmonogram, jak se to stalo nám. Půjčovna Enterprise na dalším ostrově už byla zavřená, takže jsme půjčili auto u jiné společnosti – havajské, což se odrazilo na ceně a přístupu k pojištění vozu. Také krádeže nejsou na Havaji ničím neobvyklým. Ani my jsme nezůstali ušetřeni. Do auta se nám vloupali zadním oknem a odnesli elektroniku a cigarety – věk zlodějíčků je tedy zřejmý. Přivolaný policista byl empatický. Ovšem vůči zlodějům. „Víte je krize, tady na ostrově není práce a je tu tak draho.“ Grifem profesionála sejmul otisky prstů, vždyť to taky na stejném parkovišti už dělal toho dne potřetí. Vyplynulo pro nás jednoznačné poučení – poslouchat varování o nebezpečích v průvodci.
Třetí injekci adrenalinu vám může připravit počasí a příroda. Změny počasí jsou docela běžné. Dvakrát jsme vyšli vstříc úžasným vyhlídkám a výhledům a dočkali jsme se jen husté mlhy, co by se dala krájet, v horším případě jsme u toho ještě řádně promokli. Zahrávat si nelze ani s lávovým povrchem. Na ostrově Big Island jsme podnikli výšlap k vyhlídce na Napau Crater a bohužel jsme sešli z bezpečné cesty značené mohylkami z kusů lávy. V praxi to znamenalo pár jizev, které nám na holeních září dodnes. Láva „pahoehoe“ (má větší tekutost a hladkost povrchu po zatuhnutí než „´a´a“ láva, která je hrubější a nedoteče daleko) je totiž tak zkřehlá, že se snadno prolomí a dá vám okusit své ostrosti. Na lehkou váhu by se neměla brát ani varování před leptospirozou, která se přenáší z hlodavců, potulných psů, nebo divokých prasat stykem s infikovanou vodou. Oblasti s výskytem jsou označeny varovnými cedulemi a taky zmíněny v průvodcích. Voda by se neměla nejen pít, ale ani dostat do kontaktu s otevřenými ranami či sliznicemi. Naše posádka se snažila v daných oblastech vodu nepít, ale například brodění se vodou jsme přečkali bez infikování.
Havaj vás nepřestane překvapovat. Chcete-li kempovat, je to možné, ale s permitem (povolením), které vám vystaví na příslušných místech v hlavních městech a to ve všedních dnech a v předem určené době. Plni pochopení jsou vám ovšem ochotni vypsat permit i na místě noclehu. Jednalo se o $5/ osoba na noc a kontrolovali a vybírali opravdu poctivě, ale párkrát jsme přece jen měli štěstí. Naším druhým nočním domovem bez poplatků se tak stal Lydgate Park na ostrově Kaua´i a Papalua Beach Park na ostrově Mau´i. První noc na Kaua´i byla výjimečná taky budíčkem, o který se v brzkých ranních hodinách postaralo hejno slepic a kohoutů. Hned jsme pochopili, proč je tento ostrov spojován se symbolem kohouta. K přemnožení divoké drůbeže tu došlo hned z několika důvodů – vypuštění bojových kohoutů do přírody v období hurikánu, jejich přemnožení a nepřítomnost hadů nebo šelem, kteří by udržovali jejich počet v limitu. Proto vás klidně i o půlnoci může vzbudit nehorázné skřehotání kohoutů, prohánějících se kolem vašich hlav a hledajících svůj správný dospělý kohoutí hlas. Ale ani na Big Islandu nemáte se spánkem vyhráno. Hejna kohoutů tu střídají hejna žab „coqui“. Puertorické žabky velikosti čtvrťáku tady nenacházejí predátora, který by je ohrozil. Proto se jejich árie dosahující hlasitosti až 100 decibelů (ekvivalentní hlasitosti např. vysavače) mohou „poklidně“ rozléhat do noci.
Vyber si svůj havajský sendvič
Když roku 1778 Havaj pro Evropany objevil britský cestovatel James Cook, pojmenoval souostroví „Sandwich Islands“ na počest svého sponzora Johna Montana IV., hraběte ze Sandwiche. Z nabídky „sendvičových ostrovů“ si musí vybrat opravdu všichni. Bohaté menu nabízí tyto speciality:
Kaua´i – Svěží sendvič s čerstvým nebeským salátem
I když se havajské souostroví skládá z 8 hlavních ostrovů a ten devátý už pomalu vzniká pod mořským dnem, k návštěvě jsou nejvíce doporučovány právě 4 zmíněné ostrovy. Jak jsme si je naservírovali jeden po druhém, si můžete přečíst v dalším dílu.
Odchod je stanoven na 5:30 hodin. Délka návštěvy Monte Cinta se udává
na 10–11 hodin, je proto dobré vyrazit takto brzy z důvodu
dosažení vrcholu ještě před polednem a vyhnout se tak při výstupu
největšího žáru.
