Letos v srpnu jsem strávil několik dní u přátel v městě
Kazanlak. Nachází se v centrálním Bulharsku nedaleko Staré Zagory.
Přátelé jsou čeští salesiánští misionáři, kteří zde již téměř
dvacet let pracují s mladými lidmi. A tak jsem přijal jejich
pohostinnost a čas využil k návštěvě Sokolského monastýru.
Bulharsko jistě v minulosti patřilo a i dnes stále patří k jedné z oblíbených destinací našich dovolenkových cílů. Zlaté písky, Sluneční pobřeží, Primorsko, Albena, obrovské a klimatizované hotelové komplexy se službami na nejvyšší úrovni.
Nemohu posoudit, tuto tvář Bulharska neznám. Ale dovolil jsem si Vás v několika článcích pozvat k návštěvě míst, kam noha davového turisty většinou nevkročí. Jsou to pravoslavné monastýry a jižní černomořské pobřeží.
Letos v srpnu jsem strávil několik dní u přátel v městě Kazanlak. Nachází se v centrálním Bulharsku nedaleko Staré Zagory. Přátelé jsou čeští salesiánští misionáři, kteří zde již téměř dvacet let pracují s mladými lidmi. A tak jsem přijal jejich pohostinnost a čas využil k návštěvě výše zmíněného Sokolského monastýru.
Ten den bylo v Kazanlaku teplo. Slunce hřálo, obloha byla modrá a teploměr ukazoval 28 stupňů. Přátelé měli namířeno do Gabrova a tak slovo dalo slovo a vzali mě sebou. Kousek před jejich cílem jsme odbočili v městečku Etera směrem do hor Staré planiny a po osmi kilometrech jsem již sám stál před branami Sokolského monastýru.
Oblečení dostatečné pro rozpálený a vyhřátý Kazanlak se zde ukázalo jako naprosto nevyhovující. Mlha a chlad panující čas od času v místních horách přišly nečekaně. Jedinou útěchou byl automat na kafe umístěný hned za branami kláštera.
Sokolský monastýr je pravoslavný ženský klášter, který byl založen biskupem Josifem Sokolským v 19. století. Postava zakladatele je vždy významná, ale jeho je navíc i velmi zajímavá. Lze-li to tak říci, jeho původním zaměstnáním bylo zbojnictví. Tak jako mnozí před ním i po něm, prý bohatým bral a chudým dával. Nakolik byla pravdou i poslední část tvrzení, zůstává otázkou.
V určitém životním období prožil zlom, který ho přivedl ke studiu teologie a nakonec byl vysvěcen na pravoslavného kněze. Při zakládání kláštera prý chyběly dostatečné peněžní prostředky a nejistá, snad i lživá (ale kdo to ví jistě) pověst praví, že se dočasně opět uchýlil k osvědčenému způsobu jejich získání.
Pravdou ale je, že další osud tohoto muže byl velmi pohnutý. Myšlenkovým i vnitřním vývojem se nakonec stal východním katolíkem a dokonce byl i vysvěcen na biskupa. To bylo ovšem trnem v oku pravoslavné církvi, a přestože byl i mezinárodně uznávaným diplomatem, byl nakonec unesen a umístěn v jakémsi ukrajinském pravoslavném klášteře, kde žil ještě zhruba dvacet let až do své smrti.
Josif již není, ale klášter jako místo klidu a pokoje zůstal. Je nádherným místem s ještě krásnějším chrámem, který je zvenčí i zevnitř pokryt nejrůznějšími freskami zobrazující nejrůznější biblické příběhy. Budete-li mít štěstí, zažijete v průběhu vaší návštěvy například křest dítěte. Je to nádherný obřad, který je ve východním ritu mnohem barvitější, plný zpěvů a romantiky.
V areálu kláštera je i pramen s uzdravující vodou a všichni z ní pijí a čerpají do barelů. Až se dostatečně pokocháte a zklidníte z rušného světa, můžete se vydat cestou po silnici zpět do Etery. Zde objevíte krásný skanzen, který rozhodně stojí za návštěvu.
Bulharsko jistě v minulosti patřilo a i dnes stále patří k jedné z oblíbených destinací našich dovolenkových cílů. Zlaté písky, Sluneční pobřeží, Primorsko, Albena, obrovské a klimatizované hotelové komplexy se službami na nejvyšší úrovni.
Nemohu posoudit, tuto tvář Bulharska neznám. Ale dovolil jsem si Vás v několika článcích pozvat k návštěvě míst, kam noha davového turisty většinou nevkročí. Jsou to pravoslavné monastýry a jižní černomořské pobřeží.
Letos v srpnu jsem strávil několik dní u přátel v městě Kazanlak. Nachází se v centrálním Bulharsku nedaleko Staré Zagory. Přátelé jsou čeští salesiánští misionáři, kteří zde již téměř dvacet let pracují s mladými lidmi. A tak jsem přijal jejich pohostinnost a čas využil k návštěvě výše zmíněného Sokolského monastýru.
Ten den bylo v Kazanlaku teplo. Slunce hřálo, obloha byla modrá a teploměr ukazoval 28 stupňů. Přátelé měli namířeno do Gabrova a tak slovo dalo slovo a vzali mě sebou. Kousek před jejich cílem jsme odbočili v městečku Etera směrem do hor Staré planiny a po osmi kilometrech jsem již sám stál před branami Sokolského monastýru.
Oblečení dostatečné pro rozpálený a vyhřátý Kazanlak se zde ukázalo jako naprosto nevyhovující. Mlha a chlad panující čas od času v místních horách přišly nečekaně. Jedinou útěchou byl automat na kafe umístěný hned za branami kláštera.
Sokolský monastýr je pravoslavný ženský klášter, který byl založen biskupem Josifem Sokolským v 19. století. Postava zakladatele je vždy významná, ale jeho je navíc i velmi zajímavá. Lze-li to tak říci, jeho původním zaměstnáním bylo zbojnictví. Tak jako mnozí před ním i po něm, prý bohatým bral a chudým dával. Nakolik byla pravdou i poslední část tvrzení, zůstává otázkou.
V určitém životním období prožil zlom, který ho přivedl ke studiu teologie a nakonec byl vysvěcen na pravoslavného kněze. Při zakládání kláštera prý chyběly dostatečné peněžní prostředky a nejistá, snad i lživá (ale kdo to ví jistě) pověst praví, že se dočasně opět uchýlil k osvědčenému způsobu jejich získání.
Pravdou ale je, že další osud tohoto muže byl velmi pohnutý. Myšlenkovým i vnitřním vývojem se nakonec stal východním katolíkem a dokonce byl i vysvěcen na biskupa. To bylo ovšem trnem v oku pravoslavné církvi, a přestože byl i mezinárodně uznávaným diplomatem, byl nakonec unesen a umístěn v jakémsi ukrajinském pravoslavném klášteře, kde žil ještě zhruba dvacet let až do své smrti.
Josif již není, ale klášter jako místo klidu a pokoje zůstal. Je nádherným místem s ještě krásnějším chrámem, který je zvenčí i zevnitř pokryt nejrůznějšími freskami zobrazující nejrůznější biblické příběhy. Budete-li mít štěstí, zažijete v průběhu vaší návštěvy například křest dítěte. Je to nádherný obřad, který je ve východním ritu mnohem barvitější, plný zpěvů a romantiky.
V areálu kláštera je i pramen s uzdravující vodou a všichni z ní pijí a čerpají do barelů. Až se dostatečně pokocháte a zklidníte z rušného světa, můžete se vydat cestou po silnici zpět do Etery. Zde objevíte krásný skanzen, který rozhodně stojí za návštěvu.
Oblast Kokořínska je velmi atraktivní pro všechny turisty a cestovatele,
protože zde najdou hustou síť turistických i cyklistických tras. Na co
nezapomenout při toulkách po tomto kraji připomíná Irena.
CHKO Kokořínsko
Tato chráněná krajinná oblast, vyhlášená v roce 1976 a rozprostírající se mezi Českou Lípou a Mělníkem, má rozlohu 272 km2. Budete nadšeni malebnou krajinou, jejíž romantická zákoutí obdivoval ve svých básních K. H. Mácha. Jméno tohoto velikána nese vodní dominanta kraje – Máchovo jezero. Oblast je velmi atraktivní pro všechny turisty a cestovatele, protože zde najdete hustou síť turistických i cyklistických tras. V lesnatém Kokořínsku tak můžete objevovat nejen několik hradů a zámků, původní lidovou architekturu, ale hlavně rozličné pískovcové skalní útvary. Tyto jsou pro zdejší přírodu charakteristické, proto má CHKO jednu z nich ve svém znaku (Pokličky). Jedinečnost tohoto regionu spočívá ve specifické geomorfologii. Je zde převaha kvádrových pískovců, na jejichž hranách se utvořily skalní útvary nebývalých forem a rozsahů.
Hrad Kokořín
Centrem a pravděpodobně nejnavštěvovanějším cílem chráněné krajinné oblasti je hrad Kokořín. První písemné zmínky pochází z poloviny 14. Století, kdy kokořínský statek získal Hynek Berka z Dubé a nechal zde vybudovat hrad. Během dalších staletí byl Kokořín majetkem mnoha významných šlechticů. Nebyl však dostatečně udržován a opravován, proto chátral. V 16. stol. přestal být obýván, a tak dále pustl, až nakonec v 19. století z něj byla zřícenina. Záchranou hradu se stal Václav Špaček, který jej v roce 1896 koupil a na začátku 20.stol. nechal zrekonstruovat, následován po své smrti svým synem Janem. Na komplexní přestavbě se podíleli svými návrhy architekt E. Sochor, historici A. Sedláček a Č. Zíbrt a spisovatel Z. Winter. Hrad tak získal novogotickou podobu s romantickými prvky. Komunisté hrad v roce 1950 vyvlastnili, zpět do rukou rodu Špačků se vrací po dlouhém soudním sporu v roce 2006. Ti navazují na rodinnou tradici a nechávají hrad zpřístupněn veřejnosti.
Návštěvníci mohou zvolit ze dvou prohlídkových tras. Oba okruhy zahrnují samostatnou vyhlídku z věže, v prvním okruhu navíc absolvujete prohlídku starého paláce s průvodcem. Ve sklepení hradu se nachází výstava fotografií a dobových tiskovin dokumentující Kokořínsko v letech 1888–1972.
Máchovo jezero
Máchovo jezero se svou okolní romantickou krajinou inspirovalo K. H. Máchu k napsání několika děl, z nichž je nejznámější tragická báseň o milostném trojúhelníku – Máj. Máchovo jezero je ve skutečnosti rybník, založený Karlem IV. v roce 1366 s původním názvem Velký rybník. O změnu jména se zasadil turistický spolek v Doksech, jež s touto myšlenkou přišel ve 30.letech. Název jezera rozděloval národ na dvě názorové skupiny, až se vyhrotil v roce 1936, kdy Názvoslovná komise odmítla změnu jména uznat. Mezi lidmi se však jméno rozšířilo po druhé světové válce, oficiálně se používá od 60. let minulého století. Král si prý z nedaleké skalky často prohlížel vodní hladinu, toto místo je po něm pojmenováno Králův stolec.
Průměrná hloubka jezera se pohybuje kolem dvou metrů, se svojí rozlohou 296 ha je osmou největší vodní plochou v ČR. Slouží převážně k rekreačním účelům, je dějištěm mnoha kulturních a sportovních akcí. Návštěvníci mohou využít bohaté nabídky poskytovaných služeb – koupání, vodní atrakce, adrenalinové sporty, tobogán, půjčovna loděk, šlapadel, vyhlídkové plavby atd.
Jezero má však také nezastupitelnou funkci v ekosystému. Díky svému objemu slouží jako protipovodňová zábrana, pojme až 6,5 mil m3 vody. Na jeho dvou malých ostrůvcích, pojmenovaných Myší a Kachní, se nachází ornitologické rezervace, jsou proto veřejnosti nepřístupné. Máchovo jezero v současnosti spravuje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR.
Skalní útvar a vyhlídka Čap
Už kvůli nádhernému výhledu do okolní krajiny si udělejte procházku a navštivte vyhlídku Čap. Vrchol kopce zdobí Čapská palice – bizarní skalní útvar, připomínající kyj. Dále se zde nachází nepatrné zbytky skalního hradu, založeném na sklonu 14.stol. Jindřichem Berkou z Dubé. Na vrchol vede příjemná cesta jehličnatým lesem, kratší trasa 1,5km z Pavliček nebo delší trasa 4km z Dubé.
