Mauricius, nejen známka a vyhynulý pták

Když už jsme u toho blbouna (správný název je Dronte mauricijský)
– dnes na světě neexistuje žádný kompletní pozůstatek. Rozkládající
se zbytky posledního uchovávaného exempláře byly roku 1755 spáleny
v Oxfordu. Donekonečna se traduje, že nelétajícího ptáka, který se
lidí nebál, vymlátili námořníci pro maso. Většina dokladů tomu
nenasvědčuje, blboun chutnal značně nelibě a od holandských usedlíků si
proto vykoledoval jméno „odporný pták.“

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Ostrov Mauricius ležící v Indickém oceánu východně od Afriky objevili kdysi Arabové, ale po nich nezbylo nic jiného nežli arabský název Dina Arobi na mapách z období kolem roku 1500. Po nich přišli Portugalci (pravděpodobně v roce 1511), ti si ještě objev nechali pro sebe, což nebylo v době tajných námořních map nic nezvyklého. Nicméně ostrov je nezajímal, takže dlouho nepobyli. Proto byl nějakou dobu pustý. Holanďané však na to šli jinam, ostrov obsadili a pojmenovali po princi Maurice Van Nassau. Celkově trvala holandská nadvláda více než 100 let. Zbyla po nich cukrová třtina, jeleni a domestikovaná zvířata. Opuštěný ostrov zabrala Francie, brzy bylo založeno hlavní město Port Louis a během napoleonských válek byl ostrov využíván jako základna korzárů útočících na anglické loďstvo. Nakonec si ostrov vybojovala Anglie, ale mimo pití čaje a jízdy vlevo po nich mnoho nezbylo, běžným jazykem je dodnes francouzština. Snad jen zrušení otroctví v roce 1835 zůstává světlou památkou.


Mozaika ras

Nedostatek pracovních sil byl vyřešen importem dělníků z Indie a Číny, což dnes udělalo z obyvatel Mauriciu příjemnou mozaiku ras i národností, v dnešní zjitřené době žijících v nečekané harmonii a Mauricium může sloužit jako následováníhodný příklad. Od roku 1968 je Mauricius svobodný a samostatný.

Málokterý ostrov podobné velikosti, a Mauricius rozhodně není žádný drobek a měří zhruba 35×50 km, má podobné množství pláží jako najdeme zde. S výjimkou jižní části ostrova jsou pláže opravdu všude, velká část z nich je navíc chráněna lagunou, takže voda je klidná a mělká.

Přijet sem můžeme kdykoliv, vlhká sezóna od května do listopadu sice přináší každodenní krátké deště, ale horko je o to snesitelnější. Pokud si chceme dopřát opravdovou záplavu květin, musíme ale přijet v sezóně suché. Zaplatíme za to ale nejméně dvojnásobnými cenami.

Největší hity


Vedle záplavy opravdu nádherných pláží je ostrov ještě pamětihodný dvěma dalšími specialitami. Jednou je zde v minulosti vyhubený tajemný pták blboun nejapný, a druhou je existence pravděpodobně nejslavnější známky světa, pověstného modrého Mauricia. Tu si můžeme v hlavním městě Port Louis prohlédnout, v posledních letech bylo vybudováno malinké poštovní muzeum, kde jsou všechny nejslavnější známky uloženy. Musíme však mít buď dostatek trpělivosti nebo štěstí, známky jsou v muzeu osvětleny pouze 10 minut, aby byly chráněny před světlem, potom si musíme na další rozsvícení žárovek 50 minut počkat. Duše filatelisty si ale v každém případě udělá doživotní radost, jinde si budeme tyto rarity prohlížet jen těžko.

Když už jsme u toho blbouna (správný název je Dronte mauricijský) – dnes na světě neexistuje žádný kompletní pozůstatek. Rozkládající se zbytky posledního uchovávaného exempláře byly roku 1755 spáleny v Oxfordu. Donekonečna se traduje, že nelétajícího ptáka, který se lidí nebál, vymlátili námořníci pro maso. Většina dokladů tomu nenasvědčuje, blboun chutnal značně nelibě a od holandských usedlíků si proto vykoledoval jméno „odporný pták.“

Pamětihodností, které si zaslouží návštěvu, je zde více než dost, od velice zajímavé botanické zahrady Pamplemousses přes přírodní park Domaine les Pailles až po kráterové jezero Grand Bassin, které je poutním místem pro hinduistické věřící. Pokud budeme v okolí, nesmíme zapomenout ani na pahorky Barevná země, kde najdeme kontrastní vrstvy zvětralé země obarvené modře, rudě, žlutě a zeleně. Ať si vybereme kterékoliv místo, na Mauriciu litovat nebudeme.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Ostrov Mauricius ležící v Indickém oceánu východně od Afriky objevili kdysi Arabové, ale po nich nezbylo nic jiného nežli arabský název Dina Arobi na mapách z období kolem roku 1500. Po nich přišli Portugalci (pravděpodobně v roce 1511), ti si ještě objev nechali pro sebe, což nebylo v době tajných námořních map nic nezvyklého. Nicméně ostrov je nezajímal, takže dlouho nepobyli. Proto byl nějakou dobu pustý. Holanďané však na to šli jinam, ostrov obsadili a pojmenovali po princi Maurice Van Nassau. Celkově trvala holandská nadvláda více než 100 let. Zbyla po nich cukrová třtina, jeleni a domestikovaná zvířata. Opuštěný ostrov zabrala Francie, brzy bylo založeno hlavní město Port Louis a během napoleonských válek byl ostrov využíván jako základna korzárů útočících na anglické loďstvo. Nakonec si ostrov vybojovala Anglie, ale mimo pití čaje a jízdy vlevo po nich mnoho nezbylo, běžným jazykem je dodnes francouzština. Snad jen zrušení otroctví v roce 1835 zůstává světlou památkou.


Mozaika ras

Nedostatek pracovních sil byl vyřešen importem dělníků z Indie a Číny, což dnes udělalo z obyvatel Mauriciu příjemnou mozaiku ras i národností, v dnešní zjitřené době žijících v nečekané harmonii a Mauricium může sloužit jako následováníhodný příklad. Od roku 1968 je Mauricius svobodný a samostatný.

Málokterý ostrov podobné velikosti, a Mauricius rozhodně není žádný drobek a měří zhruba 35×50 km, má podobné množství pláží jako najdeme zde. S výjimkou jižní části ostrova jsou pláže opravdu všude, velká část z nich je navíc chráněna lagunou, takže voda je klidná a mělká.

Přijet sem můžeme kdykoliv, vlhká sezóna od května do listopadu sice přináší každodenní krátké deště, ale horko je o to snesitelnější. Pokud si chceme dopřát opravdovou záplavu květin, musíme ale přijet v sezóně suché. Zaplatíme za to ale nejméně dvojnásobnými cenami.

Největší hity


Vedle záplavy opravdu nádherných pláží je ostrov ještě pamětihodný dvěma dalšími specialitami. Jednou je zde v minulosti vyhubený tajemný pták blboun nejapný, a druhou je existence pravděpodobně nejslavnější známky světa, pověstného modrého Mauricia. Tu si můžeme v hlavním městě Port Louis prohlédnout, v posledních letech bylo vybudováno malinké poštovní muzeum, kde jsou všechny nejslavnější známky uloženy. Musíme však mít buď dostatek trpělivosti nebo štěstí, známky jsou v muzeu osvětleny pouze 10 minut, aby byly chráněny před světlem, potom si musíme na další rozsvícení žárovek 50 minut počkat. Duše filatelisty si ale v každém případě udělá doživotní radost, jinde si budeme tyto rarity prohlížet jen těžko.

Když už jsme u toho blbouna (správný název je Dronte mauricijský) – dnes na světě neexistuje žádný kompletní pozůstatek. Rozkládající se zbytky posledního uchovávaného exempláře byly roku 1755 spáleny v Oxfordu. Donekonečna se traduje, že nelétajícího ptáka, který se lidí nebál, vymlátili námořníci pro maso. Většina dokladů tomu nenasvědčuje, blboun chutnal značně nelibě a od holandských usedlíků si proto vykoledoval jméno „odporný pták.“

Pamětihodností, které si zaslouží návštěvu, je zde více než dost, od velice zajímavé botanické zahrady Pamplemousses přes přírodní park Domaine les Pailles až po kráterové jezero Grand Bassin, které je poutním místem pro hinduistické věřící. Pokud budeme v okolí, nesmíme zapomenout ani na pahorky Barevná země, kde najdeme kontrastní vrstvy zvětralé země obarvené modře, rudě, žlutě a zeleně. Ať si vybereme kterékoliv místo, na Mauriciu litovat nebudeme.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Quimper – kolébka bretaňské kultury

Klidné centrum bretaňské kultury, sídlo hrnčířů, město starobylých
brázděných domů na soutoku řek Odet a Steir – tak lze v krátkosti
charakterizovat město, které sice většina cestovních kanceláří zařazuje
do programu svých zájezdů, ale na jeho prohlídku vymezuje jen minimum
času.

Klidné centrum bretaňské kultury, sídlo hrnčířů, město starobylých brázděných domů na soutoku řek Odet a Steir – tak lze v krátkosti charakterizovat město, které sice většina cestovních kanceláří zařazuje do programu svých zájezdů, ale na jeho prohlídku vymezuje jen minimum času. My jsme sem přijeli v odpoledních hodinách a tak jsme měli možnost prožít tu proměnu historického klenotu v blyštivý náhrdelník světel, rozesetých po obou březích říčky Odet.


V srdci Bretaně

Historickým i současným a přirozeným centrem města je kostel Saint – Corentine, jehož dvojice věží velmi dobře poslouží jako orientační bod ke vstupu do starých čtvrtí Quimperu. Dvojice věží i katedrála samotná byla vybudována mezi 13. až 15. stoletím n. l. a jako její základní charakteristický rys je možnost označit růžový strop hlavní kostelní lodě se žlutým žebrováním. Jako nešikovnost stavitelů či jako geniální tah architekta lze ohodnotit orientaci hlavní chrámové lodě šikmo od kůru, což jej odlišuje od podobných svatostánků. Záleží, jak kdo se na to dívá! Přestože v době naší návštěvy byla většina chrámu zahalena lešením, pohled na něj v nás vyvolával impozantní dojem. Ať už zvenku svou mohutností, či zevnitř již zmiňovanou specifickou výzdobou a bohatým zdobením oken, zapůsobil na každého z nás zvláštním dojmem. Snad mi odpustíte to přirovnání, ale jako kdyby se tu kvočna usadila do hnízda a na všechny strany rozsévala zárodky bretaňské kultury. Tak nějak zvláštně mateřsky na nás působil chrám Saint – Corentine i náměstí Terre Du Auc. I přes pošmourné, deštivé počasí se nám pořád chtělo toulat uličkami lemovanými starobylými brázděnými domy, nahlížet do obchůdků v jejich suterénech a obdivovat šikovné ruce hrnčířů, kteří plní roli pokračovatelů zdejší hrnčířské tradice. Po dvouletém školení dokáží před zákazníkem vykouzlit na talíři bohatou škálu ornamentům v široké paletě barev. Člověk jen může obdivovat lehkost a bravuru, se kterou jsou schopni vytvořit ty drobné krásy, které přinášejí tolik radosti. Ani vytrvalý déšť, ani postupující soumrak nás nedokážou vyhnat ze starobylých uliček. Naopak! Jakoby nás postupně rozsvěcující se světla vtahovala do labyrintu mostů, mostků, zákoutí a náměstíček stejně tak tajemně vábivého, jako je Bretaň samotná.

Když večer přichází


Ani v pokročilém podvečeru neslábne malý dav domorodců a návštěvníků, kteří nás v proudu lidských těl unáší stále někam dál. Přesto zaznamenáme teplou zář oken muzea Bretaně, nacházejícího se v bezprostředním sousedství katedrály, jejíž zahradou se do něho i vstupuje. Sbírky jsou sestaveny z místních archeologických vykopávek a spolu s výstavou bretaňských krojů dávají relativně širokou možnost seznámit se s bretaňskou minulostí, pochopit genius loci tohoto regionu. Jen kousek od katedrály můžete vstoupit do světa barev a štětců v Muzeu výtvarných umění, jehož výstava je zasvěcena místnímu rodákovi, básníku a výtvarnému umělci Maxi Jacobovi. Sbírku doplňují i obrazy jeho přátel, mezi něž patřil sám Pablo Picasso. Že tato kulturní instituce nehledí jen do minulosti, ale žije i současností, dokumentují další dvě, souběžně probíhající výstavy současného umění.

Za svitu lamp

Když vycházíme z muzea, vítá nás tmavá noc a kapky deště bubnují do našich kapucí se snad ještě větší intenzitou. Občas se vynoříme na břehu říčky Odet, ale znovu a znovu odskakujeme do dalších uliček, ze kterých na nás občas vykouknou zajímavé kostelíky se jmény jako Locmaria (z 11. století), St. Mathieau či nebretoňsky znějící Kerfenteun. Potulujeme se pěší zónou Vieux Quimper, která nás brzy přivede znovu před dominantu města – katedrálu Saint – Corentine. Jsme v Bretani, a jelikož bretonci byli vždy specifickou a leckdy i svéráznou komunitou, nepřekvapí nás, že irský mnich Corentinus, který byl prvním zdejším biskupem. Patří mezi světce, kteří nebyli nikdy církví oficiálně uznáni. Přesto žije v srdcích domorodců jako světec a patron města zároveň.


Loučení s Quimper

Připozdívá se a blíží se i čas našeho odjezdu z Quimper. Ještě jednou se projdeme uličkami města, které neslo jméno svého biskupa Quimper – Corentine, za Francouzské revoluce se přejmenovalo na Montagne sur Odet, aby pak získalo dnešní název Quimper. Už sice asi nepoznáme, jak divoce dokáže pulsovat srdce města během festivalu de Cornouialle, ani nestihneme projít tržiště s rybami, masem, sýry, plněnými palačinkami a čas nám nezbude ani na malou botanickou zahradu. Ale chvilku na sladkou tečku za návštěvou Quimperu si určitě najdeme. Mandlový, medem prolévaný croissant stojí za to!

Klidné centrum bretaňské kultury, sídlo hrnčířů, město starobylých brázděných domů na soutoku řek Odet a Steir – tak lze v krátkosti charakterizovat město, které sice většina cestovních kanceláří zařazuje do programu svých zájezdů, ale na jeho prohlídku vymezuje jen minimum času. My jsme sem přijeli v odpoledních hodinách a tak jsme měli možnost prožít tu proměnu historického klenotu v blyštivý náhrdelník světel, rozesetých po obou březích říčky Odet.


V srdci Bretaně

Historickým i současným a přirozeným centrem města je kostel Saint – Corentine, jehož dvojice věží velmi dobře poslouží jako orientační bod ke vstupu do starých čtvrtí Quimperu. Dvojice věží i katedrála samotná byla vybudována mezi 13. až 15. stoletím n. l. a jako její základní charakteristický rys je možnost označit růžový strop hlavní kostelní lodě se žlutým žebrováním. Jako nešikovnost stavitelů či jako geniální tah architekta lze ohodnotit orientaci hlavní chrámové lodě šikmo od kůru, což jej odlišuje od podobných svatostánků. Záleží, jak kdo se na to dívá! Přestože v době naší návštěvy byla většina chrámu zahalena lešením, pohled na něj v nás vyvolával impozantní dojem. Ať už zvenku svou mohutností, či zevnitř již zmiňovanou specifickou výzdobou a bohatým zdobením oken, zapůsobil na každého z nás zvláštním dojmem. Snad mi odpustíte to přirovnání, ale jako kdyby se tu kvočna usadila do hnízda a na všechny strany rozsévala zárodky bretaňské kultury. Tak nějak zvláštně mateřsky na nás působil chrám Saint – Corentine i náměstí Terre Du Auc. I přes pošmourné, deštivé počasí se nám pořád chtělo toulat uličkami lemovanými starobylými brázděnými domy, nahlížet do obchůdků v jejich suterénech a obdivovat šikovné ruce hrnčířů, kteří plní roli pokračovatelů zdejší hrnčířské tradice. Po dvouletém školení dokáží před zákazníkem vykouzlit na talíři bohatou škálu ornamentům v široké paletě barev. Člověk jen může obdivovat lehkost a bravuru, se kterou jsou schopni vytvořit ty drobné krásy, které přinášejí tolik radosti. Ani vytrvalý déšť, ani postupující soumrak nás nedokážou vyhnat ze starobylých uliček. Naopak! Jakoby nás postupně rozsvěcující se světla vtahovala do labyrintu mostů, mostků, zákoutí a náměstíček stejně tak tajemně vábivého, jako je Bretaň samotná.

