Jak se někteří z vás dozvěděli z našeho informačního
emailu, stali jsme se mediálními partnery hned dvěma událostem.
A právě s tím dvě soutěže souvisí, neboť pro vás máme pár
lístků.
Jak se někteří z vás dozvěděli z našeho informačního emailu, stali jsme se mediálními partnery hned dvěma událostem. A právě s tím souvisí dvě soutěže, neboť pro vás máme pár lístků.
FOR TRAVEL (5. – 8. 3. 2009):
Veletrh FOR TRAVEL představí veškeré aktivity, na které si ve spojení s cestováním vzpomenete.
V diskuzi pod našim článkem máte tři otázky, které vás posunou do slosování.
VÍTEJTE V KLDR:
Dokument o turistickém zájezdu do KLDR. Většina z nás se tam hned tak nepodívá, takže film může být dobrá alternativa:
V diskuzi pod článkem máte úkol, za jehož splnění vás může čekat pár lístků.
Před mnoha a mnoha lety jsem se snažil, tenkrát ještě s filmovou
zrcadlovkou, udělat dobrou fotografii hmyzu. Dnes se říká slušný makro.
Možná vám přijde k duhu pár drobných rad, které jsem za svojí
honbou posbíral (ne vymyslel).
Před mnoha a mnoha lety jsem se snažil, tenkrát ještě s filmovou zrcadlovkou, udělat dobrou fotografii hmyzu. Dnes se říká slušný makro. Možná vám přijde k duhu pár drobných rad, které jsem za svojí honbou složitě posbíral (ne vymyslel).
Začněme u techniky. Hodí se zrcadlovka (kompakt má velmi omezené možnosti). Nejdůležitější je objektiv, ohnisko kolem 100mm světelnost 2,8. Můžete to řešit i mezikroužkama, předsádkama, telekonvertorama a taky můžete tohle všechno smontovat dohromady.
Když se vrátíte z fotoobchodu s plnou fotobrašnou a prázdnou peněženkou, přichystejte si do brašny asi 10 kolíčků na prádlo, kousek staré karimatky (na kleknutí a lehnutí), asi jedno kilo čočky, plátěný pytlík (nebo silonovou punčochu)na toto kilo čočky, rozprašovač s vodou nebo glycerínem, několik špejlí (může být i drát), zrcátko a sváču. A hlavně… balík trpělivosti. Doporučuji ještě dlouhé kalhoty, které jdou nacpat do bot (zejména pro ty, kteří chtějí ukořistit snímek rozzuřeného mravence).
Vyrazíme ráno, abychom byli tak v 04:23 v lese nebo na louce. Nejlépe v květnu až červenci, to bývá všude hodně hmyzáků a navíc jde o mladé a pěkné exempláře. Ráno (nejen v létě) bývá chladno a hmyz je ztuhlý nočním chladem, tudíž na nás bude klidně koukat, než si vytáhneme všechno to harampádí z brašny.
Po zjištění, že se časy pohybují kolem 1 sekundy a výš, použijeme plátěný pytlík s čočkou jako výborný stativ. Foťák máme stabilní, ale sem tam trochu foukne a ta beruška se vám na stéble trávy pohybuje sem a tam. Nezbývá, než vytáhnout kolíčky a špejle a všechno zavětrovat, pozor ale, abyste berušku nesetřásli.
Článek s tipy na focení pro vás připravil René Jansa, profesionální fotograf z východočeského města Česká Třebová.
Jeho další fotografie si můžete prohlédnout na stránce www.jansarene.cz
Můžeme vyfotit pár prvních záběrů. Potom můžeme berušku vylepšit trochou rosy z rozprašovače (na neživé motivy bych použil glycerín, vypařuje se podstatně pomaleji). Zrcátkem si můžeme pomoct a objekt nasvítit zajímavěji, nebo dokonce přisvítit, je-li ve tmě. Blesk jsem nepoužíval téměř nikdy, vestavěný blesk fotografii zploští a ukradne měkkost ranního světla.
Pokud se nám snímek povedl, sníme svačinu a jdeme domů, pokud se nám snímek nepovedl, také sníme svačinu a také jdeme domů. No dobře, ještě je tu další možnost. Potvory si nachytáme při odpolední procházce do vhodných nádob a doma je uložíme do lednice (ne do mrazáku!), tím simulujeme ranní chlad. Hmyzák vydrží po vytáhnutí asi 5 minut ztuhlý a tím nám velmi usnadní fotografování. Při využití této možnosti nejsme navíc odkázáni jenom na pozadí, které vytvořila sama Matka Příroda, ale můžeme naplno popustit uzdu své fantazii a broučka nainscenovat přesně podle našich šílených představ.
Pokud se chcete pořádně rozhlédnout do kraje a pokochat se, je nejlépe
vylézt na mohutnou zříceninu bývalého hradu Tolštejn, dle které má celé
dnešní i bývalé panství jméno. Z nejvyššího místa skalisek,
které jsou přístupné po železném schodišti se zábradlím, je kouzelný
výhled na okolní vrcholy Lužických hor a do údolí na Jiřetín, Horní a
Dolní Podluží, Varnsdorf. Na obzoru za nimi je vidět Šluknovské
pahorkatiny a Lužice…
Nedávno mě v tisku zaujala poznámka jak v současné době opět vznikají nová království, spíše panství či monarchie nebo obdobné historické celky na území Čech. Představte si, že k dnešnímu dni jich je už dokonce osm. Mnozí z vás jistě znáte Valašské království a Podhorácké a Horácké knížectví. Někteří jste třeba něco zaslechli o Zemi děda Praděda, Prajském grofstvu, Družině knížete Václava či Republice Kraví hora. Netuším, zda znáte pojem Lašské markrabství a Tolštejnské panství. Většina z výše uvedených územních celků snad vzniká i proto, aby se v místě pěkně rozvíjel turistický ruch a jako určitý magnet přitáhl právě do těchto míst nejvíce zvědavců, cože ty názvy vlastně obnáší.
Dneska bychom si řekli něco o nejsevernějším místě české republiky, které zabírá celý Šluknovský výběžek. Abyste věděli úplně přesně, kde se budeme zeměpisně pohybovat jedná se o místa Dolního Podluží, Doubice, Horního Podluží, Chřibské, Jiřetína pod Jedlovou, Krásné Lípy, Rybniště a Varnsdorfu sloučených ve Svazku obcí Tolštejn za spoluúčasti Svazku obcí Sever, kam patří Dolní Poustevna, Jiříkov, Lipová, Lobendava, Mikulášovice, Staré Křečany, Šluknov, Velký Šenov, Vilémov a město Rumburk. Kdysi se právě tady v těchto místech skutečně nacházelo Tolštejnské panství.
V tomto půvabném kraji Čech vznikl netradiční projekt, jak místo propagovat. K tomuto projektu se připojilo více jak 60 hotelů, informačních center, restaurací ale i muzeí a za pomoci maskota, loupežníka Vildy všichni spojili své síly a stali se součástí tzv. Vandrování po Tolštejnsku. Na všech těchto místech si můžete říci o Vandrovní pas a vydat se nejen krásnou krajinou severních Čech, kterou mnozí mají mylně spojenou jen s průmyslem, ale naopak můžete cestovat skrz lesy Lužických hor po místních rozhlednách, muzeích i památkách nebo jen panenskou přírodou.
A pokud se chcete pořádně rozhlédnout do kraje a pokochat se, je nejlépe vylézt na mohutnou zříceninu bývalého hradu Tolštejn, dle které má celé dnešní i bývalé panství jméno. Jde totiž o dominantu celého kraje, která tady má své kořeny už od 13. století, kdy zde byl vybudován obranný hrad, který se již o sto let později stal nejdůležitějším místem celého kraje i panství. Původně prý měl bránit a ochraňovat tzv. obchodní Pražskou cestu, která spojovala vnitrozemí Čech s Lužicí. Zřícenina stojí 4 km jihozápadně od Varnsdorfu na výrazném znělcovém skalním suku ve výšce celých 670 m. Právě tato skála je další charakteristickou dominantou krajiny.
Z nejvyššího místa skalisek, které jsou přístupné po železném schodišti se zábradlím, je kouzelný výhled na okolní vrcholy Lužických hor a do údolí na Jiřetín, Horní a Dolní Podluží, Varnsdorf. Na obzoru za nimi je vidět Šluknovské pahorkatiny a Lužice. Na svazích pod hradem jsou známé rekreační osady Rozhled a Lesné, které patří k Jiřetínu pod Jedlovou. Je známo z historie, že v Míšeňském dole jihovýchodně pod hradem se za Šlejniců v 16. století pokusně dobývaly stříbrné a měděné rudy. Jihozápadně pod hradní skálou je možno spatřit rybníček, kde v tom správném období kvetou dokonce lekníny a kousek dál pod mohutnými stromy můžete dojít až ke studánce.
