Výstup na Elbrus

Pocit příjemné klaustrofobie, když se ocitnete v údolí mezi
velikány je elektrizující. Nutí vás to se vyškrábat na nejvyšší bod
v okolí, abyste se mohli opět nadechnout z plných plic a nasát
sebeuspokojení. Když se dostanu na pomyslný trůn nějaké oblasti,
neříkám si, že jsem horu pokořil, ale chovám k ní ještě větší
respekt a pokoru. Je to moment, kdy si můžete být aspoň na 10 minut
rovni.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Kromě cestování za poznáváním nových kultur, cestuji také za horami. Prostředí hor a jejich kouzlo se dají jen těžko popsat, to si musí člověk zažít. Pocit příjemné klaustrofobie, když se ocitnete v údolí mezi velikány je elektrizující. Nutí vás to se vyškrábat na nejvyšší bod v okolí, abyste se mohli opět nadechnout z plných plic a nasát sebeuspokojení. Když se dostanu na pomyslný trůn nějaké oblasti, neříkám si, že jsem horu pokořil, ale chovám k ní ještě větší respekt a pokoru. Je to moment, kdy si můžete být aspoň na 10 minut rovni. Některé hory jsou „jen“ obcházeny, protože jsou posvátné a je k nim chován obrovský respekt a úcta. Příští rok máme v plánu zdolat Štít Korženěvského, ale prozatím je naším nejvyšším zdolaným vrcholem Elbrus. Nebyl to můj nejtěžší výstup, ale vše, co mu předcházelo, bylo jedinečné. A proto jsem si k popisu vybral právě Elbrus.


Loni v červnu jsme se s kamarádem Martinem rozhodli, že vyrazíme na nejvyšší horu Ruska a podle starého zeměpisu, také nejvyšší horu Evropy- Elbrus (5642 m n. m.). Cestování po Rusku bylo naplánováno zhruba na 3 týdny a cesta na Elbrus byla zařazena až nakonec. Svoji pouť na vrchol jsme začali ve stejnojmenné vesnici Elbrus. . Přijeli jsme do ní něco kolem 17 hodiny. Prioritou bylo doplnit zásoby jídla, zaregistrovat se u místní horské služby z ryze bezpečnostních důvodů a ne těch byrokratických, jak je v Rusku zvykem. Vesnička Elbrus se nachází ve výšce kolem 2000 m n. m. Rozhodli jsme se, že do setmění ještě něco ujdeme. Prvním cílem byla spodní stanice lanovky, která už byla mimo provozní hodiny. Jelikož lanovky na horách nevyužíváme, nějak nás to nemrzelo a pokračovali jsme ve svahu pod ní. Při západu slunce jsme se dostali pod horní stanici lanovky.

Stan jsme si postavili na betonových základech, najedli se a šli spát, protože nás čekal další den plný potu a dřiny, měli jsme za cíl dostat se do výšky 4500 m n. m. (Pastuchovské kameny – bod odkud se většinou vychází na vrchol ).Ušli jsme asi 200–300 výškových metrů, když se za námi vyřítil zásobovací náklaďák plný propanbutanových bomb a z korby na nás pokřikovala střapatá, blonďatá hlava ať naskočíme, že nás vezmou nahoru. Ušetřili nám asi 200 výškových metrů. Byla to dvojice Francouzů, muž a žena. Na korbě jsme se dali do řeči. Zjistili jsme, že se zde jeli aklimatizovat před výstupem na Pik Lenina (7134 m n. m.). Ani jeden bychom v tu chvíli neřekli, že za rok nás bude užírat stejná sedmitisícová myšlenka. Myšlenka, která vás nutí podřídit vše ostatní tomu jedinému vrcholovému kroku, abyste mohli s hrdostí říct: „Dokázal jsem to“. Kodrcavá cesta skončila a my jsme byli pod spodní stanicí druhé lanovky. Tady jsme si mohli zase po pár měsících sáhnout na sníh. Cesta už vedla jen po sněhu a bez větších obtíží jsme dorazili do výšky 4100 m. Bylo zde skvělé místo na rozbití tábora. Sice jsme ten den nedobyli Pastuchovské kameny, ale toto skvělé místo nešlo odmítnout, protože zde byl pramen a nemuseli jsme jako blázni roztápět sníh. Další den bylo v plánu dojít do 5000 m n. m. a zpět z důvodu aklimatizace. S cestou jsme si moc hlavu nedělali a vyšli jsme až v 11 hodin a našeho cíle, přesněji pěti-tisíc-šesti metrů, jsme dosáhli asi za dvě a půl hodiny. Martin přikládal velkou váhu tomu, abychom se dostali nad 5000 m. Náš výškový osobák byl pokořen. Musím přiznat, že mi nebylo zrovna nejlépe a centimetrové kolečko poctivé Tesco vysočiny jsem do sebe soukal asi 5 minut. Otočili jsme to dolů s tím, že další den staneme na vrcholu. V našem základním táboře jsme byli asi za hodinku. Pořádně jsme si užívali chůzi dolů v měkkém poledním sněhu. Po příchodu ke stanu jsme si zalezli dovnitř a spali jako zabití.


Když jsme se vzbudili kolem 17:00, venku už to vypadalo, jako kdybyste přišli domů z práce, vaši manželku nachytali při nevěře a jediná možnost jak uvolnit svůj vztek by byla házet na náš stan sníh. Takovou změnu počasí jsem ještě nezažil. Viditelnost byla sotva 5 m. Čekal nás tedy „příjemný“ zbytek dne ve stanu o rozměrech 2×2 metry s osobou, se kterou jste už více než dva týdny v kuse. Tématem zabývajícím se „ponorkou“ bych se chtěl ještě v nějakém dalším článku zaobírat, ale teď zpět do stanu. Když jsem šel večer vykonat potřebu, potkal jsem chlapíčka z horské služby. Byli jsme pozváni na večeři. Nedaleko od nás měli záchranáři zbudovanou provizorní stanici. Uvnitř bylo teplo a hlavně nám dali najíst normálního jídla namísto naší instantní stravy. Strávili jsme s nimi asi hodinku a dověděli jsme se spoustu nových informací o Jordánsku a Afghánistánu, doufám, že je jednou využijeme v praxi. Zeptali jsme se na počasí na další dny. Předpověď nevypadala vůbec dobře, příští tři dny měl vládnout počasí stejný manžel – hrůza. Zklamaní jsme se rozloučili. Ve stanu jsme s nadějí nastavili budík na 4 ráno. Při tom tupém zvonění mobilu jsme doufali v zázrak, který nepřišel. Čekal nás další den ve stanu. Dali jsme si ultimátum, buď bude zítra hezky, nebo jdeme dolů. Pocity frustrace, které jsem zažíval, se mi jen těžko popisují. Tisíce kilometrů od domova, Elbrus na dosah a vše přijde vniveč kvůli počasí. Byl to velice tichý den. Upřímně, těšil jsem se, až usnu.

V 1:30 ráno mě probudilo volání přírody, slyšel jsem křupání sněhu. Při pohledu ven bylo vidět několik, mihotajících se světýlek, které stoupaly nahoru. Zvedl jsem hlavu a mé oči zaplavila záře hvězd. Ten pocit nikdy nezapomenu.

Měl jsem chuť skočit na stan a vzbudit tím Martina, každý jiný způsob se mi v tu chvíli zdál zdlouhavý. Měl jsem v sobě tolik euforie a nadšení, že udělat tři kroky a rozepnout zip stanu mi připadalo jako hadžadž*. Takže jsme posnídali a vyrazili na cestu.


Šlo se nám skvěle a už v 5:00 jsme předešli většinu lidí, kteří vyrazili buď hodinu před námi nebo o 400 m výše z Pastuchovských kamenů. Tady se mi začal Martin vzdalovat. Takže to byl pro každého z nás sólo výstup. Byla mi hrozná zima na nohy, protože boty HanWag Alaska nejsou přímo určené na ledovec a nemají v podrážce izolační vrstvu, ale chuť dostat se tam nahoru byla silnější, než cokoliv jiného.

V sedle 5300 m n. m. jsme se konečně dostali na slunce, sice to moc nepomohlo, ale aspoň byly hezké fotky. V 5500 jsem musel v úzké traverze předběhnout dva Poláky. Potom už mě čekala jen cesta na vrchol. Martin tam byl asi o půl hodiny dříve. S hrdostí můžu říct, že to byl dobrý sportovní výkon. 4100 – 5642 m jsme zvládli za necelých 6 hodin a v ten den jsme tam byli první a moc jsme si užívali pocit klidu, který nahoře vládl. Strávili jsme nahoře půl hodiny, když přišli zmiňovaní dva Poláci. Prohodili jsme pár slov a otočili se směrem dolů. Po cestě nás zastavilo mnoho lidí a gratulovalo nám k výstupu Z toho jsme nabyli vědomí, že Elbrus už nebyl „jen“ kopec z Beskyd (se vší úctou k nim). Při cestě dolů jsme moc nemluvili, oba jsme se tak nějak uzavřeli a vstřebávali tu ohromnou radost ze života. Byl jsem spokojený sám se sebou a s tím co dělám.

Když jsme dorazili ke stanu, dopřáli jsme si trochu spánku. Byli jsme tak unavení, že jsme si řekli: „další výstup až za hodně, hodně dlouho“, ale asi za měsíc jsme už podnikli další.

*hadžadž – jeden z pěti pilířů muslimské víry, jedná se o pouť do Mekky

Kromě cestování za poznáváním nových kultur, cestuji také za horami. Prostředí hor a jejich kouzlo se dají jen těžko popsat, to si musí člověk zažít. Pocit příjemné klaustrofobie, když se ocitnete v údolí mezi velikány je elektrizující. Nutí vás to se vyškrábat na nejvyšší bod v okolí, abyste se mohli opět nadechnout z plných plic a nasát sebeuspokojení. Když se dostanu na pomyslný trůn nějaké oblasti, neříkám si, že jsem horu pokořil, ale chovám k ní ještě větší respekt a pokoru. Je to moment, kdy si můžete být aspoň na 10 minut rovni. Některé hory jsou „jen“ obcházeny, protože jsou posvátné a je k nim chován obrovský respekt a úcta. Příští rok máme v plánu zdolat Štít Korženěvského, ale prozatím je naším nejvyšším zdolaným vrcholem Elbrus. Nebyl to můj nejtěžší výstup, ale vše, co mu předcházelo, bylo jedinečné. A proto jsem si k popisu vybral právě Elbrus.


Loni v červnu jsme se s kamarádem Martinem rozhodli, že vyrazíme na nejvyšší horu Ruska a podle starého zeměpisu, také nejvyšší horu Evropy- Elbrus (5642 m n. m.). Cestování po Rusku bylo naplánováno zhruba na 3 týdny a cesta na Elbrus byla zařazena až nakonec. Svoji pouť na vrchol jsme začali ve stejnojmenné vesnici Elbrus. . Přijeli jsme do ní něco kolem 17 hodiny. Prioritou bylo doplnit zásoby jídla, zaregistrovat se u místní horské služby z ryze bezpečnostních důvodů a ne těch byrokratických, jak je v Rusku zvykem. Vesnička Elbrus se nachází ve výšce kolem 2000 m n. m. Rozhodli jsme se, že do setmění ještě něco ujdeme. Prvním cílem byla spodní stanice lanovky, která už byla mimo provozní hodiny. Jelikož lanovky na horách nevyužíváme, nějak nás to nemrzelo a pokračovali jsme ve svahu pod ní. Při západu slunce jsme se dostali pod horní stanici lanovky.

Stan jsme si postavili na betonových základech, najedli se a šli spát, protože nás čekal další den plný potu a dřiny, měli jsme za cíl dostat se do výšky 4500 m n. m. (Pastuchovské kameny – bod odkud se většinou vychází na vrchol ).Ušli jsme asi 200–300 výškových metrů, když se za námi vyřítil zásobovací náklaďák plný propanbutanových bomb a z korby na nás pokřikovala střapatá, blonďatá hlava ať naskočíme, že nás vezmou nahoru. Ušetřili nám asi 200 výškových metrů. Byla to dvojice Francouzů, muž a žena. Na korbě jsme se dali do řeči. Zjistili jsme, že se zde jeli aklimatizovat před výstupem na Pik Lenina (7134 m n. m.). Ani jeden bychom v tu chvíli neřekli, že za rok nás bude užírat stejná sedmitisícová myšlenka. Myšlenka, která vás nutí podřídit vše ostatní tomu jedinému vrcholovému kroku, abyste mohli s hrdostí říct: „Dokázal jsem to“. Kodrcavá cesta skončila a my jsme byli pod spodní stanicí druhé lanovky. Tady jsme si mohli zase po pár měsících sáhnout na sníh. Cesta už vedla jen po sněhu a bez větších obtíží jsme dorazili do výšky 4100 m. Bylo zde skvělé místo na rozbití tábora. Sice jsme ten den nedobyli Pastuchovské kameny, ale toto skvělé místo nešlo odmítnout, protože zde byl pramen a nemuseli jsme jako blázni roztápět sníh. Další den bylo v plánu dojít do 5000 m n. m. a zpět z důvodu aklimatizace. S cestou jsme si moc hlavu nedělali a vyšli jsme až v 11 hodin a našeho cíle, přesněji pěti-tisíc-šesti metrů, jsme dosáhli asi za dvě a půl hodiny. Martin přikládal velkou váhu tomu, abychom se dostali nad 5000 m. Náš výškový osobák byl pokořen. Musím přiznat, že mi nebylo zrovna nejlépe a centimetrové kolečko poctivé Tesco vysočiny jsem do sebe soukal asi 5 minut. Otočili jsme to dolů s tím, že další den staneme na vrcholu. V našem základním táboře jsme byli asi za hodinku. Pořádně jsme si užívali chůzi dolů v měkkém poledním sněhu. Po příchodu ke stanu jsme si zalezli dovnitř a spali jako zabití.


Když jsme se vzbudili kolem 17:00, venku už to vypadalo, jako kdybyste přišli domů z práce, vaši manželku nachytali při nevěře a jediná možnost jak uvolnit svůj vztek by byla házet na náš stan sníh. Takovou změnu počasí jsem ještě nezažil. Viditelnost byla sotva 5 m. Čekal nás tedy „příjemný“ zbytek dne ve stanu o rozměrech 2×2 metry s osobou, se kterou jste už více než dva týdny v kuse. Tématem zabývajícím se „ponorkou“ bych se chtěl ještě v nějakém dalším článku zaobírat, ale teď zpět do stanu. Když jsem šel večer vykonat potřebu, potkal jsem chlapíčka z horské služby. Byli jsme pozváni na večeři. Nedaleko od nás měli záchranáři zbudovanou provizorní stanici. Uvnitř bylo teplo a hlavně nám dali najíst normálního jídla namísto naší instantní stravy. Strávili jsme s nimi asi hodinku a dověděli jsme se spoustu nových informací o Jordánsku a Afghánistánu, doufám, že je jednou využijeme v praxi. Zeptali jsme se na počasí na další dny. Předpověď nevypadala vůbec dobře, příští tři dny měl vládnout počasí stejný manžel – hrůza. Zklamaní jsme se rozloučili. Ve stanu jsme s nadějí nastavili budík na 4 ráno. Při tom tupém zvonění mobilu jsme doufali v zázrak, který nepřišel. Čekal nás další den ve stanu. Dali jsme si ultimátum, buď bude zítra hezky, nebo jdeme dolů. Pocity frustrace, které jsem zažíval, se mi jen těžko popisují. Tisíce kilometrů od domova, Elbrus na dosah a vše přijde vniveč kvůli počasí. Byl to velice tichý den. Upřímně, těšil jsem se, až usnu.

