Cestovatelský portál – rady a tipy na cestu
Západoafrický Benin je kolébkou voodoo a přímo magicky přitažlivým
místem pro cestovatele. Ještě stále tam najdete živý deštný prales,
úžasné pobřeží přezdívané Zlaté a také rozsáhlé laguny, na nichž
vyrostly unikátní vesnice. Jednou z nich je vesnice Ganvié, vybudovaná
na jezeře Nokoué.
Západoafrický Benin je kolébkou voodoo a přímo magicky přitažlivým místem pro cestovatele. Ještě stále tam najdete živý deštný prales, úžasné pobřeží přezdívané Zlaté a také rozsáhlé laguny, na nichž vyrostly unikátní vesnice. Jednou z nich je vesnice Ganvié, vybudovaná na jezeře Nokoué.
Více o knize Nahá Afrika
V letech 1988 až 1997 se po etapách realizovala obnova parku
podle návrhu zahradního architekta Drahoslava Šonského a architekta
Jaroslava Mayera. Celý park leží v přirozené nivě potoka, na kterém
se nachází soustavy mostků. Některé jsou velmi krásné a zdobené.
Tenhle park důvěrně znám. Navštěvuji ho pravidelně už skoro 17 let. Nachází se v Praze 9 Dolních Počernicích a jeho část je prodloužená hladinou Počernického rybníka. Má výměru 7,0 ha a leží v nadmořské výšce 224 až 230 metrů. Počernický zámecký park má rozsáhlé travnaté plochy. Mezi nimi jsou velmi vysoké statné stromy, vesměs duby letní, lípy malolisté, javor mléč, jasan ztepilý, najdeme tam ale i topoly, vrby, habry i olše. Také nemnoho jehličnanů. Před zámkem je jeden zajímavý vzrostlý strom, jerlín japonský. Nejširší průměr kmene má lípa malolistá na hrázi rybníka, a to celých 120 cm. Nedaleko zámku se nachází oranžérie z 60.let 19. století , která byla v 50. letech 20. století upravována. Velká část parku je veřejně přístupná. V zámku je dětský domov.
Tam, kde je dnes zámek stávala ve středověku tvrz. V letech 1857 – 1867 byla podle návrhu architekta Bělského vystavěna budova nového zámku v eklektickém slohu. V 70. letech 19.stol. byla budova přestavěna a byla zrušena původní struktura parku. Na jeho základu byl založen novokrajinářský park. Po maďarských Derczényích (zámek a park měli v držbě v letech 1857–1923) přešel majetek roku 1923 na pražskou obec. V letech 1988 až 1997 se po etapách realizovala obnova parku podle návrhu zahradního architekta Drahoslava Šonského a architekta Jaroslava Mayera.
Na tuto dobu dobře pamatuji. Chodívala jsem do parku na procházky se svými malými dětmi, vyřádily se vždycky na ohebném hadovi, který byl vytesán a opracován z jednoho obřího kmene a na konci se pohupoval. Na druhém konci byl jako samorost, plný propletených opracovaných kořenů, kde si holky prolézaly. Je tady v nezměněné podobě dodnes. Nedaleko od hada je také dodnes hrádek, který slouží dětem z jedné strany jako prolézačka s mnoha věžičkami a z druhé strany jako kamenná skluzavka, která jde jako jazyk z hlavy obří kočky. Když holky přestalo bavit houpání a prolézání zaručeně si zaběhly k Rokytce, na které je uměle vybudován vodní kanál s mlýnským náhonem. Celý park leží v přirozené nivě potoka, na kterém se nachází soustavy mostků. Některé jsou velmi krásné a zdobené.
Nejraději si ale dcery brávaly kolo a jezdily nejen parkem ale hlavně po promenádě na hrázi Počernického rybníka. Tam poměrně široká rovná cesta byla vždy lemovaná alejí věkovitých bizarních lip. Měly velmi široké kmeny plné různých boulí a výdutí a vypadaly k večeru velmi strašidelně. Na okraji rybníka byl u hráze odtokový koridor Rokytky. V něm se nacházelo původní zdivo a nad ním kamenný arkádový můstek. Toto místo nebylo běžně při procházkách parkem vidět, protože bylo pod jeho úrovní. Tam zlehka přepadávala voda z rybníka a holky si tady vyhrály úplně nejvíc. Každopádně vždycky byly pěkně zmáčené a celé rozzářené. Odtud jsme obvykle chodívaly rovnou domů.
Na Počernický rybník byl nádherný výhled přímo z hráze nebo mostku a dalo se v něm roky koupat. Ovšem od doby, co jsme v něm všechny tři chytly v roce 2003 sinice a tedy vyrážku, jsme do něj již nikdy neměly odvahu vlézt. Pravdou ale je, že se rybník kompletně celý před nedávnem restauroval včetně překrásného odtokového koridoru. Když jsem viděla jeho bourání a zkázu bylo mi smutno u srdce, ale do roka a do dne na jeho místě stál úplně nový téměř stejný koridor, jen nevím, co bylo důvodem k odstranění toho původního.
Protože mám ta místa za ta léta nafocená nesčetněkrát a to ve všech ročních obdobích , vybrala jsem záměrně fotky podzimní, právě na podzim má totiž zámecký park ten nejsytější barevný náboj a to nejtajemnější kouzlo.
„Výhled skrz eukalyptové stromy na srázy v kombinaci
s klidem přírody a možností opláchnout se v průzračné říčce
patří mezi to, co po celodenním pochodu člověka dokáže před spánkem
nádherně uvolnit. Tohle je opravdu zážitek, za který to všechno trmácení
stálo.“
První půlka vyprávění Martina o jeho cestách po Austrálii. Nechte
se inspirovat…
Trajekt Spirit of Tasmania po necelém dni čistého času plavby pomalu ale jistě začínal finišovat svou cestu z Devonportu v Tasmánii do Sydney. Loď se blížila k zátoce Port Jackson, v níž i v roce 1788 zakotvila první Britská trestanecká loď a započalo zde osídlování Austrálie bílými přistěhovalci.
Trajekt na dohled od pevniny kopíroval skalnaté pobřeží a k radosti cestujících byl doprovázen delfíny. Plavba byla příjemná a klidná, kolem poledne se první návštěvníci hrnuli na palubu jelikož mezi skalisky se v dáli rýsovala silueta mrakodrapů Sydney. Na první pohled zaujme stavba AMP Tower v centru , která je dominantou při pohledu na město z této dálky.
Návštěvník, který má to štěstí a přijíždí k Sydney po moři má tu výhodu, že právě z tohoto pohledu je město nejhezčí. Jako první zaujme Harbour Bridge, nebo jak říkají místní, „ramínko na šaty“ a samozřejmě samotná Opera, která svými bílými „plachtami“ svítí do dálky.
Město na první pohled působí uspořádaným dojmem a není to jen zdání. Po pár dnech pobytu se v něm dá opravdu dobře zorientovat.
Střecha lodi pomalu začínala praskat ve švech, jak se všichni chtěli jít podívat na tu krásnou scenérii. Foťáky cvakaly na plné obrátky. Po podplutí Harbour Bridge se loď stočila doleva do Darling Harbour kde měla i konečnou.
Jako na potvoru začalo pršet a já měl do Kings Cross ještě docela dlouhou cestu. Navíc nejasné vize jestli v hostelu bude volno nebo ne,vzhledem k tomu, žejsem dojel o den později. Naštěstí bez problémů a mimo dvou mladých německých sousedů na pokoji, kteří byli až moc živí, bylo vše v pohodě. Hostel Jolly Swagman za 27 AUD i se snídaní byl dobrou volbou. Živelnost spolubydlících byla zřejmá – hostel byl nedaleko Oxford Street, kam se sjížděli gayové a lesbičky z celého světa. Právě na Oxford Street se každý rok pořádá pochod homosexuálů jménem Mardi Gras. Já přijel jen pár dní po něm. Ve dne tedy člověk putoval po městě, večer nespal, jelikož to ani nešlo. Takže jsem to nakonec vzdal a coural po městě i večer. Pravdou ale je, že večer je město také zajímavé. Rozhodně neubyde lidí na ulicích, někde spíš naopak. Možností, jak se vyřádit je nepřeberně.
Po návštěvě klasických míst jako opera, botanická zahrada, námořnické muzeum v Darling Harbouru, mořské zábavné centrum nebo známé tržiště s dary moře, byl člověk pomalu přesycený a začalo plánování co dál.
Itinerář jsem dával na poslední chvíli dohromady, a tak jsem zpočátku časem nebyl vázaný. Až později se ukázalo že cestování po Austrálii chce opravdu více času. Vzdálenosti mezi jednotlivými zajímavostmi „země klokanů“ jsou o dost větší než ty, na které je člověk zvyklý v domácím prostředí. Přes Internet jsem tedy rezervoval pár letů s Quantasem v centrální Austrálii a dopravu autobusem Grayhoundu na některé trasy. Grayhound patří mezi nejznámější autobusy pro cestovatele na kontinentu.
Snad každá cestovní kancelář která nabízí cesty do Austrálie a zahrnuje do programu i okolí Sydney, směřuje do Národního parku Blue Mountains a primárně na skalní útvary v něm – The Three Sisters. I má cesta se tedy ubírala tímto směrem. Výhodou je, že celý park se nachází jen asi 100 km od Sydney. Cesta tedy začínala vlakem z centrálního nádraží, přes autobus do Glenbrooku. Zhruba dvě hodiny cesty se v lese nachází jeskyně s otisky původních obyvatel Austrálie – Aboriginců, známá jako Red Hand Cave. Otisky rukou se datují do 15. století.