Původní německý název tohoto skalního útvaru byl Dohlenstein. To česky překládáme jako kavčí skála nebo kavčí kámen. Kdysi dávno rozsáhlé panenské državy na severu Čech postupně získávaly do svého vlastnictví dva mocné šlechtické rody, které zastávaly na královském dvoře Přemyslovců významné funkce. Zatímco Berkové z Dubé ovládali své državy z hradu Honštejna, pak vartemberská větev Markvarticů (vyprávěli jsme si o nich ve článku Krajem paní Zdislavy) vybudovala snad již v polovině 13.století jako své sídlo hrad Tolštejn. Co víme jistě je, že první historická zmínka o hradu pochází už z roku 1337, kdy Tolštejn dobylo vojsko hornolužických měst, protože zdejší posádka podnikala loupežné výpady na Žitavsko. Hrad drželi později Vartenberkové až do počátku 15. století, kdy jej získal Hynek Berka z Dubé, jeden z nejbohatších pánů v tehdejších Čechách, jehož rozsáhlé panství sahalo až na saský Hohnstein.
Od roku 1485 byl Tolštejn se Šluknovskem v majetku rodu Šlejniců, kteří pocházeli ze saské strany Krušných hor. Jindřich ze Šlejnic na počátku 16. století hrad dle záznamů opravil a rozšířil o severní bašty, které z něj znovu učinily pevnost. Zajímavé bylo, že využívali již dělostřelectva. Za autora změny hradu je pokládán zhořelecký stavitel Wendel Rosskopf, který se nejspíše inspiroval přestavbou hradu Rabí.
Roku 1528 převzal panství Jiří ze Šlejnic, o němž se ví, že podporoval v okolí těžbu stříbra a dalších kovů a pro saské horníky, které do míst pozval nechal založit roku 1554 městečko Jiřetín, dva kilometry od hradu. Sám ale v roce 1555 přesídlil z Tolštejna, který mu zdravotně nevyhovoval, na pohodlnější zámek v Rumburku. Ten není přístupný. Jeho přestavba v letech 1724 – 1726 odstranila většinu renesančních prvků, takže architektonicky není dnešní podoba nijak zajímavá. Cenné jsou pouze portály a štuková výzdoba některých místností. Budova proto brzy přestala sloužit reprezentativním účelům. Dříve zde sídlil soud, kde byli odsouzeni vůdci Rumburské vzpoury a dnes slouží potřebám školství. Podhradí nevyužívaného hradu bylo roku 1570 rozděleno na selské usedlosti. Šlejnicové se zde však už hospodářsky ani finančně neudrželi a jejich panství bylo rozprodáváno. Po roce 1587 se zde vystřídalo mnoho různých majitelů, mezi nimiž byl např. i Vilém Vchynský, zavražděný roku 1634 společně s Valdštejnem v Chebu.
Roku 1607 již hrad nesloužil svému účelu, ale ještě před třicetiletou válkou jej Radslav Vchynský stačil znovu opravit a dostavět. V roce 1642 byl hrad obsazen rakouským vojskem, které se odtud snažilo uzavřít cestu do nitra Čech Švédům. Ti hrad nejen oblehli a ohnivými střelami zapálili, ale i dobyli a zcela zničili. Vyhořelé torzo hradu už nikdy nebylo obnoveno. Od roku 1681 patřil hrad i s panstvím Lichtensteinům. Za Josefa Václava z Lichtensteina (1718–1771) se prý ve zříceninách hradu ukrývalo několik loupežníků, kteří se pokoušeli obnovit zašlou slávu středověkých loupeživých rytířů. Píše se, že naposled byl hrad vojensky využit rakouskou armádou v červenci 1757 při pronásledování ustupujících Prusů; v podhradí se bojovalo také v jedné ze šarvátek prusko-rakouské vojny roku 1778. V následujícím roce proto hrad při své inspekční cestě po severních Čechách navštívil i císař Josef II.
Zbytek hradního torza bral postupně za své i v 19. století, kdy místní odnášeli kamení a používali ho při stavbách. Jako by to nestačilo přidali se ještě hledači pokladů, kteří rozkopávali sklepy a bourali zbylé zdivo. Dělo se to proto, že se k této zřícenině vztahovala ta největší možná síla skazek a pověstí o bílé paní, loupežnících a hlavně o rozsáhlých pokladech, které by měly být schované v úkrytech ve zřícenině. Pověsti vyprávějí i o Vlaších, kteří v okolí hledali drahé kamení a stříbro, takže se dobrodruhů sjíždělo hojně. Samozřejmě existuje i pověst o tajné chodbě, která údajně vedla z hradu do jeskyně Míšeňského (Sýkořího) dolu, který nesl jméno podle míšeňských havířů, které sem v polovině 16. století povolal Jiří ze Šlejnic. Romantické a pověstmi opředené údolí se v 17. a 18. století vydávalo za naleziště drahokamů a staré štoly se zde skutečně našly. V říjnu 1886 jednu ze štol navštívilo několik varnsdorfských občanů, kteří pronikli až na konec chodby ve vzdálenosti 23 m, přitom ve druhé polovině chodby našli několikametrové hloubení, překryté starými kmeny. Kvůli bezpečnosti byly o století později štoly zasypány.
Ještě pár slov k Jiřetínu pod Jedlovou. Jak jsem se zmínila výše, byl založen roku 1548 jako hornické městečko, ve kterém byla těžena stříbrná ruda. Dodnes zbyla jedna štola, která je pro návštěvníky přístupná. Městečko je známé svou lidovou architekturou. Právě proto bylo roku 1992 vyhlášeno městskou památkovou zónou. Nejznámější je výjimečná křížová cesta s kaplí na Křížové hoře. Jednotlivé kapličky sestupují až k Božímu hrobu. Místním jeptiškám bylo líto, že křížová cesta chátrá, a tak započaly postavy svatých opravovat samy svépomocí. Nad jejich sice dobře myšleným dílem se památkáři zděsili a sestrám toto milosrdenství zakázali a donutili je svou již vykonanou práci pomocí kartáčků na zuby zase vrátit do původního stavu.
Drahokamem Tolštejnského panství je České Švýcarsko, náš úředně nejmladší národní park a jak místní ochránci přírody zdůrazňují, jediný vyhlášený zákonem. Tento známý ráj stromů a kapradin, který dokáže okouzlit členitými partiemi skalních a lesních komplexů je z 98% pokryt lesem. Ještě dnes zde žijí zvířata jako rys, vydra, sokol a tzv. černá zvěř. Na březích potoka Kamenice je vidět už málokde viditelný žlutý mech. Je to přímým důkazem toho, že je tady absolutně čisté prostředí. České Švýcarsko má rozlohu 79 km čtverečních a navazuje na sousední část v Německu.
Ze 14. století také pochází obec Chřibská, jedna z nejstarších tady, kde se nacházelo původně staré slovanské sídliště, později tato farní ves. Dnes zde najdeme dodnes v provozu nejstarší sklárnu v Evropě, která je funkční již od neuvěřitelného roku 1414.
Známým poutním místem Šluknovského výběžku je také Loreta v Rumburku. Tato nejseverněji položená Loreta v Evropě je věrnou kopií italského originálu Casa Santa. Nástup baroka v Čechách totiž znamenal především budování Loret právě podle vzoru „svaté chýše“ postavené v Loretu u Ancony v Itálii. Rumburskou Loretu dal postavit v letech 1704–1709 majitel rumburského panství kníže Antonín Florián Lichtenštejn, přední feudál habsburské říše. Loreta je vzácné umělecké dílo stavitele Jana Lukase Hildebrandta. Pokud si prohlédnete Anconskou i Rumburskou Loretu a zažijete jejich atmosféru, zbývá je zaposlouchat se do zvuku jejich varhan a cítíte se jako v ráji. Jako v ráji na zemi.
Durban je jedním z hospodářských center Jižní Afriky. Zátoka
Natal, kolem které byl postaven, byla místem, kde v roce
1497 zakotvil mořeplavec Vasco de Gama.
