Doklady, to je asi to nejdůležitější, co byste měli na každé cestě mít. Co si vzít sebou? Co radši nechat doma? Co dělat, když se ocitnu bez peněz, bez dokladů?
Doklady, to je asi to nejdůležitější, co byste měli na každé cestě mít. Co si vzít sebou? Co radši nechat doma? Co dělat, když se ocitnu bez peněz, bez dokladů? To jsou otázky, které by si měl položit každý, kdo se vydává na cestu za hranice. Níže je popsáno, jak to dělám já a co se mi osvědčilo.
Doklady
Cestovní pas Pro případ ztráty mějte s sebou 2 cestovní pasy uložené na jiných místech. (Na vystavení pasu v cizině je lhůta až 120 dni). Naopak pokud cestujete po Evropě, měli byste si vystačit s občanským průkazem a pas zbytečně nebrat.
Ostatní doklady Je dobré udělat si kopii zadní strany pasu, kopie zpáteční letenky či jízdenky, kopie víz, očkovacího průkazu. Vše uložit na jiném místě než originály. Všechny originály mít naskenované na mailu pro případ, že se ocitnete bez dokladů. Jaké si s sebou vzít?
Spousty pasových fotografii, které se hodí na vyřízení různých povolení a víz.
Mezinárodní řidičský průkaz (Pozor, Neplatí bez českého!)
Pokud jste student, tak se vyplatí vzít si ISIC. V Asii jsem s ním sice moc nepořídil (kolikrát splnil stejnou funkci úsměv), ale každopádně bych ho doma nenechával.
Očkovací průkaz
Pojištění
Protože jsou doklady během cesty vystavené nepřízni počasí, je dobré mít je v nepromokavých obalech.
Informace o vaši cesty vám poskytnou specialisté center .
Peníze
Aktuální kurzy měn: nebo http://www.oanda.comPlatební karty Platební karty jsou určitě dobrou volbou, pokud cestujete po Evropě. Při návštěvě exotičtějších destinací ale budete mít často problém najít bankomat. V některých zemích lze na kartu vybrat hotovost přímo u přepážky zahraniční banky (takový lidský bankomat). Může se stát, že evropské karty nebudou vůbec přijímat. Před cestou si proto zjistěte, zda v dané zemi budou vaše karty akceptovány, a pokud vás jede víc, je dobré mít platební karty různých společností. Bankomaty v jednotlivých zemích: , www.visa.comHotovost Hotovost, na rozdíl od kreditní karty , berou všude. Zato je u ní větší riziko krádeže, proto ji mějte rozdělenou a schovanou alespoň na třech místech, čímž snížíte riziko, že se ocitnete úplně bez peněz. Všude, vyjma Evropy, nejlépe pořídíte s dolary, které můžete vyměnit za místní měnu. Co se týče výměny peněz na místní měnu – je lepší jít do banky, než měnit peníze někde na ulici, kde kurzy výhodnější většinou nebývají a ještě vás mohou snadno okrást. Hodí se jak malé bankovky (úplatky, placení za drobnosti v dolarech), tak velké bankovky (malé vám ve směnárně nevymění). Pokud přijíždíte do nového státu po zemi, nevyměňujte si peníze na hranicích a počkejte do nejbližšího většího města (přinejlepším byste dostali jen špatný kurz, ale spíš se „přepočítají“ a okradou vás). Cestovní šeky Cestovní šeky jsou další možností, jak převážet peníze. Jejich výhoda je, že v případě ztráty nebo krádeže získáte peníze zpět. Nevýhodou je, že za ně často budete platit poplatky a vystavení cestovních šeků není úplně snadnou záležitostí.
V případě nouze
Domluvte se doma, kam vám může rodina v případě potřeby poslat peníze. V krajní situaci, kdy se ocitnete bez peněz či dokonce bez dokladů, je nejrychlejší způsob zaslání peněz z domova do zahraničí prostřednictví transferu hotovosti společností Western Union. V České republice zprostředkovává tuto službu např. Česká pošta. Jestliže zadáte několik údajů a budete znát odpověď na kontrolní otázku zadanou odesílatelem, můžete si peníze vyzvednout během několika minut od odeslání i bez průkazu totožnosti (více o službě na jejich stránkách). Jak to děláte s doklady a penězi na cestách Vy? Doklady, to je asi to nejdůležitější, co byste měli na každé cestě mít. Co si vzít sebou? Co radši nechat doma? Co dělat, když se ocitnu bez peněz, bez dokladů? To jsou otázky, které by si měl položit každý, kdo se vydává na cestu za hranice. Níže je popsáno, jak to dělám já a co se mi osvědčilo.
Doklady
Cestovní pas Pro případ ztráty mějte s sebou 2 cestovní pasy uložené na jiných místech. (Na vystavení pasu v cizině je lhůta až 120 dni). Naopak pokud cestujete po Evropě, měli byste si vystačit s občanským průkazem a pas zbytečně nebrat.
Ostatní doklady Je dobré udělat si kopii zadní strany pasu, kopie zpáteční letenky či jízdenky, kopie víz, očkovacího průkazu. Vše uložit na jiném místě než originály. Všechny originály mít naskenované na mailu pro případ, že se ocitnete bez dokladů. Jaké si s sebou vzít?
Spousty pasových fotografii, které se hodí na vyřízení různých povolení a víz.
Mezinárodní řidičský průkaz (Pozor, Neplatí bez českého!)
Pokud jste student, tak se vyplatí vzít si ISIC. V Asii jsem s ním sice moc nepořídil (kolikrát splnil stejnou funkci úsměv), ale každopádně bych ho doma nenechával.
Očkovací průkaz
Pojištění
Protože jsou doklady během cesty vystavené nepřízni počasí, je dobré mít je v nepromokavých obalech.
Informace o vaši cesty vám poskytnou specialisté center .
Peníze
Aktuální kurzy měn: nebo http://www.oanda.comPlatební karty Platební karty jsou určitě dobrou volbou, pokud cestujete po Evropě. Při návštěvě exotičtějších destinací ale budete mít často problém najít bankomat. V některých zemích lze na kartu vybrat hotovost přímo u přepážky zahraniční banky (takový lidský bankomat). Může se stát, že evropské karty nebudou vůbec přijímat. Před cestou si proto zjistěte, zda v dané zemi budou vaše karty akceptovány, a pokud vás jede víc, je dobré mít platební karty různých společností. Bankomaty v jednotlivých zemích: , www.visa.comHotovost Hotovost, na rozdíl od kreditní karty , berou všude. Zato je u ní větší riziko krádeže, proto ji mějte rozdělenou a schovanou alespoň na třech místech, čímž snížíte riziko, že se ocitnete úplně bez peněz. Všude, vyjma Evropy, nejlépe pořídíte s dolary, které můžete vyměnit za místní měnu. Co se týče výměny peněz na místní měnu – je lepší jít do banky, než měnit peníze někde na ulici, kde kurzy výhodnější většinou nebývají a ještě vás mohou snadno okrást. Hodí se jak malé bankovky (úplatky, placení za drobnosti v dolarech), tak velké bankovky (malé vám ve směnárně nevymění). Pokud přijíždíte do nového státu po zemi, nevyměňujte si peníze na hranicích a počkejte do nejbližšího většího města (přinejlepším byste dostali jen špatný kurz, ale spíš se „přepočítají“ a okradou vás). Cestovní šeky Cestovní šeky jsou další možností, jak převážet peníze. Jejich výhoda je, že v případě ztráty nebo krádeže získáte peníze zpět. Nevýhodou je, že za ně často budete platit poplatky a vystavení cestovních šeků není úplně snadnou záležitostí.
V případě nouze
Domluvte se doma, kam vám může rodina v případě potřeby poslat peníze. V krajní situaci, kdy se ocitnete bez peněz či dokonce bez dokladů, je nejrychlejší způsob zaslání peněz z domova do zahraničí prostřednictví transferu hotovosti společností Western Union. V České republice zprostředkovává tuto službu např. Česká pošta. Jestliže zadáte několik údajů a budete znát odpověď na kontrolní otázku zadanou odesílatelem, můžete si peníze vyzvednout během několika minut od odeslání i bez průkazu totožnosti (více o službě na jejich stránkách). Jak to děláte s doklady a penězi na cestách Vy?
Byl jsem zde již několikrát, v různou roční i denní dobu,
ale pocit byl vždy stejný. Jako bych procházel městem duchů, nebo městem,
ve kterém všichni lidé podlehli jakési depresi. Snad je to dostatečně
patrné i ze snímků, které jsem z poslední návštěvy tohoto
města, plného krásné architektury ale zcela bez lidí a pohybu,
přivezl.
Ještě než opustíme západní pobřeží Švédska, rád bych vás pozval na prohlídku města, které se mělo stát v minulosti hlavní dominantou této oblasti a mělo pro to veškeré předpoklady.
Švédské město Landskrona má bohatou historii. V roce 1410 zde byl založen karmelitánský klášter, r. 1412 dostali královským rozhodnutím ve městě privilegia angličtí kupci a r. 1413 dostalo město královská práva.
Landskrona byla v době svého vzniku nejlepším přírodním přístavem na západním pobřeží Švédska. Král Eric Pomořanský ji využil jako město s protihanzovní politikou, jejímž cílem bylo konkurovat dánským městům pod kontrolou Hanzy. Když byla oblast Scania postoupena v roce 1658 Švédsku, stala se Landskrona díky strategickému umístění a své pevnosti obchodním centrem nabytých území a zahraničního obchodu. Samotný hrad, známý jako „Landskronská Citadela“ byl posílen baštami, obehnán vodními příkopy a vnitřní část byla rozšířena na 400×400m. Ve své době byl považován za nejmodernější pevnost ve Skandinávii.
Svých výhod si však toto město dlouho neužilo. Po krátkém obléhání 8. července až 2. srpna 1676 jej dobyli Dánové. Podle dochovaných zpráv měl na dobytí pevnosti největší vinu její velitel, plukovník Hieronymus Lindberg, který prý nepříteli brány pevnosti otevřel. Každopádně byl později odsouzen k trestu smrti jako vlastizrádce a popraven.
Jakékoliv další plány prosadit Landskronu nejdůležitějším městem jižního pobřeží Švédska se nenaplnily. Pro věčné půtky a pokračující švédsko-dánské války byla upřednostněna Karlskrona. Nacházela se v bezpečnější vzdálenosti od Dánska a nahradila Landskronu i jako hlavní vojenská základna. I když bylo opevnění Landskrony značně rozšířeno v letech 1747 – 1788, post nejdůležitějšího obchodního města získalo Malmö. Vojenská posádka zde byla definitivně zrušena r. 1869. Pevnost, opevnění, vodní příkopy i valy s kanóny jsou dodnes perfektně udržovány a využívány jako rekreační oblast, běžně známá jako „Lanndskronská Citadela“, mezi místními domorodci prostě „Citadelet“.
Město duchů
Snad je to znalostí výše uvedených faktů, ale na mne osobně vždy toto město působí velmi zvláštním, pochmurným dojmem. Byl jsem zde již několikrát, v různou roční i denní dobu, ale pocit byl vždy stejný. Jako bych procházel městem duchů, nebo městem, ve kterém všichni lidé podlehli jakési depresi. Snad je to dostatečně patrné i ze snímků, které jsem z poslední návštěvy tohoto města, plného krásné architektury, ale zcela bez lidí a pohybu, přivezl.
Procházel jsem zde ulicemi uprostřed města, přístavem, zašel jsem i na nádraží poslední den v únoru 2010 a to mezi 15. až 17. hodinou. Nafotil jsem tady desítky záběrů a všechny se stejným výsledkem. Ze všech čiší dojem mrtvého města bez života, bez pohybu, bez hluku. Ačkoliv je to město velice pěkné a jeho architektura včetně pevnosti zajímavá, byl jsem docela rád, když jsem jej se smíšenými pocity opouštěl.
Sbohem západnímu pobřeží
V následujících kapitolách opustíme západní pobřeží a vydáme se vnitrozemím Švédska směrem k jihovýchodnímu pobřeží. Nejprve se podíváme na losy v rezervaci u Halarydu, podél jedné z nejdelších řek, Lagan, dojedeme k druhému největšímu jezeru Vättern s 15 km dlouhým ostrovem Visingsö u města Jönköping a zakotvíme na chvilku u zříceniny tvrze Brahehus, která se nad tímto nádherným jezerem vypíná a ke které se váže také zajímavé vyprávění. Pak budeme pokračovat přes Linköping, Norrköping a Nyköping na večerní pobřeží u Oxelösundu, dál až do Stockholmu a k zajímavému překvapení u města Gävle, 170 km severně nad hlavním městem. Zde postavili Číňané věrnou kopii tzv. Dragon Gatte, kterou jsem měl také možnost navštívit a nafotit.
Ještě než opustíme západní pobřeží Švédska, rád bych vás pozval na prohlídku města, které se mělo stát v minulosti hlavní dominantou této oblasti a mělo pro to veškeré předpoklady.
Švédské město Landskrona má bohatou historii. V roce 1410 zde byl založen karmelitánský klášter, r. 1412 dostali královským rozhodnutím ve městě privilegia angličtí kupci a r. 1413 dostalo město královská práva.
Landskrona byla v době svého vzniku nejlepším přírodním přístavem na západním pobřeží Švédska. Král Eric Pomořanský ji využil jako město s protihanzovní politikou, jejímž cílem bylo konkurovat dánským městům pod kontrolou Hanzy. Když byla oblast Scania postoupena v roce 1658 Švédsku, stala se Landskrona díky strategickému umístění a své pevnosti obchodním centrem nabytých území a zahraničního obchodu. Samotný hrad, známý jako „Landskronská Citadela“ byl posílen baštami, obehnán vodními příkopy a vnitřní část byla rozšířena na 400×400m. Ve své době byl považován za nejmodernější pevnost ve Skandinávii.
Svých výhod si však toto město dlouho neužilo. Po krátkém obléhání 8. července až 2. srpna 1676 jej dobyli Dánové. Podle dochovaných zpráv měl na dobytí pevnosti největší vinu její velitel, plukovník Hieronymus Lindberg, který prý nepříteli brány pevnosti otevřel. Každopádně byl později odsouzen k trestu smrti jako vlastizrádce a popraven.
Jakékoliv další plány prosadit Landskronu nejdůležitějším městem jižního pobřeží Švédska se nenaplnily. Pro věčné půtky a pokračující švédsko-dánské války byla upřednostněna Karlskrona. Nacházela se v bezpečnější vzdálenosti od Dánska a nahradila Landskronu i jako hlavní vojenská základna. I když bylo opevnění Landskrony značně rozšířeno v letech 1747 – 1788, post nejdůležitějšího obchodního města získalo Malmö. Vojenská posádka zde byla definitivně zrušena r. 1869. Pevnost, opevnění, vodní příkopy i valy s kanóny jsou dodnes perfektně udržovány a využívány jako rekreační oblast, běžně známá jako „Lanndskronská Citadela“, mezi místními domorodci prostě „Citadelet“.
Město duchů
Snad je to znalostí výše uvedených faktů, ale na mne osobně vždy toto město působí velmi zvláštním, pochmurným dojmem. Byl jsem zde již několikrát, v různou roční i denní dobu, ale pocit byl vždy stejný. Jako bych procházel městem duchů, nebo městem, ve kterém všichni lidé podlehli jakési depresi. Snad je to dostatečně patrné i ze snímků, které jsem z poslední návštěvy tohoto města, plného krásné architektury, ale zcela bez lidí a pohybu, přivezl.
Procházel jsem zde ulicemi uprostřed města, přístavem, zašel jsem i na nádraží poslední den v únoru 2010 a to mezi 15. až 17. hodinou. Nafotil jsem tady desítky záběrů a všechny se stejným výsledkem. Ze všech čiší dojem mrtvého města bez života, bez pohybu, bez hluku. Ačkoliv je to město velice pěkné a jeho architektura včetně pevnosti zajímavá, byl jsem docela rád, když jsem jej se smíšenými pocity opouštěl.