Čertovy hlavy
Uprostřed kokořínských lesů v obci Želízy u Mělníka se nachází unikátní dílo sochaře Václava Levého. Vede k němu 500m prudšího stoupání lesem, ale výšlap stojí za to. Čertovy hlavy jsou monumentální pískovcové plastiky, vytesané do obrovského skalního bloku. Václav Levý (1820–1870) byl významný český sochař, pozdější učitel J. V. Myslbeka.
Hrad Houska
Hrad Houska je opředen několika legendami. Nejznámější z nich tvrdí, že je hrad postaven na skále, kterou vedla brána do pekla. Nad touto průrvou prý stojí hradní kaple. Podle jiné pověsti se na Housce zjevuje postava v černé mnišské kápi, která nemá obličej a sleduje noční návštěvníky.
Mezi nejpozoruhodnější místa patří hradní kaple, vyzdobená nástěnnými malbami s biblickými výjevy ze 14. století. Zajímavostí je fakt, že její zdi jsou neustále vlhké a porostlé lišejníkem, zatímco ty okolní jsou naprosto suché. Nejkrásnější místnost na hradě je Zelená komnata, jejíž stěny zdobí náboženské a lovecké fresky z 16. Století.
Původně gotický hrad byl založen Přemyslem Otakarem II. ve 13. století. Vyrostl z kamenného hradiště založeného v 9.století vévodou Slaviborem pro jeho syna Houseka. Na hradě se vystřídala řada panovníků a šlechticů, za jejichž panování docházelo k mnoha stavebním úpravám. Nyní má Houska podobu renesančního zámku s prvky gotického hradu. V roce 1924 jej koupil prezident závodů Škoda Josef Šimonek. Později byl hrad využíván německou armádou a po válce státem jako archiv Státní knihovny v Klementinu. V 90.letech vrácen v restituci původním majitelům, kteří jej v roce 1999 zpřístupnili veřejnosti, což se stalo poprvé v celé historii hradu Houska.
Kokořínsko má spoustu dalších zajímavých turistických cílů, o kterých se však dočtete v jiném článku, například Hrad Bezděz, skalní útvar Pokličky, Skalní hrad a poustevnu ve Sloupu.
Informace k článku čerpány a další zajímavosti naleznete zde:
Tato chráněná krajinná oblast, vyhlášená v roce 1976 a rozprostírající se mezi Českou Lípou a Mělníkem, má rozlohu 272 km2. Budete nadšeni malebnou krajinou, jejíž romantická zákoutí obdivoval ve svých básních K. H. Mácha. Jméno tohoto velikána nese vodní dominanta kraje – Máchovo jezero. Oblast je velmi atraktivní pro všechny turisty a cestovatele, protože zde najdete hustou síť turistických i cyklistických tras. V lesnatém Kokořínsku tak můžete objevovat nejen několik hradů a zámků, původní lidovou architekturu, ale hlavně rozličné pískovcové skalní útvary. Tyto jsou pro zdejší přírodu charakteristické, proto má CHKO jednu z nich ve svém znaku (Pokličky). Jedinečnost tohoto regionu spočívá ve specifické geomorfologii. Je zde převaha kvádrových pískovců, na jejichž hranách se utvořily skalní útvary nebývalých forem a rozsahů.
Hrad Kokořín
Centrem a pravděpodobně nejnavštěvovanějším cílem chráněné krajinné oblasti je hrad Kokořín. První písemné zmínky pochází z poloviny 14. Století, kdy kokořínský statek získal Hynek Berka z Dubé a nechal zde vybudovat hrad. Během dalších staletí byl Kokořín majetkem mnoha významných šlechticů. Nebyl však dostatečně udržován a opravován, proto chátral. V 16. stol. přestal být obýván, a tak dále pustl, až nakonec v 19. století z něj byla zřícenina. Záchranou hradu se stal Václav Špaček, který jej v roce 1896 koupil a na začátku 20.stol. nechal zrekonstruovat, následován po své smrti svým synem Janem. Na komplexní přestavbě se podíleli svými návrhy architekt E. Sochor, historici A. Sedláček a Č. Zíbrt a spisovatel Z. Winter. Hrad tak získal novogotickou podobu s romantickými prvky. Komunisté hrad v roce 1950 vyvlastnili, zpět do rukou rodu Špačků se vrací po dlouhém soudním sporu v roce 2006. Ti navazují na rodinnou tradici a nechávají hrad zpřístupněn veřejnosti.
Návštěvníci mohou zvolit ze dvou prohlídkových tras. Oba okruhy zahrnují samostatnou vyhlídku z věže, v prvním okruhu navíc absolvujete prohlídku starého paláce s průvodcem. Ve sklepení hradu se nachází výstava fotografií a dobových tiskovin dokumentující Kokořínsko v letech 1888–1972.
Máchovo jezero
Máchovo jezero se svou okolní romantickou krajinou inspirovalo K. H. Máchu k napsání několika děl, z nichž je nejznámější tragická báseň o milostném trojúhelníku – Máj. Máchovo jezero je ve skutečnosti rybník, založený Karlem IV. v roce 1366 s původním názvem Velký rybník. O změnu jména se zasadil turistický spolek v Doksech, jež s touto myšlenkou přišel ve 30.letech. Název jezera rozděloval národ na dvě názorové skupiny, až se vyhrotil v roce 1936, kdy Názvoslovná komise odmítla změnu jména uznat. Mezi lidmi se však jméno rozšířilo po druhé světové válce, oficiálně se používá od 60. let minulého století. Král si prý z nedaleké skalky často prohlížel vodní hladinu, toto místo je po něm pojmenováno Králův stolec.
Průměrná hloubka jezera se pohybuje kolem dvou metrů, se svojí rozlohou 296 ha je osmou největší vodní plochou v ČR. Slouží převážně k rekreačním účelům, je dějištěm mnoha kulturních a sportovních akcí. Návštěvníci mohou využít bohaté nabídky poskytovaných služeb – koupání, vodní atrakce, adrenalinové sporty, tobogán, půjčovna loděk, šlapadel, vyhlídkové plavby atd.
Jezero má však také nezastupitelnou funkci v ekosystému. Díky svému objemu slouží jako protipovodňová zábrana, pojme až 6,5 mil m3 vody. Na jeho dvou malých ostrůvcích, pojmenovaných Myší a Kachní, se nachází ornitologické rezervace, jsou proto veřejnosti nepřístupné. Máchovo jezero v současnosti spravuje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR.
Skalní útvar a vyhlídka Čap
Už kvůli nádhernému výhledu do okolní krajiny si udělejte procházku a navštivte vyhlídku Čap. Vrchol kopce zdobí Čapská palice – bizarní skalní útvar, připomínající kyj. Dále se zde nachází nepatrné zbytky skalního hradu, založeném na sklonu 14.stol. Jindřichem Berkou z Dubé. Na vrchol vede příjemná cesta jehličnatým lesem, kratší trasa 1,5km z Pavliček nebo delší trasa 4km z Dubé.
Čertovy hlavy
Uprostřed kokořínských lesů v obci Želízy u Mělníka se nachází unikátní dílo sochaře Václava Levého. Vede k němu 500m prudšího stoupání lesem, ale výšlap stojí za to. Čertovy hlavy jsou monumentální pískovcové plastiky, vytesané do obrovského skalního bloku. Václav Levý (1820–1870) byl významný český sochař, pozdější učitel J. V. Myslbeka.
Hrad Houska
Hrad Houska je opředen několika legendami. Nejznámější z nich tvrdí, že je hrad postaven na skále, kterou vedla brána do pekla. Nad touto průrvou prý stojí hradní kaple. Podle jiné pověsti se na Housce zjevuje postava v černé mnišské kápi, která nemá obličej a sleduje noční návštěvníky.
Mezi nejpozoruhodnější místa patří hradní kaple, vyzdobená nástěnnými malbami s biblickými výjevy ze 14. století. Zajímavostí je fakt, že její zdi jsou neustále vlhké a porostlé lišejníkem, zatímco ty okolní jsou naprosto suché. Nejkrásnější místnost na hradě je Zelená komnata, jejíž stěny zdobí náboženské a lovecké fresky z 16. Století.
Původně gotický hrad byl založen Přemyslem Otakarem II. ve 13. století. Vyrostl z kamenného hradiště založeného v 9.století vévodou Slaviborem pro jeho syna Houseka. Na hradě se vystřídala řada panovníků a šlechticů, za jejichž panování docházelo k mnoha stavebním úpravám. Nyní má Houska podobu renesančního zámku s prvky gotického hradu. V roce 1924 jej koupil prezident závodů Škoda Josef Šimonek. Později byl hrad využíván německou armádou a po válce státem jako archiv Státní knihovny v Klementinu. V 90.letech vrácen v restituci původním majitelům, kteří jej v roce 1999 zpřístupnili veřejnosti, což se stalo poprvé v celé historii hradu Houska.
Kokořínsko má spoustu dalších zajímavých turistických cílů, o kterých se však dočtete v jiném článku, například Hrad Bezděz, skalní útvar Pokličky, Skalní hrad a poustevnu ve Sloupu.
Informace k článku čerpány a další zajímavosti naleznete zde:
Další den vypadá úplně stejně beznadějně, přestože hlídkujeme
v přístavišti už od šesti ráno. Kdo počká, ten se dočká. Brzo
přijíždí kolumbijská obchodní loď vykupující na ostrovech
kokosy…
Hned za kolumbijsko-panamskou hranicí, na karibském pobřeží, navštívili jsme autonomní území národa Kuna – Kuna Yala (známé také jako Islas de San Blas). Nevěděli jsme, do čeho jdeme, většina turistů mezi Panamou a Kolumbií stále ještě létá, nebo se nechává převážet na jachtách (Cartagena – Panama City).
Donedávna zapovězená trasa podél pobřeží nechvalně známého Darienu se však otevírá turistům s neuvěřitelnou rychlostí. Nám se podařilo vychytat ten velmi krátký okamžik mezi tím, kdy kolumbijským územím v oblasti okolo města Turbo procházeli jen ti nejotrlejší dobrodruzi a tím, kdy celou tuto oblast zalije vlna turistů cestujících mezi Jižní a Střední Amerikou.
Z Turba motorovým člunem do Capurganá, kde je imigrační, chvilku pobýt, protože si to malebné karibské městečko zaslouží, pak další loďkou do Puerto Obaldía, prvního panamského městečka, zašedlé vojenské a policejní posádky, kde se po vybalení všech věcí z batohu a sehnání dvou fotokopií pasu dostane panamské razítko. Jsme tu a cesta na Kuna Yala může začít.
Čekáme v restauraci, kde došlo snad úplně všechno, venku prší a rozhodujeme, co dál. Potřebujeme se dostat na dvě hodiny vzdálený ostrov Caledonia, čtvrtý ostrov v pořadí, ze čtyřiceti obydlených ostrovů na více než třistakilometrovém pobřežním pásu. Lodní doprava tu moc nefunguje, je spíše nahodilá a dnes ráno právě odjela jedna loď. Ostatních pár turistů, co taky přijelo z Kolumbie, nasedá do letadla a letí do Panama City. Padá na nás lehká deprese. Co tu budeme dělat? Nezbláznili jsme se? Puerto Obaldía, ač Karibik, není místo, kde by člověk chtěl zůstat déle než pět minut.
V průběhu dne se vyhlídky na nějakou loďku ještě zhoršují. Největší otrava je to, že nikdo nic neví. Prostě pořád chodíme po městě, ptáme se, ověřujeme, čekáme. Nakonec přespáváme u jednoho pána v rodině. Patří mezi národ Kuna Yala a my se tak s jejich kulturou poprvé setkáváme. Dozvídáme se třeba, že čas od času na ostrovech týden bůhvíco kouří při jakýchsi rituálech ve velkých společenských chýších a pak další týden nedělají vůbec nic, žádná škola, žádná práce, nic.
Další den vypadá úplně stejně beznadějně, přestože hlídkujeme v přístavišti už od šesti ráno. Kdo počká, ten se dočká. Brzo přijíždí kolumbijská obchodní loď vykupující na ostrovech kokosy a kapitán je ochotný pasažéry svést, za 15 dolarů na osobu. Než však vyřídí všechny formality a prodá, co prodává, a nakoupí, co nakupuje, „stopujeme“ si člun s kolumbijskými výletníky mířící právě tam, kam chceme. Na ostrov Caledonia.