V 1:30 ráno mě probudilo volání přírody, slyšel jsem křupání sněhu. Při pohledu ven bylo vidět několik, mihotajících se světýlek, které stoupaly nahoru. Zvedl jsem hlavu a mé oči zaplavila záře hvězd. Ten pocit nikdy nezapomenu.

Měl jsem chuť skočit na stan a vzbudit tím Martina, každý jiný způsob se mi v tu chvíli zdál zdlouhavý. Měl jsem v sobě tolik euforie a nadšení, že udělat tři kroky a rozepnout zip stanu mi připadalo jako hadžadž*. Takže jsme posnídali a vyrazili na cestu.


Šlo se nám skvěle a už v 5:00 jsme předešli většinu lidí, kteří vyrazili buď hodinu před námi nebo o 400 m výše z Pastuchovských kamenů. Tady se mi začal Martin vzdalovat. Takže to byl pro každého z nás sólo výstup. Byla mi hrozná zima na nohy, protože boty HanWag Alaska nejsou přímo určené na ledovec a nemají v podrážce izolační vrstvu, ale chuť dostat se tam nahoru byla silnější, než cokoliv jiného.

V sedle 5300 m n. m. jsme se konečně dostali na slunce, sice to moc nepomohlo, ale aspoň byly hezké fotky. V 5500 jsem musel v úzké traverze předběhnout dva Poláky. Potom už mě čekala jen cesta na vrchol. Martin tam byl asi o půl hodiny dříve. S hrdostí můžu říct, že to byl dobrý sportovní výkon. 4100 – 5642 m jsme zvládli za necelých 6 hodin a v ten den jsme tam byli první a moc jsme si užívali pocit klidu, který nahoře vládl. Strávili jsme nahoře půl hodiny, když přišli zmiňovaní dva Poláci. Prohodili jsme pár slov a otočili se směrem dolů. Po cestě nás zastavilo mnoho lidí a gratulovalo nám k výstupu Z toho jsme nabyli vědomí, že Elbrus už nebyl „jen“ kopec z Beskyd (se vší úctou k nim). Při cestě dolů jsme moc nemluvili, oba jsme se tak nějak uzavřeli a vstřebávali tu ohromnou radost ze života. Byl jsem spokojený sám se sebou a s tím co dělám.

Když jsme dorazili ke stanu, dopřáli jsme si trochu spánku. Byli jsme tak unavení, že jsme si řekli: „další výstup až za hodně, hodně dlouho“, ale asi za měsíc jsme už podnikli další.

*hadžadž – jeden z pěti pilířů muslimské víry, jedná se o pouť do Mekky

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Tortuguero: Unikátní ekosystém na pobřeží Karibského moře

Divoké mořské pobřeží, tmavé písečné pláže, ohrožené mořské
želvy, bujná tropická vegetace, komplikovaná síť zdánlivě nekonečných
vodních kanálů, říček, řek a lagun, nespočet druhů ptactva,
skotačící primáti, ukazující svůj denní rituál ve větvích stromů, to
vše a mnohé více je možné objevit v národním parku Tortuguero.

Divoké mořské pobřeží, tmavé písečné pláže, ohrožené mořské želvy, bujná tropická vegetace, komplikovaná síť zdánlivě nekonečných vodních kanálů, říček, řek a lagun, nespočet druhů ptactva, skotačící primáti, ukazující svůj denní rituál ve větvích stromů, to vše a mnohé více je možné objevit v národním parku Tortuguero.

Národní park Totuguero leží na karibském pobřeží Kostariky asi 100 km severovýchodně od hlavního města San José, v provincii Limón. Název je odvozen od španělského výrazu pro želvu „tortuga“. Park je proslulý především jako místo, kam každoročně připlouvají chráněné mořské želvy ze skupiny Chelonioidea, jmenovitě kareta obrovská Chelonia Midas a dále kareta pravá Eretmochelys imbricata, kareta obecná Caretta caretta a kožatka velká Dermochelys coriacea naklást vejce a dát tak život další generaci těchto úžasných želv.


Tortuguero, jakožto první národní park v Kostarice byl zřízen v roce 1970 z podnětu neziskové organizace Caribbean Conservation Corporation CCC (www.cccturtle­.org) a skupiny biologů zabývajících se ochranou mořských želv. V 50. letech minulého století byla situace ohledně lovu želv, sběru vajec a s ním spojeného i nezákonného obchodu nejkritičtější (zpracování na kosmetické přípravky, afrodiziaka, léky, apod.). Proto byl zahájen proces ochrany želví populace a jejich přirozeného prostředí. Celou akci velmi intenzivně vedl známý herpetolog a ochránce přírody, Američan doktor Archie Carr.

Nejdéle probíhající výzkum velkých mořských želv na světě

V současné době sídlí ve vesnici Tortuguero výzkumné pracoviště CCC. Právě zde probíhá výzkumný program záchrany jmenovaných druhů mořských želv. Centrum se již padesát let nepřetržitě zabývá monitoringem situace na pobřeží v Tortugueru. Hlavní pozorovací sezóna je mezi červencem až říjnem, kdy připlouvá více než 2600 samic karety obrovské za účelem snůšky vajec, posléze od března do května se objevuje okolo stovky jedinců kožatky velké, které připlouvají ze stejného důvodu. Vědci se zde zabývají sledováním chování mořských želv, vyhodnocováním stavu želví populace a jejich ochranou. Dobrovolníci společně s profesionálními biology počítají četnost snůšky vajec, měří délku krunýře jednotlivých exemplářů, pomáhají se záznamem a zpracováním dat. V některých případech se provádí odběr biologického materiálu za účelem DNA analýzy.


V roce 2000 byl zahájen projekt satelitního pozorování čtyř kusů karety obrovské a dvou karet pravých. Tento experiment si klade za cíl prozkoumat možné migrační tratě želv. Další z významných činností výzkumného centra je osvěta návštěvníků parku z hlediska biologie a etologie mořských želv prostřednictvím menší výstavy a filmového záznamu, jenž jsou dostupné v návštěvnickém centru. V neposlední řadě se středisko snaží propojit původní obyvatele a jejich zvyky s novými možnostmi, které nabízí ekoturismus. Ekoturismus je prostředkem, ve kterém se střetává ochrana přírodních zdrojů spolu s potřebami a zvyky místní komunity. Nyní je pro vesničany v Tortuguero evidentní, že existence živých žel je daleko přínosnější, než nesmyslné vybíjení a zpracování želvích produktů na výrobky, které nejsou k životu nezbytně nutné.

Systém vodních kanálů – klíč k biodiversitě v Tortugueru

Oblast Tortuguera je tvořena souostrovím vulkanického původu tvořeného sedimenty (naplaveninami) z hor. Dna řek jsou písčitá a říční toky vytvářejí bohatou vodní síť s četnými ostrůvky a mokřadními plochami. Charakterem se jedná o lokalitu nížinných oblastí s občasnými sopečnými vrcholy dosahujícími maximální nadmořské výšky 100 až 300 m. V tomto ekosystému dochází k mísení sladké vody z vnitrozemských řek a slané mořské vody, čímž vznikají unikátní podmínky brakických vod s mimořádnou biologickou rozmanitostí. Území parku se rozkládá při mořských pobřežních vodách, plážích, četných lagunách, bažinách, úchvatných vodních kanálů, spletitých porostů mangrove, ale hlavně tropických deštných lesů. Národní park je značně rozlehlý a zabírá plochu asi 20 ha na své pevninské části a přibližně 50 ha mořské plochy. Tento biotop patří k velmi teplým a zejména vlhkým, se značně vysokým ročním úhrnem srážek (6000 mm). I přesto, že se Kostarika nachází v tropickém pásmu s typickým střídáním suchého období s obdobím monzunů, můžete při návštěvě parku očekávat opravdu vydatný déšť téměř každým momentem.


Vodní dobrodružství uprostřed tropů

Jak je vidět, v Tortugueru není nejlepším způsobem poznání tamní přírodu procházka lesem, ani pozorování volně žijících zvířat z terénního vozu, jako je tomu například na safari v Africe. Ve skutečnosti je ideálním prostředkem pro prohlídku parku obyčejná kanoe na ruční pohon, eventuálně s tichým motorem. Z paluby lodi vás místní průvodce ochotně seznámí s nejčastěji se vyskytujícími druhy živočichů a rostlin. Do parku není možné se vydat takzvaně na vlastní pěst. Tak jako tak, průvodcem je člověk žijící v této lokalitě již od dětství, proto dokáže vypátrat i zvířata dobře ukrytá v husté trávě, houštinách, vysoko v korunách stromů a velmi bujné tropické vegetaci. Po chvíli plavby spletitou soustavou vodních toků se cesta stává nejenom dobrodružná, ale co víc, zjistíte, že jste se ocitli uprostřed divočiny, ze které vlastně nevíte kudy nazpět do vesnice. Kromě již zmíněné plavby loďkou, je další možností jak nejlépe poznat Tortuguero, výstup na horu zvanou Cerro Tortuguero. Vrchol hory se šplhá do výšky 119 m. n. m. a samotný výstup v sobě skýtá nejenom úžasný výhled na okolní laguny, tropické lesy, mořské pobřeží, ale i určitý sportovní výkon, protože teplota a vlhkost okolního prostředí není pro tento typ aktivity zrovna nejpříznivější.


Přírodní bohatství parku Tortuguero

Je známo, že se v národním parku vyskytuje okolo 2200 druhů rostlin a více než 400 druhů zvířat, čímž se řadí k místům s nejvyšší biodiverzitou nejenom v Kostarice, ale na světě vůbec. Všímavý návštěvník může po krátké chvilce zpozorovat nespočet ptačích druhů (okolo 350), jako jsou například elegantní volavky, zajímaví volavčíci člunozobí, tygrovaní bukači středoameričtí, pestrobarevní tukani a anhingy. Početní jsou taktéž rybaříci zelení a ledňáci obrovští. Samozřejmostí tropických pásem je přítomnost štěbetajících papoušků. V Tortugueru žije asi 25–30 párů velmi ohroženého ary zeleného (Ara ambiguus). Početní tyranovití ptáci, jako tyran velkozobý a tyran žlutobřichý, jsou charakteristickými obyvateli tohoto biotopu. V některých případech je těžké od sebe jednotlivé druhy tyranovitých odlišit, takže nejlepší způsob určení je na základě vokalizace. Svým vzhledem je obdivuhodná modro-bílá sojka modrokřídlá, jíž není možné díky výraznému hlasu přehlédnout.

Všude přítomní jsou neposední kolibříci vehementně opylující žluto-červené květy helikónií. V neposlední řadě vás může zaujmout pták, nazývající se ostnák trnitý Jacana spinosa. Tento typický zástupce ptačí říše ve Střední Americe se nejčastěji vyskytuje v oblastech s četnými bažinami a jezery. Ostnák patří se svou tělesnou délkou 17–23 cm mezi středně velké ptáky a je kromě výrazně žlutého čelního štítku a zobáku, charakteristický mimořádně dlouhými prsty na končetinách. Speciálně uzpůsobené končetiny mu umožňují se bez problému pohybovat po plovoucím rostlinstvu, kde vyhledává potravu. Hlavní součástí potravy jsou bezobratlí, především hmyz a semena rostlin. Ptáci ze skupiny Jacana obvykle staví hnízdo přímo na vodní hladině, do něhož samice snese dvě menší hnědá vejce. Na vejcích sedí výhradně samec. Naproti tomu samice, která je o něco větší než samec, brání hnízdo vůči rivalům.


Jak je možné si všimnout, Tortuguero je skvělé místo pro milovníky pozorování ptactva. Navíc se zde, nachází i značné množství korýšů a asi 30 druhů sladkovodních ryb. Pravděpodobně nejvzácnějším druhem z taxonomické skupiny ryb je až 1,5 m dlouhý gar tropický. Tento živočich je považován za živoucí fosílii. Kostarika je rovněž světově proslulá hojností obojživelníků, zejména žab. Z plazů je možné spatřit především hady (několik druhů chřestýšů), leguány, želvy žijící v říčním labyrintu, kajmany a krokodýly. Často se vyskytujícím ještěrem je elegantní bazilišek zelený Basiliscus plumifrons. Tento druh obvykle obývá vegetaci v blízkosti řek. Jeho typickým znakem je kromě výrazné zelené barvy s modrými skvrnami, vysoký hřeben na hlavě a hřbetě. Samci jsou velmi teritoriální a neváhají své teritorium hájit bojem vůči protivníkovi.

V této části centrální Ameriky není složité se z očí do očí setkat i s několika druhy velkých savců. Při troše štěstí lze zahlédnou kdesi ve větvích spícího stromového mravenečníka. Mravenečník dokáže výborně šplhat v korunách stromů a je spíše aktivní v nočních hodinách, kdy vyhledává termity, kteří jsou převažující složkou jeho jídelníčku. Další zajímavostí je kupříkladu pozorování lenochoda hnědokrkého z blízka, kdy vás může překvapit přítomnost řas rostoucích v jeho srsti. Zelené řasy lenochodovi umožňují zvýšit intenzitu maskování v korunách stromů. Na druhou stranu on je jako protislužbu vynáší do vyšších pater tropické vegetace, kde je intenzivnější sluneční záření, umožňující fotosyntetické pochody. V Tortugueru se bez problému můžete setkat s netopýry. Dosud ovšem není známo, kolik druhů v národním parku vlastně žije. Také vydra říční, pekari páskovaný nebo s 1 3 kg vážící hlodavec aguti jsou typickými zástupci místní fauny. Zahlédnout některé plaché savce jako jsou tapír středoamerický, medvídkovitá šelma kynkažu, ocelot a jaguár americký vyžaduje opravdu zkušeného pozorovatele a delší časové období.


