Není překvapením, že hlavní město Skotska je rájem filmařů.
Zahlédli jste ho možná už v klasice Fantomas kontra Scotlandyard, či
ve filmu Mělký hrob, Iluzionista nebo kultovním snímku Trainspotting.
Pokud jste přijeli do Skotska, kocháte se jeho krásami a občas se zastavíte s pocitem, že je vám to tu či onde nějaké povědomé, nelekejte se. Nejspíš jste ve Skotsku prožili jeden ze svých minulých životů. Anebo jste, což je asi pravděpodobnější, strávili část nynějšího života sledováním jednoho ze stovek zde natočených filmů.
Natáčení v Edinburghu
Není překvapením, že hlavní město Skotska je rájem filmařů. Zahlédli jste ho možná už v klasice Fantomas kontra Scotlandyard (1967). Točila se zde černá komedie Mělký hrob (Shalow Grave, 1994), nebo na Oskara nominovaný animovaný film Iluzionista (2010). Asi nejslavnějším filmem z Edinbughu je ale kultovní snímek Trainspotting (1996) natočený na motivy knihy místního rodáka Irvina Welshe. Projít se ve stopách jeho hrdinů má své kouzlo dodnes.
Trochu jiný pohled na toto město najdeme třeba v romantickém dramatu Hallam Foe (2007) nebo komedii Festival (2005) inspirované srpnovým festivalem komedie.
Rosslyn Chapel
Kousek na jih od Edinburghu stojí na první pohled obyčejný kostelík z 15. století. Davy návštěvníků sem ale každý den váží cestu a ochotně platí za prohlídku s výkladem. Důvod? Film s Tomem Hanksem v hlavní roli, natočený podle kontroverzní knihy Dana Browna: Leonardova šifra (2006).
Návštěva rozhodně stojí za to. Při pohledu na zdi kaple pokryté tajemnými znaky se opravdu tají dech a konspirační teorie najednou znějí vcelku uvěřitelně.
Skotské filmové hrady
Doune Castle je mohutný hrad z 13. století asi hodinu cesty od Edinburghu. Návštěvníky ovšem neláká jen na zachovalé hradby a pár rezavých brnění. Stal se totiž poutním místem fanoušků komediálního uskupení Monty Pythonův létající cirkus a jejich filmu Monty Python a Svatý grál (1975). Právě u tohoto hradu totiž bájný král Artuš narazil na odpor poťouchlých Francouzů.
Eilean Donan Castle je dalším impozantním filmovým hradem. Stojí na severu po cestě na ostrov Skye a byl využit ve slavném filmu Highlander (1986), ve kterém (trochu paradoxně) Američan Christopher Lambert hraje Skota a Skot Sean Connery hraje Španěla. A oba jsou nesmrtelní, aby to dávalo smysl.
V anketě z roku 2008 diváci právě Lamberta označili za herce s nejméně přesvědčivým skotským akcentem. Druhé místo obsadil Mel Gibson za film Statečné srdce a třetí Robin Williams za Mrs. Doubtfire – táta v sukni.
Skotská Vysočina je opravdovým miláčkem kamery i přes své typicky deštivé počasí a otravný hmyz. Oblíbenou lokací je údolí Glen Coe, které najdeme například ve filmu Orel deváté legie (The Eagle, 2011) omílajícím populární téma neúspěšného boje Římanů s místními válečnými kmeny. Podobný film Centurion (2010) se natáčel na východě Skotska v pohoří Cairngorms.
Statečné srdce (1995), jeden z nejznámějších filmů o Skotsku, se natáčel v Irsku. Naštěstí ale ne úplně. Všechny záběry majestátních hor a údolí jsou z Glen Coe a romantický začátek filmu se odehrává na pozadí údolí Glen Nevis u Fort Williamu.
Ve stejném místě se natáčel i další film o historickém skotském hrdinovi, Rob Roy (1995). Z jiného soudku je pak například fantasy Hvězdný prach (2007), která si pro neokoukané exteriéry dojela až na slavný ostrov Skye. A když už jsme u té fantasy…
Na západ od Fort Williamu narazíte na horami okleštěné jezero Loch Shiel a památník věnovaný hrdinům válek za nezávislost. Toto místo je hojně navštěvováno a má i své vlastní informační centrum. Ukrývá ale i něco opravdu speciálního pro filmové nadšence. Železniční viadukt, přes který jede vlak až do pohádkových Bradavic.
Pravidelně je tu k vidění i parní lokomotiva, takže není divu, že emotivnější milovníci Harryho Pottera zde běžně omdlévají. Hned tři díly této ságy se natáčeli ve Skotsku a samotná autorka knih J. K. Rowlingová žije v Edinburghu.
Výčet zde natočených filmů nebere konce. Možná jste viděli Ohnivé vozy (1981), Místní hrdina (1983), 2001: Vesmírná odysea (1968) od režiséra Stanley Kubricka, kultovní The Wicker Man (1973) nebo třeba béčkový horor Psí vojáci (2002).
A filmy budou jen přibývat. V současnosti Ridley Scott údajně obhlíží Fort William a Inverness pro nový film o Vetřelcích. Takže pokud vám při vaší návštěvě Skotska nějaké místo připadá povědomé, zeptejte se, co se tam natáčelo. A pokud jste ten film neviděli, pak to asi bude ta reinkarnace.
Pokud jste přijeli do Skotska, kocháte se jeho krásami a občas se zastavíte s pocitem, že je vám to tu či onde nějaké povědomé, nelekejte se. Nejspíš jste ve Skotsku prožili jeden ze svých minulých životů. Anebo jste, což je asi pravděpodobnější, strávili část nynějšího života sledováním jednoho ze stovek zde natočených filmů.
Natáčení v Edinburghu
Není překvapením, že hlavní město Skotska je rájem filmařů. Zahlédli jste ho možná už v klasice Fantomas kontra Scotlandyard (1967). Točila se zde černá komedie Mělký hrob (Shalow Grave, 1994), nebo na Oskara nominovaný animovaný film Iluzionista (2010). Asi nejslavnějším filmem z Edinbughu je ale kultovní snímek Trainspotting (1996) natočený na motivy knihy místního rodáka Irvina Welshe. Projít se ve stopách jeho hrdinů má své kouzlo dodnes.
Trochu jiný pohled na toto město najdeme třeba v romantickém dramatu Hallam Foe (2007) nebo komedii Festival (2005) inspirované srpnovým festivalem komedie.
Rosslyn Chapel
Kousek na jih od Edinburghu stojí na první pohled obyčejný kostelík z 15. století. Davy návštěvníků sem ale každý den váží cestu a ochotně platí za prohlídku s výkladem. Důvod? Film s Tomem Hanksem v hlavní roli, natočený podle kontroverzní knihy Dana Browna: Leonardova šifra (2006).
Návštěva rozhodně stojí za to. Při pohledu na zdi kaple pokryté tajemnými znaky se opravdu tají dech a konspirační teorie najednou znějí vcelku uvěřitelně.
Skotské filmové hrady
Doune Castle je mohutný hrad z 13. století asi hodinu cesty od Edinburghu. Návštěvníky ovšem neláká jen na zachovalé hradby a pár rezavých brnění. Stal se totiž poutním místem fanoušků komediálního uskupení Monty Pythonův létající cirkus a jejich filmu Monty Python a Svatý grál (1975). Právě u tohoto hradu totiž bájný král Artuš narazil na odpor poťouchlých Francouzů.
Eilean Donan Castle je dalším impozantním filmovým hradem. Stojí na severu po cestě na ostrov Skye a byl využit ve slavném filmu Highlander (1986), ve kterém (trochu paradoxně) Američan Christopher Lambert hraje Skota a Skot Sean Connery hraje Španěla. A oba jsou nesmrtelní, aby to dávalo smysl.
V anketě z roku 2008 diváci právě Lamberta označili za herce s nejméně přesvědčivým skotským akcentem. Druhé místo obsadil Mel Gibson za film Statečné srdce a třetí Robin Williams za Mrs. Doubtfire – táta v sukni.
Skotská Vysočina je opravdovým miláčkem kamery i přes své typicky deštivé počasí a otravný hmyz. Oblíbenou lokací je údolí Glen Coe, které najdeme například ve filmu Orel deváté legie (The Eagle, 2011) omílajícím populární téma neúspěšného boje Římanů s místními válečnými kmeny. Podobný film Centurion (2010) se natáčel na východě Skotska v pohoří Cairngorms.
Statečné srdce (1995), jeden z nejznámějších filmů o Skotsku, se natáčel v Irsku. Naštěstí ale ne úplně. Všechny záběry majestátních hor a údolí jsou z Glen Coe a romantický začátek filmu se odehrává na pozadí údolí Glen Nevis u Fort Williamu.
Ve stejném místě se natáčel i další film o historickém skotském hrdinovi, Rob Roy (1995). Z jiného soudku je pak například fantasy Hvězdný prach (2007), která si pro neokoukané exteriéry dojela až na slavný ostrov Skye. A když už jsme u té fantasy…
Na západ od Fort Williamu narazíte na horami okleštěné jezero Loch Shiel a památník věnovaný hrdinům válek za nezávislost. Toto místo je hojně navštěvováno a má i své vlastní informační centrum. Ukrývá ale i něco opravdu speciálního pro filmové nadšence. Železniční viadukt, přes který jede vlak až do pohádkových Bradavic.
Pravidelně je tu k vidění i parní lokomotiva, takže není divu, že emotivnější milovníci Harryho Pottera zde běžně omdlévají. Hned tři díly této ságy se natáčeli ve Skotsku a samotná autorka knih J. K. Rowlingová žije v Edinburghu.
Výčet zde natočených filmů nebere konce. Možná jste viděli Ohnivé vozy (1981), Místní hrdina (1983), 2001: Vesmírná odysea (1968) od režiséra Stanley Kubricka, kultovní The Wicker Man (1973) nebo třeba béčkový horor Psí vojáci (2002).
A filmy budou jen přibývat. V současnosti Ridley Scott údajně obhlíží Fort William a Inverness pro nový film o Vetřelcích. Takže pokud vám při vaší návštěvě Skotska nějaké místo připadá povědomé, zeptejte se, co se tam natáčelo. A pokud jste ten film neviděli, pak to asi bude ta reinkarnace.
Již v minulosti jsme pod hlavičkou Cestovatele pořádali ve
spolupráci s dalšími organizacemi několik vzdělávacích
fotografických akcí. Protože se setkaly s pozitivním ohlasem, rozhodli
jsme se na ně navázat projektem Fotokurz.cz.
V rámci projektu připravujeme, fotoworkshopy, fotovycházky
i větší víkendové fotokurzy spojené s výukou úpravy
fotografií na PC učebně.
Již v minulosti jsme pod hlavičkou Cestovatele pořádali ve spolupráci s dalšími organizacemi několik nízkorozpočtových fotografických akcí. Protože se setkaly s pozitivním ohlasem, rozhodli jsme se na ně navázat projektem Fotokurz.cz.
V rámci projektu připravujeme, fotoworkshopy, fotovycházky i větší víkendové fotokurzy. Do budoucna připravujeme i kurzy úpravy digitálních fotografií na počítačové učebně.
Fotoworkshopy jsou určeny mírně i více pokročilým uživatelům a budou se věnovat konkrétnímu tématu. Teorie se během nich bude řešit minimálně – spíše se zaměříme na praxi…
Fotovycházky jsou pro začátečníky – nové i věčné a zájemce o konkrétní téma nebo lokalitu. Vycházku povede lektor tak, abyste na místě byli v ideálním čase a pomůže vám nastavit fotoaparát, abyste dokázali lépe zachytit místo…
Vícedenní fotokurzy poskytnou prostor na úvodní teorii, praktické procvičení probíraného tématu i neformální diskuzi nad pořízenými fotografiemi.
Letos neplánujeme nízkorozpočtové víkendovky, protože si v dnešní době nemůžeme dovolit dotovat program a jeho zajištění a sponzoři se na takto malé akce nehrnou. Ceny akcí se ale snažíme udržet při zemi!
V nejbližší době proběhnou následující akce:
Základy makro a botanické fotografie 9.4. – jednodenní workshop v Moravském krasu (lektoruje Topí Pigula)
Topího fotograficko-botanický seriál Co právě kvete a další články lektora najdete na jeho autorské stránce.
Fotografování v jeskyních 16.4. – jednodenní spíše zážitkový workshop (lektoruje Vlastimil Hanuš) (článek o lokalitě)
Cesta železa Moravkým krasem a stará řemesla 7.5. – jednodení fotodokumentačně zážitkový workshop (lektoruje Milan Kylar)
Fotokurz „Dokumentace akcí“13.-15.5. – třídenní intenzivní kurz fotodokumentování a zpracování snímků (lektorují Topí Pigula, Vlastimil Hanuš a Milan Kylar)
Fotografování ohňostrojů 27.5.-29.5. – blok přednášek a workshopů na téma jak fotografovat ohňostroje během festivalu Ignis Brunensis (akce potrvají do 8.6. a budou upřesněny)
Fotokurz „Dokumentace akcí“ září – opět třídenní kurz fotodokumentaristiky, podobný jarnímu, pouze s jinou lokací a dokumentovanou akcí
Fotokurz „Fotografování v podzemí“ koncem října – víkendový kurz fotografování v podzemí s teoretickou i praktickou částí… (lektorují Marek Audy a Vlastimil Hanuš) – termín, program a průběh akce bude upřesněn…
Mimo to připravujeme fotograficko-stmelovací kurz focení v okolí Rudice. Loni jsme si ověřili, že to samé umíme uspořádat i v podorlicku. Školní a poznávací výlety Moravským krasem nabídneme nejen školám. Firmám, školám a agenturám jsme schopni nabídnout podobné kurzy na klíč.
Podrobnosti o jednotlivých akcích a přihlášky najdete na stránkách Fotokurzu
Již v minulosti jsme pod hlavičkou Cestovatele pořádali ve spolupráci s dalšími organizacemi několik nízkorozpočtových fotografických akcí. Protože se setkaly s pozitivním ohlasem, rozhodli jsme se na ně navázat projektem Fotokurz.cz.
V rámci projektu připravujeme, fotoworkshopy, fotovycházky i větší víkendové fotokurzy. Do budoucna připravujeme i kurzy úpravy digitálních fotografií na počítačové učebně.
Fotoworkshopy jsou určeny mírně i více pokročilým uživatelům a budou se věnovat konkrétnímu tématu. Teorie se během nich bude řešit minimálně – spíše se zaměříme na praxi…
Fotovycházky jsou pro začátečníky – nové i věčné a zájemce o konkrétní téma nebo lokalitu. Vycházku povede lektor tak, abyste na místě byli v ideálním čase a pomůže vám nastavit fotoaparát, abyste dokázali lépe zachytit místo…
Vícedenní fotokurzy poskytnou prostor na úvodní teorii, praktické procvičení probíraného tématu i neformální diskuzi nad pořízenými fotografiemi.
Letos neplánujeme nízkorozpočtové víkendovky, protože si v dnešní době nemůžeme dovolit dotovat program a jeho zajištění a sponzoři se na takto malé akce nehrnou. Ceny akcí se ale snažíme udržet při zemi!
V nejbližší době proběhnou následující akce:
Základy makro a botanické fotografie 9.4. – jednodenní workshop v Moravském krasu (lektoruje Topí Pigula)
Topího fotograficko-botanický seriál Co právě kvete a další články lektora najdete na jeho autorské stránce.
Fotografování v jeskyních 16.4. – jednodenní spíše zážitkový workshop (lektoruje Vlastimil Hanuš) (článek o lokalitě)
Cesta železa Moravkým krasem a stará řemesla 7.5. – jednodení fotodokumentačně zážitkový workshop (lektoruje Milan Kylar)
Fotokurz „Dokumentace akcí“13.-15.5. – třídenní intenzivní kurz fotodokumentování a zpracování snímků (lektorují Topí Pigula, Vlastimil Hanuš a Milan Kylar)
Fotografování ohňostrojů 27.5.-29.5. – blok přednášek a workshopů na téma jak fotografovat ohňostroje během festivalu Ignis Brunensis (akce potrvají do 8.6. a budou upřesněny)
Fotokurz „Dokumentace akcí“ září – opět třídenní kurz fotodokumentaristiky, podobný jarnímu, pouze s jinou lokací a dokumentovanou akcí
Fotokurz „Fotografování v podzemí“ koncem října – víkendový kurz fotografování v podzemí s teoretickou i praktickou částí… (lektorují Marek Audy a Vlastimil Hanuš) – termín, program a průběh akce bude upřesněn…
Mimo to připravujeme fotograficko-stmelovací kurz focení v okolí Rudice. Loni jsme si ověřili, že to samé umíme uspořádat i v podorlicku. Školní a poznávací výlety Moravským krasem nabídneme nejen školám. Firmám, školám a agenturám jsme schopni nabídnout podobné kurzy na klíč.
Podrobnosti o jednotlivých akcích a přihlášky najdete na stránkách Fotokurzu
Bulharsko patrí nesporne k chudobnejším krajinám Európy, no
obyvatelia tejto častokrát a ťažko skúšanej krajiny, ako je to na Balkáne
pomerne bežné, sú hrdí na svoju históriu a štátnosť.
Bulharsko patrí nesporne k chudobnejším krajinám Európy, no obyvatelia tejto častokrát a ťažko skúšanej krajiny, ako je to na Balkáne pomerne bežné, sú hrdí na svoju históriu a štátnosť. S formovaním bulharského štátu je neoddeliteľne späté mesto Veliko Tarnovo. Kedysi Tarnovgrad, mesto cárov, jedno z najstarších a najsvojráznejších miest krajiny, leží na Tarnovskej planine v severnej časti stredného Bulharska, vzdialené od hlavného mesta Sofie približne dvestopäťdesiat kilometrov. Od nepamäti, či od kedy tak môže konštatovať súčasná archeológia, si na území dnešného mesta v povodí rieky Jantry ľudia zakladali svoje obydlia. Mestu dominuje okrem spomínanej rieky majestátna pevnosť Carevec. Už názov naznačuje, že tu mali svojho času sídlo bulharskí cári.
V meste na troch kopcoch je zakliata história Bulharska
Návštevník Velikeho Tarnova si rýchle uvedomí, že menej ako v iných mestách chodí po rovine a že mestu vlastne dominujú tri kopce: Carevec, Trapezica a Sveta Gora. Tieto mestské kopce sú aj dnes sčasti pokryté lesnatým porastom. Spája a zároveň ich oddeľuje rieka Jantra; toto slovo v jazyku Trákov značí rýchle plynúca. Možno to tak bolo v minulosti, no dnes je Jantra, aspoň na území Tarnova, skôr široký, lenivo tečúci a zarastený tok. Kopce Carevec, Trapezica a Sveta Gora špecificky modelujú mesto, sú jeho súčasťou, no zároveň existujú akoby samy pre seba.
