Cestovatel.cz

Opuštěná divočina

Z divoké a středověké Etiopie zadní západní cestou kolem jezera Turkána překračujeme legální avšak neoficiální hranice kousek za vesnicí Omorate na východním břehu řeky Omo. Původně jsme měli v plánu navštívit západní stranu řeky, ale most, který se tam buduje již spoustu let, není stále dokončen a asi ani dlouho dokončen nebude. A objíždět to zpět přes Arba Minch kamsi k Jimce se nám nechce. Špatnou cestou tolik kilometrů, ne, ne! V malém domku dostáváme razítka do pasů a vyjíždíme do vyprahlé krajiny, kde po spousty desítek kilometrů nenajdete ani živáčka, jen písek, suchá křoviska, vyschlá koryta řek a kamení. Letos je větší sucho, než v posledních letech. A to napětí je znát i mezi jednotlivými kmeny. Krajina působí opuštěně, nepotkáváme ani divokou a ani domácí zvěř, občas někde opuštěnou vesnice kmene Turkana, někde velbloudy. Velký úsek cesty byla kamenitá měsíční krajina, kde fičí pěkný vítr. Nejhorší oblastí je krajina po obvodu národního parku Sibiloi, skrz niž se dostáváme do prvního městečka North Horr, no městečka, spíš do první osady a tam začalo dobrodružství – hon za naftou, část první. Vyhráváme, naftu nám prodává na misii a my můžeme pokračovat po již zmapované cestě přes Baragoi do slavného pravého keňského města Maralal.

Prašné ulice plné krámků, hospůdek a dokonce i občas nějakého hotýlku, ve stínu polehávají jak jinak než domorodci převážně oblečení do evropského oblečení. Mísí se zde několik kmenů, ovšem ten nejrozrostlejší v této oblasti je kmen Turkana a Samburu. Ve stáncích se prodává zelenina, nějaké ovoce, kozí, kravské a velbloudí maso, prach, přes zápach dobytka občas zavoní smažená samosa – trojúhelníková taštička plněná buď mletým kozím či hovězím masem či čočkou. Ovšem koupit si, kromě veškerých normálních věcí, můžete i tradiční nůž určený k obřízce ženy i muže, pro ženy, respektive dívky je nůž trochu jiného tvaru než pro chlapce. Hodně připomíná špachtle, podivné, přebíhá nám mráz po zádech. Například neobřezanou ženu by nikdo nechtěl. Ženy musí být obřezané, neboť se muži obávají, že pokud budou mít sex s neobřezanou ženou, stanou se impotentní a pokud by žena klitoris měla, měla by ze sexu jiný pocit a mohla by mít zájem o jiného muže. Na trhu se můžete i docela slušně obléknout do secondového oblečení s cedulkou Červeného kříže, které tam prodává například baculatá Němka provdaná za válečníka kmene Samburu.

Viktoriino jezero

Pokračujeme na jih. Krátkou zastávku volíme v soukromé rezervaci Mugie v centru Keni, safari bylo krátké, ale hned ze začátku se nám daří zahlédnout nosorožce tuponosého a hnedle s mládětem, trochu si s námi hrají na schovávanou, při projížďce parkem se nám daří jen ve velké dálce zaregistrovat slony, žirafy a zebry Grévyho, po lvech ani památka. Opouštíme park a nyní již trochu zelenější oblastní se vydáváme k jezeru, které se rozlévá do třech zemí a překrývá tak trojúhelníkové hranice Ugandy, Keni a Tanzánie – Viktoriino jezero. Zhruba 68 tisíc km2 velké jezero bylo pojmenováno Britem Spekem po královně Viktorii.

České korálky zdobí Keňské ženy

V Keni žije několik kmenů Kikuyu, Pokot, Rendill, Orma, Kamba a další, spousty jich jsou k nerozeznání, neboť tradiční oblečení vyměnili za evropské rifle a košile či trika. Turkana a Samburu a k nim velice příbuzní Maasajové jsou hrdí na to, z jakého kmene pochází, stále se drží svých tradic i v oblečení. Jejich mohutné ozdoby, kruhy, náramky a náušnice zdobí zbytek těla, jež není pokryt látkou převážně červené možno i fialové barvy. Mimo jiné korálky, které používají k výrobě svých šperků, pocházejí z České republiky.

Asfaltová silnice nás svádí okolo jezera dolů k tanzanským hranicím a podél nich se stáčíme polní cestou k parku Maasai Mara (neboli Maasajská dekorace). Je po vydatném dešti a tak je i cesta samá louže a bláto, oranžová hlína nasáklá vodou zdobí naše auto až po střechu, do toho začíná opět pěkně pršet. Kolemjdoucí pokřikují „Jambo! Habari…. a vesele mávají na pozdrav. Nikde žádný kemp, nejsme si až tak jisti bezpečností v této oblasti a zastavujeme se tedy na zdejší katolické misii ve vesnici Lolgoria, otec Maasai Selempo je velice vstřícný a nechává nás kempovat na velké zahradě.

Voňavá Nyama Choma a kalabaš plná čerstvého mléka

Zatímco Andrea se pokouší za silného deště pod velkou plachtou uvařit guláš z velbloudího masa, René si mezitím dopřává sucha a dává si na zahřátí do každé nohy jednoho panáka nějakého keňského šnapsu a se Selempem se přátelí. Druhý den ráno nás přichází pozdravit nejen Selempo, ale i mama Jaja, Risbah a Selempovo pomocník Meteme, bývalý maasajský válečník, který beze zbraní, dle tradic, vlastníma rukama zabil lva. (Dnes se tradice změnila, zabití lva se zaměnilo za skákání, jako válečník musí skákat velmi vysoko…). Zajímá je naše cesta a jsou tak nadšený, že nám nabízí zůstat, aby nám mohli ukázat nejen okolí, ale i trochu ze svého kmene. První co nás láká navštívit, byl místní trh. Turisté se sem nedostanou a bělochů ani v okolí moc není. Jedna část byla plná stánečků a obrovských dek na kterých místní ženy oděné do tradičního oblečení prodávaly obrovská avokáda, banány, zeleninu, místní podivné výpěstky a koření, mezi tím nějaké domácí potřeby a semena včetně kukuřice.

Koukají na nás, jako kdybychom byli z jiného světa, chvilinku jim to trvá, ale osmělují se a za velice nízké ceny nám nabízí jejich ekologické dobroty. V druhé části na velkém prostranství stojí Masajové v evropském ale i tradičním oblečení válečníka a nabízejí kozy, krávy a slepice. Pozornost se stáčí k nám, a když i pánové se trochu osmělili, nabízejí nám jen ty nejlepší a nejlépe živené kozy a krávy. Neprojde to, do auta se nám nevejde ani kůzle.

Večer Masajové zabíjí kozu a mama Jaja připravuje výborné Nyama choma (pečené maso na ohni) a Ugali (hustá kaše z kukuřičné mouky) a na cibuli restovanou zeleninu zvanou Chisaga a jakýsi masový kotlík. Všude se line nádherná vůně pečeného masa a restované zeleniny.

Na druhý den se jedeme poohlédnout po okolí jednoho z nejznámějších národních parků. Projíždíme po cestě nad srázem přímo do Maasai Mara NP. Přes cestu nám přebíhají zebry, antilopy, sem tam nějaká žirafa a blíže k parku i buvoli a pakoně. Zastavujeme se v jedné masajské vesnici „Enkang esoit“. Poslal nás tam Selempo, ale byla to jedna z těch vesnic, kam cestovní kanceláře vozí své turisty. Komerční. To moc rádi nemáme, tedy tím myslím, že spíše nenavštěvujeme taková místa, i když někdy také není jiného zbytí. Na uvítanou nám ženy zpívají, ale spíše než radost, cítíme zklamání. Jsme tedy v Africe na cirkusovém vystoupení. Vysvětlují nám rozestavění chatrčí v jednotlivých vesnicích. Jsou obehnány plotem z větví akácií a jiných trnitých keřů, jako ochrana před divokou zvěří. Počet vchodů značí počet rodin ve vesnici a počet domů zase počet vdaných žen. Jsou vesměs stavěné do kruhů, jeden větší obývají dospělí, menší obývají děti a uprostřed je soudní místnost, kam není ženám vstup povolen. Kousek dál je pak suchý záchod. Stavení staví ženy pro sebe a svého ženicha, materiálem jsou kůly či větve jako konstrukce, na kterou „plácají“ směs hlíny a kravských lejn, střecha ze slámy. Muž nevlastní žádný, přebíhá od jedné ženy k druhé. Žena obstará veškerou práci včetně výchovy dětí. Muži zastávají ty jednodušší funkce. V 15 letech je čeká obřízka. Nezbytný krok stát se válečníkem. Ženit se však smí jen jako dospělák a pro vstup do světa dospěláků je třeba vlastnoručně zabít lva. To je tradiční rituál, ovšem dnes pro ochranu krásných divokých zvířat tradice byla pozměněna, dnes jsou Masajové pověstní svými vysokými výskoky a tanci.

Okolní keře a stromy neslouží jen jako materiál ke stavbě plotu, ale i v medicíně. Osokonoi – keňské zelené srdce například pomáhá v léčení malárie, při a po porodech, Divoká oliva funguje jako desinfekce, zubní kartáček a listy se pálí při různých rituálech a oslavách. Jídelníček Masajů ani dnes není sestaven z jiných dobrot než dříve, pochutnat si člověk s nimi může na krvi, čerstvém mléce, medu a mase. I přesto, že lidé v této vesnici mají jen pár metrů k řece Mara, kde se nám poštěstilo a mezi hrochy nachytali několik sumců a jiných ryb, oni nerybaří. Ryba je prý slizký had, který žije ve vodě a to se prý nejí. No neví co je dobré, ale aspoň toho zbude více pro nás.

Hrnek plný teplé krve jako přípitek na uvítanou…

Nabytí informacemi se setkáváme s Metemem, který nás bere ukázat nám půdu jeho rodiny. Přímo na okraji srázu nad Maasai Mara. Nádherný výhled na Mara park a v dálce kousek Serengeti v Tanzánii. Pozorujeme v dáli spousty teček na pláních a u napajedel, tu to jsou žirafy, tu zase stádo slonů a tamhle zase buvoli či zebry. René s Metemem rozdělávají oheň a za volání divočiny si vychutnáváme západ slunce nad rájem zvířat. Ryby nejí, tak jsme mu nabídli čínskou nudlovou polévku. Na začátku nadšeně nabírá první plnou lžíci, nebyla jen první, ale také poslední. Raději si nechává donést od maminky podlouhlou (cuketového tvaru) ozdobenou kalabaš plnou čerstvého teplého čaje s mlékem.