No a tady začíná ten zapomenutý ráj. Cestou nás doprovází delfíni a létající ryby. Pak vystupujeme na ostrově, kde žije nahečmaných tisíc velmi milých lidí v jednoduchých chýších většinou bez elektriky. Základy turistické infrastruktury byly položeny, na ostrově je jedna chýška pro cizince a jedna restaurace. Jsme jediní hosté. Zůstáváme několik dní, potápíme se, jezdíme po okolí ve vydlabané kánojce, jíme ryby a děláme šašky místním dětem.
Odjíždíme jen velmi neradi. Další ostrovy jsou blíže a blíže civilizaci, přibývá televizních antén, zděných budov, ale lidi jsou pořád stejně milí a spokojení se svým klidným ostrovním životem.
Kuna Yala získalo svou autonomii v roce 1930, každý ostrov má svého starostu (stařešinu, představeného), který má největší slovo.
Lidé Kuna se živí rybolovem, sběrem a exportem kokosových ořechů do Kolumbie a prodejem artesanie – uměleckých předmětů. Cestují často do Panama City, vzdělávají se a nejsou žádným zapomenutým ostrůvkem divochů. S nadšením udržují své zvyky a vychutnávají svůj způsob života.
Hned za kolumbijsko-panamskou hranicí, na karibském pobřeží, navštívili jsme autonomní území národa Kuna – Kuna Yala (známé také jako Islas de San Blas). Nevěděli jsme, do čeho jdeme, většina turistů mezi Panamou a Kolumbií stále ještě létá, nebo se nechává převážet na jachtách (Cartagena – Panama City).
Donedávna zapovězená trasa podél pobřeží nechvalně známého Darienu se však otevírá turistům s neuvěřitelnou rychlostí. Nám se podařilo vychytat ten velmi krátký okamžik mezi tím, kdy kolumbijským územím v oblasti okolo města Turbo procházeli jen ti nejotrlejší dobrodruzi a tím, kdy celou tuto oblast zalije vlna turistů cestujících mezi Jižní a Střední Amerikou.
Z Turba motorovým člunem do Capurganá, kde je imigrační, chvilku pobýt, protože si to malebné karibské městečko zaslouží, pak další loďkou do Puerto Obaldía, prvního panamského městečka, zašedlé vojenské a policejní posádky, kde se po vybalení všech věcí z batohu a sehnání dvou fotokopií pasu dostane panamské razítko. Jsme tu a cesta na Kuna Yala může začít.
Čekáme v restauraci, kde došlo snad úplně všechno, venku prší a rozhodujeme, co dál. Potřebujeme se dostat na dvě hodiny vzdálený ostrov Caledonia, čtvrtý ostrov v pořadí, ze čtyřiceti obydlených ostrovů na více než třistakilometrovém pobřežním pásu. Lodní doprava tu moc nefunguje, je spíše nahodilá a dnes ráno právě odjela jedna loď. Ostatních pár turistů, co taky přijelo z Kolumbie, nasedá do letadla a letí do Panama City. Padá na nás lehká deprese. Co tu budeme dělat? Nezbláznili jsme se? Puerto Obaldía, ač Karibik, není místo, kde by člověk chtěl zůstat déle než pět minut.
V průběhu dne se vyhlídky na nějakou loďku ještě zhoršují. Největší otrava je to, že nikdo nic neví. Prostě pořád chodíme po městě, ptáme se, ověřujeme, čekáme. Nakonec přespáváme u jednoho pána v rodině. Patří mezi národ Kuna Yala a my se tak s jejich kulturou poprvé setkáváme. Dozvídáme se třeba, že čas od času na ostrovech týden bůhvíco kouří při jakýchsi rituálech ve velkých společenských chýších a pak další týden nedělají vůbec nic, žádná škola, žádná práce, nic.
Další den vypadá úplně stejně beznadějně, přestože hlídkujeme v přístavišti už od šesti ráno. Kdo počká, ten se dočká. Brzo přijíždí kolumbijská obchodní loď vykupující na ostrovech kokosy a kapitán je ochotný pasažéry svést, za 15 dolarů na osobu. Než však vyřídí všechny formality a prodá, co prodává, a nakoupí, co nakupuje, „stopujeme“ si člun s kolumbijskými výletníky mířící právě tam, kam chceme. Na ostrov Caledonia.
No a tady začíná ten zapomenutý ráj. Cestou nás doprovází delfíni a létající ryby. Pak vystupujeme na ostrově, kde žije nahečmaných tisíc velmi milých lidí v jednoduchých chýších většinou bez elektriky. Základy turistické infrastruktury byly položeny, na ostrově je jedna chýška pro cizince a jedna restaurace. Jsme jediní hosté. Zůstáváme několik dní, potápíme se, jezdíme po okolí ve vydlabané kánojce, jíme ryby a děláme šašky místním dětem.
Odjíždíme jen velmi neradi. Další ostrovy jsou blíže a blíže civilizaci, přibývá televizních antén, zděných budov, ale lidi jsou pořád stejně milí a spokojení se svým klidným ostrovním životem.
Kuna Yala získalo svou autonomii v roce 1930, každý ostrov má svého starostu (stařešinu, představeného), který má největší slovo.
Lidé Kuna se živí rybolovem, sběrem a exportem kokosových ořechů do Kolumbie a prodejem artesanie – uměleckých předmětů. Cestují často do Panama City, vzdělávají se a nejsou žádným zapomenutým ostrůvkem divochů. S nadšením udržují své zvyky a vychutnávají svůj způsob života.
Asi nejlákavější přírodní atrakcí je zde řeka Veleka, která se
vlévá do moře. Pramení na území Turecka, velice blízko bulharsko-turecké
hranici. Její vody se klikatí panenskou přírodou v pohoří Strandža a
vlévají se do Černého moře. Obzvláště nádherné je ústí řeky, řeka
musí obkroužit dlouhý pobřežní pás písku předtím, než se dostane do
moře.
Asi šest kilometrů na jih od Achtopole, leží malé letovisko Sinemorec. Před pádem komunismu v roce 1989 patřil Sinemorec do pohraničního území, kvůli jeho blízkosti bulharsko-turecké hranice.
Dnes po svém znovuotevření láká své návštěvníky dvěma plážemi. Jižní pás oslnivého bílého písku lemovaný skalnatými útesy je navštěvován více. Naproti tomu severní pláž obklopená zelenými kopci, která patří k nejnádhernějším místům Černomořského pobřeží, nabízí mnohem větší klid a pohodu.
Sinemorec leží u pohoří Strandža uprostřed přírodní rezervace. Několik kilometrů dolů po silnici k Rezovu můžete navštívit bájnou pláž Silistar, která zlidověla mezi turisty až v posledních letech. Písčitá pláž je oblíbená mezi rodinami s dětmi kvůli mělké a vždy křišťálové vodě.
Jednu cestu můžete jet do Sinemorce minibusem (z Achtopole například za 1 leva) a zpět stopem.
Asi nejlákavější přírodní atrakcí je zde řeka Veleka, která se vlévá do moře. Pramení na území Turecka, velice blízko bulharsko-turecké hranici. Její vody se klikatí panenskou přírodou v pohoří Strandža a vlévají se do Černého moře. Obzvláště nádherné je ústí řeky, řeka musí obkroužit dlouhý pobřežní pás písku předtím, než se dostane do moře.
Podle místních legend se kolem řeky Veleky dosud skrývají neobjevené zlaté poklady. Veleka je čistá řeka, žije v ní mnoho ryb, mnoho druhů vzácného ptactva a jiné fauny a flóry. Jednou z nejznámějších vesniček poblíž ústí řeky Veleky je vesnice Kosti. Pro turisty je přitažlivá zejména svým tradičním nádechem pobřežní vesnice, kulturou a v neposlední řadě zvyky místních obyvatel, kteří chodí po rozžhaveném popelu.
Pokud si budete chtít užít skutečně dobrodružnou cestu, můžete se vydat do Sinemorce k ústí řeky z Achtopole po mořských útesech, kudy vede turistická cesta s asi třinácti informačními panely. Nutno dodat, že tudy téměř nikdo nechodí, takže cestičku je občas nutno velmi intenzivně hledat a spíš objevíte kozí a ovčí stezky. Ale je to pěkná procházka s úchvatnými výhledy na moře a okolní krajinu. Po příchodu k ústí řeky budete vděčni za její chladné vody a rádi si v ní odpočinete. A budete-li se chtít trochu zahřát, přehoupnete se o pár metrů dál do teplejšího moře.
Asi šest kilometrů na jih od Achtopole, leží malé letovisko Sinemorec. Před pádem komunismu v roce 1989 patřil Sinemorec do pohraničního území, kvůli jeho blízkosti bulharsko-turecké hranice.
Dnes po svém znovuotevření láká své návštěvníky dvěma plážemi. Jižní pás oslnivého bílého písku lemovaný skalnatými útesy je navštěvován více. Naproti tomu severní pláž obklopená zelenými kopci, která patří k nejnádhernějším místům Černomořského pobřeží, nabízí mnohem větší klid a pohodu.
Sinemorec leží u pohoří Strandža uprostřed přírodní rezervace. Několik kilometrů dolů po silnici k Rezovu můžete navštívit bájnou pláž Silistar, která zlidověla mezi turisty až v posledních letech. Písčitá pláž je oblíbená mezi rodinami s dětmi kvůli mělké a vždy křišťálové vodě.
Jednu cestu můžete jet do Sinemorce minibusem (z Achtopole například za 1 leva) a zpět stopem.
Asi nejlákavější přírodní atrakcí je zde řeka Veleka, která se vlévá do moře. Pramení na území Turecka, velice blízko bulharsko-turecké hranici. Její vody se klikatí panenskou přírodou v pohoří Strandža a vlévají se do Černého moře. Obzvláště nádherné je ústí řeky, řeka musí obkroužit dlouhý pobřežní pás písku předtím, než se dostane do moře.
Podle místních legend se kolem řeky Veleky dosud skrývají neobjevené zlaté poklady. Veleka je čistá řeka, žije v ní mnoho ryb, mnoho druhů vzácného ptactva a jiné fauny a flóry. Jednou z nejznámějších vesniček poblíž ústí řeky Veleky je vesnice Kosti. Pro turisty je přitažlivá zejména svým tradičním nádechem pobřežní vesnice, kulturou a v neposlední řadě zvyky místních obyvatel, kteří chodí po rozžhaveném popelu.
Pokud si budete chtít užít skutečně dobrodružnou cestu, můžete se vydat do Sinemorce k ústí řeky z Achtopole po mořských útesech, kudy vede turistická cesta s asi třinácti informačními panely. Nutno dodat, že tudy téměř nikdo nechodí, takže cestičku je občas nutno velmi intenzivně hledat a spíš objevíte kozí a ovčí stezky. Ale je to pěkná procházka s úchvatnými výhledy na moře a okolní krajinu. Po příchodu k ústí řeky budete vděčni za její chladné vody a rádi si v ní odpočinete. A budete-li se chtít trochu zahřát, přehoupnete se o pár metrů dál do teplejšího moře.
Achtopol je místo, o kterém návštěvníci turistických
přímořských komplexů v Bulharsku nejspíš neslyšeli. Není divu a
vlastně pro ně ani škoda. Určitě by zdejší atmosféru patřičně
neocenili.
Achtopol je místo, o kterém návštěvníci turistických přímořských komplexů v Bulharsku nejspíš neslyšeli. Není divu a vlastně pro ně ani škoda. Určitě by zdejší atmosféru patřičně neocenili. Nejsou zde mnohakilometrové pláže, množství dunících diskoték a další charakteristické znaky míst, kam si lidé jezdí většinou „odpočinout“.