Klenotom Velikeho Tarnova a cieľom vari každého návštevníka, ktorý zavíta do mesta, je dobre zrekonštruovaná pevnosť Carevec, postavená na rovnomennom kopci. Mimochodom, v cestovných bedekroch som našla zmienku, že za rekonštrukciu Carevca Bulhari vďačia Sovietskej armáde. Celkom ma táto myšlienka zaujala a tak som sa spýtala niekoľkých Tarnovčanov, či je to naozaj tak. Všetci, ako sa vraví „do jedného muža“, túto myšlienku odmietli a rozhodne mi tvrdili, že Carevec dala opraviť bulharská vláda. Pravda, ešte za socializmu…
Rozložitú pevnosť, ktorej vysunuté veže stoja aj na postranných menších kopčekoch, a ktorá v časoch svojho rozkvetu bola samostatným mestom pre viac ako päťtisíc ľudí, začali stavať ešte v šiestom storočí nášho letopočtu Rimania. Ďalší dobyvatelia a zároveň obyvatelia Tarnova pevnosť zveľaďovali a rozširovali ako útočište v nebezpečných časoch. Všetci, pravda, okrem Turkov, ktorí Carevec zničili. Za osmanskej éry mohlo Bulharsko totiž len stagnovať. Turci dokonca nepovoľovali stavať ani kostoly s vežami, živou výčitkou tých čias je prekrásny kostol Nanebovzatia Pána zo 17. storočia v blízkom Arbanasi, ktorý v dôsledku drakonických opatrení osmanskej nadvlády vyzerá zvonka ako obrovská stodola.
Pevnosť Carevec bola v časoch druhého bulharského cárstva (1185–1393) sídlom bulharských cárov a mesto Veliko Tarnovo alias Tarnovgrad (tak nazvaný do roku 1879) hlavným mestom ríše. Vzhľadom nato, akú úlohu malo mesto v minulosti krajiny, je len pochopiteľné, že keď ruská armáda pod vedením generála Gurka oslobodila Tarnovgrad a krajinu spod takmer päťstoročného tureckého jarma, práve tu v roku 1879 spísali bulharskú ústavu a napokon dňa 22. septembra 1908 presne na poludnie vo Velikom Tarnove aj vyhlásili nezávislosť Bulharska. Ferdinand I. Coburg, ktorý je spätý aj so Slovenskom, bol v tento deň ustanovený v tarnovskom Kostole štyridsiatich mučeníkov za bulharského cára.
Oslavy vyhlásenia nezávislosti Bulharska
Osobne som sa zúčastnila na oslavách vyhlásenia nezávislosti Bulharska v septembri minulého roku. Ich organizácia, priebeh a vyjadrenie hrdosti na bulharskú štátnosť zanechali vo mne hlboký dojem. Slávnosti sa začali liturgiou v Kostole štyridsiatich mučeníkov, ktorú slávil velikotarnovský metropolita Grigorij spolu s ďalšími piatimi kňazmi.
Keď som sa pred deviatou hodinou rannou ponáhľala zo svojho hotela na Stambolovej ulici (Stefan Stambolov bol významný bulharský politik, básnik a novinár 19. storočia, aj predseda vlády) na slávnostnú liturgiu, po drevenom vstupnom moste do pevnosti Carevec už pochodovala čata bulharských vojakov. Doteraz mám pred očami, ako slnkom prežiareným vzduchom odletúvali ívery z drevených podvalov, po ktorých vojaci vykračovali.
Novozrekonštruovaný chrám štyridsiatich mučeníkov je pamätným miestom pre Bulharov. Nielen chrám no aj celý areál je perfektne zrekonštruovaný a udržiavaný. V okolí kostola sú pochovaní viacerí bulharskí cári a členovia asenovskej cárskej rodiny. Takmer všetci návštevníci sa zastavujú pri sivom ploskom kameni, na ktorom sú vymenovaní v chronologickom poradí všetci cháni, cári a vôbec akíkoľvek panovníci, ktorí sa objavili v histórii Bulharska. V samotnom kostole je pochovaný srbský národný svätec Sáva a bulharskí svätci. Kostol štyridsiatich mučeníkov dostal meno už v 13. storočí od cára Ivana Asena II. ako upomienku na víťazstvo nad byzantským despotom Teodorom v deň mučeníkov (2. marec).
Slávnostnej liturgie sa zúčastnili predstavitelia Velikého Tarnova a družobného mesta Gabrova, tí aj zaplnili neveľký chrám. Civilov bolo možné porátať na prstoch dvoch rúk. Vari aj preto, ako mi naznačili niektorí Tarnovčania, že Bulhari za socializmu odvykli pravidelným návštevám chrámov, chodia sa do kostola väčšinou len sobášiť a krstiť deti, no a v nových časoch sú naplno zamestnaní inými, existenčnými záležitosťami. Liturgiu precítene dopĺňali spevy štyroch spevákov (bez organu alebo iného hudobného nástroja, pravoslávie neuznáva používanie hudobných nástrojov počas bohoslužieb). Na záver, ešte v chráme, bola slávnostne prečítaná pôvodna deklarácia vyhlásenia nezávislosti Bulharska. Tento dokument, mimochodom, čítali potom počas osláv ešte trikrát. Najskôr pred spomínaným chrámom, kde už okrem vojenskej jednotky a ďalších oficiálnych predstaviteľov bolo aj pomerne veľa občanov a potom ešte v rámci pokračujúcich oficiálnych osláv v priestoroch cárskeho paláca na Carevci a naposledy na večernom zhromaždení na námestí Cára Asena pod Carevcom.
Najdojímavejšia chvíľa nastala práve na večernom zhromaždení, keď metropolita Grigorij vyzval prítomných, aby sa pomodlili za Bulharsko. Celé zhromaždenie, včítane oficiálnych predstaviteľov, pokľaklo a zostalo v tichom rozjímaní niekoľko chvíľ. Večerná slávnosť, kde udávala ráz najmä armáda, sa skončila ohňostrojom a veľkolepou audiovizuálnou show z pevnosti Carevec (mimochodom, jeden z jej spolutvorcov pochádza z Českej republiky). Priam dojímalo, že na oslavách vyhlásenia nezávislosti sa zúčastnilo veľmi veľa ľudí, aj mladých, hoci sviatok padol na nedeľu. Slávnosť snímala oficiálna bulharská štátna televízia a rádio. Z bulharských štátnych predstaviteľov bola prítomná predsedníčka bulharského národného zhromaždenia Tsetska Tsacheva, zástupci jednotlivých politických strán, spoločenských, kultúrnych a vzdelávacích inštitúcií. Zo zahraničných zastúpení medzi prvými kládli vence k pamätníku Matky Bulharska zástupci Vietnamu a Ruska. Je smutné, že tak slovenské ako aj české veľvyslanectvo v Sofii sa nijakým spôsobom nezúčastnilo na pripomenutí si najdôležitejšej udalosti štátu, s ktorým sme mali ani nie v tak dávnej minulosti priateľské ba priam bratské vzťahy. Poslanie venca, kytice či aspoň zdravice by bolo gestom slušnosti, zastrel by sa tak dojem, že naša orientácia v medzinárodných vzťahoch je už, bohužiaľ, nasmerovaná niekam inam.
Okrem Carevca je historickou dominantou mesta aj hora Trapezica. O nej sa dnes predpokladá, že tu v 12. storočí bolo rodinné sídlo bulharských bojarov Teodora a Assena, ktorí v roku 1186 v Tarnovgrade podnietili povstanie proti byzantskej nadvláde. Za čo len trocha lepšieho počasia vidno, ako sa po Trapezici hmýria drobné, pestré mravce. Sú to dobrovoľníci, ktorí v rámci rôznych dobrovoľníckych akcií na Trapezici už zopár rokov vykonávajú archeologický prieskum, lebo financií z oficiálnych zdrojov, ako ináč, je nedostatok. Predpokladá sa, že historické nálezy na Trapezici by mohli byť ešte staršie ako na mohutnejšom a lepšie udržiavanom Carevci.
Do tretice všetko dobré, ako tvrdí jedno z našich prísloví. Platí aj vo Velikom Tarnove, lebo na treťom kopci, ktorý dominuje mestu, na Svetej Gore, má sídlo Univerzita sv. Cyrila a Metoda. Je to jedna z najprestížnejších bulharských univerzít, ktorá bola založená v roku 1963 ako pedagogický inštitút. Zároveň sa univerzita hlási k prastarým tradíciam vzdelanosti v Bulharsku. Univerzita svätého Cyrila a Metoda nadväzuje totiž na tradície literárnej školy, ktorú v roku 1371 v Tarnovgrade založil patriarcha svätý Euthimius. Tento asketický svätec je dodnes opradený viacerými legendami, tie však patria ku každému správnemu mestu a miestu. Podľa jednej z legiend patriarcha Euthimius v roku 1393, keď Tarnovgrad padol do rúk Turkom, skrýval ľudí pred prenasledovaním a ako posledná autorita hájil bulharskú pravoslávnu vieru a bulharský štát. Tureckí mocipáni ho napokon chytili, uväznili a odsúdili na trest smrti sťatím. Avšak vo chvíli, keď kat pozdvihol meč, aby vykonal rozsudok, ruka mu skamenela a meč z nej vypadol. Turci, ako väčšina Orientálcov, sú poverčiví, zaraz uverili, že Alah či patriarchov Boh si nepraje tento trest a trest smrti nahradili Euthimiovi doživotným väzením.
Univerzita aj mesto sú bezpochyby dodnes pod ochranou tohto mocného svätca. Pred vstupom do areálu univerzity a zároveň na okraji brala Svetej Gory, z ktorej sa za slnečného počasia ponúka nádherný výhľad na mesto, stojí obrovská, vari desaťmetrová socha svätého Euthimia. Scenéria tak trocha pripomína Rio de Janiero so žehnajúcim Kristom. Aj patriarcha Euthimius má pozdvihnuté obe ruky a žehná mestu. No povráva sa aj, že ak okolo svätca prejde panna, svätcovi ruky poklesnú, aby požehnal dotyčnú. Štipľavé jazyky nezabudnú ešte poznamenať, že napriek vysokej frekvencii mládeže navôkol a teda bulharských aj cudzokrajných krásavíc, zatiaľ sa takýto zázrak ešte neudial.
Veliko Tarnovo- Mekka študentov
Apropos, keď spomínam študentov, tými sa Veliko Tarnovo doslova hmýri. Menšia časť vysokoškolskej mládeže študuje na vojenskej akadémii Vasila Levského a väčšia, približne šťrnásťtisíc študentov, medzi nimi aj veľa zahraničných, na ôsmych fakultách Univerzity sv. Cyrila a Metoda. Je zaujímavé, že okrem bežných katedier na univerzite pracuje šesťnásť centier pre štúdium jazyka a kultúry cudzích národov, medzi nimi centrá polonistiky, arabistiky, amerikanistiky, rusistiky, japonského jazyka a kultúry, hispanistiky a ďalších, no je tu aj silné medzinárodné centrum bulharistiky. V tomto centre od 80. rokov 20. storočia doteraz študovalo bulharský jazyk a kultúru viac ako tridsaťtisíc študentov z celého sveta. Na Velikotarnovskej univerzite svätých Cyrila a Metoda študuje každý rok veľa zahraničných študentov z celej Európy aj v rámci vzdelávacích programov EU, v tomto akademickom roku je to viac ako šesťdesiat. Je zaujímavé, že hoci sa zahraniční študenti stretávajú v Tarnove, či v Bulharsku celkove, určite s chudobnejšími životnými pomermi ako v domovine, predsa mnohí z nich hľadajú príležitosť, ako si tu študijný pobyt predĺžiť alebo sa do Tarnova vrátiť.
Mesto Veliko Tarnovo má možno nižšiu úroveň infraštruktúry, na akú sme zvyknutí my, no nesporne ho obklopuje osobité čaro, ktorého základnými prvkami sú historické pamiatky a srdeční ľudia s akousi historicky zakódovanou vyššou mierou životnej odolnosti. Pôvab a osobitný ráz Tarnova upútal viacerých skvelých bulharských spisovateľov, napríklad Jordana Jovkova, Kalčeva, no najmä skvelého novelistu Emilyana Staneva, ktorý priamo z Tarnova pochádzal. Stanev svojmu rodnému mestu postavil literárny pomník v skvelej novele Tarnovská princezná, ktorú do slovenčiny umne preložil a nám sprostredkoval zanietený, dnes už nebohý bulharista, básnik a prekladateľ Ján Koška.
Na tomto mieste sa mi žiada dodať, ako som sa dostala k čítaniu bulharskej literatúry. Večer pred odchodom z Velikého Tarnova som sa zoznámila pri kostole sv. Juraja, ktorý v 17. storočí dali postaviť manželia Paraskevovci, s občasným kurátorom tohto polorozpadnutého kostolíka obkoleseného viničom. Na záver nášho rozhovoru (v ruštine; pred návštevou vnútrozemia Bulharska vrele odporúčam oprášiť si znalosti ruštiny, minimálne stredná generácia hovorí týmto jazykom perfektne, dotyčný pán určite lepšie ako ja…) sa ma kurátor, ktorý pracuje aj ako občasný novinár, spýtal, ktorých bulharských básnikov a prozaikov poznám. S hanbou som musela priznať, že žiadneho. Zato on mi vymenoval aspoň desiatku starších i novších slovenských básnikov, ktorých prečítal, medzi nimi Válka, Mihálika, Solivajsovú, atď. Všetko zlé je na niečo dobré, vďaka neznámemu, na začiatku možno trocha odmeranému ochrancovi, sa mi otvorili dvere do sveta skvelej bulharskej literatúry. Odporúčam každému, aby vstúpil…
Bulharsko patrí nesporne k chudobnejším krajinám Európy, no obyvatelia tejto častokrát a ťažko skúšanej krajiny, ako je to na Balkáne pomerne bežné, sú hrdí na svoju históriu a štátnosť. S formovaním bulharského štátu je neoddeliteľne späté mesto Veliko Tarnovo. Kedysi Tarnovgrad, mesto cárov, jedno z najstarších a najsvojráznejších miest krajiny, leží na Tarnovskej planine v severnej časti stredného Bulharska, vzdialené od hlavného mesta Sofie približne dvestopäťdesiat kilometrov. Od nepamäti, či od kedy tak môže konštatovať súčasná archeológia, si na území dnešného mesta v povodí rieky Jantry ľudia zakladali svoje obydlia. Mestu dominuje okrem spomínanej rieky majestátna pevnosť Carevec. Už názov naznačuje, že tu mali svojho času sídlo bulharskí cári.
V meste na troch kopcoch je zakliata história Bulharska
Návštevník Velikeho Tarnova si rýchle uvedomí, že menej ako v iných mestách chodí po rovine a že mestu vlastne dominujú tri kopce: Carevec, Trapezica a Sveta Gora. Tieto mestské kopce sú aj dnes sčasti pokryté lesnatým porastom. Spája a zároveň ich oddeľuje rieka Jantra; toto slovo v jazyku Trákov značí rýchle plynúca. Možno to tak bolo v minulosti, no dnes je Jantra, aspoň na území Tarnova, skôr široký, lenivo tečúci a zarastený tok. Kopce Carevec, Trapezica a Sveta Gora špecificky modelujú mesto, sú jeho súčasťou, no zároveň existujú akoby samy pre seba.
Klenotom Velikeho Tarnova a cieľom vari každého návštevníka, ktorý zavíta do mesta, je dobre zrekonštruovaná pevnosť Carevec, postavená na rovnomennom kopci. Mimochodom, v cestovných bedekroch som našla zmienku, že za rekonštrukciu Carevca Bulhari vďačia Sovietskej armáde. Celkom ma táto myšlienka zaujala a tak som sa spýtala niekoľkých Tarnovčanov, či je to naozaj tak. Všetci, ako sa vraví „do jedného muža“, túto myšlienku odmietli a rozhodne mi tvrdili, že Carevec dala opraviť bulharská vláda. Pravda, ešte za socializmu…
Rozložitú pevnosť, ktorej vysunuté veže stoja aj na postranných menších kopčekoch, a ktorá v časoch svojho rozkvetu bola samostatným mestom pre viac ako päťtisíc ľudí, začali stavať ešte v šiestom storočí nášho letopočtu Rimania. Ďalší dobyvatelia a zároveň obyvatelia Tarnova pevnosť zveľaďovali a rozširovali ako útočište v nebezpečných časoch. Všetci, pravda, okrem Turkov, ktorí Carevec zničili. Za osmanskej éry mohlo Bulharsko totiž len stagnovať. Turci dokonca nepovoľovali stavať ani kostoly s vežami, živou výčitkou tých čias je prekrásny kostol Nanebovzatia Pána zo 17. storočia v blízkom Arbanasi, ktorý v dôsledku drakonických opatrení osmanskej nadvlády vyzerá zvonka ako obrovská stodola.
Pevnosť Carevec bola v časoch druhého bulharského cárstva (1185–1393) sídlom bulharských cárov a mesto Veliko Tarnovo alias Tarnovgrad (tak nazvaný do roku 1879) hlavným mestom ríše. Vzhľadom nato, akú úlohu malo mesto v minulosti krajiny, je len pochopiteľné, že keď ruská armáda pod vedením generála Gurka oslobodila Tarnovgrad a krajinu spod takmer päťstoročného tureckého jarma, práve tu v roku 1879 spísali bulharskú ústavu a napokon dňa 22. septembra 1908 presne na poludnie vo Velikom Tarnove aj vyhlásili nezávislosť Bulharska. Ferdinand I. Coburg, ktorý je spätý aj so Slovenskom, bol v tento deň ustanovený v tarnovskom Kostole štyridsiatich mučeníkov za bulharského cára.
Oslavy vyhlásenia nezávislosti Bulharska
Osobne som sa zúčastnila na oslavách vyhlásenia nezávislosti Bulharska v septembri minulého roku. Ich organizácia, priebeh a vyjadrenie hrdosti na bulharskú štátnosť zanechali vo mne hlboký dojem. Slávnosti sa začali liturgiou v Kostole štyridsiatich mučeníkov, ktorú slávil velikotarnovský metropolita Grigorij spolu s ďalšími piatimi kňazmi.
Keď som sa pred deviatou hodinou rannou ponáhľala zo svojho hotela na Stambolovej ulici (Stefan Stambolov bol významný bulharský politik, básnik a novinár 19. storočia, aj predseda vlády) na slávnostnú liturgiu, po drevenom vstupnom moste do pevnosti Carevec už pochodovala čata bulharských vojakov. Doteraz mám pred očami, ako slnkom prežiareným vzduchom odletúvali ívery z drevených podvalov, po ktorých vojaci vykračovali.