Mimochodem rozsah populace jaguára v Tortugueru není přesně určen, nicméně pravděpodobně je zastoupení stále poměrně vysoké, neboť v období snůšky vajec želv mořských, je téměř každou noc ulovena jedna želva. V lesních porostech můžete dokonce zahlédnout tři ze čtyř známých druhů primátů, kteří žijí v Kostarice. Konkrétně se vysoko v korunách stromů vyskytuje vřešťan pláštíkový Alouatta palliata a ohrožený chápan středoamerický Ateles geoffroyi, který nikdy nesestupuje na zem. Třetím druhem primáta žijícím v místním tropickém lese je malpa kapucínská Cebus capucinus. Obzvláště kapucíny lze snadno zpozorovat, neboť tento druh je notně zvídavý, takže jakmile opice zpozorují připlouvající člun s turisty, rády přiběhnou příchozí návštěvníky lesa prozkoumat zblízka. V současné době je jedním z vůbec nejvzácnějších savců tohoto ekosystémů kapustňák indický Trichechus manatus. Tento mohutný vodní savec dosahuje délky 3 – 4 m a hmotnosti okolo 500 kg. Kapustňák je býložravec, proto převážnou část dne tráví pastvou v mělkých bahnitých vodách. Mezi potravu kapustňáků patří také plody stromu pachira Pachira aquatica, která je v Evropě známa jako pokojová rostlina. V minulosti byla často tato mírumilovná zvířata lovena pro maso. Momentálně je druh ohrožený vyhynutím a přísně chráněný.

Pro toho kdo hledá destinaci s divokou přírodou, hojnou tropickou faunou a flórou, navíc v kombinaci s poklidnou atmosférou přilehlé vesničky, je Tortuguero místem, kde může objevit nečekané zážitky a načerpat nové zkušenosti.

Divoké mořské pobřeží, tmavé písečné pláže, ohrožené mořské želvy, bujná tropická vegetace, komplikovaná síť zdánlivě nekonečných vodních kanálů, říček, řek a lagun, nespočet druhů ptactva, skotačící primáti, ukazující svůj denní rituál ve větvích stromů, to vše a mnohé více je možné objevit v národním parku Tortuguero.

Národní park Totuguero leží na karibském pobřeží Kostariky asi 100 km severovýchodně od hlavního města San José, v provincii Limón. Název je odvozen od španělského výrazu pro želvu „tortuga“. Park je proslulý především jako místo, kam každoročně připlouvají chráněné mořské želvy ze skupiny Chelonioidea, jmenovitě kareta obrovská Chelonia Midas a dále kareta pravá Eretmochelys imbricata, kareta obecná Caretta caretta a kožatka velká Dermochelys coriacea naklást vejce a dát tak život další generaci těchto úžasných želv.


Tortuguero, jakožto první národní park v Kostarice byl zřízen v roce 1970 z podnětu neziskové organizace Caribbean Conservation Corporation CCC (www.cccturtle­.org) a skupiny biologů zabývajících se ochranou mořských želv. V 50. letech minulého století byla situace ohledně lovu želv, sběru vajec a s ním spojeného i nezákonného obchodu nejkritičtější (zpracování na kosmetické přípravky, afrodiziaka, léky, apod.). Proto byl zahájen proces ochrany želví populace a jejich přirozeného prostředí. Celou akci velmi intenzivně vedl známý herpetolog a ochránce přírody, Američan doktor Archie Carr.

Nejdéle probíhající výzkum velkých mořských želv na světě

V současné době sídlí ve vesnici Tortuguero výzkumné pracoviště CCC. Právě zde probíhá výzkumný program záchrany jmenovaných druhů mořských želv. Centrum se již padesát let nepřetržitě zabývá monitoringem situace na pobřeží v Tortugueru. Hlavní pozorovací sezóna je mezi červencem až říjnem, kdy připlouvá více než 2600 samic karety obrovské za účelem snůšky vajec, posléze od března do května se objevuje okolo stovky jedinců kožatky velké, které připlouvají ze stejného důvodu. Vědci se zde zabývají sledováním chování mořských želv, vyhodnocováním stavu želví populace a jejich ochranou. Dobrovolníci společně s profesionálními biology počítají četnost snůšky vajec, měří délku krunýře jednotlivých exemplářů, pomáhají se záznamem a zpracováním dat. V některých případech se provádí odběr biologického materiálu za účelem DNA analýzy.


V roce 2000 byl zahájen projekt satelitního pozorování čtyř kusů karety obrovské a dvou karet pravých. Tento experiment si klade za cíl prozkoumat možné migrační tratě želv. Další z významných činností výzkumného centra je osvěta návštěvníků parku z hlediska biologie a etologie mořských želv prostřednictvím menší výstavy a filmového záznamu, jenž jsou dostupné v návštěvnickém centru. V neposlední řadě se středisko snaží propojit původní obyvatele a jejich zvyky s novými možnostmi, které nabízí ekoturismus. Ekoturismus je prostředkem, ve kterém se střetává ochrana přírodních zdrojů spolu s potřebami a zvyky místní komunity. Nyní je pro vesničany v Tortuguero evidentní, že existence živých žel je daleko přínosnější, než nesmyslné vybíjení a zpracování želvích produktů na výrobky, které nejsou k životu nezbytně nutné.

Systém vodních kanálů – klíč k biodiversitě v Tortugueru

Oblast Tortuguera je tvořena souostrovím vulkanického původu tvořeného sedimenty (naplaveninami) z hor. Dna řek jsou písčitá a říční toky vytvářejí bohatou vodní síť s četnými ostrůvky a mokřadními plochami. Charakterem se jedná o lokalitu nížinných oblastí s občasnými sopečnými vrcholy dosahujícími maximální nadmořské výšky 100 až 300 m. V tomto ekosystému dochází k mísení sladké vody z vnitrozemských řek a slané mořské vody, čímž vznikají unikátní podmínky brakických vod s mimořádnou biologickou rozmanitostí. Území parku se rozkládá při mořských pobřežních vodách, plážích, četných lagunách, bažinách, úchvatných vodních kanálů, spletitých porostů mangrove, ale hlavně tropických deštných lesů. Národní park je značně rozlehlý a zabírá plochu asi 20 ha na své pevninské části a přibližně 50 ha mořské plochy. Tento biotop patří k velmi teplým a zejména vlhkým, se značně vysokým ročním úhrnem srážek (6000 mm). I přesto, že se Kostarika nachází v tropickém pásmu s typickým střídáním suchého období s obdobím monzunů, můžete při návštěvě parku očekávat opravdu vydatný déšť téměř každým momentem.


Vodní dobrodružství uprostřed tropů

Jak je vidět, v Tortugueru není nejlepším způsobem poznání tamní přírodu procházka lesem, ani pozorování volně žijících zvířat z terénního vozu, jako je tomu například na safari v Africe. Ve skutečnosti je ideálním prostředkem pro prohlídku parku obyčejná kanoe na ruční pohon, eventuálně s tichým motorem. Z paluby lodi vás místní průvodce ochotně seznámí s nejčastěji se vyskytujícími druhy živočichů a rostlin. Do parku není možné se vydat takzvaně na vlastní pěst. Tak jako tak, průvodcem je člověk žijící v této lokalitě již od dětství, proto dokáže vypátrat i zvířata dobře ukrytá v husté trávě, houštinách, vysoko v korunách stromů a velmi bujné tropické vegetaci. Po chvíli plavby spletitou soustavou vodních toků se cesta stává nejenom dobrodružná, ale co víc, zjistíte, že jste se ocitli uprostřed divočiny, ze které vlastně nevíte kudy nazpět do vesnice. Kromě již zmíněné plavby loďkou, je další možností jak nejlépe poznat Tortuguero, výstup na horu zvanou Cerro Tortuguero. Vrchol hory se šplhá do výšky 119 m. n. m. a samotný výstup v sobě skýtá nejenom úžasný výhled na okolní laguny, tropické lesy, mořské pobřeží, ale i určitý sportovní výkon, protože teplota a vlhkost okolního prostředí není pro tento typ aktivity zrovna nejpříznivější.


Přírodní bohatství parku Tortuguero

Je známo, že se v národním parku vyskytuje okolo 2200 druhů rostlin a více než 400 druhů zvířat, čímž se řadí k místům s nejvyšší biodiverzitou nejenom v Kostarice, ale na světě vůbec. Všímavý návštěvník může po krátké chvilce zpozorovat nespočet ptačích druhů (okolo 350), jako jsou například elegantní volavky, zajímaví volavčíci člunozobí, tygrovaní bukači středoameričtí, pestrobarevní tukani a anhingy. Početní jsou taktéž rybaříci zelení a ledňáci obrovští. Samozřejmostí tropických pásem je přítomnost štěbetajících papoušků. V Tortugueru žije asi 25–30 párů velmi ohroženého ary zeleného (Ara ambiguus). Početní tyranovití ptáci, jako tyran velkozobý a tyran žlutobřichý, jsou charakteristickými obyvateli tohoto biotopu. V některých případech je těžké od sebe jednotlivé druhy tyranovitých odlišit, takže nejlepší způsob určení je na základě vokalizace. Svým vzhledem je obdivuhodná modro-bílá sojka modrokřídlá, jíž není možné díky výraznému hlasu přehlédnout.

Všude přítomní jsou neposední kolibříci vehementně opylující žluto-červené květy helikónií. V neposlední řadě vás může zaujmout pták, nazývající se ostnák trnitý Jacana spinosa. Tento typický zástupce ptačí říše ve Střední Americe se nejčastěji vyskytuje v oblastech s četnými bažinami a jezery. Ostnák patří se svou tělesnou délkou 17–23 cm mezi středně velké ptáky a je kromě výrazně žlutého čelního štítku a zobáku, charakteristický mimořádně dlouhými prsty na končetinách. Speciálně uzpůsobené končetiny mu umožňují se bez problému pohybovat po plovoucím rostlinstvu, kde vyhledává potravu. Hlavní součástí potravy jsou bezobratlí, především hmyz a semena rostlin. Ptáci ze skupiny Jacana obvykle staví hnízdo přímo na vodní hladině, do něhož samice snese dvě menší hnědá vejce. Na vejcích sedí výhradně samec. Naproti tomu samice, která je o něco větší než samec, brání hnízdo vůči rivalům.


Jak je možné si všimnout, Tortuguero je skvělé místo pro milovníky pozorování ptactva. Navíc se zde, nachází i značné množství korýšů a asi 30 druhů sladkovodních ryb. Pravděpodobně nejvzácnějším druhem z taxonomické skupiny ryb je až 1,5 m dlouhý gar tropický. Tento živočich je považován za živoucí fosílii. Kostarika je rovněž světově proslulá hojností obojživelníků, zejména žab. Z plazů je možné spatřit především hady (několik druhů chřestýšů), leguány, želvy žijící v říčním labyrintu, kajmany a krokodýly. Často se vyskytujícím ještěrem je elegantní bazilišek zelený Basiliscus plumifrons. Tento druh obvykle obývá vegetaci v blízkosti řek. Jeho typickým znakem je kromě výrazné zelené barvy s modrými skvrnami, vysoký hřeben na hlavě a hřbetě. Samci jsou velmi teritoriální a neváhají své teritorium hájit bojem vůči protivníkovi.

V této části centrální Ameriky není složité se z očí do očí setkat i s několika druhy velkých savců. Při troše štěstí lze zahlédnou kdesi ve větvích spícího stromového mravenečníka. Mravenečník dokáže výborně šplhat v korunách stromů a je spíše aktivní v nočních hodinách, kdy vyhledává termity, kteří jsou převažující složkou jeho jídelníčku. Další zajímavostí je kupříkladu pozorování lenochoda hnědokrkého z blízka, kdy vás může překvapit přítomnost řas rostoucích v jeho srsti. Zelené řasy lenochodovi umožňují zvýšit intenzitu maskování v korunách stromů. Na druhou stranu on je jako protislužbu vynáší do vyšších pater tropické vegetace, kde je intenzivnější sluneční záření, umožňující fotosyntetické pochody. V Tortugueru se bez problému můžete setkat s netopýry. Dosud ovšem není známo, kolik druhů v národním parku vlastně žije. Také vydra říční, pekari páskovaný nebo s 1 3 kg vážící hlodavec aguti jsou typickými zástupci místní fauny. Zahlédnout některé plaché savce jako jsou tapír středoamerický, medvídkovitá šelma kynkažu, ocelot a jaguár americký vyžaduje opravdu zkušeného pozorovatele a delší časové období.


Mimochodem rozsah populace jaguára v Tortugueru není přesně určen, nicméně pravděpodobně je zastoupení stále poměrně vysoké, neboť v období snůšky vajec želv mořských, je téměř každou noc ulovena jedna želva. V lesních porostech můžete dokonce zahlédnout tři ze čtyř známých druhů primátů, kteří žijí v Kostarice. Konkrétně se vysoko v korunách stromů vyskytuje vřešťan pláštíkový Alouatta palliata a ohrožený chápan středoamerický Ateles geoffroyi, který nikdy nesestupuje na zem. Třetím druhem primáta žijícím v místním tropickém lese je malpa kapucínská Cebus capucinus. Obzvláště kapucíny lze snadno zpozorovat, neboť tento druh je notně zvídavý, takže jakmile opice zpozorují připlouvající člun s turisty, rády přiběhnou příchozí návštěvníky lesa prozkoumat zblízka. V současné době je jedním z vůbec nejvzácnějších savců tohoto ekosystémů kapustňák indický Trichechus manatus. Tento mohutný vodní savec dosahuje délky 3 – 4 m a hmotnosti okolo 500 kg. Kapustňák je býložravec, proto převážnou část dne tráví pastvou v mělkých bahnitých vodách. Mezi potravu kapustňáků patří také plody stromu pachira Pachira aquatica, která je v Evropě známa jako pokojová rostlina. V minulosti byla často tato mírumilovná zvířata lovena pro maso. Momentálně je druh ohrožený vyhynutím a přísně chráněný.

Pro toho kdo hledá destinaci s divokou přírodou, hojnou tropickou faunou a flórou, navíc v kombinaci s poklidnou atmosférou přilehlé vesničky, je Tortuguero místem, kde může objevit nečekané zážitky a načerpat nové zkušenosti.

Cestování tak, jak ho cítím já

Chytil jsem sáček ze spod a něco bylo jinak. Hned mi v hlavě
proběhlo „to není možné, na prstech cítím teplo, vždyť je to kuře,
kuře má být studené, tuhé a nehybné“. Pro kluka z města to bylo
něco nového a v zápětí jsem si uvědomil, že z něj za
5 minut nemůže vyprchat všechna životní energie.

Abych se pro začátek trochu prezentoval, rozhodl jsem se, že napíšu o cestování v kontrastu s dovolenou. Pro některé to může být impuls, aby s cestováním začali, někteří se zde možná shlédnou, některé naopak odradím nebo se mnou nebudou souhlasit.

Když jsem cestoval po Maroku, přespal jsem pár nocí u člověka jménem Rashid, Zeptal se mě, co bych chtěl na večeři.