Achtopol je jedním z posledních míst na jižním pobřeží Bulharska před tureckými hranicemi zhruba 87 km jižně od Burgasu. Dál je již pouze Sinemorec a Rezovo. Na místě, kde se nynější Achtopol nachází, byly v minulosti thrácké osady. První zmínky o Achtopoli pochází ze šestého století před naším letopočtem, kdy tu stávala osada jménem Peronticus. Po invazi barbarů došlo k rekonstrukci města byzantským vojevůdcem Agatonem a ten ho nazval Agatopolis, které již připomíná dnešní název Achtopol. Achtopol byl bohužel smýkán také častými politickými změnami – chvíli náleželo pod Byzantskou říši, chvíli pod Bulharský stát. S návratem Otomanských armád na konci 14. století bylo pojmenováno Athenbolu. Achtopol byl nesčetněkrát vypálen a zdevastován mořskými piráty a vrcholem byl rok 1918, kdy bylo město kompletně zničeno. Jediné, co se do dnešních dob dochovalo, jsou zbytky městského opevnění a kašna s vyřezávaným jezdcem na koni. Poměrně skrytým před zraky návštěvníků je místní pravoslavný chrám Nanebevzetí, který stojí v podstatě na útesu nad mořem na okraji města. Lze jej poznat jen podle kříže na střeše, jinak totiž svoji výškou nepřesahuje sousední domky.
Uvnitř je mnoho krásných i vzácných ikon a slouží zde mladý, asi třicetiletý pravoslavný kněz i se svojí manželkou. Každý večer se spolu s ní prochází v sutaně po hlavní (není tak velká a ani široká) třídě, zdraví se s lidmi a snaží se navázat kontakt s těmi, kteří mají zájem. A protože naprostá většina návštěvníků jsou Bulhaři, jsou za tuto netradiční službu rádi.
Achtopol je malé městečko, kde za celou dobu nepotkáte cizince. I proto je zde tak levno. Ubytování je možné nalézt v soukromí, každý dům nabízí volné pokoje za 10 leva (asi 125 Kč).
Levné je i jídlo v obchodech, restauracích, levná je doprava minibusy do okolních vesnic (Rozenec, Sinemorec, Rezovo).
Večery jsou v Achtopoli krásné. Zapadající slunce vrhá nádherné světlo na zdejší malý rybářský přístav s molem i majákem. Každé ráno je možné u rybářů nakoupit čerstvé ryby.
Pláží je zde několik a každá zátoka skýtá možnost téměř osamělého koupání. Moře bývá občas bouřlivější, ale to prostě k moři patří. Pokud se ponoříte pod jeho hladinu, spatříte bohatství jeho života, které je díky málo slané vodě opravdu velmi pestré.
Stopem se dostanete (i minibusy za příznivou cenu) do okolních vesnic. Sám jsem to vyzkoušel, a přestože zastavují jen mladí řidiči, je jich dostatek. Nikdy jsem nečekal déle, než 15 minut.
Achtopol je místo, o kterém návštěvníci turistických přímořských komplexů v Bulharsku nejspíš neslyšeli. Není divu a vlastně pro ně ani škoda. Určitě by zdejší atmosféru patřičně neocenili. Nejsou zde mnohakilometrové pláže, množství dunících diskoték a další charakteristické znaky míst, kam si lidé jezdí většinou „odpočinout“.
Achtopol je jedním z posledních míst na jižním pobřeží Bulharska před tureckými hranicemi zhruba 87 km jižně od Burgasu. Dál je již pouze Sinemorec a Rezovo. Na místě, kde se nynější Achtopol nachází, byly v minulosti thrácké osady. První zmínky o Achtopoli pochází ze šestého století před naším letopočtem, kdy tu stávala osada jménem Peronticus. Po invazi barbarů došlo k rekonstrukci města byzantským vojevůdcem Agatonem a ten ho nazval Agatopolis, které již připomíná dnešní název Achtopol. Achtopol byl bohužel smýkán také častými politickými změnami – chvíli náleželo pod Byzantskou říši, chvíli pod Bulharský stát. S návratem Otomanských armád na konci 14. století bylo pojmenováno Athenbolu. Achtopol byl nesčetněkrát vypálen a zdevastován mořskými piráty a vrcholem byl rok 1918, kdy bylo město kompletně zničeno. Jediné, co se do dnešních dob dochovalo, jsou zbytky městského opevnění a kašna s vyřezávaným jezdcem na koni. Poměrně skrytým před zraky návštěvníků je místní pravoslavný chrám Nanebevzetí, který stojí v podstatě na útesu nad mořem na okraji města. Lze jej poznat jen podle kříže na střeše, jinak totiž svoji výškou nepřesahuje sousední domky.
Uvnitř je mnoho krásných i vzácných ikon a slouží zde mladý, asi třicetiletý pravoslavný kněz i se svojí manželkou. Každý večer se spolu s ní prochází v sutaně po hlavní (není tak velká a ani široká) třídě, zdraví se s lidmi a snaží se navázat kontakt s těmi, kteří mají zájem. A protože naprostá většina návštěvníků jsou Bulhaři, jsou za tuto netradiční službu rádi.
Achtopol je malé městečko, kde za celou dobu nepotkáte cizince. I proto je zde tak levno. Ubytování je možné nalézt v soukromí, každý dům nabízí volné pokoje za 10 leva (asi 125 Kč).
Levné je i jídlo v obchodech, restauracích, levná je doprava minibusy do okolních vesnic (Rozenec, Sinemorec, Rezovo).
Večery jsou v Achtopoli krásné. Zapadající slunce vrhá nádherné světlo na zdejší malý rybářský přístav s molem i majákem. Každé ráno je možné u rybářů nakoupit čerstvé ryby.
Pláží je zde několik a každá zátoka skýtá možnost téměř osamělého koupání. Moře bývá občas bouřlivější, ale to prostě k moři patří. Pokud se ponoříte pod jeho hladinu, spatříte bohatství jeho života, které je díky málo slané vodě opravdu velmi pestré.
Stopem se dostanete (i minibusy za příznivou cenu) do okolních vesnic. Sám jsem to vyzkoušel, a přestože zastavují jen mladí řidiči, je jich dostatek. Nikdy jsem nečekal déle, než 15 minut.
Podobně jako každý, kdo je v oblasti Huascaránu a je tam kvůli
horám (kvůli ničemu jinýmu tam snad ani být nemůže), jsme se i my
rozhodli pro lagunu 69 a Santa Cruz trek. Na vlastní pěst a v kuse.
V obavě, že nebude kde koupit voda, beru do batohu osvědčený
sedmilitrák.
Podobně jako každý, kdo je v oblasti Huascaránu a je tam kvůli horám (kvůli ničemu jinýmu tam snad ani být nemůže), jsme se i my rozhodli pro lagunu 69 a Santa Cruz trek. Na vlastní pěst a v kuse. Vybaveni mapou v knížečce distribuované zdarma od www.andeanexplorer.com (mimochodem nejlepší volně distribuovaná brožurka, co znám, neboť obsahuje, světe div se, i užitečné informace o oblasti). V obavě, že nebude kde koupit voda, beru do batohu osvědčený sedmilitrák.
O první části výletu, k laguně 69 (vysvětlete mi někdo ten název!), toho moc psát nechci, snad jen to, že jsme přespali na začátku trasy v kempíku Cebollapampa nad jezery Llanganuco, že jsme kosou proklepali noc, že to bylo dál a výš, než jsme tušili, že od tří hodin odpoledne už nejel žádný autobus do Vaquerie a my tudiž museli znova postavit stan ve stejném kempu a že jsem těch sedm litrů vynesl nahoru a snesl dolu.
Další den ráno, opět kosou proklepaná noc, stojíme u silnice a čekáme na autobus, projíždějící mezi osmou a devátou. Není to tak úplně autobus, spíš dodávka, má pár míst volných a tak nasedáme. Z nadmořské výšky 3.900 m n. m. šplháme do průsmyku ve výšce přes 4.700 m n. m. a sjíždíme do osady Vaqueria, kde začíná vybraná část Santa Cruz Treku (jde to jít i opačně a jde to jít i delší). Sedmilitrák je stále neotevřený a my míjíme pár místních maloprodejen. V nadmořské výšce přes 3.300 m a asi v jedenáct hodin, začínáme náš pochod. Podle podivuhodně přesné mapky přicházíme do druhého kempu, kde přespáváme. Další den nás čeká průsmyk Punta Union, nejvyšší bod celé trasy.
Ráno vycházíme jako první ze všech nocležníků (organizovaná skupinka Španělek, dva trempíci z Belgie a jeden britskej hipík). V sedmilitráku začíná pomalinku ubývat voda. Konečně. Procházíme lesem, který se pomalinku mění v křoví, které se pomalinku mění v mech, který se pomalinku mění v holé kameny. Když vidíme závěrečný stoupák do průsmyku v celé své kráse, bledneme. Když vidíme, jak se od severu dělá černo, bledneme ještě víc. V batohu máme šnorchl a ploutve, ale to neznamená, že jsme nějak připraveni na déšť. Průsmyku ve výšce 4.750 m n. m. dosahujeme za cenu naprostého vyčerpání. V sedmilitráku je stále přes pět litrů vody. Jestliže jsme dosud viděli jen obrovská horská údolí a zasněžené vrcholky, tak za průsmykem se otvírá pohled na parádní modré jezírko (mnohem lepší než ta šedesátdevítka).
Sbíháme od průsmyku k prvnímu kempu. Tam končí Španělky a britský hipík. Je sice krásně, ale co dělat, pořád ještě máme čtyři hodiny světla. Pokračujeme přes nekonečnou vysokohorskou pláň, za kterou mají být dvě jezera. Na břehu prvního – Laguna Jatuncocha vidíme vyšisovaný stan belgických trampíků, kteří někde zřejmě někde rybaří. Tady se nám stanovat nechce, jsme pořád docela vysoko. Pod spodním jezerem slibuje mapka další kemp. Začíná se připozdívat, tak docela mažeme. V batohu se natřásají i čtyři litry vody. Ukazuje se, že malá mapka má první nepřesnost. Žádný kemp pod prvním jezerem není. Přecházíme terénní vlnu a v dálce a nížce vidíme poslední kemp na cestě, kemp Llamacoral. Ještě do toho tedy šlapeme a se setměním do kempu přicházíme. Tam už je dokonce něco, co připomíná obchod a restauraci. K večeři je rybí polívka (voda s nudlemi, ve které plave pstruh) a čaj. Taky bychom si mohli koupit vodu nebo coca-colu, abychom ušetřili zásoby v sedmilitráku. Juchů.
Z hodinky, za kolik chodí z kempu do Cashapampy místní, se stávají dobré hodiny tři, které to další den jdeme my. Úžasně se mění krajina z nehostinné horské po bujnou nížinnou (přestože je Cashapampa stále ještě v téměř třech tisících!). Pak už nás čeká jen hodně strašidelná cesta téměř kolmým svahem obstarožním kolektivem do Carazu (2.250 m n. m.). Mimochodem velmi příjemného městečka, ve kterém bych radil založit základnu namísto nepříliš pěkného, rušného a smradlavého Huarazu.
Podobně jako každý, kdo je v oblasti Huascaránu a je tam kvůli horám (kvůli ničemu jinýmu tam snad ani být nemůže), jsme se i my rozhodli pro lagunu 69 a Santa Cruz trek. Na vlastní pěst a v kuse. Vybaveni mapou v knížečce distribuované zdarma od www.andeanexplorer.com (mimochodem nejlepší volně distribuovaná brožurka, co znám, neboť obsahuje, světe div se, i užitečné informace o oblasti). V obavě, že nebude kde koupit voda, beru do batohu osvědčený sedmilitrák.
O první části výletu, k laguně 69 (vysvětlete mi někdo ten název!), toho moc psát nechci, snad jen to, že jsme přespali na začátku trasy v kempíku Cebollapampa nad jezery Llanganuco, že jsme kosou proklepali noc, že to bylo dál a výš, než jsme tušili, že od tří hodin odpoledne už nejel žádný autobus do Vaquerie a my tudiž museli znova postavit stan ve stejném kempu a že jsem těch sedm litrů vynesl nahoru a snesl dolu.
Další den ráno, opět kosou proklepaná noc, stojíme u silnice a čekáme na autobus, projíždějící mezi osmou a devátou. Není to tak úplně autobus, spíš dodávka, má pár míst volných a tak nasedáme. Z nadmořské výšky 3.900 m n. m. šplháme do průsmyku ve výšce přes 4.700 m n. m. a sjíždíme do osady Vaqueria, kde začíná vybraná část Santa Cruz Treku (jde to jít i opačně a jde to jít i delší). Sedmilitrák je stále neotevřený a my míjíme pár místních maloprodejen. V nadmořské výšce přes 3.300 m a asi v jedenáct hodin, začínáme náš pochod. Podle podivuhodně přesné mapky přicházíme do druhého kempu, kde přespáváme. Další den nás čeká průsmyk Punta Union, nejvyšší bod celé trasy.