Novozrekonštruovaný chrám štyridsiatich mučeníkov je pamätným miestom pre Bulharov. Nielen chrám no aj celý areál je perfektne zrekonštruovaný a udržiavaný. V okolí kostola sú pochovaní viacerí bulharskí cári a členovia asenovskej cárskej rodiny. Takmer všetci návštevníci sa zastavujú pri sivom ploskom kameni, na ktorom sú vymenovaní v chronologickom poradí všetci cháni, cári a vôbec akíkoľvek panovníci, ktorí sa objavili v histórii Bulharska. V samotnom kostole je pochovaný srbský národný svätec Sáva a bulharskí svätci. Kostol štyridsiatich mučeníkov dostal meno už v 13. storočí od cára Ivana Asena II. ako upomienku na víťazstvo nad byzantským despotom Teodorom v deň mučeníkov (2. marec).
Slávnostnej liturgie sa zúčastnili predstavitelia Velikého Tarnova a družobného mesta Gabrova, tí aj zaplnili neveľký chrám. Civilov bolo možné porátať na prstoch dvoch rúk. Vari aj preto, ako mi naznačili niektorí Tarnovčania, že Bulhari za socializmu odvykli pravidelným návštevám chrámov, chodia sa do kostola väčšinou len sobášiť a krstiť deti, no a v nových časoch sú naplno zamestnaní inými, existenčnými záležitosťami. Liturgiu precítene dopĺňali spevy štyroch spevákov (bez organu alebo iného hudobného nástroja, pravoslávie neuznáva používanie hudobných nástrojov počas bohoslužieb). Na záver, ešte v chráme, bola slávnostne prečítaná pôvodna deklarácia vyhlásenia nezávislosti Bulharska. Tento dokument, mimochodom, čítali potom počas osláv ešte trikrát. Najskôr pred spomínaným chrámom, kde už okrem vojenskej jednotky a ďalších oficiálnych predstaviteľov bolo aj pomerne veľa občanov a potom ešte v rámci pokračujúcich oficiálnych osláv v priestoroch cárskeho paláca na Carevci a naposledy na večernom zhromaždení na námestí Cára Asena pod Carevcom.
Najdojímavejšia chvíľa nastala práve na večernom zhromaždení, keď metropolita Grigorij vyzval prítomných, aby sa pomodlili za Bulharsko. Celé zhromaždenie, včítane oficiálnych predstaviteľov, pokľaklo a zostalo v tichom rozjímaní niekoľko chvíľ. Večerná slávnosť, kde udávala ráz najmä armáda, sa skončila ohňostrojom a veľkolepou audiovizuálnou show z pevnosti Carevec (mimochodom, jeden z jej spolutvorcov pochádza z Českej republiky). Priam dojímalo, že na oslavách vyhlásenia nezávislosti sa zúčastnilo veľmi veľa ľudí, aj mladých, hoci sviatok padol na nedeľu. Slávnosť snímala oficiálna bulharská štátna televízia a rádio. Z bulharských štátnych predstaviteľov bola prítomná predsedníčka bulharského národného zhromaždenia Tsetska Tsacheva, zástupci jednotlivých politických strán, spoločenských, kultúrnych a vzdelávacích inštitúcií. Zo zahraničných zastúpení medzi prvými kládli vence k pamätníku Matky Bulharska zástupci Vietnamu a Ruska. Je smutné, že tak slovenské ako aj české veľvyslanectvo v Sofii sa nijakým spôsobom nezúčastnilo na pripomenutí si najdôležitejšej udalosti štátu, s ktorým sme mali ani nie v tak dávnej minulosti priateľské ba priam bratské vzťahy. Poslanie venca, kytice či aspoň zdravice by bolo gestom slušnosti, zastrel by sa tak dojem, že naša orientácia v medzinárodných vzťahoch je už, bohužiaľ, nasmerovaná niekam inam.
Okrem Carevca je historickou dominantou mesta aj hora Trapezica. O nej sa dnes predpokladá, že tu v 12. storočí bolo rodinné sídlo bulharských bojarov Teodora a Assena, ktorí v roku 1186 v Tarnovgrade podnietili povstanie proti byzantskej nadvláde. Za čo len trocha lepšieho počasia vidno, ako sa po Trapezici hmýria drobné, pestré mravce. Sú to dobrovoľníci, ktorí v rámci rôznych dobrovoľníckych akcií na Trapezici už zopár rokov vykonávajú archeologický prieskum, lebo financií z oficiálnych zdrojov, ako ináč, je nedostatok. Predpokladá sa, že historické nálezy na Trapezici by mohli byť ešte staršie ako na mohutnejšom a lepšie udržiavanom Carevci.
Do tretice všetko dobré, ako tvrdí jedno z našich prísloví. Platí aj vo Velikom Tarnove, lebo na treťom kopci, ktorý dominuje mestu, na Svetej Gore, má sídlo Univerzita sv. Cyrila a Metoda. Je to jedna z najprestížnejších bulharských univerzít, ktorá bola založená v roku 1963 ako pedagogický inštitút. Zároveň sa univerzita hlási k prastarým tradíciam vzdelanosti v Bulharsku. Univerzita svätého Cyrila a Metoda nadväzuje totiž na tradície literárnej školy, ktorú v roku 1371 v Tarnovgrade založil patriarcha svätý Euthimius. Tento asketický svätec je dodnes opradený viacerými legendami, tie však patria ku každému správnemu mestu a miestu. Podľa jednej z legiend patriarcha Euthimius v roku 1393, keď Tarnovgrad padol do rúk Turkom, skrýval ľudí pred prenasledovaním a ako posledná autorita hájil bulharskú pravoslávnu vieru a bulharský štát. Tureckí mocipáni ho napokon chytili, uväznili a odsúdili na trest smrti sťatím. Avšak vo chvíli, keď kat pozdvihol meč, aby vykonal rozsudok, ruka mu skamenela a meč z nej vypadol. Turci, ako väčšina Orientálcov, sú poverčiví, zaraz uverili, že Alah či patriarchov Boh si nepraje tento trest a trest smrti nahradili Euthimiovi doživotným väzením.
Univerzita aj mesto sú bezpochyby dodnes pod ochranou tohto mocného svätca. Pred vstupom do areálu univerzity a zároveň na okraji brala Svetej Gory, z ktorej sa za slnečného počasia ponúka nádherný výhľad na mesto, stojí obrovská, vari desaťmetrová socha svätého Euthimia. Scenéria tak trocha pripomína Rio de Janiero so žehnajúcim Kristom. Aj patriarcha Euthimius má pozdvihnuté obe ruky a žehná mestu. No povráva sa aj, že ak okolo svätca prejde panna, svätcovi ruky poklesnú, aby požehnal dotyčnú. Štipľavé jazyky nezabudnú ešte poznamenať, že napriek vysokej frekvencii mládeže navôkol a teda bulharských aj cudzokrajných krásavíc, zatiaľ sa takýto zázrak ešte neudial.
Veliko Tarnovo- Mekka študentov
Apropos, keď spomínam študentov, tými sa Veliko Tarnovo doslova hmýri. Menšia časť vysokoškolskej mládeže študuje na vojenskej akadémii Vasila Levského a väčšia, približne šťrnásťtisíc študentov, medzi nimi aj veľa zahraničných, na ôsmych fakultách Univerzity sv. Cyrila a Metoda. Je zaujímavé, že okrem bežných katedier na univerzite pracuje šesťnásť centier pre štúdium jazyka a kultúry cudzích národov, medzi nimi centrá polonistiky, arabistiky, amerikanistiky, rusistiky, japonského jazyka a kultúry, hispanistiky a ďalších, no je tu aj silné medzinárodné centrum bulharistiky. V tomto centre od 80. rokov 20. storočia doteraz študovalo bulharský jazyk a kultúru viac ako tridsaťtisíc študentov z celého sveta. Na Velikotarnovskej univerzite svätých Cyrila a Metoda študuje každý rok veľa zahraničných študentov z celej Európy aj v rámci vzdelávacích programov EU, v tomto akademickom roku je to viac ako šesťdesiat. Je zaujímavé, že hoci sa zahraniční študenti stretávajú v Tarnove, či v Bulharsku celkove, určite s chudobnejšími životnými pomermi ako v domovine, predsa mnohí z nich hľadajú príležitosť, ako si tu študijný pobyt predĺžiť alebo sa do Tarnova vrátiť.
Mesto Veliko Tarnovo má možno nižšiu úroveň infraštruktúry, na akú sme zvyknutí my, no nesporne ho obklopuje osobité čaro, ktorého základnými prvkami sú historické pamiatky a srdeční ľudia s akousi historicky zakódovanou vyššou mierou životnej odolnosti. Pôvab a osobitný ráz Tarnova upútal viacerých skvelých bulharských spisovateľov, napríklad Jordana Jovkova, Kalčeva, no najmä skvelého novelistu Emilyana Staneva, ktorý priamo z Tarnova pochádzal. Stanev svojmu rodnému mestu postavil literárny pomník v skvelej novele Tarnovská princezná, ktorú do slovenčiny umne preložil a nám sprostredkoval zanietený, dnes už nebohý bulharista, básnik a prekladateľ Ján Koška.
Na tomto mieste sa mi žiada dodať, ako som sa dostala k čítaniu bulharskej literatúry. Večer pred odchodom z Velikého Tarnova som sa zoznámila pri kostole sv. Juraja, ktorý v 17. storočí dali postaviť manželia Paraskevovci, s občasným kurátorom tohto polorozpadnutého kostolíka obkoleseného viničom. Na záver nášho rozhovoru (v ruštine; pred návštevou vnútrozemia Bulharska vrele odporúčam oprášiť si znalosti ruštiny, minimálne stredná generácia hovorí týmto jazykom perfektne, dotyčný pán určite lepšie ako ja…) sa ma kurátor, ktorý pracuje aj ako občasný novinár, spýtal, ktorých bulharských básnikov a prozaikov poznám. S hanbou som musela priznať, že žiadneho. Zato on mi vymenoval aspoň desiatku starších i novších slovenských básnikov, ktorých prečítal, medzi nimi Válka, Mihálika, Solivajsovú, atď. Všetko zlé je na niečo dobré, vďaka neznámemu, na začiatku možno trocha odmeranému ochrancovi, sa mi otvorili dvere do sveta skvelej bulharskej literatúry. Odporúčam každému, aby vstúpil…
Veliko Tarnovo – kávu varenú na piesku dostať tu
Veliko Tarnovo – pohľad na galériu a pomník Asenov
Oslava vyhlásenia nezávislosti Bulharska – zástupci protitureckého odboja
22. septembra na Carevci
Sme mladí a milujeme Bulharsko!
Sv. Euthimius pred univerzitou sv. Cyrila a Metoda
Veliko Tarnovo – univerzita-prípravy na nový akademicky rok
Veliko Tarnovo – Pomník Matky Bulharsko
Veliko Tarnovo – sv. Cyril a Metod s autorkou, v pozadí rozostavany pravoslávny chrám-súčasť univerzity
Veliko Tarnovo – pevnosť Carevec
Veliko Tarnovo – Trapezica
Veliko Tarnovo – kostol Nanebo vzatia Panny Marie
Veliko Tarnovo – kostol štyridsiatich mučeníkov
Veliko Tarnovo – pevnosť Carevec a pod ním rieka Jantra
Veliko Tarnovo – vnútrajšok kostola štyridsiatich mučeníkov
Velikotarnovský patriarcha Grigorij
Arbenasi – chrám
Arbenasi – kostol
Oslavy vyhlásenia nezávislosti Bulharska na Carevci
Nedaleké horké minerální prameny, objevené v devadesátých letech,
daly název celé této oblasti a jsou zajištěním její prosperity,
návštěvníkům se tu však nabízí mnohem víc. Výlety do starobylých
klášterů v horách nebo na posvátnou horu Sinaj jsou požitkem pro
milovníky historie i dobrodružství.
Letovisko Ain Soukhna v Egyptě
Ain Soukhna je jedním z nejnovějších turistických letovisek na pobřeží Rudého moře, vzdálené asi 120 km od Káhiry a asi 60 km od Suezského průplavu. Díky své poloze by se dalo nazvat skutečnou oázou uprostřed pouště. Kromě průzračného moře lemovaného zlatým pískem soukromých pláží, nabízí i léčivou sílu horkých minerálních pramenů.
Právě díky tomu se stal z nepříliš vyhledávané oblasti rázem turistický cíl číslo jedna, přestože Egypťané sem jezdí z hlavního města trávit své “relax“ víkendy už dávno. Dnešní lázeňské atmosféře luxusních hotelových komplexů a úžasným podmínkám pro vodní a plážové sporty také není proč odolávat. V Ain Soukhna rozhodně neplatí tvrzení, že egyptský luxus většinou nedosáhne ani na evropský standard.
Resort Stella di Mare – „Hvězda Rudého moře“
Stella di Mare je jedním z mnoha místních hotelových komplexů a už z názvů jednotlivých hotelů vyplívá, že si tu přijdou na své i úplně odlišné typy turistů. Stella Grand Hotel je přirozeně největší a vyhledávaný rodinami s dětmi. Najdete tu soukromou pláž, obrovský přírodní bazén, Spa centrum, několik restaurací, ale i večerní bary, diskotéku a spoustu zábavných programů pro děti. Stella Golf Hotel nabízí k tomu všemu krásná golfová hřiště a kurzy, chlubí se navíc nádhernou podívanou přímo ve vstupní hale, která díky efektu slunečního světla na mramorový a alabastrový strop mění barvu v průběhu dne. Stella Sea Club Hotel nabízí ubytování v komplexu vilek s bazény, obklopených zahradami s úžasnou zelení. Několik dalších hotelů je stále ve výstavbě, protože díky oblibě a růstu návštěvnosti se celá oblast neustále rozrůstá.
Termální prameny v Ain Soukhna
Nedaleké horké minerální prameny, objevené v devadesátých letech, daly název celé této oblasti a jsou zajištěním její prosperity, návštěvníkům se tu však nabízí mnohem víc. Výlety do starobylých klášterů v horách nebo na posvátnou horu Sinaj jsou požitkem pro milovníky historie i dobrodružství. Kláštery sv. Antonína a sv. Pavla patří k nejstarším na světě a dodnes tu přežívají dávné rituály a přísná pravidla, nutná dodržovat i turisty. Pokud vám nebude vadit asi 1,5 hod trvající a celkem nezáživná cesta pouští, (většinou v klimatizovaných minibusech zajištěných cestovní agenturou), můžete se vypravit i do Káhiry. Tam si rozhodně nenechte ujít třeba Egyptské národní muzeum nebo Sfingu obklopující pyramidy v Gize.
Volný čas a zábava
Dalo by se říct, že v porovnání s egyptskými letovisky jako je Hurghada nebo Sharm El Sheikh, Ain Soukhna není ještě mezi českými turisty tak “profláknuté“. Přesto je nejlepší dorazit sem třeba jen pár týdnů před sezónou, kdy nejlépe oceníte zdejší pohodovou, téměř rodinnou atmosféru. Kdo chce jet do Egypta kvůli potápění nebo za noční zábavou, měl by se ovšem poohlédnout jinde. V tomto směru toho Ain Soukhna příliš nenabízí. V hotelu si sice můžete zaplatit potápěčské kurzy, organizované potápění ve vodním centru i výbavu pro šnorchlování, ale ideální podmínky na otevřeném moři nejsou. Oblíbenější jsou tu proto výlety na lodích s proskleným dnem nebo zdejší krásné vodní parky. Co se týče nočních radovánek, žádné bulváry, kde se večer rozzáří neony nočních klubů, tady nečekejte. Ain Soukhna je uzavřená a přísně zabezpečená oblast hotelů, kam jejich ostraha nepustí ani cizí taxík, veškerou dopravu si sjednávají sami spolu s vaším cestovním agentem, který je za vás po dobu pobytu zodpovědný a jakékoliv výlety a vyjížďky za zábavou vám zorganizuje.
Z prachu pouště do smogu Káhiry
Výlet do Káhiry byl pro nás při návštěvě Egypta samozřejmostí, i přes téměř dvouhodinovou cestu prachem pouště a během ní téměř ničím zajímavým k vidění. První mrakodrapy brzy ustoupily rozpadlým stavbám a špinavým “fast foodům“ a mě napadlo, že tohle asi v mnohém překoná moje představy, bohužel v negativním slova smyslu. Pyramidy v Gize určitě stojí za váš čas, ale jejich blízkost k přeplněným ulicím města (takřka přes ulici) uvádí trochu do rozpaků, stejně jako neodbytní trhovci a dokonce i policisté na velbloudech loudících “bakšiš“, tím nejdrzejším možným způsobem. Doprava prakticky bez silničních pravidel je kapitola sama o sobě a zácpám polorozpadlých, troubících vraků, ve kterých nejspíš strávíte půl dne, se dá vyhnout jen těžko. Uspěchaný jednodenní výlet v úmorném vedru a špíně “méně udržovaných“ čtvrtí egyptské metropole byl tak jedním z těch “méně okouzlujících“ zážitků, i když slavná mešita Al-Azhar a večerní jízda lodí po Nilu můj dojem trochu vylepšily. Investujte proto do slušného hotelu, připlaťte si za pohodlný způsob dopravy a nechte si na poznávání Káhiry aspoň dva až tři dny, ať je ta vaše zkušenost o něco příjemnější.
Sahara a písečná bouře
Ne, nemám osobní zkušenost s nefalšovanou písečnou bouří v její plné síle uprostřed Sahary a nejsem natolik dobrodružný typ, abych po něčem takovém toužila. (Přesto jsem si cestou po “matce pouští“ prostě musela několikrát vzpomenout na pouštní scény z filmu Anglický pacient a jeho děj z předválečného Egypta, přestože se tu ve skutečnosti nenatáčel.) Nejsou tu ani pověstné písečné duny úžasně souměrných tvarů, ani nekonečnost jemného písku, jak to známe z mnohých filmů. Sahara je prašná, většinou kamenitá, občas připomínající vyschlé zorané pole nebo řečiště, někdy se na jejím obzoru vynoří z prachu obrysy hor, skal a ztichlých vulkánů. Žádná romantika, jen nudné, až hrozivé osamění, smrtící síla žáru slunce a sem tam benzinová pumpa, vábící na přítomnost života, civilizace a na nehorázně předraženou vodu.
Menší písečná bouře nás zastihla jen okrajově a uprostřed noci, na cestě z výpravy na horu Sinaj. V bezpečí bytelného stavení zdejších obyvatel se mi ji podařilo celou zaspat. Následující tropické ráno a blankytně modrá obloha budily dojem, že se nám živel asi milosrdně vyhnul. Teprve návrat do hotelu, kde ještě vytahovali slunečníky a lehátka napadaná do bazénu a vymetali písek z balkonů, mě vyvedl z omylu.