Řekl jsem mu: „Chci ochutnat typické marocké jídlo“. Ihned ze sebe vychrlil „tadjin“ s tím, že si ho uvaříme, ale nejdříve se musíme vypravit na trh. Když přeskočím všechno ostatní a dostanu se k hlavní ingredienci, kterou bylo kuře, mnozí z vás si ho představí jako bílou hmotu pokrytou „husí kůží“ zabalenou do celofánu, která se na vás směje zpoza chladicího boxu. Zde bylo asi 9 hodin večer a na trhu bylo stále rušno jako ve dne, každý měl otevřeno. Přistoupili jsme tedy ke stánku s kuřaty. Rashid mě pobídnul, abych si na jedno ukázal. S ostychem jsem vyřkl ortel smrti nad jedním z nich. To bylo odneseno a asi za 5 minut se prodavač vrátil s opracovaným kuřetem v sáčku. Podával mi ho přes pult. Chytil jsem sáček ze spod a něco bylo jinak. Hned mi v hlavě proběhlo „to není možné, na prstech cítím teplo, vždyť je to kuře, kuře má být studené, tuhé a nehybné“. Pro kluka z města to bylo něco nového a v zápětí jsem si uvědomil, že z něj za 5 minut nemůže vyprchat všechna životní energie. Byl to takový malý šok, ale příjemný. Sice jsem nedostal esteticky nejhezčí večeři stylu „hotel Plaza“ (velký talíř a uprostřed pěkně ozdobený plivanec jídla), ale vše co jí předcházelo, z ní dělalo jedno z nejlepších jídel v mém životě.

To je jeden z mnoha zážitků, které jsem pocítil na vlastní kůži a jsem si jist, že kdybych nejel na vlastní pěst, mám jen velmi malou šanci něco takového zažít.


Pro příklad, když navštívíte nějakou čistě turistickou destinaci, je vám před očima vytvořena opona. Opona, která zakrývá vše, co je pro národ či oblast typické. Záměrně nepíšu stát, protože hranice podle mě nedělají rozdíl mezi člověkem na jedné a druhé straně. Rozdíl dělá kultura, která je tvořena mnoha projevy, jako je jazyk, zvyky, hudba a dalšími aspekty národního dědictví. Tato opona byla vytvořena ke spokojenosti turistů a ne cestovatelů, protože turista si chce užít svých 14 dní dovolené a nebýt zaskočen ničím neobvyklým. Kdežto cestovatel vyhledává rozdíly, je hladový po tom, aby dostal, jak já říkám, „kulturní facku“. Chce být šokován, chce poznat něco nového. Cítit nové pachy, chutnat nová jídla, vidět plody, u nichž neví, zda-li je to ovoce nebo zelenina, chce slyšet melodie či zvuky, které ho zaskočí svou neobvyklostí.

Jak jste asi již pochopili, chtěl jsem vám dát najevo, že cestování doslova válcuje všechny vaše smysly a není o tom, že zajdete do cestovky a položíte jim na stůl tisíce, aby vám „nalajnovali“ život na příští 3 týdny a vy budete plnit jejich instrukce s přesností německého řidiče autobusu. Cestování není ani to, když vyrazíte do Londýna, seženete si hotel a obcházíte značkové výprodeje, je to sice cesta na vlastní pěst, ale to samé můžete dělat doma u internetu, podobou nakupování v e-shopech. Tím chci říct, že cestování není dovolená.

Nemyslím tím, abyste jezdili na druhý konec světa, když pochopíte o čem TO je, můžete cestovat po Česku a bude TO skvělé. Důležité je vyhledávat místa, která jsou původní, ještě nezkažená turismem, protože turismus je rakovina cestování. Alespoň to je můj názor. Reagovat můžete v diskuzi.

Abych se pro začátek trochu prezentoval, rozhodl jsem se, že napíšu o cestování v kontrastu s dovolenou. Pro některé to může být impuls, aby s cestováním začali, někteří se zde možná shlédnou, některé naopak odradím nebo se mnou nebudou souhlasit.

Když jsem cestoval po Maroku, přespal jsem pár nocí u člověka jménem Rashid, Zeptal se mě, co bych chtěl na večeři.


Řekl jsem mu: „Chci ochutnat typické marocké jídlo“. Ihned ze sebe vychrlil „tadjin“ s tím, že si ho uvaříme, ale nejdříve se musíme vypravit na trh. Když přeskočím všechno ostatní a dostanu se k hlavní ingredienci, kterou bylo kuře, mnozí z vás si ho představí jako bílou hmotu pokrytou „husí kůží“ zabalenou do celofánu, která se na vás směje zpoza chladicího boxu. Zde bylo asi 9 hodin večer a na trhu bylo stále rušno jako ve dne, každý měl otevřeno. Přistoupili jsme tedy ke stánku s kuřaty. Rashid mě pobídnul, abych si na jedno ukázal. S ostychem jsem vyřkl ortel smrti nad jedním z nich. To bylo odneseno a asi za 5 minut se prodavač vrátil s opracovaným kuřetem v sáčku. Podával mi ho přes pult. Chytil jsem sáček ze spod a něco bylo jinak. Hned mi v hlavě proběhlo „to není možné, na prstech cítím teplo, vždyť je to kuře, kuře má být studené, tuhé a nehybné“. Pro kluka z města to bylo něco nového a v zápětí jsem si uvědomil, že z něj za 5 minut nemůže vyprchat všechna životní energie. Byl to takový malý šok, ale příjemný. Sice jsem nedostal esteticky nejhezčí večeři stylu „hotel Plaza“ (velký talíř a uprostřed pěkně ozdobený plivanec jídla), ale vše co jí předcházelo, z ní dělalo jedno z nejlepších jídel v mém životě.

To je jeden z mnoha zážitků, které jsem pocítil na vlastní kůži a jsem si jist, že kdybych nejel na vlastní pěst, mám jen velmi malou šanci něco takového zažít.


Pro příklad, když navštívíte nějakou čistě turistickou destinaci, je vám před očima vytvořena opona. Opona, která zakrývá vše, co je pro národ či oblast typické. Záměrně nepíšu stát, protože hranice podle mě nedělají rozdíl mezi člověkem na jedné a druhé straně. Rozdíl dělá kultura, která je tvořena mnoha projevy, jako je jazyk, zvyky, hudba a dalšími aspekty národního dědictví. Tato opona byla vytvořena ke spokojenosti turistů a ne cestovatelů, protože turista si chce užít svých 14 dní dovolené a nebýt zaskočen ničím neobvyklým. Kdežto cestovatel vyhledává rozdíly, je hladový po tom, aby dostal, jak já říkám, „kulturní facku“. Chce být šokován, chce poznat něco nového. Cítit nové pachy, chutnat nová jídla, vidět plody, u nichž neví, zda-li je to ovoce nebo zelenina, chce slyšet melodie či zvuky, které ho zaskočí svou neobvyklostí.

Jak jste asi již pochopili, chtěl jsem vám dát najevo, že cestování doslova válcuje všechny vaše smysly a není o tom, že zajdete do cestovky a položíte jim na stůl tisíce, aby vám „nalajnovali“ život na příští 3 týdny a vy budete plnit jejich instrukce s přesností německého řidiče autobusu. Cestování není ani to, když vyrazíte do Londýna, seženete si hotel a obcházíte značkové výprodeje, je to sice cesta na vlastní pěst, ale to samé můžete dělat doma u internetu, podobou nakupování v e-shopech. Tím chci říct, že cestování není dovolená.

Nemyslím tím, abyste jezdili na druhý konec světa, když pochopíte o čem TO je, můžete cestovat po Česku a bude TO skvělé. Důležité je vyhledávat místa, která jsou původní, ještě nezkažená turismem, protože turismus je rakovina cestování. Alespoň to je můj názor. Reagovat můžete v diskuzi.

Chichen Itzá – ta nejslavnější

První volba pochopitelně padla na památku nejslavnější, magické
vykopávky Chichen Itzá, které se dostaly do nedávna vyhlášeného seznamu
Nové sedmičky divů světa. Ráno jsem nezaváhal a nastavil budík na
nekřesťanskou hodinu a ještě za šera vyrazil. Důvod nebyl ani tak pocit,
že musím být všude první, ale jednak únik před turisty, takže jsem měl
památky k fotografování prakticky bez lidí, a jednak snesitelná
teplota.


Kdo si vyjede do Mexika, především potom do oblasti Cancunu, má v podstatě dvě možnosti – pohodlně se vyvalovat u bazénu (fajnšmekři vědí, že místí moře zase tak dokonalé není) nebo jezdit jako šílenci po památkách. Ti šikovnější volí zlatou střední cestu a střídají den u bazénu, případně bazénového baru, se dnem věnovaným starým Mayům. A i to lze zkusit dvěma způsoby – pohodlně v autobusu naplněným k prasknutí turisty nebo méně pohodlně ve vypůjčeném autě. Na stopování jsem v místním vedru neměl ani pomyšlení.

Ta nejslavnější

První volba pochopitelně padla na památku nejslavnější, magické vykopávky Chichen Itzá, které se dostaly do nedávna vyhlášeného seznamu Nové sedmičky divů světa. Ráno jsem nezaváhal a nastavil budík na nekřesťanskou hodinu a ještě za šera vyrazil. Autem je to nejméně 2 až 3 hodiny, to podle toho, na kterém konci nekonečného řetězu hotelů Cancunu vlastně bydlíme. Načasoval jsem to výtečně, na parkovišti ještě nikdo nebyl a vstupenku jsem kupoval od ještě zívajícího strážce. Důvod nebyl ani tak pocit, že musím být všude první, ale jednak únik před turisty, takže jsem měl památky k fotografování prakticky bez lidí, a jednak snesitelná teplota.


Trocha historie nikoho nezabije

Město bylo založeno někdy kolem 5. století, pro dnešní stav byly důležitější doby o 200 až 300 let později, kdy vznikl dnešní puucký styl, a čas po invazi Toltéků, s králem jménem Kukulcan (známější v podobě Quetzalcoalt). Název překládaný povětšinou jako „Na okraji studny Itzá“ připomíná dvě posvátné cenote, mimo jiné využívané k lidským obětem pro usmíření bohů deště. Přes opakované snahy vylovit maximum není počet kosterních zbytků nijak mimořádně vysoký.


Největším hitem je samozřejmě schodovitá pyramida Opeřeného hada, kterou milují nejrůznější milovníci tajemství či kouzel s čísly. Pyramida má na každé straně schodiště s 91 schody, a když přičteme poslední sokl nahoře, dostaneme počet dnů v roce. O záhadu je postaráno. Zajímavější je spíše to, že celá stavba je orientována tak, že při západu slunce o jarní rovnodennosti se zdá, že se po boku pyramidy plazí had. To sem v tomto období celkem pochopitelně přitahuje tisíce nadšenců. Pokud si pocit mizícího hada chceme zažít na vlastní kůži, musíme ale počítat s tím, že v okolí desítek kilometrů jsou hotýlky přeplněné. Nutno ale připomenout, že pyramid s podobným trikem je na Yucatanu víc.

Já měl ještě to štěstí, že jsem se na pyramidu mohl vyšplhat, dnes je to zakázané. Schody jsou sice rekonstruované, takže na první pohled vypadají méně nebezpečně nežli v Coba. Nicméně i tak je pohled shora jen pro silné nervy a ten, kdo se bojí i na mostě, má o nervový záchvat postaráno.


Nejen jedna pyramida

Celý komplex toho samozřejmě může nabídnout mnohem víc. Já se těšil zejména na hřiště na pelotu, což byla hra na uctění slunce. Cílem bylo dostat míč obručí ve výši 7 metrů, což ve chvíli, kdy se nemohly použít ruce, nemohlo být nic jednoduchého. Navíc se traduje, že jedno z mužstev bylo na konci hry obětováno, někteří tvrdí, že ti co prohráli, jiní naopak jsou přesvědčeni o tom, že právě pro výherce to byla pocta. A třetí se potom dušují, že jde o mýtus. Mně osobně na hřišti poněkud kazila dojem obruč, která vypadá jako ze sádry. Tady myslím zašla rekonstrukce až moc daleko, ostatně podobný pocit jsem měl u řady rekonstruovaných staveb, které archeologové před lety rozebrali do posledního kamene, vyleštili a složili zpátky. Při pohledu na naleštěné stavby jsem mohl jen doufat, že věděli co dělají a neskládali to podle svých představ, jako třeba kdysi na Krétě.


Kolem poledne jsem toho měl tak akorát dost. Když jsem odcházel, proti mně se hrnuly davy turistů, které sem pod tlakem valil turistický pendl. Docela jsem je litoval, po pár krocích z autobusu už byli unavení a upocení, 40 ve stínu dělalo svoji povinnost. Mne čekaly už jen dvě a půl hodiny cesty k hotelovému bazénu.


Kdo si vyjede do Mexika, především potom do oblasti Cancunu, má v podstatě dvě možnosti – pohodlně se vyvalovat u bazénu (fajnšmekři vědí, že místí moře zase tak dokonalé není) nebo jezdit jako šílenci po památkách. Ti šikovnější volí zlatou střední cestu a střídají den u bazénu, případně bazénového baru, se dnem věnovaným starým Mayům. A i to lze zkusit dvěma způsoby – pohodlně v autobusu naplněným k prasknutí turisty nebo méně pohodlně ve vypůjčeném autě. Na stopování jsem v místním vedru neměl ani pomyšlení.

Ta nejslavnější

První volba pochopitelně padla na památku nejslavnější, magické vykopávky Chichen Itzá, které se dostaly do nedávna vyhlášeného seznamu Nové sedmičky divů světa. Ráno jsem nezaváhal a nastavil budík na nekřesťanskou hodinu a ještě za šera vyrazil. Autem je to nejméně 2 až 3 hodiny, to podle toho, na kterém konci nekonečného řetězu hotelů Cancunu vlastně bydlíme. Načasoval jsem to výtečně, na parkovišti ještě nikdo nebyl a vstupenku jsem kupoval od ještě zívajícího strážce. Důvod nebyl ani tak pocit, že musím být všude první, ale jednak únik před turisty, takže jsem měl památky k fotografování prakticky bez lidí, a jednak snesitelná teplota.


Trocha historie nikoho nezabije

Město bylo založeno někdy kolem 5. století, pro dnešní stav byly důležitější doby o 200 až 300 let později, kdy vznikl dnešní puucký styl, a čas po invazi Toltéků, s králem jménem Kukulcan (známější v podobě Quetzalcoalt). Název překládaný povětšinou jako „Na okraji studny Itzá“ připomíná dvě posvátné cenote, mimo jiné využívané k lidským obětem pro usmíření bohů deště. Přes opakované snahy vylovit maximum není počet kosterních zbytků nijak mimořádně vysoký.


Největším hitem je samozřejmě schodovitá pyramida Opeřeného hada, kterou milují nejrůznější milovníci tajemství či kouzel s čísly. Pyramida má na každé straně schodiště s 91 schody, a když přičteme poslední sokl nahoře, dostaneme počet dnů v roce. O záhadu je postaráno. Zajímavější je spíše to, že celá stavba je orientována tak, že při západu slunce o jarní rovnodennosti se zdá, že se po boku pyramidy plazí had. To sem v tomto období celkem pochopitelně přitahuje tisíce nadšenců. Pokud si pocit mizícího hada chceme zažít na vlastní kůži, musíme ale počítat s tím, že v okolí desítek kilometrů jsou hotýlky přeplněné. Nutno ale připomenout, že pyramid s podobným trikem je na Yucatanu víc.