Brzy ráno, kdy kolem nás pobíhají antilopy, vyrážíme zpět na misii, po cestě se nám dostává pozvání na masajské hodování. Je to pro nás čest, hlavně pro Andreu, na taková místa a na takové akce mají ženy vstup přísně zakázán. Ale prý je to běloška, tak udělají světlou výjimku. Z buše se line kouř a libá vůně čerstvě pečeného masa, uprostřed mezi stromy a keři je několik ohnišť a spousty mužů, tentokrát již ne v tradičních oděvech. Na každém ohni stojí velký hrnec, kde to bublá a dýmá. Na tom největším jsou zapíchané klacky, na kterých se pečou pěkné kusy libovoučkého masa, z kterých si každý svou vlastní mačetou ukrajuje již opečené části, jako talíř fungovalo listí, maso na něm dostává takový šmrnc. Někteří hodují, někteří čistí kůže, někteří vaří a grilují a všichni se vesele baví o všem, co přijde na mysl. V tuto chvíli asi o účasti bělochů na vážené akci stařešiny a válečníků kmene. Naštěstí jsme přišli později a vyhnuli se tak uvítacímu přípitku čerstvé krve přímo z rány chudáka krávy.

Pakoní ukolébavka na rozloučenou

Na misii při rozlučce připravujeme něco zase po evropskou. Dýňová polévka, na kterou Andrea získala recept od dýňové královny na Novém Zélandu, byla oceněna a velký hrnec z 3kilové dýně je během chvilky pryč. A nakonec i Masajové ochutnávají Reného specialitu ryby pečené v alobalu s vařeným bramborem.

Loučíme se, na domorodém trhu kupujeme více zdravých eco dobrot a vyjíždíme směr východ a bílé pláže s uklánějícími se kokosovými palmami. Na poslední noc v této oblasti si vybíráme obrovskou pláň přímo nad Maasai Mara, kde jsme předtím viděli velké množství lebek pakoňů a antilop. Doufáme, že se nám poštěstí vidět lva v akci. Nepoštěstilo, asi byli po hodování. Dostáváme se ale přímo do středu obrovského stáda pakoňů, mezi kterými se procházejí hyeny a antilopy. Abychom je nevyrušili, nezbývá nic jiného než nocovat v autě. Usínáme za poslechu kvílení hyen a legračního bručení pakoňů při otevřeném okénku. Vstávání nám zpříjemňuje jeden osamělý slon, několik hyen a spousty antilop, pakoňů, zeber a žiraf. Jaké krásné ráno.

Není jiného zbití, čas se krátí, je třeba se vydat dál. Zůstáváme na této prašné cestě směr městečko Narok a jezero Naivasha. Je to jedna z nejhezčích cest, které jsme v Keni stačili projet.

Opuštěná divočina

Z divoké a středověké Etiopie zadní západní cestou kolem jezera Turkána překračujeme legální avšak neoficiální hranice kousek za vesnicí Omorate na východním břehu řeky Omo. Původně jsme měli v plánu navštívit západní stranu řeky, ale most, který se tam buduje již spoustu let, není stále dokončen a asi ani dlouho dokončen nebude. A objíždět to zpět přes Arba Minch kamsi k Jimce se nám nechce. Špatnou cestou tolik kilometrů, ne, ne! V malém domku dostáváme razítka do pasů a vyjíždíme do vyprahlé krajiny, kde po spousty desítek kilometrů nenajdete ani živáčka, jen písek, suchá křoviska, vyschlá koryta řek a kamení. Letos je větší sucho, než v posledních letech. A to napětí je znát i mezi jednotlivými kmeny. Krajina působí opuštěně, nepotkáváme ani divokou a ani domácí zvěř, občas někde opuštěnou vesnice kmene Turkana, někde velbloudy. Velký úsek cesty byla kamenitá měsíční krajina, kde fičí pěkný vítr. Nejhorší oblastí je krajina po obvodu národního parku Sibiloi, skrz niž se dostáváme do prvního městečka North Horr, no městečka, spíš do první osady a tam začalo dobrodružství – hon za naftou, část první. Vyhráváme, naftu nám prodává na misii a my můžeme pokračovat po již zmapované cestě přes Baragoi do slavného pravého keňského města Maralal.

Prašné ulice plné krámků, hospůdek a dokonce i občas nějakého hotýlku, ve stínu polehávají jak jinak než domorodci převážně oblečení do evropského oblečení. Mísí se zde několik kmenů, ovšem ten nejrozrostlejší v této oblasti je kmen Turkana a Samburu. Ve stáncích se prodává zelenina, nějaké ovoce, kozí, kravské a velbloudí maso, prach, přes zápach dobytka občas zavoní smažená samosa – trojúhelníková taštička plněná buď mletým kozím či hovězím masem či čočkou. Ovšem koupit si, kromě veškerých normálních věcí, můžete i tradiční nůž určený k obřízce ženy i muže, pro ženy, respektive dívky je nůž trochu jiného tvaru než pro chlapce. Hodně připomíná špachtle, podivné, přebíhá nám mráz po zádech. Například neobřezanou ženu by nikdo nechtěl. Ženy musí být obřezané, neboť se muži obávají, že pokud budou mít sex s neobřezanou ženou, stanou se impotentní a pokud by žena klitoris měla, měla by ze sexu jiný pocit a mohla by mít zájem o jiného muže. Na trhu se můžete i docela slušně obléknout do secondového oblečení s cedulkou Červeného kříže, které tam prodává například baculatá Němka provdaná za válečníka kmene Samburu.

Viktoriino jezero

Pokračujeme na jih. Krátkou zastávku volíme v soukromé rezervaci Mugie v centru Keni, safari bylo krátké, ale hned ze začátku se nám daří zahlédnout nosorožce tuponosého a hnedle s mládětem, trochu si s námi hrají na schovávanou, při projížďce parkem se nám daří jen ve velké dálce zaregistrovat slony, žirafy a zebry Grévyho, po lvech ani památka. Opouštíme park a nyní již trochu zelenější oblastní se vydáváme k jezeru, které se rozlévá do třech zemí a překrývá tak trojúhelníkové hranice Ugandy, Keni a Tanzánie – Viktoriino jezero. Zhruba 68 tisíc km2 velké jezero bylo pojmenováno Britem Spekem po královně Viktorii.

České korálky zdobí Keňské ženy

V Keni žije několik kmenů Kikuyu, Pokot, Rendill, Orma, Kamba a další, spousty jich jsou k nerozeznání, neboť tradiční oblečení vyměnili za evropské rifle a košile či trika. Turkana a Samburu a k nim velice příbuzní Maasajové jsou hrdí na to, z jakého kmene pochází, stále se drží svých tradic i v oblečení. Jejich mohutné ozdoby, kruhy, náramky a náušnice zdobí zbytek těla, jež není pokryt látkou převážně červené možno i fialové barvy. Mimo jiné korálky, které používají k výrobě svých šperků, pocházejí z České republiky.

Asfaltová silnice nás svádí okolo jezera dolů k tanzanským hranicím a podél nich se stáčíme polní cestou k parku Maasai Mara (neboli Maasajská dekorace). Je po vydatném dešti a tak je i cesta samá louže a bláto, oranžová hlína nasáklá vodou zdobí naše auto až po střechu, do toho začíná opět pěkně pršet. Kolemjdoucí pokřikují „Jambo! Habari…. a vesele mávají na pozdrav. Nikde žádný kemp, nejsme si až tak jisti bezpečností v této oblasti a zastavujeme se tedy na zdejší katolické misii ve vesnici Lolgoria, otec Maasai Selempo je velice vstřícný a nechává nás kempovat na velké zahradě.

Voňavá Nyama Choma a kalabaš plná čerstvého mléka

Zatímco Andrea se pokouší za silného deště pod velkou plachtou uvařit guláš z velbloudího masa, René si mezitím dopřává sucha a dává si na zahřátí do každé nohy jednoho panáka nějakého keňského šnapsu a se Selempem se přátelí. Druhý den ráno nás přichází pozdravit nejen Selempo, ale i mama Jaja, Risbah a Selempovo pomocník Meteme, bývalý maasajský válečník, který beze zbraní, dle tradic, vlastníma rukama zabil lva. (Dnes se tradice změnila, zabití lva se zaměnilo za skákání, jako válečník musí skákat velmi vysoko…). Zajímá je naše cesta a jsou tak nadšený, že nám nabízí zůstat, aby nám mohli ukázat nejen okolí, ale i trochu ze svého kmene. První co nás láká navštívit, byl místní trh. Turisté se sem nedostanou a bělochů ani v okolí moc není. Jedna část byla plná stánečků a obrovských dek na kterých místní ženy oděné do tradičního oblečení prodávaly obrovská avokáda, banány, zeleninu, místní podivné výpěstky a koření, mezi tím nějaké domácí potřeby a semena včetně kukuřice.

Koukají na nás, jako kdybychom byli z jiného světa, chvilinku jim to trvá, ale osmělují se a za velice nízké ceny nám nabízí jejich ekologické dobroty. V druhé části na velkém prostranství stojí Masajové v evropském ale i tradičním oblečení válečníka a nabízejí kozy, krávy a slepice. Pozornost se stáčí k nám, a když i pánové se trochu osmělili, nabízejí nám jen ty nejlepší a nejlépe živené kozy a krávy. Neprojde to, do auta se nám nevejde ani kůzle.

Večer Masajové zabíjí kozu a mama Jaja připravuje výborné Nyama choma (pečené maso na ohni) a Ugali (hustá kaše z kukuřičné mouky) a na cibuli restovanou zeleninu zvanou Chisaga a jakýsi masový kotlík. Všude se line nádherná vůně pečeného masa a restované zeleniny.