Do lázní a wellness v Ain Soukhna
Ain Soukhna nabízí jedny z největších lázní a terapeutických center na Středním východě. Výběr vířivých bazénů, léčivých koupelí a masážních stylů je tu skutečně nekonečný. Většina kosmetických a dalších služeb je přizpůsobena evropským normám a poptávka po nich stoupá spíš díky atraktivním exotickým názvům, většinou se jmény egyptských bohů a králů. Za zkoušku ale určitě stojí oblíbené aromaterapeutické koupele, nebo masáže pomocí medu, vonných parfémů a bylin. Dámy bývají většinou zvědavé na tzv. Kleopatřinu lázeň – ta obsahuje mléko a ovocné šťávy a podle všeho je velmi osvěžující a blahodárná.
Proč se (ne)bát „faraónovy pomsty“?
Egypťané mají smysl pro humor a někdy si z nás, chudáků turistů, rádi tropí nemístné žerty. Zmiňují se například o hrozbě tzv. “Faraónovy pomsty“, která sužuje někdy i celé turistické skupiny a kdo se jí vyhne, může skutečně mluvit o štěstí. Nejedná se ovšem ani o písečnou bouři, ani o záhadnou ztrátu zavazadel, ale o těžší průběh střevních potíží, způsobených vlivem změny klimatu, stravováním ale i jinou úrovní hygienických norem. Není však nutné předem propadat panice a vézt s sebou kufr plný léků, stačí řídit se několika pravidly:
používat jen balenou vodu z lahví, na pití i pro osobní hygienu, nepít vodu z kohoutku nebo při sprchování,
nepřehánět to s konzumací mořských plodů a raději se vyhnout veškerému stravování na ulicích a v tržnicích,
včas se informovat o dostupnosti a úrovni lékařské péče ve vašem hotelu.
Suezský průplav
Suezský průplav spojující Středozemní a Rudé moře je vzdálený necelých 60 km od centra Ain Soukhn,a a proto se i sem můžete vypravit, když vás přestane bavit chytat bronz na pláži nebo u bazénu. Je důležitou tepnou lodní dopravy, umožňuje lodím cestovat mezi oběma moři bez nutnosti obeplouvání celého kontinentu. Šířka a ponor lodí však musí splňovat jistá omezení, kanál je příliš úzký a mělký například pro obrovské cisternové lodě (supertankery), které musí Afriku objíždět. Pod průplavem vede od roku 1995 nový silniční tunel postavený uvnitř původního, který prosakoval. Od roku 2001 vede přes průplav silniční i železniční most.
Současná situace v Egyptě a její vliv na cestovní ruch
Egypt byl v posledních letech jednou z nejoblíbenějších destinací českých turistů, snadná dostupnost exotiky cizího kontinentu (délka letu asi 3,5 – 4 hod) zlákala skoro 200 000 Čechů ročně. Nedávné vyostření politické situace budí samozřejmě obavy a nechuť k cestování do Egypta a bude mít rozhodně negativní dopad na zdejší turistiku, hlavně v letošní sezóně. Cestovní kanceláře nyní však znovu nabízejí zájezdy do nejznámějších přímořských letovisek, kde se dosud napjatá atmosféra podle všeho nijak znatelně neprojevuje. Krásy, památky a unikáty Egypta, které jinde na světě nenajdeme, by bylo určitě škoda do budoucna zavrhnout.
Letovisko Ain Soukhna v Egyptě
Ain Soukhna je jedním z nejnovějších turistických letovisek na pobřeží Rudého moře, vzdálené asi 120 km od Káhiry a asi 60 km od Suezského průplavu. Díky své poloze by se dalo nazvat skutečnou oázou uprostřed pouště. Kromě průzračného moře lemovaného zlatým pískem soukromých pláží, nabízí i léčivou sílu horkých minerálních pramenů.
Právě díky tomu se stal z nepříliš vyhledávané oblasti rázem turistický cíl číslo jedna, přestože Egypťané sem jezdí z hlavního města trávit své “relax“ víkendy už dávno. Dnešní lázeňské atmosféře luxusních hotelových komplexů a úžasným podmínkám pro vodní a plážové sporty také není proč odolávat. V Ain Soukhna rozhodně neplatí tvrzení, že egyptský luxus většinou nedosáhne ani na evropský standard.
Resort Stella di Mare – „Hvězda Rudého moře“
Stella di Mare je jedním z mnoha místních hotelových komplexů a už z názvů jednotlivých hotelů vyplívá, že si tu přijdou na své i úplně odlišné typy turistů. Stella Grand Hotel je přirozeně největší a vyhledávaný rodinami s dětmi. Najdete tu soukromou pláž, obrovský přírodní bazén, Spa centrum, několik restaurací, ale i večerní bary, diskotéku a spoustu zábavných programů pro děti. Stella Golf Hotel nabízí k tomu všemu krásná golfová hřiště a kurzy, chlubí se navíc nádhernou podívanou přímo ve vstupní hale, která díky efektu slunečního světla na mramorový a alabastrový strop mění barvu v průběhu dne. Stella Sea Club Hotel nabízí ubytování v komplexu vilek s bazény, obklopených zahradami s úžasnou zelení. Několik dalších hotelů je stále ve výstavbě, protože díky oblibě a růstu návštěvnosti se celá oblast neustále rozrůstá.
Termální prameny v Ain Soukhna
Nedaleké horké minerální prameny, objevené v devadesátých letech, daly název celé této oblasti a jsou zajištěním její prosperity, návštěvníkům se tu však nabízí mnohem víc. Výlety do starobylých klášterů v horách nebo na posvátnou horu Sinaj jsou požitkem pro milovníky historie i dobrodružství. Kláštery sv. Antonína a sv. Pavla patří k nejstarším na světě a dodnes tu přežívají dávné rituály a přísná pravidla, nutná dodržovat i turisty. Pokud vám nebude vadit asi 1,5 hod trvající a celkem nezáživná cesta pouští, (většinou v klimatizovaných minibusech zajištěných cestovní agenturou), můžete se vypravit i do Káhiry. Tam si rozhodně nenechte ujít třeba Egyptské národní muzeum nebo Sfingu obklopující pyramidy v Gize.
Volný čas a zábava
Dalo by se říct, že v porovnání s egyptskými letovisky jako je Hurghada nebo Sharm El Sheikh, Ain Soukhna není ještě mezi českými turisty tak “profláknuté“. Přesto je nejlepší dorazit sem třeba jen pár týdnů před sezónou, kdy nejlépe oceníte zdejší pohodovou, téměř rodinnou atmosféru. Kdo chce jet do Egypta kvůli potápění nebo za noční zábavou, měl by se ovšem poohlédnout jinde. V tomto směru toho Ain Soukhna příliš nenabízí. V hotelu si sice můžete zaplatit potápěčské kurzy, organizované potápění ve vodním centru i výbavu pro šnorchlování, ale ideální podmínky na otevřeném moři nejsou. Oblíbenější jsou tu proto výlety na lodích s proskleným dnem nebo zdejší krásné vodní parky. Co se týče nočních radovánek, žádné bulváry, kde se večer rozzáří neony nočních klubů, tady nečekejte. Ain Soukhna je uzavřená a přísně zabezpečená oblast hotelů, kam jejich ostraha nepustí ani cizí taxík, veškerou dopravu si sjednávají sami spolu s vaším cestovním agentem, který je za vás po dobu pobytu zodpovědný a jakékoliv výlety a vyjížďky za zábavou vám zorganizuje.
Z prachu pouště do smogu Káhiry
Výlet do Káhiry byl pro nás při návštěvě Egypta samozřejmostí, i přes téměř dvouhodinovou cestu prachem pouště a během ní téměř ničím zajímavým k vidění. První mrakodrapy brzy ustoupily rozpadlým stavbám a špinavým “fast foodům“ a mě napadlo, že tohle asi v mnohém překoná moje představy, bohužel v negativním slova smyslu. Pyramidy v Gize určitě stojí za váš čas, ale jejich blízkost k přeplněným ulicím města (takřka přes ulici) uvádí trochu do rozpaků, stejně jako neodbytní trhovci a dokonce i policisté na velbloudech loudících “bakšiš“, tím nejdrzejším možným způsobem. Doprava prakticky bez silničních pravidel je kapitola sama o sobě a zácpám polorozpadlých, troubících vraků, ve kterých nejspíš strávíte půl dne, se dá vyhnout jen těžko. Uspěchaný jednodenní výlet v úmorném vedru a špíně “méně udržovaných“ čtvrtí egyptské metropole byl tak jedním z těch “méně okouzlujících“ zážitků, i když slavná mešita Al-Azhar a večerní jízda lodí po Nilu můj dojem trochu vylepšily. Investujte proto do slušného hotelu, připlaťte si za pohodlný způsob dopravy a nechte si na poznávání Káhiry aspoň dva až tři dny, ať je ta vaše zkušenost o něco příjemnější.
Sahara a písečná bouře
Ne, nemám osobní zkušenost s nefalšovanou písečnou bouří v její plné síle uprostřed Sahary a nejsem natolik dobrodružný typ, abych po něčem takovém toužila. (Přesto jsem si cestou po “matce pouští“ prostě musela několikrát vzpomenout na pouštní scény z filmu Anglický pacient a jeho děj z předválečného Egypta, přestože se tu ve skutečnosti nenatáčel.) Nejsou tu ani pověstné písečné duny úžasně souměrných tvarů, ani nekonečnost jemného písku, jak to známe z mnohých filmů. Sahara je prašná, většinou kamenitá, občas připomínající vyschlé zorané pole nebo řečiště, někdy se na jejím obzoru vynoří z prachu obrysy hor, skal a ztichlých vulkánů. Žádná romantika, jen nudné, až hrozivé osamění, smrtící síla žáru slunce a sem tam benzinová pumpa, vábící na přítomnost života, civilizace a na nehorázně předraženou vodu.
Menší písečná bouře nás zastihla jen okrajově a uprostřed noci, na cestě z výpravy na horu Sinaj. V bezpečí bytelného stavení zdejších obyvatel se mi ji podařilo celou zaspat. Následující tropické ráno a blankytně modrá obloha budily dojem, že se nám živel asi milosrdně vyhnul. Teprve návrat do hotelu, kde ještě vytahovali slunečníky a lehátka napadaná do bazénu a vymetali písek z balkonů, mě vyvedl z omylu.
Do lázní a wellness v Ain Soukhna
Ain Soukhna nabízí jedny z největších lázní a terapeutických center na Středním východě. Výběr vířivých bazénů, léčivých koupelí a masážních stylů je tu skutečně nekonečný. Většina kosmetických a dalších služeb je přizpůsobena evropským normám a poptávka po nich stoupá spíš díky atraktivním exotickým názvům, většinou se jmény egyptských bohů a králů. Za zkoušku ale určitě stojí oblíbené aromaterapeutické koupele, nebo masáže pomocí medu, vonných parfémů a bylin. Dámy bývají většinou zvědavé na tzv. Kleopatřinu lázeň – ta obsahuje mléko a ovocné šťávy a podle všeho je velmi osvěžující a blahodárná.
Proč se (ne)bát „faraónovy pomsty“?
Egypťané mají smysl pro humor a někdy si z nás, chudáků turistů, rádi tropí nemístné žerty. Zmiňují se například o hrozbě tzv. “Faraónovy pomsty“, která sužuje někdy i celé turistické skupiny a kdo se jí vyhne, může skutečně mluvit o štěstí. Nejedná se ovšem ani o písečnou bouři, ani o záhadnou ztrátu zavazadel, ale o těžší průběh střevních potíží, způsobených vlivem změny klimatu, stravováním ale i jinou úrovní hygienických norem. Není však nutné předem propadat panice a vézt s sebou kufr plný léků, stačí řídit se několika pravidly:
používat jen balenou vodu z lahví, na pití i pro osobní hygienu, nepít vodu z kohoutku nebo při sprchování,
nepřehánět to s konzumací mořských plodů a raději se vyhnout veškerému stravování na ulicích a v tržnicích,
včas se informovat o dostupnosti a úrovni lékařské péče ve vašem hotelu.
Suezský průplav
Suezský průplav spojující Středozemní a Rudé moře je vzdálený necelých 60 km od centra Ain Soukhn,a a proto se i sem můžete vypravit, když vás přestane bavit chytat bronz na pláži nebo u bazénu. Je důležitou tepnou lodní dopravy, umožňuje lodím cestovat mezi oběma moři bez nutnosti obeplouvání celého kontinentu. Šířka a ponor lodí však musí splňovat jistá omezení, kanál je příliš úzký a mělký například pro obrovské cisternové lodě (supertankery), které musí Afriku objíždět. Pod průplavem vede od roku 1995 nový silniční tunel postavený uvnitř původního, který prosakoval. Od roku 2001 vede přes průplav silniční i železniční most.
Současná situace v Egyptě a její vliv na cestovní ruch
Egypt byl v posledních letech jednou z nejoblíbenějších destinací českých turistů, snadná dostupnost exotiky cizího kontinentu (délka letu asi 3,5 – 4 hod) zlákala skoro 200 000 Čechů ročně. Nedávné vyostření politické situace budí samozřejmě obavy a nechuť k cestování do Egypta a bude mít rozhodně negativní dopad na zdejší turistiku, hlavně v letošní sezóně. Cestovní kanceláře nyní však znovu nabízejí zájezdy do nejznámějších přímořských letovisek, kde se dosud napjatá atmosféra podle všeho nijak znatelně neprojevuje. Krásy, památky a unikáty Egypta, které jinde na světě nenajdeme, by bylo určitě škoda do budoucna zavrhnout.
Konstantně pomalým tempem nás loďka unášela hlouběji do pralesa po
přítoku řeky Amazonky, Pacaye. Souznění břehů, u kterých se
tetelila pestrobarevná motýlí křídla, lián mangrovníků žíznivě
ponořených do koryta řeky, hukotu pralesa, který nás obklopoval z obou
stran, a pralesního ptactva působilo okouzlujícím a harmonickým dojmem.
Kousek Peru s sebou do Česka
Člověk, který jede do méně civilizovaných částí světa a jede tam poprvé, si s sebou většinou veze obavy a katastrofické scénáře plné nejnebezpečnějších zážitků, které nám předkládají v průvodcích. Nebyla jsem výjimkou. Tato závaží ze mě ale rychle spadla a po měsíci a půl dlouhém cestování jsem se stala už trochu Peruáncem. Peru jsem si zamilovala! V zemi Inků si musí přijít na své úplně každý. Nabízí pětitisícovky And (s nejvyšší horou Huascarán (6768 m n. m), doposud činné sopky, ruinami posázené Cuzco a jeho okolí, pobřeží Pacifiku, nejvýše položené jezero na světě – Titicacu, novodobý div světa Machu Picchu, velké písečné duny, amazonský prales, světoznámé linie Nazca nebo tzv. malé Galapágy – Islas Ballestas. Pojďte se mnou nahlédnout do pestrých vzpomínek na peruánskou rozmanitost.
Kudy do pralesa?
Nevšední zkušeností se stala návštěva peruánské Amazonie, kterou provázelo mnoho svérázných zážitků, často kontrastních. Do džungle se můžete podívat na jihu – rezervace Manu, nedaleko od města Cuzca, nebo na samotném severu země – rezervace Pacaya-Samiria s výchozím bodem v městě Iquitos. Manu má podstatně menší rozlohu, ale tím pádem i větší pravděpodobnost vidět více z pralesní fauny. Nachází se zde „zaručené“ oblasti, kde se vyskytují papoušci Ara nebo místa, kam v noci chodí olizovat sůl tapíři. Šance je vidět může být vyšší, než na obrovském území rezervace Pacaya Samiria. V Peru ale nelze téměř nic definitivně slíbit a zaručit, natož tak v peruánském pralese. Naší posádce se do itineráře hodila severní část Amazonie, do které jsme se vydali ohřát z vysokých And.
Do amazonské oblasti nevedou pozemní komunikace (silnice spojuje až přístavní město Nauta a pralesní velkoměsto Iquitos, což je finální část cesty). Můžete tedy buď letět, nebo se plavit. Ekonomičtější je samozřejmě několikadenní plavba. Nákladnější cirka hodinu a půl trvající přepravu si zaplatíte, zvolíte-li leteckou dopravu. V našem případě jsme vyzkoušeli oba druhy dopravy. Plavba lodí trvala 2 dny a 2 noci a stála 60 solů (420 Kč) pokud jste se rozhodli spát v hamace zavěšené na palubě (případně ve spacím pytli na podlaze) nebo 120 solů (840 Kč) za nocleh v kajutě. Cena zahrnovala samozřejmě stravu (3× denně) a dokonce i možnost jakési provizorní sprchy. Na stravu jsme se nemohli stěžovat, z porce pro jednoho by se dosyta najedli i dva. Obvykle servírovali rýži (na kari nebo se šťávou), kousek masa, vařený platan, zeleninu nebo fazole. Chcete – li plavbu podniknout, musíte si donést vlastní nádobí, hamaku nebo spací pytel. Samozřejmě vše lze koupit na poslední chvíli v přístavu, Peruánci vycítí kšeft ve všem. Zpáteční cestu jsme kvůli úspoře času absolvovali s Peruvian Airlines za $115 (2300 Kč).
Hon na průvodce anebo hon na zákazníky?
Při volbě severní části Amazonie nám hrály do karet také reference na domorodého průvodce Elia Navarra, díky kterému si z džungle můžete odnést nekomerční zážitek. Znali jsme jeho jméno i telefonní číslo, ale spojení se nám bohužel nepodařilo navázat. Vydali jsme se tedy směrem do Iquitosu, kde se to cestovními kancelářemi jen hemží. Kdo je v peruánském cestovním ruchu naháněn, není průvodce, ale gringo – bílý zákazník. Není se čemu divit, že si nás v Yurimaguas, odkud jsme se měli 2 dny plavit do Nauty, našli „naháněči“ sami. Neznámá žena naskočila do našeho mototaxi a už se nás nepustila. Mávala před námi sešitem s referencemi na jejího snoubence, který dělá pralesního průvodce. Slíbili jsme, že o nabídce popřemýšlíme. Představila se jako Hevia a bez váhání si nás nastěhovala do svojí chatrče na kuří noze. Za nocleh v děsném vedru na podlaze a také za nezaměnitelnou „koupel“ jsme nemuseli nic platit. Sprchový kout se nacházel na dvoře ve zděném výklenku bez závěsu. Sdíleli jsme jeden kbelík, kterým jsme nabírali studenou vodu z provizorní studny. Koupelnu jsme, kromě krys běhajících jak po dvoře, tak ve spodních částech příbytku, sdíleli i s dalšími čtyřmi rodinami, jejichž chatrče dvůr obklopovaly z dalších stran. Jedinečný zážitek! Osvěžující očista byla v tomto klimatu opravdu k nezaplacení. Třešničkou na dortu bylo zjištění, že průvodce – Heviin snoubenec – je samotný Elio Navarro. Ten Elio, kterého jsme hledali. Snažili jsme se s ním vyjednat cenu přes telefon, ale o moc neslevil. Jedině s ním uvidíme úplně vše: opice, aligátory, delfíny, papoušky, lenochody, piraně a možná přijde i mravenečník! Vyzkoušíme si lov piraní, můžeme být svědky lovu aligátora, spát v pralese, jíst pralesní jídlo, navštívit šamana, vidět ústí Amazonky. Kývli jsme a za slíbený výčet aktivit zaplatili 400 dolarů.