Já měl ještě to štěstí, že jsem se na pyramidu mohl vyšplhat, dnes je to zakázané. Schody jsou sice rekonstruované, takže na první pohled vypadají méně nebezpečně nežli v Coba. Nicméně i tak je pohled shora jen pro silné nervy a ten, kdo se bojí i na mostě, má o nervový záchvat postaráno.


Nejen jedna pyramida

Celý komplex toho samozřejmě může nabídnout mnohem víc. Já se těšil zejména na hřiště na pelotu, což byla hra na uctění slunce. Cílem bylo dostat míč obručí ve výši 7 metrů, což ve chvíli, kdy se nemohly použít ruce, nemohlo být nic jednoduchého. Navíc se traduje, že jedno z mužstev bylo na konci hry obětováno, někteří tvrdí, že ti co prohráli, jiní naopak jsou přesvědčeni o tom, že právě pro výherce to byla pocta. A třetí se potom dušují, že jde o mýtus. Mně osobně na hřišti poněkud kazila dojem obruč, která vypadá jako ze sádry. Tady myslím zašla rekonstrukce až moc daleko, ostatně podobný pocit jsem měl u řady rekonstruovaných staveb, které archeologové před lety rozebrali do posledního kamene, vyleštili a složili zpátky. Při pohledu na naleštěné stavby jsem mohl jen doufat, že věděli co dělají a neskládali to podle svých představ, jako třeba kdysi na Krétě.


Kolem poledne jsem toho měl tak akorát dost. Když jsem odcházel, proti mně se hrnuly davy turistů, které sem pod tlakem valil turistický pendl. Docela jsem je litoval, po pár krocích z autobusu už byli unavení a upocení, 40 ve stínu dělalo svoji povinnost. Mne čekaly už jen dvě a půl hodiny cesty k hotelovému bazénu.

Rožmberský kapřík Eda

Když jsem toho chladného říjnového rána vstával, něco mi
„neštymovalo“. I když můj domov, rybník Rožmberk, je svou rozlohou
648 hektarů největším rybníkem v Čechách, přesto mi byl teď
po ránu trochu těsný. Přemýšlel jsem, co může být příčinou toho, že
jsem nemohl líně proplouvat místy, kde to jindy šlo bez problémů.


Když jsem toho chladného říjnového rána vstával, něco mi „neštymovalo“. I když můj domov, rybník Rožmberk, je svou rozlohou 648 hektarů největším rybníkem v Čechách, přesto mi byl teď po ránu trochu těsný. Přemýšlel jsem, co může být příčinou toho, že jsem nemohl líně proplouvat místy, kde to jindy šlo bez problémů. Je pravdou, že určité náznaky prostorových problémů se daly pozorovat několik posledních dnů, ale nijak jsem se tím nevzrušoval. „Holt na horách asi nepršelo, a tak do rybníka nepřitéká tolik vody“, říkal jsem si.

Jaký nepoměr proti povodním v roce 2002, kdy hráz 2430 m dlouhá, 10 m vysoká a 55 m široká zachytila přibližně 70 – 75 milionů metrů krychlových vod, tedy zhruba desetinásobek svého normálního objemu. Hladina rybníku se rozlila na ploše 2300 ha, ale zabránila větším škodám na toku Lužnice. Štěpánek Netolický, který stavbu Rožmberka plánoval, i realizátor stavby Jakub Krčín z Jelčan mohli být na své dílo pyšní.


Již více jak 400 let tu prý stojí toto dílo lidských rukou. Když jsme si tak líně proplouval kolem jeho hráze, pokaždé jsme přemýšlel o tom, jak to ti lidé vlastně tenkrát dělali? Technika prakticky žádná?! Asi tenkrát bylo dost lidských rukou, ochotných nebo donucených přiložit ty své ke společnému dílu. Byly to právě jejich ruce, které vybudovaly již zmiňovanou impozantní hráz a osázely dnes již 150 až 400 let starými duby. V posledních dnech však začalo pod nimi být poněkud rušněji. „Pantátové“ rybáři se tu začali objevovat v poněkud větším počtu, než bývá jindy zvykem a na břehu rybníka začaly vyrůstat podivné plátěné přístřešky. I v rybníku bylo stále těsněji a těsněji. Často jsem teď potkával „sousedy“, s nimiž jsme se jindy neviděli celé týdny. A všichni svorně nadávali na to, že je jim ten rybník najednou nějak malý. Je sice pravda, že se rybám daří v mělkých vodách, ale čeho je moc, toho je příliš!

„Dnes ráno už toho bylo opravdu příliš! Nejenže vody zase ubylo a my se tlačili jeden na druhého, ale ještě nějaké protivné sítě nám znemožňovaly odplout do klidnějších vod. Tady už se to doslova vařilo! A světe div se. Existují tací, kteří se na tu naši tlačenici ještě chodí dívat! A že jich nebylo málo“. V noci trochu přituhlo a ranní sluníčko jen pomalu vyhánělo chlad z rybniční hráze. A tak kouřící šálek čaje, grogu či svařeného vína v rukou čumilů nebyl žádnou vzácností.


„I mně, vážení, z toho začaly zábst ploutvičky a tak ta síť, ve které jsem se spolu s dalšími šupináči náhle ocitl, jsem bral jako vysvobození. Ještě trocha skotačení v plechovém žlabu a už mě jedny ruce šouply do připravené kádě. No řeknu Vám, byl to požiteček po té tlačenici v rybníku. Občas sem sice přibyl nový přírůstek, ale v zásadě to tu byla pohodička. Nebyl tu sice výhled, ale možná to tak bylo lepší. Pohled na kapří hranolky, sumčí guláš, pečené rybí filety, nebo rybí polévku nám příliš dobře nedělá. Kluci rybářský to měli ale šikovně vymyšleno. Když už začalo být těsno i zde, tak se káď najednou zhoupla, vystoupala vzhůru a vyklopila nás do jiné kádě na korbě náklaďáku. Už jsem se chystal na nějakou dlouhou cestu. Ale měl jsem štěstí (nebo alespoň jsem si to v tu chvíli myslel). Po velmi krátké jízdě se ve stěně mého dočasného příbytku otevřel otvor a jak s elegantním půlobratem „hodil“ šipku do malého rybníčku. No, už jsem z toho začínal být pravda trochu nerudný. Po celoročním lenošení v rybníku to bylo na mě trochu moc tělocviku, a tak když jsem uvízl v podběráku a promrzlý chlapík v gumovém plášti a rybářských kalhotách mě zase někam odnášel, hodlal jsem si to s ním pořádně vyříkat. Než jsem se ale stačil nadechnout a od plic si zanadávat, spatřil jsem rychle se přibližující dřevěnou paličku. Pak to plesklo, před očima se mi zatmělo,… no, a pak si vlastně už nic nepamatuji.

Rožmberský kapřík Eda in memoriam


Když jsem toho chladného říjnového rána vstával, něco mi „neštymovalo“. I když můj domov, rybník Rožmberk, je svou rozlohou 648 hektarů největším rybníkem v Čechách, přesto mi byl teď po ránu trochu těsný. Přemýšlel jsem, co může být příčinou toho, že jsem nemohl líně proplouvat místy, kde to jindy šlo bez problémů. Je pravdou, že určité náznaky prostorových problémů se daly pozorovat několik posledních dnů, ale nijak jsem se tím nevzrušoval. „Holt na horách asi nepršelo, a tak do rybníka nepřitéká tolik vody“, říkal jsem si.

Jaký nepoměr proti povodním v roce 2002, kdy hráz 2430 m dlouhá, 10 m vysoká a 55 m široká zachytila přibližně 70 – 75 milionů metrů krychlových vod, tedy zhruba desetinásobek svého normálního objemu. Hladina rybníku se rozlila na ploše 2300 ha, ale zabránila větším škodám na toku Lužnice. Štěpánek Netolický, který stavbu Rožmberka plánoval, i realizátor stavby Jakub Krčín z Jelčan mohli být na své dílo pyšní.


Již více jak 400 let tu prý stojí toto dílo lidských rukou. Když jsme si tak líně proplouval kolem jeho hráze, pokaždé jsme přemýšlel o tom, jak to ti lidé vlastně tenkrát dělali? Technika prakticky žádná?! Asi tenkrát bylo dost lidských rukou, ochotných nebo donucených přiložit ty své ke společnému dílu. Byly to právě jejich ruce, které vybudovaly již zmiňovanou impozantní hráz a osázely dnes již 150 až 400 let starými duby. V posledních dnech však začalo pod nimi být poněkud rušněji. „Pantátové“ rybáři se tu začali objevovat v poněkud větším počtu, než bývá jindy zvykem a na břehu rybníka začaly vyrůstat podivné plátěné přístřešky. I v rybníku bylo stále těsněji a těsněji. Často jsem teď potkával „sousedy“, s nimiž jsme se jindy neviděli celé týdny. A všichni svorně nadávali na to, že je jim ten rybník najednou nějak malý. Je sice pravda, že se rybám daří v mělkých vodách, ale čeho je moc, toho je příliš!

„Dnes ráno už toho bylo opravdu příliš! Nejenže vody zase ubylo a my se tlačili jeden na druhého, ale ještě nějaké protivné sítě nám znemožňovaly odplout do klidnějších vod. Tady už se to doslova vařilo! A světe div se. Existují tací, kteří se na tu naši tlačenici ještě chodí dívat! A že jich nebylo málo“. V noci trochu přituhlo a ranní sluníčko jen pomalu vyhánělo chlad z rybniční hráze. A tak kouřící šálek čaje, grogu či svařeného vína v rukou čumilů nebyl žádnou vzácností.


„I mně, vážení, z toho začaly zábst ploutvičky a tak ta síť, ve které jsem se spolu s dalšími šupináči náhle ocitl, jsem bral jako vysvobození. Ještě trocha skotačení v plechovém žlabu a už mě jedny ruce šouply do připravené kádě. No řeknu Vám, byl to požiteček po té tlačenici v rybníku. Občas sem sice přibyl nový přírůstek, ale v zásadě to tu byla pohodička. Nebyl tu sice výhled, ale možná to tak bylo lepší. Pohled na kapří hranolky, sumčí guláš, pečené rybí filety, nebo rybí polévku nám příliš dobře nedělá. Kluci rybářský to měli ale šikovně vymyšleno. Když už začalo být těsno i zde, tak se káď najednou zhoupla, vystoupala vzhůru a vyklopila nás do jiné kádě na korbě náklaďáku. Už jsem se chystal na nějakou dlouhou cestu. Ale měl jsem štěstí (nebo alespoň jsem si to v tu chvíli myslel). Po velmi krátké jízdě se ve stěně mého dočasného příbytku otevřel otvor a jak s elegantním půlobratem „hodil“ šipku do malého rybníčku. No, už jsem z toho začínal být pravda trochu nerudný. Po celoročním lenošení v rybníku to bylo na mě trochu moc tělocviku, a tak když jsem uvízl v podběráku a promrzlý chlapík v gumovém plášti a rybářských kalhotách mě zase někam odnášel, hodlal jsem si to s ním pořádně vyříkat. Než jsem se ale stačil nadechnout a od plic si zanadávat, spatřil jsem rychle se přibližující dřevěnou paličku. Pak to plesklo, před očima se mi zatmělo,… no, a pak si vlastně už nic nepamatuji.

Rožmberský kapřík Eda in memoriam

Tip na knihu: Peru pod kůží

Po úžasné Knize Konga se mi dostala do rukou další publikace Vladimíra
Plešingera Peru pod kůží. Velmi čtivé vyprávění o Peru, životě
v Peru a lidech v Peru, které mohl napsat pouze a právě Vladimír
Plešinger. Ten je totiž velmi obratným a všímavým spisovatelem a na
projektu termálních vod strávil v Peru dost času, aby se mu skutečně
dostalo pod kůži.


Po úžasné Knize Konga se mi dostala do rukou další publikace Vladimíra Plešingera Peru pod kůží. Velmi čtivé vyprávění o Peru, životě v Peru a lidech v Peru, které mohl napsat pouze a právě Vladimír Plešinger. Ten je totiž velmi obratným a všímavým spisovatelem a na projektu termálních vod strávil v Peru dost času, aby se mu skutečně dostalo pod kůži. Sám autor říká, že objevování Peru je nekonečné, přesto si dovolím tvrdit, že žádná s celé řady dnes vycházejících knih nedokáže Peru tak přesně vystihnout a popsat, a určitě by neměla chybět v oddělení cestopisů každé domácí knihovničky.

Kniha je plná spousty černobílých a barevných fotografií, které čtenáře provedou po všech koutech této velké a kouzelné latinskoamerické země.

Kniha vyšla v nakladatelství JOTA, které letos oslavilo 20 let. Na webových stránkách nakladatelství si knihu můžete také koupit.

S Vladimírem Plešingerem jsme před časem dělali rozhovor.

O Knize Konga si můžete přečíst v našem seriálu.

{{reklama()}}

Po úžasné Knize Konga se mi dostala do rukou další publikace Vladimíra Plešingera Peru pod kůží. Velmi čtivé vyprávění o Peru, životě v Peru a lidech v Peru, které mohl napsat pouze a právě Vladimír Plešinger. Ten je totiž velmi obratným a všímavým spisovatelem a na projektu termálních vod strávil v Peru dost času, aby se mu skutečně dostalo pod kůži. Sám autor říká, že objevování Peru je nekonečné, přesto si dovolím tvrdit, že žádná s celé řady dnes vycházejících knih nedokáže Peru tak přesně vystihnout a popsat, a určitě by neměla chybět v oddělení cestopisů každé domácí knihovničky.

Kniha je plná spousty černobílých a barevných fotografií, které čtenáře provedou po všech koutech této velké a kouzelné latinskoamerické země.

Kniha vyšla v nakladatelství JOTA, které letos oslavilo 20 let. Na webových stránkách nakladatelství si knihu můžete také koupit.

S Vladimírem Plešingerem jsme před časem dělali rozhovor.

O Knize Konga si můžete přečíst v našem seriálu.

{{reklama()}}

Barcelona, ulice La Rambla, třída v Barri Gottic

Říká se, že kdo neprošel touto nejznámější barcelonskou promenádou,
pěší komunikací mezi mořem a centrem, a nepobyl zde aspoň 5 hodin
jako by ani nebyl v Barceloně. Ulice je uznána za hlavní turistickou
tepnu historického centra. Vede od pobřeží moře A končí na hlavním
barcelonském náměstí Plaza de Catalunya.