Z Glenbrooku jsem si naplánoval cestu po lesních stezkách až do Woodfordu. Dvacetikilometrová cesta se nakonec protáhla na skoro dva dny s tím, že při cestě nebyla absolutně žádná voda a zásoba se nakonec rapidně ztenčila. Odměnou za jinak nudnou cestu lesem pro mě bylo přespání na vyvýšeném skalnatém kopečku, odkud bylo vidět noční Sydney vzdálené 80km. I při takové vzdálenosti bylo možné vidět výškové budovy, jako drobné čáry na horizontu.
Z Woodforu následovala cesta vláčkem do Wentworth Falls, odkud jsou vidět krásné scenérie Modrých hor. Je to takový Grand Canyon v australské podobě. V údolí mezi vysokými srázy se klikatí říčka Jamison. Odtud i název Jamison Valley. Ze srázů sem tam padá dolu i vodopád, což je právě u Wentworth Falls lákadlo číslo jedna. Po sejití k vodopádu je možné krátkou chvíli jít dokonce na ochozu po úpatí skalního srázu. Zde jsem si také promluvil česky – shodou okolností tento ochoz opravoval Australan s českými předky.
Po návštěvě soukromé hvězdárny jsem se rozhodl sejít do údolí, a podél říčky Jamison dojít až pod The Three Sisters a spatřit toto místo z jiného úhlu. Namáhavá cesta se mi moc líbila. Nebyla nikým rušena, jelikož turisti se kvůli délce a náročnosti trasy zdržovali hlavně nahoře.
Výhled skrz eukalyptové stromy na srázy v kombinaci s klidem přirody a možností opláchnout se v průzračné říčce patří mezi to, co po celodenním pochodu člověka dokáže před spánkem nádherně uvolnit. Tohle je opravdu zážitek, za který to všechno trmácení stálo. Po výšlapu směr Katoomba, vyfocení „tří sester“ z turistického pódia a hledání předraženého YHA hostelu v centru za 35 dolarů za noc v pokoji pro 14 lidí, jsem se druhý den vracel vlakem zpět do Sydney.
V Sydney jsem se už zdržel jen jednu noc a druhý den navečer jsem odjížděl autobusem Grayhoundu směr Gold Coast do Surfers Paradise. Noční Sydney z Harbour bridge je nezapomenutelné…
Gold Coast je 35 km dlouhý úsek pláže táhnoucí se od NSW skoro k Brisbane, který se za necelých 50 let rozvoje změnil v jeden velký turistický komplex. U pláže zde stojí jedna výšková budova hotelu vedle druhé a kde má člověk nepřeberné množství možností, jak utratit peníze. Množství zábavních parků je obrovské, stejně jako ubytování. Od nejlevnějších až po ty nejluxusnější.
Hostely jsou bohužel dost často přeplněné, zvláště pokud jsou poblíž pláže. Já osobně narazil na prázdnější hostel až na třetí pokus. Kdo vyznává dovolenou ve stylu opalování a koupání na pláži přes den a noční život, bude ve svém živlu. Ti co hledají víc, budou zklamáni. Kromě koupání a utrácení peněz tu nic zajímavého není. Zábavní parky jsou spíše orientované na rodiny, co zde stráví celý den. Příroda je dál, tam kam mnoho návštěvníků již nejezdí.
Jediný malý úsek přírody u Surfers Paradise je na N.P. Burleigh Heads, což je zarostlý skalní výběžek do moře a odkud je možnost pozorovat surfaře. Za návštěvu stojí nedaleký David Fleay Wildlife park, který sousedí s mangorovovými močály a v němž je mnoho tradičních zvířat z Queenslendu a Austrálie vůbec.
Když už jste v ráji surfařů, nemůžete si samozřejmě odpustit surfování. Do začátku dostanete dlouhé prkno, skoro dva metry na výšku. Oproti tomu co člověk vidí v televizi je to značný rozdíl a zpočátku se cítíte ukřivděně, nicméně má to své opodstatnění a později jste rádi že se na něm udržíte i na břiše. A rada závěrem : není dobré se nechat unášet vlnou mezi hladinou a písčitým dnem . Za ta sedřená záda to nestojí.
Na odjezd z Gold Coast jsem se vysloveně těšil a přede mnou byla 28-hodinová cesta přes Brisbane a Mackay autobusem do Cairnsu, který je střediskem výletů na největší korálový útes světa – Great Barrier Reaf, který je jako jediný „živý“ organismus vidět i z oběžné dráhy planety Země. Cestou přes městečko Innisfail byly vidět fatální důsledky nedávného cyklónu. Rozmetané domy a zpustošené lesy v okolí daly znát sílu přírodního živlu.
Příjezd do Cairnsu byl deštivý. A to jsem ještě netušil, že pršet bude celou dobu mého pobytu. Bohužel, v době kdy já jsem zde trávil týden, další cyklón přecházel přes Cape York a mířil na Darwin. Naštěstí Darwin nakonec minul a zeslábl, ale i s oblačností kolem centrálního víru vyplňoval na satelitních záběrech celý Gulf of Carpentaria a oblačnost zasahovala i ke Cairnsu.
Nakonec tedy z plánovaného potápění a šnorchlování na korálových útesech sešlo a já se rozhodl si alespoň na dva dny půjčit auto. To vyšlo, i s lepší pojistkou, na 140 AUD na dva dny. Bohužel vyšší cena byla účtována i kvůli věku, jelikož v té době mně bylo 24 let a v Austrálii lidi do 25ti let věku mají dražší pojistku – více bourají. Auto jsem využil beze zbytku, malé Daihatsu nakonec muselo zvládnout i to, co auta 4×4 a ujelo skoro 1000 km. A co je důležitější, v pořádku dojelo i zpátky! Na jízdu po levé straně se dá zvyknout, jen občas na křižovatce musí člověk dopředu přemýšlet, kam se to vlastně zařadit na druhém konci.
Jelikož Queensland je mimořádně bohatý na národní parky v okolí, navštívil jsem hned čtyři za dva dny. Cesta začala směrem na Undara Volcanic N.P., ve kterém jsou obrovské, někdy mnoho kilometrů dlouhé tunely. Ty vznikly z dávných řek lávy, které se mnoho dní valily směrem k moři a jejichž hladina ztuhla na strop.
Při cestě od Cairnsu do vnitrozemí Queenslandu musí člověk překonat Atherton Tableland, což je až 1000 m.n.m vysoká náhorní plošina táhnoucí se podél východního pobřeží kontinentu. Cesta nekonečnými serpentýnami je korunována nádherným výhledem do krajiny. Stačilo jen necelých 100 km k tomu, abych se i v Queenslandu začal cítit jako v té Austrálii, kterou tak dobře znám z fotek. Sice zde není polopoušť jako v centrální Austrálii, nicméně červená půda, málo eukalyptových stromů a žlutá tráva, v kombinaci s termitími hrady podél silnice, dokresluje atmosféru nádherně. Queenslandští termiti staví spíše do šířky než do výšky, jako jejich severní sousedé. Ale i tak se dají nedaleko silnice nalézt kopečky 1,5m vysoké a 2,5m široké.
Do Undary jsem přijel až kolem 16:00 (vyjel jsem kolem 11:00) a stihl ještě poslední prohlídku v jednom z tunelů. V lese vesele poskakovali klokani a čekali co jim hodím dobrého. Mě ale čekala dlouhá cesta zpět, tak si mohli nechat zajít chuť.
Noční silnice byla klidná a cesta plynulá – až na stádo krav, které si umanulo lehnout doprostřed silnice, jelikož byla ještě vyhřátá ze sluníčka. Pak jsme najeli na frekventovanější silnici, kterou brázdí australské Truck Trail (kamion s několika přívěsy – vagony, podobné nákladnímu vlaku). Ty si to v těchto končinách mastí uprostřed silnice a když v dálce člověk vidí v celé kráse osvětlené monstrum, jak si to žene silnicí, musí jít sakra na brzdy a do kraje. Nevýhoda je, že tato silnice bývá vyasfaltovaná pouze v jednom pruhu a další dva bývají nezpevněné. Silnici tedy máte pro sebe jen do doby, pokud nikdo nejede proti vám.
Kolem půlnoci jsem dorazil do Ravenshoe a zde zajel na lesní parkoviště nedaleko místních vodopádů. Myšlenka, že tu budu sám vzala za své. Po příjezdu na parkoviště za silného deště, na mne skrz okénko starého auta mžoural stejně překvapený Australan, který s rodinou cestoval po kontinentu. Po přání dobré noci jsme šli spát.
Ranní probuzení s rozbřeskem a bolavými zády ze spaní v malém autě, jsem se šel protáhnout a podívat na vodopády. Poté přes pole s větrnými elektrárnami návštěva N.P. Crater Lakes, kde se dá koupat v průzračně modré vodě uprostřed dávného kráteru a několika zajímavými místy při cestě, které jsou známé většinou jednou zajímavostí která je charakterizuje (např. Curtain Fig Tree, N.P. Mt. Hypipamee s hlubokým kráterem, aj.). Nakonec cesta zpět do Cairnsu a odtud do N.P. Mossman-Daintree.
N.P. Daintree je znám jako pravý deštný prales v Austrálii,Béhem mého pobytu pršelo neustále což jeho název ještě umocňovalo.