Monte Cinto (2706 m. n. m.) – nejvyšší vrchol Korsiky
Osmý den strávený na ostrově Korsika nás v rámci itineráře zájezdu cestovní kanceláře Alpina (www.alpina.cz) čekal výstup na nejvyšší horu již zmiňovaného ostrova – Monte Cinto (2706 m. n. m.). Přesto že tato hora není nejvíce navštěvovaná na ostrově, jelikož neleží na dálkové trase „GR 20“ každý však může tuto horu považovat za svůj „skalp“ zdolání nejvyšší hory v zemi.
Jako jeden z průvodců stanovuji odchod z kempu nad obcí „Lozzi – 1040 m. n. m.“ docela brzy, jelikož samotný výstup a sestup z předmětné hory je docela časově náročný. Odchod je stanoven na 5:30 hodin. Délka návštěvy Monte Cinta se udává na cca 10–11 hodin. Je dobré vyrazit takto brzy z důvodu dosažení vrcholu ještě před polednem a vyhnout se tak při výstupu největšího žáru. Na „Monte Cinto“ se rozhodlo vystoupit celkem 10 klientů.
A jde se na vrchol
Cesta vede hned ze začátku kolem ohrady, kde se pasou krávy. Dle mapy je to cca 8 km k chatě „Erco – 1650“. Čeká nás tedy na začátek cca 600 m převýšení, které postupně nabíráme po štěrkové cestě, která má nekonečný počet zatáček. Cestu si lze zkrátit pomocí spojnic nacházejících se mezi jednotlivými zatáčkami. V průběhu výstupu nás míjí dva offroady, které jsou plné klientů, kteří si zaplatili výjezd téměř až k chatě „ergo“. Po asi 30 minutách chůze se nám již v plné kráse ukazuje celý skalnatý masív vč. nejvyššího bodu – Monte Cinto. Hory nám velice připomínají charakter našich hodně dobře známých „Vysokých Tater“. Pomalu ale jistě svítá a my fotíme východ slunce.
Počasí nám však moc nepřeje, začíná se hned z rána trochu kazit. Je 7:30 hodin a my se ocitáme na naší první delší pauze u chaty „Erco – 1650“, která nabízí vše, na co si turista vzpomene. V chatě se nacházejí palandy na spaní pro cca 15 osob, lze si zde i zatopit a usušit tak případně mokré věci. Hned vedle chaty se nachází sociální zařízení, které mělo vysokou úroveň. Nachází se zde WC, na které jsme zvyklí v kempech a mnohdy i lepší, umývárna, ve které voda do umyvadla (umyvadlo má i sifon) teče stále…. Využívá se zde horského potůčku, který stále zurčí.
Dáváme si něco na posilnění, doplňujeme zásoby vody a po 30 minutách vyrážíme směr vrchol. Počasí se kazí více a více…:-( Hned nad chatou začíná výstupový chodník, který je veden v suti. Stoupání po něm je velice nepříjemné a zdlouhavé. Po hodině se dostáváme k prvním skalám. Pod námi jde vidět chata „Erco“ a začínají se nám otevírat pohledy směr jihovýchod až k našemu výchozímu místu – kempu. U skalního začátku si dáváme krátkou pauzu a z důvodu zhoršeného počasí vyrážíme co nejdříve nahoru. Na začátku skalních bloků se nám objevuje i první turistické značení, které bylo do tohoto místa obtížné hledat. Značení je však v dosti zuboženém stavu, místy vidíme nějaké ty mužíčky, ale více jak na značení se spoléháme na náš orientační smysl.
Nádherný výhled na okolní hory Korsiky
Během dalších dvou hodin po několika lehčích lezeckých partiích (stačí znalost tří základních bodů) se ocitáme na vrcholu, kterého zdobí podivný dřevěný kříž, který zde drží silou vůle. Hodinky nám ukazují 11:10 hodin. Počasí je v tuto chvíli průměrné, na chvíli se nám otevírají pohledy do okolí na sousední vrcholy, kterým dominuje velice známý a oblíbený vrchol Korsiky – Paglia Orba – 2525 m. n. m. Směrem na jih jde vidět i přehradní nádrž „Calacuccia“. Ještě pár fotek a pomalu směřujeme dolů.
Cesta dolů vede po stejné linii jako nahoru, člověk však musí být při jeho sestupu velice opatrný. Suť se v tomto případě stává velice nebezpečnou. U chaty „Erco“ nás zastihl již déšť, rozhodujeme se v tomto případě nějakou dobu počkat zda-li se počasí alespoň částečně umoudří. Po vynucené 40 minutové pauze vyrážíme směr kemp. Cesta dolů od chaty „Erco“ – kemp je velice příjemná a kolem 15:00 hodiny se ocitáme již v kempu plni zážitků a spokojenosti.
Závěrem bych chtěl podotknout, že výstup na „Monte Cinto“ nepatří určitě mezi ty jednoduché, už vzhledem k jeho délce výstupu a sestupu. Je nutné se také obrnit trpělivostí při hledání možné cesty výstupu při nedostatečně označeném úseku značení. Výhledy jsou však z vrcholu nádherné a za jasného počasí lze shlédnout východní i západní pobřeží krásného ostrova zvaného KORSIKA.