Na druhý den se jedeme poohlédnout po okolí jednoho z nejznámějších národních parků. Projíždíme po cestě nad srázem přímo do Maasai Mara NP. Přes cestu nám přebíhají zebry, antilopy, sem tam nějaká žirafa a blíže k parku i buvoli a pakoně. Zastavujeme se v jedné masajské vesnici „Enkang esoit“. Poslal nás tam Selempo, ale byla to jedna z těch vesnic, kam cestovní kanceláře vozí své turisty. Komerční. To moc rádi nemáme, tedy tím myslím, že spíše nenavštěvujeme taková místa, i když někdy také není jiného zbytí. Na uvítanou nám ženy zpívají, ale spíše než radost, cítíme zklamání. Jsme tedy v Africe na cirkusovém vystoupení. Vysvětlují nám rozestavění chatrčí v jednotlivých vesnicích. Jsou obehnány plotem z větví akácií a jiných trnitých keřů, jako ochrana před divokou zvěří. Počet vchodů značí počet rodin ve vesnici a počet domů zase počet vdaných žen. Jsou vesměs stavěné do kruhů, jeden větší obývají dospělí, menší obývají děti a uprostřed je soudní místnost, kam není ženám vstup povolen. Kousek dál je pak suchý záchod. Stavení staví ženy pro sebe a svého ženicha, materiálem jsou kůly či větve jako konstrukce, na kterou „plácají“ směs hlíny a kravských lejn, střecha ze slámy. Muž nevlastní žádný, přebíhá od jedné ženy k druhé. Žena obstará veškerou práci včetně výchovy dětí. Muži zastávají ty jednodušší funkce. V 15 letech je čeká obřízka. Nezbytný krok stát se válečníkem. Ženit se však smí jen jako dospělák a pro vstup do světa dospěláků je třeba vlastnoručně zabít lva. To je tradiční rituál, ovšem dnes pro ochranu krásných divokých zvířat tradice byla pozměněna, dnes jsou Masajové pověstní svými vysokými výskoky a tanci.

Okolní keře a stromy neslouží jen jako materiál ke stavbě plotu, ale i v medicíně. Osokonoi – keňské zelené srdce například pomáhá v léčení malárie, při a po porodech, Divoká oliva funguje jako desinfekce, zubní kartáček a listy se pálí při různých rituálech a oslavách. Jídelníček Masajů ani dnes není sestaven z jiných dobrot než dříve, pochutnat si člověk s nimi může na krvi, čerstvém mléce, medu a mase. I přesto, že lidé v této vesnici mají jen pár metrů k řece Mara, kde se nám poštěstilo a mezi hrochy nachytali několik sumců a jiných ryb, oni nerybaří. Ryba je prý slizký had, který žije ve vodě a to se prý nejí. No neví co je dobré, ale aspoň toho zbude více pro nás.

Hrnek plný teplé krve jako přípitek na uvítanou…

Nabytí informacemi se setkáváme s Metemem, který nás bere ukázat nám půdu jeho rodiny. Přímo na okraji srázu nad Maasai Mara. Nádherný výhled na Mara park a v dálce kousek Serengeti v Tanzánii. Pozorujeme v dáli spousty teček na pláních a u napajedel, tu to jsou žirafy, tu zase stádo slonů a tamhle zase buvoli či zebry. René s Metemem rozdělávají oheň a za volání divočiny si vychutnáváme západ slunce nad rájem zvířat. Ryby nejí, tak jsme mu nabídli čínskou nudlovou polévku. Na začátku nadšeně nabírá první plnou lžíci, nebyla jen první, ale také poslední. Raději si nechává donést od maminky podlouhlou (cuketového tvaru) ozdobenou kalabaš plnou čerstvého teplého čaje s mlékem.

Brzy ráno, kdy kolem nás pobíhají antilopy, vyrážíme zpět na misii, po cestě se nám dostává pozvání na masajské hodování. Je to pro nás čest, hlavně pro Andreu, na taková místa a na takové akce mají ženy vstup přísně zakázán. Ale prý je to běloška, tak udělají světlou výjimku. Z buše se line kouř a libá vůně čerstvě pečeného masa, uprostřed mezi stromy a keři je několik ohnišť a spousty mužů, tentokrát již ne v tradičních oděvech. Na každém ohni stojí velký hrnec, kde to bublá a dýmá. Na tom největším jsou zapíchané klacky, na kterých se pečou pěkné kusy libovoučkého masa, z kterých si každý svou vlastní mačetou ukrajuje již opečené části, jako talíř fungovalo listí, maso na něm dostává takový šmrnc. Někteří hodují, někteří čistí kůže, někteří vaří a grilují a všichni se vesele baví o všem, co přijde na mysl. V tuto chvíli asi o účasti bělochů na vážené akci stařešiny a válečníků kmene. Naštěstí jsme přišli později a vyhnuli se tak uvítacímu přípitku čerstvé krve přímo z rány chudáka krávy.

Pakoní ukolébavka na rozloučenou

Na misii při rozlučce připravujeme něco zase po evropskou. Dýňová polévka, na kterou Andrea získala recept od dýňové královny na Novém Zélandu, byla oceněna a velký hrnec z 3kilové dýně je během chvilky pryč. A nakonec i Masajové ochutnávají Reného specialitu ryby pečené v alobalu s vařeným bramborem.

Loučíme se, na domorodém trhu kupujeme více zdravých eco dobrot a vyjíždíme směr východ a bílé pláže s uklánějícími se kokosovými palmami. Na poslední noc v této oblasti si vybíráme obrovskou pláň přímo nad Maasai Mara, kde jsme předtím viděli velké množství lebek pakoňů a antilop. Doufáme, že se nám poštěstí vidět lva v akci. Nepoštěstilo, asi byli po hodování. Dostáváme se ale přímo do středu obrovského stáda pakoňů, mezi kterými se procházejí hyeny a antilopy. Abychom je nevyrušili, nezbývá nic jiného než nocovat v autě. Usínáme za poslechu kvílení hyen a legračního bručení pakoňů při otevřeném okénku. Vstávání nám zpříjemňuje jeden osamělý slon, několik hyen a spousty antilop, pakoňů, zeber a žiraf. Jaké krásné ráno.

Není jiného zbití, čas se krátí, je třeba se vydat dál. Zůstáváme na této prašné cestě směr městečko Narok a jezero Naivasha. Je to jedna z nejhezčích cest, které jsme v Keni stačili projet.

Poloprázdná cesta se pomalu zaplňuje, po obou stranách silnice se valí davy lidí, někteří nalehko, především muži, ženy s nákladem dříví, výpěstků či jiných produktů na hlavách nebo zádech. Bosy či ve vyšlápnutých botkách. Všude plno lidí, plno hospod. Ty jsou zde v Etiopii častější než krámky s potravinami. Hospůdky a bary jsou plné domorodců popíjejících pivečko, mezi nimi posedávají místní prostitutky jako obrázek, jediné co rozumného muže odradí je fakt, že jsou všechny HIV pozitivní. S uvolněnou sexuální morálkou v Etiopii není ani divu, že počet nakažených rapidně stoupá. Všude pobíhají kozy, slepice, občas i nějaký pes. Etiopané posedávají v dřevěných stáncích či na velkých dekách na okraji silnice a nabízí k prodeji různé výpěstky a produkty nebo jen tak polehávají ve stínu. Spousty žebrajících dětí i dospěláků. Paradoxem je, že i v tak úrodné zemi lidé trpí nedostatkem jídla. Velmi často se dočítáme o ohrožení Etiopanů hladomorem, nedostatkem jídla, vody a léčiv, ovšem čísla mluví o jiné skutečnosti. V 50-tých letech byla populace v Etiopii sečtena na 12 milionů, o 60 let později je to 6× více, tedy plných 82 milionů, o téměř 1,2 milionu obyvatel ročně více.

Cestujeme i v čase. Je právě 13 Boojj giixaani 2001 a o šest hodin méně. Den i první hodina začínají úsvitem. Etiopie se rozkládá na území zhruba 1.120tisíc km2, hornatá krajina povětšinou v nadmořské výšce 2000 – 2500 m, sahající až do 4620 a náhorní plošina jsou od sebe oddělené tzv. Great Rift Valley, které je obklopeno nížinou, savanou a polopouští, na západě je to zase hustý tropický deštný prales.

Odjíždíme z Gallabat, vstříc etiopskému dobrodružství. To začíná už po pár kilometrech, kdy se pěkná asfaltová silnice mění v drastickou polní cestu. Rychlostí 30km/h urážíme do setmění pouze pár kilometrů, jsme nuceni si za jednou vesnicí rozbalit kemp. Kupodivu nikdo nenakukuje do talíře. Přes národní park pohoří Simiens zanesený v seznamu UNESCA, kde se nachází nejvyšší hora Etiopie Ras Dashen, dále přes pramen řeky Nil a Merkato trh v hlavním městě Addis Ababa si to míříme rovnou na východ k somálským hranicím. Jednak jsme opět chtěli vyjet z běžných turistických tras, jako jsou Axum – Lalibela – Bahir Dar – Omo Valley, ale také jsme zaslechli zajímavost, která není tak běžná, tudíž stojí za to, osvěžit si cestování takovým zážitkem.

„Sedni a čekej!“

Okolo jezera Basaka a národního parku Awasha se po 500kmetrové asfaltové silnici klikaté jako had kroutíme v pahorkaté zelené slunečné krajině k cílové stanici. Vesničky jsou rozeseté po krajině, po pastvinách se pase dobytek, po krajnicích jedné ze 4 asfaltovaných silnic putují lidé za nákupy a za prací, políčko na políčku. Právě je doba orby, tak na některých políčkách vidíme muže orajícího tradičním středověkým nářadím – dřevěný pluh taženým volem. Slunce svítí, všichni se usmívají, z některých chatrčích stoupá dým, ženy na ohni vaří oběd. Krajinu občas ozdobí i zrezivělý vrak obrněného transportéru či tanku z doby okupací. Harar – město položené na vrcholu etiopského pohoří tyčícího se až do výše 1885 m s přibližně 122 tisíci obyvateli různých afro-asijských etnických skupin jako například Harari, Somali, Oromo, Amhara a Tigray, které po staletí bylo hlavním komerčním centrem na obchodní cestě je dnes zapsáno mezi světovými památkami UNESCA jako čtvrté posvátné islámské město s 82 mešitami. Je také známé produkcí výborné kávy a pivem produkovaném v místním pivovaru, na jehož výstavbě se podíleli i Češi.