Cesta do Mossman části parku – tedy té jižní prochází Aboriginskou vesnici, kde si obyvatelé přivydělávají prodejem suvenýrů. Samotný park je opravdu nádherný a jeho jen cca 5km otevřená a značená část je zážitek . Prakticky zde roste rostlina na rostlině. Všude je zeleno a poněkud těsno. Klasické velké kořeny stromů, jen dokreslují atmosféru tohoto typu lesa. Z nich si mimochodem aboriginci vyráběli štíty nebo jiné nástroje. Bizarní a fantastické jsou i dlouhé kořeny rostlin, které vyrostou na jiném stormu.
Pozdě večer se vracím do Cairnsu, loučím se s cestovateli z Německa, Holandska a Nizozemí, které potkal stejně špatný osud s počasím jako mě. Druhý den odlétám do Darwinu, kde začne další putování do nehostinného středu Austrálie…
My cestovatelé víme, že sám si člověk ty nejkrásnější zážitky jen
těžko vychutná. A pokud se mu to podaří, jen s obtížemi to
sdělí po návratu okolí tak, aby to vůbec ocenilo…
Pro marketing své firmy používá sponzorování každý padesátý subjekt
v Česku. Ale rychle se to lepší, v EU je průměr dvacet procent
firem plus nemalé procento privátních mecenášů.
My cestovatelé víme, že sám si člověk ty nejkrásnější zážitky jen těžko vychutná. A pokud se mu to podaří, jen s obtížemi to sdělí po návratu okolí tak, aby to vůbec ocenilo… Proto jsou naše výpravy většinou párové a větší – aby schopnost přenosu zážitků byla lepší. Dá se říci, že stoupá geometrickou řadou: každý účastník pomocí svých smyslů vnímá jinak skutečnost, kterou pozorujeme společně. Pro mě jako kluka je Thajsko země krásných dívek a zeleného moře, pro ženy zase tržišť, klubů a přírody. Každý z nás může napsat svůj cestopis…
Je zřejmé, že spousta cestovatelských poznatků přichází zcela nazmar, alespoň pro veřejnost zůstávají utajeny. Jen v kruhu přátel a rodiny jsme světoběžníci – ale není to škoda? Ty nádherné fotky, kvůli kterým jsme koupili bezva foťák, videa, zápisky, náš živý komentář – to skutečně nemá žádnou další hodnotu?
Ne tak docela. V našem okolí je mnoho lidí, kteří si o těchto cestách povídají, sní o nich, nebo se na ně chystají. Na webu www.cestovatel.cz o nich často čteme. Tak proč je stále drtivá většina těch, kteří nikdy cestovatelé nebudou? Je to jasné. Necestují, ale v místě pobytu relaxují. Proto si od Vás rádi nechají vyprávět o tom, co by viděli, kdyby si pronajali v Islamabadu Enfield (motorka indické výroby, vz.51) a vyrazili do hor, místo aby leželi u hotelového bazénu. V jejich mysli tam totiž byli s vámi. Téměř.
Proto máme šanci: Každý cestovatel ví, že pro zajištění cesty je kromě plánu také třeba stabilní finanční zázemí. Nemusí být velké, prostě musí odpovídat reálnému plánu, plus nějaká rezerva… Ale máme plán, tak proč se s ním „nevytasit“ pro případné sponzory? Ti lidé od bazénu, ti chtějí také do divočiny. Jsou jenom moc unavení, dělají těžkou práci. Když jim ale dáme šanci, oni se do našeho cestování zapojí jako by byli s námi – vždycky to chtěli. A dokážou naše cesty prodat – Pro marketing své firmy používá sponzorování každý padesátý subjekt v Česku. Ale rychle se to lepší, v EU je průměr dvacet procent firem plus nemalé procento privátních mecenášů. Sponzorovaný cestovatel se může za podporu odměnit sponzorovi tím, že se zůčastní jeho rautů, společenských akcí, přednášek, které zorganizuje atd. Je to pro PR všech zúčastněných „živá voda“. A pokud sponzor ví dopředu, s čím může počítat, i jeho podpora se dá přesně vyčíslit poměrem – něco za něco
Jak je ale oslovit? Nedělejte si iluze. Potenciální mecenáše abyste hledali lupou a sponzoři? Ti si většinou nechávají radit od PR a reklamních agentur. Můžeme také vzít Zlaté stránky a…!!!? Copak na to máme čas?! Tak kde se do toho koloběhu zapojit..? Přece tam, kde čerpají informace všichni zůčastnění. V Česku je to web www.sponzorujeme.cz kde registrují všechny sponzorovatelné projekty, tak, aby si sponzoři a mecenáši udělali představu, co se dá pro jejich marketing vhodně použít. Služby poskytuje zdarma, takže jestli dáváte svému projektu šanci, klidně si u nich zřiďte stránku. Ale nezahálejte! Osud pomáhá připraveným…
Ráno jsme se vydali navštívit některé ze slavných míst Istanbulu.
Nejdříve jsme vešli do Modré mešity. Pokud nejsou ženy do mešity vhodně
oblečeny, žádný problém, u vchodu je možné vypůjčit si modrý
šátek.
Daly jsme si kufry a batohy ke Gurenovi domů, rychlou sprchu a rovnou do oblíbené čtvrti Taksim plné klubů, restaurací, obchodů, hotelů, a tedy rušného nočního života. Mrkli jsme do pár klubů, najedli se, vypili pár piv, a protože některé z nás byly unavené z cesty, šlo se domů.
Ráno jsme se vydali navštívit některé ze slavných míst Istanbulu. Nejdříve jsme vešli do Modré mešity. U vchodu je možné vypůjčit si modrý šátek, pokud není ženy vhodně oblečena. Dokonce focení uvnitř bylo možné. Návštěvu této mešity mohu opravdu doporučit. Je obrovská, nádherná. Snad jen všudypřítomní turisté narušují atmosféru, kterou můžete na takových místech vnímat (snad nikdy nezapomenu na atmosféru v mešitě Sultána Hasana v Káhiře).
O to hůř bylo před Hagií Sofií. Když jsme venku viděly tu frontu na lístky, udělaly jsme jen pár snímků zvenčí a šli pryč.
Kousek od mešit – na nábřeží – je pár stánků z pečenými rybami. Holky neodolaly a při zpáteční cestě se na tuto lahůdku opět utíkalo. Na nábřeží je pěkně. Příjemný vzduch i větřík, můžete si odpočinout na některé z restauračních zahrádek přímo u vody, dát si pečenou rybu, koukat přímo na rybáře a jejich práci, k tomu lahodné studené pivko,…a hlavně, žádné davy turistů, jste mezi místními, mezi jejich běžným životem.
Bylo na čase vrátit se pro zavazadla domů. Jako většina velkých měst, také Istanbul má problémy s dopravou. Autobusové nádraží je navíc docela daleko od Gurenova bytu. Využily jsme tedy městské dopravní lodi. Cesta z jedné části Istanbulu do druhé, přes moře, trvá sice max. 15 minut, ale je to zážitek.
Na autobusovém nádraží nastaly opět zmatky. Miliarda lidí a prodejců lístků, kteří mají za úkol venku odchytávat zákazníky. Takže vás pořád někdo otravuje, nabízí, snaží se táhnout do té své kanceláře, která je přeci nejlevnější, má nejlepší servis,… a v neposlední řadě prodavači nápojů.
Náš autobus dlouho nepřijížděl. Kvůli zácpě v centru měl skoro hodinové zpoždění. Dalším problémem byla zavazadla cestujících. Každý jich měl tolik, jakoby se stěhoval. Než řidič s pomocníkem naskládali do nákladového prostoru všechna zavazadla, utekla další hodina. Já měla smůlu, můj kufr zůstal venku pro nedostatek místa
Byl umístěn do uličky. Během pauzy lidé vystupovali z autobusu, tak jej stěhovali ven a při odjezdu zase dovnitř. Musím říct, že jsem z této situace byla celkem nervózní. Při představě, že se někde ztratí, a já strávím měsíc v Sýrii s tím, co mám na sobě, jsem zrovna nejásala. Také všechny učebnice, slovníky, sešity… Bylo v něm vše, co jsem potřebovala. A tak jsem jen ostražitě hlídala svůj kufr.
Ale to nebylo zdaleka vše. Dva z našich lístků byly prodány dvakrát. Takže na další zastávce přistoupil mladý manželský pár a obsadil naše sedadla. Nás pět posadily na různá místa – na sedadlo s dalšími dvěmi dětmi, ostatní mezi ostatní spolucestující. Jediné, co se hlídá, aby cizí žena neseděla vedle muže.
Vřelá atmosféra v autobuse nebyla. Lidé se k nám chovali nepřátelsky, až na jednu syrskou rodinu, se kterou jsme se daly po cestě do řeči. Nevím, zda to bylo jejich neznalostí řečí, či opravdu neochota k cizincům, ale pokud něco chtěli řešit, např. špatný zvuk ve sluchátkách, když se chtějí dívat na film během cesty, zavolali si pomocníka řidiče, který nám 3 anglickými slovy přikazoval, že mobily musí být během cesty vypnuty. A bylo samozřejmé, že za to neseme vinu my, a taktéž zákaz mobilních telefonů směřoval pouze nám.
No a aby nebyla nuda, muselo být něco do třetice. Když jsme dorazily do Antákie, kde jsme měly pouze přesednout na jiný autobus a pokračovat v cestě, po výstupu z autobusu k nám přišel jeden chlápek, a kam že to chceme jet? Říkám, jedeme do Damašku a ukázala jsem mu lístek. Chlápek se jen usmál a říká: „Šám? Mafi bus.“ Jen jsem na něj koukala a opakovala: „Mafi bus?“ (V Turecku se častěji používá pro Damašek název aš-Šám, „mafi bus“ znamená v arabštině – žádný autobus).