Sbohem západnímu pobřeží
V následujících kapitolách opustíme západní pobřeží a vydáme se vnitrozemím Švédska směrem k jihovýchodnímu pobřeží. Nejprve se podíváme na losy v rezervaci u Halarydu, podél jedné z nejdelších řek, Lagan, dojedeme k druhému největšímu jezeru Vättern s 15 km dlouhým ostrovem Visingsö u města Jönköping a zakotvíme na chvilku u zříceniny tvrze Brahehus, která se nad tímto nádherným jezerem vypíná a ke které se váže také zajímavé vyprávění. Pak budeme pokračovat přes Linköping, Norrköping a Nyköping na večerní pobřeží u Oxelösundu, dál až do Stockholmu a k zajímavému překvapení u města Gävle, 170 km severně nad hlavním městem. Zde postavili Číňané věrnou kopii tzv. Dragon Gatte, kterou jsem měl také možnost navštívit a nafotit.
Nejsem na Zemi. Tohle musí být jiná planeta! Planeta neuvěřitelných
barev, svět bez jediného stromu nebo keře a přesto ne smutný ani strohý.
Svět, který dostane každého na první pohled. Kdo sem jednou přijede, musí
ho vidět znova. Jednou rozhodně nestačí!
Když jsem nasedal do autobusu z Reykjavíku do Landmannalaugaru jen se stanem a batohem s fotovybavením, byl jsem trochu rozechvělý. Landmannalaugar jsem naposledy navštívil před třemi lety a strávil jsem tam asi tři hodiny. Vím, co dokáže Islandské počasí: vichřice, která vám bere slova z úst a déšť, co se dostane skrz nepromokavé oblečení až na kůži během několik málo minut. A co teprve, když na to bude mít týden? A moje nejčernější obavy z takového nečasu se měly naplnit.
Autobus zastavil po sto kilometrech a řidič nám oznámil, že kemp Landmannalaugar je uzavřený a hřebenové tůry zakázané, kvůli orkánu a dešti, který tam prý vládne už několik dní. Většina spolucestujících využila nabídky a přestoupila do jiných autobusů mířících kamsi, jen ne do Duhových hor. Zůstalo nás sedět pár a po chvíli jsme se vydali na cestu po štěrkových cestách, které jsou v Islandském vnitrozemí vzletně nazývány silnicemi.
Šedivý den a vlhká noc
V horách černo, obzor šedivý, viditelnost pár metrů. Provazy deště stékaly po stěnách mého stanu. Stavěl jsem ho proti vůli hlídačů v kempu. Nakonec se jim ale nepodařilo mě vyhnat. Ten den už žádný autobus nejel a tak jsem neustoupil a zůstal.
Noc byla dost děsivá. Větrné poryvy co chvíli nadzvedávaly stan, takže jsem měl pocit, že každou chvíli uletím až do nedaleké řeky. Nicméně přežil jsem. Ráno bylo opět šedivé a velmi bahnité. Navíc teploty klesaly k nule, ve vzduchu byl cítit sníh a to všechno uprostřed srpna! Přemýšlel jsem, že odjedu jinam, ale na druhou stranu jsem věděl, že tohle počasí nemůže vydržel celý týden. A měl jsem pravdu.
Třetí den ráno mě vzbudilo neobvyklé ticho. Vítr byl ten tam a déšť pomalu ustával. Vydal jsem se na první tůru po kopcích, opačným směrem než turisté, kteří se vyvalili z autobusů. Během dvou hodin jsem vystoupal na kopec, který se tyčil nad hlavní hřeben Barmuru. Po obloze se valily zbytky šedivých mračen, mezi nimi sem tam problesklo několik paprsků Slunce. Nad jezerem Frostastadavatn zářila duha jako vystřižená z dětské omalovánky a všude, kam oko dohlédlo se rozprostírala krajina, jako z palety surrealistického malíře. Krásná, klidná, ale zároveň seversky drsná.
Na jiné planetě
Stál jsem a zíral na tu scenérii pod mýma nohama. Neuvěřitelně sytě barevné kopce se zvedají k nebi podobně jako vlnobití a mezi nimi si derou svoje cesty desítky stříbrných potoků. Proženou se černým lávovým polem a hned zase padají do červených a mordých soutěsek, aby se nakonec spojily s šedivou ledovcovou řekou, která se líně vine až k obzoru, kde se dá tušit moře.
Nejsem na Zemi. Tohle musí být jiná planeta! Planeta neuvěřitelných barev, svět bez jediného stromu nebo keře a přesto ne smutný ani strohý. Svět, který dostane každého na první pohled. Kdo sem jednou přijede, musí ho vidět znova. Jednou rozhodně nestačí!
Když jsem nasedal do autobusu z Reykjavíku do Landmannalaugaru jen se stanem a batohem s fotovybavením, byl jsem trochu rozechvělý. Landmannalaugar jsem naposledy navštívil před třemi lety a strávil jsem tam asi tři hodiny. Vím, co dokáže Islandské počasí: vichřice, která vám bere slova z úst a déšť, co se dostane skrz nepromokavé oblečení až na kůži během několik málo minut. A co teprve, když na to bude mít týden? A moje nejčernější obavy z takového nečasu se měly naplnit.
Autobus zastavil po sto kilometrech a řidič nám oznámil, že kemp Landmannalaugar je uzavřený a hřebenové tůry zakázané, kvůli orkánu a dešti, který tam prý vládne už několik dní. Většina spolucestujících využila nabídky a přestoupila do jiných autobusů mířících kamsi, jen ne do Duhových hor. Zůstalo nás sedět pár a po chvíli jsme se vydali na cestu po štěrkových cestách, které jsou v Islandském vnitrozemí vzletně nazývány silnicemi.
Šedivý den a vlhká noc
V horách černo, obzor šedivý, viditelnost pár metrů. Provazy deště stékaly po stěnách mého stanu. Stavěl jsem ho proti vůli hlídačů v kempu. Nakonec se jim ale nepodařilo mě vyhnat. Ten den už žádný autobus nejel a tak jsem neustoupil a zůstal.
Noc byla dost děsivá. Větrné poryvy co chvíli nadzvedávaly stan, takže jsem měl pocit, že každou chvíli uletím až do nedaleké řeky. Nicméně přežil jsem. Ráno bylo opět šedivé a velmi bahnité. Navíc teploty klesaly k nule, ve vzduchu byl cítit sníh a to všechno uprostřed srpna! Přemýšlel jsem, že odjedu jinam, ale na druhou stranu jsem věděl, že tohle počasí nemůže vydržel celý týden. A měl jsem pravdu.
Třetí den ráno mě vzbudilo neobvyklé ticho. Vítr byl ten tam a déšť pomalu ustával. Vydal jsem se na první tůru po kopcích, opačným směrem než turisté, kteří se vyvalili z autobusů. Během dvou hodin jsem vystoupal na kopec, který se tyčil nad hlavní hřeben Barmuru. Po obloze se valily zbytky šedivých mračen, mezi nimi sem tam problesklo několik paprsků Slunce. Nad jezerem Frostastadavatn zářila duha jako vystřižená z dětské omalovánky a všude, kam oko dohlédlo se rozprostírala krajina, jako z palety surrealistického malíře. Krásná, klidná, ale zároveň seversky drsná.
Na jiné planetě
Stál jsem a zíral na tu scenérii pod mýma nohama. Neuvěřitelně sytě barevné kopce se zvedají k nebi podobně jako vlnobití a mezi nimi si derou svoje cesty desítky stříbrných potoků. Proženou se černým lávovým polem a hned zase padají do červených a mordých soutěsek, aby se nakonec spojily s šedivou ledovcovou řekou, která se líně vine až k obzoru, kde se dá tušit moře.
Nejsem na Zemi. Tohle musí být jiná planeta! Planeta neuvěřitelných barev, svět bez jediného stromu nebo keře a přesto ne smutný ani strohý. Svět, který dostane každého na první pohled. Kdo sem jednou přijede, musí ho vidět znova. Jednou rozhodně nestačí!
Rozsedlý foťák, zapomenuý obal na kytaru, ztracený mobil,
„ohlodaná“ vrtule a Řepkův vlastní gól! Ptáte se, co mají tyto pojmy
společného? Odpověď je jednoduchá, jde o jednu velkou hausboudu na
Baťově kanále.
Rozsedlý foťák, zapomenuý obal na kytaru, ztracený mobil, „ohlodaná“ vrtule a Řepkův vlastní gól! Ptáte se, co mají tyto pojmy společného? Odpověď je jednoduchá, jde o jednu velkou hausboudu na Baťově kanále.
Na zimní výpravě v Jizerských horách vznikl nápad strávit první květnové dny plavbou na Baťově kanále. Pak už stačilo jen zarezervovat hausbót a čekat několik měsíců, až nastane ten květen. Start i cíl naší plavby byl ve Starém Městě u Uherského Hradiště.
Příjezd na místo činu, teda pár kilometrů od místa činu jsme naplánovali na 30. dubna v pátek. Celá partička se ubytovala ve stanech v kempu ve Velehradě. Pálení čarodějnic se sice nekonalo, ale po několika Svijanských 11° se podařilo podpálit i malý ohníček, dostatečný pro opečení pár buřtíků a k umlčení těch, kteří si 30. dubna bez oranžových plamenů nedokážou představit. Od ohýnku nás vyhnal déšť, který byl předpovídán na celý májový víkend. Donutil nás zalézt do stanů a usnout s nepříjemnou myšlenkou, co budeme na hausbótech dělat, když celý víkend proprší? V sobotu bylo naplánováno mezi 8 a 10 hodinou přebírání lodí, školení kapitánů, zkušební jízda a následné vyplutí. V přístavišti už na nás čekal hausbót Havaj a Rochus.
Trošku složitější bylo určit kapitány, lodníky a další zodpovědné osoby, které by neměly po dobu plavby požívat alkoholické nápoje ani jiné omamné látky a měly by být schopni loď bez větších obtíží udržet v korytě bez jejich větší újmy. Nakonec se někteří podřídili nátlaku většiny a nechali se proškolit, vyzkoušeli jízdu s doprovodem a pak sedli ke kormidlu s cílem odstartovat víkend plný dobrodružství. Naplánováno bylo minimálně 6 plavebních komor a proplutí Kostelan nad Moravou, Uherského Ostroha, Veselí nad Moravou, Vnor, Strážnice a zakotvení v Petrově. Nakonec nepršelo a dokonce se vyčasilo tak, že pár odvážlivců okusilo první koupání! Po několika hodinách strávených na palubě mnohým z nás vytrávilo a tak kapitánové ukotvili oba hausbóty v přístavišti ve Veselí nad Moravou. Tady se zrovna konala slavnost spojená s otevíráním sezóny v Baťově kanále. Vynechali jsme tuto společenskou akci a raději se přemístili do jedné z místních hospod, abychom doplnili energii. Po obědě v restauraci, která určitě neobdržela a asi nikdy neobdrží hvězdičku od známého kuchaře Zdeňka P., jsme se vydali zpět k plavidlům. A vypluli jsme dál. Cílem pro tento den měla být vesnička Petrov, kde se nacházejí pověstné vinné sklepy – Petrovické Plže. Několika vinařům jsme trochu pokazili náladu, když jsme se po doplutí a pevném ukotvení lodí rozhodli, že zůstaneme popíjet pivko z Černé Hory v přístavišti. Ustlali jsme si na palubách a těšili se na klidný spánek pod širým nebem. Déšť nám ho překazil a tak se téměř celá partička nacpala do podpalubí větší lodi. Noc jsme přežili. A po ranní hygieně v nově otevřených WC v přístavišti opustili Petrov se slibem, že se sem ještě vrátíme a splníme přání všem milovníkům vína.
Prohlédněte si autorčin blog věnovaný designu na www.tamatam.cz
Neděle byla opakem krásně prosluněné soboty, poprchávalo a sluníčko se schovalo kdoví kam. Začátek plavby byl velmi poklidný a v ničem se nepodobal divoké sobotní jízdě. Obzvláště pak klidně se po vodě pohybovala menší lodička, osazenstvo již netančilo na střeše lodi za libých zvuků kytary a nešněrovalo koryto kanálu zprava do leva a naopak. Na palubách, když zrovna nepršelo, probíhalo zápolení v oblíbených hrách Evropa a Česko. Klidná plavba pokračovala až k občerstvovací zastávce v Saloonu Mississippi, který ještě nebyl připraven na zahájení sezóny a kde probíhalo právě zapojování záchodů a zásobování kuchyně základními potravinami. Pivo nám natočili, ohřáli klobásky a dokonce nám nalili zelenou, abychom měli lepší náladu a dělali jejich hospůdce pozitivní PR. Nálada se viditelně zlepšila a došlo k několika honičkám v korytě řeky Moravy a k menší srážce Havaje s břehem, která však po přidání plného plynu skončila ohlodaným lodním šroubem. Dalším nepříjemným zjištěním bylo, že tímto tempem zaručeně nestihneme vrátit plavidla v pět a možná taky zůstaneme před poslední plavební komorou a budeme přemlouvat hlídku, aby nás po zavíračce propustila dál. To, že se zásoby pohonných hmot ztenčovali, nás velmi znepokojovalo a nutilo nás vymýšlet kritické scénáře. Nakonec jsme se před šestou doplavili do cíle. V půjčovně již čekali všichni její zaměstnanci a s velkým zájmem sledovali nás i lodě. Asi se od některých hlídek plavebních komor doslechli, že naše partička pořádá s hausbóty závody, občas se netrefí rovně do plavební komory, nemluvě o divokých tancích na střeše!
Osobní ztráty již byly vypočteny před doplutím: rozsednutý foťák, ztracený mobil, zapomenuté pouzdro na kytaru. O ztrátách na plavidlech jsme pouze spekulovali, pár součástek chybělo, něco se zlomilo a lodní šroub zůstal obroušený od kamenů a kořenů, které nás zachytily u břehu. Tyhle ztráty nám naneštěstí spočetli zaměstnanci půjčovny a nešetřili nás. Naší obhajoby se ujalo trojčlenné právní osazenstvo našich plavidel a podařilo se jim domluvit odečtení několika tisícovek z vratné zálohy, kterou jsme před vyplutím neradi v půjčovně nechávali a odvezení lodního šroubu se slibem, že seženeme levnější a lepší.
Ztráty na životech se naštěstí nekonaly! I když o někoho se po sdělení konečného verdiktu pokoušely mrákoty. Byla to jedna velká „hausbouda“, ale veselá a nezapomenutelná! Tak zase někdy příště s mnohem většími zkušenostmi a lodním šroubem do zásoby, nashle na kanále!
Pro info: Plavební komory jsou otevřeny od 10 do 18. Detaily k proplouvání a provozu plavebních komor najdete zde. Komplexní informaci o Baťově kanále si přečtěte na www.batacanal.cz.
Rozsedlý foťák, zapomenuý obal na kytaru, ztracený mobil, „ohlodaná“ vrtule a Řepkův vlastní gól! Ptáte se, co mají tyto pojmy společného? Odpověď je jednoduchá, jde o jednu velkou hausboudu na Baťově kanále.
Na zimní výpravě v Jizerských horách vznikl nápad strávit první květnové dny plavbou na Baťově kanále. Pak už stačilo jen zarezervovat hausbót a čekat několik měsíců, až nastane ten květen. Start i cíl naší plavby byl ve Starém Městě u Uherského Hradiště.