Říká se, že kdo neprošel touto nejznámější barcelonskou promenádou, pěší komunikací mezi mořem a centrem, a nepobyl zde aspoň 5 hodin jako by ani nebyl v Barceloně. Ulice je uznána za hlavní turistickou tepnu historického centra. Vede od pobřeží moře, tzv. olympijského přístavu, kde stojí majestátní Kolumbův sloup (Mirador de Colom), socha, která ukazuje k moři, a protíná staré čtvrti La Ciutat vella, Barri Gotic (gotická čtvrť, která má středověká náměstí) a arabskou čtvrť El Raval . Skončí na hlavním barcelonském náměstí Plaza de Catalunya. Kolumbův sloup připomíná návrat slavného mořeplavce do Španělska po objevení Ameriky. Monument Kryštofa Kolumba je vysoký 80 metrů a byl vztyčen roku 1888. Můžete se projít po Náměstí Place del Rei, jemuž vévodí královský palác Palau Reial ze 14. století. V paláci se nachází Saló del Tinell, kde Ferdinand II. Aragonský a Isabel I. Kastilská přivítali Kolumba po jeho návratu z amerického kontinentu (1492).

{{reklama()}}

Po obou stranách ulice La Rambla naleznete spoustu pouličních umělců, vystavovatelů i malířů obrázků. Je zde mnoho portrétních malířů jako na Karlově mostě a nechybí ani karikaturisté. Není nouze o hudebníky a tanečníky. Nevšední ráz dají ulici také mnohé živé sochy. Mezi sochami letošního léta nás nejvíce zaujal zlatočerný pán v cylindru, muž sedící ve vzduchoprázdnu. Nohu přes nohu. Na fígl jak se do polohy dostal a v ní udržel jsme ani po usilovném přemýšlení nepřišli. Dceru zaujal Sweeney Todd, který ji svými mnohými dlouhými a špičatými nůžkami doslova obklíčil, že se nebylo kam pohnout. Všechny dámy okouzlil nabělený pán na záchodku s cylindrem a frakem, který si nedbale přehazoval vně a mezi nožky, přičemž stihnul udržet v ruce denní tisk. Mně se nejvíce líbil starší manželský pár natřený keramickou hlínou, dáma měla v ruce růžovou růži a pán jí líbal ruku. Mylím, když v sedě vydrželi takto hodiny, museli mít pěkné bolesti zad za těch pár mincí na dece v misce. No živit se dá všelijak.

Ulice je plná hotelů, restaurací a kaváren, rychlého očerstvení a hlavně turistů. Část nejblíže přístavu je umělecká, další květinová, přímo zaplavená stánkaři s množstvím kvetoucích květin v květináčích i řezaných a vázaných do nádherných kytic léta. Zaběhnout se odtud dá do velkých trhů se zeleninou a ovocem rozsahů nebývalých. Nás nadchly tácky s velkým množstvím různého omytého ovoce, že člověk zobnul od každého něco, což by mohlo inspirovat i naše světem neprotřelé zelináře. V parnu a horku uprostřed velkoměsta nebylo nad tam prodávané ledové tříště s příchutí kiwi, manga, jahod, pomeranče nebo melounu či další příchutě, které jsme už neochutnali. Další část ulice je zaslíbena ptáčkům, v mnoha klecích jsou desítky papoušků, kanárků, andulek, radost pro děti.


Na východ od La Rambly leží prastará gotická čtvrť. Tato část města je považována za unikát. Nechte na sebe dýchat středověk ze spletitých uliček. Prohlédněte si staré domy a kamenné městské paláce, nádvoří, velmi staré kostely, kaple, uzounké uličky, malé obchůdky i kavárničky. Nepřehlédnete věž velké barcelonské Katedrály na Placa del Rei. Nedaleko ní najdete i hlavní turistické informace u Palau de la Generalitat. Známou ulicí je carrer Montcada, kde leží historická nemocnice Hospital de la Santa Creu, kláštery Sant Pau del Camp a Santa Maria de Pedralbes.


Západně od turistické třídy La Rambla žije islámská čtvrť El Raval. Mění se kolorit, šaty obyvatel a ulice. Turistů je tady také požehnaně a přes den bezpečno. Na konci La Rambly směrem k moři nedaleko Kolumbova sloupu se nachází Museum Marítim, námořní muzeum. Je v něm vidět historie španělského námořnictví. Zaujme Vás obrovské množství modelů lodí všech měřítek, tak i opravdové lodě, jimž dominuje obrovská historická veslice zabírající kolem třetiny plochy musea. Jsou zde ukázky oblečení a námořní kultury, nabízí i pohledy nebo vejití do jednotlivých kajut, , střílen i do podpalubního skladu.

Po celé ulici nepřehlédnete sólové houslisty, harmonikáře, žongléry, spousty stánků se suvenýry, chaos, hluk, show a komprimovaný život 24 hodin denně.


Říká se, že kdo neprošel touto nejznámější barcelonskou promenádou, pěší komunikací mezi mořem a centrem, a nepobyl zde aspoň 5 hodin jako by ani nebyl v Barceloně. Ulice je uznána za hlavní turistickou tepnu historického centra. Vede od pobřeží moře, tzv. olympijského přístavu, kde stojí majestátní Kolumbův sloup (Mirador de Colom), socha, která ukazuje k moři, a protíná staré čtvrti La Ciutat vella, Barri Gotic (gotická čtvrť, která má středověká náměstí) a arabskou čtvrť El Raval . Skončí na hlavním barcelonském náměstí Plaza de Catalunya. Kolumbův sloup připomíná návrat slavného mořeplavce do Španělska po objevení Ameriky. Monument Kryštofa Kolumba je vysoký 80 metrů a byl vztyčen roku 1888. Můžete se projít po Náměstí Place del Rei, jemuž vévodí královský palác Palau Reial ze 14. století. V paláci se nachází Saló del Tinell, kde Ferdinand II. Aragonský a Isabel I. Kastilská přivítali Kolumba po jeho návratu z amerického kontinentu (1492).

{{reklama()}}

Po obou stranách ulice La Rambla naleznete spoustu pouličních umělců, vystavovatelů i malířů obrázků. Je zde mnoho portrétních malířů jako na Karlově mostě a nechybí ani karikaturisté. Není nouze o hudebníky a tanečníky. Nevšední ráz dají ulici také mnohé živé sochy. Mezi sochami letošního léta nás nejvíce zaujal zlatočerný pán v cylindru, muž sedící ve vzduchoprázdnu. Nohu přes nohu. Na fígl jak se do polohy dostal a v ní udržel jsme ani po usilovném přemýšlení nepřišli. Dceru zaujal Sweeney Todd, který ji svými mnohými dlouhými a špičatými nůžkami doslova obklíčil, že se nebylo kam pohnout. Všechny dámy okouzlil nabělený pán na záchodku s cylindrem a frakem, který si nedbale přehazoval vně a mezi nožky, přičemž stihnul udržet v ruce denní tisk. Mně se nejvíce líbil starší manželský pár natřený keramickou hlínou, dáma měla v ruce růžovou růži a pán jí líbal ruku. Mylím, když v sedě vydrželi takto hodiny, museli mít pěkné bolesti zad za těch pár mincí na dece v misce. No živit se dá všelijak.

Ulice je plná hotelů, restaurací a kaváren, rychlého očerstvení a hlavně turistů. Část nejblíže přístavu je umělecká, další květinová, přímo zaplavená stánkaři s množstvím kvetoucích květin v květináčích i řezaných a vázaných do nádherných kytic léta. Zaběhnout se odtud dá do velkých trhů se zeleninou a ovocem rozsahů nebývalých. Nás nadchly tácky s velkým množstvím různého omytého ovoce, že člověk zobnul od každého něco, což by mohlo inspirovat i naše světem neprotřelé zelináře. V parnu a horku uprostřed velkoměsta nebylo nad tam prodávané ledové tříště s příchutí kiwi, manga, jahod, pomeranče nebo melounu či další příchutě, které jsme už neochutnali. Další část ulice je zaslíbena ptáčkům, v mnoha klecích jsou desítky papoušků, kanárků, andulek, radost pro děti.


Na východ od La Rambly leží prastará gotická čtvrť. Tato část města je považována za unikát. Nechte na sebe dýchat středověk ze spletitých uliček. Prohlédněte si staré domy a kamenné městské paláce, nádvoří, velmi staré kostely, kaple, uzounké uličky, malé obchůdky i kavárničky. Nepřehlédnete věž velké barcelonské Katedrály na Placa del Rei. Nedaleko ní najdete i hlavní turistické informace u Palau de la Generalitat. Známou ulicí je carrer Montcada, kde leží historická nemocnice Hospital de la Santa Creu, kláštery Sant Pau del Camp a Santa Maria de Pedralbes.


Západně od turistické třídy La Rambla žije islámská čtvrť El Raval. Mění se kolorit, šaty obyvatel a ulice. Turistů je tady také požehnaně a přes den bezpečno. Na konci La Rambly směrem k moři nedaleko Kolumbova sloupu se nachází Museum Marítim, námořní muzeum. Je v něm vidět historie španělského námořnictví. Zaujme Vás obrovské množství modelů lodí všech měřítek, tak i opravdové lodě, jimž dominuje obrovská historická veslice zabírající kolem třetiny plochy musea. Jsou zde ukázky oblečení a námořní kultury, nabízí i pohledy nebo vejití do jednotlivých kajut, , střílen i do podpalubního skladu.

Po celé ulici nepřehlédnete sólové houslisty, harmonikáře, žongléry, spousty stánků se suvenýry, chaos, hluk, show a komprimovaný život 24 hodin denně.

Barcelonou po stopách Antonia Gaudího i Corneta

Mnozí z vás jistě už někdy byli v Barceloně a mnozí znají
alespoň zběžně dílo výše jmenovaného. Mnohým z vás jistě
vyrazila dech stavba stále nedostavěné katedrály Sagrada Família, která
má být dokončena roku 2026, což je 100 let po smrti svého tvůrce.
Zkusme si říci něco o životě a díle tohoto vskutku originálního
architekta a pak se projít Barcelonou po jeho dodnes blýskavých klenotech
města.


Mnozí z vás jistě už někdy byli v Barceloně a mnozí znají alespoň zběžně dílo výše jmenovaného. Mnohým z vás jistě vyrazila dech stavba stále nedostavěné katedrály Sagrada Família, která má být dokončena roku 2026, což je 100 let po smrti svého tvůrce. Zkusme si říci něco o životě a díle tohoto vskutku originálního architekta a pak se projít Barcelonou po jeho dodnes blýskavých klenotech města.

Málokdo ví, že Antonio Gaudí se narodil jako páté dítě kováři Francescovi Gaudímu a Antonii Cornetové v červnu 1852 v Reusu . Do Barcelony se dostal až roku 1869, když sem přijel s bratrem na studia. Měl za sebou nesnadné dětství plné nemocí, zejména plicních infekcí, ze kterých vzešla vleklá revmatická artritida. Po té co vystudoval přírodovědeckou fakultu dokončil ještě roku 1878 architekturu. Stal se významným představitelem secese do níž přenesl prvky své osobnosti, především lásku k přírodě. Mnozí ho nazývali bláznem. Byl vegetarián, samotář, snílek, zbožňoval geometrii, uctíval stromy, byl pracant až dříč, filantrop, který se od roku 1914 až do své smrti 1926 sám daroval stavbě Sagrada Familia. Jeho posledním přáním bylo, aby stavba byla dokončena pouze z darů a tak se staví až dodnes.

{{reklama()}}

Díky jeho modernistickému pojetí a originálním motivům z živé přírody s kapkou osobitého španělského orientu, který se promítá v zářivých a výrazných kombinacích barev, jsou dnes Gaudího stavby pro Barcelonu totéž, co pro Prahu Karlův most nebo Pražský hrad. Žádný turista nemůže minout alespoň ty, které jsou dnes turisticky přístupné. Řadu staveb lze pozorovat jen zvenčí, protože v nich dodnes žijí potomci původních vlastníků. Do výčtu Gaudího nepřehlédnutelné architektury patří: Fanals Pl. Reial (1878–1879), Casa Vicens (1878–1885), Finca Güell (1884–1887), Teresines (1888–1890), Palau Güell (1886–1891), Sagrada Família (1884–1926), Bellesguard (1900–1902), Casa Calvet (1898–1904), Casa Battló (1904–1906), Parc Güell (1900–1914), Casa Milà – La Pedrera (1906–1910), Colònia Güell (1898–1915). Více se rozepíšu jen o těch nejlépe přístupných, které dodají městu jeho pravý kolorit.


Barcelonu jsem po několikáté navštívila letos v červenci a nejdéle jsem se zdržela v Güellově parku. Ten je položen severně od centra Barcelony na svahu hory Turó del Carmel. Dostanete se tam metrem, stanice Vallcarca. Vstup je zdarma.

Park leží vysoko nad Barcelonou, takže z něj jsou překrásné výhledy na město. Je poměrně rozlehlý (17,8 ha). Gaudí zde výrazně pracoval s terénem. Kopce, kde jsou členitě cesty, kolonády pod sloupy, které připomínají stalagnity, promenády, které jsou lemovány sloupy ve tvaru stromů, menší Gaudího stavby, viadukty, kamenná loubí a velké výhledové prostory, terasy lemované mozaikami. Podařilo se zde v plné míře zharmonizovat přírodu s architekturou.

Centrální dominantou je schodiště od hlavní Dračí brány, kde na prvním podlaží drak chrlí vodu, je též celý vykládaný mozaikou. Najdete nad ním tzv. Síň sta sloupů, kde obvykle různí umělci hrají či zpívají pro potěšení turistů. Sloupů je ve skutečnosti 86. Nad sloupy je realizována velká terasa, hlavní vyhlídka na město lemovaná dlouhou linkou k sezení, která je vykládána glazovanými keramickými či skleněnými mozaikami po celém svém obvodu, které se říká nekonečná lavice. Prostor parku byl původně navržen jako zahradní město se 60 parcelami dle zakázky průmyslníka Eusebi Güella, namísto něj se zde realizoval park, protože jediný kdo odkoupil parcely byl průmyslník a architekt. V parku jsou také 2 domy, kde bydlel Eusebi Güell a dům, kde žil katalánský architekt Gaudí. Dnes je zde jeho muzeum.


Ale zpět do centra. Na třídě Passeig de Grácia mezi dalšími secesními domy významných modernistů z počátku 20. století stojí známý dům Casa Batlló, který má přístupné první patro. To patřilo majiteli domu. Možná proto je byt i nejhonosnější a největší rozměrem. V dalších patrech se nachází soukromé byty. Je možno kolem nich vyjít schodištěm osvětleným světlíkem do podkroví a na střešní terasu. Po cestě Vás zaujmou překrásné kachlíky. Na tomto domě Gaudí dovedl k vrcholu své tvarosloví organické architektury. Mnoho prvků napodobuje kus živé přírody. Střecha s keramickými šupinami vypadá jako zvlněný hřbet prehistorického ještěra, schodiště je páteří, lustr obří lastura, zábradlí balkónů vypadají jako ozubená rybí ústa. Vyžívá se jako na jiných stavbách v materiálech jako jsou barevné mozaiky glazovaných kachlů, střepů skel a lakovaného dřeva. Gaudího oblíbené dračí hlavy a fantaskní věžičky najdeme na střeše.