Když večer přichází


Ani v pokročilém podvečeru neslábne malý dav domorodců a návštěvníků, kteří nás v proudu lidských těl unáší stále někam dál. Přesto zaznamenáme teplou zář oken muzea Bretaně, nacházejícího se v bezprostředním sousedství katedrály, jejíž zahradou se do něho i vstupuje. Sbírky jsou sestaveny z místních archeologických vykopávek a spolu s výstavou bretaňských krojů dávají relativně širokou možnost seznámit se s bretaňskou minulostí, pochopit genius loci tohoto regionu. Jen kousek od katedrály můžete vstoupit do světa barev a štětců v Muzeu výtvarných umění, jehož výstava je zasvěcena místnímu rodákovi, básníku a výtvarnému umělci Maxi Jacobovi. Sbírku doplňují i obrazy jeho přátel, mezi něž patřil sám Pablo Picasso. Že tato kulturní instituce nehledí jen do minulosti, ale žije i současností, dokumentují další dvě, souběžně probíhající výstavy současného umění.

Za svitu lamp

Když vycházíme z muzea, vítá nás tmavá noc a kapky deště bubnují do našich kapucí se snad ještě větší intenzitou. Občas se vynoříme na břehu říčky Odet, ale znovu a znovu odskakujeme do dalších uliček, ze kterých na nás občas vykouknou zajímavé kostelíky se jmény jako Locmaria (z 11. století), St. Mathieau či nebretoňsky znějící Kerfenteun. Potulujeme se pěší zónou Vieux Quimper, která nás brzy přivede znovu před dominantu města – katedrálu Saint – Corentine. Jsme v Bretani, a jelikož bretonci byli vždy specifickou a leckdy i svéráznou komunitou, nepřekvapí nás, že irský mnich Corentinus, který byl prvním zdejším biskupem. Patří mezi světce, kteří nebyli nikdy církví oficiálně uznáni. Přesto žije v srdcích domorodců jako světec a patron města zároveň.


Loučení s Quimper

Připozdívá se a blíží se i čas našeho odjezdu z Quimper. Ještě jednou se projdeme uličkami města, které neslo jméno svého biskupa Quimper – Corentine, za Francouzské revoluce se přejmenovalo na Montagne sur Odet, aby pak získalo dnešní název Quimper. Už sice asi nepoznáme, jak divoce dokáže pulsovat srdce města během festivalu de Cornouialle, ani nestihneme projít tržiště s rybami, masem, sýry, plněnými palačinkami a čas nám nezbude ani na malou botanickou zahradu. Ale chvilku na sladkou tečku za návštěvou Quimperu si určitě najdeme. Mandlový, medem prolévaný croissant stojí za to!

Stříbrné Kutnohorsko – triumf architektury

Přehlídka historických klenotů, jako je Chrám sv. Barbory, Vlašský
dvůr nebo unikátní kaple Kostnice, se nám tu nabízí jako na dlani ve své
velkoleposti. Stačí jen krátká procházka po náměstí, aby na nás vší
silou dýchla bohatá a nevšední historie tohoto města, korunovaná
každoročními oslavami “Královského stříbření“ a široce obsáhlá
v mnoha podobách slohů architektury v rozmezí deseti století.

Kutná Hora – nevelké městečko, ležící asi 50 km východně od Prahy, má svým návštěvníkům rozhodně co nabídnout. Náhodného turistu může až překvapit, kolik různorodých architektonických skvostů se nachází ve spleti malebných uliček tohoto královského města, právem patřícího k památkám na seznamu UNESCO. Přehlídka historických klenotů, jako je Chrám sv. Barbory, Vlašský dvůr nebo unikátní kaple Kostnice, se nám tu nabízí jako na dlani ve své velkoleposti. Stačí jen krátká procházka po náměstí, aby na nás vší silou dýchla bohatá a nevšední historie tohoto města, korunovaná každoročními oslavami “Královského stříbření“ a široce obsáhlá v mnoha podobách slohů architektury v rozmezí deseti století.


Procházkou do historie

Právě díky bohatství a různorodosti své historie, stejně jako ekonomické prosperitě díky těžbě stříbra, se město Kutná Hora mohlo právem považovat za silného konkurenta pro naše hlavní město. V zimě je město tiché a ospalé, stále však láká k posezení ve svých romantických hospůdkách, v letních měsících se hemží turisty a cizinci lačnícími po středoevropské kultuře, zosobněné v našich památkách.

Do románské doby můžeme zavítat návštěvou kostela sv. Jakuba, či kostela sv. Štěpána, který je nejstarší stavbou na Kutnohorsku. Jeho románské jádro pochází z 12. století. Zde se nachází i barokní kaple – Kostnice, velmi vyhledávaná zvláště cizími návštěvníky pro svůj unikátní exteriér, vytvořený z lidských kostí.


Gotickým příkladem je slavný chrám sv. Barbory, pětilodní katedrála, zasvěcená patronce havířů sv. Barboře. Po chrámu sv. Víta v Praze, pravděpodobně druhý nejvýznamnější u nás. Z barokních památek jmenujme kromě výše zmíněné Kostnice ještě kostel sv. Jana Nepomuckého, Jezuitskou kolej – založenou císařem Ferdinandem II. , nebo sedmnáctimetrový morový sloup. Z období renesance zde nalezneme budovu arciděkanství.

Kostnice – vznešená i morbidní

Tato hřbitovní kaple z konce 14. století je vskutku ojedinělým skvostem Kutnohorské architektury a nelze se o ní nezmínit samostatně.

Její vnitřek tvoří kosterní pozůstatky obětí války a hlavně morových epidemií. Dominantou celé kaple je obrovský lustr, celý sestavený z kostí ve všech velikostech – od nejmenších až po ty, které tvoří ramena lustru. Na některých exponátech jsou dokonce vidět zranění, která způsobila smrt oběti, ale i neuvěřitelná zranění lebky, která bylo možno přežít. Obdivuhodným výtvorem je také erb rodu Schwarzenbergů, také složený z kostí, stejně jako svícny, kříž, kalichy a mnoho dalšího. Kaple je mimo jiné plně funkční, nejen jako toto unikátní muzeum tvořící připomínku smrti a pomíjivost života, ale slouží se tu také mši a bohoslužby.


Kutnohorské stříbro – sláva Českého království

Masivní rozvoj peněžnictví v Kutné Hoře se datuje kolem druhé poloviny 13. století, přestože počátky těžby stříbrné rudy jsou z doby mnohem starší. Kutná Hora byla v době své největší slávy považována za pokladnici, či klenotnici českého království, právě proto stála ve své významnosti hned za majestátem města Prahy. Vlašský dvůr byl původně skladištěm stříbrné rudy a poté dokonce státní mincovnou. Ukázky starodávného způsobu výroby stříbrných mincí – denárů, můžeme při návštěvě Vlašského dvora vidět i dnes.


Stříbření

Římský a český král Václav IV. přijíždí se svou družinou a celým královským dvorem, aby slavnostně zahájil období bujarých oslav a vzdal hold královskému městu stříbra a všem havířům.

Kutná Hora se ocitne znovu v 15. století, Vlašský Dvůr se rozzáří Svatojánskými ohni, vypuknou rytířská klání. V chrámu sv. Barbory se rozezvučí fanfáry, město se oblékne do dobových kostýmů, v ulicích zavládne jarmark a pouťová atmosféra. Držte si klobouky, začíná každoroční gotická slavnost k zahájení nové sezóny a oslavující bohatství a prosperitu města.

Letošní oslavy si můžete vychutnat ve dnech 20. – 21. června 2009 a kromě nezapomenutelné podívané plné dokonalé choreografie, přehlídky kostýmů a kutnohorských tradic se vám nabízí také jedinečná příležitost k návštěvě výše zmíněných historických památek.

Kutná Hora – nevelké městečko, ležící asi 50 km východně od Prahy, má svým návštěvníkům rozhodně co nabídnout. Náhodného turistu může až překvapit, kolik různorodých architektonických skvostů se nachází ve spleti malebných uliček tohoto královského města, právem patřícího k památkám na seznamu UNESCO. Přehlídka historických klenotů, jako je Chrám sv. Barbory, Vlašský dvůr nebo unikátní kaple Kostnice, se nám tu nabízí jako na dlani ve své velkoleposti. Stačí jen krátká procházka po náměstí, aby na nás vší silou dýchla bohatá a nevšední historie tohoto města, korunovaná každoročními oslavami “Královského stříbření“ a široce obsáhlá v mnoha podobách slohů architektury v rozmezí deseti století.


Procházkou do historie

Právě díky bohatství a různorodosti své historie, stejně jako ekonomické prosperitě díky těžbě stříbra, se město Kutná Hora mohlo právem považovat za silného konkurenta pro naše hlavní město. V zimě je město tiché a ospalé, stále však láká k posezení ve svých romantických hospůdkách, v letních měsících se hemží turisty a cizinci lačnícími po středoevropské kultuře, zosobněné v našich památkách.

Do románské doby můžeme zavítat návštěvou kostela sv. Jakuba, či kostela sv. Štěpána, který je nejstarší stavbou na Kutnohorsku. Jeho románské jádro pochází z 12. století. Zde se nachází i barokní kaple – Kostnice, velmi vyhledávaná zvláště cizími návštěvníky pro svůj unikátní exteriér, vytvořený z lidských kostí.


Gotickým příkladem je slavný chrám sv. Barbory, pětilodní katedrála, zasvěcená patronce havířů sv. Barboře. Po chrámu sv. Víta v Praze, pravděpodobně druhý nejvýznamnější u nás. Z barokních památek jmenujme kromě výše zmíněné Kostnice ještě kostel sv. Jana Nepomuckého, Jezuitskou kolej – založenou císařem Ferdinandem II. , nebo sedmnáctimetrový morový sloup. Z období renesance zde nalezneme budovu arciděkanství.

Kostnice – vznešená i morbidní

Tato hřbitovní kaple z konce 14. století je vskutku ojedinělým skvostem Kutnohorské architektury a nelze se o ní nezmínit samostatně.

Její vnitřek tvoří kosterní pozůstatky obětí války a hlavně morových epidemií. Dominantou celé kaple je obrovský lustr, celý sestavený z kostí ve všech velikostech – od nejmenších až po ty, které tvoří ramena lustru. Na některých exponátech jsou dokonce vidět zranění, která způsobila smrt oběti, ale i neuvěřitelná zranění lebky, která bylo možno přežít. Obdivuhodným výtvorem je také erb rodu Schwarzenbergů, také složený z kostí, stejně jako svícny, kříž, kalichy a mnoho dalšího. Kaple je mimo jiné plně funkční, nejen jako toto unikátní muzeum tvořící připomínku smrti a pomíjivost života, ale slouží se tu také mši a bohoslužby.


Kutnohorské stříbro – sláva Českého království

Masivní rozvoj peněžnictví v Kutné Hoře se datuje kolem druhé poloviny 13. století, přestože počátky těžby stříbrné rudy jsou z doby mnohem starší. Kutná Hora byla v době své největší slávy považována za pokladnici, či klenotnici českého království, právě proto stála ve své významnosti hned za majestátem města Prahy. Vlašský dvůr byl původně skladištěm stříbrné rudy a poté dokonce státní mincovnou. Ukázky starodávného způsobu výroby stříbrných mincí – denárů, můžeme při návštěvě Vlašského dvora vidět i dnes.


Stříbření

Římský a český král Václav IV. přijíždí se svou družinou a celým královským dvorem, aby slavnostně zahájil období bujarých oslav a vzdal hold královskému městu stříbra a všem havířům.

Kutná Hora se ocitne znovu v 15. století, Vlašský Dvůr se rozzáří Svatojánskými ohni, vypuknou rytířská klání. V chrámu sv. Barbory se rozezvučí fanfáry, město se oblékne do dobových kostýmů, v ulicích zavládne jarmark a pouťová atmosféra. Držte si klobouky, začíná každoroční gotická slavnost k zahájení nové sezóny a oslavující bohatství a prosperitu města.

Letošní oslavy si můžete vychutnat ve dnech 20. – 21. června 2009 a kromě nezapomenutelné podívané plné dokonalé choreografie, přehlídky kostýmů a kutnohorských tradic se vám nabízí také jedinečná příležitost k návštěvě výše zmíněných historických památek.

Krajní meze 2008 aneb léto v Malém Tibetu

Jistě nejsem sám, koho příliš neláká konzumovat
„předžvýkané“ zážitky z cest s plným servisem
cestovní kanceláře za zády. A kdo by někdy nezatoužil po tom,
neprohnat se cizí zemí jen coby turista, ale stát se alespoň na nějakou
dobu součástí místní komunity, zakusit každodenní život
z perspektivy domorodce?

Jistě nejsem sám, koho příliš neláká konzumovat „předžvýkané“ zážitky z cest s plným servisem cestovní kanceláře za zády. A kdo by někdy nezatoužil po tom, neprohnat se cizí zemí jen coby turista, ale stát se alespoň na nějakou dobu součástí místní komunity, zakusit každodenní život z perspektivy domorodce? Mimo jiné i z těchto důvodů jsem minulý rok s nadšením uvítal možnost připojit se k projektu, který v sobě unikátním způsobem spojuje cestování a pobyt v exotické cizině se smysluplně stráveným časem v partě podobně naladěných lidí. Tímto projektem je tábor Krajní meze, pořádaný každoročně již od roku 2006 základním článkem Hnutí brontosaurus Modrý kámen v nejsevernějším cípu Indie, v Ladakhu, oblasti nazývané díky své kulturní tradici někdy také Malý Tibet. Hlavní náplní akce byla manuální práce v místních buddhistických klášterech a výuka na školách, v širším smyslu pak zprostředkování kulturní výměny mezi himálajským Ladakhem a Českou republikou.


Už příprava cesty a programu byla na hony vzdálená jakémukoli komerčnímu zájezdu, neboť od počátku bylo vše – od zajišťování letenek, víz, očkování, pojištění, přes shánění sponzorů, propagaci, až po přípravu výukových kurzů – spoluorganizováno samotnými účastníky. To mimo jiné výrazně přispělo i ke stmelení naší skupiny, takže když jsme se po několika měsících příprav sešli konečně na letišti, nebyli jsme jen hrstka anonymních „účasníků zájezdu“, ale sehraný tým v očekávání velkého dobrodružství.

Dillí

Prvním obrovským zážitkem pro kohokoli, kdo doposud nebyl v tak geograficky, klimaticky i kulturně vzdálené zemi, jakou Indie bezesporu je, byl už přílet do hlavního města Dillí. Hned po vystoupení z klimatizované letištní haly nás – přes pokročilou noční hodinu – omráčil horký a vlhký vzduch s nepopsatelným odérem. Neméně silný dojem jsme si vzápětí odnesli i z nočního putování s veškerou bagáží na zádech při hledání našeho hotelu v centru starého Dillí. Temné kouty ulice, která je za bílého dne plná lidí, skrývaly nejedno pro našince neobvyklé překvapení – ve vzájemné symbióze spící lidi, krávy a psy, neuvěřitelný nepořádek a všudypřítomné typické aroma.

Jelikož další přesun letadlem z Dillí do Lehu, hlavního města Ladakhu, byl naplánován až na druhý den nad ránem, většina z nás statečně překonávala únavu po již absolvovaném letu a snažila se z Dillí ukousnout (někdy doslova) co nejvíce. Toulky přelidněnými ulicemi, návštěvy pamětihodností, chrámů a mešit, první nesmělé kontakty s tradiční indickou kuchyní, fascinující přehuštěná doprava, cestování metrem, které nabízí nečekaný únik z míst totální chudoby do úplně jiného (moderního) světa, na jaký jsme zvyklí ze západních metropolí, pouliční prodavači čehokoli…


Leh

I během letu do Lehu jsem usilovně vzdoroval narůstající únavě. Vždyť takové úžasné scenérie, jaké byly občas mezi mraky k vidění, jsem doposud nikdy nespatřil! Pustá krajina, z níž vyrůstají mohutné horské masivy pokryté sněhovou čepicí, a jen tu a tam v údolí na břehu řeky malé vesnice, coby zelené oázy života.

Dodnes si dobře vzpomínám na první dojem po přistání v Lehu: velmi intenzivní sluneční svit a – přes nadmořskou výšku 3500 m – překvapivě příjemné klima podobné našemu létu. Už cesta z letiště exoticky vyhlížejícím městem do našeho nového dočasného domova (tzv. guesthouse) dávala tušit, že máme co do činění s dalším kulturním šokem. Mezi dopravními prostředky převládají těžká vojenská auta, džípy a plné ladacké autobusy. Nad městem se jako historická dominanta majestátně tyčí královský palác, na druhé straně se mezi zelenými břehy dravě valí veletok Indus a nad ním se táhne až kýčovitě fotogenický pás zasněžených hor. Ocitáme se ve velmi příjemném městě, kde je díky prudce se rozvíjejícímu turistickému ruchu postaráno o nezbytný komfort, aniž by tak dělo na úkor pocitu, že se nacházíme v naprosto jiném světě, než jaký známe z naší domoviny.