Ovšem jednou z největší atrakcí tohoto města jsou hyeny. Jinak divoké a nebezpečné zvíře se zde chová téměř jako domácí mazlíček. Na svých dovolených si každý v hotelu rezervuje pokoj s výhledem na moře, zde si může rezervovat pokoj s výhledem na hyeny. Opravdu, s výhledem na hyeny! Také si jeden takový pokoj objednáváme, v hotelu Tewodros. Moc těm povídačkám nevěříme, a tak vyrážíme do vyhlášené restaurace Hirut. Příjemná, útulná restaurace s poměrně velkou nabídkou výborných etiopských specialit. Vybíráme si kozí kotlík na dřevěném uhlí a velký tác s injerou a různými omáčkami různých příchutí a mas. I pro dva toho je dost, nakonec si dáváme pravou etiopskou kávu, která provoněla celou restauraci. Pěkně nacpaní se procházkou vracíme k hotelu, v polovině cesty nás nakládá do auta majitel restaurace a přibližuje nás k domovu.

Hned v pokoji z okna vidíme cosi se pohybovat na smetišti vedle hřiště, jsou to ony. Nakonec je spatřujeme u hlavní brány policejní stanice, jak posedávají kolem policajtů a nechávají se krmit. Jdeme se podívat, chvilku pozorujeme, nakonec se Andrea nechá policajty přemluvit a ten pocit při náletu na klacek s kouskem masa si užívá také. V tuto chvíli si člověk ani neuvědomuje, jak nebezpečné toto zvíře ve skutečnosti je. Pár jich je okolo policejní stanice, pár jich stále likviduje zbytky jídel na smetišti za hotelem a některé se poklidně procházejí mezi domorodci a turisty po městě. Vracíme se na hotel, za hotelem jich je asi čtrnáct a v noci nadělají pěkný rámus.

Další den odjíždíme dolů do barevného údolí tradičních kmenů zvané Omo Valley.

Velká pohřební oslava, ale nafta nikde

Cestou dolů se zastavujeme v 514 km2 národním parku Nechisar rozkládajícím se na území dvou jezer jižní Chamo, severní Abaya, které odděluje tzv. Bridge of God a velké pláně kde se prohání zebra, dik dik, gazely, Kudu, Lesoň, kočkodani i šakalové. Také je důležitá zastávka v posledním větším městě Arba Minch – 40 pramenů, kde si potřebujeme dotankovat a doplnit zásoby. Ke vší smůle nejde elektrika, internet také a na pumpě právě dochází zásoby nafty. Z dálky krátce vidíme jakýsi velký průvod, všichni v bílém, něco nesou, jsou upravení, křičí a zpívají. Odhadujeme, že se jedná o pohřeb. Dobereme zbytek kapek nafty a vyrážíme cestou necestou dolu přes Konso k řece Omo.

Skvost Etiopie

Z hlavní cesty z Konso odbočujeme mírně na sever k bráně do světa kmene Mursi a jiných nádherně barevných domorodých kmenů, město Jinka. Otevírá se nám pohled na nádherné údolí 760km dlouhé řeky Omo. Počkáme si na sobotní místní trh. Nocujeme kousek od města u větší louže a ráno, kdy ještě snídáme pomalu se stahují domorodci do Jinky. Spousty jich tu je v běžném obyčejném oblečení, na návsi se začínají rozkládat deky s kořením, semeny, úrodou, plastovými produkty, ovocem, zeleninou a dalším. Mezi tím vším se prodávají i domácky vyráběné cigarety, alkohol zvaný Araki. Tato část trhu je nejnavštěvovanější. Na jednom místě je k nalezení i dobytek. Objevují se zde i domorodci v tradičním oblečení, například Tsamajové, muži nosí pouze krátké sukénky a spousty náramků a ozdob z červeno-modro-černých českých korálků, jimiž si zdobí vlasy spletené do copánků, krk, zápěstí, nadloktí i pod koleny, Hamaři – například ženy nosí kožené sukénky posázené korálky a mušličkami, kterými se dříve platilo, vlasy mají spletené do zvláštních copánků a potřené směsí hlíny a másla podobné jako Himba v Namibii, přichází i pár Mursiů napůl v tradičním oblečení ovšem bez terakotových talířků, zvaných pelele a tradiční malby. Jediné co je zdobí stále, jsou jizvové tetování. Procházíme se po trhu, tajně fotíme, Mursiové žebrají o fotku a nabízejí se jen za zlomek ceny, kterou si za fotografii běžně účtují při návštěvě domorodé vesnice v národním parku Margo. Sami nakupujeme nějaké ovoce, zeleninu a na zkoušku i Araki. Trh se nám líbí, ale je čas se posunout dál. Podle mapy si volíme cestu, která není tak běžná a je to znát.

Trochu bloudíme, na jedné křižovatce nás míjí bílá Toyota se dvěma Evropany a dvěma Hamary. Nasměrovávají nás na vesnici Dimeka a mizí v buši. I přes všechny nejistoty o směru nelitujeme, krajina lemující cestu je opravdu nádherná. Téměř neobydlená savana. Ještě si u studny nabereme vodu do zásoby a pokračujeme dál. Dvě sličné Hamarky nás lákají na vesnickou oslavu, ale vzhledem k oranžově zářící kontrolce nádrže s poděkováním odmítáme. Za šera dorážíme do Dimeky, sháníme naftu a cestu nám opět křižuje Clement a Jerome s Toyotou. Posedíme s nimi v místní hospůdce, je období půstu, tak se vaří bezmase. Dáváme si injeru a zeleninovou směs. Náčelník Hamarské vesnice Damajti z bílé Toyoty nás zve na noc k nim do vesnice. Nejprve nás přichází pozdravit všechny ženy, hamarský dlouhý pozdrav si ani nepamatujeme, pak všechny děti a nakonec usedáme mezi muže. Hned na začátku se radši zeptáme Clementa, který s Hamary v této vesnici žil téměř 6 měsíců, zda-li můžeme fotit. Zamítnuto! Toto není turistická vesnice. Akceptujeme a užíváme si příjemného posezení na kravských kůžích mezi stařešinou. Ženy na velkém ohni vaří kávu, nabírají ji dlouhou kalabasou sloužící jako naběračka a lijí ji do půlek velkých usušených vydlabaných kalabas ozdobených mušličkami, které slouží jako hrnek i talíř. Před napitím probíhá kávový rituál, stařešina tak prosí bohy o seslání deště, tento rok byl sušší než ty předešlé. Po té pokračuje debata. Nakonec ženy ve velkých půlených kalabasách servírují sorgamové šišky a ve vysoké, o kterou se všichni střídáme, čerstvé teplé mléko, vše voní máslem a popelem. Kluci nám musí vše překládat a následně překládají i naše vyprávění. Po dlouhé veselé debatě, do které se zapojili i ženy, jdeme spát. Ráno nás čeká brzký budíček a výlet na barevný trh ve vesnici Turmi.

Trh plný krásných Hamarů

Přijíždíme na trh, všude je plno Hamarů v tradičním oblečení, zboží, které zde nabízí, již není tak rozmanité jako v Jince. Ovšem je pěkný slunečný den a po trhu se procházejí ženy v krásných kožených sukénkách a přehozech přes hruď, muži v sukénkách, pomalovaní včetně všech svých šperků a v rukách klacek a borkoto (dřevěná stolička, která slouží jako polštář i jako sedátko), kolem pobíhají děti a tahají nás k jejich rodinám. Všichni se usmívají, před sluncem se schovávají do stínu pod stromy, debatují, pokřikují a nabízejí nám nejen možnost fotografování, ale i vlastní oblečení na památku na barevné údolí řeky Omo. Naplněni zážitky odjíždíme náročnou cestou z Turmi do Omorate, neobvyklý hraniční přechod do Keni.

Poloprázdná cesta se pomalu zaplňuje, po obou stranách silnice se valí davy lidí, někteří nalehko, především muži, ženy s nákladem dříví, výpěstků či jiných produktů na hlavách nebo zádech. Bosy či ve vyšlápnutých botkách. Všude plno lidí, plno hospod. Ty jsou zde v Etiopii častější než krámky s potravinami. Hospůdky a bary jsou plné domorodců popíjejících pivečko, mezi nimi posedávají místní prostitutky jako obrázek, jediné co rozumného muže odradí je fakt, že jsou všechny HIV pozitivní. S uvolněnou sexuální morálkou v Etiopii není ani divu, že počet nakažených rapidně stoupá. Všude pobíhají kozy, slepice, občas i nějaký pes. Etiopané posedávají v dřevěných stáncích či na velkých dekách na okraji silnice a nabízí k prodeji různé výpěstky a produkty nebo jen tak polehávají ve stínu. Spousty žebrajících dětí i dospěláků. Paradoxem je, že i v tak úrodné zemi lidé trpí nedostatkem jídla. Velmi často se dočítáme o ohrožení Etiopanů hladomorem, nedostatkem jídla, vody a léčiv, ovšem čísla mluví o jiné skutečnosti. V 50-tých letech byla populace v Etiopii sečtena na 12 milionů, o 60 let později je to 6× více, tedy plných 82 milionů, o téměř 1,2 milionu obyvatel ročně více.

Cestujeme i v čase. Je právě 13 Boojj giixaani 2001 a o šest hodin méně. Den i první hodina začínají úsvitem. Etiopie se rozkládá na území zhruba 1.120tisíc km2, hornatá krajina povětšinou v nadmořské výšce 2000 – 2500 m, sahající až do 4620 a náhorní plošina jsou od sebe oddělené tzv. Great Rift Valley, které je obklopeno nížinou, savanou a polopouští, na západě je to zase hustý tropický deštný prales.

Odjíždíme z Gallabat, vstříc etiopskému dobrodružství. To začíná už po pár kilometrech, kdy se pěkná asfaltová silnice mění v drastickou polní cestu. Rychlostí 30km/h urážíme do setmění pouze pár kilometrů, jsme nuceni si za jednou vesnicí rozbalit kemp. Kupodivu nikdo nenakukuje do talíře. Přes národní park pohoří Simiens zanesený v seznamu UNESCA, kde se nachází nejvyšší hora Etiopie Ras Dashen, dále přes pramen řeky Nil a Merkato trh v hlavním městě Addis Ababa si to míříme rovnou na východ k somálským hranicím. Jednak jsme opět chtěli vyjet z běžných turistických tras, jako jsou Axum – Lalibela – Bahir Dar – Omo Valley, ale také jsme zaslechli zajímavost, která není tak běžná, tudíž stojí za to, osvěžit si cestování takovým zážitkem.