Durban je jedním z hospodářských center Jižní Afriky. Zátoka Natal, kolem které byl postaven, byla místem, kde v roce 1497 zakotvil mořeplavec Vasco de Gama. Místo však začalo Evropany zajímat až o 330 let později, kdy zde postavili základnu pro obchod se slonovinou. Po opakovaných nájezdech domorodých Zulů město okupovali Boerové, ve čtyřicátých letech probíhaly tvrdé boje s Angličany. Rozvoj nastal až v šedesátých letech, ale peníze přišly až s objevem zlatých zásob. Jelikož sem koncem 19. století Britové přivezli jako levnou pracovní sílu pro práci na plantážích tisíce Indů, těžko překvapí, že indická populace dnes svým počtem dvojnásobně přesahuje bělochy a šance na indické jídlo je v restauraci mnohem větší nežli na skutečně africký pokrm.
Po volbách v roce 1994, kde měli všichni opravdu rovný hlas, se z města dříve ovládaného bílou menšinou stalo klasické africké město. Na místě zbourané věznice, kde si své odseděl i Nelson Mandela, je dnes kongresová hala s hotelem Hilton, šikovná poloha z města dělá největší přístav na africkém kontinentě.
Prakticky nekonečná pláž je nejzajímavější v oblasti Zlaté míle, kde najdeme většinu velkých hotelů a dobrých restaurací, pro klid turistů a početných surfařů zde najdeme hlídkujícího policajta doslova u každé palmy, navíc se pravidelně objevují hlídky na kolech, motorkách a autech. Nepříjemné, ale kvůli všudypřítomné kriminalitě nutné. Je to proto snad jediné místo v městě, kde se turisté nebojí projít a u početných pouličních prodavačů nakoupit africké suvenýry. Při pohledu z hotelového balkónu se pláž zdála být za rohem a opravdu se jedná jen o několik bloků, sličná recepční však při dotazu, jestli tam můžeme dojít, zbledla a automaticky začala volat taxík.
Pláž rozhodně stojí za to, i v době našeho léta, kdy je v Jižní Africe zima, je pro většinu Evropanů dostatečně teplo, i když místní se většinou obrní kulichem. Jen voda je vhodná spíše pro surfaře, kteří zde najdou pravý ráj.
V době zdejšího léta je však pláž plná turistů i místních obyvatel, městská rada dělá vše, aby se návštěvníci nenudili, takže o zábavu je neustále postaráno. Zdejší pláž sice není ideálem však toužících po relaxaci, klidu, a líném povalování po bělostné pláži jako vystřižené z těch nejkrásnějších turistických průvodců, její rozměry a blízkost celé řady hotelů ji však činí velice příjemným osvěžením v pro Evropana přece jenom pálícím africkém slunci. Na pláži má své stánky i řada cestovních kanceláří, takže pokud nás vodní hrátky omrzí, můžeme si na další den domluvit třeba cestu na safari.
Bezpečnost je hlavním problémem nejen Durbanu, ale každého jihoafrického města. Bílým turistům v hotelech jakékoliv procházky vymluví hned první den, všude je nutno dojet taxíkem, který je zvyklý před obchodem počkat. Pokud nečeká, pokladní jej ráda zavolá mobilem. Ceny taxíků naštěstí cestovatelovu kapsu nezruinují. Podobné je to i s populárním molem v přístavu předělaným na sérii zajímavých restaurací. Od dopoledních hodin je tam rušno a posezení u sklenky jihoafrického vína je potěšením, pokud nám ale nevadí, že jsme za dvoumetrovým plotem. Ani propustka u ozbrojené stráže na bílý obličej, ani několikametrový plot, zaručující, že pohodu bělochů nebude rušit nějaký pokoutný prodavač suvenýrů, mne ale nemohlo vyrušit z pokojného popíjení, koneckonců láhev kvalitního jihoafrického sektu za pět dolarů, no nepijte to. A tak jsem seděl, popíjel a za plotem zatím šel život Durbanu skoro stejně, jako v době, kdy zlaté doly byly králem a černoch směl jenom tam, kde mu to pán dovolil.
Projížďka městem stojí za to, pohled na krásné domy však poněkud kalí vysoké zdi s ostnatým drátem vojenského typu. S vysokou nezaměstnaností a ještě vyšším procentem populace nakažené virem HIV není divu, že je to s bezpečností všelijaké. Pokud si ale vybereme Durban spíše jako místo, ze kterého budeme vyrážet na safari, chybu určitě neuděláme a o zajímavé zážitky budeme mít postaráno.
Nabídek k safari je všude plno, jako obvykle se ale vyplatí vybírat. V okolí není žádná rezervace, která by nabízela populární velkou pětku, tj. slony, lvy, leopardy, nosorožce a bůvoly. Ty skutečně velké rezervace a národní parky, jako je třeba populární Kruger National Park, jsou příliš daleko, a pokud nemáme peníze na helikoptéru, budeme se muset spokojit s něčím menším. Řada z rezervací je navíc promořená malárií, o čemž ovšem kvalitnější cestovní kanceláře předem varují. K dispozici jsou tedy menší, soukromé parky, a nemůžeme proto očekávat několikadenní safari, ale jen půldenní nebo celodenní výlety.
Vybral jsem si safari na soukromém pozemku Tala a stálo to za to, i když na lvy mne museli odvézt o kus dál. Pozorovat třeba žirafy ve volném prostoru je skutečně zážitkem, s těmi lvy to bylo o poznání horší a jejich dvoumetrovým plotem ohraničený výběh nevypadal o moc větší, nežli v ZOO. Král zvířat se také oproti svobodným žirafám tvářil mnohem otráveněji. Většina cestovek k požitku z okukování zvířat přihodí i nějaký ten „kulturní“ zážitek ze života místních Zulu, a i když věřím, že značná část v podmínkách, které nám ukazují, ještě žije, přece jenom pachuť turistické atrakce zůstává.
Velmi rychle se setmělo. Průvodce říká, že je to ta správná doba na
lov aligátorů! Myslíme si, že je to jen žert k našemu pobavení, ale
když zvedá ze dna lodě elektrickou svítilnu, vidíme, že to myslí
vážně.
Náš pobyt v Rio de Janeiru končí. Jedeme na letiště pod Cukrovou homolí. Letadlo startuje, postupně nabírá výšku a míří s námi na sever do státu Amazonia. Asi po hodině letu stroj dosedá k mezipřistání ve městě Brasília, které je hlavním městem celé federace. Hlavní město se začalo stavět na zelené louce na podnět prezidenta Brazílie českého původu, J. Kubitscheka. Mnoho budov pro město navrhoval také architekt Niemayer. Brasília byla postavena během čtyř let a je veskrze moderní město. Mnohé budovy, které jsme mohli vidět z letadla, to jen potvrzují. Letadlo znovu vzlétá a po více než dvou tisících kilometrech se blížíme k cíli, k hlavnímu městu státu Amazonas, které se jmenuje Manaus.
Velká řeka
Amazonie je velká jako Británie, Francie, Španělsko a Itálie dohromady a na tomto obrovském území žije jen dva a půl milionu obyvatel. Z toho asi polovina v hlavním městě. Již letíme nad amazonským pralesem. Z okénka letadla pozorujeme doslova nekonečný oceán zeleně, který je občas protkán lesklou hladinou některého z přítoků Amazonky. Pak se letadlo ocitá nad rozsáhlou vodní hladinou. Chvíli to vypadá, že letíme nad mořem nebo nad velikým jezerem. Když míjíme břeh a letadlo přistává na letišti, dochází nám, že jsme právě přeletěli mohutné koryto Amazonky, na jejímž břehu letiště leží. Z letiště jedeme do přístavu, kde na nás čeká loď. Nastupujeme na palubu a loď vyplouvá. Kapitán obratně vede plavidlo s dvoupatrovou palubou z přístavu. Proplouváme mezi spoustou lodí různých velikostí kotvících u břehu. Míjíme několik plechových hangárů upevněných na pontonech, ve kterých kotví velké luxusní jachty. Pak plujeme kolem plovoucí čerpací stanice s mušličkou ve znaku a ocitáme se v divoké přírodě. Jen občas mineme nějakou loď. Po hodině plavby loď zatáčí do slepého ramena. Vjezd je chráněn zátarasem z mohutných kmenů plujících na hladině. Proplouváme úzkým průjezdem mezi kmeny. Asi po jednom kilometru připlouváme k dřevěnému molu, ukotvenému nedaleko břehu. Vystupujeme z lodi a po úzké lávce se dostáváme na břeh.