První dny pobytu v Lehu (často trávené v lehu) jsou ve znamení aklimatizace. Téměř každý si prochází různými projevy přivykání na místní nadmořskou výšku a stravu. Čas běží v příjemně pomalém tempu, kdy se nabízí dost možností poznat město, jeho velmi přátelské a pohostinné obyvatele, mnohé kulturní odlišnosti a hlavně doladit plány na nejbližší budoucí období, kdy se rozdělíme na dvě skupiny a rozjedeme se za prací na různá místa. Někteří z nás nezahálejí a už během aklimatizačních dnů stíhají navštívit i některá zajímavá místa v okolí. Vyhlášený klášter v Thiksey (už sama cesta v autobuse přeplněném domorodci je neopakovatelným zážitkem) a zahraničními turisty vyhledávaný festival v Hemisu jsou zřejmě vrcholem těchto dnů.

Diskit

Jelikož stěžejní část programu našeho projektu zahrnuje mimo jiné i manuální práci na podporu ladackých klášterů, nastává konečně den, kdy se vydáváme za prací do vzdáleného Diskitu, vesnice a stejnojmenného kláštera ležících v nádherném údolí Nubra Valley, místu, které do nedávna bylo pro turisty zcela nepřístupné a i teď potřebujeme speciální povolení, abychom mohli do této oblasti vstoupit. Zajímavostí cesty do Diskitu je mimo jiné přejezd údajně nejvyššího silničního sedla na světě – Khardung La (jak později zjišťujeme opakovaným měřením pomocí GPS a konzultací s vševědoucí Wikipedií, sedlo bohužel nejvyšší na světě není, ale ani toto zjištění nekalí náš zážitek). Druhá skupina pro změnu míří na stavbu kláštera do odlehlé vesničky Sapi, kam po částečném přesunu autobusem putuje další dva dny pěšky v rámci „meditativního treku“.


V Diskitu – po velmi dobrodružném prvním dnu, kdy se nám nedaří nalézt kontaktní osobu pro naši práci a trávíme noc v úchvatném prostředí kláštera mezi pohostinnými mnichy – se nakonec dostáváme na místo určení: staveniště sochy Buddhy, které bude naším pracovištěm po následujících pět dnů. Rychle se sžíváme s pozvolným pracovním tempem, partou bengálských dělníků, bambusovým lešením, místními technologickými postupy, společnými čajovými přestávkami a obědy servírovanými přímo na staveništi. Po práci objevujeme společenský život v přilehlé vesničce, která se stává naším dočasným bydlištěm. Pracovní týden nakonec uběhne jako voda a nastává místy až dojemné loučení se všemi „kolegy“ na pracovišti. Jsme odměnění kataky (tradičními šátky na znamení navázaného přátelství) a v euforické náladě vyrážíme do nedalekého kláštera pozdravit místního headlamu (nejvyššího představeného), s nímž jsme se spřátelili již první den. Ve zbývajících dvou dnech volna objevujeme zajímavosti v okolí Diskitu a Nubra Valley. Vesničky Tiger a Sumur s dalším z mnoha klášterů, autostop v místech, kudy po prašné cestě projíždí zhruba jedno (většinou plné) auto za půl hodiny, bizarní kombinaci pravé nefalšované pouště s nádhernými písečnými dunami lemované malebnou říčkou a mokřady s pasoucími se koňmi a dobytkem. Osada Hundar na kraji pouště pak už působí skutečně jako konec světa. Zde se dostáváme do nejzazšího bodu přístupného turistům, k mostu stráženému vojáky se samopaly. Prvotní ostych rychle opadá a jeden z nich se nás ujímá, aby nás provedl přilehlou gompou, kde na oltáři nalézáme fotografii Václava Havla s Dalajlámou. Po chvíli nenucené konverzace nám vojáci dokonce zastavují auto, abychom se nemuseli trmácet těch několik kilometrů zpět do Diskitu.

Moravian Mission School

Po návratu do Lehu a shledání s druhou skupinou si dychtivě vyměňujeme spoustu zážitků. Není na to ale moc času, protože již další den začíná školní rok na Moravian Mission School, kde v několika skupinách po následující zhruba týden vyučujeme informační technologie, základy digitální fotografie, výtvarnou a hudební výchovu a tanec. Třešničkou na dortu našeho působení ve škole je možnost trávit večery a noci ubytováni v rodinách žáků. Tím se nám nabízí mimořádná příležitost nahlédnout mnohem více do života ladacké rodiny. Dalším z mnoha neopakovatelných zážitků je návštěva a nocleh v internátu pro děti ze vzdálených vesnic.


Všude dobře…

Také dny školní výuky se rychle krátí, a my už začínáme spřádat plány na další dny, kdy oficiální program akce skončí a účastníci se pustí za svými individuálními cíli. A že jich Ladakh nabízí nepřeberně! Od výstupu na jeden z nejpopulárnějších šestitisícových vrcholů Stock Kangri, bezpočet zajímavých treků stěží popsatelnou krajinou, rafting na řekách Indus a Zanskar, výlety ke křišťálově čistým jezerům, návštěvy mnoha klášterů v okolí, pobyt na rodinné farmě nebo třeba i jen lenošení a korzování v hlavním městě Lehu. S ubývajícím časem náš kolektiv v důsledku různých termínů návratu postupně řídne. Většina z nás si nenechá ujít zážitek spojený s cestou zpět do Dillí po zemi, ať už džípem, minibusem nebo autobusem, po převážně prašné a kamenité silnici vinoucí se po svazích vysokých hor. My si poslední dny cestování zpestřujeme návštěvou příjemného městečka Manali, které nám po týdnech strávených v pusté krajině nabízí opět bujnou vegetaci, starobylé chrámy a termální prameny. Nevynecháváme ani současné exilové sídlo tibetského duchovního vůdce Dalajlámy – Dharamsalu, kde jsme v těsném sousedství dalajlámovy rezidence svědky obrovské a několik dnů trvající motlitby.

Dillí nás po třech dnech na cestách vítá jako již ostřílené turisty, takže cesta taxíkem do centra a smlouvání o ceně v několika hotelech je pro nás už spíše vítaným dobrodružstvím než problémem. V pohodovém tempu posledních dnů pobytu ještě absolvujeme prohlídku několika turistických atrakcí ve městě, včetně jednodenního výletu do nedaleké Agry s kultovním Taj Mahalem. Zde jsme konfrontováni s turistickým byznysem v nejryzejší podobě. Prakticky nelze udělat krok, aniž by se nám někdo velmi vytrvale nepokoušel něco prodat.


…doma nejlépe?

Skoro se nechce věřit, že náš pobyt v Indii je u konce, ale sraz posledních „pozůstalých“ účastníků na letišti v Dillí je toho nezvratným důkazem. Rekapitulujeme zážitky a vzpomínky z posledních týdnů a se startujícím letadlem nejednomu z nás prolétne hlavou myšlenka na brzký návrat do té obrovské země, která člověka chytí a už nepustí.


Dobrovolnický projekt „Krajní meze“ již několikátým rokem probíhá v severoindickém Ladakhu. Skupina českých dobrovolníků sem v letních měsících přiváží nejen hmotnou a finanční pomoc, ale především připravuje pro děti z himalájských škol ekologickou, hudební či výtvarnou výchovu, kurz informačních technologií a volnočasové aktivity i pro hendikepované děti. Dále se dobrovolníci podílejí na manuálních pracech při opravě buddhistických kláštěrů nebo pomáhají na ladackých farmách. Po zbytek času cestují a trekkují po Ladakhu či jiných částí Indie. Celkově se jedná o oboustrannou kulturní a zkušenostní výměnu. Více na stránkách projektu Krajní meze nebo na informačním videu YouTube.

Jistě nejsem sám, koho příliš neláká konzumovat „předžvýkané“ zážitky z cest s plným servisem cestovní kanceláře za zády. A kdo by někdy nezatoužil po tom, neprohnat se cizí zemí jen coby turista, ale stát se alespoň na nějakou dobu součástí místní komunity, zakusit každodenní život z perspektivy domorodce? Mimo jiné i z těchto důvodů jsem minulý rok s nadšením uvítal možnost připojit se k projektu, který v sobě unikátním způsobem spojuje cestování a pobyt v exotické cizině se smysluplně stráveným časem v partě podobně naladěných lidí. Tímto projektem je tábor Krajní meze, pořádaný každoročně již od roku 2006 základním článkem Hnutí brontosaurus Modrý kámen v nejsevernějším cípu Indie, v Ladakhu, oblasti nazývané díky své kulturní tradici někdy také Malý Tibet. Hlavní náplní akce byla manuální práce v místních buddhistických klášterech a výuka na školách, v širším smyslu pak zprostředkování kulturní výměny mezi himálajským Ladakhem a Českou republikou.


Už příprava cesty a programu byla na hony vzdálená jakémukoli komerčnímu zájezdu, neboť od počátku bylo vše – od zajišťování letenek, víz, očkování, pojištění, přes shánění sponzorů, propagaci, až po přípravu výukových kurzů – spoluorganizováno samotnými účastníky. To mimo jiné výrazně přispělo i ke stmelení naší skupiny, takže když jsme se po několika měsících příprav sešli konečně na letišti, nebyli jsme jen hrstka anonymních „účasníků zájezdu“, ale sehraný tým v očekávání velkého dobrodružství.

Dillí

Prvním obrovským zážitkem pro kohokoli, kdo doposud nebyl v tak geograficky, klimaticky i kulturně vzdálené zemi, jakou Indie bezesporu je, byl už přílet do hlavního města Dillí. Hned po vystoupení z klimatizované letištní haly nás – přes pokročilou noční hodinu – omráčil horký a vlhký vzduch s nepopsatelným odérem. Neméně silný dojem jsme si vzápětí odnesli i z nočního putování s veškerou bagáží na zádech při hledání našeho hotelu v centru starého Dillí. Temné kouty ulice, která je za bílého dne plná lidí, skrývaly nejedno pro našince neobvyklé překvapení – ve vzájemné symbióze spící lidi, krávy a psy, neuvěřitelný nepořádek a všudypřítomné typické aroma.

Jelikož další přesun letadlem z Dillí do Lehu, hlavního města Ladakhu, byl naplánován až na druhý den nad ránem, většina z nás statečně překonávala únavu po již absolvovaném letu a snažila se z Dillí ukousnout (někdy doslova) co nejvíce. Toulky přelidněnými ulicemi, návštěvy pamětihodností, chrámů a mešit, první nesmělé kontakty s tradiční indickou kuchyní, fascinující přehuštěná doprava, cestování metrem, které nabízí nečekaný únik z míst totální chudoby do úplně jiného (moderního) světa, na jaký jsme zvyklí ze západních metropolí, pouliční prodavači čehokoli…


Leh

I během letu do Lehu jsem usilovně vzdoroval narůstající únavě. Vždyť takové úžasné scenérie, jaké byly občas mezi mraky k vidění, jsem doposud nikdy nespatřil! Pustá krajina, z níž vyrůstají mohutné horské masivy pokryté sněhovou čepicí, a jen tu a tam v údolí na břehu řeky malé vesnice, coby zelené oázy života.

Dodnes si dobře vzpomínám na první dojem po přistání v Lehu: velmi intenzivní sluneční svit a – přes nadmořskou výšku 3500 m – překvapivě příjemné klima podobné našemu létu. Už cesta z letiště exoticky vyhlížejícím městem do našeho nového dočasného domova (tzv. guesthouse) dávala tušit, že máme co do činění s dalším kulturním šokem. Mezi dopravními prostředky převládají těžká vojenská auta, džípy a plné ladacké autobusy. Nad městem se jako historická dominanta majestátně tyčí královský palác, na druhé straně se mezi zelenými břehy dravě valí veletok Indus a nad ním se táhne až kýčovitě fotogenický pás zasněžených hor. Ocitáme se ve velmi příjemném městě, kde je díky prudce se rozvíjejícímu turistickému ruchu postaráno o nezbytný komfort, aniž by tak dělo na úkor pocitu, že se nacházíme v naprosto jiném světě, než jaký známe z naší domoviny.


První dny pobytu v Lehu (často trávené v lehu) jsou ve znamení aklimatizace. Téměř každý si prochází různými projevy přivykání na místní nadmořskou výšku a stravu. Čas běží v příjemně pomalém tempu, kdy se nabízí dost možností poznat město, jeho velmi přátelské a pohostinné obyvatele, mnohé kulturní odlišnosti a hlavně doladit plány na nejbližší budoucí období, kdy se rozdělíme na dvě skupiny a rozjedeme se za prací na různá místa. Někteří z nás nezahálejí a už během aklimatizačních dnů stíhají navštívit i některá zajímavá místa v okolí. Vyhlášený klášter v Thiksey (už sama cesta v autobuse přeplněném domorodci je neopakovatelným zážitkem) a zahraničními turisty vyhledávaný festival v Hemisu jsou zřejmě vrcholem těchto dnů.

Diskit

Jelikož stěžejní část programu našeho projektu zahrnuje mimo jiné i manuální práci na podporu ladackých klášterů, nastává konečně den, kdy se vydáváme za prací do vzdáleného Diskitu, vesnice a stejnojmenného kláštera ležících v nádherném údolí Nubra Valley, místu, které do nedávna bylo pro turisty zcela nepřístupné a i teď potřebujeme speciální povolení, abychom mohli do této oblasti vstoupit. Zajímavostí cesty do Diskitu je mimo jiné přejezd údajně nejvyššího silničního sedla na světě – Khardung La (jak později zjišťujeme opakovaným měřením pomocí GPS a konzultací s vševědoucí Wikipedií, sedlo bohužel nejvyšší na světě není, ale ani toto zjištění nekalí náš zážitek). Druhá skupina pro změnu míří na stavbu kláštera do odlehlé vesničky Sapi, kam po částečném přesunu autobusem putuje další dva dny pěšky v rámci „meditativního treku“.


V Diskitu – po velmi dobrodružném prvním dnu, kdy se nám nedaří nalézt kontaktní osobu pro naši práci a trávíme noc v úchvatném prostředí kláštera mezi pohostinnými mnichy – se nakonec dostáváme na místo určení: staveniště sochy Buddhy, které bude naším pracovištěm po následujících pět dnů. Rychle se sžíváme s pozvolným pracovním tempem, partou bengálských dělníků, bambusovým lešením, místními technologickými postupy, společnými čajovými přestávkami a obědy servírovanými přímo na staveništi. Po práci objevujeme společenský život v přilehlé vesničce, která se stává naším dočasným bydlištěm. Pracovní týden nakonec uběhne jako voda a nastává místy až dojemné loučení se všemi „kolegy“ na pracovišti. Jsme odměnění kataky (tradičními šátky na znamení navázaného přátelství) a v euforické náladě vyrážíme do nedalekého kláštera pozdravit místního headlamu (nejvyššího představeného), s nímž jsme se spřátelili již první den. Ve zbývajících dvou dnech volna objevujeme zajímavosti v okolí Diskitu a Nubra Valley. Vesničky Tiger a Sumur s dalším z mnoha klášterů, autostop v místech, kudy po prašné cestě projíždí zhruba jedno (většinou plné) auto za půl hodiny, bizarní kombinaci pravé nefalšované pouště s nádhernými písečnými dunami lemované malebnou říčkou a mokřady s pasoucími se koňmi a dobytkem. Osada Hundar na kraji pouště pak už působí skutečně jako konec světa. Zde se dostáváme do nejzazšího bodu přístupného turistům, k mostu stráženému vojáky se samopaly. Prvotní ostych rychle opadá a jeden z nich se nás ujímá, aby nás provedl přilehlou gompou, kde na oltáři nalézáme fotografii Václava Havla s Dalajlámou. Po chvíli nenucené konverzace nám vojáci dokonce zastavují auto, abychom se nemuseli trmácet těch několik kilometrů zpět do Diskitu.

Moravian Mission School

Po návratu do Lehu a shledání s druhou skupinou si dychtivě vyměňujeme spoustu zážitků. Není na to ale moc času, protože již další den začíná školní rok na Moravian Mission School, kde v několika skupinách po následující zhruba týden vyučujeme informační technologie, základy digitální fotografie, výtvarnou a hudební výchovu a tanec. Třešničkou na dortu našeho působení ve škole je možnost trávit večery a noci ubytováni v rodinách žáků. Tím se nám nabízí mimořádná příležitost nahlédnout mnohem více do života ladacké rodiny. Dalším z mnoha neopakovatelných zážitků je návštěva a nocleh v internátu pro děti ze vzdálených vesnic.