Příjezd na místo činu, teda pár kilometrů od místa činu jsme naplánovali na 30. dubna v pátek. Celá partička se ubytovala ve stanech v kempu ve Velehradě. Pálení čarodějnic se sice nekonalo, ale po několika Svijanských 11° se podařilo podpálit i malý ohníček, dostatečný pro opečení pár buřtíků a k umlčení těch, kteří si 30. dubna bez oranžových plamenů nedokážou představit. Od ohýnku nás vyhnal déšť, který byl předpovídán na celý májový víkend. Donutil nás zalézt do stanů a usnout s nepříjemnou myšlenkou, co budeme na hausbótech dělat, když celý víkend proprší? V sobotu bylo naplánováno mezi 8 a 10 hodinou přebírání lodí, školení kapitánů, zkušební jízda a následné vyplutí. V přístavišti už na nás čekal hausbót Havaj a Rochus.
Trošku složitější bylo určit kapitány, lodníky a další zodpovědné osoby, které by neměly po dobu plavby požívat alkoholické nápoje ani jiné omamné látky a měly by být schopni loď bez větších obtíží udržet v korytě bez jejich větší újmy. Nakonec se někteří podřídili nátlaku většiny a nechali se proškolit, vyzkoušeli jízdu s doprovodem a pak sedli ke kormidlu s cílem odstartovat víkend plný dobrodružství. Naplánováno bylo minimálně 6 plavebních komor a proplutí Kostelan nad Moravou, Uherského Ostroha, Veselí nad Moravou, Vnor, Strážnice a zakotvení v Petrově. Nakonec nepršelo a dokonce se vyčasilo tak, že pár odvážlivců okusilo první koupání! Po několika hodinách strávených na palubě mnohým z nás vytrávilo a tak kapitánové ukotvili oba hausbóty v přístavišti ve Veselí nad Moravou. Tady se zrovna konala slavnost spojená s otevíráním sezóny v Baťově kanále. Vynechali jsme tuto společenskou akci a raději se přemístili do jedné z místních hospod, abychom doplnili energii. Po obědě v restauraci, která určitě neobdržela a asi nikdy neobdrží hvězdičku od známého kuchaře Zdeňka P., jsme se vydali zpět k plavidlům. A vypluli jsme dál. Cílem pro tento den měla být vesnička Petrov, kde se nacházejí pověstné vinné sklepy – Petrovické Plže. Několika vinařům jsme trochu pokazili náladu, když jsme se po doplutí a pevném ukotvení lodí rozhodli, že zůstaneme popíjet pivko z Černé Hory v přístavišti. Ustlali jsme si na palubách a těšili se na klidný spánek pod širým nebem. Déšť nám ho překazil a tak se téměř celá partička nacpala do podpalubí větší lodi. Noc jsme přežili. A po ranní hygieně v nově otevřených WC v přístavišti opustili Petrov se slibem, že se sem ještě vrátíme a splníme přání všem milovníkům vína.
Prohlédněte si autorčin blog věnovaný designu na www.tamatam.cz
Neděle byla opakem krásně prosluněné soboty, poprchávalo a sluníčko se schovalo kdoví kam. Začátek plavby byl velmi poklidný a v ničem se nepodobal divoké sobotní jízdě. Obzvláště pak klidně se po vodě pohybovala menší lodička, osazenstvo již netančilo na střeše lodi za libých zvuků kytary a nešněrovalo koryto kanálu zprava do leva a naopak. Na palubách, když zrovna nepršelo, probíhalo zápolení v oblíbených hrách Evropa a Česko. Klidná plavba pokračovala až k občerstvovací zastávce v Saloonu Mississippi, který ještě nebyl připraven na zahájení sezóny a kde probíhalo právě zapojování záchodů a zásobování kuchyně základními potravinami. Pivo nám natočili, ohřáli klobásky a dokonce nám nalili zelenou, abychom měli lepší náladu a dělali jejich hospůdce pozitivní PR. Nálada se viditelně zlepšila a došlo k několika honičkám v korytě řeky Moravy a k menší srážce Havaje s břehem, která však po přidání plného plynu skončila ohlodaným lodním šroubem. Dalším nepříjemným zjištěním bylo, že tímto tempem zaručeně nestihneme vrátit plavidla v pět a možná taky zůstaneme před poslední plavební komorou a budeme přemlouvat hlídku, aby nás po zavíračce propustila dál. To, že se zásoby pohonných hmot ztenčovali, nás velmi znepokojovalo a nutilo nás vymýšlet kritické scénáře. Nakonec jsme se před šestou doplavili do cíle. V půjčovně již čekali všichni její zaměstnanci a s velkým zájmem sledovali nás i lodě. Asi se od některých hlídek plavebních komor doslechli, že naše partička pořádá s hausbóty závody, občas se netrefí rovně do plavební komory, nemluvě o divokých tancích na střeše!
Osobní ztráty již byly vypočteny před doplutím: rozsednutý foťák, ztracený mobil, zapomenuté pouzdro na kytaru. O ztrátách na plavidlech jsme pouze spekulovali, pár součástek chybělo, něco se zlomilo a lodní šroub zůstal obroušený od kamenů a kořenů, které nás zachytily u břehu. Tyhle ztráty nám naneštěstí spočetli zaměstnanci půjčovny a nešetřili nás. Naší obhajoby se ujalo trojčlenné právní osazenstvo našich plavidel a podařilo se jim domluvit odečtení několika tisícovek z vratné zálohy, kterou jsme před vyplutím neradi v půjčovně nechávali a odvezení lodního šroubu se slibem, že seženeme levnější a lepší.
Ztráty na životech se naštěstí nekonaly! I když o někoho se po sdělení konečného verdiktu pokoušely mrákoty. Byla to jedna velká „hausbouda“, ale veselá a nezapomenutelná! Tak zase někdy příště s mnohem většími zkušenostmi a lodním šroubem do zásoby, nashle na kanále!
Pro info: Plavební komory jsou otevřeny od 10 do 18. Detaily k proplouvání a provozu plavebních komor najdete zde. Komplexní informaci o Baťově kanále si přečtěte na www.batacanal.cz.
Jedinečné území CHKO České středohoří je jedním
z optimálních výchozích míst jak pro pěší turistiku, tak
především cykloturistiku do širokého okolí. Napomáhá tomu bezesporu
síť kvalitních cyklotras, které se neustále rozšiřují. Tato oblast
skýtá pohled na nádhernou přírodu, jejímž úsekem prochází také
malebné Opárenské údolí, které se v poslední době stalo oblíbeným
výletním místem.
Jedinečné území CHKO České středohoří je jedním z optimálních výchozích míst jak pro pěší turistiku, tak především cykloturistiku do širokého okolí. Napomáhá tomu bezesporu síť kvalitních cyklotras, které se neustále rozšiřují. Tato oblast skýtá pohled na nádhernou přírodu, jejímž úsekem prochází také malebné Opárenské údolí, které se v poslední době stalo oblíbeným výletním místem.
Opárenské údolí se táhne severně od Lovosic, pod svahem Lovoše. I když je v dnešních mapách a průvodcích za Opárenské údolí považován pouze dolní úsek údolí mezi Oparném a Žernoseky, původně tak bylo označováno celé údolí, které se začíná tvořit v oblasti u Vilemína. Protéká tudy také Milešovský potok, podél kterého se nabízí přes 5 km dlouhá, příjemná a nenáročná procházka. Údolí je ve své horní části lučinaté, ve střední a dolní partii pak převážně lesnaté, místy i skalnaté. Jeho úbočí po celé délce lemuje lokální železniční trať spojující města Lovosice a Teplice.
Dříve zde stávalo několik mlýnů. Poslední z nich byl v provozu ještě za 2. světové války. Za zmínku stojí také zřícenina gotického hradu Opárno, která stojí na zalesněném vršku nad stejnojmennou obcí. Hrad pochází ze 14. století a v jeho okolí jsou k vidění pozůstatky pravěkých lomů. Tomu, kdo si dá tu námahu a dojde až na hrad, se nabízí pěkný výhled na samotné údolí i vrcholky v blízkém okolí. V malebném Opárenském údolí je návštěvníkům od roku 2005 k dispozici moderní rekreační areál perfektně vybavený pro sport. K dispozici je například zázemí pro tenis, malou a velkou kopanou, volejbal, nohejbal, basketbal, badminton, petangue a další. Základna v Opárenském údolí nabízí jak aktivity uvnitř areálu, tak v okolní přírodě, která je ideálním místem pro turistiku, kondiční běh, vyjížďky na koni i zmiňovanou cyklistiku. Bylo myšleno samozřejmě také na děti, které si mohou vyhrát na nově postaveném dětském hřišti. Areál se nachází přímo na páteřní cyklomagistrále Most – Doksy, přívozem na Labi je dostupná i nedaleká evropská cyklomagistrála Greenways Hamburk – Vídeň.
V horní části Opárenského údolí jsou k vidění mohutné překlenovací oblouky dálnice D8. Opárenské údolí totiž leží na trase posledního dostavovaného úseku dálnice D8, jejíž součástí je i 275 metrů dlouhý most Oparno. Tato jedinečná stavba mostu v chráněné oblasti Českého středohoří byla zahájena počátkem roku 2008. Je unikátní už proto, že se tato část stavby dálnice D8 realizuje v krajinném pásmu, kde musí být splněny zvláštní požadavky na ochranu přírody. Stavaři tak vůbec nesmí vstoupit do údolí. Projektanti tak navrhli konstrukci, která celé údolí překlenuje bez nutnosti stavebního zásahu pod mostem samotným. Vznikl tak výjimečný obloukový most. Podle stavebních expertů jsou takto velké železobetonové obloukové mosty poměrně neobvyklé. Most Oparno je mezi nimi druhý největší. Větší je už jen Podolský most přes Orlík, který se stavěl před 70 lety a který měří o 15 metrů více.
Chráněná krajinná oblast Českého středohoří je z hlediska rozmanitosti rostlinných a živočišných druhů jedna z nejbohatších přírodních lokalit u nás. Rozhodně stojí za to vydat se ať už na kole, či jinak touto krajinou a podívat se například na lokalitu Opárenského údolí, které se může pyšnit unikátní stavbou mostu Oparno, který nijak neubírá okolní přírodě na kráse.
Jedinečné území CHKO České středohoří je jedním z optimálních výchozích míst jak pro pěší turistiku, tak především cykloturistiku do širokého okolí. Napomáhá tomu bezesporu síť kvalitních cyklotras, které se neustále rozšiřují. Tato oblast skýtá pohled na nádhernou přírodu, jejímž úsekem prochází také malebné Opárenské údolí, které se v poslední době stalo oblíbeným výletním místem.
Opárenské údolí se táhne severně od Lovosic, pod svahem Lovoše. I když je v dnešních mapách a průvodcích za Opárenské údolí považován pouze dolní úsek údolí mezi Oparném a Žernoseky, původně tak bylo označováno celé údolí, které se začíná tvořit v oblasti u Vilemína. Protéká tudy také Milešovský potok, podél kterého se nabízí přes 5 km dlouhá, příjemná a nenáročná procházka. Údolí je ve své horní části lučinaté, ve střední a dolní partii pak převážně lesnaté, místy i skalnaté. Jeho úbočí po celé délce lemuje lokální železniční trať spojující města Lovosice a Teplice.
Dříve zde stávalo několik mlýnů. Poslední z nich byl v provozu ještě za 2. světové války. Za zmínku stojí také zřícenina gotického hradu Opárno, která stojí na zalesněném vršku nad stejnojmennou obcí. Hrad pochází ze 14. století a v jeho okolí jsou k vidění pozůstatky pravěkých lomů. Tomu, kdo si dá tu námahu a dojde až na hrad, se nabízí pěkný výhled na samotné údolí i vrcholky v blízkém okolí. V malebném Opárenském údolí je návštěvníkům od roku 2005 k dispozici moderní rekreační areál perfektně vybavený pro sport. K dispozici je například zázemí pro tenis, malou a velkou kopanou, volejbal, nohejbal, basketbal, badminton, petangue a další. Základna v Opárenském údolí nabízí jak aktivity uvnitř areálu, tak v okolní přírodě, která je ideálním místem pro turistiku, kondiční běh, vyjížďky na koni i zmiňovanou cyklistiku. Bylo myšleno samozřejmě také na děti, které si mohou vyhrát na nově postaveném dětském hřišti. Areál se nachází přímo na páteřní cyklomagistrále Most – Doksy, přívozem na Labi je dostupná i nedaleká evropská cyklomagistrála Greenways Hamburk – Vídeň.
V horní části Opárenského údolí jsou k vidění mohutné překlenovací oblouky dálnice D8. Opárenské údolí totiž leží na trase posledního dostavovaného úseku dálnice D8, jejíž součástí je i 275 metrů dlouhý most Oparno. Tato jedinečná stavba mostu v chráněné oblasti Českého středohoří byla zahájena počátkem roku 2008. Je unikátní už proto, že se tato část stavby dálnice D8 realizuje v krajinném pásmu, kde musí být splněny zvláštní požadavky na ochranu přírody. Stavaři tak vůbec nesmí vstoupit do údolí. Projektanti tak navrhli konstrukci, která celé údolí překlenuje bez nutnosti stavebního zásahu pod mostem samotným. Vznikl tak výjimečný obloukový most. Podle stavebních expertů jsou takto velké železobetonové obloukové mosty poměrně neobvyklé. Most Oparno je mezi nimi druhý největší. Větší je už jen Podolský most přes Orlík, který se stavěl před 70 lety a který měří o 15 metrů více.
Chráněná krajinná oblast Českého středohoří je z hlediska rozmanitosti rostlinných a živočišných druhů jedna z nejbohatších přírodních lokalit u nás. Rozhodně stojí za to vydat se ať už na kole, či jinak touto krajinou a podívat se například na lokalitu Opárenského údolí, které se může pyšnit unikátní stavbou mostu Oparno, který nijak neubírá okolní přírodě na kráse.
Po návštěvě poloostrova Salento, mám Itálii zas o kousek raději.
Oproti bláznivému severu či divoké Sicílii, je tu všechno mnohem
klidnější, příjemnější a vlídnější. Jasně, značka STOP i tady
znamená jen přibrzdi a rozhlédni se a gestikulace je stejně
bohatá, jak jsme v Itálii zvyklí. Oblast poloostrova Salento toho
nabízí fakt docela dost a je škoda, že pozornosti českých turistů trochu
uniká.
Po návštěvě poloostrova Salento (vidíte-li Itálii jako botu, pak je to ten podpatek), mám Itálii zas o kousek raději. Oproti bláznivému severu či divoké Sicílii, je tu všechno mnohem klidnější, příjemnější a vlídnější. Jasně, značka STOP i tady znamená jen přibrzdi a rozhlédni se a gestikulace je stejně bohatá, jak jsme v Itálii zvyklí. Oblast poloostrova Salento toho nabízí fakt docela dost a je škoda, že pozornosti českých turistů trochu uniká.
Oblast Salenta, nazývaná Karibik Středomoří, by se dokonce dala srovnat se Sardinií, neboť klima je zde téměř ostrovní, parádní pláže, dokonce více pamětihodností a památek pro poznávání. Ceny jsou v Salentu příznivější než v ostatních částech Itálie.
Cesta autem do Salenta je pohodlná díky tomu, že sem ze severu vede dálnice, která se navíc od Bari už neplatí.
Převážně zemědělský ráz krajiny, červená půda a nezvyklé plodiny, spolu s opravdu příjemnými a milými lidmi, výborným vínem a samozřejmě pobřežím teplého křišťálově čistého moře, tvoří charakteristický obraz, který si každý musí oblíbit.
{{reklama()}}
Přestože skoro nikde neuvidíte řeku, krajina je úrodná, neboť je napájená podzemními řekami. Tyto řeky navíc v několika místech vyvěrají přímo pod skálou v moři, kde v minulosti sloužily jako vzácný zdroj pitné vody námořníkům. Dnes už slouží jen jako ochlazení pro ty, kteří zrovna v tom místě skočí do vody.