Na křižovatce ulic Passeig de Gràcia a Carrer de Provenca je situován dům Casa Milà, přezdívaný „La Pedrera“. I zde na střeše najdete Gaudího oblíbené dračí hlavy. Navíc i komíny kombinované s vyhlídkami ve tvaru abstraktních zvonic v kontrastu s prvky připomínajícími rytířské helmy. Roku 1984 byla tato masívní a nezdobená stavba připsána do seznamu Světového dědictví UNESCO. Připomíná hladkou přírodní skálu protkanou okny a působí velmi ladně. V domě jsou provozovány výstavní síně s kratšími expozicemi ,kde je vstup zdarma. Kulturní centrum Caixa a část budovy je celoročně zpřístupněna turistům. Prohlídka bez průvodce, s možností audio výkladu vede skrze část přízemí, první patro, podkrovní prostory s expozicí o stavbě budovy až na střechu s vyhlídkou. Zde je možno prohlédnout komíny a vrátit se zpět do prvního patra, kde je umístěn velký obchod se suvenýry.


Největším dílem Gaudího života, které překračuje rámec jedné lidské generace a ve stavbě pokračuje i za našich dní je stavba Chrám Sagrada Família ,česky Chrám smíření zasvěcený Svaté rodině. Autor mu věnoval celý svůj život aniž tušil, že se stane symbolem města a nejstarším staveništěm světa. Chrám je situován mezi dvěma parky severovýchodně od centra mezi ulicemi C. de Provenca a C. de Mallorca. Zastávka metra Sagrada Família je přímo u chrámu a nese jeho jméno.

Chcete se v Barceloně domluvit s místními obyvateli? Zkuste před cestou kurzy španělštiny s Jazykovou školou Elvis.

Stavba byla započata roku 1882 a jejím úkolem bylo podnítit návrat k učení římskokatolické církve. Gaudí převzal projekt roku 1883. Stavba pokračovala pomalu a zdlouhavě. V posledních letech je na tom nejlépe, protože všechno vstupné, které se vybere od tisíců turistů, jde přímo do fondů na její dostavbu a tak můžete vidět jeřáby, které zvedají velké kusy stavebního materiálu vzhůru ke hvězdám. I v červenci za provozu byla stavba plná nejen turistů, ale hlavně stavebních dělníků, kteří v potu tváře realizovali poslední monstrózní svatyni křesťanství. Stavbu bohatou na křesťanské symboly mezi 18 věžemi. Ty reprezentují 12 apoštolů, 4 evangelisty, Panu Marii a ta nejvyšší, která má být doplněna obrovským křížem bude zasvěcena Ježíši Kristu. Věže evangelistů mají mít znaky – sochy, které jsou symboly těchto světců. Tedy sv. Lukáš tu má mít sochu býka, sv. Matouš anděla, sv. Jan orla a sv. Marek lva.


Dnes stojí dostavěná dvě průčelí. Každé má po čtyřech věžích. Jinak jsou odlišná. Průčelí jsou vyzdobena množstvím modernistických až kubizujících soch s biblickými výjevy. Věže obou průčelí jsou přístupné. Nahoru se dostanete výtahem a dolů pěšky. Z obou je výhled na město i na samotnou stavbu, která vykazuje prvky maurské architektury. Dále lze projít vnitřkem stavby po vnitřním obvodu chrámu od jednoho průčelí k druhému. Jsou tak k vidění úplně nové části stavby. Přístupná je i krypta. V sezoně jsou ale fronty tak dlouhé, že kdo jede organizovaně pouze autobusem a na místě má zastávku 20 minut, nemůže prohlídku stačit a chrám může obdivovat pouze zvenčí. I tak určitě stojí za to ho vidět a obejít ze všech stran.

I dnes se stavaři snaží držet původních Gaudího plánů a skic a dostavět tuto velkolepou stavbu v jeho duchu. Mnozí však pochybují o tom, že nedávno dostavěná fasáda, která představuje Kristovo utrpení, je podobná Gaudího stylu a myšlence. Také víme, že Gaudí miloval barvy, zdobení, sklo a keramiku. Kdo ví, zda by stavba zůstala celá přírodní béžová, kdyby ještě byl mezi námi.


Mnozí z vás jistě už někdy byli v Barceloně a mnozí znají alespoň zběžně dílo výše jmenovaného. Mnohým z vás jistě vyrazila dech stavba stále nedostavěné katedrály Sagrada Família, která má být dokončena roku 2026, což je 100 let po smrti svého tvůrce. Zkusme si říci něco o životě a díle tohoto vskutku originálního architekta a pak se projít Barcelonou po jeho dodnes blýskavých klenotech města.

Málokdo ví, že Antonio Gaudí se narodil jako páté dítě kováři Francescovi Gaudímu a Antonii Cornetové v červnu 1852 v Reusu . Do Barcelony se dostal až roku 1869, když sem přijel s bratrem na studia. Měl za sebou nesnadné dětství plné nemocí, zejména plicních infekcí, ze kterých vzešla vleklá revmatická artritida. Po té co vystudoval přírodovědeckou fakultu dokončil ještě roku 1878 architekturu. Stal se významným představitelem secese do níž přenesl prvky své osobnosti, především lásku k přírodě. Mnozí ho nazývali bláznem. Byl vegetarián, samotář, snílek, zbožňoval geometrii, uctíval stromy, byl pracant až dříč, filantrop, který se od roku 1914 až do své smrti 1926 sám daroval stavbě Sagrada Familia. Jeho posledním přáním bylo, aby stavba byla dokončena pouze z darů a tak se staví až dodnes.

{{reklama()}}

Díky jeho modernistickému pojetí a originálním motivům z živé přírody s kapkou osobitého španělského orientu, který se promítá v zářivých a výrazných kombinacích barev, jsou dnes Gaudího stavby pro Barcelonu totéž, co pro Prahu Karlův most nebo Pražský hrad. Žádný turista nemůže minout alespoň ty, které jsou dnes turisticky přístupné. Řadu staveb lze pozorovat jen zvenčí, protože v nich dodnes žijí potomci původních vlastníků. Do výčtu Gaudího nepřehlédnutelné architektury patří: Fanals Pl. Reial (1878–1879), Casa Vicens (1878–1885), Finca Güell (1884–1887), Teresines (1888–1890), Palau Güell (1886–1891), Sagrada Família (1884–1926), Bellesguard (1900–1902), Casa Calvet (1898–1904), Casa Battló (1904–1906), Parc Güell (1900–1914), Casa Milà – La Pedrera (1906–1910), Colònia Güell (1898–1915). Více se rozepíšu jen o těch nejlépe přístupných, které dodají městu jeho pravý kolorit.


Barcelonu jsem po několikáté navštívila letos v červenci a nejdéle jsem se zdržela v Güellově parku. Ten je položen severně od centra Barcelony na svahu hory Turó del Carmel. Dostanete se tam metrem, stanice Vallcarca. Vstup je zdarma.

Park leží vysoko nad Barcelonou, takže z něj jsou překrásné výhledy na město. Je poměrně rozlehlý (17,8 ha). Gaudí zde výrazně pracoval s terénem. Kopce, kde jsou členitě cesty, kolonády pod sloupy, které připomínají stalagnity, promenády, které jsou lemovány sloupy ve tvaru stromů, menší Gaudího stavby, viadukty, kamenná loubí a velké výhledové prostory, terasy lemované mozaikami. Podařilo se zde v plné míře zharmonizovat přírodu s architekturou.

Centrální dominantou je schodiště od hlavní Dračí brány, kde na prvním podlaží drak chrlí vodu, je též celý vykládaný mozaikou. Najdete nad ním tzv. Síň sta sloupů, kde obvykle různí umělci hrají či zpívají pro potěšení turistů. Sloupů je ve skutečnosti 86. Nad sloupy je realizována velká terasa, hlavní vyhlídka na město lemovaná dlouhou linkou k sezení, která je vykládána glazovanými keramickými či skleněnými mozaikami po celém svém obvodu, které se říká nekonečná lavice. Prostor parku byl původně navržen jako zahradní město se 60 parcelami dle zakázky průmyslníka Eusebi Güella, namísto něj se zde realizoval park, protože jediný kdo odkoupil parcely byl průmyslník a architekt. V parku jsou také 2 domy, kde bydlel Eusebi Güell a dům, kde žil katalánský architekt Gaudí. Dnes je zde jeho muzeum.


Ale zpět do centra. Na třídě Passeig de Grácia mezi dalšími secesními domy významných modernistů z počátku 20. století stojí známý dům Casa Batlló, který má přístupné první patro. To patřilo majiteli domu. Možná proto je byt i nejhonosnější a největší rozměrem. V dalších patrech se nachází soukromé byty. Je možno kolem nich vyjít schodištěm osvětleným světlíkem do podkroví a na střešní terasu. Po cestě Vás zaujmou překrásné kachlíky. Na tomto domě Gaudí dovedl k vrcholu své tvarosloví organické architektury. Mnoho prvků napodobuje kus živé přírody. Střecha s keramickými šupinami vypadá jako zvlněný hřbet prehistorického ještěra, schodiště je páteří, lustr obří lastura, zábradlí balkónů vypadají jako ozubená rybí ústa. Vyžívá se jako na jiných stavbách v materiálech jako jsou barevné mozaiky glazovaných kachlů, střepů skel a lakovaného dřeva. Gaudího oblíbené dračí hlavy a fantaskní věžičky najdeme na střeše.

Na křižovatce ulic Passeig de Gràcia a Carrer de Provenca je situován dům Casa Milà, přezdívaný „La Pedrera“. I zde na střeše najdete Gaudího oblíbené dračí hlavy. Navíc i komíny kombinované s vyhlídkami ve tvaru abstraktních zvonic v kontrastu s prvky připomínajícími rytířské helmy. Roku 1984 byla tato masívní a nezdobená stavba připsána do seznamu Světového dědictví UNESCO. Připomíná hladkou přírodní skálu protkanou okny a působí velmi ladně. V domě jsou provozovány výstavní síně s kratšími expozicemi ,kde je vstup zdarma. Kulturní centrum Caixa a část budovy je celoročně zpřístupněna turistům. Prohlídka bez průvodce, s možností audio výkladu vede skrze část přízemí, první patro, podkrovní prostory s expozicí o stavbě budovy až na střechu s vyhlídkou. Zde je možno prohlédnout komíny a vrátit se zpět do prvního patra, kde je umístěn velký obchod se suvenýry.


Největším dílem Gaudího života, které překračuje rámec jedné lidské generace a ve stavbě pokračuje i za našich dní je stavba Chrám Sagrada Família ,česky Chrám smíření zasvěcený Svaté rodině. Autor mu věnoval celý svůj život aniž tušil, že se stane symbolem města a nejstarším staveništěm světa. Chrám je situován mezi dvěma parky severovýchodně od centra mezi ulicemi C. de Provenca a C. de Mallorca. Zastávka metra Sagrada Família je přímo u chrámu a nese jeho jméno.

Chcete se v Barceloně domluvit s místními obyvateli? Zkuste před cestou kurzy španělštiny s Jazykovou školou Elvis.

Stavba byla započata roku 1882 a jejím úkolem bylo podnítit návrat k učení římskokatolické církve. Gaudí převzal projekt roku 1883. Stavba pokračovala pomalu a zdlouhavě. V posledních letech je na tom nejlépe, protože všechno vstupné, které se vybere od tisíců turistů, jde přímo do fondů na její dostavbu a tak můžete vidět jeřáby, které zvedají velké kusy stavebního materiálu vzhůru ke hvězdám. I v červenci za provozu byla stavba plná nejen turistů, ale hlavně stavebních dělníků, kteří v potu tváře realizovali poslední monstrózní svatyni křesťanství. Stavbu bohatou na křesťanské symboly mezi 18 věžemi. Ty reprezentují 12 apoštolů, 4 evangelisty, Panu Marii a ta nejvyšší, která má být doplněna obrovským křížem bude zasvěcena Ježíši Kristu. Věže evangelistů mají mít znaky – sochy, které jsou symboly těchto světců. Tedy sv. Lukáš tu má mít sochu býka, sv. Matouš anděla, sv. Jan orla a sv. Marek lva.


Dnes stojí dostavěná dvě průčelí. Každé má po čtyřech věžích. Jinak jsou odlišná. Průčelí jsou vyzdobena množstvím modernistických až kubizujících soch s biblickými výjevy. Věže obou průčelí jsou přístupné. Nahoru se dostanete výtahem a dolů pěšky. Z obou je výhled na město i na samotnou stavbu, která vykazuje prvky maurské architektury. Dále lze projít vnitřkem stavby po vnitřním obvodu chrámu od jednoho průčelí k druhému. Jsou tak k vidění úplně nové části stavby. Přístupná je i krypta. V sezoně jsou ale fronty tak dlouhé, že kdo jede organizovaně pouze autobusem a na místě má zastávku 20 minut, nemůže prohlídku stačit a chrám může obdivovat pouze zvenčí. I tak určitě stojí za to ho vidět a obejít ze všech stran.

I dnes se stavaři snaží držet původních Gaudího plánů a skic a dostavět tuto velkolepou stavbu v jeho duchu. Mnozí však pochybují o tom, že nedávno dostavěná fasáda, která představuje Kristovo utrpení, je podobná Gaudího stylu a myšlence. Také víme, že Gaudí miloval barvy, zdobení, sklo a keramiku. Kdo ví, zda by stavba zůstala celá přírodní béžová, kdyby ještě byl mezi námi.

Mayské město Coba

V oblasti mexického letoviska Cancunu je mayských památek celá
řada. Jednou z těch méně známých je Coba, ke které jsem se vydal
z obav před přesilou ukřičených turistů. Nasedl jsem do otřískané
Toyoty a vydal se směrem k památkám.

V oblasti mexického letoviska Cancunu je mayských památek celá řada. Jednou z těch méně známých je Coba, ke které jsem se vydal z obav před přesilou ukřičených turistů. Nasedl jsem do otřískané Toyoty a vydal se směrem k památkám. Ve chvíli, kdy jsem opustil frekventovanou silnici plnou turistických autobusů a viděl, že posledních třicet kilometrů jsem potkal jen dvě auta, bylo jasné, že je vyhráno.

O co jde?


Coba má dvě tváře – pro experty je to pravděpodobněji nejdůležitější archeologické místo celé oblasti a v době své největší slávy se pyšnilo rozlohou 80 čtverečních kilometrů. Pyramida Nohoch Mul je se 42 metry dodnes nejvyšší na celém Yucatanu a ještě k tomu si na ní můžeme vyšlápnout.