Všude dobře…

Také dny školní výuky se rychle krátí, a my už začínáme spřádat plány na další dny, kdy oficiální program akce skončí a účastníci se pustí za svými individuálními cíli. A že jich Ladakh nabízí nepřeberně! Od výstupu na jeden z nejpopulárnějších šestitisícových vrcholů Stock Kangri, bezpočet zajímavých treků stěží popsatelnou krajinou, rafting na řekách Indus a Zanskar, výlety ke křišťálově čistým jezerům, návštěvy mnoha klášterů v okolí, pobyt na rodinné farmě nebo třeba i jen lenošení a korzování v hlavním městě Lehu. S ubývajícím časem náš kolektiv v důsledku různých termínů návratu postupně řídne. Většina z nás si nenechá ujít zážitek spojený s cestou zpět do Dillí po zemi, ať už džípem, minibusem nebo autobusem, po převážně prašné a kamenité silnici vinoucí se po svazích vysokých hor. My si poslední dny cestování zpestřujeme návštěvou příjemného městečka Manali, které nám po týdnech strávených v pusté krajině nabízí opět bujnou vegetaci, starobylé chrámy a termální prameny. Nevynecháváme ani současné exilové sídlo tibetského duchovního vůdce Dalajlámy – Dharamsalu, kde jsme v těsném sousedství dalajlámovy rezidence svědky obrovské a několik dnů trvající motlitby.

Dillí nás po třech dnech na cestách vítá jako již ostřílené turisty, takže cesta taxíkem do centra a smlouvání o ceně v několika hotelech je pro nás už spíše vítaným dobrodružstvím než problémem. V pohodovém tempu posledních dnů pobytu ještě absolvujeme prohlídku několika turistických atrakcí ve městě, včetně jednodenního výletu do nedaleké Agry s kultovním Taj Mahalem. Zde jsme konfrontováni s turistickým byznysem v nejryzejší podobě. Prakticky nelze udělat krok, aniž by se nám někdo velmi vytrvale nepokoušel něco prodat.


…doma nejlépe?

Skoro se nechce věřit, že náš pobyt v Indii je u konce, ale sraz posledních „pozůstalých“ účastníků na letišti v Dillí je toho nezvratným důkazem. Rekapitulujeme zážitky a vzpomínky z posledních týdnů a se startujícím letadlem nejednomu z nás prolétne hlavou myšlenka na brzký návrat do té obrovské země, která člověka chytí a už nepustí.


Dobrovolnický projekt „Krajní meze“ již několikátým rokem probíhá v severoindickém Ladakhu. Skupina českých dobrovolníků sem v letních měsících přiváží nejen hmotnou a finanční pomoc, ale především připravuje pro děti z himalájských škol ekologickou, hudební či výtvarnou výchovu, kurz informačních technologií a volnočasové aktivity i pro hendikepované děti. Dále se dobrovolníci podílejí na manuálních pracech při opravě buddhistických kláštěrů nebo pomáhají na ladackých farmách. Po zbytek času cestují a trekkují po Ladakhu či jiných částí Indie. Celkově se jedná o oboustrannou kulturní a zkušenostní výměnu. Více na stránkách projektu Krajní meze nebo na informačním videu YouTube.

Designový hotýlek v České Kanadě

Představení Besídka divadla Sklep na Dobešce vidělo mnoho z nás.
Vávra, Hanák, Burda nebo Načeva a další, to jsou známe herecké tváře,
se kterými se na jevišti divadla Sklep určitě potkáte. S některými
se můžete setkat také ve Slavonicích v hotelu Besídka na
náměstí.

Představení Besídka divadla Sklep na Dobešce vidělo mnoho z nás. Vávra, Hanák, Burda nebo Načeva a další, to jsou známe herecké tváře, se kterými se na jevišti divadla Sklep určitě potkáte. S některými se můžete setkat také ve Slavonicích v hotelu Besídka na náměstí. Jejich jména resp. příjmení totiž nesou pokoje symbolizující 8 partnerů, kteří v 90. tých letech Besídku koupili a rekonstruovali. Na začátku jich bylo osm, a proto je v domě tolik pokojů. Protože každý z těch osmi je jiný, tak i pokoje jsou rozdílné, aby něco vypovídaly o svém duchovním majiteli.


Pokud chcete strávit v hotelu Besídka víkend, počítejte s tím, že musíte v rezervačním systému na www.besidka.cz hledat dlouho před termínem, který jste si pro romantický výlet vybrali. Čekací doby jsou opravdu dlouhé. Cena pokoje v sezóně je 1490 Kč, což je při posouzení kvalita vs. cena velmi přijatelné. Za tuto cenu obdržíte ubytování v pokojích s nápadem, krásným architektonickým řešením, vtipem a pohodlím; dále výbornou snídani v místní restauraci a příjemnou obsluhou. Každý s kým se v Besídce (myšleno hotelu i restauraci) setkáte je sympatický, má zvláštní kouzlo a tajemství, stejně jako celá Besídka a taky Slavonice a Česká Kanada a vůbec…

V kteroukoliv roční dobu si zde najdete náplň volného času. Můžete ležet v posteli a kochat se obložením stěn v pokoji Vávra nebo čímkoliv jiným v dalších pokojích, vyhlížet z mnoha okének pokoje Kušiak nebo ztrácet pojem o čase v kruhové posteli pokoje Kouťák. Když nemáte polehávání v krvi, tak si vezměte kolo. Celá oblast České Kanady je více než vhodná pro cyklistické výlety. Pokud počasí nepřeje cyklistice, tak obujte pohory a vydejte se na cestu po některé z turistických stezek. Zajímavá, malebná a naučná je třeba Graselova stezka. Díky ní poznáte, proč se tomuto místu říká Česká Kanada, navštívíte místa, kde se dříve těžilo dřevo pro místní železárny, projdete se kolem kaskády lesních rybníků a dozvíte se, jak vzniklo pojmenování grázl. Určitě se zastavíte před novogotickým zámkem přezdívaným Malá Hluboká, který je dnes bohužel v troskách. Ale blýská se na lepší časy a dnešní majitel Pragoprojekt, a.s. hodlá prý zámek zrekonstruovat do původní podoby pro rozvoj turistického ruchu a rozsáhlejší společenskou potřebu.


Z Českého Rudolce musíte pokračovat podél Bolíkovského potoka a vlakem po úzkokolejce z Dolního Bolíkova se vrátíte zpátky do Slavonic. Pak už nastane čas dát si osvěžující pivo a posilující večeři v restauraci hotelu Besídka a projít se malebným náměstím Slavonic kolem věže a pod podloubím.


Umělecký založeným osobám je doporučeno vzít si fotoaparát. Městečko a okolí je fotogenické a každá fotografie v sobě uchovává jistou míru tajemství, které nikdy nebude odhaleno. Těm, kteří rádi tvoří rukama se doporučuje navštívit místní keramickou dílnu. Ta je hned vedle hotelu Besídka nebo v blízké vesničce Maříž. Ano, tady opravdu vzniká známá Mařížská keramika. Kdo chce mít originál, tak si může hrníček na ranní kávu udělat vlastníma rukama. V dílně dostanete krátké proškolení, co a jak dělat, aby výtvor byl dokonalý, a pak už je vše na vás. S pomocí vlastní fantazie, vody, štětce, barev si vytvoříte hrníček, konvičku, talíř nebo vázu.

Po romanticky stráveném víkendu si domů povezete krásné vzpomínky, tajemné fotografie a vlastnoručně vytvořené umělecké dílo a spoustu nových nápadů, které se vám po dobu strávenou v Besídce určitě vylíhnou v hlavě.

Prohlédněte si autorčin blog věnovaný designu na www.tamatam.cz

Představení Besídka divadla Sklep na Dobešce vidělo mnoho z nás. Vávra, Hanák, Burda nebo Načeva a další, to jsou známe herecké tváře, se kterými se na jevišti divadla Sklep určitě potkáte. S některými se můžete setkat také ve Slavonicích v hotelu Besídka na náměstí. Jejich jména resp. příjmení totiž nesou pokoje symbolizující 8 partnerů, kteří v 90. tých letech Besídku koupili a rekonstruovali. Na začátku jich bylo osm, a proto je v domě tolik pokojů. Protože každý z těch osmi je jiný, tak i pokoje jsou rozdílné, aby něco vypovídaly o svém duchovním majiteli.


Pokud chcete strávit v hotelu Besídka víkend, počítejte s tím, že musíte v rezervačním systému na www.besidka.cz hledat dlouho před termínem, který jste si pro romantický výlet vybrali. Čekací doby jsou opravdu dlouhé. Cena pokoje v sezóně je 1490 Kč, což je při posouzení kvalita vs. cena velmi přijatelné. Za tuto cenu obdržíte ubytování v pokojích s nápadem, krásným architektonickým řešením, vtipem a pohodlím; dále výbornou snídani v místní restauraci a příjemnou obsluhou. Každý s kým se v Besídce (myšleno hotelu i restauraci) setkáte je sympatický, má zvláštní kouzlo a tajemství, stejně jako celá Besídka a taky Slavonice a Česká Kanada a vůbec…

V kteroukoliv roční dobu si zde najdete náplň volného času. Můžete ležet v posteli a kochat se obložením stěn v pokoji Vávra nebo čímkoliv jiným v dalších pokojích, vyhlížet z mnoha okének pokoje Kušiak nebo ztrácet pojem o čase v kruhové posteli pokoje Kouťák. Když nemáte polehávání v krvi, tak si vezměte kolo. Celá oblast České Kanady je více než vhodná pro cyklistické výlety. Pokud počasí nepřeje cyklistice, tak obujte pohory a vydejte se na cestu po některé z turistických stezek. Zajímavá, malebná a naučná je třeba Graselova stezka. Díky ní poznáte, proč se tomuto místu říká Česká Kanada, navštívíte místa, kde se dříve těžilo dřevo pro místní železárny, projdete se kolem kaskády lesních rybníků a dozvíte se, jak vzniklo pojmenování grázl. Určitě se zastavíte před novogotickým zámkem přezdívaným Malá Hluboká, který je dnes bohužel v troskách. Ale blýská se na lepší časy a dnešní majitel Pragoprojekt, a.s. hodlá prý zámek zrekonstruovat do původní podoby pro rozvoj turistického ruchu a rozsáhlejší společenskou potřebu.


Z Českého Rudolce musíte pokračovat podél Bolíkovského potoka a vlakem po úzkokolejce z Dolního Bolíkova se vrátíte zpátky do Slavonic. Pak už nastane čas dát si osvěžující pivo a posilující večeři v restauraci hotelu Besídka a projít se malebným náměstím Slavonic kolem věže a pod podloubím.


Umělecký založeným osobám je doporučeno vzít si fotoaparát. Městečko a okolí je fotogenické a každá fotografie v sobě uchovává jistou míru tajemství, které nikdy nebude odhaleno. Těm, kteří rádi tvoří rukama se doporučuje navštívit místní keramickou dílnu. Ta je hned vedle hotelu Besídka nebo v blízké vesničce Maříž. Ano, tady opravdu vzniká známá Mařížská keramika. Kdo chce mít originál, tak si může hrníček na ranní kávu udělat vlastníma rukama. V dílně dostanete krátké proškolení, co a jak dělat, aby výtvor byl dokonalý, a pak už je vše na vás. S pomocí vlastní fantazie, vody, štětce, barev si vytvoříte hrníček, konvičku, talíř nebo vázu.

Po romanticky stráveném víkendu si domů povezete krásné vzpomínky, tajemné fotografie a vlastnoručně vytvořené umělecké dílo a spoustu nových nápadů, které se vám po dobu strávenou v Besídce určitě vylíhnou v hlavě.

Prohlédněte si autorčin blog věnovaný designu na www.tamatam.cz

Alicudi a Filicudi – ostrovy klidu a pohody u italských břehů

V dopoledním oparu spíše tušíme než vidíme daleko vlevo sicilskou
Etnu a před námi se otevírá pohled na náš dnešní cíl – ostrovy
Filicudi a Alicudi. Čeká nás tříhodinová plavba na ostrovy, které jsou
neprávem tak trochu stranou zájmu.

Liparské ostrovy, místo pro každého

Liparské ostrovy jsou svérázným a zároveň pestrým regionem, který musí uspokojit každého návštěvníka. Pro milovníky termálních lázní je tu ostrov Vulcano s jeho sirným jezírkem a geotermálními lázněmi. Kdo touží poznat na vlastní kůži sirnatý dech fumarolových par, rád se vyšplhá na Gran Cratere, nebo zamíří na ostrov Panarea. Úžasné divadlo má pro zájemce připraveno sopka na ostrově Stromboli a milovníky dalekých výhledů určitě uspokojí 962 metrů vysoký vrchol Monte Fossa delle Felci na ostrově Salina, či již zmiňovaný Gran Cratere na Vulcanu a Pizzo Sopra la Fossa na Stromboli. Pro romantické procházky se nabízí uličky města Lipari na stejnojmenném ostrově a do historie se můžete ponořit u archeologických vykopávek na ostrovech Panarea nebo Lipari.


Západním směrem

Zvláště v letním období přijíždí na ostrovy množství turistů. V té době je docela těžké zde nalézt klidný kout, který by splňoval představu klidné dovolené. Přesto tu takové místo najdete. Za oblačného dopoledne vyplouváme z přístavu Porto di Levante na ostrově Vulcano. Po obeplutí polostrova Vulcanello se před námi otevírá průliv mezi ostrovy Vulcano a Lipari. Pohled na jejich břehy dobře dokumentuje, jak rozdílný je každý ze zdejších ostrovů a jak výrazně se vzájemně odlišují. Zatímco břehy Vulcana vystupují z vody pozvolna, po naší pravé ruce vyrůstají z vody několik desítek metrů vysoké útesy. Přímo před námi ční z vody do výše 60 metrů ostrůvek Pietralunga a hned za ním se krčí poněkud skromnější Pietra Menalda. V dopoledním oparu spíše tušíme než vidíme daleko vlevo sicilskou Etnu a před námi se otevírá pohled na náš dnešní cíl – ostrovy Filicudi a Alicudi. Čeká nás tříhodinová plavba na ostrovy, které jsou neprávem tak trochu stranou zájmu.

Na obzoru Filicudi

Příď naší lodi vytrvale prořezává hladinu Tyrhénského moře a vpravo od nás se v plné kráse tyčí další z Liparkých ostrovů – Salina. Jeho dominanta – vrchol Monte Fossa delle Felci jakoby se shlížel v mořské hladině, ale jinak nic neruší poklidné zářijové dopoledne. Krátce po poledni přistáváme v romantickém a ospalým dojmem působícím přístavu Pecorini a Mare. Pálící slunko a průzračná mořská voda zve ke koupeli. Pohled na množství žahavých medúz u přístavního mola však chuť na ni rychle zahání. Již jsme měli možnost setkat se s nimi a vzpomínka na palčivou bolest, kterou dokážou způsobit, je stále živá.


Přistáli jsme na ostrově, který je považován za již vyhaslou sopku a také se jeho tvář výrazně odlišuje od toho, na co jsme byli na ostatních ostrovech zvyklí. Nejvyšším vrcholem je Fossa Felci (774 m), na jehož svazích se daří terasovitým políčkům, které jsou kromě rybolovu dalším zdrojem obživy pro zdejší obyvatele. Domečky rozeseté po bizarně rozeklaném pobřeží se shlížejí v klidné hladině, když opouštíme ostrov Filicudi a míříme na nejzápadnější výspu Lipar – ostrov Alicudi

Ostrov Alicudi

Tento nejodlehlejší Liparský ostrov, kde na rozloze 5,2 km čtverečních žije 330 stálých obyvatel, můžete nalézt na starých mapách pod označením Ericusa. Byl tak označován podle vřesu, který tu hojně roste na roztroušených skaliscích. I tento ostrov je již vyhaslou sopkou a proto se vzhledem i porostem velmi podobá svému nejbližšímu sousedovi. Jeho nejvyšší vrchol Filo dell Arpa dosahuje výšky 675 m. Zdejší život se soustřeďuje pouze do okolí přístavu, nad nímž jsou ve svahu roztroušeny jednotlivé domky. Neexistuje zde žádná jiná doprava než pěší, s výjimkou oslíka, který dopravuje turisty nebo jejich zavazadla do jediného zdejšího hotelu. Je zajímavé procházet se po vydlážděných cestičkách mezi domy a stoupat výše a výše do svahu. Nejen proto, že se Vám otevírají nové a nové výhledy na okolní ostrovy, ale i proto, že se tak můžete, byť velmi zběžně, seznamovat s nelehkým životem zdejších obyvatel. Jen představovat si můžeme, kolik lopoty a dřiny stálo za zbudováním jejich obydlí v tomto těžko přístupném terénu.


Při toulání po kamenných stezkách lze vysledovat určité specifikum v uspořádání zdejších domů. Všechny mají jednotlivé pokoje uspořádány v řadě vedle sebe, ale do všech se vchází z venkovní terasy, která je spojuje a stává se tak po většinu roku jakýmsi přirozeným centrem dění v domě. Snad jen v zimním období, kdy se vlády nad ostrovem ujme vítr a déšť, se rodinný život přesune do některé z místností uvnitř domu.