Pohoda na pobřeží
Jónské moře je jedno z nejslanějších na světě a solí a jódem prosycené ovzduší je prospěšné na léčbu kožních a dýchacích onemocnění (astma, lupenka, ekzém apod.), oblíbená jsou proto i střediska uzpůsobená pro ozdravné pobyty rodičů s dětmi.
Mám rád moře, mám rád všechny typy pobřeží. Při svém výletě po Salentu, jsem se dostal na písčité pláže různých cenových kategorií a různých klimatických podmínek (bylo bohužel ještě před sezónou, tak počasí lehce zlobilo). Všechny pláže, které jsem navštívil, byly prima, obzvláště ta poslední, kterou zdobilo pár pěkných holek hraním beach volejbalu (pak odešly a nebe se zatáhlo).
Co mě však baví víc (než pláže, nikoliv než pěkné holky), malebné přístavy a rozervané útesy, které skoro přesně odráží mou zmučenou duši (vtip), a zároveň poskytují skvělé záběry pro fotografování. Přístavní městečko Castro se ukazuje jako perfektní místo právě pro obdivování drsné tváře pobřeží. V centru u přístavu, kromě zříceného domu, jehož majitel tajně přespříliš kutal ve sklepě, je klid. Nastupuji na loď a starý mořský vlk mě odváží na krátkou okružní jízdu po okolních útesech.
Východní pobřeží je tvořeno vysokými skalními útesy s krápníkovými jeskyněmi a je proto rájem potápěčů. Tato oblast navíc není příliš propagována a tak je ideální pro potápěče i výletníky preferující více klidu.
Západní pobřeží je naproti tomu tvořeno hlavně dlouhými bílými plážemi s jemným pískem, takže než drsné potápěče láká k rodinnému stavění hradů.
S celou lodí vplouváme do několika vodních jeskyní schovaných v útesech. Jednu romantickou jeskyni pro zamilované páry, odkud se prý dva vracejí jako tři, vynechávám, do vody neskáču a zůstávám potichu v lodi.
Alberobello – město trullů
Mezi vinicemi a olivovými háji se za jízdy autobusem snažím vyfotit kónickou, určením většinou hospodářskou stavbu, tzv. trullo (plurál trulli). Občas stihnu stavbu zaregistrovat a občas dokonce vyfotit. Dobře vyfotit se mi to ovšem nedaří ani jednou. Každý, kdo někdy fotil z autobusu, zná všechny nástrahy: když se vypořádáte s nečekanými zatáčkami, hupy a odrazy v oknech, tak v klíčovém okamžiku, kdy mačkáte spoušť, nečekaně se objeví tisíc let starý olivovník, který celou stavbu zakryje, případně dáma s obrovským slunečníkem, nebo třeba přistávající rogalo. Říkám si, že bych potřeboval zastavit a tuhle zajímavou stavbu vyfotit pořádně. Autobusák nad tím ale mává rukou.
Vjíždíme do města Alberobello a já doufám, že tu skutečně budou mít nějaký rozumně vyfotitelný Trulli. Historické centrum určitou naději dává, tak se těším. Prohlídka začíná kostelem, který má věžičky právě ve stylu staveb trulli. Fotím a říkám si, že aspoň něco.
Od kostelíka pokračujeme dolů, do historického centra. Projdu zatáčkou a zastavuji se v naprostém úžasu. Není tu jeden rozumně vyfotitelný, je jich tu dobrých tisíc. Tisíc bílých stavbiček, kam až je vidět. Kromě turistů se po ulicích pohybují i místní obyvatelé a já nemám pocit skanzenu, což občas památka UNESCO evokuje. Kdo někdy fascinovaně procházel Zlatou uličkou v Praze, bude stejně fascinovaně procházet ulicemi v Alberobellu.
Kromě klasických suvenýrů, které se prodávají na každém rohu, je možné ochutnat a nakoupit některý z různobarevných likérů. Ale pozor, sladké šťávičky jdou do hlavy docela rychle, tak volím nejprve vyhlídku na město a sklípek později.
Tzv. trulli, vápencová obydlí regionu Puglia, jsou pozoruhodné příklady výstavby „na sucho“, prehistorické stavební techniky, která se ještě stále v této oblasti používá. Trullo je vyrobené z hrubě opracovaných kamenů vápence, nasbíraných na polích. Nepoužívalo se žádných spojovacích materiálů, takže střecha šla kdykoliv rozebrat (říká se, že nedostavěné domy nebyly zatíženy žádnou daní a před příchodem výběrčích byly rozebrány).
Kameny se postupně vršily ve dvou vrstvách: vnitřní vrstva vápencových balvanů nahoře zajištěna ústředním kamenem oblouku (keystone) a vnější vrstva s plochých kamenů zajištujících ochranu proti dešti.
Stěny byly velice tlusté, s výbornými izolačními vlastnostmi. Bílé symboly na střechách mají různé religiózní a magické účely.
Pro jakékoliv minimální stavební úpravy stanovuje UNESCO velmi přísná pravidla, přesto by mě zajímalo, jak v té záplavě domečků poznají, že si je přičinliví obyvatelé Alberobella dál nepřistavují a památku tak neustále nerozšiřují.
Procházky po dalších městech Salenta
Města v Salentu, jako je hlavní město oblasti Lecce, nebo další větší město Gallipoli, jsou zajímavá svou architekturou, pohodovou atmosférou, příležitostmi k zevlování. Přesto mám jeden z největších zážitků z přístavu v Gallipoli, když sleduji, jak se po ránu k rybářské bárce sbíhají majitelé místních restaurací a začíná handrkování o cenu ulovených chobotniček, ryb, krevet a škeblí. Rybáři vytáhnou polystyrénové krabice s vyskládanými úlovky, majitelé restaurací zas zmuchlané bankovky a začíná smlouvání. Celý výstup nepostrádá ani obligátní odchod a opětovný návrat zákazníka. Nakonec je obchod uzavřen, peníze i ryby změní majitele a představení končí. Vypisování faktur mě už nezajímá. A nezajímá evidentně ani hlavní aktéry.
Celá jižní Itálie je velmi zemědělsky orientovaná. Jednou z nejdůležitějších plodin, které tu pěstují, jsou od nepaměti olivy. Na kamenitých políčkách rostou olivy na stromech, které jsou často stovky let staré, kmeny věkem rozpukané, pokroucené, často úplně rozdvojené. Projíždět takovou krajinou je nádhera.
Olivy, jako pochoutky k vínu nebo jako ozdobu na jednohubkách a pizze známe všichni, olivový olej používáme o malinko méně. V dávných dobách měl olivový olej spoustu využití a dá se považovat až za strategickou surovinu celé oblasti.
Ohýbám svůj hřbet a sestupuji do prastaré lisovny oleje v Gallipoli. Dům na jedné z hlavních ulic města má ve svém sklepení obrovské prostory vytesané ve skále. Uprostřed největší místnosti vidím obrovské kamenné kolo, které vypadá podobně jako v našich starých mlýnech. Jen na rozdíl od nich, tady nepoužívali sílu větru nebo vody, ale kolem obcházel do kola zapřažený osel. Olivy včetně pecek se tu takhle proměňovány v masu, která se dále, pod ohromným tlakem dřevěných lisů, měnila na samotný olej.
Pracovníci byli ze širokého okolí, tvrdou prací trávili celé dny, a ve sklepě v podstatě žili. Prý měli od města určitá privilegia, dokonce snad nemuseli chodit na mše, asi aby je debaty o lepších zítřkách nezdržovaly od práce. Privilegia ale rozhodně neměli oslíci, kteří se z podzemí dostali zpět na denní světlo až po smrti. Když skončila sezóna, tak si vzali pár měsíců volno a peníze odvezli svým rodinám – v tom lepším případě. V tom horším případě je někde ve městě propařili.
S poloostrovem Salento mě seznámily kamarádky z cestovky Apulia IN, které kouzlu této části Itálie úplně propadly a vědí snad všechno. Jsou prý ochotny komukoliv poskytnout jakékoliv informace, rady i tipy před cestou. Myslím, že nenajdete nikoho povolanějšího, proto je na tomto místě velice rád zmiňuji. Můžete zkusit jejich stránky: www.apulia-in.cz a www.salento.cz
A díky, že tyhle časy jsou už dávno pryč! Přesně tohle mě napadá, když mi na stůl fešná Jižanka položí skvělé lasagne, mořské plody nebo úžasnou mozarellu. Dneska už nezruinuje cestovní rozpočet, když si sednu do restaurace a dám místní specialitu.
Všimli jste si, že národy, které nevynikají přehnanou chutí do práce, zpravidla vynikají úžasnou kuchyní? Italská kuchyně je světoznámá, ale to nejlepší z italské kuchyně pořád najdete pouze v Itálii. Třeba zmíněná mozarella se podává zásadně čerstvá, ten den ráno dělaná. Teprve to, co zbude, zabalí se do igelitu a pošle do supermarketů k nám. Nebo aspoň tak bych to dělal já.
Po návštěvě poloostrova Salento (vidíte-li Itálii jako botu, pak je to ten podpatek), mám Itálii zas o kousek raději. Oproti bláznivému severu či divoké Sicílii, je tu všechno mnohem klidnější, příjemnější a vlídnější. Jasně, značka STOP i tady znamená jen přibrzdi a rozhlédni se a gestikulace je stejně bohatá, jak jsme v Itálii zvyklí. Oblast poloostrova Salento toho nabízí fakt docela dost a je škoda, že pozornosti českých turistů trochu uniká.
Oblast Salenta, nazývaná Karibik Středomoří, by se dokonce dala srovnat se Sardinií, neboť klima je zde téměř ostrovní, parádní pláže, dokonce více pamětihodností a památek pro poznávání. Ceny jsou v Salentu příznivější než v ostatních částech Itálie.
Cesta autem do Salenta je pohodlná díky tomu, že sem ze severu vede dálnice, která se navíc od Bari už neplatí.
Převážně zemědělský ráz krajiny, červená půda a nezvyklé plodiny, spolu s opravdu příjemnými a milými lidmi, výborným vínem a samozřejmě pobřežím teplého křišťálově čistého moře, tvoří charakteristický obraz, který si každý musí oblíbit.
{{reklama()}}
Přestože skoro nikde neuvidíte řeku, krajina je úrodná, neboť je napájená podzemními řekami. Tyto řeky navíc v několika místech vyvěrají přímo pod skálou v moři, kde v minulosti sloužily jako vzácný zdroj pitné vody námořníkům. Dnes už slouží jen jako ochlazení pro ty, kteří zrovna v tom místě skočí do vody.
Pohoda na pobřeží
Jónské moře je jedno z nejslanějších na světě a solí a jódem prosycené ovzduší je prospěšné na léčbu kožních a dýchacích onemocnění (astma, lupenka, ekzém apod.), oblíbená jsou proto i střediska uzpůsobená pro ozdravné pobyty rodičů s dětmi.
Mám rád moře, mám rád všechny typy pobřeží. Při svém výletě po Salentu, jsem se dostal na písčité pláže různých cenových kategorií a různých klimatických podmínek (bylo bohužel ještě před sezónou, tak počasí lehce zlobilo). Všechny pláže, které jsem navštívil, byly prima, obzvláště ta poslední, kterou zdobilo pár pěkných holek hraním beach volejbalu (pak odešly a nebe se zatáhlo).
Co mě však baví víc (než pláže, nikoliv než pěkné holky), malebné přístavy a rozervané útesy, které skoro přesně odráží mou zmučenou duši (vtip), a zároveň poskytují skvělé záběry pro fotografování. Přístavní městečko Castro se ukazuje jako perfektní místo právě pro obdivování drsné tváře pobřeží. V centru u přístavu, kromě zříceného domu, jehož majitel tajně přespříliš kutal ve sklepě, je klid. Nastupuji na loď a starý mořský vlk mě odváží na krátkou okružní jízdu po okolních útesech.
Východní pobřeží je tvořeno vysokými skalními útesy s krápníkovými jeskyněmi a je proto rájem potápěčů. Tato oblast navíc není příliš propagována a tak je ideální pro potápěče i výletníky preferující více klidu.
Západní pobřeží je naproti tomu tvořeno hlavně dlouhými bílými plážemi s jemným pískem, takže než drsné potápěče láká k rodinnému stavění hradů.
S celou lodí vplouváme do několika vodních jeskyní schovaných v útesech. Jednu romantickou jeskyni pro zamilované páry, odkud se prý dva vracejí jako tři, vynechávám, do vody neskáču a zůstávám potichu v lodi.
Alberobello – město trullů
Mezi vinicemi a olivovými háji se za jízdy autobusem snažím vyfotit kónickou, určením většinou hospodářskou stavbu, tzv. trullo (plurál trulli). Občas stihnu stavbu zaregistrovat a občas dokonce vyfotit. Dobře vyfotit se mi to ovšem nedaří ani jednou. Každý, kdo někdy fotil z autobusu, zná všechny nástrahy: když se vypořádáte s nečekanými zatáčkami, hupy a odrazy v oknech, tak v klíčovém okamžiku, kdy mačkáte spoušť, nečekaně se objeví tisíc let starý olivovník, který celou stavbu zakryje, případně dáma s obrovským slunečníkem, nebo třeba přistávající rogalo. Říkám si, že bych potřeboval zastavit a tuhle zajímavou stavbu vyfotit pořádně. Autobusák nad tím ale mává rukou.
Vjíždíme do města Alberobello a já doufám, že tu skutečně budou mít nějaký rozumně vyfotitelný Trulli. Historické centrum určitou naději dává, tak se těším. Prohlídka začíná kostelem, který má věžičky právě ve stylu staveb trulli. Fotím a říkám si, že aspoň něco.
Od kostelíka pokračujeme dolů, do historického centra. Projdu zatáčkou a zastavuji se v naprostém úžasu. Není tu jeden rozumně vyfotitelný, je jich tu dobrých tisíc. Tisíc bílých stavbiček, kam až je vidět. Kromě turistů se po ulicích pohybují i místní obyvatelé a já nemám pocit skanzenu, což občas památka UNESCO evokuje. Kdo někdy fascinovaně procházel Zlatou uličkou v Praze, bude stejně fascinovaně procházet ulicemi v Alberobellu.
Kromě klasických suvenýrů, které se prodávají na každém rohu, je možné ochutnat a nakoupit některý z různobarevných likérů. Ale pozor, sladké šťávičky jdou do hlavy docela rychle, tak volím nejprve vyhlídku na město a sklípek později.
Tzv. trulli, vápencová obydlí regionu Puglia, jsou pozoruhodné příklady výstavby „na sucho“, prehistorické stavební techniky, která se ještě stále v této oblasti používá. Trullo je vyrobené z hrubě opracovaných kamenů vápence, nasbíraných na polích. Nepoužívalo se žádných spojovacích materiálů, takže střecha šla kdykoliv rozebrat (říká se, že nedostavěné domy nebyly zatíženy žádnou daní a před příchodem výběrčích byly rozebrány).
Kameny se postupně vršily ve dvou vrstvách: vnitřní vrstva vápencových balvanů nahoře zajištěna ústředním kamenem oblouku (keystone) a vnější vrstva s plochých kamenů zajištujících ochranu proti dešti.
Stěny byly velice tlusté, s výbornými izolačními vlastnostmi. Bílé symboly na střechách mají různé religiózní a magické účely.
Pro jakékoliv minimální stavební úpravy stanovuje UNESCO velmi přísná pravidla, přesto by mě zajímalo, jak v té záplavě domečků poznají, že si je přičinliví obyvatelé Alberobella dál nepřistavují a památku tak neustále nerozšiřují.