Takže nastalo asi dvouhodinové hádání se zaměstnanci firmy JET, že nám přeci prodali lístek z Istanbulu do Damašku, a že nám najednou teď nemohou říct, že autobus nejede. A že možná, ale opravdu jen možná, pojede zítra. Během tohoto dohadování k nám přišli ještě policisté a upozornili nás, ať si bedlivě hlídáme zavazadla, že se zde hodně krade. Další důvod, proč zde nezůstávat déle, než je nezbytně nutné. Nakonec se nám podařilo vyhádat alespoň část peněz zpět a jediným řešení bylo jet do Damašku taxíkem. Stačilo sice dojet do Aleppa (arabs. Halab)na severu Sýrie a odtud jet autobusem do Damašku. Autobusy mezi Aleppem a Damaškem jezdí každou hodinu za opravdu „směšnou“ částku 150 SYP. Toto jsme ovšem nevěděly, a jelikož jsme byly na cestě již čtvrtý den, zvolily jsme nejrychlejší a nejsnazší možnost, i když ne nejlevnější.
Přijel taxikář, jak jinak než Mohamed. První co nám řekl bylo, že bude taxík vybaven klimatizací. Ne, že bychom ji zrovna požadovaly. Ukázalo se, že klimatizace znamená okna bez skel se záclonkou. Řidič si jel vyřídit povolení k cestě, pak nás zavezl k rodině, kde umyl auto a my si mezitím poprvé pochutnávaly na pravé arabské kávě s kardamonem a k ní křoupaly bezr (slunečnicová a dýňová semínka).
Konečně bylo vše nachystané a mohli jsme vyjet. Cesta na hranice byla krátká a docela pěkná. Kopcovitá krajina, zelená díky olivovníkům. Na hranicích byla neskutečná fronta kamiónů, kterou jsme naštěstí mohli předjet. Přijeli jsme před hraniční budovu. Mohamed řekl, že bude lepší, když zůstaneme v autě a on vše zařídí. Asi věděl, proč to říká. Jenže i když jsme měli záclonky v oknech, vzbudily jsme pozornost ostatních čekatelů, a jakmile odešel, naše auto obstoupila skupinka asi tak 20 řidičů – Indové, Pakistánci, Turci… Stáli kolem auta, pořád něco jeden přes druhého volali, usmívali se a smáli. Já z toho měla nejdříve srandu, avšak když už se jeden odvážil a chtěl auto nastartovat, tak jsem jej z auta pěkně hnala. Čekaly jsme nekonečně dlouho, než se Mohamed vrátil. Skoro se přes skupinku nemohl k autu prodrat.
Přejeli jsme hranici, vjeli do Sýrie, kde najednou byla cítit pohoda, mohly jsme vylézt z auta, vyřídit si vízum, vidět usměvavé celníky, slyšet tolik častou odpověď na všechno: „Mafí muškíla a ahlan wa sahlan “ (žádný problém, ahoj a vítej) a neskutečný klid po uřvaných a zmatených Turcích.
Jsme tu, naše syrské dobrodružství začíná a proč jej nezačít v restauraci, konečně zase jíst chlebem, výborný hommos, faláfely, fetuš, tabule, fúly…
Blízký východ i severoafrické státy jsou nejbližší sousedé Evropy. Své kořeny zde mají i tři velká náboženství – judaismus, křesťanství a islám – která tolik ovlivnila osud Evropy i západního světa. Je tak paradoxní, že dnes mnoho Evropanů na tyto regiony pohlíží spíš jen jako na nebezpečné a zaostalé. Občanské sdružení Baraka by tak chtělo nejen ony pozitivní věci připomenout, ale podílet se take na odstraňování předsudků a vzájemných nedorozumění, chce přispět k dialogu a porozumění mezi oběma regiony, zlepšení informovanosti a vzdělání Evropanů o Blízkém východě a severní Africe a povzbuzení vzájemné kulturní výměny. http://www.albaraka.cz/
Přestože první Češi tu začali žít již od roku 1823, jejich potomci
si dodnes zachovali původní češtinu, životní styl a způsob hospodaření.
Je docela zajímavé se po několikahodinové cestě Maďarskem a Rumunskem
ocitnout ve vesnici, kde se mluví plynule česky s velmi nepatrným
přízvukem či spíše nářečím a kde se asi tak před sto lety zastavil
čas.
Na jaře letošního roku jsme zavítali do rumunského Banátu, do kraje, kde se nachází šest vesnic s česky mluvícím obyvatelstvem : Svatá Helena, Gerník, Rovensko, Bígr, Eibentál, Šumice . Zdejší lidé jsou potomci českých přistěhovalců, které sem nalákal jistý obchodník se dřevem, což byl prvotní impuls k počátkům osídlování. Pro život zde bylo nutno krajinu z velké části vykácet. Za práci byla lidem přidělena půda, svoboda od daní a vojenské služby.
Přestože první Češi tu začali žít již od roku 1823, jejich potomci si dodnes zachovali původní jazyk, životní styl a způsob hospodaření. Je zajímavé ocitnout se po několikahodinové cestě Maďarskem a Rumunskem ve vesnici, kde se mluví plynule česky s velmi nepatrným přízvukem, možno říci nářečím, a kde se zhruba před sto lety zastavil čas. Banát leží na jihozápadě Rumunska , přičemž řeka Dunaj kopíruje hranici se Srbskem. Zmíněných šest vesnic je rozmístněno v krajině strmě nad Dunajem, kam nevedou žádné asfaltové silnice.
Při odbočení ze silnice, která dále pokračuje podél Dunaje, se nám znásobily pocity zvědavosti a očekávání cíle naší cesty, Svaté Heleny. V této nejstarší české vesnice v Banátu žije přibližně pět set obyvatel. Na návsi, před hospodou a obchodem současně, jsme snadno nabyli dojmu , že jsme se v čase při stoupání posunuli lehce vzad a ocitli se v české vesnici v dobách mládí našich babiček a dědečků. Leč linoucí se srbský ,,turbofolk“ z hlasitého rádia dává na vědomí, že jsme v ,,Čechách“ až někde na Balkáně…
Ubytování turistů je pro místní obyvatele velice dobrý přivýdělek. Na naše poměry za nízký peníz ( v našem případě 250,– Kč plná penze, ta se zde ale pohybuje do cca 350,– Kč )můžete s veškerým komfortem prožít ve světnici v chalupě pár zajímavých dní. V podstatě jsme už pak utráceli jen za osvěžení v ,,terénu“. Ceny občerstvení jsou jako v celém Rumunsku pro nás příznivé. Ač jsme přes den podnikali i dvaceti – třicetikilometrové túry, shodit nějaké to kilo se nám díky výtečné kuchyni paní domácí a jejím svačinám, v podobě domácího sýra, klobás, špeku,chleba a podobných dobrot, zabírajícím polovinu baťohu, nepodařilo.
Přestože je část mužské populace zaměstnána v okolních rudných dolech v různých profesích, jsou zdejší lidé kvůli nedostatku pracovních příležitostí živi hlavně zemědělstvím. Díky této skutečnosti lze pocítit onu romantickou smyčku let minulých. Většina práce se provádí ručně, místo motorových strojů jsou všude v krajině v ,,akci“ vidět krávy a koně. Což jistě pozitivně ovlivňuje zachování panenského vzhledu banátské malebné krajiny. Působí dost hornatým dojmem přestože nejvyšší vrchol dosahuje výšky jen 1225 m n. m. Údolí jsou dosti hluboká spadající až k Dunaji, takže jsme se my ,,knedlíci“ při výšlapech občas nafuněli, odměnou byly ovšem překrásné výhledy do krajiny. Jsou zde i přehledně značené turistické trasy, ale i tak se pro lepší orientaci vyplatí mít mapu. My jsme ji zakoupili před cestou v internetovém obchůdku CK Kudrna.
Při toulkách neunikne smyslům rozmanitost místní flóry a fauny, například louky zdobící orchideje či intenzivní vůně divokého česneku v lesích. Lze pozorovat lišku v dáli, v okolí vesnice Bígr prý i medvěda nebo přes cestu ,,přebíhající“ suchozemskou želvu. Se zmijí růžkatou jsme naštěstí neměli tu čest se nějak nevhodně setkat. Zato setkání s pasteveckými psy bývá adrenalinový zážitek, ale sehnutí se pro kámen nebo hůl v ruce na ně kupodivu spolehlivě zabírá. Důležité je především zachovat klid, protože i když hrozí nekompromisním útokem, nezaznamenali jsme, že by nějakého turistu někdy pokousal pes.
Co se týče Svaté Heleny, určitě se vyplatí občas zastavit v místní hospodě-obchodu a dát si něco k pití . Mají tu dokonce celkem obstojné čepované pivo a platí se tu bez problémů i českou korunou. Zajímavé je sledovat společenské dění kolem, postarší lidi, děti nebo turisty kteří nakupují, vedou rozhovory. Většinou si přisedne někdo místní, kdo se rád dá do řeči . Pokud za pultem natrefíte na výřečného pana Pěničku a jste komunikativní leccos se o zdejším kraji dozvíte . Totéž platí i o druhém „výčepním“, po němž se podnik mezi turisty nazývá U Pepsiho (přeplaval za komunismu Dunaj, dostal se do USA, kde dělal taxikáře a prý nějaký čas pravidelně vozil i Ivanu Trumpovou).