Ráno vycházíme jako první ze všech nocležníků (organizovaná skupinka Španělek, dva trempíci z Belgie a jeden britskej hipík). V sedmilitráku začíná pomalinku ubývat voda. Konečně. Procházíme lesem, který se pomalinku mění v křoví, které se pomalinku mění v mech, který se pomalinku mění v holé kameny. Když vidíme závěrečný stoupák do průsmyku v celé své kráse, bledneme. Když vidíme, jak se od severu dělá černo, bledneme ještě víc. V batohu máme šnorchl a ploutve, ale to neznamená, že jsme nějak připraveni na déšť. Průsmyku ve výšce 4.750 m n. m. dosahujeme za cenu naprostého vyčerpání. V sedmilitráku je stále přes pět litrů vody. Jestliže jsme dosud viděli jen obrovská horská údolí a zasněžené vrcholky, tak za průsmykem se otvírá pohled na parádní modré jezírko (mnohem lepší než ta šedesátdevítka).
Sbíháme od průsmyku k prvnímu kempu. Tam končí Španělky a britský hipík. Je sice krásně, ale co dělat, pořád ještě máme čtyři hodiny světla. Pokračujeme přes nekonečnou vysokohorskou pláň, za kterou mají být dvě jezera. Na břehu prvního – Laguna Jatuncocha vidíme vyšisovaný stan belgických trampíků, kteří někde zřejmě někde rybaří. Tady se nám stanovat nechce, jsme pořád docela vysoko. Pod spodním jezerem slibuje mapka další kemp. Začíná se připozdívat, tak docela mažeme. V batohu se natřásají i čtyři litry vody. Ukazuje se, že malá mapka má první nepřesnost. Žádný kemp pod prvním jezerem není. Přecházíme terénní vlnu a v dálce a nížce vidíme poslední kemp na cestě, kemp Llamacoral. Ještě do toho tedy šlapeme a se setměním do kempu přicházíme. Tam už je dokonce něco, co připomíná obchod a restauraci. K večeři je rybí polívka (voda s nudlemi, ve které plave pstruh) a čaj. Taky bychom si mohli koupit vodu nebo coca-colu, abychom ušetřili zásoby v sedmilitráku. Juchů.
Z hodinky, za kolik chodí z kempu do Cashapampy místní, se stávají dobré hodiny tři, které to další den jdeme my. Úžasně se mění krajina z nehostinné horské po bujnou nížinnou (přestože je Cashapampa stále ještě v téměř třech tisících!). Pak už nás čeká jen hodně strašidelná cesta téměř kolmým svahem obstarožním kolektivem do Carazu (2.250 m n. m.). Mimochodem velmi příjemného městečka, ve kterém bych radil založit základnu namísto nepříliš pěkného, rušného a smradlavého Huarazu.
Laguna 69 jako odměna za celodenní výstup
Huascarán v pozadí, mezi českými horolezci nechvalně proslulá hora
K létu patří cestování. Už jste například objevili krásu
Podyjí a kochali jste se nádherou barokních komnat zámku ve Vranově nad
Dyjí? Naplánujte si sem jednu z prázdninových cest a můžete se
seznámit i s neřestmi a zálibami aristokratů 18. a 19. století.
Zdejší kočárovna totiž láká k nahlédnutí do pánského salonu.
K létu patří cestování. Už jste například objevili krásu Podyjí a kochali jste se nádherou barokních komnat zámku ve Vranově nad Dyjí? Naplánujte si sem jednu z prázdninových cest a můžete se seznámit i s neřestmi a zálibami aristokratů 18. a 19. století. Zdejší kočárovna totiž láká k nahlédnutí do pánského salonu.
Prostřednictvím sezonní výstavy na zámku Vranov nad Dyjí můžete nahlédnout do tajů, zálib a koníčků šlechty. Fiktivní pánský pokoj skýtá netušená tajemství, jež často zahrnují i odvážnou erotickou literaturu a malby, nad nimiž se člověk zardívá.
Na povrchu se může pánský salon jevit jako místo každodenního života, kde neřesti a hazard nemají místo. Běžné věci jako kalamář, těžítko, pečetidlo či zápisníky v nikom nevzbudí sebemenší zdání, že se zde můžou nacházet i předměty v příkrém rozporu s dobrými mravy. Po bližším ohledání však objevíte pečlivě skryté lascivní výjevy a knihy zabývající se erotickou tematikou! Málokdo tuší, že dózička na tabák má zdvojené víčko. Jen jejich majitel věděl, co se uvnitř skrývá za neslušnou malbu.
Je vidět, že vysoce postavení pánové minulých staletí byli vynalézaví. Nestydaté obrázky ukrývali dokonce i do vnitřních pouzder hodinek.
Karban i šachy
A co patřilo k oblíbeným neřestem? Mnoho času strávili aristokraté hraním hazardních her, mezi něž náležely kostky, vrhcáby a karty. Tyto hry nezřídka přispěly i ke krachu celých rodin. Výjimku mezi hrami představovaly šachy, které sloužily k procvičování logického myšlení a strategie. S hazardem se pojilo i nestřídmé popíjení alkoholických nápojů, především domácího či dováženého vína a pálenek. Oblíbené bylo také pokuřování a šňupání tabáku.
Protože ke vzdělání mladých aristokratů patřilo krom jiného i studium hudby a zpěvu, mnozí z nich velmi dobře hráli na nějaký hudební nástroj a někteří se stali i skladateli. Bez nadsázky tak jde říci, že žádné společenské setkání 18. a 19. století se neobešlo bez poslechu hudby.
Knihovny i obrazové kolekce
K životu šlechty však patřila i touha po vzdělání, nutnost reprezentace a také rostoucí kontakty s aristokratickými dvory v jižní a západní Evropě. To vše přispívalo k rozvoji mecenášství, sběratelských aktivit šlechticů a růstu kulturní úrovně u nás. Připomínkou této doby jsou rozsáhlé knihovny, početné obrazové kolekce i různorodé sbírky, mezi nimiž jsou například soubory antických památek, starověkých a renesančních mincí a medailí, přírodnin i kuriozit. V době manýrismu se sběratelství postupně vyhraňovalo a mnozí příslušníci šlechty se v průběhu 18. a 19. století stali respektovanými znalci a mecenáši.
Výstavu „Pánský salon na šlechtických sídlech“ můžete navštívit až do 30. září 2010. V červenci a srpnu probíhají prohlídky s výjimkou pondělí denně, vždy od 9,30 do 17 hodin. V září lze výstavu zhlédnout pouze o víkendech od 9,30 hodin do 16 hodin. Pro zájemce jsou připraveny také komentované prohlídky – ve čtvrtek 15. července 2010 a v pátek 20. srpna 2010, vždy od 17 hodin. Na tyto speciální prohlídky je nutno se registrovat.
K létu patří cestování. Už jste například objevili krásu Podyjí a kochali jste se nádherou barokních komnat zámku ve Vranově nad Dyjí? Naplánujte si sem jednu z prázdninových cest a můžete se seznámit i s neřestmi a zálibami aristokratů 18. a 19. století. Zdejší kočárovna totiž láká k nahlédnutí do pánského salonu.
Prostřednictvím sezonní výstavy na zámku Vranov nad Dyjí můžete nahlédnout do tajů, zálib a koníčků šlechty. Fiktivní pánský pokoj skýtá netušená tajemství, jež často zahrnují i odvážnou erotickou literaturu a malby, nad nimiž se člověk zardívá.
Na povrchu se může pánský salon jevit jako místo každodenního života, kde neřesti a hazard nemají místo. Běžné věci jako kalamář, těžítko, pečetidlo či zápisníky v nikom nevzbudí sebemenší zdání, že se zde můžou nacházet i předměty v příkrém rozporu s dobrými mravy. Po bližším ohledání však objevíte pečlivě skryté lascivní výjevy a knihy zabývající se erotickou tematikou! Málokdo tuší, že dózička na tabák má zdvojené víčko. Jen jejich majitel věděl, co se uvnitř skrývá za neslušnou malbu.
Je vidět, že vysoce postavení pánové minulých staletí byli vynalézaví. Nestydaté obrázky ukrývali dokonce i do vnitřních pouzder hodinek.
Karban i šachy
A co patřilo k oblíbeným neřestem? Mnoho času strávili aristokraté hraním hazardních her, mezi něž náležely kostky, vrhcáby a karty. Tyto hry nezřídka přispěly i ke krachu celých rodin. Výjimku mezi hrami představovaly šachy, které sloužily k procvičování logického myšlení a strategie. S hazardem se pojilo i nestřídmé popíjení alkoholických nápojů, především domácího či dováženého vína a pálenek. Oblíbené bylo také pokuřování a šňupání tabáku.
Protože ke vzdělání mladých aristokratů patřilo krom jiného i studium hudby a zpěvu, mnozí z nich velmi dobře hráli na nějaký hudební nástroj a někteří se stali i skladateli. Bez nadsázky tak jde říci, že žádné společenské setkání 18. a 19. století se neobešlo bez poslechu hudby.
Knihovny i obrazové kolekce
K životu šlechty však patřila i touha po vzdělání, nutnost reprezentace a také rostoucí kontakty s aristokratickými dvory v jižní a západní Evropě. To vše přispívalo k rozvoji mecenášství, sběratelských aktivit šlechticů a růstu kulturní úrovně u nás. Připomínkou této doby jsou rozsáhlé knihovny, početné obrazové kolekce i různorodé sbírky, mezi nimiž jsou například soubory antických památek, starověkých a renesančních mincí a medailí, přírodnin i kuriozit. V době manýrismu se sběratelství postupně vyhraňovalo a mnozí příslušníci šlechty se v průběhu 18. a 19. století stali respektovanými znalci a mecenáši.
Výstavu „Pánský salon na šlechtických sídlech“ můžete navštívit až do 30. září 2010. V červenci a srpnu probíhají prohlídky s výjimkou pondělí denně, vždy od 9,30 do 17 hodin. V září lze výstavu zhlédnout pouze o víkendech od 9,30 hodin do 16 hodin. Pro zájemce jsou připraveny také komentované prohlídky – ve čtvrtek 15. července 2010 a v pátek 20. srpna 2010, vždy od 17 hodin. Na tyto speciální prohlídky je nutno se registrovat.
Češi patří určitě mezi národy, které milují cestování. Je to
možná způsobené také tím, že jsme tak dlouho cestovat nesměli. Sám mám
v živé paměti zážitek z léta 1989, kdy jsme jeli
s kamarádem na čundr z Prahy na Slovensko s významnou
zastávkou ve vinném sklípku ve Znojmě. Do Znojma jsme se svezli místní
lokálkou, která jela nedaleko od státní hranice s Rakouskem. Někde
v dálce za zadrátovanou hranicí jsme z vlaku uviděli dům, který
podle všeho už stál v Rakousku. Nevím, co bych v tu chvíli býval
dal za to, abych se mohl podívat alespoň k tomu jednomu pitomému
rakouskému baráku a říct si: „Byl jsem v Rakousku.“
Češi patří určitě mezi národy, které milují cestování. Je to možná způsobené také tím, že jsme tak dlouho cestovat nesměli. Sám mám v živé paměti zážitek z léta 1989, kdy jsme jeli s kamarádem na čundr z Prahy na Slovensko s významnou zastávkou ve vinném sklípku ve Znojmě. Do Znojma jsme se svezli místní lokálkou, která jela nedaleko od státní hranice s Rakouskem. Někde v dálce za zadrátovanou hranicí jsme z vlaku uviděli dům, který podle všeho už stál v Rakousku. Nevím, co bych v tu chvíli býval dal za to, abych se mohl podívat alespoň k tomu jednomu pitomému rakouskému baráku a říct si: „Byl jsem v Rakousku.“ To jsme samozřejmě ještě netušili, co bude následovat za pouhých pár měsíců…
Popisovat tu explozi, která v oblasti cestování a turistiky proběhla během následujících dvaceti let a vlastně pokračuje dodnes, nemůžu, protože bych tím zaplnil celé tyto stránky, a ani se mi do toho moc nechce, protože to stejně každý ví. Byl to skok z cestovatelských prvohor do kosmického věku. Od roku nula, který jsme všichni začínali cestou do Vídně, se společnost z cestovatelského hlediska poměrně rychle rozvrstvila na turisty a cestovatele, včetně jejich různých odrůd, kombinací a mutací. Budoucí turisté začali jezdit počátkem 90. let socialistickými autobusy značky Karosa do Bibione v Itálii, zatímco budoucí cestovatelé v té době postávali u nájezdů na všechny možné západoevropské dálnice se vztyčeným palcem a krosnou plnou lančmítů …
Tento článek je reklamním sdělením agentury Poznejte svět.