Jsme v cíli, v kempu Ekopark Amazonas. Všechny budovy v kempu včetně bungalovů, jsou postaveny z tropického dřeva. Kemp má vlastní elektrickou centrálu na dieselový pohon. Vše, včetně pitné vody, se sem musí dovážet. Celý komplex se nachází daleko od civilizace, obklopen nekonečným pralesem. Stojíme na břehu řeky a myslíme si, že jestli existuje nějaký ráj, tak musí být tady. Naše myšlenky přerušil hlas přicházející z vody. Nechceme věřit vlastním uším, když slyšíme muže, koupajícího se nedaleko břehu, jak na nás česky volá, „dobrý den“. Ptáme se kde se tady, uprostřed pralesa, téměř na konci světa, bere. Říká, že je tady s rodinou na dovolené. Přitakáváme si, jak je ten svět malý a jdeme na recepci vyřídit formality. Po ubytování se vracíme po betonovém chodníčku zpátky na břeh řeky. Na chodníčku vyhřátém od slunce se vyhřívá několik velkých ještěrek. Na vysokém suchém stromu, stojícím nedaleko cesty, sedí hejno papoušků Ara – Ara. Jsou vysocí kolem padesáti centimetrů, mají červenomodré peří a jejich křik se rozléhá do širokého okolí. Na dlouhé větvi nedaleko papoušků sedí pár velikých ptáků s holými růžovými krky. Opodál sedí na dřevěném zábradlí žlutozelení papoušci. Když procházíme kolem nich, vůbec si nás nevšímají.
Setkání s indiány
Přicházíme ke břehu, kde na nás čekají dva místní průvodci. Jsou to čistokrevní indiáni z kmene Tupaku. Oba mají dlouhé silné černé vlasy, snědou pleť a ostré rysy v obličeji. Každý z průvodců je vybaven mačetou a lukem se šípy. Jeden z průvodců mluví anglicky. Nastupujeme do dvou úzkých dřevěných lodí, podobných pramicím. Indián usedá na příď loďky, noří pádlo do vody a loď vyplouvá. Vydáváme se na projížďku po řece. Teplota vzduchu je třicet pět stupňů a vlhkost vzduchu skoro sto procent. Za krátkou chvíli po vyplutí jsme celí propocení. Voda má červenohnědou barvu a je skoro stejně teplá jako vzduch. Plujeme tichem k protějšímu břehu. Občas se ozve křik opice nebo hlas ptáka. Loďka vplouvá mezi stromy rostoucími ve vodě, jejich koruny se nad námi uzavřely. Ocitáme se v šeru. Doléhá na nás úzkost z neznámého tajuplného prostředí. Každou chvíli se musíme uhnout před větví rostoucí nízko nad hladinou. Loď kličkující mezi stromy se na jednom místě vklínila mezi kmeny a průvodce musí do vody, aby jí uvolnil. Indián znovu usedá na příď lodě a pádlem se odráží od kmenů stromů. Loďka se dostává ze sevření stromů a vyplouvá na volnou řeku.
Večerní lov
Velmi rychle se setmělo. Průvodce říká, že je to ta správná doba na lov aligátorů! Myslíme si, že je to jen žert k našemu pobavení, ale když zvedá ze dna lodě elektrickou svítilnu, vidíme, že to myslí vážně. Indián zapíná svítilnu a svítÍ s ní na hladinu. Princip lovu je jednoduchý, zvíře oslněné prudkým světlem ze svítilny, je na chvíli ochromeno. V ten moment se dá snadno chytit. Je již úplná tma, loď klouže v naprostém tichu po hladině. Slyšíme jen tlukot vlastního srdce a šplouchnutí vody, když se pádlo ponoří pod hladinu. Ve světle svítilny se co chvíli objeví temné obrysy druhé lodi a křovisek rostoucích na břehu. Mlčky pozorujeme průvodcovo počínání se svítilnou a čekáme, co se bude dít dál. Náhle se nedaleko od lodi zablesknou dvě malá světýlka. Je to odraz světla v očích zvířete. Průvodce bleskurychle sahá do vody a obratně vytahuje nad hladinu asi sedmdesát centimetrů dlouhé mládě aligátora.
Mezitím k nám doplula druhá loď. Průvodce pevně drží zvíře a ve světle svítilny předvádí svůj úlovek. Zvíře podobné velké ještěrce má na hlavě a na zádech žlutohnědé pruhy a světlé béžové břicho. Indián jej dává kolovat. Nikdo, kromě mojí partnerky, se neodváží na zvíře sáhnout. Ačkoli je aligátor ještě malý, je jeho tlamička plná ostrých zubů a jeho kousnutí by jistě pořádně bolelo. Úlovek se vrací do vody a lov pokračuje. Ještě jsme zahlédli dva páry světýlek na hladině. Bylo to však daleko od lodi a průvodce nestihl zvíře chytit. Vše vypadá velice jednoduše, ale k tomu, aby člověk dokázal chytit byť i oslněné mládě aligátora, je jistě zapotřebí velké znalosti prostředí, značné zručnosti a odvahy. Je již pozdě, lov končí. Obě lodi se vrací do kempu.
Přirážíme ke břehu a vystupujeme na břeh. Z nedaleké budovy k nám doléhají zvuky bubnů. To právě začíná představení indiánského souboru. Vcházíme dovnitř. V přítmí vidíme na pódiu tanečnice a tanečníky tančící za doprovodu bubnů. Účinkující jsou oblečeni jen do bederních roušek. Ve vlasech mají ptačí péra a na pažích a na nohách mají navléknuté ozdoby. Členové souboru předvádí indiánské rituální tance. Představení probíhá ve strhujícím tempu. Za doprovodu kouřových efektů se před námi odehrává příběh z indiánské mytologie. Představení je u konce a diváci se rozcházejí. Odcházíme do našeho bungalovu. Než vejdeme dovnitř, musím z kliky dveří odstranit asi osm centimetrů velkou můru. Před spaním ještě důkladně prohledáváme postel, zda tam není nějaká havěť. Z pralesa, začínajícího metr od našeho okna, se ozývají tajemné zvuky. Unaveni po náročném dni usínáme. V hlavě se nám honí neodbytná myšlenka, kde asi byli rodiče toho malého aligátora.
Vážení cestovatelé, vítejte na filmovém zájezdu do Severní Koreje!
V průběhu zájezdu, prosíme, dodržujte několik nařízení:
§ 1 – Do KLDR je zakázáno dovážet: mobilní telefony, přístroje
GPS, teleobjektivy větší než 150 mm, videokamery; § 2 –
Fotografování z vlaku nebo autobusu je striktně zakázáno; § 3 –
Není možné vzdálit se samostatně od skupiny; § 4 – Hotelové pokoje
mohou být odposlouchávány; § 5 – Za naši skupinu budou mít
zodpověnost tři místní průvodci; § 6 – Někteří
z přidělených průvodců mohou rozumět česky.
Vážení cestovatelé, vítejte na filmovém zájezdu do Severní Koreje! V průběhu zájezdu, prosíme, dodržujte několik nařízení:
§ 1 – Do KLDR je zakázáno dovážet: mobilní telefony, přístroje GPS, teleobjektivy větší než 150 mm, videokamery
§ 2 – Fotografování z vlaku nebo autobusu je striktně zakázáno.
§ 3 – Není možné vzdálit se samostatně od skupiny.
§ 4 – Hotelové pokoje mohou být odposlouchávány.
§ 5 – Za naši skupinu budou mít zodpověnost tři místní průvodci.
§ 6 – Někteří z přidělených průvodců mohou rozumět česky.
Stručně o filmu
Jedna z českých cestovních kanceláří nabízí ve svém katalogu „cestu do neznáma“ – poznávací zájezd do Severní Koreje. V roce 2008 to bylo podruhé od roku 1989, kdy do KLDR vstoupila obyčejná česká turistická skupina. Každý z turistů musel přistoupit na fakt, že bude po dobu zájezdu omezena jeho svoboda – nikdo ze skupiny například nemůže „neorganizovaně“ opustit hotel nebo dokonce oslovit nějakého „obyčejného“ Korejce. Kdo a proč se vydá na dovolenou do země, která je hrozbou pro bezpečnost celého světa?