Jak se zde mohou lidé uživit? Na výběr toho moc není. Na ostrově se pěstují olivy a kapary a na okolní moře vyjíždějí rybářské loďky. Po několik měsíců v roce ožívá ostrov i skromným turistickým ruchem, ale jinak se stává spíše rájem pro romantiky, toužící po klidné dovolené. Od kostelíka., kde se slouží pravidelné bohoslužby, sestupujeme zpět do přístavu, který tvoří jen pár domků srocených kolem přístavního mola. Čas nezbývá ani na výstup na Filo dell Arpa (Struna Harfy) ani na skalní val Scollio della Galera na západní nehostinné straně ostrova. Odpustit jsme si museli i archeologické vykopávky s nálezy ze 4 stol. př. n. l., protože čas našeho odjezdu se přiblížil. V přístavu se setkáváme s lodním trajektem společnosti N.G.V., který sem pravidelně zajíždí a je takřka jediným pojítkem s okolním světem. Zvláště v zimním období se stává, že mu bouřlivé počasí znemožní vjezd do přístavu a ostrov zůstává i třeba po dobu dvou týdnů bez spojení.


Filicudi od severu

Příď lodi před sebou znovu rozhrnuje mořské vlnky, ve kterých se často objevují mohutné medúzy. Ostrov Filicudi tentokrát obeplouváme ze severní strany, která nám v postupujícím podvečeru a houstnoucích mracích připadá ponurá a nepřístupná. Několik minut se zdržíme u západního výběžku ostrova. Mohutná jeskyně s propadlým stropem na úrovni mořské hladiny Rotta del Bue Marino je toho příčinou. Plavba podél pobřeží s mohutnými erozními rýhami nás přivádí do přístavu Filicudi Porto. Ten už nám nepřipadá tak romantický, jako jeho „kolega“ na opačné straně ostrova. Snad za to může opuštěně vyhlížející hotel u přístaviště, pivo popíjející „dorost“ u přístavního mola a možná i blížící se večer a mraky kupící se nad ostrovem. A tak jen rychle zamíříme na vykopávky prehistorického sídliště na Capo Grazziano a kolem skromných vinic se vrátíme zpět do přístavu.

Zpět na ostrov Vulcano

S prvními dešťovými kapkami odrážíme z přístaviště a míříme na volné moře. Ostrov o rozloze 9,6 km čtverečních a se 600 obyvateli necháváme za zádí. Dešťové mraky jakoby se mezitím zarazily o mohutné vrcholy ostrova Salina a tak nás na posledním úseku dnešní plavby už déšť nedoprovází. U útesů ostrova Lipari, nás z letargie ještě vytrhne osamělý delfín, který jakoby symbolicky zakončuje naši cestu na odlehlé, pro někoho však snad právě proto půvabné ostrovy Filicudi a Alicudi.

Liparské ostrovy, místo pro každého

Liparské ostrovy jsou svérázným a zároveň pestrým regionem, který musí uspokojit každého návštěvníka. Pro milovníky termálních lázní je tu ostrov Vulcano s jeho sirným jezírkem a geotermálními lázněmi. Kdo touží poznat na vlastní kůži sirnatý dech fumarolových par, rád se vyšplhá na Gran Cratere, nebo zamíří na ostrov Panarea. Úžasné divadlo má pro zájemce připraveno sopka na ostrově Stromboli a milovníky dalekých výhledů určitě uspokojí 962 metrů vysoký vrchol Monte Fossa delle Felci na ostrově Salina, či již zmiňovaný Gran Cratere na Vulcanu a Pizzo Sopra la Fossa na Stromboli. Pro romantické procházky se nabízí uličky města Lipari na stejnojmenném ostrově a do historie se můžete ponořit u archeologických vykopávek na ostrovech Panarea nebo Lipari.


Západním směrem

Zvláště v letním období přijíždí na ostrovy množství turistů. V té době je docela těžké zde nalézt klidný kout, který by splňoval představu klidné dovolené. Přesto tu takové místo najdete. Za oblačného dopoledne vyplouváme z přístavu Porto di Levante na ostrově Vulcano. Po obeplutí polostrova Vulcanello se před námi otevírá průliv mezi ostrovy Vulcano a Lipari. Pohled na jejich břehy dobře dokumentuje, jak rozdílný je každý ze zdejších ostrovů a jak výrazně se vzájemně odlišují. Zatímco břehy Vulcana vystupují z vody pozvolna, po naší pravé ruce vyrůstají z vody několik desítek metrů vysoké útesy. Přímo před námi ční z vody do výše 60 metrů ostrůvek Pietralunga a hned za ním se krčí poněkud skromnější Pietra Menalda. V dopoledním oparu spíše tušíme než vidíme daleko vlevo sicilskou Etnu a před námi se otevírá pohled na náš dnešní cíl – ostrovy Filicudi a Alicudi. Čeká nás tříhodinová plavba na ostrovy, které jsou neprávem tak trochu stranou zájmu.

Na obzoru Filicudi

Příď naší lodi vytrvale prořezává hladinu Tyrhénského moře a vpravo od nás se v plné kráse tyčí další z Liparkých ostrovů – Salina. Jeho dominanta – vrchol Monte Fossa delle Felci jakoby se shlížel v mořské hladině, ale jinak nic neruší poklidné zářijové dopoledne. Krátce po poledni přistáváme v romantickém a ospalým dojmem působícím přístavu Pecorini a Mare. Pálící slunko a průzračná mořská voda zve ke koupeli. Pohled na množství žahavých medúz u přístavního mola však chuť na ni rychle zahání. Již jsme měli možnost setkat se s nimi a vzpomínka na palčivou bolest, kterou dokážou způsobit, je stále živá.


Přistáli jsme na ostrově, který je považován za již vyhaslou sopku a také se jeho tvář výrazně odlišuje od toho, na co jsme byli na ostatních ostrovech zvyklí. Nejvyšším vrcholem je Fossa Felci (774 m), na jehož svazích se daří terasovitým políčkům, které jsou kromě rybolovu dalším zdrojem obživy pro zdejší obyvatele. Domečky rozeseté po bizarně rozeklaném pobřeží se shlížejí v klidné hladině, když opouštíme ostrov Filicudi a míříme na nejzápadnější výspu Lipar – ostrov Alicudi

Ostrov Alicudi

Tento nejodlehlejší Liparský ostrov, kde na rozloze 5,2 km čtverečních žije 330 stálých obyvatel, můžete nalézt na starých mapách pod označením Ericusa. Byl tak označován podle vřesu, který tu hojně roste na roztroušených skaliscích. I tento ostrov je již vyhaslou sopkou a proto se vzhledem i porostem velmi podobá svému nejbližšímu sousedovi. Jeho nejvyšší vrchol Filo dell Arpa dosahuje výšky 675 m. Zdejší život se soustřeďuje pouze do okolí přístavu, nad nímž jsou ve svahu roztroušeny jednotlivé domky. Neexistuje zde žádná jiná doprava než pěší, s výjimkou oslíka, který dopravuje turisty nebo jejich zavazadla do jediného zdejšího hotelu. Je zajímavé procházet se po vydlážděných cestičkách mezi domy a stoupat výše a výše do svahu. Nejen proto, že se Vám otevírají nové a nové výhledy na okolní ostrovy, ale i proto, že se tak můžete, byť velmi zběžně, seznamovat s nelehkým životem zdejších obyvatel. Jen představovat si můžeme, kolik lopoty a dřiny stálo za zbudováním jejich obydlí v tomto těžko přístupném terénu.


Při toulání po kamenných stezkách lze vysledovat určité specifikum v uspořádání zdejších domů. Všechny mají jednotlivé pokoje uspořádány v řadě vedle sebe, ale do všech se vchází z venkovní terasy, která je spojuje a stává se tak po většinu roku jakýmsi přirozeným centrem dění v domě. Snad jen v zimním období, kdy se vlády nad ostrovem ujme vítr a déšť, se rodinný život přesune do některé z místností uvnitř domu.

Jak se zde mohou lidé uživit? Na výběr toho moc není. Na ostrově se pěstují olivy a kapary a na okolní moře vyjíždějí rybářské loďky. Po několik měsíců v roce ožívá ostrov i skromným turistickým ruchem, ale jinak se stává spíše rájem pro romantiky, toužící po klidné dovolené. Od kostelíka., kde se slouží pravidelné bohoslužby, sestupujeme zpět do přístavu, který tvoří jen pár domků srocených kolem přístavního mola. Čas nezbývá ani na výstup na Filo dell Arpa (Struna Harfy) ani na skalní val Scollio della Galera na západní nehostinné straně ostrova. Odpustit jsme si museli i archeologické vykopávky s nálezy ze 4 stol. př. n. l., protože čas našeho odjezdu se přiblížil. V přístavu se setkáváme s lodním trajektem společnosti N.G.V., který sem pravidelně zajíždí a je takřka jediným pojítkem s okolním světem. Zvláště v zimním období se stává, že mu bouřlivé počasí znemožní vjezd do přístavu a ostrov zůstává i třeba po dobu dvou týdnů bez spojení.


Filicudi od severu

Příď lodi před sebou znovu rozhrnuje mořské vlnky, ve kterých se často objevují mohutné medúzy. Ostrov Filicudi tentokrát obeplouváme ze severní strany, která nám v postupujícím podvečeru a houstnoucích mracích připadá ponurá a nepřístupná. Několik minut se zdržíme u západního výběžku ostrova. Mohutná jeskyně s propadlým stropem na úrovni mořské hladiny Rotta del Bue Marino je toho příčinou. Plavba podél pobřeží s mohutnými erozními rýhami nás přivádí do přístavu Filicudi Porto. Ten už nám nepřipadá tak romantický, jako jeho „kolega“ na opačné straně ostrova. Snad za to může opuštěně vyhlížející hotel u přístaviště, pivo popíjející „dorost“ u přístavního mola a možná i blížící se večer a mraky kupící se nad ostrovem. A tak jen rychle zamíříme na vykopávky prehistorického sídliště na Capo Grazziano a kolem skromných vinic se vrátíme zpět do přístavu.

Zpět na ostrov Vulcano

S prvními dešťovými kapkami odrážíme z přístaviště a míříme na volné moře. Ostrov o rozloze 9,6 km čtverečních a se 600 obyvateli necháváme za zádí. Dešťové mraky jakoby se mezitím zarazily o mohutné vrcholy ostrova Salina a tak nás na posledním úseku dnešní plavby už déšť nedoprovází. U útesů ostrova Lipari, nás z letargie ještě vytrhne osamělý delfín, který jakoby symbolicky zakončuje naši cestu na odlehlé, pro někoho však snad právě proto půvabné ostrovy Filicudi a Alicudi.

Divoký Západ

Divoký Západ zasáhl během své krátké historie celou řadu amerických
států, jenom Wyoming se ale chlubí tím, že Západem zůstane navždy.
A za návštěvu stojí i dnes, ať už se na kovboje díváme
nostalgickým pohledem Rodokapsů nebo nám honáci s koltem zavěšeným
proklatě nízko neříkají vůbec nic. Od svých nedozírných prérijních
plání až po vysoká pohoří, od příběhů hraničářské oblasti Unie až
po staletou historii indiánských kmenů, Wyoming rozhodně neztrácí své
kouzlo.

Wyoming a okolí

Divoký Západ zasáhl během své krátké historie celou řadu amerických států, jenom Wyoming se ale chlubí tím, že Západem zůstane navždy. A za návštěvu stojí i dnes, ať už se na kovboje díváme nostalgickým pohledem Rodokapsů nebo nám honáci s koltem zavěšeným proklatě nízko neříkají vůbec nic. Od svých nedozírných prérijních plání až po vysoká pohoří, od příběhů hraničářské oblasti Unie až po staletou historii indiánských kmenů, Wyoming rozhodně neztrácí své kouzlo.


Pokud patříme mezi ty první, budeme zde jako doma, stát je prakticky pustý a dodnes je zde více ovcí a dobytka nežli lidí. Stejně mnoho je zde rančů, i když těch pravých, používaných k zemědělství, je díky tvrdým zimám stále méně. O to více se mezi majiteli objevují nejrůznější boháči, toužící po samotě nebo ukázat, že na to mají. Zvlášť v oblibě je mají politikové, pro něž život na ranči nabízí šikovné pozadí pro fotograficky vděčné snímky. Příkladem může sloužit třeba bývalý americký viceprezident Chenney.

Ruku v ruce s tímto trendem roste i zájem Američanů o všechno spojené s životem honáků dobytka. Dallaský boutique Cowboy Cool přitahuje i Madonnu a časopis Cowboys & Indians má náklad, o jakém se mu ještě před lety ani nesnilo. Nadšení z Divokého Západu nezná mezí a kdo chce mezi smetánkou něco znamenat, musí tuto fantazii splnit. Vlastnit ranč je právě tou pravou trofejí.

Nedělní ranč

Na podobné ranče je mimořádně bohatá především  oblast městeček Cody a Jackson Hole, kde ostatně podobné radovánky vznikly a v dvacátých letech se začaly prudce rozvíjet. Napomáhal tomu vliv takových autorů jako třeba byl Zane Gray, který nabídl romantický život na Západě miliónům čtenářů. Pobyt si můžeme dopřát i na ranči Willow Creek Ranch v šikovně ukrytém údolí zvaném Hole in the Wall – ano, milovníci filmů dobře reagují – ukrývali se tady Butch Cassidy a Sundance Kid. Znalci historie psanců pak vědí, že sem prchal i Jesse James.


Dnes je z podobných rančů dokonale připravený turistický průmysl, lákající zákazníky neustále opakovanými reklamními záběry mužů s ostře řezanými rysy, které se staly synonymem reklam na cigarety Marlboro (proto se také jednomu z okresů říká Okres Malboro), i desítky filmů, které se ve zdejších exteriérech s malebnými záběry na okolní vrcholy pohoří Grand Teton pravidelně natáčí. Situován zde byl i hollywoodský trhák Zkrocená hora – Brokeback Mountain (který byl ve skutečnosti natáčen v kanadské Albertě). Prohlídnout si můžeme i starobylý a věkem omšelý bar Mint Bar v městečku Sheridan, kde autorka Annie Prouixová dostala nápad na svojí povídku, která dala filmu základ. Když jsem se v městském informačním středisku ptal na cestu k baru, upozornili mne, ať mne ani nenapadne zeptat se místních pijáků, co si o filmu myslí. Wyoming patří mezi nejkonzervativnější státy dnešních Spojených států a zmínka o tom, že by zdejší ranče mohly být zdrojem homosexuálních kovbojů, by nepadla na nejúrodnější půdu.

Cestou do Yellowstone

Pokud městečkem Jackson Hole pouze projíždíme cestou do Yellowstonu, oknem auta město vypadá jako klasické honácké městečko období Rodokapsů. Ve chvíli, kdy vystoupíme, je iluze pryč. Vstup na náměstí sice stále hlídají brány sestavené z tisíců kusů paroží, ale průměrná mzda přes 60 tisíc dolarů ročně dělá z tohoto okresu jeden z 20ti nejbohatších okresů Ameriky. Když vstoupíme na zdejší dřevěné chodníky, kabelky Louis Vuitton a dámské boty Manolo Blahnik vystavené ve výlohách a ahi sashimi na jídelníčku dají brzy zapomenout na dobytkářskou minulost. Místní sice stále chodí ve Stetsonech a kovbojských botách, jedná se ale o boty Lucchece šité na míru za více než dva tisíce, a v restauraci si k jelenímu stejku objednáme lahev vína Petrus za 900. Občas jim to neobyčejně sluší, kolem motelu Alpine, kde jsem bydlel, pravidelně chodila bourbonem poněkud zmožená dívka, která ovšem nikdy neopomenula zdvořile máchnout kolem Stetsonu rukou a pípnout místní Howdy. Nikdy jsem nezjistil, jestli tam bydlela nebo jestli pracovala v místním baru, v jehož zadní části večer otevírali hampejz.

Odkaz z tohoto rámečku si zakoupila cestovní kancelář ESO Travel. Dovolená USA – to je nepřeberné množství zajímavých míst a zážitků.


A už jsme tam

A když už do těchto míst zavítáme, nelze vynechat slavný Yellowstonský park. Přispěji hned na úvod dobrou radou – slabší nátury by měly raději vynechat studium některého důkladnějšího průvodce, neboť ty často upozorňují na drobný detail, že se totiž budeme pohybovat nejen na jednom z geologicky nejméně stabilních místech zeměkoule, ale současně také na špičce obrovitého supervulkánu. Stejně tak je dobré ledabyle přehlédnout kapitolu o tom, jak v roce 1925 zemětřesení prolomilo hráz a příval utopil 6 lidí, jak v roce 1959 způsobilo další zemětřesení lavinu, která zasypala 28 lidí a donutila všech 300 gejzírů k současné erupci. A v žádném případě nedoporučuji číst o tom, že horu, která bývala v celém parku největší, dnes můžeme najít ve formě štěrku hned v osmi okolních státech, kam ji rozprášila gigantická sopečná erupce.