Procházky po dalších městech Salenta
Města v Salentu, jako je hlavní město oblasti Lecce, nebo další větší město Gallipoli, jsou zajímavá svou architekturou, pohodovou atmosférou, příležitostmi k zevlování. Přesto mám jeden z největších zážitků z přístavu v Gallipoli, když sleduji, jak se po ránu k rybářské bárce sbíhají majitelé místních restaurací a začíná handrkování o cenu ulovených chobotniček, ryb, krevet a škeblí. Rybáři vytáhnou polystyrénové krabice s vyskládanými úlovky, majitelé restaurací zas zmuchlané bankovky a začíná smlouvání. Celý výstup nepostrádá ani obligátní odchod a opětovný návrat zákazníka. Nakonec je obchod uzavřen, peníze i ryby změní majitele a představení končí. Vypisování faktur mě už nezajímá. A nezajímá evidentně ani hlavní aktéry.
Celá jižní Itálie je velmi zemědělsky orientovaná. Jednou z nejdůležitějších plodin, které tu pěstují, jsou od nepaměti olivy. Na kamenitých políčkách rostou olivy na stromech, které jsou často stovky let staré, kmeny věkem rozpukané, pokroucené, často úplně rozdvojené. Projíždět takovou krajinou je nádhera.
Olivy, jako pochoutky k vínu nebo jako ozdobu na jednohubkách a pizze známe všichni, olivový olej používáme o malinko méně. V dávných dobách měl olivový olej spoustu využití a dá se považovat až za strategickou surovinu celé oblasti.
Ohýbám svůj hřbet a sestupuji do prastaré lisovny oleje v Gallipoli. Dům na jedné z hlavních ulic města má ve svém sklepení obrovské prostory vytesané ve skále. Uprostřed největší místnosti vidím obrovské kamenné kolo, které vypadá podobně jako v našich starých mlýnech. Jen na rozdíl od nich, tady nepoužívali sílu větru nebo vody, ale kolem obcházel do kola zapřažený osel. Olivy včetně pecek se tu takhle proměňovány v masu, která se dále, pod ohromným tlakem dřevěných lisů, měnila na samotný olej.
Pracovníci byli ze širokého okolí, tvrdou prací trávili celé dny, a ve sklepě v podstatě žili. Prý měli od města určitá privilegia, dokonce snad nemuseli chodit na mše, asi aby je debaty o lepších zítřkách nezdržovaly od práce. Privilegia ale rozhodně neměli oslíci, kteří se z podzemí dostali zpět na denní světlo až po smrti. Když skončila sezóna, tak si vzali pár měsíců volno a peníze odvezli svým rodinám – v tom lepším případě. V tom horším případě je někde ve městě propařili.
S poloostrovem Salento mě seznámily kamarádky z cestovky Apulia IN, které kouzlu této části Itálie úplně propadly a vědí snad všechno. Jsou prý ochotny komukoliv poskytnout jakékoliv informace, rady i tipy před cestou. Myslím, že nenajdete nikoho povolanějšího, proto je na tomto místě velice rád zmiňuji. Můžete zkusit jejich stránky: www.apulia-in.cz a www.salento.cz
A díky, že tyhle časy jsou už dávno pryč! Přesně tohle mě napadá, když mi na stůl fešná Jižanka položí skvělé lasagne, mořské plody nebo úžasnou mozarellu. Dneska už nezruinuje cestovní rozpočet, když si sednu do restaurace a dám místní specialitu.
Všimli jste si, že národy, které nevynikají přehnanou chutí do práce, zpravidla vynikají úžasnou kuchyní? Italská kuchyně je světoznámá, ale to nejlepší z italské kuchyně pořád najdete pouze v Itálii. Třeba zmíněná mozarella se podává zásadně čerstvá, ten den ráno dělaná. Teprve to, co zbude, zabalí se do igelitu a pošle do supermarketů k nám. Nebo aspoň tak bych to dělal já.
Jedno z příjemných míst na koupání. Na takové vlny to ale chtělo surf
Loď je skvělý dopravní prostředek při zkoumání skalnatého pobřeží v okolí města Castro
Loď je skvělý dopravní prostředek při zkoumání skalnatého pobřeží v okolí města Castro
Alberobello – památka chráněná UNESCO s kamennými kuželovitými domecky zv. Trulli
Alberobello, ochutnávka likérů se může stát nebezpečnou. Ze sklepa totiž ještě vedou schody.
Alberobello – památka chráněná UNESCO s kamennými kuželovitými domecky zv. Trulli
Gallipoli, přístavní historické město situované na skalním ostrově v Tarentském zálivu. Tady zrovna rybáři prodávají svůj ranní úlovek majiteli restaurace. Vše čerstvé, tak to má být
Gallipoli, lisovna oleje.
Lepší než řízek s chlebem, ne?
Město Otranto, různá zákoutí, uličky a náměstí
Město Otranto, různá zákoutí, uličky a náměstí
Město Otranto, různá zákoutí, uličky a náměstí
Město Otranto, různá zákoutí, uličky a náměstí
Město Otranto, různá zákoutí, uličky a náměstí
Město Otranto, různá zákoutí, uličky a náměstí
Loď je skvělý dopravní prostředek při zkoumání skalnatého pobřeží v okolí města Castro
Loď je skvělý dopravní prostředek při zkoumání skalnatého pobřeží v okolí města Castro
Loď je skvělý dopravní prostředek při zkoumání skalnatého pobřeží v okolí města Castro
Loď je skvělý dopravní prostředek při zkoumání skalnatého pobřeží v okolí města Castro
Tak když se místní kluci cítí, že už by mohli být považováni za dospělé, z mostu skáčou do zálivu
Tradiční výroba těstovin. Pěkně ručně, žádná fabrika
Na pobřeží je možné najít podobné domky, které sloužili šlechtičnám jako převlékárny. jsou postaveny pěkně mezi pevninou a mořem
Maják v Santa Maria di Leuca, který je na nejjižnější části poloostrova, mezi Jónským a Jadranským mořem. Jedno je teplejší a jedno slanější. Které je které?
Santa Maria di Leuca, náměstí s kostelem, který vypadá jako pevnost, aby dali arabští nájezdníci aspoň trochu pokoj
Jan Nepomucký, jedna z českých celebrit…
Gallipoli, přístavní historické město situované na skalním ostrově v Tarentském zálivu.
Gallipoli, přístavní historické město situované na skalním ostrově v Tarentském zálivu.
Gallipoli, přístavní historické město situované na skalním ostrově v Tarentském zálivu. Na obrázku je nejstarší řecká fontána v Itálii bohatě zdobená antickými reliéfy
Je libo škeble? Kolik kilo?
Centrum informací v Gallipoli
Lecce, perla jihoitalského baroka. Prodej ovoce hlídá červený pes
Lecce, perla jihoitalského baroka. Charakteristický způsob výroby soch. Jedná se o práci s kartónem, kdy je výsledná socha velice lehká.
Lecce, perla jihoitalského baroka.
Lecce, perla jihoitalského baroka.
Lecce, perla jihoitalského baroka. Trh s pečivem.
Lecce, perla jihoitalského baroka. Africký prodejce upomínkových předmětů nenechá v klidu ani místní obyvatelky
Malé lucemburské Švýcarsko se nalézá v kantonu Echternach, který
pokrývá celých 7% plochy Lucemburska. Tato část Lucemburska je velmi
populární, zejména pro kempery sjíždějící se z přilehlé Belgie,
Německa, Francie a Holandska. Oblast je rovněž velmi oblíbená mezi
evropskými motorkáři, kteří přijíždějí „provětrat“ své
nablýskané a úzkostlivě opečovávané stroje.
Malé, ale hezké, jak už se tak ve známém rčení traduje. Ano, i tak nějak jde bez nadsázky označit Lucemburské Švýcarsko, přírodní rezervaci ležící na severovýchodě Lucemburska v těsné blízkosti hranic s Německem. Petite Suisse Luxembourgeoise, Kleine Luxemburger Schweiz, Little Luxembourgish Switzerland, to vše jsou názvy v rozličných evropských jazycích označující místo, kam jsme se vydali na sklonku jara strávit několik dní prodlouženého víkendu. V našich krajích není tato lokalita příliš známa, nicméně naskýtá nevšední zážitky ne více než 500 km v dosahu od České Republiky.
Malé lucemburské Švýcarsko se nalézá v kantonu Echternach, který pokrývá celých 7% plochy Lucemburska. Tato část Lucemburska je velmi populární, zejména pro kempery sjíždějící se z přilehlé Belgie, Německa, Francie a Holandska. Oblast je rovněž velmi oblíbená mezi evropskými motorkáři, kteří přijíždějí „provětrat“ své nablýskané a úzkostlivě opečovávané stroje a užít správné outdoorové atmosféry.
Nejstarší město Lucemburska
Za zmínku stojí i samotné městečko Echternach, které je vůbec nejstarším městem Lucemburského království. V Echternachu trvale žije asi 5000 obyvatel, ale přechodně se počet výrazně zvyšuje, hlavně z důvodů turistického ruchu, ze kterého město hojně těží. Historické jádro je velmi atraktivní a nápaditě vyšperkované květinovou výzdobou. Jednou z nejpůvodnějších staveb ve městě je klášter, který byl založen již v roce 698 n. l. Okolo něj se posléze začala rozrůstat četná městská zástavba. V určitém období byla v bazilice provozována i tradiční výroba porcelánu. V současné době je areál klášterní katedrály přístupný veřejnosti a nabízí nevšední prohlídku vnitřní chorálové výzdoby. Na druhou stranu k ryze světskému lenošení vybízí nejedna kavárna nebo cukrárna situovaná na hlavní nákupní třídě Echternachu.
Řeka Suer tvoří přirozenou hranici mezi Lucemburskem a Německem. Hojně oblíbenou činností, stejně jako u nás, je zapůjčení kánoe a sjíždění jmenovaného toku. Podél řeky je možné bez problému najít celou řadu dobře vybavených kempů. Nicméně v letních měsících mohou být některé z nich dosti obsazené, zejména německou klientelou. Takže je lepší si předem udělat rezervaci.
Pískovcové skalní město
Přímo z města vede značená turistická cesta strmě do kopce. Po delším úseku stoupání se naskýtá zcela zasloužený výhled do kraje na malebný Echternach, meandrující řeku Suer a oblé kopce okolní krajiny.
Pokračujeme dále do nitra Lucemburského Švýcarska vstříc bizarním pískovcovým útvarům. Posléze míjíme první skalnaté útvary, až se dostáváme do úzké průrvy v pískovcovém labyrintu, mezi nimiž pociťujeme výrazný chlad. Čas od času míjíme dřevěné lávky či můstky, které usnadňují přechod vodních zdrojů anebo morfologických disproporcí v terénu. Procházíme kratšími kamennými tunely, které se tu vyskytují přirozeně po mnoho staletí. V některých místech vidíme, jak pramínky vody stékají přímo přes pískovcové skály a při bázi skalních masívů vytvářejí menší jezírka. Dále cesta vede okolo potoka až pod mírný sráz, na jehož vrcholku se nachází zajímavá jeskyně. Jedná se o prostorné zázemí, jakoby z dob člověka neandertálského. Na vnitřních stranách nemůžeme přehlédnout černý nános sazí od nepovolených ohňů. Samotný vstup do jeskyně je zajímavý a tvoří ho několik půlkruhovitých otvorů přerušovaných podpěrnými sloupy.
Po dostatečném průzkumu jeskyně a jejího okolí se vydáváme přes místní komunikaci do návštěvnicky méně vytížené části parku. Od této chvíle je procházka o to více zasvěcena lesnímu porostu, četným potůčkům a ornitologické vášni, avšak s menším výskytem pískovcových útvarů. Ovšem asi po hodině chůze se dostáváme nazpět do hlavní části parku. Využíváme příležitosti a stoupáme uzounkým pískovcovým schodištěm vzhůru k vyhlídce na vrcholu jedněch z vysokých skal připomínající Adršpašské skály. Opět máme možnost spatřit místní husté lesy a zvlněný terén, ne nepodobný švýcarské krajině, přímo z ptačí perspektivy.
Po celodenní túře pískovcovým labyrintem se rádi vracíme do „civilizace“ a s nadšením využíváme pohostinnosti jedné místní restaurace se skvělou nabídkou zmrzlinových pohárů. Pro akčnější povahy se pak nabízí možnost výstupu na nejvyšší vrchol tohoto bezpochyby zajímavého kantonu, nacházející se nedaleko města Beaufort a dosahující nadmořské výšky „neuvěřitelných“ 414 m.
Malé, ale hezké, jak už se tak ve známém rčení traduje. Ano, i tak nějak jde bez nadsázky označit Lucemburské Švýcarsko, přírodní rezervaci ležící na severovýchodě Lucemburska v těsné blízkosti hranic s Německem. Petite Suisse Luxembourgeoise, Kleine Luxemburger Schweiz, Little Luxembourgish Switzerland, to vše jsou názvy v rozličných evropských jazycích označující místo, kam jsme se vydali na sklonku jara strávit několik dní prodlouženého víkendu. V našich krajích není tato lokalita příliš známa, nicméně naskýtá nevšední zážitky ne více než 500 km v dosahu od České Republiky.
Malé lucemburské Švýcarsko se nalézá v kantonu Echternach, který pokrývá celých 7% plochy Lucemburska. Tato část Lucemburska je velmi populární, zejména pro kempery sjíždějící se z přilehlé Belgie, Německa, Francie a Holandska. Oblast je rovněž velmi oblíbená mezi evropskými motorkáři, kteří přijíždějí „provětrat“ své nablýskané a úzkostlivě opečovávané stroje a užít správné outdoorové atmosféry.
Nejstarší město Lucemburska
Za zmínku stojí i samotné městečko Echternach, které je vůbec nejstarším městem Lucemburského království. V Echternachu trvale žije asi 5000 obyvatel, ale přechodně se počet výrazně zvyšuje, hlavně z důvodů turistického ruchu, ze kterého město hojně těží. Historické jádro je velmi atraktivní a nápaditě vyšperkované květinovou výzdobou. Jednou z nejpůvodnějších staveb ve městě je klášter, který byl založen již v roce 698 n. l. Okolo něj se posléze začala rozrůstat četná městská zástavba. V určitém období byla v bazilice provozována i tradiční výroba porcelánu. V současné době je areál klášterní katedrály přístupný veřejnosti a nabízí nevšední prohlídku vnitřní chorálové výzdoby. Na druhou stranu k ryze světskému lenošení vybízí nejedna kavárna nebo cukrárna situovaná na hlavní nákupní třídě Echternachu.
Řeka Suer tvoří přirozenou hranici mezi Lucemburskem a Německem. Hojně oblíbenou činností, stejně jako u nás, je zapůjčení kánoe a sjíždění jmenovaného toku. Podél řeky je možné bez problému najít celou řadu dobře vybavených kempů. Nicméně v letních měsících mohou být některé z nich dosti obsazené, zejména německou klientelou. Takže je lepší si předem udělat rezervaci.
Pískovcové skalní město
Přímo z města vede značená turistická cesta strmě do kopce. Po delším úseku stoupání se naskýtá zcela zasloužený výhled do kraje na malebný Echternach, meandrující řeku Suer a oblé kopce okolní krajiny.
Pokračujeme dále do nitra Lucemburského Švýcarska vstříc bizarním pískovcovým útvarům. Posléze míjíme první skalnaté útvary, až se dostáváme do úzké průrvy v pískovcovém labyrintu, mezi nimiž pociťujeme výrazný chlad. Čas od času míjíme dřevěné lávky či můstky, které usnadňují přechod vodních zdrojů anebo morfologických disproporcí v terénu. Procházíme kratšími kamennými tunely, které se tu vyskytují přirozeně po mnoho staletí. V některých místech vidíme, jak pramínky vody stékají přímo přes pískovcové skály a při bázi skalních masívů vytvářejí menší jezírka. Dále cesta vede okolo potoka až pod mírný sráz, na jehož vrcholku se nachází zajímavá jeskyně. Jedná se o prostorné zázemí, jakoby z dob člověka neandertálského. Na vnitřních stranách nemůžeme přehlédnout černý nános sazí od nepovolených ohňů. Samotný vstup do jeskyně je zajímavý a tvoří ho několik půlkruhovitých otvorů přerušovaných podpěrnými sloupy.