Kromě hovorů o životě v obci za různých období se můžete mnoho zajímavého dozvědět o rumunské obci Coronini ležící u Dunaje pod Svatou Helenou. Coronini má vlivem nedávné války v bývalé Jugoslávii také svojí specifickou atmosféru. Za zmíněné války zde Rumuni přes Dunaj pašovali do Srbska pohonné hmoty, které v bylo v té době zakonzervováno mnoha embargy. Což byl pochopitelně velmi ziskový podnik, který přopimínají honosné vily bijící do očí. mezi ostatními staveními. U zdejších obyvatel nevidíte žádné známky bohatství jenž by ,,kopírovalo“ těch několik okázale luxusních domů z nichž některé jsou od doby jejich postavení viditelně neudržované. Inu, vydělané peníze jsou asi utraceny a náklady na opravy těchto domů jsou vysoké.
S místním životním stylem souvisí i silná náboženská víra krajanů, která jim jistě s jejich přizpůsobivostí a pracovitostí pomohla přemoci i letošní obrovská jarní sucha. Boží přítomnost návštěvník pociťuje na každém kroku, ať už je to v domácnosti nebo poté v dalších souvislostech v krásné a těžce obhospodařované krajině. Zajímavým umocňujícím zážitkem je návštěva baptistické mše ve zdejším kostele. Během mše se poměrně často zpívá za doprovodu hudebního souboru ve kterém jsou velmi početně zastoupené mandolíny evokující silnou „etno“ atmosfěru. Kostely jsou ve Svaté Heleně dva, katolický a baptistický. Naše paní a pan domácí jsou baptisté, těch je ve Svaté Heleně menšina, víře jsou velmi oddaní, nekouří se u nich, nepije a jsou moc milí. Jejich starost o naší spokojenost u nich byla obrovská. Na uvítanou jsme dostali lahvinku domácí pálené, přestože se u nich nekonzumoval alkohol a přípitkem z ní jsme pak zakončovali den. Byla na obsah alkoholu citelně slabší, než na jakou jsme zvyklí u nás, ale i tak nám přišla chutná. I chlapi U Pepsiho si většinou během dne ředili paňáky tvrdého alkoholu vodou. I když je zde konzumace alkoholu celkem hojná, tak je většinou rozumně pod kontrolou. Člověk musí od brzkého rána přes den ,,fungovat“ .
Zážitkem pro nás byla také jízda na koňském povozu na jedno z políček našich hostitelů, vzdálené 2–3 km polní cestou, místy dlážděnou obrovskými vystupujícími balvany. Tuto jízdu jsme absolvovali vlastně díky tipu pana domácího na krásný výhled nad Dunajem jenž je kousek od onoho jednoho jejich políčka.
V obchodu-hospodě se běžné potraviny kromě chleba neprodávají , myšleno ty klasické, základní – maso, pečivo, mléčné produkty. Místní si vše potřebné vypěstují, přebytky prodají na trhu v nejbližším rumunském městě. Při zdejších nedobrých ekonomických podmínkách jsou tedy soběstační a nezávislí. Pobyt zde proto budí v porovnání s Rumunskem dojem jakési oázy řádu a pořádku. Rumunsko sice díky zájmu o vstup do Evropské unie již prodělalo značné pozitivní změny. Náš dojem je snad ovlivněn pýchou nad flexibilitou krajanů v tak nehostinných podmínkách a pocitem ,,domácího“ prostředí. Ovšem i Rumuni v okolí jsou velmi přátelští a například náš fotbalista Pavel Nedvěd je tu velmi populární, asi i díky jeho předkům žijícím kdysi v rumunském Banátu. Na svých internetových stránkách na otázku fanouška ohledně tohoto odpověděl: ,,Předkové mé matky žili nějaký čas v Rumunsku, kam přišli v minulosti za prací a když se dosídlovalo pohraničí, vrátili se zpět do Čech“.
Rozhodně můžeme potvrdit pocity jiných cestovatelů, kteří tvrdí, že se do nádherné krajiny Banátu po první návštěvě opět rádi vrátí. Především samotný pobyt u zdejší rodiny je velice osobní a tudíž sbližující, a to hlavně mimo turistickou sezónu – tedy na jaře , na podzim a v zimě. Každopádně tu lze díky malovaným chalupám, domácímu zvířectvu, starosvětsky oblečeným a vstřícným lidem zažít atmosféru připomínající záběry z našich českých filmových pohádek. Tedy onen typický ,,Ladovský kolorit“.
Je milou pozorností hostitele něčím obdarovat , například běžnými léky u nás, které si vezeme na cestu, klidně i dobrou kávou, plzeňským pivem. Je to jen malá oplátka za maximální pohostinnost během pobytu. Navíc, v našem případě, pak o výbavě sýra a špeku na cestu nemluvě.
Těžko předvídat, kolik let se do Banátu ještě bude dát za touto romantikou jezdit. Po pádu komunistické diktatury se mladí lidé z této krásné ale poněkud izolované oblasti ( zabírající prostor asi 25 km na šířku a 50 km na délku nad Dunajem ) většinou stěhují do Česka, což je pochopitelné. Oproti začátkům 90. let se současný počet obyvatelstva ve zdejších vesnicích rapidně snížil, někde téměř o polovinu. Důsledkem toho lze zahlédnout i velký počet neobydlených stavení.
Jistě je na místě zmínit, že skrze svého zástupce, který v pravidelných intervalech pobývá ve Svaté Heleně zde působí společnost Člověk v tísni. Její činnost se týká podpory místního podnikání , agroturistiky, vzdělávání mládeže, zkvalitnění zdravotnické péče. Za cíl si klade snížení migrace současných dětí navštěvujících základní školy, zlepšení životní úrovně obyvatel a tím i zachování jazyka a zdejší společnosti. V různých cestopisech či článcích o Banátu si lze přečíst povzdech nad pravděpodobným koncem oné romantiky této unikátní oblasti. Návštěvník tohoto kraje se těmto myšlenkám opravdu nevyhne. Na druhou stranu nelze nepřát místním obyvatelům zlepšující se životní úroveň podporovanou turismem a celkově zlepšující se ekonomickou situaci v Rumunsku po vstupu do Evropské unie.
Při dávných procházkách do těchto míst jsem milovala malý zahradní
pavilon v jihozápadním rohu zahrady. Byl umístěný úplně nahoře nad
srázem skalního ostrohu. Stavba byla kdysi motivovaná středověkým
opevněním a býval z ní krásný výhled. Dnes se na ni prakticky nedá
dostat.
K tomuto parku mám tak trochu osobní vztah. Chodívala jsem se tam toulat s dcerou Markétkou, když byla maličká a já na mateřské dovolené. Vždycky se mi moc líbil objekt pseudogotického tudorovského zámečku. Pamatuji ho v 90.letech opuštěný a prázdný, v době kdy byl odtud vystěhován Obvodní dům dětí a mládeže. Na stěnách prázdné tajuplné nemovitosti zůstaly viset jen obrázky od dětí a zahrada zámku byla tajemná, romantická a zarostlá.
Počátkem 90. let byl areál navrácen pražské Židovské obci v rámci restitucí a zároveň s tím začaly probíhat postupné rekonstrukce objektů. Krásně opraveno bylo celé nádvoří a přilehlé bývalé hospodářské budovy včetně zámku. Před patnácti lety (22. 5. 1992) tady zahájilo provoz GynCentrum. Důvěrně to tam znám, nachodila jsem se tam celé těhotenství s dcerou Karolínkou. Budovy byly jako nové, ale zahrada se žádných větších úprav krom občasného pokosení vzrostlé trávy mezi velmi vysokými stromy nedočkala. Při dnešní procházce tam jsem zavzpomínala, nafotila a zjistila, že se zahradou se celkem nic nezměnilo. Nejsou tam ani žádné lavičky pro ležící pacientky a jejich návštěvy k odpolední siestě. Je stejně zarostlá a divoká jako dřív. Stejně ale je to místo víc než krásné a inspirující.
Park je rozložen západně od zámku nad skalním ostrohem. Na jižní a západní straně parku jsou zbytky rozpadající se kamenné ohradní zdi. Pod ní je mírný sráz a tam pokračuje zeleň a cesty. Nahoře v parku směrem k severu více než polovinu zahrady zabírá ovocný sad. Sem tam jejich pravidelnost narušuje dospělý okrasný strom. Dodnes je tam malý dětský koutek.
Při dávných procházkách do těchto míst jsem milovala malý zahradní pavilon v jihozápadním rohu zahrady. Byl umístěný úplně nahoře nad srázem skalního ostrohu. Stavba byla kdysi motivovaná středověkým opevněním a býval z ní krásný výhled. Dnes se na ni prakticky nedá dostat. Gotická hradní věžní hláska bývala ze zahrady přístupná ze dvou stran dvěma schodišti. Dnes je vše zadrátováno a zarostlé kopřivami a planým černým bezem. I přes zákaz jsem polorozpadlými rozlámanými schody vylezla na vyhlídku a nakonec zjistila, že přes vzrostlé divoce rostoucí stromy není výhled ani na zámek ani do kraje. Je vidět jen silnice s proudícím hadem aut. Jediné co z celé stavby ještě drží pohromadě a nedrobí se, jsou nárožní věžičky s jehlancovými stříškami. Jinak je celý tento malý objekt doslova v havarijním stavu. Lépe na tom není ani pískovcová socha Flóry na pravé straně západního schodiště. Je bohužel také značně poškozená, ale zahradu pečlivě hlídá se svým historickým odkazem.