Eliova mačeta
Zážitky, které jsme očekávaly, se samozřejmě lišily od toho, jak se výlet do pralesa vyvíjel. Myslím, že právě tady jsme nejvíce pocítili pravou peruánskou povahu. Rozhodně to poznávání vyžadovalo hodně asertivity. Hlavní problém byl v komunikaci. Když jsme si byli jisti, že Elio rozumí naší anglicko-španělštině, narazili jsme na neschopnost myslet prakticky. Na druhou stranu Elio více než dobře splnil náš požadavek, aby byl výlet opravdově peruánský a nekomerční. Elio má povahu typického dobrodruha, který si bez váhání nasadí sluneční brýle a nechá si do obličeje plivnout krajtu, jen abyste to viděli.
Se stejným entuziasmem a odhodláním se nám rozhodl ukázat lenochoda spícího vysoko v korunách stromů. Ve svých 52 letech se vyšplhal na strom a provokoval lenochoda k pohybu. Lenochod se opravdu dal do pohybu (zřejmě nejrychlejšího za celý jeho život) a nakonec Eliovým útokům unikl. Podívaná pro otrlé, ale bohužel jsme Elia nedokázali nijak zastavit. Při našem pralesním výletě jsme se plavili v plýtké dřevěné bárce, kterou popoháněl odnímatelný motor na tyči. Konstantně pomalým tempem nás loďka unášela hlouběji do pralesa po přítoku řeky Amazonky, Pacaye. Souznění břehů, u kterých se tetelila pestrobarevná motýlí křídla, lián mangrovníků žíznivě ponořených do koryta řeky, hukotu pralesa, který nás obklopoval z obou stran, a pralesního ptactva působilo okouzlujícím a harmonickým dojmem. To jsme ovšem netušili, že nás budou konejšit téměř celý náš výlet. Plavba byla totiž hlavní náplní. Zastávky sloužily k procházkám a k bádání v pralese, k přípravě jídla, spánku, plavání a také k chytání piraní na háček. K lovení těchto dravých ryb nás Elio vyzval asi 20 metrů od místa, které nám doporučil na koupání. Ujišťoval nás, že by nezaútočily. Je třeba je přivábit na syrové maso, potřebují cítit krev. Úlovky nechal Elio pouze na nás, ale úpravu jídla už zařídil sám (s Hevií, kormidelníkem a jeho synem). Polévka z piraní, která nás podle Elia měla ochránit od moskytů, nebyla ničím výjimečná. Mnohem lépe chutnala piraňa opečená na ohni.
Další extra zážitek, který nám temperamentní Elio přichystal, byl noční lov aligátora. V realitě tříhodinová plavba s čelovkami. První hodinu zřejmě díky adrenalinu kolujícímu v našich žilách, celkem zajímavá. Druhou hodinu úsměvná, protože naše jízlivé poznámky o aligátorovi, jakého svět ještě neviděl, nebraly konce. Poslední hodina už nestála za nic, byli jsme utahaní a Toma navíc začaly trápit křeče v břiše. (Žádný div! Kakaová řeka byla řekou pro všechno. Posloužila k plavbě, ke koupeli, k mytí nádobí saponátem a následně k přípravě večeře a kávy.) Po neúspěšném lovu nás čekala noc v hamakách v okrajové části džungle. Přespání v útrobách pralesa, které po celou noc hladově hučely, se pro většinu z nás stalo bezesným, ale za zkoušku rozhodně stálo. Ranní průzkum pralesa se nesl ve znamení Eliova loveckého pudu. Rozhodl se, že podle vřískotu vystopujeme vřešťana, což se nám zdálo stejně jednoduché jako hledání jehly v kupce sena. I když se mačeta jen blýskala, jak se s ní Elio blesku rychle oháněl v hustém porostu, opičáka jsme nenašli. Zato jsme viděli kaučukovník, veliké pralesní mravence, po jejichž kousnutí vás bude několik dní trápit horečka, termitiště, skupinky malp prohánějící se ve větvích, ptactvo, bujnou vegetaci džungle nebo pili vodu z liány (vypadala spíše jako tenká větev, v jejímž řezu si lze všimnout velkých pórů, které vodu propouští).
Celý výlet trval 4 dny, první a poslední noc jsme strávili v chatrči v malé pralesní vesničce Arequipě, druhou noc v hamakách uvnitř pralesa. O catering se starala Eliova snoubenka Hevia a na kaloriích nešetřila. Snídali, obědvali i večeřeli jsme velmi vydatně (rýže, smažená ryba, smažený banán, slepičí vývar, smažené vejce a mastnotu splachovali sladkou kávou z kalného pralesního toku.
Zachrání Rakušanka Amazonii?
Naprosto kontrastní přístup k životu v Amazonii jsme zažili při návštěvě motýlí farmy a současně zvířecího sirotčince v Iquitosu – „Pilpintuwasi Butterfy Farm“ (www.amazonanimalorphanage.org). Do Pipintuwasi, ležící ve vesnici nedaleko nejhezčí iquitoské pláže Nanay, vás převeze loď za 3 sol / osoba / jedna cesta, za prohlídku farmy zaplatíte 10 solů.
Toto útočiště s ušlechtilým cílem zachovat při životě ohrožené druhy zvířat z džungle anebo zachránit jedince, kteří byli zraněni lovci, založila Rakušankou Gudrun Sperrer. Do Iquitosu přijela, stejně jako my, coby turista. Roční pobyt rakouské sociální pracovnice se protáhl na dosavadních 28 let. Veškeré vědomosti potřebné k zachování motýlích druhů (její prvotní záměr) nabyla sama, pomocí pokusů. I pralesní motýli jsou totiž v ohrožení. Lovci nastraží do sítí směs krve, trusu a alkoholu. Motýla přiláká pach, ale jakmile se napije alkoholu, malý otvor ze sítě už nenajde. Lovci motýly ledabyle zahubí, pak většinou více než polovinu těl vyhodí, protože mají poškozená křídla. V Pilpintuwasi můžete navštívit „skleník“, ve kterém pestrobarevní pralesní motýli žijí. Nejlépe uděláte, přijdete – li ráno, protože s přibývajícím sluncem se motýli začínají ukrývat. Gudrun nám vysvětlila jejich specifický vývojový cyklus, při němž se líhnou například 6 měsíců, ale coby pestrobarevní motýli žijí jen 2 týdny s cílem rozmnožit se. Navštívili jsme také skleník, který slouží jako líheň. Mohli jsme si prohlédnout několik hostitelských rostlin a motýly v různých vývojových stádiích. Gudrun mluví plynnou perfektní angličtinou, takže jsme v Peru zažili první a poslední opravdu detailní přísun informací. Své jazykové vybavenosti (kromě angličtiny, němčiny mluví perfektně španělsky a částečně francouzsky) využívá také k osvětě.
Pořádá školní exkurze, při kterých uvádí na pravou míru mylné domněnky, jež vedou k zabíjení motýlů a zvířat. Součástí prohlídky je i prohlídka výběhů, v kterých žijí zotavující se sirotci nebo ti, kteří musí být izolovaní (jaguár, nebo malpy, kterým se jejich prvotní řemeslo, pouliční zlodějčina, natolik vryla pod kůži, že by lidi okrádali i tady). Další opičí sirotci se v areálu pohybují volně. Z ošklivých zranění se tehdy léčili mravenečník, lenochod a nosál. Gudrun je ve většině případů v zachraňování úspěšná. Popisovala nám, jak ošemetný je boj o život mláděte lenochoda. Z 90 % zemřou z nedostatku mateřského tepla na zápal plic. Mláďata jsou silně fixovaná na matku, potřebují její mléko a teplo, a nepřesáhne – li jejich hmotnost 1 kg, umírají. Z šesti lenochodů, v sirotčinci přežil jen jeden. Zotavená zvířata se s výjimkou tapírů, už do džungle vrátit nemohou, protože příliš důvěřují člověku a pravděpodobně by se nedožila ani druhého dne. Životní příběhy sirotků nás vzaly za srdce, takže jsme při odchodu finančně přispěli k rozvoji tohoto zvířecího azylu. Současná situace není vůbec příznivá a ani budoucnost se nejeví optimisticky. V celé severní Amazonii není jiného místa než Pilpintuwasi, které by se snažilo o záchranu ohrožených druhů a bojovalo proti nelegálnímu lovu a laxnímu přístupu peruánské vlády.
Tržiště nebo „pohřebiště“?
Tuto smutnou bilanci jen podtrhla návštěva snad nejraritnějšího trhu v Peru – v chudinské čtvrti města Iquitos s názvem Bellén. Obrovské tržiště se nachází v přilehlých částech řeky Nanay, takže se v období dešťů lidé mezi svými domy plaví na loďkách. Při naší návštěvě sice pršelo, což dodalo trhu ještě syrovější atmosféru, ale trh jsme mezi splašky a loužemi, prošli po svých. Peruánské tržnice jsme si oblíbili už od samého začátku, ale tohle předčilo všechny doposavad navštívené. Nespočet těsnajících se stánků nabízel sortiment všeho druhu, přes občerstvení (typickém pro amazonskou oblast, př. smažené banány, ryby nebo juane = kopec kari rýže, s kouskem kuřete či ryby, zabalený v banánovém listu), tabák, pralesní suvenýry, náramky, či lektvary a afrodiziaka. V některých stáncích bylo bohužel k dostání také maso z želv nebo tapírů. Procházku po tržišti jsme chtěly ukončit nahlédnutím do přilehlých uliček vedoucích k řece. Protože jsme tentokrát vyrazily bez našich mužských ochránců, nabídli nám své služby security guards. Musím uznat, že nám jejich pomoc přišla vhod, obytné části byly nehostinné. Opět další specifický zážitek za námi. Sečteno a podtrženo: návštěva džungle a Iquitosu byla jedinečná! Zřejmě proto, že byla tak opravdová a spolu s pozitivy přinesla i negativní momenty vedoucí k zamyšlení.
Kousek Peru s sebou do Česka
Člověk, který jede do méně civilizovaných částí světa a jede tam poprvé, si s sebou většinou veze obavy a katastrofické scénáře plné nejnebezpečnějších zážitků, které nám předkládají v průvodcích. Nebyla jsem výjimkou. Tato závaží ze mě ale rychle spadla a po měsíci a půl dlouhém cestování jsem se stala už trochu Peruáncem. Peru jsem si zamilovala! V zemi Inků si musí přijít na své úplně každý. Nabízí pětitisícovky And (s nejvyšší horou Huascarán (6768 m n. m), doposud činné sopky, ruinami posázené Cuzco a jeho okolí, pobřeží Pacifiku, nejvýše položené jezero na světě – Titicacu, novodobý div světa Machu Picchu, velké písečné duny, amazonský prales, světoznámé linie Nazca nebo tzv. malé Galapágy – Islas Ballestas. Pojďte se mnou nahlédnout do pestrých vzpomínek na peruánskou rozmanitost.
Kudy do pralesa?
Nevšední zkušeností se stala návštěva peruánské Amazonie, kterou provázelo mnoho svérázných zážitků, často kontrastních. Do džungle se můžete podívat na jihu – rezervace Manu, nedaleko od města Cuzca, nebo na samotném severu země – rezervace Pacaya-Samiria s výchozím bodem v městě Iquitos. Manu má podstatně menší rozlohu, ale tím pádem i větší pravděpodobnost vidět více z pralesní fauny. Nachází se zde „zaručené“ oblasti, kde se vyskytují papoušci Ara nebo místa, kam v noci chodí olizovat sůl tapíři. Šance je vidět může být vyšší, než na obrovském území rezervace Pacaya Samiria. V Peru ale nelze téměř nic definitivně slíbit a zaručit, natož tak v peruánském pralese. Naší posádce se do itineráře hodila severní část Amazonie, do které jsme se vydali ohřát z vysokých And.
Do amazonské oblasti nevedou pozemní komunikace (silnice spojuje až přístavní město Nauta a pralesní velkoměsto Iquitos, což je finální část cesty). Můžete tedy buď letět, nebo se plavit. Ekonomičtější je samozřejmě několikadenní plavba. Nákladnější cirka hodinu a půl trvající přepravu si zaplatíte, zvolíte-li leteckou dopravu. V našem případě jsme vyzkoušeli oba druhy dopravy. Plavba lodí trvala 2 dny a 2 noci a stála 60 solů (420 Kč) pokud jste se rozhodli spát v hamace zavěšené na palubě (případně ve spacím pytli na podlaze) nebo 120 solů (840 Kč) za nocleh v kajutě. Cena zahrnovala samozřejmě stravu (3× denně) a dokonce i možnost jakési provizorní sprchy. Na stravu jsme se nemohli stěžovat, z porce pro jednoho by se dosyta najedli i dva. Obvykle servírovali rýži (na kari nebo se šťávou), kousek masa, vařený platan, zeleninu nebo fazole. Chcete – li plavbu podniknout, musíte si donést vlastní nádobí, hamaku nebo spací pytel. Samozřejmě vše lze koupit na poslední chvíli v přístavu, Peruánci vycítí kšeft ve všem. Zpáteční cestu jsme kvůli úspoře času absolvovali s Peruvian Airlines za $115 (2300 Kč).
Hon na průvodce anebo hon na zákazníky?
Při volbě severní části Amazonie nám hrály do karet také reference na domorodého průvodce Elia Navarra, díky kterému si z džungle můžete odnést nekomerční zážitek. Znali jsme jeho jméno i telefonní číslo, ale spojení se nám bohužel nepodařilo navázat. Vydali jsme se tedy směrem do Iquitosu, kde se to cestovními kancelářemi jen hemží. Kdo je v peruánském cestovním ruchu naháněn, není průvodce, ale gringo – bílý zákazník. Není se čemu divit, že si nás v Yurimaguas, odkud jsme se měli 2 dny plavit do Nauty, našli „naháněči“ sami. Neznámá žena naskočila do našeho mototaxi a už se nás nepustila. Mávala před námi sešitem s referencemi na jejího snoubence, který dělá pralesního průvodce. Slíbili jsme, že o nabídce popřemýšlíme. Představila se jako Hevia a bez váhání si nás nastěhovala do svojí chatrče na kuří noze. Za nocleh v děsném vedru na podlaze a také za nezaměnitelnou „koupel“ jsme nemuseli nic platit. Sprchový kout se nacházel na dvoře ve zděném výklenku bez závěsu. Sdíleli jsme jeden kbelík, kterým jsme nabírali studenou vodu z provizorní studny. Koupelnu jsme, kromě krys běhajících jak po dvoře, tak ve spodních částech příbytku, sdíleli i s dalšími čtyřmi rodinami, jejichž chatrče dvůr obklopovaly z dalších stran. Jedinečný zážitek! Osvěžující očista byla v tomto klimatu opravdu k nezaplacení. Třešničkou na dortu bylo zjištění, že průvodce – Heviin snoubenec – je samotný Elio Navarro. Ten Elio, kterého jsme hledali. Snažili jsme se s ním vyjednat cenu přes telefon, ale o moc neslevil. Jedině s ním uvidíme úplně vše: opice, aligátory, delfíny, papoušky, lenochody, piraně a možná přijde i mravenečník! Vyzkoušíme si lov piraní, můžeme být svědky lovu aligátora, spát v pralese, jíst pralesní jídlo, navštívit šamana, vidět ústí Amazonky. Kývli jsme a za slíbený výčet aktivit zaplatili 400 dolarů.
Eliova mačeta
Zážitky, které jsme očekávaly, se samozřejmě lišily od toho, jak se výlet do pralesa vyvíjel. Myslím, že právě tady jsme nejvíce pocítili pravou peruánskou povahu. Rozhodně to poznávání vyžadovalo hodně asertivity. Hlavní problém byl v komunikaci. Když jsme si byli jisti, že Elio rozumí naší anglicko-španělštině, narazili jsme na neschopnost myslet prakticky. Na druhou stranu Elio více než dobře splnil náš požadavek, aby byl výlet opravdově peruánský a nekomerční. Elio má povahu typického dobrodruha, který si bez váhání nasadí sluneční brýle a nechá si do obličeje plivnout krajtu, jen abyste to viděli.
Se stejným entuziasmem a odhodláním se nám rozhodl ukázat lenochoda spícího vysoko v korunách stromů. Ve svých 52 letech se vyšplhal na strom a provokoval lenochoda k pohybu. Lenochod se opravdu dal do pohybu (zřejmě nejrychlejšího za celý jeho život) a nakonec Eliovým útokům unikl. Podívaná pro otrlé, ale bohužel jsme Elia nedokázali nijak zastavit. Při našem pralesním výletě jsme se plavili v plýtké dřevěné bárce, kterou popoháněl odnímatelný motor na tyči. Konstantně pomalým tempem nás loďka unášela hlouběji do pralesa po přítoku řeky Amazonky, Pacaye. Souznění břehů, u kterých se tetelila pestrobarevná motýlí křídla, lián mangrovníků žíznivě ponořených do koryta řeky, hukotu pralesa, který nás obklopoval z obou stran, a pralesního ptactva působilo okouzlujícím a harmonickým dojmem. To jsme ovšem netušili, že nás budou konejšit téměř celý náš výlet. Plavba byla totiž hlavní náplní. Zastávky sloužily k procházkám a k bádání v pralese, k přípravě jídla, spánku, plavání a také k chytání piraní na háček. K lovení těchto dravých ryb nás Elio vyzval asi 20 metrů od místa, které nám doporučil na koupání. Ujišťoval nás, že by nezaútočily. Je třeba je přivábit na syrové maso, potřebují cítit krev. Úlovky nechal Elio pouze na nás, ale úpravu jídla už zařídil sám (s Hevií, kormidelníkem a jeho synem). Polévka z piraní, která nás podle Elia měla ochránit od moskytů, nebyla ničím výjimečná. Mnohem lépe chutnala piraňa opečená na ohni.