„Sedni a čekej!“

Okolo jezera Basaka a národního parku Awasha se po 500kmetrové asfaltové silnici klikaté jako had kroutíme v pahorkaté zelené slunečné krajině k cílové stanici. Vesničky jsou rozeseté po krajině, po pastvinách se pase dobytek, po krajnicích jedné ze 4 asfaltovaných silnic putují lidé za nákupy a za prací, políčko na políčku. Právě je doba orby, tak na některých políčkách vidíme muže orajícího tradičním středověkým nářadím – dřevěný pluh taženým volem. Slunce svítí, všichni se usmívají, z některých chatrčích stoupá dým, ženy na ohni vaří oběd. Krajinu občas ozdobí i zrezivělý vrak obrněného transportéru či tanku z doby okupací. Harar – město položené na vrcholu etiopského pohoří tyčícího se až do výše 1885 m s přibližně 122 tisíci obyvateli různých afro-asijských etnických skupin jako například Harari, Somali, Oromo, Amhara a Tigray, které po staletí bylo hlavním komerčním centrem na obchodní cestě je dnes zapsáno mezi světovými památkami UNESCA jako čtvrté posvátné islámské město s 82 mešitami. Je také známé produkcí výborné kávy a pivem produkovaném v místním pivovaru, na jehož výstavbě se podíleli i Češi.

Ovšem jednou z největší atrakcí tohoto města jsou hyeny. Jinak divoké a nebezpečné zvíře se zde chová téměř jako domácí mazlíček. Na svých dovolených si každý v hotelu rezervuje pokoj s výhledem na moře, zde si může rezervovat pokoj s výhledem na hyeny. Opravdu, s výhledem na hyeny! Také si jeden takový pokoj objednáváme, v hotelu Tewodros. Moc těm povídačkám nevěříme, a tak vyrážíme do vyhlášené restaurace Hirut. Příjemná, útulná restaurace s poměrně velkou nabídkou výborných etiopských specialit. Vybíráme si kozí kotlík na dřevěném uhlí a velký tác s injerou a různými omáčkami různých příchutí a mas. I pro dva toho je dost, nakonec si dáváme pravou etiopskou kávu, která provoněla celou restauraci. Pěkně nacpaní se procházkou vracíme k hotelu, v polovině cesty nás nakládá do auta majitel restaurace a přibližuje nás k domovu.

Hned v pokoji z okna vidíme cosi se pohybovat na smetišti vedle hřiště, jsou to ony. Nakonec je spatřujeme u hlavní brány policejní stanice, jak posedávají kolem policajtů a nechávají se krmit. Jdeme se podívat, chvilku pozorujeme, nakonec se Andrea nechá policajty přemluvit a ten pocit při náletu na klacek s kouskem masa si užívá také. V tuto chvíli si člověk ani neuvědomuje, jak nebezpečné toto zvíře ve skutečnosti je. Pár jich je okolo policejní stanice, pár jich stále likviduje zbytky jídel na smetišti za hotelem a některé se poklidně procházejí mezi domorodci a turisty po městě. Vracíme se na hotel, za hotelem jich je asi čtrnáct a v noci nadělají pěkný rámus.

Další den odjíždíme dolů do barevného údolí tradičních kmenů zvané Omo Valley.

Velká pohřební oslava, ale nafta nikde

Cestou dolů se zastavujeme v 514 km2 národním parku Nechisar rozkládajícím se na území dvou jezer jižní Chamo, severní Abaya, které odděluje tzv. Bridge of God a velké pláně kde se prohání zebra, dik dik, gazely, Kudu, Lesoň, kočkodani i šakalové. Také je důležitá zastávka v posledním větším městě Arba Minch – 40 pramenů, kde si potřebujeme dotankovat a doplnit zásoby. Ke vší smůle nejde elektrika, internet také a na pumpě právě dochází zásoby nafty. Z dálky krátce vidíme jakýsi velký průvod, všichni v bílém, něco nesou, jsou upravení, křičí a zpívají. Odhadujeme, že se jedná o pohřeb. Dobereme zbytek kapek nafty a vyrážíme cestou necestou dolu přes Konso k řece Omo.

Skvost Etiopie

Z hlavní cesty z Konso odbočujeme mírně na sever k bráně do světa kmene Mursi a jiných nádherně barevných domorodých kmenů, město Jinka. Otevírá se nám pohled na nádherné údolí 760km dlouhé řeky Omo. Počkáme si na sobotní místní trh. Nocujeme kousek od města u větší louže a ráno, kdy ještě snídáme pomalu se stahují domorodci do Jinky. Spousty jich tu je v běžném obyčejném oblečení, na návsi se začínají rozkládat deky s kořením, semeny, úrodou, plastovými produkty, ovocem, zeleninou a dalším. Mezi tím vším se prodávají i domácky vyráběné cigarety, alkohol zvaný Araki. Tato část trhu je nejnavštěvovanější. Na jednom místě je k nalezení i dobytek. Objevují se zde i domorodci v tradičním oblečení, například Tsamajové, muži nosí pouze krátké sukénky a spousty náramků a ozdob z červeno-modro-černých českých korálků, jimiž si zdobí vlasy spletené do copánků, krk, zápěstí, nadloktí i pod koleny, Hamaři – například ženy nosí kožené sukénky posázené korálky a mušličkami, kterými se dříve platilo, vlasy mají spletené do zvláštních copánků a potřené směsí hlíny a másla podobné jako Himba v Namibii, přichází i pár Mursiů napůl v tradičním oblečení ovšem bez terakotových talířků, zvaných pelele a tradiční malby. Jediné co je zdobí stále, jsou jizvové tetování. Procházíme se po trhu, tajně fotíme, Mursiové žebrají o fotku a nabízejí se jen za zlomek ceny, kterou si za fotografii běžně účtují při návštěvě domorodé vesnice v národním parku Margo. Sami nakupujeme nějaké ovoce, zeleninu a na zkoušku i Araki. Trh se nám líbí, ale je čas se posunout dál. Podle mapy si volíme cestu, která není tak běžná a je to znát.

Trochu bloudíme, na jedné křižovatce nás míjí bílá Toyota se dvěma Evropany a dvěma Hamary. Nasměrovávají nás na vesnici Dimeka a mizí v buši. I přes všechny nejistoty o směru nelitujeme, krajina lemující cestu je opravdu nádherná. Téměř neobydlená savana. Ještě si u studny nabereme vodu do zásoby a pokračujeme dál. Dvě sličné Hamarky nás lákají na vesnickou oslavu, ale vzhledem k oranžově zářící kontrolce nádrže s poděkováním odmítáme. Za šera dorážíme do Dimeky, sháníme naftu a cestu nám opět křižuje Clement a Jerome s Toyotou. Posedíme s nimi v místní hospůdce, je období půstu, tak se vaří bezmase. Dáváme si injeru a zeleninovou směs. Náčelník Hamarské vesnice Damajti z bílé Toyoty nás zve na noc k nim do vesnice. Nejprve nás přichází pozdravit všechny ženy, hamarský dlouhý pozdrav si ani nepamatujeme, pak všechny děti a nakonec usedáme mezi muže. Hned na začátku se radši zeptáme Clementa, který s Hamary v této vesnici žil téměř 6 měsíců, zda-li můžeme fotit. Zamítnuto! Toto není turistická vesnice. Akceptujeme a užíváme si příjemného posezení na kravských kůžích mezi stařešinou. Ženy na velkém ohni vaří kávu, nabírají ji dlouhou kalabasou sloužící jako naběračka a lijí ji do půlek velkých usušených vydlabaných kalabas ozdobených mušličkami, které slouží jako hrnek i talíř. Před napitím probíhá kávový rituál, stařešina tak prosí bohy o seslání deště, tento rok byl sušší než ty předešlé. Po té pokračuje debata. Nakonec ženy ve velkých půlených kalabasách servírují sorgamové šišky a ve vysoké, o kterou se všichni střídáme, čerstvé teplé mléko, vše voní máslem a popelem. Kluci nám musí vše překládat a následně překládají i naše vyprávění. Po dlouhé veselé debatě, do které se zapojili i ženy, jdeme spát. Ráno nás čeká brzký budíček a výlet na barevný trh ve vesnici Turmi.

Trh plný krásných Hamarů

Přijíždíme na trh, všude je plno Hamarů v tradičním oblečení, zboží, které zde nabízí, již není tak rozmanité jako v Jince. Ovšem je pěkný slunečný den a po trhu se procházejí ženy v krásných kožených sukénkách a přehozech přes hruď, muži v sukénkách, pomalovaní včetně všech svých šperků a v rukách klacek a borkoto (dřevěná stolička, která slouží jako polštář i jako sedátko), kolem pobíhají děti a tahají nás k jejich rodinám. Všichni se usmívají, před sluncem se schovávají do stínu pod stromy, debatují, pokřikují a nabízejí nám nejen možnost fotografování, ale i vlastní oblečení na památku na barevné údolí řeky Omo. Naplněni zážitky odjíždíme náročnou cestou z Turmi do Omorate, neobvyklý hraniční přechod do Keni.

Psát se 16. století cestování po jižním cípu černého kontinentu by bylo opravdové dobrodružství. Žádné silnice, žádné supermarkety, žádná vyspělá města. Kromě spousty divoké zvěře nestresované v národních parcích, bychom také mohli potkat původní obyvatele, kterými byli lovci Křováci a pastevci Hotentóti, oba dohromady dnes zvaní Khoisan.

Je ale o 5 století později, píše se rok 2010 a cestování po Jihoafrické republice je mnohem jednodušší, pohodlnější, možná i záživnější, ale také nebezpečnější.

Nejlepší safari, velká vyspělá města, úžasná přírodní panorama, živá kultura dělá JAR famózní a velmi navštěvovanou destinací pro každý taste a pro každý rozpočet.

9 regionů, 3 hlavní města

Svou rozlohou 1.219.912 km2 a 49 miliony obyvatel zabírá JAR celou spodní špici afrického kontinentu, jejíž pobřeží omývá Atlantik i Indický oceán. 2800 km od pouště v Namibii přes nejjižnější výběžek kontinentu Střelkový mys (Cape Agulhas), ležící 161 km jižněji od Mysu Dobré naděje, až ke subtropickému Mozambiku, sousedící se Swazilandem, Mozambikem, Zimbabwe, Botswanou a Namibií a uvnitř rozlohy je jeden malý státeček Lesotho.