Park se nachází v Hloubětínské ulici č. 3, má rozlohu 0,87 ha a nadmořskou výšku 218–227 metrů. Zámecký park částečně sousedí s kostelem sv. Jiří a jeho přilehlým hřbitovem. Kdysi v tomto místě stávala usedlost, jejímž majitelem byl od roku 1788 Jan Zeman. Vystřídal ho v roce 1841 hloubětínský sedlák Svoboda a roku 1870 přešla nemovitost do rukou pražského advokáta Linharta. Právě ten tady postupem času vybudoval sídlo nové připomínající zámek. Dnešní vzhled tudorovského zámečku nechal vytvořit továrník Židlický. Ten jej nakonec prohospodařil a prodal v roce 1911 továrníku Salomonovi, který zde chtěl zřídit továrnu na chemické výrobky ale nedostal povolení a tak zámek postoupil Židovské obci, která z něj udělala útulek pro slabomyslné.
Tento park není určen veřejnosti, měl by být využíván v režimu soukromých zdravotnických zařízení. Aby ale mohl být využíván k odpočinku pacientů nebo jejich návštěv je nutná jeho rehabilitace. Protože místo je to beze sporu velmi krásné.
Dnes je zámek v dobrém stavu, navazuje na něj hospodářský dvůr, okolo něhož je zástavba opravených hospodářských budov se sedlovými střechami. Středu nádvoří dominuje kašna, okolo nádvoří jsou plastové bílé stolky a židle pro personál. V budově za kulatým průjezdem, už mimo areál funguje lékárna a na stěně do areálu je umístěn Baby box. Byl to první Baby box v České republice a zachránil život už několika odloženým dětem. Z historie i současnosti Baby boxů pro vás bude možná zajímavá skutečnost, že existovaly již v 9. století v Itálii. Tehdy měly podobu otočného zařízení ve dveřích nebo zdech nalezinců, klášterů či nemocnic. Matka, která dítě odložila jej otočením přemístila do objektu a zazvoněním na zvonek upozornila personál.
Rysy, zrádný to vrchol Vysokých Tater. Nejeden vysokohorský turista
nevyšplhá až do výše 2503 m. Chata pod Rysmi praská ve švech a
málokomu se chce po polívčičce a teplém čaji šplhat ještě někam
nahoru. Rysy, ta hrouda kamení s vrcholovým patníkem, dokáže být
pořádně zrádná a turistovi, který má ještě dost sil a chuti vyšplhat
se až úplně nahoru, často přichystá nejedno překvapení.
Rysy, zrádný to vrchol Vysokých Tater. Nejeden vysokohorský turista nevyšplhá až do výše 2503 m. Chata pod Rysmi praská ve švech a málokomu se chce po polívčičce a teplém čaji šplhat ještě někam nahoru. Rysy, ta hrouda kamení s vrcholovým patníkem (který jste již někdy na fotkách určitě viděli, neboť když se fotí na Rysech, tak jedině u patníku, protože jinak by se dal tento vrchol klidně zaměnit za ledasjaký jiný, tedy pokud nejste takoví machři, že byste z mlhavého pozadí poznali určité panoráma hor, které mají jen a jen Rysy), dokáže být pořádně zrádná a turistovi, který má ještě dost sil a chuti vyšplhat se až úplně nahoru, často přichystá nejedno překvapení.
Naše auto parkuje u Štrbského plesa a my se vydáváme na celodenní túru směr Rysy. Naprosto pohodovou první část cesty komplikuje déšť a my, poučeni neblahým zážitkem z nedokončené cesty na jiný vrchol, okamžitě nasazujeme pláštěnky na batohy i sebe. Co je to platné, když po půlhodince vytrvalého deštíčku stejně kalhoty vlhce pleskají o naše vypracovaná lýtka a kapky se pomalu ale jistě začínají propracovávat i do bot. Naštěstí na křižovatce těsně před Popradským plesem déšť ustává, pláštěnky si však přesto necháváme, neboť pořád se zastavovat v prudkém kopci kvůli jakémukoliv účelu není zrovna dobré. Všechna čest, ten den už nám nepršelo.
Starý a známý dřevěný přístřešek necháváme bez povšimnutí. Každý turista si tu může nabrat jakýkoliv náklad a vynést ho až do Chaty pod Rysmi. Jsou tu krabicová mléka, pytle jablek, plynové bomby a hromady uhlí. Samozřejmě každý dobrý skutek má být po zásluze odměněn: zde za každých pět kilo dostanete čaj. O tom, co se stane s těmi, kdo přecení své síly a zásoby nechají na půli cesty, se tu už nic nepíše. Je pravda, že dříve se vynášelo víc než dnes. I přesto jsme nahoře svědky vynesení zhruba třicetikilové plynové bomby. Za 6 čajů… proč ne.
Další cesta probíhá bez problémů, nenaložili jsme si žádná mléka, takže za těžké batohy můžeme nadávat jen naší neschopnosti se efektivně sbalit. Výstup nám komplikuje jen stále větší zima a hlavně vítr. Ten je obecně v horách hodně nebezpečný, člověk se často pohybuje na hřebenech, kdy ho prudký náraz může snadno shodit. Dnes fučí slušně, ale rozhodně ne tak, jako o pár dní později na Kriváni, kdy musíme pečlivě vybírat okamžiky, kdy není nebezpečné vylézt zpod kamene a vstoupit do volného prostranství. Ovšem zima, ta je tedy pořádná. Výstup od Popradského plesa k Chatě pod Rysmi trvá zhruba 2 hodiny 15 minut. Jako obvykle nabíráme zpoždění, přece jen nejsme žádní zdatní turisté, jen otec s dcerou, co si jednou za čas vyrazí někam zasportovat. Když se dostaneme tak vysoko, že už tu kleč (natož stromy) nemá šanci, už naše pohorky křupou po sněhu. Vítr vytváří ze sněhové pokrývky nebezpečně kluzkou záležitost a pohled vzhůru napovídá, že bude ještě hůř…
Stojím před cedulí království Rysů, která je symbolicky přibita na skále kousek pod chatou, a doslova „klepu kosu“. Nechápu to. V tričku z moiry, mikině a lyžařské bundě, v teplých turistických botách, v rukavicích a čepici, jsem přežila už tuhou zimu před dvěma lety, kdy nám na horách teploměr ukázal i mínus 30. Tak proč je mi teď, 7. července, taková zima? Počasí na Rysech je zrádné. Ty samé prázdniny, kdy jsem se musela překonávat, abych se moc zimou neklepala kvůli ostré fotce, se kamarádka na tom samém místě v kraťasech spálila. V chatě plakát inzeruje soutěž o nejlepšího sněhuláka, která tu proběhla o pár dní dříve…
Vydáváme se na vrchol. Cesta má trvat hodinu. Dobře, při naší rychlosti alespoň dvě. Omyl! Předbíháme několik skupinek mladých kluků a u patníku jsme přesně za 45 minut. Výhled neexistuje, všude nás obklopuje šedivý závoj. Čaj se dá pít jen v pozici skrčenec, schovaní za největším balvanem. Jedna fotka (u patníku, no jistě) a honem dolů. Několik bleskurychlých dřepů při nárazech vichru, několik chtěných i nechtěných sklouznutích, sjezd po botách po sněhovém poli a už jsme opět na chatě. Zvládli jsme to!
Až budete v Tatrách, vydejte se na Rysy. Pro jistotu s sebou však vezměte nejen opalovací krém, ale i čepici a rukavice…
Možná neznámý, nezvyklý, ale krásný jazyk. Jiné písmo, pro většinu
„rozsypaný čaj“, složitá gramatika, léta dřiny, a přesto nás nic
z toho neodradilo a vydáváme se dál na „cestu studií“. Ano, mluvím
o arabštině, o řeči u nás málo známé.
Možná neznámý, nezvyklý, ale krásný jazyk. Jiné písmo, pro většinu „rozsypaný čaj“, složitá gramatika, léta dřiny, a přesto nás nic z toho neodradilo a vydáváme se dál na „cestu studií“. Ano, mluvím o arabštině, o řeči u nás málo známé.
Mnoho lidí se mě za ty roky ptalo: „K čemu ti to bude? Proč se raději neučíš anglicky, německy,…?“
A i kdyby mě znalost arabštiny nepřinášela výhody, ať již osobní, či profesní, stejně bych nemohla studia zanechat. Stala se pro mě životním koníčkem. A nejenom pro mě, jak je patrné z našich sobot a nedělí strávených výukou v pronajaté třídě.
Já, Pavla a Markétka jsme se poznaly vloni v lednu. Spojila nás náhoda. Navštívila jsem v Praze dr. Bahbouha, dříve mě učil arabštinu na dálkovém studiu v Praze. Dal mi kontakt na Markétku, že dohromady připravují již zmíněné víkendové vyučování v Brně. Markétce jsem zavolala, vyměnily jsme si pár mailů a přátelství bylo na světě.
A když se pan Bahbouh zmínil o možnosti studia letního kurzu arabštiny v Damašku v místním jazykovém institutu, neváhaly jsme ani chvilku.
Zařizování bylo snadné. Stačilo pár telefonátů a mailů do jazykového institutu. Stačilo jen naplánovat cestu do Damašku. Jelikož Pavla i Markétka jsou studentky, rozhodování bylo rychlé. „Pojedeme autobusem!“ – zněla jasná odpověď od holek. A protože se přesedá v Istanbulu, který jsem chtěla již dlouho navštívit, nijak jsem se tomuto nápadu nebránila.