Další extra zážitek, který nám temperamentní Elio přichystal, byl noční lov aligátora. V realitě tříhodinová plavba s čelovkami. První hodinu zřejmě díky adrenalinu kolujícímu v našich žilách, celkem zajímavá. Druhou hodinu úsměvná, protože naše jízlivé poznámky o aligátorovi, jakého svět ještě neviděl, nebraly konce. Poslední hodina už nestála za nic, byli jsme utahaní a Toma navíc začaly trápit křeče v břiše. (Žádný div! Kakaová řeka byla řekou pro všechno. Posloužila k plavbě, ke koupeli, k mytí nádobí saponátem a následně k přípravě večeře a kávy.) Po neúspěšném lovu nás čekala noc v hamakách v okrajové části džungle. Přespání v útrobách pralesa, které po celou noc hladově hučely, se pro většinu z nás stalo bezesným, ale za zkoušku rozhodně stálo. Ranní průzkum pralesa se nesl ve znamení Eliova loveckého pudu. Rozhodl se, že podle vřískotu vystopujeme vřešťana, což se nám zdálo stejně jednoduché jako hledání jehly v kupce sena. I když se mačeta jen blýskala, jak se s ní Elio blesku rychle oháněl v hustém porostu, opičáka jsme nenašli. Zato jsme viděli kaučukovník, veliké pralesní mravence, po jejichž kousnutí vás bude několik dní trápit horečka, termitiště, skupinky malp prohánějící se ve větvích, ptactvo, bujnou vegetaci džungle nebo pili vodu z liány (vypadala spíše jako tenká větev, v jejímž řezu si lze všimnout velkých pórů, které vodu propouští).
Celý výlet trval 4 dny, první a poslední noc jsme strávili v chatrči v malé pralesní vesničce Arequipě, druhou noc v hamakách uvnitř pralesa. O catering se starala Eliova snoubenka Hevia a na kaloriích nešetřila. Snídali, obědvali i večeřeli jsme velmi vydatně (rýže, smažená ryba, smažený banán, slepičí vývar, smažené vejce a mastnotu splachovali sladkou kávou z kalného pralesního toku.
Zachrání Rakušanka Amazonii?
Naprosto kontrastní přístup k životu v Amazonii jsme zažili při návštěvě motýlí farmy a současně zvířecího sirotčince v Iquitosu – „Pilpintuwasi Butterfy Farm“ (www.amazonanimalorphanage.org). Do Pipintuwasi, ležící ve vesnici nedaleko nejhezčí iquitoské pláže Nanay, vás převeze loď za 3 sol / osoba / jedna cesta, za prohlídku farmy zaplatíte 10 solů.
Toto útočiště s ušlechtilým cílem zachovat při životě ohrožené druhy zvířat z džungle anebo zachránit jedince, kteří byli zraněni lovci, založila Rakušankou Gudrun Sperrer. Do Iquitosu přijela, stejně jako my, coby turista. Roční pobyt rakouské sociální pracovnice se protáhl na dosavadních 28 let. Veškeré vědomosti potřebné k zachování motýlích druhů (její prvotní záměr) nabyla sama, pomocí pokusů. I pralesní motýli jsou totiž v ohrožení. Lovci nastraží do sítí směs krve, trusu a alkoholu. Motýla přiláká pach, ale jakmile se napije alkoholu, malý otvor ze sítě už nenajde. Lovci motýly ledabyle zahubí, pak většinou více než polovinu těl vyhodí, protože mají poškozená křídla. V Pilpintuwasi můžete navštívit „skleník“, ve kterém pestrobarevní pralesní motýli žijí. Nejlépe uděláte, přijdete – li ráno, protože s přibývajícím sluncem se motýli začínají ukrývat. Gudrun nám vysvětlila jejich specifický vývojový cyklus, při němž se líhnou například 6 měsíců, ale coby pestrobarevní motýli žijí jen 2 týdny s cílem rozmnožit se. Navštívili jsme také skleník, který slouží jako líheň. Mohli jsme si prohlédnout několik hostitelských rostlin a motýly v různých vývojových stádiích. Gudrun mluví plynnou perfektní angličtinou, takže jsme v Peru zažili první a poslední opravdu detailní přísun informací. Své jazykové vybavenosti (kromě angličtiny, němčiny mluví perfektně španělsky a částečně francouzsky) využívá také k osvětě.
Pořádá školní exkurze, při kterých uvádí na pravou míru mylné domněnky, jež vedou k zabíjení motýlů a zvířat. Součástí prohlídky je i prohlídka výběhů, v kterých žijí zotavující se sirotci nebo ti, kteří musí být izolovaní (jaguár, nebo malpy, kterým se jejich prvotní řemeslo, pouliční zlodějčina, natolik vryla pod kůži, že by lidi okrádali i tady). Další opičí sirotci se v areálu pohybují volně. Z ošklivých zranění se tehdy léčili mravenečník, lenochod a nosál. Gudrun je ve většině případů v zachraňování úspěšná. Popisovala nám, jak ošemetný je boj o život mláděte lenochoda. Z 90 % zemřou z nedostatku mateřského tepla na zápal plic. Mláďata jsou silně fixovaná na matku, potřebují její mléko a teplo, a nepřesáhne – li jejich hmotnost 1 kg, umírají. Z šesti lenochodů, v sirotčinci přežil jen jeden. Zotavená zvířata se s výjimkou tapírů, už do džungle vrátit nemohou, protože příliš důvěřují člověku a pravděpodobně by se nedožila ani druhého dne. Životní příběhy sirotků nás vzaly za srdce, takže jsme při odchodu finančně přispěli k rozvoji tohoto zvířecího azylu. Současná situace není vůbec příznivá a ani budoucnost se nejeví optimisticky. V celé severní Amazonii není jiného místa než Pilpintuwasi, které by se snažilo o záchranu ohrožených druhů a bojovalo proti nelegálnímu lovu a laxnímu přístupu peruánské vlády.
Tržiště nebo „pohřebiště“?
Tuto smutnou bilanci jen podtrhla návštěva snad nejraritnějšího trhu v Peru – v chudinské čtvrti města Iquitos s názvem Bellén. Obrovské tržiště se nachází v přilehlých částech řeky Nanay, takže se v období dešťů lidé mezi svými domy plaví na loďkách. Při naší návštěvě sice pršelo, což dodalo trhu ještě syrovější atmosféru, ale trh jsme mezi splašky a loužemi, prošli po svých. Peruánské tržnice jsme si oblíbili už od samého začátku, ale tohle předčilo všechny doposavad navštívené. Nespočet těsnajících se stánků nabízel sortiment všeho druhu, přes občerstvení (typickém pro amazonskou oblast, př. smažené banány, ryby nebo juane = kopec kari rýže, s kouskem kuřete či ryby, zabalený v banánovém listu), tabák, pralesní suvenýry, náramky, či lektvary a afrodiziaka. V některých stáncích bylo bohužel k dostání také maso z želv nebo tapírů. Procházku po tržišti jsme chtěly ukončit nahlédnutím do přilehlých uliček vedoucích k řece. Protože jsme tentokrát vyrazily bez našich mužských ochránců, nabídli nám své služby security guards. Musím uznat, že nám jejich pomoc přišla vhod, obytné části byly nehostinné. Opět další specifický zážitek za námi. Sečteno a podtrženo: návštěva džungle a Iquitosu byla jedinečná! Zřejmě proto, že byla tak opravdová a spolu s pozitivy přinesla i negativní momenty vedoucí k zamyšlení.
Již osm úspěšně provedených vrtů mají na svém kontě pracovníci
českého neziskového projektu Praga-Haiti. Ti chtějí na severozápadě
Haiti, nejchudší země západní polokoule, vybudovat několik desítek
studní. Ve dvou vesnicích jsou již hotové studny postaveny, vrtaři čekají
pouze na povolení místních úřadů, které mohou dát souhlas pro
oficiální využívání studní místními obyvateli
Již osm úspěšně provedených vrtů mají na svém kontě pracovníci českého neziskového projektu Praga-Haiti. Ti chtějí na severozápadě Haiti, nejchudší země západní polokoule, vybudovat několik desítek studní. Ve dvou vesnicích jsou již hotové studny postaveny, vrtaři čekají pouze na povolení místních úřadů, které mohou dát souhlas pro oficiální využívání studní místními obyvateli.
„Nedostatek pitné vody je jedním z největších problémů, se kterými se Haiti potýká. Místní lidé často chodí denně více než šest kilometrů k nejbližší studni, “ přibližuje problémy Haiťanů manažer projektu Praga-Haiti Václav Vacek. To však snižuje jakoukoliv možnost rozvoje země. V posledních měsících má nedostatek pitné vody za následek také rychle se šířící epidemii cholery, kterou se nakazilo již více než 150 000 lidí.
Země leží v tropickém pásu, a proto má studna ve vesnici velkou hodnotu. „Když vytipujeme nějaké místo, kde by bylo možné vybudovat studnu, přiběhnou nadšení vesničané s mačetami a odstraní kaktusy v celém okolí, aby nám v práci nic nepřekáželo,“ popsal radost místních Filip Hlásný, jeden z vrtařů, který na Haiti v současnosti pracuje. „Haiťané jsou za pitnou vodu nesmírně vděční. Při vrtání jich vydrží desítky mnoho hodin pozorovat naši práci. Přinášejí nám také nejrůznější dary,“ dodal Hlásný.
„Vrtat studny na Haiti je nápad českého misionáře Romana Musila, se kterým spolupracujeme již několik let. Když jsme vloni v zimě plánovali, jak můžeme jeho misii a okolním vesnicím nejlépe pomoci, ihned řekl, že lidé nejvíce postrádají pitnou vodu,“ uvedl Vacek. Na ostrově existují pouze firmy, které vrtají studny ve městech. Cesty ve vnitrozemí jsou pro nákladní vozy velmi obtížně sjízdné a lidé na venkově tak musí pro vodu chodit mnoho kilometrů pěšky.
Pracovníci projektu Praga-Haiti proto poslali na tento karibský ostrov české nákladní auto Praga V3S a vrtací techniku. Sami se pak vydali na Haiti vyřizovat potřebná povolení k výstavbě studní. Kvůli nepřehledné haitské administrativě a častým nepokojům trval proces proclení jejich materiálu půl roku. Nyní vrtají již tři týdny a mají vyvrtaných osm studní, z nichž nejhlubší měří 65 metrů.
Více informací o projektu Praga-Haiti můžete získat na webových stránkách www.praga-haiti.cz. Přesnou lokalizaci plánovaných studní můžete nalézt na webových stránkách www.haitiwells.com. Projekt realizuje občanské sdružení Fidcon. Je to malá nezisková organizace z východních Čech, která se kromě pomoci na Haiti věnuje vzdělávání mládeže.
Pokud je vám projekt sympatický, můžete jej podpořit finančním darem na na účet veřejné sbírky projektu: 2137396359/0800 nebo zaslat dárcovskou SMS ve tvaru DMS PRAGAHAITI na číslo 87 777.
Projekt Praga-Haiti pomáhá na Haiti od roku 2008. Vznikl na základě spolupráce s českým katolickým knězem Romanem Musilem, který působil osm let jako misionář ve vesnici Baie-de-Henne na severu ostrova. V první fázi projektu bylo z České republiky do misie přepraveno nákladní auto Praga V3S, které slouží k transportu potravin, lidí i materiálu ze vzdálených měst do misie. Cílem druhé etapy projektu je výstavba studní s pitnou vodou v celém okolním regionu. „V první polovině letošního roku chceme vybudovat minimálně dvacet studní, a tak zajistit pitnou vodu pro několik tisíc obyvatel,“ uvedl Václav Vacek.
Extrémně náročné mise na Haiti se nyní účastní tři čeští vrtaři. Ti musí počítat se stálou teplotou přes 30°C, vysokou vlhkostí, permanentní fyzickou a psychickou námahou, pohybem daleko od základny a nebezpečím přepadení. Průměrná cena jedné studny je přibližně 130 000 korun. Projekt je financován z prostředků dárců a sponzorů.
Již osm úspěšně provedených vrtů mají na svém kontě pracovníci českého neziskového projektu Praga-Haiti. Ti chtějí na severozápadě Haiti, nejchudší země západní polokoule, vybudovat několik desítek studní. Ve dvou vesnicích jsou již hotové studny postaveny, vrtaři čekají pouze na povolení místních úřadů, které mohou dát souhlas pro oficiální využívání studní místními obyvateli.
„Nedostatek pitné vody je jedním z největších problémů, se kterými se Haiti potýká. Místní lidé často chodí denně více než šest kilometrů k nejbližší studni, “ přibližuje problémy Haiťanů manažer projektu Praga-Haiti Václav Vacek. To však snižuje jakoukoliv možnost rozvoje země. V posledních měsících má nedostatek pitné vody za následek také rychle se šířící epidemii cholery, kterou se nakazilo již více než 150 000 lidí.
Země leží v tropickém pásu, a proto má studna ve vesnici velkou hodnotu. „Když vytipujeme nějaké místo, kde by bylo možné vybudovat studnu, přiběhnou nadšení vesničané s mačetami a odstraní kaktusy v celém okolí, aby nám v práci nic nepřekáželo,“ popsal radost místních Filip Hlásný, jeden z vrtařů, který na Haiti v současnosti pracuje. „Haiťané jsou za pitnou vodu nesmírně vděční. Při vrtání jich vydrží desítky mnoho hodin pozorovat naši práci. Přinášejí nám také nejrůznější dary,“ dodal Hlásný.
„Vrtat studny na Haiti je nápad českého misionáře Romana Musila, se kterým spolupracujeme již několik let. Když jsme vloni v zimě plánovali, jak můžeme jeho misii a okolním vesnicím nejlépe pomoci, ihned řekl, že lidé nejvíce postrádají pitnou vodu,“ uvedl Vacek. Na ostrově existují pouze firmy, které vrtají studny ve městech. Cesty ve vnitrozemí jsou pro nákladní vozy velmi obtížně sjízdné a lidé na venkově tak musí pro vodu chodit mnoho kilometrů pěšky.
Pracovníci projektu Praga-Haiti proto poslali na tento karibský ostrov české nákladní auto Praga V3S a vrtací techniku. Sami se pak vydali na Haiti vyřizovat potřebná povolení k výstavbě studní. Kvůli nepřehledné haitské administrativě a častým nepokojům trval proces proclení jejich materiálu půl roku. Nyní vrtají již tři týdny a mají vyvrtaných osm studní, z nichž nejhlubší měří 65 metrů.
Více informací o projektu Praga-Haiti můžete získat na webových stránkách www.praga-haiti.cz. Přesnou lokalizaci plánovaných studní můžete nalézt na webových stránkách www.haitiwells.com. Projekt realizuje občanské sdružení Fidcon. Je to malá nezisková organizace z východních Čech, která se kromě pomoci na Haiti věnuje vzdělávání mládeže.
Pokud je vám projekt sympatický, můžete jej podpořit finančním darem na na účet veřejné sbírky projektu: 2137396359/0800 nebo zaslat dárcovskou SMS ve tvaru DMS PRAGAHAITI na číslo 87 777.
Projekt Praga-Haiti pomáhá na Haiti od roku 2008. Vznikl na základě spolupráce s českým katolickým knězem Romanem Musilem, který působil osm let jako misionář ve vesnici Baie-de-Henne na severu ostrova. V první fázi projektu bylo z České republiky do misie přepraveno nákladní auto Praga V3S, které slouží k transportu potravin, lidí i materiálu ze vzdálených měst do misie. Cílem druhé etapy projektu je výstavba studní s pitnou vodou v celém okolním regionu. „V první polovině letošního roku chceme vybudovat minimálně dvacet studní, a tak zajistit pitnou vodu pro několik tisíc obyvatel,“ uvedl Václav Vacek.
Extrémně náročné mise na Haiti se nyní účastní tři čeští vrtaři. Ti musí počítat se stálou teplotou přes 30°C, vysokou vlhkostí, permanentní fyzickou a psychickou námahou, pohybem daleko od základny a nebezpečím přepadení. Průměrná cena jedné studny je přibližně 130 000 korun. Projekt je financován z prostředků dárců a sponzorů.
Nezávislé cestování s sebou nese různá úskalí. Jedním
z nich jsou rozhodně úrazy a nenadálé události. Proto se
i nezávislý cestovatel musí na cestu dobře připravit. Naštěstí
v dnešní době je to jednodušší než dřív. Základem je sjednat si
dobré cestovní
pojištění. Znám mnoho lidí, kteří pojistkám nevěří a myslí si,
že jen zbytečně vyhazují peníze, ale nespočítám situace, kdy se mi to
opravdu vyplatilo.
Nezávislé cestování s sebou nese různá úskalí. Jedním z nich jsou rozhodně úrazy a nenadálé události. Proto se i nezávislý cestovatel musí na cestu dobře připravit. Naštěstí v dnešní době je to jednodušší než dřív. Základem je sjednat si dobré cestovní pojištění. Znám mnoho lidí, kteří pojistkám nevěří a myslí si, že jen zbytečně vyhazují peníze, ale nespočítám situace, kdy se mi to opravdu vyplatilo.
Úraz v zahraničí se vám totiž může prodražit i na tisíce korun. Lékařská péče totiž není nejlacinější. Není to nic příjemného, když se vám toto stane. Zvlášť, když jsem stovky, někdy i tisíce kilometrů od domova.
Naštěstí se čeští cestovatelé již polepšili. Sjednávají si pojištění ve většině svých cest a umí si vybrat takové, které jim nejvíce vyhovuje. Důležitá je pojistná částka, která určuje, kolik je pojišťovna ochotna za vás nejvíce zaplatit. Ta se sjednává na několik událostí, které se vám na cestách mohou přihodit. Prvním jsou léčebné výlohy. Jak už bylo napsáno, tak ty mohou být velmi vysoké. Dále si můžete pojistit odpovědnost za škodu na zdraví, odpovědnost za škodu na majetku, pojištění zavazadel a také pojištění trvalých následků.
Velkou výhodou dnešního světa počítačů je, že si můžete zřídit cestovní pojištění on-line. Stačí vyplnit dotazník, zaplatit a pojistka vám bez dalších průtahů platí od sjednaného počátku pojištění. Je to rychlé, snadné a uděláte to z pohodlí domova. No řekněte, co si cestovatel může víc přát?