Pokud zůstaneme u „škatulkování“, i dnes bychom mohli Čechy cestující do zahraničí zařadit na pomyslné „stupnici dobrodružství“ – na jednom konci této stupnice jsou lidé, pro které je vrcholem cestování poležení u hotelového bazénu v Hurghadě a na druhém konci bychom našli ostřílené dobrodruhy, kteří se jezdí rozptýlit třeba do afghánských hor. Lidé, kteří se svým založením blíží k jednomu z těchto extrémů, mají s cestováním celkem jasno – jedni si vyberou některý z klasických zájezdů, které nabízejí stovky cestovních kanceláří, zatímco ti druzí si za všech okolností poradí sami.
Všem ostatním bychom chtěli nabídnout naše služby. Agentura Poznejte Svět (www.poznejtesvet.cz) patří na českém trhu k průkopníkům v oblasti zajišťování individuálních cest do zahraničí a dovolených na míru. Skutečná dovolená na míru – právě toto slovní spojení asi nejvýstižněji charakterizuje služby, které poskytujeme naším zákazníkům. Dokážeme Vám vybrat, naplánovat a zorganizovat jakoukoliv cestu přesně podle Vašeho individuálního přání, do kteréhokoliv koutu na Zemi. Individuální cestování se ve své podstatě výrazně odlišuje od klasické hromadné turistiky. Jeho prostřednictvím získáte opravdové zážitky na celý život. Na základě našich vlastních zkušeností z cest zejména do zemí Asie a Ameriky (Severní i Latinské) a s využitím velkého množství aktuálních informačních zdrojů nabízíme pomoc jak zkušeným cestovatelům tak i těm, kteří s nezávislým cestováním do exotických zemí zatím příliš zkušeností nemají, ale láká je to.
Individuální cestování, které nabízíme, bývá někdy označováno anglickým termínem „responsible travelling“, čili odpovědné cestování. Jeho podstatou je snaha cestovat s otevřenou myslí, pokusit se s navštívenou zemí sžít (byť jen třeba na dva týdny), respektovat ji a nepůsobit tam jako cizí a rušivý nebo dokonce nepřátelský element.
Pokud se rozhodnete využít našich služeb, Vy sami určíte, jak bude Vaše dovolená vypadat. Individuální cestování může mít řadu podob. Můžeme Vám všechno předem zajistit a vás vést krok za krokem nebo Vám poskytneme jen základní doporučení a informace a ostatní necháme na Vás…
Ať už se rozhodnete jakkoliv, dovolená na míru od nás Vás určitě příjemně překvapí.
{{reklama()}}
Češi patří určitě mezi národy, které milují cestování. Je to možná způsobené také tím, že jsme tak dlouho cestovat nesměli. Sám mám v živé paměti zážitek z léta 1989, kdy jsme jeli s kamarádem na čundr z Prahy na Slovensko s významnou zastávkou ve vinném sklípku ve Znojmě. Do Znojma jsme se svezli místní lokálkou, která jela nedaleko od státní hranice s Rakouskem. Někde v dálce za zadrátovanou hranicí jsme z vlaku uviděli dům, který podle všeho už stál v Rakousku. Nevím, co bych v tu chvíli býval dal za to, abych se mohl podívat alespoň k tomu jednomu pitomému rakouskému baráku a říct si: „Byl jsem v Rakousku.“ To jsme samozřejmě ještě netušili, co bude následovat za pouhých pár měsíců…
Popisovat tu explozi, která v oblasti cestování a turistiky proběhla během následujících dvaceti let a vlastně pokračuje dodnes, nemůžu, protože bych tím zaplnil celé tyto stránky, a ani se mi do toho moc nechce, protože to stejně každý ví. Byl to skok z cestovatelských prvohor do kosmického věku. Od roku nula, který jsme všichni začínali cestou do Vídně, se společnost z cestovatelského hlediska poměrně rychle rozvrstvila na turisty a cestovatele, včetně jejich různých odrůd, kombinací a mutací. Budoucí turisté začali jezdit počátkem 90. let socialistickými autobusy značky Karosa do Bibione v Itálii, zatímco budoucí cestovatelé v té době postávali u nájezdů na všechny možné západoevropské dálnice se vztyčeným palcem a krosnou plnou lančmítů …
Tento článek je reklamním sdělením agentury Poznejte svět.
Pokud zůstaneme u „škatulkování“, i dnes bychom mohli Čechy cestující do zahraničí zařadit na pomyslné „stupnici dobrodružství“ – na jednom konci této stupnice jsou lidé, pro které je vrcholem cestování poležení u hotelového bazénu v Hurghadě a na druhém konci bychom našli ostřílené dobrodruhy, kteří se jezdí rozptýlit třeba do afghánských hor. Lidé, kteří se svým založením blíží k jednomu z těchto extrémů, mají s cestováním celkem jasno – jedni si vyberou některý z klasických zájezdů, které nabízejí stovky cestovních kanceláří, zatímco ti druzí si za všech okolností poradí sami.
Všem ostatním bychom chtěli nabídnout naše služby. Agentura Poznejte Svět (www.poznejtesvet.cz) patří na českém trhu k průkopníkům v oblasti zajišťování individuálních cest do zahraničí a dovolených na míru. Skutečná dovolená na míru – právě toto slovní spojení asi nejvýstižněji charakterizuje služby, které poskytujeme naším zákazníkům. Dokážeme Vám vybrat, naplánovat a zorganizovat jakoukoliv cestu přesně podle Vašeho individuálního přání, do kteréhokoliv koutu na Zemi. Individuální cestování se ve své podstatě výrazně odlišuje od klasické hromadné turistiky. Jeho prostřednictvím získáte opravdové zážitky na celý život. Na základě našich vlastních zkušeností z cest zejména do zemí Asie a Ameriky (Severní i Latinské) a s využitím velkého množství aktuálních informačních zdrojů nabízíme pomoc jak zkušeným cestovatelům tak i těm, kteří s nezávislým cestováním do exotických zemí zatím příliš zkušeností nemají, ale láká je to.
Individuální cestování, které nabízíme, bývá někdy označováno anglickým termínem „responsible travelling“, čili odpovědné cestování. Jeho podstatou je snaha cestovat s otevřenou myslí, pokusit se s navštívenou zemí sžít (byť jen třeba na dva týdny), respektovat ji a nepůsobit tam jako cizí a rušivý nebo dokonce nepřátelský element.
Pokud se rozhodnete využít našich služeb, Vy sami určíte, jak bude Vaše dovolená vypadat. Individuální cestování může mít řadu podob. Můžeme Vám všechno předem zajistit a vás vést krok za krokem nebo Vám poskytneme jen základní doporučení a informace a ostatní necháme na Vás…
Ať už se rozhodnete jakkoliv, dovolená na míru od nás Vás určitě příjemně překvapí.
Byli jste někde daleko? Máte zážitky z exotických zemí a chcete se
o ně podělit? Nabízíme vám možnost přednášky v rámci
CESTOVATELSKÝCH STŘED, které se uskuteční v podzimním semestru
2010.
Byli jste někde daleko? Máte zážitky z exotických zemí a chcete se o ně podělit? Nabízíme vám možnost přednášky v rámci CESTOVATELSKÝCH STŘED, které se uskuteční v podzimním semestru 2010.
{{reklama()}}
Byli jste někde daleko? Máte zážitky z exotických zemí a chcete se o ně podělit? Nabízíme vám možnost přednášky v rámci CESTOVATELSKÝCH STŘED, které se uskuteční v podzimním semestru 2010.
Stará andalúzska prípoviedka hovorí, že „kto nevidel Sevillu, nevie,
čo je zázrak“. Je to pravda. Hlavné mesto Andalúzie a štvrté
najväčšie mesto Španielska na rieke Guadalquivír je totiž zázrak sám. Na
mohutnom modrastom, lenivo tečúcom Guadalquivíre, ktorý brázdia lode a kde
rybári dodnes priamo v centre chytajú ryby, vyrástla krásavica
neurčitého veku s európsko-arabským šarmom.
Stará andalúzska prípoviedka hovorí, že „kto nevidel Sevillu, nevie, čo je zázrak“. Je to pravda. Hlavné mesto Andalúzie a štvrté najväčšie mesto Španielska na rieke Guadalquivír je totiž zázrak sám. Na mohutnom modrastom, lenivo tečúcom Guadalquivíre, ktorý brázdia lode a kde rybári dodnes priamo v centre chytajú ryby, vyrástla krásavica neurčitého veku s európsko-arabským šarmom. Verte či nie, oplýva premnohými prednosťami a hýrivým pôvabom, z ktorého vykukujú možno aj malé chybičky krásy, no tie k dokonalosti vari aj patria.
Sevilla – kam stúpiš, všade dýcha história
Sevillu založili ešte starí Feničania. Presný dátum nie je podstatný, prekryl ho tok storočí, ktorý tvorí, prekrýva staré novším, niečo nechá prežiť a niečo zas stratiť sa v nenávratne vekov. Feničania boli známi ako skvelí obchodníci, dobre vedeli, čo robia. Z osady, ktorú založili, vyrástol dôležitý riečny prístav, ktorý sa ocitol postupne v rukách Rimanov, Vizigótov, Arabov a napokon kastílskych kráľov, čím sa začala španielska éra v histórii mesta. Najmä bohatstvo emirov berberskej almohadskej dynastie a neskôr riava zlata a iného bohatstva zo zámorských výprav Španielov sa zhmotnili do pozoruhodných historických pamiatok a zaujímavostí mesta. Je príznačné, že práve zo Sevilly v roku 1492 vyplával za objavom Ameriky moreplavec Krištof Kolumbus. Kruh jeho života sa napokon v Seville aj uzavrel. Svoj posledný prístav našiel v chýrnej sevillskej katedrále, Kolumbov náhrobok tvorí skupina štyroch kráľov, ktorí vlastnoručne na pleciach nesú moreplavcovu rakvu. Výrečnejšie už azda ani nejde vyjadriť poctu a vďaku za príspevok k prosperite Španielska. Spomínaná sevillská katedrála, mimochodom rozlohou tretia najväčšia svete, je v určitom zmysle Sevilla v menšom. Katedrála je výsledkom stáročného ľudského snaženia ľudí síce rôznej konfesie no so spoločným znakom- zmyslom pre krásu. Výsledok je zhmotnený do jedinečného pletenca gotickej a arabskej architektúry, obe v tejto jedinečnej symbióze priťahujú denne davy turistov. Vari ani jeden turista, ktorý vkročí do katedrály, neobíde chýrnu Giraldu, mimochodom jeden zo symbolov mesta. Giralda je bývalý minaret, pozostatok pôvodnej almohadskej mešity, okolo ktorej kastílski dobyvatelia Sevilly začali stavať katolícky chrám. Fantastický výhľad z Giraldy do všetkých kútov perly Andalúzie si treba zaslúžiť. Zaslúžiť aj preto, že po náročnej prehliadke skvostov vnútra katedrály, detaily ktorých ľudské oči sotva môžu všetky obsiahnuť, musíte na vrchol veže vyšliapať obklopený hojným počtom turistov po 34 šikmých rovinách. Rovinách a nie schodoch preto, aby sa v minulosti arabskí muezíni mohli niekoľko krát denne dostať na vrchol minaretu na chrbte koňa a zvolávať súkmeňovcov k modlitbe.
Sevilla v minulosti zažila nepochybne mnohé tučné obdobia. No aj vtedy bolo ľudom jasné, že dosiahnutá hospodárska prosperita nie je daná raz navždy. Vari preto si Sevilla už v roku 1503 vybojovala monopol na obchodovanie Španielska s americkými krajinami a kráľovná Izabella Kastílska zriadila dokonca osobitný úrad, aby nad týmto obchodom dozeral. Sídlo mal v Alcazáre, rezidencii berberských Almohadov a od polovice 13. storočia aj kastílskych kráľov. Bohatstvo tečúce do Sevilly muselo byť obrovské, lebo kastílski králi okrem osobitného úradu poverili dozorom nad svojím zámorským obchodom aj zástupkyňu božskej moci, špeciálnu Pannu Máriu. Tá dodnes drží roztiahnutý ochranný plášť na trojkrídľovom oltári v spomínanom úrade nad Krištofom Kolumbom, jeho karavelami a nad Sevillou. Azda je to aj potrebné pri dnešnej 20% nezamestnanosti v Španielsku.