Celkově je rozdělena do 9 regionů kde se mluví isiZulu, isiXhona a Afrikans, se třemi hlavními městy, Kapské Město – zákonodárné, Pretoria – administrativní, Bloemfontein – soudnictví. Místní jsou především křesťané a to z 80%.

Nejvyspělejší je Kapsko a oblast okolo Pretorie zvaná Gauteng. Gauteng je průmyslové a obchodní centrum s jedním z hlavních měst Pretoria a městem postaveném na zlatě Johannesburg. Největší provincie KwaZulu Natal je zelenější, úrodnější s pozoruhodnou zeměpisnou pestrostí, plná národních parků, památečních míst z dob bitev a spousty jiných zajímavostí. Oblast je obydlená domorodci s místním drobným zemědělstvím a poli cukrové třtiny a rozsáhlými lesy. Po pobřeží západněji od KwaZulu Natal leží dlouhá oblast, provincie zvaná Oos Kaap dříve Transkei, část této provincie je po právu nazýváno Divoké pobřeží.

Pomyslnou bránou je město Port Shepstone z východu a East London ze západu, kde se člověk cítí jako ve správné Africe. Na celém území nenajdete téměř žádného bělocha, domorodci zde žijí dle starých kultur a to je znát i ve městě, na krajnicích sedí ženy a prodávají cokoliv, co vypěstují či ve velkém koupí na farmách. Po zvlněné krajině jsou posázeny kulaté domky různých barev, vystavěné vládou. Zhruba uprostřed vede rozbitá asfaltová silnice na krásnou pláž svádějící k relaxaci – Coffee bay. Od města Pretoria přes Bloemfontein ve vnitrozemí po celém severu až k pobřeží Atlantiku se rozkládají provincie Noord Kaap, Vrystad a West Kaap. Jsou to převážně vinařské, sadařské a farmářské oblasti. Nachází se zde také nejznámější plantáže čaje Roibos. Podobně je tomu i plodné Limpopo. Na jih od Limpopa se rozkládá důlní obast Mpumalanga, platina, zlato i měď je hlavní nerostné bohatství. Doly střídají lány cukrové třtiny.

Doly, farmy, textilky, oprava lodí, rybářství, průmysl, těžba zlata, platiny a diamantů, pěstování kukuřice, obilí, cukrové třtiny, citrusů, ananasů, sisalu, zeleniny a chov skotu jsou hlavními prvky hospodářství. Infrastruktura je na vysoké úrovni, republika celkově je velmi vyspělá.

Je libo slunečné safari či číhaná

Během dlouhých let apartheidu JAR trpěla nedostatkem turistiky. Což je ovšem na jednu stranu výhodou, neboť rozvíjejícím se turismem dochází ke zhoršování životního prostředí, devastaci přírodních krás a zkažení čistého charakteru místních obyvatel. Dnes se důkladnou péčí snaží ochránit a zabránit neblahému vlivu na přírodní bohatství, které tato země opravdu má.

Protože stát povoluje soukromé vlastnictví divoké zvěře, toulá se po jižním cípu „prý“ více divokých zvířat než před sto lety.

Rozmanitá krajina nabízí spousty příležitostí sledovat zvířata v jejich přirozeném prostředí. Tiše pozorovat Velkou 7 (Big 7 – slon, buvol, nosorožec, lev, leopard, bílý žralok a velryba), antilopy, rozmanitý svět ptáků či korálových ryb je vzrušující. Leopard na lovu, hyena zápasící s jinými predátory o zbytek mršiny, plavání vedle 9m žraloka velrybího či se lepit na písečné dno a přečkat slídění Velkého bílého žraloka je nezapomenutelný zážitek, který je pevně spojen s vůní akácií, hlasem cikád a rudým západem žhavého slunce.

Takové africké chvíle nabízí kterýkoliv ze 600 národních parků a rezervací, např. Hluhluhwe-Imfolozi game reserve – založen 1895, je tedy nejstarší rezervací v Africe s rozlohou 96000km2 a celou kompletní Velkou pětkou „BIG 5“ (leopard, slon, nosorožec, lev a buvol) a pyšnící se největší populací bílého nosorožce. Na jihu pak Addo Elephant NP, De Hoop, Mountain Zebra, na severu v trojúhelníku hranic Kgalagadi Transfrontier NP a další a další. Také menší národní parky a přírodní rezervace nabízí příjemně strávené chvíle při safari. Jedním z nich je i Ithala game reserve nebo Phonghola nature reserve, poskytnou nezapomenutelné chvíle milovníkům pravé africké buše s voňavými akáciemi, vysokou zlatou trávu a nízkými křovisky, kde se prohání antilopy, gazely, nosorožci či žirafy. Oba se rozkládají poblíž hranic se Swazilandem. Jednou ráno, kousek za jižní brány parku Imfolozi se cosi prochází po asfaltové silnici vedoucí napříč parkem. Dojedeme blíž a jen zíráme na obrovskou smečku velké lví rodiny. 8 lvíčat, 3 lvi a 3 lvice se rojí z buše, v poklidu se kousek projdou po silnici, lvíčata udiveně sledují to obrovské plechové monstrum, které se připletlo do jejich rodiny, a pomalu, roztahaně s věčným poleháváním a hašteřením se ztrácejí v křoviskách. Nejvhodnější období pro safari je zima, kdy je vegetace suchá, není tak hustá a zvěř se stahuje k napajedlům.

Pro výhodné vstupné do SAN parků je vhodné si zakoupit kartu „Wild Card“, která umožňuje volný vstup zdarma do 88 SAN parků na dobu jednoho roku. Cena roční karty např. pro pár je cca 170eur.

Vítejte v JAR

Do Jihoafrické republiky vedou celkem tři cesty, po vodě, po zemi či vzduchem. Nejběžnější je letadlem a pro pohodlnější přemisťování se z bodu A do bodu B z důvodu velkých vzdáleností slouží i vnitrostátní lety mezi velkými městy. Samozřejmě majetnější návštěvníci si mohou sjednat let helikoptérou či soukromým letadlem. Není problém si pronajmout auto, republika je protkaná sinicemi o délce cca 73500km. Čerpací stanice, opravny pneu, servisy i náhradní díly jsou na každém rohu.

Přílet do Johannesburgu? Pokud si pro přistání vyberete toto letiště, není na škodu se tu trochu porozhlédnout po blízkém okolí, než se vydáte do centra dění. Johannesburg neboli Jo’burg, město postavené na zlatě je považován spíše za přestupní stanici, je zde pár zajímavostí jako například historická budova pošty na ulici Rissik, jež zahájila provoz v r. 1897. Muzeum Afrika, divadla v tržnici, umělecká galerie či ZOO převálcuje možnost návštěvy SOWETA (South West Township). Chudé a přelidněné předměstí silně kontrastuje s prosperujícím severním předměstím. Vedlejší Pretorie, zvaná Zahradní město, nabízí malebnější podívanou. Na jaře přibližně 60 tisíc stromů Jacaranda zahalí město do nachového závoje a se všemi rozkvetlými parky nabídne nádherný, barevný a květenou provoněný obraz.

Největším a nejnavštěvovanějším městem je Kapské město. Při troše štěstí a pár hodinám stoupání se ze Stolové hory naskytne pohled na město jako na dlani. Barevná čtvrť Bo-kaap, hrad Dobré naděje, Greenmarket Square se Starým městským domem z r.1761, Akvarium dvou oceánů, zahrady, galerie, muzea, hospůdky, kavárny a obchůdky zpestří procházku městem. Od města dál na jih na Kapském poloostrově by neměl být vynechán proslavený Mys Dobré naděje, původně pojmenován badatelem portugalského původu Bartolomeu Diaz Bouřlivý mys „Cape of Storm“. Známé rčení „Cílová destinace nemusí být tak zajímavá jako cesta, která nás k ní přivádí“ může platit i zde. Kolonie Tučňáka Afrického, Boulder beach, národní park Table mountain jsou součástí malého poloostrova. 161km jižněji se nachází nejjižnější bod černého kontinentu. Střelkový mys „Cape Agulhas“, kde se mísí teplý proud Agulhas se studeným Bengálským. Městský aktivní a luxusní život nabízí i další města po Garden Road či Wine Road, kde je v obchůdkách možnost ochutnávky vín z místních vinic.

Z přelidněných měst do hor a údolí

Hranice s Mozambikem jsou lemovány nejznámějším, největším a nejnavštěvovanějším národním parkem – NP Kruger. Rozlohou 2 mil. ha zabírá velkou část Mpumalangy i Limpopa. Byl spojen se zimbabwským Gonarezha, mozambickým Limpopo pod ucelený název Great Limpopo Transfrontier Reserve a rozlohou 35tis. km2. Dají se zde prožít zajímavá safari, ovšem jeden den stačit nebude. Kruger obklopují další soukromé rezervace, byly odstraněny ploty pro volnější pohyb zvěře. Odskočit a kochat se pohledem na přírodní úkaz „vzbuzující posvátnou úctu“ není velkou zajížďkou, kaňon řeky Blyde „Blyde River Canyon“ leží pár kilometrů od Krugerova NP.

Bitevní pole, památníky a pohřebiště přiblíží situaci z období Anglo-búrské války a bojů válečníků kmene Zulu či zatčení bývalého prezidenta Nelsona Mandely. Od parku Imfolozi až k Dračím horám v provincii KwaZulu Natal je takovýchto zajímavých míst nespočet.

A jsme u vysokohorské oblasti Dračích Hor „Dragensberg“. Na své si přijdou nejen milovníci vysokohorských treků, pro které je pohoří Dragensberg dosahující až 3400m ušitý na míru, ale i vášnivý lyžaři. Pro vášnivé offroad nadšence je perfektní poježdění dramatickou krajinou směr Lesotho, zvanou Sani pass.

Milujete ticho, jen tak si plavat jako ryba ve světě korálů a barevných ryb? Pak je pobřeží Jihoafrické republiky to pravé. Na své si přijdou jak rekrační potápěči vyhledávající krásu tichého světa, tak i adrenalinový, kteří se mohou potápět do extrémních hloubek i v kleci se žraloky bílými a krokodýly. Asi nejznámější a nejproslulejší je Sodwana Bay v provincii KwaZulu Natal. Milovníci si přijdou na cokoliv, od mělké vody plné barevných korálových ryb a nádherných korálů, přes místa navštěvovaná Mantami i obrovskými poklidnými velrybími žraloky až po velmi hluboké prolákliny s velkými kreaturami, jejichž přítomnost nažene i husí kůži.