Na výběr byly dvě společnosti, které nabízejí pravidelné denní linky Brno – Istanbul, ceny i podmínky jsou podobné. Jedna z těchto společností nemá nejlepší ohlasy týkající se spolehlivosti, zašly jsme do kanceláře druhé a lístky koupily tam.
S vízem problém není. Pro žádost jen vyplníte formulář (možné stáhnout na internetových stránkách Syrské ambasády ), k němu přidáte své fotografie, doklad o studiu či zaměstnání. Vízum obdržíte do tří pracovních dnů.
V té době se k nám přidaly další dvě kamarádky – Veronika a Natálka – které se rozhodly s arabštinou začít. Tak a bylo nás pět.
Je pondělí, 25. června, půl hodiny před polednem. Pomalu se scházíme na Zvonařce. Odjezd neproběhl beze zmatků. Na dotaz, ze kterého nástupiště jede náš autobus, nám paní na informacích sděluje, že jediný autobus do Sofie odjel již před hodinou. Lehce jsme znervózněly. Zavolala jsem proto do kanceláře autobusové společnosti, a tam mě paní ujistila, že autobus vyjel ráno z Prahy a určitě je na cestě a míří rovnou do Brna. A opravdu, asi za půl hodiny přijel.
Takže se vydáváme na cestu, vybaveny nějakým tím vínkem, pivkem a samozřejmě nezbytně nutnou slivovicí. Když začala večer po autobuse kolovat, bulharští spolucestovatelé s obdivem koukali a pokyvovali hlavami, jaké silné a dobré pití jsme schopné pít. Ráno se pak smáli, když jsme spaly, … nechápali, že jsme si povídaly do brzkého rána, zatímco oni dřímali již od večera. Slivovice s tím neměla pranic společného.
Vzbudily jsme se v Srbsku. Musím říci, že po Maďarsku už bylo na co koukat. Tamější hory a příroda vůbec opravdu stojí za vidění. Přestávka v Sofii a vyzvednutí jízdenek do Istanbulu proběhla hladce, dokonce jsme stihly i kafe v místní restauraci.
Spolucestující se vystřídali, z Bulharů se stali Turci. Různorodost lidí a kultur po cestě v autobuse byla příjemná. Jak se měnila krajina a příroda, tím víc si člověk uvědomoval blížící se zážitky.
Na hranici s Tureckem začaly peripetie. Prohledávání autobusu a zavazadel zabralo více než dvě hodiny nesmyslného čekání. Tři mladíci z UK dokonce se stejným pasem EU jako byly ty naše, si museli koupit vízum do Turecka. Proč nikdo neví, ale možná je zbytečné se ptát a řešit to.
Konečně v osm hodin večer druhého dne jsme dorazily do Istanbulu. Chtěly jsme si rovnou koupit lístky do Damašku, zjistit vůbec možnosti a časy odjezdů a naplánovat návštěvu Istanbulu.
Na nádraží nás čekali „naši kamarádi“ – Guren a Barish. Tedy kamarádi… S Gurenem jsem v kontaktu díky své práci poměrně často. Pozvání k němu domů bylo tedy přijato bez problémů.
Kluci se nabídli, že nám pomohou najít nějakou kancelář, kde si budeme moci koupit zmíněné lístky do Damašku. V tuto večerní hodinu jsme však našli otevřenou pouze jednu – společnosti JET. Nastalo asi půl hodinové dohadování v turečtině, kterému jsme samozřejmě nerozuměly.
Nakonec vypadla nějaká částka a nabídka, že autobusy jedou dva, jeden v sedm večer, druhý v devět večer, a že by nám radili, abychom jely tím dřívějším a měly větší jistotu, že stihneme navazující autobus v Antakyi do Damašku.
Tak fajn, lístky máme, tak hurá do víru dění, vždyť je celý večer před námi. A můj první večer v Istanbulu.
Blízký východ i severoafrické státy jsou nejbližší sousedé Evropy. Své kořeny zde mají i tři velká náboženství – judaismus, křesťanství a islám – která tolik ovlivnila osud Evropy i západního světa. Je tak paradoxní, že dnes mnoho Evropanů na tyto regiony pohlíží spíš jen jako na nebezpečné a zaostalé. Občanské sdružení Baraka by tak chtělo nejen ony pozitivní věci připomenout, ale podílet se take na odstraňování předsudků a vzájemných nedorozumění, chce přispět k dialogu a porozumění mezi oběma regiony, zlepšení informovanosti a vzdělání Evropanů o Blízkém východě a severní Africe a povzbuzení vzájemné kulturní výměny. http://www.albaraka.cz/
Kultúrna verejnosť považuje najväčší grécky ostrov Kréta, ležiaci
v Stredozemnom mori, za duchovnú vlasť Európy. A právom.
Dvetisícšesto rokov pred Kristom sa na ostrove zrodila jedna
z najstarších svetových civilizácií – minojská kultúra, ktorú
si vysoko cenili už starí Gréci. Za dejisko svojich mýtov a bájí si
nezvolili Peloponézsky poloostrov, lež Krétu. I samotný najmocnejší
boh gréckych bájí, Zeus, mal po zrodení matkou Gaiou nájsť útočište
v jaskyni na malom krétskom ostrove.
Kultúrna verejnosť považuje najväčší grécky ostrov Kréta, ležiaci v Stredozemnom mori, za duchovnú vlasť Európy. A právom. Dvetisícšesto rokov pred Kristom sa na ostrove zrodila jedna z najstarších svetových civilizácií – minojská kultúra, ktorú si vysoko cenili už starí Gréci. Za dejisko svojich mýtov a bájí si nezvolili Peloponézsky poloostrov, lež Krétu. I samotný najmocnejší boh gréckych bájí, Zeus, mal po zrodení matkou Gaiou (matka Zem) nájsť útočište v jaskyni na malom krétskom ostrove. Gaia chcela takto ochrániť Dia pred otcom Kronom, ktorý konzumoval vlastné deti, aby si uchoval moc nad svetom. Dia potom v jaskyni kŕmili svojím mliekom divé kozy kri-kri a vychovávali ho grécki bojovníci. Mimochodom, všetky spomínané subjekty možno na Kréte nájsť doteraz. Diov ostrov leží v Egejskom mori v tesnej blízkosti terajšieho hlavného mesta Heraklión, bojovníkov a bojov bolo na tomto ostrove nekonečného vzdoru v priebehu dejín požehnane, len kozy kri-kri, tieto endemické zvieratá, možno dnes uvidieť už iba v národnom parku – v rokline Samária, ktorá je jedinečným prírodným skvostom. Kritickí znalci Kréťanov tvrdia, že obyvatelia Kréty sú ako spomínané bledohnedé kozičky s charakteristickým čiernym pásikom vedúcim od nosa až na koniec chvosta. Ak im máte čo poskytnúť, vezmú si to od vás; keď z vás už nemajú úžitok, jednoducho odídu. Minimálne s kozami kri-kri, ktorých stav sledujú dokonca aj príslušné orgány Európskej únie, je to naozaj tak. Sú roztomilé, dajú sa kŕmiť priamo z ruky, nevezmú si však hocičo. Keď vyčerpajú vaše zásoby, zvrtnú sa na odchod. Neviem, aký úžitok mali kri-kri z Dia. Možno cítili rešpekt.
Na Kréte si prídu na svoje všetky kategórie turistov: tí, ktorí sa nevedia nasýtiť slnka a mora, prípadne turistiky ale aj tí, čo sú lační po historických pamiatkach a kultúrnych zaujímavostiach. Ostrov olivovníkových hájov, ktoré sú pozasekávané aj do príkrych svahov, bol obývaný od nepamäti. Najstaršia je už spomínaná minojská civilizácia. Výstavný šperk tejto kultúry bol a stále zostáva Knossos, len päť kilometrov vzdialený od hlavného mesta Herakliónu. V sezóne je Labyrint, ako volali starí Gréci palác v Knossose, neskutočne prepchatý turistami všetkých národností. Dá sa povedať, že kto nebol v Knossose, nebol vari ani na Kréte… Na niektoré pozoruhodnosti, napríklad megaron kráľovnej alebo trónny sál treba stáť dokonca i hodinu trpezlivo v rade a to všetko na prudkom slnečnom úpeku.
Palác v Knossose je dnes vyzdobený už len kópiami originálnych fresiek hýriacich fantastickými farbami a vyobrazeniami života Minojcov. Originály týchto fantastických malieb, napríklad chlapec s fialovými ľaliami, dámy v modrom, vyobrazenie hier s býkom, vybavenie paláca, šperky, zbrane a ďalšie vzácnosti z Knossosu, ktoré objavil začiatkom 20. storočia britský archeológ, sir Arthur Evans, sú dnes uložené v archeologickom múzeu v Heraklione. To sa v súčasnosti rekonštruuje, ale turista má i tak možnosť prezrieť si hlavné pamiatky aspoň v krátkom dejinnom priereze. Je zaujímavé, že turista si môže odfotografovať hoci všetky vystavené vzácne originálne pamiatky, ale v múzeu je zakázané fotografovať exponáty spolu s ľuďmi.