Omnia cum tempore! Aj časom nasýteným zlatom nastal v Španielsku koniec. Zostalo všeličo, napríklad aj dvanásťhranná veža Torre del Oro (Zlatá veža) na brehu Gaudalquivíru. Pravda, už bez zlatých kachličiek na kupole, ktoré spomína legenda. Dnes v Zlatej veži sídli námorné múzeum, do ktorého prúdia najmä školské výpravy. Celkom oprávnene, lebo tu možno vidieť veľa konkrétneho z dejín španielskeho námorníctva, potápania a námorných víťazstiev krajiny. Súčasne sa mladšia generácia môže priučiť k nadhľadu a určitej tolerancii k tomu, čo bolo v minulosti. Na stenách veže vari na najvyššom, treťom poschodí, visia totiž aj portréty z dnešného uhla pohľadu spornejších osobností španielskeho verejného života, napríklad španielskeho diktátora z 20. rokov 20. storočia Prima de Riveru, či admirála Louisa C. Blanca, pravú ruku generála Franka. Našincovi musí napadnúť, aká hara – vara by nastala v obdobnom prípade kdesi v srdci Európy…
Sevilla – mesto univerzít
Sevilla síce dýcha stáročiami, no je zároveň mestom mladým a mladých, čo jej dodáva pestrú a dynamickú krásu. Jej rezervoárom sú mladí ľudia. Ako pôvabné motýle, aké môže stvoriť len Matka príroda, sa náhlia na bicykloch, malých skútroch či verejnými dopravnými prostriedkami všetkými možnými smermi. Niet divu, v Seville sa nachádza nielen množstvo základných a stredných škôl, ale sídlia tu až štyri univerzity, z nich Univerzita Ferdinanda III. je prvou súkromnou univerzitou v Andalúzii. Najväčšia je však Sevillská univerzita s viac ako pätnástimi fakultami, na ktorých študuje približne 70 tisíc študentov. Zrodila sa začiatkom 16. storočia. Rektorát univerzity dnes sídli v zrenovovanej starej tabakovej továrni zo 16. storočia, ktorá spolu s ohnivou cigánskou robotníčkou Carmen inšpirovala Prospera Meriméeho k napísaniu libreta k svetoznámej rovnomennej opere.
Zaujímavá je aj ďalšia sevillská univerzita, ktorá nesie meno peruánsko-španielskeho politika, právnika a spisovateľa Pabla de Olavideho, ktorý významne prispel k reštrukturalizácii mesta Sevilla a Sevillskej univerzity. Univerzita Pabla de Olavideho, na ktorej študuje približne desaťtisíc študentov na obchodnej, právnickej, filozofickej, športovej, polytechnickej fakulte, fakulte spoločenských vied a prírodných vied je najmladšou verejnou vysokou školou v Španielsku. Je aj šiestou najmenšou. Ako naznačuje už meno tútora univerzity, Universidad Pablo de Olavide sa orientuje predovšetkým na kultúrnu a vedeckú spoluprácu s latinskoamerickými univerzitami, no aj s univerzitami v severnej Afrike, Amerike a Ázii.
Univerzita Pabla de Olavide bola založená v roku 1997, v tom istom roku ako aj tri z novších slovenských univerzít, no rozlohou (univerzitný campus sa rozkladá na ploche približne 136 hektárov) a vybavením stoja slovenské príbuzné v hlbokom tieni svojej sevillskej sestry. V univerzitnom areáli sa nachádza približne pätnásť rozľahlých jedno – až trojposchodových budov, ktoré všetky slúžia na výučbu a administráciu. Spojitosť najmä s latinskoamerickým svetom sa premieta aj do skutočnosti, že každá budova nesie meno významnej osobnosti latinskoamerického, prípadne španielskeho sveta aj s krátkym popisom prínosu danej osoby. Univerzita vlastní na naše pomery obrovskú knižnicu s posluchárňou pre takmer tisíc ľudí, je tu šesť študovní, v ktorých študentom slúži na štyridsať počítačov a desať multimediálnych staníc. Študentom je okrem kníh v tlačenej podobe k dispozícii aj 190 tisíc kníh v elektronickej podobe a desaťtisíc elektronických časopisov. Popredné španielske denníky ako El Mundo, ABC a iné dodávajú niekoľkokrát týždenne do areálu univerzity svoje noviny na voľný odber. V priestoroch univerzity je pobočka banky, optika, papiernictvo aj kníhkupectvo, v ňom sme našli okrem kníh španielskych a svetových autorov aj pomerne nové dielo Pavla Kohouta Hviezdna hodina vrahov, avšak dielo žiadneho Slováka. Aj o telo je skvele postarané v dvoch bufetoch a veľkej jedálni vo vnútri, ďalší veľký bufet sa rozkladá v tieni všade prítomných pomarančovníkov apaliem. V univerzitnom areáli sa neustále buduje. Zdá sa, že slnko a mesiac, ktoré má univerzita v svojom znaku, nad touto inštitúciou ešte dlho nezapadnú…
V Seville sa dialo a deje…
Do tváre mesta vryli v novšej histórii nezmazateľné stopy najmä dve podujatia: Iberskoamerická výstava v roku 1929 a svetová výstava Expo´ 92. Iberskoamerickou výstavou Sevilla ako predstaviteľka Andalúzie demonštrovala spätosť Španielska s latinskoamerickým svetom, Expom 92 sa Sevilla otvorila celému svetu. Prvé spomínané podujatie zanechalo užitočné plody – veľa krásnych zariadení, ktoré ľudia doteraz navštevujú a využívajú. Azda najkrajšou budovou Iberskoamerickej výstavy je Španielsky pavilón na Španielskom námestí. Je postavený do polkruhu, v spodnej časti sa každá španielska provincia predstavuje obrazom zo svojich dejín, ktorý je umne vytvorený z prekrásne maľovaných obkladačiek –azulejos, pozostatok arabskej remeselnej zručnosti. V hornej časti paláca za arkádami sa nachádzajú rôzne úrady, na otvorenej chodbe výreční a hluční obchodníci so všeličím, napríklad s pestrofarebnými vejármi, obrazmi a kastanetami a s vaším časom, lebo keď zacítia príležitosť, sú vás schopní zadržať na ľubovoľne dlhú dobu, kým niečo nekúpite. Súčasťou Iberskoamerickej výstavy boli aj pavilóny krajín, v ktorých sú dnes veľvyslanectvá alebo rôzne kultúrne ustanovizne. Jeden z najkrajších a najmä každému prístupný pozostatok výstavy je Park Márie Lujzy. Sestra kráľovnej Izabely II. darovala Seville tento zelený raj s vodnými bazénmi a fontánami pri príležitosti výstavy, jej skromná medenkou pokrytá socha stojí v jednom zo skvele udržiavaných zákutí parku. Veľa návštevníkov, najmä však školské skupiny, pravidelne postoja nielen pri sediacej soche donátorky, no napríklad aj pri súsoší alegórie lásky. Súsošiu dominuje významný španielsky básnik 19. storočia Gustavo Adolfo Bécquer, veď práve on sa väčšinu svojho krátkeho života doslova brodil zákutiami lásky v osobnom aj poetickom živote. Je takmer isté, že žiaci si pri spomienke na trefné súsošie a na návštevu tohto skvelého parku aj po rokoch spomenú na významného zakladateľa modernej španielskej lyriky.
V porovnaní s Iberskoamerickou výstavou z roku 1929 svetová výstava Expo´92, ktorej mottom bolo 500. výročie objavenia Ameriky, napomohla síce k zlepšeniu infraštruktúry mesta, veď sa postavilo až sedem nových mostov ponad Guadalquivír a zriadila sa vysokorýchlostná železnica do Madridu, no na druhej strane po výstave zostala dnes akási stavebno-duchovná polospúšť. Na pôvodnom výstavisku sa dnes okrem zopár zamestnancov ponajviac bezpečnostných firiem preháňajú najviac vari duchovia Expa. No sotva duchovia priviedli to, čo zostalo z Expa, do takého stavu, v akom je dnes. Na každom druhom kroku na človeka zíza niečo pokazené, vytrhnuté, rozbité či zarastené burinou. Je to tak, či ide o nástennú keramickú mozaiku čílskeho surrealistu Roberta Mattu či sochu Brita Anisha Kapoora a Davida Connora Ticho alebo schátralú maľbu na dreve ukrajinského umelca Ilju Kabakova Žena s modrým tanierom. Mimochodom, tanier žene vraj ukradli ešte pred oficiálnym otvorením výstavy. Za šesť mesiacov trvania Expa´92 Sevillu navštívilo pätnásť miliónov návštevníkov, približne toľko zavítalo aj na výstavu. Dnes možno ešte zvedavých na areál počítať na prstoch rúk.
No zvyšky po svetovej výstave sú azda jediná škvrnka na tvári Sevilly, hoci iste aj toto mesto sa pasuje so svojimi problémami, ktoré turista na prvý pohľad nezbadá. Tie vari neprekryje ani omamná vôňa všadeprítomných pomarančovníkov, ktoré sú za kvetu obsypané bielou záplavou ako nevesta, ale plody majú kyslé a horké ako niekedy život. No jednako, kto raz navštívil Sevillu, nielenže spozná, čo je zázrak, ale spomienky na túto hrdú baštu Andalúzie ho už nikdy neopustia. Iste je to spôsobené aj nápaditým rébusom, NO8DO, s ktorým sa v Seville človek stretne vari na každom kroku: na poklopoch kanalizácie, autobusoch, pomníkoch, taxíkoch. Je to výrok kastílskeho kráľa Alfonz X. Múdreho v kombinácii písaného a vysloveného, keď sa ho obyvatelia Sevilly zastali proti synovi bažiacemu po moci. Alfonz X. mal vtedy vyhlási: No madeja do, čo značí: Neopustila ma, Sevilla ma neopustila. Naozaj, vstúpte hoci len raz do Sevilly a toto mesto budete ešte dlho nosiť v hlave aj v srdci.
Stará andalúzska prípoviedka hovorí, že „kto nevidel Sevillu, nevie, čo je zázrak“. Je to pravda. Hlavné mesto Andalúzie a štvrté najväčšie mesto Španielska na rieke Guadalquivír je totiž zázrak sám. Na mohutnom modrastom, lenivo tečúcom Guadalquivíre, ktorý brázdia lode a kde rybári dodnes priamo v centre chytajú ryby, vyrástla krásavica neurčitého veku s európsko-arabským šarmom. Verte či nie, oplýva premnohými prednosťami a hýrivým pôvabom, z ktorého vykukujú možno aj malé chybičky krásy, no tie k dokonalosti vari aj patria.