Po dostatečném průzkumu jeskyně a jejího okolí se vydáváme přes místní komunikaci do návštěvnicky méně vytížené části parku. Od této chvíle je procházka o to více zasvěcena lesnímu porostu, četným potůčkům a ornitologické vášni, avšak s menším výskytem pískovcových útvarů. Ovšem asi po hodině chůze se dostáváme nazpět do hlavní části parku. Využíváme příležitosti a stoupáme uzounkým pískovcovým schodištěm vzhůru k vyhlídce na vrcholu jedněch z vysokých skal připomínající Adršpašské skály. Opět máme možnost spatřit místní husté lesy a zvlněný terén, ne nepodobný švýcarské krajině, přímo z ptačí perspektivy.
Po celodenní túře pískovcovým labyrintem se rádi vracíme do „civilizace“ a s nadšením využíváme pohostinnosti jedné místní restaurace se skvělou nabídkou zmrzlinových pohárů. Pro akčnější povahy se pak nabízí možnost výstupu na nejvyšší vrchol tohoto bezpochyby zajímavého kantonu, nacházející se nedaleko města Beaufort a dosahující nadmořské výšky „neuvěřitelných“ 414 m.
Historické náměstí v Echternachu s Justiční budovou
Díky kvalitní půdě v okolí se tu dařilo velmi kvalitnímu ovoci a
zelenině, které se brzy stala vyhlášenými v širokém okolí.
S kvalitním zbožím se dá dobře obchodovat, řekli si místní, a
protože nejlepší a nepohodlnější místo pro prodej zdejších
“výpěstků” nabízela síť zdejších kanálů, vyrostl na nich během
několika let velmi populární plovoucí trh.
Ráno v Bangkoku bylo horké. Ani noc nedokázala srazit teplotu na rozumnou mez, ale ve stínu hotelové recepce bylo I díky ventilátorům docela příjemně. Snídaně ve stylu Americano (smažené vejce, opékaná slanina, máslo, džem a sendvičový chléb) nebyla sice omračujícím kulinářským zážitkem, ale na zasycení to stačilo. Nás čekala téměř dvouhodinová jízda do 105 km vzdáleného městečka Dumnoen Saduak se známým plovoucím trhem.
Po jedné z frekventovaných výpadovek jsme opustili thajskou metropoli a zamířili do provincie Ratchaburi. Cesta nadúrovňovou dálnicí po kvalitní asfaltce ubíhala rychle, jen posledních zhruba 30 kilometrů vedlo po nekvalitních, místy opravdu hodně rozbitých „okreskách”. Alespoň jsme měli čas si trochu přiblížit cíl naší cesty. Plovoucí trh ve městečku Damnoen Saduak vznikl zhruba před 140 lety, na přímý rozkaz tehdejšího krále Ramy IV. Původně to byl jen pouhý, 32 kilometrů dlouhý, kanál spojující řeky Mae Klong a Tacheen, ale díky kvalitní půdě v okolí se tu dařilo velmi kvalitnímu ovoci a zelenině, které se brzy stala vyhlášenými v širokém okolí. S kvalitním zbožím se dá dobře obchodovat, řekli si místní, a protože nejlepší a nepohodlnější místo pro prodej zdejších “výpěstků” nabízela síť zdejších kanálů, vyrostl na nich během několika let velmi populární plovoucí trh. Vodní hladina se stala místem setkání prodávajících i nakupujících, protože jedni i druzí sem přijížděli na člunech, aby tu, obklopeni svěží přírodou, přátelsky promluvili s přáteli, s obchodníky, v poklidu zahájili nový den a samozřejmě nakoupili štědré a hlavně velmi chutné dary matky přírody.
Vzhůru na trh
Naše cesta za kouzlem plovoucích trhů doopravdy začala v kotvišti silných motorových člunů. Provoz zde ožívá už kolem šesté hodiny ranní, ale opravdový “cvrkot” nastává kolem desáté hodiny dopolední, kdy sem začínají přijíždět výpravy turistů ze 100 km vzdáleného Bangkoku. Ti sem míří nejen za kouzlem, v západním světě už pomalu mizícího, tradičního prodeje a nákupu ovoce a zeleniny v poněkud netradičním prostředí. Možná trochu vratká, zato však velmi silným, automobilovým motorem vybavená bárka s námi vyrazila na hladinu kanálu. První metry byly trochu opatrné, přesto svižné. Vodní kanál tu přeci jen nebyl ještě dostatečně široký, ale už o pár stovek metrů dále, se mohutné forte lodního motoru rozeznělo naplno. Domky na dřevěných, do dna kanálů zaražených kůlech, začaly ubíhat rychle dozadu a ani naši spolucestující z Japonska, nestačili na své fotoaparáty a videokamery zaznamenávat tu zvláštní atmosféru městečka na vodě. Nad našimi hlavami občas proplula visutá lávka, spojující jeden břeh se druhým, stejně tak jako obyčejný přechod spojuje jednu stranu ulice s druhou. Jsme totiž v městečku, kde ulice nahradily vodní kanály. Všude kolem nás stály obyčejné domky, ve kterých lidé žijí své obyčejné životy. V Thajsku není místo pro soukromí. Tady se žije, v symbolickém slova smyslu “na ulici”. Tady nikdo netají co má k snídani, obědu, večeři, jaké má vybavení bytu, kolik má peněz. V jeden jediný okamžik se tu připravuje třeba snídaně, pere prádlo a zároveň vystavuje to, co je zrovna k prodeji.
Život na centrálním tržišti začíná brzo. Již kolem šesté hodiny ranní ožívá síť kanálů, které původně měly sloužit k dopravě, ale nakonec se z nich stala plnohodnotná tržnice. Blížící se tržnici lze rozpoznat snadno. Všude kolem Vás začne najednou zesilovat provoz a vy stále častěji potkáváte dlouhé loďky, většinou poháněné a zároveň kormidlované pádlem v rukách žen, které nejsou pod svými slaměnými klobouky skoro ani vidět. Náklad projíždějících lodí je rozličný. Uvidíte tu ovoce v podobě banánů, kokosových ořechů i s jejich lahodnou šťávou, ananasy. Ale nechybí ani zelenina v nejrůznějších barvách a druzích včetně ingredience, bez níž thajské jídlo není thajským jídlem – chilli papričky. K atmosféře trhu patří lomoz motorů, zápach jejich výfuků, ale také šplouchání vody, kymácení lodí a časté jsou, i byť jemné, vzájemné nárazy proplouvajících loděk. Není výjimkou, že se někdy do úzkého kanálu všechny loďky prostě nevejdou a dokonale ucpou úzký průjezd. Pak nastupují ochotné ruce, pádla, síla paží a lodních motorů, aby celý propletenec co nejdříve rozpletly.
Úsměvy na vodní hladině
A pak je tu jedna věc, která na plovoucí tržnici nikdy nechybí – úsměv. Ať je špatné počasí a provazce lijáků bičují vodní hladiny kanálů, nebo ať sluníčko praží ze všech sil, přesto se na Vás ze všech stran usmívají dobrotivé tváře obchodníků i kormidelníků. Když se pomalu posunujete podél břehů, které jsou lemovány obchůdky se suvenýry, ošacením ovocem, zeleninou, nerozpoznáte úspěšnost jednotlivých obchodníků. Pokaždé se na Vás usměje tvář člověka, který zde den co den trpělivě vysedává, trpělivě posouvá jednu loďku za druhou a při pouhém náznaku zájmu je Vám ochoten předvést veškerý sortiment svého zboží. Stále stejné tváře, stejné úsměvy,…
A snad ještě jeden postřeh, který se však dá aplikovat na celé území Thajska. Na zdejším plovoucím trhu, v Bangkoku, na severu, jihu, východě i západě země, prostě všude najdete malinké, pestře zbarvené domečky. Odpověď na otázku po účelu jejich vzniku, hledejme v hlubokém náboženském cítění Thajců, které jim vštěpuje snahu příznivě si naklonit duchy, žijící všude kolem nich. Proto se žádná stavba, ba ani rozšíření původního objektu, neobejde bez ceremonie výstavby nového sídla pro duchy a přesně stanovených obřadů, které mají za úkol přimět duchy k tomu, aby přesídlili do nového sídla a příznivě shlíželi na nové obyvatele. Jejich náklonnost je však vrtkavá, a tak se květiny, vonné tyčinky i jídlo objevují před příbytky duchů každého rána znovu a znovu.
Směr Bangkok
Blíží se poledne a z modré oblohy pálí slunko víc a víc. Chladivé prostředí klimatizovaného mikrobusu je příjemné. Co na tom, že se tím zařadíme mezi rozmazlené turisty! Do Bangkoku jsou to přeci jen dvě hodiny jízdy, což je na výrobu několika podušených a propečených „ovárků“ času více než dost!
Ráno v Bangkoku bylo horké. Ani noc nedokázala srazit teplotu na rozumnou mez, ale ve stínu hotelové recepce bylo I díky ventilátorům docela příjemně. Snídaně ve stylu Americano (smažené vejce, opékaná slanina, máslo, džem a sendvičový chléb) nebyla sice omračujícím kulinářským zážitkem, ale na zasycení to stačilo. Nás čekala téměř dvouhodinová jízda do 105 km vzdáleného městečka Dumnoen Saduak se známým plovoucím trhem.
Po jedné z frekventovaných výpadovek jsme opustili thajskou metropoli a zamířili do provincie Ratchaburi. Cesta nadúrovňovou dálnicí po kvalitní asfaltce ubíhala rychle, jen posledních zhruba 30 kilometrů vedlo po nekvalitních, místy opravdu hodně rozbitých „okreskách”. Alespoň jsme měli čas si trochu přiblížit cíl naší cesty. Plovoucí trh ve městečku Damnoen Saduak vznikl zhruba před 140 lety, na přímý rozkaz tehdejšího krále Ramy IV. Původně to byl jen pouhý, 32 kilometrů dlouhý, kanál spojující řeky Mae Klong a Tacheen, ale díky kvalitní půdě v okolí se tu dařilo velmi kvalitnímu ovoci a zelenině, které se brzy stala vyhlášenými v širokém okolí. S kvalitním zbožím se dá dobře obchodovat, řekli si místní, a protože nejlepší a nepohodlnější místo pro prodej zdejších “výpěstků” nabízela síť zdejších kanálů, vyrostl na nich během několika let velmi populární plovoucí trh. Vodní hladina se stala místem setkání prodávajících i nakupujících, protože jedni i druzí sem přijížděli na člunech, aby tu, obklopeni svěží přírodou, přátelsky promluvili s přáteli, s obchodníky, v poklidu zahájili nový den a samozřejmě nakoupili štědré a hlavně velmi chutné dary matky přírody.
Vzhůru na trh
Naše cesta za kouzlem plovoucích trhů doopravdy začala v kotvišti silných motorových člunů. Provoz zde ožívá už kolem šesté hodiny ranní, ale opravdový “cvrkot” nastává kolem desáté hodiny dopolední, kdy sem začínají přijíždět výpravy turistů ze 100 km vzdáleného Bangkoku. Ti sem míří nejen za kouzlem, v západním světě už pomalu mizícího, tradičního prodeje a nákupu ovoce a zeleniny v poněkud netradičním prostředí. Možná trochu vratká, zato však velmi silným, automobilovým motorem vybavená bárka s námi vyrazila na hladinu kanálu. První metry byly trochu opatrné, přesto svižné. Vodní kanál tu přeci jen nebyl ještě dostatečně široký, ale už o pár stovek metrů dále, se mohutné forte lodního motoru rozeznělo naplno. Domky na dřevěných, do dna kanálů zaražených kůlech, začaly ubíhat rychle dozadu a ani naši spolucestující z Japonska, nestačili na své fotoaparáty a videokamery zaznamenávat tu zvláštní atmosféru městečka na vodě. Nad našimi hlavami občas proplula visutá lávka, spojující jeden břeh se druhým, stejně tak jako obyčejný přechod spojuje jednu stranu ulice s druhou. Jsme totiž v městečku, kde ulice nahradily vodní kanály. Všude kolem nás stály obyčejné domky, ve kterých lidé žijí své obyčejné životy. V Thajsku není místo pro soukromí. Tady se žije, v symbolickém slova smyslu “na ulici”. Tady nikdo netají co má k snídani, obědu, večeři, jaké má vybavení bytu, kolik má peněz. V jeden jediný okamžik se tu připravuje třeba snídaně, pere prádlo a zároveň vystavuje to, co je zrovna k prodeji.
Život na centrálním tržišti začíná brzo. Již kolem šesté hodiny ranní ožívá síť kanálů, které původně měly sloužit k dopravě, ale nakonec se z nich stala plnohodnotná tržnice. Blížící se tržnici lze rozpoznat snadno. Všude kolem Vás začne najednou zesilovat provoz a vy stále častěji potkáváte dlouhé loďky, většinou poháněné a zároveň kormidlované pádlem v rukách žen, které nejsou pod svými slaměnými klobouky skoro ani vidět. Náklad projíždějících lodí je rozličný. Uvidíte tu ovoce v podobě banánů, kokosových ořechů i s jejich lahodnou šťávou, ananasy. Ale nechybí ani zelenina v nejrůznějších barvách a druzích včetně ingredience, bez níž thajské jídlo není thajským jídlem – chilli papričky. K atmosféře trhu patří lomoz motorů, zápach jejich výfuků, ale také šplouchání vody, kymácení lodí a časté jsou, i byť jemné, vzájemné nárazy proplouvajících loděk. Není výjimkou, že se někdy do úzkého kanálu všechny loďky prostě nevejdou a dokonale ucpou úzký průjezd. Pak nastupují ochotné ruce, pádla, síla paží a lodních motorů, aby celý propletenec co nejdříve rozpletly.
Úsměvy na vodní hladině
A pak je tu jedna věc, která na plovoucí tržnici nikdy nechybí – úsměv. Ať je špatné počasí a provazce lijáků bičují vodní hladiny kanálů, nebo ať sluníčko praží ze všech sil, přesto se na Vás ze všech stran usmívají dobrotivé tváře obchodníků i kormidelníků. Když se pomalu posunujete podél břehů, které jsou lemovány obchůdky se suvenýry, ošacením ovocem, zeleninou, nerozpoznáte úspěšnost jednotlivých obchodníků. Pokaždé se na Vás usměje tvář člověka, který zde den co den trpělivě vysedává, trpělivě posouvá jednu loďku za druhou a při pouhém náznaku zájmu je Vám ochoten předvést veškerý sortiment svého zboží. Stále stejné tváře, stejné úsměvy,…
A snad ještě jeden postřeh, který se však dá aplikovat na celé území Thajska. Na zdejším plovoucím trhu, v Bangkoku, na severu, jihu, východě i západě země, prostě všude najdete malinké, pestře zbarvené domečky. Odpověď na otázku po účelu jejich vzniku, hledejme v hlubokém náboženském cítění Thajců, které jim vštěpuje snahu příznivě si naklonit duchy, žijící všude kolem nich. Proto se žádná stavba, ba ani rozšíření původního objektu, neobejde bez ceremonie výstavby nového sídla pro duchy a přesně stanovených obřadů, které mají za úkol přimět duchy k tomu, aby přesídlili do nového sídla a příznivě shlíželi na nové obyvatele. Jejich náklonnost je však vrtkavá, a tak se květiny, vonné tyčinky i jídlo objevují před příbytky duchů každého rána znovu a znovu.