Turisté z České republiky, kteří se rozhodli utratit cca šedesát tisíc korun za šest dní dovolené v KLDR, odevzdají už v Pekingu mobilní telefony, do země je zakázáno vozit také přístroje GPS nebo „závadné“ tiskoviny. V průběhu cesty se turisté několikrát klání sochám Velkého vůdce, poslouchají výklady o americkém imperialistickém zlu a s notnou dávkou ironie se obdivují monumentální stalinistické architektuře. Místní vládní turistická kancelář nechá turisty nahlédnout na předem určená místa v hlavním městě Pchjongjangu či v přilehlých oblastech a doveze je dokonce na jednu z nejstřeženějších hranic světa mezi Severní a Jižní Koreou. Ačkoliv (anebo právě proto), že je o české turisty postaráno jako o vládní delegaci, někteří přijímají tyto „atrakce“ rozpačitě a s pochybnostmi o vlastní morální zodpovědnosti. Čeští turisté a spolu s nimi filmový štáb se stávají součástí propracovaného systému, který turisty potřebuje pro svou vlastní propagaci. Severokorejská současnost navíc nápadně připomíná českou totalitní minulost. Je pro české cestovatele tento zájezd vzpomínkou na mládí prožité v komunismu, adrenalinovým zážitkem nebo jen neobvyklým způsobem utrácení peněz? Jak se člověk z demokratické země vyrovná s nařízeními a restrikcemi totalitního systému?
Oficiální stránky filmu najdete na adrese www.vitejtevkldr.cz nebo na stránkách české filmové distribuční společnosti Aerofilms, která vznikla rozšířením aktivit dvou největších pražských artových kin – Aero a Světozor.
Film byste si rozhodně neměli nechat ujít, už fotky z KLDR vypadají docela zajímavě. Dozvíte se, co je opakem nezávislého cestování. Registrovaní čtenáři budou mít navíc možnost pár lístků vyhrát.
Rozhovor s Lindou Jablonskou
Jaký byl pro vás hlavní impuls k návštěvě KLDR?
Loni na festivalu Jeden Svět byl na projekci filmu o KLDR jako host jeden severokorejský uprchlík. Zeptala jsem ho, co může udělat člověk ze střední Evropy, aby nějak pomohl Severokorejcům. Odpověděl, že nejdůležitější je pro ně neustávající mediální zájem, který snad také časem přispěje k pádu režimu. To byl pro mě výrazný impuls film udělat. A samozřejmě mě, stejně jako ostatní, lákala jistá specifičnost té země.
Do KLDR je zakázáno dovážet např. mobilní telefony, videokamery, přístroje GPS… Jak si vysvětlujete fakt, že jste do země provezli kamery a dokonce vyvezli natočený materiál?
My jsme to riskli. Před cestou jsem si zjistila, že kamery turistické velikosti nejspíš projdou, mikrofony a příslušenství jsme rozmontovali a rozdělili po zavazedlech. Nicméně první, na co se mě zeptali naši „průvodci“ když jsme osaměli, bylo, jestli jsem ta Linda, co tady chce točit film. A po celou dobu nás nechávali až podezřele na pokoji, občas mi dokonce radili, jak udělat lepší záběr. A cestou přes korejsko-čínskou hranici, když probíhala kontrola pohraničníků, my jsme byli snad jediní z celého vagónu, kterým neprohlíželi fotky, nic nevymazali a na nic se neptali. Takže předpokládám, že o vzniku filmu od počátku do konce věděli a rozhodli se natáčení umožnit. Proč, to netuším.
Měla jste předem konkrétní představu, jak bude vypadat finální tvar filmu?
Představ bylo hodně. Od varianty, že se nám vůbec nepodaří dostat se do KLDR s kamerami, přes možnost, že se to podaří, ale nepodaří se nic natočit, až k variantě, že se s námi nikdo ze zájezdu nebude chtít bavit… Možnosti natáčení byly samozřejmě dost omezené, byli jsme pod neustálým dohledem a cesta byla perfektně zorganizovaná, takže z „pravé Koreje“ jsme samozřejmě viděli minimum. To jsme ale očekávali. Proto jsem se už v Praze rozhodla, že hlavní téma filmu bude pohled turistů na iluzi, představovanou nám Severokorejci. A turismus jako zajímavý fenomén dnešní doby.
KLDR působí pošmourně, stísněně, připomíná dobu v ČR nedávno minulou. Dolehla na vás nějakým způsobem ta hutná kýčovitá propagandistická atmosféra?
Velice silně. Totální šeď a pro mě do té doby neznámá tíseň byla umocněná jistým pocitem nepatřičnosti. My, západní turisté trávíme v zemi šest dnů a stěžujeme si na depresivní atmosféru kolem, lidé, které potkáváme ale v tomto prostředí tráví celý svůj život.
Co na vás z atmosféry v KLDR nejvíce zapůsobilo v negativním a pozitivním slova smyslu?
Svým způsobem fascinující bylo vidět, jak jeden člověk ovládá celou zemi, jako režisér svoje loutky. Propracovaný systém propagandy se může zdát směšný, rozhodně je ale velice nebezpečný. Dost depresivně působil venkov – obdělaný byl každý nepatrný kousek půdy, i mezi nefunkčními kolejemi bylo cosi zaseto. Evidentní byla absence rozvodu vody i časté výpadky elektřiny. Ti lidé rozhodně nevypadají šťastně a spokojeně, jak se snaží oficiální rétorika světu namluvit. Billboardy a sochy Velkého a Drahého vůdce byly ale vždy v perfektním stavu a výrazně osvětleny. Pozitivně na nás působili naši průvodci – v našich původních představách to měla být taková naše soukromá jednotka StB – nakonec se ukázalo, že to jsou velice milí a sympatičtí lidé. Ovšem i jejich „sympatičnost“ mohla být součástí propracovaného systému.
Dalším z nařízení je například, že není možné vzdálit se samostatně od skupiny. Porušil někdo z účastníků zájezdu toto pravidlo?
Ještě před cestou nám bylo řečeno, že za jakékoli porušení pravidel zájezdu nebudeme postihnuti ani tak my, jako spíše naši „průvodci“. Nikdo z nás tedy nechtěl poslat do koncentračního tábora jednoho z těch milých, přátelských Korejců, co se o nás starali. A navíc – i kdyby se někdo vzdálil, kam by šel? Co by tam dělal? Stejně by s s nikým nedomluvil a jako běloch by byl okamžitě rozpoznán….
Jak se chovali průvodci, pokud jste jim položila otázku na zrůdnost jejich politického systému?
Naši „průvodci“ byli samozřejmě velice dobře vzděláni jak se k cizincům chovat a co jim říkat. Tito lidé jako jedni z mála ovládají angličtinu, styk s cizincem je v KLDR něco zcela mimořádného. Říkali nám, že mají prostorné byty a jsou šťastni. Žijí v Pchjongjangu, který je něco jako výkladní skříň země, město, kde bydlí jen ti zasloužilí a privilegovaní.
Kdo a proč se na takovou dovolenou podle vás vydá?
To je v podstatě jedno z hlavních témat filmu. Otázka proč má člověk touhu nechat se na týden zavřít do jednoho velkého koncentráku, ocitnout se v pozici návštěvníka unikátní zoologické zahrady. Někdo tam jede, protože už všude jinde byl, někdo protože chce být jediný ze svého města, kdo se může pochlubit takovou zkušeností, někdo si zase libuje v temných stránkách lidstva. Někdo si chtěl zavzpomínat na minulost, někdo je tou zemí zkrátka fascinován.
Překvapily vás nějakým způsobem reakce účastníků zájezdu v průběhu pobytu?
Bylo zajímavé sledovat, jak se lišily reakce účastníků vzhledem k jejich věku i profesi. Ti starší se dělili s mladšími o své zkušenosti s našim bývalým režimem, stavaři komentovali specifické severokorejské stavební postupy, citlivější duše se hrozily nad neutěšeným stavem venkovského obyvatelstva…
Kdybyste měla možnost se znovu podívat do KLDR , využila byste toho?
Určitě bych se neúčastnila jako turistka. Do Severní Koreje bych jela pouze v případě, že má činnost tam by měla nějaký význam – například humanitární. Severní Korea (KLDR)
Severní Korea, oficiálně Korejská lidově demokratická republika je stát ve východní Asii na severní části Korejského poloostrva. V KLDR panuje jeden z posledních komunistických režimů na světě. Více třeba na stránkách Wikipedie
Linda Jablonská se narodila v roce 1979 v Praze. Studium na FAMU zakončila dokumentárním filmem Kupředu levá, kupředu pravá, který byl uveden v české kinodistribuci. Pracuje především pro ČT jako režisérka dokumentárních filmů a publicistických cyklů. O Lindě více na stránkách o filmu
Odjakživa, od samého vzniku planety Země, pulsuje její žhavě nitro
rychlým pulsem. Tu s větší, tu s menší intenzitou tryská na
zemský povrch nezkrotná energie ať už v podobě žhavé lávy,
sirnatých par či „obyčejných“ horkých pramenů. Ačkoliv sopečná
aktivita našeho věku je v porovnání s dávnou minulostí
podstatně nižší, přesto jsou místa, kde můžeme pocítit žhavý dech
matky Země i dnes.