Sevilla – kam stúpiš, všade dýcha história
Sevillu založili ešte starí Feničania. Presný dátum nie je podstatný, prekryl ho tok storočí, ktorý tvorí, prekrýva staré novším, niečo nechá prežiť a niečo zas stratiť sa v nenávratne vekov. Feničania boli známi ako skvelí obchodníci, dobre vedeli, čo robia. Z osady, ktorú založili, vyrástol dôležitý riečny prístav, ktorý sa ocitol postupne v rukách Rimanov, Vizigótov, Arabov a napokon kastílskych kráľov, čím sa začala španielska éra v histórii mesta. Najmä bohatstvo emirov berberskej almohadskej dynastie a neskôr riava zlata a iného bohatstva zo zámorských výprav Španielov sa zhmotnili do pozoruhodných historických pamiatok a zaujímavostí mesta. Je príznačné, že práve zo Sevilly v roku 1492 vyplával za objavom Ameriky moreplavec Krištof Kolumbus. Kruh jeho života sa napokon v Seville aj uzavrel. Svoj posledný prístav našiel v chýrnej sevillskej katedrále, Kolumbov náhrobok tvorí skupina štyroch kráľov, ktorí vlastnoručne na pleciach nesú moreplavcovu rakvu. Výrečnejšie už azda ani nejde vyjadriť poctu a vďaku za príspevok k prosperite Španielska. Spomínaná sevillská katedrála, mimochodom rozlohou tretia najväčšia svete, je v určitom zmysle Sevilla v menšom. Katedrála je výsledkom stáročného ľudského snaženia ľudí síce rôznej konfesie no so spoločným znakom- zmyslom pre krásu. Výsledok je zhmotnený do jedinečného pletenca gotickej a arabskej architektúry, obe v tejto jedinečnej symbióze priťahujú denne davy turistov. Vari ani jeden turista, ktorý vkročí do katedrály, neobíde chýrnu Giraldu, mimochodom jeden zo symbolov mesta. Giralda je bývalý minaret, pozostatok pôvodnej almohadskej mešity, okolo ktorej kastílski dobyvatelia Sevilly začali stavať katolícky chrám. Fantastický výhľad z Giraldy do všetkých kútov perly Andalúzie si treba zaslúžiť. Zaslúžiť aj preto, že po náročnej prehliadke skvostov vnútra katedrály, detaily ktorých ľudské oči sotva môžu všetky obsiahnuť, musíte na vrchol veže vyšliapať obklopený hojným počtom turistov po 34 šikmých rovinách. Rovinách a nie schodoch preto, aby sa v minulosti arabskí muezíni mohli niekoľko krát denne dostať na vrchol minaretu na chrbte koňa a zvolávať súkmeňovcov k modlitbe.
Sevilla v minulosti zažila nepochybne mnohé tučné obdobia. No aj vtedy bolo ľudom jasné, že dosiahnutá hospodárska prosperita nie je daná raz navždy. Vari preto si Sevilla už v roku 1503 vybojovala monopol na obchodovanie Španielska s americkými krajinami a kráľovná Izabella Kastílska zriadila dokonca osobitný úrad, aby nad týmto obchodom dozeral. Sídlo mal v Alcazáre, rezidencii berberských Almohadov a od polovice 13. storočia aj kastílskych kráľov. Bohatstvo tečúce do Sevilly muselo byť obrovské, lebo kastílski králi okrem osobitného úradu poverili dozorom nad svojím zámorským obchodom aj zástupkyňu božskej moci, špeciálnu Pannu Máriu. Tá dodnes drží roztiahnutý ochranný plášť na trojkrídľovom oltári v spomínanom úrade nad Krištofom Kolumbom, jeho karavelami a nad Sevillou. Azda je to aj potrebné pri dnešnej 20% nezamestnanosti v Španielsku.
Omnia cum tempore! Aj časom nasýteným zlatom nastal v Španielsku koniec. Zostalo všeličo, napríklad aj dvanásťhranná veža Torre del Oro (Zlatá veža) na brehu Gaudalquivíru. Pravda, už bez zlatých kachličiek na kupole, ktoré spomína legenda. Dnes v Zlatej veži sídli námorné múzeum, do ktorého prúdia najmä školské výpravy. Celkom oprávnene, lebo tu možno vidieť veľa konkrétneho z dejín španielskeho námorníctva, potápania a námorných víťazstiev krajiny. Súčasne sa mladšia generácia môže priučiť k nadhľadu a určitej tolerancii k tomu, čo bolo v minulosti. Na stenách veže vari na najvyššom, treťom poschodí, visia totiž aj portréty z dnešného uhla pohľadu spornejších osobností španielskeho verejného života, napríklad španielskeho diktátora z 20. rokov 20. storočia Prima de Riveru, či admirála Louisa C. Blanca, pravú ruku generála Franka. Našincovi musí napadnúť, aká hara – vara by nastala v obdobnom prípade kdesi v srdci Európy…
Sevilla – mesto univerzít
Sevilla síce dýcha stáročiami, no je zároveň mestom mladým a mladých, čo jej dodáva pestrú a dynamickú krásu. Jej rezervoárom sú mladí ľudia. Ako pôvabné motýle, aké môže stvoriť len Matka príroda, sa náhlia na bicykloch, malých skútroch či verejnými dopravnými prostriedkami všetkými možnými smermi. Niet divu, v Seville sa nachádza nielen množstvo základných a stredných škôl, ale sídlia tu až štyri univerzity, z nich Univerzita Ferdinanda III. je prvou súkromnou univerzitou v Andalúzii. Najväčšia je však Sevillská univerzita s viac ako pätnástimi fakultami, na ktorých študuje približne 70 tisíc študentov. Zrodila sa začiatkom 16. storočia. Rektorát univerzity dnes sídli v zrenovovanej starej tabakovej továrni zo 16. storočia, ktorá spolu s ohnivou cigánskou robotníčkou Carmen inšpirovala Prospera Meriméeho k napísaniu libreta k svetoznámej rovnomennej opere.
Zaujímavá je aj ďalšia sevillská univerzita, ktorá nesie meno peruánsko-španielskeho politika, právnika a spisovateľa Pabla de Olavideho, ktorý významne prispel k reštrukturalizácii mesta Sevilla a Sevillskej univerzity. Univerzita Pabla de Olavideho, na ktorej študuje približne desaťtisíc študentov na obchodnej, právnickej, filozofickej, športovej, polytechnickej fakulte, fakulte spoločenských vied a prírodných vied je najmladšou verejnou vysokou školou v Španielsku. Je aj šiestou najmenšou. Ako naznačuje už meno tútora univerzity, Universidad Pablo de Olavide sa orientuje predovšetkým na kultúrnu a vedeckú spoluprácu s latinskoamerickými univerzitami, no aj s univerzitami v severnej Afrike, Amerike a Ázii.
Univerzita Pabla de Olavide bola založená v roku 1997, v tom istom roku ako aj tri z novších slovenských univerzít, no rozlohou (univerzitný campus sa rozkladá na ploche približne 136 hektárov) a vybavením stoja slovenské príbuzné v hlbokom tieni svojej sevillskej sestry. V univerzitnom areáli sa nachádza približne pätnásť rozľahlých jedno – až trojposchodových budov, ktoré všetky slúžia na výučbu a administráciu. Spojitosť najmä s latinskoamerickým svetom sa premieta aj do skutočnosti, že každá budova nesie meno významnej osobnosti latinskoamerického, prípadne španielskeho sveta aj s krátkym popisom prínosu danej osoby. Univerzita vlastní na naše pomery obrovskú knižnicu s posluchárňou pre takmer tisíc ľudí, je tu šesť študovní, v ktorých študentom slúži na štyridsať počítačov a desať multimediálnych staníc. Študentom je okrem kníh v tlačenej podobe k dispozícii aj 190 tisíc kníh v elektronickej podobe a desaťtisíc elektronických časopisov. Popredné španielske denníky ako El Mundo, ABC a iné dodávajú niekoľkokrát týždenne do areálu univerzity svoje noviny na voľný odber. V priestoroch univerzity je pobočka banky, optika, papiernictvo aj kníhkupectvo, v ňom sme našli okrem kníh španielskych a svetových autorov aj pomerne nové dielo Pavla Kohouta Hviezdna hodina vrahov, avšak dielo žiadneho Slováka. Aj o telo je skvele postarané v dvoch bufetoch a veľkej jedálni vo vnútri, ďalší veľký bufet sa rozkladá v tieni všade prítomných pomarančovníkov apaliem. V univerzitnom areáli sa neustále buduje. Zdá sa, že slnko a mesiac, ktoré má univerzita v svojom znaku, nad touto inštitúciou ešte dlho nezapadnú…
V Seville sa dialo a deje…
Do tváre mesta vryli v novšej histórii nezmazateľné stopy najmä dve podujatia: Iberskoamerická výstava v roku 1929 a svetová výstava Expo´ 92. Iberskoamerickou výstavou Sevilla ako predstaviteľka Andalúzie demonštrovala spätosť Španielska s latinskoamerickým svetom, Expom 92 sa Sevilla otvorila celému svetu. Prvé spomínané podujatie zanechalo užitočné plody – veľa krásnych zariadení, ktoré ľudia doteraz navštevujú a využívajú. Azda najkrajšou budovou Iberskoamerickej výstavy je Španielsky pavilón na Španielskom námestí. Je postavený do polkruhu, v spodnej časti sa každá španielska provincia predstavuje obrazom zo svojich dejín, ktorý je umne vytvorený z prekrásne maľovaných obkladačiek –azulejos, pozostatok arabskej remeselnej zručnosti. V hornej časti paláca za arkádami sa nachádzajú rôzne úrady, na otvorenej chodbe výreční a hluční obchodníci so všeličím, napríklad s pestrofarebnými vejármi, obrazmi a kastanetami a s vaším časom, lebo keď zacítia príležitosť, sú vás schopní zadržať na ľubovoľne dlhú dobu, kým niečo nekúpite. Súčasťou Iberskoamerickej výstavy boli aj pavilóny krajín, v ktorých sú dnes veľvyslanectvá alebo rôzne kultúrne ustanovizne. Jeden z najkrajších a najmä každému prístupný pozostatok výstavy je Park Márie Lujzy. Sestra kráľovnej Izabely II. darovala Seville tento zelený raj s vodnými bazénmi a fontánami pri príležitosti výstavy, jej skromná medenkou pokrytá socha stojí v jednom zo skvele udržiavaných zákutí parku. Veľa návštevníkov, najmä však školské skupiny, pravidelne postoja nielen pri sediacej soche donátorky, no napríklad aj pri súsoší alegórie lásky. Súsošiu dominuje významný španielsky básnik 19. storočia Gustavo Adolfo Bécquer, veď práve on sa väčšinu svojho krátkeho života doslova brodil zákutiami lásky v osobnom aj poetickom živote. Je takmer isté, že žiaci si pri spomienke na trefné súsošie a na návštevu tohto skvelého parku aj po rokoch spomenú na významného zakladateľa modernej španielskej lyriky.
V porovnaní s Iberskoamerickou výstavou z roku 1929 svetová výstava Expo´92, ktorej mottom bolo 500. výročie objavenia Ameriky, napomohla síce k zlepšeniu infraštruktúry mesta, veď sa postavilo až sedem nových mostov ponad Guadalquivír a zriadila sa vysokorýchlostná železnica do Madridu, no na druhej strane po výstave zostala dnes akási stavebno-duchovná polospúšť. Na pôvodnom výstavisku sa dnes okrem zopár zamestnancov ponajviac bezpečnostných firiem preháňajú najviac vari duchovia Expa. No sotva duchovia priviedli to, čo zostalo z Expa, do takého stavu, v akom je dnes. Na každom druhom kroku na človeka zíza niečo pokazené, vytrhnuté, rozbité či zarastené burinou. Je to tak, či ide o nástennú keramickú mozaiku čílskeho surrealistu Roberta Mattu či sochu Brita Anisha Kapoora a Davida Connora Ticho alebo schátralú maľbu na dreve ukrajinského umelca Ilju Kabakova Žena s modrým tanierom. Mimochodom, tanier žene vraj ukradli ešte pred oficiálnym otvorením výstavy. Za šesť mesiacov trvania Expa´92 Sevillu navštívilo pätnásť miliónov návštevníkov, približne toľko zavítalo aj na výstavu. Dnes možno ešte zvedavých na areál počítať na prstoch rúk.
No zvyšky po svetovej výstave sú azda jediná škvrnka na tvári Sevilly, hoci iste aj toto mesto sa pasuje so svojimi problémami, ktoré turista na prvý pohľad nezbadá. Tie vari neprekryje ani omamná vôňa všadeprítomných pomarančovníkov, ktoré sú za kvetu obsypané bielou záplavou ako nevesta, ale plody majú kyslé a horké ako niekedy život. No jednako, kto raz navštívil Sevillu, nielenže spozná, čo je zázrak, ale spomienky na túto hrdú baštu Andalúzie ho už nikdy neopustia. Iste je to spôsobené aj nápaditým rébusom, NO8DO, s ktorým sa v Seville človek stretne vari na každom kroku: na poklopoch kanalizácie, autobusoch, pomníkoch, taxíkoch. Je to výrok kastílskeho kráľa Alfonz X. Múdreho v kombinácii písaného a vysloveného, keď sa ho obyvatelia Sevilly zastali proti synovi bažiacemu po moci. Alfonz X. mal vtedy vyhlási: No madeja do, čo značí: Neopustila ma, Sevilla ma neopustila. Naozaj, vstúpte hoci len raz do Sevilly a toto mesto budete ešte dlho nosiť v hlave aj v srdci.