Indiánské legendy sem umísťují první osídlení Kiowů někdy kolem roku 1 400. Občas sem zavítali i Šošoni, později se zde usídlil kmen Vran. Běloši si o krásách Yellowstonu přečetli poprvé v poněkud mlhavém popisu Williama Clarka z počátku 19. století, ve kterém mluví o obrovském hluku a otřesech země. Známá expedice Lewise a Clarka, která mapovala tehdejší americkou divočinu, se celé oblasti raději vyhnula, nálezy expedice Johna Coltera byly zesměšněny jako vymyšlené a když bobří čepice přestaly být kolem roku 1840 v módě, bílý člověk oblast Yellowstonu opět opustil.

Pořádně do ruky to vzala až o třicet let později Haydenova expedice. Hayden si byl vědom pořekadla o tom, že jeden obrázek je lepší než tisíc slov a že pokud má Kongres přesvědčit, musí mu zdejší krásy ukázat, a tak mezi členy expedice zařadil i malíře Thomase Morana a fotografa Williama Henryho Jacksona. Po návratu pak byla překvapená veřejnost najednou konfrontována s nevyvratitelnými důkazy o téměř nadpřirozených krásách Yellowstonu. Haydenova 500 stránková zpráva o expedici vedla po roce urputných bojů k tomu, že celou oblast americký Kongres vyhlásil národním parkem.


Troška statistiky

Yellowstone National Park není v žádném případě nějaký drobeček, park zabírá 8 987 čtverečních kilometrů a pro lepší porovnání lze konstatovat, že je větší nežli dva nejmenší americké státy, Rhode Island a Delaware, dohromady. Ochrana samozřejmě prospívá zvířatům, vedle dvou druhů medvědů zde žije dalších 50 druhů savců, 311 druhů ptáků a 18 druhů ryb. Na své si ale přijdou i geologové, vedle aktivní sopky se zde každým rokem odehraje kolem 2 000 zemětřesení (naštěstí jen drobných), nalezneme zde více než 300 aktivních gejzírů a 290 vodopádů. Pro návštěvníky, a jejich počet v posledním desetiletí každoročně převyšuje 3 milióny, je zde uděláno maximum – celkem 9 návštěvnických center, 9 hotelů s 2 238 lůžky, 750 kilometrů silnic a 1 529 kilometrů turistických stezek. Tak, a statistiku máme za sebou.

Zvěře je zde více než dost, jen medvědů se zde toulá nejméně 600, takže pokud se někdo odhodlá opustit pohodlný gauč, dostane se do přírody, která může být divočejší než je v kraji zvykem. Bdělost a ostražitost je proto na místě, zvířata mají k ochočenosti daleko, takže o úrazy není nouze. Správa parku se proto do omrzení snaží vtlouct do tvrdohlavých turistů dvě magická čísla – 8 a 30, tj. na kolik metrů se člověk smí přiblížit ke zvířatům a na kolik k medvědovi. A zákaz krmení zvěře je zde brán skutečně seriózně, proto je také přísně zakázáno z Aljašky známé odhození ruksaku s jídlem v případě útoku medvěda. Bohužel často jsou tato varování marná a není možné si park prohlídnout, aniž bychom viděli nějakého troubu, jak se ve snaze ulovit co nejzajímavější záběr blíží k bizonům nebo medvědům na riskantní vzdálenost. Nebezpečí je ale v parku ještě víc, jednak zde dost často hoří, a potom každým rokem se nějaký šílenec zatouží vykoupat se v horkém pramenu a drobný fakt, že se teplota vody blíží varu, většinou zjistí až pozdě. Koupel v přírodě se tak stává koupelí zároveň první a poslední.


Park plný divů

Přírodních krás a divů je zde opravdu více než dost. Pozůstatky obrovité vulkanické exploze, která zde nastala zhruba před 600 000 lety, dodnes přináší to nejdůležitější – teplo. Působení horké vody plné minerálů za dlouhá tisíciletí vytvořilo dnešní oblast Mammoth Hot Spring, kde na terasách vytvořených usazeninami spolupracují vápencové plotny a praskliny v zemské kůře. A vedle těchto usazenin jsou zde samozřejmě gejzíry, spousta gejzírů. Nejznámější gejzír je dodnes zahalen rouškou legend, většinou nepravdivých. Rozhodně si podle něj hodinky nenařídíme, erupce nejsou pravidelné ani stejně dlouhé. Doba mezi erupcemi i jejich délka se v průběhu roku mění. Gejzír sice pracuje věrně, ostatně jeho název Starý věrný to naznačuje, nicméně doba mezi erupcemi se pohybuje od 40 do 106 minut a všechny časy erupcí, kterými Rangeři pohostinně vybavují turisty, jsou pouze přibližné a pokud se opozdíme, můžeme hodinu litovat. Řada Američanů je přesvědčena, že frekvence erupcí kontrolují správci parku sypáním mýdla, což je samozřejmě pustý nesmysl.

Na pořádnou prohlídku budeme potřebovat několik dnů, šílenci, kteří parkem proletí za den, z toho mít moc nebudou. Pokud si ale uděláme dost času a počasí bude alespoň trochu spolupracovat, odneseme si skutečně nezapomenutelné vzpomínky.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Wyoming a okolí

Divoký Západ zasáhl během své krátké historie celou řadu amerických států, jenom Wyoming se ale chlubí tím, že Západem zůstane navždy. A za návštěvu stojí i dnes, ať už se na kovboje díváme nostalgickým pohledem Rodokapsů nebo nám honáci s koltem zavěšeným proklatě nízko neříkají vůbec nic. Od svých nedozírných prérijních plání až po vysoká pohoří, od příběhů hraničářské oblasti Unie až po staletou historii indiánských kmenů, Wyoming rozhodně neztrácí své kouzlo.


Pokud patříme mezi ty první, budeme zde jako doma, stát je prakticky pustý a dodnes je zde více ovcí a dobytka nežli lidí. Stejně mnoho je zde rančů, i když těch pravých, používaných k zemědělství, je díky tvrdým zimám stále méně. O to více se mezi majiteli objevují nejrůznější boháči, toužící po samotě nebo ukázat, že na to mají. Zvlášť v oblibě je mají politikové, pro něž život na ranči nabízí šikovné pozadí pro fotograficky vděčné snímky. Příkladem může sloužit třeba bývalý americký viceprezident Chenney.

Ruku v ruce s tímto trendem roste i zájem Američanů o všechno spojené s životem honáků dobytka. Dallaský boutique Cowboy Cool přitahuje i Madonnu a časopis Cowboys & Indians má náklad, o jakém se mu ještě před lety ani nesnilo. Nadšení z Divokého Západu nezná mezí a kdo chce mezi smetánkou něco znamenat, musí tuto fantazii splnit. Vlastnit ranč je právě tou pravou trofejí.

Nedělní ranč

Na podobné ranče je mimořádně bohatá především  oblast městeček Cody a Jackson Hole, kde ostatně podobné radovánky vznikly a v dvacátých letech se začaly prudce rozvíjet. Napomáhal tomu vliv takových autorů jako třeba byl Zane Gray, který nabídl romantický život na Západě miliónům čtenářů. Pobyt si můžeme dopřát i na ranči Willow Creek Ranch v šikovně ukrytém údolí zvaném Hole in the Wall – ano, milovníci filmů dobře reagují – ukrývali se tady Butch Cassidy a Sundance Kid. Znalci historie psanců pak vědí, že sem prchal i Jesse James.


Dnes je z podobných rančů dokonale připravený turistický průmysl, lákající zákazníky neustále opakovanými reklamními záběry mužů s ostře řezanými rysy, které se staly synonymem reklam na cigarety Marlboro (proto se také jednomu z okresů říká Okres Malboro), i desítky filmů, které se ve zdejších exteriérech s malebnými záběry na okolní vrcholy pohoří Grand Teton pravidelně natáčí. Situován zde byl i hollywoodský trhák Zkrocená hora – Brokeback Mountain (který byl ve skutečnosti natáčen v kanadské Albertě). Prohlídnout si můžeme i starobylý a věkem omšelý bar Mint Bar v městečku Sheridan, kde autorka Annie Prouixová dostala nápad na svojí povídku, která dala filmu základ. Když jsem se v městském informačním středisku ptal na cestu k baru, upozornili mne, ať mne ani nenapadne zeptat se místních pijáků, co si o filmu myslí. Wyoming patří mezi nejkonzervativnější státy dnešních Spojených států a zmínka o tom, že by zdejší ranče mohly být zdrojem homosexuálních kovbojů, by nepadla na nejúrodnější půdu.

Cestou do Yellowstone

Pokud městečkem Jackson Hole pouze projíždíme cestou do Yellowstonu, oknem auta město vypadá jako klasické honácké městečko období Rodokapsů. Ve chvíli, kdy vystoupíme, je iluze pryč. Vstup na náměstí sice stále hlídají brány sestavené z tisíců kusů paroží, ale průměrná mzda přes 60 tisíc dolarů ročně dělá z tohoto okresu jeden z 20ti nejbohatších okresů Ameriky. Když vstoupíme na zdejší dřevěné chodníky, kabelky Louis Vuitton a dámské boty Manolo Blahnik vystavené ve výlohách a ahi sashimi na jídelníčku dají brzy zapomenout na dobytkářskou minulost. Místní sice stále chodí ve Stetsonech a kovbojských botách, jedná se ale o boty Lucchece šité na míru za více než dva tisíce, a v restauraci si k jelenímu stejku objednáme lahev vína Petrus za 900. Občas jim to neobyčejně sluší, kolem motelu Alpine, kde jsem bydlel, pravidelně chodila bourbonem poněkud zmožená dívka, která ovšem nikdy neopomenula zdvořile máchnout kolem Stetsonu rukou a pípnout místní Howdy. Nikdy jsem nezjistil, jestli tam bydlela nebo jestli pracovala v místním baru, v jehož zadní části večer otevírali hampejz.

Odkaz z tohoto rámečku si zakoupila cestovní kancelář ESO Travel. Dovolená USA – to je nepřeberné množství zajímavých míst a zážitků.


A už jsme tam

A když už do těchto míst zavítáme, nelze vynechat slavný Yellowstonský park. Přispěji hned na úvod dobrou radou – slabší nátury by měly raději vynechat studium některého důkladnějšího průvodce, neboť ty často upozorňují na drobný detail, že se totiž budeme pohybovat nejen na jednom z geologicky nejméně stabilních místech zeměkoule, ale současně také na špičce obrovitého supervulkánu. Stejně tak je dobré ledabyle přehlédnout kapitolu o tom, jak v roce 1925 zemětřesení prolomilo hráz a příval utopil 6 lidí, jak v roce 1959 způsobilo další zemětřesení lavinu, která zasypala 28 lidí a donutila všech 300 gejzírů k současné erupci. A v žádném případě nedoporučuji číst o tom, že horu, která bývala v celém parku největší, dnes můžeme najít ve formě štěrku hned v osmi okolních státech, kam ji rozprášila gigantická sopečná erupce.

Indiánské legendy sem umísťují první osídlení Kiowů někdy kolem roku 1 400. Občas sem zavítali i Šošoni, později se zde usídlil kmen Vran. Běloši si o krásách Yellowstonu přečetli poprvé v poněkud mlhavém popisu Williama Clarka z počátku 19. století, ve kterém mluví o obrovském hluku a otřesech země. Známá expedice Lewise a Clarka, která mapovala tehdejší americkou divočinu, se celé oblasti raději vyhnula, nálezy expedice Johna Coltera byly zesměšněny jako vymyšlené a když bobří čepice přestaly být kolem roku 1840 v módě, bílý člověk oblast Yellowstonu opět opustil.

Pořádně do ruky to vzala až o třicet let později Haydenova expedice. Hayden si byl vědom pořekadla o tom, že jeden obrázek je lepší než tisíc slov a že pokud má Kongres přesvědčit, musí mu zdejší krásy ukázat, a tak mezi členy expedice zařadil i malíře Thomase Morana a fotografa Williama Henryho Jacksona. Po návratu pak byla překvapená veřejnost najednou konfrontována s nevyvratitelnými důkazy o téměř nadpřirozených krásách Yellowstonu. Haydenova 500 stránková zpráva o expedici vedla po roce urputných bojů k tomu, že celou oblast americký Kongres vyhlásil národním parkem.


Troška statistiky

Yellowstone National Park není v žádném případě nějaký drobeček, park zabírá 8 987 čtverečních kilometrů a pro lepší porovnání lze konstatovat, že je větší nežli dva nejmenší americké státy, Rhode Island a Delaware, dohromady. Ochrana samozřejmě prospívá zvířatům, vedle dvou druhů medvědů zde žije dalších 50 druhů savců, 311 druhů ptáků a 18 druhů ryb. Na své si ale přijdou i geologové, vedle aktivní sopky se zde každým rokem odehraje kolem 2 000 zemětřesení (naštěstí jen drobných), nalezneme zde více než 300 aktivních gejzírů a 290 vodopádů. Pro návštěvníky, a jejich počet v posledním desetiletí každoročně převyšuje 3 milióny, je zde uděláno maximum – celkem 9 návštěvnických center, 9 hotelů s 2 238 lůžky, 750 kilometrů silnic a 1 529 kilometrů turistických stezek. Tak, a statistiku máme za sebou.

Zvěře je zde více než dost, jen medvědů se zde toulá nejméně 600, takže pokud se někdo odhodlá opustit pohodlný gauč, dostane se do přírody, která může být divočejší než je v kraji zvykem. Bdělost a ostražitost je proto na místě, zvířata mají k ochočenosti daleko, takže o úrazy není nouze. Správa parku se proto do omrzení snaží vtlouct do tvrdohlavých turistů dvě magická čísla – 8 a 30, tj. na kolik metrů se člověk smí přiblížit ke zvířatům a na kolik k medvědovi. A zákaz krmení zvěře je zde brán skutečně seriózně, proto je také přísně zakázáno z Aljašky známé odhození ruksaku s jídlem v případě útoku medvěda. Bohužel často jsou tato varování marná a není možné si park prohlídnout, aniž bychom viděli nějakého troubu, jak se ve snaze ulovit co nejzajímavější záběr blíží k bizonům nebo medvědům na riskantní vzdálenost. Nebezpečí je ale v parku ještě víc, jednak zde dost často hoří, a potom každým rokem se nějaký šílenec zatouží vykoupat se v horkém pramenu a drobný fakt, že se teplota vody blíží varu, většinou zjistí až pozdě. Koupel v přírodě se tak stává koupelí zároveň první a poslední.


Park plný divů

Přírodních krás a divů je zde opravdu více než dost. Pozůstatky obrovité vulkanické exploze, která zde nastala zhruba před 600 000 lety, dodnes přináší to nejdůležitější – teplo. Působení horké vody plné minerálů za dlouhá tisíciletí vytvořilo dnešní oblast Mammoth Hot Spring, kde na terasách vytvořených usazeninami spolupracují vápencové plotny a praskliny v zemské kůře. A vedle těchto usazenin jsou zde samozřejmě gejzíry, spousta gejzírů. Nejznámější gejzír je dodnes zahalen rouškou legend, většinou nepravdivých. Rozhodně si podle něj hodinky nenařídíme, erupce nejsou pravidelné ani stejně dlouhé. Doba mezi erupcemi i jejich délka se v průběhu roku mění. Gejzír sice pracuje věrně, ostatně jeho název Starý věrný to naznačuje, nicméně doba mezi erupcemi se pohybuje od 40 do 106 minut a všechny časy erupcí, kterými Rangeři pohostinně vybavují turisty, jsou pouze přibližné a pokud se opozdíme, můžeme hodinu litovat. Řada Američanů je přesvědčena, že frekvence erupcí kontrolují správci parku sypáním mýdla, což je samozřejmě pustý nesmysl.

Na pořádnou prohlídku budeme potřebovat několik dnů, šílenci, kteří parkem proletí za den, z toho mít moc nebudou. Pokud si ale uděláme dost času a počasí bude alespoň trochu spolupracovat, odneseme si skutečně nezapomenutelné vzpomínky.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Legendy, mýty a tisíce let historie – Cornwall

Cornwall, nejjižnější cíp Britských ostrovů, je sice díky své poloze
a tím teplejšímu klimatu, nedotčené přírodě a unikátním památkám
neméně oblíbenou destinací, přesto však budí dojem tajemné
„neprobádanosti“, krajiny skryté a zapomenuté a tím nanejvýš
záhadné a pozoruhodné.

Londýnský Big Ben, náměstí Trafalgar, či katedrála sv. Pavla, to všechno jistě stojí za pozornost a patří mezi oblíbená lákadla cestovních kanceláří, ale co takhle zkusit to z jiného konce, vzít batoh na záda a vyrazit za poznáním na vlastní pěst. Anglie zdaleka není jen o Londýnu a jeho památkách či atrakcích, které každoročně odolávají tisícům turistů a o kterých jsme už všichni tolikrát slyšeli.