Aktivity pro každou chuť i rozpočet

Kromě známých turistických atrakcí, jako je Garden road, Wine road kde je možná ochutnávka vín ze zdejších vinic, Jeskyně Cango „Cango caves , je zajímavé vybočit z hlavních tras a podívat se na zajímavosti jako je například Hraniční jeskyně „Border cave“, kde byla nalezena nejstarší kostra Homo Sapience. Z jeskyně je krásný výhled na úrodné lány cukrové třtiny ve Swazilandu.

JAR nabízí více, spousty aktivit různých příchutí od sportovních po dobrodružné. Turistika, hiking, jezdectví, rybaření, lov divoké zvěře, surfování, potápění, kriket, golf, rugby, dostihy, jízda na koni, vyhlídkové lety balónem, bungee jumping, rafting v peřejích i lyžování, horolezectví, návštěvu pštrosí farmy s projížďkou na pštrosu, návštěva rezervace s bílými lvy a desítky dalších aktivit.

Roční období jsou obrácená těm našim, nejteplejší období je leden, únor kdy je léto, turistika kvete a ceny ubytování a aktivit jsou až o dvojnásobek vyšší než v období zimy, kdy nejchladnějšími měsíci jsou červen až srpen. Nejvyšší naměřená teplota byla v roce 1948 na severu a dosáhl 51 stupňů, v zimním období může klesnout až na minus 15.

Vůně másla a popela

Při návštěvě Afriky by určitě neměla chybět návštěva venkovského života. A to v pravém slova smyslu. Zinscenované tradice a náhled do kmenových kultur je jistě zajímavý, ale nemá to tu správnou vůni másla a popela. Tradiční tanec, naleštěný vzhled domorodé vesnice nabízí organizace a turistická centra na spoustě míst, nejproslulejší jsou Zulu vesnice.

Ovšem mnohem silnější pocit a zřetelnější obraz venkovského života dostanete třeba na již zmíněném Divokém pobřeží „Wild Coast“, občas stačí vybočit z hlavních silnic a běžných turistických tras a jste ve správné černé Africe. Swaziland a KwaZulu Natal je rájem, zkuste Bazwana.

Hliněná stavení se slaměnou střechou, oprýskané obchůdky, domorodci polehávající ve stínu stromů či pasoucí dobytek, ženy s kanystry u pumpy či na okraji silnic prodávající zeleninu, ovoce, smažený „fet kek“ (hutná kobliha bez náplně), smažená ryba nebo grilované kozí maso či kuřecí žaludky jako špíz, děti bosky pobíhající po stráních a cestách. Všude voní oheň, popel, máslo, skot a grilované dobroty.

Povětšinou se nedoporučuje stravovat se na krajnicích cest nebo v lokálních hospodách. My zase povětšinou toto doporučení porušíme a zkoušíme, co se dá. A jsme živý a zdravý. I když jsou i „dobroty“, které radši oželíme, naposledy to byly grilované kuřecí pařáty. Byla by jistě škoda neochutnat pravou nefalšovanou tradiční africkou kuchyni. Pap – mili mil neboli kukuřičná kaše je základem jídelníčku každého černouška. Pokud vás neosloví tradiční kuchyně černých Afričanů, neopomeňte si uspořádat typickou grilovačku zvanou Braai s farmářským buřtem „boerewurs“. Dobrou chuť!

Zraky celého sportovního světa se upírají na JAR

V roce 1995 JAR hostila Rugby World Cup final o 15 let později se opět zraky sportovního světa upřou na tuto zemi. Tentokrát bude hostit FIFA WORLD CUP 2010 – fotbal. Přípravy jsou v plném proudu, staví se velkolepé stadióny, různá střediska, rozšiřují se silnice. Na větších křižovatkách stojí spousty černoušků a prodávají vlajky, vlaječky, trubky a jiné doplňky pro fanoušky. Po silnicích jezdí auta ověšená vlajkami účastnících se klubů, domorodci běhají ve žlutozelených tričkách domácího klubu Bafana. Policie rozšířila své stavy pro zajištění bezpečnosti návštěvníků, je ovšem nutno také počítat s vyšší kriminalitou, která JAR již tak posunula na přední místa ve světovém žebříčku. Ubytovací zařízení, safari balíčky, treky a další zajímavé výlety jsou připraveny. Jihoafrická republika očekává velký příval fanoušků a návštěvníků. Bude tomu tak?

Psát se 16. století cestování po jižním cípu černého kontinentu by bylo opravdové dobrodružství. Žádné silnice, žádné supermarkety, žádná vyspělá města. Kromě spousty divoké zvěře nestresované v národních parcích, bychom také mohli potkat původní obyvatele, kterými byli lovci Křováci a pastevci Hotentóti, oba dohromady dnes zvaní Khoisan.

Je ale o 5 století později, píše se rok 2010 a cestování po Jihoafrické republice je mnohem jednodušší, pohodlnější, možná i záživnější, ale také nebezpečnější.

Nejlepší safari, velká vyspělá města, úžasná přírodní panorama, živá kultura dělá JAR famózní a velmi navštěvovanou destinací pro každý taste a pro každý rozpočet.

9 regionů, 3 hlavní města

Svou rozlohou 1.219.912 km2 a 49 miliony obyvatel zabírá JAR celou spodní špici afrického kontinentu, jejíž pobřeží omývá Atlantik i Indický oceán. 2800 km od pouště v Namibii přes nejjižnější výběžek kontinentu Střelkový mys (Cape Agulhas), ležící 161 km jižněji od Mysu Dobré naděje, až ke subtropickému Mozambiku, sousedící se Swazilandem, Mozambikem, Zimbabwe, Botswanou a Namibií a uvnitř rozlohy je jeden malý státeček Lesotho.

Celkově je rozdělena do 9 regionů kde se mluví isiZulu, isiXhona a Afrikans, se třemi hlavními městy, Kapské Město – zákonodárné, Pretoria – administrativní, Bloemfontein – soudnictví. Místní jsou především křesťané a to z 80%.

Nejvyspělejší je Kapsko a oblast okolo Pretorie zvaná Gauteng. Gauteng je průmyslové a obchodní centrum s jedním z hlavních měst Pretoria a městem postaveném na zlatě Johannesburg. Největší provincie KwaZulu Natal je zelenější, úrodnější s pozoruhodnou zeměpisnou pestrostí, plná národních parků, památečních míst z dob bitev a spousty jiných zajímavostí. Oblast je obydlená domorodci s místním drobným zemědělstvím a poli cukrové třtiny a rozsáhlými lesy. Po pobřeží západněji od KwaZulu Natal leží dlouhá oblast, provincie zvaná Oos Kaap dříve Transkei, část této provincie je po právu nazýváno Divoké pobřeží.

Pomyslnou bránou je město Port Shepstone z východu a East London ze západu, kde se člověk cítí jako ve správné Africe. Na celém území nenajdete téměř žádného bělocha, domorodci zde žijí dle starých kultur a to je znát i ve městě, na krajnicích sedí ženy a prodávají cokoliv, co vypěstují či ve velkém koupí na farmách. Po zvlněné krajině jsou posázeny kulaté domky různých barev, vystavěné vládou. Zhruba uprostřed vede rozbitá asfaltová silnice na krásnou pláž svádějící k relaxaci – Coffee bay. Od města Pretoria přes Bloemfontein ve vnitrozemí po celém severu až k pobřeží Atlantiku se rozkládají provincie Noord Kaap, Vrystad a West Kaap. Jsou to převážně vinařské, sadařské a farmářské oblasti. Nachází se zde také nejznámější plantáže čaje Roibos. Podobně je tomu i plodné Limpopo. Na jih od Limpopa se rozkládá důlní obast Mpumalanga, platina, zlato i měď je hlavní nerostné bohatství. Doly střídají lány cukrové třtiny.

Doly, farmy, textilky, oprava lodí, rybářství, průmysl, těžba zlata, platiny a diamantů, pěstování kukuřice, obilí, cukrové třtiny, citrusů, ananasů, sisalu, zeleniny a chov skotu jsou hlavními prvky hospodářství. Infrastruktura je na vysoké úrovni, republika celkově je velmi vyspělá.

Je libo slunečné safari či číhaná

Během dlouhých let apartheidu JAR trpěla nedostatkem turistiky. Což je ovšem na jednu stranu výhodou, neboť rozvíjejícím se turismem dochází ke zhoršování životního prostředí, devastaci přírodních krás a zkažení čistého charakteru místních obyvatel. Dnes se důkladnou péčí snaží ochránit a zabránit neblahému vlivu na přírodní bohatství, které tato země opravdu má.

Protože stát povoluje soukromé vlastnictví divoké zvěře, toulá se po jižním cípu „prý“ více divokých zvířat než před sto lety.

Rozmanitá krajina nabízí spousty příležitostí sledovat zvířata v jejich přirozeném prostředí. Tiše pozorovat Velkou 7 (Big 7 – slon, buvol, nosorožec, lev, leopard, bílý žralok a velryba), antilopy, rozmanitý svět ptáků či korálových ryb je vzrušující. Leopard na lovu, hyena zápasící s jinými predátory o zbytek mršiny, plavání vedle 9m žraloka velrybího či se lepit na písečné dno a přečkat slídění Velkého bílého žraloka je nezapomenutelný zážitek, který je pevně spojen s vůní akácií, hlasem cikád a rudým západem žhavého slunce.