Moje zkušenosti s cestovním pojištěním jsou skvělé. Vzhledem k cenám se to vyplatí, i když jedete třeba jen na víkend do Bratislavy. Věřte, že například auto vám mohou vykrást kdekoliv a samozřejmě ve chvíli, kdy to nejmíň čekáte. Jistě, každý zná ty poučky – auto není trezor apod. Ale pokud s sebou máte větší množství věcí například foťák, notebook a k tomu ještě batoh s věcmi a jdete si jen koupit rohlíky do místního obchodu – kdo by to tahal s sebou? Stačí deset minut, a všechno je pryč. Znám to z vlastní zkušenosti. Říkali, že to auto je téměř nedobytné. Že se jen tak lehce odemknout nedá. Přišli jsme k autu, a nebylo ani nic poznat. Šikovní páni zloději to zvládli během deseti minut na parkovišti pohodlně odemknout a vybrat. A co pak člověk nadělá? Nic. Naštěstí jsme měli cestovní pojistku. Pravda, ztracená data z notebooku ani doklady nám to nevrátí, ale díky celkem rychle vyřízené náhradě od pojišťovny jsme mohli koupit aspoň nový notebook, který mě živí.
Co k tomu ještě dodat? Jen malou radu. Nepodceňujte to.
Nezávislé cestování s sebou nese různá úskalí. Jedním z nich jsou rozhodně úrazy a nenadálé události. Proto se i nezávislý cestovatel musí na cestu dobře připravit. Naštěstí v dnešní době je to jednodušší než dřív. Základem je sjednat si dobré cestovní pojištění. Znám mnoho lidí, kteří pojistkám nevěří a myslí si, že jen zbytečně vyhazují peníze, ale nespočítám situace, kdy se mi to opravdu vyplatilo.
Úraz v zahraničí se vám totiž může prodražit i na tisíce korun. Lékařská péče totiž není nejlacinější. Není to nic příjemného, když se vám toto stane. Zvlášť, když jsem stovky, někdy i tisíce kilometrů od domova.
Naštěstí se čeští cestovatelé již polepšili. Sjednávají si pojištění ve většině svých cest a umí si vybrat takové, které jim nejvíce vyhovuje. Důležitá je pojistná částka, která určuje, kolik je pojišťovna ochotna za vás nejvíce zaplatit. Ta se sjednává na několik událostí, které se vám na cestách mohou přihodit. Prvním jsou léčebné výlohy. Jak už bylo napsáno, tak ty mohou být velmi vysoké. Dále si můžete pojistit odpovědnost za škodu na zdraví, odpovědnost za škodu na majetku, pojištění zavazadel a také pojištění trvalých následků.
Velkou výhodou dnešního světa počítačů je, že si můžete zřídit cestovní pojištění on-line. Stačí vyplnit dotazník, zaplatit a pojistka vám bez dalších průtahů platí od sjednaného počátku pojištění. Je to rychlé, snadné a uděláte to z pohodlí domova. No řekněte, co si cestovatel může víc přát?
Moje zkušenosti s cestovním pojištěním jsou skvělé. Vzhledem k cenám se to vyplatí, i když jedete třeba jen na víkend do Bratislavy. Věřte, že například auto vám mohou vykrást kdekoliv a samozřejmě ve chvíli, kdy to nejmíň čekáte. Jistě, každý zná ty poučky – auto není trezor apod. Ale pokud s sebou máte větší množství věcí například foťák, notebook a k tomu ještě batoh s věcmi a jdete si jen koupit rohlíky do místního obchodu – kdo by to tahal s sebou? Stačí deset minut, a všechno je pryč. Znám to z vlastní zkušenosti. Říkali, že to auto je téměř nedobytné. Že se jen tak lehce odemknout nedá. Přišli jsme k autu, a nebylo ani nic poznat. Šikovní páni zloději to zvládli během deseti minut na parkovišti pohodlně odemknout a vybrat. A co pak člověk nadělá? Nic. Naštěstí jsme měli cestovní pojistku. Pravda, ztracená data z notebooku ani doklady nám to nevrátí, ale díky celkem rychle vyřízené náhradě od pojišťovny jsme mohli koupit aspoň nový notebook, který mě živí.
Co k tomu ještě dodat? Jen malou radu. Nepodceňujte to.
Výlet do zoo nemusí být jen procházka s dětmi a se psem, rodinné
focení u ledních medvědů nebo tygrů a nakonec párek v rohlíku.
Pražská zoologická zahrada nabízí celou řadu úžasných zážitkových
programů, cestovatelských setkání, soutěží, kurzů a dalších akcí.
Kam na první jarní výlet? Do pražské zoo!
I když to zatím ještě tak nevypadá, jaro se blíží a s ním i první teplé a slunečné dny, které nás nutí utíkat z města do přírody. Utíkat ale nemusíme daleko, dokonce ani nemusíme vyjet z hlavního města. Dokonalý jarní výlet pro milovníky zvířat, přírody a exotiky nás totiž čeká v pražské zoo. Výlet do zoo nemusí být ovšem jen procházka s dětmi a se psem, rodinné focení u ledních medvědů nebo tygrů a nakonec párek v rohlíku. Pražská zoologická zahrada nabízí celou řadu úžasných zážitkových programů, cestovatelských setkání, soutěží, kurzů a dalších akcí.
Události a novinky 2010 – 2011
K největším novinkám letošního roku patří narození sedmdesátého žirafího mláděte. Malá samička se narodila 23. ledna 2011 v pavilonu Africký dům, kde je nyní už také k vidění. Jedná se o druh žirafy Rothschildovy. K dalším zajímavostem patří chov leguánů modravých, kteří jsou nyní k vidění v teráriu v Pavilonu velkých kočkovitých šelem. Pražská zoo je jediná v Evropě, která se může pochlubit chovem těchto býložravých ještěrů. Napínavé ale úspěšné bylo také novoroční líhnutí plazů, nebo silvestrovské páření goril.
V květnu loňského roku byla zahájena největší stavba v historii pražské zoo a tou je nový areál pro slony, hrochy a antilopy. Zahájení sezóny 2013, kdy by měl být projekt dokončen, tak bude určitě o něco slavnostnější.
Do pražské zoo s dětmi
Jednou z největších senzací pro děti je tu bezpochyby Dětská zoo nebo taky farma. Najdete ji v jižní části zoo, kde se děti mohou volně pohybovat mezi domácími zvířaty, pohladit si je a dokonce je i krmit speciálním krmením zakoupeným v automatech. Děti se mohou také svézt dětskou tramvají nebo oblíbeným vláčkem, povozit se na ponících. Pro ty starší je tu lanovka nebo rozhledna Obora.
Cestovatelská setkání a přednášky
Ve vzdělávacím centru se tu každé úterý od ledna do března setkáváme s cestovateli, horolezci, umělci a dalšími zajímavými lidmi, kteří pro nás a s námi objevují svět. V březnu se tu můžete těšit na přednášky o Zambii, Zimbabwe a Etiopii, taky se tu setkáte s ředitelkou Zoo v Hradci Králové a s jejím projektem Zachraňme nosorožce. Pokud se vám tato setkání zalíbí, můžete v nich pokračovat a účastnit se programu Cestovatelské středy v Národním muzeu. Jsou společnou akcí Zoo Praha, Národního muzea, Botanické zahrady Praha a cestovní kanceláře Livingstone a mimo jiné se tu nabízí i ukázky z exotické gastronomie a jejich degustace.
Chovatelem na jeden den a jiné zážitky
Budete mít narozeniny? Řekněte si o zážitkový dárek! Můžete si vybrat z individuálně připravených prohlídkových tras s průvodcem, nebo z několika programů kontaktu se zvířetem, nebo se stát na jeden den chovatelem ve vybraném pavilonu. V ceně jsou dárkové předměty, tričko s logem, fotodokumentace, odborná asistence, rodinná vstupenka a spousta dalších lákadel. Z dalších akcí, které si můžete v zoo objednat je třeba narozeninový den pro děti nebo dokonce i svatební obřad.
Povodeň v Zoo Praha v roce 2002
Ničivá povodeň v roce 2002 se nevyhnula ani pražské zoo a její následky byly skutečně devastující. Zemřelo při ní 136 zvířat, včetně slona a hroší samice, kteří museli být utraceni. Příběh uprchlých lachtanů a jejich putování v čele s Gastonem je známo snad každému a vyšel dokonce i knižně. Mnoho zvířat našlo dočasný azyl v olomoucké a plzeňské zoo a na odklízení škod se podílely desítky dobrovolníků.
Pražská zoo je dnes po rekonstrukci mnohem krásnější a její návštěvnost je nesrovnatelně vyšší než v době před povodní. Magazín Forbes ji dokonce označil jako sedmou nejlepší zoo světa. Před ní se umístily zoologické zahrady v Orlandu, ve Francii, v Německu, ve Švýcarsku, v New Yorku a v Anglii, ale za sebou nechala například Japonsko, Kanadu, Austrálii nebo Jihoafrickou republiku.
Vše co chcete a potřebujete vědět
Veškeré informace o akcích a speciálních programech v pražské zoo, včetně otvírací doby a ceny za vstup, ale i o možnosti adopcí zvířat, o trase parníkem, o poslání a úsilí zdejších chovatelů a pracovníků a o tom, jak jim můžete pomoct i vy sami, to všechno a mnohem víc najdete na webových stránkách www.zoopraha.cz.
Kam na první jarní výlet? Do pražské zoo!
I když to zatím ještě tak nevypadá, jaro se blíží a s ním i první teplé a slunečné dny, které nás nutí utíkat z města do přírody. Utíkat ale nemusíme daleko, dokonce ani nemusíme vyjet z hlavního města. Dokonalý jarní výlet pro milovníky zvířat, přírody a exotiky nás totiž čeká v pražské zoo. Výlet do zoo nemusí být ovšem jen procházka s dětmi a se psem, rodinné focení u ledních medvědů nebo tygrů a nakonec párek v rohlíku. Pražská zoologická zahrada nabízí celou řadu úžasných zážitkových programů, cestovatelských setkání, soutěží, kurzů a dalších akcí.
Události a novinky 2010 – 2011
K největším novinkám letošního roku patří narození sedmdesátého žirafího mláděte. Malá samička se narodila 23. ledna 2011 v pavilonu Africký dům, kde je nyní už také k vidění. Jedná se o druh žirafy Rothschildovy. K dalším zajímavostem patří chov leguánů modravých, kteří jsou nyní k vidění v teráriu v Pavilonu velkých kočkovitých šelem. Pražská zoo je jediná v Evropě, která se může pochlubit chovem těchto býložravých ještěrů. Napínavé ale úspěšné bylo také novoroční líhnutí plazů, nebo silvestrovské páření goril.
V květnu loňského roku byla zahájena největší stavba v historii pražské zoo a tou je nový areál pro slony, hrochy a antilopy. Zahájení sezóny 2013, kdy by měl být projekt dokončen, tak bude určitě o něco slavnostnější.
Do pražské zoo s dětmi
Jednou z největších senzací pro děti je tu bezpochyby Dětská zoo nebo taky farma. Najdete ji v jižní části zoo, kde se děti mohou volně pohybovat mezi domácími zvířaty, pohladit si je a dokonce je i krmit speciálním krmením zakoupeným v automatech. Děti se mohou také svézt dětskou tramvají nebo oblíbeným vláčkem, povozit se na ponících. Pro ty starší je tu lanovka nebo rozhledna Obora.
Cestovatelská setkání a přednášky
Ve vzdělávacím centru se tu každé úterý od ledna do března setkáváme s cestovateli, horolezci, umělci a dalšími zajímavými lidmi, kteří pro nás a s námi objevují svět. V březnu se tu můžete těšit na přednášky o Zambii, Zimbabwe a Etiopii, taky se tu setkáte s ředitelkou Zoo v Hradci Králové a s jejím projektem Zachraňme nosorožce. Pokud se vám tato setkání zalíbí, můžete v nich pokračovat a účastnit se programu Cestovatelské středy v Národním muzeu. Jsou společnou akcí Zoo Praha, Národního muzea, Botanické zahrady Praha a cestovní kanceláře Livingstone a mimo jiné se tu nabízí i ukázky z exotické gastronomie a jejich degustace.
Chovatelem na jeden den a jiné zážitky
Budete mít narozeniny? Řekněte si o zážitkový dárek! Můžete si vybrat z individuálně připravených prohlídkových tras s průvodcem, nebo z několika programů kontaktu se zvířetem, nebo se stát na jeden den chovatelem ve vybraném pavilonu. V ceně jsou dárkové předměty, tričko s logem, fotodokumentace, odborná asistence, rodinná vstupenka a spousta dalších lákadel. Z dalších akcí, které si můžete v zoo objednat je třeba narozeninový den pro děti nebo dokonce i svatební obřad.
Povodeň v Zoo Praha v roce 2002
Ničivá povodeň v roce 2002 se nevyhnula ani pražské zoo a její následky byly skutečně devastující. Zemřelo při ní 136 zvířat, včetně slona a hroší samice, kteří museli být utraceni. Příběh uprchlých lachtanů a jejich putování v čele s Gastonem je známo snad každému a vyšel dokonce i knižně. Mnoho zvířat našlo dočasný azyl v olomoucké a plzeňské zoo a na odklízení škod se podílely desítky dobrovolníků.
Pražská zoo je dnes po rekonstrukci mnohem krásnější a její návštěvnost je nesrovnatelně vyšší než v době před povodní. Magazín Forbes ji dokonce označil jako sedmou nejlepší zoo světa. Před ní se umístily zoologické zahrady v Orlandu, ve Francii, v Německu, ve Švýcarsku, v New Yorku a v Anglii, ale za sebou nechala například Japonsko, Kanadu, Austrálii nebo Jihoafrickou republiku.
Vše co chcete a potřebujete vědět
Veškeré informace o akcích a speciálních programech v pražské zoo, včetně otvírací doby a ceny za vstup, ale i o možnosti adopcí zvířat, o trase parníkem, o poslání a úsilí zdejších chovatelů a pracovníků a o tom, jak jim můžete pomoct i vy sami, to všechno a mnohem víc najdete na webových stránkách www.zoopraha.cz.
Jedním z důvodů, proč téměř každoročně mířím putovat po
pohořích, která se nacházejí východně či jihovýchodně od naší
republiky, je vstřícnost a pohostinnost místních obyvatel. Již mnohokrát
jsem se mohl přesvědčit, že lidé v „civilizací“ méně
dotknutých končinách, mají na rozdíl od nás odlišné životní
hodnoty.
Jedním z důvodů, proč téměř každoročně mířím putovat po pohořích, která se nacházejí východně či jihovýchodně od naší republiky, je vstřícnost a pohostinnost místních obyvatel. Již mnohokrát jsem se mohl přesvědčit, že lidé v „civilizací“ méně dotknutých končinách, mají na rozdíl od nás odlišné životní hodnoty. Nebudu zde rozebírat, co vše jejich postoj k životu vytváří, ale zkusím zde nastínit jednu příhodu z rumunských hor. Myslím, že tento příběh vcelku charakteristicky odráží rozdílné kulturní prostředí, v němž žijeme my (turisté ze „západu“) a místní (lidé z hor).
Již nějakou chvíli letos (rok 2010) chodím po rumunském pohoří, jako průvodce s CK Alpinou přecházím odlehlé pohoří Šureanu a skalnatější Paring. Ve městě Oradea se pak setkávám se svými kamarády a na dalších čtrnáct dní se vydávám na okraj hor Apuseni a poté přecházíme kompletně celé hřebeny pohoří Suhard a Rodna. Suhard náleží mezi méně turisticky navštěvovanou oblast snad díky faktu, že se jedná o nižší částečně zalesněné pohoří s nejvyššími vrcholky dosahujícími výšky něco pod 2000 m. n. m. Navíc pro tyto hory neexistuje žádná rozumná mapa. Kromě místních lidí (hlavně bačů a borůvkářů) zde za celou dobu jinak nikoho nepotkáváme, což je přesně to, co zde hledáme. Toto pohoří mi vším velmi připomíná Šureanu, kde jsem byl zhruba před týdnem.
Naší cestu Suhardem začínáme ve městě Vatra Dornei a postupně stoupáme po hřebeni až k prvním nejvyšším vrcholkům. V mapě, kterou máme k dispozici (de facto se jedná jen o hrubou skicu), je zhruba uprostřed celého pohoří vyznačena „cabana“, což v rumunštině znamená chata (že je zde rovněž ještě slovíčko „pastorale“ nyní nikdo z nás neřeší). A na každé správné chatě mají přeci minimálně lahvové pivo, takže když třetí den pochodu nedaleko od hlavního hřebene vidíme střechy několika stavení, ihned se spouštíme prudkým travnatým svahem přímo k nim. Obloha je sytě modrá, slunko to do nás vší silou pere, je dusno a odněkud z dáli k nám doléhá zvuk hromu – ideální chvíle pro vychutnání si studeného pěnivého moku. Ani dotírající obrovský ovčácký pes nás nemůže odradit, se schválením paní domu přelézáme i s batohy dřevěný plot a hned se dožadujeme piva. Dostává se nám odpovědi, že ani lahváče zde nevedou.
Co to je za hospodu, když ani pivko nemají? Naše zklamání je absolutní a asi nám lze vyčíst z našeho rozladěného postoje, tak nám starší paní domu hned nabízí „mamaligu“ (tradiční pastevecký rumunský pokrm připravený z kukuřičné kaše). Na návrh přikyvujeme, usazujeme se na trávníku a začínáme se trochu rozhlížet. Já se jdu dovnitř zeptat, kolik to vlastně bude stát a starší paní gestikuluje, že nic a jen ukazuje na svatý obrázek. Pomalu nám to všem začíná docházet a propadáme studu…
Evidentně se nenacházíme v žádné „hospodě“, ale v nějakém malém klášteru (proto ta „cabana pastorale“). Postupně se všichni přidáváme k mladší ženě (zřejmě dcera paní domu) a pomáháme jí škrábat a krájet horu brambor. Mezitím se snažíme vést konverzaci, ale naprosto bezúspěšně. Na naše neumělé dotazy v rumunštině paní ochotně a výřečně odpovídá, nicméně plynou rumunštinou. Zhruba po hodině nás obě obyvatelky kláštera zvou dovnitř budovy a přivádí nás k plně prostřenému stolu. Nejprve odmítáme, nakonec však usedáme a ládujeme se obrovskou porcí mamaligy, osmaženými kousky brambor alá hranolky, zelím a čerstvým sýrem. Potají, aby to ani jedna paní neviděla, se mi celý stůl podařilo vyfotit.
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.
S naprosto nacpanými břichy se snažíme vše zaplatit, ale záhy nám dochází, že by to bylo chápáno jako urážka. Mladší žena nás nakonec zve do interiéru dřevěného kostela, který je celistvě vyzdoben nástěnnými bohatě barevnými malbami. Jelikož se nikdo z nás neumí modlit, tak nás mladá paní jednoho po druhém bere k oltáři, kde nás učí složitou proceduru, jak se správně obracet k bohu. My to vnímáme jako prokázání úcty ke zdejším lidem, horám, přírodě… Bez blesku opět potají pořizuji dvě fotografie.