Cornwall, nejjižnější cíp Britských ostrovů, je sice díky své poloze a tím teplejšímu klimatu, nedotčené přírodě a unikátním památkám neméně oblíbenou destinací, přesto však budí dojem tajemné „neprobádanosti“, krajiny skryté a zapomenuté a tím nanejvýš záhadné a pozoruhodné. Říká se, že Cornwall byl bezpochyby domovem krále Artuše a tím i místem zrodu jeho nesmrtelné legendy, je proto příslibem mnoha nevšedních objevů a zážitků. První osídlení této bezmála samostatné části Velké Británie sahá až do doby bronzové. Podobně jako Wales nebo Skotsko, se ještě v nedávné minulosti nepovažovala za podřízenou anglické koruně.

Cornwall byl ještě donedávna poměrně chudou hospodářskou oblastí, lidé zde žili a doposud žijí převážně z rybolovu a zemědělství. Nemalým přínosem v současné době je jistě i cestovní ruch a turistika. Právě ta neuvěřitelná rozlehlost a zeleň krajiny, výhled na moře z nádherných útesů, písčité pláže, lesy a nekonečná pole ve všech zelenavých odstínech, to všechno je najednou kolem vás. Výhled je dechberoucí a vy si připadáte najednou mnohem menší, před vším tím prostorem, který se vám tu jako na dlani nabízí.

A na každém z těch kopců či v údolích jsou zasazena stavení s břidlicovými střechami, jako by se tu objevila z nějaké pohádky a kolem se pasou pestrobarevná stáda krav a ovcí. A vy to všechno sledujete tiše, se zatajeným dechem a myslíte si, jak je možné, že jsem tady dnes poprvé.

Ztracené zahrady Heliganské a Projekt Eden


Heliganské panství patřilo rodině Tremayneových, která je dříve spravovala. První zápis o vzniku Heliganských zahrad se datuje do roku 1603. V 18. století, přesněji kolem roku 1780, bylo celé prostranství zvětšeno do zhruba dnešních rozměrů a doba Viktoriánská byla dobou rozkvětu celého projektu.

Ve 20. století, od roku 1914 do roku 1991, však došlo k úpadku a celé místo bylo téměř opuštěno a zapomenuto. Vzácné dřeviny, traviny, stromy a kilometry cest byly zavaleny porostem křovin a pohřbeny pod tunami plevele a tlejících větví.

Teprve poté došlo na pokus vrátit Heliganské zahrady světu a začalo se s největším zahradnickým a restauračním projektem v Evropě. Tuny odpadu a spadaných křovin byly odvezeny a původní vzácné rostlinstvo se mohlo pomalu znovu obracet ke světlu. Restaurační práce trvají vlastně dodnes a již znovu velkolepé dílo se neustále vylepšuje a modernizuje.


Veřejnost dnes může obdivovat skleníky, italskou zahradu, vinohrady, subtropickou džungli a její samostatný fascinující svět, farmářské prostory a jeskyně. Bylo zasazeno přes pět tisíc nových stromů. Velkolepý a hodný obdivu je také konzervační projekt, kterým se chlubí zdejší provozovatelé a který slouží k ochraně divoké přírody a nutnosti jejího zachování. Vzhled Heliganských zahrad se od doby jejich vzniku liší jen nepatně – můžeme tedy obdivovat jejich původní podobu, jako ti, co stáli u jejich zrodu. Heliganské zahrady reprezentují umění botaniky a zahradnictví 19. století a jsou tedy zároveň jakousi živoucí a nevšední historickou památkou.

A byly to právě ztracené zahrady Heliganské, které inspirovaly a daly podnět ke vzniku jiného projektu, k naprosto unikátnímu a ve světě ojedinělému monumentu, jakémusi „vzdání holdu“ světu botaniky – Projektu Eden.

Projekt Eden je botanické veledílo, má vlastní výzkumný a vzdělávací biologický program. Ve třech skleníkových kopulích se můžete kochat exotickým rostlinstvem, na vlastní kůži okusit subtropické klima, můžete se tu dokonce dozvědět, jak se z tropických květů stávají parfémy. Uvidíte, jak žijí domorodé kmeny a za zmínku jistě stojí i mnohá malířská a sochařská díla moderních umělců, zdobící toto ojedinělé místo spolu s uměle vytvořenými vodopády. Projekt Eden je prý jedním z důvodů, proč jsou zdejší obyvatelé tolik pyšní na to, že patří právě sem.

Tintagel – kde se narodil král Artuš a legenda o Excalibru?


Ke Cornwallu, přesněji řečeno k místu zvanému Tintagel, se vztahuje většina příběhů a legend o králi Artušovi a jeho rytířích. Místní lidé prý věří, že král Artuš stále dlí v jedné z jeskyní a čeká, až ho jeho země bude potřebovat.

Hrad krále Artuše je dnes již v ruinách a rozvalinách, přesto nebo možná právě proto, má své kouzlo, půvab dávných věků. Místo se nachází na vrcholku útesu, samo o sobě tajemné, nehostinné, snad i trochu strašidelné. Pod ním se nabízí pohled na ostrá skaliska, o která se rozbíjí vlny tmavého, rozbouřeného moře, hnané silným větrem.

Legenda vypráví, že právě takové vlny vyhodily na břeh malého krále Artuše, před Merlinovou jeskyní. Existence krále Atuše je samozřejmě těžko prokazatelná a vše co o něm víme, se vztahuje k legendám a mýtům. Je jisté, že v té době žil na západoanglickém pobřeží velký bojovník, a podle vykopávek zde byl hrad již v pátém století. Tintagel je dnes ve správě Britského národního dědictví a hrad krále Artuše patří současným vévodům z Cornwallu.

Lydfordská rokle a tajemství břidlicových jeskyní

Lydfordská rokle už vlastně patří Devonu, oblasti těsně hraničící s Cornwallem. Nabízí se vám tu cca 6km dlouhá stezka, vroubená stržemi, propastmi s vřící vodou, vodopády, srázy a to vše víceméně na vlastní nebezpečí, s kovovým zábradlím zaraženým do skály. Zážitek z Lydfordské rokle je neopakovatelný. Neustálé vědomí blízkého nebezpečí dodává příchuť adrenalinových sportů, na druhé straně bublavá vřídla, měnící se v klidné, průzračné potůčky, vodou omílané skály, ohlušující vodopády a to všechno uprostřed pralesní zeleně, zanechá každého v tichém ohromení.


Cornwallské břidlicové jeskyně vypovídají o způsobu a tvrdých podmínkách života zdejších obyvatel před mnoha lety. Nyní představují něco jako muzeum. Dostane se vám i výkladu, ukázek výrobků, ale naprosto nezapomenutelná jsou jeskynní jezera, zrcadlově čistá a nebezpečně hluboká, která v tom tichu a temnotě podzemního světa působí nadmíru velkolepě.

Zahrady kolem vchodu do jeskyní jsou obohaceny soškami bronzových skřítků, nepochybně strážců jeskyně. Okřídlené postavičky jsou, od nejmenších až po ty v životní velikosti, k dostání i jako suvenýry. A pokud máte slabost pro cokoli nevšedního, nebo i výstředního, můžete mít přímo tady, obklopeni krásou břidlicové jeskyně, dokonce i svatbu.

Kudy za Cornwallským dobrodružstvím?

Cornwall je vzdálen asi 430 km od Londýna a cesta autem trvá přibližně pět hodin. Letecky budete na místě asi za 1 hodinu a 45 minut. Cenově je Cornwall rozhodně přijatelný, v porovnání s cenami v okolí Londýna, nebo jiných větších měst. A navíc, ke všem už tolik lákavým atrakcím, pirožky z Cornwallu vám určitě zůstanou v paměti!


Londýnský Big Ben, náměstí Trafalgar, či katedrála sv. Pavla, to všechno jistě stojí za pozornost a patří mezi oblíbená lákadla cestovních kanceláří, ale co takhle zkusit to z jiného konce, vzít batoh na záda a vyrazit za poznáním na vlastní pěst. Anglie zdaleka není jen o Londýnu a jeho památkách či atrakcích, které každoročně odolávají tisícům turistů a o kterých jsme už všichni tolikrát slyšeli.


Cornwall, nejjižnější cíp Britských ostrovů, je sice díky své poloze a tím teplejšímu klimatu, nedotčené přírodě a unikátním památkám neméně oblíbenou destinací, přesto však budí dojem tajemné „neprobádanosti“, krajiny skryté a zapomenuté a tím nanejvýš záhadné a pozoruhodné. Říká se, že Cornwall byl bezpochyby domovem krále Artuše a tím i místem zrodu jeho nesmrtelné legendy, je proto příslibem mnoha nevšedních objevů a zážitků. První osídlení této bezmála samostatné části Velké Británie sahá až do doby bronzové. Podobně jako Wales nebo Skotsko, se ještě v nedávné minulosti nepovažovala za podřízenou anglické koruně.

Cornwall byl ještě donedávna poměrně chudou hospodářskou oblastí, lidé zde žili a doposud žijí převážně z rybolovu a zemědělství. Nemalým přínosem v současné době je jistě i cestovní ruch a turistika. Právě ta neuvěřitelná rozlehlost a zeleň krajiny, výhled na moře z nádherných útesů, písčité pláže, lesy a nekonečná pole ve všech zelenavých odstínech, to všechno je najednou kolem vás. Výhled je dechberoucí a vy si připadáte najednou mnohem menší, před vším tím prostorem, který se vám tu jako na dlani nabízí.

A na každém z těch kopců či v údolích jsou zasazena stavení s břidlicovými střechami, jako by se tu objevila z nějaké pohádky a kolem se pasou pestrobarevná stáda krav a ovcí. A vy to všechno sledujete tiše, se zatajeným dechem a myslíte si, jak je možné, že jsem tady dnes poprvé.

Ztracené zahrady Heliganské a Projekt Eden


Heliganské panství patřilo rodině Tremayneových, která je dříve spravovala. První zápis o vzniku Heliganských zahrad se datuje do roku 1603. V 18. století, přesněji kolem roku 1780, bylo celé prostranství zvětšeno do zhruba dnešních rozměrů a doba Viktoriánská byla dobou rozkvětu celého projektu.

Ve 20. století, od roku 1914 do roku 1991, však došlo k úpadku a celé místo bylo téměř opuštěno a zapomenuto. Vzácné dřeviny, traviny, stromy a kilometry cest byly zavaleny porostem křovin a pohřbeny pod tunami plevele a tlejících větví.

Teprve poté došlo na pokus vrátit Heliganské zahrady světu a začalo se s největším zahradnickým a restauračním projektem v Evropě. Tuny odpadu a spadaných křovin byly odvezeny a původní vzácné rostlinstvo se mohlo pomalu znovu obracet ke světlu. Restaurační práce trvají vlastně dodnes a již znovu velkolepé dílo se neustále vylepšuje a modernizuje.


Veřejnost dnes může obdivovat skleníky, italskou zahradu, vinohrady, subtropickou džungli a její samostatný fascinující svět, farmářské prostory a jeskyně. Bylo zasazeno přes pět tisíc nových stromů. Velkolepý a hodný obdivu je také konzervační projekt, kterým se chlubí zdejší provozovatelé a který slouží k ochraně divoké přírody a nutnosti jejího zachování. Vzhled Heliganských zahrad se od doby jejich vzniku liší jen nepatně – můžeme tedy obdivovat jejich původní podobu, jako ti, co stáli u jejich zrodu. Heliganské zahrady reprezentují umění botaniky a zahradnictví 19. století a jsou tedy zároveň jakousi živoucí a nevšední historickou památkou.

A byly to právě ztracené zahrady Heliganské, které inspirovaly a daly podnět ke vzniku jiného projektu, k naprosto unikátnímu a ve světě ojedinělému monumentu, jakémusi „vzdání holdu“ světu botaniky – Projektu Eden.

Projekt Eden je botanické veledílo, má vlastní výzkumný a vzdělávací biologický program. Ve třech skleníkových kopulích se můžete kochat exotickým rostlinstvem, na vlastní kůži okusit subtropické klima, můžete se tu dokonce dozvědět, jak se z tropických květů stávají parfémy. Uvidíte, jak žijí domorodé kmeny a za zmínku jistě stojí i mnohá malířská a sochařská díla moderních umělců, zdobící toto ojedinělé místo spolu s uměle vytvořenými vodopády. Projekt Eden je prý jedním z důvodů, proč jsou zdejší obyvatelé tolik pyšní na to, že patří právě sem.

Tintagel – kde se narodil král Artuš a legenda o Excalibru?


Ke Cornwallu, přesněji řečeno k místu zvanému Tintagel, se vztahuje většina příběhů a legend o králi Artušovi a jeho rytířích. Místní lidé prý věří, že král Artuš stále dlí v jedné z jeskyní a čeká, až ho jeho země bude potřebovat.

Hrad krále Artuše je dnes již v ruinách a rozvalinách, přesto nebo možná právě proto, má své kouzlo, půvab dávných věků. Místo se nachází na vrcholku útesu, samo o sobě tajemné, nehostinné, snad i trochu strašidelné. Pod ním se nabízí pohled na ostrá skaliska, o která se rozbíjí vlny tmavého, rozbouřeného moře, hnané silným větrem.

Legenda vypráví, že právě takové vlny vyhodily na břeh malého krále Artuše, před Merlinovou jeskyní. Existence krále Atuše je samozřejmě těžko prokazatelná a vše co o něm víme, se vztahuje k legendám a mýtům. Je jisté, že v té době žil na západoanglickém pobřeží velký bojovník, a podle vykopávek zde byl hrad již v pátém století. Tintagel je dnes ve správě Britského národního dědictví a hrad krále Artuše patří současným vévodům z Cornwallu.

Lydfordská rokle a tajemství břidlicových jeskyní

Lydfordská rokle už vlastně patří Devonu, oblasti těsně hraničící s Cornwallem. Nabízí se vám tu cca 6km dlouhá stezka, vroubená stržemi, propastmi s vřící vodou, vodopády, srázy a to vše víceméně na vlastní nebezpečí, s kovovým zábradlím zaraženým do skály. Zážitek z Lydfordské rokle je neopakovatelný. Neustálé vědomí blízkého nebezpečí dodává příchuť adrenalinových sportů, na druhé straně bublavá vřídla, měnící se v klidné, průzračné potůčky, vodou omílané skály, ohlušující vodopády a to všechno uprostřed pralesní zeleně, zanechá každého v tichém ohromení.


Cornwallské břidlicové jeskyně vypovídají o způsobu a tvrdých podmínkách života zdejších obyvatel před mnoha lety. Nyní představují něco jako muzeum. Dostane se vám i výkladu, ukázek výrobků, ale naprosto nezapomenutelná jsou jeskynní jezera, zrcadlově čistá a nebezpečně hluboká, která v tom tichu a temnotě podzemního světa působí nadmíru velkolepě.

Zahrady kolem vchodu do jeskyní jsou obohaceny soškami bronzových skřítků, nepochybně strážců jeskyně. Okřídlené postavičky jsou, od nejmenších až po ty v životní velikosti, k dostání i jako suvenýry. A pokud máte slabost pro cokoli nevšedního, nebo i výstředního, můžete mít přímo tady, obklopeni krásou břidlicové jeskyně, dokonce i svatbu.

Kudy za Cornwallským dobrodružstvím?

Cornwall je vzdálen asi 430 km od Londýna a cesta autem trvá přibližně pět hodin. Letecky budete na místě asi za 1 hodinu a 45 minut. Cenově je Cornwall rozhodně přijatelný, v porovnání s cenami v okolí Londýna, nebo jiných větších měst. A navíc, ke všem už tolik lákavým atrakcím, pirožky z Cornwallu vám určitě zůstanou v paměti!


Dny otevřených dveří na Býčí skále

Dny otevřených dveří na Býčí skále vypuknou v letošním roce
2009 netradičně již ráno v pátek 8. května, dále též
v sobotu a neděli 10. 5. Akce potrvá i následující dva
víkendy 16. – 17. 5. a 23. – 24. 5. Připravena bude
prohlídková trasa jeskyní ve skupinách s komentovaným doprovodem na
trase Stará a Nová býčí skála.

Dny otevřených dveří na Býčí skále vypuknou v letošním roce 2009 netradičně již ráno v pátek 8. května, dále též v sobotu a neděli 10. 5. Akce potrvá i následující dva víkendy 16. – 17. 5. a 23. – 24. 5.