Monte Cinto (2706 m. n. m.) – nejvyšší vrchol Korsiky
Osmý den strávený na ostrově Korsika nás v rámci itineráře zájezdu cestovní kanceláře Alpina (www.alpina.cz) čekal výstup na nejvyšší horu již zmiňovaného ostrova – Monte Cinto (2706 m. n. m.). Přesto že tato hora není nejvíce navštěvovaná na ostrově, jelikož neleží na dálkové trase „GR 20“ každý však může tuto horu považovat za svůj „skalp“ zdolání nejvyšší hory v zemi.
Jako jeden z průvodců stanovuji odchod z kempu nad obcí „Lozzi – 1040 m. n. m.“ docela brzy, jelikož samotný výstup a sestup z předmětné hory je docela časově náročný. Odchod je stanoven na 5:30 hodin. Délka návštěvy Monte Cinta se udává na cca 10–11 hodin. Je dobré vyrazit takto brzy z důvodu dosažení vrcholu ještě před polednem a vyhnout se tak při výstupu největšího žáru. Na „Monte Cinto“ se rozhodlo vystoupit celkem 10 klientů.
A jde se na vrchol
Cesta vede hned ze začátku kolem ohrady, kde se pasou krávy. Dle mapy je to cca 8 km k chatě „Erco – 1650“. Čeká nás tedy na začátek cca 600 m převýšení, které postupně nabíráme po štěrkové cestě, která má nekonečný počet zatáček. Cestu si lze zkrátit pomocí spojnic nacházejících se mezi jednotlivými zatáčkami. V průběhu výstupu nás míjí dva offroady, které jsou plné klientů, kteří si zaplatili výjezd téměř až k chatě „ergo“. Po asi 30 minutách chůze se nám již v plné kráse ukazuje celý skalnatý masív vč. nejvyššího bodu – Monte Cinto. Hory nám velice připomínají charakter našich hodně dobře známých „Vysokých Tater“. Pomalu ale jistě svítá a my fotíme východ slunce.
Počasí nám však moc nepřeje, začíná se hned z rána trochu kazit. Je 7:30 hodin a my se ocitáme na naší první delší pauze u chaty „Erco – 1650“, která nabízí vše, na co si turista vzpomene. V chatě se nacházejí palandy na spaní pro cca 15 osob, lze si zde i zatopit a usušit tak případně mokré věci. Hned vedle chaty se nachází sociální zařízení, které mělo vysokou úroveň. Nachází se zde WC, na které jsme zvyklí v kempech a mnohdy i lepší, umývárna, ve které voda do umyvadla (umyvadlo má i sifon) teče stále…. Využívá se zde horského potůčku, který stále zurčí.
Dáváme si něco na posilnění, doplňujeme zásoby vody a po 30 minutách vyrážíme směr vrchol. Počasí se kazí více a více…:-( Hned nad chatou začíná výstupový chodník, který je veden v suti. Stoupání po něm je velice nepříjemné a zdlouhavé. Po hodině se dostáváme k prvním skalám. Pod námi jde vidět chata „Erco“ a začínají se nám otevírat pohledy směr jihovýchod až k našemu výchozímu místu – kempu. U skalního začátku si dáváme krátkou pauzu a z důvodu zhoršeného počasí vyrážíme co nejdříve nahoru. Na začátku skalních bloků se nám objevuje i první turistické značení, které bylo do tohoto místa obtížné hledat. Značení je však v dosti zuboženém stavu, místy vidíme nějaké ty mužíčky, ale více jak na značení se spoléháme na náš orientační smysl.
Nádherný výhled na okolní hory Korsiky
Během dalších dvou hodin po několika lehčích lezeckých partiích (stačí znalost tří základních bodů) se ocitáme na vrcholu, kterého zdobí podivný dřevěný kříž, který zde drží silou vůle. Hodinky nám ukazují 11:10 hodin. Počasí je v tuto chvíli průměrné, na chvíli se nám otevírají pohledy do okolí na sousední vrcholy, kterým dominuje velice známý a oblíbený vrchol Korsiky – Paglia Orba – 2525 m. n. m. Směrem na jih jde vidět i přehradní nádrž „Calacuccia“. Ještě pár fotek a pomalu směřujeme dolů.
Cesta dolů vede po stejné linii jako nahoru, člověk však musí být při jeho sestupu velice opatrný. Suť se v tomto případě stává velice nebezpečnou. U chaty „Erco“ nás zastihl již déšť, rozhodujeme se v tomto případě nějakou dobu počkat zda-li se počasí alespoň částečně umoudří. Po vynucené 40 minutové pauze vyrážíme směr kemp. Cesta dolů od chaty „Erco“ – kemp je velice příjemná a kolem 15:00 hodiny se ocitáme již v kempu plni zážitků a spokojenosti.
Závěrem bych chtěl podotknout, že výstup na „Monte Cinto“ nepatří určitě mezi ty jednoduché, už vzhledem k jeho délce výstupu a sestupu. Je nutné se také obrnit trpělivostí při hledání možné cesty výstupu při nedostatečně označeném úseku značení. Výhledy jsou však z vrcholu nádherné a za jasného počasí lze shlédnout východní i západní pobřeží krásného ostrova zvaného KORSIKA.