Hromy a blesky se začínají objevovat čím dále blíže a naznačují nám, že bychom se měli vydat na cestu a co nejdříve někde postavit stany. Jako poděkování necháváme paní domu, její dceři a maličké vnučce nějaké sladkosti a levnou čelovku, u níž ukazujeme, jak se nosí na hlavě a jak se vyměňují baterky. Nedaleko od cabany kousek pod hřebenem ještě nacházíme podivuhodný dřevěný kolotoč, který si snad pro zábavu postavili zdejší bačové. Nedaleko se již žene pěkná bouře, vítr nabírá na intenzitě, ale my přesto na chvíli zkoušíme šílenou skřípající konstrukci otestovat.
Déšť nás nakonec o chlup míjí a my máme za sebou jeden z nezapomenutelných dnů. To ještě netušíme, že za dva dny po vypití několika lahodných piv přespíme přímo v malém krámku ve vesničce Rotunda. Samozřejmě po předchozí domluvě s majitelkou. Podobných zážitků z cestování po „civilizací“ méně zasažených oblastí má jistě každý z nás spousty a většinou na ně zůstávají jen osobní vzpomínky, protože v danou chvíli prostě nebylo vhodné místní obyvatele „urážet“ fotografováním.
Jedním z důvodů, proč téměř každoročně mířím putovat po pohořích, která se nacházejí východně či jihovýchodně od naší republiky, je vstřícnost a pohostinnost místních obyvatel. Již mnohokrát jsem se mohl přesvědčit, že lidé v „civilizací“ méně dotknutých končinách, mají na rozdíl od nás odlišné životní hodnoty. Nebudu zde rozebírat, co vše jejich postoj k životu vytváří, ale zkusím zde nastínit jednu příhodu z rumunských hor. Myslím, že tento příběh vcelku charakteristicky odráží rozdílné kulturní prostředí, v němž žijeme my (turisté ze „západu“) a místní (lidé z hor).
Již nějakou chvíli letos (rok 2010) chodím po rumunském pohoří, jako průvodce s CK Alpinou přecházím odlehlé pohoří Šureanu a skalnatější Paring. Ve městě Oradea se pak setkávám se svými kamarády a na dalších čtrnáct dní se vydávám na okraj hor Apuseni a poté přecházíme kompletně celé hřebeny pohoří Suhard a Rodna. Suhard náleží mezi méně turisticky navštěvovanou oblast snad díky faktu, že se jedná o nižší částečně zalesněné pohoří s nejvyššími vrcholky dosahujícími výšky něco pod 2000 m. n. m. Navíc pro tyto hory neexistuje žádná rozumná mapa. Kromě místních lidí (hlavně bačů a borůvkářů) zde za celou dobu jinak nikoho nepotkáváme, což je přesně to, co zde hledáme. Toto pohoří mi vším velmi připomíná Šureanu, kde jsem byl zhruba před týdnem.
Naší cestu Suhardem začínáme ve městě Vatra Dornei a postupně stoupáme po hřebeni až k prvním nejvyšším vrcholkům. V mapě, kterou máme k dispozici (de facto se jedná jen o hrubou skicu), je zhruba uprostřed celého pohoří vyznačena „cabana“, což v rumunštině znamená chata (že je zde rovněž ještě slovíčko „pastorale“ nyní nikdo z nás neřeší). A na každé správné chatě mají přeci minimálně lahvové pivo, takže když třetí den pochodu nedaleko od hlavního hřebene vidíme střechy několika stavení, ihned se spouštíme prudkým travnatým svahem přímo k nim. Obloha je sytě modrá, slunko to do nás vší silou pere, je dusno a odněkud z dáli k nám doléhá zvuk hromu – ideální chvíle pro vychutnání si studeného pěnivého moku. Ani dotírající obrovský ovčácký pes nás nemůže odradit, se schválením paní domu přelézáme i s batohy dřevěný plot a hned se dožadujeme piva. Dostává se nám odpovědi, že ani lahváče zde nevedou.
Co to je za hospodu, když ani pivko nemají? Naše zklamání je absolutní a asi nám lze vyčíst z našeho rozladěného postoje, tak nám starší paní domu hned nabízí „mamaligu“ (tradiční pastevecký rumunský pokrm připravený z kukuřičné kaše). Na návrh přikyvujeme, usazujeme se na trávníku a začínáme se trochu rozhlížet. Já se jdu dovnitř zeptat, kolik to vlastně bude stát a starší paní gestikuluje, že nic a jen ukazuje na svatý obrázek. Pomalu nám to všem začíná docházet a propadáme studu…
Evidentně se nenacházíme v žádné „hospodě“, ale v nějakém malém klášteru (proto ta „cabana pastorale“). Postupně se všichni přidáváme k mladší ženě (zřejmě dcera paní domu) a pomáháme jí škrábat a krájet horu brambor. Mezitím se snažíme vést konverzaci, ale naprosto bezúspěšně. Na naše neumělé dotazy v rumunštině paní ochotně a výřečně odpovídá, nicméně plynou rumunštinou. Zhruba po hodině nás obě obyvatelky kláštera zvou dovnitř budovy a přivádí nás k plně prostřenému stolu. Nejprve odmítáme, nakonec však usedáme a ládujeme se obrovskou porcí mamaligy, osmaženými kousky brambor alá hranolky, zelím a čerstvým sýrem. Potají, aby to ani jedna paní neviděla, se mi celý stůl podařilo vyfotit.
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.
S naprosto nacpanými břichy se snažíme vše zaplatit, ale záhy nám dochází, že by to bylo chápáno jako urážka. Mladší žena nás nakonec zve do interiéru dřevěného kostela, který je celistvě vyzdoben nástěnnými bohatě barevnými malbami. Jelikož se nikdo z nás neumí modlit, tak nás mladá paní jednoho po druhém bere k oltáři, kde nás učí složitou proceduru, jak se správně obracet k bohu. My to vnímáme jako prokázání úcty ke zdejším lidem, horám, přírodě… Bez blesku opět potají pořizuji dvě fotografie.
Hromy a blesky se začínají objevovat čím dále blíže a naznačují nám, že bychom se měli vydat na cestu a co nejdříve někde postavit stany. Jako poděkování necháváme paní domu, její dceři a maličké vnučce nějaké sladkosti a levnou čelovku, u níž ukazujeme, jak se nosí na hlavě a jak se vyměňují baterky. Nedaleko od cabany kousek pod hřebenem ještě nacházíme podivuhodný dřevěný kolotoč, který si snad pro zábavu postavili zdejší bačové. Nedaleko se již žene pěkná bouře, vítr nabírá na intenzitě, ale my přesto na chvíli zkoušíme šílenou skřípající konstrukci otestovat.
Déšť nás nakonec o chlup míjí a my máme za sebou jeden z nezapomenutelných dnů. To ještě netušíme, že za dva dny po vypití několika lahodných piv přespíme přímo v malém krámku ve vesničce Rotunda. Samozřejmě po předchozí domluvě s majitelkou. Podobných zážitků z cestování po „civilizací“ méně zasažených oblastí má jistě každý z nás spousty a většinou na ně zůstávají jen osobní vzpomínky, protože v danou chvíli prostě nebylo vhodné místní obyvatele „urážet“ fotografováním.
Provincetown místními obyvateli nazývaný též P-town je malebné
turistické a přístavní městečko, ležící na téměř samém konci
poloostrova Cape Cod. Tady poprvé zakotvila legendární loď Mayflower po
strastiplné plavbě přes oceán.
Léto jsem strávila v rámci programu W&T na východním pobřeží Ameriky ve státě Massachusetts v malém městečku Eastham na poloostrově Cape Cod v Nové Anglii. Zde jsem hlavně při práci poznala „milion“ Američanů a další „dva miliony“ zajímavých mladých lidiček ze všech koutů světa. Byli to převážně studenti z Ruska, Ukrajiny, ale také z Číny, Thajska, Turecka a dalších krajů. Společně jsme pak ve dnech volna podnikali nejrůznější výlety na nejen turisticky zajímavá místa Cape Codu. Za jeden z nejvíce obohacujících výletů považuji návštěvu malého městečka Provincetown.
Historie Provincetownu
Několikrát jsem se svými novými kamarády z celého světa navštívila asi 30 mil vzdálený Provincetown. Provincetown místními obyvateli nazývaný též P-town je malebné turistické a přístavní městečko, ležící na téměř samém konci poloostrova Cape Cod (Tresčí zátoka). Tady poprvé zakotvila legendární loď Mayflower po strastiplné plavbě přes oceán. Na počest lidí z Mayflower zde byl vystavěn Památník otců poutníků (Pilgrim Memorial Monument) ve tvaru italské zvonice, ze kterého je skutečně nádherný a zároveň dech beroucí výhled na celé městečko, zátoku a okolí. V současné době je P-town městečkem umění, uvolněnosti a zábavy. Není tedy divu, že při procházce P-townem často potkáte dva muže nebo dvě ženy objímajíc se, líbajíc se nebo se jen tak držíc za ruce. Nikdo se nad tím nepozastavuje. Místní obyvatelé to berou jako samozřejmost a turisté jako turistickou atrakci.
Každoročně druhý srpnový čtvrtek v měsíci se zde koná Gay karneval. Nenasytní turisté z širokého okolí přijíždějí do P-townu, aby se mohli stát svědkem této okázalé události. Ani já jsem nebyla výjimkou a nemohla si tuto atrakci nechat ujít.
Byl čtvrtek a karneval vrcholil. V ulicích to vřelo. Hlasitá rytmická hudba se ozývala ze všech stran a všude bylo plno turistů. Hlavní třídou projíždělo jedno ozdobené auto za druhým. Na autech tančili a oddávali se pulsujícímu rytmu hudby vyfintění transvestiti, gayové a lesbičky, kteří rozhazovali a obdarovávali bouřící dav korálky a kondomy. V nejrůznějších maskách, kostýmech a divokých oblečcích se předváděli pro zábavu davu. A můžu říct, že to byla parádní podívaná a nezapomenutelný zážitek. Myslím si, že každý mohl pocítit uvolněného, bezstarostného a nezávislého ducha tohoto městečka.
Whale watching aneb plavba za velrybami
V P-townu jsme rovněž podnikli asi 4 hodinovou plavbu lodí, abychom mohli pozorovat velryby. Neopakovatelný zážitek, kdy jsme sledovali největší žijící savce, které jsme měli na dosah ruky, jak dovádějí nebo si jen tak v klidu plavou v otevřeném moři. Úchvatný byl rovněž západ slunce na lodi, který jsme si mohli vychutnat, protože jsme se z plavby za velrybami vraceli ve večerních hodinách.
Dalším úžasným zážitkem byla pěti hodinová procházka na pláž k bílému majáku. Cesta začala na konci Provincetownu. Zpočátku vedla po dlouhatánském kamenném molu na moři, které pozvolna přešlo v písčitou cestičku vedoucí rozmanitou krajinou písku, bažin, močálů, křovin, anglické travičky až k nádherné čisté písčité pláži, které dominoval majestátní maják, a kde jsme nepotkali ani živou duši. Bylo to něco úžasného. Jen my, osvěžující vítr vlající ve vlasech, hukot moře spolu se zvedajícím se přílivem, starobylý maják a písek mezi prsty našich ušlapaných nožiček. Člověk, zde na chvilinku zapomene na to, odkud je, odkud přišel, co tady dělá a jen tak splyne s přírodou.
Užitečné informace a odkazy
Pokud zavítáte na poloostrov Cape Cod, doporučuji, abyste se zajeli podívat do tohoto skvělého nespoutaného městečka. Věřím tomu, že P-town vás uchvátí stejně jako mě a určitě nebudete litovat. Má toho hodně co nabídnout.
Na následujícím odkaze v angličtině najdete vše, co potřebujete vědět o poloostrově Cape Cod www.oncape.com. Na dalších stránkách naleznete veškeré informace o Provincetownu www.provincetown.com. Do Provincetownu můžete jet trajektem z Bostonu, autem, autobusem nebo na kole. Autobus jezdí co hodinu/hodinu a půl a stojí 2USD. Přepravuje i kola. Do Provincetownu vede velmi hezká cyklistická stezka po rovince a mimo hlavní silnici. Nedoporučuji jet na kole do Provincetownu po hlavní cestě. Stává se tam poměrně hodně nehod a hodně často. Řidiči jezdí na hlavní silnici Route 6 velmi rychle a bezohledně. Whalewatching stojí kolem 30 USD/osoba/4hodiny.
V městečku můžete nakoupit plno suvenýru a dárečků. Můžete se najíst v nejrůznějších restauracích či fast foodech, které nabízejí nepřeberné množství mořských pochoutek a ryb jako humra, tuňáka, kraba, kalamáry, ústřice, mušle, krevety, lastury atd., velké množství salátů a na jídelníčku samozřejmě nechybí ani klasická americká jídla jako hot dog či hamburger. Gurmánům doporučuji ochutnat alespoň 1 1/2lb. velkého humra, tuňáka, tuna sashimi nebo lastury. Ti méně nároční by neměli opustit P-town, aniž by neochutnali Lobster roll (krabí hot dog neboli krab v rohlíku).
Léto jsem strávila v rámci programu W&T na východním pobřeží Ameriky ve státě Massachusetts v malém městečku Eastham na poloostrově Cape Cod v Nové Anglii. Zde jsem hlavně při práci poznala „milion“ Američanů a další „dva miliony“ zajímavých mladých lidiček ze všech koutů světa. Byli to převážně studenti z Ruska, Ukrajiny, ale také z Číny, Thajska, Turecka a dalších krajů. Společně jsme pak ve dnech volna podnikali nejrůznější výlety na nejen turisticky zajímavá místa Cape Codu. Za jeden z nejvíce obohacujících výletů považuji návštěvu malého městečka Provincetown.
Historie Provincetownu
Několikrát jsem se svými novými kamarády z celého světa navštívila asi 30 mil vzdálený Provincetown. Provincetown místními obyvateli nazývaný též P-town je malebné turistické a přístavní městečko, ležící na téměř samém konci poloostrova Cape Cod (Tresčí zátoka). Tady poprvé zakotvila legendární loď Mayflower po strastiplné plavbě přes oceán. Na počest lidí z Mayflower zde byl vystavěn Památník otců poutníků (Pilgrim Memorial Monument) ve tvaru italské zvonice, ze kterého je skutečně nádherný a zároveň dech beroucí výhled na celé městečko, zátoku a okolí. V současné době je P-town městečkem umění, uvolněnosti a zábavy. Není tedy divu, že při procházce P-townem často potkáte dva muže nebo dvě ženy objímajíc se, líbajíc se nebo se jen tak držíc za ruce. Nikdo se nad tím nepozastavuje. Místní obyvatelé to berou jako samozřejmost a turisté jako turistickou atrakci.
Každoročně druhý srpnový čtvrtek v měsíci se zde koná Gay karneval. Nenasytní turisté z širokého okolí přijíždějí do P-townu, aby se mohli stát svědkem této okázalé události. Ani já jsem nebyla výjimkou a nemohla si tuto atrakci nechat ujít.
Byl čtvrtek a karneval vrcholil. V ulicích to vřelo. Hlasitá rytmická hudba se ozývala ze všech stran a všude bylo plno turistů. Hlavní třídou projíždělo jedno ozdobené auto za druhým. Na autech tančili a oddávali se pulsujícímu rytmu hudby vyfintění transvestiti, gayové a lesbičky, kteří rozhazovali a obdarovávali bouřící dav korálky a kondomy. V nejrůznějších maskách, kostýmech a divokých oblečcích se předváděli pro zábavu davu. A můžu říct, že to byla parádní podívaná a nezapomenutelný zážitek. Myslím si, že každý mohl pocítit uvolněného, bezstarostného a nezávislého ducha tohoto městečka.
Whale watching aneb plavba za velrybami
V P-townu jsme rovněž podnikli asi 4 hodinovou plavbu lodí, abychom mohli pozorovat velryby. Neopakovatelný zážitek, kdy jsme sledovali největší žijící savce, které jsme měli na dosah ruky, jak dovádějí nebo si jen tak v klidu plavou v otevřeném moři. Úchvatný byl rovněž západ slunce na lodi, který jsme si mohli vychutnat, protože jsme se z plavby za velrybami vraceli ve večerních hodinách.
Dalším úžasným zážitkem byla pěti hodinová procházka na pláž k bílému majáku. Cesta začala na konci Provincetownu. Zpočátku vedla po dlouhatánském kamenném molu na moři, které pozvolna přešlo v písčitou cestičku vedoucí rozmanitou krajinou písku, bažin, močálů, křovin, anglické travičky až k nádherné čisté písčité pláži, které dominoval majestátní maják, a kde jsme nepotkali ani živou duši. Bylo to něco úžasného. Jen my, osvěžující vítr vlající ve vlasech, hukot moře spolu se zvedajícím se přílivem, starobylý maják a písek mezi prsty našich ušlapaných nožiček. Člověk, zde na chvilinku zapomene na to, odkud je, odkud přišel, co tady dělá a jen tak splyne s přírodou.
Užitečné informace a odkazy
Pokud zavítáte na poloostrov Cape Cod, doporučuji, abyste se zajeli podívat do tohoto skvělého nespoutaného městečka. Věřím tomu, že P-town vás uchvátí stejně jako mě a určitě nebudete litovat. Má toho hodně co nabídnout.
Na následujícím odkaze v angličtině najdete vše, co potřebujete vědět o poloostrově Cape Cod www.oncape.com. Na dalších stránkách naleznete veškeré informace o Provincetownu www.provincetown.com. Do Provincetownu můžete jet trajektem z Bostonu, autem, autobusem nebo na kole. Autobus jezdí co hodinu/hodinu a půl a stojí 2USD. Přepravuje i kola. Do Provincetownu vede velmi hezká cyklistická stezka po rovince a mimo hlavní silnici. Nedoporučuji jet na kole do Provincetownu po hlavní cestě. Stává se tam poměrně hodně nehod a hodně často. Řidiči jezdí na hlavní silnici Route 6 velmi rychle a bezohledně. Whalewatching stojí kolem 30 USD/osoba/4hodiny.
V městečku můžete nakoupit plno suvenýru a dárečků. Můžete se najíst v nejrůznějších restauracích či fast foodech, které nabízejí nepřeberné množství mořských pochoutek a ryb jako humra, tuňáka, kraba, kalamáry, ústřice, mušle, krevety, lastury atd., velké množství salátů a na jídelníčku samozřejmě nechybí ani klasická americká jídla jako hot dog či hamburger. Gurmánům doporučuji ochutnat alespoň 1 1/2lb. velkého humra, tuňáka, tuna sashimi nebo lastury. Ti méně nároční by neměli opustit P-town, aniž by neochutnali Lobster roll (krabí hot dog neboli krab v rohlíku).