Připravena bude prohlídková trasa jeskyní ve skupinách s komentovaným doprovodem na trase Stará a Nová býčí skála. Vstup a výstup z jeskyně bude poprvé dolní branou a dále německou štolou, zatímco Předsíň bude samostatnou galerií s doprovodnými programy. Jejich hlavní zacílení se odráží již samotném názvu akce „Býčí skála 2009. J. Wankel a K. Abslon, badatelé moravského krasu.“ Chystané jsou odborné přednášky o K. Absolonovi, objevu Svozilovy jeskyně ze dne 14. 2. 2009 mezi Předsíní Býčí skály a jeskyní Barovou, dále zoologická přednáška o jeskyni. Bude se promítat film Cestou Býčí skály nebo si návštěvníci mohou vychutnat hudební projekci Ozvěny minulosti a budoucnosti. Přichystány jsou další menší kulturní a umělecká překvapení.

Prohlídky v jeskyni budou prováděny od 9 do 16 hodin. Bližší informace o akcích na plakátu k akci a internetových stránkách www.byciskala.cz.


Další články o Byčí skále na www.cestovatel­.cz:

Dny otevřených dveří na Býčí skále vypuknou v letošním roce 2009 netradičně již ráno v pátek 8. května, dále též v sobotu a neděli 10. 5. Akce potrvá i následující dva víkendy 16. – 17. 5. a 23. – 24. 5.

Připravena bude prohlídková trasa jeskyní ve skupinách s komentovaným doprovodem na trase Stará a Nová býčí skála. Vstup a výstup z jeskyně bude poprvé dolní branou a dále německou štolou, zatímco Předsíň bude samostatnou galerií s doprovodnými programy. Jejich hlavní zacílení se odráží již samotném názvu akce „Býčí skála 2009. J. Wankel a K. Abslon, badatelé moravského krasu.“ Chystané jsou odborné přednášky o K. Absolonovi, objevu Svozilovy jeskyně ze dne 14. 2. 2009 mezi Předsíní Býčí skály a jeskyní Barovou, dále zoologická přednáška o jeskyni. Bude se promítat film Cestou Býčí skály nebo si návštěvníci mohou vychutnat hudební projekci Ozvěny minulosti a budoucnosti. Přichystány jsou další menší kulturní a umělecká překvapení.

Prohlídky v jeskyni budou prováděny od 9 do 16 hodin. Bližší informace o akcích na plakátu k akci a internetových stránkách www.byciskala.cz.


Další články o Byčí skále na www.cestovatel­.cz:

Bretaňský Pont Aven

Pro většinu návštěvníků severozápadní části Francie se hlavním
magnetem jejich cesty nejčastěji stává magické a zároveň trochu drsné
mořské pobřeží. Někdo se naopak rád jen tak potuluje charakteristickými
bretaňskými městečky a vesnicemi a vstřebává jejich atmosféru. Jiného
zaujme třeba architektura Quimperu, starobylý půvab přístavu Concernau,
vzdorné Saint Malo či magický Saint-Michel v Normandii. Zamiřme však
do místa ne snad tolik známého, ale snad právě o to
romantičtějšího a půvabnějšího – do bretaňské vesničky Pont
Aven.

Pro většinu návštěvníků severozápadní části Francie se hlavním magnetem jejich cesty nejčastěji stává magické a zároveň trochu drsné mořské pobřeží. Někdo se naopak rád jen tak potuluje charakteristickými bretaňskými městečky a vesnicemi a vstřebává jejich atmosféru. Jiného zaujme třeba architektura Quimperu, starobylý půvab přístavu Concernau, vzdorné Saint Malo či magický Saint-Michel v Normandii. Zamiřme však do místa ne snad tolik známého, ale snad právě o to romantičtějšího a půvabnějšího – do bretaňské vesničky Pont Aven.

Malířská vesnička


Tuto malebnou vísku s necelými třemi tisícovkami stálých obyvatel nalezneme v regionu Bretaň, v departamentu Finiístére. Mluvit o Pont Aven a vyhnout se zmínce o Paulu Gaugainovi, který svůj život spojil s tímto místem hned několikrát, se dá opravdu jen těžko. Jeho pobyt v roce 1886 a následně i v roce 1888 je dodnes připomínán na každém kroku. Na padesát soukromých obrazových galerií prezentuje jeho působení v těchto místech. Při pohledu na romantická zákoutí na březích říčky Aven, člověk pochopí zájem malířů o zdejší kraj. Zvláště Gaugainův pobyt před jeho odjezdem na Tahiti, zpopularizoval Pont Aven v celé malířské obci. Hlavně díky němu sem brzy začali přijíždět za inspirací třeba Emil Bernard či Paul Sérusier, kteří se spolu s Gaugainem zasloužili na konci 19. století o vznik tzv. Pont Avenské malířské školy. Ale nejen francouzští malíři zde nacházeli polibky múzy. Dalším, koho tento kout Bretaně výrazně ovlivnil, byl například anglický malíř Robert Polhill Bevan, který za impuls ke vzniku svých litografických děl označil právě pobyt v Pont Aven.

Za klapotu mlýnského kola

Označení „město malířů“ není jediným přídomkem, kterým se tato víska může pyšnit. Stačí krátká procházka vesničkou a člověk pochopí, co spojuje Pont Aven a označení „město 14 domů a 15 mlýnů“. Jak idylicky musel znít veselý klapot mlýnů, které v dřívějších dobách lemovaly tok zdejší šumivé bystřiny.


Jen rámcovou představu nám dnes poskytuje jeden z mála dochovaných mlýnů s jeho typickým mlýnským kolem, který stojí pár desítek metrů od zdejšího přístavu. Kromě toho, že dotváří atmosféru a stylovost prosperující restaurace, stává se zároveň vděčným objektem fotografických objektivů, které jinde jen těžko pátrají po připomínce dřívějších mlýnů. Klapot otáčejícího se kola dnes už jen tvoří kulisu pro posezení návštěvníků restaurace. Jeho charakteristický zvuk naplňuje úzké údolí a proti proudu říčky Aven se nese stovky metrů daleko. I vy si jej můžete vychutnat při posezení nad některou z bretaňských specialit.

Za Pont Avenskou specialitou

Krámky s keramikou a textilními výrobky pochopitelně poutají pozornost návštěvníků. Výrazná vůně linoucí se z obchůdku nedaleko přístaviště, spolehlivě zaplaší myšlenky na cokoliv jiného. Máslové sušenky patří k tradici městečka stejně tak jako obrazové galerie, klapající mlýnská kola či žulový most, klenoucí se přes říčku, kterému vděčí městečko za svůj název (pont – most). Těžko můžete opustit toto místo, aniž byste si koupili zdobenou, smaltovanou krabici, která obsahuje tuto křehkou a voňavou dobrotu. Zhlédnout jejich výrobu nebo se jen tak potulovat obchůdkem provoněným jejich aroma patří jistě k těm příjemným zážitkům.

Z Pont Avenské kuchyně

K posezení v Pont Aven Vás zvou nejen restaurace, ale i v této oblasti velmi oblíbené crepérie, s bohatou nabídkou palačinek. Před jejich návštěvou snad jen stručnou informaci pro Vaši lepší orientaci. Ochotný personál Vám nabídne dva základní druhy zdejších palačinek. Vybrat si můžete z crepes (připravované z bílé pšeničné mouky), do kterých se přidávají sladké náplně. Zatímco tmavší galettes jsou připravovány z celozrnné mouky a jako jejich náplň se hodí rozličné slané směsi.


Tím o všem kulinářská nabídky nekončí. Na jídelních lístcích tu najdete různé druhy atlantických ryb – sardinkami počínaje a těmi velkými rybami konče. Na žádném stole nemohou pochopitelně chybět ani krevety. A pokud budete ochotni sáhnout hluboko do peněženky, bez problému najdete v jídelním lístku ústřice, uchovávané do poslední chvíle v mořské vodě a před samotnou konzumací zakápnuté citrónovou šťávou. Poněkud finančně náročné je menu v podobě několikapatrových talířů, kde jsou na ledové tříšti servírovány „dary moře“, mezi nimiž má nejčestnější místo oblíbený humr. Brzy pochopíte, že k nim přikládané sady nejrůznějších „dloubátek a páčidel“ jsou pro konzumaci nezbytné. Ani pokud nejste milovníky experimentů, nebudete se tu cítit ošizeni. Co třeba bretaňské fazole, bretaňské kuře nebo tuňák s rajčaty a bramborovou kaší? A pochoutkou může být docela obyčejný chléb se slaným máslem – pozůstatkem z dob, kdy o lednicích lidé neměli ani potuchy a nasolování másla bylo jediným způsobem jeho uchování. Bretaňská kuchyně Vás přesvědčí o své bohatosti. Co si dát jako malý dezert po dobrém jídle takový Farsach du Finistere – sladkost se švestkami? Příjemné je i posezení u cidre – 4–7% alkoholického jablečného moštu či pro něžnější pohlaví u sklenky likéru z mořských řas, které mají kromě jiného údajně i posilující účinek na ženskou potenci. Kdo ví?

Po okolí Pont Aven

Po dobré večeři, zvláště za letních večerů, není na škodu příjemná procházka proti proudu říčky Aven. Po necelém kilometru dojdete k „Lesu lásky“ (Bois D´Amour), k místu, kde často své malířské stojany rozestavovali již zmiňovaní malíři pont avenské školy.

A pokud se zdržíte déle, je možné doporučit Vaší pozornosti kapli Trémalo v prudkém svahu nad vesnicí. Ani tady se nevyhnete setkání s malířskou minulostí Pont Aven. Krucifix ve zmiňované kapli se stal inspirací pro vznik obrazu „Žlutý Kristus“ a zde používaná technika zploštělých barev a zjednodušených tvarů se promítla i do dalšího díla – „Bretaňské venkovanky“ (Paysonnes Bretonnes).

Adieu Pont Aven

Nízké životní náklady a možnost inspirace Pont Aven svého času lákaly francouzské malíře k letním pobytům. Zatímco dnes životní náklady i zde znatelně stouply, možnost inspirace tu stále čeká na každého z nás. Nechte se i vy inspirovat a okouzlit tímto kouzelným místem. Navštivte Bretaň, navštivte Pont Aven!

Pro většinu návštěvníků severozápadní části Francie se hlavním magnetem jejich cesty nejčastěji stává magické a zároveň trochu drsné mořské pobřeží. Někdo se naopak rád jen tak potuluje charakteristickými bretaňskými městečky a vesnicemi a vstřebává jejich atmosféru. Jiného zaujme třeba architektura Quimperu, starobylý půvab přístavu Concernau, vzdorné Saint Malo či magický Saint-Michel v Normandii. Zamiřme však do místa ne snad tolik známého, ale snad právě o to romantičtějšího a půvabnějšího – do bretaňské vesničky Pont Aven.

Malířská vesnička


Tuto malebnou vísku s necelými třemi tisícovkami stálých obyvatel nalezneme v regionu Bretaň, v departamentu Finiístére. Mluvit o Pont Aven a vyhnout se zmínce o Paulu Gaugainovi, který svůj život spojil s tímto místem hned několikrát, se dá opravdu jen těžko. Jeho pobyt v roce 1886 a následně i v roce 1888 je dodnes připomínán na každém kroku. Na padesát soukromých obrazových galerií prezentuje jeho působení v těchto místech. Při pohledu na romantická zákoutí na březích říčky Aven, člověk pochopí zájem malířů o zdejší kraj. Zvláště Gaugainův pobyt před jeho odjezdem na Tahiti, zpopularizoval Pont Aven v celé malířské obci. Hlavně díky němu sem brzy začali přijíždět za inspirací třeba Emil Bernard či Paul Sérusier, kteří se spolu s Gaugainem zasloužili na konci 19. století o vznik tzv. Pont Avenské malířské školy. Ale nejen francouzští malíři zde nacházeli polibky múzy. Dalším, koho tento kout Bretaně výrazně ovlivnil, byl například anglický malíř Robert Polhill Bevan, který za impuls ke vzniku svých litografických děl označil právě pobyt v Pont Aven.

Za klapotu mlýnského kola

Označení „město malířů“ není jediným přídomkem, kterým se tato víska může pyšnit. Stačí krátká procházka vesničkou a člověk pochopí, co spojuje Pont Aven a označení „město 14 domů a 15 mlýnů“. Jak idylicky musel znít veselý klapot mlýnů, které v dřívějších dobách lemovaly tok zdejší šumivé bystřiny.


Jen rámcovou představu nám dnes poskytuje jeden z mála dochovaných mlýnů s jeho typickým mlýnským kolem, který stojí pár desítek metrů od zdejšího přístavu. Kromě toho, že dotváří atmosféru a stylovost prosperující restaurace, stává se zároveň vděčným objektem fotografických objektivů, které jinde jen těžko pátrají po připomínce dřívějších mlýnů. Klapot otáčejícího se kola dnes už jen tvoří kulisu pro posezení návštěvníků restaurace. Jeho charakteristický zvuk naplňuje úzké údolí a proti proudu říčky Aven se nese stovky metrů daleko. I vy si jej můžete vychutnat při posezení nad některou z bretaňských specialit.

Za Pont Avenskou specialitou

Krámky s keramikou a textilními výrobky pochopitelně poutají pozornost návštěvníků. Výrazná vůně linoucí se z obchůdku nedaleko přístaviště, spolehlivě zaplaší myšlenky na cokoliv jiného. Máslové sušenky patří k tradici městečka stejně tak jako obrazové galerie, klapající mlýnská kola či žulový most, klenoucí se přes říčku, kterému vděčí městečko za svůj název (pont – most). Těžko můžete opustit toto místo, aniž byste si koupili zdobenou, smaltovanou krabici, která obsahuje tuto křehkou a voňavou dobrotu. Zhlédnout jejich výrobu nebo se jen tak potulovat obchůdkem provoněným jejich aroma patří jistě k těm příjemným zážitkům.

Z Pont Avenské kuchyně

K posezení v Pont Aven Vás zvou nejen restaurace, ale i v této oblasti velmi oblíbené crepérie, s bohatou nabídkou palačinek. Před jejich návštěvou snad jen stručnou informaci pro Vaši lepší orientaci. Ochotný personál Vám nabídne dva základní druhy zdejších palačinek. Vybrat si můžete z crepes (připravované z bílé pšeničné mouky), do kterých se přidávají sladké náplně. Zatímco tmavší galettes jsou připravovány z celozrnné mouky a jako jejich náplň se hodí rozličné slané směsi.


Tím o všem kulinářská nabídky nekončí. Na jídelních lístcích tu najdete různé druhy atlantických ryb – sardinkami počínaje a těmi velkými rybami konče. Na žádném stole nemohou pochopitelně chybět ani krevety. A pokud budete ochotni sáhnout hluboko do peněženky, bez problému najdete v jídelním lístku ústřice, uchovávané do poslední chvíle v mořské vodě a před samotnou konzumací zakápnuté citrónovou šťávou. Poněkud finančně náročné je menu v podobě několikapatrových talířů, kde jsou na ledové tříšti servírovány „dary moře“, mezi nimiž má nejčestnější místo oblíbený humr. Brzy pochopíte, že k nim přikládané sady nejrůznějších „dloubátek a páčidel“ jsou pro konzumaci nezbytné. Ani pokud nejste milovníky experimentů, nebudete se tu cítit ošizeni. Co třeba bretaňské fazole, bretaňské kuře nebo tuňák s rajčaty a bramborovou kaší? A pochoutkou může být docela obyčejný chléb se slaným máslem – pozůstatkem z dob, kdy o lednicích lidé neměli ani potuchy a nasolování másla bylo jediným způsobem jeho uchování. Bretaňská kuchyně Vás přesvědčí o své bohatosti. Co si dát jako malý dezert po dobrém jídle takový Farsach du Finistere – sladkost se švestkami? Příjemné je i posezení u cidre – 4–7% alkoholického jablečného moštu či pro něžnější pohlaví u sklenky likéru z mořských řas, které mají kromě jiného údajně i posilující účinek na ženskou potenci. Kdo ví?

Po okolí Pont Aven

Po dobré večeři, zvláště za letních večerů, není na škodu příjemná procházka proti proudu říčky Aven. Po necelém kilometru dojdete k „Lesu lásky“ (Bois D´Amour), k místu, kde často své malířské stojany rozestavovali již zmiňovaní malíři pont avenské školy.

A pokud se zdržíte déle, je možné doporučit Vaší pozornosti kapli Trémalo v prudkém svahu nad vesnicí. Ani tady se nevyhnete setkání s malířskou minulostí Pont Aven. Krucifix ve zmiňované kapli se stal inspirací pro vznik obrazu „Žlutý Kristus“ a zde používaná technika zploštělých barev a zjednodušených tvarů se promítla i do dalšího díla – „Bretaňské venkovanky“ (Paysonnes Bretonnes).

Adieu Pont Aven

Nízké životní náklady a možnost inspirace Pont Aven svého času lákaly francouzské malíře k letním pobytům. Zatímco dnes životní náklady i zde znatelně stouply, možnost inspirace tu stále čeká na každého z nás. Nechte se i vy inspirovat a okouzlit tímto kouzelným místem. Navštivte Bretaň, navštivte Pont Aven!