Odjakživa, od samého vzniku planety Země, pulsuje její žhavě nitro rychlým pulsem. Tu s větší, tu s menší intenzitou tryská na zemský povrch nezkrotná energie ať už v podobě žhavé lávy, sirnatých par či „obyčejných“ horkých pramenů. Ačkoliv sopečná aktivita našeho věku je v porovnání s dávnou minulostí podstatně nižší, přesto jsou místa, kde můžeme pocítit žhavý dech matky Země i dnes. Ať už Island, Kamčatka nebo třeba Indonésie, vždy se jedná o fascinující setkání s přírodou v její nejryzejší podobě.
Na obzoru Liparské ostrovy
My teď míříme k jednomu z takových míst. Není zase až tak daleko od našich hranic. Dělí nás od něho něco před dva tisíce kilometrů. U slunných břehů italských, v místech kde už člověk začíná cítit „dech Afriky“, naleznete místo, u kterého ani označení přírodní ráj nedokážete dostatečně charakterizovat jeho skutečnou podobu. Liparské ostrovy jsou totiž natolik svérázným a rozmanitým regionem, že na jeho poznání nepostačí hodiny, ale spíše dny a týdny. Zastavme se v jeho nejživější, horkým dechem zemského nitra pulsující části. Přistáváme v přístavu Porto di Levante, který jako ozdobný prsten navlečený na úzké zemské šíji mezi ostrovem Vulcano a poloostrovem Vulcanello, vítá návštěvníky tohoto ostrova.
Ze sicilského přístavu Milazzo se sem dostanete za necelou hodinu a půl velkým trajektem společnosi Siremar, pokud ovšem nepoužijete k dopravě podstatně rychlejší aliscaf.
Městečko Porto di Levante působí v zářijovém dopoledni ospalým, ale zároveň útulným dojmem. Většina obchůdků s upomínkovými předměty teprve otevírá své výlohy a v restauracích a barech byste návštěvníky spočítali na prstech jedné ruky. Jen v baru u přístavu je provoz živější. Cestující čekající na spojení na další Liparské ostrovy tu upíjejí svou oblíbenou ranní kávu, ale brzy odjedou i oni a o jediné oživení se budou starat výletní lodě, přivážející sem turisty z pevniny nebo z okolních ostrovů.
Vzhůru na Gran Cratere
Kolem malého řeznictví, se spokojeně postávajícím majitelem v bílé zástěře ve dveřích, zamíříme ven z městečka. Uličkou mezi zahradami s malebnými apartmány se prosmýkneme ven z přístavu a po místní silničce zamíříme k našemu cíli – vulkánu Gran Cratere.
Asfaltový povrch brzy opouštíme a začínáme stoupat strmým svahem vzhůru. U cesty stojící zprohýbaná kovová konstrukce se zbytky plachet působí neškodným dojmem jen do té doby, než zjistíme, že v ní sedí velmi důležitě se tvářící paní, která vás bez mrknutí oka obere o 3 EURA. Poplatek tedy s mrknutím oka a zaťatými zuby platíme a rychle mizíme. Netoužíme potom, aby nám ještě přidala místního průvodce a obrala nás (znovu bez mrknutí oka) o dalších 10 EUR. Takže raději rychle vzhůru!
Sypkou horninu zhruba v polovině svahu střídá povrch přeci jen pevnější. To se však záhy ukazuje jako relativní, což dokumentují hluboké erozní rýhy vyhloubené ve svahu vulkánu stékajícími dešťovými srážkami.
Kráter nás vítá
Po necelé hodině vystupujeme na okraj kráteru. Stojíme na jeho severním okraji, do plic nám proudí svěží mořských vzduch a nad námi je blankytně modré nebe se zářícím slunkem. Jeho paprsky se teď prodírají sirnými výpary stoupající ze země jen několik metrů před námi. Stojíme na okraji fumarolového pole ve výšce 291 m.n.m., které nám poskytuje hmatatelný důkaz o neustávající aktivitě této sopky. Zatímco naše nosy dráždí síra ve výparech unášených větrem nad Tyrhénské moře, oči se kochají nádherným rozhledem na okolní ostrovy. Co by kamenem dohodil se vypíná nad mořskou hladinu ostrov Lipari, hned vedle vidíme dva charakteristické sopečné kužely na Salině a ještě více vlevo nejzápadnější ostrovy Lipar – Filicudi a Alicudi. Nejmenší ostrov Panarea leží na úplně opačné straně a na severu se nám v oparu ztrácí Stromboli se jeho aktivní sopkou.
Vraťme se však na Gran Cratere o la Fossa di Vulcano. Stojíme na okraji mísovité prohlubně o průměru zhruba 500 metrů, jejíž dno leží v hloubce 80 metrů. Hledíme na dílo přírody, které vznikalo téměř 100 000 let a i když aktivní fáze vulkánu skončila erupcí 22.4.1890, přesto jeho neklidné srdce tepe dál. Hned na několika místech se derou na povrch sopečné plyny jejichž teplota se pohybuje mezi 350 a 500 stupni Celsia. Jejich výskyt se však neomezuje jen na hlavní fumarolové pole. Zvláště po silných deštích je možno spatřit osamocené výrony par i na jiných místech ve svazích Gran Cratere.
Míříme na vrchol
I když jsme dosáhli kráteru, k samotnému vrcholu je to ještě kus cesty. Odmítáme myšlenku sestupu do jícnu kráteru a vzhledem ke zvýšené aktivitě fumarolového pole respektujeme varování před možností intoxikace parami unikajícími z nitra sopky. Že se nejedná o plané varování, svědčí i přistávací plocha pro helikoptéru, která samozřejmě slouží především vulkanologům sledujícím aktivitu kráteru, ale v nejednom případě posloužila i turistům, kteří nebezpečí sopky podcenili. Po okraji kráteru pomalu stoupáme a s přibývající výškou zesiluje i vítr a tak i přes zářící slunko navlékáme teplejší oblečení. Po zhruba půlhodinovém výstupu dosahujeme vrcholu Gran Cratere a z výšky 391 m.n.m. se nám otevírá výhled na Liparské ostrovy. Hnědozelené zbarvení ostrovů kontrastuje se sytou modří moře, zbrázděného jen vlnami rozbíhajícími se od motorových lodí a plachetnic.
Pod námi Liparské ostrovy
Pár set metrů za námi se tyčí nejvyšší bod ostrova Vulcano – Monte Aria o Scolio del Cardo (500 m.n.m.), ale my pomýšlíme na návrat. Silný vítr nás nutí k sestupu do závětří a tam máme ještě jednu možnost pohlédnout do kráteru. Na protější straně vulkánu se ve větru kroutí bělostné páry a znovu nám připomínají tu sílu, která se skrývá pod našimi nohami. V celé historii Gran Cratere se prudké erupce střídaly celkem pravidelně s obdobími klidu. A protože se v historických záznamech píše o cyklech zhruba sto dvacet let mezi jednotlivými ničivými explozemi, do našich myslí se vkrádá stín pochybností. „Co kdyby právě te?!“ Víme sice, že vulkán je sledován vědci z univerzity v Catanii a Palermu, ale červíček pochybností hlodá. A proto míříme zpět na pobřeží, ale v našich myslích zůstává vzpomínka na setkání s dalším svědkem naší minulostí – s klenotem jménem Gran Cratere.
Nepál je jazykově a kulturně velmi bohatá země. Je zde na
59 rozdílných etnických skupin a více než 100 kast.
V každé z nich vznikl vlastní hudební nástroj a ovlivnil vlastní
hudební styl. V mnoha společenstvích hudba vychází z rituálního
kalendáře, který doprovází cykly událostí lidského života.
Nejkompletnější sbírku nepálských hudebních nástrojů můžete
shlédnout v Music Museum of Nepal v Kathmandu. V současné
době máte jedinečnou příležitost i v brněnském Technickém muzeu,
kde probíhají Nepálské dny.