Směr Bangkok
Blíží se poledne a z modré oblohy pálí slunko víc a víc. Chladivé prostředí klimatizovaného mikrobusu je příjemné. Co na tom, že se tím zařadíme mezi rozmazlené turisty! Do Bangkoku jsou to přeci jen dvě hodiny jízdy, což je na výrobu několika podušených a propečených „ovárků“ času více než dost!
Jako má každé město svou hlavní ulici, obchodní třídu, má toto městečko svůj hlavní obchodní kanál.
Loďka se téměř potápí pod nákladem čerstvých kokosových ořechů, nabízejících nejen báječně chutnající kokos uvnitř tvrdé slupky,ale i neméně chutnou a osvěžující kokosovou šťávu. Ta si navíc uvnitř ořechu uchovává i osvěžující teplotu. Prostě je to ta jedna z nejbáječnějších věcí, se kterými se člověk při pobytu v Thajsku setká.
I zdejší plovoucí trh má takřka u každého domku na svých březích „domečky pro duchy“. Jejich prostřednictvím i každodenními obětinami v podobě, jídla, květin a vonných tyčinek se snaží odvrátit od sebe, svých blízkých i svých domovů negativní síly duchů.
Plovoucí trh Damnoen Saduak vznikl na příkaz krále Ramy IV. nejspíše v roce 1866. Díky okolní, opravdu úrodné půdě se zde pěstovalo velmi kvalitní ovoce a zelenina a během let tu vznikla i tradice plovoucích trhů. Na 32 km dlouhém průplavu, který měl původně jen spojovat řeky Mae Klong a Tacheen, vznikl během času celý systém vodních kanálů, lemovaných obytnými thajskými domky na dřevěných sloupech, zaražených do dna kanálů.
Kanál se rozšířil a tak jsme mohli pokračovat dále ještě s větší rychlostí než doposud. Přesto jsme ale při míjení protijedoucí bárky, přeci jen raději zpomalili, abychom nenabrali vodu. Zdejší městečko lze opravdu přirovnat k italským Benátkám. I tady jsou ulice nahrazeny vodními kanály a doprava je možná jedině na loďkách, ať už na ruční, nebo motorový pohon.
Pohled na kalnou vodu při projížďce po zdejších kanálech nebyl vůbec vábný, ale nakonec jsme zahlédli jednoho domorodce, který se do nich ponořil. Je třeba však říci, že to bylo za účelem odstranění nějakého defektu na dnu jedné z postávajících bárek. Zajímalo by mně, zda by se do těchto vod ponořil i filmový James Bond. Já myslím, že i pro něho by to mohl býr dobrý adrenalin, zda přežije koupel v pohodě, nebo si z ní něco „pořídí“.
Jeden za druhým přistávaly rychlé motorové čluny u zdejšího přístavního mola, přivážející další a další skupinky turistů. I tady panoval docela pěkný „mumraj“, ovšem dokonale organizovaný. Což však nebylo patrné na první pohled!
Je dopoledne, a na loďkách se po plovoucím trhu Damnoen Saduak projíždí takřka výhradně zahraniční turisté. Není se čemu divit. Místní zákazníci vyrážejí podstatně dříve. Ti jezdí nakupovat už po šesté hodině ranní, zatímco během času zbývajícího do oběda (a tedy i neoficiální zavírací hodiny), zde narazíte už jen na pestrou směs jazyků celého světa.
Nizozemci nepovažují jízdu na kole za sport. Je to prostě způsob
přepravy, která funguje za každého počasí a je imunní vůči dopravním
zácpám. Taky je bezpečná, i když se to nám cizincům na první pohled
nemusí zdát. Cyklostezky vás dovedou všude.
FIETS (vyslovujte FIC) je nizozemské označení pro jízdní kolo. A to si dobře zapamatujte, protože je to v Nizozemsku jedno z nejpoužívanějších slov vůbec. Jedna z teorií praví, že se používá už od první poloviny 19. století, jde o slovo zvukomalebné a má napodobovat zvuk projíždějícího cyklisty. FIETS kolem vás a je pryč!
A Nizozemci opravdu sviští. Jsou rychlí a především zruční. Není divu, vždyť na kole vyrůstají. Je celkem běžné vidět matku vezoucí v koši na řidítkách týdenní nákup a vzadu na nosiči dvě děti. Nebo má takzvaný „bakfiets“, který je velkým rodinám a nákupům přímo uzpůsoben.
Velmi kuriózní je pak pozorovat mládež třeba o páteční noci (spíše o sobotním brzkém ránu), kdy ve značně podroušeném stavu nasedá před hospůdkou na bicykly a šněruje si to od kraje ke kraji domů. Nutno podotknout, že cesta často vede kolem grachtu a ten občas není ohrazen zábradlím. Kola ve vodě nejsou ojedinělým jevem, na články o utopených cyklistech jsem však v novinách asi nikdy nenarazila.
Za střízliva pak běžně uvidíte slečnu v minisukni a s vysokými podpatky, jak veze na nosiči další slečnu v minisukni – ta elegantně zaujímá boční posed, v ruce drží mobil a během kodrcavé jízdy po dlažebních kostkách esemeskuje. To, že se dokáží bravurně vyhnout na úzké cyklostezce, asi nemusím zdůrazňovat. Já jsem vždycky trnula strachy, že o sebe s protijedoucím „drnkneme“ řídítky.
Kolo za 5 EUR
A jak vypadá takové běžné kolo běžného Nizozemce? Když pomineme bakfiets…. Silniční městské kolo s velkým a bytelným rámem a bez přehazovačky, často vypadá jako po babičce. Čekali jste něco sofistikovanějšího, když na něm tráví tolik času? Jenže to by pak lákalo zloděje, kteří bloudí ulicemi s kleštěmi a kteří by se jej obratem ruky snažili na nádraží prodat za 5 EUR, aby měli třeba na drogy.
Je fakt, že tohle se týká spíše větších měst a je taky fakt, že v posledních letech se situace v tomto směru hodně zlepšila. Především díky razantnímu postupu policie, která jde tvrdě nejen po překupnících, ale taky jejich zákaznících. Zdá se mi, že na ulicích přibývá krásných nových kol kultovních nizozemských značek Gazelle nebo Batavus. Obchod s kradenými koly už asi tak nekvete a lidé se tedy o ně tolik nebojí. To však neplatí pro ty, co jezdí do práce vlakem a kolo nechávají celý den například před amsterodamským nádražím.
Postrašila jsem vás? Žádné strachy. Ve městech stačí dodržovat pár zásadních bezpečnostních pravidel a můžete být v pohodě.
1. Pořiďte si festovní zámek – nejlépe v Nizozemsku a hned po příjezdu. Seženete jej i na tržišti od 15 EUR. Je sice těžší (protože tlustší) než „naše“ zámky, ale odlehčí vám od starostí.
2. Zámek vždy protáhněte rámem + předním kolem (to jde totiž snadno odmontovat) a upevněte ke stojanu či zábradlí.
3. Zamykejte více kol k sobě.
A ještě jedno upozornění: za tmy musí jezdit cyklisté se světlem či blikačkou (bílou vpředu a a červenou vzadu). Policie to kontroluje a pokutuje. A taky rada: pořiďte si kryt na sedlo, aby vám za deště nenavlhlo, když kolo necháte někde stát. Nizozemci běžně používají igelitový pytlík a gumičku.
Nizozemci nepovažují jízdu na kole za sport. Je to prostě způsob přepravy, která funguje za každého počasí a je imunní vůči dopravním zácpám. Taky je bezpečná, i když se to nám cizincům na první pohled nemusí zdát. Cyklostezky vás dovedou všude. Mají zvláštní přejezdy na křižovatkách a zvláštní semafory. Pokud stezka křižuje silnici a semafor či značka chybí, má cyklista absolutní přednost před auty. Nizozemští řidiči jsou maximálně ohleduplní a trpěliví.
Cyklostezky jsou přehledně značeny rozcestníky s udáním vzdálenosti a/nebo číslem. Existuje síť národních tras označených LF (Landelijke Fietsroutes) a číslem, případně rozlišením a, b, c, která spojují větší města a všechny provincie. Jsou to delší trasy, a pokud byste se jich drželi, provezly by vás celým Nizozemskem.
Kanceláře turistických informací označených VVV vám nabídnou (ne vždy zdarma) cyklomapy. Ale pro pohyb v Nizozemsku si vystačíte s jakoukoliv mapou. Systém značení je takřka dokonalý. Na internetu si můžete trasu na kole dokonce plánovat a poté stáhnout do GPS. Pěkně vychytané plánovače jsou například na www.lekkerweg.nl nebo www.fietsen.123.nl.
FIETS (vyslovujte FIC) je nizozemské označení pro jízdní kolo. A to si dobře zapamatujte, protože je to v Nizozemsku jedno z nejpoužívanějších slov vůbec. Jedna z teorií praví, že se používá už od první poloviny 19. století, jde o slovo zvukomalebné a má napodobovat zvuk projíždějícího cyklisty. FIETS kolem vás a je pryč!
A Nizozemci opravdu sviští. Jsou rychlí a především zruční. Není divu, vždyť na kole vyrůstají. Je celkem běžné vidět matku vezoucí v koši na řidítkách týdenní nákup a vzadu na nosiči dvě děti. Nebo má takzvaný „bakfiets“, který je velkým rodinám a nákupům přímo uzpůsoben.
Velmi kuriózní je pak pozorovat mládež třeba o páteční noci (spíše o sobotním brzkém ránu), kdy ve značně podroušeném stavu nasedá před hospůdkou na bicykly a šněruje si to od kraje ke kraji domů. Nutno podotknout, že cesta často vede kolem grachtu a ten občas není ohrazen zábradlím. Kola ve vodě nejsou ojedinělým jevem, na články o utopených cyklistech jsem však v novinách asi nikdy nenarazila.
Za střízliva pak běžně uvidíte slečnu v minisukni a s vysokými podpatky, jak veze na nosiči další slečnu v minisukni – ta elegantně zaujímá boční posed, v ruce drží mobil a během kodrcavé jízdy po dlažebních kostkách esemeskuje. To, že se dokáží bravurně vyhnout na úzké cyklostezce, asi nemusím zdůrazňovat. Já jsem vždycky trnula strachy, že o sebe s protijedoucím „drnkneme“ řídítky.
Kolo za 5 EUR
A jak vypadá takové běžné kolo běžného Nizozemce? Když pomineme bakfiets…. Silniční městské kolo s velkým a bytelným rámem a bez přehazovačky, často vypadá jako po babičce. Čekali jste něco sofistikovanějšího, když na něm tráví tolik času? Jenže to by pak lákalo zloděje, kteří bloudí ulicemi s kleštěmi a kteří by se jej obratem ruky snažili na nádraží prodat za 5 EUR, aby měli třeba na drogy.
Je fakt, že tohle se týká spíše větších měst a je taky fakt, že v posledních letech se situace v tomto směru hodně zlepšila. Především díky razantnímu postupu policie, která jde tvrdě nejen po překupnících, ale taky jejich zákaznících. Zdá se mi, že na ulicích přibývá krásných nových kol kultovních nizozemských značek Gazelle nebo Batavus. Obchod s kradenými koly už asi tak nekvete a lidé se tedy o ně tolik nebojí. To však neplatí pro ty, co jezdí do práce vlakem a kolo nechávají celý den například před amsterodamským nádražím.
Postrašila jsem vás? Žádné strachy. Ve městech stačí dodržovat pár zásadních bezpečnostních pravidel a můžete být v pohodě.
1. Pořiďte si festovní zámek – nejlépe v Nizozemsku a hned po příjezdu. Seženete jej i na tržišti od 15 EUR. Je sice těžší (protože tlustší) než „naše“ zámky, ale odlehčí vám od starostí.
2. Zámek vždy protáhněte rámem + předním kolem (to jde totiž snadno odmontovat) a upevněte ke stojanu či zábradlí.
3. Zamykejte více kol k sobě.
A ještě jedno upozornění: za tmy musí jezdit cyklisté se světlem či blikačkou (bílou vpředu a a červenou vzadu). Policie to kontroluje a pokutuje. A taky rada: pořiďte si kryt na sedlo, aby vám za deště nenavlhlo, když kolo necháte někde stát. Nizozemci běžně používají igelitový pytlík a gumičku.
Nizozemci nepovažují jízdu na kole za sport. Je to prostě způsob přepravy, která funguje za každého počasí a je imunní vůči dopravním zácpám. Taky je bezpečná, i když se to nám cizincům na první pohled nemusí zdát. Cyklostezky vás dovedou všude. Mají zvláštní přejezdy na křižovatkách a zvláštní semafory. Pokud stezka křižuje silnici a semafor či značka chybí, má cyklista absolutní přednost před auty. Nizozemští řidiči jsou maximálně ohleduplní a trpěliví.
Cyklostezky jsou přehledně značeny rozcestníky s udáním vzdálenosti a/nebo číslem. Existuje síť národních tras označených LF (Landelijke Fietsroutes) a číslem, případně rozlišením a, b, c, která spojují větší města a všechny provincie. Jsou to delší trasy, a pokud byste se jich drželi, provezly by vás celým Nizozemskem.
Kanceláře turistických informací označených VVV vám nabídnou (ne vždy zdarma) cyklomapy. Ale pro pohyb v Nizozemsku si vystačíte s jakoukoliv mapou. Systém značení je takřka dokonalý. Na internetu si můžete trasu na kole dokonce plánovat a poté stáhnout do GPS. Pěkně vychytané plánovače jsou například na www.lekkerweg.nl nebo www.fietsen.123.nl.
Na Solovkách jsou na turisty zvyklí a místní hned po přistání
nabízejí ubytování. K nám se taky někdo žene, ale není mu moc
rozumět, a tak ho necháváme, ať si najde někoho jiného. Přichází
k nám další „hoteliér“, prý má jeho matka chaloupku, kde můžeme
bydlet a už nás odvádí. Paní, u které budeme bydlet, je stará babka,
chce nás ubytovat hned na verandě, nám se to moc nelíbí.
Starý taxikář řídí svůj žigulík s nosem přilepeným na přední sklo, jedeme z nádraží v malém karelském městečku Kem k Bílému moři. Čeká nás cesta na Solověcké ostrovy, zkráceně Solovky, místo, kde leží jedno z nedůležitějších center ruského pravoslaví a zároveň místo, kde se nacházel jeden z prvních gulagů v Rusku.
Z přístavu Rabočeostrovsk vyjíždí loď na Solovky (konkrétně na Velký Solověcký ostrov) každé ráno a večer se zase vrací zpátky. Setkáváme se s prvním úskalím naší cesty, ceny za lístek pro cizince jsou dvakrát vyšší než pro Rusy. Rozhodneme se, že lístky koupí naše polská kamarádka, která umí rusky nejlépe a my ostatní se aspoň nebude usmívat, aby se nepoznalo, že nejsme Rusové. Povedlo se a jsme na lodi. Brzy začíná být jasné, proč se Bílému moří říká bílé. Voda je skutečně bílá a mlha nad ní dojem ještě umocňuje. Asi po hodině cesty se v dálce začínají vynořovat věže Solověckého kláštera. Vypadá to jako v pohádce.
Po příjezdu si musíme najít ubytování. Na Solovkách jsou na turisty zvyklí a místní hned po přistání nabízejí ubytování. K nám se taky někdo žene, ale není mu moc rozumět, a tak ho necháváme, ať si najde někoho jiného. Přichází k nám další „hoteliér“, prý má jeho matka chaloupku, kde můžeme bydlet a už nás odvádí. Paní, u které budeme bydlet, je stará babka, chce nás ubytovat hned na verandě, nám se to moc nelíbí. Babka se po chvíli vzdává a nakonec nám pronajímá celou chatku, cena je ale vyšší, než bylo domluveno. Ukazuje nám, kde je záchod, kam se chodí pro vodu a pod kterým kamenem máme nechávat klíč, až odejdeme.