Takové africké chvíle nabízí kterýkoliv ze 600 národních parků a rezervací, např. Hluhluhwe-Imfolozi game reserve – založen 1895, je tedy nejstarší rezervací v Africe s rozlohou 96000km2 a celou kompletní Velkou pětkou „BIG 5“ (leopard, slon, nosorožec, lev a buvol) a pyšnící se největší populací bílého nosorožce. Na jihu pak Addo Elephant NP, De Hoop, Mountain Zebra, na severu v trojúhelníku hranic Kgalagadi Transfrontier NP a další a další. Také menší národní parky a přírodní rezervace nabízí příjemně strávené chvíle při safari. Jedním z nich je i Ithala game reserve nebo Phonghola nature reserve, poskytnou nezapomenutelné chvíle milovníkům pravé africké buše s voňavými akáciemi, vysokou zlatou trávu a nízkými křovisky, kde se prohání antilopy, gazely, nosorožci či žirafy. Oba se rozkládají poblíž hranic se Swazilandem. Jednou ráno, kousek za jižní brány parku Imfolozi se cosi prochází po asfaltové silnici vedoucí napříč parkem. Dojedeme blíž a jen zíráme na obrovskou smečku velké lví rodiny. 8 lvíčat, 3 lvi a 3 lvice se rojí z buše, v poklidu se kousek projdou po silnici, lvíčata udiveně sledují to obrovské plechové monstrum, které se připletlo do jejich rodiny, a pomalu, roztahaně s věčným poleháváním a hašteřením se ztrácejí v křoviskách. Nejvhodnější období pro safari je zima, kdy je vegetace suchá, není tak hustá a zvěř se stahuje k napajedlům.

Pro výhodné vstupné do SAN parků je vhodné si zakoupit kartu „Wild Card“, která umožňuje volný vstup zdarma do 88 SAN parků na dobu jednoho roku. Cena roční karty např. pro pár je cca 170eur.

Vítejte v JAR

Do Jihoafrické republiky vedou celkem tři cesty, po vodě, po zemi či vzduchem. Nejběžnější je letadlem a pro pohodlnější přemisťování se z bodu A do bodu B z důvodu velkých vzdáleností slouží i vnitrostátní lety mezi velkými městy. Samozřejmě majetnější návštěvníci si mohou sjednat let helikoptérou či soukromým letadlem. Není problém si pronajmout auto, republika je protkaná sinicemi o délce cca 73500km. Čerpací stanice, opravny pneu, servisy i náhradní díly jsou na každém rohu.

Přílet do Johannesburgu? Pokud si pro přistání vyberete toto letiště, není na škodu se tu trochu porozhlédnout po blízkém okolí, než se vydáte do centra dění. Johannesburg neboli Jo’burg, město postavené na zlatě je považován spíše za přestupní stanici, je zde pár zajímavostí jako například historická budova pošty na ulici Rissik, jež zahájila provoz v r. 1897. Muzeum Afrika, divadla v tržnici, umělecká galerie či ZOO převálcuje možnost návštěvy SOWETA (South West Township). Chudé a přelidněné předměstí silně kontrastuje s prosperujícím severním předměstím. Vedlejší Pretorie, zvaná Zahradní město, nabízí malebnější podívanou. Na jaře přibližně 60 tisíc stromů Jacaranda zahalí město do nachového závoje a se všemi rozkvetlými parky nabídne nádherný, barevný a květenou provoněný obraz.

Největším a nejnavštěvovanějším městem je Kapské město. Při troše štěstí a pár hodinám stoupání se ze Stolové hory naskytne pohled na město jako na dlani. Barevná čtvrť Bo-kaap, hrad Dobré naděje, Greenmarket Square se Starým městským domem z r.1761, Akvarium dvou oceánů, zahrady, galerie, muzea, hospůdky, kavárny a obchůdky zpestří procházku městem. Od města dál na jih na Kapském poloostrově by neměl být vynechán proslavený Mys Dobré naděje, původně pojmenován badatelem portugalského původu Bartolomeu Diaz Bouřlivý mys „Cape of Storm“. Známé rčení „Cílová destinace nemusí být tak zajímavá jako cesta, která nás k ní přivádí“ může platit i zde. Kolonie Tučňáka Afrického, Boulder beach, národní park Table mountain jsou součástí malého poloostrova. 161km jižněji se nachází nejjižnější bod černého kontinentu. Střelkový mys „Cape Agulhas“, kde se mísí teplý proud Agulhas se studeným Bengálským. Městský aktivní a luxusní život nabízí i další města po Garden Road či Wine Road, kde je v obchůdkách možnost ochutnávky vín z místních vinic.

Z přelidněných měst do hor a údolí

Hranice s Mozambikem jsou lemovány nejznámějším, největším a nejnavštěvovanějším národním parkem – NP Kruger. Rozlohou 2 mil. ha zabírá velkou část Mpumalangy i Limpopa. Byl spojen se zimbabwským Gonarezha, mozambickým Limpopo pod ucelený název Great Limpopo Transfrontier Reserve a rozlohou 35tis. km2. Dají se zde prožít zajímavá safari, ovšem jeden den stačit nebude. Kruger obklopují další soukromé rezervace, byly odstraněny ploty pro volnější pohyb zvěře. Odskočit a kochat se pohledem na přírodní úkaz „vzbuzující posvátnou úctu“ není velkou zajížďkou, kaňon řeky Blyde „Blyde River Canyon“ leží pár kilometrů od Krugerova NP.

Bitevní pole, památníky a pohřebiště přiblíží situaci z období Anglo-búrské války a bojů válečníků kmene Zulu či zatčení bývalého prezidenta Nelsona Mandely. Od parku Imfolozi až k Dračím horám v provincii KwaZulu Natal je takovýchto zajímavých míst nespočet.

A jsme u vysokohorské oblasti Dračích Hor „Dragensberg“. Na své si přijdou nejen milovníci vysokohorských treků, pro které je pohoří Dragensberg dosahující až 3400m ušitý na míru, ale i vášnivý lyžaři. Pro vášnivé offroad nadšence je perfektní poježdění dramatickou krajinou směr Lesotho, zvanou Sani pass.

Milujete ticho, jen tak si plavat jako ryba ve světě korálů a barevných ryb? Pak je pobřeží Jihoafrické republiky to pravé. Na své si přijdou jak rekrační potápěči vyhledávající krásu tichého světa, tak i adrenalinový, kteří se mohou potápět do extrémních hloubek i v kleci se žraloky bílými a krokodýly. Asi nejznámější a nejproslulejší je Sodwana Bay v provincii KwaZulu Natal. Milovníci si přijdou na cokoliv, od mělké vody plné barevných korálových ryb a nádherných korálů, přes místa navštěvovaná Mantami i obrovskými poklidnými velrybími žraloky až po velmi hluboké prolákliny s velkými kreaturami, jejichž přítomnost nažene i husí kůži.

Aktivity pro každou chuť i rozpočet

Kromě známých turistických atrakcí, jako je Garden road, Wine road kde je možná ochutnávka vín ze zdejších vinic, Jeskyně Cango „Cango caves , je zajímavé vybočit z hlavních tras a podívat se na zajímavosti jako je například Hraniční jeskyně „Border cave“, kde byla nalezena nejstarší kostra Homo Sapience. Z jeskyně je krásný výhled na úrodné lány cukrové třtiny ve Swazilandu.

JAR nabízí více, spousty aktivit různých příchutí od sportovních po dobrodružné. Turistika, hiking, jezdectví, rybaření, lov divoké zvěře, surfování, potápění, kriket, golf, rugby, dostihy, jízda na koni, vyhlídkové lety balónem, bungee jumping, rafting v peřejích i lyžování, horolezectví, návštěvu pštrosí farmy s projížďkou na pštrosu, návštěva rezervace s bílými lvy a desítky dalších aktivit.

Roční období jsou obrácená těm našim, nejteplejší období je leden, únor kdy je léto, turistika kvete a ceny ubytování a aktivit jsou až o dvojnásobek vyšší než v období zimy, kdy nejchladnějšími měsíci jsou červen až srpen. Nejvyšší naměřená teplota byla v roce 1948 na severu a dosáhl 51 stupňů, v zimním období může klesnout až na minus 15.

Vůně másla a popela

Při návštěvě Afriky by určitě neměla chybět návštěva venkovského života. A to v pravém slova smyslu. Zinscenované tradice a náhled do kmenových kultur je jistě zajímavý, ale nemá to tu správnou vůni másla a popela. Tradiční tanec, naleštěný vzhled domorodé vesnice nabízí organizace a turistická centra na spoustě míst, nejproslulejší jsou Zulu vesnice.

Ovšem mnohem silnější pocit a zřetelnější obraz venkovského života dostanete třeba na již zmíněném Divokém pobřeží „Wild Coast“, občas stačí vybočit z hlavních silnic a běžných turistických tras a jste ve správné černé Africe. Swaziland a KwaZulu Natal je rájem, zkuste Bazwana.

Hliněná stavení se slaměnou střechou, oprýskané obchůdky, domorodci polehávající ve stínu stromů či pasoucí dobytek, ženy s kanystry u pumpy či na okraji silnic prodávající zeleninu, ovoce, smažený „fet kek“ (hutná kobliha bez náplně), smažená ryba nebo grilované kozí maso či kuřecí žaludky jako špíz, děti bosky pobíhající po stráních a cestách. Všude voní oheň, popel, máslo, skot a grilované dobroty.

Povětšinou se nedoporučuje stravovat se na krajnicích cest nebo v lokálních hospodách. My zase povětšinou toto doporučení porušíme a zkoušíme, co se dá. A jsme živý a zdravý. I když jsou i „dobroty“, které radši oželíme, naposledy to byly grilované kuřecí pařáty. Byla by jistě škoda neochutnat pravou nefalšovanou tradiční africkou kuchyni. Pap – mili mil neboli kukuřičná kaše je základem jídelníčku každého černouška. Pokud vás neosloví tradiční kuchyně černých Afričanů, neopomeňte si uspořádat typickou grilovačku zvanou Braai s farmářským buřtem „boerewurs“. Dobrou chuť!

Zraky celého sportovního světa se upírají na JAR

V roce 1995 JAR hostila Rugby World Cup final o 15 let později se opět zraky sportovního světa upřou na tuto zemi. Tentokrát bude hostit FIFA WORLD CUP 2010 – fotbal. Přípravy jsou v plném proudu, staví se velkolepé stadióny, různá střediska, rozšiřují se silnice. Na větších křižovatkách stojí spousty černoušků a prodávají vlajky, vlaječky, trubky a jiné doplňky pro fanoušky. Po silnicích jezdí auta ověšená vlajkami účastnících se klubů, domorodci běhají ve žlutozelených tričkách domácího klubu Bafana. Policie rozšířila své stavy pro zajištění bezpečnosti návštěvníků, je ovšem nutno také počítat s vyšší kriminalitou, která JAR již tak posunula na přední místa ve světovém žebříčku. Ubytovací zařízení, safari balíčky, treky a další zajímavé výlety jsou připraveny. Jihoafrická republika očekává velký příval fanoušků a návštěvníků. Bude tomu tak?