Představit v krátkosti nepálskou hudbu není lehký úkol. Nepál je jazykově a kulturně velmi bohatá země. Je zde na 59 rozdílných etnických skupin a více než 100 kast. V každé z nich vznikl vlastní hudební nástroj a ovlivnil vlastní hudební styl. V mnoha společenstvích hudba vychází z rituálního kalendáře, který doprovází cykly událostí lidského života.
Hudba může léčit i pomáhat člověku vstupovat do změněných stavů vědomí, může být podle Nepálců prostředníkem mezi člověkem a božstvem. Hudební nástroje jsou často považovány za posvátné, musí k nim být zachován respekt, protože skrze ně se s božstvem komunikuje. Nepálci věří, že hudba reprezentuje nebeský element, který obepíná naši planetu a sdílí ji všechny národy. Lidské emoce mohou být vyjádřeny skrze hudbu.
Na rozdíl od důležitosti hudby v nepálském životě byli hudebníci vždy na nízké pozici ve společnosti a většinou lidí z vyšších společenských kast byli považováni za nedotknutelné. Následkem nízké sociální úrovně kast hudebníků, byli hudebníci obvykle nevzdělaní a hudba a lyrické básně bývaly málokdy zaznamenány. Znalosti melodie, lyrických básní, tanečních kroků i techniky výroby hudebních nástrojů byly předávány z generace na generaci, z otce na syna v nepřetržitém sledu až do nedávné doby. Hudba Nepálu – to jsou také mantry, ceremoniální zpěvy při různých příležitostech rodiny, kasty a společenství.
Článek přinášíme ve spolupráci s Česko – nepálskou společností, která ve spolupráci s dalšími partnery pořádá Nepálské dny. Letošní ročník je věnovaný nepálské hudbě. Od 13. 1. do 1. 3. 2009 můžete v Technickém muzeu v Brně navštívit výstavu nepálských lidových nástrojů.Součástí akce je i přednáška doc. Vladislava Matouška, PhD Nepálské lidové hudební nástroje, která se uskuteční 7. 2. 2009 ve 14 hodin v přednáškovém sále Technického muzea v Brně.
Česko-nepálská společnost, založená v Brně v roce 2002 se snaží široké veřejnosti přibližovat kulturu a život Nepálu. Na leden a únor letošního roku ve spolupráci s Technickým muzeem v Brně a Jihomoravskou plynárenskou, a. s., opět připravila projekt Nepálské dny v Brně. Každý rok má tato přehlídka ústřední téma, letos jsou to nepálské lidové nástroje a hudba. Od roku 2005 začala Česko-nepálská společnost spolupracovat s nepálským muzeem lidových nástrojů a v prvním říjnovém týdnu roku 2007 se v hlavním městě Nepálu Kathmandu konala jejich první společná výstava. Vystaveny byly fotografie českých lidových hudebních nástrojů z archivu Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici a malby nepálských lidových hudebních nástrojů, jejichž autorem je pan Sunil Pariyar. Každý podvečer probíhaly v prostorách výstavy koncerty nepálské lidové hudby. Prezentace české a moravské hudby byla zprostředkována ukázkami na DVD ze Slavností chleba ve Slupi u Znojma, které spoluorganizuje Technické muzeum v Brně. Podle slov presidenta nepálského muzea pana Rama Prasada Kadela vzbudila výstava značný ohlas a navštívilo ji přes 1 300 návštěvníků.
Pokud máte zájem shlédnout největší a nejkompletnější sbírku lidových hudebních nástrojů v Nepálu, navštivte Music Museum of Nepal Najdete ho na adrese Kathmandu, Tripureshwor Mahadev Temple
Zakladatel muzea Ram Prasad Kadel vyrůstal v tradiční brahmínské rodině. Od dětství v sobě koncentroval nepálskou lidovou hudební kulturu. Více jak třináct let sbíral a zkoumal po celém Nepálu poznatky o tradiční hudbě. V roce 1995 začal shromažďovat nepálské lidové hudební nástroje a v roce 1997 založil Nepali Folk Musical Instrument Museum (NFMIM). Od roku 2002 se sbírka tohoto muzea stala největší a nejkompletnější v Nepálu a muzeum se otevřelo pro veřejnost. Kolekce nyní obsahující více než 260 typů nástrojů se neustále rozšiřuje. Aktivity muzea zahrnují výzkum a audiovizuální záznam tradiční hudby a tance, přepisy melodií a lyrických básní, které nebyly dříve zapsány, výuka hry na hudební nástroje pro dospělé i děti, workshopy, konference, národní soutěže, procesí, koncerty živé hudby, výstavy a produkce DVD a audio CD. V roce 2008 se muzeum přejmenovalo na Music Museum of Nepal.
Křišťálově čistá voda, malebné alpské vrcholky, příjemná
rekreační střediska a snadno dosažitelná nenarušená příroda, to vše
nabízí málo známe korutanské jezero Weissensee.
Křišťálově čistá voda, malebné alpské vrcholky, příjemná rekreační střediska a snadno dosažitelná nenarušená příroda, to vše nabízí málo známe korutanské jezero Weissensee. V porovnání s ostatními známějšími korutanskými jezery jako Millstätter see, Ossiacher see nebo Faaker see nabízí Weissensee klidné, masovým turistickým ruchem nepoznamenané prostředí. Na své si zde přijdou jak milovníci letní turistiky, tak příznivci zimních sportů.
Weissensee, neboli „Bílé jezero“, odvozuje svůj název od zářivě bílých křídových břehů, které vznikly zvětráváním okolních vápencových hornin. Jezero se nachází v jihozápadní části rakouských Korutan, asi 40 km západně od Villachu. Pokud cestujete autem, jezero objevíte asi na půli cesty mezi Villachem a městem Lienz. Jezero vzniklo ledovcovou činností, podobně jako většina rakouských jezer. Zatímco délka jezera je necelých 11 km, jeho šířka v nejširším místě nedosahuje ani 1 km. Zajímavá je rovněž značně rozdílná hloubka jezera v jeho různých částech. V západní části nepřesahuje 5 m, kdežto na opačném konci je to téměř 100 m.
Úctyhodná je i jeho nadmořská výška, která činí 930 m.n.m. O to víc pak každého jistě překvapí, že teplota vody dosahuje v letních měsících neuvěřitelných 24°C. V létě je tak možné se v jezeře vykoupat nebo se vydovádět na některém z vodních sportů. Příznivé podmínky pro plavání nabízí zejména mělčí a teplejší západní část jezera. Zkrátka zde nepřijdou ani příznivci rybaření. Žije zde značné množství ryb, především kaprů, štik, pstruhů, candátů a línů. Kvalitou vody patří Weissensee mezi nejčistší jezera v Evropě. Přírodní ráz jezera dotváří přítomnost vodních ptáků, z nichž nejpočetnější jsou nám dobře známé husy a kačeny. Zachovalost zdejší přírody, ke které přispěla odlehlost oblasti a zejména pak citlivý přístup člověka ke krajině, vedla v minulých letech k vyhlášení přírodního parku Weissensee.
Osídlení a turistická střediska se koncentrují na severozápadním břehu jezera, přičemž 2/3 pobřeží jsou dlouhodobě neosídleny. Centrem oblasti je malé městečko Techendorf – jedna z mála protestantských obcí v Rakousku, kde se nachází jediný most spojující oba břehy jezera. Zajímavostí je, že tento most byl až do roku 1967 pouze dřevěný. Samotné městečko, které se turisticky rozvíjelo již v předválečných letech, bylo dokonce v roce 1968 na čas přejmenováno na Weissensee, a to ryze z propagačních důvodů. Dnes už však opět nese svůj původní název. Zdá se tedy, že vůle zdejších obyvatel nakonec zvítězila nad zájmy hoteliérů.