Hned po ubytování vyrážíme ke klášteru, nejdeme přímo, ale skrz vesnici. Vesnice sestává z malých dřevěných domků obehnaných většinou polorozpadlým dřevěným plůtkem. Jediná cesta ve vesnici je vytvořená z betonových panelů, po kterých občas projede stará dodávka uaz nebo motorka se sajdkárou.
Skrz vesnici docházíme k moři a prohlížíme si malé lodní vrakoviště. Pak už nás čeká hlavní perla ostrovů, Solověcký klášter. Klášter vznikl v 15. století a postupně se stal jedním z nejvýznamnějších pravoslavných center. Působí monumentálně, z mlhy se pomalu noří jedna z hradebních věží. Hradby samotné jsou 8 až 11 metrů vysoké a tlusté okolo 5 metrů. Toto opevnění, postavené z velkých balvanů vzniklo v 16. století a pomohlo klášteru přečkat útoky livonského řádu, Švédů nebo Britů. Velké bludné balvany jsou po ostrovech rozesety úplně všude, a tak není divu, že posloužily jako stavební materiál.
Klášter vypadá podobně jako jiné ruské kláštery, má několik kostelů a hospodářských budov. Přesto ale působí jinak. Na rozdíl od klášterů v centru Ruska je tu turistů jen několik. Víc než jinde jsou zde vidět mniši a také poutníci, kteří sem přijeli hledat duchovní klid. Žijí v klášterech, přes den pomáhají s úklidem a večery tráví na mších. Celý klášter prochází rekonstrukcí, některé budovy již jsou opravené, jiné na opravu teprve čekají.
Solověcký klášter ve 20. a 30. letech fungoval jako gulag a vězení. Tomuto období je v jedné z budov kláštera věnována expozice. Po její prohlídce klášter opouštíme a jdeme se podívat dál po vesnici. Kousek od kláštera už budovy nejsou jenom dřevěné, je tu několik větších dřevěných domů, asi činžáku, ale také pravých zemljanek. Přímo před klášterem leží jezero, kolem kterého se volně pasou krávy. Za rybníkem jsou vidět dva velké vysílače a ještě kousek dál je letiště. My však míříme k moři, přes den se mlha vybrala, moře má krásnou modrou barvu, svítí sluníčko a je docela teplo.
Navečer se vracíme do kláštera, abychom se podívali na mši. Mše je jedna velká šou, dlouhá snad 3–4 hodiny (musím přiznat, že jsem tam tak dlouho nevydržel). Dlouhé litanie se střídají se čtením jmen svatých, čas od času obejde jeden mnich s kadidlem všechny věřící, kteří čtou knížky se jmény svatých, modlí se u ikon a křižují se.
Další dny věnujeme místní přírodě. Je to fantazie. Solovky jsou malinkým souostrovím, ale mají stovky různě velkých jezer. Jdeme opět k moři, samozřejmě se musíme vykoupat. Moře je však tak studené, že už několik metrů před ním z vody sála děsivý chlad. Ve vodě jsme taky dlouho nevydrželi, pár temp a rychle zpátky na břeh.
Obcházíme ještě několik malých pláží nebo umělých hrází a přicházíme na místní skládku. Než skládka odpadků to vypadá na skládku nepotřebných věcí, váli se tu zrezivělé sudy, kabiny od náklaďáků a spousta dalších zajímavostí.
Hora Sekirná
Třetí de ráno vyrážíme na sever, na jeden z nejvyšších bodů Solověckých ostrovů, Sekirnou. Cesta k ní je dlouhá asi deset kilometrů, procházíme po prašné cestě vedoucí mezi jezery a lesy. Stopy po civilizaci prakticky žádné. Na vrcholu Sekirné (má jen 73 metrů, ale i tak to byl výšlap) stojí malý kostelík, od kterého je úžasný pohled na celý ostrov, vidíme jezera skrytá v lesích a v dálce moře. Večer po návratu jdeme ještě jednou na skládku, kamarád rád fotografuje a hledá si tu zajímavé motivy.
Ostrov Velká Muksalma
Poslední den se vydáváme na jeden z menších Solověckých ostrovů, ostrov Velká Muksalma. Díky neskutečné dřině mnichů, kteří v 19. století navršili k tomuto ostrovu umělý most, ani nemusíme lodí. Místo toho využíváme jednu z místních půjčoven kol a jedeme na kole. Cesta se různě klikatí mezi lesy a loukami. Pak přijde umělý most. Je asi kilometr dlouhý a přibližně deset metrů široký, dřív po něm mniši vodili stáda krav na pastvu. Na Velké Muksalmě přijíždíme k několika budovám, jedna je zděná, druhá dřevěná, v dálce je vidět další dřevěná polorozpadlá budova. Jsou to tzv. skity, dříve to byly budovy sloužící mnichům, pak zde byli drženi vězni gulagu.
Pomalu je čas vrátit se zpátky. Vracíme kola, loučíme se s babkou a jedeme lodí do Kemu. Autobusem se dostáváme na nádraží, kde ještě čekáme sedm hodin na vlak do Petrohradu.
Solověcké ostrovy patří k jednomu z mých největších cestovatelských zážitků. Připadal jsem si, jako bych byl na konci světa, ze kterého se už dál nelze dostat. Solovky jsou poměrně známé, ale naštěstí zatím nejsou cílem masové turistiky. Proto si také uchovávají svoje kouzlo. Stále je tu možné vidět takové scénky, jako vousatého mnicha v černé bundě, který vytáhne z garáže motor a jde ho přidělávat ke člunu, nebo krávu, koně, či kozu, kteří se pasou na pozadí Solověckého kláštera.
Při naší cestě jsme se dostali jen na dva ze šesti ostrovů. Zbylé čtyři ostrovy však také skrývají mnoho zajímavých, většinou církevních staveb.
Dostat se na Solovky je možné buď lodí z přístavu Rabočeostrovsk, kam jezdí taxíky a autobusy z Kemu, města na železnici mezi Petrohradem a Murmanskem (z Petrohradu sem cesta vlakem trvá přibližně 17 hodin). Nebo letadlem z Archangelsku. V zimě je letecké spojení jediné možné, protože moře zamrzá. Ubytování lze najít velmi snadno a velmi levně u někoho z místních usedlíků. Na ostrově je několik obchodů se základními potravinami, fungují zde mobilní telefony, v době naší cesty však na ostrově nebyly žádné automaty na peníze (tak na to pozor). Na ostrovech funguje několik půjčoven kol. Rozhodně se vyplatí si je půjčit, ostrovy jsou rovinaté a kolo umožní je lépe prozkoumat.
Starý taxikář řídí svůj žigulík s nosem přilepeným na přední sklo, jedeme z nádraží v malém karelském městečku Kem k Bílému moři. Čeká nás cesta na Solověcké ostrovy, zkráceně Solovky, místo, kde leží jedno z nedůležitějších center ruského pravoslaví a zároveň místo, kde se nacházel jeden z prvních gulagů v Rusku.
Z přístavu Rabočeostrovsk vyjíždí loď na Solovky (konkrétně na Velký Solověcký ostrov) každé ráno a večer se zase vrací zpátky. Setkáváme se s prvním úskalím naší cesty, ceny za lístek pro cizince jsou dvakrát vyšší než pro Rusy. Rozhodneme se, že lístky koupí naše polská kamarádka, která umí rusky nejlépe a my ostatní se aspoň nebude usmívat, aby se nepoznalo, že nejsme Rusové. Povedlo se a jsme na lodi. Brzy začíná být jasné, proč se Bílému moří říká bílé. Voda je skutečně bílá a mlha nad ní dojem ještě umocňuje. Asi po hodině cesty se v dálce začínají vynořovat věže Solověckého kláštera. Vypadá to jako v pohádce.
Po příjezdu si musíme najít ubytování. Na Solovkách jsou na turisty zvyklí a místní hned po přistání nabízejí ubytování. K nám se taky někdo žene, ale není mu moc rozumět, a tak ho necháváme, ať si najde někoho jiného. Přichází k nám další „hoteliér“, prý má jeho matka chaloupku, kde můžeme bydlet a už nás odvádí. Paní, u které budeme bydlet, je stará babka, chce nás ubytovat hned na verandě, nám se to moc nelíbí. Babka se po chvíli vzdává a nakonec nám pronajímá celou chatku, cena je ale vyšší, než bylo domluveno. Ukazuje nám, kde je záchod, kam se chodí pro vodu a pod kterým kamenem máme nechávat klíč, až odejdeme.
Hned po ubytování vyrážíme ke klášteru, nejdeme přímo, ale skrz vesnici. Vesnice sestává z malých dřevěných domků obehnaných většinou polorozpadlým dřevěným plůtkem. Jediná cesta ve vesnici je vytvořená z betonových panelů, po kterých občas projede stará dodávka uaz nebo motorka se sajdkárou.
Skrz vesnici docházíme k moři a prohlížíme si malé lodní vrakoviště. Pak už nás čeká hlavní perla ostrovů, Solověcký klášter. Klášter vznikl v 15. století a postupně se stal jedním z nejvýznamnějších pravoslavných center. Působí monumentálně, z mlhy se pomalu noří jedna z hradebních věží. Hradby samotné jsou 8 až 11 metrů vysoké a tlusté okolo 5 metrů. Toto opevnění, postavené z velkých balvanů vzniklo v 16. století a pomohlo klášteru přečkat útoky livonského řádu, Švédů nebo Britů. Velké bludné balvany jsou po ostrovech rozesety úplně všude, a tak není divu, že posloužily jako stavební materiál.
Klášter vypadá podobně jako jiné ruské kláštery, má několik kostelů a hospodářských budov. Přesto ale působí jinak. Na rozdíl od klášterů v centru Ruska je tu turistů jen několik. Víc než jinde jsou zde vidět mniši a také poutníci, kteří sem přijeli hledat duchovní klid. Žijí v klášterech, přes den pomáhají s úklidem a večery tráví na mších. Celý klášter prochází rekonstrukcí, některé budovy již jsou opravené, jiné na opravu teprve čekají.
Solověcký klášter ve 20. a 30. letech fungoval jako gulag a vězení. Tomuto období je v jedné z budov kláštera věnována expozice. Po její prohlídce klášter opouštíme a jdeme se podívat dál po vesnici. Kousek od kláštera už budovy nejsou jenom dřevěné, je tu několik větších dřevěných domů, asi činžáku, ale také pravých zemljanek. Přímo před klášterem leží jezero, kolem kterého se volně pasou krávy. Za rybníkem jsou vidět dva velké vysílače a ještě kousek dál je letiště. My však míříme k moři, přes den se mlha vybrala, moře má krásnou modrou barvu, svítí sluníčko a je docela teplo.
Navečer se vracíme do kláštera, abychom se podívali na mši. Mše je jedna velká šou, dlouhá snad 3–4 hodiny (musím přiznat, že jsem tam tak dlouho nevydržel). Dlouhé litanie se střídají se čtením jmen svatých, čas od času obejde jeden mnich s kadidlem všechny věřící, kteří čtou knížky se jmény svatých, modlí se u ikon a křižují se.
Další dny věnujeme místní přírodě. Je to fantazie. Solovky jsou malinkým souostrovím, ale mají stovky různě velkých jezer. Jdeme opět k moři, samozřejmě se musíme vykoupat. Moře je však tak studené, že už několik metrů před ním z vody sála děsivý chlad. Ve vodě jsme taky dlouho nevydrželi, pár temp a rychle zpátky na břeh.
Obcházíme ještě několik malých pláží nebo umělých hrází a přicházíme na místní skládku. Než skládka odpadků to vypadá na skládku nepotřebných věcí, váli se tu zrezivělé sudy, kabiny od náklaďáků a spousta dalších zajímavostí.
Hora Sekirná
Třetí de ráno vyrážíme na sever, na jeden z nejvyšších bodů Solověckých ostrovů, Sekirnou. Cesta k ní je dlouhá asi deset kilometrů, procházíme po prašné cestě vedoucí mezi jezery a lesy. Stopy po civilizaci prakticky žádné. Na vrcholu Sekirné (má jen 73 metrů, ale i tak to byl výšlap) stojí malý kostelík, od kterého je úžasný pohled na celý ostrov, vidíme jezera skrytá v lesích a v dálce moře. Večer po návratu jdeme ještě jednou na skládku, kamarád rád fotografuje a hledá si tu zajímavé motivy.
Ostrov Velká Muksalma
Poslední den se vydáváme na jeden z menších Solověckých ostrovů, ostrov Velká Muksalma. Díky neskutečné dřině mnichů, kteří v 19. století navršili k tomuto ostrovu umělý most, ani nemusíme lodí. Místo toho využíváme jednu z místních půjčoven kol a jedeme na kole. Cesta se různě klikatí mezi lesy a loukami. Pak přijde umělý most. Je asi kilometr dlouhý a přibližně deset metrů široký, dřív po něm mniši vodili stáda krav na pastvu. Na Velké Muksalmě přijíždíme k několika budovám, jedna je zděná, druhá dřevěná, v dálce je vidět další dřevěná polorozpadlá budova. Jsou to tzv. skity, dříve to byly budovy sloužící mnichům, pak zde byli drženi vězni gulagu.
Pomalu je čas vrátit se zpátky. Vracíme kola, loučíme se s babkou a jedeme lodí do Kemu. Autobusem se dostáváme na nádraží, kde ještě čekáme sedm hodin na vlak do Petrohradu.
Solověcké ostrovy patří k jednomu z mých největších cestovatelských zážitků. Připadal jsem si, jako bych byl na konci světa, ze kterého se už dál nelze dostat. Solovky jsou poměrně známé, ale naštěstí zatím nejsou cílem masové turistiky. Proto si také uchovávají svoje kouzlo. Stále je tu možné vidět takové scénky, jako vousatého mnicha v černé bundě, který vytáhne z garáže motor a jde ho přidělávat ke člunu, nebo krávu, koně, či kozu, kteří se pasou na pozadí Solověckého kláštera.
Při naší cestě jsme se dostali jen na dva ze šesti ostrovů. Zbylé čtyři ostrovy však také skrývají mnoho zajímavých, většinou církevních staveb.
Dostat se na Solovky je možné buď lodí z přístavu Rabočeostrovsk, kam jezdí taxíky a autobusy z Kemu, města na železnici mezi Petrohradem a Murmanskem (z Petrohradu sem cesta vlakem trvá přibližně 17 hodin). Nebo letadlem z Archangelsku. V zimě je letecké spojení jediné možné, protože moře zamrzá. Ubytování lze najít velmi snadno a velmi levně u někoho z místních usedlíků. Na ostrově je několik obchodů se základními potravinami, fungují zde mobilní telefony, v době naší cesty však na ostrově nebyly žádné automaty na peníze (tak na to pozor). Na ostrovech funguje několik půjčoven kol. Rozhodně se vyplatí si je půjčit, ostrovy jsou rovinaté a kolo umožní je lépe prozkoumat.
Solovky
Solověcký klášter
Kostel uvnitř kláštera
Zemljanky
Rozpadlý domek kdesi v lesích
Solověcký klášter se noří z mlhy
Ulice na Solovkách
Vrak lodi
Hradební věž kláštera
Klášter
Kráva a klášter
Klášter zevnitř
Bílé moře
Bílé moře
Cesta na Sekirnou
Jedno z mnoha jezer
Kostelík na Sekirné
Velký Solověcký ostrov ze Sekerné
Solověcká skládka
Západ slunce nad skládkou
Kamenný most na Velkou Muksalmu
Dřevěný dům na Velké Muksalmě, bývalé vězení gulagu