Coba nebyla nikdy plně zapomenuta, ale prvním výpravám se do vnitrozemí moc nechtělo a dlouhé občanské války archeologii také nepřály. Solidní popis existuje až z třicátých let, vykopávky ale začaly až ve chvíli, kdy úřady začaly plánovat rezort v Cancunu. Začátkem osmdesátých let byla konečně vyasfaltována silnice a Coba přestala být místem pro pár fajnšmekrů.

Z pohledu návštěvníka

Z tohoto pohledu je Coba tak trochu nechtěným dítětem. Leží stranou, a i když je pro turisty otevřena již téměř 40 let, z džungle se podařilo vykopat, z celkového počtu nejméně 6 tisíc, opravdu jen pár pyramid. Ty navíc nejsou vedle sebe, ale jsou v pěti skupinách. Hitem mohou být mayské cesty sacbe, které se sbíhaly právě do Cobe. Řadu z nich si můžeme projít i teď, i když o jejich původní délce přes 100 km (v některých případech) si můžeme už jen nechat zdát.


Výšlap na Nohoch Mul

Na zaprášeném parkovišti jsem byl sám, u vchodu jsem musel pracně najít a probudit spícího strážce, který mi s mručením prodal vstupenku. Potom už stačilo jen odmítnout všechny průvodce (v Coba vybavené kolem) a ruiny byly moje. Ve chvíli, kdy jsem zjistil, že jednotlivé skupiny jsou od sebe pěkně vzdáleny, tak jsem zapuzení cyklistů hořce litoval.

Samozřejmě největším trhákem je výšlap na Nohoch Mul. Zdola se to nezdálo ani tak strašné, navíc jsou cesty v přívětivém stínu. Na schody ale naplno praží mexické slunce a zbytky schodů jsou ve značně dezolátním stavu. Nahoru to ještě šlo, vyhlídka do okolí je majestátní a občas je možné ze zvlnění džungle odhadovat, kde se skrývají další pyramidy (což ostatně z mravenčího pohledu ze země vidíme také, protože kolem mnoha kopečků, ze kterých se občas valí nějaké nahrubo opracované kameny, chodíme dost často). Pokud cesta nahoru nebyla nic moc, cesta dolu byla ještě horší. Protože jsem se nahoře kochal poněkud déle, vyšplhal se ke mně jeden dýchavičný Kanaďan a jedna tělnatá Američanka. Po pár krocích dolů mi došlo, že pozorovat sestup téhle dvojice bude stát za to. A měl jsem pravdu.


Kanaďan sestupoval s využíváním pohostinného lana, které je ovšem upevněné jen poněkud symbolicky nahoře a dole, takže uprostřed bychom se potřebovali plazit. Navíc po každých pěti krocích usedl a kapesníkem si utíral pleš. Americká dáma zahájila sestup pěkně pozadu a po čtyřech, což mi připadalo poněkud riskantní, protože ve chvíli, kdy by se jí smekla noha, bude se kutálet až dolu. Někde uprostřed jí to došlo také, takže zbytek sešupu zrealizovala potupně po zadku.

A co dál


V okolí Coba dnes žije jen pár domorodců, což vede k zadumání nad tím, jak mohlo stotisícové město takto zaniknout. Nicméně hlad byl hlad, a tak jsem si našel chatrč na břehu jednoho ze dvou místních jezer. Od jezera příjemně profukovalo, grilované kuře po sportovním výkonu mimořádně chutnalo a byl jsem rád, že si mohu natáhnout nohy. Radost mě přešla ve chvíli, kdy z jezera začal vylézat krokodýl úctyhodných rozměrů. I to kuře mi přestalo chutnat a při placení jsem na nějaké vracení drobných rozhodně nečekal.

V oblasti mexického letoviska Cancunu je mayských památek celá řada. Jednou z těch méně známých je Coba, ke které jsem se vydal z obav před přesilou ukřičených turistů. Nasedl jsem do otřískané Toyoty a vydal se směrem k památkám. Ve chvíli, kdy jsem opustil frekventovanou silnici plnou turistických autobusů a viděl, že posledních třicet kilometrů jsem potkal jen dvě auta, bylo jasné, že je vyhráno.

O co jde?


Coba má dvě tváře – pro experty je to pravděpodobněji nejdůležitější archeologické místo celé oblasti a v době své největší slávy se pyšnilo rozlohou 80 čtverečních kilometrů. Pyramida Nohoch Mul je se 42 metry dodnes nejvyšší na celém Yucatanu a ještě k tomu si na ní můžeme vyšlápnout.

Coba nebyla nikdy plně zapomenuta, ale prvním výpravám se do vnitrozemí moc nechtělo a dlouhé občanské války archeologii také nepřály. Solidní popis existuje až z třicátých let, vykopávky ale začaly až ve chvíli, kdy úřady začaly plánovat rezort v Cancunu. Začátkem osmdesátých let byla konečně vyasfaltována silnice a Coba přestala být místem pro pár fajnšmekrů.

Z pohledu návštěvníka

Z tohoto pohledu je Coba tak trochu nechtěným dítětem. Leží stranou, a i když je pro turisty otevřena již téměř 40 let, z džungle se podařilo vykopat, z celkového počtu nejméně 6 tisíc, opravdu jen pár pyramid. Ty navíc nejsou vedle sebe, ale jsou v pěti skupinách. Hitem mohou být mayské cesty sacbe, které se sbíhaly právě do Cobe. Řadu z nich si můžeme projít i teď, i když o jejich původní délce přes 100 km (v některých případech) si můžeme už jen nechat zdát.


Výšlap na Nohoch Mul

Na zaprášeném parkovišti jsem byl sám, u vchodu jsem musel pracně najít a probudit spícího strážce, který mi s mručením prodal vstupenku. Potom už stačilo jen odmítnout všechny průvodce (v Coba vybavené kolem) a ruiny byly moje. Ve chvíli, kdy jsem zjistil, že jednotlivé skupiny jsou od sebe pěkně vzdáleny, tak jsem zapuzení cyklistů hořce litoval.

Samozřejmě největším trhákem je výšlap na Nohoch Mul. Zdola se to nezdálo ani tak strašné, navíc jsou cesty v přívětivém stínu. Na schody ale naplno praží mexické slunce a zbytky schodů jsou ve značně dezolátním stavu. Nahoru to ještě šlo, vyhlídka do okolí je majestátní a občas je možné ze zvlnění džungle odhadovat, kde se skrývají další pyramidy (což ostatně z mravenčího pohledu ze země vidíme také, protože kolem mnoha kopečků, ze kterých se občas valí nějaké nahrubo opracované kameny, chodíme dost často). Pokud cesta nahoru nebyla nic moc, cesta dolu byla ještě horší. Protože jsem se nahoře kochal poněkud déle, vyšplhal se ke mně jeden dýchavičný Kanaďan a jedna tělnatá Američanka. Po pár krocích dolů mi došlo, že pozorovat sestup téhle dvojice bude stát za to. A měl jsem pravdu.


Kanaďan sestupoval s využíváním pohostinného lana, které je ovšem upevněné jen poněkud symbolicky nahoře a dole, takže uprostřed bychom se potřebovali plazit. Navíc po každých pěti krocích usedl a kapesníkem si utíral pleš. Americká dáma zahájila sestup pěkně pozadu a po čtyřech, což mi připadalo poněkud riskantní, protože ve chvíli, kdy by se jí smekla noha, bude se kutálet až dolu. Někde uprostřed jí to došlo také, takže zbytek sešupu zrealizovala potupně po zadku.

A co dál


V okolí Coba dnes žije jen pár domorodců, což vede k zadumání nad tím, jak mohlo stotisícové město takto zaniknout. Nicméně hlad byl hlad, a tak jsem si našel chatrč na břehu jednoho ze dvou místních jezer. Od jezera příjemně profukovalo, grilované kuře po sportovním výkonu mimořádně chutnalo a byl jsem rád, že si mohu natáhnout nohy. Radost mě přešla ve chvíli, kdy z jezera začal vylézat krokodýl úctyhodných rozměrů. I to kuře mi přestalo chutnat a při placení jsem na nějaké vracení drobných rozhodně nečekal.

Diashow turné: Altaj – „Velehory v srdci Sibiře“

Altaj – „velehory v srdci Sibiře“ – představuje ve
svém podzimním turné cestovatel a fotograf Martin Loew. Nejnovější
digitální diashow naplnil především úchvatnými obrázky hor a nedotčené
sibiřské přírody, ale také záběry zapadlých vesniček i místních
lidí

Altaj – tajemné pohoří ztracené kdesi v nitru Asie, opředené dávnými legendami, dodnes ležící stranou masové pozornosti. Jediná hlavní silnice tudy míří z Ruska do Mongolska. Cesta, která se s překonáním každého dalšího horského sedla vzdaluje dnešní civilizaci a vede do světa opuštěných údolí, hlubokých lesů i rozkvetlých luk. Je to svět, ve kterém stále ještě žijí původní horalé – Altajci. Pastevci a lovci, jejichž svět plyne v souladu s horami již po staletí pomalým tempem, jako plynul vždycky v dobách jejich předků. Je to svět, ve kterém hlavní slovo má příroda, duchové lesů, řek i hor. Mnoho Altajců i dnes tráví léto na odlehlých salaších uprostřed horských luk. Přes den tvrdě pracují a večer se usadí ve svém ajlu, hrají na topšur a k tomu zpívají dlouhé hrdinské eposy tradičním hrdelním zpěvem, aby se tak dostali blíže k duchům hor.


Altaj – „velehory v srdci Sibiře“ – představuje ve svém podzimním turné cestovatel a fotograf Martin Loew. Nejnovější digitální diashow naplnil především úchvatnými obrázky hor a nedotčené sibiřské přírody, ale také záběry zapadlých vesniček i místních lidí. Příběh své cesty podává Loew tradičně poutavým vyprávěním s téměř mysticky znějícími ukázkami altajské hudby. Více informací na www.promitani­.cz/altaj.

„Během celovečerního pořadu se vydáme podél divokých řek do hloubi velehor na pomezí Ruska, Číny, Mongolska a Kazachstánu. Projdeme bujnou tajgou k modrým jezerům, hlubokým kaňonům i vysokohorským ledovcům, ale dostaneme se i na neuvěřitelně barevnou poušť. Třešničkou na dortu pak bude pozorování úplného zatmění slunce.

Setkejme se s přátelskými Altajci, poslechněme si jejich písně, obdivujme nádheru jejich hor a nechme do sebe vstoupit velebný klid Altaje.“, zve na své diashow cestovatel Martin Loew.

Program celého diashow turné „Altaj“

  • 22.10. Pá – Mladá Boleslav, Škoda Auto Muzeum – 19:00
  • 3.11. St – Chrudim, Divadlo K.Pippicha – 18:00
  • 4.11. Čt – Jihlava, Divadlo Na Kopečku – 19:00
  • 10.11. St – Ústí nad Labem, Aula PF UJEP – 19:30
  • 17.11. St – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00 a 20:00
  • 18.11. Čt – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
  • 22.11. Po – Pardubice, KD Hronovická – 18:00
  • 24.11. St – Praha, KC Novodvorská – 19:00
  • 25.11. Čt – Heřmanův Městec, Městské kino – 18:00
  • 29.11. Po – Olomouc, U-klub – 19:00
  • 30.11. Út – Přerov, Kino Hvězda – 17:00
  • 1.12. St – Brno, Sál B. Bakaly – 19:00
  • 6.12. Po – Litoměřice, Dům kultury – 18:00
  • 16.12. Čt – Teplice, Dům kultury – 19:00
  • 6. 1. 2011 Čt – Plzeň, Západočeské muzeum – 18:00

{{reklama()}}

Altaj – tajemné pohoří ztracené kdesi v nitru Asie, opředené dávnými legendami, dodnes ležící stranou masové pozornosti. Jediná hlavní silnice tudy míří z Ruska do Mongolska. Cesta, která se s překonáním každého dalšího horského sedla vzdaluje dnešní civilizaci a vede do světa opuštěných údolí, hlubokých lesů i rozkvetlých luk. Je to svět, ve kterém stále ještě žijí původní horalé – Altajci. Pastevci a lovci, jejichž svět plyne v souladu s horami již po staletí pomalým tempem, jako plynul vždycky v dobách jejich předků. Je to svět, ve kterém hlavní slovo má příroda, duchové lesů, řek i hor. Mnoho Altajců i dnes tráví léto na odlehlých salaších uprostřed horských luk. Přes den tvrdě pracují a večer se usadí ve svém ajlu, hrají na topšur a k tomu zpívají dlouhé hrdinské eposy tradičním hrdelním zpěvem, aby se tak dostali blíže k duchům hor.


Altaj – „velehory v srdci Sibiře“ – představuje ve svém podzimním turné cestovatel a fotograf Martin Loew. Nejnovější digitální diashow naplnil především úchvatnými obrázky hor a nedotčené sibiřské přírody, ale také záběry zapadlých vesniček i místních lidí. Příběh své cesty podává Loew tradičně poutavým vyprávěním s téměř mysticky znějícími ukázkami altajské hudby. Více informací na www.promitani­.cz/altaj.

„Během celovečerního pořadu se vydáme podél divokých řek do hloubi velehor na pomezí Ruska, Číny, Mongolska a Kazachstánu. Projdeme bujnou tajgou k modrým jezerům, hlubokým kaňonům i vysokohorským ledovcům, ale dostaneme se i na neuvěřitelně barevnou poušť. Třešničkou na dortu pak bude pozorování úplného zatmění slunce.

Setkejme se s přátelskými Altajci, poslechněme si jejich písně, obdivujme nádheru jejich hor a nechme do sebe vstoupit velebný klid Altaje.“, zve na své diashow cestovatel Martin Loew.

Program celého diashow turné „Altaj“

  • 22.10. Pá – Mladá Boleslav, Škoda Auto Muzeum – 19:00
  • 3.11. St – Chrudim, Divadlo K.Pippicha – 18:00
  • 4.11. Čt – Jihlava, Divadlo Na Kopečku – 19:00
  • 10.11. St – Ústí nad Labem, Aula PF UJEP – 19:30
  • 17.11. St – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00 a 20:00
  • 18.11. Čt – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
  • 22.11. Po – Pardubice, KD Hronovická – 18:00
  • 24.11. St – Praha, KC Novodvorská – 19:00
  • 25.11. Čt – Heřmanův Městec, Městské kino – 18:00
  • 29.11. Po – Olomouc, U-klub – 19:00
  • 30.11. Út – Přerov, Kino Hvězda – 17:00
  • 1.12. St – Brno, Sál B. Bakaly – 19:00
  • 6.12. Po – Litoměřice, Dům kultury – 18:00
  • 16.12. Čt – Teplice, Dům kultury – 19:00
  • 6. 1. 2011 Čt – Plzeň, Západočeské muzeum – 18:00

{{reklama()}}