Historicky byla hlavní obživou zdejších obyvatel výroba olova a skla. V současnosti ale hraje dominantní roli cestovní ruch, zejména pak v letní sezóně. Ostatně nejen výroba skla, ale i turismus má zde dlouhou tradici. Například turisty dnes velmi vyhledávané okružní plavby po jezeře jsou zde organizovány již od roku 1929. Hlavní rozvoj turistiky se však do této poměrně odlehlé oblasti dostavil až po válce. Pokud byste dnes vyrazili na dovolenou k jezeru, najdete zde kromě řady hotýlků a penzionů hustou síť značených turistických tras včetně stezek pro cyklisty a příznivce nordic walkingu (chůze se speciálními holemi). Trasy jsou vedeny jak méně náročným terénem podél břehů jezera, tak po svazích okolních hor. Přestože zdejší hory jsou z velké části pokryty lesy a mají spíše méně dynamický ráz, můžete na vašich túrách narazit na mnoho zajímavých vyhlídek na jezero i okolí. Samotné jezero svírají ze severu a jihu masivy Latschur a Spitzegel Gruppe, které jsou součástí skupiny Gailtalských Alp. K této skupině patří i poměrně blízké Lienzské dolomity, které jsou navštěvovány zejména milovníky skalnatých horských štítů. Svou atraktivitou rozhodně nezůstávají o mnoho pozadu za známějšími italskými Dolomity, a tak mohou být jedním z cílů, kam se lze od jezera vypravit třeba na jednodenní výlet. Dostatečnou odměnou za náročné výstupy Vám jistě budou nádherné pohledy na majestátný hřeben Karnských Alp nebo údolí řek Drávy a Gail.
Základním stavebním kamenem okolních hor i celého masivu Gailtalských Alp jsou vápence a dolomity, které často vytvářejí zajímavé skalní útvary. Nejinak je tomu v oblasti vrcholu Weisse Wand v západní části jezera, kde vyčnívají divoké, borovicemi porostlé skalní věže nabízející jednu z působivých výhledek na průzračnou hladinu jezera. Z okolních vrcholků můžeme při procházkách téměř liduprázdnou krajinou spatřit severněji položenou horskou skupinu Kreuzeck Gruppe, dále masiv Reisskofelkette, Karnské Alpy nebo údolí řeky Drávy. Zajímavostí skupiny Kreuzeck Gruppe je skutečnost, že byť se jedná o poměrně mále navštěvované pohoří, je známé jako oblast s hojným výskytem alpské květeny. Vrcholové partie pohoří jsou často porostlé travinami, což jim dodává specifické kouzlo. Návštěva zdejších hor tak může být zajímavou alternativou pro ty, kteří hledají klidnější, turisty méně navštěvovaná místa.
Weissensee nabízí řadu atraktivit také v zimním období. Na své si zde přijdou zejména bruslaři. Hladina jezera přibližně od prosince každoročně zamrzá a stává se tak jednou z největších přírodních bruslařských ploch v Evropě. Ledové dráhy, vedoucí po obvodu jezera, jsou pro bruslaře pečlivě upraveny a nabízí vhodný povrch jak pro začátečníky, tak i pokročilé. Od roku 1989 je zde dokonce pravidelně pořádán nizozemský závod v rychlobruslení. V okolí jezera je možné provozovat také běžecké a sjezdové lyžování nebo absolvovat projížďku zimní krajinou na saních tažených koňmi.
V městečku Techendorf najdeme jediný lyžařský vlek vedoucí od jezera k chatě Naggler Alm. Místní sjezdovky ocení zejména méně náročnější lyžaři nebo rodiny s dětmi. Další sjezdovky pak najdeme nedaleko odsud, poblíž vrcholu Goldeck, který se tyčí nad městem Spittal an der Drau. V zimních měsících můžeme na jezeře zahlédnout také příznivce curlingu, potápění nebo ledního golfu. Těm, co dávají přednost relaxačním pobytům, nabízí místní hoteliéři wellness služby.
Ať už si návštěvník zvolí jakýkoliv způsob trávení dovolené u Weissensee, jedno je jisté, a sice, že toto místo jistě utkví v jeho paměti jako poklidné, lidskou činností málo zasažené prostředí, které nabízí svým návštěvníkům služby vysoké kvality. Vyváženost mezi rozvojem turismu a ochranou přírodní bohatství je zde cítit na každém kroku. Doufejme tedy, že si tento osobitý ráz Weissensee uchová i pro další generace.
Ostrov St. Croix, patřící do Amerických panenských ostrovů, má
i na Karibik, zvyklý na časté střídání pánů, určité prvenství.
Nad ostrovem totiž od roku 1493, kdy zde během své druhé expedice přistál
Kolumbus, postupně vlálo hned sedm vlajek – španělská, francouzská,
britská, holandská, maltských rytířů, dánská a americká.
Ostrov St. Croix, patřící do Amerických panenských ostrovů, má i na Karibik, zvyklý na časté střídání pánů, určité prvenství. Nad ostrovem totiž od roku 1493, kdy zde během své druhé expedice přistál Kolumbus, postupně vlálo hned sedm vlajek – španělská, francouzská, britská, holandská, maltských rytířů, dánská a americká.
Od každého trochu zbylo. Po Angličanech zůstalo řízení vlevo, i když poněkud zmatené, protože auta mají volant na levé straně, jak je zvyklý zbytek světa. Po Dánech zase zůstala architektura ve dvou hlavních městech ostrova. Především Christiansted, hlavní město ostrova, vypadá, jakoby tam Dánové žili ještě dnes. Prohlédnout si můžeme i přístavní pevnost Fort Christiansvaern, kterou Dánové postavili již v roce 1738. Druhé město, Fredericksted, je o něco méně malebné, a za mé návštěvy trpělo naprostou prázdnotou, takže vypadalo, jakoby jej nějaká choroba zcela vylidnila.
Od roku 1917 patří ostrov Spojeným státům, nutno však konstatovat, že je systém poněkud zvláštní – obyvatelé jsou sice američtí občané, ale nemají právo volit a do kontinentálních Spojených států musí lítat přes celnici.
Z čistě turistického pohledu je tento ostrov zajímavý, neboť vzhledem k tomu, že jej Američané zanedbávají, stále ještě připomíná Karibik z doby, kdy byla cukrová třtina králem. Letadla sem přilétají jen několikrát za týdnen, takže turistů je pomálu a život se tedy pohybuje karibským tempem, které rozhodně nikam nepospíchá.
Klidu si tedy užijeme víc než dost. Na druhé straně ale nebude potěšen ten, kdo hledá nějaké luxusní hotely, na rozvinutou turistickou infrastrukturu můžeme s klidem zapomenout. Hotelů je tak do pytlíku a zatřepat, mnohem častější je pronajímání celých vil i s bazénem. Místní ale nejsou nespokojeni, sami mluví o tom, ať si turisté jezdí na druhé sva ostrovy souostroví, na St. John a St. Thomas, a jejich ostrov nechají napokoji.
Batůžkáři to nebudou mít nejjednodušší, prakticky jediný kam je Mount Victory Camp, který si vychutnají především milovníci přírody a vody. Kemp je uprostřed deštného pralesa. Nevýhodou je to, že bez auta si ho příliš neužijeme, na pláž jsou to dobré tři kilometry, navíc zpátky se projdeme do pěkného kopce.
Americká vláda se projeví i v dalším aspektu – na domorodou kuchyň prakticky nenarazíme, po dlouhém bádání jsem našel všehovšudy tři restaurace. Všechno ostatní byly pouhé modifikace hamburgerů stokrát jinak. A co bylo ještě horší, na ostrově snad vyhlásili válku rybám, na kterých si ani v drahých restauracích, ani v chajdách na pláži, nepochutnáme. Jedinou možností je koupit si rybu u silnice přímo od rybářů a upéct si ji sami. Musíme ale počítat s tím, že ji budeme muset vykuchat.
To ale neznamená, že si návštěvu St. Croix neužijeme. Ostrov není největší, autem ho projedeme pohodlně za několik hodin. Po stovkách plantáží s cukrovou třtinou už dnes zůstaly jen stopy v podobě zbytků větrných mlýnů, ty jsou ale o to fotogeničtější. Prohlídnou si můžeme i jedinou místí rumovou destilovnu vyrábějící rumy Cruzan. Za prohlídku, která trvá jen pár minut, sice zaplatíme 4 dolary, po prohlídce ale můžeme prakticky neomezeně ochutnávat. A vedle šesti různých rumů mají i osm dalších ochucených rumů, takže cesta z destilovny bude zaručeně veselá.
Zvlášť si návštěvu užijí sportovní potápěči, především prudký pokles dna v oblasti Cane Bay. Potápět se u „zdi“ (celý název je nejčastěji Cane Bay Wall) sem jezdí nadšenci z celého světa. Doveze nás tam člun z každého obchodu pro sportovní potápěče, kterých je u pobřežní silnice víc než dost. Za cestu a pronájem jedné lahve zaplatíme asi 65 dolarů.
St. Croix rozhodně nepředstavuje žádnou láci. V každém případě ale potěší ty, kteří si chtějí prohlídnout karibský ostrov, který ještě nezasáhl démon masové turistiky.