Cez ostrov sa v priebehu dejín prehnali najrozličnejší dobyvatelia: Dóri, Rimania, Gréci, Saracéni. Z novších Benátčania, Turci, za druhej svetovej vojny tu operovali Nemci, Briti a Austrálčania. Aj pri nepatrnom nahliadnutí do histórie Kréty v človeku vzniká pocit, akoby všetci menovaní „príšelci“, staršieho či novšieho vydania, chceli ostrov, podobne ako Maltu, len využiť na svoje momentálne strategické záujmy a pritom často ani nevedeli, akú budúcnosť mu nadeliť. Samozrejme, takmer všetok bojový virvar na Kréte prebiehal na účet bežného obyvateľstva. Na Kréte sa až do pripojenia ostrova ku Grécku v roku 1913 takmer neustále, najmä za tureckej nadvlády, bojovalo. Často priamo so zbraňou v ruke, a keď nie, tak aspoň na neistých poliach diplomacie… Iste, mnohí prišelci boli aj prínosom, na ostrove zanechali stopy svojej kultúry a pamiatky. Napríklad doteraz pobrežie ostrova lemujú majestátne benátske pevnosti. Pri prehliadke pamätihodností si však rýchlo všimnete aj boľavé rany na duši ostrova, ktoré tu stále sú a na ktoré sa nezabúda.
Asi najstrašnejšia bola pre Krétu turecká poroba, táto trvala viac ako dvestopäťdesiat rokov. Proti Turkom vzdorovalo nielen bežné obyvateľstvo. Do odporu sa zapojila i ortodoxná krétska cirkev, ktorá je doteraz autokefálna. Nad dverami kostolov na Kréte si možno všimnúť dvojhlavú zlatú orlicu držiacu jablko a cisársku korunu. Je to znak pravoslávnej cirkvi, naznačujúci, že pravoslávna cirkev sa orientovala na západ i na východ a zároveň, že krétska ortodoxná cirkev patrila pod carihradského patriarchu. Odpor Kréťanov voči Turkom nadobúdal často až absurdné rozmery, ale aj odplata bývala strašná.
V roku 1866 predstavený kláštora Moni Arkadi, Igoumenos Gavriel schválil, aby bola vyhodená do vzduchu pracháreň menovaného kláštora, v ktorej sa pred Turkami ukrývalo civilné obyvateľstvo, najmä ženy a deti a duchovné osadenstvo kláštora. Ukrývaní rozhodli o samovražednej explózii demokraticky, hlasovaním. Volili radšej istú smrť ako porážku, ale zároveň chceli do náručia smrti stiahnuť čo najviac nepriateľov. Podarilo sa. Výsledok bol strašný. Zomrelo sedemstopäťdesiat Kréťanov, Turkov však dvojnásobne toľko. Explóziu prežilo jedno jediné dievčatko, ktoré sa potom dožilo veku sto rokov. Deň vyhodenia prachárne kláštora Moni Arkadi do vzduchu, 9. november, sa doteraz oslavuje na Kréte ako štátny sviatok.
V blízkosti iného krétskeho kláštora, Moni Prevelli, neďaleko chýrnej Palmovej pláže na juhu ostrova, nájdete pozoruhodné súsošie. Súsošie znázorňuje vojaka a ortodoxného popa, obaja s puškou v ruke. Pamätník bol postavený ako pripomienka a znak vďaky zato, že opát kláštora Moni Prevelli za druhej svetovej vojny pomohol ukryť pred fašistami veľký počet britských a austrálskych vojakov. Opát umným presúvaním spojeneckých vojakov po blízkych osadách a horách dosiahol, že austrálskym a britským vojakom sa nakoniec podarilo nalodiť sa na britské lode a odplávať do Egypta. Nemci následne vykradli kláštor a poškodili krásny kláštorný dvojloďový kostol, v ktorom doteraz uchovávajú zlatý kríž s úlomkom dreva z Kristovho kríža. Podľa ústneho podania má tento relikviár pomáhať pri liečení očných chorôb. Pri kostole je múzeum starých ikon a bohoslužobných predmetov. Prekrásne.
Dnešní krétski mnísi na jednej strane zachovávajú tradície: ženy musia mať už pri vstupe do objektu zahalené plecia a nohy, nech je vonku ľubovoľne horúco; a na strane druhej veľmi zručne využívajú modernú techniku. Múzeum i kostol sú dôsledne monitorované kamerami. Mnísi kričia do svojich mobilných telefónov aj v kostole za prítomnosti modliacich sa veriacich.
Ale späť k nekonečnému utrpeniu ostrova. Utrpenie obyvateľov ostrova nepripomínajú len pomníky a tabule. Tých je, mimochodom, na Kréte veľmi veľa. Druhú svetovú vojnu na Kréte veľmi výrečne a nevtieravo pripomínajú aj početné domy bez striech. Takýchto budov možno vidieť veľa napríklad v druhom najväčšom meste ostrova, v Chánii, ktoré bolo do roku 1972 hlavným mestom Kréty. Tieto budovy sú akoby hlava bez pokrývky, otvorené memento. Vlastníci domov ponechali stavby v stave po druhej svetovej vojne. Niekde si na takto otvorených poschodiach zriadili terasovité záhrady.
Ťažké obdobie tureckej poroby sa stalo jedným z námetov pre tvorbu azda najznámejšieho krétskeho autora, Nikosa Kazantzakisa. Tureckou okupáciou rodnej Kréty sa spisovateľ zaoberá v diele Sloboda alebo smrť. Kazantzakis nezískal za svoju bohatú literárnu tvorbu Nobelovu cenu ako jeho rodák z Herakliónu, básnik Odysseas Elytis. Predsa len, keď sa spomenie grécka kultúra, mnohým sa okrem gréckych bájí a povestí vybaví v mysli film Grék Zorba s Anthonym Quinnom v hlavnej úlohe alebo film Martina Scorseseho Posledné pokušenie Ježiša Krista, oba natočené podľa Kazantzakisových románov. V tomto roku si Kréťania a znalá kultúrna verejnosť pripomína päťdesiate výročie smrti tohto do svojho ľudského konca hľadajúceho človeka a autora. Nie je pravdepodobne veľmi známe, ale Kazantzakis počas svojej pestrej životnej púte strávil v tridsiatich rokoch minulého storočia nejaký čas aj v Čechách, v osade Myslivny u Božího daru. Spisovateľ podľa vlastných slov prešiel náboženským fanatizmom, ateizmom, nadšením pre komunistické, národné a rôzne estetické ideály, a nič z toho ho nemohlo viac oklamať. Kazantzakis istý čas dokonca pracoval ako vysoký štátny úradník na ministerstve sociálnych vecí za čias chýrneho krétskeho štátnika, Eleftheriosa Venizelosa, ktorému Kréta vďačí za Enosis – pripojenie ostrova ku Grécku v roku 1913.
Kazantzakisov stav ducha na konci životnej púte presne vystihuje nápis v gréčtine na jeho jednoduchom hrobe na benátskej bašte Martinengo v rodnom Heraklione: „V nič nedúfam, ničoho sa nebojím, som slobodný.“ Duchu výrečného citátu zodpovedá i vzhľad spisovateľovho hrobu – jednoduchá betónová platňa a holý drevený kríž. Ale nakoniec, čo viac človeku v definitívnom štádiu života ostane? V blízkosti spisovateľa odpočíva jeho druhá manželka Elenis, ktorá zomrela v roku 2004 ako storočná. Nad oboma bdie jedna z posvätných krétskych hôr, hora Jouchtas. Jouchtas, hôrny spiaci bojovník s majestátnou bradou, je podľa miestnych samotný Zeus.
Ale život ide ďalej, z druhej strany bašty Martinengo, pod Kazantzakisovým hrobom sa na futbalovom štadióne odohrávajú futbalové boje mladých krétskych futbalových bojovníkov. Dúfajme, že na Kréte zostane už len pri futbalových potýčkach, pretože tento nádherný slnečný ostrov si dosiaľ veľa vytrpel akurát dosť. Mesto Heraklión venuje výročiu úmrtia svojho slávneho rodáka náležitú pozornosť. V Krétskom historickom múzeu má Kazantzakis stálu expozíciu, v tomto roku ju doplnili o ďalšiu expozíciu s názvom Nikos Kazantzakis – putovanie vo svetle i tme. Výstava sa zameriava na spisovateľove cesty do Číny, Sovietskeho zväzu, Palestíny, Egypta, Španielska a Talianska. Na výstave možno uvidieť Kazantzakisove fotografie z ciest a dokonca aj jeho fotoaparát. Rozličné podujatia pri príležitosti päťdesiateho výročia úmrtia Kazantzakisa sa konajú na Kréte a v Thessaloniki už od januára tohto roku. Do konca roku budú pokračovať koncertmi, divadelnými a baletnými predstaveniami inšpirovanými životom a dielami veľkého krétskeho rodáka.
Na Kréte, ako vo všetkých južanských krajinách, vládne dlho do noci čulý nočný život. Reštaurácie zvyknú priťahovať návštevníkov rôzne: kvalitným jedlom, nápojmi, výbornou zmrzlinou, ale i nainštalovanou obrovskou plazmovou obrazovkou a prenosom športových zápasov, živou hudbou alebo živou produkciou typického krétskeho tanca sirtaki. Sirtaki nie je pôvodne ľudový tanec, tento tanec iba zľudovel. Skomponoval ho hudobník Mikis Theodorakis pre preslávený film Grék Zorba. Theodorakis musel byť veru výborným znalcom Kréty a jej obyvateľov. Tanec Sirtaki je totiž ako Kréta sama – divý, vášnivý, stále rýchlejší a rýchlejší, vyzývajúci smrť i život, je to výraz krétskeho života. Pravdivo kričí mladý pastier oviec na muzikanta v románe Grék Zorbas: „Hraj, Fanurios, hraj! Na život! Tak, že i smrť musí zomrieť!“
Sponzorem tohoto článku je cestovní kancelář Greece-tours.cz, s níž na Krétu můžete zavítat.
